OBSAH
Úvodní slovo Přání k třetímu tisíciletí Nikoho z nás lidí začátku třetího tisíciletí nepřekvapí zpráva, že se před dvěma tisíci lety narodil Boží Syn. Betlémská událost natolik viditelně zdobí naše kostely a domácnosti, že se stala samozřejmým faktem. Jak to však prožívali Ježíšovy současníci? Jak se asi tvářili chudí pastýři, mladí i staří, když přicházeli k Betlémské jeskyni? V srdci si nesli víru, On je Spasitel, může tedy uskutečnit to, po čem jsme toužili. On změní naši bídnou situaci, přinese požehnání našim rodinám, dětem, nám dospívajícím… S jakou radostí a nadějí se na Ježíše těšil Simeon, podle některých biblistů předseda židovského synedria, jeden z duchovních. Jeho radost byla tak veliká, že začal chválit Boha: „Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka podle svého slova v pokoji, neboť moje oči uviděli tvou spásu, kterou jsi připravil pro všechny národy: světlo k osvícení pohanům a k slávě tvého izraelského lidu.“ Co láskyplné námahy a pokory stálo putování tři mudrce od východu, aby se mohli poklonit právě narozenému Králi. Tradice jim připsala královské tituly a zařadila je mezi vládce národů. Je, možná mocné a vlivné lidi, představuje jako služebníky. Proč tento pohled zpět, když se díváme do třetího tisíciletí? Snad proto, že se na počátku všech těchto let mnozí setkali s Ježíšem a ten jim dal smysl pro jejich životní putování. Mohli to být chudí i bohatí, otcové i matky rodin, děti, mladí, kněží, vládcové… všichni proměněni Ježíšem začali proměňovat k lepšímu své okolí. Svět začínal být bohatý na Boží štěstí. Proto ani toto rodící se třetí tisíciletí nedokáže zapomenout na chvíli, kdy Ježíš Kristus vstoupil do našeho života. Možná právě tak, jak to udělal v životě Panny Marie. Poprosil její svobodu, aby mohl s její pomocí vstoupit do tohoto světa, přijít k těm, kteří jej potřebovali. Přijměte tedy, prosím, přání k třetímu tisíciletí, které nám dal náš papež v Římě: „Modlím se za to, aby v novém století a tisíciletí kraloval ve vašich srdcích a v lidstvu Ježíš. Nebojte se mu svěřit. On vás povede, dá vám sílu, abyste ho denně v každé situaci následovali.“ K tomuto přání se ze srdce připojuje P. Petr Bulvas (ADCŽM Rajnochovice)
2-4 SVATÍ TŘETÍHO TISÍCILETÍ P. Marian Duda 5-7 MLADÍ A SYNODALITA CÍRKVE
P. ThLic. Petr Žůrek
8-… SILVESTR V DIECÉZÍCH Příchovice Ktiš Desná v J. H. - Vesmír Rajnochovice Ostrava - Opava … XV. SVĚTOVÝ DEN MLÁDEŽE Co pro mě znamenal… …-… INFORMACE
_____________________________ BUDOUCNOST CÍRKVE, časopis pro ty, kteří slouží a pracují pro mládež. Objednávky přijímá redakce časopisu. Rozšiřuje se bezplatně. Redakce: P. Miroslav Šimáček, David Žofák, Markéta Jírů, Marie Kahounová, Dušan Ehmig. Adresa: Thákurova 3, Praha 6, 160 00. Podávání novinových zásilek povolila Česká pošta, s.p., O. z. Praha Č.j. 63 13/97 ze dne 3.11. 1997
___________________________ 1
P. Marian Duda SVATÍ TŘETÍHO TISÍCILETÍ I. (první část přednášky, která byla přednesena na Konferenci o mládeži na Velehradě v roce 2000)
To, co nám zbývá je to, co papež hlavně říká mládeži při všech Světových dnech, na všech svých cestách, při všech zastaveních evangelia pouti současné církve světem: „Hledat Ježíše, hovořit s Ježíšem, otevřít se Ježíši, přijmout Ježíše Krista a jeho vykupitelskou sílu. A hlásat ho světu. Papež se na to zeptal mládeže 15. srpna tohoto roku na náměstí sv. Petra: „Moji drazí, patříte k těm, kteří přijali Krista?“ Byli to křesťané, kteří tam přijeli, ale přesto dostali otázku, jestli opravdu věří v Ježíše. A papež dodal: „Samotná vaše přítomnost zde je odpovědí“. Samozřejmě, my zodpovědní za mládež si můžeme říci, že je to jenom částečná odpověď. Někdy lidé přicházejí a jsou v určité etapě přijetí Ježíše. A když Ježíš začíná mít nějaké požadavky, tak odcházejí. Ale o tom budeme hovořit později.
V těchto dnech a před našima očima církev v lůně lidstva (tak početného jako nikdy předtím) a tak nějak v jeho jménu vstupuje do třetího tisíciletí křesťanství a vyznává: „Ježíš Kristus, včera, dnes a na věky, je jediný vykupitel člověka“. Církev sama překračuje tento práh a provází tak lidstvo skrze jedinou bránu, kterou je Ježíš. Církvi zvláště záleží na tom, aby přes tuto bránu prošli mladí lidé, kteří jsou nadějí světa. V nich je budoucnost. Jestli mladí neprojdou skrze tuto bránu, budoucnost mládeže, církve i světa je ohrožena. Symbolický přechod skrze tento práh tisíciletí vykonal Jan Pavel II. na XV. světovém dni mládeže, když prošel skrze jubilejní bránu jako zástupce Krista držícího se za ruku s mládeží, reprezentující pět kontinentů. Je to absolutní hit - jak říká mládež - hit církve druhého tisíciletí. Papež držící se ruku s mládeží prochází skrze bránu přes práh tisíciletí... Jakoby tím začalo třetí tisíciletí víry. Zbývá nám jen jedno - jít kupředu. Bránou je Ježíš, cestou je Ježíš, pravdou je Ježíš, světlem je Ježíš, životem je Ježíš, chlebem je Ježíš Kristus. On je vším ve všech. Nic víc a nikoho víc nepotřebujeme. Máme všechno v Něm a s Ním. To si obzvláště musíme připomenout, když přemýšlíme o programech, technikách, metodách, On je základ všeho. Máme všechno. Máme to na dosah ruky.
Přijmout Krista a dovolit, aby nás vedl jeho Duch svatý, způsobuje, že od něho dostáváme moc, abychom se stali Božími dětmi a abychom jimi skutečně byli. Když do něho vložíme svou naději, stáváme se svatými, podobně jako On je svatý. Když se podíváme na historii církve, můžeme se zeptat: kolik žen a mužů za těch 2000 let ze všech pokolení, národů a jazyků se stalo Božími dětmi, kolik lidí realizovalo základní všeobecné povolání ke svatosti, co všechno je to muselo stát? Aby si to mládež 2
uvědomila, papež chtěl aby v Koloseu při Křížové cestě byli připomenuti všichni mučedníci, obzvláště mučedníci 20. století. Také vaše česká země, pokud dobře vím, byla za posledních 50 let zemí křesťanů, kteří platili vysokou cenu za svou věrnost Kristu. O tom, jaká to byla cena a kdo jí platil, ví jen Bůh. Někteří neplatili, nebo naopak zradili. Ale kolik bylo těch, kteří v podzemní církvi, někteří i z Vašich kněží a biskupů, zaplatili ohromnou cenu za věrnost Kristu.
nevchází do našeho života silou, nějakou silnou intervencí. Ano - jednou to tak bude - ale ve vtěleném Synu Bůh přišel a přicházel dlouho a trpělivě. Bůh připravoval lidi na tu dobu, kdy přišla plnost času a promluvil k nám skrze Syna. A slova tohoto Božího Syna byla nekonečně ponížená. Tak se snížil, že se stal nejenom člověkem, ale dokonce sluhou a nevolníkem člověka, sloužil člověku. Tyto projevy ponížení se projevily v postoji naprosto bezradného dítěte, které ani nemá místo, kde by se narodilo. Nemá svůj prostor. Ten skrytý a jednoduchý život v Nazaretu. Práce - tajemství, které jsme dodnes nepochopili. Proč Bůh přišel na naši planetu, proč zde „promarnil“ 30 let…? Proč nezačal hlásat evangelium dříve? Žil v rodině, pracoval. Proč? Protože je to základ lidské existence tady na Zemi. Další projev jeho ponížení, jeho kenoze, jeho učení. Ačkoli jeho učení provázely zázraky, tak nenutil posluchače, aby přijali jeho nauku, jenom zval. A riskoval, že ti nejbližší od něho odejdou.
Nejkrásnější stránky historie psali svatí. Jen svatý dokáže naplnit stránku historie. Ale ten, kdo není svatý, píše ošklivě, špatně. Nezůstávají po něm dobré stopy. Svaté si pamatujeme celá staletí i když žili v úplně jiné době než je ta současná. Dnes je znovu velmi zapotřebí svatých. Svět potřebuje svaté více než čerstvý vzduch, vodu, výživu. Takže je třeba, abychom všem těm zeleným ekologům řekli, že více než všechno toto zdravé prostředí potřebujeme svaté, kteří jsou zcela zdraví a uzdravení skrze Boha. Naše práce spočívá hlavně v tom, abychom pomáhali mladým, aby v budoucnosti byli svatí a jediný správný efekt, výsledek naší pastorace, je mladý svatý člověk. On je na začátku, je před ním celý život a jediný cíl naší pastorace je, aby byl svatý.
A nejvyšší projev jeho kenoze byla jeho smrt na šibenici kříže. Tuto vykupitelskou Boží šifru, jakou je Ježíš Kristus, musíme správně přečíst. Je to zjevení Boha, který je bohatý svým milosrdenstvím. A hříšný člověk se Boha nemá bát. Proto k nám Bůh přišel takhle bezbranný, aby se ho člověk nebál, protože strach mu zaclání správný obraz Boha. A tento bezbranný
Mým tématem je Kristus jako výzva, jako provokace Boží lásky a zároveň naděje pro člověka. Pán Bůh 3
Bůh stojí před člověkem, aby se mu ukázal jako záchrana, jako vykoupení. Tento Bůh, který vypadá jako bezbranný, je neustálou provokací pro svět. Ne silou, ale skrze lásku k lidské svobodě prosí tento svět: „Přijmi mě, prosím“. On stál o to, aby ho člověk přijal. Komu tady o něco jde? Není to člověk, který by sám měl prosit? Ale nakonec je to Bůh, který prosí člověka...: „Přijmi mě, vezmi si mě, je pro Tebe připraveno všechno“.
víry v každé naší pastorační činnosti „odkrývá tajemství počátku a dospívání víry. Nejdřív je milost zjevení, vnitřní sdílení se Boha člověku, udílení se Boha člověku. Dále přichází výzva, aby člověk odpověděl Bohu. A na konci přichází odpověď člověka, která od této chvíle bude dávat smysl a tvar celému lidskému životu. Toto je víra. Je to odpověď rozumného, svobodného člověka vůči Božímu slovu. Vůči slovu živého Boha.“ (Tor Vergata 19. srpna 2000)
Takže Bůh nám nehrozí, ale dává nám naději, že nás osvobodí od zla, že nám dá věčný život. To je přece to, po čem člověk nejvíc touží. Zbavit se svého zla. Zlo člověka nejvíc ničí a nedovoluje mu žít pravdivě. A druhá touha člověka je neumřít. Žít věčně. Toto nám Bůh také dává. A posledním akordem této provokace je kříž a probodené srdce a prosba k člověku, aby přijal obětovanou lásku a odpověděl na ní také svojí láskou. V takového Boha, který se zjevil v Ježíši Kristu v člověku, musíme ale uvěřit. Není to zjevný Bůh, který se nám samozřejmě ukazuje a říká nám: musíš mě přijmout. Ne, musíme v něho uvěřit. Takže víra je pozitivní odpověď člověka na Boží provokaci lásky. Bůh nás provokuje a člověk, který věří, se dá vyprovokovat. V tom je - dá se říci všechno.
Víra ale není nějakým automatismem. Staví člověka před rozhodnutí. Člověk může říci „ano“ nebo „ne“. Víra je darem. Je milostí. Když nás Bůh ve svém Synu provokuje v růstu, abychom odpověděli na jeho dar pro svět, tak nás podepírá svou milostí (abychom byli schopni uvěřit a nakonec ho přijmout). A to je nádherné tajemství Boží lásky. Pán Bůh nás nejenom provokuje. Něco nám nabízí a ještě nám dává sílu, abychom to chtěli přijmout. To je milost víry. A ačkoli je to těžké, když musíme nést kříž (srv. Mt 14,27) a ztratit svůj život, abychom ho získali (srv.J 12,25), přesto Kristus pro člověka, který ho přijal je nadějí na celou jeho budoucnost jak na tomto světě tak i na věčnosti. A tady vidíme, jak člověk, který se dal vyprovokovat Bohem, který přijímá pomocí milosti Boží lásku jeho vykoupení, jeho dar odpuštění, jeho věčný život, jak tento člověk má hned před sebou ohromnou perspektivu věčného života tady na zemi i na věčnosti. Má naději, není zablokovaný. Kolik lidí chodí s blokádou v srdci. Kolik práce to někdy stojí, pedagogické, psychologické, od-
Proto Jan Pavel II. na XV. světovém dni říkal mládeži o laboratoři víry a použil při tom dva úryvky z evangelia: dialog Ježíše s Petrem u Cezareje Filipovy a setkání Jana s Tomášem po zmrtvýchvstání. A třetí papežská laboratoř je setkání mládeže světa, je to setkání s živým Kristem v církvi. Podle papeže tato laboratoř 4
blokovat člověka. Ale když to odblokovává člověk, je to málo. Ale když přichází Kristus a odblokuje lidské srdce, najednou přichází ta bezpečná perspektiva. O této radostné naději, která plyne z hledání Ježíše, hovořil papež na Tor Vergatě: „Skutečně, právě Ježíše hledáte, když toužíte po štěstí. To On na Vás čeká, když Vám nestačí nic z toho, co máte. To On je tou krásou, která vás přitahuje“. Papež říká: když se chytíte Ježíše za ruku, podívejte se, co dostanete: krásu, radost, pokoj, štěstí - toto všechno Vás naplňuje. Ježíš „vás provokuje tou žízní po radikalitě, která vám nedovolí podvolit se kompromisu, je to on, kdo vás pobádá, abyste odložili masky, které činí Váš život falešným…“, protože celá naše civilizace má masky falešného přesvědčení, falešných úsměvů, pseudodialogů, pseudosetkání. Je to civilizace masek. A mladí se toho tak bojí.
„Ježíš ve vás vzbuzuje touhu učinit váš život něčím obrovským, je to on, kdo ve vás vyvolává vůli jít za ideálem, odmítat průměrnost, která by vás pohltila; odvahu usilovat s pokorou a vytrvalostí o zlepšení sebe sama i společnosti, aby se stala lidštější a bratrštější.“ (Tor Vergata 19. srpna 2000) Tedy Kristus je šťastná, osvobozující provokace Boha vůči člověku, která očekává s láskou velmi mnoho a otevírá před člověkem naději na všechno.
A proto je tak důležité předtím, než mladí lidé vstoupí do této civilizace a nasadí si tuto masku, aby věděli, že jim nesedí. Aby však věděli už předem, že ta maska existuje. Mladý člověk si totiž hraje na to, že tuto masku potřebuje (ta maska je jen hra…), ale v srdci je úplně jiný. Nejautentičtější rozhodnutí ve vás vzbuzuje Ježíš.
(autor je zodpovědný za mládež v diecezi Czestochowa – Polsko)
______________________________________________________________________________
5
MLADÍ A SYNODALITA CÍRKVE (budoucnost na které můžeme spolupracovat) P. ThLic. Petr Žůrek „V církvi jsme doma“ - tak bych charakterizoval nejstručněji základní dojem, který na mne udělal Světový den mládeže v Římě a zvláště ta část, kterou jsem mohl prožívat v Českém národním centru. Tento domov - to je především Láska, kterou zjevuje sám Bůh lidstvu, církvi a každému, kdo má otevřené srdce. Ve společenství církve prožívání tohoto „domova“ by mělo být intenzivní a běžné nejen pro široké spektrum darů a milostí (svátosti, charismata, služby...), které se v ní a z ní rozlévají, ale i díky struktuře církve, která z ní činí přístřeší duše, místo setkání, slavení, spočinutí, místo služby i svědectví. Sám toho člověk dokáže hodně, ale společně s druhými mnohem víc. Zadívejme se na Boha: On je jeden, ale přebývá v Trojici. Tajemství Nejsvětější Trojice je hlavní tajemství víry a křesťanského života. Je to tajemství Boha, který JE sám o sobě. Toto tajemství je tedy zdrojem všech ostatních tajemství víry; je světlem, které je osvěcuje1. K životu z Boha a podle jeho příkladu jsme povoláni i my. Je ale dobře, že se jedná i o tajemství, které je možné hledat, odhalovat, podílet se na něm, i když hlubina tohoto bytí je pro pouhý rozum nepřístupná. Společné hledání a odhalování Boha, poznávání jeho vůle, společné nasazení pro realizaci Jeho projektu znamená přinášet světlo do tohoto světa. Společně se o něco snažit, kráčet „po cestě“ s jinými, naslouchat Jemu a sobě navzájem, slavit – to patří k 1
běžným projevům života. K vyjádření této vitality v životě církve lze použít rozdílná slova, jejichž obsah se může někdy i překrývat, jindy to může být přesné pojmenování skutečnosti, které se týká jen omezené skupiny osob. Např. obsah pojmu kolegialita má v církevním prostředí hlubokou tradici a vyjadřuje charakter organických vztahů mezi apoštoly. V současnosti je výrazem života ve společenství biskupů, kterému předsedá nástupce svatého Petra. Pojem synodalita je novým slovem v životě církve. Objevuje se stále častěji od konce šedesátých let jako pojem, který chce novým způsobem vyjádřit v duchu II.Vatikánského koncilu životodárnost vztahů, kterou sebou nese vnímání církve jako Božího lidu, jako mnohotvárného společenství, jako symfonie mezi všeobecným a služebným kněžstvím.
Cf. KKK 234.
6
V konkrétním životě se synodalita projevuje mnoha způsoby. Setkáváme se s ní ve farnostech, kde se projevuje jako účast v pastorační nebo ekonomické radě. Kvalitativně jinak jí nacházíme v kolokviích, kongresech, setkáních a podobně strukturalizovaných shromážděních církevního společenství. Způsobem par excelence se synodalita církve projevuje na diecézní synodě. Teologicky se totiž církev uskutečňuje v diecézi, tedy okolo biskupa a jeho presbyteria, v naslouchání Božímu slovu, při slavení svátostí a v naslouchání Duchu svatému. Církev na synodu, to je především velké Dík Bohu za to, že je nám blízký. Synodalita se stejně podstatně projevuje i v liturgickém slavení; a to nejen ve mši svaté, ale i ve společném slavení jiných svátostí, v různých pobožnostech, exerciciích, v lectio divina atd. Dále také v konkrétních pracovních zasedáních, kde se projednávají problémy, připravují řešení, či programují další kroky. I zde je možné dbát o kulturu bratrského naslouchání a dialogu. Synodalita církve je také důležitým prostorem individuální i kolektivní formace, je to jakási permanentní škola i laboratoř osobního a křesťanského růstu. I když se v jeho rámci pracuje i na naprosto konkrétních úkolech, právě společné jednání, hledání a podílení se na řešeních je prostorem vzájemného informování, naslouchání či učení se, které ve svém důsledku směřuje k dobru jednotlivce i společenství. Je-li tato činnost postavena na evangelních základech, můžeme říci, že se jedná o jeden z velmi důležitých a vzácných prostorů, kde se formuje křesťanské společenství dneška a zítřka na mimoliturgické rovině, které je přirozenou a organickou součástí této synodality církve.
Svátostný život v naší církvi je na dost dobré úrovni (jak i vcelku obecně přijatá příprava na svátosti tak i jejich slavení). Můžeme říci, že práce vyučujících na fakultách, služba kněží a jáhnů, kteří ve spolupráci s celým církevním společenstvím uvádějí mnohé nové prvky II. vatikánského koncilu do praxe, hluboké tradice slavení a mimo jiné i kultivovaný církevní zpěv a celá liturgie, jsou jako takové projevem našeho pozitivního až radostného vztahu k náboženské praxi. Tento vztah je vidět i u většiny mladých účastníků, a zvláště pak pokud mohou liturgické slavení společně připravovat a mají možnost k němu nějak přispět. Je to jistě vrchol a pramen života, vrchol, který ovšem musí mít široké a mnohovrstevnaté základy, pramen, který nesmí být v okamžiku opuštění chrámu znehodnocen. Na druhé straně se hodně hovoří o nové evangelizaci, které se některá společenství velmi věnují. O nutnosti konat jí v naší současné společnosti snad málokdo pochybuje, otázkou jen zůstává jak na to. Činnost církve je možné vyjádřit dvěma póly: „evangelizace“ a „sakramentalizace“. Pokud je postavíme vedle sebe, pak můžeme říci, že „sakramentalizace“ je normální součástí našeho života, to ovšem vždy nemůžeme říci o „evangelizaci“. Pokud chceme vyvážit tento nevyrovnaný vztah, pak je sice třeba pečovat a vylepšovat náš svátostný život, zároveň však je třeba razantně vykročit směrem k „evangelizaci“. Naše mimosvátostná činnost by zase měla být charakterizována základním postojem: „od evangelizace k sakramentalizaci“. Prostorem, který má velmi dobré předpoklady sloužit k vzájemnému harmonizování mezi „evangelizací a sakramentalizací“ (přitom na obou
7
participuje a zachovává si vlastní autonomii) je právě synodalita. Máme mnohé zkušenosti ze Světového setkání mládeže, které mohou být inspirací pro mladé i starší v realizaci synodality na nejrůznějších úrovních. Východiskem je víra a láska k Bohu, církvi a bratřím. Nutné je zmapovat potřeby a znát vlastní možnosti. Jedním z nejdůležitějších kriterií k výběru lidí je i „správný člověk na správné místo“. Pro vnitřní strukturu a vzájemné propojení je nutné, aby na každém jednotlivém úseku byl animátor (zodpovědný) - zástupce – skupinka (doporučuji tam, kde jsou mladí lidé členy různých rad - např. pastorační rady - byli zastoupeni dva, tři nebo jako malá skupinka). Dobrým příkladem k zamyšlení a k následování může být třeba Centrum pro tisk a sdělovací prostředky. To komunikuje dovnitř i navenek společenství, zajišťuje tedy nejen (v konkrétní případě farnosti) péči o farní tisk, nástěnky, komunikaci internetem, atd., ale i příspěvky do místního, regionálního, diecézního či jiného tisku a sdělovacích prostředků. Ideálním prostorem, kde se jakoby slévá mnohovrstevnatý a organický život společenství, a odkud se pak zase více méně moderovaně rozlévá, je právě synodalita. Jednou z příležitostí, která se nám v současné době nabízí je i sněmovní proces. Pokud nebude svoboda církve v nejbližší budoucnosti vystavena zatěžkávací zkoušce, můžeme očekávat,
že tam, kde bude vůle k harmonizování vztahů mezi „sakramentalizací“ a „evangelizací“ se bude projevovat i synodalita. Ta přirozeně neskončí tímto sněmovním procesem, naopak sám proces ještě nadlouho zůstane východiskem, ke kterému se budeme vracet, jako k jednomu ze zdrojů formace a všeobecné inspirace pro jeho navázanost na všeobecné prameny, kterými jsou i dokumenty II. vatikánského koncilu. Synodalita je účastí na přítomnosti, a procesem přípravy na budoucnost církve. Každý, kdo zodpovědně přistupuje k darům, kterých se mu dostalo, si jistě klade otázku, jak by mohl na toto obdarování odpovědět dnes a teď, a jak za určitý čas, kdy se na svou odpověď ještě lépe připraví. Hledání vlastního místa v mnohotvárné činnosti církve má různá období, je poznamenáváno rozdílnými okolnostmi, možnostmi i momentální energií, kterou můžeme investovat. Pokud se často setkáváme s přetížením kněží v oblasti „sakramentalizace“, jistě stojí za zamyšlení jestli nenastává vhodný čas (kairos) k nasazení se k „evangelizaci“ a harmonizaci těchto dvou významných a neoddělitelných projevů života našich společenství. Řím 2000
(autor vystudoval pastorální teologii na Lateránské univerzitě v Římě)
________________________________________________ Bibliografie: 1. Dokumenty 2. Doporučené knihy RABAN M., Sněm České katolické církve. Obnova synodality, Praha 2000. 3. Doporučené články LUKÁCS L., Religione e mezzi della comunicazione, in Concilium 3 (2000) 139 – 151. Z pohledu Hnutí focolare např.: Comunicazione e unità, in Gen’s 4/5 (2000). Toto dvojčíslo časopisu je monografií.
8
SILVESTR V NAŠICH DIECÉZÍCH PŘÍCHOVICE – IDCŽM KŘIŽOVATKA Začnu tím, že už dlouho předem jsme se těšili, ale to, co jsme zde zažili, překonalo naše očekávání. Příchovice jsou pro nás druhý domov. Tady může každý zažít společenství a poznat Ježíše ve svých bližních. Ve čtvrtek 28.12. nastupuji se svou dívkou Káťou do vlaku směr Příchovice. Cesta ubíhá dobře, ještě výšlap z Tanvaldu a dveře fary otvíráme ve chvíli, kdy končí večerní program. Pozorujeme, že zde zdaleka nejsme mezi prvními. Někteří nedočkavci zabydlovali centrum už od Božího Hodu. Po ubytování na půdách jdeme na „týmek“. Vytváří ho lidé, kteří chtějí udělat pro druhé něco navíc. Ještě asi hodinu domlouváme zítřejší program a rozdělujeme si skupinky. Na mě připadá hudební. Ráno 29.12. budíček, snídaně, slovo na den a rozdělení úklidu. Ano, uklízet se musí, a tak si děcka berou na starost půdy, chodby, záchody atd. Pak přichází nabídka skupinek nejen na dnešek, ale rovnou na celou dobu pobytu. Naše muzikantská čítá asi 10 lidí, se kterými nacvičujeme písničky na mši svatou. Káťa je zas ve skupince, která má na starosti výzdobu sálu. Holky vyrábí novou dekoraci ke kříži do sálu, splétají jedlové větvičky a vystřihují papírové ozdoby. Ostatní
zlákala mohutná nabídka skupinek. Například: dramaturgická, vycházková, technická, běžkařská, kuchyňská, vítací, liturgická. Během dne přijíždějí další a další lidé. Začínáme promýšlet zlatý hřeb letošního Silvestra - mši slouženou pod širým nebem v lese. O. Mirek, o. Vláďa a někteří další při procházce objevují (konečně) v blízkosti Bílé Skály místo, které je ideální pro tuto příležitost. Odpoledne pokračují skupinky a po mši sv., na které poprvé hrajeme, se scházíme na večeři. Po uspokojení potřeb těla je také potřeba uspokojit ducha. K tomu slouží večerní program který probíhá ve velkém sále. Vzniká 12 skupinek ( je nás už přes 120 ), ve kterých si povídáme o zážitcích a zkušenostech s žitím slova na dnešní den. Za půl hodiny se zase scházíme v sále a zástupci skupinek vyprávějí, nebo celé skupiny hrají, co se přes den seběhlo. Některé scénky 9
jsou humorné, jiné duchovní. Celý večer zakončujeme společnou modlitbou a pozdravem. Na týmku pak celý den hodnotíme a připravujeme program na další. V sobotu 30.12. se probouzíme v 8:00 a utíkáme odchytit poslední zbytky teplé vody, kterou už holky beztak vycákaly. V 8:30 snídáme tradiční chleba s marmeládou a třezalkový čaj. Po deváté je slovíčko na den a skupinkové menu. Všichni se činí a naše hudební skupina začíná bojovat s další porcí písniček. Po obědě vyrážíme s Káťou a ostatními na chvilku ven užít si sněhu. Sjezd na sáňkách nás vyčerpává, protože střídavě jedeme na „lopatách“. Vysmátí a obalení sněhem se vracíme na faru a zpět do práce. Skupinka výzdoby se pomalu mění na skupinku výroby památek a v sále to vypadá jako ve včelím úlu. Každý ví, co má dělat a všichni dohromady tvoří naprosto sehraný tým. S Michalem se zavíráme do dílny a snažíme se vytvořit prototypy lampiček na půlnoční silvestrovskou mši sv. Po třech hodinách předáváme hotová světla o. Mirkovi. Ten je schvaluje a Michal rozjíždí s technickou skupinkou seriovou výrobu asi 300 ks lampiček. Večer v 18:00 se všichni scházíme na mši sv., kterou naše hudební skupinka kazí. Bohužel se nám nedaří nástupy, předehry, mezihry a dohry. Večerní program se nese v duchu vzpomínek a bilancování roku 2000. Většinou se shodujeme, že vrcholem bylo setkání mladých se sv. otcem v Římě. Ale mě osobně nejvíc oslovuje zkušenost Šárky, která je postižená a nemůže pořádně chodit. Šárka je z Příchovic a tento rok se díky několika lidem, kteří ji nesli, mohla na Příchovice podívat
z Bílé skály. Uvědomuji si, že to, co pro mě může být samozřejmost, je pro někoho velká vzácnost. Protože je potřeba být na Silvestra čilí, jdeme po modlitbě a pozdravení brzo spát. Třicátéhoprvního prosince, v poslední den tisíciletí, se probouzíme do nádherného dne. Po snídani a slovíčku začíná finiš. Naše hudební skupinka je na pokraji zhroucení. Jelikož máme nacvičit písně na tři mše sv., je věru co dělat. Abychom předešli úplnému zešílení (ostatní jsou na tom podobně), na chvíli se rozpouštíme a jdeme navštívit Pána. V kostele je totiž celý den výstav Nejsvětější svátosti. V tichu kostela čerpáme nové síly do dalšího boje. Tady, když klečím před Pánem, otevírám se mu a nechám ho k sobě promlouvat, si uvědomuji důležitost adorace, dostávám posilu a uklidňuji se. Podvečerní mše sv. na zakončení roku probíhá skvěle a celá hudební sekce je spokojená. Po výborné večeři (řízek se salátem!) se stávám členem dramaturgické skupinky. Je třeba rozjet program. Před asi 250 mladými se z nás pro tento večer stávají strašidla, která svými výstupy prokládají jednotlivé scénky připravené skupinkami děcek. Každou scénku obecenstvo přijímá s potleskem a herci ze sebe vydávají všechno. Salvy smíchu vrcholí při hraných vtipech, úryvcích z Mrazíka, pohádkách, i při obrazech ze života příchovické fary. Asi ve 22:00 zábavný program končí rozdáním památek na tento historický den. Z každé na nás přívětivě hledí tvář Panny Marie, jejíž otevřená náruč již po dvě desetiletí vítá mladé lidi na příchovické návsi. Na vedlejší straně povzbuzení papežových slov ze setkání
10
v Římě a přání obou našich otců do nového tisíciletí. Po malém občerstvení se už všichni teple oblékáme a vyrážíme do pohádkové zimní noci na půlnoční mši sv. Technická skupina je už ovšem na cestě, aby připravila vše pro bohoslužbu. Asi v půl dvanácté začíná u sněhového oltáře nejkrásnější mše svatá, co jsem kdy zažil. Naši „katedrálu“ osvětlují stovky zavěšených svíček, Boží slovo je hlásáno z Betlémské stáje a pak všichni posloucháme kázání o. Mirka, který si za kazatelnu vybral žebřík (…v promluvě se hovořilo o vzácnosti času. O tom, že i toto společenství teď překračuje staletí, je spjato s těmi, kteří mnoho generací před námi, v celém končícím tisíciletí, usilovali o Boží království. Připomínal se velký zástup těch mladých lidí, kteří po více než dvacet let přicházeli do Příchovic a dnes jsou rozeseti nejen po naší vlasti, ale v různých částech světa. „To, co však má teď jedině cenu, je opravdová sloužící láska“, řekl otec Mirek. Po homilii pak následovala obnova křestního slibu jako ten nejlepší start no nového roku. Jako kdysi v Betlémě i tady uprostřed hor a lesů pod nesmírným nebem byla jistě přítomna i naše Matka P. Maria, sv. Josef a celé nebe. Pozn. red.). Po závěrečné písni Narodil se Kristus Pán tvoříme jeden kruh kolem oltáře a posíláme si pozdravení pokoje a přejeme si všechno nejlepší do nového roku. To ale ještě není konec. Na faře následuje přípitek, po něm si
všichni navzájem přejí. Program končíme adorací před Nejsvětější svátostí a pak následuje volná zábava. Někteří jdou spát a někteří vydrží povídat až do rána. Pondělní mše svatá, svátek Panny Marie - Matky Boží, má pro mé děvče a pro mne zvláštní význam. V jejím závěru se totiž jeden druhému zasnoubíme. Po krátkém čtení a promluvě o. Mirek žehná zásnubní prstýnky a my si je navzájem navlékáme. Jsme rádi, že je kolem nás společenství děcek, se kterými se o tuto radost můžeme podělit. Po skončení se k nám všichni hrnou a blahopřejí nám. Na závěr společně zpíváme hymnu velkého Jubilea a utíkáme na oběd, při kterém se většina loučí a odjíždí předávat do svých domovů to, co načerpala. My ještě naposledy sáňkujeme a večer se v malém kroužku dělíme o zkušenosti z našeho vztahu. V úterý se všichni vydáváme na cestu domů a už se těšíme na příští setkání v Příchovicích. Pavel z Olomouce a Kateřina z Čejkovic
11
OSTRAVSKO – OPAVSKÁ DIECÉZE Středisko pro mládež v naší ostravsko – opavské diecézi nabídlo mladým možnost přijet do Staré Vsi a prožít Silvestr s heslem, Jaké si to uděláš takové to máš. To, že jsou společenství zvyklá již několik dní před Silvestrem jezdit na různé fary a chaloupky, hlavně do Beskyd a Jeseníků, a samostatně si zajišťovat náplň oslavy Nového roku, potvrdil fakt, že na Středisko pro mládež nikdo nepřijel. Protože jsme již znalí poměrů ve své diecézi, tuto situaci předpokládali, mohli jsme někteří zůstat po vánocích doma a prožít poslední dny starého tisíciletí se společenstvími ze svých farností. Mladí ze Starého Jičína a Jeseníku n/O mají společné prožívání Silvestra, jako nepsanou tradici a již několik let jsem s nimi jezdívala koncem roku na hory. V letošním roce nastal ve společenství zásadní zlom, odešla starší generace a zůstala parta "puberťáků". Jela jsem na Silvestra jako tradičně, odpočinout si, zablbnout a hlavně být společně s lidmi, mezi které jsem vždycky patřila. Silvestr však byl úplně jiný, než na jaký jsem
byla zvyklá. Musela jsem se srovnat s realitou a přijmout fakt, že nejsem na dovolené. Bylo nutné angažovat se do tvorby programu, vařit,…přijmout skutečnost: "Jsem tady, abych sloužila a využívala k tomu dary které mi Pán svěřil". Když jsem pak o půlnoci na Nový rok klečela při adoraci v kostele před Ježíšem a odevzdávala mu své starosti a obavy, co z těch našich "puberťáků" vyroste, Pán mě zbavil strachu, z toho, co bude. Děkovala jsem mu hlavně za dar víry a uvědomila jsem si, jak je to velká věc, že patřím do církve, která tady je už tak dlouho, přes všechno, čím si v dějinách prošla. A i tu "partu puberťáků" jsem najednou byla schopna vidět jako budoucnost naši církve, jako lidi, které si Pán vyvolil, aby šířili evangelium. Do třetího tisíciletí nám všem přeji, abychom dokázali Bohu opravdově důvěřovat, vzdávat se svých představ a přijímat realitu, do které nás Pán různými způsoby uvádí, svěřit mu své životy, nabídnout své schopnosti a naplno zakoušet skutečnost, že Bůh je větší než naše srdce.
KTIŠ – DCŽM ČESKÉ BUDĚJOVICE Letošní "Silvestr" byl na Ktiši nejen ve znamení konce roku. Na tento den, totiž připadl shodou okolností i svátek Svaté rodiny a té je zasvěcená kaple našeho střediska. Již po několikáté byl přítomen náš českobudějovický biskup Antonín Liška. A jako již tradičně přijel mezi
nás v pokoře, bez okázalostí jako skutečný otec své rodiny. V naší kapli se sešli lidé ze vsi i ze střediska. Přišli i náhodní návštěvníci, kteří jeli právě kolem. Nakonec nás bylo v kapli něco kolem šedesáti.Panovala zde krásná atmosféra díle daná kouzlem vánoc, dílem krásou
12
v neposlední řadě i "Vídeňského valčíku", vychutnávali první okamžiky roku 2001. A samozřejmě nechyběli ani gratulace různého druhu. Další rok je nezadržitelně tady, tak tedy i já Vám všem přeji, aby byl tím šťastným rokem ve Vašem životě, k tomu ať nám pomáhá Pán svým požehnáním, hojností svých darů a svou přítomností ve všem, čím žijeme.
prostředí a nemalý díl neslo i vlídné slovo otce biskupa. Po společném obědě jsme ještě něco popovídali, popily a hurá do dalších povinností, kterých bylo ten den ještě mnoho. Vždyť dnes je přeci Silvestr, poslední den v roce. Večer se nesl v duchu zábavy v malých skupinkách. Ale na přivítání Nového roku jsme se všichni sešli na dvoře. Tady jsme za hluku "rychlých špuntů", všelijakých rachejtlí a petard a
Václav Švarc ml.
RAJNOCHOVICE – ADCŽM OLOMOUC “ZDAREC PALEC, SILVESTRÁCI!” … vítal nápis na dveřích ADCŽM všechny ty, kteří se rozhodli strávit poslední dny občanského roku společně v Rajnochovicích na faře. A bylo jich požehnaně… Devětadvacátého dne dvanáctého měsíce dvoutisícího roku přijelo asi 85 lidí, kteří byli plni očekávání, co je asi hezkého čeká. To ještě neměli tušení, že dojde k obrovské katastrofě. Přesně ve 20:30 hod. místního času vypuklo na rajnochovické faře a v okruhu 1000 km2 chemické nebezpečí. Všude se rozšířil velmi nebezpečný plyn, který na povrchu zničil vše živé. Zachránili se pouze ti, kteří se za pomoci vojenských záchranných složek dostali do protichemického krytu ve sklepních prostorách fary. Po několika “měsících” chemické nebezpečí pominulo, a tak jsme se mohli vrátit na povrch. A tak jsme se ocitli na zcela novém počátku naší existence. Skončilo něco starého a začínal úplně nový život, stejně jako končil starý rok – staré tisíciletí a
začínal rok nový – nové tisíciletí, což je pro nás zcela vyjímečné. Začaly se tedy utvářet nové “politické strany” (např. politická strana „A je to“, „Budování budoucího blaha“ či „Strana zachráněných trosečníků“) a různé “poradní sbory”, proběhly předvolební meetingy a následně volby. Pak jsme všichni vyrazili na pouť na Hostýn, abychom “budoucí blaho” našeho nového státu svěřili Bohu a Panně Marii. Aby cesta za hustého sněžení a asi ve 30 cm čerstvého sněhu nebyla tak jednotvárná, měli jsme se ptát náhodných kolemjdoucích na otázku: Co by se mělo podle vás změnit, aby se v příštím tisíciletí žilo alespoň trochu lépe? Tady je několik odpovědí: „Trochu lásky, aby si lidé nezáviděli“, „Vyházet vládu a ještě vrchního generálního z televize“, „Chlapi by měli přestat chlastat“, „Každý z nás by měl růst k prosté lidské dobrotě“…. Program posledního dne roku 2000 byl laděn více duchovně. 13
Zamýšleli jsme se nad uplynulým rokem, zpytovali svědomí, odevzdali vše Pánu při mši svaté a nakonec jsme vyslechli katechezi otce arcibiskupa Jana (z Říma) na téma: Svatí třetího tisíciletí, nad níž jsme se pak zamýšleli a diskutovali ve skupinkách. Po odpolední přípravě začala 19:00 hod. slavnostní večeře a po ní očekávaný zábavný silvestrovský program, který si celý připravovali účastníci pod vedením proslulého sourozeneckého moderátorského páru Daniela a Marcely Mikových z Trnavy u Zlína. Když jsme měli smíchu už dost, odebrali jsme se všichni do ticha kostela, kde o půl dvanácté začala děkovná adorace za uplynulý rok a tisíciletí. Do třetího tisíciletí jsme
vstoupili s Ježíšem ve svatém přijímání a s Božím požehnáním z rukou otce Ivana Fišara. Pak jsme se vrátili na faru, kde nás čekal slavnostní přípitek, skutečně výjimečný, zazpívali jsme českou hymnu a co bylo dál, to už není podstatné. Jak to ostatně bývá na Silvestra – šlo se či nešlo spát. Na Nový rok po mši svaté jsme se rozloučili a se slzou v oku a se slovy: Bylo to tu fajn. Byla tu sranda a polechtali jsme si bránici. Viděli jsme staré známé a získali nové… A zase někdy přijedem… všech nakonec asi 105 účastníků historického Silvestra na faře v Rajnochovicích vyrazilo zpět ke svým domovům. Díky všem!!! Helča z týmu v Rajnochovicích
RAJNOCHOVICE - ARCHA originální betlém. Ke kouzlu vánoční nálady přispěl i sníh, který se rozhodl ozdobit zdejší už tak krásnou krajinu. Večer se celá velká aršácká rodina sesedla u svíčkami ozdobeného stolu. A jak je to o vánocích samozřejmostí přišel i Ježíšek se svou štědrou nadílkou. Dávali se dárky ze srdce jeden druhému. Každý pak dostal ještě jeden netradiční dárek. Na chvíli se všichni staly malíři a zdobili barvami obličeje těch druhých barvami, které nejvíce vyjadřovaly vlastnosti daného člověka. To bylo překvapení, když se na konci hry každý podíval na svůj obličej, aby si prohlédl jak jej vidí ostatní. Takto ozdobeni jsme se pak vydali ke mši svaté, abychom za příchod Božího Syna i dar vlastního života poděkovali.
Všechno to začalo 33 hodin před začátkem třetího milénia. Na jednom z nejkrásnějším míst na světě, jak tvrdí ti, co jezdí na Táborové středisko Archa v Rajnochovicích, se sešlo necelých 60 mladých nadšených lidí. Pohádkově krásné oslavy Silvestra 2000 začaly jak jinak než pohádkově. Každý si vytáhl nějakou pohádkovou bytost a hledal své kolegy do stejné pohádky. Ti pak sehráli improvizované divadlo, kterým se vzájemně představili všem lidičkám. Sobotní naplánovanou pěší pouť na sv. Hostýn musela pro nepřízeň počasí vystřídat jen malá procházka. Ale nic to nezměnilo na dobré náladě, a to možná i proto, že se na večer připravovali společné vánoce. A tak se vyráběly dárky, zdobil stromek, chystal slavnostní stůl a vyráběl nefalšovaně 14
Celá neděle se stala jednou velkou přípravou na velkolepé a důstojné zakončení tisíciletí. Na mnoha místech se objevilo parte, která ohlašovalo úmrtí „secunda millenia“. Vrcholem večerního programu, nabitého hrami a scénkami, při kterých se nám řádně procvičila bránice, byla provedena kremace při níž byl „zkremován“ v místním krbu „secundus millenius“. Tímto jsme se odpoutali od všeho starého a s nadějí se začali dívat do nového tisíciletí. Půlnoční program začal u táborového ohně, který všem připomíná chvíle strávené na táboře a je symbolem přátelství. Po slavnostním zapálení ohně jsme si zapálili svíce. Pak putoval jeden k druhému, aby si s ním vyměnil svíci a poprosil za odpuštění toho, co snad mohlo naše přátelství narušit. Takto sjednoceni se
všichni sešli v kapli k adoraci. Tu si po chvíli strávené v blízkosti Boží každý napsal své osobní předsevzetí. To byl skutečně nadějný krok do nově zrozeného tisíciletí. Vědomí Boží blízkosti a naše odhodlanost zbavená strachu byli tím, co nám pomohlo udělat krok vpřed k životu s Bohem v každém dni toho nového času. Zbytek noci se pak zpívalo, povídalo a tančilo. První ráno nového tisíciletí nás přivítalo nádherně slavnostně. Zasněžená krajina s blankytně modrou oblohou a jiskřivým světlem slunce jen dotvářely nádherný dojem z uplynulého společně prožitého Silvestra. Každý kdo otevřel oči a uviděl tu nádheru nemohl se zbavit pocitu, že to je příslib něčeho nadějně krásného. Tak vypadal u nás Silvestr. Vaši aršáci
VESMÍR – DCŽM HRADEC KRÁLOVÉ ROK SE S ROKEM SEŠEL a opět tu byl 26.prosinec, kdy se na DCŽM Vesmír objevili první zájemci o prožití posledních dnů v roce společně s dalšími mladými. S přicházejícími lidmi přibýval i sníh, takže bylo odstartováno zimním radovánkám. Ovšem veškerý čas nepatřil relaxaci, nýbrž také např. tématům víra, povolání, eucharistie inspirovanými projevy sv. Otce z letního setkání mládeže. A jak vypadal sám poslední den v roce a tisíciletí? Dopoledne vrcholily poslední přípravy a slavila se poslední mše sv. v roce. Odpoledne patřilo koncertu v kostele sv. Marie Magdalény v Deštném, kde v 16.00
hod. zazněly první tóny Adéste, fidéles, čímž bylo otevřeno asi hodinové vánoční pásmo písní připravené kapelou a smíšeným sborem sestaveným z mladých ochotníků z Vesmíru. A už tu byla 20. hodina 15
sv.Matouše, kde na všechny čekalo krásné překvapení. Na strání byly ve sněhu vyšlapány asi 2 metrové číslice 2001. Každý účastník dostal zapálenou svíci, kterou zasadil do některé z číslic a hned bylo mezi námi jasno. Ještě více se však mez i námi rozjasnilo, když začal velmi pestrý ohňostroj. Krása!!! A co se dělo dále? Šlo se domů na Vesmír - a tančilo, zpívalo a hrálo až do rána bílého... Bohu díky!
večerní a s ní i přibližně 140 očekávajících srdcí, jak tento galavečer dopadne. Každý přispěl svojí "troškou do mlýna", takže o zábavu bylo skvěle postaráno pod vedením mezinárodních moderátorů (Janka - SR, Martin – ČR). Hlavní nit večera tvořilo poslední století, přičemž každá skupinka měla své desetiletí, které charakterizovala různým způsobem a ostatním tak přiblížila důležité události dané doby. Po tomto zábavném bloku následovala přestávka se slavnostní večeří. Poslední hodina před půlnocí patřila ztišení, zamyšlení, Božímu slovu a naslouchání. A jak byl na Vesmíru přivítán Nový rok? Na kolenou. Byl to ten nejlepší způsob, jak spojit vděčnost, lásku, touhu, přání, prosby a dík. Zazněla nejen česká národní hymna, ale také slovenská, jelikož vesmírný tým je mezinárodní. Poté chorál Svatý Václave. Další hodinka skrývala osobní blahopřání s přípitkem v ruce, tak se přálo a přálo. Hodinu a třicet minut po půlnoci se téměř všichni přesunuli ke kostelu
Něco málo z knihy dojmů: S nohama na zemi přiznávám, že Vesmír je místo velkého setkávání s Kristem, dobrým a prozřetelným Pánem všech okolností. Děkuji všem, kteří jste tu se mnou byli! Ahoj Vojta Pane, díky, že jsi tady byl s námi a my, že jsme dokázali být s Tebou. Díky za krásné společenství, fakt díky všem lidičkám za jejich přítomnost, za jejich touhu setkat se s Tebou. Díky Bětka
16
CO PRO MĚ ZNAMENAL XV. SVĚTOVÝ DEN MLÁDEŽE ŘÍM 2000 Bylo pro mě překvapením, jakým dojmem na mě od první chvíle působilo město Řím. Už ode dne příjezdu jsem se zde cítila „jako doma“. Vůbec mi nepřipadalo, že jsem v cizím městě, v cizí zemi. Vnímala jsem, že jsem zcela přijata - Římany, poutníky, církví. Přestože jsme na začátku cesty měli obavy, jak se budeme po městě pohybovat a jak se dorozumíme, po krátké chvíli na „rozkoukání“ jsme se bez velkých obtíží vždy dopravili, kam jsme chtěli, a byli jsme schopni se domluvit o všem, co jsme potřebovali. Ačkoliv bylo všude mnoho lidí, nějak jsem vnímala, že k nim mohu mít důvěru. Obdivovala jsem trpělivost a vstřícnost, jakou k nám obyvatelé Říma měli. Několik dnů po návratu domů jsem to plněji pochopila při četbě knihy Mé jubileum od Saveria Gaety, která cituje slova Jana Pavla II.: „...lidé ze všech částí světa rádi tíhnou do Říma, aby byli jako doma v tomto stále živém středisku univerzality. Proto je důležité, aby při příležitosti jubilea mohl Řím představit novým a tvůrčím způsobem svou tradiční tvář jako otevřené a pohostinné město…“. Jsem vděčná za to, že České národní centrum sídlilo právě u Baziliky Sv. Kříže Jeruzalémského, a tudíž jsme směli trávit velkou část Setkání právě v této bazilice nebo v jejím blízkém okolí. Byla to pro mě příležitost více se „přiblížit“ své křestní patronce - sv. Heleně, setkat se se služebnicí Boží Antoniettou Meo, ale hlavně - uctívat ostatky Sv. kříže a více o tajemství kříže rozjímat. Velkým zážitkem pro mě byla společná křížová cesta před vystavenými ostatky Sv. kříže a jsem moc ráda, že stejně to prožívala i většina ostatních
přítomných. Na konci týdne jsem si uvědomila, jak velký dar je pro náš národ to, že našemu O. kardinálovi byla jako titulární kostel přidělena právě tato bazilika. Ráda sleduji tvář Svatého otce. Byla jsem proto potěšena, že jsem směla sobotní vigilii na Tor Vergata trávit v blízkosti jedné z velkoplošných obrazovek. Velmi mě oslovilo, s jakou otcovskou láskou Jan Pavel II. objal každého mladého poutníka, který ho směl během vigilie osobné pozdravit. Nejpůsobivější pro mě byl okamžik, kdy ke Svatému otci přišel mladý chlapec, který předtím podal svědectví o své náročné cestě víry. Toužil toho papeži sdělit víc než jenom pár slov pozdravu, ale hned přiběhli dva muži z „papežovy ochranky“ a chtěli mu v tom zabránit. Svatý otec však byl zcela svobodný ode všech formalit i od toho, že před ním stojí více než dva miliony lidí; kteří čekají, až bude program pokračovat. On před sebou v této chvíli měl člověka, který ho potřeboval, tak se mu s láskou zcela dal k dispozici. Cestou domů jsem přemýšlela o tom, jaký hlavní význam pro mě tato pouť měla, ale na nic zásadního jsem nepřišla. Ten hlavní plod našeho putování pro můj osobní život jsem si uvědomila až několik dnů po návratu. Odjížděla jsem z Prahy s určitými problémy a nejasnostmi. Vrátila jsem se vnitřně proměněna, uzdravena, osvobozena. S novým postojem k mnoha důležitým skutečnostem v mém životě. Také jsem prožila uzdravení některých vztahů. Vidím v tom plod milostí Velkého jubilea - odpustků a dalších milostí. Deo gratias! S. Ludmila Helena Vilímová, AF
17
INFORMACE
REKOLEKCE PRO MLÁDEŽ POŘÁDANÉ KOMUNITOU BLAHOSLAVENSTVÍ 9.-11. února – „Jako muže a ženu jej stvořil“ - přednášky o identitě muže a ženy, o jejich poslání v Božím plánu spásy - adorace, osobní a společná modlitba, sdílení ve skupinkách 16.-18. března – „Modlitba a Boží slovo“ Důležitost modlitby a Božího slova v našem životě z víry - přednášky, rozjímání Božího slova, sdílení, osobní a společná modlitba 4.-6. květen – „Tvé tělo je chrámem Ducha svatého“ - adorace, společná modlitba, přednášky, sdílení - součástí těchto rekolekcí je i čas pro modlitbu vyjádřenou tancem Začíná se vždy v pátek v 18.00 hod. a končí v neděli kolem 15.00 hod. Spacák vzít s sebou. Přihlašujte se nejpozději týden před konáním rekolekcí na adrese: Komunita Blahoslavenství, 783 16 Dolany 24, tel. 068/53 96 638, E-mail:
[email protected] Finanční příspěvek je dobrovolný (pro představu výdaj na jednu osobu na víkend je 300,-Kč). __________________________________________
FARU V JIZERSKÝCH HORÁCH k přespání pro jednu i více nocí nabízí farnost Nové Město pod Smrkem, tel. 0427/92109. __________________________________________
POUTNÍ DŮM EMAUZY V KLOKOTECH U TÁBORA vás srdečně zve na poutě, na duchovní cvičení, k pobytům a rekreaci, adresa: Římskokatolická farnost, Staroklokotská 1, 390 03 Tábor, tel. 0361/325 84. __________________________________________
18
videokazeta JUBILEUM MLÁDEŽE, Řím 2000 Výjimečná atmosféra setkání zachycená filmovou kamerou studia Telepace. OBSAHUJE: - přípravu setkání - části katechezí biskupů, - okamžiky bohoslužeb - rozhovory s biskupy a účastníky, - Incontra giovani - záběry z Tor Vergaty, - okamžiky setkání se Svatým otcem - kaleidoskop událostí
cena: 300,- Kč Dokument lze zakoupit či objednat na adrese Sekce pro mládež ČBK
Jubileum mládeže 2000 zachycující další videokazety vydávané českým studiem Telepace:
SETKÁNÍ SE SVATÝM OTCEM - promluvy Jana Pavla II. a okamžiky s ním při XV. SDM zachycené kamerou italského Telepace s českým překladem. Řím 2000 - 3 hodiny (cena 390 Kč)
SCÉNKY NA PÓDIU ČESKÉHO NÁRODNÍHO CENTRA + Incontra giovani v ČNC (cena asi 300 Kč) _________________________________________________________________
sborník JUBILEUM MLÁDEŽE, Řím 2000 cena 35 Kč obsahuje: promluvy Svatého otce, katecheze biskupů, dojmy a mnohé další autentické texty ... 19
PŘÁNÍ NA ROK 2001 Andrzej Panasiuk Když člověk začíná nový rok, přeje si přežít ho do toho následujícího - příštího nového roku. Když člověk začíná nový „věk“ - tím více tisíciletí ví najisto, že to je už jeho poslední věk, poslední tisíciletí. Přejme si navzájem, abychom žili časností i věčností! Když člověk začíná nový rok, slibuje si hodně času. Člověk má dost času, ale ne pro každého... Přejme si, abychom uměli žít pro Boha i pro lidi! Když člověk začíná nový rok, sbírá myšlenky, třídí plány... Mnoho věcí však půjde svou vlastní cestou. Bůh již dnes ví, co bude zítra... Přejme si pokoru, abychom uměli přijímat čas z rukou Božích, abychom pokorně přijímali, co On dá, i odevzdávali, co On vezme. Když člověk začíná nový rok, ví, že se otočí kolem těchto událostí: svátků i všedních dní, hodin práce i prázdnin; Tří králů a Popelce, Velké noci a Seslání Ducha svatého, Božího Těla a Všech svatých. A znovu Narození Páně A další nový rok... Přejme sobě navzájem, aby v každém dnu a v každé hodině se Bůh vracel k nám jako do svého domu! Když člověk začíná nový rok, začíná znovu růžence (a prázdná slova), kříže obětované Bohu (i zbytečné nářky), vzrušení, radosti i slzy štěstí (a pochybnosti, klení i slzy bolesti). Začíná to, co je dobré, i to, co dobré není, Přejme si navzájem dobrou volbu, dobrý život... Přejme si naději, že Ten, který sám jediný je opravdu dobrý, dopřeje nám čas a pomůže nám růst v dobrém. (autor je zodpovědný za mládež v diecézi Gniezdno)
20
