P e nt a gr a m
Lectorium Rosicrucianum
Gnose v aktuálním zjevení
2011
ČÍSLO
1
Časopis Mezinárodní školy Zlatého Kříže s Růží Lectorium Rosicrucianum Časopis chce čtenáře upozornit na novou dobu, která započala ve vývoji lidstva. Pentagram byl za všech časů symbolem znovuzrozeného člověka, Nového Člověka. Je však také symbolem Universa a jeho věčného bytí, v němž se projevuje Boží plán. Symbol však obdrží smysl jen tehdy, je-li uskutečněn v životě. Teprve tehdy, když člověk uskutečňuje pentagram ve svém mikrokosmu, ve svém malém světě, teprve pak vstoupil na stezku transfigurace. Časopis vyzývá čtenáře, aby tuto duchovní revoluci v sobě samých připustili a uskutečnili.
P e n t a gr a m
Číslo 1/2011
Ideální město z ptačí perspektivy Cesta k bezpečiu, potrave, zdraviu a vzdelaniu Město jako projekce lidského vývoje Prototyp ideálneho mesta Vnútorné a vonkajšie kresťanstvo Evanjelium podľa Tomáša Čísla, životní pravidla a kompetence Výuka v Pythagorově škole zaměřená na kompetence a pythagorejské náhledy 2010 Dávná moudrost v praxi dneška Pythagorova Zlatá slova Svetlo so Svetlom, Oheň s Ohňom Monolog Gnose v aktuálním zjevení Referát o knize
Zlatá slova
Gnose v aktuálním zjevení
Kruh představoval ve všech dobách tvar ideálního města. Mozaika na podlaze nám o tom poskytuje představu. Pochází od známých marmorari, umělců pracujících s mramorem v Římě ve 12. století.
ůzné představy, jak by mělo ideální město vypadat, můžeme najít u starověkých národů. Modelem toho byla starověká Atlantida, která existovala možná jen na papíře. Ale také Athény a Alexandrie sloužily po dlouhou dobu jako vzor. Řecké slovo „polis“ znamená však víc než jen soubor obytných domů a veřejných budov. Byla tím míněna i krajina obklopující město, z níž pocházela obživa pro jeho obyvatele. Mnoho řeckých měst zakládalo kolonie kolem Středozemního a Černého moře. Pro tyto kolonie bylo jejich mateřské město metropolí (métropolis), s níž žily v kultovním svazku. První křesťané neměli žádnou konkrétní představu o ideálním městě, přinejmenším ne o pozemském městě. Zato měli vizi nebeského Jeruzaléma. Jeho existenci bylo možné zažít již během pozemského života, a sice skrze
takové duševní vlastnosti, jako jsou víra, veselá mysl, milosrdenství a láska. Teprve později vznikly představy ideálních zemí a ideálních měst. V časném středověku se na základě četných proroctví věřilo, že Kristus se navrátí na Zemi a nastane tisíciletá říše míru, perioda pokoje, štěstí a spravedlnosti. Nauka o tisícileté říši se nazývá chiliasmus. Joachim z Fiore (1145–1202) dal této představě nový směr. Po letech studia byl přesvědčen, že Bible obsahuje skryté poselství. Použil „Knihu“ nejen jako výchozí zdroj pro morální nebo dogmatická pojednání, ale také jako pomoc k porozumění historickému vývoji a k předpovědi dalšího vývoje. Našel kód, podle kterého vykládá události z Bible a jednání biblických osob. Rozlišuje tři po sobě následující periody:
1. období Otce neboli Zákona 2. období Syna neboli Evangelia 3. období Svatého Ducha. Třetí období by teprve mělo nastat. Ke dvěma předcházejícím periodám má třetí období vztah jako denní světlo ke světlu hvězd nebo svítání, jako léto k zimě a jaru. Bude to pro člověka „svátek“, svět se stane jedním velikým společenstvím, „královstvím svatých“, které by mělo trvat tisíc let. Vliv Joachima z Fiore byl značný a myšlenku tří následujících období mnozí přijímali. Po něm ještě mnozí filosofové historie pojímali světové dějiny jako vývoj ve třech obdobích. Základ této ideje nalézáme i ve filosofiích Lessinga, Schellinga a Fichta. Francouzský filosof Auguste Comte (1798–1857) viděl historii jako vzestup od teologické fáze přes metafyzickou a dále k vědecké (a pozitivistické) fázi. Karel Marx to popsal jako vývoj od primitivního komunismu přes třídní společnost ke skutečnému komunismu. UTOPIA První
„moderní“ vizi ideálního města popsal Thomas More, rádce anglického krále Jindřicha VIII. V roce 1516 napsal dílo Utopia o 110 stránkách.
Podle tehdejšího zvyku má formu cestopisu. Zprávy o objevitelských cestách byly populární a More příběh napsal jako druh parodie. Ukázal v Utopii praktická řešení mnoha problémů, s nimiž se Anglie i zbytek Evropy setkávaly. More byl velmi zbožný muž, silně vázaný na církev. Nebyl příznivcem radikálních reforem. Proto se stavěl proti mnoha zvykům a mravům, které byly v Utopii běžné, např. proti eutanasii, manželství kněží, rozvodům po vzájemné dohodě, náboženské toleranci… V Morově Utopii se objevuje mnohé z toho, proti čemu bojoval. Jeho záměrem bylo ukázat, že skutečné křesťanské soužití by muselo poměry v Utopii překonat. Utopie měla daleko do ideálního města. Například společenská kontrola byla tak velká, že dnešnímu čtenáři by snadno mohla připomínat Orwelův román 1984. Důležité zdroje pro popis ideálního města nebo státu lze nalézt jak v Bibli tak v klasické literatuře. Ráj nebo Elysejská pole byly vždy ideálními místy. Patří k tomu rovněž „nebeský Jeruzalém“. Ten by se měl objevit, až očekávaným druhým příchodem Krista začne tisíciletá říše míru.
Ve dvanáctém a třináctém století, v časech vzrůstající prosperity Západní Evropy, se města poprvé od starověku začala soustavně rozšiřovat. Nová města byla stavěna na základě přesných a přísných půdorysů. Často měla města chránit strategická místa, a měla proto silná opevnění. Bylo logické, že lidé začali opět přemýšlet o ideálním městě. Na konci šestnáctého století se objevily vize budoucnosti s konkrétním cílem. Existovaly skupiny, které chtěly smířit protestanty a katolíky. Cožpak by nebylo možné, aby křesťané žili spolu v míru? I to se považovalo za určitý druh utopie. Podobné myšlenky nacházíme v hermetických spisech. Byly sepsány v řeckém jazyce a objevily se na Západě po pádu Konstantinopole v r. 1453. Předpokládalo se, že pocházejí z dob Mojžíse, tedy z let asi 1200 př. n. l. Údajně byly napsány Hermem Trismegistem. Spisy kromě jiného poukazují na možnost odvodit rozmanitost všech vnímatelných jevů z jediného zdroje, z Boha. K nejdůležitějším autorům a filosofům, kteří byly ovlivněni hermetickými spisy, patří Giordano Bruno (1548–1600). Dospěl k poznání, že existuje nekonečný vesmír a nespočetné světy. Byl také jedním z prvních, kdo pochopili, že křesťanství vzniklo na egyptských základech a přijalo symboly a znaky
ze starověkého Egypta. To byl důvod, proč byl roku 1600 upálen na Campo di Fiore v Římě. Chaldejské zdroje nás zpravují o tom, že Hermes založil ve východním Egyptě zvláštní město. Bylo 12 mil dlouhé a v jeho středu byl palác se čtyřmi branami. Východní bránu střežilo zobrazení mluvícího orla, západní bránu býk, jižní lev a severní hlídací pes. Nikdo nesměl vstoupit do města bez jejich svolení. Hermes založil také zahradu, v jejímž středu rostl mohutný strom, který nesl všechny plody. Palác byl korunován majákem, který každý den – v sedmidenním cyklu – svítil jinou barvou. Podél vod, které obklopovaly město, byly rozmístěny sochy, které ochraňovaly před vším zlem a neštěstím; pouze díky jejich existenci byli obyvatelé ctnostní a počestní. Jméno města bylo Adocentyn. Jeho stopu nacházíme v mnoha popisech ideálních států a měst včetně popisu
Voynichův rukopis
Nové Atlantidy
Slunečního státu od Tommase Campanelly. Tommaso Campanella, stejně jako jeho přítel Giordano Bruno, vstoupil v mladém věku do řádu dominikánů. V roce 1592 byl uvězněn pro stejné kacířské názory jako Bruno a byl vězněn několik let v Římě ve stejném vězení jako on. Avšak unikl Brunovu osudu upálením a v roce 1595 byl propuštěn. O tři roky později byl zajat znovu, protože se pokusil zorganizovat povstání proti Španělům. V této vzpouře hrála důležitou roli jeho předpověď, že roku 1600 má začít nová éra. Campanella byl podle vyprávění velký statný muž, a musel tak mít silný vliv na své okolí. Prorokoval
rovněž, že se Slunce více přiblíží k Zemi. Povstání se nezdařilo a Campanella byl tentokrát vydán inkvizici, která jej po dlouhou dobu krutě mučila. V roce 1601 byl nakonec přestěhován do vězení, kde mu bylo dovoleno číst a psát. Tam napsal kromě jiných věcí i Sluneční stát. Originální italská verze nebyla za jeho života vydána, ale v roce 1623 se v Německu objevila latinská verze. Teprve roku 1626 byl Campanella podmínečně propuštěn. Zemřel ve Francii roku 1639. Podobně jako More a jiní autoři, kteří psali o ideálním státě či městě, byl také Campanella konfrontován se zvláštním problémem. Vše by šlo dobře ve státě, který by byl spravován nejmoudřejšími lidmi. Ale jak
lze v nedokonalém světě poznat moudré muže? A pokud by byli nalezeni, jak by měli získat vládu? Problém se zdál být neřešitelný. Autoři ho obešli tím, že popisují ideální stav, jako by již byl skutečností. Způsob, jakým to vše bylo vytvořeno, zůstává zamlžen. Také Campanella prezentoval svůj popis jako cestopis. Tentokrát to byl mořeplavec z Janova, který se plavil s Kolumbem a vyprávěl svůj příběh velmistru řádu Johanitů: „Uprostřed rozlehlé roviny se zdvíhá mohutný kopec, na němž je zbudována největší část města. Je rozděleno do sedmi kruhovitých částí, pojmenovaných po sedmi planetách. Z jedné části do jiné se lze dostat čtyřmi dlážděnými ulicemi a čtyřmi branami, které míří na čtyři světové strany. Na vrcholu kopce je rozlehlá rovina, v jejímž středu se tyčí chrám, který je vyzdoben podivuhodnými uměleckými díly. Chrám je dokonale kruhový. Není obklopen zdmi, ale spočívá na silných, krásně vypracovaných sloupech. Velká kupole má uprostřed menší, ještě výše čnějící věžičku; v ní je otvor, který je právě nad oltářem. Na oltáři není nic jiného než velká koule, na níž je zobrazen firmament, hvězdné nebe, a druhá koule, na níž je namalována Země. Dále lze v chrámu vidět klenbu kupole, představující všechny nebeské hvězdy od první do sedmé velikosti označené
jmény a silami, jimiž působí na pozemské věci. Zdi města byly na vnější i na vnitřní straně ozdobeny mnoha sochami a zobrazeními. Na úplně vnější zdi byly kromě jiných sochy Mojžíše, Osirida, Jupitera a Merkura. Zvláštní místo bylo vyhrazeno Kristovi a jeho dvanácti učedníkům“. Na dění ve Slunečním městě měla pozoruhodně veliký vliv astrologie. Campanella využil své znalosti této oblasti jako základ pro politické a sociální uspořádání ideálního města. Rovněž na podkladě astrologie používali poctiví a správně myslící vládci města svou moudrost ve prospěch občanů. Vládci tvořili hierarchii. „Nejvyšším pánem u nich byl kněz, kterého nazývali ve své řeči HOH; naším jazykem bychom řekli: metafyzik. Byl nejvyšší hlavou ve všech pozemských i duchovních věcech a všechny obchody a nesváry byly rozhodovány podle jeho mínění. Byl také nazýván Slunce. Pod ním stáli tři hodnostáři Síla, Moudrost a Láska neboli Pon, Sin a Mor. Pon (Síla – Moc) byla odpovědná za vojenské záležitosti a vnější politiku města. Sin (Moudrost) odpovídala za vědu, kulturu a vzdělání. Jejími podřízenými byly mezi jinými astrologové, kosmografové, politici, lékaři a mravokárci. Mor (Láska) byla odpovědná za plození, výchovu,
Nové Atlantidě
medicínu, pěstování rostlin, sklizeň a jídlo. V Campanellově způsobu myšlení tito tři představují hlavní principy bytí. Jejich protivníky byli tři hlavní negativní principy: tyranie, klam a pokrytectví. Ve Slunečním městě pro ně nebylo místo. V praxi jsou ideály nedosažitelné. V sedmnáctém století, kdy zuřily náboženské války, byla představa ideálního státu, který by měl toleranci jako svůj základ, přijatelná jen pro nemnohé lidi. Kniha Christianopolis od Johanna Valentina Andreae popisuje takový tolerantní stát. Byla vydána roku 1619, tedy rok po vypuknutí války, která pak trvala 30 let. Švédské protestantské a francouzské katolické armády bojující proti sobě se přesouvaly přes Německo, přičemž střídavě uzavíraly koalice s různými německými státy. Byla to nejkrvavější náboženská válka té doby. Během ní padla v bojích celá třetina tehdejšího německého obyvatelstva. V roce 1627 byl vydán jiný příklad takovéto utopie, Nová Atlantida od Francise Bacona (1561–1626). Tento příběh vypráví o posádce lodi, která chce doplout z Peru do Japonska
a Číny. Naneštěstí ztroskotá na neznámém ostrově. Ukáže se, že je to země Bensalem. Je obydlena křesťanským národem a vládne tam sociální a náboženská tolerance, a to rovněž ve vztahu k židům. Na rozdíl od Campanellova pojetí je zde základním kamenem společnosti rodina. Ukáže se, že obyvatelé Bensalemu (stejně jako Bacon sám) ztotožňují americký kontinent se starou Atlantidou. Duchovní vedení Bensalemu spočívá v rukou rady moudrých, rovněž zvané Šalomounův dům. Jejím cílem bylo získat a zprostředkovat poznání o příčinách a skrytém pohybu věcí a rozšiřovat hranice lidské moci, aby se mohly rozvinout všechny možnosti. Baconovým cílem bylo rozšířit lidské vědění, ale nikoliv co se týká „dobrého“ a „špatného“, jak tomu bylo v předešlých stoletích, ale co se týká přírody. Věda se měla osvobodit od domněnek a pověr a měla se zaměřit na zlepšení podmínek lidského života. V průběhu konce 17. století a v 18. století se sice ještě objevovaly spisy o ideálním státě, ale spíše již jako kritika tehdejší společnosti. Například satira Guliverovy cesty od Jonathana Swifta (1726) byla založena
rovněž na cestopisu. Od samého začátku byla tato knížka velmi populární a byla čtena od „parlamentu až po dětské pokoje“. Na začátku devatenáctého století se někteří utopisté pokusili uskutečnit utopické ideály. Kolem roku 1820 se Robert Owen (1771–1858), anglický majitel továrny na zpracování bavlny, a francouzský hrabě Saint-Simon (1760–1825) snažili zlepšit mizerné bydlení a pracovní podmínky dělníků. Dělali to na základě duchovní vize, že „světlo a vzduch“ jsou nepostradatelné pro zdravý a šťastný život. Po „únorové revoluci 1848“ učinil Louise Blanc (1811–1882) ve Francii pokus s „národními dílnami“, v nichž měl stát nabízet pracovní místa. Od těchto snah vytvořit „ráj pracujících“ se ostře distancovali Karel Marx (1818–1883) a Bedřich Engels (1820–1895) v Komunistickém manifestu (1847). Nazývali tento přístup „utopickým socialismem“, v důsledku čehož získal pojem „utopický“ negativní nádech. Marx a Engels chtěli dát přesný „popis cesty“ k jejich „ideální společnosti“. V této souvislosti byla revoluce
nevyhnutelná, ovšem měla být pouze začátkem velké změny. Na různých místech světa došlo k pokusům prosadit jejich ideály nekompromisním způsobem. Ale vždy se nakonec ukázalo, že utopie nemohou být uskutečněny. Mnohé z těchto pokusů se zvrhly v diktatury a všechny opět zmizely. Je zřejmé, že uskutečnění musíme hledat na zcela jiné úrovni.
The New Atlantis
The City of the Sun The Pursuit of the Millennium. Paladio Klassieke Teksten Classical Texts
Utopia The Seduction of Place
Religion and the Decline of Magic Giordano Bruno and the Hermetic Tradition The Rosicrucian Enlightenment
očas histórie sa veľa rozmýšľalo o „ideálnom meste“ a vytvorilo sa veľa projektov. Niekedy to boli iba abstraktné koncepcie, inokedy sa jednalo o aktívne pokusy, ktoré zohľadňovali všetky aspekty života. Niekedy filozofi a myslitelia pracovali len architektonicky. Mnoho ľudí sa usilovne zaoberalo „organizáciou šťastia“, čo vlastne môžeme nazvať princípom ideálneho mesta. Už iba označenie „ideálne mesto“ poukazuje na túžbu po dokonalosti, celistvosti a zdraví, o ktoré sa ľudia vždy snažili. Aj v súčasnosti môžeme okolo seba vidieť, ako sa ľudia pokúšajú dosiahnuť túto celistvosť, niekedy reálnu, inokedy imaginárnu, pomocou spoločenskej organizácie, ktorej východiskovými bodmi sú spravodlivosť, mier, sloboda, múdrosť a láska.
Od Achnatona po Le Corbusiera, od Platóna po
Wijdevelda (architekta Renovy) sa myslitelia domnievali, že „ideálne mesto“ by sa mohlo stať realitou na základe jednoduchých koncepcií. Naša moderná spoločnosť je konečným výrazom množstva takýchto projektov. Zakladali sa na vrcholných ľudských hodnotách, ktoré sa niekedy odrážajú v istých mottách, ako napríklad v mottu francúzskej revolúcie „Sloboda, rovnosť, bratstvo!“ Dva hlavné prúdy dvadsiateho storočia, komunizmus a kapitalizmus, ktoré do veľkej miery určili organizáciu našej modernej spoločnosti, sa tiež zrodili z myšlienky hľadania definitívneho šťastia. Musíme ale konštatovať, že ani jednému z nich sa to nepodarilo. Komunistický model hovorí: „Šťastie a blaho skupiny bude žiariť na každého jedinca, pokiaľ každý jedinec je úplne podriadený cieľu.“ Ale zistili sme, že táto filozofia kolektivizmu a spoločného zdieľania všetkého bohatstva viedla k smrti miliónov ľudí.
Kapitalistický model oproti tomu tvrdí: „Nadobudnutie moci, majetku a výrobných prostriedkov prispieva k šťastiu jedinca. A keď je šťastný jedinec, tak bude šťastná aj celá spoločnosť.“ Ešte nemôžeme s konečnou platnosťou urobiť hodnotenie, no máme už dosť indícií (kolonizácia, preteky v zbrojení, znečistenie životného priestoru, strata úcty k zákonom života a k Zemi, drancovanie prírodných zdrojov, rozpad rodiny, násilie v mestách, finančná kríza, …), aby sme mohli hovoriť o katastrofálnom výsledku. Oba systémy sa zrodili z tej istej túžby: z úsilia o šťastie a slobodu, hoci napokon oba skončili vzhľadom k svojmu pôvodnému cieľu v protiklade – v použití násilia. V jednom prípade štátom, ktorý uplatňoval zákony diktátorským spôsobom, v druhom prípade trhovou ekonomikou, ktorá uplatňuje svoje zákony vytváraním umelých potrieb a spôsobuje „odľudštenie“ človeka. Preto jeden bývalý francúzsky prezident prehlásil: „Som presvedčený, že liberalizmus vedie k rovnakému neúspechu a k rovnakým chybám ako komunizmus. Obidva sú výplodmi ľudskej mysle.“ Môžeme si predstaviť, že kolektívne podvedomie sa tomu silne staví
na odpor. Ľudia sa uchyľujú do virtuálnych „miest“, vytvárajú si „ideálne“ životné podmienky prostredníctvom drog, informačných sietí, „second life“ alebo prostredníctvom astrálneho cestovania. Dúfajú, že týmto spôsobom uspokoja túžbu po šťastí, ktorú v sebe nesú ako mučivý pocit túžby po domove a ktorú si vysvetľujú ako túžbu žiť šťastný život vo svete bez násilia.
V súčasnosti si takmer každý uvedomuje, že medzi našou túžbou po „skutočnom živote“ a svetom, v ktorom žijeme, existuje veľký rozdiel. Preto vzrastá presvedčenie, že je nutná skutočne prenikavá zmena. Ale aké by mali byť charakteristické znaky tejto zmeny? Mali by sme zmeniť inštitúcie, zákony, spoločnosť? Ľudstvo vo svojom úsilí po dokonalosti po dlhý čas verilo, že „pokrok“ by mal byť logickým pohybom k „čoraz lepšiemu“, k „čoraz viac“, čo napokon bude viesť k dokonalému človeku v šťastnom a pokojnom svete. No ak sa pozrieme na pokusy kultúry, filozofie a náboženstva za posledných 6500 rokov, potom musíme len priznať, že tak dlho očakávaná fáza dokonalej ľudskej bytosti dá na seba ešte nejaký čas
počkať. Nevidno vari v takzvanej „rozvinutej“ ľudskej civilizácii alarmujúce množstvo egoistických, nevedomých, čudných, násilných, zložitých a nezodpovedných ľudí? Zdá sa, že ľudstvo takmer systematicky vždy padne za obeť novým problémom, ktoré mu zabraňujú uskutočniť jeho ideály. V nasledujúcom texte by sme radi uviedli všeobecné črty týchto zdanlivo nevyhnutných nástrah. Antické a stredoveké mestá boli konfrontované so štyrmi veľkými
ťažkosťami. Vládcovia týchto miest a štátov museli uzatvoriť zmluvy s inými mestami, štátmi a panovníkmi, aby odvrátili ich nájazdy. Museli urobiť opatrenia proti hladomoru, teda zabezpečiť naplnenie sýpok a rozvíjanie obchodu. Zápasili s väčšími či menšími zdravotnými problémami a museli mať podľa možností pod kontrolou mor, choleru a iné epidémie. Tiež sa museli zaoberať výchovou a vzdelávaním, aby nové generácie boli v budúcnosti schopné zabezpečiť prosperitu
mestských štátov a ich obyvateľov. Išlo teda o: 1. zaručenie bezpečnosti, 2. správne hospodárenie so zdrojmi, 3. zabezpečenie zdravotnej situácie, 4. zaistenie funkčného systému vzdelávania a výchovy. Sú v roku 2011 problémy v rozvojových krajinách odlišné? Pozrime sa na niektoré problémy, s ktorými sú konfrontované africké štáty. Musia nájsť spôsob, ako ukončiť ozbrojené konflikty medzi kmeňmi a národmi, ktorých výsledkom sú tisícové obete vojen.
Musia sa stať sebestační vzhľadom na základné životné potreby a vyvinúť lepšie fungujúce poľnohospodárstvo. Potom je tu ešte nekonečný boj proti vírusu HIV a AIDS. Musí sa zlepšiť kvalita i dostupnosť vody, a práve tak aj infraštruktúra týchto krajín. Veľmi dôležité je čítanie a písanie, no napriek veľkému záujmu detí vzdelávanie chýba: musia byť postavené školy a vyškolení učitelia. Teda opäť sa
stretávame so štyrmi piliermi: bezpečnosť, hospodárenie so zdrojmi, zdravie a vzdelávanie. Môžeme sa ľahko dať zlákať k úsudku, že tieto štáty sú ešte stále „rozvíjajúce sa“ a že vyvinuté, tzv. „vyspelé“ krajiny už tieto problémy nemajú. Ak by tomu skutočne tak bolo, potom by vyspelé krajiny nemuseli vynakladať toľké peniaze a ľudské zdroje na tieto oblasti. No skutočnosť je iná a neúprosná. Z celosvetových vojenských výdavkov pripadá na vyspelé štáty 70 % (na celú Afriku iba 2,5%).1 Severná Amerika a Európa sú najväčšími spotrebiteľmi energií. Samotná Severná Amerika má rovnakú energetickú spotrebu ako celá Ázia, hoci má 8,6x menej obyvateľov.2 Verejné výdavky jednotlivých štátov na zdravotnú starostlivosť na jedného obyvateľa (vyjadrené v amerických dolároch) boli v roku 2003 takéto3: Nemecko Francúzsko USA Nórsko Afganistan Bangladéš Burundi Demokratická republika Kongo
2506 2273 2548 4167 4 4 4 4
Výchova a vzdelávanie patria v európskych krajinách k oblastiam s najväčšími výdavkami (napríklad v roku 2006 vo Francúzsku vynaložili na vzdelávanie 60 miliárd EUR, čo je 15 % celého národného rozpočtu).4 Preto náš záver je: čím je štát rozvinutejší, tým väčšie výdaje dáva na obranu, využívanie zdrojov, zdravotníctvo a vzdelávanie. Teda štyri základné problémy sa javia byť stále rovnakými, a to bez ohľadu na miesto, dobu či systém vládnutia. No rozvinuté krajiny často tieto problémy kryjú viac-menej úspešne pomocou investícií miliárd nekrytých dolárov. Aj v 21. storočí sú bezpečnosť, hospodárenie so zdrojmi, zdravie a vzdelávanie štyrmi najdôležitejšími problémami na svete. Životné pomery pre dokonalé šťastie sa ukazujú byť nedosiahnuteľným cieľom, hoci sa oň ľudia neprestajne usilujú – pretože nemôžu konať inak.
růzkumy v prvním desetiletí 21. století ukázal, že 80 % západního obyvatelstva se domnívá, že oteplování Země představuje největší nebezpečí z těch, která ohrožují naši planetu. Na druhém místě je to problém přelidnění. Počet lidí na zeměkouli rostl miliony let a kolem roku 1800 dosáhl 1 miliardy. Pro druhou miliardu bylo potřeba 130 let. A trvalo jen 45 let, aby v roce 1975 stoupl počet lidí na 4 miliardy. Dnes, v roce 2011, je na Zemi 6,5 miliardy lidí, kteří podle prohlášení Spojených národů o lidských právech mají stejná práva a nároky na disponibilní zdroje. Kdyby všichni obyvatelé Země měli stejnou spotřebu energie jako obyvatelé západního světa, byla by celosvětová spotřeba energií takřka pětkrát vyšší a v roce 2050, kdy se očekává 9 miliard obyvatel, osmkrát vyšší. Spojené národy a mezinárodní vědecké instituce se pokoušejí vyzkoumat, jaké následky takový nárůst obyvatel bude mít. Někteří vědci se domnívají, že se lidstvo bude svým růstem samo dusit a jeho počet se sám bude redukovat. Jiní horují pro regulaci porodnosti. Také nejsou vyloučeny epidemie nebo jiné katastrofy, které by způsobily zástavu přebujelého růstu populace, jenž hrozí planetě. Tak se dnes sám člověk stal pro člověka problémem. Jsme vyzýváni, abychom šetřili energetickými zdroji a nasadili všechny své intelektuální schopnosti, aby bylo
Salines Roayales
garantováno přežití lidstva. Dokážete si ale představit, že základ celého problému obecně vězí v příchodu člověka na tuto planetu? Není snaha o sebezachování příčinou všech problémů? Vzpomeneme-li si na začátek popisu této problematiky – potřeba bezpečí, hospodaření se zdroji, zdraví a výchova – poznáme, že mají jedno společné: strach ze ztráty existujících struktur, ze ztráty života, majetku, kultury a také strach ze ztráty vlastních dobytých pozic. Pomíjivost, mizení všeho, co v čase a prostoru nabylo formy – to stojí před lidstvem jako strašák. Nedotýkáme se tím hluboce uloženého bolavého místa? Zkusme si představit svět bez času a prostoru, tedy svět, v němž neexistuje vznik, rozkvět, zánik, svět bez konce, bez vyčerpání zdrojů, bez ukončení života… Fundamentálním problémem lidstva je jeho existence v prostoru a čase. V našem srdci jsme si stvořili prostor pro lidský stavební plán tohoto světa, pro „já“ a osobnost. Prokazuje se
to však jako smrtelná stavba. Největším omylem, a také možná největší zradou, jsou domněnky a předpoklady, že na tomto světě je možný trvalý pokrok. Se vší energií, která v nás je, běžíme za smyšleným štěstím, které nám stále uniká. Dokud se neosmělíme rozpoznat a pochopit, že ten psycho-biologický člověk, jak ho známe, ať je jakkoli kultivovaný, nikdy nedosáhne dokonalosti. Nemá k tomu schopnosti, nejsou mu dány. Aby se stal dokonalým, musí vycházet z dokonalého plánu. V našem nedokonalém stavebním plánu, ve skicách stavby viditelného látkového člověka, je to jako v nějakém druhu hypotéky, je v něm již obsaženo rozpuštění a konec.
V celých dějinách to byla právě města, která odrážela potřeby lidí a jejich života v daném čase. Prostředí, která si člověk vytvářel, poukazuje i na jeho stav vědomí. Co máme v sobě, to stavíme, to necháváme povstat ve formě domů, budov, sociálních organizací, zákonů, v kultuře, vědě, náboženství a politice. Město je zrcadlením, projekcí lidského vědomí. A z toho můžeme vyvodit axiom: „Město je obraz toho, jací jsme“! Jinak řečeno: Abychom našli ideální město, musíme nejdříve najít ideální lidstvo.
ideli sme, ako sú ľudská bytosť a jej životné prostredie navzájom silne závislé. Ľudská bytosť nemôže žiť bez iných, je to spoločenská bytosť. Vzájomná interakcia s ostatnými je nevyhnutná, má pre človeka zásadný význam. Preto vznikli formy spolužitia, sídla – osady, dediny a mestá. Odohrávajú sa tam debaty, ľudia sa zdokonaľujú v uvedomovaní si seba navzájom a získavajú vhľad a vedomie. Naše okolie dokonca v skutočnosti odzrkadľuje naše vedomie. Preto sa s hľadaním dokonalého mesta vynoria ďalšie otázky: – Existuje dokonalý človek? – Aké má vlastnosti? – Kde ho môžeme nájsť? V mýtoch, legendách a svätých písmach, ktoré odnepamäti vždy sprevádzali ľudstvo, nájdeme opisy človeka ako dokonalej bytosti – niekedy predstavovanej žiarivým lietajúcim drakom, ktorý sa pohybuje vo všetkých
dimenziách, inokedy hrdinom alebo ako bytosť rovná bohom. V hermetických textoch sa niekedy popisuje ako „jedno s Bohom“, ako „nekonečná sféra, ktorej centrum je všade a ktorá je bez hraníc“.
Lao-c´ popisuje takú ľudskú bytosť ako jedno s Tao: „Tao je prázdne a jeho žiarenia a účinky sú nevyčerpateľné. Ja neviem, koho je dieťaťom. Skôr ako bol najvyšší Boh, ono bolo.“ Ružokríž hovorí o človeku ako o mikrokozme. Táto pôvodná ľudská bytosť existovala od pradávnych čias. Vyvinula sa ako Božská bytosť v duchovnom poli. Zdrojom jej života je univerzálne Svetlo a v tomto poli je
aktívna, celkom v zhode s vibráciou Svetla. Toto pole možno označiť za ideálne mesto. Je to životné pole, ktoré sa prirodzene prispôsobuje zákonom Absolútna a má rovnakú vibráciu ako pôvodná energia. Keď akýmkoľvek spôsobom popíšeme toto pole – ako nirvánu, svätý Jeruzalem, mesto Boha alebo Svätého Ducha, týka sa to tej istej superdimenzionálnej reality – pôvodného poľa života, v ktorom žije a rozvíja sa nesmrteľné ľudstvo.
Jedinou metódou konečného prekonania problémov ľudstva v skutočnosti je znovuoživenie pôvodného mikrokozmu, v ktorom žije ľudská osobnostná bytosť. Pokým žijeme v čase, musíme sa usilovať riešiť problémy bezpečnosti, prírodných zdrojov, zdravia, vzdelávania a znečistenia. Vyžaduje to naša kultúra a naša vnútorná civilizovanosť a všetci z nás k tomu musíme seriózne prispievať. Avšak podstata všetkého, ktorá je večná, nie je vystavená týmto problémom, pretože v svete bez priestoru a času, v poliach života pôvodného
ľudstva, nemajú životné procesy koniec, sú bez hraníc. V tomto poli nie je viac nutné zápasiť alebo sa snažiť ostať nažive: tam totiž všetko a každý má svoje dokonalé miesto v nekonečnom rozvoji života. Keď sa naučíme rozumieť životným zákonom nášho obnoveného malého sveta, mikrokozmu, a budeme ich poslúchať, prispievame k tomu, aby sme dosiahli ideálne mesto. Ako to prebehá? Mikrokozmos ako emanácia Božskej idey vlastní všetky Božské atribúty. V jeho jadre pôsobí energia Božského Slnka, preto sú jeho životné hospodárstvo a energetické zdroje
nevyčerpateľné. Ako plne vyvinutá večná bytosť nemôže mikrokozmos byť ničím ovplyvňovaný, nič nemôže porušiť jeho celistvosť, jeho zdravie. Nie je viac podriadený účinkom času, je súčasťou poľa nevyčerpateľnej múdrosti a znalostí. V našej metafore je tento malý svet archetypom ideálneho mesta. Prostredie, v ktorom sa ľudská bytosť rozvíja, sa prispôsobuje vedomiu, privádza jeho vlastnosti k vyjadreniu. Tak človek žije v pôvodnej čistej jednote s veľkým celkom. Je to dokonalý model integrácie, v ktorom všetci slúžia všetkým.
Čisté, univerzálne kresťanstvo otvorilo ľuďom túto cestu. Moderný Ružokríž nerozpráva o historickom Kristovi, ale o novej životnej praxi, o živote v univerzálnej Kristovej energii a s univerzálnou Kristovou energiou. V tejto sile sa ideály premieňajú na vnútornú realitu. A to, čo gnostici volajú „Kristom“, je prototyp dokonalého mikrokozmu. Každý človek nosí v sebe princíp Krista, duchovné semiačko obnovy mikrokozmu. Preto každá ľudská bytosť je schopná premeniť svoj život na cestu rekonštrukcie a približovať sa dokonalosti. Potom jej bude ukázaná pravá cesta a bude vedená k dokonalosti, k ideálnemu mestu. „Kristus“ je
mikrokozmický človek, na ktorého môžeme nahliadnuť ako na „ideálne mesto“. V Evanjeliu podľa Lukáša rovnako ako v Evanjeliu podľa Tomáša čítame: „Kráľovstvo je vo vás a okolo vás.“ Z tohto všetkého môžeme porozumieť dôvodu, prečo rozikruciáni 17. storočia prostredníctvom Johanna Valentina Andreae popísali ideálne mesto ako „Kristianopolis“. Toto nezobrazuje bratskou komunitu v pozemskom zmysle, pre ktorú sa obyvatelia rozhodli v závislosti od morálnej úrovne svojho života, ale mieni sa tým večné a pretrvávajúce božské mesto, ktoré možno nájsť na vnútornej duchovnej úrovni. Je to mesto, komunita a spoločnosť, v ktorej zaznieva svet večného života. Všetky rôzne školy mystérií, ktoré počas histórie nasledovali jedna za druhou, vytvorili takéto vnútorné, pokojné, vyrovnané a harmonické pole. V tomto poli sa spojili muži a ženy, aby vnútorne uskutočnili alchymický proces obnovy mikrokozmického života. Týmto spôsobom oslobodili sami seba od priestoru a času a vstúpili do pôvodnej ríše ľudstva. Keď skupina mužov a žien na báze ich vnútorného Kristovho princípu praktizuje takýto život zmeny vedomia, má to odraz
v spoločnosti. V určitom období sa vyvinú také okolnosti, ktoré všetkým, kto sú k tomu vnímaví a pripravení, ponúknu veľké možnosti túto cestu uvidieť a po nej kráčať. Je ale dôležité chápať, že tieto možnosti sa ponúkajú len v určitom obdobiu a nebudú zdokonaľovať alebo skrášľovať náš svet, hoci môžu pôsobiť ako balzam. Ich cieľom je spojiť naše vedomie s vnútornou realitou večného života, s ideálnym mestom. Existujú tri typy miest: Najprv je to časovo-priestorové mesto, v ktorom sa znova budujú štyri piliere: bezpečnosť, hospodárenie so zdrojmi, zdravie a vzdelávanie. Toto mesto sa vždy opäť stráca a opakovane sa znovu staví. Je to spoločenský vývoj, ktorý nie je schopný byť nositeľom akejkoľvek perspektívy v zmysle pôvodného života. Ďalej je to „mesto“, ktoré sa objavuje na krátky čas, v ktorom škola vykonáva alchymickú prácu transfigurácie. Taká škola ukazuje spôsob obnovenia mikrokozmu energiami pôvodného života, a to má určitý účinok na svet a spoločnosť. V priebehu dlhých vekov existovali rôzne gnostické, oslobodzujúce spoločenstvá a školy mystérií.
Z geografického pohľadu boli založené a pôsobili z Číny, indicko-iránskeho regiónu a Malej Ázie smerom do Bulharska, Veľkej Británie a južného Francúzska. Tieto komunity vždy prinášali nový impulz, ktorý vždy spôsobil aj sociálne zmeny. Praveká egyptská spoločnosť, gnóza Maniho alebo bratstvo albigénskych sú niekoľké príklady toho, čo dokáže uskutočniť rozvoj gnostického bratstva v krajine alebo na kontinente. Hoci tradičné náboženstvá a politickí vládcovia bojovali proti týmto spoločenstvám ohňom i mečom, nesmieme podceňovať ich vplyv. Vedomie ľudí, ktorí s takýmito spoločenstvami prišli do styku, bolo vždy podnietené k rozmýšľaniu a konaniu a vždy v ňom bola posilnená túžba za slobodným a oslobodzujúcim životom. A napokon existuje dokonalé všadeprítomné mesto vo večnosti, kde má svoj večný príbytok mikrokozmické ľudstvo. Toto mesto nepozná priestor ani čas, ale večný a ustavičný rozvoj v poli nového duševného života, v dokonalom a všadeprítomnom poli života, ktorého vyjadrením je absolútna láska.
omášovo evanjelium začína slovami: „Kto odhalí zmysel týchto slov, nezakúsi smrť.“ No namiesto seriózneho hľadania významu týchto slov boli definitívne vyhlásené za heretické, kacírske a teda nepravdivé. Ako sa to mohlo stať? Bolo vôbec aspoň niečo pochopené zo skutočného významu týchto slov? V časoch raného kresťanstva neboli žiadnym problémom rozdiely v interpretácii medzi rôznymi skupinami, pokým sa v 2. storočí cirkevný otec Irenaeus nezačal znepokojovať. Vyhlásil, že by mala existovať len jedna cirkev. A iba tí, ktorí sa pripoja k tejto cirkvi, boli podľa neho ortodoxní kresťania s pravou vierou. K tým, ktorí v jeho očiach neboli pravoverní,
patrili gnostici Valentinus, Basilides, Montanus a Marcion. Irenaeove názory sa postupne rozšírili natoľko, že koncom 4. storočia sa cirkev stala pevnou inštitúciou. To umožnilo v širokej miere zaviesť prísne riadenie a tvrdé pravidlá. Do platnosti vstúpili tri radikálne opatrenia: – Rozhodlo sa, ktoré knihy boli sväté a ktoré nie. Cirkev prišla s kánonom, zbierkou dokumentov, ktoré určili, ktoré rukopisy budú raz a navždy súčasťou Biblie. – Na čelo cirkvi vymenovali biskupa. – Učenie cirkvi dogmaticky určilo, v čo by ľudia mali veriť. Počas ďalších koncilov a cirkevných zhromaždení bolo toto učenie obohacované a podrobnejšie vypracovávané.
Následky sa prejavili veľmi silne: dokonca ani objavenie približne 13 evanjelií v Nadž Hammádí v roku 1945 nedokázalo zmeniť takmer dvetisícročný kánon, a to navzdor tomu, že cirkevné učenie sa značne odchyľuje od obrazu Ježiša, ktorý nájdeme v objavených evanjeliách. Tieto manuskripty opisujú učenie, podľa ktorého žili a pôsobili pôvodní kresťania a ktoré bolo známe pred Irenaeom. Predstava o Ježišovi Nazaretskom, ktorú v počiatkoch cirkev mala, bola nejednoznačná a dlho sa neustálila. Až v roku 451 počas Chalcedonského koncilu bola diskusia o tom uzatvorená. Štyri a pol storočia sa diskutovalo o otázke, akým spôsobom boli v Ježišovi spojené a pôsobili božská a pozemská podstata. Athanasius to vo svojom Vierovyznaní pádne formuloval takto: „A hoci On je Boh aj človek, predsa nie je dvoma, ale jedným Kristom.“ Toto chápanie sa presadilo a ta časť apoštolského vyznania víry, ktorá sa týka Ježiša, bola nakoniec formulovaná takto: Ježiš Kristus je jednorodený syn. Tým bola daná a akoby do kameňa vyrytá klasická predstava: Boh má iba jediného syna, ktorý bol na Zemi zrodený ako Bohočlovek. V gnostických učeniach a mystických náboženstvách z čias pred naším letopočtom je
„božský človek“ dobre známym javom a vzťahuje sa na božie zrodenie, ktoré sa uskutoční v ľudskej bytosti. Aj v pôvodnom kresťanstve bola táto predstava uznávaná. V evanjeliu podľa Lukáša sa spomína, že pri Ježišovom krste sa ozval hlas z nebies: „Ty si môj milovaný Syn, v ktorom som našiel zaľúbenie.“ Niektorí cirkevní otcovia k tomu pripojili slová zo Žalmu 2: „…ja som ťa dnes splodil.“ Vychádzali teda z toho, že Božie zrodenie sa odohralo počas Ježišovho života, a nie už pri jeho narodení. V Žalme 2 sa hovorí o božom zrodení, ktoré počas svojho života môže zažiť každý človek. Bola by to obmedzená interpretácia, ak by sa tieto slová týkali len Ježiša. Niečo podobné sa stalo so slovami z evanjelia podľa Jána: pojem „jednorodený“ bol vysvetľovaný v tom zmysle, že Boh-Otec má len jedného syna, zatiaľ čo text v skutočnosti znamená „zrodený z jedného“, teda „zrodený z Boha“. Tento verš bol pravdepodobne pridaný neskôr, pretože o dva verše dopredu (Ján 1:12) sa opisuje Božie zrodenie v ľudskej bytosti: „A všetkým, ktorí Ho prijali, dal moc stať sa deťmi Božími…“. A vo verši 13 sa ďalej hovorí: „…ktorí nie z krvi, ani z vôle tela, ani z vôle muža, ale z Boha sú zrodení“.
ktorý zdôrazňuje jeho ľudský pôvod (1:1): „Rodokmeň Ježiša Krista, syna Dávidovho, syna Abrahámovho…“, zatiaľ čo Lukáš rodokmeň začína slovami (3:23): „Ježiš, …ako sa myslelo – syn Jozefov, …“ a končí ho slovami (3:38): „…syn Adamov, a ten bol syn Boha.“ Môže nás napadnúť, že tým je myslený nielen božský aspekt Ježiša, ale predovšetkým božský pôvod človeka. Cirkev v histórii však tomu venovala len malú pozornosť.
Na prvý pohľad sa zdá, že evanjeliá podľa Lukáša i Matúša kladú dôraz na telesné narodenie Ježiša. To platí obzvlášť pre evanjelium podľa Lukáša. Text je natoľko zameraný na látkové zrodenie, že sa zvyčajne interpretuje len z vonkajšej hmotnej a historickej stránky. Matúš začína rodokmeňom Ježiša,
Vedci stále diskutujú o dobe vzniku Tomášovho evanjelia, no existujú silné argumenty v prospech skorého datovania niektorých jeho častí do obdobia okolo roku 50 nášho letopočtu, zatiaľ čo iné časti pochádzajú z obdobia okolo roku 130 nášho letopočtu. Z obdobia okolo roku 60 nášho letopočtu pochádza prvé oficiálne uznané evanjelium, Evanjelium podľa Marka. Na rozdiel od štyroch evanjelií z Biblie nemá Tomášovo evanjelium súvislý príbeh. Je to zbierka Ježišových výrokov (logionov), v ktorých sa neobjavuje príbeh Ježišovho života. Rovnako nehovorí ani o utrpení, ani o vzkriesení. V dôsledku toho je evanjelium podľa Tomáša menej obmedzené a menej ovplyvnené rôznymi spôsobmi výkladu.
V Tomášovom evanjeliu Ježiš sám seba nenazýva Božím synom. Naproti tomu upozorňuje svojich žiakov na ich božský pôvod: „Ak sa Vás opýtajú: ‚Odkiaľ ste prišli?’, odpovedzte im: ‚Prišli sme zo Svetla, z miesta, kde Svetlo vzniklo samo od seba.‘ Je večné a prejavilo sa vo vašej podobe. Keď sa Vás spýtajú: ‚Vy ste ním?‘, odveťte im: ‚Sme jeho deťmi a sme vyvolení živého Otca.‘“ Teda tu sú žiaci privádzaní k uvedomeniu si skutočnosti, že aj oni sú deťmi živého Otca. A v logione 108 Ježiš dokonca hovorí: „Ktokoľvek pije z mojich úst, stane sa takým ako ja…“. Keď Ježiš hovorí o sebe, vždy to robí tak ako v logione 77: „Ja som Svetlo, ktoré je nad všetkými vecami. Ja som všetko. Zo mňa všetko povstalo a ku mne všetko dospelo. Rozštiepte kus dreva, a som tam. Zdvihnite kameň, a nájdete ma tam.“ V týchto slovách obzvlášť vystupuje univerzálny charakter evanjelia
podľa Tomáša, ktorý nie je v ostatných evanjeliách. Vidíme tu paralelu s taoizmom. Keď Zhuang Zi vravel jednému žiakovi, že Tao je všadeprítomné, ten sa ho spýtal: „Môžete byť trochu jasnejší?“ Zhuang Zi ukázal na mravca, ale žiak to nepochopil. Potom ukázal na burinu, a keď žiak stále nechápal, ukázal na zrnko piesku. Egyptská Gnóza pozná tú istú myšlienku, keď Hermes hovorí Asclepiovi: „Ten, kto pozná seba samého, pozná všetko.“ Evanjelium podľa Tomáša ponúka možnosť prehliadnuť všetky historické interpretácie, takže človek bude schopný opäť rozpoznať svoj božský pôvod a žiť z toho, čo je v ňom večné: „Povedz nám, aký bude náš koniec?“ Ježiš povedal: „Našli ste už začiatok, že hľadáte koniec? Vidíte, koniec bude tam, kde je začiatok. Blažený je ten, kto stojí na začiatku: ten rozpozná koniec a nezakúsi smrť.“
ezi početními úkoly, které učitelé zadávají žákům, nesmějí chybět Pythagorovy úlohy. Podle něj se „nesmrtelní bohové“ božského světa projevovali jako čísla. Ta tvoří, či spíše přímo jsou zákony Univerza. Výuka počtů, které jsou teď především, jak se zdá, nástrojem ke zprostředkování informací, se pythagorejským rozpracováním mění v magické, jiskřivé a vibrující dění. Každého se to osobně dotýká, neboť každý spoluurčuje výsledek již kvalitou svého vyzařování. Co přinesou nadcházející léta? Plus, nebo minus? Kdo si je vědom naší momentální, rozhodující, dech beroucí odpovědnosti za budoucí osud celé Země, pro toho se napínavé zkoušky ze sedmého svazku příběhů Harryho Pottera stávají pouze společenskou dětskou hrou na slunečném písečném pobřeží. Dnes jde o všechno, nebo nic. Volbě již nelze uniknout. V dnešní době děti již nemohou počítat nebo slabikovat, tak nás informuje
svět výuky. Rovněž učitelé a učitelky jsou tak školeni. Za pachatele těchto nedostatků jsou označovány reformy výuky, které byly provedeny v posledním desetiletí a které kladou důraz na rozvoj kompetencí. Místo aby doba výuky zprostředkovala základní znalosti v jazyce, počtech a historii, využívá se k tomu, aby se děti naučily provést prezentaci a natrénovaly komunikační dovednosti. Dnešní mládež – nedotčena něčím tak banálním, jako je správné čtení, gramatika, letopočty, dělení nebo procentový počet – může svým kamarádům pomocí moderní virtuální techniky posílat informace o všem možném, získané a posbírané na internetu. Přitom otevřenou zůstává otázka, zda jsou získané informace správné. Nářky nad výukou existovaly a existují ve všech dobách a ve všech kulturách. Na celé zeměkouli existují děti a dospělí, kteří jsou vyučováni. Co se učí a jaký kulturní rámec určuje jejich povinnosti,
to se velmi liší podle období i oblasti. Lidé se mění a s nimi i způsoby výuky, stejně tak jako nářky nad ní. Dá se říci, že to není nic nového. Při tom všem ale existuje jedna výuka, která se nikdy nezměnila. Vymyká se stávajícím, veřejně regulovaným učebním metodám. Je to výuka o mystériích života. Učební látku představují stále tatáž témata, jako například: člověk jako mikrokosmos; jeho vztah k makrokosmu; jeho původ; jeho nesmrtelná duše. Tato výuka se uskutečňuje v duchovních školách, které existovaly a existují na Zemi ve všech stoletích a které jsou vedeny Bratrstvem, „knězi a kněžkami“. Nekoná-li se výuka veřejně, pak tajně a za zavřenými
dveřmi, pro málo žáků nebo také pro mnoho. Při tom je oslovována představivost člověka. Jednou takovou školou byla také Pythagorova škola.
Pythagoras se narodil přibližně 550 let př. Kr. na řeckém ostrově Samos. V biografiích se praví, že již velmi mladý cestoval do Egypta, aby studoval u kněží v Memphisu a v Thébách. Poté se učil u Chaldejců astronomii a u Féničanů geometrii a rovněž mystické rituály jejich mágů. Říká se také, že byl zasvěcen v různých školách mystérií. Po svých studijních letech se Pythagoras krátce vrátil zpět na
Samos, ale pak kvůli politickým problémům svůj rodný ostrov opustil a vydal se do Krotonu v jižní Itálii. Tam založil svou školu, jež údajně existovala 400 let. Škola měla dvě oddělení, jedno uzavřené, školu mystérií, a jednu veřejnou větev. Podle toho existovaly rovněž dvě skupiny žáků: „posluchači“ a „následovníci“. „Posluchači“ navštěvovali veřejnou školu a dostávali lekce z teorie hudby a matematiky. „Následovníci“ byli přijati do školy mystérií a žili v uzavřeném společenství.
Jejich výuka začínala několika lety mlčení. Studium zahrnovalo mimo jiné učení o inkarnaci, mystiku čísel, gnosi, matematiku a hudbu. Učilo se, že člověk je božského původu a ke svému původu se musí opět vrátit. Cíle výuky ve škole mystérií bylo dosaženo tehdy, když vyvíjející se žák byl schopen ukončit cyklus znovuzrození. „Následovníci“ žili vegetariánsky a podle přísných pravidel Zlatých slov Pythagora (viz rámeček). Poprvé v dějinách k nim patřily také ženy, mezi nimi Pythagorova manželka a jeho tři dcery.
Učení o číslech zaujímalo nejdůležitější místo. Čísla byla základ pythagorejského učebního systému. „Nesmrtelní bohové“, o nichž se vypráví v příbězích a mýtech, jsou podle Pythagora ve skutečnosti čísla. Zpřítomňují zákony Univerza a jeho stvoření. Podobné poznatky nalezneme v kabale. Čísla jsou ve své podstatě živými formacemi energie, jejichž rozličné uspořádání a pořadí je vyjádřeno matematickými zápisy, figurami. Utvářejí a určují životní podmínky v makrokosmu i v mikrokosmu. Podle Pythagora je číslo 10 základem veškerého stvoření. Číslo 10 je složeno z částí, které Pythagoras nazývá Tetraktys, tedy „čtveřicí“ 1 + 2 + 3 + 4 = 10. Tetraktys byl svatý symbol a obsahoval tajemství neustálého tvoření a obnovy. Čtyři úrovně tohoto svatého symbolu vysvětloval Pythagoras následovně: 1. Monáda je symbolem jednoty, stavu bytí před stvořením. 2. Diáda symbolizuje první pohyb v procesu stvoření: štěpení monády na dva póly, na Východě označované jako jin a jang.
Zlatá slova od Pythagora
3. Triáda symbolizuje sjednocení obou pólů pomocí zprostředkující síly. 4. Tetráda je symbolem pro vzniklé stvoření, Univerzum. V látce ji znázorňují čtyři elementy, oheň, vzduch, voda a země. Poznatky v této oblasti byly v Pythagorově škole předávány jen „následovníkům“, a to pod podmínkou přísného držení v tajnosti.
Číslo jedna jako původ v sobě zahrnuje všechna ostatní čísla, aniž by v sobě jakékoliv jiné (číslo) zahrnovalo jeho. Ono vytváří každé číslo, aniž by ho jakékoliv číslo vytvořilo. Corpus Hermeticum
Egyptská Pragnose
Oficiální instituce, jak je tomu ve všech dobách, nebyly idejemi, které se vyučovaly v pythagorejské škole, nijak nadšeny. Učení o vlastní vnitřní božskosti a skutečném formování všeho stvoření věčnými, živými a život darujícími matematickými sestavami, figurami zas jednou bylo na kordy s diktátory, kteří by chtěli udržet lidstvo v nevědomosti. Škola v Krotonu byla proto opakovaně napadána a nakonec, 400 let po svém založení, byla zapálena. Kromě toho byli v průběhu staletí mnozí přívrženci Pythagora zavražděni. Avšak zničeny mohou být jen budovy a zavražděni jen lidé, nikoliv poznatky. A tak Pythagorovy poznatky po staletí ovlivňují různé novoplatónské, hermetické, kabalistické a gnostické tradice. Například Apollonius z Tyany, novoplatónský filosof z prvního století po Kr., řekl perskému králi, že by chtěl být seznámen „s věděním tvých mágů, abych si ověřil, zda jejich poznatky sahají tak daleko, jak se mi doneslo. Já sám zvěstuji učení Pythagora ze Samu“. Nejvýznamnějším dílem tohoto Pythagorova následovníka je Nykthemeron. Avšak ani dnešní hudba by neexistovala bez Pythagorovy „harmonie sfér“. Pythagoras kromě jiného zavedl
nauku o tónových intervalech kvartě, kvintě a oktávě. Jeho poznatky byly v hudbě využívány až po Johanna Sebastiana Bacha (1685–1750).
Co se dříve učili jen vybraní lidé, kteří složili přísahu mlčenlivosti, je dnes přístupné každému na internetu. Léta trvající cvičení ve správném životním postoji, například podle životních pravidel z Pythagorových Zlatých slov, předtím než byl člověk zasvěcen do zákonů stvoření, již není obvyklé. Těmto internetovým zveřejněním se říká „demokratické a transparentní“. S tím jsou spojena nebezpečí v důsledku přibývajícího počtu nevědoucích čarodějových učňů, avšak ta jsou smetena ze stolu pozitivně vnímanými výrazy. Snad by se měla, musí-li se již změnit výuka počtů, do koncepce výuky přijmout také Pythagorova nauka. A jako konsekvence z toho plyne: proč ne také Pythagorova životní pravidla? Můžeme je totiž označit jako „kompetence“. De gulden Verzen van Pythagoras en andere Pythagoreesche Fragmenten Das Nykthemeron des Apollonius von Tyana
odle legendy se Pythagoras dokázal vyskytovat na více místech současně. Obrazně to můžeme říct i v dnešní době, protože jeho filosofie značně ovlivnila etiku, astronomii, hudbu a matematiku. V Shakespearově Kupci benátském se říká: „Pojď Jessico! Podívej, jak je nebeská pláň vyložena kroužky svítivého zlata! I ten nejmenší kroužek, který vidíš, ve vzletu zpívá jako anděl, v chóru jasnookých cherubínů. Tak plni harmonie jsou věční duchové. Jen my je, protože tento vetchý šat z prachu nás těsně zahaluje, nemůžeme slyšet.“ Pythagorejci vytvářely skupiny s určitými životními pravidly. Z toho se dochovaly jen zlomky. Podle Dikaiarchose Pythagoras učil, že duše je nesmrtelná. Všechno, co vzniká, se v určitém koloběhu časových změn
rodí znovu. Vzhledem k tomu není nic absolutně nové. Vše, co žije, je vzájemně spřízněno, protože se podílí na jednom Životě. Muži i ženy byli rovnoprávnými členy pythagorejské školy. Žili ve společenství a také veškerý majetek byl společný. Dokonce i objevy na hudebním, matematickém a astrosofickém poli byly považovány za společný majetek. Objevy byly připisovány Pythagorovi ještě i po jeho smrti. V etice kladl Pythagoras na nejdůležitější místo kontemplativní život: „Jsme cizinci na tomto světě a tělo je hrob duše. Nesmíme se však pokoušet uniknout z něho sebevraždou, protože jsme nedílnou součástí Boha a jeho majetkem. On je naším strážcem a když nám k tomu nedá příkaz, nesmíme uniknout ze zdejšího bytí. V tomto životě existují tři typy lidí, které lze přirovnat k návštěvníkům
podivně. Kdo však někdy nečekaně pocítil něco ze strhujícího „poznání“, které matematika mnohdy přináší – stejně jako poznání na cestě osvobození – ten Pythagorovu pojetí porozumí.
olympijských her. Nejnižší třída jsou obchodníci, další jsou účastníci závodů a nejvyšší třída jsou diváci. Nejvyššího tříbení a čistoty se dosahuje nezištnou moudrostí a vědou. Člověk, který se jim věnuje, je opravdový filosof; usiluje cílevědomým a účelným způsobem osvobodit se z kruhu zrození.“ Slovo „teorie“ má, jak říká moderní filosof Bertrand Russell, orfický původ. Pochází tedy z mysticko-náboženského hnutí a učení antiky. V něm byla duše vnímána jako božský element, který je mnoha inkarnacemi nakonec osvobozen z těla. To slovo se také dá opsat jako „horoucí, soucitná kontemplace“. „Teorie“ mohla vést jak k matematickému poznání, tak i k hlubokému vhledu. To slovo díky pythagorejcům postupně dostalo svůj současný význam. Ale pro ty, kdo byli inspirováni Pythagorem, si podrželo část významu extatického odhalování. Pro toho, kdo ve škole studoval matematiku s nechutí, to může znít
Z pythagorejských pravidel pro život jsou kromě jiného zachována Zlatá slova Pythagora. Chtěli bychom část z nich citovat:
Uctívej především nesmrtelné bohy, jak bylo zákonem stanoveno a zavedeno. Pokorně cti sliby a hrdiny naplněné dobrem a Světlem. Prokazuj také Démonům, kteří působí v tomto světě, úctu, která jim náleží. Měj úctu k rodičům a všem blízkým příbuzným. Z ostatních lidí si zvol za přítele toho, který vyniká mravní čistotou. Propůjč vždy svůj sluch jeho jemnému napomínání a ber si jeho ctnostné a prospěšné jednání za vzor. Vystříhej se v nejvyšší možné míře toho, zavrhnout svého přítele pro malý poklesek; síla svobodné vůle a určení osudem leží totiž velmi blízko sebe. Přísně dbej na to a cvič se v tom, abys překonával následující vášně: chtivost, lenost, smyslnost a hněv.
Nečiň nic zlého (nedůstojného) ani v přítomnosti jiných, ani když jsi sám. Nech se vést svým smyslem pro čest. Dbej na spravedlnost ve svém jednání a mluvení. Zvykni si vždy reagovat rozvážně. Měj stále na paměti, že je osudem určeno, že všichni lidé musí zemřít a že statky Štěstěny jsou nejisté a ztrácí se, jakmile je obdržíš. To se týká také všech neštěstí, která lidé podle Božího ustanovení utrpí: snášej s trpělivostí svůj osud, ať už přinese cokoliv, a nereptej nikdy proti. Avšak pokoušej se, jak nejlépe umíš, jej zlepšit. A měj na paměti, že osud tato neštěstí většinou neposílá dobrým lidem. Mezi lidmi existuje mnoho způsobů odůvodňování, dobrých i špatných. Neobdivuj je příliš rychle, ale ani je neodmítej. Když však budou hlásány nepravdy, naslouchej jim s mírností a ozbroj se trpělivostí. Při každé příležitosti měj na zřeteli to, co ti nyní řeknu: Nenechej se žádným člověkem, ani jeho slovy, ani jeho činy svést nebo přemluvit, abys řekl nebo udělal něco, co pro tebe není prospěšné. Poraď se a uvažuj před tím, než začneš jednat, aby ses nechoval pošetile.
Neboť to je způsob bídného člověka, mluvit a jednat, aniž by přemýšlel. Konej jen to, čeho nebudeš později litovat nebo co ti nemůže uškodit. Nedělej nic, čemu nerozumíš, ale uč se všemu, co musíš vědět, a budeš mít příjemný život. V žádném případě nezanedbávej zdraví svého těla, nýbrž mu dej jídlo a pití v potřebné míře a dopřej mu pohyb, který potřebuje. Míním to vše v míře, která ničemu neškodí. Zvol si takový způsob života, který je přiměřený a řádný, ale ne přepychový. Vyhýbej se všemu, co vyvolává závist. A nebuď zbytečně marnotratný, jako je člověk, který neví, co je nutné, vhodné a čestné. Nebuď nikdy chtivý nebo hamižný. V tomto případě je důležitá správná míra. Konej jen to, co ti neuškodí, a přemýšlej dříve, než začneš konat. Když se ukládáš k odpočinku, nedovol, aby spánek zavřel tvá víčka dříve, než svým rozumem prozkoumáš všechny své činy toho dne. Co jsem udělal špatně? Co jsem vykonal? Co jsem zanedbal, co jsem musel udělat? Když při tom zjistíš, že jsi jednal špatně, potom se za to velmi pokárej. A když si udělal něco dobrého, raduj se z toho.
Konej všechna tato pravidla důkladně, dobře o nich přemýšlej a miluj je celým srdcem. Povedou tě na cestu božské ctnosti. Vskutku, to přísahám při něm, který vložil do naší duše posvátnou čtveřici (tetraktys), že do ní zasadil věčné bytí. Nezačínej nikdy práci, aniž bys před tím požádal bohy, aby dokončili, co chceš začít. Když se ti to stane zvykem, poznáš spojení nesmrtelných bohů s lidmi, které se ve všem projevuje a všechno překonává. A také budeš vědět, že podstata tohoto vesmíru je všude stejná. Potom nebudeš toužebně očekávat to, v co se nedá doufat. A nic na
Athénská škola
tomto světě ti nezůstane utajeno. Stejně tak budeš vědět, že lidé si svůj špatný osud volí svobodně. Nešťastníci! Nerozpoznali a nepochopili, že to, co je pro ně dobré, je blízko nich. Pošetilost omámila jejich smysly. Jen málokteří vědí o vykoupení ze zla. Necháváte se bouřemi života strhnout na jiné cesty než na cesty pravdy, na cesty k nekonečnému utrpení. Neboť osudný svár, který je vám vrozený, vás všude pronásleduje, zmítá vámi nahoru a dolů a vy to nevidíte. Místo abyste se od toho odklonili a odpoutali, přizpůsobujete se a poddáváte se tomu, čeho byste se měli vyvarovat. Ó Die, otče náš, chceš-li osvobodit lidi od všeho utrpení, které je utiskuje, ukaž jim, kterému druhu Démonů slouží. Ale ponechej jim odvahu. Lidská rasa je božská. Příroda jim odhalí to svaté a dovolí jim všechno uvidět. Když ti sdělí svá tajemství, můžeš vykonat všechno, co jsem nabídl. A uzdravením duše je vysvobodíš od všeho zlého a všech zármutků. Ale již v první zkoušce se zdrž začátků toho, co my nazýváme nedobré, k čištění a osvobození duše. Rozlišuj všechno správným způsobem a všechno dobře prozkoumej.
Nech se stále vést porozuměním, úmyslem a duchovní silou, které přicházejí z výšin. A když odložíš své smrtelné tělo a staneš se čistým éterem, staneš se bohem, který je nesmrtelný, nepomíjející. A smrt už nebude mít více vládu nad tebou.
The Golden Verses of Pythagoras and other Pythagorean Fragments
The Dream of Reason A history of western philosophy from the Greeks to the Renaissance De geschiedenis van het denken The history of thinking
The Merchant of Venice The Great Initiates
ento božský stav je nám tiež dnes približovaný vo výrazoch ako „iskra ohňa“ alebo „kvapka z (božského) oceánu“ či dokonca „dieťa Boha“. To je veľa čestných titulov! V skutočnosti je na chvíľku vnímame ako istý druh poézie – a opäť prejdeme ku každodennému programu. Je to príliš veľa pocty – a všedný deň nepreukazuje veľa z tohto „obrazu a prirovnania“. Každý človek, ktorý nie je celkom zaslepený samoľúbosťou, poznáva svoje obmedzenia a neschopnosť chrániť sa pred nečakanými zvratmi osudu. Veľmi často si vytvára vyššiu moc, na ktorú sa môže obrátiť s prosbou, boha. Potom vyleje celé svoje srdce tomuto bohu, ktorého následne uctieva a zbožňuje, aby mu nakoniec predložil zoznam svojich prianí. To je primitívny obraz Boha. Na jednej strane človek zaujíma pokorné a podriadené postavenie, a na strane druhej
prichádza vzbura a zatrpknutosť, ak sa žiadaná pomoc nedostaví alebo ak vypadá inakšie, než človek očakával. Tento stav zodpovedá kultúre modlenia, ktorá už po stáročia udržiava zdeformovaný obraz boha a človeka. Je to podobné spôsobu, akým pozeráme na hviezdy: naše vedomie vníma hviezdy v jednej rovine, no ich skutočná vzdialenosť voči našim očiam je rôzna, niekedy len ťažko vyjadriteľná číslami. Na tom samotnom nie je nič zlé, lebo vieme, že sa tu stretáme s optickým klamom a že na získanie skutočného obrazu sa môžeme uchýliť k inému prístupu, napríklad k vedeckým prístrojom. S tradičnou predstavou o bohu tak ale nemôžeme urobiť. Akokoľvek správne a hlbokomyseľné môžu byť v tejto súvislosti slová ako „Pán“ alebo „Stvoriteľ“, prevažne evokujú v našom pozemskom vedomí predstavy úcty, moci, trestu a odmeny. Dokonca vykupiteľské
„Boh je láska“ je často redukované na bežnú svetskú ľudskú dobrotu. Napriek tomu všetkému nás pomerne veľa dôveryhodných zdrojov pobáda modliť sa, dokonca „modliť sa neprestajne“, medzi inými Paracelsus alebo majster Eckhart. Tiež v mnohých spisoch univerzálnej múdrosti, ktoré sa dotýkajú oslobodenia duše, nájdeme túto radu. Pojem „neprestajne“ je celkom pozoruhodné označenie. Môže tým byť myslený rituál, ako sme ho vyše opísali, žalospev alebo chválospev? Predstaviteľné by to bolo, pretože „neprestajne“ takmer každú sekundu nášho života máme priania, očakávania a túžby. Ako by potom ale vyzerala naša každodenná činnosť? Aj keď by sme sa stiahli do úplnej samoty, stále by sme mali množstvo svetských potrieb, úloh a povinností, ktoré by nás odvádzali od tohto modlenia. Preto sa „neprestajné modlenie“ zdá byť nesplniteľná požiadavka. No v pojme „modlenie“ sa skrýva omnoho viac, ako sa na prvý pohľad zdá. Je za ním skrytý omnoho hlbší význam! Často sa stretávame s tým, že v súvislosti s modlením sa hovorí o pohybovaní sa iným smerom. To však nie je mienené fyzicky. Týka sa to skôr vedomia, duše alebo vnútorného stavu a pocitu. Ide teda o vnútro človeka, vnútorné ľudské bytie. V Evanjeliu
dokonalého života (Evanjeliu dvanástich svätých) apoštoli vstupujú do „kruhu palmových stromov“, kde ich Ježiš vyučuje. Hermes „medituje o podstatných veciach“ – a stretne sa s Pymandrom, svojou vnútornou večnou bytosťou. Odporúča sa nám: „Choď do svojej komôrky a hovor k Otcovi v sebe.“ Sme vyzývaní „k výstupu na horu“, „k pozdvihnutiu svojho srdca“ a „k vstupu do hornej miestnosti“. To všetko sú výrazové formy, ktoré nám naznačujú podstatu a ducha opravdivej modlitby. Ak na toto potom aplikujeme „neprestajne“, opustíme náš bežný prírodný priestor a vstúpime do inej dimenzie, vyššej špirály. Je to stav, ktorý nie je mimo nás, ale skôr v našej „vnútornej komôrke“. Tam nájdeme osobný bod kontaktu s naším skutočným životným poľom, našou „krajinou pôvodu“, božským svetom. Na tomto životnom poli sa naša pozemská osobnosť so svojím ja-vedomím nezúčastňuje, ale napriek tomu je táto osobnosť nástrojom na nadobudnutie vyššieho vedomia; má za úkol urovnať a pripraviť chodník do tohto iného sveta. Toto vyššie vedomie, toto nové myslenie je u väčšiny ľudstva ešte stále v ranej fáze vývoja. Je charakterizované tým, že prekonáva záujem o seba aj o sebaudržiavanie bežným intelektom, teda o animálnu dušu.
A k tomu teraz Goetheho výrok dobre sedí. To, čo sa deje v makrokozme, to sa odráža v mikrokozme: ako hore, tak dolu. To neprejavené – Duch – začne rozhovor s tým, čo je prejavené – s ľudskou bytosťou v jej najširšom pôvodnom význame. Spočiatku sú to krátke záblesky ako padanie hviezd na tmavej oblohe, ale postupne sa prejavia ako svetelná šnúra, ktorá bude čím ďalej tým viac určovať a sprevádzať naše životy. Jej farbou je žiarivé šťastie, jej jazykom je sloboda. A máme úplnú voľnosť v tom, či sa chopíme podávanej pomáhajúcej ruky, alebo sa obmedzíme na zvažovanie, literatúru a – keď sa nám to hodí – na krátku účasť na zasvätených zhromaždeniach, pričom naďalej zostaneme takí, akí sme. Ale kto je schopný odolávať kráse a túžbe, keď sa už raz prejavila v duši? Catharose de Petri, duchovná veľmajsterka Školy Ružokríža, to vyjadrila takto: „Čítajte list v svojom srdci a podľa toho jednajte.“ Teda ora et labora, modli sa a pracuj. Táto dvojitá rada má ďalekosiahle dôsledky. Ak budeme zachovávať protiklad medzi obvyklým „každodenným programom“ a tým iným svetom, tak prijatý svetelný impulz sa zmení na také bremeno, ktoré nebudeme schopní uniesť – ani mentálne, ani fyzicky. Hermetická múdrosť vraví: „Videl si oba svety a v oboch si zbieral skúsenosti. Teraz
Predigten. Justus in perpetuum vivet. Kázne. Justus in perpetuum vivet.
urob spomedzi nich výber!“ A tento pozitívny výber (alebo skôr: toto radostné prijatie) je presne to, čo je mienené výrazom „neprestajné modlenie“. To nie je vynucovanie a forsírované udržiavanie raz daného vzťahu, ale znamená to už viac sa nestotožňovať s našou pozemskou podobou. Kvôli obrovskému rozdielu vibrácie nemôže to pozemské udržiavať spojenie so Svetlom. Len Svetlo je schopné tak konať, Svetlo so Svetlom, Oheň s Ohňom. Môžeme sa obrátiť a privrátiť sa k nebeskej bytosti, ktorou principiálne v najhlbšej podstate sme. To nie je nič viac ani nič menej ako zaujať miesto, pre ktoré sme určení: pomáhať prejavovať Božiu ideu.
Môžeme čítať a nasledovať list v našom srdci. Tým sa nám otvára celkom nový, a predsa dobre známy svet, hoci v takom každodennom programe, ktorý kladie dôraz na niečo iné. Ten svet, o ktorom som predpokladal, že ho zakúsim (iba) vo svojej vnútornej komôrke, teraz ukazuje moju skutočnú bytosť ako v zrkadle: to božské začína rozhovor so svojím vnútorným obrazom vo mne, a to celkom novou rečou, ktorej nerozumiem, ale predsa ju poznám, a ktorá obklopuje moju dušu akoby jemnou žiarou. – Bez dychu na to hľadím.
Aforizmy
dějinách lidstva existují periody, ve kterých se svět Ducha obzvláště silně přibližuje světu lidstva. To platí také pro naši dobu. V takové periodě se může zvláštním způsobem vytvořit pole doteku a setkání, ve kterém mohou být svět Ducha a svět proměn po nějaký čas „společně taženy vzhůru“. Hledající člověk pak může v takovémto poli vědomě vstoupit do světa Ducha. Všechna původní náboženství – a tedy také původní křesťanství, které bylo dalekosáhle gnostické – vytvářela taková pole doteku. V díle Gnose v aktuálním zjevení bylo popsáno tvoření, výstavba a vývoj tohoto pole doteku v naší moderní době, a sice na základě historického vývoje Duchovní školy Kříže s Růží. Pole doteku je „živé tělo“, vědomě udržovaný systém s myšlením vyladěným na svět Ducha a se zkušenostmi a silami, které podporují a posilují živý celek. V něm se zrcadlí obraz vlastností a sil duchovního člověka. Pole „živého těla“ je tedy struktura siločar, které jsou ve shodě se siločarami pravého člověka. Tak se může ten, kdo získá kontakt s tímto polem, přiblížit strukturám pravého, duchovního člověka. A tak v tomto poli doteku
duchovního pole s naším přirozeným světem může každou vývojovou fázi stupínek po stupínku v sobě zažít a uskutečnit. Existuje sedm fází, které odpovídají sedmi „zářením“ Ducha. A přitom je jeden stav zároveň předpokladem pro ten následující. Přesto je všech sedm stavů přítomno současně a navzájem se stimulují. Kromě toho má pole doteku dva póly. Jeden z nich se nachází zde v našem světě a je udržován živý skupinou lidí usilujících ve škole Kříže s Růží. Druhý pól leží v jemnohmotné oblasti a je svobodný. Svět Ducha se spojuje jak s lidmi naší oblasti, tak také s duševním lidstvem té jiné oblasti. Živé tělo je takříkajíc silné elektromagnetické pole, koule se dvěma póly. Jeden pól tvoří ti, kteří se nacházejí ve svobodném duchovním poli. Tento pól umí přitáhnout síly duchovního světa a dát je k dispozici všem, kdo chtějí na sobě pracovat tímto způsobem. V knize Gnose v aktuálním zjevení se podrobně líčí historický vývoj této magnetické struktury. Nutná intenzita a síla totiž na začátku ještě nebyla
Jan van Rijckenborgh
Gnose v aktuálním zjevení
přítomna, musela se teprve vybudovat. Vždy musí na začátku existovat skupina lidí, kteří ve svém vědomí vnímají hlas Ducha a přemýšlejí o tom. Jejich reakce se projevuje v jasném rozumově-mravním životním postoji. Trvá-li tento stav dostatečně dlouho, může první paprsek Ducha, paprsek síly, proměnit nitro skupiny tak, že se to vnitřní stane způsobilé pro další dotek. Ve druhé fázi se paprsek Světla aktivuje. Člověk začíná vnímat vlastnosti Ducha vědomě. Temnota zaniká a v člověku se rozlévá Světlo. Tak se silové pole stává světelným polem. Živé tělo, tato magnetická struktura se pak může přímo spojit s druhým aspektem Ducha. Protože druhý paprsek je známý rovněž jako „Slunce“, Jan van Rijckenborgh to nazval „světelné zrození Krista v člověku“. Toto světelné zrození je rozhodujícím momentem jak v životě jedince, tak ve vývoji duchovní školy. Když se pak srdce a hlava pozvolna promění, mohou všechna záření Ducha pracovat
ve smrtelném těle harmonickým způsobem na stavbě transfigurovaného těla. To je to „nádherné“ nebo „zvelebené“ tělo, které pak následně po odpadnutí pomíjivého těla existuje nadále nepomíjivě. Podmínkou pro světelné zrození je především předání lidské vůle do „vůle Boží“, odevzdání se energiím nové tvůrčí síly. Jsou-li srdce a hlava harmonicky naladěny na vývoj duševního člověka, pak ten smrtelný tyto energie bez zábran připustí. Pak mohou pracovat v něm a skrze něj, k užitku jednotlivce, k užitku skupiny, a tím k užitku celého lidstva. Kniha končí naléhavou kapitolou o obecné reakci lidstva na přiblížení duchovního světa. Autor staví tuto reakci do protikladu se strukturovanou a metodickou reakcí duchovní školy, neboť v ní jsou nové vysoké energie asimilovány. První z nich se označuje jako „Pistis“ – poznání – a druhá jako „Sophia“ – moudrost.
De Gnosis in actuele openbaring
Žijeme v době totální světové revolty. Věk Ryb ustupuje věku Aquaria, éře Vodnáře. Jako vždy v dějinách lidstva, také tento přechod je provázen intenzivním Božím usilováním. Gnose se zjevuje celému lidstvu jako vědění a zároveň jako síla k záchraně. Je přítomná a působí nyní, v živém dnešku, v nás a kolem nás. Každý člověk je povinen na Gnosi reagovat. Avšak způsob, jak reaguje, závisí zcela na jeho stavu vědomí. Gnose jej může z jeho stavu bytí pozvednout teprve tehdy, když člověk může na základě skutečného pochopení říci: „Staň se mi podle tvé vůle“. V této knize jsou podrobně vysvětleny velkolepé perspektivy, které Gnose v aktuálním zjevení člověku nabízí.
burina = plevel čoraz = stále čudný = divný evanjelium = evangelium hoci = ač, i když inokedy = jindy kázně = kázání krajina = země, stát krst = křest kvapka = kapka len = jen nadobudnutie = získání najprv = nejdříve nájsť = najít napokon = nakonec, konečně napriek = navzdory, přes to, vzdor tomu neprestajne = neustále obete = oběti odkiaľ = odkud odporúčať = doporučovat ovplyvňovať = ovlivňovat pobádať = nabádat pokým = dokud poľnohospodárstvo = zemědělství ponúknuť = nabídnout
posvätný = posvátný preteky = závody, soutěžení pričom = přičemž rovnako = rovněž, stejně rozštiepiť = rozštípnout semiačko = semínko skôr = dříve skorý = dřívější spomedzi = mezi (nimi), z nich sprevádzať = provázet spýtať = zeptat starostlivosť = péče takmer = téměř túžba = touha uňho = u něj urobiť = učinit vari = snad väčší = větší veľa = mnoho vravieť = hovořit, říkat výdavky = výdaje vzbura = vzbouření, vzpoura zdieľanie = sdílení zvyčajne = obvykle žiara = záře žiarenie = záření
forsírovat – upřílišňovat, přepínat, podporovat (za každou cenu; násilnými prostředky) heretický – odmietnutý cirkvou a vyhlásený za nevyhovujúci jej učeniu, viere a dogmám, teda kacírsky a nepravdivý kánon – soubor pravidel, předpisů, zásad a směrnic kodex – starobylá, ručně psaná kniha kompetence – souhrn a rozsah předpokladů pro určitý projev (Výraz se používá ve školství, jeden z nejnovějších programů výuky se nazývá „Rozvoj klíčových kompetencí“.)
Díla vydaná v českém jazyce:
Uvedené publikace si můžete objednat u svých knihkupců. Distribuce Kosmas s.r.o. www.kosmas.cz
Poraď se a uvažuj před tím, než začneš jednat, aby ses nechoval pošetile. Neboť to je způsob bídného člověka, mluvit a jednat, aniž by přemýšlel. Konej jen to, čeho nebudeš později litovat nebo co ti nemůže uškodit. Nedělej nic, čemu nerozumíš, ale uč se všemu, co musíš vědět, a budeš mít příjemný život. V žádném případě nezanedbávej zdraví svého těla, nýbrž mu dej jídlo a pití v potřebné míře a dopřej mu pohyb, který potřebuje. Míním to vše v míře, která ničemu neškodí. Vyhýbej se všemu, co vyvolává závist.
Pythagoras ze Samu, přibližně 550 př. Kr.
