TRITON
PACIENTKA DOKTORA KÁ
Ludmila Romportlová
doktor K_list.qxd
6.3.2006
14:47
Page 1
TRIT ON
Pacientka doktora Ká Ludmila Romportlová
Ludmila Romportlová PACIENTKA DOKTORA KÁ
Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována ani jinak šířena bez písemného souhlasu vydavatele.
© Ludmila Romportlová, 2006 Cover © Renata Ryšlavá, 2006 © TRITON, 2006 Vydalo Nakladatelství TRITON, Vykáňská 5, 100 00 Praha 10, www.triton-books.cz ISBN 80−7254−745−3
OBSAH
Pacientka doktora Ká
7
Začátek mlčení
18
Přechodně vyjasněno
27
O škvíře v telefonní budce
78
Jiní muži a přece stejní hoši
83
Bez názvu
89
Českou buchtu na rakouské růže
92
Šťastná Pavlína
97
Láska pod psa
99
Díky pane Formane!
101
Bílá labutí
103
Černá psí
105
Raněná
107
Milostná
109
Byla tam poprvé
115
Černá člověčí
121
PACIENTKA DOKTORA KÁ
Nikdy jsem si nepsal deník. Pokus o zpětné zachycení někdy čerstvých, jindy zasutých událostí považuji za stylizaci, která zhusta neodpovídá pravdě. Mám chvíle, kdy mé druhé nemedicínské „já“ mne vyzve k jízdě po krkolomné dráze, jejíž konec neumím odhadnout. Ten nemedicínský druhý mě přinutil složit nesoustavné poznámky, popsané osmerky papíru a úryvky z několika dopisů ve zvláštní chorobopis, příběh o Daniele. Netušil jsem, na jak tenký led se vydávám. Odborná pojednání píši rád. Každé zveřejnění mého „případu“ má strohý řád. Naučil jsem se vnímat podivné a smutné osudy svých klientů věcně a neemotivně. Rád přemýšlím o terapii, v každé publikaci je pro mne potěšením závěrečná diskuse. Myslím si, že jsem k sobě přiměřeně kritický. Spokojený jsem tehdy, když se ve mně něco náhle odloupne a řekne: seš dobrej! Psaní závěrů každého odborného textu je tázáním, zda se to něco uvnitř ozve. Napsat příběh, opírající se o zkušenosti z mé psychiatrické praxe, to je úplně jiné tázání. Trochu se děsím nepřeberného množství způsobů možného vyjádření. Kdesi jsem si přečetl, že příběh i báseň se tvoří ze slov, 7
ne z emocí. Také vím, že sled událostí je třeba sešít studenou jehlou. Už za studentských let jsem s velkou vášní pracoval v pokusné laboratoři. Má zvídavost a touha experimentovat vedly i k napsání bolavého chorobopisu Daniely. Nevěděl jsem o ní zhola nic. Chvilku postávala ve dveřích ordinace. Už dlouho se snažím, aby místo setkávání s klienty − tak teď říkáme psychiatrickým pacientům − bylo neutrálním polopřívětivým prostorem, kde se může odehrát cokoliv. Byla únorová mrazivá zima. Už si nepamatuji, zda odložila zimní kabát, který přísně splýval z útlých ramen a dokonale bránil odhadnout třeba jen kousek ženské postavy. Usedla proti mně v černé huňaté čepici. Přinášela si s ní svůj smutek a manifestovala tak odhodlání trvale jitřit svou ránu a bránit jejímu zacelení. Pochopil jsem, že naše setkání dlouho nebudou dialogem. Spíš jsem se připravoval na dlouhá mlčení. Anamnézu mi pomohla sepsat má profesionální přítelkyně, která Danielu znala od dětství. Na její doporučení jsem Danielu přijal mezi klienty. Dosud schovávám blok s řadou poznámek. Jako dítě ještě v kočárku vykřikovala − já ti nařežu! V holčičím období nebrala 8
vážně ani sebe ani okolní svět. Jednou si polepila obě nahé nohy žvýkačkami a vzdorovitě a se zaťatými zuby přetrpěla u nádražní pumpy marné babiččiny pokusy dát nohám opět normální vzhled. Kdysi na ni žalovali, že posadila před sebe na sáňky bratříčka a prudce jimi vrážela do prkenné ohrady s reklamami. Po půlročním terapeutickém tápání mi byl svěřen k nahlédnutí deník, který si psala jako patnáctiletá kvartánka. Jako by mi chtěla ulehčit sepsání anamnézy od samého začátku. Když mi svazek v plátěných deskách podávala, věděl jsem, že by neuměl dost vděčně zareagovat ani velmi zkušený psychiatr. Začal jsem číst. Zdálo se mi, že psaní deníku nahrazovalo dospívající Daniele bytost, která rozumí i tehdy, když okolní svět je zmatený. 14. března 1939 Dnes padal hustě sníh. Uskutečnily jsme s Věrkou dávno připravovaný plán. Koupily jsme paní profesorce Oldřišce kytičku fialek. Byla potvůrka dost drahá, ale co bychom pro Oldřišku neudělaly! Deníčku, to ti ještě dopodrobna vysvětlím, jak to s těma fialkama bylo. Když jsem šla do tělocvičny, právě z Vídně hlásili, že se Slovensko od nás odtrhlo a je samostatné. Jsou to hlupáci, ti Slováci. Myslí si, kdoví jak nám uškodí a zatím si uškodili sami sobě. To mě víc zajímá naše příhoda s fialkama. Usmyslely jsme si (všechna čest, byl 9
to můj návrh), že jí je nepozorovaně dáme do kabinetu. Pak bylo všechno jinak. Oldřiška šla na vlak. Musely jsme s fialkama za ní. Míla poradila, abychom jí ty fialky daly v tunelu na klín a honem se ztratily. Božský nápad! Oldřiška naštěstí nastoupila do toho samého vagónu co my. Byly jsme s Věrkou horečně napjaty. Mluvily jsme rozčílením hrozně hlasitě. Celá vlaková chodba věděla, co zamýšlíme, a moc se bavila. Já řekla Věrce, že to musela i Oldřiška slyšet, Krindy, Věrko, zalez, dyť je tě vidět! Tu nohu ještě … A už jsme byly blízko tunelu, už i v něm. Řvu na plné kolo: Jéžišmarjá, Věrko, hoď to už, než se ti to rozsype! A Věrka mistrnou rukou hodila kytičku k Oldřišce. Jéžkovy voči, vona to hodí na zem − Věrka popadla fialky a dala je ve tmě Oldřišce přímo do ruky. Vlak právě vyjel z tunelu. Když zastavil, vystupovaly s Oldřiškou báby a něco jí říkaly. Oldřiška se smála a když jsme se pak podívaly oknem, nesla v ruce naši fialovou kytičku a mávala nám s ní. Vivat, vivat, Oldřiška má fialky a ví, že jsou od nás − 15. března 1939 Ach deníčku, kdybys věděl, co se dnes stalo! Celá naše republika je připojena k Německu. Dnes v noci oznámil ministr zahraničních věcí čsl. vládě rozhovor, který měl říšský kancléř Hitler s naším panem prezidentem dr. Emilem Háchou. Sdělil, že jiné pomoci nebylo, než odstoupit naše území Německu. 10
Ráno jsem se připravovala do školy a tu na mě maminka volala: Dnes nechoď do školy, už je tu německé vojsko! Zděšeně jsem se podívala z okna. Venku chumelilo a všude bylo tak ticho, tak ošklivě zlověstné ticho jako po pohřbu. A v rádiu samé takové zlé zprávy: Dnes o šesté hodině ráno vstoupilo německé vojsko na celé území našeho státu … − Nabádání ke klidu, k rozvaze. Jak strašně ráda bych chtěla být teď ve škole, ačkoliv opravujeme matickou kónu. I tu největší kouli bych snesla, jen kdybych mohla chodit zase do té naší boudy. Napadlo mě, že ty fialky, jak jsme včera daly Oldřišce, nedaly-li jsme jí je na rozloučenou? V rádiu hlásí pořád takové strašné zprávy. V naší boudě jsou už říšští vojáci a na náměstí děla a u boudy také. Říkala to Miluška, která dnes jela do školy, Oldřiška prý moc plakala. 21. březen 1939 Tohle píšu na okně v šatně. Je tu pekelná zima. V boudě jsou vojáci. Jsou v tělocvičně, a proto dnes máme tělocvik ve třídě. Na náměstí je vlajka s hákovým křížem, ale s těmi vojáky je legrace. Nemohou se dorozumět s paní školníkovou, co chtějí, tak jí to překládáme. Naše znalosti němčiny přece uplatníme. Já jsem se tuhle zeptala jednoho vojáka: Bitte, wie lange werden sie da bleiben? Jsou docela hodní a chovají školníkovy děti. Ale jinak vchod do boudy hlídají pořád. Ráno na 11
hřišti cvičejí a moc srandovní je jejich pochod. Zdvíhají nohy až k bradě. Maso krájejí na našich rýsovacích prknech, která nám docela klidně sebrali a rysy utrhli, nestydové! Už zcela zralého ražení byly trefné říkanky, které si nezadaly s rozhláskem pana Basse v Lidových novinách. Od Daniely jsem věděl, že v červnu ve dvaačtyřicátém v čase heydrichiády hlídal vchod do její Odborné školy pro ženská povolání říšský voják s puškou. Zcela nepochopitelně v jedné ze tříd probíhala módní přehlídka „modelů“ vytvořených žákyněmi. Svými verši ji uváděla Daniela. Neodolal jsem, abych dívčí veršování z krvavě smutných časů nezaložil do své dokumentace. Čtverce, kostky, obdélníky černožluté háky kliky − posouzení je tu hravé, ty šaty jsou zajímavé A zde jeden výstřih smělý, že jsme se až uzarděly. Ke kráse mu stačí důvod, že má veskrz módní původ
12
Černé šaty v černém pásku − snad nežehlí marnou lásku? Na to není dnešní doba! Tetiččina je to róba Šaty pěkné střihem, tvarem jejich zeleň dýchá jarem. Koza jednou se vší slávou jistě si je splete s trávou Jak baletka když v tanci víří poletuje sukně s úctyhodnou šíří. Rozevlátým hlasem světu hlásá: Širokánská sukně, to je pane krása! Pan ředitel musel mít z veršování radost. Nemohl mu ji zkazit ani německý voják přede dveřmi. V srpnu v pětačtyřicátém Daniele diagnostikovali těžké onemocnění páteře. Lékař utrousil jen tak mimochodem: Holka, to si poležíš − Dlouhá nemoc zostřila její vidění. Všechno bylo najednou jiné. Zpřeházené. Dostala od tatínka tlustou vázanou knihu s monogramem. Mohla navázat na své dětské deníkové psaní a čisté stránky vyplňovala pozorováním všeho kolem. Sestřiček, lékařů, pacientů. 13
Kolegové z branže si myslí, že patřím spíš mezi duchaře. Jsou pacienti, kteří mi dávají najevo, že naše rozhovory nikam nevedou. Přímo si vynucují práškaření. Po málo zdařilých pokusech o komunikaci jsem Daniele napsal pár receptů, ale bál jsem se zeptat, zda léčení snáší, zda strachy a úzkosti ustoupily. Při jedné návštěvě usedla do křesla zvlášť významně, otevřela kabelu a vysázela mi na stůl neporušená originální léková balení. Jen v jednom kartonku chybělo pár tabletek. Naše odborné semináře bývají dost neformální. Pro jeden jsem si připravil poznámky o komických schopnostech jazyka. Chtěl jsem se přiblížit kolegům, kteří umějí přirozeně „používat humoru“. vymyslel jsem si postavu ženy, která oslovuje publikum z divadelního pódia. Promítnul jsem si do ní Danielu, ale také svůj stín, nenaplněnou touhu stát se literátem. Vymyšlená interpretka nabízela publiku řadu otázek: Jsem osamělá, protože jsem schována za svými románovými postavami, ukryta v příbězích, které jsem vyprávěla, v textech, jež sestavuji? Anebo jsem tak osamělá, protože jsem neúměrně zvědavá, protivná svou dotěrností, svou potřebou provokovat, evidovat, zkoumat reakce, odezvy na mé provokace? Chybí mi něco, co ostatní mají? Mám na rozdíl od druhých něco navíc, čím odrazuji? Pohoršuji? Vždyť já chci být přijatelná, jemná, laskavá a taktní. 14
Dále můj koncept vyjadřoval nejistotu, zda jeden každý v publiku nesetrvává s interpretkou jen proto, že je též osamělý. A zda celý improvizovaný výstup není jen náhodným setkáním osamělých jedinců. Napadlo mě, že své poznámky dám přečíst Daniele, a připsal jsem už záměrně cílený odstavec: A co láska? Což láska nezvýrazní pocity osamělosti, nepromění v utrpení chvíle oddělenosti od milované osoby? Což právě láska nevyvolává pocity sžíravé závislosti a bolavosti? Zakončil jsem větou, do níž jsem dost nešikovně připletl slova o skepsi ovdovělé ženy. Koncept poznámek jsem předal Daniele a netrpělivě jsem čekal na reakci. Tak, jak mi Daniela beze slov vysázela na stůl neporušené krabičky tabletek, tak mi vrátila i můj pokus o dramatický monolog. Uhodl jsem, že se jí nelíbil. Patřím mezi doktory, kteří by nemohli dělat nic jiného než psychiatrii. I ona pádí mílovými kroky jako celá medicína. Já jsem si našel tišinu, v níž se snažím záplatovat potrhané duše. Často se trápím, že našívám záplaty příliš hrubé. Hraji dueta, v nichž každý hráč hraje chvíli prvé a chvíli druhé housle. Snažím se nabízet hojivé podtóny a jen sem tam náznakem zopakuji hlavní melodii. 15
Daniela usedala při pravidelných návštěvách do křesla proti mně a mlčela. Pouštěl jsem se do průzkumných monologů a neočekával jsem bezprostřední reakci. Snažil jsem se navozovat poklidnou rodinnou atmosféru. Vyprávěl jsem, jak jsem stavěl dům, zcela výjimečně jsem se zmínil o svých dětech. Někdy se mi podařilo vykouzlit pohodu nedělního odpoledne při kávě, kdy se tlachá a z paměti dolují dětem přístupné historky. Danieliny střídmé reakce naznačovaly, že poslouchá nesoustředěně. Změnil jsem taktiku a předstíral jsem dětskou hru. Stačilo mi k ní přesunování popelníku, krabičky zápalek a svícnu, který jsem umístil do věnečku sněženek. Oprašoval jsem si znalosti o znakovém divadle, o něž jsem se zajímal v dobách studentského divadelničení. Ve staré kronice jsem nalezl podivuhodné slovo mrákava. Zdálo se mi, že jím mohu obrazně vyjádřit zastření mysli, s jakým jsem se setkával u některých klientů. Naprosto jiná byla Daniela. Podezíral jsem ji, že si doma píše poznámky o návštěvách v mojí ordinaci, že jim dává literární tvar a že mne v nich odhaluje jako málo citlivého hromotluka. Dlouho jsem nenašel odvahu zeptat se přímo. Každý pátek jsem si objednával klienty tak, aby Daniela přišla v pozdním odpoledni a byla poslední. Zamykali jsme spolu střediskovou ordinaci a potom kráčeli dlouhou nepřívětivou ulicí k auto16
busové zastávce. Neklidně jsem vždy očekával chvíli, kdy se otevřou dveře autobusu a Daniela nastoupí uprostřed načaté věty. Pokoušel jsem se nedořečené domyslet a dokončit. Zdálo se mi, že každý další pátek je nakousnutá věta přívětivější, mnohovýznamná, a já se jí už jevím barevnější. Jeden pátek byl pro mne opravdu barevný. Červený autobus se chystal k odjezdu. Daniela vystoupila na prvý schůdek, otočila se a podala mi zelené desky. Hned na refýži jsem je otevřel. Byl v nich popis její prvé návštěvy v mé ordinaci.
17
ZAČÁTEK MLČENÍ
Když se večerní ticho proměnilo v ticho noční, pootevřela Daniela skulinky své bytosti, které nesnášejí denní světlo. Troufla si poručit vlastnímu mozku, aby poodhalil svá zašifrovaná tajemství. S ženským obdivem a zvídavou úctou se zamyslela nad tajemstvím zvrásněné hmoty, které se říká mozek. Napadlo jí, že je to zázrak hodný modlitby. Ale pak se zarazila a dívala se dál do tmy, jíž prokmitávaly pouliční lampy. Zdálo se jí, že jsou to světla v temnotách jako naděje v člověčí beznaději. Stáhla si peřinu přes oči a v té dvojnásobné tmě škrtla s troufalou a bojácnou, ale i s absurdně nostalgickou opovážlivostí ze svého slovníku slovo navždycky. Zatratit všechno, co bolí. Co ničí. Co zabíjí. Co je černé. Fialově bledé i narudle křiklavé. Ale co přechází i do nepochopitelného světlání a jasní a mate dny i noci člověka Daniely. Slyší hněv i žal, vzdor i vzpouru malého lidského srdce, které je její. Slyší, jak rouhačsky provokuje. Nebreč, i když se ti chce! Daniela to přijímá se stejnou samozřejmostí, s jakou se pije mléko. Jako by najednou prozřela a poznala svůj nově objevený smutek zblízka. 18
Slýchala, že doktorům je známý. Zařadili ho do přihrádky diagnóz jako depresi. To syčivé slovo už vyslovila před několika dny Pavlína, když mluvila s Danielou o černých barvách ve fialových dnech. Daniela zvedla sluchátko telefonu, jako by chtěla navždycky zatratit všechno, co bolí a je černé. A najednou ví, že příští úterý otevře psychiatrické dveře čekárny před ordinací doktora Ká. Potom za těmi dveřmi opravdu stála a chvíli držela za kliku. Připadala si ve své hře na budoucí sladký život jako podvodník. Čekárna byla obyčejná a přívětivá. I pacienti rozložení na lavicích zvedli své hlavy obyčejně a přívětivě. Posadila se také obyčejně a přestala být výjimečně nemocná. Ze stěn civěly nabádavé plakáty, držící stálou bezplatnou poradenskou službu pro občany, kteří by se ani v budoucnu neměli stát pacienty psychiatrické ambulance. Daniela tušila, že tady někde končí její hra. Přestala být případem z učebnice a přehoupla se do polohy šaška, který opouští královský dvůr a otevírá absurdní novou hru mezi stěnami střediskové čekárny. Plakát diskrétně nabízel telefon i adresu, kam si nesmělí ostýchavci mohou zavolat, když se chtějí zdarma manželsky či předmanželsky poradit, od to19
lika do tolika, tehdy a tehdy. Ovšem toliko zájemci určití, jejichž domovy se nalézají v oblasti západních nebo východních zdravotnických zařízení. Ostatní lidé pražští, obyvatelé jižních a severních čtvrtí, nic tak výhodného ve svém stejně výhodném střediskovém zařízení zřejmě nemají. Nebo jsou hákliví a tajnosnubní a vtíravé vyhlášky na intimní porady prostě nepotřebují. Zato linka důvěry je celopražská, možná celostátní, patří všem. Teple sépiová decentní nabídka na stěně je odvážně přeťata krvavými nepřehlédnutelnými číslicemi telefonní linky. Jistěže naprosto táž na všech vydezinfikovaných zdech světlých poliklinik i doktorských obvodních čekáren všech světových stran. Linka důvěryhodná a delikátní, ochotně naslouchající i v noci, kdy příslušný psychiatr nebo sexuolog právě spí. Než se otevřou němé lékařské dveře, je čekatel pánem svého čekárenského času. I bojácná myš se může s důvěrou zabydlet na lavici u věšáku vedle skříně. Shlíží tu na ni malíř pan Borecký ve svém dávném raném dílku. Na protější zdi ve výši očí i menších postav visí povzbudivý výtvor, optimistická koláž mezilidských vztahů. Daniela přibližuje oči k obrázku, aby si růžový symbol optimismu i jen přibližně zdůvěrnila a obtiskla čerstvý do memoárů. Ale její tvůrčí malířské vnímání na20
jednou selhává a nestačí obrazotvornosti plakátového tvůrce. Možná, že jiní pacienti vidí lépe a výtvarněji, že se hravě ztotožňují s umělecky řešenými možnostmi, jak se cítit v psychiatrické čekárně vhodně a nejsprávněji. Ale třeba právě oni zase nezaregistrují věc z ústavního inventáře nejrozvernější − visací zámek na skříni u věšáku. Visí zavěšený čelistí dolů, jako by hlídal užitečno venkovské králíkárny. Chtěla by mít alespoň přibližné ponětí o tom, co tady vlastně hlídá, před kým ustavičně klopí svou zelenou bakelitovou hlavu. Když si při bloumavém čekání znovu ověřila, jak záviděníhodně věrná je pospolitost věcí v čekárnách obvodních poliklinik, nemohla přehlédnout ani dvě svorné zelené panovnice na jediném trůně. Obě z něho shlížely s okna na podlahu a královskýma nohama v kořenáčové zemi. A do téhle čekárny pod kopcem, plné žertíků na první pohled neviditelných, vyšel z ordinace pacient. A jakoby poučen úsměvným plakátem o mezilidských vztazích, usmál se na Danielu a chystal se zavést řeč. Sedl si na lavici u skříně, posadil se naproti Daniele, aby na ni na celou viděl, znova se zausmíval a rozbalil první otázku. Jste pacient? Neví jistě, co vlastně je. Ale říká, Ano. A jaký, máte halucinace? 21
Zavrtěla hlavou, že ne. Nemůžete spát jako já? Zavrtěla hlavou, že ne. Vytáhl z kapsy rohypnol a zase ho zastrčil. Podíval se na Danielu jako na rohypnol, na kulatou uspávací tabletku, kterou nerozeznáš od ostatních dvaceti na stříbrném staniolovém kartonku. Přijala jeho novou čekárenskou šarádu jako svou starou holkovskou hru na města, hory a řeky a seděla v pozoru před další otázkou. Rodinné důvody? Zadívala se na slunce, které se chvělo na listech i před okny zatím tajuplné ordinace. Chvilička ticha a strefil se. Máte deprese? Sluncem na listech třese vítr a maličké stíny přebíhají po větvích. Šarádových otázek bude víc, první má jediné slovo, Manžel? Maličké stíny narůstají do větších. Odešel? Jste rozvedená? Stíny se zvětšují, slunce je menší a menší. Mrak pokryl celé veliké okno i se zelenými královnami. Chvilička ticha a zase se strefil. Zeptal se. Zeptal se podruhé, A kolik mu bylo let? Díval se dál. Věděla, na co se dívá. Věděla, nač se zeptá. Zeptal se. A kolik je vám? Ticho se prohloubilo. Neodpověděla. 22
Díval se o něco déle, věděla, co si myslí. Řekl to. Vypadáte na sotva − Neviděl ji, když vstává. Neznal její krk před dvaceti lety. Nevidí pod mejkap, který kryje odeznělou bledou kůži, vidí jenom malůvečku v mejkapovém provedení. A protože budoucí úder slova taktéž zcela oslní a čekárna je připravená spolknout nedořečený žertík jako hlaďounkou tabletku, slyší se, jak říká, Já vím. Nepohoršil se nad jejími opovážlivými znalostmi vlastní anatomie, zůstal reportérsky nadřazený. Všechny jeho další sloky, které jí předzpěvoval u věšáku u skříně, byly jak z načechrané pouťové vaty na tenké špejli ze dřeva. Z nedovřených dveří vyšel bílý doktor. Jeho hlas zněl lidsky, jakoby jej změkčoval plavý vous. Za jeho úsměvem se dalo za ty dveře vstoupit. Svléknout si černý kabát, posadit se do křesla, které vstřícně přijímalo všechny, jimž se usunul svět. V bezelstné bílé neodložit hřbitovně černou čepici. Zdvořile se dívat na strop a pak sklápět oči k bytosti doktora. Nebyl ani chimérou z plakátu, nebyl ani přízrakem. Seděl tu klukovsky s kývajícíma se nohama a Daniele splýval s psychiatrickou čekárnou a všechno bylo i se smuteční čepicí víc než nesmyslné. Bylo to poprvé, co uviděla takového doktora. Na nic se neptal. Tvářil se samozřejmě, jako by znal všech23
ny minulé Danieliny roky, všechny měsíce, dny − i ten osudný. Chladně a bez emoce vystrčily rohy kacířské otázky. Je doktor doktorem nebo není? Byl čekárenský pacient pacientem nebo nebyl? Byl psychiatrickým předskokanem, který sbírá důvěrná data do chorobopisu nové pacientky? Je ordinace ordinací? Je bílá? Je Daniela Danielou? Teď jenom ví, že tu někde sedí s bílým doktorem černá, nehybná a mlčenlivá. Přiznala si buřičsky a vzpurně, že ji nejvíc zaujaly doktorské nohy, rozhoupané v prostoru pod lékařským stolem. Jeho napůl nazuté mužské dřeváky s bílými ponožkami. Mlčky se zvedla z křesla. Doktorův vous byl pořád stejně plavý, hlas stále měkký a Daniela stála jako přelud sebe samé. Povzbudivé koláže na stěně čekárny se už do přízně nevtíraly, přestože se všemi rekvizitami opakovaly stále to optimistické mezilidské. Domů se vrátila zmatená, jako by návštěva v ordinaci byla těžce stravitelnou drogou, které se proti vší vůli musí přizpůsobit, podrobit se jí. Uvědomila si, že se vlastně nedobrovolně stala dobrovolným zajatcem psychiatrické pasti. U vrátek na ni čekal pes, neučesaný a veselý. Šli spolu do lesa a Daniela se ráda podrobovala zelenějším skutečnostem, než byly ty bílé v ordinaci. Navlékala 24
slova na větve, které míjela. Na rašící lístky divokého angreštu, na mrňavé pupeny rostlin beze jména − beze jména jako chvíle, kdy mlčela s cizím doktorem. Po dvou letech pravidelných sezení, která se stala prodlužovaným psychodramatem, jsem pronikl do rodinného příběhu, v němž se vynořovalo v různých peripetiích jméno Waltr. Někde na severu Čech navštěvoval sklářskou školu hubený výrostek. Jeho kostrbatá sudetská čeština mu postačila, aby se přitřel k rodině svého profesora. Nalézal v ní laskavé zázemí a poznal tam školačku Danielu. Za mnoho let se znovu vynořil jako Hojílek špatně se zacelující rány. Byl profesorem výtvarné výchovy a přijel do Prahy ve žlutém oplu. Daniela byla opakovaně zvána do německého Schönwaldu. Její odjezdy ve mně vždy zvedaly napřed zcela lehounkou vlnu neklidu. Za několik týdnů po poslední schönwaldské návštěvě přede mne, jen tak jakoby žertem, položila dílko, které jsem přečetl za jediný večer. Napřed jsem se utvrzoval, že jde o pokleslé čtení. Později jsem se přistihl, že upadám do stavu, kterému říkám pro svou soukromou neprofesionální potřebu natrpklá rozvrněnost. Nad posledními stránkami jsem už Waltra Fingra, žijícího se ženou v broskvové idyle bílého bungalovu, upřímně nenáviděl. Říkal jsem mu Prst a český překlad rázem udělal ze ztepilého pana profesora mrňavého človíčka. 25
Sedl jsem ke stroji a napsal Daniele lístek. Komu se to podvoluji, když sveřepě skládám sladká slova sveden slastiplnou autorkou? Nezrazuji své mužské problémy typu kulatých čtverců, barevných útvarů a zákonů nahodilosti? Což se mohu rovnat sochaři z broskvoňové zahrady, když jsem jen hochem obhospodařujícím, který ví, že je pouhým − kdysi švarným − promovaným šafářem? Daniela brzy odpověděla. Šuhajku šumný, nezačínám nezávaznou, nezáludnou, ale i nezapomenutelnou hru se slovními hříčkami. Ponechávám stranou hravé atrakce na šu, neb nejste šupák ani šůs a žádná slušnější šu neexistují. Dovolte mi jen krátce zašustit slovíčky a zeptat se kdysi švarného šafáře s úsměvem ze všech nejkrásnějším, co pokládá pro sebe za výhodnější: být švarným hochem plivníkem nebo promovaným poklasným −? Lístek jsem letmo přečetl a roztrhl na dvě půlky.
26
PŘECHODNĚ VYJASNĚNO
Z podlahy vlakového kupé zvedám nabitou cestovní kabelu, zdvíhám i objemné břicho černého kufru a usazuji do dřevěné posady nad hlavou i keramický džbán v dárkovém papíře. Při svém toulání hrnčířským pláckem na Kampě jsem přehlídla jeho nadměrnou oblost, s kterou se bude vzpírat uhnízdění na vlakové polici. Tmavomodrý baloňák obracím podšívkou dospod, abych se do něj zabořila, až mě zmůže osmá či desátá hodina rychlíkového cestování. A v téhle navzdory všemu optimistické minutce se mi pesimisticky zdá, že tu jen tak pomíjivě trvám přes všechno, co mi vymohla má malá nevýbojná matka. Že tu jen tak nesmyslně trčím, jako bych se celá najednou opustila. Myslím na svou starostlivou matku v kuchyni s rezedou a chmelníčkem a proto nemohu ani utéct ani odejít. Mohu tu jen zaclánět v nějaké banální setrvačnosti jako ten kufr s taškou a džbánem, co má poschovávané všechny optimistické barvy pod papírem. Ale to teď právě nepotřebuji, aby se mé myšlenky v poledním čase podobaly tmavému baloňáku. Mám chuť vymalovat si v nejrozpustilejších puntících místo namalovaných žvýkajících úst mladé pasažérky na se27
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
