Odhodlaná nevěsta PRAHA 2011

Odhodlaná nevěsta PRAHA 2011

Přeložila: DANA CHODILOVÁ Stephanie Laurens: Odhodlaná nevěsta Vydání první Copyright © 2010 by Savdek Management ProprietoryLtd. Published by arrangement with Avon, an imprint of HarperCollins Publishers All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4, www.baronet.cz v roce 2011 jako svou 1634. publikaci Přeloženo z anglického originálu The Elusive Bride vydaného nakladatelstvím Avon Books, An Imprint of HarperCollinsPublishers, New York v roce 2010 Český překlad © 2011 Dana Chodilová Odpovědný redaktor Jiří Chodil Přebal a vazba © 2011 Ricardo a Baronet Ilustrace na přebalu © 2011 Oldřich Liška Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk a vazba: , s. r. o., Český Těšín Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. ® Název a logo BARONET jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-7384-447-9 BARONET Praha 2011

Stephanie Laurens Odhodlaná nevěsta Cyklus

ČERNÁ KOBRA

Prolog 2. září 1822 Silnice z Poony do Bombaje „Ul-ul-ul-ul-ul!“ Bojový pokřik pronásledovatelů na chvilku ze​slábl, když se Emily Ensworthová a její dopro​vod prohnali další zatáčkou. Upírala oči na uježděnou prašnou cestu a snažila se přimět klisnu k ještě vyšší rychlosti – aby prchala po horské silnici jako o život. Emily měla strach, že jim o život vážně jde. Nacházeli se zhruba v polovině horské cesty z Poony, která v sezóně monzunů sloužila za hlavní město vyšším vrstvám Britů, ovládajícím Bombaj. Bombaj samotná ležela ještě několik hodin rychlé jízdy před nimi. Obvykle poklidnou krásu kopců s majestátnými jedlemi a svěžím chladným vzduchem znovu narušilo vytí jezdců, kteří je pronásledovali. Předtím si je stačila pořádně prohlédnout. Byli odění v tradičních domorodých úborech, za symbol jim sloužily černé hedvábné šály, ovázané kolem hlavy. Dlouhé konce za nimi vlály, šavle se blýskaly, zatímco se divoce hnali v jejich stopách. Ti pronásledovatelé byli příslušníci kultu Černé kobry. Slyšela o nich strašlivé zkazky a netoužila účinkovat v jejich pokračováních. Ona a její doprovod, vedený mladým kapitánem Mac​Farlanem, prchali prudkým tryskem, ale kultisté je přesto doháněli. Zprvu byla přesvědčená, že jim se svým oddílem vojáků unikne. Teď už si tak jistá nebyla. Kapitán MacFarlane jel vedle ní. Upírala pohled na prudce se svažující cestu, vycítila, že se ohlédl, pak se podíval na ni. Užuž se chystala vyštěknout, že je vynikající jezdkyně, jak už si mohl všimnout sám, ale kapitán se zahleděl dopředu a ukázal tam. „Tamhle!“ MacFarlane mávl na svého zástupce. „Ty dvě skály před námi. Vezmu si dva muže a zadržím je tam tak dlouho, aby se slečna Ensworthová a vy ostatní dostali do bezpečí.“ „Zůstanu s vámi!“ houkl zástupce přes hlavu Emily. „Memsahib můžou doprovodit Binta a ostatní.“ Memsahib – Emily – hleděla na skály, o kterých byla řeč. Byly to dva vysoké mohutné balvany, lemující cestu, na jedné straně se tyčila strmá skalní stěna a na druhé stejně strmý svah. Nebyla žádný generál, ale věděla, že i když tam tři muži mohou pronásledovatele zdržet, nikdy je nezastaví. „Ne!“ Pohlédla na MacFarlanea, zatímco se hnali dál. „Zůstaneme všichni, nebo pojedeme všichni dál.“ Modré oči se přimhouřily a zahleděly se na ni. Zvedl bradu. „Slečno Ensworthová, nemám čas se s vámi hádat. Pojedete dál s většinou jednotky.“ Jistěže se chtěla hádat, ale on ji neposlouchal. Ignoroval její slova tak dokonale, až si najednou uvědomila, že MacFarlane ví, že to nepřežije. Ví, že zemře – tady, na této silnici – a bude to hrozná smrt. Smířil se s tím. Jeho hrdinství ji ohromilo, došla jí řeč. Mezitím dojeli ke skalám a zastavili. Koně netrpělivě přešlapovali, zatímco MacFarlane chrlil rozkazy. „Tady máte.“ Vylovil zpod kabátu složený balíček v pergamenu a vtiskl jí ho do ruky. „Vezměte to – odvezte to plukovníkovi Dereku Delboroughovi. Najdete ho v pevnosti v Bombaji.“ Modré oči se do ní zabodly. „Je moc důležité, abyste mu to předala – přímo jemu do rukou, nikomu jinému. Rozumíte?“

Strnule přikývla. „Plukovníku Delboroughovi v pevnosti.“ „Správně. A teď jeďte!“ Plácl její klisnu po zadku. Kůň vyrazil. Emily si zastrčila balíček do jezdeckého kabátu a sevřela otěže pevněji. Vojenský oddíl ji dohonil a zformoval se kolem ní. Hnali se dál. Když zahýbali do zatáčky, ohlédla se. Dva vojáci zrovna zaujímali pozici u skal po stranách cesty. MacFarlane pouštěl jejich koně, odháněl je pryč. Pak se prohnali zatáčkou a zmizel jí z dohledu. Musela jet dál. Nedal jí jinou možnost. Pokud se nedostane do Bombaje a nepředá ten balíček, bude jeho smrt, jeho oběť zbytečná. To se nestane. Nedopustí to. Ale je tak mladý. V očích ji zaštípaly slzy. Prudce zamrkala, aby je potlačila. Musí se soustředit na tu opuštěnou silnici a na jízdu. Později toho dne Pevnost britské Východoindické společnosti, Bombaj Emily si přímým, pevným pohledem změřila sepoje, střežícího brány pevnosti. „Kapitán MacFarlane?“ Coby neteř guvernéra Bombaje, která strávila posledních šest měsíců na návštěvě u strýce, se mohla ptát a očekávat odpovědi. Sepoj zbledl i pod olivovou kůží. Pohled, který jí věnoval, přetékal smutkem a soucitem. „Je mi to tuze líto, slečno, ale kapitán je mrtvý.“ Čekala to, a přece… sklopila oči, polkla, zvedla hlavu a nadechla se. Změřila si strážce ještě pánovitějším pohledem. „Přeji si mluvit s plukovníkem Delboroughem. Kde ho najdu?“ Nasměroval ji do důstojnického baru, na uzavřenou přední verandu důstojnické jídelny. Emily si nebyla úplně jistá, jestli je pro ni – pro ženu – přijatelné, aby šla dál, ale to ji nemohlo zastavit. Vystoupala po nízkých schodech v doprovodu Idi, indické služky, kterou si vypůjčila ze strýcovy domácnosti. Vešla na zastíněnou verandu a zastavila se, aby oči přivykly šeru. Jakmile se tak stalo, přejela pohledem verandu zleva doprava. Zaznamenala známé ťukání biliárových koulí z výklenku na jednom konci, několik důstojníků ve skupinkách po dvou a třech, shromážděných u kulatých stolků, a jednu větší skupinu v pravém rohu vzadu. Samozřejmě si jí všichni všimli v okamžiku, kdy vešla. Přispěchal k ní obsluhující chlapec. „Slečno?“ Přesunula pohled od skupiny důstojníků k chlapcově tváři a prohlásila: „Hledám plukovníka Delborou​gha. Bylo mi řečeno, že je tady.“ Chlapec se uklonil. „Ano, slečno.“ Obrátil se a ukázal na skupinu v rohu. „Sedí tamhle se svými muži.“ Patřil MacFarlane taky k Delboroughovým mužům? Emily chlapci poděkovala a zamířila ke stolu v rohu. Seděli kolem něj čtyři mohutní důstojníci. Zatímco se blížila, všichni se pomalu zvedli. Emily si uvědomila, že ji Idi svědomitě následuje, zastavila se a ukázala služce na židli po straně verandy. „Počkej tady.“ Idi, která si přidržovala okraj sárí přes půlku obličeje, přikývla a posadila se. Emily se nadechla, zvedla bradu a vykročila dál. Zatímco se k těm mužům blížila, pozorovala je – ne tváře; i bez dívání věděla, že vypadají zachmuřeně. Dozvěděli se o MacFarlaneově smrti, téměř jistě i o tom, jak zemřel, což ona sama ani nechtěla znát.

Pátrala po rozložitých ramenou, hledala plukovnické výložky. Nepřítomně zaznamenala, že mají široké hrudě, jsou vysocí a sálá z nich mužná fyzická síla: „tuze působiví“ džentlmeni, tak by se o nich šeptalo mezi ženami. Překvapovalo ji, že je dosud nepotkala v žádném ze salonů, které v minulých měsících s tetou navštívila. Byl tam další kapitán, světlovlasejší než MacFarlane, dva majoři, jeden se světle hnědými vlasy… měla co dělat, aby od něj odtrhla pohled k tomu druhému s módním tmavým sestřihem. Pak mezi nimi konečně objevila plukovníka – nejspíš Delborougha. I on byl tmavovlasý. Zastavila se před ním, zvedla k němu oči, zaťala umíněně zuby před emocemi, které se vznášely kolem stolu; nesmí se jimi nechat pohltit. Zničit. Rozplakat. Naplakala se už dost, když dorazila do strýčkova domu, a to MacFarlanea neznala tak dobře jako tito čtyři, soudě podle jejich smutku. „Plukovník Delborough?“ Plukovník pokývl hlavou a temnýma očima jí zapátral ve tváři. „Madam?“ „Jsem Emily Ensworthová, guvernérova neteř. Já…“ Vzpomněla si na MacFarlaneovy instrukce – do rukou Delborougha a nikoho jiného – a změřila si ostatní tři. „Mohla bych vás obtěžovat na slovíčko v soukromí, plukovníku?“ Delborough zaváhal a pak řekl: „Všichni muži u tohoto stolu jsou mí staří přátelé a kolegové Jamese MacFarlanea. Pracovali jsme společně. Pokud se mnou chcete mluvit kvůli Jamesovi, požádám vás, abyste mluvila přede všemi.“ Měl unavené a tuze smutné oči. Stačil jí jediný pohled na ostatní, na jejich strnulé, tolik ovládané tváře, a přikývla. „Dobře.“ Mezi dvěma majory stála prázdná židle. Ten hnědovlasý jí ji přidržel. Krátce mu pohlédla do očí, byly zlatohnědé, o něco tmavší než její. „Děkuji vám.“ Ignorovala to, co se v ní najednou zachvělo, a posadila se. Odhodlaně upřela pohled dopředu a přistihla se, jak hledí na ze tří čtvrtin prázdnou láhev araku uprostřed stolu. Židle zarachotily, muži se znovu posadili. Pohlédla na Delborougha. „Já vím, že je to troufalost, ale mohla bych požádat o malou sklenku toho…?“ Pohlédl na ni. „Je to arak.“ „Já vím.“ Naznačil chlapci z baru, aby přinesl další sklenku. Zatímco čekali, otevřela pod okrajem stolní desky taštičku a vytáhla MacFarlaneův balíček. Chlapec přikvačil se sklenkou a Delborough jí nalil poloviční dávku. S úsměvem, který se jí tak docela nepovedl, ji přijala a dala si malý doušek. Nakrčila nos nad ostrou chutí, ale strýček jí už dovolil ten alkohol ochutnat, věděla, jak dokáže člověka posílit. Napila se trochu víc, pak sklonila ruku se sklenkou. Potlačila nutkání podívat se na toho hnědovlasého majora a upřela pohled na Delborougha. „Ptala jsem se u brány, řekli mi to. Je mi moc líto, že se kapitán MacFarlane nevrátil zpátky.“ Delboroughův výraz už nemohl být kamennější, ale pokývl hlavou. „Kdybyste nám mohla říct, co se tam všechno stalo, pomohlo by nám to pochopit.“ Byli to MacFarlaneovi přátelé, museli se to dozvědět. „Ano, jistě.“ Odkašlala si. „Vyrazili jsme z Poony hodně brzy.“ Vypověděla jim ten příběh prostě, bez přikrašlování. Když se dostala k bodu, kdy se oddělila od statečného kapitána, odmlčela se a vyprázdnila skleničku. „Snažila jsem se mu to vymluvit, ale nedal si říct. Odtáhl mě stranou – dopředu – a dal mi tohle.“ Zvedla balíček. Položila ho na stůl a přistrčila ho k Delboroughovi. „Kapitán MacFarlane mě požádal, ať vám to předám.“

Několika slovy dokončila vyprávění a uzavřela to: „S několika muži se vrátil zpátky a zbytek jel se mnou.“ Když se odmlčela, ten pohledný major po její levici poposedl. Řekl jemně: „A sotva jste se dostala na dohled bezpečí, poslala jste je zpátky.“ Když se na něj ohlédla a setkala se s pohledem jeho oříškových očí, dodal: „Udělala jste to nejlepší, co jste mohla.“ Ve chvíli, kdy uviděla Bombaj, trvala na tom, aby se všichni vojáci jednotky až na dva vrátili pomoci kamarádům. Naneštěstí už bylo pozdě. Delborough položil ruku na balíček a přitáhl si ho. „A bylo to tak správné.“ Několikrát zamrkala, pak zvedla bradu, upírala pohled na balíček. „Nevím, co v tom je – nedívala jsem se. Ale ať je to cokoli… doufám, že to stálo za všechno, za tu jeho oběť.“ Podívala se na Delborougha. „Nechám to ve vašich rukou, plukovníku, jak jsem slíbila kapitánu MacFarlaneovi.“ Odsunula se od stolu. Všichni muži se zvedli. Hnědovlasý major jí odtáhl židli. „Dovolte mi zařídit vám doprovod zpátky do guvernérova domu.“ Vlídně pokývla. „Děkuji vám, majore.“ Kdo to je? Nervy se v ní zase rozechvěly. Stál u ní blíž než předtím, až se jí točila hlava, ale arak z toho nepodezírala. Přiměla se soustředit na Delborougha a další dva. Pokývla. „Na shledanou, plukovníku, na shledanou, pánové.“ „Sbohem, slečno Ensworthová.“ Všichni se uklonili. Obrátila se a kráčela zpátky po verandě, major šel pomalu po jejím boku. Mávla na Idi a ta se vydala za ní. Pohlédla na majorovu ovládanou, bezvýraznou tvář a odkašlala si: „Vyrozuměla jsem, že jste ho všichni dobře znali, je to tak?“ Podíval se na ni. „Sloužil s námi a po našem boku víc než osm let. Byl to druh a blízký přítel.“ Už předtím si všimla jejich uniforem, ale teprve teď jí to došlo. Změřila si majora. „Vy nejste běžní důstojníci.“ „Ne.“ Rty se mu prohnuly. „Jsme Hastingsovi lidé.“ Muži markýze z Hastingsu, generálního guvernéra Indie. Tato skupina a MacFarlane pracovali přímo pro něj? „Chápu.“ Nechápala to, ale věřila, že jí to strýček vysvětlí. Vyšli na schody verandy. „Počkáte laskavě chvilku?“ Nebyla to vlastně otázka. Zastavila se a s Idi po boku se dívala, jak major zvedl ruku, aby upozornil seržanta sepojů, který cvičil svou jednotku na volném prostranství. Seržant se rychle přiblížil. Major několika slovy zorganizoval doprovod skupiny sepojů do guvernérovy rezidence, která ležela dál ve městě. Jeho vrozená, ale nenápadná velitelská autorita a seržantova zdvořilost a ochota, ba přímo dychtivost vyhovět na ni působily stejně jako majorova fyzická přítomnost. Zatímco se sepojové pospíchali zformovat před schody, obrátila se Emily na muže vedle sebe a napřáhla ruku. „Děkuji vám, majore…?“ Sevřel jí ruku vřelým a silným stiskem, krátce jí pohlédl do očí a mírně se uklonil. „Major Gareth Hamilton, slečno Ensworthová.“ Pustil ji, změřil si nastoupené sepoje, pokývl jim a obrátil se zpátky k ní. Znovu se střetl s jejím pohledem. „Prosím, buďte opatrná.“ Zamrkala. „Ano, jistě.“ Srdce jí bušilo nezvykle rychle. Pořád ještě cítila sevření jeho prstů na svých. Nadechla se tolik potřebného vzduchu, pokývla hlavou a sešla na prašnou zem pod schody. „Přeji vám příjemný večer, majore.“ „I vám, slečno Ensworthová.“

Gareth stál na schodech a díval se, jak Emily Ensworthová odchází po sluncem spálené půdě k mohutným branám pevnosti. S hladkou porcelánovou pletí s nádechem dorůžova, jemnými rysy a hebkými hnědými vlasy vypadala jako typická Angličanka, jako ztělesnění půvabných anglických služebných, které si držel po celou dobu v armádě. To proto mu asi připadalo, že se právě setkal s vlastní budoucností. Ale ona to být nemůže a nemůže to být teď. Teď volá povinnost. Povinnost k památce Jamese MacFarlanea. Obrátil se, vystoupal po schodech a vešel zpátky dovnitř. 3. září 1822 Můj pokoj v guvernérově rezidenci, Bombaj Můj milý deníčku, čekala jsem tak dlouho a přiznávám – už jsem si začala myslet, že to nepřijde nikdy. Takže teď, když to vypadá nadějně, zjišťuji, že jsem poněkud opatrná. Tohle snad myslely mé sestry, když říkaly, že to prostě poznám? Ano, žaludek i nervy reagovaly na přítomnost majora Hamiltona neobvykle citlivě – jak Ester, Meggie a Hilary předpovídaly –, ale je takový náznak spolehlivý? Na druhé straně to vypadá, že osud rozehrává své obvyklé nečestné triky. Jsem prakticky na konci svého pobytu v Indii – kterýžto byl jednoznačně určen k tomu, aby mi rozšířil obzory, co se týče džentlmenů vhodných pro manželství, předvedl mi různé charakterové typy, aby má pověstná „vyběračnost“ získala lepší zázemí –, a když konečně padnu na někoho, kdo na mě zapůsobí, za celý den zjistím sotva jeho jméno a hodnost. Škoda, že teta Selma zůstala v Pooně, moc daleko na to, aby mi mohla poradit. Všechno, co potřebuji vědět, tedy závisí na strýčkovi. Dobré na tom je, že strýc Ralph odpovídá a neuvažuje nad tím, co mě vede k podobným otázkám. Dokud se o majoru Hamiltonovi nedozvím víc, nemohu vědět, jestli – jak začínám vroucně doufat – je ten pravý, můj jediný, džentlmen stvořený pro mě. Potřebuji toho o něm zjistit víc, ale od koho? A musím s ním též strávit víc času – jenže jak? Musím se pustit do hledání cest, zbývá mi jenom pár dní. A po všech těch letech čekání, až se objeví, po tom všem prostě nesnesu pomyšlení, že bych odjela a svého vyvoleného nechala tady. E.

10. září 1822 Guvernérova rezidence, Bombaj Emily se zamračila na indického služebného chlapce, který stál ve slunečním světle, padajícím na hedvábný kobereček v salonu její tety. „On odjíždí?“ Chlapec jménem Chandra přikývl. „Ano, slečno. Říká se, že on a jeho přátelé vystoupili ze služby, protože je zdeptala smrt jejich přítele kapitána.“ Potlačila nutkání složit hlavu do dlaní a rvát si vlasy. Co má ten Hamilton kčertu za lubem? Jak může být její vyvolený, pokud se zbaběle rozběhne domů do Anglie? A co čest a pomsta za přítele, druha a důstojníka, zabitého tím nejhroznějším a nestrašlivějším způsobem? Hlavou jí projela vzpomínka na ty čtyři muže, stojící kolem stolu v důstojnickém baru. Zakabonila se ještě víc. „Rezignovali všichni, všichni čtyři?“ Když Chandra přikývl, ptala se dál: „A míří zpátky do Anglie?“ „Tak se to říká. Mluvil jsem s některými, kteří znají jejich sluhy – všichni se těší, že uvidí Anglii.“ Emily se opřela v křesle za tetiným stolem. Znovu myslela na ty čtyři muže, na všechno, co z nich vycítila, vzpomněla si na balíček, který předala Delboroughovi do rukou, a v duchu zavrtěla hlavou. Těžko uvěřit, že by některý z nich vzal do zaječích, ale všichni čtyři? Ne, nebude ještě ztrácet víru v Hamiltona. Oni mají něco za lubem.

Zajímalo by ji, co to je. Osmnáctého toho měsíce měla nastoupit na loď, která popluje přes Kapské Město do Southamptonu. Než odjede, musí toho o Hamiltonovi zjistit víc, mnohem víc. Jakmile se ujistí, že není takový zbabělec, jak napovídá jeho současné chování, mohla by – nějak to už zařídí – zaranžovat další setkání s ním v Anglii. Ale nejprve… Znovu se soustředila na Chandru. „Chci, aby ses zaměřil na majora Hamiltona. Zjisti, co se dá, o jeho plánech – nejen od lidí z jeho domácnosti, ale i z kasáren a odevšad, kam chodí. Ale nenechej se při tom chytit.“ Chandra se zašklebil, v mahagonové tváři se zaleskly zářivě bílé zuby. „Na Chandru se můžete spolehnout, slečno.“ Usmála se. „Ano, já vím, že můžu.“ Před nějakou dobou toho chlapce přistihla při hazardu, který byl lidem na guvernérově výplatní listině zakázán. Když však zjistila, že potřebuje rupie na léky pro nemocnou matku, zařídila, aby dostal výplatu předem a jeho matka, která také pracovala v guvernérově sídle, lepší péči. Od té doby se Chandra stal jejím snaživým otrokem. A jelikož byl rychlý, pozorný a na rušných bombajských ulicích se uměl udělat téměř neviditelným, nesmírně se hodil ke sledování Hamiltona a ostatních tří. „Ještě jedna věc: Hamilton nemá žádné další anglické přátele, jenom ty tři důstojníky?“ „Ano, slečno. Všichni přišli před pár měsíci z Kalkaty, stýkají se jen mezi sebou.“ Což vysvětlovalo, že společenská šuškanda v Bombaji o Hamiltonovi mlčela. Pokývla Chandrovi. „Výborně. Dej mi vědět, co zjistíš.“ 15. září 1822 Guvernérova rezidence, Bombaj „On odjel?“ Emily zírala na Chandru. „Kdy? A jak?“ „Dnes ráno, slečno. Šalupou do Adenu.“ „Se svými sluhy?“ „Tak jsem to slyšel, slečno – když jsem se tam dostal, byli už pryč.“ Horečně uvažovala a zeptala se: „Ti další tři, ti taky odjeli?“ „Zjistil jsem to jenom o plukovníkovi, slečno. Vypadá to, že odplul lodí společnosti dneska ráno. Všechny to překvapilo. Nikdo nevěděl, že odjedou tak brzo.“ Loď společnosti byla obrovské plavidlo typu East Indiaman, které plulo přes Kapské Město do Southamptonu. Ona sama se měla nalodit na další takové za několik dní. „Zkus něco zjistit o těch dalších dvou – o tom druhém majorovi a o kapitánovi.“ Pokud všichni čtyři tak překotně opustili Bombaj… Chandra se uklonil a zmizel. Emily cítila, jak ji začíná bolet hlava. Gareth Hamilton, ten muž, který by mohl být jejím vyvoleným, opustil Bombaj diplomatickou cestou. Proč? Ať ho k tomu vedlo cokoli, ten náhlý odjezd v ní vyvolal velikou nezodpovězenou otázku a ještě větší rozhodnutí, které musela udělat. Je její vyvolený, nebo ne? Potřebovala by s ním strávit víc času, aby to zjistila. A pokud chce ten čas získat, dalo by se ještě vyrazit za ním. Pokud by vyjela okamžitě. Má se pustit za ním, nebo ho nechat být? Zavřela oči a znovu se vrátila k těm chvílím v důstojnickém baru, jediným okamžikům, ze kterých mohla odhadovat, co je zač. Překvapivě živě si vybavila, jak se jeho prsty sevřely na jejích, znovu cítila ten

zvláštně splašený pulz, mrazení, ze kterého se jí rozbrněly všechny nervy. Cítila, vzpomínala, znovu to prožívala. S povzdechem otevřela oči. Jedno bylo nesporné. Ze všech mužů, které kdy potkala, na ni takhle zapůsobil jedině Gareth Hamilton. Jenom on jí dokázal tolik rozbušit srdce. 16. září 1822 Guvernérova rezidence, Bombaj „Dobrý večer, strýčku.“ Emily vplula do jídelny a zaujala místo po strýcově pravici. Večeřeli sami. Teta ještě zůstala v Pooně, a to bylo moc dobře. Emily roztřepala ubrousek, usmála se na sluhu, počkala, až ji obslouží a ustoupí, pak se ozvala: „Mám pro vás jisté oznámení.“ „Ale?“ Strýc Ralph se na ni ostražitě zahleděl. Usmála se. Odjakživa se strýčkem vycházela dobře. „Nedělejte si starosti – je to jenom drobná změna v mých plánech. Jak víte, měla jsem odplout lodí společnosti ode dneška za dva dny, ale trochu jsem se o tom radila a rozhodla jsem se, že když jsem tamtudy připlula, měla bych se domů vrátit přímější a malebnější cestou.“ Mávla vidličkou. „Vidět Egypt a pyramidy – je to diplomatická cesta, nehrozí tedy nějaké vážné nebezpečí. A kdyby mi nepřálo štěstí, je po cestě spousta velvyslanectví a konzulátů, kam bych se mohla obrátit.“ Ralph zamračeně žvýkal. „Tvému otci by se to nelíbilo, ale koneckonců se to nedozví – dokud před ním nebudeš stát živá a zdravá.“ Emily se usmála. „Já věděla, že se na vás můžu spolehnout, že to pochopíte. Vážně není důvod, proč bych neměla jet domů tamtudy.“ „Pokud ovšem tu cestu zařídíš tak narychlo. Tví rodiče tě očekávají zpátky do čtyř měsíců – když pojedeš přes Káhiru, možná dorazíš dřív a překvapíš je. Jestli si ale stačíš opatřit lodní lístek…“ Ralph se odmlčel, když viděl nadšení v neteřině tváři. „Aha, zřejmě už sis ho opatřila.“ Emily přikývla. „Ano, popluju jednou ze šalup, které pravidelně využívá společnost, takže kapitán i posádka jsou prověření.“ Ralph to chvíli zvažoval a pak přikývl. „No, jsi ta nejrozumnější mladá dáma, jakou jsem kdy poznal, a budeš mít s sebou Watsona a Mullinse, takže věřím, že se ti nic nestane.“ Povytáhl obočí. „Takže kdy odplouváš?“

První kapitola 17. září 1822 Má kajuta na šalupě Mary Alice Můj milý deníčku, jako obyčejně se pokusím zaznamenat své myšlenky o páté hodině každé odpoledne, než se převléknu k večeři. Dnes ráno jsem opustila Bombaj a vyrozuměla jsem, že plujeme rychle, Mary Alice se statečně probíjí vlnami směrem k Adenu. Ano, já vím, je nepochybně troufalé stíhat džentlmena tak, jak já stíhám majora Hamiltona, ale jak všichni víme, osud přeje troufalým. Vskutku, i mí rodiče by pochopili, že je to nutné – poslali mě do Bombaje, protože jsem si postavila hlavu a odmítla si vybrat kteréhokoli z těch mladých mužů, které mi nabízeli. Místo toho jsem raději čekala na svého vyvoleného, stejně jako to udělaly všechny moje sestry a myslím, že i švagrové. Odjakživa jsem tvrdila, že jde jen o to počkat, než se ten pravý objeví. A jestli se ukáže, že major Hamilton je onen muž, pak pochybuji, že by někdo něco namítal proti tomu, že ho stíhám. Věk na to přece mám, je mi zralých čtyřiadvacet let. Jistě, teprve se musím rozhodnout, jestli je opravdu můj vyvolený, ale to se může stát jedině tehdy, když se s ním znovu setkám. A když je řeč o tom… on a jeho společnost přede mnou mají náskok dva dny. Zajímalo by mě, jak rychle dokáže plout taková šalupa? E. 1. října 1822 Má kajuta na Mary Alice Můj milý deníčku, odpověď na mou poslední otázku zní: úžasně rychle, když se napnou všechny plachty. Mé příjemné chování vůči kapitánovi a žádost, aby předvedl, jak rychle jeho loď dokáže plout, přinesly ovoce. Někdy během uplynulé noci jsme minuli Egret, šalupu, na které pluje major a jeho domácnost. S trochou štěstí a i nadále příznivým větrem vystoupím v Adenu dřív než on, nebude mě tedy moci podezírat, že jsem se ho vydala pronásledovat. E.

2. října 1822 Aden o to sakra…?“ Gareth Hamilton stál na přídi Egretu a nevěřícně hleděl na světle růžový slunečník, pohupující se v davu na přístavním molu. Vpluli do přístavu za další šalupou společnosti a museli čekat, dokud se to plavidlo, Mary Alice, nevyložilo. Právě v tu chvíli byly jeho pytle vršeny na dřevěné molo spolu s hrstkou zavazadel příslušníků jeho nevelké, ale výkonné domácnosti, tvořené sluhou Bisterem, podomkem Mooktuem, vysloužilým sepojem, a jeho manželkou Arnií. To ale nebyl důvod toho úžasu, který se ho zmocnil. Zaznamenal ten slunečník, jak poskakuje po můstku z Mary Alice, uvázané skoro na konci dlouhého mola. Pozoroval osobu, která ho třímala, dámu ve světle růžových šatech, jak vplula do proudu lidí a prodírala se jím. Spolu se skupinou služeb​nictva v patách a s jedním svalnatým mužem, který jim klestil cestu hlučným, strkajícím se davem, musela projít po molu vedle Egretu, aby se dostala do města. Teprve před chvílí se mu povedlo zahlédnout tvář té ženy. Když míjela Egret, odklonila slunečník stranou a vzhlédla – a on ji zahlédl… nečekal, že tu tvář ještě někdy uvidí. Tu tvář, která ho pár posledních týdnů pronásledovala ve snech. Skoro okamžitě se ten zatracený slunečník zase vztyčil a zaclonil mu výhled. „Sakra!“ Část rozumu mu uvážlivě napovídala, že to nemůže být ona, že jen vidí věci, které si přeje vidět… Ale nějaká jiná část, mnohem niternější, si už byla jistá.

C

Zaváhal, čekal, jestli ji zahlédne znovu, aby ji poznal jistě. Upoutal ho pohyb v davu za tím slunečníkem. Kultisté. Krev mu doslova ztuhla v žilách. Věděl, že tu na něj budou čekat – on i jeho lidé byli na takové uvítání připraveni. Ale Emily Ensworthová a její společnost ne. Při tom pomyšlení se přehoupl přes zábradlí. Přistál na molu, nespouštěl z ní oči. Využil energie z toho skoku, napřímil se a vrhl se do davu. Dostal se k ní právě včas, aby ji stačil popadnout a odtáhnout od čepele, kterou se do ní chystal zarazit jeden kultista. Její překvapený vzdech se utopil v kakofonii zvuků – zvolání, výkřiků, povyku. Lidé zahlédli tu hrozivou šavli, dav se obracel a hlučně pátral, ale kultisté se vytráceli. Gareth, vyšší než většina lidí, viděl, jak se stahují pryč. Jeden z nich, starší muž s tmavými vousy se přes hlavy setkal s jeho pohledem. I na tu dálku z něj Gareth vycítil nenávist. Pak se muž otočil a spolkl ho dav. Vedle Garetha se objevil Mooktu. „Máme se za nimi pustit?“ Bister už byl vpředu, pátral po nich. Garethovy instinkty ječely, aby vyrazili, sledovali je, pronásledovali a náležitě se vypořádali s každým kultistou, kterého najdou. Jenže… shlédl na ženu, kterou pořád držel, jejíž paže svíral. Slunečník se jí svezl stranou, Gareth shlédl do velikých mechově oříškových očí. Do tváře, která byla stejně dokonalá, jak si vybavoval, ale bledá. Vyjevená. Ale aspoň neječela. „Ne.“ Podíval se na Mooktua. „Musíme rychle zmizet z přístavu.“ Mooktu přikývl. „Seženu ostatní.“ A už byl pryč, nechal Garetha, aby postavil slečnu Ensworthovou zpátky na nohy. Udělal to jemně, jako by byla z porcelánu a mohla se každým okamžikem rozsypat. „Jste v pořádku?“ Když ji opustilo to teplo, ten žár pevných dlaní, podařilo se Emily zamrkat. „A-ano.“ Takhle musí vypadat pravý šok. Vážně ji překvapilo, že neomdlela. Ten muž ji chytil, odtáhl před nebezpečím a pak si ji pevně držel přitisknutou k boku. K tomu jako stěna pevnému, tuze horkému, ba přímo žhavému tělu. Připadalo jí, že už nikdy nebude stejná jako dřív. „Ach…“ Kde je vějíř, když by ho člověk potřeboval? Rozhlédla se a najednou začala vnímat okolní hluk. Všichni něco drmolili v několika jazycích. Hamilton se ani nepohnul. Stál jako skála v tom vzdouvajícím se lidském moři. Nebyla tak hrdá, aby se neukryla v jeho závětří. Konečně zahlédla, jak se k ní davem prodírá Mullins, její mohutný strážce a vysloužilý voják. Těs​ně před tím útokem ho vlna těl postrčila dopředu a oddělila je od sebe. Pak ten útočník vklouzl me​zi ni a Watsona, jejího průvodce, který postupoval za ní. Její lidé byli ozbrojení, ale když se jim útočník v tom zmatku ztratil, postupně se vraceli. Mullins v Hamiltonovi i bez uniformy poznal vojáka, zvedl ruku a krátce zasalutoval. „Děkujeme vám, pane. Nevím, jak bychom si bez vás poradili.“ Emily zaznamenala, jak Hamilton stiskl rty. Byla mu vděčná za to, že neřekl nahlas, co bylo zřejmé – kdyby nebylo jeho zásahu, zaplatila by to ži​votem. Sešel se i zbytek její skupiny. Bez pobízení představila všechny ty ustarané tváře jménem i postavením – Mullins, Watson, Jimmy, Watsonův mladý synovec, a Dorcas, její anglická služka. Hamilton ty informace přijal s pokývnutím a obrátil se na Watsona. „Kde jste se chtěli ubytovat?“

Hamilton a jeho lidé – důstojnický sluha mezi dvacítkou a třicítkou, ale s léty zkušeností, vrytými do tváře, prudký paštúnský bojovník a jeho stejně energická žena – doprovodili její skupinu z doků. Pak nechali naložit zavazadla společně na dřevěný vůz a postupovali ulicemi Adenu na okraj diplomatické čtvrti a k poklidnému elegantnímu hotelu, který jí doporučil strýc. Hamilton se zastavil na ulici před ním, prohlížel si budovu, pak poznamenal jednoduše: „Ne.“ Pohlédl na ni a pak na Mullinse. „Tady zůstat nemůžete. Je tu mnoho vchodů.“ Znovu se lekla – a to se ještě nevzpamatovala natolik, aby dokázala promyslet důsledky toho útoku kultistů – podívala se na Mullinse a zjistila, že pokyvuje vousatou medvědí bradou. „Máte pravdu,“ připustil Mullins. „Je tu nebezpečno, to teda jistě.“ Podíval se na svou paní a dodal: „Za téhle situace.“ Než stačila něco namítnout, Hamilton hladce pokračoval: „Obávám se, že alespoň prozatím bude naše společnost muset zůstat pohromadě.“ Obrátila se k němu. Zachytil její pohled. „Musíme najít něco méně… nápadného.“ Na tom domě v arabské čtvrti, kde se Emily později ocitla, nebylo nápadné ani to nejmenší. Stál nedaleko doků, opačným směrem od oblasti osídlené Evropany. Musela uznat, že ta nenápadná ubytovna je to úplně poslední místo, kde by někoho napadlo ji hledat – neteř guvernéra Bombaje. Ten neokázalý dům, schoulený za vysokou kamennou zdí menší postranní uličky, se rozkládal kolem ústředního dvorku. Majitelé, arabská rodina, žili v jednom křídle, kdežto hlavní obytné prostory a dvě další křídla vyčlenili jako ložnice pro hosty. Právě teď byla jedinými hosty jejich společnost. Podle toho, co vyrozuměla z jednání, pronajal Hamilton celý dům. Neporadil se s ní, dokonce ji ani neinformoval o svých záměrech. Neřekl jí vůbec nic – prostě nahnal ji i její lidi dovnitř a ubytoval je tam spolu se svou domácností. Nepochybně byli v bezpečí. Nebo aspoň v takovém bezpečí, jak to za daných okolností šlo. Když na ni konečně dolehly důsledky útoku v docích, byl to už jen mírný otřes. Když si uvědomila, jaký kousek se octila od smrti, vystřízlivěla a otřáslo to s ní, ale zároveň vyvolalo otázky – na které si nedokázala odpovědět. Byla přesvědčená, že jí to Hamilton vysvětlí. Jakmile se postarala o to, aby se její lidé ubytovali, a smyla ze sebe prach cest, vydala se do pokoje, který sloužil jako salonek. Hamilton tam byl sám, usazený na jednom z dlouhých divanů plných polštářů. Vzhlédl, uviděl ji a zvedl se. S lehkým úsměvem vešla a posadila se na divan po jeho levé ruce. Naproti byly široké dveře, otevřené na dvorek s malým jezírkem uprostřed a stínícím stromem. Znovu usedl. „Já… ehm, doufám, že tu máte všechno, co potřebujete.“ „Ubytování vyhovuje, děkuji vám.“ Nebylo sice takové, na jaké byla zvyklá, ale vypadalo čistě a docela pohodlně. Bude to stačit. „Nicméně –“ upřela pohled do jeho tváře, „– mám spoustu otázek, majore, a doufám, že mi na ně odpovíte. Toho útočníka jsem zahlédla jenom letmo, ale viděla jsem dost, abych poznala, že to byl člen kultu Černé kobry. Nerozumím ale tomu, proč na mě zaútočil a co vůbec kultisté dělají tady, v Adenu.“ Když si nepospíšil s konejšením a vysvětlováním, pokračovala: „Jediný kontakt, který jsem měla s kultem Černé kobry, byl ten incident s chudákem kapitánem MacFarlanem a balíček, který jsem dodala vašemu příteli, plukovníku Delboroughovi. Předpokládám, že dnešní útok s tím měl něco společného.“ Gareth studoval její tvář – její odhodlaný výraz, přímý pohled – a s lítostí se vzdal možnosti neprozradit

nic, které by dal přednost. Kdyby Emily Ensworthová byla typická, nijak zvlášť důvtipná slečinka… jenže z těch krásných očí vyzařovala inteligence, umíněnost a potenciálně nebezpečná zvědavost… „Mám podezření, že mě ti kultisté chtějí chytit, a máte pravdu, souvisí to s balíčkem, který jste přivezla do Bombaje. Jediným důvodem, který je mohl vést k útoku na vás, bylo to, že vás poznali. Buď si mysleli, že balíček máte ještě u sebe, nebo vás chtěli prostě potrestat za to, že o něj kvůli vám přišli.“ „Co v tom balíčku bylo, že to Černá kobra tak zoufale chce?“ Jak si myslel – příliš důvtipná. Soudil, že jí zběžně vysvětlí svou misi, zatají hlavní aspekty, ale… ty mechově oříškové oči byly příliš naléhavé, příliš soustředěné. A mnozí – ona v první řadě – by namítli, že má právo to vědět, tím spíš teď, když kult předvedl, že nemá v úmyslu přehlédnout její účast v celé věci. V duchu si povzdechl. „Asi byste chtěla, abych to vzal od začátku, že?“ „Jistě.“ „Nás pět – Delborougha, mě, majora Logana Monteitha, kapitána Rafea Carstairse a Jamese MacFarlanea – poslal do Bombaje generální guvernér Hastings se zvláštním rozkazem. Měli jsme udělat, co je třeba, abychom předali Černou kobru spravedlnosti.“ Opřel se do polštářů a upřel nepřítomný pohled do protější zdi. „To bylo v březnu. Během několika měsíců jsme Černou kobru identifikovali, ale měli jsme jen nepřímé důkazy a kvůli identitě podezřelého bylo třeba dokázat to jasně.“ „Kdo je Černá kobra?“ Obrátil k ní hlavu a měřil si ji. Pokud jí to řekne… ale kult zrovna ukázal, že je mu jedno, jestli něco ví, nebo ne, a když je teď s ním, když ji s ním viděli… „Černá kobra je Roderick Ferrar.“ „Ferrar? Dobré nebe! Toho samozřejmě znám.“ „Co si o něm myslíte?“ Nakrčila nos. „Není to příjemný člověk.“ „Jistěže ne. Takže jsme věděli, že je to on, ale nemohli jsme to přesvědčivě dokázat. Pátrali jsme dál… Pak, když vás jel James do Poony vyzvednout, narazil na dopis od Černé kobry jednomu knížeti. Podobné listy jsme už objevili, ale tenhle se v něčem lišil. Byl podepsaný Černou kobrou, ale opatřený Ferrarovou osobní pečetí – pečetním prstenem, který nosí na malíčku a nemůže ho sundat. Jakmile jste nám ten dopis přinesla, měli jsme, co jsme potřebovali. Už jsme se poradili s dalšími lidmi doma v Anglii, takže víme, co musíme udělat.“ Viděl, jak stiskla rty, chystala se ho dychtivě pobídnout, ale zarazila se. Něco z toho jistě uhodla sama. „Musíme doručit ten dopis – jeho originál – vévodovi z Wolverstone v Anglii. Ferrar samozřejmě udělá všechno, co je v jeho nemalé moci, aby nás zastavil. Od Wolverstonea, který je naším hlavním plánovačem, jsme dostali pokyn pořídit čtyři kopie a dopravit všechny domů, každou úplně jinou cestou.“ „Ztížit Kobře úkol zastavit vás.“ Přikývl. „Po Jamesově smrti jsme zbyli čtyři a všichni jsme teď na cestě zpátky domů. Jenom jeden z nás veze originál, ale Kobra neví, kdo to je, takže se nás musí pokusit zastavit všechny.“ Naklonila hlavu a studovala ho. „A vy…“ Odmlčela se, hleděla mu do očí, pak pokračovala: „Myslím, že vezete jednu z kopií – tedy návnadu.“ Byl rád, že jsou v pokoji sami. Zamračil se. „Jak…?“ Ušklíbla se. „Tam na molu jste se svými muži chtěl stíhat kultisty. Kdybyste vezl originál, neris​koval byste takový přímý kontakt. Bránil byste se, neútočil. Dělal byste, co se dalo, abyste na své lidi neupozornil.“ Zahučel. „Ano, a od nynějška budeme utíkat. Mám přesné rozkazy – mám udělat, co můžu, abych lákal kultisty odsud až ke Kanálu. Mám se snažit, aby se za mnou vydali, nutit Kobru, aby nasadil co nejvíc sil v Evropě na mé stíhání.“ „A přitom nedat najevo, že vezete kopii, a ne originál.“ Přikývla a zamračila se na něj. „Nenosíte ten

dopis při sobě, že ne?“ „Ne.“ Neviděl důvod jí to neprozradit. „Je v jednom z těch dřevěných válcových pouzder, jaké používají Indové na přenášení dokumentů.“ „Aha.“ Prohlížela si ho dál. „Veze ho Arnia.“ Zůstal na ni hledět. „To přece nemůže být tak zřejmé.“ Škubla ramenem. „Já bych ho svěřila jí – pochází z kmene bojovníků a soudím, že je dost nebezpečná. Přesto je pro kultisty skoro neviditelná. Na ni nepomyslí.“ Cosi zahučel, trochu ho to uklidnilo. „Watson říkal, že jste se rozhodla vrátit se domů po pevnině. Prý jste si po cestě chtěla prohlédnout pyramidy a další památky.“ Znovu pokrčila rameny. „Připadalo mi rozumné vidět něco ze světa, dokud můžu, a když už jsem byla v Bombaji…“ „Jenže teď, když vás kult zaznamenal a očividně by vám moc rád ublížil, bylo by moudřejší v rámci bezpečí naše skupiny spojit, aspoň dokud se nedostaneme do Alexandrie.“ Odmlčel se a pokračoval: „Nemyslím si, že o naší akci Ferrar věděl, než jsme odjeli z Bombaje, ale musel se to dost brzo dozvědět. Jednal rychle, aby dostal kultisty před nás. Zřejmě čekali a pozorovali doky. Už tady byli.“ „A to znamená, že můžou být kdekoli před námi, třeba i po celé cestě domů?“ Přikývl. „Na Ferrarově místě, v jeho současné pozici bych to tak udělal. A má muže, které na to může nasadit. Což je samozřejmě hlavní cíl mé mise – omezit jeho síly.“ Nepřítomně přikývla. Když neřekla nic víc, zeptal se: „Takže souhlasíte s tím, že bude nejlepší jet dál společně? Spojit naši společnost v zájmu bezpečí?“ A zvlášť jejího bezpečí. K jeho úlevě se usmála. „Ano, jistě. Nevidím důvod, proč necestovat spolu. Mám s sebou služku a za daných okolností by to mí rodiče schválili.“ „Výborně.“ Připadalo mu, že se mu z ramen svezl balvan, i když zrovna převzal odpovědnost za její bezpečnost. Za její život. Při tom množství kultistů, kteří se tu volně pohybují, to nebude hračka. Dál se na něj usmívala. „Kromě toho jsem se do té věci zapletla, když jsem pomohla ubohému kapitánu MacFarlaneovi. Kvůli jeho oběti se cítím zavázána udělat aspoň to nejmenší, co můžu, aby jeho mise uspěla.“ Zmínka o Jamesovi mu připomněla, že v jistém ohledu teď nahradil Jamese. Vzal na sebe úkol, který byl původně jeho – postarat se, aby se slečna Ensworthová dostala bezpečně domů. Chviličku měl pocit, jako by se v pokoji mezi nimi vznášel Jamesův duch, málem slyšel jeho bezstarostný smích. James zemřel jako hrdina. Byl elegantní a pohledný a jen o pár let starší než slečna Ensworthová. Nepřekvapilo by ho, kdyby za těchto okolností chovala k jeho mrtvému příteli romantické city. Uvažoval, jestli právě ty vidí v jejích očích. Trochu prudce se zvedl. „Musím se domluvit s ostatními a stanovit hlídky – opatrnosti není nikdy dost. Uvidíme se u večeře.“ Přikývla. „Musíme se rozhodnout, jak nejlépe cestovat dál.“ „Zjistím naše zítřejší možnosti. Jakmile se něco dozvím, řeknu vám to.“ Zamířil ke dveřím. „Výborně – a ráno to můžeme probrat.“ Ve dveřích se obrátil, ohlédl se a přikývl. „Ráno.“ Vydal se chodbou a znovu cítil, jak se mu ulevilo. Souhlasila s tím, že pocestují společně. Bude se moci starat o její bezpečí. To byl kritický bod. Od okamžiku, kdy na ni v přístavu zaútočili kultisté, věděl, že ji bude muset držet při sobě, skoro jistě celou cestu zpátky do Anglie, dokud ji nebude moci nechat někde, kde se k ní kult nedostane.

Takové odpovědnosti se nemohl vyhnout. Kromě jiného mu to nedovolovala čest. Emily Ensworthová se stala terčem útoku Černé kobry kvůli tomu, že jim pomohla v jejich misi, a on a s kolegy včetně Jamese jí toho hodně dlužili. Kdyby nesehrála svou roli a nepřivezla dopis Delovi, ještě pořád by honili kultisty po indickém venkově a Černá kobra by dál nerušeně vedl svou hrůzovládu. Místo toho Černá kobra teď stíhá je, a to především díky Emily Ensworthové. Stačí jim jen udržet se o krok vpředu před služebníky toho zloducha po celou cestu až do Anglie a všechno dopadne dobře.