Očkování proti rakovině Proč není zadarmo? 5

37

respekt.cz Ročník XVII. V 11.—17. 9. 2006 Cena: 25 Kč V předplatné ČR 20 Kč

Topolánkova životní zkouška 6 V Platit penzistům golf? 8 O co jde Čechům v Iráku 2 V Nový film Jana Hřebejka 21

Očkování proti rakovině 5

SK 39 Sk; DE 2,30 €; AT, BE, GR 2,50 €; HR 20,00 HRK; BG 5,00 BLG

Proč není zadarmo?

   komentáře VE HVĚZDÁCH Datum 11. září už asi v lidském povědomí nikdy neztratí svou tragickou příchuť, v  dějinách environmentálního hnutí ale představuje paradoxně důvod k malé oslavě. Před pětačtyřiceti lety totiž v tento den vznikla organizace World Wildlife Fund (Světový fond divočiny), jeden z  nejvlivnějších hráčů v globální ochraně přírody. Vděčíme jí nejen za záchranu indického tygra, nosorožce nebo pandy velké, ale také za vynález pragmatické ochranářské politiky, díky níž dokázala uspět tam, kde kolegové idealisté selhávali. A  díky níž také utržila jeden pořádný skandál. Když se v roce 1960 britský biolog a tehdejší šéf UNESCO Julian Huxley (mimochodem bratr spisovatele Aldouse Huxleyho) vrátil z cesty po východní Africe, byl v  šoku. Zcestovalý vědec kontinent nenavštívil poprvé, takže mohl srovnávat – zaznamenal tu tak rychlé vymírání přírodních druhů a mizení jejich přirozených biotopů,

11.–17. září 2006  V  RESPEKT 37

S Amerikou v pasti

Bilance války, ze které nejde utéct

Divočina něco stojí že v sérii článků pro list The Observer prorokoval, že africká divočina má před sebou tak dvacet let života. V následné záplavě čtenářských dopisů ho zaujal jeden podepsaný známým byznysmenem Victorem Stolanem: odesilatel navrhoval zřízení mezinárodního fondu, jenž by dokázal získat finance a  rozděloval je pak na projekty ochrany divoké přírody. Huxley tedy ke kolébce World Wildlife Fund přizval i  podnikatele a reklamní experty. Za tři roky měl environmentální benjamínek na kontě 2 miliony dolarů a také první úspěchy – prosadil třeba zřízení národního parku Doñana v jižním Španělsku, vydatně pomáhal s  ochranou Galapág. WWF od začátku velmi úzce spolupracoval s národními a lokálními vládami i průmyslovými podniky. A protože kromě zelené ideologie přinášel také peníze, politici na jeho návrhy ochotněji slyšeli. Vlivný Světový fond divočiny má tak lví podíl třeba na mezinárodním zákazu obchodu se slonovinou, kontrole obchodu s  ohroženými druhy, záchraně asijských tygrů nebo třeba vytvoření certifikace trvale udržitelného hospodářského lesa FSC. A teď ten skandál. Klíčovou roli při vzestupu fondu sehrál nizozemský princ Bernhard, v  mládí majitel legitimace NSDAP, později neohrožený pilot v  barvách protihitlerovské koalice a  hlavně celoživotní bouřlivák. Právě on zkraje sedmdesátých let pomohl fondu odrazit se k mezinárodnímu vlivu, když uvedl v život projekt s názvem 1001 – cílem bylo najít právě tolik ekologicky smýšlejících boháčů, kteří by fondu věnovali po 10 000 dolarech, což se princovi skutečně podařilo. O pár let později ale přišla protislužba – na princovo konto putoval ze  Světového fondu divočiny příspěvek ve výši půl milionu liber na blíže nespecifikované účely. O  co šlo? Média vypátrala, že Bernhard vytvořil v  Africe ozbrojené sbory převážně britských žoldáků, které měly bojovat s pytláky. Jenže ozbrojenci se princovi poněkud vymkli z rukou a nejenže se na obchodu se slonovinou začali sami podílet, ale ještě si v chráněných rezervacích vybudovali výcvikové tábory a pomáhali rasistické vládě Jihoafrické republiky potírat černošské aktivisty. Petr Třešňák

Huxley: Co to slyším, Bernharde? f oto profimedia.cz

Budeme na tom líp, až ho dostanou? (Iráčtí ozbrojenci loví amerického vojáka, který se katapultoval ze stíhačky zasažené iráckou palbou, Bagdád, 23. března 2003.) foto profimedia.cz / corbis

A

lí Fadhil je z Bagdádu a za Saddáma Husajna se živil jako lékař. Pak začala válka, po ní zemi obsadili Američané. S  nimi přišla spousta západních novinářů a  po jedné zkušenosti průvodce a  tlumočníka se Fadhil rozhodl změnit zaměstnání – stal se taky novinářem. Postupem času ale západní žurnalisté z Iráku zmizeli a s nimi i naděje pro jejich irácké kolegy. Irácká vláda teď podle Fadhila hrozí zavřením každým novinám, které budou „podporovat sektářské násilí“, což v  praxi může být obyčejná kritika úřadů. Pokud irácký kameraman zaměří kameru na americký konvoj, koleduje si, že ho vojáci zastřelí. Samotného Fadhila zbila napřed irácká policie, pak islamisté. Ti první za to, že prý nadržuje islamistům, ti druzí za reportáž o zraněných civilistech při jednom z  bombových útoků. Po výhrůžkách islamistů, že si ho i s rodinou jako amerického špiona najdou, se odstěhoval se svými blízkými do hotelu a pak do Ameriky. „Iráčtí novináři dnes čelí hrozbě smrti ze všech stran. Bojím se, že jestli to tak půjde dál, irácká média na tom budou stejně jako dnes v  Íránu, Saúdské Arábii nebo Sýrii,“ líčí Alí Fadhil ve svém článku publikovaném minulý týden v deníku International Herald Tribune. Jeho osobní příběh je částečkou anabáze, které se říká „válka proti teroru“. Jsme v jejím víru pět let a výsledky nejsou dobré.

Doba svědčí džihádistům Na začátku však nebyl útok na Světové obchodní centrum. Začátek je nutné hledat dřív, v  roce 1998, kdy Usáma bin Ládin vyzval všechny muslimy světa, aby vstoupili do svaté války proti „Židům a křižákům“, 11. září 2001 pak bylo její první velkou bitvou. Charakter téhle války je přitom zcela jiný, než jaký jsme dosud znali. Útoky nemíří proti vojenským cílům, ani by na ně nestačily. Míří proti civilistům, kteří mnohdy ani žádného muslima nepotkali a vůbec netuší, proč by s nimi muslimové měli bojovat. O život zatím přišlo přes 70 tisíc lidí, většinou iráckých civilistů. V Evropě a USA zemřely téměř tři a půl tisíce lidí. A zatímco po 11. září už Američané na svém území čelí terorismu úspěšně, útoky se soustředily na Španělsko, Británii, Turecko a západní turisty v Asii. Co dál? V Afghánistánu proběhly volby, u moci je demokratický prezident Hamíd Karzáí, jeho moc se ale v praxi omezuje spíš jen na hlavní město a okolí. Vládu drží při životě čtyřicet tisíc vojáků NATO. Tálibán prohrál, v posledních měsících ale opět ožívá, a dokonce ovládl část území. Začátkem září proběhly boje vojáků NATO s tisíci bojovníky Tálibánu, kteří dokázali sestřelit britský vrtulník. Situace je stále horší a horší a kábulské velení NATO žádá posily. Podstatně ožehavější je situace na druhém hlavním bojišti – v Iráku. Ten se po třech a půl letech války změnil v  jakési tréninkové centrum džihádistů. Podle nedávno zveřejněné zprávy Pentagonu se v Iráku týdně odehraje průměrně osm set nejrůznějších útoků, při nichž umírá téměř tisíc civilistů. Sunnité a  šíité, místo aby spolu vládli, tak bojují. Situace je značně nepřehledná:

strana radikálního duchovního Muktady al-Sadra drží třicet křesel v  parlamentu a jeho milice přitom útočí na vládní i americké vojáky. Kvůli neustálému násilí ze země opět utíkají vzdělaní lidé, mizí pracně vytvářená svoboda slova. Mluví se o sektářském násilí a hrozící občanské válce. Al-Káida ztratila své pohodlné pozice v Afghánistánu, řada jejích vůdců byla zabita nebo zajata. Dvě hlavní postavy – Usáma bin Ládin a jeho zástupce Ajmán Zaváhírí – jsou ale na svobodě (zřejmě v Pákistánu) a do mladých džihádistů dál pumpují energii svými televizními projevy. Uplynulých pět let naplno ukázalo sílu jejich mnohonárodního hnutí. Mladí příznivci svaté války užívají výhod globalizace: mohou levně cestovat, komunikovat mezi sebou přes internet, přesouvat peníze pomocí dostupných a  spolehlivých bankovních služeb. Žádný z těchto výdobytků nejde „zakázat“, což zásadně zhoršuje možnost proti radikálům nějak zasáhnout. V konečném důsledku za posledních pět let džihádistů od Británie až po Pákistán zřejmě výrazně přibývá, nikoli naopak, a důvodem je i samotná americká politika.

Chyby v Iráku Problém je už i s legitimitou iráckého tažení: postupem času totiž padly oba hlavní důvody útoku. Nepodařilo se najít ani zbraně hromadného ničení, ani důkazy styků Saddámova režimu s lidmi kolem Usámy bin Ládina. Dnes tak zůstává pouze jediný důvod – zavést na klíčovém Blízkém východě místo diktatury demokracii. V tom Bushovi spousta lidí vyčítá naivitu, otázka ale zní, co dělat jiného. Dívat se jinam a čekat na zázrak? Pokus o prosazení demokracie má samozřejmě své úskalí: ve státech, kde se těžko rodí demokratické instituce a kde populismus kvete, získávají hodně hlasů nepřátelé Západu. Příkladů máme řadu – od Hamásu až po islamisty v Pákistánu. Na druhou stranu ale nemálo lidí třeba v Izraeli věří, že Hamás je lepší mít v demokratické vládě než v podzemí. V demokraciích, byť velmi nedokonalých, se také hůř podporuje terorismus, lidé jsou kritičtí, mají na vlády vyšší nároky. Žijeme na začátku třetího tisíciletí a  naopak by bylo divné, kdyby se západní země na Blízkém východě nesnažily prosadit demokracii. Irák ale ukazuje, že pomocí bombardérů a pozemní invaze se to nemusí vyplatit. Za Saddáma byl krutou diktaturou, která vraždila vlastní občany, vyháněla mezinárodní zbrojní kontrolu a  neustále pouštěla hrůzu do okolí. Také byl ale sekulárním státem, jehož vládce islamisty vnímal jako nebezpečnou konkurenci. Není samozřejmě vyloučené, že časem mohli Usáma a Saddám najít ve své nenávisti k Americe společnou notu. Za útok to ale nestálo, to už dnes bezpečně víme. Důvody ostatně neleží jen v Iráku samotném. Irácké tažení postavilo podstatnou část Evropy proti USA a  naopak, což mimochodem výrazně oslabuje možnost dohody v důležitých otázkách (volný obchod, životní prostředí) a také šanci na vzájemnou solidaritu v situaci, až zase k něčemu dojde. Například německé liberální noviny běž-

ně píší, že pokud kancléř Gerhard Schröder udělal něco záslužného, tak to, že se postavil proti německé účasti na válce v Iráku. Antiamerikanismus navíc nabývá nových dimenzí. Přitom ten tradiční, levičácky evropský, se teď zdá jako drobný výstřelek proti tomu, co na sebe Američané šijí ve světě. Nenávist vůči USA, nebo přesněji řečeno vůči jejich pozici světového lídra, se rychle šíří v  těch nejdůležitějších muslimských zemích, jako jsou Indonésie, tradiční spojenec USA Pákistán, nebo dokonce Turecko. Znalci této klíčové země na pomezí Asie a Evropy mluví o tom, jak vytrvale se tamní veřejné mínění obrací proti USA a že jednoho dne to bude velký problém. Vinu přitom experti z velké části přičítají nekompetenci Bushovy administrativy: špatným špionážním informacím před válkou, ideologické zaslepenosti neokonzervativních poradců, špatné analýze dalšího vývoje, přehlíživému postoji ke spojencům, chybám typu Guantánamo či nechutnostem jako Abú Ghraíb. OK, tohle všechno války vždy přinášely a přinášejí, jenže teď to všechno hned druhý den víme nejen my, ale také každý vesničan v  poslední pákistánské vesnici, pokud včas dorazí do čajovny na večerní zprávy.

Špatný čas na referenda Samotná válka v Iráku byla velkou chybou, to dnes ví každý. Otázka ale stojí, co dál. Přítomnost armády NATO v Afghánistánu je nezpochybnitelná. Cíle tam nikdy nebyly a  nejsou nijak vysoké, jde o  to uchránit tuto zemi od fanatiků z Tálibánu. Na Iráku se Západ shodne podstatně hůř. Nicméně Irák je teď nejdůležitějším bojištěm téhle „války proti teroru“. Ani ne tak proto, že je „teď a tady“ potřeba zabít konkrétní teroristy nebo že je třeba udržet kontrolu nad příjmy z ropy. V Iráku se dnes vede válka za budoucí bezpečnost Ameriky a  Evropy. Opustit Irák znamená dodat islamistům pocit, že po Sovětském svazu v 80. letech porazili i druhou supervelmoc. Vzdát se Iráku znamená vzdát vyřešení situace na Blízkém východě, vzdát všechny rozumné demokratizační ambice v arabském světě. Pokud se teď demokracii a lidským právům nebude dařit v  Iráku, bude se jim mnohem hůř dařit i v okolních zemích. Uplynulých pět let dává poučení i  pro českou vládu. Americké pozice jsou dnes v  Evropě natolik zpochybněné, že výraznější orientace na USA by vedla k české izolaci uvnitř EU. Důležité je držet pozici aktivního, loajálního člena evropských struktur a NATO. Z pohledu domácí politiky je pak další česká účast v tažení proti terorismu a vůbec v systému obrany NATO téma na vážnou debatu politiků a odborníků, nikoli na populisticky, nesmyslně vyhlašovaná referenda. Už vůbec by pak politici neměli téma boje proti terorismu zneužívat v domácích politických hádkách a předhazovat si, kdo byl a kdo nebyl pro útok na Irák. O to teď vůbec nejde. Jde o to se dohodnout, jak Američanům v Iráku ještě více pomoci. Marek Švehla

Q

komentáře 

RESPEKT 37  V  11.–17. září 2006

Langer proti zločinu

EDITORIAL

Nový šéf vnitra má větší úkol než postrkovat škatule

P

o letech přípravy v  poslaneckých lavicích a vášnivé kritice nedostatků svého předchůdce dostal Ivan Langer vysněné jmenování šéfem vnitra a šanci předvést, co umí. Nový ministr se projevil rychle a rázně, dal najevo ochotu měnit. Tak trochu ale není jasné, co a proč.

Neotvírejte, policie Není pravděpodobné, že vláda Mirka Topolánka dostane nějaký prostor na prosazení svých předvolebních reformních slibů. Bude mít sotva čas na zvládnutí několika neodkladných věcí. Musí změnit státní rozpočet v průhledný a srozumitelný text, nasměrovat jeho vývoj směrem do eurozóny a  udržet na uzdě utrácení. Musí schválit zákon na výrobu biopaliv a jejich přimíchávání do benzinu a nafty, aby začal platit od prvního ledna příštího roku, jak požaduje Evropská unie. Měla by prosadit stavbu protiraketové základny v Česku. Nezbytné je položit základy k  reformě školství a zdravotnictví. Sám Langer by měl správně motivovat policii, která musí především objasnit podezření na prorůstání organizovaného zločinu do státní správy. Je skoro zbytečné připomínat, že český policejní sbor v roli obránců práva a spravedlnosti v posledních letech selhával. Jak už jsme mnohokrát napsali, zdejší policie se – hlavně díky personálním změnám v  režii Stanislava Grosse – stala služebnou a alibistickou složkou obávající se řešit (a nedej bože vyřešit) zásadní případy, které by se mohly dotknout mocných. Řada jejích členů navíc prokazatelně spolupracovala s organizovaným zločinem, nebo je z toho vážně podezřelá a sbor získal pověst jedné z nejzkorumpovanějších institucí této země. Můžeme si s nástupem Ivana Langera říct – to už je za námi, čeká nás lepší budoucnost? Budeme se moci na policii spolehnout? Jeho tisková konference minulý týden zvědavcům spíše zamotala hlavu. Místo jasné koncepce jsme se dozvěděli jen o dílčích změnách, jejichž smysl není úplně jasný. „Sloučím protikorupční policii s  finanční policií,“ řekl nový ministr. Ale kdo trochu sleduje bezpečnostní oblast, ten si pamatuje, jak se tady skoro deset let volalo po zřízení finanční policie, jednotky, která se měla stát hrází praní špinavých peněz, jednomu z  nejsofistikovanějších a  nejnebezpečnějších zločinů současnosti. Peníze neperou jen dealeři drog, ale také teroristé, mafiáni, ale i politické strany. Je pravdou, že česká finanční policie se takovou hrází nestala, nemá na kontě – snad kromě stíhání předního sociálnědemokratic-

kého poslance Michala Krause – žádný významný úspěch. Ale sloučení s ještě neschopnější protikorupční policií jí moc nepomůže. Možná jde o  Langerův fígl, jak se zbavit dvou zkompromitovaných šéfů jednotek reorganizací a nahradit je někým schopnějším, uvidíme. Stejně tak je nejasné, proč Langer dnes volá po vyhození všech bývalých estébáků, kteří dnes ve sboru slouží. (Kolik jich je, Langer neřekl.) Často jsou mnohem déle u policie, než strávili v StB. Nebylo by špatné předložit nějakou analýzu, že nejen svou minulostí, ale i současnými aktivitami sboru skutečně škodí nebo jeho práci brzdí. Nový ministr apeloval také na zlepšení práce dopravní policie. To bezpochyby musí přijít, ale Ivan Langer nepředložil žádnou představu, jak ho chce dosáhnout.

Pár statečných Před třemi týdny, v  den, kdy se dohodli na vládě Miroslav Kalousek a Jiří Paroubek, odpovídal Ivan Langer tomuto listu na pár otázek, týkajících se politických vyjednávání mezi ODS a sociálními demokraty. „Paroubkův požadavek byla kariérní likvidace policisty Jana Kubiceho za každou cenu,“ popisoval tehdy Langer podmínky, které si ČSSD kladla. „A jsem přesvědčen, že za požadavky pana Paroubka obsadit významná místa náměstků ministrů jím tolerované menšinové vlády ODS a významné ekonomické posty ve státních podnicích stála jeho touha naplnit stranickou pokladnu,“ dodal. Jak ji chce Paroubek naplnit, sice neřekl, ale dalo se vytušit, že Langer má na mysli korupci. Nakonec něco podobného se dalo vyčíst i  z  tehdejšího oficiálního prohlášení jeho strany. Co jiného by měl tedy udělat Langer po nástupu do funkce než veřejnosti jasně říct, že on jako ministr takové praktiky nepřipustí, že bude motivovat policejní sbor tak, aby udělal vše pro vyšetření těchto záležitostí? Nemůžeme si totiž namlouvat, že Langer má dost času na to, aby sbor skutečně změnil, aby přestavěl policejní strukturu budovanou osm let socialisty, a změnil tím jejího ducha. Musí si dát priority a má z čeho vybírat. Třeba dotažení aféry biolíh. Vyšetření privatizace Unipetrolu. Podvody kolem státního podniku Čepro. Ne že by měl, jak už bylo řečeno, dost času na politické bdění nad těmito kauzami, ale může jejich vyšetřování řádně popostrčit jasně deklarovanou ministerskou podporou. To není fráze, autor těchto řádků má dost zkušeností jako svědek i člověk čelící trestnímu oznámení a velmi často slyší slova policistů, že

Zamáčkněte slzu, televize jdou spát Po debaklu s digitálními TV stanicemi si členové mediální rady zaslouží opravdu jediné – zabalit do celofánu a poslat do Číny. Ve slavném dokumentu o nástrahách moci Občan Berlusconi se praví, že dnes k  ovládnutí mas nejsou zapotřebí tanky, ale kontrola televizí. Je to logické, vždyť pohybující se obrázky zasahují téměř každou domácnost. Už proto je třeba každý státní zásah do masmediální struktury provést s  jemností chirurga a  sledovat ho s  maximální opatrností. V Česku si ale politici neberou skalpel, nýbrž buldozer, kterým si prostě protlačí svou. Minulý týden přišla další zpráva o takovém postupu, tentokrát naštěstí zmařeném – to když soud zrušil rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, kterým byly přiděleny licence pro digitální kanály. V  čem byl problém? Soud konstatoval, že argumenty radních pro jejich verdikt jsou neprůhledné a vlastně není zřejmé, na základě čeho se při udělení licencí rozhodovali. Je to už tradiční zpráva, že klíčový tendr končí blamáží. Překvapivé jsou ale reakce radních: „Stal se průšvih, který oddálí start digitálního vysílání. Evropa nám uteče a lidé jen zamáčknou slzu, protože nebudou mít nové programy,“ řekl Hospodářským novinám člen RRTV Jiří Šenkýř. Slzy vzteku se ale derou ven spíše při naslouchání těmto slovům. Onen „průšvih“ je totiž na straně rady, a ne

soudců či televize Nova, na základě jejíž stížnosti soud rozhodl. Možná přišel čas, aby členové rady přestali s výlety do Číny, kde jim učarovala tamní „skvělá“ státní cenzura, a raději se starali o domácí úkoly, které nezvládají. Jejich neschopnost nás přijde draho a to hned v několika ohledech. Za prvé se odloží minimálně o rok vznik nových kanálů, které přinesou na zdejší malý trh tolik potřebnou konkurenci. Draho to Čechy může přijít i v přepočtu na peníze. Rozhodnutím soudu se šest společností, které dostaly licenci, ocitlo ve vzduchoprázdnu a jejich investice v  řádech desítek až stovek milionů mohou přijít vniveč. Do roka měly začít vysílat, takže mají nakoupené vybavení a první zaměstnance. Co se stane, když v novém licenčním řízení neuspějí? Nebo kdo jim zaplatí ušlý zisk, když se – a to už je jisté – spuštění digitálních stanic zbrzdí? Vyvstává tu nová hrozba soudních pří a miliard, zaplacených za chyby neprofesionálů z kapes daňového poplatníka.

by rádi jednali podle svého svědomí, ale musí respektovat alibistické rozkazy, a ani oni sami si potom nechtějí komplikovat život odporem proti vůli těch, co rozhodují. Pokud dá ministr jasně na srozuměnou, že podporuje cestu zákona, pokud k takovým postojům přinutí i vedení policie, nastartuje opravdu zásadní změnu. Reorganizace, o které Langer mluví, bude pak nutnou, ale milou povinností, kdy se budou sčítat a provádět dobré nápady. Langer řekl, že ponechá ve funkci současného policejního prezidenta Vladislava Husáka. Ten za rok strávený ve funkci příliš odvahy neprojevil, ale nikdo ji po něm nepožadoval, spíš naopak. A  nutno říci, že se neuskutečnily temné obavy a vize, které s jeho nástupem spojovala část médií, včetně Respektu. Husákova schopnost plnit rozkazy se dá využít, když mu ministr rozkáže, aby byl odvážný.

S Hádkem na prsou Při psaní o  českém vnitru je třeba šetřit optimismem, tím jsme hýřili při nástupu předchozího ministra Františka Bublana, a  nakonec jsme to museli uznat za veliký omyl. Nicméně řada slušných policistů i těch, kteří sbor opustili, je přesvědčena, že změna k  lepšímu je nejen možná, ale i  celkem snadná: stačilo by pár výměn ve vedení policie. Skutečné osobnosti místo grossovských přisluhovačů by z klíčových postů dokázaly motivovat ostatní, jen jim nesmí nikdo házet klacky pod nohy, aby nemusely využívat svou odvahu na obranu sebe či podřízených, ale na ochranu zákona. Ivan Langer tohle všechno ví, pohybuje se v branži dost dlouho. Ale je samozřejmě otázka, co udělá. Sám čelil různým podezřením, památná je jeho africká dovolená s  olejovým podvodníkem Vratislavem Kutalem. Stejně tak budí rozpaky i  jeho dlouholetá advokátní spolupráce s  problematickými bývalými policisty Martinem Hádkem a  Martinem Pavlíkem, muži, kteří v  devadesátých letech stáli za manipulací významných případů, od Hrubanta po Hučína. Média se zajímala o  jeho koupi domu v olomouckém centru. Nic se mu nikdy neprokázalo a doufejme, že na něj nemá něco v  tomto ohledu policie, to by byly předchozí řádky úplně zbytečné. A  věřme, že nás nový ministr těmi opravdovými změnami ještě překvapí. Jaroslav Spurný

Q

se její členové nominovaní stranami opoziční smlouvy ODS a  ČSSD rozhodli pomoci Vladimíru Železnému okrást amerického investora. Mezinárodní arbitráž pak tvrdě kritizovala stát, že neochránil soukromou investici, a donutila ho zaplatit. Což navíc poškodilo kredit země. Budování prostředí pro audiovizuální média je plné diletantismu. Začalo to již přidělováním licencí soukromým televizím na začátku devadesátých let, kdy ji získal právě Železný. A  pokračovalo to omezováním nezávislosti veřejnoprávních médií, které vyvrcholilo v roce 2001, kdy poslanci tak promýšleli, jak si svázat Českou televizi, až si nevšimli, že omylem ze zákona vyškrtli existenci veřejnoprávního rozhlasu. Nátlak byl ale úspěšný, dnes už šéfové ČT zasahují proti vlastním redaktorům ještě rychleji, než si politik uvědomí, že by to mohl chtít.

Domácí spravedlnost Proč tomu tak v  Česku je? Jednoduše proto, že se neřeší kvalita mediálního prostředí, ale kvalita jeho služebnosti vůči těm, kteří jsou zrovna u  moci. Nad chybami zdejších mediálních rad člověk přestane kroutit hlavu, když si přečte jejich složení. Vždy se skládají ze zasloužilých straníků či sympatizantů stran. Je tomu tak i dnes: z dvanácti lidí není ani jeden mediálním odborníkem, téměř všichni jsou tu díky svému napojení na politické strany, o čemž svědčí i to, že čtyři z nich jsou bývalí poslanci či senátoři. Je tu ale jedna nadějná zpráva. Soud o digitální licence ukázal, že právo už se možná nebude muset hledat u zahraničních arbitráží, ale mantinely nastaví zdejší justice sama.

Radní, padni

Erik Tabery

Za jednu předchozí radu jsme už zaplatili deset miliard korun. Stalo se to díky tomu, že

K tématu viz též str. 5.



Q

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,  nejdříve se sluší poděkovat za neutichající smršť dopisů a dotazů ohledně plánovaných změn v Respektu. Vážíme si vaší obavy, aby se Respekt nebulvarizoval. Je to potěšující a zavazující zároveň. O všech změnách budete včas informováni. V tomto čísle jsme se mimo jiné rozhodli zaměřit na fenomén v české politice, kterému se říká antikomunismus. Z klíčového závazku nepustit komunisty k moci se totiž stal téměř hlavní program demokratických stran, přitom však veřejnosti nedokážou vysvětlit, v čem hrozba KSČM spočívá. Najdete k tomu hlavní článek čísla a část rozhovoru s novinářem a historikem Petrem Zídkem. Z kultury doporučuji články o virtuálním světě a recenzi nového Hřebejkova filmu Kráska v nesnázích. Erik Tabery

glosy Je po žních a máme tu znovu tu starou písničku. „Katastrofální neúroda! O třináct procent menší výnosy než loni!“ volají bossové zdejšího zemědělství do mikrofonů a kamer. „Bez rychlých a velkých dotací zkrachujeme a vy všichni budete mít hlad!“ Srdce konzumenta zpráv se už už zastavuje hrůzou. Ale pak si najednou vzpomene: jaké že to vlastně byly výnosy v tom zmiňovaném loňsku?

Obilní estráda „Katastrofální nadúroda, o patnáct procent víc, než je zapotřebí,“ křičely přesně před rokem titulky novin. A  citovaly agrárníky hrozící krachem a  hladem, když od nich stát všechno to nepotřebné obilí co nejrychleji nevykoupí. I  laik si spočítá, že patnáct minus třináct znamená pro letošek úrodu ideální – slabě sice, ale přece jen nad průměrem. Sbohem, hlade. Obilní alarmy sedláků se stávají pravidelnou každoroční estrádou. Před třemi lety se obilí urodilo málo. Před pěti ho zase bylo moc. Nikdy ho prostě není tak akorát. Vždy jsou nutné nějaké dotace či šroubované výkupy. Navíc, v jiných vyjádřeních zemědělců se dočteme, že obilí je v Česku příliš vlastně pořád. Rok co rok vykupuje stát i Evropská unie statisíce tun obilí do svých skladů. Za slušnou cenu. Prostě zemědělci nás tahají už roky za nos. Samozřejmě není asi jednoduché si promyslet, co vlastně zasít, aby se jim práce vyplatila. Lehčí je bez přemýšlení „ze setrvačnosti“ nasypat do země obilí a po sklizni, ať je jakákoli, natáhnout ruku a ždímat daňového poplatníka. On přece nechce své levné potraviny zadarmo a rád si na tu láci bokem pořádně připlatí. Jaroslav Spurný

Je to událost, která rozčeřila první strany i  těch nejserióznějších evropských deníků. Natascha Kampuschová dala televizi rozhovor. Ještě den předtím psaly německé noviny o  tom, že neukáže svoji tvář a  od úřadů možná dostane novou identitu. Obrovský zájem novinářů, který vrcholil pokusy o  počítačovou rekonstrukci její podoby, ale oběť únosu a osmiletého vězně-

Natascha jako součást trhu ní dovedl k názoru, že bude lepší si únavné schovávání ušetřit. Je tedy Natascha Kampuschová obětí novinářské senzacechtivosti? To by byl příliš prvoplánový pohled. Natascha je dospělá žena, navíc dala rozhovor za peníze. Šéf německého svazu novinářů se nechal slyšet, že to není pro žurnalistiku dobré, protože jakékoli rozhovory by měly být zadarmo. To je pravda, kolikrát se ale objeví někdo, kdo strávil od dětství osm let v  zajetí ve sklepě. Takže spíš připusťme, že i v novinařině může někdy zafungovat pravidlo nabídky a  poptávky. Honorář za rozhovor (mluví se o částce stovek tisíc eur) je vlastně vyjádření, kolik jsou teď diváci ochotni Natasche za její příběh zaplatit. A Natascha za to alespoň bude moct studovat a vůbec si zařídit nový život. Marek Švehla

   česká republika

11.–17. září 2006  V  RESPEKT 37

Kasina s imunitou, špioni bez kontroly Nový terorismus se nás přímo nedotkl, ale podmínky tu nemá špatné

I

  u  nás si 11. září před pěti lety pamatují skoro všichni. Ten šok při pohledu na věže Dvojčat hroutících se v  přímém televizním přenosu a pocit, že nic už nebude jako dosud. Jak jsme na tom dnes? Ta otázka je naléhavější, než diktuje samotné výročí. Stačí se podívat do novin z  posledních týdnů. Zmařený únos letadel ve Velké Británii. Nevydařený útok na příměstské vlaky v Německu. Devět zatčených v  Dánsku, kteří nakupovali materiál pro nálože. Jako by se evropská smyčka stahovala. V Česku se teroristický útok neudál ani před pěti lety, ani teď, ale jeho riziko nikdo nebagatelizuje. A každého zajímá, zda jsme po letech příprav ve větším bezpečí, nebo ne.

Jinde to tak chodí V USA si to minulý týden vyříkávala vláda a opozice. Bílý dům vyrukoval s aktualizovanou Národní strategií pro boj s  terorismem, která v  nejstručnějším shrnutí říká: „Amerika je bezpečnější, ale ještě nejsme v  bezpečí.“ Demokraté to ve svém dokumentu – a  na začátku kongresové volební kampaně – vidí samozřejmě jinak: „Roky neúspěšné republikánské politiky učinily Ameriku méně bezpečnou a méně schopnou účinně bojovat s terorismem.“ U nás panuje po tříměsíčním bezvládí celkem logicky chaos, takže argumentační přetahování vlády a  opozice nemá velký smysl. Máme ale k dispozici aktualizovaný (pro léta 2005–07) Národní akční plán boje proti terorismu, dokument signovaný premiérem Jiřím Paroubkem, a například čerstvou analýzu europoslankyně Jany Hybáškové Je ČR připravena čelit teroristickým operacím?. Nutno přiznat, že co se vládních dokumentů týče, ten americký je pro čtenáře jasnější a srozumitelnější, zejména v kolonkách „úspěchy“, a hlavně „výzvy“. Mezi výzvy, tedy novější, ještě ne zcela reflektované problémy, řadí třeba fakt, že teroristé už nepodléhají centrálnímu vedení, ale jen společné ideologii v malých buňkách. Patří sem i  spíše staronová informace, že teroristé stále deklarují svůj zájem získat zbraně hromadného ničení, i  fakt, že se vyhýbají osobnímu kontaktu – komunikaci, nábor, výcvik i  šíření propagandy organizují pomocí informačních technologií. Český vládní text neříká, zda jsme ve větším či menším bezpečí, šanci vidí ve „vytvoření uceleného rámce opatření, věnovaných všem aspektům potenciálních rizik“. Pod clonou novořeči se ale leccos změnilo. Trestní zákoník byl doplněn o skutkovou podstatu „teroristický útok“, která postihuje i  financování terorismu. Na leteckých linkách vytipovaných jako rizikové fungují ozbrojené bezpečnostní doprovody. A právě teď byly zavedeny cestovní pasy s biometrickými prvky. Jaké jsou pak české „výzvy“? Schází průhlednost ohledně bankovních účtů, navzdory doporučení EU ještě nemáme zvláštního státního zástupce pro případy terorismu, schází legislativa pro sledování elektronické komunikace, stále nemáme zákon o kontrole zpravodajských služeb. Český stát by měl nad sebou větší knutu, kdyby existovala společná protiteroristická politika EU. Jenže tato agenda leží stále na národních vládách. Jak říká Věra Řiháčková z institutu Europeum, která se analýzou protiteroristických politik zabývá, Brusel v tomto směru vydává jen

Jeden den v životě

Perná středa za barem Osm, vstávám a jdu se umýt. Dneska se mně do práce moc nechce, ozvuky včerejšího piva napovídají, že to bude perný den. Cestou na tramvaj se stavuji na včerejším místě činu, v  Trafice 67. Objednávám si kafe a truchlím nad svým těžkým osudem. Barman Libor se připojuje a mě těší, že v tom nejsem sám. V  potravinách nakupuju chléb, mléko a  pospíchám, abych stihl otevřít včas, protože na to je Jirka, můj provozní, ras. Přesně v 9.15 odemykám, rozsvěcím a hned si uvědomuju, že musím zabít Míšu! Zase tu nechala bordel a jinak si to neuvědomí, jen

Praní špinavých peněz pro teroristy. Kasina, lázně, akcie... V Česku nejsou proti tomu páky. foto profimedia.cz

rámcová doporučení, která nejde vymáhat. Proměnu těchto doporučení ve vymahatelný příkaz by musely nejprve odsouhlasit národní vlády, což je častý začarovaný kruh EU. Co z toho plyne pro Prahu? Česko podle Řiháčkové nemá zkušenosti s novými formami terorismu, takže s nimi nedokáže plně zacházet, a proto kopíruje zahraniční vzory. Když potom přijde impulz zvenčí (například podniknout něco s  anonymním prodejem telefonních SIM karet) a zároveň neexistuje společný evropský postoj, úředníci ministerstva vnitra se rozhlížejí po jednotlivých státech EU a praxi v nich. Když zjistí, že v těchto státech panují větší protiteroristické kompetence, vyžadují je u nás také, neboť „jinde to tak chodí“. Řiháčková říká, že tento systém není ani stabilní, ani politicky neutrální. Hlavní problém vidí v koordinaci mezi institucemi, neboť informace tu většinou jsou, pouze není jasné, kde se k nim dostat, „ale je otázka, jestli by to vyřešil nový úřad“.

li podpoře terorismu. Tato praxe jednotlivých dotazů vede podle Hybáškové k  „více než častému“ úniku informací. Automatizovaný anonymní bankovní registr by takovým únikům zabránil. Co má tedy Česko podle Hybáškové dělat především? Přijmout trestní odpovědnost právnických osob. Přijmout zákon o  kontrole zpravodajských služeb. Zavést registr bankovních účtů. Zbavit anonymity prodej telefonních karet. A dalších asi patnáct bodů. Jak už bylo řečeno, EU nemá společnou protiteroristickou politiku a Brusel vydává jen rámcová nařízení. Ale i když má protiteroristický koordinátor Gijs de Vries pouze slaďovací pravomoci, určitou užitečnou knutu Česko pocítí. Například problém zdejší beztrestnosti právnických osob totiž nezůstal zcela ve vzduchu. Ještě před pár lety na něj mohla poukazovat opozice nebo novináři ve svých článcích. Nyní však, jak říká Věra Řiháčková, si tuto kolonku u České republiky neodškrtnul evropský protiteroristický koordinátor. Jinými slovy – Gijs de Vries zaregistroval, že v této zemi jako jediné v rámci EU nelze snadno zmrazit účty a majetky právnických osob.

Europoslankyně Jana Hybášková považuje za největší české minus v boji proti terorismu nee-

xistenci trestní odpovědnosti právnických osob. Tím je totiž Praha v rámci EU unikátní. Na tento zádrhel upozorňuje i  vládní akční plán, ale zdá se, že problém právnických osob tady bude trvat až do novely trestního zákoníku. Do té doby mohou rizikoví cizinci obcházet pobytový zákon tak, že založí obchodní společnost, která může prát peníze (například kasino) nebo nelegálně přepravovat lidi. O konkrétních případech již psal český tisk. Před rokem uvedl magazín MF Plus, že policie se zaměřila na dva arabské podnikatele, kteří v  lázních Darkov a  v  rehabilitačním ústavu Kladruby zajišťovali péči pro arabskou klientelu. A  protože dotyčný majitel firmy nefunguje na českém území jako fyzická, nýbrž jako právnická osoba, není trestně zodpovědný, tudíž má de facto imunitu. K dalším českým minusům Hybášková řadí zákon o  fungování bank, který neumožňuje automatické dohledání informací. V  případě konkrétních kauz se potom bank dotazují samotní vyšetřovatelé či zpravodajci. Již před třemi lety psal Respekt o tajné zprávě BIS, z níž vyplynulo, že kontrarozvědka sleduje účty arabských nadací Al Haramein a Third World Relief Agency, vyšetřovaných v  USA a  Británii kvů-

počkej, Michalo!!! Na uklidnění si pouštím Fugazi a  zvědavě koukám na dveře. Jen dále hosti, vítejte, říkám si, a do pytle, je tu Radek. Tak to budou tři blbý vtipy, voda z  kohoutku nebo nealkoholické pivo. Vítězí pivo. „Ale nemám peníze,“ přidává k objednávce. Ze mě snad dnes bude vrah masový. Ale ne, na to už není čas, do dveří se hrne druhý, třetí, desátý, třicátý – anonymní host. První vlna stoupá, přichází pan Mojmír, to bude vodka, Lenka se psem a jedno malé pivko, Verunka a Čípa, takže víno a vodka, Slováček, ten si dá kofolu plus brko, a Vjara (kafe), kterou zdravím perfektní bulharštinou „dobrden“. Vlna sílí a  já zkušeně kormidluji mezi útesy, nebojácně a vpřed, presso, latté, bageta, ice tea, džus, pivo, toasty, čokoláda, víno, metaxa, hermelín, ledová káva, havana...V půl druhé nápor odeznívá, a  tak prosím svého kolegu knihkupce Standu, aby mně přinesl oběd. Je to veselý, svobodomyslný chlapík, a tak souhlasí. Po jídle přichází capo di tuti capi, majitel impéria kavárny a  vydavatelství, jinak ctihodný občan pan Rybka. Bere si dvoje startky bez filtru a k tomu samozřejmě double presso. Je spokojen a já též. Ve čtyři jako vždy přicházejí kluci od Fleků, pijí každý den to samé, takže nemusí nic říkat,

obsloužím je a jdu se věnovat mladému páru, štíhlé blondýnce a vysokému mladíkovi. Ona je krásná, on tak nesympatický. „Jaké máte víno?“ ptá se. „Červené a bílé,“ odpovídám. Kouká zmateně. Ukážu mu nápojový lístek a je po problému. Střídají se tu hlavně studenti, úředníci, novináři, kameníci, intelektuálové, rádoby intelektuálové a také magoři, pestrá směs. Kolem 90 procent zákazníků jsou štamgasti, takže je skoro nemožné přijít do Rybky a  nikoho tam neznat, což je i není výhoda. Náladu mně zlepšuje příchod Filipa a Zdeňka, členů Rybí crew, naší polotajné organizace s přísnými pravidly a hierarchií. Zdeněk, jinak sportovní novinář, rozebírá elektronickou tužkou včerejší chyby a  určuje novou taktiku, musíme prý vycházet ze zabezpečené obrany a  nepouštět se bezhlavě do útoku, souhlasíme a  dáváme si prvního panáčka. Je šest a  já se připravuju na večerní nápor, přicházejí totiž lidé, kteří tu nejspíš vydrží až do konce. Nealko nápoje vystřídají pivka, kávu latté zase slivka. Při větším náporu musíte dodržovat pořadí objednávek a procházet celou kavárnu bez ohledu na křiklouny, nebo budete mít půlku

hospody opilou a  druhou nasranou. Ani jedno není dobře. Procházím tedy Rybkou, objednávám, přináším, občas si popovídám, odnáším. Přišel Moucha s  Dejlou, takže dvě pivka a  pro mě malého panáčka. Ví jak se chovat, je to taky barman a já mu na oplátku pouštím nějakou psychobilly kompilaci. Nejčastější objednávka je teď pivo, vodka a  víno. To má za následek celkovou uvolněnost, která přechází v individuální opilost a končí brutální vtipností. Hlášky typu „Kolik? Tak to tu asi budu muset mejt nádobí“ mě vždycky spolehlivě odbourají a  ještě ten večer je musím poslat dál. Blíží se desátá, a tak se pomalu připravuju na zavírací hodinu. Obcházím Rybku a vyřizuju poslední objednávky, které jsou zpravidla nejkomplikovanější. Dělám čtyři toasty, pět piv, víno, džus s vodkou, třikrát latté a dvě Cuba libre. Potom začínám kasírovat a  sklízet stoly. Musím ještě uklidit za barem, vyčistit kávovar a doplnit ledničku. Přicházejí ještě nějací opozdilci, ale ty už musím poslat naproti. Zamykám Rybku a jedu taxíkem do Trafiky. Kruh se uzavírá.

Banky raději průhledné

Zbyněk Petráček

Tomáš Rychtera

Q

Q

česká republika 

RESPEKT 37  V  11.–17. září 2006



Sofiina volba českého zdravotnictví

Je tu očkování proti rakovině. Budeme na něj mít?

J

e to převrat v  medicíně srovnatelný s  vynálezem penicilinu, který může zachránit životy stovkám zdejších žen. Takovými superlativy ověnčují odborníci dvě podobné vakcíny různých výrobců proti rakovině děložního hrdla, které přicházejí na trh. Všem, kterým tahle zpráva zvedla hladinu adrenalinu, ale musela spadnout brada, když hlavní hygienik spolu s gynekology oznámili, že se plošné očkování proti druhé nejčastější rakovině u žen podle jejich analýz nevyplatí. Na druhé straně vah je pět set životů ročně. Šéfy českého zdravotnického rezortu čeká těžké rozhodování.

Drahé, příliš drahé Z  hlediska medicíny se všechno jeví až průzračně jednoduše. Donedávna patřilo spíš do repertoáru sci-fi, že by se proti jednomu z  největších zabijáků dnešní doby, rakovině, mohlo očkovat jako proti tetanu, černému kašli nebo žloutence. Na rozdíl od dalších typů rakoviny se vědcům podařilo u karcinomu děložního hrdla vypátrat jednoznačnou příčinu – virus přenášený pohlavním stykem. Od toho už je jen krůček k preventivní ochraně. V tušení velkých zisků se toho chytili farmaceutičtí giganti Merck & CO a GlaxoSmithKline a nezávisle na sobě vyvinuli dvě velmi podobné vakcíny. Jejich Gardasil a Cervarix téměř dokonale chrání proti dvěma virům, které mají tento druh rakoviny nejčastěji na svědomí, čili očkované ženy si mohou být ze 70–80 procent jisté, že nemoc nedostanou (smolný zbytek padá na vrub dalším virovým kmenům). Z čeho tedy vyplývá skepse úřadů? Odrazový můstek k diskusi poskytl nedávno deníku MF Dnes hlavní hygienik Michael Vít. „O plošném očkování dívek hrazeném z veřejného zdravotního pojištění se zatím neuvažuje,“ řekl na téma protirakovinné prevence. „Každý lékař má jiný názor, co je ideální věk pro vakcínu, nehledě na to, že jde o příliš velkou částku, která by byla pro hrazené očkování nutná.“ A teď Víta podpořil i šéf České gynekologické a porodnické společnosti Vladimír Dvořák. „Vakcíny jsou vynikající, ale náklady by byly výjimečně vysoké a český stát má jen omezený balík peněz, který musí dávat i na rakovinu prsu a ovarií,“ řekl minulý týden Respektu. Na webových stránkách firmy Merck & CO oznamuje katalog za celkem tři očkování částku 360 dolarů (9–10  000 korun), GlaxoSmithKline připouští podobné číslo. Každý rok by bylo třeba očkovat asi 50 tisíc děvčat, což se při maximálním odhadu vyhoupne na půl miliardy korun. Je to málo, nebo moc? Z pohledu, že celý vakcinační program na všechny choroby stojí v České republice 300 milionů korun, jistě moc. Mělo by se ale vedle sebe stavět srovnatelné – výrobní cena každého preparátu je mizivá, nejdražší bývá jeho vývoj. Sta-

ré protilátky už si za dobu existence na původní výzkum vydělaly, u nových je ho třeba teprve zaplatit. Otázka tedy spíš je, kolik veřejná pokladna dává na léčbu rakoviny – a zda by se prevencí neušetřilo. Přesnou částku ale podle všeho nikdo nezná. Všeobecná zdravotní pojišťovna se odmítá vyjadřovat s odůvodněním, že tyto informace mají k dispozici odborné společnosti, tedy gynekologové. „Máme jen hrubé odhady – nějak kolem sto tisíc korun na jednu pacientku,“ říká Vladimír Dvořák. Zdravotní ředitelka Oborové zdravotní pojišťovny zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví (OZP) Ludmila Plšková ale u rozsáhlého nálezu mluví až o několika stech tisíc korun. Tím by se relativizovaly úvahy ministerstva o „příliš drahé vakcíně“. Případů rakoviny je ročně 1000, takže léčba pro všechny nemocné může stát několik set milionů korun, a tím se částce za plošné očkování blíží. A má to ještě jeden háček. Do kalkulace se nezapočítává „náběh na rakovinu“, takzvaná prekanceróza, která je asi desetkrát častější než nádory. Kolik její léčba stojí, to se už neodváží určit vůbec nikdo. A ať přijde na kolik chce, neochrání polovinu nemocných žen před smrtí. To už se vyčíslit nedá. Stejně jako komplikace, které ozařování, chemoterapie, ale i chirurgické zákroky způsobují.

Nikomu ani muk Každý člověk, který rozhoduje o něčem podobném, jako je teď očkování proti rakovině děložního hrdla, stojí před Sofiinou volbou. Zabránit smrti a poškození na jedné straně, nebo utratit z omezeného balíku peněz tolik, že nezbude na jinou léčbu. Obecně řečeno, je to problém celého zdravotnictví nejen v Česku – věda předbíhá finanční možnosti vlád. Zatím také s výjimkou dvaceti států USA žádná země plošné očkování proti rakovině nezavedla. Odborníci nevylučují, že některé země na to pod tlakem veřejnosti a farmaceutických společností přistoupí. Zdravotní ohledy se tu snoubí s  finančními zájmy. Akcionáři GlaxoSmithKline se netají tím, že si od zavedení Cervarixu slibují zdvojnásobení tržeb ze všech svých prodávaných vakcín. Proti tomu zase stojí zájmy politické. Protože se jedná o prevenci u velice mladých dívek (ve Spojených státech se začaly očkovat dívky jedenácti- až dvanáctileté, tedy před začátkem pohlavního života), ukáže se pokles případů rakoviny nejdřív za patnáct let, což několikanásobně přesahuje funkční období politiků. Přitom to je mimořádně citlivá otázka. Proto také odstupující ministr David Rath nechce k problému říci vůbec nic a jeho nástupce Tomáš Julínek rovněž. „Každé slovo o té věci by mohlo mít politické konsekvence,“ vzkazuje jen přes svého mluvčího. Všechny odborné organizace a instituce spadající pod ministerstvo dostaly zákaz o protirakovinných injekcích hovořit.

Začaly spory o televizi budoucnosti Rozjezd digitálního vysílání zabrzdil soud. Právem. Rozhodnutí o udělení licence provází chaos. Start digitální revoluce v tuzemském televizním éteru je od minulého týdne opět v nedohlednu. Invaze prvních čistě digitálních stanic, ohlášená původně na jaro 2007, se odsune minimálně o  několik měsíců. A  je dokonce možné, že zdržení nástupu konkurence pro současné televizní kanály budeme počítat na roky. Soud totiž ve středu vyhověl žalobě TV Nova a zrušil licence, které na jaře dostalo šest nových digitálních stanic. Z  rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, která vítěze vybírala, prý není patrné, proč si vybrala zrovna je.

Vím, že to proběhlo Na první pohled je ten spor jasný. Na jedné straně stojí mocná Nova, které se nechce s nikým dělit o  miliardový reklamní koláč, a  tak zdržuje digitalizaci jak může. Na druhé straně šest televizí (plnoformátové stanice Febio TV, TV Pohoda, TV Barrandov, zpravodajská Z1, hudební Óčko a regionální RTA), které na jaře dostaly licenci, investovaly stamiliony do rozjezdu a teď tápou v nejistotě, co bude dál. Minimálně do října, kdy rada znovu rozhodne.

Není pochyb o  tom, že největší tuzemská komerční televize, která do soutěže neúspěšně přihlásila celkem osm projektů (a na dva digitální kanály má nárok automaticky ze zákona), by si ráda držela co největší zisky z reklamy. A že by jí v tom zpoždění startu digitálního vysílání (zkombinované s faktem, že od ledna 2008 bude zrušena reklama na veřejnoprávní televizi) výrazně pomohlo. Přesto je naznačenou optiku nutné trochu pootočit. Soudní verdikt z minulého týdne je jen logickým vyústěním chaosu, který nástup digitálního vysílání v České republice od počátku provází. Politici dosud nenašli energii na to, aby představili jeho jasnou koncepci a především mantinely, v nichž má toto epochální a komplikované osvobození tuzemských diváků proběhnout. Výsledkem je, že pole ovládli nejmocnější hráči mediálního trhu. A čerstvý verdikt do něj jasno rozhodně ne-vnesl. Soudce Jan Ryba ho zdůvodnil slovy, že „pravidla je třeba nastolit na počátku a nelze je v průběhu měnit“. To podstatné, tedy které konkrétní změny podmínek jsou podle soudu nepřijatelné a proč, jsme se ale nedozvěděli. „V této chvíli vám nemůžu říci víc, než že to proběhlo,“ říká k rozsud-

Komu naději dát a komu ji vzít, kdyz věda umí zázraky, ale kasa má své dno. f oto profimedia.cz

Mají tedy odborníci alespoň představu, co nabídnou ženám ohroženým rakovinou děložního hrdla, kdyby se ukázalo, že plošná vakcína je moc drahá a nemůže si ji dovolit státní kasa a mnohé z  nich si ji za své koupit nemůžou? „Ano, zlepšit screening, tedy pravidelné odběry z děložního hrdla, které mohou odhalit rakovinu nebo jakékoli změny stavu tkání v raném stadiu,“ říká MUDr. Jiří Ondruš z Centra gynekologicko-onkologické prevence v  Havířově. Vyšetření je jednoduché, stojí řádově stovky korun a podle odborníků může snížit výskyt rakoviny děložního hrdla až o 90 %. V České republice však screening zatím moc nezabírá: je sice dostupný a ženám jej hradí pojišťovny, přesto Češky trpí rakovinou děložního hrdla dvakrát častěji než ženy v Evropské unii, v porovnání s nejúspěšnějšími skandinávskými státy dokonce pětkrát. Podle gynekologů je to proto, že zhruba polovina žen na prohlídky nechodí. O hrozbě rakoviny děložního hrdla nemají totiž vůbec žádné nebo zkreslené informace. „Ani opakované obesílání klientek se moc neosvědčilo,“ říká Ludmila Plšková z OZP. „V zahraničí funguje finanční motivace, to znamená, když ženy nepřijdou na prohlídku, platí vyšší pojistné.“ To ale vlády pod vedením ČSSD odmítaly. Názor ministerstva opět není možné kvůli informačnímu embargu zjistit.

Vážnou překážkou úspěšnosti screeningu u nás jsou i nekvalitní laboratoře. Podle odborníků nejsou výjimkou případy, kdy žena onemocní rakovinou, aniž by předchozí stěry něco odhalily. Vladimír Dvořák vidí důvod v příliš velkém počtu malých laboratoří. „Možná nejdůležitějším faktorem pro laboratorní chod je zkušenost. Když nemáte dostatečné množství zkoumaných vzorků, tak je můžete těžko kvalifikovaně hodnotit.“ Mají gynekologové recepty, co s  tím dělat? „My jsme už několikrát na vládní komisi navrhovali, aby se stanovila kritéria – povolení k činnosti by dostaly jenom laboratoře, které ročně vyšetří vzorky od 15 000 pacientek a mají potřebné přístroje. Návrh ale zablokovala lobby patologů z malých laboratoří.“ Někdejší ministryně Milada Emmerová, která změny ve screeningu prosazovala, si neúspěch vysvětluje podobně. „Na práci komise se podíleli odborníci, jejichž prioritou jsou komerční zájmy.“

ku Ryba a dodává: „Nejdříve se podrobné zdůvodnění rozsudku musejí dozvědět obě strany.“ Na to má soud měsíc. Potom má rada ze zákona povinnost rozsudek zveřejnit. Radní trvají na tom, že rozhodli správně a  že případné zmatky padají na vrub chaoticky se měnícím zákonům, upravujícím digitální vysílání v Česku. V tuto chvíli jsme tedy odkázáni jen na to, co nám prozradí žalující strana. Námitek Novy bylo mnoho. Ze zdůvodnění odmítnutých žadatelů prý například nebylo jasné, podle jakých kritérií byly žádosti zamítnuty. Nově rovněž vadilo, že nebylo jasné, jaké televize by měly zaplnit digitální prostor – v  podmínkách na počátku se mluvilo o tom, že se rozdají licence na plnoformátové a  (blíže neupřesněné) tematické kanály, v průběhu soutěže ale rada sestavila seznam typů projektů, kterým dá přednost. Rada například odmítla i projekt Novy na placený sportovní kanál s tím, že placené kanály by v  počátku digitalizaci spíše brzdily. Nova na to namítla, že zadání se o tom, zda mají být kanály placené či nikoli, nezmiňuje. Nova se svými stížnostmi není sama. Žalobu podali i další neúspěšní žadatelé (vedle TV Prima ještě třeba zájemci o provozování kanálů Step PR, Lyra TV nebo Minority TV). Všichni napadli radu ze stejných důvodů – její rozhodnutí bylo neprůhledné, ve zdůvodněních byly rozpory. Uvidíme, jak rozhodne o námitkách druhé skupiny televizí další soud, který by měl vynést rozsudek tento týden.

Všichni upozorňují na to, že zmatek, který digitalizaci v Česku provází, má na svědomí laxní přístup politické elity. Vláda se poprvé o digitalizaci zmínila v roce 2000. Poté následovalo období, které pedagog a mediální specialista Milan Šmíd minulý týden shrnul v textu pro Lidové noviny jako „pět let živelného vývoje koncepcí a  legislativy, ovlivňovaného nejrůznějšími partikulárními zájmy“. Nejprve si soukromé analogové televize prosadily snadnou pozici tím, že mají nárok na prodlužování licencí až do let 2017–2018. Poté dostaly část digitálního trhu automaticky k dispozici. Zákon, který upravuje přechod na digitální vysílání, byl po řadě odkladů a přesunů přijat až letos v květnu. Současným problémům by bylo možné alespoň částečně předejít tím, že by se digitální licence jednoduše prodávaly. Tomu ale zatím nic nenasvědčuje. Perspektiva je dosti neradostná. Vysílací rada vydá na podzim nové rozhodnutí, a  pokud dnes tvrdí, že rozhodla, jak nejlépe mohla, můžeme se vsadit, že vybere stejné vítěze. Ostatně udělala to mnohokrát v  minulosti v  podobných případech sporů o rozhlasové licence. A kolotoč sporů se bude opakovat. To ale nemůžeme potřebovat. Nebylo by v takové situaci nejlepší radu vyměnit a  nechat o  tak důležité věci, jako je výběr konkurence pro dnešní vládce televizního trhu, rozhodovat někoho, kdo není spojen s  dosavadním chaosem? Poslancům, kteří se zabývají médii, se zatím do komentářů moc nechce, v pomalu rozbíhající se Poslanecké sněmovně ještě nevznikla ani mediální komise. Nicméně až vznikne, je jisté, že o problémech kolem digitalizace a osudu vysílací rady bude mluvit. A možná víc než mluvit – podle místopředsedy mediální komise z  minulého volebního období Petra Plevy (ODS) radní chybovali – a nebylo to poprvé.

Šance pro novou radu S výhradami k práci rady souhlasí víceméně všichni, kdo mají k situaci na mediálním trhu co říct. Přijímají je dokonce i soudem postižení držitelé licencí. Ti jsou rozhodnuti, že kdyby nakonec o licence definitivně přišli, nebudou náhradu škody za zmařenou investici žádat na Nově, ale na státu.

Tomáš Pavlíček

Q

Má být očkování proti rakovině zadarmo   i s rizikem, že peníze budou chybět jinde?   Nebo jak to vyřešit?   Debata na www.respekt.cz.

Silvie Blechová

Q

 česká republika

11.–17. září 2006  V  RESPEKT 37

Topolánkova životní zkouška Verdikt o biolihovém „obchodu století“ prověří novou vládu

Sila dávají sílu. Andrej Babiš by mohl vyprávět. foto profimedia.cz

I

  kdyby Topolánkova vláda držela veslo jen krátce, může jím plácnout hodně hlasitě. Nalinkuje jím totiž pravidla pro velký obchod: výrobu ropné náhražky, biolihu. Po sociálních demokratech zdědila v  tomto směru ne zcela zrušenou, korupční, možná několika vraždami obtěžkanou soutěž o  licence na palivo budoucnosti a  čeká ji nájezd velkého houfu opravdu dravých podnikatelů, lobbistů, petrolejářů i  zemědělců. Většina z  nich přitom dobře ví, jak se umetá cesta k  příznivému rozhodnutí „těch nahoře“. Pro menšinový kabinet ODS to bude zkouška ohněm. Proti sobě v ní stojí šance trhnout do stranické kasy velké korupční peníze po dlouhém půstu a možnost dokázat, že předvolební sliby platí. A modrý pták sliboval, že úplatky a tlaky zájmových skupin nebudou mít na jeho vládu vliv.

Mrázek přichází z obilí Bude to opravdu velký souboj. Cena ropy letí vzhůru a to otevírá cestu alternativním palivům. Stačí číst světové ekonomické zprávy. Ještě před rokem a půl byla výroba biolihu skoro třikrát dražší než cena ropy, dnes se tyto položky díky raketovému zdražování ropy velmi přiblížily a  experti očekávají, že za pár měsíců mohou být totožné. Evropská komise před třemi lety prosadila normu, že členové Unie musí do roku 2010 přimíchávat z ekologických důvodů a pro menší závislost na ropě do pohonných hmot šest procent biopříměsí, ale už teď je kvůli cenám ropy všem jasné, že podíl bude růst hodně rychle. Všechny země Unie včetně našich postkomunistických sousedů rozjíždí výrobu biopaliv naplno, jen Česko zaostává. Důvod? Jedna – před rokem a  půl vládou Stanislava Grosse vyhlášená – soutěž, kterou nikdo nepotřeboval, snad kromě úplatných úředníků a politiků. Dění, kterého jsme od té doby kolem biolihu svědky, dokonale ilustruje způsob vlády zdejších sociálních demokratů a  zároveň varuje jejich nástupce z  ODS, čemu se vyhnout, aby nedopadli stejně. Grossův kabinet začal „palivo budoucnosti“ řešit z  gruntu: na návrh vlivného sociálnědemokratického advokáta Miroslava Jansty se vláda rozhodla, že na výrobu vydá své povolenky a do lukrativní branže pustí jen pět vyvolených tuzemských firem. Přitom nikde v  Evropě se nic takového nedělo. „Výroba biolihu je technologicky složitá záležitost, která musí být pod kontrolou,“ tvrdil tehdejší ministr zemědělství Jaroslav Palas. Kde tohle tvrzení sebral a proč to jinde „pod kontrolou“ být nemusí, se žádná média (včetně toho-

to listu) neptala, význam biolihu nebyl veřejnosti ani sdělovacím prostředkům zřejmý. A  znalci, jsou-li tu nějací, mlčeli jako hrob. Neprotestovali ani připravující se výrobci, a že mezi nimi jsou těžké váhy. Nejbohatší Čech Andrej Babiš, podnikatelé František Mrázek a Tomáš Pitr (ten proti soutěži protestoval až poté, co byla jeho firma vyřazena), nekorunovaný král bankovních tunelů první poloviny devadesátých let František Chobot. Vláda v podstatě vybrala a určila jedinou v Česku povolenou technologii na výrobu biolihu – jejím výhradním dovozcem se měl stát Omnipol zbrojaře Richarda Hávy. „Vyvolená“ technologie stála na obilí, což vítali zemědělci, očekávající velký odbyt své plodiny. Všichni zúčastnění hráči se pak dohromady těšili na miliardové státní dotace do biolihu, které byly v tu dávnou dobu velké drahoty vůči ropě běžné všude v zemích Unie. Proti tomu stála jiná vlivná skupina – petrolejáři, cítící v biolihu konkurenta a  hlasitě brojící proti dotacím na něj. Prostě dokonale rozdané karty pro úplatky lidem na rozhodujících místech moci. Průběh soutěže tak vypadal. Do druhého kola bylo vybráno šest zájemců z dvanácti, po různých urgencích a dohadech proklouzli ještě další dva, ale letošní jaro udělalo politikům čáru přes rozpočet. Březnová akce Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu dostala za úplatky okolo biolihu do vězení několik úředníků blízkých nejvyšším politikům ČSSD a také představitele firmy Biopal Kolín, která se dostala do druhého kola soutěže. Když pak měsíc poté vyhlásil šéf policejní jednotky Jan Kubice, že korupce v biolihu souvisí s lednovou vraždou podnikatele Mrázka a možná i s dalšími vraždami, bylo po soutěži. Ministerstvo životního prostředí, které dostalo mezitím výběr firem na starost, ji v půli letošního června zrušilo. Nikoli ale nutnost licencí. A konečné rozhodnutí o biolihu zůstalo na budoucí vládě.

Babišova sila Zájemci samozřejmě nezahálejí. Továrnu na biolíh staví Pitr, Babiš, firmy spojené s Agrární komorou ČR. Zemědělci veřejně prohlašují, že výroba biolihu je řešením pro dlouholetou nadprodukci obilí, žádají dotace a stavbu státních sil. Zájem už projevili i majitelé lesů, biolíh se dá vyrábět i z dřevního odpadu. Budou politici ODS umět a chtít jednat v takhle nastavených podmínkách nekorupčně? Dá se vůbec v  tom propletenci podnikatelů a zájmů zjistit, co je vlastně nejvýhodnější? Odpověď zní – dá. Ale zatím určitě ne od politiků a  úředníků, kteří o  biolihu budou rozhodovat nebo rozhodovali, ale k  tomu se dostaneme

později. Popišme si teď, jak to dnes s  biolihem vypadá. Situaci ovládá především Andrej Babiš. Může za to shoda okolností? Genialita podnikatele, nebo dobré známosti „nahoře“? Začněme u obilí. Babiš dnes vlastní největší tuzemskou síť firem s názvem Zemědělské zásobování a nákup (ZZN). Tedy hlavně sila, ve kterých se skladuje obilí. Do velké míry určuje výkupní cenu této suroviny. A také může určovat cenu, za kterou bude prodávána lihovarům. Sám jeden velký lihovar staví. Šéfem státního podniku Čepro je jeho muž Pavel Švarc, podnik už postavil tzv. míchací jednotku na spojení benzinu a biolihu a staví další – a Čepro bude hlavním dodavatelem směsi na trh. Už dnes by mohli tito dva spojenci do značné míry ovládnout obchod s biolihem. Když stát loni, už s vidinou výroby biolihu, chtěl na přání zemědělců postavit státní sila pro výkup přebytečného obilí, byl Babiš zásadním odpůrcem, vyrostla by mu konkurence. Vláda vzápětí projekt odmítla. Lihovary dnes staví několik dalších firem, na jednom se podílí i Agrární komora ČR. A její členové, zastupující zemědělce, se stali po Babišovi dalším nepřehlédnutelným hráčem. Z  hlediska logiky paradoxně. Zdejší zemědělci už léta pěstují nadbytek obilí, které není podle expertů vzhledem ke klimatickým podmínkám republiky zrovna nejlepší a konkurenceschopnou plodinou. Nicméně stát v minulosti různými intervencemi, výkupy a dotacemi nenutil zemědělce tuhle „obilní“ politiku změnit a oni na ní – s odvolávkou na sílu tradice – lpěli. Po vstupu do Evropské unie se ovšem další obilná státem dotovaná nadprodukce jevila jako neudržitelná. Biolíh je tudíž vítaným východiskem. Ale proč má být v  Česku vyráběn pouze a výhradně z obilí? Podle Tomáše Douchy z Výzkumného ústavu zemědělské ekonomiky je výroba biolihu z  cukrovky levnější; vážným konkurentem je i  levný dřevní odpad nebo kukuřice. Jakou má tedy nechuť používat i jiné suroviny logiku? To kvůli Babišovým silům?

Já? Já neříkal vůbec nic „Proč zrovna obilí, to jsme nikdy nechápali, když je to z cukrovky levnější,“ říká šéf Agrární komory ČR Jan Veleba. Ale i on je rád, že takové rozhodnutí padlo. „Problém s přebytky obilí je pro zemědělce nejpalčivější,“ vysvětluje. Tak proč zemědělci nepěstují místo obilí cukrovku? „To je složité, obilí se asi pěstuje ze setrvačnosti, není tu žádná státní plánovací komise, která by to řídila,“ říká Veleba. „A naopak od doby, kdy se pěstovalo moc cukrovky a byly problémy s cenou cukru, Evropská unie dotuje, když někdo přestane cukrovku pěstovat.“

Co na to všechno říkají odpovědní politici a úředníci? Dokáže někdo vysvětlit logiku všech kroků? Bohužel, a to je dlouhodobá bolest české státní správy, nikdo. „My už s  tím nemáme nic společného, má to nazpět ministerstvo zemědělství,“ říká tisková mluvčí rezortu životního prostředí Jarmila Krepsová. „Já nic nevím, právě tu končím, pošlete otázky e-mailem, někdo vám odpoví,“ říká mluvčí ministerstva zemědělství Tomáš Loskot. Na e-mail ale ani po urgencích nikdo nereaguje. „Omlouvám se, teď není vhodná doba, zavolejte v příštích týdnech,“ odpovídá nová ministryně zemědělství Milena Vicenová. Ministr financí Vlastimil Tlustý, který v  minulosti proti soutěži interpeloval, není k  dostižení. Mimochodem, českou soutěž na biolihové licence kritizovala už loni na podzim tvrdě Evropská unie. Proč v ní však Česko ještě osm měsíců pokračovalo? „Já tu soutěž nevyhlásil, to vláda, a ta rozhodla až na jaře, že se zruší,“ říká bývalý ministr životního prostředí Libor Ambrozek. „Já to neměl na starosti, osobně jsem proti licencím i proti dotacím,“ říká bývalý ministr zemědělství Jan Mládek. V  jeho rezortu se problémem biolihu zabýval matador socialistů Karel Machovec, slavný ze svého působení ve vedoucí manažerské funkci v Pozemkovém fondu ČR, který je prověřován z řady podivných miliardových prodejů státní půdy (kvůli tomu musel Machovec loni na podzim post ve fondu opustit). „Nic vám k tomu neřeknu, já jenom řešil, jakým způsobem a koho dotovat, a tam nepadlo žádné rozhodnutí,“ říká Machovec. Bývalý premiér Gross není k sehnání a stejně tak jeho nástupce ve funkci Jiří Paroubek. ODS by to nemusela mít složité. V Česku rostou lihovary jako houby po dešti, přestože neexistuje žádný zákon, který by výrobu biolihu nějak vymezoval. Některé na obilí, jiné na cukrovku, další je plánován na dřevní odpad. Cena ropy roste a možná nebude vůbec nutné řešit nějaké dotace na výrobu biopaliv. Dotace se mimochodem v  zemích Unie rapidně snižují a  Evropská komise doporučuje jejich úplné zrušení. Stejně tak asi nebude nutné vypisovat nějakou hranici, která by omezovala výrobu biopaliv, prostě rozhodne nabídka a  poptávka. ODS by tedy stačilo vymyslet jednoduchý zákon, který výrobu biopaliv srovná s normami Unie. Pokud se ale nezaplete do protichůdných zájmů petrolejářů, zemědělců a  mocných podnikatelů. Pokud se tak stane a  nestihne schválit přijatelný zákon, postihnou nás sankce Unie a  na dlouhá léta nás zahalí síť korupčních vztahů. Jaroslav Spurný

Q

INZERCE PŘEKLADY A TLUMOČENÍ

RESPEKT 37 V 11.–17. ZÁŘÍ 2006

Babylonia, sehraný tým profesionálních tlumočníků

PŘEKLADY

do všech světových jazyků, ověřené překlady, korektury

TLUMOČENÍ

Dovolujeme si Vás pozvat do Země překladatelů a tlumočníků Čas: kdykoli

ONE STOP SHOP

simultánní, konsekutivní pronájem tlumočnické techniky, konferenční služby

kompletní zpracování více jazyků zároveň

Sídlo společnosti s provozovnou

Provozovna

Media Market ILS, s.r.o.

Media Market

Petržílkova 2565/23, 158 00 PRAHA 5 tel./fax: +420 222 317 669 webové stránky: http://www.mem.cz, e-mail: [email protected]

Senovážné náměstí 23, 110 00 Praha 1 Tel.: +420 222 317 951, +420 222 316 609, Fax: +420 222 319 877 webové stránky: http://www.mem.cz, e-mail: [email protected]

Místo: u Vašeho počítače

— Konference, semináře, prezentace aj. — Tlumočení simultánní, konsekutivní, doprovodné — Přímý kontakt s tlumočníky Naši tlumočníci mají kvalifikaci z Ústavu translatologie FF UK a mnozí z nich jsou akreditovaní pro tlumočení v institucích EU.

tel.: 603 100 467

PŘEPISY A ZPRACOVÁNÍ

do různých elektronických formátů, překladatelské projekty

www.babylonia.cz

18. 9. 2006 | 16. 10. 2006 | 13. 11. 2006 | 11. 12. 2006 Pro bližší informace o příloze kontaktujte prosím inzertní oddělení. Tel.: (+420) 224 934 586 Fax: (+420) 224 934 586 E-mail: [email protected] Web: http://www.respekt.cz/inzerce-prilohy.php

7

8

ekonomIka

11.–17. září 2006 V ReSPeKT 37

Důchodci budoucnosti Bez houpacích křesel, nudy a strachu

Tak díky za kapesné na dovču. A pozdravujte Bismarcka. foto profImedIa.cz / corBIs

„P

olitika je umění, jak dosáhnout druhého nejlepšího výsledku,“ pravil kdysi Otto von Bismarck. Železný německý kancléř přitom v politice dosáhl skoro všeho, co chtěl, a tak tato jeho slova mohla být jen pouhým projevem státnické skromnosti. Alespoň jeden z jeho politických výmyslů ale lze ze současného pohledu skutečně považovat za to „druhé nejlepší“. V 80. letech 19. století totiž Bismarck jako první ve světě zavedl státní důchodový systém. Považoval ho za kompromisní způsob jak zmírnit stoupající občanské nepokoje, zaměřené proti ranému německému industriálnímu kapitalismu, který podle kritiků produkoval příliš mnoho poražených. A tak Bismarck správně usoudil, že občan, který před sebou bude mít sice minimální, ale garantovanou perspektivu státem vypláceného důchodu na sklonku svého života, bude mnohem spokojenější se svým osudem a méně náchylný k vyvolávání občanských nepokojů.

Svět se mění Podobný systém vznikl později i v ostatních vyspělých státech a také spíše jako způsob jak zachránit liberální ekonomický systém před nebezpečím socialistických revolucí než jako upřímně myšlená sociální politika. Státní důchodový systém vznikl například ve Spojených státech těsně po světové hospodářské krizi na počátku 30. let minulého století a hned vytvořil pocit sociální solidarity. V mladém věku totiž pracující občan platil důchod starším a nemocným a další generace ho pak podporovala v jeho vlastním stáří a nemocech. Genialita systému spočívala zejména v jeho nízké ceně: při důchodovém věku 65 let, tehdejší pracovní námaze a stavu medicíny se málokdo mohl těšit, že se důchodu vůbec dožije. A tak se v roce 1940 na penzi každého jednoho důchodce skládalo celých 41 lidí v produktivním věku. Jenomže od té doby medicína pokročila, životospráva se zlepšila a délka života se prodloužila o téměř 10 let. Navíc výnosnější kariéry a rovnocenné zapojení žen na pracovním trhu po druhé světové válce způsobily pokles porodnosti a mnohdy i negativní růst populace. Dnes na jednoho důchodce připadají ve Spojených státech jen tři pracující a ve státech s nižší imigrací a porodností, jako Japonsko, dokonce pouze dva. Díky tomu systém mezigenerační solidarity, který tak dlouho a úspěšně sloužil všem, dřív nebo později způsobí vážnou rozpočtovou krizi ve všech vyspělých zemích. Aby se této krizi při zachování systému zabránilo, musí se buď zvýšit příspěvky, anebo snížit průměrná penze. Neochota politiků

tento problém vůbec řešit souvisela dlouhou dobu s tím, že byl daleko v budoucnosti. Nezávislé kalkulace ho ale posouvají do příštího nebo maximálně popříštího volebního období. Není proto divu, že západní vlády se už probudily a začínají částečně podnikat kroky k reformě důchodového systému. Nejradikálnějším řešením je samozřejmě plný přechod k soukromým důchodovým účtům, kam každý bude ukládat peníze na svůj vlastní důchod, místo aby platil penzi současným důchodcům. To je ale příliš radikální řešení, jehož hlavním problémem je, že pokud všichni pracující začnou najednou šetřit jen pro sebe, stát bude muset najít peníze pro současné důchodce z jiných zdrojů, čímž vznikne přesně stejná rozpočtová krize, jaké se snaží vyhnout. Současné vlády proto zkoušejí prosadit hodně zmírněnou verzi v kombinaci s dalšími reformami, jako je zvýšení důchodového věku a snížení renty. Jde to pomalu a někdy vůbec.

Australská inspirace Například v Německu, kde momentálně zaměstnanec, zaměstnavatel a stát spolu vkládají do penzijního fondu 30 % platu zaměstnance, čímž vzniká důchod ve výši maximálně 70 % průměrného platu, pokles populace způsobil, že sociální rozpočet již v minusu je. Situaci komplikuje i to, že jenom 40 % populace ve věku mezi 55 a 65 lety ještě stále pracuje. Německo proto už zvýšilo důchodový věk z 65 na 67 let, ale další reformy se neočekávají vzhledem k politické stagnaci ve vládnoucí velké koalici. Ve Spojených státech začal prezident Bush ambiciózně řešit problém poté, co vyhrál volby v roce 2004. Chtěl, aby již současná mladá generace měla možnost odhlásit se od státního systému a začala místo toho vkládat peníze do privátních fondů, které by vydělávaly například obchodováním s akciemi na burze. Takové fondy existují už dávno a přinášejí svým akcionářům nadprůměrný tržní zisk; fungují nikoli jako alternativa státního důchodového systému, ale jako jeho doplněk, a tak byly dosud přístupné jenom bohatším Američanům. Chystaná reforma ale zanikla brzy poté, co se Bushův rating kvůli válce v Iráku a stoupajícím cenám paliva propadl na historické minimum. Nejúspěšnější je zatím reforma v zemích vzdálených od chaotické evropsko-americké politiky, jako jsou Austrálie a Nový Zéland. Již před více než deseti lety zavedla australská vláda tzv. individuální superannuitní fondy, do kterých jsou zaměstnavatelé povinni vkládat 9 % platu každého zaměstnance a sami zaměstnanci mají daňové

pobídky, aby vkládali další 3 %. Zatímco při svém zavedení tvořil kapitál těchto fondů pouhých 30 mld. australských dolarů, dnes už činí 600 mld. Ve fondech si na svůj vlastní důchod spoří 95 % všech pracujících. Podobná je situace i na Novém Zélandu, kde bude v roce 2007 zaveden program KiwiSaver. Zaměstnanci budou do vlastního fondu vkládat mezi 4 až 8 % svého platu. Tyto fondy mohou být spojené s firemními penzijními fondy. Očekává se, že se tak časem značně sníží břemeno pro státní rozpočet. Jediným problémem je, že v Austrálii i na Novém Zélandu si zaměstnanec po 40 letech v práci ušetří na rentu ve výši maximálně 50 % svého průměrného platu.

Volný čas Ale proč by to měl být problém? Vždyť důchod zdaleka nepředstavuje jediný kapitál ve starším věku. I bez povinných soukromých důchodových účtů, zvláště v Evropě a Japonsku, kde na rozdíl od Ameriky sociální norma opovrhuje přebytečnou konzumací, lidé obyčejně dosahují třetího věku se slušnými úsporami. Mnoho lidí samozřejmě kvůli chronicky špatnému zdraví anebo nekvalifikované práci nedokáže ušetřit, a pro ty by se měl sociální důchod zachovat. Většina penzistů má ale větší majetek než třicátníci, minimálně kvůli již splacené hypotéce a zakoupené nemovitosti. A hlavně důchodci oplývají něčím, po čem lidé v produktivním věku mohou jen toužit: volným časem. Na základě toho, co jsou lidé ochotní zaplatit, ekonomové již dávno spočítali, že hodina volného času má větší subjektivní hodnotu než hodinová mzda. Když se sečte přímý příjem, cena majetku a hodnota volného času, nabízí se paradoxní realita: penzisté jsou v průměru bohatší než mnoho pracujících. Ti se tak mohou logicky ptát, proč reforma důchodového systému skoro všude obsahuje zvýšení povinných příspěvků pracujících do státního fondu, a jen mírné zvýšení důchodového věku? Před 70 lety bylo pochopitelné, že pracující povinně zajišťovali aspoň nějaký finanční komfort chronicky nemocným starým lidem, jimž před smrtí zbývalo jen několik bolestivých let. Ale proč dnes lidem v produktivním věku musí být odečítána z platu stále vyšší částka, aby se náhodou nezhoršil celkem komfortní život současných staroušků, zdravých a plných energie, hrajících golf, kupujících vilky na Mallorce a létajících na exotické dovolené po celém světě? Proč je pro vlády tak snadné zvýšit odvody, a tak těžké snížit penzi nebo zvýšit důchodový věk třeba na 70 let? Odpověď spočívá kromě jiného i v tom, že jsou penzisté ve všech demokratických státech jed-

notný a ukázněný voličský blok, z něhož si žádná politická strana nechce udělat svého nepřítele. Reforma ve Spojených státech zkrachovala hlavně proto, že se proti ní postavila tamní nejvlivnější lobby, Americká asociace lidí v důchodu. Různé evropské politické strany, které vyloženě obhajují zájmy důchodců, jako je KSČM v České republice, jsou dokonce i proti jakémukoli zvýšení důchodového věku. Má to skvělou politickou, i když žádnou ekonomickou, logiku: Zvýšení důchodového věku sníží počet voličů-penzistů, a tak i volební zisk těchto stran. To vše způsobuje, že reformy důchodového systému buď postupují velice pomalu, anebo ještě ani nezačaly.

Druhý nejlepší Největší potíž pro opravdovou reformu nakonec možná leží jinde. Většina lidí si pořád představuje, že život v důchodu znamená od 65 let ležet v houpacím křesle v bytě anebo domě, kde odchovali svoje děti, a celé dny jen číst noviny. Mnoho z nás ještě nenapadají logické způsoby jak spoléhat více na sebe a méně na mezigenerační solidaritu: že můžeme například větší byt nebo dům prodat, nastěhovat se do menšího bytu v levnějším městě anebo zemi a místo státního důchodu utrácet rozdíl v ceně mezi dvěma majetky. Anebo že lze stařecké nudě čelit přivyděláváním si i ve starším věku. Dokud se tato mentalita nezmění, státní důchodový systém nebude ani po mírné reformě něčím, co by jeho otec nazval tím „druhým nejlepším“. Alexander Popov Autor je doktorandem na University of Chicago a konzultantem Světové banky. Q Inzerce

Co mají společného autoři a čtenáři Respektu? adresu HTTP://BLOg.ReSPeKT.CZ. Čtěte postřehy a komentáře zajímavých lidí.  Anebo publikujte své vlastní. na adrese blog.respekt.cz najdete blogy, které mají respekt.

diskuse / před 5 lety 

RESPEKT 37  V  11.–17. září 2006

Bush není fundamentalista V článku Léto na americké univerzitě (Respekt č. 31/06) psal český chemik Pavel Jungwirth o svých dojmech z USA: frustraci amerických vědců z vývoje posledních let, kdy peníze na výzkum míří na podprůměrná pracoviště a Bushova administrativa se míchá do svobody vědeckého bádání. Pavel Jungwirth, který tráví letos několik měsíců na kalifornské univerzitě v Berkeley, přispěl svou troškou do mlýna se svojí kritikou vědecké politiky prezidenta Bushe. Již formulace podtitulku článku Vědci v  USA jsou znechuceni postoji Bushovy administrativy obsahuje neodůvodněnou generalizaci. Jsou všichni vědci znechuceni Bushovým postojem, nebo jen někteří, či většina? Ve svém příspěvku se autor zmiňuje o  „autocenzuře amerických médií“, která prý teprve nyní začíná polevovat. To je pro nás novum, protože americká média si nikdy nebrala servítky s kritikou prezidentů, zvláště těch tzv. pravicových. Kolegové z  Berkeley informovali Pavla Jungwirtha o  neutěšené grantové situaci. Tu sledujeme ve vlastním zájmu už téměř 38 let, i  když naše zkušenosti se většinou týkají podpory výzkumu Národního ústavu zdraví. Dávné doby,

P

otěšilo mě, že moje prázdninové přemítání o  vědcích v  USA zaujalo dva kolegy Čechoameričany, byť jsou k mému příspěvku velmi kritičtí. Kolegy popudil podtitulek o  znechucení současnou americkou administrativou a  ptají se, zda se týká všech vědců. Já osobně blíže znám asi stovku amerických badatelů. Mnohem víc než dřív jsou dnes ochotni diskutovat o politice. Musím dát za pravdu svým kritikům – znechucení se netýká všech, v  jednom případě se můj americký kolega Bushe vlažně zastal. Všichni ostatní, se kterými jsem se letos bavil, však podrobili svého prezidenta kritice, kterou nemohu nazvat jinak než sžíravou. S tím souvisí tvrzení mých kritiků, že současná americká administrativa neomezuje svobodu bádání a že ve vládních komisích prezident Bush dosazuje profesionály, a  ne jemu politicky blízké amatéry. V prestižním vědeckém časopise Science byl 24. 9. 2004 otištěn závěr respektované americké profesní organizace Union of Concerned Scientists: „Když se vědecké výsledky dostaly do rozporu s politickými cíli, administrativa často zmanipulovala proces, kterým věda ovlivňuje politická rozhodnutí.“ Ve stejné zprávě se uvádějí konkrétní případy, kdy kandidáti na místa ve vědeckých komisích, např. v  Národním ústavu zdraví, byli dotazováni na politické názory a odmítáni, pokud tyto nebyly v souladu s politikou Bílého domu.

L

imit textu dovoluje říci jen toto: Naši svobodu výzkumu žádná vládní komise nikdy neovlivňovala. Union of Concerned Scientist je „pokroková“ organizace sdružující také množství Leninových užitečných elementů a  zasluhující cenu N. Chamberlaina. Každý prezident dosazuje do čela úřadu své příznivce. Uskutečnění závěrů z Kjóta negativně ovlivní ekonomiku USA

kdy tajemníci studijních sekcí objížděli univerzity a přesvědčovali výzkumníky, aby napsali grant, jsou nenávratně pryč. Profesoři se značným učebním úvazkem a tenurou (právem nepřijít bez vážné příčiny o místo, pozn. red.) mají zajištěnou existenci i v případech, kdy grant nedostanou. Ti, jejichž základní pracovní náplní je výzkum, jsou na tom hůře a  grantová podpora je pro ně životní nutností. Situace je dále komplikována tím, že v průběhu let univerzity snížily vlastní podporu výzkumu a stále více se spoléhají na granty. Není proto překvapivé, že množství žadatelů rok od roku roste a  převyšuje finanční prostředky, které jsou k dispozici. Výsledek je, že množství fundovaných grantů je vždy menší než množství kvalitních žádostí. Stává se, že i  profesoři z  renomovaných univerzit zažijí kratší či delší období „grantového

Co se týče kritiky Kjótského protokolu, rád se k  ní přidám, neboť je dle mého názoru příliš „měkký“ (mimochodem, zmíněná petice je z roku 1998 – dnes už prakticky nikdo soudný nepochybuje, že lidé klima skutečně ovlivňují). O to smutnější je, že se současná vláda USA odmítá připojit byť jen k prvnímu kroku ke zmírnění změn globálního klimatu, který Kjótský protokol představuje. A je ještě hůře – loni bylo zrušeno federální financování 110 monitorovacích stanic, které měly poskytnout dlouhodobý podrobný záznam o klimatu v USA. Ředitel klimatické sekce Národního centra pro atmosférický výzkum v Boulderu Kevin Trenberth k tomu říká: „Skoro to vypadá, že někteří lidé nechtějí vědět, jak se klima mění. Možná dávají přednost nejistotě, takže pak nemusí nic dělat.“ K  neutěšené grantové situaci v  USA cituji memorandum Národní vědecké nadace ze 14. 9. 2005, kde se píše, že úspěšnost žadatelů o grant klesla v  průměru z  33 % v  roce 2000 na 24 % v roce 2004, čímž dosáhla nejnižší úrovně v patnáctiletém období. Letos je situace ještě výrazně horší, což potvrzují i  mé diskuse s  kolegy v  Berkeley. Všeobecně se má za to, že když grantová úspěšnost klesne pod jednu třetinu, začíná systém připomínat loterii a  hrozí, že se stane neefektivním.

sucha“. Mechanismus získávání grantů je vysoce kompetitivní a  pravděpodobnost, že neproduktivní projekty získají trvalejší podporu, je malá. To se týká i grantů zabývajících se terorismem (např. bioterorismem), které podléhají stejnému recenznímu řízení. Americká vláda samozřejmě vždy podporovala a podporuje výzkum ve vojenské a bezpečnostní oblasti. Mnohé výsledky z této sféry našly uplatnění v oblasti základního vědeckého výzkumu (spektroskopie, atomová energie, výzkum vesmíru) i jinde. Ministerstvo obrany podporuje též výzkum rakoviny. S tvrzením Pavla Jungwirtha, že současná americká administrativa omezuje svobodu bádání více než kdykoli předtím, nelze souhlasit. Výměna úředníků v komisích nemá vliv na svobodu výzkumu, která je zajišťována na univerzitách na vládě nezávislých. To je aspoň naše dlouhodobá zkušenost. Výměna členů vládních komisí při změnách administrativy probíhá tak, že jedni profesionálové jsou nahrazeni jinými profesionály. Článek Pavla Jungwirtha se pohybuje nebezpečně na hranici bulvární úrovně. Prezident je „náboženský fundamentalista“, který dosazuje do vládních funkcí „amatéry“. Jak budeme klasifikovat 17  000 amerických vědců, kteří podepsali petici kritizující Kjótský protokol? Jsou to „amatéři“ nebo jenom pracující na „průměrném či podprůměrném pracovišti“? Další překvapivá formulace je posedlost „bezpečností“. V uvozovkách není „posedlost“, ale bezpečnost. Bohužel se nemůžeme zeptat Benjamina Franklina, co by si o této formulaci myslel, ale příbuzní těch, kteří zahynuli při teroristickém útoku na New York a Washington, by byli možná k disposici. Jiří Žemlička, Karel Kithier Autoři jsou profesory na Wayne State University Q v Detroitu v USA. 

Cenzura a autocenzura v amerických médiích po 11. září 2001 je dnes široce zdokumentována a  reflektována. Jako malý příklad uvedu rozhodnutí vlastníků televize ABC přestat v dubnu 2004 vysílat jména a fotografie vojáků padlých v Iráku, aby se nejitřilo veřejné mínění. Co se týče otázky bezpečnosti, mé uvozovky neznevažují oběti teroristických útoků, ale odkazují na mnohdy neadekvátní a  nakonec i  neefektivní reakci americké administrativy. Trvalo přes 40 let, než vláda USA oficiálně označila za politováníhodnou chybu internaci více než 100 000 Američanů japonského původu v pouštních koncentračních táborech během 2. světové války z  důvodu národní bezpečnosti. Možná, že na podobné hodnocení praktik ve věznici Guantánamo či některých sporných ustanovení Vlasteneckého zákona (Patriotic Act) nebudeme muset čekat tak dlouho. Můj letošní dojem z  USA je, že se současná administrativa dále odcizila nejen vědecké obci, ale i  ostatním Američanům, včetně řady politiků Republikánské strany. Rýpnu si, když uzavřu, že i díky mým dvěma kritikům snad Bush nezůstane jako ten pověstný Jakešův kůl v plotě. Pavel Jungwirth Autor pracuje v Akademii věd ČR, je vysokoškolský učitel.

Q

a  výrazně zvýší čínské mocenské ambice. Teze zující Bushe, vysílá jména padlých vojáků každou o vlivu lidí na globální oteplování, dříve ochlazo- neděli. Označí-li jakákoli vláda něco za politování, nemá platnost gravitačního zákona (http:// váníhodné, nemusí to být ještě politováníhodné. www.oism.org/pproject/s33p36.htm). Grantová „Neefektivní“ reakce administrativy demonstruje situace podléhá změnám během let a podíl lote- skutečnost, že od 11. 9. se zde zatím další útok rie tam byl a je vždy. Americká ústava zakazuje nekonal. vládě omezování svobody sdělování, ale soukromé organizace cenzurují denně. ABC, nefavori- Jiří Žemlička, Karel Kithier Q

Před 5 lety

Zatímco při psaní o rozpočtu před deseti lety nešetřil komentátor Respektu naivní chválou „prozíravosti a  šetrnosti“ tehdejšího ministra financí Kočárníka, pět let nato – i  díky zkušenostem z  následků kočárníkovských fint – už z  rozpočtových analýz čiší poučenější tón. „Vláda oznámila, že plánuje rozpočtový schodek přes padesát miliard korun. A  bude to samozřejmě víc: pro letošek plánovala čtyřicet a nakonec jich bude sto,“ čteme v Respektu ze září 2001. „Přichází i další zajímavé zprávy – nemá cenu spořit, protože inflace překročila i  ty nejvýhodnější úroky pro vkladatele. Naopak se vyplácí utrácet, protože jsou k  mání levné úvěry a  koruna má výhodný kurz. Všechny tyto zprávy říkají jediné: zdejší společnost s vážně míněnou

Dealeři státních drog ekonomickou obnovou a hledáním odpovědnosti ještě nezačala. A je to vina vlády. Kabinet Miloše Zemana změnil po svém nástupu chybné strategie Klausových týmů. Privatizoval banky a vyčistil kapitálový trh. To byla úspěšná reforma. A šlo udělat ještě mnoho dobrého: provést nutnou penzijní reformu, podpořit projekty do vzdělávání a  moderních technologií, omezit byrokracii a  daně pro drobné a  střední podnikatele… Tady všude ale sociální demokraté udělali pravý opak. Možná je k tomu vedl nepochybně správný postřeh: úspěch politiky podporující sebevědomí občanů škodí politikům. Majetní a  podnikaví lidé přestávají být závislí na vládních sociálních dávkách a objevují sebevědomí, se kterým mohou ministry nutit, aby poctivě sloužili veřejnému zájmu.Něco takového nemohou tradičně smýšlející socialisté potřebovat. Proto jejich politika nepodporuje odpovědnost občanů ani jejich naděje do budoucna. Rozumnější se zdá utrácet a žít ze dne na den. Vždyť je tak svůdné věřit, že o vlastní budoucnost se nemusím starat sám, ale že mi šťastné zítřky zajistí vláda osvícených stran.“ Respekt č. 37/2001

inzerce

Program Transition Facility 2005 Podpora implementace antidiskriminačního zákona a antidiskriminačního acquis nestátními neziskovými organizacemi Referenční číslo: CZ2005/017/518.01.01 Nadace rozvoje občanské společnosti (NROS) vyhlašuje výzvu k předložení návrhů projektů s cílem Podpora implementace antidiskriminačního zákona a antidiskriminačního acquis nestátními neziskovými organizacemi v rámci finanční pomoci Evropské unie z programu Transition Facility. Celková částka k rozdělení v této výzvě je 786 250 €. Podklady pro žadatele jsou k dispozici v sídle Nadace rozvoje občanské společnosti (NROS), Jelení 15/196, 118 00 Praha 1, tel: 233 359 484, 233 351 831, e-mail: [email protected], a na internetových stránkách: http://www.nros.cz.

Uzávěrka pro odevzdání žádostí o grant je 13. listopadu 2006 do 16:00 hodin.



úvazek) doktoranda(-ku), Pro projekt hrazený z ESF hledáme na DPP/DPČ (0,5 výběrových řízení. ých veřejn asistenta(-ku) s dobrou orientací v otázce včetně odborné terminologie, Požadujeme ukončené VŠ vzdělání,perfektní znalost AJ ráci v rámci projektu spolup ní expert íme Nabíz e. z prax osti zkušen e upřednostním s britským ikace komun práce: Náplň cz/). EQUAL (http://equal.novyprostor. ementu. CV a motiv. dopis procur ic o publ iálů mater lad a přek výběr rem, partne [email protected]. zasílejte s označením prac. pozice do 20. 9. na jarmila.prib

10   zahraničí

11.–17. září 2006  V  RESPEKT 37

Euroústavou proti teroru

Evropa nemá své 11. září, zato má své vlastní pachatele – a hlavně nejednotu

Kdo z nich je budoucí terorista? A kdo naopak hledá cestu k většinové společnosti? (Před mešitou ve Whitechapelu, Londýn) foto günter bartoš

P

ět let po 11. září je Evropa častějším cílem teroristických útoků než Spojené státy americké. Proč je tomu tak? To je základní otázka, kterou si musí klást starý kontinent při právě probíhajících bilancích. Důvodů evropské zranitelnosti je více. Ten hlavní ovšem spočívá v politické nejednotě.

Žijeme s větším rizikem Amerika reagovala před pěti lety jednotně a důkladně. Některá jí přijatá opatření sice vyvolávají vášnivé diskuse o  omezování občanských svobod, ale riziko velkého teroristického útoku na území USA je nižší než v Evropě. Také Evropa je lépe připravená na tento boj než v roce 2001, zůstává však politicky rozrůzněná. To mimo jiné znamená, že protiteroristické legislativy v  jednotlivých členských zemích EU se liší. I  přijatá opatření vykazují polovičatost – například vytvoření úřadu koordinátora zpravodajských služeb umožňuje vzájemné sladění, ale ne vlastní iniciativu a aktivitu. Evropa se též mnohem více než USA spoléhá na tzv. měkkou sílu – vyjednávání s „lotrovskými“ režimy, popřípadě nabídky ústupků, jež mají teroristy přesvědčit, že evropské země jsou jiné než USA. Některé státy, například Španělsko a  Itálie, stáhly své jednotky z  Iráku, kam je poslaly v roce 2003 v rámci „koalice ochotných“ vedené USA. A co se týče konfliktu ve Svaté zemi, je Unie mnohem vstřícnější k požadavkům Palestinců než USA. Všechno toto úsilí přesvědčit fundamentalisty, že Evropa „vnímá“ důvody jejich rozhořčení, ovšem příliš nepomáhá, jak doložily útoky

Pět let poté aneb Přituhuje 2001 – Evropa se solidarizuje s USA a v Afghánistánu se podílí na svržení Tálibánu 2002 – EU přijímá svou definici terorismu 2003 – invaze do Iráku Evropu rozděluje na spojence USA (Británie, Itálie, Španělsko, Polsko) a odpůrce zásahu (Francie, Německo, Belgie), americký ministr obrany Donald Rumsfeld pak na „starou“ a „novou“ 2004 – Madrid (191 mrtvých) přináší globální terorismus do EU, ta ustavuje koordinátora zpravodajských služeb a zavádí pasy s biometrickými údaji 2005 – Londýn (52 mrtvých) přináší do EU „domácí islamistický terorismus“, byť nebyl proveden sebevražednou metodou – o dva dny dříve začal v Londýně soudní proces s klerikem Abú Hamzou al-Masrím, letos odsouzeným za šíření nenávisti a navádění k vraždě

či pokusy o  ně před dvěma lety v  Madridu, loni v Londýně a letos opět v Británii, pak v Německu a nejnověji – jak naznačují indicie – v Dánsku. Navíc Evropa zápolí s  problémem, kterému Amerika čelit nemusí: bojovný islamismus tu má rozsáhlou „pátou kolonu“ v podobě velkých komunit muslimských přistěhovalců, které se nedaří integrovat. 11. září 2001 zaútočili zámořští pachatelé (z Egypta a Saúdské Arábie) na zámořské cíle (New York, Washington), 11. března 2004 zaútočili zámořští pachatelé (z  Maroka, byť někteří už ve Španělsku značně zdomácnění) na evropské cíle (Madrid) a 7. července 2005 zaútočili evropští pachatelé na evropské cíle (Londýn). Zatímco pro USA zůstává nejpravděpodobnějším scénářem, že útok provede výsadek sebevrahů z  muslimských zemí, podporovaný a vycvičený al-Káidou, v Evropě se komanda začínají rekrutovat z prostředí přistěhovalců, ba vlastních občanů. Nadnárodní terorismus se tedy stěhuje stále blíže k nám. A „blíže“ se stěhují i některé lotrovské režimy. Írán vyvíjí nejen jaderné technologie, ale i rakety, které už dnes mohou teoreticky zasáhnout některé cíle v Evropě. USA se zatím íránských raket nemusí obávat, ale přesto pilně pracují na protiraketové obraně. Evropa o podobné obraně, v rámci NATO, spíše jen uvažuje.

Od solidarity k Iráku Jak se vztah Evropy k terorismu vyvíjel? První reakce na 11. září byly jednoznačné – lavina solidarity se Spojenými státy a odhodlání k boji. Německý kancléř Gerhard Schröder mluvil „o  neomezené solidaritě s USA“, levicový francouzský deník Le

2006 10. srpen – v Británii odhaleny plány únosu letadel a jejich výbuchu pomocí tekutin 16. srpen – německý ministr vnitra Wolfgang Schäuble (poté, co tuto možnost zamítl Ústavní soud) hodlá navrhnout ústavní dodatek, který by umožnil sestřelit civilní letadlo 18. srpen – německá policie oznamuje, že kufry nalezené 31. července v předměstských vlacích zanechali teroristé, ale Madrid se neopakoval, neboť výbušniny selhaly (přitom byly nastaveny na explozi těsně před příjezdem na nádraží) 19. srpen – v Německu zatčen Libanonec důvodně podezřelý z podílu na nezdařené teroristické akci, „nebezpečí ještě nikdy nebylo tak velké,“ komentuje situaci ministr Schäuble (do konce měsíce jsou zatčeni další dva údajní pachatelé) 5. září – dánská policie zadržela ve městě Vollsmose devět lidí podezřelých z přípravy teroristického útoku, šest z nich skončilo ve vyšetřovací vazbě, podle šéfa kontrarozvědky Larse Findsena „nakupovali materiál ke zhotovení náloží, a to v souvislosti s přípravou teroristického činu“

Monde, známý svou kritikou USA, vyšel s  titulkem „Všichni jsme Američané!“ Tato jednota se projevila v nezvykle hladké spolupráci při svržení Tálibánu v  Afghánistánu. Nakrátko se výrazně zlepšily i  vztahy mezi USA a  Ruskem. Moskva hodila al-Káidu do jednoho pytle s  čečenskými separatisty a Washington, který její pomoc potřeboval, nad porušováním lidských práv v Čečensku zavřel oči. Transatlantická jednota se ale začala hroutit, jakmile administrativa George Bushe začala připravovat útok na Irák. Řada evropských tvůrců veřejného mínění nebyla ochotna přijmout argumenty Washingtonu, že Irák – podobně jako dříve Afghánistán – je vývozcem mezinárodního terorismu. V čele této protiamerické fronty stáli už tradičně francouzští politici jako prezident Jacques Chirac nebo tehdejší ministr zahraničí Dominique de Villepin, ale kritika se ozývala i z řad britské Labour Party (Robin Cook) či z EU (Romano Prodi, Javier Solana). V Evropě zároveň vzrůstal odpor k Bushově administrativě, a zejména k Bushovi samotnému. Otázka, jak by se evropské veřejné mínění vyvíjelo, kdyby v  čele USA stál během války s  terorismem jiný politik, je spekulativní, nicméně evropská veřejnost měla s Bushem problém už od jeho nástupu. Ukazují to například průzkumy, které pravidelně provádí German Marshall Fund. Americká výstraha ohledně nebezpečí Saddámových zbraní hromadného ničení nacházela v  Evropě určité porozumění. Skutečný zlom v evropském postoji ale nastal, když se žádné tajné zbraně v Iráku nenašly. Mnozí evropští politici i  intelektuálové se cítili Bushovou vládou podvedeni. V  této atmosféře pak narážely na rostoucí skepsi i názory neokonzervativců kolem Bushe, že svržení Saddáma Husajna může spustit dominový efekt, který povede k demokratizaci celého regionu. I tento odpor by se ještě mohl otupit, kdyby Američané po svém vojenském vítězství nastolili v Iráku politickou i ekonomickou stabilitu. Místo toho ale přicházely do Evropy další Jobovy zvěsti: zadržování „ilegálních bojovníků“ na základně Guantánamo, a zvláště pak mučení v irácké věznici Abú Ghraíb. To vše jen posilovalo přesvědčení mnoha Evropanů, že „válka s terorismem“ po bushovsku terorismus spíše vytváří, než aby ho tlumila. Pět let po 11. září tak může britský Independent bez větší kritické odezvy napsat: „Taktika George Bushe vůbec terorismus neporazila. Naopak, jeho rozhodnutí systematicky používat drtivé vojenské síly bylo kontraproduktivní a vyvolalo epidemii globálního terorismu, která si od roku 2001 vyžádala podle odhadů 72 265 lidských životů.“

Co s odcizenými Evropany Evropský pohled na islamistický terorismus prodělal jistý zlom až po útocích na předměstské vlaky v  Madridu. Samotné Španělsko reagovalo poraženecky: útoky dopomohly k volebnímu vítězství socialistům, kteří tvrdili, že za terorem stojí podpora předchozí vlády pro americkou invazi v  Iráku. José Luis Rodriguez Zapatero, nový španělský premiér, pak skutečně prosadil stažení špa-

nělských vojáků z  Iráku. Na druhé straně Brusel urychlil přípravy na vytvoření jednotné evropské zpravodajské sítě a  ustavil evropského koordinátora – nizozemského politika Gijse de Vriese. Ten připravuje návrhy založené na informacích analytiků z Bruselu i z výzvědných služeb členských zemí, ale nemůže přímo organizovat výzvědné operace. Ale nebyl to blesk z  čistého nebe. Již v  roce 2002 přijala EU definici terorismu, která se posléze promítla i do spolupráce v oblasti trestního práva. Evropský zatykač, který se nyní týká celé řady trestných činů, měl původně postihovat jen teroristické aktivity. Zatímco si tedy na politické scéně američtí a  evropští politici vyměňovali invektivy, v zákulisí panoval čilý ruch. Pod americkým tlakem schválila EU v  roce 2004 zavedení pasů s biometrickými údaji. A evropské zpravodajské služby intenzivně spolupracují s  Američany při výměně informací o podezřelých osobách, včetně informací o podezřelých finančních transakcích. Hlavním problémem Evropy je její nedostatek jednoty v zahraniční a bezpečnostní politice. Některé země, například Velká Británie, tak přijaly protiteroristickou legislativu, která si v podstatě nijak nezadá s  americkým Vlasteneckým zákonem (Patriot Act). V rámci těchto opatření je pro policejní složky snadnější odposlouchávat telefony, monitorovat internet a obecně shromažďovat osobní data nejrůznější povahy. Celá řada evropských zemí, například skandinávských, ovšem s podobnými opatřeními váhá. Snahy o  vytvoření jednotné zahraniční a  bezpečnostní politiky nijak neuspíšil ani loňský teroristický útok v Londýně. Sama myšlenka jednotné politiky totiž utrpěla notný šrám krátce předtím, když Francouzi a Nizozemci v referendu odmítli evropskou ústavu. Tento smluvní dokument přitom měl vytvořit evropský rámec pro formulování společných postojů. Nyní se ukazuje, že politická nejednotnost činí z Evropy poměrně snadný terč. I v USA sice existují zásadní rozdíly mezi tím, jak boj s terorismem vidí tzv. červené státy, které většinově volily Bushe, a tzv. modré státy, tíhnoucí k demokratům, jenže Amerika má společný ústavní rámec, s jehož pomocí je schopna formulovat společnou vůli celých Spojených států. Evropa tento rámec zatím postrádá. K  těmto potížím přistupuje evropská bezradnost tváří v  tvář masovému přistěhovalectví. Ani jeden ze základních evropských imigračních modelů – francouzský, britský nebo německý – nefunguje tak, aby skutečně integroval přistěhovalce, především z muslimských zemí, do národních společenství. V  tomto smyslu má Evropa pět let po 11. září rostoucí komunitu odcizených, nepřátelsky naladěných lidí, kteří jsou úrodnou půdou pro „terorismus zevnitř“, a tedy mnohem větší problém než USA. Navíc na tento problém zatím nemá účinnou odpověď, snad s  výjimkou kvalitní zpravodajské práce, jak v srpnu ukázalo odhalení teroristů ve Velké Británii, kteří své akce teprve připravovali. Jiří Pehe Autor je ředitelem New York University v Praze. Q

zahraničí 

RESPEKT 37  V  11.–17. září 2006

11

Švédi, hybaj do práce

Jak se zbavit závislosti na sociálních dávkách? V neděli rozhodnou voliči

P

řed půl rokem čtyřiadvacetiletá obyvatelka Stockholmu Lina Soderbergová poprvé v  životě tvrdě narazila. Ačkoli si myslela, že po promoci sežene dobře placené místo, ani po šesti měsících nemá štěstí. „Absolvovala jsem přes sto různých pohovorů, ale vždy mi řekli, že mě nechtějí. Ne proto, že bych pro ně nebyla dost kvalifikovaná, ale protože by za mě museli státu odvádět vysoké pojistné a nemohli by mě snadno propustit,“ svěřila se nedávno deníku Financial Times. Stejný příběh by mohla vyprávět téměř třetina mladých Švédů. Místo nástupu do práce začali po vysoké škole pobírat vysoké dávky v  nezaměstnanosti, na které si řada z nich časem vypěstovala závislost. Právě mladí lidé jako Lina možná rozhodnou nedělní volby. Koalice čtyř pravicových stran (Aliance) si udržuje mírný náskok nad 12 let vládnoucími sociálními demokraty premiéra Görana Perssona a  její politici mohou teprve potřetí od války usednout do ministerských křesel. Boj s nezaměstnaností mladých je nejskloňovanějším volebním šlágrem.

Vyjde to nastejno Problém je v tom, že švédský pracovní trh je svázán řadou ochranářských omezení. Firmy v podstatě nemohou propouštět, tudíž se bojí zaměstnávat mladé a  raději najímají pracovníky načerno, protože za ně pak nemusí odvádět nic státu, a navíc se s nimi mohou kdykoli rozloučit. Opozice svůj plán řešení představila před pár týdny. Její předáci slíbili, že sníží zdravotní a sociální odvody zaměstnavatelům a zároveň se pokusí dlouhodobě nezaměstnané mladé lidi zbavit závislosti na sociálních dávkách. „Práce se musí vyplatit,“ oznámil lídr opozice Fredrik Reinfeldt. Narážel na to, že dnes je ve Švédsku stejně výhodné být nezaměstnaný jako pracovat, v obou případech si totiž člověk přijde na tytéž peníze. Pravice proto navrhla snížit dávky v nezaměstnanosti o 15 % a zároveň vylepšit lidem mladším 26 let platy snížením daně ze mzdy o polovinu. Sociální demokraté podobně reformní program nepředstavili. Premiér Persson naopak prohlásil, že ve společnosti je nutné zvýšit „solidaritu“, a vzápětí ohlásil plán zvýšení dávek v  nezaměstnanosti o 200 švédských korun.

Jako Blair Startovní pozice sociálních demokratů (menšinový kabinet s podporou komunistů a zelených) byla výhodná. Pod jejich vládou roste ekonomika téměř o 6 %, inflace se drží na 1,5 %. Z letošního srovnání amerických vědců vyšlo Švédsko jako druhá země v hodnocení výkonnosti péče o životní prostředí. Velkorysé vládní investice do rozvoje vysokorychlostního internetu umožnily více než 20 % Švédů pracovat doma. Díky různým vládním programům Švédsko vykazuje vysoký společenský podíl žen (v rámci vlády 10 žen z 22 členů, v rámci parlamentu skoro polovina z  349) a  v  rychle stárnoucí Evropě se tam rodí nejvíc dětí. „Jsou tu nicméně dvě ale, která image sociální demokracie kazí: jednak problém s nezaměstnaností mladých, a jednak se lidé cítí být obecně unavení desetiletou vládou premiéra Perssona,“ říká James Savage, švédský novinář z internetového deníku The Local. Na „únavě“ z Perssona (57) se podepsal jeho na švédské poměry neobvykle sebevědomý a  často arogantní styl vystupování. Navíc protikorupčně naladěná švédská veřejnost těžce nesla několik afér kabinetu – například večerní platbu soukromého nákupu jedné z ministryň služební kartou či netransparentní dosazení Perssonova příbuzného do důležité vládní agentury pro výzkum. K propadu obliby sociální demokracie přispěla i pomalá a zmatečná evakuace stovek Švédů z jihovýchodní Asie poničené vlnou tsunami na Vánoce 2004. I  proto má velké šance charismatický ekonom a  otec tří dětí Reinfeldt (41), který již čtvrtým rokem vede největší opoziční stranu Moderate. „Na rozdíl od současného premiéra vystupuje klidně a umírněně, nejedná arogantně,“ říká již citovaný Savage. Reinfeldtovi nahrává ještě jeden důležitý fakt: poprvé v  poválečné historii Švédska se před volbami spojily do jednoho bloku čtyři opoziční pravicové strany a  představily společný program. Ani to ale není vše. Po vzoru Tonyho Blaira, jen v  opačném gardu, totiž Reinfeldt provedl programový úkrok směrem k sociální demokracii. „Ačkoli pravice v  minulosti navrhovala radikální snížení daní a  osekání výhod sociálního státu, letos s ničím podobným mimo oblast boje s nezaměstnaností mladých nepřišla. Její politici totiž z průzkumů zjistili, že pro voliče budou atraktivnější, posunou-li se doleva. Podobný manévr ostatně udělali v 70. letech a vynesl jim

historicky první účast ve vládě,“ říká šéfekonom Fredrik Erixon ze stockholmského think-thanku Timbro. Posun je očividný: lídři Aliance opakovaně slíbili, že budou-li zvoleni, zvýší několik sociálních dávek (například příspěvek rodičům na děti o  sto korun), a  naopak škrtali radikální návrhy jako umožnit firmám snadno propouštět mladé lidi do 26 let. Reakce sociální demokracie na sebe nenechala dlouho čekat, premiér Persson přispěchal se závazkem zvýšit celou sadu sociálních dávek (zejména dávky v  nezaměstnanosti) a  představil několik nových výhod (nižší doplatky u  zubaře, stavbu několika desítek tisíc bytů pro důchodce). „Bude-li strategie švédské pravice úspěšná, programové posuny lze očekávat i  u  jiných pravicových stran v  EU,“ tvrdí Erixon. „Už dnes lze něco podobného vidět u  britských konzervativců Davida Camerona, kteří zčásti kopírují program labouristů.“

Watergate po Švédsku I  letos se věnují všechny strany ekologickým tématům. Premiér Persson přišel s  plánem zbavit Švédsko do patnácti let závislosti na ropě, aniž by země musela budovat novou generaci jaderných elektráren. „Chceme být připraveni mentálně i technologicky na svět bez ropy. Náš plán je reakcí na globální klimatické změny, na rostoucí ceny benzinu a na varování od odborníků, že světové zásoby ropy se blíží ke konci,“ shrnul záměry socialistů Perssonův mluvčí. Premiér slíbil, že i nadále bude zvyšovat podíl obnovitelných zdrojů (dnes z nich pochází necelých 30 % energie, průměr v EU je 6 %), bude spolupracovat s automobilkami Saab a Volvo na vývoji vozů na biopaliva a bude masivně investovat do výzkumu k přírodě citlivých technologií. Obdobný návrh zformulovala i  pravicová opozice. Navíc její politici oznámili, že ti, co si koupí automobil s alternativním zdrojem paliva, si mohou odečíst z daní 10 tisíc švédských korun. A že státní organizace si budou pořizovat pouze auta na alternativní pohon. Programové diskuse ale minulý týden zastínila zatím největší předvolební aféra v poválečné historii země. Novináři zjistili, že politici Liberální strany (druhý největší člen Aliance) před pár měsíci nechali nezákonně „napíchnout“ počítačovou databázi konkurenčních sociálních demokratů, čerpali odtud důležité informace a podle nich

Sociální stát na houpačce Ačkoli mnoho členů EU sociální stát osekává, ve Švédsku je naopak na vzestupu. Levice i pravice se shodují na tom, že je třeba budovat společnost, kde budou rovnoměrně zastoupeni ženy, muži, etnické skupiny a lidé s různými postiženími. Všichni mají mít rovný přístup ke vzdělání a stejnou šanci uplatnit své dovednosti. Švédský model se vyznačuje svojí univerzálností, lidé mají nárok na různé sociální dávky od narození až po smrt. Vyplácí se zde vysoké dávky v nemoci (pobírá je téměř 650 tisíc lidí) a v nezaměstnanosti (asi 200 tisíc lidí). Každý má nárok na bezplatné vzdělání a dostupnou kvalitní lékařskou péčí. Vláda tradičně podporuje rodiny s dětmi (vysokými mateřskými dávkami, rodiče mají na výběr ze širokého spektra předškolních zařízení), mladým rodinám a seniorům poskytuje podporu na bydlení a jistotu penze. Švédský sociální stát začali tamní politici budovat před druhou světovou válkou pod názvem „folkhemmet“ – domov pro lidi. O jeho velký rozvoj se zasadil socialistický poválečný premiér Tage Erlander, který zemi vedl rekordních 23 let. Ve Švédsku nikdy nedošlo k znárodňování, ekonomika je řízena bankami, burzou a mají na ni velký vliv odbory. Financování sociálního státu je tradičně – a s podporou veřejnosti – zajištěno vysokým zdaněním. Po ekonomické krizi na začátku 90. let byly některé sociální výhody osekány, většina z nich ale byla později obnovena díky prosperujícím veřejným financím a rychle rostoucí ekonomice.

pak přizpůsobovali svůj program. Případ začala ihned vyšetřovat policie. Zda aféra nakonec překazí Reinfeldtovy slibné volební vyhlídky, lze jen těžko odhadovat. Jasné ale je, že takový konec kampaně si asi nepředstavoval ani v těch nejčernějších snech. Ondřej Kundra Autor je novinář, studoval na Högskolan Dalarna ve švédském Falunu.

Q

Je to kluk, Výsosti Japonská císařská dynastie se konečně dočkala mužského následníka. Škoda jen, že se tím odsunuje zásadní modernizační debata. Ve středu ráno se potvrdily bulvárně šeptané zvěsti a  Japonsko se dočkalo. Novináři zoufale shánějící jakýkoli příběh přinesli kromě gramáže a velikosti alespoň zprávu o tom, jak novopečená maminka Kiko, manželka mladšího bratra následníka trůnu, dojatě řekla „díky“, když jí lékař sdělil pohlaví novorozence. V ulicích propuklo veselí, vyšplhaly akcie výrobců dětských potřeb, posílily prognózy celonárodní porodnosti, zatímco politické a ústavní kruhy si slyšitelně oddechly. Před narozením prvního kluka v dynastické linii po více než čtyřiceti letech vystoupala nervozita z chybějícího nástupce už k bodu, kdy se změna zákona o imperiálním domu zdála neodvratná. Stávající císař Akihito je totiž spokojeným dědečkem tří vnuček. Proto by bylo nutné upravit legislativu tak, aby jedna z nich – podle všeho Aiko, dcera současného korunního prince Naruhita – mohla jednou být oficiální pokračovatelkou linie, která podle mytologických stylizací sahá nepřerušeně až k panteistickému dávnověku před 2600 lety.

Pro veřejnost bez problému Zdánlivě žádný problém. Vždyť maličká princezna Aiko se stala téměř národním fetišem a  průzkumy veřejného mínění ukazují, že více než dvě třetiny dotázaných s ženským nástupnictvím souhlasí. Císařovny se v japonské historii vyskytly, ač poslední z nich už před nějakými dvěma stoletími.

O  jak citlivou věc se ale pro určitou část společnosti jedná, je zřejmé už z pohledu na heslo tennó (termín, pro který západní jazyky užily poněkud zavádějící překlad „císař“) v japonské verzi volné internetové encyklopedie Wikipedia. Příslušná stránka je teď ve výjimečném režimu pod kontrolou správce, který neumožňuje jinak běžný přístup do úprav textu. Diskuse k  odstavcům o  nástupnictví se táhne přes mnoho obrazovek a obsahuje některé argumenty snažící se doložit s  podezřele vědeckou vervou, jak pouze geny předávané po mužské linii nepochybně zajišťují skutečnou identitu císařského rodu. Stoupající nervozita v posledních letech zasáhla i ty v prvních řadách. Dlouho bezdětné manželství korunního prince Naruhita se vzdělanou diplomatkou Masako bylo vystaveno psychickému tlaku, který se odrazil zejména na Masako samotné. Ačkoli po jednom potratu nakonec úspěšně přivedla na svět dcerku, následovalo i oficiálně přiznané dlouhé období těžkých klinických depresí, z  nichž se dosud zcela nezotavila. Očekávat nadále od moderního monogamního svazku, že vždy bez selhání zajistí mužského potomka nejstarší dynastie na světě, je podle většinového mínění nerealistické (ještě dědeček stávajícího císaře měl k  zajištění dostatečného počtu synů k dispozici konkubíny). Přesto existuje vlivná, ač nepříliš početná skupina osob, jimž je zasahování do stávajícího uspo-

Ten zákon už měnit nemusíte. (Princ Akišino s dcerami cestou do porodnice) f oto profimedia.cz

řádání velmi proti mysli. Tato skupina zahrnuje konzervativní kruhy kolem Agentury pro císařský dům, vládního úřadu na úrovni ministerstva, ale i  mnoho nacionalisticky konzervativních členů současné vládnoucí strany LDP. Nevystupuje nijak zjevně na veřejnosti ani v  médiích, o  to účinněji ale působí zákulisně. Už připravená diskuse o  návrhu zákona umožňujícího nástupnictví v ženské linii byla spěšně stažena z programu hned, jakmile byla v  únoru poprvé zveřejněna zpráva o těhotenství princezny Kiko. Odcházející premiér Koizumi s  ulehčením prohlásil, že problém je třeba přenechat k  důkladnému zvážení příští administrativě. Před vnitrostranickými volbami, které koncem měsíce rozhodnou o novém

šéfovi LDP, a  tedy premiérovi, nechce nikdo do takového vosího hnízda píchat. I proto se jinak střídmý Abe Šinzó, téměř jistý příští premiér, nechal v  komentáři k  miminku unést k úlevě, „jako když člověk pohlédne na vyčištěné modré podzimní nebe“. Abe sám je počítán ke konzervativnímu křídlu strany s  nacionalisticko revizionistickými sklony. Oficiální reakce jeho i zbývajících dvou kandidátů na předsednické a premiérské křeslo hovoří o „budoucí důkladné a opatrné debatě o případné změně legislativy, kterou v nové situaci už není třeba uspěchat“. David Mervart, Tokio Autor je doktorand Tokyo University.

Q

12  Svět kolem / O KOM SE MLUVÍ

F

inále soudního sporu v Botswaně ukazuje, že Afriku věru nelze házet do jednoho pytle temného regionu neustálého krveprolití. To, co by třeba v Súdánu zapadlo ve stylu „buďte rádi, že vám nejde o krk“, je v  „nejstarší africké demokracii“ důvodem k  zásadní kritice vlády. Jádro sporu může připomínat western. Skoro desetinu plochy Botswany tvoří chráněné polopouštní území Central Kalahari Game Reserve (CKGR, 53 tisíc km2), kde – jako zřejmě na posledním místě v Africe i na světě vůbec – žijí ještě lovící Sanové (Křováci, Bushmen). Jenže CKGR je rovněž největší návštěvnickou rezervací na světě, kterou se vláda snaží využít a původním způsobem žijící Sany z ní vypudit. Podle některých pozorovatelů jde

Western v Africe

Profesor zná své Zelené

Van der Bellen vychoval rakouské ekologisty ke zralosti pro vládu

C

o se nepodařilo zeleným v Česku, mohlo by vyjít po volbách 1. října jejich kolegům v  Rakousku. Ještě nikdy nebyli tamní ekologisté tak blízko vládnutí, přičemž partnery mohou být jak lidovci, tak sociální demokraté. Hlavní zásluhu na tom má jejich spolkový mluvčí (předseda) Alexander van der Bellen, v němž už dnes mnozí vidí příštího vicekancléře a  ministra zahraničí. Tento 62letý univerzitní profesor ekonomie, který vede stranu od roku 1997, je vším možným, jenom ne typickým zeleným.

Když šéf rotuje na místě

Chceme domů. (V osadě pro vysídlené Sany.) foto profimedia.cz / afp

o spor mezi paternalistickou a modernizační strategií vlády a romantizujícími zástupci práv a  hodnot domorodých obyvatel, podle jiných spíše o  déjà vu vyhánění amerických indiánů z  rezervací. Již v  roce 2002 úřady nařídily Sanům odchod, ale mnozí z  nich neposlechli a  další se vrátili, takže jich na území rezervace žije přes 200. Loni v  létě pak vláda prohlásila, že jejich kozy trpí svrabem, a  proto celou rezervaci uzavře: zakázala vstup návštěvníkům včetně novinářů a přerušila veškerou komunikaci tamních Sanů se světem venku. Jenže to už se celý spor ocitl na soudní úrovni a váhy spravedlnosti se začaly klonit na stranu Sanů (například vládní právník Sidney Pilane ujel ve vládním vozidle, právě když měl být zatčen za pohrdání soudem). Závěrečné slyšení proběhlo minulý týden. Podle právníka žalující strany Gordona Bennetta mají Sanové právo na užívání půdy v rezervaci už z moci jejího dlouhého držení. Je to v rámci anglosaské právní tradice, nezrušila ji žádná koloniální ani botswanská legislativa a v podobných případech se jí drží i soudy v Jižní Africe či Austrálii. Zástupci Sanů přišli v tričkách s nápisy „I love CKGR“ a s optimismem. „Všichni doufáme, že po rozsudku se budeme moci vrátit domů,“ řekl jeden z nich, Roy Sesana.

V

 Súdánu mohou lidé o síle nezávislé justice jenom snít. Tamní vláda dala před týdnem ultimátum jednotkám Africké unie, které monitorují křehké příměří v Dárfúru – buď mají do konce září rozšířit svůj mandát, aniž by ho však předaly OSN (místo tohoto plánovaného kroku mají přijmout prostředky od Arabské

Súdán vydírá ligy), nebo odejít. „Je to vydírání,“ řekl velitel afrických sil generál Collins Ihekire, „fungování našich jednotek by záviselo na charitě Súdánu a  jeho přátel.“ Sedmitisícový kontingent AU už teď zvládá úkol jen s  obtížemi. Na nátlak Chartúmu vyřadil z monitorovacího týmu členy rebelských skupin, které příměří dohodnuté před dvěma lety v Čadu odmítly podepsat. „Nemáme příměří, se kterým souhlasí všechny strany, tak jak můžeme monitorovat příměří?“ argumentuje generál Ihekire. Zbyněk Petráček

11.–17. září 2006  V  RESPEKT 37

Van der Bellen nezapadá do tradiční zelené subkultury už svým zevnějškem. Nenosí sandály ani vytahané svetry, ale dobře šité obleky s  kravatou. I  proto mu někteří zvlášť alternativní kolegové zpočátku nemohli přijít na jméno – nemluvě o jeho slabosti pro sportovní vozy značky Alfa Romeo či pro cigarety. Van der Bellen dokonce jednou prohlásil, že čím silněji bojuje Evropská unie proti kouření, tím více se mu právě kouřit chce. Buržoazní životní styl lídra ale není jediným odklonem rakouských Zelených od původního ideálu. Ještě před dvaceti lety, podobně jako jinde v západní Evropě, odmítali klasické stranické struktury, hierarchie i autority. Nyní de facto stojí a padají s osobou jediného člověka. O původně praktikované rotaci nejvyšších kádrů už nemůže být ani řeč. Letos potvrdili delegáti van der Bellena v čele strany už popáté. Pro zjištění, že rakouští Zelení se už definitivně usadili, existují i pádnější důkazy: více než dvě třetiny voličů této původně protestní a systémově opoziční strany chtějí, aby se po volbách podílela na vládě. Díky van der Bellenovi už tato představa Rakušany nevyděsí. Ještě před čtyřmi lety lidovci varovali voliče před „hašišovými trafikami“, neboť Zelení prý chtějí prosadit legalizaci lehkých drog, jež by se pak mohly veřejně prodávat. Podobně už netáhne ani bonmot o  „melounech“, navenek zelených, ale uvnitř rudých. Ekologisté totiž dokázali lovit hlasy i  mezi tradičně lidoveckými voliči. Kromě toho po posledních volbách právě lidovci se Zelenými začátkem února 2003 velmi vážně jednali o  vládní koalici. Rozhovory ztroskotaly až těsně před konečnou dohodou, když se strany nedokázaly dohodnout na nákupu stíhaček či na zavedení poplatků za vysokoškolské studium. Přesto pak jeden pilotní projekt černo-zelené vládní koalice vznikl, ač pouze na zemské úrovni – v Horním Rakousku, kde je u moci dodnes.

Zelení dvou tradic Van der Bellen má na Rakušana netypický původ mimo země bývalé monarchie. Matka pocházela z  Estonska, otec byl Rus, byť s  nizozemskými kořeny. Mládí strávil dnešní šéf Zelených v Tyrolsku, kde vystudoval ekonomii a až později přešel do Vídně. Politicky se angažoval od poloviny 70. let v řadách sociální demokracie (SPÖ), z níž byl ovšem v roce 1986 vyloučen, neboť údajně neplatil členské příspěvky. Od té doby se datuje jeho spolupráce se Zelenými, kterým se tehdy přes všechny vnitřní rozpory podařilo poprvé vstoupit do parlamentu. Pro rakouské Zelené je totiž příznačné, že vycházejí ze dvou rozdílných tradic, korespondujících s odlišnostmi mezi mentalitou obyvatel západního a východního Rakouska. V konzervativnější západní části země stály u zrodu Zelených různé občanské iniciativy, které v 70. letech bojovaly proti výstavbě nových obchodních center, přičemž odhalovaly úzké propojení mezi politiky obou vládních stran, lidovců i sociálních demokratů, a místními stavebními firmami. Zmíněné iniciativy ale od počátku usilovaly o to, aby byly zvoleny do místních parlamentů. Angažovanost ve straně Zelených či její volební podpora tehdy často měly charakter generační revolty, neboť synové a dcery z  „tradičních a dobrých“ lidoveckých rodin se náhle začali politicky angažovat u ekologistů. Potvrzují to i slova současného lidoveckého předsedy rakouského parlamentu Andrease Khola, jenž v mnohém ohledu ztělesňuje tradičního tyrolského konzervativce. Právě Khol si v  jednom rozhovoru posteskl, že z jeho šesti dětí jich drtivá většina už dávno volí Zelené. Zcela opačná byla situace ve východním Rakousku s „rudou Vídní“ jako přirozeným centrem. Tamní Zelení měli často sociálnědemokratické pozadí, více se přikláněli k  alternativním přístupům, blokádám či happeningům a odmítali zavedené parlamentní procedury. Velmi výrazně se to projevilo při dvou největších protestních akcích v rakouských dějinách. Jednak šlo o jadernou elektrárnu Zwentendorf, kdy si Rakušané vymohli vypsání referenda, které již hotovou stavbu nedovolilo spustit. A potom o stavbu dunajské vodní elektrárny v Hainburgu u hranic se Slovenskem, kdy měly být vykáceny vzácné lužní lesy. Na přelomu let 1984/85 ekologičtí aktivisté navzdory srážkám s policií po týdny blokovali staveniště a jejich odpor nakonec vedl k zastavení projektu. Tyto dvě odlišné tradice vedly k existenci dvou vzájemně si konkurujících zelených stran. V roce 1986, po úspěchu s  Hainburgem, se sice na čas sloučily, ale později část konzervativních Zele-

ných společnou stranu opustila a  jejich uskupení dnes nehraje žádnou roli. Ukazuje se však, že rozdílná politická východiska u  rakouských Zelených mohou mít i zcela praktický dopad: Zatímco vídeňští Zelení by šli beze všeho do koalice pouze se sociálními demokraty, jejich kolegové na západě země preferují většinou lidovce. Právě vídeňští Zelení v  únoru 2003 prosadili ukončení nadějně probíhajících koaličních jednání s lidovci kancléře Wolfganga Schüssela.

Pozor, hrozí tuctovost Dnešní rakouští Zelení nemají s  radikalismem a  akcionismem 80. let společného už skoro nic. Když se tehdy dostali poprvé do parlamentu, upozornili na sebe také odhalováním skandálů, jež byly důsledkem letitého proporčního systému postaveného na vládě dvou nejsilnějších stran. Zároveň se ale také jako jediní výrazně stavěli proti rostoucímu verbálnímu radikalismu druhé opoziční síly, Svobodné strany Rakouska (FPÖ) populisty Jörga Haidera. Parlament byl v té době skoro jedinou tribunou, kde mohli Zelení prezentovat svoje názory, a tak nepřekvapuje, že někdy velmi důsledně využívali skulin v jednacím řádu, když třeba prováděli řečnické maratony. Rekord drží někdejší šéfka strany Madeleine Petrovicová, která před plénem vydržela mluvit deset hodin v kuse. Do něčeho podobného by se van der Bellen nikdy nepustil. Takováto změna v  přístupu má ovšem i  svá úskalí. Sociologové varují, že jakmile se Zelení stanou „tuctovou“ stranou, která se už nebude v ničem lišit od tradičních formací, hrozí jim vážné nebezpečí, včetně toho, že už se nemusí dostat vůbec do parlamentu. Příliš spoléhat se už nemohou ani na ekologickou kartu, protože ochranu životního prostředí dnes skloňují ve všech pádech i  ostatní rakouské strany. Kromě toho se Zelení v posledních letech pravidelně potýkají s velkými rozdíly mezi čísly, jež jim předpovídají průzkumy veřejného mínění a na celostátní úrovni se pohybují někde okolo 15 %, a vlastními volebními výsledky, které bývají až o pět procentních bodů nižší. Svědčí to minimálně o  problémech s  mobilizováním vlastních sympatizantů – ti považují hlavní cíle, jež strana původně prosazovala, v podstatě za splněné. Proto je v poslední době patrné, že se Zelení snaží zviditelnit u témat, jež by ukázala, v čem se jejich přístup liší od sociálních demokratů nebo lidovců. Důležité to je obzvlášť v situaci, kdy hrozí, že volební kampaň se bude redukovat na souboj „buď, anebo“ mezi dvěma největšími stranami – vládními lidovci a  opozičními sociálními demokraty. Rakouští Zelení se nyní například ve zvýšené míře zaměřují na sociální oblast. Zejména v boji proti tzv. nové chudobě chtějí přijít s přístupy, jež by se lišily od tradičních sociálnědemokratických receptů – chtějí dát občanům možnost volby, jak využít sociální podporu státu. Ve vztahu k  lidovcům zase zdůrazňují nutnost zkvalitnit v Rakousku demokracii a vytýkají největší vládní straně, že za šest let její společné vlády s haiderovci se v zemi výrazně zhoršila právní kultura i  důvěra občanů v právní stát. Přes to všechno se ale může zdát, jako by Zeleným a jejich nejvyšším představitelům stále chybělo určité odhodlání opustit opoziční lavice a stát se definitivně klíčovým hráčem v rakouské politice. Možná nechtěně to vystihl sám spolkový mluvčí strany Alexander van der Bellen, když začátkem roku v jednom televizním rozhovoru prohlásil, že jeho strana usiluje po letošních volbách o místo na stupních vítězů. Pak se však krátce odmlčel, jako by si teprve uvědomil, co řekl, a k překvapení novinářky hned dodal: „Neberte, prosím, to, co jsem teď právě řekl, až tak úplně vážně.“ Robert Schuster Autor je šéfredaktorem Mezinárodní politiky.

Q

Alexander van der Bellen Narodil se 18. ledna 1944 ve Vídni, je ženatý a má dva dospělé syny;  60. léta – studoval národní hospodářství na univerzitě v Innsbrucku;  1968-71 – v Innsbrucku působil jako asistent v institutu pro finanční vědy;  1977 – řádným profesorem ekonomiky na univerzitě ve Vídni;  1990–94 – děkanem Fakulty sociálních a hospodářských věd na Vídeňské univerzitě;  1976–86 – členem sociálnědemokratické strany;  1994 – poslancem Národní rady za stranu Zelených;  1997 – spolkovým mluvčím Zelených a od roku 1999 zároveň šéfem jejich poslaneckého klubu.

téma 

RESPEKT 37  V  11.–17. září 2006

13

Ano, mají řešení. Konečné řešení. (Zasedání Ústředního výboru KSČM, červenec 2006, předseda Vojtěch Filip vlevo, místopředseda Jiří Dolejš vpravo.) foto günter bartoš

Díky za Usámu bin Filipa Český boj s komunisty: nutnost, nebo hra?

Na český vládní můstek vylezl nový kapitán a ohlásil: „Mým zásadním úkolem je zabránit komunistům v návratu k moci.“ Stejný cíl dnes s Mirkem Topolánkem sdílí většina představitelů zdejší demokratické politiky. A tak se šestnáct let po celonárodní protikomunistické vzpouře rozléhá Českem varovný chór: hlavně udržme na uzdě rudé! Spolu s tím ale na všech stranách kvete se stejnými rudými přátelská spolupráce. Takže proč se vlastně naši politici návratu komunistů bojí?

T

a budova v  pražské ulici Politických vězňů se nedá přehlédnout. Nad mohutnými sloupy zapuštěnými do fasády vlají vlajky s  rudými hvězdami, pod nimi šedivý vrátný s  podezřívavým pohledem střeží železná vrata ne nepodobná průchodům v  pankrácké věznici. Sídlo české komunistické strany je dokonalým strojem času na výlety do minulosti. A  pro mnohé také dokladem, že když takhle strana vypadá ve své výkladní skříni, pak v temných zákrutech uvnitř to bude skutečné maso. O  samotných obyvatelích této pražské adresy a celého stranického a voličského zázemí KSČM se ale ví překvapivě málo. Vlastně jen to, že se nás před tou značkou snaží lídři demokratických stran ze všech sil uchránit jako před obrovským nebezpečím, které po nás přitom překvapivě pořád už už natahuje ruku. Naposled to vyslovil právě šéf ODS a čerstvý premiér Mirek Topolánek: „Koketování s podporou komunistů zpochybnilo náš celý polistopadový vývoj. Budu pořád bojovat za to, abych zabránil komunistům v cestě k moci.“ Nicméně čestný předseda Topolánkovy strany se díky vyprošené podpoře KSČM stal před třemi lety prezidentem. A nedávný přemet šéfa lidovců Miroslava Kalouska navíc dokázal, jak snadno se na české politické scéně může boj proti komunistům zvrtnout ve spojenectví s nimi. Je tedy namístě pátrat, v čem vlastně to „komunistické nebezpečí“ podle našich politiků spočívá, jak velké je a zda na obranu před ním stačí jen slova, slova, slova.

Vím, že nic nevím Když se zeptáte občanských demokratů, jakou konkrétní hrozbu představuje návrat komunistů k  moci, odpovědí jsou většinou obecná hesla o otočení politického kormidla. „Znamenalo by to legitimizaci nedemokratické strany, která se nevyrovnala se svou minulostí. A my máme povinnost zabránit nejhorším scénářům,“ říká například místopředseda ODS Pavel Bém, který v tisku před volbami několikrát kritizoval sbližování sociálních demokratů a komunistů. Jaké jsou ty nejhorší scé-

náře, má strana nějaké analýzy možného vývoje či nebezpečí vyplývající ho přímo z komunistického programu? „Vlastně nevíme, co by komunisté udělali,“ říká Bém. „Jestli by zrušili úřad pro dokumentaci a vyšetřování svých zločinů nebo něco jiného. Návrat před listopad 89 asi nehrozí. Ale udělat si analýzu, co by návrat komunistů k moci znamenal, by stálo za to, to jste mě inspiroval.“ Volební manažer ODS a  spolutvůrce její politické strategie senátor Jiří Šneberger si po delším uvažování konkrétní možnost, jak by komunisté zadusili nebo přidusili demokracii, vybavuje: „Z  jejich projevů vyplývá, že by chtěli ovládnout mediální trh a zmírnit kritiku, která se na ně snáší.“ No ale po tom přece v Česku zatím touží každá strana. „Určitě by chtěli začít realizovat svůj program,“ zkouší to dál Šneberger. Které jeho body představují nebezpečí pro demokracii? „To se takhle konkrétně nedá říct, asi by začali s odposlechy, zestátňovali by podniky, kriminalizovali oponenty… Jenom odhaduji, to se nedá dopředu modelovat, protože neznáme jejich budoucí výsledek ve volbách.“ Ale není riskantní neustále mobilizovat proti straně, kterou ODS prakticky nezná? Obecná varování přece hrozí tím, že k nim lidé nakonec ohluchnou. „Není ani tak důležité, co by komunisté udělali. Pro nás je upozorňování na nebezpečí jejich návratu k  moci hlavně otázkou naší morální integrity. Legitimizace komunistů by znamenala facku polistopadovému vývoji,“ shrnuje Pavel Bém. Dobrá, ale v takovém případě by člověk považoval za nemožné je čas od času – když se to hodí – žádat o  politickou podporu. „Podívejte, Václav Klaus uspěl v tajné volbě a není jisté, zda dostal hlasy od komunistů, nebo od zástupců tehdejší koalice,“ odráží výtku Šneberger. „A na radnicích bychom s  nimi spolupracovat neměli, s tím názorem souhlasím. Straně to neprospívá.“

Volejte Oskara I  nováček tuzemské scény – Strana zelených – považuje komunisty za velký problém a dopředu odmítl účastnit se vlády závislé na jejich podpoře.

Zelení přitom své obavy a nechuť neopírají o minulost komunistů, jako spíš o nesouhlas s jejich současnou politikou. „Jedním z pilířů našeho programu je ochrana lidských práv a  pochvalná vyjádření komunistů na adresu Lukašenkova režimu, Číny nebo Kuby se s tím neslučují,“ dozvídáme se od místopředsedkyně Strany zelených Kateřiny Jacques. Paní Jacques přitom komunisty „odmítá démonizovat“: „Návratu polistopadového vývoje se neobávám,“ říká. Podle ní KSČM asi nikdy většinu v parlamentu mít nebude, ale i koalice s rudými nebo přijetí podpory od nich jsou nebezpečné: „Nevíme, co by za tu podporu chtěli – třeba bychom museli sáhnout k programovým ústupkům. Prostě bychom byli rukojmím subjektu, který nerespektuje demokratické principy,“ říká místopředsedkyně zelených. U lidovců je dnes těžké najít někoho z vedení, kdo nevěděl o Kalouskově rozhodnutí vstoupit do koalice se socialisty a řídit zemi menšinovou vládou drženou při životě komunisty. Jedním z  prvních, kdo proti tomu protestoval a kdo pak žádal odstoupení celého předsednictva, je šéf pražské organizace KDU-ČSL a  člen celostátního výboru Marián Hošek. „KSČM se nevzdala principů strany stalinského typu a trvá na nich,“ vysvětluje svůj odboj proti šéfům Hošek. „Já nedokážu říct, jakou komunisté představují konkrétní hrozbu. Ale i když bychom možná jejich nástup nepoznali hned, byl by to plíživý, ničivý proces. Ovšem přesné analýzy toho, kam by to vedlo, nemáme.“ Obrat předsedy Kalouska ovšem ukázal, že pro elitu křesťanských demokratů existují i větší hrozby než návrat komunistů k moci – třeba koalice ČSSD-ODS prosazující změnu volebního systému. Kromě toho ani ve volbách nebyla sázka na antikomunistickou notu úspěšná, strana přišla o část voličů. Není to signál, že pouhé slovní strašení před rudými nefunguje a  může se dokonce obrátit proti svým autorům? „Souhlasím s  tím, že udělat z  toho hlavní téma voleb, byla chyba. Nedokázali jsme předložit takový koncept, který by lidi pozitivně zaujal,“ připouští Hošek. Proč lidovci nejsou důslední a tolerují spolupráci s KSČM na komunální úrovni? „V obcích

14   téma

11.–17. září 2006  V  RESPEKT 37

Tohle už nebude, přísahám. Nanejvýš jen tam, kde najdeme koně. (Komunistický výbor zabírá sedlákům zvířata do „společného majetku“, Pyšely 1957.) foto čtk

jsou jednotlivci, se kterými se dá mluvit, lidé, kterým záleží spíš na řešení místních problémů než na ideologii,“ říká Hošek. Proslulým příkladem tohoto nezištného „řešení místních potíží“ jsou dodnes komunální volby v  Českých Budějovicích v  roce 1998. Přestože v nich ODS získala víc než lidovci, unionisté a sociální demokraté, slepili poražení za pomoci komunistů „vítěznou koalici“, která občanské demokraty vyšachovala ze hry. Pikantní na tom byla i postava komunistického vůdce, o kterého se spojenectví opíralo: byl jím komunistický generál a  politruk vojsk hlídajících svého času železnou oponu Oskar Marek. Tehdejší i  současný primátor města, lidovec Miroslav Tetter, hájí postup tím, že ODS jako vítězná strana chtěla „všechno“: primátora i většinu v městské radě. A co kromě těchto mocenských kliček přinesl převrat lidem? Daly se od ODS čekat kroky, které by městu neprospěly? „Já nevím, co by jejich vedení tenkrát prosazovalo,“ přiznává Tetter. „Ale v  každém případě se bez ODS udělalo dost práce a KDU se zviditelnila.“ Že by vláda ODS nad městem žádnou katastrofu neznamenala, se mohou přesvědčit občané docela jednoduše. Dnes totiž ve spojení s lidovci strana většinu v radě drží. Stejný důvod pro spolupráci s komunisty, totiž politiku, a nikoli „řešení věcných problémů“, uvádí i starosta Kroměříže, občanský demokrat Petr Dvořáček. „Komunisty jsme museli vtáhnout do hry, protože lidovci požadovali funkci starosty, i když ve volbách nevyhráli.“ Vedení stran tyto organizace, které postupují v rozporu s oficiální linií, nerozpustilo, i když to má v kompetenci.

Jízda na drakovi Jedinou stranou, která má v ruce podrobnou analýzu programu, projevů i dokumentů KSČM včetně rizik, je sociální demokracie. Paradoxně partaj,

Zpátky ne, vpřed Jak jsou tedy komunisté nebezpeční? Politici jako Pavel Bém soudí, že vlastně ne příliš, ale jejich „legitimizace by znamenala facku polistopadovému vývoji“. To vzhledem k přehršli „facek“, které už vývoj obdržel od různých afér Olovo, zpackaných privatizací či zkorumpovaných zakázek o miliardy, nevypadá jako nějaká výjimečná hrozba. Řada politiků také prohlašuje, že „návrat před listopad nehrozí“. To je určitě pravda potud, že nic na světě se samozřejmě neopakuje dvakrát. Takže návrat do trapné doby tesilu, front na toaletní papír, dvou druhů žvýkaček a povinných rituálů lásky ke komunistické straně je jistě passé. Kdyby se naši současní komunisté dostali opravdu k moci, nešli by zcela jistě zpátky, ale „vpřed“ – k nové, technologicky modernější a bezpochyby i celkově dokonalejší verzi totality, než byla stará dobrá „normalizace“. Z jejich výroků a programových cílů však vyplývá, že nový režim by si v základních rysech se svým předchůdcem mohl podat ruku: umlčení či likvidace politických protivníků a zastrašení veřejnosti, vláda nad informacemi z masmédií, podřízenost života ideologii, atentát na spojenecký svazek

která jako první otevřeně dala najevo, že by jí podpora ze strany komunistů při vládnutí nebyla proti srsti. Analýza se zrodila narychlo v roce 2003 pro sjezd ČSSD, kde ji tehdejší předseda a premiér Vladimír Špidla spolu s „reformní“ středočeskou organizací využili proti snahám „levého křídla“ o zrušení jednoho z bodů stranického desatera, které socialistům od poloviny 90. let zakazuje spolupráci s  komunisty na celostátní úrovni. Analýza podniká relativně podrobnou sondu do života KSČM a v závěru konstatuje, že strana zůstává neostalinská a  používá stejnou taktiku jako v  letech 1945-48. To znamená destabilizaci společnosti tak, aby se vytvořila „revoluční situace“ zralá na svržení kapitalistického režimu. Podle analýzy komunističtí ideologové naznačují, že taková možnost by mohla nastat v roce 2030. KSČM, varuje dokument, usiluje o oslabení sociální demokracie jako výplodu kapitalismu. „Strategická a  taktická spolupráce ČSSD s  KSČM je dnes naprosto vyloučená,“ čteme v  závěru analýzy. Podle jejího doporučení sice sociální demokraté nemají usilovat o zákaz komunistů, ale dát najevo svoji nesmiřitelnost vůči nim a „odhalovat její reakční neostalinský profil“. Dokument sepsal filozof, sociolog a  ideologický stratég sociální demokracie Oto Novotný, který dnes působí jako poradce Jiřího Paroubka a  šéfuje analytickému týmu v Lidovém domě. Jak se tedy slučují nebezpečí popsaná v analýze se současnou snahou ČSSD s komunisty spolupracovat? „To je omyl, my s nimi zatím přímo spolupracovat nechceme,“ brání se Oto Novotný. „Na rozdíl od ostatních ale otevřeně říkáme, že se nebráníme jejich podpoře.“ Každá podpora něco stojí, zvlášť pokud se jedná o to, aby kabinet mohl vládnout. Co když za to budou chtít komunisté například vyvlastňování nebo vystoupení

se Západem, snaha zničit soukromé vlastnictví. Představa optimistů, že tuto formu totality už naši komunisté zavést nechtějí, se neopírá o nic jiného než o víru a zavřené oči. Fakta mluví jinak. Ta partaj stále obdivuje Klementa Gottwalda a jeho politiku státně organizované loupeže a nenávisti (jen si teď dává větší pozor na ústa). Ještě minulý týden v komunistických Haló novinách vyšel článek poslance KSČM a bývalého bachaře, že lidé zavíraní před listopadem za jiný než oficiálně povolený názor seděli po právu. Mládežnická organizace této strany – sídlící v centrále KSČM – dokonce oficiálně ve svých stanovách volá po násilném svržení demokracie cestou „leninského teroru“. Rozdíl mezi mladými a starými komunisty je pouze v tom, že ti mladší pochopili, že mohou říkat cokoli a nic se nestane. Čeští komunisté jako jedna z mála evropských parlamentních stran schvalují zatýkání svobodomyslných lidí na Kubě, v Bělorusku a ve Venezuele. Že KSČM chystá staré cíle s novou tváří, dokázali její šéfové, když nedávno popisovali, jak by se tu pod jejich taktovkou znárodňovalo „jinak“ než v roce 1948. Nezabíral by se majetek, ale zřídily by se státní podniky, které by převzaly všechny lukrativní zakázky. „Komunisté kapitalismus nechtěli v roce 1989, nechceme ho dnes a není

z NATO? „Nedostanou nic!“ říká Novotný rezolutně. „Musí jim stačit, že zabrání realizaci pravicového programu ODS. A pokud by někdy v daleké budoucnosti chtěli vstoupit do vlády, museli by splnit přesně stanovené podmínky – mimo jiné souhlasit se členstvím v  NATO a  EU, odsoudit zločiny komunistických stran v  Československu i  ve světě a  uznat legitimitu soukromého vlastnictví. Podívejte, vykřikovat, že s  komunisty se nemluví, už 17 let nefunguje. Konkurence tuhle kartu využívá účelově, aby levici udržela zablokovanou. My musíme samozřejmě s  komunisty zacházet opatrně, nemůžeme se od nich pošpinit a  prodat své priority. Ale kdybychom si nechali čistě morální postoj, tak nikdy sami nesestavíme vládu a  ztratíme důvod vůbec na politické scéně být.“ Jak by to opatrné zacházení vypadalo v praxi? „Pokud KSČM přijde s nějakou podmínkou, třeba že je nutné referendum k americkým základnám, zalistujeme ve svém programu, zjistíme, že tam referendum k  důležitým otázkám máme, tak proč bychom jim to neschválili? Navíc u věcí, které se přesně shodují s našimi představami,“ říká Novotný.

Poptávka klesá „Když je sedmnáct let po pádu komunismu ústředním tématem politiky strach z jeho návratu, když se strany musí vymezovat negativně, tak to svědčí o nedostatku legitimity české demokracie. Politická scéna je pořád nezralá,“ říká francouzský politolog Jacques Rupnik. Jiří Šneberger mu ale oponuje. „Sedmnáct let je pořád krátká doba. V Německu přetrvával strach z nacionalismu a populismu ještě v šedesátých a sedmdesátých letech a do jisté míry ho můžeme vystopovat i dnes. U Čechů, kteří komunismus zažili, zůstává

pro nás perspektivou ani do budoucna,“ prohlásil na srazu bolševiků letos v březnu Vojtěch Filip a dodal: „Ekonomickým základem kapitalismu bylo a je soukromé vlastnictví.“ Je pravda, že čistý totalitární komunismus tady v této chvíli nehrozí. Ne proto, že by ho domácí bolševici nechtěli; nepřeje tomu současná mezinárodní situace a z ní vyplývající všeobecná slabost rudých. To se však může rychle změnit. Před šestnácti lety se zdálo, že strana nemůže přežít ani rok. A ani ten největší partajní snílek či naopak demokratický pesimista by se tehdy neodvážil tvrdit, že brzy získá pětinu hlasů. Pak jsme se nějaký čas uklidňovali, že nepřátelé svobody mohou získat „nanejvýš“ tuhle pětinu hlasů a s ní prý nic nesvedou. Dnes už to vypadá, že svedou. Dostali se do hry o vládu a za slib podpory mohou od příštích partnerů získat značné ústupky pro svůj výše uvedený program. Příklad už známe: Jiří Paroubek jim za příslib loajality předhodil českoamerické spojenectví. Jaké další body bolševického programu by taková vláda na rudý pohon musela splnit, to samozřejmě není možné dopředu odhadnout. Pro důvěryhodnost země a vnitřní klima by jich ovšem stačilo jen pár. Erik Tabery

hrozbou.“ Poptávka po zdůrazňování tohoto druhu obav ale ve společnosti klesá. Průzkumy veřejného mínění dokumentují snižující se počet lidí, kterým by vadila účast komunistů ve vládě. Dnes je jich celkově asi polovina, přičemž asi jen půlka z nich považuje komunisty za reálnou hrozbu, zbytek odpůrců komunismu zdůrazňuje spíš svoji nechuť, aby se strana s tímto názvem a minulostí dostala na politické výsluní. „Pokud dnes někdo tuto kartu využívá, tak sice nesáhne vedle, protože zvlášť voliči pravicových stran na to pořád slyší, ale zároveň tím nemůže straně volby vyhrát,“ říká analytik Sociologického ústavu AV ČR Daniel Kunštát. „Využívání hrozby komunismu v předvolebním boji má svoje pragmatické důvody – pravicové strany se bojí, že čistě levicová vláda by mohla u voličů uspět mimo jiné tím, že by přerozdělovala peníze chudším vrstvám. Pro pravici je výhodné bránit ČSSD, aby využívala komunistické hlasy.“ Podle politologů existuje několik témat, která mohou vyvolat širší mobilizaci společnosti – kromě strachu z návratu komunistů jsou to obavy ze sudetských Němců, církve nebo aristokracie. Obecně vzato se vztahují k traumatickým obdobím českých dějin a podprahově vnímaným mýtům, které dodneška neztrácejí citový náboj a slouží k sešikování vlastních řad. Jinak řečeno – tak jako mají Spojené státy Usámu bin Ládina, tak má česká pravice komunisty. Zdůrazňování rudé hrozby ze strany politiků proto nezpochybňuje základy zdejší demokracie, ale odráží pragmatickou hru s emocemi v okamžiku, kdy chtějí na svoji stranu získat víc voličů. Dá se z toho vyvodit, že zdejší politici hrají víc na pudy veřejnosti než jejich kolegové v  Evropě. Nebo jsou čeští komunisté v evropském kontextu opravdu tak výjimeční, že vyvolávají obavy právem? Fakt je, že zdejší komunistická strana si tu už od první republiky udržovala jinde nevídanou podporu a v roce 1946 vyhrála volby s většinou 40 procent hlasů. Během jedenačtyřiceti let její totalitní vlády drželo stranickou legitimaci podle odhadů neuvěřitelných osm milionů občanů. Takže představa, že komunismus tu byl nastolen úzkou vrstvou fanatiků, která držela v šachu zbytek tiše nesouhlasné společnosti, je velkou iluzí: režim bezesporu alespoň v některých ohledech kladně prožívala velká část populace. Dnešní KSČM přitahuje podle odborníků v první řadě lidi, kteří si za minulého režimu udržovali slušné postavení a dnes ho ztratili. Dokáže ale sesbírat i protestní hlasy jako spolek, který se po listopadu 1989 díky izolaci nikdy nenamočil do korupčních skandálů. Reprezentanti pravicových stran zdůrazňují, že právě díky těmto „věčně protestním“ hlasům nemají možnost vymazat bolševiky ve svobodných volbách ze scény: voliči tohoto typu se totiž přelévají hlavně mezi ČSSD a KSČM. Přijmeme-li myšlenku, že v každé společnosti je skupina nespokojenců – odhady mluví o  deseti a v krajním případě až dvaceti procentech –, kteří si vždycky budou v politice hledat nějakou radikální či populistickou adresu, jak s tím nakládají státy na západ od českých hranic? „Pokud se vyskytla v době studené války v západoevropských zemích nějaká nedemokratická strana, ostatní strany ji dokázaly eliminovat,“ říká politolog Ladislav Cabada. „Radikální strany ale ze scény nezmizely a v roce 1989 se začalo říkat, že po zhroucení centra komunistické revoluce už spolupráci nic nebrání.“

Faustovská otázka Shrňme to. V  české politice se s  dostatečnou voličskou podporou pohybuje „protisystémová“ strana, která je pro ostatní hráče na scéně těžko přijatelná, a tím blokuje přirozené fungování politického systému. Logické by bylo, aby demokratické strany tento problém analyzovaly a dohodly se na tom, zda skutečně představuje hrozbu a jak ji případně eliminovat. Jak se ukázalo, takové analýzy neexistují. Proti ne zcela jasnému nebezpečí se bojuje jen rétoricky a ještě ne důsledně. Nebo dělají politici i  něco jiného, než že před komunismem varují a  „stavějí hráze“? „My jsme ve sněmovně podpořili zákon o  protiprávnosti komunistického režimu a  lustrační zákon,“ říká Marián Hošek. První ovšem skomírá na úbytě, neboť opravdu jen těžko může být něco „protiprávní“, když to zároveň má své zástupce v  parlamentu a  jeho vyznavači rozhodují o volbě hlavy státu, druhý zase nemířil ani tak na „komunismus“ jako konkrétně na udavače politické policie. „Dnes se nedá dělat prakticky nic jiného než s komunisty nespolupracovat,“ dodává Hošek. Stoupenci „nespolupráce“ z řad lidovců i ODS připouštějí, že taková taktika nenese ovoce, ale prý stačí několik let počkat a lidé si uvědomí, že hlasy pro izolovanou stranu, která nemůže nic ze svého programu prosadit, jsou vyhozené. A odvrátí se od ní. Kromě této naděje dnes existují, vzato do krajnosti, jen dvě možnosti, jak se s reziduem minulosti vypořádat: buď komunisty zrušit, nebo je integrovat. „Jejich zákaz jsme prošvihli na začátku devadesátých let a podíl na tom měl i dlouholetý prezident Václav Havel,“ míní místopředseda ODS Pavel Bém. Jacques Rupnik, který tehdejší scénu sledoval mimo jiné i jako Havlův poradce, uznává, že okolnosti byly pro tvrdé vypořádání se

téma

ReSPeKT 37 V 11.–17. září 2006

1

Kdo jsme? Odkud přicházíme? Kam jdeme? (Modletice, polovina 80. let.) foto čtk

s komunisty příznivé, ale prý zvítězila jiná argumentace. „Převládl názor, že není dobré zavést demokracii tím, že nějakou stranu zakážeme. Mezi reprezentací převládaly obavy z napětí, které by to ve společnosti vyvolalo.“ Pokusy zakázat komunisty ale byly, i když ojedinělé. Tehdejší městský prokurátor v Praze Tomáš Sokol se pokusil je stíhat za propagaci hnutí směřujících k potlačení lidských práv. „Protože ale bylo třeba podpory komunistů ve Federálním shromáždění pro prosazení transformačních zákonů, řekli mi moji nadřízení, že mi to nedovolí, a i kdybych to udělal, stíhání stáhnou,“ vzpomíná Sokol. „Komunisté pak svoje stanovy a program upravili tak, že dnes tam explicitní výzvy odporující ústavě nenajdete.“ Proto je i dnes podle Sokola těžké prokázat, že někde v nitru doutná revoluční oheň. „Zrušit v demokratické společnosti parlamentní stranu není nic snadného a Ústavní soud by musel pečlivě vážit všechny argumenty. Osobně jsem přesvědčen, že by taková žaloba neuspěla.“ Přesvědčený antikomunista a spoluautor senátního návrhu na zahrnutí propagace komunismu mezi paragrafy trestního zákona Jaromír Štětina sice tvrdí, že komunisté porušují pátý článek ústavy, protože se pro prosazování svých cílů nezřekli násilí. Ani on by si s takovým podnětem k Ústavnímu soudu jít netroufl. „Na stížnost pro porušení ústavy je třeba skutečně dobrou přípra-

vu, protože kdyby soud podání zamítl, byla by to pro komunisty vzpruha.“ Druhou možností, která – jak řečeno výše – nevadí asi polovině populace, by byla postupná integrace komunistů, která se kryje s taktikou sociální demokracie. Úvaha vypadá asi takto: pokud se budou muset pod tlakem silnějších socialistů transformovat na méně radikální a demokratickou stranu, ztratí část svého potenciálu nostalgických voličů. Protestní hlasy by jim měl odebrat zase podíl na vládě, protože spravování jakéhokoli rezortu vyžaduje těžké rozhodování o prioritách a nikdo nemůže uspokojit všechny. A k tomu by se mohl přidružit i nějaký ten skandál. Lze vytušit, že k uvědomění si tohoto rizika jsou zdejší komunisté chytří dost: zatím se do vlády vůbec nehrnou. Takové spojenectví však může být nebezpečné i pro samotnou ČSSD: strach z hrozící radikalizace by mohl stranu rozštěpit. „Pro sociální demokracii je spolupráce s komunisty taková faustovská sázka,“ míní Jacques Rupnik. „Já sám bych viděl nejlepší řešení ve dvoukolovém většinovém systému, který nutí strany před druhým kolem vyjednávat a vtahuje je nenásilně do demokratického procesu. Tím by se možná otázka kam s nimi vyřešila. Myslím, že svědky diskuse o změně volebního systému, možná i tímto směrem, budeme v následujících měsících.“

Francouzská spojka Přístup po schodech v nejvyšším patře sídla komunistů hlídají dveře s kovovými hroty. Když návštěvníka propustí dál, ocitne se v předpokoji tváří v tvář obrovskému, v mědi leptanému dvojportrétu „věrozvěstů“ komunismu Karla Marxe a Bedřicha Engelse. Kancelář místopředsedy KSČM Jiřího Dolejše za posledními dveřmi vypadá moderně s novým nábytkem i technikou – důstojné útočiště muže považovaného za největšího reformistu mezi zdejšími stalinisty. Jak vnímá skutečnost, že se proti komunistům stále stavějí hráze? „Není to příjemné ani příliš účinné. Ale chápeme, že společnost nás vnímá jako problém a naši političtí soupeři toho využívají.“ Z tmavě modré košile svazáků z padesátých let se blýská silný zlatý řetěz, místopředseda komunistů mluví nahlas, skoro jako na mítinku – ale slovy, která jsou pro jeho kolegy tabu. S reformami to podle něj u komunistů nebude snadné. „Většina straníků měla za minulého režimu různé funkce ve stranické hierarchii a dnes touží hlavně po klidu, aby je nikdo za minulost nekritizoval nebo nepopotahoval,“ říká Jiří Dolejš. „Chtějí si zachovat sebeúctu, přílišná kritika do vlastních řad jim je proti srsti. Konzervativním členům stačí, že si udrží svoje pozice ještě několik let.“ O mnoho déle však ne, protože členská základna stárne a – jak říká Dolejš – „se svým současným reper-

Inzerce

HaFdivadlo dětské divadlo HaFstudia hledá zájemce o • herectví - studování představení, dramatická výchova • zpěv a hru v kapele pro divadlo - zpěv sólový, sborový, libovolné hudební nástroje - nacvičují se písně pro divadelní představení • scénografii a kostýmy - výtvarné práce na představeních (návrhy, příp. realizace scény, rekvizit, kostýmů), ve věku od 6 do 18 let. pravidelná veřejná vystoupení v Praze. Zkoušky 1x týdně, někdy i o víkendech. Informace a přihlášky: Praha 1, Široká 6, tel.: 222 313 278, 603 181 001, e-mail: [email protected], www.hafstudio.cz

toárem nemá strana šanci získat víc než deset patnáct procent“. Z čeho Jiří Dolejš ve svém odhadu vychází? „Na jedné straně jsme strana radikální hovořící o změně systému – tam sbíráme protestní hlasy. Na druhé straně nabízíme řešení sociálního státu, a tam jsou možnosti získat voliče omezené, protože nám konkuruje sociální demokracie.“ Pokud by podle Dolejše komunisté chtěli z těchto mantinelů vykročit, museli by prý ukázat, v čem na minulost navazují a v čem ne, tak aby to bylo přijatelné pro větší část publika. „Museli bychom si najít místo pravděpodobně nalevo od ČSSD. Je tu prostor pro nový radikalismus antiglobalizační, ekologický, zaujetí pro mírovou politiku nebo proti moci nadnárodních korporací.“ Možnost podpory kabinetu sociální demokracie, která visí ve vzduchu, je pro komunisty velmi výhodná: mohou získat skrytý podíl na státní správě, ale bez zodpovědnosti. S přímou účastí na vládě se to má jinak. „Zatím o ni neusilujeme,“ říká Dolejš. „Mohla by vyvolat silnou negativní reakci veřejnosti.“ Hlavně by ale hrozil odliv protestních hlasů, ne? „To máte pravdu, ale jde také o to, jak by se vládní spolupráce zvládala. My jsme se poučili od francouzských kolegů. Ti do kabinetu vstoupili za nevýhodných podmínek a nebyli schopní se včas s vládou rozžehnat. A to byl jejich konec.“ Tomáš Pavlíček

Q

16  ROZHOVOR

11.–17. září 2006  V  RESPEKT 37

Scházejí nám rebelové

S Petrem Zídkem o bílých místech v historii, komunistech a jednom šoku nili dvacetiletým pobytem mimo establishment. Já s tím mám problém. Neodpracovali si to ale? Můžete ten problém zformulovat? Podle mě nelze pominout, co dělali před rokem 1970. Nechci je ostrakizovat, ale moje zásadní otázka zní, zda tito lidé, a Jan Křen je toho exemplárním příkladem, mají právo v  roce 2007 ve  vědeckých grémiích ovlivňovat osudy a práci mladých kolegů. Je zvláštní, jak málo lidí chápe, že jde o  principální otázku: když jsem se v 50. letech angažoval na straně režimu a  jeho propagandistické mašinerie a psal brožurky, z kterých člověku vstávají vlasy na hlavě, asi bych neměl rozhodovat o tom, jak se bude ta doba zkoumat a kdo ji bude zkoumat. To je stejné, jako kdyby někdo v roce 34 oslavoval Hitlerovu politiku zaměstnanosti, pak v roce 43 trošku prozřel, a dneska seděl v grantové komisi, která rozhoduje o tom, jak a kdo bude zkoumat období třetí říše. A ovlivňují to zkoumání? Oni tvrdí, že ne. Ovlivňují to zcela jistě. Potíž je, že se o  tom moc nedozvíte. To prostředí má tendenci se stahovat do sebe, a kdo něco ventiluje veřejně, je pro ně zrádce. To je asi váš případ. A kolegové vás v tom nechávají samotného. Vžijte se do jejich role. Já jsem novinář, mohu si v podstatě napsat, co chci, maximálně pan Křen napíše dlouhou repliku. Ale když se oni ozvou ve svém ústavu a někomu to bude výrazně vadit, mohou je zlikvidovat.

Foto radim beznoska

Historik a novinář Petr Zídek (35) otevřel v našich médiích debatu o tom, zda si jedna generace českých historiků neprivatizovala výklad dějin 20. století. Sám historii vystudoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, od počátku 90. let spolupracuje intenzivně s tiskem – v letech 1995–1996 působil v Respektu a od června 2001 je redaktorem velmi kvalitní přílohy Orientace Lidových novin. Knižně vydal Stručné dějiny Mali (2004) a Československo a francouzská Afrika 1948–1968 (2006). Petr Zídek má devítiměsíčního syna.

E

xistuje nějaké bílé místo v novodobé české historii, které podle vás není dostatečně a dobře zpracované? Nemám rád pojem „bílá místa“, navozuje představu, že historik bádá, napíše knihu a  to „bílé místo“ se zaplní nějakou barvou. Každá generace klade jiné otázky i ve vědě jsou nové metody, přístupy. Ale dobře: v českých dějinách 20. století je více „bílých míst“ než událostí, které byly nějakým hodnověrným způsobem zpracovány. Co myslíte tím „hodnověrným způsobem“? Tak třeba není hodnověrné, pokud máme o  50. letech 15 knih od Karla Kaplana. Je to pilný autor, ale jde o to, jestli je ho ještě vůbec možno považovat za historika. Což já zpochybňuju: on je pamětníkem té doby, jejím účastníkem v relativně vysoké funkci a jeho práce nemají žádný odstup. Jako v podstatě autodidakt není schopen konstruovat věrohodný historický text.

archivu, jestli se k nim dostanete. Nový zákon pro velice významnou část pramenů tuto lhůtu zrušil, a tak by se dalo očekávat, že se situace zlepší. Ale za jak dlouho, to opravdu nevím. Není tu alespoň nějaký náznak, příslib, že se tomu blížíme? Co mladí historici? Nechci paušalizovat a tvrdit, že všechno, co se u nás vydává, je nedostatečné. Pokud jde o mladé historiky, jsou tu velice slibní lidé, kteří mají svou parketu. Ale 70. a 80. léta, to je skoro ostuda. Počkejme na zmíněné výročí a na mimořádné přílohy v novinách, jestli se dočkáme jednoho dvou článků od někoho, kdo má odstup, kdo na události nevzpomíná, ale zpracoval je historickým způsobem.

Můžete to na nějakém příkladu ukázat? Tam nejde o  úhel pohledu, který se týká jedné události nebo faktu, zkreslená je celá pracovní metoda. Pan Kaplan pracuje tak, že v archivu opisuje dokumenty, pak je trochu, špatně, zrediguje a dá je do nějaké knížky. Ale opsáním dokumentů nevznikne historická kniha. Jeho práce se už zdají divné i kolegům, kteří ho mají osobně rádi, nikdo je nerecenzuje...

Existuje nějaká dobrá česká kniha, která by zmapovala 2. polovinu 20. století? Pokud jde o historické děje, syntézy chybějí. Existují ale zajímavé práce na nejrůznější témata: například kniha Jiřího Knapíka o kulturní politice na začátku 50. let. Anebo úžasná kniha Martina France o zdravé výživě v 50. a 60. letech, která se zcela vymyká tomu, jak se u nás píše. Naši autoři se soustřeďují na základní politické věci, a tak když vyjde kniha o  každodenním životě, v  tomto případě, o  tom, jak si komunisti představovali zdravou výživu a jak lidi měli jíst, je to velké osvěžení. Jenže takové knížky vycházejí v malém nákladu někde v ústraní a v podstatě zapadnou.

Ale nemáme mu být vděčni alespoň za to, že dokumenty z éry komunismu opisuje a vydává? Nikdo jiný to nedělá. Do jisté míry ano, něco z toho se dá využít jako pramen. Jenže: řada jeho knih nemá poznámkový aparát, takže se nedá zpětně zjistit, z kterých archivních fondů dokument opsal, a jestli vůbec.

Umějí historici a vůbec vědci psát do novin a časopisů? Moc ne. Myslím, že nedokážou pochopit, že píší pro jinou čtenářskou obec, než když pracují na odborném článku. Je to často dlouhé a těžkopádné. Máme tu ale jednu velkou hvězdu, která zvládá knihy i články, a to je Pavel Kosatík.

Jak to, že se tak důležité době věnuje jen nepatrně historiků? Na tuhle otázku nemám velkou odpověď. Ale obecně se dá říct, že sociální vědy nepřitahují ambiciózní lidi. Málokdo dnes půjde po škole pracovat někam na fakultu nebo do ústavu za 12 tisíc hrubého s tím, že dostane termínovanou smlouvu, a  o  tom, zda bude pracovat, či ne, rozhodnou lidé, kteří část svého života kolaborovali s komunistickým režimem. Blíží se 30. výročí Charty 77. Kolik máme knih o  disentu, které by analyzovaly strategii disentu a  moci, kontakty, které byly? Žádnou. Nemáme jedinou historickou knížku, která by zpracovávala období 70. a 80. let. Do jisté míry to ovlivnila nepřístupnost pramenů. Do začátku minulého roku platil starý archivní zákon, podle něhož se archivní dokumenty mohly předkládat ke studiu až třicet let po jejich vzniku, a záleželo na libovůli ředitele

Čeká se na generační výměnu I ten, kdo se neorientuje v české historiografii, si musel povšimnout polemiky o případu Jana Křena. Ale málokdo asi porozuměl, o co vlastně jde? Jan Křen není moc zajímavý sám o  sobě. Ale je představitelem generace lidí, kteří po 2. světové válce vstoupili do strany, prožili si svazácké údobí, vystudovali a v 50. letech psali ty strašné brožurky o amerických imperialistech (jako třeba Karel Bartošek s Karlem Pichlíkem) nebo o kolektivizaci vesnice, jako právě Křen. Potom pozvolna střízlivěli až do roku 1968, po roce 70 byli vyhozeni z komunistické strany, někteří odešli do exilu, jiní se živili pomocnými pracemi. Tato generace jako by si myslela, že dějiny začaly v roce 70 a že vše, co dělali předtím, se buď nepočítá, nebo to odči-

Proč se nedaří tyto debaty vnímat jako otevření problému, ale jsou brány především jako osobní útok? Nevím, do jaké míry je to dáno prostředím, nebo tím, že nejsme ochotni si připustit jeden fakt: existují zásady, o které má smysl se přít. Ať postaví věcné argumenty, proč by měl Jan Křen být ve vědecké radě ústavu. Samozřejmě se lidé z jeho okruhu ptají, proč nepíšu o lidech, kteří dělali kariéru v 70. a 80. letech, a vidí za tím záměr nějaké konkurenční skupiny... Ale o to nejde, důležité je připomenout, že prostě existují lidé, kteří mají renomé mnohem větší než Křen a kteří by v radě ústavu sedět mohli. Jak to dopadne? Vidíte šanci, že by se něco mohlo pohnout? Nedělám si moc velké iluze, že by článek v novinách měl možnost něco změnit. Když vy napíšete komentář o politice, taky se málokdy něco změní, i když třeba někoho usvědčíte ze lži. Takže se rozřešení dočkáme za 50 let, až se vymění generace? Ano. O  komunistickém období budou psát zajímavé historické knihy lidé, kteří ho přímo nezažili, nebudou se bát zabývat se otázkami, které my považujeme za tabu a které nás nenapadne otvírat. Ta generační výměna musí nastat. Jsem jen skeptický k  průměru nastupující generace: skutečně, kdo má ambice, jde dělat něco jiného. Není možné vytvořit jakýsi alternativní historický ústav, kde by byl prostor pro historiky s jiným viděním světa? Roli takového ústavu by mohl hrát plánovaný ústav paměti národa, o  kterém se pořád mluví, mohl by poskytnout prostor a  institucionální zakotvení lidem, kteří mají na věc trochu jiný názor, patří k  jiné generaci. Já jsem několikrát napsal, že by taková instituce vzniknout měla. Když jste zmínil ústav paměti národa, překvapilo vás, že někteří historici protestovali proti otevírání komunistických archivů? Existují obecné hodnoty, které by si určité profese měly zvlášť hlídat. Jako novinář musíte bránit svobodu slova, když někdo zavede cenzuru, bude to společenský průšvih, a  hlavně na tom skončíte. Základní hodnota, kterou by měli za každou cenu bránit historici, je otevřenost archivů. A najednou se u nás sejde skupina 12 nebo 13 historiků, kteří sepíší petici, aby se archivy víceméně zavřely. Ve chvíli, kdy novela zákona odstranila přemrštěnou ochranu osobních údajů a  dá se bádat svobodněji, chtějí vše vrátit zpátky. To je šokující. Co je špatného na snaze chránit osobní údaje? Jako ochrana to vypadá jen na první pohled. Archivy nemají kapacity na to, aby splnily podmínky, které by omezovaly přístup k dokumentům: získat souhlas dotčených osob nebo jejich osobní údaje nějakým způsobem znečitelnit. A tak by prakticky všechny spisy, kde se mohou objevit nějaké citlivé údaje, přestaly být pro většinu lidí studovatelné.

rozhovor / INZERCE 

RESPEKT 37  V  11.–17. září 2006

Signatářům petice se také nelíbilo, že by se dokumenty směly snímat digitálním fotoaparátem nebo skenerem. To je taky šokující. Taková možnost představuje revoluci: kopii získáte rychle a levně, papírových dokumentů pro moderní dějiny je strašné kvantum, studenti za kopie museli vydávat astronomické sumy. A najednou Jan Křen zorganizuje petici, aby se tak dobrá věc zakázala. Nevím o žádné jiné motivaci, která by ho mohla k tomu vést, než nějaké osobní. Jak pracují čeští historici v cizích archivech? To je další kapitola. Právě Jan Křen na počátku 90. let napsal, a já s tím bez výhrad souhlasím, že se české dějiny bez cizích archivů neobejdou. Devatenácté století bez vídeňských archivů, první republika bez archivů Francouzské republiky a USA, doba následující bez archivů sovětských. A já neznám jediného českého historika, který by podrobně zkoumal moskevské archivy a napsal z  toho nějakou smysluplnou věc – třeba archivy Kominterny, které jsou zcela zásadní pro historii komunistické strany mezi válkami, pro komunistickou strategii té doby. Hodně mladých historiků odchází studovat do ciziny, kde jsou jiné poměry. Jak to, že se tu neobjevují rebelové, kteří by zkoušeli situaci změnit? Já bych sázel na mládež, ale být rebelem v prostředí, kde dominují staří a  kde je jim člověk vydán na milost a nemilost, je velice složitá věc. Rebel by si přece řekl: kašlu na existenční otázky, nenechám se umlátit, půjdu do médií, zkusím, jak to funguje jinde, zkusím napsat knížku, získat grant, odejdu úplně mimo sféru... Asi to není tak snadné a myslím, že není mnoho historiků s podobnou vlastností.

Blokáda se nepovedla Napsal jste po volbách provokativní článek, v němž jste tvrdil: je škoda, že ČSSD a KSČM nezískaly dohromady většinu, protože podíl na moci by komunisty trochu diskreditoval. O co tuto víru opíráte? Samozřejmě je to hypotéza, kterou nemůže ověřit nic jiného než praxe. Vycházím z francouzské zkušenosti, kdy se po vítězství socialistů ve volbách v roce 1981 po více než 20 letech pravicových vlád levice chopila moci. Francouzští komunisté byli vtaženi do koalice a na výsledcích voleb v průběhu 80. let je patrný jejich markantní propad. Okamžitě slyším, že historická situace je nesrovnatelná, že tehdejší socialistická strana není jako nynější socialistická strana, že tehdejší komunisti propagovali něco jiného než dnešní komunisti. Já si myslím, že strukturálně jsou ty situace velice podobné a  že pro Mitterranda to tehdy bylo mnohem větší riziko než dnes pro nějakého socialistického předsedu. Protože ta strana byla mnohem významnější síla, než jsou komunisté v Česku. A navíc existovala Moskva. Francouzští komunisté za sebou neměli vraždy a totalitní vládu. Ale co je důležitější, není tomu tak, že v Česku by komunisté svá procenta dostali bez ohledu na cokoli, co udělají? Je to možné, je otázka, do jaké míry je komunistický hlas protestní a do jaké míry je to hlas pevného jádra. Dejme komunistům ministerstva zdravotnictví a sociálních věcí a uvidíme, co udělají. Samozřejmě můžeme proti mému názoru namítat spoustu věcí, ale jediné, co to může ověřit, je praxe. Nemám ke komunistům žádné sympatie a  souhlasím s  názorem, že by jejich strana měla mít co nejmenší vliv. Je otázka, jak toho dosáhnout. Novináři Petr Dudek a Adam Drda v nedávno vydané knize Kdo ve stínu čeká na moc trochu paradoxně popisují, jak nefunguje takové to „s komunisty nemluvíme“ na komunální ani celostátní úrovni. Jejich recept je: dělejme to důsledně. Já ale říkám: důsledně to zřejmě nejde, nebo aspoň nevím, jakým mechanismem by to šlo prosadit. Podle mě jsou tři cesty: jednu, ideální, jsme promarnili na začátku 90. let – zákaz té strany. Druhou cestou je většinový dvoukolový systém, který je téměř vymazal ze Senátu, a třetí cesta je pozvat je k moci a vidět, co dovedou. Nemělo by se počkat, až se ta strana změní? Ve své knížce Drda a  Dudek celkem detailně rozebírají reformní proudy v  komunistické

straně od  začátku  90. let a  ukazují, že všechny skončily neúspěchem: buď se odštěpila část, která propadla ve volbách, nebo byli reformisté zahnáni na periferii. Není to dostatečný důvod, proč nemá být u moci strana, která se nechce vzdát násilné cesty k převzetí moci a stále vzývá Gottwalda a šibenice? Zatím se sice k „revoluční cestě“ hlásí jen jejich mladá garda, ale staří je plácají po zádech. Radikální rétoriku tohoto typu si mohou dovolit jen v situaci, kdy nejsou u moci. Ocitnou-li se ve vládě, jak budou zároveň moci vést takovou permanentní agresivní kampaň proti systému? Věříte tedy, že podíl na moci by je zkompromitoval. Je tomu ale tak? Kdyby vaše teorie platila, tak by socialisté museli letos ve volbách propadnout, protože je osm let vládnutí a korupční skandály kompromitovaly. Přitom dostali nejvíce hlasů, a to díky nereálným slibům. Nejsem si jistý tím, že volební situaci lze interpretovat takovým způsobem. Důvodů, proč lidi volí ČSSD, je obrovské množství a rozhodně se to nedá zjednodušit na takové schéma. To množství důvodů se ale dá shrnout do jedné teze: chráníme vás před modernizací a dáme vám sociální výdobytky zadarmo. To přesně slibují i komunisté a lidé na to slyší. Mohlo by se stát, že „kompromitace“ mocí jim naopak přinese spoustu hlasů, protože si je prostě koupí. Nejsem věštec, nevím, jak by ta situace vypadala. Samozřejmě, mnohem jednodušší cesta je změnit volební systém, který sníží hodnotu komunistického hlasu tím, že budou dvě kola, kde se bude vybírat v druhém kole méně nepřijatelný kandidát. Proti mně sedí člověk, kterého si vážím a o kterém vím, že není komunista, a přitom má jiný názor. Já bych se rád pokusil přistoupit na vaši tezi, ale mohl bych se opřít pouze o víru nebo naději, že ten experiment nemusí dopadnout špatně. Proti tomu ale stojí pro mne fakta: šéf KSČM spolupracoval s StB, jejími poslanci jsou bachaři, kteří ponižovali vězně a i dnes jsou pro ně disidenti odpadem, dodnes mluví o vzoru jménem Gottwald, jsou proti našim zahraničním svazkům atd. Takže tu vidím obrovské riziko. Všichni vidíme, že důslednou blokádou komunistické strany udělat nejde. Když po 15 letech zjistíme, že něco nefunguje, nepropagujme to jako řešení a hledejme jinou cestu. Já jsem navrhl věc, o níž nevím, jestli funguje, nevím, co by se stalo, kdyby se aplikovala. Rozhodně by to nebyl návrat, a když se to povedlo ve Francii před 25 lety, proč to nemůže fungovat tady? K tomu je potřeba nějaký bezskrupulózní manipulátor, který komunistickou stranu dostane do vlády a přitlačí ji ke zdi. Mně se zdá, že Jiří Paroubek, aniž by měl mé jakékoli sympatie, právě tím oplývá a zdá se mi přesně postavou na takovou řezničinu. Komunistická strana by musela zaplatit vstupenku za vstup do vlády – a řadu svých tezí by musela přehodnotit.

Politikům nevěřte Naše debata možná ani nemá smysl. Vojtěch Filip přece v  březnu řekl: my do vlády nikdy nepůjdeme. Chtějí si počkat na plnou moc. Nevěřme nikdy slovům politika. I  Kalousek před volbami říkal něco jiného, než pak udělal. Z jednoho výroku politika nedělejme nějaké sáhodlouhé závěry. Není ale třeba být u extremistů opatrnější? Legendární příklad: Gottwald v parlamentu v roce 1928 řekl: My jezdíme do Moskvy se učit, jak vám zakroutit krk. Poslanci se smáli, že je to směšné, a pak se to stalo. Znovu říkám: dnes už není Moskva a  nebýt Moskvy, tak by komunismus nezvítězil v  žádné z východoevropských zemí. Myslím, že Češi se po roce 1990 dokázali v několika případech obdivuhodně mobilizovat proti zneužití moci. Chcete-li uvažovat o tom, že by tu mohl někdo nastolit totalitní či autoritativní režim, nerespektujete sociální realitu země: země je demokratická a lidé, když cítí, že něco pro ně důležité je v ohrožení, se dokážou dobře zmobilizovat, to bylo vidět třeba na televizní krizi. Erik Tabery

Q

17

18   civilizace Můj oblíbený web Překonáváme informační propast. Tak zní heslo tiskové agentury IRIN, která denně podává zprávy z  Afriky, ze Středního východu a z Asie. Informační server vznikl po genocidě ve Rwandě, jež přinesla utrpení statisícům uprchlíků. Krize ve středu Afriky byla tehdy obrovská a mezinárodní humanitární organizace se utápě-

11.–17. září 2006  V  RESPEKT 37

Nejšťastnější místo na Zemi Česká spokojenost je zatím hodně drahá

www. irinnews.org ly v záplavě zpráv zveřejňovaných na různých místech. Organizace spojených národů se proto rozhodla zřídit důvěryhodný a  obsáhlý informační systém napomáhající zvládnutí podobných katastrof. V roce 1995 vznikly IRINnews, tisková agentura se sídlem v keňském Nairobi. Dodnes spadá pod křídla OSN, těší se však naprosté novinářské nezávislosti. Informační server se snaží přinášet zprávy a  analýzy především komunitě humanitárních pracovníků, z  jejíchž řad se rekrutuje více než 60 % jeho čtenářů. Zbytek tvoří hlavně akademici a  novináři. Práci IRINnews financují mezinárodní agentury rozvojové spolupráce, především skandinávské státy, Evropská unie, USA, Japonsko a Austrálie. A co zrovna „novináře OSN“ pálí? Věnují se například obchodu s lehkými zbraněmi a problematice „domorodého obyvatelstva“, především pak středoafrických Pygmejů. Tomáš Lindner Autor je spolupracovníkem Respektu.

Před dvěma roky vznikl nový portál o  kosmonautice. Zrodil se souběžně se založením volného sdružení zájemců o výzkum vesmíru „Kosmo klub“. Fanoušci kosmonautiky tak získali na jednom místě a  v  českém jazyce přístup k  řadě zajímavých informačních zdrojů. Zároveň se jim dostalo platformy, na které mohou diskutovat, publikovat své příspěvky a dozvídat se o zajímavých akcích. Základem tohoto webového portálu se staly tři různé internetové stránky o kosmonautice: Malá encyklopedie kosmonautiky, Encyklopedie družic a kosmických sond SPACE-40 a Databáze kosmických sond pro průzkum těles sluneční soustavy. Všechny tři byly do té doby vytvářeny samostatně a v rámci soukromých iniciativ. Na úvod-

www.kosmo.cz ní stránce portálu www.kosmo.cz jsou vidět poslední aktualizace, ke kterým na těchto stránkách došlo. Kromě toho tu lze nalézt diskusi, členěnou tematicky zatím do šesti sekcí (třeba česká kosmonautika). Nejnovější události – například o  vypuštění nových družic – nalezne návštěvník portálu v oddílu Zprávy z kosmonautiky a v části KosmoWatch pak různé odkazy na jiné webové stránky. Portál se neustále rozvíjí a lze jej doporučit každému zájemci o dění v blízkém i vzdáleném vesmíru. Antonín Vítek Autor pracuje v Akademii věd ČR, je odborníkem na kosmonautiku.

Nebýt bohatý neznamená být nešťastný. foto profimedia.cz

Č

eská republika žije na dluh. Na tuto větu souhlasně kývne asi každý, kdo v  posledních letech něco zaslechl o státním rozpočtu. Jenomže naše země žije na dluh i v jiném smyslu; příliš rychle „spotřebovává“ území, které má k dispozici – letos jí došlo už 18. července. Většina bohatých zemí je na tom dokonce ještě hůř a do závislosti na zbytku světa upadá mnohem dřív. Vyplývá to z  takzvaného kalendáře ekologického dluhu, který vypracovala britská organizace New Economics Foundation (NEF) společně s Open University. O co v něm vlastně jde? Základem je pokus přepočítat všechno, co lidé spotřebovávají, na plochu země a vody, která je k tomu třeba. Plodiny se musejí někde vypěstovat, zvířata napást, dům a  silnici musíme někde postavit. Stranou účtování ovšem nezůstává ani území, které je nutné pro vstřebání odpadů, například i skleníkových plynů vypouštěných do atmosféry. S  využitím statistik, zpravidla statistik OSN, lze podobným způsobem zatěžování životního prostředí vypočítat třeba pro konkrétní státy. Celému konceptu se říká ekologická stopa. Pokud ekologickou stopu nějakého státu porovnáme s územím, které má k  dispozici, zjistíme, jestli daný stát své možnosti překračuje, nebo ne. Kalendář ekologického dluhu každoročně stanoví, kterého měsíce a dne příslušné zemi její území „dojde“. Letos si už od začátku března se svými zdroji nevystačí Nizozemsko a Japonsko, v půlce dubna se přidaly Itálie a Velká Británie, o dalších čtrnáct dní později Řecko. Spojené státy americké, pro aktivisty stará konzumní obluda a v přepočtu na hlavu největší znečišťovatel na světě (společně se Spojenými arabskými emiráty), v tomto žebříčku na špici nejsou – mají totiž k dispozici dost velké území, kam mohou svou energetickou náročnost „uložit“. Do závislosti na zahraničních zdrojích se tak dostávají až 24. června a Česká republika jim se svým 18. červencem zdatně šlape na záda. Nad své možnosti prý žije celá planeta – čert si pro nás přijde 23. října. Letos tedy ještě asi ne, zatím se nám daří splácení dluhu odkládat na neurčito. Protože však velkou část ekologické stopy tvoří přepočet emisí skleníkových plynů, budou zřejmě klimatické změny tím luciferem, který nám to jednou spočítá. Kalendář ekologického dluhu zmiňuje jen necelé dvě desítky zemí, které si výzkumníci NEF namátkou vybrali. Jak jsou na tom ty ostatní? Leccos se dá vyčíst z podobně sestavených statistik, které vloni na podzim zveřejnila Evropská agentura pro životní prostředí. Na světě je stále dost států, které se svým územím vystačí – například Finsko, Švédsko, Norsko, Rusko a Rumunsko.

Cesta tam a zase zpátky Autoři kalendáře chtěli především upozornit na to, jak je současný svět propojený, a  zdůraznit, že bohaté země žijí zčásti na úkor těch chudších.

Kalendář vyšel jako součást větší studie o Británii, která upadá do závislosti na ostatních dříve a dříve. Zatímco počátkem 60. let to bylo 9. července, nyní začíná žít na dluh už 16. dubna. Může za to především zvyšující se tlak na životní prostředí – ten ale přitom vůbec není doprovázen rostoucím pocitem osobní spokojenosti Britů. Podrobnější pohled do statistik ukazuje jisté paradoxy, které s tím souvisejí: v roce 2004 Velká Británie vyvezla 1500 tun brambor do Německa a stejné množství odtamtud zase dovezla; do Irska putovalo 3500 tun čokoládových sušenek, jenomže stejných 3500 tun se vezlo opačným směrem. Hrubý domácí produkt (HDP) roste, životní prostředí trpí, brambory a sušenky ale chutnají pořád stejně. Jasné přínosy vzájemného obchodování a  mezinárodní spolupráce přitom autoři studie nezpochybňují, naléhají ale, aby země do účtů zahrnovaly nejen finanční výsledky, ale taky ekologické dopady svého hospodaření. Ekologická stopa, která se k tomu dle autorů studie výborně hodí, má ovšem i své kritiky. Něco se počítá relativně snadno, třeba půda potřebná pro vypěstování plodin. U  jiných položek ale nastávají problémy – jak třeba započítat spotřebu energie z fosilních paliv? Vždyť ložiska mohou mít jen malou rozlohu. Vědci to vyřešili tím, že je přepočítávají na území, na němž by se musely rozkládat lesy schopné „pohltit“ množství CO2, které se uvolní po spálení vytěžených surovin, což ovšem ekologickou stopu výrazně zvyšuje. Posun nastává také u jaderné energie, která je do stopy započítávána stejně, jako kdyby šlo o energii z fosilních paliv, ačkoli atomová energetika produkuje emise CO2 jen v zanedbatelném množství. Ekologická stopa je proto vhodná především k zaznamenání trendu. Jako nadějnou cestu ji proto do svých statistik zahrnula i Evropská agentura pro životní prostředí. Autoři stopy navíc chtějí do roku 2015 přesvědčit aspoň deset zemí, aby do svých státních účtů zahrnovaly nejen HDP a další ekonomické ukazatele, ale také vývoj ekologické stopy. Prý je to na dobré cestě třeba v Austrálii, Brazílii nebo Německu.

Šťastní ostrované Kalendář ekologického dluhu nebyl jediným letošním výstupem NEF, který má zpochybnit výsadní postavení HDP. Protože šťastný život není zrovna to samé jako ekonomická zdatnost, zveřejnili výzkumníci NEF a členové organizace Přátelé Země v první polovině července tzv. index šťastné planety (The Happy Planet Index). Zkombinovali v něm tři ukazatele: spokojenost se svým životem, očekávanou délku života při narození a ekologickou stopu. Žebříčky, které odvozují kvalitu života od ekonomické výkonnosti, tím postavili na hlavu. V  čele se totiž neobjevují skandinávské země, jak by zřejmě kdekdo čekal, ale středoamerické

státy jako Kolumbie, Kostarika, Panama, Kuba nebo Honduras. Kolumbie, která je v médiích nejčastěji představována jako hnízdo děsivé kriminality a války proti drogám, se překvapivě dostala na druhé místo. Lidé tam jsou totiž se svým životem spokojeni stejně jako Němci a dožívají se podobného věku jako Maďaři – vše při čtvrtinové spotřebě zdrojů ve srovnání s  průměrným Západoevropanem. Naopak 3. místo Kostariky se dalo očekávat. Už v polovině minulého století Kostaričané zrušili armádu a její rozpočet zčásti věnovali na vzdělání a kulturu. Na středoamerické poměry mimořádně dobře chráněná příroda dnes přináší slušné příjmy z turismu. Velmi dobře si vedou ostrovní země. Mezi státy, kde se lidé cítí nejspokojeněji, dožívají se vysokého věku a zároveň co nejméně ničí přírodu, naopak úplně chybí ekonomicky nejrozvinutější země. První z nich, Rakousko, je až na 61. místě a třeba Spojené státy obsadily 150. příčku – těsně před Pobřežím slonoviny, avšak za Etiopií, Burkina Fasem a Nigérií. Česká republika je 128. místě – za Keňou, ale před Francií. Důvod? Lidé v rozvinutých zemích se sice cítí spokojeně a dožívají se vysokého věku, ovšem pouze za cenu obrovského zatížení životního prostředí. „Podobně kvalitního života jako na Západě je možné dosáhnout při daleko menších environmentálních škodách,“ stojí ve studii. Autoři sami upozorňují, že vzhledem k  obrovským sociokulturním odlišnostem nemá cenu dělat z žebříčku dalekosáhlé závěry. Přesto v něm lze vysledovat zajímavý trend (i  když pochopitelně s výjimkami): nejchudší země jsou na tom velmi špatně i v indexu šťastné planety. S rostoucím HDP se pak umístění na žebříčku zlepšuje, ovšem jen do určité míry. Od HDP někde kolem 5000 dolarů na rok a na obyvatele se tato závislost láme a s dalšími rostoucími příjmy index štěstí naopak mírně klesá. (V Česku je HDP kolem 10 500 USD na osobu a rok). Zjednodušeně řečeno – pro spokojený život je nutné nežít v bídě, za určitou hranicí už ale vysoká míra konzumního života pocit štěstí dál nezvyšuje. Úplný konec žebříčku asi překvapivý není. Při nedostatku dat pro Irák či Afghánistán se tam usadilo občanskou válkou zničené Burundi s  přelidněným a  suchem trápeným Svazijskem. Na posledním místě je pak tragickým politickým vedením a virem HIV sužované Zimbabwe. A kde se vlastně žije nejlépe? Na melanéském souostroví Vanuatu. Většina obyvatel se tam věnuje zemědělství a rybaření a do zpráv se země zatím dostávala jen jako dějiště přírodních katastrof nebo daňový ráj. Osobně si dokážu docela živě představit, že nějakých 1750 kilometrů východně od Austrálie leží nejšťastnější místo na Zemi. Jan Stejskal Autor je šéfredaktorem měsíčníku o životním prostředí Ekolist.

Q

civilizace / inzerce 

RESPEKT 37  V  11.–17. září 2006

19

Oběti modrého dýmu

Evropa chystá křižácké tažení proti kuřákům

K

ouření bylo dlouhá desetiletí součástí image politiků i  dalších známých lidí. Pomáhalo jim vyjádřit moc a určitý životní styl. Ludwiga Ehrharda, tvůrce znovuzrození německého hospodářství, si bez doutníku veřejnost ani neuměla přestavit, stejně jako Winstona Churchilla či později Gerharda Schrödera. Není proto divu, že když se v 60. letech minulého století objevilo první varování před zdravotními důsledky kouření, nesetkalo se s příliš velkou odezvou. Zřejmě se na tom podepsala i skutečnost, že úspěšní lidé dělali tabáku reklamu. Politici a  tabákový průmysl dlouho udržovali velice dobré vztahy. Stoupající daně z kuřiva plnily a dosud plní státní pokladny. A velké tabákové koncerny se ukázaly být velice štědré, pokud šlo o  finanční dary v  sociální oblasti, například do vzdělávacích institucí nebo domovů pro postižené děti. Symbióza ale nemusí trvat věčně. Většině zemí Evropské unie dochází dech při financování zdravotnictví a choroby související s kouřením znamenají další zátěž. Zdá se proto, že aliance bude vypovězena. Evropa hledí přes oceán a zajímá se o to, jak postupují proti kuřákům ve Spojených státech. V  příštích letech můžeme čekat opatření, proti nimž je chystané zdražení cigaret v Česku zcela bezvýznamnou epizodou.

Kouříte? Máte padáka Mnohé evropské země v poslední době zakázaly kouření v restauracích a veřejných budovách, pak přišly na řadu zastávky hromadné dopravy. Tím to ale zdaleka nekončí: V Německu i v Nizozemsku pracovníci velkých firem poznají na výplatní pásce, pokud si chodí až moc často během pracovní doby zakouřit. A noví zaměstnanci-kuřáci dokonce musí v  dodatku své pracovní smlouvy podepsat, že se podrobí odvykací kúře, jinak je čeká snížení platu.

inzerce

Další fázi tohoto tažení nyní chystá Německo. diskriminačního zákona. Chtějí, aby kuřáci byli Nejenže kabinet kancléřky Merkelové chce, aby si zařazeni do stejné skupiny jako závislí na alkokuřáci připlatili u  zdravotních pojišťoven; chystá holu a hazardních hrách, které tento zákon chrání před diskriminací ze strany zaměstnavatelů. se také změnit zákon o ochraně mládeže tak, aby mohli být trestáni rodiče dětí, jež holdují nikotinu. Předtím, než může být zaměstnanec-alkoholik Zatím je vše pouze ve stadiu legislanebo gambler vyhozen, musí mu tivní přípravy, vznikají různé návrhy zaměstnavatel umožnit léčbu a po ní návrat do práce. poslanců a pracovních skupin parlaTrestáme mentních stran, základní představy se však již rýsují: pokud pořádkové Jako za McCarthyho jednotlivé kuřáky, síly zjistí, že děti mladší osmnácti let kouří, rodiče budou muset počítat Zatímco Evropa ještě neví, zda za problémy s blokovou pokutou, v opakovaném z  kuřáků učiní „zločince“, kteří přitom ale případě se správním řízením. ohrožují všeobecné zdraví, nebo Nejtvrdší zásah ovšem plánuje je zařadí mezi závislostí trpící lidi, může obchod země, odkud tabák před pěti sty Berlín v oblasti pracovněprávních se závislostí na vztahů. Nepřijmeme vás, protože let přišel, proti modrému dýmu jste kuřák – to je věta, kterou si tvrdě bojuje už dvacet let. V  90. nikotinu, na němž v  budoucnu možná vyslechnou letech bylo v celých Spojených stámnozí uchazeči o zaměstnání. A ti, tech zakázáno kouření v restauravydělává i stát. kteří práci mají, budou muset cích a  veřejných budovách. Takpočítat s  možností, že jejich zlozvaný Ex occidente lex (ze západu zvyk je může stát místo. pocházející zákon), jak jej nazvali Tak tvrdý postup ovšem zavání odpůrci, vznikl v Kalifornii v roce diskriminací. Záměry německé vlády proto vyvo- 1995. V  samém závěru roku 2002 gradoval na laly vlnu protestů především ze strany odboro- opačné straně Ameriky v  New Yorku, když jej vých svazů, která dolehla až do Bruselu, kde ale starosta Bloomberg rozšířil a  zakázal tabákový narazila na zeď nepochopení. Evropští komisaři kouř také v  barech a  na některých dalších míspotvrdili německé vládě, že pokud uchazeč o práci tech, která dosud měla výjimku. Dokonce i  znáneuspěje kvůli tomu, že je kuřákem, o diskrimina- mým klubům jako Lotus Club nebo Knickerbocci se nejedná. Evropská komise dokonce převzala ker, kde se scházejí americké celebrity, nezbylo německé záměry jako námět pro vytvoření celo- než se podrobit. evropské směrnice, jež by do budoucna zaměstPorušení zákazu trestají úřady pokutou až do navatelům tuto „diskriminaci-nediskriminaci“ výše deseti tisíc dolarů. Na lince 311, vyhrazené povolovala. (Potrvá ale minimálně pět až osm let, pro nejrůznější stížnosti občanů, může kdokoli než se Evropská komise na jedné straně a evrop- anonymně udat někoho, kdo tento zákon nedoští poslanci na straně druhé dokážou shodnout držel. Kuřáci srovnávali tuto newyorskou kampaň na textu zákona, který by mohly všechny členské s érou senátora McCarthyho. Město San Francisco země implementovat.) přitom ovšem zašlo ještě dál, když vykázalo kuřáky Za práva kuřáků se nedávno postavili němečtí ze svých veřejných parků. A známé zimní středisko Zelení. Požádali o  novelizaci takzvaného anti- Black Mountain v Maine o sobě od loňského pro-

since prohlašuje, že je prvním úplně nekuřáckým městem Spojených států – úřady tu totiž zapověděly jakékoli užívání všech tabákových výrobků kdekoli na území města včetně parkovišť a sjezdovek. Dalším bojovníkem za „čistou Ameriku“, jak starosta Bloomberg svou křížovou výpravu nazval, je společnost WEICO v  Michiganu. Firma varuje své pracovníky velkými billboardy s  nápisem „Kouření z vás udělá nezaměstnaného“ (Smoking kills your job). Uchazeči o  práci u  WEICO musí prohlásit, že jsou nekuřáky, a podrobují se testu krve, který prověří, zda mluví pravdu. Spojené státy také prudce zvedly daně z tabákových výrobků. Mnohé hlasy ale upozorňují, že stát se chová pokrytecky, když získává z  prodeje tabáku peníze a zároveň trestá své občany za jeho užívání. Celé tažení se navíc neukazuje být tak účinným, jak si bojovníci proti modrému dýmu mysleli. Například v roce 2003, kdy na území New Yorku začal platit zákaz kouření, holdovalo tomuto zlozvyku 22 procent tamního obyvatelstva. Dnes je to podle oficiálních čísel newyorské radnice jen o dvě a půl procenta méně. Vnucuje se proto otázka, kam až by měly zákazy a nařízení zajít. V jádru všech problémů není jednotlivý kuřák, kterého trestáme, ale obchod se závislostí na tabákových výrobcích, na němž vydělávají tabákové koncerny a v krátkodobé perspektivě i stát. Hledáme-li řešení, nemůže být prvním krokem to, že uděláme z kuřáka nezaměstnaného. Jedním z východisek by naopak mohly být osvětové akce pro dospělé i děti, informující o následcích kouření a důvodech, proč se někdo může upnout k cigaretě. V 80. letech se o něco takového snažilo Nizozemsko, ale pak vše usnulo kvůli problémům s  financováním. Dobrý důvod k  zamyšlení, jak naložit s penězi z tabákových daní. Armin Sandmann Autor je spolupracovníkem Respektu.

Q

20   kultura

11.–17. září 2006  V  RESPEKT 37

Druhý život na internetu

Virtuální svět, ve kterém se platí skutečnými dolary

Je libo nové sexy pohyby? Ve hře Second Life je k dostání kdeco: od pustých ostrovů přes luxusní čtvrtě až po obyčejné prostitutky. repro respekt

K

 dnešku jich je zhruba 650 tisíc a počet se každý den zvyšuje. Vypadají podobně jako lidé, ale není to pravidlem. Právě teď jich můžete potkat kolem šesti tisíc. Rádi utrácejí peníze, za posledních 24 hodin to bylo 340 tisíc dolarů. A na rozdíl od běžných smrtelníků umějí létat. Řeč je o  obyvatelích virtuálního světa Second Life (Druhý život), který na internetu otevřela firma Linden Lab.

Hra na tržní prostředí Jak si tento svět představit? Vypadá jako trojrozměrné prostředí v počítačové hře. Podívat se do něj může každý majitel počítače s  připojením k  internetu. Zdarma. Stačí zabrousit na stránky www.secondlife.com, vybrat si jméno a  vzhled postavy, která bude návštěvníka ve virtuálním světě reprezentovat, a stáhnout si nevelký instalační program. Potom už se člověk ocitne v  nekonečném prostoru jménem Second Life. Pro nezkušené uživatele jsou na začátku připraveni virtuální pomocníci s lidskou podobou, kteří mu poradí, jak se jeho postava ovládá, jak má pracovat s mapou a jak komunikovat s ostatními. Second Life není v pravém slova smyslu hra, člověk zde není veden žádnou příběhovou linií, nemusí zvítězit nad nějakým protivníkem ani není nucen plnit úkoly. Co tedy obyvatelé tohoto nového kontinentu mohou provádět? Cokoli se jim zachce, a právě to je na Second Life unikátní. Programátoři Linden Lab dali obyvatelům nového světa k  dispozici jen půdu, kterou tvoří jedna velká pevnina a bezpočet ostrovů, a  možnost na ní hospodařit. Klíčem k  rozdmýchání života na pusté planině se stává už samotné vlastnictví pozemku. Jeho držitelem může být jen obyvatel, který platí měsíční poplatek 10 dolarů. Po jeho zaplacení dostane začáteční sumu virtuální měny, 1000 lindenských dolarů. Komu se to zdá být málo, může si lindenských dolarů nakoupit, kolik chce, podle platného směnného kurzu (250 LD pořídíte za 1 USD). Tímto principem se Linden Lab podařilo do virtuálního světa přenést tržní prostředí a  reálné peníze. Lidem, kteří se v  něm pohybují, pak možnost skutečné peníze utrácet i vydělávat. A podle stále rostoucího počtu obyvatel a objemu financí se zdá, že tento jednoduchý recept funguje. Jak?

Laškování v Amsterodamu Na břehu oceánu vládne klid, s palmami opodál si pohrává vítr a  namísto pobřežního hotelu se do písku na pláži boří čtyři nohy kuchyňské židle velikosti desetipatrového domu. Na břehu se spolu baví skupinka postav podivuhodného vzezření. Kovboj v  koženém klobouku, gotická punkerka a  postava s  hlavou mořského koníka. Než nový návštěvník překoná prvotní ostych vyrušit disku-

téry, pozdraví ho muž v obleku, který právě vylezl z hlubin oceánu. Na prosbu o pomoc v neznámém světě reaguje velmi zdvořile a hned sype z rukávu místa, která stojí za to navštívit. Proč prý nezačít právě na jeho pozemcích, které skoupil v  lokalitě Zale a nyní je pronajímá nebo na nich nechává bydlet obyvatele, kteří tam vytvoří něco zajímavého, a tím přilákají další návštěvníky. A jak Jon Spackler podotýká, zvýší tím cenu jeho pozemků. Pak náhle zmizí a  počítač hlásí, že uživatel Jon Spackler nabízí teleport na pláž v  Zale. V  okamžiku se ocitáme na pobřeží, před několikapatrovým domem ze skla, který hostí Jonovu galerii. Ve vzduchu se tu vznášejí panely, na kterých ve smyčkách běží sestříhané videosekvence s  hudbou Fatboye Slima. Milý hostitel se ale náhle omlouvá, že musí s průvodcovstvím končit, volají ho totiž povinnosti v reálném životě. Je tedy na čase prozkoumat výtvory jeho sousedů. Narazíme tu na obchod, ve kterém je možné si za pár stovek lindenů koupit nové oblečení nebo obraz do svého virtuálního domu. Bez znalého průvodce se ale toulání stává o poznání nudnějším. Ne že by nebylo příjemné se odrazit od země, vzletět a na krásnou pláž v Zale se podívat z ptačí perspektivy, bloudění a letmé povídání si s neznámými lidmi se však velmi rychle omrzí. Jako pomoc nabízí systém Second Life vyhledávač míst, událostí nebo osob. Při hledání pak má uživatel možnost vidět, kolik lidí se v dané lokalitě pohybuje. Hodně živě to vypadá třeba ve virtuálním Amsterodamu, tak tedy teleport a letíme. Na obrazovce vyrůstá napodobenina amsterodamské Red

Od vysněných prostředí k realitě Když do virtuálního světa z jedniček a nul vtrhli hráči počítačových her, nejdříve se mezi sebou utkávali v akčních bitkách, přičemž je dohromady spojovala lokální síť (tzv. LAN party). Zvyšující se rychlost připojení k internetu jim umožnila zůstat sedět doma a v rychlých autech nebo s pistolí v ruce bojovat s protivníky kdekoli na planetě. Dodnes patří k nejoblíbenějším skupinovým hrám týmové souboje teroristů a policistů (Counter Strike) nebo strategické hry, kdy oponenti vytvářejí armády a snaží se dobývat území (Starcraft). K baštám těchto válek patří Jižní Korea, kde dnes přenosy bojů místních národních hrdinů vysílá několik televizních stanic. Do digitální podoby časem přešly i stolní fantasy hry Magic the Gathering (v Česku Dračí doupě), které se odehrávají v jednom velkém magickém světě.

Light Street s kanály a kabinkami pro prostitutky. Po ulicích se procházejí lidé, mluví spolu, gestikulují a někteří tančí. Většina obchodů na ulicích jsou sexshopy nebo galerie s obrázky virtuálních slečen. Ty po prokliknutí nabízejí za pár stovek lindenů svou adresu v telefonním systému Skype. Kam se člověk podívá, samá reklama. Rozhovory lidí na ulici se většinou točí kolem jejich pohlaví a virtuálních erotických hrátek. „Můžu ti prodat nové sexy pohyby pro tvoji postavu nebo nabídnout nějakou ze svých holek,“ říká chlapík v klobouku, který postává na rohu. Po slušném odmítnutí mizí v oblacích. Když se nový uživatel dostane na podobné místo, může mu Second Life připadat jako běžný erotický chat, jen v lepším vizuálním kabátě. Podobnou atmosféru najde člověk ve většině ze stovek nočních virtuálních klubů či parties.

Park nanečisto V Druhém životě se dá experimentovat nejen s virtuálními prostitutkami, může se využít i jako prostor pro testování situací z reálného života. Stačí na mapě vyhledat například Democracy Island. Ostrov, který vytvořili studenti New York Law School, se stal dějištěm experimentu, na kterém se podílela i newyorská radnice. Předtím, než přistoupila k plánované přestavbě parku v Queensu, nechala studenty do světa Second Life přenést architektonický návrh nové podoby parku. Uživatelé se pak mohli parkem procházet, posuzovat každou maličkost, a dokonce podle svého gusta podobu parku měnit a změny ukládat k posouzení

Technologie dnes umožňují zrealizovat myšlenku i daleko větších virtuálních prostředí. Vznikl proto nový herní žánr – Massive Multiplayer Role Playing Game (MMRPG). Tedy prostor, ve kterém se mohou najednou potkávat statisíce hráčů připojených k internetu. Prvním průkopníkem tohoto žánru byla již v roce 1997 hra Ultima On-line firmy Origin, grafika a omezené možnosti komunikace byly ale poplatné tehdejší době. O zatím nejlépe vizuálně provedený a funkční virtuální svět se v minulém roce postarala firma Blizzard, která spustila svou válečnou fantasy hru World of Warcraft. Prvních 280 tisíc kopií uvedených na evropský trh zmizelo hned v den premiéry. Na herním trhu je v současnosti pozorovatelný trend nevytvářet světy umělé, ale naopak co nejpodobnější tomu reálnému. Důkazem je simulátor normálního života Sims od Electronic Arts. Zájemci s jeho pomocí žijí „druhý život“ v počítači i bez připojení k internetu, kdy chování jejich společníků ovládá počítač. Nejbližší realitě je ale samozřejmě situace, kdy postavu ve hře ovládá druhá inteligentní bytost. Jako v Projectu Entropia nebo Second Life.

radním. Na podobném principu plánují z vládního grantu studenti promluvit i do budoucí podoby hurikánem zničeného New Orleansu. Internetový prostor Druhého života už navštívily i známé tváře globální internetové komunity. Počátkem tohoto roku to byl například profesor práva na Harvardu a  průkopník nového pojetí autorského zákona Lawrence Lessig, autor kultovní knihy Free Culture. Pro obyvatele virtuálního světa uspořádal přednášku na téma open source programů a  následně s  nimi v  podobě počítačové osoby, která odpovídala jeho reálnému zevnějšku, diskutoval. Do Second Life již vstoupili i společnosti a inzerenti z reálného světa, včetně médií. Britské BBC Radio 1 si v květnu pronajalo celý ostrov, aby digitálním obyvatelům přenášelo z reálného světa svůj hudební festival One Big Weekend. Lidé z  BBC si ostrov zaplatili na celý rok a  během něj hodlají v  kyberprostoru představovat začínající zajímavá hudební seskupení. Minulý rok pak poprvé v historii BBC odvysílala televizní diskusi Newsnight Jeremyho Paxmana z  prostředí virtuálního světa. Z  ostatních reálných zástupců světového byznysu tu najdeme MTV, Toyotu, Adidas, Reebok nebo třeba 20th Century Fox.

Zbohatnout na neviditelném Díky reálné ekonomice je možné ve virtuálním světě vydělávat i na reálné živobytí. Ať už formou módního butiku, ve kterém se dají koupit nové šaty pro počítačovou postavu za zhruba dva americké dolary, nebo čistě obchodováním s  půdou. Stovky lidí tak dnes nakupují kilometry čtvereční, na které si nikdy nebudou moci sáhnout. Na svých pozemcích pak vymýšlejí co nejzajímavější projekty, aby přitáhli pozornost virtuálního publika, a tyto lokality pak se ziskem prodávali bohatým inzerentům. Nemalé částky zde investují i  nadšení soukromníci. Zatím nejdražší „neviditelný“ majetek na světě si pořídil jeden z  milovníků kyberprostoru v internetové hře Project Entropia, která funguje na podobném principu jako Second Life. Za 100 tisíc USD si pořídil virtuální vesmírnou stanici, kterou hodlá svým spoluhráčům pronajímat. Ačkoli pro většinu běžných uživatelů počítače bude zřejmě zajímavější poslechnout si o vynálezu jménem Second Life od známého při polední pauze než si jej vyzkoušet na vlastní kůži, otevírá tento systém nové možnosti v  komunikaci a simulování situací z reálného života. Například portugalská organizace ARCI využívá Druhého života při pomoci týraným dětem z místních chráněných domovů. Přenesením do umělého světa tak v malých klientech podporují přirozené sociální chování, spolupráci i počítačové dovednosti. Jan Kovalík

Q

kultura 

RESPEKT 36  V  11.–17. září 2006 inzerce

21

O Popelce, která to chtěla

Jan Hřebejk se našel a zase ztratil

N

ovinka Kráska v  nesnázích se nestane nejznámějším dílem režiséra Jana Hřebejka. Není tak divácky atraktivní jako Pelíšky či Pupendo, šetří scénami, které by rády zlidověly, nemá ani velké umělecké ambice. Dějově střídmá romance z  rodiny Pretty Woman zaujme něčím jiným – je to docela normální film. Pro ty, kteří jednotku národního sebeklamu pojmenovali jeden hřebejk a  s  úzkostí sledují, jak každý další režisérův film servíruje problémy české (post)komunistické společnosti coby chutnou hořkosladkou kaši, může být příjemným signálem, že se nás nejpopulárnější filmař chystá překvapovat.

Limonádový Jan

Nejlepší ceny! Levné knihy KMa Václavské nám. 18, Praha 1

www.levneknihy.cz Místo pro lásku (Vittorio De Sica)

99 Kč

Tandem Hřebejk-Jarchovský u nás vystřídal na špici popularity vyhaslé svěrákovské duo, když převzal instrumentář laskavé tradice českého filmu a  jemně jej okořenil postmoderními fígly. Dnes příznivce počítá na statisíce a přitom mu nehrozí, že by ho kritika úplně odepsala, jak se to kultivovaným „lidovým“ autorům typu Michala Viewegha stává. Hřebejk je příliš silným hybatelem české filmové branže, umí vdechnout druhý život pozapomenutým hercům (Jiří Kodet, Jana Brejchová), vybírá si témata, která pálí a zajímají každého. A také je v některých ohledech velmi dobrý – Kráska v nesnázích potvrzuje, že on a  Jarchovský nepíší od stolu, mají Čechy dobře odpozorované a vykreslují je v příznačných detailech, takže se v kině cítíme jako „doma“. A v lepších chvilkách umějí vystavět zápletku, která nešustí papírem. Co ovšem Hřebejkovi od začátku komplikovalo kritické (a zajišťovalo masové) přijetí, je snaha vtáhnout do filmů nějaký opravdu palčivý problém – ducha totalitní doby, politické nebo sociální trable, téma osobní odpovědnosti. Vždycky to dělal tak, aby v tom nikoho příliš nevyráchal, aby diváky nekonfrontoval, ale naopak konejšil relativistickými iluzemi, v nichž vina nutně nepředpokládá viníka a sranda nakonec zvítězí. Kráska v nesnázích přináší inovaci – žádný takový problém tu není. Jen trochu harlekýnkový příběh mladé ženy, jejíž manžel automechanik se snaží na rekonstrukci povodní zničeného karlínského domu vydělat kšefty s  kradenými auty. Marcelu to děsí a z pochroumaného vztahu prchá i se dvěma dětmi k mamince. Nepomůže si. Matčin partner (v podání skvělého Jiřího Schmitzera), navenek líbezný invalida, uvnitř záludná bestie, terorizuje ji i děti. A když k  tomu Marcelina manžela zatknou, protože mu kumpán dodal auto se satelitním vyhledávačem, naše kráska je opravdu v nesnázích.

Zkroušená kráska z Karlína. Pomůže jí zámožný světec z Toskánska? foto petr našic / Falcon

Celá rozrušená pak na policejní vyšetřovně potká muže, jemuž patřilo ukradené volvo – Evžena Beneše. Emigroval před sedmatřiceti lety do Itálie, má usedlost v Toskánsku, noblesní vystupování, peněz jak šlupek a navzdory újmě pochopení pro to, v jak těžké situaci se Marcelina rodina po povodni ocitla. Když zámožný světec (Josef Abrhám) pozve zkroušenou krásku na večeři (podává se suši, které Anna Geislerová podobně jako Julia Robertsová v  Pretty Woman neumí jíst), divák se spokojeně zavrtá do sedačky multiplexu. Takhle dobrou červenou knihovnu z české produkce už dlouho neviděl.

Komplikace Přiznáním nenáročného žánru romance o  Popelce jako by Hřebejkovi s  Jarchovským narostla křídla. Zápletka je přirozená, dialogy jemné, ale nápadité a  i postavy vystavěné na hraně karikatury v  žánrově vymezeném prostředí ožijí. Beneš, kultivovaný milovník vína a Kundery, je sice reálný asi jako princ na bílém koni, ale takoví už do pohádky patří. Divák musí smeknout, že Hřebejk dokáže opouštět vyzkoušené jistoty a nebojí se cesty, která by ho mohla snadno zradit. Stačilo by, kdyby herci hůř hráli, dialogy

Byla jsem pro ně švábem Každou noc mám tentýž sen. Pronásledují mě, slyším ten hluk, jenž se hrozivě přibližuje, ale neotočím se. Je to zbytečné. Vím, kdo je mi v patách... Těmito slovy začíná kniha Inyenzi ou les Cafards, autobiografický příběh francouzské sociální pracovnice rwandského původu Scholastique Mukasongy (1956). Text i navzdory prázdninovým měsícům vzbudil ve Francii značný ohlas. Výraz inyenzi označuje ve spisovatelčině mateřštině kinyarwandštině šváby, je to expresivní pojmenování odpudivého hmyzu. Jde ale především o kvalitativní termín, jímž Hutuové po dlouhá desetiletí přezíravě označovali Tutsie, než v roce 1994 přistoupili k systematické genocidě středoafrického etnika. V rozmezí tří měsíců, od dubna do června, bylo tehdy ve Rwandě vyvražděno na milion Tutsiů, další desetitisíce utekly do sousedního Burundi. Stejně jako Mukasonga věděly, kdo je jim v patách. Plánovitě živená rasová nenávist, jež spoluobčana promění v masového vraha. Jaké ukrutnosti se v katolické Rwandě odehrály, nastiňuje kniha například líčením vraždy spisovatelčiny těhotné sestry Jeanne, které Hutuové zaživa otevřeli břicho a  osmiměsíčním dítětem polomrtvou dívku umlátili k  smrti. Tělo švagra Pierra Ntereya zase sadistická mačeta den po dni osekávala do podoby lidské trosky bez údů, ne nepodobné mrzákovi z první světové války, jak ho ve svém antimilitaristickém díle Johny si vzal pušku popsal americký spisovatel Dalton Trumbo.

Kde jsou kořeny této smrtelné zášti a proč byla finální genocida Tutsiů nevyhnutelná? Způsobila ji lidská hloupost, nekritický pohled na sebe sama, schopnost sednout na lep každé lži, jež vlastní neschopnost přičítá těm druhým, odlišným, cizím? Historie poznamenaná kmenovými konflikty, které se po kolonizaci opět rozhořely obohaceny o drsné metody kolonizátorů? Mukasonga na tyto otázky odpovídá nepřímo. Na jedné straně popisuje programovou ostrakizaci Tutsiů z veřejného života, etnický apartheid, popírání základních lidských práv, ideologicky rozdmýchávanou nenávist a zároveň oficiálně šířený pocit tutsijské hrozby, to vše prováděno osvědčenými hitlerovsko-stalinskými metodami. Například pravidelnými pogromy a  štvavou kampaní, vyhazovy ze zaměstnání, zákazem podnikání i shromažďování, nemožností dosáhnout vyššího vzdělání, viditelným označením méněcenné rasy, násilným přemístěním do nehostinných oblastí atd. Na druhé straně i za těchto krutých podmínek Mukasonga prožila dětství a  dospívání v  kruhu svých nejbližších. V  jejím textu tak ožívají staré africké pověsti vyprávěné matkou, vzpomínky na otce, jehož celoživotním snem byl „uratare“, bělošsky postavený a zařízený dům, sourozence, kamarády a sousedy z vesnice Gitagata, ale i tra-

nejiskřily, a skončí to fiaskem. Režisér ale krásku do dvou třetin provede nástrahami elegantně a vkusně. A pak dojde na staré známé „problémy“. Tentokrát jim tvůrci nedali do vínku relativizaci, scénář se prostě pokusí rozjetou idylu zkomplikovat. Jenže se to moc nepovede. Obrácení dvou křesťanů, kterým velkodušný Čechoital v těžké chvilce pomohl, v nejhorší vyděrače, je tvrdým výpadem vůči zdejší morálce, ale bohužel se mu v rámci příběhu nedá uvěřit. A neústrojně vyznívá i ústřední motiv, sexuální pouto Marcely k  jejímu  bývalému manželovi, které ji z Toskány táhne zpátky na divoký východ. Když si jinak spokojená kráska z italské pohádky občas odskočí do postele svého bývalého montéra, postrádá to vnitřní logiku. Mohlo by to teď vyznívat jako arogantní doporučení, ať si Hřebejk točí červenou knihovnu a skutečné problémy do ní netahá. Tak to ale není. Kráska v nesnázích ukazuje, že se Hřebejkovi vyplácí, když ubírá plyn a sází na jednodušší, civilnější, ale propracovanější příběh. Snaha o rafinovanost, zelenkovskou kombinatoriku, přepjatý humor nebo sociální naléhavost ho zatím zrazuje. Petr Třešňák

Q

diční lidové obřady, výroba banánového piva či práce spojené s pěstováním manioku, dětské hry v  bujné africké přírodě, kde jedinou přijatelnou omluvu pozdního příchodu domů představovalo nečekané setkání se slony. Jsou to vzpomínky, jak sama píše, vlastní každému Tutsiovi i Hutuovi. A  přece zde existuje podstatné dělítko. Moc a netolerance. Když bylo autorce šest, nabyla její země nezávislosti. S  pomocí odcházejících Belgičanů a  katolické církve se ve Rwandě etablovalo politické hnutí MDR-Parmehutu, jež zavedlo rasistickou diktaturu. Tutsiové byli označeni za vnitřního nepřítele, jejich rasovou podřadnost prezident Kayibanda postavil na tmavější barvě kůže a hustších „etiopských vlasech“. V 60. letech milice i armáda provedla první organizované masakry mezi tutsijským obyvatelstvem, ze země uteklo na 500 tisíc lidí. Tehdy rodinu Mukasongy postihly dvě osudové rány. Nejprve otec přišel o zaměstnání, nato jim byl zabaven majetek a jejich tutsijská vesnice byla násilně přestěhovaná do neobydlených oblastí na jihozápadě, kde každé rodině stát přispěl na „pomoc“ mačetou, motykou a hrstí semen. Pod dozorem armády museli pěstovat kávu a čaj na export, snášet všudypřítomné ponižování, strach, zda v noci opět proběhnou stále krvavější razie. Hutuská smyčka se zkrátka stahovala a rodiče autorky v zájmu přežití alespoň někoho z početné rodiny rozhodli na počátku 80. let o  emigraci dvou dětí, Mukasongy a  jejího bratra Andrého. Autorčin návrat o dvacet let později byl tristní. Vesnice Gitagata se změnila v buš a seznam mrtvých rodinných příslušníků končí číslem 37. „Nemají hroby, zmizeli, jako by tady nikdy nebyli, a Hutuové v okolí si na nic nepamatují,“ konstatuje na závěr Mukasonga, aby dodala: „I proto jsem musela napsat tuto knihu, kde jméno Cosma nebo Stefania jsou moji milující rodiče, a  ne kus hyenou ohlodané kosti.“ I v tak vzdálené geografické oblasti se evropský čtenář cítí jako doma. Jaroslav Formánek, Paříž Autor je spisovatel.

Q

22   kultura co se děje ve světě Jaký byl největší hiphopový hit právě uplynulého léta? V klubech ve Spojených státech vám řeknou, že skladba Vans kalifornské skupiny The Pack. Přestože se v ní nemluví sprostě ani nemá pobuřující klip, píseň ve velkých rádiích neuslyšíte a televizní stanice ji nehrají. Kvarteto mladých rapperů totiž v chytlavém hitu oslavuje boty značky Vans,

Kauza hiphopových bot což média, mimo jiné i  hudební stanice MTV, považují za skrytou reklamu. Není to zdaleka poprvé, co hiphopeři do svých textů vpašovali konkrétní značku komerčního výrobku, tentokrát jsou v tom ale The Pack zcela nevinně. Takzvaný product placement je v  rapových hitech stejně běžný jako ve filmech. Už před dvaceti lety natočili Run D.M.C. na přání Russella Simonse, šéfa jejich vydavatelské firmy Def Jam, skladbu My Adidas. Simons si pak zástupce obuvnické firmy pozval na koncert, a ti když viděli davy skandující jméno jejich značky, nabídli Def Jam za píseň přes milion dolarů. Byl to začátek dlouholetého přátelství reklamního průmyslu a hip hopu. Dnes už se nikdo nediví, že Busta Rhymes skanduje ve skladbě Pass the Courvoisier (Part II) jméno oblíbeného koňaku nebo jeho kolega Nelly opěvuje botasky značky Nike Air Force 1. MTV loga firem v klipech úzkostlivě rozmazává, ale málokdy skladbu kvůli product placement jako v případě skupiny The Pack zakáže. Pokud si šéfové hudební televize myslí, že tentokrát odhalili tajný komplot rapperů a  výrobců bot, mýlí se. Čtyři teenageři, kteří ještě donedávna proháněli své skateboardy po kalifornském Berkeley, prostě jen vyjadřují svoji lásku k botám vyráběným místní firmou Van Doren Rubber Company a deklamují svoji kulturní pozici. Typický styl odívání má zvláštní místo ve všech hudebních subkulturách a hip hop není výjimkou. Součástí přihlášení se k pouliční kultuře je i správná obuv. Hiphopeři v  New Yorku se vyžívají v  drahých botách značek jako Nike nebo Puma, lokální scéna hyphy z kalifornské Bay Area, ke které se hlásí i  The Pack, jde ale proti proudu. Levné boty Vans totiž doposud byly spojovány výhradně se skateboardovou a  punkovou kulturou. Jejich výrobce dlouhá léta sponzoruje punkový festival Warped Tour, ale na hiphopovou komunitu reklamní útok neplánoval. Nicméně nemůže být nespokojen, zprávy ze San Franciska hlásí, že místní obchody nestačí boty Vans objednávat. The Pack nedávno odmítli žádost MTV, aby jméno firmy v  refrénu změnili nebo vypípali. Ukázalo se ale, že rappeři se obejdou i bez donedávna všemocné televize. Na komunitním portálu myspace.com je Vans nejposlouchanější písní posledních měsíců, na youtube.com každý den přibývají desítky podomácku vyrobených videoklipů a díky malým rozhlasovým stanicím rychle stoupá v americkém žebříčku. Píseň překračující kulturní stereotypy si tak žije vlastním nezávislým životem. Karel Veselý Autor je hudební publicista.

Obuv hiphopera. Nadkotníkové vansky s tkaničkami. foto egp

11.–17. září 2006  V  RESPEKT 37

Jsem kulisa či rekvizita? Zápisky o smyslu života a smrti z roku 1955

P

roč si lidé vedou deník? Většinou chtějí zachytit, co jejich paměť časem nevyhnutelně vymaže, snaží se fixovat významný čas, pátrají po skrytých souvislostech ve vlastním životě a často je zajímá, jak se sami budou na své zápisky dívat po letech. Ale snad nikdo nepíše skutečně jen pro sebe: i když si to nepřiznáme, psát deník znamená vždycky nechávat za sebou stopy pro někoho jiného. Osmdesátistránkový deník hudebního skladatele Jana Rychlíka (1916-1964) vyšel poprvé před sedmi lety časopisecky v Revolver Revue, kde byl vřazen do dobových souvislostí Rychlíkovým synem Janem a  hudebním teoretikem Lubomírem Dorůžkou. Nynější nová knižní verze deník ponechala v nekomentované podobě, protože tahle stopa, kterou Rychlík zanechal, se dá číst vlastně i jako próza. Je to autoportrét brilantního muže bez iluzí, bez nereálných ambicí, ale také bez pocitů křivdy, člověka s duší poznamenanou válkou a tím, co přišlo po ní. Rychlík trpěl krutostí a šedí doby, ale zároveň se cítil povinen čelit marasmu a pasivitě, která stravovala tolik jeho známých. Věřil, že nakonec každá doba má své pasti a temné stránky a že omlouvat nepřízní doby vlastní nemohoucnost a selhání je stejně ubohé jako oportunisticky jásat s davem. Jeho deník je krátkodobý experiment psaný od prvního ledna do poloviny dubna 1955. Pak nejspíš autora přestal bavit, možná proto, že psaní mu nepřineslo to, co od něj očekával. V krátkých reflexích každodenního života, novinových zpráv a  obecných úvah o  světě hledal Rychlík civilním jazykem Boha, v něhož přímo nevěřil, ale přesto ho postrádal. Jako autor je vtipný, ironický a zábavný – ale vůbec nepíše proto, aby někoho bavil.

Nenasytný intelektuální hlad Pro Rychlíka hrálo základní roli vědění, působilo mu doslova rozkoš, a  jako by se snažil proniknout k  absolutnu právě skrze nenasytný intelektuální hlad. Vedle jazzu a hudební kompozice vůbec se zajímal o cizí jazyky a kromě těch velkých evropských se pokoušel proniknout třeba do finské, lotyšské nebo turecké gramatiky. „Lidstvo je dosud hluchoněmé,“ píše. „Rád bych se dorozuměl s lotyšským venkovanem nebo tureckým řemeslníkem. Přitom kdybychom byli skutečně hluchoněmí, mohli bychom se dorozumívat posunkovou řečí a mluvili bychom všichni bez přízvuku.“ Jeho koníčkem byla také logika, vyšší matematika a systémy všeho druhu. Podle skromných možností daných dostupným zahraničním rudým tiskem a Svobodnou Evropou se zajímal o pravou tvář mezinárodní situace a vrhal se na každý vědecký či intelektuální problém jako hladový pes na kost: „I pošetilé otázky dětí jsou správně postaveny, ovšem většinou nevýhodně pro toho, kdo má odpovídat.“ Kouzlo Rychlíkova textu spočívá právě v  dětsky bezprostředním údivu nad čímkoli. Zatímco většina lidí má nejdříve hotový názor, a  teprve pak se případně ptá, Rychlík jako by všechno viděl a slyšel poprvé. Je něco mimo náš svět? Je to lepší, nebo horší? Čím to, že zkušenost s „oním světem“ má subjektivní povahu, že ji člověk může objevit jen sám pro sebe? Je zázrak událost, která se příčí přírodním zákonům? Jako třiadvacetiletý sledoval z  okna pražské kavárny příjezd Němců

událost v umění

Výtvarníci na stopě zločinu Mnozí mí známí a mezi nimi nemálo výtvarníků si myslí, že mít rodinu a věnovat se aktivně umění se neslučuje. Realizaci jednoho vnímají jako překážku k  plnohodnotné realizaci druhého. Důvody jsou většinou pragmatické: děti stojí peníze a  umělci, kteří si – alespoň v  českém prostředí – tvorbou nevydělají ani na vlastní obživu, musí vložit energii nejen do výchovy potomků, ale i do výnosnějšího nebo jistějšího zaměstnání, které jim umožní finančně zajistit rodinu. Zatímco ekonomický imperativ „uživíš“ se týká především výtvarníků otců, u matek se přidává ještě argument „přirozenosti“. Podle převažujícího názoru je role matky dokonalým ztělesněním ženské kreativity. Největším dílem matky je vlastní dítě a umělecká tvorba jde prostě stranou.

Rychlík, který poloironicky glosuje stav, kdy člověk nehladoví fyzicky, ale duchovně: „Dnes chápu, že někdo může s husím stehnem v ruce a při sklenici plzeňského v útulném domově křičet: Eli, Eli, lema sabachtani“ (Kristova slova na kříži Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil).

Vykat si s Bohem

Jazzman v diktatuře. foto archiv revolver revue

do Prahy a  prakticky celý život prožil v  diktatuře. Otázky typu „kam zmizelo tolik mých přátel v posledních patnácti letech a proč právě já jsem ještě tady“ dostávaly osudový nádech. „Mohu si říkat, že tvořili jakousi štafáž k mé cestě časem, že to byly uhlíky, po nichž rozmarná lopatka hrábla, aby je hodila do kamen. Ale také já jsem uhel v truhle vedle kamen. Kdo je topič nebo kotelník? Jsem kulisa nebo rekvizita?“ Jen svobodný spokojený člověk se může cítit jako zářivý středobod dění. Těm ostatním zbývají otázky po smyslu a  spravedlnosti. Možná právě proto jsou ti ostatní otevřenější, tak jako Jan

Malé temno po velkém temnu Když přestal Jan Rychlík v dubnu roku 1955 psát svůj deník, na pražské Letenské pláni zrovna vrcholily přípravy k odhalení nejobludnější poklony československých umělců stalinistické diktatuře – pomníku J. V. Stalina od sochaře Otakara Švece. Z politických důvodů seděli v kriminále spisovatelé Bedřich Fučík, Zdeněk Kalista, Josef Kostohryz, Jiří Mucha, Josef Palivec, Karel Pecka či Jan Zahradníček. Kdo nechtěl tvořit v duchu socialistického realismu, ať už v jakémkoli uměleckém oboru, musel tvořit tajně. Přesto se v roce 1955 v naší kultuře pomalu schylovalo k reformám. Začíná vycházet časopis Květen jako

Existují však i  alternativní modely role rodiče-umělce. Konkrétním důkazem toho, že tvorba a mateřství, respektive otcovství nemusejí stát vždy v protikladu, jsou díla skupiny Matky a Otcové, která od 4. 9. prezentuje svůj projekt Family Art Crimes na letenské zdi v rámci programu galerie Art Wall. Skupina, kterou tvoří čtyři lidé, Lucie Krejčová, Lenka Klodová, Martin Péč a Marek Rejent, testuje od roku 2001, jakým způsobem využít zkušenosti s rodičovstvím v umění. Podle členů skupiny jde o nepřebernou zásobárnu zážitků: „Potenciální materiál se v našich hlavách ukládá každý den a to, co ihned nezapomeneme, se nebojíme použít.“ Přitom nejde jen o zážitky vztahující se přímo k dětem. Skupina s nadsázkou řeší i rodové stereotypy a dělbu práce v rodině, inspiraci dokáže vytěžit z každodenních banálních situací a detailů, které zná každý, kdo někdy zkusil žít ve společné domácnosti. Celou škálu domácích témat rozehráli členové skupiny už na své první prodejní výstavě v galerii Vysoké školy umělecko-průmyslové, kde ukázali například sádrové modely pohozených svlečených slipů, plastovou figuru rozvaleného muže s názvem Otec, kterou si mohl hypotetický majitel podle potřeby naaranžovat na pohovku nebo pod auto, či prodejní sady neumytého nádobí. Tvorba Matek a  Otců se proměňuje spolu s  tím, jak jejich děti (i oni sami) stárnou. Zatímco před pěti

Zajímavých historek o  lidech a  poměrech roku 1955 v  knize mnoho není, přestože byl Rychlík vyhlášeným společníkem a znal jich tisíce: letmé setkání se sochařem Otakarem Švecem, depresivním autorem Stalinova pomníku, který v dubnu téhož roku spáchal sebevraždu, historka o  československých důstojnících, kteří za války udali židovského přítele. A  to je všechno. Rychlík nesnášel typické místní stěžování si na poměry a  vadilo mu hlavně, že lidé při svém láteření nepoužívají mozek a nesnaží se přijít potížím na kloub. Proto také píše v dopise Bohu, jemuž vyká: „Poznávání zákonitosti v dění tohoto světa mi způsobuje požitek. Říká se tu a tam, že na konci těchto zákonitostí stojíte vy. Je objevování těchto zákonitostí skutečně cesta, která vede posléze k vám? To bych opravdu rád věděl.“ Jan Rychlík, jazzman, komponista, hudební teoretik a v praxi především autor filmové hudby (Stvoření světa, Limonádový Joe), získal odpověď devět let poté, co si vedl svůj deník: jeho osmačtyřicetiletý život bleskově ukončila mozková příhoda. Je pravděpodobné, že v jiné době a v jiné zemi by to dotáhl mnohem dál a že by i déle žil. Možná by pak také necítil potřebu mořit se otázkami o smyslu života a smrti – jenže ony stejně nakonec čekají na každého. Proto má také útlá knížka vydaná Společností pro Revolver Revue smysl i jedenapadesát let po svém vzniku, kdy se na mnoho Rychlíkových melodií už dávno zapomnělo. Tereza Brdečková Autorka je spisovatelka. 

Q

Jan Rychlík: Deník 1955, Společnost pro Revolver Revue, 88 stran.

platforma pro začínající básníky, kolem kterého se posléze zformuje generace takzvané „poezie všedního dne“. E. F. Burian se probírá ze svého plukovnického opojení a Armádnímu uměleckému divadlu vrací původní avantgardní název D34. Výtvarná sorela začíná v kontrastu s plátny nastupujících umírněných modernistů působit jako trapný anachronismus. Karel Zeman natáčí trikově přelomovou Cestu do pravěku, kterou se snaží se jí v kinech konkurovat Vávrově opusu Jan Žižka. Mládež hltá z rádia Luxembourg aktuální Haleyho hit Rock Around the Clock a zkouší si ho vydrnkávat na prvních elektrických kytarách z produkce Dřevokovu Blatná. K většímu uvolnění kulturních poměrů dochází až následující rok, kdy Chruščov v Moskvě zkritizuje Stalina a Seifert se v Praze na 2. sjezdu Svazu čs. spisovatelů zastane pronásledovaných kolegů.

lety vystavovali podprsenky pro poprsí vytahaná kojením nebo použité panenky, v novém projektu Family Art Crimes se pokoušejí o navázání dialogu se svými dorůstajícími potomky pomocí „graffiti“. Nápisy připomínající sprejem nastříkané tagy se však od reálného graffiti značně liší. Pozorný divák si záhy všimne, že se ve skutečnosti jedná o  velkoplošné tisky, a  při troše snahy dešifruje i  jejich obsah vykreslující některé aspekty toho, co vytváří rodinu. Na zdi se vedle slov jako Mamka, Babička, Sourozenci a Vánoce objevuje i Kaše nebo Výprask. Matky a  Otcové obracejí obvyklé modely výchovy, kdy se od dítěte očekává, že bude přejímat a učit se od rodičů, a s okázalou neumělostí a  trochou heavymetalové nostalgie naopak napodobují záliby dospívající generace. Řečeno jejich vlastními slovy se lopotně „snaží běžet životem vedle nich“. Se zrychlujícím se životním tempem současných teenagerů se však rodinné hodnoty stávají něčím nepřeložitelným. Krupicová kaše a společné oslavy Vánoc se jednou neodvratně přežijí a jediným pojítkem, které může odolat mezigeneračnímu odcizení, tak nakonec zůstává schopnost nahlédnout své role – dětí i rodičů, matek a otců – s nadhledem. Zuzana Štefková Autorka je kurátorka a výtvarná kritička.

Q

scéna / dopisy 

RESPEKT 36  V  11.–17. září 2006

kulturní tIP

svou novinku, těžící z  jeho rozsáhlého archivu, věnoval výhradně zimě, sněhu a ledu. Jidášovo evangelium (Koniasch Latin Press) První český překlad koptského textu ze  3. či 4. století po Kristu, jehož objev nedávno vyvolal vášnivé debaty o roli Ježíšova učedníka při Kristově ukřižování. Podle rukopisu totiž nebyla zdaleka tak negativní, jak se po staletí traduje. Roman Kozák: Zmizelé Čechy – Volarsko (Paseka) Další svazek edice věnované dobovým fotografiím českých lokalit, které v minulém století přišly vlivem přestaveb o svůj původní vzhled. Charles Bukowski: Příběhy obyčejného šílenství (Argo) Druhé vydání svazku čtyřiatřiceti pobuřujících povídek, jež ze sebe na přelomu 60. a 70. let pro undergroundová periodika vychrlil milovník silných nápojů a nonkonformního života známý pod přezdívkou Starý prasák.

Výstavy Dialog: Helsinská škola, Langhans Galerie Praha, 6. 9.–29. 10. Pražská Langhans Galerie svou pozornost ráda obrací na zahraniční fotografické instituce, které u  nás nejsou příliš známé – ať už šlo v minulosti o představení snímků ze švýcarské sbírky Fotostiftung Schweiz, hamburské kolekce F. C. Gundlach či nizozemského festivalu Nooderlicht. Nyní k  nám galerie dovezla tvorbu pedagogů a současných i bývalých studentů helsinské University of Art and Design z posledních třiceti let. Tahle škola je proslulá svým důrazem na zkoumání nových cest ve fotografickém experimentování, aktuálně především na poli konceptuální fotografie. Výstavu připravil Timothy Persons, kurátor univerzitní galerie TaiK, která jeho kolegům pomáhá dostávat díla na mezinárodní trh s uměním, například na berlínský veletrh Art Forum.

Knihy Josef Peterka: Cesta k rodinným kořenům aneb Praktická příručka občanské genealogie (Libri) Přehledný návod, o  který se mohou opřít amatérští sestavovatelé rodokmenů. Autor zájemcům poradí, kde se dají v Česku opatřit potřebné dokumenty s údaji o jejich zemřelých předcích, co se z nich dá v archivech vyčíst a jak s nalezenými fakty naložit. Ladislav Sitenský: Bílé opojení (Agentura Victory) Již devatenáctá obrazová publikace letos sedmaosmdesátileté fotografické legendy. Autor bezkonkurenčního dokumentárního souboru z prostředí československých stíhačů z  druhé světové války

dopisy Co je vlastně Evropa a kdo jsme my Se zájmem jsem si přečetl v Respektu č. 35 článek pana Marka Faka o jeho náhledu na současné konzervativní proudy v americké politice (S puškou v ruce, s Biblí v srdci). Jeho postřehy jsou bezpochyby zajímavé a cenné. Neméně zajímavou věcí na článku je jistá vyhraněnost pohledu samotného  autora. Vedle dosud neuchopitelného rozdílu mezi islámským světem a  Evropou tu vyhřezává další střet světů – amerického a evropského. V tomto kontextu rozdílnosti autorův text nevyhnutelně invokuje otázku „Co je vlastně Evropa?“, a potažmo tedy „Kdo jsme my?“. Pokud Amerika – vyřknu-li nevyřčené – je bigotní a zpátečnická, je Evropa  liberální a pokroková? Co zní lépe, je zřejmé, ale co z toho je skutečně  lepší? Každý střet mezi zmíněným konzervativismem a liberalismem nutně končí u náboženství, prezervativů, potratů a eutanazie. Zlehčíme-li odpověď ve stylu autora – je průměrný Evropan homosexuální manžel, který nosí prezervativ a těší se na důchod ukončený eutanazií? Anebo jsme nejtolerantnější společnost světa a naše „posvátné tabu“ tvoří  pouze trojice holocaust, rasismus a pedofilie? Liberální Evropa hájí nové hodnoty, a tím se musí nutně dostat do střetu s hodnotami

Ivan Lutterer: Panoramatické fotografie 1984–1991, Dům umění města Brna, 6. 9.–15. 10. Brněnská repríza expozice, v níž před dvěma lety Lanhgans Galerie Praha představila do té doby neznámý soubor vynikajícího fotografického dokumentaristy a  restaurátora Ivana Lutterera (19542001). Jeho panoramatické záběry pražských neutěšených čtvrtí vznikaly v 80. letech pomocí starodávného aparátu z přelomu 19. a 20. století. Memoria, Futura, Praha, 6. 9.–12. 11. Pohled na tvorbu zahraničních výtvarníků, která vznikla během jejich nedávného rezidenčního pobytu na zámku v Třebešicích u Kutné Hory. K  vidění jsou díla Newyorčana Kensetha Armsteada, Italky Stefanie Galegatiové a Rumuna Iosifa Kiralyho, jejich společným tématem je lidská paměť.

Fahrenheit 9/11, ČT 2, 11. 9., 21.25 Nejdiskutovanější celovečerní dokumentární film posledních let z dílny provokatéra Michaela Moorea. Autor za svůj antibushovský pamflet před dvěma lety obdržel Zlatou palmu v Cannes. Eyes Wide Shut, ČT 2, 14. 9., 21.40 Široce zavřené oči Toma Cruise přihlížejí tajemným sexuálním obřadům v  posledním snímku Stanleyho Kubricka z roku 1999. Vyvolávač deště, ČT 1, 16. 9., 21.05 Právník Matt Damon bojuje proti zlým pojišťovákům v adaptaci bestselleru Johna Grishama, kterou před devíti lety natočil Francis Ford Coppola.

Divadlo Zveme vás na oslavu Ludwigova návratu, Památník na Vítkově, Praha, 13.–14. 9., 20.00 V  rámci cyklu Noci v  mauzoleu, pořádaného sdružením Depresivní děti touží po penězích, se na Žižkově představí bytové divadlo se hrou vycházející z  textu Thomase Bernharda Ritter, Dene, Voss: „Tři sourozenci, tři nekonečné monology. Tisíce nenávistí v  jediném večeru.“ Hrají Martin Falář, Patricie Peterková a Jakub Čermák.

Hudba Brabenec, Karafiát: Začni u stromu (Guerilla Records) Dvě vůdčí postavy současných Plastic People of the Universe se po letech sešly nad druhým sólovým projektem. Deska se nese v hodně freejazzovém duchu, jehož rozvernost kontrastuje s tradičními Brabencovými básnickými truchlohrami.

X + X, Galerie U Bílého jednorožce, Klatovy, 3. 9.–22. 10. První ročník přehlídky dvacítky nejzajímavějších výtvarníků z oblasti Horní Falce a Plzeňského kraje, která by se měla v Klatovech stát každoroční tradicí. Výběr si tentokrát vzali na starosti kurátoři Reiner R. Schmidt a Marcel Fišer, jejich pozornost si získali Helmut Langhammer, Herbert Lankl, Václav Malina či Benedikt Tolar.

Televize Goebbelsův pokus, ČT 1, 11. 9., 20.00 První část dvoudílného německého dokumentu vycházejícího z  osobních zápisků, které si pořizoval jeden z nejvyšších a nejodpudivějších pohlavárů třetí říše.

Jak je to s kořeny hnutí

starými. Jaká je tedy cena? Možná je to právě odtrhávání se od vlastní minulosti (zkusili jste mimochodem před 30 lety navrhnout humánní usmrcení svého dědečka?) a z toho  plynoucí pozvolná ztráta schopnosti porozumět druhým kulturám. Vrátíme-li se k otázce „Kdo jsme?“, můžeme dostat i odpověď, že evropská identita od dob Francouzské revoluce spočívá právě v boření tabu. Jsme tedy společnost, jejíž progresivita je zároveň její hnací síla a zároveň její prokletí (kolik tabu ještě zbývá?)? Jsme v situaci, kdy obětujeme na oltář tolerance, ale oběti nepřinášejí plody porozumění? Otázka po identitě Evropy zůstává, a pokud se ji nepodaří najít včas nám, přinese ji někdo jiný. Jako se stalo východní Evropě po válce a jako se právě teď děje v případě evropské muslimské mládeže. V samotném článku Marka Faka chybí  jedna věc. Při vyhodnocení (ne)úspěšnosti kampaně „panictví až do svatební noci“ není uvedeno srovnání počtu rizikových vztahů obou sledovaných skupin. Což by měl být (pro liberála) jediný relevantní argument úspěšnosti programu. Tato dvě čísla by byla užitečná jak pro konzervativní (neúspěšnost programu by minimálně vynutila explicitně deklarovat jeho cíle), tak pro liberální složku společnosti (úspěšnost programu by oživila stereotypní pohled na problematiku). Otázkou je, jestli některou z nich ta čísla opravdu zajímají.

Děkuji panu Kovalíkovi za článek Lidičky a dětičky v sevření Dobra o Humanistickém hnutí (Respekt č. 36/06). Jenom lituji, že neobsahoval aspoň několik informací o jeho kořenech. Dovolím si krátce doplnit to, co je – myslím – pro pochopení souvislostí docela důležité. Počátek hnutí spadá do roku 1969, kdy levicově zaměřený argentinský spisovatel Silo (vlastním jménem Mario Luis Rodriguez Cobos, *1938) pronesl v Mendoze zásadní řeč, nazvanou „Uzdravení z utrpení“. Řeč se stala základním doktrinálním textem utajené aktivistické organizace, nazývané Komunita nebo také Vnitřní náboženství (známy jsou ale i jiné názvy). V jejím čele Silo pravděpodobně až dosud stojí. Hierarchie Komunity, její obřady a náboženská symbolika na povrchu připomínají svobodné zednářství, ale rétorika je samozřejmě radikálně levicová. Patrně pro získání vlivu na veřejnost vytváří komunita různé otevřenější společnosti – nejvýznamnější z nich je právě i u nás známé Humanistické hnutí. Je tedy trochu paradoxní, když při volbě způsobu adopce na dálku lidé dají přednost tomuto hnutí před Katolickou charitou, protože ho považují za nezatížené náboženskou agendou – opak je ale pravdou. Silova kniha Dopisy přátelům: o současné krizi společnosti a jednotlivce vyšla i česky (Trado Image, 1994) a je k dispozici např. v Národní knihovně. Ve světle Silových názorů a argumentů je i politická činnost Humanistického hnutí docela pochopitelná a předvídatelná.

Jaromír Mrázek

Zdeněk Vojtíšek

23

mimochodem Hunolstein je německá osada na jednom z  kopců v  okolí řeky Mosely. V  pečlivě udržovaných domech zde žije na 250 obyvatel. Zdroj pořádku a čistoty návštěvník pochopí při všeobecném sobotním úklidu. Mimo jiné se tu leští a umývají i venkovní parapety pod okny. To by na druhé straně Mosely, kde leží Francie, napadlo jen nenapravitelného puntičkáře. Nezanedbatelný vliv gurmánských Galů však nelze rovněž přehlédnout. Před každým větším jídlem tady pravidelně nabízejí aperitiv. Přítel Alois slaví padesátiny, stodola vedle fotbalového hřiště připomíná hospodu s diskotékou. Stoly se prohýbají pod jídlem a pitím, na betonové podlaze v ryt-

Herbertův stesk po velké říši mu písniček ze 70. let křepčí Hunolsteinští. Vesměs jde o příslušníky generace, která se v 60. letech v rámci poválečného francouzsko-německého sblížení ve škole povinně učila francouzštinu. Podobně jako tehdejší Češi a Slováci ruštinu. Výsledek je podivuhodně stejný. Všeobecné Vergessenheit. Frézař Herbert se přesto domnívá, že všechno nezapomněl. Aniž by byl vyzván, na lavičce před stodolou pomocí infinitivů a různě komolených výrazů lopotně skládá příběh z roku 1975, kdy se zúčastnil vojenských manévrů u bretaňského města Lorient. „Tam je velká námořní základna,“ prohodím do ticha, v němž Herbert loví v hlubinách lingvistické paměti zapadlá slovíčka. „Ja, ja. Tu jsme postavili my,“ odpoví a rozpačitě dodá: „Teda nacisti, nicht wahr!“ „Vždyť vám to tehdy patřilo.“ „Wirklich,“ zarazí se a řekne: „Teda nacistům!“ Chvíli je ticho. V  chladné srpnové noci Herbert očividně o něčem přemýšlí. Nakonec krušně zplodí souvětí: „Byla to strašná doba, to nepopírám, ale když si někdy nad mapou uvědomím, že jsme ovládali Evropu od Bordeaux až po Petrohrad... Hm, to se taky každému nepodařilo.“ Podobných Herbertů existuje v Německu jistě spousta. A můžou být zapřisáhlí antifašisté. I francouzští odpůrci kolonialismu v  nestřeženém okamžiku hrdě vyjmenují vzdálená území, jež kdysi Paříž spravovala. Rovněž leckterý svobodymilovný Angličan by zajisté reagoval adekvátně, vědom si stejně jako Francouz toho, že tato „civilizační mise“ nebyla nikdy vedena v rukavičkách. Ostatně i nesmlouvavý nepřítel zvůle jedné strany Solženicyn ve svých posledních rozhovorech nostalgicky vzpomíná na rozsah a vliv někdejší ruské říše řízené rozmary jednoho cara. Inu, vlastní velikost, síla a převaha asi ovlivní každého člověka, natož psychopata blouznícího o  ideologickém či náboženském poslání. Díky Herbertovi jsem však o  pár dnů později pochopil slova Güntera Grasse, která v  době vášnivých polemik spojených s jeho doznáním zveřejnil francouzský časopis Courrier international. „Až do konce války jsme věřili ve vítězství a  ve vojenský zázrak našich armád, jak si to vysvětlit?“ ptal se sám sebe slavný spisovatel. Lze odpovědět citátem neméně proslulého Němce, papeže Benedikta XVI. „V době velkých triumfů naší armády, v roce 1940, jsem pociťoval určitou vlasteneckou satisfakci.“ Bylo by jednoduché to odsoudit. Na základě všeho, co se do roku 1940, respektive 1945 událo. Avšak pochopte frézaře Herberta, jak v  roce 1940 se sklenicí piva v ruce hlásá to samé co v  létě 2006: „Na druhou stranu proč ovládat Evropu od Bordeaux po Petrohrad, když je mně nejlíp v Hunolsteinu.“ Jaroslav Formánek

24   minulý týden

Začala škola. České módní návrhářky zamířily na festivaly v Paříži a New Yorku. Na chvíli se vrátilo letní počasí. Z  důvodů „nesrozumitelnosti a  velkých rozporů“ zrušil pražský městský soud šest už přidělených licencí na digitální televize a  přikázal Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, aby to zkusila sepsat znovu a lépe. Na jasném nočním nebi bylo možné sledovat přelety Mezinárodní kosmické stanice. V  této zemi je hodně hloupého a nafoukaného antiamerikanismu těch, pro které neskončila studená válka, prohlásil odstupující ministr zahraničí Cyril Svoboda (KDU-ČSL)) poté, co jeho odstupující premiér Jiří Paroubek (ČSSD) prohlásil, že jeho strana se postaví proti plánu vybudovat v Česku americkou základnu na obranu proti raketovému útoku vůči Západu ze zemí, jako jsou Írán či Severní Korea. Poprvé zasedla vláda Mirka Topolánka. Šestým růstem v řadě za sebou se pražské burze podařilo vystoupat na 1468 bodů indexu PX a vyrovnat propad z konce loňského roku. Evropská unie vytáhla do boje proti daňovým rájům. Zlevnil benzin. Dopravní podnik Ústeckého kraje nejprve vyhlásil, a pak odvolal

11.–17. září 2006  V  RESPEKT 37

dvoudenní výstražnou stávku. Bankovní asociace vyjádřila hluboké rozčarování nad tím, že prezident schválil novelu zákona o bankách, kterou poslanci před časem přiřkli zpětnou – a až čtyřnásobně oproti normálu vysokou – náhradu klientům kdysi zkrachovalých bank; například společnost miliardáře Petra Kellnera tak od státu za své nepromyšlené obchody vyinkasuje jednu a tři čtvrtě miliardy korun. Prezident Václav Klaus řekl na setkání se studenty v Neveklově, že by byl rád, kdyby v Česku bylo méně vysokých škol. Likérky zdražily tvrdý alkohol. Ústecký magistrát nechal před vchod do své radnice instalovat misky s vodou pro čekající psy. V pražské Sazce Areně se zjevila Madonna a kardinál Miloslav Vlk to spolu s Církví bratrskou označil za znevážení křesťanů. Je to nejlepší výsledek, jakého jsme mohli v dané situaci dosáhnout, prohlásil šéf vládní organizace na podporu investic CzechInvest Tomáš Hruda poté, co bylo dohodnuto, že krachující chlouba Zemanovy vlády – hranický výrobce televizí LG. Philips – vrátí státu alespoň třetinu z  miliardové podpory, kterou mu vedle daňových prázdnin Zemanův

kabinet z peněz daňových poplatníků poskytl „na rozjezd“. RM-Systém změnil majitele. ČSA se rozhodly zavést mimořádný dvacetidolarový poplatek pro všechny cestující, kterým nebude stačit elektronická letenka, ale budou chtít vystavit i papírovou. Olomoucké Muzeum umění vystavilo Natálii Maslik-Schmidt. 57 procent Čechů vyslovilo v průzkumu agentury GfK názor, že zdejší korupce je samozřejmý a běžný jev, se kterým nemá smysl bojovat; česká společnost se tak zařadila k nejskeptičtějším národům Evropy hned za Rumunsko a Bosnu-Hercegovinu. Katolíci převzali vládu nad Chrámem sv. Víta. Antimonopolní úřad povolil převzetí kopřivnické Tatry firmou Blue River Alana Ronalda Adamse. Nový výzkum ministerstva sociálních věcí odhalil, že stále víc a  víc českých občanů romského původu je radnicemi zdejších obcí nuceno žít v  ghettech mimo hranice města. Zahraniční obchod padl do deficitu. Na doporučení ministerstva pro místní rozvoj vyloučil jihočeský krajský úřad ekologické aktivisty z účasti na kolaudaci jaderné elektrárny Temelín. Statistikové oznámili, že Češi letos na dovolené umírali méně

než loni. Právě jsem provedl vrchol drezérského umění – vložil jsem hlavu do lví tlamy a  nechal ji tam skoro 23,82 vteřiny, a  mám ještě další plány: rád bych zkřížil tygra a lva, a pak s těmito šelmami zkusil pracovat, prozradil Lidovým novinám šéf cirkusu Jo-Joo Jaromír Joo. Hokejové mužstvo Českých Budějovic nalezlo nového sponzora a přejmenovalo se na HC Mountfield. Před táborským soudem odstartoval proces proti soudci Jiřímu Berkovi, který je obžalován ze „zločinného spolčení s  mafií“, v  jehož rámci spolu s  lidmi z  akademických kruhů a  státní správy vykrádal podniky pomocí zmanipulovaných bankrotů. Zlínský houbař zemřel poté, co našel, sebral a snědl muchomůrku zelenou. Vedení automobilky Škoda oznámilo, že přes současné aféry s  dopingem bude firma dál sponzorovat Tour de France. Vědci zjistili, že pavouci běžníci dovedou ze své sítě vytvořit zvláštní „padák“, na kterém pak v lehkém vánku babího léta dokážou cestovat stovky kilometrů, někdy i přes oceán. [email protected]

Q

inzerce

Fórum 50%, o. s. Vás zve na veřejnou diskusi

ŽENY

V  POLITICE vystoupí Kateřina Jacques a další političky a odbornice, které s vyjádří k tématům: Je dobré , aby byly ženy v politice? A proč? Jaké jsou příčiny jejich nízkého zastoupení?

18. 9. 2006 v 17:30

ve velké sále PedF UK M. D. Rettigové 4, Praha

www.padesatprocent.cz Financováno Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky

adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 441 e-mail: [email protected], [email protected] respekt.cz: www.respekt.cz, www.respekt.eu předplatitelský servis (Po-Pá 8-18): 800 100 634

Ročník XVII. Fax: 224  930  792, e-mail na jednotlivé redaktory: [email protected]. Vydavatel: R-PRESSE, spol.  s  r.  o., IČO  61457345. Majoritní vlastník: Karel Schwarzenberg. Ředitelka: Anna Soumarová. Ředitel pro strategii: Miloš Čermák. Šéfredaktor: Marek Švehla. Zástupci šéfredaktora: Jaroslav Spurný, Erik Tabery. Editoři: Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. Redaktorka vydání (tištěný, on-line): Kateřina Ducháčková, tel. 224  934  759. Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika: Silvie Blechová, Jan Kovalík, Kateřina Mahdalová, Tomáš Pavlíček, Jáchym Topol. Zahraničí: Zbyněk Petráček, Jiří Sobota. Civilizace: Martin Uhlíř. Kultura: Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák, Jan H. Vitvar. Dtp a  grafická úprava: ([email protected]): Adam Gratz, David Němec. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: ([email protected]): Milan Černík, Helena Štiková (vedoucí) – tel./fax 224  934  586. Distribuce: ([email protected]): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224  930  999, fax 224  930  792. Tiskne: Tiskárny MAFRAPRINT Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production,  s. r. o., PressMedia, spol. s  r. o., CZ Press, spol. s  r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Design: Mowshe. Webhosting: NET servis, s. r. o. Kancelářské služby: Kompletní řešení tisků a  kopírování www.proimpo.cz. Uzávěrka: 10. 9. 2006, © Copyright R-PRESSE, spol. s  r. o.