Ontologie, pojem bytí 1. To on - bytí - problém bytí se je formulován ve filosofii postupně - první filosofové pracují s uvědoměním si části a celku, jednoty a rozdílnosti - první filosofové vytvářejí pojem arché (počátek) - cosi, co je jednota, protože tato jednota je střídána rozlišením do částí, neznáme projevy, vlastnosti, proto je nerozlišené, je apeiron - Thales – apeiron hydor - Anaximenes – apeiron aer - Herakleitos – symbol ohně - ono původní cosi musí být schopné rozlišení původní jednoty, proto oheň, pohyb - ona původní jednota nemůže mít žádné smyslové projevy, nelze ji totiž s ničím porovnat, stanovit kvantitu, kvalitu - Anaximandros – apeiron apeiron – arché má pouze jedinou kvalitu, kterou lze pouze myslit, touto kvalitou je nerozlišenost, neomezenost, tedy apeiron - veškerá tato apeiron se střídají se světem rozlišených věcí, jsoucen - Pythagoras – je možné myslit celý problém i opačně, pozitivně, základem nebude neurčité, nýbrž právě určité, nikoliv neomezené, nýbrž mez – peras - tímto peras je, z prostorového hlediska, bod - bod je jedno, jeho protikladem je mnohost (přístup kvantitativní, matematický) - avšak – i bod je zatížen smyslovostí, je, podíváme-li se opačně, závislý na našem smyslovém vnímání - Parmenides z Eleje, na základě objevů Xenofana, odděluje smyslové a myšlené – mínění (doxa) od vědění (epistemé) (syreček – voní, je žlutý, má jistou konzistenci, chuť – co je více syrečkem? Syrečkem je cosi, co voní, je žluté, má jistou konzistenci, chuť – ono cosi pouze myslíme – cosi je nějak, z toho vlastně plyne, že bytí je vždy nějak; definujeme-li bytí nějak, uvádíme pozitivně, čím věc je, můžeme však také stanovit, čím daná věc není) - formulace pojmu bytí a nebytí - co je možní říci o bytí? Bytí je. - co je možné říci o nebytí? Nebytí není. - je –li pouze bytí, nemůže být pohyb, vznik, vývoj – je pouze bytí a nic - popření pohybu je v rozporu s naší každodenní zkušeností - chceme-li zachovat pohyb, musíme řešit problém arché, problém bytí - co zachováme – neměnnost onoho prvotního principu, nemožnost udělit tomuto principu smyslové projevy
- a tomoi – nedělitelný (předchází pokus vyložit jsoucí ze čtyř kořenů, z nekonečného počtu semen, které v sobě nesou všechny možné vlastnosti) (tvar, velikost, poloha – primární vlastnosti – tíže, hustota, tvrdost) - atomy – nekonečně mnoho elementů, které se spojují, rozpojují, vytvářejí svět jednotlivostí - svět jednotlivostí se neustále mění, my umíme myslit bytí (atomy, arché) a spojovat oba tyto světy, co je spojuje, kde se spojují - Platon - ideje (eidos) – mají samostatné bytí, spoluúčastní se ve věcech, spoluúčastní se našeho myšlení, viz platónský trojúhelník, viz definování idejí - Co můžeme obecně o ideách říci: - jsou postižitelné pouze rozumem - jsou nadsmyslovým bytím - jsou objektivní (nezávislé na subjektu) - jsou absolutní (nevznikají, nevyvíjejí se, nezanikají, trvají) - jsou nezávislé na našich smyslových určeních - jsou vzorem, příčinou i podstatou smyslových věcí - problém je v odtržení světa stálého (ideje) od světa proměnlivého (smyslové věci) 2. Metafyzika - Aristotelova kritika platonských idejí Metafyzika Sám pojem metafyzika vznikl náhodou. Když bylo po Aristotelově smrti pořádáno jeho dílo, zařadil Andronikus Rhodský ontologické knihy za spisy týkající se přírody (fysis) a nazval je „ta meta ta fysika“, tedy - to, co stojí za fyzikou. V metafyzice Aristoteles vystupuje proti Platonovým ontologickým názorům. Co se mu nelíbí na ideách? Shrňme si čtyři základní námitky: 1. Platonovy ideje jsou vlastně jen pouhými kopiemi smyslových věcí. V obsahu idejí není nic, čím by se od smyslových věcí odlišovaly. proto jsou ideje zbytečné pro objasnění jevů a jsou zbytečné i pro objasnění bytí jevů. 2. Svět idejí je oddělen od světa smyslového a Platon nenachází žádný důvod existence vztahů mezi těmito světy. Aby mohly mít ideje nějaký význam pro smyslové věci, musely by být ve světě smyslovém spolupřítomny. To by však už těžko byly ideami. 3. Z logického hlediska je vztah mezi ideami a smyslovými věcmi vztahem obecného k jedinečnému, obecné je podstatou jedinečného. V tomto vztahu je však ukryta aporie. Uvážíme-li ideu psa a našeho Alíka, je idea podstatou Alíka. Co to znamená? Mezi ideou a Alíkem je shoda. Shoda je však vztah, musí tu být nová idea, idea vztahu shody Alíka a jeho ideje. Tato idea shody se musí shodovat jak s Alíkem samotným, tak s jeho ideou. A máme tu další dvě shody. A tak můžeme jít neomezeně daleko a nacházet ideje dalších a dalších shod. 4. Konečně můžeme uznat, že nějaký ten svět idejí, které jsou podstatami, opravdu je. Má-li být idea podstatou, musí nést podstatnou vlastnost. Co je
podstatou smyslových věcí? Čím se smyslové věci odlišují od idejí? Odlišují se pohybem. Smyslové věci vznikají, vyvíjejí se a zanikají. Avšak ideje jsou stálé, neměnné, absolutní. Jak tedy mohou způsobovat onu základní a určující kvalitu smyslových věcí, jejich pohyb? 3. Aristoteles Základem Aristotelovy ontologie je pojem substance. Aristoteles chce pro něj nepřijatelnou Platonovu představu světa idejí a světa smyslových věcí. Zkoumáme-li libovolnou skutečnost, musíme si uvědomit, že před nás předstupuje ve dvojí možnosti. Buď je samotnou věcí, nebo je pojmem věci. V rovině bytí nacházíme předmět, jev, v rovině myšlení nacházíme pojem. Zkoumáme-li rozumem jevy, pak se pohybujeme v rovině myšlení, nikoliv v rovině bytí. Operujeme pojmy! Budeme-li pak myslit nějakou skutečnost, nějaký jev, myslíme substanci. (Aristoteles samozřejmě neužívá tohoto původem latinského pojmu, který označuje podstatu, užívá pojmy usia nebo hypokeimenon.) Substancí budeme rozumět to, co je samo sebou a není ničím jiným. Substance je jednotou látky (hyle) a formy (morfe). Látku si musíme představovat jako to, co bude formováno. Je pouhou možností, může se stát jakoukoliv skutečností, avšak sama o sobě není žádnou skutečností. Je to poslední, neurčená, avšak určitelná složka všech substancí. Forma je pak aktuální určení látky, formuje látku do konkrétní substance. Aristoteles je přesvědčen, že látka v podobě substrátu je základem všech změn substancí. Zatímco probíhají substanciální změny, substrát přetrvává. Látka je to poslední, co můžeme v substanci myslet. Nemůžeme říci, jaké má vlastnosti (barvu, váhu, prostupnost), je tedy neurčená, musíme však konstatovat, že je, je tedy určitelná. (Vedle substanciálních změn, kdy látka nabývá kvalitativně novou formu, jsou samozřejmě změny probíhající na substanci. Jsem-li já substancí, dochází na mé substanci k řadě změn. Šednou mi vlasy, zhoršuje se mi zrak, proměňuje se moje myšlení. Změna substance pak bude zřejmě mé úmrtí, kdy se z „živoly“ stanu mrtvolou.) Pro Aristotela je svět sumou substancí. Už to samo o sobě je ve vývoji myšlení o bytí nesmírným pokrokem. Aristoteles však vysvětluje i pohyb substancí, substanciální změny.
Každá substance je nejen jednotou látky a formy, je současně jednotou uskutečnění a možnosti. Každá substance je aktuálně tím, čím je, současně však může potenciálně být tím, čím doposud není. K tomu, aby se z možnosti stalo uskutečnění (aby substance ze své potenciality přešla do nové aktuálnosti), je nutná příčina. Aristoteles nachází celkem čtyři příčiny tohoto pohybu: -
příčina příčina příčina příčina
látková (causa materialis) formální (causa formalis) hybná, působící (causa efficiens) účelová (causa finalis)
Na první pohled jsou tyto příčiny zcela zjevné. Látka je příčinou pohybu, protože má v sobě možnost změny, forma je příčinou, protože k ní změny směřují a teprve když je látka zformována, je novou substancí. Působící příčina je nutná, protože změna nějak začít musí, a účelová příčina završuje celý proces změny. Nebyl by to však Aristoteles, kdyby nechal problém příčin takto otevřený a zřejmý. Je totiž přesvědčen, že jedna z příčin je důležitější než všechny ostatní, je dokonce přesvědčen, že všechny příčiny lze převést na jednu jedinou. Touto hlavní příčinou je causa formalis. Účelovou příčinu lze převést na formu, protože pro přirozené substance je cílem ona skutečnost, která v nich je jako možnost. Hybná příčina, jako počátek změny, zase předpokládá to, že změna probíhá určitým směrem, a tento pohyb, změna vede k formě. Konečně látková příčina není nic jiného než možnost výběru jedné z těch forem, které jsou v substanci možné. Co tedy víme: - základem všeho jsoucího je bytí - bytí je poslední, neurčená, avšak určitelná složka všech substancí - substance je tím, čím je, a není ničím jiným - vztah mezi bytím a substancí je vztahem mezi možností a uskutečněním - uskutečnění je možné díky čtyřem příčinám - vztah mezi možností a uskutečněném se odehrává - mezi nebytím a bytím - mezi bytím a esencí (to, co je, musí být nějak) - mezi esencí a substancí (látka umožňující formu) - mezi substancí a akcidenty 4. Středověké členění metafyziky a. metafysica generalis – zkoumá bytí, kategorie jsoucna a jeho příčiny b. metafisica specialis – zkoumá bytí v konkrétních projevech - metafyzická kosmologie - metafyzická psychologie - přirozená teologie (důkazy boží existence, podstata Boha a jeho atributy, vztah Boha ke světu)
Metafysica generalis - klade velký důraz na logiku, věnuje se definování - z množiny jsoucen vybíráme jedno, vřazuji ho do obecnějšího rodu a vytýkám specifické znaky, tím vzniká druh - nejobecnější definiční strukturu určuje tzv. Porfyriův strom substance – nehmotná, hmotná, hmotná=těleso těleso – neoživené, oživené, oživené=živá bytost živá bytost – nesmyslová, smyslová, smyslová bytost=živočich živočich – nerozumný, rozumný, rozumný=člověk - v práci s definováním se myslitelé liší podle základního chápání definovaných obecných pojmů - realismus, nominalismus, konceptualismus - středověká ontologie definuje problém transcendentálií - nejprve o jednotlivostech můžeme vypovídat v různé míře obecnosti, o každé substanci pak můžeme pronést deset nejobecnějších soudů, kategorií Já jsem substance – jsem tím, čím jsem a nejsem ničím jiným Má substance je – člověk kvantita – jsem jeden kvalita – jsem nadšený vztah – jsem předávající vědomost kde – jsem v učebně kdy – nyní poloha – jsem stojící vlastnictví - mám vědomost činnost – vysvětluji trpnost – jsem sledován, je na mě pohlíženo Kategoriemi jednotlivosti od sebe odlišujeme, tím jsou jedinečné Jednotlivosti se ale také v něčem shodují, jsou vlastním bytím, oním jedním – analogia entis – jednotlivá jsoucna se na bytí podílejí - jedno – jednotliviny nemohou být odlišné od bytí (jediná odlišnost od bytí je nebytí), jsou tedy oním jedním - pravdivé – jednotlivina (i bytí) je nutně sebou samým, je proto pravdivá (je tím, čím je) - dobré – je lepší být než nebýt, je-li něco v souladu se svou podstatou, je to dobré - krásné – být jedním, pravdivým a dobrým znamená být v řádu, harmonii, tedy krásné Tomáš Akvinský provede důležité definování existence. - využívá vztahu možnost – uskutečnění analogicky s Aristotelem, ale obecněji - Aristoteles – možnost (látka) – uskutečnění (forma)
- Akvinský – možnost (esence) – uskutečnění (akt bytí – existence) 5. Metaphysica specialis - zkoumá projevy jednotlivých jsoucen v jejich konečné tělesné podobě přístupné našim smyslům - zkoumá tato jsoucna v jejich vzájemných souvislostech - zkoumá problém jejich vzniku a zániku - zkoumá rozdíl mezi živými a neživými tělesy - z dnešního hlediska je především živá problematika metafyzické kosmologie - věci jako tělesa se mohou vyskytovat ve vzájemných vztazích a působí na sebe, jsou tedy nějak a někde, jsou rozprostraněna - v prostoru se tělesa pohybují - pohyb se děje v čase až do konce 18. století - prostor je chápán jako prázdná schránka (Einstein – krabice na klobouk) - čas je chápán jako lineární tok - čas a prostor spolu nesouvisejí prostor - definujeme směrem od tělesa, které se nachází ve svých třech rozměrech - těleso je tím, čím je, pokud není tím, co má mimo sebe - prostor musíme definovat negativně na tělese, prostor je to, co není tělesem - prostor zjišťujeme hraničením – koextenzitou – těles - zrušení prázdna - prostor jako vesmír je konečný, ale nemá hranice (je neomezený), prostor je tam kde je mez hraničení - (přírodovědný model vesmíru je ve své podstatě umělou lidskou, protože matematickou konstrukcí, empiricky je problém prostoru – konečnost – antinomií) čas - čas je pohybový aspekt těles - čas se projevuje proměnami koextenzity těles, ty se dějí v čase - nemůže být prázdný čas - čas je spojen se subjektem - problém prožívání – čas jako plynutí la durré Přirozená teologie - zkoumáme-li jsoucna, zjišťujeme u nich jistou účelnost - účelnost vždy směřuje k něčemu - co je účelem účelnosti? - moderní přírodověda – evoluce = pokus-omyl = adaptace, přežívání schopnějšího - středověk – nejvyšší účel – Bůh - přirozená teologie - důkazy boží existence - způsoby, jakými Bůh zasahuje do světa - teodicea – jak je Bůh odpovědný za zlo
- postupy ontologie odlišuj přirozenou teologii od teologie zjevené, která stojí mimo filosofii (výklad Bible –exegeze, církevní dějiny, systematická teologie, dogmatika, morální teologie, pastorální teologie…) - důkazy boží existence - přímé – sv. Augustin - v lidské paměti je uschována řada schopností, které člověk nemohl získat zkušenostně, touha po pravdě - Anselm z Canterbury – v rozumu máme pojem čehosi, nad co již není možné myslet nic většího, dokonalejšího, pojem Boha, kdyby tento pojem existoval pouze v našem rozumu, nemohl by být dokonalý, jelikož by mu chyběla právě reálná existence – pojem dokonalé bytosti zahrnuje proto i reálnou existenci této bytosti - nepřímé – vyplývají z pozorování - sv. Tomáš - z pohybu – nehybný hybatel - z příčin - z nahodilosti – nutnost a nahodilost jsou relativní, nutně absolutní, nutný počátek - důkaz stupňovitý - důkaz účelného uspořádání - další důkazy - morální důkaz – je morální princip, který je nám dán apriorně (Kant) - axiologický důkaz – člověk i přes prohry a selhání stále usiluje o vyšší hodnoty (dobro, štěstí), musí být vyšší hodnota, která toto usilování zakládá - etnologický – nebylo dosud etnikum, které by neprošlo mytologickým či teologickým stádiem vývoje 6. René Descartes - rozvíjí ontologii na základě mechaniky - principem jednoty je tělesná substance, je rozprostraněná, je nekonečná a úplně nediferencovaná, je sama v sobě identická, je totožná s prostorem - principem rozdílnosti je pohyb, jelikož tělesná substance je dělitelná a její části jsou pohyblivé - hmota i pohyb jsou měřitelné, proto lze vše v přírodě vyjádřit matematicky 7. Gottfried Wilhelm Leibniz - kritizuje descartovské pojetí, tzv. karteziánské kontinuum, tvrdí že kontinuum je labyrintem pro lidského ducha - je-li tělesná substance totožná s prostorem, musí být stejně jako prostor (matematická kategorie) dělitelná do nekonečna - je-li prostorové dělení omezeno bodem (jako nejmenší částečkou), stejně chybí řešení, jelikož bod je nerozprostraněný a nejde z něj složit cokoliv rozprostraněného - nevíme proto, z čeho je složené kontinuum - kontinuum hmoty vůbec nelze myslit, protože je dělitelné donekonečna - podobná aporie (bezvýchodnost), kterou znali již eleaté (Zenón)
- Zenon – protože existuje dělitelné kontinuum, neexistuje pohyb - Leibniz – protože existuje pohyb a dělení, nemůže existovat karteziánské kontinuum - proto je nutné chápat rozprostraněné kontinuum jako složené z nedělitelných částí, jednotek - nedělitelnost nemůže být zdůvodněna kvantitativně (rozprostraněnost), nýbrž kvalitativně (formou, esencí) - dále nedělitelné jednotky Leibniz nazývá formovými atomy (atomos=nedělitelný), které nazývá monádami (monas=jednotka) - Leibniz dokázal, že vlastní bytí je základem světa jevů a je od něj zásadně odlišné - k tomuto dospěli v antice již atomisté (Demokritos, Leukippos) - eleaté znají Parmenidovo učení a snaží se vyhnout aporiím - parmenidovskou dvojici bytí-nebytí nahrazují atomisté dvojicí prázdnota-plnost - nebytí je pojímáno jako prázdný prostor - bytí je pojímáno je plnost- nekonečná mnohost nedělitelných, neměnných a nevzniklých nejmenších těles, atomů, které se liší především geometricky - atomisté tedy zavádějí rozdílnost stejnorodého - atomy jsou opravdové jednoty a jsou základem všech částí a složenin - avšak v čem spočívá důvod jejich jednoty? Na toto odpovídá Leibniz Vše, co je, musí proto být složené nejen z dále nedělitelných jednotek, musí to ale být složené i z něčeho, co může způsobovat pohyb, co může přinejmenším uskutečňovat tento jev jako právě tento určitý jev. Zjednodušeně bychom mohli říci, že Leibniz spojí demokritovský atom (to prostorově nedělitelné) s aristotelskou entelechií (to, co uskutečňuje věc, kvalitativně nedělitelné) a vytvoří monády.(Monáda, o níž zde budeme mluvit, není nic jiného
než jednoduchá podstata, která vchází jako prvek do složenin. Je jednoduchá, to znamená bez částí.Jednoduchá podstata musí existovat, protože existují též složené, neboť složené není nic jiného než nahromadění čili agregát jednoduchého.Neboť tam, kde není částí, není možná ani rozprostraněnost, ani tvar, ani dělitelnost. A tyto monády jsou skutečnými atomy přírody a – jedním slovem – prvky věcí.) Monády jsou v první řadě body, bodovými substancemi. Jinými slovy, nejsou dále dělitelné. Monády jsou silová centra. Monády jsou duše. Všechny monády jsou oduševnělé, byť samozřejmě ne všechny naprosto stejně, liší se množstvím vědomí, které mají. A konečně monády jsou individua. Nelze nalézt dvě shodné monády. (Uvádí se, že když tuto pravdu Leibniz zformulovat, požádal dvorní dámy, aby v zámecké zahradě našly dva stejné listy.)
Zkusme chápat monády prostřednictvím příkladu. Můj pes je monáda. Není dále dělitelný, aniž by přestal být mým psem. Může přijít třeba o srst, o ocas, o zuby, ale stále je psem, konkrétním psem. Dokud nepřijde o to, co z něj dělá psa, zůstane jím. Avšak jeho jeden jediný chlup je také monádou. Podívám-li se mikroskopem na tento chlup, buňky epitelu, které spatřím, budou také monádami. Vše, co je celkem, je monáda. Samozřejmě, jednotlivé celky mohou skládat celky vyšší. Můj pes
individualita, ale je částí monády zlatých retrívrů, je částí monády šelem, je částí monády živočichů, je částí monády bytí, je částí Boha, monády všech monád. Všechny monády, které jsou, tvoří harmonický celek universa, byť se vzájemně neovlivňují. (Leibniz uvádí, že monády nemají okna, jsou navenek uzavřeny.) V sobě každá monáda obsahuje obraz světa jako celku, proto je také „informována“ o stavu a činnosti ostatních monád, proto je s nimi v určitém vztahu. Universum je harmonické, protože bylo stvořeno Bohem, Leibniz hovoří o předzjednané harmonii světa. K vysvětlení předzjednané harmonie se uvádí příklad s hodinami. Jsou-li dvoje hodiny a mají-li jít bez sebemenší odchylky stejně, jsou tři způsoby, jak toho dosáhnout. Buď jsou hodiny spojeny nějakým mechanismem, který jejich chod synchronizuje, nebo je někdo, kdo je seřizuje, nebo jsou postaveny s takovou dokonalostí, že se jejich chod vzájemně neodlišuje. Je-li svět stvořen na základě předzjednané harmonie, je to proto, že jeho tvůrce, Bůh, je vševědoucí. Věděl, co je dobré. Protože je bůh všemocný, mohl stvořit kolik chtěl světů, ale protože je Bůh neskonale dobrý, stvořil svět nejlepší ze všech možných světů. Jak si ale má člověk vysvětlovat přítomnost zla v tomto nejlepším ze všech možných světů? Leibniz tuto otázku řeší tak, že považuje zlo za pouze lidskou kategorií, která spočívá v nedokonalosti člověka (člověk musí být nutně nedokonalý, protože je stvořený, dokonalý je pouze Bůh). Metafyzické zlo je dáno konečností všeho stvořeného. Proto je tu zlo fyzické, bolest a utrpení. A protože je člověk nedokonalý, je vydán hříchu a chybování, je tu také zlo mravní. 8. Fundamentální ontologie - novodobá filosofie se zabývá více problémy gnoseologickými, ontologie v nich působí skrytě, teprve až v počátcích dvacátého století ontologie znovu ožívá Martin Heidegger (1889-1976) (Bytí a čas, Co je metafyzika) - co je smysl bytí, co míníme tím, když vyslovíme slovo jest - vytýká filosofům, že sice plně vytěžili cogito, ale zanedbali sum - jakým způsobem je nám odhalen celek v jehož středu se nacházíme, když nikdy nezachycujeme celek, ale pouze jeho části - Heidegger proto nezačíná rozborem struktury, ale obrací se k „náladám“ subjektu, které provází jeho vynacházení se ve světě jako celku - až na tomto základním vztahu naladěnosti ke světu se objevují jednotlivé konkrétní věci, teprve na tomto základě se rozvíjí vztah člověka k předmětností věcí - nálady (především nuda, úzkost) odhalují, že v základu ontologické struktury subjektu je sum, které předchází esenci (tedy prvně jsme a teprve následně jsme někým) - Heidegger poukazuje na existenci (člověka) jako na specifické bytí, které si rozumí, které má o sebe zájem, a tím se liší od každého jiného bytí (jemuž rozumí z pohledu předmětnosti, jak je tu pro něho) - z tohoto pohledu lze zkoumat, jak bytí rozumí věcem, svým možnostem, sobě - věcem, situacím kolem nás rozumí existence z pohledu praxe: věci nás oslovují jako prostředky našich činností, jak s nimi zacházíme - ve fakticitě rozumíme věcem kolem nás z jejich významu v každodennosti, v
jejich praktičnosti, v jejich použitelnosti pro nás, v potřebném způsobu zacházení.... - člověk vládne předporozuměním (pozdější problém hermeneutiky) - možnosti jsou to, co vymezuje existenci jako pobyt (dasein) ve světě - svět je dán jako okruh našich možností - ze svých možností pak zpětně rozumíme sobě jako někomu (jako tomu, kdo si může sednout, schovat pod strom) - možnosti jsou to, co nás vymezuje - možnosti jsme si nedali, jsme vrženi - vrženost však není zcela bez naší účasti, tento vrh přeci nějak předjímáme a dál vedeme (rozhodujeme se v rámci svých možností a jednáme, tak tvoříme další možnosti) - pobývání tedy svůj vrh přejímá a na základě porozumění dále rozvrhuje (rozvrhá) - Heidegger tedy říká, že člověk nemůže mít pevnou v rámci dějin neměnnou substanciální formu - člověk je určován svými možnostmi a sám se určuje přejímáním svých možností - Heiddeger tím nachází prostředky, kterými může popsat existenci (tj. bytí, které se rozumí) a nazývá je existenciály - naladěnost - vrženost - porozumění - rozvrhování - řeč - skrze artikulující řeč se odhaluje věc - k řeči patří i mlčení - od řeči odlišuje Heiddeger mluvení, které je upadlým způsobem řeči a poukazuje na upadlost existence samé, která ztratila svou autentičnost - mluvení je projevem ne-autentického bytí, které není u sebe, které se v rámci péče o sebe samo sobě ztratilo ve věcech, v roztrhanosti chvil - pro starost o sebe se sobě ztratilo, je natolik u věcí, že na sebe zapomnělo - toto neautentické bytí utíká před zodpovědností a skrývá se za veřejného anonyma - „ono se“ (ono se to má; to se dělá/nedělá; tak se to říká; musí se to udělat; nesmí se to… - tj. všechny normy jednání stavěné zvnějšku, či určované vnějšími cíli, situacemi) - Heidegger z tohoto pohledu zpracovává svědomí, které je hlasem pobytu volající pobyt z věcí ve světě zpátky k sobě samému - člověk jako autentický jedinec má klíčové postavení – skrze něj se otevírá svět - člověk ek-sistuje (ex-sistere = vyvstávání) tedy vyvstává ze světě, ve kterém není sám při sobě, ale je jak „se je“ - existenciály, především úzkost ho přivádějí k sobě samému - úzkost je pociťována především s faktu vlastní smrti a z nicotnosti - pod vlivem existenciál se člověk vidí jako upadlý do ničeho - to vede člověk k transcendenci (u Heideggera nový obsah pojmu – nikoliv mimo smyslový svět, nýbrž mimo sebe sama) - transcendence se děje v čase – minulost, budoucnost - člověk žije v sebepředstihu, to si uvědomuje již-bytím-v a nachází se v bytí-u - transcendence vede člověka k ek-stazím, tedy že ze sebe vy-vstává
- změna a obrat !!! - nikoliv od světa k člověku a pak chápat bytí, nýbrž - být při sobě a přes sebe chápat bytí (bytí si uvědomuje bytí) - co je tedy bytí? - rozhodně to není něco - bytí je zjevenost, neskrytost, to co je jsoucí - jak se děje ono zjevování se jsoucího? - odhalením ničeho - zatímco nic nicuje, bytí se vyjevuje, bytí i nic jsou procesem - chyba – od Anaximandra usiluje uchopit bytí jako něco trvalého, spočívajícího – to dovrší Platón – ideje se chovají jako jsoucna obdařená nejvyššími kvalitami – dochází k oddělení bytí od jsoucího - da-sein – místo události bytí – ontologie i filosofie by měly nechat věci být, aby se ukázaly Nicolai HARTMANN (1882-1950) - usiluje myslit v podobě, která platí pro všechny reality, jak jest ono samo, odmítá chápat bytí jako sumu substancí – podstat - odlišuje jednotlivé vrstvy reality, v němž se bytí zjevuje, vyjevuje - nižší vrstvy se prolínají s vyššími - vrstva věcí a fyzických procesů - vrstva živých organismů -vrstva duševní (vědomí) - vrstva duchovní (kultura) - první dvě jsou prostorovým vnějším světem - druhé dvě jsou neprostorovým vnitřním světem - elementární kategorie jednotlivých vrstev - prostor a čas, proces a stav, substance a kauzality - život, látková výměna, reprodukce, účelnost - akt a obsah, vědomé a nevědomé, slast a strast - myšlenka, poznání, chtění, svoboda, hodnocení, osobnost Anorganické jsoucno - o anorganickém jsoucnu můžeme říci, že je jedno, poznatelné, dokonalé - určení podstaty anorganického jsoucna není filosoficky řešitelné, problém je řešen přírodovědeckými modely, které se opírají o základní filosofické tendence: a) platonismus – vše je složeno s elementů, přičemž tyto elementy mohou být pojímány i atomisticky, podstatou zde bude jistá a určitá strukturovanost těchto elementů b) aristotelismus – za substanci je považováno to, co má kvalitu elementu a současně je ohraničeno tělesy nestejného druhu; za substanci je dále považována složenina elementů Živé jsoucno - vyznačuje třemi základními akcidenty (propriemi): a) látková výměna – živé jsoucno si přivlastňuje něco sobě protikladného, od sebe odlišného, a vyměšuje = výživa, dýchání
b) růst – látková výměna umožňuje, aby se živé jsoucno samo budovalo, v tomto procesu dochází k uskutečňování substanciální formy (ze semene rostlina); tento proces probíhá ve smyslu druhu, který je substanciální formou určen c) rozmnožování – budování vlastního individua (látková výměna a růst) směřuje v rozmnožování od individua k druhu; rozmnožování ukazuje druh jako cíl individua Živé jsoucno je tělesem, které má organickou stavbu, znamená to tedy, že části tělesa mají určitou funkci v celku těla. To vede k formulaci, že bytí živého jsoucna je život. Zde se také hovoří o entelechii, mít cíl v sobě samém (telos=cíl, en=v, echein=mít). Díky této organické výstavbě těla nabývají všechny původní vlastnosti tělesa nové určení: těleso
živé jsoucno
rozprostraněnost
podoba, „postava“
složenost
organická stavba
koextenzivnost
životní prostor
vznik
rozmnožování
zánik
smrt
časovost
vlastní časovost
