předplatné 16Kč 24 Kč

hranice předsudky lhostejn ost hranice předsudky lho stejnost hranice předsudky lhostejnost hranice předsu dky lhostejnost hranice př edsudky lhostejnost hrani ce předsudky lhostejnost h

Čtvrtletník o migraci a lidských právech vydává NESEHNUTÍ Ročník IX/č. 26, jaro 2012 předplatné 16Kč

24 Kč

Téma: Azyl a vybrané otázky ve vztahu k ženám Miroslav Jurman: největší problém je stereotypní myšlení My a Romové: nevyjasněná sebeidentita a kolektivní stín Práva pracujících žen a dětí v Guatemale

2І

ÚVODNÍK Vážení čtenáři, vážené čtenářky,

když se podíváme na obsah tohoto čísla, mohli bychom s nadsázkou říci, že se redakce snažila vybírat příspěvky, které se nějakým způsobem dotýkají kalendářních událostí uplynulého čtvrtletí. Především se to týká hlavního tématu tohoto čísla, kterým je azyl a vybrané otázky ve vztahu k ženám; postavení a úlohu žen ve společnosti jsme si měli možnost připomenout v rámci Mezinárodního dne žen 8. března. Tématu se věnuje příspěvek Hany Lupačové, jehož obsahem je uvedení do problematiky postavení žen-uprchlic v azylovém řízení a rozhodovací praxe o udělení mezinárodní ochrany, a dále rozhovor s Miroslavem Jurmanem, který nabízí kritickou reflexi přístupu správních orgánů k některým otázkám uprchlické problematiky, včetně nedostatečného zohlednění specifické pozice příchozích žen. Dalším příkladem skloubení svátku v kalendáři a tematického článku v tomto čísle pak může být rozhovor s ředitelem guatemalské organizace CEADEL, která usiluje o zlepšení pracovních a životních podmínek ohrožených skupin pracovníků v květinovém průmyslu. Málokdo si přitom uvědomuje, že květiny z farem, na kterých dochází k porušování pracovních práv a využívání dětské práce, se coby exportní komodita dostávají do distribuce v Evropě, kde jsou mimo jiné využívány k oslavě únorového svátku všech zamilovaných, sv. Valentýna. V tomto čísle se věnujeme také tématu romské menšiny v ČR, v rámci něhož Vám přinášíme osobité názory jednotlivých autorů i jejich zkušenosti ze spolupráce a soužití s touto skupinou obyvatel. V návaznosti na projekt NESEHNUTÍ na podporu občanských iniciativ v Gruzii a Abcházii, se kterým jste se mohli seznámit v minulém čísle časopisu, přinášíme rovněž rozhovor s Lianou Kvarchelia o pozici neziskového sektoru a občanských iniciativ v Abcházii a reflexi dvou lektorů Víkendové školy pro studenty a studentky z Gruzie a Abcházie, která se konala v Brně na podzim 2011. Neméně zajímavý je i příspěvek studenta religionistiky a buddhistického mnicha působícího v Kanadě, který nabízí vhled do problematiky (nejen) etnicky motivovaného násilí proti původním obyvatelům v regionu Čattagrám v Bangladéši. Nezbývá než Vám za celou redakci popřát příjemné počtení, mnoho inspirativních myšlenek a odvahu měnit věci kolem Vás – protože jen mrtvé ryby plavou s proudem. Linda Janků a Tomáš Melichárek

OBSAH

■ ■

Alternativní zpravodajství Téma: Azyl a vybrané otázky ve vztahu k ženám Z čeho máte obavy, paní? Z ničeho pane. Miroslav Jurman: největší problém je stereotypní myšlení (rozhovor)

4 12

■

Cizinecká policie Diky své práci si vážím toho, co mám (rozhovor)

16

■

Romská menšina v ČR My a Romové: nevyjasněná sebeidentita a kolektivní stín (glosa) Volnočasové aktivity s dětmi ze sociálně vyloučené skupiny (reflexe) Multikulturní společnost u nosu (reflexe) Z toho bude hroznej průser! (povídka)

18 19 21 21

■

Lidská práva Porušování lidských práv v Bangladéši: etnické násilí proti původním obyvatelům v regionu Čattagrám

■

Kavkaz Liana Kvarchelia: nejhezčí je vidět, jak společnost odolává manipulacím (rozhovor) Lektoři víkendové školy nejen o Kavkaze (reflexe)

24 26

■

Nefér Trade Práva pracujících žen a dětí v Guatemale (rozhovor)

27

■

Multikulti Challenge: Accepted! Projekt Multikulti Challenge: Accepted na veřejných akcích, Týdnu lidských práv v Brně i znovu ve školách

■

Představujeme Multikulturní čaje o páté

3

22

30

31

12 І

rozhovor

MIROSLAV JURMAN: NEJVĚTŠÍ PROBLÉM JE STEREOTYPNÍ PŘEMÝŠLENÍ O tom, jak mohou situaci uprchlíků a uprchlic a výsledek jejich žádostí o mezinárodní ochranu ovlivnit okolnosti průběhu azylového řízení, jste se mohli dočíst na předcházejících stranách v článku Hany Lupačové. Na některé z těchto témat navazujeme i v následujícím rozhovoru s Miroslavem Jurmanem, toho času vedoucím oddělení justičního dohledu na Ministerstvu spravedlnosti1, který má coby právník a bývalý pracovník Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra a Nejvyššího správního soudu za sebou téměř desetiletou praxi v oblasti azylové problematiky. Miroslav Jurman se s námi podělil o své bohaté zkušenosti z pozice pohovoristy (osoby, která s žadateli o azyl vede v azylovém řízení rozhovor o důvodech jejich obav z pronásledování a podání žádosti o mezinárodní ochranu), hovořili jsme také o problémech a nedostatcích v české praxi azylového řízení a o možnostech jejich řešení a došlo i na situaci uprchlíků v Evropské unii.

Jak dlouho se pohybujete v oblasti azylové problematiky a čím jste se konkrétně zabýval? V roce 2002 jsem absolvoval brněnskou právnickou fakultu a poté jsem našel možnost pracovat v Praze na Odboru azylové a migrační politiky (OAMP) Ministerstva vnitra. Tři čtvrtě roku jsem byl v Praze, ale protože se mi v Praze nelíbilo, pan ředitel Haišman mi nabídl možnost dělat právníka v Pobytovém středisku v Zastávce u Brna. Tam jsem v letech 2003 až 2005 dělal pohovoristu, rozhodovače a osobu zastupující OAMP u Krajského soudu v Brně. To byl začátek. Pak jsem zhruba pět let dělal asistenta na Nejvyšším správním soudě, kde jsem se na azylové řízení díval z pohledu soudní instance. Od března 2010 jsem pak zhruba tři čtvrtě roku pracoval pro UNHCR, kde jsem měl za úkol realizovat projekt zvyšování kvality azylového řízení. Cílem projektu je srovnávat azylové řízení v jednotlivých státech střední, východní a jižní Evropy, hledat nedostatky, označovat nástroje a cesty, jak je zlepšovat, a diskutovat o tom s příslušnými pracovníky, kteří azylové řízení vedou. Teprve od roku 2011 pracuji někde, kde to s azylem nesouvisí, a to na Ministerstvu spravedlnosti. Ale azylová problematika mě stále zajímá a nadále se ji snažím sledovat. Jak obecně hodnotíte azylové řízení a jeho úroveň v České republice? Obecně lze říci, že Česká republika není žádným katastrofálním státem, naopak si myslím, že v mnoha směrech jsme hodně daleko, např. ve srovnání s Řeckem – které je bohužel ale hodně negativní případ – jsme úplně někde jinde. To ale stále neznamená, že by nebylo co zlepšovat. Počet žadatelů, který je neustále nižší, podle mého názoru z logiky věci umožňuje vést to řízení čím dál tím lépe a zbavovat se zažitých stereotypů. V jakých oblastech by dle vašeho názoru mohlo a mělo v současné praxi azylového řízení v ČR dojít ke zlepšení? Obecně je třeba nehledat cestu tak, aby byla nejpohodlnější pro úřad, ale aby byla nejvstřícnější pro toho člověka v pozici žadatele o mezinárodní ochranu. Tohle je oblast, která vyžaduje velmi individuální vnímání a jakmile

se něco stane rutinní praxí, tak to není dobré. Myslím si, že někdy se projevuje zbytečně stereotypní přístup, který se snaží vyhovět primárně úřadu, a nikoli podmínkám žadatelů. Neříkám, že se jedná o nějaká zásadní pochybení a že by bylo nutno něco od základů měnit, spíš dle

-----------------------------------„Myslím si, že někdy se projevuje zbytečně stereotypní přístup, který se snaží vyhovět primárně úřadu, a nikoli podmínkám žadatelů.“ -----------------------------------mého názoru chybí komunikace a otevřenost tomu, že budeme společně hledat ještě lepší cesty. To je podle mě škoda, protože se nedělá, co by se dělat mohlo. Jednou z oblastí je například vedení pohovorů se žadateli osobami stejného pohlaví. U tohoto tématu chvíli zůstaňme. Jak hodnotíte v zákoně zakotvenou úpravu vedení pohovorů se žadateli či žadatelkami o mezinárodní ochranu osobami stejného pohlaví? Problém je, že v zákoně je to formulováno velmi omezeně. To, že se to ve většině případů v praxi dodržuje, je samozřejmě skvělé, ale jsou i případy, kdy se to nedodržuje, protože se prostě nepočká den, než by mohla přijít žena a rychle se to udělá i s mužem, s tím, že to je přece jedno. A tím podle mě zbytečně vzniká problém, obzvlášť pokud to někdy pak má dopad, že je žadatel označen za nevěrohodného, protože neřekl něco už v žádosti. Největší problém je stereotypní přemýšlení – nikoli procesně, ale kulturně. To znamená, že my se na to díváme očima své kultury, svého vnímání. Navíc je obrovská tendence říkat: „když tady žádáš o mezinárodní ochranu, tak se koukej přizpůsobit.“ To je sice rozumný požadavek, ale spíše v dlouhodobém hledisku, a ne, že dotyčná, která sem přijde z kultury, kde je v submisivním posta-

______________________________________ 1 V lednu tohoto roku byl Miroslav Jurman jmenován soudcem Okresního soudu v Českých Budějovicích.

І 13

ROZHOVOR

Miroslav Jurman. Foto: soukromý archiv.

vení s omezenou rolí navenek, je doma, vaří a stará se o rodinný krb, zde najednou čelí situaci, kdy má sama podat žádost o mezinárodní ochranu a při té žádosti se očekává, že bude – ještě k tomu mužům, pracovníkovi OAMP a například i tlumočníkovi – zcela otevřeně vykládat o svém životě. Z pohledu zákona ani praxe to sice jinak nejde, ale existuje zde právě ta šance, když máme málo žadatelů, prostě počkat nebo vytvořit praxi tak, aby tam bylo možné okamžitě poslat ženu. Ve většině jazyků lze totéž udělat i s tlumočníkem, aby byl téhož pohlaví – nebo se alespoň jednoznačně informovat, zda taková možnost je.

V zákoně o azylu je formulace, že žadatel o mezinárodní ochranu může o pohovoristu stejného pohlaví požádat. Funguje to v praxi? Jsou žadatelé v praxi skutečně poučováni nebo existují i případy, kdy si žadatel svého práva toto požadovat není vědom? Nevím o případu, že by si někdo stěžoval na to, že nebyl o té možnosti poučen vůbec. Jde ale spíš o to, že to poučení může být někdy ve skutečnosti velmi formální. Když někomu řeknu – pokud ten člověk je ještě navíc vystresován cestou a novým prostředím – „tak tady podepište, že jste byl o něčem poučen,“ tak i když to poučení zazní, dotyčný to sice vnímá, ale nemusí to stihnout dostateč-

rozhovor ně zpracovat. Nejjednodušší je proto zvolit takový postup, kdy správní orgán ho o tom ani poučovat nemusí, ale rovnou to sám udělá, protože to je v zájmu všeho – řádného zjištění stavu věci, o které by správní orgán měl usilovat. A nebo když například z okolností vyplyne, že ten člověk je menšinové sexuální orientace a pomohla by mu naopak obrácená situace, tak se tomu také přizpůsobit. Dalším souvisejícím tématem je tlumočení u pohovorů – bývá někdy problém sehnat tlumočníka do mateřského jazyka žadatele? Přistupuje se pak k tomu, že se sežene tlumočník z jiného jazyka, který žadatel sice také ovládá, ale není to jeho mateřština a může tak dojít k nechtěnému zkreslení jeho příběhu? Že by se tlumočilo jiným jazykem, než o který žadatel požádal, to se stávalo velmi málo kdy. Někdy ale býval trochu problém, že dotyčný prohlásil, že umí nějaký jazyk, ale ve skutečnosti ho příliš dobře neuměl. Pak se při pohovoru snažil tvářit, že tomu rozumí, tlumočník se také tvářil, že si rozumí, ale přitom si příliš nerozuměli. Kdo vlastně může být tlumočníkem při pohovoru? Jedná se pouze o tlumočníky s licencí? Takový zákonný požadavek není, takže tlumočit může v podstatě kdokoli, kdo nějakým způsobem dokáže, že rozumí danému jazyku, a je ad hoc poučen o svých povinnostech. Ministerstvo vnitra má smlouvy s jazykovými agenturami, které tyto tlumočníky shánějí – pokud vím, tak u většiny jazyků úspěšně. Samozřejmě tlumočníky mohou být i bývalí uprchlíci, tam je to ale vždycky trochu nebez-

Miroslav Jurman. Foto: soukromý archiv.

14 І pečné. Na jednu stranu hrozí problém, že mohou chtít v řízení pomáhat svým krajanům, takže něco nepřeloží nebo jim naopak poradí, co by měli říct. Ale stejně tak se může stát i to, že tlumočník je bývalý uprchlík z jiné části země, která je velmi nepřátelská vůči té, odkud přichází žadatel, takže sice hovoří stejným jazykem, ale naopak se může snažit mu při tlumočení uškodit. Na to vše je třeba si dávat pozor. Proto je třeba klást důraz na to, aby dotaz „Rozumíte si opravdu s panem tlumočníkem?“ a poučení „Kdykoli byste měl pocit, že to není ono, nebojte se nás přerušit a dejte nám vědět.“ nebyly pouze formální. Stejně tak by pohovorista měl v průběhu pohovoru sledovat indicie a náznaky, že najednou ta komunikace přestane fungovat, dotyčný začne klopit oči, dívat se jinam, změní styl mimiky apod. Těch indicií je strašně moc, na základě kterých si lze uvědomit, že nastala chyba v komunikaci a že je tam nějaký problém. Čím je obecně práce pohovoristy obtížná? A v čem naopak obohacující? Obtížná je v tom, že se člověk musí naladit na stejnou notu a dokázat v člověku, který přijde, vyvolat pocit, že není ten zlý úředník, který ho chce dostat co nejrychleji pryč ze země, ale naopak vyvolat pocit důvěry, že teď si mohou – a dokonce musí – povídat co nejotevřeněji, aby se dozvěděl všechno. Musí registrovat ty již zmíněné chyby v komunikaci a nebýt ješitný v tom smyslu, že ten pohovor musí za každou cenu ještě dnes dokončit, protože to pak může vést k tomu, že nebude registrovat nic okolo. Je třeba co nejvíc potlačovat sebe, aby byl opravdu jen

І 15 ten, co se ptá, ale jinak tu komunikaci neovlivňoval – spíše ji sledoval, podnítil toho člověka, aby se vyjadřoval sám. A když odpovídá stručně, aby mu dal najevo, že teď je to na něm, aby řekl svůj příběh, protože když ho nepřednese teď, tak už ho nepřednese nikdy. Ne, aby se radoval, že tohle bude rychlé a skončí brzy. To je asi to hlavní. Jsou součástí záznamu z pohovoru i subjektivní poznatky pohovoristy, například že měl pocit, že žadatel byl nesvůj, na něco reagoval rozpačitě apod.? Nebo je to čistě jen přepis toho, co bylo řečeno? Já osobně si myslím, že tohle by tam mělo být. Pokud z toho pohovorista má nějaké pocity a dojmy, tak by tam měly být zaznamenány také, aby se s nimi případně dalo dál pracovat. V současné době to v tom protokolu může být, já osobně jsem to tam dával, ale neděje se to příliš často. Například i takové poměrně běžné věci typu „žadatelka pláče, pohovor byl přerušen na 10 minut, po přestávce se pohovorista dotázal, zda je připravena pokračovat“ – to vyznívá úplně jinak, než když o tom není zaznamenáno vůbec nic a přitom z okolností při pohovoru bylo vidět, že žadatelka hovořila o věcech, které jsou pro ni traumatické či nepříjemné. Existuje pro pohovoristy nějaký manuál, který určuje jak se ptát, jaké otázky klást, jak do hloubky jít apod.? Existuje obecná příručka UNHCR, nikoli specificky pro ČR, která říká, jak by se pohovor měl vést, a pokud vím, existuje i příručka z ní odvozená, kterou kdysi vytvořil OAMP. Že by ale existoval nějaký závazný, pevně daný soubor pravidel, to ne. Nemyslím si, že je žádoucí, aby se pohovoristům pevně přikazovaly pravidla typu „na tohle se ptejte, na tohle se neptejte, na tohle reagujte takto“ apod., protože ty situace jsou natolik individuální, že jakmile by začali postupovat podle příručky, tak to nebude ku prospěchu věci. Z toho ale vyplývá velký vliv pohovoristy, který si to vlastně vede celé sám, rozhoduje, jak žádost dopadne, a vše je jen v jeho rukou. A pokud on si dopředu dá nějaký cíl, ať už časový nebo obsahový, tak je to problém, protože tím může tu vypovídací hodnotu velmi ovlivnit. Ve chvíli kdy sám sebe potlačí na minimum a nechá prostor žadateli, tak je to ideální. Někdy se stane, že pohovorista, byť neúmyslně, to někam dovedl a nějak to ovlivnil, i když by nemusel. V rámci soudního přezkumu je pak sice samozřejmě možné to vrátit zpět, ale podání žádosti o mezinárodní ochranu a pohovor jsou natolik klíčové, že i celý další průběh řízení je od nich odvozen. Když je špatný začátek, který díky bariérám v komunikaci z toho žadatele udělá nevěrohodného, napravuje se to velice těžce. Přitom ty bariéry rozhodně nemusejí být budovány úmyslně. Může se například jednat o to, že žadatelka podává žádost brzy ráno, vystresovaná, vůbec nečeká, že s ní bude na pohovoru hovořit tolik mužů, navíc ona bude bez svého manžela, což by normálně ve své kultuře neměla, do toho se jí ptají na věci, na které si vůbec nedokáže představit, že by měla někdy někomu odpovídat, navíc cizím mužům. Takže už je vystresovaná z toho, do toho má někde mezitím děti, pro které hledá ubytování, takže se snaží co nejrychleji odpovědět, aby to bylo za ní, a pak se sice později rozpovídá u pohovoru, ale už je jí vyčítáno, že nebyla dostatečně podrobná v té žádosti. Tak se může vytvořit „legenda“ o její nevěrohodnosti, která ale nemu-

rozhovor sí nutně mít reálný základ. Toto je podle mého názoru základ pro to, aby pohovoristé i rozhodci měli chuť nad tím přemýšlet, přemýšlet nad každým případem zvlášť. Hlavně je třeba si uvědomovat, že kultura může mít vliv opravdu na všechno.

-----------------------------------„Hlavně je třeba si uvědomovat, že kultura může mít vliv opravdu na všechno.“ -----------------------------------Pokud pohovorista vede pohovor s žadatelem ze země původu, jejíž reálie zná a vytuší nějaký rozpor v tom, co žadatel při pohovoru říká, je jeho rolí žadatele upozornit, že mu v jeho výpovědi něco nesedí? Nebo to nechá až na výsledné rozhodnutí o udělení mezinárodní ochrany? To je věc, kterou já kritizuji dlouhodobě, že někteří pracovníci OAMP vnímají ty rozpory jako náboje, které si schovají do koltu a vystřelí je až v rozhodnutí o udělení ochrany. To je prostě špatně. Ten člověk má mít možnost, když se zjistí rozpory, se o tom dozvědět dopředu a vyjádřit se k tomu. Jedná se přece o klasické správní řízení, ve kterém má správní orgán rozpory odstranit, nebo se o to alespoň pokusit, pokud odstranit nejdou. Určitě se to neděje vždycky, ale bohužel občas pohovorista, i když například ty informace o zemi původu už zná a ví, že je v nich napsané něco jiného a že v rozhodnutí toto pravděpodobně použije jako argument, s tím žadatele neseznámí a neřekne mu to, i když může. Ten se pak má až v rozhodnutí šanci dozvědět, že vznikl problém, i když pak řekne „tohle jsme si mohli vysvětlit, kdyby jsme se o tom bavili víc, déle nebo z jiného úhlu.“ Když se podíváte na současnou azylovou situaci v EU, máte pocit že ve vztahu k tlaku na jižní členské státy je solidarita dostatečná, nebo by se ostatní státy včetně ČR mohly pokusit pomoct ty podmínky zlepšit a udělat pro to více, než dělají? Já si myslím, že když všichni ví, jaká situace tam je, tak by to přímo měli dělat. Přece pokud budujeme společný evropský azylový systém, tak ho nemůžeme budovat proto, abychom si ho budovali pro sebe ideálně, a proto tady máme žadatelů několik stovek, a bavit se nad tím, že některé jiné státy společné směrnice nedodržují, protože mají žadatelů několik desítek tisíc a nemají na to kapacitu. Mělo by to být tak, že část těchto žadatelů se přesune a jejich žádosti se posoudí v jiných členských státech, protože by to opravdu těm uprchlíkům pomohlo. A to je přece to, co ten systém má dělat – ne, aby se ulehčilo státům v Unii, ale aby se ulevilo těm uprchlíkům. Myslíte si, že je do budoucna naděje, aby se podobný mechanismus závazně zakotvil? Je víc států, kterých se to netýká, než těch, kterých se to týká. Z toho se dá dovodit, jak to dopadne. Bohužel. V tomhle směru jsem velký pesimista, protože si myslím, že tady je příliš mnoho slov a příliš málo činů. Linda Janků Redakce časopisu PŘES