P A U L K R U G M A N

PAUL KRUGMAN

Svědomí liberála

Paul Krugman

svědomí liberála A m e r i k a m e z i bohatstvím a chudobou

VY Š E H R A D

Mým rodičům

Paul Krugman The Conscience of a Liberal All rights reserved Copyright © 2009, 2007 by Paul Krugman Translation © Eva Křístková, 2011 Commentary © Tomáš Sedláček, 2011 ISBN 978 - 80 -7429 - 068-8

OBSAH

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hospodářská krize / 10 Realitní bublina / 12 Volby / 13 Středolevicový stát / 15 Vládní agenda / 15

9

1. Takoví jsme byli . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19 Nová ekonomika nerovnosti / 22 Politika nerovnosti / 24 „Nový Nový úděl“ / 26

2. „Dlouhý zlatý věk“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28 Přetrvávající nerovnosti „dlouhého zlatého věku“ / 30 Politika pluto kracie / 33 Problémy populismu / 37 Intelektuální převaha konzerva tivců / 41 Kořeny Nového údělu / 44

3. Velké smrštění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46 Portrét středostavovské společnosti / 48 Co se stalo bohatým? / 52 Dělníci a odborové svazy / 55 Válečné platy / 57 Rovnost a poválečný rozmach / 59

4. Politikové sociálního státu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 62 Od radikalismu k serióznosti / 63 Národ obdařený občanskými právy / 67 Nezvyklá role Jihu / 68 Odbory / 71 Politické strany ve věku rovnosti / 73

5. Šedesátá léta: problematická prosperita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 79 Občanská práva a zběhnutí Jihu / 82 Nepokoje ve městech / 84 Exploze sociálních dávek / 89 Sex, drogy a rokenrol / 90 Vietnam / 92 Co přinesla šedesátá léta / 95

6. Konzervativní hnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96 Nalezení široké základny / 98 Budování podnikatelské základny / 103 Budování mozkového trustu / 106 Nixon a Velký přechod / 111

7. Nůžky se rozevírají . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113 Vítězové a poražení / 116 Poptávka po kvalifikaci / 118 Instituce: konec smlouvy z Detroitu / 123 Společenské normy a nerovnost: případ extrémně vysokých platů / 127 Proč tomu tak je / 133

18. Politika nerovnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 136 Stranictví / 138 Radikalizace Velké staré strany / 141 Velké spiknutí / 144 Proč se to stalo? / 148

19. Zbraně hromadného rozptýlení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 152 Máme na mysli Kansas / 154 Filadelfie / 155 Říše zla a zloduchové / 160 Morální menšina / 165 Dělníci bez volebního práva / 167 Blokujte volby / 169 Meze odvádění pozornosti / 171

10. Nová politika nerovnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 172 Nerovnost bolí / 173 Irák a nová politika národní bezpečnosti / 176 Ztrácí rasová otázka své ostří? / 179 Co je s Kansasem v pořádku? / 182 Hledání odpovědí / 183

11. Imperativ zdravotní péče . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 185 Jsme třicátí sedmí! / 187 Ekonomické aspekty zdravotní péče / 190 Pomalu postupující krize / 193 Trvalé překážky reformy zdravotnictví / 196 Rok 2008 není rok 1998 / 198 Chyby, jichž je třeba se napříště vyvarovat / 201 Cesty k reformě zdravotnictví / 202 Přínos reformy zdravotnictví / 208

12. Jak čelit nerovnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 210 Cena za nerovnost / 211 Omezování příjmové nerovnosti: mimotržní nástroje / 216 Aritmetika vyrovnávání / 220 Omezování nerovnosti trhu / 223 Další velké smrštění? / 227

13. Svědomí liberála . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 228 Liberalismus a progresivní hnutí / 230 Progresivní program / 231 O zaujímání stranických postojů / 233

Poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Poděkování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Doslov (Tomáš Sedláček) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Jmenný rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

235 244 245 257

ÚVOD

Stěžejní myšlenkou této knihy je teze, že Amerika je zralá na nový, progresivní politický směr – jakýsi „nový Nový úděl“. Mnohé tomu nasvědčovalo už v létě 2007, kdy odcházelo do tisku vázané vydání: údaje z průzkumů veřejného mínění signalizovaly, že američtí voliči se v názoru na řadu otázek posouvají doleva, a zároveň volby do Kongresu v roce 2006 přinesly drtivé vítězství demokratům, kteří tak ze dne na den skoncovali se zdánlivě neotřesitelnou republikánskou většinou. Prostor k pochybnostem přesto existoval: volby v roce 2006 mohly být ve skutečnosti spíše referendem o válce v Iráku a popularitě George W. Bushe nežli masovým odmítnutím konzervativních principů, které americké politice dominovaly od sedmdesátých let. Ti, kdo se k vyhlídkám na nový Nový úděl stavěli od počátku skepticky, především tvrdili, že k dramatickým změnám v domácí politice zásadně nedochází, pokud nepropukne hospodářská krize. A ekonomika si v létě 2007 vskutku nevedla špatně, alespoň pokud se člověk zaměřil pouze na čísla uváděná v novinových titulcích: nezaměstnanost byla z historického hlediska opravdu nízká a Dow-Jonesův index šplhal do netušených výšin. Pravda, pod lesklým povrchem této zjevné prosperity sílil hluboký spodní proud sociální nejistoty – rostl počet Američanů, kteří si nemohli dovolit zdravotní pojištění, platy horko těžko držely krok s inflací a kupní síla průměrné americké domácnosti byla ve srovnání s rokem 2000 stále nižší, ačkoliv od oficiálně ohlášeného konce recese v roce 2001 uplynulo už šest let. Ekonomická nejistota obyvatelstva však nedosahovala takových rozměrů, aby to vyvolalo zásadní obrat ve směřování země. Netřeba připomínat, že od té doby se jak na hospodářské, tak na politické scéně odehrálo několik důležitých věcí. Stejně jako po starém „zlatém věku“ – který, jak dokládá tato kniha, ve skutečnosti skončil teprve ve třicátých letech –, tak i po novém „zlatém věku“ – v němž americké politice dominovali konzervativci a sociální nerovnost dosáhla rozměrů ÚVOD

|9

od roku 1929 nevídaných – přišla hluboká finanční a hospodářská krize. A demokraté dosáhli dalšího drtivého volebního vítězství přinejmenším zčásti proto, že veřejnost nahlédla, v jak obrovské míře napomohla vzniku této krize konzervativní politika. V důsledku toho se dnes ocitáme v situaci, která silně připomíná okolnosti, za nichž se k moci dostal Franklin Delano Roosevelt se svým Novým údělem. Tezi, že Amerika je zralá na nový Nový úděl, kterou v době, kdy vyšlo vázané vydání, považovali někteří čtenáři za donkichotskou, je dnes pokládána za víceméně obecně vžitý názor. Nakolik je ale tento obecně vžitý názor ospravedlnitelný? Máme-li na tuto otázku odpovědět, musíme se ohlédnout zpět na hospodářský a politický vývoj, k němuž došlo v době mezi prvním a druhým vydáním této knihy. HOSPODÁŘSKÁ KRIZE

Jak jsem již poukázal, „Bushův boom“ nebyl ani v těch nejlepších dobách pro většinu Američanů časem prosperity. Přesto si nějakou chvíli ceny akcií, zisky a příjmy nejbohatších Američanů vedly více než slušně, což Bushovu administrativu přimělo hovořit o úspěchu. Devatenáctého července 2007 Dow-Jonesův index vůbec poprvé překročil hranici 14 000 bodů. Za dva týdny nato vydal Bílý dům „přehled“, v němž se neopomněl chlubit, jak je ekonomika pod taktovkou Bushovy administrativy výkonná: „Prezidentova prorůstová opatření pomáhají naší ekonomice zachovat si sílu, pružnost a dynamiku,“ pravilo se tam. Někteří ekonomové včetně mě samotného varovali, že tento ekonomický úspěch stojí na vratkých základech – že hospodářský růst žene vpřed neudržitelná bublina v oblasti cen nemovitostí a až tato bublina splaskne, zažije ekonomika opravdu velké problémy. A v létě 2007 už tato hypoteční bublina začínala splaskávat. Vládní úředníci ale rizika zlehčovali: problémy s cenami nemovitostí a druhořadými hypotékami jsou „z valné části pod kontrolou“, prohlásil 1. srpna 2007 ve svém projevu v Pekingu ministr financí Henry Paulson. Nebylo tomu tak. Francouzská banka BNP Paribas již 9. srpna 2007 dočasně zmrazila vyvádění finančních prostředků ze tří svých fondů. Tato událost bývá všeobecně považována za počátek nynější finanční krize, která je nejhorší takovouto krizí od zhroucení bank na počátku třicátých 10

|

ÚVOD

let – krachu, který, jak se shodují ekonomové, zvrátil nepříjemnou recesi ve Velkou hospodářskou krizi. Stejně jako ve třicátých letech vyvolává krize ve finančním sektoru zároveň i chaos v reálné ekonomice: narušení standardních finančních toků mezi věřiteli a klienty bank uvrhlo Spojené státy do recese, která bude zřejmě hluboká a může trvat dlouho. Nezaměstnanost se téměř jistě vyšplhá na nejvyšší hodnoty od počátku osmdesátých let a možná dosáhne i čísel, jaká jsme od konce II. světové války neviděli. A nezapomínejme, že zdravotní pojištění je u většiny Američanů vázáno na zaměstnání, což znamená, že velká část nově nezaměstnaných přijde i o ně. Miliony rodin navíc ztratí své domovy a mnozí další přijdou o většinu úspor. A co takovou pohromu umožnilo? Pravda je taková, že v průběhu posledního čtvrt století byly ve finančním sektoru postupně odbourány veškeré bezpečnostní pojistky, které zavedl Nový úděl. V reakci na bankovní krizi počátku třicátých let schválil tehdy Kongres zákony, na jejichž základě vznikl systém finanční bezpečnosti, který kombinoval pojištění bankovních vkladů s regulací samotných bank, jež znemožňovala finančním institucím vstupovat do nadměrných rizik. Tato kombinace pojištění vkladů a regulace bank měla napříště zabránit opakování davových psychóz, které se projevovaly tzv. „během na banky“ a v dobách před Novým údělem bývaly neodmyslitelným průvodním jevem ekonomiky, přičemž v letech 1931–1932 způsobily naprostý chaos. Americký bankovní systém se ale od osmdesátých let 20. století dostával do stále větší závislosti na takzvaném „stínovém bankovnictví“ – tedy na institucích, jež de facto plní funkci bank, ale jsou záměrně strukturovány tak, aby unikly regulacím. Vzestup stínového bankovnictví měl už od samého počátku vyvolávat obavy: regulace bank existovaly z dobrého důvodu a rostoucí význam neregulovaných finančních institucí měl spustit alarm. Ke změnám ve finančním sektoru ale docházelo v době, kdy na americké politické scéně vévodili ti, kdo se usilovně snažili odkaz Nového údělu podkopat. V regulačních opatřeních i vládních systémech zajišťujících finanční bezpečnost viděli úhlavního nepřítele a cítili se povoláni ze všech sil deregulovat a privatizovat. Z jejich hlediska bylo jen v pořádku, že stále větší segment finančního sektoru operuje vně bezpečnostní sítě, a rozhodně neměli v úmyslu rozšiřovat rozsah regulací tak, aby držely krok se změnami, k nimž v reálné ekonomice docházelo. Ne náhodou umožnila deregulace finančních trhů bohatým ještě více zbohatnout. Finanční restrukturalizace aktiv přinesla Wall Streetu záplavu ÚVOD

| 11

zisků, neboť pochybné účetnictví nafouklo hodnotu firemních aktiv a vyhnalo vzhůru ceny akcií. Vyšší ceny aktiv ve zdánlivě bezmezné expanzi bohatství na Wall Streetu roztáčely spirálu růstu dluhů, počtu bankovních transakcí i objemu finančních prostředků vybraných na poplatcích. A pak spadla klec. REALITNÍ BUBLINA

Realitní bublinu nafoukly „substandardní hypotéky“ poskytované klientům, kteří nesplňovali běžná kritéria pro poskytnutí úvěru. Jak substandardních hypoték přibývalo, někteří lidé včetně významných bankéřů Federálního rezervního systému, jako byl Ned Gramlich, před možnými úskalími varovali. Ti, kdo byli tehdy u moci, konkrétně Alan Greenspan, však na jejich varování nedali. Když chtěli nejvyšší státní zástupci všech padesáti států Unie zahájit vyšetřování praktik spojených s poskytováním substandardních hypoték, zabránila jim v tom koalice největších bank a Bushovy vlády. Ve snaze zamezit restriktivním právním krokům na úrovni států se tato koalice odvolala na málo používaný zákon o národním bankovnictví z roku 1863. Pak ovšem realitní bublina splaskla a počet nesplácených hypoték vylétl do závratných výšek. Vzhledem k tomu, že většina hypoték byla „sekuritizována“ – tedy rozdrobena a naporcována do balíků finančních pohledávek, jež byly prodány investorům, kteří neměli nejmenší potuchy, jaké riziko na sebe berou –, dotkly se ztráty z těchto obchodů širokého okruhu postižených, ztenčily kapitálové rezervy mnoha finančních institucí a podlomily důvěru v celý systém. Konvenční banky, chráněné bezpečnostní sítí Nového údělu, se držely poměrně úspěšně, zato neregulovaný nebankovní sektor se většinou hroutil. Pro politickou stranu, která v danou chvíli ovládá Bílý dům, jsou ekonomické potíže vždycky špatnou vizitkou – dokonce i tehdy, když je zapříčinily faktory vymykající se kontrole držitelů moci. To byl zjevně případ Jimmyho Cartera, jehož pozicí otřásly události na Středním východě, v jejichž důsledku došlo ke snížení zásob ropy na světových trzích. Krize z roku 2008 byla ale ukázkovým příkladem zvrácenosti konzervativní ekonomické filozofie. Republikáni se postavili proti jakýmkoli zásahům, protože věřili jako svému evangeliu Reaganovu slavnému výroku z jeho prvního inauguračního projevu: „Vláda není řešení, vláda je problém.“ Když ale přišla 12

|

ÚVOD

pohroma, ukázalo se, že Reagan se mýlil a pravdu měl Franklin Delano Roosevelt. Ten ve svém projevu u příležitosti přijetí demokratické nominace v roce 1936 prohlásil: „Vždycky jsme věděli, že bezohledné sobectví je špatné z morálního hlediska; teď ale víme, že je špatné i z hlediska ekonomického.“ Žádná slova nebyla nikdy pravdivější. VOLBY

Ti z nás, kteří chovali naději v nový Nový úděl, prožívali během prezidentské volební kampaně v roce 2008 nejednou okamžiky úzkosti. Za prvé se rodily pochybnosti, zda demokratický prezidentský kandidát naší věci vůbec věří: Barack Obama zpočátku zaujímal „nadstranický“ postoj a vinu za všechny současné problémy Ameriky přičítal svorně levici i pravici. V průběhu boje o demokratickou nominaci opakovaně napadal svou hlavní rivalku Hillary Clintonovou zprava. Kritizoval především její návrh reformy zdravotnictví, který spočíval v uzákonění povinného zdravotního pojištění pro všechny, které je – jak ještě vysvětlím v 11. kapitole – neodmyslitelnou součástí naší vysněné strategie, jež usiluje o zajištění všeobecně dostupné zdravotní péče. Zpočátku to vypadalo, že se Obama vysloveně zdráhá konzervativní hospodářskou politiku otevřeně odsoudit. To vše budilo obavy, jestli bude Obama v případě vítězství sledovat progresivní politický kurs. A co víc, existovaly vážné pochybnosti, zda vůbec vyhraje. Do září 2008 se jeho původně úctyhodný náskok povážlivě scvrkl a sázkové kanceláře předpovídaly vítězství McCainovi. Proč Obama v tomto roce, pro demokraty tak příznivém, ztratil dech, třebaže jen nakrátko? Jedním z důvodů mohla být jeho počáteční neochota otevřeně se vyslovit pro změnu hospodářské politiky. Mluvil jsem s některými vysoce postavenými demokraty, kteří bezmocně přiznávali, že Obama se odmítá do této problematiky pořádně obout a dává přednost projevům neurčitě slibujícím změnu, přičemž nejpádnější demokratické argumenty proti republikánům ponechává stranou. Svou roli bezesporu hrála i rasová otázka. Volební náskok Velké staré strany v letech 1980 –2004 lze vysvětlit pěti prostými slovy: běloši z Jihu začali volit republikány. Ústřední tezí této knihy je hypotéza, že jižanská strategie Velké staré strany přestává působit. Říkám-li ale, že rasová otázka je slábnoucí problém, ještě to neznamená, že už je zcela mimo ÚVOD

| 13

hru. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že demokraté si svou nominací afroamerického kandidáta zahrávali s ohněm. Volební výsledky jasně ukázaly, že rasová otázka skutečně sehrála svou roli. V letech 2004 –2008 docházelo v celé zemi k masivnímu příklonu voličů k demokratům, nicméně v řadě států, jako jsou Louisiana, Arkansas, Oklahoma, Alabama, Mississippi, Kentucky nebo Tennessee, se prosazoval trend právě opačný. Víc není třeba dodávat. Celkově můžeme konstatovat, že v celostátním měřítku stála demokraty rasa jejich prezidentského kandidáta podle hrubého odhadu dva až tři procentní body a kdyby tento rok nebyl demokratům obecně tak příznivý, mohla je stát i Bílý dům. On jim ale příznivý byl a v posledních sedmi týdnech volební kampaně hrálo vše do karet demokratům. Když 15. srpna 2008 padla banka Leehman Brothers, došlo k prudkému zhoršení finanční krize a Obama na tuto změněnou situaci brilantně zareagoval. Zapůsobil na voliče svým klidným vystupováním a zároveň se mu podařilo vyvolat dojem, že chápe vážnost situace, čímž se ostře odlišoval od svého protivníka, který se zmítal mezi rozporuplnými prohlášeními, kdy jednou tvrdil, že základy jsou zdravé, a podruhé vyzýval k přerušení drahé volební kampaně. Navíc se zdálo, že krize Obamu konečně přiměla den ze dne přitvrdit, pokud šlo o jeho ekonomické poselství: vágní řeči o změně ustoupily energickým projevům o ceně, jakou země za „neúspěšnou filozofii“ zaplatila, což mělo mezi voliči značný ohlas. Nakonec Obama Bílý dům suverénně dobyl. Demokraté výrazně posílili též v Kongresu a zužitkovali tím i předchozí vítězství z roku 2006. Výsledky voleb do Kongresu v letech 2006 a 2008 přinesly zásadní obrat politického kursu a údajná „trvalá“ republikánská většina ustoupila výrazné převaze demokratů. Demokraté, kteří původně měli ve Sněmovně reprezentantů o dvacet devět křesel méně než republikáni, dnes disponují většinou o více než osmdesát křesel. A v senátu, kde měli dříve o deset křesel méně, dnes mají naopak o čtrnáct křesel více. (V době, kdy jsem psal tuto knihu, byly ještě některé volební kampaně v plném proudu, nicméně vše nasvědčovalo tomu, že demokraté získají přinejmenším ještě jedno senátní křeslo.)

14

|

ÚVOD

S T Ř E D O L E V I C O V Ý S TÁT

Ještě před vyhlášením výsledků voleb v roce 2008 varovali někteří komentátoři demokraty, aby si nepředstavovali, že mají mandát k provádění zásadních změn. Amerika, napsal ve svém úvodníku týdeník Newsweek, je středopravicová země. A jako varovný příklad uvedl neúspěchy Billa Clintona v letech 1993 –1994, kdy se prezidentovi nepodařilo prosadit reformu zdravotnictví, přestože jeho strana měla v Kongresu většinu srovnatelnou s tou, jež vzešla z voleb v roce 2008. Bližší pohled na statistická data ale tvrzení o středopravicové orientaci voličů vyvrací. Je sice pravda, že se Američané mnohem častěji považují za konzervativce než za liberály, ale tato kategorizace je zavádějící. Zeptáte-li se těch, kteří se prohlašují za umírněné, což je jednoznačně nejpočetnější skupina, jaký mají názor na konkrétní politické otázky, zjistíte, že se jejich názory nijak zvlášť neliší od pohledu těch, kteří se považují za liberály. Výsledky voleb v roce 2008, kdy voliči pokládali Obamu většinou za liberála, a přesto jej volili, to jen potvrzují: Amerika není konzervativní, nýbrž středolevicovou zemí. A nyní pokud jde o zmiňovanou většinu v Kongresu: čísla sice připomínají výsledky z roku 1993, ale tím veškerá podobnost končí. Předchozí demokratickou většinu tvořila vratká koalice severních liberálů a jižních konzervativců. Nová většina je výrazněji progresivní, neboť se ustavila navzdory zániku dixiekratů (jižanských demokratů). Republikánská strana získala Jih, nicméně ve zbytku země naopak ztratila, což je vývoj, který analyzuji v desáté kapitole. A můžeme se vsadit, že zbývající republikáni v Kongresu, kteří nepocházejí z Jihu, a zvláště republikáni v senátu, se ze strachu o své znovuzvolení do jisté míry přizpůsobí. Barack Obama bude proto mít mnohem větší šanci dosáhnout progresivních změn, než měl kdy Bill Clinton. VLÁDNÍ AGENDA

Tato kniha přichází s tezí, že jádrem agendy příští vlády by se měla stát reforma zdravotnictví – a že všeobecná zdravotní péče by se v rámci nového Nového údělu měla stát tím, čím byl v původním Novém údělu systém sociálního zabezpečení. Otázka reformy zdravotnictví jako ústředního bodu nové, progresivní vládní agendy je silnější než kdy dřív. ÚVOD

| 15

astupující vláda ale bude mít ještě jeden naléhavý úkol – zachránit ekoN nomiku. Za běžných časů padá většina břemene spojeného s bojem proti recesi na bedra monetární politiky, která je hájemstvím víceméně apolitické Rady guvernérů Federálního rezervního systému (americké centrální banky). My ale nežijeme v normálních časech: koncem roku 2008 snížil Fed téměř na nulu úrokové míry, o nichž rozhoduje, ale vytáhnout ekonomiku ze spirály recese se mu nepodařilo. Masivní pomoc finančním institucím, které se ocitly v nesnázích, se také minula účinkem a pokles ekonomiky nezastavila. Jediným politickým řešením, které ještě zbývá, je rozsáhlý finanční stimul. Jinými slovy Obamova vláda se bude muset snažit Ameriku z jejího hospodářského poklesu vyplatit. Jakou formu budou tyto výdaje mít? Pravděpodobně půjde o kombinaci projektů veřejných prací, pomoci v nezaměstnanosti, pomoci vládám jednotlivých států i místním samosprávám a tak dále. Náklady budou obrovské: racionální odhady nezávislých ekonomů hovoří o tom, že jen v roce 2009 dosáhnou dodatečné vládní náklady pěti set miliard dolarů či ještě více. (Můj odhad je šest set miliard.) V souvislosti s tím se vnucuje otázka: ponechávají náklady na záchranu ekonomiky vůbec nějaký prostor pro dlouhodobější vládní agendu? A je tato doba vhodná k prosazování reformy zdravotnictví? Je. Politické argumenty ve prospěch urychleného prosazení nového systému zdravotní péče, které uvádím v jedenácté kapitole, jsou stejně naléhavé jako kdykoli dřív. Vpravdě jsou možná ještě naléhavější. A není to jen tím, že demokraté už mají okamžik svého velkého volebního vítězství za sebou. V době, kdy miliony amerických pracujících přišly o práci, jsou slabiny systému zdravotního pojištění placeného zaměstnavateli až bolestně zřejmé. Franklin Delano Roosevelt využil ekonomické nestability třicátých let jako argumentu, proč je nutno zavést pojištění pro případ nezaměstnanosti a uvést v život systém sociálního zabezpečení; jeho následovníci mohou nestability ekonomiky počátku 21. století využít jako argumentu ve prospěch nutnosti zavést státem garantované veřejné zdravotní pojištění. Třebaže by se demokraté měli snažit prosadit základní reformu zdravotnictví co nejrychleji, neznamená to ještě, že tento program bude anebo by měl začít fungovat okamžitě. Všechny plány demokratů na reformu vycházely z předpokladu, že až koncem roku 2010 vyprší platnost Bushových výnosů o daňových škrtech, půjdou peníze z takto vybraných daní do fondů, z nichž bude stát přispívat na zdravotní pojištění Američanům 16

|

ÚVOD

s nejnižšími příjmy. Stát by tedy mohl přistoupit k reformě zdravotnictví v roce 2009, ale její dopady by se měly projevit teprve o dvě léta později. Tím je alespoň zčásti zodpovězena otázka, jak to stát udělá, aby si mohl dovolit jak masivní ekonomický stimul, tak i rozsáhlou reformu zdravotnictví: půjde-li všechno dobře, bude už v době, kdy se reforma systému zdravotní péče rozběhne, ekonomika na nejlepší cestě k zotavení. Dokážeme ale tohle všechno zvládnout? Dokážeme zachránit ekonomiku, zavést v Americe systém všeobecné zdravotní péče a svou zemi od základu ještě více demokratizovat? Ano, můžeme to dokázat. Právě teď jsou vyhlídky na dramatický, progresivní obrat v americké politice ve prospěch smělejšího prosazování liberálních hodnot mnohem příznivější, než se mi jevily v době, kdy šlo do tisku první vydání této knihy. Nový Nový úděl právě začíná.

ÚVOD

| 17

KAPITOLA 1

Takoví jsme byli

Narodil jsem se v roce 1953. Tak jako všichni ostatní příslušníci mé generace bral jsem i já Ameriku, v níž jsem vyrůstal, za něco normálního – stejně jako mnozí mí vrstevníci jsem se bouřil proti vyloženým nespravedlnostem ve společnosti, účastnil se demonstrací proti bombardování v Kambodži a před volbami chodil od domu k domu agitovat na podporu liberálně orientovaných kandidátů. Teprve s odstupem času se politické a ekonomické klima mého mládí začíná jevit jako ztracený ráj, výjimečné údobí dějin naší země. Poválečná Amerika byla především středostavovskou společností. Nebývalý rozmach v oblasti mezd, který začal za II. světové války, vyzdvihl desítky milionů Američanů – mezi nimi i mé rodiče – z městských chudinských čtvrtí a venkovské bídy a umožnil jim žít ve vlastním domě v přepychu dosud nebývalém. Bohatí naopak ztratili: bylo jich málo a ve srovnání s prosperující střední třídou už nebyli zdaleka tak bohatí. Chudých sice existovalo více než bohatých, tvořili však stále relativně úzkou menšinu. V důsledku toho panoval všeobecný pocit relativní ekonomické rovnosti. Z materiálního hlediska vedla tehdy většina Američanů nápadně podobný, pozoruhodně blahobytný život. Rovnovážnost v americké ekonomice šla ruku v ruce s modernizací v rovině politické. Po většinu mého mládí, byť nikoliv po celý ten čas, vládl mezi demokraty a republikány široký konsensus v otázkách zahraniční politiky i v mnoha aspektech politiky domácí. Republikáni se už nepokoušeli odstranit výdobytky Nového údělu a několik jich dokonce podporovalo systém nemocenského pojištění pro občany starší šedesáti pěti let (tzv. Medicare). A podpora obou velkých politických stran, to už opravdu něco znamenalo! Přes bouřlivé protesty proti válce ve Vietnamu, rasové nepokoje či nekalé machinace prezidenta Nixona a jeho přisluhovačů se politický provoz po většinu té doby nesl v duchu bezkonfliktní spolupráce lidí, kteří se v zásadních otázkách shodují. 1 . TA K O V Í J S M E B Y L I

| 19

Každý, kdo se jen trochu vyznal v historii, dobře věděl, že Amerika taková vždycky nebývala, že jsme byli zemí propastných sociálních rozdílů, zmítanou nelítostnými stranickými boji. Z perspektivy poválečných let se však americká minulost se svými hlubokými sociálními rozdíly a vyhroceným stranictvím jevila jako přechodné období nezralosti, součást celkově drsných poměrů v zemi procházející ranými stadii industrializace. Avšak nyní, kdy už je Amerika dospělá, říkali jsme si, je relativně rovnostářská společnost se silnou střední vrstvou a podobně rovnostářským politickým cítěním vcelku normální stav. V osmdesátých letech ale začínalo být zřejmé, že příklonem Ameriky ke středostavovské společnosti a politice zlaté střední cesty historie zdaleka nekončí. Ekonomové zaregistrovali prudký nárůst sociálních rozdílů: nepočetná skupinka lidí se vyšvihla závratně vysoko, zatímco většina Američanů zaznamenala pouze mizivý anebo vůbec žádný ekonomický vzestup. Politologové si zároveň všímali vzmáhající se ideologické polarizace. Politici tíhli k mezním hodnotám na pravolevé názorové škále a výrazů „demokrat“ a „republikán“ se začínalo stále oprávněněji používat jako synonym pro „liberály“ a „konzervativce“. Tento trend trvá dodnes: příjmová nerovnost je dnes stejně propastná jako ve dvacátých letech1 20. století a polarizace politiky stejně ostrá jako tehdy. Sílící politická polarizace samozřejmě neznamená, že by obě strany směřovaly do extrémů. Těžko můžeme tvrdit, že se demokraté posunuli zásadněji doleva: v ekonomických otázkách počínaje sociálním zabezpečením až po daně vládl Bill Clinton pravicověji nejen než Jimmy Carter, ale dokonce i než Richard Nixon. Zato republikáni zaznamenali výrazný posun doprava: stačí jen porovnat nekompromisně konzervativní politiku George W. Bushe s umírněnými postoji takového Geralda Forda. Některé z Bushových politických kroků, jako například snaha zrušit daň z nemovitosti, nejenže vracejí Ameriku do doby před Novým údělem, ale vrhají ji zpět do časů před „érou pokroku“. Zadíváme-li se na věc z dlouhodobější perspektivy, neunikne nám, že jak počátek, tak i konec období bezproblémového soužití obou velkých stran kopírují zásadní změny, které se odehrály v lůně republikánské strany. Začátek této éry spadá do doby, kdy republikáni, kteří nejsveřepěji brojili proti Novému údělu, buď odešli do důchodu, anebo hodili ručník do ringu. Po překvapivém vítězství Harryho Trumana v roce 1948 se vedení Velké staré strany (republikánů) definitivně smířilo s myšlenkou, že Nový úděl tu už zůstane, a v zájmu vlastního přežití se přestalo snažit 20

|

1 . TA K O V Í J S M E B Y L I

posouvat ručičky dějin zpět do dvacátých let. Konec éry vzájemné tolerance obou velkých stran a nástup nových časů vyznačujících se lítými stranickými střety se datují do doby, kdy se v republikánské straně dostali k moci stoupenci radikální nové síly v americké politice, konzervativního hnutí, které v této knize ještě sehraje významnou roli. Vyhrocené stranictví dosáhlo vrcholu po volbách v roce 2004, kdy se vítězný Bush pokusil odstranit systém sociálního zabezpečení – korunní klenot mezi institucemi Nového údělu. Moderní americké dějiny tedy opisují dvě výrazné křivky. První, ekonomická, směřuje od hluboké nerovnosti k relativní rovnosti a zpět a druhá, politická, vede od extrémní polarizace k pokojnému soužití obou velkých politických stran a zpět. Tyto dvě křivky jdou paralelně: zlatý věk ekonomické rovnosti zhruba koresponduje se zlatým věkem vzájemné tolerance obou stran. Slovy politologů Nolana McCartyho, Keithe Poolea a Howarda Rosenthala dějiny ukazují, že existuje cosi na způsob „tance“, v němž se ekonomická nerovnost a politická polarizace pohybují vždy jako jeden nerozborný celek.2 Ke sledování politických postojů jednotlivých členů Kongresu použili zmínění politologové sofistikovaných statistických metod. Získané údaje potvrzují, že kdykoliv dochází ke snižování příjmové nerovnosti, posouvají se republikáni doleva, blíž k demokratům, což vedlo ke koexistenci obou stran v padesátých a šedesátých letech 20. století. Když později příjmová diferenciace opět vzrostla, přesunuli se republikáni zase doprava, což zavdalo podnět k ostrým stranickým půtkám, které trvají dodnes. Co ale způsobuje, že oba „partneři“ tančí stále spolu? Jedním z možných vysvětlení je, že otěže v rukou drží sociální nerovnost – tedy, abychom použili jiných metafor, že ukazatel příčinné souvislosti míří od ekonomiky k politice. Z tohoto pohledu vypadá příběh posledních třiceti let následovně: Neosobní tržní síly, jako jsou technologické změny a globalizace, způsobily, že rozložení příjmů je v Americe stále nerovnoměrnější a menšinová elita se rychle vzdaluje od zbytku společnosti. Republikánská strana se rozhodla hájit zájmy této vzmáhající se elity – snad proto, že co této elitě schází na početnosti, to vrchovatě vyvažuje schopností i ochotou štědře dotovat různé kampaně. Mezi oběma hlavními politickými stranami se tak rozevírá propast, přičemž republikáni se stávají stranou těch, kdo z rostoucí nerovnosti těží, zatímco demokraté zastupují ty, kteří zůstali vzadu. Takový je víceméně obraz, jemuž jsem věřil, ještě když jsem tuto knihu začínal psát. Něco na něm doopravdy je. Například bližší pohled na kampaň 1 . TA K O V Í J S M E B Y L I

| 21

za zrušení daně z nemovitostí dokazuje, že ji z převážné části financovala hrstka rodin disponujících obrovským pozemkovým vlastnictvím. Před čtyřiceti lety žádné srovnatelně velké majetky neexistovaly a ani ti nejbohatší z pozemkových vlastníků nebyli natolik bohatí, aby si mohli dovolit financovat kampaň tak nákladnou. V tomto případě tedy prohlubující se ekonomická nerovnost pomohla strhnout republikánskou stranu doprava. Přesto jsem nabýval stále pevnějšího přesvědčení, že příčinná souvislost je často právě opačná – že hlavním důvodem prohlubující se nerovnosti jsou politické změny projevující se rostoucí polarizací. Řekl bych, že právě takový je alternativní obraz posledních třiceti let a z tohoto úhlu pohledu se skutečnost jeví následovně: v průběhu sedmdesátých let se do vedení republikánské strany dostali pravicoví radikálové, odhodlaní zredukovat výdobytky Nového údělu, a rozevřeli politickou propast mezi sebou a demokraty, kteří tak převzali roli skutečných konzervativců – stali se strážci starých dobrých pořádků založených na myšlence rovnovážnosti. Posílení skalní pravice povzbudilo podnikatelský svět k frontálnímu útoku na odborové hnutí, což vedlo k drastickému omezení vyjednávací síly dělníků, k osvobození manažerů od politických i společenských tlaků, které v minulosti brzdily překotný růst jejich platů, a k prudkému snížení zdanění vysokých příjmů, což ve svém úhrnu výrazně prohloubilo již tak sílící nerovnost. NOVÁ EKONOMIKA NEROVNOSTI

Může být politické klima vskutku natolik rozhodující, aby předznamenalo míru ekonomické nerovnosti? Zní to jako kacířství, ale stále více ekonomických výzkumů dospívá k závěru, že ano. Zdůraznil bych hned čtyři tematické okruhy, které této tezi dávají za pravdu: Za prvé: v okamžiku, kdy se ekonomové, zaskočení rostoucími sociálními rozdíly, začali ohlížet zpět do doby počátků středostavovské Ameriky, zjistili ke svému úžasu, že k přechodu od nerovnosti „zlatého věku“ k relativní rovnosti poválečného období vůbec nedošlo nějakým evolučním procesem. Poválečná americká středostavovská společnost byla vytvořena v průběhu pouhých několika let politickými kroky Rooseveltovy administrativy. Lví podíl na tom má především mzdová regulace za II. světové války. Ekonomičtí historikové Claudia Goldinová a Robert Margo, kteří tuto překvapivou skutečnost poprvé zdokumentovali, pro ni 22

|


vymysleli výraz „velké smrštění“.3 Čekali bychom proto, že po zrušení válečných regulací se sociální rozdíly ve společnosti opět rychle vrátí na svou bývalou úroveň. Jak se ale ukázalo, poměrně rovnoměrné rozložení příjmů, které zavedl Franklin Delano Roosevelt, vydrželo více než tři desetiletí. To jasně potvrzuje, že instituce, právní normy i politické klima znamenají pro rozložení příjmů mnohem více – a neosobní tržní síly mnohem méně –, než se nám snaží namluvit základní ekonomické poučky. Za druhé: načasování politických a ekonomických změn naznačuje, že rozhodujícím momentem byla právě politika, a nikoliv ekonomika. Skutečně propastné nerovnosti v příjmech ve Spojených státech až do osmdesátých let 20. století neexistovaly – ještě v roce 1983 či 1984 probíhala naprosto legitimní diskuse o tom, zda statistické údaje opravdu signalizují nadcházející zlom. K odklonu republikánské strany doprava nicméně došlo v polovině sedmdesátých let a instituce konzervativního hnutí, které tento odklon umožnily, většinou vznikly již na začátku této dekády. Časový sled tedy jasně ukazuje, že napřed proběhly politické změny nakloněné polarizaci a teprve poté začalo docházet k prohlubování ekonomické nerovnosti.4 Za třetí: zatímco zpočátku se většina ekonomů klonila k názoru, že hlavní příčinou vzmáhající se nerovnosti v Americe jsou technologické změny, které hypoteticky zvyšují poptávku po vysoce kvalifikovaných pracovnících a omezují potřebu těch méně kvalifikovaných, postupem doby – když se odborníci začali blíže zabývat dostupnými daty – vzal tento ortodoxní pohled zasvé. Snad nejpřekvapivějším zjištěním bylo, že významnější vzrůst příjmů nezaznamenali dokonce ani ti nejvzdělanější Američané. Jednoznačnými vítězi se namísto nich stali příslušníci velmi úzké elity – horní jedno procento i méně obyvatel země. V důsledku toho ve vědeckých kruzích sílí přesvědčení, že jádrem problému vůbec nejsou technologie, a mnozí badatelé naopak dospívají k názoru, že ústřední roli v rostoucí diferenciaci příjmů hraje rozpad norem a institucí sociálního státu, jež nastolovaly určitou míru rovnosti, a ten je zase důsledkem výrazného odklonu americké politiky doprava. A konečně: jako určitý kontrolní test nám může posloužit mezinárodní srovnání. Ostrý posun americké politiky doprava je jev ve vyspělých státech ojedinělý. Británie za vlády Margaret Thatcherové, tedy nejblíže srovnatelná země, byla v nejlepším případě jen slabým odvarem Ameriky. Technologický pokrok a globalizace naopak ovlivňují všechny. Má-li prohlubování příjmové diferenciace politické kořeny, měly by se Spojené 1 . TA K O V Í J S M E B Y L I

| 23

státy odlišovat. Jsou-li rostoucí ekonomické rozdíly důsledkem neosobních tržních sil, měly by být naopak trendy směřující k nerovnosti v celém hospodářsky vyspělém světě tytéž. Faktem zůstává, že prohlubování nerovnosti, jehož jsme svědky ve Spojených státech, nemá nikde jinde v rozvinutém světě obdoby. Za vlády Margaret Thatcherové zažila Británie strmý růst diferenciace příjmů, nicméně zdaleka ne tak propastný, k jakému docházelo v USA. V kontinentální Evropě a v Japonsku naopak ekonomické rozdíly rostly jen velmi mírně, pokud vůbec.5 Zdá se tedy, že jádrem problému je politická změna. Jak ale k této politické změně dochází? POLITIKA NEROVNOSTI

Historie toho, jak se nakonec George W. Bush a Dick Cheney stali vládci země, sahá půl století do minulosti, kdy National Review, čtrnáctideník vydávaný mladým Williamem F. Buckleym, obhajoval právo amerického Jihu nepřipustit účast černošského obyvatelstva ve volbách – „bílá komunita je oprávněna tak činit, neboť v danou chvíli jde o vyspělejší rasu“ – a jako „opravdového národního hrdinu“ velebil generála Franciska Franka, který kdysi ve Španělsku svrhl ve jménu církve a soukromého vlastnictví demokraticky zvolenou vládu. Nepočetné hnutí, známé tehdy jako „neokonzervativci“, bylo v podstatě reakcí části konzervativně smýšlejících Američanů na rozhodnutí Dwighta Eisenhovera a dalších republikánů smířit se definitivně s dědictvím Franklina D. Roosevelta. V průběhu let se toto nevýznamné hnutí proměnilo v mocnou politickou sílu, kterou její stoupenci i oponenti nazývají konzervativní hnutí. Je to síť lidí a institucí, jež sahá svým vlivem daleko za hranice toho, co se běžně pokládá za politický prostor: vedle samotné republikánské strany a republikánských politiků patří ke konzervativnímu hnutí i různé mediální agentury, think tanky, vydavatelství atd. Lidé mohou, a také tak činí, udělat v rámci této struktury celoživotní kariéru a žít s pocitem jistoty, že za svou loajalitu budou děj se co děj odměněni. Liberál, který by zpackal válku a protežováním své milenky porušil etická pravidla, by si musel připouštět vážné obavy ohledně vyhlídek na další zaměstnání. Na Paula Wolfovitze ale čekalo teplé místečko v American Enterprise Institute. Svého času existovalo nezanedbatelné množství republikánských politiků, kteří ke konzervativnímu hnutí nepatřili, ale dnes už takových zůstalo 24

|


jen pár – především proto, že republikáni, kteří jsou pokládáni za politicky nespolehlivé, nemají lehký život. Jen se zeptejte takového Lincolna Chafeeho, bývalého umírněného senátora za Rhode Island, který v roce 2006 čelil špinavým útokům z řad pravice, což zapříčinilo jeho porážku v celoamerických volbách, třebaže všem bylo jasné, že ho republikáni mohou potřebovat, aby si udrželi v senátu většinu. Pojítkem konzervativního hnutí jsou samozřejmě peníze. Toto hnutí financuje hrstka závratně bohatých jedinců a řada korporací, z nichž všichni jsou připraveni těžit z prohlubující se nerovnosti, rušení progresivního zdanění a rozpadu sociálního státu – zkrátka ze zániku vymožeností Nového údělu. Zvrátit vývoj tak, aby došlo k odklonu od politiky, která klade nerovnosti meze – to je přesně to, oč konzervativnímu hnutí jde. Grover Norquist, aktivista brojící proti daním a jedna z klíčových postav hnutí, se jednou nechal slyšet, že chce Ameriku zase takovou, jaká bývala „před Teddym Rooseveltem, za něhož ji ovládli socialisté. Bez daní z příjmů, dědické daně, regulací a toho všeho.“6 Vzhledem k tomu, že konzervativnímu hnutí jde především o neutralizaci politiky, která bolí nepočetnou, závratně bohatou elitu, je toto hnutí už ze své podstaty nedemokratické. Nicméně ať jeho zakladatelé sebevíce obdivovali způsob, jakým věci řešil generál Franco, v Americe vede cesta k politické moci výhradně přes volby. A na ty by zdaleka nebylo k dispozici tolik peněz, kdyby si potenciální sponzoři mysleli – tak jako po zdrcující porážce Barryho Goldwatera v roce 1964 –, že prosazovat hospodářskou politiku vedoucí k prohlubování sociálních rozdílů je předem ztracený boj. Konzervativní hnutí se v americké politice povzneslo z periferie politické scény do jejího epicentra především proto, že osvědčilo schopnost vyhrát volby. Cestu více než kdo jiný ukázal Ronald Reagan. Jeho projev „Čas pro volbu“ (Time for Choosing), jímž v roce 1964 zahájil svou politickou kariéru, stejně jako mnohé další projevy, které přednesl v průběhu své úspěšné volební kampaně na úřad guvernéra Kalifornie, předznamenal politické strategie, za něž on i další stoupenci konzervativního hnutí získávali body ještě čtyřicet následujících let. Pozdější životopisci líčí Reagana jako ztělesnění nejušlechtilejších konzervativních ctností, ale on nic takového nebyl. Za své první politické úspěchy vděčil apelům na úzkost z kulturní a sexuální revoluce, brnkání na strunu strachu z komunismu, ale především obratnému využívání odporu bílých rasistů vůči hnutí za lidská práva a důsledkům jeho aktivit. 1 . TA K O V Í J S M E B Y L I

| 25

Jedna z klíčových tezí této knihy, která se možná mnohým čtenářům nebude líbit, zní, že jádrem všeho dění v zemi, v níž jsem vyrůstal, byla rasová otázka. Důvodem toho, proč jsme jedinou hospodářsky rozvinutou zemí, která svým občanům nezaručuje zdravotní péči, je dědictví otroctví – prvotního hříchu Ameriky. Odpor bílých rasistů proti hnutí za lidská práva také vysvětluje, proč je Amerika jedinou vyspělou zemí na světě, kde jedna ze dvou hlavních politických stran usiluje o demontáž sociálního státu. Ronald Reagan zahájil v roce 1980 svou předvolební kampaň projevem o nezadatelných právech amerických států, který přednesl poblíž Filadelfie – města, kde byli zavražděni tři pracovníci organizací bojujících za lidská práva. Newt Gingrich pak mohl zcela ovládnout Kongres díky velkému „přemetu“, který udělal americký Jih, když většina jeho bělošského obyvatelstva přestala podporovat demokraty a začala volit převážně republikány. „NOVÝ NOVÝ ÚDĚL“

Několik měsíců po prezidentských volbách v roce 2004 jsem byl nucen čelit určitému tlaku ze strany kolegů-novinářů, kteří tvrdili, že bych měl přestat ztrácet drahocenný čas kritizováním Bushovy administrativy i republikánů obecně. „Volby některé věci vyřešily,“ říkali. Při zpětném pohledu to ale začíná vypadat, že prezidentské volby v roce 2004 byly pro konzervativní hnutí posledním triumfem. V polovině Bushova prvního funkčního období v roce 2002 dosáhli republikáni drtivého vítězství tím, že plnými hrstmi využívali strachu lidí z terorismu. Všechno nás dnes opravňuje věřit, že jedním z důvodů, proč nás Bush zavlekl do války s Irákem, byl záměr vyvolat novou válečnou psychózu v naději, že vítězství v pěkné malé válce posílí jeho vyhlídky na znovuzvolení. Irák Bushovi v roce 2004 zřejmě opravdu přinesl vítězství, a to i přes to, že válka už se obracela k horšímu. Válka se nevyvíjela dobře – a nebyla to náhoda. V době, kdy Bush nastupoval do Bílého domu, konzervativní hnutí definitivně ovládlo všechny mocenské páky – a rychle předvedlo, že není schopné vládnout. To, jak všechno zpolitizovalo, jak si více než čehokoli jiného cenilo stranické discipliny – to vše vytvořilo kulturu klientelismu a korupce, která prostupovala vším, co Bushova administrativa podnikala, od nepodařené rekonstrukce Iráku až po bezzubou reakci na hurikán Katrina. Četné neúspěchy tohoto kabinetu jasně ukazují, co se stane, jestliže o vládních 26

|


krocích rozhoduje hnutí, které prosazuje politiku jdoucí proti zájmům většiny Američanů a jež pak musí maskovat vlastní slabost klamáním veřejnosti, odváděním pozornosti od skutečných problémů a své stoupence štědře uplácet, aby si zajistilo jejich loajalitu. Vzmáhající se pohrdání Bushem a jeho administrativou tak v polovině funkčního období v roce 2006 dopomohlo k drtivému vítězství demokratů. Jedny vyhrané volby jistě netvoří trend. Jsou tu ale hlubší proudy, které berou vítr z plachet politickým taktikám, jež stoupenci konzervativního hnutí používají už od dob, kdy Ronald Reagan kandidoval na úřad kalifornského guvernéra. Američtí voliči – smíme-li to takto říci – začínají být méně bílí, a to je dnes rozhodující. Republikánští stratégové se sice snaží vyzdvihovat rozdíl mezi „původními“ Afroameričany na straně jedné a na druhé straně Hispánci a Asiaty, jejichž hlas ve volbách významně sílí, ale právě tento rozdíl – jak ukázala debata o přistěhovalectví – nejsou bílí rasističtí voliči, o něž se moderní republikánská strana opírá, vůbec ochotni akceptovat. Méně primitivním aspektem jsou progresivní změny v postojích samotných Američanů. Výzkumy veřejného mínění ukazují, že od devadesátých let 20. století zaznamenali voliči v otázkách domácí politiky výrazný posun doleva a v národě, který začíná být viditelně méně rasistický, se rasová otázka stává stále podružnější záležitostí. Konzervativní hnutí má ale stále na své straně peníze, i když jen to nikdy nestačilo. Volby v roce 2008 mohou přinést cokoliv, nicméně střízlivý odhad napovídá, že v roce 2009 by Amerika mohla mít demokratického prezidenta i Kongres disponující silnou demokratickou většinou. Tato nová většina by byla navíc ideologicky mnohem soudržnější, než byla demokratická většina vzešlá z nejistého spojenectví severních liberálů s konzervativními Jižany v prvních dvou letech Clintonovy vlády. Otázkou je, co by měla tato nová většina dělat? Moje odpověď zní, že v zájmu země by měla sledovat nepokrytě liberální kurs rozšiřování sociální bezpečnostní sítě a omezování nerovností – tedy prosazovat jakýsi nový Nový úděl. Výchozím bodem takového snažení, který by byl ekvivalentem systému sociálního zabezpečení předchozího století, by se měl stát program všeobecně dostupné zdravotní péče – něco, co každá jiná hospodářsky vyspělá země již má. Než si ale povíme, jak se k němu dopracovat, bylo by vhodné si ujasnit, kde se v danou chvíli nacházíme. Tato analýza – historie křivky moderních amerických dějin – bude předmětem následujících osmi kapitol. 1 . TA K O V Í J S M E B Y L I

| 27

KAPITOLA 2

„Dlouhý zlatý věk“

Zadíváme-li se na politicko-hospodářskou situaci ve Spojených státech v době před Novým údělem z perspektivy let vlády George W. Bushe, může to v nás vyvolat dojem, jako bychom si prohlíželi hnědě tónovanou, zašlou fotografii svého dědečka a zjišťovali, ze tenhle dědeček se nám až překvapivě podobá – a že my toho dědečka do jisté míry připomínáme možná víc než vlastního otce. Rodinné rysy, které se nám ob jednu generaci znovu objevily ve tváři, ale bohužel nejsou vůbec přitažlivé. Amerika z doby před Novým údělem byla stejně jako Amerika počátku 21. století zemí propastných majetkových i mocenských rozdílů, kde formálně demokratický politický systém nedokázal účinně reprezentovat ekonomické zájmy většiny. Navíc faktory, které umožňovaly bohaté elitě dvacátých let ovládat politický život, mají dnes své zjevné analogie: existenci obrovských finančních nepoměrů, na nichž si ohřívají polívčičku různí populističtí političtí kandidáti; skutečnost, že Američané se shodnými ekonomickými zájmy jsou rozdělení podle rasového, etnického i náboženského klíče a že lidé nekriticky přijímají konzervativní ideo logii, která označuje jakýkoli pokus pomoci těm méně šťastným za cestu vedoucí k ekonomické katastrofě. Možná jste v pokušení namítnout, že s touto podobností poněkud přeháním, že v dnešní Americe přece nenajdeme tak strašlivé sociální rozdíly jako v dobách před Novým údělem, nicméně statistiky mluví o něčem jiném. Jak ukazuje tabulka 1, koncentrace nejvyšších příjmů v rukou úzké společenské elity kopíruje koncentraci nejvyšších příjmů ve dvacátých letech 20. století.

28

|

2 . „ D L O U H Ý Z L AT Ý V Ě K “

Podíl vysokopříjmových skupin obyvatelstva na celkových příjmech (bez kapitálových zisků) T A B U L K A 1

Průměr ve 20. letech 2005

10 % nejvyšších příjmů 43,6 % 44,3 %

1 % nejvyšších příjmů 17,3 % 17,4 %

Pramen: Thomas Piketty a Emmanuel Saez, „Income Inequality in the United States, 1913 –1998“, Quarterly Journal of Economics 118, č. 1 (únor 2003), s. 1–39.

Abychom si rozuměli, oligarchický charakter politiky v dobách před Novým údělem i mnohdy špinavé praktiky, jejichž prostřednictvím docházelo ke zneužívání státní moci ve prospěch různých majetkových zájmů, nabývaly tehdy bezesporu mnohem drastičtějších podob než cokoliv, co můžeme vidět dnes. Příjmová diferenciace sice nebyla o nic větší, nicméně rozdíly v životních podmínkách se jevily mnohem dramatičtěji, neboť v té době neexistoval žádný z dnešních programů sociálního zabezpečení, které vytvářejí pro ty méně šťastné bezpečnostní síť, byť jakkoli nedokonalou. Přesto je výrazná podobnost mezi tehdejší a nynější situací zároveň zarážející i znepokojivá. Než se ale o této podobnosti blíže rozhovořím, potřeboval bych pro období, jímž se budu zabývat, zvolit výstižnější název než „doba před Novým údělem“, což je obrat, který tento časový úsek definuje pouze podle toho, čím nebyl. Historikové obvykle uvádějí, že přibližně kolem roku 1900 „zlatý věk“ ustoupil „éře pokroku“, a na této charakteristice vskutku něco je. Kulturní i politické klima v zemi se tehdy výrazně proměnilo. Theodor Roosevelt, který se stal prezidentem roku 1901, šel plutokratům o poznání méně na ruku nežli jeho předchůdci; v roce 1906 vstoupil v platnost zákon o nezávadnosti potravin a léčiv; roku 1913 došlo ke znovuzavedení daně z příjmu a byl schválen ústavní dodatek, který Nejvyššímu soudu znemožňuje, aby tuto daň prohlásil za neústavní, jak to činíval dříve. Všechny zmiňované změny ale měly pouze mizivý vliv jak na rozložení příjmů a bohatství v Americe, tak na minimální roli, jakou americká vláda hrála ve zmírňování důsledků nerovností. Pokud můžeme soudit, byla Amerika dvacátých let, ač bohatší než koncem 19. století, skoro stejně plná sociálních rozdílů a v mnohém stejně tak pod taktovkou bohaté elity jako kdykoli dříve. A tak s tím rizikem, že rozzlobím historiky, budu celé toto období od konce poválečné obnovy v sedmdesátých letech 19. století až do Nového 2 . „ D L O U H Ý Z L AT Ý V Ě K “

| 29

údělu ve třicátých letech století dvacátého nazývat „dlouhý zlatý věk“ (Long Gilded Age). Bylo to období charakteristické především trvale vysokou mírou ekonomické nerovnosti. PŘETRVÁVAJÍCÍ NEROVNOSTI „ D L O U H É H O Z L AT É H O V Ě K U “

Žádné podrobné statistiky o rozložení příjmů a bohatství v Americe z období „dlouhého zlatého věku“ k dispozici nemáme, nicméně důkazů je dost, abychom ukázali, že americká společnost byla kolem roku 1900 společností obrovských sociálních rozdílů. Tento postřeh asi nikoho nepřekvapí. Překvapivější jsou možná fakta, která hovoří o tom, že míra nerovnosti zůstávala po celá dvacátá léta takřka beze změny. To je důležité vědět. Přetrvávání extrémních rozdílů v celé „éře jazzu“ je prvním z důkazů pro jednu z ústředních tezí této knihy: jak ekonomika „dospívá“, nevzniká středostavovská společnost automaticky, ale je třeba ji konkrétními politickými kroky vytvořit. Žádné ze statistických údajů, které máme ze začátku 20. století k dispozici, nenaznačují, že by se Amerika spontánně vyvíjela směrem k relativně rovnostářské společnosti, v níž jsem vyrůstal. Aby se taková společnost mohla zrodit, bylo třeba Franklina Delana Roosevelta a Nového údělu. Jaké dnes existují důkazy, že se „zlatý věk“ ve svých klíčových aspektech udržel až do dvacátých let? Jeden z užitečných ukazatelů, o něž se můžeme opřít i tehdy, jestliže nemáme k dispozici adekvátní objem statistických dat, je počet pohádkově bohatých Američanů. J. Bradford DeLong, ekonom a historik ekonomie na Berkeley, spočítal množství „miliardářů“, které definuje jako osoby, jejichž majetek převyšuje hodnotu roční produkce dvaceti tisíc průměrných amerických dělníků. (Ta přibližně v polovině devadesátých let, kdy Delong tento ukazatel vymyslel, činila miliardu dolarů; dnes by to byly miliardy dvě.) V roce 1900 existovalo podle DeLongových kalkulací dvaadvacet amerických miliardářů. V roce 1925 jich už bylo třicet dva, takže jejich počet v „éře pokroku“ zhruba držel krok s růstem populace. Teprve s Novým údělem tito miliardáři víceméně zmizeli ze scény: v roce 1957 jich bylo šestnáct a v roce 1968 už jen třináct.1 (Dnes splňuje DeLongovo kritérium sto šedesát Američanů.) Miliardáři „zlatého věku“ byli lidé, u kterých bychom to očekávali: klasičtí draví kapitalisté 19. století, kteří zbohatli na výstavbě a provozo30

|


vání železnic, na průmyslové výrobě či na těžbě surovin, jako jsou ropa nebo uhlí. V roce 1915 figuroval v jejich čele John D. Rockefeller následovaný dvěma ocelářskými magnáty, Henrym C. Frickem a Andrewem Carnegiem. Hned za ně se zařadila skupina stavitelů železnic a finančníků a kromě nich zde byl ještě Henry Ford. Tento odhad počtu miliardářů dotvrzují i další údaje, jako je výměra velkých pozemkových majetků, které svědčí o tom, že koncentrace bohatství na samé špici společenského žebříčku byla na konci dvacátých let přibližně stejná jako v roce 1900. Tato koncentrace bohatství ale s nástupem Nového údělu dramaticky poklesla. V prvních desetiletích po II. světové válce se propastné majetkové rozdíly z dob „zlatého věku“ staly mýtem, který vypovídá něco o společnosti, o níž si všichni mysleli, že se už nevrátí – s tím rozdílem, že ona se teď vrátila. Vysoká míra nerovnosti v průběhu „dlouhého zlatého věku“ (podobně jako obrovské sociální rozdíly dnes) částečně odráží slabou vyjednávací pozici dělníků. Po většinu onoho období si mohli velcí zaměstnavatelé po libosti diktovat mzdové i pracovní podmínky dané tím, co povolný pracovní trh momentálně unesl – to vše bez vážnějších obav z organizované opozice. Stávky bývaly často násilně rozehnány – většinou za pomoci stávkokazů najatých zaměstnavateli –, ale někdy, tak jako v roce 1892 stávka v Carnegieho homesteadských ocelárnách nebo v roce 1894 pullmanská stávka, zasahovala i domobrana státu nebo federální jednotky. Počty dělníků organizovaných v odborech, jakož i vliv samotných odborů po roce 1900 postupně narůstaly a svého dočasného vrcholu dosáhly krátce po I. světové válce. Protiúder ze strany zaměstnavatelů však zatlačil odbory zpět do defenzívy. Koncem dvacátých let klesl počet dělníků organizovaných v odborech, který roku 1924 přesáhl 17 %, znovu pod 11 % – tedy byl přibližně týž jako dnes. Propastné sociální rozdíly nicméně neznamenaly, že by se dělníci nijak nepodíleli na plodech hospodářského rozvoje. Míra nerovnosti byla sice vysoká, ale v podstatě stabilní, takže na růstu americké ekonomiky v průběhu „dlouhého zlatého věku“ nakonec vydělaly všechny společenské vrstvy. Většině Američanů se ve dvacátých letech 20. století vedlo nepoměrně lépe než v sedmdesátých letech 19. století. K poklesu reálných příjmů, jaký Ameriku sužuje od sedmdesátých let 20. století a který postihl mnoho pracujících, tedy v období „dlouhého zlatého věku“ nedošlo. Zvláště dělníci ve městech zaznamenali v tomto období výrazné zvýšení životní úrovně. Zlepšila se výživa a zdravotní péče, dokonce i v nájemních 2 . „ D L O U H Ý Z L AT Ý V Ě K “

| 31

bytech se staly vodovodní i elektrické přípojky standardem a zřizování systémů městské hromadné dopravy rozšířilo lidem obzory.* Existence všech těchto vymožeností by nás nicméně neměla vést k tomu, abychom omlouvali přetrvávající nedostatky. Ještě koncem dvacátých let žili mnozí američtí dělníci v podmínkách krajní chudoby. Ti méně šťastní, kteří skončili jako nezaměstnaní, utrpěli vážný pracovní úraz anebo prostě jen neměli děti, které by je na stará kolena zaopatřily, čekala tváří v tvář závratnému přepychu nepočetné smetánky jen bída a strádání. Až do třicátých let totiž neexistovala významnější vládní politika přerozdělování příjmů, jakou je podpora v nezaměstnanosti nebo potravinové lístky, a neexistovaly ani vládní programy sociálního a zdravotního pojištění jako Social Security** nebo Medicare***. Vláda byla na všech úrovních velice štíhlá, takže i daně byly pro všechny s výjimkou těch nejbohatších extrémně nízké. Například v polovině dvacátých let se za deset tisíc dolarů koupilo tolik co dnes za sto dvacet tisíc a lidé s příjmy kolem deseti tisíc dolarů ročně patřili k jednomu procentu těch nejbohatších. Přesto na dani z příjmu zaplatili necelé jedno procento v porovnání s dvaceti procenty, jež platí podobně situovaní lidé dnes. Pro bohaté to byl tedy ideální čas. A naopak být chudákem ve dvacátých letech musela být nesrovnatelně drsnější zkušenost, vezmeme-li v úvahu, že příspěvky z programů sociální pomoci dnes pro pětinu nejchudších Američanů znamenají hlavní složku jejich příjmů. To vše nutně vyvolává otázku, proč se tváří v tvář nesmírnému bohatství, jež se během „dlouhého zlatého věku“ nashromáždilo, a při obrovské nerovnosti příjmů nevynořily v demokratickém systému, kde mizerně placení dělníci početně mnohonásobně převyšovali minimálně zdaňovanou elitu, nějaké ráznější požadavky na vládu, aby důrazněji zdanila bohaté a pomohla těm, kdo jsou na tom hůř. Ne že by koncepce progresivního zdanění a sociálního státu teprve čekaly na své objevení. Všude jinde ve světě už dávno fungovaly. V Německu zavedl Otto von Bismarck starobní penze, pojištění pro případ nezaměstnanosti, a dokonce i státní zdravotní pojištění již v osmdesátých letech 19. století. Bismarcka k tomuto kroku pochopitelně nevedl sou* O zvyšující se úrovni bydlení dokonce i v dělnických koloniích si můžeme učinit obrázek srovnáním bytů z různých období, jejichž rekonstrukce jsou k vidění v Muzeu nájemního bydlení v newyorském Lower East Side. ** Vládní program sociálního pojištění z roku 1935. (Pozn. překl.) *** Program zdravotního pojištění pro občany starší 65 let. (Pozn. překl.)

32

|


cit, nýbrž politický kalkul – hodlal tak vyšachovat potenciální odpůrce císařské vlády. Dokázal, že soucitnější vláda nemusí být pouhou utopií. Ve Spojených státech se stal významným předchůdcem sociálního zabezpečení systém peněžních náhrad, zavedený po skončení americké občanské války pro válečné veterány a jejich pozůstalé rodinné příslušníky. Populistická platforma z roku 1896 zase volala po progresivním zdanění příjmů a po programech veřejných prací, které by lidem v čase hospodářského poklesu daly práci, což byly kroky, které se kvalitativně příliš nelišily od těch, k nimž se téměř o čtyřicet let později uchýlil Franklin Delano Roosevelt. Ne že by Amerika byla příliš chudá na to, aby si takové programy mohla dovolit. Ve dvacátých letech 20. století disponovaly Spojené státy nesrovnatelně větším bohatstvím nežli evropské země, a přesto měly Francie, Německo i Velká Británie solidní programy státní pomoci mnohonásobně masivnější, než jakými se mohla chlubit Amerika.2 V roce 1925 disponovaly Spojené státy přibližně stejným bohatstvím jako Velká Británie těsně po II. světové válce, kdy zaváděla svůj sociální stát včetně bezplatné zdravotní péče. Tento sociální stát byl v jistých ohledech dokonce štědřejší, nežli je ten, který mají Spojené státy dnes. Proč tedy neexistovala faktická poptávka po systému, který by – jak to později lapidárně shrnul Huey Long – „stáhl bohaté a pomohl prostému člověku“? POLITIKA PLUTOKRACIE

Republikáni, kteří začínali jako strana svobodné práce, ale v sedmdesátých letech 19. století se nepopiratelně stali stranou velkého podnikání a bohatých, vyhráli v období mezi koncem občanské války a Velkou hospodářskou krizí dvanáct ze šestnácti prezidentských voleb. Ještě suverénněji ovládali senát. Demokraté měli většinu pouze v pěti z dvaatřiceti Kongresů té doby. Ve Sněmovně reprezentantů sice existovala o něco větší konkurence, ale i tam měla republikánská strana obvykle většinu. Stranická optika navíc zamlžuje skutečný rozsah dominance konzervativců v politice té doby, protože zájmy bohatých podporovalo spolu s republikány i celé jedno křídlo uvnitř demokratické strany – takzvaní bourbonští demokraté, k nimž se hlásili jak zpátečničtí Jižané, tak i stoupenci svobodného podnikání ze Severu –, a to odmítalo jakoukoli 2 . „ D L O U H Ý Z L AT Ý V Ě K “

| 33

vládní pomoc chudým. Bourbonští demokraté se nicméně od republikánů lišili v několika aspektech: věřili spíše ve volný trh než v přísné ochranářské celní tarify a odsuzovali korupci v politice. Bylo by ovšem mylné považovat bourbony za politickou sílu, která by stála výrazně nalevo od Velké staré strany*. Navíc i při těch několika málo vzácných příležitostech, kdy do Bílého domu nastoupil kandidát demokratické strany, byl to vždycky bourbon, tak jako Grover Cleveland, jediný demokrat, který se v době od skončení americké občanské války po vítězství Woodrowa Wilsona ve volbách v roce 1912 stal prezidentem.3 Bourboni byli i všichni další demokraté, kteří se dostali do blízkosti Bílého domu, tak jako v roce 1876 Samuel Tilden. Co bylo příčinou této dlouhé nadvlády konzervativců v zemi, kde by měl mít požadavek na zdanění bohatých a pomoc potřebným masovou odezvu, alespoň soudě podle počtu zainteresovaných? Vysvětlení poukazuje hned na několik faktorů až příliš dobře známých i ze současné politické praxe, které ale tehdy existovaly v přebujelé podobě. Za prvé, mnozí američtí dělníci ve skutečnosti neměli žádná občanská práva. V roce 1910 tvořili přibližně 14 % dospělé mužské populace nenaturalizovaní přistěhovalci, kteří neměli oprávnění volit. Černochům na Jihu zase upírala veškerá občanská práva legislativa nazývaná podle svého tvůrce „Jim Crow“. Imigrantům a černošskému obyvatelstvu, přibližně čtvrtině populace – a většinou té nejchudší – byla tímto odepřena sebemenší role v politice. Jak ještě uvidíme, problém bezprávnosti se do současné Ameriky vrátil spolu s fenomény masové ilegální imigrace a trvale slabé volební účasti černošského obyvatelstva – pochopitelně za přispění systematického odrazování a bránění tomuto elektorátu v uplatňování jeho volebního práva, což se dnes děje rafinovaněji než v případě legislativy „Jim Crow“ a při těsném volebním výsledku to může sehrát rozhodující roli. Dále zde byla otázka financování volebních kampaní, jejíž dopad můžeme ilustrovat na příkladu voleb v roce 1896, což byl pravděpodobně jediný případ od konce občanské války až do roku 1932, kdy měl vyzyvatel vládnoucí ekonomické elity skutečně šanci dostat se do Bílého domu. V hrůze z toho, co by mohl Jennings Bryan napáchat, jej bohatí sice neukřižovali na zlatém kříži, ale vyšachovali ho ze hry hromadami peněz. Volební kampaň Williama McKinleyho v roce 1896 stála 3,35 milionů dolarů, což byl téměř dvojnásobek toho, co za ni republikáni * Tj. republikánů. (Pozn. překl.)

34

|


utratili v roce 1892, a pětkrát tolik, než kolik měl k dispozici Bryan. Nezapomínejme, že tři miliony byly v roce 1896 opravdu hodně peněz: toto jedno procento z tehdejšího hrubého domácího produktu je ekvivalentem dnešních více než tří miliard dolarů! Jde tedy o částku zhruba pětkrát vyšší, než jakou spolkla volební kampaň George W. Bushe v roce 2004. Finanční nepoměr mezi oběma stranami v roce 1896 byl výjimečný, ale republikáni měli vždycky výhodu. V době mezi koncem občanské války a volebním vítězstvím Woodrowa Wilsona v roce 1912 jim demokraté dokázali jakž takž finančně konkurovat pouze v roce 1876, kdy ve všelidovém hlasování ve skutečnosti zvítězil demokrat Samuel Tilden (tehdy de facto došlo ke zcizení volebního vítězství, neboť Bílý dům nakonec získal na základě dohody Rutherford B. Hayes, a to výměnou za slib, že se federální jednotky stáhnou z Jihu), a poté znovu v době dvojího vítězství Grovera Clevelanda v letech 1884 a 1892. Není ovšem vůbec náhoda, že jak Tilden, tak Cleveland byli bourbonští demokraté. Nominovala-li totiž demokratická strana kandidáta, který nebyl bourbon, přeplatili ji republikáni ve volební kampani v poměru zhruba tři ku jedné.4 A konečně zde byly všudypřítomné volební podvody.5 Různými způsoby podváděly obě strany. Po většinu této doby byly tajné volby vzácností. Voliči tenkrát používali volební lístky vytištěné samotnými stranami a tyto lístky se odlišovaly barvou i velikostí. Kupování hlasů bylo tudíž proveditelné, snadné – nebyl nejmenší si problém ověřit, že vhozené hlasy jsou koupené – a hojně rozšířené. Roku 1888 získaly New York Times dopis odeslaný Williamem Dudleym, pokladníkem celostátního republikánského výboru (Republican National Committee), předsedovi oblastního republikánského sdružení v Indianě, kde se psalo: Váš výbor jistě přijme od předsedy Hustona pomoc potřebnou k udržení našich „floaterů“* a nerozhodnutých voličů… rozdělte tyto „floatery“ do skupinek po pěti a každou z těchto pětic svěřte důvěryhodnému člověku s nezbytnými finančními zdroji, ať se postará, aby nikdo z této pětice nezběhl; a pomocí toho všeho naši kandidátku protlačíme.6

Jak upozornil úvodník v listu Times, byl tento dopis „přímým podněcováním k trestnému činu… oficiální příručkou pro nákupčí voličů a úplatkářské republikánské sbory v Indianě“. Přitom nešlo o nic neobvyklého. Máme dobrý důvod se domnívat, že vysoká míra voličské účasti * Falešný volič, který ilegálně odevzdá hlas v několika volebních obvodech najednou. (Pozn.překl.) 2 . „ D L O U H Ý Z L AT Ý V Ě K “

| 35

v éře „dlouhého zlatého věku“ jde většinou na vrub takovýchto finančních pobídek. K nakupování voličských hlasů nevyhnutelně docházelo nejčastěji ve státech s kolísavými volebními preferencemi. Jeden z často citovaných odhadů uvádí, že v průběhu „dlouhého zlatého věku“ a „éry pokroku“ brala za své hlasy pravidelně peníze až třetina voličů z New Jersey, což byl tehdy politicky velmi lavírující stát. Hojně rozšířenou praxí bylo i tzv. „pěchování“ volebních uren – a to nejen v oblastech ovládaných stranickými mašinériemi, byť většina těch, kteří se ho účastnili, se příliš hanbila, než aby spolu s Williamem Marcym Tweedem bez obalu prohlásila: „Volební výsledky nedělají volební lístky; volební výsledky dělají sčitatelé.“ Hodně se také zastrašovalo ve snaze odradit voliče druhé strany od účasti ve volbách. A jako k poslední záchraně se politické strany zakopané na svých pozicích čas od času uchylovaly i k tomu, že vůli voličů jednoduše nerespektovaly. Zákonodárci z Indiany například v roce 1897 bez skrupulí upřeli poslanecké mandáty několika kandidátům populistů, třebaže uznali, že ve svých volebních obvodech získali většinu. A znovu platí, že tuto taktiku používaly obě strany, byť finanční převaha republikánů nepochybně znamenala i jejich nemalý náskok v korupci politiků té doby. Výhody, jež přinášely peníze a dobrá organizace, navíc násobily volební podvody: o volebním výsledku často nerozhodovalo to, kdo přichází s populárnějším programem, nýbrž kdo je pohotověji připraven „upravit“ výsledky voleb. Tyto praktiky pak výrazně snižovaly šance na volební úspěch nositelů takového programu, který by reflektoval skutečné zájmy většiny obyvatelstva. Bylo by ovšem mylné se domnívat, že během „dlouhého zlatého věku“ docházelo k nějakým bouřlivým střetům, v nichž by elita násilně potlačovala rovnostářské impulsy vycházející z lidu. Pravda je taková, že předpojatost vůči jakékoli formě populismu (populismu v obecném smyslu toho slova – zde nemám na mysli konkrétní programy Populistické strany, o nichž se zmíním později), tak typická pro celý tento systém, byla natolik hluboce zakořeněná a očividná, že se politici ani nepokoušeli poukazovat na nerovnosti, jaké s sebou stávající ekonomický řád nesl. Je ironií osudu, že právě díky extrémní slabosti populismu byla americká politika v období „dlouhého zlatého věku“ v jistém ohledu mnohem uvolněnější než dnes. Konzervativní kruhy – hybná síla tohoto období – tenkrát v zájmu svého vítězství nevyžadovaly nic takového, jako je tvrdá stranická disciplína charakteristická pro dnešní konzervativce. Nebylo 36

|


třeba žádného vzájemně provázaného systému různých institucí, které svým důrazem na loajalitu připomínají mafiánské struktury a jejichž prostřednictvím jsou prosazovány konzervativní hodnoty, odměňováni věrní a zastrašována média a odpadlíci. Strana nemusela uzavírat spojenectví s náboženskými fundamentalisty a vytloukat politický kapitál z věčně živých témat morálky a životního stylu. A nebylo ani zapotřebí zneužívat zahraniční politiku a zaplétat se do účelově vyvolaných válek v různých částech světa ve snaze odvést pozornost veřejnosti jinam. Z dlouhodobě neměnného modelu nerušeně vládnoucí oligarchie nápadně vybočily volby v roce 1896. V jedné chvíli se dokonce zdálo, že populisté jako politická strana mohou pro plutokratickou vládu znamenat vážnou hrozbu. Populismus ale neuspěl nikoliv jen proto, že politický systém přál bohatým, kteří měli k dispozici peníze i organizační struktury. Populismu scházel styl vedení, který by dokázal překlenout rozdíly mezi různými skupinami, jejichž zájmům by změna prospěla. Ztroskotal na úskalích etnické a geografické roztříštěnosti. PROBLÉMY POPULISMU

Podnikatelský svět a boháči měli v roce 1896 ke zděšení dobrý důvod. Mnohé Američany tehdy dráždila situace, v níž se nacházeli. Farmáři, strádající v důsledku klesajících cen zemědělské produkce a drcení těžkým břemenem dluhů, se bouřili. Stejně tak průmysloví dělníci, kteří během hospodářského poklesu, jenž následoval po panice v roce 1893, přišli o práci anebo jim hrozilo snižování mezd. Brutalita, s jakou státní moc potlačila homesteadskou a pullmanskou stávku, byla mimořádná i v době, kdy použití síly proti dělníkům nebylo ničím neobvyklým. Přesto byl William Jennings Bryan, demokrat, který současně obdržel i nominaci populistické strany, nakonec poražen. Významnou roli v jeho porážce sehrál nedostatek peněz a masivní volební podvody. Současně je ale zřejmé, že se mu nepodařilo sjednotit roztříštěné zájmové skupiny a vytvořit životaschopnou koalici. Na tom není nic překvapivého. Ti, jež ekonomický řád „zlatého věku“ odsunul do pozic poražených – tedy ty skupiny obyvatel, které díky Novému údělu neobyčejně získaly –, se dělili podle trojího klíče, což provázely rozpory, které v roce 1896 nebylo v lidských silách překlenout. Rozhodně by je nedokázal překlenout člověk jako Bryan. 2 . „ D L O U H Ý Z L AT Ý V Ě K “

| 37

Prvním a nejdůležitějším z oněch rozporů byla propast mezi městem a venkovem. Třebaže Spojené státy měly už v roce 1896 všechny znaky průmyslové velmoci, většina obyvatelstva byla dosud těsně spjata s půdou. V roce 1890 žilo na venkově 64 % Američanů a dalších 14 % jich bydlelo ve městech s méně než pětadvaceti tisíci obyvateli. Politický vliv obyvatel velkoměst postupem doby sílil, nicméně ještě v roce 1930 žila drtivá většina amerických voličů na venkově a v maloměstech. Efektivní, pokroková koalice ale potřebovala získat na svou stranu městské dělnictvo – čistě venkovské hnutí by k získání Bílého domu nestačilo. Populisté však většinou pocházeli z amerického venkova a z malých měst a jen málokteří věděli, jak se potenciálním spojencům z velkoměst zavděčit. Bryan se rozhodl postavit svou volební kampaň takřka výlučně na požadavku tzv. „volného stříbra“, tj. ničím neomezované ražby stříbrného oběživa, což bylo ve skutečnosti volání po inflační politice, která by farmářům ulehčila od břemene dluhů. Tato problematika ovšem městské voliče nepálila. Jednou z příčin, proč se farmáři a dělníci z měst nedokázali dohodnout na společné akci, byla kulturní a sociální propast, která dělila přistěhovalce od rodilých Američanů. Podíl imigrantů na celkovém počtu obyvatelstva dosáhl vrcholu v roce 1910, kdy činil 14,7 %, přičemž velká většina těchto přistěhovalců žila ve městech a vůbec nejvíc se jich koncentrovalo v těch největších. V tomto roce pocházelo z ciziny plných 41 % Newyorčanů.7 Všechny tyto přistěhovalce považovali rodilí Američané za nefalšované cizince. Například Irové byli vnímáni jako cizorodý element hluboko do 20. století: volební kampaň Alana Smitha, amerického katolíka irského původu, provázely hořící kříže. A to už byli tehdy starou a dlouho zavedenou součástí amerického národnostního mixu – na rozdíl od takových Italů, Poláků, Židů a dalších, kteří koncem 19. a začátkem 20. století tvořili nejvýznamnější část tehdejší přistěhovalecké vlny. Tito imigranti se setkávali s týmiž obavami a týmž ujišťováním, že se nikdy nestanou opravdovými Američany, jaké dnes provázejí ty nejextrémnější reakce na přistěhovalce z Mexika. Vzájemné nepochopení mezi venkovskou Amerikou a imigranty ve dvacátých letech 20. století ještě zhoršovala prohibice. Jen těžko dnes dokážeme posoudit míru strachu z alkoholu, který byl tenkrát tak silný, že dal podnět ke vzniku ústavního dodatku. (Neměli bychom zapomínat, že velká témata, o nichž se domníváme, že právě ona měla v minulosti dominovat americké politice, bývala často vytlačena z veřejného prosto38

|


ru banálními spory, které nám při pohledu zpět mnohdy připadají bizarní.) Abstinenčnímu hnutí se dařilo v týchž místech, odkud vzešla agrární revolta: v Kansasu se zrodil populismus i prohibice. Dalo by se říci, že prohibice nastolovala otázku původních „hodnot“. Byl to dokonalý kalkul, vymyšlený tak, aby vrazil klín mezi protestantské farmáře a chudé městské dělníky, z nichž mnozí pocházeli z katolických zemí, kde byl alkohol normální a běžně přijímanou součástí života. V zájmu spravedlnosti je ovšem na místě podotknout, že pokud jde o prohibici, byly rozpolcené obě politické strany. Nejsmutnější byl ale rozkol mezi bílými a černými chudými. Z praktického hlediska to nicméně představovalo problém pouze pro jižanské populisty, protože před hospodářskou krizí ve dvacátých letech byli černoši kdekoli mimo americký Jih pouhou nepočetnou menšinou. Na Jihu ale tvořili celou třetinu populace a většinou šlo o zbídačené farmáře. Mohlo se vůbec někdy stát, že by se bílí farmáři, kteří měli mnohdy zcela shodné ekonomické zájmy, spojili s farmáři jiné barvy pleti? V dlouhodobém sledu jistě ne. Jedním z témat této knihy bude rozbor toho, do jaké míry měl rasový antagonismus zhoubný a všudypřítomný vliv na americkou politiku – povětšinou ku prospěchu konzervativců. Přesto můžeme zahlédnout i jinou cestu, kterou se lidé mohli vydat. V pozoruhodném článku z roku 1892, jehož titul zní „Černošská otázka na Jihu“, vyzýval vůdce jižanských populistů Tom Watson z Georgie ke spojenectví napříč rasami. Proč se zdejší černoch musí pořád dozvídat, že ho běloch v jeho sousedství nenávidí, zatímco Seveřan, co mu zdaní každý kus hadru, který nosí na zádech, ho miluje? Proč můj nájemce nemůže považovat za svého přítele spíš mě než nějakého výrobce, který odírá nás oba? Proč bychom měli nadále praktikovat politiku, která černochy vhání do náruče politiků ze Severu? … V posledních dvaceti letech nebylo dne, kdy by Jih nemohl obrátit moc peněz v prach tím, že bude černocha trpělivě učit, že nemůžeme být zbídačeni žádným systémem, který by zároveň nepostihl i jeho; a nemůžeme prosperovat pod žádným zákonem, který by nepřinesl požehnání i jemu… Závěr, který z toho pro mě vyplývá, je tento: Drtivá břemena, která nyní tíží obě rasy na Jihu, přimějí každou z nich vynasnažit se jich zbavit. Nahlédnou podobnost společné věci i podobnost řešení. Zjistí, že v zájmu setřesení špatných zákonů a nastolení těch dobrých by jedna druhé měly pomáhat. Stanou se z nich političtí spojenci, z nichž žádný nemůže ublížit tomu druhému, aniž by zároveň oslabil oba. V zájmu obou bude, aby každý dosáhl spravedlnosti. A na základě


| 39

takto široce pojatého společného zájmu, vzájemné shovívavosti a vzájemné podpory se přítomnost stane nástupním kamenem budoucího míru a prosperity.8

Watsonovo spojenectví se ale nikdy neuskutečnilo. Když Bryan získal v roce 1896 nominace jako kandidát populistické i demokratické strany, což mu umožnilo kandidovat na dvou kandidátkách současně, stal se Watson kandidátem na viceprezidenta pouze na Bryanově kandidátce za populistickou stranu. Na demokratickou kandidátku si Bryan zvolil za svého souputníka konzervativního Jižana. A jakákoli šance na populistickou koalici, která by překlenula rasovou propast, byla na desetiletí odložena ad acta. Sám Watson se v pozdějších letech stal zavilým rasistou, antikatolíkem i antisemitou. Rozpory, které ochromovaly populisty v devadesátých letech 19. století, paralyzovaly i reformátory ve dvacátých letech. Chceme-li důkaz, stačí se jen ohlédnout zpět za prezidentskými volbami v letech 1924 a 1928. V roce 1924 musela demokratická konvence hlasovat stotřikrát, než se vůbec usnesla na konkrétním kandidátovi. To vše kvůli hořkým sporům mezi zástupci měst a venkova. Al Smith, irský katolický guvernér státu New York, reprezentoval budoucnost strany. Jeho protikandidátem na sjezdu byl ale William Gibbs McAdoo, zeť Woodrowa Wilsona, právník, který se stylizoval způsobem dnes až příliš důvěrně známým jako kulturní populista. Jak trefně poznamenal Arthur M. Schlessinger, „připodobnil se k obrazu Williama Jenningse Bryana … sklonil se před náboženskými vášněmi Biblického pásu. Ve vztahu ke Ku-klux-klanu zaujal postoj opatrného agnostika.“ Konvence skutečně zamítla – většinou jediného hlasu – návrh zahrnout do svého programového prohlášení odsouzení Ku-klux-klanu.9 Nakonec ale nominaci nezískal ani Smith, ani McAdoo, nýbrž kompromisní kandidát John W. Davis ze západní Virginie a kandidátem na funkci viceprezidenta byl jmenován mladší bratr Williama Jenningse Bryana. Není třeba podotýkat, že tato kandidátka utrpěla ostudnou porážku. O čtyři roky později získal nominaci hned v prvním kole Al Smith – ale takřka okamžitě vypluly na povrch staré spory. Jeden tennesseeský demokrat napsal McAdoovi, že Smith se hodlá „zalíbit nepřátelům, kteří považují starou, anglosaskou Ameriku za cosi nenáviděníhodného, co je třeba svrhnout a pokořit: černochům ze Severu, kteří prahnou po společenské rovnosti a nadvládě své rasy; katolíkům, jimž se namluvilo, že mají právo na Bílý dům; a Židům, kterým bylo stejně tak vštípeno přesvědčení, že nadešel čas, aby vyvolený národ očistil Ameriku včerejš40

|


ka“. Během kampaně rozdmýchával Ku-klux-klan protikatolické nálady – Smith mohl z okna svého vlaku křižujícího Oklahomou zahlédnout hořící kříže. V době, kdy byl Jih za normálních okolností spolehlivě demokratický, ztratil nakonec Smith podporu všech pomezních států i pěti států staré Konfederace.10 Zkrátka a dobře, za „dlouhého zlatého věku“ – stejně jako v dnešní době – bránily zrodu silné politické reakce na propastnou sociální nerovnost četné kulturní a rasové rozpory rozdělující ty, kteří jinak sdíleli společné ekonomické zájmy. Rozdíl mezi tehdejší dobou a dneškem spočívá v tom, že ve „zlatém věku“ nabývaly tyto rozpory mnohem extrémnějších podob. A současně ještě méně lidí než dnes bylo schopno nabídnout konkrétní vizi budoucnosti – dokonce i mezi politickými špičkami. Tato skutečnost nás přivádí k dalšímu charakteristickému rysu „dlouhého zlatého věku“ – intelektuální převaze konzervativní, svou povahou protivládní ideologie. I N T E L E K T U Á L N Í P Ř E VA H A K O N Z E R VAT I V C Ů

Dne 7. ledna 1923 vyšel v New York Times článek s palcovým titulkem: rostoucí daňové břemeno hrozbou pro blahobyt národa. Upoutávka pokračovala: „Uvedena tempa růstu v zemích celého světa – federální daně na hlavu ve Spojených státech šestkrát vyšší než před válkou – obrovský vzrůst veřejných výdajů“. Článek sice připouštěl, že zvýšené výdaje v předchozím desetiletí převážně souvisely s I. světovou válkou, podotýkal ale zlověstně, že „když utichl řev zbraní, setrvaly veřejné výdaje na své astronomické výši. Následkem toho tíživé daňové břemeno trvale vyčerpává národní zdroje.“ Pozoruhodné na tomto textu je, že nebyl prezentován jako názor, nýbrž jako seriozní novinová zpráva seznamující čtenáře s výsledky studie National Industrial Conference Board*, která analyzuje negativní dopady vysokého zdanění, aniž se vůbec zmínil o tom, že se závěry této studie by mohl někdo nesouhlasit. Realita skrytá za provokativním titulkem byla mimochodem taková, že federální výdaje vzrostly ze 2 % HDP před válkou na 4,7 % HDP po jejím skončení. Většina těchto výdajů sice tak či onak souvisela s válečnými * Conference Board, česky někdy Konferenční rada – prestižní mezinárodní nevládní organizace. (Pozn. překl.) 2 . „ D L O U H Ý Z L AT Ý V Ě K “

| 41

událostmi, nicméně i poté, co „utichl řev zbraní“, bylo třeba obsluhovat válečný dluh a veteránům vyplácet náhrady. Výdaje nesouvisející s válkou skutečně vzrostly, ale pouze z 0,6 % HDP před válkou na 0,9 % HDP po ní. A koncem dvacátých let 20. století, po desetiletí obnovené politické dominance republikánů, se jako zlomek procenta z HDP prakticky vrátily zpět na předválečnou úroveň.11 Dnes liberálové hořekují nad tím, s jakým úspěchem se konzervativcům podařilo udělat z protivládní ideologie obecně platné moudro. V dalších kapitolách této knihy ocituji ještě pěknou řádku podobných postesknutí. V období „dlouhého zlatého věku“ však byla tyranie protivládní ideologie mnohem tíživější a o poznání víc se blížila vytouženým metám dnešních konzervativních propagandistů. Byla to éra, v níž platil obecně vžitý názor, že daně mají přímo devastující ekonomické účinky, že jakákoli snaha ulehčit lidem žijícím v chudobě a omezit nerovnost je vysoce neodpovědná a že každý, kdo by chtěl tvrdit, že kapitalismus volné soutěže je nespravedlivý a dal by se zlepšit, je nebezpečný radikál nakažený evropskými ideály. Neměli bychom nicméně ignorovat skutečnost, že v zemi se tehdy pohybovala řada opravdu nebezpečných radikálů. V době „zlatého věku“ žilo v Americe bezesporu mnohem víc komunistů a anarchistů než dnes, obzvlášť po bolševické revoluci v Rusku. Nebylo jich sice tolik, aby dokázali provést revoluci, ale na to, aby dali konzervativcům další klacek k utlučení reforem, to bohatě stačilo. V roce 1919, poté, co před domem generálního prokurátora A. Mitchella Palmera vybuchla bomba, rozpoutala americká vláda nechvalně známé Palmerovy razie, během nichž zatkla tisíce osob podezřelých z radikálních aktivit. Podobně jako se po 11. září 2001 celého národa na chvíli zmocnilo šílenství, měla i rudá hrozba po I. světové válce ten vedlejší efekt, že zdiskreditovala anebo zastrašila obyčejné liberály – lidi, kteří věřili, že kapitalismus by se dal zlepšit, tak aby byl spravedlivější, aniž by ho kdokoli chtěl zrušit. A takových bylo tehdy každopádně dost. Šlo o typicky americké bolavé místo. Bismarck už v roce 1881 objasnil princip toho, čemu dnes říkáme sociální stát. Viděl v něm možnost, jak zpacifikovat nižší společenské vrstvy a spolehlivě tak upevnit císařskou vládu. Vláda, jak tvrdil, „by měla u nemajetných vrstev obyvatelstva, mezi těmi nejpočetnějšími a nejméně vzdělanými, pěstovat názor, že stát není instituce pouze nutná, nýbrž že zároveň skýtá i blahobyt. Tito lidé musí být prostřednictvím zjevných a přímých výhod přivedeni k tomu, 42

|


aby v něm nespatřovali pouze instituci zřízenou přednostně na ochranu dobře situovaných společenských vrstev, ale také jako instituci sloužící jejich vlastním potřebám a zájmům.“12 Po vzoru Bismarckova Německa začaly evropské státy provádět politiku podobnou politice Nového údělu dlouho předtím, než byla americká vláda připravena o něčem takovém vůbec uvažovat. Konkrétně Británie zavedla v roce 1908 omezený systém starobního pojištění a v roce 1911 i systém pojištění zdravotního.13 Před I. světovou válkou utrácely Británie, Německo a Francie, která si ovšem svůj sociální stát budovala po svém, za sociální programy v přepočtu na procenta HDP víc, než do nich koncem třicátých let investovaly Spojené státy. V Americe ale dál vládlo evangelium svobodného podnikání, a to tak neochvějně, že se stalo dalším faktorem, který nakonec dokonale paralyzoval demokratickou stranu. Porážku Ala Smithe v roce 1928 v mnohém zapříčinila bigotnost, i když populisté v jeho straně měli i další pádný důvod k deziluzi. První, co totiž Smith po své nominaci udělal, bylo stvrzení loajality vůči vládnoucí ekonomické ideologii. Za manažera své volební kampaně si pak vybral Johna R. Raskoba, republikánského průmyslníka, který s liberály souhlasil pouze v jediném, a sice že nesouhlasil s prohibicí. Do zbylých vrcholných manažerských pozic jmenoval další čtyři milionáře. Označením Herberta Hoovera za člověka, který má nebezpečný sklon zavádět vládní regulace podnikání, se zase v průběhu kampaně pokoušel získat podporu podnikatelských kruhů. Smith se zkrátka choval jako pravý bourbonský demokrat a stejně jako dřívější bourboni byl i on finančně konkurenceschopný. Demokraté utratili za volební kampaň 5,3 milionů dolarů, zatímco republikáni 6,3 milionů dolarů. Protože ale Smith neměl žádné nosné téma, které by mohl voličům nabídnout, utrpěl zdrcující porážku.14 V průběhu let se Smith ještě více přiblížil konzervativním dogmatům, a když se v roce 1932 naposledy pokoušel získat nominaci za demokratickou stranu, byl již hlasem podnikatelských kruhů a odpůrcem jakýchkoli změn i reforem. H. I. Menclem to trefně vyjádřil slovy: „Jeho přítelíčkování s bohatými ho očividně zviklalo a změnilo. Vstoupil do golfového klubu.“15


| 43

KOŘENY NOVÉHO ÚDĚLU

Politické nálady v Americe po volbách v roce 1928, kdy se zdálo, že konzervativci triumfují, zatímco liberalismus na celé čáře prohrává, nutně vyvolávají v moderním pozorovateli reminiscence na události nedávného data: na atmosféru po volbách v roce 2004, kdy se komentátoři v médiích předháněli v hláškách o smrti liberalismu a zrodu trvalé republikánské většiny. Komentátoři z roku 1928 měli ovšem k podobnému tvrzení mnohem větší oprávnění. Herbert Hoover porazil Ala Smitha v lidovém hlasování v poměru 58 % ku 41 % a volil jej dokonce i New York, byť demokratu Franklinu D. Rooseveltovi se podařilo těsně zvítězit v boji o křeslo guvernéra, které získal rozdílem pouhých 25 000 hlasů ze 2,2 milionů. Tehdy se zdálo, že „dlouhý zlatý věk“ potrvá věčně. To vše samozřejmě změnila Velká hospodářská krize, která umožnila zrod Nového údělu. Při zpětném pohledu nicméně vidíme, že k nesmělým krůčkům směrem ke společnosti, v níž by si lidé byli rovnější, docházelo už předtím, než udeřila krize, i když nikoliv na federální úrovni, nýbrž na úrovni jednotlivých států. Například stát Maryland schválil v roce 1901 zákon o kompenzacích dělníků, jenž pracovníkům, kteří při výkonu povolání utrpěli úraz, přiznával právo na odškodné, jež by jim povinně vypláceli zaměstnavatelé. Tento zákon byl však prohlášen za neústavní. Podobně soudy v roce 1910 smetly ze stolu i legislativní návrhy státu New York. Přesto se v rozmezí let 1911–1913 základní systém odškodného pro dělníky podařilo prosadit třinácti státům. Během téhož období také řada států nastartovala základní programy pomoci ovdovělým matkám s dětmi. Následovala podpora ve stáří. V roce 1923 schválily zákony o starobních penzích státy Montana, Pennsylvania a Nevada, přičemž ale ve dvou posledně jmenovaných tyto zákony rychle zamítly soudy. Přesto v roce 1928 mělo již jedenáct amerických států své vlastní penzijní programy, tedy jakési předchůdce pozdějšího sociálního zabezpečení. A na konci desetiletí, kdy se už začínaly projevovat symptomy hospodářské krize, se ozvalo i volání po pojištění pro případ nezaměstnanosti. První takový program vytvořil v roce 1932 stát Wisconsin. Všechny tyto programy byly velmi skromně financovány a vztahovaly se jen na málo lidí, nicméně nastolily princip sociálního zabezpečení, a společnosti tak umožnily získat zkušenost, na níž mohl později stavět Nový úděl. Svým způsobem je pozoruhodné, kolik let hospodářské krize muselo uběhnout, než se k podobným krokům odhodlala přistoupit i federální 44

|


vláda. Herbert Hoover si udělal jméno na poválečné pomoci Ameriky Evropě, a přesto se za hospodářské krize stavěl proti jakémukoli vážně míněnému pokusu pomoci lidem doma. Nakonec se ale našla jak politická vůle, tak skutečný vůdce pro opravdu liberální program. Zatímco Bryan, jehož posledním významným politickým počinem bylo popírání Darwinovy vývojové teorie ve „Scopesově procesu“, Ameriku za „dlouhého zlatého věku“ změnit nedokázal, byl Franklin Delano Roosevelt tím pravým mužem na pravém místě. A pod jeho vedením se americká společnost od základu změnila k lepšímu.


| 45

DOSLOV

Pravda je nakonec vždy dána shodou. A pokud se lidé neshodnou, žádná pravda není. (James Buchanan) Pravda je složitá věc. Klasicky smýšlející člověk by měl tendenci úvodní citát doplnit a místo „Pravda“ použít „(naše) chápání pravdy“ – což vychází z představy, že někde nad našimi hlavami existuje ještě nějaká další, „pravá“, objektivní, na našem chápání nezávislá pravda. Pro naše účely se nyní hlouběji nepouštějme, postačíme si s konstatováním, že pravda (nebo její vnímání) není téměř nikdy pevná a neměnná. Dnešním všeobecně uznávaným „držitelem pravdy“ je věda (v různých etapách historie to byli například kněží, filosofové …). Jenže pokud pravdu určují vědci a pokud se všichni vědci (nebo ti uznávaní – rozuměj mocní) shodnou, že daný problém (nebo přístup k němu) je vědecký – pak se stává vědeckým a tím i pravdivým jen touto shodou. Proto Krugman cituje strašidelně roztomilý výrok jeho názorového oponenta, který ale vykresluje celý paradox společenských věd v jejich bezbranné nahotě: „nejlepší způsob využití sociologie je vyvracení omylů falešné sociologie“.1 Neboli jednou z neužitečnějších (a nejobtížnějších) prací ve společenských vědách je jejich navracení ke zdravému rozumu. Vyvracení nebezpečných (ne)pravd, které se v nich často objevují právě díky tomu, že pro ně pouze stačí najít dostatečnou podporu ve vědecké komunitě. To stačí k tomu, aby byly prezentovány jako vědecký výsledek – pravda o světě v mysli většiny. V případě že neexistuje všemi uznávaný a objektivní postup určení toho, kde je pravda, hraje tak naprosto zásadní roli schopnost přesvědčování, tedy to, co ekonomka McCloská označuje termínem rétorika 1

Viz str. 110. D O S L OV TO M Á Š E S E D L ÁČ K A

| 245

e konomie. Ještě zásadnější roli než ve vědě hraje ve veřejném životě. Přesvědčování je úhelný kámen téměř každého politického (a nejen politického, ale i teologického, nebo snad dokonce uměleckého) postupu či „argumentace“. Výsledky voleb nejsou dány racionálními kalkulacemi (které vyžadují čas, zkušenost a značné úsilí – a mnohdy ani nejsou možné), ale zejména tím, že byl například Petr přesvědčivější než Jirka nebo naopak. Přitom nejde jen o to se voličům takříkajíc „trefit do noty“, to je opět příliš jednoduché pojetí. Jak má volič vědět, co sám chce, řečeno mírně kantovsky, co smí chtít? Musí přeci zejména vědět, co se nabízí. Teprve potom bude moci chtít, toužit, volit. Umění politiky je nalézt (vytvořit?) vhodnou otázku, problém, nebo chcete-li melodii. Politické strany nenabízejí jen recepty na zlepšení, ale nabízejí (zejména) k těmto receptům problémy, které řešit mají. Jinými slovy, snaží se nás přesvědčit, co vlastně máme chtít. Držíte v ruce knihu Paula Krugmana, nositele Nobelovy ceny a jednoho z nejvýraznějších ekonomů naší doby. Krugman ale, stejně jako drtivá většina ekonomů není jen nezávislým pozorovatelem (pokud to vůbec možné je), ale je sám mistrem v přesvědčování o svém pojetí světa. To není kritika, každý ekonom nebo vědec, ale koneckonců i každý člověk něčemu věří a o něčem přesvědčuje – ačkoli se tak třeba netváří. A je lépe to přiznat hned z kraje a není to nevýhoda. Naopak: lidé, kteří si myslí a tvrdí, že v nic nevěří, že vše, co mají v hlavě, je „přirozená pravda“, patří k těm nejnebezpečnějším. Abych parafrázoval známý výrok Jacquese Lacana, významného francouzského filozofa a psychoanalytika: blázen, který o sobě tvrdí, že je expert, je blázen. Expert, který o sobě tvrdí, že je expert, je dvakrát blázen.2 NESAMOZŘEJMOST SAMOZŘEJMOSTÍ

Svědomí liberála (The Conscience of a Liberal) je mimo jiné kniha o tom, jak dobře prezentovaná a masami vnímaná politická a mediální realita dokáže měnit lidi. Česky bychom si mohli vypomoci slovem „mediální masáž“ – s jistou dávkou opatrnosti –; z příjemců zprávy totiž činí tupé 2

Originální citát: „The madman is not only a beggar who thinks he is a king, but also a king who thinks he is a king.“

246

|

D O S L OV TO M Á Š E S E D L ÁČ K A

pasivní ovečky a z jejích šiřitelů všemocné bohy. A tak jednoduché to jistě není. Náhledy na to, co považujeme za nejpalčivější problémy, jsou nicméně z velké části určeny činy a slovy našich volených zástupců nebo „tvůrců veřejného mínění“. Potřebuji ale analýzu člověka znalého věci, rozuměj člověka, kterého považuji za znalého věci, jinými slovy někoho, komu věřím – kdo mě přesvědčil o svém přístupu. Věřím mu, protože musím věřit, sám vše znát nemohu. Svět, kde tak zásadní roli hraje shoda, přesvědčování a důvěra, ale není bez nebezpečí. Přejímání názorů na těchto (chatrných, ale nezbytných) základech může velmi snadno vyústit v akceptování některých praktik, které bychom při detailnějším promyšlení zavrhli. Potřebujeme tak odborníky neustále reflektující to, co ostatní již považují za ověřené a o čem se nepochybuje. Paul Krugman je ekonom hýřící nápady, který dokáže velmi čistým a snadno sledovatelným způsobem psaní poukazovat právě na tuto „nesamozřejmost samozřejmostí“. Vzpomínám na populární kapitolu z knihy The Accidental Theorist, ve které upozorňoval na přehnanost strachu z velikosti čínských exportů s argumentem, že velká většina z nich jde především do Hong-Kongu: „Je to jako počítat New York a zbytek USA zvlášť. V New Yorku se příliš fyzických produktů nevyrábí, zato hodně spotřebovává. Export USA by tak statisticky výrazně stoupl s osamostatněním tohoto města, aniž by se cokoliv reálně změnilo. Stejně tak by papírově výrazně klesl čínský export připojením Hong-Kongu do stejné statistické jednotky.“ Zdánlivá banalita, která ale může napáchat hodně škody v odhadech, pokud velikost čínských exportů považujeme za samozřejmost s pohledem upřeným do tabulek. Stejným způsobem – praskáním názorových bublin kolem nás a v nás – se Krugman pokouší americkým čtenářům osvětlit nesamozřejmost jejich vlastních náhledů na politicky sporná témata. Bourání zažitých představ a poukazování na to, že moje názory nejsou tak úplně moje vlastní, je vždy trochu bolestivé. Přirozenou reakcí na takové argumenty je buď je ignorovat, nebo prohlásit za hloupé, neinformované. O to důležitější je trpělivé vysvětlování a přesvědčování „od podlahy“, v tomto případě výletem do historie, ke zrodu představ demokratů i republikánů o sociálním státu a přerozdělování bohatství obecně.


| 247

K D Y Ž P R AVÁ R U K A N E V Í , C O D Ě L Á P R AVÁ ( Z A O C E Á N E M ) , ANEB NENÍ LIBERÁL JAKO LIBERÁL

Než se dostaneme byť o píď dále, je třeba se zastavit: za vyzdvihnutí stojí jedna významná odlišnost, která může českému čtenáři zkomplikovat čtení předkládané knihy Svědomí liberála. Mám na mysli používání termínů jako levice, pravice či liberál. I ta nejpravicovější politická reprezentace evropského rázu je mnohem levicovější něž americká levice. Jinými slovy americká levice je mnohem pravicovější než evropská pravice. Jinak řečeno, kdyby Angela Merkelová začala politicky působit v USA, byla by ihned zařazena za extrémní levici, jak poznamenává filosof ideologie Slavoj Žižek ve své poslední knize Living at the End Times.3 Jakékoli radování české levice nad vítězstvím amerického demokratického prezidenta je tedy přinejlepším úsměvné. To samé ale platí i pro českou pravici – k republikánské straně v USA má nezměrně daleko. Dalším příkladem rozdílných konotací v politickém diskursu je „liberál“. U nás se vám často může stát, že se politik označí za konzervativně-liberálního, tedy z amerického hlediska oxymoron. Americký liberál je spíše pro větší stát, vyšší daně, větší solidaritu, věří v globální oteplování, ochranu menšin, hájí práva homosexuálů atd. Jak je to smíchané u nás, musí být každému čtenáři byť jen z občasného čtení novin zřejmé. „SVOBODISMUS“

A ještě malé pozastavení nad filosofickým smyslem českého „libertarianismu“ (na rozdíl od liberalismu), tedy jakéhosi, otrocky přeloženo, „svobodismu“, v tom českém slova smyslu. V České republice máme relativně hlasitý proud, který tento „svobodismus“ hájí. Jedná se o jakousi, filosoficky velice banální, víru, že lékem na všechny bolesti světa je „tržní svobodismus“. Jinými slovy, neochvějná víra, že kořenem veškerého zla je to, co člověka omezuje v jeho svobodném tržním konzumerismu (ať je to „zlý stát“, „zelená propaganda“ globálního oteplování, „politicky korektní multi-kulti“ tolerance atd.). A tak se snadno dostaneme až k paradoxním extrémům tohoto vyznání, kterou koneckonců v této knize uvádí i Paul Krugman, když cituje jinak sympaticky prezentovaného 3

S. Žižek, Living at the End Times, New York 2010, str. ix.

248

|


prezidenta Reagana: „Pokud bude někdo chtít diskriminovat černé nebo jiné spoluobčany při prodeji nebo pronájmu domu, má právo tak učinit.“4 Rasismus je vůbec zajímavá věc. My v Evropě s ním máme vlastní temnou zkušenost. Osvěžme si paměť, rasismus není jen prostá otázka nevzdělanosti, jak je často jednoduše prezentován, naopak ještě před válkou se provozoval „vědecký rasismus“, který nakonec vyústil v holokaust. Holokaust nebyl jakýmsi omylem, iracionálním přešlapem moderní vědecké doby, ale naopak jeho přímým racionálním důsledkem, jak píše polský sociolog Zygmunt Baumann v knize Modernita a holokaust.5 Koneckonců s rasismem jsme se tak hravě, jak to vypadá, nevypořádali. V USA získali menšiny všeobecné hlasovací právo až v roce 1964. Paul Krugman dokonce vidí v neochotě k sociální citlivosti projev skrytého rasismu. Všichni Američané dobře vědí, že většina chudých jsou černoši nebo cizinci, a tak politik ani nemusí rasistické výroky přímo vyslovovat: „Odpůrci redistribuce útočící proti levicové politice se pravidelně uchylují k rasově podbarvené rétorice.“6 Krugman si koneckonců přiznáním všeobecného volebního práva vysvětluje přechod (jinak chudšího a tedy k levici-tíhnoucího) jihu k republikánům.7 Politik nemusí používat rasistické argumenty, stačí, když se vyjádří o „flákačích“ či „pijavicích sociálního systému“ (rozuměj nás poctivých tvrdě pracujících bílých), a volič si sám ihned a automaticky doplní, o kohopak se to asi jedná. Pro příklady z českých reálií také nemusíme chodit daleko. Tím se dostáváme k jednomu z hlavních důvodů, proč by vůbec český čtenář měl Svědomí liberála číst. Přes velké rozdíly mezi americkou a českou (evropskou) politickou realitou je řeč o ožehavých tématech (vztah k menšinám, u nás třeba i veřejné zakázky) pouze v náznacích jedním z fenoménů společných oběma stranám Atlantického oceánu. Tabuizování některých výroků (které je naprosto na místě!) vede k hledání cestiček, jak naznačit své pravé přesvědčení (a získat hlasy), aniž by došlo k porušení dobrého tónu. Principy „jak dát a zároveň nedat najevo svůj názor“, popisované Paulem Krugmanem, tak mohou být v menší míře poplatné i pohledu na naši politickou scénu.

4 5 6

7

Viz str. 84. Z. Baumann, Modernita a holokaust, Praha 2003. Krugman cituje zprávu Alesina, Glaesera a Sacerdota z Harvardovy univerzity, viz str. 156. Viz str. 95. D O S L OV TO M Á Š E S E D L ÁČ K A

| 249

REZAVÍ RYZÍ KRIZE?

Při velké hospodářské krizi dvacátých a třicátých let minulého století nabídla americká levice recept, jak z ní: New Deal – Nový úděl. Pravice, aspoň se tak tvářila, neměla žádný recept, ani nehýřila nápady, jak z krize ven – tenkrát měla skutečně, zdá se, intelektuálně (v čele s ekonomem Johnem Maynardem Keynesem) i politicky (F. D. Roosevelt) navrch americká levice.8 Dnes, při/po krizi se zdá, že to je poněkud naopak. Po celé Evropě jsou to zejména pravicové strany, které nyní vypadají, že mají nápady či recepty, jak z toho ven: šetřit. Po dlouhé době táhne hospodářská politika Evropy stejným ekonomickým směrem – doprava. Lék na krizi máme tedy poněkud odlišný. Slovo poněkud je ale na místě: v obdobích nejhlubší krize (či při řešení nejkritičtějších problémů) jsme se chovali skoro komunisticky. Místo držení se základního principu tržní soutěže, totiž že pokud se někdo nechá vyhrát, musí se také někdo občas nechat prohrát (zbankrotovat), jsme se chovali spíš podle komunistického „každému podle jeho potřeb (aby banka, stát, podnik nezbankrotovaly), každý podle jeho možností (zadlužíme stát, daňoví poplatníci budou internalizovat ztráty, kdežto nezodpovědní budou privatizovat výhry)“. Jako by kapitalismus fungoval, když funguje, a nefungoval, když nefunguje. Ještě strašidelnější je představa, že nejsme schopni pořádně rozlišit, kdy je kdy. V průběhu krize jsme tedy sáhli k extrémně netržním řešením, ale diskurz pokrizový ovládly v Evropě tendence spíše pravicové, tedy šetření. Jinými slovy: bylo tomu přesně naopak než v případě Nového údělu, jak o tom píše Paul Krugman. CO VÍME, ŽE NEVÍME

O tom, co vše (jako ekonomové) víme či nevíme výmluvně hovoří i tato kniha. Hlavní leitmotiv celé knihy je dodnes kamenem úrazu: pro některé ekonomy byl Nový úděl to nejlepší, co mohlo Spojené státy potkat (sem se řadí Krugman), a je třeba se k němu vrátit a prohloubit jej (například zavedením společného povinného zdravotního pojištění, čemuž se Krugman věnuje zejména v posledních kapitolách své knihy). Pro jiné ekonomy 8

Viz str. 73n.

250

|


byl ovšem Nový úděl tím nejhorším, co se v USA mohlo stát, a celý svůj život pracují na jeho zvrácení a uvedení Ameriky do „původního stavu“. Jak to tedy je? Víme, jako ekonomové, co krizi v dvacátých a třicátých letech (minulého století!) způsobilo? Víme, co ji ukončilo? Byla to válka a zbrojení, jak tvrdí trochy cynicky někteří ekonomové (pak tedy zbrojme a válčeme, neb je to léčivé!), nebo právě Nový úděl? Nevíme. Ještě nás nikdo nepřesvědčil o svém výkladu. Jen namátkou další příklady z této knihy, které Krugman (možná nevědomky) uvádí. Co vedlo k nárůstu kriminality v šedesátých a sedmdesátých letech?9 Nevíme. „Proč vlastně antikultura [hnutí hippies] vznikla? Opět platí, že to nikdo doopravdy neví…“10 Co vedlo k masovému úbytku členství v odborech? Nevíme, „o tom se mezi ekonomy a historiky vedou sáhodlouhé diskuse“.11 Nevíme – ale věříme. VĚŘÍM, TEDY JSEM (EKONOMEM)

Fenomén ekonomické víry koneckonců pěkně ukazuje i Paul Krugman. Například ke konci své knihy, na závěr argumentace, ve které si zdatně pomáhá citáty z dobových novin, narážkami na populární filmy i seriózními statistikami, musí i tento veliký ekonom přiznat, že nakonec neví, ale věří: „Věřím v relativně rovnou společnost stojící na institucích, které omezují extrémní bohatství i extrémní chudobu. Věřím v demokracii, občanské svobody a vládu práva. To ze mě činí liberála a já jsem na to hrdý.“12 Všimněme si, že z něj hrdého liberála nedělá věda nebo jeho teorie, ale víra.13 Podobně můžeme spolu s českým filosofem Václavem Němcem zaznamenat úplně stejný apel od jednoho českého ekonoma-politika z jiného 9

Viz str. 84n. Viz str. 90. 11 Viz str. 56. 12 Viz str. 230. 13 Když už jsme u víry a jejích témat, neodpustím si zdůraznit následující krásný citát z této knihy (str. 113): „Středověcí teologové disputovali o tom, kolik andělů se vejde na špičku jehly. Moderní ekonomové diskutují o tom, zda střední hodnota příjmu v Americe od začátku sedmdesátých let vzrostla, nebo naopak klesla. Už jen to, že se o tom vůbec bavíme, mluví za všechno. Amerika je daleko produktivnější, a tudíž i mnohem bohatší zemí… Koncentrace příjmů do rukou úzké menšiny ale postupuje tempem tak rychlým, že dnes s jistotou nevíme, zda průměrný Američan z tohoto růstu produktivity vůbec něco má.“ 10


| 251

spektra, prezidenta Václava Klause: [ve volný trh a jeho neviditelnou ruku] „věřím… věřím… věřím“.14 A jsem na to hrdý, chtělo by se dodat. Žijeme ve světě víry, nikoli nezvratných důkazů; ve světě příběhů, nikoli faktů. A jak posoudit, který příběh je pravdivější? Nakonec stejně budeme volit podle toho, který se nám více líbí (ať už z jakýchkoli důvodů). A tím se dostáváme tam, kde jsme začali: k přesvědčování. Já bych dokonce možná řekl: k vyprávění. Paul Krugman je v tomto směru vynikající vypravěč a zároveň výjimka z hlavního proudu: nebojí se přiznat existenci hodnotových soudů, své víry, které většina ekonomů schovává za sukněmi své vědy. KE KNIZE SAMOTNÉ

Jak knihu shrnout? Jejím hlavním tématem je rovnost, respektive nerovnost. Nerovnost není, jak ukazuje Krugman, výsledkem spontánních tržních sil, ale naopak výsledkem více či méně rozumných politik a státních zásahů. Ve své knize se snaží ukázat, že právě Nový úděl přispěl k větší ekonomické a sociální rovnosti Američanů. Nicméně v sedmdesátých letech nastoupil odklon od programu Nového údělu vinou tzv. Movement Konzervatismu, a nerovnost v USA opět narůstá. Právě nerovnost je největším tématem knihy a vzbudila nejvíc zájmu i polemiky. Hlavní zprávou knihy se tak stává: od konce 70. let si drtivá většina Američanů nepolepšila, zatímco příjmy malé skupiny strmě vzrostly. A je to špatně. Následuje Krugmanova výzva k návratu a pokračování Nového údělu skrze například zdavotní reformu, kterou Krugman vidí jako dotažení politiky zahájené F. D. Rooseveltem. (Koneckonců už Nixon navhl komplexní a všeobecné zdravotní pojištění,15 nebylo to tedy historicky téma jen demokratické strany.) Ještě několik věcí, které českého čtenáře zřejmě překvapí. Za prvé to, že Krugman obhajuje pozitivní roli odborů – a za druhé používání slova socialismus. Tento termín se v knize několikrát objevuje a Čech bude mít alergickou reakci. Nicméně v knize má „jen“ klasicky americkou konotaci: jakýkoliv posun směrem k většímu a mocnějšímu státu.

14 15

V. Neměc, Apoštol svobody a dotěrná monstra, Praha 2008. Viz str. 141.

252

|


Českého čtenáře také možná překvapí, jak moc je – v česku tak oblíbený – „jánabráchismus“ rozšířený (alespoň v Krugmanově pojetí) i v USA. Paul Krugman věnuje poměrně dost prostoru popisování propojenosti republikánských fondů, časopisů, organizací a think-tanků, ve kterých je možné dělat kariéru celý život, za předpokladu vhodné mentality, loajality a produkce výsledků ve prospěch konzervativců. Krugmanův rozbor se sice zdá poněkud konspiracionistický a jednostranný, ale o tom více později. Ukazuje nám nicméně, že systém služba-protislužba není závislý na velikosti rybníka, ve kterém kapříci plavou, a je skutečným problémem i v USA. KRITIKA

Paul Krugman zcela jistě napsal provokativní knihu. Bohužel právě v některých nejkonfliktnějších bodech se jinak promyšlená argumentace vytrácí. Klíčovým slovem je zde „provokativní“. K čemu má takový text provokovat? Pokud přemýšlení a případnému posunu politických názorů, bylo by jistě na místě dodat příslušný „food for thought“ – potravu pro mozek, náměty k přemýšlení. Pokud má provokovat k reakci, opět nelze nechávat nejkritičtější třecí plochy nedoargumentované. Pak si totiž autor říká o reakce spíše negativní a navrch o obvinění z přehnaného horování proti republikánské straně. Přestože Paul Krugman přiznává svou náklonnost k demokratické straně a kniha nemá být nestranným vědeckým textem, není to ospravedlnění až manipulativních technik psaní. Autor si zcela jistě uvědomuje, že jím dokládaný obdiv některých konzervativců v 70. letech ke španělskému diktátorovi Frankovi, bude v kontextu knihy říkat mnohem více, než je psáno v textu: je to obvinění současné(!) republikánské strany z diktátorských praktik a frankovského způsobu myšlení. Vezmeme-li v úvahu, jak pečlivě na jiných místech odlišuje, co tou či onou větou chce vlastně říci, vypadá takové spojení skutečně jako účelová manipulace. Jsem dalek toho hodnotit, zda jsou podobné příměry na místě či nikoliv. V každém případě je ale potřeba takovým konfliktním bodům věnovat mnohem delší úseky textu a nespokojit se s pouhými náznaky. Do stejné kategorie patří i další ostny knihy, například spojování současných konzervativců s historickou „tradicí“ volebních podvodů v USA. V krátkosti se dá říci, že Paul Krugman je sám mistrem stejné „skryté řeči“ (rétoriky, kdy se nic nepatřičného neříká naplno, ale všichni D O S L OV TO M Á Š E S E D L ÁČ K A

| 253

zasvěcení odcházejí s žádaným pocitem), kterou označuje za jeden z důvodů volebních úspěchů americké pravice. A ještě jedno „píchnutí do vosího hnízda ekonomie“. Nakládání s ekonomickými daty je vždy trochu ošemetné a v některých případech se stejným zdrojem dat můžeme dojít ke dvěma zcela rozdílným závěrům. Záleží jen na metodě, kterou zvolíme. Paul Krugman se terčem kritiky pro nepříliš objektivní zacházení s daty stává poměrně často. Bohužel (metodicky povolené) úpravy dat s předem vyhlédnutým výsledkem vídáme v práci ekonomů až příliš často. Hlubší otázkou ovšem je, zda je to vůbec možné jinak? Pravděpodobně ne zcela. Pointa je brát s lehkou rezervou i titány formátu Paula Krugmana a další ekonomy, k čemuž bezpochyby nedávná ekonomická krize výrazně přispěla.16 PŘEDPOVĚĎ LIBERÁLA

Od prvního vydání Svědomí liberála v roce 2007 do doby napsání tohoto doslovu (podzim 2010) stihla již historie nicméně dát Paulu Krugmanovi v lecčem zapravdu. To je na ekonoma v druhé polovině první dekády třetího tisíciletí obdivuhodný výkon. Obzvlášť vezmeme-li v úvahu že po napsání knihy udeřila ekonomická krize a Krugmanovy predikce se přesto nestaly bezcennými kusy papíru, jak se stalo mnohým jiným renomovaným ekonomům. V posledních kapitolách autor na základě historického vývoje a své osobní zkušenosti odhaduje budoucí politický kurz USA – doleva, směrem k vítězství demokratů v prezidentských volbách. A nejen to, pouští se i do předpovědi, jaká bude agenda nové administrativy a jakým způsobem bude (měla by) postupovat, aby byla v jejím prosazování úspěšná. S trochou nadsázky se dá říct, že Paul Krugman předpověděl nástup Baracka Obamy i fakt, že první rok jeho vlády bude ve znamení zdravotní reformy, na které si vlády USA lámou zuby už přes 30 let. Proč Barack Obama uspěl s reformou tam, kde Bill Clinton ne? I na to nalezneme v Krugmanově knize odpověď: začal s ní hned na začátku svého funkčního období (jako by se řídil Krugmanovým návodem) a využil nastřádanou společenskou energii a vůli po změně, která v Clintonově době byla teprve v zárodku. R. Coase, How should Economists Choose? American Enterprise Inst. for Public Policy Research 1982, str. 16. 16

254

|


VYZNÁNÍ EKONOMA

Samotný pohled na Krugmanův slovník obsahující pojmy jako „společenská energie“ a „historická zkušenost“ ukazuje, že je jednak nemainstreamovým a nevšedním ekonomem a zároveň prototypem osobnosti, která je v českých končinách doposud velmi neobvyklým úkazem: je angažovaným akademikem. Profesorem, který se nebojí být kromě akademické osobnosti i osobností veřejnou – tedy snadno kritizovatelnou. Jít s kůží na trh, trochu slevit z vědeckého jazyka a přiblížit akademické výsledky veřejnosti se v Česku, zdá se mi, stále příliš nenosí. V USA je naopak špičková akademická kariéra jednou z nejlepších vstupenek do sboru prezidentových ekonomických poradců. Nejenže průnik mezi akademickou a politickou sférou posouvá veřejnou debatu a rozhodování o ekonomických opatření o úroveň výš, navíc nutí akademiky opustit své slonovinové věže a neztrácet kontakt s ekonomickou realitou. Šéf ekonomických poradců současného amerického prezidenta Baracka Obamy Larry Summers je profesorem na prestižní Harvardově Univerzitě a sloužil dříve jako ministr financí. Kolik profesorů bylo ministry v dvacetileté historii České republiky? A chtěli bychom vůbec špičkové akademiky českého typu na vrcholných veřejných postech? A chtěli by oni? Na toto manželství nejspíš ještě nedozráli ani akademici, ani veřejná sféra. Nicméně postupný posun do stavu, kdy politika a angažované komentování není na univerzitách v České republice vnímána jako pošpinění „čisté“ vědy a politici se nevyhýbají uposlechnutí rad odborníků, i když zrovna nesouzní přímo s jejich osobními názory, je něčím, co jako cíl ještě máme před sebou. Je příliš snadné schovávat se za modely a hovořit neutrálně. Ekonom má společenskou povinnost zapojovat se do veřejného diskurzu. Jen tak, zdá se mi, může mít ekonom skutečně čisté svědomí: když se zapojí a přizná, že i on či ona mají své vyznání za kterým jdou. Vyznání ekonoma. V Praze v říjnu 2010

Tomáš Sedláček

P. S.: Rád bych poděkoval Lukáši Tóthovi za pomoc při psaní tohoto doslovu. T. S. D O S L OV TO M Á Š E S E D L ÁČ K A

| 255

JMENNÝ REJSTŘÍK

Abramoff, Jack 145, 148 Agnew, Spir 92 Ailes, Roger 111 Alesina, Albert 156n Alger, Horatio 212n Allen, George 181n Arnal, Ellis G. 73 Banfield, Edward 108 Bartels, Larry 77, 155 Bartlett, Bruce 144n Bebchuk, Lucian 129 Berra, Yogi 62 Birch, John 102 Bismarck, Otto von 32, 42n Bloomberg, Michael 180 Blunt, Roy 146 Boesky, Ivan 117 Borjas, Georg 121 Bradford DeLong, J. 30 Breaux, John 189 Broder, David 98n Brown, Mitchell 215 Bryan, William Jennings 34n, 37n, 40, 45, 98 Buckley, William F. 24, 96n, 9, 106 Buchanan, Pat 84n Bush, George W., jr. 9n, 12, 16, 20n, 24, 26, 28, 35, 64, 69, 93, 96, 110n, 118, 138nn, 143n, 146–160, 163–169, 173n, 176nn, 196, 207, 220nn Bush, George, sr. 164, 174, 176 Cardo, David 224 Carnegie, Andrew 31 Carter, Jimmy 12, 20, 148, 162

Cleveland, Grover 34n Clinton, Bill 15, 20, 27, 60, 64, 136–139, 141, 148, 162, 175, 195n, 197nn, 200n, 209, 231 Clintonová, Hillary 13, 175, 231 Confessore, Nicholas 146 Coolidge, Calvin 61 Coorse, Joseph 109 Coulterová, Ann 169 Cowen, Tyler 188 Crow, Jim 34, 68, 83n, 158n Darwin, Charles 45 Davis, John W. 40 DeLay, Tom 146 Dewey, Thomas 62, 68 Douglas, Michael 117 D’Souza, Dinesh 108n Dudley, William 35 Dukakis, Michael 163 Edsall, Thomas 141, 149, 163 Edwards, John 141, 206n Einsenhower, Elgar 63, 65 Eisenhower, Dwight 24, 63n, 74, 95, 149, 155, 28 Falwell, Jerry 109 Fitzgerald, F. Scott 51 Ford, Gerald 20, 163 Ford, Henry 31 Franco, Francisco 24n, 97n, 101, 169, 229 Frank, Robert 211 Frank, Thomas 154n, 166 n Freeman, Richard 56

JMENNÝ REJSTŘÍK

| 257

Frick, Henry C. 31 Fried, Jesse 129 Friedman, Milton 107n, 149 Galbraith, John Kenneth 46, 73 Gates, Bill 114, 116, 174 Gekko, Gordon 130 Gingrich, Newt 136n, 140, 148, 229 Giuliani, Rudy 188 Glaeser, Edward 156n Goldberg, Rube 206 Goldbergová, Michelle 165n Goldinová, Claudia 22, 47, 58 Goldwater, Barry 25, 77, 80n, 98, 102n, 104n, 106, 134, 150, 158 Gore, Al 139 Gramlich, Ned 12 Greenspan, Alan 12 Hacker, Jacob 104 Hager, W. David 166 Harrington, Michael 46 Harrisová, Katherine 169 Hayes, Rutherford B. 35 Hess, Stephen 98n Hitler, Adolf 97 Hoffman, Dustin 91 Hoffy, Jimmy 106 Hofstadter, Richard 101 Holt, Mathew 201 Hoover, Herbert 43, 44n, 73 Hunt, H. L. 63 Husajn, Saddám 163 Chafee, Lincoln 25, 147 Cheney, Dick 24, 100 Ivinsová, Molly 185 Javitz, Jacob 76 Jefferson, Thomas 92, 210 Jensen, Michael 130nn Johnson, Charles 125 Johnson, Lyndon B. 49, 81n, 88, 93, 108, 193, 201 Josephy, Alvin 46 Judis, John 179 Katz, Larry 121

258

|

JMENNÝ REJSTŘÍK

Kaus, Mickey 90 Kennedy, John F. 77, 99 Keroack, Eric 166 Kerry, John 68, 100, 167 King, Martin Luther 83 King, Rodney 87 Klein, Ezra 189, 202 Kristol, Irving 107, 110, 146, 209, 211 Kristol, William 196, 198 Krueger, Alan 224 Kudlow, Larry 60 Ku-klux-klan 40n Kuznets, Simon 52 Ládin, Usáma bin 163, 177 Laffey, Steve 147 Landon, Alf 51 Lazear, Edward 118, 122 Levitt, Steven 85 Levitt, William 48n Levy, Frank 79n, 124n Lincoln, Abraham 50, 69, 82 Long, Huey 33 Lott, Trent 83 Manion, Clarence 105 Mankiv, N. Gregory 110 Margo, Robert 22 Margo, Robert 47, 58 Marshall, George C. 62 McAdoo, William Gibbs 40 McCain, John 13, 169 McCarthy, Joseph 100nn McCarty, Nolan 21, 168 McClatchy 170 McGinnis, Joe 111 McGovern, Georg 81, 93, 160 McKinley, William 34, 96, 143 Mellon, Andrew W. 61 Menclem, H. I. 43 Moore, Stephen 147 Moyers, Johnson Bill 95 Moynihan, Pat 110 Mun, Son Mjong 146 Murphy, Kevin 130n Mussolini, Benito 97 Nader, Ralph 138

Nixon, Richard 19, 20, 81, 84n, 87–91, 93, 111n, 138, 141n, 150, 158, 160 Norquist, Grover 25, 143, 146, 148 Obama, Barack 13nn, 206n Olasky, Marvin 166 Palmer, A. Mitchell 42 Parksová, Rosa 68 Paulson, Henry 10 Pelosiová, Nancy 173 Perlstein, Rick 105, 111, 160 Phillips, Kevin 179 Piketty, Thomas 29, 123, 125 Poole, Keith 21, 74n, 168 Preston, Paul 97 Raskob, John R. 43 Reagan, Ronald 12n, 25nn, 60n, 68n, 78, 80n, 84, 89, 91, 96, 98n, 100, 102, 109, 111, 134, 138nn, 142, 148nn, 155, 162, 174, 176, 222, 226, 233 Red, Ralph 148 Reuther, Walter 103, 104, 106, 124 Ridenourová, Amy Moritz 145 Robertson, Pat 166 Rockefeller, John D. 31 Rockefeller, Nelson 74, 76 Rogers, Will 71 Rommey, Mitt 169 Roosevelt, Franklin Delano 10, 13, 16, 22nn, 30, 22, 44n, 47, 49, 53nn, 58, 63nn, 66, 69, 73, 96, 133, 178, 183, 202, 232n Roosevelt, Theodor 14, 25, 29 Rosenthal, Howard 21, 74n, 168 Rove, Karl 147, 150 Sacerdote, Bruce 156n Saez, Emmanuel 29, 123, 125 Santorum, Rick 144, 146, 148, 150, 195 Scaife, Richard Mellon 109 Scopes, John T. 45 Scott, Lee 125 Sheen, Charlie 117

Schaller, Tom 159 Schlessinger, Arthur M. 40 Schumer, Charles 215 Schwarzenegger, Arnold 180, 197, 206 Sidhartha, S. R. 182 Smith, Alan 38, 40–44 Sombart, Werner 156 Soros, George 231 Specter, Arlen 147 Stalin, J. V. 62 Stevenson, Adlai 228 Stigler, George 107 Stockham, David 142 Stone, Oliver 117, 130 Taft, Robert 63 Tauzin, Billy 147 Temin, Peter 79n, 124n Texeira, Ruy 179 Thatcherová, Margaret 23n, 126 Thurmond, Strom 68, 82n Tilden, Samuel 34n Truman, Harry 20, 47, 62, 69nn, 82n, 100, 157 Tweed, William Marcy 36 Tyagiová, Amelia Warren 212 Updike, John 163 Uslaner, Eric 215 Viereck, Peter 102 Wallace, George 158 Warrenová, Elizabeth 212 Watson, Tom 39n Watt, James 142 Webb, James 181n Welch, Robert 102 Wells, Robin 195 Wilson, Pete 180 Wilson, William Julius 86 Wilson, Woodrow 34, 40, 57, 214 Wofford, Haris 195 Wolf, Tom 79 Wolfovitz, Paul 24

JMENNÝ REJSTŘÍK

| 259

EDICE MODERNÍ DĚJINY

PAUL KRUGMAN

Svědomí liberála Z anglického originálu The Conscience of a Liberal, vydaného nakladatelstvím W. W. Norton & Company, Inc., roku 2009, přeložila Eva Křístková Doslov napsal Tomáš Sedláček Obálku a grafickou úpravu navrhl Vladimír Verner Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., roku 2011 jako svou 982. publikaci Odpovědný redaktor Martin Žemla Vydání první. AA 16,16. Stran 264 Vytiskla tiskárna Finidr, spol. s r. o. Doporučená cena 298 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., Praha 3, Víta Nejedlého 15 e-mail: [email protected] www.ivysehrad.cz ISBN 978 - 80 -7429 - 068-8

P A U L K R U G M A N

Recommend Documents