Vyšehrad
Oldřich Mikulášek Agogh
[ V E R Š E Z L E T 1 9 6 9 – 1 971 ]
Oldřich
Mikulášek
Agogh
VYŠEHRAD
Illustrations © Johana Hrabíková Vojnárová, 2012 Copyright © Oldřich Mikulášek, 1980 ISBN 978-80-7429-163-0
Motto: Možná to ví jen křehoučký ptáček ve večerním křoví, když zpívá, brka všech per svých zaťatá v hrdle a pohroužená v krvi.
Divoké víno
Když začne chřadnout bříza před mým oknem – jediné, nač mám se ještě dívat – divoké víno na protější zídce pozvolna růžoví a chví se na omítce, a zdá se na mě každým listem kývat. A z prstů listů těch krev potom denně kane a víno divoké mně rudne před očima jakoby na něco stále víc navztekané, však proč, to nikdo ani já se nikdy nedoví. Pak přijdou deště… A krev divokého vína s dešťovou vodou začne trpně splývat v pláč u zdi nářků, dokud hrobový klid všechny smutné listy nezutíná.
94
Co ještě – ptáte se – tam u té zdi? Jakýsi ptáček, zřejmě zpozdilý, v řidnoucím listí břízy začne zpívat. Však o čem, nikdo ani já se nikdy nedoví.
95
Samovznícení
Ticho jako po chorálu o mši spí o polednách v tůni. A jak své boky ryby obrací ke slunci, k té skvoucí monstranci, rozezní se zlatě i stín olší… A všechno u sebe je: růže u růže v své vůni, nebesa v své blankytnosti, kamej matná u kameje, třpytem vysílená z lesku, žal v slze, slza na výsluní, briliant hoře v suchém třesku, poušť každým zrnkem písku v poušti, blesk ve své sečné dráze blesku, když mračnům hustým žilou pouští a dech můj zprahlý v dechu tvém v své horké nenasycenosti být s dechem tvým v tom jediném jak tento každý verš v své básni a báseň v jediném zas gestu, když ve mně zapomene se a zasní jak v lese strom, strom ve svém lese a jenom les, les nepohne se, na chvilku všemi stromy šťastný v svém nevymytitelném stesku. 96
Ženy na podzim
Už je podzim, auta se vracejí do měst poseta spadlým listím a na oněch místech jsou, jak známo, nezranitelná – proč neslétne aspoň jeden ten anděl na naše srdce? Už je podzim a začínáme ulpívat na každé věci delším pohledem, i do druhých očí klesáme hlouběji s otázkou, jestli se udělají na hladině nějaká kola po tomto kameni. Už je podzim a tváře žen jsou vlahé jeho neslyšitelným pláčem a matné s vychládající vroucností léta – tak pozvolna zachází stříbrný šperk v kůži, jež nemá už nic z divého jelena. Je říjen – šalebný čas troubení na lásku a smrt… A ústa žen, pořezaná ostřicemi polibků, se teprve zajizvují šrámem
97
– a tedy skoupá na slova, aby se znovu nerozkrvácela – upíjejí z šepotu, který jim zaléhal sluch s mámivými zvuky do sebe pohřížených večerů – a nyní se vrací jako z mořské mušle. Skleněné tabule výkladnic jsou dosud vodní plání a ženy, teskné a vláčné podzimní ženy, vidí v nich svůj nedávný obraz, který je nutí pohodit hříběcí hlavou, ale teď už spíš má se jen pozdvihnout ruka a uhladit kadeř po směru deště, kterým je pád. A doma pak, v prchavé melancholii, některé šťastné zahlédnou na plážovém sandálu dvě zrnka písku, která je následovala až sem – a otálejí s žehličkou nad zmuchlaným letním šatem, ve zraku ještě prchavější dálku, dálku stromu, který najednou vidí i za sebe tisícerýma očima listí, odcházejícího kamsi spát… 98
Co říká malíř (Jaroslavu Dvořáčkovi)
Nevidíte-li na obloze obrazu mého letícího ptáka, to proto, že už s horizontem splývá. A řeku nevidíte-li, to proto, že mi dávno uschly slzy prvního dojetí – a možná taky zakrývá ji jíva, ta otloukaná na píšťalku – a řeka v píšťalce si zpívá. Někdy se mi zdá, že všechno, co jsem zahléd kdysi, má ve mně k sobě blízko – až u srdce je tklivě. Ale já stále hledám dálku, kterou tak cítí v celém těle lučištník s prsty na tetivě – a od krve i bez kořisti. Dřív bych se bál i dýchat, jen aby se mně ruka nezachvěla a rákos byl jak meč, o který se i vítr zakrvácí.
99
Teď chvím se pouze o svůj cit a bojím se, aby ta čára smrtelně přesná nebyla a skvělá – jak čára přes cosi… Protože… protože i v rákosí hnízdívají ptáci.
100
Zděšený láskou
Zmatený láskou, cítím od tebe závan chladu. Zmučený láskou, vidím dvě chudobky se krčit ve zmoklé trávě listopadu. Zklamaný láskou, cítím, že chybí chuť našemu hladu jak víno dešti podzimnímu – a marně ruce kol šíje tvé kladu. Zděšený láskou, cítím v srdci – tam někde vzadu – bezlistý čas. A zřím tě v pustém sadu jak sebe sama opadánu – zděšený láskou…
101
Všichni básníci, i já, se pokoušejí každou knížkou nějak se docelit, zúplnit svůj obraz o světě, do kterého jsme byli vrženi. Vím, že je to marné úsilí a že i nejucelenější dílo zůstává jaksi torzem. Ale krása je snad právě v onom úsilí i v oné srázné marnosti, tak ryze lidské, protože člověk je si jí vědom. Kdy a v čem jsme nakonec beze zbytků celí? V jedné z metafor si trochu odpovídám: „A jenom květ je celý ve svém kvítí, když muškát v okně truchlí červení nad chuchvalci krve marně prolité a pohroužen v ní, ještě se jí sytí – jak tato báseň. A jenom květ je celý ve svém kvítí, i když ne proto, že by nějak chtěl sám sebou býti spasen.“ A co ten květ? Tanec je květ pohybu. Píseň – květ řeči. Láska – květ citu. A život – květ chladné geometrie vesmíru. Na vrcholcích stonků všeho vzpínání – je květ.
103
Snad ještě několik slov k titulu sbírky. Může se zdát dráždivý, nezvyklý i tajemný. Nu – proč by nemohl být? I život je takový, třebas ne pořád. A poezie taky, i když ne každá. Ale nakonec je to jméno tak zvaného básnického hrdiny, ale raději řeknu lyrické postavy, která se zjevně ukáže jen ve dvou Metaforách. Je to postava proměnlivá, ne viditelná. I v ostatních básních je obsažena – ne utajena. Je nenápadnější, ale stále se chce podobat člověku, obyčejnému člověku, kterého vzněcuje, znepokojuje i mučí tento neobyčejný lidský život. Báseň je jeho prostor, z něhož vychází – a žije potud, pokud se udrží v myslích a srdcích čtenářů. Ale udrží se jen v myslích vzrušených a v srdcích se zrychleným tepem – a pro toto musí něco udělat. Oldřich Mikulášek
104
Obsah
Metafora první / 11 Metafora druhá / 12 Metafora třetí / 16 Metafora čtvrtá / 19 Metafora pátá / 24 Metafora šestá / 28 Metafora sedmá / 30 Noční květiny / 45 Variace pro hornu a trubku Ptáci / 50 Nedokončená / 51 Plátky / 57 Čistá práce / 61 Obřad / 63 Dusno / 64 Scéna / 66 Uhlem / 67 Pleonasmy / 71 Instrumentace / 73 Návody / 75 Zázraky / 77 Ostych / 78 Čas vína / 80 Chutnání / 81
/ 47
Volným pádem / 82 Křehké věci / 86 Nahota / 87 Fantastický déšť / 88 Jen tak sobě pro radost Divoké víno / 94 Samovznícení / 96 Ženy na podzim / 97 Co říká malíř / 99 Zděšený láskou / 101
/ 90
EDICE
verše SVAZEK ( 32 )
Oldřich Mikulášek Agogh Ilustrace Johana Hrabíková Vojnárová Typografie Vladimír Verner Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., v Praze roku 2012 jako svou 1017. publikaci Vydání první. AA 1,23. Stran 112 Dědice Oldřicha Mikuláška zastupuje agentura DILIA Redakčně zpracovala Blanka Koutská Odpovědná redaktorka Marie Válková Vytiskla tiskárna Ekon, družstvo, Jihlava Doporučená cena 168 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., Praha 3, Víta Nejedlého 15 e-mail:
[email protected] www.ivysehrad.cz ISBN 978 - 80-7429-163-0
