Název dnešní přednášky zní „Metody práce s Písmem svatým v katechezi dětí a mládeže“. Doufám, že národ katechetický, který se tady sešel, je národem kreativním a přemýšlivým. A proto bych teď rád požádal třeba vás čtyři, kteří sedíte v první řadě, abyste vzali tahle víčka a nechali ostatní, ať si každý vybere jeden papírek. A protože nejste žádní začátečníci v práci pro mládež, tak možná už tušíte, kam se tím míří. Související úkoly budou dva: první bude intelektuálně méně náročný – podle šesti různých barev papírků utvoříte šest skupin. Druhý úkol bude těžší, protože za prvé na něj budete mít jen deset minut a za druhé budete vzpomínat, jak jste v katechezích, které vedete pro mládež, pro děti nebo třeba i pro jiné věkové kategorie, Písmo svaté použili. Stačí jedna nebo dvě metody. Potom ze všech návrhů vyberete jednu metodu, která by podle vás byla vhodná k prezentování, jeden z vás předstoupí před ostatní a danou metodu využití Písma svatého v jedné minutě představí, včetně výhod a případných omezení.
Přednášející první skupiny: My jsme si vybrali metodu, která začíná hrou a pak přejde k vyhledávání textů v Bibli, a kousek této hry vám teď předvedeme. Posluchači: Šla jsem Starým zákonem a potkala jsem Mojžíše. …Šla jsem Starým zákonem a potkala jsem Abraháma a Mojžíše. … Šla jsem Starým zákonem a potkala jsem Abraháma, Mojžíše a Sáru. Šla jsem Starým zákonem a potkala jsem Abraháma, Mojžíše, Sáru a Ester. … Šla jsem Starým zákonem a potkala jsem Abraháma, Mojžíše, Sáru, Ester a Noeho. … Šla jsem Starým zákonem a potkala jsem Abraháma, Mojžíše, Sáru, Ester, Noeho a Izaiáše… Přednášející: Dětem se tohle moc líbí a je dobré, když se člověk, který katechezi vede, také zapojí, aby děti viděly, že i on si pamatuje všechny příslušné postavy. Může se stát, že někdo uvede postavu z Nového zákona – a tím se vlastně učí rozlišovat mezi postavami ze Starého a Nového zákona. Potom si děti mohou vzít Bibli a tu svou postavu si v ní vyhledat. Musejí najít kapitolu a verš, který si vyberou, nebo mohou nakreslit odpovídající obrázek, což mé svěřence také baví, i když už chodí do čtvrté a páté třídy. Myslím, že můžeme za předvedený výkon zatleskat, zvláště těm, kteří byli na konci a museli si to všechno pamatovat… Výborně!
Přednášející druhé skupiny: Rádi bychom prezentovali nápad jednoho pana faráře, který je vhodný přibližně pro druhý stupeň. Pan farář dětem přečetl žalm a potom jej rozstříhal, zamíchal a děti měly sestavit to, co si zapamatovaly, případně něco nového, co by ale stále odpovídalo smyslu původního textu, takže si děti s tím textem mohly i pohrát.
Přednášející třetí skupiny: My jsme toho moc nestihli, ale hodně z nás se shodlo na tom, že poměrně často se příběhy pro malé děti převypravují, protože je pro ně náročné poslouchat příběhy čtené. A také jsme vedli zajímavou diskusi o metodě dramatizace, přičemž zkušenost některých je taková, že se práce rozsypává a dětem to moc nejde, zatímco jiní měli s tímto postupem dobré zkušenosti. Podle nich si pak děti naučené věci dobře pamatují třeba i následující rok, když si jej prožijí a zkusí se vcítit do pocitů svých postav.
Přednášející čtvrté skupiny: V naší skupince zaznělo hodně nápadů a zkušeností s prací s Písmem – byli jsme myslím skupinka poměrně nesourodá (věkové rozpětí žáků od nejmladších až po dospělé) a ukázalo se široké spektrum práce s Písmem, od dramatizace a pantomimy s malými dětmi, kdy se předčítá historka z Písma svatého, a pak se děti ztotožňují s vybranými postavami a například si ve dvojicích tvoří sochy. Také zazněla zkušenost s modlitbami pro čtvrtou a pátou třídu – děti si vybírají žalmy, jednoduché a obvykle radostné verše, a pak si je společně předčítají. Zmínili jsme i skládání nových modliteb a také jsme se pokusili o zhudebňování těchto žalmů, kdy i děti, které často nemají odvahu zpívat písně, nějakým tím tónem přispějí. Pro třídu blížící se vyššímu mladšímu věku se nám také osvědčilo použití Božího slova s krátkým promítáním asi šestnáctiminutových biblických epizod, které opravdu doporučuji. Děti jsou nadšeny, protože Boží slovo někdy úplně převrací jejich představy a posouvá je blíž k pravdě. A někteří také zmiňovali různé doplňovačky a tajenky…
Přednášející páté skupiny: (poškozená nahrávka)
Přednášející šesté skupiny: My jsme se bavili mimo jiné také o metodě pro předškoláky, tedy pro děti, které zatím nečtou a které je těžké zaujmout a udržet na jednom místě. Někdy se to ale zařídit dá, a to pomocí divadélka. Jde tedy o práci katechety, který připraví příběh a zdramatizuje jej. Nezáleží na tom, jestli využije papírové loutky, nebo bude hrát sám. Tento postup je náročnější na přípravu, ale děti si příběh zapamatují a hlavně vydrží alespoň tak pět minut dávat pozor a sedět v klidu, což je vlastně cílem, takže to považuji za metodu velmi dobrou.
Výborně! Skoro by se chtělo říct: „Tak fajn, teď už všechno znáte, tak můžeme jít domů.“ (smích) …Takhle to samozřejmě nebude. Děkuji všem, kteří se zapojili, ať už byl váš osobní příspěvek přednesen v plénu či nikoli. Všechno, co tu zaznělo, je jistě použitelné pro posluchače nejrůznějšího věku, od předškoláků až po téměř dospělé. A teď bychom si do toho mohli vnést trochu systém a jednotlivé metody práce s Písmem svatým v katechezi dětí a mládeže si rozdělit podle určitých kritérií. A aby byl náš postup co nejvíce zacílený, rád bych si udělal malý průzkum, tak prosím zvednutím ruky dejte vědět, zda se vás to týká: Kdo z vás má na starosti děti předškolní až prvňáčky? …To je vás docela hodně. …Kdo má na starosti děti na prvním stupni? …To je vás taky hodně… Kdo má na starosti druhý stupeň, to znamená tak dvanáct až patnáct let? …A kdo má na starosti ty starší? …To už je trochu méně, ale pořád ještě docela dost. Děkuji… Takže předpokládám, že nyní si každý vybere to, co je pro vás použitelné. Než se pustíme do metod samotných, rád bych řekl něco na úvod. První otázka zní: Jak bychom mohli definovat Písmo svaté? Co to vlastně je? Pokud s ním máme pracovat, co je naším „materiálem“? Definic či charakteristik by byla celá řada, ale mně se líbí jedna, kterou jsem si tu poznamenal: „Písmo je v první řadě svědectví. Svědectví o zkušenostech s podivuhodným působením Boha uprostřed svého lidu a s více či méně věrnými odpověďmi člověka na boží volání.“ Tato charakteristika podle mého krásně ukazuje, že Písmo svaté je v první řadě svědectvím lidí, kteří učinili určitou zkušenost s Bohem a nějak ji sdělují a kteří
Bohu na jeho volání a představení sebe sama dávali více či méně věrnou odpověď. To je tedy matérie, se kterou pracujeme. A abychom mohli mluvit o metodách práce s Písmem svatým, je třeba, aby byl stanoven i určitý cíl, ke kterému se snažíme pomocí těchto metod dobrat. Odpověď na to, co je cílem naší práce, sestává ze tří kroků. Prvním krokem, který asi napadne každého, je seznámit děti a mládež s evangeliem, tedy celým Písmem svatým. Ale kdybychom zůstali jen na úrovni seznámení, bylo by to málo – z Bible bychom tak udělali pěknou starobylou knihu plnou hezkých naučení nebo knihu naučnou pojednávající o historických událostech. Ale protože Písmo svědčí o vztahu mezi Bohem a člověkem, je dalším cílem pomáhat dětem a mladým lidem v nalezení tohoto osobního vztahu k Bohu. Tedy seznámit je s Písmem svatým, pomáhat jim v nalezení vztahu k Bohu a také k růstu tohoto vztahu. K růstu ve víře. …Ještě jsem si tu poznamenal další dvě pěkné věci, které by nám k dosažení tohoto cíle a k Písmu samotnému mohly pomoci – prví z nich zní: „Bible nám neříká, jak je nebe udělané, ale jak se do něho dostat.“ A druhá: „Bible z nás nechce udělat vědce, ale světce.“ Zní to sice jen jako slogan, ale myslím, že se v něm leccos skrývá. Základním předpokladem pro to, aby člověk mohl s Písmem pracovat a aby mohl někoho v tomto směru vést, jsou určité znalosti, aby nedocházelo k situacím, kdy slepý vede slepého. To znamená, že alespoň základní znalost Bible je u katechety nezbytná či potřebná, a to i v případě, že vyučuje ty nejmenší. Jistě už jste prošli určitým studiem a také je k dispozici spousta různých příruček – i já vám tady mohu ukázat několik textů, z nichž některé jsou doporučeníhodné, jiné nikoli. Vybral jsem například knížku „Jak porozumět Bibli. Úvod do Starého a Nového zákona“ z nakladatelství Vyšehrad, která je vhodná spíš pro osobní poučení. Obsahuje vždy úvod do jednotlivých knih Starého a Nového zákona, a to nejen z hlediska reálií, ale také podněty k seznamování se s texty, byť spíše pro dospělé. V této knížce jsou také dobré přehledy, na které jsem zatím nikde jinde nenarazil, jako například přehled všech Ježíšových zázraků s odkazy na místa, kde bychom je našli v Bibli, nebo přehled Ježíšových podobenství s objasněními a opět i referencemi. Určitá předchozí znalost Bible je tedy důležitá a z metod, kterými se později budeme zabývat, vyplyne, jaká úskalí by nám hrozila a jakým způsobem bychom se ve výuce mohli zaplést. Pracujeme tedy s Písmem a další otázka zní: V jaké podobě jej máme k dispozici? Buď máme potřebný text nikoli v podobě knižní, ale v podobě okopírované nebo přepsané na samostatném listu papíru. Výhodou je, že děti nemusejí nic hledat a text mohou začít používat rovnou – mohou do něj psát, mohou v něm podtrhávat, nebo si do něj dělat různé značky. Používá se především tehdy, pokud se chceme věnovat vlastnímu biblickému textu. Druhou formou Božího slova v tištěné podobě je kniha, ve které si žák sám musí vyhledat text, se kterým pracujeme. V tomto případě je výhodou skutečnost, že daný úryvek není izolovaný, ale je vždy zařazen do kontextu. Děti se také tímto způsobem naučí v Bibli hledat, což je myslím od určitého věku rovněž podstatné. Použití Písma svatého v knižní podobě se hodí v případech, kdy s ním nepotřebujeme pracovat, kdy není třeba nic označovat nebo zapisovat. Zmínil jsem, že v takovém případě je třeba daný úryvek najít, což může být problém – je třeba zajistit, aby děti nehledaly příslušný úryvek třeba dvacet minut. Co nám k tomu může pomoci? Především jistě znáte takzvané „chlopně“ po stranách knihy, což je nejsnazší pomůcka, i když není vždy k dispozici. V každém případě bychom však měli děti naučit (a to platí pro děti už třeba i na prvním stupni), kde si mohou vyhledat alespoň ty stěžejní části Bible, se kterými nejvíce pracujeme, to znamená texty novozákonní, a pak například texty žalmů nebo historické knihy Starého zákona. Můžeme dětem třeba fyzicky ukázat, že Nový zákon tvoří poslední třetinu Bible a všechno před tím je Starý zákon. To znamená, že když řeknu, že budeme hledat něco z Matoušova evangelia, tak není třeba listovat od první stránky… Zmínili jste, že se starší mládeží také často pracujete se žalmy. Žalmy najdeme poměrně snadno, protože jsou zhruba v polovině knihy, nebo kousek před polovinou. Co se týče hledání v Novém zákoně, měli by se žáci naučit, že jako první jsou uvedena čtyři
evangelia, a případně by se mohli naučit i jejich pořadí. Pak následují Skutky apoštolů a sled Listů a v závěru je pak zjevení apoštola Jana. Děti by také měly vědět, že nejdůležitější starozákonní události jsou uvedeny v prvních dvou knihách Mojžíšových: nejčastěji se používá Abrahám, Izák a Jákob – první kniha a Mojžíš a všechno s ním související – druhá kniha. Myslím, že toto by mělo dětem k základní orientaci stačit. Ještě bychom si mohli říci, jaký překlad Bible vlastně používat. Jistě nejdostupnější je český ekumenický překlad, který pro naše účely plně postačuje. Existují samozřejmě i jiné překlady, ale předpokládám, že pro děti nebudete pořizovat jeruzalémskou Bibli. Nedávno také vyšla Bible pro 21. století, která byla kritizována za to, že jde o příliš volný překlad do současného jazyka – možná by bylo zajímavé v některém z programů pro mládež zadat porovnání identických úryvků z ekumenického překladu a překladu pro 21. století a zauvažovat nad tím, jak moc se liší a jestli v nich třeba nedošlo k určitým významovým posunům, jestli je nový překlad stále ještě Biblí a jestli se smysl textu třeba už příliš nestírá. Rád bych také zmínil otázku takzvaných „dětských biblí“, což je trochu problém, protože už samotný název je vlastně nesmyslný. Bible je jen jedna. Pokud by se tyto texty označovaly například jako „Příběhy z Bible“, bylo by to v pořádku, protože se zpravidla jedná jen o výběr textů, obvykle dějových, které jsou převyprávěné a doplněné o více či méně vhodné ilustrace. Jako dárek jsou zvláště pro malé děti tyto knihy docela fajn, přece jen je ale potřeba pracovat především s Biblí jako takovou, se samotným Písmem svatým. Bylo by dobré také říci něco k tomu, jak vlastně děti k práci s Biblí přivedeme a jak je navnadíme, aby se na tuto práci třeba i těšily. Například pokud uvedeme svou hodinu slovy tím, že si teď přečteme příběh o slepém Bartimaiovi, pak děti, které ten příběh už znají, okamžitě vypnou: „Aha, to není nic nového, to už znám…“ Naopak děti, které příběh neznají ani trochu, se mohou cítit zmatené. Možností, jak děti motivovat a zajistit si jejich pozornost, je více. V tomto konkrétním případě můžeme například začít slovy: „Už se vám někdy stalo, že jste potkali slepého člověka? A jak vlastně poznáme venku na ulici slepého člověka? Jaká jsou jeho omezení? Co asi prožívá? Jaké to je být slepý?“ A tím, že se o tomto tématu chvíli bavíme, můžeme pak uvést snáz příběh o jednom slepém člověku, o kterém se pojednává v Písmu svatém. Nebo jinou motivací by mohl být předmět, který v daném příběhu hraje určitou roli nebo s ním souvisí. V našem konkrétním případě by se mohlo jednat o slepeckou hůl nebo slepecké brýle a první otázky: „Komu tento předmět patří? K čemu slouží? Proč je ten člověk používá?“ Potřebnou atmosféru můžeme také navodit prostřednictvím zkušeností a zážitků samotných dětí: „Teď na chvíli zavřeme oči, nebo si je zavážeme šátkem, a vyzkoušíme si, jaké to je, když člověk nic nevidí a má kolem sebe jen samou tmu… A tak to bylo i s tím člověkem, o kterém čteme v Bibli.“ A opět jsme u vlastního příběhu. Můžeme zvolit o obrazový podnět – například fotografii slepého žebráka na kraji chodníku a opět se ptáme: „Co vás napadá, když vidíte tento obrázek?“ …A pokud by pro konkrétní příběh nebylo nic podobného použitelné nebo pokud bychom žádný předmět či obrázek nesehnali, můžeme využít například určité slovo nebo větu, které jsou v příběhu důležité – můžeme dát dětem za úkol složit slovo z rozstříhaných písmenek, což nás opět přivede k danému příběhu. Případně můžeme určitou větu nebo postavu, která příběh uvádí nebo se v něm vyskytuje, zadat ve formě různých rébusů, hádanek, šifer a podobně.
Metody Samotné metody jsem rozdělil do tří skupin. První skupinu tvoří postupy zaměřené na práci s vlastním textem. V druhé skupině jsou postupy zaměřené na prožití biblického textu a do třetí skupiny patří metody zaměřené na vlastní zkušenost účastníků s příslušným biblickým textem. Všechny tyto metody se do určité míry prolínají. Metody zaměřené na text Některé z nich už tu dnes byly zmíněny, takže se možná budeme trochu opakovat. Pro tyto metody je vhodné, pokud jsou pracovní texty připravené na samostatných listech papíru, protože pak se s nimi může lépe pracovat. První metodou, kterou bych rád zmínil, je označování slov v daném textu podle určitých kritérií. V každém textu stojí jistě za povšimnutí určité místní nebo časové údaje, které můžeme například podtrhávat různými barvami a pak si o nich povídat: kde se příběh odehrává; jaký byl význam tohoto místa; jak bylo příslušné město velké; jaké byly vzdálenosti; kdy se příběh odehrává – v jaké roční době, v jaké denní době; jaký má časový průběh – odehrál se během chvilky, nebo se odehrával dlouho; …a jak je tento příběh zasazen do celých dějin vyvoleného národa, dějin spásy – zda je součástí Starého nebo Nového zákona; zda se odehrává před exilem nebo po exilu, a tak dále. Můžeme se také ptát na osoby, které v příběhu vystupují – opět můžeme označovat nebo vypisovat osoby a jejich jednání: kdo v příběhu vystupuje; co v něm dělá; jak jedná; co prožívá; a jak je posuzováno jeho jednání; jak jejich chování a život posuzuje Bůh; co se můžeme dozvědět o Bohu z jednání a chování jednotlivých postav – o čem vlastně tyto postavy svědčí… Při označování také můžeme upozornit na slova či části vět, které se opakují – opakování znamená zdůraznění. Můžeme také hledat napětí nebo kontrast, který odkazuje k určité nevyřešené otázce. Podobným postupem je doplňování do určitého schématu – to je vhodnější spíš pro starší žáky, kteří mohou pracovat ve dvojicích a doplňují slova na papír nebo na tabuli. Vytvoříme tři sloupečky a do prvního se zapisuje, kdo v příběhu vystupuje, do druhého se zapisují jeho činy a do třetího například co říká. Přímou řeč je pak možné zkoumat dál – můžeme ji označovat smluvenými značkami, například písmeno „D“ bude znamenat důvod jednání, „Z“ určitou změnu a „P“ naprostý převrat v ději… Další možností práce, v rámci níž už postupujeme k hledání smyslu a hlavní výpovědi příslušného textu, je hledání klíčových slov, pomocí kterých se mohou děti dobrat toho, co je v příběhu nejdůležitější. Ne v každém věku jsou děti schopné tato slova najít, ale můžeme jim pomoci nápovědou, a děti je pak hledají v textu v různých jazykových podobách a tvarech. Pokud bychom v příběhu o slepci jako klíčové slovo zadali „vidět“, mohou děti v textu podtrhávat všechny výrazy, které s tímto slovem souvisejí. A když děti toto zvládnou, mohou klíčová slova hledat samy, ve dvojicích nebo ve skupinách – a tyto skupiny pak mohou mezi sebou porovnávat, kdo co našel nebo která slova se opakují. A tím se postupně dospěje k tomu, které z těch slov je nejdůležitější nebo nejrelevantnější. Slova v biblických textech nestojí izolovaně, ale jsou vždy součástí nějakého verše, proto je dobré, pokud dané slovo spojíme s důležitým biblickým veršem. A vůbec není na škodu, když se děti tu a tam nějaký ten verš naučí nazpaměť. Nejde samozřejmě o žádné papouškování. Nechceme po nich, aby perfektně vystřelily daný verš, když jim řekneme příslušné slovo, ale aby se jim propojilo téma příběhu s konkrétním veršem, který obsahuje základní smysl příběhu. A zase existuje několik způsobů, jak dětem pomoci se daný biblický verš naučit. Jednou z možností je napsat daný verš na tabuli, nechat děti, aby ho několikrát přečetly, a pak smazat jedno slovo. Děti verš opět přečtou s tím, že samy doplní slovo, které chybí. Když to jde dobře, smažeme další slovo. A tak postupujeme dál, mažeme jedno slovo
za druhým, až na tabuli nezbude nic – a děti se verš zapamatují, aniž by si všimly, že se ho musely učit. Tento postup je jistě zábavnější, než dětem jednoduše zadat, aby se jej samy naučily. Další možností je upravit text tak, že v něm například vynecháme samohlásky, a děti si je musejí doplnit samy. Nebo mohou být pomíchané mezery, případně mohou být přidány shluky písmen, které se v české abecedě tolik nevyskytují (například „x“), a žáci je musejí nejprve odstranit, aby vznikl srozumitelný text. Můžeme také napsat text pozpátku. Nebo můžeme samozřejmě použít nejrůznější formy šifer – písmena nahrazená čísly nebo pomíchaná podle určitého klíče. Můžeme zvolit postup pomíchaných slov, ze kterých je třeba poskládat smysluplnou větu, nebo papíru rozstříhaného ve stylu puzzle skládaček… S klíčovým slovem také souvisí základní myšlenka textu a její aplikace. A pokud se touto myšlenkou s dětmi chvíli zabýváme, jsou pak schopny ji vyjádřit samy. U jednotlivých metod by asi stálo za zvážení, nakolik jsou smysluplné, pokud by na konci práce bylo třeba jim zjednodušeně vysvětlit, o čem vlastně text pojednává. Základem je tedy jednoduchá otázka ve smyslu: Co daný příběh vypovídá o člověku, o Ježíši, o Bohu, případně o jiných příslušných tématech, a co z toho pro nás plyne, co si z toho můžeme odnést do života? Kdybychom například vzali nějaký text, ve kterém Ježíš odpouští hříchy, mohla by hlavní myšlenka znít, že Bůh nenávidí hříchy, ale miluje hříšníky, a její aplikace by pak byla: I my můžeme přijmout jeho dar odpuštění. V této souvislosti musím upozornit, že tyto postupy nám dávají možnost manipulovat s biblickým textem, vkládat do něho vlastní myšlenky a aplikovat jej tak, jak se člověku právě hodí. Člověk může mít určitý záměr, k čemu chce děti dovést, a aplikuje na něj téměř násilně určitý příběh, který se k danému tématu vztahuje, ale není to jeho hlavní myšlenka. Může tedy využít úryvek z Bible k podpoře vlastní myšlenky, kterou pak prezentuje v duchu: „Podívejte se, jak jsem chytrý – to, co jsem vymyslel, je dokonce i v Bibli!“ Takže na to trochu pozor. Příkladem může být ukázka z knížky, ve které autor použil příběh o uzdravení malomocného, respektive o setkání Ježíše s malomocným, k následujícímu výkladu: „Představ si, že každý hřích je takovým malomocenstvím duše. Hlavně těžký hřích. Od něj je naše duše pokryta ranami. A setrvávat v těžkém hříchu je velmi nebezpečné. Kdybys tedy v nekajícnosti zemřel, už ti nikdo nemůže pomoct. Dostal bys věčný trest. Nikdy bys nemohl potkat Pána Ježíše, ani se setkat s těmi, kdo zemřeli v milosti posvěcující přátelství s Bohem bez těžkého hříchu. Věčně by ses z toho trápil a nikdy bys nebyl šťastný. Ale těžké hříchy škodí duši i tělu i v tomto životě. Ztratil bys boží milost, boží pomoc, boží požehnání. Pánubohu se nemůže líbit nic, co děláme ve stavu těžkého hříchu. Jako kdybys mu podával mísu chutného jídla, ve kterém je velký červ. Pánbůh to nepřijme. Ani šťastný nemůžeš být v těžkém hříchu, protože tě bude ubíjet pocit viny, že jsi urazil dobrého Pánaboha a že jsi poškodil těžkým hříchem i bratry a sestry v církvi, do které patříš. A kdybys v těžkém hříchu dlouho setrvával, pozorují to i jiní a projeví se to navenek na tvém neklidném, neposlušném a špatném chování.“ Možná se s tím někdo ztotožníte, ale já si myslím, že takovéto strašení Pánembohem rozhodně není hlavní myšlenkou textu o uzdravení malomocného – abych bych ze strachu z Boha šel raději ke zpovědi, abych se zbavil těžkého hříchu. Hlavní myšlenkou je odpuštění, které přináší svobodu a radost z odpuštění, a také přesvědčení, že Bůh nám odpouští stále a nejedná se jen o jednorázovou záležitost. Tím jsem jen chtěl ilustrovat, že člověk může být někdy blízek tomu s biblickým textem tak trochu nešikovně manipulovat. Co se týče dalších postupů zaměřených na text samotný, rád bych zmínil například dát dětem za úkol přečíst určitý úryvek a pak se zeptat, jaký by mu daly nadpis. V tomto případě je dobré volit mezi méně známými texty. Opět mohou pracovat samostatně nebo ve dvojicích, pak ve větších skupinách, až nakonec z debat vyplyne jeden název, ke kterému dospějí všichni společně. Můžeme také napsat každý verš zvlášť na samostatný papír, ale ve zpřeházeném pořadí, a žáci ve skupině mají za úkol seřadit slova tak, aby byl text správně. Pak můžeme výsledky jednotlivých skupin srovnávat za prvé s původním textem a za druhé
s tím, k čemu došly ostatní skupiny, a můžeme diskutovat o tom, jestli se nějak posunul význam textu, pokud jsme například změnili pořadí dvou veršů. Další vděčnou metodou je přiřazování ilustrací k textu, opět ve správném pořadí – máme k dispozici obrázky bez textů, případně s texty v podobě jakéhosi komiksu, a úkolem žáků je obrázky seřadit podle pojednání v příslušném příběhu. Jistě bude stát za to zmínit metodu pro starší děti, které se říká synoptická četba. Vybereme určitý úryvek, který je ve všech třech synoptických evangeliích. Všechny tři texty umístíme vedle sebe a zkoumáme, jaké jsou mezi nimi rozdíly, které nějak označíme, a pak o nich můžeme diskutovat. Metody, které už trochu přecházejí do skupiny postupů zaměřených na prožívání biblických textů, zahrnují například četbu v rolích. Vybereme příběh, ve kterém vystupuje několik stran a ve kterém může jít o nějaký spor nebo o poučení, a jednotliví žáci tento příběh čtou ve svých rolích. Jinou možností je příběh napsat nebo převyprávět z pozice biblické postavy, která v daném textu vystupuje. Pokud bychom si například přečetli příběh o poslední večeři, pak by zadání mohlo znít: vyprávěj tento příběh, jako kdybys byl Jan – nebo některý z apoštolů, kteří tam tenkrát taky byli, ale nic dalšího o nich není zmíněno. Posun k prožívání může být patrný v tom, že děti nepopisují děj, ale mohou začít vyjadřovat určité postoje. Poměrně častou metodou využívanou především pro menší děti je vytvoření ilustrace k danému biblickému příběhu, ať už ve formě samostatného obrázku nebo ve formě obrázkového příběhu. Dalším postupem, který může sloužit k opakování nebo k prohloubení vhledu do daného textu, jsou biblické hádanky. Mám tu knížku, která se tak přímo jmenuje: „Biblické hádanky“, i když je to spíš soubor otázek a referencí, kde můžeme najít odpověď. Může sloužit například k soutěžení, nebo k vyhledávání odpovědí podle návodných otázek. A pro úplně malé děti je dnes už k dispozici celá řada biblických omalovánek, případně můžeme použít knížku, která se mi velmi líbila a která se jmenuje „Biblické domalovánky“…
Postupy zaměřené na prožití biblického textu První možností je uvedení do místa, kde se příběh odehrává pomocí řízené fantazie. Dětem dáme určité podněty a tím je uvedeme do děje. Samozřejmě je třeba, aby vyučující o daných reáliích něco věděl. Zkusme si nyní, jak by takový postup mohl probíhat… Zavřete oči a zkoušejte si představit, co vám budu vyprávět: Jsme na břehu velikého jezera v Palestině, které bylo tak veliké, že mu dokonce říkali moře. Je krásný a pohodový den, sluníčko svítí, fouká svěží ranní vánek, ptáčkové cvrlikají a na břehu jezera se houpe loďka. Rybáři tam právě skládají sítě a chystají se vyplout a my se k nim připojíme. Nasedneme na loďku spolu s několika rybáři a s námi také Pán Ježíš. Odrážíme od břehu… Pán Ježíš je unavený, protože předtím byla všude kolem něho spousta lidí, spousta lidí chtěla uzdravení, a tak se položí do loďky a usne. Jezero je klidné a my veslujeme dál s rybáři. Jsou to zkušení muži a své řemeslo zvládají s přehledem, živí se jím třeba už několik desítek let. A tak není divu, že se odvážíme doplout až do poloviny jezera. Z ničeho nic se přižene vítr a mraky a začne bouře: „Tu se strhla bouře s vichřicí a vlny se valily na loď, že už byla skoro plná. On (Ježíš) však na zádi na poduškách spal. Učedníci ho probudili a řekli: Mistře, tobě je jedno, že hyneme? Tu vstal, pohrozil větru a řekl moři: Zmlkni, utiš se. I vítr ustal a bylo veliké ticho. Ježíš řekl rybářům: Proč jste tak ustrašení? Ještě nemáte víru? A zmocnila se jich veliká bázeň a říkali jeden druhému: Kdo to je, že ho poslouchá i vítr i moře? …Můžeme se zase probudit. Myslím, že pokud jsme ještě nepřišli o fantazii, jakou mají děti, je tento prožitek určitě daleko lepší – se zavřenýma očima člověka nic neruší a daný příběh si může odehrát. Takže to je jedna z metod zaměřená na prožití biblického textu.
Další možností je představení myšlenek biblických postav ostatním žákům. Tato metoda je vhodná, jedná-li například se o konflikt mezi dvěma postavami. Děti si mohou ve dvou skupinách zformulovat argumenty jedné a druhé strany a mohou zapřemýšlet nad tím, jestli jejich postava dává najevo pocity, případně jaké pocity to jsou. Mohou také dané téma zkusit propracovat dále a zkusit vymyslet další argumenty pro jednu nebo druhou stranu. Pro dokreslení situace je – stejně jako v předchozím případě – třeba poskytnout jim nějaké informace, aby například věděly, kdo byl celník nebo farizejové či proroci. Tím se trochu více ujasní předmět sporu, o který jde. Jinou možnou metodou je metoda bibliodramatu. Nejedná se jen o divadlo, o přehrání dramatu, ale jde o určité vtažení do děje. Cílem bibliodramatu je, aby účastníci prožívali to, co prožívaly biblické postavy. Dál bych se k tomuto tématu nevyjadřoval, protože bibliodrama je poměrně komplexní pojem. Další metodou zaměřenou na prožití biblického textu, která je vhodná pro žalmy nebo jiné podobné biblické texty, je zvolení určitého úryvku, který člověk sám pro sebe považuje za důležitý. Stačí věta nebo dvě tři slova, ale může to být celý jeden verš, který si pomalu opíše a nějakým způsobem ozdobí – vytvoří například ozdobný rámeček, nebo jej dotvoří do podoby záložky, případně z něj udělá dárek pro někoho dalšího. Pokud je to možné, mohou si účastníci tyto texty vyměnit navzájem jako určitá poselství. Jde tedy o to ozdobným způsobem vypsat určitý text, který je danému dítěti blízký, který mu něco říká, který se mu nejvíc líbil, který je nejvíc oslovil… Další možností je práce s biblickými postavičkami. Někteří z vás to znají: postavičky mohou být jednoduché a plošné, nebo i komplikovanější, aby se daly ohýbat. Je možné s nimi pracovat různými způsoby, přičemž nejjednodušším je scénické ztvárnění příběhu, kdy se vytvoří scéna podle toho, jak to vypadalo v příběhu. U postaviček, které mají pohyblivé ruce, nohy a hlavu, můžeme využít gestikulace a tím naznačit určitý vnitřní postoj. Krásným příkladem může být farizeus a celník, kde by bylo možné skvěle předvést to, co obě postavy cítí, a co poté vyjádří slovy. Nebo je možné příběh číst a pomocí postaviček postupně ukazovat, co se v něm odehrává – smysl textu pak mnohem jasněji vyvstává ve vzájemných vztazích, především v příbězích, ve kterých vystupuje více osob. Pomocí postaviček lze zároveň vytvořit určitý biblický kontext. Zatímco při čtení příběhu vždy mluví nebo jedná jediná postava, při využití této metody vytvářejí i postavy, které jsou přítomny a aktuálně nejednají, kontext celého děje – je snadnější si představit, jak to muselo vypadat, když byl na místě nejen Ježíš a nemocný, ale také apoštolové a další lidé a farizejové, kteří situaci nějak posuzovali. A další metodou může být využití jednoduchých hudebních nástrojů a zvukomalebných prostředků – i v tomto případě samozřejmě záleží na vyspělosti dané skupiny, aby s nástroji nedělali jen bengál… Je dobré, když bereme jeden nástroj po druhém a ptáme se, co by mohla vyjadřovat například ozvučná dřívka, co by mohl vyjadřovat triangl, činely, zvonkohra a další nástroje. A pak odpovědi zapasujeme do děje. Čteme příběh větu po větě a vybíráme, který nástroj by se nám právě hodil. Chůze může být například vyjádřena ťukáním dřívky. Na závěr si příběh přehrajeme celý i s doprovodem.
Metody zaměřené na vlastní zkušenost účastníků s biblickým textem Využití těchto metod předpokládá seznámení se s textem a jeho prožití, pak můžeme směřovat dál k vlastním zkušenostem účastníků, které s daným biblickým textem učinili. Nejjednodušším postupem je přečíst text a položit dvě otázky: Co jsi slyšel? a Jaké myšlenky tě při čtení napadly? Děti pak mají za úkol odpovědět jednou větou nebo několika málo slovy. Jejich odpovědi se zapisují na papír nebo na tabuli a pak se porovnávají.
Jinou možností jsou značky v textu: otazník napíšeme tam, kde něčemu nerozumíme; vykřičník připíšeme k důležitým věcem; šipkou můžeme označit to, co se nás osobně nějak dotklo… Další metoda je velmi zajímavá, byť poněkud náročnější na přípravu. Potřebujeme k ní několik sad různobarevných figurek, třeba od Člověče, nezlob se. Každý účastník dostane jednu sadu různobarevných figurek. Určí se, která barva označuje kterou postavu (například modrá je Ježíš, červená je Zacheus…), přečteme kousek textu a účastníci postaví figurky tak, jak aktuálně v příběhu stojí. Přečteme další kousek textu a figurky se nějak pohnou – v tomto případě není podstatné jednání nebo gesta, ale sleduje se hlavně vzdálenost. Zkoumá se, jestli daný příběh postavy sbližuje, nebo naopak oddaluje… Tento postup je možné doplnit tak, že v určité fázi účastníkům řeknete: Tady máte další figurku, která tam zatím nevystupovala, a je to figurka Boha – kam byste ji v tuto chvíli umístili? Anebo, a to je myslím ještě zajímavější, dostanou ještě jednu figurku s tím, že představuje je samé. Úkolem účastníka je ukázat, kam by se on sám v daném příběhu zařadil. Do jaké vzdálenosti od Ježíše, například? Další metoda je zaměřena na vžívání se do biblických postav. Nejprve přečteme určitý úryvek a pak uvažujeme nad tím, jaké to asi je, být hluchý nebo ochrnutý nebo osmatřicet let nemocný. Každý sám přemýšlí a pak několika slovy prezentuje to, co ho napadlo… Jiná metoda, opět náročnější na přípravu, protože k ní potřebujeme sadu fotografií nebo jiných obrázků, je metoda, při které účastníci vybírají vhodný obrázek podle toho, jak k nim daný příběh hovoří – buď k celému textu, nebo k jednomu verši, případně mohou vybírat obrázky, které vyjadřují opak. A poslední metoda, která je využitelná spíše pro starší děti a která by později mohla směřovat i k rozjímání nebo meditaci, spočívá v tom, že vyučující přečte krátký úryvek nebo verš, pak nechá účastníky chvíli v tichu přemýšlet – je možné využít i obrazy nebo hudbu, případně určité související symboly, které vložíme účastníkům do rukou. Například klíčící pšeničné zrnko může doprovázet úvahu nad tím, co znamená zemřít, aby život mohl pokračovat. Jako doplněk k biblickým katechezím mohou sloužit také hry, které jsou zaměřeny vždy na jednu konkrétní biblickou událost. Můžeme je používat jako motivaci na začátku, případně k podpoře prožití biblického textu. Dvě knížky, které vám chci ukázat, jsou „Pojď si se mnou hrát“, kde najdete hry jak pro malé, tak pro větší děti, a „Hry trochu jinak“, která je vhodná spíše už pro školáky a starší děti. Samozřejmě některé hry jsou povedenější, některé jsou méně povedené, některé se k danému biblickému textu vztahují více, jiné jsou vzdálenější, ale myslím, že jako motivace na začátku nebo jako uvolnění na závěr jsou použitelné. Děkuji za pozornost.