Odplata. Abarhil seděl na velkém svazku stočeného lana a hladil po. Ukázka ze třetího pokračování

Ukázka ze třetího pokračování s názvem Psanec

Odplata Osttar, měsíc prvních květů 575 e. d.

Abarhil seděl na velkém svazku stočeného lana a hladil po hlavě psa, který mu ležel u nohou. Togir podřimoval po únavné noci, během níž zastihla jejich loď mořská bouře. Sice krátká a nepříliš silná, ale pes, který nikdy nic podobného nezažil, byl k smrti vyděšený v a stejně jako jeho pán celou noc nezahmouřil oka. Proto nyní, když je kolébal jen mírný vánek a slunce tak příjemně hřálo, ležel na boku a užíval si klidu, sucha, tepla a pánovy pozornosti. Abarhil podrbal psa za ušima, poplácal jej po mohutných plecích pl a zvedl se, aby došel k pažení lodi. Vítr byl slabý a vál od jihozápadu, což nutilo loď složitě křižovat. Posádka lodi byla plně zaměstnaná, protože na povely kormidelníka musela co chvíli stahovat, spouštět a natáčet plachty, aby využili alespoň to málo síly z nepříliš příznivého větru. Rozbrázděné a skalnaté pobřeží Gawripitâru, pustého poloostrova, podél něhož pluli, dobře znal. Poloostrov ukrýval obrovskou osttarskou zátoku, největší přírodní přístav na západním pobřeží. Jeho loď však mířila severněji sever do Hyrndaloru, sídelního města darkhâra, pána Hardazinu, jež bylo ukryté za severním výběžkem téhož poloostrova. Již následujícího dne vystoupil Abarhil provázen Togirem na molo a vydal se hledat přístřeší v neznámém městě. V kapse měl doporučující dopis opis pro místního obchodníka, jehož bratr obchodoval v Nirruchu a byl blízkým přítelem scharughira Oghlara. Za dopis mohl děkovat Oghlarově ženě Mirwil, která nedala svému muži pokoj, dokud nenašel někoho, kdo by mohl být v Hyrndaloru Abarhilovi ku pomoci. Uvítání sice nebylo kdovíjak vřelé, ale Abarhil byl vděčný za střechu nad hlavou a pomoc při přípravě jeho další cesty. Díky tomu se v Togirově společnosti mohl již další den vydat na jih do Osttaru. Tentokrát už koňmo. Cesta vedla suchým, téměř pustým krajem, krajem, kde bylo jen jednou možno v dálce zahlédnout stany potulných pastevců. Abarhil však neměl zájem s kýmkoliv se setkat, a tak se jim raději obloukem vyhnul. Sledoval nyní úzkou vyšlapanou stezku, z níž bylo zřejmé, že po ní čas od času přece jen nějaká karavana projde. „To je ale divný kraj, viď Togire?“ obrátil se na svého psího společníka. „Cesta mezi dvěma královskými městy a pocestný má pocit, že se pohybuje ztracen kdesi v pustině.“ Byl zvyklý, že doma v Azrazinu spojovaly města dlážděné královské královsk silnice nebo alespoň srovnané široké cesty, po nichž se mohly pohybovat i kupecké povozy. Tady se úzká stezka klikatila po srázných úbočích nevysokých kopců, pokrytá štěrkem a kameny. „Ta stezka je tak úzká, že by se tu neminuli dva jezdci na koních, natož na aby tudy projel kupecký vůz. Je to opravdu národ námořníků, ti Hardazinci. Myslím, že pro ně je souš stejně nevítaným územím jako pro většinu Chyrrkhanů moře. Co říkáš, Togire?“ pokračoval v rozpravě se svým psem. Jedinou noc, která jej dělila od Osttaru, ru, přečkal pod skalním převisem, kde našel pozůstatky několika ohnišť a především nevelký pramen. Jednalo se o tábořiště, kde se pravidelně zastavovaly obchodní karavany. Následujícího rána vyrazil ještě za šera, jak byl zvyklý ze své dlouhé poutě bôghirskými kými pláněmi. Krátce po poledni se mu z nízkého pahorku otevřel pohled na metropoli Blízkého jihu, Osttar. Poprvé měl možnost spatřit jej takto z pevniny. Pohled na město byl skutečně velkolepý a právem bylo nazýváno 1

Ukázka ze třetího pokračování s názvem Psanec největším a nejlidnatějším městem tehdejšího tehdejšího známého světa. Jeho architektura byla tak odlišná od toho, co znal z domova. Z pahorku viděl na vzdálenějším konci města rozlehlý přístav s mohutnými baštami a opevněním. Před nimi se rozkládala zástavba, nad kterou vyčnívaly zvláštní půlkruhové kopule kopule osttarských chrámů. Středu města pak dominovala zvláštní stavba. Na vysokém umělém pahorku s pravidelnou čtvercovou základnou stál chrám, ke kterému stoupalo dlouhé schodiště. Byl to obětní chrám zasvěcený Gortarovi – osttarskému bohu děsu a smrti. Zde se o svátcích prováděly oběti, lidské oběti z řad otroků a válečných zajatců. Bylo to podivné místo, které Abarhil neměl rád. Pouze jednou během svých návštěv Osttaru ze zvědavosti zabloudil až do blízkého okolí chrámu. Vyjma oslav sem nikdo nechodil, a tak ta bylo rozlehlé náměstí liduprázdné. Když zde stál, měl neodbytný pocit, jako by slyšel úpění a nářek obětovaných a dotýkala se jej sama smrt. Vnímal s odporem to nepříjemné mrazení. Když to vyprávěl matce, znechuceně poznamenala, že to je odporné, protože takové věci nedělají ani zvířata. Východním směrem k pahorkům, ze kterých město sledoval, ubývalo vznosných chrámů a paláců a jejich místo zabírala rozlehlá obytná zástavba, sklady a tržiště pro karavany, které přicházely do města z dalekého východu a jihu. u. I opevnění bylo z této strany podstatně skromnější a jednodušší. Bylo zřejmé, že vládci města nepočítali s útokem z pevniny. Případný nepřítel by musel překonat rozlehlé suché stepi a pouště vyprahlého jihu, kde by pohyb nepřátelské armády v žádném případě adě nezůstal utajen pozorným očím tamních nomádů. Když Abarhil projel městskou bránou, ubytoval se v prvním hostinci, na který narazil. Bylo to přímo u jednoho z rozlehlých tržišť, kde končila pouť karavan, jež přicházely do města. Lidské mraveniště plné cizokrajných cizokrajných tváří a oděvů bylo ideálním místem pro poutníka, jenž nechtěl budit pozornost. Navíc se mu vybavil rozhovor, který vedl se svým blízkým přítelem Oghlarem těsně před odplutím z Nirruchu. „Roghídane, svět, do něhož se vracíš, se změnil. Merélos Merélos má nového pána a už dříve jsem leccos zaslechl o pořádcích, které v Rômenkhôrových državách panují. Z přátel se mohli stát nepřátelé, a co bylo donedávna bezpečné, se mohlo se stát nebezpečným. V Osttaru se určitě budou dívat na každého, o kom se budou jen j domnívat, že přichází ze severu, jako na zvěda. Vše bedlivě pozoruj, a než pochopíš nová pravidla, buď opatrný. Ostatně myslím, že by ses měl změnit i ty!“ Když se na něj Abarhil s otázkou v očích podíval, řekl jen: „To už bude práce pro Mirwil, má pro o tebe návrh!“ Abarhil tak s pomocí Mirwil prodělal významnou změnu svého zevnějšku. Nejprve mu ostříhala dlouhé světlé vlasy, zbytek pak obarvila. K obarvení Mirwil použila přírodní barvu na barvení bavlny, kterou používaly v Nirruchu starší ženy i k zakrývání šedin. „Roghídane, myslím, že nyní nikdo nepozná, že má před sebou plavovlasého seveřana,“ pronesla spokojeně Mirwil, když si se založenýma rukama prohlížela Abarhilovu proměnu. Hlavu mu nyní zdobily krátké vlasy tmavě hnědé barvy. „Pokud je nebudešš namáčet a nedostaneš se do nějaké průtrže, barva ti pár týdnů vydrží.“ Jediný, kdo Abarhilovu proměnu oplakal, byla Adelwilai, která se slzami v očích sbírala ze země jeho plavé kadeře a odmítala pochopit, proč se Abarhil nechal takto zohavit. Tím spíše,, že se přestal holit a na tvářích mu za pár dnů vyrašily husté tmavé vousy. Když Abarhil následujícího dne vyrazil směrem k Zarkmuhovu domu, měl na sobě prostý anghirský oděv, a tak pozornost kolemjdoucích budil snad jen statný pes, 2

Ukázka ze třetího pokračování s názvem Psanec který šel po jeho boku. u. Prošel středem města, minul rychle tržiště s otroky, které od své první návštěvy neměl rád, a za chvíli již rozezněl klepadlo na dveřích honosného Zarkmuhova domu. Za okamžik se otevřelo malé zamřížované okénko a za ním se objevila zjizvená tvář vrátného, vrátného, kterou Abarhil dobře znal z předešlých návštěv. Nikdy v něm nebudila důvěru. Úzká tvář s černýma pichlavýma očima, pevně sevřená ústa téměř bez rtů a výraz, u něhož si nikdy nebyl jist, zda znamená podlézavost, nebo výsměch. Nejspíše to bylo obojí dohromady. dohro Vrátný si ho chvíli prohlížel a bylo vidět, že usilovně přemýšlí, zda ho již někdy viděl. Když dokončil svou prohlídku, nabyla jeho tvář posměšného a povýšeného výrazu. Vrátný obvykle měnil svůj výraz podle toho, jak významný člověk zrovna přicházel. Na Abarhila arhila ostře vyštěkl, takže bylo více než zřejmé, kam si jej zařadil. „Co tu chceš, trhane? Jdi žebrat někam jinam, můj pán žádné milodary nerozdává. Kliď se odtud, nebo otevřu a poštvu na tebe psy!“ Abarhila se jeho urážlivý tón ani v nejmenším nedotkl. Naopak Naopak jej potěšilo, že jej vrátný nepoznal. Jeho proměna byla tedy dokonalá. Usmál se a klidně vrátnému odpověděl: „Hezké uvítání, srdečné, jen co je pravda. Seber se, příteli, a běž říci svému pánu, že posel pana Tharnizira z Merélosu přijel, aby se otázal otáza na jeho zdraví a vyrovnal obchodní účty.“ Tvář za mřížovaným okénkem se viditelně zarazila. To jméno vrátný dobře znal, ale stejně dobře věděl, že v posledních měsících, po podzimní bitvě na Gawridurnu nebylo jednoduché se z Merélosu na jih dostat. Osobně Osobně byl svědkem, jak jeho pán mnohokrát proklel Rômenkhôra, menkhôra, který jej připravil o dobré obchody a způsobil mu velké ztráty z nezaplacených dodávek zboží. V jeho obličeji se krátkou chvíli zračila nerozhodnost, než znovu hrubě odsekl: „Kde jsi přišel k tomu jménu, ty potulná bído? To by si pan Tharnizir vybral pěkného posla, tuláka z jihu! Ty jsi přišel z jihu, z Anghiru, to poznám podle těch tvých hadrů, všiváku! Z Merélosu jsme tady nikoho neviděli už pěkných pár měsíců. Táhni pryč, nebo...“ Vrátný už nestačil ačil své urážky dokončit, protože Togir, zvědavý, s kým se jeho pán baví, se postavil na zadní a opřel se předními tlapami o vrata, aby se podíval vrátnému pěkně zblízka do očí. Ten sebou vyděšeně cukl. „U Gortara, co to je za zrůdu? Takovou příšeru neměl ve své smečce ani sám Dâurkhôr!“ Abarhil se při té scéně neubránil úsměvu. Chytil psa za obojek a přinutil ho sednout. Pak se znovu otočil k zamřížovanému okénku a důrazně řekl: „Ty malý mizero, okamžitě se seber, mazej ke svému pánu a vyřiď mu, že syn pana pan Tharnizira stojí u vrat a čeká na přijetí. A vyřiď mu, že hovor s tou tupou hlavou u vrat už ho přestává bavit. Jestli se rychle neotevřou dveře, otočí se a odjede i s penězi, kterými chtěl vyrovnat nezaplacené účty!“ Vratný překvapeně zvedl obočí, ale pak pak se celý přihrbil a úlisně se usmál: „Pan Abarhil z Merélosu? U Daurkhôrovy pěsti, to je ale překvapení! Já vás nepoznal, úplně jste se změnil. Odpusťte, vážený pane, samozřejmě jste vítán. Hned otevřu. Hned to bude.“ Vrata zaskřípala a pootevřela se, aby aby se Abarhil, drže Togira za obojek, mohl protáhnout dovnitř. Nestihl si již všimnout, jak se od protější zdi odlepila postava mladíka, který celou dobu ledabyle sledoval dění před bránou, a když Abarhil odkryl své přestrojení, překvapeně a nevěřícně se napřímil. napřímil. I když se snažil dostat se rychle přes ulici plnou chodců, k vratům dorazil až poté, co se před ním s rachotem zavřely. Když Abarhil vešel ze světla ulice do dlouhého tmavého průjezdu, chvilku trvalo, než si jeho oči přivykly šeru. Potom si konečně mohl prohlédnout přihrbenou postavu vrátného, který se mu podlézavě klaněl. „Buďte vítán v domě váženého kupce Zarkmuha z Osttaru, pane Abarhile. Už dlouho na vás čekáme.“ 3

Ukázka ze třetího pokračování s názvem Psanec Ze dvora se ozval štěkot, na který Togir zvědavě zareagoval zdvižením hlavy, uší a oháňky, a tak Abarhil jen stručně odpověděl: „Dost už toho tlachání! Běž si přivázat ta svá štěňata, nebo ti z nich Togir udělá kuglir!“ narážel Abarhil na osttarskou specialitu z krájeného masa. Vrátný se uklonil a odběhl do dvora. Za chvíli se vrátil a neustále se ukláněje, vedl Abarhila k pánovi domů. „Odkudpak jste, ctěný pane, přivezl toho mohutného psa? Ten je ale obrovský… Takového jsem v Osttaru nikdy neviděl. To by byl hlídač pro dům pana Zarkmuha!“ Abarhil však na vlezlé chování sluhy nijak dál nereagoval. Když došli do přijímacího sálu, požádal jej vrátný, aby chviličku počkal, a šel pánovi oznámit, kdo jej přišel navštívit. Za chvíli se dveře otevřely a v nich stál samotný Zarkmuh. Hřmotná tlustá postava oblečená do šatů z toho nejdražšího sukna, sukna, na krku několik zlatých řetězů. Jeho tvář byla pravým opakem sluhy. Hranatá s hrubými rysy a silnými rty. Kulatý tlustý obličej nepatrně prodlužovala dlouhá pěstěná bradka, asi jediná část obličeje, na niž se dalo příjemně koukat. Oči byly téměř zakryté převislými víčky a společně s tlustými tvářemi a s povislými koutky dodávaly jeho tváři výrazu jisté tuposti. Jako ten řeznický pes, vzpomněl si Abarhil na svůj dojem při prvním setkání. Když to tehdy řekl otci, vypeskoval jej, že to je významný, mimořádně mimořádn bohatý člověk a výborný obchodník a ať už se neopováží o něm takto mluvit. Matka se však jeho přirovnání zasmála a řekla mu, že má výborný postřeh. Abarhil už dávno věděl, že toto zdání klame, protože šlo o velice chytrého, mazaného, a především nelítostného ného obchodníka. Jakmile vytušil protivníkovu slabinu, hned ji dokázal beze všech ohledů na přátelství nebo předešlé dohody využít. Abarhil měl ještě v dobré paměti setkání před necelými dvěma roky, kdy jej Zarkmuh, nezkušeného a bez otcovy podpory, nelítostně stně oškubal. Dnes budu opatrnější, umínil si při prvním pohledu na falešný kupcův úsměv a otevřenou náruč, kterou ho vítal. „To je ale překvapení, pane Abarhile. Vás bychom u nás v Osttaru opravdu nečekali!“ řekl Zarkmuh, když Abarhila s hranou vřelostí objal, objal, a pak s překvapením odstoupil. „Ale vy vypadáte nějak jinak, drahý příteli? Jestli mě má paměť neklame, měl jste přece světlé plavé vlasy jako opravdový tarkilský kníže ze severu? A ty vousy, to si také nepamatuji. Naposledy jste tu byl jako holobrádek holobrádek s mateřským mlékem na bradě.“ Zarkmuh se vlastnímu vtipu začal smát a vrátný se patolízalsky přidal. Abarhil se na ně díval a v duchu si pomyslel: ,Opravdu podařená dvojice. Jeden hulvát, druhý patolízal, oba falešní jak cinknuté kostky. Ne nadarmo se říká jaký pán, takový sluha.‘ Tak se na nemístný Zarkmuhův žert jen zdvořile usmál a klidně odpověděl: „Děkuji za vaše srdečné uvítání, vážený pane Zarkmuhu. Abych pravdu řekl, něco takového jsem opravdu neočekával. Připadám si, jako bych dorazil do rodného rodn domu. Máte pravdu, změnil jsem se. Hodně jsem toho za uplynulé měsíce prožil. A ta změna vzhledu, to je především z důvodu bezpečnosti. Přicházím po dlouhé době a netuším, co mě ve starém světě čeká. Prý se toho hodně změnilo? Přestrojení mi poskytuje alespoň trochu bezpečí.“ Zarkmuh se chápavě usmál a podrbal se po tlustém zátylku. „Máte pravdu, chlapče. Za uplynulý rok se toho změnilo více než dříve za celé desetiletí. Ten zatracený Rômenkhôr zničil obchody mé i vašeho otce. Ale pojďte dál a vyprávějte, vyprávějt co jste zažil, viděl. Hořím zvědavostí slyšet o vašich cestách. Vzal jste s sebou vaše mapy? Otec mi o vašich mapách vždy vyprávěl, jak jsou dokonalé a přesné. No jen pojďte, mládenče, určitě toho máte hodně co vyprávět!“ řekl Zarkmuh, vzal Abarhila kolem kol

4

Ukázka ze třetího pokračování s názvem Psanec ramen a vedl jej do sálu, kde stál velký stůl, na němž několik sloužících připravovalo bohaté občerstvení. Uběhlo několik hodin, během kterých Abarhil popsal svou dlouhou cestu na jih, ztrátu Azraphel a strastiplnou pěší cestu zpět na sever divočinou Bôghiru. Bô Zarkmuh pozorně poslouchal, občas se Abarhila vyptával. Oči mu vzrušením zahořely, když Abarhil vyprávěl o vesnicích u ústí Birighinu, kde je možné levně nakupovat koření přímo od domorodců, a jen obtížně zakrýval své vzrušení a ztěžka polykal, když Abarhil vyprávěl o pavoučích jeskyních plných drahokamů. Při každé takové příležitosti se vždy znovu ptal na Abarhilovy mapy a ujišťoval se, zda jsou v nich ta místa zakreslená. Abarhil přitakal jen s tím, že mapy zůstaly v jeho dočasném příbytku v Hyrndaloru. loru. Když se ve svém dlouhém vyprávění dostal ke svému rozloučení se zbytkem posádky u Sharianů, zarazil se. „Omlouvám se, vážený pane Zarkmuhu, ale chtěl bych teď své vyprávění přerušit a zeptat se na věc, která už mi nějakou chvíli hlodá v mysli. Navíc jsem přesvědčený, že další události už pro vás jako kupce nejsou tak zajímavé, už se obchodu netýkají. Když jsem se loučil s přáteli, požádal jsem Lominase, jistě si vzpomínáte na kapitána Azraphel, dobrého otcova přítele, aby se u vás při zpáteční cestě zastavil zastavil a vyrovnal zde otcovy dluhy. Za tímto účelem jsem mu dal větší část své kořisti, kterou jsem vynesl z pavoučích jeskyní. Zastavil se tady a splnil svůj slib? Vyrovnal otcovy dluhy?“ Kupec horlivě zavrtěl hlavou. „Co vás nemá, mladý muži. Pana Lominase Lomin znám a dobře si na něj pamatuji. Nikdo takový se tu nezastavil. To bych jistojistě věděl. Bohužel, otcovy dluhy jsou i nadále neuhrazené. Ale s tím si teď nelamte hlavu. Sice tam běží nějaké úroky, ale to není žádná horentní suma, kterou by váš otec nebyl ne schopen v budoucnu vyrovnat.“ Abarhil vypadal překvapeně. „Takže se tu nikdo nezastavil? To nechápu… Lominas mi v Nirruchu u známých nechal zprávu, že nastupují na loď, která pluje přímo sem do Osttaru. Museli dorazit tak před dvěma měsíci. Nechápu to. Že by Lominas nesplnil slib? To se mi nechce věřit…“ Teď to byla zase Zarkmuhova tvář, která nabyla překvapeného výrazu. „Museli dorazit už před dvěma měsíci? Řekl jste ,museli‘? Myslel jsem, že pan Lominas měl přijet sám? Kolik jich mělo přijet?“ Abarhil zamyšleně odpověděl: „Netuším, kolik jich dorazilo nebo mělo dorazit do Osttaru. Ale když jsem se s nimi loučil u Modrého jezera, bylo jich osm. Že by znovu ztroskotali? To není možné, ta loď pocházela z Nirruchu, a pokud by se něco takového stalo, byl by toho Nirruch plný.“ Zarkmuh si krátkou chvíli udiveného Abarhila prohlížel s přivřenými víčky a potom rádoby soucitně položil ruku na jeho dlaň. „Chlapče, podle toho, co jste mi vyprávěl, jste panu kapitánovi svěřil celé jmění. Nechápete? Vy jste ještě mladý, ml nemáte zkušenosti, a tak netušíte, co takový majetek může s člověkem udělat. Možná si to pan Lominas namířil přímo na sever. Pokud se dostane na Rômenkhôrovo území nebo do Qainnoru, může si to jmění beztrestně užívat. A řekněte, skutečně byly ty drahokamy kamy tak velké a cenné, jak jste vyprávěl? Nevzal jste nějaký na ukázku s sebou?“ Abarhil se na něj zaraženě a nepřítomně díval, stále nemohl uvěřit tomu, že by jej Lominas zradil. Znali se přece tolik let. Pak se mu však vybavily neshody, které pronásledovaly valy celou jejich cestu na jih, i Lominasova špatně skrývaná touha po zlatě u Niganů a po drahokamenech v jeskyních Dowghiro. Nadechl se a nevěřícně zavrtěl hlavou. Že by měl Zarkmuh pravdu a Lominas by opravdu podlehl kouzlu a přitažlivosti majetku? Že by kvůli tomu zahodil léta přátelství? Vždyť sám si vezl

5

Ukázka ze třetího pokračování s názvem Psanec takové bohatství, že by si za ně mohl pořídit několik lodí. ‚Ne, tomu se mi nechce věřit,‘ říkal si v duchu. „Pane Abarhile, nějak jste se odmlčel, ale chápu vás, zrada přítele, to člověka rozhodí. Ale jak se říká, když kolem sebe ucítíš zradu, vždy hledej, komu to prospěje. Vzal jste s sebou nějaké kameny na ukázku?“ zopakoval Zarkmuh nedočkavě svou otázku. Abarhil zatřásl hlavou, jako by se probíral ze snu. Podíval se na kupce a omluvně se usmál. „Omlouvám ouvám se, pane Zarkmuhu, máte pravdu, stále to nemohu pochopit. Úplně mě to vyvedlo z míry. Ale jistě, samozřejmě, že mám kameny s sebou. V hostinci je přece nechat nemohu. Stejně jsem vás chtěl požádat, zda bych je u vás nemohl vyměnit za mince. K placení se z pochopitelných důvodů příliš nehodí. Jistě toho zůstalo dost na to, abych vyrovnal i otcovy dluhy.“ Abarhil sáhl do záňadří, aby vyjmul velký bachratý kožený váček, který nosil na krku. Přitom se mu za lem váčku zahákl i Sonvegilův náhrdelník, který tak omylem vytáhl i s ním. Zarkmuhovi zajiskřily oči. „U Dâurkhôra, to je ale skvostný šperk, ten musí mít neskutečnou cenu! Ten kámen asi z těch jeskyní nepochází?“ Abarhila překvapil ten záblesk chtivosti, který se objevil v kupcových očích a který Zarkmuh přes veškerou snahu nedokázal ukrýt. Rychle uchopil šperk a ukryl jej zpět pod šaty. „Ne, ten skutečně nepochází z jeskyní a navíc ani není můj. Převzal jsem jej pouze do úschovy a slíbil jej vrátit původnímu majiteli!“ řekl Abarhil důrazně, aby bylo zřejmé, že není na prodej. „Mladíku, vy jste samé tajemství a nosíte u sebe majetek, který by našinci stačil na dlouhé roky pohodlného živobytí. Není to nebezpečné, příteli?“ pronesl tázavě Zarkmuh, ale potom se podíval na podřimujícího psa psa roztaženého u Abarhilovy židle. S chápavým pokývnutím a falešným úsměvem pak poznamenal: „No alespoň už chápu, proč s sebou vláčíte tu zubatou obludu. S takovým majetkem opravdu člověk nemůže chodit jen tak. Tak ukažte, podíváme se na ty kamínky.“ Kupecc otevřel váček a vysypal jeho obsah na stůl. Po desce se rozkutálelo několik desítek kamenů, některé velké jako fazole, jiné jako sinamové bobule a několik největších ve velikosti vlašského ořechu. Kupec je tlustou masitou rukou shrnul na hromádku, začal je po jednom prohlížet a přitom si pro sebe mumlal: „Hm, to opravdu není špatné zboží. Dobré, opravdu dobré. Sice potřebují práci brusiče a klenotníka, což vůbec není levné, ale až budou vybroušené, jistě ozdobí nejednu vznešenou ruku nebo štíhlý ženský krk. krk. Výborně, mladíku! Ani nevíte, jak je dobře, že jste o tom s nikým nemluvil. Nebo se mýlím?“ Zarkmuh tázavě zvedl hlavu a podíval se na Abarhila, a když zaznamenal, že ten jen mlčky zavrtěl hlavou, spokojeně pokračoval: „Dobře. Moc dobře, že jste o tom nikde nikde nemluvil a spolehl se na pomoc dobrého přítele Tharnizirovy rodiny. Zarkmuh vám za tohle zboží velmi dobře zaplatí.“ Když se Zarkmuh s kameny dostatečně potěšil, obrátil svou pozornost zpět k Abarhilovi. „Dávám vám, chlapče, sto…, Ne, ať jsem škodný! Jste přece syn dlouholetého přítele… Dávám sto padesát zlatých zinarů, to je hotové jmění! Samozřejmě od toho musíme odečíst dluh vašeho otce, to je nějakých sedmdesát zlatých.“ Abarhil se díval na kupce a v duchu se musel smát. Ty si opravdu myslíš, Zarkmuhu, uhu, že jsem pořád takový prosťáček, jaký tady seděl před dvěma roky? Navenek však odpověděl velice zdvořile. „Obávám se, pane Zarkmuhu, že vaši nabídku nemohu přijmout. Tady leží třicet kamenů, a jak jste správně poznamenal, je to celé jmění. Víte, jeden z mých příbuzných je věhlasný klenotník. Triamis je jméno, 6

Ukázka ze třetího pokračování s názvem Psanec které zná v Merélosu každý, kdo má co do činění se šperky. Jeho dílna dodává klenoty i pro samotného knížete Tareda. Jsem přesvědčený, že od něj v Merélosu dostanu za jeden kámen alespoň deset zinarů zinarů a za ty velké jistě dvojnásobek. Myslím, že se nemýlím, když odhadnu cenu těch kamenů na čtyři sta zlatých zinarů. A po vybroušení bude jejich cena nejméně trojnásobná.“ Zarkmuh se zakabonil. Jeho husté obočí se stáhlo a ústa se pevně sevřela, až bylo vidět idět naběhlé svaly na čelistech. Jeho přátelský tón se šmahem vytratil. „Jak vidím, mladíku, učíte se rychle, stejně jako váš prohnaný tatík. Ten taky rád smlouval a každý obchod s ním byl na dlouhé lokte.“ Abarhil na to neodpověděl, jen pokrčil rameny a mlčky mlčky začal kameny ukládat zpět do váčku. „Zatraceně, mládenče, s vámi se opravdu těžko obchoduje. Kam tak pospícháte? Zarkmuh vás pohostil a vy byste se vytratil pomalu bez rozloučení. Dám vám dvě stě dvacet zlatých, co vy na to?“ Abarhil mezitím poskládal poskládal kameny do váčku a pevně jej zavázal. Potom zvedl hlavu a pevně se podíval kupci do očí. „Pane Zarkmuhu, velmi si vás vážím, za vaše srdečné přivítání a pohoštění děkuji, ale víte, co se říká? Obchod to jsou peníze jiných, které chceme získat. Dáte mi tři sta zinarů a tenhle váček je váš. A otcovy dluhy už jsou odečtené. Zvažte to dobře, protože další nabídka už nepřijde!“ Abarhil seděl za stolem, hrál si s váčkem a sledoval kupcovu tvář, kterou cloumala změť pocitů. Kupec se kousal do rtů, přivíral oči a koutky úst mu cukaly. Dobře věděl, že ty tři stovky jsou dobrou cenou, na které jako kupující pořád velmi dobře vydělá. Cloumal jím však vztek, že jej tento kupecký holobrádek tak vyvedl z míry. Bylo vidět, že usilovně přemýšlí, a pak se zničehožnic usmál a opět vklouzl do své původní přívětivé role. „A tak jo… Máte pravdu, pane Abarhile. Platí! Tři sta zinarů! Ať jsem škodný. Jinému bych je nedal, ale pro syna mého dlouholetého přítele udělám výjimku.“ Potom přivolal posunkem jednoho ze svých sluhů a nařídil nařídil mu, aby přinesl požadovaný obnos. Když se po chvíli sluha vrátil, vysázel před Abarhila devět pěkně naditých plátěných váčků plných nových zářivě zlatých mincí. Zarkmuh na ně položil dlaň a pomalu je jeden za druhým posouval po desce stolu k Abarhilovi Abarhilov se slovy: „Čtyři měšce, každý po padesáti gîvských zinarech, to je celkem dvě stě. Tady pět měšců, v každém osmdesát nových osttarských ghiratů. Čtyři ghiraty počítám za jeden zinar a to je dalších sto zinarů. Ty jsou jako nové, přímo z darkhârovy mincovny. ny. Můžete si je přepočítat, mladý muži.“ Abarhil otevřel jeden z nich a krátce s ním potřásl. Uvnitř váčku se zatřpytily drobné zlaté mince. Opět měšec zavázal a přesunul k Zakrmuhovi váček s kameny. „Není třeba, pane Zarkmuhu, věřím vám. Připijeme si na dobrý obchod?“ Uchopil pohár s vínem. Zarkmuh se falešně usmál a přiťukl si s ním. „Na zdraví, příteli! Ať si to bohatství ve zdraví užijete! A během zpáteční cesty buďte opatrný, vezete opravdové jmění. Víte, cesty dnes moc bezpečné nejsou. A v Merélosu pozdravujte otce!“ Jeho hlas se přitom změnil a Abarhil z něj vycítil skrytou hrozbu a téměř hmatatelný chlad. Pochopil, že obchod je uzavřený a rozhovor u konce. Pomalu se zvedl, měšce s penězi ukryl do kapes svého oděvu a chytil zvedajícího se psa za obojek. bojek. Chtěl ještě kupci podat ruku, ale ten stál jako socha se strnulým úsměvem na rtech a s rukama založenýma na prsou. Abarhil jen pokrčil rameny, houkl na psa a beze slov opustil sál. Y Chceš si přečíst dalších 5 stran? Napiš mi na můj mail a obratem ti pošlu prodlouženou verzi. [email protected]

7