Pánův učedník
ANTONÍN KOTEK ve vzpomínkách
1965
Vážení přátelé,
dovolte, abych Vám věnoval několik vzpomínkových črt s prosbou: nepovažujte mé vyprávění za oslavu osoby. Psal jsem je ve snaze, aby učedník Antonín Kotek ještě i dnes mohl k nám mluvit svým vážným a klidným způsobem. Pro mne bylo a stále dosud je jeho působení velkou pomocí. Snad i Vám něco přinese. Všichni víme, že chvála a dík patří jenom jedinému: Stvořiteli a udržovateli všech světů.
V. H.
2
Když jsem se ve svých osmnácti letech setkal s Poselstvím Grálu, poznal jsem téměř současně někoho, kdo osvobozen ode všeho pozemsky malicherného žil jenom pro poznanou Pravdu, pln tichého, vroucího nadšeni. Za kvílivého houkání poplašných sirén šel jsem vršovickými ulicemi jednoho předjarního dne roku 1944. Válka, kterou mohli rozpoutat jenom lidé ledově chladného rozumu, lidé bez citu, spěla již ke konci. Vyšel jsem z krytu a hledal dále: architekt ANTONÍN KOTEK, Kodaňská ulice číslo 65. Jako ostrov míru, lásky a dobra, tak mi připadalo místo, kde žil. Mé nesmělosti ubývalo, když se mnou mluvil svým laskavým způsobem. Cítil jsem, že jeho slova jsou v souladu s jeho nitrem a jeho nitro v souladu s ušlechtilým učením, s nímž jsem se krátce předtím setkal. Ještě dnes cítím ono záření, které mě tehdy obklopilo, když jsem poprvé vstoupil do bytu Antonína Kotka. Z jeho osobnosti vycházel neobyčejně vážný klid spolu s láskyplnou přísností toho, jenž ví, komu slouží a proč vede druhé k dobru. Ještě dnes se znovu v myšlenkách rozhlížím vkusně zařízeným pokojem: u okna palma, vedle ní malý stojan s podobiznou Abd-ru-shinovou. Stůl, křesla, obrazy. Pracovní stůl, nade dveřmi starozákonní verš: Já a dům můj sloužiti budeme Hospodinu ( Joz.. -24,15 )
V domácnosti Antonína Kotka scházeli se i v době války v neděli dopoledne přátelé z Prahy a z blízkého a někdy i ze vzdálenějšího okolí k chvílím ztišení u Slova. Jaká přesvědčující síla tryskala z osobnosti Antonína Kotka, když četl přednášku z Poselství! Bylo to jistě jeho hluboké pochopení jádra nově přinesené zvěsti Grálu, které činilo jeho přednes tak důrazným. Mluvil vždy s citovým přídechem, nikdy však nezacházel do strojené nepřirozenosti, ta mu byla zcela cizí. Do přednášených vět vkládal svá vlastní prožití, z jeho hlasu zaznívalo naprosté přesvědčení o pravdivosti toho, co předčítáním tlumočil. Byl zcela zajedno s obsahem přednášek a naslouchajícím účastníkům pobožnosti s radostí hlásal k dobru povzbuzující pravdy z Poselství Grálu, i vědění o zákonech a skladbě stvoření. Jeho radost byla však tichá, vnitřní, vážná. Také po přednášce a po modlitbě, ve chvílích rozhovoru, zůstával vážným. Nebyl rád, když se mnoho odbočovalo od námětu přednášky. Plané povídání neměl rád. Těžce nesl, když hovor přešel na námět příliš osobní. Byl však spokojen když se v rozhovoru při rozličném sjednávání ukazovala snaha vzájemně si pomáhat, i když šlo o denní maličkosti. Bylo to v době, kdy následkem velkého nedostatku k životu nutných potřeb bylo každé přispění velkou pomocí. Říkával, že se tím projevuje vzájemná láska, bez níž není myslitelné naše úsilí žít tak, jak je to Bohu milé. Se svou chotí opisoval na stroji přednášky z Dodatků, které tehdy nebyly obsaženy v základním spise. Pokládal za velmi potřebné, aby se každý čtenář včas seznámil se vším, co Abd-ru-shin napsal. Manžely Kotkovými opsané přednášky dostávali potom přátelé darem. Antonín Kotek byl ztělesněním aktivního mlčení. Kdo ho znal, ví, že nikdy nemluvil zbytečně. Mluvil vždy tak, aby současně pomohl, aby ukázal cestu. Jeho řeč byla budující. Tak pomáhal mnohdy i mlčky a druhý mohl přesto přesně vědět, co považuje pan Kotek za správné a co za nesprávné. Nemluvil o svárech mezi lidmi, o svárech stran a národů. Stál jako živý a zářící ale mlčenlivý ukazovatel cesty ke skutečnému míru a štěstí, v kraje světla a harmonie. Taktně, vážně a důstojně vedl druhé s sebou tam, kam toužil jeho duch: do domova lidských duchů ve světlých úrovních stvoření. Vědom si nesmírné ceny tohoto cíle a současně i toho, že cesta vzhůru vede pro každého jen vlastní jeho touhou po pravdě, dobru a kráse, nikdy ani v nejmenším neprojevil nějaké naléhání nebo přemlouvání, mluvilli o svém přesvědčení. Považuji za jisté, že to činil hlavně ze své veliké úcty k Bohu a jeho Slovu, které nechtěl zneuctít vnucováním. Proto byl často tak mlčenliv. Antonín Kotek viděl krásu všude kolem sebe. Nejen v přírodě, ale i v lidech. Krása povznášela jeho srdce k trvalému díku Tvůrci. V kráse přírody viděl ztělesněno úsilí bytostných sil vytvářet hmotné tvary co nejdokonaleji. A krásu v lidech? Tu viděl v dobrotě srdce, v něze žen, v odhodlanosti mužů, ve zbožnosti a pokoře, v čistých vztazích ušlechtilé lásky mezi mužem a ženou a v mnohém jiném. Měl rád prosté lidi. Proto mohl říci jako své vyznání: „ Příroda je krásná a lidi jsou dobří.“ Jeho dětsky čistý duch nemohl ani jinak než takto cítit. A proto budil důvěru, probouzel v lidech lásku, ohleduplnost, mír a vzájemné pochopení.
3
Takový byl Antonín Kotek! Neříkejme, že lidé jsou špatní, a jak to, že on to neviděl. On to viděl , ale přesto se tiše radoval z veškeré krásy, která jest a nedával se zdržovat temnými stíny. Vzpomínám si dobře i na jinou větu z rozhovoru. Byla to rada:“ jednat tak jako by temna nebylo.„ I tento výrok je v souladu s jeho nitrem, s jeho pohledem vzhůru. Proč očekávat od lidí vždy to nejhorší, proč myslet na nepěkné zjevy, proč mluvit o lidské zlobě? Na Antonínu Kotkovi se splnila Abd-ru-shinova slova z přednášky „Pohleď, co ti prospívá!“: „Stupňující se svítivost ducha vzniká opět očistěním a zjasněním duše, když ve chtění k dobrému usiluje vzhůru..... Zabýváte-li se výlučně a opravdově dobrem, následuje ostatní samo sebou." „Zralého či zjasnělého člověka možno velmi lehce poznat, neboť stojí ve Světle a míjí vše temné. Jeho druh šíří také mír.“ Když jsem se již zmínil o tom, jak Antonín Kotek spatřoval krásu v přírodě a v lidech, nelze nepřipomenout si současně i jeho zájem o umění. Zdá se, že na něho působily nejsilněji projevy výtvarné. Jeho rozhled a znalost i v tomto oboru byly široké. Mnohý zajímavý poznatek, mnohou vysvětlující poznámku, mnohé upozornění na to neb ono dílo slyšel i jsme z jeho úst. Nejen díla výtvarná, i krásná literatura a hudba budily odezvu v jeho nitru. Antonín Kotek uměl probouzet zájem o umění i u druhých. Šlo-li o knihu, ochotně ji půjčil. Tak si vzpomínám na spis J. B. Foerstra, jehož si velmi vážil, na knihu „Co život dal „, obsahující vzpomínky a úvahy velikého českého hudebního skladatele a náboženského myslitele. Půjčoval ji svým přátelům a upozorňoval na zvlášť významná místa. Nic, co vzešlo z citu a vede vzhůru, neušlo jeho zájmu. Že si své poznatky nenechával pro sebe, to dosvědčí všichni, kdo ho znali. Vzpomínám si na jeden rozhovor z prvních dnů po skončení druhé světové války. Bylo to po svržení atomových pum na dvě japonská města. Kdosi se ptal Antonína Kotka, co říká objevu nové energie. Jeho odpověď zněla asi takto: „Lidem jednou odpadne ta nejnamáhavější práce, například horníkům v dolech. Uhlí nahradí jiná energie. Má-li atomová energie takovou ničivou sílu, může lidem tím více pomáhat.“ Nemusím jistě zdůrazňovat, že tato odpovědnost v době, kdy se ještě všeobecně nemluvilo o mírovém využití atomové energie, byla pro nás postačující. Vzpomínka současně dokumentuje, jaký vztah měl Antonín Kotek k vědě a technice: mají mírnit lidské strasti a bolesti zde na zemi. Čili, jak říká Poselství, neslouží bezprostředně k duchovnímu vzestupu, ale prospívá při správném použití jen k ulehčení tělesného pobytu na této zemi. „ ( I, 118 ) Z vědeckého snažení bylo Antonínu Kotkovi nejbližší lékařství a přírodní vědy. V přírodě nacházel stále nové doklady, jak se všechno zachvívá v kráse a je účelné. Jeho zájem o lékařství pramenil z jeho pochopení pro lidskou bolest. Vážil si úsilí lékařů i těch, kdo bez vyššího vzdělání správně využívají přírodních zdrojů k pomoci nemocným. Ačkoliv si zřejmě vážil vědeckého poznávání, Antonín Kotek sám se nevěnoval žádné vědě, žádnou se hlouběji nezabýval. Lidí, kteří vědecky pracují, jest mnoho, on však patřil k těm nemnohým, o nichž starozákonní prorok slyšel a napsal známá slova: „Ale ti, kteříž jiné vyučují, skvíti se budou jako blesk oblohy, a kteříž k spravedlnost i přivozují mnohé, jako hvězdy na věčné věky.“ ( Daniel 12, 3) Aby umožnil pražským přátelům hlubší chápání Poselství Grálu, pokračoval Antonín Kotek ve středečních schůzkách ve svém bytě i tehdy, když po válce byly opět povoleny veřejné pobožnosti. Na těchto večerech pronášel své vlastní přednášky, navazující na slova známá z Poselství. Jedna taková schůzka se konala 14.prosince 1948 za účasti dvanácti posluchačů. Z přednášky jsem si učinil několik poznámek, které volně zpracované zde podávám. Téma přece bylo: zákon krásy. Antonín Kotek tak pokračoval ve výkladech o zákonech stvoření, které byly námětem i předcházejících večerů. O zákoně krásy slyšeli jsme asi toto: Bytostní poslušni tohoto Zákona, mohou vytvářet všechno jenom v krásných formách a ladností doprovázet všechnu svou činnost. Jako příklad může být koloběh vody v přírodě. Bytostným nestačí účelnost tohoto děje, ale chtějí tvořit a také tvoří vše v kráse o čemž se přesvědčujeme, pohlédneme-li na oblaka, nesoucí vláhu, nebo na krůpěje vody již spadlé, třpytící se na listech po dešti. Duha, vznikající na obloze lomem světla v nesčetných vodních krůpějích, jímá srdce nadpozemskou krásou. Voda spadlá při dešti stéká pak do potoků nebo vytváří podzemní prameny, které, objevivše se na povrchu zemském, udivují nás čistotou vody ať chladné či teplé. Ano krásné jsou i studánky, prameny, zřídla, i potoky, řeky a rybníky, i nesmírné moře. Řady básní v nesčetných jazycích světa byly o nich napsány, hudebními skladateli, snažili se lidé zpodobnit vodní živel, a přece to vše nemůže dokonale vystihnout jeho. 4
I zmrzlá voda hýří tvary přímo nádhernými. Vzpomeňme jen na sněhové vločky nebo na květy, které vznikají za mrazu na oknech z vodní páry. Když v zimě šlapeme po sněhu, ani si většinou neuvědomujeme pohádkovou krásu sněhových vloček. Přednášející mluvil dále o kráse v říši nerostů. V dobách, kdy se tvořila pevná země ze žhavých pohyblivých hmot působením mocných bytostných sil, připravovali zatím jiní bytostní místa, dutiny a žíly v hrubých horninách pro vznik krystalů a vzácných kovů. Nečinili to pro lidi, pro ukojení jejich ješitnosti a touhy po panování, nechtěli, aby pomocí zlata a drahých kamení zotročili lidé své bližní, nýbrž připravovali krásné krystaly a kovy jedině k tomu, aby jednou sloužily k uctívání Boha. Jen k tomu a k ničemu jinému nebyly určeny ony poklady zemských hlubin, vytvořené bytostnými v touze po kráse. I v hlubinách moře se setkáváme se zákonem krásy. Ryby a jiná zvířata tam žijící jsou vyzdobena jak tvarově tak barevně. Některá mají dokonce osvětlovací orgány, jimiž ozařují všechnu tu nádheru. O úrovních stvoření řekl učedník Antonín Kotek, že čím je úroveň výše ve stvoření, tím je i krásnější. Člověk, vyšlý z nevědomého duchovně bytostného, právě vnímáním krásy v hutném okolí hrubohmotnosti získává možnost vzestupu do vyšších, světlejších a krásnějších oblastí, až konečně do vědomého duchovně bytostného, do ráje, když se stal plně vědomým lidským duchem. Krásu máme proto projevovat ve všem svém jednání, i v každém svém pohybu. Máme plnit zákon krásy, když bytostní, jej již dávno jako samozřejmost plní. Z posledních měsíců pozemského života Antonína Kotka pochází i jeho proslov k sedmému výročí Pánova odchodu z hrubohmotnosti, pronesený při veřejné vzpomínkové pobožnosti 5. prosince 1948, v němž se říká mimo jiné: „Děkujeme Abd-ru-shinovi za jeho velkou lásku, že pro záchranu lidstva napsal své Poselství svatého Grálu. Hodnota této knihy nemůže být doceněna, neboť ten, kdo se ponořil se zájmen do jejich hloubek, pozná cenu života, jehož vysoký cíl není z tohoto světa a přece jen musí být zde poznán a prožit. Jak má být prožit, k tomu je Poselství celoživotním věrným pomocníkem a ukazovatelem. Proto by každý jednotlivec, každá instituce a každý stát měl i toto učení ušlechtilosti podporovati, neboť staví pevné základy soužití mezi jednotlivci vlastí země, trvalé a výstavbové, a může býti i nejpevnějším mostem mezi všemi národy světa. Prosíme v pokoře o sílu a milost, abychom svaté Poselství správně poznali a dle něho dovedl i také žíti, abychom věrně plnili své lidské poslání ke cti a chvále Boží.“ Pan Kotek pronesl pak několik životopisných dat a zmínil se o založení Osady Grálu na Vomperbergu, a pokračoval: „Češi a Slováci účastnili se vždy s radostí a samozřejmostí těchto společných prací na Vomperbergu. Děkujeme Abd-ru-shinovi za to, že také nás vedl ke skutečné lásce k bližním, k takové lásce, která se projevuje především činy. Abd-ru-shin usadil se v posledních letech svého života v Kipsdorfu poblíže našich hranic, kde 6. prosince roku 1941 zemřel na následky tělesného a duševního strádání, způsobeného mu nacisty. Pohřben byl v Biskupicích, tam kde se narodil. Kruh jeho putování po zemi byl předčasně uzavřen.
Tímto výňatkem z proslovu uzavírám skromnou řadu krátkých vzpomínek na našeho nezapomenutelného pana architekta Kotka. Zbývá již jenom zmínit se o jeho pobytu v Karlových Varech, kde došel cíle svého pozemského putování. Z těchto dnů pochází jedna napomenutí „Mějte rádi zvířata, Pán je měl také rád!“ I jeho odkaz „V pokoře a věrnosti sloužit Světlu!“ V Karlových Varech dne 15. června 1949 opustil hrubohmotnost, aby v jiné, změněné formě bytí pokračoval ve svém díle. Odešel věrný učedník Imanuelův, jehož si vážili a milovali všichni českoslovenští stoupenci Poselství Grálu pro jeho tichost, vážnost a pokoru před Tvůrcem. Jako duchovní vedoucí důvěřoval svým spolupracovníkům a všem povolaným, všech si vážil, a také důvěru sklízel. Svůj nejvyšší úkol zpečeťování, vykonával s láskou a v naprosté věrnosti Světlu. Odchodu Antonína Kotka bylo vzpomenuto na Vomperbergu při nedělní pobožnosti dne 19. června 1949. Pohřeb jeho tělesné schrány se konal v karlovarském krematoriu 20. června 1949. Pohřební úkon Grálu vykonal učedník Ferdinand Valík a přednášku „Řeč Páně“ ze Slova pravdy přečetl dr. Jan Vávra. Na pohřeb na rozloučení, které bylo vlastně děkovnou pobožností, sjeli se četní nositelé kříže Grálu z Československa. Přišli se rozloučit s učedníkem, jenž splnil svůj úkol, s učedníkem, který byl „prostředníkem mezi vyslancem Světla a pozemským lidstvem,“ který „šířil Slovo Boží, žil vzorně podle vůle Boží a pozemsky ji jako první uskutečňoval.“ (Abd-ru-shin: Plamen učedníků) 5
Při vzpomínce na Hoře spásy bylo o Antonínu Kotkovi řečeno: "Odešel v něm jeden z věrných, jehož odchodu želíme, neboť zástup dřívějších věrných a povolaných je vskutku slabý a malomyslný. On však jest věrný a koruna věčného života bude mu náležet.“ .................................................................................................... ................................................................... „Stále ještě nejsme schopni pochopit, že jedinou skutečnou páteří všeho našeho konání, má- li být mravné, je odpovědnost. Odpovědnost k něčemu vyššímu, než je má rodina, má země, můj podnik, můj prospěch. Odpovědnost k řádu bytí, do něhož se všechno naše konání nesmazatelně zapisuje a kde se teprve a jen spravedlivě zhodnocuje .“ Václav Havel v Kongresu USA 23. 2. 1990
6
