PAMĚTNÍ KNIHA VESNICE LIBŽE Založena r. 1840 Kniha obsahuje 367 stran Popsáno do strany 119
Staré osudy obce Libežské. Vesnici Libež nalézáme za starodávna spojenou s rozsáhlým panstvím Česko – Šternberským, neboť dal roku 1542. v nové desky zemské vložiti pan Jan Holický ze Šternberka, pán na Leštně a Šternberce dědictví své, panství Leštenské a Šternberské, kteréžto následující místo obsahovalo: Šternberk, zámek s pivovárem, městečkem, dvůr poplužný v Čejkovicích, Otryby dvůr a ves, v poddacím Kostelním, Tichonice ves, Janovice uhlířské městečko, Lhota ves, Divišov městečko, Lbosín, Slověnice, Libež, Lhota, Nemíž, Dubovka vesnice celé; a dvory Kmetcí s poplužím, a mlejníště pusté pod Libží, Střechov, Kácovec vesnice co v nich má, Vivomelice ves pustá, Mechňov s poddacím Kostelním, Šternov, Draňovice vesnice celé, v Čeřenicích, Vranicích, v Radonicích, co tu má, v Dolanech dvůr, Všechlapy co tu má, Vrabov ves pustá, Klisov ves pustá s dědinami, lukami, lesy, potoky, řekami Sázavou a Blanicí, rybníky … tak a v témž plném právě, v týchž mezech a hranicích, jak dědictví své po otci svém a předcích posloupně od několika set let, tak jak oni v pokojném požívání byli, a on Jan Holický ze Šternberka po nich ještě podnes jest, a to sobě a dědicům svým podle nového desk nařízení a vyzdvižení v tato registra vložiti a vepsati jest dal. (Kvatern com. Kde sobě sami kladou od 1542. – 52. tom. CCL. F. 13.) Z tohoto zápisu je vidět, že nejen Libež, ale i Lhota (tenkráte ves, nyní dvůr panský) a Nemíž od pradávných, nepovědomých časů v objemu k panství Šternberskému náležely. Když napotom ve švédské vojně se nalezaly ves Lhota spustla, od obyvatelů opuštěna byla, připojila vrchnost grunty pusté k panskému dvoru. Na štítě u stodoly Lhotské viděti jest podnes erb neb znak pánů ze Šternberka, totiž osmihranná hvězda.
Ona větev pánů Holických ze Šternberka, která nad panstvím Šternberským vládla, vymřela roku 1712. pánem Vácslavem Holickým ze Šternberka, který nezanechal žádného mužského potomka, jenom dceru, provdanou za hraběte Jece. Mezi tím byl k panství Šternberskému přikoupen také statek Třebešický. Tento statek Třebešický s Čeňovicemi a Březinou dostal se při dědičném dělení a porovnání roku 1739. paní Marii Barboře hraběnce z Rogendorfu, rozené hraběnce z Jecu; při té příležitosti byly k statku Třebešickému od panství Šternberského přidány a připojeny také dvůr Vysoká Lhota a vsi Libež, Nemíž a Slověnice, pode jménem statku Vysoko Lhotského. Roku 1752 – 30. června prodala konečně Maria Barbora hraběnka z Rogendorfu, rozená hraběnka z Jecu statek Třebešice i se Lhotou a Libží – Emauskému klášteru řádu benediktinského na Novém městě Pražském; a od tohoto roku 1752 až do roku 18501, tedy skoro po celé století zůstal nadjmenovaný klášter vrchností vesnice Libže; a ředitel statku Třebešického, na zámku Třebešickém sídlící, konal ve všech případnostech úřad nad obcí zdejší. Duchovní správa v obci Libežské. Duchovní správu v obci Libežské vedl od starodávna farář Radošovický, Libež náležela totiž do fary neb osady Radošovické, a odváděla tamnímu faráři následující peněžitý desátek:
1
Desky zemské kvat.388. Z. 12
Jan Zeman
18 tr 4 denáry
Jiří Čurda
18 tr 4 d
Jiří Chalupecký
4 tr 4
Pavel Mlynář
9 tr 2 d
Pavel Vojáků
18 tr 4
Kateřina Pánka
18 tr 4 d
Jiří Hromas
18 tr 4
Z gruntu Trojanova 18 tr 4 d
Mikuláš Havelka
18 tr 4
Jiří Kovář
4 tr 4
Matěj Mlynář
4 tr 4
Mladý Hromas
9 tr 2
úhrnem s flo 2 tr Mlýn Libežský náležel do fary Divišovské, a odváděl strich neb 6 korec žita tamnímu faráři. Ve švédské válce, která 30 let trvala, a celou naši vlast spustošila (trvala od r. 1628 až do 1648), tak že živnosti zůstaly bez hospodářů, pole a luka ležela ladem, tenkrát se arci nedostávalo ani duchovenstva, ani obživy pro něho od lidnatosti zchudlé a obřidlé: - proto zůstalo větší díl kostelů bez duchovních, a připojilo se k sousednímu faráři. To se stalo také s kostelem Radošovickým, který byl (asi od roku 1624) faráři, potom děkanovi Vlašimskému pod správu dán, a desátek tomuto duchovnímu odváděn. Tensamý pan děkan Vlašimský řídil i osadu farní Hrádeckou. Pročež také všecky křtiny, oddavky a úmrtí z toho věku v Matrikách vlašimských zaznamenány se nalézají. Libežstí pochovávali také proto těla svých zemřelých při chrámu Páně Radošovickém, a cesta z Libže k Radošovicům vedoucí jmenuje se podnes umrlčí cesta, že se tudy umrlci vozili. Teprv roku 1728. stala se v tom ohledu změna, neboť od toho roku 1728 počala se těla zemřelých pochovávati při chrámu Páně Hrádeckém, nepochybně proto že Libež k tomuto kostelu má bližší pohodlnější cestu, než do Radošovic. Za panování císaře Josefa, kdežto lidnatosti v Čechách opět přibývalo, pomyšleno na to, aby dávno osiřelí chrámové opět vlastními duchovními obsazeni byli, aby takto lid mohl bedlivěji ve víře vyučován býti, a příležitost k častějšímu a bedlivějšímu navštěvování služeb božích nabýti. Aby se tím nové břemeno na lid uvaliti nemuselo, utvořil se fond ze jmění a statků toho času od císaře Josefa Josefa zrušených klášterů, a z tohoto fondu náboženského byli všichni nově ustanovení duchovní správcové nadáni čili dotirováni. To se stalo také u nás, a roku 1784 byla osada Hrádecká, do níž nyní i Libež náležela, z osady Vlašimské vyloučena, a obdržela svého vlastního duchovního správce, neb jakž se tenkrát, a až do roku 1855 nazíval – lokalistu. Od roku 1855 nazívá se totiž farářem. Od toho roku 1784 vedly se také na Hrádku samostatné Matriky Narozených, Oddaných a Zemřelých. Nahoře uvedený desátek ale totiž 3sla 2 tr odvádí se podnes na děkanství Vlašimské. – Mlýn Libežský, č. 1 byl také r. 1829. z osady vyloučen, a do osady Hrádecké přivtělen, i s poviností odváděti faráři Hrádeckému (korec žita desátkem).
Kaple Nejsv. Trojice. Na začátku minulého století byl živ v Libži jistý nábožný muž, jménem Pavel Pěnkava, držitel mlýna Libežského č. 1. Muž tento vystavěl2 na návsí Libežském při veřejné silnici kapli Nejsvětější Trojice, opatřil ji všemi potřebami: kalichem, ornátem, misálem, i jinými ke mši sv. potřebnými věcmi, opatřil také od Velebné Konsistoře povolení k čtení v ní mše sv. na jisté dny, a vykázal 50 flo na správu její. Kalich ten nalézá se nyní při chrámu Páně Hrádeckém; ostatní věci jsou ale již sešlé, a nepotřebné. Také kaple během času sešla a potřebovala opravy nevyhnutelné. Vstupovalo se do ní jindy od cesty, a tato část byla dřevěná, jenom druhá část, nad níž se zvonička neb vížka nalezala byla zděná. Pročež byla ona dřevěná část ztržena, rozšířena a zvětšena, dveře s druhé strany vybořeny, nový oltář a nový obraz Nejsvětější Trojice zřízen, což se stalo roku 1839. Na obnovení toho se přispívalo následovně: Ze jmění kapelního
30 flo v.č.
Za prodané dvě lípy vedle kaple
17 flo 24 to.
Ze jmění obecního
20 flo
Občané přispěli
76 flo 2 t. úhrnem 143 flo 26 dn v.č.
Ve vížce visí zvon asi 50 liber těžký, okolo koruny běží tento nápis: „A. 1745 goßs mich (lil mně) J. L. Löhner.“ Okolo okrají dole: „Z náklady obce Libežské pod spravou vrozeného pana hejtmana Vaclava Jana Kimbra.“ U prostřed obraz svatého Jana Nepomuckého. O jmění kaple Libežské, které obnáší asi 240 flo v.č., vedou se každoročně účty ve zvláštní účetní knize, a bývají od důstojného vikariátního úřadu potvrzeny. Až do roku 1850 vedl ty účty úřad Třeběšický, na to po dvě leta tamní duchovní, až pak od 1. ledna 1859. Představený obce Libežské, jemuž od c.k. okresního úřadu odevzdány byly, ty účty vede. Při účetní knize nalezají se také: inventář, obligace, a jiné na zdejší kapli se vztahující listiny. Kaple Libežská Nejsvětější Trojice má na oltáři kámen oltářní s pozůstatky Svatých, a čítají se v ní také mše svaté, ačkoliv se neví, kdy jí toto povolení od důstojné Konsistoře bylo uděleno. 2
Roku 1792
Jedna tištěná kniha latinská svědčí, že se zde tenkrát, tedy již před rokem 1775, na den Nejsv. Trojice mše svatá čítala. Nyní se zde konají služby boží dvakrát do roka, a sice v druhý křížový den, kdežto se z Hrádků do Kaple též procesí vede, a v neděli oktávy božího Těla, kdežto se po skončené mši sv. zpívané slavný průvod po návsí ke čtyrem oltářům vede. Za tuto službu odměňuje obec Libežská zvláště faráře Hrádeckého dle obapolné dobrovolné úmluvy tím způsobem, že ani tento, ani ona pro budoucnost k žádné povinosti se neuvazují, ačkoliv očekávati lze, že obec tak krásné slavnosti a pobožnosti sobě vážné ji nikdy nezanedbá, a duchovní pastýř toto nahlížejíc a vida její ochotnost a horlivost, řád k rozmnožení cti a chvály boží přispěje. Škola Libežská. Vědecké umění dostávala mládež Libežská jindy ve škole Hrádecké, a nynější starší sousedé sami ještě školu na Hrádku navštěvovali. Mezi tím se občané Libežští ucházeli o to, aby ve vsi Libži vlastní škola založena byla, což se konečně s povolením slavného c.k. gubernia ode dne 15. července 1817, čísla 31,220 skutečně stalo. Prvním učitelem byl ustanoven od obce Libežské Jan Chleborád, který zde po devět let vyučoval mládež školní. Obec vykázala za školu bývalou pastoušku na návsi stojící, již jakž takž ve školu upravila; i zavázala se stavení v dobrém stavu udržovat. Mimo to uvázala se obec učitelovi odvádět: na stříbře na hotových penězích
12 flo
v přírodninách: 4 miry polí po 1 flo
4–
12 měr žita po po 45 dn
9–
3 míry ječmene po 40 to
2–
6 momdel slámy po 15 to
1-30
3 venty sena – 15 to
– 75
3 venty otavy – 15 to
– 45
vzdělávání polí zdarma po 40 to
2-40
1 krávu pást zdarma
2–
1 sáh měkého dříví pro obydlí učitele
1-10 činí 36 flo
Pro školu dávala obec 7 sáhů dříví. Učitel Jan Chleborád dostal se roku 1826 na školu do Zdebuzevsi, a na jeho místo byl dosazen Prokop Starý, který zde na souchotiny zemřel dne 3. srpna 1840, stár 40 let, a byl při kostele na Hrádku pohřben. Po smrti Starého nastoupil učitelství v Libži František Moravec, zrozený roku 1807 ve vsi Všechlapech, vzdělal se na škole Divišovské u učitele tamějšího Vinaře. Za něho přiškolena byla roku 1844 k Libži ves Lhota vysoká, jejíž mládež již dříve školu Libežskou navštěvovala, nyní úředně. Františkovi Moravci vyměřena byla od vysokého zemského úřadu od 28. dubna 1848. čsh 16.126 následující saso: stříbra Již dříve satirované příjmy
101 fl. 33 to
14 – 1. nové příspěvky: 7 měr polí po 2 fl. 2. na hotově z obecní kasy 20 – 3. koledy z 50 domů 3 to 60, (Hrádeckému učiteli zůstane z toho 3 to vid. čísla ), tedy po 4 ½ to 1-30 4. Školní plat po Hrádeckém učiteli Bubeníkovi jemu připadlý jakož i onen plat od obce Lhoty sem přiškolené, tedy obnáší příjem: 142 flo 40 ½ to Posnopné a 3 to šainů koledy měl táhnout učitel Hrádecký pohni Libež k Hrádku přitažena zůstane. Což jest oznámeno od školního dozorství okresu Bystřického dnem 21. Srpna 1848. Školáků bylo v Libži zrozených
43
Pražských nalezenců
13
Ze Lhoty vysoké
12 úhrnem 68
Školní stavení3 v Libži bylo ale velmi nedostatečné ohledně prostory, i polohy. Tehdejší správce duchovní p. Václav Fičínský popisuje je dne 6. prosince 1841 ve své správě k vysoce důstojné Konsistoři takto: Škola stojí v místě vlhkém, nezdravém, přede vchodem nalézá se hnůj z chléva vykydaný, v jámě zdržuje se hnojovka. Z chléva vedou dvéře do síně naproti dveřím do školní světnice a i v síni samé jsou chlívce pro husy a kůrník pro slepice, což působí nezdravý puch. Ve světnici školní samé nalézá se jáma na brambory, v níž se i vdova při vlhkém počasí shromažďuje a hnije. Světnice co do prostranosti daleko nestačí pro 68 školních dítek; jest ouzká, nízká, temná, lavice úzké, nepohodlné4, již při komisí, která dítky ze Lhoty k Libži přiškolovala, zavázali se občané Libežští, že se postarají o to, aby škola přiměřeně rozšířena a upravena byla. Nicméně odkládáno se skutkem od roku k roku. Počalo se od zadního konce, nejprve vystavena kůlna čili mlátek, dále chlév až konečně došlo na obydlí a školní síň. Sousedé Libežští povini5 byli vykonávati své vrchnosti Třeběšické následující potažní i ruční robotu číslo
vlastnosti
1 2 3
statek mlýn
Robota potažní, ruční dní: dní:
Poznámka:
NEDOPSÁNO! Smrtí zastižena ruka pisatele neznámého upustila brkové péro, jejž po celých osmdesáte roků nikdo nezdvihl, by dále paměti obce Libežské zaznamenával. Osmdesát let! Co příhod zapomenutých, co dějů radostných i smutných, jež ušly lidské paměti… Přešla léta, změnily se časy, změnili se i lidé. Nové doby, nové generace zavládly v Libži. 3
Stará škola cit. d. 5 Robota potažní i ruční 4
Rok 1914 Rok 1914 přinesl do naší obce mnoho smutku a žalu. Dne 20. července vypukla válka, válka světová, hrozná. Následkem vražedného útoku na následníka trůnu a jeho choť v Sarajevě a jiných ještě důsledků (jako ovládnutí Evropy němci), došlo k válečnému konfliktu se Srbskem. Vládou Rakouskou byla předložena dne 23. srpna 1914 Srbsku lhůta s přesně vyměřenou lhůtou 48 hodinovou k odpovědi. Odpověď uspokojující prý nedošla a tu císař nařídil dne 26. července částečnou a 5 dní nato všeobecnou mobilisaci vojska. Když rakouskouherský vyslanec opustil Bělehrad a srbskému vyslanci ve Vídni doručeny pasy, došlo k formálnímu vypovězení války Rakousko Uherské – Srbsku dne 28. července 1914. Napadeného Srbska ujalo se Rusko, na pomoc Rakousku šlo Německo. Německo nařídilo Rusku, by do 12 hodin zastaveny byly válečné přípravy, jinak že vyhlásí všeobecnou mobilisaci, což se i stalo a Německo vypovědělo 2. srpna 1914 Rusku válku. Francie svolala též svoje vojska, Německo vtrhlo do Lucemburku a vyhlásilo dne 3. srpna válku Francii. Belgie nepovolila průchod německým vojskům svým územím a proto nastal válečný stav mezi těmito státy též dne 3. srpna 1914. Odvolávajíc se na porušení neutrality Belgie Německem, vypovídá Anglie válku Německu dne 4. srpna 1914. Den na to nastal válečný stav mezi Rakousko-Uherskem a Ruskem. Po bok Srbsku postavila se Černá Hora a vypověděla dne 7. Srpna Rakousku-Uhersku a dne 13. srpna Německu boj. Francie vypověděla válku Rakousku – Uhersku dne 12. a Anglie dne 13. srpna. Na sklonku měsíce srpna učinilo totéž Japonsko. Počátkem listopadu vypovědělo válku Turecko Rusku, Francii a Anglii. Konečně dne 23. května 1915 vypovídá válku Itálie a staví se po bok Francii. Tak vznikla a rozšířila se válka, která vzhledem k ohromné rozloze bojišť na pevnině a mořích, vším právem nazvána byla světová. Nejmohutnější zápasy odehrávaly se na východní frontě. Štěstí přálo každému chvíli. Na počátku podařilo se ruskému vojsku zaraziti postup Rakušanů a
Němců. Zaplavili Halič až po řeku Dunajec a vnikli přes Karpaty až do Uher. Celou tuhou zimu bojovalo se v Karpatech. Zradou v ruské frontě podařilo se Německu a Rakousku dobýt zpět Přemyslu, Krakova a skoro celé Haliče a celá fronta se převalila po dobytí Varšavy na ruské území. Mnoho vojska zahynulo při bojích se Srby neb se jich veliká část utopila při ústupu v řece Drině. Malý národ srbský hrdinně bojoval a chránil svoji vlast. I na frontě jižní přálo štěstí střídavě oběma státům. Čeští vojáci přebíhali k nepříteli, neb nechtěli vésti nespravedlivý boj, zvláště proti Slovanským kmenům. Z nich se utvořily pluky legionářské, které bojovaly na všech bojištích jako lvi a zapsaly se tak do dějin všech národů a bude na ně vždy s nadšením vzpomínáno. Z naší obce byli povoláni tito občané: Jiří Novotný, Rudolf Lukáš, Ant. Špaček, Ant. Randáček, A. Pokorný, Frant. Sátra, J. Stejskal, Frant. Tauffman, Václav Hýna, Karel Hýna, Frant. Hýla, Frant. Košata, Jan Macháček, Frant. Pěkný, Čeněk Pěnkava, Ant. Jíša, Václav Jíša, Emanuel Moravec, Frant. Kakos, Jos. Kňakal, J. Antoš, Čeněk Jeřábek, Petr Hynek, Josef Havelka, Josef Tomek, Jan Chvojka, Frant. Holub, Jos. Holub, K. Klokočník, Fr. Kurfürst, Sylv. Neuman, Jos. Polesný, Ant. Polesný, Jos. Paluska, Jos. Horálek, Václav Horálek, Robert Veselý, Jos. Vacek, Jan Skramlík, Jan Voříšek, Josef Voříšek, Frant. Kufler, Jos. Kněžík, Josef Vodolan, Jan Vodolan, Frant. Ševčík, J. Kouba, Fr. Kudrna, J. Martínek, V. Burda, Frant. Burda Padli: J. Vacek, Frant. Kakos, Ant. Antoš, Čeněk Pěnkava, Frant. Kurfürst, Jan Vodolan. Raněni: Syl. Neuman, Jos. Paluska, Ant. Polesný, Jos. Kněžík, R. R. Lukáš, Jos. a Václ. Horálkové a Frant. Šimáček V zajetí jsou:
Srbsko:
R. Veselý, V. Jíša
Rusko:
A. Špaček, E. Moravec, K. Klokočník, Fr. Taufman, J. Voříšek, J. Holub, a Fr. Ševčík (těžce raněn)
V roce 1916 trvá válka dále a vyžaduje stále nové a nové oběti. V tomto roce přistoupilo k Rakousku-Uhersku Bulharsko, Rumunsko však vypovědělo Rakousku-Uhersku a Německu válku.
Při opětovných odvodech odvedeni z naší obce: Ant. Babka, Frant. Pěnkava, 18letý Frant. Veselý, Jan Ševčík, Oldřich Schneider, J. Měchura, Ant. Holub. Dále Bedřich Moravec, Josef Šusta, Josef Mantner. V listopadu 1916 zemřel císař Rakousko – uherský. Vlády ujal se ihned Karel I. Ani v roce 1917 nebyla válka skončena. Na všech stranách jevil se nedostatek potravin, šatstva a j. Státy Americké, Japonsko, Čína a jiné menší státy vypověděly Rakousku-Uhersku a Německu válku. V tomto roce odvedeni další občané: Petr Polesný, Josef Šusta, Frant. Zvánovec a Jos. Tyrner. V Rusku vypuklo povstání, car sesazen a celá rodina carská vyvražděna. 9. února 1918 uzavřelo Rakousko – Německo mír s Ukrajinou. Jednotlivé strany v Rusku bojují mezi sebou. Vláda odpovědná není žádná. Drahota u nás dostoupila nevídané výše. Tak např. kůň za 8 a 10 tisíc korun, kráva 2000–4000 korun, vepř – 3750 K. sele – 400-600 K. husa 70-90 K slepice 20-30 K koza – 600 K kůzle – 60 K 1 kg másla – 70 K 1 u tvarohu – 8 K 1 vejce – 1 K 1 pár botek 300 K 1 metr papírové látky 50-70 K kartáč na podlahu 10 K. Některé produkty jako mouka, cukr, mýdlo nebyly vůbec k dostání a když někdo prodal, peníze nechtěl. Dávalo se za tyto věci zlato, šatstvo a pod.
V roce 1918 vlast naše svobodna. Tak dlouho náš národ byl rdoušen, ubíjen, ale nezanikl. Všemi mocnostmi uznán náš nový stát „republika Československá“. Naši legionáři vrací se do nové vlasti, nadšeně národem vítáni. Práce nadlidská T. G. Masaryka, Ed. Beneše, M. R. Štefanika v dějinách světových nemá následovníka. Národní výbor (nově zvolený) vydal proklamaci k národu, ve kterém oznamuje, že náš stát vstoupil do řady samostatných kulturních států světových, nezapomínejte národní kázně, celý svět sleduje naše kroky, zachovejte štít čistý, jako ho zachovalo národní vojsko-legionáři, jste občané nového státu se všemi právy, ale také se všemi povinnostmi. Naši osvoboditelé T. G. Masaryk, Wilson a j., nesmějí býti zklamáni ve svém přesvědčení, že dobyli svobody lidu, který dovede sám vládnouti. Šetříc všichni svobody osobní i majetkové, budiž Vám vše svato. Provolání končí slovy: Podrobte se bezvýhradně rozkazu národního výboru! V Praze dne 28. října 1918. Podepsáni: Dr. Frant. Soukup, Jiří Stříbrný, Ant. Švehla, JUDr. Alois Rašín a Dr. Šrobár. Prvním presidentem jednomyslně zvolen T. G. Masaryk, hlavní osvoboditel naší vlasti. Při dalším odvodě odvedeni a narukovali: Ant. Havelka, Frant. Havelka, Voj. Havelka, Jan Havelka, Fr. Kořínek, Ant. Košata. Jak vidmo, ubylo z naší malé vesničky mnoho otců a synů a tím také ubylo mnoho pracovních sil. Práci tu muselo zastati mnoho žen a dětí. Zde končí zápisy předešlého matrikáře řídícího učitele V. Karbulky, který byl přeložen v létě 1937 na školu do Pravonína. V srpnu roku 1937 přebírá vedení pamětní knihy Stan. Jeřábek, rolník čp. 17 v Libži, nar. 23. srpna 1903. Jelikož není v pamětní knize psáno ničeho od doby převratu tj. od roku 1918, musím alespoň částečně vypsati dějiny obce Libže až do tohoto času. Po památném nám Čechům 28. říjnu 1918, kdy nový náš stát „Československá republika“, vešel v život, pomalu se život v naší obci vrátil do starých kolejí. Ovšem, že poměry tyto byly zcela jiné než před světovou válkou, před rokem 1914. Předně změnily se cenové poměry ve všem tak, že cena všech potřeb, výrobků, pracovních sil, nemovitostí a vůbec všeho stoupla nejméně 10 ti
násobně proti létům předválečným. Též život obyvatel se mnoho změnil, ve všech směrech. Po válce světové (1914 až 1918) se začínají naši lidé oblékati podle obyvatelů měst. Nikdy dříve nebylo viděti ve vesnicích tolik parády, jak u žen, tak i u mužů. Není však tomu se co diviti, protože mezi lidem proti dřívějšku jest mnoho peněz. Dříve dostal hospodář i dělník za vše mnohem méně peněz než dnes, tj. v letech 1918-1930. Cena před válkou as 280 Kor. rak. 240 80 3 2,40 3 13 11 10 4
Cena po válce 2500 – 5000 Kč 2500 – 3500 750 50 36 20 280 250 180 25
8
100
0,80
25
0,40 ženě denně kočí u koní měl platu 12 měsíčně služka měsíčně 8 šaty do práce 10 šaty sváteční 36 boty sváteční 9 Houska 0,4 1 l piva 0,24 maso hovězí kg 1,40 maso vepřové kg 2 chleba kg 0,20 mouka pšeničná 0,24
15
Kůň Kráva Vepř Husa vejce kopa máslo kg pšenice q žito q oves q Brambory od práce se platilo: od páru koní denně od práce ruční: muži denně
180 140 200 500 120 0,25 2,50 12 16 2,20 3,60
Obyvatelstvo v obci naší poměrně ubývá, ačkoliv přibylo dosti nových domků, což dlužno přičísti tomu, že rodiny s více dětmi budou pomalu vzácné. Dříve bylo mnoho rodin, kde bylo 6 i více dětí, dnes však jsou ponejvíce 1 neb 2. Druhá příčina vězí v tom, že každý hoch se jde učit nějaké řemeslo, neb studuje, dívky také tak a proto je po našich vesnicích nedostatek čeledi. Polní hospodářství se provozuje proti dříve mnohem intensivněji. Lépe se půda obdělává, hospodáři mají více strojů. Před rokem 1914 měl každý hospodář obyčejné ruchadlo, brány, rádlo a nic víc. Secí stroje byly v obci dva. Dnes jest zde mnoho secích strojů, několik benzinových mlátiček čistících, žací stroj, skorem každý má víceradličný pluh (dvoják neb troják), pluhy nové celoželezné konstrukce a různé nářadí, které dříve nebývalo. Ve dvou číslech jsou ve stájích samočinná napajedla. Práce polní se vykonávají mnohem rychleji než dříve pomocí těchto strojů a také tím, že většina hospodářů, kteří mají přes 25 korců půdy, používá ku práci koní. Volský potah takřka vymizel. Domkáři obdělávají pole potahem kravským. Dobytka hovězího se chová proti dřívějšku mnohem více i vepřového, takže se pole hodně hnojí a též se kupuje mnoho hnojiv umělých, takže se mnohem více sklízí. Z plodin pěstuje se žito, oves, pšenice méně a ječmen v cela malém měřítku. Pak brambory, řepa krmná, mák, zelí. Po žních se do strnisek sejí podzimní směsky jako hořčice s hrachem, peluškou, v poslední době dříve zde neznámý čirok. Z drobného zvířectva pěstují se zde hodně husy, králíci, slepice a menší hospodáři chovají kozy. Obec Libežská čítá 70 popisných čísel k čemuž patří velkostatek Vysoká Lhota, myslivna v Senkách a hájovna tamtéž a samota Úlehle, kde jsou 3 čísla. Stavby jsou již dnes skorem všechny zděné, střechy kryté taškami cementovými a hliněnými, v posledním čase se domky pokrývají eternitem. Dřevěných domků krytých šindelem nebo došky jest již málo. Obytné místnosti se staví proti dříve prostorné, vysoké s velkými okny. Hospodářství jsou v obci skorem všechny menší. Kolem let 1895 zde bylo několik velkých statků a chalup, které však byly od záložen rozprodány. Čí vinou to bylo zda špatné poměry nebo špatné hospodaření tehdejších majitelů, není možno dnes určit. Dle vyprávění starých pamětníků, tehdy sedláci špatně
hospodařili, málo pak sklízeli, a když se jeden ze záložny vypůjčil peníze, druzí za něj ručili a tak přišli o majetky všichni. Do dnešní doby udržel se jen statek Tomků čp 13 (asi 85 kor. půdy), a mlýn Veselů čp 1, který však r. 1937 dosavadní majitel L. Veselý prodal novému mlynáři Frant. Frýbovi jen však s polmi okolo mlýna. V obci jsou usedlosti tak kolem 35 korců polí, počtem as 13, ostatní jsou domkáři, kteří vlastní kolem 12 korců polí. Roku 1921 byla provedena pozemková reforma. Velkostatek Vysoká Lhota přišel do záboru, protože však pole od velkostatku se nehodí pro Libežské občany k vůli špatné cestě (do kopce a přes řeku Chotýšanku, která v čase větších dešťů se rozvodní) bylo rozděleno jen málo pozemků zájemcům. Příděly polí obdrželi jedině sousedi bydlící za řekou Chotýšankou a to: Jan Ševčík, čp. 36. obdržel větší část polí, za které však dal výměnou své pozemky, které měl na Libežské straně. Menší kusy polí při parcelaci koupili V. Hýna čp. 5. a Frant. Hýla čp. 55. Kromě toho obdrželi z přídělu naší občané, v počtu asi 8 každý kousek louky a sice čtyři na Malých Losech a čtyři v zahradách. Ohňů bylo v Libži za poslední 20tiletí několik. Tak vyhořel chudobinec, který jest majetkem obce Libežské a s ním zároveň Josefa Šusty čp. ... stavení. Pak vyhořeli po několika létech za sebou: Kar. Hýna čp. ..., Velkostatku Vys. Lhota stáje, které dříve bývaly ovčínem. Bedřich Moravec čp. ..., Jos. Kulík čp. 63 a Antonín Němec čp. 18. Všechna stavení vyhořelá byla vždy v krátkém čase znovu postavena. Přistavěno zde bylo mnoho usedlostí a sice těchto majitelů: Jan Beneš čp. 4, Anežka Palusková čp. ..., Petr Hynek čp. ..., Frant. Vodolán stodolu, Petr Polesný čp. ..., Alois Bárta čp. ..., Bareš Frant. čp. ..., Tomek Jos. čp. 13 stáj, Klokočník Kar. čp. 15, Jeřábek Stan. čp. 17, Josef Moravec čp. ... a Frant. Horáček hostinec čp. ..., který dříve měl Jos. Mantner poslední žid v obci. Ten po prodeji hostince odstěhoval se do Peček. Jan Pěnkava hostinský čp. ... přestavěl stodolu. Nově postavené domky, kde dříve vůbec stavení nebylo, mají sousedé: Holub Frant. čp. ..., Chvojka Jan čp. ..., K. Klokočník čp. ..., Pečenka Frant. čp. ..., Moravec Jan čp. ..., Voříšek Jan čp. ..., Řezník Václav čp. ... vilku.
V obci jsou dva hostince a sice: Jana Pěnkavy čp. ... a Frant. Horáčka čp. ..., dva obchody a to: Ant. Moravce čp. ... a Anežky Škramlíkové čp. .... Truhlář Jan Voříšek čp. 68, který má domek i s hospodářství za mostem přes řeku Blanici. Mlýn Frant. Frýby čp. 1. Jiných živností zde není. Dříve zde bylo dosti obuvníků, kteří měli práci jak pro zdejší občany, tak pro obuvnické továrny ve Vlašimi. Dnes se kupuje však všechna obuv ve městech v Baťových prodejnách. Obec Libež patří od roku 1936 k okresu Vlašimskému, dříve byl to politický okres Benešovský. Cesty u obce naší proti dřívějšku jsou široké, upravené až na to, že když prší, jsou blátivé. V roce 1922 byla udělána planýrka silnice z Vlašimi do Libže, na kterou obec naše musela doplatiti asi 70 000 Kč. Bohužel však do dnešní doby není silnice vyštětěna kamenem, takže když jsou deště, jest samé bláto a není možno se do Vlašimi dostat. Za vsí ke Všechlapům přes řeku Blanici jest dřevěný most, který v roce 1937 byl shnilý tak, že se musil uzavříti. Most ten dělával vždy okres i opravoval, ale nýni když občané chtěli jezdit přes most, musila obec Libežská koupiti 5 železných nosičů (travers), za které zaplatila 10 000 Kč. Práci dal Okres Vlašimský. Nový most byl postaven na jaře roku 1938. Roku 1929 půjčila obec Libežská Vlašimskému okresu asi 100 m3 kamene, který měla připraven na vyštětění silnice. Okres Vlašimský kámen odvezl na stavbu silnice od Vlašimi ku Ctiboři a když byl okres Vlašimský po té spojen s Benešovským, nechtěl se k vrácení kamene nikdo hlásit a obec nedostala nic. Postupem času se zase hospodářské poměry změnily. Jak se po světové válce dobře dařilo zemědělcům i dělníkům, kteří jezdili ponejvíce do Prahy na práci, kde se mnoho stavělo, tak přišel rok 1929, od kteréhož roku se začaly poměry zhoršovati ve všech oborech, jak v hospodářství, tak i v průmyslu. Ceny obilí klesaly rok od roku. V roce 1934 byly tyto ceny: Pšenice za 1 g 85 až 90 Kč
Oves za 1 q 50 až 55 Kč Ječmen za 1 q 55 až 60 Kč Brambory za 1 q 10 až 15 Kč Máslo 1 kg za 10 až 13 Kč Vejce 1 kopa za 15 až 18 Kč Průmyslové výrobky se však prodávaly stále stejně, některé ještě dráže. Tak cukr, který byl za 5 Kč, prodává se za 6 Kč. Secí stroj, který byl za 2000 Kč, jest za 3200 Kč, stejně i ostatní věci. Dobytek klesl také v ceně. Za 300 Kč se prodala pěkný kráva i s teletem. Vepři na zabití 1 kg živé váhy za 4 Kč. Domkáři zdejší, kteří dříve chodili do práce do Vlašimi i do Prahy na stavby, nemohli práci nikde dostati, neboť nezaměstnanost byla veliká v celém státě. Mnoho sousedů, kteří podnikli nějaké investice, stavbu, koupě polí, strojů a podobně, se zadlužilo, že byla obava, že poměry se vrátí jako před rokem 1900, kdy mnohým hospodářům z jejich majetků nezbylo ničeho. Teprve v roce 1935 počíná se zase vše obracet k lepšímu. Pro zemědělce byl státem zaveden obilní monopol, jímž byly stanovené pevné ceny za obilí, čímž odpadla spekulace obchodníků s obilím, kteří po žních levně od hospodářů nakoupili a po jaru draho prodávali. Ceny za obilí v roce 1935 byly takové: Pšenice 1 q dle jakosti 155 – 160 Kč Žito 1 q dle jakosti 125 – 130 Kč Oves 1 q dle jakosti 100 – 110 Kč Ječmen 1 q dle jakosti 110 – 120 Kč Uvedené ceny platí po žních, pak za každý další měsíc jsou příplatky na 1 g 1 Kč až 1,50 Kč dle druhu obilí. Dobytek zase stoupl v ceně, takže se zase lépe hospodařilo. Domkáři zdejší dostali zase práci (jako zedníci, tesaři, nádeníci) při stavbě továrny na střelivo ve Vlašimi, která se stavěla v letech 1935-1936. Výdělky zedníků a tesařů týdně činí kolem 200 Kč, přidavačů kolem 150 Kč
týdně. I při stavbách domů ve Vlašimi, kde se následkem postavení veliké továrny hodně stavělo, měli zdejší dělníci hodně zaměstnání. Obyvatelé obce Libže jsou skorem všichni příslušníci církve římsko-katolické. Obec patří k faře Hrádecké, kamž patří i okolní vesnice Ctiboř, nemíž, Petříny a Kladruby. Faru Hrádeckou spravoval, pokud paměť sahá, farář Vlasák známý spisovatel, rodák Vlašimský, po něm vikář Frant. Kamarýt, farář Frant. Böhm a děkan Jaroslav Hrabačka, který se nejvíce přičinil o opravy kostela Hrádeckého. Tento posledně jmenovaný se odstěhoval v roce 1934 a od té doby jest fara Hrádecká bez kněze. Do kostela sloužit mši sv. vždy jen v neděli dojížděl farář z Domašína, pak z Radošovic a nýni spravuje farnost děkan Vlašimský. Škola Libežská jest dvoutřídní. Jest umístěna ve dvou budovách. První třída jest v původní škole na návsi a druhá třída byla ve statku Vojtově, nyní hostinci Jana Pěnkavy asi do r. 1907. Pak koupila obec statek Zemanů čp. 2 se zahradou a upravila jej na školu. V domě jest třída a byt pro učitele a 2 místnosti, kde bydlí staří obecní příslušníci. Ovšem pro dnešní dobu jsou obě dvě školy proti školám v jiných obcích špatné. Nízké, málo prostorné a dosti vlhké.
1939 Z výnosu mšano ze dne 21. 10. 1940 č. j. 129.247 byla obecní kronika obce Libže uzavřena dne 7. listopadu 1940. Pokračování v II. Díle B Z Theinig Kronikář
Jeřábek Stan.starosta
II.díl Přebírám vedení obecní kroniky, která byla 7. listopadu 1940 zastavena. Chci nejprve doplniti to, co do současné doby chybí, totiž dobu okupace, osvobození a události po něm. Pak chci přesně a pravdivě zachycovat jednotlivé události v naší obci, aby si potomstvo mohlo učiniti správnou představu o vývoji naší obce. V prosinci 1952 Jaroslav Hýla, kronikář Září 1938 – molibizace! Národ se připravil k obraně státu. Tím tíživěji potom dolehla zpráva o vydání pohraničí Němcům. Československá armáda byla demobilizována a její příslušníci se vraceli domů. V životě státu nastaly veliké změny. Ze země české a moravské byl vytvořen „Protektorát Čechy a Morava“. Území státu zmenšeno o pohraničí. Náš vlašimský okres byl s benešovským sloučen v jeden – Benešovský. Zřízení protektorátu, vpád německé armády a obsazení našeho území působilo tíživě na mysl a na národnostní cit lidu. Český národ nenáviděl okupanty, a kde mohl, tak jim škodil. Přece však byli lidé, kteří za jidášsky peníz zrazovali své sousedy a udávali je gestapu. Tak bylo i v naší vesnici: v libežském chudobinci bydlela rodina Koubova. Za jejich dcerou chodil čeledín od Tomků, Václav Polesný. Koubovi jej navedli, aby žádal velikou mzdu. Tomkovi, kteří jej živili i oblékali, mu takovou mzdu nedali. Rozhodl tak i soud, která tím vznikl. Polesný vyzradil Koubovým, že se u Tomků scházeli lidé poslouchat cizinu. Ti to řekli Ježkovi, konfidentu gestapa, který měl v libežském katastru spachtován rybolov. Ježek vše udal a za několik dnů odvážela gestapácká auta mnoho libežských občanů do vězení. Byl zatčen i čeledín Polesný. Byli to tito občané: František Tomek otec, František Tomek syn, Marie Tomková – čp. 12. Alois Novák starší, Alois Novák mladší, Anna Nováková – čp. 47. Josef Kulík, čp. 63, Stanislav Jeřábek 17. Jan Ševčík čp. 36. Alois Hudec čp. 59. František Pečenka čp. 69, Ana Pečenková. Marie Fojtíková čp. 69. Jan Hýla čp. 55. Petr Polesný čp. 8. Ze Slověnic Josef Měchura čp. ... a z Vlašimi Jan Kněžík
čp. ..., kteří namontovali krátké vlny do radia. Dále Václav Svoboda čp. 20, Antonín Němec čp. 18, Jan Macháček čp. 23, Jaroslav Vodolán čp. 49. Celá rodina Tomkova i čeledín Polesný, Kněžík, Měchura, všichni byli popraveni. Ostatní odsouzeni na několik let a po skončení války se vrátili až na mladšího Nováka a Jana Hýlu, kteří zahynuli při náletě v Drážďanech. Novák starší zemřel zanedlouho po návratu. Tak i naše obec přinesla mnoho obětí na oltář vlasti. Zatím smutný život plynul dále, žilo se jen den ke dni. Vesnice byla tichá, smutná, nikde nezazněl křik mládeže. Děti musely doma pomáhat, poněvadž tátova pomocná ruka chyběla. Do takovéhoto života přišly zprávy o Lidicích a Ležácích, které ještě více poděsili zbičovanou mysl lidí. Usedlosti všech zavřených byly zabrány a teprve po rozsudku vráceny, mimo usedlost Tomkovu, na které hospodařil Mařík ze Spolí přistěhovaný a usedlost Vodolánovu, na kterouž se dostal jakýsi Sochůrek. Z naší obce museli tito občané do Německa na práci: František Malenský čp. 45, Vojta Jan čp. 57, Macháček František čp. 23, Chvojka Jan čp. 65, Zeman Rudolf čp. 33, Hýna Karel čp. 5, Balík Josef čp. 72, Kněžík František čp. 3, Holub František čp. 66, Hromas Jan čp. 26 (zůstal nezvěstný), Frauenterka Václav čp. 17, Beneš Václav čp. 4, Pěkný Václav čp. 30. Mezi sousedy byly zapomenuty všechny sváry. Všichni si vzájemně pomáhali. Sbíralo se staré železo, barevné kovy a starý papír i hadry – na válečné účely. Došlo i na zvony. I libežský se musel odevzdat. Sousedé si naň ještě zazvonili, ti starší si i zaplakali, všem bylo teskno. Ale jejich smutek kvůli zvonku netrval dlouho, neboť byl vrácen, protože jej nemohli rozlít. Jakmile se rozsvítilo, hned se musilo zatemnit. Se světlem venku se nesmělo chodit. Na půdě musily být sáčky s pískem a nádoby s vodou, pro případ požáru. Přes tyto opatření chodily kontroly.
Ceny ve II. světové válce Úřední cena Žito 1 q 120 K Pšenice 1 q 160 K Brambory 1 q 40 K Vejce 1 kus 1,50 K Mléko 1 l 3K 1 kg vepř. masa 25 K 1 kg hov. masa 20 K Kráva 2 000 K Kůň se prodal až za 35 000 K Sele 10 kg 450 K Máslo 20 K Mouka hrubá 3K Husa hladová 700 K Husa krmená 4000 K
Černý trh až 500 K až 1 500 K až 250 K až 10 K až 20 K až 300 K až 150 K 10 000 K 1 000 K až 200 K 40 K
Na začátku okupace byl zaveden lístkový systém. Ve městech lidé dostávali lístky na všechno. Zemědělci nedostávali lístky na chléb, housky. Když si někdo zabil prase, nedostal lístky na maso tak dlouho, na jak dlouho bylo odhadnuto, že mu maso z prasete vydrží. Rovněž tak byly zavedeny šatenky. Někteří lidé na venkově prodávali lístky na maso do měst, protože je nepotřebovali. Byli však i takoví lidé, že to dělali kvůli penězům a děti doma trpěly podvýživou, protože takoví rodiče prodali i maso, vejce, máslo a podobně. Zemědělci museli odvádět obilí – podle výměry – dobytek hovězí, vepři, vejce, mléko a ze zabíjaček sádlo. K rolníkům přicházely často kontroly. Brzo každý, kdo měl více obilí, jej schovával. Schovávaly se i slepice, husy, mléko a sádlo. Lidé si vymýšleli různé skrýše: Jednou, když si děti hrály za vsí, našli v kanále pod cestou máselnici. Obilí se vysypalo v plívni na zem a přiházelo se slamou. Byly dvojité stěny, do kterých se také dost vešlo.
Za války měla libežská škola dvě třídy. První byla ve škole dolejší a druhá ve škole nahoře. První třídu (I. a II. oddělení) učila učitelka Kunstová. Druhou třídu (III. a IV. oddělení) učila učitelka Pěnkavová. Kunstová bydlela v dolejší škole a Pěnkavová bydlela doma v Novém mlýně. Zatím na frontě se dály velké události: Do války vstoupila Amerika, Anglie proti Němcům, tak že tito bojovali na dvě fronty. U Stalingradu byli Němci zastaveni a hnáni zpět. Sovětská armáda již osvobodila Polsko, Slovensko a byla již na Moravě. Po silnicích ustupovaly jednotky německé armády. V naší vesnici vzbudilo rozruch obrněné auto, které jelo po cestě do Psář. Když přejíždělo most přes Blanici, traverzy mostu se ohnuly a vše se sesulo do vody. Němci je tam nechali a odešli směrem ke Slověnicům. To bylo koncem dubna. Ve vzduchu bylo cítit silné napětí, které hrozilo explozí. Výbuch přišel 5. května 1945. Revoluce v Praze. Přes noc vyrostly stovky barikád a pražský lid se hrdině bránil přesile Němců. Všichni poslouchali rozhlas volající pomoc Praze. A pomoc se rychle blížila v podobě sovětských tanků, které na rozkaz samého generalissima Stalina mířily od Berlína ku Praze. Tak byl 9. května 1945 boj slavně ukončen. Český národ nadšeně vítal své osvoboditele a se slzami v očích jim děkoval za vyproštění z okovů fašistické nadvlády. 11. května 1945 pořádal sbor dobrovolných hasičů zároveň se školou a národním výborem slavnostní průvod k pomníku padlých. Jaké to nezapomenutelné chvíle. Zvuk českých pochodových písní a v čele průvodu vlála naše krásná československá vlajka. Čestnou stráž okolo pomníku stáli bratři požárníci. O významu dne promluvila řídicí učitelka Libuše Kunstová. Ve svém projevu poděkovala nejprve padlým za svobodu naší vlasti. Dále připomněla živým o jejich povinostem v nové republice. Slavnost zakončili školní děti pěknou recitací. Při této slavnosti bylo vybráno 3200 K, pro první pomoc postižené Praze. – Zasláno bylo i obilí, mléko a jiné k životu potřebné potraviny.
LÉTA 1945 – 1953 Jako na vše, co je nepříjemné v lidském životě, se rychle zapomíná, zapomínala i naše vesnice na hrůzy okupace, které na naší dědinu tak těžce dolehly. Začalo se žíti svobodně a radostněji. Nezapomnělo se však docela na okupaci a nezapomnělo se na její oběti, které musela naše obec přinést. V roce 1945 byl odhalen pomník těm, kterým nebylo dopřáno přežít útrapy vězení a vrátit se domů. V témže roce se rozhodlo několik sousedů opustit naši ves a odešli do pohraničí, které museli Němci opustit. Byli to tito sousedé: A. Srb, čp. 35 A. Bárta, čp. 58 J. Polesný, čp. ... F. Bareš, čp. 51 F. Taufmann, čp. ... J. Kulík, čp. 63 Skoro všichni se usadili ve vesnici Vítkov, okres Falknov-Sokolov. Chalupu Srbovu koupil Petr Polesný, chalupu Bártovu koupil Ladislav Březnovský, Baršovu chalupu koupil Josef Hromas, Taufmannovu chalupu koupil Alois Hudec. Chalupu Kulíkovu koupil S. Jeřábek a A. Němec na polovic. Stará chalupa L. Březnovského byla rozbourána, rovněž byla rozbourána chalupa Aloise Moravce čp. ..., který se odstěhoval k dceři do Bílkovic. Místo po chalupě koupil F. Macháčekb čp. ..., který si na něm postavil sklep. Zmizela i chalupa Novákova čp. ..., o místo se rozdělil A. Němec a A. Hudec. Rozbořena byla i chalupa F. Holuba čp. 53, který se nastěhoval do staré Hromasovy chalupy. To vše pomáhalo úplné změně tvářnosti naší vesnice. Stavení byla opravována: nahazována, zmizely (až na 3 čísla) došky ze střech. V létech 1949-1950 byla
dostavěna silnice Vlašim-Ctiboř-Libež-Všechlapy-Divišov. Přes řeku Blanici byly postaveny 2 nové mosty: u Libže železný most, u Nového mlýna železobetonový (stál prý 4 miliony korun). V těchže letech došlo i k úpravě libežské návsi: Byl přebudován rybník, byla vybudována kanalizace. Došlo i na starou, vetchou kapličku, která dostala novou střechu, byla nahozena a uvnitř pěkně vymalována. Škoda však, že byly při této úpravě poraženy dvě krásné, mohutné, staré lípy, které by nám mohly jistě vyprávět více, než tato kniha. Škoda!! V padesátém roce byl zaveden do vsi telefon. Jedenapadesátý rok nám přinesl to, po čem jsme dávno toužili, totiž – do vsi byl zaveden elektrický proud. Při prvním slavnostním rozsvěcení byla uspořádána hostina v hostinci u Horáčků a tancovalo se do rána. Ve dvaapadesátém roce začal do Libže jezdit autobus: Vlašim, Divišov, Český Šternberk. Obyčejně k nám jezdily takové stroje, že často stalo, že lidé musili od vlašimského mostu jít nad Vlašim pěšky a pak už to šlo. Pro porovnání uvádím ceny některých obilnin, jaké byly po válce: Druh:
Úřední cena:
Žito
360 Kčs
Oves
260 Kčs
Ječmen
260 Kčs
Pšenice
400 Kčs
Brambory
100 Kčs/q
Kráva stála až 15 000 Kčs. Pár koní až 60 000 Kčs. ROK 1955 V roce tomto bylo velmi nepříznivé počasí. Hned na jaře byla polní práce zpožděna častými dešti. Senoseč se také velmi protáhla. Ve žních a dlouho po žních zůstalo obilí na polích. Často pršelo a tak jen příležitostně se nechalo něco
domů odvést. Až na podzim se počasí poněkud ustálilo a tak se alespoň brambory nechali dobře vybírat. Obilí mnoho leželo – sláma potom byla špatná a také se mnoho nenamlátilo. Palčivou otázkou naší obce jsou neobdělaná pole, která leží ladem. Výměra těchto polí je přibližně 35 ha. Tato otázka musí být dosti rychle vyřešena. V obci pokračuje úprava cest a návsi. Z bývalé pastoušky byla vybudována hasičská zbrojnice. Rovněž k ní byla vybudována cesta velmi pohodlná. Dlouho nebyla hasičská stříkačka použita, až tohoto roku na jaře, kdy byl v Libži založen požár, k němuž došlo takto: V nedělním odpoledni vznikla na návsi hádka, které se zúčastnil i J. Hromas čp. ..., u něhož byl ve stodole večer potom založen oheň. Požár zachvátil mimo stodolu i obytné stavení Hromasovo a přenesl se i na stavení Jana Moravce čp. 32. Obě čísla vyhořela a požár jen díky obětavosti občanů se nepřenesl na blízké stavení Šustovo. Žhář po založení požáru utíkal ke Hrádku a při cestě zapálil ještě stoh před Kadlecovým stavením. Byl však brzy dopaden a odsouzen k vězení na 3 roky. ROK 1956 V tomto roce došlo v naší obci k další události, která rozvířila do značné míry život vesnice. Bylo založeno Jednotné zemědělské družstvo. Družstevní život se začínal slibně rozvíjet. Předsedou JZD byl zvolen Václav Svoboda čp. ... Přesto se družstvo neudrželo a brzy se rozpadlo. Příčinou byly různé počáteční obtíže, které naši občané nedokázali překonat. Někteří zemědělci předali pole Československým státním statkům, které hospodaří na bývalém klášterním velkostatku na Vysoké Lhotě. Byli to tito zemědělci: Horáčková Anna čp. ..., Němec Antonín čp. ..., Březnovský Ladislav čp. ..., Hudec Alois čp. .... Došlo k pozemkové úpravě. Státní statky připojily ke ctibořskému hospodářství pole při silnici ke Ctiboři o výměře pozemků, které jmenovaní občané předali. V tomto roce se objevila první televize v obci. Majitelem televize je Josef Dvořák, správce ČSSS na Vysoké Lhotě.
V roce 1954-56 libežská mládež sehrála řadu divadel, z nichž jako příklad uvedu aspoň Klicperovu hru: „Divotvorný klobouk“, G. Preisové: „Její pastorkyňu“ a další. Po odchodu mnoha chlapců na vojnu se divadla přestala hrát. Počasí v tomto roce: Rok začal velkými mrazy, které trvaly celý únor. Pak se počasí zlepšilo, bylo dokonce velmi příznivé, takže úroda byla pěkná. Nutno však přiznat, že pole naší obce nevynikají úrodností. Když se namlátí z 5ti „panáků“ metrák žita, mluví se již o úrodném roce. I v tomto roce pokračuje úprava cest, díky které se tvářnost nejen vsi, ale i blízkého okolí stále lepší. ROK 1957 Pokračuje se v opravě cest. Je opravována cesta ke Psářům a ke Lhotě (zatím jenom k potoku Chotýšance). Počítá se se stavbou železobetonového mostu přes Chotýšanku. Rovněž v tomto roce byla provedena důkladná adaptace bývalé dolejší školy, kde byla zřízena úřadovna Místního národního výboru a klubovna Československého svazu mládeže. Již od roku 1949 zde byla zřízena oddávací síň, kde se oddávali snoubenci z Libže, Všechlap, Ctiboře a Nemíže. Budova byla nahozena, dány nové dveře, místnosti vevnitř přebudovány a vymalovány. Okolo školy byl postaven nový plot drátěný s podezdívkou, škola sama obílena, takže nyní vypadá z venku celkem hezky. Jinak pro vyučování se tato budova nehodí. Škoda, že libežští občané jeví o stavbu nové školy tak malý zájem. Škola je jednotřídní a počet dětí se pohybuje kolem 30 ti až 40 ti. Od listopadu 1953 do září 1957 školu spravovala učitelka Zdeňka Doležalová. Od září 1957 do září 1958 učitelka Ludmila Baštová, po níž byla ustanovena učitelka Jiřina Burdová. V tomto roce se objevila první televize přímo ve vsi. Koupil si ji Karel Klokočník. Rovněž v tomto roce byla vybudována u Vysoké Lhoty velká t. zv. „produkční stanice“. Jsou to vepříny, v nichž budou krmeni jateční vepři. V květnu tohoto roku se konaly volby, které měly v Libži opravdu slavnostní ráz. Před školou, v níž se volby konaly, vyhrávala od rána kapela, složená z místních občanů. K volbám se dostavili všichni voliči, kteří mohli chodit. Za nemocnými „musela přijít urna sama“. Všichni občané volili.
Do místního národního výboru byli zvoleni tito občané: Antonín Moravec čp. 67 – předseda MNV. Stanislav Jeřábek čp. 17 – tajemník MNV. Alois Hudeč čp. 62 – náměstek předsedy MNV. František Macháček čp. 23 – člen MNV. František Holub čp. 68 – předseda zem. komise Josef Hynek čp. 7 – předseda komise pro výstavbu Jan Pěnkava čp. 81 – kulturní referent Václav Stejskal čp. 31 – člen zem. komise Jan Tylner čp. 61 – člen MNV. Počasí v tomto roce: Rok byl suchý, což mělo za následek slabou úrodu a nedostatek slámy a píce pro dobytek. ROK 1958 Pozorujeme stále větší změny v životě obce. Značně se mění tvář obce nejen vnější, ale i vnitřní. Začíná se rozvíjet kulturní život obce. Pro Osvětovou besedu byla zakoupena promítačka, takže se promítá v obci jednou týdně film. To, o čem lidé před krátkým časem ani nepřemýšleli, je nyní bráno jako samozřejmost. Podél Blaníce stále přibývají chaty, kam přijíždějí lidé zejména z Benešova na dovolenou. Proto je v Libži v létě dost rušno. Dříve obec, která byla zapadlá a odříznutá od světa, dnes se stala cílem dovolených v blízkosti vody a lesa. Ceny obilovin v povinné dodávce: Žito
88 Kčs
za 1q
Pšenice
98 Kčs
za 1 q
Oves
55 Kčs
za 1 q
Ječmen sladovnický
82 Kčs
za 1 q
Brambory krmné
15 Kčs
za 1 q
23 Kčs
za 1 q
Kráva (podle třídy)
3,20–7,80 Kčs
za kg
Prasata
4,20-6,40 Kčs
za kg
jedlé Ceny dobytka:
V květnu došlo ke změně v Místním národním výboru. Stanislav Jeřábek pro nemoc se vzdal funkce tajemníka MNV. Na jeho místo byl zvolen dosavadní předseda zemědělské komise František Holub, jehož bývalou funkcí byl pověřen František Macháček. V září tohoto roku vstoupili zemědělci skoro všichni do Československých státních statků. Z větších rolníků zůstal soukromě hospodařit jenom Václav Beneš čp. ... Tak se současně vyřešila i otázka neobdělaných polí v Libežském katastru. Počasí: Proti loňsku byl letošní rok celkem deštivý. Úroda však byla dobrá. Velmi neobvyklá byla vysoká úroda ovoce. ROK 1959 Hned po Novém roce se začal svádět dobytek do velkých stájí, do Nového mlýna, k Moravcovům čp. 24, k Macháčkovům čp. 24, k Hynkovům čp. 7, k Pěnkavovům čp. 21. Od 1. února 1959 se ruší oddávací síň v Libži, poněvadž se bude oddávat ve Vlašimi. Zde končí zápis kronikáře Jaroslava Hýli, rodáka libežského – nyní učitele v Ledči n/Sázavou. Pamětní knihu přebírá Blažena Němcová, nar. 3.2.1910, v Libži, č.p. 63. Mé ruce, kniho stoletá, chtějí psát v tvé listy zažloutlé, co čas a doba přinese vesnici Libži v dolině malé stulené. Pro příští život lidský, jenž Libží kroky své povede, svěří Ti, kniho pamětní, mé péro na Tvém papíře.
Libež, 5. prosince, r. 1962 V roce 19596 začly československé státní statky v Libži stavět kravín za mostem. Byl to velký projektovaný kravín na volné ustájení pro sto krav. Všechny tyto krávy, které šly na volné ustájení do kravína7, musely být odrohovány. Kravín byl velký, vzdušný a pro léto byl pro krávy ideálem. Hůře však to vypadalo v zimě. Hned při prvních mrazech vodovody i napáječky zamrzaly. Zastydávalo i strojní dojicí zařízení a kravín se nestačil zateplovat. Byl obložen celý slamou a slaměnými desky. Zaměstnáni v něm byli čtyři lidé, kteří po dvou měnili osmihodinovou pracovní dobu. Kravín však nestál dlouho. 6. února8 vypukl v něm v noční hodině požár. Když byl celý kravín v plamenu, byl teprv zpozorován. Tehdejší noční hlídač Frant. Horák nevěděl nic, až když jej upozornily třaskavé rány eternitu. Všechny krávy byly zachráněny a rozvedeny po Libži do stájí a vedlejších sousedících státních statcích. Příčina požáru nebyla zjištěna a v stavbě se doposud nepokračuje. (V roce 1965: zbylé pozůstatky z kravína odvezeny a celá stavba zlikvidována)
6
Stavba dokončena roku 1981 Krávy sváděny v měsíci srpnu, téhož roku 8 Rok 1962 7
Vesnice naše Libež kráčí s novým duchem socialistické doby. První pisatel této pamětní knihy by jí teď sotva poznával. Kde jindy tekly vsí rozblácené potoky spoutala a urovnala je kanalizace. Nikde žádné rokle ani výmoly. Cesty pěkně vydlážděné a ve vsi i částečně vyasfaltované. Dřívější bahnitý rybník vprostřed návsi je prohloubený a pěkně vydlážděný. Skýtá velkou rezervu vody v případě požáru. Letošního roku je oplocen drátěným plotem. Tam, kde stála Jos. Hromase vyhořelá stodola, je postavena autobusová čekárna, která je jistě jednou z okras obce. Vedle je sklad na uhlí a dříví pro školu a nová požární zbrojnice. Místo před zbrojnicí si zdejší požárníci pěkně upravili a dali vyasfaltovat. O toto všechno pěkné ve vsi se zasloužil místní národní výbor v čele se svým předsedou Ant. Moravcem, který má rád hezké věci ve své rodné vsi. Tam, kde stojí hostinec u Horáčků, byla na jeho dvoře postavena spotřební prodejnou Jednoty nová samoobsluha na smíšené zboží. Otevřena byla v měsíci září, tohoto roku. První vedoucí samoobsluhy je Marie Moravcová, z č. 67, rozená Šustová. Za zmínku stojí, že naše vesnice Libež spěje ve všem z duchem nové doby. Vesnická dívka se nerozezná od městské ani mluvou ani ošacením. Televizor je už běžnou věcí, který dřív budil ve vesnici senzaci. Dnes už nastupují ve vesnických kuchyních elektrické a plynové sporáky. Elektrické vyssávače prachu a různé jiné vymoženosti jsou k spatření v mnoha domácnostech. Za to zmizely v domácnostech chlebové pece. Jejich práci převzaly velké pekárny, které chleba naší vesnici dovážejí. Ceny v roce 1962: Kůň tažný až 10.000 Kč Kráva užitková 7 až 9.000 Kč Prase metrákové 1.200 Kč Sele – 1 kg živ. váhy 15 až 22 Kč Husa – za 1 kg živé váhy 20 Kč
Pšenice 1 q = 102 Kč Žito 1 q = 145 Kč Oves 1 q = 55 Kč Ječmen 1 q = 55 Kč Brambory jedlé = 35 Kč q cena výkupní Mouka pšeničná hrubá – 3.70 Kč Mouka pšeničná hladká 1 kg – 3.20 Kč Cukr za 1 kg 8 až 9 Kč Máslo za 1 kg 40 Kč Vepřové sádlo za 1 kg 28 Kč Pro zemědělství bylo počasí v roce 1962 nepříznivé. Jeteloviny byly všechny vyhynuté, takže se musely zaorat. Studené a suché jaro zavinilo špatnou senoseč. Z ovoce se urodily poměrně jen jablka, které byly hodně červivé. Zde chci uvést několik pověstí z Libže, by nepřišly v zapomenutí. „Půlčert“ Ptáte se někdy proč v „Půlčertě“ se říká? Pověst to stará, jenž klidu se přimkla. Šel z Nového mlýna do Libže děd a na zádech pytel mouky nes. Náhle se nad ním táhne sirný prach a za ním čert, sám pekla brach. Dědovi pytel s moukou vzal, do jeskyňky v lese si ji dal. Moukou ji vybílil, tu skrýš studenou, ve skály a lesy schovanou. Jeskyňka čertova dodnes tam stojí, čert někde v pekle, jen pověst žije a ten kdo ji poví. V lese „Půlčertě“ ve skále nad Blanicí najdeš jeskyňku a na jejích stěnách bílé skvrny. Ty prý jsou od mouky, kterou tam čert zanes. Pověst o Provazníkovi V naší vesnici (u Tichů), bydlel před dávnými lety rolník – jménem Provazník. Sílu velikou měl, každý se před ním chvěl. Takový byl lamželezo, že dubové poleno zlámal přes koleno. Jednou, v letní podvečer do Ctiboře šel, nad sebou jen měsíček a svit hvězdiček zřel. V půli cesty, u Hůry, z lesa slyší. Hej! Hej! To
hejkadla tam z té Hůry prováděli svoje rejdy. A zas se k němu přes pole znovu nese hej! Hej! „Tak požeň! Já ti nadeženu!“ Vzkřikl Provazník, ale v té chvíli – zmlk. Za krkem sedělo mu hejkadlo, pevně jej svíralo, pustit nechtělo. Tíha velká tížila siláka, který uměl zvednout vůz i koně hnědáka. Celý potem zbrocen ve Ctiboři u Kahounů na lávku kles, udýchán, unaven ani nehles. „Podruhé až půjdeš letním večerem, jdi svou cestou klidně, nás nech s pokojem. Našim domovem je lesní říš, jak trestat umíme, to snad již víš.“ Po těch slovech hejkadlo dolů seskočí, Provazníka siláka víc již neděsí. Malovka Pod lesem Malovkou, louka zelená9, mnoho nás jde tudy, každý nevzpomíná. Prý kdysi kravičky pasák tam pas a nohy bosé studil mu mráz. Do pytle z juty schoulil se celý a v matné dřímotě hledal své krávy. Poledne vyzvání, skála se hne, podivné stvoření k pasáku jde. Maličký trpaslík vousy má dlouhé, rozmlouvá potichu k sobě. „Tohle je divná věc. Viděl jsem tu dvakrát město, dvakrát les, po lese ves a zase les, to jsem však neviděl, co vidím dnes.“ Lekl se pasák (Zeman z Libže), uháněl v dál a báj o Malovce si lid uchoval. Malovka z lesy dodnes tam stojí, její velikáni nad Blanicí šumí. Skály nad Blanicí a květy malovení, mohly by vyprávět, co žádný neví. Jen v matné paměti se uchovává, že tam kdysi vládl mocný pán z Malovců. Někde je tam dodnes i část podzemní chodby.
9
Louka u libežského mlýna,nýni majetek ČSSS
ROK 1963 Tento rok zaznamenává zimní měsíce velkou zimou. Velké mrazy trvali až skorem do konce března. Sníh, kterého bylo mnoho rychle zmizel a nastalo brzy jaro. 17. dubna už se vyháněli krávy na pastvu. V roce tomto byla postavena ČSSS váha za mostem, na bývalém Benešovském poli. Dále byla postavena lávka přes Blanici k Nemíži. Stavbu prováděl národní výbor v Libži za spolupráce majitelů chat na pastvišti za lávkou. Udělána byla též široká cesta k Vysoké Lhotě. Žel, že však byla nedostatečně vydlážděna, a denní jízda s traktory jí ničí. Rok 1963 zaznamenává v Libži: 3 manželské sňatky 1 úmrtí 4 narozené děti Rok 1964:
9 manželských sňatků 4 narozené děti 5 úmrtí
2. března zemřel po dlouhé a těžké plicní nemoci třetí pisatel této knihy, Stanislav Jeřábek. Pochován na hřbitově Hrádeckém. Těh jeho životních šedesát jedna roků, zůstane v Libži v čestné památce. 14. června, r. 1964 byli provedeny v Libži volby do okres. a národních výborů. Zvoleni byli členové: Ant. Moravec – předseda národ. výboru Jiří Šlehuber – tajemník
Alois Hudec Ant. Martínek Frant. Macháček Václ. Stejskal Zd. Hýla Václ. Hýna Frant. Konšel Jos. Březnovský Frant. Holub č. 108 Frant. Přibil.
Tento rok10 byla dělána vnitřní oprava školy. Byla zvětšena na východní straně dvě velká okna a nová podlaha z dřevěných parket. Dostala naše škola sice mnoho zlepšení, ale je to stále táž obloudná stará škola. Dnešní dobou jsou v ní čtyři třídy a žáci páté třídy dojíždějí do školy divišovské. V tomto roce má škola libežská 13 žáků. Učitelkou stále ještě Jiřina Burdová, provdaná Štěpánková. Od roku 1958, zůstává Libež stále začleněna pod správou československých státních statků, s hlavním sídlem ředitelství v Divišově, které má pod správou tyto farmy: Divišov, Měchnov, Šternov, Drahňovice, Licoměrsko, Zdebuzeves, Všechlapy, Libež a Český Šternberk. Výnosi dle provozoven za rok 1964. Libež – Všechlapy Plodina:
celkem ha za hosp.
0 ha výnos za hosp.
Oves
57,54
15,77
Ječmen
20,66
16,29
Pšenice oz.
85,68
15,09
Pšenice jar.
5,56
13,12
Žito
96,74
17,62
Brambory
59,52
196,-
Výroba zrnin 266,18 ha – 4.308,35 q 16,18 q/ha Všechlapy Oves
24,22 ha
q. 392,60
0 výnos: 16,20
Ječmen
28,43
149,50
17,73
Pšenice oz.
36,20
571,20
15,77
10
Rok 1964
Pšenice jar.
5,56
73,-
13,12
Žito
43,23 = 117.54
703.50
16.23
Brambory
26.28
1889.80
16.06
Libež Ha
q
0 výnos
Oves
33,32
515
15,45
Ječmen
12,23
184,25
15,31
Pšenice oz.
49,48
715,30
14,45
Pšenice jar.
-
-
-
Žito
53,51
1001,-
18,70
Brambory
148,54
2418,55
16,28
32,24
6395
198
Od roku 1962 vedoucí za hospodářství Všechlapy-Libež, Frnt. Mráz, bytem na Vysoké Lhotě – Libež Rok 1965 V letošním roce nastává změna v naší škole. Dosavadní učitelka Jiř. Štěpánková odchází za manželem na nové působiště do Příbrami. Nastupuje nový učitel z neveklovska, Ant. Rauvolf, ve věku 56 let. Škola čítá 13 žáků Tento rok byla uskutečněna prostřednictvím ČSSS a libežského N. V. t. zv. Horská silnice, od hájovny ze Seněk, dolu k Vys. Lhotě. Za mostem, na místě vyhořelého kravína, byla dokončena stavba velké stodoly, kterou budou používat státní statky na úklid strojů, slámy a jiných potřebných věcí. Stavbu prováděla stavební četa ČSSS. Rok 1965 zaznamenal ve vývoji počasí record: byl jedním z nejmokřejších tohoto století a krytický pro vývoj zemědělství. Deště ztěžovaly jarní setbu a
sadbu brambor, které trvala až do konce června. Seno se sklízelo ještě v době, kdy už jindy se začínalo se žňovou prácí. Sena sice sklidili státní statky hodně, ale špatné vymoklé jakosti. Žňové práce na polích se převážně vykonávaly ombajny, po chvílích slunečního tepla. Sláma s polích se sklízela ještě v listopadu. Brambory se u nás sklidily všechny, ač byly k posledu už take narzlé. Po mokrém létu a podzimu nastoupila brzy zima. 15. Listopad se nám ohlásil bílým sněhem. Je k nám poslední roky nějak nemilostivá a ztěžuje dnešní výnosy zemědělství. K tomu všemu málo pracovních sil. Mládí nám utíká do továren a lehčích mist a jak asi bude až odejde naše dnešní 50letá generace?
ROK 1966
Dva záběry Libže z roku 1965 – 66.
Prvý záběr: Řeka Blaníce za vsí u kříže. V pozadí u silnice u Forů. V druhém záběru Libže spatřujem náves s upraveným rybníkem, kapličkou, která už po několika úpravách stojí v Libži 254 roků. V pozadí vidíme část Vysoké Lhoty a les „Půlčert“.
K staroslovanskému pohřebišti v Libži
Před lety byly zásluhou vlašimského muzejního pracovníka J. Pecha zachráněny pro Národní muzeum v Praze keramické pozůstatky ze čtyř libežských kostrových hrobů, bez milodarů, z nichž jeden hrob měl obvodovou konstrukci z velkých, svisle kladených desek. Dodatkem k tomuto nálezu získalo muzeum Podblanicka na Jemništi nádobku, nalezenou roku 1961 na dvoře stavení čp. 68 (u Voříšků, později u Holubů). Byla to nádobka z dobře vypálené, z cela světlé, téměř bílé hlíny s našedlou bílou skvrnou. Tělo láhve bylo baňaté. Na největším oběmu a horní části těla jsou tři trojnásobné, nepravidelné, v dolní časti místy girlandovitě utvářené vlnice. Výška nádobky je 115 mm, průměr okraje 60 mm, největší průměr 98 mm, průměr dna 58 mm. Jedna z nádob prozrazovala vývoj z naší nejstarší slovanské keramiky tzv. pražského typu. Další zlomek nádoby měl při dně přihlazovaný pruh, napodobující starou techniku keltskou, nádoba přihlazovaného povrchu se třemi jednoduchými vlnicemi připomínala keramickou dílnu v jihočeských Doudlebech, červenavá drsná nádobka s kolkovým ornamentem zase ukazovala na zličské charvátské prostředí ve středních a severovýchodních Čechách. Obě posléze jmenované nádobky se hlásily ke dvěma významným částem slavníkovského území, jakoby chtěly vydat svědectví o tom, že právě při Blanici nutno hledat onu cestu mezi severo-východní a jižní částí tohoto území. Nálezem z roku 1961 přistupuje k tomuto obrazu další zajímavý detajl. Láhvovitý tvar můžeme najít jak v přemyslovské, tak ve slavníkovské části tehdejších nesjednocených Čech. Libež patřila zřejmě do sféry, kde docházelo ke kostrovému pohřbívání 8. a 9. století. Jde tu o pohřebiště se starobylými počátky, na to poukazuje nejen ona nádoba na tradicích pražského typu, ale i spodek nádoby s přihlazováním keltského rázu při dně, jenž svým baňatým rozevřením připomíná starobylou slovanskou nádobu s římskými tradicemi z okolí Kostelce n. L. V obou těchto případech lze uvažovat o 7. až 8. století a o vlivech všeobecně středočeských spíše ze západní půle středních Čech. Důležitost libežského pohřebiště pro českou archeologii je tedy nesporná, vždyť se v něm obrážejí proudy, jejichž konečný výklad může vést k závěrům, cenným pro obecné otázky českých dějin 7. až 11. věku.
Ceny potravin – leden 1968 Znamená se cena 1 kg Cukr:
7,30 až 8 Kč
Maso vepřové:
20 až 35 Kč
Káva nejlevnější:
160 Kč
Maso telecí:
17 až 20 Kč
Kakao:
70 Kč
Chléb 1 kg:
2 Kč 60 h
Mléko za 1 l:
1,80 – 2,50 Kč
1 houstka:
45 h
Mouka hrubá:
3,80 Kč
1 vejce:
1 Kč
Mouka polohrubá:
3,50 Kč
Mouka hladká:
2,70 Kč
Pšenice 1q: 180 Kč (černá cena 300350)
Krupice:
4Kč 80h
Krupky:
4,50 Kč
Rýže:
5,-
Hrách:
8,-
Máslo:
40 Kč
Sádlo syrové:
25 až 28 Kč
Olej jedlý:
28 Kč
Maso hovězí:
17 až 23 Kč
Žito 1 q:
150 Kč
Ječmen: 80 Kč (černá cena 200 Kč) Oves: 80 Kč (černá cena 200 Kč) Brambory
70-80 Kč
Mák 1 q:
280 Kč
Kráva užitková:
10 000 Kč
Kůň = nejvyšší cena: 25 000 Kč Prase (sele) 22 Kč za kg živé váhy Prase jateční
12 Kč za kg
V období posledních dvou let nebylo v naší vesnici moc změn. Jedině ubyli dvě čísla. Bývalý statek Tomků, delší dobu neobydlený a zchátralý, byl MNV rozbourán. Stojí jen část bývalé konírny, kde je ustájeno několik krav ČSSS. Počítá se po konečném rozboření a urovnání na úpravu okrasného sadu. Zbytky hospodářství čp. 19, u „Jíšů“ byly též zlikvidovány. Státní statky upravili cestu dvorem, kterou používají ku kratší jízdě. Tak zmizely v Libži dvě čísla. Je člověku nějak smutno, když se v tato místa podívá. Kdysi honosný statek u
Tomků, který královal prostřed vsi a jeho obyvatelům připravila smrt ruka zlovůle. – U Jíšů zas zanedbala a vše zničila špatná ruka hospodáře. V dnešní době zemřelo zde ve vesnici hodně poměrně mladých lidí. Umírá jich většina zhoubnou nemocí – rakovinou. Rakovina, nemoc, na kterou nemá dnešní lékařská věda ještě léku. Srdeční infark, rakovina a nemoci nervové, podlamují lidstvu zdraví. 1968
SLAVNOST STAROČESKÝCH MÁJÍ 26. květen 1968 Obrázky k tomuto z májí roku 1964.
popisu
jsou
Jako před několika lety, tak i letos v měsíci květnu byla v Libži provedena požárníky a SČM slavnost „Stavění staročeských májí“. Je to starý zvyk, snad zděděný od našich předků, kteří tímto oslavovali svátky letnic a pozdější doba svátky svatodušní. Neměly by naše české vesnice zapomínat těchto zvyků, které byly provázeny hry a slavnostmi. I v naší vesnici měl tento zvyk „Stavění staročeských májí“ slavnostní ráz. V sobotu navečer stavěla se hlavní velká ověnčená máj na prostřed návsi. Hudba vyhrávala a mládenci chodili od čísla k číslu, kde byly svobodné pany, a každé postavili malou opentlenou máj. Je samozřejmé, že každá ta drůžička vynesla malé pohoštění. Koláče a obyčejně láhev s vínem. Za to jí byl odměnou kousek tance s tím mládencem, neb požárníkem, který tuto funkci zastával. Toto veselí trvalo dlouho do noci. U hlavní velké máje musela stát hlídka až do bílého nedělního rána. Stává se často, že ji cizí mládenci v nestřeženém okamžiku podříznou a odnesou. Vznikne z toho potom hodně nepříjemností. V neděli odpoledne začne hlavní slavnost.
V seřazeném průvodě vezou na okrášlené káře, kterou táhne vyzdobená kráva, a jíž drží dva maskovaní pastevci, hříšného krále, který ubližoval lidem a mladým panám (tak nějak se to přibližuje). Provází jej řada bílých družiček. V čele průvodu jede kat s mečem na koni. Krále posadí na připravený trůn pod zelené břízy u trybuny. Jeho stráž dělají drůžičky. Posléze přivážejí soudce (neboli takového kazatele, která má dobrou výřečnost). Kazatel s vážnou tváří vystoupí na trybunu. V ruce nese knihu, v které jsou zapsány hříchy vesnice. Přisluhuje mu jeden malý chlapec, oblečený na způsob kostelního ministranta. Tento chlapec nese obyčejně nějakou nádobu s vodou a štětku na bílení, s kterou kazatel
1: Šatlava – kam několik maskovaných policajtů odvádělo muže, kteří se vykupovali skleničkou alkoholu nebo piva. Toto výkupné přišlo každému dosti draho.
kropí dolů mezi lidi. Potom s humorem čte
hříchy, na pany drůžičky a snad každý občan dostane něco z této hříšné knihy. Mezi tímto vyplňuje i hudba svůj program. Potom schází soudce (kazatel) před krále a pronese svůj rozsudek a to je – smrt. Kat je připraven, aby mu sťal hlavu (samozřejmě jen jeho královskou papírovou korunu). Král klesá mrtev na bílé vystlané máry. Za zvuku hudby smutečního
pochodu jej družičky odnášejí na márách do tanečního sálu. Tady je potom královo mrtvých vstání. Provádí v tanci po řadě všechny drůžičky, dokud je všechny nevystřídá. A rozjásaná
náves utichá. Jen z hospody zní hlas trubek a klárinetů. Zelené májky vítr rozčechrává a jejich život pomalu uvadá, nebudou již svěží pondělního rána.
V letošním roce 1968, slaví libežská škola sté výročí svého vzniku. Mnoho se na ní za sto let změnilo, mnoho oprav již dostala, ale přec nikdy 2: Kazatel Karel Kalaš – bývalý hajný se nemůže rovnat k novým moderním školám. „Senky“.
Řídícím učitelem v tomto roce zůstává dále Ant. Rauvolf. Do zdejší školy dochází 18 dětí. 9 chlapců a 9 děvčat. Vyučuje se na 4 třídách. Do páté třídy již dojíždějí děti do školy divišovské. Do základní devítileté školy v Divišově jezdí 15 školáků. Do vlašimské školy 3 školáci. Pro školní děti přijíždí každé ráno o půl osmé autobus, který děti odveze až na místo. Snad si toho ani naše děti neumí vážit. Naše starší generace šlapávala dříve do školy měšťanské pěšky. Do Vlašimi 1 ½ hodiny. Později do Divišova 1 hodinu. V letošním roce se zde narodily tyto děti: Eva Hynková, Jana Kadlecová (obě nemanželská) Pavel Kukla Karel Kučera Jos. Bohuslav Jindř. Vrána. Uzavř. manželství: Martínková Hana a Karel Kučera – Vlašim
Kněžíková Marta a Jos. Bohuslav – Ctiboř Stejskal Jaroslav a Bož. Zemanová – Vlašim Holubová Anna a Pavel Kukla – Radošovice Stejskalová Mar. a Václav Pošvec – Divišov Stejskalová Eva a Frant. Klika – Vlašim Úmrtí: Jos. Klokočník, ve věku 56 roků Frant. Frýba (mlynář) ve věku 73 roků Ludmila Palusková ve věku 45 roků Vladimír Březnovský ve věku 70 roků
R. 1968 Pohřbívá se stále na hřbitov hrádecký, při farním kostele. Pro tamní nedostatek místa na hřbitově, počítá se s novým hřbitovem, který bude upraven na poli za Jenčíkovi (nad Kakosovým mlýnem). Chtěla bych se zde zmínit o malém místě Hrádku Hrad Hrádek stál ve 14. století a spálen za válek v době panování Jiřího z Poděbrad. Na protějším vršku stálo tvrziště zvané „Kočičí Hrádek“ (dnešní pole Kočičina). Od Hrdličkového hostince vede podzemní chodba k bývalému tvrzišti. Není však dýchatelná, takže ji žádný neprojde.) V roce 1547 byl Hrádek jako pustý hrad připojen k Vlašimi. Jak je již v této knize vpředu uvedeno, žil na hrádecké faře významný místopisný historik-spisovatel a vlastenecký kněz, Ant. Norbert Vlasák. Na Hrádku byl od roku 1844 do roku 1885. Pochován byl ve Vlašimi. Jinak je místo Hrádek poutním místem. Dólu směrem pod Beránkovi, v lese Březině, je studánka. Nad studánkou stojí kaple s obrazem matky Boží. K této studánce přichází v měsíci červenci po 3 neděle na sta poutníků. Omývají se touto vodou a věří v uzdravení.
Kdysi jsem slyšela, že jedna z kněžen Ausperkských (z Vlašimi) se touto vodou vyléčila. Snad mohlo se tak stát, že mohla tehdy ta voda obsahovat léčivé prvky. V dnešní době je fara hrádecká opuštěná. Nedělní Bohoslužby jezdí vykonávat farář zdebuzevský (Boh. Muška). Patříme mezi středočeský kraj, který je jediným z krajů, který se nedotýká státních hranic. Zaujímá území uprostřed Čech, při soutoku hlavních českých řek. Obklopuje hlavní město Prahu, která je jeho krajským městem. Praha a Středočeský kraj tvoří oblast, jež je lidnatější než kraje jiné. Je také hospodářsky nejdůležitější. Závody v Praze a ve Středočeském kraji vyrábějí totiž více než pětinu naší průmyslové výroby. V roce 1960 bylo provedeno nové územní rozdělení naší vlasti, z dřívějších 19 krajů vzniklo 10 krajů, které svou velikostí lépe vyhovují rychlému růstu hospodářství. V nových větších krajích lze lépe plánovat a řídit hospodářství i další výstavbu. Krajské národní výbory sídlí v určených městech, jež nazýváme krajskými městy. Samostatné postavení má hlavní město Praha. Řídí ji národní výbor hlavního města Prahy, který má pravomoc jako krajský národní výbor. Z 10 krajů je 7 českých a 3 slovenské kraje jsou rozděleny na okresy. Bylo zřízeno 108. okresů. Presidenti: 1. T. G. Masaryk – od r. 1918 až do r. 1935. Pro vysoké stáří a nemoc odstoupil v 85 letech. Zemřel 14. 9. 1937. 2. Dr. Edvard Beneš – od r. 1935 a 1988. 6. 10. 1938 odstoupil 3. Protektorátní president Dr. Emil Hácha 1938 až 1945 4. Dr. Edvard Beneš – v roce 1948 abdikoval pro nemoc. 5. Presid. Klement Gotwald – od r. 1948-1953 – zemřel. 6. Ant. Zápotocký – r. 1953 až 1958 – zemřel. 7. Ant. Novotný od r. 1958 až 1968. Po jeho abdikaci v březnu 1968 byl zvolen presidentem armádní generál 8. Ludvík Svoboda, hrdina ČSSR a SSSR
Počasí: Jaro probíhalo docela příznivě. Koncem června přišly deště, které trvaly delší dobu a ztěžovaly senoseče. Následkem častých deštů se opozdily i žně. Obilí se sklízelo všechno kombajny a v rozmoklých polích žňové práce dlouho trvaly. Měsíc září byl asi do polovice pěkný a potom zas stálé deště. I brambory se převážně sklízely kombajny a věru velmi těžce. Pole byla stále rozmáčená. Poslední sběr brambor končil kolem dvacátého listopadu. Řepa se sklidila, ale hodně pomrzlá. Ozimy se taktéž všechny nezasely. Velké peněžní ztráty byly i na lenu. Déšť jej hodně zničil tak, že nebyl k použití a byl odvezen hodně do kompostů. Tak tento nešťastný rok 1968 zaznamenal stálými dešti pro hospodářství ČSSS mnoha-tisícové škody.
Rok 1969 Rok tisícídevítistý šedesátý devátý je svědkem mnoha politických událostí a přeměn v naší vládě. Za to v naší vesnici Libži mnoho změn v letošním roce nenacházíme. 21. 7. 69 byla provedena kolaudace nového mostu přes řeku Blanici. Stavbu mostu prováděla silniční správa krajského národního výboru, závod Benešov. 16. října byla Libež osvětlena elektrickými výbojkami. Dosavadní malá světla byla zlikvidována. Široká cesta k Hrádku (nouzová silnice), není ještě dokončena. Je na ní málo pracovních sil, takže cesta pomalu přibývá. V plánu pro příští rok je stavba nového mostu přes potok Chotýšku. Pro most už jsou připraveny betonové překlady. Usměrní se tímto mostem malá silnice k Divišovu. Zatím jsou rozpory mezi správou silnic a obcí, kdo jí má opravovat. Změny obytných domků v posledním čase: Domek čp. 30 prodal Pavel Pěkný – odstěhoval se s manželkou do Českého Šternberka. Pozděj koupil vilku v Benešově u Pr. Jeho domek koupil J. Šlehubr, suspendovaný učitel z Královicka. Suspendován byl pro věci náboženské. Několik roků dělal ve vlašimské zbrojovce. Nýni už druhým rokem opět učí na ZDŠ v Domašíně. Další změna je i u Jantačů. Po smrti jeho majitelů, koupil domek rodák libežský Karel Hýla pro svou rodinu a letní pobyt na vesnici. Dále byl prodán domek č. 10 u Hrádku. Koupí jej získal B. Moravec z Libže. Domek však zůstává neobydlený. Počasí: Oproti jiným předešlým mokrým rokům, byl tento rok suchý a slunečný. Sýpka obilí byla však dobrá. Hůře bylo s brambory – Pozdní sadby byly drobné ze sucha nenarostlé. Obilí i brambory sklízely se kombajny. Naše státní libežská farma sklidila s polí všechno, až na něco málo lnu. Pro sucho a slabé noční mlhy len se špatně vyrosil a dlouho ležel na poli. Kolem dvacátého listopadu napadlo hodně sněhu, který už se nerozmočil. Zbytek lenu zůstal už pod sněhem. Lněného semene získalo se velké množství. Svou píseň stará kosa dozspívala – už nikdy žitný klas neskloní – svou píseň práce dozspívala – za trámem rezavý.
R. 1969 Suchem a vedry vyschly i vodní prameny. U nás, na dolině a u vody, jsme tento nedostatek vody tolik nepociťovali. Hůře bylo ve vesnicích výše položených. Do Divišova se dováží voda ve velkých cisternách. Taktéž, nahoře ve Psářích mají vodu na příděl. Sňatky:
Vlasta Vodolanová (Libež) – Dušek Jaroslav – Vlašim Marie Němcova – Jalovecká Jarosl. – Lidkovice – Sedlec Marie Hynkova – Košťál Frant. – vodní dílo – Blaníce Jarosl. Hudcova – Lejček Ivan – Domašín
Úmrtí:
Alois Horálek 78 r. Mar. Tyrnerová 87 r. Frant. Havelka 62 r.
Narození: Košťálová Pavlína Umírá většina mužů. V Libži žije v tomto roce 20 ovdovělých žen. Dále počítáno 46 důchodců 58 lidí pro průmysl a jiné práce 42 lidí počet zeměd. techn. do zemědělství Škola Libež: 20 žáků Do Vlašimi: 2 žáci Do Divišova: 18 žáků. V obci zůstává nadále soukromě hospodařící rolník, Václav Beneš. Hospodářské výnosy státních statků – farma Libež Výnos, znamenaný 1 ha Pšenice:
18, 94 q
Žito:
20,31 q
Ječmen:
31,61 q
Oves:
25,61 q
Luskoviny:
24,09 q
ROK 1970 Libež, v dnešní době pěkná vesnice, ale s kulturním životem nějak zaostáváme. Poslední divadlo, které pořádala mládež, bylo v roce tisíci devítistém padesáti šestém. Od té doby v dnešním uspěchaném čase naše mládež na kulturu zapomíná. I ty dětské besídky zanikly. Snad jen na mezinárodní den žen ve škole ta troška dětí pro maminky přednáší. Plesy a taneční zábavy jsou také poskrovnu. Platí se hodně za hudbu. Pořádajícím spolkům zbyde ze zábavy málo peněz, proto se vše raděj omezí. Jaké máme my starší na svou ves krásné vzpomínky, Vezmem to od jara. Po Hodu božím velikonočním byla tu pomlázka. Na ten den šla všechna mladá chasa do Vlašimi. Říkalo se pomlázkový jarmark pro mladé. Náměstím se procházela řada mladých v laškovném škádlení. Záda děvčat se měla dobře pod ohebnou proutěnou pomlázkou. K poledni se šlo domu a večer zas honem k muzice. Obyčejně na pomlázkovou do Všechlap, neb do okolních vesnic. V červnu přišla slavnost – svěcení oltářů. Jako dnes vydím průvod bílých družiček s načepýřenými vlásky. Oltáře byly postaveny ve vsi na čtyři strany. První dělal mlýn Veselů. Oltář stál pod lípou mezi Horáčkovi a dnešní samoobsluhou. Druhý dělali vzadu u Vodlanů. Třetí, u Pěnkavů (Martínků), čtvrtý býval pod lípou u Tomků. V pozdější době byla někde v oltářích změna. Čtyři starší muži nesli od kapličky nebesa, pod kterými šel kněz s monstrancí. U každého oltáře byla konána pobožnost. Zůstává vzpomínka, jak u každého oltáře zaznělo ve zpěvu: „Sláva Tobě velký Bože, jenž jsi stvořil tento svět.“ Drůžičky sypaly s košíčků kvítí a zvuk posvátné hudby se nesl vsí. Odpoledne v hostinci u Pěnkavů bývala taneční zábava. V průjezdě pod schody mívala bába Drastilová ze Všechlap rozložený malý stánek. Levné bonbony, obrázky svatých, různé píšťalky, sáček štěstí a prstýnky. Prstýnků jí ale páni klucí hodně pokradli. Skoušeli si je na prst ale i do kapsy. Škoda dětství, bylo krásné! V červenci potom přišly tři hrádecké poutě. Co tu bylo zas těšení. Jenže to naše dětství bylo pro ty poutě a stánky v nich, chudé. Pamatuji, že dala matka mě a bratrovi na pouť každému černý železný šesták. Snad jsme byly při tom šťastné a ani jsme nereptaly. Dnes jdou děti na pouť s padesáti korunou a zdá se jim to málo. Když jsme dorostly zajímal nás s celé pouti nejvíce tanec na Hrdličkově verandě. Koncem srpna bývaly dožínky s tancem, v říjnu posvícení, v době adventní divadlo, potom koleda, plesy a z tance se nevyšlo.
Jelikož v Libži nevedl nikdo z požárníků kroniku, chci zde ze starých požárnických zápisů některou část napsat: Matrika členů sboru dobrovolných hasičů v Libži čestných a zakládajících byla založena v roce 1904. Rok přijetí Hodr Václav – Voltr Václav – Kurfiřt Jos. Mantner Jos. Vodolán Frant. Stejskal Kar. Jeřábek Frant. Veselý Frant. Kněžík Frant. Kršík Vinc., ř. učitel Kučera Frant.
1905 1904 1904 1904 1904 1906 1906 1906 1906 1906 1906
Jíša Jos. Obec Nemíž
1906 1906
R. přijetí do sboru Hromas Jan 1906 Macháček Fr. 1906 Havelka Ant. 1906 Chvojka Jan 1906 Novotný Jiří, lesní 1907 Šimáček Ant., řídící učit. 1913 Krásnický Jak. učitel 1914 Böm Ant., duch. spr. 1922 Alois Novák 1924
Matrika členů činných. R. naroz. Velitel Frant. Veselý, mlynář 1860 Frant. Křiklán – 1876 Frant. Kněžík – 1859 Jan Beneš – 1863 Fr. Kořínek 1811 Fr. Hýla 1872 Jar. Pěnkava 1884 Fr. Holub – 1864 Jan Bezouška 1859, r.přij.1903 Ant. Babka 1876, r.přij.1903 Ant. Košata 1811, r.přij.1903 Václ. Pivoňka 1882 Frant. Pěkný 1882 Ant. Jíša rok přij. 1903
Fr. Košata – r. přijetí 1903 Čeněk Pěnkava r. přijetí 1903 Frant. Pěnkava, zedník r. p. 1903 Jos. Drahota, učitel r. přijetí 1903 Kar. Hýna 1905 Jos. Kněžík 1905 Čeněk Pěnkava mladší 1905 Frant. Jeřábek 1906 Karel Stejskal 1906 Jos. Jíša 1906 Jos. Tomek 1906 Jos. Mantner, žid, hostinský 1906 Ant. Holub 1907 Sylv. Najman 1912
Jan Macháček 1913 Fr. Bareš čp. 20 1913, zabit jako vojín na Slovensku r. 1918 Jos. Havelka r. přijetí – 1913, zemřel následkem válečných útrap v r. 1917 Jan Chvojka 1914
Václ. Hýna 1914 Jak. Krásnický, učitel 1914 Jan Holub, hajný 1916 Pěnkava Fr., č. 9 – 1919 Fr. Kořínek mladší 1919 Václ. Svoboda – 1921 Fr. Pečenka – 1921
Končím zápis požárníků starší doby. Část starého hasičského zápisu Jaroslava Pěnkavi, mlynáře z Nového mlýna. „Na našich sborech je, aby se chopili práce a byly apoštoly vzdělání. Pracujte k dobru bližních svích. Až bude každý jednotlivec obrozeným hospodářsky vyspělým řádným člověkem, bude s našim národem dobře. Takový národ třeba slabý počtem, jest schopen boje o své bytí a svou exsistenci. Máme spoustu krásných blýskavých hesel, kterých kdyby se polovic splnilo, bylo by s námi dobře. Přátelé! Na nás hasičích jest užitečná hesla zachovávati a tím pro blaho své a svých bližních pracovati. – Jakobych již slyšel mnohého z vás říkati, co jest mi do toho, nejlepší býti svým. Připomínám, že tím nemyslím, aby někdo někomu chtěl dělat nějaké zvláštní milosti. Každý si může pomoci sám! Odporučuji radou příkladným životem a svou čiností bližnímu prospívati. Kladu vám přátelé na srdce a důtklivě snažně jako bratry vás žádám, pracujte, vzdělávejte se, nechte planých řečí a stranictví, čiňte dobře svým bližním a tak přemáhejte odpor, který je proti nám hasičům zakořeněn. Úplně se nám to nepodaří, poněvadž není člověka, aby se zachoval lidem všem. Nás nechť těší přísloví, které praví, že psí hlas pán Bůh neslyší. A aby co nejdříve jsme byli obrozeni a vzděláni a tím si lepší život zajistili, tomu volám zplna srdce „Na zdar!“
Připomínka Jaroslav Pěnkava, bývalý mlynář z Nového mlýna, byl člověk, který miloval společenský život a kulturu. Pořádal v Libži divadla, kterým dělal resižera. Knihy a různé spolky byl jeho cíl. Přes toto vše, dovedl vést vzorně své hospodářství, mlýn a pilu. Zemřel R. ...
Zpráva jednatele – Ant. Šimáčka, říd. učit., který odstupuje Dnes konáme valnou schůzi poprvé v naší osvobozené vlasti, ve svobodném státě československém. Nedá mi to, abych na počátku své správy požádal Vás, byste se zvyšenou činností pracovali pro dobro našeho sboru, pro dobro obce a pro zachování mladé republiky. – Máme mnoho nepřátel. Hledí různými nástrahami, pletichami oslabiti, rozeštvati nás, by mohli v příhodný čas zasaditi smrtící ránu. Činíme na naši mladou vládu mnohem větší požadavky, než na bývalou vládu rakouskou – chceme, aby vše a najednou bylo hned jak před válkou. Kdo dovede rozumně mysleti, uzná, že to hned a najednou nejde. Buďme trpěliví – vždyť činíme to pro tak krutě pronásledovanou naši vlast. Pracujme každý podle svých sil a schopností. Vzpomínám slov obětavého Čecha, Američana Eduarda Vasky, který mezi jiným při svém slavném příjezdu do svého rodiště Kut. Hory před 4 dny pronesl: „Pracůjte 4 dny doma jako my jsme pracovali proti Vilému a jeho spojencům a pak nikdo náš československý stát nerozboří. Každý do řad a nikdo z řady! Kéž všichni poslechneme! Poslední valná schůze konala se dne 11. února 1918. Schůze výborová dne 6. ledna 1919. Byly sice svolány ještě dvě schůze výborové, ale nikdo se nedostavil. Sbor čítal 3 zakládající členy, 3 přispívající – možnoli mezi ně počítati př. Kurfürsta, který od r. 1914 je nezvěstným, dále př. Vodolána a nám. velitele př. Jos. Mantnera jenž je činným členem. Činných členů bylo 21, z nichž jsou 3 v činné vojenské službě a někteří se s námi rozloučili navždy. Jsou to: Jos. Havelka, který uštván útrapami války podlehl doma smrti. – Sylvestr Najman, který na cestě k domovu vypadl z vlaku a zahynul. Dále př. Fr. Košata, kterého sklátila do hrobu španělká chřipka. Nejvíce však utrpěl náš sbor smrtí svého velitele Čenka Pěnkavi, říkám to upřímně, pro ten čas nenahraditelného. Byl z mála těh u nás, který věděl a cítil, co je to pracovat pro všeobecný zájem. Přál bych si, aby se vrátil – ale pochybuji. Pátral jsem po něm dlouho, až od jeho pluku přišel mi dopis, že byl v Srpsku dne 17. listopadu 1914 zraněn a odnesen do polní nemocnice. Též vzpomenouti musím předsedy našeho sboru př. Frant. Tomka, který nás 19. ledna 1919 též opustil navždy. Prosím Vás přátelé, byste povstáním projevili úctu těmto zemřelým přátelům.
Letos jsou tomu 24 léta, co jsem nepřetržitě jednatelem hasičského sboru. Před tím hned počínaje r. 1878, byl jsem šest let cvičitelem různých hasičských sborů – tedy plných 30 let jsem již v službě hasičské. Jsem stár a churavím, proto skládám funkci jednatele. Členem sboru však nadále zůstávám. Potřebí je síly mladší, aby nový mladý život zavedla do sboru. Tím svou zprávu končím a přeji sboru hodně zdaru. Ant. Šimáček, bývalý řídicí učitel obecné školy v Libži.
Tímto končím výňatky starých hasičských zápisů. Němcová ROK 1970 Již dlouhou dobu nepamatujem zimu, jaká byla v tomto roce. Mrazů sice moc nebylo. Sníh napadl 26. listopadu a trval až do konce března. Někde dosahoval několik metrů. Nejhůře trpěla zvěř a ptáci v polích a lesích. Hladový zajíci přišli až do vsi k lidským obydlím. Stromy okolo silnic byly místy ohlodány až ke korunám. Často se stalo, že byla ohrožena autobusová doprava s dělníky. Tak jako v celém světě, tak i u nás řádila mezi obyvatelstvem „asijská chřipka“, vyvolaná virem A-2 Hongkong. Onemocnění začlo vždy horní dýchací cestou. V naší vesnici nikdo na tuto nemoc nezemřel, ale ve světě hodně lidu zaplatilo chřipce životem. Ku konci dubna byla u nás vyditelná hvězda – „Halleyova kometa“. Dřívější lid byl vždy zářením této hvězdy vystrašen. Říkalo se, že přináší samé neštěstí. Hlad, válku, a konec světa. Na co asi bude čekat dnešní lid? I letošní léto bylo pro hospodářské podniky velmi nepříznivé. Časté deště stěžovaly práce v polích. V letošním roce v prosinci bylo prováděno celostátní sčítání lidu a bytů. V Libži bylo touto dobou napočítáno 219 osob. Rok od roku lidí ubývá. Změna nastala letos v č. 63. Jeho majitel Jos. Němec a Marketa se přestěhovali do obce Milovanic u Postupic. Domek č. 63 koupil Jaroslav Jalovecký a Marie roz. Němcová z Libže. Z Vysoké Lhoty se odstěhovala rodina Konšelova, která byla zaměstnána na stát. statku několik dlouhých roků.
Zde chci napsat o slově – Výměnkáři. To slovo výměnkáři už naše mladá generace ani vlastně nezná. Neví, jak se to za dob soukromého hospodaření na gruntech a v chalupách praktikovalo. Že totiž zpravidla nejstarší syn převzal hospodářství a s tím i povinost – závazek – pečovat o své staré rodiče. A právě tady býval mnohdy kámen úrazu. Mladým hospodářům se najednou začlo zdát, že staří mnoho spotřebují a jejich výměnem zatěžuje hospodářství. A tak se starý táta s mámou začli setkávat s nevraživostí a výměnem museli vymáhat. (Tyto smutné případy byly i v naší vesnici). Místo vděku, lásky a péče se setkávali staří se spory, kterým udělala konec teprve smrt. Dnes po tomto problému není památky a nenápadně mizí i slovo výměnek. Závislost starých na mladých se stále více oslabovala s rozvojem zemědělských družstvech, která částečně z vlastních prostředků, ale hlavně placením příspěvků na starobní pojištění, zabezpečila odcházející generaci důstojné stáří. Spočátku mohla bát přiznána starobním důchodcům ze zemědělství pouze malá penze. Ale i těch pár stokorun přicházejících každý měsíc starým lidem na vesnici otevřelo oči a zbavilo je strachu ze staroby. Dnes už je situace opět jiná – lepší. Zemědělské důchody se vyměřují podle stejných zásad jako u ostatních kategorií obyvatelstva. ÚV KSČ bylo rozhodnuto, aby se při úpravách starobních důchodů pamatovalo i na důchodce z řad družstevních rolníků, kteří mají dosud nízké důchody. Dnešní „výměnkáři“ už tedy nejsou odkázáni na milost a nemilost svých dětí. Každý měsíc přijde poštovní doručovatel s pevnou částkou. Lidé, kteří byli celý život zvyklý těžce korunu vydělávat, mají pevný příjem. Oni, řádní důchodci, nikoliv už výměnkáři, dovedou ocenit každý krok, který strana a vláda pro jejich životní podmínky udělala. Počasí11: Jaro bylo chladné a vlhké. Znamenáno až do června stálými dešti. Zato již červenec byl letos nejsušší od roku 1836. V Čechách napršelo jen 24 litry vody na čtvereční metr, což je asi čtvrtina normálního množství. Podobně to vypadalo v celé první polovině srpna. Vlhkost vzduchu byla nízká a mnohá vegetace odumírala. Slunečního svitu bylo nejvíce za posledních 8 let.
11
1971
Místní bouřkové útvary působily náhlým přívalem vody nebo krup a větrem zesilujícím ve vichřici až někde katastrofální situaci. Měsíc srpen byl zaznamenán nejteplejším měsícem století. Říjen a listopad je už s občasným deštěm. Prosinec deštivý a teplý. V době vánoční až deset stupňů tepla. Ovoce se sklidilo poměrně málo. Velkým suchem spadalo a bylo červivé. V květnu 6. 5. 1971 konala se vzpomínková slavnost u památníku padlých. Její opis vedle přikládám. Zároveň i dopis, který psal Jos. Tomek v pankráckém vězení, Janu Hýlovi, tamtéž vězněnému. Za vše, co Jan Hýla pro Jos. Tomka vykonal dobrého, vyrovnala se s rod. Hýlovou jeho dcera Marie provd. Veselá. „Bolest nezaplatíš, srdce nezhojíš, a mrtvé v zemi cizí, nikdy nevzbudíš!“ V Libži byli tento rok 3 úmrtí: Karel Šusta – 59 r. Frant. Hýnová – 78 r. Růžena Klokočníková – 56 r. Narození: Vít Bucala Jitka Březnovská Jaroslav Jalovecký Sňatky: Marie Pěnkavová Jiří Šusta Pro malý počet žáků byla v Libži uzavřena stará škola. Děti dojíždějí do školy divišovské.
Stará škola. – Sto let přijímala malé libežské občánky, aby je svým prvním základem připravila do života. Mnoho a mnoho jich dospává svůj věčný sen a nám živým, toho konce staré školy je tak nějak líto. Poslední učitel této školy byl Antonín Rauvolf. Odstěhoval se se svou rodinou na zasloužilý odpočinek ku své dceři do Krhanic n/Sázavou. Státní statky dokončily letos stavbu teletníka za mostem. Adaptace s předáním byla v listopadu. V teletníku je 150 kusů drobnějšího dobytka. Pracují v něm tři lidé na směny a noční hlídač. Dodělána byla i provizorní silnice ku Hrádku. Tím odpadají dlouhé pohřební cesty po silnici na Ctiboř a dál na Hrádek. Starý hřbitov u kostela hrádeckého je zrušen. Pohřbívá se na novém hřbitově. Z Libže odešel do něho k věčnému spánku, první, Karel Šusta. Bohoslužby v kostele hrádeckém vykonává nový farář Bořivoj Bělík, z Trh, Štěpánova. Fara hrádecká zůstává neobydlena. Tento kněz přinesl velkou oběť pro opravu hrádeckého kostela. Říká se, že nese svým věřicím – srdce na dlani. Tento rok se začla provádět stavba nového mostu přes potok „Chotýšanku“. Za lávkou pod Vys. Lhotou staví stát. statky pro své zaměstnance bytové jednotky. Stát vychází zemědělským dělníkům vstříc, ale je jich stále k této potřebné práci nedostatek. Mnoho zmůže mechanizace strojů, ale přec je potřeba k práci i lidské ruce. Letošním podzimem ukončuje své hospodářství poslední soukromě hospodařící – rolník Václav Beneš č. 3. Ve dnech 26-27. listopadu byly prováděny volby do krajských, okresních a místních národních výborů. Do Místního národního výboru v Libži, byli zvoleni tyto občané: Moravec Ant. předseda Holub Frant. tajemník Šlehubr Jiří – hospodář Hýla Zděn. člen rady Hýna Václ. člen rady Macháček Fr. předs. zeměd. Komise
Havelka Jarosl. Stejskal Václ. Molnar Kašpar Kněžík Frant. Pěnkava Jan Kancelář MNV. je v místnosti bývalé školní učebně Předseda KSČ Stejskal Václav
Ty Nový roku12! Všeho lidstva dítě. Co v zrození svém nám přinášíš? Ve vládě svojí drž ochrannou ruku nad vesničkou naší a dopřej jí klid, aby v míru, pokoji žil vždy její lid. A dětem všem ve vesnici, jenž se v tobě zrodí, popřej život, sílu, aby v ručkách udržely holubici míru. Co přinesl nového rok 1972 v naší obci? Za prvé byl dán do provozu nový betonový most přes potok „Chotýšku“. Od něj byla vyasfaltována cesta na rozcestí pod Vys. Lhotu u křížku. – Vpravo nad cestou stavějí ČSSS novou bytovku pro své zaměstnance. Pod bytovkou dostavuje nový domek rodák libežský Bohumil Ševčík. V tomto roce byla změna ve vedení státních statků, v kterých je vedena i Libež. Hlavní vedení ředitelství divišovského, převzalo do svého oběktu ředitelství ČSSS ve Vlašimi. Žně v letošním roce probíhaly celkem dobře. Obilí se sklízelo z polí několika kombajny. Od kombajnů se odváželo do Šternova na čističku a potom dále na sušičku. Letošní rok byl příznivý pro úrodu řepky, obzvlášť pro brambory, řepu a jinou zeleninu. Jen v čase zaniklém slyšíš cepů klapot na mlatě utuhlém a zrno žitné skáče v řešetě drátěném. A potom dále koně žentour koní i volci kol dokola jej pohání a z mlatu slyšíš malé mlátičky hrkání. Dále doba nese pohon benzínový a po něm elektřina vládne. Zrno žitné čisté padá a chlebem v dálku sládne.
12
1972
A v době dnešní, v které žijem, králem je kombajn v době žní, ten seče, mlátí a zrna hrdě vychrlí. Jen v mládí odvátém slyšíme cepů klepání a k stáří které nám přichází – zní jen večera klekání.
V Libži zemřelí: Jar. Vodolan – 63 r. Anež. Macháčková – 75 r. An. Březnovská – 78 r. Čest jejich památce! Narození: Vlad. Kliková čp. 31 Eliška Březnovská čp. 58 Jitka Jalovecká čp. 63 Sňatky: Fr. Holub č. 69 St. Pěnkavová č. 21 Mir. Pěnkavová č. 21 Mar. Šustová č. 29 Jar. Kadlec č. 60 V současné době se zde mluví o vodní přehradě, která by vzala pod vodu i naší vesnici Libež. Výhledové plány jsou sice na obci, ale není ještě nic skutečného. Jistě by bylo škoda vesnice, která už ve skutečnosti prožila mnoho zlých chvil.
ROK 1973 Odbíjí hodina dvanáctá. Víno ve sklenkách perlivě šumí a v novém roce srdce lidská mají různá přání. A jaké přání v této chvíli pro naši vesnici v Libži? – Já jako pisatel této pamětní knihy chtěla bych jí dát jen toto: Aby ten první krok v novém roce, kterým vykročíme v naší vesnici, byl pevným jak slova velkého básníka a spisovatele Jana Nerudy: „Bude-li každý z nás s křemene – bude celý národ z kvádrů.“ V památných květnových dnech byla provedena v naší vesnici slavnost u pomníku padlých za účasti MNV, požárního sboru a bratrů protifašistických bojovníků z Vlašimi. Památka padlých občanů z první a druhé světové války, byla uctěna proslovem bratra Hendrycha z Vlašimi a dětským recitálem. Čest jejich nehynoucí památce! V červnu, 10. 6. 1973, konalo se v Libži velké okrskové cvičení u příležitosti 70 let založení požárního sboru. Cvičení se závody se provádělo za vsí u kříže na poli u řeky, za účasti těchto sborů: Libež – Ctiboř – Radošovice – Dub – Kondrac – Načeradec (žáci i dorost) – Vracovice (žáci), Rataje – Pavlovice (žáci) – Vlašim (žáci i dorost) – Vojáci Domašín. Fotosnímky připojeny v dokumentním albumu Tyto družstva požárníků, žáků, dorostu a vojáků soutěžily mezi sebou o běh závodu a požární cvičení. Vítězové byli odměněni věcnou cenou. Národním výborem a pomocnou akcí Z byl na bývalé Tomkové zahradě a místě po obytném stavení zřízen okrasný park. Uprostřed je kašna s vodou a vodotrysk. Na tomto díle má největší zásluhu předs. MNV, Ant. Moravec. Jeho pomocníci byli dva staří důchodci Jan Ševčík a Jos. Polesný. Za několik roků, až park rozroste do krásy, bude ozdobou a chloubou vesnice. Jen v létě rozkvetlém růže červené budou připomínat o ztraceném životě rodiny Tomkové. V letošním roce byla opravena kaple na návsi zvenku i uvnitř. Opravu provedl Frant. Holub, zedník, za pomoci své rodiny.
Dvě staré lípy u kaple byly lesní správou poraženy. Leckomus skanula při jejich pádu slza. Nemohla však být u nich záchrana. Byly uprostřed doutnivé a mohly náhle svým pádem ohrozit okolí. „Škoda vás lípy staleté. Květ váš už nikdy nad kaplí nezavoní. Po dlouhých letech odcházíte – jak starý člověk churavý.“ Narozené děti: Hošek Miloš - Lejček Jaroslav - Kukla Petr - Miroslav Dub - Anna Hrobská a Marie Kadlecová Úmrtí: Svoboda Václav (*25. 3. 1896 +1. 6. 1973) Macháček Jan (*28. 12. 1894 +24. 10. 1973) Havelková Marie (*10. 2. 1903 + 9. 2. 1973) Sňatky: Karel Přibil (Libež) a Anež. Umrlá (Domašín) Holubová Věra (Libež) a Frant. Brabec (Divišov) Macháčková Mar. (Libež) a Bohumil Kaňka (Vlašim). Letošní rok většinou převládal suchem. Státní statek dobře organizoval dobu žní. Na výpomoc přijely kombajny ze sousedicích farem, tam kde už bylo dříve sklizeno. Kdyby tak vztal z hrobu některý náš předek a uviděl na obilných lánech mlátit pět kombajnů za sebou, jistě by se z něj stal šílenec. Naší dnešní generaci už je to samozřejmé. Sekáč v žitných žní z hrabicí na rameně bude pro dnešní děti jen pohádkou. Z Vysoké Lhoty – (Libež) se tento rok odstěhoval bývalý vedoucí této farmy Frant. Mráz. Koupil domek na Licoměrsku u Kácova. Působí dále ve své funkci na farmě Šternov. Na Vysoké Lhotě má státní statek zaveden odchov kuřat na výkrm masa. Starají se o ně dvě zaměstnané ženy Barbora Mrázová a Mar. Kňašková, obě z Vys. Lhoty. Dále jsou tam ustájeny krávy, které obsluhují čtyři lidé na směny. Malý zbytek krav je ještě ustájen v Libži u Macháčků a u Holubů za mostem. Do polní práce chodily v létě 4 ženy z Libže a 1 stálá zaměstnankyně z Vys. Lhoty.
Živočišná výroba: 7 žen včetně ze Lhotou a 3 muži. Dále 3 muži s koňským potahem, 1 dělník a v případě větší práce zaměstnanci ze Všechlap. Další práce obstarávají traktory a jejich pomocné stroje. Lid dnešní vesnice si žije dobře a spokojeně. Starý člověk nemusí se bát hladu a bídy, má k životu dobré prostředky (peněžitý důchod), které mu poskytuje naše socialistická vláda. Nejstarší občanky tohoto roku v Libži vdova Hýlová Marie 88 r. vdova Voříšková Barbora 84 r. vdova Balíková Božena 80 r. vdova Svobodová Marie 80 r. vdova Kocourková 81 r. vdova Horálková Anežka 82 r. Pečenková Jos. a Frant. Peč. 77 -76 r. vdova Malenovská Anež. 74 r.
ROK 1974 Nastupujem dalším žitím do Nového roku tisícíhodevítistého sedmdesáti čtvrtého roku. Co slibů, co předsevzetí v každém z nás v tom prvním jitru novoročním. Ty slunce, které se k nám vracíš, v závoji mlhy novoroční, vesnice Libež o štěstí Tě prosí. – Dej jí žít v míru, lásce svornosti. Ty slunce, které se k nám vracíš, jí všechny rány zahřej paprsky. Co přinesl tento rok v naší obci nového: Jarní měsíce byly velice suché až do června. Dál převládalo počasí velmi deštivé, které stěžovalo sklizeň travin i dobu žní. Výpomocí mláticích kombajnů a dobrovolných brigád občanů, požárníků a různých složek, sklidily místní st. statky obilí z polí. Sláma sice ležela na poli až do listopadu. Sběr brambor končil též skorem koncem listopadu. V pomocné akci Z byla dokončena asfaltová cesta, připojená od silnice vzhůru nad Pečenkovi na hořejší ohyb silnice. Druhá asfaltová cesta dokončena od Martínkových ke křížku, kudy se de ku Hrádku. V akci Z byla též vybudována elektrizace na samotě Úlehle, která patří k obci libežské. Předseda MNV se svými členy koná dvakrát za měsíc výborová schůzy, kde projednávají potřebné a úřední věci. Dále členové strany KSČ, ČSM a svaz dobrovolných požárníků. Kulturních zábav tu pomalu ubývá. Jediný ples požárníků a ten bývá ještě slabý. V dřívějších dobách, tak zvaný hasičský bál, to byla slavnost vesnice na které si každý pantáta dupl a povyskočil. V dnešní době je zde v obci hodně osobních aut. Mladí lidé odjíždějí za sportem a různou zábavou do města. V památných květnových dnech byla vzpomínková slavnost u památníku padlých občanů z první a druhé světové války. Oslavu zahájil předseda MNV a soudr. protifašistických bojovníků z Vlašimi.
Změna obytných domků Domek po zemřelém Jos. Hromasovi, převzali do užívání manželé Jos. a Marta Staňkovi, důchodci z Prahy. Z funkce velitele dobrovolných požárníků a z funkce MNV vystoupil tento rok Zdeněk Hýla. Ze stát. statku Vys. Lhota se odstěhovala rodina Kňaškova na farmu st. statku Šternov k výkrmu prasat. Úmrtí: Havelka Fr. Úlehle č. 50 Beneš Fr. č. 4 Pečenka Fr. č. 69 Klokočníková Marie č. 15 Narození: Josef Březnovský 12. 3. 74 Helena a Miroslav Nohovi čp. 72, nar. 14. 10. 74 Karel Přibil čp. 75, nar. 6. 7. 74 Sňatky: Jaroslava Tirnerová (Libež) a Karel Lejnar (Divišov) Hana Trkalová (Úlehle) a Moc (Radošovice) Jelikož v nastávajícím roce přichází třicetileté osvobození naší vlasti slavnou sovětskou armádou, chci zde připomenouti dobu, kdy německý běs zasahoval i do nejodlehlejších koutů naší vlasti. Případ naší obce Libže, je veřejnosti dobře znám. Celá tragedie si vyžádala devět lidských životů a devatenáct dalších zatčení, měla dohru u mimořádného lidového soudu v Benešově. JUC J. Dráb obvinil 53 letého Václava Ježka, že zavinil svým udáváním strátu svobody devatenácti libežských občanů, dále smrt Jos. Tomka, Mar. Tomkové, Frant. Tomka, syna, Václ. Polesného, Jana Hýlu, Aloise Nováka, Aloise Nováka syna, Oldřicha Kněžíka a Jos. Měchury, kteří byli popraveni nebo se nevrátili z koncentračních táborů.
Celý případ se započal, když se do Libže přistěhoval Václav Ježek. Jeho manželka o sobě prohlašovala, že je němkyní. Podle výpovědi svědků, jezdili k Ježkovi němečtí četníci a Ježek jim udával různé hospodářské přečiny svých sousedů. Proto bylo v Libži tolik trestů. Udání Václ. Řezníka a ostatních, to nebyly největší zločiny obžalovaného. Rolník Jos. Tomek měl schovance Václ. Polesného. Polesný se svěřil Ježkovi, že má Tomek schované zbraně a že posouchá cizí rozhlas. Časně ráno Jažek se svou ženou proved u Tomků prohlídku a posílal pro benešovské gestapo. Tomek ho však uprosil. Ježek odjel do Tábora a tam na gestapu udal vše, o čem věděl. Byl však poslán zpět k benešovskému gestapu. Protokol s ním sepisoval gest. Marx. Pak nastávalo v Libži velké zatýkání. Všichni kteří byli podezřelí byli zatčeni a tehdy se Ježek vyjádřil, že je má v ruce a když ho to dopálí udělá z Libže druhé Lidice. Hodně objasnění vnesl do případu stab. strážmistr Karel Fiala z Divišova, který případ vyšetřoval. Žalobce JUC J. Dráb žádal pro Ježka trest smrti. Obhájce se marně snažil přesvědčit soud a uchylném duševním stavu. Ve 14,30 hod. byl vynesen rozsudek, kterým se Václ. Ježek odsuzuje k trestu smrti provazem. Rozsudek byl vykonán na dvoře benešovské věznice 16,20 hod. Bylo zjištěno, že Ježek byl placeným konfidentem gestapa, propagátorem nacismu a že nebezpečně vyhrožoval obyvatelům věznice. 4. prosince 1947 byl před mimořádným lidovým soudem v Benešově projednáván případ Mar. Ježkové a manželů Koubových z Libže. Po skončeném původním líčení, ve kterém byla celá libežská tragedie objasněna, byla Mar. Ježková žaloby sproštěna a manželé Koubovi pro nebezpečné vyhrožování každý k deseti rokům těžkého žaláře. – Gestapák Osvald Marx, rovněž odsouzen k smrti provazem. Na několik okamžiků, než mu dal kat oprátku, prohlásil: „Padám pro Německo.“ Seznam tragicky postižených občanů z Libže, popravených a vězněných od r. 1943 do r. 1945 Jos. Tomek, nar. 22. 3. 1882 Mar. Tomková, nar. 10. 2. 1887
Frant. Tomek (syn), nar. 31. 5. 1920 - popraveni v Drážďanech 25. 10. 1944 Mar. Veselá, roz. Tomkova dcera Polesný Petr, zemřel doma Polesný Václav Hýla Jan, zemřel v Drážďanech při bombard. Macháček Jan Novák Alois, zemřel za tři týdny po návratu Novák „syn“ zemřel v Drážďanech při náletu Nováková Anna Měchura Jos. Slověnice – zemřel na Pankráci Hudec Alois – Jeřábek Stan., zemř. Doma Němec Ant. - Pečenka Frant. Pečenková Jos., manželka Fojtíková Mar., roz. Pečenková Svoboda Václav Ševčík Jan, Vodolán Jarosl., Kulík Jos. Oldřich Kněžík, zemřel na Pankráci Tyto události jsou již částečně napsány vpředu předešlým kronikářem. Píši, pro lepší objasnění, libežské tragedie za doby německé okupace. Kronik. Němcová Bl. (Dodatek) 20. 10. 1947 uspořádal MNV a SČM v Libži vzpomínkovou slavnost při odhalení desky těchto mučedníků. Promluvil předseda ONV soudruh Vecker a arcibiskupský notář František Štverák. Do síně padlých hrdinů – Vítězslav Nezval Vy, kdož jste padli bez své viny, na bojištích a kdekoli, daleko od své domoviny, vy, které už nic nebolí, vy, věčný spánek smrti spící, vy, bezejmenní mučedníci,
vy, jejichž rozplynulá jména jsou jako stíny jitřních hvězd, vy, aťsi muž a nebo žena, jste dovedli svou oběť nést, vy, padlí za svá lidská práva, vám budiž věčná čest a sláva!
ROK 1975 V letošním roce naplňuje naše vlast i naše obec třicet let svobodného života, naplněného prací pro dobro celé socialistické společnosti. A jaké úkoly splnil MNV ve své obci? Byla opravena část cesty, odbočka ze silnice ku Psářům. ONV Benešov byl dodán štěrk asi za 30 000 Kč. Dále v akci Z se opravuje bývalé pohostinství jednoty u Horáčků. ČSM upravuje pro své mládežnické schůze klubovnu ve staré bývalé škole, čp. 2. MNV pořádá schůze během každých čtrnácti dnů, 1x měsíčně schůze plena MNV. Strana KSČ zasedá k jednání dvakrát do měsíce a dále i sbor dobrovolných požárníků. V březnu t.r. byla uspořádána slavnost k mezinárodnímu svátku žen. Po projevu, proneseného předsedou MNV k ženám, byla každá žena od 65 roků obdarována květiny a malým dárkem. Jistě to byla od MNV milá pozornost k mezinárodnímu roku ženy. V památných květnových dnech, konala se slavnost u památníku padlých libežských občanů z první a druhé světové války. Oslavu a projev zahájil MNV a členi protifašistických bojovníků z Vlašimi. Snad utkví slova tohoto pravdivého smutného proslovu v duších naší mládeže, která tu byla též zúčastněna, by šla cestou té pravdy, za kterou umírali naši bojovníci. Změny obytných domků Dva roky neobydlený hospodářský dům čp. 24, po Karlu Moravci, který pro nemoc se se svou ženou Marií odstěhoval k vdané dceři do Šternova, koupil pro letní pobyt k užívání Ing. Josef Krofta z Prahy. Vesnice dnešní doby se rok od roku mění stále k lepšímu. Dnes leckterý šedesátiletý muž vzpomíná na dobu, co se táty naprosil, než mu koupil jízdní kolo. – A dnes – u nás na vesnici je asi 20 osobních aut. Mnoho domácností zařízených moderní dobou v obývání. Kuchyň, obýv. pokoj, ložnice, dětský pokoj a další příslušenství. Kdyby tak mohly vstát z hrobu naše báby, ty by se asi divily. Kde je doba, kdy v jedné malé světnici spali rodiče a třeba i pět dětí. Na jaře, když se líhla housata, ještě přidělali pro ně v koutě kutloch, aby venku
nenastydla. – V jedné světnici spali lidé a často i zvířátka, která se mnohde opatrovala lepší než děti. Mezi chudým lidem byla bída a nouze o každou korunu. Boj o hospodářství a pole byl těžký. Letošní rok na sklizeň obilí a brambor nebyl dobrý. Obilí ač narostlé, v době kdy nejvíce nalévá zrno velkým suchem podeschlo, takže jeho konečná sýpka byla malá. Rovněž tak u pozdějších brambor projevil se v jejich sklizni nedostatek. Velká úroda byla u ovoce. Obzvláště se urodilo mnoho jablek. Změna obyvatel v tomto roce: Úmrtí: Mráz – Vys. Lhota Narození: Musilová Renata – Vys. Lhota, Hošková Olina – Libež Sňatky: Miroslav Holub – Libež a Marta Dvořáková – Borovnice Koncem tohoto roku vyšel zákon vládního nařízení o zvýšení všech důchodů. V platnost má přijít počátkem nového roku, v lednu 1976.
ROK 1976 Tento rok byl bohatý na významné politické události. Za prvé to bylo zvýšení všech sociálních důchodů a odpadlo jejich zdanění. Nejvýznačnější událostí byl XV. sjezd strany a všeobecné volby do zastupitelských sborů. I v naší obci tak jako v celém kraji probíhaly ve dnech 26. a 27. října volby do krajských, okresních a národních výborů. Zvoleni byli do MNV obce Libež tito členové: Holub Fr. – předseda MVN Bucala Ferd. – tajemník Šlehubr Jiří – hospodář Hýna Václ. – míst. Předseda Molnár G. – před. komise pro výstavbu Jalovecká Mar. – předseda kult. Komise Moravec Ant. – předseda fin. Komise Březnovská Ol. Moravcová Jana Kněžík Frant. Lejček Ivan Předseda KSČ Stejskal Václav V podmínkách socialismu jsou otevřeny dveře technickému pokroku zemědělství. Výrobní síla dokonale mění tvář vesnice. Pole orají mnohoradličné pluhy a traktory o síle až dvou set koní. V letošním suchém roce, by asi koňský potah těžko zvládl v polích orbu. Letošní rok se mnoho podobal roku čtyřicátému sedmému. Zem byla velkým suchem vyprahlá a rozpukaná. Hospodářské objekty JZD a státní statky měli velké starosti s obživou hospodářských zvířat. Obilní sklizeň měla mnohem menší hektarové výnosi než v jiném předcházejícím roce. Brambory ještě částečně zachránil déšť, který přišel před samým podzimem. Kukuřičné siláže se nastavovaly krmnou slámou, aby nabylo krmení pro zimní dobu.
Jaké byly změny tento rok ve vesnici Dokončena přestavba pohostinstvý u Horáčků, nyní majetek Jednoty. Jeho provoz byl uskutečněn 15. října t. roku. Vedoucím pohostinství je Jarosl. Záruba z Divišova. Kulturní program je zde dosti chudý. V měsíci březnu pořádaná slavnost MNV a SČM ke dni MDŽ. V památných květnových dnech pořádaná slavnost u pomníku padlých z první a druhé světové války. Slavnost zahajoval místní národní výbor, svaz mládeže a svaz protifašistických bojovníků z Vlašimi. Sňatky:
Hana Polesná (Libež) a Karel Žáček (Vlašim) Alena Kněžíková (Libež) a Jos. Slabý (Kladruby u Vlaš.) Mírek Moravec (Libež) a M. Novotná (Praha)
Narození:
Michal Žáček Petra Holubová Ivana Lejčková
Úmrtí:
Pečenková Josefa Kocourková Fr. Holubová Anežka Horáčková Anna Beneš Jaroslav Moravec Jos. č. 52
80 r. 84 r. 75 r. 79 r. 66 r. 71 r.
„Vesnice uzavřela za vámi náruč svojí. Vy, její věrné děti jste ve svém žití byly.“
ROK 1977 Vítáme Tě nový roku na tom našem prahu, celý rok si vykračuj šťastnou svoji dráhu. Pevnou svoji rukou vládni tady nad Libží, v celém světě mír rozsévej a né - válek pohromy. Tento rok nepřinesl do naší obce velkých změn a nebyl bohatý nikterak na velké události. Jaro přišlo předčasné a velmi krásné. Mrazová pohroma zničila květy ovocných stromů. Přes tuto skázu se urodilo mnoho třešní a hrušek. Jablek bylo velmi malé množství. Žňová sklizeň byla velmi zlá pro hospodářské objekty státních statků. Pole byla po dlouho trvajicích deštích tak rozmočená, že někde nemohli ani s kombajny do polí zajedst. Místa na velkém mokru se musela vysekat i ruční kosou. Přez všechnu tuto přírodní nepřízeň podařilo se s malou strátou vše sklidit. Kultůra: ČSM – před večer prvního máje začal touto oslavou. V průvodě, kde vyhrávala muzika, nesli mládenci malé ověnčené májky. Před každým domem, kde byla svobodná pana, postavili májku a jeden z mládenců, Slávek Kněžík, pronesl při tomto obřadu říkání. Uvádím jen pro krátkost toto: Ctěná pano, drůžičko! Svobodova Heluško! Blednou Ti nějak líčka, proč myslíš stále na vojáčka? V Litoměřicích meruňky teď kvetou, on se Ti tam líbá s tou vojenskou Bětou. Proto pošli vojáka k jezu a vyber si z nás mládence v šeru. A tak to pokračovalo u všech čtrnácti drůžiček. Pozdě večer byla zapálena na vršku velká vatra míru a mládenci u ní pobyli až do rána. Starost měli o velikou máj, kterou postavili v prostřed návsi. Často se stane, že mládenci ze sousední vsi ji do rána odnesou. Devátý květen zahájen poctou u pomníku padlých hrdinů z první a druhé světové války. Oslavu zahájil MNV – SČM a bratři protifašističtí bojovníci z Vlašimi.
Oslava velké říjnové revoluce byla zahájena za přítomnosti MNV, strany KSČ, SČM, bratry požárníky a poslancem za náš okres, soudr. Koutem. Sál pohostinství zněl po proslovu soudruhů hudbou a recitací Šťastného mládí. Byla to velmi hezká a zdařilá slavnost. Za odkazem vždy spějte soudruhové, který zanechal vám velký Lenin, by každý z vás jen jeho pravdu plnil. Pozapoměla jsem na 8. březen, který je věnován celonárodně k oslavě svátku žen. I u nás v Libži byl tento svátek ženám zahájen důstojnou oslavou. Z nás starších žen mnohá zavzpomínala té dřívější doby, kdy utrmácena přicházela z polí, za časných jiter promáčená nosila trávu pro dvě kravky, potom honem mísila chléb, a když vykynul, sásela bochníky do vytopené pece. Práce nekonečná šla s ní od rána do noci. Nemívala k večeři párky, neb masitou večeři. Byly to ponejvíce brambory a mléko, někde i kozí. V každé domácnosti byl naložený velký sud kysaného zelí. Tak bychom mohly vzpomínat do nekonečna. A jistě tento svátek, když žena přijímá jako malou pozornost rozkvetlé květy, poleje jí slza tvář, tou dávnou mlhavou vzpomínkou. Sňatky: Trkalová Marie (Úlehle) – provd. Bártová Janáčková Věra (Úlehle) – provd. Kozlová Moravcová Růž. (Libež) – provd. Jeništová Narození: 15. 6. 1977 Holubová Martina 2. 8. 1977 Mareš Milan Tento rok nezaznamenává žádné umrtí.
ROK 1978 Píšeme zas „Nový rok“ 1978. V zamyšlení se vracíme a obracíme zpět, co dobrého jsme svými skutky udělali a co bylo věcí, na které jsme pozapoměli. Leč starý rok odvál čas, do nového roku jsou tu nové přísliby. Záleží, aby každý z nás vytvářel svou prací novou tvář naší socialistické doby, která by rostla z rozvojem naší vesnice. Mé novoroční přání jako kronikářky by vyznělo takto: „Nechť jsou šťastné chvíle pro lásky, které spojí pouto zlatých prstýnků. Ať je málo chvil těžkého smutku, když nad kaplí se nese zvuk umíráčku. Štěstí těm malým, kteří v prvním pláči spatří svět. Ať robátka ta malá nepoznají hrůzu válečných běd.“ V letošním roce byla ve vesnici udělána pozdní část kanalizace, která vede z hořejší strany u Chvojků až dolu pod kapli, kde se spojuje se starým kanálem. Placena byla v akci Z. Dobrou aktivitou si vede zdejší SSM. Byl vyhodnocen jako nejlepší svaz. organizace na zdejším benešovském okrese. Odměnou jim byla pražská televize, která je uvedla ve svém programu. Dále tu vytváří socialistický rámec místní SČŽ, které vypomáhají ve špičkových prácích svou brigádou a úpravou vesnice. I svaz požární ochrany přidává o žňové době svoje ruce. Obzvlášť v letošním roce byla jejich pomoc potřebná při svážení slámy, která byla častým deštěm promáčená a těžká. – I myslivecký svaz brigádně vypomáhal. Vždyť chléb patří nám všem. Letošní počasí připravilo státnímu hospodářství těžké chvíle. Obilí bylo sice narostlé, ale stálými dešti a zimou dlouhou vyzrávalo. Slunečních dnů bylo v tomto roce moc málo. Kombajny hrkotaly do smutných dnů ještě někde do konce září. Brambor se urodilo poměrně hodně. Když se počasí umoudřilo, podařilo se všechnu opožděnou práci zvládnout. Libež patří hospodářstvím pod hlavní správu ČSS Vlašim a pod správu farmy Divišov, kde vede hospodářství hlavní správec Jos. Dvořák, z Litichovic. Pod jeho vedení patří tyto hospodářství: Divišov, Měchnov, Všechlapy, Libež – Vys-
Lhota. Pod jeho rozkaz patří pro Všechlapy a Libež farmář, Václ. Stejskal, který je též předsedou KSČ. Živočišnou výrobu zastupuje J. Krupička z Vlašimi. Oběkt teletníku v Libži má 150 kusů větší jaloviny, kde už zasahuje inseminace. Obsluhují tam na směny 2 muži a dvě ženy. Střídají se denně po dvouch. Vysoká Lhota má ustájeno 75 krav. Bohužel, že se tam často střídají ošetřovatelé. Není tam zavedena nová stájová technika. Zavedeno je strojní dojení a ostatní práce se vykonává ručně. Poslední 3 roky byla zaměstnána ve stáji rodina Klajnerova, která se tam přistěhovala. Muž se ženou dělali společně obě směny, s dobrým výsledkem. Měsíční výplata někdy jim dala více než 10 000 Kč, které měli ale zasloužené. Dále se pěstují na Vys. Lhotě kuřata na výkrm. Rozděleny jsou ve třech místnostech a pečují o ně tři ženy. Dvě jsou z nové bytovky. Kadlecová M. a Masopustová. Třetí je Ševčíková Vlasta. Stáj Nový mlýn má asi okolo 30 mladých telat, ošetřuje je Olga Březnovská z Libže. Poslední zbývající stáj je u Macháčků v Libži, kde jsou dobré výsledky mléka od 11 krav. Významné dny hlavní kultury. 9. květen
Pietní vzpomínka u pomníku padlých z první a druhé světové války. Stavění májí. Pořádá SSM.
Říjen
Slavnost pořádaná v sále pohostinství k památce velké říjnové revoluce. Pořádal – MNV, SSM, KSČ a ČSŽ.
Pro čtenářskou obec vede vzornou knihovnu Ferd. Bucala, m.j. tajemník MNV v Libži. Sňatky v roce 1978: Šlehuberová Anežka studující, Libež a Ivan Pícha – stud. Sázava Růženín Jiřina Balíková – Libež a Vl. Noha – Vlašim Narození: Píchová Ivana Nohová Kateřina
Umrtí: Hýlová Marie Voříšková Barbora Hudec Alois Tyrner Jan Horálková Anežka Přibylová Mar. Martínková Marie
r. 94 r. 89 r. 65 61 r. 87 r. 84 r. 62 r.
Ivan Halas: Není smrti – trvá věčně živý – kdo spravedlivý byl a dobrotivý Zemřelý se stále pochovávají na hřbitov hrádecký. Pohřební katolické obřady vykonává adm. farář Bořivoj Bělík, ze Štěpánova, který má též přidělenou farnost hrádeckou. Pohřební pěší dlouhé cesty zanikají. Pozůstalé pohřební hosty a další lid dávají svážet na Hrádek autobusem. V dnešní době však většina lidu dává své mrtvé spálit do pražské kremace. Ještě bych se chtěla vrátit do krás naší přírody, z které nám pomalu mnoho zaniká a mizí v nenávratno. Když jako mladá jsem šla v létě mezi polmy - co tu bylo zpěvu a čiřikání. Hejna koroptví letala ze všech stran a stará koroptev odváděla svým trykem pozornost od svých mláďat. Pod mezí malé křepelky volaly ptačím hláskem „pět peněz“. Pod vlivem dnešních polních postřiků, jakoby vše vymřelo. Zřídka někde spatřit koroptvičku, ještě tak bažanti se udržují. I ta kukačka na jaře se málo slyší. V lese, kde dříve rostla hejna hub, tak zvaných lišek, zůstala místa prázdná. – Tež zákrok moderní chemie. Co jako děti jsme si trhaly vztavačů zvaných „kukačky“. Jejich květenstvím byla některá místa obsypána. Dnes už bys je těžko našel. Stráně na Zadním obci byly porostlé krásnými jalovci. Dnes tam stojí smrkový les a po jalovci není nic než památka. Dnešní dobou je jalovec chráněný, ale je ho poskrovnu. I zlatý Janovec vymizel. Dříve si z něj dělali lidé v zimě košťata a dnes spatříš ojediněle pár zakrslých keříčků. Svaz myslivců musel dříve podzimní hony ukončit pro malé množství zvěře. Jednotu pohostinstvý převzala tento rok v září J. Lišková z Vlašimi.
Vracím se opožděně se vzpomínkou do doby roku tisícího čtyřicátého pátého. – Byl měsíc máj a naše vesnice byla plna vzruchu. Vždyť byla osvobozena naše Praha od fašistického běsu rudou armádou. Naši libežští vězňové se vraceli k domovům. Lidé místo práce hloučkovaly na návsi. Byly mezi nimi různé připomínky, ba i výčitky. – Jedneho májového dne oběvil se proud sovětských vojsk, který projížděl vesnicí. Naši mladí chlapci ozdobili silnici vesnicí zelenýmy břízky. Náš lid mával ze všech sil tomuto legendárnímu vojsku – Část tohoto vojska se usídlila ve vesnici k delšímu odpočinku. Unavení a bledí krasnoarmějci se stíny válečné hrůzy v očích, potřebovali oddechu. Ženy tehdy zabíjely pro ně slepice, aby se dobrou polévkou posilnili. I v mém domově bylo ubytováno několik sovětských vojáků. Měla jsem s nimi plno práce, ale té nelituji, vždyť to byla jen malá částečka odměny. Dodnes zřím ve vzpomínce jejich mladého velitele. Byl nemocný a unavený, ale přec nad svými svěřenci udržoval pevnou ruku. Za dne polehával mezi vojáky na slámě. Donášela jsem mu podušku pod hlavu a on jako voják vždy ji odmítl. I on spěchal ve svých vzpomínkách ke své krásné spustošené domovině. – Mnoho těhto sovětských vojáků položilo na sklonu války v české zemi své životy. Jen bílé pomníčky mrtvých, připomínají, jaké oběti nám přinášeli, pro naši českou vlast. Jen rudým květem vzdáváme svůj dík a přejeme si, by ve věčném míru žil náš i sovětský lid. V roce 1948 byly sestátněny všechny továrny i soukromé obchody. Únorové události se nijak v naší vesnici neprojevovaly. Tomu, komu se to nelíbilo, jistě raději mlčel, neb i vesnice má svoje zákony i své soudy. V roce 1968, kdy chtěly podvratné síly rozvrátit naší socialistickou republiku, bylo to opět sovětské vojsko a kádry lidových milic, které svým zásahem urovnali vše do socialistické doby.
1 Znázorněna bývalá stará Holubova chalupa u kapličky, která byla vykoupena MNV v Libži a rozbořena r. 1947
ROK 1979 Skončila vláda starého roku a vítáme Nový rok 1979. Snad slibujem si na jeho začátku by byl pro nás všechny náplní poctivého snažení a dílem lidské práce. Jen věčný mír a klid, by chránil náš libežský lid. Naše vesnice Libež má v dnešní době podle posledního sčítání asi přibližně kolem dvouset obyvatel. Lidé se mají dobře – snad až příliš dobře. Kde je v rodině několik výdělečných lidí, tak jaksi nevědí, za co asi peníze uložit. Osobní auta, moderní nábytek, koberce, elektr. vyssávače, automatické pračky a t.d., není ve vesnici žádná zvláštnost. A nám starým, když přijde ta poklidná doba vánoční, bývá tak něčeho líto. U ozářeného vánočního stromku stojí naši vnuci. Okolo sebe mají plno pěkných drahých dárků. Potají sklouzne vlahá slza po tváři a mihne se vzpomínka na zašlé dětství. Nebylo pod stromečkem dárečků. Stál jen chudý stromeček a pod ním papírový Betlem. Jen jas voskových svíčiček osvětlil radost v dětských očích – nebyla bohatá radost štědrého dne. Nebylo voňavého cukroví, které peče dnešní hospodyně. Nebylo smažených kaprů, salátů a šampaňských vín. Tehdejší hospodyně upekla vánočky, někdy i jablkový závin. V den Štědrého dne ovládal v domácnostech půst. K večeři býval černý Kuba / tj. vařený z krupek a sušených hub. Dál trochu čaje, vánočka, jablka a jiné sušené ovoce. Chtěla bych popsat několik štědrovečerních zvyků: O štědrém dnu ráno říkávaly matky dětem: „Dnes nesmíte nic jíst a uvidíte večer na zdi zlatá prasátka“. Jen kdyby to ale hladový dětský žaludek vydržel. Potají se snědlo, kde se co dalo a zlatá prasátka – byla jen pohádka. Pes dostával chleba a v něm česnek. Když to pozřel, vyhodil se oknem, aby byl zlý. Totéž dostával i kohout. Slepicím se sypal do kruhu mák, aby se nerozutíkaly a nesly tolik vajíček, co je tam těch makových zrníček. I jasná štědrovečerní obloha plná hvězd, slibovala, že slepice hodně ponesou. Po večeři dostal každý člen rodiny jablko, které musel napříč překrojit. Když se objevila z jader hvězda, byla radost. Běda! Když byl kříž. Tvář zesmutněla. Říkalo se, že do roka zemře. Děvčata házela střevícem přez hlavu. Když padl špičkou ke dveřím, znamenalo to, že se vyvdá z domu.
Jiná šla třást večer bezem a přitom říkala: „Třesu třesu bez, ozvy se mi pes, kde můj milý večeří dnes.“ Na které straně se pes ozval, odtud čekala milého. Kdysi také chodívala děvčata o půlnoci prosekávat led. Ve vodě, že spatří tvář jí přisouzeného. (To popsáno je v Erbenově kytici). Kravám i jiným hospodářským zvířatům dávala hospodyně po kousku vánočky, aby jí o půlnoci nepomlouvaly. I já mám na vánoce jednu vzpomínku. Jako malé děvče jsem musela ráno vstát, zatopit a připravit na snídani. Byl Hod Bóží, bylo ještě šero a já přinesla vodu od Jíšů. Nalila jí do hrnku, kde se vařil takzvaný logr na kafe. Jaké to ale bylo překvapení, když šla matka dělat snídani a v něm plaval – černý Kuba – kterého Jíšova hospodyně dala studni, aby měla dobrou vodu – a já – ráno ho vypumpovala. Jsou to dlouhé roky, ale každoroční vánoční vzpomínka. Na tři krále slývala děvčata olovo. Roztavené olovo lila do umývadla do studené vody. Skloněná dychtivá dívčí tvář čekala, co objeví tajná clona budoucnosti. Z roztodivných kousků tuhnoucího olova rozpoznávala dívka, jaké bude její vyvolený mít řemeslo. Za zmínku stojí, že zdejší svobodný občan Frant. Klokočník sestrojil vánoční Betlém. Sám vyřezal betlemské figurky, zvířátka a ovečky, které se pomocí elektrického proudu dávají do pohybu. Umělou rukou vdechl do kousku dřeva život a radost těm, co jeho dílo obdivují. Letošní zima nás obdařila bohatou spoustou sněhu. Mrazy však nikterak velké nebyly. Třicátého března napadlo tolik mokrého těžkého sněhu, že polámal v lesích velké stromy. Byla to v lese strašná spoušť. Snad každého zabolelo srdce, kdo měl les rád a uviděl ty zničené stromy. Lidé, co bylo možno, zdělávali dřevo do metrů a platili lesní správě 11 Kč za metr. V letošním omezeném přídělu uhlí bylo každému laciné dřevo vítáno. Lesní hospodářství touto sněhovou kalamitou utrpělo nedozírné škody. Léto bylo letos suché. Kde byl oves nebo ječmen na stráni, byl podeschlý a měl malý výnos. Ozimy byly na zrno dobré, ale málo narostlé na slámu. – Žně trvaly dlouho, než se dokončila sklizeň. Asi je dost chyby v tom, že se podzimní osev dává dlouho do země a zrno klíčí někdy i pod sněhem. Letošní žně působyly státním hospodářům starosti. Sklízelo zrno asi 10 kombajnů, ale časté deště stěžovaly práci. Všechno se však pomalu zvládlo, ale bylo to obtížné.
Kukuřice narostla, vydařila se. Té jsou všude plné silážní jámy. Výnos obilí po hektaru: žito Pšenice Ječmen Oves Řepka Hrách Brambory
31 g 28 q 43 q 41 q 19 q 16 q 190 q
Hospodářství farmy Libež – Všechlapy mělo v tomto roce počet těchto zvířat: Dojnice – 66 ks Jalovice – 175 ks Koně – 8 ks Prasata 100 ks Kuřata – 9400 ks 55 kusů dojnic je ustájeno na Vys. Lhotě. Ošetřuje je rodina Klajnerova, byt tamtéž. Dalších 11 je ustájeno v Libži u Macháčků. Jalovice jsou ustájeny v novém teletníku za mostem. Ošetřují je čtyři lidé na směny. 4 koně jsou ve stájích v Libži a další ve Všechlapech. – Hlavním vedoucím hospodářství je Jos. Dvořák, st. st. Divišov. Za Libež, Všechlapy, Václ. Stejskal, zootechnik J. Krupička Obec libežská byla letos vyhodnocena okresem na druhém místě ve sklizni sena. Dodělávala se část nedodělané kanalizace, dvě místnosti bývalé školy. V jedné bude místní čtenářská knihovna, kterou vede tajemník MNV, Ferd. Bucala. Druhou si upraví za kancelář libežský svaz žen. Dále se dávaly nové tašky na střechu bývalé staré školy u mlýna, kde má svaz mládeže klubovnu. Zrušeno bylo okr. hygienikem smetisko na odpadky, pod skálou u Blanice. Nové je určeno pod silnicí v rokli u „Bábinky“. MNV – v Libži je dosud v úřadování samostatný. Za předpokladu, že v příštích volbách se obsadí řádnými členy, které by měli postoj k socialistické působnosti.
Kultura V měsíci říjnu zahájil v místním pohostinství MNV slavnost k oslavě velké říjnové revoluce. V památném 9. květnu připravil MNV u památníku padlých z první a druhé svět. války pietní slavnost, za přítomnosti protifašistických bojovníků z Vlašimi. Jistě je to dobrá připomínka, pro naší mladou generaci, aby nezapomněla za co ty, jejichž jmena jsou v mramoru vryta – umírali. 27. května t.r. pořádal svaz mládeže za pomoci všech místních složek stavění staročeských májí. Jejich pořad je popsán v této knize – str. 58. Tehdy se též v r. 1968 tytéž oslavy stavění májí pořádaly. Zdejší svaz mládeže si dobře vede ve věci kultury, ve sběru železného šrotu a jiných podobných akcích. Snad též někdy zaklopýtne a udělá chybu a my starší musíme mládí odpouštět. Na základní vojenskou službu je letos jen jeden branec – Petr Přibil. – Čas se mnoho změnil. Kdysi jich chodívala z Libže celá řada, v čele se starostou obce. Do pochodu jim vyhrávala muzika. Na klopě kabátu míval odvedenec velkou umělou kytku. Každý branec si brzy ku předu šetřil peníze na muziku a pivo, které mnohým zamotalo hlavu. Leckteré matce spadla slza, když v pohodu zněla píseň: „Těžko jste mě máti má, těžko jste mě chovala“. Ceny potravin v tomto roce: 1 l mléka 1 l smetana Chleba základ. Housky 1 kg mouka 1 kg kroupy 1 kg krupice 1 kg rýže 1 kg hrách 1,5 kg čočka 5 dkg káva 5 dkg čaj 10 dkg kakao 25 dkg máslo 1 kg sádlo
4 Kč 22,10 Kč 3,90 Kč 0,40 Kč 4,20 Kč 4,70 Kč 4,20 Kč 5 Kč 8 Kč 8,80 Kč 12 Kč 10,50 Kč 7 Kč 10 Kč 20 Kč
Mýdlo (podle jakosti i více) ¼ kg tuk 1 kg maso vepř., lepší jak. 1 kg maso hovězí, lepší jak. 2 dkg pepř 10 dkg skořice 10 dkg Nové koření 10 dkg kmín 1 q šrot kukuřičný 1 q šrot ječný 1 kg husa jatečná 1 kg krůta jatečná Housata vylíhlá
Pšenice Ječmen Oves Brambory
3 Kč 550 Kč 35 Kč 32 Kč 3,40 Kč 2,90 Kč 2 Kč 2,10 Kč 350 Kč 310 Kč 20 Kč 25 Kč Od 25 až 35 až 40 Kč Dáváno v naturálijích dělníkům státních statků 137 Kč 80 Kč 80 Kč 27 Kč
Ve volném prodeji 300 Kč 200 Kč 200 Kč 160 Kč
Prasata malá na žír 1 kg 22 Kč. Hovězí – živá váha za 1 kg 22 Kč Cena koně se pohybuje od 5 000 až 25 000 Kč 1 l benzínu stál 2 Kč, dál zdražen o 2 Kč a ještě jednou zdražen o 2 Kč, takže stojí 6 Kč. Pro budoucí lid, částečně vypsané hlavní ceny
Jelikož v pamětní knize má být uveden životopis kronikáře, uvádím zde svůj životní popis: Narodila jsem se 3. února 1910 u Jeřábků v Libži v čp. 17., můj otec byl obuvníkem a dělal zakázkovou práci pro obuvnické továrny ve Vlašimi. Své dětství jsem s ním dlouho neprožila – když mi bylo pět let, odešel do první světové války, kde zakrátko na polské frontě stratil život. Zůstala jsem s matkou, dědou a malým bratrem, který ani otce nepoznal. Matka měla malý domek, u kterého nebyly ani dva ha polí. Tam vyrůstalo mé dětství, které nepoznalo věcí, které mají dnešní děti. Vždyť byla válka, hlad a bída o skývu chleba. Vychodila jsem 8letou základní školu v Libži. Tím skončilo vlastně mé dětství a musela jsem se starat o své peníze. Chodila jsem na hospodářské práce na Vys. Lhotu, která patřila klášteru Emauzskému. Dál potom do služby v Praze, kam tehdy hodně děvčat z vesnice jezdilo. – V devatenácti letech jsem se provdala. Manžel za 5 roků umírá a mě zbývají dvě malé děti, starý domek, který potřebuje opravy a dluhy v záložně. – Co jiného tu zbývá? Za čas druhý sňatek. V druhém manželství jsem měla další 3 děti. Za doby německé okupace byl manžel 18 měsíců uvěznen a na mě ulehla zas velká starost, než se doba uklidnila a vrátil se domů. V roce 1956 stratila jsem syna Stanislava, vojáka. Za dva měsíce pláče a zoufalství, přichází druhé neštěstí. Potlučená dcera na motorce a výčitka protézy místo nohy. Čas sice rány hojí, ale to bolavé se často ozývá. Dnes, za poctivou práci u ČSSS, beru poměrně slušný důchod. Přichází však stáří, je konec snů a přání, které se nesplnilo. Tím končím svůj životopis. Sňatky v tomto roce: Masopustová Hana – Libež a Boháč Pavel – Soběhrdy Narození: Klajnerová Krista – Vysoká Lhota Tento rok nezaznamenal žádné úmrtí. Tímto rokem se uzavírá tato kniha, pro její špatný stav. Přežila již asi 124 roky. První její pisatel jenž držel péro brkové je nám neznámý. – Druhým byl Vincenc Karbulka,učitel na Libežské škole. Třetím, Stanislav Jeřábek z č. 17, rolník z Libže. Pátý Hýla Jaroslav, rodák z Libže, nýni učitel v Ledči n/Sáz. Poslední kronikářka této knihy, která se s ní loučí, je Blažena Němcová. V nové zakoupené kronice se vede zápis v novém roce 1980.
Bývá nám smutno, když se loučíme, třebas i s Tebou, kniho neživá. Je těžké loučení, kdo rád Tě má. Kdo v chvílích těžkých třebas psal Tvé stránky, vkládal žal i radost v ty zdrobnělé řádky. Buď pro paměť těm, které po nás přijdou, ať tu v Libži v štěstí, míru, žijou. Libež, 31. prosince 1979 Němcová Blažena (Kronikářka)
