Osudové
paragrafy
Petr Grandl
Nakladatelství Bor Liberec 2015
Prolog
© Petr Grandl, 2015 Illustrations © Petr Kříž, 2015 © Nakladatelství Bor, 2015 ISBN 978-80-87607-47-3
Pomalu jsem vyšel ze známé příjemné a útulné restaurace do klidného večera. Vlahý horský vánek mě příjemně hladil po tváři a odkudsi, směrem od jezera, se večerem tlumeně nesly tóny jedné známé melodie. Hlavu jsem měl ještě plnou toho, co jsme řešili na právě skončeném jednání, a proto jsem si až o něco později uvědomil, že to, co slyším a podvědomě vnímám, je nádherná melodie z filmu Světla ramp. Ta melodie, která vlastně oslavuje jednoho z největších umělců své doby, tuláka Charlese Chaplina. Klasika, která se po věky nemění a stále tu zůstává s námi a pro nás, aby plnila své hlavní poslání obohacovat diváky o krásu, hloubku a upřímnost. Tím filmem, k němuž si složil i hudbu, se vlastně on, světový tulák, loučí se svojí kariérou. Skladba zněla večerem uklidňujícím a konejšivým způsobem, téměř jako by cítila vážnost tohoto okamžiku. Její tóny byly chvíli blíže, chvíli vzdálenější, podle toho, jak je sem ke mně přinášel přes jezero večerní větřík. Měl jsem zvláštní pocit pohody a klidu a mé myšlenky se rázem rozběhly do minulosti. Současně jsem si uvědomil paralelu téhle chvíle, ozdobené nádhernou Chaplinovou melodií, se mnou samým. Vždyť i já vlastně dnes končím svoje životní vystoupení, alespoň pokud jde o profesní část mého aktivního bytí. Jak příznačné, jak symbolické a jaká náhoda, že se právě zde, na mém milovaném místě, kam jsem si vždy zajížděl pro ten pověstný díl pohody a odpočinku, loučím se svým profesním životem – právnickou a advokátní činností. Smlouva byla podepsána, zbývá jen formální pokračování dohodnutých zásad a zvyklostí, to vše již bez možných problémů. Zkrátka rutina. Kráčím opravdu pomalou chůzí k jezeru a večerní Zell am See mě přirozeně, ale zato úplně pohlcuje svojí příjemnou a současně nezaměnitelnou atmosférou. Vždycky jsem tady měl pocit, že jsem Prolog
7
v ráji. Město samé, obklopené horskými velikány, mě vždy vítalo svým klidem, harmonií, bezpečím a přírodní nádherou, bez ohledu na to, jaké bylo roční období. Pozoruji, jak se na vysokých stráních kolem dokola pomalu rozsvěcují světýlka hotelů, horských chat a penzionů a jak se na štítech tyčících se až do oblak ještě chvíli udržuje světlý pás slunečního světla, byť zbytek hor je již ponořen do černého sametu. Tenhle obrázek jsem tady vídal tolikrát, ale nikdy se neomrzí. Zamířil jsem přímo k jezeru a znovu ke mně dolehla melodie. Tentokrát jiná, ale stejně tklivá. Neznal jsem ji, ale zcela určitě se hodila do útulného prostředí hotelu Grand, umístěného na druhé straně jezera. Jeho světla se odrážela od vodní hladiny a vytvářela světelné obrazce, ne nepodobné barevné skládačce z dětského leporela. Odtud se ona melodie šířila. Uměl jsem si v té chvíli živě představit i hosty hotelu, jak se baví s přáteli, popíjejí drink, hovoří spolu, tancují a vychutnávají si možnost pobytu v tomto skutečném pozemském ráji. Usedl jsem na opuštěnou lavičku u vody a hlavou mně běžely myšlenky, ale zejména vzpomínky na různé případy mého dlouhého profesního života právníka. Nevím, proč právě toto příjemné prostředí a večerní přátelská atmosféra mně připomněly ty dávno zapadlé případy, z nichž každý byl jiný, ale svým způsobem zajímavý a jedinečný. Každý také určitě formoval a ovlivňoval svým obsahem lidské osudy. Každý z nich byl o štěstí či neštěstí, o právech a povinnostech, vině a nevině dotčených lidí, ale byl i o jiných momentech, které se však již nikdy ve spojení s konkrétním příběhem nedají vrátit. Vlastně bilancuji. Vzpomínám a současně i trochu lituji, že se já sám nemohu již nikdy vrátit na jeviště tohoto divadla v žádné z rolí, které jsem tak důvěrně znal. Je to skutečná a nevratná derniéra podle všech známých a zažitých pravidel. Důležité a zároveň smutné na tom všem je to, že bohužel vždy přichází nenápadně a, jak se nám pokaždé zdá, v ten nejméně vhodný čas. 8
Prolog
Jak se potichu, neodvratně a také nepozorovaně snášela na jezero noc, tak se mně začala pomalu vybavovat řada starých příběhů, ve kterých jsem hrál vždy nějakou tu roli. Někdy hlavní, jindy vedlejší. Zejména příběhy zasazené do krásné krajiny našich hor kolem Špindlerova Mlýna mě překvapily svými zřetelnými konturami dávno minulých dějů. Znovu jsem si uvědomil dřívější zkušenost, že schopnost naší paměti vybavit si minulé děje je závislá nejen na momentálním stavu naší mysli, ale i na prostředí, kde se právě nacházíme. A zdejší magické prostředí k tomu bylo přímo předurčeno. Večerem zněla píseň o Evitě, Utiš svůj pláč, Argentino, jejíž tóny tvořily pozadí mých vzpomínek na lidské osudy, o nichž jsem dříve také spolurozhodoval. Ty vzpomínky mě zákonitě dovedly k obecnému poučení z těchto případů, které má jistě platnost i pro dnešní dobu, ač některé z nich se odehrály již vlastně dávno, v minulém století. Vrcholky hor se pomalu halily do tmy a nad klidným jezerem se velmi nenápadně táhl proužek mlhy, který byl i přes pokračující temnotu zcela zřetelně viditelný. Připomínal mně v tuto chvíli kouř z dýmky ladovského vodníka Brčála, hrdiny knihy Bubáci a hastrmani, kterou jsem tak rád čítal nebo jen tak prohlížel ve svém dětství. Seděl jsem tiše na své lavičce, kolem přešel sem tam nějaký ten pár či osamělý chodec. Zjistil jsem, že původní příjemná hudba už dozněla. Místo ní se ozývalo uklidňující, tichounké a tajemné šplouchání vlnek jezera o molo přede mnou. Na nebi se rozsvítily první hvězdičky, až zcela pokryly celý rozsáhlý nebeský prostor, kam až bylo možné ze země dohlédnout. Tento až kýčovitý obrázek mi připomněl událost, k níž došlo v létě jednoho roku ve Špindlerově Mlýně. Vyprávění o ní, ale i o několika dalších, najdete v této knize.
Prolog
9
Nebezpečná láska Začala druhá polovina měsíce července a letní pobytová sezóna byla v plném proudu i zde ve známém horském středisku. Rekreační objekty zrovna vítaly své nové návštěvníky a snad se na ně těšil i jejich personál. Jeden z tehdejších hotelů lepší kategorie doslova praskal ve švech. Zaměstnanci sloužili s vypětím všech sil, ředitel poctivě, i když s nechutí vyplňoval řadu formulářů a kulturní, stejně jako sportovní referenti připravovali program na nastávající dny. Všichni tak očekávali příští hodiny se zájmem, či trochou obav, podle toho, v jakém služebním postavení se v tomto tehdy luxusním zařízení právě nacházeli. Jirka Tichý nastupoval do tohoto hotelu na brigádu již třetí rok po sobě, vždy hned na začátku prázdnin, po více či méně zdárném zvládnutí letního semestru vysoké školy. Po zbytek roku žil v Praze s maminkou a mladší sestrou, otec mu zemřel v době, kdy Jirkovi bylo necelých patnáct let. Protože však Jirka byl poměrně chytrý a na svoji dobu v určitých směrech dobře poučený mladý muž, bylo mu jasné, že s rodinným rozpočtem musí trochu pomoci. Bylo nutné si na další rok školy vydělat nějakou tu korunu, a tím své rodině finančně ulehčit. Ředitel hotelu byl navíc jeho strýc, a tak ona letní brigáda byla vlastně zařízena jako pomoc Jirkovi a jeho rodině. Práce údržbáře a takzvané holky pro všechno, včetně profese řidiče, Jirkovi nijak nevadila a byla jen příjemným zpestřením jeho prázdnin. Dalo se říci, že na dvouměsíční pobyt na horách se vždy těšil. Po dosavadních zkušenostech ve zdejším hotelu si myslel, že ho už nic nemůže překvapit, ale osud rozhodl jinak. Den se probudil do pošmourného rána, bylo krátce před sedmou hodinou. Protože poprchávalo a bylo zataženo, vypadala neděle stejně šedivě a mokře jako obloha nad horským střediskem. Včera odjel předešlý turnus snad spokojených rekreantů a Jirka teď čekal na autobusovém nádraží na další. Jeho úkolem bylo odvézt Nebezpečná láska
11
jejich zavazadla do hotelu, který stál víc jak kilometr odtud. Byla to rutinní a nudná záležitost, zpestřená snad jen možností, že se tu objeví nové tváře, nové dívky či ženy, na které se Jirka už podvědomě těšil. Vždyť byl ještě svobodný, bez závazků, jak se říká, což pochopitelně v jeho 22 letech nebylo nic neobvyklého. Autobus měl jako vždy zpoždění a Jirka tedy seděl za volantem služebního vozidla a netečně se rozhlížel po nádraží s přilehlým prostorem, který v té době s ohledem na poměrně časnou ranní hodinu nebyl dosud zaplněn davem netrpělivých cestujících či rekreantů. Hlavou se mu honily vzpomínky, které z nějakého důvodu zalétly k Jitce, se kterou se rozešel těsně před ukončením letního semestru. Byla to vysoká štíhlá tmavovláska s poněkud záhadným úsměvem, ale stále dobrou náladou. Její souměrná postava s dlouhýma nohama a štíhlým pasem musela v každém muži vzbudit opravdový zájem a obdiv. Jirka z ní měl vždycky tak trochu pocit, že se ocitl v přítomnosti kouzelné víly, obdařené čarovnou mocí a připravené kdykoliv splnit jakékoliv jeho přání. Nyní se ocitl v situaci, že sám dobře nevěděl, jak se má s jejich rozchodem vypořádat. Bylo to ještě příliš čerstvé, a tak chvíli zažíval pocity zoufalství, pak zase vzteku nebo lítosti, a docela často se objevovaly chvíle, kdy žárlil na každého virtuálního a potenciálního chlapa, který v jeho představách s Jitkou tráví nebo bude trávit chvíle určené původně jen pro něho. Bylo to o to bolestnější, že vztah ukončila Jitka, aniž by mu sdělila důvod. Začalo znovu drobně pršet, nebe se zatáhlo úplně a jen na východě ještě probleskoval světlejší pruh, který naznačoval, že tam by mohlo být počasí aspoň o něco lepší. Zatímco přemýšlel o Jitce, autobusové nádraží se trochu zaplnilo dalšími lidmi, asi rekreanty, kteří také odjížděli buď domů, nebo snad na nějaký výlet. Ani nepostřehl, že vedle něho zastavil autobus z Hradce Králové a domovník ze Společenského domu, tzv. Spoláku, jak se tu říkalo, už zručně, a kdo ví z jaké příčiny i vesele, nakládal těžké kufry rekreantů do auta, jímž přijel. 12
Nebezpečná láska
Potom přišla i Jirkova chvíle. V zatáčce v dálce se z šedi mokrého oparu vynořila stará Karosa červenobílé barvy. Pozoroval, jak se pomalu blíží, až rozpoznal pražskou poznávací značku. Ano, to je to, nač Jirka čekal. Konečně příliv nových turistů a rekreantů, kteří znamenají změnu. Mezitím autobus zajel do vyhrazeného prostoru pro výstup cestujících a Jirka si všiml, že za jeho volantem sedí pan Valenta, starší, asi padesátiletý muž, kterého zná od začátku svého pobývání na horách. Jirka věděl, že pan Valenta sem jezdí, jak mu sám říkal, již přes deset let. Párkrát se potkali na kafi v restauraci Labužník, a tak měl Jirka možnost poznat ho jako bezvadného, pohodového chlapa, s nímž je vždycky o čem mluvit. Jirkovi se vybavilo, jak mu zrovna nedávno pan Valenta vyprávěl humornou historku o tom, jak Horská služba úporně hledala malého chlapce, až se nakonec zjistilo, že kluk usnul v psí boudě na zahradě domku svých prarodičů. Mezitím už byl Jirka duchem zpátky v realitě a sledoval, jak ze schůdků autobusu scházejí dolů cestující, vlastně noví rekreanti. Všiml si, jak se většina z nich hned zvědavě rozhlížela. Mezitím pan Valenta otevřel zavazadlový prostor autobusu a na nádražní asfalt začal pomalu vyndávat zavazadla rekreantů. To byl signál pro Jirku, aby popojel se svým autem a zastavil souběžně s autobusem, těsně před vyndanými kufry. „Čau, Jirko, rád tě vidím, jak se, chlape, máš? Co hotel, co dělá šéf?“ zahalekal pan Valenta, krátce se napřímil a rukou pokynul směrem k Jirkovi, což měl být jeho pozdrav. „Dobrý den, pane Valenta, jaká byla cesta? Dnes nám prší do kšeftu, že jo? Co zajímavého jste nám přivezl?“ opáčil Jirka, hlavou pokynul k oknům autobusu a popošel blíže k němu. „Jinak se mám tak akorát a šéf je pořád celkem fajn,“ odpověděl na Valentův dotaz a zvědavě vyčkával jeho odpovědi. Po těchto slovech se Valenta přestal zaobírat zavazadly, přistoupil blíže k Jirkovi a položil mu ruku kolem ramen. „Jirko, potřebuju pomoc, mám známé, a ti chtějí na pár dnů sem do hor. Nevíš Nebezpečná láska
13
o něčem?“ zeptal se Valenta a tázavě na Jirku upřel oči. Pak se hned zase sklonil, a aniž by čekal na Jirkovu reakci, pokračoval ve své práci. Jirka si všiml, že na krku se mu houpe klíček od zapalování spolu s nějakou ozdobou. Také mu neušlo, že šoférovu hlavu skrápí teď již poměrně hustý déšť, provázený nepříjemným, docela chladným větříkem, který cuchal Valentovy prořídlé vlasy a odkrýval jeho začínající pleš. Jirka v duchu probral ubytovací možnosti, které nyní tady v horách vládly. Vzpomněl si, že zrovna včera večer se za ním v hotelu zastavil Honza Špaček, recepční ze Špindlerovy boudy, a mluvil o tom, že na boudě má ubytovaný zájezd Enderáků*, ale že ta várka není úplná, což znamená, že bude mít menší spropitné. „Možná bych měl tip, pane Valenta, zavolejte si na Špindlerovku, je tam asi volno a myslím, že by šlo o příští a ten další týden,“ radil Jirka, protože věděl, že turisté z NDR jezdí na 14 i více dní. „Zkuste štěstí, jinak o ničem jiném nevím. A stavte se na kafe, musíte mně ukázat ten talisman, co nosíte na krku, když jste posledně říkal, že to je vábnička na ženský. Já bych si ho od Vás možná půjčil,“ ukončil Jirka s úsměvem rozhovor a začal urychleně nakládat zavazadla do svého auta. Déšť mu totiž začal nepříjemně pronikat přes bundičku na triko a dále na holé tělo. Právě v tom okamžiku se ve dveřích autobusu objevil obličej mladé ženy. Protože při vystupování z autobusu bylo nutné nejdříve vystrčit hlavu, a pak mohlo pokračovat tělo, Jirka nejdříve zaznamenal hezké rysy tváře oné ženy. Na chvíli sklouzl jeho pohled dolů ke kufrům, ale ihned ho vrátil zpět k neznámé krásce. Mezi všemi těmi postaršími rekreanty působila tato dívka nebo žena naprosto jiným, přímo svěžím dojmem. Jirka si stačil všimnout, že v obličeji je opravdu nápadně hezká. Polodlouhé upravené tmavé vlasy jí obkroužily tvář v důsledku toho, že se na schůdcích autobusu naklonila dopředu. Vrchní část jejího oblečení tvořila bílá blůzka s vy*
Enderáci = turisté z bývalé NDR, tedy východní části Německa.
14
Nebezpečná láska
hrnutými rukávy, módní krátká černá sukně s rozparkem odhalila při jejím prvním kroku ze schůdků autobusu pěkné dlouhé nohy. Z nich vyniklo krásně vytvarované lýtko její levé nohy, která stála již o stupínek níž, chodidlo bylo zakončeno černou semišovou lodičkou na nižším podpatku. V levé ruce svírala béžovou kabelku, zatímco pravou rukou se přidržovala otevřených dveří autobusu. Jirka měl najednou pocit, že z autobusu vystupuje madona jako ze starých ruských ikon. Jediné, co jí podle něho chybělo, byla svatozář narýsovaná za její krásnou dominantní hlavou. Při pohledu na ni se mu rozbušilo srdce. Logicky čekal, že se za ní objeví její doprovod, nepochybně manžel, či alespoň přítel. Vždyť taková krása přece nemůže po světě chodit sama, bez ochrany. Dokonce očekával, že za ní budou vystupovat snad i nějaké děti, neboť její věk odhadoval asi na třicet let. Nikdo takový však z autobusu nevystoupil, což Jirku docela překvapilo a současně i zmátlo. Zapomněl na Valentu, na autobus, na celý svět a jen fascinovaně hleděl na ono zjevení před autobusem, jak se nesmírně ladnou chůzí pomalu blíží ke kufrům a hledá ten svůj. „Je sama, ty vole, nikdo k ní asi nepatří,“ pomyslel si v té chvíli Jirka, a aniž věděl proč, srdíčko se mu zachvělo neznámou radostí. „Taková podoba s Jitkou, to je neuvěřitelné,“ blesklo mu hlavou. Teprve později mu došlo, že ta žena zase tak moc Jitce podobná není, to jen v tom prvním okamžiku si chtěl jejím prostřednictvím svou ztracenou lásku přivolat. Vůbec netušil, že právě v této chvíli se začala psát nová kapitola jeho života. Byl úplně ztracen, o čemž svědčil výraz jeho obličeje. Ve chvíli, kdy přistoupil k posledním kufrům, které zbývalo naložit, se oba na sebe navzájem podívali. V očích té dívky či ženy však ke svému zklamání nezaznamenal žádný zájem. „Dovolíte, slečno, já Vám pomohu, to je moje práce,“ vykoktal ze sebe Jirka a ihned uchopil obě ucha větší kabely s visačkou, tedy zavazadla, které evidentně neznámé krásce patřilo, neboť u něho zůstala stát. Když se ke kabele skláněl a přiblížil se k obličeji neznámé, zaznaNebezpečná láska
15
menal příjemnou vůni jejího parfému. Nedokázal ji identifikovat, přestože i Jitka používala stejně kvalitní a vzrušující vůně. Jeho pohled cíleně padl na visačku zavazadla ve snaze rychle přečíst jméno na ní. „Helena,“ opakoval si sám pro sebe po zahlédnutí několika písmen na vizitce, přičemž příjmení se mu rozluštit nepodařilo. Ze všeho se mu točila hlava, nedokázal se soustředit na dění kolem sebe, a až později si uvědomil, že musel v té chvíli vypadat docela komicky. Aniž věděl proč, při opakování jména Helena se mu najednou nečekaně vybavila tvář a postava pomocné kuchařky hotelu, která tak jako on je zde na výpomoci. Jmenuje se také Helena a Jirka si obě nositelky tohoto jména spojil a nechtěně porovnal. Helena z kuchyně je úplně normální, nezajímavá a naprosto obyčejná holka. Sice se s ní celkem dobře povídá, hloupá určitě není, ale nikdy ho ani na okamžik neupoutala ničím zajímavým, co by z jeho pohledu stálo za řeč. Druhá Helena vypadá, soudě alespoň podle vzhledu, na úplně jinou ligu, přímo mistrovskou. Určitě v sobě skrývá nejedno tajemství, je to nádherná, tajuplná a okouzlující bytost, jakoby zrozená na jiné planetě. Hned ho také napadlo, že je může rozlišit i tak, že Helena z kuchyně je jen obyčejnou Helenou, a ona dosud tajemná neznámá Helena, které pomáhal s kufry a která mu připadá jako madona z obrázku či z vesmíru, je Helenou neobyčejnou. Vůbec v tuto chvíli netušil, jak skutečně neobyčejná je právě ta „obyčejná“ Helena, a jakou strastiplnou úlohu v jeho životě sehraje právě ta Helena „neobyčejná“. Naložil všechny kufry do dodávkového automobilu, a když s tím skončil, byl poměrně dost promoklý. Hlouček nových rekreantů se zatím po navlečení pláštěnek pomalu vydal na cestu k hotelu směrem, který jim ochotně ukázal řidič autobusu. Složení nových obyvatel hotelu bylo téměř stejné jako vždy. Třetina starších lidí, Jirka tipoval, že převážně důchodců, více jak třetina mladých rodin s jedním či dvěma děcky a zbytek tvořili jedinci neurčitého 16
Nebezpečná láska
věku a obojího pohlaví, kteří do hor přijeli vlastně bůh ví proč. Neobyčejná Helena byla mezi všemi těmito účastníky zcela osamocená svojí vizáží, kterou byl Jirka tak ohromen. Jirka uzavřel zadní dveře dodávky, nasedl a nastartoval motor automobilu. Zapnul stěrače a velmi pomalu vyjel z nádraží na hlavní cestu. Odbočil vpravo a pokračoval směrem k hotelu, když tu se před ním znovu objevila ta neobyčejná Helena, kterou chvíli předtím ztratil z dohledu. Šla úplně vzadu, neměla pláštěnku, ale nad hlavou si nesla červený rozkládací deštník, který, jak si všiml, ji moc nechránil. Vlivem poryvů větru smáčely kapky deště její pravé rameno a dokonce i pravou tvář. Ač to bylo přísně zakázané, zastavil auto vedle ní a pozval ji do kabiny. Nebyl si jist, zda Helena pozvání přijme. Ona však reagovala překvapivě rychle a vstřícně, až se Jirkovi na okamžik zdálo, že vedle nyní již přátelského výrazu v hezkém obličeji zahlédl i stopy vděku za nabídku svezení. Rychle a šikovně nasedla na přední zvýšené sedadlo automobilu a při tom si Jirka znovu nemohl nepovšimnout hezkých nohou, neboť krátká sukýnka toho příliš nezakrývala. Tentokrát se však nečekaně dočkal další odměny ve formě nahlédnutí do výstřihu halenky s rozepnutými dvěma knoflíčky. Když totiž Helena nastupovala, zahlédl část jejích pěkných ňader, ukrytých v bílé podprsence. Jirkovi na okamžik blesklo hlavou, zda v takové zimě má Helena blůzku rozepnutou náhodně, nebo je tak horkokrevná, či v tom byl dokonce nějaký záměr. Za jízdy nikdo z nich nepromluvil, a až u hotelu, kam dorazili za několik okamžiků, neobyčejná Helena před vystoupením poděkovala za svezení. Jirka šel vykládat kufry, na něž před hotelem čekal další zaměstnanec, který měl za úkol přemístit je do hotelu. Než Jirka všechno vyložil, začali k hotelu postupně docházet noví rekreanti. Recepční Vašek si pochopitelně všiml, že Jirka nepřijel sám, a hned se na jeho pasažérku dotazoval. Jirka si ho ale nevšímal a šel zaparkovat dodávku na dvůr hotelu. V hlavě mu však natrvalo zůstal uchycen obrázek nové rekreantky, který se mu pak po Nebezpečná láska
17
zbytek dne neustále vracel, i když ji už fyzicky neviděl. Přitom si nedokázal rozumně vysvětlit, proč na ni tak úporně myslí. Počasí se umoudřilo hned druhý den ráno a sluníčko, které se zvědavě opíralo do oken hotelu, napovídalo, že bude krásně. Déšť jako včera se určitě nechystal, to už Jirka za ty chvíle pobytu zde na horách dokázal celkem spolehlivě odhadnout. Na nový den se těšil, aniž by si přesně uvědomoval důvod toho těšení. Včera večer proběhl seznamovací večírek přítomných, samozřejmě pod nezbytnou patronací pana ředitele a kulturního referenta. Ačkoliv Jirka několikrát během večera nahlédl do jídelny, nikde neviděl Helenu, ani v přilehlých prostorách. Bylo to pro něho určité zklamání a neustále spekuloval, proč neznámá nepřišla a proč hned po večeři odešla pravděpodobně do svého pokoje. Měla přidělen pokoj číslo 16, což si Jirka promptně zjistil v recepci nahlédnutím do knihy ubytovaných rekreantů. Opravdu byla sama, nikdo s ní nebydlel. Pokoj byl dvoulůžkový, situovaný v prvním patře budovy, na samém konci chodby, svým oknem obrácený směrem na Špindlerovu boudu. Jirka věděl, že to je jeden z lepších pokojů, alespoň co do zařízení. Stačil si všimnout při svém pobytu v hotelu, že tento pokoj nebyl často obsazován a patrně sloužil jako jakési náhradní řešení v případě nouze, pokud bylo nutné ubytovat někoho navíc nebo narychlo. Nijak se tím však nezabýval, nepřišlo mu to obzvlášť zajímavé ani důležité, protože chápal, že důvodů pro takové zvyklosti může být víc. Jirka scházel na snídani a cestou si všiml, že za budovou stojí pekařské auto, jehož obsah byl již vyložen, a tak správně usoudil, že jde právě včas. Bylo poměrně brzy ráno a většina rekreantů teprve vstávala. Personál snídal o tři čtvrtě hodiny dříve než hosté a měl částečně oddělenou jídelnu, odkud však bylo vidět na vstup do hlavní jídelny pro hosty. Jirka snídaně miloval, těšil se vždy na čerstvé rohlíky a dobrou kávu. K jeho dobré náladě přispělo i pěkné počasí, a tak se nenechal otrávit vědomím, že dnes má za úkol dokončit nátěr zadní části plotu u soukromého parkoviště v zadním traktu budovy. 18
Nebezpečná láska
Z toho důvodu rychle sklouzl v myšlenkách od nepříjemné práce k neznámé krásce a do jeho mysli se neustále vracely úvahy o ní. Co je vlastně zač, kde pracuje, zda je zadaná, proč tady je sama a tak dále. Nejasností bylo moc, a Jirka dospěl k závěru, že by bylo na čase získat alespoň nějaké informace. Přemýšlel, o kolik roků může být starší než on, a vtom si uvědomil, že ho vlastně starší ženy přitahují. Ve svém krátkém životě sice učinil zatím jedinou zkušenost se starší ženou, ale zato hodně zajímavou. Bylo to ještě před Jitkou. Stalo se to zhruba před třemi roky, když bydlel v jednom malém městě. Krátce po svých osmnáctých narozeninách si začal románek s vdanou paničkou, která bydlela i s malým děckem naproti nim. Když se spolu intimně sblížili, byla ona daleko aktivnější než on, vlastně ho vedla, aniž by to dávala okatě najevo. Tehdy ocenil její zkušenost, jistotu, nadhled a v neposlední řadě pochopení a ohleduplnost. Přesně věděla, jak se v které chvíli zachovat. Pro něho to byl nečekaně hluboký erotický zážitek, výlučně tělesný pocit blaha a plného fyzického prožívání. Nezůstalo jen u jedné zkušenosti s touto učitelkou lásky a Jirka si ze všech odnesl jen kladné a příjemné prožitky. Byl jí vděčný za to, že ho zasvětila do všech potřebných intimních záležitostí, i když láska a cit ho tehdy zcela minuly. Nyní se mu tento prožitek znovu připomněl a více než včera si začal uvědomovat, že neznámá kráska jej již zaujala natolik, že intimnímu sblížení s ní by bylo vrcholem jeho tužeb. Snad o to více, že v současné době byl bez partnerky, a tak trochu strádal citově i jinak. Ve svých myšlenkách zašel tak daleko, že si docela dokázal představit i navázání vážnější známosti s touto ženou, pokud by skutečně byla volná a jejich vztah by byl oboustranný. Zaskočila ho síla, s jakou ho Helena k sobě přitahovala, aniž by ji hlouběji znal, a byl proto přesvědčen, že to je zřejmě osud, který mu nyní nahrazuje ztracenou Jitku. Při těchto vzpomínkách Jirka pomalu popíjel černou kávu a v hlavě měl zmatek. Ani na chvíli si nepřipouštěl možné nebezNebezpečná láska
19
pečí pramenící právě z faktu, že objekt svého oblouzení vůbec neznal. Bohužel neměl nikoho, kdo by ho varoval, ale je otázka, zda ho osidla lásky už nespoutala natolik, že by stejně na ničí dobře míněné rady nedal. V té chvíli Helena vstoupila a Jirkovým nitrem ostře zazněly oslavné fanfáry. Cítil, jak stoupá do nebeských výšin, a přitom měl blízko k mdlobám. Teplota mu prudce vylétla nahoru, a on si byl jist, že ona je ta pravá na celý život. Nějaký čas mu trvalo, než se aspoň částečně vzpamatoval, ale i pak se mu zdálo, že jídelní sál se prosvětlil nevídanou září. Znovu si představil sebe a ji jako pár, a ten film si v duchu stále dokola přehrával. Pohybovala se pomalou chůzí v botkách na nevysokém podpatku. Zdálo se mu, že ke svému stolu zamířila přímo ladným, tanečním krokem. Tentokrát měla na sobě kalhoty béžové barvy a přiléhavé krátké triko laděné do slabě růžové, ve kterém se více než ve včerejší halence zřetelně rýsovala dvě pevná ňadra. Elegance sama. Chyběla jen ta gloriola kolem jejích krásných vlasů, rámujících jí obličej s očima neurčité, snad tmavě zelené barvy, a plnými rty, lehce zdůrazněnými růžovou rtěnkou. Zrodila se úžasná bohyně Afrodité. Jirka byl ochoten se vsadit, že přímo z mořské pěny, aniž se nyní nacházel zrovna na ostrově Kypru, kde se ten zázrak opravdu měl kdysi stát. Jirka vstal, fascinovaně ji provázel pohledem k jejímu stolku a v žaludku cítil svíravé chvění, které přecházelo postupně až v křeče. Měl stažený krk, nervy měl napnuté k prasknutí a sotva popadal dech. Všiml si, že číšník ihned zamířil k jejímu stolu, aby jí poskytl buď kávu, nebo čaj a zeptal se jí na její další přání. U stolu byla zatím sama, její spolustolovníci, starší manželé, dosud nedorazili. Po rozmluvě s číšníkem se Helena pomalu rozhlédla po jídelně, která dosud zela prázdnotou, a možná právě z toho důvodu se její oči setkaly s Jirkovými. Stal se zázrak. Neobyčejná, božská Helena mu lehce pokynula, aby k ní přišel. S úlevou a nadějí zaznamenal, že se usmála tak nádherným úsměvem, že v té chvíli ztratil nejen 20
Nebezpečná láska
veškerou obezřetnost, ale hlavně rozum. Myslel, že málem upadne na podlahu jídelny, tak se mu podlomila kolena. Ustál to, a ona se v daném okamžiku stala hlavním a jediným objektem jeho zájmu. „Dobrý den, mohla bych se Vás prosím zeptat na jednu věc?“ promluvila na něj poté, co spěšně a s ohledem na svůj stav velmi chaoticky dorazil k jejímu stolu. Pozdravil také a dodal povinnou větu: „Jak se vám u nás líbí?“ Umínil si totiž, že zjistí, co se včera stalo, že se neobjevila na večírku. Třeba se přitom o ní dozví i něco dalšího. Považoval to za životně důležité, žádné jiné priority nyní pro něho neexistovaly. Zůstal stát a zvědavě očekával, co se skrývá za její prosbou. Vlastně vůbec nečekal nějakou odpověď na svoji předchozí otázku. Ta také skutečně zůstala nezodpovězena, a místo toho se Helena s kouzelným úsměvem zeptala: „Nemohl byste mi poradit, kde a jak bych sehnala jednu svoji přítelkyni, která má být zaměstnána tady ve Špindlu, ale nevím přesně kde?“ Vtom se zarazila: „To je ale hloupost, že? Jak to můžete vědět, já jsem ale…“ Poslední slovo věty, patrně v podobě kritického ocenění její osoby, zůstalo nevyřčeno. Jirka sice v této chvíli nevěděl, kde onu neznámou hledat, zato ale přesně věděl, že se mu otvírají právě ty pravděpodobně netušené možnosti jeho představ a že nastává příležitost se s Helenou konečně blíže seznámit. Vůbec netušil, že právě v tomto okamžiku se začala definitivně odvíjet první část jeho velkého budoucího průšvihu, který měl vyvrcholit přesně za dva dny. Ty prožíval jako ve snách, chvíli se mu zdálo, že se vznáší ve vzduchoprázdnu, pak si znovu a znovu opakoval, že život je překrásný. Jirka prostě zapomněl na celý svět a plně a opravdově se věnoval jen své lásce. Byly to dva dny v ráji, po nichž však následoval pád do pekla. Pobyt v ráji začal společným hledáním zmíněné Heleniny kamarádky všude, kde se dalo – po chalupách, chatách, hospodách a restauracích. Vyptávali se Jirkových známých, a dokonce i neznámých lidí, a čím bylo hledání intenzivnější, tím více si Jirka přál, aby nikdy neskončilo. Navíc hned první den došlo k náznaku jakéNebezpečná láska
21
si důvěrnosti ze strany Heleny, spočívající v tom, že když scházeli dolů po Petrových kamenech a blížili se k chatě Myslivna, chytila Helena Jirku za ruku, asi jak hledala oporu v nerovném terénu. On ji vzápětí objal kolem ramen. Chvíli tak spolu stáli, sledovali dravý zurčící potok a oblé kameny zalévané vodou a při tom naslouchali nádherné vodní melodii. Zřejmě pod dojmem této úchvatné chvíle a v zajetí nádherné přírody došlo k jejich prvnímu polibku a ještě důvěrnějšímu objetí. Ten první den Jirka v návalu euforie svěřil Heleně historii celého svého dosavadního života, což občas prokládal informacemi o horách, o Špindlerově Mlýně, poměrech v hotelu a podobně. Je jich sbližování pokračovalo i další den a Jirka pod vlivem těchto událostí naprosto zapomněl na svoji práci údržbáře a jen vymýšlel další možnosti setkání s Helenou. Večer se měli sejít v restauraci Labužník a Jirka si umínil, že se za každou cenu musí dozvědět, co je Helena zač, odkud pochází, kde bydlí, co dělá, ale hlavně zda má přítele či manžela. Stále silněji snil o navázání delšího vztahu s ní, a proto vůbec nebral v potaz vzdálený varovný hlas kdesi uvnitř hlavy, který nesměle varoval, že taková žena zpravidla sama nebývá. City zkrátka převážily nad rozumem, takže pojmy jako opatrnost a rozvaha by mu zněly zcela cize, i kdyby mu je někdo připomněl. Byl mladý a nezkušený, nikdy v minulosti nic tak intenzivního neprožíval, ani s Jitkou. Najednou měl pocit vítěze dlouhého a únavného maratónu, který už vidí cílovou metu. Byl zcela přesvědčen o tom, že tu okouzlující, nádhernou a vše dávající ženu, kterou má vedle sebe, nesmí za nic na světě ztratit, a toužil po jediném – dokázat jí svoji lásku, svoji mužnost, odměnit ji za to, že mu poskytla svoji přízeň, že jej vzala nejen na vědomí, ale že snad opravdu cítí vnitřně to samé, co on. Ano, namluvil si, že stejné pocity jako on prožívá i ona, a vůbec si nepřipustil, že jeho upřímnost nemusí být vůbec druhou stranou opětována. A jeho dosavadní životní zkušenosti nestačily na to, aby poznal nebezpečnost situace, do níž se dostal. 22
Nebezpečná láska
Byl čas večeře, rekreanti se scházeli ke stolům a technický personál naopak opouštěl jídelnu. Jirka se proplížil zadním traktem budovy, nechtěl se potkat s vedoucím údržby a zpovídat se, kde byl celé odpoledne a proč jeho práce není hotová. Teprve nyní si to uvědomil a umínil si, že příští den vstane dříve a zkusí práci dodělat. Bylo to nutné už z toho důvodu, aby se pak naplno mohl věnovat Heleně. Vyšlo to. Proklouzl do svého služebního pokoje, aniž by kohokoliv potkal. Rychle se osprchoval, převlékl a spěchal před budovu národního výboru, kde měl sraz s Helenou. Odtud zamířili do restaurace Labužník. Vyhledali stolek vzadu u vchodu do kuchyně, trochu skrytý před zvědavými pohledy jiných návštěvníků. Podvědomě oba chtěli být nenápadní. Při jejím bílém víně a jeho pivě se pak konečně dozvěděl, co předpokládal, nebo co si spíše přál slyšet. Helena je v rozvodovém řízení, žádost podala sama. Život s manželem je peklo, vůbec si s ním nerozumí, mají rozdílné zájmy, kaž dý z nich si už dělá, co chce, děti nemá, manžel je nechtěl. Je zaměstnaná ve mzdové kanceláři velkého pražského podniku a sem přijela na doporučení svých kamarádek, aby si odpočinula a nabrala síly do finálního boje před senátem rozvodového soudu. Své vyprávění Helena doprovodila pláčem, snad se dojala sama nad sebou. Možná uvěřila těm banálním, hloupým a stále se opakujícím argumentům, které byly a stále jsou slyšet u každého rozvodového soudu. Je skoro neuvěřitelné, že někdo, ať muž, nebo žena, na tyto povídačky ještě vůbec skočí a snaží se svému momentálnímu idolu, vlastně chudáčkovi, poskytnout první pomoc. I teď Jirka chytil Helenu za ruku, podal jí kapesník a řekl: „Helenko, neplakej, to ti přece za to nestojí, zase bude dobře a já ti pomohu.“ S těmito slovy jí dolil skleničku a znovu jí pohladil ruku položenou na stole. Tak a podobně se nesla jejich konverzace až do okamžiku, kdy se ve vzájemném objetí vydali zpět k hotelu. Jirka si umínil, že druhý den se bude Heleně věnovat už od rána, a na své předsevzetí ohledně dokončení práce úplně zapomněl. Ten večer a tu noc kromě polibků a hlazení k ničemu jinému nedošlo. Nebezpečná láska
23
