Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra občanského práva
Diplomová práce
Participační práva dítěte
Aneta Kostková
2011/2012
Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci na téma: Participační práva dítěte zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů literatury. V Brně dne 24. 6. 2012
…………………………….. 2
Poděkování: Ráda
bych
na
tomto
místě
poděkovala
vedoucí
své
diplomové
práce
doc. JUDr. Zdeňce Králíčkové, Ph.D. za její vstřícný přístup, odborné rady a cenné připomínky při vedení mé práce. V neposlední řadě bych rovněž ráda poděkovala své rodině i všem svým blízkým za velkou a slovy neocenitelnou podporu, kterou mi poskytli v průběhu celého mého studia. 3
Obsah Přehled použitých zkratek ................................................................................................. 5 1
Úvod .......................................................................................................................... 6
2
Vymezení základních pojmů ..................................................................................... 9
3
2.1
Dítě a jeho práva .............................................................................................. 9
2.2
Participační práva ........................................................................................... 11
2.3
Zájem dítěte versus přání dítěte ..................................................................... 13
2.4
Test poměrnosti .............................................................................................. 15
Realizace participačních práv a kolize z nich vyplývající včetně jejich řešení
de lege lata ...................................................................................................................... 16 3.1
V souvislosti s rozchodem rodičů .................................................................. 16 3.1.1 V rámci rozhodování o výchově......................................................... 17 3.1.2 V rámci rozhodování o úpravě styku s dítětem .................................. 21
4
3.2
V případech nařízení ústavní výchovy ........................................................... 27
3.3
V souvislosti s osvojením dítěte ..................................................................... 32
3.4
V případech domácího násilí .......................................................................... 35
Participační práva dítěte v novém občanském zákoníku včetně míry zohlednění
evropských harmonizačních tendencí ............................................................................. 41 4.1
Nový občanský zákoník ................................................................................. 41
4.2
Komise pro evropské rodinné právo .............................................................. 43
5
Závěr ........................................................................................................................ 47
6
Resumé .................................................................................................................... 49
7
Použitá literatura a další informační zdroje ............................................................. 51 Právní předpisy ........................................................................................................ 51 Důvodové zprávy ..................................................................................................... 52 Judikatura ................................................................................................................. 52 Komentáře................................................................................................................ 53 Monografie .............................................................................................................. 53 Sborníky ................................................................................................................... 54 Učebnice .................................................................................................................. 54 Odborné články ........................................................................................................ 54 Elektronické prameny .............................................................................................. 56 4
Přehled použitých zkratek CEFL
Komise pro evropské rodinné právo (Commission on European Family Law)
ESLP
Evropský soud pro lidská práva
EÚVPD
Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 54/2001 Sb.m.s., o přijetí Evropské úmluvy o výkonu práv dětí
NOZ
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (Nový občanský zákoník)
OSPOD
Orgán sociálně-právní ochrany dítěte
OSŘ
Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
OZ
Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
ÚLP
Sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod
ÚPD
Sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb., o Úmluvě o právech dítěte
ZOR
Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů
ZOSPOD
Zákon č. č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dítěte
5
1 Úvod Problematiku participačních práv jsem si jako téma své diplomové práce vybrala z toho důvodu, že jsou tato práva mezi odbornou i laickou veřejností poměrně neznámá. Není se čemu divit, poněvadž i tak zásadní dokumenty jako je Ženevská deklarace práv dítěte z roku 1924 a Deklarace práv dítěte z roku 1959 tuto problematiku opomíjejí. Na aktuálnosti nabírají až přijetím Úmluvy o právech dítěte, která přináší nový pohled na dítě. Dítě přestává být vnímáno jako pasivní objekt ochrany, stává se aktivním subjektem, který má právo na vyjádření názoru, právo být slyšen a být informován ve všech záležitostech, které se týkají jeho života. Tato práva jsou oficiálně uznávána až po přijetí Úmluvy o právech dítěte. Státy, které ji ratifikovaly, musí zajistit její dodržování a vytvořit podmínky pro její fungování. V případě participačních práv tedy nejenom deklaruje jejich existenci, což je samo o sobě velkým krokem kupředu, ale také zavazuje státy, aby zajistily jejich skutečné fungování v reálném životě. Vzhledem k tomu, že Česká republika je signatářskou zemí Úmluvy, i my jsme museli náš právní řád přizpůsobit ustanovením Úmluvy. Jde o dynamicky se rozvíjející práva, která jsou zohledňována stále větší měrou. Jde však o nové, dosud dostatečně nezpracované téma, v České republice se touto problematikou zabývají spíše články v odborných periodikách a odborné komentáře. Ucelená monografie na toto téma dosud chybí. Z tohoto důvodu budu vycházet z velké části z judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, neboť tyto soudy vnášejí do problematiky participačních práv světlo. Implementace participačních práv do právních řádů a následná realizace přináší řadu problémů. Jedním z těchto problémů je, že při realizaci participačních práv dochází k jejich konfliktu se zájmy jiných osob, popřípadě i se samotným zájmem dítěte. Jak tyto konflikty řešit? Kterému zájmu dát přednost? A v jakých situacích vlastně k těmto konfliktům
dochází?
Jsou
participační
práva
v České
republice
dostatečně
zohledňována? Mou hypotézou je tvrzení, že participační práva v České republice nejsou patřičně zohledňována, názory a přání dítěte jsou zjišťovány nahodile a není jim věnována dostatečná pozornost a váha. Cílem mé práce je proto poskytnout přehled situací, kdy dochází k realizaci participačních práv a jejich kolizi s právy jiných osob či orgánů 6
(popřípadě s nejlepším zájmem dítěte), analyzovat, jak jsou tyto konflikty řešeny a zda je při jejich řešení zohledňována judikatura ústavních soudů a Evropského soudu pro lidská práva. Zamyslím se nad tím, zda úprava nového občanského zákoníku více odpovídá pojetí dítěte jako autonomní bytosti a do jaké míry tato úprava zohledňuje evropské harmonizační tendence. Tohoto cíle se snažím dosáhnout za použití analyticko-deskriptivní a komparativní metody. A to z toho důvodu, že prostřednictvím analyticko-deskriptivní metody přiblížím konkrétní konflikty, ke kterým v institutech rodinného práva dochází, a zároveň poukážu na problémy dosavadní právní úpravy, a metoda komparativní mi pomůže zohlednit a porovnat naši dosavadní právní úpravu ve světle nového občanského zákoníku a evropských harmonizačních tendencí. V práci se nejdříve zaměřím na teorii, a to na samotné vymezení participačních práv a dalších základních pojmů, které v práci užívám. Půjde zejména o nejlepší zájem dítěte, který v rámci realizace participačních práv nelze pominout a test poměrnosti, který se využívá pro řešení kolizí mezi právy a je využíván i pro konflikty související s participačními právy. Po této teoretické části již následuje část praktická. Třetí kapitola je rozsáhlá, neboť v ní rozebírám případy realizace participačních práv u jednotlivých institutů rodinného práva. Tyto instituty jsou vybrány nikoli náhodou, ale na základě zhodnocení možností realizace participačních práv. Nejdříve se věnuji problematice rozchodu rodičů, poněvadž jde o oblast, která vzhledem ke stále zvyšujícímu se počtu rozvodů, nastane zřejmě nejčastěji. Poté se zaobírám možnostmi v souvislosti s nařízením ústavní výchovy, a to z důvodu, že Česká republika je dlouhodobě kritizována za alarmující počet dětí v zařízeních určených k výkonu ústavní výchovy. Jako další institut jsem zvolila osvojení, a to také kvůli jeho aktuálnosti, poněvadž stále více párů bude mít problémy s početím vlastního potomka. Jako poslední jsem zvolila oblast domácího násilí, poněvadž tato oblast je v českém právním řádu dlouhodobě neprávem opomíjena. Dané instituty se snažím vždy nejdříve popsat, resp. ukázat, jak se v jejich rámci realizují participační práva a posléze jaké konflikty v souvislosti s jejich realizací nastávají. Tedy jde o postup od obecného k zvláštnímu. Konflikty se snažím samozřejmě také řešit, a to za pomoci vnitrostátních i mezinárodních předpisů a také judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Je nutno zdůraznit, že řešení těchto konfliktů není jednoznačné, poněvadž reálná situace disponuje vždy nějakými odchylkami, které je nutno za všech okolností 7
zohlednit. Jedná se zejména o individuum dítěte, jeho věk a rozumové schopnosti, které musejí být brány v potaz. Tyto problémy se snažím vysvětlit a zohlednit důležitost těchto proměnných, které se liší případ od případu. V páté kapitole se potom zaměřím na to, jak jsou participační práva upravena v novém občanském zákoníku a zda tento zohledňuje evropské harmonizační tendence, opět s důrazem na problematiku participačních práv. V závěru se pokusím shrnout hlavní myšlenky a poznatky této práce, které buď potvrdí, nebo vyvrátí mnou stanovenou hypotézu. V práci jsem záměrně vybrala určité specifické instituty rodinného práva, ačkoli se participační práva dítěte projevují v mnoha dalších, leč jejich rozvíjení by vystačilo na samostatnou práci. Například výživné představuje kapitolu samu pro sebe, ale v práci jej pomíjím, poněvadž se domnívám, že děti by se o finanční záležitosti rodiny neměly příliš starat. Je nutné také zmínit, že participační práva dítěte se neprojevují pouze u institutů rodinného práva, ale i v dalších oblastech, dítě má právo vyjadřovat názory a dostávat relevantní informace i v rámci školy, zdravotní péče, náboženského vyznání atd. Tato práce se jimi záměrně nezabývá a to z toho důvodu, že chce postihnout instituty týkající se rodiny dítěte, a zároveň by začleněním výše zmíněných otázek nesplňovala požadavek rozsahu diplomové práce.
8
2 Vymezení základních pojmů V následujícím textu se budu zabývat vymezením některých základních pojmů, které velmi úzce souvisí s problematikou participačních práv dítěte. Nejprve je proto vhodné vymezit, kdo je dítětem a jaká jsou jeho práva, abych mohla určit, v čem jsou právě práva participační specifická. Vzhledem k tomu, že při realizaci práv dítěte, tedy i práv participačních, je nejvyšším imperativem tzv. nejlepší zájem dítěte, je nutné jej také definovat. Tato kapitola si však neklade za cíl tyto pojmy komplexně definovat, chce je pouze vymezit pro účely této práce.
2.1 Dítě a jeho práva Kdo je dítětem? Na tento zdánlivě jednoduchý dotaz neexistuje jednoznačná odpověď. V literatuře nalezneme různé definice z oboru medicíny, biologie, pedagogiky, psychologie a samozřejmě také z oblasti práva, na kterou se zaměřím. Dítě charakterizuje jeho duševní a tělesná nezralost, pro které potřebuje zvláštní záruky a péči.1 Lze plně souhlasit s Ústavním soudem, který konstatoval, že jde o bytost „jedinečnou, nadanou nezadatelnými, nezcizitelnými, nepromlčitelnými a nezrušitelnými základními právy a svobodami, tedy bytostí, které by se mělo dostat při jejím vývinu toho nejlepšího, totiž toho, aby výše uvedené atributy nezůstaly prázdnými slovy.“2 Úmluva o právech dítěte přistoupila k vymezení dítěte pomocí určité věkové hranice. Podle ní se za dítě považuje každá osoba mladší 18 let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, nedosáhla zletilosti dříve.3 Podle právního řádu České republiky, konkrétně § 8 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen OZ) dítě dosahuje zletilosti dovršením osmnáctého roku věku. Před dosažením tohoto věku může zletilosti nabýt pouze uzavřením manželství. Vzhledem k tomu, že ÚPD i OZ se shodují na věkové hranici osmnácti let, i já budu v dalším textu za dítě považovat každou osobu mladší osmnácti let. Za dospělého potom budu považovat každou osobu starší osmnácti let. Z výše uvedených definic vyplývá, že i dítě je způsobilé mít různá práva. Vedle 1
Preambule Deklarace práv dítěte, přijaté 20. 11. 1959 Valným shromážděním OSN v New Yorku. Nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. IV. ÚS 695/2000. 3 Čl. 1 sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb., o Úmluvě o právech dítěte (dále jen ÚPD). 2
9
tradičního třídění práv člověka (tedy i dítěte) existuje i jiné druhové třídění, které bere v úvahu právní a sociální postavení dítěte. Tato klasifikace má zjednodušující anglickou zkratku 3P (the three Ps‘), které označuje ochranu (protection), zaopatření (provision) a účast (participation). Každé P tedy představuje jednu substrukturu práv dítěte. První substruktura (ochrana – protection) představuje práva ochrany dítěte před jakýmkoli tělesným nebo duševním násilím, urážením, zneužíváním, zanedbáváním anebo před trýzněním či vykořisťováním. Do druhé substruktury (zaopatření - provision) se zařazují práva vztahující se ke zvláštním potřebám a péči, které mají být dítěti poskytnuty. Zvláštní péči například vyžadují duševně či tělesně postižené děti, oběti zneužívání či různých forem zanedbávání. Takovým dětem má být umožněno žít plnohodnotný důstojný život – například umožnit přístup k zdravotní péči, ke vzdělání nebo k přípravě na zaměstnání. 4 Třetí substrukturou práv dítěte je participace (participation). Participace jako jeden ze základních projevů demokracie obecně znamená odpovědnou účast zainteresovaných osob na pravomoci rozhodovat o své přítomnosti a budoucnosti. Vyjadřuje proces sdíleného rozhodování v záležitostech, které mají vliv na život jedince a společnost, v níž žije.5 Pokud budeme vycházet z této obecné definice, můžeme participaci dítěte zjednodušeně chápat jako účast dítěte na rozhodování v záležitostech týkajících se jeho života. Výslovně definována však participace není, neboť zahrnuje celé spektrum jevů od pouhé pasivní přítomnosti dítěte při nějaké činnosti nebo události až po skutečnou, odpovědnou účast na plánování, realizaci a hodnocení určitých činností.6 Mohlo by se zdát, že participací vlastně „pouštíme děti k moci,“ to by však bylo nepochopením jejího významu, participace totiž znamená sdílet rozhodnutí, které se týkají vlastního života a života společnosti, a společně nalézat řešení problémů.7 4
JÍLEK, D. et al. Studie o právech dítěte : implementace zkušeností dobré praxe ve vzdělávání v oblasti práv dětí ve Švýcarsku do podmínek ochrany práv dětí v České republice. 1. vyd. Brno - Boskovice : Česko-britská o.p.s., 2011. s. 53-54. 5 KAPLÁNEK, M. Participace dětí a mládeže. Studijní text k předmětu Formy participace v pedagogice volného času [on-line]. České Budějovice: Jihočeská univerzity [cit. 1.5.2012]. s.2. Dostupné z:
. 6 KOVAŘÍK, J. Dětská práva, právní povědomí, participace dětí a sociální služby. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 2001. s.121. 7 KAPLÁNEK, M. Participace dětí a mládeže. Studijní text k předmětu Formy participace v pedagogice volného času [on-line]. České Budějovice: Jihočeská univerzity [cit. 1.5.2012]. s.2. Dostupné z: .
10
2.2 Participační práva Z výše uvedeného vysvětlení pojmu participace můžeme odvodit i definici samotných participačních práv. Jedná se o práva účasti dítěte na rozhodování o záležitostech týkajících se jeho sociálního, ekonomického, náboženského, kulturního a politického života.8 Tím, že dítěti byla přiznána participační práva, došlo ke změně vnímání dítěte. Od pasivního subjektu, který je třeba chránit a pečovat o něj, se dostáváme k subjektu aktivnímu – k bytosti, která má právo vyjadřovat své názory ke všem záležitostem, které se týkají jeho života. Ústavní soud k tomu podotýká, že „právo nezletilého svobodně vyjádřit svůj názor ve všech věcech, které se ho týkají, je jeho nepopiratelným právem umožňujícím, byť jen do určité míry, vyrovnat nerovné postavení např. ve vztahu k jeho rodičům, případně koliznímu opatrovníkovi, přesto konečné hodnocení (posouzení) zájmů nezletilého přísluší dospělým.“9 S tímto názorem se plně ztotožňuji, protože dítě vzhledem ke své nezralosti potřebuje korigovat nejen své názory, ale i chování, a proto nikdy nemůže být ve zcela rovném postavení vůči dospělým. Dítě je tedy vůči svým rodičům sice stále fakticky slabším subjektem, ale už není pouhým objektem.10 K této změně z objektu ochrany na aktivní subjekt práv došlo přijetím ÚPD, která poprvé participační práva zakotvila. Jádrem participačních práv je čl. 12 ÚPD, který obsahuje nejenom právo svobodně vyjadřovat názory ve všech záležitostech, které se ho týkají, ale také to, že těmto názorům bude věnována náležitá pozornost a že dítě bude v řízeních, která se jej týkají, vyslyšeno. Aby mohlo dítě vyjadřovat názory v záležitostech, které se jej týkají, musí mít také přístup k potřebným informacím, které mu pomohou názor si vytvořit. Toto právo je zakotveno v čl. 13 a čl. 17 ÚPD. Pro účely soudního řízení rozvíjí výše uvedená práva EÚVPD, která v čl. 3 stanoví, že soud má povinnost dítě informovat o možných důsledcích vyhovění jeho názoru a o možných důsledcích jakéhokoli rozhodnutí. Jelikož je i Česká republika signatářskou zemí ÚPD a EÚVPD, i my jsme museli náš právní řád přizpůsobit jejich ustanovení. Základní participační článek se nachází 8
UNICEF: Rights under the Convention on the Rights of the Child [online]. Změněno 1.5.2012 [cit. 1.5.2012]. Dostupné z: . 9 Usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 5.2006, sp. zn. IV.ÚS 288/04. 10 KRÁLÍČKOVÁ, Z. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. s. 72.
11
v § 31 odst. 3 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen ZOR), který stanovuje, že dítě schopné si (s ohledem na stupeň svého vývoje) vytvořit názor a posoudit dosah opatření jeho se týkajících, má právo obdržet potřebné informace a svobodně se vyjadřovat ke všem rozhodnutím rodičů týkajících se podstatných záležitostí jeho osoby a být slyšeno v každém řízení, v němž se o takových záležitostech rozhoduje. Dalším vnitrostátním předpisem je zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dítěte (dále jen ZOSPOD), který v § 8 odst. 2 a odst. 3 stanovuje právo vyjadřovat vlastní názory a získávat relevantní informace v záležitostech sociálně-právní ochrany dítěte. Právo dítěte na vyjádření vlastního názoru v soudním řízení zakotvuje § 100 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen OSŘ). Prioritním způsobem zjišťování názoru nezletilého dítěte by měl být výslech, poněvadž „pokud názor nezletilého dítěte vnímá soudce vlastními smysly, eliminuje se riziko dezinterpretace názoru nezletilého dítěte třetí osobou (…), jsou tak dány větší garance objektivního posouzení názoru nezletilého dítěte.“11 Ve výjimečných případech může názor dítěte soud zjistit také prostřednictvím jeho zástupce, znaleckého posudku nebo příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Dosud jsem se zmiňovala zejména o samotné skutečnosti, že má dítě právo vyjadřovat názory a být slyšeno. Otázkou však zůstává, jakou relevanci tomuto názoru budou vyjadřovat soudy a jiné státní orgány. ZOR se k relevanci názoru nevyjadřuje, čl. 6 písm. c) EÚVPD stanoví, že názor má být brán náležitě v úvahu a podle OSŘ jsou kritéria následující – věk dítěte a jeho rozumová vyspělost (srov. čl. 12 ÚPD). Věk a rozumová vyspělost jsou individuálními, do určité míry provázanými podmínkami, poněvadž každé dítě je ve stejném věku různě duševně a rozumově vyzrálé. Výbor pro práva dítěte proto státy odrazuje od toho, aby zaváděly věkové hranice ať už v právu nebo v praxi, které by omezily právo dítěte na vyjádření názoru a slyšení ve všech záležitostech, které se jej týkají. Přesto to však státy pro určité druhy formální participace dělají. Například v Nizozemí a Dánsku je hranice pro výslech dítěte před soudem stanovena na 12 let, v Německu na 14 let. Nejníže je v Evropě stanovena v Norsku, a to na věk sedmi let.12
11
Nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 2661/10. BOELE-WOELKI, K., et. al. Principles of European Family Law regarding Parental Responsibilities. Antwerpen-Oxford: Intersentia, 2007. s. 52. 12
12
Věk sám o sobě nemůže určit hodnotu, resp. míru přihlédnutí k názoru dítěte. Je totiž velmi úzce propojen s kritériem rozumové vyspělosti. Rozumová vyspělost dítěte je kategorií psychologickou, proto zůstává tento autonomní výraz a jeho význam bez operační definice. Je ale možné vyvodit, že zralost předpokládá určitý stupeň porozumění na straně dítěte a jeho schopnost zhodnotit budoucí následky vlastních rozhodnutí nebo rozhodnutí rodičů, zákonných zástupců, blízkých osob nebo státních orgánů v jeho záležitosti.13 Posuzování relevance názoru a věrohodnosti výpovědi dítěte je proto úkolem soudů a příslušných odborníků, zejména z oblasti klinické psychologie. Je také úkolem soudu tyto názory korigovat, poněvadž mohou být v rozporu s nejlepším zájmem dítěte. Toto potvrdil i Ústavní soud s tím, že „konečné hodnocení (posouzení) zájmů nezletilého dítěte přísluší obecnému soudu, v jehož dispozici je i oprávnění k případným korekturám představ a názorů dítěte o tom, co je pro něj v konkrétní věci vhodné, případné, resp. obecně prospěšné, a co nikoli, a proto k názoru nezletilého soud přihlíží právě s ohledem na jeho věk, rozumovou a citovou vyspělost.“14 S tímto názorem nelze než souhlasit, protože dítě jakožto nezralá lidská bytost ještě nedokáže plně posoudit všechny aspekty svého přání – většinou se zaměřuje pouze na ty krátkodobé, zatímco dlouhodobé pomíjí.
2.3 Zájem dítěte versus přání dítěte Zájem dítěte15 je institutem, který se často objevuje v konkrétních normách,16 avšak nikde není výslovně vymezen. Absence výslovné definice byla zřejmě i záměrem zákonodárce, neboť zájem dítěte může mít různou podobu, která se odvíjí od konkrétních okolností každého případu.17 S tímto pojmem se setkáváme také
13
JÍLEK, D. et al. Studie o právech dítěte : implementace zkušeností dobré praxe ve vzdělávání v oblasti práv dětí ve Švýcarsku do podmínek ochrany práv dětí v České republice. 1. vyd. Brno - Boskovice : Česko-britská o.p.s., 2011. s. 65. 14 Usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5.2008, sp. zn. III.ÚS 2150/07. 15 V legislativě České republiky je používán obdobný termín – blaho dítěte (např. § 5 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dítěte, ve znění pozdějších předpisů, stanoví, že předním hlediskem sociálně-právní ochrany je zájem a blaho dítěte). 16 Např. § 45 odst. 1 ZOR, podle něhož vyžaduje-li to zájem dítěte, může soud svěřit dítě do výchovy jiné fyzické osoby než rodiče. Dále § 27 odst. 2 ZOR, dle něhož soud upraví styk dítěte s rodiči, pokud to vyžaduje zájem na výchově a poměry v rodině. 17 HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ, Z. České rodinné právo. 2. přeprac. vyd. Brno: Nakladatelství Doplněk, 2001, s. 18.
13
v Úmluvě o právech dítěte, kde je však vyjádřen jako nejlepší zájem dítěte (the best internet of the child). Podle čl. 3 ÚPD musí být zájem dítěte primárním hlediskem při všech činnostech týkajících se dětí, ať už uskutečňovaných veřejnoprávními nebo soukromoprávními zařízeními sociální péče, správními nebo zákonodárnými orgány a soudy. Význam tohoto článku potvrdil i Ústavní soud svým konstatováním, že čl. 3 je dominantním ustanovením ÚPD.18 Je zřejmé, že nejlepším zájmem dítěte je v obecné rovině jeho plný a harmonický vývoj v rodinném prostředí, a to nejlépe takovém, kde je mu poskytnuta láska, pochopení a také potřebná ochrana a pomoc, která dítěti umožní plně přejímat zodpovědnost ve společnosti.19 Při určování nejlepšího zájmu dítěte v konkrétním případě by měly být zohledněny tři základní parametry - celkový smysl Úmluvy, perspektiva dítěte coby vyvíjející se lidské bytosti a důležitost každého dítěte jako jednotlivce s vlastními názory. Je tedy zřejmé, že nejlepší zájem dítěte v konkrétním případě nelze určit bez účasti dítěte, tedy bez toho, aby se dítě k dané otázce vyjádřilo a jeho názor byl náležitě zohledněn. Toto platí i naopak – je v nejlepším zájmu dítěte, aby bylo vyslyšeno a jeho názory byly zohledněny, a dítě tak mohlo participovat na rozhodování o věcech, které se jej týkají.20 Nejlepší zájem dítěte je tedy nutné posuzovat i s ohledem na participační práva dítěte, tedy s ohledem na jeho názory a přání. Jelikož je nejlepší zájem dítě dynamickým institutem, tedy proměnlivým v čase a okolnostech, je možné měnit rozhodnutí ve vazbě právě na jeho proměny (tedy i proměny názoru dítěte).21 Nejlepší zájem dítěte se může dostávat do konfliktů se zájmem rodičů a také s přáním dítěte samotného. Také o těchto kolizích budou pojednávat následující kapitoly. Od nejlepšího zájmu dítěte je nutné odlišit přání dítěte. Dalo by se říci, že přání dítěte je jeho subjektivním pocitem, kterým dítě projevuje svou vůli. Nemusí se s jeho nejlepším zájmem shodovat, ba dokonce s ním může být v přímém rozporu. 18
Nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. IV. ÚS 695/2000. KOVAŘÍK, J. Dětská práva, právní povědomí, participace dětí a sociální služby. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 2001. s.20. 20 JÍLEK, D. et al. Studie o právech dítěte : implementace zkušeností dobré praxe ve vzdělávání v oblasti práv dětí ve Švýcarsku do podmínek ochrany práv dětí v České republice. 1. vyd. Brno - Boskovice : Česko-britská o.p.s., 2011. s. 129. 21 KRÁLÍČKOVÁ, Z. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. s. 75. 19
14
V rozhodnutích soudů se nejčastěji naskýtá v souvislosti s výslechem dítěte, kde je dítě tázáno například na to, se kterým rodičem chce žít. Přání dítěte tedy budu v následujícím textu chápat jako vyjádření jeho názoru.
2.4 Test poměrnosti Test poměrnosti cíle a prostředku neboli test principu proporcionality je jedním ze základních právních instrumentů, který řeší konflikty mezi proti sobě stojícími subjektivními právy, subjektivními právy a veřejným zájmem a rovněž při abstraktní kontrole ústavnosti.22 Primárně se používá zejména v rámci rozhodování soudů. Jeho princip spočívá ve vzájemném poměřování proti sobě stojících práv a svobod. Samotný test poměrnosti vychází ze třech stanovených otázek, resp. kritérií, která jsou následující: „1. Je sledovaný cíl legitimní? Je sledován a prosazován cíl nezbytný ve svobodné demokratické společnosti? 2. Je dáno racionální spojení mezi cílem a prostředky vybranými k jeho prosazení? 3. Existují alternativní způsoby dosažení cíle, jejichž využití by učinilo zásah do základního práva méně intenzivní, popř. jej zcela vyloučilo?“23 Z tohoto testu vychází i Ústavní soud a Evropský soud pro lidská práva (dále jen ESLP) při rozhodování o kolizích mezi nejlepším zájmem dítěte a jeho přáním, mezi přáním dítěte a zájmem rodičů, mezi přáním dítěte a jednáním státních orgánů a také při kolizi více z těchto zájmů.
22
Právní věda a právo: Test poměrnosti cíle a prostředku. [online]. [cit. 1. 5. 2012]. . 23 Nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. IV.ÚS 412/04.
15
Dostupné z:
3
Realizace participačních práv a kolize z nich vyplývající
včetně jejich řešení de lege lata Participační práva se realizují v řadě oblastí života dítěte. Úkolem této kapitoly je ukázat tuto realizaci na vybraných institutech rodinného práva, které jsou vybrány jednak vzhledem k jejich frekvenci (rozvody) a jednak vzhledem k jejich aktuálnosti (nařizování ústavní výchovy či osvojení). Dalším cílem této kapitoly je vyřešit konflikty, které při realizaci práv účasti dítěte vznikají. Tyto rozpory budou řešeny jednak na základě zákona a jednak na základě rozhodnutí Ústavního soudu a ESLP, kteří do dané problematiky vnáší světlo.
3.1 V souvislosti s rozchodem rodičů Faktické důsledky rozchodu rodičů dítěte dopadají na všechny zúčastněné, ovšem nejhůře postihují nezletilé děti. Nezletilému a jeho právům je nutné zajistit co nejvyšší možnou ochranu.24 Proto je třeba, aby byly upraveny poměry rodičů k nezletilým dětem pro dobu po rozvodu (viz § 25 ZOR) nebo i pokud spolu rodiče nezletilého nežijí (viz § 50 ZOR). Jedná se o určení, komu bude dítě svěřeno do výchovy, jak má každý rodič přispívat na jeho výživu a také je nutno upravit možnost styku rodiče s dítětem (viz § 26 a 27 ZOR). Tato rozhodnutí velmi znatelně zasahují do života dítěte, a proto by mělo mít právo vyjádřit v rámci tohoto rozhodování svůj názor. Je však nutno podotknout, že právo dítěte být slyšeno v každém řízení, které se jej dotýká (viz čl. 12 odst. 2 ÚPD, § 31 odst. 3 ZOR), nelze absolutizovat. Neznamená to, že by se dítě muselo účastnit každého soudního řízení a tam vyjadřovat názory na věc, zvláště pak pokud jde o nejfrekventovanější řízení o zvýšení výživného.25 S tímto názorem nelze než souhlasit, pokud se nejedná o podstatnou věc, která ovlivní život dítěte, šlo by o zbytečnou zátěž pro dítě. Budu se proto věnovat dvěma oblastem, kde je vyjádření názoru dítěte nejžádanější, kde svým aktivním spolupůsobením může ovlivnit svůj budoucí život.
24
HRUŠÁKOVÁ, M. Rozvod a paragrafy: jak rozvodové řízení probíhá, majetkové vztahy a jejich vypořádání, komu svěřit dítě, výše výživného na dítě. 2. aktualiz. vyd. Brno: Computer Press, 2003. s. 45. 25 HRUŠÁKOVÁ, M. a kol. Zákon o rodině. Komentář. 3. vyd. Praha: C.H. Beck, 2005. s. 113.
16
3.1.1 V rámci rozhodování o výchově Výchova, resp. osobní péče o nezletilého, může být dle § 26 ZOR individuální, společná nebo střídavá. Ideálním případem je, když se rodiče na formě výchovy dohodnou a soud tuto dohodu pouze schválí. Mnohem častější jsou však případy, kdy se rodiče nedohodnou a o formě výchovy musí rozhodovat soud. Vzhledem k tomu, že v tomto rozhodování jde především o dítě, mělo by mít možnost se k tomuto vyjádřit. Zákonem je mu tato možnost deklarována, ale je názor dítěte zjišťován ve skutečnosti? Má možnost ovlivnit rozhodování soudů a jiných státních orgánů, případně odborníků a vyjádřit se, zda chce žít s matkou, otcem nebo s oběma? Zjišťování názoru dítěte je však problematické. Samotné dítě může být ve svém rozhodování ovlivněno řadou faktorů. Nejčastějším z nich je manipulace jedním z rodičů. Tato manipulace se nejčastěji vyskytuje ve třech formách. Jedná se o tzv. korupci, vydírání nebo programování. Korupce je případ, kdy je dítě v podstatě upláceno tím, že jeden z rodičů, který chce své dítě „dostat na svou stranu,“ bude slevovat z návyků, které si dítě osvojilo (např. rozmazlováním – ať už kupování drahých dárků nebo slevováním z povinností dítěte - nemusí se učit, chodí spát, kdy chce apod.). Pokud se má dítě rozhodovat, u kterého z rodičů bude, téměř vždy se rozhodne pro toho, který mu vše dovoluje, nikoliv toho, který po něm vyžaduje plnění jeho povinností a dodržování nějakého řádu. Vydíráním se v tomto případě myslí verbální či neverbální tlak na dítě, jehož podtextem je v dítěti vyvolat pocit viny, který jej „donutí“ vybrat si toho rodiče, který je v očích dítěte zranitelnějším (ať už se jedná o verbální nátlak, kdy dítěti řekneme, že matce/otci ublíží tím, že s ním nechce být, nebo i neverbální gesta, např. povzdechnutí, pokrčení rameny, smutná nálada, která navíc v dítěti vyvolá pocit viny).26 Paradoxně toto citové vydírání dítě ovlivní daleko více než velké prokazatelné ovlivňování, jako je tomu v případě korupce.27 Třetím způsobem ovlivňování dítěte je tzv. programování. V praxi se jedná v podstatě o „brainwashing,“ což česky znamená vymývání mozku. V případě dospělého člověka lze tohoto procesu dosáhnout tak, že daného jedince izolujeme 26
BAKALÁŘ, E., NOVÁK, D. Vyslechnutí dítěte před soudem. Právo a rodina. 2003, č. 3, s. 3-8. NOVÁK, T. Je dítě schopno pravdivě odpovědět na otázku, u kterého z rodičů by chtělo po rozvodu žít? Právo a rodina. 2004, č. 7, s. 15-16. 27
17
a podrobíme dohledu a tlaku školeného policejního vyšetřovatele. Zpracovaný subjekt pak přesně replikuje vše, co mu bylo zadáno, řečeno a rovněž se přiznává ke všem obviněním. Ovšem v případě dítěte tohoto dosáhneme mnohem snáze. Není nutné dítě izolovat nebo být speciálně školen. Stačí, aby rodič, který má možnost dítě ovlivnit, dítě vytrvale přesvědčuje o své pravdě, o svém názoru na druhého rodiče, kterého očerňuje a haní. Výsledkem tohoto jednání znamená ve většině případů volba dítěte v neprospěch rodiče, který je očerňován. Mimo to může dojít k trvalému psychickému poškození dítěte, protože se u dítěte rozvine tzv. syndrom zavrženého rodiče, kdy dítě druhého rodiče bezdůvodně odmítá. 28 Ovšem tomuto syndromu se budu věnovat v následujících podkapitolách. To, zda bylo dítě vystaveno některým z výše popsaných praktik, tudíž jeho přání s kým po rozvodu rodičů zůstat neodpovídá realitě, je na posouzení erudovaných psychologů, psychiatrů, dalších odborníků z oblasti dětské psychologie a pracovníků OSPODu. Tyto osoby si o názoru dítěte v této problematice udělají vždy nějaký závěr, který budou prezentovat u soudu. Soud tyto závěry samozřejmě zohlední, ale je nutné, aby se nespoléhal jen na ně a pokud možno umožnil dítěti vyjádřit svůj názor i před soudcem samotným, neboť jsou dány větší garance objektivního posouzení názoru dítěte, poněvadž soudce vnímá výpověď bezprostředně a sníží možnost dezinterpretace názoru dítěte třetí osobou.29 Aby se dále snížilo riziko dezinterpretace názoru, manipulace dítětem a výslech byl co nejméně invazivní vůči dítěti, měl by se provést bez přítomnosti obou rodičů a dalších osob (§ 100 odst. 4 OSŘ). Ústavní soud se k této problematice vyjádřil tak, že „je třeba garantovat prostředí výslechu v co možná nejvyšší míře „příjemnosti“(snesitelnosti) pro nezletilé dítě. Je třeba, kupř. vytvořit ze strany soudu poklidnou atmosféru.“30 Osobně mám za to, že by bylo nejvhodnější dítě vyslýchat v prostředí, které je mu známo, ve kterém se cítí bezpečně např. ve škole, ve školní družině, doma ve svém pokoji. Je samozřejmé, že toto není vzhledem k časovým a finančním možnostem soudu reálné, ale alespoň pracovníci OSPODu by se měli dítě snažit dítěte ptát na jeho přání a názory v takovém prostředí. Takto zjištěný názor by byl dozajista nejvíce vypovídající a věrohodný.
28
BAKALÁŘ, E., NOVÁK, D. Vyslechnutí dítěte před soudem. Právo a rodina. 2003, č. 3, s. 3-8. Nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 2661/10. 30 Tamtéž. 29
18
Samotné přání dítěte nelze ovšem absolutizovat. Soud jej musí analyzovat s ohledem na věk a rozumovou vyspělost dítěte, neboť dítě mnohdy nedokáže posoudit co je pro něj z dlouhodobého hlediska nejvhodnější.31 Tyto závěry se samozřejmě nevztahují jen na zjišťování názoru dítěte ve věci svěření do výchovy, ale i na ostatní instituty rodinného práva, o nichž budu pojednávat dále. Při rozhodování o výchově dítěte může ovšem dojít ke konfliktům, nejčastější je kolize mezi přáním dítěte a zájmem jednoho z rodičů. Dítě chce být u jednoho z rodičů a druhý rodič proti tomu protestuje. Dítě také může chtít být u obou rodičů ve střídavé péči a jeden z rodičů nebo oba jsou proti. Takový případ se dostal až k Ústavnímu soudu. Patnáctiletá dívka byla po rozvodu rodičů vychovávána matkou, s otcem měla vynikající vztah, stýkali se i nad rámec stanovený v soudem schválené dohodě rodičů. Otec proto navrhl střídavou péči. Tu doporučil i opatrovník nezletilé s poukazem na vhodnost střídavé péče, neboť bydliště obou rodičů byla stejně vzdálená od školy, nezletilá byla bezproblémovou studentkou a nejdůležitějším faktem byl ten, že si sama nezletilá střídavou péči přála. I přes nesouhlas matky s touto změnou rozhodly obecné soudy ve prospěch přání nezletilé. Matka podala ústavní stížnost, v níž poukazovala zejména na to, že s otcem není schopna komunikovat a že soudy rozhodly přes její nesouhlas. Ústavní soud tu však potvrdil rozhodnutí obecních soudů a také vyzdvihl důležitost přání, resp. názoru nezletilé.32 Doslova uvedl, že: „považuje v souzené věci za nejpodstatnější, že nezletilá výslovně při pohovoru u OSPOD i následně při výslechu v řízení u soudu uvedla, že si střídavou péči rodičů přeje a v nedostatku komunikace mezi rodiči nevidí problém. (…) Přání nezletilé, aby mohla vyrůstat v péči rovnoměrně rozdělené mezi oba rodiče je v dané věci rozhodujícím kriteriem i z hlediska požadavků daných § 28 zákona o rodině, neboť zájem dítěte nemůže být potlačen rigorózním výkladem uvedeného ustanovení. (…) Soudy ve svých rozhodnutích respektovaly především zájem nezletilé a vzhledem k jejímu věku rozhodly v souladu s jejím přáním, aby péče rodičů o ni byla rovnoměrně rozložena a byl jí umožněn častý kontakt s oběma rodiči, k nímž má stejnou citovou vazbu.“33 Tento případ bych chtěla vyzdvihnout také kvůli tomu, že nezletilá byla vždy řádně vyslechnuta, její názor byl zjišťován nejen
31
Usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5.2008, sp. zn. III. ÚS 2150/07. Usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. II. ÚS 2082/08. 33 Usnesení Ústavního soudu II. ÚS 2082/08 ze dne 5. 11. 2008. 32
19
opatrovníkem, ale i okresním a krajským soudem. A co víc, přání nezletilé je respektováno, dokonce je uznáno jako prioritní rozhodovací kritérium. Samozřejmě soudy rozhodly i v souladu s nejlepším zájmem nezletilé, kterým je především to, aby byla v péči obou rodičů, pokud jsou oba rodiče způsobilí dítě vychovávat a jsou k tomu dány vhodné podmínky (srov. § 26 odst. 2 a odst. 4 ZOR), což v daném případě splněno bylo. Může však také nastat situace, kdy dítěti nebyl dán prostor k vyjádření názoru, a tak se jeho přání, byť nevyřčené, může dostat do kolize s rozhodnutím soudu. Soud si nemůže vytvořit domněnku, že rozhoduje v nejlepším zájmu dítěte, aniž by osobně zjistil, jaký má nezletilý názor na věc. Tato situace se bohužel stávala často. Soudy se spokojily se závěrem opatrovníka dítěte, zpravidla OSPOD, který názor dítěte nezjišťoval dostatečně, resp. mu přiznával minimální váhu s tím, že v praxi vycházel z úvahy, že matka je schopna se o dítě postarat vždy, že „dítě patří matce.“ 34 Čili pokud rozhodne tak, že dítě má být u matky, rozhodne vždy správně. Také kvůli podobným případům byl novelizován OSŘ tak, aby byl prioritním způsobem zjišťování názoru nezletilého výslech přímo u soudu, nikoli jen jako jedna z variant, jak tomu bylo v původním znění. Pokud se obecné soudy spokojí s reprodukcí názoru dítěte prostřednictvím opatrovníka, aniž by dítě osobně vyslechly, jedná se o závažné pochybení. Proto se ztotožňuji se závěrem Ústavního soudu, který konstatoval, že potom totiž nejde „jen o opomenutí přání dítěte, nýbrž i o opominutí objektivně relevantního zdroje potřebných skutkových zjištění, jejž je výpověď nezletilé způsobilá představovat, s logickým následkem neúplnosti skutkového základu věci.“35 I takový případ se dostal až k Ústavnímu soudu. Nezletilá (15 let) byla vyslechnuta pouze opatrovníkem (magistrátem), ačkoli sama nezletilá o slyšení přímo u soudu žádala. Soudy vzaly jeho zjištění, že nezletilá chce být s matkou, zasvé. Nevěnovaly pozornost ani tomu, že soudem ustanovený znalec konstatoval, že představa nezletilé o střídavé výchově byla zvnějšku značně ovlivněna – matka údajně nezletilou proti otci naváděla. Soud tím, že bez relevantních důvodů nevyslechl nezletilou osobně, v podstatě ignoroval ustanovení § 100 odst. 4 OSŘ, který zakotvuje
34
Srov. HRUŠÁKOVÁ, M. Rozvod a paragrafy: jak rozvodové řízení probíhá, majetkové vztahy a jejich vypořádání, komu svěřit dítě, výše výživného na dítě. 2. aktualiz. vyd. Brno: Computer Press, 2003. s. 50. 35 Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010.
20
prioritu osobního slyšení dítěte před vyjádřením zástupce dítěte, znaleckého posudku nebo OSPOD. Názor nezletilého je jedním z rozhodujících hledisek při určování, do čí výchovy by mělo být svěřeno. Bez něj soud ani nemůže správně určit nejlepší zájem dítěte.36 Soud samozřejmě může rozhodnout v rozporu s přáním dítěte, ale nemůže rozhodovat v rozporu s nejlepším zájmem dítěte. A aby rozhodl v jeho nejlepším zájmu, je nezbytné, aby soudce osobně vyslyšel přání a názory dítěte, pokud tomu nebrání vážné důvody.37 Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že soud by měl názor dítěte zjišťovat osobním slyšením. Rozhodně by ale neměl dítě nutit do selekce mezi rodiči přímou otázkou ve smyslu: „Chceš zůstat s maminkou/tatínkem?“ Aby soud zjistil skutečná přání dítěte, musí rozkrýt pocity a přání dítěte v širším, zejména emocionálním, kontextu.38 Samozřejmě není možné po soudcích jakožto odbornících v právu vyžadovat rozsáhlé odborné znalosti dětské psychologie, k tomu jsou určeni a povoláni soudní znalci, ovšem základní znalosti psychologie výslechu nezletilých a rizika manipulace by soudy ovládat měly.39 Zejména by měli vědět to, že nezletilým by měli sdělit, že o porozvodovém uspořádání rozhodnou rodiče nebo soudce, nikdy ne děti. A to z toho důvodu, že děti mají v těchto případech velmi často pocit viny, i přesto, že toto nikomu neřeknou, neboť třeba preferují jednoho z rodičů. 40 V případě, kdy děti zbavíme jejich případné odpovědnosti z rozhodnutí o svěření do výchovy, tak tyto negativní pocity přinejmenším zmenšíme.
3.1.2 V rámci rozhodování o úpravě styku s dítětem Rodič, kterému dítě nebylo svěřeno do výchovy, má právo se s dítětem stýkat. Tím realizuje svá práva a povinnosti vyplývající z jeho rodičovské zodpovědnosti. 36
Tamtéž. Podle důvodové zprávy k novele č.295/2008 Sb., kterou se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a z.č.359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, jsou takovým případem situace, kdy dítě není schopno formulovat své názory nebo mu by jeho přítomnost u soudního řízení byla na újmu. 38 KORNEL, M. Soudce a rozhodování o nezletilém dítěti. In Dny práva – 2008 – Days of Law: The Conference Proceedings. 1. ed. [online]. Brno: Masarykova Univerzita, 2008. [cit. 8. 6. 2012]. Dostupné z: . 39 Za tímto účelem pořádá Justiční akademie různé přednášky a semináře, např. seminář Psychologie výslechu dítěte, jehož obsahem je problematika výslechu dítěte (vedení výslechu, problematika věrohodnosti výpovědi apod.) pro soudce, státní zástupce a čekatelé. Více na: Justiční akademie [online]. [cit. 8. 6. 2012]. Dostupné z: . 40 BAKALÁŘ, E., NOVÁK, D. Vyslechnutí dítěte před soudem. Právo a rodina. 2003, č. 3, s. 3-8. 37
21
V ideálním případě postačuje dohoda rodičů, v níž zohlední svoje časové možnosti a také možnosti a přání dítěte. V některých případech však spolu rozvedení rodiče nekomunikují, takže se nejsou ochotni ani schopni dohodnout.41 V takovém případě musí zasáhnout soud a styk rodičů s dítětem upravit, omezit či dokonce zakázat (viz § 27 odst. 1 a odst. 2 ZOR). Je otázkou, zda soud při takovém rozhodování zohledňuje přání dítěte, neboť názor dítěte se zde zpravidla dostává do kolize se zájmem alespoň jednoho z rodičů, resp. jeho právem na rodinný život. V případech takové kolize by soudy vždy měly zkoumat, zda zásah do práva rodiče na soukromý a rodinný život (srov. čl. 8 ÚLP a čl. 32 LZPS) obstojí v testu proporcionality. Pozitivní závazek státu vyplývající z těchto ustanovení znamená, že „soudy jsou povinny svěřenými procesními prostředky vytvářet předpoklady pro narovnání narušených vztahů mezi rodiči a dětmi, včetně prostředků donucení, může-li takové opatření vést ke sledovanému cíli a je-li přiměřené.“42 Sledovaným cílem se rozumí kontakt s nezletilým a přiměřenost je nutno posuzovat s ohledem na nejlepší zájem dítěte. Případ, kdy došlo ke kolizi přání nezletilého a práva otce na styk se svým nezletilým synem, se dostal až k Ústavnímu soudu. Nezletilý se nechtěl stýkat se svým otcem, projevoval averzi vůči prostředí v bydlišti otce, přesto však obecné soudy rozhodly navzdory jeho přání a určily povinnost nezletilého se se svým otcem stýkat. Okresní soud při tomto rozhodování musel vyhodnotit rozpor mezi postoji nezletilého zjištěnými z jeho výpovědi před soudem a doporučeními znalců z oblasti psychologie, kteří neshledali důvod, který by bránil otci se s dítětem stýkat, poněvadž averze je zřejmě vypěstována matkou, ale není nepřekonatelná. Na základě toho vyhodnotil, že není v rozporu se zájmy nezletilého, aby postupně navázal kontakt s otcem, naopak je to v jeho zájmu. Soudy postupovaly správně, vyslechly nezletilého, k jehož názoru přihlížely s ohledem na jeho věk, rozumovou a mravní vyspělost.43 Ústavní soud již dříve judikoval, že „po rozpadu rodiny s nezletilými dětmi nejen etika příbuzenských vztahů, ale i zákon zavazuje děti k povinnosti své rodiče ctít a respektovat (§ 35 zák. č. 94/1963 Sb.,…), zatímco rodičovská odpovědnost (za řádnou výchovu dětí) je přikázána oběma rodičům (§ 34 téhož); proto také, pokud nejsou zjištěny takové 41
HRUŠÁKOVÁ, M. Rozvod a paragrafy: jak rozvodové řízení probíhá, majetkové vztahy a jejich vypořádání, komu svěřit dítě, výše výživného na dítě. 2. aktualiz. vyd. Brno: Computer Press, 2003. s. 68. 42 Usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. III. ÚS 438/05. 43 Usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2006 , sp. zn. IV.ÚS 288/04.
22
skutečnosti, které by vedly k pozastavení výkonu rodičovské zodpovědnosti (§ 44 téhož), není - ani při plném respektu k právům samotných nezletilých - zákonného, tím méně pak ústavně právního důvodu k tomu, aby rodiči, v jehož přímé péči nezletilé dítě není, byl styk s ním zakázán, resp. nepřiměřeně omezen.“44 Od tohoto právního názoru se Ústavní soud neodchýlil ani při posuzování výše uvedeného případu. Právo nezletilého na vyjádření názoru nebylo porušeno, navíc k němu bylo přihlédnuto tím, že soudy určily styk nezletilého s jeho otcem co nejšetrněji a zpočátku jej upravily v omezeném rozsahu. Jeho názoru, že se nechce s otcem vídat, tedy věnovaly patřičnou pozornost. Ústavní soud zde opakovaně připomněl, že vyslyšet názory nezletilého neznamená, „že musí rozhodnout v souladu s jeho stanoviskem, které nemusí být jednoznačně v jeho zájmu.“45 Domnívám se, že postupu soudů, který je uveden výše nelze nic vytknout. Názor nezletilého zjišťovali osobně soudci i soudem pověření znalci a jeho stanovisko vzali v úvahu a rozhodnutí mu přizpůsobili. Jeho práva stanovená čl. 12 ÚPD a § 31 odst. 3 ZOR porušena nebyla. Pokud se dítě odmítá s rodičem stýkat, je třeba důsledně rozlišovat případy, kdy dítě k tomuto přání dospělo na základě vlastí úvahy, od případů, kdy je dítě programováno jedním z rodičů. Protože jsou tyto případy v praxi velmi těžko rozlišitelné, měl by soud velice podrobně zkoumat důvody, které dítě k odmítání rodiče vedou.46 Programování jedním z rodičů může vyústit až v syndrom zavrženého rodiče. Jeho podstata spočívá v tom, že rodič dítě manipuluje a programuje jej proti druhému rodiči, což nakonec vyústí až v to, že dítě začne druhého rodiče odmítat. O syndrom zavrženého rodiče nejde v případě, kdy rodič dal dítěti oprávněný důvod k nenávisti.47 Takovým důvodem může být například počáteční nezájem rodiče o dítě v případě určení otcovství soudem proti jeho vůli,48 ale i mnohem závažnější případy, kdy dítě bylo zneužíváno, týráno či bylo svědkem domácího násilí. Pro soudce a soudní znalce potom vyvstává problém rozpoznat, kdy jde o syndrom zavrženého rodiče a kdy 44
Nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 125/98. Usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2006 , sp. zn. IV. ÚS 288/04. Srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. III. ÚS 707/04. 46 KRISTKOVÁ, V. Práva dítěte a procesní praxe českých soudů. Právní fórum – Via iuris, 2005, č. IV/2005 [online]. [cit. 10. 6. 2012]. s. 78. Dostupné z: . 47 LANGHANSOVÁ, H. Dítě má právo na styk s rodičem, ne povinnost [online]. Změněno 12. 7. 2006 [cit. 10. 6. 2012]. Dostupné z: . 48 KRÁLÍČKOVÁ, Z. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. s. 80. 45
23
dítě odmítá styk z důvodů výše uvedených. Otázkou však zůstává, jak postupovat v případě, že je skutečně prokázáno, že jde o syndrom zavrženého rodiče. Podle některých odborníků by děti měly být přinuceny ke kontaktu s odmítaným rodičem, podle jiných je to pro dětskou psychiku škodlivé. Z tohoto jevu se bohužel začíná stávat „univerzální lék“ na všechny případy, kdy dítě rodiče odmítá a skutečná příčina tohoto odmítání se neprokáže. Tento pojem je v podstatě zneužíván k tomu, aby se vědecky obhájilo, že to co dítě nechce, je vlastně v jeho nejlepším zájmu. Z praxe je známo mnoho případů, kdy byl diagnostikován syndrom zavrženého rodiče u dětí, které rodiče odmítaly pouze v důsledku dlouhého odloučení nebo naopak v důsledku toho, že dítěti bylo odmítaným rodičem ubližováno.49 Případy, kdy mělo dojít k rozlišení, zda dítě odmítá rodiče v důsledku manipulace a vzniku syndromu zavrženého rodiče či v důsledku negativní zkušenosti se dostaly až k ESLP. Ve věci Kříž proti České republice byl nezletilý několikrát vyslechnut soudem, znalci i OSPOD, kteří shodně zjistili, že se nezletilý s otcem odmítá setkat. Dále bylo zjištěno, že nezletilý se ztotožňuje s názory matky a má z otce skutečný strach, což bylo vyvoláno přehnaně ochranářskou mateřskou péčí a bylo konstatováno, že byl prokazatelně manipulován svou matkou. Podle ESLP proto nelze brát přání dítěte, resp. jeho odmítavý postoj v potaz, poněvadž byl vyvolán rodičem, kterému je svěřen do výchovy a kterým je manipulován. Jednalo se tedy o syndrom zavrženého rodiče vyvolaný matkou. Národní orgány tyto matčiny praktiky podle ESLP de facto tolerovaly, poněvadž nepřistoupily k důraznějším krokům, které by efektivně prosadily právo otce na styk se svým dítětem, čímž porušily otcovo právo na rodinný život dle čl. 8 ÚLP.50 S rozhodnutím ESLP souhlasím pouze částečně. Vnitrostátní orgány měly určitě postupovat rychleji, aby se propast mezi otcem a synem dále neprohlubovala a jednak efektivněji. Tím ovšem nemyslím používat donucovací prostředky doporučené ESLP, který zde navrhoval výkon rozhodnutí nuceným svěřením dítěte do péče druhého z rodičů (viz § 89 rozsudku Kříž vs. Česká republika). Domnívám se, že tento způsob
49
LANGHANSOVÁ, H. Dítě má právo na styk s rodičem, ne povinnost [online]. Změněno 12. 7. 2006 [cit. 10. 6. 2012]. Dostupné z: . 50 Rozsudek ESLP ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, Kříž vs. Česká republika
24
není možné označit za řešení v nejlepším zájmu dítěte, poněvadž nucený pobyt u někoho, koho dítě odmítá, by měl značně negativní dopady na jeho psychiku. Proto velmi vítám novelu OSŘ č. 295/2008 Sb., která právě na toto rozhodnutí reagovala tím, že v § 273 odst. 2 OSŘ zakotvila nový způsob výkonu rozhodnutí soudu, a to uložení povinnosti účastnit se na dobu až 3 měsíců mimosoudního smírčího nebo mediačního jednání, rodinné či jiné vhodné terapie a stanovení plánu navykacího režimu k umožnění postupného kontaktu dítěte oprávněnou ke styku s dítětem. Tento způsob řešení je dle mého názoru nejlepší právě pro takové situace, kdy dojde ke konfliktu přání dítěte (u kterého je prokázán syndrom zavrženého rodiče) a rodičova práva na styk s dítětem. Tento způsob je podle mě pro psychiku dítěte nejméně zatěžující. Opačným případem bylo rozhodnutí ve věci Voleský proti České republice. Dítě zde také odmítalo styk s otcem, ovšem zde ESLP po zvážení kolidujících zájmů otce a přání dítěte usoudil, že k porušení čl. 8 ÚLP nedošlo a nemá tedy být přistoupeno k výkonu rozhodnutí jako v předchozím případě, neboť „za zvláštních okolností tohoto případu neumožňoval nejvyšší zájem dítěte státním orgánům vykonat více, než bylo učiněno, výsledek donucovacích opatření by totiž mohl být kontraproduktivní.“51 Citovanými zvláštními okolnostmi bylo to, že dítě prodělalo negativní zkušenost se svým otcem (trauma z nuceného výkonu rozhodnutí). Podle mě tak ESLP de facto konstatoval, že pokud dítě odmítá druhého rodiče v důsledku předchozí negativní zkušenosti, nejedná se o syndrom zavrženého rodiče, tudíž by nemělo docházet k výkonu rozhodnutí o styku, naopak je možné takový styk soudem omezit či zakázat. Vzhledem k výše uvedenému se domnívám, že by k výkonu rozhodnutí o styku na základě § 273 odst. 3 OSŘ mělo docházet pouze výjimečně, například když jeden rodič brání druhému se s dítětem stýkat, přestože dítě chce vídat oba rodiče. Pokud však dítě jednoho z rodičů vidět nechce, měl by soud vždy pečlivě zjistit důvody tohoto odmítání a podle těchto důvodů postupovat dále. Pokud by šlo o syndrom zavrženého rodiče, měl by s ohledem na nezletilého stanovit vhodná opatření v § 273 odst. 2 OSŘ. Pokud nikoli, neměl by dítě do styku s odmítaným rodičem nikdo nutit, poněvadž by tím nerespektoval autonomii nezletilého.52 K tomu trefně Ústavní soud poznamenal, že je „iluzorní představovat si, že právo, resp. soud může svou autoritou lidským citům 51 52
Rozsudek ESLP ze dne 29. 6. 2004, č. 63627/00, Voleský vs. Česká republika. Srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. II. ÚS 3765/11.
25
poručit.“53 S tímto závěrem Ústavního soudu se plně ztotožňuji, proto vynucování styku nevidím jako nejlepší metodu, už jen proto, že většinou nevede k zamýšlenému cíli, tedy navázání kontaktu rodiče s dítětem. Závěru, že lidským citům soud nemůže poručit, odporuje praxe, poněvadž dochází k případům, kdy soud volí postupy, které jsou dle mého názoru zcela nepřiměřené sledovanému cíli – a to v současné době velmi diskutované „zavírání“ zdravých dětí do psychiatrických léčeben, kde se děti mají „naučit mít rádi druhého rodiče.“ Účelem umisťování dětí do těchto zařízení je oddělení nezletilého dítěte od vlivu jednoho z rodičů (toho manipulujícího), aby bez jeho rušivého vlivu mohly být účinně uplatněny postupy, které mají nastolit adekvátní vztah k druhému, nemanipulujícímu rodiči. I Ústavní
soud
řešil
případ,
kdy
byl
nezletilý
předběžným
opatřením
(dle § 76 odst. 1 písm. b) OSŘ) umístěn do péče psychiatrické léčebny, aby se oprostil od vlivu matky a navázal adekvátní vztah s otcem. Na psychiatrii byl umístěn šest měsíců, s matkou se mohl stýkat minimálně, styk s otcem odmítal. Nezletilému přitom nebyl v řízení dán prostor k vyjádření svého stanoviska, což kvitoval i Ústavní soud s tím, že „neshledává relevantní důvod, pro který bylo nezletilému (…) odepřeno právo na slyšení, ačkoliv v rozhodné době dosáhl věku více než 10 let, a byl přitom psychicky vyspělým natolik (opak se ze soudního spisu nepodává), aby sám mohl odvolacímu soudu vysvětlit důvody svého (odmítavého) postoj k otci.“54 Tímto nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci,55 a tím bylo zasaženo právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 LZPS. Krom opominutí výslechu nezletilého pochybily obecné soudy, resp. Krajský soud v Ostravě tím, že na případ neaplikovaly test poměrnosti. Ústavní soud tak učinil, přičemž přiměřenost posuzoval jednak podle vhodnosti prostředí a jednak času, podle kterého měl nezletilý v daném prostředí strávit. Po aplikaci testu poměrnosti dospěl k závěru, že „prostředí psychiatrické léčebny není zpravidla vhodným, pakliže ji lze spojovat s její standardní a typovou provozní náplní, totiž náplní léčebnou, neboť ta je v kolizi s cílem, jehož má být předběžným opatřením dosaženo, a není tím respektován ani požadavek, aby bylo opatření vůči zájmu dítěte šetrným, a tím i přiměřeným. Nedostatek ústavněprávní přiměřenosti předběžného opatření se 53
Usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. III. ÚS 438/05. Nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. III. ÚS 3363/10. 55 Srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 2661/10 a nález Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 3007/09. 54
26
zjevuje o to silněji, bylo-li nařízeno, aniž limitováno v čase, resp. nařízeno na dobu omezenou jen dosažením změny postojů dítěte k druhému rodiči.“56 S tímto závěrem Ústavního soudu, tj. že nařízení umístění dítěte do psychiatrické léčebny je nepřiměřené sledovanému cíli, tedy navázání vztahu s otcem, se zcela ztotožňuji. Domnívám se, že obecné soudy zde vůbec nevzaly v úvahu nejlepší zájem dítěte, kterým rozhodně není umístění dítěte proti jeho vůli mezi psychicky nemocné pacienty. To, že nerozhodovaly v nejlepším zájmu dítěte je patrné už z toho, že nezletilého ani nevyslechly, což je jedno z hlavních vodítek pro určení nejlepšího zájmu dítěte, jak jsem již výše podotýkala. Zajisté existují případy, kdy je pro dítě nejlepší jej od vlivu manipulujícího rodiče oprostit, ale má tak být učiněno až po řádném zjištění všech skutkových okolností (tedy také až po výslechu nezletilého). Nezletilý má být umístěn do vhodného prostředí – např. v tomto případě soudy vůbec neuvažovaly o vhodnosti umístění k prarodičům či jiným příbuzným, a má být dopředu informován, na jak dlouho zde bude umístěn, což vyplývá z čl. 3, čl. 6 písm. b) a čl. 10 písm. a) EÚVPD.
3.2 V případech nařízení ústavní výchovy Ústavní výchova je institutem rodinného práva, který patří mezi výchovná opatření. Soud ji může dle § 46 odst. 1 ZOR nařídit v případě, kdy je výchova dítěte vážně ohrožena či narušena a jiná výchovná opatření nevedla k nápravě nebo jestliže rodiče dítěte nemohou výchovu dítěte zabezpečit. Rozdělení rodiny je krajním řešením, které má být užíváno až tehdy, když sledovaného cíle není možné dosáhnout jiným způsobem a vždy jen na dobu nezbytnou (srov. § 46 odst. 2 ZOR). Nařízení ústavní výchovy se nejvíce dotýká dítěte samotného, jeho osobní svobody, je proto namístě položit si otázku, zda je v řízení o jejím nařízení názor dítěte vůbec zjišťován a pokud ano, zda je s ohledem na věk a rozumovou schopnost dítěte dostatečně zohledňován. Zákon vnitrostátním orgánům ukládá povinnost zjišťovat a zohledňovat přání dítěte na mnoha místech (srov. § 31 odst. 3 ZOR, čl. 12 odst. 2 ÚPD, § 100 odst. 4 OSŘ a čl. 3 a čl. 6 EÚVPD), v tomto případě dokonce specificky k nařizování ústavní výchovy v § 47 odst. 2 ZOR, ale statistiky ombudsmana vypovídají v podstatě o ignorování těchto ustanovení. Ze souhrnné zprávy o činnosti veřejného ochránce práv za rok 2011 totiž vyplynulo, že „80 % dětí ve věku 12 let a starších nebylo v řízení o nařízení 56
Nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. III. ÚS 3363/10.
27
ústavní výchovy soudem slyšeno.“57 Tento výsledek je opravdu tristní, soudy přitom na svou obhajobu nemohou argumentovat tím, že dítě nebylo dostatečně rozumově vyspělé, poněvadž Ústavní soud již v roce 2009 judikoval, že „člověk inteligenčně dospívá mezi 11 a 12 rokem života (…) a na vrcholu výkonu je v tomto ohledu v 16 letech věku. Proto v případě rozhodování o nařízení ústavní výchovy dítěte staršího 12 let zásadně neexistuje důvod pro odepření práva dítěte na slyšení přímo soudem.“58 Domnívám se, že tímto výrokem Ústavní soud de facto určil věkovou hranici, od které má dítě být zásadně vyslýcháno přímo u soudu. Od výslechu potom soud u nezletilých starších dvanácti let může upustit pouze v ojedinělých případech (kdy dítě není schopno si vytvořit vlastní názor) a tyto výjimky musí řádně odůvodnit. Bylo by chybou si tento výrok Ústavního soudu vykládat tak, že dítě mladší dvanácti let vyslýcháno být nemusí. Nikoli, podle mě Ústavní soud tuto hranici určil pouze jako vodítko pro obecné soudy, aby mohly u dětí starších dvanácti let presumovat dostatečnou rozumovou vyspělost a schopnost formulovat názory. Nezbytnost osobního vyslyšení názoru dítěte v případech nařízení ústavní výchovy argumentoval Ústavní soud také tím, že „rodinné prostředí je pro dítě prostorem svobody a jakékoliv jiné prostředí za prostor osobní svobody dítěte proto považovat zásadně nelze. Posledně uvedené platí především pro zařízení zřizovaná orgány veřejné moci, tedy především ústavní zařízení, která mají (nutně) vlastní režim, který vnucují (v souladu se zákonem) svým chovancům. Podstatné je, že v případě zásahu do osobní svobody existuje obecné základní právo být slyšen před soudem, který o omezení svobody rozhoduje, a to kdykoliv se tak děje.59 (…) Zásadně není důvod, aby dospělý měl základní právo být slyšen přímo před soudem, když je rozhodováno o omezení jeho osobní svobody, a dítě nikoliv.“60 S tímto názorem Ústavního soudu souhlasím, odnětím dítěte od rodičů dochází k přerušení rodinných pout a k omezení osobní svobody dítěte, poněvadž bude odloučeno jednak od svých rodičů, ale také od ostatních příbuzných, kamarádů, školy a jiných, pro dítě podstatných věcí. Soud by 57
Veřejný ochránce práv: Souhrnná zpráva o činnosti veřejného ochránce práv za rok 2011. [online]. [cit. 11. 6. 2012]. s. 78. Dostupné z: . 58 Nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1945/08. 59 Srov. rozsudek ESLP ze dne 4. 12. 2008, č. 19970/04, Husák vs. Česká republika. 60 Nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1945/08.
28
proto měl vždy pečlivě zvažovat, zda je takový zásah nezbytný s ohledem na nejlepší zájem dítěte. V praxi dochází k případům, kdy se přání dítěte a rodičů dostává do kolize s rozhodnutím soudu o nařízení ústavní výchovy. Jedná se zejména o případy, kdy soudy nerespektují ústavní výchovu jako nejkrajnější opatření, které mohou k řešení situace přijmout. Takovým případem je i věc Wallová a Walla proti České republice,61 kterou se zabýval ESLP. Manželům Wallovým bylo odebráno pět dětí, od nemluvněte po šestnáctiletého chlapce, a svěřeno do ústavní výchovy kvůli tomu, že se potýkali s materiálními potížemi a z toho důvodu nemohli zajistit odpovídající a stálé ubytování. Děti, které byly vyslechnuty, projevovaly přání vrátit se k rodičům, stejně tak rodiče se snažili překonat finanční obtíže a získat své děti zpět, což uznaly i obecné soudy. Výchovné a citové schopnosti manželů také nikdy nebyly zpochybněny. Ústavní soud přesto shledal nařízení ústavní výchovy v pořádku, ESLP však nikoli. ESLP připomněl svou ustálenou judikaturu, podle níž pro rodiče a dítě představuje „být spolu“ základní prvek rodinného života a vnitrostátní opatření, které tomuto brání, zasahují do práva na soukromý a rodinný život dle čl. 8 ÚLP. Takový zásah potom není s tímto článkem v rozporu, pokud je v souladu se zákonem, sleduje legitimní cíl a je nezbytný. Právě nezbytnost zde ESLP zpochybnil, podle něj „možnost umístit dítě do prostředí vhodnějšího pro jeho výchovu nemůže sama o sobě odůvodňovat jeho násilné odnětí biologickým rodičům.“62 Uvedl, že materiální nedostatek může být jedním z důvodů pro nařízení ústavní výchovy, ovšem pouze společně s dalším důvodem, sám o sobě nikoli. V tomto případě však byl materiální nedostatek a s tím spojené nevyhovující životní podmínky jediným důvodem, pro který byla ústavní výchova nařízena a obecné soudy zde jako řešení zvolily úplné rozdělení rodiny, „což je zjevně nejradikálnější řešení, které lze použít pouze v nejzávažnějších případech,“63 namísto aby se snažily tento nedostatek zhojit prostřednictvím jiných prostředků. K tomu ESLP připomněl i pozitivní závazek státu plynoucí z čl. 8 ÚLP, a to že „pokud je prokázána existence rodinného vztahu, musí stát v zásadě jednat tak, aby se tento vztah mohl rozvíjet, a přijmout vhodná opatření za účelem sloučení rodiče s dítětem.“64 Proto měla být 61
Rozsudek ESLP ze dne 26. 10. 2006, č. 23848/04, Wallová a Walla vs. Česká republika. Tamtéž. 63 Rozsudek ESLP ze dne 26. 10. 2006, č. 23848/04, Wallová a Walla vs. Česká republika. 64 Rozsudek ESLP ze dne 26. 2. 2002, č. 46544/99, Kutzner vs. Německo. 62
29
manželům Wallovým poskytnuta zejména sociální pomoc a poradenství, zvláště o různých druzích sociálních dávek a možnostech sociálního bydlení. V podstatě totožný případ ESLP řešil o rok později ve věci Havelka proti České republice, kde taktéž odmítl materiální nedostatek jako jediný důvod nařízení ústavní výchovy a navíc zkritizoval to, že ani jedno z dětí nebylo soudem vyslechnuto, ačkoli v dané době dosáhly věku třinácti, dvanácti a jedenácti let. 65 V důsledku těchto rozhodnutí ESLP vydal Nejvyšší soud Stanovisko k rozhodování soudů ve věcech nařizování ústavní výchovy, jehož hlavním závěrem je, že „důvodem pro nařízení ústavní výchovy nemohou být samy o sobě materiální nedostatky, zvláště pak její špatné bytové poměry.“66 S těmito závěry ESLP a Nejvyššího soudu souhlasím, poněvadž špatná ekonomická situace by neměla bránit realizaci rodinného života, jehož základním prvkem je pro rodiče a dítě být spolu. Pokud rodiče i dítě spolu být chtějí a zabraňuje jim v tom objektivní překážka, jakou je právě nedostatek financí, je povinností státu pomoci tuto překážku odstranit (srov. čl. 32 odst. 5 LZPS). Ústavní výchova má být nařízena až tehdy, když veškeré pokusy o nápravu, materiální pomoc i sociální poradenství selžou. Pokud se však k materiálnímu nedostatku přidá jiný závažný důvod, jako je násilí, špatné zacházení, týrání a zanedbávání, pohlavní zneužívání či psychická nerovnováha rodičů, jsou podmínky pro nařízení ústavní výchovy splněny (pokud není možné jiné východisko jako náhradní rodinná péče či rodinná péče v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc viz § 46 odst. 2 ZOR), ačkoli může být dítě ambivalentní a vyjadřovat přání s takovými rodiči zůstat. Potom je v nejlepším zájmu dítěte jej od rodičů odebrat a na nezbytně nutnou dobu do zařízení pro výkon ústavní výchovy67 umístit. U dítěte, které již bylo umístěno v zařízení pro výkon ústavní výchovy, může docházet ke konfliktům mezi participačními právy dítěte a ústavem.68 Nejčastějším konfliktem bývá nepřiměřené trvání na dodržování denního režimu, kdy je dítě nuceno 65
Rozsudek ESLP ze dne 21. 6. 2007, č. 23499/06, Havelka a ostatní vs. Česká republika. Stanovisko Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 12. 2010; sp. zn. Cpjn 202/2010. 67 Mezi tato zařízení patří diagnostický ústav, dětský domov, dětský domov se školou a výchovný ústav – dle § 2 zákona č. 109/2002 Sb, o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o výkonu ústavní výchovy). 68 Jako ústav označuji pracovníky ústavu a jimi vynucovaný režim. 66
30
proti své vůli k různým činnostem. Ochránce k tomu dodává, že „požadavkem striktního dodržování režimu je potlačen základní rys člověka, kterým by měla být schopnost žít jako jedinec schopný se rozhodovat, jenž nese za své chování odpovědnost a neočekává od ostatních, že ji za něj převezmou. (…) Samo dítě může být respektu k určitým pravidlům a vnitřnímu ztotožnění s morálními hodnotami schopno pouze tehdy, je-li mu rovněž dán prostor k vlastnímu názoru či utříbení postoje.“69 S tímto názorem souhlasím, i když musím dodat, že nějaký řád musí mít každé dítě, ovšem tento řád mu musí nechat dostatečně velký prostor k samostatnému uvažování, k rozhodování se. Striktní režim vede pouze k tomu, že dítě není schopno samostatně ani přemýšlet, natož se rozhodovat – pouze pasivně přejímá rozhodnutí jiných. Jedná se tedy o samotný opak participace, který nelze podporovat. K dalšímu kolizím dochází tím, že nejsou respektována přání dítěte týkající se jeho citových vazeb. Tyto konflikty se týkají zejména možnosti kontaktu s blízkými osobami. § 20 odst. 1 písm. n) zákona o výkonu ústavní výchovy stanoví, že dítě má právo na udržování kontaktu s osobami odpovědnými za výchovu a dalšími blízkými osobami formou korespondence, telefonických hovorů a osobních návštěv. Veřejný ochránce práv uvádí, že se opakovaně setkal s nerespektováním těchto práv, a to buď omezováním rozsahu návštěv rodičů či jiných příbuzných (např. na dvě hodiny týdně) nebo zákazem návštěv jako trestu za nevhodné chování dítěte.70 K tomu ve svém stanovisku ochránce dodává, že „zařazení nároku dítěte umístěného v dětském domově na kontakt s rodinou do systému odměn a trestů, jakož i vázanost délky a průběhu návštěvy těchto osob na chování dítěte je v hrubém rozporu s článkem 9 Úmluvy o právech dítěte.“71 Podle mého názoru by primárním hlediskem při určování kontaktu s blízkými měl být zájem dítěte. Tím, že jsou dítěti násilně přerušovány jeho citové vazby k blízkým, dochází k velké citové deprivaci dítěte a i k celkovému narušení jeho psychického vývoje. Proto by podle mého názoru měly být návštěvy umožněny 69
Stanovisko veřejného ochránce práv sp. zn. 5726/2006/VOP/IKČ. [online]. [cit. 11. 6. 2012]. Dostupné z: . 70 Dle § 23 odst. 1 písm. e) zákona o ústavní výchově může kontakt zakázat pouze ředitel zařízení pro nevhodné chování těchto osob, pokud by mohlo nepříznivě působit na výchovu dítěte. 71 Stanovisko veřejného ochránce práv sp. zn. 5726/2006/VOP/IKČ. [online]. [cit. 11. 6. 2012]. Dostupné z: .
31
v co možná nejširším měřítku. Nesmí se zapomínat na to, že umístění dítěte do tohoto zařízení má být na nezbytně nutnou dobu a pokud existuje rodina dítěte, která o něj jeví zájem, stát by se měl snažit dítě co nejdříve navrátit do tohoto prostředí, ať už formou finančních dávek, sociálním poradenstvím, rodinnou terapií či jinou odbornou pomocí, která je právě v dané situaci třeba.
3.3 V souvislosti s osvojením dítěte Institut osvojení má být koncipován jako služba dítěti,72 jeho účelem je totiž zajistit nezletilému dítěti, které nemůže vyrůstat se svými rodiči, stabilní rodinné prostředí. Mezi osvojencem a osvojitelem vzniká takový poměr, jaký je mezi rodiči a dětmi (viz § 63 odst. 1 ZOR). Dochází tedy ke statusové změně, která má dopady na život mnoha lidí, ale především na život samotného dítěte. Proto by dítě nemělo být pouze pasivním objektem, o jehož životě je rozhodováno, nýbrž by mělo být subjektem aktivním, který by měl být obeznámen a informován o podstatných úkonech, které ovlivní proces osvojení, a tím tedy i celý jeho budoucí život. S tím se samozřejmě pojí i právo se k daným úkonům vyjádřit. Právo na informace a vyjádření názoru ve všech záležitostech, které se dítěte týkají, jsou zakotvena ZOR, ÚPD a dalších dokumentech, které jsem zmiňovala ve druhé kapitole. Právo dítěte vyjádřit se speciálně k osvojení, resp. přímo s osvojením souhlasit, je zakotveno v § 67 odst. 1 ZOR, který toto oprávnění limituje schopností dítěte posoudit dosah osvojení, ledaže by tím byl zmařen účel osvojení. První část tohoto ustanovení koresponduje s jinými úpravami (např. ÚPD podmiňuje vyjadřování názoru schopností formulovat názory, ZOR zase schopností vytvořit si vlastní názor a posoudit dosah opatření dítěte se týkajících). Druhá část, tj. ledaže by tím byl zmařen účel osvojení, je zde podle komentářové literatury kvůli tomu, že v některých specifických případech by vyžadování souhlasu dítěte mohlo vést k nežádoucímu narušení existujícího citového vztahu mezi budoucími osvojiteli a osvojencem. Např. pokud by dítě žilo u žadatelů o osvojení již od útlého věku, citově k nim přilnulo a považovalo je za své rodiče, tak by vyžadování souhlasu bez ohledu na vhodnou dobu a celkovou situaci mohlo dítěti způsobit psychický otřes a tím by se žadatelům 72
KRÁLÍČKOVÁ, Z. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. s. 128.
32
o osvojení odcizilo a jejich vztah by mohl být ohrožen.73 Domnívám se ale, že interpretací tohoto dodatku můžeme dojít také k tomu, že je vyzdvihován zájem osvojitelů nad zájem dítěte, tedy že realizace osvojení má být uskutečněna, a to i přesto, že by byla v rozporu s přáním dítěte, poněvadž dítě ani nebude vyslyšeno. Pokud tedy dojde ke konfliktu mezi osvojiteli a přáním dítěte, je ve své podstatě předem určeno, že zájem osvojitelů má přednost před přáním dítěte, a to z toho důvodu, že by přání dítěte mohlo zhatit celé řízení o osvojení. Tato úprava odporuje mezinárodním dokumentům, a to Úmluvě o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení,74 která v čl. 4 písm. d) odst. 2 a 3 stanovení, že má být přihlédnuto k přáním a názorům dítěte a aby byl souhlas dán dobrovolně, a Evropské úmluvě o osvojení dětí,75 která v čl. 9 odst. 2 písm. f) stanoví, že osvojení nelze povolit, dokud neproběhlo šetření za účelem zjištění názoru dítěte na navrhované osvojení. Nikde není stanoveno, že názor dítěte nebude zjišťován. Je samozřejmé, že někdy soud přání dítěte vyhovět nemusí, poněvadž nemusí být v souladu s jeho nejlepším zájmem. Pokud ovšem tato situace nastane, má soud i pracovníci OSPOD povinnost dítěti vysvětlit, proč mu nevyhověli a případně poskytnout další informace s tím spojené (srov. čl. 3 a násl. EÚVPD). Přání tedy vyhovět nemusí, ale musí jej vyslechnout. Formulace tohoto dovětku tím také nepřímo umožňuje „utajování“ informací dítěti o jeho původu. Česká právní úprava totiž osvojitelům neukládá povinnost dítě informovat o tom, že je osvojeno, což je jedním z důvodů, proč vznikl mýtus o anonymitě osvojení. Pokud se dítě nedozví, že je osvojeno, odporuje to výše zmíněným úmluvám a také ÚPD, a to právu na informace (čl. 13 ÚPD), konkrétně potom právu znát své rodiče (čl. 7 ÚPD).76 Rodiče, kteří dítěti o osvojení neřeknou, většinou argumentují tím, že nechtějí dítěti ublížit, poněvadž pokud by se dovědělo pravdu, mohlo by dojít k psychickému otřesu apod. Z lidského hlediska naprosto tyto obavy chápu, zajisté jde o těžké sdělování, ale každý rodič by si měl položit otázku, co dítěti ublíží víc. Jestli když dítěti citlivě s ohledem na jeho věk řekne pravdu, nebo když na to dítě přijde samo nějakým necitlivým způsobem. A děti na to zpravidla přijdou, 73
HRUŠÁKOVÁ, M. a kol. Zákon o rodině. Komentář. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2005. s. 291-292. Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 43/2000 Sb., o Úmluvě o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení. 75 Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č.132/2000 Sb.m.s., o Evropské úmluvě o osvojení. 76 KRÁLÍČKOVÁ, Z. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. s. 134-139. 74
33
alespoň to vycítí, což potvrzují psychologové. Domnívám se, že říct pravdu je lepší variantou. Proto by podle mě měl být zákonem stanoven nějaký mezní věk, ve kterém nejpozději by rodiče měli dítě informovat o jeho osvojení. Konkrétní dobu by si potom rozhodli osvojitelé, poněvadž ti znají dítě nejlépe a dokážou nejlépe odhadnout ten správný okamžik. Osvojením má být založen takový poměr jako mezi rodiči a dětmi, někdy se však i přes veškerou myslitelnou snahu všech zúčastněných nepodaří takový vztah založit. Měli bychom mít na paměti, že osvojení je jenom fikcí biologického svazku a pokud nastanou vážné skutečnosti, které nebudou umožňovat v tomto poměru setrvávat, je nutné
dítěti
nabídnout
řešení.77
A
to
v podobě
zrušení
osvojení
soudem
(§ 73 odst. 1 ZOR). Této možnosti ale dítě může využít pouze tehdy, když ví o tom, že bylo osvojeno. Vzhledem k tomu, že dítě je většinou osvojováno ve věku, kdy se nemůže k tomuto vyjádřit, je nutné dát mu tuto šanci alespoň v pozdějším věku – možnost požádat o zrušení osvojení, která je ovšem realizovatelná pouze za předpokladu, že dítě o osvojení ví. Pokud bude mít dítě příslušné informace, bude s nimi moci naložit podle svého přání a své potřeby. Jako plnohodnotný a plnoprávný subjekt.78 Ke konfliktům v případě procesu osvojení může dojít mezi přáním dítěte a jeho nejlepším zájmem. Jedná se o situace, kdy dítě, které má být osvojeno, osvojení odmítá, nechce k osvojitelům, a to bez zjevného důvodu. Skrytým důvodem bývá, že se dítě v původní rodině cítilo ohrožené, rodiče se k němu nechovali tak, jak měli (srov. § 31 ZOR), a bojí se, že tomu tak bude i v jeho „nové“ rodině. Důsledkem tohoto strachu je, že chce raději zůstat v bezpečí dětského domova či dětského intervenčního centra. Dítěti je třeba danou situaci vysvětlit, zejména jaké by mělo toto odmítání následky a jaké dopady by mělo vyhovění jeho názoru (srov. čl. 3 EÚVPD). Pokud i přesto jeho odmítavý postoj trvá, je třeba aplikovat princip nejlepšího zájmu dítěte. Vzhledem k tomu, že nejlepším zájmem dítěte je vyrůstat v rodinném prostředí, je na místě, aby tomu tak skutečně bylo. Je nutno aplikovat zásadu, že nejlepší zájem dítěte má být předním hlediskem při všech činnostech týkajících se dítěte (viz čl. 3 ÚPD). 77
KRÁLÍČKOVÁ, Z. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. s.134-139. 78 Tamtéž.
34
Dítě by tedy mělo dostat prostor pro vyjádření, ale pokud je jeho názor v rozporu s tímto nejlepším zájmem, domnívám se, že by mělo být rozhodnuto v souladu s nejlepším zájmem. Tedy i přes jeho nesouhlas by mělo dojít k osvojení. Je však nutné, aby dítě bylo dle čl. 3 EÚVPD informováno o důvodech tohoto rozhodnutí a proč vlastně bylo rozhodnuto proti jeho přání.
3.4 V případech domácího násilí Pro dítě je nejlepší, když vyrůstá v rodinném prostředí, a to nejlépe takovém, kde je mu poskytnuta láska, pochopení a také potřebná ochrana a pomoc. Rodina má být pro dítě oázou bezpečí, v některých případech je bohužel opak pravdou. Takovými případy jsou rodiny, kde dochází k domácímu násilí. Statistiky ukazují, že domácím násilím v České republice trpí minimálně 16 % populace ve věku od 15 let a v 84 % našich domácností zakalených násilím vyrůstají děti. V 69 % z těchto domácností se násilí mezi dospělými partnery dokonce odehrává v přítomnosti dětí.79 Domácí násilí není exaktně definováno, avšak odborníci se shodují na jeho klíčových znacích. Jde o výskyt násilných incidentů (násilí), které se opakují (opakovanost), a to se vzrůstající intenzitou (eskalace), čímž vzniká jasné dělení rolí na násilnou a ohroženou osobu (asymetričnost vztahu).80 Přímou obětí domácího násilí může být samozřejmě i dítě, což se často překrývá s nepřiměřeným trestáním, týráním, zneužíváním či zanedbáváním dětí (CAN).81 Pokud je dítě svědkem domácího násilí páchaného na jemu blízkých osobách, je v podstatě i obětí, byť nepřímou, poněvadž tím je na něm pácháno násilí psychické – žije v neustálém strachu o sebe i o blízké, domov vnímá jako nebezpečné místo82 a často se trápí pocitem viny za násilné jednání. Toto rozlišování je velmi důležité zejména v případě, kdy se rozhoduje o kontaktu dítěte s násilnou osobou, kde je dáván prostor k vyjádření také dítěti a jeho přáním – k těm by mělo být přihlíženo (krom 79
Reprezentativní sociologický výzkum, který uskutečnil STEM pro Bílý kruh bezpečí a Philip Morris ČR, a. s. v květnu 2001, a Dotazníkové šetření Bílého kruhu bezpečí z let 1999–2001, provoz DONA linky 2001–2005. [online]. [cit. 13. 6. 2012]. Dostupné z: . 80 ČÍRTKOVÁ, L. Domácí násilí. Kriminalistika. 2006, č. 3, [online]. [cit. 14. 6. 2012]. Dostupné z: . 81 K problematice CAN více PTÁČEK R., PEMOVÁ, T. GERLOVÁ, E. Zanedbávání dětí – psychologické, sociální a právní aspekty. Kriminalistika. 2006, č. 3, [online]. [cit. 14. 6. 2012]. Dostupné z: . 82 KRÁLÍČKOVÁ, Z., ŽATECKÁ, E., DÁVID, R., KORNEL, M. Právo proti domácímu násilí. Vyd. 1. Praha: C.H.Beck, 2011. s. 5, 13 a 43.
35
jiného) právě v návaznosti na to, zda se jedná o přímou či nepřímou oběť a zda bylo domácí násilí ukončeno či nikoli. Pokud dítě vyrůstá v prostředí domácího násilí odmala, ani nepozná, že je něco špatně, nedokáže to, poněvadž jiný model výchovy nepoznalo. Proto je zde stát, jehož úkolem a povinností je zasáhnout, pokud je rodinný život ohrožen či porušen. Prioritou při těchto zásazích by měl vždy být nejlepší zájem dítěte, kterým je dozajista také jeho bezpečí. Problémem při těchto zásazích je, že domácí násilí a CAN bývá po dlouhou dobu skryté pohledům veřejnosti a v důsledku této doby se negativně projevují na psychice dítěte.83 V souvislosti s participačními právy je za závažný důsledek považována ambivalence, kdy děti mají násilnou osobu rády jako rodiče a zároveň ji nenávidí jako narušitele a ubližujícího.84
Ambivalence zájmů dítěte je problémem
zejména při rozhodování soudu ve věci péče o nezletilé ohledně úpravy poměrů. Zájmem dítěte žijícího v prostředí, kde docházelo k domácímu násilí či CAN, je jednoznačná úprava poměrů, tedy v návaznosti na realizaci participačních práv dítěte takové rozhodnutí, kterým je sledováno jednak krátkodobé hledisko (rychlé oddělení od pachatele realizované zpravidla předběžným opatřením dle § 76, 76a a 76b OSŘ) a jednak dlouhodobé (rozhodnutí o zbavení rodiče rodičovské zodpovědnosti dle § 44 ZOR a rozhodnutí o úpravě či zákazu styku dle § 27 ZOR,85 kterým se budu dále věnovat). V některých případech je vzhledem k nejlepšímu zájmu dítěte nezbytné odtržení od rodiny a na dobu nezbytně nutnou nařízení ústavní výchovy. Ve věci Dewinne v. Belgie86 byly děti z důvodu násilí otce na dětech rodičům odebrány a svěřeny do ústavní péče, poněvadž jejich setrvání v rodině by ohrozilo jejich fyzickou a psychickou integritu a jiná řešení nepomáhala. Škála prostředků se tedy pohybuje od těch nejmírnějších po nejtvrdší, pravidlem však je, že situace nikdy nesmí zůstat neupravena. Při řešení těchto otázek je třeba brát dítě jako aktivní subjekt, který má právo se ke všem záležitostem jeho se týkajících vyjádřit. První možností je, že dítě násilného rodiče odmítá. Jde o zvláštní případ, který by neměl být podřazován pod pojem 83
Hovoříme zejména o psychosomatických potížích, poruchách chování a posttraumatické stresové poruše. 84 KRÁLÍČKOVÁ, Z., ŽATECKÁ, E., DÁVID, R., KORNEL, M. Právo proti domácímu násilí. Vyd. 1. Praha: C.H.Beck, 2011. s. 14-21. 85 Tamtéž. 86 Rozhodnutí ESLP ze dne 10. března 2005, č. 56024/00, Dewinne v. Belgie.
36
syndrom zavrženého rodiče (viz s. 24 a násl. této práce), poněvadž dítě rodiče odmítá v důsledku předchozí negativní zkušenosti. Rozhodně by nemělo být ke styku nuceno, neboť by se dle mého názoru ještě více prohlubovaly psychické problémy uvedené výše. Druhou možností je, že dítě násilného rodiče vítá, je tedy ambivalentní. Jak potom rozhodovat v takovém případě? Může být násilná osoba dobrým rodičem nebo se snaží jen udržet moc nad druhým rodičem? Při zodpovídání těchto otázek je nutné se primárně řídit zájmem dítěte, kterým je bezpečí dítěte a jeho ochrana. Soud proto při svém rozhodování musí rozlišovat, zda jde o případy neukončeného nebo ukončeného domácího násilí. V případě dosud neukončeného násilí je v zásadě nežádoucí, aby dítě nadále udržovalo kontakt s násilnou osobou, ačkoli je to třeba v rozporu s přáním dítěte. Pokud jde o případy násilí ukončeného, je možné v rámci dlouhodobého hlediska uvažovat o rozvíjení rodinného života.87 Vzhledem k šíři tohoto tématu se zaměřím na problém, zda se má vůbec násilný rodič s dítětem vídat (tj. styk s rodičem, kterému nebylo dítě svěřeno do individuální péče), případně za jakých podmínek, poněvadž se domnívám, že při rozhodování o těchto otázkách by měl mít prostor pro vyjádření také nezletilý. Mělo by být samozřejmostí, že jeho názor bude zjišťován v nepřítomnosti rodičů, aby nemohlo dojít ke zhoršení situace v rodině. Pokud nezletilý vyjadřuje přání nebýt s násilným rodičem, je to logické, takže nevzniká problém kolize nejlepšího zájmu dítěte (v tomto případě prioritně vyrůstat v bezpečí) a jeho přání. Maximálně se tyto mohou dostat do konfliktu s právem násilného rodiče se s dítětem stýkat, a v tomto případě se uplatní pravidlo, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí (čl. 3 ÚPD), tj. podle mého názoru by soud měl styk omezit či zakázat (§ 27 odst. 3 ZOR). Omezení a zákaz styku dítěte s rodičem je zvláštním druhem omezení výkonu rodičovské zodpovědnosti, a proto je nezbytné provést spolehlivé dokazování88 (v případech násilí v rodině zejména citového vztahu dítěte k rodičům, zdravotního stavu a stanoviska nezletilého). Zákaz styku podle § 27 odst. 3 ZOR může být uložen v zájmu dítěte. Podle komentářů ZOR může jít o situace, kdy je ohroženo fyzické či dušení zdraví dítěte, kdy je dítě rodičem neurotizováno nebo situace, kdy rodič ohrožuje mravnost dítěte či mu
87
KRÁLÍČKOVÁ, Z., ŽATECKÁ, E., DÁVID, R., KORNEL, M. Právo proti domácímu násilí. Vyd. 1. Praha: C.H.Beck, 2011. s. 49. 88 PRŮCHOVÁ, B., NOVÁK, T. Omezený styk dítěte s rodiči. Právo a rodina. 2004, č. 3, str. 12.
37
nabízí nevhodný životní příklad.89 Domácí násilí můžeme podřadit hned pod několik, ne-li pod všechny, tyto příklady z výčtu situací, kdy je styk možno zakázat. I podle doporučení OSN by neměl být styk s násilným rodičem upravován proti přání dítěte.90 V některých případech však může docházet k logickému rozporu, kdy dítě kontakt s násilným rodičem vítá, tedy je ambivalentní. Může tak dojít ke konfliktu přání dítěte a jeho nejlepšího zájmu. V tomto případě je nutné rozlišit, zda bylo dítě přímou či nepřímou obětí. Pokud bylo přímou obětí domácího násilí či CAN, je jasné, že není v zájmu dítěte se s násilnou osobou stýkat. Nejlepším zájmem dítěte je v tomto případě jeho bezpečí, proto by soud měl rozhodnout o výslovném zákazu styku dítěte s násilným rodičem, a to bez ohledu na přání dítěte.91 Neznamená to, že by dítě nemělo být v řízení slyšeno a nemělo se k dané problematice vyjádřit, právě naopak. V těchto případech však za ještě důležitější než vyjádření přání považuji právo dítěte na informace. Dítě je nutné informovat o tom, jaké důsledky by mělo vyhovění jeho názoru (čl. 3 EÚVPD). Pokud je však dítě takto ambivalentní, je jasné, že jeho psychika byla dlouhodobě vystavena domácímu násilí či CAN, proto je při podávání informací třeba postupovat velmi obezřetně. Dítěti by zejména mělo být vysvětleno, proč teď násilného rodiče nemůže vidět a zejména proč bylo rozhodnuto proti jeho přání. Zcela namístě je dítěti umožnit individuální terapii, která by jej krom jiného měla naučit, jak má vypadat vhodné domácí prostředí a pokud tak nevypadá, že má dítě právo se samo obrátit s žádostí o pomoc na různá místa, aniž by o tom řeklo rodičům (§ 8 odst. 1 ZOSPOD). Tolik k situaci, kdy je dítě přímou obětí. Pokud je obětí nepřímou, je rozhodování složitější, poněvadž se musí brát v potaz všechny individuální souvislosti každého případu (např. intenzita násilí, zda bylo dítě očitým svědkem či situaci sledovalo „za zavřenými dveřmi,“ apod.). Obecně však můžeme říci, že k přání dítěte stýkat se s násilnou osobou se také moc nepřihlíží, což ostatně ani není žádoucí, protože toto přání je ovlivněno násilnou osobou. V tomto případě však není otázkou, zda styk dítěte 89
HRUŠÁKOVÁ, M. a kol. Zákon o rodině. Komentář. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2005. s. 102. KORNEL, M. Ochrana dětí a domácí násilí: zahraniční inspirace. In Dny práva – 2010 – Days of Law: The Conference Proceedings. 1. ed. [online]. Brno: Masarykova Univerzita, 2010. [cit. 17. 6. 2012]. s. 5. Dostupné z: . 91 KRÁLÍČKOVÁ, Z., ŽATECKÁ, E., DÁVID, R., KORNEL, M. Právo proti domácímu násilí. Vyd. 1. Praha: C.H.Beck, 2011. s. 53. 90
38
s násilnou osobou ano či ne, ale za jakých podmínek.92 Soud za tímto účelem může dle § 100 odst. 3 OSŘ uložit tříměsíční účast na rodinné terapii nebo v rámci výkonu rozhodnutí potom stanovit plán navykacího režimu dle § 273 odst. 2 písm. b) OSŘ. Jsem však toho názoru, že vzhledem k citlivosti této problematiky jsou vhodnější alternativy uváděné v literatuře, a to tzv. asistovaný nebo odložený styk. Odložený styk de facto znamená, že po dobu tří měsíců bude násilnému rodiči kontakt s dítětem zakázán. Asistovaný styk neboli styk pod dohledem je styk dítěte s rodičem za přítomnosti prvního rodiče či třetí osoby (např. OSPOD, psycholog), a to nejlépe v neutrálním prostředí (např. krizové centrum, park).93 OSN k tomuto navrhuje, aby před nařízením styku pod dohledem násilná osoba prokázala, že uplynuly minimálně tři měsíce od okamžiku posledního násilného chování, a že se účastní programu pro pachatele domácího násilí.94 Asistovaný styk sice představuje omezení práva rodiče na styk s dítětem, ale jde o omezení, které sleduje legitimní cíl (zájem dítěte) a prostředky k němu vedoucí jsou přiměřené. Tímto navíc i částečně vyhovíme přání dítěte. Domnívám se ale, že i v těchto případech by mělo být pravidlem nařizování terapie pro všechny účastníky, tedy dítě, násilnou osobu i přímou oběť. Jak už jsem zmiňovala, dítě se musí naučit, jak má vypadat „správné“ rodinné prostředí a kam se má obrátit, pokud tak nevypadá, v tomto případě konkrétně jak by se k němu rodič v rámci uskutečňování kontaktu neměl chovat. Tyto informace by dítěti měly být podány i soudem a OSPOD, a to v rámci jejich povinnosti dítěti poskytovat všechny potřebné informace (čl. 3 a další EŮVPD). Problémem reálného prostředí ČR však bohužel je, že „neexistují dostatečné terapeutické programy nejen pro oběti domácího násilí, ale zejména pro jejich pachatele a děti postižené domácím násilím.“95 92
. KORNEL, M. Ochrana dětí a domácí násilí: zahraniční inspirace. In Dny práva – 2010 – Days of Law: The Conference Proceedings. 1. ed. [online]. Brno: Masarykova Univerzita, 2010. [cit. 17. 6. 2012]. s. 4. Dostupné z: . 93 KRÁLÍČKOVÁ, Z., ŽATECKÁ, E., DÁVID, R., KORNEL, M. Právo proti domácímu násilí. Vyd. 1. Praha: C.H.Beck, 2011. s. 51 – 53. 94 KORNEL, M. Ochrana dětí a domácí násilí: zahraniční inspirace. In Dny práva – 2010 – Days of Law: The Conference Proceedings. 1. ed. [online]. Brno: Masarykova Univerzita, 2010. [cit. 17. 6. 2012]. s. 5. Dostupné z: . 95 KRÁLÍČKOVÁ, Z. Právo proti domácímu násilí na prahu 21. století. In Dny práva – 2010 – Days of
39
Nezbývá než zdůraznit, že styk násilného rodiče s dítětem by měl být soudem upravován velice pečlivě s přihlédnutím ke všem individuálním okolnostem případu, tedy i s ohledem na názor dítěte, a při této úpravě by měl být prioritním hlediskem nejlepší zájem dítěte. Pokud je to vzhledem k okolnostem možné, může být rodinný život dále rozvíjen, ale podmínky tohoto rozvoje by měly být stanoveny s ohledem na dítě a jeho psychický stav.
Law: The Conference Proceedings. 1. ed. [online]. Brno: Masarykova Univerzita, 2010. [cit. 17. 6. 2012]. s.18. Dostupné z: .
40
4
Participační práva dítěte v novém občanském zákoníku
včetně míry zohlednění evropských harmonizačních tendencí Hlavním cílem této kapitoly je nastínit úpravu participačních práv v novém občanském zákoníku96 a zhodnotit, zda jeho tvůrci zohlednili evropské harmonizační tendence a přiblížili tak rodinné právo v České republice úpravám ostatních evropských států.
4.1 Nový občanský zákoník Nový občanský zákoník (NOZ) byl vytvářen za účelem komplexní úpravy celého soukromého práva, poněvadž dosavadní úprava byla roztříštěná a v mnoha hlediscích neodpovídala evropským standardům. Součástí této rozsáhlé kodifikace je i část věnovaná rodinnému právu, která zahrnuje nynější zákon o rodině, samozřejmě s mnoha úpravami. Některá ustanovení jsou v podstatě totožná a na daných institutech se téměř nic nemění, některá však prošla výraznou změnou. Mezi výraznější změny bych přiřadila právě úpravu participačních práv dítěte. Tato úprava více reflektuje dítě jakožto subjekt, který je aktivní v rámci záležitostí, které se dotýkají jeho života. Oproti současné úpravě § 31 odst. 3 ZOR odlišuje NOZ participaci dítěte v rodině (§ 875 odst. 2 NOZ)97 a u soudu (§ 867 NOZ).98 Participace dítěte v rodině klade důraz na poskytování informací dítěti, aby si vůbec byly schopny vytvořit svůj názor. Oproti současné úpravě je zde zakotvena povinnost rodičů věnovat názoru patřičnou pozornost a brát na něj ohled při rozhodování. Tuto změnu hodnotím kladně, poněvadž více reflektuje postavení dítěte jako aktivního spolutvůrce svého života. I limitování vyjádření názoru dítěte se více 96
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen NOZ). § 875 odst. 2 NOZ: Před rozhodnutím, které se dotýká zájmu dítěte, sdělí rodiče dítěti vše potřebné, aby si mohlo vytvořit vlastní názor o dané záležitosti a rodičům jej sdělit; to neplatí, není-li dítě schopno sdělení náležitě přijmout nebo není schopno vytvořit si vlastní názor nebo není schopno tento názor rodičům sdělit. Názoru dítěte rodiče věnují patřičnou pozornost a berou názor dítěte při rozhodování v úvahu. 98 § 867 NOZ: (1) Před rozhodnutím, které se dotýká zájmu dítěte, poskytne soud dítěti potřebné informace, aby si mohlo vytvořit vlastní názor a tento sdělit. (2) Není-li podle zjištění soudu dítě schopno informace náležitě přijmout nebo není-li schopno vytvořit si vlastní názor nebo není-li schopno tento názor sdělit, soud informuje a vyslechne toho, kdo je schopen zájmy dítěte ochránit, s tím, že se musí jednat o osobu, jejíž zájmy nejsou v rozporu se zájmy dítěte; o dítěti starším dvanácti let se má za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit. Názoru dítěte věnuje soud patřičnou pozornost. 97
41
přibližuje ÚPD, která umožňuje názory vyjadřovat dítěti již poté, co je schopno je formulovat, NOZ používá formulaci schopností dítěte je vyjádřit. Oproti současné úpravě tedy také krok kupředu (ZOR přiznává právo vyjádřit názory až dítěti, které je schopno s ohledem na stupeň svého vývoje vytvořit si vlastní názor a posoudit dosah opatření jeho se týkajících). Participace dítěte u soudu klade na první místo také právo dítěte na informace, které bere jako výchozí bod pro možnost vytvoření si vlastního názoru. Důvodová zpráva uvádí, že dítěti se musí dostat relevantní informace, tedy informace kvantitou a kvalitou dostačující k tomu, aby si dítě, o němž má být rozhodováno a které je třeba před tímto rozhodnutím vyslechnout, mohlo vytvořit vlastní (informovaný) názor a tento názor vyjádřit.99 Pokud dítě není schopno informace přijmout, není schopno si vytvořit vlastní názor, popřípadě jej sdělit, soud informuje a poté vyslechne osobu, která je způsobilá ochránit zájmy dítěte (zpravidla tedy OSPOD, aby nedocházelo ke kolizím zájmu dítěte a rodiče). Nejvýraznější změnou v této oblasti však bezesporu je, že o dítěti starším dvanácti let se presumuje, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit. V návaznosti na § 100 odst. 4 OSŘ tak vyplývá, že soudy budou povinny osobně vyslýchat nezletilé starší dvanácti let. Tato úprava reflektuje zejména judikaturu Ústavních soudů.100 Domnívám se, že tento počin je třeba hodnotit kladně, neboť i přes judikaturu Ústavního soudu nebyli nezletilí často vyslýcháni, ačkoli dosáhli příslušného věku (viz. s. 29 této práce). U dítěte mladšího dvanácti let je možné jej vyslýchat jiným vhodným způsobem, ale soudu nic nebrání, aby jej vyslechl osobně. V závěru tohoto ustanovení je potom soudu uložena povinnost věnovat názoru dítěte patřičnou pozornost. V souvislosti s projevem participačních práv u institutu osvojení je nutno konstatovat, že i v této oblasti došlo ke značným změnám. Věková hranice dvanácti let se promítla i do procesu osvojení, a to tím způsobem, že osvojované dítě starší dvanácti let musí projevit s osvojením souhlas (viz § 806 a § 807 NOZ). Za mladší děti bude dávat souhlas opatrovník. Kritizovaný dodatek původního zákona (ledaže by byl zmařen účelem osvojení) byl nahrazen obdobným: ledaže je mimo jakoukoli pochybnost, že by 99
Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanskému zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Zejména nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1945/08, ve kterém je uvedeno, že „v případě rozhodování o nařízení ústavní výchovy dítěte staršího 12 let zásadně neexistuje důvod pro odepření práva dítěte na slyšení přímo soudem.“ 100
42
byl postup požadující osobní souhlas osvojovaného dítěte v zásadním rozporu se zájmy dítěte, nebo že dítě není schopno posoudit důsledky souhlasu. Nově však platí, že opatrovník je povinen zjistit všechny rozhodné skutečnosti, které jej povedou k závěru, že osvojení bude v souladu se zájmy dítěte. Domnívám se, že tato formulace je mnohem výstižnější, neboť z ní nevyplývá upřednostňování zájmů budoucích osvojitelů nad zájmy dítěte. Naopak reflektuje nejlepší zájem dítěte jakožto nejvyšší imperativ při rozhodování o dítěti, například tím, že opatrovník musí prokázat, že je dítěti osvojení ku prospěchu. Participační práva se projevila nejenom v souhlasu dítěte s osvojením, ale také výslovným zakotvením povinnosti soudu vyslechnout osvojované dítě, pokud je to možné, a jeho názor zohlední vzhledem ke stupni jeho duševního vývoje. Dále je nutno vyzdvihnout ustanovení o povinnosti informovat dítě, a to o účelu, obsahu a důsledcích souhlasu s osvojením (§ 806 odst. 2 NOZ). I tady zákonodárce zohlednil EÚVPD, což je chvályhodné. V souvislosti s právem dítěte na informace oceňuji ještě ustanovení § 836 NOZ, které ukládá osvojiteli povinnost osvojence informovat o skutečnosti osvojení, jakmile se to bude jevit vhodným, nejpozději však do zahájení školní docházky.
4.2 Komise pro evropské rodinné právo Pokud mám hodnotit, jak NOZ zohledňuje evropské tendence, je nezbytné na úvod říct, že rodinné právo bývá považováno za nejméně vhodnou oblast pro harmonizaci nebo dokonce unifikaci. Důvodem je, že je toto právní odvětví v každém státě silně založeno na tradicích, kultuře a náboženství.101 Vzhledem k odlišnostem ve vývoji jednotlivých států by dle mého názoru byla unifikace příliš násilnou metodou, proto je vhodné uvažovat spíše o harmonizaci, tedy procesu sbližování rodinného práva jednotlivých zemí. Za účelem harmonizace evropského rodinného práva byla v roce 2001 založena Komise pro evropské rodinné právo (Commission on European Family Law - CEFL). Jde o skupinu nezávislých odborníků z oboru rodinného práva, jejímž cílem je dosažení skutečné evropské identity.102 Za tímto účelem provádí srovnávací výzkumy o rozdílech a podobnostech v legislativě 101
KRÁLÍČKOVÁ, Z. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. s. 23. 102 KRÁLÍČKOVÁ, Z. České rodinné právo po vstupu České republiky do Evropské unie. Právní rozhledy. 2005, č. 21. s. 769.
43
jednotlivých
členských
států,
pořádá
vědecké
konference
a
vypracovává
komparatistické studie. Největším přínosem je potom vytvoření principů evropského práva.103 Tyto principy představují inspiraci pro vnitrostátní i mezinárodní zákonodárce, a pokud se jich tito budou držet, bude spontánně docházet k překonávání rozdílů mezi rodinnými právy evropských zemí, a tím i k jejich harmonizaci.104 Principy týkající se participačních práv jsou formulovány ve druhé kapitole Principů evropského rodinného práva týkajících se rodičovské zodpovědnosti (Principles of European Family Law regarding Parental Responsibilities).105 I zde je zdůrazněn nejlepší zájem dítěte jako primární hledisko ve všech záležitostech týkajících se dítěte (princip 3:3). Hned poté následuje princip autonomie dítěte (princip 3:4), tedy že autonomie dítěte by měla být respektována v souladu s rozvíjejícími se schopnostmi a potřebami dítěte jednat nezávisle. Takový princip bohužel v NOZ nenajdeme, ačkoli bychom mohli říct, že z ustanovení § 875 a § 867 NOZ i mezinárodních úmluv (zejména ÚPD a EÚVPD) nepřímo vyplývá. Domnívám se, že jeho výslovné zakotvení by pomohlo vyrovnávat nerovné postavení dítěte jakožto fakticky slabšího subjektu, poněvadž dítě je často i přes veškeré snahy bráno jako objekt péče, nikoli jako aktivní subjekt. Princip 3:5, tedy právo dítěte na informaci a na vyjádření svého názoru ve všech záležitostech jeho se týkajících, je naopak v NOZ zohledněn na více místech, a to v § 875, § 867 a § 805 až 807 NOZ, které jsem rozebírala výše. Vzhledem k tomu, že ve své práci jsem často řešila konflikt zájmů rodiče a dítěte, je namístě zmínit také poslední princip týkají se práv dítěte, a to princip 3:7, který se týká právě této problematiky. Uvádí, že zájmy dítěte by měly být chráněny, pokud se dostanou do konfliktu se zájmy zástupců dítěte. Tato zásada je dle mého názoru nepřímo obsažena v § 875 odst. 1 NOZ, který stanoví, že rodičovskou odpovědnost vykonávají rodiče v souladu se zájmy dítěte. Principy evropského rodinného práva ovšem nejsou jediným počinem, který má inspirovat vnitrostátní zákonodárce. Dalším významným činem je sepsání Model 103
Comission of European Family Law: History. [online]. [cit. 19. 6. 2012]. Dostupné z: . 104 KRÁLÍČKOVÁ, Z. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. s. 44-45. 105 Comission of European Family Law: Principles. [online]. [cit. 19. 6. 2012]. Dostupné z: .
44
Family Code, což je jakýsi „modelový“ zákon, který má přispět k harmonizaci rodinného práva v Evropě. Inspiraci k vypracování však autoři čerpali i v legislativě Kanady, Austrálie a jiných zemích, a to z důvodu hledání toho nejlepšího řešení pro vytvoření autonomního a soudržného systému rodinného práva.106 I v této publikaci najdeme část věnující se participačním právům, a to v článcích 3.1 – 3.3.107 V prvé řadě je zmiňován nejlepší zájem dítěte jako nejvyšší imperativ týkající se všech záležitostí mezi rodiči a dítětem. Za účelem zjištění tohoto nejlepšího zájmu je nutné zjišťovat názory dítěte (čl. 3.2). Tento článek de facto vychází z ÚPD, nebudu jej proto dále rozvádět. Nejzajímavějším ustanovením je totiž čl. 3.3, který stanovuje věkové limity pro právo dítěte být slyšeno.108 Model Family Code stanovuje 3 skupiny dětí s rozdílnými právy v závislosti na jejich věku. První je skupina nad pět let věku, pro kterou je stanoveno, že dítě má právo být slyšeno ve všech záležitostech, které se ho týkají. Zde autoři vychází z premisy, že dítě již ve věku dvou nebo tří let dokáže svůj názor vyjádřit a může tak být slyšen odborně vzdělanou osobou. S přihlédnutím k jiným moderním právním systémům však tato hranice byla stanovena na pět let, ovšem s tím, že relevanci tohoto názoru zhodnotí osoba, která dítě vyslýchala. Druhou věkovou skupinou jsou děti starší dvanácti let, u nichž je stanoveno, že nesmí být přijata opatření nebo učiněna rozhodnutí proti vůli dítěte. Tento věk vychází z moderních poznatků o psychologii, poněvadž je třeba podporovat rostoucí autonomii a nezávislost dítěte. Výjimky, kdy je možné jednat proti vůli dítěte, tvoří situace, kdy se přání dítěte dostane do rozporu s jeho nejlepšími zájmy, které je třeba upřednostnit.109 Domnívám se, že věková hranice dvanácti let, kterou NOZ stanoví u osobního slyšení soudem či u osvojení, je v souladu s tímto ustanovením.
Je škoda, že se náš zákonodárce neinspiroval i poslední věkovou
skupinou, kterou tvoří nezletilí nad patnáct let věku, u níž platí, že dítě má právo na nezávislé rozhodnutí ve všech záležitostech čistě osobní povahy. Záležitostmi čistě osobní povahy se myslí lékařská ošetření, náboženské otázky nebo politické
106
Comission of European Family Law: CEFL series. [online]. [cit. 19. 6. 2012]. Dostupné z: . 107 SCHWENZER, I., DIMSEY, M. Model Family Code : from a Global Perspective. Antwerpen : Intersentia, 2006. s. 92 – 95. 108 Tamtéž. 109 Tamtéž.
45
smýšlení.110 Důležitost participačních práv CEFL zdůrazňuje také v publikaci European Challenges in Contemporary Family Law. Jako klíčový předpis týkající se participačních práv dítěte vidí ÚPD, konkrétně čl. 12, 13 a 16. Zdůrazňuje jejich širokou aplikovatelnost - v rodině, ve školce i ve škole (např. prostřednictvím zastupitelských fór, školních rad), v případě lékařských rozhodnutí a dále soudních a správních rozhodnutí.111 CEFL tedy participačním právům věnuje značnou pozornost. Vzhledem k výše uvedenému mohu konstatovat, že přijetí NOZ bylo, alespoň v oblasti participačních práv dítěte, zdařilým počinem. Z větší části také reflektuje principy stanové CEFL a přibližuje se tak úpravám ostatních evropských států. K tomuto sbližování samozřejmě velkou měrou přispívá i činnost ESLP.
110
SCHWENZER, I., DIMSEY, M. Model Family Code : from a Global Perspective. Antwerpen : Intersentia, 2006. s. 92-95. 111 BOELE-WOELKI, K., SVERDRUP, T. European Challenges in Contemporary Family Law. Antwerpen: Intersentia, 2008. s. 56-58.
46
5 Závěr Hypotézou, kterou jsem se v této práci zabývala, bylo tvrzení, že participační práva v České republice nejsou patřičně zohledňována, názory a přání dítěte jsou zjišťovány nahodile a není jim věnována dostatečná pozornost a váha. Jako cíl jsem si proto stanovila vytvořit přehled situací, ve kterých dochází k realizaci participačních práv a jejich kolizi s právy jiných osob či orgánů (popřípadě s nejlepším zájmem dítěte), analyzovat, jak jsou tyto konflikty řešeny a zda je při jejich řešení zohledňována judikatura ústavních soudů a ESLP. Konfrontoval jsem úpravu nového občanského zákoníku s evropskými harmonizačními tendencemi, a to s důrazem na problematiku participačních práv. V úvodu jsem stručně objasnila pojem participačních práv a další důležité pojmy, bez kterých bychom se ve stěžejní části této práce neobešli. V praktické části práce jsem vytvořila přehled vybraných institutů, ve kterých se participační práva dítěte uplatňují. Vždy jsem uvedla, jak konkrétně se participační práva v dané oblasti projevují a posléze přistoupila k nastínění konfliktních situací a řešení těchto kolizí. Při řešení těchto konfliktů jsem se snažila vycházet z vnitrostátní či mezinárodní právní úpravy a vzhledem k nutnosti zohledňovat individuální okolnosti případu byla nepostradatelnou judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Domnívám se tedy, že cíle, které jsem si kladla v úvodu této diplomové práce, jsem splnila. Neboť jsem objasnila problémy a konflikty, ke kterým dochází v souvislosti s realizací participačních práv u vybraných institutů rodinného práva. Myslím si, že konflikty u vybraných institutů se mi díky aplikovaným metodám analyticko-deskriptivní a komparativní podařilo nastínit tak, jak by je bylo možné řešit v obecné rovině. Vím, že všechny případy jsou čistě individuální vzhledem ke své povaze a účastníkům, ale i přesto mají společné rysy, díky kterým můžeme tyto případy mnohdy porovnávat v obecné rovině, která zde vyvstává. Při studování jednotlivých institutů jsem si nemohla nevšimnout, že dítěti není kladen moc velký prostor pro vyjádření, neboť na soudy, rodiče a OSPOD nedoléhá zákonem stanovená povinnost dítě vyslyšet, resp. si tito vždy dokázali najít důvod, proč dítě nevyslyšet. Ze studovaných rozhodnutí vyplývá, že dětem je dáván prostor k vyjádření případ od případu. A to i po novele OSŘ (zákonem č. 295/2008 Sb.), která prioritně zakotvuje 47
osobní slyšení dítěte soudem. Reálná situace je taková, že jeden soudce se snaží vyslýchat pětileté dítě, jiný nevyslechne ani dítě starší patnácti let, ačkoli k tomu nemá důvod. Tyto výsledky mého studia potvrzuje i již zmiňovaná statistika veřejného ochránce práv, která uvádí, že 80 % dětí zůstává nevyslechnuto, a to i při závažném zásahu do osobní svobody jedince, jakou je nařízení ústavní výchovy. Dochází tak „ve velkém“ k porušování participačních práv dítěte, čímž je v podstatě řečeno, že dítě není uznáváno a respektováno jako subjekt práv, ale chráněný objekt. Úmluva o právech dítěte, zákony i judikatura se snaží tento přístup změnit, ale průnik do reality je na tom mnohem hůře. Jsem toho názoru, že jsem touto prací potvrdila hypotézu, kterou jsem se v této práci zabývala, tedy že participační práva v České republice nejsou patřičně zohledňována, názory a přání dítěte jsou zjišťovány nahodile a není jim věnována dostatečná pozornost a váha. Domnívám se, že přínos této práce spočívá zejména v alespoň částečném objasnění problematiky institutů rodinného práva, ve kterých děti mohou participovat, resp. ve kterých se tato participační práva objevují a zároveň dostávají do konfliktu s jinými zájmy. Nabízím řešení těchto situací na modelových příkladech, a to vždy s přihlédnutím k aktuální judikatuře jak Ústavního soudu, tak Evropského soudu pro lidská práva. Rovněž jsem se snažila shrnout české, ale i evropské tendence ke zlepšení a vyjasnění participačních práv dítěte, protože mám za to, že v dnešní době, kdy ještě není NOZ účinný, není přesně stanovena hranice, kdy děti mohou participovat a soud k jejich názoru musí za všech okolností přihlédnout. V dnešní době se může zdát, že tomu tak je, ale soudy a ostatní orgány práva tato participační práva neprávem opomíjejí a pevně věřím, že se účinností NOZ tato rozhodovací praxe změní. K lepšímu, tedy že dítě bude respektováno a již nebude bráno jako objekt práva, ale jako subjekt nadaný právy, které využije ke spolurozhodování v záležitostech, které se jej bezprostředně týkají.
48
6 Resumé In this diploma thesis I wanted to outline the problem of participatory rights of children. Its children's rights to participation in matters of direct concern to him and in my opinion, the most important institutes in the Czech family law. I am in fact, that today are being unjustly neglected participatory rights both by the courts as well as by parents, because they only take a child as an object of law and not as a subject gifted by rights, which can be used both in matters to him directly. And that is based my hypothesis on that, that participatory rights are neglected in the Czech Republic. And this is based on the objective of my work and therefore provide an overview of model situations from which there is a realization of participatory rights and their collision with the rights of other persons or bodies to further analyze these conflicts, outline how these conflicts are addressed and taken into account in the relevant case. It is certainly true that the resolution of these conflicts is not always straightforward and should be kept in mind that each individual case is unique. In this work, just try to put the cases into a general model plane to come to a general conclusion for each of them, we can always use. This objective is trying to achieve by using analytical-descriptive and comparative methods and compare these to take account in light of the New Civil Code and the harmonization of European tendencies. And precisely because these rights are ignored, but are also developed dynamically, I want to analyze this issue properly. This is based on the division of my work. Besides the theoretical part where I tried to outline a slightly different concepts, without which we would in other parts of this thesis involved a number, I of course included a practical part, which forms a crucial part of this work. And in the practical part, I focus on in my opinion the most important and most frequent family law institutes, which can and often collide participatory rights of children and other interests which, when these situations arise. The next part is then devoted to European trends that affect both our national treatment, and consultation on this issue. Finally, I focused on modification of the New Civil Code, the issue of participatory rights, and finally properly specifies the new age limit states, the court must always listen to a minor and his opinion is always taken into account. Participatory rights and related concepts I sought to summarize the theoretical and 49
practical, I tried to outline the contrary, model situations and conflicts arising from them. I personally think that the goal of the work, which I have outlined the above, then the most important and most frequent state parks, family law, are experiencing the realization of participatory rights, their subsequent analysis and evaluation in the light of case law to the Constitutional Court and European Court of Human Rights and evaluation of harmonization tendencies, I am fulfilled. Regarding the hypotheses, which I set at the beginning, I believe that these rights are today still unjustly neglected, but, thanks to the scientific methods used to create this work and the examination itself, I concluded that the participatory rights come to the fore, and so will no longer be neglected, as it was before. Czech Republic has been criticized by the European Union due to the fact that we do not have enough heard children and therefore can not be properly taken into account their opinion. Despite the fact that many children unnecessarily ended in diagnostic institutions, without it was for good reason. But thanks to the New Civil Code, which incidentally was inspired by European harmonization trends in family law, the Czech Republic in the right direction by the participatory rights of children more adequately taken into account and set the age limit from which it is necessary to hear in person, while a minor the obligation for courts to implement this step.
50
7 Použitá literatura a další informační zdroje Právní předpisy Deklarace práv dítěte, přijata 20. 11. 1959 Valným shromážděním OSN v New Yorku Sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb., o Úmluvě o právech dítěte. Sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb., o Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 54/2001 Sb.m.s., o přijetí Evropské úmluvy o výkonu práv dětí Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č.132/2000 Sb.m.s., o Evropské úmluvě o osvojení Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 43/2000 Sb., o Úmluvě o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení. Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších přepisů. Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 40/1964, občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dítěte, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 109/2002 Sb, o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 135/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 295/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Ženevská deklarace dětských práv, přijata 20. 9. 1923 v Ženevě
51
Důvodové zprávy
Důvodová zpráva k novele č.295/2008 Sb., kterou se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a zákon č.359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů.
Důvodová zpráva k zákonu č. 135/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v oblasti ochrany před domácím násilím.
Důvodová zpráva k zákonu č. 89/2012 Sb., občanskému zákoníku, ve znění pozdějších předpisů.
Judikatura
Rozsudek ESLP ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, Kříž vs. Česká republika.
Rozsudek ESLP ze dne 29. 6. 2004, č. 63627/00, Voleský vs. Česká republika.
Rozsudek ESLP ze dne 4. 12. 2008, č. 19970/04, Husák vs. Česká republika.
Rozsudek ESLP ze dne 26. 10. 2006, č. 23848/04, Wallová a Walla vs. Česká republika.
Rozsudek ESLP ze dne 26. 2. 2002, č. 46544/99, Kutzner vs. Německo.
Rozsudek ESLP ze dne 21. 6. 2007, č. 23499/06, Havelka a ostatní vs. Česká republika.
Rozhodnutí ESLP ze dne 10. března 2005, č. 56024/00, Dewinne v. Belgie.
Nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 125/98.
Nález Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. IV. ÚS 695/2000.
Nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. IV. ÚS 412/04.
Nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 1945/08.
Nález Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 3007/09.
Nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 2661/10.
Nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. III. ÚS 3363/10.
Nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. II. ÚS 3765/11.
Usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. III. ÚS 707/04.
Usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 5.2006, sp. zn. IV. ÚS 288/04.
Usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. III. ÚS 438/05.
Usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5.2008, sp. zn. III. ÚS 2150/07. 52
Usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. II. ÚS 2082/08.
Stanovisko Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 12. 2010; sp. zn. Cpjn 202/2010.
Komentáře BUREŠ, J., DRÁPAL, L. a KRČMÁŘ, Z. Občanský soudní řád: komentář. 1. díl, (§ 1 až 200). 7. vyd. Praha: C. H. Beck, 2006. DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009. General Comment No. 12 (2009). The right of the child to be heard , CRC/C/GC/12 [online]. Geneva:
Committee on the Rights of the Child , vydáno 20.7.2009.
Dostupné z: . HOLUB, M., et al. Zákon o rodině s komentářem, judikaturou a předpisy souvisícími. 9. vyd. Praha: Leges, 2011. HRUŠÁKOVÁ, M. a kol. Zákon o rodině. Komentář. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2005.
Monografie JÍLEK, D. et al. Studie o právech dítěte: implementace zkušeností dobré praxe ve vzdělávání v oblasti práv dětí ve Švýcarsku do podmínek ochrany práv dětí v České republice. 1. vyd. Brno - Boskovice : Česko-britská o.p.s., 2011. s. 53-54. HOFBAUER, B. Participace dětí a mládeže na životě společnosti: evropské struktury a jejich aktivity. 1. vyd. Česko: Duha - sdružení dětí a mládeže ve spolupráci s IZV Hořovice a MŠMT ČR, 2003. HRUŠÁKOVÁ, M. Rozvod a paragrafy: jak rozvodové řízení probíhá, majetkové vztahy a jejich vypořádání, komu svěřit dítě, výše výživného na dítě. 2. aktualiz. vyd. Brno: Computer Press, 2003. s. 45. KOVAŘÍK, J. Dětská práva, právní povědomí, participace dětí a sociální služby. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 2001. KRÁLÍČKOVÁ, Z. Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2009. 53
SCHWENZER, I., DIMSEY, M. Model Family Code : from a Global Perspective. Antwerpen : Intersentia, 2006. s. 92-95.
Sborníky BOELE-WOELKI, K., SVERDRUP, T. European Challenges in Contemporary Family Law. Antwerpen: Intersentia, 2008. s. 56-58. BOELE-WOELKI, K., et. al. Principles of European Family Law regarding Parental Responsibilities. Antwerpen-Oxford: Intersentia, 2007. JANIŠ, K., ŠTURMA, J. Práva a participace dětí v rodině, ve škole a ve veřejném životě : sborník z pracovního semináře konaného 21. 4. 1999. Hradec Králové: Gaudeamus, 1999. s. 9.
Učebnice HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ, Z. České rodinné právo. 3. dopl. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006. KRÁLÍČKOVÁ, Z., ŽATECKÁ, E., DÁVID, R. Právo proti domácímu násilí. Vyd. 1. Praha: C.H.Beck, 2011. s. 20-21.
Odborné články BAKALÁŘ, E., NOVÁK, D. Vyslechnutí dítěte před soudem. Právo a rodina. 2003, č. 3, s. 3-8. BŮŽEK, A. Žákovská samospráva jako významný prostředek mravní a občanské výchovy. In JANIŠ, K., ŠTURMA, J. (eds.) Práva a participace dětí v rodině, ve škole a ve veřejném životě. Sborník z pracovního semináře konaného 21. 4. 1999. Hradec Králové: Gaudeamus, 1999. ČÍRTKOVÁ, L. Domácí násilí. Kriminalistika. 2006, č. 3, [online]. Dostupné z: . KAPLÁNEK, M. Participace dětí a mládeže. Studijní text k předmětu Formy participace v pedagogice volného času [on-line]. České Budějovice: Teologická fakulta Jihočeské univerzity. Dostupné z: . KRÁLÍČKOVÁ, Z. České rodinné právo po vstupu České republiky do Evropské 54
unie. Právní rozhledy. 2005, č. 21. s. 769. KRÁLÍČKOVÁ, Z. Právo proti domácímu násilí na prahu 21. století. In Dny práva – 2010 – Days of Law: The Conference Proceedings. 1. ed. [online]. Brno: Masarykova Univerzita, 2010. Dostupné z: . KRÁLÍČKOVÁ, Z. České rodinné právo po vstupu České republiky do Evropské unie. Právní rozhledy. 2005, č. 21. s. 769. KRISTKOVÁ, V. Práva dítěte a procesní praxe českých soudů. Právní fórum – Via iuris, 2005, č. IV/2005 [online]. s. 78. Dostupné z: . KORNEL, M. Ochrana dětí a domácí násilí: zahraniční inspirace. In Dny práva – 2010 – Days of Law: The Conference Proceedings. 1. ed. [online]. Brno: Masarykova Univerzita, 2010. s. 5. Dostupné z: . KORNEL, M. Soudce a rozhodování o nezletilém dítěti. In Dny práva – 2008 – Days of Law: The Conference Proceedings. 1. ed. [online]. Brno: Masarykova Univerzita, 2008. Dostupné z: . LANGHANSOVÁ, H. Dítě má právo na styk s rodičem, ne povinnost [online]. Změněno 12. 7. 2006. Dostupné z: . NOVÁK, T. Je dítě schopno pravdivě odpovědět na otázku, u kterého z rodičů by chtělo po rozvodu žít? Právo a rodina. 2004, č. 7, s. 15-16. PTÁČEK R., PEMOVÁ, T. GERLOVÁ, E. Zanedbávání dětí – psychologické, sociální a právní aspekty. Kriminalistika. 2006, č. 3, [online]. Dostupné z: . PRŮCHOVÁ, B., NOVÁK, T. Omezený styk dítěte s rodiči. Právo a rodina. 2004, č. 3, str. 12.
55
Elektronické prameny Comission of European Family Law: history. [online]. Dostupné z: . Comission of European Family Law: Principles. [online]. Dostupné z: . Comission of European Family Law: CEFL series. [online]. Dostupné z: . Právní věda a právo: Test poměrnosti cíle a prostředku. [online]. Dostupné z: . Reprezentativní sociologický výzkum, který uskutečnil STEM pro Bílý kruh bezpečí a Philip Morris ČR, a. s. v květnu 2001, a Dotazníkové šetření Bílého kruhu bezpečí z let 1999–2001, provoz DONA linky 2001–2005. [online]. Dostupné z: . Stanovisko veřejného ochránce práv sp. zn. 5726/2006/VOP/IKČ.
Dostupné z:
. UNICEF: Fact sheet: The right to participation. [online]. Dostupné z: . UNICEF: Rights under the Convention on the Rights of the Child. [online]. Dostupné z: . UNICEF: The convention on the rights of child. Participation rights: having a active voice.. [online]. Dostupné z: < http://www.unicef.org/crc/files/Participation.pdf>. Veřejný ochránce práv: Souhrnná zpráva o činnosti veřejného ochránce práv za rok 2011. [online]. s. 78. Dostupné z: .
56
