Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy Katedra občanské výchovy a filosofie
Diplomová práce
Historický vývoj domu čp. 136 v centru Kutné Hory
Vypracovala:
Linda Pavelková
Vedoucí práce:
doc. PhDr. Jan Županič, Ph.D
2010
Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně. Všechny zdroje, prameny a literaturu, z kterých jsem při zpracování práce vycházela, jsem v textu uvedla. Praha, 2010
Linda Pavelková
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala zejména doc. Ph.Dr. Janu Županičovi, PhD. za laskavé a odborné vedení mé diplomové práce. Dále pak PhDr. Anně Pospíšilové za její obětavost. Také děkuji Českému muzeu stříbra v Kutné Hoře, zejména Mgr. Kateřině Vobořilové. V neposlední řadě děkuji svým rodičům a přátelům, kteří mne v průběhu práce podporovali a vždy mi byli nablízku. Děkuji Bohumilu Veselému za jeho entusiasmus a životní sílu. Děkuji i ostatním, kteří mi při práci pomáhali.
Abstrakt česky Diplomová práce Historický vývoj domu čp. 136 v centru Kutné Hory se zaměřuje na dějiny jednoho konkrétního domu v Kutné Hoře. Jedná se o středověký dům s gotickými základy, který se nachází na jižním okraji historického jádra města. Dům je stavebním dokladem historického vývoje od počátků města po současnost. Hlavním cílem práce bylo vyhledat co nejvíce dostupných informací, které by se jakýmkoli způsobem
dotýkaly dějin tohoto domu. Primárním
pramenem pro tuto byly přepisy městských knih od Jana Fialy. Vyhledané informace jsou zasazeny do kontextu dané doby. V současnosti na domě probíhá rozsáhlá rekonstrukce, o které pojednává druhá stěžejní část práce. Tato část zahrnuje jak samotný popis rekonstrukce, tak popis zrestaurovaných gotických portálů a popis několika nálezů, které při rekonstrukci byly v domě nalezeny. Závěr shrnuje a zobecňuje myšlenky rozpracované v samotném textu.
Abstrakt (English version) My thesis History of house n. 136 in the centre of Kutná Hora focuses on the history house, particularly the house n. 136 in Kutná Hora. It is a medieval house which is situated in the southern part of the historical centre of the town and which is the Gothic foundations. House building is evidence of the historical development of the city from its the beginnings to the present. The main aim of my project was looking up for as much as possible information available which touching the history of the house. The primary recourse was a rewrite the city’s books by Jan Fiala. The second part of my project talks about the extensive reconstruction of the house, which runs nowadays. This section includes a description of the actual reconstruction itself and also description of the restored Gothic portals and description of several findings that were found during the reconstruction of the house. Conclusion summarizes and generalizes the ideas developed in the body of the text itself.
Obsah ÚVOD ............................................................................................................................................. 6 1.
POČÁTKY MĚSTA ................................................................................................................... 8
2.
KULTURNÍ PAMÁTKA ........................................................................................................... 10
3.
2.1.
PROHLÁŠENÍ VĚCI ZA KULTURNÍ PAMÁTKU.............................................................................. 10
2.2.
KUTNÁ HORA - SOUČÁST SVĚTOVÉHO KULTURNÍHO DĚDICTVÍ ..................................................... 11
DOKUMENTY – REGISTRY NEMOVITOSTÍ ............................................................................. 12 3.1.
MĚSTSKÉ KNIHY KUTNOHORSKÉ ........................................................................................... 12
3.2.
POZEMKOVÉ KNIHY .......................................................................................................... 14
3.3.
EVIDENCE NEMOVITOSTÍ .................................................................................................... 15
3.4.
KATASTR NEMOVITOSTÍ ..................................................................................................... 15
4.
VÝVOJ A PROMĚNA SOCIÁLNÍCH STRUKTUR OBYVATELSTVA ............................................ 16
5.
DOMY V KUTNÉ HOŘE ......................................................................................................... 22 5.1.
PŘIJETÍ DO MĚSTA A KOUPĚ DOMU ....................................................................................... 22
5.2.
VÝVOJ MĚSTSKÉHO DOMU.................................................................................................. 24
5.3.
NEJENOM POŽÁRY NIČILY VZHLED MĚSTA ............................................................................... 27
6.
LOKACE DOMU HUSOVA ČP. 136 ......................................................................................... 29
7.
OSUDY DOMU HUSOVA ČP. 136 ......................................................................................... 33
8.
7.1.
15. STOLETÍ .................................................................................................................... 33
7.2.
16. STOLETÍ .................................................................................................................... 38
7.3.
17. STOLETÍ .................................................................................................................... 42
7.4.
18. STOLETÍ ................................................................................................................... 45
7.5.
19. STOLETÍ .................................................................................................................... 49
7.6.
20. STOLETÍ .................................................................................................................... 51
REKONSTRUKCE DOMU ...................................................................................................... 54 8.1.
POPIS REKONSTRUKCE ....................................................................................................... 55
8.2.
ODKRYTÉ GOTICKÉ PORTÁLY ............................................................................................... 59
8.3.
POPIS NÁLEZŮ ................................................................................................................. 63
8. 4.
ZÁVĚREČNÉ ZHODNOCENÍ REKONSTRUKCE ............................................................................. 67
ZÁVĚR .......................................................................................................................................... 70 POUŽITÁ LITERATURA A PRAMENY .............................................................................................. 72
ÚVOD
Ve své diplomové práci Historický vývoj domu čp. 136 v centru Kutné Hory se zaměřím především na dějinný vývoj tohoto domu od 15. století do současnosti. Téma své diplomové práce jsem si zvolila z toho důvodu, že z Kutné Hory pocházím a historie města mne vždy zajímala. Dům, který je předmětem mé práce, má pro mne osobně velký význam. Hlavním cílem práce je, jak jsem se již zmínila, zmapovat dějinný vývoj domu od jeho první písemné zmínky po současnost. Diplomové práci předcházela relativně dlouhá fáze heuristiky. Snažila jsem se vyhledat a sesumarizovat všechny dostupné informace o domě. Nosným pramenem pro tuto práci se staly opisy úředních městských knih evidující zápisy převodů nemovitostí. Kutnohorské městské knihy přepsal na počátku 20. století pracovník Státního okresního archívu v Kutné Hoře Jan Fiala a jsou v archívu uloženy pod názvem Místopis Jana Fialy. Dále čerpám z pozemkových knih, které mi byly poskytnuty na Katastrálním úřadě v Kutné Hoře, ve stavební dokumentaci na Stavebním úřadě v Kutné Hoře a v jiných neméně důležitých dokumentech od současného majitele domu. V další fázi se pokusím nalézt vztahy mezi zjištěnými informacemi, které posoudím v kontextu doby. V obecné části
práce se zaměřím především na měšťanské domy a
záležitosti spojené s domy v Kutné Hoře Dále se budu věnovat vývoji sociální struktury ve městě. Aby byla práce ucelená, popíši dokumenty, které měly či stále mají za úkol evidovat převody nemovitostí. Toto téma je velice obsáhlé a samo o sobě by vystačilo na samostatnou diplomovou práci, já se budu věnovat této problematice pouze stručně. V první kapitole se vracím do doby, která měla v dějinách města největší význam. Pojednávám zde o slavné minulosti, která byla založena na zdejším výskytu stříbrné rudy. Kulturní památky z této doby jsou dnes na seznamu
mezinárodní organizace UNESCO, o které pojednám v následující kapitole, kde se také v obecném smyslu slova zmíním o pojmu kulturní památka.
Stěžejní částí mé diplomové práce bude část konkrétně zabývající se přímo historií domu čp. 136, kterou rozdělím do tří kapitol. První kapitola upřesní a popíše lokalitu domu. Druhá kapitola se retrospektivně stočí ve směru dějinném a vnese pohled do jednotlivých osudů lidí jakkoli spojených s domem čp. 136. V poslední kapitole se pokusím nahlédnout „pod nánosy mnohých přestaveb“ a popsat nálezy a samotný průběh rekonstrukce domu. V závěru práce zobecním zjištěné informace. Pro lepší orientaci v textu zařadím do přílohy plán města.
1.
Počátky města
Přibližně v druhé polovině 13. století byla v oblasti budoucího města Kutná Hora nalezena velká ložiska stříbrné rudy. Zprávy o místním bohatství se z pochopitelných důvodů rozšířily velmi rychle. I když převážná většina nově příchozího obyvatelstva byla německé národnosti, přicházeli sem lidé také z Čech a z jiných evropských zemí. Tam kde začala probíhat důlní činnost, vznikaly hlavní cesty, okolo kterých se nově příchozí usazovali. Stavěli si dřevěná obydlí, z kterých se spontánně vytvářely celé hornické osady. Takto chaoticky vystavěné osady, bez jakéhokoli předem připraveného plánu, později daly základ královskému městu. Zvláštnosti stavebního vývoje města z dob jeho vznikání jsou na jeho nepravidelném a složitém půdorysu patrné dodnes. Koncem 13. století se hornické osady sloučily v jeden celek, nad kterým vykonávaly právní dohled sousední města – Kolín a Čáslav.
Společně pak s dohlížejícími městy spadal kutnohorský okrsek
pod
městské jihlavské horní právo.1 Přelomovým rokem v dějinách města byl rok 1300. Tehdy totiž český panovník Václav II. vydal přímo pro potřeby osad právní zákoník Ius regale montanorum sepsaný italským právníkem Goziem z Orvieta. Jednalo se na svou dobu o velmi moderní právní ustanovení, které nemělo v tehdejším světě obdobu. Společně se zákoníkem byla vyhlášena mincovní reforma - panovník nechal přesunout všech 17 dosavadních mincoven z celého království do Kutné Hory a zavedl ve Vlašském dvoře ražbu nové mince - pražského groše. Díky konání různých důležitých událostí, jakými byly například vyhlášení Dekretu kutnohorského v roce 1409 nebo volba Vladislava Jagellonského za českého krále v roce 1471, získávala Kutná Hora na svém politickém významu.
1
Štroblová, H.-Altová, B. Kutná Hora, s. 42.
Je možno říci, že do husitských válek zažívalo město hospodářský vrchol. Pak přišla díky novému vedení města v oblasti těžební činnosti stagnace. Naštěstí již v druhé polovině 15. století došlo k oživení kutnohorského dolování, ale toto období bohužel netrvalo dlouho a situace se opět změnila k horšímu. Na počátku 16. století se dostavila další těžební krize, z které se již město nevzpamatovalo. Nástupem Habsburků definitivně skončila slavná éra kutnohorského dolování, a tudíž i mincování. Kutná Hora jakož i ostatní města po roce 1547 ztratila svou samosprávu a jisté výsady. V této době byly ve Vlašském dvoře naposledy raženy pražské groše.
Jelikož Kutná Hora nevznikla právním aktem jako jiná středověká města, nemůžeme s úplnou přesností stanovit dobu vzniku. Přesto od počátku 14. století lze Hory, jak se dříve osadám říkalo, považovat za plnoprávné město. Hornické osady tak přerostly v královské horní město a díky řadě uděleným privilegiím a výsadám králů se stala Kutná Hora po Praze nejvýznamnějším městem království.
V diplomové práci jsem se zaměřila na osudy jednoho kutnohorského domu. Domu, který byl součástí města jak v dobách jeho prosperity, tak v dobách jeho úpadku. Dům je dokladem vývoje města od jeho počátku do současnosti. Konkrétně se jedná o dům čp. 136 nacházející se v dnešním historickém jádru města.
2.
KULTURNÍ PAMÁTKA
2.1. Prohlášení věci za kulturní památku
Ministerstvo kultury České republiky vymezuje pojem kulturní památka jako věc nebo soubor věcí, které splňují hodnoty vymezené v § 2 odst. 1 zákona o státní památkové péči. Movitá nebo nemovitá věc či soubor věcí jsou prohlášeny kulturní památkou, jedná-li se o „významný doklad historického vývoje, způsobu života a životního prostředí společnosti od nejstarších dob do současnosti jako projevy tvůrčích schopností a práce člověka z nejrůznějších oborů lidské činnosti pro jejich hodnoty historické, umělecké, vědecké, technické či revoluční.“2 Ministerstvo kultury může prohlásit za kulturní památku i věc, která není přímým dokladem historického vývoje, ale má přímý vztah k významným osobnostem nebo historickým událostem. Kulturní památky se evidují v Ústředním seznamu kulturních památek České republiky, který spravuje odborná organizace státní památková péče Ministerstva kultury. Dům čp. 136 v Husově ulici splňoval všechna kritéria stanovená v § 2 odst. 1 zákona o státní památkové péči, a proto byl jako nemovitá kulturní památka do Seznamu zapsán pod rejstříkovým číslem 26282/2-3200 (parcela č. 1029 k.ú. KH). Vlastník památky je povinen uchovávat ji v dobrém stavu, chránit ji před poškozením či odcizením. Dále je vlastník povinen hlásit státní památkové péči případnou rekonstrukci či změnu vlastníka památky.
2
Zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění platném od 1.7. 2008, § 2.
2.2. Kutná Hora - součást světového kulturního dědictví Svou nevšední minulost nám Kutná Hora dokládá na mnoha dochovaných objektech,
především
v historickém
jádru
města.
Charakteristické
rysy
středověkého horního města spatřujeme na jeho urbanistickém řešení i dnes. Atmosféru bohatého starobylého města nám dokreslují evropsky významná díla gotické architektury s řadou měšťanských domů, které svědčí o bývalém bohatství kutnohorských měšťanů. Pro všechny tyto důvody byla Kutná Hora jako významná památková rezervace poctěna na podzim v roce 1995 zápisem do seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Zapsáno je ojediněle dochované historické jádro s chrámem sv. Barbory a katedrálou Nanebevzetí Panny Marie v nedalekém Sedlci - patřící od roku 1950 administrativně pod Kutnou Horu. Díky sloučení se Kutná Hora jako jediné české město, může pochlubit jednou i druhou katedrálou. Kutná Hora je zatím jako jediné středočeské město zapsáno v seznamu UNESCO. Zápis do UNESCA byl pro město v mnohém zásadní. Jeho prestiž stoupla v mezinárodním měřítku, neboť každoročně Kutnou Horu navštíví rekordní počty tuzemských a zahraničních turistů, z kterých městu plynou nemalé finanční prostředky. Město se tak zařadilo mezi prestižní světové památky, které mají svým významem nárok na další finanční dotace nejenom na rekonstrukce významných historických objektů, ale i na kulturní události spojené s propagací města.
3.
DOKUMENTY – REGISTRY NEMOVITOSTÍ
Doba tak minulá, jako bylo století patnácté3, je nám cizí už jen z pohledu samotného času. Ačkoli pro svou tajemnost způsobenou často velkými mystifikacemi vyplývající z nedostatku dochovaných pramenů, je pro mnohé celé středověké období velmi lákavé a přitažlivé. I přes všechny nepříznivosti se nám do dnešních dnů zachovaly některé městské knihy. Máme tedy k dispozici dobové zápisy, které mají nesmírný význam nejen pro zkoumání dějin jednoho domu, ale zejména pro zkoumání celého města. Městské knihy jsou jedním ze základních pramenů pro zkoumání středověké Kutné Hory. Jelikož oblast evidence nemovitostí je dosti širokým tématem, zaměřila jsem se jen na některé z veřejných knih. Stručně jsem popsala městské kutnohorské knihy, pozemkové knihy, evidenci nemovitostí a katastr nemovitostí. Pro stručnost kapitoly odkazuji čtenáře na další možnou literaturu zabývající se touto problematikou.4
3.1. Městské knihy kutnohorské
Písemných pramenů o době před husitskými válkami máme opravdu málo. Dalo by se říci, že se nám nedochovalo z hola nic, neboť většina písemností týkající se chodu města vzala za své v průběhu ničivých husitských válek. Proto nalézáme první ucelený zápis o domě čp. 136 až v roce 1431, ačkoli víme, že dům začal psát své dějiny již o mnoho let dříve.
3 4
Z roku 1431 je v městské knize Liber hereditatum antiquus dochován první zápis o domě čp.136.
Kuba, B.-Olivová, K. Katastr nemovitostí České republiky, Praha: Linde Praha a.s., 2004. Pešl, I., Katastr nemovitostí po kapkách, Zeměměřič, Praha: 1998, č.1-6.
O městských knihách pozdějších víme o trochu více. Husitská správa města dbala na přesné vedení záznamů jak o jednání městské rady a soudu, tak i o soukromých právních jednáních týkajících se zejména nemovitostí, o které nám jde v této práci nejvíce. Do dnešních dnů se nám zachovala městská kniha nazvaná Liber hereditatum antiquus. Pravidelné zápisy jsou v knize zaznamenány od roku 1427 do konce 15. století, několik posledních desetiletí však se značnými mezerami. Dále se nám dochovala kniha s názvem Registrum Hereditatum, ve které byly zápisy vedeny od roku 1442 – 1448, a Registrum rebeum parvum, zaznamenávající dobu 1462 – 1478. Ve skutečnosti bývalo knih mnohem více, bohužel se však nedochovaly, jak uvádí Kejř.5 Měšťané si zápisem do knih potvrzovali svá majetková práva. Vložení zápisu bylo však dobrovolné a záleželo na každém, jestli si danou nemovitost pojistí zápisem do knih. Mělo však být v zájmu každého nabyvatele vlastnického práva učinit o tom zápis do knihy, neboť v městské kanceláři byla listina až druhořadá, na prvním místě stály městské knihy. Ne všechny zápisy v městských knihách jsou vždy úplné. Někdy chybí zcela základní informace jako je povolání majitele nebo částka, za kterou byl dům prodáván. Jindy byl zápis o převodu majetku vynechán úplně, i přestože k převodu nemovitosti na jiného majitele došlo. Povolání se do zápisu uvádělo z důvodu lepší identifikace majitele, stávalo se však, že přiřazené povolání kolikrát nemuselo odpovídat skutečnosti. Proto je dobré písemné prameny posuzovat s věcnou dávkou kritiky a nepřistupovat k nim příliš dogmaticky. V zásadě můžeme ze zápisů vyčíst datum zápisu, finanční částku domu, jméno a povolání kupujícího, prodávajícího, lokaci domu, popř. jména a povolání dvou nejbližších sousedů.
5
Kejř, J, Právní život v husitské Kutné Hoře, s. 75. (pro následující)
3.2. Pozemkové knihy
Úřední knihy si každé město vedlo svým vlastním způsobem. Náznaky určitého sjednocení úřední agendy se projevily až za Josefa II. v rámci úsilí o zavedení jednotných pozemkových knih. Ustanovením Všeobecného zákoníku občanského v roce 1811 byly pro města zřízeny jednotné hlavní knihy. Podle zákoníku byly stavby součástí pozemku. Zápisy do pozemkových knih se staly povinnými. Zákoník byl v roce 1951 zrušen a s ním byly zrušeny i zavedené katastrální záležitosti. Základy dnešního novodobého katastru nemovitostí byly položeny nejvyšším patentem rakouského císaře Františka I. v roce 1817 o dani pozemkové a vyměření půdy. Skládal se z přesného soupisu a geodetického vyměření veškeré půdy, nazývaném jako stabilní katastr. Pozemková daň se měla určovat podle čistého výnosu pozemků. Všechny zaměřené pozemky byly zobrazeny a očíslovány jako parcely. I když se jednalo o pozoruhodné technické dílo, stabilní katastr, jelikož se pravidelně neaktualizoval, rychle zastarával. Proto aby byla zajištěna pravidelná údržba stabilního katastru, byl v roce 1883 přijat zákon o evidenci katastru daně pozemkové, který nařizoval udržování katastru daně pozemkové v souladu se skutečným a právním stavem. Tento zákon platil až do roku 1927, kdy se změnil katastr daně pozemkové novým zákonem oficiálně na pozemkový katastr. Jeho původní daňové poslání se začalo měnit na účel právní a všeobecně hospodářský. Do roku 1938 byl pozemkový katastr veden pečlivě, avšak později jeho relevantnost klesala a po roce 1945 se přestal udržovat úplně, ale byl zrušen až v roce 1971. 6
6
Český úřad zeměměřický a katastrální, Stručná historie katastru, s. 28.
3.3. Evidence nemovitostí
Poválečné konfiskace a na ně navazující přídělové řízení přinesly nevídaný chaos a zásadní změny v oblasti vlastnických práv k nemovitostem. Tzv. střední občanský zákoník z roku 1951 stanovil, že vlastnictví se nabývá samotnou smlouvou, nikoli vloženým zápisem do pozemkových knih. Podle zákoníku stavba nebyla již součástí pozemku. Pozemkový katastr přestal být nadále udržován. Hlavní zájem byl zaměřen na jednotnou evidenci půdy. Podstatou nebyla evidence vlastníků, ale těch kdo půdu užíval. V 60. letech už nebylo možné vystačit pouze s evidencí faktických užívacích vztahů. Potřeba obnovy ochrany majetkových vztahů k nemovitostem vedla k obnovení jejich evidence zákonem č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí. Zákonem byly zrušeny zápisy do pozemkových knih. Dále byl zrušen intabulační (vkladní) princip. 7
3.4. Katastr nemovitostí
Po roce 1989 bylo nutno vytvořit nový evidenční nástroj k nemovitostem. V roce 1993 vznikl tedy katastr nemovitostí. Jednalo se o pokračovatele veřejných knih, zejména pozemkových. Katastr nemovitostí vznikl pro potřebu obnovy pořádku a práva a současně pro potřebu ekonomiky. Převzal některé náležitosti pozemkových knih, ale některé upravil. Např. do katastru nemovitostí se zapisují vkladem jen ty zápisy, které jsou předmětem smluv mezi účastníky. Katastr nemovitostí je v dnešní době digitalizován a je možno do něj nahlížet on-line.8
7
Pekárek, P, Průchová, I., Pozemkové právo, s. 208-210.
Bumba, J., České katastry, s. 117. Katastr nemovitostí je dostupný on-line na http://katastrnemovitosti.i-online.cz/ 8
4.
VÝVOJ A PROMĚNA SOCIÁLNÍCH STRUKTUR OBYVATELSTVA
První generace kutnohorského patriciátu byla charakterizována bohatstvím a politickým vlivem, nikoli ještě městským statusem.9 Oproti první generaci, která měla v plánu se zde usadit jen na přechodnou dobu, druhá generace se zde usadila natrvalo a snažila se ve městě získat co největší vliv. Další skupinou, která ve městě působila, byla úzká skupina patriciátu působící okolo královské komory. Ti se jako podnikatelé zřejmě účastnili dolování.10 Jednalo se např. o rody Velfloviců, Ruthardů a dalších. Někteří z nich pocházeli z rodin, které se zde usadily již před rokem 1300. Podnikatelský patriciát, který můžeme povětšinou chápat jako německý, se stal hlavní sociální skupinou ve městě i v dalších generacích. Větší sociální skupinou byli řemeslníci, kteří v nově se rozvíjejícím městě
nemohli
pochopitelně chybět, ale i havíři a jiné profese spjaté s místním dolováním a mincovnictvím. Konec německému katolickému patriciátu v Kutné Hoře učinily husitské války.
Situace zde byla mnohem komplikovanější než v jiných královských
městech. Počet německých měšťanů byl o dost vyšší než počet českého obyvatelstva. Právě tento fakt a blízkost Sedleckého kláštera přikláněl Kutnou Horu (jako město) na protihusitskou stranu, ačkoli drobní čeští řemeslníci, obchodníci a okolní venkované přijali myšlenky husitství. Žižka se svým vojskem dobyl město na jaře v roce 1421, proto se Kutná Hora musela okamžitě připojit k husitství a její obyvatelé dostali čtvrt roku na rozmyšlenou, jestli přijmou jiné vyznání, nebo odejdou z města. Skutečně
Kutnou Horu
v letech 1422 – 1424 mnoho lidí
opustilo.11 Německy mluvící katolíky ve městě nahradili lidé převážně z českého venkova a příslušníci polních vojsk. Uveďme příklad Mikuláše z polního vojska,
9
Štroblová. H.,Vývoj struktury, s. 27.
10
Tamtéž. s. 28.
11
Štroblová, H., Restituce, s.10.
který si v roce 1431 koupil dům, který je tématem diplomové práce, za 16 kop. Husitské války nepřinesly městu nic dobrého. Opakovanými požáry a drancováním vojsky obou stran zaniklo neobyčejně bohaté vybavení kostelů. Poničeny byly sakrální stavby, obytné domy aj.12 Počátkem roku 1422 se správy města ujali Pražané. Jmenovali mincmistra, který jmenoval nové členy městské rady. Konflikt mezi Žižkou a Pražany vyvrcholil nedaleko Kutné Hory v roce 1424 v bitvě u Malešova. Tam Žižka zvítězil a nad Kutnou Horou zřídil táborsko-sirotčí kondominium, které převzalo městskou správu a jmenovalo novou radu. „Předpokládá se, že noví obyvatelé nebyli dlouho schopni dosáhnout profesionální úrovně svých předchůdců.“13 Již ve třicátých letech se totiž začaly ozývat hlasy, které žádaly návrat německých starousedlíků. Tlak byl činěn hlavně z důvodu zaostávání důlní činnosti a potřebě důlních odborníků, kterými němečtí katolíci zajisté byli. Husitské války
způsobily
destrukci důlních děl a přinesly celkový
hospodářský úpadek města, tak jako celé zemi. Po husitech zbyly „desítky vypálených a zbořených klášterů, stovky vybitých kostelů, množství utopených, upálených i jinak usmrcených kněží, rozchvácené knihovny, zcizené poklady. Nedozírné kulturní škody byly nedílnou kulturní součástí očisty církve ve jménu husitského výkladu božího zákona – …zničené sakrální objekty se staly znakem husitského barbarství.“14 Investice do dolování se začaly vyplácet až za vlády Jiříka z Poděbrad (14581471), kdy byla prosperita kutnohorského dolování opět obnovena. Celkový obraz kutnohorské společnosti nelze plně postihnout, neboť informace o nižších vrstvách jsou jen velmi skromné, i přestože tato skupina byla skupinou nejpočetnější. Ale nezapomeňme se ještě zmínit o jedné sociální skupině, která byla pro Kutnou
12
Altová, B.-Štroblová, H., Kutná Hora, s. 65.
13
Štroblová, H., Restituce, s. 12.
14
Čornej, P., Velké dějiny zemí Koruny české, s. 356.
Horu typická. Zvláštní vrstvou tyčící se na vrcholu společenské hierarchie byla skupina tzv. podnikatelského patriciátu. Jednalo se o společenskou skupinu, která se přímo či nepřímo účastnila důlního a mincovního podnikání. Lze předpokládat, že většina těchto podnikatelů začínala jako cechovní řemeslníci, kteří s nastupující důlní konjunkturou své řemeslo omezili a začali se soustředit na podnikání v dolech nebo v mincovně.15 Podnikatelské možnosti byly velmi rozsáhlé- provozování hutí, dolů nebo držba finančních podílů v mincovně. Výhodným podnikáním byl obchod s rudou či mědí. Takto získaný kapitál se pak dále investoval. Tito podnikatelé měli často ambice dostat se do šlechtických vrstev. To se jim však nedařilo. Nanejvýš dosáhli erbovní titulatury, ale přístup výš jim byl odepřen.16 Proto využívali městského vlivu a obsazovali nejvýznamnější místa v městské a horní správě. Většina kutnohorského patriciátu byla vzájemně příbuzensky a jinak propojena, což s sebou přinášelo nemalé problémy protekcionismu.17 Lidé byli nespokojeni se svými městskými představiteli a vyvolávali bouře. Na konci 15. století se odehrály havířské bouře, které byly chápány jako nejdůraznější projevy sociální nevole ve středověku. Zásadní sociální proměnu začala Kutná Hora pociťovat na počátku 16. století. Dolování se dostávalo do stále větších hloubek a těžba začínala být příliš nákladná. Pozvolně nastával začátek konce. Úpadek dolování byl na dosah a nedal se zvrátit. Královská komora přebrala funkci kutnohorského patriciátu a panovník se tak stal hlavním podnikatelem v oblasti dolování a mincovnictví. Dosazen byl královský mincmistr, který jako králův zástupce dohlížel nad celou městskou a horní správou. Král přebral nad městem veškerou moc. Naopak z bývalých podnikatelů
se v následujících generacích stali řemeslníci a obchodníci. Chod
mincovny a dolů ovládla skupina úředníků podléhající královské komoře. Vedle nově nastupující byrokracie se v dole a mincovně vyhranila skupina námezdních
15
Štroblová. H., Vývoj struktury, s. 30.
16
Tamtéž. s. 27-33.
17
Tamtéž.
dělníků, kteří sem za obživou přišli zejména z německy mluvícího pohraničí. Tito dělníci o chod města nejevili příliš velký zájem, neboť se ve městě nehodlali natrvalo usadit. Nekoupili si dům, nezaplatili příjemné18. Odmítali jakkoli splynout s místním obyvatelstvem. Bydleli za hradbami okolo kostela sv. Jiří. Mezi doly a městem se tak silně narušovaly do té doby pevné vazby. V této složité sociální skladbě prožila Kutná Hora celé 16. století. Nástupem Habsburků skončila slavná éra kutnohorského dolování, a tudíž i mincovnictví. Kutná Hora jakož i ostatní města po roce 1547 ztratila svou samosprávu a jiné výsady. Ve Vlašském dvoře byly tehdy naposledy raženy pražské groše. Navzdory celkovému úpadku dolování si Kutná Hora udržela stále značný význam. Náboženské války i osudná bitva na Bílé hoře zavlekly do Kutné Hory další zoufalou náladu. Vítězná katolická strana se nekompromisně ujala svých práv. Za účast na povstání byla městu vyměřena pokuta. Město bylo zbaveno veškerých privilegií a pozemkové statky mu byly zkonfiskovány. Mezi 27 popravenými pány na Staroměstském náměstí v červnu 1621 byl i kutnohorský primátor Jan Šultys z Felsdorfu.19 Rekatolizace zpočátku probíhala pozvolným tempem. Vedení města se totiž obávalo odlivu námezdních dělníků zaměstnaných v dolech, kteří byli evangelického vyznání a pobývali v osadě okolo kostela sv. Jiří. Byli vyhnáni až v roce 1623, kdy němečtí dělníci spolu s knězem museli na popud mincmistra Vřesovce z Kutné Hory odejít. V roce 1626 přišli Jezuité, aby rekatolizační proces ve městě dokončili. To se jim podařilo, protože rok nato byla většina obyvatel Kutné Hory alespoň formálně katolická. Třicetiletá válka dostala Kutnou Horu opět do hospodářské krize. Švédové vtrhli do města a odvezli na co přišli. Drancování a pustošení měst Švédy trvalo až
18
Poplatek, který musel být městu zaplacen, chtěl-li se stát dotyčný kutnohorským měšťanem.
19
Petráň, J. Staroměstská exekuce. s. 90.
do Vestfálského míru roku 1648. Ekonomické důsledky třicetileté války dolehly na celou zemi. V zemi nastala obrovská inflace. Lidé se bouřili, odmítali prodávat své výrobky za tzv. dlouhou minci (znehodnocená), havíři odmítali přijímat mzdu v této měně.20 „Drahoty převeliké ve všelijakých věcech, potravách, handlech, kupectví, obchodích, řemeslích se čím dáleji tím vejšeji nad míru rozmáhaly. Příčina takové drahotě dávala se minci peněžité, kteráž od Jeho Milosti císařské přespolním kupcům najata byla a velmi lehká, na větším díle měděná, dělána byla a v jiných zemích tak neplatila a neprocházela.“21 V roce 1632 bylo v Kutné Hoře umístěno před tažením proti saskému vojsku 672 císařských vojáků. Vojákům nebylo nic vlastní, zahazovali šachty kamením, rabovali a napadali místní. V roce 1639 překvapilo město švédské vojsko generála Banéra. Město mu muselo složit nemalou kontribuci. Švédové odnesli cenné předměty z kostela sv. Jakuba a z radnice. Bylo zničeno i mnoho listin a městských privilegií. Válečná tažení doprovázely morové rány a hladomory, které měly na ztrátách života obyvatel největší díl. Město začalo pomalu ožívat až na konci 17. století. Habsburští panovníci se snažili Kutné Hoře vrátit její bývalou prosperitu, potvrzovali jí stará práva a privilegia, přesto těžbu stříbrné rudy zachránit nedokázali. Ražba mince byla ve Vlašském dvoře definitivně ukončena v roce 1726. V 18. století, za válek o dědictví rakouské, město zažívalo útrapy spojené s pruským vojskem. V letech 1735 a 1748 táhla přes město ruská vojska. Obyvatelé města se starali o jejich zásobování a ubytování. Největší pohromou pro město však byl požár v roce 1770, kdy shořela městská radnice a s ní i okolní domy. Městská radnice stála v místech dnešního centrálního náměstí.
20
Nohejlová-Prátová, E., Krátký přehled českého mincovnictví, s. 18.
21
Dačičký z Heslova, M., Paměti, s. 281.
Se vznikem manufaktur vznikla nová sociální vrstva – dělnictvo. Mezi manufakturní dělnictvo se dostávali zchudlí cechovní mistři. V roce 1731 byly cechy administrativně sjednoceny a podřízeny státním úřadům. Počet měšťanských manufaktur od poloviny 18. století rostl. Jejich majitelé byli bývalí obchodníci, kteří skupovali plátno a později si
zřizovali
dílny na
dohotovování koupených výrobků. Stále ale platila feudálně-nevolnická opatření, proto vznikaly tyto manufaktury jen v královských městech, kde bylo dost pracovních sil. Tereziánská a josefínská doba přinesla novou správu města. Do čela městského úřadu bylo dosazeno šest radů a úředníků, z nichž byl každého roku volen šepmistr. Roku 1784 byl zrušen i úřad nejvyššího mincmistra a Kutnou Horu spravovalo přímo gubernium v Praze. Císař Josef II. zrušil roku 1773 jezuitský řád a zkonfiskoval jeho majetek. V Kutné Hoře jezuité museli opustit svou kolej poblíž chrámu sv. Barbory, dále seminárium na Hrádku. Jezuitskou kolej panovník přeměnil na kasárna a z Hrádku vznikl učitelský ústav.22 Za panování Josefa II. město ztratilo většinu svých statků a tím i zdroje svých příjmů. Mimo to byl nařízen zákonitou cestou zřídit magistrát a obci odňata samospráva. V 19. století základ sociální struktury stále tvořili měšťané a živnostníci, ale přibyla k nim ještě skupina úřednictva a důstojníci z místní posádky. Stálá vojenská posádka byla v Hoře umístěna od roku 1749. Kutná Hora se svými 10 000 obyvateli patřila roku 1848 k největším českým městům.23 Rozvoj města probíhal převážně na předměstích. Zde žily nižší vrstvy obyvatelstva a na Žižkově žila vrstva střední. Díky zřízení nových úřadů, škol i živností se změnila socio-profesní struktura Kutné Hory. Ne nadarmo se Hoře říkalo město škol a úřadů. Zvýšil se počet dělníků, ale především dělníků zaměstnaných v řemeslech, nikoli v továrnách. Ve své industrializaci Kutná Hora pokulhávala za
22 23
Hejnic, O., Hrádek nad Páchem, s. 25. Štroblová, H.-Vaněčková, J., Historie a současnost podnikání, s. 110.
ostatními městy. To se změnilo za dob socialismu. Od února 1948 se sociální složení Kutnohořanů opět proměnilo. Živnostníci, kapitalisté byli zlikvidováni. Kolektivizací zanikla vrstva soukromých zemědělců. Výrazně se změnila vrstva úředníků. Původní úřednická část inteligence byla ve svých úřadech nahrazena novou dělnickou inteligencí. Inteligence byla zasažena Akčními výbory a většina z nich se stala pracovníky ve výrobě. Veškerý soukromý sektor byl zlikvidován. Těmito změnami došlo k promíchání jednotlivých vrstev sociální struktury. Komunistický převrat roku 1948 zásadně změnil tradiční hodnotový systém v celé společnosti.
5.
DOMY V KUTNÉ HOŘE
5.1. Přijetí do města a koupě domu
Díky svému stříbrnému bohatství lákala Kutná Hora do města kdekoho. Kutnohorští konšelé, vědomi si svého významu,
přijetí do obce
všemožně
ztěžovali a ukládali nově příchozím různě omezující podmínky. Byl-li dotyčný do obce přijat a získal-li městské právo, byl obdařen četnými svobodami a výsadami. Kutnohorským měšťanům byly promíjeny královské berně, byli osvobozováni od vojenské
povinnosti,
měli
úlevy
ve
věcech
soudních
apod.24
Hlavním předpokladem získání městského práva bylo vlastnictví domu v Kutné Hoře a zaplacení příjemného, které nebylo v dobách prosperity nejnižší. Nemovitost bylo možno koupit buď hotově, nebo na splátky. „Leckdy se i stávalo, že nemovitost byla prodána novému majiteli ještě dříve, než ji
24
Leminger, E., Dům a jeho vlastník,s. 72.
předcházející vlastník zaplatil.“25 Častější způsob platby byl splátkový. Zajímavé bylo, že nebyl rozšířený jen mezi drobnými řemeslníky, ale i mezi movitými rudokupci. Když nebyly podmínky kupní smlouvy dodržovány, prodávající se mohl domáhat rozvázání smlouvy. Někdy si prodávající ve smlouvě zadal podíly na prodávané nemovitosti, např. podíl na doživotní užívání jednoho pokoje, nebo si prodávající v domě vymínil místnost pouze v případě, kdy přijede do města a bude zde potřebovat přenocovat. Dům mohl přecházet na nového majitele nejenom koupí, ale také darem. K obdarování mohlo docházet budˇ mezi živými, nebo odkazem v závěti. Takto se majetek mohl nabývat z mnoha příčin, většinou za věrné služby. Zemřel-li majitel domu a nezanechal-li po sobě žádnou závětní listinu, automaticky majetek přecházel jako odúmrť městské obci. Zažité bylo, že věci, které byly s domem spojeny a bez většího násilí se nedaly z domu odnést, musel prodávající v domu zanechat. Trhová smlouva pro tyto věci používala ustálenou frázi: „co olovem je zalito, co hřebem přibito a hlínou zamazáno“.26 Zmiňuje-li se trhová smlouva o koupi zahrádky, je použita jiná formule - „co kořenem uchyceno“27. Zanechávaly se takto v domech celé dílny, nebo aspoň jejich částečné vybavení. Toto zjištění nám přidává na faktu, že domy si mezi sebou často prodávali lidé stejných profesí. Nevítanou podmínkou ve smlouvě byly služebnosti uvalené na prodávající dům. Domy takto zatížené byly ohodnocovány menší cenou, což se může zdát být ze strany kupujícího výhodné, jelikož domy byly oproti druhým levnější, ale starosti, které služebnost přinášela, nebyly vždy zanedbatelné. Služebnost některých domů spočívala ve veřejných průchodech nebo průjezdech skrze dům, kterých ve městě bylo mnoho. Dům Lexovský (čp.125), stojící naproti domu čp.
25
Šimek, E. Ceny nemovitostí v Kutné Hoře, s. 151. (pro následující)
26
Leminger, E., Dům a jeho vlastník, s. 73.
27
Tamtéž.
136, byl například jeden z domů, který byl zatížen veřejným průchodem. Jiné domy neměly své vlastní stoky, proto měly svobodné právo vylévat špinavou vodu po žlábku do sousedních dvorů domů sousedních, k tomu měli stejní sousedé ještě společný záchod a společnou stoku pro odpad výkalů. Domy stojící těsně vedle sebe, k tomu zatížené služebností, přinášely často svým vlastníkům nemalé trpkosti.
5.2. Vývoj městského domu
Nejednotné koncepce středověkých měšťanských domů v Kutné Hoře byly typické pro všechna města, která byla zaměřena na báňskou činnost. Proto je možné v zástavbě postřehnout různé typy domů, než jaké jsou všeobecně známé. Městu ve své výstavnosti dominovaly paláce bohatých patricijů. Jejich honosné domy přesahovaly svou reprezentativností běžné měšťanské. O této skupině památek víme relativně dost, bohužel o podobě běžných měšťanských domů už méně a můžeme se jen domnívat, jak konkrétní domy vypadaly. Víme však, že středověký dům stál v řadě na dlouhé úzké parcele. Míval vysoké průčelí se štítem a průjezd či průchod do dvora. Arkáda loubí se táhla celou domovní uliční frontou. Zahrada, která navazovala na zadní trakt domu bývala často díky terénu města terasovitě členitá a bývala ukončena zdí. Stavěly se převážně dva typy domů – průjezdový a síňový. V Kutné Hoře se vyskytovaly nejčastěji domy síňové.28 V dolní části domu se nacházel větší prostor (tj. síň neboli mazhauz) zaklenutý různými typy kleneb a jeho zadní část se zmenšovala na pouhý průchod na dvůr. Celý prostor sloužil k obchodu nebo k provozování řemesla. Podobné uspořádání dolní části domu si dodnes zachoval známý Kamenný dům. Domy měly často odlišně patrovanou přední-průčelní a zadní-dvorní část. Schody z
28
Pospíšil, A., Letmý pohled na vývoj měšťanského domu,s. 3.
přední dolní části vedly do mezipatra či patra. Ze zadní části domu se pak táhly druhé schody do patra zadního traktu. V patře se nacházela horní síň (mazhauz) zpravidla s trámovým stropem - obvykle se jednalo o největší obytný prostor v domě. Prostory byly vytápěny zbytkovým teplem z černé kuchyně, která se nacházela uprostřed domu, v místnosti bez oken, s otevřeným ohništěm přímo pod širokým komínem.29V pozdější době se obytný prostor vytápěl kachlovými kamny. Obytné místnosti se dále proti chladu obkládaly dřevěným srubem. Některé z výstavních domů se honosily arkýřem nebo věží. Sklepy byly mnohem rozsáhlejší než nadzemní objekty, mohly být značně spletité a propojené mezi sebou s protilehlými bloky domů. Většina sklepních prostor domů v historickém jádru Kutné Hory je ze 14. století. Jejich nadzemní části zanikly buď v průběhu husitských válek, nebo byly radikálně přestavovány v období pozdní gotiky. Po husitských válkách byly nad sklepy vystavěny nové kamenné nadzemní části. Středověký typ domu přežíval až do 19. století. V renesanci a baroku se domy přestavovaly proto, aby starší městské domy více vyhovovaly nárokům na životní styl své doby i módnímu vybavení domácnosti. Náročnější přestavby se prováděly většinou jen po požáru. Renesanční stavitelství se projevilo zejména na ostění portálů oken a dveří, nebo ve sgrafitovém dekorování vnějších fasád budov či interiérů, obloučkových nebo jinak tvarovaných štítech. V přízemí byl osazen tesaný reliéfní nebo sloupový portál a interiéry byly klenuty hřebínkovými klenbami. Vybavení měšťanských domů odpovídalo větší míře pohodlí než v dobách předchozích. I když stavební ruch byl ve městě v období renesance stále čilý, mnoho domů se nedochovalo, nepřečkaly velké požáry města v roce 1770 a 1823. Typickou barokní proměnou při větších přestavbách byla dispozice z úzkého na široké průčelí domu, často opatřené středovým průjezdem do dvora. Vznikly bohatě členité fasády, zdobné štíty, sochy světců ve výklencích. Průčelí městských
29
Herout, J., Staletí kolem nás, s. 59.
domů pokrývala plastická štuková ornamentika a uplatňovala se výraznější barevnost.
V období pozdního baroka a hlavně v období klasicismu byla většina domů opatřena na průčelní straně domu druhými okny - okny vnějšími, která se otvírala do ulice. V interiérech se omítaly a zakrývaly dřevěné konstrukce srubů, trámových stropů a snižování stropů vedlo k další úspoře tepla. V pozdější době zanikají štíty nad průčelím. Stejně tak ve vrcholném baroku nedochází k celkové přestavbě města, dochází hlavně k úpravám interiérů zajišťujících pohodlnější bydlení. S jasnou převahou gotických domů zůstávala tvář města nadále středověká. Svými zahradami a vinicemi, vzniklými na místech zpustlých domů či zaniklých šachet, získává Kutná Hora na své malebnosti.
V roce 1770 vyhořela radnice. Radní se po dlouhém váhání rozhodli neobnovit původní radnici a raději přistoupili k myšlence vytvořit z tohoto místa náměstí. Dnes se jedná o centrální Palacké náměstí. Požár tehdy poškodil i okolní domy. Střed města tak získal pozdně barokní ráz, prolínaný s prvky klasicismu. V roce 1823 postihl střed města, zejména Dolní město, další velký požár. Po tomto požáru se architektura města pozměnila do klasicistní podoby. Klasicistní domy mívají průčelí jednoduchá s nevýraznou barevností. Střecha je orientována rovnoběžně s průčelím a mívala boční štíty, což usnadňovalo hašení požáru a zároveň ztěžovalo přeskočení plamene na sousední objekt. U nových staveb se střechy pokrývaly taškami „bobrovkami“, zabraňující taktéž pronikání požáru do krovu. Interiéry v klasicistním domu byly zařizovány jednoduše, proporce prostoru se výrazně zmenšily. Černé kuchyně se rušily a pro vytápění a zároveň vaření se zavedl sporák. Po požáru v roce 1823 postiženým domům nabídla městská správa finanční pomoc na přestavby.
5.3. Nejenom požáry ničily vzhled města
Největší pohromou pro město byly beze sporu husitské války. Město bylo drancováno vojsky obou bojujících stran. Došlo ke dvěma velkým požárům (1422 a 1424), které nemálo napomohly ke zkáze většiny města. Němečtí Horníci (měšťané kutnohorští) v zachování své víry byli nuceni opustit své domy a vystěhovat se z města. Německý živel vystřídal český. Odliv německých odborníků v mincovnictví i důlní činnosti měly pro město fatální následky, neboť způsobily hospodářskou stagnaci na několik let. V dalších letech docházelo zcela běžně k menším požárům, většinou způsobené lidskou neopatrností. Není se čemu divit, neboť hlavním stavebním materiálem bylo dřevo. V 17. století shořela celá řada domů v Kolárově ulici. V roce 1726 lehl popelem téměř celý blok v Husově ulici. Na témže místě byl pak postaven kostel sv. Jana Nepomuckého. Okolní požárem zničené domy podstoupily barokní přestavbu. Oheň nebyl jediný živel, který ničil stavební díla, ale také voda byla často příčinou v narušování kutnohorské zástavby. Dnešní poklidná říčka Vrchlice byla dříve schopna bořit domy ve svém okolí. Domy nekatolických emigrantů, kteří byli po třicetileté válce ze země vypovězeni, nebyly obývány a město je nechávalo často chátrat. Domy pak byly prodávány za minimální peníz nebo bývaly dávány zcela gratis za účelem jejich opravy. Jiné domy byly demolovány a na jejich místech vznikaly velké církevní objekty, např. stavba Jezuitské koleje. Na konci války ležela v sutinách asi čtvrtina Kutné Hory - v roce 1654 byl vytvořen seznam 121 zbořených nebo zpustlých domů.30 V 19. století vzniklo podobným způsobem několik dalších významných objektů, které pozměnily celkovou tvář města.
30
Načeradská, P., Asanace v Kutné Hoře, s. 6.
Dva velké požáry, o kterých jsme se již zmínili výše, daly možnost novým stavebním slohům a regulaci uliční sítě. Po požáru v roce 1770 zmizela z půdorysu města rozsáhlá radnice, která byla nahrazena velkým veřejným prostranstvím, dnes centrální náměstí. Druhý požár v roce 1823 byl ještě větší než v roce 1770. Vyhořelo přes 213 objektů.31 Po požáru v roce 1770 získalo střed města pozdně barokní ráz. Po požáru v roce 1823 se domy změnily do klasicistní podoby. Devatenácté století přineslo do města novou energii v podobě veřejného osvětlení. Kanalizace, nově upravené dláždění nebo úhledné fasády daly městu novou tvář. Z nedostatku financí město v 19. století přistoupilo k demolici chátrajících a nepotřebných fortifikačních objektů.
31
Tamtéž.
6.
LOKACE DOMU HUSOVA čp. 136
Prostor dnešního Palackého náměstí v Kutné Hoře byl odedávna centrálním bodem města, přestože zde nebylo náměstí jako dnes. Paprskovitě se odtud rozbíhaly k městským branám čtyři hlavní komunikace. Severní směřovala k bráně Kolínské, jižní k bráně Čáslavské, východní k bráně Klášterní a západní k bráně Kouřimské. Podle názvů bran lze odvodit, do kterých míst se cesty dále ven z města ubíraly. Vzhledem k tématu diplomové práce se zaměřím pouze na jednu z uvedených komunikací, a to na ulici vedoucí k bráně Kouřimské, dnes nazývané Husova. Byla součástí hlavní spojnice vedoucí od Sedleckého kláštera směrem na Kouřim, patřící už od počátku mezi nejdůležitější tržní centra ve městě. Okolo se rozkládaly domy středověkých řemeslníků, v pozdějších dobách přestavovány na honosné patricijské domy. V ulici se odehrával se všemi obchody a krčmami rušný městský život. Dnešní ulice, táhnoucí se od Palackého náměstí nahoru k bývalé Kouřimské bráně, prošla za svou dlouhou historii různými označeními. V literatuře se můžeme setkat s ulicí Vinnou32, což bylo pojmenování první části ulice - od centrálního náměstí až ke Kamenné kašně.
Původ názvu si
můžeme odvodit buď od
popínavého vína, které zdobilo v ulici několik domů ještě v devatenáctém století, nebo od řady vinných šenků, které se v ulici v hojné míře také nacházely. V označení horní části ulice se literatura rozchází. Ulice od Kamenné kašny ke Kouřimské bráně byla označována roku 1434 jako Senná či Senný trh33. Senný trh se sice v té době nacházel v horní části této ulice, ale až za městskou branou. Starší
32
Leminger, E., Stavební vývoj staré Kutné Hory, s. 24.
33
Dudák, V., Kutnohorský poutník, s. 116.
literatura uvádí jiné označení - Ovesný trh.3435 Ten se rozkládal okolo Kamenné kašny a dále pokračoval směrem k bráně. Proto se nám zdá být přijatelnější druhé označení, protože oba ty trhy stály vedle sebe. Jeden mohl do druhého zapadat, je tedy možné, že se používala obě tato označení. Ačkoli v 16. století dolování stříbra v Kutné Hoře upadalo, ulice vedoucí ke Kouřimské bráně stále zůstávala ústřední tepnou města. V ulici se stále dobře vedlo obchodníkům a řemeslníkům, i když jejich povolání už nebyla tolik závislá na důlní činnosti a mincovnictví jako v dobách minulých. V 19. století se název pro celou délku dnešní ulice ujednotil a vzniklo úplně nové pojmenování - ulice Kouřimská. Vedla od Palackého náměstí až za bránu. Ulice zůstává Kouřimskou až do druhé poloviny dvacátého století, kdy je po roce 1989 přejmenována na ulici Husovu. Označení ulice Husova, která probíhá od Palackého náměstí až k místům Kouřimské brány, si nese do dnešních dnů. Mezi Kamennou kašnou (obr.1-XVI) a tehdejší Kouřimskou městskou branou (obr.1-XIX) se Husova ulice (obr. 1) mírně rozlévá do svých stran – vytváří tady menší prostranství, které lemují dvě řady těsně vedle sebe stojících domů. Téma diplomové práce je zaměřeno na dům čp. 136, který je umístěn po pravé straně, jdeme-li od Palackého náměstí (celý plán města v příloze).
35
Leminger, E., Stavební vývoj staré Kutné Hory, s. 24.
Obr. 1
Domy byly stavěny v řadách kolem hlavních komunikací a navazovaly těsně jeden na druhý. Ani na tomto místě tomu není jinak. Domy též přiléhají k sobě, ačkoli některé z nich (čp.125 a 126) více či méně vystupují ze své „pravidelné“ uliční fronty. Nejpravděpodobnější vysvětlení, proč k podobným odchylkám ve městě docházelo, podává kutnohorský historik z počátku 20. století Emanuel Leminger. Mezery mezi prvotními domy byly dále zastavovány domy novými. Pokud ale již stojící dům měl okna či vjezd do dvora na straně, ke které měl nový dům přiléhat, musel stavebník nově vznikající dům posunout hlouběji a jeho fasáda pak nesledovala linii ulice.36 Vydáme-li se ulicí směrem dolů k Palackému náměstí , zahlédneme stejný jev i na jiných domech. Změny v půdorysu města nastaly po velkém požáru v roce 1823. Tehdy obec lidem, jejichž dům byl požárem zasažen, nabídla finanční nebo materiální pomoc. Obec si však kladla podmínku, aby lidé využili pomoc výhradně na přestavbu poškozených domů a části stavebních míst na zarovnání ulic. Ale na oplátku od nich požadovala, aby jí postoupily při přestavbě poškozených domů části stavebních míst na zarovnání ulic. Proto v dnešní době nejsou schodovité výstupky domů v ulicích Kutné Hory již
36
Leminger, E., Dům a jeho vlastník. s. 19.
tak viditelné jako ještě na počátku devatenáctého století. V současnosti je toho největším dokladem právě „neupravená“ ulice Husova. Nicméně vnímavý pozorovatel jistě narazí na stejné nepravidelnosti i na jiných místech v centru města i dnes.
7.
OSUDY DOMU HUSOVA čp. 136
Přestože první písemnou zmínku o domě máme až z roku 1427, je zcela jisté, že dům, i když v trochu jiné podobě, stál na stejném místě o mnoho let dříve. Pravděpodobně již před husitskými válkami byl střed města, kolem něhož se táhla kamenná městská fortifikace z počátku 15. století, zastavěn.37 Kam až kořeny domu sahají, dnes již přesně nezjistíme.
7.1. 15. století
V roce 1431 si dům koupil za 16 kop grošů Mikuláš, příslušník nejmenovaného polního vojska.38 Ke kterému polnímu vojsku kupující patřil, není možné z pramenů zjistit. Víme však, že mnoho příslušníků z řad táborských či sirotčích polních vojsk se na počátku třicátých let v Kutné Hoře začalo usazovat a kupovat i velmi drahé nemovitosti.39 Dokladem toho, že přicházeli s velkým peněžním obnosem, nám byly zápisy o koupích nemovitostí placených převážně hotově a v tzv. starých groších – groších větší kvality ražených ještě za Václava IV. Dům kupoval od lazebníka shodného jména Mikuláše, který byl zmíněn jako majitel domu čp. 136 už v zápise týkající se koupě sousedního domu z roku 1427.40 Díky tomuto zápisu jsme se dostali v našem dějinném zkoumání o čtyři roky blíže k počátkům domu.
37
Leminger, E., Stavební vývoj staré Kutné Hory, její ulice a tržiště, s.18.
38
SOkA Kutná Hora, Místopis Jana Fialy, čp. 136. V roce 1431 Mikuláš koupil dům v ulici ke Kouřimské bráně napravo stojící mezi kovářem Markem a Křížem od lazebníka Mikuláše za 16 kop grošů. 39 40
Kejř, J., Právní život v husitské Kutné Hoře, s. 118.
SOkA Kutná Hora, Místopis Jana Fialy, čp. 135. „V roce 1427 si koupil dům jdouc ke Kouřimské bráně vedle lazebníka Mikuláše střelec Kříž.“
O tři roky později si týž dům koupil za stejnou sumu 16 grošů jako před lety šmelcíř Ondráček z Holcmarku.41 Adam Šuler, erckaufér, koupil dům v roce 1435, kdy zastával funkci purkmistra.42 Mějme však stále na paměti, že zápisy nebyly povinné, proto nemůžeme věřit, že majitel spěchal se zápisem nabytého domu. I když neučinil-li zápis do knih mohlo to mít pro něho v nelehkých dobách fatální důsledky. Ani fakt, že písař zapsal přesný rok koupě není jistý. Písař často vkládal zápisy podle toho, kdy o ně bylo požádáno, nikoli podle roku koupě. Za kolik dům erckaufér Šuler koupil, nevíme. Proč tuto informaci písař vynechal či nenapsal jiný způsob převodu majetku na jiného majitele, netušíme. Šulerova rodina, respektive vdova po erckauféři Šulerovi a její druhý manžel Jonáš, žila a vlastnila dům 23 let.43 V roce 1458 byl dům prodán dalšímu rudokupci Hanuškovi Glenczlovi, který, jak se dočítáme u Veselského44, vlastnil hutě u Bylan a Grunty. Jak dlouho Hanušek Glenczl dům vlastnil, je nám neznámé. Víme jen, že poslední peníze za dům kladl jeho syn Jiřík. V roce 1485 si dům za 100 zlatých hotově koupil Jiřík (nejednalo se o syna Glenczla Jiříka) od Všerubové a jejího syna a zetě Opatka. Jiřík byl svým povoláním šlichýř,45 povolání sice přímo spjaté s dolováním rudy, leč sociální úroveň prodávajícího a kupujícího poněkud rozdílná. Šlichýři byli většinou nekvalifikovaní nebo starší dělníci pracující na povrchu u dolů. Je ale možné, že písař zapsal povolání mylně, nebo dokonce nemuselo jít v tomto kontextu o druh povolání, ale o přezdívku, což se někdy také stávalo.46
41
SOkA Kutná Hora, Místopis Jana Fialy, čp. 136. V roce 1434 šmelcíř Ondráček z Holcmarku týž dům koupil od Mikuláše z polního vojska za 16 kop. 42
Kejř, J., Právní život v husitské Kutné Hoře, s. 179.
43
SOkA Kutná Hora, Místopis Jana Fialy. V roce 1435 Adam erckauféř koupil dům od šmelcíře Ondráčka. V roce 1458 Hanušek Glenczl od muže Šulerové Jonáše mezi Libákovým a Kselovým kovářstvím koupil dům za 60 kop. Poslední peníze za dům kladl jeho syn Jiřík Glenczl. 44
Veselský, M., Královské horní město Hora Kutná. s. 63.
45
SOkA Kutná Hora, Místopis Jana Fialy, čp. 136. V roce 1485 Jiřík šlichýř dům Glenclovský pod kovářem Antošem koupil od Všerubové, jejího syna a jejího zetě Opatka za 100 zlatých hotově. 46
Kejř, J., Právní život v husitské Kutné Hoře, s. 125.
Víme, že největší hospodářský rozmach zažívala Kutná Hora díky těžbě stříbrné rudy. Proto není divu, že v době její největší prosperity byla těžba stříbrné rudy leitmotivem všech profesí ve městě, ať již přímo či nepřímo. Tuto skutečnost nám potvrzují i profese zastoupené v domě čp. 136. Profese jako šlichýř47, erckaufér nebo šmelcíř48 bývaly profese přímo spjaté s těžbou a zpracováním stříbrné rudy. Ze šesti zjištěných povolání byly čtyři přímo spjaté s těžbou a zpracováním této suroviny. Rudokupci, neboli erckauféři, kteří vykupovali rudu, často vlastnívali hutě49. Tam se setkáváme s řadou dalších profesí. Jednu z nich jsme nalezli i u majitele domu Ondráčka z Holcmarku, býval šmelcířem. Profese rudokupecká byla
v domě
zastoupena u více majitelů,
pravděpodobně se jednalo o více než tři majitele. Rudokupecká profese se těšila ve městě velké vážnosti, neboť se jednalo o bohaté měšťany často působící v městské radě, v horním nebo mincovním úřadě. Rudokupci byli soukromí podnikatelé, vykupovali stříbrnou rudu bud´ přímo u dolů, nebo na rudním trhu.50 Bývaly to důležité osoby i pro krále, rudokupci poskytovali jim finanční půjčky a záleželo na jejich dodávkách stříbra do mincovny. K tomu mohli provozovat nejrůznější další živnosti. Z 15. století máme dochovaných pět zápisů, týkající se převodu nemovitosti na jiného majitele. Zápisy na sebe navazují od roku 1431 do roku 1458. To je pro nás velmi cenné zjištění, neboť známe rozmezí 27 let jména všech šesti majitelů, tedy od kdy do kdy dům vlastnili a komu ho dále prodávali. Čtyři zápisy nás informují o ceně domu, povolání je uvedeno u pěti majitelů. U Hanuška Glenczla
47
Šlichýř pracoval přímo u dolu, na povrchu propíral vytěženou rudu.
48
Šmelcíř tavil rudu v hutích.
49
V hutích z vytěžené rudy vznikalo hertovní stříbro, které se dále prodávalo do královské mincovny k výrobě pražských grošů. 50
Prodej rudy na trhu probíhal tzv. našeptáváním. Každý rudokupec si nejdříve prodávanou rudu pečlivě prohlédl, pak našeptal královskému úředníkovi požadovanou cenu, za kterou byl ochoten rudu ten den koupit. Ten po vyslechnutí všech návrhů určil cenu, za kterou se ruda prodávala. Královští úředníci zastupovali na trhu, jakožto majitelé veškeré vytěžené stříbrné rudy v zemi, krále.
povolání uvedeno není, ale Veselský se o něm zmiňuje jako rudokupci vlastnícím hutě u Bylan a Grunty.51 V zápisech byla povolání uváděna většinou v případech, kdy majitel neměl druhé jméno a bylo třeba ho blíže identifikovat. Druhá polovina 15. století už tak plodná zápisově nebyla, neboť od roku 1458 do konce 15. století se posloupnost zápisů vytratila, a vznikla tak hluchá místa v zápisech navazujících na sebe. V roce 1458 koupil dům Hanušek Glenczl. Kdy dům prodal nebo jinak převedl. V následujícím zápise z roku 1485 se totiž žádná zmínka o Hanuškovi nevyskytuje. Tehdy dům prodala Všerubová, o které zas není žádná zmínka v předcházejících zápisech. Z toho vyplývá, že mezi lety 1458 1485 mohlo dům vlastnit hned několik majitelů. Tito majitelé si svá majetková práva však nestvrdili zápisem do knih. Mezi Hanuškem Glenczlem a Všerubovou mohlo figurovat ještě několik dalších vlastníků. Shrneme-li výše uvedená fakta, vychází nám pět vložených zápisů se jmény sedmi majitelů. U šesti z nich známe povolání a u tří z nich cenu, za kterou dům koupili. Vlastníky domu
podle povolání postupně byli:
lazebník, voják,
šmelcíř, dva erckauféři, šlichýř. Nejdelší období, podle zápisů 23 let, vlastnila rodina Šulerova. Období pobytu Hanuška Glenczla v domě není ohraničeno, ale je možné se domnívat, že dům držel také delší období. V zápise je dům nazýván podle majitele Glenclovský. To ukazuje, že název domu byl zažitý a lidé věděli přesně, o který dům se jedná. Předpokládáme, že Hanušek patřil mezi bohaté rudokupce a každý v té době nejspíš věděl, kdo Glenczl je. Bylo zvykem, že si lidé stejných profesí mezi sebou z praktických důvodů domy směňovali, neboť většinou v domě provozovali své řemeslo. Dobře viditelné je to na domě sousedním čp. 135, poněvadž do 16. století si mezi sebou dům kupovali nebo jinak předávali kováři a jiné příbuzné profese. Naopak v domě čp. 136 nám tento fakt povolání nepotvrdily, neboť v domě nebyla zastoupena
51
Veselský, M., Královský horní město Kutná Hora. s. 96.
povolání řemeslnická. Voják, rudokupec, šmelcíř ani šlichýř své povolání v domě provozovat nemohli. Dům vlastnil ale i jeden lazebník, u kterého je možné, že své lazebnictví v domě vykonával, ale stejně možné také je, že jej vykonával úplně jinde. Většinou lazebníci vykonávali své řemeslo v blízkosti vodních zdrojů, proto se můžeme domnívat, že lazebník Mikuláš své služby nabízel na jiném místě než v tomto domě. Podíváme-li se na ceny domu v 15. století (rok 1431 – 16 kop grošů českých, rok 1434 – 16 kop grošů českých, rok 1458 – 60 kop grošů českých, rok 1485 – 100 zlatých uherských (47 kop grošů českých) zjistíme, že všechny ceny až na jednu byly uvedeny v kopách českých grošů, což bylo v té době obvyklé. Uvedl-li písař jinou měnovou jednotku, poznamenal také i její přepočet na české groše. 52 Zajímavostí je, že jako jediný zaplatil dům hotově právě šlichýř - nejhůře placená profese. Šlichýř Jiřík platil dům hotově v uherských zlatých, což nebylo obvyklé (viz. výše) zvlášť u šlichýře, který obvykle penězi v hotovosti nedisponoval. Bohužel je nemožné vyvodit z daných cen jakékoli konkrétnější závěry. Máme k tomu příliš málo informací. Nevíme, jestli byl dům prodáván samostatně či se zahrádkou, nebo do ceny domu bylo zahrnuto i domovní vybavení. Nebyl-li zatížen služebností, úrokem apod. I když v zápisech o zahrádce nebyla žádná zmínka, víme, že k domu patřila, neboť v roce 1483 Antoš koupil od souseda Všeruba kus zahrádky ke svému domu.53 Dalším nemalým problémem je kolísavost a měnící se reálná hodnota mince. Podívejme se na rozdíl v cenách v první polovině 15. století a v druhé polovině 15. století – z ceny 16 kop se dostaneme na 60 kop, to je téměř čtyřikrát více. Šimek uvádí, že v první polovině 15. století se cena u 50 procent domů v Kutné Hoře pohybovala do deseti kop. V druhé polovině došlo k poklesu této cenové skupiny a prudce vzrostla skupina domů ceněných více než
52 53
Liber hereditatum - 1 zl. uh = 28 gr. č.
SOkA Kutná Hora, Místopis Jana Fialy, čp. 135. V roce 1483 Antoš přikoupil od Všeruba kus dvorce s vůlí Venceslavských poručníků za 3 kopy.
50 kopami – podle Šimka je možno pokládat tuto částku za průměrnou tržní cenu.54 Je to potvrzení faktu, že Kutná Hora v druhé polovině 15. století prožívala reinkarnační časy své předhusitské prosperity a její měšťané to patřičně dokazovali svými domy.
7.2. 16. století
V letech
1512 a 1524 byl zápisem připomenut majitel domu Havel
Moravec, po kterém se dům nazýval Moravcovský.55 V roce 1540 si dům koupil Vavřinec Růže ze Sionu.56 Prodávající domu mu byl na základě věřitelů a písařů horních Matouš od Věže. Dům mu byl totiž odkázán rozsudkem za dluh Jiříka z Trničí. V roce 1543 Jiřík z Trničí uháněl Severina z Hamnštejna, aby doplatil nebožtíku Havlu Moravcovi dluh za 99 sudů piva. Jiřík z Trničí byl synem bohatého zlatníka Beneše z Trničí, který přišel do Kutné Hory někdy před rokem 1480. Ve městě koupil několik domů. Vlastnil celou frontu na Obilním trhu (na místě dnešního hotelu Mědínek a protější Sankturinovský dům na Palackém náměstí). Za krátkou dobu nabyl velkého jmění, ale za ještě kratší dobu mu z něho nezbylo vůbec nic. V roce 1503 mu byla prokázána zpronevěra obecních peněz a jeho majetek se rozprodal na úhradu dlužních pohledávek.57 O Havlu Moravcovi knihy zanechaly jen to, že dům vlastnil v roce 1512 a 1524 a že byl v příbuzenském vztahu s Jiříkem a Benešem z Trničí. Z jakého důvodu byla tato poznámka do knihy
54
Šimek, E. Ceny nemovitostí v Kutné Hoře v druhé polovině 15. století, s. 144.
55
SOkA Kutná Hora, Místopis Jana Fialy, čp. 136.
56
SOkA Kutná Hora, Místopis Jana Fialy, čp. 136. V roce 1540 koupil Moravcovský dům mezi Šaldovským a Hanykýřovým Vavřinec Růže ze Sionu za 100 kop od Matouše od Věže na místě věřitelů a písařů horních, kterému byl dům v dluzích Jiříka z Trničí rozsudkem odkázán. 57
Leminger, E. Umělecké řemeslo v Kutné Hoře, s. 22.
vložena, není jasné. Ještě v roce 1550 písař nazýval dům Moravcovským. To znamená, že jméno domu, i když jej již Havel Moravec nevlastnil, bylo stále zažité. Povolání Vavřince Růže ze Sionu neznámé,
jeho sociální statut však
můžeme odvodit přes jiné vyhledané informace. Víme, že obchodoval hlavně s pivem.58 Nešlo o jeho hlavní povolání. Bylo zvykem, že pivo vařili a obchodovali s ním občané jakéhokoli řemesla. Říkalo se jim nákladníci piv vaření. Ti pivo vařili i jej prodávali. V domech mívali sladovnu, hvozd i pivovar, a to až do doby, než vznikl pivovar městský, kde vařívali pivo nákladníci společně. První zmínky o společném pivovaře ve starém rathauze (dnešní Komenského náměstí) pochází z roku 1538. Dům Vavřinec zakoupil až v roce 1540, tedy v době, kdy se již pivo ve společném pivovaře vařilo. Podle povolání předcházejících majitelů je možné předpokládat, že jeho hlavním povoláním bylo rovněž rudokupectví. V důsledku úpadku kutnohorského dolování klesala i prestiž profese rudokupecké. Dolování se v této době dostávalo do stále větších
hloubek a
náklady s tím spojené byly příliš vysoké. Ke krizi přispěl i dovoz levného zámořského stříbra a konkurence těžby stříbra v Jáchymově.59 Doly přestávaly být rentabilní. Iniciativa v dolování byla kvůli vzniklým problémům postupně přenechána královské správě. Horní podnikatelé opouštěli jednotlivá důlní díla a finanční prostředky začali investovat do řemesla či obchodu. Královská správa přebrala celý proces výkupu rud a hutnění. Krom toho nařídila zavedení pevných výkupných cen. V roce 1559 byla úplně zrušena rudokupecká organizace.60 Jako v jiných královských městech, tak i v Kutné Hoře se stali vedoucí silou řemeslníci a obchodníci.
58
SOkA Kutná Hora, Místopis Jana Fialy, čp. 136.
59
Matějková, Eva., Kutná Hora, s. 67.
60
Jelínek, Z., Středověké hornictví v Kutné Hoře: Rudokupci a horníci.s. 9.
Vavřinec Růže ze Sionu, jenž byl v roce 1535 mezi staršími61 a „mluvil za ně ve při řečníka Hany“, vlastnil dům Moravcovský a 2 lůny mincířské62. „Dlužni mu byli: Julian mečíř 4 kopy, Apolena 25 kop (ale s těmi ušla), Anna od Žemličků šenkýřka 15 kop za pivo, Jiří Růžička od Pýšů 10 kop, Mrštík z Poličan za pivo půl páté kopy. Měl doma hotově 100 kop č., 100 zlatých a 7 červených, 3 páteře stříbrné, pasy stř. aj. Markétě šenkýřce, jež ho opatrovala v nemoci, odporučil 5 kop.“63 V roce 1550 Vavřinec Růže ze Sionu převedl dům Moravcovský na svého syna Jana, který ho o rok později prodal Prokopu Čermákovi.64 V roce 1558 koupil týž dům od Prokopa Čermáka Řehoř z Peček. Podle něj byl dům Pečecký nazýván. V roce 1566 se ujal domu i zahrádky za 100 kop grošů hotově Jan Bzenecký. Stavení mu prodal Vít Jílovský, jeho manželka Mariana a poručník Jan,65 sirotek po zemřelém majiteli Řehoři Pečeckém. Vít Jílovský mohl být s Řehořem z Peček v příbuzenském, nebo jinak blízkém vztahu, nebot´ se o Jana po smrti Řehoře z Peček pravděpodobně starali. Jan Bzenecký vlastnil dům do své smrti, tj. 24 let. Dále jsme se od Josefa Šimka dozvěděli, že Jan Bzenecký byl mincířem, nejspíš se ale také nejednalo o jeho hlavní zaměstnání. V roce 1573 koupil půl stolice od Václava Orla za 17 kop, 45 grošů hotových.66 Podle porovnání statků se domu po
61
Kutnohorský konšel zasedající v městské radě. Konšelé se dělili na starší a mladší. Více Dudák, V., Kutnohorský poutník, s. 43-51. 62
Finanční podíl na zisku díla mincířského.
63
Kutnohorské knihy testamentů z let 1544 – 1577, které jsou uloženy v zemském archívu v Praze, použil Josef Šimek v článku Zprávy o Kutné Hoře z let 1544 – 1577, Kutnohorské příspěvky, VIII. řady, 1-4 sešit. Testament je z roku 1550. 64
SOkA Kutná Hora, Místopis Jana Fialy, čp. 136. V roce 1550 Vavřinec Růže ze Sionu poroučí Moravcovský dům, v kterém sedí svému synu Janovi. V roce 1551 Prokop Čermák z Puchýřova kupuje Moravcovský dům mezi domem Hanykýřovým a Bažanta kováře ze strany druhé ke Kouřimské bráně od poručníků Vavřince Růže za 100 kop. 65
SOkA Kutná Hora, Místopis Jana Fialy, čp. 136. V roce 1558 kupuje dům vedle domu Hanykýřovského Řehoř z Peček k.d od Prokopa Čermáka za 90 kop. 1566 Jan Bzenecký kupuje dům i se zahrádkou vedle domu Hanykýřovského od Víta Jílovského, jeho manželky Mariany a poručníka Jana, sirotka po někdy Řehoři Pečeckém za 100 kop grošů hotově. 66
Šimek, J., Kutnohorská kniha zápisů lůnů mincířských a stolic pregéřských, s. 41 – 101.
nebožtíku Janu Bzeneckém ujal roku 1590 jeho zeť Jan Hubka Jaroměřský.67 „Jan Hubka zastával ve městě funkci městského písaře přibližně v letech 1587 – 1607, rovněž byl správcem obecní váhy a k roku 1591 je jmenován jako písař pánů hospodářů obecních.“68
Jan Hubka zemřel v roce 1607 a z jeho závěti se
domníváme, že měl dvě dcery, Kateřinu, provdanou v Hradci Králové a nezletilou Dorotu. Vyčísleny mu byly dluhy, které měl u obce i u jednotlivých měšťanů. Část dluhů u obce mu byla, „za věrné a upřímné služby … obci této od mnoha let činěné“ prominuta.
69
Z jeho funkcí nám také vyplývá, že šlo
o bohatšího a
váženějšího měšťana. Městští písaři zodpovídali za právní chod města. Dnes bychom je mohli označit jako právníky zaměstnané ve státní správě. Téměř všichni obchodovali s nemovitostmi, účastnili se četných finančních transakcí, uzavírali výhodné sňatky, z kterých
jim plynuly nemalé výhody. Většina z nich měla
univerzitní vzdělání.70 Zápisy v městských knihách, kromě zdánlivě nedůležité informace o majiteli domu Havlu Moravcovi, chyběly až do roku 1540. Nicméně od tohoto roku bylo vloženo 6 zápisů o převodu nemovitosti. Dá se tedy říci, že od tohoto roku jsou známa do konce 16. století komplexně jména majitelů a ceny, za které byl dům prodáván. Literatura a vydané prameny udávají pouze jedno další povolání – Jan Hubka Jaroměřský býval městským písařem. O hlavních profesních zaměřeních ostatních majitelů městské knihy i jiné prameny mlčí. Užíváme termínu hlavní profesní zaměření, neboť víme, že majitel Vavřinec Růže ze Sionu obchodoval s pivem, ale jak již bylo popsáno výše, nejednalo se o jeho hlavní profesi.
67
SOkA Kutná Hora, Místopis Jana Fialy, čp. 136. V roce 1590 ujal dům jdou ke Kouřimské bráně mezi domy Klimenta kováře a Jiříka Longhelcera ležící, Pečecký řečený, Jan Hubka Jaroměřský své manželce Anně za 150 kop podle porovnání statků po nebožtíku, tchánovi svém, Janovi Bzeneckém. Místo závazku si porazil na díl manželky Anny a dcery nebožtíka Jana Bzeneckého 92 kop, 32 grošů a 6 denárů. 68
Kapavíková, M.,-Vaněk, L., Kutnohorští městští písaři 15.a 16. století. s. 68-69.
69
Tamtéž. (pro následující)
70
Tamtéž.
Vypíšeme-li si všechny ceny za toto období (1540 – 100 kop, 1551 – 100 kop, 1558 – 90 kop, 1566 – 100 kop, 1590 – 150 kop) zjistíme, že ceny se výrazně od roku 1540 – 1566 nelišily. V roce 1590 se ale cena domu navýšila o nemalých 50 kop oproti ceně předcházející. Nejednalo se pravděpodobně o tak velké znehodnocení pražského groše, ale je více pravděpodobné, že ke zvýšení ceny došlo z důvodu přestavby nebo jiného aktu, který cenu domu takto navýšil. Jan Bzenecký vlastnil dům 24 let, což je ze všech majitelů 16. století nejdelší časový úsek.
7.3. 17. století
Jan Hubka vlastnil dům 17 let, tj. od roku 1590 do roku 1607, kdy umírá. Poté ovdovělá Hubková dům držela dalších 14 let. Zda ovšem v domě žila, je pro nás otázkou. Hubková se podruhé provdala a její osud spojený možná i odmalička s domem, se mohl stát skrze vlastnictví pouze formální záležitostí. Pronajímání domů už v této době nebylo ojedinělým jevem, naopak hojně rozšířeným. Anna Hubková, později provdaná Rozová, dům se zahrádkou prodala v roce 1621 německému kazateli kostela sv. Jiří Joachymu Fuchsiosovi Wusterkusanusovi a jeho manželce Dorotě ze Střelic za 232 kop grošů.71 Po „bělohorském neštěstí“ nebyl rekatolizační proces veden v Kutné Hoře s takovou razancí jako v jiných českých městech. Nové vedení města se totiž obávalo náhlé migrace námezdních dělníků, vyznávající luteránské náboženství. I
71
SOkA Kutná Hora, Místopis Jana Fialy, čp. 136. „Vdova po Janu Hubkovi Anna, později provdaná Rozová, v roce 1621 prodává dům se zahrádkou při něm jdou z rynku vzhůru ke Kouřimské bráně po pravé straně mezi domem Pavla Spáleného mlynáře z jedné a Zikmunda Kaňkovského krejčího slove Klimšovským nárožním ze strany druhé ležíc. Zdědila jej po rodičích Kateřině a Janu Bzeneckémi s hejcuchem (odpad), kterýž má odpad vody ze dvorce pod příčnou zeď skrze dvorec souseda Pavla Spáleného. Domu se na rok ujímá německý kazatel kostela sv. Jiří Joachym Fuchsius Wusterkusanus s manželkou Dorotou ze Střelic za 232 kop grošů.“
přestože již důlní činnost nedosahovala takových výnosů jako na svém počátku, stále byla nezbytnou finanční pomocí. A tito německy mluvící dělníci byli od druhé poloviny 16.století v dolech hlavní pracovní silou. Luteránská komunita osídlovala oblast nedaleko Kouřimské brány (tzn. nedaleko domu čp. 136), okolo kostela sv. Jiří. Postupně se stala tak silnou, že si vymohla i svého vlastního evangelického kazatele. Správa kostela sv. Jiří byla katolíkům svěřena až na svatodušní pondělí v roce 1623.72 Společně s německými dělníky byl nucen Kutnou Horu opustit i
poslední evangelický farář kostela
Joachym, jenž bydlel v domě čp.136. Zda bydlel v domě až do svého odchodu z Kutné Hory, už dnes také nezjistíme, neboť v městské knize byl uveden rok prodeje domu 1622, tedy o rok dříve, než Joachym z Hory odešel. Je tedy možné, že svůj poslední rok v Kutné Hoře strávil jinde než v domě čp.136. Domu se v roce 1622 za 250 kop grošů hotově ujal hutmistr Lorenc Nepniou, který vlastnil dům ještě v roce 1630.73 V tomto roce ke svému domu přikoupil od sousedního domu čp. 138 zahrádku. Pak až do roku 1684 zápisy o převodu vlastnictví mlčí. Dům v průběhu neevidované doby pravděpodobně vlastnil pan Enderle, po kterém byl dům Enderlovským nazýván. Název domu byl ve městě vžitý. Nicméně dům později připadl po své první manželce, rozené Enderlové, panu Kobrovi z Kobersberghu, po kterém byl dům Kobrovský nazýván. Nebožka Kobrová, podruhé provdaná Fojsichová, prodala dům v roce 1684 pekaři Matějovi Veselému za 140 zlatých rýnských. Písař poznamenal, že dům byl na stavení zpustlý.74
72
Leminger, E., Zaniklé kostely, s. 69 – 85.
73
SOkA Kutná Hora, Místopis Jana Fialy, čp. 136. „V roce 1622 J.M.C. huťmistr Lorenc Nepniou kupuje dům Pečecký od kněze Joachyma F. Wusterkusana, německého kazatele za 250 kop grošů hotově. V roce 1630 přikupuje od sousedního domu (čp. 138) kus zahrady.“ 74
SOkA Kutná Hora, Místopis Jana Fialy, čp. 136. „Pekař Matěj Veselý kupuje v roce 1684 manželce Anně za 140 zlatých rýnských dům ke Kouřimské bráně jdouc po pravé ruce někdy Endrlovský, potom Kobrovský nazývaný. Dům mu prodává Kateřina nejprve Kobrová posléz Fojsichová, na ni po prvním manželu připadlý, jak nebožtík Kobr z Kobrsbergku po manželce své rozené Endrlové nápadem a paní Fojsichové po předním manželu drželi. Dům byl na stavení zpustlý.“
Dějiny domu 17. století nám městské knihy poodhalují skrze tři dochované zápisy. Návaznost zápisů byla plynulá od počátku století do roku 1630. Mezi roky 1630 – 1684 nebyly žádné zápisy do knihy vloženy. My se však z následujícího zápisu nepřímo dovídáme jména dvou dalších majitelů – Enderle a Kobr z Kobersberghu. V roce 1684 vložil zápis majitel vlastnící dům do konce 17. století, resp. do roku 1710. Ze tří vložených zápisů známe jména všech majitelů, ceny nemovitosti i povolání. Vložené zápisy jsou tedy zachovány úplné. Pro přehlednost si vypišme jejich povolání: německý kazatel v kostele sv. Jiří, huťmistr, pekař. Snad pouze pekař by své povolání mohl vykonávat v domě, ale nejdříve, chtěl-li v domě bydlet a provozovat své řemeslo, musel dům k těm účelům přizpůsobit, neboť víme, že dům byl na stavení zpustlý. Pravděpodobně tak učinil. V 17. století je obtížné říci, který majitel držel dům nejdéle, neboť jména majitelů nejsou v pramenu zaznamenána v návaznosti. Pravděpodobně se ale bude jednat o Jana Hubku Jaroměřského a jeho manželku Annu, která držela dům i po Hubkově smrti, tj. 31 let. Přidáme-li k tomu 24 let rodiny Bzeneckých strávených v domě před tím, vychází nám, že dcera Bzeneckých Anna, provdaná Hubková, mohla v domě strávit dlouhých 55 let, bydlela-li v domě. Přejdeme-li k cenám domu za toto období (v roce 1621 – 232 kop, v roce 1622 – 250 kop, v roce 1684 – 140 zlatých rýnských) zjistíme, že končí období pražských grošů a začínají nám zlaté. Ražbu pražských grošů ukončil roku 1547 Ferdinand I. Přesto pražský groš platil dál a teprve patent Ferdinanda III. v roce 1644 definitivně ukončil jeho oběh.75 Zlatý rýnský byla větší stříbrná mince o nominální hodnotě 60 krejcarů.76 V rámci zavedení zlatníkové měny byla na našem území za vlády Ferdinanda I. (1526 – 1564) zavedena ražba krejcaru (1 zlatý – 60 krejcarů). Se zavedením tolarové měny v roce 1573 krejcar načas zmizel a v oběhu se objevil až zase v roce 1619.
75
Petráň, Z., Encyklopedie české numizmatiky, s. 250-257.
76
Vorel, P., Od pražského groše ke koruně české. s. 133.
7.4.
18. století
Pro dokreslení situace se vraťme ještě do století sedmnáctého. V roce 1684 koupil dům pekař Matěj Veselý. Jak je popsáno v kapitole 7.3, byl dům na stavení zpustlý. Chtěl-li tedy Matěj s rodinou v domě bydlet a své řemeslo zde provozovat, musel zprvu stavení zrekonstruovat a přizpůsobit jej podmínkám pro své podnikání. Zpustlost domu nám potvrzuje i jeho cena, stál 140 zlatých rýnských, pak pro dluhy prodán za 400 zlatých. Po 26 letech byl dům pro dluhy prodán jinému pekaři Jiřímu Veselému a jeho manželce Kateřině za 400 zlatých rýnských.77 Kým byl prodán, není v pramenech zaznamenáno. Je možné, že dům přešel v rodinné posloupnosti, jak by se podle jména mohlo zdát, ale také mohlo jít pouze o shodu jmen. Hlavním důvodem ke koupi domu mohlo být pekařské vybavení s dílnou v domě. Dalším majitelem byl malíř Hartman78, který vlastnil dům se zahrádkou od roku 1713 – 1717.79 Žil v Kutné Hoře jen přechodně, pravděpodobně z důvodu pracovní zakázky. Z pramenů není jasné, zda malíř v domě bydlel, či dům pouze pronajímal. Malíř žil střídavě v Kutné Hoře a v Praze. V Kutné Hoře z důvodu práce
77
SOkA Kutná Hora, Místopis Jana Fialy, čp. 136. „V roce 1710 se domu ke Kouřimské bráně mezi domy Vojtěcha Koudely a Karla Šlechty uprostřed ležící sub hasta (pro dluhy) ujímá pekař Jiří Veselý s manželkou Kateřinou za 400 zl. rýn.“ 78
Specializoval se na krajinnou malbu a navázal na nizozemské manýristické krajinářství, které do Prahy přinesli malíři dvora Rudolfa II., nebo jej zprostředkovalo německé umění. Hartmanovi je nejspíš možné přisoudit v Kutné Hoře dva na plátně malované obrazy s Navštívením Panny Marie a Narozením Krista, sekundárně použité jako antependia oltářů sv. Bernarda a sv. Benedikta v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Sedlci. Možná i čtyřdílný, olejem na plátně malovaný svatováclavský cyklus zastupující čtyři roční období. Jaro (znamení Berana) představuje téma Václavova dětství, kdy ho jeho babička Ludmila společně s knězem Kaichem učila číst, léto (znamení Raka) sv. Václav peče hostie, na podzim (znamení Vah) sv. Václav lisuje víno a v zimě (znamení Kozoroha) sv. Václav nosí dříví chudé vdově. Celý cyklus připomíná obrazy K. Dittmanna (1669) ze života sv. Prokopa v kapli Všech svatých na Pražském Hradě a v některých kompozicích se projevuje vliv obrazů Karla Škréty ze svatováclavského cyklu, které vznikly v roce 1641 pro klášter bosých augustiniánů v Praze na Zderaze. ( Altová, B.-Štroblová, H. Kutná Hora, s. 414-415.) 79
SOkA Kutná Hora, Místopis Jana Fialy, čp. 136. „Malíř Jakub Jan Hartman v roce 1713 kupuje od Jiřího Veselého týž dům se zahrádkou za 450 zlatých rýnských.“
na objednaných zakázkách. Zjistili jsme, že pravděpodobně pracoval v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Sedlci. V kostele je mu možné přisoudit dva na plátně malované obrazy s Navštívením Panny Marie a Narozením Krista, sekundárně použité jako antependia80 oltářů sv. Bernarda a sv. Benedikta.81 Pravděpodobně jeho práce je i čtyřdílný, olejem na plátně malovaný svatováclavský cyklus zastupující čtyři roční období ve Svatobarborském chrámu. Po panu Hartmanovi se domu se zahrádkou za 425 zlatých rýnských ujal hrnčíř Jan Jiřička s manželkou Zuzanou.82 Prodávající jim byla Alžběta Kašparidesová, jakožto plnomocnice manželů Hartmanových. Manželé Jiřičkovi si do městských knih vložili poznámku, že pronajali svobodný byt Janu Lichnerovi. Zde je pravděpodobné, že v domě rodina žila. V době, kdy dům vlastnili, vyhořel. Jak uvádí Fiala, zbyla pouze část domu „blíže ke Kouřimské bráně“, dnes dům čp.136.83 Rodina Jiřičkova dům vlastnila dlouhých 40 let. Po požáru roku 1726 zůstala polovina domu nedostavěna. Požár podle knih nejvíce zasáhl polovinu domu, ležící dál od Kouřimské brány, tj. dnešní dům čp. 137. Do této doby byl dům čp. 137 součástí domu čp. 136 a sdílel s ním společné osudy. Bohužel po požáru zůstala polovina domu (dnešní čp. 137) nedostavěna až do roku 1805. V roce 1757 ovdovělá Jiřičková dům se zahrádkou prodala za 600 zlatých rýnských kameníku Františkovi Jelínkovi, který nejspíš v domě se svou rodinou žil a pracoval do své smrti roku 1780, tzn. 23 let.84 Ovdovělá Jelínková ve stejném roce
80
Ozdobný závěs na přední straně oltáře.
81
Altová, B., Štroblová, H. Kutná Hora, s. 414.
82
SOkA Kutná Hora, Místopis Jana Fialy, čp. 136. „V roce 1717 se domu se zahrádkou mezi domem nebožtíka Vojtěcha Koudely… od Alžběty ovdovělé Kašparidesové jakožto plnomocnice manželů Hartmanových za 425 zl. rýn. ujímá hrnčíř Jan Jiřička s manželkou Zuzanou. Manželé Jiřičkovi vymínili ve svém domě svobodný byt Janu Lichnerovi.“ 83 84
SOkA Kutná Hora, Místopis Jana Fialy, čp. 136.
SOkA Kutná Hora, Místopis Jana Fialy, čp. 136. „V roce 1757 Zuzana ovdovělá Jiřičková prodává obytný dům se zahrádkou jdouc z města ke Kouřimské bráně po pravé straně mezi domy Roberta Novotného a Veroniky Veselé uprostřed ležící měšťanu a mistru kamenickému Františkovi Jelínkovi za 600 zl. rýn.“
dům zejména „blíže ke Kouřimské bráně“ (dnešní čp. 136) prodala za stejnou cenu, za kterou dům před lety s manželem koupila. Prodala jej svému synu také kameníkovi Josefu Kulhánkovi, který dům pravděpodobně koupil s kamenickým vybavením a dílnou.85 Bohužel v domě nesetrval příliš dlouho, za pět let, v roce 1785, umírá. Dům s dvorečkem a zahrádkou byl ve stejném roce prodán Alžbětou Kulhánkovou, nově provdanou Špiglovou, Magdaleně ovdovělé Nimmerfrejové, za 750 zlatých rýnských.86 O dva roky později za 750 zlatých rýnských prodala dům s dvorečkem a se zahrádkou své dceři Veronice a jejímu nastávajícímu Janu Kinzlovi.87 Hrnčíři, o kterém opět nevíme, jestli své řemeslo v domě provozoval, či ho provozoval mimo svůj dům. Je jisté, že v roce 1788 byl přijat do cechu hrnčířského.88 Povolání hrnčířské zastával i jejich syn Jan. Kinzlovi zde bydleli 13 let. Dům byl pak jimi
prodán za 800 zlatých rýnských manželům Pfeiferovým.89
V zápisech například čteme, že „Marie a Linhart Drahovzal čp. 292 s kouskem zahrádky jdouc z rynku do Kouřimské brány napravo mezi domy Novotnovským (čp. 138) a Nusovským (čp. 135) od Lidmily a Václava Pfeifra za 1000 zlatých
85
SOkA Kutná Hora, Místopis Jana Fialy, čp. 136. V roce 1780 se domu ujímá Kateřina ovdovělá Jelínková s dcerou a synem po nebožtíku a otci Františku Jelínkovi. Ujímají se domu zejména blíže ke Kouřimské bráně (čp.136). Téhož roku se ujímá domu blíže k bráně Kouřimské Josef Kulhánek, mistr kamenický, od matky Kateřiny Jelínkové a sestry Josefy Strnadové po nebožtíku Františku Jelínkovi mistru kamenické za 600 zlatých rýnských. 86
SOkA Kutná Hora, Místopis Jana Fialy, čp. 136. Alžběta Kulhánková se po smrti svého manžela ujímá v roce 1785 domu a ostatní pozůstalosti. Téhož roku, již za Jiřího Špigleho provdaná, dům s dvorečkem a zahrádkou při něm mezi domy Roberta Novotného a Jana Nusa uprostřed ležící, blíž Kouřimské brány (čp. 136) prodává Magdaleně ovdovělé Nimmerfrejové za 750 zlatých rýnských. 87
SOkA Kutná Hora, Místopis Jana Fialy, čp. 136. „V roce 1787 Magdalena Knotková, bývalá Nimmerfrejová poroučí dům s dvorečkem a zahrádkou při něm mezi domem dědiců Roberta Novotného a Jana Nusa své dceři Veronice Nimmerfrejové a jejímu nastávajícímu Janu Kinzlovi za 750 zlatých rýnských.“ 88 89
Leminger, E., Umělecké řemeslo v Kutné Hoře, s. 188-189.
SOkA Kutná Hora, Místopis Jana Fialy, čp. 136. „Dům jdou z rynku ke Kouřimské bráně po pravé straně od Jana Kinzla a manželky Veroniky kupuje v roce 1790 Václav Pfeifer s manželkou Lidmilou k.d. za 800 zlatých rýnských.“
rýnských koupili.“90 Konec 18. století byl už dobou, kdy nebyly lokace domů složitě upřesňovány jako dříve, ale byly zjednodušeny číselným označením. Drahovzalovi v roce 1793 prodali svůj dům s kouskem zahrádky manželům Anně a Josefu Eisnerovým za 900 zlatých rýnských.91 V roce 1797 rodina Eisnerů prodala dům s kouskem zahrádky panu Luxovi za 1000 zlatých rýnských.92 Zda panové Pfeifer, Drahovzal, Eisner, Lux byli stejně
jako Kinczl hrnčíři se dnes
můžeme jen domnívat. Tuto domněnku v nás utvrzuje i fakt, že jejich profese v zápise nebyly uvedeny. Předpokládejme, že dům směňovali mezi sebou kvůli hrnčířskému vybavení. Tuto domněnku potvrzuje i skutečnost, že v zápisech nejsou jejich povolání zaznamenána. V 18. století bylo do knih vloženo celkem 13 zápisů týkající se domu čp.136. Zápisy o převodech nemovitosti na jiné majitele na sebe navazují. Záznamy byly vedeny pečlivě - známe jména všech 12 majitelů, ceny nemovitosti. Povolání víme u sedmi z nich - dva pekaři (v návaznosti), malíř, hrnčíř, dva kameníci (v návaznosti), hrnčíř. Podle množství učiněných zápisů, které na sebe navazují, lze usoudit, že dům měnil svého majitele relativně často. Nejde o žádnou výjimku oproti předcházejícím staletím, neboť víme, že dům čp. 136 měnil majitele po relativně krátkých intervalech i v minulosti, i přestože nám mockrát zápisy o změně majitele v městských knihách chyběly. Osmnácté století je prvním stoletím, ve kterém je možné skrze vložené zápisy zjistit všechny majitele. Nejdelší dobu v domě strávila rodina Jiřičkova, 40 let.
90
SOkA Kutná Hora, Místopis Jana Fialy, čp. 136.
91
SOkA Kutná Hora, Místopis Jana Fialy, čp. 136. V roce 1793 si Anna a Josef Eisner kupuje dům s kouskem zahrádky Anna a Josef Eisner za 900 zlatých rýnských od Marie a Linharta Drahovzalových. 92
SOkA Kutná Hora, Místopis Jana Fialy, čp. 136. V roce 1797 si Marie a František Lux kupují dům jdouc z rynku ke Kouřimské bráně napravo mezi domy Novotnovského a Nusovým a kousek zahrádky od Anny a Josefa Eisnera za 1000 zlatých rýnských.
Všechny ceny domu ( v roce 1710 – 400 zlatých rýnských, v roce 1713 – 450 zlatých rýnských, v roce 1717 – 425 zlatých rýnských, v roce 1757 – 600 zlatých rýnských, v roce 1780 – 600 zlatých rýnských, v roce 1785 – 750 zlatých rýnských, v roce 1787 – 750 zlatých rýnských, v roce 1790 – 800 zlatých rýnských, v roce 1791 - 1000 zlatých rýnských, v roce 1793 – 900 zlatých rýnských, v roce 1797 – 1000 zlatých rýnských) v 18. století máme již ve zlatých rýnských. V průběhu doby měna výrazně kolísala, což znemožňuje zjistit, zda se ceny domu navyšovaly z důvodu klesající hodnoty měny, nebo z důvodů přestaveb či jiných.
7.5. 19. století
V roce 1805 byl dům čp. 292 rozdělen. Polovina domu „dále od Kouřimské brány“ byla nově vystavěná (dnešní čp. 137) a od svých rodičů se jí se zahrádkou ujal ve stejném roce za 2000 zlatých rýnských jejich syn František Lux.93 Podle
93
SOkA Kutná Hora, Místopis Jana Fialy, čp. 136. František Lux se ujímá v roce 1805 od svých rodičů Marie a Františka Luxe polovici domu čp. 292 nově vystavěného (dnes čp. 137) se zahrádkou za 2000 zlatých rýnských. Podle tehdejšího číslování dostal nově vystavěný dům čp. 172. V roce 1818 si kupují dům čp.172 se zahrádkou od Františka Luxe, mistra novoševcovského, Františka a Jiří Ledvina, mistr novoševcovský za 2850 zlatých vídeňského čísla. Jiří Ledvina se ujímá v roce 1830 domu čp. 172 po nebožce manželce Františce Ledvinové za 142 zlatých vídeňského čísla. V témže roce se domu čp. 172 se zahrádkou od Jiřího Ledviny, mistra novoševcovského, ujímá Kateřina a Matěj Čermák za 720 zlatých vídeňské měny. V roce1835 od Kateřiny a Matěje Čermáka kupuje dům čp. 172 se zahrádkou za 820 zlatých vídeňské měny Josefka a Antonín Kovanda, mistr ševcovský z Červených Janovic. Od Kovandů si v roce 1837 kupuje dům čp. 172 se zahrádkou Kateřina a František Simandl za 784 zlatých vídeňské měny. Kateřina Simadlová ujímá v roce 1861 spoluvlastnictví domu čp. 172 od manžela Františka Simadla za 150 zlatých vídeňské měny. V roce 1862 Anna roz. Simadlová a František Pospíšil se ujímají domu čp. 172 se zahrádkou od Kateřiny Simadlové za 932 zlatých 10 krejcarů. V roce 1866 František Pospíšil ujímá spoluvlastnictví domu od Anny Pospíšilové. Z roku 1905 je zmíněno pouze jméno Anna Stogrová. „Podle formuláře při sčítání lidu z roku 1857 bylo v domě čp. 172 hlášeno k pobytu 24 osob: nádeník František Semerád, manželka Anna a 3 synové, vdova Marie Kohnan, 1 syn, 2 dcery, 1 dítě, kožešník Franz Simandl, manželka Kateřina, 1 dcera, student Josef Sakal, gurtlermister Anton Wartenberg, manželka Marie, 3 dcery, dělník v tabákové továrně Emanuel Kukrát, manželka Barbora, 3 dcery.“
přečíslování, které probíhalo v letech 1805 - 1815 dostal nově vystavěný dům čp. 172. Vrátíme-li se k domu, tj. číslo 171 tehdejšího přečíslování ( dříve čp. 292, dnes čp.136), dočteme se u Fialy, že v roce 1812 Josef Lux, další syn Luxových, si od rodičů Marie a Františka Luxe koupil tento dům za 1200 zlatých rýnských.94 V roce 1858 byl dům z pozůstalosti po Josefu Luxovi c.k. horním kancelistovi prodán jeho syny Josefem, Aloisem a Adolfem za 1200 zlatých vídeňské měny Kateřině a Bernardu Plentovi.95 V roce 1867 Bernard Plent prodává dům s dvorečkem a zahrádkou rýnských.96
Aloisii a Antonínu Šimůnkovým
V následujících letech byly
za 2795 zlatých
zmíněny pouze roky zápisů a jména
majitelů, proto jen seznamovitě: 1872 Josef Cakl a Julie Rengrová, 1876 Josef a Regina Bendovi, 1878 Barbora Kmínková, 1879 Antoním Klečka, 1880 Karolina Klečková, roz. Truhlářová, polovici, 1881 Marie a Jan Procházka, 1899 Josef Pokorný mladší.97 Další informace je možné získat na katastrálním úřadě v pozemkových knihách, a to ve vložce o domě čp. 136. Pozemková kniha odkazuje i na kupní smlouvy, které se nachází v archívu Pozemkových knih. Poukazují na několik povolání. Josef Lux byl povoláním horní kancelista, tedy úředník. Pan Klečka byl mistrem řeznickým. Byl majitelem domu od roku 1879, kdy koupil dům od Barbory Kmínkové za 4000 zlatých. O rok později na základě notářského spisu a kopulačního listu se vložilo právo vlastnické na polovici domu jeho manželce Karolíně Klečkové, rozené Truhlářové. Od roku 1881 vlastnil dům Marie a Jan
94
SOkA Kutná Hora, Místopis Jana Fialy, čp. 136. V roce 1812 ujal Josef Lux dům čp. 171 od rodičů Marie a Františka Luxe v 1200zl.rýn. 95
SOkA Kutná Hora, Místopis Jana Fialy, čp. 136. V roce 1858 Kateřina a Bernard Plent od Josefa, Aloise a Adolfa Luxe z pozůstalosti po neb. Josefu Luxovi c.k. horním kancelistovi za 1200 zl. vídeňské měny. 96
Tamtéž. V roce 1867 Aloisie a Antonín Šimůnek koupili čp. 171 s dvorečkem a zahrádkou od Kateřiny a Bernarda Plenta za 2795 zl. 97
Tamtéž.
Procházkovi, kteří si dům koupili od Karolíny Klečkové za 5200 zlatých rakouského čísla. Jan Procházka byl sedlářem a řemenářem. V roce 1899 si dům od manželů Procházkových koupil Josef Pokorný mladší za smluvenou trhovou cenu 7175 zlatých rakouského čísla. Josef Pokorný vyhradil v domě svým rodičům Josefu a Marii Pokorným doživotní užívání svého domu, poněvadž mu větším obnosem přispěli ke koupi domu. Z devatenáctého století se nám dochovala jména všech majitelů v návaznosti, avšak povolání a ceny jen u některých z nich. V domě se za toto století vystřídalo devět majitelů a nejdelší dobu tam strávil Josef Lux, vlastnil ho 46 let. Je možné předpokládat, že v domě strávil celý život či jeho většinu. Víme, že rodiče Josefa Luxe koupili dům již v roce 1797. Povolání je uvedeno pouze u tří: úředník, řezník, sedlař-řemenář. Cenu domu uvádí Fiala u pěti majitelů ( v roce 1812 – 1200 zlatých rýnských, v roce 1858 – 1 200 zlatých rýnských, v roce 1867 – 2 795 zlatých rýnských, v roce 1881 – 5 200 zlatých rakouského čísla, v roce 1899 – 7 175 zlatých rakouského čísla). Ceny jsou uvedeny ve zlatých rýnských a zlatých rakouského čísla. Je zřejmé, že po celé toto období cena domu rostla.
7.6. 20. století
Hlavním zdrojem pro kapitolu Dvacáté století nebyly přepisy městských knih od Jana Fialy, nýbrž pozemkové knihy a některé dochované kupní smlouvy uložené na Katastrálním úřadu v Kutné Hoře. Dále práce vychází z dochovaných stavebních dokumentů uložených na Stavebním úřadu v Kutné Hoře. Vlastníci domu po roce 1989 byli vyhledáni na Katastru nemovitostí v Kutné Hoře. V evidenci katastru nemovitostí je možné v současné době dohledat jméno vlastníka, datum nabytí nemovitosti s pozemkem, číslo a adresu nemovitosti s pozemkem, charakter nemovitosti a pozemku. Cena nemovitosti a druh povolání majitelů nejsou uváděny. Avšak jména všech pěti majitelů domu čp. 136 ve 20. století dohledána byla.
V roce 1908 si dům koupil sedlář František Kopřiva s manželkou Annou od Josefa Pokorného mladšího za 11 400 korun. Dům koupil i se čtyřmi pronajatými pokoji. O rok později manželé Kopřivovi odkoupili od majitelky sousedního domu čp. 135 Marie Brantové část dvorku (stavební parcelu č.kat. 167/3) ve výměře 5,02 sáhů (18,05 m²) ke zřízení vjezdu z Bartolomějské ulice do dvora k jejich domu za 200 korun. Pan Kopřiva byl čalouníkem a sedlářem, byl i majitelem závodu sedlářského. V roce 1931 oznamoval pan Kopřiva stavebnímu úřadu, že se chystá opravovat fasádu domu čp. 136. Pokrývačství a odborný závod na výrobu cementového zboží Jaroslava Bartoně v Kutné Hoře v roce 1929 oznámil stavebnímu
úřadu,
že
se
chystá
pokrýt
střechu
Františku
Kopřivovi
azbestocementovou břidlou (dosavadní krytina byla šindelová).98 Po schválení stavebního úřadu přistavěl František Kopřiva v roce 1931 v zadním traktu na zahradě prádelnu a WC. V roce 1938 se polovici domu z pozůstalosti Anny Kopřivové ujala podle odevzdací smlouvy dcera Marie. V roce 1950 František Kopřiva odstoupil a odevzdal své dceři Marii Vlčkové, rozené Kopřivové, svou polovinu domu čp. 136 za 7 073,10 Kčs. Kromě peněžité odstupní ceny si František Kopřiva v domě vyhradil doživotní bezplatné užívání bytu v přízemí, který se skládal ze dvou místností, a malý pokoj v patře s obvyklým bytovým příslušenstvím, s
právem přijímat ve vyhrazeném bytě návštěvy
příbuzných a známých. Dále si vyhradil všude po celém domě volný přístup. Dům byl panem Kopřivou koupen v roce 1908 a v rodině s jistotou zůstal až do roku 1962, kdy Marie Vlčková, dříve Kopřivová, žádala stavební úřad o povolení úprav dvojitého čtyřdílného okna v přízemí. Do žádosti psala, že „dosavadní okno je pevné, bez ventilace, což má na větrání kuchyně nepříznivý vliv.“99 Podle nákresu domu, který Vlčková k žádosti přiložila, se kuchyň nacházela v přízemí v přední části domu, okno kuchyně bylo do dnešní Husovy ulice. Dům držela ve svém
98 99
Bartoň, J., Oznámení o pokrytí střechy domu čp. 136. Dokumentace Stavební úřad KH.
Vlčková, M., Žádost o povolení úprav okna, dokumentace dům čp. 136. Dokumentace Stavební úřad KH.
vlastnictví ještě následující roky. Z důvodu nesystematického vedení evidence o převodu nemovitostí v době komunistické totality není možné zjistit, ve kterém roce dům změnil majitele. V dokumentaci o domě čp. 136 na Stavebním úřadu v Kutné Hoře je zaznamenána zmínka o majitelích Mileně a Martinovi Krejčí, kteří v roce 1991 žádají o povolení rekonstrukce domu k zajištění statiky. V roce 1992 žádali o povolení změny užívání původně obytné místnosti na obchod (výměna oken za výlohu). Jedná se o místnost, kde se před tím nacházela kuchyň, nákres k žádosti však není přiložen. V roce 1996 Milena Czeczinkorová (bývalá Krejčí) žádala o kolaudační rozhodnutí ústředního topení a plynového kotle v domě.100 V roce 1998 se stavební dokumentace zmiňuje o dalším majiteli domu – Josefu Adámkovi. V této době se dům nacházel v havarijním stavu a hrozilo nebezpečí samovolného zřícení části stropu i zdiva. Současným majitelem domu podle výpisu z katastru nemovitosti je Blanka a Miroslav Pavelkovi. Dům si koupili v roce 2000 od Josefa Adámka.
100
Czecinkorová, M., Žádost o kolaudační rozhodnutí, Dokumentace na Stavebním úřadu KH.
8.
REKONSTRUKCE DOMU
V poslední kapitole se zaměřím na rekonstrukci domu. Dům se po etapách rekonstruuje od roku 2002 do dneška. Rekonstrukce je prováděna s maximálním ohledem na zachování toho, co ještě dům ze své historické hodnoty po mnoha nešetrných přestavbách a požárech ukrývá. Pro nedostatek předchozí stavební dokumentace a absenci archeologického průzkumu, nám nezbývá než se spolehnout na fotodokumentaci, která při rekonstrukci byla pořízena a na konzultace s odborníky, kteří se na rekonstrukci domu podíleli. Dům si, přestože prošel za svou dobu většími či menšími přestavbami, zachoval jako mnohé domy v historickém jádru města středověký základ. Vyhloubené gotické sklepy a protáhlá úzká dispozice domu je toho dokladem. Jedná se tedy o středověký dům s výraznou klasicistní přestavbou jasně viditelnou na zatím neopravené uliční fasádě (obr. 2).
Obr. 2
Ze středověké výstavby pocházejí zejména sklepy, obvodové zdivo a vnitřní nosná zeď. V jádru jsou nepochybně i gotická obě průčelí. Sklep je v domě rozdělen do dvou pater. Jeho celá část se rozkládá přímo pod domem, nezasahuje do ulice a není nikde patrné, že by byl s okolními sklepy v minulých dobách propojen, jak bývalo u některých měšťanských domů zvykem. Z druhého patra
sklepních prostor vede dále pod dům krátký slepý výběžek101 nazývaný loch. Tento prostor je však zazděn. To, že byl dům čp. 136 součástí domu sousedního čp. 137, nám potažmo potvrzují v přízemí a v patře gotické portály na obvodové zdi společné pro oba dva domy. Další dva portály a jedno malé okénko byly odkryty na vnitřní nosné zdi.
8.1. Popis rekonstrukce
Částečně podsklepený řadový měšťanský dům o šířce necelých 10 m a hloubce 25,5 m má dvě nadzemní podlaží a vysokou sedlovou střechu s hřebenem kolmým k Husově ulici. Uliční průčelí je orientováno jižně. Severní fasáda přiléhá k dvorní části, která je jednou kolmou úzkou uličkou a druhým širokým vjezdem na západní straně propojena s Bartolomějskou ulicí. Hranice pozemku a i stavby nelze přesně definovat, neboť zastavěná plocha pozemku v podélném směru téměř celá navazuje na sousední objekty. Původní dvorní a zahradní část pozemku současný majitel rozšířil v roce 2008 o větší část parcely sousedního pozemku domu Husova 137 a část parcely navazující na Bartolomějskou ulici dalšího sousedního domu Husova čp. 138. Dvorní a zahradní část pozemku na severní a východní straně současný majitel uzavřel kamennou ohradní zdí, kde byl použit veškerý vytěžený kámen – kutnohorský pískovec z rekonstruovaného domu. Na východní a západní straně tvoří hranici stavby domu obvodové stěny stávajících objektů. Památkově hodnotný dům je v současné době v důsledku mnohých minulých přestaveb a nedávných technických poruch prakticky ve stavu zcela
101
Tyto malé prostůrky se ve sklepním prostoře ve středověku dělávaly, oddělovaly větší prostor a mohly sloužit jako v dnešním slova smyslu „spížírna“ či „špajz“.
dokončené hrubé stavby s dokončenou střechou, betonovými neprůzvučnými stropy, hlavním ocelovým schodištěm, inženýrskými sítěmi – kanalizace, rozvody vody, rozvody elektrické energie, hlavní rozvody topení. Byla provedena kompletní výměna oken a dveří, pod podlahou přízemí byl zřízen velkorysý odvětrávací systém, zaručující stálé vysoušení případné vzlínající vlhkosti. Vzduchová dutina vytvořená z betonových cihel je odvětrána zaústěním do několika komínových průduchů. Sklepní prostory byly rovněž odvětrány s nově provedenou přirozenou ventilací vzduchu. Hlavní konstrukce domu a detaily, které tvoří jeho památkovou podstatu, však zůstaly in situ zachovány. K závažnému poškození technického stavu objektu došlo v roce 1998 za předchozího vlastníka domu. Při havárii vnitřního vodovodu a poškozené původní kanalizace uniklá voda promáčela násypy nad klenbami sklepení a následným poklesem podkladních vrstev došlo k sesednutí střední příčné zdi a propadnutí podlahy v chodbě. Zároveň nastal pokles podélných obvodových stěn v části středního traktu domu. Současný majitel získal dům v době, kdy byla dokončena oprava prvního patra s údajným odstraněním závažných statických a stavebně technických poruch. Nový vlastník objektu okamžitě přistoupil k úplné rekonstrukci krovu se střechou pokrytou pálenými bobrovkami, která byla provedena v roce 2002 podle projektu ateliéru Murus vedeném statikem pro historické objekty Ing. Janem Vinařem. Součástí opravy krovu bylo i provedení nosné konstrukce stropu nad druhým patrem, oprava statických poruch obvodových zdí a komínu. Dále se v tomto období prováděl stavebně technický průzkum domu, při kterém došlo k rozsáhlému propadu zeminy na východní straně domu v prostoru při obvodové zdi bývalé kotelny sousedící s domem čp. 137. Přivolaný spaleolog, za přispění technických prostředků kamery a sondy, určil jako příčinu propadu starou větrací šachtu z dob těžení stříbrné rudy. Propad byl stabilizován výdřevou a statik určil způsob zasypání tohoto propadu pomocí tzv. betonového špuntu. Stavební povolení na celkovou rekonstrukci domu bylo uděleno na základě projektové dokumentace vypracované projektantem Josefem Makočem v srpnu
2006. Podle projektu je celá rekonstrukce domu navržena pro privátní a komerční účely. Přízemí domu z hlediska provozního komerční prostory. Předpokládané kosmetické
využití budou tvořit převážně a distribuční centrum spojené
s poradenskou službou v přední části domu bude přístupné otevřenou chodbou, která tvoří jakousi pasáž. Samotný vstup do domu z Husovy ulice bude proveden jako bezbariérový. Prostor kosmetického distribučního centra bude pro klienty komunikačně propojen výtahem s navazujícími prostory v úrovni podkroví. Schodišťová část bude oddělena od vstupní chodby dveřmi. V zadní části domu je v plánu vytvořit kancelář a toaletu. Privátní část plochy podlaží
bude tvořit
domovní chodba pro vstup do sklepních prostor a kotelny, a pro zadní pouze privátní
vstup
do
domu
z Bartolomějské
ulice.
V prostoru
budoucího
kosmetického a distribučního centra byla zachována a restaurátorsky opravena dřevěná trámová stropní konstrukce s podbitím, restaurátorsky opravených, starých vytěžených prken. Celá trámová konstrukce společně s podbitými prkny spočívá na dřevěném podvlaku a je zajištěna dále ocelovými táhly uchycenými v nově vytvořeném betonovém neprůzvučném stropu. Kompletně zrestaurovaný trámový strop bude při dokončovacích pracích sjednocen shodným barevným odstínem s impregnací včelím voskem. Plocha celého prvního patra bude řešena jako obytná - pro bydlení investora. Vstup do bytu bude jednak ze schodiště z úrovně mezipodesty, kde jsou umístěny vchodové dveře, dále krátkým schodišťovým ramenem do úrovně vstupních hal, a nebo z prostoru výtahu přímo do bytu. Byt bude členěn na denní a klidovou část. Denní část bude tvořit kuchyňský prostor a pobytový prostor s krbem a s jídelnou. Severní průčelí denní části bude navazovat
na pavlač
s přístupovým schodištěm do dvorního a zahradního prostoru. V klidové části bytu bude umístěna velká místnost určená jako ložnice s pracovnou a šatnou. Před touto místností bude situována koupelna s oddělenou toaletou. V prostoru prvního patra byla zrestaurována obnažená kamenná stěna na východní straně v prostoru kuchyně a bude po dokončení přisvětlována osazenými bodovými svítidly. Tato
kamenná oblouková stěna je pravděpodobně pozůstatek bývalého opevňovacího systému starobylé Kutné Hory. V tomto prostoru na jeho severní straně se nachází dvě zachovalá, restaurátorsky opravená ostění, která oddělují společně se středověkou gotickou zdí prostor budoucí kuchyně a denní místnosti s jídelnou. Plocha podkroví je nově vybudovaným podlažím pro komerční účely provozně rozděleným do dvou částí. Přední část směrem do Husovy ulice bude součástí provozu kosmeticky distribučního centra v přízemí. Přístup bude zajišťovat osobní výtah. Tyto prostory budou využívat střešní okna k dennímu světlu. Druhá komerční část podlaží bude navržena jako apartmá, nebo jako jednací prostory pro potřeby firmy investora. Vstup do těchto prostorů je ze schodišťové části, a to i z osobního výtahu. Pobytová plocha je horizontálně dělená na část kuchyně a jídelny plus obývací část. V celém podkroví jsou kompletně restaurátorsky opraveny stropní trámové konstrukce, které zde byly opětovně použity při rekonstrukci starého krovu střechy. Jelikož je dům uveden v Ústředním seznamu kulturních památek navrhovaný projekt musí být realizován podle podmínek stanovených odborem památkové péče. V přízemí zůstal zachován a odborně ošetřen byl příčný dřevěný trám gotického původu. Omítky na stěnách i interiéru byly provedeny jádrové, zachovávající líc a strukturu původních omítek. Nutné bylo otevřít původní okenní otvory v hraniční zdi s domem čp. 135, které se spolupodílejí na charakteru vnitřních prostor domu. Gotické portálky byly restaurovány a klasicistní ostění portálků na fasádách byla odborně ošetřena, chybějící části doplněny umělým kamenem, doplňky budou barevně retušovány a v konečné fázi bude povrch hydrofobizován. Restaurátorské práce stále probíhají a jsou
prováděny pod
vedením kutnohorského restaurátora a akademického sochaře Josefa Pospíšila. Uliční fasáda byla navržena v klasicistním stylu s realizací nových štukových článků - pásové rustiky s klenáky nad portály, profilovaná kordonová římsa, lištové okenní šambrány. Tyto prvky budou provedeny jádrovou omítkou na vápenné bázi, profily budou řemeslně kvalitně vytaženy pomocí šablon. Po postavení lešení bude odborným pracovníkům Národního památkového ústavu v Praze umožněn přístup
za účelem dokumentace a průzkumu původní barevnosti fasády. Pokud nebude zjištěna původní barevnost, bude barevný odstín řešen v plochách ve světlém tónu okru nebo cihlové, na aktivních článcích tmavším odstínem této barevnosti. Použit bude modifikovaný vápenný nebo silikátový nátěr. Skládací krámské dveřnice budou provedeny z dubového dřeva v kopii stávajících v pravém ostění a opatřeny přírodním fermežovým nátěrem. Rovněž tři okna v patře již byla provedena v kopii stávajících - dřevěná, špaletová okna dělená subtilními profilovanými příčlemi na tři tabulky v každém křídle a umístěna v líci fasády, opatřena krycím polomatným nátěrem v krémovém odstínu. Vzorky profilací a barevných nátěrů fasády a truhlářských výrobků budou odsouhlaseny odbornými pracovníky Národního památkového ústavu na místě. Dvorní fasáda převezme barevnost fasády uliční. Silně zvětralé kamenné ostění bude opraveno, osazena do něj bude replika dveří původních. Ukončení stavebních prací na domě je zamýšleno do roku 2011.
8.2. Odkryté gotické portály
V průčelí domu jsou dva vstupní portály vysekány z kutnohorského vápenitého pískovce. Ostění byla v minulosti
překryta mnoha vrstvami
odpadávajících omítek. Odkryté části kamenných článků vykázaly větší ztráty původní hmoty. V minulosti došlo k částečnému odsekání nadpraží levého portálu. Článek prahu byl dobetonován a obložen dlaždicemi. Tento vstupní prostor byl zúžen osazením skříně pro pojistky přívodu elektrické energie do domu. Na portálech byly patrné defekty způsobené prostupováním zemní vlhkosti. Ostění portálu v dvorním traktu bylo vytvořeno také z kutnohorského vápence, kámen ve spodní části korodoval a kamenné články se mírně posouvaly, ale rozsah tohoto defektu nenarušoval stabilitu portálu. Profilovaný portál byl objeven v přízemí interiéru za masivní tlustou omítkou s rozlomenými masivními kamennými články na několik částí, patrné byly fragmenty vápenných nátěrů. Portál je zazděn vyzdívkou z lomového zdiva. U portálu do sklepa mělo ostění drobnější poškození a opět se na něm zachovaly fragmenty vápenných nátěrů.
Podíváme-li se nyní na všechny zrestaurované portály v domě, na první pohled rozpoznáme, že patří do období gotiky. Nicméně doba vzniku každého z nich se mohla různit o staletí. To již tak snadno nerozpoznáme. Pro rané období jsou typické spíše jednoduché, ne moc zdobené portály. V pozdějším období na zdobnosti přibývá a tvoří se umělecky propracované portály s kamenickými detaily nikoli jen u církevních staveb, ale i u obytných domů.102 Bohužel portály se nedochovaly ve své úplné podobě, zůstaly pouze jejich fragmenty. Chybí kružby, konsoly a jiné komponenty, podle kterých bychom mohli přesněji určit dobu vzniku. Pokusme se ji však podle současného stavu odhadnout. Půlkruhově zakončený portál naznačený na obvodovém zdivu v přízemí (obr. 3) bychom zařadili do období 14. a počátek 15. století.103 Stejně tak obloukovité portály ve sklepní prostoře (obr. 4 a 5).104 Vchod do sklepa býval obvykle uzavřen záklopem, přes který se mohlo procházet a vstupovat zmiňovaným portálem (obr. 3) do další místnosti, která se však musela nacházet z dnešního pohledu v sousedním domě čp. 137. Portál je vyplněn lomovým zdivem.
Obr. 3
Obr. 4
102
Hájek, V., Architektura, s. 58.
103
Herout, J., Staletí kolem nás, příloha s. III/26.
104
Tamtéž.
Obr. 5
Pokračujeme-li dále do nitra domu, zaujme nás na téže zdi další portál tentokrát masivní sedlový portál (obr. 6 a 7)
pravděpodobně pocházející z
konce přelomu 15. a počátku 16. století.105 Portál je také vyplněn lomovým zdivem.
Obr. 6
Obr. 7
Vstoupíme-li do prvního patra, spatříme na obvodovém zdivu dva portály. Vzdálenost prvního
portálu je asi 10 metrů od průčelí domu. Jde o cihlový
obloukový portál (obr. 8), který pochází z mladší doby než ostatní portály. Další portál (obr. 9) pochází také ze 14. až z počátku 15. století.106
Obr. 8
Obr. 9
105
Tamtéž, s. III/32.
106
Herout, J., Staletí kolem nás, s. III/26.
Vnitřní nosná zeď v zadním traktu domu v sobě uchovává jiné dva portály (obr. 10) a (obr. 11) pocházející ze stejné doby jako většina předcházejících.107 Na stejné zdi v rohu u stropu blíže k sousednímu domu čp. 137 bylo při rekonstrukci objeveno zazděné malé gotické okénko (obr. 12), pravděpodobně ze stejné doby jako portály.
Obr. 10
Obr. 11
Obr. 12
Pokračujeme-li stejnou zdí, která však již není součástí domu čp. 136, ale jedná se dnes již o stěnu zadního traktu domu čp. 137, je zde ve fasádě domu zachována horní část gotického portálu. Jestli šlo o portál okenní či dveřní podle zbylé části v omítce nelze rozpoznat. Římsa neodpovídá výšce říms u ostatních dvou portálů. V podkroví rozpoznané nadokenní klenby potvrzují fakt, že v pozdější době, zejména pak v baroku, docházelo z důvodu větší úspory tepla ke snižování stropů.108 Tím pádem i podlaha mohla jít více dolů, to znamená, že prahy dveřních portálů buď musely být posouvány dolů také, nebo byly zazdívány a vytvářely se vedle nich průchody zcela nové. Ale i při mnoha jiných přestavbách se mohly staré nevyhovující portály zazdívat a naopak nové vytvářet, aby lépe sloužily nově
107
Tamtéž.
108
Pospíšil, A., Letmý pohled na vývoj měšťanského domu, s. 4.
daným podmínkám. Rozdílné výšky prahů u portálů na obvodové zdi v prvním patře jsou toho příkladem.
8.3. Popis nálezů
Při rekonstrukci se v domě našlo nejenom množství historických střepů, ale i některé zajímavé artefakty, respektive jejich fragmenty. Bohužel v ucelené podobě se v domě nenašlo nic. Nejdříve zmiňme kachel (obr. 13), který je nejen v mých očích nejvzácnějším nalezeným kouskem. Na první pohled nás na něm zaujme motiv světce. Vyobrazený sv. Ondřej je zde zobrazen jako starý, vousatý muž v dlouhé tunice a plášti s křížem ve tvaru písmena X. Zobrazení sv. Ondřeje není příliš častým kachlovým motivem. Jedná se o barevně glazovanou kachel obdélníkového tvaru. Její datace spadá do období pozdní gotiky - okolo roku 1500. Povětšinou byly kachle tvaru čtvercového. Kachle tvaru obdélného, neboli půlového, se vyráběly méně, neboť ty se používaly pouze na místa, kam se nevešel celý čtvercový kachel. Kachel je zachován z více jak tří čtvrtin (375 x 115mm).
Obr. 13
Podle ztvárnění motivu lze usoudit, že jde o práci vyšší úrovně, i když současný stav kachle je dosti poničený. České kachle (zejména gotické, ale později i renesanční nebývaly glazované109, samozřejmě až na výjimky, které nám dokládá kachel s motivem sv. Ondřeje nalezený v domě čp.136. Zajímavostí je, že podobnou, ne-li zcela autentickou kachel jsme našli v Encyklopedii kachlů110 uvádějící její naleziště také v Kutné Hoře. Bohužel lokace nálezu nebyla nijak více specifikována. Kachel je v dnešní době uložen v Regionálním muzeu v Chrudimi.111 Velmi pravděpodobné je, že oba kachle pocházejí ze stejného kadlubu, neboli formy, a tudíž od jednoho hrnčíře vykonávající své řemeslo v Kutné Hoře. O tom, jak se kachel dostal do domu čp. 136, můžeme pouze hypoteticky uvažovat, neboť prameny o této skutečnosti mlčí a okolo roku 1500 se v domě s žádným hrnčířem nesetkáváme Až teprve v 18. století máme doklad o hrnčíři Jiřičkovi, který dům vlastnil.
109
Pavlík, Č.- Vitanovský, M., Encyklopedie kachlů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, s. 127.
110
Tamtéž, s. 345.
111
Popisek v Encyklopedii kachlů uvádí, že se tento kachel dochoval ze tří čtvrtin ( 227 x 115 mm), což znamená a nákres v knize usvědčuje, že kachel nalezený v domě čp. 136 je zachovaný z větší části než kachel uložený v chrudimském muzeu. Kachel je uložen pod i.č. CRA 4595 L 57 (kat. č.
57).
Druhou zajímavostí, o které je vhodné se zmínit, jsou sice „jen“ střepy, ale střepy z několika stejných kachlů. Střepy z těchto kachlů mohou pocházet z kamen, které kdysi bývaly součástí vybavení domu čp. 136. Střepy nevytvářejí celek jedné kachle, avšak na základě poznatků z Encyklopedie kachlů je možné vytvořit jednoduchý nákres předpokládané podoby kachle (obr. 14). Kachel byl čtvercového tvaru, okrové barvy s režným a značně setřeným reliéfem.
Obr. 14
Z nákresu je možné vyčíst, že reliéf kachle zobrazuje císařského dvouhlavého orla112, jehož hlavy mají místo korun svatozáře. Hlavy orla jsou nekorunované, společná koruna je včleněna mezi jejich hlavy. Heraldický pták je vyobrazen v rostlinném věnci a rohy kachle jsou ukončeny vegetací. Podle komparace a analogie několika kachlů v Encyklopedii kachlů113 docházíme k závěru, že nalezené kachlové střepy pocházejí z druhé poloviny 16. století. Nejmladším z nalezených artefaktů je malý talířek (obr. 15) malovaný technikou tzv. trasakování – dekorativní technika uplatňující se spíše při zdobení plochých mís a talířů, kdy se jednotlivé pramínky barvy
112
do sebe nahodile
Pavlík, Č.-Vitanovský, M., Encyklopedie kachlů, s. 134. Orel se u nás v pozdějších dobách vyskytuje ve spojení s habsburským rodem. Heraldický orel se shoduje s provedením orlice, jen s tím rozdílem, že orel se kreslí se dvěma hlavami. Jeho motiv není tak často na kachlích zobrazován jako orlice.
slévají.114Talířek o průměru 95 mm byl nalezen zachovaný ze tří čtvrtin. Jedná se o režnou keramiku z 18. století s bílým trasakovaným dekorem. U tohoto výrobku je možné, že je dílem hrnčíře Jiřičky, který dům v 18. století vlastnil.
Obr. 15
114
Rada, P. Výtvarné techniky – Keramika. s. 157.
8. 4.
Závěrečné zhodnocení rekonstrukce
Dnes si již těžko vytvoříme konkrétní představu o původním gotickém domu čp. 136. Jsme schopni určité představy v obecném kontextu doby, ale konkrétní stavebně-historickou
podstatu
již
nepoznáme.
Podle
zprávy
Národního
památkového ústavu vyplývá, že dům čp. 136 byl pravděpodobně ve své době součástí rozsáhlejšího komplexu skládající se z okolních domů (čp. 135, čp. 137, čp. 138). Tuto skutečnost nám potvrzují zazděné dochované portály na obvodovém zdivu i zápisy z městských knih. Dům mohl být součástí domu sousedního čp.157 do roku 1726. V tomto roce, jak uvádí Fiala, část domu „dále od Kouřimské brány“, tím chápáno dnešní čp. 137, vyhořela. Rekonstrukce však ukázala, že vše mohlo být úplně jinak. V domě zbylo z původně gotického stavu velmi málo (portály a fragment trámového stropu), naopak v domě sousedním čp. 137 se zachovaly klenuté stropy, pozdně gotický malovaný strop. Přesně se jedná o trámový záklopový strop115- strop z trámu přes něž se kladou prkna – záklopy. Takový dřevěný strop se napouštěl dobytčí krví, bílil nebo pestře maloval. Později se trámové stropy podbíjely prkny a omítaly, čímž se dochovala řada původních malovaných stropů. To nám dokládá podobně malovaný trámový strop v domě čp. 137 či čp. 138. Písař zaznamenal, že tu část „dále od Kouřimské brány“ požár zasáhl tak, že musela být v roce 1805 zcela nově vystavěna. Ale zasáhl-li požár opravdu tuto část domu, jak je možné, že se v domě nic nedochovalo a v sousedním domě ano? Není proto vyloučeno, že došlo ze strany zapisovatele k mýlce. Malovaný strop nacházející se v domě čp. 137 se musel nacházet i v domě čp. 136. V tomto domě se však nedochoval, nepočítáme-li jeden trám přibitý na nosných trámech u
115
Herout, J. Slabikář návštěvníků památek, s. 265.
společné obvodové zdi s domem čp. 137, který mohl být součástí trámového stropu, neboť trám jinou účelnou funkci nesplňuje. Vycházíme-li tedy z hypotézy jednoho domu (čp. 136 a čp. 137), přijdou nám tyto všechny nesrovnalosti alarmující. Průčelí domu je pravděpodobně záležitostí až 19. století. Žádné stopy z pozdějších časů při odkryvu vnitřní části průčelí totiž nalezeny nebyly. Z původního stavu domu čp. 136 zbyla jen obvodová zeď a jedna vnitřní nosná. I z tohoto důvodu se zdá být pravděpodobná myšlenka, že vyhořela část domu „blíže ke Kouřimské bráně“. Na druhou stranu je zvláštní fakt, že domy čp. 136 a čp. 137 mají oddělené sklepní prostory. Pokud totiž tvořily domy jeden celek, měly by mít společné i tyto prostory. Jak je popsáno výše, dům psal své dějiny již v předhusitské době. Proto není vyloučeno, že sklepy byly u domů čp. 136 a čp. 137 vyhloubeny před husitskými válkami, kdy se mohlo jednat o dva rozdílné (z větší části dřevěné) domy. Domy se pravděpodobně spojily až po husitských válkách, kdy byly buď zcela nově vystavěné, nebo z větší části přestavěné. Po dřívějších domech zbyly pak jen rozdělené sklepy. V 19. století došlo opět k jejich rozdělení. V rámci rekonstrukce bylo vyvezeno a dále použito množství fragmentů různého zdobného ostění. Některé kusy byly i ohořelé. Je možné se domnívat, že dům zažil nejeden požár a při přestavbě či opravě se tyto zbytky ostění, jako materiál vhodný pro přestavbu, v domě použily. Z původního gotického stavu se v domě čp. 136 dochovalo sice poskrovnu, leč dle několika odkrytých portálů lze soudit, že se jednalo o rozsáhlejší komplex, který si mohli dovolit vlastnit movitější měšťané. Dům si zvelebovali ke své reprezentaci. I když se dům nacházel blízko městských hradeb, stál na jedné z hlavních tras ve městě, což mu již jen z tohoto pohledu dodávalo na větší důstojnosti a reprezentaci. Připočteme-li fakt, že sousedil s výstavním domem (čp. 138) a jeho majitelé byli v 15. a 16. století převážně rudokupecké profese, nemohlo jít o žádné chudé stavení. Přihlédneme-li také k cenovým hodnotám domů ve městě během
15. a 16. Století, nelze vyvrátit domněnku, že se dům čp. 136 řadil ve městě v době „stříbra“ mezi průměrné až nadprůměrné domy.
Závěr
Jako cíl své diplomové práce Historický vývoj domu čp. 136 v centru Kutné Hory jsem si stanovila zmapovat vývoj tohoto domu od první písemné zmínky až po současnost. Cíl práce se mi podařil splnit. V první kapitole Kulturní památka jsem vysvětlila obecně pojem kulturní památka a popsala Kutnou Horu jako součást světového kulturního dědictví. V následující kapitole Dokumenty – registry nemovitostí jsem se ve stručnosti zmínila o dokumentech, které se zabývají evidencí vlastnictví od 15. století do současnosti. Psala jsem o pozemkových knihách, evidenci nemovitostí a katastry nemovitostí. Ve třetí kapitole Vývoj a proměna sociálních struktur a obyvatelstva jsem nastínila vývoj sociálních struktur kutnohorského obyvatelstva. Následující kapitola pojednává o architektonickém vývoji měšťanského středověkého domu obecně, o způsobu koupě domu a o podmínkách přijetí do města. V páté kapitole jsem se zaměřila na lokaci domu čp. 136. Nastiňuji v ní historický vývoj pojmenování ulice a lokalizuji dům v historickém jádru města. Ve stěžejní části své práce (kapitola 6) jsem se zaměřila na dějinný vývoj od 15. století do dnešních dnů. V patnáctém století je zaznamenáno sedm majitelů, u kterých se střídaly profese všeho druhu - lazebník, voják, šmelcíř, erckauféři, šlichýř. Nejdéle v domě žila rodina Šulerova (23 let). V 16. století je dochováno šest majitelů. Povolání je uvedeno u jednoho – městský písař. Nejdelší období v domě strávila rodina Jana Bzeneckého (24 let). V 17. století jsou evidována tři jména majitelů domu. Jejich profese byly – německý kazatel, huťmistr a pekař. Nejdelší čas v domě prožila rodina Jana Hubky Jaroměřského (31 let). Osmnácté století bylo první století, ve kterém jsou zaznamenána jména všech majitelů domu. Jejich profesní zaměření je známo u sedmi z nich – pekaři, umělecká profese - malíř, hrnčíři a kameníci. Nejdelší dobu v domě strávila rodina Jiřičkova (40 let). V 19. století jsou zaznamenána jména všech devíti majitelů domu, povolání však pouze u tří – úředník, řezník, sedlář-řemenář. Rodina Luxova žila v domě nejdelší časový
úsek (46 let). Ve 20. století jsou zaznamenána čtyři jména majitelů, povolání pouze u jednoho – sedlář. Nejdéle v domě žil František Kopřiva ( více jak 42 let). Ve druhé stěžejní části (kapitola 7, Rekonstrukce domu) jsem se zabývala současnou rozsáhlou rekonstrukcí domu, popisem nálezů a odkrytých gotických portálů. Nastínila jsem i budoucnost využití domu. V závěrečném zhodnocení rekonstrukce domu se pozastavuji nad skutečností, zda domy bývaly jedním celkem, nebo se jednalo o dva rozdělené celky. Stanovila jsem hypotézu, že domy bývaly v předhusitské době rozděleny. Hypotézu podporuji fakty, a to na základě rozdělených sklepních prostor obou domů, dále sloučení domů v pozdější době dokládám na základě dochovaných gotických portálech na obvodovém zdivu. Fakt, že dům vlastnili majitelé zabývající se rudokupeckou profesí a dům stál na hlavní trase, dokazuje, že se v 15. až 16. století nejednalo o běžný dům, ale patřil k průměrným až nadprůměrným stavením.
POUŽITÁ LITERATURA A PRAMENY Prameny Bartoň, J., Oznámení o pokrytí střechy domu čp. 136, Dokumentace dům čp. 136 na Stavebním úřadu v Kutné Hoře, 1929. Czeczinkorová, M., Žádost o kolaudačního rozhodnutí ústředního topení a plynového kotle v domě čp. 136, Dokumentace dům čp. 136 na Stavebním úřadu v Kutné Hoře, 1996. Makoč, J., Projektová dokumentace k domu čp. 136, Tábor, 2006. Pospíšil, J., Koncepce restaurátorských prací, Kutná Hora, 2005. Státní okresní archív Kutná Hora, Místopis Jana Fialy, Záznamy k domům čp. 101 – 150. Vlčková, M., Žádost o povolení úprav okna, Dokumentace dům čp. 136 na Stavebním úřadu v Kutné Hoře, 1962. Žižka, J., Odborné vyjádření k projektové dokumentaci celkové rekonstrukce domu čp. 136, Husova ulice, Kutná Hora, rejstříkové číslo 1043/3200, Zpráva Národního památkového ústavu, 2006.
Tištěné prameny Bílek, J., Ius regale montanorum (reprint), Kutná Hora: Kuttna, 2000. Dačický z Heslova, M., Paměti, Praha: Akropolis, 1996. Kořínek, J., Staré paměti kutnohorské, Kutná Hora: Lidové noviny, 1997.
Literatura Bartoš, M., Nové nálezy starých kutnohorských kachlů, In: Kutnohorsko, 3, 2000. Bartoš, M., Památky Kutnohorska, Nemovité kulturní památky okresu Kutná Hora, Kutná Hora: Kuttna, 1998. Bělohlávek, M.-Košťál, M., Ceny nemovitostí v Čechách v 15. – 16. století do doby předbělohorské, Zápisky katedry československých dějin a archivního studia, Filosofická fakulta UK, Praha, 1962.
Bumba,J., České katastry od 11. do 21. století, Praha: Grada Publishing a.s., 2009. Český úřad zeměměřický a katastrální, Stručná historie katastru, Praha: ČÚZK, 2002. Čornej, P., Velké dějiny zemí Koruny české, sv. 5, Praha a Litomyšl: Paseka, 2000. Dudák, V., Kutnohorský poutník aneb Kutnou Horou ze všech stran, Praha-Kutná Hora: Baset, 2004. Hájek, V., Architektura - klíč k architektonickým slohům, Praha: Grada Publishing a.s., 2000. Hazbauer, Z., Krása středověkých kamen, Praha, 1998. Hejnic, O., Kamenný dům v Kutné Hoře, Kutná Hora: Kuttna, 2009. Herout, J. Slabikář návštěvníků památek, Praha: Středisko státní památkové péče a ochrany přírody Středočeského kraje, 1978. Herout, J., Staletí kolem nás, Praha: Paseka, 2001. Herout, J., Středověký půdorys a opevnění Kutné Hory, In: Zprávy památkové péče, 9, 1949. Hoffmann, F., České město ve středověku, Praha: Panorama, 1992. Holeček, J.-Girsa, V., Projektování obnovy stavebních památek, Praha: NPÚ, 2008 Jelínek, Z., Středověké hornictví v Kutné Hoře (rudokupci a horníci), Krásné město, 2, 1970, s. 7-8. Kapavíková, M.- Vaněk, L., Kutnohorští městští písaři 15. a 16. století, Kutná Hora: Okresní archív, 1984. Kejř, J., Právní život v husitské Kutné Hoře, Praha: ČSAV, 1958. Kuča,K.-Kučová,V., Principy památkového urbanismu, Praha: SÚPP, 2000. Leminger, E., Dům a jeho vlastník, In: Kutnohorské příspěvky k dějinám vzdělanosti české, 3-4, 1929, s. 1-17.
Leminger, E., Královská mincovna v Kutné Hoře, Kutná Hora: Kuttna, 2003. Leminger, E., Stavební vývoj staré Kutné Hory, její ulice a tržiště, In: Kutnohorské příspěvkyk dějinám vzdělanosti české, 3, 1927, s. 18-25. Leminger, E., Umělecké řemeslo v Kutné Hoře, Praha: ČSAV, 1926. Leminger, E., Zaniklé kostely, In: Kutnohorské příspěvky k dějinám české vzdělanosti, 1, 1931, s. 69-85. Leminger, E., Ze života rudokupců, In: Kutnohorské rozhledy, roč.2, č. 10, 1928, s.123-124. Marešová, D., Přímé ikonografické předlohy vybraných motivů kutnohorských komorových kachlů, Práce muzea v Kolíně, 2001. Matějková, Eva., Kutná Hora, Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1962. Načeradská, P., Asanace v Kutné Hoře, Krásné město, 2, 2003, s. 4-6. Nohejlová-Prátová, E., Krátký přehled českého mincovnictví, Numizmatická společnost československá (Sdružení členů při slezském muzeu v Opavě), 1964. Pavlík, Č.- Vitanovský M., Encyklopedie kachlů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Praha: Libri, 2004. Pekárek, P., Průchová, I., Pozemkové právo, Brno: Masarykova univerzita, 2004. Petráň, J. Staroměstská exekuce, Praha: Brána, 1996. Petráň, Z., Encyklopedie české numizmatiky, Praha: Libri, 1996. Pospíšil, A., Letmý pohled na vývoj měšťanského domu, Krásné město, 2, 2003, s.34. Pospíšil, A., Zmizelá Kutná Hora, Praha: Paseka, 2009. Rada, P., Keramika, Praha: Aventinum, 2007. Smetánka, Z., Technologie výroby českých kachlů počátkem 14. století do počátku 16. století, Praha, 1968.
Smolík, J., Pražské groše a jejich díly, Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1894. Šamánková, E., Stavební vývoj kutnohorského hrádku, In: Zprávy památkové péče, 11 a 12, Praha, 1952, s. 282-300. Šimek, E., Ceny nemovitostí v Kutné Hoře v 2. polovině 15. století, Časopis národního muzea, 133, 1964, s. 144-159. Šimek, J., Zprávy o kutnohorských hrnčířích, In: Památky archeologické, 16, 1895, s.653-662. Šimek, J., Kutnohorská kniha zápisů lůnů mincířských a stolic pregéřských, In: Numismatický sborník, 11, 1970, s. 41 – 101. Šimek, J., O nákladnících piv a pivovarech v 16. století, In: Kutnohorské příspěvky k dějinám české vzdělanosti, 2, 1925, s. 4-8. Šimek, J., Obyvatelstvo KH v 2. polovině 15 stol., In: Sborník příspěvků k dějinám Kutné Hory, 1, 1960, s. 71-86. Štroblová, H.- Altová, B., Kutná Hora, Praha: Lidové noviny, 2000. Štroblová, H., „Restituce v pohusitské Kutné Hoře“ Aneb „ Všechno už tu jednou bylo“, Dějiny a současnost, 1, 1994, s. 9-13. Štroblová. H.,Vývoj struktury a sociálního složení kutnohorského obyvatelstva, In: Sborník příspěvků z mezinárodní konference„Ius regale montanorum“ 700 let královského horního zákoníku a mincovní reformy Václava II., 2000, s. 27-33. Valentová, J., Středověká hrnčířská dílna v Kutné Hoře, In: Práce muzea v Kolíně, 7, 2001. Veselský, M., Královské horní město Hora Kutná, Kutná Hora: Kuttna, 2008. Winter, Z., Dějiny řemesel a obchodu v Čechách ve XIV. a XV. století, Praha: AV, 1906. Winter, Z., Řemeslnictvo a živnosti XVI. století v Čechách, Praha: AV, 1913.
Zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění platném od 1.7. 2008, § 2. Dostupný on-line na http://www.npu.cz/prur/download/pp/
PŘÍLOHA
Plán města Kutné Hory
Pro lepší orientaci:
116
116
I
Chrám sv. Barbory
X
Zaniklý kostel sv. Jiří
XVI
Kamenná kašna
XIX
Zaniklá Kouřimská brána
Převzato z projektu Zmizelá Kutná Hora. Dostupný na on-line na http://www.zmizelakutnahora.cz/cs/.
