Zkušenosti
PARTNERSTVÍ Č L O V Ě K - P E S A JEHO VYUŽITÍ PRO PODPORU OSOB ZNEVÝHODNĚNÝCH Boris Titzl V článku doc. dr. M. VÁGNEROVÉ ( S p e c i á l n í p e d a g o g i k a , 6, 1996, 2, s. 1 - 10) se nám poprvé na stránkách našeho časopisu dostalo souhrnného poučení o možnostech terapeutického přínosu malých zvířat pro zlepšení kvality života lidí nějakým způsobem znevýhodněných. M. Vágnerová tu podala nejen systematický výklad těchto možností, ale z jejího podání lze pochopit i toto: Když člověk přestane pohlížet např. na psa jako na svou prodlouženou ruku, nástroj, pomůcku a ten se mu stane p a r t n e r e m , teprve pak se člověk sám dostane na vyšší rovinu kvality života, aniž by pes-pomocník pozbyl cokoliv z toho, k čemu byl vycvičen. V naší speciálněpedagogické praxi jsme roli zvířete jako partnera a společníka člověka dlouho neuměli a také nechtěli docenit. Proto je namístě připomenutí doby dosti nedávné, kdy v ústavech a internátních zařízeních bylo možno v péči dětí vidět nejvýš akvarijní rybičky či želvu, ostatní bylo zamítáno poukazem na hygienické důvody. Ale i v tom se poměry mění, aniž by opatření hygienická byla opomíjena.
M. Vágnerová se ve své stati zmiňuje i o úspěšné cvičitelce psů Elisabeth FÄRBINGER z Rakouska. Soudíme, že informace o osobnosti této výjimečné ženy a její praxi může rovněž napomoci osvětlení daného problému. Už samy okolnosti návštěvy u E. Färbinger ve výcvikovém středisku (Ausbildungszentrum Partnerhunde fiir Behinderte, Grôdig, Salzburg) byly - zajímavé. Na samém počátku byl nápad paní učitelky Ione STEINHÄUSER z Volkschule Morzg (Morzg je částí města Salzburg), která vlastní chovnou stanici retrieverů, což jsou právě psi užívaní E. Färbinger pro výcvik ku pomoci handicapovaným osobám: V jednom vrhu se jí totiž vyskytlo štěně, kterému fena ukousla ucho. I. Steinhäuser usoudila, že tento psí invalida, který jak se to zatím jeví, bude také jednou pomáhat handicapovaným lidem, by mohl být vhodným pojítkem se zdravými dětmi, které by měly být nenásilnou formou poučeny o potížích dětí postižených a o tom, jak kupř. pomoci postiženému spolužákovi. K nápadu se připojila další učitelka Barbara JANOVSKY, její 1. A třída převzala nad postiženým štěnětem Billym patronát a pak už
m
bylo jen věcí domluvy, aby se žáci pí. Janovsky setkali jak s Billym, tak s pí. Färbinger, která přímo ve třídě demonstrovala i vycvičené psy. Na tuto akci jsem byl pozván. Měl jsem za úkol dětem ukázat, jak by ony mohly pomoci dětem postiženým. Děti ochotně spolupracovaly a bylo patrné, že je jejich paní učitelka na celou záležitost připravovala a motivovala. Pro mne však byla největším zážitkem naprostá samozřejmost, s jakou si dvě učitelky rakouské školy běžného typu přibraly z vlastní iniciativy úkoly podstatně přesahující rámec jejich pracovních povinností. Elisabeth Färbinger vystudovala na univerzitě biologii. Druhou univerzitou s e j í však stala vlastní kynologická praxe. Rakouský kynologický svaz (ÔKV) jí zprostředkoval a rodina umožnila, že v r. 1978 získala importem z Anglie fenku zlatého retrievera. Poněvadž byla dobrým pozorovatelem, naučila se, jak sama uvádí, v měsících dospívání svého psa víc než četbou odborné literatury. Společně absolvovaly cvičitelské kursy, v nichž šlo o to, naučit se rozumět psímu chování a teprve z něho odvozovat vlastní jednání se psem. Pak již E. Färbinger dávala privátní hodiny výcviku psů, což jí umožnilo financovat si vysokoškolská studia, která její fenka Lea „absolvovala" zase s ní. Postupně se tak E. Färbinger propracovávala k vlastnímu pojetí vztahu člověka a psa. V čem je základ tohoto pojetí? E. Färbinger se domnívá, že zkamenělý, zkostnatělý vztah vezdejšího pobývání člověka a psaje nutno proměnit ve vztah živý, kde ze dvou biologických jednotek, se vytvoří tým člo-
věk-pes. Čili z Mensch-Hund-£>o5e/« vytvořit Mensch-Hund-Ztezí'e/jwwg. Pojem Beziehung = vztah ve smyslu partnerství je snad jasný. Asi však bude na místě zastavit se u heideggerovského obsahu pojmu Dasein. Ten se překládá termínem pobyl, což je bytí na světě. Bytí na světě je pobytem na místě, do něhož je člověk vržen a způsobem jeho bytí je obstarávání čili starost. Starost se týká věcí a prostředků, byť v hlavním plánu jde nakonec vždy o to, aby člověk své bytí realizoval jako vlastní život odpovídající za sebe sama. E. Färbinger nám vlastně chce říci, že pojme-li člověk sebe sama a svého psa jako možnost, pak jednou ze struktur existence obou je spolubytí, které tu má specifické rysy: Člověk jednající se psem dle psího způsobu, bez jeho „zlidšťování", tak umožní, že i problematický pes se napraví. U problematického psa však často více výchovy než pes potřebuje jeho pán. Na výchovu psa neexistuje univerzální recept. Když se E. Färbinger doslechla, že v USA se používají speciálně vycvičení psi i pro pomoc lidem imobilním a neslyšícím, vydala se tam tyto možnosti studovat. Velmi jí pomohlo uvedení do dané problematiky v Institutu pro interdisciplinární výzkum vztahu člověk-zvíře ve Vídni (IEMT, Konrad-Lorenz-Kuratorium), jehož pracovníci americké projekty znali. Dalším určujícím faktorem pro pracovní a životní orientaci E. Färbinger byl časný styk se zdravotně postiženými lidmi. Její otec byl totiž zakladatelem a ředitelem domova pro nemocné sklerózou multiplex.
Logickým vyústěním snažení a zájmu E. Färbinger bylo založení centra, ve kterém se věnuje výchově a výcviku psů pro pomoc nejrůzněji handicapovaným lidem. Toto zařízení bylo po překonání překážek a finančních obtíží provázejících vznik čehokoliv nového otevřeno 4. října 1990. Jako tzv. vozíčkových psů je tu používána zásadně rasaretrievera to: zlatý retriever (dlouhosrstý, zlatý), labrador retriever (krátkosrstý, černý nebo žlutý, zřídka hnědý), fiat coated retriever (dlouhosrstý, černý nebo hnědý). Jsou to plemena loveckých psů ze skupiny anglických ohařů původem z ostrova New Foundland. Jejich pojmenování je odvozeno od „to retrieve", což znamená aportovat, přinést zpět. Vyznačují se tzv. měkkou tlamou, čili umějí cokoliv vzít opatrně do zubů a neponičit, a absolutní ochotou cokoliv aportovat. Proto si od začátku výcviku mohou zvykat na různé druhy materiálů (látka, kůže, dřevo, plastik, kov) a učí se rozlišovat tíhu předmětů (např. lehký dálkový ovladač a naplněný šestilitrový kanystr). Jde o velmi vyrovnaného, přátelského psa, který málo štěká, ale umí se naučit štěkat na povel (když kupř. pán spadne z vozíku a potřebuje pomoc). Z jeho přátelskosti vyplývá, že není vhodný jako ochranný pes, zato rychle respektuje nového pána, pokud je s ním dobře zacházeno. Toto vše spolu s výškou k rameni mezi 50 a 60 cm z něho činí ideálního pomocníka pro člověka pohybujícího se na invalidním vozíku. Výchova psa má svůj systém: Do 13. měsíce věku se pes nachází v tzv. kmot-
rovské rodině, aby si zvykl na život v lidské rodině, což by se ve smečce ostatních psů v centru nedařilo, ale jednou za čtrnáct dnů trenérka kmotrovské rodiny objíždí, aby zkontrolovala učiněný pokrok, zadala úkoly, dovezla příděl potravy, případně absolvovala veterinární prohlídku. Smyslem pobytu v rodině je socializace psa - jeho seznámení s rozličnými situacemi, aby později nepanikařil. Proto ho kmotrovská rodina nevylučuje z žádné aktivity, kterou podniká. Po tomto období následuje 6-7 měsíční pobyt v tréninkovém centru. Ač jde o náročnou změnu, nevyplývají z ní údajně větší problémy. Pomáhá tomu počáteční 2-3 týdenní adaptace psa, který si musí přivyknout především na paní Färbinger, nový denní režim i na vřazení do psí smečky, v níž má každý její člen pevné místo. Teprve pak následuje speciální výcvik. V zásadě však lze říci, že pes se musí naučit obslužným činnostem (nošení sedlových tašek, otevírání a zavírání dveří, zásuvek, rozsvěcení a zhasínání, podání telefonního sluchátka, ale i upravení polohy hlavy např. postiženému svalovou dystrofií) i činnostem komplexnější povahy (pes se může posílat nakupovat). Pro lidi těžce postižené sluchově resp. pro neslyšící je vhodná jiná rasa: kolie (krátkosrstá nebo border kolie). Využívá se toho, že kolie je nejen přátelská ale i temperamentní, takže je vhodným společníkem pro zpříjemnění osamělosti. Poněvadž kolie je původně pastevecký pes, kterému nesměl uniknout žádný zvuk, je nutno zajistit postiženému převedení zvu-
kých signálu na viditelné (sporák, sušička prádla, fax, budík) a kólii na tyto signály nacvičit. Je nutné vytvorení pevného denního řádu. Obecné se dá říci, že z výcviku odpadne 30-50 % psů. Důvody jsou rozličné. Nejobávanéjší je dysplasie kyčelních kloubů (HD syndrom, jak uvádí E. Färbinger), která se může vyskytnout i u psů pocházejících ze zdravých rodičů. Dále jeli pes příliš temperamentní n e b o j e tomu naopak, též je-li pes příliš malý a také nechce-li ochotně aportovat. Výběr psů je velmi přísný. Po zkušenostech E. Färbinger nyní vybírá v pěti nedělích 3-4 štěňata z vrhu, která po dvanácti týdnech absolvují speciální test. Za nejdůležitější období pro sociální vývoj psa považuje období mezi 3.- 20. týdnem jeho života. Protože eventualita již zmíněného HD syndromu se dá spolehlivě posoudit až po 12. měsíci, je tomu přizpůsobena i zátěž ve způsobu tréninku kondice. Psi vyřazení z výcviku jsou přednostně nabízeni kmotrovské rodině. U psů ve výcviku se provádí kastrace - u fenek po prvním hárání, u psů v deseti měsících. Dle E. Färbinger se považuje za výhodu, že vykastrovaný pes tak často neznačkuje, není napadán od jiných psů a nevyskytuje se u něj „milostné soužení". Jistou procedurou však procházejí i lidé, pro něž jsou psi vybíráni. Každý postižený nejdříve navštíví E. Färbinger v tréninkovém centru. Tu jsou společně probrány situace, v kterých by pes mohl pomáhat, zda by to byl schopen dělat i způsob, jak se k tomu vycvičí. Postiže-
ný člověk pak musí prokázat, že se o psa bude umět postarat, případně kdo ho v tom zastoupí. Pak se uskuteční návštěva v bytě postiženého a dopadne-li i zde vše k oboustranné spokojenosti, dostane se kandidát na přidělení vycvičeného psa na čekací listinu. Čeká se až jeden rok. Postižený člověk se setkává se svým nastávajícím psím pomocníkem, až když ten je perfektně vycvičen. Budoucí nový pán pak denně po dobu cca tří týdnů studuje mj. jak poznat psí nemoci, učí se používat příkazy, které byly stanoveny a kterými bude psu poroučet, i přesně znát jaká má práva a povinnosti po převzetí psa. Zbytek tedy podstatnou většinu dne se musí věnovat psu: mluvit na něj, hladit ho, krmit, „chodit" s ním na vycházky (pes není vyveden z rovnováhy invalidním vozíkem, elektrický vozík má E. Färbinger k dispozici v tréninkovém centru). Poněvadž centrum nemá k dispozici ubytovací prostory, pozoruhodné na všem je, že první tři dny probíhají v hotelu a okolí, když na noc jsou psi voženi domů. V dalších dnech se jezdí do města. Většinou skupina 2-3 postižených na invalidních vozících se psy se učí zvládat modelové situace (návštěva obchodů, úřadů, restaurací, ale i letiště a poněvadž tito doprovodní psi mají právo být i v kabině cestujících, dokonce je zajištěn krátký let letadlem). Psi reagují na změnu pozitivně, líbí se jim mít pro sebe jednoho pána a být v centru jeho pozornosti. Výsledkem prohloubeného kontaktu nového pána a psa jsou situace jako např.: chlapec školního věku chodí se svým psem i do školy - po cestě mu pes
nosí tašku s učebnicemi a během vyučování spí pod lavicí. Je evidentní, že pes sám a vše, co s jeho ošetřováním a výcvikem souvisí, představuje značnou hodnotu. Proto vládním nařízením rakouské spolkové země Salzburg byli „partnerští psi" (Partner-Hunde) uznáni jako sociálněmedicinský terapeutický prostředek resp. léčebná pomůcka. Vnucuje se otázka, zda lze na něco podobného pomýšlet i u nás. V každém případě stojí za zveřejnění, že v republice již jeden pes, kterého E. Färbinger vycvičila, je. Rakouská firma Master foods poskytla zařízení Sdružení pro pomoc mentálně postiženým MODRÝ KLÍČ v Praze pro jeho účely speciálně vycvičeného psa. Je to fenka flatcoated retrievera, dle rodokmenu Quince Bagatelle Black Pearl, slyšící na jméno Perla. Stalo se tak v dubnu 1994. Mgr.Alice CHAMRÁDOVÁ provedla s Perlou v tamních podmínkách výzkum, který dle její zprávy přednesené na symposiu Zvířata a lidé 3. 10. 1995 dospěl k těmto závěrům: - Po celou dobu experimentu představoval pes silný stimul pro pozornost dítěte a byla mu dávána přednost před jinými předměty. Pes tedy byl prospěšný dětem, které se obtížně soustřeďují a také obrátil jejich pozornost i k úkolům péče o svěřené zvíře. Z toho se vyvozoval zvýšený pocit sebedůvěry a odpovědnosti u klientů, kteří byli do pokusu zapojeni. - Na druhé straně nebylo zjištěno, že by pes stimuloval interakci dítěte s terapeutem ani nebylo prokázáno usnadnění učení dítěte. Přesto se dospělo k závěru, že pes se stal prostřed-
kem vytváření pozitivní atmosféry mezi klientem a terapeutem a posloužil i k rozšíření pojmové zásoby (při pojmenovávání částí těla, barev, počítání sušenek ap.) Bodle informací, které poskytli Ing. Milana REMAROVÁ, ředitelka MODRÉHO KLÍČE a zástupce ředitele téhož zařízeni Mgr. Radovan NETUŠIL, ma Perla náročný režim. Část dopoledne je u pracovníků chráněné dílny, odpoledne je vždy na dvě a půl hodiny ve výchovné skupině, které se každodenně střídají. Kromě takto vymezených „povinností" pes zůstává v přítomnosti určené skupiny, ale už jen jako „součást dění", při čemž má samotřejmě i pro sebe vyhrazenou dobu pro odpočinek a krmení. Oba jmenovaní činitelé potvrdili svými zkušenostmi výsledky výzkumu, zdůraznili zejména psychoterapeutickou roli takto vycvičeného psa a i když v tomto případě pes neslouží pouze jednomu pánovi (byť má svou paní, kterou je Ing. Remarová), je jeho přítomnost přínosem pro všechny klienty v zařízení. Jen jako perličku k Perle na konec: Dle paní Färbinger musela Perla zvládnout na třicet povelů v češtině. Měl jsem možnost se přesvědčit, že tomu tak skutečně je. Závěrem: Můžeme konstatovat, že využití malých zvířat - najmě speciálně cvičených psů - pro podporu postižených osob má podstatně širší prostor, než jaký se u nás dosud využíval. V blízkosti naší republiky se nachází specializované centrum pro výcvik psů pro postižené a je tu i první domácí zkušenost, která si zaslouží, aby měla následovníky.
Bibliografická poznámka: Článek byl zpracován s využitím ústních informaci E. Färbinger a jejich článků v časopise Der Hund, 1992, č. 6. 7, 8, 9. Dále bylo použito časopisu Partner (Zeitschrift des Vereins Partnerhunde fúr Behinderte), roč. 3 (1995) a 4 (1996). Z domácích pra-
menů pak byly použity podklady a informace poskytnuté vedoucími pracovníky MODRÉHO KLÍČE Ing. M. Remarovou a Mgr. R. Netušílem včetně záznamu referátu Mgr. A. Chamrádové na symposiu Zvířata a lidé, konaného 3. 10. 1995.
