Předmluva V Adventu roku 2008, staršovstvo sboru

Předmluva Zkušenosti a ohlasy na pásmo kázání a biblických hodin z roku 2007, týkajících se základních otázek víry, byly pozitivní. Nevedli jsme tudíž ve staršovstvu diskuse o tom, zda navážeme podzimem 2008, ale jak. Zdálo se nám zcela samozřejmé, že na věroučné otázky musí navazovat otázky etické. Samozřejmě, že takových otázek je mnoho. Proto se jednalo hlavně o tom, které zařadíme a které ne. Podstatné se nám jevily tři věci. Především ta, že musíme postupovat od principielních otázek ke konkrétním. Dále pak jsme chtěli, aby všem bylo jasné, že cesta vede od křesťanské víry ke křesťanské etice, a ne obráceně. Nakonec pak jsme chtěli, aby byla akcentována nedělitelnost toho, čemu věříme a co žijeme. Proto jsme podzimní pásmo roku 2008 nazvali „Křesťanská etika jako šance“. Církev bratrská resp. Jednota českobratrská v dřívějších časech hodně kladla důraz na morálku. Dnes nám zase hrozí opačný extrém, totiž že na etiku a morálku pro samou milost zapomeneme. Kristus nám dává šanci nejen věřit, ale také žít jeho způsobem. Věříme, že se autorům kázání podařilo v Písmu otevřít přesně ta místa, která posluchačům (a nyní čtenářům) odkrývají dobrou příležitost (šanci) žít vpravdě křesťansky. Předkládáme vám sborník jedenácti kázání, která zazněla na Smíchově od září do listopadu. Všechna další kázání včetně biblických hodin budete moci najít od nového roku na webových stránkách našeho sboru. Všem čtenářům přejeme požehnání a užitek při návratu ke kázáním o křesťanské etice. Modlíme se za to, aby slova byla přetavena ve víru a víra v činy. V Adventu roku 2008, staršovstvo sboru

Křesťanská etika jako šance J 8,1-11 Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš! Ve dvou krátkých Ježíšových větách je obsaženo celé osvobodivé evangelium s celým Božím nárokem na člověka. Od září do listopadu bude v našem sboru řeč o křesťanské etice, ale ani na okamžik se nám nesmí stát, že bychom z křesťanského pojetí lidské morálky udělali centrum své víry a střed zvěstování. Nelze začít od písmene „b“, když abeceda začíná písmenem „a“. Na úvod pásma o křesťanské etice, která je šancí pro člověka na nový život, jsem vybral text o cizoložné ženě, kterou zbožní lidé postavili před Ježíše a doprostřed církve. V Janově evangeliu je tato perikopa mimořádná a ojedinělá. Téměř jako by do evangelia nepatřila a nezapadala. Máme před sebou příběh, který byl zapsán a ztvárněn mimořádně dramaticky. Vstupme na scénu, sledujme postavy, zápletku i rozuzlení a hlavně uchopme se s cizoložnou ženou s farizei a zákoníky šance žít nový či obnovený život podle Ježíše. Scéna Ježíš však odešel na Olivovou horu. Na úsvitě přišel opět do chrámu a všechen lid se k němu shromažďoval. On se posadil a učil je. Je neděle ráno. Ježíš přišel na úsvitě do chrámu. Můžeme myslet na chrám v Jeruzalémě, ale také na kterýkoliv jiný kostel. Ježíš je tam první a čeká na scéně. Všude ticho, lavice jsou prázdné a čeká. Neví, zda a jací lidé si přijdou poslechnout jeho kázání, ale stále na ně čeká. Patrně tuší, že většina z nich bude patřit k jeho stálým posluchačům, které už tolikrát nadchnul svým Slovem. A skutečně, kvůli Ježíšovi si všechen lid přivstal a shromáždil se kolem něj. Ježíšovo slovo pro ně bylo tak důležité, že překonali únavu z dlouhé sobotní noci, i chuť si alespoň v neděli ráno déle pospat. Ježíš pro ně byl dostačujícím tahákem, takže zapomněli, co bylo včera v TV, na rande, v hospodě, na cestách, v práci nebo v rodině. Posadili se kolem Ježíše a naslouchali jeho monologu. Naslouchali pozorně, žádné slovo, podobenství ani gesto jim nesmělo utéct. Měli totiž zkušenost, že Ježíš káže s nesmírnou přesvědčivostí, mocí, láskou a hlavně jinak než zákoníci a farizeové, kteří kázali především suchou morálku. Obsazení Tu k němu zákoníci a farizeové přivedou ženu, přistiženou při cizoložství; postavili ji doprostřed…

Náhle a překvapivě se skrze diváky na jeviště k Ježíši prodrali další účinkující – zákoníci, farizeové, starší, tj. představitelé církve, znalci Bible a především dohlížitelé na zachovávání Zákona. Za sebou táhli ženu… Všimněme si pozoruhodné skutečnosti, která se od té doby mnohokrát opakovala v církvi i v kázáních. Lidé z centra dění vytlačují Pána Boha, Ježíše a staví doprostřed člověka, v tomto případě ženu hříšnici. A kdyby jen to, sami se stávají a chtějí stát centrem událostí. Do té doby byl uprostřed Ježíš se svým Slovem, ale to bylo pro zákoníky, farizeje a starší nedostačující. Diváci mají na okamžik zmatek v tom, kdo je a není hlavní postavou děje. Oč a o koho tedy v církvi jde? Je to stále Ježíš nebo žena hříšnice, usvědčená z nevěry? Je to snad její podvedený manžel, který se na scéně vůbec nevyskytuje? Nebo nakonec učitelé zákona, kazatelé a biskupové (dohlížitelé) na plnění biblické a církevní morálky? Děj dá zapravdu těm, kteří pochopili, že hlavní postavou je skutečně Ježíš. Zápletka …a řeknou mu: ‚Mistře, tato žena byla přistižena při činu jako cizoložnice. V zákoně nám Mojžíš přikázal takové kamenovat. Co říkáš ty?' Tou otázkou ho zkoušeli, aby ho mohli obžalovat. Ježíš se sklonil a psal prstem po zemi. Zápletka se zdá na první pohled jednoduchá. Tady stojí žena, prokazatelně přistižená jako cizoložnice. Není vůbec o čem diskutovat. Zločin byl spáchán, jsou na to svědci, žena se přiznala (ani se vlastně přiznávat nemusela!), byla odsouzena podle platného Mojžíšova zákona a rozsudek nabyl právní moci. Farizeje a zákoníky už jenom zajímá, jaký má na tuto kauzu názor Ježíš. A tady se jednoduchá zápletka stává dramatickou. Ukazuje se, že z farizeů a zákoníků se vyklubali zavilí nepřátelé Ježíšovi. Ukazuje se, že jim vůbec nejde o onu ženu hříšnici (tam je přece všechno jasné), jde jim o to, jak přede všemi znemožnit Ježíše a prokázat, že křesťanství (kristovství) je falešné a mylné. Chtějí totiž Ježíše obžalovat z toho, že milosrdenství, které hlásá, není pro všechny (nyní konkrétně pro onu cizoložnici), a nebo že Ježíš naprosto zjevně porušuje a obchází svatý Boží zákon, který dal Hospodin Mojžíšovi na Sinaji. Diváci jednoaktového dramatu si najednou mohou uvědomit, jak dodnes úplně stejně přicházejí lidé a vznášení na adresu církve, křesťanství a Ježíše otázky, týkající se nejen manželské nevěry, ale také předmanželského či volného sexu, rozvodů, interrupcí, sexuálních excesů farářů, eutanázie atp. Jejich otázky většinou nejsou vedeny touhou zorientovat se, ale prokázat, jak se církev, křesťanství a Ježíš mýlí. Oni na to mají jasný hotový názor a společensky neuralgická témata jsou jim dobrá jen k tomu, aby odhalili nedůslednost, pokrytectví a falešnost těch, kteří na

jedné straně káží milost a na straně druhé důslednost v zachovávání Božího zákona (Desatera) – přičemž jim to nejde. Ježíšova reakce byla nesmírně překvapující. Vůbec se nechtěl k celé kauze, jak ji zákoníci a farizeové předložili, vyjadřovat. Odmítl se nechat zatáhnout do jejich myšlení a způsobu diskuse. Ignoroval jejich otázky a jen si cosi do písku psal. Všimněme si, že takto Ježíš reagoval vždycky, když byl zákoníky testován. Tím ale jistě ještě více než jindy provokoval farizeje a zákoníky, kteří suverénně vtrhli na jeviště a přerušili Ježíšovo kázání. Nezajímalo je, co Ježíš kázal, oni chtěli skrze Ježíšův názor docílit svého! Případ cizoložné ženy jim sloužil k tomu, aby z Ježíše dostali odpověď na své otázky, a aby mu pak mohli oponovat. Co víc, aby Ježíše mohli obžalovat z pokrytectví! I tak tomu bývá v chrámech a kostelech. Jedni nespustí z Ježíšových rtů oči, ale jiní přicházejí jen proto, aby sami sobě něco dokázali, aby sami sebe prezentovali, aby ukazovali na hříchy druhých a také, aby si potvrdili svůj despekt vůči křesťanství, Ježíšovi a nebo alespoň vůči církvi nebo některým křesťanům… Rozuzlení Když však na něj nepřestávali naléhat, zvedl se a řekl: 'Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!' A opět se sklonil a psal po zemi. Farizeové a zákoníci vytvořili na Ježíše takový tlak, že Ježíš už déle nemohl mlčet. Díky tomu se dočkali odpovědi a spolu s nimi se diváci dočkali rozuzlení celé zápletky: „Kdo z vás je bez hříchu, první hoď na ni kamenem!“ Ježíš dal zapravdu Mojžíšovu zákonu a vyzval svaté k vykonání rozsudku, který už byl vynesen. Překvapující, ohromující a nečekaná odpověď! Svou odpovědí Ježíš učinil všechny žalobce také obviněnými. Jednou provždy postavil do jedné řady cizoložnice, cizoložníky (a jinak zjevně hřešící) vedle všech spravedlivých, kteří jsou sice svým manželským partnerům věrní, nekradou a nelžou, ale „jen“ spřádají plány, jak druhé znemožnit, ponížit, porazit, jak na druhé ukázat, jen aby se zjevila jejich dokonalost, velikost, bezchybnost – a pýcha! Ježíš se opět sklonil a psal cosi do písku. Dramaturgicky vrcholná chvíle. Všichni na jevišti i v hledišti si nyní mohou rozmyslet, co bude dál a co udělají, až se vrátí domů z kostela… Uzavření celého příběhu Když to uslyšeli, [zahanbeni ve svém svědomí] vytráceli se jeden po druhém, starší nejprve, až tam zůstal sám s tou ženou, která stála před ním. Ježíš se zvedl a řekl jí: 'Ženo, kde jsou ti, kdo na tebe žalovali? Nikdo tě neodsoudil?' Ona řekla: 'Nikdo, Pane.' Ježíš jí řekl: 'Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš! Vykonavatelé spravedlnosti podle Mojžíšova zákona (podle Bible) najednou do hloubky a vážně prožili své obvinění, prožili usvědčení ze skrytých vin ve svých

srdcích. Styděli se a odešli… (Nejpozitivnější moment!) Dokonce starší nejprve, což dává naději na pokání nám všem kazatelům a starším, kteří na sobě cítíme povinnost být příkladem víry, mravnosti a čistoty. Na scéně zůstal jen Ježíš a cizoložná žena. Ježíš (ač byl bez hříchu!) ženu neodsoudil a vyzval ji, aby už více nehřešila, rozumějme, aby už nikdy nebyla svému muži nevěrná. Patrně bychom všichni čekali Ježíšovo kázání o morálce, možná bychom předpokládali, že Ježíš nyní s onou ženou rozebere její hříšnou minulost… Nic takového. Ježíš ji zahrnul (podobně jako otec v příběhu o marnotratním synu) svým milosrdenstvím a otevřel jí dveře k nové cestě a k novému začátku. Závěr Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš! Boží neodsuzující milost je oním „a“, kterému říkáme evangelium neboli dobrá zpráva. Ježíšovo vyslání na novou cestu s požadavkem nehřešit je písmenem „b“, které je ovšem také součástí evangelia. Neboť co by to bylo za dobrou zprávu od Boha, kdyby Ježíš vyhlásil generální pardon všem hříchům, ale nepostavil při tom žádné meze zlu a neumožnil člověku žít nový život v čistotě, řádu a klidu ve svědomí?! Dovolte, abych nyní citoval katolického novozákonního teologa Felixe Porsche, který na adresu církve (jistě nejen katolické) v souvislosti s tímto biblickým textem pověděl nesmírně závažná slova: „Z bezvýhradné podpory a odpuštění žena získá – o tom je Ježíš přesvědčen – sílu začít nový život. Pozdější zacházení církve s veřejnými hříšníky ukazuje, že jí často bylo zatěžko následovat v tomto svého Pána a Mistra. Pokud tento příběh obtížně hledal své místo v evangeliích, pak to v neposlední řadě způsobila i skutečnost, že toto Ježíšovo jednání vůči hříšníkům bylo považováno za příliš „velkomyslné“. Takový postoj určoval spíše strach ze zneužití než důvěra v proměňující sílu lásky a odpuštění, na kterou se Ježíš spoléhal.“ (Evangelium sv. Jana, str. 81) Ježíš se slitovává nad cizoložnicí i farizeji. Odpouští závažné hříchy těm i oněm. Ježíš dává šanci k novému (křesťansky etickému) životu hříšníkům zjevným i tajným. I my dnes tady a teď smíme prožít nejen obvinění, nejen odpuštění, ale také nové vykročení k obnovenému životu. Můžeme si užít Boží luxus, který spočívá v nové šanci na život. Bronislav Matulík, 14. září 2008

Je křesťanství věroučně a eticky hodnověrné? J 18, 33-40 Otázku, kterou jsem dostal jako zadání, mi často kladou i nevěřící lidé. Důvodem je potom zcela pragmatická úvaha – co mi křesťanství a víra v Ježíše přinese? Co mám z toho, když věřím? Jedná se o otázku pro někoho snad přízemní, na druhou stranu o otázku zcela legitimní. Pokud křesťanství není hodnověrné na rovině zcela praktického, každodenního jednání, potom proč věřit??? Pokud se podle křesťanské víry nedá žít, potom víra rovná se jakýsi druh intelektuální gymnastiky a o to dnes v podstatě nikdo nemá zájem. Většina z vás má děti nebo vnoučata a předpokládám, že je učíte určité etické zásady, které se ne vždy ve světě „nosí“. Když vaše dítě nebo vnouče zašlápne žábu a vy mu řeknete „to se nedělá“ potom se naskýtá otázka proč „se to nedělá“ – přece mu zašlápnutí žáby způsobilo radost a co víc si přát než šťastný výraz v očích svých potomků? Nechci se ale pouštět do filozofování – pojďme se společně podívat na náš text, který nám pomůže odpovědět na nadhozené téma. Pilát a co je pravda? Na scéně máme tři hlavní role – Pilát, Ježíš a dav. Pojďme se podívat na Piláta. Pilát se podle historiků do výbušné Judské provincie dostal za trest. Víme, že se jednalo o typického místodržícího, zvyklého vynášet rozsudky, trestat neposlušnost vůči Římu s cílem udržet pořádek. Pokud chtěl zůstat loajální vůči císaři, potom si nemohl dovolit být příliš útlocitný. Z různých nebiblických zpráv se dozvídáme, že útlocitný asi skutečně nebyl. Flavius Josefus a Filón Alexandrijský o něm shodně hovoří jako o tyranu a nepříteli Židů bez pochopení pro jejich zvláštní náboženské tradice. Např. prý nechal do Jeruzaléma vnést římské zástavy, což bylo vzhledem k předpisu zakazujícímu zobrazovat živé tvory provokací Židů. Židovské obyvatelstvo také popudil, když při stavbě akvaduktu čerpal peníze z chrámového pokladu. Pilátův brutální postup vůči Samařanům nakonec vedl k jeho sesazení roku 36. Syn Heroda Velikého zaslal bratrovi do Říma dopis, ve kterém si stěžuje na Pilátovu krutost. Doslova píše, že Pilát páchá „neustálé kruté popravy bez rozsudku“. I z těchto několika zpráv je doslova zarážející vidět jeho popis v evangeliích. Proč se tento tvrdý a krutý muž zaobírá z jeho pohledu „jakýmsi Ježíšem“ – zvláště když hrozí vzbouření lidu? Proč se s ním kvůli zachování klidu v provincii nevypořádá bez nějakých zbytečných okolků? Určitě to není kvůli nějakému

humanismu nebo úctě k lidskému životu. Všimněme si jedné velmi zajímavé věci – Pilát v tomto textu pronáší v rozhovoru s Ježíšem šest vět. Z toho je jen jediná věta oznamovací – zbytek jsou otázky. Pilát se ptá – jako každý člověk, který buď hledá pravdu a nebo naopak jako člověk, který se chce vykroutit. Nejen u Jana, ale i v dalších evangeliích je podrobně popsán Pilátův vnitřní zápas a jeho určitá nejistota. Pilátovi je zcela jasné, že jeho rozhodnutí nebude jen ve sféře idejí, ale že bude mít dopad do jeho života – přinejmenším na jeho popularitu, tedy pokud se rozhodne podle jím poznané pravdy, která zní: „Nevinný“. Pilát prochází určitým hledáním, ale nakonec končí opět jen otázkou, která je ale jen úhybným manévrem. Zároveň otázkou, kterou slýcháme jako úhybný manévr i dnes: „Co je pravda?“ Odpověď se nabízí – kdo zná odpověď? Protože nikdo, je i odsouzení Ježíše, tedy zabití nevinného, ospravedlnitelné. Ospravedlnitelné je ale i leccos jiného, protože přece co je pravda? Jen jakási společenská dohoda, která se snad osvědčila nebo která nám pomáhá, abychom se nevyhubili. Pokud bych měl v tomto kontextu odpovědět na naši otázku, potom na otázku zda „je křesťanství eticky hodnověrné“ bych měl Pilátovsky odpovědět – kdo ví? Ježíš a pravda jako čin Ponechme na chvíli Piláta s jeho neurčitou odpovědí a pojďme se podívat na Ježíše. I on zde hovoří o pravdě a i jeho odpovědi jsou velmi zvláštní. Na Pilátovy otázky odpovídá otázkou a to tak, že mu řekne „říkáš to sám od sebe nebo to víš od jiných?“ a podruhé „sám říkáš?“…(vv. 34 a 37). Jakoby Ježíš Pilátovi řekl – proč se ptáš, když znáš odpověď? Piláte, ty víš, že jsem král, ty víš, a nebo alespoň tušíš, že moje království není z tohoto světa, že nejsem jako desítky těch, kterém jsi nechal popravit už proto, že tak váháš. Buď jsi na to přišel sám, nebo od jiných, ale víš to. Mimochodem z Matoušova evangelia víme, že Piláta varovala jeho žena, aby Ježíše nechal raději být. Víme tedy, že Pilát měl v případě Ježíše zvláštní zjevení skrze svoji ženu a že leccos věděl. Zřejmě na něj zapůsobil i rozhovor s Ježíšem. Zde se nám poodhaluje důležitý princip. Někdy nevíme, co máme dělat, ptáme se, hledáme pravdu a nenacházíme. Někdy a řekl bych často ale pravdu známe, víme co máme dělat, jen se nám nechce a proto se skrýváme za nánosy slov, někdy sebeospravedlňování, nekonečného přešlapování na místě, dalšího hledání důvodů proč udělat, o čem ale víme, že bychom dělat neměli atd. Teoreticky věříme v hodnověrnost evangelií, teoreticky věříme, že nejen věřit, ale i žít podle Ježíšových principů se nejen má, ale i dá, ale prakticky to někdy má jen malé dopady. Už zde Ježíš naznačuje, co je pravda – aniž by to vyřkl. Pravda není intelektuální souhlas, ale poznání dokončené v činu. Tedy vědět, resp. poznat a nečinit, znamená nevědět. Nebo znát pravdu a nečinit pravdu znamená pravdu

vlastně neznat. Nebo ještě jinak – vědět o Ježíši a nedělat, co Ježíš chce, znamená ho neznat. Ne náhodou Janovo evangelium, v kterém čteme tento příběh, začíná slovy, že na počátku bylo slovo, které se ale stalo tělem. Pravda, kterou jsme poznali, neskončila u psaného sdělení, u informace, u slova, u kázání nebo vyučování, ale stala se tělem, žitou realitou. Ježíš nekončí u toho, že by nám doporučil Bibli resp. svatá Písma s tím, že tam určitě pravdu najdeme, ale hovoří o tom, že on sám je pravda a že tuto pravdu najdeme skrze osobní zkušenost s ním a že v tom si můžeme ověřit i její hodnověrnost a žitelnost. Jinými slovy až tehdy, když se s Ježíšem setkávám v rovině své existence, když na něj „vsadím“ svůj život, poznávám, že on je pravda a že pravda evangelií se dá žít. Ježíš ve svých posledních dvou větách před Pilátem hovoří o pravdě. Na rozdíl od něj nekončí u povzdechu co je pravda, ale hovoří o dvou věcech: Že přišel vydat svědectví o pravdě. Svědectví je termín ze soudu a dobré svědectví by mělo být jasné a průkazné. Pokud někdo přišel vydat svědectví, potom – pokud není falešný nebo zmatený svědek, potom si je jist, že ví, o čem svědčí. Pokud sám Kristus hovoří o tom, že o pravdě svědčí, potom je to v příkrém rozporu s Pilátovským povzdechnutím co je pravda. Kdo je z pravdy, můj hlas poslouchá. Odpověď na to co je pravda a jak se podle ní dá žít, je v další větě – kdo je z pravdy, poslouchá mě. Zde si jednak Ježíš dělá nároky na božství. Židé byli velmi opatrní, aby poslouchali jedině Hospodina. Najednou Kristus hovoří, že lidé mají poslouchat jeho a že dokonce jen ten, kdo ho poslouchá, je z pravdy. Ale je zde i druhý rozměr. Slovo poslouchat zde neznamená slyšet ve smyslu zasažení sluchovodů. Ježíšovo učení slyšelo mnoho lidí, aniž by Ježíše poslechlo. Poslouchat znamená žít resp. aplikovat, co jsem slyšel. Pilát měl vědomosti, poznání, měl skrze svoji ženu i nadpřirozené zjevení, ale pravdu poznal, nežil a neposlechl. Proto mu poznaná pravda v konečném důsledku nepomohla a pochopitelně ji ani nemohl vyzkoušet a tedy poznat. Nestala se pravdou pro něj. Pravda jako rozhodnutí Když přemýšlíme nad etickou hodnověrností evangelií a nad tímto textem, potom si představme následující obraz: Jsou dva lidé, kteří si přečtou kázání na hoře a vedou diskuse o tom, zda se podle toho dá žít. Nakonec se rozejdou s tím, že je těžké zaujmout definitivní stanovisko. Druhý obraz: jiní lidé nad kázáním na hoře přemýšlí a pak se rozhodnou – pojďme to žít, pojďme to poslechnout. A toto rozhodnutí u nich najednou vypůsobí zcela jiný rozměr poznání pravdy. Možná je i dnes někdo, kdo ví, co má dělat, ale nechce, protože se bojí, že mu poznaná pravda zkomplikuje život. Může to být nějaký kompromis ve vztahu,

v práci, ve finanční oblasti, v tom, že víme, že bychom měli někomu odpustit, omluvit se, něco vyznat – těch věcí může být řada. Zde nám nepomůže ještě víc teorie, ale rozhodnutí. Až v rozhodnutí poznáme, že evangelium je eticky hodnověrné. A k tomu bych vám přál odvahu a sílu. Možná nevíme, jak se rozhodnout, pereme se z otázkami, nemáme tak jasné zjevení jako měla Pilátova žena ohledně některých rozhodnutí. I to je Boží hlas – zkušenost s Božím mlčením. Mám za to, že v těchto okamžicích je potřeba být poslušný těm pravdám, které jsem poznal a často to mne povede k tomu, že časem poznám odpovědi i a na to, co dnes ještě neznám. David Novák, 21. září 2008

Pozor na farizeje a zákoníky Matouš 23, 23-31 Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Odevzdáváte desátky z máty, kopru a kmínu, a nedbáte na to, co je v Zákoně důležitější: právo, milosrdenství a věrnost. Toto bylo třeba činit a to ostatní nezanedbávat. Slepí vůdcové, cedíte komára, ale velblouda spolknete! Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Očišťujete číše a talíře zvenčí, ale uvnitř jsou plné hrabivosti a chtivosti. Slepý farizeji, vyčisť především vnitřek číše, a bude čistý i vnějšek. Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Podobáte se obíleným hrobům, které zvenčí vypadají pěkně, ale uvnitř jsou plné lidských kostí a všelijaké nečistoty. Tak i vy se navenek zdáte lidem spravedliví, ale uvnitř jste samé pokrytectví a nepravost. Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Stavíte náhrobky prorokům, zdobíte pomníky spravedlivých a říkáte: `Kdybychom my byli na místě svých otců, neměli bychom podíl na smrti proroků.´ Zkusme si na chvíli představit to pozdvižení, kdyby nějaký kazatel Církve bratrské přišel v neděli za kazatelnu a promluvil ke shromážděným v tomto duchu. Zřejmě by ho na příští volební schůzi nezvolili, a možná by posléze těžko hledal zaměstnání. Ano, tvrdost těchto Ježíšových slov je zarážející. Pokaždé, když čtu tato jeho slova, adresovaná farizeům, mám podvědomou tendenci se jich zastávat. Je mi jich upřímně líto. Zdá se mi, že měl Ježíš na jejich horlivé zbožnosti alespoň něco pochválit. Že je měl taky trochu povzbudit. Měl se alespoň zmínit, že si je vědom toho, že to farizeové „myslí dobře“. Ale Ježíš nic takového neříká, mluví přísně, tvrdě, téměř rozzlobeně. Je to zvláštní a opravdu mi často vrtalo hlavou, co Pán Ježíš proti „chudákům farizeům“ má, že na nich nenechá nitku suchou. Protože asi nejsem sám, kdo si tuto otázku klade, rád bych se nyní krátce podíval na to, co víme o farizejích z Bible a z ostatních dochovaných pramenů. Myslím si, že některé velmi rozšířené představy o tom, v čem spočíval hlavní problém farizeů, jsou mylné, zkreslené nebo nepřesné. Co víme z historie o farizejském hnutí Farizeové byli stoupenci „probuzeneckého hnutí“ v rámci tehdejšího židovstva. Nebyli to bohatí preláti ani vlivní mocipáni, pocházeli spíše z dolních a středních vrstev. Z historie víme, že farizeové usilovali především o posvěcený život a duchovní opravdovost. Je proto velmi nepřesné, když si představujeme, že farizeové doma v soukromí hřešili a oddávali se všelijakým prostopášnostem, zatímco navenek nasazovali strnulou náboženskou masku svatoušků a pánbíčkářů.

Přetvářka či pokrytectví farizeů, o kterých mluví Ježíš, spočívaly v něčem jiném. Zdá se, že většina z nich o svém pokrytectví vlastně nevěděla. Jak říká i apoštol Pavel, který sám farizeem býval, farizeové ve své drtivé většině upřímně a horlivě usilovali celým srdcem sloužit Bohu. Jistě že mezi nimi byli i herci a podvodníci, žijící dvojí život. Takové lidi vždycky mezi věřícími najdeme. Ale farizejské hnutí jako celek bylo probuzenecké hnutí, bylo to hnutí duchovní obrody, skoro bychom mohli říci, že to bylo jakési „evangelikální hnutí“ Izraele, tedy vyznavačské hnutí tehdejšího židovstva. Dále je třeba zdůraznit, že problém farizeů nespočíval v tom, že by si mysleli, že spasení je ze skutků. Farizeové věděli, že podíl na smlouvě s Hospodinem získává (zadarmo!) každý Žid, obřezaný jako osmidenní miminko. Farizeové si nemysleli, že hromaděním dobrých skutků je možné koupit Boží přízeň. Někteří se tak samozřejmě chovali, ale tuto tendenci mají (zřejmě) všichni věřící, křesťané 21. století stejně jako Židé století prvního. Obávám se, že si to my křesťané někdy zjednodušujeme, když říkáme: „Problém farizejství spočívá ve snaze zasloužit si Boží přízeň dobrými skutky. To my neděláme, my křesťané přece víme, že spasení je jenom z milosti, že to je dar, který se přijímá vírou a který si nemůžeme zasloužit. A proto se nás problém farizejství vlastně vůbec netýká.“ Myslím, že otázka farizejství je o hodně složitější, a především, že se nás rozhodně týká. Židé v novozákonní době věděli, že Boží milost je zdarma nabízeným darem, a že si ji nelze zasloužit lidskými výkony. Vždyť všechny verše o milosti, které Ježíš cituje proti svým oponentům, cituje z jejich Bible. Vždyť je to židovská, farizejská Bible, kde je napsáno: „milosrdenství chci a ne oběť.“ Vždyť je to židovská Bible, ve které jsou přikázání Desatera uvedena „evangelijními“ slovy: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě vyvedl z domu otroctví.“ Vždyť i v židovské Bibli je vždycky nejdřív evangelium, a až potom závazek. Nejdřív je zde Boží svrchovaný čin milosti a spásy (vyvedení z Egypta), a až potom přichází očekávání a otázka, jak člověk odpoví. Farizejství není nic typicky židovského Milí bratři a sestry, jak jste si asi všimli, snažím se trochu zkomplikovat naši obvyklou představu o tom, co znamená farizej, abychom neměli pocit, že tento problém se nás vůbec netýká, že skončil spolu s židovstvím prvního století. Myslím si, a dochované literární prameny o tom svědčí, že farizeové ve své většině nebyli vědomými pokrytci a lháři, kteří by žili dvojí život. „Pokrytectví“, které se mezi nimi vyskytovalo, i ono pověstné „skutkaření“ nakonec bylo důsledkem toho, že to se svojí vírou a zbožností mysleli vážně. Farizeové nebyli „vlažní liberálové“. Vůbec ne. Zdá se naopak, že „syndrom farizejství“ hrozí zejména lidem, kteří svoji

víru berou opravdu vážně. Z dějinných pramenů víme, že mnoho farizeů za svou víru zaplatilo životem. Mnozí zemřeli mučednickou smrtí. Dovolím si na tomto místě vyslovit přesvědčení, že „farizejství“ není nic typicky židovského. Farizejství je prostě obecně lidským úskalím duchovního života, pokušením, které číhá zejména na ty, kteří jsou ve své víře horliví a opravdoví. V jistém smyslu je to jen shoda historických okolností, že Pán Ježíš narážel při svém působení právě na židovský typ farizejství. Z dějin náboženství víme nade vší pochybnost, že své „farizeje“ mají buddhisté, hinduisté, muslimové, ale pochopitelně i křesťané. Byl jsem nejednou upřímně překvapen a zaskočen, když jsem se bavil s lidmi, kteří se hlásí k jiným náboženstvím, nebo když jsem hovořil s některými staršími lidmi, kteří byli v kdysi v komunistické straně. Připadalo mi totiž neuvěřitelné, jak se to, co říkali o horlivých členech svých společenství, do detailu podobá tomu, co říká Nový zákon o farizejích. Zdá se, že farizejství opravdu není omezeno na židovstvo novozákonní doby, ba ani na židovsko-křesťanskou tradici. Zdá se, že je přítomno všude tam (dokonce i v KSČ), kde lidé něčemu upřímně a horlivě věří a slouží. Jde zřejmě o obecně lidský problém. Důvod, proč Ježíš v evangeliích tak často ostře a přísně mluví o farizejství, je zřejmě také v tom, že je to problém, který provází věřící po celé dějiny církve. Tedy že je to pokušení, které visí ve vzduchu i ve 21. století nad Církví bratrskou, a to právě tak naléhavě, jako v židovstvu novozákonní doby. Jinak by bylo zřejmě poněkud zbytečné, aby se v evangeliích na tolika stranách hovořilo o jakési dávno zaniklé sektě starověkého judaismu. Nemáme rádi nejistotu V čem tedy spočívá hlavní problém farizejství jakožto obecně lidského sklonu? Porozhlédneme-li se po světových náboženstvích, brzy si všimneme, že vlastně ve všech kulturách a náboženstvích lidé hledají především pevnou půdu pod nohama, tedy bezpečný přístav duše, zakotvení a útočiště před chaosem a nejistotou. Nám lidem se velmi těžko žije s nejistotou. Potřebujeme mít pocit, že máme situaci pod kontrolou, že se dobře orientujeme, že máme dobře narýsovanou mapu skutečnosti, podle které můžeme víceméně bezpečně plout. Někteří historikové říkají, že lidé ve všech kulturách, protože nemají tak silné instinkty a tak dobře fungující smysly jako zvířata, vytvářejí namísto instinktů něco jako „náhradní instinkty“. Jedná se o jakési „druhotné pudy“, nejčastěji v podobně kulturních a náboženských pravidel. Pravidla nám totiž umožňují vyrovnat se s nejistotou. Vyrovnat se s nevypočitatelnými zákrutami života, tedy se vším, co nejde naprogramovat a naplánovat. A to je zajisté v pořádku. Ovšem náboženská pravidla jsou v pořádku přesně do chvíle, kdy se tato pravidla stanou odcizující překážkou mezi člověkem a

Bohem. Kdo má pravidla, kdo má přesný jízdní řád života, už vlastně Boha nepotřebuje. A zdá se, že právě toto má Ježíš na mysli. Ježíš ironicky říká: „Dáváte desátky z máty, kopru a kmínu“. Proč vyjmenoval tři druhy koření? Stačilo přece říct: „Vždyť vy dáváte desátky i z koření“. Myslím, že Ježíš pojmenovává tyto jednotlivosti, aby poukázal na jistou strnulost a malichernost, ke které vede každé zbožštění pravidel. Zdá se, že má na mušce ono příslovečné bazírování na povrchních, vnějších věcech. Ale proč máme tak často (podobně jako tehdejší farizeové) tendenci definovat zbožnost souborem jednoznačných, vnějškových pravidel? Zřejmě proto, že když si určíme (nebo z Písma vyčteme) jasné jízdní řády, jasná pravidla, jasné souřadnice, uchopitelné směrnice, máme potom „situaci pod kontrolou“, máme „pevnou půdu pod nohama“. Nemusíme čelit nejistotě. Zvítězili jsme nad ní. Ale právě tady vzniká jeden velký problém. Bezprostřední, svobodný, osobní vztah mezi člověkem a Bohem je založený na důvěře. K tomuto vztahu patří ochota žít „v nejistotě“, bez hmatatelné opory. Bezprostřední osobní vztah k Bohu znamená s důvěrou se svěřit Jeho vedení a Jeho vůli, nikoli pevnému jízdnímu řádu a souboru jednoznačných, vnějškových pravidel. Jestliže nám není dobře v jakémkoli druhu nejistoty, potom nám není dobře ani v této „nejistotě“ bezprostředního vztahu založeného na důvěře. Proto máme tendenci onu svobodu a „nejistotu“, která pramení z bezprostředního vztahu důvěry, nějak vnitřně strukturovat, vybarvit, vyšrafovat nějakým souborem pravidel. A zdá se, že právě toto se dělo v tehdejším farizejském hnutí, že právě toto má Ježíš na mysli, když hovoří k farizeům. Věřící, zbožní lidé se paradoxně vzdalovali od Boha právě kvůli svému náboženství, kvůli své „horlivosti“. Náboženství se stalo překážkou mezi nimi a Bohem. I ta nejlepší tradice se může stát modlářstvím Zřejmě právě proto jsou Ježíšova slova tak příkrá. Říká farizeům zhruba toto: „Umíte Bibli nazpaměť a přitom jste úplně mimo. Vždyť vy vůbec nevíte, o čem Bible je. V čem spočívá pointa celého Písma, které máte v hlavě.“ V podobném duchu hovoří diakon Štěpán (v sedmé kapitole Skutků), když oslovuje představitele tehdejšího židovstva. Říká vlastně něco naprosto skandálního: „Přátelé, ten váš jeruzalémský chrám, ta vaše Hospodinem zjevená a posvěcená náboženská tradice, to je modlářství. To co děláte, milí židovští bratři, je modlářství.“ Mluví o jeruzalémském chrámu a říká: „Copak Bůh může bydlet v nějakém domě, když země je podnož jeho nohou a nebesa jsou jeho trůnem?“ A připodobňuje Hospodinův chrám v Jeruzalémě ke zlatému teleti, které si kdysi vytvořili Izraelité u Sinaje v dobách Mojžíšových. Všimněme si: Tady není řeč o pohanské modloslužbě. Ježíš i Štěpán hovoří o Hospodinově slově (Písmu) a o

Hospodinově chrámu, které se nicméně bezděky staly modlami a odcizující překážkou mezi Bohem a lidmi. Rozumějme tomu správně: to je jako kdyby někdo dneska řekl, že Církev bratrská, naše kancionály, naše sborové domy, naše probuzenecká zbožnost, že jsou to všechno projevy modlářství. Že je to úplně mimo. Že jsme někde po cestě ztratili Krista a Ducha svatého, a že naše modlitby a náš sborový život jsou projevy pouhé lidské náboženskosti. Takhle radikálně musela znít Ježíšova a Štěpánova slova jejich tehdejším posluchačům. Mluvili přece o Hospodinem zjeveném, svatém náboženství. Mluvili o tom, co se stane i s tím opravdu svatým a ryzím, když člověk, protože si neví rady s nejistotou osobního vztahu, založeného na důvěře, si tento vztah vyplní a nakonec nahradí nějakým souborem pravidel. Ta pravidla mohou být věroučná, mohou být mravoučná, mohou se týkat životního stylu, nebo toho, co si musíme nebo nesmíme myslet, říkat nebo dělat. A navíc, ta pravidla mohou být naprosto pravdivá a žádoucí. Ale mohou se zároveň plíživě a nepozorovaně stát něčím, na čem emocionálně lpíme, co modlářsky uctíváme, protože potřebujeme mít řád, pevnou půdu pod nohama, život pod kontrolou. A právě to je podle mého přesvědčení farizejství. A to je také důvod, proč tíhneme k farizejství i my, členové Církve bratrské na prahu 21. století. Máme rádi pravidla Jeden velmi moudrý bratr z vinohradského sboru mi kdysi řekl větu, které jsem zpočátku vůbec nerozuměl: „I pro křesťany nakonec platí, že naše stará přirozenost touží po zákonu. Stará přirozenost miluje zákon. Protože zákon jí umožňuje nezemřít.“ Čím víc o tom přemýšlím, tím víc mám dojem, že je to pravda. Moje stará přirozenost touží po zákonu. Touží po souboru pravidel, protože to je způsob, jak předejít tomu jedinému, co se starou přirozeností mám udělat: prostě jí nechat umřít. Opřít se o soubor pravidel, to je způsob, jak se zuby nehty mohu držet toho, že to „jakž takž zvládám“. Že nejsem zas až tak špatný člověk, že nejsem ztroskotanec, že na tom nejsem tak špatně jako ti, kterým už pomůže jenom Boží milost. A přitom vím, že je to sebeklam. Že všichni jsme na tom tak, že už nám pomůže jenom Boží milost. Podívejme se pozorně na evangelijní vyprávění: zdá se, že si Pán Ježíš nejlépe rozuměl právě s těmi, kteří věděli, že opravdu nemají nic, čím by se mohli vykázat, čím by se mohli Bohu zalíbit. Přiznám se, že sám jen málokdy dokážu odpočinout od snahy něčím se vykázat, žít vzorně podle pravidel, být „slušný člověk a dobrý křesťan“. Skoro by se patřilo dodat: „desátky dávám z máty, kopru a kmínu...“ A někdy se přistihnu, jak bezděky zaujímám farizejský postoj vůči „méně zbožným“ křesťanům, cítím téměř pokušení modlit se: „Děkuju Ti, Pane Bože, že nejsem jako tenhle vlažný evangelík, liberální husita, modlářský katolík...“ Přiznávám, že

musím občas zahánět myšlenky tohoto druhu. Ano, musím se bránit pokušení k určitému druhu farizejství, které nemá nic společného s židovstvím novozákonní doby. Farizejství, které znamená lpět na nějakém souboru přesně definovaných zásad, které mě samotného (zejména moji starou přirozenost) ujišťují o tom, že jsem na té správné straně barikády. Už nemusím tolik důvěřovat Bohu, mám přece pravidla, mám se čím vykázat. A takto se zbožná pravidla paradoxně stávají tím, co nás od Boha vzdaluje. Samozřejmě to mohou být pravdivá, svatá a doporučeníhodná pravidla. Jak říká Pavel, zákon je svatý a dobrý, je to Boží dar. Problém je v tom, co my zbožní lidé se zákonem děláme, když jej používáme jako jízdního řádu a pevné půdy pod nohama, jako způsobu, jak mít život pod kontrolou, když se jím vlastně chráníme před nejistotou, a tedy také před nevypočitatelným Bohem a Jeho milostí. Ty jsi ten muž! Pokaždé, když čtu o farizejích v Novém zákoně, vybavuji si příběh, který prorok Nátan vyprávěl králi Davidovi. Nátan nevěděl, jak má Davidovi sdělit vážné napomenutí, a tak mu začal vyprávět příběh. Řekl: „Představ si, králi, byl jeden boháč a měl chudého souseda, a ten chudý soused měl jedinou ovečku. Tomu boháči bylo líto porazit něco ze svého velkého stáda, tak tu jedinou ovečku, kterou měl jeho soused, sebral a zabil ji, aby z ní udělal hostinu.“ David se po těchto slovech rozzlobil a ve spravedlivém hněvu zvolal: „Tento muž musí být potrestán!“ Vtom se Nátan obrátil na krále a řekl: „Ty jsi ten muž!“ To Ty jsi, milý králi, hlavní hrdina tohoto příběhu. A v tu chvíli to Davidovi došlo... Přiznám se, že když čtu v evangeliích o farizejích, mám podobný pocit, jaký měl zřejmě tehdy král David. Mám dojem, že čtu o sobě, že to jsem já, že to jsme my, ti farizeové. Duch farizejství v církvi působí trpkost a hněv Všichni známe příběh marnotratného syna. Vzpomeňte si, jak divně se v tomto příběhu choval jeho starší bratr. Otec má radost, dá vystrojit hostinu, a starší bratr zůstane stát opodál. Nejde dovnitř. Nejde za otcem, ani za svým marnotratným bratrem, ale pošle jednoho služebníka, ať se zeptá, co se to tam děje. A služebník mu přijde říct: „Vrátil se tvůj bratr, však víš, a je z toho velká slavnost…“ Všimněme si pozorně bezprostřední reakce staršího bratra. „Starší bratr se rozhněval a odmítl jít dovnitř.“ Urazil se! Otec mu potom domlouvá a on se dál zlobí a má zaťaté zuby... Myslím si, že postoj staršího bratra je typickým projevem farizejské mentality. Tento nešťastný muž je typickým představitelem „farizejského archetypu“. Jeho pocity znám až příliš dobře z vlastní zkušenosti. Když vidím nějakého bratra, nebo

sestru, jak dělají nebo říkají věci, které mi připadají málo zbožné, tedy „proti pravidlům“, mám vztek. Ne, že bych je chtěl v lásce napomenout a dělal si starosti o jejich spásu. Mám prostě vztek. Ne, že bych se chystal s nimi promluvit, dokonce mě většinou ani nenapadne, abych se za ně modlil, mám jenom vztek. Bublá ve mně hněv, říkám si: jak si mohou dovolit přestupovat pravidla?! Pravidla jsou přece od toho, aby se dodržovala! Já je úzkostlivě dodržuji, tak jak to, že oni ne?! A podívejme se na Martu a Marii. Je to vlastně podobná scéna, další případ „farizejského archetypu“. Marta pracuje a namáhá se, Marie sedí a poslouchá Ježíše. Marta nepřichází za Marií, aby ji v klidu poprosila o pomoc. Ona se hlavně zlobí. Zase ten hněv! To přece vůbec není samozřejmé. Proč se ti spravedliví tak často zlobí? Proč je mezi věřícími lidmi odjakživa tolik zapšklosti, trpkosti, tolik tragických a křečovitých výrazů v obličeji? Obávám se, že to způsobuje naše farizejství. Lpíme na přísných pravidlech, zlobíme se na ty, kteří je nedodržují, ale sami nejsme šťastní a naplnění (ani když je vzorně dodržujeme), protože pravidla nám štěstí a naplnění nepřinesou. Domnívám se, že právě farizejství v nás dělá z církve nepřitažlivé sociální prostředí. Že kvůli farizejské křeči často nejsme oním přitažlivým „zvláštním lidem Páně“, onou „výkladní skříní Božího království“. Že nakolik jsme farizejští, nemůžeme být zároveň těmi, které „poznají po lásce“, ale naopak působíme nervózně, rozpačitě a nepřitažlivě. Duch farizejství je prostě nějak „cítit ve vzduchu“. Jako by to byl zvláštní šmak nebo zápach. A lidi to pochopitelně odpuzuje. Duch farizejství odpuzuje nevěřící Vždycky musím v této souvislosti myslet na to, co se vypráví o svatých, jako byl například František z Asissi. Více méně bez výjimky se o nich říká, že byli neuvěřitelně velkorysí a laskaví. Že v jejich přítomnosti se i hříšníci a zoufalci cítili dobře. Cítili se přijatí a milovaní. Opravdoví svatí kolem sebe nikdy nešířili a nevyzařovali odsouzení, přísnost a hněv. Dospělí, ale také malé děti a dokonce prý i zvířátka se vždycky cítili velmi dobře v blízkosti lidí, jako byl František z Asissi. Zahanbuje mě, když si vybavuji, jak moje úsilí o svatost a moje horlivá zbožnost působí na lidi kolem mě spíš odpudivým a skličujícím dojmem. A v tom spočívá podle mě nejpovážlivější důsledek farizejství. Pravidla totiž nemohou zaplnit vnitřní prázdnotu lidského srdce, farizejské lpění na pravidlech působí dlouhodobě spíš frustraci a hněv. Ale problém je v tom, že naším prvořadým úkolem je být zástupci a vyslanci Božího království na zemi. A jestliže z nás vyzařuje to, co vyzařovalo z Marty, když se zlobila na Marii, a to, co vyzařovalo z bratra marnotratného syna, když se zlobil tak, že ani nechtěl jít dovnitř, jestliže z nás vyzařuje to, co vyzařovalo z onoho farizeje, který děkuje Bohu, že není takový póvl, jako onen zoufalý celník, tak děláme Pánu Bohu opravdu velmi špatnou

reklamu. Pak jsme jako učedníci, kteří neustále obklopovali Ježíše, takže na něj ostatní lidé přes jejich záda ani neviděli. A důvod, proč se mnozí nemohli osobně setkat s Ježíšem, byl právě v tom, že byl na svých cestách neustále obklopen úzkou skupinou „věrných“, tedy těch, kteří už tehdy tvořili jeho „církev“. Ale zároveň byli nejednou neprodyšným obalem kolem Ježíše, který jej odděloval od ostatních lidí. A to je velký problém... Cesta ke svobodě od farizejství: Humor a vděčnost Co říci závěrem? Mám pocit, že farizejství je jeden z nejsilnějších náboženských pudů v člověku. Velmi často právě člověk, který se upřímně obrátí a prožije radikální zlom ve svém životě, vyroste bezděky v zamračeného farizeje. Ve farizeje, který se strašně snaží dělat Pánu Bohu radost, a přitom je plný hněvu a trpkosti. Hrozně rád by žil podle pravidel, ale bezděky se mu z dodržování pravidel stává modla, pro samou zbožnost se vzdaluje Bohu. Čím víc lpí na pravidlech, tím méně důvěřuje Bohu, tím méně spoléhá na Jeho milost. Čím více lpí na pravidlech, tím větší břemeno nese, a tím zoufalejším se stává. Čím víc se snaží, tím hůř na tom je. Je v pasti a neví, kudy ven. A právě v této rozdvojenosti, v tomto podivném napětí, spočívá tajemství farizejského „pokrytectví“. Pokrytectví, které o sobě neví, a proto je tak těžké z něj vybřednout. V mém případě to trvalo velmi dlouho, než jsem si postupně začal všímat typicky farizejských rysů mé duchovní horlivosti. Trvalo celá léta, než jsem si začal uvědomovat své latentní pokrytectví. Jeden moudrý bratr mě naštěstí trpělivě učil dvěma ctnostem, které jsou spolehlivou cestou ven z farizejské pasti. Jsou jimi humor a vděčnost. Bylo pro mě opravdu osvobozující naučit se nahlížet vlastní náboženskou pózu a křečovitou horlivost s trochou laskavého, cimrmanovského humoru. Nahlížet svoji „tragičnost“, sebedůležitost a sebestřednost jako trochu úsměvnou záležitost. Jako výsledek bezděčného a komického předpokladu, že moje duchovní úsilí a také moje chyby a selhání jsou středem vesmíru. Jako když pětiletý hošík dostane námořnický obleček a teď se v něm nakrucuje. Nebo jako když se tříletá holčička smrtelně vážně fintí před zrcadlem. Nemluvím teď o nějakém lehkomyslném humoru, o nějaké nezodpovědné legraci, ale o tom, že člověk, kterému se dostane Boží milosti, se může sám sobě usmívat a smát. Že se může s dětskou důvěrou spolehnout na to, že jeho život je v těch nejlepších, milujících, otcovských rukou, že na duchovní výkonnosti vlastně nezáleží. Tudy vede cesta k osvobození od sebe sama. Cesta k odložení břemene, jímž jsem si já sám. Odložení bžemene vlastního já, které se daleko nejlépe daří osvobozujícím smíchem,který je směřován na adresu vlastní veledůležitosti. Je velmi zajímavé číst životopisy světců, byli to totiž nezřídka velcí šprýmaři, lidé, kteří se hodně a často smáli. Myslím si (je to taková moje teologická hypotéza), že laskavý humor hluboce souvisí s Duchem svatým,

že je možná dokonce jedním z jeho darů. Humor mi skutečně a účinně pomáhá v osvobození od sebe sama, od protáhlého obličeje a kyselého výrazu v tváři, od farizejského sklonu brát sám sebe smrtelně vážně. A snad ještě více mi v této věci pomáhá vděčnost. Vděčnost, které se podle mého přesvědčení dá učit. Vděčnost, která není ničím samozřejmým, a která je tím nejlepším výchozím postojem srdce, když mluvíme o pravidlech. Jestli jste četli některé staré církevní katechismy, možná vás, stejně jako mě, mile překvapilo: když nalistujete oddíl věnovaný Desateru, kde se podrobně pojednává o pravidlech křesťanského života, je tento oddíl nadepsán slovy „O vděčnosti“. Ano, je to tak. Pravidla křesťanského života nejsou míněna jako něco, co musím dodržovat, abych byl spasen, ale jako povzbuzení a pozvání k vyjádření vděčnosti za to, že jsem spasen. Možná jste někdy viděli, jak v Izraeli mezi věřícími Židy probíhají oslavy radosti z darování Tóry. Jejich radost se zdá být nepříčetná. Čekali bychom, že budou smutní. Dostali 613 pravidel toho, co se musí a co se nesmí, a tak bychom čekali velmi vážnou, smuteční slavnost. A místo toho vidíme bujaré staříky s dlouhým šedivým plnovousem, jak tancují po ulici, jako by byli opilí. Září z nich nepříčetná radost z toho, že jim byl darován způsob, jak mohou Bohu vyjádřit svoji vděčnost. Chápou Bohem zjevená pravidla jako mapu a kompas, vedoucí ke šťastnému, naplněnému, tvořivému, svobodnému životu. Jako návod k použití, jako směrovky ke svobodě (jak říká Jan Milíč Lochman). Ano, tak to je. Pravidla zbožného života jsou míněna a měla by být chápána především jako způsob, jak dát najevo vděčnost za dar života a spásy. Nemají sloužit jako pevná půda pod nohama, ochrana před nejistotou (a svobodou a důvěrou), jako způsob, jak mít život pod kontrolou a jak se vykazovat sobě, Bohu a lidem ze vzorného dodržovatelství. Místo seznamu co nesmíš, nesmíš, musíš, musíš, musíš…je to spíše seznam toho, co už nemusíš a co nyní smíš... To se jistě lehko řekne, ale někdy to trvá roky, než tato tajemství přejdou z hlavy do srdce. Mojí zkušeností je, že se to dá učit, že se v tom dá růst. Celý život se učíme nahlížet sami sebe jako ospravedlněné hříšníky, jako děti, které dostaly tak velký dar, že to stačí na celoživotní vděčnost a na celoživotní styl vděčnosti. A právě toto je cesta, která zachraňuje před pokušením trpkého a zapšklého farizejství. Ať už jde o evangelikální farizejství, cébéčkovské farizejství, nebo kterékoli jiné... Pavel Hošek, 28. září 2008

Jak se vyrovnat sám se sebou 2 K 5,17-6,10 Biblický text společného zamyšlení obsahuje otázku sebepřijetí a zpracování životního zápasu, kterým procházíme. K sebepřijetí je velice důležité, abychom si uvědomili, kdo jsme. Z toho můžeme vycházet. Text 2 K 5,17-6,10 nám jednoznačně říká, kdo jsme v Kristu. Jsme novým stvořením. Jsme posly Kristovými. Možná bychom čekali formulace např.: „Když se budeme snažit, staneme se posly Kristovými.“ - „Když budeme žít tak a tak nebo jinak, staneme se posly Kristovými“, „Když budeme mít mocné bohoslužby, kde bude zjevná Boží moc, budeme posly Kristovými.“ - „Když budeme mít zdravé biblické učení, budeme posly Kristovými.“ - „Když se zaměříme na opuštěné, tak budeme posly Kristovými.“ Mohli bychom vyjmenovat celou řadu podmínek, které možná i někdy zazní z kazatelen při zvěstování. Ale když pozorně čteme, nic z toho tam není napsáno. Úžasné poznání Apoštol Pavel říká, kým jsme. Ne pro to, co jsme dokázali, ale pro to, co pro nás udělal Pán Bůh. Myslím si, že toto je jedna ze základních věcí, která mě velice zaměstnává při pohledu na můj život. Co je rozhodující v mém životě? Je pro mě důležitější to, co já dělám pro Pána Boha? Nežiji někdy tak, že volám Pána Boha k tomu, aby mi pomohl realizovat i mé bohulibé záměry a vize a programy? Anebo, žiji skutečně z toho, že dávám svůj život k dispozici Pánu Bohu, abych žil podle tohoto slova? „Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Jste posly Kristovými.“ Bůh nás staví na své místo. A toto je úžasné poznání pro mě osobně. Dovolím si být osobní. Zmíním, co změnilo pohled na můj vlastní život. Zhruba před patnácti lety jsem onemocněl. Byla to zásadní změna mého života i celé naší rodiny. Byli jsme v té době na Žižkově, byl načrtnut úžasný program žižkovského sboru a najednou přišla tato změna a všechno bylo pryč. Musel jsem jít ze sboru, nedokázal jsem zvládat základní věci, hýbat se... Už v nemocnici, když jsem dlouhé měsíce ležel po operaci páteře, jsem si uvědomil, že moje cena není v tom, co dělám pro Pána Boha, ale moje cena je v tom, že mu patřím. Že přijímám plně jeho dílo, které on pro mě vykonal, že jsem jeho dílem, že on může skrze mě konat. Nejsem poslem Kristovým, který volá Krista k tomu, aby mi to pomohl splnit. Ale říkám Kristu: „Tady jsem a použij můj život.“ To je myslím významné, abychom se zorientovali, na co se ve vlastním životě zaměřit. Co je pro mě a můj

život důležité. Abych přijal svůj život, který třeba nemusí vypadat tak, jak jsem si ho představoval. Abych přijal sám sebe a nesrovnával se s ostatními. Jsem jedinečným Božím dílem. Jsem Božím stvořením. Poslem Kristovým. Pán Bůh má pro mě v Kristu své místo. Úkol poslů Kristových „Na místě Kristově vás prosíme, dejte se smířit s Bohem“. Pavel píše o vyslancích,

o poslech, v dnešní mluvě bychom mohli přeložit, že se spíš jedná o velvyslance. Byli tak v době apoštola Pavla označování vyslanci a legáti římského císaře. To bylo jistě něco mimořádného. Být velvyslancem i dnes, je jistě něco vzácného. Není to ale jenom krásná vila v Dejvicích a diplomatická imunita, to by bylo příliš málo. Vyslanec má být zmocněncem země, která ho vysílá, mluví nejenom sám za sebe. Ale na druhé straně je tam pro ty, kdo žijí s ním, aby jim naslouchal a byl pro ně místem přijetí. Nemůžeme nemyslet na to, co se odehrávalo právě v roce 1989, kdy se velvyslanectví tehdejší NSR stalo pro mnohé místem nové svobody. V tom vidím právě obrat našich vzorů. Abychom byli velvyslanectvím Božího království pro ty, kdo žijí ve všelijaké bídě a nouzi. To je poslání pro mě, jako člena Božího velvyslanectví na této zemi. Co máme nést „Dejte se smířit s Bohem“. To určuje charakter mé služby. To, co jsme sami prožili

přes novotu smíření v Kristu. Smíření, nic jiného nemáme nést dál. Krásný příklad, co to znamená nést tu zvěst, ze které žijeme, vidím z občasného setkání ve Vysokém Mýtě. Padli jsme do hledáčku jisté nejmenované kosmetické firmy. Jednou za čas nás navštíví dáma s katalogem, která zřejmě už vidí naši pokročilou zchátralost, a chce, abychom vnější chátrání zpomalili. Pravda, občas něco nakoupíme. Všimnul jsem si u té dámy zvláštní změnu. V poslední době mě napadá, že by nám už katalog vlastně nemusela dávat. Víte proč? Je to velice snadné. Všechno, co je v katalogu, má na sobě, možná vyjma pánské kosmetiky. Přitom jsem si vzpomněl, co píše apoštol Pavel, který vzdává Pánu Bohu dík v 2. listu Korintským v 2. kapitole za to, „že nás vodí ve svém průvodu a všude skrze nás víří vůni svého poznání“. U této dámy jsem si uvědomil: „Ano, to je vyslanec své firmy. Ona je tím cítit“. Říkal jsem si, že i my bychom měli vonět tím „mýdlem“, které nabízíme. Že bychom měli vonět smířením, o kterém kážeme. Mělo by to smíření být zřejmé z našeho života. To je to poslání. Jak Kristovo poslání naplnit

Apoštol Pavel nekončí tím, že nám jenom říká, kdo jsme. K tomu, abychom uměli přijmout sebe i své poslání, nám zároveň jedním dechem říká, jak toto poslání naplnit. To je začátek 6. kapitoly, který jsme četli. Pavel hovoří o Božích spolupracovnících a připomíná nám velice důležitou věc: „Abyste milost Boží nepřijímali naprázdno.“ Tato připomínka jistě není jenom nějakou nezávaznou formulací, protože apoštol Pavel tady dochází k velice důležité zvěsti. Jako Boží stvoření, jako Boží vyslanci a ti, kteří zvěstují smíření, které sami prožíváte: „Neberte, neberte Boží milost naprázdno.“ Proč? Protože podle toho se rozhoduje to, co se týká právě našeho tématu: Jak budu zvládat stres, jak budu zvládat životní zápas, jak budu zvládat boje, do kterých jsem i jako Boží vyslanec poslán a postaven. Apoštol o tom velice jasně hovoří. V čem je nebezpečí přijímání Boží milosti naprázdno? Zaujal mě řecký význam slova „naprázdno“, který bychom mohli přeložit jako „prochází kolem něčeho zavřeného“. Je to trochu složité, ale znamená to těsně minout něco zavřeného. Názorný příklad jsem viděl ve skanzenu na Veselém kopci, kde je část staveb z Vysočiny, kde nedaleko bydlíme. Je tam jedna část, kde stojí mlýn, hamr, lis, pila, několik vodních strojů a všechno je na svém místě. Všechno tam je, co tam má být. Dokonce tam i teče voda. Až na vodní mlýn. Čas od času přijde průvodce, otevře stavidlo, voda dopadne správným způsobem na kolo, kolo se začne točit a už se buď mele, lisuje nebo řeže, co je potřeba. To je pro mě názorný příklad, jak Boží milost může být přijímána naprázdno. Je to jako stojící vodní mlýn, kdy voda jde těsně vedle toho kola. Nedopadne na lopatky. Je tam všechno, ale mlýn nemele. A tak mi připadá, jestli někdy i naše křesťanství není podobné, jestli naše sbory nejsou jakési skanzeny, kde se o Boží milosti zpívá, Boží milost se vyvyšuje, téměř cítíme tu Boží milost přítomnou, ale nemeleme. Nejde to. Jde to těsně. Ono to tím naším kolem nepohne. Nedostaneme se dál. Tři oblasti Apoštol Pavel představuje život, na který skutečně v plné míře hojně dopadá Boží milost a co to s životem udělá. Uslyšíme, jak věřím, i odpověď na to, co dělat v zátěži, vyčerpání, ve stresu, v životním zápase. Dostáváme se ke třem oblastem, ve kterých můžeme plně prožívat skutečnost přítomné, proměňující, účinné Boží milosti, tedy milosti, která zasahuje plně můj život a nejde mimo. Jsou to 4. a 5. verš 6. kapitoly: „Ale ve všem se prokazujeme jako Boží služebníci, v mnohé vytrvalosti, v souženích, tísni, úzkostech, pod ranami, v žalářích, nepokojích, vyčerpanosti, v bezesných nocích, v hladovění.“ Dáte mi asi za pravdu, že bychom za Boží milost považovali to, kdyby nás nic z devíti vyjmenovaných věcí nepostihlo. To by byla pro nás představa života

z Boží milosti. Kdybychom nic nevěděli o soužení, o tísni, o úzkosti... Ale tady čteme něco úplně jiného. Apoštol Pavel mluví o těch, kdo neberou Boží milost naprázdno, nadarmo, kde se ve všem prokazují jako Boží služebníci, chcete-li vyslanci. „V mnohé vytrvalosti“ řecky znamená „zůstat pod něčím dlouho“, pod devíti

věcmi: soužení, tíseň, úzkost, rány, žalář, nepokoje, vyčerpanost, bezesné noci, hladovění, nebo půst. Najednou vidíme, že být Božím vyslancem nelze realizovat z vlastní síly. Bůh nás touto cestou provádí a máme v tom prokazovat mnohou vytrvalost. Jde o zkušenost: soužení, tíseň, úzkost…, kdy se člověk nemůže zdánlivě svobodně pohybovat. Apoštol Pavel to znal. Nehledal rychlá řešení, jak se z toho dostat. Právě tady je příležitost, abychom se otvírali Boží milosti. Abychom po ní toužili. Pak prožijeme tu skutečnost, že si uvědomíme: „V čas příhodný jsem tě vyslyšel, v den spásy jsem ti přišel na pomoc. Hle, nyní je čas příhodný, nyní je den spásy.“ To je skutečně každodenní závislost na Boží milosti. Ať jsou to rány, ať to je žalář, ať to je nepokoj, ať to je vyčerpanost. Kolik slyšíme o vyčerpanosti i služebníků. Ale to je v ceně. To k tomu patří: „v mnohé vyčerpanosti“. A bezesné noci, hladovění, půst. Nejsme samozřejmě postaveni, abychom Pánu Bohu něco dokázali. To určitě ne. Protože Pán Bůh nás i pro tyto situace vystrojuje. Devatero vystrojení Boží milostí Verše 6. a 7. nám velice pravdivě a bez jakýchkoli příkras popisují, čím nás Boží milost vystrojuje. „Prokazujeme se bezúhonností, poznáním, trpělivostí, dobrotivostí, Duchem Svatým, nepředstíranou láskou, slovem pravdy, mocí Boží. Jsme vyzbrojeni spravedlností k útoku i k obraně.“ To je devatero vystrojení Boží milosti, konkrétní modlitební program, za co můžeme prosit. A myslím si, že každý z nás si najde aspoň něco z toho, kde ví, že potřebuje toto vystrojení Boží milostí. Zmíním k tomu jen dvě nebo tři. „Bezúhonnost“. Na co myslet při bezúhonnosti? Nejde tady zdaleka o nějakou bezvadnost, čistotu, abych byl bez poskvrnky. Pro mě je jedinečnou definicí bezúhonnosti to, co řekl Pán Bůh Abrahámovi: „Když bylo Abramovi devětadevadesát let, ozval se mu Hospodin a řekl:. Já jsem Bůh všemohoucí, choď stále přede mnou, buď bezúhonný!“ (Gn 17,1) To jecharakteristika bezúhonnosti. Život, který prožívám ve vědomí Božího příkazu „Choď stále přede mnou!“ Život ve vědomí stálého obecenství. Nemyslím to v tom negativním, nějakého dohledu z Boží strany. Ale „choď stále přede mnou!“ Vědomí, že chodím s Pánem Bohem. Toto chození s Pánem Bohem a před Pánem Bohem je v Božím Slově nazýváno

„bezúhonností“. To je velice důležité. Velmi potřebujeme poznání, že nejenom horlivost stačí k naplnění služby Božích vyslanců! Nemůžeme být jenom horliví. Apoštol byl smutný ze svého lidu, který byl plný horlivosti pro Boha, ale bez pravého poznání. Druhou věcí, kterou zmíním, je trpělivost. Potřebujeme vedle poznání i trpělivost. Bez dlouhého výkladu jenom řeknu původní význam řeckého slova: „dlouhý dech“. Trpělivý je ten, komu nedojde hned dech. Musíme se cvičit v dechových cvičeních, aby nám dech hned tak nedocházel. S tím souvisí Boží moc, o které tady apoštol Pavel mluvil - on sám nevěděl o jiné lepší - když psal křesťanům do Říma: „Nestydím se za evangelium, je to moc ke spasení pro každého, kdo věří.“ Boží moc evangelia. Mapa cesty křesťana Když nám bylo představeno, co obnáší být Božím služebníkem, který žije z Boží milosti, když nám byla představena výstroj Boží milosti, tak na cestu potřebujeme ještě něco. Potřebujeme mapu, jak ta cesta bude probíhat. Ani ta nechybí v tomto textu, to je závěr, 8. a 10. verš. Je zajímavé, že je tu zase devět takových popisů cesty. Devět zvláštních protikladů. Poslouchejme pozorně: „Procházíme slávou i pohanou, zlou i dobrou pověstí;mají nás za svůdce, a přece mluvíme pravdu; jsme neznámí, a přece o nás všichni vědí;umíráme - a hle, jsme naživu;jsme týráni, a přece nejsme vydáni smrti;máme proč se rmoutit, a přece se stále radujeme;jsme chudí, a přece mnohé obohacujeme;nic nemáme, a přece nám patří vše.“ Je to úžasné poselství, že život z Boží milosti je popsán jako cesta, která se odehrává i v tomto napětí. Myslím si, že v dějinách církve došlo ke dvěma zásadním omylům. Byli křesťané, kteří si z těchto protikladů vybrali jenom půlku. To jsou ti, kteří toto budou číst a budou říkat: „Ano, jsem křesťan, to znamená pohana, zlá pověst, jsme neznámí, umíráme, jsme vydáni, jsme chudí, nic nemáme. A proto tak žijme, je to utrpení a těšme se na nebeskou slávu.“ To je omyl! Jsou ale druzí, kteří řeknou: „Křesťanství, to je přece sláva, to je dobrá pověst, přece o nás všichni vědí, je nás vidět, jsme naživu, stále se radujeme, patří nám vše.“ Asi jste to taky už slyšeli. Zase omyl. Zase jenom půlka pravdy. Pravda je právě v tomto napětí, které nemůžeme nějak oddělit, v napětí, které nemůžeme vyloučit ani naměřit, abychom věděli, jestli to bude 50 na 50, nebo jinak – to nejde. Toto je napětí, ve kterém a uprostřed kterého probíhá zápas. Dalo by se říci, že charakteristika Božího vyslance (jednou větou) je následující: Je to člověk, který je neskonale šťastný, nesmírně v bezpečí, ale neustále lítá v nějakém

průšvihu. To je zápas, který neustále prožívá. Ale v tomto zápase, ve kterém je mnohé nad naše možnosti, je možné se zorientovat. Závěr Apoštol Pavel nám připomíná, jak dál jít v časté bezradnosti Božích poslů. „V čas příhodný jsem tě vyslyšel.“ To je Boží odpověď. „V den spásy jsem ti přišel na pomoc. Hle, nyní je čas příhodný. Nyní je den spásy.“ To platí i o dnešní neděli, kdy přemýšlíme o svém životě, co si počít sám se sebou. Co si počít se svým životním zápasem. Smíme i dnes hledat Boží pomoc pro toho, kdo nebere Boží milost nadarmo. Kéž by to platilo o každém z nás. Amen. Daniel Komrska, 5. října 2008

Manželství ať mají všichni v úctě Žd 13,1-6 Církvi obecně, tj. starým i mladým lidem, manželům a manželkám, svobodným, vdovám i vdovcům je z Písma předloženo napomenutí: Manželství ať mají všichni v úctě a manželé ať jsou si věrni, neboť neřestné a nevěrné bude soudit Bůh. (Žd 13,4) Napomenutí je předloženo všem a navíc s přísnou pohrůžkou a varováním. Prvotní otázkou ale je, kde se v tomto parenetickém (napomínajícím) biblickém textu nachází kérygma (základní křesťanská zvěst) s obsahem vykupitelského činu Božího v Kristu Ježíši? Nezbývá než povědět, že v samotném z kontextu vytrženém napomenutí evangelium nenajdeme. Jedním dechem ale dodávám, že všechny morální apely Písma nás na evangelium odkazují. Jestliže všechny, pak také výzva k tomu, aby manželství pro nás bylo vzácné, drahé, drahocenné, vážené, ctěné, (ř. timios), aby manželství bylo zachováno jako Boží dar, kterému je v našem životě dáno mimořádné postavení, neboť Bůh tomu tak chce. Proto nejprve upřeme pozornost na odkaz k evangeliu, ze kterého celá křesťanská morálka vychází. Ono evangelium nacházíme v širokém kontextu celé epištoly. Následně svou mysl soustřeďme na výzvu mít manželství v úctě, která je nám předložena s takovou naléhavostí. Na závěr hledejme (s jistou odvahou) aplikaci apoštolského napomenutí na základě nejužšího kontextu. Evangelium Vezmeme-li do ruky celou epištolu Židům, zjistíme, že je v ní ve zkratce obsažena úplná zvěst Smlouvy staré i nové, že je v ní dokonale zapsána a zvěstována dobrá zpráva o Bohu, milujícím hříšníky. Počínaje první větou, všechno směřuje ke Kristu, Synu Božímu, kterého Bůh ustanovil dědicem všeho a skrze něho stvořil věky. Ježíš Kristus je tím posledním promluvením, oproti všem ostatním svědkům, jejichž slovo bylo předposlední. (Žd 1,1n) Ježíš Kristus v těle, ten odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty, dokonal očištění od hříchů a usedl po pravici Božího majestátu na výsostech. (Žd 1,3) Bůh všecko podrobil pod jeho nohy. (Žd 2,8) A tento Pán kosmu i církve zve a dává čas, aby lidé skrze víru směle vešli do Božího odpočinutí a se srdcem očištěným od

zlého svědomí přistoupili k trůnu milosti. (Žd 4,1n; Žd 4,16; Žd 10,22) Ježíš Kristus je představen jako nejvyšší velekněz podle řádu Melchisedechova. (Žd 5,6; Žd 7,17) Svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků a vyvýšený nad nebesa. Nepotřeboval obětovat za své viny, ale přinesl jednou pro vždy sama sebe jako oběť za hřích světa. (Žd 7,26n) Když přišel Kristus, velekněz, který nám přináší skutečné dobro, nevešel do svatyně s krví kozlů a telat, ale jednou pro vždy dal svou vlastní krev, a tak nám získal věčné vykoupení. (Žd 9,11n) Stal se prostředníkem nové smlouvy. (Žd 9,15) S Kristem nastal konec věků, který je z Boží strany garantován Kristovou obětí, která snímá hřích a přivádí k dokonalosti ty, které posvěcuje. (Žd 9,26; Žd 10,14)

Jenomže evangelium, to není „jen“ dobrá zpráva a proklamace Ježíše Krista jako Pána a Spasitele. Evangelium je také pozvání na cestu následování. Evangelium nám nepřináší jen úlevu, radost, štěstí a jistotu věčného života. S novou identitou evangelium přináší nové zápasy, konflikty a těžké životní zkoušky na cestě za Kristem. Pisatel epištoly Židům tuto zkušenost popsal slovy: Jen si vzpomeňte na dřívější dny! Sotva jste byli osvíceni, už jste museli podstoupit mnohý zápas s utrpením; někteří tím, že byli před očima všech uráženi a utiskováni, jiní tím, že stáli při postižených… Neztrácejte proto odvahu, neboť bude bohatě odměněna. Potřebujete však vytrvalost, abyste splnili Boží vůli a dosáhli toho, co bylo zaslíbeno… (Žd 10,32-37) Načež pisatel předložil onu slavnou galerii svědků víry (Žd 11), galerii těch, kteří ve víře obstáli. Nyní je však řada na nás, protože náš účet je ještě otevřený, i když víme, že už dopředu bylo za nás zaplaceno krví Kristovou. Na nás je, abychom obstáli, jako onen zástup svědků, jímž jsme obklopeni. A abychom obstáli, musíme odhodit a odhazovat všechnu přítěž a hřích, který se nás tak snadno přichytí. (Žd 12,1) Jedním z hříchů, který se člověka (křesťana) také snadno přichytí, je hřích týkající se vztahů mužů a žen a sexuální oblasti života. Tu jsme u napomenutí mít manželství v úctě. Napomenutí Jaké manželství mají mít všichni v úctě, ptám se? Takové to medové, kdy oba dva pro zamilovanost nevidí nic jiného, než onu andělskou bytost, která dnem i nocí přináší jen samou rozkoš? Nebo manželství, které se užírá pro všechny ty chyby a charakterové defekty partnera? Myslel snad pisatel na muže, který v opilosti tluče ženu a děti? Pomyslel autor epištoly Židům na manželství, kde psychopatická manželka terorizuje a ohrožuje celou rodinu? Uvážil nešťastnou ženu, která si neví rady s manželem, který má trvalé mimomanželské vztahy? Napadlo biblického pisatele, že přijde doba, kdy budou manželé žít řadu let, možná desítky, tzv. paralelní životy? Nebo měl pisatel na mysli jen taková manželství, která obstála ve

všech hrozných zkouškách života, a i po padesáti letech jeden druhého stále oslovují něžně jako kdysi na počátku? Mohl mít na mysli vztah, kde se slova oběť vůbec neužívá, ale kde se jeden pro druhého s naprostou samozřejmostí obětují? V otázkách by bylo možno dále pokračovat. Jenomže zde není řečeno jaké manželství mají mít všichni v úctě. Sděleno je toto: „Mějte úctu k Bohem dané instituci zvané manželství.“ Není to ale poněkud nerealistické a dnešní době, plné rozvodů a volných vztahů, neodpovídající? Možná. Uvažme ale, že zde stojíme tváří v tvář ne zatuchlé církevní morálce, ale nároku, který vkládá na člověka Bůh, neboť manželství je nesmírný Boží dar. Manželství ať mají všichni v úctě… Všichni máme s manželstvím zkušenost. Manželství je dar, do kterého se většinou rodíme (manželství rodičů), manželství je dar, po kterém toužíme a který nám bývá, když máme štěstí, darován (naše manželství). Manželství je cesta, kterou ale nemusíme pro svůj život nutně zvolit jako nevyhnutelnou svátost, neboť jsou i jiné svátosti či charismata, takže se věřící člověk a církev nesoustředí jen na to jediné – byť nejvíce rozšířené, totiž na manželství (srov. Mt 19,12). Ale i svobodný či vdovec (vdova) mají mít manželství v úctě. Radují se z manželství druhých, nezasahují všetečně do partnerských vztahů svých dětí nebo jiných lidí, kde nejsou zváni (i to je úcta) a chrání svou zdrženlivostí tuto nejsvětější z pozemských institucí. Zde mějme na mysli obraz Krista a církve, onoho nebeského ženicha a pozemské nevěsty. Právě pro Ježíše Krista máme mít všichni v úctě i onu pozemskou instituci manželskou – svou i těch druhých. Co znamená mít manželství ve všeobecné úctě si můžeme ilustrovat i na velmi otřesných příkladech. S nejedním kazatelem jsme se shodli na praxi, že v určitých momentech jsme doporučili rozvod! Nepochybně se vždy jednalo o volbu mezi špatným a ještě horším. Ale v podtextu byla úcta k manželství! Protože není možné, aby si muž či žena pěstovali tzv. vedlejší vztahy, nebo aby duševně a fyzicky ničili své manželské partnery a jejich děti. Není možné lpěním na nerozlučitelnosti manželství podporovat dlouhotrvající cizoložství a ještě svatě a „vyváženě“ poukazovat na to, že podváděný má jistě také svůj díl viny, tak ať nyní sklízí hořké ovoce. Není možné nechávat zadní vrátka teplého domácího krbu cizoložníkům, fyzickým tyranům, psychickým násilníkům, opilcům aj. jako určitou jistotu v jejich hříchu. Jistotou pro hříšníky je totiž vždy jen a jedině Kristus ukřižovaný a nikoli ubitá manželka či zdecimovaný manžel. Proto někdy rozvod či odluka je paradoxně potvrzením faktu, že máme manželství v úctě! Manželé ať jsou si věrni… Věrnost je absolutní podmínka. Věrnost je ovocem Ducha svatého. Tam, kde se věrnost ztratila, tam se ztrácí (udušen a uhašen) Duch svatý. Nevěra z tohoto pohledu není „obyčejným smilstvem“, je v jistém smyslu

hříchem proti Duchu svatému! Legalizovaný hřích, který zatvrdí srdce (Mt 19,8), uvádí člověka nejednou do stavu neschopnosti vidět vlastní vinu, do neschopnosti činit pokání. A víme, že bez pokání se člověk míjí s Boží milostí. Neboť neřestné a nevěrné bude soudit Bůh… (ř. krinein) znamená rozdělovat, třídit, rozlišovat, vybírat; činit si úsudek, rozhodovat se; soudit, odsuzovat… Existují v Písmu některé velmi jednoznačné oddíly, které mluví o kázni uvnitř církve. Možná nejznámějším je ten, který se týká právě manželství: Dokonce se proslýchá, že je mezi vámi případ smilstva, a to takový, jaký se nevyskytuje ani mezi pohany, že totiž kdosi žije se ženou svého otce… odstraňte ze svého středu toho, kdo to udělal… (1 K 5,1n) A dále: Nemylte se: Ani smilníci, ani modláři, ani cizoložníci, ani nemravní, ani zvrácení, ani zloději, ani lakomci, opilci, utrhači, lupiči nebudou mít účast na Božím království… (1 K 6,9n) Je pro nás velkou úlevou i nadějí, přestože musíme konat v našich sborech kázeň, že jsme nebyli postaveni do role soudců. Tuto úlohu si ponechal Bůh pro sebe. Jenom on dokáže přesně rozeznat pravdu a rozlišit všechny motivy a pohnutky lidí. Závěr Bratrská láska ať trvá; s láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud… Manželská láska ať trvá! Manžel (manželka) jsou lidmi doslova odjinud, jsou to cizí lidé, kteří se stali jakoby zázrakem našimi nejbližšími bližními, stali se naším tělem i duší! Podobně zázrakem, jako když při transplantaci cizího orgánu tělo onen orgán (kostní dřeň, ledvinu - manžela, manželku) nevyloučí, neodmítne. …tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly… - Někteří už tušíme (jiní možná zatím ne), že náš partner je anděl! Poslaný anděl, aby to s námi vydržel, aby s námi sdílel dobré i zlé, a byl s námi v pravou chvíli (totiž po celý společný život) na pravém místě. Pamatujte na vězně, jako byste byli u vězení s nimi… - Pomineme-li všechny trapné vtipy ohledně manželství, které bývá nešťastníky nazýváno vězením, musíme připustit, že někteří se ve svazku manželském skutečně cítí nesvobodně a jsou jako uvězněni. Tím spíš pamatujme na tyto „vězně“, protože potřebují mimořádnou pomoc, potřebují osvobodit! Manželství přece může být, ač vázáno

smlouvou, tím nejpevnějším ze svobodných svazků, kde se dobře dýchá společný vzduch. …pamatujte na ty, kdo trpí, vždyť i vás může potkat utrpení… - Manželství prochází nejednou „údolím stínů“, kde o utrpení není nouze. Ti, kteří se milují, trpí! Skutečná láska jednoznačně vede k utrpení. Zde nemluvím o nevolnostech ze zamilovanosti, ale o strachu, o spolunesení břemen, nemocí, výchovy dětí, ekonomických krizí a samozřejmě i o ztrátě největší, když jeden z manželů smrtí ukončuje vztah. Nedejte se vést láskou k penězům; buďte spokojeni s tím, co máte… - Láska k penězům, která je kořenem všeho zlého, zničila mnohé krásné vztahy včetně lásky manželské. Výzva, abychom byli spokojeni s tím, co máme, nemusí být chápána jen hmotně. Mysleme zde především na svého manželského partnera! Bůh řekl: Nikdy tě neopustím, nikdy se tě nezřeknu… - Boží věrnost je nám zárukou! Proto smíme říkat s důvěrou: „Pán při mně stojí, nebudu se bát. Co mi může udělat člověk?“ Pravda je, že člověk (i manžel či manželka) může někdy strašně ublížit. A zhusta se tak děje! Přesto zkusme toto slovo otočit a povědět je jinak: „Pán při mně stojí, nebudu se bát.“ A k tomu přidejme: „Co dobrého mohu udělat pro svého nejbližšího člověka, tj. pro svou manželku, pro svého manžela?“ Bronislav Matulík, 12. října 2008

Zdravá rodina Ef 6,1-4 Tématem dnešní neděle je „rodina“. Shodujeme se v tom, že základem rodiny je manželství, nejužší společenství muže a ženy, a že rodina začíná tam, kde ze spojení muže a ženy se děti narodí anebo je manželé adoptují. Dále souhlasíme s tím, že rodina je základním článkem společnosti a uvědomujeme si, že (rodina) plní svou funkci nejlépe tehdy, když je zdravá a stabilní. Jako křesťanům nám záleží na tom, abychom měli v církvi právě takové rodiny. Zároveň poctivě přiznáváme, že společenské a ekonomické tlaky působí i na nás a že manželské krize a rozvody se nevyhýbají ani společenství církve. Vidíme, že zdravá rodina není samozřejmostí a že je třeba o ní vést poctivý zápas. Kudy vede cesta k takové rodině? Rodina – škola lásky a poslušnosti (pro děti) O zdravě fungující rodině můžeme mluvit tam, kde muž a žena žijí v harmonickém vztahu, rodiče a děti se respektují a mají navzájem rádi a kde se sourozenci učí jedni druhé přijímat. Rodina je první školou vztahů, kde si osvojujeme modely chování pro celý život. Taková obecná definice je sice dobrá i pro nás křesťany, ale nás dnes zajímá, co k tomu říká Bible. Text z listu Efezským nám v určité zkratce ukazuje cestu ke zdravé rodině. Kazatel Pavel byl sám svobodný a děti neměl. Přesto mu Bůh dal porozumět problematice manželství a tomu, oč jde v rodině. Do 4 veršů svého dopisu shrnul to podstatné! A my se nestačíme divit, jak je to prosté. „Děti, poslouchejte své rodiče!“ Je to výzva k dětem, ale zároveň úkol pro rodiče. Všichni dobře víme, že po narození dítěte rodiče dětem nejdříve mnoho dávají. To nejdůležitější, co potřebují, je přijetí a láska. Právě láskou, která se projevuje každodenní péčí, doteky, slovy, pohledy, úsměvy dáváme jako rodiče dětem najevo, jak nám na nich záleží a jak nám jsou vzácné a drahé. Většina expertů se shoduje v tom, že rodina je místem, kde se rodí sebedůvěra a kde dítě získává sebevědomí. To všechno Pavel asi ví a předpokládá. Proto se soustřeďuje na něco, v čem vidí problém a začíná své vyučování u poslušnosti. Děti mají prožívat a vědět, že je rodiče milují. Přesto se nemají stát středem „vesmíru“, kolem kterého se všechno točí. To by z nich mohli vyrůst jedinci, kteří si zvyknou mít všechno a nemuset nic. Proto je třeba velmi brzy začít usměrňovat dětská přání, dětskou vitalitu a aktivitu a ukazovat dětem hranice, které mají respektovat. Tak vedeme děti k poslušnosti. Dětem se to často nelíbí, ale výchovu potřebují, aby byly nejen sebevědomé, ale také ukázněné (naučily se ovládat). Časem pak poznají, že se to líbí Bohu a že je to pro život moc užitečné. (Protože poslušnost je obecný duchovní princip/postoj, ke kterému máme směřovat.)

Vést a vychovávat k poslušnosti je náročné: vyžaduje to nejen lásku, ale také důslednost, kontrolu a trpělivost. Vést a vychovávat k poslušnosti je ovšem také nesmírně důležité: když se dítě naučí doma přijímat autoritu rodičů, hodně mu to pomůže později v životě, kdy si bude řešit vztah k učitelům, šéfům v zaměstnání nebo také k Pánu Bohu. Pavel dává svůj důraz na poslušnost do souvislosti s 5. přikázáním. Ukazuje tím, že poslušnost dětí a úcta k rodičům spolu souvisejí a že Desatero začíná pro děti právě přikázáním pátým. Ctít rodiče znamená uznávat je jako autoritu, brát je vážně a respektovat. Ctít rodiče ovšem také znamená prokazovat jim vděčnost za to, co pro nás dělají, co do nás vložili a čeho se pro nás vzdali…Úcta k rodičům pomáhá dětem naslouchat odkazu a zkušenosti minulých generací, učí je úctě k tradici. Protože to je v rodině a ve společnosti velice důležité, aby si generace otců a synů vzájemně naslouchaly a aby vedly spolu rozhovor. Rodina – škola pokory a opravdovosti (pro rodiče) Nejdříve se apoštol obrací k dětem a vyzývá je k poslušnosti. Pak má ale také co říct rodičům, protože ví, že problémy jsou také na jejich straně. Jediná připomínka na adresu rodičů zní: Otcové, nedrážděte své děti ke vzdoru, ale vychovávejte je v kázni a napomenutích našeho Pána. Apoštol ví o tom, že rodiče dokáží své dítě získat láskou, dobrým příkladem a trpělivostí. Ale ví také o tom, jak rodiče nevhodným, nemoudrým a tvrdým jednáním mohou své děti dovést ke vzdoru a nepřekonatelnému odporu. Na co je třeba dávat pozor? a) Opravdovost místo pokrytectví Jedním z faktorů, který děti provokuje a dráždí, je pokrytectví rodičů. Nemůže být snad nic horšího, než když požadujeme na dětech něco, co sami neděláme. Děti potřebují na nás vidět, že to se slušným chováním, s vírou, s Bohem, se svými zásadami a ideály myslíme vážně. Děti potřebují vzory a příklady. Potřebují vidět i to, jak některé věci nezvládáme, a vědět, jak to řešíme, když něco nezvládáme: že to řešíme jako křesťané poctivě před Bohem a upřímně před s lidmi. My si to ovšem často zjednodušujeme a místo cesty upřímnosti a pravdivosti volíme cestu pokrytectví. Před lidmi se snažíme vypadat hezky, ale v soukromí jednáme úplně jinak! V neděli máme v kostele zbožnou masku, za kterou schováváme svou skutečnou povahu, ale v týdnu na nás není poznat, že jsme v neděli v kostele byli. Jiní lidé to často nevidí, ale vlastní děti ano. Takový postoj mladou generaci štve! Děti jsou velmi dobrými a kritickými pozorovateli. Přijde čas, kdy nám pěkně od plic řeknou, co si o nás myslí a jak z duše nenávidí to naše dospělácké křesťanské pokrytectví! Věřte mi, neposlouchá se to dobře. b) Trpělivost místo tvrdosti

U výchovy dětí je důležitá trpělivost a důslednost. Většinou se ovšem rodičeotcové uchylují k tvrdosti a přísnosti. A to je další okolnost, která maří výchovné snahy: když rodiče-otcové zneužívají svou přirozenou převahu. Používají sílu místo argumentů a snaží se za každou cenu zlomit odpor a neposlušnost dětí. To je nešťastný přístup, který děti k poslušnosti sice přinutí, ale v konečném důsledku prohlubuje vzdor dítěte a stupňuje napětí mezi generacemi. Čím jsou děti starší, tím více touží po přirozené a duchovní autoritě, kterou by mohly respektovat. Takovou autoritou se rodiče stávají tam, kde dětem prokazují lásku, jsou jim příkladem svou opravdovostí, odvahou a stávají se jim přáteli. Tvrdost a přísnost se ovšem může nejednou objevit také ve vztazích mezi manželi nebo mezi sourozenci… A to není dobře. Takové jednání zraňuje a odcizuje. c) Boží působení v křesťanské rodině Boží vůlí je, aby se ve všech rodinách měli rodiče i děti dobře. Lidé, kteří žijí bez víry v Krista ovšem Boží vůli neznají. Přesto zápasí nejednou o totéž… Křesťanské rodiny by v tom neměly zůstat pozadu. Mělo by na nich být vidět, jak Bůh působí svou milostí a mocí. Mělo by být vidět, jak Boží milost mění lidská srdce a jak pomáhá odpouštět, důvěřovat. V konkrétních situacích potřebujeme novou sílu k odpuštění, odvahu k důvěře a k lásce, novou trpělivost. Tyto dary můžeme přijímat od Boha. 3. Zdravá rodina – křesťanská služba společnosti Když Bůh postavil muže a ženu do manželství, dal lidstvu do vínku velký a vzácný dar. Ukázal lidem cestu, po které mají jít, a dal jim úkol, aby se stali rodinou. Určitě to měla být zdravá a stabilní rodina, kterou chtěl Bůh doprovázet svou ochranou a požehnáním. Není to tedy jen nějaké zbožné přání křesťanů, nýbrž Boží vůle pro celou společnost. Proto je dobré a důležité, aby rodina byla ve společnosti pod zvláštní ochranou (práva) a těšila se úctě a vážnosti. Z pevných a zdravých rodin totiž vycházejí psychicky odolní, výkonní a optimisticky naladěni lidé. Takovou mládež, která bude zakládat zdravá manželství a budovat pevné rodiny, každý národ potřebuje. Čím vyšší je procento zdravých rodin, tím zdravější je společnost. - Druhá polovina 20. století byla obdobím hledání jiných, volnějších modelů soužití muže a ženy. Všechny pokusy nahradit klasickou/tradiční rodinu ztroskotaly. Znovu se potvrdilo, že zdravá a stabilní rodina je jedinečným a nenahraditelným společenstvím. Nemáme patent na rozum ani na zdravá manželství a stabilní rodiny. Ale jako lidé, kteří se učí žít z Boží milosti a v odpovědnosti před Bohem, máme blízko ke zdroji lásky, moudrosti a plného života. Díky Ježíši Kristu máme o krůček blíž také k dobrým rodinám. V tom je naše křesťanská odpovědnost před Bohem i před společností, abychom o takové rodiny vedli zápas. To je součást našeho svědectví v národě, to je zároveň služba,

kterou prokazujeme společnosti, do které patříme. Náš Bůh a Pán nás k takovému zápasu povzbuzuje a vede. Bronislav Kaleta, 19. října 2008

Děti a co z nich bude? Mat 19:13-15 ; 2Tim 3:1-5 Všichni dosud jsme nebo jsme byli dětmi – tzn., že až na výjimky žijeme nebo jsme žili ve vztahu k rodičům; současně řada z nás je i rodiči a žije ve vztahu k dětem, vnukům. S otázkou ohledně budoucnosti dětí, většinou pronesenou s jistou obavou, jsme se setkali snad každý: „Co z tebe, kluku, bude – ty rosteš jen pro kriminál!“ či „Co z nich bude (našich dětí, synovců, neteří…)?“ nebo nejsmutnější konstatování: „Co to z tebe vyrostlo!“, „Kde se stala chyba?“ Naši rodiče i my chceme pro děti „to nejlepší!“ Budou z nich: úspěšní lidé; dobří rodiče; poctivci nebo přesný opak? První otázka v křesťanské rodině by však měla být: „Budou z nich upřímní křesťané, kteří osobně přijali Pána Ježíše Krista?“ A zde se již liší konkrétní přístupy: jsou rodiny, kde z dětí křesťany „vychovají“, téměř za každou cenu. Jsou jiné rodiny, kde to již dopředu vzdají s tím, že to nejde a tzv. „vše nechávají na Pánu Bobu“. Konečně je nemálo „také křesťanských rodin“, které to vůbec neřeší, v lepším případě se snaží jen o výchovu v „duchu křesťanské morálky“. Dnešní kázání se částečně prolíná s předešlou tématikou: manželství, rodina, děti. Minule bylo mnoho řečeno o „obecné“ výchově a vztazích v rodině, dnes bude řeč více o „duchovní výchově“, ale také o vztazích napříč generacemi. Ke dvěma základním textům „Nechte dítek jíti ke mně.“ (Mt 19,13-15) a k připomenutí o „Neposlouchání rodičů“ (2 Tim3,1-5) přidávám ještě jeden text ze Starého zákona. Jedná se o Mojžíšův odkaz izraelským a jeho příběh. Budeme mít před sebou čtyři oddílky: 1) postavení dítěte; 2) duchovní vedení; 3) generační vztahy; 4) „model“. Postavení dítěte Obecně známá je skutečnost, že o mnoha pozdějších charakterových rysech člověka se rozhoduje v jeho dětství – podle některých v tom nejranějším. Jedním z důležitých faktů, které si dítě osvojí, je jeho postavení ve společnosti ostatních. Dnes ve světě kolem jsou dva extrémy: Dítě jako „majetek“ či investice rodičů, pracovní síla, bez jakýchkoliv práv. Snad ne tolik u nás, ale běžné ve velké části světa: „dětská zaměstnanost“, děti na plantážích, v továrnách, atd. Podle posledních statistik Mezinárodní organizace práce na světě přes 200 milionů dětí pracuje – nejvíce v Asii, Africe, ale i v Jižní Americe. Často 12 hodin denně i více za půl €. „Dětská armáda“ např. v „Armádě Božího odporu“ (na zcela překroucených interpretacích Bible). Celkově se odhaduje několik set tisíc dětských vojáků. Proč? Děti jsou ochotné dopouštět se mimořádně krutých činů třeba proto, aby se zavděčily veliteli, získaly respekt.

Úkoly plní bez ptaní a odmlouvání, úcta k životu je naprosto potlačena. Namítneme, že ani jeden z těchto případů v našich končinách není. Ale co „investice“ = intenzivní sportovní příprava dětí (tenis, hokej…) či jiné drily (herec, zpěvák, muzikant…), přehnaný důraz na učení („musí být „1“), i téměř násilné „obracení“ a „duchovní“ vedení, atd. Dítě jako střed světa, kolem nějž se vše točí. Za zakladatele tohoto přístupu je označován Dr. B. Spock – americký pediatr, který v roce 1946 publikoval knihu „Baby and Child Care“ – dosud minimálně 50 milionů výtisků a poté vydal řadu dalších prací; v nich teze např. „děti nás nežádaly, abychom je přivedli na svět – tedy nemáme k nim žádná práva, ale jen povinnosti“; jeho názory na péči o dítě ovlivnily několik generací rodičů - vedly k tomu jednat s dětmi od narození jako s individualitami, plně respektovat jejich názory, požadavky („dát jim, co chtějí“) – to oproti tvrdé výchově dětí k poslušnosti, disciplíně, učení. Oba postoje jsou špatné! Ten první v našich končinách snad masově nehrozí (i když ve spojení s ambicemi rodičů také), ten druhý je u nás rozšířený a to i mezi křesťany. Čtěme Mt 19,13n: Tehdy k němu přinášeli děti, aby na ně vložil ruce a pomodlil se; ale učedníci jim to zakazovali. Ježíš však řekl: "Nechte děti a nebraňte jim jít ke mně; neboť takovým patří království nebeské." Pán Ježíš reaguje na tehdejší běžný židovský postoj representovaný učedníky: postavení dětí ve společnosti není až tak významné, aby zdržovaly Mistra. Navíc by to třeba mohlo strhnout lavinu dalších, apod. Současně vidíme, že přes toto většinové chápání dětí, jako méně významných členů společnosti, byli i tací (rodiče, pěstouni), kteří si uvědomovali důležitost požehnání od Pána Ježíše Krista. Pán Ježíš se k dětem jednoznačně hlásí. Naopak je i používá k obraznému vyučování, jak k němu přistupovat (bezelstně, bezmocně). Je to potvrzení postoje: „Děti jsou dar od Pána Boha.“ Ve SZ lze najít odkazy v tomto duchu, nejlépe u Izaiáše: „Hle, já a děti, které mi dal Hospodin, jsme v Izraeli znamením a zázraky od Hospodina zástupů.“ (Iz 8,18) Za tento dar nesou rodiče plnou zodpovědnost – tzn. nejen za „nakrmení“ či jiné uspokojení jejich potřeb, ale i za jejich výchovu. Výchova ...nebudou poslouchat rodiče... (2Tm 3,2) Možná ještě vyostřeněji v řadě dalších textů (Ko, Ef...) je ukázáno, že děti jsou vázány v rodině, nejsou jejím středem a měly by se pohybovat v jistých mantinelech, daných především Písmem (poslušnost, úcta,..), ale i určitými zvyky v rodině. Určité mantinely rodičovské péče jsou nezbytné a vzdorující dítě je zkouškou pro rodiče, co vydrží. Musí si tím projít každý normální jedinec a je to období, kdy dítě nachází svou osobnost a uplatňuje svoje Já. Pevná hranice mu v tomto vypjatém období umožní najít klid.

Např. pokud ví, že si nic nevyvzteká, nebude se snažit, a podobně budou působit i další „jasná pravidla hry“. Nejde však „jen“ o obecnou výchovu, ale především o „duchovní vedení“. Dt 6:4n: Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou. A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat. Uvážeš si je jako znamení na ruku a budeš je mít jako pásek na čele mezi očima. Napíšeš je také na veřeje svého domu a na své brány. Tedy nejen mechanické vzdělávání, ale příklad celým životem – celé domácnosti. Milovat celým srdcem...i silou!.. slova „v srdci“ (ne jen vnějšně naučená!)... rozmlouvat doma i jinde, po celý den… (priorita!)... i viditelné přiznání se osobně i ve svém domově. Co vidí naše děti? Vlažný vztah k Bohu, ještě vlažnější ke sboru a ostatním bratřím a sestrám nebo upřímný zápas o Boží blízkost v každém okamžiku života – bez výjimek a průhledných výmluv? V této oblasti však pomocí nebo „kamenem úrazu“ může být i sbor a lidé v něm! Písmo před nás staví náročné požadavky! Jak se s nimi vyrovnáváme? Je to náš úkol, především rodičů, na který nesmíme zapomínat, ze všech sil se snažit o jeho splnění a prosit o Boží pomoc a milost – bez ní se to nepodaří. Žel, že však mnoho křesťanských rodičů (ale i sborů, společenství) o děti často příliš nezápasí, nebo naopak z nich tvrdě „vychovává“ „také“ křesťany. Generační vztahy Děti a co z nich bude? Netýká se to „jen“ malých a mladých, ale dětmi jsme i v dospělém věku. Zde se naše otázka týká vztahů mezigeneračních. Jak se děti postaví ke „starým“ rodičům v okamžiku, kdy mají vlastní život (rodinu, kariéru), jak se mladí ve sboru postaví k těm starším. O mnohém se rozhodlo právě v dětství. Co děti viděly na svých rodičích, jejich vzájemné vztahy, vztah k jejich rodičům, jejich vztah ke sboru, vztah k majetku, apod.? Děti jsou dány rodičům „jako dar“ a ti jsou odpovědni za jejich výchovu „obecnou“ i duchovní vedení. Na druhou stranu pro děti platí Desatero, které bez jakýchkoliv podmínek a výjimek sděluje, že děti musí „Ctít otce svého i matku svou...“. Toto máme připomenuto i v Novém zákoně v evangeliích (např. Mt 15,4-6; Mk 7,10) i v epištolách (např. Ef 6). Páté přikázání neříká „poslouchat na slovo“, ale ctít, respektovat rodiče jako autoritu, jako ty, kteří nás přivedli na svět, jako materiální zajistitele i ochránce. V dětství se učíme (ne)respektovat autoritu. To nám velice pomůže, abychom přijali autoritu Boží. Víme, že jsou případy, kdy „ctít rodiče“ může být velmi těžké, ale „výjimky potvrzují pravidlo“.

Ani špatná zkušenost neznamená, že budeme odmítat jakýkoliv respekt, úctu k jiným. Nemluvě o tom, že i tito „rodiče“ budou stát před Božím soudem. „Ctít“ neznamená doživotní závislost. V jisté chvíli už „děti nejsou děti“ a je třeba, aby se „odřízly“ od rodičů. Moudří rodiče to respektují (známe řadu problémů ze závislosti syna na matce až do smrti či finanční „vydírání“ rodičů dětmi až do jejich „upracování se k smrti“, apod.). „Odříznutí“ neznamená, že se rodiče přestávají ptát „Co z nich bude?“, ale stále se usilovně za ně modlí; neznamená to ani absolutní nezájem dětí o rodiče, nestýkat se a nepečovat. V listu Timoteovi Pavel připomíná i materiální péči o své blízké – rodinu, což byli především rodiče, či osamělí příbuzní: Kdo se nestará o své blízké a zvláště o členy rodiny, zapřel víru a je horší než nevěřící. (1Tm 5:8) Sbor je „velká rodina“ a uvedené principy platí nejen v jednotlivých rodinách, ale i v „rodině sboru“ - tedy „práva a povinnosti“ dětí „tělesných i duchovních“. Nade vším pak je pokora: Stejně se i vy mladší podřizujte starším. Všichni se oblecte v pokoru jeden vůči druhému, neboť `Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost´. (1 P 5:5) Model Pro ilustraci využijeme příběh Mojžíše a izraelských na poušti: To je ten Mojžíš, ...toho poslal Bůh jako vládce i vysvoboditele,… to je ten Mojžíš, který je vyvedl z Egyptské země, který činil divy a znamení v Egyptě, při Rudém moři i na poušti po čtyřicet let… (Sk 7:35) a `Mojžíš byl věrný v celém Božím domě´ (Žd 3:2) Uznej tedy ve svém srdci, že tě (Izraeli) Hospodin, tvůj Bůh, vychovával, jako vychovává muž svého syna. (Dt 8:5) Tedy: Mojžíš je otec, hlava rodiny izraelských dětí; poušť je svět kolem nás; překročení Jordánu je symbol záchrany, spasení. Charakteristika Mojžíše: po bouřlivém mládí je zřejmý jeho úzký vztah a pokora před Pánem Bohem a přitom je popsán jako „nejtišší či nejpokornější z lidí“ (Nu 12,3). Péče a obětavost vůči „svěřeným dětem Izraele“: na jedné straně se Mojžíš za ně nabízí Bohu k potrestání, na straně druhé prokazuje velkou důslednost (včetně trestání i vlastních příbuzných!). Mojžíš šel příkladem celým jednáním a životem s Bohem i životem vůči lidem. Dobré mezigenerační vztahy: Vychoval mladého Jozua, který plynule přebral vedení. Mojžíš důsledně dovádí izraelské k Jordánu, ale tam končí. Je již na „mladých“ (Jozue, Káleb) a synech izraelských, zda překročí. Přejít Jordán už musí sami! Mojžíš tedy dovedl svěřené k Jordánu – nebyl ochoten ustoupit při obtížích na cestě – byť se zdržením je vede dál a nezavádí je na jiné, třeba zdánlivě lepší

místo. Není ochoten ustoupit kvůli „pokoji“ žádosti pokolení Rúben a Gád: „Nevoď nás přes Jordán." (Nu 32), apod. Mojžíš se za „syny izraelské“ upřímně modlí a zápasí – ještě naposledy před svou smrtí. A „synové“ přešli. Mojžíš je „nepřenesl“. Dává jim však rady, pokyny a požehnání. Závěr Děti a co z nich bude? Otázka pro nás, kam jsme dovedli, dovádíme či dovedeme naše děti, jak v rodinách, tak ve sboru. Můžeme, ale nemusíme je dovést „k Jordánu rozhodnutí“ - dál je to na nich. Na nás je „jen“ dovést je tam – ne zavést z cesty, dovést jinam, ale ani „nepřenášet“ či jinak uhlazovat cestu. Potřebujeme sílu a moudrost od Boha, důslednost a jasné priority v životních cílech rodin i sborů, nesmíme se schovávat před odpovědností. Ale nad vším naším upřímným a často nedokonalým snažením je to otázka Boží milosti. Byť se, jako Mojžíš, budeme snažit, nemusí se dařit a pokud se Pán Bůh nesmiluje a nevstoupí do našich zápasů o děti, tak, jako mnohokrát nad izraelskými při jejich cestě, děti nakonec i nevejdou. To je asi to nejsmutnější, co můžeme vidět. Přesto je třeba dál modlitebně zápasit. Pán Bůh má své cesty a jeho milost je velká. Pavel Chráska, 26. října 2008

Práce – požehnání či prokletí? Mt 25,14-30, 2Te 3,6-15 Dospělý člověk víc než jednu třetinu svého života prožije v práci. Pro mnoho lidí je práce těžkým břemenem, ale pro jiné je práce tím, co dává jejích životu smysl. Proč je někdy v životě člověka, i proti jeho vůli, práce těžkým údělem, břemenem nebo dokonce prokletím? Proč je práce pro jiné radostnou náplní života nebo požehnáním? Odpověď na tyto otázky hledejme v Písmu svatém. Na počátku byl příkaz k práci Když Bůh stvořil člověka, dal mu také náplň života. Boží příkaz zněl: Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte jí a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým co se na zemi hýbe. (Gn 1,28) Žalmista David to vyjádřil slovy: Hospodine, co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš? Svěřuješ mu vládu nad dílem svých rukou, všechno pod nohy mu kladeš. (Žalm 8,5,7) Práce pro člověka byla požehnáním a radostnou povinností, kterou mu Stvořitel určil, aby naplnil jeho život. Když se člověk dopustil hříchu a jednal proti tomu, co mu Bůh přikázal, změnila se náplň a směr jeho života. Bůh ho vyhnal ze zahrady Eden a to, co bylo radostnou náplní života, se najednou stalo trápením a bolestí. Bůh řekl Adamovi: V potu tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš. (Gn 3, 19) Toto Boží rozhodnutí platí až do dnešní doby. Jeho následky se snaží moderní člověk různým způsobem zmírnit nebo odstranit, ale vidíme, že ani moderní technika, ani vůle člověka nic na tomto rozhodnutí nemohou změnit. Je to důsledek neposlušnosti člověka vůči Bohu a jeho slovu. V dějinách jednotlivých národů vidíme, že čím více se člověk vzdaloval od Boha a odmítal jeho vedení, tím více jeho myšlení, život i práce se stávaly těžšími. Na druhé straně vyrozumíváme z Božího slova, že když se člověk k Bohu přibližoval, přibližuje a usiluje o jeho pomoc, Bůh se ve své lásce a milosrdenství k němu sklání, pomáhá a žehná. Přitom ale neodvolává platnost svých slov: V potu své tváře budeš jíst chléb. Sedmý den je dnem odpočinku Bůh nabízí člověku pomoc tím, že ho zve k sobě, dává mu svůj zákon, kde mu nabízí podmínky, jak dělat všechnu svou práci: Ale sedmý den je odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok ani otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. (Ex 20,10) Ti, kteří tato slova berou vážně, nacházejí v nich pro svůj život zdroj síly, moudrosti a inspirace. Když člověk nebo společnost toto odmítá, vidíme, že život a práce se pro mnohé stávají těžkým břemenem.

Není to tak dávno, co jsme na mnoha místech slyšeli pozdrav „čest práci“, kde práce byla učitelkou a matkou pokroku, kde jsme často slyšeli, že chodit do kostela není pro moderního člověka. Pamatuji si, jak jednou o žních byly zrušeny pobožnosti ve všech kostelích a modlitebnách, aby se včas sklidilo. Mnozí věřící neuposlechli a šli do kostela. Všechno včas sklidili a nic nepřišlo nazmar. Tam kde se pracovalo stále, se mnohokrát nesklidilo a úroda zůstala na poli. Práce není všechno Boží slovo nás vyučuje, abychom ve svém životě nebyli soustředění jenom na sebe a na svou práci, ale především na Boha a naše bližní. Když je člověk soustředěn na sebe, jeho práce a život jsou naplněny pocity zmaru a marnosti. V knize Kazatel 2,17-18 čteme: Pojal jsem nenávist k životu…Pojal jsem v nenávist všechno své klopotné pachtění pod sluncem… Pocity věřícího člověka vyjadřuje tatáž kniha Kazatel 2,24-26: Není pro člověka dobré jíst a pít a při svém pachtění se aspoň pomět? Shledal jsem, že i to je z Boží ruky… Bůh totiž člověku který je mu milý, dává moudrost a poznání i radost. Hříšníka však nechá lopotit se, shánět a hromadit věci, které nakonec musí předat tomu, kdo se zalíbí Bohu. Na druhé straně práce nepoctivá a práce člověka lenivého se Bohu nelíbí a nepřináší uspokojení ani člověku samotnému, ani jeho okolí. Lenivý člověk je označen Pánem jako služebník zlý a lenivý (srov. Mt 25,26). Lenost činí člověka neužitečným a Bůh s ním nepočítá: A toho neužitečného služebníka uvrhněte ven do temnot. (Mt 25, 30) Tam, kde se v životě člověka vyskytuje viditelná nebo skrytá lenost, se projevuje pocit malosti, nespokojenosti a nechuti do života. Apoštol Pavel upozorňuje křesťany v Tesalonice na tyto skutečnosti, když je napomíná a současně jím radí, jak si mají počínat: Slyšíme, že někteří mezi vámi vedou zahálčivý život, pořádně nepracují a pletou se do věcí, do kterých jim nic není. Takovým přikazujeme a vybízíme je ve jménu Pána Ježíše Krista, aby žili řádně a živili se vlastní práci. (2 Te 3,11-12) Závěr Práce jako taková není pro člověka Božím trestem, ale programem pro jeho existenci. Problémem nebo prokletím v životě člověka se stala a stává tehdy, když jednotlivec nebo národ nerespektují Boží podmínky a jednají svévolně. I v dnešní době nás Pán Ježíš zve skrze své Slovo k sobě a nabízí pomoc, odpočinek, radu a svůj příklad. To vše, abychom se učili od něj jak žít, pracovat a sloužit, aby náš život byl naplněn pokojem a plností. Andrej Beňa, 2. listopadu 2008

Svět – předmět Božího zájmu J 17, 13-23 Postoj ke světu, ve kterém žijeme, je téma obsáhlé a přitom zcela zásadní jak pro život církve tak pro praktický život křesťana. Žijí ve světě a přitom nejsou ze světa, tak to vyjádřil Pán Ježíš, když se modlil za své učedníky. Máme-li splnit poslání Kristových učedníků, potom najít tu správnou polohu našeho bytování ve světě, není tak zcela jednoduché. Pro obsáhlost tématu jsem se soustředil pouze na Janovské texty, neboť apoštol Jan zmiňuje kontext světa v evangeliu i ve svých epištolách velmi často. Pokusím se tedy uchopit zadání ze tří následujících pohledů: Svět jako Boží stvoření, který Bůh miluje; Svět jako nepřátelské území orientovaný proti Stvořiteli, a konečně Svět jako místo našeho poslání. Svět jako Boží stvoření, který Bůh miluje (J 3,16-17) Bůh miluje svět, který stvořil. A stvořil ho krásně, jak je psáno na první stránce Bible – viděl, že je to dobré. Apoštol Pavel to např. připomíná ve svém kázání v Aténách: Bůh… učinil svět a všechno, co je v něm (Sk 17,24). Řečtina zde užívá výraz kosmos, což je obecné vyjádření pro uspořádaný svět. Ovšem v biblické mluvě se výrazem svět (kosmos) označuje často pouze lidstvo. Tedy nejedná se především o krásy světa, že by Bůh miloval naši planetu, nádherně stvořenou – malebnou českou krajinu, africkou savanu, nepálské štíty, či shluky hvězd mléčné dráhy. To, že Bůh miluje svět, znamená především, že miluje lidi. A to všechny, bez rozdílu, neboť za všechny dal svého Syna. Bůh jako vztahová bytost touží po společenství s námi lidmi, a chce se všemi prožívat věčnost. Bůh chce, aby všichni lidé došli spásy (1 Tm 2,3-4). Proto je celý svět vyzván k víře v jeho Syna, který se stal jedinou cestou k Bohu. Je třeba zdůraznit, že Bůh nemiluje jen ty, kteří v něj věří. Pán Ježíš např. plakal nad městy, kde jej nepřijali, a přitom je mohl odsoudit a zatratit. Bůh miluje ty, kteří mu odporují. Například apoštol Pavel: ve své zaslepenosti, jako smyslů zbavený, jak sám říká, pronásleduje a nutí rouhat se ty, kteří věřili v Krista. Přesto jej Bůh miluje a odpouští mu. Vzpomínám si, když jsem ještě pracoval v civilním zaměstnání, že jsem seděl v kanceláři s kolegou, který měl poměrně solidní biblické znalosti. Kdykoliv jsme se ale dostali na téma víry v Boha, začal mě zesměšňovat, vysmíval se nedokonalému, slabému Bohu, a stále mně předhazoval zdánlivé rozpory v Bibli.

Zpočátku mě to vyvádělo z míry, a malém bych jej odsoudil. Jednoho dne jsem si ale uvědomil, že Bůh miluje i tohoto mého kolegu. To bylo úžasně osvobozující. Proč bych se měl tedy na něj zlobit, když jej „můj“ Bůh miluje. Vždyť se za něj mohu modlit oním Ježíšovým – odpusť mu, vždyť neví, co činí. Tak úžasného máme Boha. Bůh miluje svět, a dokonce takovým způsobem, že jej dává za vzor Božímu lidu. Tak např. ve Starém zákoně to je příběh s Rekábejci (Jr 35,1nn). Ti byli věrni otcovským tradicím v tom, že nikdy nepili víno, protože je k tomu zapřísáhl jejich otec. Rekábejci svou věrností otcovským tradicím zahanbili Boží lid, který si nedovedl vážit Božích příkazů tak jako oni lidských. Z Novém zákoně můžeme zmínit známé podobenství o nepoctivém správci (Lk 16,1-9). Nebudeme jej nyní vykládat, důležitá je pro nás věta: Pán pochválil toho nepoctivého správce, že jednal prozíravě. A Ježíš k tomu dodává: Vždyť synové tohoto světa jsou vůči sobě navzájem prozíravější, než synové světla. Někdy je naše víra vyumělkovaná, dogmaticky vyšperkovaná, ale chybí jí na jedné straně dětská důvěřivost, na druhé straně ona prozíravá odpovědnost. Ježíš tyto vlastnosti oceňuje u nevěřících lidí a dává nám je za příklad. A mohli bychom pokračovat ve výčtu situací, kdy je zcela jasné, že láska Boží se nekoncentrovala jen na vykupitelské dílo Pána Ježíše, ale má ty nejobyčejnější projevy sympatií k tomuto světu. Svět jako nepřátelské území, orientovaný proti Stvořiteli a křesťanským hodnotám (1 J 2,15-17) Přestože Bůh svět miluje, také před ním varuje. Je to koncept světa coby nepřátelského území, orientovaného proti Stvořiteli, proti Kristu, proti křesťanským hodnotám. Svět, který nejde k lepším zítřkům, naopak pomíjí a kompletně pomine. Přesto, že pracujeme na konceptu trvale udržitelného rozvoje, svět je z tohoto pohledu vnímán jako porušený a odsouzený k zániku. Proto říká apoštol Jan: Nemilujte svět ani to, co je ve světě. Před jakým světem jsme varováni? Jaký je náš svět? V čem jsou vidět známky onoho porušeného, rozpadajícího se světa? Tak např. žijeme ve světě, který prochází hlubokou krizí manželství a rodin. Patříme ke generaci bez otců, jak říká Henry Nouwen. Jeden příklad za všechny: Nedávno nás šokovala jedna paní, mající pěkné manželství i rodinu, když se sdílela se zkušeností její sedmileté dcery. Většina jejích spolužáků pochází z rozvedených rodin. Jednoho dne přišla ze školy domů s touto otázkou: Mami, a ke komu půjdu, až se rozvedete? S čím vším se musí vyrovnávat naše děti! Jakýkoliv komentář je myslím zbytečný.

My Češi žijeme v promiskuitní společnosti. Stačí si přečíst noviny. Masivní titulek z přílohy Lidových novin hlásá Odsouzeni k nevěře. Dále se dočtete, že partneři v České republice se podvádějí v devíti z deseti manželství! Nebo v příloze Týden na titulní straně: Nevěra jako životní styl. V článku se dovídáte, že podle posledního reprezentativního výzkumu sexuálního chování obyvatelstva v České republice (pražského Sexuologického ústavu) vyšlo najevo, že 46% vdaných žen a 66% ženatých mužů byli nebo jsou svým partnerům nevěrní! Snad už dodám jen český vtip, který vystihuje rozpadající se společnost: Holčička se chlubí před kamarádkami: Maminka už poslala pryč tři tatínky a mě si pořád nechává. Naše děti jsou denně konfrontovány s názory, které jsou v protikladu s křesťanskou etikou. Je to tak vážné, že dokonce francouzský prezident Sarkozy ve svém projevu vyzývá, aby se Francie (která svojí revolucí zasadila smrtelnou ránu křesťanství v Evropě) vrátila ke svým křesťanským kořenům. Milovat svět, to znamená zadat si se světem, přizpůsobit se sekularizačním trendům ve světě, zakládat si na věcech a úspěšíš, kterých v tomto světě dosahujeme. Je to jako s penězi. Peníze nejsou samy o sobě špatné, ale milování peněz je hřích. Bible nemluví proti světu, ale nechce, abychom se k němu upnuli. Klíčovým slovem zde je pokušení. Jsme sváděni a vábeni vlastní žádostivostí (Jk 1,14-15). Proto ono varování, nemilujte svět. Tento koncept nepřátelského světa je sice biblický, ale pozor, není to koncept o vztahu křesťana ke světu, o potřebě oddělit se od světa. Je to spíše připomenutí a varování před konzumním stylem života, který po sametové revoluci dosahuje nebetyčných výšek. Někdy se žel tento koncept oddělení promítne do evangelizační polohy. Výsledkem je negativní postoj ke světu, potažmo negativní postoj k lidem, kteří nevěří v Boha. Je to forma jakéhosi exklusivismu církve a křesťanů, která vede k zákonictví a moralismu, k uzavřenosti před světem a tedy k naprosté nepoužitelnosti církve v Božím plánu spásy. Evangelizace se potom spíše podobá křesťanskému komandu, které vyráží ze svého zabezpečeného církevního prostoru, aby proniklo na nepřátelské území, udělalo „akci“, a vrátilo se do bezpečí svých církevních společenství a budov. Takový model jen zvětšuje bariéry mezi církví a světem. Svět, přestože je ovládán zlem, nepřestává být Božím světem. Karl Barth k tomu dodává: Vy křesťané buďte solí země a světlem světa. Jinými slovy – učiňte svět chutným, prosvětlete jej, aby se na něm pěkně žilo, buďte kvasem, který tento svět prokvasí radostnou zvěstí evangelia. Náš životní styl nemá odrážet charakter a podobu světa (nepřipodobňujte se), nýbrž má odrážet znamení Boží vůle pro

každého člověka, má být znamením pořádku přicházejícího nového světa. Dotaženo apoštolem Pavlem: Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou. (2K 5,19) To jsou dva diametrálně odlišné koncepty světa. Oba dva jsou biblické, najdeme tedy pro ně oporu v Písmu. Co ale s tím? Bárthův výrok nás posouvá k třetímu bodu. Svět jako místo našeho poslání (J 17,18) Je zcela jasné, že se Kristovi učedníci nemohou ani nesmějí uchýlit z tohoto světa někam do ústraní. Pán je poslal do světa a ještě to upřesní – do celého světa, dokonce až na sám konec světa. Použijeme-li výraz svět v přeneseném významu, potom nemusíme všichni vyrážet na misijní zahraniční cesty. V naší společnosti máme hned několik světů, jak o tom píše František Rauschner v Českém zápase, kde zmiňuje: Svět dětí, svět dospělých, starých, nemocných, umírajících, autistů, slepých, hluchých, svět narkomanů, svět zločinu, vědy a techniky, umění. A můžeme pokračovat: svět chudých a svět bohatých, svět venkovský a velkoměstský, svět domácích a svět běženců, atd. Každý tento „svět“ představuje nekonečné možnosti služby. Na druhou stranu každý malý „svět“ představuje horu problémů, komplikací, nejistot. Křesťané v těchto malých světech mohou sehrát důležitou roli, pokud ovšem nebudou uzavřenou a bránící se menšinou, ale menšinou vlivnou – světlem a solí. Je tedy nutné zvládnout nejen teorii, ale i praxi adaptace s jednoduchým zadáním: Jak prosolit a prosvítit naše okolí, potažmo společnost, Boží láskou. V tomto, jak věřím, spočívá podstata církve. Vybral jsem několik citátů známých teologů, kteří tuto teorii adaptace za účelem prosazení vlivu výstižně popisují: Duch a Slovo shromažďuje církev, aby ji poslali do světa. Praktická teologie je věda o aktuálním shromažďování a vysílání církve. Praktická teologie jde falešným směrem, jestliže omezuje aktuální působení Ducha a Slova pouze na církev. (R. Bohren) Církev je tu pro svět, aby mu sloužila. (D. Bonhoeffer) Církev není sama sobě účelem, je tu pro svět. Místo církve není tedy definováno její povahou, ale jejím posláním. Je to instrument, jímž Bůh uskutečňuje své záměry, to je důvod její existence a norma jejích struktur. Smysl existence je odkaz od sebe pryč. Tuto svědeckou službu koná církev pasivně a aktivně. Jednota těch, kteří uvěřili, je sama o sobě svědectvím, na jehož základě svět uvěří, že překonat osobní či skupinový egoismus je možné. Druhým způsobem svědčení je svědectví „na tržišti světa“, tedy zvěstovatelským apelem. Z eschatologického hlediska je

svět důležitější než církev. Mentalita archy Noemovy nemá v univerzální vizi Božího království místa. (P. Filipi) Církev je misijní. Není-li misijní, není církví vůbec. (Ch. van Engen) Zde si nemohu odpustit jednu kritickou poznámku. Teologové se tedy shodnou, že církve se svým „zvěstovatelským apelem“ jsou tu pro svět. Ovšem je zde zásadní otázka: Jak na to? Jak se děje ono vyslání církve do světa? Jak má církev sdílet evangelium? Co znamená být solí a světlem ve 3. tisíciletí? Na tyto otázky nám chybí fundovaná odpověď. Komplexní pojednání misijního pojetí církve může být velkou pomocí. Většinou se však dosavadní praktická teologie na akademických učilištích zabývá jen potřebami církve samotné. Zcela však chybí kritická reflexe evangelizačního působení církve ve světě. Jako by stačil onen apel a ostatní je ponecháno na improvizaci, lidové vynalézavosti, enthusiazmu a tvořivosti křesťanů. Je smutné, že na obou našich protestantských fakultách UK v Praze je stále neochota k tomu, aby se součástí Praktické teologie stala výuka předmětů, jako jsou kontextualizace evangelia a misiologie. Mnozí se shodují s výrokem papeže Jana Pavla II. na tom, že Evropa musí být znovu evangelizovaná. Od dob osvícenství, kdy církve byly podrobeny soustředěné kritice, se již křesťanství v Evropě nebylo s to revitalizovat. Čekat na zázrak, že lidé sami začnou hledat závětří kostelů a modliteben, že budou vyhledávat tajemství liturgie či duchaplnost kázaného slova, aby tak sami našli cestu k Bohu, se podobá spíše onomu čekání na Godota. Proto stále více nabývá na aktuálnosti jasné Kristovo „jděte“. Jít za lidmi, tam kde žijí a mezi nimi evangelium žít a sdílet. Výstižně to vyjádřil kardinál Karl Lehmann: Jestliže Bůh přichází k člověku a bere na sebe naši situaci, potom musí církev také vyhledávat lidi na místě, kde bydlí a žijí. Misie je budoucnost církve, jinak bude církev bez budoucnosti. Osobně mám za to, že 21. století bude obdobím laiků. Tím nechci říci, že by kazatelé a faráři nebyli potřební. Pokud budou mít obdarování a povolání učitelské, pastýřské, zvěstovatelské, prorocké a budou kvalitně připravovat své členy ke službě církvi i světu (ve smyslu Ef 4,11), je naděje, že se k tomuto zápasu Bůh přizná. Postmoderní a post-křesťanský český člověk bude ale spíše oslovován životním stylem, autentickým životním příběhem, který ač nedokonalý, nese Kristův rukopis. Nejpřirozenějším místem naší misie ve světě je naše bydliště a pracoviště. Dobrý pracovník, který je odborníkem ve své profesi (např. programátorské, lékařské, učitelské, dělnické, atp.), dobrý soused ve svém okolí, student mezi spolužáky. Tito obyčejní lidé, kteří jsou současně poučenými a vyznávajícími křesťany, mohou sdílet evangelium právě uprostřed „světa“. Ovšem toto

odpovědné poslání mohou plnit především dobře připravení křesťané, kteří vyzbrojeni Boží láskou a mocí Ducha svatého budou též vedeni a budováni v oblasti misijní nezastupitelnosti. I dnes proto platí věta z Ježíšovy modlitby za učedníky: Jako ty jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. Později to řekne učedníkům přímo: Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás. (J 20,21) Bůh posílá svého Syna do světa (místo), aby zachránil svět (účel). Je to odlišné od prorockého poslání, jak jej popisují synoptikové. Pro Jana je Ježíš poslán do světa, pro synoptiky jde především o poslání k Izraeli (Mt 15,24; Lk 4,43). Jan v tomto ohledu razantně překračuje hranice. Ježíšovo poslání nespočívá jen v naplnění očekávání Izraele, ale skrze něj má být neviditelný Bůh zjeven všem lidem (J 1,18). Koncept, při kterém Otec posílá Syna, je zcela zásadní pro pojetí misie i dnes. Říká se tomu inkarnační misie. Nutnou podmínkou pro toto poslání je vydat Kristu sama sebe. Tak se naše tělo stává „nástrojem“ sdílení evangelia, neboť vše, co prožíváme jako Kristovi učedníci v tomto světě, má misijní význam. To je nakonec samá podstata naší víry. Zachovávat určitou doktrínu nebo křesťanský názor, je záležitost rozumu, ne víry. Skutečná víra je to, co žijeme. Zkrátka skrze naše obyčejné životní příběhy vstupuje Ježíš do životních příběhů našich bližních. Díky Bohu žijeme po roce 1989 v občanské společnosti. Historik Vilém Prečan k tomu dodává: Občanská společnost, tj. společnost občanů, kteří se berou za věc obce, cítí spoluodpovědnost za ni, za poměry a za svět a podle toho se snaží jednat a žít. I za cenu, která se za občanské postoje začasté platí. Zde je nezastupitelné místo Kristových svědků, kteří každý den vycházejí do toho Božího světa, aby praktikovali radu Františka z Assisi: Kaž neustále, je-li nutné používej i slova. Tak tedy Bůh miluje svět, a posílá své učedníky, každého do jeho malého světa. Přátelé, milujme ten náš malý svět, ve kterém žijeme, a naplňme tak své lidské poslání. A nezapomeňme, pravá bohoslužba se neodehrává ve shromáždění, ta začíná teprve u východu z modlitebny (upravený citát prof. Hromádky). Amen. Daniel Fajfr, 9. listopadu 2008

Úcta k životu Lk 10,25-37 Pojem „úcta k životu“ přinesl známý lékař Albert Schweitzer. V září 1915 se plavil parníkem do mysu Lopez do N‘Gomo do vnitrozemí za nemocnou pacientkou. Třetího dne cesty při západu slunce míjeli stádo hrochů. Pozoroval dojemnou péči hroších matek o mláďata, a tehdy si definoval pojem „úcta k životu“ takto: Jsem život, který chce žít uprostřed života, který chce žít. Je však nutno říci, že pojem „úcta k životu“ patří spíše do filozofie nežli do teologie. Naším úkolem proto nebude vykládat Schweitzera a jak on to myslel. Naším úkolem je vykládat slovo Boží a jak to myslel Kristus s úctou k životu – zvláště pak s úctou ke člověku. A tak si pojem „úcta k životu“ od Schweitzera jen vypůjčíme. Četli jsme rozhovor jednoho opravdu dobrého znalce Bible a Ježíšem. Onen rozhovor odhalil nesmírně závažnou skutečnost, totiž tu, že to podstatné v našem životě se nerozhoduje na základě množství kvalitních informací, na základě kritického rozumu, znalostí, vědění a chápání, ale na základě našeho srdce. Neboť dnes jsou plné kostely lidí, kteří všechno vědí nebo skoro všechno! Úplně stejně jako za Ježíšovy doby byly plné synagógy lidí, kteří mohli z rukávu vysypat na tu či onu otázku příslušné citace z Bible. Jenomže z velké většiny není třeba, abychom chodili na bohoslužby za účelem něco nového se dozvědět, ale za účelem, aby se nás dotklo slovo Boží do morku kostí, hlubin našich srdcí, vůle, citů a jistě i mozku (srov. Žd 4,12n). Jde o to, aby se i v našem případě stalo Slovo tělem, činem a praxí. Vybral jsem za tím účelem známé Ježíšovo podobenství O milosrdném Samaritánovi. Jak jsem naznačil, nedozvíme se nic nového, můžeme však s Boží pomocí prožít pohnutí k činům, pohnutí k lásce. Podívejme se na všechny zúčastněné osoby. Tou první osobou je onen zákoník a diskutér s Ježíšem. Dále pak sledujme osoby z podobenství: postiženého muže, kněze, levitu a Samařana. Zákoník Zákoník se však chtěl ospravedlnit a proto Ježíšovi řekl: 'A kdo je můj bližní?'

Kdo patří do sociální skupiny, které jsem povinen prokazovat lásku a milosrdenství? A naopak, kdo už nepatří do sféry mých povinností, mého zájmu, mé snahy a lásky? Nebo ještě jinak: Kdo je hoden mé úcty? A tím pádem si zaslouží, abych se k němu sklonil, investoval do něj svou námahu, finance a čas? Komu má cenu se věnovat, jaký prospěch z toho bude mít dotyčný a jaký užitek nebo také újmu utržím za své pečování? A konečně se můžeme se zákoníkem ptát i takto: Koho mi Pán Bůh ze Zákona přidělil jako bližního a koho už ne? Jenomže kdo se takto ptá, špatně se ptá! Ptá se proto, aby sám sebe ospravedlnil (ř. dikaiósis), aby ulevil svému svědomí, aby dobře či lépe vypadal před druhými lidmi a nakonec i před Bohem. Pán Ježíš v podobné diskusi na jiném místě evangelií velmi pozitivně ohodnotil znalosti zákoníka. Řekl, že není daleko od království Božího (srov. Mk 12,28nn), ale v tuto chvíli identifikoval a odhalil „svaté“ výmluvy zbožného muže. Aby se dotknul jeho srdce a přesměroval jeho myšlení, pověděl příběh. A pověděl ho i kvůli nám. Na nás nyní je, abychom v onom příběhu našli sami sebe. Kterákoliv postava je nám k dispozici. Jeden člověk Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. Pán Ježíš v podobenství vůbec nenaznačuje, kdo vlastně byl ten člověk, který se dostal do tak krizové situace, že přišel o všechno, co měl a málem i o život. Díky tomu můžeme myslet na zbožného Žida, ale také třeba na člověka, který moc na ty náboženské věci nebyl. Ne že by nevěřil, ale člověk je přece živ především z toho, co dá do úst, nebo ne? Leccos ale naznačuje směr jeho putování. Šel z Jeruzaléma do Jericha. Šel z města, které stálo vysoko nad mořem (800 m) do města ležícího hluboko pod mořem (250 m). A protože Bible užívá tak často řeč symbolů (podobenství zvlášť), nemůžeme přejít fakt výrazného sestupu onoho neznámého člověka. Do Jeruzaléma a chrámu se vždy vystupovalo, neboť směr cesty byl k Bohu. Zatímco do Jericha (a zvláště z Jeruzaléma!) se jen a jen sestupovalo. Jericho bylo navíc prokleté město, které po svém zničení nemělo být nikdy obnoveno (srov. Joz 6,26)! Zdá se, že neznámý ubožák byl včera ještě velmi schopným mužem, schopným obchodovat, rozhodovat se, podnikat… Dnes je polomrtvý a co víc, patrně doplatil na své vlastní záměry. Doplatil na svůj sestup z města svatého Boha do města

prokletého. Jistě pak doplatil na to, že ona cesta z Jeruzaléma byla pověstná svými nebezpečenstvími. Čeho se možná bál, ale co nebral příliš vážně, jej potkalo. A my můžeme myslet na všechny, kteří si z různých důvodů zkazili život, aniž by chtěli. Můžeme myslet na zakrvácené a pročůrané opilce, povalující se po pražských ulicích. Můžeme myslet na lidi, kteří si nezřízeným životem uhnali ošklivé nemoci, na prvním místě virus HIV. Myslet můžeme na znásilněná děvčata, která si vybrala špatnou společnost, nebo mladé lidi, kteří si zkomplikovali život neplánovaným těhotenstvím. Myslet můžeme na alkoholiky, které deprese vehnala do náruče závislosti. Na mysli můžeme mít bezdomovce, kteří žili jen tak nadivoko se svou partnerkou či partnerem – a oni je pak vykopli na ulici. Myslet můžeme na vězně, jejichž životní sestup začal už při narození, když je rodiče dali do kojeneckého ústavu. Myslet ale můžeme i na děti sboru, vychované v křesťanských rodinách. Nevěřily, jako nevěřil marnotratný syn, že jejich cesta ze sboru a od Boha je sestupem k prasatům… Kde vzít k takovým lidem úctu a lásku? Jedině u Pána Boha, jehož jsou stvořením, stejně jako my. Jejich počínání rozhodně není úctyhodné – to si namlouvat nemusíme a nesmíme – ale máme vědět, že tito lidé jsou předmětem Božího zájmu, stejně jako my! Pán Ježíš předložil zákoníkovi i nám velmi extrémní příklad, příklad pobuřující a pohoršující. Téměř na 100 % si můžeme být jisti, že si dotyčný muž své neštěstí zavinil sám. Teď leží polomrtvý, co zasel, to sklidil, a my k němu rozhodně přirozenou náklonnost nepociťujeme. Jenomže úcta k životu, úcta k žijícímu člověku, není věcí sympatií, přirozené náklonnosti – a není ani věcí ortodoxní věrouky. To totiž můžeme sledovat na dalších dvou postavách z podobenství. Kněz a levíta Náhodou šel tou cestou kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. Kněz s levitou reprezentují církev staré i nové Smlouvy, která všechno ví, které nechybí informace. Znají naprosto přesně nejen Desatero, nejen nevětší dvojpřikázání lásky o milování Boha a bližního, ale komplexně se zaobírají celou radou Boží. Kněz a levita byli Bohem předurčeni, aby sloužili Hospodinu – a oni tak žili! Což samozřejmě znamenalo přísně a důsledně dodržovat veškerou kultickou čistotu. Především oni museli být posvěcenými a oddělenými lidmi od všech hříšníků a každého hříchu. Kdo jiný, když ne oni?!

Co dělali na stejné cestě, kterou šel postižený muž, nevíme. Ani nevíme, zda také sestupovali, nebo naopak vystupovali nahoru. Řekl bych, že právě to druhé je správné. Kdo jiný by měl jít příkladem všem lidem a směřovat do Jeruzaléma, směřovat k oběti, směřovat ke svatosti – ne-li kněz a levita?! Na své cestě za Hospodinem se setkali s člověkem. Jenomže ten člověk byl polomrtvý (kdo ví, zda už nebyl úplně mrtvý?), patrně byl zakrvácený. Což odporovalo pravidlům o svatosti a Zákonu Mojžíšovu. Takového člověka se nesměli dotknout, aby se kulticky neznečistili a mohli dál konat službu Hospodinu. Kněz muže uviděl jako první. Žid, nežid, obloukem se mu vyhnul – zůstal svatý. Levita (tj. chrámový služebník) prokázal nebohému alespoň tu službu, že se přišel podívat až k němu. Ale také i on se mu nakonec vyhnul – aby zůstal svatý a mohl konat svou službu Bohu. Všimněme si, že Ježíš se příliš jednáním kněze a levity nezdržoval. Nebylo co komentovat. Zachovali se, jak byli naučení. Ani na okamžik jim zřejmě nepřišlo na mysl slovo proroka: „Milosrdenství chci a ne oběti.“, natož pak nějaká schweitzerovská „úcta k životu“. Na scéně se však objevil prokletý Samařan… Samařan Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl hnut soucitem; přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem, obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet. Zajímavé, ani v tomto případě Ježíš neřeší nějaké vnitřní dilema Samařana. Samařan zcela jistě nešel do Jeruzaléma za bohoslužbou, ale na druhé straně znal stejně dobře zákon Mojžíšův jako kněz a levita. To však nebylo důležité, byl hnut soucitem… Řecký výraz splanchnidzesthai znamená slitovat se nad někým. Výraz splanchnon vyjadřuje útroby, střeva, nitro, srdce…, ale také příchylnost a lásku. Tak dobře to známe, když se v nás pohnou střeva z nějakého pro nás podstatného důvodu, když jsme citově rozrušeni. Psychosomaticky reagujeme. Někdy jsme tak rozrušeni ze zamilovanosti a z přemíry štěstí, jindy ze zármutku a úděsu. V Samařanovi se pohnula střeva (chceme-li raději, tak srdce), když uviděl ležet polomrtvého nebožáka na zemi. Nezůstalo jen u pohnutí. Přistoupil, ošetřil, obvázal, posadil, odvezl, staral se, zaplatil… A my bychom mohli říci, zavolal městskou policii, záchranku, opřel o zeď, navštívil v nemocnici či ve vězení, podal pomocnou ruku, jak to jen jde…

Samařan si nepotrpěl na žádné „hluboké“ přemýšlení a už vůbec ne na „svaté“ řeči. Samařan dovolil svým citům, aby ho pohnuly k činům. Třeba to nebyly jen city, třeba to byl nakonec jasný a logický kalkul, že když mu on nepomůže, nepomůže nikdo. To je ale jedno, důležité v daném okamžiku byly činy lásky a úcty k polomrtvému životu. Závěr Jdi a jednej také tak. Ježíš přiměl zákoníka pochopit pomýlenost otázky. Ne kdo je můj bližní, ale komu jsem já bližním! Z Ježíšova kázání pak vyplývá, že jsem bližním úplně každému člověku. Není výjimek. Neboť i Ježíš se stal bližním úplně všem. Stal bližním i těm, kteří ještě doposud odmítají od něj pomoc. Pomoct si totiž člověk většinou nechá až tehdy, když je úplně na dně. Jako můj přítel, jehož vyznání je přemáhající: „Za mnou je osm soudních řízení, osm odsouzení (pětkrát podmínečně, třikrát natvrdo). Pro všechny jsem už jen kriminálník. A tak jsem si řekl, že jim to (společnosti) dám vyžrat. Když vy na mě tak, tak já na vás stejně. A potom se mi stalo, že jsem se potkal s Kristem (s křesťanstvím, s lidmi, kteří v Krista doopravdy věří). Pro ně jsem nebyl kriminálník, ale člověk! Řeknu vám, co mi dalo křesťanství: Kristus mi vrátil úctu a sebeúctu.“ Překonejme svou hrdost, dejme si od Ježíše posloužit očištěním, odpouštěním, ospravedlněním… Překonejme také svou hrdost i v tom, že půjdeme za našimi milými i nemilými s podanou rukou. Nebojme se, neznečistíme se, nepřijdeme o vlastní sebeúctu. Úcta i k tomu nejhoršímu z viníků totiž prospěje našemu životu víc než falešná hrdost. Budeme totiž podobni Ježíši Kristu. A proto: Jdi a jednej také tak. Bronislav Matulík, 16. listopadu 2008

Církev – nesamozřejmé místo křesťanské etiky 1 S 1,1-19 Téma „Církev – nesamozřejmé místo křesťanské etiky“ je trochu provokativní, vždyť by mělo být skutečností: Církev – místo samozřejmé křesťanské etiky. Kdo však žije ve sboru a v církvi nějaký čas, pozná, že v církvi, kterou na prahu tohoto tisíciletí český filosof Klíma nazval nejgeniálnější organizací v dějinách, není samozřejmé, že je vždy láska trpělivá a dobrotivá, ale že je tam také závist a zloba, vedle smíření s Pánem Bohem jsou i výčitky, proč Pán Bůh nevyslyšel modlitby, když jsem se tolik snažil/la? Vedle krásného a trvalého odpuštění nalezneme také provokování a bolestivé připomínání hříchů minulosti. Kromě krásného zápasu o jednotu se vyskytnou sem tam i rozdělení. Byl jsem svědkem, jak jeden pracovník církve zvolal: Takové jednání, které nyní snáším v církvi, jsem nezažil v komunistickém podniku, kde jsem celý život pracoval. Přijal však nespravedlivé jednání církve, pokořil se a v důchodovém věku se stal kazatelem malého sboru, kde požehnaně sloužil. Druhý příklad: mladá žena dovedena k duchovnímu zoufalství v prostředí zákonického venkovského sboru. Utekla z tohoto prostředí, vzala si katolíka. Narodily se jim tři děti. Manželova rodina proti vůli matky všechny děti pokřtila v katolickém kostele. Tato žena pod vlivem slova Božího odpustila všem lidem křivdy, jichž se dopustili na ní, a zvítězila. Stala se platným pracovníkem jednoho nového sboru CB. Do třetice: mladý ambiciózní kazatel nastoupil na sbor, kde zůstal jeho předchůdce. Nechal si zle poradit a předchůdce málo zapojil do díla. Tím ho zranil a postavil proti sobě. Po létech jej požádal o spolupráci na jednom důležitém projektu. Bez odpuštění se to neobešlo. Při společné práci se oba teprve nyní poznali, docenili své hodnoty a jejich důvěra i láska se staly nesamozřejmostí. Mohl bych vyprávět další zkušenosti z této oblasti. Láska Kristova a láska mezi věřícími jsou velkými nesamozřejmostmi. Možná právě to měli tvůrci vašich programů na mysli: to nesamozřejmé je v tom, že to za prvé není automaticky láska, pokoj, dobrotivost atd. (k nim se leckdy probojováváme a protrpíváme); a za druhé, že i ta všelijaká lidská selhání mohou vést k nesamozřejmému etickému jednání, kristovskému jednání. Že mohou vést člověka k hlubšímu poznání cesty kříže a také k zušlechtění charakteru. V tom je nám svědectvím Chana, manželka efratejce Elkány. Elkánova rodina chodí uctívat Boha, i když to většina nedělala Zda to byla silná tradice, anebo hluboká věrnost Pánu Bohu, které způsobovaly, že izraelská rodina rok co rok chodila do Šílo uctívat Boha, nevíme. I silná tradice

může přenést v dobách „sucha“ rodiny, že nesejdou z cesty, ale konají dobré, byť ne ze zcela uvědomělých pohnutek. Důvodem, proč mnohé jiné rodiny se odklonily od uctívání Boha Izraele v té době byla skutečnost, že kněží v Šílo, kde byl stánek úmluvy, nebyli etičtí. Byli to zloději a cizoložníci; žili, jako by Pán Bůh neexistoval. K jejich neetickému jednání vedla nevěra. Uprostřed kultu židovské víry ti hlavní reprezentanti popírali Boha s Jeho přikázáními a místo posílit víru mnohých, oslabili ji hříšným chováním. Neodradili však některé, mezi něž patřili Elkánovci. To bylo nesamozřejmé: věřit, uctívat a sloužit, když to jiní nedělali. Bůh jedná neeticky Zdá se nám, že neeticky nejednají jenom kněží, ale také Pán Bůh , který nedopřál Chaně potomstvo, které tak, jako každá izraelská žena moc chtěla. Když dnes požehnání mnozí spatřují v úspěchu v práci, velkém výdělku či nadstandardním a pohodlném životě, tato žena spatřovala Boží požehnání v zvelebování izraelského lidu tím, že přispěje k jeho početnímu vzrůstu. I za cenu vlastního nepohodlí. Mnozí dnes nechtějí mít děti a volí místo kočárku čtyři kola jiných rozměrů. Neplodnost Chany ale Písmo 2x vysvětluje tím, že Hospodin uzavřel její lůno. To bylo nesamozřejmé, vedlo to Chanu po léta hledat odpověď na otázku: Pane Bože za co? Proč právě mně jsi odepřel potomstvo? Správně položenou otázkou však mělo být: Pane Bože k čemu toto? Penina jedná neeticky Mít dvě manželky v té době bylo legální, obyčejně si to mohli dovolit vznešenější členové izraelských rodů. Jak vidíme v tomto případě, mohlo to přinášet hořkost a žárlivost. Ženu Pán Bůh stvořil k obvazování ran, a to myslím nejen doslovně, že ženy jsou často ošetřovatelky, zdravotní sestry, pracovnice v charitách a diakoniích. Za malé peníze obětavě pomáhají zvyšovat nemocným a starým lidem kvalitu života. Kde však žena ztratí toto poslání a svými špinavými nehty zasahuje do rány bližního, více dokáže zranit, než muž. Výsledkem nesamozřejmého chování v rodině byl pláč, pláč z žalu a hořkosti. Nesamozřejmým a kristovským by bylo bývalo dát Penině to, co nespravedlivě obdržela od Elkány, žehnat své sokyni a „shrnout žhavé uhlí na její hlavu“ nesamozřejmým chováním. Kristovským chováním. Elkána chlácholí, místo aby vedl chlapsky duchovní zápas Bylo od Elkány hezké, že empaticky soucítil s Chanou v jejím problému. Nepomohl jí však odhalit důvod, proč Bůh zavřel její život. Mnohá manželství se stala hřbitovem duchovního zápasu, když manželé anebo manželky vzdali duchovní hledání a místo společného modlitebního zápasu nabídli tomu druhému „pouze náruč“. „Což já pro tebe neznamenám více než 10 synů?“ Elkána má na jedné straně pravdu: všichni synové a dcery jednou z rodiny odejdou a zůstane nám

partner, manžel anebo manželka. Ale je tam rovněž provinění, jehož se dopouští Elkána tím, že nezápasí o Boží zjevení jeho svaté vůle, které je tím pravým řešením. Místo pomoci nabídl náplast, náhradu. Místo řešení nabídl slepou ulici. Jednal nesamozřejmě, ačkoli Chanu miloval. Jeho lásce chyběla oběť. Chana svou sebelítostí ztěžuje svou situaci a oddaluje řešení Nesamozřejmého jednání se dopustila i Chana. Nejedla a plakala. Pláč může být projevem pokání a průlomem v životě. Může být ale také projevem hořkosti v duši s příchutí sebelítosti. A sebelítost nepomůže. Jen oddaluje poznání „k čemu Bůh dopustil takovou cestu milosti, jakou dopustil“. V případě Chany pomohlo, když přestala plakat pláčem sebelítosti a učinila rozhodnutí víry, které, ač s bolestí, stvrdila svatým slibem v Šílo. Slepý kněz nedokáže rozpoznat ubolenou duši od ženy opilé Élí, nejvyšší kněz v té době, otec zmiňovaných kněží, byl sice starý muž, ale z analýzy ve druhé kapitole bychom viděli, že také duchovně nerozhodný – věděl o zlých činech svých synů a nezasáhl. Následkem tohoto laxního postoje byla duchovní slepota. Zde však nesamozřejmě jedná Chana. Místo urážky a odchodu bez vysvětlení Chana vysvětluje slepému knězi svůj zápas. Po létech poznala, že Bůh má větší potřebu, než měla ona. Ona potřebovala syny, Bůh potřeboval proroka v Izraeli k uskutečnění duchovního probuzení. Dlouho to trvalo Chaně, než toto pochopila. Výsledek je ohromující: ve slavnostním slibu odevzdala nenarozené dítě, které tak velmi chtěla, Pánu Bohu. Výsledek dlouhého utrpení některé nalomí, jiné zlomí a jiné posílí a vynese na nesamozřejmé výšiny. Ona šla ještě dál: sebe nazvala služebnicí nehodného kněze, a také přijala jím vyslovené prorocké požehnání: Bůh Izraele ti dá, zač jsi ho tak naléhavě prosila. Co je výsledkem nesamozřejmého jednání v Božím lidu? Příležitost osvobození od sebe sama. Chana znamená v hebrejštině „milost“. V jejím životě má milost ne podobu daru, ale podobu utrpení, přepalujícího ohně. Penina znamená „perla“. Perla se rodí v bolesti perlorodky. Penina tuto bolest nepodstoupila, proto upadá v zapomenutí. Největším otrokářem lidského života nejsou lidé, ani vnější podmínky, ani totalitární systém (já ho neschvaluji). Nejsilněji zotročuje člověka jeho stará, nevykoupená s pozůstalostmi hříchu zatížená nátura. „Bídný já člověk. Kdo mne vysvobodí z tohoto těla smrti?“ volá apštol Pavel v listu Římanům. Kdo? Pán Ježíš. Jak? Na cestě nesamozřejmého etického chování tam, kde to hodně bolí – v církvi. Problémy a těžkosti v mezilidských vztazích odsoudíme. Definujeme nesprávné jednání křesťanů. A co dál? Budeme čekat, až se oni změní, anebo přijmeme nesprávné jednání druhých jako výzvu k odpuštění, kristovskému dobrořečení? Není to snadné, a může to trvat léta. Být však křesťanem handicapovaným, žijícím s hořkostí, s neurovnaným

vztahem, s něčím, co mi vadí na druhém, to je zátěž. Laciné flegmatické povznesení se nad problém, pouhé přejití křivdy a bolesti rovněž není řešením. Nejde o to zvítězit nad druhým, ale o prospěch Božího díla. Ten je v tom, že se měním já, ten druhý, obě strany sporu. Já se mohu měnit tím, že jsem osvobozen od sebe sama, ten druhý se může měnit skrze mé pokorné jednání. Skrze to, že uvidí na mně proměnu, Krista. Závěr Církev je místem nesamozřejmé etiky. Bůh tam mění lidí, osvobozuje je a posvěcuje. Dává jim poznat, co je pravá láska. Ji můžeme právě v Božím lidu zakusit a více poznat Kristovu cestu. Nechceš se i ty zapojit do tohoto procesu lásky? Přestaň být pozorovatelem a staň se účastníkem. Neztratíš, jen získáš. Krista samého. Amen. Stanislav Stebel, 23. listopadu 2008

Obsah Úvod Křesťanská etika jako šance Je křesťanství věroučně a eticky hodnověrné? Pozor na farizeje a zákoníky Jak se vyrovnat sám se sebou Manželství ať mají všichni v úctě Zdravá rodina Děti a co z nich bude? Práce – požehnání či prokletí? Svět – předmět Božího zájmu Úcta k životu Církev – nesamozřejmé místo křesťanské etiky Obsah

Staršovstvo sboru Bronislav Matulík

1 2

David Novák

6

Pavel Hošek Daniel Komrska Bronislav Matulík Bronislav Kaleta Pavel Chráska Andrej Beňa Daniel Fajfr Bronislav Matulík

9 18 23 27 30 35 37 43

Stanislav Stebel

48 52

Vydalo staršovstvo Sboru Církve bratrské v Praze 5, pro vnitřní potřebu, Praha 2008 1