PARALELNÍ SEKCE 1: institucionální zabezpečení genderové rovnosti a zastoupení žen v rozhodovacích pozicích ve vědě a výzkumu v ČR (13:30-16:30)

PARALELNÍ SEKCE 1: institucionální zabezpečení genderové rovnosti a zastoupení žen v rozhodovacích pozicích ve vědě a výzkumu v ČR (13:30-16:30) garant sekce: Ing. Petr Pavlík, Ph.D., Fakulta humanitních studií UK, Praha panelistky a panelisté:  Prof. RNDr. Jan Hanousek, CSc., CERGE-EI, člen Vědecké rady Grantové agentury ČR  Prof. Ing. Stanislava Hronová, CSc., 1. místopředsedkyně Rady pro výzkum, vývoj a inovace  Mgr. Marcela Linková, Sociologický ústav AV ČR, v.v.i., koordinátorka Národního kontaktního centra – ženy a věda  Doc. RNDr. Anna Putnová, Ph.D. MBA, předsedkyně Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu, Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR  Prof. Mgr. Ing. Markéta Sedmíková, Ph.D., prorektorka pro vědu a výzkum, Česká zemědělská univerzita v Praze, zástupkyně České konference rektorů  Ing. Naděžda Witzanyová, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, vedoucí oddělení pro Evropský výzkumný prostor Petr Pavlík: Dobrý den. Já vás vítám na této paralelní sekci, která se bude věnovat problematice institucionálního zabezpečení politiky rovných příležitostí ve vědě a výzkumu a zastoupení žen ve vedoucích a řídících pozicích, o které jsme už slyšeli v dopoledním panelu. Mám to potěšení zde přivítat panelistky a panelistu a jako první představím paní poslankyni doc. RNDr. Annu Putnovou, Ph.D. MBA, předsedkyni Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu Poslanecké sněmovny České republiky. Zároveň je děkankou na VUT, Fakultě podnikatelské, takže má přímou zkušenost s vysokoškolským prostředím; patřila k zakladatelkám Asociace podnikatelek a od roku 2007 je viceprezidentkou Svazu podnikatelek. Dále bych přivítal prof. Ing. Stanislavu Hronovou, CSc., 1. místopředsedkyni Rady pro výzkum, vývoj a inovace, o které jsme také diskutovali již v předchozím panelu. Prof. Hronová je z Vysoké školy ekonomické v Praze, kde v současné době funguje jako prorektorka pro výzkum; má zkušenosti ze zahraničí a je samozřejmě autorkou mnoha publikací a je velmi erudovaná statistička. Dále bych představil prof. Mgr. Ing. Markétu Sedmíkovou, Ph.D., prorektorku pro vědu a výzkum České zemědělské univerzity v Praze a zástupkyni České konference rektorů; je na fakultě agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů a profesorkou je od roku 2008. Dále bych přivítal prof. RNDr. Jana Hanouska, CSc., z CERGE-EI, které v letech 1999 – 2003 řídil. Prof. Hanousek je členem Vědecké rady GA ČR a má rozsáhlé zkušenosti ze zahraničí. A jako poslední bych představil Ing. Naděždu Witzanyovou z Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, která je vedoucí oddělení pro Evropský výzkumný prostor; a Marcelu Linkovou, koordinátorku Národního kontaktního centra pro ženy ve vědě, o které už všichni určité povědomí máme. Takže tím bych ukončil představení a pustil bych se do samotného panelu, který bychom koncipovali tak, že na začátku dám všem panelistkám a panelistovi prostor tak pět, sedm minut, aby odpověděli na některé základní otázky, které jsme si na začátku definovali. Poté je nechám na sebe reagovat a následně otevřu diskusi v plénu. Začal bych tím, že dám slovo paní docentce Putnové. Anna Putnová: Dobré odpoledne, dámy a pánové, děkuji za pozvání a za možnost vystoupit na tomto fóru. Já se od roku 1997 zabývám otázkou především žen v podnikání, což byl jeden z prvních projektů, které jsem vypracovala s touto tématikou a od té doby se mě to téma

nepouští. Ne proto, že bych chtěla, ale ty věci se přirozeně nabalují a stávají se ještě širší než tomu bylo v původním smyslu. Pokud to současné téma má název Sociální inovace a genderová rovnost, dovolím si několik poznámek k sociálním inovacím, protože na Fakultě podnikatelské VUT jsou inovace tématem číslo 1. Jsem přesvědčena, že je v zájmu všech zaměstnavatelů, aby dali prostor ženám pro to, aby mohly plně rozvinout svůj potenciál, a že to je téma, o kterém se u nás zatím hovoří méně. Obvykle ta diskuse – a to je takový obecnější povzdech – sklouzává na téma skleněný strop, nevyrovnanost, genderové problémy, ale měli bychom začít říkat, a to je taková první zpráva, kterou bych ráda prosazovala, že je v zájmu zaměstnavatelů a v zájmu společnosti, aby se naplnil potenciál žen. A druhá myšlenka, o kterou bych se s vámi chtěla podělit a kterou sleduji už delší dobu: Jsem přesvědčena, že naše společnost málo oceňuje mateřství a že ženy, které musejí volit mezi kariérou a rodinou, se dostávají do kleští, ze kterých mají pocit, že když nezvládnou všechno, tak nejsou dost úspěšné. Já si vzpomínám, že před pár lety říkala paní ředitelka PhDr. Čermáková, že pokud ženy, mladé české ženy, budou chtít obstát v konkurenci, budou muset ubrat. Já jsem si na to mnohokrát vzpomněla, říkám to i našim studentkám, aby si uvědomily, že všechno má svůj čas a že bychom měly vést společnost k tomu, aby oceňovala mateřství. A jedna taková drobná poznámka, kterou jsem teď iniciovala z hlediska své pozice v Poslanecké sněmovně: Byla bych velmi ráda, kdyby studentky, které budou mít během studia dítě a budou prodlužovat studium z důvodu mateřství, nemusely za toto prodloužené studium platit. Měl by to být takový jasný signál: Chceme vám umožnit, abyste během studií, v době, kdy ženy jsou k tomu biologicky nejlépe připravené, mohly mít děti, mohly studovat a věděly, že za to nebudou penalizované tím, že za prodloužení studia budou muset platit. Takže to jenom ve stručnosti a ty konkrétní věci můžeme probrat poději. Děkuji. Petr Pavlík: Děkuji moc. Nyní bych dal prostor paní profesorce Hronové, která je 1. místopředsedkyní Rady pro výzkum, vývoj a inovace. Stanislava Hronová: Děkuji za slovo, dobrý den. Když se tak dívám po sále, tak si myslím, že budeme přesvědčené mluvit k přesvědčeným, protože jsme tady prakticky samé ženy, jsou tu jenom tři muži, takže nevím, jestli zrovna to fórum je takové, že to poselství někomu přeneseme, protože asi nebudeme mít od sebe příliš odlišné názory. Spíš by to měli slyšet muži, kteří stojí v těch rozhodovacích funkcích. Ale pokud bychom se měli zastavit u postavení žen, tak samozřejmě z mé profese plyne, že se nejdřív vždycky podívám na statistická data, a je to vždycky tak, že v podstatě ženy, ať už se podíváme na jakékoliv odvětví a typ vzdělání nebo když už se dostaneme i do té starší věkové kategorie, to znamená těch starobních důchodců, tak zjišťujeme, že ženy ekonomicky, po ekonomické stránce z hlediska výdělků, ať už bereme medián nebo průměr mezd, tak ženy vždycky dopadají hůře než muži ve stejných funkcích. Ale ono je to také tím, jaké funkce ženy zastávají, jaké pozice zastávají. Ono to není jenom tím, že by vždy platilo, že na stejném místě dostane žena menší plat než muž, to nemusí samozřejmě platit vždy, ale je to také tím, že ženy do řady vedoucích funkcí nechtějí. To samozřejmě souvisí s tím, že se na počátku svojí dráhy musejí starat o děti, a jak už paní docentka přede mnou říkala, je to v podstatě volba, která na každou z nás v životě v určité fázi přijde, a je jasné, že trošku ty pracovní povinnosti ustoupí do pozadí a věnujeme se spíše péči o děti. Ale všechno jde nějakým způsobem skloubit. Samozřejmě že ve vědě je to tak, že v okamžiku, kdy ta žena trošičku ustoupí z té vědecké práce, tak už se těžko zase na tu úroveň vrací po těch letech, kdy zůstane s dětmi. Ale opět, neplatí to obecně jako pravidlo. Když se podíváme i na odvětvové rozvrstvení žen, zjistíme, že ženy sice nejsou zastoupeny v technických oborech, tam jich je skutečně málo a když přijdete na vysoké učení technické ať už v Brně nebo v Praze, zjistíte, že tam skutečně těch mladých dívek, studentek je málo. Přijdete-li ovšem na humanitní fakulty nebo přijdete-li na Vysokou školu ekonomickou, tak zjistíte, že dívek je tam dost. My máme asi polovinu studentek. Takže záleží na odvětví. A samozřejmě i v tom výzkumu, v těch odvětvích, která jsou ženám bližší,

to znamená v humanitních, sociálních vědách, je zastoupení žen daleko vyšší než v těch technických vědách. Pokud se týče institucionálního rámce postavení žen, ono nikdy není dobré, když se taková otázka řeší trošku násilně a někdy sklouzává i k takové té, jak se říká, pozitivní diskriminaci. Petr Pavlík: Děkuji moc. Teď bych dal prostor paní profesorce Sedmíkové. Markéta Sedmíková: Dobrý, dobré odpoledne, vážené dámy, vážení pánové. Já když jsem přemýšlela, jak mám přispět do diskuse, tak jsem si říkala, že asi nejlepší by bylo podívat se na to, jak je to u nás na naší univerzitě. A protože, jak říkala paní profesorka Hronová, vždycky když se chce podívat, jaký je někde stav, tak se podívá na čísla, tak já jsem se podívala, jak je to u nás statisticky. Než ale začnu, tak bych chtěla poděkovat za možnost, že tady můžu být, protože si myslím, že nerovnost příležitostí ve společnosti nás hrozně trápí a tak, jak se v kuloárech rozvíjely různé diskuse, bylo jasné, že je to napříč všemi obory, že tam v podstatě ty základní problémy jsou pořád stejné, a netýká se to jenom lidské společnosti. Kdyby nám tady samička vrabce mohla přitakat, tak kdyby jí ten sameček nedržel zobák, tak by nám určitě přitakala, že to je tak i jinde. Já jsem se podívala do našich čísel a do našich předpisů na univerzitě a zjistila jsem, že my dodržujeme všechna pravidla, která dodržovat máme: My zveřejňujeme statistiky o zastoupení žen, určitě dodržujeme rovné příležitosti a zabraňujeme diskriminaci při přijímání nových pracovníků, protože celé naše osobní oddělení tvoří jenom ženy, ale když jsem se podívala na statistiky, tak jsem zjistila, že je to opravdu smutné. Krásně to koresponduje s těmi statistikami, které tady byly uváděné dopoledne paní magistrou, jak je to u nás ve společnosti; my máme naprosto mizivé zastoupení žen na těch vyšších pozicích. Když se podíváte na prostřední sloupce toho grafu, tak TF je Technická fakulta, FLD je Fakulta lesnická a dřevařská, ty jsou na tom úplně nejhůře, co se týče počtu profesorů. Když se podíváme na docenty, tak tam je to trošku lepší; odborní asistenti, tam už je více žen, a Technické hospodářství, tam se v podstatě nedá říct, že by byly nějaké velké rozdíly. Já jsem přemýšlela, čím to je, protože mě to samozřejmě zajímalo. Říkala jsem si: To nebude genderovou politikou, protože když se na to podíváte, jak to je rozvrstvené v rámci univerzity, je jasné, že nejhůř jsou na tom technické profese. Takových žen, jako je tady na obrázku, těch je skutečně málo, jsou to takové bílé vrány, které se rozhodnou, že se budou věnovat lesnictví nebo nějakým technickým profesím, ale myslím si, že ty důvody jsou právě společenskohistorické. Už jsme tady o nich mluvili, , je to rodina, ženy jsou v tomto směru, myslím si, více závislé na názorech panujících ve společnosti, že ony jsou zodpovědné za výchovu dětí; je to tedy tradice, že žena je ta, která je doma, zahřívá rodinný krb a vytváří jídlo a vychovává děti. A jsou to určité genderové stereotypy, o kterých jsme tady mluvili. A paní profesorka Hronová, pokud ji znovu můžu vyzvat k souhlasu, tak ví moc dobře, že statistika je velmi ošidná, že strašně záleží na tom, jak se na ta čísla podíváte. Takže já jsem si ty statistiky vzala znovu a podívala jsem se na to jinak. Podívala jsem se, jaký je rozdíl mezi jednotlivými věkovými skupinami. Takže tady vidíme profesory. Nejvíc profesorů máme ve věkové skupině od čtyřiceti do padesáti let. Když se podíváme na docenty, tam je tato skupina také nejpočetnější, ale všimněte si toho, co je na tom grafu velmi dobře vidět, a to je trend, jak se mění za poslední tři nebo čtyři roky zastoupení v jednotlivých věkových kategoriích. Když se podíváme na asistenty, je ten trend vidět velmi dobře. Čili to, co mně potom z těch čísel u nás vypadlo, je, že roste počet žen v pozicích, a to zejména v mladších věkových kategoriích, takže v oblasti nebo v té skupině asistentů, je nárůst poměrně velký až na padesát procent. Když si srovnáme asistenty a docenty v té vyšší věkové kategorii od třiceti do čtyřiceti let, tak počet asistentek tedy stagnuje, ale výrazně roste počet docentek, protože oni vlastně z té asistentské pozice přecházejí postupně na docentské pozice. No a když se podíváme do té nejvyšší věkové kategorie nebo té nejzastoupenější od čtyřiceti do padesáti let, tak zjistíme zajímavou věc, že ty asistentské pozice zůstávají zhruba na stejné úrovni, ale klesají

docentské pozice. A ty profesorské naopak trošičku stoupají. Tam je výkyv díky tomu, že tam je malý počet čísel. A mně z tohoto vychází jedna věc. Připadá mi to jako pozitivní trend, protože je vidět, že přeci jenom to myšlení se mění a mění se pomalu. My jsme vlastně začínali ty změny ve společnosti pociťovat před pár lety a nástup těch změn přichází opravdu pomalu, takže teď je vidět v té věkové kategorii někde do čtyřiceti let, ale když se podíváte potom na orgány univerzity, které většinou jsou obsazené právě tou vyšší věkovou kategorií, tak tam zůstává stále zachované to, o čem jsme tady už mnohokrát mluvili, že podíl žen je malý. Že je podíl žen malý ve vedení univerzity, to je celkem logické, protože to tady také zaznělo: spolupracovníky jmenuje rektor, vybírá si je podle své vlastní vůle a stejně tak jmenuje vědeckou radu. Ale co mě strašně překvapilo a to jsem si připravila jako jednu z provokativních otázek: Proč klesá podíl žen v akademickém senátu? To přece nemá logiku, takže to je jenom taková moje otázka do diskuse. A jaká existují řešení? Jednoduché řešení neexistuje, to už jsme tady také slyšeli, ale mně připadá na celé této problematice velmi pozitivní to, že my jsme vlastně byli před deseti lety zhruba na pozici základního tábora, ale teď jsme tak na úrovni prvního postupného tábora a připadá mi pozitivní, že vlastně se o této problematice mluví. Myslím si, že je to potřeba neustále, neustále, neustále znova opakovat a neustále vytvářet ten tlak, abychom došli až tam na konec, to znamená k rovným příležitostem. Já vám děkuji za pozornost. Petr Pavlík: Děkuji a teď bych teda vyzval pana profesora Hanouska z CERGE-EI. Jan Hanousek: Dobrý den, dámy a pánové. Samozřejmě pro mě je vždycky zajímavé mluvit na fóru, kde je člověk v menšině, ale abych šel rovnou k problému. Víte, tady zazněla celá řada zajímavých myšlenek a jedna z těch, které zazněly, je ta, že kvóty jsou odmítané. Já si myslím, že to je hloupost, protože když se podíváte na jakékoliv situace, ať už to je třeba tolik omílaná Evropská unie, kterou někteří lidé nenávidí a jiní nesnáší, tak vlastně tam se můžete podívat na to, že ty původní vazby na zastoupení žen v orgánech vedení společností, které byly různě odmítané, které byly nakonec vynucené zákonem, které byly vynucené legislativní cestou, tak nakonec všechny výzkumy, které se prováděly, ukázaly, že to vedlo k velmi zajímavým postojům. Já bych řekl, že převážná majorita firem si to pochvaluje, že mají ženy ve svých vedeních, ačkoli asi bez toho zákona by to trvalo strašně dlouho. Abych to zkrátil, já upřímně nechápu, proč na zastoupení žen v akademických orgánech neexistuje kvóta, já to opravdu upřímně to nechápu. Není tam vůbec žádný důvod, proč by toto být nemělo. To by bylo velmi pozitivní a říkám: Z mého pohledu, já osobně nechápu, že se to ještě nepodařilo prosadit anebo že samy ženy tuto myšlenku opouštějí. Já jsem se paradoxně v situaci, když jsem řídil instituci, setkal s tím, a pak jsem to zjistil na řadě dalších míst, že největší odpůrci kvót jsou ženy, které se do těch vedoucích orgánů samy dostaly. A vlastně dochází k tomu, že jakoby ony říkaly: No my jsme to měly těžké, tak vy byste to měly mít těžké taky. To je moje vidění „hloupýho chlapa zvenku“, že největší nepřátelé jsou ve vašich vlastních řadách. To je tedy jedna věc, kterou já bych tam viděl. A poslední věc, kterou bych viděl jako zajímavou, je to, že v názvu tohoto panelu je slovo inovace. Já bych si dovolil říct jednu věc, která mě zaujala, protože k vybudování vědecké kariéry potřebujete mít přístup k informacím, potřebujete mít přístup do knihoven a paradoxně já pořád ještě zjišťuji, že i v těch sociálních vědách je to dělané tak, že knihovničky jsou někde malé, jsou otevřené dvakrát týdně, je tam strašně těžký přístup, abyste si ty prameny přečetli nebo je našli. Zjišťoval jsem to přes kolegu, který měl problémy s pohybem a ten říkal: „Mně normální práce, která by tobě asi trvala řádově týden, trvá dva měsíce, protože já jsem nebyl schopný vystopovat v pravý čas toho pravého člověka na pravém místě, abych získal příslušné prameny.“ Tím chci říct, že, doufejme, dochází k tomu, že se postupně knihovny, zdroje a data budou nacházet řekněme té dematerializované podobě a lidé se k nim budou moci dostat z tepla domova, kdykoliv. To si myslím, že je jedna věc. A druhá věc, pro kterou jsme my vždycky bojovali, je to, že já nesnáším malý knihovny. Já nesnáším zavřený

knihovny! U nás jsou prostě knihovny i akademický knihovny otevřený třeba dva dny v týdnu odpoledne nebo dopoledne od devíti do jedenácti. Taková knihovna by neměla vůbec existovat. Knihovny by se měly dát na jedno místo a mělo by být otevřeno pořád. A už končím, děkuju. To si myslím, že je jsou ty věci, které brání mladým kolegyním v tom, aby mohly efektivně růst, protože ony by třeba mohly pracovat později nebo jinak si přehodit tu pracovní dobu, ale když se nedostanete k pramenům, tak pracovat nemůžete. Petr Pavlík: Já velmi děkuji. Začínají se tady objevovat první podněty, které potom samozřejmě budeme dál rozvádět. Teď bych dal prostor paní inženýrce Witzanyové. Naděžda Witzanyová: Já také děkuji za pozvání. V úvodu bych chtěla říct, že já když jsem nastupovala na VŠCHT, tak jsem si četla ten pamfletek, co nám dali, a tam jsem se dozvěděla, že na VŠCHT mohly ženy studovat od roku 1900; pak jsem si našla, že roku 1895 byl přijat univerzitní zákon, který vůbec umožňoval ženám studovat, a to pouze na Filosofické fakultě. V roce 1918 byly první studentky na právnické fakultě a v témže roce bylo ženám v Čechách uděleno volební právo. Moje první otázka tedy zní: Je možné zjednodušit a říci, že úroveň chování vůči ženám vypovídá o úrovni demokracie ve společnosti? A tím nemyslím tedy volební systém, ale způsob smýšlení založený na úctě k názorům a schopnostem druhého člověka. A tím parafrázuji Tomáše Garrigua Masaryka, to tady všichni vědí. Já si myslím, že ženy za posledních sto let udělaly velký pokrok, a to opravdu velký pokrok! Pak bych chtěla říct, co dělá Ministerstvo školství v této problematice. Má Pracovní skupinu pro rovnost příležitostí mužů a žen, kterou vede PhDr. Hana Brýdová, a to je za celou instituci Ministerstva školství. Já pracuji na odboru mezinárodní spolupráce; my z programu EUPRO podporujeme Národní kontaktní centrum – ženy a věda, které je na Sociologickém ústavu Akademie věd a zde přítomná Mgr. Linková ho řídí, a to již od roku 2001. Dále podporujeme tuto problematiku tím, že máme zástupce ve skupině na evropské úrovni, která se jmenuje the Helsinky Group on Women and Science. Za Českou republiku jezdí zde přítomná Jiřina Fryčová jako národní delegátka a jako expertka Mgr. Linková. Dále jsme ustanovili Pracovní skupinu pro rozvoj lidských zdrojů a rovných příležitostí, a to ne příliš dávno, protože této problematice velmi fandíme. Pokud totiž vystavíme výzkumná centra a infrastruktury ze strukturálních fondů, ale nebudeme mít lidi a odborníky, kteří by v nich pracovali, tak jsme investovali nesprávným způsobem. Pokud se týče mě, já jsem vystudovala VŠCHT, poté jsem nastoupila na Akademii věd, nikdy jsem necítila žádnou diskriminaci, ale bylo to, podotýkám, za komunistů a byla jsem mladá a poté jsem začala mít děti. Mám čtyři syny, můj manžel je, byl ve vysoké akademické, později manažerské pozici. Neměla jsem nikdy pocit, že bych se měla vracet do vědecké kariéry, protože po druhém dítěti už to bylo v podstatě nemožné. Na západním pobřeží v Los Angeles, tam byly takové podmínky, že i ženy-matky mohly chodit do práce, protože tam bylo přehršle jeslí, školek, částečných úvazků, chův a podobných zařízení. V Čechách, dle mého názoru, není ani jedno ani druhé. Teprve teď začíná být možné si najmout chůvu, ale o jejich kvalitě se musíte velmi dobře přesvědčit. Takže si myslím, že v této oblasti má Česká republika opravdu před sebou velkou a dalekou cestu, která se především zakládá na tom, jestli jsme skutečnými demokraty, anebo nejsme demokraty. Petr Pavlík: Moc děkuji a předávám slovo Marcele Linkové z NKC. Marcela Linková: My letos slavíme desáté výročí založení Národního kontaktního centra – ženy a věda a když jsem o tom přemýšlela při přípravě této konference, říkala jsem si, jestli z toho mám mít depresi, anebo ne a být šťastná. Když se totiž na těch deset let podívám, tak si říkám: Co se nám dohromady podařilo? A jsou instituce, jako je Grantová agentura ČR, Rada pro výzkum, vývoj a inovace a další, ale zejména tyto jsou důležité, které s námi nechtějí na toto téma komunikovat a nepodařilo se nám nějakým způsobem explicitně, jak už jsem o tom hovořila, třeba změnit ta pravidla pro postdoktorské granty GA ČR. Grantová agentura stále

tají, že je možné grant přerušit a že ta pravidla, která měli, byly diskriminační. Ale pak se zase podívám na druhou stranu a podívám se na to, co začalo za těch deset let dělat Ministerstvo školství a podívám se na to, jaké dostáváme e-maily od vědkyň, které nám vyjadřují podporu; podívám se na počet lidí, kteří jsou přihlášení k odebírání našeho newsLetteru, a tam zase vidím pozitivní ohlas a vidím také to, že mladé ženy-vědkyně, a to jsme viděli i v dnešním panelu, mnohem otevřeněji hovoří o problémech, se kterými se setkávají, a neříkají, že to je jenom kvůli tomu, že mají rodinu, ale hovoří skutečně o těch strukturách moci, o neviditelnosti žen v rámci struktur. Myslím si, že dopolední diskuse to popsala velice pregnantně, takže tam zase vidím velice pozitivní posun a jsem za něj velice ráda a pevně doufám, že ta dnešní konference vykrystalizuje opět v nějaké návrhy opatření, jako to bylo na konferenci v roce 2005, se kterými se posléze budeme moci na odpovědné orgány obracet a že budeme mít i větší podporu v tom, aby se tato opatření prosazovala. Já si totiž skutečně myslím, že je odpovědností orgánů státní správy, aby se o otázku genderové rovnosti zajímaly, a to nejenom z důvodu demokratického potenciálu této země a jeho rozvoje, ale i z hlediska inovačního a znalostního potenciálu, který prostě bez skrupule vlastně mrháme tím, jak se chováme k těm zdrojům, které ženy do vědy v dnešní době přinášejí. Petr Pavlík: Moc děkuji. Slyšeli jsme řadu zajímavých námětů. Než otevřu reakce panelistek a panelisty na sebe navzájem, tak bych rád položil otázku, kterou jsem vlastně formuloval v tom svém úvodním „výkopu“ k této problematice a to je otázka velmi konkrétní. Co konkrétně vaše instituce, tím se myslí fakulta, univerzita, CERGE, Rada pro výzkum a vývoj dělá v oblasti prosazování rovných příležitostí mužů a žen? Jaká opatření přijala, jaké politiky jsou na místě, včetně toho, jestli se zveřejňují statistiky členěné podle pohlaví. Když jsme slyšeli toto zodpovězené ze strany Ministerstva školství, ze strany NKC, to je celkem zřejmé, tak bych poprosil naše panelistky a panelistu, jestli byste mohli nějak konkretizovat, co vaše instituce dělají v této oblasti. Anna Putnová: Tak pokud to má jít popořadě, já musím říct, že na VUT se fakulty, které jsou hodně technicky zaměřené, a to speciálně Fakulta informačních technologií, snaží získávat dívky pro tento studijní obor, protože se ukazuje, že polovina výroby, která je směřovaná z hlediska informačních technologií, ať už to jsou různé softwary a uživatelské pomůcky, jsou směřovány na ženy, a že by bylo dobře, kdyby si ženy mohly tyhle věci navrhovat samy. A informatika má tu výhodu, která není úplně všem oborům dána, že může být zpracovávána na poloviční úvazek, na částečný úvazek, z domova a podobně, takže to je konkrétní věc, která se týká té technické fakulty; u nás na fakultě je to tak zhruba půl na půl s ohledem na to, že tedy ve vedení, já jsem děkanka, moje statutární zástupkyně je paní docentka Režňáková, která kandidovala na Cenu Milady Paulové. Myslím si tedy, že prostředí je tam příznivé ženám a nemusí mít nikdo obavy. Nicméně chtěla bych, pokud jde o ty konkrétní věci, říct, že si myslím, že by prospělo, kdyby měly podporu – a usilujeme o to, aby vznikla univerzitní, firemní školka, protože přišla generace, nastupuje generace asistentek, ale i některých studentek, které jsou ve věku, kdy uvažují o rodině nebo mají rodinu, a ta škola má všechny podmínky pro to, aby mohla vytvořit zázemí pro velmi kvalitní, velmi kvalitní firemní školku. Děkuji. Petr Pavlík: Moc děkuji. Stanislava Hronová: Půjdeme po řadě. Tak já bych možná navázala na paní docentku s tím, že jsem vlastně ve dvojím postu, jednak jako prorektorka a jednak jako místopředsedkyně Rady pro výzkum, vývoj a inovace, takže z pohledu univerzity bych mohla říct, že u nás ve vedení školy jsou z pěti prorektorů tři prorektorky, takže určitě z hlediska vedení školy ženy diskriminovány nejsou. Ono to plyne také obecně z vyššího podílu žen, které v některých oborech u nás samozřejmě jsou. Já sama jsem z Fakulty informatiky a statistiky, tam ten podíl studentek, ale i podíl žen jako vyučujících je samozřejmě mnohem menší než třeba na Fakultě

mezinárodních vztahů. Ale nicméně zastoupení žen jak ve vedení školy, tak i v orgánech, ať už jsou to akademické senáty nebo vědecké rady, je, řekla bych, ne poloviční, ale asi tak přibližně třetinové až poloviční. Pokud se týče Rady pro výzkum, vývoj a inovace, tak ze sedmnácti členů jsme tam dvě. Kromě mě je tam paní doktorka Kopicová; no a když bych si vzpomněla na to, jak jsme se do té Rady dostaly, tak jsme se dostávaly systémem nominací. Paní doktorka Kopicová, ta nebyla nominována, ta byla nominována z titulu svého postu, jako předseda Akademie věd, předseda České konference rektorů, ministr školství, takže paní doktorka Kopicová tam byla tenkrát jako ministryně školství. No a já jsem se tam dostala systémem nominací. Ale v tom systému nominací jsem byla sama žena a sama jsem se tam dostala jako žena, takže to byl stoprocentní úspěch ženské nominace. Ale problém je v tom, že jsem byla sama v těch nominacích, ať už za Radu vysokých škol nebo přes Českou konferenci rektorů. Úspěch je to stoprocentní, takže můžeme být spokojeni. Takže v tomto směru bychom mohli říci, že rozhodně nedochází k diskriminaci žen; pokud se týče třeba materiálů, které zpracovává Rada jako poradní orgán vlády a které předkládá vládě, tak u každého se vždycky konstatuje, že nějakým způsobem nenarušuje genderové rovnosti, to znamená, nějakým způsobem nenarušuje práva žen a mužů, takže v tomto směru si myslím, že po té formální stránce naplnění těchto pravidel je určitě všechno v pořádku. Marcela Linková: Národní kontaktní centrum – ženy a věda se obrátilo na instituce v době nominací do RVVI a zejména na premiéra, protože premiér si vybírá ten poradní orgán (který on má exekutivní funkce, ale formálně je to poradní orgán), s tím, aby přihlédl k důležitosti rovných příležitostí při jmenování takto zásadního orgánu, a myslím si, že ten výsledek odráží důležitost, kterou premiér přikládá rovným příležitostem žen a mužů. Petr Pavlík: Děkuji. Markéta Sedmíková: Já musím bohužel konstatovat, že u nás žádná pravidla, která by upravovala počet žen ve vedení, nejsou. Na druhou stranu je genderová problematika to, co se začalo řešit, a je to v souvislosti s tím, že je to problematika, která se obecně otevírá k diskusi ve společnosti. Takže i naše univerzita připravuje dětský klub, který počítá s tím, že bude hlídat matkám děti. Ale já bych si teď trochu dovolila reagovat na pana profesora Hanouska, protože on řekl takovou myšlenku, že by měly být zavedeny kvóty. Já si myslím, že je to nesmysl, i když teďka mluvím sama proti sobě, protože přesně tím se zařazuju do té skupiny žen, které když se někam dostaly, tak okamžitě jsou proti těm ostatním. To není vůbec pravda. Já jsem teda u nás ve vedení jediná a jsem tam relativně krátce, protože tam jsem necelé dva roky. A musím říct, že mi to vadí, že nejsem ráda právě proto, že si myslím, že je pozitivní, když jsou názory různé a pohledy na věc jsou různé. A určitě každé pohlaví má trošku jiný pohled na věc, který je už jenom daný tím, jak pohlaví nahlíží na svět a jaké mají zkušenosti. Ale přesto si myslím, že diskriminace, pozitivní diskriminace je špatná cesta hlavně z toho důvodu, že je to jakési vyjádření, že ty ženy jsou horší, protože když by horší nebyly, tak by se tam dostaly vlastními silami, ale když horší jsou, tak potřebují nějak postrčit. A to si myslím, že není úplně v pořádku, protože to tak rozhodně není. Já spíš si myslím, že cesta je právě to, o tom mluvit, že cesta je vyžadovat po těch institucích, aby se nějak vyjadřovaly, jak tu problematiku řeší, protože padla tady jedna věc, která si myslím, že je dost důležitá, že většinou ta mužská společnost to nedělá úplně schválně, že to prostě dělá proto, že chodí támhle s Frantou na tenis. Ale když jsou trošku tlačení do toho, že o tom začnou přemýšlet, tak oni o tom skutečně začnou přemýšlet a začnou vymýšlet nějaká řešení a jak je naplnit. Takže naše instituce nemá žádné kvóty a já jsem tomu ráda. Petr Pavlík: Pane profesore, jestli Vás můžu poprosit. Jan Hanousek: Tak já vidím, že jsem tady největší žena a já si opravdu dovolím úspěšně oponovat, protože si myslím, že to není o tom, že by ženy byly horší. Já si myslím, že ta situace je prostě strnulá. Vy máte nějakou, můžete to nazývat rigiditu, prostě něco, co se

ustavilo v nějakých hranicích, a vy k tomu, abyste ty hranice opustili, musíte mít nějaký externí impuls. To může být to, že třeba pomře půlka mužské populace, to se samozřejmě může stát. Ale proč by někdo měl en bloc, kvůli tomu, že vnímáme, že něco není dobře, odsuzovat tu prvotní záležitost, jako to třeba bylo s tím mnou citovaným zastoupením žen ve vedení podniků, kdybyste šla zpětně do té diskuse, tak to je jako přes kopírák! Že to je kvůli tomu, že ženy jsou horší a různé další věci, které tady zazněly. Pár let po zavedení tohoto pravidla už nikdo to pravidlo neřeší, to pravidlo je passé. Je to pravidlo, potřebujete prvotní impuls k tomu, aby se něco nastartovalo, aby se něco změnilo. A říkám: Já naštěstí nejsem politik, prostě tyhle věci neřeším, ale obecně to nechápu a dokonce říkám, znova nechápu, proč jsou ženy proti tomu, protože za prvé v životě by to nikdo neřekl a většina lidí, kteří nad tím problémem přemýšlí, myslím třeba ta druhá půlka populace, tak ty většinou vidí, že to je proto, že ta situace je v nějaké zákopové situaci a vy potřebujete změnit tu situaci a opravdu takhle bych to bral. Petr Pavlík: Já bych ještě nechal reagovat paní poslankyni a poté otevřeme už diskusi v plénu. Anna Putnová: Já na to musím s dovolením reagovat. Mě asi po těch šestnácti letech, kdy se věnuju této problematice, nebude nikdo podezírat z toho, že bych si nepřála, aby ženy neměly bariéry, ať už jde o podnikání nebo o vstup do jakéhokoliv veřejného prostoru. Nicméně musím říct, pane profesore, že tady jsme se dostali na velmi tenký led. Zaprvé, pokud jde o ty kvóty, které byly přijaty například v Norsku u firem se státní účastí´, tam to dělalo až čtyřicet procent žen, které měly být v managementu. Tak oni s tím mají nesmírné problémy, protože oni ty ženy nemají, oni ty kvóty nemají čím naplnit! Takže to je jedna věc, abychom si nemalovali a nelíčili věci na růžovo, není to tak jednoduché. Druhá věc k těm kvótám. Já jsem přesvědčena o tom, že kvóty se mohou uplatňovat ve společnosti, která je pro to připravená. Naše společnost není připravená na to přijmout kvóty. A pokud bychom se bavili o kvótách, bych byla pro to, aby se kvóty nevztahovaly jenom na ženy, ale aby se vztahovaly na širší společnost, a to se dostáváme do velmi složité situace, jak kvótami zajistit, aby v základních školách bylo polovina učitelů! To by bylo třeba zajímavé téma pro Ministerstvo školství, jak se v rámci rovných příležitostí snaží vyrovnat naprostý deficit učitelů-mužů v základním školství; jak zajistit kvótami, aby byl dostatek seniorů? Protože my se můžeme setkávat tu s menší, tu s větší diskriminací, ale pravda je, že senioři jsou na tom ještě hůře a že z hlediska diskriminace jsou senioři opravdu vážně diskriminovanou skupinou lidí, minimálně na trhu práce. Takže kdybychom šli do kvót, tak se dostaneme do velmi složité situace a já bych byla nerada, kdybychom to nějak bagatelizovali, protože v tom případě bychom nenacházeli řešení snadno. Petr Pavlík: Děkuji a já jsem teď slíbil Marcele, že ji nechám zareagovat, ještě než otevřu diskusi všem. Já bych ale podotknul za sebe jednu věc. V Norsku ten problém, já jsem v Norsku byl, mluvil jsem s lidmi o tom, co se v Norsku vlastně děje, a ukázalo se, že ten problém není v tom, že by ty ženy nebyly. Když se dělal průzkum těch správních rad, tak se ukázalo, že mají plno mužů, kteří jsou ze zahraničí; například že jsou schopní sehnat muže z Hongkongu, z Japonska a tak dále do těch správních rad, ale nejsou schopni si všimnout žen, které jsou přímo v Norsku. A další jakoby nápravné opatření bylo, že těm firmám bylo řečeno: Podívejte se nejdřív doma, když dokážete hledat v zahraničí, a potom to řešte. Já jenom bych nerad, aby celá ta diskuse sklouzla k tomu oblíbenému českému tématu, jestli kvóty ano, nebo ne. Já jsem velmi rád, že to téma zde je, můžeme ho rozvíjet dál, ale také bych rád, abychom uvažovali o dalších možných opatřeních politik než kvóty, protože kvóty jsou v českém kontextu velmi rozdělujícím konceptem. Marcelo! Marcela Linková: Já jsem jenom k tomu chtěla podotknout, že z hlediska kvót je zajímavé se podívat, ono je to takové zvláštní zvíře, ty kvóty. Někdy nám tolik nevadí, jsou různé kvóty

na to třeba, kolik financí by mělo jít sem nebo tam, že se má tolik a tolik procent třeba z evropských fondů dávat malým a středním podnikům a podobně. Tam nám to najednou nevadí. Nebo nám nevadí kvóty, kdy se jedná o alokace dle disciplín nebo něco takového, ale najednou, jak přijde na pohlaví, tak tam najednou ty kvóty nabírají na úplně jiných významech, takže to je něco, co bychom měli mít také na paměti. Druhá věc, řeknu ji dneska už podruhé, ale my se bavíme o veřejných funkcích, o funkcích, kde se rozhoduje o veřejných prostředcích daňových poplatnic a poplatníků! Jistě ženy přispívají do rozpočtu méně, protože jsou platově diskriminovány a vydělávají míň, ale přispívají, tudíž se domnívám, že v těch veřejných funkcích, kde se rozhoduje o veřejných prostředcích, by měly mít ženy rovnoměrnou úlohu v rozhodování o tom, kam ty peníze půjdou a jaká rozhodnutí se budou dělat. Jistě, připravenost České republiky na kvóty je velice nízká, ale já bych si dovolila ještě jednu reakci, a to na paní místopředsedkyni Rady pro výzkum, vývoj a inovace a tam se dostáváme právě k tomu institucionálnímu zabezpečení. Česká republika se přihlásila k provádění politiky rovných příležitostí. Děje se to tím, že se dávají klauzule, zda má daný materiál, který se předkládá na vládu, nějaký dopad z hlediska rovných příležitostí mužů a žen. Na většině ministerstev, myslím si, že to můžu říct zcela otevřeně, je to taková velice formalistní záležitost a je to rozhodně formalistní záležitost i na Radě pro výzkum, vývoj a inovace. Ale je tam spoustu materiálů, které by si zasloužily pozornost z hlediska genderové rovnosti, kdy můžeme uvažovat o dopadech, různých dopadech na různé segmenty společnosti a myslím si, že by stálo za to, pouvažovat, jakým způsobem by mohl být genderový mainstreaming prováděn v závazných dokumentech české vědní politiky. Petr Pavlík: Děkuji. Teď poslední reakce panelistky a pak dám slovo vám. Naděžda Witzanyová: Já bych chtěla říct, že si myslím, že by se měly ženy v institucích nějakým způsobem pozitivně motivovat. Já jsem ještě zapomněla zmínit Cenu Milady Paulové, která byla dnes, již potřetí, udělena ministrem školství. Také bych chtěla zdůraznit, že třeba v Evropské komisi tam nemají kvóty, ale dbají na to. To znamená, že třeba hodnotící panely pro projekty by měly být také genderově vyvážené. Co my třeba chceme udělat, je podívat se na databázi expertů MŠMT, zda tam máme alespoň dostatečné zastoupení žen. Já bych ještě chtěla říct k té klauzuli: Ano, je to v podstatě fráze, kterou dáváme na konec každého materiálu, který jde do vlády a předtím, než jde do vlády, tak jde na Radu pro výzkum, experimentální vývoj a inovace. Prosím vás, jaký dopad má vstup České republiky do mezinárodní organizace zabývající se biomedicínou na rovné příležitosti? Jaký má dopad vstup nebo placení fúzního reaktoru ITER? To nemá prostě dopad. Většina těch materiálů je genderově neutrální a já se domnívám, že pokud je to genderově neutrální materiál, že to naopak té problematice téměř škodí, protože se stává automatickou a vlastně nic neznamenající. Takže já bych o tom uvažovala, že by se spíš opravdu mělo na to dbát, a ne to mít někde v těch papírech napsáno. Petr Pavlík: Děkuji. A teď bych otevřel diskusi z pléna. Vaše podněty, otázky na panelisty, panelistky a panelistu; já se omlouvám, stále mi do toho ten genderový jazyk sklouzává. Takže první nejdřív tady paní. Marie Demlová: Dobrý den, já jsem Marie Demlová z elektrofakulty, jsem proděkan pro studijní záležitosti. Já bych trochu chtěla polemizovat s vámi, pane profesore, protože byť jsem proděkan a dvanáct let jsem byla vedoucí katedry matematiky, což jsem byla první vedoucí katedry matematiky na celém ČVUT, tak si nemyslím, že když jsem proděkan, že bych teďko nějak nechtěla a chtěla říkat, že ty ostatní to musejí mít těžký. Já si myslím, že tady je jiná věc. Musíte se taky zeptat té ženy, jestli chce. A mně to dalo hodně vnitřního přemýšlení o tom, jestli toho proděkana vezmu, nebo nevezmu a jsou chvíle, kdy toho velice lituji, že jsem to vzala. To není tak, že by to každá žena chtěla vzít a tady je nějaký muž, který jí to zakazuje. Ono je to o tom, že já jsem to vzala asi už proto, že už nejsem nejmladší. A

myslím si, že ženy na vysoké škole, které chtějí dělat vědeckou kariéru opravdu dobře, tak si musejí s těmito funkcemi počkat na trošku starší věk. Jestliže já vypadnu z vědy na dva, tři roky, no tak už tu vědu nezachráním, ale jestliže ta třicetiletá, pětatřicetiletá žena vypadne na tři, čtyři roky z vědy, tak už se tam pořádně nevrátí, protože by se tam pořádně nevrátil ani chlap. Leda že je opravdu setsakra dobrá. Děkuju. Petr Pavlík: Já dám ještě jednu otázku z pléna a potom nechám reagovat panelistky a panelistu. Hana Waisserová: Asi ani nemusím mikrofon v takovém prostředí. Hana Waisserová, momentálně učím gender a jinak humanity, mám zkušenost z Ameriky, kde jsem učila na univerzitě, tři roky jsem učila v Indii a teď jsem v Praze na Anglo-americké a v Brně na Masarykově. Já jsem se chtěla zeptat na jednu věc. Je to taková obecnější věc. Mě trošičku zaskočila ta polarizační rétorika, která tady pořád vládne. A já vysvětlím, jak to myslím. Žena – mateřská školka, žena – rodina, muži taky mají rodiny, ne? Nebo mají děti. Další věc je, že všechny debaty, ať jsou to debaty o kvótách, ale i další, tak pokud se trošičku změní forma, ubude polarizace. A další věc jsou ty úlitby. Mateřská školka dobře, ale pokud prostě budeme pořád jenom omílat mateřské školky versus fotbalové stadiony, tak si myslím, že taky ta debata nemá ten správný rozměr, tu správnou komplexitu. Petr Pavlík: Moc děkuji. Takže teď nechám panelistky, panelistu reagovat na sebe navzájem, na to, co tu zaznělo. A Marcela se hlásila první, takže nechám Marcelu. Marcela Linková: Abych to úplně neopanovala. Já jsem chtěla jenom reagovat na paní profesorku. Ono se může zdát, že skutečně nevadí, když člověk vypadne na rok nebo na tři roky někdy úplně na začátku. Vždycky se říká, to se to dožene, to nevadí. Ale musíme si uvědomit, jak strašně se proměňuje vědecká dráha v dnešní době a to, že nejsou permanentní pozice, lidé jsou nuceni a chtějí být mobilní, ale v některých případech je skutečně nutnost být mobilní, aby člověk nastartoval tu dráhu. A dostává kontrakty, které jsou časově omezené na rok až tři roky a trvá velice dlouhou dobu, než se dostane na nějakou pozici, kde bude mít trvalejší kontrakt. A výzkum holandských výzkumnic Yvonne Benschop a Marieke van den Brink na holandských univerzitách, který jsem už ráno zmiňovala, ukázal, že v Holandsku se neprokazuje, že by se to dalo dohnat, protože existuje určitá představa habitu profesora. Je určitá představa, věková představa, kdy by člověk měl dosáhnout profesury. A pokud ta žena vypadne a dostane se do toho věku s těmi publikacemi, s tou odučenou zkušeností a se vším, kdy se může o tu profesuru ucházet, tak podle toho jejich výzkumu ona už je moc stará! Výpovědi lidí, kteří jsou v těch panelech, kteří hodnotí, ukazují, že vnímají jejich věk jako nějaký nedostatek. A najednou se ukazuje, že to, co by nemělo vadit, vadí. My nemáme žádný takový výzkum, jak jsem říkala, v České republice a všechno, co víme, jsou výzkumy v Evropě a v Americe, ale tady to je výzkum, který byl publikovaný před měsícem. Mě to skoro až zarazilo, jak silné ty výsledky byly, a myslím si, že skutečně musíme uvažovat velice komplexně o tom, co si myslíme, že je možné dohnat, jak je možné to dohnat a co všechno je vepsané do hlav a institucí, jak fungují. A jaké ty podmínky tam potom pro ženy jsou. Já bych byla velice opatrná v tom, co všechno je možné dohánět. Petr Pavlík: Já bych teďko nechal reagovat paní profesorku. Ta se také hlásila o slovo. Markéta Sedmíková: Já jsem chtěla původně reagovat na vás, protože jsem vám chtěla poděkovat za ten názor, protože já samozřejmě nejsem zastánce toho, že školky na vysokých školách vyřeší všechny problémy, protože si tam mladé vědkyně odloží své děti a půjdou dělat vědu a to jim nastartuje vědeckou kariéru. Ale já jsem tím spíš jenom chtěla říct, že ten problém má daleko hlubší kořeny. A že to se nevyřeší tím, když někde se udělá nějaká kvóta. Já si spíš myslím, že je potřeba tlačit na to, co je takový ten prazáklad toho, že ta rodina se chová tak, jak se chová. Protože když jsme tady viděli, že ženy mají v průměru 70 % platu, a teď se může rozhodnout ta rodina, jestli bude na mateřské muž, nebo žena, tak je samozřejmě

ekonomicky výhodnější, aby to byla žena. Nehledě na to, že to ta společnost pořád očekává. My jsme tady měli takovou hezkou diskusi o tom, jak vlastně v momentě, kdy se rozhodnete, že se budete věnovat kariéře a zkrátíte si mateřskou dovolenou, tak se celé okolí na vás dívá jako na krkavčí matku, která trápí vlastní děti. Ale nikoho nenapadne, že vlastně se to dá třeba skloubit s pomocí manžela, s pomocí maminky, s pomocí rodiny. Takže za to vám děkuju a nechtěla jsem tady vystupovat jako zastánce toho, kdo si myslí, že školky všechno vyřeší. Protože si myslím, že ty kořeny jsou opravdu hlouběji. Petr Pavlík: Nechám reagovat paní místopředsedkyni. Stanislava Hronová: Děkuji, tady jsme se dostali do takové, bych řekla, směsice věcí, které mají zajistit ženě, která je kvalifikovaná, to znamená vysokoškolsky vzdělaná, nějaké další uplatnění. A souhlasím s paní proděkankou v tom, že do té funkce žádná mladá žena nepůjde, protože těch starostí má dost, má před sebou kariérní růst, má třeba doma malé děti, takže skutečně se ženy dostávají do těch funkcí, až když ty děti trošku vyrostou, což je docela logické, protože tím se vlastně eliminuje jednu starost, může se věnovat té své vědeckopedagogické činnosti a zároveň i těm dětem. Druhá věc je, že těm dětem se může věnovat tehdy, jestliže má zázemí, ať už je to rodinné, jak říkala paní prorektorka, ale i to institucionální z hlediska toho, že ty školky existují a že nejsou tak drahé, že to vezme celý jeden rodinný plat. To je druhá věc. Jestliže ať už si ta mladá žena sežene hlídání, ať už si sežene školku, tak ta zařízení jsou tak drahá a ty platy v té oblasti, o které mluvíme, to znamená vysoké školy, věda, výzkum, nejsou tak vysoké, takže měsíční platba za školku je jeden čistý plat, ať už muže nebo ženy. Tím se nám vlastně také svým způsobem stále posunuje věk, kdy má žena první dítě, posunuje se to k těm třiceti letům, zatímco i z hlediska biologického je optimální někde maximálně do pětadvaceti let a tak to u nás bývalo vždycky a dneska se to posunuje dál a ty ženy stále odkládají to rozhodnutí. Budu mít děti, nebo budu pokračovat v té práci. Pořád se to odsunuje, až do té fáze, kdy už si řeknou definitivně někde v tom věku od třiceti do pětatřiceti let, že teď už se skutečně rozhodnout musí. Nicméně vždycky existuje nějaké řešení, ovšem vyvstává teď zase ta otázka zázemí rodinného a institucionálního pro ty děti, že ta žena zůstává doma tři roky. Ale teď se, jak říkala Markéta, dívají se na ni jako na macechu, která odložila svoje dítě, já jsem sama byla doma jenom rok, úplně mi to stačilo a hrozně ráda jsem se zase vrátila zpátky do školy a nikdo se na mě jako na krkavčí matku nedíval. Ale já si myslím, že je to v podstatě otázka velmi individuální, nalezení té rodinné i společenské situace tak, aby to dítě, pokud je zdravé, mohlo do nějakého zařízení, ale pak tam vznikají, a to je podle mého problém těch současných mladých lidí, nesmírné náklady, které jsou spojeny s hlídáním dětí a zajištěním toho, aby se ta žena mohla plně svému zaměstnání věnovat. Petr Pavlík: Děkuji, pan profesor. Jan Hanousek: Tak já si zase dovolím do toho vkročit, protože jsem tady za toho provokatéra. Tak především bych si dovolil oponovat paní prorektorce s tím, že já si dokonce nemyslím (jak jste nyní řekla), že mladá žena, mladý člověk by neměl být ve vedení. Člověk, který dělá vědeckou kariéru, když je mladý, by měl dělat vědu a učit, a teprve potom, když má zkušenosti a nadhled, potom má být v těch radách, rozhodovat. Je to přirozené ukončení vědecké kariéry. Já si dokonce myslím, že by měl být nějaký strop. Teď to říkám sám proti sobě, protože já jsem musel být ředitelem instituce, když jsem byl relativně mlád. Ale musel jsem to dělat, protože v té době to bylo o tom, jestli ta naše instituce přežije, nebo nepřežije, takže já jsem tu volbu neměl, protože tam nikdo jiný, kdo by mohl dělat ředitele, nebyl. Ale upřímně si myslím, a já bych teďka znova zase navázal na to, co tady říkala paní kolegyně. Tady se celá ta řada těch problémů podsouvá do problémů ženy, ale je to vlastně v tom, že jestliže se některý mladý muž cítí být natolik silný, že zároveň chce dělat vědu a zároveň chce něco řídit, tak by za ním ty jeho kolegové měli přijít a měli by mu říct velmi rozumně, že

pokud je natolik dobrý, tak by se měl věnovat vědě a věnovat ty svoje prvotní roky tomu, aby posunul vědu dál, že teď je příliš brzo na to, aby se účastnil akademických rozhodovacích orgánů nebo nedej bože se podílel na nějakém vedení. Takže to jen takový můj provokativní názor a druhá věc: moje vedoucí, jak mé diplomové tak mé dizertační práce, byla žena a myslím si, že kdyby mě vedl muž, tak by mně tolik nedal. Protože ta mě naučila daleko nejvíc. Petr Pavlík: Já bych to teď zase zkusil vrátit zpátky k tomu institucionálnímu zabezpečení. Protože teď jsme se zase vrátili trochu k té otázce kvót ve vedení. Já bych položil otázku za sebe paní první místopředsedkyni z toho pohledu, že tady se podle mě trošku zredukovala ta otázka, kterou jsem kladl, na to, jaká opatření se přijímají v institucích, na otázku zastoupení žen ve vedení těch institucí, jako kdyby to automaticky znamenalo, že pokud je dostatečné zastoupení žen, tak už je zajištěná rovnost v rámci té instituce. Mě by zajímalo třeba konkrétně u Rady pro výzkum a vývoj, jestli se zabývala touto otázkou, otázkou postavení žen a mužů někdy na svém jednání, jaká případně navrhla opatření. Protože třeba my, když tady mluvíme, se to točí dost kolem těch školek, tak jestli třeba navrhla, protože navrhnout nějakou formu finanční pomoci v této oblasti vědkyním a vědcům, to podle mě je v gesci Rady pro výzkum, vývoj a inovace, jestli tedy nějaká taková opatření plánujete, jestli jste o tom jednali, jak se k tomu staví Rady pro výzkum, vývoj a inovace. Děkuji. Stanislava Hronová: Na to vám můžu říct, že otázkou školek jsme se opravdu nezabývali, ale já bych řekla, že v tomto směru se Rada jako poradní orgán vlády na svých jednáních, co místopředsedkyní Rady jsem, což je asi rok a čtvrt, specielně otázkou genderové rovnosti a rovnosti příležitostí konkrétně jako samostatným bodem nezabývala. Petr Pavlík: Ano. Eva Nagyová: Eva Nagyová z Ústavu živočišné fyziologie a genetiky z Liběchova. Já bych chtěla reagovat nejdřív na ty kvóty. V Evropské unii jsem před lety dělala hodnocení evropských projektů a teďko jsem zase navrhnuta a chtěla bych říci, tam ty kvóty pro ženy jsou. Každý projekt, co se hodnotí, je tam jedno kritérium, pokud není v tom projektu podstatné zastoupení žen – body dolů. Další věc: kdyby ženy dostaly peníze, když kvalitně pracujou, to by to možná stačilo. Jenomže když v Grantové agentuře ČR sedí lidi, kteří.... taky chci říct, že i tam by měly být kvóty, aby tam měly zastoupení ženy, protože podívejte se, kolik grantů dostanou muži a kolik ženy. A můžete být lepší. Já jsem psala stížnost na Grantovou agenturu ČR, protože jsem věděla, že si kolegové v komisi rozdělili granty. Já jsem ho nedostala, věděla jsem, že ho dostal kolega, který je desetkrát horší než já, a odpověď byla nulová, že je všechno v pořádku. Ale ono to v pořádku není, proboha, když já mám osm publikací v Biology of Reproduction v USA, to on nikdy neměl, a on si mi klidně napíše: Ale já vím, že jsi lepší, ale já tam sedím a peníze mám já. Kde jsme? A to nebudu hovořit o tom, jak se hodnotí granty. Když já si načtu hodnocení svého grantu a mám napsané, že mám splněno, já mám dva články v Biology of Reproduction, kde vám oponuje každý článek pět Američanů, tak já mám splněno! A profesor, který rozházel peníze, nebudu jmenovat, tak ten je vynikající! A to ještě neříkám, jak to bylo vyhodnoceno. Že je tam napsáno, že jsem řešila problémy ocytózy, jako reprodukční biolog vám říkám, že ten termín neexistuje! A to je na portálu Grantové agentury ČR. Nad tím se pozastavte. Protože tohle vyráží dech. Já jsem dělala v největším centru vědy a zdraví v Kanadě, dělala jsem ve Francii v INSERMU, mluvím anglicky, francouzsky, italsky, ale já pět let grant nedostanu, protože já tam nesedím! Tak já jsem za to, aby byly kvóty pro ženy, protože jinak peníze nedostaneme. A to ne, že já nemám děti, nemám manžela, protože jsem cestovala a dělala. A to už nemluvím o těch ženách, co děti a manžela mají, to už vůbec nemáte šanci. Protože background, u nás se nehodnotí background. Já dělám hodnocení pro španělské ministerstvo zdravotnictví a já vám řeknu, jak oni hodnotí projekty. My posíláme know-how do celého světa. Proč? Oni nepošlou

projekt, oni mi pošlou týmy. Vyhodnoťte, který z týmů je nejlepší. Protože to je jediné, to je ukazatel. Když někdo dvacet let dělá, tak víme, že je dobrý a že ty peníze nerozfláká. Ale když někdo nedělá, má publikace, protože stejné jméno je na NCBI, na medline ještě dvakrát, má jméno, které se opakuje, tak hodnotitel koukne: Jo, vždyť on má 100 publikací. Ale že tam je někdo z jiného oboru, to už se nehodnotí. Prostě to jsou takové věci, které vyrážejí dech. Děkuji. Petr Pavlík: Moc děkuji. Jan Hanousek: Já bych tady za sebe řekl především jako člen Vědecké rady Grantové agentury. To znamená, že za prvé já granty nerozděluju. Druhá věc je ta, že pochopitelně jako jedinou věc, kterou vám můžu poradit, abyste si stěžovala, můžete napsat stížnost na Vědeckou radu. Já jsem v životě vaši stížnost neviděl, takže se s ní nemůžu ani zabývat, ale když pošlete svoji stížnost na Vědeckou radu, která řeší to, co jste naznačila, jsou vědecké problémy, které se dostávají do té otázky vědecké etiky a rozhodování a rozhodovacích pravomocí, takže to je věc, kterou by se určitě měla Vědecká rada Grantové agentury ČR zabývat. Já s tím nemůžu než souhlasit a samozřejmě velice rád se na ten problém podívám a případně se nad ním s vámi sejdu. Petr Pavlík: Já nechám zareagovat nejdřív paní Witzanyovou, a potom vás, paní profesorko? Naděžda Witzanyová: Já jsem moc ráda, že máme hodnotitele v Evropské komisi, to jsem nadšená, a že je to takový chytrý hodnotitel, teda hodnotitelka. Tam jsou dvě věci, které bych chtěla doplnit. Já jsem myslela, že Evropská komise nemá kvóty, když sestavuje pracovní skupinu. Já jsem v ERACu, já jsem v ESFRI, to jsou takový divný názvy, klidně vám to vysvětlím, ale nebudu tady zdržovat, a tam rozhodně kvóty nejsou, ale oni na to dbají, aby tam ty lidi byli vyrovnaní a aby tam byli lidi třeba z nových členských států, takže já žena z nového členského státu jsem šťastný člověk, mě každý chce. Teď si dělám legraci, ale prostě trošičku to tam je, a proto taky já s kvótami mám trochu problém, jestli jsem tam proto, že jsem chytrá, nebo proto, že jsem z nového členského státu ženského rodu. To není úplně vždy příjemné. Ale co jsem chtěla říct: Ano, v těch projektech jako jedno z kritérií je, jestli jsou tam zapojení mladí vědci, a druhé je, jestli je tam zastoupení žen. Nyní jsme vyjednávali norské fondy, opět požadavek norské strany na jedno z kritérií je, jaké je rozložení týmů – jsou to jenom senioři, kteří si nevychovají nikoho jiného, anebo je to tým, který si vychovává někoho nového a využívá znalostí žen. Rozhodně v těch norských fondech to je a je to v kritériích hodnocení projektu, ale není to kvóta. To znamená, že ony jsou jemné cesty, nemusí to být vždy kvóta, ale jsou jemné cesty, jak toto nastavit, a já si myslím, že váš problém není problém genderový, ale excelence výzkumu a hodnocení projektů a tak dále, a to by bylo na zcela jinou debatu. Petr Pavlík: Teď bych dal prostor paní profesorce. Stanislava Hronová: Já bych vlastně navázala na poslední větu, paní kolegyně, protože vy jste vlastně ten svůj problém formulovala tak, že váš kolega dostal projekt proto, protože je panelistou. A vy jste ho nedostala ne proto, že jste žena, ale proto, že nejste panelistou. Takže tak, jak jste ten problém formulovala, tak to nebyl problém muže a ženy, ale panelisty a nepanelisty. Kdybyste byla muž se stejnými kvalitami, tak byste ten projekt asi taky nedostala, jestliže by se dávala přednost panelistům. Ale v tomto směru si pamatuji na loňské výjezdní zasedání Grantové agentury České republiky, tam se tento problém projednával, já nevím, jestli jste tam, pane profesore, také byl. Vedení Grantové agentury ČR tento problém důsledně analyzuje, takže stejně jako pan profesor argumentoval, pokud máte věcné argumenty k tomu, že projekt měl být přijat, a nebyl, jde nám o kvalitu těch projektů a o kvalitu těch řešitelů. Takže pokud máte podezření, že k něčemu takovému došlo, že došlo k nesprávnému jednání nebo nesprávnému rozhodování, tak samozřejmě je nutné se ozvat, ale

vracím se k tomu, jak jste ten problém formulovala, byl to problém panelista - nepanelista, ne muž - žena. Petr Pavlík: Já bych dal nyní slovo Marcele, jenom bych k tomu podotknul, že ten problém se samozřejmě stává genderovým, pokud si uvědomíme složení těch panelů, že prostě na první pohled ten problém nemusí být genderový, jakmile si ale uvědomíme složení panelu, tak rázem to genderový problém je; ten rozměr v tom je skrytý, není to na první pohled. A teď dám slovo Marcele, které doufám, že jsem tuto myšlenku nevzal. Marcela Linková: Ne, děkuji, žes ji řekl ty. A já bych v tom pokračovala a chtěla bych apelovat na pana profesora jako člena Vědecké rady Grantové agentury, protože si skutečně myslím, že je velice důležité, aby agentura poskytovala informace o své činnosti a my se vlastně snažíme od roku 2005 získat statistiky o počtu uchazečů a uchazeček v roli řešitelů a o lidech, kteří ty granty potom dostávají. Když jsme měli konferenci v roce 2005, profesor Syka, který byl tehdy předsedou GAČRu, tyto statistiky přednesl; vlastně se ukázalo, že zastoupení žen mezi uchazeči a potom nositeli grantů je prakticky stejný, takže se ukazovalo, že v podstatě procentuální počet žen, který se uchází o granty, potom ty granty také dostává, a shodli jsme se v tom, že problém je, že je nutné motivovat ženy, aby se o ty granty snažily více hlásit, ale stávající vedení Grantové agentury ČR v podstatě nechce zveřejňovat statistiky s odkazem na to, že to neukládá zákon. A myslím si, že v tomto ohledu jsme ve vědeckém prostředí, myslím si, že transparentnost, meritokracie by měly být těmi hlavními prioritami; myslím si, že by nebylo tak těžké udělat agregátní statistiky o počtu uchazečů a uchazeček a nositelích a nositelkách grantů a že by toto přispělo rozhodně také k transparentnosti fungování Grantové agentury. Petr Pavlík: Já moc děkuju za tento další institucionální podnět, protože skutečně transparentnost GAČRu je jeden z velkých problémů, na který poukazuje vědecká obec velmi často. Jenom podotýkám, že když se nový předseda GAČRu ujímal vlády a radikálně měnil systém GAČRu, tak jeho hlavní argument byla transparentnost. Od té doby jsme s tou transparentností na štíru, je to horší, než to bylo předtím. To jenom podotýkám jako praktickou zkušenost, která za tím stojí. Teď bych zase dal prostor plénu, jestli někdo máte otázky, poznámky k doplnění. Pavla Špondrová: Děkuji. Já jsem Pavla Špondrová, v současné době jsem na mateřské dovolené, ale byla jsem vedoucí Oddělení rovnosti žen a mužů Úřadu vlády, nicméně týden před odchodem na mateřskou dovolenou jsem byla z té funkce odvolána, a proto si myslím, že ta povinnost mojí loajality je možná trošičku nižší. Myslím si, že zásadní věc, která tady všechny tyto otázky podmiňuje, je otázka politické vůle a přesvědčení politické reprezentace o důležitosti těchto otázek. A myslím si, že i procesy, které v současnosti ve vztahu k genderu v české státní správě existují, a ty procesy, které tam probíhají, ukazují to, co je možné a nemožné v současné době. Mám pár poznámek k tomu, co tady zaznělo, ale nechci se pouštět do nějaké dlouhé diskuse, protože samozřejmě i otázkami kvót jsme se zabývali hodně podrobně, když jsme připravovali návrh změny volebních zákonů v loňském roce a v roce předtím, a ty otázky jsou samozřejmě strašně složité. Jenom jsem chtěla říct na začátek, že by bylo nejlepší, kdyby se ta situace změnila sama od sebe. Nicméně se ukazuje, že situace nebo podpora žen obecně se sama ze své podstaty nemění. Pokud by se mělo například zastoupení v parlamentu zvyšovat tak, jak se postupně zvyšuje, tak ten přibližně vyrovnaný počet by byl za sto, dvě stě let. Takže se ukazuje, že samo od sebe to nejde a je potřeba zavádět nějaká opatření a jediná opatření, která se v současné době ukázala jako funkční, jsou právě ty kvóty. Takže otázka je, kde ten začarovaný kruh přerušit. Další věc, kterou bych chtěla říct, je, že kvóta nemusí být vždy jenom zaměřená na ženy, že nemusí být řečeno: Musí být v tom a v tom tělese třicet, čtyřicet procent žen, ale může být stanoveno, že tam má být určitý podíl obou pohlaví, čímž

se to stává neutrální a stává se to opatřením pro rovnost, a ne pozitivní diskriminací, protože smíšený kolektiv je, bych řekla, cílem celé společnosti, protože on potom tu společnost odráží. Na to navazuje konstatování k těm smíšeným kolektivům a k těm manažerským a vedoucím pozicím, kde je zastoupen větší počet žen. Ono se o těch radách, dozorčích radách a tak dál, v těch skandinávských zemích říká, že se tam ty ženy strašně těžko shánějí, že je to velký problém pro ty podniky tu kvótu naplnit. To je informace, která je o tom v podstatě šířena. Ale tam jsou spousty dalších informací, které se těch kolektivů týkají. Například to, že ty smíšené kolektivy byly velice efektivní při zvládání ekonomické krize, že ty smíšené kolektivy mají velice dobré výsledky, a nejenom teda z genderového pohledu, ale obecně, takže i když nebylo dosaženo kvóty čtyřicet procent, ale bylo dosaženo třeba podílu třiceti procent žen, tak pořád je to z ekonomického hlediska velice efektivní. A poslední věc, kterou jsem chtěla říct, je, že jak se pan profesor divil, že ženy nejsou zastánkyněmi kvót a nebojují o to, jak říká i paní Havelková z katedry genderových studií FHS UK, ono to chce totiž velkou dávku sebevědomí dokázat říct: Ano, já jsem pro kvóty, protože po té větě automaticky navazuje takové podezření: No ona vlastně kope sama za sebe, protože ona by se chtěla někam dostat. Tomu my se chceme, bych řekla, pravděpodobně často vyhnout a také v těch vysokých pozicích, v těch mužských kolektivech, tento postoj a tato pozice není vůbec populární, takže je docela odvážné říkat: Ano, my ženy ty pozice chceme a my chceme ten podíl na moci mít. Samozřejmě jde i o moc. A ještě jsem chtěla říct posední věc, že nesouhlasím s konstatováním, že je to ostuda pro ženu dostat se někam na základě kvóty, protože v současné době je obrovské množství mužů, kteří se dostávají do svých pozic jenom proto, že to jsou muži, a ti se za to nestydí. Díky. Petr Pavlík: Já moc děkuji. V této fázi máme dvě minuty do tří. Já asi v této fázi pomalu tuto část panelu uzavřu s tím, že se sejdeme po přestávce. Budeme dál diskutovat o konkrétních opatřeních na institucionální zabezpečení politiky rovných příležitostí. Tady jich zazněla celá řada. Zdaleka největší prostor jsme asi věnovali kvótám, což je v českém kontextu logické; je určitě dobře, když slyšíme různé názory, různé argumenty, protože nás to může rozvíjet a nemá cenu to brát nějak úkorně a polarizačně. Já přeci jenom si neodpustím poznámku, že zase není nutné zavádět kvóty tam, kde nejsou třeba, jako například muži do škol. Tam žádné kvóty třeba nejsou, protože muže do škol všichni chtějí, ředitelé jim nabízejí vyšší platy, ale muži tam nechtějí, takže to není zrovna dobrý příklad toho, proč kvóty ne, protože tam není žádná bariéra, která by mužům bránila; jediná bariéra jsou celkově nízké platy ve školství, které jdou napříč. Proto když uvažujeme o kvótách, je třeba zvažovat ta různá opatření, je také třeba přihlížet k tomu, že v demokratických zemích na západ od našich hranic v řadě z nich jsou kvóty zcela normální, automatická věc a nikdo tam nezpochybňuje to, jestli ta země je demokratická, není demokratická. Takže vrátíme se zpátky v půl čtvrté. Děkuji moc a uvidíme se. Jenom omluvím paní poslankyni, protože ta samozřejmě zase musí do Poslanecké sněmovny. PŘESTÁVKA Petr Pavlík: Po krátké přestávce vás vítám zpět. Teď máme ještě hodinu na to, abychom začali diskutovat nějaká konkrétní opatření, institucionální zabezpečení politiky rovných příležitostí. Já zároveň omlouvám pana profesora, který také musel odejít z nějakých urgentních důvodů; paní poslankyně se omluvila, protože v Poslanecké sněmovně je stále živo. Nicméně zůstali jsme stále ve velmi silné sestavě, takže bych začal tím, že bych shrnul návrhy, které jsem zachytil v rámci té první části sekce. První návrh, který prezentovala paní poslankyně, bylo to, že prosazuje nebo říkala, že už je to na velmi dobré cestě, že se nebude platit za prodloužení studia z důvodu rodičovské dovolené, což je konkrétní institucionální

návrh. Další návrh, který zazněl od pana profesora, byla otázka zpřístupnění informačních zdrojů, digitalizace knihoven, což je další možný institucionální nástroj, který může umožnit slaďování rodinného, pracovního života, větší flexibilitu nejenom pro ženy, ale i pro muže. Další věc, o které jsme se bavili opakovaně, byla otázka předškolních zařízení a vůbec péče o děti u rodičů, kteří mají malé děti. Zase neomezoval bych to jen na ženy, ale i na muže, ale je zřejmé, že je to spíše genderovaný problém. Potom zde zazněl požadavek na transparentnost směrem ke GAČRu a otázka motivace žen k podávání grantů v rámci GAČRu; a pak samozřejmě ten evergreen, o kterém jsme se bavili poměrně dost, byla otázka kvót, jestli kvóty, jaké kvóty, jaké jsou výhody, nevýhody kvót. Takže teď bych to asi „vykopl“ tím, bych se nejdřív zeptal panelistek, teď už tu máme jenom panelistky, která z těch opatření, které jsem zmínil, jim přijdou jako klíčová, jako ta, která by měla být v té agendě na prvním místě a jestli by je doplnily případně o nějaká další, která znají ze své zkušenosti, z praxe, ze zahraničí, protože všechny mají zkušenost ze zahraničí. Stanislava Hronová: Já začnu. Já bych řekla, že tak, jak jsem tady mluvila v té první části, tak v podstatě považuji za klíčové to zajištění předškolní výchovy, to znamená zajištění toho, aby mladá rodina, abychom neříkaly jenom ženy, aby mladá rodina v klidu mohla se věnovat pracovní činnosti v okamžiku, kdy to dítě už není úplně maličké a je možné ho dát do nějakého předškolního zařízení. Aby to bylo zařízení kvalitní, cenově dostupné a samozřejmě i regionálně dostupné, protože teď jsme se o tom bavili o přestávce, že tak, jak po roce 1990 spousta žen zůstala doma, tak se zrušily jesle, zrušily se školky a najednou nemáme nic – jsou buď vzdálené anebo nejsou finančně dostupné. Pokud se týče opatření, které se týká toho, aby ženy neplatily za delší studium, tam bych řekla, že to opatření je jistě chvályhodné, ale trošičku se možná bude, teď bych řekla, míjet účinkem. Když jsme studovaly my, tak celá řada našich spolužáků, spolužaček měla během studia dítě a měla individuální plán, dneska prakticky se s tím na vysoké škole nesetkáte, protože vysokoškolačky mají děti až v tom třicátém roce věku, takže většinou dítě během studia nemají. To je jedna věc, ale samozřejmě to může existovat. Pokud se týče uspořádání z hlediska možnosti studia, tam bych brala i to, co dříve připomínalo individuální studijní plán, aby třeba na všech vysokých školách v tomhle směru to bylo, aby si mohly samy poskládat studijní plán během semestru tak, aby jim to vyhovovalo, to znamená, u nás třeba takový systém existuje, že si může sestavit vlastně z těch předmětů, které má studovat v daném semestru rozvrh tak, že se jí to naplní do dvou dnů, bude mít od rána do večera, ale nebude mít celý týden, takže to znamená takový flexibilní uspořádání těch studijních plánů; no a samozřejmě ta infrastruktura, která je kolem, to znamená studovny, knihovny a tak dále. Já jsem byla sama velmi překvapena, když to pan profesor říkal, protože já jsem zvyklá na knihovny, které jsou otevřeny od rána do večera, takže pokud něco takového existuje, tak je samozřejmé, že to má nějaké důvody, proč zrovna takový ústav, třeba Historický ústav, má otevřenou knihovnu jenom dva dni v týdnu, tak to asi nějaké příčiny nebo důvody mít bude nebo to je historicky dáno, ale je faktem, že ta infrastruktura by měla být k dispozici, a to nesouvisí s genderovou problematikou, ale s problematikou dostupnosti informací, které každý mladý člověk, když postupuje v té vědecko-pedagogické kariéře, samozřejmě chce. Takže jako první k tomu, aby ta kariéra lidí byla zajištěna, aby byl zajištěn rodinný život, já skutečně dávám přednost tomu společenskému prostředí, které zajistí tu kvalitní předškolní výchovu. Petr Pavlík: Takže bych poprosil, jestli někdo další chce zareagovat. Markéta Sedmíková: Já jestli můžu k tomu jenom krátce. Mně také připadá trochu to studium, souhlasím s paní profesorkou, řešit tím, že se umožní přerušení studia po dobu mateřské dovolené trošičku vytržené z kontextu, protože tam ty problémy jsou zase trošku někde jinde, takže v tomto případě si myslím, že opravdu ten systém tím, že přešel na

vysokých školách na kreditní a ty studenti si ten rozvrh utváří sami, tak to ty studentky tolik netrápí, protože obecná tendence je u studentů si dát školu na dva dny v týdnu, nejlépe středu odpoledne a čtvrtek dopoledne a jinak tam nechodit. Já nevím, možná vy máte jiné zkušenosti, ale u nás to tak je. Ta digitalizace knihoven mě trošku zaskočila, já nevím, jaký je obor pana profesora. Já jsem profesí biolog a já v podstatě do knihovny už nechodím. Já sedím u počítače a máme přístup zaplacený přes univerzitu, takže já vlastně veškeré zdroje získávám z počítače. Stanislava Hronová: Já jsem se ho ptala, protože mě to překvapilo, a on říká, že právě šlo o historické prameny a většina těch historických pramenů ještě digitalizovaná není, takže vlastně ty informace, které historici potřebují k bádání, se stále nachází v archivech a knihovnách, které digitalizované nejsou. Markéta Sedmíková: Já jsem si myslela, že to bude takhle. Já se vrátím k tomu slovu kvóty, které už je tady skoro neslušné vyslovovat. Já se přiznám, že mně připadá dobrý nápad, ne dělat kvóty pro ženy, ale dělat to, co říkala kolegyně, nějakým způsobem preferovat týmy, které jsou komplexní, ale to nejenom z hlediska zastoupení žen a mužů, ale i třeba zastoupení mladých a starších, protože ty týmy, když jsou složené pestře, tak mají větší potenciál, než ty týmy, které jsou úzce zaměřené. To jsem si myslela, že by mohlo vzejít jako jeden podnět, i když teda to není přímo genderové, ale že by mohly grantové agentury toto zohledňovat; a pak mi připadá docela důležité zajištění postdoktorských pozic, protože když se začíná kariéra v oblasti vědy, tak je většinou největší problém získat peníze. Pokud člověk nemá štěstí a nevstoupí do týmu, který je rozjetý, tak získat peníze na vlastní výzkum je hrozný problém. A myslím si, že specielně ženy mají v tom trošku ztíženou pozici, protože pokud jdou na mateřskou před nebo těsně před skončením postdoktorského studia, tak pak už asi nesplní ta kritéria, která jsou pro postdoktorské granty, a myslím si, že tady je třeba zrovna prostor pro to, aby se udělalo nějaké pravidlo, že pro ženy, které se vracejí z mateřské, je možné ještě žádat o postdoktorské granty. Takže kvóty ano, ale ne teda jako procentuální zastoupení žen, ale připadá mi jako rozumný ten nápad toho pestrého složení týmů. Petr Pavlík: Moc děkuji. Dám prostor i dalším panelistkám. Naděžda Witzanyová: Já myslím, že už tady bylo řečeno skoro všechno. Já si myslím, že to vnější prostředí, kulturní, jak říká paní profesorka, je strašně důležité. A je třeba si uvědomit, že to není jenom na té ženě, že to je i na tom manželovi, a tento způsob myšlení je strašně těžké změnit. To si myslím, že je úplně to nejtěžší a nevím, jak by se to institucionálně dalo ovlivnit, ale, podívejte se, děti dozrávají různě rychle. Některý dítě je schopné chodit do předškolního zařízení od roka a půl, některé od dvou let, některé od tří. Některé až od čtyř. Opravdu dozrávají různě a ten náš systém není vůbec špatný, protože umožňuje aspoň od těch tří let mít nějaké zařízení, ale možná by bylo docela dobré, kdyby to bylo alespoň od těch dvou let, že by tam byly různé stupně, ale to už si vymýšlím věci, které mně nepřísluší. Nápad univerzitních školek mně připadá jako jedna z hrozně důležitých věcí, který by usnadňovaly život všem lidem, kteří mají děti během Ph.D. studia nebo v době postdocu. Myslím si, že to je jedna z nejdůležitějších věcí a ta univerzitní školka by mohla mít tu možnost, že to dítě tam je už od těch dvou let. A pak smíšený týmy, to se mi taky líbí, ale v tom směru, že v hodnotících komisích není kvóta, ale že ty lidi, kteří sestavují hodnotící komise, dávají pozor na to, aby tam alespoň jedna ta baba byla. Ale myslím si, že zavádět do projektů v Čechách, v českém kulturním dědictví, požadavek, že tam musí být ženy, to myslím, že není asi průchodné, ale požadavek, aby v řešitelském týmu byli mladí vědci a ženy, tak to už by třeba projít mohlo. Petr Pavlík: Moc děkuji. Marcelo! Marcela Linková: Já bych se v zásadě silně zasazovala o vyrovnaný počet obou pohlaví v rozhodovacích pozicích, to znamená v grémiích, která dělají rozhodnutí o vědní politice, o

udílení grantů a tak dále. A také bych se velice zasazovala o to, aby Česká republika začala plnit své závazky a začala naplňovat politiku genderového mainstreamingu a začala skutečně mainstreamovat i vědní politiku, protože si myslím, že zkušenosti ze zemí, kde k tomu dochází, ukazují pozitivní, velice pozitivní výsledky z hlediska rozvoje znalosti a technologií a inovací; myslím si, že je škoda tohoto také nevyužít a tvářit se, že tam žádný gender není, když je zjevné, že ve výzkumu bezpečnosti potravin, dopravy a tak dále a tak dále prostě genderové hledisko je. A připojila bych se k podpoře pochopitelně zajištění péče o malé děti do tří let. To je problém, který je ale nutné řešit komplexně a na Ministerstvu práce a sociálních věcí primárně; je chvályhodné, že se univerzity v rámci strukturálních fondů snaží. Petr Pavlík: Moc děkuji. Já bych teď otevřel diskusi i plénu, protože jsem viděl, že některé z vás jste chtěly reagovat, případně přijít s dalšími návrhy, takže bych dal prostor plénu, čím vy chcete přispět do té diskuse. Andrea Pajerová: Dobrý den ještě jednou, znovu se představím: Andrea Pajerová z Gender studies. Mě právě na tom zaráží ten návrh, že biologicky ženy jsou předurčeny rodit do pětadvaceti let ((ohlasy v plénu)). Já jsem třeba teď četla jeden výzkum a moje kamarádka studuje medicínu a docela často se o těchto věcech bavíme, a určitě je to do pětatřiceti, čtyřiceti let, do pětatřiceti let stoupá možnost určitého onemocnění, ale jakoby to je jedno. Nemyslím si, že musíme rodit do pětadvaceti, ostatně ani dřív lidi nerodili do pětadvaceti v průběhu celé historie. Ale dál, co jsem se chtěla zeptat, a to je možná taky provokativní otázka: A co teda budeme dělat s muži ve vědě? Protože my se neustále bavíme, jakým způsobem bychom dokázali pomoct ženám pracovat. A jestliže gender chápu jako systém, který má určité struktury a pak jsou v lidech různá očekávání a nějak svoje životy vedou, tak já si myslím, že by se třeba měl dávat ohromnej důraz na to, že muži mají také rodiny. A i vědci mají rodiny. A mně přijde fatální, pokud si někdo myslí, že přijde domů, bude naprosto o něj postaráno, protože je vědec, to mi přijde mimo. Co jsem tím chtěla říct, je, že bych dávala důraz na to, že to nejde jenom jedním směrem, ženy do práce, ale jak teda ty muže, když už se vůbec budu bavit o koncepci klasické rodiny, dostat k rodině. Petr Pavlík: Takže to je výzva k zamyšlení na panelistky, panelisty. Pokud na to chcete reagovat, Marcela už chce reagovat. Marcela Linková: No já bych se vrátila v souvislosti s tímhletím ještě k tomu, co říkala paní poslankyně Putnová, že není doceňována péče v České republice. Já si myslím, že to je velice závažná věc – valorizace péče, protože když se vlastně na to podíváme jakoby na hodnotu, která se někde projevuje, někde má místo, tak vlastně péče není jenom péče o děti. Péče je péče o rodiče, ale také péče o životní prostředí a péče o komunitu a obec, kde žijeme. A je to také například péče o váš vědecký tým, o vaše doktorandi, že jim pomůžete najít další postdoktorskou pozici nebo že svým postdocům umožníte a pomůžete najít další postdoktorskou pozici, posunout je někam dál. Rozhodně jsou v české vědě lidi, kteří se takto chovají, a myslím si, že bychom měli o péči hovořit v širších parametrech, než je jenom péče o dítě a mateřská péče o dítě, ale vůbec jako o hodnotě, která je klíčová z hlediska rozvoje vědeckého poznání. Dneska jsme v situaci, kdy roste silným způsobem, bych řekla, konkurence a nutnost bojovat, konkurovat si ve vědeckém prostředí o peníze, o posty a to prostředí se velice zrychluje a myslím si, že pro péči tam jakoby mizí místo. Já si myslím, že pokud budeme o péči uvažovat tímto způsobem, ne omezeně, že je to něco, co se týká žen a co ženy dávají dětem, ale obecně jako o péči o komunitu, tak by to mohlo přispět i k genderové proměně vědeckých týmů a obecně nemám k tomu jakoby konkrétní návrh opatření, co by se mělo dít a jak toto udělat, ale myslím si, že je důležité hovořit o etice vědecké práce i z hlediska právě péče o vaše týmy a spousta lidí to dělá, ale možná by to mohlo být explicitnější.

Petr Pavlík: Moc děkuji. Já jsem jenom chtěl trošku vrátit míč zpátky vám, Andreo, když jste říkala: Co ty muži? Jaké by byly některé vaše návrhy? Co vlastně s těmi muži dělat, protože samozřejmě na tu otázku se můžeme dívat z různých pohledů; jedna věc je ta, že jakmile začneme měnit postavení žen, tak automaticky se začne měnit i postavení mužů. Zviditelňování třeba otázky rovnosti mužů a žen, pokud začneme zviditelňovat tyto věci, pokud budou granty, pokud bude důraz na předškolní zařízení, tak to nevyhnutelně bude mít i dopady směrem k mužům. Ale jestli vás napadají nějaká další řešení, nějaká další opatření, která by mohla být přijata směrem k mužům. Andrea Prajerová: Já nad tím přemýšlím už nějakou delší dobu a začala jsem nad tím přemýšlet díky tomu, že jsem se začala účastnit projektu, který se zabývá slaďováním rodinného a pracovního života. A vždycky, když jsme měli meeting naší skupiny, tak právě i přesto, že se vymyslel třeba termín „pečující osoby“, tak najednou vždycky z té pečující osoby se za dva řádky stala žena, vždycky žena. A teď říkám: Tady někdo chce měnit systém, a my měníme systém tak, že se pořád snažíme měnit, co by ženy mohly dělat, jak jim můžeme pomoct. V závěru z toho vyšlo, že by ženy klidně mohly mít čtyři směny, protože by mohly jak se starat o dítě, chodit do práce, ještě se přeškolovat a já nevím, tak mě najednou přišlo: No jo, ale kdyby se nějakým způsobem změnil diskurz, jak my se bavíme o rodině a o těch problémech, a ostatně i dneska jsme toho svědky a svědkyně, že prostě neustále to jakoby převalujeme, celou tuto záležitost na ženy: pomůžeme ženám a změníme tím ten systém. Já chápu, jak je to propojený, ale myslím si, že by se mělo víc mluvit o otcovství, o roli otců v rodinách. A třeba to může být i matka samoživitelka, ale i matka samoživitelka má otce někde. Přesně v tomto by se mělo změnit naše celkové nahlížení na práci a na život. A co bych navrhovala, tak třeba kampaně: Já si myslím, že vůbec není od věci, aby lidi na nejvyšších místech, aby třeba sám zaměstnavatel nabídl mužům nějakou změnu úvazku. My se pořád bavíme o tom, aby ženy měly flexibilní úvazky, a proč to někdo nenabídne i té druhé straně? To si myslím, že je jedna z cest začít měnit diskurz. Když se bavíme o rodině, tak se bavíme o někom, kdo funguje jako otec a matka a měli by se starat oba dva. To si myslím, že by byl dobrý krok. Petr Pavlík: Moc děkuji. Chcete na to zareagovat nějak? Kdokoliv. Stanislava Hronová: No já jenom okrajově k těm částečným úvazkům. U nás je obecně podíl částečných úvazků velmi malý, a to jak v kategorii žen, tak v kategorii mužů. U nás to v podstatě není oblíbená forma. Hledají to právě rodiče, mladí rodiče, tak, aby se nějakým způsobem o to dítě postarali, takže hledají vlastně tu formu zkrácených pracovních úvazků, ale nikdo k tomu nepřistupuje rád, ani ten zaměstnanec ani ten zaměstnavatel. Takže je to širší otázka zase a vy jste hovořila o celé řadě věcí, které se týkají obecně společensko-kulturního prostředí, které u nás existuje. A na to, abychom dosáhli jiného postavení, aby potom třeba i některá další opatření prošla, aby se třeba na muže na rodičovské dovolené ostatní nedívali tak divně, to je otázka společensko-kulturní a v té to asi bude chvilku ještě trvat, ale je možné samozřejmě celou řadu věcí určitě udělat. Je to otázka osvěty a změny vnímání ve společnosti. A na to můžu odpovědět, že to já už tady nebudu. Petr Pavlík: Marcelo! Marcela Linková: Tak bylo by možné uvažovat o zavedení daddy leave, rodičovské pro otce; v roce 2009 to zavedlo Německo a mají to některé severské státy. Německo je vlastně nám kulturně nejbližší země z hlediska genderového kontraktu, bych řekla, konzervativnosti společnosti. Mají to od roku 2009, je zatím brzo hodnotit, jaké dopady to bude mít na porodnost, protože ta šla v Německu také velice dolů s tím, že tam nešlo kombinovat práci a rodinu; a ukazuje se, že v okamžiku, kdy je ta rodičovská nastavená tak, že zaprvé je tam vysoká kompenzace, ne že tam člověk dostane almužnu, ale je tam skutečná kompenzace předchozího platu a je tam určitý objem měsíců, to znamená třeba dva měsíce, alokovány

pouze pro otce, jinak to penzum propadne, tak se ukazuje, že otcové na tu rodičovskou jdou. Jsou to sice jen dva měsíce, nicméně zjištění z těch severských států ukazují, že to má pozitivní dopady z hlediska rozvoje vztahů otců a jejich malých dětí. Petr Pavlík: Děkuji. Pavla Špondrová. Pavla Špondrová: Já bych ráda tady na toto navázala. Chtěla jsem to právě říct jako jedno z možných opatření, kterou může udělat jakákoliv instituce, aniž by byla nezbytná nějaká činnost státu, protože samozřejmě rodičovská nebo otcovská dovolená, pokud by měla být placená, tak je k tomu potřeba změna zákona, ale ta instituce nebo zaměstnavatel by pro podporu mužů nebo otcovství mohla, myslím si, zřídit mimořádné volno, například při narození dítěte, týdenní, nebo nějakým symbolickým způsobem na to upozorňovat. Druhou věc, která by mohla částečně pomoci ve vnímání muže jako otce v té symbolické rovině, je kdyby materiály a různé dokumenty, které mluví právě třeba o zařízení péče o děti pro studentky nebo ženy-vědkyně, tak kdyby mluvily právě i o těch otcích. Ono se to nezdá, ta symbolická rovina je ale strašně silná; když jsme teď byli v IKEA, tak tam je místnost pro matky s dětmi, taková ta cedulka. A ano se to nezdá, ale potom si to ty děti propojují jenom s ženami. Můj návrh nebo návrh opatření, které si myslím, že by mohlo velice prospět a osvědčilo se v byznysu, je mentoring, o kterém se tady zatím ještě moc nemluvilo, a myslím si, že pokud se ten sál tady zase sejde, tak tady je obrovská kapacita, obrovské množství žen, které v té vědě mají možnost předávat svoje mimořádné zkušenosti dál. A pokud by si každá dala závazek, že si vybere jednu mladou vědkyni, které by chtěla pomoci, a předávala by jí ty své zkušenosti, vysvětlovala nebo ukazovala by, kde byly komplikace v té její kariéře, co musela překonat a jaké kroky v tom musela udělat a jak je udělala, tak že by to strašně moc pomohlo. Takže i takový nějaký neformální závazek, který by třeba mohl někdo z pléna potom v hlavě udělat, by určitě pomohl a obecně ta otázka mentoringu, si myslím, má velký potenciál, protože je levná a není to tak kontroverzní jako právě kvóty nebo nějaká institucionální opatření. Petr Pavlík: Moc děkuji. Máme ještě nějaké další podněty? Ano, Marie! Marie Čermáková: Já přicházím jenom s malým podnětem. Jak jsem tady poslouchala tu diskusi, tak je celkem jasný, že tady není kulturní prostředí, aby došlo ke kvótám, není tady kulturní prostředí, aby byly doporučovaný školky. Pomalu se to tak vrství a není vlastně kulturní prostředí skoro na nic. Tak půjdeme hodně odzdola zase zpátky několik let, zase hodně odzdola. Co kdybychom se obrátili tady s touto konferencí na ty nejvyšší rozhodovací struktury, který tady byly jmenovaný. Vy máte Radu vlády, škoda že paní profesorka odešla, Ministerstvo školství, Akademie věd, pak tam byly grantový agentury. Co kdybychom se na ně obrátili, že rozhodně nechceme nic nařizovat, ani nic doporučovat, ale aby opravdu zvážily, jestli demokratický vývoj české společnosti v současné době odráží stav zastoupení žen v těchto rozhodovacích institucích. A aby samy přišly s nějakými návrhy, jak tuto situaci řešit. Anebo ještě lepší, kdyby oni samy se rozhodli k nějakému většímu procentuálnímu podílu ve svých grémiích. Mám na mysli třeba Akademickou radu, kdyby byla takto oslovena, jemně, opravdu to musí být jemné oslovení, není to ani doporučení, dává se to v úvahu, aby při další volbě nebo návrzích brali v úvahu, že jsou tady taky mladý lidi – tady padlo, že mladí lidé nemají řídit, já si to nemyslím. Já si myslím, že to není věkově určený, kdo má řídit instituce, ale že jsou tady vědci a vědkyně ve středním věku, který by se měli více prosadit do funkcí. A že by ten podíl mohl být vyvážený i z hlediska toho, jaké zvyklosti jsou v našem kulturním prostředí nebo jak se vztahujeme k evropskému prostoru. Já to přesně nemám zformulovaný, ale opravdu nenechat tedy ty věci prostě spadnout. Děkuju. Marcela Linková: Já bych tady za to ráda poděkovala a vrátila se k něčemu, co už bylo řečeno i dřív. Vlastně pojďme se bavit o podpoře žen ženám, protože už tady bylo několikrát řečeno a paní první místopředsedkyně to říkala také: Já jsem byla jediná nominovaná žena,

pan premiér ji jmenoval, takže 100% úspěšnost nominovaných žen do Rady pro výzkum, vývoj, inovace. Pojďme se tady bavit o tom, co udělat jako ženy z hlediska těchto nominací, protože spousta těch pozic jsou na základě nominací. Pokud se při příští obměně Rady pro výzkum, vývoj, inovace nebo expertních těles, GAČRu, TAČRu, atd. sejde strašně vysoká spousta nominací žen, potom nebude možné říci: My jsme žádné nedostali, a proto je tady jedna žena. Oni budou mít mnohem těžší situaci vysvětlit, jak to, že měli např.100 nominací a stejně to grémium je z 95 % složeno z mužů. Potom už by ta argumentační báze byla mnohem, mnohem silnější. Potom by bylo možné se ptát, jak je možné, že k tomuto dochází a co s tím budete dělat. Petr Pavlík: Děkuji moc, já si to tady všechno píšu pečlivě, ta opatření od těch nejobecnějších po ta nejkonkrétnější. Potom z toho zkusíme něco vytáhnout. Já ohledně těch nominací, to je samozřejmě velmi zajímavý nápad, nicméně tady je třeba si uvědomit, že ty nominace probíhají potom nějakou nominací institucionální, třeba konkrétně Rada pro výzkum, vývoj a inovace to bude institucionální nominace, kde sice mohly být nominovány ženy, třeba v Radě VŠ nebo v ČKR, nicméně potom to probíhalo schvalováním v těchto orgánech, ve kterých ta dominance mužů potom vedla k tomu, že vlastně vybráni byli vesměs jenom muži. Já nevím, jak k tomu došlo, že paní místopředsedkyně byla vybrána a nominována, nicméně to považuji za malý zázrak. Pak samozřejmě se nabízí i Rada VŠ. Ale byla tam jako ten token, z těch čtyř nominovali ji, jako jednu ženu, protože si asi jako jediní uvědomili, že tam nějaká žena být má. ČKR to nenapadlo. Je možné, že to bylo toto. To oslovení samozřejmě, ta petice těm rozhodovacím orgánům, to není nic proti ničemu. To je důležitá věc, kterou je třeba opakovat, stále to připomínat. To je důležitá věc v rámci těch institucionálních opatření. Marcela Linková: Ještě v návaznosti na tu dopolední diskusi. Mě skutečně v tom panelu velice silně zasáhly výpovědi paní docentky Roithové a paní doktorky Macek Jílkové, které hovořily o tom, že se to vlastně začne kumulovat velice záhy. Že prostě napřed je nějaký kolega, mladý muž vybrán na nějakou cenu, potom na stáž, potom na návratový grant a tak dále. A potom, když už se to nakumuluje, tak to vede k těm profesurám; nějakým způsobem apelovat přesně na instituce, které udílejí ceny, aby toto hledisko také braly v potaz, protože zejména s těmi Purkyněho stipendii já opravdu tomu nerozumím, je zhola nemožné, aby nebyly v zahraničí ženy, které se chtějí vrátit a nebyly stejně kvalifikované jako ti muži, kteří to dostávají. To znamená z hlediska těch ocenění a týká se to i Akademické prémie, týká se to i České hlavy a podobně, ten apel tam mít. Petr Pavlík: Moc děkuji. Já jenom v té souvislosti tady je trošku ten podtext toho, že to kulturní prostředí k tomu není vstřícné, že jsme v nějakém kulturním kontextu. Já bych jenom vzpomněl to, co jsem říkal už dopoledne, že to naše kulturní prostředí se poměrně radikálně proměnilo, co se týče uvažování o mateřství během posledních dvaceti let. Což ukazuje, že ten kulturní konstrukt nebo ty ideologie, které převládají, zase nejsou tak pevné v čase a není to tak, že tady není prostor pro to, ty věci měnit a měnit poměrně dost. Ale zase také na tom bylo vidět to, že pokud nereflektujeme tu náhlou změnu, tak se nám zdá, že to tady bylo vždycky. Že vždycky u nás byla ta ideologie: dítě do tří let má být s matkou. A už jakoby zapomínáme tu historii, kdy tady byla úplně opačná ideologie, opačné představy a že ty opačné představy fungují různě po Evropě. Jak to má být, jak to může být. Že vlastně to odvolávání se na tu kulturu je někdy poměrně konzervativní a brání to našemu přemýšlení o věcech. Markéta Sedmíková: Jednu připomínku. Mně vlastně pořád připadá, že společnost jako taková je strašně lehce manipulovatelná prostřednictvím médií. A myslím si, že asi jednou z cest je znova a znova neustále opakovat, že vlastně to, že ty příležitosti jsou rovné, je normální. A to je možná zas ale asi úkol pro vás. Protože vy vlastně jste k tomu povolaný. A

já se přiznám, že jsem během svého profesního života zažila různou diskriminaci z hlediska pohlaví, takže myslím si, že nejsem sama, že prostě to zažil každý a že jsem se s tím naučila žít. Na druhou stranu jsem se setkala s tím, že to vyvolává takovou kolegialitu mezi ženami, protože ty mají tendenci držet pohromadě a pak si vzájemně pomáhat. Vždycky jsem to velmi pozitivně vnímala a stejně tak pozitivně vnímám to, že se o těch otázkách opravdu mluví, že od té první konference, já jsem shodou okolností na ní také byla, tak se ty věci opravdu pohnuly. Takže si myslím, že i ta medializace jako taková je hrozně důležitá, aby to lidi dostali do podvědomí, že ta změna skutečně je. Klára Plecitá: Moje jméno je Klára Plecitá a jsem socioložka ze Sociologického ústavu a zabývám se politickou sociologií a v podstatě jedna část mého posledního výzkumu se týkala nominací kandidátů do Poslanecké sněmovny a do Senátu. A zejména jsem tedy porovnávala, jaké jsou šance obou pohlaví, jednak na to být nominováni do těchto voleb a jednak jaké jsou šance na jejich úspěch. Z tohoto výzkumu byly poměrně zajímavé poznatky, v tom smyslu, co tady řekla paní profesorka Hronová, že pokud jsou ženy nominovány, tak zvítězí zhruba ve stejném procentu, kolik jich bylo nominováno. Takže v podstatě pokud pak jsou voleni veřejností, kde je stejné zastoupení mužů a žen, obecnými voliči, tak ten úspěch je v podstatě ve stejné proporci, v jaké byli nominováni. Takže se dá říct, že obecná veřejnost dle pohlaví nijak nediskriminuje, ale právě k jisté nerovnosti dochází v nominačních procesech a vůbec nejmarkantnější to bývá tam, kde je potřeba vyselektovat jednoho jediného kandidáta. To je typicky třeba v těch volbách do Senátu, kde teda v každém obvodu může mít každá strana pouze jednoho jediného kandidáta, kdy tam právě nastupuje ten stereotyp, že ten muž bude úspěšnější. Ono to pak, když to spočítáte, není vůbec pravda. Samozřejmě jsou tam nějaké zákonitosti, nějaké environmentální i personální faktory v tom daném obvodě, ale dá se zkrátka říct, že teda jaksi česká veřejnost ženy nijak ani nediskriminuje, ani neprotěžuje. A naopak dá se říci, že ta rozhodovací tělesa, kde je dostatečné zastoupení žen, jsou vnímána jako transparentnější, jako demokratičtější než ta, kde převažují muži. Petr Pavlík: Děkuji za tento poznatek z oblasti sociologie, který je zajímavý. Nicméně samozřejmě to vyvolává řadu otázek, které se hned nabízí. Ta otázka pořadí na kandidátkách, otázka toho, jaká je šance, to jste asi kontrolovali, proto na jakém pořadí na kandidátce někdo je. Ten problém je, že většinou ženy na těch kandidátkách v tom pořadí jsou až někde vzadu. A potom to mají o to těžší. Nějaké další podněty, příspěvky do diskuse? Zuzana Kiczková: Ja by som sa chcela pripojiť k tomu poslednému vystúpeniu v tom zmysle, že výskum, ktorý sme my robili v postavenie žien vo vede na Slovensku a hlavne z tých kvalitatívnych analýz vyšli dosť zaujímavé veci, ktoré potvrdzujú, že neexistuje nejaký jednotný mechanizmus toho postupa, ale že to je veľmi diverzifikované a veľmi rôznorodé. A dala sa aj určiť určitým spôsobom taká základná typológia, ktorá zafungovala v tej vzorke, ktorú sme robili my. Zaujímavé tam bolo, že ženy, ktoré mali napríklad granty, tie ten sklenený výťah tiež vyťahoval viacmenej hore. Takže tá diverzifikácia postupov je pomerne veľká. To je jedna vec. Druhá vec, ktorú by som chcela podržať, tá myšlienka je veľmi dobrá, ktorú hovorila kolegyňa, aby sme ju nezamietli pod koberec, je to, že osloviť skutočne, prísť a osloviť tých, ktorí o tom rozhodujú, aby prišli so svojimi vlastnými návrhmi. V inom projekte, GenSET ide o veľký projekt o ženách vo vede v Evropě, ktorý bežal, a myslím akurát teraz dobieha, urobili presne tento istý pokus a dosiahli obrovský úspech, lebo sa jim podarilo vypracovať z toho akčné plány pre jednotlivé univerzity. Napríklad viem, že viedenská univerzita niečo podobné na základe zapojenia vlastných, by som povedala toho šefstva, tej najvyššej, najrozhodujúcejšej škrupinky, ktorej oni sami podali a pre nich bolo akceptovateľné na vlastnej inštitúciu toto zaviesť, sa podarilo dať na papier, podpísať a vypsať ako záväzné. Ten mechanizmus samozrejme je oveľa zložitejšie a vypracovanejšie. A tretia vec, ku ktorej by som chcela máličko povedať, to je tá symbolická rovina, ktorú treba meniť. Na jednej strane je síce pravda, že kadečo sa zmenilo s remaskulizáciou, ale to

otcovstvo, myslím, že je ešte stále neuveriteľne konzervatívne a s tým sa ešte toľko ani v tej symbolickej rovine nepohlo. A napriek tomu si myslím a chcem vám len pripomenúť, lebo na Slovensku ja to strašne veľa analyzujem so študentami, a vždycky ten materiál berieme, máte k dispozícii jeden seriál, ktorý je podľa mňa výborný, a to je Táta jako máma. Film so špičkovým nafilmovaním, ako vašich špičkových herečiek, a výborným, výborným scenárom, ktorý je neuveriteľne presvedčivý. Výhoda je to, že sú to rôzne príbehy, rôzne udalosti, nemusím s dvoma súhlasiť, ale tretí ma chytí. Takže je to dobre vymakané, urobené. Táta jako máma je proste jeden brilantne urobený seriál. Ktorý je takou tou, jednou tou lastovičkou tej subverzie klasického otcovstva. Tak ako ho máme aj vy vo svojej kultúre a Slováci ešte viacej vo svojej kultúre nejako zpečatený a potvrdený a sedimentovaný a podobne a je nesmierne ťažké s tým pohnúť. Petr Pavlík: Takže děkuji za podnět, za návrh k subverzi, která nikdy není od věci, v rámci genderové problematiky. Panel se nám pomalu tenčí. Nicméně z hlediska návrhů, které tady zazněly, a nápadů je velmi produktivní. Máme nápadů, že to ani nebudu schopen všechno za chvilku přednést na těch celkových závěrech. Takže tam potom budu muset to jen tak stručně shrnout. A celá řada těch návrhů jsou věci, které jsou velmi důležité, které jsou na místě – ta otázka médií, nakolik média oslovovat, nakolik pracovat s médii, protože marná sláva, v české společnosti, jak máme problematické elity, tak máme problematické i ty novinářské elity. A je třeba skutečně i ty novináře neustále vzdělávat, nějakým způsobem s nimi pracovat. Ale je to běh na dlouhou trať. Nicméně jak jsem se snažil naznačit, pro mě netypicky, je tady jistý optimismus do budoucna, že prostě ty věci se dají měnit a mohou se měnit. Že když tady vidím naše studentky z katedry genderových studií FHS UK, jak tady pracují na konferenci NKC-ŽV, tak to nějak dává smysl tu katedru mít. Což je taky jeden z těch institucionálních opatření. Já jsem o tom nechtěl mluvit, protože to samozřejmě vždycky vypadá tak selfserving. Ale v rámci třeba Německa je známo, že součástí těch institucionálních opatření je podpora genderových programů na univerzitách, kdy přímo stát Spolková republika nebo jednotlivé země přímo dávají finance na to, aby si zřídily takovéto jednotky, které to studují, pracují na tom, aby to nebyly jenom izolované aktivity, které o sobě neví. Velký přínos této konference, který já vidím, je v tom, že se vůbec můžeme sejít. Protože ta zkušenost je taková, že i když tady spolu často nesouhlasíme nebo máme různé názory na kvóty a tak dál, tak ta zkušenost je taková, že ti lidé, kteří zde mohou argumentovat proti kvótám při příštích diskusích budou třeba argumentovat pro kvóty. Těmi argumenty, které slyšeli pro kvóty. Protože ty věci nějakou dobu trvají. Také na účet političek bych si dovolil poznámku, že ta zkušenost, kterou sleduji, je ta, že političky kvóty neprosazují do té doby, dokud je z těch funkcí nevykopnou, a potom najednou se vrátí a mluví o tom, že byly diskriminovány a že ty kvóty jsou třeba. Píší úvodníky k různým brožurkám o kvótách a tak dále. Kde vlastně až zpětně si možná uvědomí, když tu moc nemají, jak problematické to bylo se tam dostat a být tam jako ty tokenky. Takže to je také jedna z věcí, která není institucionální. Nicméně ta změna povědomí, i takovéto konference jsou vlastně institucionálním nástrojem, který to dostává na tu agendu. Teď jsem zase měl dlouhý proslov. Zazněl mužský hlas. Klasika. Takže ještě bych nechal, jestli máte ještě nějaké další doplnění, návrhy, postřehy. Klára Plecitá: Ještě k tomu jeden postřeh. O těch političkách, to mně vlastně připomnělo, že takovéto konference možná nám pomohou překonat nějaký ostych. Protože ono není úplně lehké být ženou a usilovat o zlepšení svého postavení nebo o zvýšení zastoupení žen v nějakém orgánu, kde je jich málo. Protože oni se tam jakoby spojují dvě nevýhody. A samozřejmě pak jaksi to majoritní zastoupení na vás kouká trochu skrz prsty a pro řadu lidí úplně není jednoduché překonávat nějakou tu spirálu mlčení nebo přezírání, takže prostě záleží jaksi na síle osobnosti, zda v tom bude pokračovat, nebo zda toho nechá, jako že já jsem taky vlastně zástupkyně v Akademické radě. Jak tady už někdo zmínil, jsme tam jednom dvě ženy a občas ty stereotypy tam jsou až typické. Prostě od zmocněnkyně Rady vlády pro

rovné příležitosti přijde materiál, no kdo ho dostane na stůl – já. Žádný z těch mužů se tím nebude zabývat. Já si ho přečtu, samozřejmě řadě věcí dám za pravdu, ale jaksi přijít tam s nějakým konkrétním návrhem není úplně jednoduché nebo je to možná předem odsouzeno k zániku. Já jenom říkám, že se samozřejmě můžeme na ty političky zlobit, ale ony jsou v řadě případů v nelehké situaci a samy cítí, že nejsou jako minorita schopny cokoliv prosadit. Petr Pavlík: Moc děkuji, to je samozřejmě důležitá připomínka, uvědomit si, že ty političky jsou v situaci, která je velmi problematická v rámci těch mužských sítí, v prostředí, které je velmi maskulinizované, věci prosazovat Marcela Linková: Já bych jenom k tomu doplnila, že se fakt ukazuje důležitost těch kvót, že bych to vrátila znovu, můžeme to nazvat nějakým jiným výrazem, diverzitou a percentuálním zastoupením. Ale je fakt zásadní, aby zastoupení žen v těch grémiích bylo takové, aby tam ty ženy mohly prosazovat svůj hlas. Mně přišlo, když paní docentka Smolová tady dopoledne říkala, jak prosadila tu jednu věc, protože tam byla jediná žena, tak jsem si říkala: To musela mít fakt docela odvahu a cítit se silná, že s tím vystoupila. A je to přesně ono, že být v tom grémiu v naprosto minoritním postavení a mluvit o těchto tématech je neskutečně obtížné. Proto si také myslím, že je potřeba budovat ten konsensus třeba na nějaké takovéto konferenci, aby se člověk přesně mohl o něco opřít a pak vůči těm grémiím argumentovat. Petr Pavlík: Já bych to jen doplnil, zas zkušenost z druhé strany, ze strany těch mužů. Protože když prosazujete tyto věci jako muž, tak je to na těchto grémiích také velmi problematické. Jakmile se ozvete, tak se setkáváte, samozřejmě je to snazší pozice, než když to řekne žena, protože já se většinou nesetkávám s tím, že by mi někdo říkal: „Ty jsi hysterická ženská, která má problémy s muži a tímto způsobem si to řešíš.“ Nicméně stejně je to velmi problematické, jakmile něco takového zvednete, tak vždycky jsou na to nějaké reakce, vtípky a tak dál, notabene když děláte nějaký výzkum typu sexuálního obtěžování, tak vaši v uvozovkách kolegové pak píšou do denního tisku články, ve kterých vás přirovnávají k nacistům a k STBákům. To je jako taková maskulinní policie, je velmi rychlá a přijde to hned – ta facka, kterou dostanete. To jenom že je to problematické na všech úrovních. Ale ta konference, já jsem byl velmi nadšený z toho, kolik tady bylo lidí, to bylo velmi pozitivní. A byl jsem nadšen i z toho, kolik tu bylo mužů. A mužů, kteří nejsou zase v tak nevýznamných pozicích, viděl jsem tady rektora VŠCHT, mé alma mater, to mě docela překvapilo. A ani se netvářil moc zaskočeně, což mě taky překvapilo, protože většina mých ostatních bývalých kolegů z VŠCHT ze mě má legraci. A vždycky to nezapomenou zmínit. Ano? Jiřina Fryčová: Já jsem tady úřednice z Ministerstva školství a mám tu možnost spolupracovat s Marcelou ve své agendě, která se týká lidských zdrojů ve vědě a výzkumu, a nějakým způsobem trošičku přispět k řešení problematiky genderu nebo rovnosti. Ale opatření, které bychom třeba mohli doporučit, a teď ze své vlastní zkušenosti, protože materiály, dokumenty, které vlastně potom schvaluje vláda nebo doporučuje RVVI, jsou vlastně velmi často vytvářeny na stole úředníka, úřednice jako jsem já, který/která není vlastně vůbec vzdělán v problematice genderu a vůbec ani neví, na co vlastně by si v tom dokumentu měl dát pozor, aby opravdu formálně potom splnil tu větu, kterou tam překopíruju z toho předchozího dokumentu, který se předkládá vládě. Myslím si, že by třeba bylo dobré nějakým způsobem i doporučit takové vzdělávání pro úředníky, jako mě třeba, i v této problematice, a aby nebylo dobrovolné, ale aby bylo povinné, protože my samozřejmě se chceme všichni vzdělávat v angličtině a ve francouzštině, ale vzdělávat se třeba v této oblasti, a myslím si, že pro spoustu úředníků potom, když je ta problematika komunikována dobrým jazykem, vhodným a že to vlastně neznamená jen to, že musím tedy dávat pozor, abych v tom materiálu dodržovala obě formy a dávala tam tedy správně jako ženský, tak mužský rod, a potom z toho vznikají chemičky a fyzičky a tak podobně, tak si myslím, že to potom má šanci

i uvnitř toho úřadu, a myslím si, nebo možná jsem úplně naivní, že lze i uvnitř toho úřadu něco ovlivnit. Petr Pavlík: Moc děkuji za tento podnět. Institucionální řešení vzdělávání úřednic / úředníků tedy probíhá. Já sám se účastním řady těchto vzdělávání třeba na magistrátu. My jsme kdysi vzdělávali gender focal pointy a focal pointky na ministerstvech. Nicméně je to vždycky takové ad hoc. Záleží asi, řekl bych, na té politické vůli a na tom, kde jsou zdroje, kde je přístup. Já jenom podotýkám, že ta ochota třeba ze strany neziskového sektoru nebo akademické sféry je, ty dveře vždycky budou otevřené, nicméně je to velmi těžké a já zcela soucítím s postavením lidí ve státní sféře, kteří se to snaží prosazovat, protože si uvědomuju, jak osamělé, většinou osamělé jsou v těch pozicích a že ty věci jsou proti nim; nemůžu si odpustit tu poznámku, že samozřejmě dneska to je ještě mnohem horší. Pokud máme Matyáše Zrna na Úřadě vlády, tak prostě marná sláva. To je návrat někam na začátek minulého století. Tak asi. Na to konto: pokud nemá ještě někdo z vás nějaký příspěvek, tak bych náš panel ukončil. Moc vám děkuji za účast, samozřejmě za podněty, moc děkuji panelistkám, které tady zůstaly, i těm, které tady nejsou, a panelistovi, protože to bylo velmi zajímavé. A sejdeme se za chvilku, kdy uděláme závěry konference. Děkuji moc.