Otec v mateřském centru: volný čas otců na rodičovské dovolené

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra sociální pedagogiky

Otec v mateřském centru: volný čas otců na rodičovské dovolené

Magisterská diplomová práce

Bc. Monika Jonešová

Vedoucí práce: Mgr. Radim Šíp, Ph.D. Brno 2011

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně, s využitím pouze citovaných literárních pramenů, dalších informací a zdrojů v souladu s Disciplinárním řádem pro studenty Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity a se zákonem č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů.

V Brně 20. 4. 2011

Monika Jonešová

Můj velký dík patří mému vedoucímu Mgr. Radimu Šípovi, Ph.D. za jeho vstřícné, ochotné a motivující vedení mé práce, za přínosné společné diskuse v průběhu psaní a za jeho důvěru v mé schopnosti. Má práce o pečujících rodinách by nemohla vzniknout bez podpory mé vlastní rodiny a všech, kteří trpělivě naslouchali.

Obsah

Úvod ................................................................................................................................. 5 TEORETICKÁ ČÁST............................................................................................................. 6 1. Otcovství ....................................................................................................................... 6 1.1 Historie otcovství a jeho tradiční model ................................................................ 6 1.1.1 Evropská rodina v historických souvislostech ................................................. 8 1.1.2 Tradiční model v psychologii ......................................................................... 11 1.1.3 Vztah dítěte k otci v naší společnosti ............................................................ 12 1.2 Rodina a otcovství perspektivou gender studies ................................................. 14 1.3 Aktivní otcovství dnes .......................................................................................... 18 2. Otec na mateřské a rodičovské dovolené v České republice ..................................... 23 2.1 Slaďování rodiny a zaměstnání ............................................................................ 23 2.2 Sociální politika v praxi ......................................................................................... 28 2.3 Pečující otec – dosavadní výzkumy ...................................................................... 31 2.4 Média jako spolutvůrce veřejného mínění .......................................................... 36 3. Volný čas otců pečujících o malé děti ........................................................................ 38 3.1 Význam volného času v naší době........................................................................ 38 3.2 Identita muže – otce ............................................................................................ 40 3.3 Převažující volnočasová nabídka u nás ................................................................ 46 VÝZKUMNÁ ČÁST ............................................................................................................ 49 4. Paradigmatická východiska výzkumu ......................................................................... 49 4.1 Výzkumné téma .................................................................................................... 49 4.2 Paradigma výzkumu a výzkumná otázka .............................................................. 50 4.3 Metodologie výzkumu .......................................................................................... 51 5. Sběr dat: realizace výzkumných rozhovorů ................................................................ 53

3

5.1 Kostra rozhovoru .................................................................................................. 53 5.2 Etické otázky výzkumu ......................................................................................... 54 5.3 Průběh rozhovorů a charakteristiky účastníků..................................................... 55 6. Výsledky analýzy ......................................................................................................... 57 6.1 Na rovinu: je to o penězích .................................................................................. 57 6.2 Otcové v hospodě ................................................................................................. 60 6.3 Mezi šílené matky nechodím................................................................................ 63 6.4 Jsme exoti? ........................................................................................................... 66 6.5 Tak prostě spadne ................................................................................................ 68 6.6 Děláme to dobře? ................................................................................................. 74 6.7 Stačí být doma? .................................................................................................... 78 6.8 Shrnutí .................................................................................................................. 83 Závěr ............................................................................................................................... 86 Seznam použitých zdrojů ............................................................................................... 88

4

Úvod Muži pečující o malé děti jsou v jistém smyslu exotičtí. Tato práce se zabývá ze sociálně konstruktivistického a interpretativistického pohledu tím, co o zkušenosti pečujících otců uvádějí jiné studie, jak je teoreticky uchopován koncept rodiny a otcovství zvlášť. Spojuje toto genderově laděné téma s tím, co se podílí na utváření identity člověka – s prožíváním volného času. Čtenář v práci narazí nejprve na teoretické kategorie pokoušející se zasadit celou problematiku do určitého konceptuálního rámce a mít tak možnost přinést vědeckému zkoumání další smysluplnou kapku v procesu poznávání. Práce ale nezůstává jen u teoretického zakotvení, skrze metodu interpretativní fenomenologické analýzy se snaží nahlédnout na fenomén zkušenosti pečujících otců s novou životní etapou, s prožíváním času a tak nahlédnout do přetváření jejich identity na pozadí genderově diferencované společnosti. Výsledky analýzy se zaměřují právě na formování identity skrze čas trávený s dítětem a ve společnosti dalších lidí. Tato situace je ovšem prožívána podle toho, jakou atmosféru shledáváme celkově v rodině, v níž pečuje (také) otec a dále podle toho, jak tato situace koresponduje s další důležitou sférou života jedince – placenou prací. Všechna tato témata jsou v analýze zachycena a interpretována. Čtenář se tak v této práci může dozvědět nejen o pohledu na otcovství v naší společnosti a jedné z forem jeho praxe, ale může si zároveň udělat obrázek o tom, jaké faktory ovlivňují spokojenost otců se svou rolí a jak by jim v tomto ohledu mohla být nápomocná podpůrná síť státních i nestátních opatření a organizací. Věřím, že předkládaná práce splní svou vymezenou úlohu a poskytne také další relevantní otázky, které jsou v této oblasti ještě málo prozkoumané a které mohou zajímat ty, kdo chtějí současné rodině umožnit a ulehčit transformaci, kterou nepochybně prochází.

5

TEORETICKÁ ČÁST 1. Otcovství Přehledné podložení výzkumu vyžaduje rozdělit teoretickou část práce na několik kapitol a podkapitol tak, aby vhodně zabraly rozsah témat, která se zdají být relevantní. Rozhodla jsem se proto nejprve věnovat otcovství jako takovému, začít jeho stručnou historií, přejít k rozmělňování tradičních norem optikou genderu a popsat fenomén aktivního otcovství. Další kapitola bude věnována tomu, jak se žije otcům na rodičovské dovolené v České republice. To se nejlépe ukáže na pozadí aplikované sociální politiky státu v této oblasti, ve výňatcích z mediálního zobrazení a samozřejmě také na závěrech provedených studií. Opomenuta nebude ani oblast nabídky volnočasových aktivit pro rodiče s nejmenšími dětmi v našem prostředí, aby si každý čtenář1 mohl udělat obrázek o jejím rozsahu a podobě. Zároveň budu postulovat význam volného času pro identitu otce i pro člověka a rodinu obecně. Před uvedením do metodologie a výsledků výzkumu ještě také naznačím své teoretické paradigma, jež je výchozí optikou pro světonázorové chápání reality, které se liší přístup od přístupu. Ve druhé části práce pak seznámím čtenáře s přípravou, průběhem a výsledky výzkumu. Na tomto místě by mohl vzniknout dojem o latentním předpokladu jediného správného uspořádání lidského soužití, tedy rodině. Jsem si vědoma rozmanitosti lidského chování a relativnosti společenských norem, přesto vidím tradiční rodinu jako model, k němuž se naše společnost vztahuje a na jehož zkoumání lze mnohé ukázat. Rodina s matkou, otcem a malými dětmi je tedy místem, na které se zaměřím, nikoli které vidím jako jedinou možnou přirozenost, jak ještě vysvětlím níže.

1.1 Historie otcovství a jeho tradiční model Pokud se budeme chtít zabývat historií otcovství do určité hloubky, nezbude nám, než se obrátit k takovým přístupům, které lze nazvat biologickými. Neboť písemné zprávy o tom, jak probíhal rodinný život, máme nazpět jen do určité doby, konkrétně antických společností. Navíc je tento pohled zaměřen pouze na evropský kontinent. Co bylo před písemnými záznamy nebo v jiných částech světa, nevíme a vědět nemůžeme. Někteří autoři se tak obracejí ke srovnávání s přírodou, jejími „zákony“ a s našimi „příbuznými“ jako jsou šimpanzi a další 1

Nadále budu v případě souhrnného označování osob používat mluvnický mužský rod, je jím však míněna daná pozice, nikoli pohlaví či gender konkrétních osob.

6

lidoopi. V případě zkoumání „přirozenosti“ monogamních rodin pak neváhají sáhnout pro srovnání s ptáky či všemi možnými savci (srov. Zoja, 2005, 1. kap.). Ačkoli nelze popřít jisté archetypální vzory v jednání otců, na druhou stranu víme, jak odlišné mohou být rodinné vzory v různých časech a různých společnostech, jak se mohou měnit během několika málo desítek let. Je spíše třeba říci, že „člověk je utvářen přírodou a příroda člověkem. Tento proces je vzájemný, nekonečný a oboustranný v každém okamžiku“ (Fafejta, 2004, s. 24). Stejně tak se k sobě má člověk a sociální prostředí. Člověk se učí být člověkem ve svém sociálním prostředí, které je pro něj ovšem zpočátku jeho vývoje také dosti uzavřené (tamtéž). Zároveň však člověk své sociální prostředí utváří tím, jak je pojmenovává a reprodukuje. Zde tedy budu zkoumat otcovství spíše z hlediska společenských norem a individuálního prožívání každého člověka, což je podle mého názoru spíše příčinou toho, jak se který otec v určité situaci zachová, než aby jeho život určovaly geny jaksi samy o sobě. Někteří autoři dokonce uvádí nespočet příkladů, jak prostředí může ovlivnit biologii člověka a to i během života (srov. Fafejta, 2004, 3. kap.). Biologickým determinantám jistě nelze upřít jejich důležitost, na tomto poli mě však zajímají spíše společenské a kulturní aspekty toho, co zažívají otcové pečující o malé děti. Tento sociálně konstruktivistický přístup koreluje i s teoretickým zakotvením mého výzkumu, jak popíši později. Z toho hlediska je tedy pro tuto práci důležité, abych se pozastavila nad tím, jak je utvářen obraz otcovství v posledních několika desetiletích v evropském kontextu. Je třeba mít stále na mysli, že tento obraz není jediný možný ani jaksi přírodně přirozený. Je nám však hluboce vlastní díky společnosti, v níž žijeme, a jejíž žité normy jsou pro nás v tomto smyslu přirozené a jejich změna se také může odehrávat jen na pozadí situací, které jsou pro naši společnost přijatelné. Abych mluvila konkrétněji – je například možné měnit tradiční model rodiny na pozadí změn ekonomické situace ve společnosti, neboť je pro nás ekonomická efektivita přijatelnou a velice důležitou hodnotou. Podívejme se tedy nyní na vývoj otcovství z perspektivy historické a psychologické, která ukazuje, jak jedinec v naší společnosti dospěje k tomu, že se z něj stane rodič a co to pro něj znamená. Tradiční model otcovství vycházel z chápání genderových rolí jako vzájemně komplementárních (Vágnerová, 2007, s. 35). Tato komplementarita, respektive dělení na mužské a ženské, se přenáší i do vyšších než individuálních rovin života jedince, jak o tom ještě bude dále řeč. Bývá také běžně ospravedlňována „přirozeností“ a její „narušování“ tak může být snadno odsouzeno. Tento přístup je podle mého názoru názorně vidět i v knize Luigiho Zoji, která se zabývá úpadkem otcovství právě z tradicionalistického pohledu. Otcovská postava je pro něj výlučným nositelem kulturního a ekonomického rozvoje rodiny, takže díky postupnému 7

společensky podmíněnému vzniku otcovské monogamní role se společnosti podařilo překročit práh moderní společnosti a ztráta otcovské autority tím pádem má katastrofální důsledky, zatímco role matky je dána instinktivně a není o ni třeba tolik usilovat (srov. Zoja, 2005, 4. kap.). Toto přesvědčení o stabilizační funkci rodiny pro společnost je společné mnoha civilizacím, v našem kulturním okruhu je pak tradičním vzorem měšťanská evropská rodina devatenáctého století a panuje zde přesvědčení o tom, že zde vlastně něco takového vždy bylo a tím pádem, že je to funkční a stabilní (srov. Možný, 2006, s. 15).

Zároveň „hierarchické uspořádání rodinných vztahů sloužilo od nepaměti jako opora a legitimizace hierarchických uspořádání vyšších společenských celků a respektování moci hlavy rodiny socializovalo k respektování moci panovníka (…), i v kolébce demokracie, řecké polis, byli svobodnými občany jen muži, patriarchové svých klanů a rozsáhlých domácností, v nichž vládli despotickou mocí“ (tamtéž).

Pro mou práci bude tedy výzkumně zajímavé sledovat linii toho, že muž, který se stará o dítě, pomáhá udržovat rodinu jako význačnou hodnotu společnosti, zároveň ale narušuje hierarchii v této společnosti tradičně danou. Navíc opouští veřejnou sféru, kam jakoby místo něj vstupuje manželka, což může pak být chápáno okolím jako nesprávné uspořádání. O rozmělňování a proměnách tohoto modelu budu hovořit v další podkapitole, zde je ale třeba ještě říci, že ačkoli v naší společnosti dochází k výrobním, ekonomickým a společenským změnám, které vedou i k proměně současné rodiny, stále zůstává odlišné utváření osobnosti chlapců, možná budoucích otců, a dívek, možná budoucích matek. Pro každé dítě je důležité naučit se chápat svou pohlavní roli tak, jak ji vyžaduje jeho okolí, a to i pro ty jedince, kteří ji v budoucnu nebudou naplňovat tradičním způsobem. Historický vývoj rodinného uspořádání, který popírá výše naznačené obecné přesvědčení o stabilnosti určitého vzoru, stojí jistě za podrobnější zmínku. Souvislosti s proměnami a příčinami dřívějších poměrů jsou z analytického hlediska nezanedbatelnou součástí práce. Každý člověk má určitý pojem toho, co bývalo „tradiční“, ale je na místě ukázat proměnlivost této kategorie.

1.1.1 Evropská rodina v historických souvislostech O proměnách rodiny v evropské historii hovoří například Goody, který ukazuje, jaké vlivy utvářely její nejrůznější formy. Na druhé straně zdůrazňuje, že některé aspekty, jež mohou být považovány za poměrně nedávné, jsou součástí rodiny v každé době. Sem patří například význam nukleární či jednoduché rodiny, převažující monogamie nebo pouto mezi 8

rodiči a dítětem a manžely navzájem (Goody, 2006, 1. kap.). Rodinné struktury dané doby jsou ovlivňovány socioekonomickými procesy, náboženstvím a dalšími vlivy, které se ovšem protínají také navzájem (tamtéž). Přestože každá společnost měla vlastní soubor příbuzenských proměnných, měly rovněž mnoho společného a to napříč kontinenty. Autor se však zaměřuje na evropské souvislosti, které jsou v jistých ohledech specifické. Je třeba si uvědomit, že postavení žen i mužů se měnilo v rámci společnosti a v čase, ale také v závislosti na společenské vrstvě a skladbě rodiny (Goody, 2006, s. 17). Rozdíly mezi společenskými vrstvami jsou výrazné, ale zároveň zvyklosti zde mají tendenci se přenášet z jedné třídy na druhou. Evropu poznamenalo z velké části křesťanství, kdy například absence rozvodu nebo existence kmotrovství jsou to, co místní společnost odlišuje. Zásadní význam mělo vždy přenášení majetku rodičů na syny i dcery, pro rodiny bylo důležité uchovat společenský status nejen synů, ale i dcer (Goody, 2006, 1. kap.). Pro postavení žen je důležité, že v případě dcery bez bratrů se tato stávala dědičkou, což jí na jedné straně dávalo určitá privilegia, na druhé straně ji mohlo svazovat (Goody, 2006). Každopádně dcery také dostávaly určitý majetek, a i když se jeho dočasným správcem často stával zeť, manželka jej mnohdy přežila a bylo běžné a žádoucí, aby vdova měla po smrti manžela k dispozici jistý majetek (tamtéž). To souviselo s tím, že ve většině společností se preferují sňatky blízkých příbuzných, aby se majetek v rodině udržel, avšak křesťanská církev v Evropě zavedla normy, které přihrávaly majetek do jejích rukou; proti tomu samozřejmě vždy vznikal spodní proud oporu (Goody, 1. kap.). Církev zakázala rozvod, ustavila formy zakázaného incestu a nepodporovala adopci dětí – to vše vedlo k omezení strategií dědictví, takže část rodinných majetků mohla přecházet do rukou církve (Goody, 2006). To mělo zajímavé důsledky pro postavení žen, zejména vdov, které poskytovaly církvi velkou podporu a ta se tedy snažila zrovnoprávňovat jejich postavení v rodině, k čemuž přispělo i uznání svobodné volby co se vstupu do manželství týče (tamtéž). Církev však nedokázala své záměry vždy prosadit, což je například vidět právě v tom, že ženy byly posuzovány jinak, co se otázek cizoložství týče (Goody, 2006, 5. kap.). To, že se rituály zrození, sňatku a smrti dostaly do „posvátných“ rukou církve, jí dávalo velkou moc; mohla kontrolovat obyvatelstvo, zároveň ale osvobozovala pár od rodičovské autority (Goody, 2006, 2. kap.). Změna v pravidlech určovaných církví přišla až s renesancí (Goody, 2006, 5. kap.). Ve středověku byla společnost založená na stavovském systému, který ovlivňoval modely manželství a rodiny (Goody, 2006, 5. kap.). Elita byla v některých ohledech pod větším dohledem než rolnictvo, příslušníci elity vstupovali do manželství dříve z dynastických důvodů; rolníci si brali rolníky v podobném postavení, ale ve své volbě byli méně limitováni a panovala mezi nimi značná různorodost ohledně způsobů předávání majetku dědicům, což mělo 9

spojitost s různými modely skladby domácnosti (tamtéž). Domácnosti byly i v této době relativně malé, mladí lidé pro shromažďování úspor pracovali na okolních statcích, z nichž pak odcházeli a zakládali rodiny, to mělo důsledky jak pro větší možnost volby partnera, tak pro velikost a čas založení rodiny (Goody, 2006). Změny za reformace a protireformace souvisely s procesem sekularizace a se změnami v náboženské praxi (Goody, 2006, 6. kap.). Změnilo se i postavení žen, na jedné straně byla zdůrazňována cudnost a poslušnost, na druhé straně boj s nevzdělaností přispíval k větší vzdělanosti žen; otcové byli v rodině často nepřítomní a role matky tak nabírala ústřední roli, zároveň se ženy v této době účastnili ve velké míře duchovního života (tamtéž). Rozvod se ukazuje jako úniková cesta spíše pro ženy, které také v případě možnosti mnohem častěji podávají o něj žádost, neboť pro muže je snadné domácnost prostě opustit (Goody, 2006). Se zákazem rozvodu v tomto období souvisela vysoká tolerance k manželskému násilí a sexuální nevěře, k čemuž měli z logiky věci lepší přístup muži a proti zákazu rozvodu nic nenamítali (Goody, 6. kap.). Panovalo také přesvědčení, že kdyby ženatí muži byli hnání k odpovědnosti za otcovství nemanželských dětí, jejich legitimní rodiny by tím trpěli, zatímco v protestantských zemích byli považováni za osobně odpovědné a jen málo dětí tak bylo odkládáno (tamtéž). Věno bylo postupně nahrazováno vyškolením k určité praxi, po tuto dobu rodina děti podporovala. Také tolerance k neformálním a opětovným svazkům se sekularizací stoupala, neformální svazky volili lidé, kteří nemohli nashromáždit dostatečný majetek potřebný ke sňatku (Goody, 2006). Je třeba si uvědomit, že postavení žen nebylo nikdy tak ideální, jak by si mohly přát, každopádně bylo značně ovlivňováno věnem, lze říci, že majetek do určité míry přispívá k autoritě a moci (Goody, 2006, 7. kap.). V zemědělství a jiných „tradičních“ oblastech k ekonomice domácnosti vždy přispíval jak manžel, tak manželka a děti, a když za industrializace přišly ke slovu manufaktury, přesouvaly se do nich opět celé rodiny, aby se uživily; děti tak měly větší ekonomickou hodnotu a rostla průměrná velikost rodiny, také proto, že dělnické rodiny neměly žádný majetek, který by musely mezi své děti dělit (Goody, 2006, 9. kap.). Vztah manželů byl z těchto důvodu také funkčnější než u středních a vyšších vrstev (tamtéž). Směrem od vyšších tříd dolů postupná akumulace bohatství plynoucího z průmyslové výroby umožňovala, aby manželky mohly usilovat o „život v nečinnosti“, což bylo s postupem doby veřejností interpretováno jako „morální mateřství“, z něhož plynul větší závazek ženy vůči dětem, domovu a manželovi; začalo se prosazovat pojetí otce jako jediného živitele rodiny, které v 18. století mimo nejvyšší vrstvy ještě vůbec neexistovalo (tamtéž, s. 149). Muži byli v této době také mobilnější, a protože fungovala výpomoc mezi ženou a její matkou, stávali se otci jaksi „marginalizovaní“, což mohlo být spojováno s „nezodpovědností“, 10

kdy muž mohl snadno odejít za prací do jiného města poté, co přivedl ženu do jiného stavu (Goody, 2006, s. 156). Ženy, pokud chtěly, měly více možností k práci, postupně vymizela praxe předávání věna, mezi dělnickou třídou a i výše se staly běžnými nesezdaná soužití a opětovné svazky; přesto rozdíly v hierarchii zůstávaly (Goody, 2006, 9. kap.). S rozšířením práce mimo domov začala také klesat porodnost (tamtéž). Se zvyšováním mezd mužů ženy mohly být doma a rozšiřovala se znovu idea „morálního mateřství“, děti už také nebyly ekonomicky přínosné a chodily celodenně do školy. Protože dětí z uvedených důvodů bylo méně (také klesala úmrtnost, takže si rodiče tolik dětí nepořizovali), ženy se po určitou část života mohly věnovat kariéře a stát se relativně ekonomicky nezávislými (tamtéž). Všechny tyto změny se promítly do současné rodiny. Ve druhé polovině 19. století se rozšířil nesouhlasný postoj veřejnosti k „pracujícím manželkám“, protože tovární výroba znamenala trávit dlouhý čas mimo domov – poprvé se tedy práce ocitla v konfliktu s rolí v domácnosti, takže důraz na „morální mateřství“ ve veřejném mínění v důsledku znamenal, že péče o děti a vedení domácnosti jsou pro manželky nejhodnotnější a nejuspokojivější životní rolí (Goody, 2006, 11. kap.). Ale pracující žena jako taková se stávala opět normou, zároveň byla nucena svou kariéru přerušovat, takže se stalo běžným, že ženy pobíraly nižší mzdu a byly ohroženější ztrátou zaměstnání; přesto dnes osamělí rodiče dokážou přežít sami (tamtéž). Ženy s dětmi byly opouštěny v každé době, dříve jim pomáhali příbuzní, dnes je to stát; z těchto důvodů se otcové stávají ve svých prvních rodinách okrajovými postavami, neboť časté rozpady mají vliv také na mezilidské vztahy mezi bývalými manžely a tedy i mezi rodiči a dětmi (tamtéž). Rodina je v současnosti ještě menší a roztříštěnější, což ale nelze považovat za její zánik, neboť existuje řada důvodů pro vstup do nového vztahu a párový život tak přetrvává (tamtéž). V této souvislosti bude v této práci ještě řeč o nových rolích, které jsou v současné době nacházeny otci. O jedné jejich formě je vlastně celá práce. Tato podkapitola měla na základě historických skutečností ukázat, jak proměnlivý v čase, místě i postavení je koncept rodinných a genderových rolí v evropském a tedy pro nás velice relevantním kontextu. 1.1.2 Tradiční model v psychologii Z vývojově psychologického hlediska, z nějž vychází i přístup pedagogický, začíná otcovství na straně otce již v jeho dětství a při postupném utváření mužské identity, na straně dítěte vzniká vztah s otcem, pokud je přítomný, již v prvním roce života. Vágnerová uvádí, že „odlišná očekávání stále stimulují vznik rozdílů v sebehodnocení, postojích a chování dospělých mužů a žen“ (Vágnerová, 2007, s. 35). Mužnost je pak spojena s očekáváním síly a nezávislosti, racionality, tendence vlastnit, brát a ovládat, tím pádem i ochranářství (které je však spojeno s mocí), dominance a potřeby soupeřit včetně rizikového 11

chování, důrazu na osobní vyniknutí, zaměření na výkon a strachu ze selhání a agresivního reagování v případě krizové situace (tamtéž, s. 35–37). Uvádí se také, že zrání mužské osobnosti bývá pomalejší a pozvolnější, ideální věk pro otcovství může být v průměru v pozdějších letech, kolem třicítky či později, kdy se muž již méně soustředí na sebe, na svou moc a úspěch, mění se sebepojetí, uznávané hodnoty a normy. Do té doby pro něj může být sladění individuálně zaměřeného úsilí o úspěch a společenské postavení s partnerstvím a rodičovstvím problematické, i když to od něj může být vyžadováno, neboť k takovým sociálním dovednostem nebyl vychován (Vágnerová, 2007, s. 40). Z toho, co bylo doposud uvedeno, se zdá, že bude zajímavé zeptat se otců na rodičovské dovolené na to, jaký model viděli ve své orientační rodině a zda považují svou rodinu za dostatečnou známku svého úspěchu a možnost svého seberozvíjení. Musí se vzít v úvahu důvody, proč se partneři rozhodli, že část rodičovské stráví doma otec, přesto však je možné, že si otcové vytváří dodatečnou racionalizaci o tom, proč přerušují „honbu za úspěchem“ ve společnosti, kde je pro muže stále legitimní této normě podřídit starost o rodinu (i když hodnota rodiny a zvláště dětí pro muže nemusí být tímto zpochybňována). 1.1.3 Vztah dítěte k otci v naší společnosti Pedagogický zájem si žádá, abych se pozastavila ještě krátce nad tím, co otec znamená pro vytváření osobnosti dítěte ve věku, kdy s ním zůstává jeden z rodičů doma, tedy většinou než nastoupí do mateřské školy a je schopno dočasného odpoutání od rodičů. Vývojová psychologie popisuje vývoj dítěte v případě, kdy je primární pečovatelkou matka, ale otec je v jeho životě také významnou osobou. Protože otci stávající se primárními pečovateli (zůstává otázkou, zda je otec na rodičovské dovolené skutečně primárním pečovatelem nebo zda je jen dostatečně vhodným „záskokem“ v době, kdy je matka v práci) tak činí v různém věku dítěte, je důležité vědět, v jaké etapě života se dítě právě nachází. Je třeba také mít na paměti, že se otec dovede ke svému dítěti chovat stejně kompetentně jako matka, ale je dáno sociální normou, že tak činí méně často (srov. např. Vágnerová, 2005, s. 149). Kojenec od půl roku života věku rozlišuje známé lidi ve svém okolí a pamatuje si, co od nich může očekávat (Vágnerová, 2005, s. 115). Již zde se objevuje první genderově rozlišující chování, nejen, že se otci k dětem chovají jinak než matky, ale také se chovají jinak k synům než k dcerám (u matky není tato diferenciace nijak výrazná), většinou však navazují na matku, která instruuje otce, jak s dítětem zacházet (tamtéž). S batoletem také většinou tráví více času matka, otcovská role nemá společensky přesněji vymezenou náplň, ovšem v době, kdy se otcové dítěti věnují, tak mohou činit intenzivněji, neboť jsou zaměřeni na jiné aktivity, než je základní péče, například na společnou hru, hru s technickými hračkami, bojové hry, na 12

dodržování pravidel hry a podobně (Vágnerová, 2005, s. 149). Důležité je, že se může mezi dítětem a otcem vytvořit podobná vazba jako s matkou, „protože děti jsou schopné citového připoutání k oběma rodičům. Vztah s otcem se na počátku batolecího věku projevuje vzájemným emočním připoutáním, potřebou kontaktu“ (Vágnerová, 2005, s. 150). Co se výchovy ke genderu týče, je nepřehlédnutelné, že děvčátka a chlapci jsou vychováváni různě, posiluje se v nich mužský nebo ženský stereotyp chování díky tomu, že jim očekávání rodičů naznačují, jaká rozdílná očekávání má svět k mužům a ženám – je tedy zřejmé, že „rodiče mohou ovlivnit kulturou tradované rysy maskulinity a feminity“ (Možný, 2006, s. 168). Nesmí se ovšem zapomínat na vliv sexuálního dimorfismu (tamtéž), tedy biologických aspektů a v nemenší míře na vliv okolí na socializaci jedince – již v mateřské škole je dětem jasné, čím se vyznačuje chování kluků a čím chování holek a jak usměrnit jeho „nesprávné“ projevy. Na tomto místě je zajímavé zmínit vztah „přirozených“ vlastností dětí a výchovy, která z velké části probíhá prostřednictvím jazyka a komunikace. Rodiče mají tendence označovat chlapce za živější, dívky za více schopné sebeovládání. Nelze vyloučit vliv biologicky podmíněné odlišnosti, ale zároveň některé studie dokládají, že malé dívky se lépe ovládají proto, že je to od nich očekáváno – při pozorování dětí již od tří měsíců byly zjištěny jen malé rozdíly v jejich chování, zato v reakcích rodičů se ukázaly rozdíly větší. Dospělí častěji reagovali na chlapce, pokud si vynucovali pozornost agresí, zatímco u dívek byly tyto snahy ignorovány, stejní dospělí však reagovali na dívky, pokud komunikovaly jemnými gesty či mluvením. U těchto pozorovaných dětí byly později zaznamenány zřetelné odlišnosti ve způsobech komunikace – chlapci byli více asertivní, dívky více mluvily; obecně se ukazuje, že rodiče komunikují se svými syny a dcerami odlišně (Renzetti, Curran, 2003, s. 111) a tím mohou již od raného dětství určovat jejich vzorce jednání. Studie ukazují, že čtyřleté děti umí přiřadit předměty a činnosti podle tradičního pojetí ženské a mužské role, děti šestileté už bezpečně rozlišují rodově diferencované činnosti a i se podle toho chovají (Plaňava, 2000, s. 117). S mojí studií souvisí také nepřehlédnutelný fakt, že dcery jsou mnohem více než synové připravovány na „tradiční roli ženy, na to, aby jednou zvládly péči o domácnost a o děti“, přestože jak chlapci, tak dívky jsou vychováváni (alespoň v rodinách vysokoškoláků, z nich pocházejí data pro tyto závěry) stejným dílem k tomu, aby získali kvalitní vzdělání, naučili se zodpovědnosti za svůj život a jednou si uměli najít práci, která by je uspokojovala (Rašticová, 2004, s. 15). Taktéž vzdělávací systém a nabídka volnočasových aktivit nemalou měrou přispívají k reprodukci genderových stereotypů. Ve světle těchto údajů se můžeme ptát, zda určité alternativní genderové aspekty v rodině, jako je například právě výměna pečovatelských a případně souvisejících rolí, mohou přinést dítěti nějaké komplikace ve vztahu k většinové společnosti, které ostatní děti nezažívají. 13

U této otázky mohou znít termíny „většinová společnost“ a „alternativní rodina“ vzájemně až příliš opozičně, na druhou stranu si myslím snadno umíme představit situace, v nichž se může dítě skutečně cítit znejistěno, například při běžném rozhovoru s dosud neznámými lidmi, jako je učitelka ve školce. U dětí účastníků výzkumu je tato otázka těžko zodpověditelná, neboť jsou převážně ještě příliš malé. Přesto není nezajímavá, a pokud bude příležitost, ještě se k ní ve výzkumné části vrátím.

1.2 Rodina a otcovství perspektivou gender studies Na začátek popíši změny v rodině tak, jak je zaznamenala v posledním století sociologie. Možný uvádí několik charakteristik této změny, které mají své hluboké kořeny, ale které se zviditelnily ve druhé polovině dvacátého století. Rodina měla po staletí monopol na legitimní sex, který však padl s legitimností předmanželského sexu a otazník už se vznáší i nad právem na věrnost v manželství. Zároveň také padl monopol rodiny na reprodukci, narůstá počet nemanželských dětí. Dříve rodina také vznikala na základě výběru partnera rodiči s cílem zachovat společenské postavení rodiny, tento stabilizující prvek však oslabilo individualistické klima, hodnota svobodné volby a ztráta sociálních distancí spolu s otevřeností mobilitních drah. Pojetí manželství jako nezrušitelné instituce bylo napadeno pojetím manželství jako občanské smlouvy, v kombinaci s předchozí změnou vzniku rodiny je pak jasným důsledkem růst rozvodovosti a opakování manželství. Rodina skrze prohlubující se dělbou práce a rozvojem institucí přišla o řadu svých tradičních funkcí, což také přispívá k její menší soudržnosti. Navíc stoupá počet rodin s velmi malým až žádným počtem dětí a ženy zároveň netráví jejich výchovou většinu svého času, což přispívá k uvolňování komplementárního chápání mužské a ženské role (Možný 2006: 21–23). Gender studies přispěly k chápání rodiny v současné společnosti tím, že se snaží ukázat v teorii i ve světle výzkumných výsledků sociální podmíněnost chování, které bylo tradičně považováno za přirozeně mužské a ženské. Toto rozdělení bylo chápáno jako nezastupitelně komplementární, ale zároveň vyjadřovalo vztah nadřazenosti a podřazenosti a také rozdělovalo svět na mužský a ženský. Nelze však zamlčet, že s tímto přístupem se lze stále setkat, některé publikace se dodnes zabývají rozdíly mezi muži a ženami a biologicky laděnými důvody, proč tomu tak je (většinou evoluční vysvětlení), a nijak nebo jen okrajově se nesnaží napovědět, že by tomu mohlo být i jinak (srov. např. Bakalář, 2002, 3. kap.). K tomuto přístupu přispívají i populární publikace stavící na rozdílech mezi dvěma zcela odlišnými druhy lidí – mužů a žen, také média často na této optice staví své prezentované názory.

14

K analýze sociálních konstrukcí souvisejících s pohlavím byl vytvořen pojem gender. Ten označuje „kulturní a sociální stereotypy a očekávání, které se pojí k jednotlivým pohlavím“ (Fafejta, 2004, s. 30). Každému je tedy připsán a již od narození vštěpován buďto ženský nebo mužský gender, který se stává součástí naší identity. Je však podstatné, že jeho obsah je měnitelný, je závazný pouze na základě sociálních norem (tamtéž). Proč ale bylo potřeba ukázat sociální podmíněnost mužského či ženského chování? Jak vznikl dojem, že ženy a muži jsou odlišné bytosti a tento rozdíl není možné překlenout?

Tento bytostný, ontický rozdíl byl podporován biologickými teoriemi, které „napřed zdůrazňovaly viditelné morfologické, později skryté hormonální, až konečně mikroskopické genetické rozdíly, které údajně determinují zjevné i méně zjevné rozdíly v chování mužů a žen (…). Dojem značné biologické rozdílnosti mezi pohlavími vzniká tím, že se potlačuje morfologická shoda většiny znaků a vyzdvihuje se onen známý nepatrný rozdíl ve vnější konstrukci, notoricky promítaný do falického symbolu“ (Šmausová, 2002, s. 16).

K reprodukci je jistě zapotřebí dvou pohlaví, ale život jednotlivců tím není determinován, spíše je determinován společenskými příkazy a zákazy, což „je přímým poukazem na to, že zdůrazňování biologické diference mezi muži a ženami má společenskou a ne biologickou funkci“ (tamtéž). Socializací naučené mužské a ženské role mají na utváření gender identity daleko větší podíl, než biologická složka (tamtéž). Pro analýzu toho, jak toto rozdělení ovlivňuje celý náš společenský svět, vytvořila Sandra Hardingová pojem genderové univerzum. To poukazuje na skutečnost, že se genderové nerovnosti vždy musí zkoumat ve třech rovinách skutečnosti.

Prvním je symbolické univerzum, které odkazuje k tomu, že v našem světě je patrná tendence „vnímat a popisovat svět v pouhých dvou protikladných dichotomických kategoriích. Přestože převážná část těchto protikladů nemá nic společného s rozmnožováním, byly souhrnem přiřazeny buďto k mužskému, nebo ženskému principu (…). Všechny společensky nutné, historicky proměnné vlastnosti obsažené v jednom společném lidském zásobníku byly roztříděny do dvou kategorií: např. kultura a příroda; objektivita a subjektivita; rozum a emoce; duch a tělo; aktivní a pasivní; dynamický a stacionární; tvrdý a měkký; rozhodnost a zdráhavost; plánovitost a spontaneita atd. (…) Protože v západní kultuře ‚vyhrála‘ kultura boj nad přírodou *sic+, je jako samozřejmě pokrokové, kulturní mužství nadřazeno stagnujícímu, imanentnímu, přirozenému ženství“ (Hardingová in Šmausová, 2002, s. 17—18).

Tím vniká nadřazenost mužské veřejné sféry nad privátní ženskou a za kulturně hodnotnější je považováno to, co ve veřejné sféře dělají muži a jejich principy naznačené v dualismech výše. Proto může být těžké tyto sféry překračovat, jak později budu diskutovat na pro mě relevantním příkladu pronikání sfér zaměstnání a péče. Struktura společenské dělby práce je jednou z oblastí, kde se tento rodový symbolismus reprodukuje (Šmausová, 2002, s. 15

19). A je tedy důležité ukazovat sociální podmíněnost a tím možnost změny tohoto uspořádání, neboli dekonstruovat tradiční pojetí pohlaví a socializací předávaných genderových rolí ve společnosti. Ukazuje se však, že muži a ženy nemají protikladné vlastnosti a dokážou si ze společného zásobníku vlastností vybrat podle potřeby a sestavují si sami „individuální kulturně androgynní identity“ (Šmausová, 2002, s. 23). V dnešní době, kdy již typické tradicionalistické ženy a muže budeme hledat těžko, tedy dochází k „rozpouštění genderových identit“ (tamtéž) a je třeba podporovat využívání dostupných rolí podle aktuální potřeby daného jedince. Změny pracovního trhu a s tím i změny společenské struktury již dávno vyžadují flexibilní skládání vlastních identit jedinců a zvládaní obou rolí (tamtéž). Pokud budou otcové na rodičovské dovolené a ženy ve vedoucích manažerských pozicích vnímáni jako individuální bytosti prokazující se na pracovním trhu a nejen tam svými zájmy a schopnostmi, nikoli jako „výjimečný muž“ nebo jako „výjimečná žena“, bude moci moderna a její společenské změny moci dále probíhat bez diskriminačních společenských nálad. Na tomto místě mohu v této práci genderovou diskuzi, která by ještě na toto téma mohla přinést řadu dalších relevantních pojmů, opustit a bude zajímavé krátce zastavit se nad tím, kdo jsou partnerky či manželky otců na rodičovské dovolené a jak svou situaci vnímají. Tváří v tvář muži v domácnosti totiž vyvstává otázka, pro někoho možná ještě naléhavější, z jakých důvodů ženy opouští svou roli pečovatelky v domácnosti a nahrazují muže v jeho roli živitele a zprostředkovatele styku s veřejnou sférou. Ukázala jsem již, že pro ženu nemusí být nepřirozené obstát ve sférách dříve vyhrazených muži a přenechat péči o domácnost svému partnerovi. Rodiče, kteří se starají o své děti sami, dokazují, že lze zvládnout dokonce obě role dohromady. Mě však zajímá model heteroparentální rodiny se dvěma rodiči, nutností péče o malé děti a na druhé straně také s potřebou přinést i druhý příjem. O tom, proč se ženy rozhodly vstoupit na trh práce, bude řeč později v kapitole o harmonizaci práce a rodiny. Zde však ještě se krátce pozastavím nad výsledky především genderově laděných studií, které přináší vhled do situace žen opouštějících rodinu ve prospěch zaměstnání. Studie Janouškové a Sedláčka (2005) uvádí zajímavá zjištění plynoucí z rozhovorů s páry, kde se stal pečující osobou otec. Ženy vypovídaly o ztrátě nezávislosti v důsledku narození dítěte, kterou mohly nástupem zpět do zaměstnání znovu nabýt; čas trávený v zaměstnání popisovaly jako oddych ve srovnání s méně zajímavou a vysilující péčí o děti, při níž zažívaly pocity nudy a nedostatek sociálních kontaktů; matky také reflektovaly nízký status mateřské dovolené ve společnosti (Janoušková, Sedláček, 2005). Autoři míní, že přiznání si této touhy po svobodě, či touhy vyhnout se nesvobodě, je základním předpokladem pro to, aby 16

ženy začaly uvažovat o výměně rolí; revolučnost přístupu těchto žen shledávají autoři také v uvědomování si rozporu vlastních potřeb s potřebami dítěte (tamtéž). Při výměně rolí však nedocházelo automaticky k tomu, že by muži získávali nižší a ženy vyšší hodnocení ze strany okolí a tím si je i zvnitřňovali, spíše naopak.

„Častou zkušeností žen byly situace, kdy okolí nahlíželo na jejich muže s obdivem (...), zatímco v době, kdy byly s dítětem doma ony, to nikdo za hrdinství nepovažoval. Muž se dostává do pozice hrdiny tím, že obstojí v roli, která jeho genderu nepřísluší (...) Proto by se dalo očekávat, že okolí bude stejně kladně hodnotit ženy, které tento stereotyp překročí a dokáží *sic+, přes diskriminaci na pracovním trhu, finančně zabezpečit celou rodinu (...) ženy se nesetkaly s obdivnými reakcemi, jako jejich muži. Pozornost okolí byla vždy věnována otci (...) Skutečnost, že žena zvládá uživit celou rodinu, okolí nevěnuje zvýšenou pozornost, což se zároveň odráží v jejich vlastním vnímání situace, ve které se jejich pár ocitl: neobjevuje se u nich žádná hrdost na svou schopnost uživit rodinu, jako je tomu u mužů a jejich schopnostech pečovatele“ (tamtéž).

Podle závěrů studie se ženy s touto situací vyrovnávaly dvojím způsobem, který se však vždy vztahoval k jejich pozici „ne-matky“, nikoli k jejich nové roli živitelek rodiny, svoji roli tedy vymezují ve vztahu k dítěti (tamtéž). Jejich identita matky a tím i podstatná část jejich femininní identity může být ohrožena, takže se mohou cítit znejistěny bránit se tím, že dávají najevo své kompetence ohledně toho, kdo dítěti více rozumí a na kom je závislé, tedy že zůstávají „pravou“ matkou, primární pečovatelskou osobou (tamtéž). Druhou variantou nakládání s touto situací je rezignace na imperativ „dobré matky“, označují se za „krkavčí matku“, ačkoli je zřejmé, že jejich pečovatelské kompetence zůstávají stejně kvalitní jako otcovy; tyto matky naplňují tradiční funkci živitele rodiny, ale navíc ji přesahují tím, že se do péče o děti zapojují víc než tradiční otec; avšak tím, že se žena nesetkává s oceňujícími reakcemi okolí, má sklon definovat svoji novou roli nikoli na základě toho, co dělá, tedy živí rodinu, ale toho, co nedělá (tamtéž). Autoři uzavírají, že „změny v oblasti rovných příležitostí tedy nemusí zablokovat muži svou neochotou o děti pečovat, ale neochota žen děti mužům svěřit. Tato neochota nemusí být vedena nedůvěřivostí ve schopnosti mužů, ale jednoduše snahou vyhnout se společenské ostrakizaci“ (tamtéž). Jiná studie však zdůrazňuje, že partnerky dobrovolně pečujících otců

„nelpí rigidně na standardech péče nebo domácí práce, nepotřebují se utvrzovat ve své ‚ženské‘ (mateřské) identitě, nelpí na tradičně definovaných rodinných rolích. Naopak prokazují schopnost vnímat jinak svou i partnerovu roli nejen v rodině, ale i ve společnosti, schopnost jinak tyto role utvářet a hrát – nevnímat je jako soubor nutně daných, rigidně definovaných očekávání vytvářejících základ pro jedině možný způsob chování. Tyto ženy jsou zpravidla schopny i jinak konstruovat svou identitu, jejímž základem není nutně jen mateřství nebo šířeji péče o ‚druhé‘ – jejich blízké, ale je jím i práce mimo rodinu. Mnohé ženy vnímají práci a rodinu jako naprosto

17

rovnocenné a komplementární součásti svého života, což se odráží v jejich pojetí sebe sama jako pracující matky“ (Maříková, 2007).

V mé výzkumné sondě také zaznívaly od otců postřehy ohledně jejich partnerek a ve světle těchto zjištění bude zajímavé alespoň okrajově sledovat, nakolik se přibližují těmto zjištěním. Je třeba si uvědomit, že pečující rodiče stále žijí ve světě, kde feminita a maskulinita má určité vyhraněné oblasti a ani pečující otcové se tak nemohou oprostit od toho, aby se snažili naplňovat atributy jejich roli připisované – tedy například schopnost poradit si v každé situaci, být nezávislý na rodině a podobně. Odlišné atributy jakoby ani nejsou ve hře a tak by vlastní sebehodnocení jejich absencí trpělo.

1.3 Aktivní otcovství dnes Rodičovství je považováno za jaksi přirozené a obohacující, je však třeba vidět, že je také velkou životní zátěží (srov. Vágnerová, 2007, s. 108) a z praxe víme, že ne všechny rodiny tuto zátěž patřičně zvládají. Rodičovská role se přesto stává „důležitou součástí identity dospělého člověka. Je to role primárně biologicky podmíněná, která má i svou psychickou a sociální hodnotu“ (Vágnerová, 2007, s. 108). Pro život jedince je tato role výlučná například tím, že je to role nadřazená, nevratná, charakterizovaná nezrušitelnou vazbou k partnerovi a také tím, že vyžaduje poměrně zásadní změnu životního stylu (tamtéž). Ze sociologického hlediska je v tomto přechodu z jedné životní etapy do druhé navíc zdůrazňováno, že k němu dochází pod silným kulturním tlakem, ale i mimovolně, přesto je tento přechod značně zlomový a jak již bylo řečeno nevratný (Možný, 2006, s. 149—151). Pokud se tedy tuto svou roli otec rozhodne plnit jako jednu z hlavních svých současných rolí, není toto rozhodnutí snadnou a lehce realizovatelnou aktivitou. Požaduje změnit každodenní režim, včetně rozložení a náplně času věnovaného práci a času věnovanému odpočinku, dále toto rozhodnutí vyžaduje proměnit společenské postavení a vlastní sebepojetí. Nápomocné však jsou určité motivace k rodičovství, které jsou ovlivňovány společně vnějšími i vnitřními faktory. Mezi vnější faktory patří například sociální norma očekávající od dospělých lidí, že zplodí děti, což ale také přispívá ke zvýšení společenské prestiže (Vágnerová, 2007, s. 109). Nezanedbatelným faktorem ovlivňujícím potřebu založení rodiny je vlastní zkušenost z dětství (tamtéž). Vnitřní faktory směřující člověka k rodičovské roli jsou na jedné straně biologické, na straně druhé jsou však modifikovány psychicky, mezi uspokojované psychologické potřeby může patřit například potřeba nových podnětů, potřeba citové vazby, potřeba seberealizace a potřeba otevřené budoucnosti (Vágnerová, 2007, s. 110–111). Rodičovství také souvisí

18

s hodnotou dítěte, jež je odvozována od uspokojování zmíněných potřeb. Záleží to také na věku:

„s přibývajícím věkem, tj. ve druhé polovině mladé dospělosti, narůstá hodnota dobře zvládnutého rodičovství a bezpečného zázemí domova, jeho součástí jsou i děti. (…) Naprostá většina žen-matek i mnozí otcové uvádějí jako nejlepší zážitek svého života narození dětí a tento názor přetrvává až do pozdního věku“ (Vágnerová, 2007, s. 112).

Je samozřejmě třeba si uvědomit, že tento názor sdílejí ti, kdo se rozhodli hodnoty rodičovství uznat a naplnit. Hodnotou dítěte pro rodiče a rodičovství jako takového se u nás zabývalo v poslední době několik studií, které přinesly zajímavé výsledky v několika oblastech. Kuchařová například konstatuje, že mezi generacemi se postavení rodiny v hodnotovém žebříčku v podstatě nemění, ale mění se obsah této hodnoty, tzn. „představy o způsobech uzavírání manželství a zakládání rodiny a o časování těchto kroků v rámci individuálních životních drah“ (Kuchařová, 2003, s. 203). Rodičovství je tedy stále nahlíženo jako přirozená součást života (Možný, Pakosta, Přidalová, 2008, s. 111). Stejně tak rodina zůstává v popředí životních plánů, ale už tolik není v centru životních aspirací; což se v praxi projevuje snižováním počtu dětí, zvyšováním věku snoubenců a začátku rodičovství a zodpovědnějším přístupem k zakládání rodin, ač míra jejich nestability tím příliš neklesá (Kuchařová, 2003, s. 203). Hodnota manželství jako takového v životě je podle autorky do značné míry univerzální a jsou nalézány minimální rozdíly v různých částech populace, jen malý rozdíl byl nalezen podle genderu a vzdělání (tamtéž). Jiní autoři však poukazují na proměnlivost postojů v závislosti na určitých charakteristikách jedinců. Pro většinu lidí není otázkou, zda děti mít, ale spíše kolik, kdy a s kým je mít (Mareš, 2008, s. 115). Rodičovství se ukazuje být vnímáno především jako zdroj emocí a zejména ženy se základním vzděláním „do svého mateřství projektují své životní touhy a chápou je jako primární životní realizaci, což není tak typické ani pro ženy s vysokoškolským vzděláním, ani pro ženy se vzděláním středoškolským“ (tamtéž). Další studie uvádí, že pro vzdělané jedince není tak důležité tradiční spojení mezi sociálním statusem a rodičovstvím, jako pro pracující třídu (Možný, Pakosta, Přidalová, 2008, s. 113). Rozdíl je uváděn také v tom, že pro ženy se zdá spíše primární vztah k dítěti, zatímco pro muže má tento vztah tendenci být zprostředkován vztahem k matce dítěte (Možný, Pakosta, Přidalová, 2008, s. 111). Muži také významně méně často cítí, že veškeré úsilí zapojené do rodičovství se nakonec vyplatí; zejména ve společnostech s vysokou mírou

19

rozvodovosti je pro muže větší riziko, že se jim rodičovství nevyplatí, protože děti po rozvodu obvykle zůstávají s matkou (tamtéž). Dítě se obecně jeví jako investice do budoucna – jako pojistka proti samotě rodičů, zvláště ve stáří (Mareš, 2008, s. 115). Co se slaďování mateřství a možných nových rolí týče, nenahrazují většinou nové příležitosti volbu mateřství, ale ženy spíš řeší otázku „jak být současně dobrou a zaměstnanou matkou“ (tamtéž). Masmédia, jak o tom ještě bude dále také řeč, vytvářejí obraz celebrit jako pracujících a přesto o své děti pečujících matek, přičemž muži se často nepřikládá velký význam (tamtéž). Hodnota dítěte zůstává vysoká, ale z důvodu nárůstu relativních i absolutních nákladů mateřství relativní hodnota dítěte v kontextu životních strategií poněkud poklesla současně s poklesem fertility, takže tato hodnota již není tak absolutní jako v minulosti (tamtéž). Paradoxem české společnosti tak zůstává, že lidé chápou děti jako největší hodnotu svého života, ale nemají je (Mareš, 2008, s. 116). Rodičovství se tedy nadále nezdá být univerzální lidskou nebo sociální povinností, jak tomu bylo dříve; není nadále jedinou alternativou pro mladého člověka, bezdětnost není stigmatizována a rodičovství se tak fakticky stává záležitostí volby (Možný, Pakosta, Přidalová, 2008, s. 113). Rodičovství je tedy jak vidíme pro oba partnery oblastí, kterou je nutno promýšlet snad více než dříve se zřetelem k aspektům, které se s ním pojí. To může mít pro jedince samozřejmě své výhody i nevýhody. Konkrétně role otce je dnes variabilnější a její vymezení je nejednoznačné, nemá jasně definovaná práva a povinnosti, je méně normativní (srov. Vágnerová, 2007, s. 118). Vágnerová také uvádí, že mateřská role (ovšem na rozdíl od komplementární role ženy v domácnosti) má značnou prestiž a že role otcovská má prestiž menší (tamtéž). Od otce je zároveň očekáváno méně a jeho chování je nahlíženo tolerantněji, je také podmíněno aktuálně platnými společenskými pravidly a vědomou volbou muže, spíše než biologicky a hormonálně (srov. Vágnerová, 2007, s. 118), jak jsem zmiňovala již v podkapitole 1.3 této práce. Přesto jsou nepopiratelné jeho vrozené dispozice k pečovatelskému chování (tamtéž). Tato role tedy vzniká až s navazováním vztahu k dítěti a je ovlivňována chováním partnerky-matky (tamtéž). Musí často harmonizovat jak roli autoritářskou, která byla otcům přisuzována v tradiční rodině, tak také roli empatickou, chápající a podporující, což mu dovoluje stát se „spolurodičem, který se v mnoha směrech chová podobně jako matka a sdílí s ní povinnosti spojené s výchovou a péčí o dítě. Tento způsob realizace rodičovství bývá spojen se sdíleným partnerstvím, které je rovněž považováno za žádoucí variantu“ (Vágnerová, 2007, s. 119). Pokud však otcové mají příležitost či povinnost, dovedou se postarat již o novorozence stejně způsobile jako matky (Vágnerová, 2007, s. 128). V takovém případě je podle mého názoru spíše otázkou sociálního

20

okolí, aby bylo schopno tuto roli otci „dopřát“. Mužům starajícím se o dítě bývá nabízena mnohem větší podpora, než ženám. V souvislosti s tím, co bylo řečeno, je namístě poznamenat, že s rozvolňováním tradičně vymezené role otce nastává situace, kdy se na jedné straně zvyšuje počet otců, kteří se zajímají o děti víc, než bylo doposud běžné, na druhé straně to ale umožňuje jiným otcům svou roli zcela opustit, v čemž jim je nápomocné částečně i zrovnoprávnění žen ve veřejné sféře a přebírání některých funkcí rodiny státem. Dochází tedy i k rozmělňování otcovské role. Pokud byla otcovská role v běžné středostavovské rodině poněkud jasněji vymezena, i se všemi možnými omezeními ve vztahu k dítěti, byl otec do určité míry povinován poskytnout dítěti aspoň minimální rodičovskou péči a pozornost. Rozšiřování škály různých přístupů otců k dětem umožňuje ve větší míře těm, kteří se o dítě nechtějí zajímat vůbec, ač je přijímají za své a poskytují zákonný příspěvek na jeho hmotné zabezpečení, zcela opustit veškeré výchovné snahy. Na druhou stranu však může stoupat počet otců, kteří výchovnou složku své role berou velice vážně a věnují ji patřičné množství energie a času. V souvislosti s větším zapojováním otců do péče o děti může souviset i poměrně nedávný jev, kdy jsou otcové přítomni a do jisté míry nápomocni porodu svých dětí. Tento fenomén je kapitolou sám pro sebe a zájemci mohou snadno najít studie, které se mu věnují. Zde se o této formě aktivního otcovství zmíníme jen stručně, protože nás zajímá, jaké souvislosti může mít s primárně pečovatelskou otcovskou rolí. Přítomnost otce u porodu samozřejmě automaticky nevypovídá nic o uspořádání rolí v rodině včetně případného předání primární pečovatelské role matkou otci. Šmídová uvádí, že „porod a období jemu bezprostředně následující jsou etapou rodinného cyklu, při níž dochází jak k re-konstrukci, tak k utužení genderových oddělených světů v linii stereotypních, konvenčních definic“ (Šmídová, 2008, s. 30). Na jedné straně otcové aktivně pečovali, zatímco matky se nejistě přizpůsobovaly své nové identitě, na druhé straně byly tradiční sféry genderových rolí ve výpovědích přísně střeženy, obojí bylo však možné u stejného páru – studie ukázala určité rozpory mezi každodenní vzájemně zastupitelnou praxí a výpověďmi legitimizujícími dělbu práce (Šmídová, 2008, s. 30—31). Přes silný společný zážitek a tváří v tvář zjištěním popírajícím biologickou podmíněnost tradičního dualismu rolí, byla tato zdůrazňována s odkazem na prospěch, který z ní všichni zúčastnění mají – otcové by neměnili a placenou práci neopustili, matky by také neměnily, nechtějí se „připravit o mateřství“ (Šmídová, 2008, s. 30). Na dělbu prací v rodině přítomnost otce u porodu nemá nějaký přímý vliv, neboť tato sleduje po narození dítěte velmi pestré vzorce (tamtéž). Matky chválí posun v mužské identitě, ale některým v tomto ohledu stačí pouze emocionální podpora, zároveň chválily otcovskou angažovanost partnerů – nicméně co se participace v privátní sféře, muži jsou stále v pozici těch, kdo si mohou vybrat a 21

nic z toho, co zde dělají, se nerozumí samo sebou (Šmídová, 2008, s. 31). Na druhé straně jsou otcové intenzivně zapojení v domácí sféře popisováni jako „pomocníci“ (tamtéž), což svědčí o požadavku na zachování primární role ženy v této oblasti, ač třeba neuvědomovaného. Takže ačkoli na jedné straně vidíme možnost skloubení rodiny a práce skrze mísení genderových rolí a schopnost rodičů realizovat kolážové identity a užít gender podle kontextu, jsou to jazykové prostředky a strategie, které reprodukují stereotypní obraz rodičovských rolí, než by reagovali na jejich proměnlivost; setrvačnost struktury polárních vlastností má velkou moc (srv. tamtéž). Na závěr zmíním několik údajů, které se týkají participace mužů na péči o děti a domácích pracích všeobecně. Tato data pochází ze studie založené na kvantitativním sběru a analýze dat a budou nám sloužit pro dokreslení situace, jaká v této oblasti v převážné části českých rodin panuje a s čím se tedy rodiny s pečujícími otci snad do určité míry konfrontují. Vohlídalová uvádí, že rozdělení domácí a pečovatelské práce je stále velice tradiční, muži se zpravidla identifikují s rolí hlavního živitele, takže se v této sféře až na výjimky příliš neangažují (Vohlídalová, 2007, s. 51). Pracující matky se věnují denně o 1,7 hodin denně více času než pracující muži domácím pracím a téměř o hodinu více péči o děti; i když toto rozdělení se váže na danou fázi rodinného cyklu – před narozením dětí je domácí práce rozdělena rovnoměrněji, ale při narození prvního dítěte se začíná měnit v neprospěch ženy-matky (tamtéž). Převážná část mužů, kteří pečují o děti, s nimi vykonávají jiné činnosti než ženy – ženy zabezpečují každodenní péči, muži „se podílejí spíše na činnostech spojených s rozvojem dítěte a jeho koníčků, které nejsou bezprostředně svázány se všedním, každodenním životem. Zatímco muži participují spíše na činnostech, které bývají spojeny se staršími, a tedy i samostatnějšími dětmi, na ženách stále zůstává hlavní zodpovědnost za péči o mladší děti“ (Vohlídalová, 2007, s. 51). Podle dat se také v péči o malé děti angažují spíše muži s vyšším vzděláním (tamtéž), což už bylo v této podkapitole dříve diskutováno. Tento krátký exkurs do nedávného výzkumu naznačuje, jak je běžné otcovství stále odlišné od každodenní mateřské péče a uvádí tím otázku, jak se s touto většinovou normou vyrovnávají otcové, kteří se chtějí o své děti starat aktivněji, například právě zkoumaným způsobem primárního pečovatele. Žádoucnost tohoto je zdůrazňována například názorem, že „muži, kteří si vytvářejí svůj vztah k dítěti v této úplnější podobě *dávají jim otevřeně najevo svou lásku+, rozvíjí současně i svou obecnější schopnost většího soucítění a lidskosti ve všech svých životních vztazích“ (Yablonsky, 1995, s. 24). Přínosy pro dítě jsou také výrazné – ve většině případů tímto přístupem získává dva milující pečovatele, kteří bez ohledu na gender či jiné vlastnosti jsou mu střídavě i společně k dispozici a přinášejí do jeho života rozmanité podněty. Informace z dosavadních výzkumů primárně pečujících otců budou podány níže v podkapitole 2.3. 22

2. Otec na mateřské a rodičovské dovolené v České republice V této kapitole se budu podrobněji věnovat situaci, která panuje u nás, a to z hlediska možností a praktik slaďování rodiny a zaměstnání, z hlediska dosavadních výzkumů o pečujících otcích u nás a nakonec také z hlediska sociální politiky, která do jisté míry odráží, nebo by měla odrážet potřeby českých rodin, zároveň ale především spolu-formuje strategie životních drah českých párů.

2.1 Slaďování rodiny a zaměstnání Na chvíli se zde vrátím k důvodům, kterými se zabývala také feministická teorie, tedy proč a jak se ženy zapojují na trh práce a opouští místo v domácnosti. Pak se zaměřím na slaďování rodiny a zaměstnání a na vliv, který má v této oblasti sociální politika státu. To vše přispěje k pochopení situace, v jaké jsou rodiny s prvním a případně dalšími malými dětmi při rozhodování, jak budou řešit svou ekonomickou situaci. Je však třeba si uvědomit, že dříve před průmyslovou revolucí se na chodu domácnosti, do nějž spadala i práce na poli nebo v dílně jako způsob obživy, podílela celá rodina a každá činnost podobnou měrou přispívala k přežití a uspokojení potřeb členů rodiny. Mužské a ženské práce byly sice rodově diferencovány, ale nebyly stratifikovány tak, že by jedny mohly být podceňovány (Možný, 2006, s. 176). Až s průmyslovou revolucí se vynořilo od domácnosti oddělené zaměstnání:

„jako všeobecně převažující způsob produkce statků a obživy člověka a jeho rodiny (…) a víceméně úplné ztotožnění zaměstnání s prací se ustavilo až nějaký čas po průmyslové revoluci. Toto ztotožnění zastírá skutečnost, že podstatný díl práce *jako veškerá lidská činnost, jež produkuje statky a služby+ je vykonáván mimo zaměstnání *práce vykonávaná za mzdu+ a většinu z ní že vykonávají ženy.“ (Možný, 2006, s. 175).

Feministické hnutí pak orientovalo ženy k prosazení nároku na nezávislost na manželovi tím, že mají právo na svobodu mít své vlastní bankovní konto a zaměstnaneckou mzdu, na druhé straně také zdůrazňovalo, že neplacená práce v domácnosti je stejně významná a náročná jako práce mužů v zaměstnání (tamtéž). Uvědomíme-li si, že se ženám podařilo ukázat svou schopnost být rovnocennými spolupracovnicemi, ač tato rovnost se ještě plně neuplatňuje v přístupu zaměstnavatelů, zároveň jim však namnoze zůstal větší díl práce v domácnosti a větší část péče o děti a pracují tím pádem tzv. na dvě směny, je jasné, že tato situace ovlivňuje možnosti trávení jejich 23

volného času, neboť jim jej zbývá povážlivě málo a tráví jej většinou se svými dětmi, zvláště dokud jsou malé. V případě, že muž opustí své zaměstnání a stará se o malé děti, opustí i svůj individuálně trávený volný čas, měl-li jej, což je poměrně pravděpodobné, a zastane i práci o domácnost? Dojde tedy k převrácení rolí, nebo jen jejich částečnému rozmělnění a pak jakým způsobem? Ač se zdá, že díky technice se práce o domácnost dělá vlastně sama (srov. Možný, 2006, s. 177), víme, že tomu tak není a je třeba ji oddělit a prozkoumat, neboť čas jí věnovaný není zanedbatelný. K praktickému slaďování péče o děti, domácnost a zaměstnání se vrátím poté, co se pokusím nastínit modely rodinného uspořádání vedoucí k rozhodnutí mít děti a zůstat s nimi doma, neboť to se dnes rozhodně nejeví samozřejmým. Pokud manželé či partneři k takovému rozhodnutí dospějí, další otázkou zůstává, v jakém modelu se může pečujícím rodičem stát otec. Veřejná debata formulovala tři postoje k zaměstnanosti vdaných žen, z nichž se čerpají východiska k posuzování této problematiky, a jsou jimi konzervativní stanovisko, neokonzervativní stanovisko a egalitární přístup (Možný, 2006, s. 178—179). Konzervativní stanovisko, které však je již mimo veřejný diskurs, staví na zásadě, „že vdané ženy nemají pracovat, matky pak zvláště ne“ (Možný, 2006, s. 178). Neokonzervativní stanovisko pak předpokládá, že žena pracuje tehdy, když nikdo nepotřebuje její péči, tedy pracuje, dokud nemá děti, pak se vrací k zaměstnání, k němuž získala kvalifikaci před narozením dětí, ale někdy se předpokládá, že jej opouští znovu ve chvíli, kdy potřebují péči vnoučata anebo zestárlí rodiče její či partnerovi (Možný, 2006, s. 178—179). Státy sledující rovnost šancí mužů a žen nahrazují mateřskou dovolenou rodičovskou (aby se mohl zapojit otec) a podporují částečné pracovní úvazky, aby se zkrátila fáze „výpadku“ ze zaměstnání, případně bylo možno sladit obě sféry (Možný, 2006, s. 179). Egalitární model pak tento „třífázový model“ považuje za devalvační pro ženskou kvalifikaci v době péče o děti, žena pak nemá stejnou šanci vyrovnat se mužům stejných schopností (tamtéž). Nejdříve zde byly snahy o institucionální řešení péče o děti, ale ukázalo se, že děti potřebují v raném dětství nějakou osobu, která s nimi naváže osobní láskyplný vztah, takže se prodlužovala doba mateřské dovolené a zároveň se začíná zdůrazňovat možnost zastoupení matky jinou blízkou osobou, tedy například otcem (Možný, 2006, s. 179—183). Existence protichůdných postojů však vede k odkládání rodičovství či jeho nerealizování, což může být jedním z důvodů trvale neudržitelné míry reprodukce (srov. Možný, 2006, s. 184). V této práci je však účelné soustředit se na modely těch rodin, které děti mají. Pokud se rodiče rozhodnou sladit kariéru a rodinu, mají ze sociologického pohledu několik modelových vzorů, jak toho dosáhnout. Jednou z možností jsou „dvoukariérové rodiny“, jež 24

však staví na dekonstrukci konceptu ztotožňujícího ženství s mateřstvím (není pravda, že přirozenost velí každé ženě stát se matkou a nalézt v sobě mateřskou lásku, ta musí být sociálně podporována) a taktéž na principu, že lze s dítětem od určitého (doposud diskutabilního) věku dítěte udržovat vřelý, intimní a nepřerušený vztah i v případě, kdy s ním rodiče netráví celý den (Možný, 2006, s. 184—185). Není snadné pro ženu najít partnera pro budování egalitárního modelu, ale lze najít stále více jedinců (s přibýváním vysokoškoláků v populaci, kteří pravděpodobněji budují kariéru), kteří jsou schopni uspořádat svou rodinu takovým způsobem, aby zvládali každý svou kariéru a zároveň se společně podíleli na péči o domácnost a o dítě (Možný, 2006, s. 184—186). Druhý model lze nazvat „dvouosobní kariéra“:

„dobře fungující pár řeší obtížnou slučitelnost úspěchu v práci a při výchově dětí tak, že se oba rozhodnou založit svůj sociální vzestup na spolupráci v podpoře kariéry jednoho z nich (…). Zajisté, ve zdrcujícím podílu nositelem kariéry bývá muž, ale nemusí tomu tak být vždycky (…), ani ten, kdo obětoval kariéru, nemusel nutně obětovat i své profesionální ambice – jen je kladl vždycky až na druhé místo“ (Možný, 2006, s. 186).

Oba předcházející modely mají i své zřejmé nevýhody, a tak se většinovým řešením staly „dvoupříjmové rodiny“, kterýžto model je dostupný i běžnějším (myšleno disponujícím běžnými schopnostmi) rodinám a v němž oba vykonávají nekariérové povolání, jejich „zaměstnání je v rodině zdrojem příjmu a garancí životní úrovně, není ale nutně pro oba trvale primárním zdrojem osobní identity“ (Možný, 2006, s. 187). V současné době tedy v rodinách převládá namísto podvolení se kulturnímu tlaku vyjednávání o podobě rodinného modelu a ženy si mohou vybrat, zda se budou „realizovat“ v kariéře nebo zda věnují několik let svého života péči o dítě (která by měla být společensky uznávána stejně vysoko), případně zda se pokusí obě tendence sloučit, například sdílením péče s otcem dítěte (Možný, 2006, s. 191—192). Záleží také na tom, jak se k této problematice postaví sociální a zaměstnanecká politika dané země. Nebude však nezajímavé zjistit, který z modelů převládá v rodinách zkoumaných otců na rodičovské dovolené, zda si pozadí tohoto uspořádání uvědomují a jak jej prožívají. Na tomto místě je vhodné zdůraznit, co už bylo zmíněno, že je v současné době většinou rodin, ať už si zvolí jakýkoli model, preferováno zůstat s malým dítětem doma do jeho tří let věku (srov. Sirovátka, Bartáková, 2008, s. 80). Rozrůzňování životních stylů souvisí také s proměnami životního cyklu. Pojem životního cyklu je nástrojem, který umožňuje zkoumat jednotlivé přechody v životě jedince a změny jeho života, které tak nastávají. Používá se také jeho dvojí perspektiva při hledání nástrojů k slaďování rodiny a zaměstnání, životní dráha se zkoumá z perspektivy vertikální a

25

horizontální, přičemž první z nich odkazuje na následnost a dynamiku životních fází a druhá na vztahy a kombinace různých oblastí života ve stejné době, tedy v určité životní fázi (Kuchařová, Haberlová, 2008, s. 24). Vztah mezi těmito dvěma dimenzemi lze vyjádřit tak, „že každá etapa životní dráhy je specifická proporčním rozvržením času věnovaného hlavním aktivitám (…), tedy péči o děti a o domácnost, zaměstnání, vzdělávání a seberealizačním mimopracovním aktivitám (Kuchařová, Haberlová, 2008, s. 25). V kontextu harmonizace rodiny a zaměstnání se pak „analytici zajímají častěji o horizontální perspektivu – každodenní časové možnosti a využití času osob v postavení rodičů (malých dětí), tedy o to, jak rodiče organizují svůj čas a zda mají dostatek času na hlavní aktivity a pokud ne, jaké faktory jeho objem *času+ pro různé aktivity snižují či naopak“ (tamtéž). Je zřejmé, že volnočasová, tedy seberealizační složka, bude ta, která půjde u rodin s malými dětmi spíše stranou. Výzkum by se tedy měl zajímat, jak je tato ztráta pociťována, případně jak je kompenzována, včetně výhledu do budoucna. Pro pochopení možností slaďování rodiny a zaměstnání však není nezajímavá ani sféra vertikální. Liší se totiž značně u těch, kdo nepečují o děti ani další rodinné příslušníky a u těch, kdo se péči v rodině věnují. Profesní životní dráha má u první skupiny většinou následující posloupnost: vzdělávání (odborná příprava), kontinuální zaměstnání na plný úvazek, důchod (Kuchařová, Haberlová, 2008, s. 28). Druhá skupina pak prochází touto posloupností etap profesní dráhy: vzdělávání (odborná příprava), první fáze placeného zaměstnání, fáze věnovaná rodině a domácnosti (případně zároveň s prací na zkrácený pracovní úvazek), druhá fáze placeného zaměstnání, (možná) fáze pečovatelská (případně spolu s prací na zkrácený úvazek) a fáze důchodu (tamtéž). Při promýšlení těchto modelů je však třeba mít na paměti jak rozrůzňování životních drah, tak také prolínání těchto etap. Je jisté, že v rodinách s pečujícími otci jsou strategie zase o něco jiné, neboť alespoň po krátký čas zůstává doma i matka, pak otec, takže tyto rodiny musí volit vhodné strategie, také podle jednoho z výše uvedených modelů, pro který se rozhodnou. S životním cyklem souvisí také nejrůznější faktory, které mají význam vůbec při rozhodování o tom, zda založit rodinu a kdy. Vzhledem k rozsahu a zaměření této práce však nechávám toto téma stranou, ač není nezajímavé. Ukazuje se každopádně, že sféra pracovní i rodinná jsou vysokými hodnotami a jejich dosažení je jak v zájmu rodin, tak ale i celospolečenské otázky ochrany rodin, takže je na sociální politice, aby dokázala poskytnout rodinám lepší možnosti volby při vstupu na trh práce, při péči o děti a to tak, aby se mohli podílet oba partneři v takovém rozsahu, který jim vyhovuje (Sirovátka, Bartáková, 2008, s. 69). Harmonizace rodiny a práce je tedy:

„komplexním systémem voleb, jenž zahrnuje paralelní a vzájemně provázaná rozhodnutí o míře a formě účasti partnerů na trhu práce, rozhodnutí o způsobu zajištění péče o děti, rozhodnutí o dělbě pečovatelské a domácí

26

práce a v souvislosti s tím i volby o uspořádání genderových vztahů mezi partnery“ (Sirovátka, Bartáková, 2008, s. 69).

Studie Sirovátky a Bartákové také ukázala, že jsou v populaci půl na půl rozloženy preference ohledně tradičního či egalitárního rodinného modelu co se postojů týče, přesto ale při příchodu malých dětí do rodiny naprostá většina rodin přistupuje k tradičnímu modelu péče o děti a domácnost, což ženy pociťují jako problém (Sirovátka, Bartáková, 2008, s. 77—79). To nás opět odkazuje k zájmu o to, jaké důvody vedly rodinu k tomu, že pečující osobou se stal otec, a také jak to změnilo poměry v péči nejen o děti, ale i o domácnost, která může stát do jisté míry odděleně. Zajímavé bude také zeptat se otců, jak vidí péči o děti a domácnost do budoucna, až se vrátí zpátky do práce, ač zde zůstane jen u postojů a přání. Další studie totiž také uvádí, že rozdělení genderových rolí na počátku rodinného života se v jeho průběhu jen velmi málo vrací k rovnovážnějšímu postavení (srov. Křížková, 2002, s. 18) či že i v rodinách, kde se žena začala více pracovně angažovat a které se zároveň zdají funkční, zůstává v drtivé většině práce v domácnosti na ní a manžel je pouze pomocníkem (srov. Plaňava, 2000, s. 114). „Role v české rodině jsou založeny na stereotypně udržované genderové konstrukci mužských a ženských vlastností, kompetencí, možností a strategií“ (Křížková, 2002, s. 16). Tyto vzorce, reprodukované genderově oddělenou socializací v rodině i ve škole, jak už bylo zmiňováno, jasně rozdělují odpovědnosti a kompetence jednotlivých členů rodiny, přičemž odpovědnost za chod domácnosti je přisouzena ženě, muži zase za finanční podporu. Z toho vyplývá, že genderové rozdělení rolí se nejvíce projevuje právě v oblasti domácnosti a v oblasti pracovního trhu (srov. tamtéž), jejichž slaďování je tím tedy značně determinováno. Provázanost těchto sfér bývá popisována prostřednictvím konceptu gender kontraktu, který připisuje větší kompetence ženám pro domácnost a mužům pro trh práce, takže na základě tohoto rozdělení jsou pak ženám a mužům v opačných sférách udíleny jakési úlevy (srov. tamtéž). Důležité je, že tento systém je nevýhodný pro ženy na trhu práce, neboť je jim paušálně připisována zakotvenost v rodině a tím nižší kompetence na tomto trhu (srov. tamtéž), zároveň by tento systém mohl být důvodem, proč je pro muže obtížné přejít cele do rodinné sféry. Jak ještě bude zmíněno v podkapitole o roli médií, ukazuje se, že společnost řeší tento problém tím, že je rodinná role mužů včleňována do dominantního pojetí maskulinity, namísto například rozvolňování a vyrovnávání rozdílů mezi rolemi a postavením žen a mužů. Podobně jako v domácnostech, ani na trhu práce nejsou podmínky mužů a žen rovnocenné. V praxi nejsou na českém pracovním trhu dodržovány úmluvy o rovných příležitostech mužů a žen, navíc se český trh práce vyznačuje velmi silnou segregací oborů podle genderu, ale i ve feminizovaných profesích jsou vedoucími pracovníky častěji muži 27

(Křížková, 2006, s. 23). Velice výrazně se tyto nerovnosti projevují v příjmových rozdílech, dokonce na podobných pozicích dosahují mzdové rozdíly mezi muži a ženami 30 až 50 %. Žena, zvláště s rodinou, je považována za neperspektivní pracovní sílu, kteroužto situaci jsou ženy nuceny často řešit slevováním požadavků na pracovní pozici a je pro ně obecně těžší práci vůbec nalézt (tamtéž). V obecném mínění není tato situace problematizována, takže ženy zůstávající v práci i přes založení rodiny a muži opouštějící pracovní pozici, často méně perspektivní než pozice jejich partnerek, mohou být nahlíženi jako vybočující. Zejména zaměstnavatelé mužů by mohli vyvíjet silný tlak proti tomuto uspořádání. Snad proto jsou muži na rodičovské dovolené spíše ti, jejichž pracovní dráhy nebyly již před odchodem na rodičovskou dovolenou zavedeny v tradičních kolejích zaměstnanecké osmihodinové směny pět dní v týdnu, jak ještě budeme posuzovat v praktické části.

2.2 Sociální politika v praxi Podmínky, které přispívají ke strategiím rodin s dětmi, určuje do značné míry sociální a rodinná politika státu, která se samozřejmě propojuje s pracovními předpisy. Každý stát jistým způsobem deklaruje, jak má péče o malé děti vypadat a v souvislosti tím i zaměstnanost rodičů. V Evropě, jak jsme viděli dříve, panuje situace, v níž je nasnadě myšlenka, že skloubit rodičovství a práci není zcela snadné a pokud stát chce být nediskriminační, měl by zajistit rodinám s dětmi v tomto ohledu jistou podporu. Vznikají tedy různé systémy sociální podpory a úpravy v zákonících práce. Jestli ale taková opatření plní svůj účel i v praxi a jestli jsou dostupná oběma rodičům, to zůstává otázkou. Nyní se tedy zaměříme na dosavadní výzkumy v této oblasti, abychom si mohli udělat obrázek o tom, jaké strategie mohou volit rodiny s malými dětmi v každodenním životě. Na evropské úrovni je tato problematika řešena již od poloviny 70. let, nejprve zejména co se ochrany proti diskriminaci žen týkalo (Maříková, 1999, s. 23). V roce 1990 byl přijat tzv. Třetí akční program o rovných příležitostech pro muže a ženy, který cílil na plnou integraci žen, včetně rozvoje činností jdoucích za hranice trhu práce, tedy i snížením rozdílů v podílu žen a mužů na zodpovědnosti uvnitř rodiny (tamtéž). Postupně se prosazuje i ochrana muže, prosazují se opatření na sladění rodinných povinností se zaměstnáním, vzděláním i odbornou přípravou (Maříková, 1999, s. 24). Tato opatření se promítla také do českého zákonodárství, i když to ještě v některých ohledech cílilo převážně na zvýhodnění pro ženy, což nepřímo mohlo diskriminovat muže (tamtéž), na tomto poli byl však zaznamenán, alespoň teoreticky další posun, který dále umožňuje mužům větší participaci. Novela zákoníku práce s účinností od

28

roku 2001 umožnila legislativní zrovnoprávnění mužů a žen v oblasti čerpání rodičovské dovolené (Hašková, Linková, 2002, s. 41). Rodičovská dovolená je opatření poskytované státem občanům, aby jim pomohl sladit pracovní a rodinné povinnosti – v nejranějším věku dítěte je třeba intenzivní péče a rodiči je tak umožněno přerušit výdělečnou činnost a zůstat celodenně doma pečovat o dítě, přičemž zaměstnavatel je povinen jej znovu na stejné nebo podobné pozici zaměstnat a ušlá mzda je rodiči částečně kompenzována rodičovským příspěvkem ze státního fondu sociální podpory (Nešporová, 2005, s. 79).

„Pro umožnění slaďování rodinných a pracovních povinností je důležitá nejen rodičovská dovolená sama o sobě, ale právě možnost jejího využití oběma rodiči. Pokud rodičovskou dovolenou využívají pouze matky, ve skutečnosti to znevýhodňuje jejich pozici na pracovním trhu, jelikož jejich zaměstnavatel ztrácí po dobu jejich rodičovské dovolené pracovní sílu, kterou musí nahradit. Naproti tomu v případě, že na rodičovskou dovolenou může nastoupit i otec, zaměstnavatel ztrácí jistotu přesvědčení o tom, že muži jsou lepší zaměstnanci proto, že u nich nehrozí absence v práci z důvodu rodinných povinností. Navíc, pokud by otcové svá práva skutečně využívali, snížila by se absence matek v zaměstnání, jelikož by se celkové období péče o děti rovnoměrnějším způsobem rozdělilo mezi oba rodiče“ (Nešporová, 2005, s. 79—80).

Skutečnost, že se sníží délka absence matky na pracovním trhu na úkor zvýšení absence otce, nutně nemusí mít negativní dopad na pracovní uplatnění otce – využití rodičovské dovolené pro něj může být příjemnou změnou a obohacující zkušeností a navíc je zde předpoklad, že aktivnější zapojení otce do rodinného dění a vytvoření vztahu k dětem bude pokračovat i v budoucnu, což je pro všechny členy rodiny přínosné a také to rodiče učiní flexibilnějšími i na poli pracovního uplatnění (Nešporová, 2005, s. 80). Nešporová také uvádí zjištění, že značná část mužů během rodičovské dovolené zároveň vykonávala nějakou výdělečnou činnost, což je vhodné podporovat z několika důvodů, neboť rodiny potřebují další finanční příjem a také je to užitečná strategie z hlediska návratu do zaměstnání (tamtéž). Celkově totiž existuje značný rozdíl mezi modelem, kdy je jeden pečovatel doma a druhý živitel v práci, a uspořádáním, kdy pečují a zároveň pracují oba rodiče. V naší společnosti je dělba práce v domácnosti stále spíše tradiční, lidé silně preferují péči o děti v rodině až do věku 3 až 4 let a naopak slabě preferují zapojení žen v této době na trhu práce, takže je zde fixován model přerušované pracovní kariéry žen, ale současně jejich plné pracovní nasazení později (Sirovátka, Bartáková, 2008, s. 91—92). Tím pádem jsou preferovány sociální politiky blízké modelu obecné podpory rodiny, jenž „upřednostňuje finanční kompenzace poskytované rodinám v souvislosti s péčí o děti před podporou zapojení žen na trhu práce“ (Sirovátka, Bartáková, 2008, s. 92). To je však v rozporu s obecnými hodnotovými orientacemi, protože 29

v populaci je silně zastoupena preference egalitárního modelu rodiny (tamtéž), o kterém už byla řeč i v této práci výše. Této preferenci „odpovídá i silná orientace na obecné požadavky rovnosti v oblasti zaměstnání a volného času“ (tamtéž). Naznačenou situaci lze interpretovat tak, že „se jedná o institucionální zaostání (institucional lag) sociální politiky a praktik na trhu práce ve vztahu k obecným preferencím a hodnotovým orientacím populace“ (Sirovátka, Bartáková, 2008, s. 92—93, zvýraznění v orig.). V České republice jsou ale malé možnosti usnadnit rodinám péči zkrácenými úvazky, protože „ty nejsou v důsledku nízkých mezd a ekonomických tlaků na rozpočty domácností většinou přijatelné“ (Sirovátka, 2003, s. 57). V České republice se tedy většinou uplatňuje tradiční model dělby práce v rodině na úkor modelu péče o děti sdílené oběma rodiči (tamtéž). Také „v sociální politice je nadále reprodukován model ‚přerušené kariéry‘, postavený na tradičním modelu rodiny, jenž nebere v potaz změněnou situaci a preference mladé populace“ (tamtéž). Tyto uvedené skutečnosti se zdají být poměrně pesimistickými, ale na druhé straně celkově vidíme i první příznivé kroky směrem k větším možnostem rovnoprávnosti mužů a žen v oblasti rodiny i práce. Podporovateli takových kroků je také nestátní sféra, v níž se otevírá široké pole působnosti také pro sociální a volnočasové pedagogy. Organizace občanského sektoru se nacházejí mezi tržním a státním sektorem a jejich fungování je zaměřeno na krytí potřeb občanů (Nešporová, Svobodová, 2006, s. 6). V České republice jsou pojmem nestátních neziskových organizací většinou míněny státem uznané a registrované organizace a to ve formě občanského sdružení, nadace nebo nadačního fondu, obecně prospěšné společnosti a církevní právnické osoby (tamtéž). Nezisková sféra je důležitou a neodmyslitelnou součástí moderní demokratické občanské společnosti a tvoří alternativní sektor vedle státu, trhu a neformální sféry v podobě rodiny, přátel a sousedů (Nešporová, Svobodová, 2006, s. 7). Stát a NNO se doplňují a stát by měl zajistit pro fungování NNO podmínky (Nešporová, Svobodová, 2006, s. 8). Co se týče pomoci rodinám a jejich členům, potenciální oblast působnosti NNO je velmi rozsáhlá, neboť socio-demografické změny společnosti přispěly k oslabení pozice rodiny ve společnosti – snížila se porodnost a sňatečnost, zvýšila se rozvodovost; takže NNO mohou nacházet svoji roli v nahrazení oblastí, ve kterých se tradičně uplatňovala širší rodina – například v péči o děti, sociálních službách nebo pomoci v krizových situacích (Nešporová, Svobodová, 2006, s. 8—9). Jednou z oblastí činností NNO jsou právě matky na mateřské a rodiče na rodičovské dovolené (Nešporová, Svobodová, s. 9). Jsou zřizována mateřská centra, jejichž cílem je umožnit matkám či otcům vyjít z izolace, posilovat tím jejich rodičovskou roli, posilovat jejich sebevědomí, udržovat profesní orientaci a také usnadnit zvykání dětí na kolektiv; rodiče si zde mohou vyměňovat zkušenosti, vzájemně si vypomoci, seberealizovat se, navštěvovat 30

rozmanité akce a kurzy a společně s dětmi také zájmové kroužky, akce a výlety (Nešporová, Svobodová, 2006, s. 9—10). Nabídku toho, jak mohou trávit současní otcové svůj volný čas společně s dětmi, uvádím v podkapitole 3.3. Ještě zmíním, že co se státní institucionální pomoci týče, existují jesle, ale jen ve velmi omezené míře, a mateřské školy, které ale přijímají většinou děti až od tří let věku (srv. Nešporová, 2005, s. 66). V této podkapitole jsme naráželi na pojmy mateřské a rodičovské dovolené. Pro pochopení situace otců – účastníků výzkumu je důležité mít jasno v tom, jak konkrétně toto období zákony veřejné a sociální politiky řeší. Zákoník práce č. 262/2006 Sb. v části osmé „Překážky v práci“ stanovuje v souvislosti s porodem a péčí o narozené dítě zaměstnankyni nárok na mateřskou dovolenou po dobu 28 týdnů, kterou nastupuje zpravidla od počátku šestého týdne před očekávaným dnem porodu, přičemž mateřská dovolená v souvislosti s porodem nesmí být nikdy kratší než 14 týdnů a nemůže v žádném případě skončit před uplynutím 6 týdnů ode dne porodu (Zákon č. 262/2006 Sb.). Na žádost zaměstnankyně nebo zaměstnance je zaměstnavatel povinen poskytnout jim k prohloubení péče o dítě rodičovskou dovolenou, ta se poskytuje matce dítěte po skončení mateřské dovolené a otci od narození dítěte, a to v rozsahu, o jaký požádají, ne však déle než do doby, kdy dítě dosáhne věku 3 let, přičemž jsou zaměstnankyně a zaměstnanec oprávněni čerpat ji současně (tamtéž). Jiné zákony řeší finanční stránku tohoto období, zaměstnankyně nebo zaměstnanec má nárok na dávky nemocenského pojištění a dávku státní sociální podpory – rodičovský příspěvek (MPSV).

2.3 Pečující otec – dosavadní výzkumy Tato práce se zaměřuje na volnočasovou, ale i další relevantní stránky života otců pečujících o malé děti. Jak již bylo několikrát doposud uvedeno, situace těchto otců není nikterak běžná a jsou tedy zajímavými případy pro výzkumné studie, které se zabývají různými aspekty tohoto rodinného uspořádání. Závěry některých těchto studií budou shrnuty v této podkapitole, což umožní náhled do života otců na rodičovské dovolené jak z hledisek, kterým se níže prezentovaný výzkum nevěnuje, tak z hlediska možnosti porovnání s vlastní analýzou. Výsledky zmiňovaných výzkumů samozřejmě záleží na zvolené oblasti zkoumání a výzkumné otázce, metodě a analýze dat. Z logiky věci jsou ale takové výzkumy převážně kvalitativní povahy a tak bude myslím možné závěry do určité míry porovnávat. Několik studií kvantitativní povahy se přece jen touto oblastí zabývá a bude myslím užitečné začít jejich zjištěními, která podávají obrázek toho, co otec na rodičovské dovolené znamená v celospolečenském měřítku. Zjistit, kolik je či bylo otců na rodičovské dovolené, je značně obtížné, neboť konkrétní evidence neexistuje a zároveň jsou jejich životní dráhy natolik

31

specifické, že i z dalších souvisejících ukazatelů mohou být údaje zkreslené (srv. Maříková, 2004, s. 8). Nicméně podle evidence výplaty příspěvku se odhaduje za první půlrok roku 2003 771 příjemců – mužů, k vyššímu počtu odkazuje za stejné období Statistická ročenka ČR, tedy k 0,91 tisíce příjemců – mužů; každopádně obě čísla naznačují, že otců pobírajících rodičovský příspěvek bylo necelé jedno procento (Maříková, 2004, s. 8—9). Co se dalších sociodemografických charakteristik týče, ukazuje se, že „muži na rodičovské dovolené netvoří žádnou homogenní sociální skupinu“, ale například „ukazatel vzdělání naznačuje, že otcové na rodičovské dovolené se v zásadě dělí na dvě velké ‚podskupiny‘“, a to muže s nízkým vzděláním a na druhé straně muže s vysokou kvalifikací (Maříková, 2004, s. 9). Pokud se podíváme na porovnání profesí v páru, ukazuje se, že profese muže bývá méně prestižní a s nižším statusem než profese ženy (tamtéž). Také data odhalují, že muži jsou nejčastěji doma s dítětem ve věku od dvou do tří let a nejméně často s dítětem do jednoho roku (tamtéž). Co se regionů týče, nejčastěji je zastoupena Praha s asi čtyřmi stovkami mužů (podle údajů za rok 2003) a pak oblasti s vyšší mírou nezaměstnanosti, jako je Ústecký nebo Moravskoslezský kraj (tamtéž). Další studie uvádějí, že počet otců na rodičovské dovolené kolísá, přičemž v rozmezí let 1993 až 2006 jich bylo mezi 700 a 3 300 s nejnižším počtem v roce 2004, takže v tomto smyslu nelze hovořit o trendu zvyšující se participace mužů na péči o malé dítě (Maříková, 2008, s. 74). Zároveň se znovu zdůrazňuje, že možnost rodičovské dovolené nevyužívají nějaké konkrétní skupiny otců, takže lze tvrdit, že „muži využívají možnosti pečovat spíše individuálně, ženy stále jako skupina“ (Maříková, 2008. s. 75). Nakonec statistická data mohou poskytnout přesvědčivý důkaz proto, že pouhá možnost pro muže být na rodičovské dovolené není bez dalších podpůrných opatření impulzem pro větší míru péče, neboť „nemohou reálně využít svého práva pečovat o malé dítě a nemohou tak realizovat možnost být aktivním rodičem za srovnatelných podmínek, jaké mají ženy. Vhodně nastavená opatření ale mohou napomoci tuto situaci změnit“, což je ukázáno na obrovském nárůstu počtu pečujících otců v Norsku po zavedení tzv. rodičovské kvóty pro druhého rodiče (Maříková, 2008, s. 82). Studie kvalitativní povahy se zabývají různými etapami a aspekty odchodu otce na rodičovskou dovolenou, jeho primárně pečovatelského období, přidruženými genderovými vztahy v rodině a dalšími situacemi. Co ukázaly analýzy v oblasti prvotního rozhodnutí otce zůstat doma s dítětem na rodičovské dovolené? Nešporová uvádí, že motivy jsou ve všech jí zkoumaných případech vždy do jisté míry spojené s ekonomickou situací rodiny – buďto „bylo reálně finančně výhodnější, aby zůstal doma s dítětem muž, protože žena vydělávala podstatně více peněz“, nebo muž nemohl najít zaměstnání, zatímco žena tuto možnost měla a navíc pro ni mohlo být z určitých důvodů výhodné jít do zaměstnání (Nešporová, 2005, s. 33—34). Vedle těchto motivů však vystupovaly i další, jako například „přesvědčení o tom, že by se i otec měl 32

věnovat vlastním dětem“, nebo motivy související s touhou či nutností manželky vrátit se do práce, přičemž tyto další motivy byly důležitým prvkem při rozhodování rodičů o tom, kdo bude o malé dítě pečovat, rozhodnutí tak bylo vždy nakonec založeno na bázi dobrovolného souhlasu (tamtéž). Přesto autorka uzavírá, že stejné ekonomické podmínky nemusí vždy vést ke stejnému uspořádání a zdůrazňuje vliv dalších okolností a motivů, které nakonec sehrají svou roli, i když je rodiče při výpovědích třeba tolik nezvýznamňují (Nešporová, 2005, s. 36). Také v případech, ač řidších, kdy muži si skutečně přejí věnovat se dítěti, nalézá další okolnosti a motivy (tamtéž). Rozhodování v rodinách také mohlo být založena na přání ženy, aby muž zůstal doma, a byly pro to většinou uváděny důvody buďto potřeby návratu do zaměstnání, aby neztratila výhodnou pozici, nebo pocit, že by ji dlouhodobý pobyt doma neuspokojoval a chtěla se realizovat rovněž v zaměstnání (Nešporová, 2005, s. 37—38). Ve všech případech však nelze pominout ani neuvědomované faktory, osobnostní rysy, vzájemný vztah rodičů a vztah k dětem (Nešporová, 2005, s. 38). Je však třeba poznamenat, že i v těchto případech vidíme nejčastěji reprodukci tradičního modelu, jak byl popsán v předešlé podkapitole, tedy jednoho živitele a jednoho pečovatele, akorát jsou role genderově převrácené (Maříková in Maříková, Vohlídalová, 2007, s. 54). Účastníky mého výzkumu jsou pouze otcové, takže mohou být prezentovány pouze jimi uváděné motivy, přesto uvidíme, že ekonomické důvody bývají často také na prvním místě. Co se týče doby návratu ženy do zaměstnání (nebo k podnikání), ukazuje se zajímavá argumentace ohledně kojení. U těch párů, kde žena ještě kojila v době, kdy otcové již začínali pečovat, kojení pro tyto páry nepředstavovalo žádnou reálnou překážku – ženy mohly jít pracovat a zároveň mohly pokračovat v kojení (Maříková, 2007). Otcové za nimi mohli například přicházet s dítětem do zaměstnání v době, kdy bylo potřeba dítě nakojit. Na druhé straně tam,

„kde žena už nekojila a šla pracovat, byla použita argumentace korespondující s hegemonním diskursem mateřství, kdy zaznělo, že mohla jít pracovat právě proto, že dítě už nebylo kojeno. Z porovnání situací je zřejmé, že kojení samo o sobě nepředstavuje žádnou reálnou překážku. Překážkou se stává až ve chvíli, kdy je za ni skutečně považováno. To potvrzuje, že rozhodující v mnoha případech není ‚praxe‘, ale její ideové (ideologické) zdůvodnění“ (tamtéž).

Tento postřeh je zajímavý i pro mou vlastní studii, neboť kojení a vůbec zacházení s tímto argumentem se ve výpovědích zúčastněných otců také objevuje. Maříková uvádí, že péče muže o malé dítě může, ale nemusí vést k identifikaci s rolí primárního pečovatele. Existují otcové, kteří o dítě pečují jen v nejnutnější míře, tato role pro ně nemusí být uspokojující ani žádoucí a tedy ani přímá a častá interakce s dítětem nevede 33

nutně k redefinici vztahu k dítěti, pokud „muž není ochoten a schopen redefinovat svou otcovskou roli, případně re-konstruovat svou identitu“ (Maříková, 2009, s. 93). Základním předpokladem identifikace s pečovatelstvím je tedy potřeba vyjednávání mezi rodiči a následného alespoň částečného zvnitřnění mužem, nikoli pouze externí důvod až nátlak z vnějšku (tamtéž). Autorka také upozorňuje, že by neměly být přehlíženy diference mezi samotnými (pečujícími) muži, neboť při pouhém porovnávání s celkem žen by mohlo docházet k reifikaci genderových vztahů (Maříková, 2009, s. 97). Primární pečovatelská osoba se pozná tak, že na jedné straně uspokojuje základní potřeby dítěte, na druhé straně dítě tento vztah opětuje, hledá u této osoby pomoc, sdílí s ní velkou část emocí a hledá u ní vysvětlení svých otázek (Sedláček, 2008, s. 34). Sedláček ve své analýze rozlišuje dvojí přístup ze strany rodičů k této otázce – jedni rodiče při svých tvrzeních vycházejí z biologického determinismu a popisují jako primární pečovatelskou osobu vždy ženu, ačkoli otec nakonec nalézá svou jistotu v péči při každodenních maličkostech, které zvyšují jeho kompetence (Sedláček, 2008, s. 34—36). V těchto případech může samozřejmě svou roli sehrávat i matka, která se může snažit svůj „mateřský monopol“ udržet (Sedláček, 2008, s. 36), jak už jsme o tom hovořili také výše. Druhý přístup ukazují páry, které relativizují danost biologických předpokladů a popisují, že dítě chápe jako primárního toho rodiče, který s ním tráví v této době více času a plní roli pečující osoby; i tyto páry zdůrazňují úlohu každodenních maličkostí (Sedláček, 2008, s. 37—38). Pro matky, které jistým způsobem ztrácí moc nad kompetencí o dítě, to mohou akceptovat s obtížemi a různě na tuto situaci reagovat (Sedláček, 2008, s. 38), jak již také bylo popsáno v podkapitole 1.2. Autor shledává otevřenost k pečovatelskému jednání provázanou se sebevědomím otce, že to dokáže, a s určitou sebejistotou, s níž se otec péče ujímá už například v době krátce po příchodu z porodnice (Sedláček, 2008, s. 39). Maříková ve svém výzkumu identifikovala jako ústřední kategorii téma zkušenosti ve vztahu k péči, kdy otcové na základě osobní zkušenosti se základní péčí odlišovali „nové“ a „staré“ generace otců, otce v rámci téže generace i různá období ve vlastním životě (tamtéž). Pokud se otcové sami zapojovali do péče v počáteční fázi života dítěte, vnímali se spíše jako zástupci matky, než že by rovnocenně participovali na péči, uvědomovali si také svou možnost volby, přičemž tato pozice je u otců poměrně obvyklá (Maříková, 2009, s. 98). Nabývání nové životní zkušenosti tak bylo spojováno s výkonem „každodenních, pravidelných, neodkladných pečovatelských činností vytvářejících na pečující osobu jiné nároky, zejména pokud jde o organizaci času a plánování si činností ve srovnání s výkonem placené práce“ (tamtéž). Otcové také reflektovali potřebnost plného nasazení toho, kdo pečuje, a toto vědomí spolu s vědomím jisté neviditelnosti podaného výkonu může některé otce dovést k prožívání situace péče jako 34

ne příliš uspokojující a poněkud jednotvárné, únavné (Maříková, 2009, s. 98—99). Vnímání nové situace bylo ovlivněno předchozími představami o péči, což se mohlo promítat do negativněji laděné percepce zažívané situace nebo prostě do úprav těchto představ (Maříková, 2009, s. 99). Každopádně je zřejmé, že představa otců o tom, co znamená zůstat doma s dítětem, a každodenní realita péče se od sebe mohou lišit. Autorka ale také píše, že jiná část otců „přistupovala k péči o dítě jako neproblematické, naprosto samozřejmé činnosti, která jim nejenže nevadí, ale která je bez obtíží zvládnutelná a jimi zvládaná“ a několik z otců se odvolávalo na svou předchozí zkušenost s péčí o druhé, čímž zdůvodňovali své dostatečné pečovatelské kompetence (tamtéž). Ženy mohly být v tomto ohledu vnímány jako zkušenější a otcové vyjadřovali, že se chtějí péči o dítě naučit, takže tuto činnost vnímali jako naučitelnou dovednost, nicméně pečovatelské dispozice žen byly často vnímány jako „přirozené“ díky těhotenství, porodu a kojení (Maříková, 2009, s. 100). Může tedy zůstávat zachována distinkce mezi matkou a otcem ve vymezování dispozic pečovat, na jedné straně stojí „přirozená danost“ či „vrozená schopnost“ a na druhé „naučená kompetence“ (tamtéž). Otcové také vnímali, že touto činností byli socializováni k většímu respektu k druhému člověku a větší starosti o druhé, zároveň dochází ke vztahovým posunům mezi otcem a dítětem (tamtéž). Někteří otcové s celodenní péčí o dítě spojovali i běžnou starost o domácnost, jiní se omezovali na výkon jen těch nejnutnějších prací, které bezprostředně a neodkladně souvisely s péčí o dítě, během doby, kdy matka byla v práci a po jejím návratu se věnovali jiné činnosti (Maříková, 2009, s. 102). Autorka druhý typ otců nazývá „pečovatelé na částečný úvazek“, kteří si uchovávají „určitý rozsah volného času na ty aktivity, které pro ně mají nezastupitelnou důležitost a význam“ (Maříková, 2009, s. 103). Otec nahrazovaný matkou po návratu z práce je ale jiná situace, než otec rovnoměrně se s partnerkou střídající v možnosti pracovat, pečovat, starat se o domácnost i trávit volný čas „po svém“, což vykazuje jisté rysy zástupnosti a lze tak lépe hovořit o spolu-pečovatelství a tyto rodiny lze nejspíše označit za egalitární v oblasti dělby práce (Maříková, 2009, s. 103—104). Také některé zahraniční studie uvádějí podobné závěry, například popisují primárně pečující otce jako ty, kteří si s dětmi především hráli a relaxovali, domácí práce pro ně byly rutinou, které se příliš nezúčastňovali, každopádně domácí práce nikdy nepředcházely hraní s dítětem, což bylo popisováno jako kontrastní oproti pečujícím matkám, které pro úklid nemají čas si hrát (Geiger, 1996, s. 58—59). Hodnocení výkonu otce se odvíjí od toho, co otcům i matkám připadá důležité a jestli to otcové vykonávali – někdy například absence starosti o domácnost mohla být vnímána jako přínosná pro „lepší“ a intenzivnější péči o dítě, jindy jako prostý nedostatek v domácí péči (Maříková, 2009, 104—105). I tato studie tedy celkově reflektuje praktické prolínání genderových rolí a zároveň jejich stereotypní vymezování během hovoru (Maříková, 2009, 35

105—108). Taktéž, jako i jiné v této práci zmiňované studie, práce Maříkové ukazuje, jak pečovatelské otcovství může znamenat další možné pole úspěchu a tedy podporu dominantního typu maskulinity tím, jak jsou tito muži obdivováni (tamtéž). Níže v podkapitole věnované identitě otců se ještě vrátím k tomuto tématu, na tomto místě však zmíním, jaké závěry jsou v dřívějších studiích uváděny ohledně reakcí okolí na situaci, kdy v rodině pečuje otec. Geigerová uvádí, že reakce ostatních mohou vést až k zabránění otcům domluvit se na této péči o dítě, která je příliš odlišná od tradiční. Primárně pečující otcové, kteří chodili s dětmi ven do herních skupin, uváděli, že se cítí divní, pokud jsou jedinými muži v celé ženské skupině; také museli konverzovat o tématech, kterým nikdy dříve nevěnovali pozornost. Okolní ženy tyto muže litovaly, že jsou oni a jejich děti „opuštěni manželkou“, nebo projevovaly nedostatek pochopení až negativismus (což slýchaly i partnerky pečujících otců v práci) (Geiger, 1996, s. 51). Uvidíme níže, že s podobnými reakcemi přicházeli do styku i otcové, se kterými jsem vedla rozhovory. Nešporová také uvádí, že dotazovaní „nejčastěji poukazovali na skutečnost, že většina jejich okolí vnímá jejich situaci neutrálně nebo pozitivně, i když se vyskytují i lidé, kteří se jim diví nebo dokonce přímo vyjadřují své negativní hodnocení toho, jakým způsobem se rozhodli zorganizovat péči o dítě a domácnost“ (Nešporová, 2005, s. 40). Negativní reakce se k nim však dostávali spíše z narážek nebo z doslechu (tamtéž). Většina dotazovaných tedy vnímala, že je sociálním okolím přijímána natolik, že jí to nečiní žádné závažnější problémy (Nešporová, 2005, s. 41). Nakonec ale také připouštěli, že se setkali s negativní reakcí, i když šlo mnohdy pouze o podivování se a nějaké nepříjemné poznámky, protože porušují tradiční genderové role, přičemž „reakce mužů byly častěji negativní *sic+ než reakce žen“ (Nešporová, 2005, s. 41).

2.4 Média jako spolutvůrce veřejného mínění Média jako masový komunikační prostředek jsou bezpochyby silným tvůrcem či spolutvůrcem, nikoli jen ukazatelem veřejného mínění a vůbec toho, jak lidé uvažují a komunikují svůj svět. Svá sdělení musí redukovat a právě v tomto výběru je obsažen moment utvářející myšlení a očekávání konzumentů mediálních sdělení, kterých není málo a jsou zvyklí tyto „pravdy“ až nekriticky přejímat (srov. Renzetti, Curran, 2003, s. 190). Vliv médií může být na jednu stranu přínosný, na druhou stranu může utvrzovat postoje, které jsou pro některé lidi do určité míry utlačivé. Navíc hranice mezi těmito dvěma póly nemusí být vždy zcela zřetelná. V poslední době se k vlivu televize, rádia a časopisů či novin významnou měrou přidává také internet, který však má svá specifika – dává například více prostoru také příjemci informace na ni zareagovat.

36

Pro otce na rodičovské dovolené, ale i jejich partnerky, mohou média také samozřejmě sehrávat dvojí roli, jak pro ně samotné, tak ve vztahu k jejich sociálnímu okolí, jehož vliv samozřejmě není zanedbatelný. Na jedné straně se právě „tradiční stereotypy pohlavních rolí (...) nejčastěji objevují v masmédiích, kde jsou mužským a ženským hrdinům připisovány příslušné vlastnosti a aktivity, přičemž vybočení ze stereotypu naznačuje u mužů zženštilost, u žen neženskou tvrdost“ (Hartl, Hartlová, 2010, s. 504). Tato vybočení pak jsou odsuzována, zesměšňována a prohlašována za „nepřirozená“. Ale nejen vybočení, nýbrž i běžné stereotypní portréty genderu se při analýze mohou ukazovat jako negativní a sexistická nebo zkreslující, přesto mohou být většinovým divákem být přijímána jako pravdivá (srov. Renzetti, Curran, 2003, s. 190). Na toto téma bylo napsáno mnoho studií a zde je proto můžeme opustit. Je však ještě třeba dodat, že mediální popis mužů pečujících o děti většinou nespadá do kolonky zženštilého vybočení, ale různými způsoby představuje pečující otce jako super-muže, jako příkladné vzory postupně zapadající do pojetí dominantní maskulinity (srov. Dováleová, 2004). Otcům pečujícím o děti, jejich dětem i partnerkám média tedy mohou poskytovat také oporu, ovšem s různou úrovní. Například Česká televize uvádí dokument Ministerstva práce a sociálních věcí „Táta jako máma“, který běžnému divákovi představuje otce pečující o děti i jejich partnerky jako běžné lidi („Táta jako máma“, 2011). Při bližším zkoumání by se však ukázalo, že diskurs, jakým je tento pořad provázen, přece jen nemusí vždy být zcela na straně těchto lidí. Už například podtitul „o otcích v roli matek“ naznačuje, že pečující otcové přebírají cizí roli, že není jaksi jim vlastní. Otcovství je zde však prezentováno rozhodně jiným způsobem, než je u ostatních mediálních produktů běžné. V díle s podtitulem „Otcové na rodičovské dovolené“ si lze povšimnout, že zaznívají velice podobné výpovědi, jaké uváděli také účastníci mého výzkumu, a které je jistě záhodno vypustit do světa. Dalším v tomto směru pozitivním příkladem může být Liga otevřených mužů, která sice staví výhradně na kategorii mužství, ale zároveň ji nijak přesně nevymezuje a prezentuje hodnoty, jež směřují k podpoře aktivního otcovství, taktéž poskytuje teoreticky i prakticky mužům nejrůznější podporu, aby se otcovství mohlo stát dnešním mužům prioritou („Liga otevřených mužů“, 2011). Opět tedy vidíme snahu zavést aktivní otcovství jako běžnou a důležitou hodnotu, možná dokonce jazykem, který může být mnohým lidem dobře srozumitelný.

37

3. Volný čas otců pečujících o malé děti Otcové na rodičovské dovolené jsou fenoménem, který je zkoumán poměrně často, a to zejména proto, že umožňuje nahlédnout do netradičního rodinného uspořádání a tím poukázat na rozdíly oproti tradiční rodině, či spíše jejímu ideálnímu typu (ve weberovském smyslu). Každopádně žijeme ve světě, kde jsou většinovými primárními pečovatelkami ženy a tak nám odlišnost dovoluje prohlédnout za každodenně žité normy. Pro obory zabývající se volnočasovou stránkou lidských životů je však tato oblast odlišných modelů doposud, alespoň u nás, příliš malá na to, aby jí byla věnována větší pozornost. Propojení genderových otázek uspořádání rodiny a volnočasového aspektu rodinného života je podle mého názoru oblastí, kterou je zapotřebí zkoumat, neboť obě pole bádání může posunout zase o jednu mez dál. Nepochybně se také objeví stránky, které nemohou být v této práci rozebrány a tak postulují výzkumné otázky pro další práce. V této kapitole budu věnovat pozornost významu prožívání volného času, nastíním možnosti dostupné volnočasové nabídky pro rodiče na mateřské a rodičovské dovolené a také se pozastavím nad související otázkou identity pečujícího otce.

3.1 Význam volného času v naší době Termín volný čas je konceptem, o nějž se zajímá jak pedagogika, čerpající z psychologie, tak také sociologie, která je další z výchozích disciplín pro sociální a volnočasovou pedagogiku. Volný čas je buďto označován v přímém protikladu k času pracovnímu a „započítává se do něj i doba potřebná pro nezbytné fyziologické aktivity, jako je spánek nebo jídlo“ (Jandourek, 2007, s. 49). Častěji je však v tomto smyslu uvažován „čas, v němž člověk nevykonává činnosti pod tlakem závazků plynoucích ze společenské dělby práce nebo z nutnosti zachování svého biofyziologického či rodinného systému“ (Velký sociologický slovník, 1996, s. 156). Doba potřebná pro biofyziologické potřeby člověka, chod rodiny, provoz domácnosti, péči o děti, dojíždění za prací a podobný se někdy nazývá časem vázaným (Hájek, Hofbauer, Pávková, 2008, s. 10). Je možné z volného času také vyřadit dobu, kdy je jedinec pod cizím nátlakem, například když je ve vleku konzumního chování podníceného reklamou (Jandourek, 2007, s. 49). Volný čas lze dále definovat prostřednictvím jeho vlastností či náplně. Pak hovoříme o čase, který člověk využívá podle vlastního uvážení (tamtéž). Volný čas v tom smyslu slova, který známe dnes, byl vytvořen s příchodem kapitalismu, v němž nabývá tři specifika – je individualizovaný, týká se převážné většiny členů společnosti a je postaven do protikladu 38

k době pracovní, tedy k „času pro cizí“ (Velký sociologický slovník, 1996, s. 156). Tady se také odděluje zábavnost, která může patřit k většině lidských aktivit včetně práce, ale právě rozvinutá dělba práce přispěla k oddělení užitečných a zábavných činností (Jandourek, 2007, s. 49). Funkce volného času lze v podstatě hierarchizovat podle hodnoty, volný čas lze využít k odpočinku, k vyhledávání zábavy nebo k rozvíjení vlastní osobnosti, což lze ze společenského hlediska vidět jako „osvojování či aktivní spoluvytváření kultury v širokém významu“ (Velký sociologický slovník, 1996, s. 156). Hraniční činnosti na pomezí povinného a vázaného se řadí do času polovolného, tyto aktivity přinášejí radost a zároveň praktický užitek, tedy například ruční práce a podobně (Hájek, Hofbauer, Pávková, 2008, s. 11). V dnešní době narůstá význam mezilidských vztahů v mimopracovním čase, který představuje „složitý dynamický systém širokého dosahu“ a jehož naplňování je „úzce vázáno na prosazující se hodnotový systém“ (Kraus, Poláčková, 2001, s. 165). Hodnotový a politický systém ovlivňují to, jaké sociodemografické vlastnosti bude mít skupina rodičů na rodičovské dovolené. Tato skupina je pak v realizování svých mezilidských vztahů odkázána buď na dřívější zdroje sociálních kontaktů, nebo na jejich nové navazování v rámci organizací, které zařazujeme do volnočasových a o kterých bude ještě řeč. Otcové však svou genderovou identitou, kterou ještě také zmíním níže, vybočují z typického profilu rodiče primárně pečujícího o malé dítě, a mohou tak mít určité problémy s navazováním vztahů v těchto organizacích, jež jsou tradičně značně feminizované. Konkrétní náplň volného času celkově závisí na širších sociálních podmínkách, které určují rozsah volného času a dostupnost forem jeho realizace, v kombinaci s individuálními sociálně-demografickými charakteristikami jedince, jako je pohlaví, věk, rodinný stav, vzdělání, pracovní zařazení, výše příjmu apod. (Velký sociologický slovník, 1996, s. 156). Volný čas můžeme zkoumat v různých jeho rytmech, podle toho, zda se zajímáme o jeho výskyt z hlediska denního, týdenního, ročního a případně celoživotního; toto kritérium zásadně ovlivňuje náplň i vnější nabídky využití volného času (tamtéž). Volnočasové aktivity každopádně pronikají mezi všechny příslušníky společnosti a stávají se celoživotní dimenzí celé populace (Hájek, Hofbauer, Pávková, 2008, s. 11). Systém volnočasových a zájmových institucí je tedy, jak už jsem zmínila, součástí sociální struktury a neméně také „politického uspořádání společnosti a mechanismu řízení celospolečenských procesů, které podstatně přispívají k jeho rozvoji (...). V těchto procesech se rovněž uplatňují specifické normy, politické tradice, postoje a orientace“ (tamtéž). Nabízí se tedy na konec otázka, zda je naše politika připravena na zájmy rodičů malých dětí, na jejich vlastní seberozvoj a na skutečnost, že jsou v domácnosti také otcové?

39

Volný čas se tedy vymezuje proti práci a dalším pro život potřebným povinnostem. V případě rodičů na rodičovské dovolené však hranice mezi povinností a svobodnou zábavou snadno splývají. Čas sice neztrácí svou strukturaci, ale je v první řadě ovlivňován děním doma – zajištěním péče o dítě, potažmo o domácnost. Záleží také na pomoci ostatních členů rodiny, včetně například prarodičů, kteří mohou být schopni se o již tak malé dítě postarat. Zajímá mne tedy, jakou strukturu pravidelného denního či týdenního volného času zažívají otcové na rodičovské dovolené, a zároveň také to, jak vnímají tento čas z hlediska celoživotního rytmu. Důležité je, v jaké míře museli změnit své volnočasové návyky a zvyklosti v souvislosti s přechodem na rodičovskou dovolenou, neboť tato změna souvisí s jejich identitou, kterou získávají jak ve volném čase, tak také v práci. Odpočívají pouze, nebo si najdou čas i na zábavu či dokonce seberozvíjení? Jaké jsou v obecném pohledu běžné volnočasové aktivity v průběhu dospělosti člověka? V období mladší dospělosti (20-30 let) lidé ukončují profesní přípravu a začínají budovat profesní kariéru. Zakládají rodinu a množství povinností na ně tak klade značně vysoké časové nároky. Mladí dospělí jsou tedy obecně často nuceni opouštět své dosavadní záliby a koníčky. Na druhou stranu je žádoucí, aby zralá osobnost měla stálé osobní zájmy a byla schopná se ohledně trávení volného času domluvit s partnerem či partnerkou, ostatně zájmy často k hledání životního druha či družky přispívají, tato rozhodnutí ovlivňují životní styl rodiny a posléze i výchovu dětí (srov. Hájek, Hofbauer, Pávková, 2008, s. 110). Péče o smysluplné a rozvíjející naplňování volného času záleží tedy jak na vnějších okolnostech a podmínkách, tak v určité interakci s nimi také na způsobu rodinné výchovy a postoji rodičů k dětem. Volnočasové aktivity „nemají jen uspokojovat osobní zájmy a potřeby dětí a mládeže, ale také poskytovat prostor pro získávání sociálních zkušeností, posilování odpovědnosti a kultivaci emocí“ (Kraus, Poláčková, 2001, s. 169). Využívání volného času u rodin s malými dětmi je tedy poměrně důležitou otázkou. Tráví otec na rodičovské dovolené svůj volný čas s partnerkou? Nachází zájmy, které uspokojí jeho i malé dítě? A kde?

3.2 Identita muže – otce Identita člověka je jeho totožnost, „prožívání a uvědomování si sebe samého, své jedinečnosti i odlišnosti od ostatních; soubor rysů, podle nichž je jedinec znám konkrétní skupině“ (Hartl, Hartlová, 2010, s. 212). Myslím si, že pro otce na rodičovské dovolené má jeho identita jasné hranice a i navenek vzhledem k jeho sociálnímu okolí je zcela zřejmá. Jiná otázka však je, jak se otec s přechodem na tuto identitu vyrovná, zda se pokouší o prolínání rolí, jež

40

mu zbyly z dřívějška, co určuje jeho identitu na rodičovské dovolené, jaké postoje zaujímá jeho okolí. Identita žen na mateřské je běžnou součástí našeho každodenního světa. Identita většinových mužů je však odlišná a s pravidelnou péčí o malé děti a domácnost často těžko slučitelná. V žádné společnosti nebylo zatím dosaženo rovnosti žen v šancích a odměnách s muži. Muži také nesdílejí ve stejné míře zodpovědnost za domácí práce. „Druhá směna“ žen je jedním z důvodů, proč se nemohou vyrovnat mužům na pracovišti, výsledkem obojího pak je, že většina žen není schopná být natolik oddaná své práci, jako většina mužů. Muži tak stále oproti ženám mohou věnovat většinu svého času a energie svému placenému zaměstnání a odvozovat svůj primární smysl pro identitu z této práce (srov. Flanagan, Jupp, 2007, s. 118). Ačkoli je dnes doba rozmělňování identit, každý má jistě zkušenost s tradičními konvencemi, které ne vždy dovolí, aby komukoli prošel hladce jakýkoli způsob naplňování jemu připsané role. Je tedy namístě podívat se na utváření tradičně mužské a ženské identity, abychom se mohli snáze vcítit do problematiky identit odlišných. Je však ještě třeba říci, že přebírání rolí opačného genderu není ničím neobvyklým. Genderová identita je:

„výchovou předávané pojetí sebe samého jako muže nebo ženy; jedinec se může ztotožňovat se svým biologickým pohlavím, nemusí však nutně přebírat všechny role s daným pohlavím spojené, jež mu daná společnost předepisuje (...); tato identita však nepodmiňuje genderové chování zcela a vždy, jedinci se mohou v různých situacích chovat podle modelů chování obou pohlaví“ (Hartl, Hartlová, 2010, s. 212).

Genderová role pak je:

„druh chování předepsaného formálními i neformálními normami, které v daném společenství určují, jak se muž a žena mají chovat a jaké chování je pro ně přiměřené; pravidla se mohou poměrně rychle měnit“ (Hartl, Hartlová, 2010, s. 504).

O nastínění možností této změny se snaží pojednávat i tato práce. Se zmiňovanou identitou však souvisí i genderové stereotypy, jimž se v běžném životě nelze vyhnout.

Označujeme jimi „zjednodušující popisy maskulinity a feminity, představy o ‚správném‘ chování a postojích jedinců podle příslušnosti k biologickému pohlaví, které člověk zpravidla bez přemýšlení přejímá a předává dál“ (Hartl, Hartlová, 2010, s. 552).

41

Pracovní čas, který jsem vymezila jako opozitum času volnému, plní v životě člověka řadu funkcí. Kraus a Poláčková uvádí, že strukturuje životní čas, zprostředkovává sociální kontakty a umožňuje seberealizaci jedince, začlenění člověka do pracovního procesu je vnímáno jako uznání jeho plnohodnotnosti, práce je tedy jedním ze základních sociálních faktorů. „Pracovní vztahy jsou zdrojem identity člověka a uspořádávají jeho životní dráhu“ (Kraus, Poláčková, 2001, s. 165). Řadu funkcí pracovního procesu však může přebírat i náplň volného času, zejména pak rozvoj osobního potenciálu člověka, lidé jsou dnes orientováni na kvalitu prožívání celého životního času, volný čas již neslouží jen k útěku a relaxaci od práce (tamtéž). Flanagan a Jupp píší, že pokud muži zjistí, že jim pracovní život nestačí k plné realizaci subjektivního potenciálu nebo poskytování adekvátního uspokojení, běžně zkouší doplnit placenou práci dalšími rolemi a aktivitami, než že by práci opustili úplně. Jednou možností pro ně je dát více času a významu rodinné roli sdílením větší části neplacené práce se svými manželkami nebo partnerkami. Nebo mohou věnovat více času koníčkům a volnočasovým aktivitám. Pro muže je lehce dostupná široká řada sportů a dalších volnočasových aktivit, mnohé jsou spojeny s vlastním životním stylem (lifestylem) a hrají významnou roli v utváření maskulinní identity. Pro ženy je však situace odlišná. Pokud chtějí uniknout z domácí práce, musí se rozhodnout nemít rodinu, nebo platit jiným, aby se o domácí práci postarali, nebo musí mít partnera, který omezí vlastní kariéru, aby se podílel na péči, což je ovšem vzácné, jak autoři zdůrazňují. Primární časový závazek většiny žen je však péče a jejich primární identita vyplívá z něj, na druhém místě se snaží udržet svou identitu plynoucí z placené práce. Ženám tak zbývá velmi málo času na volnočasové aktivity nebo na sebe, aspoň dokud jsou jejich děti doma. S tím souvisí nižší rozvoj nabídky volnočasových a sportovních aktivit pro ženy (srov. Flanagan, Jupp, 2007, s. 118—119). Pro mou argumentaci je však především důležitý maskulinní aspekt celého problému, tedy ta část mužské identity, která plyne z pracovních povinností a volnočasových zájmů, jež umožňují většině mužů svou identitu nalézt jakoby vně rodiny. Jakou identitu pak mohou nalézat a nalézají otcové na rodičovské dovolené? Zajímavou se také jeví otázka související s poněkud odlišnou dimenzí volného času – s nezaměstnaností. Výše bylo ukázáno, jak důležitá je pro jedincovu identitu práce a s ní související volný čas. Člověk, který nemůže najít práci „se ocitá v krizové situaci, upadá do pasivity a ztrácí motivaci. Dochází k narušení jeho duševní rovnováhy, je zpochybněna ekonomická a psychická základna jeho vlastní existence“ (Kraus, Poláčková, 2001, s. 165). Víme z okolní zkušenosti, že pro nezaměstnanou ženu je mateřství jednou z možných voleb. Je odchod na rodičovskou dovolenou vážnou alternativou i pro nezaměstnaného muže? Zkušenost napovídá, že se najdou rodiny, které v situaci příchodu dítěte do rodiny a zároveň 42

nezaměstnanosti otce zvolí tuto variantu uspořádání. Níže prezentovaný výzkum se však nezaměřuje na výzkumné zodpovězení toho, jakou zkušenost mají právě tyto rodiny. Všeobecně však lze předpokládat, i na základě toho, co bylo doposud napsáno, že právě pracovní zařazení každého z partnerů bude určující pro rozhodování o tom, kdo dá přednost domácnosti a kdo kariéře. Pokud však tato volba bude pro muže ne zcela dobrovolná a nedokáže se s ní vyrovnat (to pro něj může v naší společnosti být těžší než pro ženu), může to mít pro jeho osobnost negativní důsledky. Identita muže, který je otcem na rodičovské dovolené, je tedy značně komplexní záležitost. Nejprve se pozastavím nad možnostmi jejího teoretického uchopení a následně nad tím, jak ji popisují dosavadní výzkumy z našeho prostředí. Pro její uchopení je třeba zvolit určitý epistemologický a ontologický základ a na ně navazující koncepty, které se mohou v této záležitosti ukázat vhodnými. Tato práce vychází spíše z hermeneutických pozic symbolického interakcionismu a fenomenologie, epistemologicky je však také propojena se sociálním konstruktivismem. V duchu tohoto přístupu s interpretační perspektivou píše o problémech s identitou v modernitě například sociolog Csaba Szaló (2003). Jeho pojetí tedy vychází z principu, podle nějž „sebe-identita i sociální identita osoby patří mezi prvky utvářející sociální realitu a nejsou pouhými odvoditelnými rysy biologických, ekonomických či politických procesů (...), *na druhou stranu+ nemohou být sociální identity ani sebe-identity utvářeny a předváděny vně strukturálních podmínek jazyka, vědění a moci“, přičemž je klíčové, že tyto otevřené, dynamické a nestálé struktury jsou ve specifických místních a historických okolnostech přechodně stabilizovány (Szaló, 2003, s. 13). V našem případě je tedy namístě identitu pečujícího muže vnímat jako pohyblivou součást konstrukce a rekonstrukce sociální reality, nicméně umístěnou v dnešní době a v naší zemi. Tyto přechodně stabilizované podmínky jsou foucaultovsky definovány jako diskursy a instituce, které identitu spojují s významy, praktikami a zkušenostmi jimi utvářených (tamtéž). Tyto diskursivně produkované významy, včetně identit, mají být pochopeny a interpretovány, hermeneuticky učinit nejasné významy srozumitelnými (Szaló, 2003, s. 14). Důležitým postřehem je to, že „identita zároveň představuje to, co člověk je, i to, čím člověk není“ (Szaló, 2003, s. 15), neboť jak jsme viděli i dále uvidíme, tento aspekt se rodičů s „vyměněnými“ rolemi hluboce dotýká. Z konstruktivistické pozice dále autor zmiňuje, že spolu s Bergerem, Luckmannem a Schutzem nepovažuje identitu za „inherentní vlastnost osob, ale za typifikační schéma utvářené jazykem a věděním“, identita tedy neexistuje sama o sobě, neboť souvisí také s lidským jednáním a vždy musí být vytvářena (tamtéž). Je tedy možné na identitu nahlížet jako na diskursivní praktiku, tyto praktiky pak připisují osobám ona typifikační schémata, která nejen typifikují lidi obecně, ale umožňují jedinci připisovat typifikační schémata také sobě a 43

vědět, kým jsou nejen ostatní, ale i on sám (srov. Szaló, 2003, s 16). Některé identity typifikují osoby tak, že je vztahují ke kolektivitám, vznikají tak sociální identity (tamtéž). Jedná se pak o kolektivně sdílené sociální identity, které jsou intersubjektivně sdílenými formami vědomí (Szaló, 2003, s. 17). Identita osoby není tedy „objevována, ale konstituována dynamickým procesem produkce vědění“, neexistuje tedy žádná univerzální podstata identity, která by mohla být objevena (tamtéž, s. 18). Pro tuto práci je tedy relevantní otázka, jak vzniká a jak se proměňuje typifikace identity muže, otce a potažmo otce na rodičovské dovolené. Tato identita je soudržná, neboť podle Giddense je sebe-identita utvářena schopností člověka poskytnout vyprávění, které buduje biografickou návaznost, přičemž je zdůrazňována vlastní snaha dané osoby (Szaló, 2003, s. 19). Sebe-identita však nemůže být redukována na myšlení, ale je neoddělitelná od provádění i dalších forem jednání, jako je mluvení, psaní a různé praktiky stylu života (tamtéž, s. 20). Na druhé straně je identita složena také z forem vědění – plně etablovaných ve společnosti – které soustředí identity podle ideje externě daného osudu osobnosti, a to v různých podobách sahajících od Boha, přes přírodu a historii až k původu a národu (tamtéž). Tyto zkušenosti jsou stejně skutečné jako zkušenosti, ve kterých se jedinec jeví jako nenahraditelný, s vnitřním světem a svobodnou vůlí; tyto formy vědění o druhých a o nás samých pak ustavují zkušenosti a praktiky, jež jsou reálné ve svých důsledcích (tamtéž). Důležité tedy zůstává, že sebe-identita osoby se odvozuje od zkušeností a soudů druhých, stejně jako od vědění popisující druhé, které je ovšem taktéž prostředkováno druhými, což je ale jen jednou, nikoli jedinou z podmínek, které formují sebepoznání osob (Szaló, 2003, s. 21). Zajímavý je také vliv nepřímé zkušenosti, která nám umožňuje vědět o různých typech druhých, aniž bychom s nimi měli přímou zkušenost (tamtéž, s. 22). Z toho vyplývá možnost identifikovat se s rolí otce na rodičovské dovolené, aniž by jedinec osobně jiného takového člověka znal, což je skutečně případ některých účastníků mého výzkumu, jak o tom ještě bude řeč ve výzkumné části práce. Mít ke své roli patřičnou identitu je pro život ve společnosti nezbytné. „To, aby osoby mohly hovořit, myslet a jednat jako subjekty, závisí jak na institucionalizovaných sociálních rolích, tak na diskursivních subjektových pozicích. Aby mohly nalézt ve světě smysl, jednat případným způsobem a jevit se koherentními druhým osobám, musí individuální lidské bytosti ‚zaujmout‘ subjektové pozice v diskursech. Jinými slovy, sociální řád je vytvářen v diskursech, které proměňují lidské bytosti v subjekty s určitými identitami, které skrze své chování budují a reprodukují tento řád“ (Szaló, 2003, s. 24—25).

Vidíme, že složitá a proměnlivá identita otce na rodičovské dovolené zároveň má určité aspekty, které pro její nositele budou ve stejném čase na stejném místě podobné. 44

Pokud uvažujeme o proměnách rolí, pak musí probíhat v souladu s postupnou proměnou celého sociálního řádu a jeho chápání této identity, jeho diskursivních praktik. Je proto zajímavé sledovat, jak člověk s identitou muže v interakcích proměňuje tradiční řád, v němž je pečovatelská a domácí role spojena s identitou ženy. Navrátil (2008) popisuje téma mužské identity právě v souvislosti s výzkumem otců na rodičovské dovolené. Píše, že „sociální identita muže je v dospělosti definována z velké části právě statusem otce“, který byl dlouho vnímán jako živitel, který se příliš neúčastní emocionálního života rodiny (Navrátil, 2008, s. 44). Přestože zaznamenáváme jistý posun v otcovské roli, přesto je obecně hlavní oblastí realizace otce úspěch v zaměstnání a identita je tak spojena s výkonností, úspěchem, schopností prosadit se, agresivitou apod. (tamtéž). Rozhodnutí otců přebrat víceméně ženskou roli musí být jimi a jejich partnerkami obhajováno, resp. legitimizováno u lidí z okolí a především u vlastních rodičů (tamtéž). Již jsem zmínila dříve, že identita muže je často spojena s otcovským vzorem a tak jakési jeho nedodržení může být v určitých ohledech problematické. Touto oblastí se zabývám i ve svém výzkumu. Nejde však jen o okolí, otcové se danou rolí musí vyrovnat i na osobní úrovni, ocitají se v tradičně ženské sféře rodiny a mohou se zde cítit nejistě (Navrátil, 2008, s. 44). Navrátil však uvádí, že dotazovaní otcové si na svou novou životní roli časem zvykli, alespoň co se ostychu před okolím týče (tamtéž, s. 45). Nicméně pokud vzorec otcovství neodpovídá tradiční představě otce živitele, která se pojí s představou konvenčního mužství, může docházet až ke zpochybnění vlastní jednoznačné a v čase neměnné mužské identity (tamtéž). Otec pak chce porozumět tomu, proč on jako muž dělá něco, co ostatní muži obvykle nedělají a může s tím vyrovnávat například poukazem na to, že jeho osobní identita obsahuje prvky ženství, svůj citový vztah k dětem například hodnotí jako „ne-mužský“ a pochybuje o své normálnosti v souvislosti s touhou zůstat se svými dětmi na rodičovské dovolené (tamtéž). Otcové se mohou cítit ve svém vztahu k dětem znevýhodněni svým mužským tělem a zároveň naznačují, že muži na rodičovské dovolené by neměla chybět ochota vzdát se některých opor mužské identity a přijmou některé charakteristiky považované za součást identity ženské (Navrátil, 2008, s. 46). Nicméně přesto, že každodenní činnosti pečujících otců byly stejné jako u žen ve stejné pozici, bránili se vůči spojitosti s tím, co je označováno za ženské, což je spojeno s tím, že „jazykové uchopení samotnými aktéry v interakci s druhými (...) plně zůstává v intencích dominantního výkladového rámce světa mužské nadvlády“ (tamtéž). Pokud si je tedy muž dostatečně jistý svou identitou, může od některých typicky mužských vzorců chování upustit, nicméně v jazykové komunikaci uchopit toto vymezení rolí není tak jednoduché (tamtéž). Zde ve světle předcházejícího výkladu vidíme rozkol mezi pečovatelskými typifikacemi a diskursem mužské nadvlády, které mohou působit na utváření identity jaksi 45

ambivalentně. V popisované studii bylo shledáno, že otcové mají potřebu se vymezit proti narušení duálních normativních genderových rolí v rodině, aby se mohli vnímat jako otcové a muži s tradičními charakteristikami, například zdůrazňováním výkonu mužských prací v domácnosti, své autority a svého postavení hlavy rodiny, aby byla legitimizována vlastní normalita (tamtéž). Navrátil uzavírá, že „sebereflexe mužů na rodičovské dovolené je tedy jak záležitostí nejistoty, strachu, odvahy i sebevědomí v rovině psychického nastavení osobnosti, tak konfrontací s existujícími genderovými vzorci vztahů mezi ženami a muži nebo obrazy normativní maskulinity a feminity“ (Navrátil, 2008, s. 47). Můžeme se tedy ptát, co pro otce na rodičovské dovolené tedy znamená odložení kariéry a jaké důvody ho k tomu vedou, neboť vidíme, že ustavení nové identity není snadné. Jak se snaží naplňovat svůj volný čas v porovnání s dřívějškem, když víme, že i v této sféře může být identita formována? A konečně tedy otázka zní, jak tím pádem vnímá svou identitu? Na tyto otázky se pokusím odpovědět analýzou rozhovorů v praktické části práce.

3.3 Převažující volnočasová nabídka u nás V průběhu výzkumu, zejména ve fázi hledání potenciálních účastníků, se ukazuje, že kontakty přicházejí převážně z velkých měst nebo jejich blízkosti, ale není to pravidlem. To může být dáno řadou faktorů, jak na straně mojí, tak na straně účastníků. S tím souvisí také to, že volnočasová nabídka se liší podle místa bydliště rodiny. Zaměřím se zde však na možnosti ve větších městech – v Praze a v Brně. Předpokládám, že v menších městech je nabídka spíše menší nebo obdobná, ač lokálně specifická. Úkolem této práce rozhodně není podrobně popisovat či dokonce hodnotit volnočasovou nabídku pro rodiny s dětmi. Tato podkapitola jen krátce naznačuje, jaké možnosti městský rodič s malým dítětem nebo dětmi má, a to proto, aby tuto nabídku bylo posléze možno porovnat se zkušenostmi dotázaných účastníků výzkumu. Situace venkovského rodiče je opět jiná, ale její popis z hlediska volnočasové nabídky nechávám stranou. Ve výzkumné části práce mě bude zajímat, jaké možnosti otcové využívají, jak se tam cítí, jaké jim chybí, popřípadě jaké nevyužívají a proč. Širokou nabídku volnočasových aktivit nabízejí domy dětí a mládeže či centra volného času, ve větších městech je jich i několik. Kroužky sice bývají až pro děti starší než tříleté, ale nabízejí i jednorázové akce, kam mohou přijít rodiče s dětmi menšími (srov. kamsdetmi.com). Je myslím na místě poznamenat, že nabídkou nejrůznějších akcí v Praze, Brně nebo celorepublikově se zabývá mnoho internetových stránek. Za zmínku také stojí, že například webové stránky kamsdetmi.com uvádějí jako „garanty“ maminky a kromě nejrůznějších sekcí nabízí zvlášť sekci „s tatínkem“ neboli „první pomoc tatínkům“, což do jisté míry odráží tradiční

46

pohled na rodinu a mohlo by působit poněkud stigmaticky vzhledem k rodinám s rovnějšími rodičovskými rolemi. Většina stránek však na první pohled působí vstřícně k oběma rodičům. Nabídku zaměřenou na nejmenší děti a jejich rodiče poskytují mateřská centra. Jsou zřizována matkami na mateřské dovolené, pracují na principu samosprávy a rodinné svépomoci, umožňují matkám s malými dětmi překonat izolaci svojí i dětí a navíc matky získávají další roli, což pomáhá jim i dětem (srov. Síť mateřských center). Tato centra pracují samostatně, ale mohou se stát členy občanského sdružení Síť mateřských center, které jim poskytuje podporu a umožňuje lepší spolupráci mezi sebou navzájem i s dalšími organizacemi (tamtéž). V tomto sdružení je asi 350 center z celé republiky a za zmínku stojí, že deklaruje jak posilování hodnot rodiny a úlohy rodičů, tak mateřské role ženy ve společnosti a hovoří převážně o matkách (tamtéž). Setkávání rodičů a dětí navzájem může probíhat i na nejrůznějších akcích cílených na dětského účastníka, které pořádají divadla, muzea, kina a další kulturní centra včetně nákupních galerií či kaváren a restaurací. S dětmi je samozřejmě možné navštěvovat i různá sportovní zařízení, jako akvaparky, nebo venkovní naučné prostory, jako zoologické a botanické zahrady, skanzeny a turistická místa vůbec, to už jsou však činnosti, které neslouží primárně setkávání rodičů, není-li uspořádána konkrétně akce zaměřená na děti. Navíc tyto aktivity bývají převážně vhodné až pro děti starší. Pro nejmenší děti se kromě mateřských center zřizují také tzv. miniškolky, které nabízejí hlídání dětí již od dvou let, nicméně sem jsou děti rodiči jen doprovázeny a rodiče je zde nechávají samotné. V Praze i v Brně jsou církevní centra pro rodinu, která mají v nabídce mimo jiné aktivity pro rodiče s nejmenšími dětmi. Pražské Centrum pro rodinu, zřizované Arcibiskupstvím pražským, cílí také spíše na ženy („pro manželky“, „pro maminky v obtížných situacích“, „Program Máma a táta pro 21. století“ je pro „ženy, které se v nedávných měsících či letech staly matkami, a pro jejich partnery“). Nicméně pro rodiče s dětmi i do tří let pořádá například „Program efektivního rodičovství“ a s tím spojený letní pobytový kurz (srov. Centrum pro rodinu). Brněnské Centrum pro rodinu a sociální péči podporuje činnost maminek na mateřské dovolené, zřídilo první brněnský klub maminek a podporuje různými přednáškami kluby maminek a mateřská centra. Nabízí také nejrůznější kurzy pro oba rodiče v době těhotenství ženy, pro otce u porodu, pro rodiče s novorozencem. Pořádají také kurzy efektivního rodičovství, rodičovská setkávání, rodičovské soboty, semináře o hře a tvoření s dětmi, přičemž uvedené akce jsou i pro rodiče nejmenších dětí anebo děti od jednoho roku, v nabídce je vždy uvedeno, že se daná akce týká rodičů, nikoli jen maminek (srov. Centrum pro rodinu a sociální péči). Na druhou stranu, například víkendový pobyt je „pro maminky, které navštěvují cvičení v CRSP“, pravděpodobně zatím žádný tatínek nepřišel (tamtéž). Otázka, do jaké míry jsou 47

církevní organizace otevřené otcům na rodičovské dovolené, tak zůstává otevřená, zdá se však, že neodmítnou nikoho, kdo se chce svým rodičovstvím zabývat. Opět je však na místě úvaha, zda prostředí avizované pro maminky, může neodradit tatínky. A s tím souvisí také úvaha, jak církev pohlíží na ženu, která se vzdala své mateřské role ve prospěch práce. To už je ale otázka, která zůstane v této práci nezodpovězená. Pro rodiče s nejmenšími dětmi jsou také v poslední době zřizovány herny, což jsou nejrůznější místa s podobným účelem – děti zde najdou nové hračky a kamarády, rodiče odpočinek a nové sociální kontakty. Činnost zde není nijak organizována, každý může prostor využít podle své situace a potřeb – k zábavě, odpočinku, svačině, hygieně. Zde lze zmínit i zábavní parky, které plní stejný účel, většinou však vyžadují vyšší vstupné (srov. AZRODINA.cz). Výhodou těchto míst je, že jsou cílena právě na rodiče s malými dětmi a tak mohou nabízet vhodné vybavení a konkrétní uzpůsobení, na rozdíl například od výše zmíněných akvaparků či zoologických zahrad.

48

VÝZKUMNÁ ČÁST 4. Paradigmatická východiska výzkumu V metodologické části práce uvedu stručně paradigma, z nějž výzkum vychází, konkrétní metodologický přístup a také jednotlivé kroky, jimiž výzkum prošel. Paradigmatické zakotvení analytické práce je důležitou součástí plánování a realizace výzkumu. Celý proces začíná okamžikem vymezení tématu a posléze výzkumné otázky.

4.1 Výzkumné téma Vědecké bádání na poli sociální pedagogiky je nutně mezioborové. Mnohé z oblastí, kterými se sociální a volnočasová pedagogika zabývají, také vychází nebo se opírá o rodinu, jež je v naší společnosti pro socializaci jedince velice významná, jak plyne také z předcházejících kapitol. Rodina a její proměny v naší době jsou zkoumány z hlediska psychologického, pedagogického i sociologického, v jehož rámci se na tomto poli angažují také gender studies. Do jejich hledáčku se dostávají mezi jinými lidé a skupiny, kteří se v nějakém jednání odlišují od většinové normy a kteří mohou poskytnout určitý úhel pohledu právě na tyto normy i jejich změny. Pokud se rodina proměňuje, a jistě se tak alespoň v některých ohledech děje, musí tento proces vzít v úvahu i sociální a volnočasová pedagogika, která může pro transformující se společnost přinášet určité druhy podpory. Genderová studia se poměrně často zabývají rodinami s malými dětmi, které se rozhodly, že na rodičovské dovolené doma s dětmi zůstane otec. Toto uspořádání je zajímavé proto, že v naší genderově diferencované společnosti je maskulinní role vymezována z velké části také mimo rodinu a v rodině je muži v souvislosti s tím přisuzována role živitele, nikoli přímého pečovatele. Historické souvislosti této situace byly popsány v teoretické části práce. Z hlediska každodenního života lidí je tedy zajímavé sledovat, jaké důvody vedou k takovému rozhodnutí, jak je tato situace prožívána a jak se odráží v identitách lidí a struktuře společnosti. Na druhé straně je pro odborníky z praxe přínosné, pokud se mohou dozvědět, jaká nabídka pomoci či podpory těmto rodinám může chybět a z jakých důvodů – to pak lépe může vést k pokrývání této možné poptávky. Tématem této práce se tedy stává volný čas otců, kteří zůstávají na rodičovské dovolené, jeho trávení a prožívání a také to, jak přispívá k uchopení sebe-identity těchto mužů. Zároveň je možné srovnat vlastní data s daty dalších výzkumníků, jejichž závěry byly popsány v předcházejících částech práce, což má také svůj vědecký význam a lze v tomto smyslu hovořit o jisté možnosti zevšeobecnění (srov. Silverman, 2005, 6. kap.).

49

4.2 Paradigma výzkumu a výzkumná otázka Pro přínos na takto vymezené pole bádání může sloužit několik přístupů. Ovšem už při teoretickém usazování je zapotřebí uvědomit si, v jaké ontologické a epistemologické rovině se pohybujeme, neboť přílišná rozvolněnost v této otázce by mohla vést k nerelevantním výsledkům. Ontologické otázky se podle Hendla týkají povahy toho, co existuje a co můžeme zkoumat; ptáme se například, zda je realita jediná a objektivně existující nezávisle na našem vnímání, nebo zda je modifikována právě naším porozuměním a našimi předpoklady (Hendl, 2005, 1. kap.). Epistemologie pak v návaznosti na to, co je z ontologického hlediska realitou, zkoumá možnosti, jak můžeme poznat takto reálný svět (tamtéž). Pro zmíněné výzkumné téma se zdá vhodným fenomenologické paradigma, které vychází z předpokladu, že realita je založená na zkušenosti, realita je pro jedince tzv. zkušenostní (Eatough, Smith, 2008, s. 181). Lze ji tedy poznávat popisem a interpretací této zkušenosti. Toto paradigma si volí kvalitativní metodologii, která mu umožňuje dívat se na svět očima aktérů. Tomuto interpretativnímu paradigmatu odpovídá také teorie, kterou jsem zvolila v předchozí části výzkumu. Ta umožní redukci popisovaného fenoménu, o který se mi jedná. Fenomenologický přístup se hodí ke zkoumání fenoménů, které jednak nejsou ještě dostatečně prozkoumány, jednat také v případě, že chceme prozkoumat právě tuto zkušenost lidí a porozumět jejímu významu (srv. Hend, 2005, s. 129). Při sběru dat, k němuž se ještě dostaneme, by se tedy výzkumník neměl nechat ovlivňovat dřívějšími domněnkami, které se v jeho vlastním vnímání ke zkoumané oblasti vážou. Na druhé straně vychází z výzkumné otázky a potřebuje, aby jeho data pokryla dané téma. Výzkumná otázka je volena tak, aby rozšířila dosavadní vědecké poznání. Předcházející teoretické i výzkumné závěry dřívějších studií jsem uvedla v teoretické části – z této sumy vědění jsem se rozhodla věnovat se právě fenoménu trávení volného času a s tím souvisejícího utváření identity otců na rodičovské dovolené. To je nepříliš probádaná stránka, která mě na celé věci bude zajímat, ke které bude směřovat sběr dat a jejich analýza. Hlavní výzkumné otázky se tedy tážou, jakou zkušenost prožívají otcové pečující o malé děti, jak naplňují svůj čas, jak je tím utvářena jejich identita a jakou podporu jim může poskytnout sociální a volnočasový pedagog. Nesmíme také zapomínat, že všechny zmíněné aspekty jsou utvářeny v interakcích mezi lidmi, jednotlivými osobnostmi s vlastní životní historií, a v jejich soužití s okolní sociální strukturou a jejími stabilizačními prvky.

50

4.3 Metodologie výzkumu Jedním z fenomenologických přístupů je interpretativní fenomenologická analýza (zkráceně IPA – Interpretative Phenomenological Analysis). Studuje spíše malé homogenní vzorky lidí s podobnou zkušeností, přičemž sbíraná data jsou ve formě textů – mohou jimi být například přepisy hloubkových rozhovorů nebo deníky (Eatough, Jonathan, 2008, s. 187). Nezanedbatelný je vztah výzkumníka s účastníky rozhovorů a význam výzkumníkovy analytické práce, při níž zohledňuje významy, které zkoumanému tématu připisuje nejen účastník, ale i on sám – výsledek je jejich společnou prací, který popisuje a interpretuje danou zkušenost (tamtéž). Významy každodenní zkušenosti dávají lidé tím, jak o ní přemýšlejí, jak se ji snaží pochopit a jak o ní mluví (Smith, Flowers, Larkin, 2009, s. 33). V tomto bodě IPA čerpá také z hermeneutiky, která nám pomáhá objasnit, jak výzkumník dává smysl vyprávění, kterým dal účastník smysl dané zkušenosti. To se nazývá dvojím hermeneutickým otočením na pomyslném kruhu, na němž se setkávají výzkumníkovy zájmy, zkušenosti a znalosti se zkušenostmi účastníka, jež se do určité míry prolínají, a ačkoli se výzkumník snaží do co nejvíce odpoutat od svých zkušeností, nemohl by zcela bez nich pochopit účastníkův příběh (tamtéž, s. 35). Po výběru tématu, volbě odpovídajícího paradigmatu a upřesňujícího položení hlavní výzkumné otázky jsem se tedy rozhodla pro metodologii IPA, respektive pro využití jejího postupu sběru a analýzy dat. Data byla sbírána pomocí otevřených rozhovorů s určitou kostrou, která byla nápomocná při pokrytí daného tématu, tuto kostru naznačím níže. Načež jsem stála před otázkou výběru výzkumného vzorku. V kvalitativním výzkumu se při výběru vzorku ve většině studií nepřihlíží ke statistické možnosti zobecnitelnosti dat na celou populaci, z níž je vybírán reprezentativní vzorek, ale provádí se teoretické vzorkování, které probíhá postupně během procesu sběru a interpretace dat (srv. Flick, 2002, 7. kap.). Byla tedy zvolena kritéria, podle nichž byl vzorek vybírán tak, aby splnil reprezentativnost popisovanou Flickem: každý případ reprezentuje sám sebe jako výsledek specifických podmínek, reprezentuje specifický institucionální kontext, specifickou jedincovu odbornost na danou oblast, reprezentuje rozvinutou subjektivitu jako výsledek vědění a jednání a nakonec také určitý kontext aktivit (Flick, 2002, 7. kap.). V souvislosti s výběrem případů v kvalitativním výzkumu někteří autoři upozorňují také na možnost zevšeobecnění na základě jediného případu, který sám o sobě reprezentuje základní struktury společenského systému (srv. Silverman, 2005, 6. kap.). Kritéria se také během vzorkování proměnila. Nejprve jsem zamýšlela udělat rozhovory s otci s aktuální zkušeností péče o nejmenší děti, kteří navštěvují některou z institucionálních nabídek zaměřených na trávení volného času s dětmi. Ukázalo se však, co se potvrdilo i během

51

rozhovorů později, že otcové zachovávají k těmto formám setkávání jistý odstup, jak ještě bude níže popsáno podrobněji. Kritéria se tedy v podstatě posunula k trávení času obecně, tedy času „navíc“ mimo nutnou péči, zejména pak času herního stráveného doma i ve společnosti, a také času volného, pokud muž takový ve svém životě uměl pojmenovat. Hendl popisuje různé metody účelového vzorkování, mezi nimi také metodu sněhové koule (Hendl, 2005, 5. kap.). Nicméně, podobně jako další výzkumníci (srv. např. Maříková, 2009, s. 95), jsem zjistila nevhodnost této metody pro vymezenou kategorii, neboť otcové se mezi sebou neznají, což je samo o sobě také zajímavým zjištěním. Vzhledem k vlastním možnostem bylo tedy nakonec využito kontaktů dostupných přes známé a jejich známé, přičemž další redukce vznikla tím, že zareagovali jen někteří z oslovených mužů. Při prvotním kontaktu bylo pro upřesnění uvedeno, že se jedná o rozhovor zaměřený především na trávení volného času tatínky na rodičovské dovolené a že se tedy nejedná o nic v jistém smyslu intimního, míra otevřenosti posléze skutečně záležela na každém z účastníků.

52

5. Sběr dat: realizace výzkumných rozhovorů Před uvedením výsledků fenomenologické analýzy se v této kapitole stručně zmíním o tom, na jakých předpokladech, za jakých okolností a s kým probíhaly výzkumné rozhovory.

5.1 Kostra rozhovoru Cílem kvalitativního výzkumu je zodpovědět výzkumnou otázku a to tak, aby byly poskytnuty informace o ústředním fenoménu studie a jejích účastnících, aby byla zformulována jedna hlavní myšlenka, jeden fenomén, který chceme zkoumat a porozumět mu (srv. Creswell, 2009, 6. kap.). V tomto bodě se ukázalo důležité vymezit dílčí výzkumné otázky, aby bylo jasné, v jakých hranicích se bude výzkum pohybovat, i když je na druhé straně žádoucí, aby účastníci přicházeli s vlastními tématy v rámci těchto hranic i mimo ně. Předem, v souladu s dřívějšími poznatky stanovené dílčí výzkumné otázky byly tedy následující: -

V jakém přibližně věku se muž stal otcem dětí, se kterými je nyní doma a musel přerušit kariéru?

-

Jaký vzor otcovství viděl účastník ve své orientační rodině?

-

Jak otec vnímá reakci okolí na své rozhodnutí? Které aspekty v reakcích okolí vyzdvihuje? Bylo okolí představitelem určitého „kulturního nátlaku“?

-

Stal se otec primární pečovatelskou osobou – jak to sám vnímá, jak se to podle něj projevuje?

-

Má otec o své roli či s ní souvisejícími kompetencemi nějaké pochybnosti?

-

Myslí si účastník, že se chová nebo že by se choval jinak k synovi než k dceři?

-

Mají starší děti pocit, že jsou výjimečné tím, že o ně pečuje otec?

-

Jak muž hovoří o roli své partnerky?

-

Do jaké míry otec přebírá starost o domácnost? Jak si myslí, že to bude po jeho návratu do zaměstnání?

-

Jaký je model účastníkovi rodiny v dělbě práce a péče, respektive slaďování rodiny a zaměstnání? Jak to otcové vnímají?

-

Co pro pečujícího otce znamená odložení kariéry?

-

Co účastníkovi zůstalo z volnočasových aktivit dřívějšího života? Co je nahradilo?

-

Jaké volnočasové instituce otcové se svými dětmi využívají?

-

Nachází otec zájmy, které uspokojí jeho i malé dítě? Kde?

-

Mají otcové čas také na sebe-rozvoj, který je pro mužskou roli ve volném čase typický? Nebo jej využívají pouze k odpočinku?

53

-

Jak vnímá pečující muž svou identitu? Nalézá ji uvnitř rodiny nebo se ji stále snaží nalézat spíše vně? Identifikuje se otec na rodičovské dovolené se svou rolí v obecnější rovině i přesto, že s ní neměl předchozí přímou zkušenost?

Tyto otázky pak byly vodítkem pro stanovení kostry rozhovoru. Otázky kladené účastníkovi byly odlišné od výzkumných otázek, některé nebylo účelné snažit se získat přímo. Otci byla nejprve položena obecná otázka „Jak to bylo, že jste se rozhodl jít na rodičovskou dovolenou?“ a později „Jak probíhá váš typický den?“ Tyto otázky většinou splnily svůj účel a účastník otevřeně hovořil o své zkušenosti. Podle toho, co ještě nebylo zmíněno, ale zajímalo mě (například u pozdějších rozhovorů s ohledem na témata, která zmínili předchozí účastníci), jsem se doptávala, ale vždy jsem se snažila o otevřenost a jakousi nepodbízivost otázky. Ač se zpočátku zdálo, že bude potřeba se hodně doptávat, z prvních přepisů bylo jasné, že krátká otevřená otázka a pozorné naslouchání jsou dostačující pro zajímavé a přínosné účastníkovo vyprávění, které někdy samo nabere nečekaný směr, kam by připravené otázky samy nezamířily. Co se trávení času týče, původně jsem zamýšlela použít další metody, jako je například deník činností nebo časová osa, ale ukázalo se, že většině oslovených otců se další aktivity kromě rozhovoru zdály zatěžující. Otevřené interview může poskytnout samo o sobě dostatečnou výpovědní hodnotu a tak jsem nakonec zůstala u této jediné metody.

5.2 Etické otázky výzkumu V každém výzkumu hrají svou nezastupitelnou roli etické zásady. Míra ochrany účastníků rozhovoru je stále předmětem diskusí, neboť jsou zde aspekty, které nejsou tak samozřejmé, jak by se na první pohled mohlo zdát. Přesto se praktikující výzkumníci shodují na určitých pravidlech, která stanovují, že by se měly učinit jisté kroky směrem k ochraně důstojnosti a bezpečí účastníků výzkumu (Marvasti, 2004, 7. kap.). Prvním z těchto kroků je dobrovolná účast, v mém případě byli všichni účastníci způsobilí rozhodnout sami, jaké důsledky může mít jejich účast ve studii (srv. tamtéž). Druhým krokem je ochrana účastníků výzkumu ve smyslu docenění potenciálního ublížení, čemuž se předchází naznačením okruhů otázek před rozhovorem a připomenutí, že mohou kdykoli ukončit rozhovor nebo některé otázky nezodpovědět (tamtéž). Riziko nelze nikdy předem přesně stanovit, protože rozhovory jsou otevřené (tamtéž), avšak účastníci mého výzkumu byli poučeni o možnosti přerušení rozhovoru i o okruzích otázek a domnívám se, že žádné bolestivé téma otevřeno nebylo.

54

Důležité je také ochránit soukromí účastníků zaručením anonymity, přičemž výzkumník, který se s účastníkem vidí osobně, mu zaručuje důvěrnost tím, že nikomu dalšímu neodhalí jeho identitu a v uveřejněných ukázkách z rozhovoru nezveřejní pravé jméno nebo příliš konkrétní informace (tamtéž). Tato podmínka byla splněna v mé práci také, účastníci byli o tom informováni a už při přepisování dat jsem používala pseudonymy. Ke kontaktům s pravými jmény se nemůže nikdo jiný dostat a po dokončení práce budou smazány, stejně jako nahrávky. Lze tedy říci, že účastníci poskytli informovaný souhlas s účastí ve výzkumu. Ten by měl zahrnovat i potenciální výhody pro účastníky (tamtéž), nicméně se mi podařilo formulovat pouze jistou nabídku sebe-poznání, ale převážně jsem upustila od takového zdůvodňování a spoléhala jsem na ochotu účastníků k rozhovoru, která se mi potvrdila. Je možné, že při lepším formulování potenciálních výhod by účastníci byli ochotní i k dalším výzkumným metodám, na druhou stranu ale považuji pro potřeby této práce rozhovor za adekvátní zatížení informantů bez potřeby další spolupráce.

5.3 Průběh rozhovorů a charakteristiky účastníků Na závěr této podkapitoly uvádím stručné informace o jednotlivých účastnících, aby si čtenář mohl dotvořit určitý vlastní náhled. Některé podrobnější údaje mohou také vyplynout během popisu výsledků analýzy. Rozhovory probíhaly postupně s jistými časovými prodlevami mezi nimi, ke každému z účastníků bylo přistupováno jako k jedinečné osobnosti s vlastní zkušeností, ačkoli zároveň byly rozhovory modifikovány podle souběžně probíhající analýzy, aby lépe směřovaly k vymezenému a zároveň vymezujícímu se ohnisku. Rozhovorů bylo nakonec provedeno a zanalyzováno pět. K samotnému průběhu rozhovorů lze říci, že nikoho z účastníků jsem před tím neznala. Vztah mezi výzkumníkem a účastníkem je ovlivněn běžně zažívanými pocity při setkání dvou cizích lidí, přičemž výzkumník se snaží vcítit maximálně do účastníkových pocitů a v každém případě mu pozorně naslouchat. Atmosféra, která je v tomto případě také rozhodující, byla pokaždé jiná, vždy však otevřená. Ve třech případech mi bylo ihned nabídnuto tykání, pravděpodobně z důvodů podobnosti věku a případně z předjímané znalosti mého studentského statusu, což rozhodně přispělo k uvolněnější atmosféře, ale tato podmínka není nijak zásadně rozhodující. Rozhovory probíhaly na místech, které si zvolili účastníci, přičemž se mělo jednat o místo, kde se budou cítit uvolnění. Dva rozhovory tak proběhly v domácnostech, tři ve veřejném prostoru. Všechny byly nahrány na diktafon a posléze přepsány.

55

Adam Adam je samoživitelem s jedním dítětem. Žije ve velkém městě a na rodičovskou dovolenou nastoupil hned po dokončení vysoké školy. Adam byl na rodičovské dovolené rok a půl, nyní si bude shánět práci. Matka dítěte na něj nepřispívá ani se s ním v současné době nestýká.

Bedřich Bedřich žije s manželkou a dvěma dětmi v okrajové části velkého města. Z předchozího manželství má jedno starší dítě. Na rodičovské dovolené je čtvrtým rokem, zároveň pracovně pomáhá manželce. V době před rodičovskou dovolenou pracoval tzv. na volné noze, nebyl tedy zaměstnán.

Cyril Cyril žije s manželkou a třemi dětmi v malé vesnici dobře dostupné okolním městům, jednomu krajskému. Je doma s malým dítětem podruhé, mezi tím pracoval a v současné době zvažuje, kdy se do práce vrátit. Manželka je zaměstnána.

David David žije v okrajové části velkého města s manželkou a dvěma dětmi. Doma byl dva roky, druhé dítě šlo do školky půl roku před konáním rozhovoru. David však neměl problém hovořit živě o své nedávné zkušenosti, o děti ve velké míře pečuje i nadále, a tak byl rozhovor také zanalyzován. Předtím byl zaměstnán, během péče o děti měl drobnou práci z domu, nyní podnikají společně s manželkou.

Evžen Evžen žije v nevelkém městě s manželkou a třemi dětmi. Před rodičovskou dovolenou pracoval, doma je rok a půl a o návrat do zaměstnání se nezdá být v současné době aktuální. Manželka je zaměstnána.

56

6. Výsledky analýzy Smith, Flowers a Larkin uvádějí, že výzkumník má při analýze udržovat určitou flexibilitu (Smith, Flowers, Larkin, 2009, 5. kap.). Pro začínající výzkumníky užívající přístup IPA však naznačují kroky, které mohou být během analýzy nápomocné (tamtéž). Nejprve se jedná o pochopení zkušenosti účastníků v opakujícím se induktivním cyklu čtení a poznámkování (tamtéž). Poté se identifikují tzv. vynořující se vzory (emergent patterns), tedy důležitá témata, nejprve pro jednotlivé případy a posléze napříč případy; později se vyvíjí struktura, která ilustruje vztahy mezi tématy (tamtéž). Konečným výsledkem je popis toho, jak si analytik myslí, že přemýšlí účastník (tamtéž). Při přechodu k dalšímu případu se snažíme vystihnout individualitu tohoto případu, zároveň jsme však ovlivněni tím, co už jsme objevili, a tak spojujeme myšlenky z předcházející analýzy při práci na dalším případu a pak znovu při následujících případech (tamtéž). V této kapitole se pokusím zjištěné výsledky analýzy prezentovat podle důležitých témat, přičemž nesmí být opomenuto jejich propojení. Interpretaci místy podložím ukázkami z rozhovorů, které jsou vybrány jako reprezentativní zkušenost jednoho z účastníků a je třeba mít na paměti, že ač z výpovědí ostatních vyplývala podobná skutečnost, mohly být značně odlišné. Některá témata byla relevantní pro všechny účastníky, jiná jen pro některé, v některých se ve zkušenostech shodovali a jinde rozcházeli. Určitá témata kopírovala pokládané otázky (které ale vycházely z reality popsané jinými výzkumníky), jiná se vynořovala z vyprávění účastníků, někdy byla tyto vynořující se témata podložena velice podobnou zkušeností a přístupem k hodnocení a prezentaci této zkušenosti.

6.1 Na rovinu: je to o penězích Při rozhodování o tom, jestli otec zůstane doma, hrály důležitou roli několikeré aspekty, v mnoha případech obdobné. Otcové často zdůrazňovali, že přechod na rodičovskou dovolenou pro ně nebyl žádná výrazná změna oproti dřívějšku a zároveň, že o této možnosti uvažovali, někdy společně s manželkou, už dříve.

Evžen: Tak my vlastně už když jsme čekali (jméno syna), toho nejstaršího, tak jsme se tak domlouvali, že kdyby manželka chtěla, že bych ji vystřídal, protože v té době už to jakoby začínalo. (...) Tak ono když jsme měli ty tři, tak stejně jsem se o ně dost staral. Takže ono to zas tak velká změna nebyla.

57

Přestože práce mohla být až na druhém místě, někteří zdůrazňovali její velkou roli. Přebrali péči v případě, že se jim to v práci hodilo, zároveň většinou v případě, kdy manželka vydělávala víc nebo alespoň byla schopná rodinu dostatečně živit, někdy se také objevoval model pracující manželky a v této práci pomáhajícího otce, takže bylo výhodnější, aby manželka měla dostatek času na výhodně placenou práci, což zároveň mohlo sloužit jako potřebná legitimizace tohoto rozhodnutí.

Bedřich: Manželka je tlumočnice, dobrá tlumočnice, soudní tlumočnice, a přijít o práci v tomhle oboru je velmi jednoduchý a vzhledem k tomu, že já dělám IT, tak pro mě není problém z toho vypadnout klidně na osm let a zůstat v podstatě stejně v kontaktu, takže.. jediná možnost, chceš dítě, fajn, jdeš na mateřskou. (...) nemám pocit, že bych přinášel do rodiny míň, jo prostě je to, je to vlastně společnej příjem, protože oba tomu něco obětujem a ona dělá to co umí, to znamená překládat tlumočit, a já to co umím, to znamená organizovat, jednat, mluvit, hádat se s lidma o ceně a podobně. Takže taková rodinná firma.

Důvody převzetí většího dílu péče o děti tedy neodlučně souvisí s modelem rodiny, jejími hodnotami a vztahem mezi partnery. Ještě je třeba říci, že i když otcové uváděli, že péče je baví, chtěli se o děti starat a šli na rodičovskou dovolenou dobrovolně, přesto souvislost s placenou prací nevymizela, většinou skutečně šli pečovat až ve chvíli, kdy se pro to naskytl „dostatečný důvod“, právě například pracovní, i když opět nelze zobecňovat, ale v případě rodiny se dvěma rodiči se vztah práce a péče vyskytoval s jistotou.

David: Jo, ale nebyl důvod. Jako nebylo proč, jenom jsme věděli, že je to věc, kterou můžeme udělat. Jo, jako že už jsme dávno dopředu věděli, že pokud se něco naskytne nebo pokud k tomu dojde, že není problém, abych já zůstal doma. Výzk.: A řešili jste to teda z tý pozice práce, nebo sis říkal, tak bude to dobrý i pro ty děti nebo tak jakože.. David: To ne, to všechno, že jo, je finanční záležitost. Jestli,... řekněme si to na rovinu..

Původně jsem zamýšlela zmínit se o partnerkách účastníků jen stručně, ale ukázalo se, že vztah s manželkou a celkově rodinná atmosféra je pro některé z účastníků důležitou kategorií. Někteří účastníci popisovali tento vztah jako výjimečný oproti jiným rodinám.

58

David: To je totiž takhle, my to, my to jedem dost na půl, jo jako to je takové, že nejsme taková ta klasická rodina, kdy prostě manželka vaří a stará se, prostě děláme to tak nějak společně, jo, těžko někomu vysvětlovat, jo, jak to funguje.

Bedřich: ... my jsme dva roky žili opravdu celej den spolu, díky tomu máme ten vztah takovej jakej máme, díky tomu vím, že s tou ženskou dokážu zestárnout a až budeme dědeček babička, ten sex nás nebude bavit, tak si popovídáme. Máme nějakej základ. (... ) A pozoruju tam ty rodinky a zjišťuju, že obrovská spousta lidí nedokážou bejt spolu delší dobu.

To, že je tento vztah dobrý, je pro některé účastníky jednou z příčin toho, že mohou být na rodičovské dovolené a že se tam cítí dobře. To ukazuje i opačný případ, kdy určité aktuální problémy ve vztahu s manželkou pro otce znamenají, že se ve své pečovatelské roli necítí dobře.

Cyril: Jako manželka si zdánlivě myslí, že dělá všechno proto, abych se necítil špatně, jako abych se necítil v té roli špatně, protože ona je dneska tady šéfová přes peníze, ale upřímně teď poslední měsíc to nedělá moc dobře, jo a momentálně je tu nějaký rozpor, který tu mezi námi je a je to i důvod, proč já teďka hledám práci, protože jsem se rozhodl, abych v téhle atmosféře pokračoval, je to takový.. A je to takový těžko vysvětlitelný, kde je ten důvod, jo, ale teď poslední měsíc dva se necítím v té roli tak úplně v pohodě. Přestože má manželka to chtěla a chce, abych byl třeba až do té školky mateřské.

Zároveň vidíme, že řešení může být spatřováno v návratu do práce. Cyril později také uvedl, že kdyby nebyl od manželky dobře zabezpečen a v práci zároveň nenastala vhodná situace, na rodičovskou dovolenou by nešel, ač děti jsou pro něj důležité (ale možná ani manželka by v tomto případě práci zcela neopustila). K tématu návratu na trh práce se ještě vrátíme, nyní se podíváme krátce, jaké modely uspořádání rodiny otcové popisují a jaké výhody s tím případně spojují. Některé rodiny udržovaly tradiční model jednoho pečovatele a jednoho živitele, přičemž matka-živitelka se podílela na péči víc, než tomu může být v rodinách s otcem-živitelem, péče byla tedy vždy rozdělena v určité míře mezi oba rodiče. Některé rodiny ale směřovaly k egalitárnímu modelu s jistou zaměnitelností rolí, kdy účastníci zdůrazňovali, že se dělí jak o péči, tak o domácí práce a do jisté míry vlastně i o placenou práci.

Bedřich: My to máme ještě trošku jiný, než je to klasika, protože jak manželka dělá tlumočnici, tak samozřejmě překládá, takže stejně jako nějakech šedesát sedmdesát procent 59

času trávíme všichni doma. (...) Máme obývák, kde prostě máme dva pracovní stoly, každej sedíme za jedním, jo, do toho prostě nějak řešíme to dítě.. Výzk.: Někdo vstane.. Bedřich: Kdo vstane, komu se chce, komu se nechce, teďko je potřeba nakojit, tak mi ho ještě chvilku utiš, jo, protože potřebuju dopsat odstavec. Je to spolupráce.

Otcové v tom, že mohou hodně být spolu, nejen s dětmi, ale také s manželkou, spatřovali „obrovskou“ výhodu a zároveň rozdíl oproti jiným rodinám. V rozhodnutí, zda odejít (toto slovo odkazuje k určité změně, která ale nemusela tak být pociťována) na rodičovskou dovolenou, hrály tedy svou roli různé konstelace zahrnující aktuální situaci, vztah s manželkou včetně předchozího uvažování o možnosti společné či otcovské péče a samozřejmě také osobní preference a vlastnosti rodičů. Otcové také v této souvislosti zmiňovali svou předešlou identitu jako vhodnou právě k tomu pečovat o dítě, ač to pokaždé mohlo zahrnovat jiné uváděné atributy.

Cyril: ...takže takový chlapský věci, jako že bych dělal nějaký chlapský věci, že bych chodil pravidelně do hospody, tak to vůbec. A přemýšlím, nějaký rugby nebo něco takovýho..

David: Asi to.. Ale to já jsem měl předtím vždycky, prostě ten, já nevim, jak bych to vyjádřil správně, jakože, že si nemyslím, že ženská na mateřské dovolené je na dovolené, víš, takový ten klasický chlapský pohled: no, však jsi doma, no tak co. Takový ten styl, ale to já už jsem měl i před tím, to zas na druhou stranu, každý rozumně uvažující člověk tohle má, jo. Takové plus navíc..(...) Tam je totiž možná problém v tom, jakej já jsem byl předtím, při tom a poté, jakože prakticky k žádným změnám nedochází, jo jako to je.. Ani, vlastně my jsme vždycky měli takový vztah.. jako velmi.. jako vzájemně tolerantní, jo, že..

6.2 Otcové v hospodě Při analýze vyplynulo zajímavé téma hospody jako „typicky chlapské“ činnosti, kterou můžeme interpretovat symbolicky jako vyjádření toho, co dělají „běžní“ muži. Bylo naznačeno, že chození do hospody (což můžeme chápat metaforicky jako zástupce společenských aktivit mimo domov a zaměstnání) je aktivitou, kterou pečující otcové nedělají, jak dokládají ještě i následující výroky.

60

David: No, před tím.. Jsem chodil třikrát týdně někam do hospody večer, na což teď jsem neměl vůbec náladu ani chuť. Takže do hospody jsem se dostal jednou za měsíc.

Adam: Když to vezmu.. Nevím, ne, že bych chodil nějak často do hospody nebo něco takovýho, ale přes tu školu nebo tak když jsme šli, tak teďka se dostanu tak jednou za měsíc, jako má to svoje kouzlo, že je to takový zajímavější, není to fádní, když je nějaká dobrá zábava.

Na druhou stranu, ve výpovědích otců pravidelně zaznívaly odkazy na důležitost vlastního volného času, někdy přímo vylézaly zpod jiných témat. Jeden z otců při zamyšlením nad svým běžným dnem například vypráví, že si najde za den několik chvilek na odpočinek a večer si nejlépe odpočine právě v hospodě, kde se lze od péče zcela oprostit.

Bedřich: ...takže odjedu do města, odevzdám překlad *spolupráce na výdělečné činnosti s manželkou+, dám si kafe, dám si chvilku jakoby voraz, vrátím se zpátky, zase si pohraju s tím dítětem. (...) Takže takový ty běžný domácí práce, já nevím, uvařit, naplnit myčku, vyndám myčku, jo, takový ty standardy. (...) pak přivedu dceru, hraju si s dcerou, jdeme na nějakou procházku, vezmu kočárek, dojdem pro dceru, nebo když má chuť, tak zajedeme do nějakýho hypermarketu, tam ji na chviličku nechám v koutku, protože ji to baví, sám si dám zase na chviličku voraz, když je dobrá konstelace, děti mám uložený, tak jdu do hospody a tam vypnu.

Zde lze opět vidět náznak toho, že pečující otcové se hodnotí odlišně od „běžných otců/mužů“ v oblasti trávení času – do hospody jsou až po čase vyhrazeném rodině.

Bedřich: ...nebo ten chlap jde do tý hospody, ale do tý hospody jde né, já totiž chápu ty ženský, proč jim vadí, že chlapi choděj do hospody, protože on přijde, on odejde do práce ráno, odpoledne přijde z práce, nažere se a jde do hospody. A ten čas s ní netráví, vůbec.

Nelze říct, že matky na rodičovské dovolené nemají vlastní volný čas, bylo by ale zajímavé porovnat, zda na něj kladou takový důraz. Otcové uvádějí, že si mohou najít chvilky na svůj vlastní program, ať už odpočinkový nebo seberealizační, ale musí si den zorganizovat lépe než dříve. Čas tak přestává být volným ve smyslu libovolně organizovaným, ale nezapomíná se na něj.

Cyril: Jako že bych se teďka sebral a šel si zahrát fotbal, to jako nejde. Takže v podstatě můj volnej čas je vázanej na malou totálně, s tím že samozřejmě pokud budu chtít si udělat 61

úplně volno, tak musím se domluvit s někým, kdo bude hlídat, ať už je to manželka, babička nebo někdo, tu malou tam zavézt nebo předat a pak mám nějakou určitou dobu čas. Jako třeba dneska dopoledne jsem strávil nějakou dobu na kulečníku..

Bedřich: Nevnímám to, nevnímám to jako nějakou újmu, prostě, když chci si zajít do společnosti, tak si zajdu. Musím si to zorganizovat, musím ten čas nějakým způsobem teda líp zorganizovat než dřív, to určitě, ale, ten rozdíl tam není..

V takovém případě se tedy vlastní volný čas nemusí do určité míry proměnit. Každý z otců ale nakonec najde něco, čeho se musel vzdát, minimálně na určitou dobu.

Adam: Ale když třeba vezmu, co mi třeba vadí, jsem dělal fotky do muzea a takhle a to teďka ty dva roky *zamítavé gesto+. Tak to tam leží, tak mě jako mrzí, že to nejde.

Ideální se zdají aktivity, které otec dělal rád ve svém volném čase a lze je provádět také s dětmi. V tomto ohledu se otcové lišili v porovnání toho, do jaké míry je to možné. Zde, jako i v dalších tématech, však sehrávají roli další okolnosti, mezi nimi například věk a počet dětí.

Evžen: Na kole jsem jezdíval, tak to už na to taky moc není čas, třeba vezmu někoho do sedačky a jedeme tady po okolí se podívat, ale to musí někdo hlídat děti ty ostatní...

David: Jo a přes jaro léto, tak to jsme hrávali venku beach volleyball, tak to jsem obě dvě děti brával vždycky dvakrát týdně na beach a oni si hrály tam v písku, to bylo ideální.

Někdy byl vlastní volný čas zdůvodňován jako zasloužený odpočinek po celodenní péči. Proměna spočívala také v tom, že ho bylo výrazně méně než dříve. Současně lze také najít argument, že v rodině s malými dětmi se vlastní volný čas nezdá tak důležitý.

Evžen: No, já to beru tak, že prostě mám takovou životní etapu a minimálně, skoro žádný, stejně poslední dobou můj hlavní koníček byl rekonstrukce domu a starání se o zahradu, tak v tom při malých chvilkách se snažím pokračovat, ale moc to nejde.

Co se tedy týče vlastního volného času, společně s dalšími autory ho můžeme považovat za významný bod mužovy identity i v době, kdy pečuje o malé děti. Je ho sice méně a není tak libovolně užívaný, ale je zachovávána možnost a chuť si ho najít, přičemž je důležitý 62

jak odpočinek, tak i aktivity směřující k vlastnímu rozvoji. Vlastní volný čas společně s pracovní situací jsou kategorie, které se zdají stále ovlivňovat identitu otce odcházejícího na rodičovskou dovolenou. Jakási bezproblémová výměna práce za domácnost a zde vztahy v rodině, související s možnostmi volného času, mohou být faktory určující spokojenost otce se svou aktuální rolí.

6.3 Mezi šílené matky nechodím Většina aktivního dne otce na rodičovské dovolené je ovšem čas strávený s dítětem, který lze pomyslně rozdělit na volný čas sloužící odpočinku a rozvoji, jež je organizován libovolněji než druhá složka – nutná každodenní péče. Volný čas trávený s dítětem má také ve zkušenosti otců různé dimenze a nese s sebou určité kladné stránky, ale zároveň otcové dosti shodně popisují i některé zápory. Zajímavé je, že volný čas dětí zůstává oblastí, ve které se otcové angažují i v případě, kdy je starost o děti určitou měrou rozdělena mezi oba rodiče – to je v souladu se zjištěním některých výše prezentovaných studií, že otcové všeobecně s dětmi tráví spíše čas, který není spojený s nutnou každodenní péčí a ve kterém jim mohou předávat své zkušenosti v zájmových oblastech. Okrajově je třeba říct, že otcové často reflektovali také situaci volného času z hlediska ročního období – v zimě institucionalizované trávení volného času nabývalo na větším významu. Volný čas s dítětem lze tedy trávit různými způsoby, které mají pro otce jisté lákavé i méně lákavé aspekty. Lze například být s dítětem převážně sám, věnovat se mu doma nebo někde na procházce, otcové ale uváděli jako nevýhodu možnou izolaci dítěte i svojí vlastní.

Adam: Já jsem si říkal, doma třeba, tak na zahradě jsem udělal pískoviště, nějaký prolízačky, houpačku, domeček jsem postavil, takže jakoby tam víceméně může fungovat sám, ale zase mě.. vůči němu, je mi hloupý ho izolovat, aby byl doma a jenom tak jako mezi náma nebo to, třeba aby poznal tu svou společnost, navázal nějaký vztahy nebo to..

Evžen: No pak ty maminky v tom mateřskym centru, to už mě chybělo teda v tom létě...

Na druhou stranu se několik otců shodlo v tom, že vyhledávat nové známé na místech, kde je to obvyklé – dětská hřiště či organizace pro rodiče s nejmenšími dětmi – se jim nezamlouvalo, neboť ostatní přítomné maminky se chovaly k dětem a probíraly v hovoru témata jinak, než by si otcové představovali, jeden z otců to přisoudil rozlišnému věku.

63

Výzk.: Tys říkal, že máš ještě starší dceru, chodili jste spolu třeba do nějakejch kroužků? Bedřich: Nee, jak já říkám,mezi šílený matky nechodím. V: Zkoušels to? B: Zkoušel jsem to. Samozřejmě občas tam musím, občas se nevyvaruju toho, že jdeme na hřiště nebo jdeme do zoo, třeba jsme chodili pravidelně každý úterky čtvrtky do zoo, mezi ty šílený matky. A je to divný, nejde to. V: Zkus mi říct, co je na nich šílenýho? B: Co je na nich šílenýho? Ta péče o ty děti, jsou strašně.. předpojatý.. ne, předpojatý je špatný.. Prostě moc se o ty děti bojej, moc to řešej, prostě z toho dítěte v tom případě nevyroste dospělej jedinec. V: A kdyžs tam s nima byl, vadilo ti na tom, že ses na to musel dívat, nebo žes měl pocit, že by taky chtěly, aby ses tak choval? B: Právě, měly představu, jak by se ten chlap měl k tomu dítěti chovat.

David: Problém byl chodit na dětská hřiště. Protože setkání s maminkama bylo prostě vždycky dost.. né, jejich témata byla báječná, úžasná, zcela zajímavá..*ironický tón+ To fakt.. hrozně málo maminek je takových, se kterýma se člověk může tam prostě na tom hřišti normálně pobavit, jo, protože ony pořád se baví buď o kojení, o kakání, o něčem, jo a prostě já jsem šel na to hřiště s tím, abych si prostě od tohohle toho odpočinul a dítě si tam zahrálo na písku a já si pokecal o něčem jiném, že. A to se s těma maminkama moc nedalo. Bacha na to, jo. To je, to je fakt úskalí největší. Byl jsem, několikrát jsem byl v dětských kavárnách různých, jo. Řekněme pohodička, ale zase no(...) Ono celkově jako to prostředí já nevím, kámoška, ta měla vlastně o nějaký rok dřív a ona chodila do všech takových těch různých.. V: Plavání, cvičení.. D: Ťapy ťapy, paci paci, jo prostě to bylo.. ubíjející, když to potom ještě předváděla doma s tím dítětem, tak jako.. To fakt, to fakt už mě..

Adam: Párkrát mě překvapilo, že jsem šel na pískoviště, prostě je tam ta převaha těch mamin: co ten starej, takže nevím, co si s nima povídat (...) jakože nevím, co s těma starejma, co si s třicetiletejma ženskejma, co si s nima mám povídat, já když jsem došel, tak jakože brácha nebo co, jo, prostě nevěděli a já jsem taky nevěděl. A třeba kolikrát ty různí tatínci, jakože šli odpoledne s dětma, stáli někde v pozadí a pozorovali to a taky na to neměli, tam jít. Je na člověku vidět to, že je sám doma s tím dítětem jakoby doma převážně času a potřebuje tak jako vypovídat to všechno, ale ne poslouchat, kde támhle tohle, to zas nemusím...

Vidíme také reflektování toho, že „všichni tatínci“ jsou v podobné situaci – o identifikaci se skupinou tatínků ještě bude zmínka. Organizované aktivity v určitých institucích měly pro otce i určité výhody (objevovala se ovšem znovu preference vlastní organizace času), ale převážně záleželo na tom, s jakými lidmi otec tento čas trávil. Pokud nově nabytí známí byli 64

„v pohodě“, zejména co se konverzačních témat týkalo, využívali tatínci i tuto možnost trávení času. Na druhé straně všichni účastníci zmiňovali své dřívější známé, kteří představovali součást jejich života a tedy prostředí, ve kterém se utvářela do té doby jejich identita. Pro některé tatínky zůstali původní známí odděleni od péče – scházeli se s nimi „večer u piva“ (ač se stávalo, že všichni řídili a pili vodu!), přičemž mohli cítit, že už si nemají tolik co říct.

Adam: I když třeba jdu někam s kámošema někam nebo to, tak mám kolikrát problém, o čem si s nima vykládat, je to takový.. Oni maj jiný zájmy a teďka já jakoby jsem zaměřenej na tu výchovu nebo něco takovýho...

Příznivější se zdála varianta, kdy se dřívější známí stali součástí pečovatelského života otce. Mohlo tomu tak být ať už tito známí byli v podobné situaci nebo nebyli, znovu každopádně však vidíme zdůraznění toho, aby se otec nestal příliš „zženštilým“ co se témat týče, aby to bylo „v pohodě“.

Cyril: ...jinak, když se třeba domluvíme, protože mám několik kamarádek svých, který jsou na mateřské aktuálně, tak prostě si dáme sraz na nějakém, v nějaké kavárně v Brně, kde prostě je dětský koutek, tam tady trošičku tím způsobem jako ženská, sedím prostě u kafe a.. Zatím nemáme ten problém, že bysme se bavili jako o seriálech. Bavíme se prostě o dřívějších nějakých věcech nebo aktuálních, plánujeme třeba dovolený společný nebo něco takovýho, ale není tam žádnej rozdíl, nebo já v tu chvíli jako nevypadám jako žena, tam prostě jednak jsem tam ty tatínky viděl a jednak ono spíš, to jsou kamarádky, se kterejma se člověk baví o všem, o rodinách a tak dál, není to žádný takový, že bychom se bavili o pletení nebo bychom se bavili o nějakých věcech, který jsou ryze ženský.

David: Ale na druhou stranu, to bylo, byla ta.. teď si uvědomuju, byla ta solidárnost té party, jo, že mě to vynahrazovali všichni tím, že se hrozně často scházeli u nás doma. Jakože to bylo takové dobré.(...) A ještě navíc z té party právě ty kámošky ještě neměly ty děti, jo, že bych třeba zajel.. Což potom už měli, jo, moje sestra zase, ta měla taky stejně starou holčičku, ale bohužel ta byla furt nemocná (...) Ale pak se teda s kámoškama začaly domlouvat, prostě každou středu měly, u některé z nich měly setkání. Jo, jsem se pak zúčastnil několika setkání a byli aj u nás a všechno jako v pohodě, protože to je parta, jo jako.

65

Vidíme zde určité téma pomoci – David naznačuje, že mu známí pomohli, neboť nemohl děti dát někam na hlídání (vyplynulo z dalších vět v úryvku vynechaných) a tak, aby nebyl osamocený, za ním přijeli. Další téma pomoci v souvislosti s přátelskými vztahy se váže k možnosti určité výpomoci.

Evžen: ...tak my tady máme dost sousedy, že se dost spolu, taky si někdy navzájem třeba ty děti pohlídáme, hlavně když jsme venku, přes zahradu sousedi taky mají malý děti. (...) Ale zase pak jsme se vlastně s tou sousedkou, jak jsem říkal, že má ty děti, tak jsme jezdili na půl, takže zase jsme to tak nějak sdružili, pak je to zas lepší, že ty děti, co zůstaly doma, zas byly s tím druhým. Tak se to dá nějak udělat.

Vidíme, že otcové na rodičovské dovolené mají zájem trávit čas s dětmi ve společnosti dalších lidí, ale je pro ně důležité, aby tito lidé měli podobné řekněme postoje, odlišné od „zženštilého“ (mateřské se zde rovná ženské) mluvení o každodenní péči, a aby spíše směřovaly k běžným tématům i mimo rámec starosti o děti. Může to být interpretováno také tak, že otcové se neztotožňují s identitou toho, kdo ve svém životě aktuálně pouze pečuje o dítě a vše se točí pouze okolo toho – může si nechat i své další identity. Je třeba mít na paměti, že ani ženy si tuto roli nevybírají z jakéhosi zjevně nabídnutého širokého penza možných rolí, ale má na ně vliv pojetí mateřské role v naší společnosti, které je místně a časově specificky utvořené. Otcové se tedy mohou zdát v tomto směru výjimečnými pečovateli.

6.4 Jsme exoti? Otcové mluvili během rozhovorů také o určitém vlivu lidí okolo, ať už konkrétněji nespecifikovaných (tzv. běžný kolemjdoucí) nebo i o bližších známých, jejichž důležitost byla naznačena v předcházející podkapitole. Pro obraz o utváření identity pečujícího muže je ovšem zajímavé sledovat, jaké tendence v reakcích tohoto okolí otcové zmiňují. Pokud účastníci zmiňovali rozdílnosti v reakcích okolí na jejich postavení, uváděli různá zdůvodnění těchto rozdílů. Zjevně se spojovalo starší a tradiční na straně jakýchsi odpůrců tohoto rodinného uspořádání a na druhé straně stáli mladší a také osobně bližší lidé, jejichž popisované reakce zaujímali širokou, ale pozitivní škálu – od absence negativních reakcí až po nadšení. Všimla jsem si, že možné negativní reakce jsou připisovány spíše bezejmennému okolí, zároveň mohou být činěny genderové rozdíly, tradičně nepečující muži jsou viděni jako méně chápající, matky jsou nechápající také z důvodů zastaralých (ne-dospělých, ne-chytrých, ne-

66

normálních) genderových stereotypů, ale vše může záležet právě na věku a jak dále uvidíme, blízcí (zároveň mladí) známí většinou do nechápajících lidí započítáváni nejsou.

Evžen: Neměl jsem nějakej pocit, že by se to někomu nelíbilo. Tak těm, kdo mě zná, tak asi zas tak překvapenej nebyl. A těm druhým je to jedno. Možná si něco říkají, ale tak to není podstatný..

Bedřich: ...vždycky to bylo strašně divný. Do dneška, do dneška je to strašně divný. Dodneška se setkávám s reakcema chlapů, který nechápou, nechápou ten důvod, proč chlap jde na rodičovskou (...)Záleží na ročníku *u žen+. Záleží určitě na ročníku a.. na tom materiálu. Jo, jsou matky matky, profesionální matky, který prostě nepřipouštěj, že ten chlap by do toho mohl nějak vstupovat, prostě ten chlap je na vydělávání peněz a nic jinýho od něj vlastně nepotřebujou. A nebo jsou ty ženský, který jsou jako chytrý, já jim řikám ty dospělý ženský, který berou tu rovnoprávnost jako úplně normální...

Pro identitu člověka jsou však důležitější reakce významných druhých. Těmi jsou bezesporu také rodiče. Otec je často zmiňován jako ten, komu se toto uspořádání nelíbí, někdy také matka.

Cyril: ...je pravda, že třeba můj otec, jako spíš takový obavy, můj otec je z toho nešťastnej, že jsem na mateřskej, protože on má strach jakoby, že se nebudu mít kam vrátit zpátky, od začátku s tím má velký problém, jo. Jako mě neustále nabádá, ať nandu práci a radši malou dáme někde hlídat, jo takže je to spíš taková obava z jeho strany. (...) Tam je vidět evidentně, že můj otec by na mateřskou nešel. Jako my jsme se o tom nebavili, ale že by to považoval za špatný. Takže mi to jakoby dává najevo, to je vlastně jedinej člověk, kterej mi, kterej s tím jako nesouhlasí. Což má smůlu.

David: To tam bylo cítit, hlavně od mojí mamky, jo. Otec, ten, to je, on se moc k ničemu nevyjadřuje, jo. A mamka, to bylo takové vidět, že je taková.. a pořád se vyptávala a co to a to.

David zároveň ale také uvádí, že záleží na věku a určitých vlastnostech – zatímco mamka je popisována jako žena z oblasti se silnými tradicemi, tchýně může mít pohled odlišný právě pro své vlastnosti:

67

David: Zatímco třeba tchýně, ta byla úplně nadšená, tak ona je, spíš tak, ona dělá vedoucí na internátě a ona je furt s těma mladýma, prostě a snaží se být taky jakože taková mladá myšlením, jo a ta k tomu byla zas spíš až nekriticky...

Ostatní přátelé a blízcí známí, jak už bylo naznačeno, byli popisováni jako ti, kdo se k rodinnému uspořádání účastníka staví pozitivně nebo neutrálně.

Cyril: Oni ví, jakože jsme pro rodinu jako takhle zaměřeni, takže nikdo se tomu vyloženě nedivil, že by třeba jako nechápal, jako to, překvapilo je to třeba, tak se ptali, jako co nás k tomu vedlo, proč není doma žena, ale nějaký problém s tím neměli.

Zároveň ale cítíme, že přece jen ještě otec na rodičovské dovolené není žádnou samozřejmostí. Pro vzdálenější okolí mohou být přímo exoty, jak napovídá název podkapitoly a jak se dva z otců nezávisle na sobě vyjádřili. Zároveň ale, opět trochu v genderovém ladění – o mužích takto nesmýšlí, otec hodnotí svou pečovatelskou roli v očích vzdálených i blízkých (myšleno vztahově) žen jako do jisté míry sexy, protože zvládá něco, co ostatní muži nezvládají.

Bedřich: ...takže samozřejmě ty ženský mě svým způsobem obdivujou. Ono... a vnímám to taky tak, svým způsobem je to sexy, že je prostě chlap s kočárkem sexy, nevím, s dcerou, když jsem začínal, nějakej osmej tejden, manželka poprvé tlumočila, takže já jsem vzal kočárek, objížděl jsem tady (město), prostě kavárničky a podobně, co jsem znal, protože jsem kavárenskej povaleč už od mala. Tak, ve chvíli, kdy jsem ji vzal a začal jsem ji přebalovat, tak celá ta kavárna ztichla a ty ženský prostě pozorovaly, jestli to ten chlap dokáže.

Lze tedy zakončit zjištěním, že sám sobě otec na rodičovské dovolené exotem být nemusí, protože existují mechanismy, jak se se svou novou složkou identity vyrovnat, což již bylo popsáno a ještě o tom bude řeč. Co znamená pro své okolí, a jak to vnímá, se však tomuto exotickému postoji již může přibližovat. Nezdá se však, že by to otce od jejich pečovatelské role odrazovalo. Naopak můžeme vidět, co bylo popsáno již v teoretické části, že jsou schopni tuto svou „novou“ roli zasadit do pojetí maskulinity – jsou schopní a jsou sexy.

6.5 Tak prostě spadne Už v předchozích podkapitolách jsme mohli vidět určité genderové aspekty celé situace mužského pečovatelství, v této kapitole se na ně podíváme blíže a propojíme je

68

s tématem výchovy, které se v tomto ohledu zdá být, ovšem stejně jako do určité míry další témata, s genderovými aspekty propojené. Genderované dělení světa otců se mohlo projevovat v několika sférách, ať už na rovině dospělých, tak ve spojitosti s dětmi a jejich výchovou. Jak už bylo naznačeno, někteří z účastníků zmiňovali během rozhovorů jistý smysl pro vlastní výlučnost – jednak se snažili odlišit od „maminek na hřišti“, ale také vyjadřovali svou odlišnost od ostatních mužů celkově a i od otců, kteří zastávají živitelskou roli. Jistá distance byla nastíněna také mezi otci, kteří pečují již o nejmenší děti a mezi otci, kteří jsou doma pouze kratší dobu, ale převládalo zejména vymezení se oproti ostatním mužům jako typizované kategorii ne-pečujících a tedy těch, kdo to neumí, nechápou a nemají zájem trávit čas doma (jak jsme viděli výše).

Bedřich: Přijdeš prostě mezi tu skupinu těch lidí, co třeba mají ty manželky na tý mateřský dovolený nebo rodičovský dovolený a slyšíš to: hele prosím tě já jsem přišel domů a nebylo uvařeno, prostě a tohle a támhleto a bordel a ona prosím tě snad spala nebo co celej den. A já říkám, ale tak fajn, fajn, na čtrnáct dní, kup zájezd, prostě na čtrnáct dní jí pošli do lázní a zkus si to. A zůstaň doma s tím dítětem. Jo, když už nekojí, že jo, prostě zůstaň doma s tím dítětem čtrnáct dní sám. Není šance jako, po tejdnu by telefonoval buďto svý mamince, jo nebo.. nejde to. Jo, jako většina chlapů nechápe, nechápe, co ta ženská dělá doma.

Adam: ...říkám, málokterejm chlapům, co jako znám z okolí, co mají třeba děti nebo toto, kompletní rodinu nebo takhle, tak řeknou třeba: no, ona dělá doma*gesto = nic+, to nic není mateřská, tak já jsem ten, kterej startuje a tak pozor a to dítě tohleto a většinou si prosadím svoje. Opravdu, že to není jakoby sranda.

Zároveň je zřejmé, že nepoučenost ostatních mužů je vnímána jako něco, co v jejich očích ubírá pečovatelské roli hodnotu a tak zdůrazňování rozdílu mezi „my“ a „oni“ může být interpretováno také jako pokus o zachování hodnoty vlastní identity na základě zkušenosti, kterou „oni“ postrádají, ale „my“ díky ní víme, jak je naše role náročná. O percepci náročnosti péče bude ještě řeč také později. Identifikace s rolí pečujícího otce byla zřejmá také z toho, že se otcové ztotožňovali s určitou imaginární skupinou tatínků, kteří jakoby táhnou za jeden provaz. Možnost být jedním z těch, kdo mají tuto roli, je přítomna i v případě, kdy otcové další tatínky na rodičovské dovolené neznali – jak bylo popsáno v teoretické části, člověk se může se svou rolí identifikovat i bez přímé zkušenosti na základě určité všeobecné znalosti.

69

Bedřich: ...je to jako, víš co, ženskejm se prostě pomáhá standardně, prostě vidíš, jak ty kluci vylítávaj jo a teďka prostě.. Já už jak jsem naučenej na ten kočárek, tak skutečně jsem schopnej vyběhnout celý schody, abych pomohl nějaký chudince matce. Ale na nás chlapi, chlap s kočárkem je v tomhletom případě neviditelnej. Jo, úplně. To vnímají ženský, ale ty.. Jo, mladý studentky mi pomáhaj, jo, jako mladý holky vopravdu jsou schopný mi pomoct, ale to je asi jediný. V: Takže myslíš, že se to do budoucna zlepší? B: Stoprocentně, jak nás bude přibývat, tím to bude normálnější. Teďka jsme divný, strašně divný pavouci.

Bedřich naznačuje jistou „neviditelnost“ skupiny (ve velmi širokém významu, otcové nemusí být v sociologickém významu skupinou), se kterou se identifikuje. Definuje muže jako ty, kdo by tradičně pomohli, kteří ale jeho nevidí; ženy jej sice vidí, ale s kočárkem nepomáhají a jediná možnost je tedy v mladých lidech s novým pohledem, který se snad časem rozšíří s tím, jak se bude častěji setkávat s otci tlačícími kočárek. Bedřich také zmiňoval, že je jako muž na rodičovské dovolené diskriminován, jak ještě zmíním v souvislosti s tématem využívání sociálního systému, a také hendikepován tím, že nemá některé vlastnosti typicky ženské a proto vhodné pro péči. Tento hendikep však nazíral jako výhodu pro děti, pro jejich výchovu.

Bedřich: ...prostě jako není problém to zvládnout.. I když samozřejmě my chlapi jsme omezený v jedný věci a to je, že.. já vím, že je to úzus, ale je to tak. Když něco děláme, tak to děláme pořádně, ale jednu věc, jako prostě zvládnout dvě věci najednou nejde, to nejde, to je nemožný. V: A to myslíš, že je hendikep na tý mateřský? B: Jo, je to hendikep, určitě. Je to i výhoda, že tomu dítěti se věnujeme intenzivněji, ty děti jsou jiný. Mám ještě dva kamarády, který šli třeba na rok na rodičovskou, a na těch dětech vidíš, jak jsou prostě jinak. Protože my se o ty děti míň bojíme, neřešíme tolik ty věci, takže víc je pouštíme, víc jim dovolíme. V: Jiný hry, třeba. B: Jiný hry, jinej přístup, zvlášť k těm holčičkám, že jo, prostě, to je, ty nás mají omotaný kolem prstu, ty ženský už prostě od malička. V: Takže myslíš, že je to pro to dítě výhoda, když se mohou vystřídat? B: Je...

70

Znovu zde také vidíme identifikaci se skupinou pečujících tatínků, jejichž výchova je jiná, ale nikoli horší než výchova skupiny matek. Úryvek rozhovoru nás však zavedl na další časté genderové téma, kterým byly rozdíly mezi chlapečky a holčičkami. Tématu genderových rozdílů bylo blízké také téma starosti o domácnost, které však nepřineslo žádné zajímavější výsledky – je to tedy jedno z témat, které bylo při konečné fázi analýzy redukováno ve prospěch důležitějších témat, krátce se k němu však vrátíme později v souvislosti s tématem kompetencí. V kategorii holčičky versus chlapečci otcové uváděli rozdíly a pojímali je v tradičně typizovaných kategoriích, přičemž je v pozadí silně zřejmý tichý předpoklad, že všechny holčičky jsou takové a všichni chlapečci zase jiní, ale všichni podobní.

Adam: ...no, já jsem chtěl původně holčičku, ale vzhledem k tomu, že teďka máme přítelkyni a ta má o půl roku mladší holčičku, tak vidím tam víc ty rozdíly, jo (...) ale teďka vidím ten kontrast chlapeček holčička, jakože když to vezmu... ten (jméno syna) tak je takovej, jakože on: jo pochovat, jo pusu, jo něžnosti, ale jenom když on chce. Já když chci tak nee, smůla, a třeba ta holčička, jenom stačí říct nebo to a ona hned se jde pochovat nebo takhle. Je taky taková labilnější, to je taky jiný, když vezmu toho (jméno syna), tak on je takovej vyrovnanější, nevím jestli je starší nebo to, ale můžu to porovnat, protože v tý době jsem ho měl taky, takže vím, že byly trošku náběhy na takový ty jako testy, co vydržím, ale nebylo to v takové míře jako ta holčička. U té holčičky je to takový, jo, že ne znamená ne a teďka tam sebou šije... Nějak to překoušu a říkám dobrý, jsem rád, že mám chlapečka.

Výzk.: A myslíte, že by to bylo jiný, kdyby to byli chlapečci, nebo ta malá? Cyril: Bylo by to určitě jiný a byl bych z toho takovej špatnej. Já jsem chtěl holky, takže jako, já jsem chtěl cíleně holky a povedlo se a.. je to hrozný to říct, ale kluka jsem nechtěl nikdy a nechtěl bych. V: Mohl byste říct proč, nebo je to nějak osobní? C: Ne tak osobní, to jako ne, ale prostě nemám k tomu tak nějak vztah, jako určitě bych ho měl rád, všechno, ale já nevím, to nesouvisí, chraň pánbů s nějakým, aby to nevyznělo blbě, my se ráno vzbudíme v posteli a je nás tam pět a to včetně já nevím tady desetileté jedenáctileté žáby, která se mě tam takhle chytne a spí se mnou celou noc, tak s klukem desetiletým bych si připadal dost divně, upřímně. A když, já mám na to takovou průpovídku, kterou vždycky říkám, že až mě bude šedesát, a půjdou mě moje děti popřát, tak mě popřejou a dají mi pusu. Jo, když bych měl kluka, tak přijde a podá mi ruku. Takže prostě je to takový, já ten vztah prostě vidím jinak.. V: Jde vám o ten vztah, kterej s tou holčičkou můžete mít. 71

C: Jako nepotřebuju tady mít ty brašny toho kluka s tou hokejkou. Není to nic, není to nic, že bych potřeboval bejt jako jedinej kohout, to vůbec, to s tím nesouvisí. To je spíš nevýhoda, že jako na takový ty chlapský věci budu sám. Ono je to roztomilejší a mimochodem, co znám kluky, tak jako větší část, ne všichni, ale větší část.. hrozný. (...) Jsou škaredí, jsou tlustí, jsou divocí, jsou daleko divočejší než holky. Radši mít štíhlou pěknou hodnou holčičku a..

Vidíme znovu typické chlapečky a holčičky a rozdíl mezi nimi akcentuje jiný vztah, který lze mít s dětmi určitého genderu. Otec prezentuje svou znalost, že není přijatelné mít užší vztah se synem, a proto vyjadřuje radost nad tím, že má holčičky a může tak vztah se svými dětmi prožívat intenzivněji. Vliv stereotypů je zde tedy poměrně silný, účastník nijak nenaznačuje, že by si vztah se synem mohl vytvořit jiným než tradičním způsobem. Další otec vyprávěl svou zkušenost s tím, jak zjistil, že své děti nevědomě genderovým stereotypům učí.

David: ...jsem dojížděl nějaké auto přede mnou, říkám: jede nějak divně. A (jméno dcery) za mnou hlásí: to bude asi ženská. Říkám: á, to jsem udělal asi nějakou chybu, občas hláškuju v autě. Že už je vlastně takhle učím těm stereotypům. Že jo, snažím se vyhýbat vůbec stereotypům jako, co jsou zažité vůči Vietnamcům, vůči Cigánům a podobně, že jo, Rómům (...) Ale tohle, na to si pozor člověk nedá. V: To jsme se dostali k jedné z mých dalších otázek. Já nevím, jak bych se tě zeptala, ty máš dceru i syna, vidíš tam rozdíl? D: Rozdíl je v tom, co jsme se (jméno manželky) probírali, v každém případě, že jsme si mysleli, že to, že strčíš klukovi do ruky autíčko a holce panenku je profiluje jako k tomu holka kluk. Ale překvapilo nás to, my jsme si to tak jako nemysleli a překvapilo nás to, že ta holka už odmalička, i když člověk jí dal auto a panenku, tak brala tu panenku. A když ten kluk, když jsme dali před něho panenku a auto, tak bral to auto. Že je tam to a priori něco prostě..

David zmiňuje, že v dětech musí být něco apriorního. Vnímá rodičovskou výchovu jako jediný faktor genderové socializace, takže i když tato výchova může směřovat ke smazávání rozdílů, na dětech se genderovaná dělba zájmů projevuje a je to přisuzováno něčemu neovlivnitelnému. Toto téma je zajímavé, ale věnují se mu jiní autoři a na tomto místě se jím nebudeme dále zabývat. Co se však genderu dítěte a jeho výchovy týče, rodiče rozdíly vidí a nakládají s nimi různě, nikdo nakonec však neřekl, že by s tím měl nějaké problémy – kdo má chlapečka, je za to rád, kdo má holčičku, ten také, kdo má dceru i syna, rozdíly pozoruje a může to jeho vztah k dětem ovlivňovat a tak, ať už reflektovaně či nikoli, další stereotypizaci podporovat, není v tom však spatřován žádný negativní okamžik. 72

To už se dostáváme hlouběji do tématu výchovy, které implicitně zaznělo i v názvu podkapitoly. Doposud ohledně výchovy bylo řečeno, že pro otce je důležitý vztah, který mají se svým dítětem a že se snaží je neizolovat (a sebe také), což je vede k hledání vhodných přátel a známých, s nimiž by mohli trávit společný čas. Otcové naráželi na to, že nemohou trávit čas s „běžnými matkami“ proto, že jejich výchovný styl je příliš odlišný. Svoji výchovu popisovali jako volnější, chtějí dítěti umožnit poznávat svět i s jeho negativními stránkami, aby se o nich samo poučilo.

Adam: Je to děcko prostě. Buďto ho budu držet v kočárku, nebo prostě bude mít modráky, je to aktivní kluk.

Bedřich: Prostě ne. Že to dítě spadne, tak prostě spadne. Jako když spadne, tak se zvedne a příště si dá pozor. To že budu dítěti dávat, když začne chodit a dám mu nějakou tu helmičku V: To se dělá? B: To se dělá, no, to jsem viděl několikrát, prostě ty děti mají helmičky na hlavě takový vypolstrovaný. V: Aby se jim nic nestalo? B: Aby se jim nic nestalo, aby se nemohli bouchnout do hlavičky, když spadnou. To dítě se nikdy nenaučí, že když spadne, tak to bolí.

David: To jsme teda přeskakovali potok, jo, to je prostě bavilo, jsem je přehazoval a pak jsme přecházeli přes led a jestli praskne.. V: A co kdyby prasknul? D: Tak se nedá nic dělat.*smích+ (...) D: ...tak to jsem obě dvě děti brával vždycky dvakrát týdně na beach a oni si hrály tam v písku, to bylo ideální. V: Nebál ses, že je někdo zašlápne? D: No ne, tak jako dostaly párkrát balonem po hlavě, ale jako.. z toho se otřepou. *smích+

Ve vyprávění otců je tedy zřejmý důraz na volný pohyb dětí a znovu mohou být zdůrazňovány genderové aspekty, o kterých jsme hovořili výše. Ptala jsem se také několika otců, jestli děti vnímají to, že je s nimi doma tatínek, zatímco s ostatními dětmi většinou 73

maminka. Pokaždé se ukázalo, že děti tento rozdíl nevnímají, nebo si toho rodiče alespoň nevšimli, většinou o tom ani dříve nepřemýšleli. Zajímavá podkategorie v tématu výchovy byly nehody, kdy se při mluvení o výchově či péči otcové sami zmiňovali o tom, že měli jen málo nehod s dětmi.

Adam: Je fakt, že párkrát mi spadl, zrovna když k nám měla přijít sociálka, zakopl a rozbil si ret, to bylo takový zranění, co na to řeknou, takový trochu stresy, ale.. (...) Takže nemám, žádnej větší úraz neměl, on je takovej trochu paťavej, takže hodně padá, ale tak normální..

David: Měli jsme za tu dobu, co jsem s ním byl, měli jsme dvě nehody. Vlastně ne, můžu jenom za jednu. *smích+

Jakoby se předpokládalo, že otcové svou roli nemusí zvládat a je tak potřeba vyslovit, že jejich péče děti nijak neohrozila. To už se dostáváme k podkapitole zabývající se tématy kompetence a péče, které jsou od této podkapitoly oddělené spíše s analytického hlediska, významově se často prolínají.

6.6 Děláme to dobře? Někteří z otců měli potřebu určitým způsobem legitimizovat oprávnění své role, pravděpodobně z předjímání toho, že okolí (včetně mě jako výzkumnice)by je mohlo považovat za méně způsobilé ve srovnání s matkami. Stejně jako účastníci jiných studií, otcové zmiňovali svou předchozí zkušenost s dětmi nebo související pracovní odbornost.

Evžen: Tak ono když jsme měli ty tři, tak stejně jsem se o ně dost staral. Takže ono to zas tak velká změna nebyla.

Adam: ...nějaký ty tábory, pedagogická fakulta, jo, že víceméně s těma dětma nebyl problém (...) ale zase mám ty psychologie, to chápu, takže k tomu přistupuju profesionálně. (...) Já jsem v podstatě k těm děckám měl tak nějak jako od devítky, když jsem třeba jezdil na tábory jako praktikant nebo to, takže tam nějak zabavit děti nebyl problém, sice starší, ale jakoby mi to nějak nedělalo problém.

Bedřich: Tak já mám už patnáctiletýho syna dneska, takže zkušenost s dětma mám.

74

Kromě schopností zmiňovali také vlastnosti, které je ve vlastních očích činili vhodnými k péči o dítě (a odlišné od jiných mužů a rodin, jak už bylo zmiňováno) nebo ochotu se osobnostně změnit, ovšem tato změna může být poněkud protikladně udávaná u jednotlivých tatínků – pečující osobnosti mohou být tedy na poli osobnostní změny interpretovány jako různorodé, přesto s úspěchem pečující.

Bedřich: ...určitě, být trpělivej, my chlapi jsme trpělivější, to je další věc jo jako, dokážeme víc jako... nebo já se strašně zklidním s dětma, to je další věc, že se s nima zklidním.

Evžen: No určitě se asi dřív rozčílím, to asi jo. Jsem býval daleko klidnější. Ono je to potřeba.

Adam: ...jsem zodpovědnější, jsem teda byl i před tím, ale teďka víc, jsem takovej předvídavější, možná, spoustu věcí vidím už dopředu...

Rétorika se v tomto bodě mohla znovu týkat reakcí okolí, které je hodnotitelem jejich kompetencí. Pokud otec ve své roli uspěl, mohl na sebe být hrdý.

Adam: Docela zajímavá situace byla, lozil nějak po sedačkách nebo to a já jsem mu dvakrát třikrát vysvětlil, že ne, tak jsem mu to vysvětlil a řekl jsem, že jdeme pěšky, fajn, jsem vystoupil a ty lidi koukali a čekali, že prostě bude *...+ a ono nebylo. Řekl jsem: tak teď jdeme pěšky, vzal jsem ho za ruku a šli jsme do kopečka takovýho a příště už stačilo jenom říct, že nedělej to, nebo půjdem zase pěšky, tak si sedl a už byl klid. ...když šel do školky, to jsem měl strach, že prostě, vlastně šel jako tříletej, což jakoby je hodně brzo nebo takhle (...) A tak, když jsem to nějak jako srovnával s těma vrstevníkama nebo i staršíma, tak mám ze sebe dobrej pocit a i od určitejch lidí jsem slyšel, že dobrý, že je vidět, že jsem se mu věnoval, že jakoby je na tom dobře, na to, že ho nevedla nějaká matka, ale jenom táta. Mám z toho dobrej pocit, někdo pochválí nebo něco takovýho...

Někteří z otců své kompetence nijak nevyzdvihovali, jeden se zase naopak při rozhovoru zamyslel nad tím, jestli vlastně něco nedělal špatně, když jeho výchova byla odlišná od výchovy „matek na hřišti“, které běžně s dětmi navštěvují organizace nabízející společné aktivity pro rodiče s malými dětmi.

75

David: Víš co, nevim, svým způsobem.. Nevim, jestli jsem to nedělal špatně, jo, jako.. V: Nene, určitěs to dělal.. D: Počkej, nech mě tak. Ale prostě mě tady tyhle aktivity, takové ty.. v rámci z nějaké, třeba se setkat s nějakou skupinou a tam něco dělat.. Třeba to plavání, to jsem chtěl jít třeba stokrát, ale prostě vždycky.. nikdy jsem se k tomu neodhodlal.

S kompetencemi souvisí také dělba práce v domácnosti, o které se zmíním jen krátce. Z většiny rozhovorů vyplynulo, že otcové dělají víc domácích prací než předtím. Někteří, v souladu s ostatními tématy, uvedli, že starost o domácnost měli rozdělenou už dřív, ač třeba podle jistých ustálených škatulek, ale na druhé straně také z rozhovorů vyplývalo, že někteří chtějí nechat určitou část na manželce. Každopádně je z rozhovorů zřejmé, že ve většině těchto rodin mají její členové na starosti důležitější záležitosti než je starost o domácnost.

Evžen: No ale určitě toho dělám víc než předtím. Tak to je takový logický, ten kdo je doma s těma dětma, tak stejně nemohu dělat nějakou velkou práci na baráku, můžu akorát sušit prádlo a skládat a dělat nádobí a uklízet a takhle, no. Já teda se snažím nevařit. V: Jakože myslíte, že by to nedopadlo dobře, nebo? E: Tak ono bych se to naučil, ale to už bych pak dělal úplně všechno, že jo.

David: ...že jo, co je na tom naházet pár hader do pračky a pak je pověsit, co na tom je jako.. (...) tchýně mi bude vykládat to: Dneska já už jsem vyprala čtyři pračky! Já říkám: já taky a co? Jo, jako prostě to je blbost (...) tady jedna holka, tak ta k nám chodí jednou týdně teďka pouklízet, jakože toho využíváme, protože teďka opravdu už to vůbec nestíháme. (...) To máme právě takovou sousedku, která byla s klukama doma a byla maminka a to a teďka kluci už chodí do školy a ona je furt doma v domácnosti a stará se tam o tu domácnost, jo (...) Ale prostě má tu domácnost perfektní takhle.. My doma pořádek nemáme, jako to já přiznám, že jsme takoví trošku free řekněme, ale zas je to takové, prostě je to naše, jo. Ani po tom netoužíme mít domácnost, aby se tam všechno blyštělo, jo a aby si tam člověk nemohl na nic šáhnout..

Kompetence být doma s malým dítětem a postarat se zároveň alespoň zčásti o domácnost je tedy součástí přemýšlení o identitě, ukazuje se ovšem, že v tomto ohledu otcové prakticky nemají problémy. Lze hledat souvislosti mezi vlastnostmi otců, jejich zájmem pečovat o dítě a jejich kompetencemi, na druhé straně v tématu péče se ukazuje, že pro člověka může 76

být velice náročná, ať už se jedná o muže či o ženu a leckdy vyžaduje velké oběti od všech rodičů. Péče se ukazuje být náročná zejména ve chvílích, kdy dítě není kam odložit, protože je velmi malé a potřebuje pečovatelovu pozornost neustále.

Cyril: To je tak odporný dítě, když je nemocná, jako víc než byli její sourozenci. Takže ona opravdu dovede být tak hnusná když je jako nemocná, že když ji pak máte týden nemocnou, tak to je řehole, to je jako drsný, opravdu jako to jsem si šáhl na dno, prostě když jsem byl s ní sám a teďka jí teče sopel ze všech stran, teďko ona brečí, nevíte proč, nemáte ji jak zastavit, má horečky, jo to je opravdu..(...) Já jsem byl párkrát v situaci kdy jsem tady byl s ní sám a při představě těch matek, který jsou sami a to dítě, když je nemocný.. Já jsem teda manželce kdysi u dětí předcházejících, který mě trošku rozzlobily, tak jsem udělal díru do auta pěstí, já jsem v tu chvíli bych tomu dítěti neublížil, ale ty emoce byly tak už daleko, že prostě jsem musel do něčeho bouchnout, jo. (...) No, určitě to vyžaduje víc jako od vás, protože když máte doma, nebo když se staráte o ty větší děti, tak ty můžete odbít, můžete je, ať si zalezou do pokoje, ať jdou ven, můžete je prostě vyhodit, kdežto tohle dítě prostě očekává pozornost od vás, jakoby i ve chvíli, kdy mi třeba ujedou nervy začnu na ní být škaredej nebo něco takovýho, tak místo aby si z toho něco dělala, tak se tomu začne smát. Jako naposledy, když jsem jí vynadal nebo něco, něco tady vylila, tak jsem na ni zakřičel, ona na mě tak koukala, proč na ni křičím a pak mi zatleskala. Takže vlastně ji nemáte jak potrestat, jo, oni to berou jako srandu, takže vlastně jako chtěl jsem tím říct to, že je to pro mě plnej úvazek, je to takový..

Evžen: Tak když jsou nemocný, tak je to horší, když jsou třeba dva nemocný a teď jsou všichni tři doma, třeba v tu zimu a nemůžou jít ven, tak to už je potom náročný. Ještě že existujou nějaký DVDčka, že se dá chvilku, ale pak oni už u toho stejně nevydrží, ne že by se půl dne dívali.

Otcové zdůrazňovali náročnost celodenní péče, po které už jim často nezbývá energie na nic dalšího. Některé studie považují tyto otce za primární pečovatele. Při rozhovorech s některými otci byla vhodná příležitost se zeptat, co si myslí o tom, zda jsou pro dítě nejdůležitější osobou. Opět zde ambivalentní roli sehrává. Primárním pečovatelem se podle svých slov stal jen Bedřich, dítě se na něj obrací i přesto, že má možnost být většinu času také s matkou a je několikrát denně kojeno. V případě Adama nebyla jiná možnost – dítě nemá v blízkosti jinou pečovatelskou osobu. Další otcové ale uváděli různé důvody, proč dítě, o které 77

pečují, má primární osobu v někom jiném, ač jsou s ním doma také od celkem raného věku a věnují jim stejnou péči.

Cyril: To máme vyzkoušený, jako funguje to tak, že manželka je číslo jedna, já jsem číslo dvě, babičky číslo tři. Protože ona je kojená. Sice už jenom příležitostně, večer, manželka teďka přijede ve tři hodiny z práce, tak jí dá cucnout, už jakoby jí normální jídlo, ale jako doplněk, ale ve chvíli kdy je v roli prso, tak.. Takže ve chvíli kdy bude maminka, třeba teď když přijede a já natáhnu ruce, tak ona cukne. A když jí budu držet já a natáhne ruce babička, tak cukne zase ke mně... Je to úplně jasně..

David: Ono to totiž funguje u nás hrozně křižmo, že ta (dcera) na mě a ten kluk na mamku. V: A je úplně jedno, s kým jsi byl doma. D: Je to úplně jedno, že on, když se mu něco stane, tak se jde vybrečet k mamince, a když (jméno dcery) se něco stane, tak se jde vybrečet k tatínkovi.

V mém výzkumu tedy nelze výhradně hovořit o primárně pečujících otcích v tom smyslu, že by se stali primárními pečovatelskou osobou také v reakcích dítěte. U takto malých dětí a jen z vyprávění jednoho z rodičů není možné posoudit, kde mohou být příčiny.

6.7 Stačí být doma? Jak jsme viděli, pro otce, kteří pečují, je do určité míry vedle volného času důležitá také práce, respektive pracovní situace ve vztahu k odchodu na rodičovskou dovolenou. Nebudeme se zde zabývat tím, kde se vzala práce jako význačná hodnota v lidském životě, ale každopádně víme, že pro identitu jedince je vztah k práci rozhodující. Analýza rozhovorů ukázala, že důležitost tématu práce jako činnosti odlišné od péče (stejně jako vlastní volný čas) v pečovatelském období otců zcela nemizí. Na jedné straně jsou rodiny, které do určité míry dokázaly sladit péči o malé děti s pracovním uplatněním obou rodičů, jak jsme viděli, na druhé straně jsou rodiny, kde se otec na určitou dobu práce vzdal, ale většinou v podmínkách, kdy mu návrat do zaměstnání nemusel dělat velké starosti. Výjimkou je Adam, jehož odchod na rodičovskou dovolenou nenastal v tomto smyslu ve zcela příznivých podmínkách a pro nějž návrat k placenému zaměstnání není jednoduchý.

78

Ostatní popisovali svou situaci tak, že se návratu na pracovní trh nebojí, a toto zjištění je možné dát do souvislosti s dobrovolným odchodem na rodičovskou dovolenou, protože tento problém měli pravděpodobně alespoň obrysově vyřešený už předtím a lze ho tedy zahrnout do kategorie bezproblémové pracovní situace umožňující věnovat se péči. Analýza ukázala, že otcové mohou v tomto ohledu být klidní pro některý nebo některé z následujících důvodů: jejich finanční situace je v současné době (při současném rodinném uspořádání) bezproblémová, jejich kvalifikace je dobrá a tak předpokládají snadný návrat, podnikají společně s manželkou. Případné obavy se řeší například snahou o zvyšování kvalifikace.

Evžen: ...určitě o tom někdy uvažuju, ale zatím si to moc nepřipouštím. Zatím to beru, že to je vzdálený, mám na čtyři roky, taky s tou babičkou, jen tak ji nechat doma samotnou nemůžeme (...) snažím se chodit aspoň do angličtiny, protože ta mi pořád nejde, ať nepřijdu úplně bez ničeho potom tu práci hledat.

David: Prostě to není problém, protože vlastně firma jede, já jsem vlastně nenastoupil zpátky na (pracoviště), ale nastoupil jsem do své vlastní firmy, protože to vlastně(manželka) rozjela na mě, na moje jméno, takže jsem prostě přišel s tím, že je tam ten personál, který mě říká šéfe.. Není problém no a myslím si, že, i kdybych nešel tam, tak prostě ta, já věřím, já jsem možná jinej, ale práce je, jenom jí člověk musí chtít. Jo jako to je prostě..

Někteří otcové se při rodičovské dovolené kromě péče věnují alespoň zčásti svým koníčkům nebo společné práci s manželkou, další možností je vlastní drobná práce.

David: Já jsem mezitím ještě stále, to je to, že já jsem nebyl na opravdové mateřské, protože mezitím já ještě jsem dělal jednatele jedné společnosti a ještě jsem, pracuju pro jednu nadnárodní společnost, (...) a to já jsem dělal při tom, jo. Mně jenom běžel počítač, já jsem tam občas něco klikl, když se tam vyskytla chyba a tak, jo jako. Ale prostě byl to přivýdělek k tomu, takže já jsem vlastně při tom měl jakoby brigádu(...) V: Myslíš, že by ses dokázal obejít bez tý práce, že bys prostě si řekl: tak a teď dva roky budu tatínek? D: Asi ne. No, i když prvního půl roku jsem si to myslel, pohodička, budu doma, ale pak člověka svrbí ruce, je to takové, jo a jak zajede do toho stereotypu denního, tak.. není to ono, no, je fakt, že ne pocit, jak jsme se bavili třeba osamělosti, nebo nějaké odloučenosti od té společnosti, ale spíš ten pocit té užit.. no nějaké té práce, jo něčeho, to mi tam chybělo.

79

V Davidově výpovědi cítíme, že péče není vnímána jako tak zcela plnohodnotný užitečná činnost, ač víme, že je náročná, ale vyjadřuje potřebu další, ne-stereotypní činnosti. Zajímalo mne také, jakou dělbu práce a péče otcové předpokládají po svém návratu na trh práce. Tyto výpovědi však zůstávají jen u představ. Zdá se ale, že péče zůstane stále také na bedrech otce více, než například v jiných rodinách, ale znovu je to dáno tím, že jejich pracovní situace to umožní.

David: Ale víceméně i do dneška je to tak, že vlastně ráno je do školky vozím já, ze školky je vyzvedávám, snídani ráno chystám taky já.

Cyril: S tím že plánujeme, pokud přijde nějaká zajímavá nabídka, protože já jako čekám na nějaký kontrakt, tak když přijde zajímavej kontrakt tak, prostě seženeme au pair hlídání (...) Tak my máme zatím, vlastně ta práce, kterou já dělám, nebo do dneška dělávám a kterou dělá i manželka, tak je vlastně hodně pracovně volná. To znamená, že si svůj čas dost řídíme a jde spíš o ten výkon. V: A můžete se střídat. C: Přesně tak, můžeme přijet domů dřív, nejsme nikde, nejsme zavřený ve fabrice a nemáme štípačky, jo. Takže manželka třeba má home office, já jsem taky měl home office, to znamená prostě dva dny v týdnu sedíme doma v kanceláři. A pokud sedíme doma, nikoho nezajímá, nebo nikoho nezajímá, jestli sedíme doma od rána do čtyř do večera, a nebo jestli to děláme v noci... Takže člověk si klidně může dva dny v týdnu vzít volno jít s dětma po škole do nějakýho kroužku... Takže je to hodně daný tím, že tohle si nemůže dovolit ženská, která dělá ve fabrice.

Mohli jsme si všimnout, že v souvislosti s finančním zabezpečením rodiny se objevuje určité téma nespoléhání se na sociální systém podpory rodin pečujících o malé děti, který se navíc může stále jevit vůči otcům (také vůči dobře vydělávajícím otcům) jako diskriminační.

Cyril: Zatím jsme využili takový ty, já jsem byl na úřadu práce nějakou dobu. Já jsem měl poměrně vysoký příjmy, a kdybych šel na mateřskou, tak bych se strašně ošidil, zatímco na tom pracovním úřadě dostane člověk šedesát procent a na mateřské máte sedm tisíc, jo. Takže kdybych nešel na pracák, ale na mateřskou, tak jsem s prominutím idiot. Místo aby stát jako podal vstřícnou ruku a řekl tak dobře, my vám teďka přidáme, když budete chtít, jo ta varianta tady není.

80

Bedřich: Prostě to, že jsem doma za nějakejch sedm tisíc šest set, to je takový drobný kapesný, ale (...) B: Stát, stát mě štve, protože mě jako chlapa diskriminuje. V: Máš třeba nějakej příklad, to by mě zajímalo? B: Mám příklad. Dvakrát jsem byl žádat o rodičovskej příspěvek, prostě normální nástup na rodičovskou dovolenou od začátku ne až po těch... Prostě jdu od začátku, to nejde.

Víme však zároveň, že někteří z otců jsou nuceni spoléhat na státní sociální podporu, ale spokojenější se svou rolí se logicky zdají ti, kdo se nemusí cítit existenčně ohroženi svým rozhodnutím pečovat. Tím se dostáváme k závěrečné rekapitulaci toho, co otcové uvádějí jako přínosy případně jako mínusy svého rozhodnutí věnovat se péči a co by jim v tomto ohledu podle jejich názoru mohlo být nápomocné. Během rozhovorů se ukázalo, že pro některé rodiny, i dobře zabezpečené, mohou být překážkou zejména při volnočasových aktivitách náklady, které je třeba do nich vkládat, neboť s dětmi může být rodina určitým způsobem znevýhodněná.

Adam: ...třeba nějaký programy, slevu za věrnost nebo něco takovýho kalibru, jo, protože je to třeba hezký, že do toho centra bych chodil každej den, ty děti tam jsou, zábava tam je, pokecat se tam taky dá, ale třeba ty peníze hrajou roli v tom, protože (...) je to otázka peněz, uvítal bych nějaký slevy nebo nějaký věrnostní programy nebo něco takovýho, nebo třeba, já nevím, v pátky akvaparky za polovic pro rodiče nebo něco takovýho. Další věc, která mi třeba vadí, když vezmu třeba ten akvapark, tak tam v podstatě když jsme šli dva dospělí a dvě děti, tak jsme platili za dva dospělí a za dvě děti sice ne, ale nebyla tam žádná nějaká sleva na to, že když tam jde člověk sám, tak může využít všechny ty atrakce, může si zaplavat nebo to, když tam jde s dětma, je tam s tím dítětem a je to takový znevýhodnění, takovej příklad. Kdyby: jo, ano, jdete s rodiči, nebo teda s dítětem, stejně budete zalezlý tady na jedné hromádce, tak dejme tomu za polovinu nebo dvě třetiny, jo nějakou slevu taky trošku.

Cyril: Je to i o penězích. Tam se to dá lehce spočítat, jenom když člověk jede třeba na hory na jeden den někde tady do Alp na začátek, tak ho to stojí třeba i s cestou pět tisíc korun. Jeden den. Když si chcete dát gulášovku na kopci a prostě si zalyžovat, a to je ve čtyřech lidech.

O sociálním systému už byla řeč, stejně jako o přání nebýt v určitých ohledech znevýhodňován. Co se náplně volnočasových aktivit týče, viděli jsme dříve, že některým účastníkům se zdají ideální ta místa, kde by mohli prožívat něco společně i s dítětem, kterých 81

není zatím dostatek. Na druhé straně otcové by mohli uvítat pomoc v případě, kdy potřebují malé dítě odložit a mít jistotu, že jim to zaručí dostatek času k dispozici.

Cyril: No já si myslím, že by mohlo být jako větší snížení toho věku právě v těch profesionálních dětských koutcích, že prostě, já třeba s tím problém nemám, protože opravdu teďka dopoledne jsem potřeboval něco vyřídit, tak jsem zavolal babičce, dovezl jsem malou k babičce a bylo to, ale tady třeba by se mi líbilo, kdyby tady byly.. Ani tak ne mě, ale ostatním tatínkům, kdyby tady byly nějaký koutky, kde by si vzali i miminko dřívější, že prostě určitě by to hodně lidem pomohlo, že prostě řekli: já, ne já si jdu tady nakoupit, ale já potřebuju vyřídit něco na úřadech a oni se postarali o to dítě maximálně v tom směru, že by nevolali: dítě pláče, jo, dítě si tady nechce hrát. Ale prostě že by tomu tatínkovi nevolali, pokud by nebyl zdravotní problém. Byli by prostě schopný to dítě obstarat.

Zároveň si otcové uvědomují, že pro další pracovní uplatnění může být nevýhodné, pokud na rodičovské dovolené setrvají příliš dlouho.

Cyril: Teďka kamarádka, která byla na mateřské deset let, ona byla předtím marketingová šéfová velké firmy, dneska je prostě, má tak nízký sebevědomí, že není schopná dělat skoro nic. Jo, takže ono to souvisí s tou délkou. Když budete rok, tak není problém, když bude dva roky, ještě není problém, ale kdybych byl čtyři roky, tak bych mohl, i pro tu firmu bych už potom, kdybych jim to přiznal, tak bych nemusel být, měli by pocit, jestli není něco špatně. (...) V podstatě je to taková zajímavost, může se to použít jako taková zajímavost. Jako tímhle upoutáte na sebe pozornost a spíš to berou, jakože ten člověk se asi práce nebojí, když je na mateřský, jo.

Evžen: Všechno má svoje plusy a mínusy. To tak je a.. to možná zjistím, až přijdu hledat práci a budu mít něco pracovat, tak možná zjistím, že už mě to tak nejde jak dřív, možný to je, to já nevím.

Pokud by ale mělo z mé práce vyznít, že otcům se na rodičovské dovolené nelíbí, jistě by neodpovídala jejich žité realitě. O problémech je možné mluvit delší dobu, chválou se šetří, ale přesto se všichni tatínci s určitostí vyjádřili o tom, že být na rodičovské dovolené má svá nezadatelná pozitiva. Kromě zmíněného možného zlepšení osobních vlastností a užívání si společného vztahu se ženou a dětmi, zaznívali následující výpovědi.

82

Adam: ...tak to vidim dneska, bych za něj dejchal, navíc ho mám u sebe, takže nic lepšího mě nemohlo potkat.

Bedřich: ...jo jsem měl to dítě s tou první ženou.. V: Ale o to ses staral tak jako běžní otcové, jsem pochopila. B: Tak, tak prostě vydělával jsem ty peníze, chodil jsem domů večer, pomazlil jsem to dítě a neznal jsem ho. Jako toho syna skutečně neznám. U těchto dvou dětí, skutečně,... Dokážu poznat, co jim je, jestli teďka zlobí proto, že je unavená, ta dcera nebo protože má blbou náladu protože jí něco naštvalo, protože na ní leze nějaká nemoc. A dokážu to třeba poznat líp než ta manželka. Protože skutečně ta interakce je tam úplně jiná. (...) jako já jsem chtěl, chtěl jsem si dát to že poznám to dítě od začátku, prostě budu ho znát úplně, zajímalo mě to, je to masakr, jo je to opravdu prostě kolikrát se stane že.. o půl osmý sem vytuh v křesle a spal jsem do rána...

Cyril: Já teďka ještě odbočím, ale já jsem chtěl říct, že je to úžasná věc, jako být na rodičovskej bych to každýmu přál...

Evžen: Můžu říct, že jsem spokojenej.

Nesmíme ovšem zapomínat, že každý z těchto postojů může být ovlivněn mnoha různými okolnostmi. Cyril uvedl následující faktory jako podle jeho názoru stěžejní, pokud má být člověk, žena nebo muž, s dětmi na rodičovské dovolené spokojený.

Cyril: Může to být pěkně náročný s tím malým dítětem. Jako myslím si, že je strašnej rozdíl, když máte kolem sebe zázemí, když máte tchýni a máte hodný dítě. Jakmile tyhle faktory jsou.. To by se dalo dokonce dát do nějakýho grafu, podle mě jako graf by byl zajímavej vidět nějaký graf, kde se dávají jako proměnný povaha dítěte, celkový zabezpečení rodiny a taková ta možnost odložit to dítě někomu do náručí, jo. Když tohle nebude, tak to bude docela nebezpečnej moment, jo.

6.8 Shrnutí Uvedené výsledky analýzy poskytly odpověď na hlavní výzkumnou otázku, která se zajímala o zkušenost otců, naplňování jejich času a s tím související identitu a o to, jakou by mohl sehrát roli sociální a volnočasový pedagog. Ve zkušenosti účastníků výzkumu se ukázalo,

83

že jejich identita v době péče sice prochází určitou změnou, ale snaží se zároveň zachovat si i mimo-pečovatelské složky. Je možné vysledovat určité tendence, které jednak přispívají k rozhodnutí přejít do pečovatelské role, jednak tuto roli usnadňují. Otcové popisovali svou osobnost, svou rodinu a její minulost v termínech, které naznačovaly, jakoby zde byla jistá predispozice k takovému uspořádání rolí již předem. Praktická situace rodiny se odvíjela od finančního zabezpečení, které v případě pečujícího otce nejen nedoznávalo výrazného snížení, ale někdy je dokonce popisováno jako ještě lepší – otec opustil svou práci a pomáhá ve společné výdělečné činnosti, což mu umožňuje být s rodinou a zároveň to rodině přináší dostatečnou kompenzaci toho, že není v práci. Důležitý byl tedy vztah nejen k dětem, ale také vztah s manželkou, který se neodmyslitelně pojil nejen s prací, ale také s možnostmi trávení času, zejména toho vlastního bez přítomnosti dětí. Tento vlastní volný čas zaujímal ve výpovědích otců své trvalé místo, ale zároveň doznával jistých proměn. Nemohl být tak libovolně organizovaný, jak se zdál být před obdobím péče, navíc byl popisován jako zasloužená chvilka odpočinku, která může nastat až po splnění pečovatelských povinností. Vlastní volný čas tedy neztratil pro identitu otce svou významnost, ale zároveň přispěl k její proměně tím, že byl chápán jako odlišný od předchozího života a od života jiných mužů i ne-pečujících otců. Volný čas s dětmi (tedy čas oddělený od nezbytné péče) byl také tématem, jehož náplň byla otci promýšlena a v němž byla jejich nová zkušenost velká. Na jedné straně mohli čas s dítětem trávit společnou aktivitou doma, ale pak mohli cítit, že dítě příliš izolují a sebe taktéž. Pokud se tedy vydali trávit čas s ostatními dospělými lidmi, mělo to pro ně určité výhody. Popisovali dosti shodně ovšem i nevýhody, když zjišťovali, že jít do prostředí s lidmi ve zdánlivě podobné situaci nestačí. Maminky ve veřejném prostoru (včetně organizací) vyhrazeném setkávání rodičů nejmenších dětí nenaplňovaly představy otců o tom, jaká témata uvažování a hovoru jsou pro ně důležitá. Otcové se také v čase tráveném s dětmi alespoň v myšlenkách snažili navracet k jiným tématům a to se jim dařilo až tehdy, když našli nové známé nejen v podobné situaci, ale také s možností podobných konverzačních témat – tedy směřujících i do jiných než pečovatelských oblastí. Mnoho otců také nenavštěvovalo žádné organizované aktivity pro tuto skupinu rodičů, nejen z uvedených důvodů, ale také proto, že preferovali vlastními silami organizovaný čas. Usuzovali, že organizované aktivity nejsou pro ně z různých důvodů vhodné – nemají na ně čas, peníze, náladu. Významnými lidmi se v tomto ohledu stávali dřívější známí. Někteří otcové s nimi udržovali vztahy mimo péči, tzv. večer u piva. Jiní ale popisovali, jak dobře se cítí, pokud mohou svůj čas s dětmi zároveň trávit s dřívějšími známými, ať už tito byli v podobné situaci či nikoli. Pro identitu otce se tak zdá zásadní možnost přemýšlet a bavit se kromě pečovatelských 84

také o dalších tématech, přičemž spojitost s předchozí identitou, kterou nabrali mezi tehdejšími známými, může být hodnocena vysoce příznivě. Identita otce se ovšem utvářela také tím, jaké reakce svého okolí, i jakoby kolemjdoucích lidí, viděl a akcentoval. Otcové popisovali, že jejich blízké okolí, protože je mladé a „v pohodě“, se k jejich nové roli staví neutrálně až pozitivně. Zato jakési vzdálenější bezejmenné okolí, protože je starší a genderově stereotypizované, mohlo být v tomto směru nechápající, dokonce mohlo tyto otce jistým způsobem přehlížet. Zástupci tohoto okolí ve vlastních řadách mohli být rodiče, zejména otcové. Protože ale účastníci si byli ve své roli jistí, byli s to konkrétní i domýšlené překážky překonat a dokonce vidět i jistá pozitiva – někteří z přihlížejících přece jen vyjadřovali obdiv ke schopnostem pečujícího muže. Výchova pečujících mužů byla reflektována jako odlišná od péče příliš ochranitelské (která byla implicitně přisuzována ženám), byla volná s důrazem na volnost získávání vlastní zkušenosti dětí s tím, jaké nástrahy život přináší. Otcové také někdy dávali najevo, že jejich kompetence k péči jsou dostatečné na základě předchozí zkušenosti nebo díky osobním vlastnostem a ochotě je upravit. Účastníci se zde místy identifikovali s dalšími (imaginárními) tatínky, s nimiž táhnout v těchto ohledech za jeden provaz. Analýza ukázala, že otcové ve své roli mohou být spokojeni, pokud mají finanční záležitosti vyřešené v současné situaci i do budoucna a pokud mají dobré vztahy v rodině, které umožňuje nyní i do budoucna určité sladění pracovního a rodinného života. Pak mohli v péči o děti nacházet velké uspokojení a další složku své vlastní identity. Sociální a volnočasový pedagog má do budoucna nelehký úkol zorganizovat aktivity, při nichž mohou společně trávit čas rodiče i děti a zároveň se prožívání tohoto času netočí pouze okolo starosti o děti. Pečující rodiče jsou přece i někým jiným, individuálními osobnostmi s dalšími zájmy.

85

Závěr Otcové jsou výjimečnými pečovateli. Tato věta může být závěrem celé práce, která pojednávala o tom, jak tito muži, kteří si stále připadají exotičtí, nakládají se svou novou rolí při chápání své identity. Nestačí ovšem konstatovat toto zjištění – práce také naznačila, které aspekty zkušenosti otců jsou význačné pro popisování a hodnocení vlastního každodenního života. Ty jsou předmětem závěrečného shrnutí analýzy, která se pokusila zachytit fenomén utváření identity pečujících otců v souvislosti s trávením času během doby, kdy jsou na rodičovské dovolené. Během práce jsem se potýkala s tím, která z teoretických východisek jsou pro mé téma relevantní. Při tom mi pomohly dosavadní studie, jejichž epistemologické východisko bylo sociálně konstruktivistické a které ladí se zaměřením této práce. K nim jsem dohledala patřičné teoretické koncepty, aby posléze bylo možné určit, který fenomén by mohl být v analýze zachycen a kterým směrem by se mohla ubírat jeho interpretace. Tato část úkolu byla provedena ve třech hlavních kapitolách věnujících se historii a současnosti otcovství a vedle toho volnému času jako důležité součásti jedincova života. Metodologie byla zvolena interpretativně fenomenologická. Její možnosti byly využity v omezené míře – rozhovory neplynuly zcela volně, účastníci byli směřováni k oblasti, která je málo prozkoumaná, tedy k trávení času a významu toho pro vlastní osobnost. Realizace rozhovorů po nalezení vhodných účastníků probíhala bez větších problémů, partneři pro rozhovory byli otevření a sdílní. Analýza se následně držela fenomenologického směru a mohla tak objevit ve vyprávění účastníků ty aspekty a spojitosti zkušeností, které by jinak mohly zůstat skryty. Výsledky ukázaly, že v oblasti podpory těchto rodin jsou ještě místa, která rozhodně mohou být zaplňována. Otcové se vyjadřovali nesouhlasně s některými postupy státu v tom, jakou podporu jim poskytuje. Také se ukázalo, že vlastně jen velice málo využívají volnočasové organizace pro rodiče s nejmenšími dětmi, pokud nesplňují jakési kritérium možnost oprostit se zde od každodenní péče a čas zde trávený také využít k přemýšlení o dalších životních tématech. Některé postřehy, které nemohly být v této práci dále rozvinuty, by mohly být vhodnou inspirací pro další směřování výzkumné činnosti. Je to například důležité téma dřívějších známých a přátel otce a toho, jak se zapojují do jeho současného života. Zmíněné nedostatky státní i nestátní podpory nejen při trávení času prakticky nepřinesly konkrétní návrhy na zlepšení, to se tedy také může stát předmětem další práce.

86

Závěrem se může konstatovat, že rodiny, které mají zájem sdílet péči mezi oběma rodiči, případně její větší díl přenechat otci, jsou schopné si najít vhodnou cestu a otcové svou novou identitu přijímají sice na pozadí některých tlaků společenské struktury, ale s otevřenou myslí a nadhledem.

87

Seznam použitých zdrojů AZRODINA.cz. *online+ *cit. 20. 2. 2011+. Dostupné z: . BAKALÁŘ, Eduard. Průvodce otcovstvím, aneb bez otce se nedá (dobře) žít. Praha: Vyšehrad, 2002. ISBN 80-7021-605-0. Centrum pro rodinu. *online+ *cit. 20. 2. 2011+. Dostupné z: . CRESWELL, John W. Research design. Qualitative, Quantitative, and Mixed Methods Approaches. Los Angeles: SAGE, 2009. ISBN 9781412965569. DOVÁLEOVÁ, Jana. „Maminka + tatínek = mamínek. Mediální obraz mužů na rodičovské dovolené.“ Gender/rovné příležitosti/výzkum *online+, 2004, roč. 5, č. 4, s. 12 – 14. [cit. 23. 3. 2011+. Dostupné z: . EATOUGH, Virginia, SMITH, Jonathan A. „Interpretative Phenomenological Analysis.“ Pp. 179— 194 in WILLIG, Carla, STAINTON-ROGERS, Wendy (eds.) The SAGE Handbook of Qualitative Research in Psychology. Los Angeles: SAGE, 2008. ISBN 9781412907804. FAFEJTA, Martin. Úvod do sociologie pohlaví a sexuality. Věrovany: Jan Piszkiewicz, 2004. ISBN 80-86768-06-6. FLANAGAN, Kieran, JUPP, Peter C. (eds.) A sociology of spirituality. Aldershot: Ashgate, 2007. ISBN 978-0-7546-5458-2. FLICK, Uwe. An Introduction to Qualitative Research. London: SAGE, 2002. ISBN 9780761974352. GEIGER, Brenda. Fathers as Primary Caregivers. Westport: Greenwood Press, 1996. ISBN 0313-29919-6 GOODY, Jack. Proměny rodiny v evropské historii. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006. ISBN 80-7106-396-7. HARTL, Pavel, HARTLOVÁ, Helena. Velký psychologický slovník. Praha: Portál, 2010. ISBN 98780-7367-686-5. HAŠKOVÁ, Hana, LINKOVÁ, Marcela. „Podmínky na trhu práce a jejich dopad na fungování rodiny.“ Pp. 27—58 in ČERMÁKOVÁ Marie, HAŠKOVÁ, Hana, KŘÍŽKOVÁ, Alena, LINKOVÁ, Marcela, MAŘÍKOVÁ, Hana. Podmínky harmonizace práce a rodiny v České republice. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2002. ISBN 80-7330-026-5. HÁJEK, Bedřich, HOFBAUER, Břetislav, PÁVKOVÁ, Jiřina. Pedagogické ovlivňování volného času: současné trendy. Praha: Portál, 2008. ISBN 978-80-7367-473-1. HENDL, Jan. Kvalitativní výzkum. Základní metody a aplikace. Praha, Portál, 2005. ISBN 807367-040-2 88

JANDOUREK, Jan. Sociologický slovník. Praha: Portál, 2007. ISBN 978-80-7367-269-0 JANOUŠKOVÁ, Klára, SEDLÁČEK, Lukáš. „Jiné mateřství.“ Gender/rovné příležitosti/výzkum *online+, 2005, roč. 6, č. 1. *cit. 24. 3. 2011+. Dostupné z: . Kamsdetmi.com. *online+ *cit. 18. 2. 2011+. Dostupné z: . KRAUS, Blahoslav, POLÁČKOVÁ, Věra (eds.) Člověk – prostředí – výchova: K otázkám sociální pedagogiky. Brno, 2001. ISBN 80-7315-004-2. KŘÍŽKOVÁ, Alena. „Trendy v rodině a rodinných odpovědnostech.“ Pp. 13—26 in ČERMÁKOVÁ Marie, HAŠKOVÁ, Hana, KŘÍŽKOVÁ, Alena, LINKOVÁ, Marcela, MAŘÍKOVÁ, Hana. Podmínky harmonizace práce a rodiny v České republice. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2002. ISBN 807330-026-5. KUCHAŘOVÁ, Věra, HABERLOVÁ, Věra. „Rodina a zaměstnání v průběhu životního cyklu.“ Pp. 19—62 in SIROVÁTKA, Tomáš, HORA, Ondřej. Rodina, děti a zaměstnání v české společnosti. Boskovice/Brno: František Šalé – Albert, 2008. ISBN 978-80-7326-140-5. KUCHAŘOVÁ, Věra. „Některé obsahové změny postojů k manželství a rodičovství.“ Pp. 189— 203 in MAREŠ, Petr, POTOČNÝ, Tomáš. Modernizace a česká rodina. Brno: Barrister & Principal, 2003. ISBN 80-86598-61-6. „Liga otevřených mužů.“ *online+ *cit. 23. 3. 2011+. Dostupné z: . MAREŠ, Petr. „Hodnota dítěte v životě českých rodin.“ Pp. 97—118 in SIROVÁTKA, Tomáš, HORA, Ondřej. Rodina, děti a zaměstnání v české společnosti. Boskovice/Brno: František Šalé – Albert, 2008. ISBN 978-80-7326-140-5. MARVASTI, Amir B. Qualitative Research in Sociology. London: SAGE, 2004. ISBN 9780761948612. MAŘÍKOVÁ, Hana. „Kdo jsou otcové na rodičovské dovolené?“ Gender/rovné příležitosti/výzkum *online+, 2004, roč. 5, č. 1, s. 8—10 *cit. 25. 3. 2011+. Dostupné z: . MAŘÍKOVÁ, Hana. „Když dva dělají totéž…“ Gender/rovné příležitosti/výzkum [online], 2007, roč. 8, č. 2 *cit. 25. 3. 2011+. Dostupné z: . MAŘÍKOVÁ, Hana. Muž v rodině: demokratizace sféry soukromé *online+. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 1999 *cit. 25. 3. 2011+. Dostupné z: . MAŘÍKOVÁ, Hana. „Pečující otcové: Příběhy plné odlišností.“ Sociologický časopis, 2009, roč. 45, č. 1, str. 89—113. MAŘÍKOVÁ, Hana. „Rodičovská (je) pro oba rodiče.“ Pp. 71—83 in KŘÍŽKOVÁ, Alena, DUDOVÁ, Radka, HAŠKOVÁ, Hana, MAŘÍKOVÁ, Hana, UHDE, Zuzana (eds.) Práce a péče. Proměny 89

„rodičovské“ v České republice a kontext EU. Praha: Sociologické nakladatelství, 2008. ISBN 978-80-86429-94-6. Ministerstvo práce a sociálních věcí. „Slučitelnost profesních a rodinných rolí“ *online+ *cit. 3. 4. 2011+. Dostupné z: . MOŽNÝ, Ivo. Rodina a společnost. Praha: Sociologické nakladatelství, 2006. ISBN 80-86429-58X. MOŽNÝ, Ivo, PAKOSTA, Petr, PŘIDALOVÁ, Marie. Declining Fertility in Europe and What Parenthood Means to the Czechs. Brno: Masarykova univerzita: Georgetown, 2008. ISBN 97880-210-4554-5. NAVRÁTIL, David. „Identita pečujícího muže.“ Pp. 44—47 in ŠMÍDOVÁ, Iva (eds.) Pečovatelská otcovství: zkušenost a genderové vztahy *online+. Brno: Fakulta sociálních studií MU, 2008 *cit. 25. 3. 2011+. Dostupné z: . NEŠPOROVÁ, Olga. Harmonizace rodiny a zaměstnání. Rodiny s otci na rodičovské dovolené *online+. Praha: VÚSPV, 2005 *cit. 25. 3. 2011+. Dostupné z: . NEŠPOROVÁ, Olga, SVOBODOVÁ, Kamila. Nestátní sféra v oblasti podpory rodin a služeb pro rodiny. *online+. Praha: VÚSPV, 2006 *cit. 25. 3. 2011+. Dostupné z: . PLAŇAVA, Ivo. Manželství a rodiny: struktura, dynamika, komunikace. Brno: Doplněk, 2000. ISBN 80-7239-039-2. RAŠTICOVÁ, Martina. „Mateřská/otcovská výchova dcery a syna z pohledu dvou generací.“ Gender/rovné příležitosti/výzkum *online+, 2004, roč. 5, č. 1, s. 13—16 [cit. 18. 3. 2011]. Dostupné z: . RENZETTI, Claire M., CURRAN, Daniel J. Ženy, muži a společnost. Praha: Karolinum, 2003. ISBN 80-246-0525-2. SEDLÁČEK, Lukáš. „Otec jako primární pečovatelská osoba.“ Pp. 34—40 in ŠMÍDOVÁ, Iva (eds.) Pečovatelská otcovství: zkušenost a genderové vztahy [online]. Brno: Fakulta sociálních studií MU, 2008 *cit. 25. 3. 2011+. Dostupné z: . SILVERMAN, David. Ako robiť kvalitatívny výskum. Bratislava: Ikar, 2005. ISBN 9788055109046. SIROVÁTKA, Tomáš, BARTÁKOVÁ, Helena. „Harmonizace rodiny a zaměstnání v České republice a role sociální politiky.“ Pp. 63—96 in SIROVÁTKA, Tomáš, HORA, Ondřej. Rodina, děti a zaměstnání v české společnosti. Boskovice/Brno: František Šalé – Albert, 2008. ISBN 978-807326-140-5. SIROVÁTKA, Tomáš. „Rodinné chování a rodinná politika v České republice.“ Pp. 37—58 in MAREŠ, Petr, POTOČNÝ, Tomáš. Modernizace a česká rodina. Brno: Barrister & Principal, 2003. ISBN 80-86598-61-6.

90

Síť mateřských center o.s. *online+ *cit. 19. 2. 2011+. Dostupné z: . SMITH, Jonathan A., FLOWERS, Paul, LARKIN, Michael. Interpretative Phenomenological Analysis. Theory, Method and Research. London: SAGE, 2009. ISBN 978-1-4129-0834-4. SZALÓ, Csaba. „Sociologie formování sociálních identit.“ Pp. 13—36 in SZALÓ, Csaba, NOSÁL, Igor (eds.) Mozaika v re-konstrukci. Formování sociálních identit v současné střední Evropě. Brno: Masarykova univerzita, 2003. ISBN 80-210-3306-1. ŠMAUSOVÁ, Gerlinda. „Proti tvrdošíjné představě o ontické povaze gender a pohlaví.“ Sociální studia, 2002, č. 7, s. 15—26. ŠMÍDOVÁ, Iva. „Otcovství u porodu: Re-konstrukce genderových vztahů v rodině.“ Sociální studia, 2008, roč. 5, č. 1, s. 11—34. „Táta jako máma.“ *online+ *cit. 23. 3. 2011+. Česká televize, 2011. Dostupné z: . VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie I. Dětství a dospívání. Praha: Karolinum, 2005. ISBN 80-246-0956-8. VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie II. Dospělost a stáří. Praha: Karolinum, 2007. ISBN 978-80-246-1318-5. Velký sociologický slovník. A-O. Praha: Karolinum, 1996. ISBN 80-7184-164-1 VOHLÍDALOVÁ, Marta. „Participace mužů na domácích pracích a péči o děti na základě kvantitativních výzkumů.“ Pp. 32—51 in MAŘÍKOVÁ, Hana (eds.) Trvalá nebo dočasná změna? Uspořádání genderových rolí v rodinách s pečujícími otci *online+. Praha: Sociologický ústav AV ČR, 2007 *cit. 23. 3. 2011+. ISBN 978-80-7330-135-4. Dostupné z: . YABLONSKY, Lewis. Otcové & synové. Praha: Portál, 1995. ISBN 80-7178-075-8. „Zákoník práce č. 262/2006 Sb.“ *online+ *cit. 3. 4. 2011+. Dostupný např. z . ZOJA, Luigi. Soumrak otců. Archetyp otce a dějiny otcovství. Praha: Prostor, 2005. ISBN 807260-145-8.

91