Odkaz lidové kultury v hudbě Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů, jako inspirace pro současnou taneční tvorbu

JANÁČKOVA AKADEMIE MÚZICKÝCH UMĚNÍ V BRNĚ Divadelní fakulta Ateliér taneční pedagogiky Taneční umění

Odkaz lidové kultury v hudbě Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů, jako inspirace pro současnou taneční tvorbu Diplomová práce

Autor práce: Eva Křenková, dipl. um. Vedoucí práce: Mgr. Ladislava Košíková Oponent práce: doc. Mgr. Jarmila Vondrová

Brno 2016

Bibliografický záznam KŘENKOVÁ, Eva. Odkaz lidové kultury v hudbě Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů, jako inspirace pro současnou taneční tvorbu [Legacy of folk culture in the music of Leoš Janáček and Bohuslav Martinů as an inspiration for contemporary dance creations]. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, Divadelní fakulta, Ateliér taneční pedagogiky, 2016. 137 s. Vedoucí diplomové práce Mgr. Ladislava Košíková.

Anotace Tato práce pojednává o hledání odkazu lidové kultury a tradic důleţitých pro plnohodnotný rozvoj lidské společnosti. Ono hledání se stalo nevyčerpatelnou inspirací uplatněnou v hudbě mnoha českých hudebních skladatelů. Takovými byli Leoš Janáček a Bohuslav Martinů, kteří svým osobitým způsobem vybudovali dílo, jeţ je nadčasově ţivoucí ve všech oblastech umění.

Annotation The thesis deals with the search for legacy of folk culture and traditions important for development of human society. Many Czech composers used this search as an inexhaustible source of inspiration for their music. Among such artists belong Leoš Janáček and Bohuslav Martinů, both or whom created masterworks, which are timelessly alive in all types of arts.

Klíčová slova Lidová kultura, tanec, hudební skladatel, Bohuslav Martinů, Leoš Janáček, základní umělecká škola, Otvírání studánek, Rákos Rákoczy

Keywords Folk culture, dance, composer, Bohuslav Martinů, Leoš Janáček, music school, Opening the springs, Rákos Rákoczy

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a pouţila jen uvedené prameny a literaturu. Současně dávám svolení k tomu, aby tato diplomová práce byla umístěna v Knihovně JAMU a pouţívána ke studijním účelům.

V Ostravě dne 25. dubna 2016

Eva Křenková, dipl. um.

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala paní Mgr. Ladislavě Košíkové za odborné vedení, trpělivost a ochotu, kterou mi v průběhu zpracování této diplomové práce věnovala.

V Ostravě dne 25. dubna 2016

Eva Křenková, dipl. um.

Obsah Úvod ............................................................................................................................. 1 1

Lidová kultura a její význam ............................................................................... 3 1. 1

Osídlení Čech a Moravy Slovany ................................................................. 6

1. 2

Od pohanství ke křesťanství ....................................................................... 11

1. 3

Lidové obyčeje a svátky v průběhu kalendářního roku ............................... 16

1.3.1

Svátky spojené se zimním slunovratem................................................... 16

1.3.2

Svátky spojené s jarní rovnodenností...................................................... 25

1.3.3 Svátky spojené s letním slunovratem ....................................................... 32 1.3.4 Svátky spojené s podzimní rovnodenností ................................................ 41 1. 4 2

Tanec v lidovém umění v historicko-společenském kontextu .................... 42

Inspirace lidovým uměním v díle Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů............. 51 2. 1

Leoš Janáček ............................................................................................... 51

2. 1. 1

Kompoziční činnost Leoše Janáčka .................................................... 55

2. 1. 2

Význam lidového umění v hudbě Leoše Janáčka ................................ 56

2. 1. 3

Balet Rákos Rákoczy........................................................................... 62

2. 1. 4

Scénické uvedení baletu Rákos Rákoczy Operním studiem Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění................................... 65

2. 1. 5

Metodický námět k tematickému zpracování písně „Sivá holubičko, kdes byla“ ........................................................................................... 67

2. 2

Bohuslav Martinů........................................................................................ 76

2. 2. 1

Inspirace lidovým uměním v díle Bohuslava Martinů ........................ 84

2. 2. 2

Spolupráce Bohuslava Martinů s Miloslavem Burešem a vznik kantáty Otvírání studánek ............................................................................... 88

2. 2. 3

Rituální čištění studánek v lidové tradici ........................................... 90

2. 2. 4

Scénické provedení rituálu čistění studánek....................................... 95

2. 2. 5

Náměty k realizaci tématu rituálního čištění studánek pro děti mladšího školního věku ve výuce základních uměleckých škol ........ 113

Závěr ........................................................................................................................ 121 Pouţité informační zdroje ........................................................................................ 122 Přílohy ...................................................................................................................... 126 Příloha č. 1:

Slované ......................................................................................... 126

Příloha č. 2:

Scénické uvedení baletu Rákos Rákoczy Operním studiem Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění .......................... 131

Příloha č. 3:

Otvírání studánek Bohuslava Martinů v rámci 100. výročí narození Vítězslavy Kaprálové v obci Tři Studně ...................................... 134

Úvod Cílem mé diplomové práce je přiblíţit se filosofii lidové tradice a poukázat na to, ţe lidové umění nemusí být pokládáno za mrtvé, či zpátečnické. Fenomén lidové kultury je nesmírně bohatý a je neustálým zdrojem inspirace pro současnou uměleckou tvorbu, čímţ je soustavně rozvíjen jeho odkaz. Lidové umění je činorodou součástí soudobého ţivota, jemuţ je neustále vdechována nadčasová platnost se zachováním tradičního významu, které je uchováno jako dědictví lidstva, podílející se na právoplatném rozvoji současné i budoucí společnosti. Abychom plnohodnotně pochopili podstatu lidové kultury, musíme svou pozornost směřovat hluboko do minulosti svého národa, kde byly poloţeny nosné pilíře hodnot, mající značný vliv na utváření celé společnosti. Ono hledání se stalo nepřebernou pokladnicí inspirace uplatněné v díle českých hudebních skladatelů Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů. V průběhu dějin lidské společnosti se přirozeně vyvíjel také tanec, který nakonec zakotvil ve všech tradicích, svátcích a obřadech dodrţovaných dodnes. Znalostí základní materie a proniknutím do filosofie lidového umění v souvislosti propojení tance s hudbou můţeme přispět k formování osobnosti mladého člověka, nejen po stránce rozumové, ale také emocionální. Svou práci jsem tematicky rozdělila do dvou částí. První část je věnována hledání významu hodnot a tradic důleţitých pro formování lidové kultury českého národa a současně se zabývá významem pohybově – tanečního slovníku lidového umění. V druhé části se budu zabývat důleţitostí lidového umění v hudbě dvou významných českých skladatelů Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů, kteří svým osobitým způsobem vybudovali dílo, jeţ je stále ţivoucí ve všech oblastech umění. Uměleckou osobností, která zanechala výraznou stopu v oblasti moderní hudby 20. století je hudební skladatel, spisovatel a teoretik Leoš Janáček, který celý svůj ţivot zasvětil hudbě. Svým soustavným přemýšlením nejen o ní, ale i o dalších sférách, které s ní souvisely a podněcovaly ji. Přesto, ţe se Leoš Janáček narodil v polovině 19. století, svým smýšlením, hledáním pravdivosti a přímočarosti náleţel jiţ v počátcích své tvorby k umělcům 20. století. Sběrem moravského folkloru, 1

zájmem o lidovou píseň a jejím následným realistickým pojetím ve své hudbě se odpoutává od hudby romantiků, kteří sice vyuţívali lidovou píseň jako podnět k tvorbě, ale přizpůsobovali ji svému uměleckému záměru. Takovým dílem je balet Rákos Rákoczy1, jehoţ rozpracování je jednou z dalších inspirací pro současnou taneční tvorbu. Bohuslav Martinů proţil téměř celý svůj ţivot mimo svou vlast, přesto však nikdy nezapomněl na bohatství a krásu svého rodného kraje, kam se vţdy touţil vrátit. Hudba, která Bohuslavu Martinů při komponování zněla v mysli, byla protkána tóny, v nichţ můţeme nalézat nastavené zrcadlo autorovy duše. Přestoţe v hudbě Martinů nalézáme světové umělecké vlivy, které vnímavý autor vstřebával po celou dobu své kompoziční tvorby, podstata vychází z niterných vzpomínek autora na svůj domov, a to na ţivot, který proţil vysoko ve věţi, z níţ mohl zasněně pozorovat krásu vysočinského kraje. V tomto duchu vzniklo velmi poutavé dílo o jarním očistném rituálu nazvané Otvírání studánek, které v části věnované Bohuslavu Martinů podrobněji rozpracuji. V díle Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů nalézáme zřetelné inspirační zdroje folklóru českého národa. Přesto, ţe je jejich hudba moderní, nepostrádá pravdivost a ryzost, a právě proto je celosvětově uznávanou.

Označení Rákos Rákoczy je jedním z názvů tohoto baletu, neboť se můţeme setkat i s označeními Rákoš Rákoczy nebo Rákós Rákoczy. 1

2

Lidová kultura a její význam

1

„Nemyslím, že by lidová tradice měla být argumentem proti vývoji, že by měla brzdit tvorbu hledání a utkvět na tom, co je vlastně již jen její historickou částí. A mám dojem, že by nebylo třeba se o to přít, že tradice musí pomáhat kupředu a že ji nemáme jen k chlubení a vypínání se, nýbrž proto, abychom na ni podle svých sil a poměrů vystavěli něco nového." Bohuslav Martinů2 Hlavním znakem lidové kultury je tradice předávaná z generace na generaci po dlouhá staletí, čímţ byly velice plynule a nenásilně poloţeny pevné a široké základy kulturního dědictví lidstva. Kulturní dědictví lidstva tak můţeme chápat jako syntézu minulosti se současností, vytvářející určitý dějinný odkaz. Lidovou kulturou vnímáme vše, co se týče prostého venkovského ţivota. Sociální a duchovní ţivot lidu vytvářel pestrou škálu těchto projevů. Pod pojmem „folklór“ je tedy zahrnuto utváření mezilidských vztahů, či obřadní tradiční rituály spojené s vírou. Tyto příklady jsou však jen zúţeným výčtem lidových projevů. Pokud chceme přesněji a souhrnněji nastínit pojem „folklór“, pak zde musíme zahrnout hudební, slovesné, taneční a dramatické umění. Lidová kultura je protkána těmito projevy, které vytváří jednotný systém. Tento

systém

je

dán

určitými

zákonitostmi

plynule

vznikajícími

a propojenými s duchovní a hmotnou kulturou. Za nositele lidové kultury, kteří se aktivně podílí na šíření tradice a vytvářející materiální a duchovní hodnoty, je označována určitá sociální skupina, jako je lid, společnost, nebo také společenství. Hlavním atributem lidové kultury je sociální skupina, jejíţ základ je dán v pracovní činnosti, související bezprostředně se zemědělstvím jako součástí plnohodnotného kaţdodenního ţivota. Lidové umění nevznikalo pro určitou potřebu vyšších společenských vrstev, pro určitý výdělek, nebo jako vyplnění volného času. Naopak vyvíjelo se nenuceně z vnitřních potřeb lidu. Lid na základě svých zkušeností, vědomostí, pocitů a přání tvořil spontánně

MARTINŮ, Bohuslav. Domov, hudba a svět: deníky, zápisníky, úvahy a články. 1. vyd. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1966. Hudba v zrcadle doby, sv. 3. 2

3

hodnoty, utvářející věrohodný obraz lidové kultury. Lidové umění je tedy neodmyslitelně spjato s obyčejným ţivotem prostého lidu, utvářené v nejniţších vrstvách společnosti.3 „Čímkoli se český národ v dějinách proslavil, nic téměř nepřičiněno k tomu z kruhů panských, z kruhů vyšších, všechna sláva, vojenská i kulturní, vzešla z práce lidu.“ Jan Neruda4 Průběh a vývoj historických dějin, kdy se různorodá lidová kultura utvářela, byl velice dynamický. Během střídání dějinných období přenášela lidovost své osobité znaky, něco z ní bylo zapomenuto, ale vţdy se něco nového zrodilo. Lidová kultura procházela jiným časovým spektrem neţ kultura oficiální, neboli vyšších společenských vrstev. Rozdílnost se projevovala a do jisté míry byla dána přesným určením a datováním kultury jednotlivých slohových etap. Lidová kultura se rozvíjela v širokém časovém spektru, její kulturní hodnoty se často s oficiální kulturou rozcházely. Proto můţeme lidové kulturní hodnoty hledat v pravěkých, středověkých a novodobých tradicích. Odlišnost oficiální kultury a lidové nebyla pouze v časovém rozvrţení, ale také v jejich principiálním utváření. Zatímco oficiální kultura vznikala celonárodně a nesla souhrnné rysy, lidová kultura skýtala krajové odlišnosti, jejíţ kořeny spatřujeme ve feudálním uspořádání společnosti a také závislosti na přírodních podmínkách. Regionální rozlišení kulturních projevů jsou z větší míry dané krajem a ovlivněny místem svého původu. Kulturní hodnoty utvářené společností jsou vázány k určitému kraji. Jejich nositelé tak pociťují sounáleţitost s okolím, ve kterém ţijí, a uvědomují si své postavení v něm. Je tak vytvářen plnohodnotný vztah k domovu:

FROLEC, Václav. Prostá krása: deset kapitol o lidové kultuře v Čechách a na Moravě. 1.vyd. Praha: Vyšehrad, 1984, s. 5 – 6. 3

VÁCLAVÍK, Antonín. Výroční obyčeje a lidové umění. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1959, s. 1, 11. VÁCLAVÍK, Antonín. Výroční obyčeje a lidové umění. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1959, s. 12. 4

4

„U nás je všecko lepší, jak jinde. Aji ty zvony krásnější zvonijú jak inde…“ A. Šebestová5 Důleţitou úlohu ve vývoji evropské kultury zcela jistě sehrálo křesťanství, které je s ní v těsném propojení. Kulturu vyvíjející se v průběhu střídání dějinných etap nelze chápat bez souvislosti s křesťanstvím. Kalendář liturgických svátků svázaný s lidovými zvyky podává barvitý obraz veškerého ţivota minulosti.6 Historické kořeny slovanského národa Od svého prapůvodu byl člověk úzce spjat s přírodou. Podstatou jeho ţivota bylo naklonit si ji ve svůj prospěch, a tak začal pozorovat jednotlivé přírodní úkazy opakující se během střídání ročních období, jako jsou např. zimní a letní slunovrat, příchod vesny, jarní a podzimní rovnodennost, pohyby astrálních těles. Víra v nadpozemský svět jako taková doprovází člověka na jeho cestě ţivotem od nepaměti. Pohanské náboţenství bylo uchováváno po dlouhou dobu jako dědictví dávající určitý existenční řád. S příchodem křesťanství dochází k zásadní změně vnímání dosavadního způsobu ţivota. Pohanství bylo pevně zaryto v mysli i srdci lidu. Starodávné obřady byly smysluplným vysvětlením mythů, záhad a tajemných přírodních jevů, které srostly se všemi zvyklostmi všedního ţivota. V duchu tohoto náboţenství tak běh času po celý kalendářní rok představuje úzké propojení s ţivotem člověka. Pohanské náboţenství bylo zaloţeno na uctívání mnoha bohů a bohyň. Boţstvo ţilo ve vodách, ve vzduchu, ale také pod zemí a ovlivňovalo chování a myšlení prostého lidu. Člověk věřil, ţe pokud si bude udrţovat tyto bohy v přízni, ochrání ho a dopřejí mu spokojenější a šťastnější ţivot. Slovanský národ zasáhl do toku dějin zcela nenadále a vystupuje jako komplexně zformovaná společnost, aniţ bychom mohli zcela přesně určit, FROLEC, Václav. Prostá krása: deset kapitol o lidové kultuře v Čechách a na Moravě. 1.vyd. Praha: Vyšehrad, 1984. 5

FROLEC, Václav. Prostá krása: deset kapitol o lidové kultuře v Čechách a na Moravě. 1.vyd. Praha: Vyšehrad, 1984, s. 36 – 37. 6

VONDRUŠKA, Vlastimil. Církevní rok a lidové obyčeje, aneb, Kalendárium světců a světic, mučedníků a mučednic, pojednávající o víře českého lidu k nim, jakož i o liturgii katolické. 2., dopl. vyd. Ilustrace František Skála. České Budějovice: Dona, 2005, s. 2.

5

jakým způsobem se vyvíjel, na kterém území a v jaké vazbě a souvislostech byl propojen s ostatními národy. Původ a formování slovanského národa na území střední a východní Evropy je předmětem mnohaletého výzkumu. Významnou úlohu při objasňování původu slovanského národa hraje spojitost slovanského jazyka s jazyky ostatních evropských národů. Slované, společně s dalšími národy Germánů, Řeků, Indů a Iránců, patří do skupiny Indoevropských jazyků. To znamená, ţe nikdy neexistovala jednotná společná řeč všech národů, nebo řeč, která by stála nad všemi. Naopak podobností a nářečím se vyvíjela řada jazyků nazývaných indoevropské. Z toho vyplývá, ţe praslovanština se během velmi dlouhého časového období postupně konsolidovala v jednotlivé slovanské jazyky. Dá se tedy říci, ţe nejhlubší kořeny slovanské historie spadají právě do období, kdy se vytvářela společná řeč.7

1. 1

Osídlení Čech a Moravy Slovany Území dnešní Moravy od pradávna patřilo k hojně osidlovaným místům,

které obsazovaly národy přicházející ze severu od Odry a Visly. Tak tomu bylo i v průběhu 5. a 6. století, kdy toto období bývá nazýváno jako „stěhování národů“, neboť docházelo k hojnému migrování společenských celků. Toto období je ve svém nejstarším časovém úseku spojováno s prvním příchodem Slovanů na naše území. Z historického hlediska bylo první „stěhování národů“ započato jiţ kolem roku 375, kdy Hunové napadli Góty sídlící v oblastech Černého moře. Postupný tlak násilných a velmi krutých vpádů Hunů znamenal poráţku Germánů. Tímto vznikal u východních hranic římské říše válečný tlak, kterému nakonec říše podlehla. Po pádu věčného římského impéria v 1. - 4. století byla Morava převáţně osídlena germánskými Svéby, patřícími ke kmenům Kvádů. Ve 4. – 5. století bylo jimi území opuštěno, čímţ mohl začít proces vzniku slovanského etnika. Významnou úlohu ve slovanském genetickém vývoji tohoto období sehrála kultura zarubiněcká NIEDERLE, Lubor. Rukověť slovanských starožitností. 1. vydání. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1953, s. 17 – 18, 1920. 7

6

a černjachovská. Tyto kultury v 5. století zanikají a místo nich je dokončen proces časně slovanské kultury. Období 6. – 8. století znamená další přesuny obyvatel a přetváření dosud osídlených míst. Příliv Slovanů na území Moravy se postupně stával organizovaným procesem v rámci kmenového společenství, jeţ postupně začalo vytvářet státní územní celky s politicko-kulturní strukturou.8 Slovanská společnost Komplexně můţeme říci, ţe vývoj slovanské kultury ovlivňovaly národy, jejichţ kultura proudila především z východu a jihu Evropy. Čím více si slovanský národ osvojoval moderní výdobytky, tím více ztrácel na své originalitě. I kdyţ se slovanská kultura nevyvíjela v rychlém časovém sledu, na konci pohanské doby byla velmi odlišná od své praslovanské éry a nikdy nedosáhla takových kvalit jako kultury orientální, řecká, byzantská, nebo germánská.9 Utváření slovanské společnosti prošlo prudkým vývojem především v 7. a 8. století. O tomto významném časovém období Slovanů se dovídáme především díky archeologickým pramenům, přinášejícím doklady o rozlišení jednotlivých společenských skupin. Slované byli národem, který svou pozornost při zajišťování obţivy zaměřil především k zemědělství a rolnictví. Typickým zdrojem obţivy bylo pěstování rozličných obilnin, ovoce a zeleniny, kterým se dařilo v nehostinném podnebí. Zabývali se chovem domácího dobytka a také lovem divoké zvěře. Současně se rozvíjela řemesla. Slované byli velmi zdatní kováři, kovolitci obrábějící barevné kovy, slouţící především pro výrobu ozdob, ale také uhlíři. Významnou úlohu pak zaujímala výroba keramiky, charakteristický rys řemeslnické výroby v ţivotě slovanského lidu. Z archeologického výzkumu dosud objevených předmětů usuzujeme, ţe keramická výroba patřila ve výsledku k velmi dobře technicky propracovanému způsobu výroby předmětů rozličných tvarů. Vlivem historických událostí, především při utváření společenských skupin, docházelo k diferenciaci jednotného společenského celku a vznikly obecně nazývané tzv. vyšší a niţší GALUŠKA, Luděk. Slované: doteky předků : o životě na Moravě 6.-10. století. Brno: Moravské zemské muzeum, 2004, s. 7, 11. 8

NIEDERLE, Lubor. Rukověť slovanských starožitností. 1. vydání. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1953, s. 185 - 186. 9

7

společenské vrstvy. V 7. a 8. století tak byl muţ vyšších společenských vrstev především jezdec – bojovník. Další skupinou, o níţ však nemáme plnohodnotně historicky podloţené zprávy v rámci písemných či archeologických památek a o níţ tedy můţeme jen spekulovat, je pohansky kultovní neboli náboţenská skupina, jiţ bezesporu patřilo výhradní společenské postavení.10 Slovanské náboženství – bohové, duchové, démoni V době

velkého

rozvoje

slovanské

kultury,

související

především

s osídlováním území, rozvojem zemědělství, řemeslnictví a utvářením společnosti, byli Slované pohany. Pohanství představuje náboţenství, či kult zahrnující různé bohy, nadpřirozené bytosti, přírodní duchy, duše předků. Pohanství nikdy nebylo jednotné ani organizované náboţenství, byť jednotlivé národy měly podobné náboţenské představy. „Z praktického hlediska se spíše jednalo o jednotlivé kulty, které pojilo dohromady bájesloví, a které pohané vyznávali dohromady. Původní pohanská náboženství můžeme poznávat především prostřednictvím mytologií, které jsou kolem nich vystavěné. "11 Obecně můţeme říci, ţe slovanská náboţenská mytologie zahrnovala především uctívání duchů, démonů a bohů v rámci přírodních úkazů ovlivňující chod ţivota. Představy o pohanském náboţenství vychází z četných písemných pramenů, jako jsou kroniky, kázaní, traktáty či legendy, jeţ byly zapisovány řadou mnichů, mravokárců, kněţí, ale do jisté míry i cestovateli z dob jiţ křesťanských. Výrazné rysy, které v pohanském náboţenství nalézáme, jsou hluboké kořeny poloţené v indoevropské kultuře. Proto se v něm prolíná mnoho bodů z náboţenství jiných národů, například Baltů, Keltů, Germánů, Římanů a Řeků. Podobně jako oni, vytvořili Slované soustavu mnoha boţstev rozdělených do vyšších a niţších řádů,

GALUŠKA, Luděk. Slované: doteky předků : o životě na Moravě 6.-10. století. Brno: Moravské zemské muzeum, 2004, s. 49 – 50. 10

BERANOVÁ, Magdalena. Slované. 1. vydání. Praha: Panorama, 1988, s. 84, 87. Pohanství [online]. [cit. 2016-04-20]. Dostupné Pohanstv%C3%AD 11

8

z:

https://cs.wikipedia.org/wiki/

kterým podřídili své představy a názory. Tento svět bohů a démonů se stal základem slovanské náboţenské ideologie, slouţící jako ochrana proti zlým mocnostem a tvořící obranou bariéru proti nepříznivým silám. Základním pilířem pohanského náboţenství od dob pravěku aţ po příchod křesťanství byla magie. Výhradní postavení magických či rituálních obřadů při uctívání nadpřirozeného světa tvořilo spojovací kanály styku člověka s přírodou. Vnímání nadpřirozena pokládá moţnou myšlenku či představu o diferenciaci bytostí stojícími nad ostatními, mající mocnější atributy neţ ostatní, vedoucí k nadřazenosti. Z důvěryhodných archaických pramenů se však tyto představy objevují jen u některých

slovanských

národů,

bohuţel

však

bez

podloţené

historické

věrohodnosti při výkladu těchto myšlenek. V průběhu vývoje, kterým slovanské náboţenství procházelo, se postupně utvářely systémové pojmy bohů, představ, svatyň a rituálů. Rozvoj koncepce pohanství však procházelo mnohem delším časovým obdobím. Ve svém utváření tak zaostávalo za náboţenstvím jiných kultur, například řecké, germánské, keltské, nebo italské. V raných představách se jednalo především o prvotní stupeň démonologie, ze které se pod vlivem utváření společensko-kulturních podmínek postupně konsolidovali bohové, mající své specifické vlastnosti, a strukturované uspořádání, jimţ byly stavěny svatyně, ve kterých byly pořádány bohosluţebné obřady. Zpráv o slovanském náboţenství, pocházející z různých částí Evropy, jeţ Slované osídlovaly, je poměrně dosti. Nicméně o pohanství Slovanů, kteří se usadili na území Čech a Moravy, se dovídáme jen sporadicky z útrţkovitých záznamů kronik a legend. Plnohodnotným pramen jsou nám aţ legendy pocházející z 10. – 11. století. Nejpřesnější jsou však líčené pohanské mytologie v Kosmově kronice z 12. století a také bohaté výtahy zákazů pohanských zvyklostí vydané Břetislavem I. s biskupem Šerbířem v roce 1039 a později Břetislavem II. v roce 1092. Přírodní nebo jiní duchové a démoni byli pohany zahrnováni do kategorií bytostí, které jen velmi zřídka pojmenovávali bogy - bohy. Ve větší míře takto

9

pojmenované bytosti nepocházely ze slovanské lidové mytologie, ale byly povětšinou vytvořeny či převzaty díky vlivům jiných náboţenských kultur. Duchové a démoni, souhrnně nazýváni bogové, vznikali v období jednotné pohanské společnosti a byli pro všechny Slovany jednotní.12 Slovanská víra byla zaloţena na existenci nesmrtelné, samostatné duše a duchovních bytostí, obývající přírodní svět. Přírodní animismus, jak tuto víru nazýváme, tvořil jednu z nejpodstatnějších představ ţivota slovanského lidu. Mimo nejvyšší bohy Slované uctívali i další, jejichţ podstata pramenila právě z přírodního světa. Byli to duchové lesní, vodní a jiní, dále stromy, kameny, studánky, jezera, zvířata atd. Společně s nimi byly v úctě chovány hvězdy, měsíc i slunce. Těmto neţivým přírodním znakům lid vdechoval na základě rituálů oduševnělost démonů, které v nejlepší víře prosil o pomoc, kterým takto vzdával hold, nebo je chtěl od sebe odvrhnout či vymanit se z jejich zlé moci. Tyto skupiny nehmotných bytostí a přírodních úkazů zahrnuje soustava bohů hromu, blesku, deště a ohně. Pro Slovany byl projev nejvyšší úcty kladen Bohu – Otci, tzv. hromovládci zvanému Svarog, o němţ doloţitelné důkazy pochází z archaických ruských legend. Svarog byl zosobněním nebeského světla, tepla a ohně, který na základě jemu přisouzených vlastností vyrobil sluneční terč. Na vrcholu boţského panteonu byl však postaven jiný bůh. Byl jím Perun, bůh hromů a blesků, který své postavení v čele boţstva zastával v období rozšiřování území a bojových výprav. Snad právě z těchto důvodů byl nejuctívanějším bohem právě Perun, povaţovaný za ochránce válečníků. Jeho hlavním atributem byla ohňová sekera, populární právě u slovanských bojovníků, a dub, nejsilnější a nejtvrdší strom. Mezi další všeslovanské bohy patří Veles (Volos), vedle Peruna nejmocnější bůh. Veles byl bohem čarodějů a byl také povaţován za ochránce dobytka, stád, celkově blahobytu a zároveň bohem plodnosti. Hlavními atributy Velese byly býčí

VÁŇA, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů. První vydání. Praha: Panorama, 1990. Stopy, fakta, svědectví (Panorama), s. 29. 12

NIEDERLE, Lubor. Rukověť slovanských starožitností. 1. vydání. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1953, s. 202, 285.

10

rohy a falické symboly. Snad právě proto mu bylo později prostřednictvím křesťanství přisouzeno zosobnění ďábla. Dalším významným bohem v pohanské mytologii je postava Svaroţice – Daţboga. Jiţ název nám napovídá, ţe jde o syna boha Svaroga pocházejícího z mladší generace boţstva, která vstoupila do dějin pohanství patrně aţ na jeho sklonku. Svaroţic působil jako zprostředkovatel a dárce (Daţbog) základních podmínek ţivota na zemi. Byl zastupitelem solárního boţstva a jeho pozemskou reprezentací byl oheň. V ţivotě Slovanů - zemědělců představoval boha zajišťujícího střídání ročních rytmů, slunovratu a rovnodennosti. Tyto bohy, kteří zasahovali do všeslovanského bájesloví, doplňovali ve svém vývoji

další

bohové,

pocházející

především

ze

čtvrté,

nejmladší

vrstvy

staroslovanských představ, rozvíjející se v rámci lokálního utváření v polabskopobaltských kmenech v 10. - 12. století. Bohové jako Radegast, Svantovit, Stiborg, Triglav nebo Mokoš jiţ ve vývoji náboţenství nesehráli významnou úlohu vzhledem k tomu, ţe tamější Slované jiţ o sto let dříve začali konvertovat ke křesťanství.13

1. 2

Od pohanství ke křesťanství Pohanské výroční zvyky a obyčeje byly silně zakořeněny v ţivotě prostého

slovanského lidu. Slované jako národ agrární vyuţívali kultických obřadů především na základě vnímání přírodních rytmů ovlivňujících jejich způsob ţivota. Střídání slunovratu a rovnodennosti, související s pohybem slunce a měsíce, příchod jara a konec zimy, byly vázány k tzv. slunečnímu kultu. Pomocí magie a rituálů se lid chtěl přiblíţit přírodním zákonům, naklonit si je ve svůj prospěch a zajistit si vlastní existenci. Pohanské smýšlení o významu a důleţitosti bohosluţebných obřadů v rámci přírodních rytmů bylo pro slovanskou společnost natolik důleţité, ţe se jich nevzdala ani po příchodu křesťanství. To znamená, ţe i kdyţ pohanství jako takové

NIEDERLE, Lubor. Rukověť slovanských starožitností. 1. vydání. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1953, s. 287, 297. 13

GALUŠKA, Luděk. Slované: doteky předků : o životě na Moravě 6.-10. století. Brno: Moravské zemské muzeum, 2004, s. 52.

11

časem zaniklo, rituály v rámci přírodního ţivota si lid uchoval a v podstatě se jen ve velmi málo pozměněných formách udrţují dodnes. Přechod od pohanství ke křesťanství znamenal ve středověké Evropě přerod ve smyslu utváření nové struktury představ o náboţenských názorech. Pohanský kalendář, postaven především na vnímání přírody a jejich rytmech měnících se v průběhu roku, byl přizpůsoben křesťanské liturgii. Principy církevních svátků, vycházející z momentů střídání ročního cyklu, zakořeněné v pohanských dobách, však byly zachovány jako dílčí momenty křesťanství. Podobně jako byly v pohanství zasvěceny určité etapy roku jistým bohům, byly do křesťanství začleněny svátky připomínající události z Kristova ţivota a dny zasvěcené světcům. Příchod křesťanství neukončil pohanskou éru jednolitým zásahem do jeho dějin. Slovanský lid byl svým smýšlením o ţivotě propojeném s přírodou natolik prostoupen, ţe se nechtěl vzdát svých zavedených tradic. Nová víra však silně zasahovala do toku dějin, a tak pozvolna upadali do zapomnění nejen slovanští bohové a démoni, ale také pohanský způsob ţivota.14 Touto

problematikou

se

zabývají

různé

vědní

disciplíny,

snaţící

se o objasnění sloţitého vývoje slovanského národa. Jednou z nich je etnografie, jejímţ hlavním cílem je studium zvyků a pověrečných jevů v jednotlivých lidských kulturách a společnostech, přenášejících se z generace na generaci. Jedná se tedy o vytvořený komplex určitých skutečností, jeţ podléhaly historickému vývoji, vznikajících v dávné minulosti, jeţ specifickým způsobem zasahují do utváření současné národní společnosti. Pokud svou pozornost budeme směřovat hlouběji do minulosti

našeho

národa,

objevíme

mnohé

společné

rysy náboţenské

problematiky mající své typické rysy také v přítomnosti. Otázky týkající se dějin oficiálního náboţenství byly předmětem jiných vědních oborů, jako je například

HART-DAVIS, Adam (ed.). Dějiny: velký obrazový průvodce historií lidstva : od úsvitu lidské civilizace po současnost. Vyd. 1. Praha: Kniţní klub, 2009. ISBN 978-80-242-2488-6. 14

FROLEC, Václav. Prostá krása: deset kapitol o lidové kultuře v Čechách a na Moravě. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1984, s. 65, 68. GALUŠKA, Luděk. Slované: doteky předků : o životě na Moravě 6.-10. století. Brno: Moravské zemské muzeum, 2004, s. 57. [online]. [cit. 2016-04-20]. Dostupné z: www.archeolog.cz

12

historie. Etnografie si však vymezila pouze některé z otázek tzv. lidového náboţenství, a to především v rámci vesnického ţivota. Rozdílnost mezi oficiálním a lidovým náboţenstvím je velmi zřetelná, projevující se udrţováním tradičních velmi starých projevů přetrvávajících ještě z dob předkřesťanských. Nicméně historickou evolucí se začaly prvky oficiálního náboţenství objevovat v náboţenství lidovém, jímţ byly pozvolna přijímány, a na tomto základě byla vytvářena velmi svérázná lidová interpretace. Velmi archaické náboţenské představy dostávaly čerstvý nádech, nicméně hlavní pilíře předkřesťanských náboţenských představ byly zachovány.15 V lidovém náboţenství spatřujeme jakousi ochrannou moc proti přírodním úkazům, jeţ značně ovlivňovaly chod lidského ţivota. Venkovský lid svou pozornost soustřeďoval k obdělávání půdy, která mu zaručovala obţivu. Nicméně prostředky pro kvalitní zemědělskou práci byly natolik zaostalé, ţe se lid nemohl přírodním vlivům účinně bránit. Začal tedy hledat jiné moţnosti, jak by si přírodu naklonil ve svůj prospěch. Ve svých představách si postupně utváří systém neuchopitelných a nadpřirozených systémů, nesoucích typické znaky náboţenství. To se odráţelo také v dalších oblastech v rámci společenského ţivota. Nejenţe člověk nemohl vysvětlit podstatu přírodních sil, ale nedovedl ovlivnit a vysvětlit zákonitosti týkající se přirozeného chodu lidského ţivota. Obracel se proto především k iluzorním prostředkům, které by jeho ţivot mohly příznivě ovlivnit. Veškeré vlivy zasahující do reality lidského bytí tak člověk přetvářel ve svém vědomí do náboţenských představ.16 Předkřesťanské představy, často nazývané jako pohanské, byly uchovány v útrţkovitých kronikářských spisech. I kdyţ těchto zápisů není mnoho, podávají skutečný obraz o názorech, které křesťanství zavrhovalo a snaţilo se je vymítit z náboţenských představ lidu. Mnozí křesťanští kněţí brojili proti pohanským zvyklostem, jako bylo uctívání stromů, studánek a hvězd, nebo čarodějnictví, tedy obyčejům, které patřily ke koloritu lidského ţivota. Z toho plyne, ţe bohaté

15

Československá vlastivěda, III. díl. Praha: Orbis, 1968, s. 333.

16

Československá vlastivěda, III. díl. Praha: Orbis, 1968, s. 334.

13

předkřesťanské představy jsou základním zdrojem rozvíjejícího se lidového náboţenství.17 Kalendářní uspořádání roku Vývoj kalendáře, podle kterého se řídí dnešní společnost, silně ovlivnila římská kultura. Římané původně označovali začátkem roku 1. březen. Roku 153 př. n. l., představující mezník ve vnímání a uspořádání času, je však za začátek roku ustanoven 1. leden. Tímto klíčovým datem, daným Římskou říší, pro nás začíná nový rok. Asi o jedno století později na toto datum navazuje jiţ přesný juliánský kalendář, uzákoněný Gaiem Juliem Césarem v roce 46 na přelomu letopočtu. Uspořádání roku podle tohoto kalendáře se postupně dostává do všech koutů Evropy a ovlivňuje tak veškeré společenské dění v historii lidstva. Přirozený průběh roku je dán především oběhem nebeských těles tedy Slunce, Měsíce a hvězd. Pozorováním nebeských úkazů si můţeme uvědomovat měnící se dráhu Slunce. Z tohoto hlediska je pak 1. leden zcela bezvýznamný, vzhledem k tomu, ţe tento den není součástí ţádné významné kulminace Slunce ani Měsíce. Podle oběhu nebeských těles můţeme říci, ţe začátek roku je zcela jindy, bohuţel však hledání styčných bodů pro toto označení je velmi sloţité a je neustálým badatelským hledáním. Srozumitelnost můţeme nalézat v dráze Slunce ovlivňující střídání ročních období s daným kalendářem vytvářející harmonickou linii. Důleţitým bodem při hledání významu 1. ledna můţe pak být fakt, ţe je nejblíţe 21. prosinci, který je povaţován za začátek zimního slunovratu, který od nepaměti zastával jiţ v předkřesťanských společnostech významnou úlohu. V některých archaických kalendářích je označován počátek roku ještě dříve, a to 13. prosince, kdy je tento den označen jako propojení se světlem, latinsky lux, dodnes v křesťanství svázán se světicí Lucií. V lidových tradicích tak můţeme nalézat mnoho podobných významných dní roku označovaných za jeho začátek. Příchod křesťanství na velmi dlouhou dobu potlačilo všechny tyto motivy a vneslo do časového uspořádání roku nový řád. Církev ustanovila za nový rok narození Jeţíše Krista, který vsadila jako boţí den do římského kalendáře o začátku zimního slunovratu. Takto byl označen nejen začátek nového roku, ale i letopočtu 17

Československá vlastivěda, III. díl. Praha: Orbis, 1968, s. 335.

14

zvaného „po Kristu“. Ani tímto nově zavedeným opatřením nedošlo k jednotnému vnímání začátku roku. Evropa, kterou silně ovlivňovalo křesťanství, upevňující si své postavení především od druhého tisíciletí, různými způsoby tento významný svátek přesouvala podle kulminace Slunce ruku v ruce s různým chápáním víry a kulturně společenským pokrokem jednotlivých územních celků. Evropa se tak rozdělila výrazným způsobem na východní a západní křesťanský blok. Pravoslavná a jiné ortodoxní církve, stojící v opozici katolické církvi, setrvaly podle liturgie v souladu s juliánským kalendářem. Tak se stalo, ţe podle počítání dní Boţího narození připadlo aţ na 6. ledna. Nebyla to však jen církev východní části Evropy, která ovlivnila datum tohoto svátku. Pravoslavné země tímto stylem počítaly také civilní kalendář, který v Rusku platil aţ do roku 1918. Určení data příchodu spasitele pravoslavnou církví a civilním kalendářem je zachován dodnes. Západní evropské kultury, mezi nimiţ je také naše země, ovlivněné z větší míry katolickou církví nestriktně přijímaly kalendářní změny, přizpůsobované moderním astrologickým výpočtům. Harmonicky tak mohly být, díky těmto změnám astronomických jevů, důleţité katolické svátky různě posouvány. Za středobod katolické víry a začátek nového letopočtu bylo v průběhu středověku ustanoveno datum 25. prosince a 26. prosincem tak mohl začít nový rok. Těmto dnům jako zavedené tradici vývojem společnosti začaly postupně konkurovat novější výklady vedoucí k počátku roku v lednu. Rok 1582 znamenal průlom v reformě juliánského kalendáře, kterou vytvořil papeţ Řehoř XIII., nazvaný podle svého sestavitele gregoriánský. Rozdíl mezi juliánským a gregoriánským kalendářem byl ten, ţe juliánské počítání roku zaznamenávalo všechny přestupné roky dělitelné čtyřmi. V polovině 16. století tak došlo k tomu, ţe se tento rozdíl zvýšil na počet deseti dnů. Nová reforma posunula starý kalendář zpět o těchto 10 dní, které v křesťanském světě přebývaly, a svátky mohly být nově uspořádány.18

LANGHAMMEROVÁ, Jiřina. Lidové zvyky: výroční obyčeje z Čech a Moravy. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 2004, s. 6 – 9. 18

VONDRUŠKA, Vlastimil. Církevní rok a lidové obyčeje, aneb, Kalendárium světců a světic, mučedníků a mučednic, pojednávající o víře českého lidu k nim, jakož i o liturgii katolické. 2., dopl. vyd. Ilustrace František Skála. České Budějovice: Dona, 2005, s. 43.

15

1. 3

Lidové obyčeje a svátky v průběhu kalendářního roku Juliánský a gregoriánský kalendář je prostoupen seznamem jmen světců,

jimţ jsou přisouzeny určité dny v kalendářním roce, ale také tzv. výročními svátky jako jsou například Velikonoce, nebo Vánoce. Mnohé tyto a jiné výroční obyčeje nalézáme jak v křesťanském světě, tak v lidovém pojetí s mimokřesťanskými prvky. Člověk spatřující svou obţivu především prostřednictvím rolnické činnosti v úzké návaznosti na přírodu si postupně vytvořil svou vlastní tezi významu dnů zasvěceným světcům. Těmto dnům přiřadil svůj osobitý názor na koloběh ţivota v rámci přírodních změn procházejících kalendářním rokem. V lidovém pojetí význam těchto dní v návaznosti na církevní výklad mělo společné pouze datum a jméno svatého patrona. Postupně jim byly přisouzeny zvyklosti a obyčeje, které s křesťanským výkladem nijak nesouvisely. Proto křesťanství usilovalo o nahrazení lidových zvyklostí při výkladu jednotlivých dnů v kalendáři, nicméně síla lidové tradice zřetelně uchránila stavbu zemědělského roku a byla zřetelná i ve svátcích křesťanského kalendáře.19

1.3.1

Svátky spojené se zimním slunovratem Toto období, kdy se příroda obecně chystala ke spánku, bylo propojeno

s několika elementy, které v rámci několika dní a týdnů na sebe plynně navazovaly. Zimní slunovrat nastává v době, kdy je ţivotadárná síla slunce nejslabší a noc je propojena s temnými silami chladu a smrti. Podle tradice mizí hranice mezi světem a podsvětím. Obyčej oslavující zimní slunovrat staří Slované nazývali Kračun. Kračun označoval období, kdy se dny krátí, sluneční boţstvo stárne a následně v nejkratší den v roce umírá, aby se záhy mohlo narodit nové, plné ţivota. Podle tradičních lidových výkladů bylo sluneční boţstvo zrozeno 25. prosince, proto byly veškeré rituály soustředěny na předvečer tohoto dne. Následujících dvanáct dní, které symbolizovaly dvanáct měsíců v roce, byly pokládány za „nečisté“, kdy brána mezi pozemským světem a podsvětím, či nebem byla otevřená. Tyto dny byly zakončeny svátkem Tří králů. V křesťanském světě byly tyto svátky nahrazeny

19

Československá vlastivěda, III. díl. Praha: Orbis, 1968, s. 337.

16

Vánocemi, tedy narozením Jeţíše Krista. Dnem narození Spasitele po čas dvanácti „nečistých“ dní začínala také doba obřadních obchůzek s oblibou nazývána jako koledování. Součástí oslav zimního slunovratu byl také ovšeň nebo ušeň. Tento zvyk souvisel především s prosbou o zajištění úrody po čas dalšího roku. Proto se lidé

navzájem

zasypávali

zrním.

Symbolicky

byl

rituál

převzat

a v křesťanském pojetí vyloţen jako dnes známé „zlaté prasátko“, atribut rodícího se slunce. V neposlední řadě byly součástí těchto oslav maškarní průvody a hry, jejichţ podstatou bylo vyhánění či zastrašování zlých duchů a démonů suţujících lid na těle i na duchu. Typické pro tyto průvody bylo pouţívání různých masek a převleků zvířat, aby byl účinek co nejsilnější. Advent „Z latinského Adventus – přicházející. Od tohoto latinského výrazu je odvozen název předvánočního období zvané advent. Doba čtyř týdnů před Vánocemi, která pro křesťanský svět představuje období očekávání příchodu Spasitele – narození Božího syna Ježíše Krista. Období od předešlého času, hodokvasu, podzimních radovánek, jídla, pití, muziky, pracovního odpočinutí, nabírání tělesných sil." 20 Adventní období je povaţováno v křesťanské církvi za začátek liturgického roku, vzhledem k narození Krista. Nikdy se však nekryl se začátkem kalendářního roku, ale vycházel z textu Nového Zákona, a tudíţ začínal první adventní nedělí. Touto dobou začíná opravdové zimní období. Dny se pomalu krátily, úroda byla dávno sklizená, příroda se ukládala ke spánku, bylo čím dál tím více chladno. Lidé tak svou pozornost obraceli k tichým modlitbám, společným rozhovorům a drobným ručním pracím v teplých světnicích. V nejteplejší místnosti domu se setkávaly všechny generace, staří, mladí, děti a společně rozjímali. Krátili si čas vyprávěním pohádek, pověstí a ţivotních zkušeností, čímţ vytvářeli plodné prostředí pro přenášení tradic. Nejtypičtější společnou prací bylo předení lnu, tak zvané přástky, které probíhalo prakticky po celou zimu. Lidé se scházeli zpravidla v jedné chalupě, ŠIMANDL, Josef. Jak zacházet s náboženskými výrazy: pravopis, výslovnost, tvary, význam. Vyd. 1. Praha: Academia, 2004, s. 15. 20

17

protoţe nikdo v tuto dobu nechtěl být sám. Ţeny tiše předly, muţi hráli karty a přitom popíjeli a jedli pohoštění, které připravila hospodyň. Toč se můj kolovrátku, neb adventu již nakrátku… Čas čtyř adventních nedělí označuje období příprav na Vánoce. V průběhu staletí byly tyto neděle pojmově rozlišeny a dnes jsou známy pod názvy „ţelezná, bronzová, stříbrná a zlatá neděle“. V minulosti byl lid zvyklý proţívat tento čas po svém, moţná právě proto se o tomto čase, který předznamenával dobu sváteční, mohly prolnout zvyky z dob minulých s křesťanskými. Víra v přírodu a její magický význam umoţňovala v určitých chvílích v roce vstoupit neţivým bytostem mezi ţivé, čímţ se mohly prolínat s momenty pohanských a křesťanských mýtů. Určité kalendářní dny byly zasvěceny světců a světicím, jako byli svatý Ondřej, Barbora, Mikuláš, Ambroţ, Lucie, s nimiţ byly spojeny postavy a jejich činnosti, které neměly se svatými nic společného.21 Svatý Ondřej (30. 11.) O tomto čase se síly země stahují dovnitř a země do sebe vše pojímá. Neţ se vše uloţí k zimnímu spánku, nabízí se poslední moţnost v roce nahlédnout prostřednictvím vody do nitra země a spatřit svou budoucnost. V tento den chodily dívky k potoku, k řece nebo rybníku a ptaly se vody na svou budoucnost, na svého ţenicha. Proto je svatý Ondřej patronem milenců. Svatá Barbora (4. 12.) V tento den obcházely ţeny v černých nebo bílých šatech domy. Měly rozpuštěné vlasy a na hlavě věneček. Byly málomluvné a stále potichu opakovaly „mulisy, mulisy“, staroslovansky „modli se, modli se“. Svatý Mikuláš (6. 12.) S tímto dnem je spojena obchůzka Mikuláše, čerta a anděla. Například na Valašsku chodí společně s nimi ještě další maškary. Mají u pasu dvacet kravských zvonců, vyplazené jazyky a jsou celé zahalené do koţešiny. LANGHAMMEROVÁ, Jiřina. Lidové zvyky: výroční obyčeje z Čech a Moravy. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 2004, s. 233 – 235. 21

18

Svatý Ambroţ (7. 12.) Jedná se o zvláštní postavu, která nikomu neškodí, jen běhá po vesnici. Je oblečen do sukně ze slámy a na hlavě má vysokou bílou čepici. Svatá Lucie (13. 12.) Je patronkou světla. Proto se v tento den konaly oslavy zimního slunovratu. Současně se jednalo o den odpočinku. Stavení obcházely Lucie zahalené do bílých šatů, tváře měly namoučněné a na nose připevněné dlouhé ptačí zobáky. Kontrolovaly, zda je v domě vše řádně uklizeno. Vánoce Vánoce u nás patří k nejoblíbenějším a zároveň k nejkrásnějším svátkům v roce. Ohlašují a oslavují příchod Spasitele, stejně tak jako symbolický nástup slunovratu. Lidé si v tomto období projevují vzájemným obdarováním lásku, náklonnost, vděčnost. Vánoce jsou svátky míru, klidu a pokoje. V této době umlkalo i řinčení zbraní. Naši předkové se na proţití Vánoc důkladně připravovali, a to nejen křesťanskou pokorou a díkůvzdáním. Z pohanského vítání slunce přešli k vítání Vykupitele, k přijetí daru milosti v naději na příznivější budoucnost. Kořeny Vánoc sahají do pohanských dob, kdy byl lidský ţivot těsně spjat s přírodou a jejími zákonitosti. Magickou moc v sobě ukrývala ţivotadárná síla Slunce a to nejen v tomto čase. Zrození Slunce jako symbolu nového ţivota bylo součástí jarních oslav, největší síla Slunce byla uctívána v létě a neméně významně byl pojat magický sluneční obřad v zimním období, kdy Slunce ztrácelo svou sílu a lidé čekali na jeho znovuzrození. Obřady zimního slunovratu byly propojeny se dny kolem 21. prosince, souvisejícími s prodluţováním světelné části dne. Představitelé raného křesťanství si kladli za cíl tyto pohanské zvyky vymítit, proto zakomponovali dny přiřknuté svatým do významných svátků pohanských oslav. Do období zimního slunovratu bylo zasazeno narození Jeţíše, tedy příchod spasitele, který lid přivede na cestu křesťanské víry. Tradiční zvyky po dobu oslav Vánoc prošly velice spletitou a nelehkou cestou, ale je velice zajímavé, ţe mnoho zvyků i při přerodu pohanských oslav 19

na křesťanské byly zachovány a udrţují se dodnes. Na toto období se lid připravoval velice důkladně. Tradičně byl uklizen a náleţitě vyzdoben dům a příbytek byl provoněn čerstvým chvojím a napečeným cukrovím. Výzdoba domu byla jedním z klíčových zvyků Vánoc. Její podoba nebyla v dávných dobách stejná, jako je tomu dnes, zejména v chudších rodinách. Nicméně základní atribut byl dodrţován na všech místech, a to úklid a čistota. Tradičním symbolem Vánoc, na rozdíl od současnosti, byly betlémy, nebo také jesličky. V kaţdém příbytku našich předků nesměl chybět o Vánocích honosný a pečlivě vyrobený betlém. Biblický příběh o narození chudého dítěte ve chlévě, ke kterému lid spěchá se svými dary ve snaze pomoci tomu potřebnějšímu, neţ jsou oni sami, je blízký lidským srdcím. Vánoční tradice a zvyky Den Vánoc - Štědrý den připadá na 24. prosince. Tento den patří k nejvýznamnějším dnům v roce. Mimo oslavu narození Jeţíše Krista je obestřen magickou mocí, a proto je zcela výjimečný, stojící nad dny ostatními. Je předzvěstí dalšího dne Boţího hodu vánočního, dne narození Jeţíše. Byl to den příprav, zahrnující mnoho lidových zvyků a obyčejů, které Vánocům vdechly lidskou podobu. V tento den se udrţovaly tradice duchovních symbolů, které se mísily se symboly lidovými. Štědrý večer patří k několika málo večerům v roce, kdy pomocí různých věštících technik člověk hledal odpovědi na otázky ohledně budoucnosti své osobnosti, a vykonává další tradiční štědrovečerní zvyky.22

FROLEC, Václav. Prostá krása: deset kapitol o lidové kultuře v Čechách a na Moravě. 1.vyd. Praha: Vyšehrad, 1984, s. 75. 22

LANGHAMMEROVÁ, Jiřina. Lidové zvyky: výroční obyčeje z Čech a Moravy. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 2004, s. 16 – 18. VONDRUŠKA, Vlastimil. Církevní rok a lidové obyčeje, aneb, Kalendárium světců a světic, mučedníků a mučednic, pojednávající o víře českého lidu k nim, jakož i o liturgii katolické. 2., dopl. vyd. Ilustrace František Skála. České Budějovice: Dona, 2005, s. 48 – 49.

20

Krájení jablka Označovalo hledání znamení ţivota po celý příští rok. Po štědrovečerní večeři se

rozkrojí

jablko,

ale

ne

obvyklým

způsobem,

ale

kolmo

na

osu.

Pokud se po rozkrojení ve vnitřní části s jádry objeví tvar hvězdy, znamená to, ţe se za rok všichni sejdou ve zdraví. Objeví-li se tvar kříţe, je to znamení, ţe někdo z přítomných těţce onemocní nebo zemře. Lití olova V kovové nádobce se nad plamenem roztaví kousek olova. Tekoucí olovo se opatrně, ale naráz vlije, do nádoby s vodou. Vznikne tak odlitek rozličných tvarů. Členové rodiny hádají, čemu je tvar podobný, a podle toho se usuzuje, co koho čeká. Házení střevícem Svobodné dívky hází přes hlavu střevíc. Pokud střevíc dopadne tak, ţe špička směřuje ke dveřím, dotyčná se do roka provdá. Pokud se otočí střevíc patou ke dveřím, dívka se bude drţet doma. Odkud přijde ţenich, mohou dívky vyčíst i z dalšího zvyku - zbytky od večeře nasypou ptákům a sledují, odkud přiletí první pták. Odtud má pak přijít i ţenich. Pouštění lodiček K vyrobení malých lodiček potřebujeme skořápky od vlašských ořechů, do jejichţ středu upevníme malou svíčku, kterou zapálíme. Takto připravené lodičky poloţíme do mísy s vodou a necháme je volně plout. Sledujeme svou lodičku, kdyţ vydrţí svíčka hořet co nejdéle a nepotopí se, čeká majitele dlouhý a šťastný ţivot.23 Čas koledy Označuje konec vánočního času. Neodmyslitelnou součástí „svatých nocí“ bývaly koledy, spojené s obchůzkou po domech. Součástí obchůzek byly písně, jejichţ smyslem bylo předávat pohodu a klid zimního času. Účelem písní s lidovou tématikou byl projev poţehnání, zdraví a všeho dobrého jak pro lid, tak dobytek. STRAKATÁ, Mirka. Tradice a obyčeje: Pozapomenuté vánoční zvyky. ČD pro Vás [online]. 2011, 2(12) [cit. 2016-04-22]. Dostupné z: http://www.cd.cz/assets/tiskovecentrum/magaziny-a-periodika/cd-pro-vas/cd12_web.pdf 23

21

Z liturgického hlediska byly tyto písně připomenutím narození Jeţíše Krista, či cesty věřících do Betléma. Kaţdým rokem obcházeli dospělí koledníci i děti po vesnicích a městech, zpívali na ulicích, ve dvorech, i v domech. Na vsi byl stálým koledníkem obecní pastýř. Chodil po koledě často i se svou ţenou, dětmi, pomocníky, někdy i s hudebníky. Kouzlo Vánoc s pastýřským vytrubováním a koledováním bylo důleţitým inspiračním zdrojem v české hudbě. Bohatství českých vánočních koled je zaznamenáno v českých kancionálech, které ovlivnily styl tzv. pastorel – drobných vánočních jedno i vícehlasých zpěvů s doprovodem smyčcových i dechových nástrojů. V pastorelách, které hojně skládali čeští kantoři, se prolínají nápěvné prvky koled a světských lidových písní s hudbou umělou. Některé pastorely, zejména česká vánoční mše Jakuba Jana Ryby „Hej mistře, vstaň bystře“, patří dodnes ke stálému vánočnímu repertoáru kostelních kůrů. Čas radosti, veselosti světu nastal nyní, dnes Bůh věčný, nekonečný narodil se z panny v městečku Betlémě v jesličkách na slámě leží malé nemluvňátko na zimě. Co jsme všickni lidé hříšní radostně čekali to andělé dnes vesele tam jsou zvěstovali, a protož plesejme, všickni se radujme pacholátku, nemluvňátku zazpívejme…24 Nový rok Oslava Nového roku v tradičním lidovém světě příliš nezakořenila. Čas Vánoc byl obdobím, ve kterém se zhmotnily všechny tradice a zvyky, včetně oslav novoročních. V průběhu středověku se ustálil zvyk oslav nového roku 31. prosince, ten však nebyl v cyklu lidových oslav nijak výrazný. Nicméně to, co se přenášelo z generace na generace, je slavnostní přípitek o půlnoci 31. prosince s přáním zdraví a štěstí po celý následující rok všem lidem dobré vůle.

24

Z Českého kancionálu Matěje Václava Šteyera, 1683.

22

Skutečný nový rok v křesťanské liturgii, ale přichází aţ se svátkem Tří králů 6. ledna, kteří přišli do Betléma uctít narození Jeţíše Krista. Svátek Tří králů byl tedy posledním dnem Vánoc. V tento den chlapci v převlecích králů Kašpara, Melichara a Baltazara vyrazili na koledu spojenou s obchůzkou sousedů. Typickým pro Kašpara byla zlatá kometa, symbol betlémského světla, pro Melichara po domácku vytvořené kadidlo a nakonec celou koledu zajišťoval v košíku, nověji kasičkou, mouřenín Baltazar. U kaţdého domu, kde se zastavili, zazpívali koledu o zvěstování narození Páně a na dveře zapsali posvěcenou křídou své iniciály K + M + B. Následující nedělí po tomto svátku se uzavírá kruh zvykoslovného kalendáře a nastává mezidobí oslav, maškarních zábav, tancovaček a plesů, masopustu jako vítání a očekávání nových časů. Jak na Nový rok, tak po celý rok!25 Masopust „Tímto časem začíná období prostoupené nádechem jara, kdy pod zmrzlou krustou začíná nový život."26 Období všeobecné veselosti, radosti a hodokvasu, kdy se výjimečně nemusely striktně dodrţovat přísné předpisy chování, které by vedly k duchovní újmě lidu. Naopak dostatek jídla, pití, zpěvu a tance tvořily uzavřenou dobu mezi hlavními svátky postů, tedy Vánocemi a Velikonocemi. Období masopustu není zcela přesně časově vymezené. Začíná po období Vánoc a příchodu Tří králů. Datum začátku sice připadlo na 7. ledna, ale jeho trvání je uzavíráno k různým datům. Masopust v kalendářním zařazení zahrnuje období vázané na leden a únor. I přes toto vymezení se kaţdý rok pouţívá jiných způsobů výčtu dní a týdnů. Tato skutečnost je dána hlavními svátky roku, jako jsou Vánoce FROLEC, Václav. Prostá krása: deset kapitol o lidové kultuře v Čechách a na Moravě. 1.vyd. Praha: Vyšehrad, 1984, s. 75. 25

LANGHAMMEROVÁ, Jiřina. Lidové zvyky: výroční obyčeje z Čech a Moravy. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 2004, s. 16 – 18. VONDRUŠKA, Vlastimil. Církevní rok a lidové obyčeje, aneb, Kalendárium světců a světic, mučedníků a mučednic, pojednávající o víře českého lidu k nim, jakož i o liturgii katolické. 2., dopl. vyd. Ilustrace František Skála. České Budějovice: Dona, 2005, s. 48 – 49. LANGHAMMEROVÁ, Jiřina. Lidové zvyky: výroční obyčeje z Čech a Moravy. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 2004, s. 9. 26

23

a Velikonoce, jejichţ časové určení je vypočítáváno rozdílnými měřítky. Zatímco vánoční svátky mají vypočteny své datum podle oběhu Slunce, Velikonoce propočítává církev podle jiných pravidel, tedy oběhu Měsíce, který se časově nekryje se systémem oběhu Slunce. Proto je dáno datum pro Velikonoce kaţdým rokem jiné. Před Velikonocemi je dáno čtyřicet dní postu začínající Popeleční středou. Posledním dnem veselí před postem je masopustní úterý, den před Popeleční středou, který je dán propočtem Velikonoc. Masopust se tedy koná kaţdý rok v trochu jiném čase a můţe být dlouhý, nebo také velmi krátký. Ať uţ v krátkém nebo dlouhém čase bylo třeba vykonat mnoho činností, které postní období před a po masopustu nedovolovaly.27 Po tento čas se konaly četné taneční zábavy, zabíjačky, ale také rituály. Významným obřadem tohoto času byly svatby, trvající většinou i celý týden za účasti mnoha hostů, často i celé vesnice. Proto tyto události byly většinou zakončeny opravdu bujarým veselím a rejem masek, jinde ve světě nazývané karneval. Venkovský lid, udrţující tuto tradici v nejrůznějších podobách vyskytující se na mnoha místech dodnes, nemyslel pouze na svůj osobní ţivot, ale především cítil sounáleţitost ke společnosti a prostředí, ve kterém ţil. Všechny tyto veselé projevy byly vkladem energie pro oslavu obrody ţivota přírody. Součástí těchto oslav byly rituální, magické obřady vycházející z pradávných pohanských tradic. Hlavními atributy těchto obřadů byly masky, nápadité kostýmy, které tvořily symboliku určitého děje navozující skutečnost, nazývanou magií podobnosti. Tyto výpravné masky pomáhaly aktérům navodit pocit síly a odvahy, ale zároveň vyjadřovaly pokoru k světu přírody. Proto byly voleny masky vlka, medvěda, psa, kobyl, ţidů, řezníků, rybníkářů, kominíků, kteří sebe i lidi při obchůzkách začerňovali sazemi. Obchůzky a koledování byly nedílnou součástí masopustního reje a veselí. Koledování vytvářelo plodné prostředí komunikační formy tzv. „tváří v tvář“. Obchůzkáři navštěvovali všechny sousedy z vesnice v jejich domech a vykonávali magické obřady. Pravidlem bylo opakování obřadů v kaţdém příbytku za účasti LANGHAMMEROVÁ, Jiřina. Lidové zvyky: výroční obyčeje z Čech a Moravy. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 2004, s. 12. 27

24

zpěvu, hudby a tance, záleţelo tedy pouze na obchůzkářích, jaký zvolí způsob obveselování sebe i sousedů. Tito „maškarádi“ dostávali za svou obchůzku pohoštění a také výsluţku jako byl chléb, vejce, máslo, mouka nebo pálenka, kterou společně propily večer v hospodě. Masopust je zakončen průvodem jako rozloučení se s ním. Hlavní postavou průvodu je většinou nejveselejší maska masopustu, či postava představující samotného „Masopusta“. Za ním jdou masky plaček, druţiček, kněze, soudce a popravčího. Za vesnicí je vykonán poslední soud „Masopusta“, kde mu jsou vytýkána jeho všechna provinění, které spáchal během roku za své vlády, následně je odsouzen a popraven. Poté se lid rozešel, aby se mohl připravit na poslední velkou veselici masopustu, čímţ bylo toto období ukončeno. Už je konec masopustu, už je konec muziky, koupíme si růženeček, budeme se modliti.28

1.3.2

Svátky spojené s jarní rovnodenností Oslava příchodu nového času spojeného s rodící se jarní přírodou je

spojována s tradicí tzv. symbolickým vynášením smrti. Tato tradice udrţovaná a předávaná generacím, vykonávaná na Smrtnou neděli, je zakořeněna v dávných pohanských dobách. Vlivem křesťanské církve, která brojila proti pohanským projevům, tento zvyk v některých částech české země téměř zanikl. Jsou však místa, kde se zvyk zachoval a podává obraz symboliky smrti a nového ţivota dodnes. Tradice vynášení smrti, mající ve svém ději dvě části, na vsi zakořenila v dětském folklóru. Byla vytvořena symbolická postava smrtky nazývaná Mařena, FROLEC, Václav. Prostá krása: deset kapitol o lidové kultuře v Čechách a na Moravě. 1.vyd. Praha: Vyšehrad, 1984, s. 75. 28

LANGHAMMEROVÁ, Jiřina. Lidové zvyky: výroční obyčeje z Čech a Moravy. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 2004, s. 16 – 18. VONDRUŠKA, Vlastimil. Církevní rok a lidové obyčeje, aneb, Kalendárium světců a světic, mučedníků a mučednic, pojednávající o víře českého lidu k nim, jakož i o liturgii katolické. 2., dopl. vyd. Ilustrace František Skála. České Budějovice: Dona, 2005, s. 48 – 49.

25

Morena, nebo také Morana. Z dětí byla vybrána dívka, v jejímţ domě byla Morena sestavena z atributů značící konec ţivota – smrt. Byla to sláma, kousky jiţ nepouţitelných textilií, nebo vyfouklé bílé skořápky od vajec, či ulity hlemýţďů. Poté děti vytvořily průvod a za odříkávání říkadel a zpěvu písní mohla začít obchůzka vesnicí. Smrt neseme ze vsi – nové léto do vsi. Smrt plave po vodě – nové léto k nám jde. Konec obchůzky značilo vynesení Smrtky za vesnici, kde byla většinou hozena do potoka, nebo do řeky. V některých vesnicích, kterými neprotékal vodní tok, byla Smrtka vynesena na návrší, nebo na skálu a hozena z ní dolů. Byl to konec Smrtky vyjadřující současně ukončení dlouhého zimního období. Po ukončení ţivota Moreny následoval úprk z tohoto místa zpátky do vesnice. Ten, kdo doběhl jako poslední, měl předurčený krutý osud – vlastní smrt. Kontrast ke smrti byl nový ţivot, který děti přinášely do vesnice. Tímto začínala druhá část rituálu. Děti si zhotovily líto, létéčko, májíček jako symbol nově rodící se přírody. Tyto mladé stromky, nebo zelené ratolesti vyzdobily pestrobarevnými stuhami, skořápkami nabarvených vajíček, nebo barevnými kousky látek značící magickou podstatu nového ţivota. Dalším, různě se vyskytujícím významným atributem byla panenka, tentokráte jako symbol znovuzrození a plodnosti, připevněná na ratolest. Panenky byly po výtvarné stránce velice zdařilými díly. Byly nositelkami krajových znaků, jako byly krojové barvy a zdobnost. Nesměl chybět ani další výrazný symbol ţivota, rudá stuţka, symbol krve připevněný na figuríně. S těmito symboly nově rodící se přírody se dívky vracely do vesnice. Započala tak důleţitá obchůzka za zvuku koled, s magickým významem. Dívky touto obchůzkou vytvářely rituální kruh, ochraňující celou ves před zlými silami. Tak byla rituálně probouzena příroda a vyřčena prosba plodného léta.29

LANGHAMMEROVÁ, Jiřina. Lidové zvyky: výroční obyčeje z Čech a Moravy. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 2004, s. 49. 29

26

Velikonoce, svátky jara „Podle výkladu starých svátečních dnů, je tato doba dána vstupem měsíce do prvního jarního úplňku označující původně začátek roku. Společnou oslavou rodícího se jara bylo zahájení zemědělských prací a konání obřadních rituálů, spojených s projevy úcty k přírodě. Důležitou roli ve velikonočních magických praktikách, v nichž se pohanské obyčeje propojují s křesťanstvím, hrála voda, oheň a zeleň."30 Velikonoce jsou nejvýznamnějším křesťanským svátkem a představují důleţité období zvykoslovného roku, spjaty s památkou umučení a zmrtvýchvstání Jeţíše Krista. S Velikonocemi je neodmyslitelně spjata naděje a duševní očista, které můţe člověk dosáhnout svým upřímným rozjímáním. Významným momentem Velikonoc je pro křesťanské věřící zmrtvýchvstání jejich vykupitele. Velikonoční bohosluţba, jíţ jsou svátky zakončeny, představuje vrchol liturgického roku. Zároveň se také jedná o dobu protkanou obřady a rituály, které přispěly k formování lidového umění. Z tohoto hlediska představují svátky jara velmi pestrou škálu obyčejů, které byly různě přizpůsobovány krajovým zvyklostem. Hlavní atributy Velikonoc, pomlázka a darované vajíčko, však zůstávají pro všechny stejné. Velikonoční doba zahrnuje poměrně dlouhé období jarní rovnodennosti. Trvání svátku probíhá jiţ v období celých šesti týdnů a samotném týdnu svátečním, zakončeném Boţím hodem velikonočním. Masopustní období, pro nějţ je typické konání oslav, je zakončeno Popeleční středou, oznamující čtyřicetidenní půst. Tímto okamţikem začíná období tichého rozjímání a pokání. Následuje šest postních nedělí, z nichţ nejvýznamnější je pátá, tak zvaná Smrtná, a šestá neboli Květná. Smrtná neděle v liturgii představuje připomínku Kristovy smrti a Květnou nedělí začíná týden velikonoční neboli Velký pašijový. V tomto týdnu jsou pro křesťany nejpodstatnější tři dny, a to Zelený čtvrtek, Velký pátek a Bílá sobota. Vyvrcholením obřadů, konaných v tyto dny, je bohosluţba Zmrtvýchvstání Krista

FROLEC, Václav. Prostá krása: deset kapitol o lidové kultuře v Čechách a na Moravě. 1.vyd. Praha: Vyšehrad, 1984, s. 102. 30

27

na Bílou sobotu kulminující na boţí Hod velikonoční. Velikonoční pondělí s sebou přináší nejen ukončení postního období, ale i oslavný čas spojený s pomlázkou.31 Pomlázka Hody, hody, doprovody, Dejte vejce malovaný, Nedáte-li malovaný, Dejte aspoň bílý, Slepička vám za to snese jiný.32 Velikonoční pondělí je povaţováno za vrchol náboţenských svátků, i kdyţ se nepojí s významnými liturgickými projevy. Duchovní post je u konce a lid se obrací ke svým tradičním zvykům jako je pomlázka a velikonoční hodování. Zvyk „pomlazování“ je tradicí velmi starou. Obchůzky mládenců po domech děvčat, které „pomlazují“, nebo také „mrskají“ zelenými proutky zapletenými do tatarů, šlehaček, nebo dynovaček, zdobených barevnými stuhami a polévají je čistou vodou je zvykem přetrvávajícím z dávné minulosti. Součástí kolední obchůzky jsou také lidové písně, nebo recitace. Lidové písně různých oblastí české země zahrnují širokou škálu písní od dětských koled aţ po písně s milostnými motivy. První zkazky o tomto zvyku se objevují na přelomu 14. a 15. století. Za toto „pomlazení“ je pak dívky pohostí a darují chlapcům malovaná různými barvami vajíčka, neboli kraslice, symbol rodícího se ţivota. Tato tradice je uchovávána jako vítání nově probouzející se přírody. Tradice darování malovaného vajíčka říká, ţe má být pouze plné, protoţe jinak by tento symbol ztrácel svůj magický význam. Původně měla pomlázka obřadní význam a byla čistě záleţitostí dospělých. Později, kdy do ní prostupovaly prvky zábavy, se přenášela do hospodských radovánek a dětského folklóru.33 LANGHAMMEROVÁ, Jiřina. Lidové zvyky: výroční obyčeje z Čech a Moravy. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 2004, s. 49. 31

32

Hluboké u Kunštátu: terénní zápis, 1973.

LANGHAMMEROVÁ, Jiřina. Lidové zvyky: výroční obyčeje z Čech a Moravy. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 2004. 33

SKOPOVÁ, Kamila. Hody, půsty, masopusty: slavíme, vaříme, zdobíme a hrajeme si celý rok podle lidových tradic. 1. vyd. Praha: Akropolis, 2007.

28

Svatý Jiří (24. 4.) Období přicházející po velikonočních svátcích můţeme označit jako čas věnovaný nadcházejícímu vegetačnímu cyklu. Lid svou pozornost obrací ke své obţivě a zabezpečení svého ţivota. Tyto běţné dny jarního období jsou ve velké míře zasvěceny křesťanským světcům, k nimţ se lid obracel s modlitbou a prosbou za zdárný průběh tohoto i nadcházejícího času. Symboliku jarního období spatřujeme v „klíči“, patřícímu svatému Jiří, který s ním „odemyká zem – půdu“, připadající na 24. dubna. Pořekadlo „Na svatého Jiří, vylézají hadi a štíři“ je výstiţným spojením pozemského světa s temným podzemním. Jiří byl patronem neohroţenosti víry, prosazující křesťanství, bojující proti pohanství. Odtud je mu také přisouzen boj s drakem, či hadem, povaţované v křesťanství za zhmotnění zla. Hrdina, který díky své víře v Krista přemůţe všechny svody a zlo světa, je uctíván jako ochránce v pochybnostech víry.34 Filipojakubská noc (30. 4.) Lidé od dávných dob středověku věřili v magickou sílu dní. Některým byla přisouzena ţivotadárná síla, jiné byly zahaleny do čarovných nečistých sil. Jedním z takovýchto dní jarního cyklu byla noc z 30. dubna na 1. května, nazývaná Filipojakubská. O této noci zlé síly mají mnohem větší moc neţ kdy jindy. Významnou úlohu hraje pověra o ďáblu, který můţe svou moc uplatňovat v pozemském světě pouze prostřednictvím člověka, která dala moţnost vzniku čarodějnicím, škodícím lidskému pokolení. Z pohanských zvyklostí byla zachována postava Valpurgie, bojovnice proti temným silám, odkud tuto dobu také nazýváme jako „noc Valpurţina“.

VONDRUŠKOVÁ, Alena. České zvyky a obyčeje. 1. vyd. Ilustrace Kamila Skopová. Praha: Albatros, 2004. Svatý Jiří. [online]. [cit. 2016-04-20]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Svat%C3 %BD_Ji%C5%99%C3%AD 34

Jan Nepomuk Jiřiště: Setkání se svatým Jiří. In: Český rozhlas, 21. dubna 2007.

29

„Lidé se proti útokům čarodějnic bránili, jak uměli. Proto o Filipojakubské noci a ještě i následující den prováděli různé magické rituály na ochranu svého domu, hospodářství a lidí." 35 Nejjistější však bylo se čarodějnic zbavit definitivně, tedy je upálit. Na návrších nebo stráních za vesnicemi byly postaveny hranice ze dřeva a za soumraku byly zapáleny. Kolem ohně běhali mládenci se zapálenými košťaty, aby viděli létající čarodějnice a mohli je srazit k zemi. Ochranná síla ohně, působící obecně proti zlým silám, vychází z dávných pohanských dob. Vlivem křesťanské víry se však zapalování ohňů postupně soustřeďovalo především na vymícení čarodějnic, majících pozemskou podobou ďábla.36 Stavění Máje (1. 5.) Noc před 1. květnem nebyla zajímavá pouze prostupujícím kouřem pálených ohňů a rejem čarodějnic. Odráţely se v ní také symboly nového ţivota, lásky a mládí. Zatímco noc byla zahalena do boje proti zlu a následného bujarého veselí jako oslavy vítězství nad temnými silami, ranní rozbřesk byl prostoupen vůní čerstvého chvojí a jemné čistoty. „Mládenci v noci odcházeli do lesů, aby ořezali a do vesnice přinesli zdravý stromek a postavili uprostřed návsi májku jako symbol jara. Kmen Májky musel být vysoký, čnící nad střechami chalup, čím vyšší tím lepší. Musí čnít nad střechami chalup. Téměř nedohledný vršek ozdobený barevnými pentlemi je jako šipka směřující do nebe, jako pozemský dárek vynesený do oblak.“37

VONDRUŠKOVÁ, Alena. České zvyky a obyčeje. 1. vyd. Ilustrace Kamila Skopová. Praha: Albatros, 2004. Oko (Albatros), s. 160. 35

VONDRUŠKOVÁ, Alena. České zvyky a obyčeje. 1. vyd. Ilustrace Kamila Skopová. Praha: Albatros, 2004. Oko (Albatros), s. 162 – 163. 36

SKOPOVÁ, Kamila. Hody, půsty, masopusty: slavíme, vaříme, zdobíme a hrajeme si celý rok podle lidových tradic. 1. vyd. Praha: Akropolis, 2007, s. 37. VONDRUŠKA, Vlastimil. Církevní rok a lidové obyčeje, aneb, Kalendárium světců a světic, mučedníků a mučednic, pojednávající o víře českého lidu k nim, jakož i o liturgii katolické. 2., dopl. vyd. Ilustrace František Skála. České Budějovice: Dona, 2005, s. 60. LANGHAMMEROVÁ, Jiřina. Lidové zvyky: výroční obyčeje z Čech a Moravy. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 2004, s. 113. 37

30

Májka není pouze symbolem jara, ale také lásky. Kromě hlavního stromu postaveného uprostřed náměstí, mládenci stavěli menší ozdobené májky před domy svých dívek, nebo je také připevňovali na střechu stavení. Pokud bydlelo v domě hned několik dívek, byly májky odlišeny velikostně podle stáří dívek nebo na nich byly zavěšeny cedulky se jmény. Má zlatá panenko, stavějí ti máje, otevři vokýnko, podívej se na ně… (Z Čech) Chlapci takto dávali najevo svou náklonnost k vybrané dívce, mající úctu k jejímu panenství. Podstatně hůř na tom byly dívky, kterým se před domem objevila místo májky hůl, na kterou byla připevněna kytice ze slámy, znamenající dívčinu pohanu. Tradičním zvykem bylo májku, ať uţ ústřední nebo soukromou, mládenci stráţit. Chlapci z okolních vesnic totiţ neznali větší zábavu neţ si navzájem krást zdobení májky, nebo podetnout celý strom a odnést si jej jako kořist do své vesnice. To však pro okradenou ves znamenalo nesmírnou potupu. Proto se někdy na návsi objevovalo hned několik májek, které byly odlišeny cedulkami s nápisy vesnice, ze které byly uloupeny. „Stavění máje o filipojakubské noci bylo spojenou s velkou zábavou. Součástí tradice byly pak četné taneční zábavy trvající po celý měsíc květen, jimiž hlavními aktéry byla především místní mládež. Dívky pořádaly tzv. věnečky a chlapci kytku. Celý tento květnový čas je přisouzen symbolicky mládí a zrající přírodě. Obecné veselici pod májkou předcházela chlapecká i dívčí obchůzka po domech sousedů, kteří je tak zvali na nadcházející večerní zábavu. Hlavním symbolem této obchůzky byl dřevěný talíř s otvorem uprostřed, v němž byl zasazen malý živý stromeček bohatě ozdoben".38 SKOPOVÁ, Kamila. Hody, půsty, masopusty: slavíme, vaříme, zdobíme a hrajeme si celý rok podle lidových tradic. 1. vyd. Praha: Akropolis, 2007, s. 39. 38

31

Na tento talíř sousedé dávali peněţní příspěvky. Tyto veselice se konaly v den, kdy se kácely máje, označující příchod letnic.39

Svátky spojené s letním slunovratem

1.3.3

Letní slunovrat zaujímal významově podstatnou část roku, kterou bylo třeba na základě kultických obřadů zajistit. Na základě magie tak byly pronášeny prosby o dostatek tepla, vláhy a příznivých podmínek pro bohatou úrodu. Tyto kulty byly vykonávány především mladými chlapci a děvčaty, ale ne jen jimi, za teplých letních večerů a nocí. Ti ceremoniálními způsoby vykonávali obřadní koupele, pálili ohně či přes ně skákali. Součástí těchto a jiných praktik byly rituály plodnosti. Především ty křesťanská církev později chtěla vymítit, ale jak z dokladů víme, to se jí ne vţdy dařilo. Letnice, svatodušní svátky Období letního slunovratu, v lidovém pojetí označováno jako letnice, vývojem splynulo s křesťanskými Svatodušními svátky. Tento čas, kdy se Slunce dostává na svůj vrchol oběţné dráhy, ovlivňující vegetativní cyklus na zemi, byl po dlouhá historická období určujícím atributem pořádaných magických rituálních obřadů. Proti této víře v přírodní síly byl postaven jako kontrast počátek křesťanské církve, tedy seslání Ducha svatého na zemi a Kristových apoštolů, jejímţ hlavním posláním bylo šíření křesťanské víry. Proto jsou tyto svátky v křesťanské liturgii povaţovány za pokračování Velikonoc a tudíţ patří k nejvýznamnějším v roce. Někdy bývá tato doba označována jako rozálie podle honosného zdobení oltářů v kostelích květinami, především růţemi. Svatodušní svátky nejsou dány přesným kalendářním určením. Patří tedy k svátkům

pohyblivým,

jejichţ

datum

je

dán

Velikonocemi.

Slavily se

podle propočtů kalendáře 50 dní po Velikonocích. Jejich čas tak můţe připadnout na dny od 10. května do 13. června. I do tohoto období byly zahrnuty lidové zvyky

VONDRUŠKOVÁ, Alena. České zvyky a obyčeje. 1. vyd. Ilustrace Kamila Skopová. Praha: Albatros, 2004. Oko (Albatros), s. 172 – 174. 39

SKOPOVÁ, Kamila. Hody, půsty, masopusty: slavíme, vaříme, zdobíme a hrajeme si celý rok podle lidových tradic. 1. vyd. Praha: Akropolis, 2007, s. 38 – 40.

32

přenášené generacemi z předkřesťanských zvyklostí. Objevovaly se četné rituály spojené s vrcholem léta související s oslavou letního slunovratu. Také tomuto období byl přisouzen patron v podobě sv. Jana Křtitele. Není náhodou, ţe tento čas byl přisouzen tomuto světci. Jeho narození církev slaví 24. června a stětí 29. srpna. Asketický ţivot v poušti, který vedl je kontrastně propojen s vodou řeky Jordán, kterou „křtil“ pohanský lid a kterou také pokřtil Jeţíše Krista. V lidové tradici je tak jeho konání spojeno s jakousi očistou lidstva a celého světa v harmonii s přírodou. Podle křesťanského výkladu je tento svátek dán především jako oslava seslání Ducha svatého na apoštoly v podobě bílé holubice, která jim přiřkla mimořádné schopnosti. Hlavním dnem svatodušních svátků podle křesťanské liturgie byla neděle, kdy se slouţila bohosluţba, a svatodušní pondělí, kdy lidé věřili, ţe bílá holubice přilétne do vsi. V tento den mohly propuknout lidové obyčeje v podobě oslav letního slunovratu. Slavnosti letnic jsou od dávných dob, kdy přesně nemůţeme určit jejich vznik, svátkem především oslavující čisté panenství, mládí, rozkvět přírody spojený s očistou studánek, průvody královniček a na jihu Moravy přetrvávající Jízdy králů. Snad právě pro oslavu čistoty a panenství tyto tradice přetrvávaly především díky mládeţi, která se stala hlavním aktérem letnických obřadů. Čištění studánek Patří ke starobylým obřadům. Tento zvyk má své kořeny pravděpodobně v pohanských časech, jako uctění ţivotadárné síly vody a dívčí čistoty. Rituál mohly vykonávat jen neposkvrněné dívky, zpravidla děvčátka ve věku sedmi aţ deseti let, které se bohatě zdobily květy, obcházely prameny studánky a čistily po zimě znečistěný pramen. Kaţdou studánku pak ověnčily květy a ze dţbánu vylévaly vodu ze studánky do tří světových stran, současně zaříkávaly vodu, aby byla čistá a bylo jí po celý čas dostatek. Na jiných místech do studánky ponořily vybranou dívku jako symbol očisty. V křesťanské společnosti dostal tento rituál ještě poetičtější význam. Studánky, ve kterých od nepaměti sídlili různí duchové a víly, byly přisouzeny očím panny Marie. Jako takové nesměly být zneuctěné, znečistěné a musely se uchovávat

33

v prosté čistotě. Tento rituál se na některých místech zachoval dodnes a je spojován s veselicemi provázenými muzikou a tancem. Jízdy králů a Královničky Snad nejtypičtějším obřadem mládeţe tohoto období jsou Jízdy králů, či „králenské“ slavnosti. Od předkřesťanských dob přetrvával zvyk soutěţe mezi přírodou v rozpuku a „čistým“ mládím plným energie v symbolickém ztvárnění „králů a královen“. Přesný význam tohoto obyčeje však není znám, moţným výkladem můţe být i soutěţ chlapců o nejrychlejší jízdu na koních. Způsob konání obyčeje se krajově lišil. Na některých místech byla výzdoba i kostýmy velice bohaté, coţ bylo dáno především bohatstvím kraje. Na jiných, chudších místech postačila k tomuto obřadu skromnější výzdoba, ořezaná kůra jako brnění, kopretiny, či čerstvý jetel jako zdobení krále. Společným rysem všech míst, kde se tento obyčej vykonával, byl prostupující prvek zábavy. Jednalo se v podstatě o druh lidového divadla, plného nápaditých scén a převleků, kde byla pozornost soustředěna na důvtip a improvizační schopnosti hlavního aktéra. Slavné jízdy králů byly především chlapeckou záleţitostí. Obvyklým názvem bylo také honění krále, honit krála, jezdit po králoch, pikšvonc, zaloţeny na objíţďce na koních. Jinou formou obyčeje je tzv. hra na krále, bez účasti jízdy na koních. Dívky v tomto obřadu sehrávaly roli květinářek obstarávajících dostatek výzdoby a okázalosti rekvizit. Slavné jízdy králů se dodnes uchovaly na Slovácku a na Hané. Nejznámější je jízda vlčnovská, která je od roku 2011 zapsána organizací UNESCO na seznam Mistrovských děl ústního a nehmotného dědictví lidstva. Podrobné popisy jízd králů z okolí Uherského Hradiště se dochovaly z 90. let 19. století. „Chasa si volila krále zpravidla několik dní před jízdou. Býval jím většinou chlapec ve věku 14 až 15 let, syn některého bohatého a váženého souseda. Být králem byla největší pocta, jaké chlapec mohl dosáhnout. Proto rodiče dávali chase nejrůznější dárky, aby byl zvolen právě jejich syn. Králova družina obvykle skýtala praporečníka, který jel před průvodem, pobočníka, vojíny, rychtáře, žebráky a pištce. Součástí průvodu byla i chasa, oděná v pestré, bohatě zdobené kroje s častým držením šavlí jezdců v rukách. Někdy chasa byla rozdělena na vyslance, 34

kteří oznamovali králův příchod a žádali o svolení k návštěvě průvodu, dále vyvolavače, výběrčí s pokladnicí na dary a doprovod. Po obou stranách krále jeli jeho pobočníci. Průvod uzavíral „ocásek“, jezdec v obráceném ošuntělém kožichu. Král býval ustrojen různě, někdy celý v bílém, na hlavě měl korunu z pozlaceného plechu a v ruce palaš s červenými stuhami. Jinde byl oblečen do honosného slováckého kroje, na hlavě věnec z kvítí, přepásaný dvěma pentlemi. Král musel být často netečný ke svému okolí, nesměl promluvit ani se zasmát, proto držel v ústech růži, má ruce v bok a jeho koně vedou pobočníci. Zastává tak v obřadu netečnou roli, ani útoku jinou jízdou se nesměl bránit."40 Jinde přetrvala tradiční obchůzka Královniček. Dívky si zvolily mezi sebou jednu, „králku“, kterou ověnčily květy a korunkou, zajímavé bylo, ţe byla bosá, a vytvořily průvod v čele se čtyřmi děvčaty. Na čtyři hole přivázaly šátek „Tureček“, pod nímţ šla královnička. Vše bylo bohatě ozdobeno pestrobarevnými květy. Za zvuku „králenských“ písní dívky obcházely vesnici a vybíraly koledu (vejce, pečivo, slaninu, ale také peníze), kterou pak společně snědly a vypily u večerního ohně. Postupem času mnoho z tradic konaných o letnicích vymizelo, nebo se přizpůsobovaly modernějším poţadavkům doby. Svátek svatého Jana Křtitele, Svatojánská noc (24. 6.) Období letního slunovratu a svátek Jana Křtitele je svou podstatou mnohem významnějším

svátkem

neţ

oslavy

prvomájové.

Tradice

vycházející

z předkřesťanských dob byla spojena v tuto dobu se silami, které mohou lidu škodit. Tento čas označoval, jakým směrem se bude ubírat druhá polovina roku, tedy jak bohatá bude úroda, jak bude lid zabezpečen na zimu. Proto bylo důleţité zachovat si přízeň přírody a účinně bojovat se zlými silami. Opět se objevují postavy čarodějnic, jejímţ cílem je člověku škodit, které vesnický lid vyháněl jiţ na jaře. Významnou variantou tohoto boje nečistými silami bylo tzv. Svatojánské čarování. Svatojánská noc zahalena do tajů magie a kouzel propůjčovala další moţnost ochrany. Kvítí natrhané v tuto noc bylo ověnčeno kouzly, která měla ochránit stavení

VONDRUŠKA, Vlastimil. Církevní rok a lidové obyčeje, aneb, Kalendárium světců a světic, mučedníků a mučednic, pojednávající o víře českého lidu k nim, jakož i o liturgii katolické. 2., dopl. vyd. Ilustrace František Skála. České Budějovice: Dona, 2005, s. 64. 40

35

a celou vesnici před černou magií. Z četných dokladů lidové poezie se můţeme dozvědět, ţe trhání bylin nemělo pouze ochrannou moc, ale také milostnou. Mimo boj s nadpřirozenými silami byla svatojánská noc také nocí lásky, zasvěcena mládí. Opět to byly byliny, které sehrály v citovém ţivotě mladých lidí významnou úlohu. Především mladé dívky, touţící po vdavkách, věřily v čarovnou moc devatera kvítí, které trhaly o této noci. Z něj uvily věneček, který si daly pod polštář, a ve snu se jim měl zjevit nastávající ţenich. Existuje nepřeberné mnoţství zvyků spojené s touto pověrou, přizpůsobené krajovým praktikám. Někdy bývá s láskou trápení, to potom pomohlo zaříkávání. Takové zaříkání valašské děvuchy by muselo obměkčit i nejlhostejnějšího chasníka.41 „Svítej, svítej, moje milé přemilé svítáníčko a ranní rosičko, ty nepadej, a jasné slunéčko, ty nevycházej a neosvěcuj na hory, na doly, na křížové cesty, ale ty padej, ty sedej na mého vyvoleného, který je mi od Boha souzený, aby byl do mého srdce zaštěpený. Ty, jasné slunéčko, ty na něho svítíš, ty ho vidíš tak mu rozněť a rozehřej jeho srdce, aby nemohl ani jísti, ani píti, ani spáti, ani veselý býti, jenom na mě mysliti, ke mně běžeti, aby mu nebyla hodina hodinou, rodina rodinou, sestra sestrou, bratr bratrem, matka matkou, otec otcem, aby mu nebylo nic milé jenom ta jeho přisouzená, aby mu byla nejmilejší nad všecky jinší, nade všecky panny, nade všecky ženy, nade všecky královny, nade všecky císařovny, nad drahé kamení, nad tekoucí med a nad ten diamant. Jak je za horami, ať se přerúbe, jak je za vodami

SKOPOVÁ, Kamila. Hody, půsty, masopusty: slavíme, vaříme, zdobíme a hrajeme si celý rok podle lidových tradic. 1. vyd. Praha: Akropolis, 2007, s. 50 – 51. 41

VONDRUŠKOVÁ, Alena. České zvyky a obyčeje. 1. vyd. Ilustrace Kamila Skopová. Praha: Albatros, 2004. Oko (Albatros), s. 165. LANGHAMMEROVÁ, Jiřina. Lidové zvyky: výroční obyčeje z Čech a Moravy. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 2004, s. 123 – 125. VONDRUŠKA, Vlastimil. Církevní rok a lidové obyčeje, aneb, Kalendárium světců a světic, mučedníků a mučednic, pojednávající o víře českého lidu k nim, jakož i o liturgii katolické. 2., dopl. vyd. Ilustrace František Skála. České Budějovice: Dona, 2005, s. 64.

36

ať se převeze, jak je za železnými mřížemi, ať je rozláme, neprodlévá a ke mně přiběhne!"42 Oheň ţivotadárný symbol slunce se objevuje podobně jako o filipojakubské noci. Na návrších se schází o Svatojánské noci dívky i chlapci. Na nevyšší místo je chlapci zasazen podetnutý vysoký, štíhlý stromek s oloupanou kůrou a vrškem ozdobeným věnečky z kvítí, které upletly dívky. Kolem stromku bylo vytvořeno ohniště z chvojí a klestí. Po východu večernice se zapálil oheň a kolem něj propukla bujará zábava. Zamilované páry společně přeskakovaly oheň. Touto barbarskou tradicí zamilovaní věřili, ţe se nabijí mocnou silou ohně, a tak nedbali historek o popálených a riskantní rituál nadšeně provozovali. Na svatého Víta celou noc svítá, na svatého Jána není noc žádná. Na svatého Víta hlava líhá a u nohou svítá.43 Svátek Božího těla Tento svátek se slaví na počest vidění sv. Juliány, kterou Bůh vyzval k zavedení svátku ke cti Nejsvětější svátosti. Její snaţení a prosby byly vyslyšeny a svátek byl přijat papeţem Urbanem IV. roku 1264. Tato pocta Bohu, které je věnována pozornost teprve od vrcholného středověku, je konána jedenáct dní po svatodušních svátcích a připadá na období mezi 21. květnem aţ 24. červnem. Svou oblibu a zároveň tradiční ztvárnění si tento obřad získal především v lidovém pojetí. Cesta, po které průvod kráčí a oddává se modlitbám v čele s knězem, je mladými dívkami sypána malými čerstvými květy jako symbolický projev pokory a největší úcty. Procesionální průvod je zpravidla veden do kruhu, v jehoţ středu stojí kostel, nebo je směřován ke čtyřem oltářům stojícím na náměstí nebo v polích, u kterých se čtou začátky ze čtyř evangelií. Součástí těchto procesionálních proseb za úrodu a ochranu před přírodními ţivly byla hostie a udělování poţehnání, SKOPOVÁ, Kamila. Hody, půsty, masopusty: slavíme, vaříme, zdobíme a hrajeme si celý rok podle lidových tradic. 1. vyd. Praha: Akropolis, 2007, s. 50. 42

SKOPOVÁ, Kamila. Hody, půsty, masopusty: slavíme, vaříme, zdobíme a hrajeme si celý rok podle lidových tradic. 1. vyd. Praha: Akropolis, 2007, s. 51. 43

37

jako obraz úcty Kristu. Pro uctění památky Boţího těla měli lidé v průvodu věnce či bohaté kytice z čerstvého lučního kvítí, kterým se přisuzovala ochranná moc. Po vysvěcení kytic a věnců byly zpravidla přinášeny zpět do hospodářství a dávaly se dobytku, jako podpora plodnosti. Také ţeny a dívky si v tomto duchu odnášely domů zelené ratolesti, kterými byly vyzdobeny oltáře, protoţe věřily v jejich čarovnou sílu. Sklizeň – Dožínky Nastal čas letního období. V létě nebylo mnoho času pro svátky, či vykonávání obřadů. Naopak čas byl soustřeďován především na práci. Pokud byla příroda shovívavá, očekávali farmáři dobrou sklizeň a kvalitní zajištění zimního období. Velkou slavností bylo teprve ukončení ţní. Doţínkové slavnosti jsou prastarým obyčejem mající své kořeny aţ v období pravěku, kdy byly úzce spjaty se sklizní úrody, na které byl člověk plně závislý. Střídáním dějinných epoch tyto slavnosti procházely vývojem a měnily svou podobu. Byly to krátké, nicméně bujaré oslavy konce ţní. Úroda byla sklizena, obilí bylo pod střechou, tedy předpoklad zajištění na zimu. Mohl tak nastat čas oslav. Tradiční pojetí doţínek se stalo tématem vzájemné interakce mezi panskou vrchností a jejími poddanými, obhospodařujícími půdu. Koncem 19. století tak byly doţínky jiţ tradicí mající podobný průběh na mnoha místech naší vlasti. V podstatě souvisely se všemi kraji, kde se pěstovalo obilí. Na některých místech byl ponechán vyzdobený snop slámy květinami na poli, jako úcta a poděkování matce zemi, jinde byl poslední snop slámy, kterému se říkalo taky „baba“, jinde nevěsta, konopička, nebo Barbora, naloţen na fůru a mohlo se vyjet zpět do vesnice. Ještě na polích si mládenci vybrali jednu dívku – nevěstu, kterou vyzdobili polním kvítím. „Předním atributem byl uvitý věnec z různých druhů obilí, propletený lučními květy, který nesla nevěsta. Věnec byl prastarým symbolem ukončení žatvy. Jeho výmluvná podoba slunečního kruhu přivádí k myšlence chápání kruhového věnce jako možného obrazu slunce."44

LANGHAMMEROVÁ, Jiřina. Lidové zvyky: výroční obyčeje z Čech a Moravy. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 2004, s. 169. 44

38

Vyzdobená však nezůstala pouze nevěsta, ale ozdobilo se také všechno polní nářadí a vůbec všichni zúčastnění průvodu. Do květin bylo zahaleno vše, dívčiny si dávaly věnce a kvítí do vlasů, do ţivůtku, chlapci za klobouk. Slavnost měla procesionální charakter, průvod byl velmi veselý, za doprovodu muziky a písní. Po příchodu do vesnice darovala mládeţ věnec bohatému hospodáři, kterému patřila obhospodařovaná půda, ten jej ceremoniálně převzal a pověsil do stodoly, jako symbol celoroční úrody. Obřadně uschoval zrní z věnce a pouţil ho pak při prvním osevu na jaře, jako poţehnání půdě za dobrou úrodu. Na jiných místech se věnce nosily přímo panské vrchnosti jako snaha venkovského lidu vzájemné interakce. Následovala slavnost, kterou hospodář hostil své rolníky nejrůznějšími laskominami a pitím, která byla zakončena večerní tancovačkou.45 „ Hospodáři, my neseme vám dar, který Bůh všemohoucí dal, z úrody zemské, z rosy nebeské, z tichého deštíčka, z teplého větříčka, aby Vás Bůh všemohoucí v tento rok požehnal.“46 Poutě Tradice poutí a s nimi spojené slavnosti mají své kořeny hluboko ve středověku. S koloritem venkovského ţivota je spojována „cesta“, vyšlapávaná věřícími na určité posvátné místo, zasvěcené zpravidla patronovi. Původním významem poutí byl procesionální průvod věřících na místo, obestřené boţskou mocí. Průvod procházel polními cestami se zlatavým, dozrávajícím obilím za zvuku náboţenských písní, směřující na místa nabitá zázračnou mocí. Účast v průvodech byla prestiţní záleţitostí mající jak náboţenský, tak společenský význam. Setkávali se zde lidé z mnoha míst v duchu poboţnosti, snaţící se dotknout svatých míst. Důleţité bylo pro tuto událost vyzdobit kostel a nacvičit zpívanou mši pro odpolední bohosluţbu. Součástí poutí byly také jarmarky pořádané v jejím závěru, takţe lidé z odlehlých končin mohli za dobrý peníz nakoupit nejrůznější zboţí a dárky.

LANGHAMMEROVÁ, Jiřina. Lidové zvyky: výroční obyčeje z Čech a Moravy. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 2004, s. 166 – 167. 45

SKOPOVÁ, Kamila. Hody, půsty, masopusty: slavíme, vaříme, zdobíme a hrajeme si celý rok podle lidových tradic. 1. vyd. Praha: Akropolis, 2007, s. 64 – 65. 46

ZÍBRT, Čeněk. Veselé chvíle v životě lidu českého. Praha: Vyšehrad, 1950, s. 412.

39

Na sklonku dne pak byla uspořádána tancovačka, kde se všichni poutníci mohli společně pobavit. 47 Hody neboli posvícení Tyto slavnosti byly velice oblíbeny ve všech oblastech Čech i Moravy. V Čechách se jim říkalo posvícení, na Moravě hody, na Valašsku krmáš. Konání těchto slavností není přesně časově vymezené. Pořádaly se většinou na podzim, tedy od konce léta aţ do počátku zimního období. O tomto čase lidé hojně navštěvovali své příbuzenstvo z okolních vesnic, pořádali slavnosti, zabijačky a taneční zábavy. Lid chodil jen po návštěvách a zanedbával svou práci. To se však přestalo líbit císaři Josefu II. Dobové záznamy nám dokládají, ţe roku 1787 vešlo v platnost nařízení Josefa II., a to konání pouze jednoho posvícení v roce - v neděli po sv. Havlu. Netrvalo však dlouho a lid si císařské nařízení vyloţil po svém. Mimo hodů po sv. Havlu se navrátili k původním tradičním zvyklostem. A tak se posvícení drţí kromě na sv. Havla, také na sv. Václava, Martina někde také na sv. Annu, Michala, Vavřince aţ po sv. Kateřinu, kterou končí světské radovánky a nastává adventní čas. Posvícení bylo velice mimořádnou událostí jak pro místní obyvatele vesnice, tak jejich příbuzenstvo. Slušelo se, aby hospodyňky uklidily dům do posledního drobečku, napekly posvícenské koláče a jiné laskominy, k obědu se podávala pečená husa s knedlíky a zelím a hostilo se a hostilo. Historie hodů sahá hluboko do raného středověku. Jiţ zde se zakořenily tradiční lidové zvyky s křesťanskou liturgií, kdy se tyto slavnosti na většině míst drţely v neděli a pondělí. Pojily se především s vysvěcením kostela, na počest patrona, kterému byl kostel zasvěcen, a měly moţnost splynout s některými starými zemědělskými svátky, jako oslava matky země a poţehnání Boha. Posvícení neboli hody povaţujeme za oslavu konce zemědělského roku.48

SKOPOVÁ, Kamila. Hody, půsty, masopusty: slavíme, vaříme, zdobíme a hrajeme si celý rok podle lidových tradic. 1. vyd. Praha: Akropolis, 2007, s. 58. 47

SKOPOVÁ, Kamila. Hody, půsty, masopusty: slavíme, vaříme, zdobíme a hrajeme si celý rok podle lidových tradic. 1. vyd. Praha: Akropolis, 2007, s. 77 – 78. 48

40

1.3.4

Svátky spojené s podzimní rovnodenností Oslavy konce letního slunovratu ve slovanské historii představovaly jakési

pomyslné zakončení

agrárního roku, po němţ následoval čas podzimní

rovnodennosti, čas odpočinku a hloubavého rozjímání. Příroda se pozvolna ukládala k zimnímu spánku, dny se pomalu ale jistě začínaly krátit a lid se stahoval do svých příbytků a dny zasvětil duševní očistě. Po konvertování slovanské společnosti ke křesťanství však byly do období podzimní rovnodennosti zasazeny dny mající svůj specifický význam. Jedním z takovýchto svátků byly například Dušičky. Dušičky (2. 11.) Pohanská slovanská společnost ve svých představách o lidské podstatě povaţovala duši za hlavní zdroj lidského bytí. Podle nich duše byla ukryta v srdci a zajišťovala tělesné teplo, které bylo zprostředkováno dýcháním. Teprve po ztrátě tělesného tepla, kdy duše nadobro opustila tělesnou schránku, byl člověk povaţován za mrtvého a jeho duše v lepším případě odcházela do světa největší blaţenosti. Proto bylo jiţ v dávných časech důleţité uctít památku zemřelého a náleţitým způsobem se s ním rozloučit. Smrt vţdy byla a je nedílnou součástí ţivota a dotýká se kaţdého z nás. Kaţdoročně se počátkem listopadu rozzáří tisíce světýlek v zahradách posledního odpočinku jako vzdání úcty zemřelým, je to čas věnovaný tichým modlitbám. V této době vzpomínáme na ty, kteří s námi jiţ nejsou, s kterými jsme proţili část ţivota a měli jsme je rádi. Dnešní Památka zesnulých, dušičky, navazuje na první listopadový den, na který podle církevní tradice v liturgickém kalendáři připadá svátek Všech svatých. Tento den lidově označujeme jako dušičky. Lidé přichází na hřbitovy, kde očišťují okolí hrobu, pokládají na ně věnce, květiny a zapalují svíčku, podle které dušička najde cestu v temnotě. V tichosti se modlí za spásu duší. Věří, ţe modlitba ţivých pomáhá dušičkám očistit jejich hříchy.

LANGHAMMEROVÁ, Jiřina. Lidové zvyky: výroční obyčeje z Čech a Moravy. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 2004, s. 206, 208. VONDRUŠKOVÁ, Alena. České zvyky a obyčeje. 1. vyd. Ilustrace Kamila Skopová. Praha: Albatros, 2004, s. 257 – 258.

41

Na dušičky pamatujme, z očistce jim pomáhejme! Budou na nás vzpomínat, až my budem umírat…49

1. 4

Tanec v lidovém umění v historicko-společenském kontextu Pohyb je jedním z nejspontánnějších lidských projevů a zároveň je člověk

pohybem obklopován. Vše, co se kolem nás děje, je zahaleno do určitých pochodů, ať uţ pohybových - fyzických nebo myšlenkových – duševních. Pohyb jako takový je kaţdodenní lidskou přirozenou činností. Z tohoto přirozeného pohybu pak na základě určitého cíleného působení můţe vzniknout taneční projev. O tanci tedy můţeme mluvit jako o kultivovaném projevu lidské osobnosti, která můţe být vyjádřena mnoha způsoby. Tanec je ojedinělým prostředkem komunikace. Je odrazem stavu duše, díky které mají tanečníci moţnost vyjadřovat a dorozumívat se pohybem těla. Tanec umoţňuje lidem i samotným tanečníkům proţívat různé emoce, předkládat a zobrazovat jednotlivé taneční obrazy a příběhy. Tanec tedy zejména vyhovuje poţadavku srozumitelnosti, neboť pouţívá univerzálního jazyka, jímţ je pohyb a gesta vyjadřující emoce. Je to umění okamţiku, tanec nejde zcela zapsat a uchopit, je nutné jej sledovat a proţívat v dané chvíli. Tanec se také stal významným druhem umění, jenţ dokáţe beze slov odkrývat a reflektovat hůře komunikovatelná témata. Zároveň se stal uměním, které v sobě skvěle dokáţe kombinovat prvky jednotlivých uměleckých oborů – výtvarné umění, hudba, architektura a scénografie, móda, divadlo, světelný design, práce s novými médii atd. – s myšlenkovými proudy doby. Taneční umění reflektuje teorie o tělesnosti a prostoru. Tanec je jedním

VONDRUŠKOVÁ, Alena. České zvyky a obyčeje. 1. vyd. Ilustrace Kamila Skopová. Praha: Albatros, 2004, s. 244. 49

SKOPOVÁ, Kamila. Hody, půsty, masopusty: slavíme, vaříme, zdobíme a hrajeme si celý rok podle lidových tradic. 1. vyd. Praha: Akropolis, 2007, s. 97. GALUŠKA, Luděk. Slované: doteky předků : o životě na Moravě 6.-10. století. Brno: Moravské zemské muzeum, 2004, s. 59 – 60.

42

z nejstarších druhů umění a tvoří významnou sloţku nehmotného kulturního dědictví lidstva. Kořeny tanečních projevů nalézáme jiţ v nejstarších obdobích lidské společnosti. Prameny ovlivňující jeho vývoj v jednotlivých historických epochách byly poloţeny v prvobytně pospolné společnosti v období pravěku. Pravěký člověk byl plně závislý na přírodních pochodech, které silně ovlivňovaly jeho ţivot. Člověk neţil jako jedinec, ale v určitých společenstvích, ve kterých měl kaţdý své postavení. Způsob chování těchto lidí byl zaloţen především na vnitřním pudu a citovém rozpoloţení vycházejícím z nitra duše, ale i přesto si uvědomovali význam naklonění si přírody ve svůj prospěch, a tak dochází k prvním zcela přirozeným pohybovým projevům majícím svůj význam, určené jasnému cíli. Radost, například z úlovku, vyjadřoval člověk zcela přirozenou formou pohybu – jednoduchými poskoky či podupy, většinou za zpěvu písně a doprovodu primitivního hudebního nástroje. Postupně se tyto pohyby stupňovaly a opakovaly ve vícečetných kombinacích, čímţ mohl vzniknout rytmus. Tyto projevy byly zasvěceny do rituálních, kultovních obřadů na počest a projev úcty mnoha přírodním bohům. Postupem času, s vývojem své inteligence začal člověk vnímat svět kolem sebe trochu jinak. Nedíval se uţ na svět pouze materialisticky, ale začal vnímat krásu okolního světa. S tímto se pomalu začíná také proměňovat pohybový základ, vznikající instinktivně z vlastního pudu. Do neohrabaných a těţkopádných pohybů vdechuje interpret ladnost a cit. Neustálým opakováním přesných pohybů vytvořených v určitém rytmickém pásmu vznikly variace, jeţ se staly součástí kaţdodenního ţivota. Tak byla pozvolna linie rituálních tanců rozšiřována a specifikována na tance bojové, plodnosti, pohřební a náboţenské. V období antiky jiţ tanec zaujímá své pevné postavení jak při náboţenských obřadech, tak jako součást kaţdodenního ţivota veřejného i soukromého. Středomoří je všeobecně povaţováno za kolébku umění, a tak jsou i tanci vtisknuta určitá pravidla a řád. Staří Řekové věřili, ţe tanec je výtvorem výhradně bohů, a tak jim zasvěcovali

důmyslně

vytvořené

choreografie.

Mimo

to

sestavovali

na propracovaných geometrických liniích taneční variace znázorňující pohyb nebeských těles, tedy planet a hvězd, zvané dafneforie. Další skupinou tanců byly

43

oslavné tance na počest střídání ročních období, zajišťující bohatou úrodu. Do těchto projevů postupně zasahovala kultura a vzdělanost a stávaly se tak součástí rétorických přednesů a společenských akcí širších společenských vrstev. Pád svaté říše římské znamená velký převrat v dosavadní společnosti. Nastupuje období středověku, které je neodmyslitelně spjato s křesťanstvím. Nová víra sebou přináší také nový pohled a vnímání světa, se kterým mění pohled na umění v obecné rovině. Umění ztrácí svou realistickou tvárnost a je směřováno k duchovnější,

abstraktnější

podobě.

Nové

filosofické

pojetí

společnosti

v uměleckých produkcích potlačovalo tělesnost a smyslovost, coţ znamenalo, ţe s pocity radosti, odpočinku a odreagování byl na dlouhou dobu konec. Veškeré taneční projevy byly z veřejných akcí vymíceny a ponechány pouze ve střízlivé podobě v chrámových obřadech. Brzy je veškerý taneční pohyb vykázán i z těchto obřadů, protoţe odváděl pozornost věřících od křesťanského rozjímání a čistě duchovních myšlenek. Společnost si však nechtěla nechat vzít radost ze ţivota, a tak tanec přetrval především ve slavnostech oslavujících důleţitá období v lidském ţivotě. Taneční projevy tak nebyly nikdy vymíceny vzhledem k tomu, ţe byly součástí rituálů, pevně zakořeněných v lidském ţivotě a tvořících jeho podstatnou součást. Vzhledem k tlaku, který přicházel z neutuchající zaryté touhy pohybových projevů, byl tanec postupně navrácen společnosti nejen jako zdroj zábavy, ale také jako projev smutku. V časech morových ran se stává součástí procesionálních průvodů zvané tance svatého Víta, kdy vyčerpaný lid byl zachvácen nervovou neurózou a psychickým vyhořením bez jakéhokoliv uvolnění a odreagování, z hladu a chudoby. Po této situaci se mírně uvolňuje církevní dogma a tanec jako prostředek uvolnění se je navrácen zpět do tzv. náboţenských her, slavností a rituálů. Tanci se navrací určitý půvab, který je dále rozváděn do velice rozličných forem, obsahujících jiţ svůj specifický charakter. Lidový tanec povaţujeme za jeden z nejosobitějších, nejbarvitějších a nejpestřejších tradičních projevů národa. Rozvíjí nejen pohybovou zdatnost a obratnost, ale především kultivovanost v harmonickém ztvárnění tanečního projevu. Taneční lidové umění je nositelem kultury, jejíţ vyjadřovací prostředky

44

vytvořily nejširší společenské vrstvy. Na vývoji stylu, charakteru, techniky a interpretaci se podílel lid ţijící ve venkovském prostředí. Vzhledem k časté migraci z venkovského prostředí do zámeckého do vývojové struktury pronikaly také vlivy městské kultury. V lidovém tanci se snoubí všechny prvky múzického umění v propojení s mimickými a dramatickými prvky. Lidový tanec je odrazem reálné skutečnosti a obsahuje charakteristické rysy národních tradic, čímţ podává realistický obraz ţivota lidu. Důleţitou úlohu ve vývoji lidového tance sehrála lidová píseň. Na počátku stál anonymní skladatel, či autor nápěvku, jehoţ dílo bylo přijato určitým kolektivem a ten rozhodl, jestli jej přijme a rozvine a píseň bude zachována. Lidové taneční umění vznikalo nenásilně a velice spontánně. Postupně se tedy vyvíjelo. Individuální autor obohacoval lidové umění o své pocity, zařazoval do něj nové prvky a formou improvizace mohlo dojít k výrazné interpretaci hudby, písně a tance. Jednotlivá historická období a také prostředí utvářely krajové a místní tradice, z nichţ se postupně oddělily obsah, forma a styl tanečního projevu určující tanečníkovy fyzické a duševní schopnosti. Tyto etapy tedy do lidové kultury obecně vdechly svou atmosféru a ovlivnily tak její vývoj. Spatřujeme v ní ţivot venkovského lidu v historicko-společenských souvislostech. Výrazným bodem v dějinách českého lidového tance bylo období národního obrození. V tomto období boje vlastenců proti útlaku českého národa se lid velice spontánně a nevědomě navracel ke svým kulturním tradicím. Veselost projevu značící se v lidovém tanci se tak stala hlavním a charakteristickým rysem české národní povahy. Píseň a tanec byly od nepaměti součástí významných událostí v lidském ţivotě. Člověk za jejich pomoci vyjadřoval svou radost, ale také zármutek. Mimo to byly tyto lidové projevy součástí duchovních a společenských událostí, kterými lid vyjadřoval svou úctu k bohu nebo svému okolí. Čím byly tyto projevy starší, tím byly v uţší blízkosti a návaznosti právě na duchovní ţivot lidu. Pokud bychom se měli vrátit ke kořenům tanečních projevů, museli bychom aţ na samý začátek vzniku lidského společenství. Zde byly poloţeny nosné pilíře významu tance, který byl především součástí bohosluţebných obřadů, jehoţ tradice se předávala z generace 45

na generaci v průběhu celých staletí. V lidové kultuře je tedy tanec v těsném kontextu propojen s obřady, konanými v rámci kalendářního roku. Vývojem kultury, kterým procházela také kultura lidová, do hudby, písní i tanců prostupovaly zábavné prvky a čistě duchovní charakter se rozvíjel o citový a estetický projev vnitřního světa kaţdého člověka. Pozornost soustřeďována na magické působení v tradičním lidovém umění vede k mnohem rozsáhlejšímu pozemskému vnímání ţivota. Nicméně tato magická funkce zcela nemizí, zůstává součástí určitých obřadů a podtrhuje významné okamţiky v lidském ţivotě jako je svatba nebo pohřeb. Lidové umění tedy není uzavřenou kulturní skupinou, ale naopak neustále se rozvíjí a proměňuje v rámci podmínek, které jsou z velké míry dány etnografickými, geografickými, společenskými a hospodářskými rysy. Bohatost a různorodost tanců, rozvíjejících se pod vlivem těchto podmínek, se projevuje po obsahové, formální i stylové stránce. Coţ také potvrzuje rozmanitost tanečních typů, rozvíjejících se do velkého mnoţství tanců. Ucelený obraz o uměleckosti formy těchto mnoha tanců nám podávají především základní typy tanců, do kterých byly vývojově jednotlivé tance zařazeny. Za základní typy tanců jsou povaţovány ty, jeţ mají hluboké historické a společenské kořeny, mající velmi podobné znaky, jak po stránce obsahové, tak formální a patří k nejpočetnějším. Z hlediska pohybové kultury procházel tanec přes volnou, polopevnou a pevnou vazbu, coţ znamená, ţe čím menší a těsnější drţení, tím starší typ tance.50 Z hlediska typologie tance členíme tance do těchto skupin: 1. Chorovody Patří k archaickým typům tanců z nejstarších dob, jejichţ základ spatřujeme v tzv. Chórosech. Jedná se ve větší míře o tance kráčivého charakteru, mající obřadní vlastnosti, v nichţ se objevují symboly s magickou mocí. Typické pro tyto tance je formální vokální doprovod. V prostorovém uspořádání tvoří volné seskupení, BONUŠ, František. Lidové tance. Ústav lidové kultury ve Stráţnici. Stráţnice 1995, s. 11 – 12. 50

KOS, Bohumil. Lidové tance ve školní tělesné výchově: metodická příručka pro učitele tělesné výchovy na školách 1. a 2. cyklu. 3. vyd. Praha: SPN, 1983, s. 5.

46

nebo také vlnovitou řadu, či řetězové seskupení. Typické je sloţení tohoto tance z jedné části, a to nejčastěji z chození či podbíhání pod branou, kdy všichni tanečníci se vedou do kola, znázorňující pospolitost rodu. Upínali se ke středovému bodu, např. kolem posvátných stromů, nebo ohně.51 2. Kola Tento typ tanců se vyvíjí z chorovodů, jehoţ je typickým znakem motivická náplň. Zároveň patří k nejrozšířenějším typům ţenských tanců vůbec. V některých oblastech se ale dále rozvíjely, a tak jsou řazeny i do skupiny muţských a smíšených tanců. Z hlediska formy tance mají většinou polopevnou formu a tančí se v jednom kruhu, nebo dvou soustředěných kruzích. Kola se skládají ze dvou částí, z pomalé, jeţ je tvořena houpavými kroky, nebo jednokročkami či dvoukročkami, a rychlé části, kdy se kolo roztáčí běhovými kroky doplněnými o různé přeskoky.52 3. Skoky Řadíme je k nejstarším muţským tanečním projevům v evropské lidové kultuře. Hlavním znakem nesoucím se těmito tanci je improvizační charakter a stupňování rytmu i tempa. Jedná se o tance sólové, dvojicové, čtveřicové a skupinové. Příkladem jsou tance hajduch, verbuňk nebo valašský odzemek. 53 4. Tance párové Jsou zařazeny do starší skupiny tanců, jejichţ přesné stáří nelze určit. Po pohybové stránce se jedná o tance různorodého charakteru, mající původně rituální podtext. V nejstarších formách se jednalo o tanec propojující muţe a ţenu, zároveň je uvádějící do stavu dospělých, který vznikl z erotické funkce zajišťující plodnost.54 4a. Tance figurální Choreografická struktura těchto tanců je dána tanečními figurami a pohybově - tanečními sloţkami, jejichţ prvky se natolik ustálily, ţe se staly jejich 51

Československá vlastivěda, III. díl. Praha: Orbis, 1968, s. 380.

52

Československá vlastivěda, III. díl. Praha: Orbis, 1968, s. 381.

53

Československá vlastivěda, III. díl. Praha: Orbis, 1968, s. 381.

54

Československá vlastivěda, III. díl. Praha: Orbis, 1968, s. 382.

47

neoddělitelnou součástí. Základ těchto tanců tvoří výstavba určitých figur – tzv. figurální pevná vazba, a forma, které jsou jejich hlavním principem. Hudební doprovod je dán jedním nápěvem a jednotlivé části tanců se k tomuto nápěvu váţí. Vznikají v 16. století a rozvíjí se aţ do konce 18. století. Postupně se vazba tanců uvolňovala a figury do kolového základu byly vkládány podle vlastní vůle a schopností tanečníků. Do této skupiny tanců řadíme například mateníky, tance se střídavým taktem – střídání sousedské a obkročáku, tance dvojicové, trojicové, nebo čtverylky, které se vyvíjí v 19. století.55 4b. Tance točivě – vířivé Typickým znakem těchto tanců je víření páru kolem společné osy. Vzniká a vyvíjí se v 15. a 16. století. Stavba tanců je sloţena z několika částí – předzpěvu, sóla muţe, roztančení nebo společného sóla a víření s volnou aplikací figur. Dominantní je výrazný a bohatý projev muţe, ţena tvoří doprovod a plně se podřizuje jeho vedení. Příznačná je volná pohybová vazba tančících párů po prostoru za doprovodu rozličné rytmické a dynamické lidové hudby, s regionálně vyhraněným stylem zpěvu. Provedení kaţdého tanečního páru je rozdílné, a to i v časovém rozboru. Taneční proţitek je velice emotivní a je vystupňovaný do pomyslné extáze.56 4c. Kolové tance Tvoří poslední vývojový stupeň tanců. Jsou typickým příkladem pestrosti lidových tanců, které byly velice nadšeně přijímány měšťanskou společností. Migrace lidových tanců vesnických zábav do tohoto prostředí však sebou nesla také jejich přetváření vzhledem k podmínkám, které je přímo ovlivňovaly. Kolový tanec patří do skupiny společenských tanců vznikajících a rozvíjejících se v zejména v 1. polovině 19. století. Základem těchto tanců je opakování jednoho prvku stále dokola, přičemţ se taneční dvojice otáčí kolem své vlastní osy a kolem středového bodu sálu. Postupně byly do tanců vkládány taneční figury, díky nimţ byla vytvořena choreografie. Ve svém vývoji získávaly regionální vyhraněnost a staly se celoevropskou módní záleţitostí 19. století. Valčík, kvapík, mazurka, polka a třasák 55

Československá vlastivěda, III. díl. Praha: Orbis, 1968, s. 379.

56

Československá vlastivěda, III. díl. Praha: Orbis, 1968, s. 383.

48

se tak staly představiteli vrcholného vývoje tanců. K dalším formám těchto tanečních typů patří národní čtverylky, česká beseda a moravská beseda. Různými kombinacemi kolových a figurálních tanců postupně vznikaly uměle odvozené tance, které byly tvořeny tanečními mistry.57 5. Dětské taneční lidové hry Ţivot dospělých chtě nechtě ovlivňoval a zasahoval do ţivota těch nejmenších. Děti se účastnily společenských událostí a pozorovaly svět dospělých. Vzhledem k jejich neutichající fantasii a bezprostřednosti přetvářely si tento svět podle svých moţností a představ do svého dětského, v podobě jednoduchých her, čímţ si přivlastňovaly ţivot dospělých a utvářely si tak pravdivý obraz ţivota. Fantasijní pokladnicí jim byla sama příroda, podílející se utváření osobité uměleckosti. Dětský folklór v sobě nese slovesné, pohybové, hudební, herní a tanečnědramatické atributy. Hlavními nositeli těchto znaků jsou děti a dospívající přibliţně ve věku 3 aţ 15 let. Dětské lidové umění vychází z folklóru dospělých, z nichţ na základě námětů a motivů můţe volně docházet k dětské umělecké tvorbě, slouţící k rozvoji individuální osobnosti v rámci určitého společenského celku. Děti nejsou poznamenány materialistickým vnímáním ţivota, a tudíţ jejich tvorba nabývá různých forem. Mnoho významných zvyků během kalendářního roku mající především obřadní charakter během svého vývoje z folklóru dospělých mizí a přechází plynně do folklóru dětského, čímţ se tyto podněty podílí na rozvoji dětské osobnosti ve smyslu předávání lidových tradic. Dětské lidové hry zaloţené především na hravosti dětem vlastní se pojí s výročními obřady a obyčeji zakotvenými v ţivotě dospělých, kde postupně ztráceli svou funkci, čímţ byl zakončen také jejich vývoj. Obřadní význam mající své historické kořeny po tomto přechodu je ve větší míře potlačen a obsah, funkce i charakter nabývá nových forem. Tento nově vytvářený svět v sobě nese odkazy předků, které dětský svět uchovává na základě magie podobnosti.

57

Československá vlastivěda, III. díl. Praha: Orbis, 1968, s. 376 - 377.

49

Významným bodem podílející se na utváření ţivota dětí v rámci lidových tradic je dětská interpretace, jejíţ intenzita se odvíjí od psychických a fyziologických potřeb dětí. Mimo personifikace světa dospělých zahrnovaly děti do svých her také napodobování světa přírody, která je obklopovala. Charakteristické v tomto projevu bylo múzické ladění propojující hudbu, mluvené slovo, taneční a dramatický motiv. Inspirační zdroje tedy vytvářely plodné pole pro harmonické prolínání okolního světa s dětskými představami.58

58

Československá vlastivěda, III. díl. Praha: Orbis, 1968, s. 692 - 698.

50

2

Inspirace lidovým uměním v díle Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů Leoš Janáček a Bohuslav Martinů po Bedřichu Smetanovi a Antonínu

Dvořákovi uzavírají čtveřici významných hudebních skladatelů české moderny 20. století. Tito umělci vytvořili osobitý hudební jazyk, který se zásadním způsobem vryl do povědomí široké veřejnosti v celosvětovém měřítku. Svému dílu vdechli nadčasovou ţivotaschopnost, v níţ spatřujeme průzračnou upřímnost a sdělnost vycházející z podstaty kulturní tradice českého národa.

2. 1

Leoš Janáček 3. 7. 1854, Hukvaldy – 12. 8. 1928, Ostrava

Leoš Janáček59 Leoš Janáček, nevšední hudební talent stejně jako spisovatel a hudební teoretik, zasvětil celý svůj ţivot hudbě, soustavnému přemýšlení nejen o ní, ale o dalších sférách, které s ní souvisely a podněcovaly ji. Přestoţe se Leoš Janáček narodil v polovině 19. století, svým smýšlením, hledáním pravdivosti a přímočarosti náleţel jiţ v počátcích své tvorby k umělcům 20. století. Svou sběratelskou činností Leoš Janáček [online]. [cit. divadlo.cz/cs/umelec/leos-janacek 59

2016-04-20].

51

Dostupné

z:

http://www.narodni-

moravského folkloru, zájmem o lidovou píseň a její následné realistické pojetí ve své hudbě se odpoutává od hudby romantiků, kteří sice vyuţívali lidovou píseň jako inspiraci, ale přizpůsobovali ji svému uměleckému záměru. Neusilovali tak o autentičnost a nesnaţili se specifičnost lidové tradice proměnit ve svém díle. Leoš Janáček se narodil učiteli a varhaníkovi Jiřímu a Amálii Janáčkovým 3. července 1854 v obci Hukvaldy jako sedmé z třinácti dětí. Tato vesnice, jíţ dominuje na nejvyšším pahorku torzo hradu, je sice chudou, avšak malebnou součástí Lašska. I kdyţ sám Janáček na Hukvaldech nepobýval příliš dlouho, byly mu osudové. Rád se vţdy vracel na místa, která byla jeho tvorbě inspirací. Dětství Leoše v Hukvaldech nemělo dlouhého trvání. Školní docházku započal v tamější dvou třídce v pěti letech roku 1859. Otec v roli učitele na malého hocha bedlivě dohlíţel, a tak není divu, ţe Leoš brzy patřil k ţákům s dobrým prospěchem. Hudba se u Janáčků vţdy těšila oblibě a i v tomto směru byl otec velice pečlivý. Za krátkou dobu si všimnul Leošova hudebního nadání a roku 1865 bylo rozhodnuto. Teprve jedenáctiletý Leoš s líbivým sopránem byl poslán na studia do fundace augustiniánského kláštera na Starém Brně. Starobrněnskou fundaci tehdy vedl Pavel Kříţkovský, který byl Jiřímu Janáčkovi za jeho pomoc v minulosti zavázán. Malého Leoše se osobně ujal a zahájil systematickou výuku. Studium u Kříţkovského nebylo pro chlapce nikterak jednoduché. Nicméně chrámová hudba a s ní spojené povinnosti naučily Janáčka disciplíně, která se později projevovala v jeho hudbě. Fundatisté se museli denně několik hodin cvičit v hudbě, zpěvu, ale také hře na hudební nástroje, z níţ skládali zkoušky. Hlavním úkolem a cílem bylo pěstovat a šířit bohatství chrámové hudby a zpěvu. Polovina 60. let 19. století, kdy nejen Brno procházelo národními a sociálními proměnami, přivála svěţí vítr, projevující se v oblibě světské hudby. Mladí fundatisté „Modráčci“, jak se jim říkalo podle bleděmodrého oděvu, se účastnili divadelních představení, hrávali na plesích a k jejich radosti dostali moţnost předvádět symfonickou, operní, či kantátovou hudbu. Pestrost repertoáru fundatistů v Janáčkovi vzbuzovala studijní dychtivost. Horlivě

naslouchal

jak

teoretickým,

a zkušenostem svých učitelů. 52

tak

praktickým

radám,

informacím

„Jistě k hudbě jsem se dostal ne náhodou: celé to prostředí! Když mi bylo osm let, říkali: „ To klučisko bude větší než tatík.“ Do Brna jsem přišel v jedenácti letech. A tam Křížkovský! Já kde mohl za varhany, a Křížkovský jednou povídá: „Podívejte se, už má motiv ze mše, co budeme hrát.“ Ve mně to všechno bylo nějak už od kolébky. A pak sbor kláštera Králové – no jak vám říkám, já byl v tom."60 Současně s nástupem do kláštera, ještě odhodlán splnit otcovo přání stát se kantorem, doplňuje si své všeobecné vzdělání v obecné škole a později na niţší reálné německé škole. Své vzdělání pak rozšiřoval další tři roky, a to v letech 1869 aţ 1872, v učitelském ústavu v minoritském klášteře v Brně, aby dostál svého slibu otci a zachoval rodinnou kantorskou tradici. Ačkoliv mu brněnská fundace dala kvalitní hudební vzdělání, byl si Janáček vědom, ţe pro svůj další umělecký vývoj je nutno neusnout na vavřínech a neustále si rozšiřovat obzory nejen v oblasti hudby. S vervou jemu vlastní se pustil do dalšího uměleckého studia, tentokráte dvouletého na varhanické škole v Praze. Zápal pro hudbu byl stále silnější, a tak není divu, ţe i kdyţ s menšími nesnázemi absolvoval pod vedením Františka Zdeňka Skuherského toto studium za pouhý rok. Roku 1872 se Janáček stává součástí brněnského učitelského sboru, prozatím jako pomocná síla kantorů obecných škol. Od tohoto okamţiku, kdy on sám cítil, ţe jej brněnští vzali mezi sebe, prudce narůstalo jeho pracovní tempo. Janáček se naplno ponořil do učitelské práce a po večerech se oddaně věnoval skládání. Své vzdělání dále prohluboval studiem na Moravské zemské akademii v Brně, nicméně jeho umělecké tendence zcela převyšovaly rámec obecného zájmu. Janáčkova osobnost rostla a roku 1880 byl jmenován skutečným učitelem hudby. Mimo pedagogické činnosti v učitelském ústavu se také věnoval výuce zpěvu na brněnském gymnáziu. Tady se setkává Františkem Bartošem, tehdejším ředitelem gymnázia, se kterým později úzce spolupracuje na zpracovávání moravského lidového folklóru. Naplno se projevuje Janáčkovo zaujetí lidovou písní, na jejíţ provedení kladl velký důraz. Roku 1878 jsou jeho kroky za poznáním směřovány na konzervatoř do Vídně a Lipska. Toto období je v jeho ţivotě

JANÁČEK, Leoš. Vzpomínky, dokumenty, korespondence a studie Uspoř. Bohumír Štědroň. 1.vyd. Praha: Supraphon, 1986. Hudba v zrcadle doby. 60

53

významným nejen po umělecké pracovní stránce, ale také po osobní citové. Snad také proto se velmi brzy vrací zpět do Brna, aby se 13. července 1881 oţenil se Zdeňkou Schulzovou. Janáček byl velice tvořivým umělcem po všech stránkách. Byl varhaníkem, klavíristou, skladatelem, zapáleným sběratelem lidových písní a tanců, ale také hudebním teoretikem a kritikem. Jiţ v 70. letech 19. století usiloval o zřízení varhanické školy, jejímţ cílem by bylo uchování církevních hudebních hodnot s pokrokovými kompozičními myšlenkami. To se mu nakonec podařilo a roku 1881 byl zvolen ředitelem brněnské varhanické školy. Další Janáčkovy cesty vedou k dirigentskému - sbormistrovskému pultu brněnské Besedy, kde s precizností cvičíval vrcholná symfonická i chorálně orchestrální díla Antonína Dvořáka, Bedřicha Smetany a také díla autorů evropské hudby. Nemalého úspěchu však dosahovaly také jeho autorské skladby, kterým se pilně věnoval. Manţelka Zdeňka však nesdílela jeho nadšení pro všechno české a manţelství pomalu začalo vyhasínat. V roce 1882 se Janáčkovým narodila dcera Olga. Nicméně citové souznění neustále chladlo a v letech 1882 aţ 1884 dokonce nějaký čas ţili odděleně. O čtyři roky později se narodil syn Vladimír, který však ve dvou letech zemřel. Neštěstí rodinu provázelo i nadále. Shodou osudu onemocněla i jejich dcera Olga a následně v jednadvaceti letech zemřela. Janáček byl zdrcen, protoţe ztratil svou rodinu a milovanou dceru. Období od roku 1888 znamená v Janáčkově skladatelské tvorbě najití sebe sama. Po letech hledání dospěl Janáček k originálnímu hudebnímu slovníku, který zvěčnil ve svém díle. Jeho hudba je důkazem hledání opravdovosti a porozumění, z níţ čiší horoucí cit, nabitá ţivotní energií, ale i zármutkem. Janáčkův odkaz nalézáme také v jeho činorodé teoretické práci, spojené s publikační činností hudebního kritika, fejetonisty, propagátora hudebního umění, učitele a jednoho z našich prvních systematických folkloristů, který poznání lidové písně váţil uměleckými a vědeckými měřítky. Ve spolupráci s dalšími folkloristy, jako byl profesor František Bartoš, navázal na tradici Karla Jaromíra Erbena

54

a Františka Sušila. Tato spolupráce vyvrcholila vydáním tří velkých sbírek moravského folkloru. Na vrcholu tvůrčí geniality se mu dostává těch největších poct. Je jmenován prvním čestným doktorem Masarykovy univerzity, profesorem mistrovské školy praţské konzervatoře, i jeho varhanická škola je změněna na konzervatoř, jeho dílo proniká do ciziny. Leoš Janáček, český hudební skladatel, který si právem svou uměleckou tvorbou získal označení „světový“, umírá v ostravské nemocnici 12. srpna 1928, kam byl převezen z rodných Hukvald, kde se mu původní nachlazení rozvinulo v zápal plic, kterému nakonec podlehl.

2. 1. 1

Kompoziční činnost Leoše Janáčka

Období první V počátcích autorské tvorby Janáčka se jasně zračí obdiv k dílu Antonína Dvořáka. Hledá cesty k co moţná k nejsrozumitelnějšímu vyjádření svých pocitů a myšlenek a zároveň se vyrovnává s dobovým romantismem (Suita pro smyčce, opera Šárka aj.) a s klasicko-romantickým odkazem Bedřicha Smetany a především Antonína Dvořáka. Důkazem jsou Valašské - Lašské tance, jeţ byly původně součástí baletu Rákos Rákóczy, dnes hrané v šesti vybraných tancích, uváděné pod názvem Lašské tance. Studium lašsko - valašského a moravsko - slováckého folklóru, smysl pro pozorování způsobu ţivota prostých lidí v jejich všedním i svátečním ţivotě přivedly Janáčka ke studiu jejich hovorového jazyka a nářečí - jejich intonace, z níţ vzešla teorie nápěvků jako základ jeho kompoziční metody, jedné z nejpůvodnějších ve světových dějinách. Období druhé V tomto období, vyznačujícím se rozsáhlou kompoziční činností, vznikly další opery, jako jsou Osud (1904) a Výlety pana Broučka na Měsíc a do XV. století (1908-1917), a řady sborových skladeb, klavírních kantát, zakončených „slovansku rapsodií” Taras Bulba (1915-1918). Současně narůstá Janáčkův zájem o ruskou kulturu a s ním slovanské uvědomění spolu s nadšeným vlastenectvím. 55

Období třetí Národním smýšlením Janáček pomyslně vstupuje do třetí vrcholné etapy své tvůrčí práce. Vznikají vrcholné opery Liška Bystrouška, Káťa Kabanová, Věc Makropulos a Z mrtvého domu, Moravské lidové písně a Glagolská mše. Janáčkův soukromý ţivot však zůstal i nadále neklidný a Janáček se zamiloval do Kamily Stösslové, vdané ţeny téměř o čtyřicet let mladší. Kamila příliš pozornosti jeho vášni nevěnovala, ale přijímala téměř denně jeho dopisy, které jsou jeho “Listy důvěrnými”, jeţ Janáčka inspirovaly v roce jeho smrti k napsání druhého smyčcového kvartetu.

2. 1. 2

Význam lidového umění v hudbě Leoše Janáčka

Lidová píseň a Nápěvky mluvy Janáčkův raný zájem o lidovou píseň byl nepochybně podnícen jeho prvním učitelem hudby Pavlem Kříţkovským a také obdivem k Antonínu Dvořákovi. Lidovou hudbu a píseň Janáček vnímal a studoval jako prostou, čistou součást lidského ţivota. Podstatu lidové písně spatřoval v neporušené harmonizaci tradice, náleţící realistickému vyústění ţivota. Její ţivotní vitalitu spatřuje v mluveném vyjádření a to nejen lidském, ale i v řeči přírody, kterou miloval. V popředí Janáčkova zájmu společně s lidovou písní stála i mluva lidí, která svou různorodostí nářečí vyústila v téma nápěvkové mluvy, jeţ se stala jedním ze základních kamenů jeho umělecké tvorby. Zajímal se o různé typy lidí ze všech sociálních vrstev, prosté, bohaté, sociálně slabé i ţebráky a zajímaly ho také nápěvky dětské mluvy. Velmi rád pozoroval běţný ruch dne, chodil mezi lid a obratně si do svého deníku zapisoval mluvu prodavačů, dělníků, číšníků, průvodčích vlaků, lidí na procházce v parku, v ulici. V zápiscích také najdeme poutavě zachycen lidský pláč a smích. Na svých procházkách lesem zapisoval zvuky ptáků, šumění stromů, padající kapky deště do průzračných studánek. Všechny zvuky silné či slabé, které doléhaly k jeho bystrému sluchu, dychtivě zapisoval a úryvky plnily jeho zápisník. Lidová píseň a mluva bezesporu Janáčkovi učarovala a vedla k lidovému realismu vrcholícího v díle Její pastorkyňa. 56

Janáček se k nápěvkům vyjádřil: „Nápěvky? Mně ta hudba, jak zní z nástrojů, z literatury, ať je to třeba Beethoven, nebo kdokoli, má málo pravdy. Víte, bylo to nějak divné – když někdo na mne mluvil, já třeba jeho slovům nerozuměl, ale ten tónový spád! Já hned věděl, co je v něm: já věděl, jak cítí, jestli lže, jestli je rozrušen, a když tak ten člověk se mnou mluvil – byl to konvenční hovor – já cítil, já to slyšel, že ten člověk uvnitř třeba pláče. Tóny, tónový spád lidské mluvy, vůbec každého živoucího tvora měly pro mne nejhlubší pravdu. A vidíte: to byla má životní potřeba. Nápěvky sbírám od roku devětasedmdesátého – mám z nich obrovskou literaturu – víte to jsou moje okénka do duše – a co bych chtěl zdůraznit: právě pro dramatickou hudbu to má velký význam.“61 Zásadním momentem ve vývoji Janáčkovy skladatelské činnosti bylo seznámení s Františkem Bartošem (1837 – 1906), sběratelem moravských lidových písní. Janáček byl fascinován mnohostrannými zájmy tohoto vědce, jehoţ pozornost se soustředila na ţivot venkovského lidu v celé jeho šíři. Řeč prostého lidu, píseň, hudba, tanec, ale také studia zvyků, výtvarných a literárních projevů jednotlivých krajů se mu staly nevyčerpatelným inspiračním zdrojem. Etnografické poznatky Františka Bartoše přivedly Janáčka k uměleckému přerodu a nastoupení celoţivotní cesty. Hledání čistoty, pravdivosti a skutečnosti vdechla Janáčkově hudební řeči jedinečnou ţivotaschopnost. Bartošovy teoretické studie se staly nosným pilířem Janáčkova skladatelského umění. Bartoš umoţnil Janáčkovi poznat a pochopit význam lidových písní a tanců. Naprosto uchvácen lidovou hudbou Janáček na základech svého bedlivého pozorování prostého lidu brzy připojil význam mluvy, která dala vzniknout jeho tvořivé teorii nápěvkové mluvy. Zájem o toto téma, který se intenzivně stupňoval, se projevuje u Janáčka jiţ v počátcích jeho tvorby. První záznamy mluvy pořídil Janáček roku 1889 a jejich sběrem a výzkumem se zabýval do konce svého ţivota. Zápis lidové písně a lidové mluvy však nebyl stejný. Janáček svým citlivým poslechem vnímá a zapisuje sebemenší nuance výšky hlasu, melodické obrysy řeči a rytmický spád a zapisuje vše do notových linek. Kromě lidové hudby a řeči zapisoval Janáček také melodie přírody. Pozorně naslouchal zvukům lesních zvířat, zpěvu ptactva, šumění stromů, JANÁČEK, Leoš. Vzpomínky, dokumenty, korespondence a studie ; Uspoř. Bohumír Štědroň. 1.vyd. Praha: Supraphon, 1986, s. 84. Hudba v zrcadle doby. 61

57

bublání potůčků, zvukům větru pohrávajících si s lučními květy. To vše věrohodně zvěčnil v opeře Liška Bystrouška. Lidská mluva je odrazem aktuálního stavu duše, pohnutkou mysli, kterou člověk ze sebe vydává prostřednictvím slova. Kaţdý člověk jedinečným způsobem intonuje na základě svých pocitů a nálad. Zcela intuitivně mění barvu, výšku, délku, sílu a rychlost projevu. Janáček v mluvě pozoroval především její dramatický spád a výraz, není tak divu, ţe si zapisoval i sebemenší povzdech, výkřik, či jen jednoduchý zvuk. Mluva se mu stala inspirací v hledání a tvoření osobité melodiky, rytmiky, agogiky. Mezi sběrem lidových písní, tanců a nápěvky mluvy byl podstatný rozdíl. Zatímco píseň Janáčkovi poskytovala jasné tóny s dynamickým, harmonickým a rytmickým rozhraním, mluva byla v tomto směru mnohem sloţitější. Řeč mu nabízela jen obrysy tónů, jejich délku, výšku. Mnohem výrazněji mu však nastínila výrazovou a dynamickou stránku tónů a dramatické intonační kolísání. Janáček obdařen speciálním sluchovým vnímáním dokázal dát těmto zvukovým obrysům pojmenování, délku, dynamická znaménka a notově zapsat do krátkých notových úryvků. „Národní píseň – já v ní žiji od malička. V národní písni je celý člověk, tělo, duše, okolí, vše, vše. Kdo roste z národní písně, roste do celého člověka. Národní píseň má jednoho ducha, protože má toho čistého člověka s tou kulturou boží, ne s tou přeočkovanou. A proto myslím, když naše umělá hudba poroste z téhož zřídla lidového, tak my se všichni v těch výtvorech umělé hudby budeme objímat, tak to bude společné, tak nás to bude spojovat. Lidová píseň váže národ, váže národy, všechno lidstvo v jednoho ducha, v jedno štěstí, v jedno blaho.“62 63 Umělecké tvůrčí období Leoše Janáčka let 1888 aţ 1906 můţeme nazvat jako folkloristické, v němţ svou pozornost soustředil především na lidové písně a tance Moravy. Tato doba je příznačná pro Janáčkovo nadšení lidovými písněmi a tanci.

Tato slova Janáček pronesl v Londýně po koncertě nejlepšího chlapeckého sboru, jenţ zapěl mistrovi národní písně anglické. 62

JANÁČEK, Leoš. Vzpomínky, dokumenty, korespondence a studie ; Uspoř. Bohumír Štědroň. 1.vyd. Praha: Supraphon, 1986, s. 9-10. Hudba v zrcadle doby. 63

58

Současně se také formuje význam nápěvků mluvy, související se slovanským uvědomění, utvářející obrozenecky smýšlející Janáčkovu osobnost. V roce 1888 zahájil Janáček svou sběratelskou činnost moravských lidových písní v rodných Hukvaldech na Valašsku. Hojně navštěvoval zábavy, kde měl vynikající moţnost nejen zapisovat lidové písně s rozličnými zpívanými projevy, ale také rozmanité nápěvy tanců např. Starodávný, Čeladenský, Koţich, Troják lašský. Mimo to si také všímal cimbálových a hudeckých kapel, udávající charakter valašských písní a tanců. Roku 1891 svou pozornost přenesl na Slovácko, které mu nabídlo odlišný a zajímavý nádech nápěvů písní a tanců. Velmi oblíbenou se mu stala hudecká kapela Pavla Trna, v jejímţ podání mohl slyšet tance, jako byla Starosvětská, Odzemek a zvláště pak Sedlácká. Na Slovácku mělo pro Janáčka velký význam seznámení se s Martinem Zemanem, sběratelem a badatelem v oblasti hudebního folklóru Velké nad Veličkou. Janáčkův sběratelský a badatelský zájem o lidovou píseň a hudbu nebyl jediným znakem jeho činnosti. Byla to především jeho touha být v bezprostřední blízkosti lidí a zachytit prchavé okamţiky ţivota, pochopit a splynout s lidským nitrem. Takto se nenásilně utváří Janáčkovo zcela ojedinělé rytmicko – melodické vnímání řeči. Nápěvková mluva se mu stala psychologickým i melodickým proţitkem a podnětem, ze které se vyvinula jeho osobitá hudební řeč. Lidová píseň Janáčka poutala svou srdečnou čistotou. Veškeré své úsilí proto vloţil do hledání pravdivého zpracování lidové písně, které nalézáme v jeho skladbách. Takovým příkladem je orchestrální zpracování Valašských – Lašských tanců z roku 1889 – 1890, tvořící základ baletu Rákos Rákoczy, a také orchestrální symfonická balada Úvod k Její pastorkyni – Ţárlivost z roku 1894. Lidový původ, základ, čistota a pravdivost písně umělecky povznesené byl Janáčkovým mottem, který hledal a také nalézal v prostém lidu. Jediným spojencem z Janáčkových současníků pro něj byl Antonín Dvořák, který svou inspiraci slovanským folklórem zvěčnil ve svých skladbách. Janáček horlivě studoval Dvořákovo dílo, jeho skladebné formování jak v oblasti melodické tak harmonické, které také vyrůstalo na básnických podkladech. 59

Neméně významná pro vývoj umělecké osobnosti Janáčka byla činnost v oblasti redakční a kritické. Psal fejetony do Lidových novin, které vydávala dvojice redaktorů Jan Racek a Leoš Firkušný. Janáček ve svých fejetonech, které v období let 1893 – 1928 psal, uváděl své vzpomínky na svůj rodný kraj, z cest do zahraničí, vzpomínal na své přátele, polemizoval o významu své umělecké tvorby, lidové písni a tanci či nápěvkům mluvy. Janáčkovo folkloristické úsilí vrcholilo v době příprav Zemské jubilejní výstavy uskutečněné v Praze roku 1891. Zde byl Janáček v rámci svých znalostí odhodlán reprezentovat bohatý moravský folklór. Janáček úzce spolupracoval s Františkem Bartošem a dalšími moravskými patrioty. Společně se oddali tvorbě folkloristických děl, většinou úprav lidových písní a tanců rozdílného ţánru a obsazení. Velkou poctou pro Janáčka byla spolupráce s Františkem Bartošem, který jej oslovil jako hudebního znalce pro svou II. sbírku Národních písní moravských vydaných roku 1889. Dalším unikátním sborníkem vzniklým v této spolupráci bylo v roce 1890 vydání Kytice národních písní moravských s počtem 174 jednohlasých písní, která se dočkala v dalších deseti letech trojího vydání. Poslední vydání bylo rozšířeno o dalších dvacet českých a slovenských písní. Následně z této sbírky Janáček upravil patnáct vybraných písní pro zpěv a klavír a později k nim připojil dalších 38 písní. Takto roku 1892 vznikla sbírka Moravská lidová poezie v písních. Zemská jubilejní výstava konaná v Praze roku 1891 byla pro Janáčka ve všech směrech cílem, jenţ měl být vrcholem jeho usilovné sběratelské činnosti. Znalosti a kvalitní odbornost v oblasti moravské lidové písně přivedla Janáčka i na divadelní scénu. V tomto duchu vznikl „obrázek z moravského Slovenska s původními tanci a zpěvy o 1 jednání“ nazvaný Rákos Rákoczy, téţ Pán na Nových zámcích (1891). Na slova lidové poezie moravské ze Sušilovy sbírky pouţil Vyhrůţka, O lásko, Ach, vojna, vojna, Ţárlivec, aj. Později zpracoval mnohé lidové písně v instrumentální - orchestrální podobě, coţ byly Lašské tance a jednoaktová opera Počátek románu na motivy Gabriely Preissové. Mimo to se v Praze díky národopisné výstavě setkal s horlivou sběratelkou lidové kultury Lucií Bakešovou (1853 – 1935), která jej seznámila s obřadním

60

tancem Královničky, jímţ se na Moravě vítá a oslavuje příchod jara. Janáček byl obřadem okouzlen a zkomponoval k jedenácti číslům ořechovských Královniček osobitý klavírní doprovod. Téměř současně pracuje na nových úpravách svých Valašských – Lašských tanců pro orchestr. V těchto kompozicích se neubránil Dvořákovu vlivu, především v orchestrálním uspořádání a nástrojovém souzvuku, jeţ sice nedosahovaly takových instrumentálních kvalit jako Dvořákovy partitury, ale zejména v Čeladenském, Dymáku a Pilkách v závěru se mu blíţil. Janáček usiloval o co nejdůvěryhodnější zprostředkování lidové písně, proto instrumentace odpovídala hudeckým lidovým kapelám, v nichţ převaţovaly smyčcové a dřevěné nástroje, které se také staly nástrojovým základem Lašských tanců. Janáček své Lašské tance přivedl k dokonalosti a právem je můţeme označit za první orchestrální dílo. Ve svých studiích je Janáček přesvědčen, ţe píseň vychází z mluveného slova. Podle jeho vnímání píseň navazuje na slovo, které je odrazem nálady, pocitů. „Mluvou kráčíme po stopách zpěvu a zpěvem ve stopách mluvy,“ praví Janáček. Prozřetelně a jasně v lidové písni Janáček spatřuje pravdu, vycházející z nitra lidské duše, které se nedá předstírat a zakrývat. Proto pro něj měla velký význam melodicko – harmonická stránka lidové hudby. Dostal se tak aţ k pramenům vycházejícím z podstaty lidové hudby a mohl tak tvořit vlastní klavírní podklady pro lidové písně s neporušenou sdělnou obsahovostí. Jeho zpracování tak vyzdvihovalo smysl neporušeného

významu

vlákna

procházejícího

lidovým

projevem

s

co

nejdůvěryhodnějším zachycení prostoty a čistoty.64 JANÁČEK, Leoš. Vzpomínky, dokumenty, korespondence a studie ; Uspoř. Bohumír Štědroň. 1.vyd. Praha: Supraphon, 1986. Hudba v zrcadle doby. 64

ŠTĚDROŇ, Bohumír. Leoš Janáček: k jeho lidskému a uměleckému profilu. 1. vyd. Praha: Panton, 1976. BROD, Max. Leoš Janáček: život a dílo. Praha: Hudební matice Umělecké besedy, 1924. RACEK, CÍGLER, Radovan (ed.). Fejetony z Lidových novin: se studiemi Jana Racka, Arna Nováka, Vladimíra Helferta a Leoše Firkušného. Rozš. a dopl. 2. vyd., v Krajském nakladatelství v Brně vyd. 1. V Brně: Krajské nakladatelství v Brně, 1958. VOGEL, Jaroslav. Leoš Janáček: život a dílo. 1.vyd. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1963. JANÁČEK, Leoš. Hledal jsem proutkem pramenitou vodu: Výběr z literárních prací; Uspoř. Jaroslav Šeda ; Kresby Karel Svolinský. vyd. Praha: Odeon, 1982.

61

Není dosti hlubokého žalu, ani všední nálady, ani bujaré veselosti, aby nepřilehla k naší písni. Jest v ní těžký nápěvek bolu: zračí se v ní nálady každodenní i nálady plačtivé i chmurné, vražedné. Logická vazba myšlenek, oceňování logických hodnot slov, otázka – odpověď jako v zrcadle jeví se nám i na písni. Jest v písni naší i plastická význačnost: pozastavuje se jí, poukazuje, vyměřuje, odčítává, klenou se hory, vznáší se ptákem atd.: měkce i pěkné pohyby lidské obepíná. I výkřiky čiré skutečnosti mají v ní místa. Není divu, když najdeme někdy též hluchou frázi, a směšností by bylo, každý nápěvek a sčasovku vysvětlovati jen tou tužbou po shodě, pravdě, význačnosti. Jest v písních našich ještě pravda druhá, která tkví jen v hudební jejich stránce, o níž byla řeč při útvarnosti a typičnosti našich písní. Pravda jest i pěkná: proto na druhé straně nejsou jen takové písně pěkny, jež v čistotě uchovávají útvarnost a typ. Silné zvlnění duše prolamuje navyklé meze hudebního výrazu. Proto najdeme obzvláště význačné písně, jež nejsou a nemohou býti pro svůj zvláštní výraz, pro útvar, jen zvláštním případem odůvodněný, typickými. I obvyklá útvarnost se mnohdy pozměňuje. Jest v takových písních smělejší vzlétnutí ducha, aniž se tím páska s ostatní písní národa přetrhne.65

2. 1. 3

Balet Rákos Rákoczy Balet Rákos Rákoczy Leoše Janáčka jsem si vybrala vzhledem k mnoţství

různorodých písní a tanců, které jsou v díle obsaţeny. Tento hudební materiál oblastí Lašska, Valašska, Hanácka a Slovácka vzhledem ke své technické přístupnosti, umoţňuje pedagogům základních uměleckých škol, ale také choreografům lidových souborů seznámit tanečníky s moravským folklórem. V rámci umělecké tvorby má choreograf moţnost zvolit si několik způsobů jak s tímto materiálem zacházet. Alternativou můţe být stylizace původní podoby provedení pohybově – tanečních prvků moravských oblastí, ze kterých tance a písně pochází, nebo práce s atmosférou a vnitřní náplní obsahu písní v rámci tanečně - pohybového ztvárnění, při vytváření nejrozmanitějších témat tanečních suit.

JANÁČEK, Leoš. Vzpomínky, dokumenty, korespondence a studie Uspoř. Bohumír Štědroň. 1.vyd. Praha: Supraphon, 1986. Hudba v zrcadle doby. 65

62

Pro metodické zpracování jsem si z řady tanců, zahrnutých do tohoto baletu, vybrala píseň „Sivá holubičko, kdes byla“, která je názorným příkladem toho, jak je moţno ústřední motiv dále rozvíjet. Zemská jubilejní výstava roku 1891 a balet Rákos Rákoczy Ředitel Národního divadla F. A. Šubert poţádal Leoše Janáčka o kompozici, jeţ by byla zastoupením moravského folklóru. Tímto impulsem vznikl balet nazvaný „Obrázek z moravského Slovenska s původními tanci a zpěvy o 1 jednání“ uvedený na jevišti Národního divadla jako součást Zemské jubilejní výstavy konané v Praze 27. července roku 1891. Autor libreta Jan Herben vytvořil námět podle epické básně Vítězslava Hálka Děvče z tater a choreografii se ujal baletní mistr Augustin Berger. Reţie byla svěřena Františku Kolárovi. Mnohé činoherní party byly obsazeny předními herci souboru, Jindřichem Mošnou nebo Eduardem Vojanem, coţ svědčilo o jisté závaţnosti uvedení v Národním divadle. Ti se však neúčastnili zpívaných ani tanečních částí. Plynulost děje byla prokládána hudebními vstupy – zpěvy a tanci. Hlavním úkolem uvedení Rákose bylo představení moravského hudebního a tanečního folklóru širší veřejnosti. Důraz byl proto kladen spíš na tance neţ na prostý děj. Libreto baletu Rákos Rákoczy Dobrodruh Rákos Rákoczy se chce přiţenit do bohatého Dvořákova statku, kdesi na Moravě pod Javorníkem, a proto se vydává za hraběte Rákoczyho, pána na Nových Zámcích. Přitom si vypůjčuje po stovkách od ţida Šmuleho, aby měl aspoň na svatbu. Nevěsta však nemůţe zapomenout ani uprostřed svatebního veselí na Jana, svého skutečného milého, který prý padl na vojně. Ale právě ve chvíli, kdy má dívka jít k oltáři, Jan se jí šťastně vrátí a Rákocz je nejen odstaven, nýbrţ i usvědčen z podvodu. A tak se svatba Dvořákovic dcerky slaví dál, ale s tím pravým, s Janíčkem. Písně a tance v původním zpracování baletu Rákos Rákoczy Valašské tance 1. Úvod 2. Muzikanti 63

3. Starodávný – Šátečkový 4. Pilky – Dymák 5. Silnice 6. Maličká 7. Holubička 8. Sekerečka 9. Troják 10. Hudba při příjezdu ţenicha 11. Koţich 12. Kukačka 13. Dudy – Couravá – Dudy 14. Čeladenský 15. Katuško, Katuško 16. Návrat vojínů (scénická hudba) 17. Poţehnaný 18. Kalamajka 19. Šáteček 20. Tetka 21. Pasačka 22. Valach 23. Zahradníček 24. Vyletěla holubička 25. Slanina 26. Roţek 27. Řeznická

64

28. Trojky 29. Kanafaska 30. Trnaveček 31. Komáři Lidové písně a tance se sborem 32. Keď zme šli na hody 33. Zelené sem sela 34. Sivý sokol zaletěl 35. Troják lašský 36. Poţehnaný 66

2. 1. 4

Scénické uvedení baletu Rákos Rákoczy Operním studiem Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění Tato inscenace byla scénicky nastudována jako součást repertoáru Operního

studia Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění. Premiéra se uskutečnila 26. ledna 2004 v Městském divadle Brno v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Janáčkovo Brno 2004. Reţisérka Magdaléna Švecová ve spolupráci s choreografkou Ladislavou Košíkovou a videoartistou Tomášem Hrůzou toto dílo dramaturgicky upravila tak, aby při zachování hodnot mohlo být rozvíjeno v plném rozsahu. Pro tematickou nekompaktnost autoři Herbenovo libreto zcela oddělili od Janáčkovy hudby. V inscenaci je text výrazně zestručněn a natočen jako loutkový film. Hudbu k tomuto „filmečku“ tvoří digitálně upravené nahrávky lidových projevů z let 1908 – 1912, pořizované v rámci sběratelské činnosti mimo jiné i Leošem Janáčkem. Na podkladu „baletu“ vznikla jakási scénická koláţ, ve které jsou určité motivy původního libreta pouţity v jiných souvislostech. Vyčlenění textu dalo tvůrcům větší svobodu ve výběru a řazení jednotlivých hudebních čísel. Vytvořili Program Leoš Janáček Počátek románu Rákoš Rákoczy, 26. ledna 2004 Městské divadlo Brno. 66

65

vlastní scénář, ve kterém z originálu vynechali písně Couravá, Valach, Slanina, Řezníci, Kanafaska, Trnaveček a tance Roţek, Kalamajka a Trojky. Naopak byla přidána píseň „Na vojnu ho vzali“, která byla jedním z hlavních zdrojů inspirace. Je to snad jediná lidová píseň, ve které je Rákos Rákoczy zmíněn, navíc jako „verbíř“, coţ je historicky velmi pravděpodobné. Přestoţe jsou Janáčkovy úpravy písní silně stylizované, je zřetelné, ţe cílem inscenace bylo proniknout ke skutečné podstatě folklóru, k lidskému spojení s přírodou, jejími rytmy a zákonitostmi, ţivotními radostmi a bolestmi. Folklór je projev ţivota samého, v němţ kaţdý příběh jedince je právě tak nepatrný jako jedinečný. Taneční motivy vycházející z materiálu lidových tanců jsou scénicky přizpůsobeny tak, aby divák mohl co nejhlouběji nahlédnout do podstaty myšlenky, která je mu podávána. Součástí představení je videoprojekce, která vytváří další formu jevištního sdělení, sugestivně podkresluje atmosféru děje, citlivě ji podporuje s výrazovostí tanečního projevu a přibliţuje tak dílo současnému divákovi. Prolínání tradičních a moderních výrazových prostředků při zachování archetypálních významů jednotlivých symbolů vytváří oblouky mezi dvěma zdánlivě rozdílnými světy. Principy bytí a nebytí jsou však platné v kaţdé době.67 Tato inscenace je názornou ukázkou toho, jakým způsobem můţe autor scénicky rozvíjet moravské písně a s vyuţitím patřičných tanečních prvků vdechnout obsahu ţivot. Scénář Písní a tanců 1. Úvod 2. Muzikanti, co děláte 3. Silnice 4. Maličká 5. Sivá holuběnko 6. Sekerečka

Program Leoš Janáček Počátek románu Rákoš Rákoczy, 26. ledna 2004 Městské divadlo Brno. 67

66

7. Troják 8. Šáteček 9. Starodávný + Šátečkový 10. Poţehnaný 11. Kukačka 12. Koţich 13. Pilky 14. Dudy 15. Čeladenský 16. Tetka 17. Zahradníček 18. Komáři 19. Návrat vojínů 20. Katuško, Katuško 21. Pasačka 22. Příjezd ţenicha (závěr)

2. 1. 5

Metodický námět k tematickému zpracování písně „Sivá holubičko, kdes byla“ Vzhledem k písňové a hudební originalitě obstál tento tanec jako samostatný

prvek, který zakotvil v oblíbené Moravské besedě. Mimo to je zapojován do výuky lidového tance základních uměleckých škol, konzervatoří a lidových souborů.

67

68

a) Tanec figurální párový z oblasti Haná v základní formě ¾ takt 69 Holuběnka byl oblíbený tanec na svatbách. Tančí jej dvojice smíšené čelem proti sobě po kruhu nebo v rozptylu po celé taneční ploše, chlapci (dále jen „CH“) zády, děvčata (dále jen „D“) čelem do středu. Mohou stát také bokem do středu. CH i D obě ruce v bok (hřbety vpřed). 1. – 2. takt

Závěsem za pravé paţe se otočí dvojice čtyřmi obyčejnými kroky na protější místo. CH i D vykročí pravou nohou.

2. takt – b

Dvojice přísun pravou nohou k levé s nadnesením do výponu a s dotočením asi půlobratem tak, ţe jsou obličejem proti sobě.

c 3. – 4. takt

Nohy zvolna klesají na paty a ukončí stojem na celých chodidlech. Totéţ jako 1. – 2. takt, ale na opačnou stranu. Závěsem za levé paţe se oba otočí nalevo a ukončí v původním postavení, vykročí opět pravá noha.

JELÍNKOVÁ, Zdena. Haná: popisy tanců ke stejnojmenné videokazetě. Stráţnice: Ústav lidové kultury, 1997. Lidové tance z Čech, Moravy a Slezska. 68

69

Tento tanec byl realizován souborem Trnka z Vyškova.

68

5. – 8. takt

Totéţ jako 1. – 4. takt. Po ukončení zůstanou oba čelem proti sobě, ruce v bok (jako na začátku tance).

9. takt – a

Dvojice se pustí, oba ruce v bok. Stoj přednoţný pravou nohou, noha se dotkne zlehka země vpředu přední částí chodidla, váha těla je na levé noze.

b

Stoj únoţný pravou nohou vpravo stranou.

c

Přísunem pravé nohy k levé s mírným nadnesením stoj spojný. „Trojhran“ jako v 9. taktu, ale opačně a opačnou nohou (levou).

10. takt

11. – 12. takt Totéţ jako 9. – 10. takt 13. takt – a b

Oba pozvolna výpon. Nohy pozvolna klesají na paty, které se jen sotva znatelně dotýkají země (váha těla více na přední části chodidel)

c

Výdrţ ve stoji.

Celá druhá část (9. – 13. takt) se beze změny opakuje, nyní začíná „trojhran“ levá noha. Poznámka: Ve druhé části tance (od „trojhranu“ v 9. – 13. taktu) se drţí dvojice za pravé ruce v předpaţení (pravice D hřbetem vzhůru), levé ruce v bok (hřbety vpřed). 70 b) Volná práce s tématem V tomto zpracování nesoustředíme pozornost na taneční prvky oblasti Haná. Vycházíme z vnitřní náplně textu, sledujeme lehkost provedení, vedeme ţáky k cítění hudby, cítění prostoru a sebe navzájem. Tanec dívčí ¾ takt 1. sloka [: Sivá holubicko kdes byla:] [: že jsi svoje popelavé peří, že jsi svoje popelavé peří ztratila:] JELÍNKOVÁ, Zdena. Haná: popisy tanců ke stejnojmenné videokazetě. Stráţnice: Ústav lidové kultury, 1997. Lidové tance z Čech, Moravy a Slezska. 70

69

Prostorová formace: volná prostorová vazba 1. – 4. takt

Dívka (dále jen „D“) představuje „létání“ holubičky, horní končetiny (dále jen „HK“) drţí ve sníţeném upaţení.

5. – 8. takt

Přidávají se postupně ostatní D představující také „létání“ holubičky, HK drţí ve sníţeném upaţení. D na libovolném místě v prostoru provedou obrat vpravo nebo vlevo

9. takt

o 360° na vysokých pološpičkách v paralelní pozici dolních končetin (dále jen „DK“) s mírným úklonem trupu ve směru obratu, HK v rozpaţení, při kterém mění směr pohybu. 10. – 14. takt Totéţ jako 5. – 8. takt, v závěru se sbíhají do středu sálu a vytvoří kruh. Poznámka: V rámci improvizace D pouţívají lehkého běhového kroku. 2. sloka [: Ztratila jsem já ho na poli:] [: a to tobě můj zlatej holoubku a to tobě můj zlatej holoubku navzdory:] Prostorová formace: kruh 1. – 4. takt

D jdou po kruhu houpavou chůzí s nášlapem přes nízké polochodidlo a měkce zvedají HK přes upaţení do vzpaţení a vrací je zpět do připaţení – znázorňují „pohyb křídel“, v závěru HK nechávají volně spuštěné podél těla.

5. – 9. takt

D pokračují houpavou chůzí s nášlapem přes nízké polochodidlo po kruhu a jedna po druhé vedou pravé horní končetiny (dále jen „PHK“) přes upaţení do vzpaţení obloukem tak, aby dlaň PHK poloţily na levé rameno, hlava se otáčí za PHK. V závěru je hlava otočená k levému rameni, pohled šikmo dolů, D se zastaví v zaujaté poloze těla a HK v paralelní pozici DK.

10. – 14. takt D postupně jedna po druhé přechází v zaujaté poloze těla a HK do dřepu.

70

3. sloka [: Navzdory ty mne nic nedělej:] [: Jenom ty si sivá holubicko jenom ty si sivá holubicko pozor dej:] Prostorová formace: kruh 1. – 4. takt

D postupně jedna po druhé přechází do stoje se současným obratem na vysokých pološpičkách v paralelní pozici o 360° směrem vpravo a otevřením PHK přes vzpaţení do upaţení, PHK vedou obloukem.

Prostorová formace: volná prostorová vazba 5. – 9. takt

D pokračují běhovými kroky volně z místa do prostoru a volně se mezi sebou proplétají, znázorňují „let“ holubičky. HK drţí ve sníţeném upaţení.

10. – 14. takt Totéţ jako 5. – 9. takt. Poznámka: V rámci improvizace D pouţívají lehkého běhového kroku a obratů o 360° na vysokých pološpičkách v paralelní pozici DK vpravo nebo vlevo, při kterém mění směr pohybu. 4. sloka [: Nalíčím já na tě žitný klas:] [: aby ty jsi sivá holubicko aby ty si sivá holubicko přišla zas:] 1. – 2. takt

D běţí do zadního rohu sálu a přes obrat o 360° na vysokých pološpičkách v paralelní pozici přechází do dřepu.

3. – 4. takt

D - hlavní „holubička“ vybíhá ze skupiny diagonálně vpřed směrem k přednímu rohu sálu. Ostatní D ve dřepu skloní hlavu, pohled směřují dolů.

5. – 9. takt

D si chytne sukni a HK mírně pootevře stranou, současně vysune jednu DK stranou, prsty se dotýkají podlahy, přes mírný podřep přenáší váhu z jedné DK na druhou, navazuje dva kroky vzad a vybíhá směrem vpřed.

71

10. – 14. takt Ostatní D provedou totéţ jako v 5. – 9. taktu, ale v závěru se rozběhnou do různých stran. Alternativou, jak s motivem dále pracovat, je vytvoření tance párového. V rámci tanečního ztvárnění zařazujeme rozličné figury vycházející ze základních krokových variací taneční oblasti Haná a vypovídající o emocionálním vztahu chlapce a dívky. Tanec párový ¾ takt 1. sloka [: Sivá holubicko kdes byla:] [: že jsi svoje popelavé peří, že jsi svoje popelavé peří ztratila:] Prostorová formace: kruh Pár stojí v postavení proti sobě, chlapec (dále jen „CH“) levým bokem do kruhu, dívka (dále jen „D“) pravým bokem do kruhu, drţí se za obě horní končetiny (dále jen „HK“) ve sníţené 1. pozici, lokty volně visí dolů, 1. takt

CH vychází levou dolní končetinou (dále jen „LDK“) vpřed, D pravou dolní končetinou (dále jen „PDK“) vzad. CH a D provedou současně tři kroky s nášlapem přes nízké polochodidlo s ukončením v paralelní pozici DK.

2. takt

V paralelní pozici DK přechází současně CH a D na nízké pološpičky s plynulým přechodem do měkkého podřepu.

3. takt

CH vychází LDK vzad, D PDK vpřed. CH a D provedou současně tři kroky s nášlapem přes nízké polochodidlo s ukončením v paralelní pozici DK.

4. takt

V paralelní pozici DK přechází současně CH a D na nízké pološpičky s plynulým přechodem do měkkého podřepu.

5. – 8. takt

CH a D vykračují PDK vpřed, drţí se za obě HK ve sníţené 1. pozici, lokty volně visí dolů. Dvojice otáčí kruh vpravo kolem středové osy páru dvanácti kroky s nášlapem přes nízké polochodidlo s ukončením v paralelní pozici DK. 72

V paralelní pozici DK přechází současně CH a D na nízké pološpičky

9. takt

s plynulým přechodem do měkkého podřepu. 10. – 13. takt Totéţ jako 5. – 8. takt, CH a D vykračují LDK vpřed a otáčí kruh vlevo. 14. takt

Totéţ jako 9. takt.

2. sloka [: Ztratila jsem já ho na poli:] [: a to tobě můj zlatej holoubku a to tobě můj zlatej holoubku navzdory:] Dvojice se pouští a HK dává v bok. CH provede PDK krok stranou s přísunem do paralelní pozice

1. takt

a mírného podřepu. Současně D provede PDK krok stranou s přísunem do paralelní pozice a mírného podřepu. V paralelní pozici DK přechází současně CH a D na nízké pološpičky

2. takt

s plynulým přechodem do měkkého podřepu. Poznámka: Pohyb CH směřuje od středu kruhu. Pohyb D směřuje ke středu kruhu. CH provede LDK krok stranou s přísunem do paralelní pozice

3. takt

a mírného podřepu. D provede LDK krok stranou s přísunem do paralelní pozice a mírného podřepu. V paralelní pozici DK přechází současně CH a D na nízké pološpičky

4. takt

s plynulým přechodem do měkkého podřepu. Poznámka: Pohyb CH směřuje ke středu kruhu. Pohyb D směřuje od středu kruhu. Prostorová formace: CH kruh vnější, D kruh vnitřní 5. – 8. takt

CH vychází PDK ve směru po kruhu dvanácti kroky s nášlapem přes nízké polochodidlo s ukončením v paralelní pozici DK, současně D vychází PDK v opačném směru po kruhu, chůzí s nášlapem přes nízké polochodidlo.

73

V paralelní pozici DK přechází současně CH a D na nízké pološpičky

9. takt

s plynulým přechodem do měkkého podřepu. 10. – 14. takt Totéţ jako 8. – 9. takt. 3. sloka [: Navzdory ty mne nic nedělej:] [: Jenom ty si sivá holubicko jenom ty si sivá holubicko pozor dej:] Dvojice stojí čelem proti sobě, CH levým bokem do kruhu, D pravým bokem do kruhu, drţí se za PHK zvednuté ve vzpaţení, LHK v bok. 1. takt

CH vychází LDK vpřed, D PDK vzad. CH a D provedou současně tři kroky s nášlapem přes nízké polochodidlo s ukončením v paralelní pozici DK.

2. takt

V paralelní pozici DK přechází současně CH a D na nízké pološpičky s plynulým přechodem do měkkého podřepu.

3. takt

CH vychází LDK vzad, D PDK vpřed. CH a D provedou současně tři kroky s nášlapem přes nízké polochodidlo s ukončením v paralelní pozici DK.

4. takt

V paralelní pozici DK přechází současně CH a D na nízké pološpičky s plynulým přechodem do měkkého podřepu.

5. – 8. takt

CH si klekne na koleno PDK, LDK je ohnutá v kolenním kloubu a mírně přednoţená, D vychází PDK směrem vlevo a dvanácti kroky obchází CH chůzí s nášlapem přes nízké polochodidlo.

9. takt

V paralelní pozici DK přechází D na nízké pološpičky s plynulým přechodem do měkkého podřepu.

10. – 13. takt D se na místě otáčí vpravo dvanácti kroky s nášlapem přes nízké polochodidlo, HK volně spuštěné podél těla a CH se staví z kleku na jednom koleni, vykročí PDK směrem vpravo a dvanácti kroky s nášlapem přes nízké polochodidlo obchází D, HK v bok a ukončuje kruh v postavení proti D v paralelní pozici.

74

14. takt

V paralelní pozici DK přechází D na nízké pološpičky s plynulým přechodem do měkkého podřepu.

4. sloka [: Nalíčím já na tě žitný klas:] [: aby ty jsi sivá holubicko aby ty si sivá holubicko přišla zas:] Pár stojí v postavení proti sobě, CH levým bokem do kruhu, D pravým bokem do kruhu, drţí se za obě HK ve sníţené 1. pozici, lokty volně visí dolů. CH provede LDK krok stranou s přísunem do paralelní pozice

1. takt

a mírného podřepu, D provede PDK krok stranou s přísunem do paralelní pozice a mírného podřepu. V paralelní pozici DK přechází současně CH a D na nízké pološpičky

2. takt

s plynulým přechodem do měkkého podřepu. Poznámka: Pohyb dvojice je směřován ke středu kruhu. CH provede PDK krok stranou s přísunem do paralelní pozice

3. takt

a mírného podřepu, D provede LDK krok stranou s přísunem do paralelní pozice a mírného podřepu. V paralelní pozici DK přechází současně CH a D na nízké pološpičky

4. takt

s plynulým přechodem do měkkého podřepu. Poznámka: Pohyb dvojice je směřován od středu kruhu. 5. – 8. takt

CH a D vykračují PDK vpřed, drţí se za obě HK ve sníţené 1. pozici, lokty volně visí dolů. Dvojice otáčí kruh vpravo kolem středové osy páru dvanácti kroky s nášlapem přes nízké polochodidlo s ukončením v paralelní pozici DK.

9. takt

V paralelní pozici DK přechází současně CH a D na nízké pološpičky s plynulým přechodem do měkkého podřepu.

10. – 13. takt Totéţ jako 5. – 8. takt, CH a D vykračují LDK vpřed a otáčí kruh vlevo. 14. takt

Totéţ jako 9. takt.

75

2. 2

Bohuslav Martinů 8. 12. 1890, Polička – 28. 8. 1959, Liestal (Švýcarsko)

Bohuslav Martinů71 Vztah Bohuslava Martinů k lidové písni je hluboce zakořeněn v hloubi jeho duše, vychází na povrch prostřednictvím hudebního pera, zcela jasným a srozumitelným způsobem. Řada jeho skladeb vychází přímo z textů lidových písní, kdy doprovody zpracovává jednoduše, ale do poslední noty velmi důsledně. Uznání, které se Martinů dočkal doslova po celém světě, jeho smýšlení o sobě samém u něj nezanechalo stopu výjimečnosti, ale naopak prohloubilo prostou čistotu nastoupeného uměleckého mínění. Bohuslav Martinů se narodil jako páté dítě rodičů Ferdinanda a Karoliny Martinů 8. prosince 1890 v Poličce. Tatínek byl ševcem a pověţným, a tak se rodina natrvalo rok před narozením nejmladšího Bohuslava nastěhovala do malé světničky místní věţe kostela svatého Jakuba. Tatínkovi v řemesle asistoval starší ševcovský pomocník, kterému nikdo neřekl jinak neţ „děda“ Stodola. Osobnost dědy Stodoly v sobě spojovala pracovitého ševcovského dělníka a zároveň ducha velice uměleckého. Jeho řečnické umění a originalita přednesu prostých lidových písní se hluboce vryla do paměti malého Bohuslava. Nebyl to však jen děda, ale také město a krajina, kterou mohl malý Bohuš z výše kostelní věţe pozorovat a nevědomky čerpat inspiraci, Bohuslav Martinů [online]. [cit. 2016-04-20]. Dostupné z: http://www.classicalmusic.com/topic/bohuslav-martin%C5%AF 71

76

kterou později zvěčnil ve svém díle. Do svých jedenácti let ţil malý chlapec jakoby odloučen od okolního světa, který pozoroval z výšky kostelní věţe. Ta mu nabízela neustále proměňující se vysočinskou krajinu. Malý Bohuš často sedával u okna a pozoroval lidi dole a hloubavě přemýšlel, proč oni jsou tak malí a on tak veliký. Zasněný pohled na krajinu, jeţ ho obklopovala, nebyl jediným určujícím momentem, který v malém chlapci zanechal výrazné stopy a bezesporu se podílel na jeho uměleckém vývoji. Aniţ by to tušil, nabíral inspiraci ke skladbám, kterým měl jednou tleskat celý svět. Zásadní význam v jeho vzpomínkách z dětství mělo ovšem vysočinské nebe. „Ten veliký, nepřehlédnutelný prostor mám stále před očima a stále ho, zdá se, hledám ve svých pracích,“ prozradil později. Mírně zvlněná pahorkatina obklopující Poličku vyvolává při pohledu z ochozu poličského chrámu vtíravý pocit, že boží svět dole nezná rozporů a problémů. Iluze země zaslíbené, s lesy, poli a lukami táhnoucími se k obzoru, zurčící potoky, proměnlivé barvy krajiny, jednou zahalené sněhem, jindy zas očekávající dobu žní, dramatická intermezza letních požárů obilných polí a stodol, romantika bouřek nad krajinou. Idyličnost obrazu rázem popře otázka sociální. Ve věžním příbytku, k němuž vede 193 schodů, kam se voda a palivo dopravovaly jako ve středověku, žije pohromadě vícečlenná rodina na několika čtverečních metrech. Aby nadaný chlapec mohl odejít studovat do Prahy, budou se musit rodiče spolehnout na dobročinnost městských radních a místních mecenášů. Lidská mysl však většinou podržuje z minulosti to lepší. Zůstane melancholická krása rodného kraje. Dětsky prostá poezie lidových zvyků – stavění betlémů, vítání jara, vynášení smrti ze vsi. Desítky lidových písní a pohádek. Zážitky z představení ochotnického divadla, kam malý chlapec provázel svého otce a kde sledoval jeho veselé výstupy na scéně i nenápadnou práci v nápovědní budce. Zůstane nevyčíslitelný pohyb lidských bytostí, myšlenek, přírodních krás i všedností, jež všechny mají společné pouze to, že patřily k Vysočině a prošly nejvnímavějším životním obdobím příštího skladatele. Z množství přerozmanitých podnětů se tu rodilo setkání, jež má určující význam pro hudební tvorbu Bohuslava Martinů. Bývá pravidlem ohraničovat tvůrčí 77

periody uměleckého vývoje letopočty: zde končí jedno období tvorby a po něm přichází něco jiného. U Martinů lze nalézt podélný průřez: stylové vrstvy. Nejosobitější z nich má své zakotvení na Vysočině.72 Následovala školní léta, která chlapci přinesla nový pohled na hudební umění. Ve hře na housle velmi brzy projevoval mimořádné nadání, a tak se brzy stal chloubou svého prvního učitele hudby pana Černovského. Na popud třídního učitele, hudebního nadšence, byly Bohuslavovi poskytnuty městskou radou peníze, jeţ mohl pouţít pro studium hudby na praţské konzervatoři. Roku 1906 maminka Karolina se svým synem odjíţdí do Prahy, aby Bohuslav na doporučení dirigenta Jana Mařáka sloţil úspěšně zkoušky na konzervatoři. I kdyţ jeho nadání bylo zjevné, příliš ho studium hry na housle nenadchlo, a tak vyzkoušel varhanické a kompoziční oddělení, nicméně ani zde se neprojevil jako pilný student a musel být vyloučen pro „nenapravitelnou nedbalost“. Poté co byl roku 1910 Martinů z konzervatoře vyloučen, se rázem ocitá bez prostředků. Naštěstí si uvědomuje váţnost nastalé situace a z chlapce se tímto okamţikem stává mladý muţ, odhodlaný dostát svým snům a ideálům navzdory všem nástrahám. Svou píli, vůli a odhodlání vkládá do tvrdého pracovního nasazení, jeţ brzy vyústí v hudební kompozici. Ţivot mladého skladatele nebyl nikterak jednoduchý, naštěstí nebyl odkázán pouze sám na sebe. Jiţ od dob studií na konzervatoři byl jeho blízkým přítelem Stanislav Novák, se kterým mohl sdílet své ţivotní zápasy a kulturní ţivot důleţitý pro jeho umělecký rozkvět. Umělecký ţivot Stanislava Nováka byl nerozlučně spjat s Českou filharmonií, kam nastupuje v roce 1912. Novákovo umělecké nasazení mu brzy vynáší místo prvních houslí. Toto postavení mu umoţnilo poţádat o místo pro svého přítele Martinů u šéfdirigenta Václava Talicha. A tak na přímluvu Nováka Martinů nastoupil na místo pomocných houslí. V té době jiţ Martinů horlivě komponoval. První váţnější kusy vznikaly zcela osobitým způsobem, pozbývajícím systematické členění jak tomu bylo u jiných

MIHULE, Jaroslav. Bohuslav Martinů: profil života a díla. 1. vyd. Praha: Editio Supraphon, 1974, s. 8. 72

78

skladatelů. Jeho partitury představovaly lehké písňové skladby s doprovodem klavíru, či houslové miniatury. Martinů se jako moderně smýšlející umělec nadchl pro impresionistické ideály, které byly v Čechách po velmi dlouhou dobu zatracovány. V předválečném období se nejvýrazněji prosazovala hudba impresionisty Clauda Debussyho, jehoţ hudební originalita, krása harmonie a instrumentální přednes zasáhly mnohé české umělce. Pro Martinů to byl zásadní moment utvářející pohled a osobitý názor v jeho skladatelské činnosti. V počátcích kompoziční tvorby lze najít jen velmi málo významných děl. Jedním z takových byl klavírní cyklus Loutky s typizovanými postavami, které se objevují v italské Komedie dell´arte, dekadentní symfonická báseň Anděl smrti a skladba Smrt Tintaligova. Před první světovou válkou jsou v tvorbě patrné vlivy a inspirace orientálním uměním, v jehoţ duchu jsou sloţeny dva cykly Nipponari a Kouzelné noci. Impresionistické zanícení umoţnilo vznik partitury s intenzivním uměleckým proţitkem, jako byla baletní skladba Noc (1914). Roku 1918 pro Českou filharmonii vytvořil Českou rapsodii jako obraz vlastenectví, v níţ navazuje na pokrokový odkaz české moderní hudby. Roku 1919 jako člen České filharmonie podniká turné do Francie, Švýcarska a Anglie, čímţ má moţnost setkat se na „vlastní kůţi“ s hudební kulturou, kterou tolik obdivoval. V roce 1921 Martinů dokončil balet Istar na námět Juliuse Zeyera, v němţ je moţno nalézt těsnou spojitost v návaznosti na Sukovu hudbu. Co je však naprosto zřetelné, je impresionistické cítění, díky němuţ Martinů své dílo rázem uvedl na vrchol své dosavadní kariéry. Komponování baletu Istar bylo prostoupeno také prací na jiných partiturách, které měly v skladatelově tvorbě patřičný význam. Byly to orchestrální skladby Sen o minulosti, oblíbené klavírní cykly Jaro v zahradě, Motýli a rajky či Improvizace na jaře. Roku 1922 se stává oficiálně ţákem Josefa Suka, tedy v době, kdy uţ má za sebou řadu závaţnějších kompozic. V tomto období začíná s komponováním dalšího baletu - Kdo je na světě nejmocnější. Toto dílo sebou přináší zvrat a je dokladem hudební osobitosti Martinů. V roce 1923 byla skladateli nabídnuta moţnost studia skladby u Alberta Roussela v Paříţi. Martinů byl nadšen, hudba Alberta Roussela pro něj byla velmi 79

inspirativní a aktuální. Jasná pravidla, ryzost, vyváţenost a vkus francouzské hudby, to vše mladého umělce okouzlilo. Pro Bohuslava Martinů představovala Paříţ symbol otevřenosti, moţnosti projevit své umělecké názory, únik ze sevřenosti a tlaku německé hudby, jeţ se v české kultuře projevovaly po dlouhá staletí. V době příchodu Martinů do Paříţe však umění procházelo svým dalším vývojem. Impresionistické ladění jiţ hudební scéně nevládlo. Po roce 1920 přicházela na scénu hudba Paříţské šestky, tedy hudba zcela nově pojatá, dále jazz a hudba skladatele Igora Stravinského, který v tvorbě ovlivňoval téměř všechny mladé umělce. A byl to právě on, kdo Martinů ukázal cestu, jak přesvědčivě můţe propojit lidové motivy s pokrokovým uměním. V roce 1924 tedy rok po příjezdu do Paříţe se Martinů cítí aklimatizován paříţskému prostředí a na prázdniny odjíţdí domů do Poličky. Martinů však nezahálí a komponuje svou první průkopnickou orchestrální skladbu Half – Time (Poločas). Zde se naplno projevují skladatelovy tvůrčí avantgardní záměry, energičnost a průbojnost, z čehoţ je nadšen Václav Talich, který ihned skladbu řadí mezi aktuální repertoár. I přes Talichovo nadšení však kritika nové dílo Martinů nepřijala s povděkem a skladba byla označena jako kopie Stravinského Petrušky. To se však Martinů dozvídá jen ze zpráv z domova, protoţe jiţ dále usilovně pracuje v Paříţi. Od smyčcového kvartetu č. 2 z roku 1925 se odvíjí řada téměř tří stovek skladeb, z nichž mnohé zdomácněly v repertoáru předních sólistů, souborů a orchestrů. Z více než stovky komorních děl jsou to vedle řady sedmi smyčcových kvartetů a pěti klavírních trií sonáty pro housle, violu, violoncello, flétnu a klavír, dua, tria, kvartety, kvintety, sextety, septety, oktety a nonety pro různá obsazení.73 Toto období bylo pro Martinů zásadní nejen z hlediska uměleckého vývoje. Při návštěvě paříţského cirkusu Medrano je zaujat a naprosto omámen neznámou dívkou. Tou je mladičká krejčovská dělnice Charlotta Quennehenová. Jak se sama později svěřila: „Kdyţ jsem se vracela z představení s kamarádkou po bulvárech zalitých světly, plál ţár i ve mně. Cítila jsem se šťastná a dychtila poznat neznámého cizince z cirkusu.“ Pět let od okamţiku, kdy Martinů poprvé spatřil Charlott,

BŘEZINA, Aleš. Bohuslav Martinů [online]. [cit. 2016-04-20]. z: http://www.rozhlas.cz/klasika/skladatele/_zprava/bohuslav-martinu--449369 73

80

Dostupné

si mladý pár řekl své „ano“ na obecním úřadě druhého paříţského obvodu, kde se kdysi ţenil Napoleon Bonaparte. Charlotta byla svému muţi věrnou společnicí aţ do jeho smrti v roce 1959. Svěţí inspirací konce 20. let byla zcela neotřelá jazzová hudba, která se velmi rychle šířila po Evropě. Martinů byl dychtivý co nejrychleji vstřebat moţnosti, které mu jazz nabízel. V duchu černošských melodií a rytmických modulací vzniká balet Kuchyňská revue, Jazzová suita či opera Tři přání. V následujících letech se projevuje skladatelova vazba na svou vlast. Hudba směřuje k písňové lyrice a je protkána motivy, jeţ se pojí s českými a moravskými lidovými

tradicemi.

V roce

1930

vznikají

skladby

inspirované

sbírkou

Prostonárodních českých písní a říkadel Karla Jaromíra Erbena, z níţ si vybírá dvě trojice textů pro zhudebnění, pro svá Česká říkadla, určená přednesu ţenského sboru á capella. A také klavírní cyklus skladeb Borová. Příklon k lidovým motivům, v nichţ se značila pravdivost a čistota českého národa dala moţnost vzniku zpívaného pantomimického baletu Špalíček, který se stal dokladem skladatelovy lásky k lidovým hrám, pohádkám a zvykům. Práce na Špalíčku byla zároveň prostoupena drobnějšími kompozicemi, jako byl Houslový koncert nebo Serenády. Roku 1933 přistoupil Martinů k dalšímu dílu se závaţnou tématikou, které mělo navázat na linii jiţ zahájenou v baletu Špalíček. Roku 1934 spatřila světlo světa opera Hry o Marii, v níţ se Martinů snaţí navázat na tradici středověkého divadla, umoţňující nový pohled na divadlo. V následujících letech se Martinů rozhodl spolupracovat s Vítězslavem Nezvalem na dílech určených pro rozhlas. Takto vznikly dvě malá jednoaktová díla Hlas lesa a Veselohra na mostě a velkolepá opera Divadlo za branou, jejíţ koncepce pětidílného programu byla věnována „lidovému divadlu“. Roku 1937 zkomponoval na texty moravské lidové poezie kantátu Kytice věnovanou malíři a příteli Janu Zrzavému. V důsledku sílící hospodářské krize na konci 30. let Martinů svou pozornost obrátil ke komorní hudbě. Byl to neoklasicismus a hudební forma concerta grossa ze 17. století, která se mu stala základem pro řadu nových kompozic.

81

Pro komorní orchestr složil mj. Partitu, Sinfoniettu La Jollu a hlavně trojici vrcholných děl z pozdních 30. let Concerto grosso, Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány a Toccatu e due canzoni. Je autorem celé řady sólových koncertů, zejména pěti klavírních (mj. pro Rudolfa Firkušného), čtyř houslových (mj. pro Samuela Dushkina a Mishu Elmana) a violoncellových (např. pro Gaspara Cassadó a Pierra Fourniera), kromě nich napsal po jednom koncertu pro violu, hoboj a cembalo.74 Zásadním dílem 30. let byla „snová opera“ Julietta. Touto operou Martinů opouští neoklasicistní styl a formu kompozice a nastupuje zcela novou cestu operní tvorby. Lyrická představivost, pomíjivá snovost, iracionální svět charakterů a děje originálním způsobem vdechl ţivot jeho hudbě. Koncem roku 1939 je nucen vyjádřit svůj vnitřní nepokoj nad dobovými válečnými událostmi, a proto svou hudbou upozorňuje na svou vlast. Ve spolupráci s novinářem a spisovatelem Jiřím Muchou komponuje skladbu s názvem Polní Mše. Blíţící se hrozba Mnichovské dohody, po níţ byla Francie napadena Německem, byla zásadním momentem v ţivotě Bohuslava Martinů. Tímto se skladateli nadobro uzavřely cesty pro návrat do vlasti. Emigrace do USA rozjitřila skryté citové vazby na domov, kterému se reálně stále více vzdaloval. V USA byl Martinů velice činorodý a jeho hudba jej velmi rychle zařadila nejen na pomyslný vrchol nejvýznamnějších skladatelů té doby, ale především k neprovozovanějším. Svou pozornost směřoval nejen ke kompozicím, ale také k pedagogické činnosti. V letech 1942 – 1946 vyučoval na Berkshire Music School a v letech 1948 – 1951 učil na univerzitě v Princetonu. Přitom neustále sledoval tíţivou situaci své rodné země a po událostech, jeţ vyvolal atentát na říšského protektora Heydricha, napsal v roce 1943 Památník Lidicím, čímţ citlivě vzdal hold obětem české vesničky. O dva roky později se začala rodit třetí symfonie, která tvoří jistý obrat k novému kompozičnímu přístupu. V následujících letech se ve svém smyšlení uchyluje do světa fantasie a tento sílící prvek uplatňuje ve svých skladbách.

BŘEZINA, Aleš. Bohuslav Martinů [online]. [cit. 2016-04-20]. z: http://www.rozhlas.cz/klasika/skladatele/_zprava/bohuslav-martinu--449369 74

82

Dostupné

Typickým příkladem velkých kompozic vytvořených v tomto duchu je Symfonie č. 6. V roce 1953 se Martinů vrátil do Evropy, ţil v Nice a v Římě. Tam také sloţil Otvírání studánek (1955 či Legendu z dýmu bramborové nati (1956), která byla pokračováním navázané spolupráce mezi Bohuslavem Martinů a básníkem Miloslavem Burešem. Po Legendě z dýmu bramborové nati komponuje Romanci z pampelišek (1957) a čtyřdílný cyklus uzavřel Mikeš z hor (1959). Otvírání studánek představuje skladatelovu intimní zpověď kantátového cyklu, v níţ se Martinů vrací na svou rodnou Vysočinu, které je jeho vyznání věnováno. Tematická oblast, k níţ se Martinů obrací, je nesmírně rozsáhlá a sahá od starých českých lidových her aţ k módnímu francouzskému surrealismu. Tato různost se ovšem odráţí i ve skladatelově hudebním projevu, v němţ lze pozorovat jak české národní, tak i stopy světového prostředí, v němţ skladatel ţije. V posledních letech svého ţivota se Martinů zabývá myšlenkami týkajícími se podstaty lidského bytí. Na těchto podkladech komponuje Řecké Pašije, Epos o Gilgamešovi a orchestrální skladbu nazvanou příznačně Paraboly. Ke konci ţivota pobýval ve Švýcarsku v Schönenbergu u svého přítele Paula Sachera. V roce 1959 komponuje Madrigaly a zcela posledním dílem je jednořádkový pozdrav domů Zdravice. Rozpracované Varhanní Vigilie uţ nedokončil. Bohuslav Martinů zemřel 28. 8. 1959 v Liestalu ve Švýcarsku a pochován byl Schönenbergu. Teprve o 28 let později se splnila skladatelova touha být pohřben do rodné země a jeho nabalzamované tělo bylo převezeno do Poličky. Nový význam tak dostala slova „jsem doma“ ze skladatelem zhudebněného Otvírání studánek.75

MARTINŮ, Bohuslav, POPELKA, Iša (ed.). Dopisy domů: z korespondence do Poličky. Vyd. 1. Praha: Mladá fronta, 1996. 75

MARTINŮ, Bohuslav. Domov, hudba a svět: deníky, zápisníky, úvahy a články. 1. vyd. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1966. Hudba v zrcadle doby, sv. 3. ZOUHAR, Zdeněk (ed.). Bohuslav Martinů: sborník vzpomínek a studií. Brno: Krajské nakladatelství, 1957.

83

Inspirace lidovým uměním v díle Bohuslava Martinů

2. 2. 1

„…ze všeho mohu vyvodit, že účinek těchto vzpomínek z mládí, které jsou vždy nejvíce zakotveny v paměti každého, měl velký vliv na moji tvorbu, a to ve dvou směrech. Touha dostati tento prostor, který byl přesně zaznamenán do podvědomí, do mých skladeb. A potom touha po vyjádření, zachycení formy, neboť to, co jsem měl stále před očima, to byly čisté formy, obsahová stránka nehrála pro tento okamžik řádnou roli, ta přišla teprve později a neměla tolik moci, aby vyhladila tento první poznatek. To byly čisté tvary, které jsem v dětství stále zapisoval do paměti a které jsem později se snažil a snažím vyjádřit hudbou…“76 Umělecký vývoj Martinů můţeme rozvrhnout do trojího schématu. V prvním období se Martinů představuje svou tvorbou jako impresionista, druhým tradicionalista a třetím jako umělec národní. Poslední uvedené období ukazuje skladatelovo vrozené češství a potvrzuje inspiraci lidovou hudbou jiţ od dětství. Bohuslav Martinů k lidové písni a tanci ve svém zpracování přistupoval zcela novým a neotřelým způsobem. Svým hloubavým postojem v nich nalézal hodnoty, které svou bezprostřední emotivností proměnil v umělecké hudební dílo. Na konci 20. let Martinů nově pojímá a zcela neotřele koncipuje své chápání lidové hudebnosti, které vnímá zcela odlišným způsobem a vymyká se smetanovské či dvořákovské linii. Romantičtí skladatelé pouţívali lidovou melodiku a rytmiku jako spodobnění hudební sloţky pro své hudební vyjadřování. Martinů se však snaţí nalézat elementární melodické a rytmické prvky, jejichţ zpracováním se dostává do bizarních aţ groteskních poloh, kterými imituje své předchůdce. V tomto duchu jsou uvedeny Tři české tance – Obkročák, Dupák, Polka (1926). Dalším dílčím prvkem je expresionistické ladění hudební koncepce, kdy lidový materiál pouţívá ve IV. větě Klavírního kvintetu č. 1 (1933). Konec 20. let sebou tedy přináší přerod umělcova hudebního vnímání, kdy z uplatňovaných tendencí impresionistických vyvstává nové neuhlazené dílo, jeţ je odrazem tvůrčí individuality Bohuslava Martinů.

ZOUHAR, Zdeněk (ed.). Bohuslav Martinů: sborník vzpomínek a studií. Brno: Krajské nakladatelství, 1957, s. 62. 76

84

Tvorba první poloviny 30. let se nesla v duchu velkého uměleckého vzepětí. Z tohoto období pochází nejen velké koncerty, ale také partitury, v níţ se zračí motivy lidové hudby v rámci cyklu menších skladeb. Roku 1930 Martinů v Poličce dokončil cyklus skladeb Borová, nesoucí název podle sousední vesničky, jeţ kdysi umoţnila malému chlapci předvést své umění. V tomto cyklu sedmi skladeb můţeme pozorovat zásadní mezník v tvorbě 30. let. Po velmi těţkém a harmonicky komplikované partituře Osmi preludií (1929) se umělec jímá mnohem jednodušší hudební řeči vycházející z českých lidových tanců. V Borové, ve srovnání s předchozími Třemi českými tanci (1926), můţeme pozorovat odlišné hudební pojetí, ve kterém skladatel přistupuje ke kompozici mnohem spontánněji a jednodušeji. Pro toto období je příznačná skladatelova touha po domově. Umělec ţijící v Paříţi svou pozornost upírá k české lidové písňové lyrice v návaznosti na svou tvorbu. Vzniká dílo věnované českému folklóru nazvané Česká říkadla. Texty pro zhudebnění Martinů nevybíral nahodile, ale v duchu pevně zakotvených lidových zvyků na české vesnici jako byly vynášení smrti, nebo volání pasaček. Pro zhudebnění dětských her a říkadel si pak vybral „Byl jeden stoleček“, nebo „Zavírám, zavírám les“. Odklon od francouzských prvků a ulpění na české „poetice“ ve vývoji skladatele prostoupil následující umělcovu tvorbu. Český ţivel, láska k lidovým hrám, pohádkám, říkadlům a zvykům nastolila značně obsáhlou časovou křivku, na jejímţ konci stál balet Špalíček. Práce na baletu Špalíček započala nevědomky roku 1931, kdy světlo světa spatřila Legenda o svaté Dorotě, pozdější součást Z cyklu baletů Špalíček. Námět k Legendě o svaté Dorotě Martinů zavál k Alšovi, který ji zahrnul do svého výtvarného díla. Stejně tak, jako si Alš domýšlí lidový námět, písně, lidovou modrost, uchopuje Martinů svou hudební fantasii a na základech plastičnosti a dějového spádu dojde k plynulému zhudebnění. Zhudebnění veršování o sv. Dorotě skladatel dokládá: „Co jsem hlavně sledoval je vytvoření hry lidové a scénické, tedy lidové divadlo“. Legenda o svaté Dorotě byla pouhým začátkem zhmotnění teze Martinů. Další části Špalíčku na sebe nedaly dlouho čekat. Byl to onen Špalíček,

85

který dal vzniknout té nejněţnější hudební lyrice skladatele plně pohlceného lidovým uměním. Zhudebněním lidových veršů, dětských her a legend s motivy Karla Jaromíra Erbena dochází Martinů k osobitě pojaté nové formě lidového divadla. Zde si herec s divákem můţe „hrát“ a přirozeně deklamovat děj, ve kterém je divák účasten. Špalíček je dokladem autorova těsného semknutí s domovem a tradicemi, které jsou v jeho nitru pevně zakořeněny. Cesta, na kterou Martinů nastoupil baletem Špalíček, jej zavála k další práci s lidovou tématikou. S nasazením sobě vlastním přistupuje k rozhlasové tvorbě, v níţ uplatňuje lidové muzikantství osobitého výrazu v jednoduché písňové struktuře. Takovým dílem je opera Divadlo za branou (1936), Hlas lesa (1935), nebo Veselohra na mostě (1935) určená pro rozhlas s motivy Vítězslava Nezvala. Způsob, jakým autor pracuje s hudební myšlenkou, nutí posluchače k vnitřnímu rozhovoru s dílem, vyvolávající citové rozjímání odhalující význam lidové poezie v současném připodobnění. Díla věnovaná českému divadlu tvoří uzavřenou sbírku osmi skladeb a jsou zakončena unikátním dílem Kytice (1937). Předehra je nedílnou součástí Sestry travičky s textem Františka Sušila (Sušilova sbírka č. 168). Dále navazuje Selanka s Kravarkami, tj. volání pasaček (textově opět odvozeným z několika zápisů Sušilových), dále Intráda a Milá nad rodinu (balada o vězni v tureckém zajetí – podle Sušilova č. 829), závěr je tvořen Koledou a Člověk a smrt. Martinů k baladám přistupuje s neobvyklým hudebním prokreslením, kdy jak se zdá ignoruje psychologické prokreslení postav. Motivy přepracovává v duchu lidového divadla, kdy přednes je zprostředkován bystrostí jarmarečního zpěváka, dodávajícího srozumitelnost textům, jeţ diváka poutají stejně tak jako jednoduché melodie zahalena do originálního zvukového hávu. Kytice je koncertním pokračovatelem v linii nastolené Špalíčkem. Představuje součást českých kantát s lidovými texty a představuje české folklórní bohatství. 77 Třicátá léta v hudbě Bohuslava Martinů představovala zásadní moment ve vývoji osobitého hudebního projevu. Skladatel svou tvorbu protkal obdivem

MIHULE, Jaroslav. Bohuslav Martinů: profil života a díla. 1. vyd. Praha: Editio Supraphon, 1974, s. 86 – 87. 77

86

k lidovým tvůrcům, ale současně jí dokázal vdechnout současnou podobu. V jeho hudbě nalezneme inspiraci nejen lidovou hudebností, ale také slovesným projevem, který se mu bezesporu stal impulsem k neustálému duševnímu kontaktu s rodnou kulturou, bez něhoţ by jeho tvůrčí práce pozbývala smyslu. V roce 1942, kdy Martinů pobýval na Jamajce, se vrací ke Špalíčku a Moravské lidové poezii. Tato doba byla poznamenána válečnými událostmi, kdy skladatel ve vzdálené zemi měl jen málo moţností, jak zjistit zprávy o domovu. Nový Špalíček byl rozšířen o osm písní, které byly zpracovány velmi jednoduchým a prostým způsobem, jako vyjádření skladatelovy české sounáleţitosti. Tento Nový Špalíček Martinů věnoval Janu Masarykovi, ministru zahraničí exilové vlády. V roce 1943 byly v New Yorku uvedeny skladby s klavírním doprovodem deklamující lidové texty - Písničky na jednu stránku a roku 1944 Písničky na dvě stránky. Písně v těchto sbírkách obsaţené trvaly jen o něco málo déle neţ jednu minutu, ale Martinů v nich dokonale ukázal krásu lidové hudby a slova. Následně vznikají díla, ve kterých pozorujeme těsnou sepjatost s českým folklórem. V roce 1952 jsou to Tři zpěvy a v roce 1955 se Martinů nadchl textem písně Miloslava Bureše O studánce Rubínce a zhudebnil svou touhu po návratu domů v Otvírání studánek. V roce 1956 přistupuje Martinů ke zhudebnění dalších Burešových textů. Zápal pro práci ústí téměř v okamţitém zkomponování kantáty nazvané Legenda z dýmu bramborové nati (1956), která je povaţována za cyklické pokračování Studánek. Je určená pro smíšený sbor, soprán, alt a baryton spolu s flétnou, klarinetem, lesním rohem, akordeonem a klavírem, vypráví lidový příběh o samotné Matce boţí, která sestoupí z oltáře a vydává se mezi prostý lid, aby poznala tíhu všedního ţivota a břemeno tvrdé práce. Lid se ji vydává hledat. Netuší, ţe je mezi nimi - skryta v tváři všech matek. Posléze byl cyklus skladeb na motivy Miloslava Bureše rozšířen o Romanci z pampelišek (1957) a Mikeš z hor (1959). Romance z pampelišek, pro ţenský sbor a capella s krásným sopránovým sólem, vypráví příběh o prosté dívce čekající na svého milého, který se jí po sedmi letech vrací z vojny domů. V Mikšovi téma symbolicky dovršuje ţivot jednoho roku na Vysočině - od Otvírání studánek 87

po příběh zimy baladicky ukryté v Mikšovi. Tato komorní kantáta určená pro smíšený sbor a sóla má stejný instrumentální doprovod jako Otvírání studánek. Tímto Martinů uzavřel cyklus skladeb Zpěvy Vysočiny v té nejtěsnější návaznosti Mikše se Studánkami, kterým navodil představu českého roku.78

2. 2. 2

Spolupráce Bohuslava Martinů s Miloslavem Burešem a vznik kantáty Otvírání studánek

S Miloslavem Burešem v Itálii79 Těsné pouto Martinů s domovem jej nenavracelo pouze k neuchopitelné kráse rodného kraje, ale také k ryzímu přátelství k lidem, kteří stejně jako on chovali v úctě tradice a zvyky, jimiţ byl protkán prostý venkovský ţivot. Takovým bylo přátelství s poličským rodákem Miloslavem Burešem, na jehoţ podnět vzniklo poutavé dílo umoţňující nahlédnout do průzračné čistoty lidského bytí. Básník, prozaik a autor literatury pro děti se narodil 6. listopadu 1909 do rodiny poličského dělníka. Studia Bureš zahájil na tamějším osmiletém gymnáziu roku 1922, načeţ následovalo dvouleté studium na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Po ukončení studií pokračoval jako redaktor libereckého Severočeského deníku (1932 – 1937) a jičínského A – Zetu (1938 – 1945). Po roce 1945 stál u zrodu BUREŠ, Miloslav. Otvírání studánek. 1. vyd. Havlíčkův Brod: Krajské nakladatelství, 1965. Vysočina (Krajské nakladatelství). 78

MIHULE, Jaroslav. Bohuslav Martinů: profil života a díla. 1. vyd. Praha: Editio Supraphon, 1974. 79

http://www.bbc.co.uk/orchestras/symphonyorchestra/performances/martinu/gallery/12/

88

rozhlasové stanice Liberec, kde působil do roku 1947. Následovalo působení v nakladatelství Melantrich, ale také úřednická činnost na ministerstvech informací, školství a kultury. 80 Rodná Vysočina s malebnou přírodou, prostým přívětivým lidem a jeho tradicemi byla výchozí hodnotou Burešovy poezie. Dokonalá znalost obyčejného venkovského ţivota, spojeného s celoročním cyklem protkaného obyčeji a tradicemi, mu byla inspirací stojící u zrodu básně o studánce Rubínce. V polovině 50. let, při jedné z mnoha návštěv poličského muzea, Bureš nalezl zkazku o jarním čištění studánek. Poetický prastarý obřad svou čistotou a upřímností básníka naprosto okouzlil. Nejen jarní rituál, ale také rodná Vysočina s malebnou přírodou, s prostým přívětivým lidem a jeho tradicemi, byla výchozí hodnotou Burešovy poezie. Znalost obyčejného venkovského ţivota, spojeného s celoročním cyklem protkaného obyčeji a tradicemi mu byla inspirací, a tak roku 1954 na břehu rybníka Sykovce v malebné vesničce Tři Studně vznikla literární předloha básně „Píseň o studánce Rubínce“. Netrvalo dlouho a roku 1955 Bureš nabídl svému příteli, skladateli Bohuslavu Martinů, ţijícímu v té době v jihofrancouzské Nice, zhudebnění své básně. Bureš správně vytušil, jak silný je vztah Martinů k rodnému kraji leţícímu v kouzelném koutu Vysočiny. Verše o prastarém obřadu čištění studánek svou poetičností a upřímností okouzlily duši skladatele. Burešovy verše Martinů nadchly svou prostotou. Viděl v nich soudruţnost s Františkem Sušilem, a tak s nimi také opatrně zacházel. Hudební kompozice byla připodobněna hudecké muzice, která byla neustále doprovodným prvkem, nepřečnívajícím nad vokálním přednesem. Miloslav Bureš do dětské hry zakomponoval antický chór, čímţ jí přidal na myšlenkové intenzitě, jenţ Martinů dokonale zhudebnil. Myšlenka kantátě vnukla ţivotní moudrost – kdy se z hry stává ţivot se všemi jeho zákonitostmi. Vnímavý posluchač tak v hudbě můţe naleznout ideu věčného koloběhu. Není tedy divu, ţe Mistrova odpověď na Burešovu ţádost byla: „Vaše báseň o studánce se mně hluboce dotkla nejen proto, že máte rád Vysočinu, ale i proto že je krásná. Mnoho vzpomínek

BARTŮŠKOVÁ, Sylva. Miloslav Bureš [online]. [cit. 2016-04-20]. z: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=989 80

89

Dostupné

vyvolala, a drahých …“. Snad také proto Martinů v létě roku 1938 přijal pozvání své ţačky Vítězslavy Kaprálové a pobýval ve vilce rodičů své ţačky ve Třech Studních.81 Verše Miloslava Bureše evokovaly skladatelovy vzpomínky na rodný kraj. Po úpravách textů a změně názvu na „Otvírání studánek“ samotným Martinů vznikla kantáta, naplněná citem, rozplétající symboliku ţivota. Hudební dílo s nádherným obsahem, s procítěnými slovy básníka a nejjemnějšími hudebními motivy a tóny vyjadřuje veškeré nálady předjarní krajiny, její touhy a snahy dobrat se k novému ţivotu a být čistým proudem nejen na zemi, ale i v lidských srdcích a duších. Studánky se velice rychle šířily prostřednictvím profesionálních i amatérských souborů nejen u nás, ale také po celém světě a jiţ od svých prvních uvedení byly nadšeně přijímány. Bohuslav Martinů svou hudbou oţivil zapomenutý, ale krásný jarní rituál očisty vody, který zakotvil v lidové tradici nejen na Vysočině.82

2. 2. 3

Rituální čištění studánek v lidové tradici Vývoj kulturních hodnot, které utvářely slovanskou společnost, nevznikal

z uměle vytvořených potřeb. Naopak vycházel ze základních myšlenek lidské existence, které přispívaly k usnadnění hledání místa na tomto světě. Ne náhodou člověk splétal síť rituálů, které by mu pomohli vypořádat se s okolními vlivy, které jeho ţivot ovlivňovali. Jedním z takových byl rituál symbolického čištění studánek, ve kterém nalézáme hluboce zakořeněnou podstatu významu vody a země pro zachování lidského ţivota. Symbolika dětství, která je významově přenesena do tohoto obřadu, ukrývá upřímnou duševní čistotu, moudrost a pokoru směřovanou matce přírodě.

MARTINŮ, Bohuslav, POPELKA, Iša (ed.). Dopisy domů: z korespondence do Poličky. Vyd. 1. Praha: Mladá fronta, 1996, s. 146 – 147. 81

BUREŠ, Miloslav. Otvírání studánek. 1. vyd. Havlíčkův Brod: Krajské nakladatelství, 1965. Vysočina (Krajské nakladatelství). 82

MIHULE, Jaroslav. Bohuslav Martinů: profil života a díla. 1. vyd. Praha: Editio Supraphon, 1974.

90

Proto jsem si z mnoha uvedených skladeb Bohuslava Martinů, vycházejících z podstaty lidové kultury českého národa, vybrala pro podrobnější rozpracování Otvírání studánek. Historie rituálního čištění studánek Čistění studánek patří k prastarým slovanským rituálům, patřícím do bohaté pokladnice naší lidové kultury. Na přelomu května a června je košatá matka příroda v plném rozpuku a stejně tak jako bylo třeba zachovat si její přízeň, je třeba rituálně po dlouhé zimě očistit ţivotadárnou sílu vody v pramenech a studánkách. V některých krajích bylo zvykem, ţe čištění studánek bylo součástí tzv. obchůzek královniček, dívčích „králenských“ slavností, na jiných místech byl tento obřad vykonáván jako samostatná tradice. Obřad byl výhradně záleţitostí nevinných mladých dívenek, které čistily a zároveň otvíraly studánky. Nedílnou součástí obřadu byla říkadla a písně věnované vodě, za jejichţ přednesu byla druţkami zvolena královnička, či králka.

Naše tradice, Královničky a otvírání studánek83 Slované si od prastarých dob snaţili zachovat přízeň přírody a byli si vědomi toho, jak je důleţité, aby jim byla nakloněna. Věřili, ţe voda je důleţitý zdroj ţivota, a proto musela být vţdy na jaře očištěna. Horské prameny a pramínky měly v dávných časech pro lid nesmírný význam. Dar matky přírody, který plnil prameny, byl často jediným zdrojem pitné 83

https://goo.gl/photos/kiUytevGtujg3D6u6

91

vody, a proto bylo nutné udrţovat prameny a studánky čisté. Zejména po dlouhé a často i velmi tuhé zimě byly prameny znečištěné, a tak se u nich dívky scházely a rituálně je čistily. Lidé věřili, ţe očištěná voda má magickou moc, a proto jí vyuţili v propojení s dalšími rituály. Často, právě vyčištěnou vodu ze studánky, obřadně nosili na pole a kropili jej. Věřili, ţe její očistná moc dopřeje půdě sílu a poţehná nadcházející úrodě. Někdy se vodou ze studánky také kropil les, aby si do příštího roku zachoval hojnost a sílu. Jindy se vodou také kropil chlév a dobytek, aby nepřišel k úhoně. Čistota a projev úcty vkládaný do tohoto obřadu byl projevem ţádosti o zachování zdraví a tedy štěstí, protoţe jen čistá a průzračná voda má léčivou sílu. Patřičným projevem úcty byly obětiny, tedy dary, které do pramenité vody dívenky vhazovaly. Takto zelenými lístky ratolestí, či čerstvými květy umocňovaly magickou sílu vody. Za zpěvu písní doprovázených tancem lehkým jako vánek prosila děvčata vodu o oţivení přírody. Často při tomto rituálu dívky zpodobňovaly lesní ţínky, Rusalky, či vodní víly. Snad také proto tento obřad vykonávaly mladé neprovdané, „čisté“ dívky. Ty v křesťanském světě předaly patronát nad studánkami a prameny panence Marii, sv. Anně, nebo sv. Janu Křtiteli. Díky tomu dnes u mnoha pramenů nalezneme kapličky, nebo boţí muka, které lidé vystavěli, aby tichou modlitbou uctili léčivou sílu vody. S příchodem křesťanství byl významu čistých studánek přiřčen ještě další význam. Lidé věřili, ţe studánky jsou obrazem uplakaných očí Panny Marie po ukřiţování Jeţíše Krista, proto jejím čištěním byly pověřeny nevinné dívky, kdokoliv nečistý by do studánky mohl přinést hřích a pohoršit Pannu Marii.

Naše tradice, Královničky a otvírání studánek84 84

https://goo.gl/photos/kiUytevGtujg3D6u6

92

Jeden z prvních a tedy nejstarších dochovaných písemných záznamů tradičního čištění studánek pochází z pera řídícího učitele Josefa Karla z Vlčkova. Ten roku 1926 pouţité verše provázející očistný rituál nechal otisknout v rámci měsíčníku „Od Trstenické stezky“. Před více neţ 50 lety kaţdoročně, „když nejdelší den byl, odbývala se národní slavnost u Litochy. Děvčata napekla věnců, jež ozdobila pentličkami strakatými, a šla pak s jinochy a hudbou k Litoše (studánce). Chasníci, opatřeni náčiním, studánku pak vyčistili a vybrali, načež pak vespolným tancem a zpěvem den až do soumraku strávili, s hudbou opět se domů vraceli“. „Na sklonku léta pořádala prachovická děvčata slavnost „Vybírání studánky“ na kopci u staré kovárny. Před stavením se nejhezčí družičky sešly s mládenci. Hudba spustila, hlavní družička vykročila s mládencem směrem ke studánce, za nimi ostatní páry s příslušným průvodem dospělých, kluků i bab. Průvod se zastavil kolem ověnčené studánky. Nejhezčí družička přistoupila ke studánce a držíc v ruce kytku, oslovila veršovaným proslovem nejdříve družičky, potom mládence a panny a pak ostatní. Hlavní mládenec nabral do sklenice vody a zavdal své družičce, ta zas jemu a pak (podle zmíněného pořadí – H. L.) ostatním, přičemž hudebníci hrávali oblíbenou píseň „ U studánky stála, vodu nabírala“ – nebo i některý taneční kus. Byla-li studánka zanesena, vybírali ji. Potom hnul se průvod za zvuku hudby k hospodě, kde se hned začalo tančiti. Družičky platily samy hudebníkům a chodily si také zato samy pro tanečníky po celou zábavu.“85 Někdy chlapci, provázející dívky ke studánce, postavili se do kruhu kolem ní a dívek. Na Pelhřimovsku hlavní druţička „vylévání“ prováděla do čtyř stran za doprovodu volání všech druţek: Teč, vodičko čistá, do všech čtyřech stran, od větru a bouře, studánko nás chraň. LAUDOVÁ, Hannah. Lidové tance z Čech, Moravy a Slezska: Díl III. Východní Čechy. 1. vydání. Stráţnice: Ústav lidové kultury Stráţnice, 1997. 85

93

Hlavní druţička pak pronesla zaříkání: Neseme háky, hrabice, na zlý čarodějnice, na bláto a na kamení, lidem buď zas k potěšení. Poté pozvala přítomné na zábavu a se sklenicí vody ze studánky dávala připít všem se slovy: Vy mládenci a panenky, napijte se vody z této studánky, napít se jí každý může, vždyť lacinější, než od šenkýře. A vy páni muzikanti, hleďte pěkný pozor dáti, až do hostince přijdete, nenechte na sebe volati. Tuto zábavu zde nazývali „ Za studně“ a děvčata ji pořádala „na revanš“ pro chlapce, kteří měli zase na starosti zábavu májovou. (Říkání druţičky bylo obvykle delší a oslovovalo např. ţertovnými sentencemi starostu a další přítomné osoby. – H. L.) Časopis Český lid přináší ještě řadu informací o této slavnosti z různých českých krajů, například Táborska, Slavnostní čištění studánky v Sloukovicích u Přelouče. V tomto zvyku je zahrnuta událost, jejíţ kompozice podává obraz rozvinuté tématiky, která je ve svém provedení originální. Jedinečnost se projevuje také

94

v rozličnosti recitovaného a zpěvného projevu, která s sebou nese další moţnosti rozvíjeného obsahu. 86

2. 2. 4

Scénické provedení rituálu čistění studánek Rituál čištění studánek zpracovala jiţ řada autorů. Pro účely této práce jsem

si vybrala trojici tvůrců, a to Jaroslavu Hockovou ze souboru Benešáček, Alfréda Radoka a Operní studio Konzervatoře Brno, kteří při zachování podstaty rituálu vytvořili jedinečně pojatá díla. Jaroslava Hocková a soubor Benešáček Inspirace provedení rituálu lidovými soubory v rámci tanečního ztvárnění není pro pojetí a další zpracování zvyku závazné. Kaţdý vedoucí - choreograf souboru můţe písně a říkadla řadit libovolným způsobem. Důleţité je však zachovat podstatu rituálu. Suita dívčích her k čištění studánek ze Středních a Východních Čech Kompozice Jaroslavy Hockové Tančí a zpívají členky souboru Benešáček z Benešova

LAUDOVÁ, Hannah. Lidové tance z Čech, Moravy a Slezska: Díl III. Východní Čechy. 1. vydání. Stráţnice: Ústav lidové kultury Stráţnice, 1997. 86

95

96

Karolinka: Já jsem malá Karolinka s kulatou hubičkou, sukničku mám lemovanou červenou pentličkou. Já chci být královničkou. Sbor: Budeš, Karolinko, budeš. Malá Karolinko, klekni si na kolínko, podepři si bočky, chyť se za vrkočky, umývej se, utírej se, vem si, koho chceš.

97

Sbor: Když kvítí trhala, věneček uvila. První ze žebříku, to pro tebe, Jiříčku. Druhý z marijánku, to pro tebe Janku. Třetí z rozmarýnku, to pro tebe Hynku. Čtvrtý ze šalvěje, ten pustíme po vodě. Karolinka: Tahleta vodička studená je přes devět mezí voděná. Sbor: Studánko, vstávej, vodičku dáve, usměj se, potěš se, je jarní den. 98

Karolinka: Beru tě, vodičko, po proudu, abys měla celý rok vodu. Vím já o studánce na zelené louce, je v ní voda čistá, napij se, má milá. Sbor: Vím já o studánce na zelené louce, je v ní voda čistá, napij se, má milá. Obsah písní motivuje jednotlivé děje k tanečnímu provedení. 1. Sborový recitativ: „ Aţ bude máje, půjdeme do háje…“, následuje píseň „Vijme, vijme věnce…“ Dívky se postaví do řad, dosti vzdálených od sebe, dvě dívky postoupí do středu a utvoří bránu, kterou pak procházejí dvojice do různých stran a utvoří v pozadí malý krouţek, v němţ si rozeberou připravené rekvizity – věnečky. 2. Při písni „Pletla jsem…“ se dívky zformují do jednoho chorovodového „hadu“ spleteného tak, ţe první rukou uchopí pravici, kterou dívka za ním stojící poloţila na její pravé rameno, a svou pravou ruku poloţí zase na první rameno dívky předcházející, a tančí „splétání“ a „rozplétání“. V závěru se „had“ rozvolní a dívka se postaví do dvou půloblouků na kaţdou stranu. Královnička uprostřed pronáší své říkání: „Já jsem malá Karolinka…“. Sbor odpovídá „Budeš královničkou, budeš“ a pokračuje „Malá Karolinko…“. Sbor a Karolinka vše z recitativu náznakovými pohyby imitují. Za zpěvu první sloky písně „Kdes holubičko, lítala…“ prostře Karolinka na zem šáteček a dívky ji strojí. Za zpěvu druhé sloky projde pod šátky řadou dvojic, kterou zatím ostatní dívky utvořily. Za zpěvu písně „Karolinko, krásná…“ dívky utvoří dva spojené zástupy a rozejdou se do dvou řad (do kruhu) za Karolinkou, která odešla pro dţbánek. Karolinka pak poklekne „u studánky“, kolem níţ dívky, jedna po druhé, pokládají své věnečky s říkáním: 3. „Když kvítí trhala…“ Karolinka čistí studánku a říká: „Tamhleta vodička studená…“. Sbor navazuje: „Studánko, vstávej…“. Karolinka říká: „Beru tě, vodičko, po proudu, abys měla po celý rok vodu.“ Přitom nabírá vodu a vylévá ji 99

do čtyř světových stran, vstává a dívky si rozeberou věnečky a postaví se do polokruhu kolem ní. Ta říká: „Vím já o studánce na zelené louce, je v ní voda čistá, napij se, má milá.“87 Alfréd Radok Profesionálního scénického zpracování kantáty Bohuslava Martinů Otvírání studánek se jako jeden z prvních ujal reţisér Laterny magiky Alfréd Radok. Otvírání studánek bylo součástí tehdejšího II. zájezdového programu Laterny magiky, uvedeného roku 1960, jako navazujícího na úspěšný I. program Laterny magiky uvedený v Bruselu na EXPO 1958. Tento program byl sloţen ze tří částí, do kterých byly zakomponovány jak nové tak i starší čísla Laterny magiky. První, neboli obecná část, plnila funkci uvádějící. Druhá část patřila lidovému umění, věnované Otvírání studánek a třetí část patřila úsměvnému komediálnímu ţánru. Takto v krátkém článku informoval časopis Divadlo. 88 Z Radokova přednesu při zahajovacích zkouškách II. programu Laterny magiky: „II. program typově navazuje na EXPO 58 – v čem se od něho rámcově liší? Bruselský program byl účelový, měl informativní poslání – divák, který ho sledoval, byl unavený, šlo o to navodit atmosféru intimity, prostoty, samozřejmosti. II. program chce být básnickým obrazem u nás. Hlavním vyjadřovacím prostředkem je zde metaforická zkratka. Emotivní působení. Představuji pomocného režiséra pro práce převážně filmové Ivana Passera a pomocného režiséra scény Marii Radokovou. Režisér Moskalyk ve funkci pomocného režiséra je jen částečně uvolněn a vypomáhá za Jana Roháče. Náš program má tři části: 1/ práce u nás dostává poetický smysl, v technice vynikne její humanistické poslání. Obrazově a scénicky spojujeme v jeden celek všecka odvětví lidské tvorby –

LAUDOVÁ, Hannah. Lidové tance z Čech, Moravy a Slezska: Díl III. Východní Čechy. 1. vydání. Stráţnice: Ústav lidové kultury Stráţnice, 1997, s. 93 – 95. 87

88

Divadlo 11. 1960, (4), s. 213.

100

jde o to ukázat kulturu v nejširším slova smyslu, kulturu, která spojuje přítomnost i budoucnost s tvůrčími tradicemi minulých věků. 2/ zpracovává folklor. Folklor ale není cílem, nýbrž východiskem: vzorem pro nás, jak se zmocňovat folkloru, je Janáček, Martinů a v poezii Nezval nebo E. F. Burian. Je to vztah tvůrčí a umocňující. Zvolili jsme Martinů Otvírání studánek, protože se zde projevuje ryzí česká hudebnost, průzračnost. ,Je třeba udělat z rodné řeči mluvu, které porozumí celé lidstvo.‘ Lidský život se neodehrává sám v sobě a především ne sám pro sebe. Souvisí s životy ostatními, je spjat s minulými generacemi a ručí za životy příští. 3/ lehký žánr. Bruselská zkušenost. Používáme něco z I. programu. 89 Radok ve svém pojetí Otvírání studánek usiloval o prolnutí filmového a scénického zpracování, typického pro Laternu magiku. Reţisérovo pojetí a zpracování však nezůstalo jen u tradičního jarního rituálu. Je zde vyzdviţena podstata rituálu prostoupeného v koloběhu lidského ţivota zastoupeného mládím, svatebním obřadem, početím nového ţivota, stářím, smrtí a znovuzrozením. Ţivá studánka, z níţ se nabírá voda a v níţ se zrcadlí obraz poutníka, ustupuje v konečné verzi filmu na počátku širší vodní ploše, po níţ plují dětské lodičky, a na konci běhuté vodě bez břehů. Naopak povýšen je motiv dţbánu, který projde filmem v podobě malovaného dţbánku stojícího na ubrusu kdesi na poli spolu s pecnem chleba a který hraje důleţitou úlohu v expozici a finále divadelní scény: na počátku jej obřadně tanečnice přinášejí a pak odevzdávají rukám v portálu, na konec jedna z tanečnic s ním znovu přichází, kleká a pozdvihuje jej směrem k divákům. “Vesnické scény” vůbec měly být alespoň na jednom místě konkrétnější. Předpokládané situování děje je do interiéru světnice, nebo do kůru hospody, kde muzikanti hrají a děvčata („podle playbacku”) zpívají a tančí. Radokovo zpracování a choreografie Zory Šemberové plně respektuje hudbu Bohuslava Martinů. Nicméně ani Radok se podobně jako Martinů neubránil

HEDBÁVNÝ, Zdeněk. Alfréd Radok: Zpráva o jednom osudu. 1. vyd. Praha: Národní divadlo, 1994. 89

101

dramaturgickým úpravám. Celkem vypustil z textu šest recitovaných pasáţí, některé přesunul, ale především některé opakoval, coţ se nejsilněji projevilo v motivu Poutníkova návratu: Jsem doma a jdu cestou starou. Za mnou ve vzpomínkách jaro. Motiv Poutníka byl hlouběji podpořen máchovskou stylizací (dlouhý černý plášť, klobouk) zasněně vzpomínajícího a současně jdoucího krajinou, přicházejícího k hřbitovu. Před ním se plynule vytváří průvod černě oděných lidských bytostí, symbolizujících minulost, předávajících štafetu ţivota. z ruky do ruky si předáváme klíč od domova Tvořící základní téma filmu. “... Martinů neilustruje jenom lidový zvyk (patrně pohanský) čištění studánek. Vyzvedá jeho širší, obecnější, syntetickou platnost a rozeznívá ji naplno a tak, aby naléhavě promluvila i k tomu, kdo nemá vztah k této zemi a k tomuto kraji. Otvírání studánek uţ není jen půvabný lidový zvyk. Je to úchvatná hudební báseň o lidském ţivotě, který počíná a musí skončit, ale přesto nezanikne: ţije v dalších ţivotech, které stvořil a se kterými souvisí - Z ruky do ruky si předáváme klíč, klíč od domova. Radok v daném materiálu tuto myšlenku zdůrazňuje a stupňuje…. Filmová i jevištní skladba a jejich „dialog‟ jsou jakousi metaforickou zkratkou nového ţivota, jehoţ hranicemi je láska a smrt a po smrti počátek nového ţivota. Devíza Bohuslava Martinů (z ruky do ruky) prostupuje celé Radokovo dílo v podobě intenzivního cítění a vyjádření kolektivity, sociálnosti lidského ţivota. Lidský ţivot se neodehrává sám v sobě a především sám pro sebe - ale souvisí s ţivoty ostatními, je spjat i s ţivoty milujících a ručí za ţivoty příští. Laterněmagická interpretace Otvírání studánek dává dílu Bohuslava Martinů pozoruhodný akcent mravní zodpovědnosti člověka vůči člověku. Optimismus této skladby je hluboce očistný a patetický.”90

HEDBÁVNÝ, Zdeněk. Alfréd Radok: Zpráva o jednom osudu. 1. vyd. Praha: Národní divadlo, 1994, s. 278. 90

102

V roce uvedení 1960 byla k předvedení tohoto programu pozvána tehdejší politická elita Václav Kopecký, Ladislav Štoll, František Kahuda, Jiří Hendrych, která část programu inspirovanou hudbou Bohuslava Martinů radikálně zavrhla. Radok byl odvolán nejen z funkce uměleckého vedoucího Laterny magiky, ale také z reţisérského postu nesoucího zodpovědnost za dokončení tohoto programu. Václav Kopecký ho přímo označil za ideologicky nepřípustný se

zhoubně

se rozšiřujícími prvky ţidovského expresionismu. Radokovo zpracování se tak dostalo do rozporu s mnoha institucemi, které v dané době měly rozhodující moc. Ty potřebovaly mít na místě uměleckého ředitele poslušného straníka, a tudíţ Radokovo pojetí Studánek pro ně bylo naprosto nepřijatelné. Otvírání studánek tak bylo označeno za výplod chorobné nostalgie emigranta a bylo přikázáno zničit. Radok byl velmi zklamán nad úsudky mocnářů a pro záchranu svých Studánek byl ochoten udělat jisté kompromisy. Spolupracovníci Radokovo filmové zpracování Otvírání studánek však nezničili a pečlivě jej uschovali u barrandovského producenta Ulmana a roku 1966 prosadili novou premiéru. Písemných zpráv o novém uvedení není mnoho, ale i v tom málu se objevují pochybnosti o zpracování. Premiéra byla vystavena tlaku pozornosti všech, kteří si pamatovali zákaz uvedení z roku 1960. Radok si zřejmě byl vědom, ţe jeho inscenace za šest let zastarala, nicméně neměl moţnost dále na ní pracovat. Proto sám Radok označil svou inscenaci za renovaci jiţ šest let starého díla. Navzdory všem negativním vlivům Radokovi příznivci ohodnotili dílo jako mimořádný umělecký čin s fascinujícím divadelním záţitkem. 91 Operní studio Konzervatoře Brno V roce 2015 se v rámci 100. výročí narození Vítězslavy Kaprálové v obci Tři Studně konalo slavnostní uvedení kantáty Bohuslava Martinů Otvírání studánek. Reţijně tuto inscenaci zpracoval Tomáš Studený a choreografie se ujala Ladislava Košíková. Pro realistické zpracování byl ne náhodou vybrán lesní areál studánek Barborky a Vitulky, které byly tomuto tradičnímu zvyku věnovány. Komorní orchestr, pod vedením dirigenta Tomáše Krejčího a členové Operního studia

STEHLÍKOVÁ, Eva. Radokovo Otvírání studánek [online]. [cit. 2016-04-20]. Dostupné z: http://host.divadlo.cz/art/clanek.asp?id=11064 91

103

konzervatoře Brno, vdechl ţivot tomuto prastarému rituálu, který mohl být realizován díky finanční podpoře Nadace Bohuslava Martinů, Kraje Vysočina a obce Určice. Zpracování kantáty Bohuslava Martinů podtrhuje význam jednoho z obyčejů hluboce zakořeněných v našich lidových tradicích. Při poslechu hudby Martinů můţeme ve verších objevovat skrytý význam podstaty lidského bytí. Tak, jako tomu je ve verších básně, je centrem pozornosti studánka, jejíţ čistota a uctívání pomohlo lidem věřit v přízeň a náklonnost přírody jejich ţivotu. Poeticky působící obřad jarního čištění vody, vyvěrající z hlubin země, nabízí autorovi zamyšlení nad jejím významem. Rituální očista, hluboko zakořeněná v předkřesťanské éře, nabízí mnohem naturalističtější uchopení. Pokud tedy budeme vycházet z filosofie pohanského vnímání ţivota a s ním spojeným celoročním cyklem v rámci uctívání přírody, odhaluje se tvůrci skutečný obraz jak s atributy tohoto obřadu dále pracovat. Všechny nečistoty a nánosy bahna a kamení, které jsou z vody odstraňovány, jsou zpět odevzdávány zemi, která je do sebe pojímá. V pohybovém provedení je tak vše směřováno zemi jako projev úcty. Králka, zvolená svými druţkami, představuje tu z nejčistších dívek, připravená na sebe převzít všechnu špínu ze studánky, a to nejen metaforicky, ale reálným ztvárněním. Králka, která na sebe převzala všechnu nečistotu, svým zaříkáváním všechen kal ve studánce mění na pramenitou a ţivotadárnou vodu. Scénář Kolem studánky se z různých stran sbíhají dívky - druţky a rozestoupí se kolem studánky. U památníku zasněně sedí králka drţící velký dţbán. Králka je dívkami zvolená jako nejmilejší ze všech a symbolicky ztvárněna jako „studánka Rubínka“, kterou se ostatní chystají vyčistit. V průběhu prvních veršů se druţky pomalu sklání ke studánce a nabírají vodu do dlaní, dívají se do kalné vody ve svých dlaních, I studánky chtějí býti čisté, tak jako děti vy jste; i jim se stýskalo už po jaru. Nejedna studánka malá se o pramínek bála, 104

aby nezapadl do kalu, do bahna a do kamení, tak jako člověk do soužení, a ani trochu vláhy by v ní nezbylo. Vždyť každá studánka v lese na hladině nebe nese, kdyby jí nebylo, o zem by se rozbilo! V průběhu následujících veršů se druţky pomalu sklání ke studánce. V momentě veršů „a zaneslo ji bláto a listí…“ začnou ze studánky vybírat listí a nečistotu, nabírají vodu do dlaní. Jsou stále poutavě otočené čelem k sobě sledujíce jak, která čistí studánku. I kdyby byla nepatrná tak, že by pod křídla, si schoval ji pták, a zaneslo ji bláto nebo listí, nebo listí. Následující verše se dívky otáčí od studánky, aby všechnu nečistotu, kterou vybraly, zahodily. Následuje vnitřní soudruţnost děvčat ke svému rodnému kraji. Při krátké mezihře dívky vodu rozprsknou do všech stran. V každém kraji je to jiné ale u nás na Vysočině děti z jara studánky vždy čistí. Pokračují v obřadním čištění studánky. Ve chvíli, kdy dívky zpívají o tom, ţe jen dětské ruce jí mohou pomoci, se králka pozvolna zvedá, bere do rukou dţbán a přichází do něj nabrat vodu z pramene. Poslední den v máji studánky tu svátek mají. Tak dlouho pršelo i přes noci. Vy, hlubáňky zarmoucené, zakalené až do pramene, jen dětské ruce mohou vám pomoci. Při mezihře mezi dívky přibíhají chlapci. Následuje hra, kdy si všichni hrají na honěnou, nabírají vodu ze studánky a stříkají ji po sobě. Při recitaci, jakoby se vše zastavilo, a pozornost upoutávají verše, které poutavě přednáší průvodce obřadem.

105

Recitace: Tak je to u nás v horách všude; ta nejmilejší královničkou bude a ověnčí džbán květy, které neduh léčí. Za královnu v průvodu je vždycky odedávna místo pro družičky, za nimi pak poskakují chlapci prostořecí. Všichni nesou motyky a háky, i lopaty vzali, hrábě taky, děvčata pak plnou náruč kvítí, Vyšňořenou královnu si vedou uprostřed, svěží jak jaro, bude jí čtrnáct let. Z lesa vítr vyběhl a chce ji políbiti. Chtěl se dát s nimi do tance… Teď ne, větře, veď nás k studánce, která je nejvíc zarmoucená. Jako by vše oţilo, dívky postupně vyčleňují chlapce ze své hry a vytváří kolem králky půlkruh, aby ji ochránily. Chlapci kolem kruhu chodí a chtějí se dostat mezi dívky. Vedl je přes trávu, přes kvítí, chtěl by se také z pramene napíti. Jdou vážně jak k široké řece, Po jejich boku ztich jako pěna, jež k moři spěchá, a přece jejich studánku skryl jenom keřík lísky.

106

Dívky chlapce pozorují, občas některé k nim vyběhne, ale jen tak, aby králka byla stále pod ochranou. Vše je provedeno velmi nenásilně a lehce, působivě. Králka je schovaná vprostřed kruhu. Recitace: Do půlkruhu obstoupili pramen. Sotva dýchá, tolik bláta na něm, a do trávy položili rýče, lopaty a misky. Kámen odvalili; pramen rozpředl se jako kotě. Nechali jej s královničkou o samotě, když do trávy rozprostřela šátek bílý. Pak všichni za ruce se vzali a kolem těch dvou kolo udělali, ústa k písni našpulili. Kolem králky se rituálně uzavře kruh, dívky i chlapci házejí bláto a nečistoty na králku se zaříkáváním. Králka jen bezmocně stojí, v závěru se všichni ke králce přibliţují a stupňuje se napětí. V závěru se králka prudce otočí k ostatním a oni se od ní rychle odvrací. Králko, milá králko, studánko rubínko, proč že tebe zkalili, proč že tě rmoutili? Krátké dny a dlouhé noci, byla jsi sama bez pomoci. Králko, milá králko, studánko rubínko, už jsi v naší moci. Následuje králčina zpověď, jak se studánka snaţila uchránit pramen od zlé moci, ale zimní čas byl dlouhý a její síla pomalu vyhasínala a pramen neuchránila. Druţky v průběhu králčiny písně jednoduchými pohyby – improvizují, prosí zem o ochranu studánky. Veškerý pohyb je směřován k zemi. V závěru králčiny zpovědi

107

se vrací ke dţbánu a obřadně jej zvedne do výšky. Ostatní sledují králčino konání a postupně nenásilně, neustále ji sledující vytvoří půlkruh kolem ní. Jsem rubínka opuštěná, voda moje zakalená, zlý moci čarovný, nedbaly na můj hlas varovný. Chtěla bych být, plná čistý pěny, bez bahna a bez kamení, pak bych žízeň uhasila, v lidech by pak byla jenom zdravá síla. Následuje zaříkávání druţek, které vyslyšely ţádost králky o pomoc studánce, která pokud bude čistá, dá vláhu přírodě, ale také vodu lidem. Během toho rituálně druţky doplňují zaříkání plesky o stehna, aby umocnily sílu pronesených veršů. Půlkruh se pomalu uzavírá a otáčí se, napětí graduje. V tý májový době, přicházíme k tobě. Zlý moci vyženem, nemoci zaženem, sílu ti nalejem. Neseme háky, hrabice, na zlý čarodějnice, na bláto a na kamení. Lidem buď zas k potěšení, pomáhej jim zahnat žízeň, odveď všechnu nemoc, trýzeň. Během mezihry se napětí uvolní a všichni kolem králky tancují, ona symbolicky vzdává díky a dţbán vyzdvihuje do výše. V závěru všichni ulehnou na zem a králka pomalu během veršů spouští dţbán na zem. Pozornost je přesunuta k veršům. Recitace: Tam, kde bylo bahna nejvíce, rýče zabořili, připravili hrabice. 108

Kolik bylo na dně přesmutného kalu! I stružka, která krmí blatouchy a pláňky, bije o břeh prudčeji jak modř pod jejich spánky. když ji bláto vybrali a rýč zazvonil o čistou skálu. Rmut a bahno z těch kalných vod nesou od břehu tři kroky na východ. Z rýčů rozhodí je tam, kde nejvíc slunce pálí. Pak se stane ze rmutu čistá země, kterou strom i zrno chválí. Poté, co je studánka vyčištěná, všichni pomalu vstávají a králka bere dţbán a kaţdému nalévá vodu z čisté studánky, čímţ jim děkuje a přislibuje ţivotadárnou svoji sílu. Těm, co nalila vodu na ruce, si jí děkovně omývají tvář. Když studánku a stružku vyčistili, vytrysklo z hlubin tolik utajené síly, že se vody z břehů vylily a s květy objaly. Když na vodě, mírně opadlé viděli své tváře jak v zrcadle, i stráň se přišla zhlédnout s břízami a opály. Probíhá pokorné děkování Rubínce. Pak přiběhla jedna ze sasanek za ruku ji vedl lesní vánek. A u pramene se zastavila, za všechny květiny pravila: Jedna ze zvolených dívek vychází z kruhu a představujíce sasanku, prosí studánku o vodu, díky níţ by všechna květena mohla po dlouhé zimě oţít. Mezitím se pozvolna druţina k sasance schází a přidává se k sasančině ţádosti, pohyb je znázorněn jednoduchou měkkou chůzí a zaujetím pózy, kterou vyjadřují svou soudruţnost a prosbu, jemně obléhají sasanku. Studánko hlubáňko, kdes tak dlouho byla? 109

I mě zima soužila, přišla jsem, abych se z tebe napila, abys mi kořínky omyla, abych pro potěšení byla. Studánka dává svou odpověď a dţbán plný čisté vody podává sasance, která vodou svlaţí vše kolem sebe. Následuje radostná hra s vodou, všichni tančí kolem králky. Dţbán putuje z ruky do ruky a voda stříká do všech stran. Všichni radostně tančí kolem i s králkou. Vítám tě, sasanko, na břehu. Vím, přišla jsi ještě po sněhu. Už jsou pryč zlý doby, i lidé si ze mne naberou do nádoby. Jsem čistá jako zrní stříbrný, byli by beze mne jak nebe bez luny. Králka se postaví a všichni ostatní ji obstoupí zezadu a chytají ji pevně za její rozpřáhnuté paţe. Králka odevzdaně sklání svou hlavu, jeden z chlapců jí pokropí hlavu vodou ze dţbánu. V tom druţky pouští její paţe, ustupují vzad a vytváří kolem ní půlkruh. Recitace: Královnička poklekla na šátek rozprostřený, ponořila džbán do stříbrné pěny, pak do všech světa stran vodu vylila. Aby si už byli všichni zdravím jisti, nabrala si hrst loňského listí, za sebe je hodila a k oblakům pravila: Králka svým pohybem v půlkruhu znázorňuje čištění svého pramene, během kterého ostatní pronáší zaklínadlo. Pro umocnění zaříkávání druţky zemitě dupou. Zlý moci zahání, nemoci vyháním, a ty, větře, odnes je s mraky, co zhoubu nosí, 110

za lidi a zvířata i louky prosím. za hory i doliny, za ptáky v povětří. Všechny dobré ušetři, co ze srdce litují, odpusť jejich viny. Králka společně s ostatními ţádá studánku, aby pomohla zajistit úrodu nadcházejícího roku. Králka při své prosbě klečí uprostřed půlkruhu a ostatní nad ní stojí. Studánko hlubáňko, studánko rubínko, buď vždycky čistá a pro zdraví jistá. Dej hodně šťávy jitroceli, pomoz také poli, ať dá hodně žita i dobrýho zelí. Všichni prosebně sklání hlavu. Studánko hlubáňko, studánko rubínko, studánko, studánko rubínko, studánko, studánko. Pozvolna se druţky od králky odvracejí a odcházejí ke studánce. Králka vstává a bere dţbán ze země, který odnáší ke studánce, kde jej postaví a ona sama jde studánku čistit. Recitace: Jako by studánku za ruce vzali a až do vsi s ní utíkali. Z plného džbánu dali koze ochutnat i ovci májové vody studené z lesního pramene u nás na Sykovci. Tak je to u nás každý rok v máji,

111

děti studánkám prameny jak srdce zemi otvírají, aby i na horách byla hojnost úrody. Aby pramen uživil potoky a řeky, z hlubin vynesl písek měkký a bystřiny jím překlenul na brody. I studánky musejí býti v máji čisté, tak jako, děti, vy jste; i jim se stýskalo už po jaru. Nejedna studánka malá se o pramínek bála, aby nezapadl do kalu, do bahna a do kamení, tak jako člověk do soužení, ani trochu vláhy by v ní nezbylo. Vždyť každá studánka v lese na hladině nebe nese, kdyby jí nebylo, o zem by se rozbilo. V mezihře jeden z chlapců vychází z druţiny, sleduje recitátora, který pomalu odchází z popředí a na jeho místo přichází chlapec, přinášející niternou zpověď samotného autora - poutníka. Jeho pouto k domovu a touze po návratu domů. Ostatní se pomalu otáčí a pozorně naslouchají. Králka naplní naposledy dţbán pramenitou vodou a objímajíc ho ulehá na zem. Průvodce si omývá obličej vodou z pramene a pomalu jde ke králce, ta odbíhá pryč a on obřadně bere dţbán do rukou a přináší ho do středu dění, aby všechna pozornost byla přenesena na něj, on sám pokleká. Potkal jsem jeseň. Co před ní bylo jar a zim! S oblohy šlehají plameny jeřabin A cítíš vůni posledního sena. Z té modře a větrnosti čisté jako já, i všichni vy jste, i stará bříza pokřivená. Jsem doma a jdu cestou starou. Za mou v patách ve vzpomínce jaro a právě jako tenkráte přede mnou chvátá chasa dovádivá. 112

Já jejíma očima se znovu dívám, co potom, že jdeme po sněhu a blátě. V kabátku ještě plném zimy jako tenkrát jdu zase s nimi; co bylo, už je dávno pryč. I ve mně leckdy pramen bláto zaneslo a zvadlé listí, znovu jej hledám a hloubky čistím, třeba mi není už tak do zpěvu. Z těch dědů a bab, co vodám písní cestu otvírali, co zde studny roubili a pevné plátno tkali, z nich jsem a vracím se k nim znova. Co na tom, že jejich dny jsou nenávratně pryč, z ruky do ruky si podáváme těžký klíč, klíč od domova. Studánko rubínko, Studánko hlubáňko, studánko rubínko! Na závěr všichni odcházejí ze scény.92

2. 2. 5

Náměty k realizaci tématu rituálního čištění studánek pro děti mladšího školního věku ve výuce základních uměleckých škol Historickým vývojem společnosti byla pozornost přesouvána k mnohem

materiálnějšímu vnímání ţivota. Z rituálů, vedoucích k očistě ducha, postupně vyprchávala podstata a původní význam. Z tohoto důvodu je důleţité navracet se k principům a filosofii lidového umění. V dětském věku je podstatné vedení

92

verše pouţity z partitury Otvírání studánek. Praha : Bärenreiter Editio Supraphon, 1956.

113

k těmto hodnotám, které by nenásilně podněcovaly pozitivní vztah k přírodě, společnosti a sobě samému. Čištění studánek vychází z podstaty rituálního uctívání kultu vody a země. Kult Význam tohoto pojmu byl odvozen z latinského slova cultus, znamenající uctívání. Kult se většinou vztahuje k určitému místu, zvířeti, rostlině. Jedná se o konkrétní pojmenování vztahu člověka, s něčím co boha symbolizuje. Přesněji se jedná o sluţbu, kterou člověk bohu, místu děkuje. Kult vody Od pohanských dob je voda v lidové víře povaţována za jeden z nejsilnějších ţivlů, mající jak ţivotadárnou, tak ničivou moc. Potřeba vody pro zachování lidského ţivota je projevem vztahu člověka k tomuto ţivlu. Očistná moc a síla vody provází člověka celým jeho ţivotem a jako taková zakořenila ve výročních zvycích a rituálech s nimi spojenými. „Očistná síla vody byla považována za tak mocnou, že očišťovala i oheň a slunce. Ve značné části Evropy vládlo přesvědčení, že člověk nebude mít štěstí ten den, kdy se nemyl, takový nebyl chráněn ani před uhranutím a sám uhranutí způsobil. Proto takové významné místo, které voda ve výročních, hospodářských i rodinných obřadech zaujímala. Očistný, a tudíž zmocňovací úkol přisuzovaný vodě byl táž, ať šlo o vodu svěcenou církevním nebo lidovým způsobem“ uvádí Antonín Václavík 93. Kult země Země společně s vodou, ohněm a povětřím tvoří čtveřici elementů, ovlivňující lidský ţivot. Země představuje matku, dárkyni, zdroj plodnosti a ţivota skýtající nevyčerpatelnou sílu. Jiţ od pohanských dob byla země objektem uctívání. Byla povaţována za matku rostlin, ţivočichů a lidí, kterým poskytovala ţivotní silu.

TARCALOVÁ, Ludmila. Kult a živly: sborník příspěvků z konference karpatologické komise pro lidové obyčeje MKKK konané ve Vsetíně v roce 1999. Uherské Hradiště: Slovácké muzeum, 1999. Studie Slováckého muzea. 93

114

Aby si člověk zachoval přízeň matky země, vytvořil síť rituálů, které byly projevem prosby a úcty. Rituál V původním významu slova byl rituál činnost, která se provádí opakovaně za určitým účelem. Rituály měly většinou mystický či náboţenský charakter.94 Podporují koncentraci a umocňují sílu myšlenky, směřující k naplnění smyslu podstaty dané činnosti. Pohybově – taneční hry s tématem vody a země jako motivační podnět k rituálu čištění studánek Téma Vody Motivační náměty 1. Název:

Potok, řeka, moře

Prostorová formace: volná prostorová vazba Cíl: na základě improvizace rozvíjení pohybové fantasie dětí, vnímání dynamiky pohybu

- Hudební doprovod korepetitora, má charakter vzestupné dynamiky. - Děti leţí na zemi a představí si, ţe jsou malým pramínkem, postupně aktivují paţi, která se stává centrem pohybu, pramínek se pomalu probouzí ze země a tuto představu děti přenáší do pohybu procházejícího tělem, pohyb těla se uskutečňuje v závislosti na vedení paţe.

- Při pohybu z místa do prostoru vyuţíváme přirozených pohybových prvků chůze, běhu, poskoku, přeskoků apod., které připodobňujeme pocitu proudu, který ţene tělo z místa do prostoru – energický tok tělem.

- Pramínek postupně sílí a mění se v potok, děti této představě přizpůsobují svůj pohyb a korepetitor hudební doprovod.

TARCALOVÁ, Ludmila. Kult a živly: sborník příspěvků z konference karpatologické komise pro lidové obyčeje MKKK konané ve Vsetíně v roce 1999. Uherské Hradiště: Slovácké muzeum, 1999. Studie Slováckého muzea. 94

115

- Potok se plynule mění v řeku sílící ve svém proudu, pohybová improvizace i hudební doprovod sílí ve svém provedení.

- Řeka ústí do moře, navozujeme atmosféru rozbouřeného moře, hudební doprovod nabírá na intenzitě, při fortissimu následuje malá pauza v napětí.

- Následuje postupně zeslabování hudebního doprovodu, čemuţ odpovídá improvizovaný pohyb dětí, mořská hladina se uklidňuje.

- V závěru si děti představí, ţe se staly vlnkou v moři, která se rozplyne na vodní hladině. Další eventualitou, jak téma rozvíjet, je vyuţití konkrétních dětských říkadel evokujících v dětech představu hry s vodou. 2. Název:

Voda, vodička

Prostorová formace: volná prostorová vazba Cíl: na základě improvizace rozvíjení pohybové fantasii dětí Říkadlo: Vodo, vodo, vodičko, Polib moje tělíčko! Světil tebe Kristus Pán, Světili tě při křtu Páně, Světili tě na Jordáně: Vodo, vodo, vodičko, Ať mám zdravý tělíčko! Z Chodska 95

- Vysvětlíme dětem obsah a význam textu říkadla, s nímţ budou následně v rámci své představivosti individuálně pracovat. PLICKA, Karel a František VOLF. Český rok v pohádkách, písních, hrách a tancích, říkadlech a hádankách. 2. vyd., v Odeonu 1. Ilustrace Karel Svolinský. Praha: Odeon, 1979. Klub čtenářů (Odeon), s. 245. 95

116

- Abychom podpořili dětskou fantasii, můţeme s dětmi podniknout výlet ke studánce či potoku. Tímto dětem poskytneme jedinečnou moţnost vnímat okolní přírodu. V rámci vedené improvizace vyuţíváme přirozené pohybové fantasie dětí. Reálně zkouší nabírání vody do dlaní, nechávají si ji stékat po horních končetinách, omývat si obličej, případně jiné části těla, mohou chodit bosýma nohama v potoce, nebo si zahrát hru s cákáním vody do prostoru nebo po svých kamarádech.

- Hrou v dětech probouzíme přirozený pohyb, který při daném proţitku mohou přenést do svého pohybového slovníku, citlivě si uvědomují reakce svého těla související s jejich pohybem. 3. Název:

Pramínky

Prostorová formace: volná prostorová vazba Cíl: na základě improvizace rozvíjení pohybové fantasie dětí, orientace v prostoru, vedení k citlivé práci v kolektivu Příprava ke hře:

- Vyuţíváme improvizovaného hudebního doprovodu. - Děti rozdělíme na skupinu představující pramínky a skupinu představující kamínky.

- Kamínky si libovolně sednou do sedu na patách se zaoblením páteře vpřed tak, ţe se hlava dotýká podlahy „klubíčko“.

- Pramínky zůstávají ve stoji. - Pramínky v libovolných drahách běhovými kroky znázorňují malý pramínek, který si teče, a přitom lehce obíhají - přeskakují kamínky. Přirozeně procvičujeme pohyb z místa do prostoru a prostorovou dráhu – vlnovku.

- Kamínky sedí v „klubíčku“, nesmí se napřimovat do vertikální osy. - Na domluvené znamení pedagoga hra pokračuje tím, ţe kaţdý přeskočený kamínek se promění v pramínek.

117

- Pramínky se v průběhu písně plynule přibliţují, děti si představují, jak proud řeky sílí a stává se z nich silná řeka.

- Děti svůj pohyb zpomalují, chůzí v libovolných prostorových drahách, k pohybu plynně připojují paţe, znázorňují mohutné mořské vlny. Téma Země Motivační náměty 1. Název:

Obilí

2. Název:

V tý májový době

Prostorová formace: volná prostorová vazba Cíl: orientace v rytmických modulacích textů Říkadlo: Dej nám dobré léto, na pšenice, na žito, na všecko obilí, Co nám pánbů nadělí. Z Čech 96 Obměna: pouţití rytmicky modulované části veršů Otvírání studánek. V tý májový době, přicházíme k tobě. Zlý moci vyženem, nemoci zaženem, sílu ti nalejem. Neseme háky, hrabice, na zlý čarodějnice, na bláto a na kamení. Lidem buď zas k potěšení. Pomáhej jim zahnat žízeň, odveď všechnu nemoc, trýzeň.

PLICKA, Karel a František VOLF. Český rok v pohádkách, písních, hrách a tancích, říkadlech a hádankách. 2. vyd., v Odeonu 1. Ilustrace Karel Svolinský. Praha: Odeon, 1979. Klub čtenářů (Odeon), s. 4. 96

118

97

- V této hře vyuţijeme rytmických dupavých motivů v rámci rytmické sloţky textu.

- Děti si sednou libovolně na zem a vnímají rytmizaci říkadla. - Při dalším nácviku k říkadlu přidávají tlesky dlaní o dlaně a opakují stále stejnou rytmizaci říkadla.

- Po zvládnutí se děti postaví a motiv, který vytleskávaly, přenáší do dupavých motivů DK, zprvu jen jednou DK, posléze mohou DK libovolně střídat, mohou přidat plesky o stehna DK a připojit tlesky dlaní o dlaně. Další eventualitou jak s tématem dále pracovat je vyuţití konkrétních dětských říkadel evokujících v dětech vztah k zemi. 2. Název:

Obtisk

Prostorová formace: volná prostorová vazba Cíl: vnímání země jako tanečního partnera, rozvíjení energického toku tělem při pohybu, uvědomování si těţiště těla -

97

K této hře vyuţijeme hudební doprovod adagiového charakteru.

Jedná se o přesnou kopii notového zápisu z klavírního výtahu Otvírání studánek.

119

-

Děti si lehnou na zem a představí si kyprou půdu, ve které zanechávají obtisky různých částí těla, vnímají zem a v rámci práce s těţištěm se snaţí se zemí splynout.

-

Půdu, v níţ zanechávají obtisky svého těla, si představují jako partnera, se kterým v rámci své pohybové improvizace citlivě spolupracují.

-

Veškerý pohyb děti provádí plynule.

Obměna:

- Vyuţijeme vertikálního postavení těla a práci s přenášením těţiště umístěné v pánevní oblasti.

- Pozornost věnujeme práci chodidel, které můţeme pro lepší pohybové uchopení připodobnit kořenům stromu, zarůstajících do země.

- V pohybové improvizaci si ţáci uvědomují tah procházející tělem směrem vzhůru v kontrastu s pohybem směřovaným dolů k zemi. 3. Název:

Květiny

Prostorová formace: volná prostorová vazba Cíl: na základě improvizace rozvíjení pohybové fantasii dětí -

Hudební doprovod korepetitora má charakter vzestupné dynamiky.

-

Děti si uvědomí, z jakých částí se rostlina skládá – kořeny, stonek, listy, květ a ztvární ji svou individuální pohybovou improvizací.

-

Představují si, ţe jsou zaseté semínko květiny, ze kterého roste květina, která se přes půdu snaţí protlačit ke slunci (viz výše popsaný princip pohybu).

-

Hudební doprovod nabírá na intenzitě, při fortissimu následuje malá pauza v napětí.

-

Následuje postupně zeslabování, květina uvadá.

120

Závěr V lidové kultuře spatřujeme hluboce zakořeněný smysl skutečného ţivota. Hodnoty, ať uţ materiální či nemateriální, obsaţené v lidovém umění ovlivňovaly v rozsáhlém časovém měřítku utváření lidské společnosti. Veškeré projevy vycházely z přirozeného vnímání přírodního koloběhu, kterým si člověk chtěl zajistit prosperitu a zachování svého ţivota. Tyto podmínky velmi ovlivňovaly lidské bytí, a tak byly společností plynule vytvářeny sítě obřadů a rituálů, jeţ se staly neodmyslitelnou součástí kalendářního roku. Součástí zmíněných projevů bylo múzické ladění, které v sobě propojovalo mluvené slovo, hudbu, zpěv, dramatické prvky a v neposlední řadě tanec, který se tak stal nepostradatelnou součástí kaţdodenního ţivota společnosti minulé i dnešní. Důleţitost uchování hodnot lidové kultury si uvědomovali mnozí umělci, mezi nimiţ zaujímají významné místo představitelé české moderní hudby 20. století - Leoš Janáček a Bohuslav Martinů. Ti si v mnohých směrech zvolili folklór jako výchozí bod své tvůrčí činnosti. Lidová kultura se tak stala nevyčerpatelnou pokladnicí inspirace nesoucí odkaz našich předků, jejich ţivota a s ním spojené víry. Výchozí myšlenkou této práce bylo podat ucelený a přehledný obraz významu lidové kultury, která ovlivnila a stále ovlivňuje vývoj společnosti. Poukázat na hodnoty, které významným dílem ovlivnily uměleckou tvorbu Leoše Janáčka a Bohuslava Martinů, jejichţ dílo je stále ţivoucí a inspirativní pro mnohé současné umělce. V rámci zmíněných témat jsem se snaţila názorně předvést, jakým způsobem se vybrané motivy lidové kultury mohou aplikovat do výuky lidového tance na základních uměleckých školách. Mimo mou pedagogickou činnost a mnoţství studijního materiálu byly pro mě velmi inspirativní podněty a připomínky paní Mgr. Ladislavy Košíkové, díky nimţ jsem mohla niterněji proniknout do podstaty lidového umění. V rámci taneční tvorby jsem se snaţila nalézat moţnosti vyuţití základních principů folklóru, které by přispívaly k plnohodnotnému rozvoji vnímavé a citlivé dětské osobnosti.

121

Použité informační zdroje BARTŮŠKOVÁ, Sylva. Miloslav Bureš [online]. [cit. 2016-04-20]. Dostupné z: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=989. BERANOVÁ, Magdalena. Slované. 1. vydání. Praha: Panorama, 1988. BONUŠ, František. Lidové tance. Ústav lidové kultury ve Stráţnici. Stráţnice 1995. BROD, Max. Leoš Janáček: život a dílo. Praha: Hudební matice Umělecké besedy, 1924. BŘEZINA,

Aleš. Bohuslav

Martinů [online].

[cit.

2016-04-20].

Dostupné

z: http://www.rozhlas.cz/klasika/skladatele/_zprava/bohuslav-martinu--449369. BUREŠ,

Miloslav. Otvírání

studánek.

1.

vyd.

Havlíčkův

Brod:

Krajské

nakladatelství, 1965. Vysočina (Krajské nakladatelství). Divadlo 11. 1960, (4), s. 213. FROLEC, Václav. Prostá krása: deset kapitol o lidové kultuře v Čechách a na Moravě. 1.vyd. Praha: Vyšehrad, 1984. GALUŠKA, Luděk. Slované: doteky předků : o životě na Moravě 6.-10. století. Brno: Moravské zemské muzeum, 2004. HART-DAVIS, Adam (ed.). Dějiny: velký obrazový průvodce historií lidstva : od úsvitu lidské civilizace po současnost. Vyd. 1. Praha: Kniţní klub, 2009. HEDBÁVNÝ, Zdeněk. Alfréd Radok: Zpráva o jednom osudu. 1. vyd. Praha: Národní divadlo, 1994. JANÁČEK, Leoš. Hledal jsem proutkem pramenitou vodu: Výběr z literárních prací; Uspoř. Jaroslav Šeda ; Kresby Karel Svolinský. vyd. Praha: Odeon, 1982. JANÁČEK, Leoš. Vzpomínky, dokumenty, korespondence a studie Uspoř. Bohumír Štědroň. 1.vyd. Praha: Supraphon, 1986. Hudba v zrcadle doby. JANÁČEK, Leoš, Arne NOVÁK, Vladimír HELFERT, Leoš FIRKUŠNÝ a Jan RACEK, CÍGLER, Radovan (ed.). Fejetony z Lidových novin: se studiemi Jana Racka, Arna Nováka, Vladimíra Helferta a Leoše Firkušného. Rozš. a dopl. 2. vyd., v Krajském nakladatelství v Brně vyd. 1. V Brně: Krajské nakladatelství v Brně, 1958. JELÍNKOVÁ, Zdena. Haná: popisy tanců ke stejnojmenné videokazetě. Stráţnice: Ústav lidové kultury, 1997. Lidové tance z Čech, Moravy a Slezska.

122

KOS, Bohumil. Lidové tance ve školní tělesné výchově: metodická příručka pro učitele tělesné výchovy na školách 1. a 2. cyklu. 3. vyd. Praha: SPN, 1983. LANGHAMMEROVÁ, Jiřina. Lidové zvyky: výroční obyčeje z Čech a Moravy. Vyd. 1. Praha: Lidové noviny, 2004. LAUDOVÁ, Hannah. Lidové tance z Čech, Moravy a Slezska: Díl III. Východní Čechy. 1. vydání. Stráţnice: Ústav lidové kultury Stráţnice, 1997. MARTINŮ, Bohuslav. Domov, hudba a svět: deníky, zápisníky, úvahy a články. 1. vyd. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1966. Hudba v zrcadle doby, sv. 3. MARTINŮ, Bohuslav. České lidové písně a říkadla: (Skicář) doplněný autorovými myšlenkami. Praha: Nadace Lyry Pragensis, 1994. MARTINŮ, Bohuslav, POPELKA, Iša (ed.). Dopisy domů: z korespondence do Poličky. Vyd. 1. Praha: Mladá fronta, 1996. MIHULE, Jaroslav. Bohuslav Martinů: profil života a díla. 1. vyd. Praha: Editio Supraphon, 1974. NIEDERLE,

Lubor. Rukověť

slovanských

starožitností.

1.

vydání.

Praha:

Nakladatelství Československé akademie věd, 1953, s. 17 – 18, 1920. PLICKA, Karel a František VOLF. Český rok v pohádkách, písních, hrách a tancích, říkadlech a hádankách. 2. vyd., v Odeonu 1. Ilustrace Karel Svolinský. Praha: Odeon, 1979. Klub čtenářů (Odeon). RACEK, CÍGLER, Radovan (ed.). Fejetony z Lidových novin: se studiemi Jana Racka, Arna Nováka, Vladimíra Helferta a Leoše Firkušného. Rozš. a dopl. 2. vyd., v Krajském nakladatelství v Brně vyd. 1. V Brně: Krajské nakladatelství v Brně, 1958. SKOPOVÁ, Kamila. Hody, půsty, masopusty: slavíme, vaříme, zdobíme a hrajeme si celý rok podle lidových tradic. 1. vyd. Praha: Akropolis, 2007. STEHLÍKOVÁ, Eva. Radokovo Otvírání studánek [online]. [cit. 2016-04-20]. Dostupné z: http://host.divadlo.cz/art/clanek.asp?id=11064. STRAKATÁ, Mirka. Tradice a obyčeje: Pozapomenuté vánoční zvyky. ČD pro Vás [online].

2011, 2(12)

[cit.

2016-04-22].

Dostupné

http://www.cd.cz/assets/tiskove-centrum/magaziny-a-periodika/cd-proas/cd12_web.pdf.

123

z:

ŠIMANDL, Josef. Jak zacházet s náboženskými výrazy: pravopis, výslovnost, tvary, význam. Vyd. 1. Praha: Academia, 2004. ŠTĚDROŇ, Bohumír. Leoš Janáček: k jeho lidskému a uměleckému profilu. 1. vyd. Praha: Panton, 1976. TARCALOVÁ,

Ludmila. Kult

a

živly:

sborník

příspěvků

z

konference

karpatologické komise pro lidové obyčeje MKKK konané ve Vsetíně v roce 1999. Uherské Hradiště: Slovácké muzeum, 1999. Studie Slováckého muzea. VÁCLAVÍK, Antonín. Výroční obyčeje a lidové umění. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1959. VÁŇA, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů. První vydání. Praha: Panorama, 1990. Stopy, fakta, svědectví (Panorama). VOGEL, Jaroslav. Leoš Janáček: život a dílo. 1.vyd. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1963. VONDRUŠKA, Vlastimil. Církevní rok a lidové obyčeje, aneb, Kalendárium světců a světic, mučedníků a mučednic, pojednávající o víře českého lidu k nim, jakož i o liturgii katolické. 2., dopl. vyd. Ilustrace František Skála. České Budějovice: Dona, 2005. Československá vlastivěda, III. díl. Praha: Orbis, 1968. VONDRUŠKOVÁ, Alena. České zvyky a obyčeje. 1. vyd. Ilustrace Kamila Skopová. Praha: Albatros, 2004. ZÍBRT, Čeněk. Veselé chvíle v životě lidu českého. Praha: Vyšehrad, 1950. ZOUHAR, Zdeněk (ed.). Bohuslav Martinů: sborník vzpomínek a studií. Brno: Krajské nakladatelství, 1957. Bohuslav Martinů [online]. [cit. 2016-04-20]. Dostupné z: http://www.classicalmusic.com/topic/bohuslav-martin%C5%AF Jan Nepomuk Jiřiště: Setkání se svatým Jiří. In: Český rozhlas, 21. dubna 2007. Leoš Janáček [online]. [cit. 2016-04-20]. Dostupné z: http://www.narodnidivadlo.cz/cs/umelec/leos-janacek [online]. [cit. 2016-04-20]. Dostupné z: www.archeolog.cz [online].

[cit.

2016-04-20].

Dostupné

z:

http://www.bbc.co.uk/orchestras/

symphonyorchestra/performances/martinu/gallery/12/

124

[online]. [cit. 2016-04-20]. Dostupné z: https://goo.gl/photos/kiUytevGtujg3D6u6 partitura Otvírání studánek. Praha : Bärenreiter Editio Supraphon, 1956. [online]. [cit. 2016-04-20]. Dostupné z: http://www.ladislavakosikova.cz/fotogalerie /rakos-rakoczy-foto-zbynek-maderyc/ [online]. [cit. 2016-04-20]. Dostupné z: cs.wikipedia.org/wiki/Slovanská_mytologie [online]. [cit. 2016-04-20]. Dostupné z: www.pohodar.com/fotecky/architektura1 /10.htm [online]. [cit. 2016-04-20]. Dostupné z: http://slovane.cz/foto/obetiste.jpg Pohanství [online]. [cit. 2016-04-20]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/ Pohanstv%C3%AD program Leoš Janáček Počátek románu Rákoš Rákoczy, 26. ledna 2004 Městské divadlo Brno Svatý Jiří [online]. [cit. 2016-04-20]. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/ Svat%C3 %BD_Ji%C5%99%C3%AD

125

Přílohy Příloha č. 1: Slované Slovanské obětiště – 3D ilustrace Jakub Klíma zdroj: http://slovane.cz/foto/obetiste.jpg

Slovanská svatyně zdroj: www.pohodar.com/fotecky/architektura1/10.htm

126

Socha Radegasta, boha slunce, války a hojnosti v Beskydech zdroj: cs.wikipedia.org/wiki/Slovanská_mytologie

Perun, dřevěný idol v Rusku, slovanský bůh hromu, bouře a blesku zdroj: cs.wikipedia.org/wiki/Slovanská_mytologie

127

Moderní idol Velese na Velízu, bůh vody, země a podsvětí zdroj: cs.wikipedia.org/wiki/Slovanská_mytologie

Další ilustrace - zdroj: VÁŇA, Zdeněk. Svět slovanských bohů a démonů. První vydání. Praha: Panorama, 1990. Stopy, fakta, svědectví (Panorama).

128

129

130

Příloha č. 2: Scénické uvedení baletu Rákos Rákoczy Operním studiem Hudební fakulty Janáčkovy akademie múzických umění zdroj: http://www.ladislavakosikova.cz/fotogalerie/rakos-rakoczy-foto-zbynek-maderyc/

131

132

133

Příloha č. 3: Otvírání

studánek

Bohuslava

Martinů

v rámci

100. výročí narození Vítězslavy Kaprálové v obci Tři Studně zdroj: https://goo.gl/photos/kiUytevGtujg3D6u6

134

135

136

137