Osobnost a psychika
„Nemůžeme být kýmkoliv chceme, ale dokážeme být vším, čím můžeme.“
Definice • Postupně se v rámci teoretických psychologických disciplín diferencovala a relativně osamostatnila psychologie osobnosti. • Ani to nezaručilo, aby psychologie dospěla k jednotnému všeobecně uznávanému pojetí osobnosti. • Téměř všichni významnější psychologové se snažili pokud možno co nejpřesněji vymezit otázku co je osobnost. • G. W. Allport shromáždil už v roce 1937 okolo 50 různých definic. Postupně na základě systematizačních snah byly jednotlivé definice tříděny a seskupovány podle jednotlivých hledisek: biologicko-společenských, biofyzických, filosoficko-etických, apod. • Každá z těchto definicí byla určitým způsobem napadnutelná. To vedlo k tomu, že byl zvolen postup, který místo stanovení složité definice se spokojil se stanovením okruhů jevů, znaků a poznatků, jejichž je člověk nositelem.
OSOBNOST s ouhrn všech lidských vlastností a schopnosti jednota těla a duševna, vrozeného a získaného což se projevuje v jednání každého jedince Osobnost z psychologického hlediska, dynamický souhrn, celek, jednota duševních vlastností a duševních procesů člověka, propůjčující mu neopakovatelnou jedinečnost. Psychologie zkoumá strukturu osobnosti (její uspořádání), procesy a vztahy v rámci osobnosti (dynamiku osobnosti). Zabývá se vývojem osobnosti v jednotlivých věkových obdobích v průběhu celého života. Vedle genetické složky, projevující se v průběhu zrání, je vývoj osobnosti podstatně podmíněn životními zkušenostmi, zejm. v tzv. formativních obdobích vývoje (časné dětství, dospívání a adolescence). Vývoj osobnosti je ovlivněn rodinným prostředím (kvalita a stálost citových vztahů v rodině). Teorie vrstev osobnosti se snaží složky osobnosti uspořádat do hierarchické soustavy (např. Freudova teorie). Jiní odborníci se zabývají identifikací základních faktorů osobnosti pomocí statistické analýzy výsledků získaných např. pomocí dotazníků.
Psychologický profil osobnosti • Co člověk může? – schopnosti, vlohy, talent, nadání • Co člověk chce? – motivace, stimulace, zájmy, potřeby • Jakým člověk je? – povaha, ? temperament, charakter
ZNAKY OSOBNOSTI • historičnost – osobnost je historicky podmíněna + každý člověk má svou vlastní minulost, kterou je nutno brát v úvahu; • jedinečnost – na světě v podstatě neexistují dvě naprosto stejné bytosti; • relativní trvalost – vlastnosti normální osobnosti mají určitou danou stabilitu a setrvačnost; • jednota vrozeného a získaného – složka genetická a socializační.
Pojem zavedený A. Heverochem k označení uvědomování si sebe sama jako já. Spíše vyjadřuje subjektivní – prožitkovou stránku osoby. Pro objektivní popis ega se častěji užívá pojmu osobnost. (Dnes mluvíme např. o somatickém já, psychickém já, sociálním já, reálném já, ideálním já, percipovaném já, vědomém já, nevědomém já, centrálním já, periferním já, extenzivním já, …)
Id – instinkty a s nimi spojené popudy, přání; princip slasti. Je to oblast, kde jsou uloženy základní síly života – pud lásky EROS (libido) a pud smrti THANATOS (související s agresí). Superego – množina pokynů a zákazů, které vznikly socializací, Je založeno na principu dokonalosti, je moralizující silou, která po nás žádá, abychom odmítli každou slast a abychom usilovali o dokonalost. Ego – princip reality, sekundární procesy. Ego jako složka naší osobnosti, centrum jáství, řízení našeho vnímání a chování, výsledek střetu mezi vlivy biologických pudů (id) a kulturních a sociálních norem (superego).
Struktura osobnosti Strukturu osobnosti lze postihnout prostřednictvím pěti základních kategorií vlastností označovaných jako „Big Five“ (Velká pětka).
1.Extroverze – introverze 2.Emocionální stabilita
3.Přívětivost 4.Svědomitost 5.Tvořivá zvídavost
Projevy osobnosti dráždivost – reakce na podněty vzrušivost – reakce na každý podnět jinak aktivita – řízená CNS
Motivace osobnosti
potřeby a pudy zájmy, úlohy, cíle a plány city úkoly a příkazy
• Stimulace – vnější podněty k jednání lidí. • Motivace – vnitřní pohnutky.
MOTIVACE Souhrn dynamických, aktivačních činitelů, které určují ráz a intenzitu chování a jednání jedince. Motivace se projevuje ve vztahu k podnětům, na něž jedinec reaguje podle svého vnitřního, motivačního zaměření a „nastavení” (vztah k jídlu záleží na stupni hladu, vztah ke sportu, kultuře atd. na hloubce zájmu). Různé MOTIVY se mohou navzájem posilovat, doplňovat nebo mohou být v konfliktu (přání člověka zmocnit se touženého předmětu, který mu nepatří). Z jednotlivých motivů se vytváří motivace, jež má určité hierarchické uspořádání podle míry důležitosti jednotlivých potřeb a jim odpovídajících motivů.
K motivaci druhých je zapotřebí především trpělivost. Motivace vzrůstá s vědomím, že daný výkon je ovlivnitelný. Silně motivování jedinci přičítají své úspěchy vynaloženému úsilí, rozpoznávají situace, kdy mohou výsledky sami ovlivnit a dávají těmto situacím přednost. Mezi nejznámější popisné modely motivační hierarchické struktury patří Maslowova pyramida z roku 1943.
______________
Abraham Maslow
Americký psycholog. Zabýval se problematikou motivace, vypracoval hierarchický systém lidských potřeb, které dělil na nedostatkové (fyziologické, bezpečí, sounáležitosti a lásky, úcty a sebeúcty) a vyšší, tzv. růstové (potřeby sebeuskutečnění, poznávání a rozumění, estetických prožitků). V roce 1962 založil Společnost humanistické psychologie (spolu s Ch. Bühlerovou, C. Rogersem aj.), blízkou evropským fenomenologickým proudům. V roce 1968 spoluzakladatel Společnosti transpersonální psychologie. Hlavní dílo: The Knowledge in Human Values (Orientace v lidských hodnotách), Toward the Psychology of Being (K psychologii bytí), Religion, Values and Peak Experiences (Náboženství, hodnoty a vrcholné zážitky).
Motivace má proměnlivý ráz daný aktuální silou jednotlivých motivů, mívá však i stálejší strukturu související se zájmy a zaměřením osobnosti a s hodnotovou orientací jedince.V průběhu jeho individuálního vývoje a stupně jeho socializace se primární, pudové složky motivace modifikují a význam získávají motivy sekundární, naučené. Motivační síly ve svých vzájemných vztazích mohou člověka v jednání aktivovat nebo brzdit až blokovat (např. při úzkosti, strachu). Ve výchově je vhodné posilovat pozitivní motivaci.
Zaměřenost osobnosti To, co organismus uvádí do aktivity, jsou motivy. Motiv je možno chápat jako důvod. Vrozený motiv = instinkt, závislost na učení je minimální (stavba mraveniště, včely, chování ke kojenci). Pud je komplexem instinktů, který zahrnuje příslušné emoce a je pouze zčásti vědomý. Z hlediska vnitřního stavu je zdrojem motivu potřeba, z hlediska vnějšího incentiva tj. vnější podnět, který vyvolá vznik potřeby a z ní vyplývajícího motivu. Zájmy jsou trvalejší zaměření jedince na určité osoby či činnosti nebo také získané motivační dispozice vázané na věk.
Volní proces Volní proces je vyšším typem motivačního procesu. Volním procesem rozumíme vědomě snažení dosáhnout cíle a vytěsnění všeho ostatního. Hlavní roli v tomto procesu má vůle. Vůle je někdy prezentována jako složka charakteru, vlastnost charakteru. Je to cílenost, zaměřenost, snaha, chtění. Volní jednání je motivovaná činnost. Vůle je psychický proces, kterým člověk řídí svou činnost zaměřenou na dosažení vědomě vytýčených cílů a jímž překonává překážky. Pozornost je psychická funkce, úzce s vůli spojená. Zajišťuje zaměření a soustředění různých psychických činností na určité předměty nebo cíle. Pozornost rozlišujeme bezděčnou, kdy nás něco náhodně upoutá, nebo záměrnou, kdy dochází k vědomému volnímu procesu.
Vyšší potřeby u člověka • • • • •
poznávací (vzdělávání, cestování, …) sociální (ocenění, vyniknutí, nápodoby, …) aktivity (hra, sport, …) dosahování výkonů (vytyčování cílů) existenciální (smysl života)
Vývoj osobnosti dítěte může být negativně ovlivněn výskytem různých deprivací nebo supersaturací v jednotlivých vývojových etapách dítěte. Deprivace spočívá v absenci důležitých složek ve fyzickém prostředí, v potravě, domácím prostředí, zdravotním stavu, hygieně, v sociálním a citovém chování okolních lidí k dítěti, v senzorické i intelektuální stimulaci, v duchovní sféře smyslu a hodnot. Deprivace jako podnětové ochuzení určitým způsobem brzdí a deformuje vývoj osobnosti, včetně vývoje tělesného a zdravotního. Supersaturace je podnětové přesycování, které je také závažným negativním činitelem ve vývoji osobnosti. Prakticky se může jednat např. o jedináčky v dobře situovaných rodinách, kdy rodiče ve snaze vychovat „reprezentující dítě“ nutí děti do řady kroužků, aktivit, přehlcují je v učení. Takový jedinec je mnohdy sociálně demotivován k dalšímu osobnostnímu růstu.
Německý psycholog a filozof; představitel personalismu. Po nástupu nacismu působil v USA. Ředitel Psychologického ústavu v Hamburku. Věnoval se dětské psychologii (spolu s manželkou Clarou publikovali detailní pozorování svých tří dětí), diferenciální psychologii a psychodiagnostice (stanovil a zavedl INTELIGENČNÍ KVOCIENT). Zakladatel soudní psychologie. Rozpracoval PERSONALISTIKU (psychologii osobnosti). Osobnost pokládal za specifickou jednotu, neredukovatelnou na její části. Ve filozofické rovině se v personalismu hlásil k axiologickému pojímání lidské existence. Východiska jsou blízká filozofii života (W. Dilthey, A. Bergson, W. James). Ovlivnil fenomenologické a existenciální přístupy v psychologii. Z díla: Person und Sache I.–III. (Osoba a věc), Die menschlichen Persönlichkeit (Lidská osobnost), Allgemeine Psychologie (Všeobecná psychologie).
Schopnosti Schopnosti chápeme jako soubor předpokladů nutných k úspěšnému vykonávání určité činnosti. Naučené a vrozené dispozice k určitému druhu výkonu. Vyvíjejí se učením, popř. výcvikem na základě vloh. Rozlišují se schopnosti obecné a specifické: první jsou dispozicemi k celé skupině činností, druhé k velmi speciálním činnostem. Cvičením se z nich stávají dovednosti.
Schopnosti obecné a speciální • Obecné schopnosti se uplatňují ve všech nebo většině forem činnosti člověka a jsou předpokladem pro jeho celkovou výkonnost. • Speciální schopnosti se uplatňují jen ve speciálních druzích činnosti a podmiňují jeho výkon, např. v oblastech hudebních, technických, pohybových atd. • Schopnosti se vytvářejí na základě vloh, které definujeme, jako vrozené anatomicko-fyziologické zvláštnosti nervové soustavy. Vlohy jsou mnohoznačné a záleží na sociálních vlivech, jak se budou rozvíjet. • Inteligence označuje globální úroveň, kterou jedinec dosáhl v rozvoji svých schopností (schopnost samostatného myšlení, vědomého zapamatování, apod.). • Nadání je příznivé spojení schopností, jež člověku umožňuje úspěšné provádění určité činnosti. • Talent je příznivé spojení schopnosti, které umožňuje vykonávat určitou činnost tvořivým způsobem. • Genialita se projevuje u člověka s mimořádným talentem, který dokáže vytvořit mimořádná až epochální díla.
GENIALITA Duševní velikost, mimořádné tvůrčí nadání, obzvláště umělecké a vědecké. V psychologickém testu inteligence hodnota přesahující IQ 130. K pozitivnímu projevení geniálních schopností je třeba souhry dalších faktorů, např. motivace, temperamentu, emocionality, vlivu prostředí.
• Psychopat a psychotik (dnes už částečně zastaralé označení) – psychopat je označení pro nevyváženou osobnost, u níž se objevují rysy PSYCHOPATIE. Postižený vnímá své povahové rysy jako součást svého charakteru a také mnohdy vnímá do určité míry své chování jako společensky nežádoucí. Na rozdíl od jedince postiženého PSYCHÓZOU. Psychotik je totiž stižen psychickým onemocněním při které se vyskytují bludné myšlenky, halucinace, doprovázené též chorobnými náladami a poruchami vědomí. U psychotika chybí vědomí nemoci. • Paranoidní osobnost se vyznačuje se nedůvěřivostí, snadnou zranitelností a citovou vztahovačností; je stále ve střehu před domnělým přehlížením a ubližováním. Domnělým křivdám se brání aktivním odporem, útočností.
Psychopatie Psychopatie je soubor povahových odchylek v psychice jedince, které vedou k vývoji trvalých abnormálních, tj. patologických rysů osobnosti a které se projevují nepřiměřeným chováním (z řeckého výrazu pro duševní utrpení). Psychopatie je charakterizována zejména poruchami vůle, charakteru a poruchami v citové oblasti. Má mnoho projevů, od neškodného podivínství až k násilnému antisociálnímu chování postižené osoby (zahrnuje pedanty, hysterické osobnosti, fanatiky, kompluzivní a impulzivní šílence, jedince s porušeným vývojem vyšších citů a morálky aj.). Na vzniku psychopatie se podílejí dědičné vlivy, sociální prostředí, výchova a zřejmě i zatím neobjasněné biochemické pochody v mozku.
Schizofrenie Schizofrenie je těžká PSYCHÓZA, tzv. rozdvojení, rozštěpení osobnosti (původní název dementia juvenilis, dementia praecox). Základem schizofrenie je separace intelektuálních a emočních funkcí. Charakterizována poruchou identity, myšlení, vnímání, jednání, emocí a vůle. Nemocný trpí HALUCINACEMI a přeludy, ztrácí kontakt s realitou, v jeho myšlení se objevují BLUDY. Může být i agresivní, jindy naopak netečný. Izoluje se ve svém světě. Dochází k rozpadu logického myšlení, k poruchám řeči, ve slovní zásobě se objevují neologismy (IQ většinou zůstává zachován). Citový život se ztrácí, klesá zájem o práci, studium, rodinu. Existují různé formy schizofrenie: prostá (schizophrenia simplex), katatonická (schizophrenia catatonica), hebefrenická (schizophrenia hebephrenica) a paranoidní (schizophrenia paranoides). Termín schizofrenie zaveden E. Bleuerem.
• Apatie je pokles nebo absence citového vztahu k okolí. Častý příznak psychických chorob nebo následek psychické zátěže. • Autismus je jednou z nejzávažnějších poruch dětského mentálního vývoje. Jedná se o vrozenou poruchu některých mozkových funkcí. Porucha vzniká na neurobiologickém podkladě. Důsledkem poruchy je, že dítě dobře nerozumí tomu, co vidí, slyší a prožívá. Duševní vývoj dítěte je díky tomuto handicapu narušen hlavně v oblasti komunikace, sociální interakce a představivosti. • Deprese (sníženost, potlačenost, skleslost) je to porucha nálady vyznačující se smutkem, strachem a zpomalením psychických funkcí. V důsledku přidruženého pocitu bezútěšnosti a pesimistických fantazií o budoucnosti může deprese v krajním případě vyústit v sebevražedný pokus. Častý syndrom provázející různé psychické poruchy, zejm. maniodepresivitu nebo maniomelancholii. • Mánie je komplex projevů psychózy; projevuje se změnami nálad, euforií, neklidem, mnohomluvností, zvýšenou dráždivostí, hlučností, nadměrnou sebedůvěrou. • Maniodepresivita (maniomelancholie) – je to druh psychózy; afektivní psychické onemocnění, při němž se střídají fáze depresívní s manickými.
NEURÓZY • Neuróza je funkční psychická porucha bez organického nálezu (bez primárního poškození mozku nebo změny v metabolismu). Narušená schopnost přizpůsobení, porucha myšlení, jednání, cítění. Nemocný si poruchu uvědomuje a trpí jí. Příčiny jsou psychogenní (chybné sociální učení v dětství, konfliktní stavy, neadaptabilní způsoby chování v zátěžových situacích). Na vzniku neurózy se podílejí vrozené dispozice a zevní vlivy (únava, stres, vyčerpání). • Neurastenie (asthenia-slabost), druh neurózy charakterizované střídáním nadměrné podrážděnosti a přecitlivělosti s únavou a vyčerpáním.
Psychastenie (dyshymie) je typická obsedantními (nutkavými) představami. Patří sem i různé druhy fobií. Fobie je chorobný strach prožívaný jako úzkost. Má svůj předmět, na nějž je strach vázán (osoba, zvíře, věc, jev, situace atd.) a podle něhož je pojmenován, např. antropofobie (strach z lidí), aichmofobie (strach z ostrých a špičatých předmětů), agorafobie (úzkost z pobytu na volném prostranství), klaustrofobie (úzkost z pobytu v uzavřeném, těsném prostoru).
• Arachnofobie – strach z pavouků • Autofobie – strach z vlastní osoby • Ereutofobie – strach ze začervenání při komunikaci s lidmi • Gynofobie – strach z žen (u mužů) • Hypnofobie – strach ze spánku • Ofidiofobie – strach z hadů • Siderodromofobie – strach ze železnice • Tafefobie – strach z možnosti být pohřben za živa • Thanatofobie – strach ze smrti • Tokofobie – strach z porodu (u žen) • Trichofobie – strach z vlasů nebo chlupů (např. v jídle)
• Disociativní fuga – postižení fugou se vydávají na dlouhé cesty z domova, obvykle bezprostředně po prožití traumatu a bezcílně cestují po okolí. Chorobné tuláctví může např. doprovázet epilepsii. • Kompluzivní – nutkavá potřeba konat určitý pohyb nebo činnost (přejídání se, gamblerství, …). • Katatonie – svalová ztuhlost a strnulost např. po nervovém záchvatu. • Palimpsest – vynechávání či selhávání paměti při nadměrném požití alkoholu. • Trichotilomanie – je poruchou, kdy si člověk vytrhává vlasy (ale i obočí, řasy, pubické ochlupení nebo chloupky z nosu). A přestože mu jeho vlastní chování vadí, není schopný přestat. Jde totiž o stejný princip jako při poruchách, kdy si postižený vědomě ubližuje, například se řeže nožem, žiletkou a podobně. Před vytrhnutím vlasu cítí postižený nesnesitelné napětí, které po vytržení střídá pocit blaha a uspokojení.
Hysterie Hysterie (hystera – děloha), funkční nervové onemocnění,
neurotická porucha. Projevuje se zejména prudkými změnami nálad, egocentrismem, afektivitou, teatrálností a různými tělesnými poruchami (zraku, řeči, popř. třesem, mdlobou).
Porušení nebo podstatná odchylka od některé sociální či skupinové normy. Alternativní norma chování k předepsané nebo všeobecně akceptované normě. Často nesprávně ztotožňována s protiprávní nebo trestnou činností, s protispolečenským chováním. Porušení a nedodržení normy je považováno za tzv. negativní deviaci (např. chudoba, alkoholismus, absenterství), naopak její přehnané dodržování za tzv. pozitivní deviaci (nadměrné bohatství, workoholismus, militantní abstinenství).
Model vnímaní deviace v rámci společnosti
Sociální teorie deviantního chování, podle níž předsudky, třídní aj. zaujatost a jednostrannost osob, které pomáhají vynucovat právo, jsou často rozhodující při definování, kdo a co je deviantní. Pro posouzení deviace je důležitější, jak je člověk vykonavatelem práva vnímán (tedy jakou nálepku – anglicky label – dostane), než to, co skutečně udělal.
Sexuální deviace Sexuální odchylka, trvalá potřeba odchylné přípravy orgasmu. Odchylnost se týká sexuálního objektu: tj. pedofilie, gerontofilie, zoofilie, nekrofilie, fetišismus, narcismus, mysofilie, nebo způsobu: tj. erotografomanie, voyeurismus, transvestitismus, exhibicionismus, frotérství, sadismus, masochismus,…
KOMPLEXY Nevědomá relativně osamostatněná struktura citově podložených představ a tendencí. V psychoanalýze zdůrazněna skupina představ v nevědomí, která vzniká z konfliktu mezi pudovými tendencemi a morální nadstavbou.
• Oidipovský komplex – podvědomý erotický vztah syna k matce a dcery k otci, spojený se strachem z trestu (rodič stejného pohlaví je pociťován jako sexuální soupeř). • Jehovovův komplex – sebeidentifikace s bohem. • Samsonův komplex – sklon k sebevraždě, touha zabít své ego. • Komplex kurtizány – představa málo atraktivní ženy, že je obletována muži, které ovládá. • Kastrační komplex – strach chlapce z toho, že bude svým otcem vykastrován protože sexuálně touží po své matce. • Medein komplex – potlačované přání matky zabít své dítě, většinou kvůli nenávisti k jeho otci.
„Napoleonský komplex“ kdo a proč?
• Lehká mozková dysfunkce je drobné postižení mozku. Vzniká většinou následkem nedostatku kyslíku (hypoxie) při porodu. Postižené děti jsou většinou hyperaktivní, neobratné, nesoustředěné, mají potíže v učení a vyžadují zvýšenou lékařskou a pedagogickou péči. Inteligence není postižena. • ADHD – poruchy pozornosti, impulzivita, hyperaktivita • Specifické vývojové poruchy jsou deviace vývoje osobnosti. Častěji postihují chlapce. Rozlišujeme následující skupiny:
• • • • • • •
DYSLEXIE DYSGRAFIE DYSKALKULIE DYSMUZIE DYSPRAXIE DYSORTOGRAFIE DYSPIXIE …
DOWNŮV SYNDROM A PROGERIE Downův syndrom je vrozená vada vzniklá v důsledku poruchy chromozómů, nejčastěji tzv. trisomie 21. chromozómu (nadbytečný chromozóm). Projevuje se těžkým duševním postižením a typickým vzhledem (šikmé oční štěrbiny, široký kořen nosu, velký jazyk, zkrácená oploštělá lebka, malý vzrůst, krátké končetiny, příčné rýhy na dlaních). Časté jsou srdeční vady. Výskyt Downova syndromu stoupá u matek nad 40 let.
Progerie je předčasné a urychlené stárnutí jedince, které vede k časné smrti. Je podmíněna geneticky, v neúplné podobě provází mnohá vrozená onemocnění (např. DOWNŮV SYNDROM). Úplná progerie je vzácná.
SYNDROM "CAN" Definice podle „Zdravotní komise Rady Evropy“ z roku 1992: Syndrom CAN (Child Abuse and Neglect) – tedy syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte.
SYNDROM "PAS" V souvislosti se syndromem PAS (Parental Alienation Syndrome) tedy syndromem zavrženého rodiče – hovoříme o rodiči, který dítě tzv. programuje. Programující rodič se o zavrhovaném rodiči vyjadřuje tak, že vlastně všechno s ním související je špatné, škodlivé až nebezpečné. Může se tak vyjadřovat přímo k dítěti, nebo i k dalším osobám tak, aby to dítě slyšelo. Pravidelný je i citový doprovod takového hodnocení. Nejen přítomnost, ale vlastně vše v minulosti bylo špatné a v budoucnosti by bylo nejlepší, kdyby zavrhovaný rodič zmizel ze scény. Dítě je přitom citově vydíráno, neboť programující rodič reguluje svůj přísun lásky podle toho, jak dítě indoktrinaci přijímá.
