One Bucket in India. (Hana Š. Pexová)

One Bucket in India (Hana Š. Pexová)

23.2.2013 - 2.3.2013

Hana Škopková Pexová: One Bucket in India

1 One Bucket in India: Den první Z Prahy do Dubaje a z Dubaje do Hyderabadu mě čekalo dohromady 15 hodin letu s Emirates. Ty jejich letušky jsou vážně krásné a uniformy jim fakt sluší. Béžová a červená jde nádherně k jejich karamelové pleti a očím černým jako uhlíky. Po srdceryvném a z mé strany uslzeném loučení s Jiřím (já vím, že je to jen týden!!! prostě jsem ubrečená) jsem si předsevzala, že budu pracovat a spát a nic z toho se nekonalo. Díky sněhové kalamitě jsme ale odletěli z Prahy o skoro 2 hodiny později, za letu se nedalo pracovat (málo místa, málo soustředění a zejména spolusedící, který k vám neustále strká lokty a pravidelně sleduje co děláte) ani spát (stále se svítilo a taky, jak už je mým dobrým zvykem, jsem seděla vedle dětí). Takže jsem si nakonec vybalila sluchátka a využila soukromou obrazovku, co má každý před sebou a pokusila se vybrat něco asi tak z miliardy možností filmů, seriálů, hudby... Vyhrálo Gran Torino (na počest Jiřího) a pak Troubles with the Curve s Bradley Cooperem (na počest Šimony). Jídlo super, předem jsem si na internetu vybrala Vegetarian oriental meal a dostala jsem rýži s pikantní zeleninou a tofu, k tomu zeleninový a ovocný salát. Varování Anit před nedostatkem tekutin se naštěstí nepotvrdilo. Ale já mám hrozný pitný režim, takže možná mi stačilo to, s čím by jiný zemřel žízní. Zpoždění jsme si trochu nahnali ve vzduchu, ale zase protáhli nad Dubají, kde jsme kroužili dokud nebude volný slot na přistání. To způsobilo, že na přestup místo 3 hodin (plán: káva/čaj, třeba nějaké ovocné smoothie, záchod, nějaké to koukání po obchodech) bylo 30 minut a to znamená jediné: sprint terminálem, prosebné vytřeštěné oči u kontroly zavazadel a přiklopýtání ke gatu, abych zjistila, že mám ještě 10minut čas. No nic. Ale terminál je to fakt krásný, moderní a přehledný. Ve frontě u gatu byli samí Indové, 3 Američani a já. Ve frontě jsem byla nejvyšší žena. Překvapilo mně, jak strašně jsou někteří Indové malí. Skoro jako děti. V letadle z Dubaje do Hyderabadu se mi podařilo na 1 hodinu usnout (netuším kdy jsme vzlétli) a klimbat zbytek letu. I navzdory uplakaným ukřičeným indickým dětem, všetečkové jedni. Jak dlouho byste si tipli, že je bude bavit zvedat nahoru a dolu uvrzanou podpěrku na ruce? Já vám řeknu - dlouho!

2


Letiště v Indii mě přivítalo usměvavým personálem, sluncem, teplem a zelenými palmami. Když jsem vylezla výstupem z terminálu, vyhlížela jsem cedulku Hana Pexová - měl na mě čekat řidič s hotelovým autem. Nojo, ale tam bylo snad 50 tmavých, usměvavých, okatých, v bílých tunikách a bílých kalhotách pánů s cedulkami. Naštěstí jsem se nasměrovala dobře a potkala svou cedulku. Pán (šofér) byl hrozně usměvavý a vřelý, ale ne nijak nepříjemně nebo vlezle. Naprosto uvolněně, ale zároveň se choval velmi pozorně. Ještě mě pozdravil jakýsi asistent manager z mého hotelu, který se mnou počkal dokud šofér nepřijede s autem (taky takhle se tady dělá hotelový business). Při čekání na to auto jsem vnímala úplně všechno - teplý vzduch co voní úplně jinak než v Evropě (nebo Americe), zelené palmy a různobarevné květy všude kolem, ta spousta lidí, co vypadali jako klonové Freddieho Mercuryho. Ženy z 99,5% oblečené tradičně - v sárí nebo aspoň dlouhé tunice. Troubení aut, skútry, chodci.

Stejně se odehrávala cesta do hotelu, řidič mi přizastavil na přání u bankomatu a ještě nenápadně dohlížel, zda je vše v pořádku. Cesta trvala asi 20min, jsou tu dvě letiště a to moje je za městem. Asi tak nějak jako Ruzyně. Cestou jsem vnímala ty barevné květy (neptejte se mě na druh), palmy a zeleň, která se proměnila v město a jeho zdejší organizovaný chaos. Troubení je komunikační prostředek, na silnici se motají všichni - auto, skútry, minináklaďáky, autobusy.. Na skútru dva a každý před sebou pytel s ovocem nebo s čím. A to prý ještě není provoz jako ve všední den, říká řidič. Ulice špinavé, lidi na nich trochu zaprášení. Někdo nese na hlavě nákup. Stánky s ovocem po cestě, zaprášené miniobchůdky s vším možných jeden vedle druhého. Hotel se jmenuje Taj Vivanta, je víceméně v centru (myslím si) a je to indický hotel, který se ale interiérem a službami naprosto vyrovná těm krásným holandským hotelům. Personál opět tak příjemný a profesionální, až jsem si připadala, že to fakt není nutné. "Ne, díky, ten kufr si dovezu od dveří k recepci sama. Ano, opravdu." Kamarád mě varoval - nedávej jim kufr, jak jim ho dáš, budou chtít spro3


pitné, vždy a všude." No, tak já jsem dala spropitné tomu řidiči, protože se to sluší, ale ostatním ne a nikdo rozhodně nijak vlezlý nebo neodbytný nebyl.

V hotelu jsem ještě stihla nedělní snídani, takže jsem si dala trochu ovoce a ochutnala ovocné sushi (never seen it before) a šla do pokoje. Pokoj krásný, velká pohodlná postel a měkké polštáře. Vítězství. Osprchovala, zavolala Jiřímu hlášení a šla spát, aspoň na 4 hodiny. Když jsem se vzbudila, šla jsem se věnovat pracovnímu programu, protože jsem se na to školení moc nepřipravovala, nestihla. Za internet se tu platí, ale je rychlý.

Večer, v půl 7. tma jako v pytli, jsem se nasměrovala na rychlou večeři v jedné ze 3 hotelových restaurací. Vybrala jsem tu, kde byla snídaně a kde byl večer samoobslužný bufet... No a to byla odměna za celý ten pekelný let. Šimona i Jiří by se zbláznili štěstím. A já taky. Teplý bufet nabízel asi tak 5 druhů vege indických zeleninových jídel (ochutnala jsem od každého trochu, ňáám), dva druhy ochucené rýže, nějaká masa (nedala jsem si), u předkrmů zelenina a jakési obložené mini-chlebíčky a zeleninové jednohubky. U dezertů by se Jiří rozplynul, různé malé dortíčky a koláčky, ovoce, datle, pak jakési dezerty orientální. Ochutnala jsem rýžový pudink (tak báječně okořeněný, ale teda sladký strašně), datli 4


a trochu ovoce. A nápoj ze sodovky, melounu, máty a limety. Samozřejmě se mě sem tam nezapomněli zeptat, zda je všechno v pořádku a zde si nepřeju ještě něco. Zase tím jejich příjemný a absolutně nevlezlým způsobem. Jak to dělají?!

A teď jsem zpět (vyhnala mě klimatizace, ta tu frčí skoro jako v Americe), u počítače, abych se dopřipravila na zítra. Z hotelu je complimentary odvoz do kanceláře i zpět, tak jsem fakt ráda. Ale asi už mě to teď ani nepřekvapuje. Suma sumárum - jsem překvapená, nakonec jsem nevěděla co tu mám čekat a byla dost nesvá, ale teď se tu cítím dobře, bezpečně, ale to je asi i proto, že jsem nikde pořádně nebyla. Ale i tak je to první dojem. Jsem zvědavá co mi další dny přinesou. (A nervózní a trochu svázaná z toho školení, takže se těším až to bude celé za mnou a já budu mít volno aspoň jedno odpoledne na poznávání).

2 One Bucket in India: Den druhý Vzbudila jsem se po 4 hodinách spánku (nemohla jsem usnout). Ale vstala jsem poměrně čile, udělala se krásnou, vzala věci do kanceláře a vyrazila na snídani. Otevřu dveře od pokoje a koukám, na klice u dveří visí taštička a v taštičce indický denní tisk. Times of India. Complimentary. Beru na památku. Snídaně se nese v podobném duchu jako včera, skvělý výběr ovoce, zeleniny, nějaké to pečivo, ale ne moc, mikro sekce se sýry a uzeninami, sladké minidezerty, jogurty a lassí, vajíčka či omeleta na objednávku a u teplého bufetu tu místo na Západě obligátních fazolí, klobásy a slaniny objevuju vege taštičky samosa (tu chci!), kapsičky dim sum (jasně, beru dvě), jakási indická míchaná vajíčka a pak další jídla, jejichž jména si bohužel nepamatuju a která jsem neochutnala. A samozřejmě 3 kousky toho skvělého ovocného sushi. Nikdy bych nečekala, že bych se po banánu obaleném rýží a omotaném mořskou řasou mohla umlátit.

5


Po snídani mě už čekal hotelový vůz. Nahlásila jsem adresu naší kanceláře a vyrazili jsme prodírat se indickou ranní dopravní špičkou. Zase skútry, lidi, předjíždění, troubení, uhýbání, brzda, plyn, připadala jsem si jako Bill Murray v Darjeeling Limited. Často tu na ten film vzpomínám, je totiž fakt trefný. Cestou sleduju domy, lidi, ruch, obchody, stánky s ovocem se prohýbají pod tíhou banánů a melounů, dětičky s aktovkami, ženy v sárí

s kabelkami na cestě do práce. Ale pak projíždíme mostem a tam je snad 100 hubených, špinavých lidí, kteří tam prostě jen sedí, stojí a koukají… Velkýma tmavýma očima s trochu prázdným výrazem. Propadlé tváře. Viděla jsem tam i dvě malé polonahé děti se zaschlou hlínou ve vlasech. Všichni zaprášení. Nikam nejdou. Prostě sledují co se kolem děje, sledují provoz a osazenstvo aut. Koukají na mě. Uhýbám očima…(srabe). Tak tohle jsou ty místní extrémy, o kterých kamarád mluvil. Já tu jedu od taštiček dim sum a ovocného sushi a za rohem jsou špinavé a podvyživené děti v hadříkách. Jedeme dál, palmy, domy, troubení. Ulice jsou špinavé, ale tak nějak už chápu, že tady to je prostě tak. Ale u nás by to asi s takovým podnebím a hustotou provozu vypadalo stejně. Najednou se ocitáme před budovou, která vypadá jako všechny ostatní jen je opravdu velká. Tak trochu špinavá s velkou cedulí Intergraph. Vjíždíme k budově, ostraha nám otevírá uzamčená vrata. Řidič dohlédne, že v pořádku zmizím uvnitř budovy a odjíždí. Vynořím se z výtahu a přikročí ke mně další ostraha, trochu se lekám. Ale vzápětí mě vítá kolega Praveen, kterého znám z Anglie, když jsem tam školila. Ostraha ustupuje a já si všímám cedule Welcome – 3 indická jména, která jsem zapomněla hned poté co jsem si je 6


přečetla, a na 4 místě… Hana Pexová. To si musím vyfotit, říkám si. Ale bohužel se na to nedostalo – pracovní povinnosti mě pohltily natolik, že když jsem odcházela v sedm večer k přivolanému hotelovému vozu, cedule už tam nebyla. Poznatky z kanceláře – 95% zaměstnanců jsou muži (žádná novinka, to máme i u nás v Evropě, přece jen jsme IT firma a i když GISáci říkájí, že nejsou žádný Ajťáci, stejně mezi nimi mnoho květin nepotkáte), ale co mě překvapilo, že i těch pár žen (koneckonců dvě jsou i v mém školení na nižší manažerské pozici) má na sobě tradiční sárí. Dlouhé, předlouhé vlasy si česají o přestávce na dámských toaletách. Žádná z nich ani náznak západního oděvu. Pánové jsou oblečeni naprosto standardně – košile, kalhoty, šněrovací boty, zlatý prsten nebo dva. Dále mě překvapilo, jak tady funguje společenská hierarchie. A šéf Novozélanďan Julian se může rozkrájet, ale nezmění to. Při školení mluví a ptají se jen ti výše postavení. Nižší management mlčí. Ženy taky, ale snaží se participovat aspoň tím, že kývají (takže aspoň nějaká odpověď na otázku, zda všemu rozumí, vše je jasné nebo zda mají nějaký dotaz). Vždy mluví akorát ti tři-čtyři nejvýše postavení. Když ale obcházím jednoho po druhém při exercise session, všichni se mnou mluví, do jednoho. Jen veřejně se neozvou. Není tu nějaká nevraživost nebo arogance, všichni jsou nesmírně přátelští a atmosféra je poměrně uvolněná, ale tohle je teda vidět. I u oběda. Manažeři sedí spolu, níže postavení spolu.

Ovšem oběd, to je kapitola sama o sobě. Vy, kdož znáte pražský Beas, vězte, že firemní kantýna nabízela do puntíku stejná jídla ve stejné formě, pořadí i na stejných kovových členitých podnosech. Vítězství a potřebná vzpruha. Je jedna hodina odpoledne a já už vidím, že tenhle týden nebude po pracovní stránce žádná legrace. Nicméně k obědu byl k dispozici okurkovo-mrkvový salát, dva druhy rýže (ochucená, neochucená), špenát s panýrem (zdejší něco-jako-sýr), jemný luštěninový dál, jakési sabdží z míchané zeleniny, pita, jogurt a něco co vypadalo, že bude nezvladatelně sladký dezert (to tu frčí) a to jsem si nedala. U oběda jsme si s Julianem povídali o zdejší kultuře jídla. Fast-foody to vůbec 7


nefrčí (nedivím se, nikde jsem žádný řetězec dosud neviděla a to nejsem v žádné vsi, ale velkoměstě), Indové milují indické jídlo, na oběd je vyhrazena hodina a jídlo je nejoblíbenější téma hovoru. Já se nedivím, protože kdyby chutnala česká kuchyně taky tak, asi by se mnou nebylo možno vydržet. Už i teď mé zápisky okupují poznámky o jídle. Ono to totiž nechutná jako ta jídla v našich indických restauracích, kde mi všechny ty tandoori chutnají na jedno brdo. Tady co chod, co pokrm, to exploze chutí. Ano, je to pikantní, ale jemně. Neshoří vám pusa. Akorát si pak lámete hlavu, čím ta jídla byla okořeněná. Po obědě je automatika, že si umyjete ruce. Hned u východu z kantýny je umývárna. A vedle umývárny je miska s fenyklem a cukrovými perličkami. Co to je? To je poobědové osvěžení dechu přece. Wow. To chci, to chci! Z kantýny si odnáším hrstku té radosti pro můj dech, žvýkám fenykl a v malém kalíšku jeden masala tea, jak jinak než předpřipravený s mlékem a strašně sladký. Odpoledne, jak už jsme naznačila, bylo dlouhé. Nepůjdu do detailů, nějaké potíže s přístupy a špatně nastavenými právy několika lidí způsobují, že musím ad hoc upravovat agendu. Po skončení odpolední sekce usedám k počítači a řeším co-je-kde-blbě-ačkolivmělo-být-dobře. Na sedmou mi Praveen přivolává hotelový odvoz. Jsem vděčná, unavená a hladová. Večeři strávím stejným způsobem – samoobslužná restaurace v hotelu. Testuju předkrmy a vybírám hummus (hummus forever) a závitek z červené řepy plněný – ehm, jak jinak – zeleninou. Z teplého baru opět vybírám od všeho něco, 70% nabídky je jaká? Ano, vege! Vege tu prostě frčí. Zkouším po vrchovaté lžíci od každého ze sedmi druhů, nepamatuju si jména, nevím z čeho to mohlo být, ale bylo to skvělé. Dezert se konal ve formě ovoce a jakéhosi knedlíčku se sladkou, bílou, kardamomem vonící omáčkou. Opět mi trnou zuby jak je to sladké. Už si tu sladké nedám. Ale Jiří by se utloukl a možná by povečeřel v sekci s dezerty.

Po večeři se seznamuji s blondýnkou, která si sedá ke stolu vedle mě. V mém věku, Američanka, pracuje pro firmu, která dělá geospatial řešení (WHAA?! Já taky.) A je tu na týden zavádět jakýsi interní systém (No kidding – zmiňovala jsem se vám už, že pracuju pro firmu co dělá geospatial řešení a v Indii jsem na týden a zavádím interní systém pro projektový management?). Jaké jsou šance, že se vám tohle stane? A jaké jsou šance, že si 8


s ní ještě báječně popovídáte o šíleném letu vás obou, o nervozitě z první cesty do Indie vás obou, o hrůze ze střevních potíží vás obou a ještě se společně zasmějete, když zjistíte, že jste si ve sprše obě vzpomněly na nebohou Charlotte York-Goldenblatt a její nehodu poté, co se na dovolené v Mexiku zapomněla při sprchování a lokla se vody (my girlfriends ví, pánové se dovtípí). Některé věci jsou asi vážně osud. Bohužel jsem to musela utnout, jít do pokoje a pokračovat v práci. Teď je půl druhé v noci a já jen rychle sepisuji zápisek z druhého dne, to se mi kvůli únavě zazdít nechce. Jsem zvědavá, co mi zítřek přinese.

3 One Bucket in India: Den třetí Moje vnitřní hodiny se ne a ne přehodit, budík mě probouzí po zoufale krátkých 4 hodinách spánku, jelikož jsem navzdory únavě zkrátka neusnula dřív než v půl 3. ráno. Bilance spánku za posledních tři dny dělá dohromady 9 hodin. Nejvyšším možným tempem se dávám dohromady a vyrážím sbalená na snídani. Naštěstí tu na mě čeká exploze ovoce, skvělé čerstvé datle a kešu oříšky. Dávám si k tomu zelený džus, cedulka říká špenát a okurka, ovšem chutná to jako zelená přeslazená limonáda. Nevadí, cukr bude dnes potřeba. Nedá mi to a snídani zakončuju dvěma vege taštičkami samosa. Po snídani už na mě čeká auto s řidičem, ten nasazuje šoférskou čepičku a vyrážíme po známé trase do

kanceláře. Je před osmou hodinou a to znamená jediné – dopravní špička v plném proudu. Prohlížím si osazenstvo skútrů, které nás míjejí nebo se nám pletou pod kola. Na jednom skútru jede čtyřčlenná rodina, na dalším několik žen, sárí za nimi vlaje. Až teď si uvědomuju, že co sárí to originál. Není možné potkat dvě ženy ve stejném sárí, tolik různých barev, vzorů, kombinací, ozdob…Opět na ulic nevidím ani jednu normálně oblečenou. Proč? Protože nenormálně jsem tu oblečená já. Přejíždíme z pruhu do pruhu a já si všímám dvou metařů na kraji rušné silnice. Zametají vozovku, profesionálně oblečení do reflexní vesty, ovšem na nohách sandále a v ruce drží 9


svazek husté svázané suché trávy. Jasně, k čemu investovat do košťat, když stejnou práci odvede dobře svázaná sláma. Zanedlouho už projíždíme známou bránou, opouštím auto ověšená notebookem, kabelkou a šálkou (v kanceláři je chladno kvůli klimatizaci), přivolávám výtah. Zhluboka se nadechnu, abych nasála ranní atmosféru města, ale to co cítím není ta podivná vůně, se kterou jsem se seznámila už na letišti. Naopak, dnes poznávám jinou vůni indických ulic. The air smells with shit today! Vybavuju si podobný komentář z dokumentu o návštěvě Indie Igora Chauna. Je nutné brát věci tak jak jsou. Jen doufám, že to není předzvěst toho jak dopadne dnešní pracovní den. Naštěstí se ukáže, že tahle obava se nepotvrdí, den probíhá v poměrně intenzivním, ale produktivním tempu. Mí přátelští účastníci školení víc komunikují, často se ptají, pomáhám, ukazuju, vysvětluju jednou, dvakrát, třikrát. Mám dobrý pocit.

Najednou je jedna hodina a čas oběda. Juchů! Těším se jako malá. Společně s kolegy si před vstupem do jídelny umývám pečlivě ruce. Vystojíme frontu a už si do členitého tácu nandávám rýži, zeleninové sabdží, luštěninový dál a jakousi neidentifikovatelnou oranžovou omáčku. Všechno chutná fantasticky. A zase úplně jinak než to, co jsem tu dosud ochutnala. Na rozdíl od včera se snažím při konverzaci pozorovat ostatní kolegy. Jejich tácy jsou naplněny střídmě, ale rozmanitě. Něco jedí příborem, něco nabírají na indických chléb rukama, mixují druhy jídla jak se jim zachce, nejsou přísná pravidla, co s čím ladí a co ne. To se mi líbí! A taky už asi už chápu, proč tu nikde, v práci ani na ulici, nevidím tlustého člověka. Přísahám ani jednoho. Maximálně starší pánové mají bříška. Jí toho dobře o polovinu méně než průměrný Čech, jídlu se věnuje veškerá péče a pozornost, většina jídel je na bázi zeleniny, luštěnin či rýže. Přikusuje se čapátí. Povídáme si jak jinak než o jídle. Dozvídám se, že indický Intergraph poskytuje zaměstnancům v kantýně snídani, dopolední čaj, oběd, odpolední čaj a podvečerní svačinu. V druhé budově Intergraphu je firemní školka. Mamma mia! Tomu říkám podpora a motivace zaměstnanců k práci. Po obědě a mytí rukou naprosto zkušeně mířím k míse s fenyklem a cukrovými perličkami. Odpoledne pokračuje naštěstí v podobném duchu jako dopoledne a než se naděju je půl šesté. Vyrážím s kolegou Ramu na podvečerní svačinu. Podávají se jakési smažené kuličky. 10


Vyzvídám od kolegy z čeho to je? Odpověď už mě nevyvádí z míry – z rýže, zeleniny a koření. Kuličky se namáčejí do čatní. Nepoznám z čeho je, ale je skoro bílé, dost tekuté a výborné. Na cestu si beru jeden masala čaj. Ještě zvládneme nějaké dodělávky a najednou koukám na hodiny a je 19:15. Jsem v šoku jak rychle den uběhl. Balím si svá fidlátka a čekám na odvoz. Auto je tu zanedlouho, venku je černočerná tma, ale město pulzuje večerním ruchem. Po návratu do hotelu restauraci míjím, večeři už jsem měla v podobě rýžových kuliček. Toužím po měkké posteli, musím zamávat s tím deficitem. Dopisuju dnešní deníkový zápis a odesílám.

4 One Bucket in India: Den čtvrtý Probouzím se po osmi hodinách a jásám. Cítím se odpočatá a jetlag považuji za vyřešený. K snídani si dávám ještě větší variaci ovoce než včera. Papája, meloun červený a žlutý, čerstvé fíky, čerstvé datle, granátové jablko, trochu kešu oříšků a samozřejmě 2ks banánového sushi. Bez toho by to nešlo.

Cesta do práce je standardní, spíš jen tak koukám z okénka, zda uvidím něco, co jsem tu ještě neviděla. Myslela jsem si, že už se mi to nepodaří, ale vzápětí nás minul skútr, na kterém za řidičem seděla žena a kojila miminko. Oukej. Pracovní den byl opět intenzivní a opět jsem zaznamenala nové poznatky. Tak předně je tu neuvěřitelný klid. Na to, že je v budově 200 lidí, je tu nezvykle ticho. Vejdete do obrovského open-spacu, tam sedí lidi ve svých mini buňkách. A je tam ticho. Když s nimi mluvíte nebo je slyšet mluvit mezi sebou, musíte hodně natahovat uši, protože mluví nezvykle potichu a jemně. Velmi klidně a trpělivě. Také se k sobě vzájemně chovají opravdu hezky. Takže nejen ke mně, ale i k sobě vzájemně. A muži se chovají velmi hezky k ženám. Až jsem si myslela, že jsou to hodně sehraní milující se manželé, ale ne. Jsou to prosím kolegové. A totéž venku na ulici a silnici. Takové rušno, takové pulzující tempo a oni si 11


vůbec nepotřebují vybíjet agresivitu a přetlak. Prostě v klidu. Sakra, něco děláme u nás fakt špatně.

Taky mi přišla dobrá náhoda, že jsem dvakrát u přístroje na čaj potkala toho samého zaměstnance a on byl tak hodný a čaj mi udělal. Až napotřetí mi došlo, že to je jeho práce. Stejně jako ty dvě staré babky ráno na silnici, které v sárí, sandálech a reflexní vestě v hlubokém předklonu zametají slámou silnici. A víte prosím, jak se ujistit, aby vám přišli běžní zaměstnanci na rutinní a pravděpodobné dost boring školení? Po školení jim podáváte čaj a svačinku. Jo. Sotva jsem dokončila 30minutové rychloškolení běžných smrtelníků zaměstnanců, vrhli jsme se do jednoho na masala čaj a taštičky samosa s chilli papričkou. Lepší samosu jsem nejedla. Sotva jsem si utřela pusu od samosy, už jsem se balila, protože jsem dnes odcházela už v půl šesté. Vyzvedla mě totiž přítelkyně Juliana, Sally, také Novozélanďanka. Řidič jejich auta (ano, mají tu vlastní auto s řidičem) nás zavezl k tržnici Charminar.

Obrovská tržnice v muslimské čtvrti s obrovskou mešitou. Procházeli jsme uličkou a budily obrovský rozruch, tolik pozornosti jsem nezažila. Ale nebylo to příjemné. Všude kolem troubení skútrů, pokřikování prodavačů, lákání do obchodů, ne nechci! Všude ko12


lem ty brutální náramky a cetky, ne nechci, děkuju, uskakuju před skútrem, narážím do dalšího prodavače, kontroluju kde je Sally. Ta je za mnou a vypadá, že tomu přivykla. Protože je to tu v této části všechno na jedno brdo a samé pokřikování a všechny černé oči upřené na nás, obracíme se a přes ovocný trh jdeme zpět k autu, kde na nás řidič trpělivě čeká. Další protiklad. Je tu takový hluk a rušno a vlastně někde i dost nepořádek, ale sotva

vidím stánky s ovocem, vidím geometrické pyramidy vyskládaného ovoce a oči mi přechází, kolik druhů tu vidím. Banány, melouny, ananasy, papáji, granátová jablka, druhy, které jsem nikdy neviděla, jakési zelené listy, které se prý žvýkají, žvýkací čerstvý tabák. Kupuju dva balíčky čerstvých datlí. Sápe se na mně žena s miminkem, tahá mě za rukáv, žebrá pro miminko. Bojím se, všude lidi, jdeme k autu. Nakonec si vyčítám, že jsem jí nic nedala. Srabe.

Posouváme se trochu dál do klidnější hindu části tržiště. Zastavujeme o obchodu s parfémy, dávám na radu Anit a chci zkusit místní přírodní parfémy. Vybíráme z různých vůní, krásné, překrásné vůně. Tak opravdové. Jasmín, růže, vanilka, arábie, zelená limeta, čerstvé květy, levandule. Můj nos už na to nestačí, ačkoliv mi pan majitel a výrobce v jedné osobě nabízí přivonět pravidelně kávu. Beru jeden malý parfém jasmín a jeden 13


mošus. Cena je 1000 rupií. Přepočítejte si to na české koruny. Pro dnešní večer máme dost, vracíme se ke kanceláři, kde vyzvedáváme Juliana. Je osm hodin a nejvyšší čas na večeři. Jedeme do jejich oblíbené restaurace (jak jinak než vege). Doporučují mi zkusit placku dosa (taková silnější pevnější palačinka s kořeněnou náplní) a ginger curry. K tomu upíjíme limetovou sodu. Je slaná! Zkouším jíst rukama, stejně jako to vídám u kolegů v práci. Julian se Sally už taky tak jí. Zkouším poprvé v životě jíst rukama, nejde mi to. Všechno mi padá, místo ruky mám pařát a skrz něj mi všechno padá do talíře zpět. Chce to dost praxe, abyste se najedli! Vzdávám to a beru si do ruky příbor. Tedy indický příbor – vidličku a lžíci. Na nože se tu nehraje, co byste tu asi tak chtěli krájet? Po večeři jedeme kolem mého hotelu, kde se loučíme a já zamířím do pokoje pošolíchat nějaké pracovní emaily a hlavně – napsat dnešní zápis.

5 One Bucket in India: Den pátý Ráno jsem se probudila a uvědomila si, že je přede mnou předposlední den v Indii. Začínám být trochu smutná, protože už teď vím, že se mi bude stýskat. Cítím se tu tak dobře, nikdy jsem se na pracovní cestě tak hezky necítila. Pořád nedovedu pochopit, že i přes celodenní vyčerpávající program tu dny trávím tak nějak klidná a naplněná. Ale vím, že je to hlavně tím, jak hezky se tu lidé ke mně i k sobě navzájem chovají. V závěru dnešního odpoledne mě dostali na kolena tím, že mi po skončení poslední školící sekce přede všemi účastníky poděkovali a předali dárek ve stříbrné papírové krabičce. Uvnitř krabičky byl dřevěný ručně vyřezávaný slon a na jeho podstavci namalovaný nápis Intergraph. Nevěřila jsem vlastním očím. Poté se odehrávala samosa a čaj masala, stejně jako včera (přirozeně).

14


Večerní program byl ve jménu slavnostního večera na střeše druhé (hlavní) budovy Intergraphu - Star Awards, zdejší předávání výročních ocenění nejšikovnějších pracovníků a nejlepších pracovních týmů. Intergraph India má 900 zaměstnanců a aby se všichni vešli, nebylo jiného vhodného místa než střecha budovy s výhledem na Hyderabad. Nevím, u nás by taková akce proběhla tak nějak standardně a asi trochu strojeně, ale tam to bylo opět ve znamení uvolněné atmosféry, usměvavých tváří, vtipných glos i motivačních proslovů, které nebyly v tichosti přetrpěny, ale docela pozorně vyslechnuty. Shodou okolností tam byli taky dva návštěvníci z americké kanceláře, které na začátku představili, no a pak, k mému šoku představili i mně, jako jejich prvního návštěvníka ze střední Evropy. Návštěvník ze střední Evropy stydlivě zamával a pak se raději ztratil své židli. Ale dost mě to gesto hřálo. A tak je to tady vlastně se vším. Je pro ně přirozené věnovat byť i symbolickým věcem pozornost. I kdejaký stručný e-mail (který by kde kdo rychle sepsal a odeslal) má u nich přátelský, slušný tón a hlavu i patu. Takže tohle místní chování se snažím zapsat za uši ze všeho nejvíc. Uvidíme, jak dlouho mi to vydrží.

Taky bych ráda upravila své původní prohlášení, že tu na IT pozicích pracují skoro samí muži. No way. Když jsem viděla všechny zaměstnance pohromadě a sledovala oceněné týmy nebo jednotlivce, zjistila jsem, že jsem se šeredně spletla. A Julian mi to potvrdil – 15


poměr mužů a žen na technických pozicích v indickém Intergraphu je 60:40. Je to fakt něco neuvěřitelného, prohlížet si ty holky a ženy v sárí, s červenými znamínky mezi obočím, pečlivě učesanými dlouhými vlasy a zároveň vědět, že jsou to husté vývojářky. Respekt. Zároveň jsem zjistila, že ten servis, který zaměstnanci v kanceláři mají, je vykoupený několika „maličkostmi“. A tou je jednak to, že není zvykem odcházet z práce dřív jak v 7-8 hodin večer, dále oficiální zákaz dovolené tak, jak ji známe u nás. Prostě nemají položky dovolená. Maximálně můžou zažádat o „volno“ a tím je tak jeden, maximálně dvě dny. Ale rozhodně ne našich 14 dní volna v létě, 7 dní na lyžování v zimě a zbytek jakési šolíchání, co se nám kde hodí. Totéž platí pro nemoc. A poslední stinná stránka života zde je vlastně dost vážná – strašně, ale úplně hrozně špinavý vzduch. Stačí vám 10-15 minut strávit na ulici, kde je hustý provoz a bolí vás na plicích a je vám trochu špatně od žaludku (tedy alespoň mně). Což mi přijde dost peklo. Ale co byste chtěli po městě se 7 milióny obyvatel a teplotami kolem 40-50 stupňů v letních měsících.

Po slavnostním vyhlášení se konal raut - samozřejmě s indickým občerstvením. Vybavuji si Big Bang Theory a Rajův komentář, že v Indii mají při bufetech pouze indické jídlo. Jo, je to tak. Tam se ale moc nezdržujeme, protože jdeme s pár kolegy co se účastnili mého manažerského školení na neformální večeři na rozloučenou. A kam? To zjišťuji, kdy Julian udává pokyn řidiči – Take us to Paradise. Haha. Paradise, jak se ukázalo, je několikapatrová vyhlášená místní restaurace, kde dělají údajně nejlepší biryání na světě. Biryání je vlastně rýže dušená s kořením, zeleninou nebo s masem. Podle mě to zas tak extáze není, ale vzhledem k tomu, že jsme k tomu měli různé předkrmy, které mezi námi různě kolovaly a pak několik hlavních chodů, taktéž dohromady, trocha nudného biryání se mezitím ztratí. Večeře je uvolněná, smějeme se, povídáme. Alkohol se tu moc nepije, dáváme si vodu, někdo sweet lime (limetová limonáda) nebo čerstvě vymačkané džusy. Po večeři 16


nám opět na stole přistane miska s cukrovým fenyklem. Tenhle chutná jako když rozdrtíte vonné tyčinky, smícháte je s cukrem a obalíte tím ten fenykl. U východu z restaurace mi kolega Kishore ukazuje stánek s čerstvým žvýkacím tabákem – krabička s růžovými lístky a mezi nimi zelený balíček z listu a uvnitř je jakási hmota, kterou cucáte a pak polknete. Taky z toho můžete mít úplně červeně obarvenou pusu. To chci zkusit! Chutná to trochu sladce a příchuť nedovedu popsat, neznám nic k čemu by ch to přirovnala, pardon. Poté se loučíme a řidič mě odváží do hotelu.

Zítra je můj poslední den v Hyderabadu, musím se na to duševně připravit, protože vím, že se mi bude fakt stýskat…. Už teď je to pro mě jeden z největších zážitků mého života.

6 One Bucket in India: Den šestý Ráno jsem otevřela oči. Můj poslední den tady v Indii. Vypravím se a odcházím na snídani. Jeden talíř tropické radosti, káva a už nasedám do hotelového auta. Sleduji ranní ruch, dnes už dobře známý, nic mě nemůže překvapit. V tom nás míjí skútr, na skútru dva, mladý řídí, starý za ním, jeho dlouhá tunika vlaje ve větru a najednou ji poryv větru zdvihá ještě víc a já vidím věci, které mají být očím Středoevropanek skryty. Přijíždím do kanceláře, vyjíždím výtahem, zdravím se s ostrahou (už se známe). Pan ostraha mě doprovází do malé zasedačky, která byla tento týden mou kanceláří. Je osm hodin ráno a já zjišťuji, že kromě něj a mě v práci ještě nikdo není. Chvíli po mně přichází uklízečka, v sárí a s koštětem ze slámy. Utírá stůl a vymetá z koberce cukr, který se mi podařilo včera rozsypat. Zapínám počítač, procházím nepřečtené e-maily. Když to dnes dobře 17


půjde, skončíme po obědě a Praveen mě vezme na malé sightseeing po Hyderabadu. Dopoledne probíhá dobře, ale začínám na sobě cítit únavu, přistihnu se, že si přeju, ať už tady ksakru skončím a mám volno. Ku mé smůle se volné odpoledne nekoná. O obědové pauze se dozvídám, že mě čekají ještě dvě neplánované schůzky. Po obědě (v duši se s těmi báječnými chody loučím) Praveen rozhoduje, že rychle zajedeme do obchodu s perlami, protože není možné, abych z Hyderabadu odjela bez perel. Jak jsem se dříve v týdnu dozvěděla, Hyderabadu se říká Město perel. Perly jsou tu něco

jako u nás bižuterie, za cenu minimálně třikrát nižší než u nás na Západě. Nemyslím si, že bych něco odvezla, (přeci jen mi to přijde takové přitažené za vlasy, vozit z Indie perly), ale máme ještě hodinu čas, takže Praveen volá řidiče a jedeme do obchodu, kde má Intergraph 50% slevu na veškeré zboží (nechápu). Je to standardní klenotnictví, čisté a s ochotným personálem. Usedáme do židliček a sám pan majitel vyzvídá, co by mě asi tak zajímalo. Zajímá mě náhrdelník, nejlépe víceřadový. Náramky a náušnice. Popisuju a upřesňuju, jak to má vypadat, jakou velikost a barvu perel, jaké zapínání, jaká velikost. Ukáže se, že navzdory neuvěřitelnému výběru nemají přesně to, co jsem si vymyslela. A zdalipak víte, jak takovou situaci řeší? Vyrobí vám to na zakázku, čekací lhůta je 20 minut. V jednom rohu toho klenotnictví totiž sedí na polštářích dva mládenci, před sebou nízký stůl a na stole perly všech možných velikostí. Tedy nechávám vyrobit jeden náhrdelník z bílých perel a třemi černými perlami v každé ze tří řad. Dva náramky – jak správně vystihl Praveen – one for your mother, second for your mother-in-law and they will both love you even more. Proti tomu se nedá diskutovat. Když přinesou náramky, zjišťuju, že jsou moc dlouhé, padají z ruky. Není problém, zkrátíme. Nic není problém, jen si madam musíte počkat. Po cca 40 minutách jsme ho18


tovi – přede mnou jsou nachystané krabičky, dostávám instrukce jak o perly správně pečovat a čekám na finální účet. Výsledná položka mě trochu šokuje, je to ještě méně než jsem čekala. U nás bych za takový nákup nechala minimálně 5x tolik. Vracíme se do kanceláře, pokračuji v pracovním programu a neskončím dřív než v půl šesté. Je evidentní, že výlet po zajímavostech Hyderabadu se ruší, zato mě Sally aspoň vezme do města, abych nakoupila čaje a koření. Loučím se s Praveenem, vzájemně si děkujeme, dávám mu malý dárek – kolonády a jojo s krtečkem pro jeho dvě malé dcery. Vysvětluju co jsou kolonády, kdo je krteček a jak pracuje jojo. Loučím se i s několika dalšími kolegy a vzápětí už sjíždím výtahem před budovu, kde čeká auto se Sally. Nejdřív mě bere do obchodu s ručními indickými výrobky. Po příchodu nám nabízí prodavač čaj, ano, dám si, děkuji. Porozhlížím se kolem. Trápí mě, že nemám nic pro Jiřího. Přál si indickou košili, ale ty které tu vidím, by nosit opravdu nechtěl. Nasměruji se do sekce s šátky a šálami, pán ochotně ukazuje, předvádí, popisuje, rozkládá a zase skládá. Nádherné hedvábné šátky, kašmírové šálky, dámské i pánské. Netrvá mi dlouho a mám vybranou šálku pro Jiřího a šátek v jarních barvách (a s plameňáky) pro sebe. Sally mě přesvědčuje, ať smlouvám. Ve smlouvání jsem absolutně nemožná, neumím to, není mi to příjemný. Ale co máte dělat, když je to tu zvykem? Tiše přivolávám mamku, která je schopná na prodavačích usmlouvat nemožné. Dělám bardotku, pokouším se je přesvědčit, že to je fakt mimo můj rozpočet. Pán se nade mnou smiluje a vyvá dí mě z mého utrpení 30% slevou. Uf. Pokračujeme do zdejšího vyhlášeného cukrářství Karachi, kde je mise jasná. Nakoupit sladkosti pro Jiřího, protože sladké miluje a když mu něco ze zdejších lahůdek přivezu, bude milovat i mě ještě víc. Nakupuju dvě krabičky, v jedné je zdejší chalva a v druhé jakási sladkost z pistácií a vanilky. Jiří totiž miluje chalvu a pistácie. Poslední stanoviště je obchod s potravinami, kde místní ve velkém kupují rýži, luštěniny, koření a kdesi cosi. Takže tady řádím ve jménu věčné inspirace pro vaření a nakupuji koření, a to ve velkém, protože zájemců je doma několik. Na závěr přidávám i masala čaj, bez toho domů odletět nemůžu. 19


Je osm hodin večer a vyzvedáváme v kanceláři Juliana, jedeme na večeři. Rýže, luštěninový dál a čapátí, piju sweet lime. Po večeři mě odváží do hotelu, loučíme se, mám toho plné kecky a to už dobře vím, že mě dnes v noci žádný spánek nečeká. Letadlo letí ve 4, na letišti musím být ve dvě, z hotelu musím odjet po jedné hodině ranní. Pomalu se sbalím, jsem vděčná za svůj bezvadný zvětšovací kufr. Jako kulisu si pouštím v televizi bollywood, přestává se mi chtít spát, adrenalin z cesty začíná pracovat.

7 One Bucket in India: Den sedmý Scházím do lobby, odhlašuji se z hotelu a vyrážíme na letiště. Silnice je skoro prázdná, ale řidič stejně troubí pokaždé, když se přiblížíme nějakému autu. Na letišti je tolik lidí, nehraje roli, že jsou dvě hodiny ráno. Zvukem se line melodie modlitby Allah Akbar. Vzpomínám si na incident, který se v Hyderabadu odehrál ve čtvrtek před mým příletem. Teď už vám to říct můžu, protože jsem v bezpečí doma, ale ve čtvrtek 21.2. se v Hyderabadu na jednom místním tržišti odehrál bombový útok, město vzhůru nohama a podtext ryze náboženský (asi takhle – hinduisté žádné bomby neodpalují).

20


Zaháním paranoidní myšlenky a jdu odbavit zavazadlo, dostávám letenku a pokračuju ke kontrole zavazadel. Ženy mají vlastní frontu a bezpečnostní prohlídku, zda nemáte na sobě podezřelé předměty, provádějí za plentou. Konečně mám za sebou všechny možné fronty a směruji se ke gatu. Jsou tři hodiny ráno, dávám si masala čaj a samosu. Modlím se, ať už odletím. Přání je vyslyšeno, usedám do sedačky a usínám, zaspala jsem odlet. Probouzím se po hodině a něco ve vzduchu, od té doby už neusnu. V Dubaji mám hodinu na přestup, je zde 8 hodin ráno a všude čilý ruch. Nakupuju v dutyfree místní nádherné sušené fíky, datle, skořici a mandle. Opět netrpělivě čekám na odlet a když jsme ve vzduchu, nedaří se mi usnout. Nasazuji sluchátka a zahajuji filmovou 6-hodinku – Hitchcock, Life of Pi a Anna Karenina. Než stihne Anna propadnout kouzlu Vronského, jdeme na přistání v Praze. A pak už jen netrpělivě čekám na kufr a utíkám s ním k východu, kde padám do náruče Jiřímu.

21

One Bucket in India. (Hana Š. Pexová)

Recommend Documents