Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Ústav hudební vědy, Hudební věda Zpracoval Pavel Haluza
Bakalářská diplomová práce
Pavel Blatný: Jevištní díla na brněnských scénách
Vedoucí práce: Mgr. Viktor Pantůček
V Brně 2009
Předem této práce čestně prohlašuji, že jsem celou práci zpracoval samostatně a veškerou použitou literaturu jsem citoval.
Obsah 1. Předmluva
4
2. Úvod
5
3. Stať 3. 1. Pavel Blatný: Život a dílo
6
3. 1. 1. Rodina
6
3. 1. 2. Vzdělání a skladatelské počátky
7
3. 1. 3. Skladatelova tvůrčí období
8
3. 1. 4. Literární činnost, přednášky a ocenění 3. 2. Soupis děl
12 13
3. 2. 1. Samostatná jevištní tvorba
13
3. 2. 2. Scénická hudba
26
4. Závěr
44
5. Resumé
45
6. Použitá vyobrazení
46
7. Použitá literatura
48
1. Předmluva Než přistoupíme k samotné práci, rád bych se na tomto místě zmínil o impulsech, které vedly k jejímu vytvoření a poděkoval institucím i lidem jež přispěli k jejímu zdárnému dokončení. Podnětů pro volbu tohoto tématu bylo hned několik. Skladby Pavla Blatného mne provází takřka po celý život. Jako praktického hudebníka mne zaujaly svojí originalitou a zajímavou kombinací nástrojových složek. Často se stává, že po zájmu o skladby přichází zájem o osobu, která stojí za vznikem těchto děl. Ani v mém případě tomu nebylo jinak. Již před lety jsem začal pátrat po literatuře, která by se zabývala komplexněji osobou Pavla Blatného. Ačkoliv bylo o tomto brněnském skladateli napsáno mnoho, jedná se spíše o statě, články a práce menšího rozsahu. Jediné výjimky tvoří práce Františka Havelky1 a práce Jany Ondrušové2, které se také staly důležitými prameny pro můj výzkum. Bohužel je těžiště těchto prací zaměřeno zejména na „Třetím proudu“, který Pavla Blatného proslavil v zahraničí. Poněkud stranou však zůstává jeho jevištní, scénická a televizní tvorba. V polovině 60tých let začal Pavel Blatný spolupracovat s mnohými divadelními scénami po celé republice, zejména pak s brněnským Mahenovým divadlem. Zde spolupracoval zejména s Evženem Sokolovským ( 8. srpna 1925, + 14. června 1998) a Aloisem Hajdou ( 7. července 1928). Z této spolupráce vzešla celá řada významných projektů, jejichž reflexi nebyla doposud věnována dostatečná pozornost. Za naprostý nedostatek považuji absenci rozsáhlejší monografie, katalogu skladatelových děl, či soupisu jejich provedení. Vytvoření přehledného soupisu, či chcete-li přehledu provedení, se stalo cílem této práce. Prvním problémem byla volba rozsahu této práce. Jelikož by zpracování všech Blatného děl značně přesáhlo potřeby bakalářské diplomové práce, bylo nutné omezit téma na určitou kompoziční oblast. Jako nejzajímavější a zároveň nejméně propracovanou sférou se jevila jevištní a scénická hudba, jíž se věnují následující kapitoly. K vytvoření této práce značnou měrou přispěly archiv Národního divadla v Brně a archiv Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, kterým bych chtěl na tomto místě poděkovat za příkladnou spolupráci. Dále mnohokrát děkuji vedoucímu práce panu Viktoru Pantůčkovi a v neposlední řadě samotnému skladateli panu Pavlu Blatnému za vstřícnou spolupráci a za zapůjčení potřebných materiálů.
1
Havelka, František : Pavel Blatný – představitel třetího proudu, Disertační práce, Muzikologie Filozofické fakulty Univerzity Palackého, Olomouc 2001. 2 Ondrušová, Jana: Proměny českého třetího proudu, Rigorózní práce, Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy Univerzity, Brno 2002.
4
2. Úvod Pavel Blatný je výrazným skladatelem nejen v České republice, ale díky „Třetímu proudu,“i v zahraničí. Teoretické reflexe zabývající se touto osobností se dnes znovu jeví jako velice aktuální. Pavel Blatný sice již vytvořil mnoho děl, avšak ani dnes nepřestává pracovat, koncertovat a psát. Blatného tvorba se stále častěji objevuje na programech koncertů u nás a zejména v zahraničí, kterých se nezřídka účastní sám autor. Jako důkaz jeho neutuchajícího elánu lze zmínit koncert 26. dubna 2008 v Pekingu, na kterém autor uvedl své dílo „Symphony for Orchestra – Bells Tolling For My Father“, a který sám dirigoval. Diplomová práce „Pavel Blatný: Jevištní díla na brněnských scénách“ má za úkol popsat život jedné ze slavných brněnských osobností a vytvořit přehledný soupis děl vytvořených pro jevištní provedení na brněnských scénách. Těžištěm práce je soupis zahrnující samostatnou jevištní tvorbu i scénickou hudbu, která Blatný skládal pro potřeby mnohých divadel v Československu. První samostatný celek je část, která monograficky zpracovaná životní dráhu, skladatele a člověka. Zobrazuje rodinné zázemí, životní peripetie i úspěchy, profesní a skladatelský vývoj. Snaží se zachytit všechny vlivy a události, které dělají Pavla Blatného tím čím dnes je. Tato část si klade za cíl doplnit a zpřehlednit informace, které byly uvedeny již v jiných pracích, ke kterým se ještě vrátíme. Druhá část práce je vyhrazena pro již zmíněný soupis děl. Skladby jsou rozděleny do dvou tématických okruhů, jsou seřazeny chronologicky dle data uvedení a doplněny o další zajímavé informace. Při vytváření biografické části jsou sice nutné konzultace se samotným autorem, ale zároveň nelze opomenout dosud vytvořená teoretická díla pojednávající o Pavlu Blatném. Většina děl z této oblasti, jsou většinou staršího data, takže nezahrnují poslední léta, nebo se zabývají problematikou určité tvůrčí oblasti ( např.: O. Dvořák3, Z. Hečová4, J. Kanická5, V. Lejsek6, A. Musil7). Největším přínosem je práce výše zmíněného Františka Havelky1. Jeho třísvazková disertační práce se stala jedním z hlavních pramenů a obsahuje mnoho důležitých informací. Samozřejmě bude na některých místech citována v souladu s platnými pravidly. Způsob jakým jsou však v této práci zpracovány informace není zcela podle mých představ, a proto jsem vytvořil biografickou část znovu. Rovněž podrobnější katalog se v této práci prakticky nenachází. Dalším významným počinem v oblasti zpracování této problematiky je práce Jany Ondrušové2, která se z převážné části věnuje velice důkladnému rozboru skladeb Pavla Blatného. Ani tato práce však neobsahuje katalog, či podrobnější soupis děl. Obě tyto práce se sice staly dobrým zdrojem informací, avšak za primární zdroj nutno považovat materiály zapůjčené z archívů Národního divadla v Brně, archívu JAMU a také skladatelův osobní archív. 3
Dvořák, O.: Dílo Pavla Blatného. Závěrečná práce. Konzervatoř Brno, 1968; Hečová, Z.: Studie díla Pavla Blatného. Závěrečná práce. Konzervatoř Brno, 1969; 5 Kanická, Jana: Pavel Blatný. Život a dílo. Závěrečná písemná práce, Konzervatoř Brno 1978- 79. 6 Lejsek, V.: Klavír v díle Pavla Blatného. Diplomová práce JAMU. Brno 1982; 7 Musil, A.: Život a dílo Pavla Blatného. Závěrečná písemná práce. Konzervatoř Brno 1994 – 1995 4
5
3. 1. Pavel Blatný: Život a dílo 3. 1. 1. Rodina Pavel Blatný se narodil 14. 9. 1931 v Brně do rodiny s velkou hudební tradicí. Tato tradice sahá hluboko ke kořenům rodu Blatných. Pozitivní vztah k hudbě se u Blatných dědí z generace na generaci. Již jeho dědeček Vojtěch Blatný ( *24. června 1884, + 16. února 1952) byl hudebního vzdělání, neboť v letech 1886 – 1888 absolvoval varhanickou školu v Brně. Jako choralista pak působil od roku 1889 v katedrále sv. Petra a Pavla. Současně s tím působil jako varhaník a ředitel kůru v kostele sv. Janů. Syn Vojtěcha Blatného Josef Blatný ( *19. března 1891, + 18. července 1980) se rovněž vydal na dráhu hudebníka. Základům hudebního myšlení se zřejmě naučil od otce, ale teprve na učitelském ústavu získal pravé hudební vzdělání ( maturita 1909). Od roku 1909 se stal posluchačem brněnské varhanické školy a Janáčkovým žákem. Po úspěšném absolutoriu 15. července 1912 působil jako Janáčkův asistent až do roku 1914. Po návratu z vojenské služby se stal varhaníkem u sv. Michala v Brně. Krom této práce koncertoval taktéž jako sólový klavírista a díky svému výbornému umění improvizace byl nezřídka využíván jako zdatný doprovázeč. V letech 1918 – 1919 opět vyučoval na varhanické škole. V roce 1928 se seznámil s učitelkou hudby Annou Sekerovou ( * 24. ledna, + 17. srpna 1985), se kterou se ještě téhož roku 27. prosince oženil. Také rodina Sekerova měla dlouhou hudební tradici. Babička Pavla Blatného Marie Sekerová byla pěvkyní a klavíristkou. Její otec, tedy pradědeček Pavla Blatného, Eduard Špatinka ( *3. ledna 1838, +20. května 1898) byl
příloha 1.
6
violoncellista a pianista. Za zmínku stojí, že Eduard Špatinka doprovázel také violoncellového virtuosa Františka Nerudu ( *1843, +1915) na zahraničních cestách po Dánsku a dokonce i před carem v Rusku. Rovněž syn Pavla Blatného, Marek Blatný vystudoval psychologii na Masarykově universitě v Brně, kde v současné době působí jako profesor. Společně s otcem však složil několik skladeb.
3. 1. 2. Vzdělání a skladatelské počátky Prvním učitelem byla Pavlu Blatnému jeho matka, která se výuce klavíru věnovala celý život. Také stálé hudební aktivity otce Josefa zanechávaly v budoucím skladateli nezanedbatelné stopy. O skladatelských pokusech lze mluvit ve věku deseti let. Tyto prvotiny však již neexistují. Pavel Blatný je neuchovával a dle vlastních slov je záměrně zničil. V patnácti letech složil svoji impresionistickou skladbu Jezero v noci a o něco později vytváří pod vlivem tvorby V. Nováka skladbu Pan. Období studia na gymnáziu bylo etapou vzniku dalších skladeb, avšak budoucnost již Pavel Blatný nespatřoval jen v hudbě a často uvažoval o dráze filmového scénáristy, nebo režiséra. Po maturitní zkoušce v roce 1950 zvítězila láska k hudbě. Rozhodl se pokračovat ve studiu hudby na brněnské konzervatoři ( zde studuje v letech 1950–55). V oboru skladby mu byl učitelem Theodor Schaefer ( *23. ledna 1904, +19. 3. 1969), klavírní hru studoval u Viléma Vaňury ( *16. března 1908, +19. ledna 1982) a dirigování u Bohumíra Lišky ( * 2. října 1914, + 8. září 1990). V této době sice inklinuje k „novým“ hudebním projevům, čímž se, dle svých slov, dostává do rozporu se svým otcem. Josef Blatný byl totiž považován za tradičního autora, který skládal hudbu oproštěnou od experimentů a vybočování z tradic. Opozicí se mu tedy stál vlastní syn, jehož hudba přímo vyhledávala konflikt a snažila se navodit změnu v dosavadním hudebním myšlení. Z této doby také pochází první dochovaná skladba Variace pro klavír ( z roku 1953). Tuto skladbu poprvé uvedl 17. června 1953 na večeru brněnské konzervatoře Vlastimil Lejsek ( *21. července 1927). Na popud manželů Lejskových pak v roce 1955 vznikla skladba Balety pro klavír, jež byly uvedeny o rok později 1. listopadu 1956 v čs. rozhlase Brno. Konzervatoř završil Pavel Blatný v roce 1955. Na svém absolventském koncertě dne 15. května 1955 uvedl skladbu Hudba pro klavír a orchestr. Toto dílo provedl symfonický orchestr Čs. rozhlasu v Brně pod vedením Břetislava Bakaly ( * 12. února 1897, +1. dubna 1958) se sólovým výstupem Vlastimila Lejska. Následující léta věnoval již relativně známý skladatel studiu hudební vědy ( v letech 1955–58) na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. V této době byl posluchačem mnohých význačných představitelů brněnské školy, Helfrtových žáků, následovníků Jana Racka a Bohumíra Štědroně. Současně s hudební vědou studoval také soukromě skladbu u Pavla Bořkovce (*10.června 1894, +22. července1972)A.. O Pavlu Bořkovci pojednává i jeho diplomová práce8, kterou v roce 1958 ukončil studia. Toto období pro autora bylo rovněž významné i po osobní stránce. V roce 1957 uzavřel sňatek s Libuší Orálkovou, která v té době působila jako odborná asistentka na brněnské univerzitě. Ze stejného roku pak pochází jedna z nejpopulárnějších skladeb Pavla Blatného, Suita 1957, která je věnována Vlastimilu Lejskovi. 10. ledna roku 1958 byla skladba úspěšně provedena v brněnském Domě umění a v klavírní verzi byla nahrána v rozhlase. V přepracované podobě pak zazněla pod názvem Suita pro dechové nástroje a klavír na Pražském jaru roku 1960. V této době vznikly i další významné skladby jako např.: Koncert pro orchestr ( premiéra 1957) a Koncert pro komorní orchestr A 8
Pavla Bořkovce studuje Pavel Blatný soukromě v letech 1955 - 57 Blatný, Pavel : Scénická hudba Pavla Bořkovce. Diplomová práce, FF MU, Brno 1958
7
(premiéra 1959). Celé první období Blatného tvorby lze označit jako inspiraci neoklasicismem. Za své největší vzory v tomto období označuje Bohuslava Martinů, Sergeje Prokofjeva a Igora Stravinského. O vlivu těchto osobností lze mluvit zejména ve skladbách vzniklých před rokem 1959. Největší inspirací mu byla IV. Symfonie Bohuslava Martinů, kterou slyšel porve až v poválečných letech. Jak sám uvádí : „Teprve tehdy sem byl ozářen proudem hudby Bohuslava Martinů, od které jsem se již nebyl schopen odtrhnout“C1. Nejednalo se však o napodobování stylu hudby B. Martinů, ale spíše o snahu zachytit a inspirovat se kompozičním tvarem díla. Pro první období skladatelské činnosti Pavla Blatného je typická vůdčí role klavíru a není se čemu divit. Skladatel v tomto období vystupoval zejména jako klavírista a to nejen sólově, ale i jako doprovod pro sólisty. Jednou z nejznámější sólistek byla Běla Dejmková- Syková ( *22. listopadu 1923), s níž provedl písně svého otce Josefa Blatného, Jana Kunce ( *27. března 1883, +11. září 1976), Sergeje Prokofjeva a mnoha dalších. Výborná schopnost improvizace mu vynesla popularitu, a tak byl zván k nejrůznějším kulturním akcím. Známé byly jeho improvizace k Pořadům poezie nejen na koncertních pódiích, ale také v televizi. Dále pak spolupracoval s rozhlasem, souborem brněnské pantomimou ( v té době součást souboru Národního divadla) a zúčastnil se celé řady zahraničních zájezdů. Nelze opomenout ani dlouhodobou spolupráci s Divadlem jednoho herce, nebo Divadlem X 61. Jak bylo již řečeno, rané tvůrčí období se u Blatného projevovalo inspirací jinými skladateli a improvizačním uměním, které tento skladatel tak dokonale ovládá. Mezník v Blatného tvorbě představuje rok 1960. Tím pomyslným mezníkem byla Suita 12 pro bas klarinet a klavír, která je jako první postavena na základech nového hudebního myšlení, jež si později získalo název Třetí proud.
3. 1. 3. Skladatelova tvůrčí období Třetí proud Další tvůrčí období je vymezeno léty 1960 – 1980. Teprve skladby tohoto období vynesly Pavlu Blatnému světový ohlas. Syntéza technik Nové hudby a jazzu se projevila ve formě „third stream music“, nebo-li „Třetí proud“. Za zakladatele tohoto nového směru, nebo chcete-li hudebního myšlení je u nás považován právě Pavel Blatný. V Americe se k tomuto pojmu dopracovala jen o několik let dříve skupina skladatelů v čele s Guntherem Schullerem ( *22. listopadu 1925). Techniky Nové hudby se staly východiskem z kompozičních vlivů působících v 60. letech. Z počátku byly tyto techniky přijímány kritikou dosti záporně, neboť se dostávaly do konfliktu se zažitými principy neoklasicistního cítění. Postupem času si však našli příznivce zejména z řad hudebníků a muzikologů. Enormní zájem o Novu hudbu tak dal vzniknout i několika tělesům, které se specializovaly právě na moderní hudbu. Blatného aktivity v tomto období směřovali do několika oblastí, ale především se zaměřoval na tvorbu vlastního třetího proudu. Třetí proud se stal módní záležitostí 60. let a zájem o Blatného vzrostl jak ze strany interpretů, tak ze strany divadelních i filmových režisérů a v neposlední řadě posluchačů. V této době vznikly skladby jako Per orchestra sintetica, nebo Koncert pro jazzový orchestr se slavnou Pasacaglií, Dialog pro soprán saxofon a mnohé další ( viz. výběr ze skladeb). Následující období od roku 1970 se však neslo již v duchu pozvolného vyčerpávání formy a příklonem k jazzrocku, který se vyznačoval elektrifikováním zvuků. Takovému trendu se Blatný bránil a jako odpověď vytvořil řadu jazzových skladeb. Skladatel si dobře uvědomoval pozvolný úpadek Nové hudby a začal hledat nová východiska. Jedním takovým byla kombinace jazzových a „klasických“ orchestrů a práce s barvou nástrojových 8
složek. Největším přínosem však bylo experimentování s možnostmi zpracování „klasických“ forem ( pasacaglia, variace, třídílná písňová forma a další) různými technikami. Tím využil prostor, který mu poskytlo spojení jazzové a artificiální hudby. Získané zkušenosti pak mohl zúročit i v dalších oblastech tvorby, a tak je toto období bohaté na produkci jevištní i filmové hudby. Návrat ke klasicko-romantické tradici Zlom v hudebním myšlení nastává u Blatného kolem roku 1980, kdy se Blatného tvorba vrací ke „klasickým“ tradicím a končí tak období produkce hudby Třetího proudu. Na tuto náhlou změnu mělo vliv hned několik aspektů. Jedním z nich bylo ochabnutí zájmu posluchačů o Třetí proud. Ten se, jako hudební projev dostává do slepé uličky, a tak bylo třeba najít z této situace východisko. Všeobecně nastává období přinášející pozvolný nástup postmodernismu i „zabydlení se v minulosti“. Největším impulsem pro změnu však bylo jakési vzdání pocty a tvůrčí smíření s umírajícím otcem. Josef Blatný byl celoživotním tradicionalistou a stál tak po celou dobu v opozici vůči svému synovi. Když Josef Blatný v roce 1980 zemřel, obrátil Pavel Blatný pozornost na tradicionalisticky orientovanou kompozici. Dárkem umírajícímu otci se stala kantáta Vrba9. Jak říká sám autor: „…chtěl sem tatínkovi udělat radost zase tradičně napsanou skladbou. On věděl, že na Erbenovu Vrbu se chystám již od mládí a celý život hledám možnost, jak tuto úchvatnou baladu zhudebnit.“C2 Pozitivní ohlas na Vrbu přivedl skladatele ke kompozici dalších kantát „erbenovského cyklu“ ze sbírky Kytice. Štědrý den i Polednice vznikly roku 1982. Premiéry se tyto skladby dočkaly 16.a 17. prosince 1983, kdy zazněly spolu s Haydnovou Vánoční symfonií a Vaňhalovým kontrabasovým koncertem na předvánočních koncertech Státní filharmonie Brno. V roce 1988 pak spatřila světlo světa další „erbenovská skladba“ Vodník. V těchto skladbách se dovršila přestavba hudební řeči směrem k široké srozumitelnosti, kterou umožnila neoklasicistní přehlednost výstavby s důrazem na melodiku. Tento druh hudebního projevu se odrazil i v dalších dílech, jako např. ve vokálně orchestrální skladbě Podivné lásky z roku 1990. Zde Blatný zhudebnil dopisy mezi Vítězslavovu Kaprálovou, Bohuslavem Martinů a Jiřím Muchou podle stejnojmenné Muchovy knihy. Neméně významnou se pak jeví i symfonická věta Zvony10, která byla věnována památce Josefa Blatného. Skladba byla napsána písňovou formou A B A´ B zcela v souladu s novou vlnou skladatelského projevu. Jak říká Pavel Blatný : „Důležitá byla srozumitelnost, sdělnost, jednoduchost a hlavně komunikativnost s posluchačem! To byl hlavní smysl návratu k melodice a k tonální hudbě.“C3 Téma smrti a vzdávání pocty lidem, kterých si vážil prostupuje nejen Zvony, ale prakticky celé třetí tvůrčí období. V roce 1985 zemřela skladatelova matka. Tato životní tragédie dala impuls k napsání skladby pro symfonický orchestr Nénie pro mou matku. Také další skladby byly zkomponovány k poctě významných osobností. Mj.: Litanie za Karla Velebného ( pro jazzový orchestr, 1990), Hommage à Gustav Mahler, Collage–hommage à J. S. Bach, Hry „Hommage à Igor Stravinskij“, Antivariace na témbr Antonína Dvořáka, Pocta Bohuslavu Martinů. 9
Blatný, Pavel: Vrba, na text K. J. Erbena, premiéra 27. listopadu 1980 v brněnském Mahenově divadle. Filharmonický sbor řídil Jan Řezníček, sóla: R. Novák, M. Blahušíková, recitátor J. Dušek, dílo oceněno Svazem Českých skladatelů 10
Blatný, Pavel: Zvony, nahráno 26. 11. 1982 Státní filharmonií Brno pod taktovkou Petra Vronského, v roce 1988 vyšla partitura tiskem s předmluvou Juraja Filase C1,C2, C3
z rozhovoru v květu 2008
9
Jak již podotkl ve své práci František Havelka1, erbenovské balady byly pozitivně přijímány. Naproti tomu však Máhlerovské inspirace a potažmo návrat k neoklasicismu nebyl brán tak jednoznačně. Zatím, co Miloš Štědroň hovořil o této skladbě jako o mistrovsky zvládnutém kusuC4, Leoš Faltus měl k právě této skladbě mnohé výhradyC5. 1. symfonieB je však dle slov skladatele syntetizujícím dílem s návratem k melodicko- harmonické struktuře a navazuje tak spíše na erbenovské kantáty. Tento nejednoznačný pohled na třetí tvůrčí období Pavla Blatného je předmětem sporu některých kritiků. Polemika se vede zejména o tom, do jaké míry je možné čerpat ze starých principů, zároveň se neopakoval a nerozmělňovat již dávno ověřené postupy. Toto dilema si zřejmě žádá větší časový odstup i když sám skladatel označil své třetí údobí již za ukončené. Jevištní, filmová a televizní tvorba Na začátku let šedesátých se Blatného tvorba obohacuje o další hudební žánry. Brno v této době zažívá velkou kulturní „renesanci,“ která zasahuje všechny sféry umění. Toto prostředí také působí pozitivně na osobní vývoj Pavla Blatného, kterého lze již v této době považovat za zkušeného skladatele. Vědomě vstřebával vnější podněty a jeho hudba se dostala jak na pódia brněnských divadel, tak i do filmů a televizních inscenací. Ostatně díla pro účely těchto žánrů píše skladatel dodnes. V letech 1959 – 1972 byl Pavel Blatný jedním z důležitých a velmi produktivních skladatelů, tvořících hudbu do inscenací Mahenovy činohry. Zásluhou na této skutečnosti byla bezesporu spolupráce Pavla Blatného s režisérem Mahenova divadla Aloisem Hajdou. Prvním produktem jejich souhry byla divadelní hra Petera Hachse Mlynář ze Sanssouci, která měla premiéru 16. října 1960. Následující sezóny se dočkala premiéry i Čapkova Válka s Mloky v režii Jana Fischera uvedená s Blatného hudbou, uvedená v divadle bratří Mrštíků. Další následovala hudba k cirkusu poezie Miloše Macourka Člověk by nevěřil svým očím, muzikál na námět Marca Connellyho Černošský Pánbůh a Proroci, veršovaná komedie Josefa Kainara Nebožtík Nasredin a snad nejznámější česká dramatizace hry Jeana Paula Sartra, Ďábel a Pánbůh. Také další plody spolupráce Blatného a Hajdy doznaly velkých úspěchů (viz soupis). Důvodem pozitivního ohlasu na tato díla byl vytříbený vkus obou umělců při výběru literárních námětů a mistrně provedená souhra scénické a hudební režie. Scénická hudba Pavla Blatného se pohybuje v širokém žánrovém spektru od autorovy klavírní improvizace přes muzikál, balet, pantomimu až ke zpěvohře, při čemž až na určité výjimky je text čerpán z děl světoznámých dramatiků. C4
Štědroň, Miloš: Studiový koncert státní filharmonie Brno. Hudební rozhledy, 1984, roč. 37, (č.10), str.442 „Logika skladby není vyvozena z mahlerovských citátů, nebo z jejich postupného či kontrastního zcizování. Spíše je vytvořen symfonicky výstižný oblouk, v němž zejména smyčcové nástroje svými polohami navozují vztah k mahlerovské hudbě. To je však vše. Blatný se nesnaží o konkrétnost a popisnost, nehistorizuje ani nevytváří kolážové situace. Z mahlerovského myšlení přebírá především momenty antigradace a zvukovou nonšalantnost, která ovšem nejde cestou mahlerovského pesimismu...“
C5 Faltus, Leoš: Studiový koncert státní filharmonie Brno. Hudební rozhledy, 1986, roč.39, (č.3). Str.108 - Blatný je dle něj „skladatel u něhož se nemohou objevit fakturou, či instrumentálně selhávající místa.“ V této recenzi si Leoš Faltus položil otázku: „Do jaké míry jde hrdě exploatovat dědictví koncízně a systémově vyslovených děl.“ B
Premiéra v Divadle bratří Mrštíků 2. prosince 1962, hraje Foersterovo dech. Kvinteto, členové Státní filharmonie Brno, sólisté orchestru Gustava Broma ( J. Hnilička, J. Audes, O. Bláha)
10
Televizní a filmovou hudbu skládal Blatný od roku 1963 až do vážného onemocnění a odchodu do důchodu v roce 1992. V této době působil v Československé televizi jako hudební režisér, dramaturg a vedoucí hudebního vysílání ( od 1973). Současně však intenzivně spolupracoval i s Československým rozhlasem, kde bylo také nahráno velké množství jeho skladeb. V 70. letech sám moderuje cyklus Moravský hudební život. Důležitým počinem Pavla Blatného bylo také uvádění Stravinského skladeb na Mezinárodním hudebním festivalu v Brně v roce 1988. Blatného hudba byla hojně vyhledávána v archivech Československé televize při vytváření řady krátkých filmů zejména dokumentárního charakteru. V letech 1964 – 72 bylo použito Blatného tvorby ve 143C dokumentárních filmech. Další oblastí tvorby je hudba filmová, kde v rozmezí let 1963 – 93 vzniklo okolo 106D původních filmových skladeb. Největší podíl pak tvoří skladby k celovečerním detektivním filmům natočených Petrem Schulhoffem ( *10. července 1922, +4. května 1986). Díky kladným ohlasům na filmovou hudbu se Blatný dočkal i četných vizualizací a filmových zpracování svých skladebE. V roce 1977 natočila Ostravská televize dvě Blatného opery a s úspěchem je uvedla pod společným názvem Pohádky lesaF. Důležité jsou také filmové profily, které natočila Československá televize vždy ke skladatelově výročí. První profil vznikl v roce 1981 a o deset let později byl natočen další v rámci cyklu Moravský hudební život. Kromě Pavla Blatného v něm vystoupila řada českých i zahraničních souborů a umělců. Nejnovější profil pak vznikl v roce 1996 k autorovým pětašedesátinám a představuje kompletní průřez skladatelovým dílem. Scénická hudba Pomineme- li skladby „Třetího proudu“, je scénická hudba jedna z nejrozsáhlejších forem, které Pavel Blatný skládal. Jeho hudba doprovázela od počátku šedesátých let mnohé inscenace na divadelních scénách po celém Československu. Krom brněnských divadel, zazněla Blatného hudba v několika inscenacích divadla Pracujících ve Zlíně ( tehdy Gottwaldově) a ve Státním divadle Oldřicha Stibora v Olomouci. Dále Pavel Blatný složil hudbu pro Horácké divadlo v Jihlavě, pro činohru v Opavě, Ústí nad Labem, Kladně, či Plzni, a v neposlední řadě pro divadlo Laterna Magika v Praze. Za nejrozsáhlejší lze považovat spolupráci s Mahenovým divadlem v Brně. Blatný zde spolupracoval s mnohými významnými režiséry např.: s Josefem Henkem ( *12. ledna 1933, +19. března 2006), Rudolfem Jurdou ( *12. prosince 1921, +26. června 1978), Liborem Plevou ( *6. ledna 1923), Milošem Hynštem ( *19. prosince 1921 ), nebo Jaromírem Roštínským ( *23. července 1942). Velice plodnou se ukázala spolupráce s Aloisem Hajdou ( *7. července 1928) – soupis inscenací viz. další kapitoly. C
a DDle záznamů Ochranného svazu autorů Filmová podoba Koncertu pro jazzový orchestr, provedl JOČR pod taktovkou K. Krautgartnera, režie J. Kučera, Čs. televize Praha 1965; Vizualizace skladby 10´30´´ pro symf. orchestr, provedla Státní filharmonie Brno, řídil J. Waldhaus, režie F. Kaucký, Čs. televize Brno 1967; Filmová podoba Passacaglie pro varhany a sochařské dláto (1967) a Apel (1979), obě skladby hrála Státní filharmonie Brno za řízení. F. Jílka, režie F. Kaucký, Čs. televize Brno; Filmová podoba Suity pro dechy a klavír, Komorní harmonie –L. Pešek aj. Kozderková, režie S. Studený,Čs. televize Praha 1964 F Opery Studánka na libreto Zbyška Malého a Domeček na text Kamila Bednáře E
11
3. 1. 4. Literární činnost, přednášky a ocenění Blatného dílo se neomezuje jen na pole hudební. Velkou část jeho tvorby tvoří literární činnost. Kořeny tohoto zájmu musíme hledat opět v minulých generacích rodu Blatných. Samotné zmapování tohoto terénu by vystačilo na další práci. Důležité však je, že jeho rozsáhlé dílo zasahuje hned do několika žánrů. Samotné literární aktivity by se daly rozdělit do tří respektive čtyř oblastí. První z nich jsou pojednání o dílech jiných autorů. Důležitou publikací tohoto směru je práce o Pavlu Bořkovcovi8 a o skladbách o něco staršího Jana Nováka.11 Druhou a významnější oblast tvoří rozbory a výklady k vlastním skladbám. Díky nim pak můžeme pochopit principy a motivace vedoucí k hudbě třetího proudu, výklad pohnutek ke změnám stylových posunů a jejich hudební zdůvodnění. Třetí část jeho literárního díla je složena ze stovek průvodních slov k nejrůznějším typům hudebních pořadů. Patří sem projevy psané pro koncertní a divadelní pódia, rozhlas, televize i stovky drobnějších literárních prací. Z tohoto díla pak vychází poslední žánr Blatného tvorby, hudební fejeton, jež je dokladem skladatelova stylistického talentu, smyslu pro humor a vytříbeného postřehu. Pavel Blatný rovněž absolvoval několik přednášek, seminářů a kurzů ( mj. Darmstadt, Remscheid, Burghausen, nebo letní kursy pro Novou hudbu, konané v různých italských městech). Pedagogické činnosti se sice nevěnoval soustavně, ale na některých kurzech, kterých se účastnil postupem času sám přednášel ( např.: Berklee School v Bostonu 1968). Krom toho působil externě v letech 1980–92 na Janáčkově akademii múzických umění, kde přednášel o filmové a scénické hudbě, či rozboru skladeb. Nezanedbatelná jsou ocenění, kterých Pavel Blatný získal za život celou řadu. V roce 1964 dostal čestné uznání Svazu československých skladatelů v soutěži o filmovou hudbu. Toto ocenění mu bylo uděleno za hudbu k filmu Vrah skrývá tvář, a v letech 1966 a 1967 zvítězil na skladatelské soutěži Mezinárodního jazzového festivalu Praha. Hned několikrát se umístil na předních pozicích v žebříčcích předních jazzových časopisů (Down BeatG) Z dalších významných cen můžeme uvést např.: cenu Svazu českých skladatelů a koncertních umělců za rok 1981, kterou získal za kantátu Vrba, nebo cenu kritiky Týdne nové tvorby z roku 1982 za skladbu Zvony. Velice důležitá je také krajská cena Leoše Janáčka z roku 1984 za kantáty Štědrý den a Polednice, cena Anfiteatro d´Argento (Avella – Neapol 1989) za celoživotní dílo, nebo cena města Brna za hudební umění 1999. Dílo Pavla Blatného je kvantitativně a hlavně kvalitativně jedno z největších v českém prostředí 2. poloviny 20. století. Jeho tvorba je však známa nejen v Čechách a na Moravě, ale díky „třetímu proudu“ i v zahraničí. Samotné stylové změny, které jeho tvorba zaznamenala, nevyvolaly jednoznačné postoje v řadách hudebníků. Dodnes je předmětem sporů jeho myšlenkový obrat ze začátku 80. let, který snad nejvíce vzbuzoval rozporné reakce – od obdivně kladných až po příkře odmítavé. Nápaditost, spontánnost a zároveň tradicionalismus jeho hudby však znamená přínos pro moravskou skladatelskou školu a potažmo českou hudbu. Originalita nápadu, schopnost asimilovat nové podněty, vysoký intelekt a velmi dobrá muzikálnost. To vše představuje Pavel Blatný, jedena z výrazných postav hudebního života v Brně a nejen tam. 11
Blatný, Pavel:Baletti á 9 Jana Nováka. Hudební rozhledy, 1956, roč. 9, (č.23), str. 971-974 v kategorii skladatelský talent zasluhující většího uznání: 1966 osmé místo, 1967 páté, 1968 třetí; v anketě Evropské jazzové federace 1969 získal mezi skladateli druhé místo
G
12
3. 2. Soupis děl
3. 2. 1. Samostatná jevištní tvorba Muzikály •
Válka s Mloky
Volná parafráze na motivy románu Karla Čapka „Nechtěli jsme v naší dramatizaci ilustrovat Čapkův román na jevišti. Chtěli jsme oživit ty myšlenky, které zůstaly živé dodnes. Chtěli jsme ukázat, že kapitalismus nutně i dnes plodí své mloky. I dnes žijí Bondyové, kteří za své zisky jsou ochotni prodat celou zeměkouli. Chtěli jsme prodloužit Čapkovu metaforu o mlocích dodneška, nechtěli jsme však násilně aktualizovat. Jsme přesvědčeni o tom, že divák ucítí v tomto velikém básnickém příměru i problémy dnešní doby. Autorův humor a ostrý satirický pohled pak tvoří odrazový můstek pro volnou jevištní parafrázi, která chce pobavit, rozveselit, ale i varovat.“ Jan FišerC6 Vznik: 1961 Premiéra 6. července 1962 v divadle Bratří Mrštíků Notový materiál uložen v hudebním archívu Národního divadla v Brně – Obsahuje 9 sólových partů, 10 sborových partů. Scénář uložen v archivu Národního divadla v Brně a v archivu JAMU Dramaturgická úprava: Iva Herciková a Jan Fišer Hraje jazzový orchestr Erika Knirsche Režie: Jan Fišer Asistent režie: Karel Adam Výtvarník: Milan Zezula Texty písní: J. R. Pick Aranžmá písní: Erik Knirsche Kostýmy: Věra Fridrichová Osoby a obsazení: G. H. Bondy – Jiří Tomek Tajemník – František Bohdal Van Toch – Vilém Pfeiffer Dingle – Karel Adam Jensen – Ladislav Večeřa Abe – Jan Němeček Fred – Jaroslav Dufek Lilly – Dagmar Pistorová C6
doslov autora scénáře uvedený v programu představení
13
Judy – Růžena Michalová Mlok – Miloš Chmelař Ředitel ZOO – Jiří Dušek Greggs - Vladimír Palvar Doktor – Miroslav Knoz Profesor – František Bohdal Volavka – Jiří Dušek Brinklaer – Vilém Pfeiffer Dr. Hubka – Vladimír Pavlar První člen správní rady – Ladislav Večeřa Druhý člen správní rady – Jaroslav Dufek Třetí člen správní rady – Karel Adam Paní Bondyová – Alena Růžičková Průvodce – Karel Adam Číšník – Jan Němeček Spisovatel – Miroslav Knoz Jeho žena – Libuše Billová Schultze – Milan Moravec Poslanec – Ladislav Večeřa Ministr – Vladimír Pavlar Profesor Meynert – Karel Adam Pan X – Jří Dušek První chuligán – Jaroslav Dufek Druhý chuligán - Jan Němeček Fred Dalton – Ladislav Lakomý •
Černošský pánbůh a proroci
Muzikál na námět Marca Connellyho. Upraveno dle jeho původní hry The Greene Pastures, inspirována přepisem bible Roarka Bradforda Vznik 1957 Premiéra 23. Března 1963 v Mahenově divadle Notový materiál uložen v hudebním archívu Národního divadla v Brně - Obsahuje 6 orchestrálních partů Autor: Marc Connelly Režie: Alois Hajda Dramaturgie: Jaromír Vavroš Choreografie: Rudolf Karhánek a Marie Turková Překlad: Josef Mach Upravil: Vladimír Fux Překlad písní: Jiří Joran Hraje jazzový kvintet Leona Slezáka Výprava: Alois Mikulka 14
Osoby a obsazení: Pánbůh – Karel Kabíček Archanděl Gabriel – Oldřich Celerýn Adam,Japhet, Mojžíš, Kurýr – Otakar Dadák Kain, Saul, David – Rudolf Jurda Abel, Zpěvák, Eliáš, Satan – Rudolf Krátký Andělský zmrzlinář, Noe, Samuel – Arnošt Navrátil Sem, Hráč, Daniel – Jiří Papež Tlustý anděl, Druhý hráč, Aaron – Václav Kyzlink Štíhlý anděl, Muž v boudě, Ham, Vrchní kouzelník, Nabuchodonozor – Zdeněk Kampf Farao – Karel Hospodský Eva, Mrs. Uriášová – Miriam Hynková Kainovo děvče, Zeba, Salome – Blažena Rýznarová Andělská matka, Mrs. Noemová – Marie Pavlíková Zpěvačka – Jarmila Veselá, Jarmila Ludvíková •
Adam Stvořitel
Komedie o 7 obrazech „Adam Stvořitel je hrou o tvoření a boření. Říká, že tvořit je těžší než bořit. Že však nelze odlučovat jedno od druhého, protože vždycky bylo, jest a bude něco mladého, co tvůrčím úsilím vzniká, a něco starého, co přežilo a musí být smeteno. Je to hra o dialektické jednotě tvoření a boření. Jednostranné zbožnění složky budovatelské se společnosti nevyplácí ( období kultu), stejně jako se společnosti nevyplácí jednostranná konjunktura bořitelství ( dnes). ( Obé se mohlo a může vyplácet jen jednotlivcům chtivým kariéry).“ Miloš HynštC7 Vznik 1964 Premiéra 31. května 1965 v Janáčkově divadle Notový materiál uložen v hudebním archívu Národního divadla v Brně – Obsahuje 4 orchestrální party scénické hudby, 11 orchestrálních partů, 12 sborových partů. Autor: Karel a Josef Čapkovi Režie: Miloš Hynšt Dramaturgie: Bořivoj Srba Dirigent: Gustav Brom Výprava: Miloš Tomek Kostýmy Jan Najmr Hraje orchestr Gustava Broma Písně na slova básní Karla Čapka zpívá Helena Blehárová C7
Režisérova poznámka na okraj inscenace uvedená v programu představení
15
Osoby a obsazení: Adam – Leopold Franc Alter Ego – Josef Králík Nadčlověk Miles – Boleslav Roček Eva – Libuše Geprtová, Helena Kružíková Lilith – Viola Javůrková, Jana Kuršová Žena Alter Egova – Vlasta Fialová Rétor – Stanislav Hejný Poeta – Jiří Papež Vědátor – Zdeněk Martínek Romantik - Oldřich Vykypěl Hedonik – Oldřich Celerýn Filosof – František Šlégr Osoby stvořené Alter Egem: 1. AE – Zdeněk Kampf 2. AE – Jiří Horák 3. AE – Ivan Němec 4. AE – Miroslav Filkuka 5. AE – Pavel Malimánek 6. AE – Karel Večeřa Zmetek – Rudolf Chromek 1. opilec – Jan Odl 2. opilec – Oldřich Celerýn Velekněz – Karel Hospodský Novic - Václav Postránecký Strážník – Arnošt Navrátil Hlídač – Arnošt Navrátil • Polly aneb žebrákova opera ve dvou dílech aneb komedie na pokračování, roku 1728 dílem uvedená v královském divadle v Lincolnsinn Fields a dílem jeho milostí lordem komořím zakázaná „V naší inscenaci uvádíme obě hry – Žebrákovu operu i Polly v adaptaci, která chce nechat promluvit především Gayovy – byť restaurované – originály, přesvedčena, že jeho vtip, moudrost i pamfletický posměšek v tónu Hoghartových rytin ještě nevyprchal a má se – bohužel dosud – do čeho opřít.“ Jaromír VavrošC8 Vznik: 1965 Premiéra 12. února 1966 v Mahenově divadle Notový materiál uložen v hudebním archívu Národního divadla v Brně – Obsahuje 15 orchestrálních partů. Autor: John Gay C8
Poznámka dramaturga v doslovu programu představení
16
Režie: Alois Hajda Asistent režie: Václav Kyzlink Dirigent: Jan Šrubař Instrumentace: 1. díl J. Bárta, 2. díl O. Bláha Scéna: Miloš Tomek Kostýmy: Alois Mikulka Choreografie: Jiří Nermut Dramaturgie: Jaromír Vavroš Osoby a obsazení: Prolog Ředitel – Josef Králík Žebrák - Josef Husník Herec - Oldřich Slavík Druhý herec – Václav Postránecký Herečka – Jarmila Lázničková I.díl Práskač – Josef Králík Lapák – Zlatomír Vacek Macheath – Oldřich Slavík Chmaták – Václav Postránecký Kuba Vyškub – Václav Kyzlink Honza Kopřivoprsťák – Oldřich Celerýn Vilda Strašbidlo – Vladimír Kulhavý ( posluchač JAMU) Bertík z Vřesoviště – Viktor Vrabec ( posluchač JAMU) Eda Štípák – Jan Odl Mates z Mincovny – Josef Husník Béna Vostrejch – Miroslav Částek Číšník – Mojmír Pásek Žalářník – František Šlégr Paní Práskačová – Vlasta Fialová Polly Práskačová – Jana Hlaváčková Lucy Lapáková – Arnoštka Mohelská Diana Šlundrová – Jana Kuršová Jenny Potáplice – Libuše Geprtová Madam Lichometná – Jarmila Lázničková Dolly Poběhlice – Miroslava Jandeková Madam Rejpalová – Hana Tesařová ( posluchačka JAMU) Bětka Hampejznice – Jasna Štrynclová ( posluchačka JAMU) Zuzka Frajerka – Viola Javůrková Mařka Troufalová – Míla Urbánková II.díl Dukát – Oldřich Celerýn Morano – Oldřich Slavík Vanderblui – Václav Postránecký Ouvazník – Miroslav Částek 17
Hampejzník – Zlatomír Vacek Houfnice – Jan Odl Laguerre- Václav Kyzlink Pohetohí – Josef Králík Kauvauki – Josef Husník Lokaj – František Hromada ( posluchač JAMU) Druhý lokaj – Otakar Prajzner ( posluchač JAMU) Třetí lokaj – Vladimír Picmaus ( posluchač JAMU) Indián – František Šlégr Druhý Indián – Viktor Vrabec ( posluchač JAMU) Polly – Jana Hlaváčková Paní Dukátová – Stanislava Strobachová Diana Šlundrová – Jana Kuršová Jenny Potáplice – Libuše Geprtová Damaris – Viola Javůrková Šlumpna – Miroslava Jandeková Děvka – Jasna Štrynclová ( posluchačka JAMU) Druhá děvka Hana Tesařová ( posluchačka JAMU)
Délka představení 2h 45min.
•
Aprílová komedie aneb cokoliv chcete
Jedná se o muzikálové variace na Shakespearův Večer tříkrálový. Premiéra 27.dubna 1968 v divadle Bratří Mrštíků Dramaturgická úprava: Milan Pásek Překlad a textová úprava: Václav Renč Hraje orchestr Josefa Karena Režie: Milan Pásek Asistent režie: Pavel Pecháček ( posluchač JAMU) Výtvarník: Milan Zezula Choreografie: Marie Turková Instrumentace písní: Josef Karen Korepetice: Ivo Jech Představení řídí: Jaroslav Jarský Osoby a obsazení: Šašek - Jan Kučera Orsino - Miloš Jahoda Sebastiano - Miloš Kročil Antonio - Ladislav Večeřa / Mojmír Heger Námořník - Jaroslav Jarský Tobiáš Bečka - Ladislav Mareček 18
Ondřej Bledule - Jaroslav Kuneš Malvolio - Stanislav Zindulka Olivie - Alena Svatošová ( posluchačka JAMU) Viola - Jana Gazdíková Marie - Libuše Billová
19
Opera •
Domeček
Operní pohádka pro děti Premiéra 4. května 1989 v Komorní opeře M. Wasserbauera Režie: A. Vaňáková Dirigent: E. Holiš Výtvarník: K. Zmrzlý Hudební nastudování: E. Holiš, T. Varga Libreto: Kamil Bednář Osoby a obsazení: Žabka – Hana Fojtková, Eva Svobodová Myška – Zuzana Blašková, Lea Pisková Kohout – Zacharij Mazničenko Ježek – Tomáš Krejčí Vlk – Alexandr Müler Liška - Jana Filípková, Magdalena Kožená Medvěd – Aleš Procházka
Opera uvedena v rámci představení pěveckého oddělení Brněnské konzervatoře. Spolu s operou Domeček byly uvedeny opery Potopa Jana Duchoně a Veselohra na mostě Bohuslava Martinů.
20
Balet •
Metamorfózy
Večer soudobého baletu Premiéra 26. prosince 1966 v divadle Reduta Režie: Evžen Sokolovský Choreografie: Věra Avratová Výprava: Vojtěch Štolfa Kostýmy: Alois Vobejda Program: 1. Benjamin Britten Metamorfózy (šest proměn podle Ovidia opus 49 pro hoboj sólo- hraje Vítězslav Hanus) I. Pan – tančí Miroslav Strejšek a Petra Vévodová II. Phaeton - tančí Jan Šprták–Puk III. Niobe – tančí Milada Mikulová IV. Bacchus – tančí Josef Kubálek, Jitka Bartošová, Hana Machatová a Jana Zápařková V. Narcissus – tančí Karel Janečka a Marta Doležalová VI. Arethusa - tančí Věra Vágnerová a Ludvík Kotzian Ovidiovy verše recituje Miriam Hynková 2. Pavel Blatný Suita 12 – hraje Josef Horák a Pavel Blatný 3. Miloslav Ištvan Musica aspera – tančí Věra Avratová a Miroslav Strejček - hraje Alena Veselá 4. Pavel Blatný Ráno sester – tančí Hana a Jiřina Machatovy - hraje orchestr Gustava Broma - sólo Jaromír Hnilička 5. Alois Piňos Konflikty – tančí Věra Vagnerová, Josef Kubálek, Věra Avratová, Jarmila Slezáčková - hrají Sonatori do Praga 6. Miloslav Ištvan Odysea lidického dítěte- hraje doc. Milan Máša 7. Alois Piňos Letní monology – tančí Věra Avratová a Jan Šprlák-Puk - hraje Josef Horák 8. Jan Novák Dulces Cantilenae – marta Doležalová, Ludvík Kotzian, Milada Mikulová - hraje František Kopečný - zpívá Alena Němcová 9. Camille Saint- Saëns – Pavel Blatný Umírající labuť – tančí Věra Avratová, Karel Janečka, Petra Vévodová, Hana a Jiřina Machatovy, Jan Šprlák-Puk, Miroslav Strejček, Ludvík Kotzian – hraje Státní filharmonie Brno – řídí Jiří Pinkas 21
•
České fragmenty a fantazie
Baletní koncert k Roku české hudby a stému výročí trvání českého divadla v Brně Premiéra 25. května 1984 v Janáčkově divadle Režie: národní umělkyně Olga Skálová Scéna: Vojtěch Štolfa, Věra Vágnerová Hudba ze záznamu: Emil Stařík Text průvodního slovo dramaturgyně: Eugenie Dufkové přednese Ladislav Lakomý Hudební spolupráce: Alena Husáková, Ingrid Stolařová Program: Předehra neznámého autora Josef Fiala: DIVERI'ISSEMENT IN DIS Choreografie: národní umělkyně Olga Skálová Tančí: Šárka Vachová, Soňa Zejdová, Miluše Jedličková, Alena Kolegarová, Dana Dvořáková, Boris Hanák, Antonín Michna, Zdenek Kárný, Karel Littera, Martin Souček, Bronislav Roznos, Cyril Štampach, Pavla Šmerová, Jana Veselá Pavel Josef vejvanovský: BALETTI Choreografie: Ludvík Kotzian Tančí: Miluše Jedličková, Soňa Zejdová, Šárka Vachová, Antonín Michna, Petr Přibyl, Boris Hanák Josef Suk: RADÚZ A MAHULENA Choreografie: Jiří Kyselák, Tančí: Eva Trnková, Jiří Kyselák Bohuslav Martinů: TOCCATA E DUE CANZONI Choreografie: Daniel Wiesner Tančí: Alena Kolegarová, Igor Vejsada, Magda Hrnčálová, Broňa Kaloudová, Ivana Kašparová, Alena Nechvátalová, Saša Pánková, Eva Roučková, Vanda Skopalová, Dana Dvořáková, Šárka Vachová, Nikola Pecháček, Jiří Šimek, Lubomír Večeřa Bohuslav Martinů: ISTAR Choreografie: Jiří Kyselák, zasloužilá umělkyně Jarmila Bařinková Tančí: Marie Šlezingrová, zasloužilý umělec Zdeněk Hanzlovský Leoš Janáček: TARAS BULBA Choreografie: Jiří Kyselák Tančí: Soňa Zejdová, Zdeněk Kárný Pavel Blatný: RYTMY A TEMBRY Choreografie: zasloužilý umělec Luboš Ogoun Tančí: Eva Trnková, Ivan Příkaský 22
Miloslav Ištvan: HRA Choreografie Jiří Kyselák Tančí: Dagmar Maštalířová, Igor Vejsada, Lubomír Večeřa Pavel Blatný: EVOLUCE Choreografie: zasloužilý umělec Luboš Ogoun Tančí: Broňa Kaloudová, Julie Kubaláková, Dagmar Maštalířová, Eva Trnková, Ivo Leopold, Milan Potůček, Petr Přibyl, Ivan Příkaský Délka představení 2h
23
Pantomima •
Pavel Vrbka – Dušan Pařízek: Příběh pouze pro všechny
Pantomimické frašky Příběh pouze pro všechny byla první premiéra profesionálního pantomimického sboru Státního divadla v Brně Vznik: 1968 Premiéra 5. října 1968 ve Státním Divadle Brno Režie: Miloš Slavík Hudba: Pavel Blatný Choreografie: Dušan Pařízek, Richard Rýda Scén a kostýmy: Alois Vobejda Hrají: Eva Brázdová, Jiřina Švarcová, Ota Bridl, Pavel Blatný, Richard Rýda, Dušan Pařízek Program: Proměny: mimické studie Songy: stará overtura píseň s věčným refrainem serenada amorosa lyrické intermezzo koncert pro lásku a psací stroj Příběhy: příběh pouze pro odvážné aviatiky příběh pouze pro mladé muže příběh pouze pro reklamní agentury příběh pouze pro lepší společnost příběh pouze pro všechny
24
•
Bludiště
Celovečerní pantomima o 2 dílech ( 16 scénkách) Vznik 1969 Premiéra 9. června 1969 v Divadle Reduta Libreto pořadu: Dušan Pařízek Režie: Stanislav Fišer Hudba: Pavel Blatný Pantomimická úprava scénáře: Dušan Pařízek a Věra Waldhansová j. h. Výprava: Alois Vobejda Pohybová spolupráce: Hana Machová j. h. Hrají: Věra Waldhansová, Jiřina Švarcová, Ota Brídl, Pavel Šule, Pavel Blatný, Dušan Pařízek
25
3. 2. 2. Scénická hudba •
Miloš Macourek: Člověk by nevěřil svým očím
Cirkus poezie Miloše Macourka Premiéra 2. prosince 1962 v divadle bratří Mrštíků v Brně Režie: Josef Henke Hudba: Pavel Blatný Choreografie: Luboš Ogoun Výtvarník scény a kostýmů: Luboš Hrůza Grafiky: František Tichý Asistent režie: Pavla Severýnová Osoby a obsazení: První přednašečka – Darmar Pistorová Druhá přednašečka – Růžena Michalová Třetí přednašečka - Libuše Billová Čtvrtá přednašečka Jiřina Prokšová První přednašeč – Jiří Dušek Druhý přednašeč- Jiří Tomek Třetí přednašeč – Jan Němeček Čtvrtý přednašeč – Bohumil Slezáček První tanečnice – Marta Cvejnová, posluchačka konzervatoře Druhá tanečnice – Radka Pokorná, posluchačka konzervatoře Tanečník – Zdislav Zelinka Klavírista – Pavel Blatný Bubeník – Lukáš Toman •
Jean- Baptiste Poquelin Moliére: Pán z Prasečkova Komedie a balet o 2 dějstvích
Premiéra 11. července 1963 v Mahenově divadle Notový materiál uložen v hudebním archívu Národního divadla v Brně – Obsahuje 4 orchestrální hlasy a 1 klavírní výtah – hudba Pavel Blatný Režie: Rudolf Jurda Hudba: Pavel Blatný Dirigent: Leo Slezák Choreografie: Míra Figarová Výprava: Vojtěch Štolfa Výtvarník kostýmů: Inez Tuschnerová 26
Překlad: Svatopluk Kadlec Osoby a obsazení: Moliére – Leopold Franc Bejárd ( hrající pána z Prasečkova) – Rudolf Chromek Slečna Béjartová ( jako pletichářka Nerina) – Jarmila Lázničková Slečna Moliérová ( jako Orontova dcera) – Myriam Hynková Slečna Duparcová ( jako Lucinka) - Miroslava Jandeková La Grande ( hrající Oronta) - Miloš Hájek Brécourt ( jako Neapolitán Sbrigani) – Zdeňek Kampf Du Croisy ( jako Juliin nápadník Erast) – Jiří Papež La Throrilliére – Rudolf Jurda V úlohách dalších členů Moliérovy společnosti vystupují: První lékař – Oldřich Vykypěl Druhý lékař – Karel Kubíček Lékárník – Oldřich Celerýn Seržant – Václav Kyzlink první Švýcar – Arnošt Navrátil Zpěv: J. Ohnoutková a P. Stejskal ( posluchači JAMU) Tančí: Babáková, J. Bečicová, M. Cvejnová, J. Hájek, O. Langrová, M. Prchlíková, E. Simonková, D. Veselý, J. Veškrna, Z. Zelinka ( posluchači konzervatoře) •
Josef Topol: Konec Masopustu Premiéra 15. října 1963 divadlo Julia Fučíka, Výstaviště Brno
Režie: Libor Pleva Hudba: Pavel Blatný Výtvarník: Antonín Vorel Choreografie: Jiřina Ryšánková Osoby a obsazení: Král – Dorek Rosenmayer Jindřich - Eduard Muroň Marie – Libuše Vaněčková Cihlář – Karel Fajt Smrťák – Vilém Lamparter Věra – Libuše Přichystalová, Olga Hegerová Paní Pražka – Jitka Rákesníková Rafael – Jaroslav Tuček Petr – Milan Vlachovský, Milan Pacák Předseda – Mojmír Heger Tajemník – Lubomír Pavelek 27
Anežka ( jedna z maškar) – zasloužilá umělkyně Marie Waltrová Mladík ( Husar) – Jiří Olijnyk Michal ( Maškara s bubnem) – Jaroslav Jarský Pavlíček ( Maškara s trubkou) – Ladislav Šamlot Maškarní průvod – šašci – Jana Walterová, Eva Hradilová, František Hruška - vojáci – Olga Hegerová, Libuše Přichystalová, Milan Pacák, Milan Vlachovský •
Josef Kainar: Nebožtík Nasredin
Komedie o 3 dějstvích Premiéra 18. října 1963 v Mahenově divadle Notový materiál uložen v hudebním archívu Národního divadla v Brně – Obsahuje 6 orchestrálních partů Režie: Alois Hajda Hudba: Pavel Blatný Nahrál sextet Leona Slezáka Dramaturgie: Jaromír Vavroš Choreografie: Luboš Ogoun Výprava: Alois Mikulka Osoby a obsazení: Nasredin – Josef Karlík Nasredinova žena – Jana Kuršová Správce vodovodu – Leopold Franc Obchodník - zasloužilý umělec Jaroslav Lokša Švec – Rudolf Chromek Imám – Štěpán Zemánek Sedlák – Václav Kyzlink Učitel – Jiří Papež Žebrák – Zdeněk Kampf 1. klepna – Jarmila Lázničková 2. klepna – Stanislava Strobachová Fatima – Božena Rýznarová Timur Lenk – Zdeněk Martínek Timurova první žena – Helena Kružíková Starý mazák – Karel Meister Veterán – Josef Štefl Tanečnice – Božena Rýznarová Yrylaj, tisícník – Oldřich Celerýn Posel – Vilém Gabriel Asrael – zasloužilý umělec Karel Hospodský
28
•
Jean Paul Sartre: Ďábel a pánbůh
Hra o 3 dějstvích Premiéra 17. září 1964 v Mahenově divadle Režie: Alois Hajda Hudba: Pavel Blatný Nahráli členové Státní filharmonie Brno Dramaturgie: Jaromír Vavroš Výtvarník scény: Miloš Tomek Výtvarník kostýmů: Jiří Janeček Asistent režie: Milan Vágner Překlad: A. J. Liehm Zpěv: Dr. B. Syková Osoby a obsazení: Goetz – Josef Karlík Heinrich – Josef Štefl Nasty – Zdeněk Martínek Tetzel – Otakar Dadák Karl – Oldřich Celerýn Hilda – Helena Kružíková Kateřina – Vlasta Fialová Arcibiskup – Karel Meister Linhart – Josef Husník Heinz – zasloužilý umělec Karel Hospodský Schmidt – Štěpán Zemánek Gerlach – Rudolf Krátký Bankéř – Karel kabíček Prorok – Zdeněk Kampf Měšťan – Arnošt Navrátil Biskup – Zlatomír Vacek Muž z lidu – Milan Vágner Herrmann – Leopold Franc Franz – zasloužilý umělec František Šlégr 1. venkovan - Viktor Vrabec ( posluchač JAMU) 2. venkovan – Svatopluk Říčánek (posluchač konzervatoře) Schulheim – Boleslav Roček Ritschel – Václav Kyzlink Stařec – Stanislav Hejný Malomocný – Jiří Papež Venkovan – Bohuš Smutný Silák – Oldřich Vykypěl Jeden z velitelů – Miloš Hájek 1. žena – Stanislava Strobachová 2. žena – Viola Javůrková 29
Učitelka – Jana Kuršová Mladá žena – Blažena Rýznaová Čarodějka – Jarmila Lázničková Stařena – národní umělkyně Jarmila Urbánková Žena – Míla Urbánková Délka představení 3 h •
Miroslav Krleža: Aretheios aneb Legenda a svaté Ancille, Rajském ptáku
Fantazie o 2 dějstvích ( 5 obrazů) Premiéra 4. prosince 1964 Režie: Alois Hajda Hudba Pavel Blatný Dramaturgie: Bořivoj Srba Výprava Miloš Tomek Výtvarník kostýmů: Věra Fridrichová Asistent režie: Petr Scherhaufer ( posluchač JAMU) Překlad: Dušan Karpatský Osoby a obsazení: Aretheios, archiiatrus na palatinském dvoře – Josef Štefl Livie Ancilla, jeho žena – Helena Kružíková Chrysippus, Aretheiův otrok – Zdeněk Kampf Gaius Anicius Severus, šéf palatinské policie – Karel Meister Aurelius, jeden z Aniciových velitelů – Václav Kyzlink Raoul Sigurd Morgens, chlouba evropské medicíny – Josef Karlík Klára Anita, vdova po Morgensovu synu Pavlovi – Helena Kružíková Apatrides A, evropský politický emigrant – Rudlf Krátký Apatrides B, evropský politický emigrant – Milan Vágner První hlídač hrobky svaté Ancilly – Štěpán Zemánek Druhý hlídač hrobky svaté Ancilly – František Šlégr Magistr v lékárně, jež nese jméno Aretheiovo – Leopold Franc Magistra v lékárně, jež nese jméno Aretheiovo – Blažena Rýznarová Alfonso, sluha – Zdeněk Kampf Baron van der Blooten – Karel Meister Cicerone – Arnošt navrátil Kostelník – Bohuš Smutný Maitre D´Hotel, v hotelu „XX.století“ - zasloužilý umělec Karel Hospodský Muž ve fraku, v hotelu „XX.století“ - Jaromír Pásek Četník – Václav Kyzlink Lékař, konající pohotovostní službu – Oldřich Vykypěl
30
•
Alexandr Vasiljevič Suchovo- Kobylin: Proces Muromských
Montáž dialogů z dramatické trilogie A. V. Suchovo- Kobylina Obrazy minulosti. S použitím překladu Bohumila Mathesia zpracovali Alois Hajda a Bořivoj Srba Provedení trilogie v jednom večeru, představení má 3 části Premiéra 20. února 1965 v Mahenově divadle Režie: Alois Hajda Hudba: Pavel Blatný Dramaturgie: Bořivoj Srba Výprava: Miloš Tomek Výtvarník kostýmů: Petr Diviš Osoby a obsazení: Petr Konstantinovič Muromskij, bohatý statkář – Zlatomír Vacek Lidočka, jho dcera – Jana Kuršová Anna Antonovna Atujeva, její teta – Marie Pavlíková Ivan Sidorov Razuvajev, správce na statcích Muromského – zasloužilý umělec Karel Hospodský Vladimír Dmitrič Nělkin, statkář – Miroslav Částek Michajlo Vasilič Krečinskij, dobrodruh – Jiří Papež Ivan Antonovič Raspljujev, falešný hráč, později policejní inspektor – Josef Karlík Fedor, komorník Krečinského – Milan Vágner Kníže – Zdeněk Martínek Maxim Kuzmič Varravin, státní rada – Otakar Dadák Kandid Kastorovič Tarelkin, rada sborového soudu – Rudolf Chromek Živec, exekutor – Štěpán Zemánek Paramonov, soudní sluha – Zdeněk Kampf Antioch Jelpidiforyčoch, policejní komisař – Josef Štefl Kačala, strážník – Jan Odl j. h. Šatala, strážník – Milan Vágner Nikanor Savič Bek, lichvář – Bohumil Smutný Mavruša, kuchařka u Tarelkina – Miroslava Jandeková Brandachlystová, pradlena – Stanislava Strobachová Pyškin, statkář – Boleslav Roček Pachomov, domovník – Oldřich Celerýn •
Friedrich Dürrenmatt: Romulus Veliký
Nehistorická historická komedie o 4 dějstvích Premiéra 4. září 1965 v Mahenově divadle ( „ Divadlo NA Hradbách“) Režie: Alois Hajda 31
Hudba: Pavel Blatný Dramaturgie: Jaromír Vavroš Výtvarník scény: Miloš Tomek Výtvarník kostýmů: Jiří Janeček
Osoby a obsazení: Romulus Augustus, západořímský císař – Josef Karlík Julia, jeho žena – Marie Pavlíková Rea, jeho dcera – Helena Kružíková Zeno Isaurský, východořímský císař – Rudolf Chromek Aemilian, římský patricij – Ladislav Lakomý Mares, ministr války – Oldřich Celerýn Tullius Rotundus, ministr vnitra – zasloužilý umělec Karel Hospodský Spurius Titus mamma, prefekt jízdy – Miroslav Částek Achilles, Romulův komorník – Josef Štefl Pyramus, Romulův komorník – Zdeněk Kampf Apollyon, obchodník s uměleckými předměty – Boleslav Roček Caesar Rupf, průmyslník – Rudolf Krátký Phylax, herec – Štěpán Zemánek Odoakar, germánský kníže – Arnošt Navrátil Theodorich, jeho synovec – Zlatomír Vacek Kuchař - zasloužilý umělec František Šlégr Délka představení 2h 30min. •
Murray Schisgal: A co láska?
Komedie o dvou dějstvích Premiéra 15. června 1966 v divadle Reduta Notový materiál uložen v hudebním archívu Národního divadla v Brně – Obsahuje 10 orchestrálních partů Režie: Alois Hajda Hudba. Pavel Blatný Dirigent: Jan Šrubař Dramaturgie: Jaromír Vavroš Výprava: Luboš Hrůza Osoby a obsazení: Harry Berlin – Josef Husník Milt Manville – Leopold Franc Ellena – Zasloužilá umělkyně Vlasta Fialová, Blažena Rýznarová Délka představení 2h 15min. 32
•
Friedrich Dürrenmatt: Návštěva staré dámy
Tragická komedie I. Premiéra 19. listopadu II. Premiéra 24. listopadu 1966 v Mahenově divadle Režie: Alois Hajda Hudba: Pavel Blatný Dramaturgie: Jaromír Vavroš Choreografie: Věra Vágnerová Výtvarník scény: Luboš Hrůza Výtvarník kostýmů: Alois Vobejda Asistent režie: Václav Kyzlink Osoby a obsazení: Klára Zachanasjanová, roz. Wäscherová, multimilionářka – zasloužilá umělkyně Vlasta Fialová, Helena Kružíková Její manželé VII -IX – Oldřich Vykypěl Komorník – Boleslav Roček Toby (žvýkající žvýkačku) – Petr Širůček Roby (žvýkající žvýkačku) - Václav Dědek Koby ( slepec) – Václav Kyzlink Loby ( slepec) – Bohuš Smutný Navštívení Ill- Josef Králík, Josef Štefl Jeho žena – Jana Krušová Jeho dcera – Blažena Rýznarová Jeho syn – Miroslav Středa ( posluchač JAMU) Starosta – Rudolf Jurda Farář – Karel Maister Učitel – Miloš Hájek Lékař – Zdeněk Kampf Policista – Arnošt Navrátil Hofbauer, první občan - Zdeňek Dvořák Helmesberger – Karel Winkler Občan – František Toman Malíř – Zdeněk Mucha ( posluchač JAMU) První žena – Viola Javůrková Druhá žena – Libuše Geprtová Slečna Luisa – Eva Patočková ( posluchačka konzervatoře) Ostatní Přednosta – zasloužilý umělec František Šlégr Vlakvedoucí – Stanislav Hejný Exekutor – Štěpán Zemánek Dotěrní 33
První novinář – Milan Vágner Druhý novinář – Josef Husník Reportér – Otakar Dadák Kameraman – Zlatomír Vacek Délka představení 3h •
Antoine de Saint Exupéry: Malý princ
Divadlo jedné herečky a jednoho malíře Poslední repríza úspěšného pořadu na nádvoří Domu Pánů z Kunštátu dne 12. června 1967 Režie: Zdeňek Čecháček Vypráví : Helena Trýbová Maluje: Alois Mikulka Klavírní improvizace: Pavel Blatný • Antoine de Saint Exupéry: Malý princ Vyprávění o starých dobrých a moudrých věcech, které autor věnoval všem dospělým, když byli malými děvčaty a chlapci Obnovená premiéra 10. května 1990 v divadle Na Hradbách ( v Mahenově divadle) Režie: Zdeňek Turba j. h. Vypráví : Helena Trýbová Maluje: Alois Mikulka j. h. Klavírní improvizace: Pavel Blatný j. h. Překlad z francouzského originálu La Petit Prince: Zdeňka Stavinohová •
Max Frisch: Čínská zeď
Fraška Premiéra 19. Ledna 1968 v Mahenově divadle Notový materiál uložen v hudebním archívu Národního divadla v Brně – Obsahuje 14 orchestrálních partů Režie: Miloš Hynšt Hudba: Pavel Blatný Nahrál orchestr Gustava Broma Dramaturgie: Ludvík Kundera Choreografie: Jiřina Ryšánková Výtvarník scény: Jiří Hadlač Výtvarník kostýmů: Jiří a Ilda Pitrovi Překlad: Bohumil Černík 34
Osoby a obsazení: Současník – Otakar Dadák Chwang- Ti, čínský císař – Rudolf Jurda Me Lan, jeho dcera - Miriam Hynkový Wu Ciang, čínský princ – Oldřich Celerýn Olan, čínská matka – Jarmila Lázničková Němý, její syn – Josef Štefl Siu, služka – Viola Javůrková Da Hing Jen I, II, III, ceremoniář – Rudolf Krátký Fu Ču, čínský kat – Otakar Dadák ml. 1.mandarín – Karel Kabíček 2.mandarín – Arnošt Navrátil 3. mandarín – Jaroslav Dufek Hlasatel – Václav Kyzlink Masky Romeo – Jan Němeček Julie – Jana Hlaváčková Napoleon Bonaparte – Rudolf Chromek Kolumbus – Miloš Hájek Neznámá ze Sieny – Jasna Štrynclová Pontius Pilatus – Stanislav Hejný Don Juan Tenorio – Jiří Papež Brutus – Boleslav Roček Filip Španělský – Karel Meister Kleopatra – Zdena Herfortová Pán ve fraku – Štěpán Zemánek Pán v žaketu – Oldřich Vykypěl •
William Shakespeare: Král Lear
Tragedie o 2 dějstvích Premiéra 15. března 1969 v Mahenově divadle Notový materiál uložen v hudebním archívu Národního divadla v Brně – Obsahuje 15 orchestrálních partů Režie: Alois Hajda Hudba: Pavel Blatný Dramaturgie: Ludvík Kundera Choreografie: Luboš Ogoun Výtvarní scény: Ladislav Vychodil Asistent režie: V. Kyzlink Podle překladu E. A. Saudka a O. F. Bablera upravil: Ludvík Kundera Osoby a obsazení: Lear, Král britanský – Josef Karlík Král francouzský – Karel Meister 35
Vévoda burgundský – Rudolf Chromek Vévoda z Kornwallu – Josef Štefl Vévoda z Albany – Otakar Dadák Hrabě z Kentu – Jaroslav Dufek Hrabě z Glostru – Rudolf Jurda, Štěpán Zemánek Edgar, syn hraběte z Glostru – Josef Husník Edmund, levoboček hraběte z Glostru – Václav Postránecký Oswald, Gonerilin správce domu – Leopold Franc Šašek – Milan Vágner Rytíř z Laerova průvodu – Arnošt Navrátil Šlechtic z Learova průvodu – Zlatomír Vacek Lékař – Stanislav Hejný Stařec, Glostrův pachtýř – František Šlégr Setník ve službách Edmundových – Václav Kyzlink Velitel ve službách vévody z Albany -Oldřich Vykypěl Šlechtic ve službách vévody z Albany- Bohuš Smutný Herold – Oldřich Celerýn Služebník vévody z Kornwallu – Jan Němeček Goneril ( Lerova dcera) – Jana Hlaváčková Regan ( Lerova dcera) – Blažena Rýznarová Kordelie ( Lerova dcera) – Zdena Herfortová •
Aischylos: Prométheus Představení posluchačů JAMU
Premiéra 12. ledna 1970 na Janáčkově Akademii Múzických Umění Režie: Alois Hajda Hudba: Pavel Blatný Choreografie: Jiří Maršík Dramaturgie: Miroslav Holman Výtvarník scény a kostýmů: Věra Faberová, posluchačka DAMU z Prahy Masky: Rudolf Höger Překlad a úprava původního textu: František Stiebitz Osoby a obsazení: Moc – Jindra Brendlová Síla – Milan Hák, posluchač 3. ročníku Héfaistos, bůh ohně – Jaroslav Dostál Prométheus, titán – Jiří Fišer Ókeanos, titán – Ivo Kučera Ió, dcera Inachova – Alexandra Gasnárková Hermes, posel bohů – Jiří Schmiedt Náčelnice sboru – Alena Svatošová Sbor Ókeanoven – posluchači 1. ročníku 36
•
Tennessee Williams: Vytetovaná růže
Hra o 2 dějstvích ( 10 obrazů) Premiéry 2. a 3. července 1970 v Mahenově divadle Notový materiál uložen v hudebním archívu Národního divadla v Brně – Obsahuje 6 orchestrálních partů Režie: Miloš Horanský j. h. Hudba: Pavel Blatný j. h. Dramaturgie: Jaromír Vavroš Výtvarník scény: Oldřich Šimáček j. h. Výtvarník kostýmů: Zdena Kadrnožková j. h. Asistent režie: Karel Kabíček Osoby a obsazení: Salvattore, dítě – František Fatera Vivi, dítě – Kateřina Dufková Bruno, dítě – Vladimír Fatera Assunta, stará žena – Stanislava Strobachová Serafina delle Rosová, švadlena – zasloužilá umělkyně Vlasta Fialová, Helena Kružíková Rosa, její dcera – Lubomíra Sonková ( posluchačka JAMU) Estella Hohengartenová – Jana Hlaváčková Čarodějnice – zasloužilá umělkyně Marie Pavlíková Giuseppina, sousedka – Libuše Stojarová Peppina, sousedka - Arnoštka Mohelská Violetta, sousedka – Viola Javůrková Mariolla, sousedka – Jana Benešová Teresa, sousedka – Miroslava Zejdová Kněz de Leo – Zlatomír Vacek Doktor – Karel Kabíček Slečna Yorková, učitelka – Blažena Rýznarová Flora – Miroslava Jandeková Bessie – Jana Kuršová Jack Huter, námořník – Jaroslav Tuček, Jan Němeček Obchodní cestující – Zdeněk Kampf Alvaro Mangiacavallo, šofér – Jaroslav Dufek, Miroslav Částek Délka představení 2h 45min. •
Samuel Beckett: Čekání na Godota
Tragikomedie o dvou dějstvích Premiéra 18. října 1970 v divadle Reduta 37
Režie: Alois Hajda Hudba: Pavel Blatný Dramaturgie: Jaromír Vavroš Choreografie: zasloužilý umělec Luboš Ogoun Výtvarní scény a kostýmů: K. Hradský, F. Buchta Výprava: Karel Vaca j. h. Asistentka režie: Hana Husníková Překlad: Jaromír Vavroš Osoby a obsazení: Estragon – Josef Husník Vladimír – Milan Vágner Lucky – Josef Štefl Pozzo – Jaroslav Dufek Chlapec – Michal Řičánek j. h. Délka představení 2h •
William Shakespeare: Večer Tříkrálový aneb Co kdo chcete
Premiéra 8. února 1980 v Mahenově divadle Režie: Alois Hajda Hudba: Pavel Blatný Dirigent: Jan Šrubař Dramaturgie: Ludmila Bařinková Choreografie: zasloužilý umělec Luboš Ogoun Výtvarník scény: Jan Dušek Výtvarník kostýmů: Josef Jelínek Asistent režie: Ludmila Bařinková Překlad z anglické předlohy: Antonín Přidal Osoby a obsazení: Vévoda – František Derfler Sebastian – Zdeněk Maryška Antonio – Josef Štefl Kapitán – Karel Meister Valentino – Arnošt Proschek Curio – Bedřich Smýkal j. h. Tobiáš Říhal – Milan Vágner André Plašmuška – Zdeněk Sedláček Malvolio – Josef Karlík Fabian – Josef Husník Šašek – Ladislav Lakomý Olivie – Miriam Vránová Marie – Sylvie Nitrová Viola – Ivana Valešová Kněz – Rudolf Chromek 38
Strážce – Stanislav Hejný j. h. Druhý strážce – Bohuš Smutný Doktor – Ondřej Bohdanský j. h. •
Friedrich Schiller: Úklady a láska
Občanská tragedie o 2 dějstvích Premiéry 23 a 26. ledna 1981 v Mahenově divadle Režie: Jaromír Roštínský Hudba: Pavel Blatný Dirigent: Jan Šrubař Dramaturgie: Jaromír Vavroš Choreografie: zasloužilý umělec Luboš Ogoun Výtvarník scény: Jan Dušek j. h. Výtvarník Kostýmů – Josef Jelínek j. h. Asistent režie: Milan Vágner Překlad: Josef Balvín Osoby a obsazení: Von Walter, první ministr u dvora jednoho německého knížete – Steva Maršálek Ferdinand, jeho syn, major – Daniel Dítě Dvorní maršálek von Kalb – Jan Němeček, Milan Vágner Lady Milfordová, milenka knížete – Vlasta Peterková, Miriam Vránová Wurm, soukromý tajemník prvního ministra – Zdeněk Černín Miller, městský muzikant – Leopold Franc Millerová, jeho žena – Arnoštka Mohelská, Blažena Rýznarová Luisa, jeho dcera – Irena Konvalinová Žofie, komorná lady Milfordové – Ludmila Slancová Komorník knížete – zasloužilý umělec Oldřich Vykypěl Komorník ministra – Boleslav Roček Komorník lady Milfordové – Bohuš Smutný Ministrova milenka – Irena Visnarová ( posluchačka konzervatoře) Stíny – Milan Dadák, Petr Širůček, Tomáš Bělka, Květoslav Hájek, Kristián Chalupa, Bohuslav Rašovský, Iva Slavík Délka představení 2h 40min.
•
William Shakespeare: Othello
Premiéra 9. dubna 1982 v Mahenově divadle Režie: Alois Hajda Hudba: Pavel Blatný Dramaturgie: Ludmila Bařinková Choreografie: Zasloužilý umělec Luboš Ogoun 39
Výtvarník scény: národní umělec Ladislav Vychodil j. h. Výtvarní kostýmů: Josef Jelínek Asistent režie: František Derfler Překlad z původní anglické předlohy: Antonín Přidal Osoby a obsazení: Benátský dóže – Josef Husník Brabanzio, senátor – Steva Maršálek První senátor – Josef Štefl Druhý senátor – Rudolf Krátký Třetí senátor Lodovico. Brabanziův příbuzný – Daniel Dítě Graziano, Brabanziův bratr – Milan Vágner Othello, urozený Maur ve službách Benátského státu – Jan Vlasák Cassio, jeho zástupce – František Derfler Jago, Jeho pomocník – Josef Karlík Rodrigo, benátský šlechtic – Jaroslav Kuneš Montano, předešlý guvernér na Kypru – Jan Němeček Šašek, Othellův sluha – Oldřich Slavík Desdemona, Othelova žena a Brabanzinova dcera – Ivana Valešová Emilie, Jagova žena – Zdena Herfortová Bianca, Cassiova milenka – Nataša Kalousová První šlechtic - Pavel Timčo Druhý šlechtic – Zdeněk Černín Třetí šlechtic – Jiří Kvasnička Hudebník – Zdeněk Kampf •
František Hrubín: Křišťálová noc
Hra o 2 dějstvích Premiéra 30. října 1983 v Mahenově divadle Režie: Alois Hajda Hudba: Pavel Blatný j. h. Dirigent: Jan Šrubař Dramaturgie: Ludmila Bařinková, Václav Lautner Asistent režie: Jaromír Pásek Výtvarník scény a kostýmů: Jaroslav Malina j. h. Osoby a obsazení: Tonička – Ivana Valešová Alois struna – zasloužilý umělec Josef Karlík Strunová – Helena Trýbová Jenda – Jan Vlasák Mirek – Zdeňek Junák Josef Struna – Josef Husník Olga – Nataša Kalousová 40
•
Tři Mušketýři aneb Mocní se nudí
S použitím motivů z románu Alexandra Dumase v překladu Jaroslava Janů napsal Pavel Doležal Premiéra 7. ledna 1984 Mahenovo divadlo Režie: Pavel Doležal j. h. Hudba: Pavel Blatný Výtvarník scény: Milan Zezula Výtvarník kostýmů: Kateřina Asmusová Asistent režie: Jiří Olijnyk Osoby a obsazení: Král Ludvík XIII. - Jiří Tomek Kardinál Richelieu – Maxmilián Hornyš Vévoda Buckingham – Ladislav Mareček, Jiří Papež D´Artagnan – Josef Jurásek Rochefort – Miloš Kročil Královna Anna – Jana Tomková Paní Bonacieuxová – Eve Gorčicová Hraběnka de Winter – Jana Gazdíková Představená – Dagmar Karásková Blázen – Alois Liškutín Felton – Jan Kučera Patrick – Bohumil Slezáček La Chesnay – Jiří Olijnyk Kapitán – Ladislav Šamlot Sluha kardinálův - Karel Vetchý Kat – Mojmír Heger Athos – Ivan Lysický Porthos – Libor Blažek Aramis – Milan Skrčený 1. gardista – Jiří Pfeifer 2.gardista – Jiří Sosík 3. gardista – Miroslav Dirga 4. gardista – Jiří Vrba •
Karel Čapek: Loupežník Komedie o 2 dějstvích
Premiéra 24. října 1986 v Mahenově divadle Režie: Alois Hajda Hudba: Pavel Blatný 41
Dirigent: Karel Cón Choreografie: Zasloužilý umělec Luboš Ogoun Dramaturgie: Karel Bundálek Výtvarník scény: Daniel Dvořák Asistent režie: Milan Vágner Jazyková úprava: Jan Skácel Osoby a obsazení: Loupežník – Pavel Skřípal Profesor – Ladislav Lakomý Myslivec – Zdeněk Dvořák Šefl – Leopold Franc Starosta - Milan Vágner Soused – Rudolf Krátký Učitel – Zdeněk Sedláček Kovář – Daniel Dítě Kaprál – Pavel Leicman Franta Vladimír Krátký Mimi – Nataša Kalousková, Jitka Sedláčková Paní – Ludmila Slancová Fanka – Eva Hradilová Lola – Zdena Herfortová Cikánka – Arnoštka Mohelská Délka představení 2h 20min. •
Friedrich Dürrenmatt: Návštěva staré dámy
Tragická komedie Premiéra 19. dubna 1991 v Mahenově divadle Režie: Alois Hajda Hudba: Pavel Blatný Dramaturgie: Václav Cejpek Choreografie: Luboš Ogoun Výtvarník scény: Ladislav Vychodil j. h. Výtvarník kostýmů: Josef Jelínek j. h. Z německého originálu přeložil: Jiří Stach Osoby a obsazení: Návštěvníci Claire Zachanassianová – Jana Hlaváčková Její manželé VII -IX – Rostislav Čtvrtlík Komorník – Rudolf Krátký Toby (žvýkající žvýkačku) – Zdeněk Papoušek, Jaroslav Karas st. Roby (žvýkající žvýkačku) - Jaroslav Karas ml. 42
Koby ( slepec) – Ivo Kubečka Loby ( slepec) – Zdeňek Sedláček Navštívení Ill- Josef Králík Jeho žena – Drahomíra Hofmanová Jeho dcera – Eva Daňková Jeho syn - Jiří Dvořák Starosta – Oldřich Slavík Farář – Jaroslav Kuneš Učitel – Leopold Franc Lékař - Milan Vágner Jeho žena - Arna Mohelská Policista – Zdeňek Černín Jeho žena – Sylva Nitrová První občan - Zdeňek Dvořák Jeho žena – Irena Konvalinová Druhý občan – Pavel Leicman Jeho žena – Lubomíra Sonková Třetí občan – Bohuš Smutný Jeho žena – Helena Trýbová Malíř Kühn – Josef Štefl Jeho žena – Blažena Rýznarová První žena – Ludmila Slancová Druhá žena – Jana Janěková Slečna Luisa – Věr Hájková Slečna Lotte – Zuzana Slavíková Ostatní Vlakvedoucí – Jan Grygar Exekutor – Jan Zvoník Dotěrní První novinář – Vladimír Krátký Druhý novinář – Zdeněk Junák Reportér – Ladislav Lakomý
43
4. Závěr Tato práce měla dva cíle. Prvním z nich bylo uvedení stručné, avšak komplexní biografie skladatele Pavla Blatného. Druhým cílem bylo vytvoření soupisu Blatného jevištních děl. Toto zadání sice vypadá jednoduše, ale během bádání a shromažďování informací se vyskytlo několik problémů, o kterých bych na tomto místě rád pohovořil. První, biografická část nepředstavovala v zásadě žádný velký problém, neboť život i tvůrčí období Pavla Blatného jsou již dobře zpracována v pracích z dřívější doby ( např.: práce Františka Havelky1), nebo v Československém hudebním slovníku osob a institucí. Tyto práce se sice staly dobrým zdrojem, avšak bylo nutné, zejména z důvodu dřívějšího data vytvoření zmiňovaných prací, některé informace opravit, aktualizovat, či doplnit novinky z posledních let. Zdrojem pro toto doplnění byly zejména osobní rozhovory s Pavlem Blatným. Vytvoření druhé části však nebylo tak lehké. Ze všech hudebních oblastí ve kterých Blatný působil je jevištní tvorba nejméně probádána. Z tohoto důvodu bylo nutné si ujasnit co všechno k danému tématu patří. Sesbírat co nejvíce materiálů a vymezit rozsah práce. Po předběžném průzkumu bylo zjištěno, že nelze zpracovat pouze samostatná jevištní díla a opomenout hudbu scénickou. Mnohá díla Pavla Blatného totiž stojí na pomezí žánrů a tak by bylo odtržení scénické a samostatné tvorby poněkud zavádějící. Rozdělení, jaké je použito v této práci, je spíše orientační. Důležitějším hlediskem se tedy stalo místo provedení. Jak bylo již řečeno v předchozích kapitolách, jevištní díla Pavla Blatného byla uváděna v mnohých divadlech po celém Československu. Jelikož by zpracování materiálů ze všech těchto divadel značně přesáhlo potřeby práce, byla vybrána pouze představení uvedená na jevištích brněnských scén v letech 1960 - 1991. K tomuto vymezení došlo i přes to, že byly sesbírány materiály i z jiných divadel ( nejvíce z divadla ve Zlíně a v Olomouci). Po vyčlenění materiálů, které by se mohly týkat tvorby Pavla Blatného pro brněnské scény, vyvstala otázka jaké informace uvést v soupisu takovýchto děl. Kromě důležitých údajů ( autor, režie, vznik...) bylo připojeno obsazení včetně jmen herců, nebo chcete-li aktérů, kteří představení nastudovali. Domnívám se, že takto vytvořený seznam nám dává přehled o tom, jaké osobnosti brněnského kulturního života se objevovaly v Blatného dílech. Další podstatnou informací, kterou bylo nutno zmínit, je uložení notového materiálu k jednotlivým inscenacím. Zde však nastává nejpalčivější problém. Pomineme-li představení, která doprovázel Pavel Blatný improvizační technikou, ke kterým pochopitelně neexistuje notový záznam, byl nalezen pouze zlomek notových materiálů k scénickým dílům. Valná většina těch nalezených se nachází v hudebním archivu Národního divadla v Brně. Zbytek nebyl zatím nalezen a to i přes to, že se jedná o díla jen pouhých pár desítek let stará. Cíle, jenž byly vytyčeny na začátku této práce však pokládám za splněné. Během zpracování informací jsem narazil na několik skutečností zasluhujících si podrobnější výzkum. Kromě dohledání notových materiálů k jednotlivým inscenacím, je nutné dokončit soupis všech jevištních děl ze všech divadel. Dále se nabízí možnost vytvoření plnohodnotného katalogu Blatného děl a v neposlední řadě si zasluhuje hlubší reflexi hudba filmová, díla vytvořená pro Československou televizi, nebo pro Československý rozhlas. Budiž to tedy podnětem k dalšímu bádání.
44
5. Resumé Toto práce se snaží stručnou formou vystihnout přínos jednoho z nejznámějších českých skladatelů 2. poloviny 20 století. Pojednává o životě a díle Pavla Blatného, který je tvůrcem hudebního směru zvaného „třetí proud“. Tento směr proslavil skladatele i v zahraničí. Moje práce však nezachycuje pouze období „třetího proudu“, ale vytváří komplexní pohled na skladatele, přičemž klade důraz na jevištní díla uvedená na scénách brněnských divadel. Zahrnuje podrobnou biografii a soupis jevištních děl. Pevně doufám, že bude tato práce užitečným informačním zdrojem pro další muzikology a základem pro jednodušší bádání těch, kteří by se zajímali o tvorbu Pavla Blatného.
This work strives by short form truthful contribution one of best-known Czech composers of 2. half 20. century. It deals upon live and work of Pavel Blatný, which is creator of music trend named „third stream“. This trend celebrated composer even in foreign countries. My work don’t trap just “third stream” period, but forms complex opinion on composer, while stresses on scenic works, which was played in Brno scenes. It includes systematic exploration on composer’s biography and inventory of scenic works. I believe resolutely, that this work will be useful fact-finding recourse for other musicologist and the basis of better and simpler research for those, who would be interested in Blatny works.
Это дело хочет краткой формой показатъ на единственного самого знакомово композитора 2. половины 20. века. Знакомит нас о жизни и деле Павла Блатново, который является творцом музыкалъного направления называемого „третий ток.“ Это направление прославило композитора из-за границы. Мой труд собирает не только это время, но и образует комплексный вид на композитора и специализируется на сценические делат укаэана в театрах в городе Брно. Включает подробную биографию и список сценических произведений. Верю, что дело будет плодотворным источником для следующим ученым и будет основанием для лучевого и прощего исследования.
45
6. Použitá vyobrazení příloha 1. •
Fotografie na níž je zobrazen (zleva doprava) Pavel Blatný, syn Marek Blatný a na obraze otec Josef Blatný – fotografie byla zapůjčena z osobního archívu Pavla Blatného
příloha 2. •
Plakát na představení Malý princ, kde na klavír improvizoval Pavel Blatný – materiál zapůjčen z osobního archívu Pavla Blatného
příloha 3. •
Program inscenace Aprílová komedie, aneb cokoliv chcete – zapůjčen z archivu umělecké dokumentace Národní divadlo Brno
46
Přílohy
Příloha 2.
Příloha 3.
47
7. Použitá literatura Monografie •
Havelka, František: Pavel Blatný – představitel třetího proudu, Disertační práce, Muzikologie Filozofické fakulty Univerzity Palackého, Olomouc 2001. • Kanická, Jana: Pavel Blatný. Život a dílo. Závěrečná písemná práce, Konzervatoř Brno 1978- 79. • Ondrušová, Jana: Proměny českého třetího proudu, Rigorózní práce, Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy Univerzity, Brno 2002. Lexika • • •
Vysloužil, Jiří: Hudební slovník pro každého II ,Vizovice 1999. Československý hudební slovník osob a institucí (http://www.ceskyhudebnislovnik.cz/ slovnik/) The New Grove Dictionary of Music and Musicians ( www.grovemusic.com )
Další •
Materiály zapůjčené v Národním divadle Brno - archiv umělecké dokumentace Programy inscenací uvedených v brněnských divadlech v letech 1960 – 2008
•
Materiály zapůjčené v Národním divadle Brno – hudební archiv
•
Materiály zapůjčené z osobního archívu Pavla Blatného Programy inscenací uvedených v letech 1960 – 2008, notové materiály, seznamy
•
Hudební informační středisko ČHF: Blatný, Pavel, Praha 1983
48
