ODEVZDÁNÍ A ODHODLÁNÍ

ODEVZDÁNÍ A ODHODLÁNÍ

ODEVZDÁNÍ A ODHODLÁNÍ Spiritualita a léčení v životě a smrti Treyi Killam Wilberové

Ken Wilber Přeložila Barbora Halamová

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Wilber, Ken Odevzdání a odhodlání : spiritualita a léčení v životě a smrti Treyi Killam Wilberové / Ken Wilber ; [z anglického originálu ... přeložila Barbora Halamová]. -1. vyd. v českém jazyce. -- Praha : Maitrea, 2014. -- 562 s. Název originálu: Grace and grit ISBN 978-80-7500-083-5 (brož.) 929 * 616-006.04-052 * 618.19-006.04 * 2-186 * 128 * 2-423.79 * 2-58 * 2-58-021.56 * 130.33-025.18 * 316.472.42 * 2-335 * (73) - Wilber, Treya, 1947-1989 - Wilber, Ken, 1949- onkologičtí pacienti -- Spojené státy americké -- 20. stol. - myslitelé -- Spojené státy americké -- 20.-21. stol. - rakovina prsu - umírání -- duchovní aspekty - smrt -- duchovní aspekty - láska - spiritualita - duchovní tradice - vesmírná harmonie - partnerské vztahy - autobiografické vzpomínky - deníky 13 - Filozofie ducha [5] 929 - Biografie [8]

Regards Odevzdání a odhodlání Grace and Grit Copyright © Ken Wilber, 2001 Translation © Barbora Halamová, 2014 Czech edition © MAITREA a.s., Praha 2014 ISBN 978-80-7500-083-5

Věnováno Sue a Radcliffu Killamovým u příležitosti Radových osmdesátých narozenin, Vicky, Lindě, Rogerovi, Frances, Samovi, Seymourovi, Warrenovi a Kati za to, že při nás stáli v dobrém i zlém, Davidovi a Mary Lamarovým, že pokračují dál, Tracy a Michaelovi za to, že to se mnou vydrželi, Zahirudeen a Bradovi, že udržovali oheň v domácím krbu, ženám a mužům z Podpůrné komunity pro boj s rakovinou, dítku Treyi a Vicky, Kenovi a Lucy za to, že měli porozumění pro naši nepřítomnost, Edith Zundelové, naší matce mimo domov, a památce Rolfa Zundela a Boba Dotyho, dvou z mužů nejlepších, jež jsme kdy poznali, obětem této hrůzyplné války.

Obsah Úvod k druhému vydání...................................................................... 1 Poznámka pro čtenáře........................................................................ 11 1 Pár objetí, pár snů.................................................................. 13 2 Za hranicí fyziky.................................................................... 33 3 Odsouzeni ke smyslu............................................................. 61 4 Otázka rovnováhy.................................................................. 83 5 Vnitřní vesmír...................................................................... 113 6 Tělo a mysl odpadly!............................................................ 133 7 „Můj život náhle změnil směr“............................................. 151 8 Kdo jsem Já?........................................................................ 175 9 Narcis aneb sebesmrštění...................................................... 197 10 Čas k uzdravování................................................................ 221 11 Psychoterapie a spiritualita................................................... 243 12 Jiným hlasem....................................................................... 279 13 Estrella................................................................................. 313 14 Jaká pomoc skutečně pomáhá?............................................. 339 15 New Age.............................................................................. 353 16 Ale poslechni si ty ptáky, jak zpívají!..................................... 377 17 „Jaro je teď mé nejmilejší období“........................................ 401 18 Ale ne mrtví!........................................................................ 429 19 Vášnivý klid......................................................................... 457 20 Podpůrná osoba................................................................... 483 21 Odevzdání a odhodlání........................................................ 509 22 Zářící hvězdě........................................................................ 535 Vybraná literatura............................................................................. 557

Úvod k druhému vydání

V

době, kdy toto píši, uběhlo od Treyiny smrti deset let. Já sám jsem díky její přítomnosti někým mnohem větším a mnohem menším. Mnohem větším proto, že jsem ji poznal, a mnohem menším proto, že jsem ji ztratil. Možná je ale každá životní událost taková ‒ naplní vás a vyprázdní zároveň. Je však velmi vzácné, když je s námi někdo jako Treya, a tím se celá ta radost i bolest mocně násobí. Je tolik Treyí, kolik je lidí, kteří ji znali. To, co následuje, je moje Treya. Netvrdím, že je to ta jediná Treya ani že je to ta nejlepší. Věřím ale, že jde o celistvý záznam, poctivý a vyvážený. Hojně využívá především jejích vlastních deníků, do nichž si nárazově zapisovala většinu svého dospělého života a do nichž během našich společných let psala téměř denně. Vždy jsem měl v plánu tyto deníky po Treyině smrti zničit, aniž bych je četl, protože pro ni byly tak hluboce osobní. Nikdy je nikomu neukazovala. Ani mně ne. Ne proto, že by byla tajnůstkářská ohledně svých „skutečných pocitů“, a musela je proto „schovávat“ ve svých denících. Právě naopak. Jedna z Treyiných mimořádných vlastností ‒ vlastně by se dalo říci ta nejpodivuhodnější vlastnost ‒ byla, že mezi svojí veřejnou a soukromou osobností nečinila žádný rozdíl. Nezaobírala se žádnými „tajnými“ myšlenkami, za které by se styděla nebo se je bála sdílet se světem. Když jste se jí zeptali, řekla vám přesně to, co si myslela ‒ o vás, o komkoli ‒, ale tak jasně, zpříma a otevřeně, že se málokdo cítil dotčen. Právě to bylo základem její obrovské integrity. Lidé jí důvěřovali 1

Odevzdání a odhodlání

od samého začátku, protože jaksi tušili, že jim nebude lhát, a nakolik mohu posoudit, tak se nepletli. Ne, měl jsem v plánu tyhle deníky zničit prostě a jen proto, že když do nich psala, byly to pro ni vzácné chvíle, které trávila jen sama se sebou, a já měl pocit, že nikdo, ani já, by neměl tenhle prostor narušit. Ale těsně před svou smrtí na ně ukázala a řekla: „Budeš je potřebovat.“ Požádala mě, abych napsal o tom, čím jsme prošli, a věděla, že je budu potřebovat, abych mohl sdělit její myšlenky. Při psaní Odevzdání a odhodlání jsem je přečetl všechny (asi deset velkých zápisníků a mnoho dokumentů v počítači) a našel jsem výňatky, jež se týkaly v podstatě každého tématu probíraného na následujících stránkách, takže Treya může mluvit sama za sebe, svými slovy a svým vlastním způsobem. Její deníky byly přesně takové, jaké jsem očekával. Nebyla v nich žádná tajemství, žádné záležitosti, jež by nesdílela se mnou, se svou rodinou, se svými přáteli. Mezi Treyou, jaká byla, a jaká se jevila, prostě nebyl žádný rozdíl. Myslím si, že přesně tohle byla část její enormní integrity a myslím si, že ta přímo souvisela s tím, co nelze nazvat jinak než jako nebojácnost. V Treyi byla síla prostá jakéhokoli strachu, a to neříkám nerozvážně. Nebála se, protože neměla co skrývat před vámi, přede mnou, před Bohem, před kýmkoli. Byla průzračná před skutečností, před Bohem, před světem, a tak se neměla čeho bát. Viděl jsem ji v hrozných bolestech, viděl jsem ji v hluboké agónii, viděl jsem ji plnou vzteku. Nikdy jsem ji neviděl se bát. Není těžké pochopit, proč se lidé v její přítomnosti cítili oživení, probuzení. I když jsme byli v různých nemocnicích, kde Treya procházela jednou hrůznou zkušeností za druhou, tak lidé (sestry, návštěvníci, ostatní pacienti, jejich návštěvníci) vysedávali v jejím pokoji, jen aby setrvávali v přítomnosti onoho života a energie, kterou vyzařovala. Vzpomínám si, že v nemocnici v německém Bonnu jsem čekal ve frontě, abych se dostal do jejího pokoje. 2


Dokázala být tvrdošíjná, to jsou silní lidé často, ale tato tvrdošíjnost vycházela z jádra oné živé přítomnosti a uvědomění a to bylo posilující. Lidé se od Treyi často vraceli živější, otevřenější, přímější. Její přítomnost vás změnila. Někdy jen trochu, někdy hodně, ale změnila. Táhla vás k tomu být přítomni v Přítomnosti, připomínala vám, abyste se probudili. Ještě jedna věc. Treya byla výjimečně krásná, ale (jak sami uvidíte na následujících stránkách) byla prosta jakékoli ješitnosti, což bylo neuvěřitelné. Mezi všemi těmi lidmi, které jsem kdy poznal, včetně několika velmi probuzených učitelů, patřila k těm, kteří jsou nejvíce naprosto spontánně sami sebou právě takoví, jací jsou. Treya byla celá jednoduše a bezprostředně přítomná. Fakt, že byla tak málo nesvá, jen napomáhal tomu, že byla o to víc právě teď a tady. Svět kolem ní se stával okamžitým a zostřeným, průhledným a zvoucím, jasným a upřímným, otevřeným a živým. Odevzdání a odhodlání je jejím příběhem a zároveň i naším. Mnoho lidí se mě ptalo, proč jsem ji neuvedl jako spoluautorku této knihy, když jsem do následujících stran tak pečlivě zapracovával její vlastní zápisky a její vlastní hlas. Od samého začátku jsem měl v plánu to udělat, ale po rozhovorech s editorem a nakladatelem se ukázalo, že by to bylo zavádějící. (Jeden z editorů to vyjádřil takto: „Spoluautor je někdo, kdo se s někým dalším aktivně podílí na napsání knihy. Vybrat něčí spisy a zahrnout je do knihy, to je něco jiného.“) Doufám tedy, že čtenáři, kteří měli dojem, že nedostatečně oceňuji Treyin podíl, pochopí, že to jsem rozhodně nezamýšlel a že Treyin vlastní hlas zaznívá z téměř každé stránky, kde ji nechávám mluvit samu za sebe. V jednom ze svých záznamů Treya napsala: Poobědvala jsem s Emily Hilburn Sellovou, editorkou ze Shambhaly. Moc se mi líbila a důvěřuji jejímu úsudku. Řekla jsem jí o knize, na které pracuji ‒ rakovina, psychoterapie, spiritualita ‒, a zeptala se jí, zda by ji nechtěl redigovat. „S velkou radostí,“ odpověděla, a proto jsem teď ještě odhodlanější dovést tento 3


projekt do konce! Treya však neměla čas svoji knihu dokončit, a proto mě požádala, abych napsal tuhle. A já teď s radostí oznamuji, že Emily se ujala redakce Odevzdání a odhodlání a že odvedla skvělou práci. Několik poznámek na okraj. Většina lidí čte tuto knihu kvůli Treyině příběhu a ne kvůli technickým informacím o mé práci. Jak podotýkám v Poznámce pro čtenáře, kapitola 11 je zvlášť technická a zcela určitě ji lze vynechat, aniž by člověk o cokoli přišel. (Tedy pokud se ji chystáte přeskočit, přečtěte si jen těch několik odstavců vložených mezi materiál z rozhovoru, protože obsahují některé důležité aspekty příběhu, ale jinak račte přeskakovat. Čtenáři, který se zajímá o aktuálnější verzi mé práce, doporučuji nahlédnout do Integral Psychology (Integrální psychologie). V této knize jsou Treyiny deníkové zápisy vyznačeny svislou nepřerušovanou linkou podél levého okraje, což se liší, řekněme od jejích dopisů, které žádnou linku nemají. Její dopisy, ač vesměs soukromé, byly k dispozici ostatním (zejména adresátům), ale každý zápis označený svislou čarou pochází z jejích deníků, a byl tedy až dosud nedostupný. Odevzdání a odhodlání bylo přijato s nadšením a nebyl jsem to já, na koho čtenáři reagovali. Dostal jsem téměř tisíc dopisů od lidí z celého světa, jejichž valná většina mi píše, co pro ně Treyin příběh znamená a jak změnil jejich život. Někteří mi poslali fotografie svých dcerušek pojmenovaných „Treya“ a já mohu potvrdit, jako zcela objektivní pozorovatel, že jsou to ty nejkrásnější holčičky na světě. Někteří pisatelé mají rakovinu a zpočátku se báli knížku číst, ale jakmile se do ní pustili, strach je začal pomalu opouštět a někdy zmizel úplně, což, jak upřímně věřím, je Treyin dárek pro ně. Drahý Kene, loni v srpnu mi diagnostikovali rakovinu prsu. Prodělala jsem segmentální operaci, disekci lymfatických uzlin a třítýdenní léčbu. S rakovinou mám trvalý vztah na všech úrovních. Před několika 4


týdny mi přítel řekl o vaší knize a já hned věděla, že si ji musím přečíst. Ta myšlenka mě děsila, protože jsem věděla, jak příběh končí. Říkala jsem si ale: „Ona měla nějaký mnohem vážnější druh rakoviny.“ Není to snad úplně příkladné popírání skutečnosti? Faktem je, že mám stejný druh příšerné rakoviny, jakou měla Treya. Pravdou je, že ta kniha byla pro mne chvílemi děsivá, ale zcela osvobozující… Osvobozující, protože Treya popisuje téměř krok za krokem cestu, po níž kráčela od bolesti a agónie rakoviny k duchovnímu osvobození, které zastiňuje smrt a děs, jenž ji provází. Stejně jako o tom mluví jeden z mých oblíbených dopisů. Uvádím jej v plném znění: Drahý Kene Wilbere, je mi čtrnáct let. Od malička jsem se velmi bála smrti. Četla jsem Treyin příběh a od té doby už se zemřít nebojím. Chtěla jsem ti to říct. Nebo další: Milý Kene, loni mi byla diagnostikována pokročilá metastatická rakovina prsu. Kamarád mi řekl, že si musím přečíst tuhle knížku Odevzdání a odhodlání, ale když jsem se zeptala, jak ta kniha končí, řekl, že hrdinka zemře. Dlouho jsem se jí proto bála. Teď jsem ji ale dočetla a chtěla bych tobě i Treyi z celého srdce poděkovat. Vím, že i já možná zemřu, ale po přečtení Treyina příběhu se už nějak nebojím. Poprvé nemám ani trochu strach… 5


Většina pisatelů rakovinu nemá. Treyin příběh je jednoduše příběhem nás všech. Mohlo by se zdát, že Treya „měla všechno“. Inteligenci, krásu, šarm, integritu, šťastné manželství, úžasnou rodinu. Ale stejně jako my všichni měla i své pochybnosti, nejistoty či přílišnou sebekritičnost a kladla si hluboce znepokojující otázky ohledně své vlastní ceny a životního smyslu … o brutálním boji se smrtící nemocí ani nemluvě. Ale Treya svedla dobrou bitvu se všemi těmito stíny … a podle všech definic slova „vyhrát“ skutečně vyhrála. Její příběh promlouvá k nám všem, protože se těmto nočním můrám postavila tváří v tvář ‒ s odvahou, důstojností a grácií. A zanechala nám své deníky, aby nám přesně řekly, jak to dokázala. Jak přivedla meditativní uvědomění k bolesti, a tak rozmělnila moc, kterou nad ní měla. Jak ‒ místo aby se uzavřela a stala se zahořklou a rozzlobenou ‒ pohlížela na svět se srdcem plným lásky. Jak se střetla s rakovinou s „vášnivým klidem“. Jak se zbavila sebelítosti a zvolila si radostné pokračování. Jak byla nebojácná, ale ne proto, že by neměla strach, ale proto, že jej okamžitě přijala, ačkoli už bylo jasné, že brzy zemře: „Donesu ten strach do svého srdce. Setkat se s tou bolestí a strachem s otevřeností, obejmout je, dovolit jim být. Díky tomuto zjištění žasnu nad životem. Těší mé srdce a vyživuje mou duši. Cítím takovou radost. Nesnažím se ,porazit‘ svou nemoc. Dovoluji si vstoupit do ní, odpustit jí. A půjdu dál ne se strachem a hořkostí, ale s odhodláním a radostí.“ A to také udělala. Vítala život i smrt s odhodláním a radostí, které překonaly jejich vysilující teror. Když to zvládla Treya, zvládneme to i my. To je poselství této knihy a to chtějí říci i lidé, kteří mi píší. Jak si díky jejímu příběhu vzpomněli na to, na čem skutečně záleží. Jak její pokus vyrovnat v sobě „mužské konání“ a „ženské bytí“ promlouval přímo k jejich bytostným obavám ze života v dnešním světě. Jak její pozoruhodná odvaha inspirovala jak muže, tak i ženy, aby nadále snášeli svá nesnesitelná 6


utrpení. Jak jim její příklad pomohl překonat ty nejtemnější noční můry. Jak je „vášnivý klid“ usadil přímo do jejich vlastního pravého Já. A proč všichni pochopili, že na té nejhlubší úrovni je to kniha s nesmírně šťastným koncem. (Mnozí pisatelé jsou také podpůrné osoby, a ti trpí dvojnásobně. Musí se dívat, jak trpí jejich milovaný/milovaná a sami nesmí mít žádné vlastní problémy. Doufám, že Odevzdání a odhodlání promlouvá i k nim. Těm, kteří by se rádi blíže seznámili s odezvou na Odevzdání a odhodlání, doporučuji One Taste [Jednu chuť] a zápis ze 7. března.) V tomto okamžiku jsou členové Treyiny rodiny ‒ Rad a Sue, Kati, David, Tracy a Michael ‒ stále naživu a daří se jim dobře. Treya často říkávala, že si neumí představit lepší rodinu, a já s ní stále musím souhlasit. Podpůrná komunita pro boj s rakovinou, kterou založila Treya a Vicky Wellsová, získala za svou činnost ocenění a stále pracuje na plné obrátky. Chcete-li přispět darem nebo potřebujete-li využít nabízených služeb, najdete ji, když zavoláte na sanfranciské informace. Strávili jsme s Treyou pět let. Ty roky se vryly hluboko do mé duše. Věřím, že jsem dodržel svůj slib, a to jen díky ní. A věřím, že každý z nás se může s Treyou opět setkat, kdykoli si bude přát, bude-li se chovat čestně, opravdově a nebojácně, protože tam sídlí Treyino srdce i duše. Když to dokáže Treya, dokážeme to i my. To je poselství Odevzdání a odhodlání.

7

ODEVZDÁNÍ A ODHODLÁNÍ

Poznámka pro čtenáře

K

dyž jsme se s Treyou poprvé setkali, měli jsme takový prazvláštní pocit, že jsme se hledali už mnoho životů. Nevím, zda je to skutečně tak, ale vím, že tím začal jeden z nejpozoruhodnějších příběhů, které jsem kdy slyšel. V mnoha ohledech je to příběh neuvěřitelný, takže vás mohu ujistit, že je zcela pravdivý. Tato kniha obsahuje dvě věci. Za prvé tento příběh, ale za druhé také úvod do věčné filosofie (philosophia perrenis) neboli do velkých duchovních a myšlenkových tradic světa. Tyto dvě věci jsou totiž ve svém konečném důsledku neoddělitelné. Řekl bych, že Treya měla pět velkých vášní: přírodu a životní prostředí (od ochrany až po rekreaci), ruční práce a umění, spiritualitu a meditaci, psychologii a psychoterapii a služby poskytující organizace. Příroda, umění a organizace mluví samy za sebe, ale to, co Treya mínila „spiritualitou“, byla kontemplativní či meditativní spiritualita či jinými slovy věčná filosofie. Treya o své mystické spiritualitě příliš nemluvila, takže mnoho lidí ‒ i těch jí velmi blízkých ‒ to vedlo k názoru, že její zájem je pouze okrajový. Ona sama ji však popsala jako „vůdčí symbol mého života“, a proto je také ústředním tématem tohoto příběhu. Jak se ukázalo, tento zájem o psychologii a náboženství jsem s ní hluboce sdílel, a dokonce jsem na toto téma napsal i několik knih. Následující vyprávění je tedy protkáno přiblížením velkých náboženských tradic (od křesťanství přes hinduismus až k buddhismu), povahy 11


meditace, vztahu mezi psychoterapií a spiritualitou či podstatou zdraví a léčení. Po pravdě řečeno, srozumitelný úvod do těchto témat představuje hlavní cíl této knihy. Pokud však narazíte na tyto vysvětlující oddíly, které představují asi třetinu knihy a jsou velmi zřetelné, a vás právě zajímá jen Treyin příběh, neostýchejte se je rychle prolistovat a vrátit se zpátky k příběhu. (Zvláště technická je 11. kapitola.) Když se k těmto oddílům budete chtít vrátit, můžete je důkladně pročíst, až budete mít čas. Treyu jsem poprvé potkal jedné větrné noci v létě roku 1983 v domě svého přítele na okraji sanfranciského zálivu…

12

1 Pár objetí, pár snů

Láska na první dotek, tak tomu vždycky říkala. Trvalo mi třicet šest let najít „muže svých snů“, nebo se tomuto ideálu alespoň co nejvíce přiblížit, což v mém případě bylo zatraceně blízko. Tedy až poté, co jsem si zvykla na tu jeho oholenou hlavu… Když jsem vyrůstala v jižním Texasu, v době, kdy holky snívají o takových věcech, nikdy jsem si nepředstavovala, že si vezmu stodevadesátitřícentimetrového filosofa-psychologa-transcendentalistu, který vypadá, jako by přiletěl z nějaké vzdálené planety. Jedinečná schránka a jedinečná kombinace vlastností. Takový miláček! A brilantní. Ve všech mých předchozích zkušenostech s muži ti milí nebyli brilantní a ti brilantní rozhodně nebyli milí. Já jsem vždycky chtěla obojí. Poprvé jsem se s Kenem setkala 3. srpna 1983. Dva týdny po tomto prvním setkání jsme se rozhodli, že se vezmeme. Bylo to rychlé, to ano, ale nějak jsme to oba téměř okamžitě věděli. Koneckonců měla jsem za sebou roky randění i velmi uspokojivé vztahy, 13


ale ‒ a to je mi šestatřicet let ‒ nikdy předtím jsem nepotkala nikoho, za koho by mě napadlo se vdát! Uvažovala jsem, jestli se bojím, nebo jsem přílišná perfekcionistka, přílišná idealistka, nebo jen beznadějná neurotička. Po chvíli přemýšlení a obav o sebe jsem se pohodlně vrátila k přijetí své situace, dokud nějaká jiná událost neoživila mé otázky. A většinou to byla událost, která mě přinutila pochybovat o tom, jestli jsem „normální“. Ostatní se zamilovávají, vdávají a žení, mají vztahy… Předpokládám, že část každého z nás chce být „normální“, abychom byli přijati. Vím, že jako dítě jsem nikdy nechtěla upoutávat pozornost tím, že bych byla jiná, ale nakonec jsem začala žít život, který by se sotva dal považovat za normální. Běžné vzdělání na jedné ze Sedmi sesterských kolejí, rok vyučování, běžný titul M. A. z anglické literatury, ale pak náhle odbočení z této cesty, podnícené vášní pro životní prostředí, která mě dovedla do coloradských hor. Práce o životním prostředí, lyžování, různé nárazové práce, výuka lyžování. Pak další náhlá změna směru. Výlet na kole po Skotsku ‒ zrozený z hluboké touhy po něčem, co jsem nedokázala popsat ‒ mne vedl přes duchovní komunitu Findhorn na východ od Inverness, kde jsem našla odpověď, nebo alespoň část odpovědi, a žila tam další tři roky. Naučila jsem se tam rozpoznávat tuto touhu jako touhu duchovní a také různým způsobům, jak tuto potřebu respektovat. To neustálé volání zevnitř. Odjela jsem odtamtud jen proto, že mne přátelé požádali, abych s nimi založila další nekonvenční centrum (Windstar) v Coloradu u Aspenu, a já doufala, že tam propojím své zájmy o životní prostředí a spiritualitu. Odtamtud na postgraduální studia, ale opět nekonvenční, zaměřená na mezioborovou východní, západní a transcendentální filosofii a psychologii (Kalifornský institut integrálních studií). 14

1 – Pár objetí, pár snů

Tam jsem poprvé četla práce nějakého Kena Wilbera, kterého, jak jsem slyšela, mnozí považovali za vůdčího teoretika v nové oblasti transpersonální psychologie (psychologie, která se zabývá vším, čím psychologie ortodoxní, ale zároveň studuje i psychologii duchovních zážitků). Už tehdy se o něm mluvilo jako o „dlouho očekávaném Einsteinovi výzkumu vědomí“ a „géniovi naší doby“. Jeho knihy jsem si zamilovala ‒ osvětlily mnoho ožehavých témat, s nimiž jsem se potýkala, a činily tak s bystrostí, kterou jsem shledávala velmi osvěžující a inspirativní. Vzpomínám si, že se mi líbila fotografie vzadu na jedné z nich, na Sociable God (Společenském bohu). Byl na ní elegantní muž s oholenou hlavou a brýlemi podtrhujícími intenzivní soustředěný pohled a na pozadí stěna plná knih. V létě 1983 jsem jela na každoroční Konferenci transpersonální psychologie a zaslechla jsem, že tam bude i ten slavný Ken Wilber, ale přednášet prý nebude. Zdálky jsem ho párkrát zahlédla ‒ těžko si ho nevšimnout, když měří 193 centimetrů a má holou hlavu ‒ obklopeného obdivovateli a jednou, když ležel sám rozvalený na gauči a vypadal opuštěně. Nijak zvlášť jsem o tom nepřemýšlela, než mi o několik týdnů později zavolala přítelkyně Frances Vaughanová, s níž byla naše cestovní skupina v Indii, aby mě pozvala na večeři s Kenem. Nemohl jsem uvěřit, že se Frances a Roger konečně na někom shodli. Terry Killamová. Velmi krásná, extrémně inteligentní, skvělý smysl pro humor, nádherné tělo, medituje, nesmírně oblíbená. To všechno znělo až příliš dobře na to, aby to byla pravda. Když je tak skvělá, proč je sama? Byl jsem k celé té věci skeptický. Přesně tohle jsem potřeboval! Další rande naslepo, přemýšlel jsem, když jsem jí volal. Nesnášel jsem celou tu schůzkovou rutinu. Byla mi příjemná asi jako trn v patě. Co je tak špatného na tom, umírat sám, nešťastný a zničený? Pořád lepší než chodit na rande. 15

ODEVZDÁNÍ A ODHODLÁNÍ

Recommend Documents