Patricia Cornwellová

Za fiekou Styx - zlom

8.3.2012

13.37

ZA

Stránka 5

ŘEKOU

1

S TYX

Šestnáctého října se za mým oknem po okraji temného lesa šinul přízračný srnec, zatímco slunce prostrkovalo paprsky zástěnou noci. Vodovodní trubky nad a pode mnou sténaly, v pokoji za pokojem se zažíhala světla a třaskavé rány ze střelnice, kterou jsem neviděla, perforovaly svítání. Usínala jsem a probouzela se za zvuků střelby. Ve virginském Quantiku, kde Národní akademie FBI je pouhým ostrůvkem v areálu námořní pěchoty, tento hluk nikdy neutichá. Několik dní v měsíci pobývám ve zvlášť střeženém poschodí akademie, kam mi – pokud si to nepřeji – nikdo nemůže telefonovat ani mě pronásledovat poté, co přebral piva v jídelně. Na rozdíl od spartánských ubytoven obývaných novými agenty a policisty na krátkodobých kurzech mám garsonku s televizorem, telefonem, kuchyňským koutem a koupelnou, o niž se nemusím s nikým dělit. Kouření a požívání alkoholu je tu zakázáno, ale chovám podezření, že tajní agenti a svědkové pod ochranou, dokonale odříznutí od světa, řád ne zcela a vždycky respektují stejně jako já. Dala jsem do mikrovlnky vařit vodu na kávu, otevřela kufřík a vytáhla spis, který tu na mne čekal včera večer, když jsem přijela. Ještě jsem se jím neprobrala, nepřinutila jsem svou mysl, aby se takovou věcí zabývala před spaním. V tom jsem se změnila. Od studií medicíny jsem přivykla jakýmkoli duševním otřesům v kteroukoli dobu. Držela jsem čtyřiadva5


8.3.2012

13.37

Stránka 6

Patricia Cornwellová

cetihodinové služby na anesteziologicko-resuscitačním oddělení, pitvala jsem v noci sama na patologii až do svítání. Spánek mě vždycky nakrátko přenesl do temného, prázdného prostoru, nevybavuji si, že by se mi něco pozoruhodného zdálo. S léty se postupně cosi měnilo k horšímu. Čím dál víc jsem se bála pracovat v noci a trpěla zlými sny, protože v automatu mého nevědomí naskakovaly strašlivé výjevy z mého bdělého života. Emily Steinerové bylo jedenáct let, probouzející se sexualita v hubeném těle patrně způsobila, že se rděla po kořínky vlasů, když si v neděli přede dvěma týdny, tedy 1. října, zapsala do deníčku:

Ach, jsem tak šťastná! Je skoro jedna hodina v noci a mamka neví, že píšu do deníčku. Ležím totiž v posteli a svítím si pod přikrývkou baterkou. Šli jsme dneska do kostela ke svatému přijímání a Wren tam byl! A taky si mě všiml. Dokonce mi pak dal třaskavou kuličku! Uložila jsem ji do své tajné schránky. Dneska odpoledne máme shromáždění křesťanské mládeže a on se chce se mnou předtím sejít, prý se o tom nemám nikomu ani zmínit!!!

Onoho odpoledne v půl čtvrté vyšla Emily z domu v Black Mountain, v městečku na východ od Ashevillu, a vydala se na tříkilometrovou cestu do kostela. Děti si vzpomněly, že ji po shromáždění viděly, jak kolem osmnácté hodiny – slunce právě zapadalo za hory – odcházela sama směrem k domovu. Odbočila ze silnice, kytaru v ruce, a vzala to zkratkou kolem malého jezera. Vyšetřovatelé tvrdí, že na zpáteční cestě potkala člověka, který ji o několik hodin později připravil 6


8.3.2012

13.37

ZA

Stránka 7

ŘEKOU

S TYX

o život. Možná se s ním zastavila a povídala si s ním. Možná spěchala domů a neuvědomila si v houstnoucí tmě jeho přítomnost. V Black Mountain, městečku se sedmi tisíci obyvateli na západě Severní Karolíny, místní policie velmi zřídka pracuje na objasnění vraždy nebo pohlavního zneužití dítěte. A nikdy nepracovala na případu, který by zahrnoval obojí. Tamní kriminalisté se nikdy nezabývali Templem Brooksem Gaultem z Albany ve státě Georgia, byť se jeho tvář usmívala z plakátu s deseti nejhledanějšími osobami, rozeslaného do policejních služeben po celé zemi. Recidivisté a jejich těžké zločiny se tomuto malebnému koutu světa, známému díky Thomasu Wolfovi a Billymu Grahamovi, dosud vyhýbali. Nechápala jsem, proč by to tam vábilo Gaulta a čím by ho zaujalo křehké dítě jako Emily, jež postrádalo otce a jež zklamal chlapec jménem Wren. Ale když se Gault vydal přede dvěma lety v Richmondu na vražednou stezku, jeho volba taky zdánlivě postrádala logiku. A vlastně to celé nedává smysl dodnes. Vyšla jsem ze své garsonky a kráčela sluncem zalitými prosklenými chodbami, ale jitro jako by vzpomínkou na Gaultovu krvavou životní etapu v Richmondu potemnělo. Kdysi jsem ho měla na dosah. Doslova jsem si na něho mohla sáhnout, ale okamžik pominul, on vyskočil oknem a prchl. Nebyla jsem tehdy ozbrojená, ostatně mým úkolem není střílet po lidech. Ale nezbavila jsem se mrazivé pochybnosti, jež se uhnízdila v mé mysli. Nepřestala jsem přemýšlet o tom, co víc jsem mohla udělat.

Víno na akademii nikdy nestálo za nic, litovala jsem, že jsem včera večer vypila v jídelně pár sklenic. Ranní 7


8.3.2012

13.37

Stránka 8


běh po J. Edgar Hoover Road jsem snášela hůř než obvykle. Panebože, nedokážu to, pomyslela jsem si. Námořní pěchota zřídila při cestách na klíčových místech maskovaná strážní stanoviště vybavená dalekohledy. Když jsem kolem nich pomalu klusala, cítila jsem na sobě drzé mužské oči a věděla jsem, že náležité pozornosti se těší zejména zlatý emblém ministerstva spravedlnosti na mém tričku. Vojáci se pravděpodobně domnívali, že jsem agentka nebo policejní kurzistka, dost mi vadila představa, že toutéž trasou běhává má neteř. Taky si mohla Lucy vybrat k internaci jiné místo. Nepochybně jsem značně ovlivnila její život, což mě nijak zvlášť neděsilo na rozdíl od některých průvodních okolností. Zejména při kondičním běhu, když jsem mlela z posledního a uvědomovala si, že stárnu, jsem si mnohdy dělala starosti. Zásahová jednotka FBI pro záchranu rukojmích cvičila v terénu, listy rotorů helikoptéry pročesávaly vzduch. Předjela mě dodávka s terčovými figurínami těsně následovaná otevřeným malým nákladním automobilem s vojáky. Udělala jsem obrátku a začala ukrajovat z dvouapůlkilometrové rovinky k zděné světlehnědé budově akademie, kterou by leckdo mohl považovat za moderní hotel, kdyby nebyla poseta na střeše anténami a nestála uprostřed zapovězených lesů. Konečně jsem dorazila ke strážní budce, zabočila kolem drtiče pneumatik a ochable zvedla ruku na pozdrav službu konajícímu policistovi. Bez dechu a zbrocená potem jsem zvažovala, že zbývající vzdálenost překonám chůzí, když jsem si uvědomila, že za mnou zpomalilo auto. „Pácháš sebevraždu nebo co?“ zahalasil kapitán Pete Marino za volantem své pancéřované stříbrné Crown Victorie. Na střeše se ježily antény jako rybář8


8.3.2012

13.37

ZA

Stránka 9

ŘEKOU

S TYX

ské udice a navzdory mým nesčetným domluvám neměl Pete zapnutý bezpečnostní pás. „Existují jednodušší způsoby,“ křikla jsem na něho do otevřeného okna. „Například nepřipoutat se v autě bezpečnostním pásem.“ „Nikdy nevím, kdy budu muset rychle vystartovat z auťáku.“ „Až nabouráš, vystartuješ hodně rychle,“ řekla jsem. „Nejspíš čelním sklem.“ Marino, zkušený detektiv oddělení vražd v Richmondu, kde máme oba hlavní stan, se nedávno dočkal povýšení a dostal na starost první revír, z kriminalistického hlediska nejkrvavější část hlavního města. Už léta spolupracuje s FBI na Vyhledávacím programu soustředěného potírání násilných trestných činů, známém pod zkratkou VICAP. Čerstvý padesátník představoval katastrofální snůšku negativních sklonů lidské přirozenosti, špatně se stravoval a nevyhýbal se pití, neduhy se promítly do jeho ostře řezané tváře orámované řídnoucími šedivějícími vlasy. Navíc Marino trpěl nadváhou, což poznamenalo jeho postavu, a proslul slabostí pro sladkosti. Věděla jsem, že přijel na poradu o případu Steinerová, ale zarazilo mě jeho objemné zavazadlo na zadním sedadle. „Zdržíš se tu déle?“ „Benton mě zařadil do výcviku pouličních nezmarů.“ „Tebe a koho ještě?“ zeptala jsem se, neboť výcvik zaměřený na boj s organizovaným zločinem v městských podmínkách nebyl orientován na jednotlivce, ale na zásahové jednotky. „Mě a nejostřejší hochy z mýho revíru.“ „Nevykládej mi, že k tvojí nové práci patří vykopávat dveře.“ „Jedna z radostí služebního postupu spočívá v tom, 9


8.3.2012

13.37

Stránka 10


že se člověk občas navlíkne do bojový uniformy a vyrazí do ulic. Pokud sis nevšimla, doktorko, doba, kdy zvláštní jednotky zasahovaly svátečně, pominula.“ „Děkuju za upozornění,“ řekla jsem suše. „Něčím se pod cvičnou uniformou vycpi.“ „Proč?“ Ve slunečních brýlích se mu zrcadlila auta, která nás míjela. „Zásah paintballovou střelou bolí.“ „Nemám v úmyslu se nechat zasáhnout.“ „Neznám člověka, který by to měl v úmyslu.“ „Kdy jsi přijela?“ změnil téma. „Včera večer.“ Marino sáhl za sluneční clonu pro balíček cigaret. „Už ses s případem seznámila?“ „Zatím jen zběžně. Detektivové ze Severní Karolíny přivezou zřejmě dneska dopoledne většinu materiálů.“ „Spáchal to Gault. Musel to být on.“ „Rozhodně je tu celá řada analogií,“ připustila jsem opatrně. Naklepal si marlborku a sevřel ji rty. „Já toho zkurvenýho hajzla dostanu, i kdybych ho musel hledat v pekle.“ „Jestli ho objevíš v pekle, radši ho tam nech,“ řekla jsem. „Nepoobědváme spolu?“ „Když zaplatíš.“ „Proč ne, tentokrát je na mě řada,“ konstatovala jsem skutečnost. „Ty bys měla platit vždycky.“ Rozjel se. „Zatracená doktorko!“

Vyklusávala jsem po pěšince, poslední desítky metrů jsem absolvovala chůzí, prošla zadním vchodem a zamířila do tělocvičny. Když jsem vešla do šatny, zadívaly se na mne tři ženy v různém stadiu nahoty. 10


8.3.2012

13.37

ZA

Stránka 11

ŘEKOU

S TYX

„Dobré jitro, paní doktorko,“ zahlaholily unisono, čímž se okamžitě prozradily. Agentky protidrogové sekce prosluly na akademii úmornou zdvořilostí. Poněkud rozpačitě jsem si začala svlékat propocené svršky, nepřivykla jsem spíše mužskému vojáckému zvyku, který tu ženy převzaly, a bez rozpaků debatovaly nebo se svěřovaly se svými problémy jen ve spodním prádle. Popadla jsem ručník a pospíšila do sprch. Sotva jsem pustila vodu, vynořily se zpoza plastového závěsu známé zelené oči a zadívaly se na mne. Mýdlo mi vyklouzlo z rukou a dosmýkalo se po dlaždicích k zablácené tenisce značky Nike, která bezesporu patřila mé neteři. „Můžeme si popovídat, až se osprchuju, Lucy?“ Trhnutím jsem zatáhla závěs. „Uf, dneska jsem kvůli Lenovi málem vypustila duši,“ hlásila šťastně a podala mi mýdlo. „Bylo to skvělý. Příště spolu vyběhneme na Yellow Brick Road. Zeptám se ho, jestli můžeš s námi.“ „Ne, děkuju.“ Vtírala jsem si šampon do vlasů. „Nechci si zpřetrhat vazy a zlámat kosti.“ „Tuhle trasu by sis jednou měla zaběhnout, teto Kay. To se tady považuje za vstupenku do exkluzivního klubu.“ „Netoužím po členství.“ Lucy se na chvíli odmlčela a znejistěle utrousila: „Potřebuju se tě na něco zeptat.“ Opláchla jsem si vlasy, odhrnula si je z očí, odtáhla jsem závěs a vyhlédla. Neteř stála u sprchové kóje, špinavá a zpocená od hlavy k patě, na šedém tričku FBI skvrny od krve. V jedenadvaceti letech končí studium na Virginské univerzitě, v její tváři se snoubí krása s inteligencí, krátké zlatohnědé vlasy jí sluncem zesvětlely. Vzpomínám si na dobu, kdy si dlouhé vlasy barvila na červeno, na noc si nasazovala rovnátka a byla tlustá. 11


8.3.2012

13.37

Stránka 12


„Chtějí, abych se po promoci vrátila,“ sdělila mi. „Pan Wesley sepsal návrh a je slušná naděje, že šéfíkové FBI to schválí.“ „Na co ses chtěla zeptat?“ Zmocnila se mě původní rozpolcenost. „Zajímá mě, co si o tom myslíš.“ „Víš, že stopli přijímání do stavu.“ Lucy si mě zkoumavě prohlížela, snažila se vyčíst informaci, kterou jsem jí odmítala poskytnout. „Stejně bych se hned po škole nemohla stát agentkou,“ řekla. „Nastoupila bych do ERF, možná na grant.“ Pokrčila rameny. „Co budu dělat dál, to se uvidí.“ Pod zkratkou ERF zřídila nedávno FBI Útvar technického výzkumu, strohý komplex v areálu akademie. Jeho činnost podléhá nejpřísnějšímu utajení a trochu se mě dotýkalo, že jako hlavní soudní lékařka státu Virginie a stálá poradkyně FBI pro soudní patologii nemám přístup do prostorů, kam chodí denně má mladičká neteř. Lucy si zula tenisky, svlékla kraťasy, přetáhla přes hlavu tričko a odložila podprsenku. „Podebatujeme o tom později,“ řekla jsem, vykročila ze sprchy a ona do ní vstoupila. „Au!“ vyjekla, když prudká sprška vody zasáhla její zranění. „To chce hodně mýdla a vody. Jak sis poranila ruku?“ „Při sestupu ke břehu jsem uklouzla a odřela se o lano.“ „Mělo by se to vyčistit alkoholem.“ „Ani za nic.“ „Kdy končíš v ERF?“ „Nevím. Podle okolností.“ „Než se vrátím do Richmondu, zastavím se,“ slíbila jsem, přešla do šatny a sušila si vlasy. 12


8.3.2012

13.37

ZA

Stránka 13

ŘEKOU

S TYX

Do minuty Lucy přicupitala beze špetky cudnosti ke mně, neměla na sobě nic než náramkové hodinky Breitling, které jsem jí dala k narozeninám. „Do prkýnka!“ ulevila si víc pro sebe a začala se trhavými pohyby oblékat. „Neumíš si představit, co všechno mě dneska čeká. Zformátovat hard disk, znovu na něj všechno uložit, protože se mi začalo nedostávat místa, propojit funkce, přeorganizovat systém uložení souborů. Doufám, že nevzniknou další problémy s hardwarem,“ stěžovala si Lucy nepřesvědčivě. Milovala každou minutu strávenou u počítače. „Když jsem běhala, viděla jsem se s Marinem. Zdrží se tu týden,“ řekla jsem. „Zeptej se ho, jestli si nechce zastřílet.“ Hodila tenisky do skříňky a energicky přibouchla dvířka. „Mám dojem, že si v tomhle směru dost užije,“ zavolala jsem za ní, právě když dovnitř vstoupila pětice agentek protidrogové sekce, oblečených v černém. „Dobré jitro, paní doktorko.“ Tkaničky zapleskaly o kůži, když si zouvaly kotníčkové šněrovací boty.

Než jsem se převlékla a odložila do svého pokoje sportovní tašku, bylo čtvrt na deset a už jsem měla zpoždění. Prošla jsem dvěma kontrolními stanovišti s bezpečnostními dveřmi, seběhla tři poschodí, v místnosti pro čištění zbraní nastoupila do výtahu, sjela o dvacet metrů níž do nejhlubšího podlaží a prokousala se peklem podzemí. Vstoupila jsem do malé konferenční místnosti, kde sedělo u dlouhého dubového stolu devět lidí – policejní detektivové, specialisté FBI na modelování pravděpodobné osobnosti podezřelých a analytikové VICAP. Usedla jsem na židli vedle Marina, zatímco místnost křižovaly vzrušené repliky. 13


8.3.2012

13.37

Stránka 14


„Ten chlap sakramentsky dobře ví, co soud uzná jako důkaz.“ „Jako každý, kdo si odkroutil svoje v kriminále.“ „Počíná si mimořádně chladnokrevně.“ „Z toho spíš vyplývá, že nikdy neseděl.“ Přidala jsem svůj fascikl k ostatním materiálům případu, které kolovaly místností, a šeptem jsem se svěřila jednomu z kriminálních vyšetřujících agentů, že bych ráda získala fotokopii deníku Emily Steinerové. „Nesouhlasím,“ ozval se Marino. „To, že někdo seděl za mřížema, ještě neznamená, že se bojí, aby se za ně nedostal znovu.“ „Většina lidí se v takové situaci bojí – připadá si pak jako příslovečná kočka na rozpálené střeše.“ „Gault nepatří k většině. Miluje rozpálené střechy.“ Podali mi hromádku fotografií domu Steinerových zbudovaného v rančerském stylu. V přízemí směrem do zahrady zelo otevřené okno, jímž vlezl pachatel do malé prádelny s bílým linoleem na podlaze a modrými stěnami. „Když uvážíme prostředí, rodinu i samotnou oběť, Gault je čím dál troufalejší.“ Prohlížela jsem si snímky běhounem vystlané chodby, která vedla k rodičovské ložnici, tu zdobily pastelové kresbičky květin a vznášejících se balonů. Na posteli s nebesy jsem napočítala šest polštářů a několik dalších na podlaze. „To nejmenší okno se ukázalo jako nejzranitelnější.“ Ložnici vyzdobenou Emilyinými obrázky obývala její matka Denesa. Ve výpovědi uvedla, že se probudila asi o druhé hodině po půlnoci a dívala se přímo do hlavně střelné zbraně. „Pachatel si z nás utahuje.“ „Nebylo by to poprvé.“ Paní Steinerová popsala útočníka jako muže střední 14


8.3.2012

13.37

ZA

Stránka 15

ŘEKOU

S TYX

výšky a statné postavy. Protože měl na sobě rukavice, masku, dlouhé kalhoty a bundu, nebyla si jista rasou. Nasadil jí roubík, spoutal reflexní oranžovou lepicí páskou a strčil ji do šatny. Potom přešel do Emilyina pokoje, vytáhl dívenku z postele a zmizel s ní v předjitřní tmě. „Myslím, že bychom měli být obezřetnější a neupínat se jen na toho chlapa. Na Gaulta.“ „Správně. Musíme se na případ dívat nepředpojatě.“ „Byla matčina postel ustlaná?“ zasáhla jsem. Názorová přestřelka ustala. „Ano, byla,“ odpověděl růžolící detektiv středního věku a prostopášné tváře a svitlo mu v nevýrazných šedých očích, jako by ho štípl hmyz, když se zadíval na mé platinově blond vlasy, rty a šedou sametku, která vykukovala zpod rozepnutého límečku mé šedo-bílé pruhované halenky. Dál si mě zkoumavě prohlížel, oči mu sklouzly na mé ruce, utkvěly na zlatém pečetním prstenu a zaznamenaly, že na příslušném prstu chybí snubní prsten. „Jsem doktorka Scarpettová,“ představila jsem se mu bez špetky srdečnosti, zatímco mi civěl na prsa. „Těší mě. Max Ferguson, Státní úřad pro vyšetřování v Ashevillu.“ „A já jsem poručík Hershel Mote, detektiv z Black Mountain.“ Muž oblečený jako ze škatulky v khaki a zjevně penzijního věku se nachýlil nad stůl a podal mi velkou mozolnatou ruku. „Moc mě těší, paní doktorko. Hodně jsem o vás slyšel.“ „Paní Steinerová zřejmě postel před příjezdem policie ustlala,“ adresoval Ferguson všem přítomným. „Proč?“ zeptala jsem se. „Možná z ženské cudnosti,“ vyslovila domněnku Liz Myreová, jediná kriminální vyšetřující agentka v místnosti. „Do její ložnice vlezl cizí člověk. Očekávala, že tam nato vstoupí policie.“ 15

Patricia Cornwellová

Recommend Documents