1
Od července ve druhém ročníku na vysoké až do ledna následujícího roku žil Cukuru Tazaki téměř výhradně jen myšlenkou na smrt. Mezitím nastal den jeho dvacátých narozenin, plnoletost však pro něj celkem nic neznamenala. Zemřít vlastní rukou mu po celé ty dny připadalo jako to nejpřirozenější a nejrozumnější, co může udělat. A dodnes pořádně neví, proč vlastně tenkrát neudělal i ten poslední, rozhodující krůček. Překročit práh mezi životem a smrtí by tehdy přece bylo jednodušší než vypít syrové vejce. Že se Cukuru o sebevraždu skutečně nepokusil, vyplývalo možná z toho, že bylo jeho pomýšlení na smrt až příliš čisté a intenzívní a on pak v své mysli nenacházel konkrétní podobu pro způsob sebevraždy, který by se s takovou čistotou a intenzitou shodoval. Sama otázka konkrétnosti tu byla spíše druhotná. Mít tehdy někde po ruce dveře, za nimiž leží smrt, bez váhání by je byl rozrazil dokořán. Bez kdovíjakého hloubání, takříkajíc v logickém důsledku své každodenní rutiny. Naštěstí nebo naneštěstí ale podobné dveře nikde nablízku neobjevil. Možná by bývalo lepší, kdybych byl tenkrát umřel, myslí si Cukuru často. To by pak celý ten svět tady kolem prostě neexistoval. Což mu připadá svůdné. Celý svět kolem by nebyl, a to, co se tu považuje za realitu, by přestalo být reálné. Z téhož důvodu, z jakého by on sám neexistoval pro svět, by zase svět přestal existovat pro něho. 5
Současně ovšem Cukuru doopravdy nechápe ani to, proč vlastně bylo nutné, aby se tenkrát přibližoval smrti až do tak těsné blízkosti. Měl sice konkrétní pohnutku, proč ale měla jeho touha po smrti takovou sílu, že ho téměř na půl roku celého zahalila? Zahalila, ano – to je přesně ten pravý výraz. Jako ta postava z Bible, co byla pohlcena ohromnou velrybou a přežila v jejím břiše, padl i Cukuru do žaludku smrti a trávil v té tmavě zatuchlé sluji jeden po druhém dny postrádající datum. Prožil tu dobu jako nějaký náměsíčník – anebo možná jako mrtvý, který si ještě nevšiml, že je mrtvý. Když vzešlo slunce, probouzel se, čistil si zuby, oblékal se do toho, co bylo zrovna po ruce, nasedal do vlaku a jezdil na univerzitu, dělal si ve třídě poznámky. Jednal a fungoval jen podle itineráře pro nejbližší chvíle, tak jako člověk, který se ve vichřici zachytává na ulici luceren. Bez zvláštního důvodu se s nikým nebavil, po návratu do svého bytu, v kterém žil úplně sám, si sedal na podlahu a opřený o zeď hloubal pořád dokola o smrti, anebo možná spíš o nedostatku života. V tu ránu pak před ním otevírala ohromnou tlamu černočerná propast, vedoucí přímo do nitra Země. Byly v ní vidět neproniknutelné mraky vířícího prázdna a ozývalo se z ní do uší bijící ticho. V chvílích, kdy přemýšlel o smrti, nemyslel Cukuru vůbec na nic. Nebylo to nijak těžké. Nečetl noviny, neposlouchal hudbu, neměl dokonce ani chuť na sex. Nemělo pro něj žádný význam, co se snad odehrává ve světě. Když už ho unavilo být zavřený doma, vyrazil ven a chodil bezcílně po okolí. Nebo šel na nádraží, sedl si na lavičku a donekonečna sledoval odjezdy a příjezdy vlaků. Ráno co ráno se osprchoval, pečlivě se oholil, dvakrát týdně si vypral. I čistota pro něj byla jedním z těch sloupů, kterých se chytá ve vichru. Praní, koupání, čištění zubů. Tomu, co jí, skoro nevěnoval pozornost. Oběd si dal v univerzitní jídelně, pak už se ale kloudného jídla téměř netknul. Když dostal hlad, koupil si v nejbližším supermarketu nějaká ta jablka a zeleninu, které pak chroupal. Anebo žvýkal suchý chleba a zapíjel mlékem z kartonu. Když nastal čas k spánku, vypil jedinou skleničku whisky, 6
úplně jako by užíval nějaký lék. Nezvládal naštěstí příliš pít, a tak ho do říše spánku zvládlo spolehlivě odeslat i malé množství whisky. Sen se mu tehdy nezdál ani jediný. A jestli snad ano, stejně hned v tu chvíli, co se ukázal, sklouzl po hladkém neuchopitelném svahu vědomí směrem do sféry prázdnoty. Pohnutka, ze které začala Cukuru Tazakiho natolik silně přitahovat smrt, byla zcela konkrétní. Čtyři kamarádi, s nimiž ho do té doby pojilo dlouhé a pevné přátelství, mu jednoho dne oznámili, že už se s ním nikdo z nich nechce ani vidět, natožpak se s ním bavit. Řekli to zčistajasna, nekompromisně a tak, že to nepřipouštělo pochyby. Důvod, ze kterého mu něco tak příkrého říkají, mu přitom nesdělili ani jediný. A on sám se jich na něj zeptat neodvážil. Ti čtyři byli jeho nejlepší kamarádi z vyšší střední školy, sám Cukuru už ovšem v té době nežil v rodném městě, ale studoval univerzitu v Tokiu. Proto taky tohleto vyloučení z party nijak nenabouralo jeho každodenní život. Nesetkával se s těmi lidmi na ulici, a tím pádem se vyhnul i nepříjemným pocitům. Ovšem jen čistě teoreticky. Dálka, která ho dělila od těch čtyř, Cukuruovu bolest naopak ještě zdůrazňovala a činila ji o to naléhavější. Odmítnutí a samota se splétaly v mnohasetkilometrový kabel, natahovaný obrovitánským navijákem. A po takhle napnutém drátě mu pak ve dne v noci přicházely nerozluštitelné zprávy. Ten zvuk ho bodal do uší jak silný vítr, který profukuje mezi stromy a ustavičně přitom mění svoji intenzitu. Všech pět jich spolu chodilo do stejné třídy na jedné státní vyšší střední škole na předměstí Nagoje. Tři kluci a dvě holky. Hned v prvním ročníku se spolu spřátelili při letní dobrovolnické prázdninové práci. V následujícím školním roce je rozdělili do různých tříd, oni však dál zůstali partou těch nejlepších kamarádů. Činnost, které se věnovali, dostali původně zadanou v hodinách občanské nauky jako domácí úkol na letní prázdniny, pokračovali v ní ale spontánně a z vlastní vůle i poté, co uplynula stanovená doba. 7
Kromě téhle své práce pro ostatní pak ještě během volných dnů chodili všichni společně na výlety a na tenis, vypravovali se plavat k moři na poloostrov Čita, scházeli se u sebe doma a společně se učili na zkoušky. Anebo – a to byl vůbec nejčastější případ – se prostě jen setkali lhostejno kde a pak si povídali tak, že to málem nebralo konce. Nemluvili na žádné pevně stanovené téma, přesto se jim však náměty k hovoru nikdy nevyčerpaly. Byla jen shoda okolností, že se jich všech pět dalo dohromady. Při volbě dobrovolnické aktivity, které se měli za domácí úkol věnovat, bylo na vybranou z několika možností. Jednou z nich pak byla i výpomoc jedné volnočasové organizaci, co sdružovala žáky základních škol, kteří nestíhali normální výuku (šlo povětšinou o děti, které odmítaly docházet do školy). Na jejich škole, zřízené katolickou církví, si z celé třídy o pětatřiceti lidech zvolilo tenhle program jenom jich pět. Strávili celkem tři dny na letním táboře na předměstí Nagoje a s dětmi se naprosto sžili. Mezi táborovými aktivitami si nacházeli čas na to, aby si mohli společně povídat a poznat tak navzájem své názory a povahy. Mluvili o svých touhách, svěřovali si problémy, které je trápí. A když pak letní tábor skončil, cítil už každý z těch pěti, že se ocitl „na správném místě a s těmi pravými lidmi“. Že sám potřebuje ty zbývající čtyři a že oni současně potřebují jeho – takový to byl pocit harmonie a shody. Podobalo se to nějaké šťastné chemické fúzi, ke které došlo úplnou náhodou a která už se nejspíš nebude víckrát opakovat, i kdyby si snad někdo opatřil tytéž přísady a věnoval sebevětší pozornost přípravám. Chodili pak do té volnočasové organizace i dál, tak zhruba dvakrát do měsíce během víkendů. Vysvětlovali dětem učivo, četli jim z knížek, hráli s nimi různé sportovní hry. Také pomáhali sekat na dvoře trávu, natírat budovu nebo opravovat houpačky a prolézačky na hřišti. A v podobných aktivitách pak pokračovali zhruba po dva a půl roku, dokud neodmaturovali. Snad jenom fakt, že byli zrovna tři kluci a dvě holky, mezi ně od samého začátku vnášel určité napětí. Pokud by se mezi nimi například vytvořily dva smíšené páry, musel by pak někdo nevyhnutelně přebývat. Taková možnost jim neustále visela nad hla8
vou jako malý hutný mráček nad vrcholkem hory. Ve skutečnosti však nikdy nenastala a nic ani nenasvědčovalo, že snad nastane. Byla nejspíš jen náhoda, že jich všech pět pocházelo z rodin z vyšší střední třídy, žijících na velkoměstském předměstí. Jejich rodiče patřili k rozsáhlé vlně takzvaných poválečných dětí. Otcové měli buď odborné profese, anebo byli předními podnikateli. Na vzdělání svých dětí nelitovali výdajů. V rodinách přinejmenším navenek panoval klid, nikdo neměl rozvedené rodiče a matky byly téměř všechny v domácnosti. Svou střední školu si vybrali proto, aby je připravila na přijímací zkoušky na vysokou, a proto byla i úroveň jejich prospěchu obecně vysoká. Prostředí, v kterém těch pět žilo, toho navzájem mělo mnohem víc společného než naopak. Až na samotného Cukurua Tazakiho spolu pak ostatní čtyři úplnou náhodou sdíleli ještě jeden společný rys. Jejich jména v sobě totiž obsahovala barvy. Příjmení kluků zněla Akamacu a Ómi, dívčí Širane a Kurono. Červená borovice a Modré moře, Bílý kořen a Černá pláň. Jedině příjmení Tazaki nemělo s žádnou barvou nic společného. Cukuruovi kvůli tomu od začátku připadalo, že mezi ně tak docela nepatří. Samozřejmě že o charakteru člověka vůbec nic nevypovídá, jestli snad ve jméně má nebo nemá obsaženou nějakou barvu. To je přece jasné. Jemu to ale bylo stejně líto a k jeho vlastnímu překvapení ho to i nemálo ranilo. Ti ostatní si všichni s naprostou samozřejmostí začali navzájem říkat svými barvami. Aka, Ao, Širo a Kuro. Jen on byl pořád jen Cukuru. Kolikrát si jen s naprostou vážností říkal, jak skvělé by bylo, kdyby i on měl takové barevné příjmení. Pak už by bylo všechno úplně bez chyby. Aka měl ze všech nejlepší prospěch a byl velice nadaný. Nevypadalo to, že by se nějak zvlášť namáhal při učení, byl ale ve všech předmětech ten nejlepší. Nijak se tím ovšem nepyšnil, držel se naopak o krok za ostatními a ke svému okolí byl ohleduplnost sama. Dočista jako by se byl styděl za to, že je tak chytrý. Měl pouze tendenci, dost častou u lidí malé postavy (za celou dobu jejich známosti nenarostl ani o chlup víc než metr šedesát), neslevit 9
z rozhodnutí, co jednou udělal, nikdy ani ten nejmenší detail. Často se také dokázal velice vážně rozzlobit na pravidla, která nedávala dobrý smysl, nebo na učitele, jejichž schopnosti nebyly bez nedostatků. Odjakživa chtěl být ve všem první a prohraný tenisový zápas mu dovedl zkazit náladu. Ne že by snad neuměl unést svou porážku, začal být ale viditelně zamlklý. Ostatním čtyřem připadala taková nedůtklivost dost komická a často si ho pro ni dobírali. Tak dlouho, až se jí nakonec dokázal zasmát i Aka. Jeho otec byl profesorem na Ekonomické fakultě Nagojské univerzity. Ao dělal rojníka ve školním oddíle ragby a jeho fyzické konstituci se nedalo vůbec nic vytknout. Ve třetím ročníku se ujal funkce kapitána týmu. Měl rozložitá ramena, mohutný hrudník, širokánské čelo, velká ústa a široký nos. Do hry se vždycky vrhal po hlavě a byl stále samá modřina. Na pravidelné studium se dvakrát nehodil, měl ale přátelskou povahu a mezi mnoha lidmi byl oblíbený. Díval se každému zpříma do očí a mluvil jasným, znělým hlasem. Byl to neuvěřitelný jedlík, který spořádal všecko s velikánskou chutí. Téměř nikdy nikoho nepomlouval a vždycky si hned zapamatoval vaše jméno a obličej. Pozorně naslouchal, co kdo říká, a vždycky dokázal mistrně shrnout názory všech přítomných do jednoho výsledného. Cukuru si dodnes vybavuje, jak vždycky před zápasem vytvořil se spoluhráči kruh a pak jim promlouval do duše. „Půjdeme si teď pro vítězství, rozumíte!“ volal na ně. „Jediná věc, co nás zajímá, je, jak to uděláme a o kolik bodů to bude. Prohru nemáme na programu. Slyšíte, prohru nemáme na programu!“ „Nemáme na programu!“ vykřikli hlasitě hráči a rozeběhli se po hřišti. Jejich školní ragbyový tým ovšem nijak zvlášť silný nebyl. Sám Ao byl sice pohybově nadaný a chytrý hráč, celková úroveň týmu byla ale jenom průměrná. Proti mnohem silnějším týmům soukromých středních škol, které nelitovaly poskytovat stipendium, aby v sobě soustředily vynikající hráče z celé země, obyčejně zakrátko utrpěli porážku. Jakmile ale byl zápas jednou u konce, Ao si už s nějakým vítězstvím nebo porážkou až tolik těžkou hlavu 10
nedělal. „Hlavní není vyhrát, ale mít k tomu vůli,“ říkával často. „V normálním životě přece taky v jednom kuse nevyhráváme. Tam na nás někdy čeká výhra a jindy prohra, tak už to chodí.“ „Anebo se taky zápas odloží kvůli dešti, co?“ poznamenala Kuro, mistryně kousavých poznámek. Ao jen smutně zavrtěl hlavou. „Nepleť si ragby s baseballem nebo tenisem. V ragby se zápasy kvůli počasí neodkládají.“ „To se zápas vážně hraje i v dešti?“ ptala se překvapená Širo. O sport neměla skoro zájem a nevěděla o něm také téměř nic. „Je to tak,“ vložil se do toho naschvál co nejvážnějším tónem Aka. „Zápasy v ragby se nepřerušujou ani v tom největším lijáku. Proto se při nich taky rok co rok velká spousta hráčů utopí.“ „To je hrůza!“ vyděsila se Širo. „Ale jdi ty. Copak nevíš, že si z tebe už zas dělá legraci?“ divila se jí Kuro. „To jsme ale trochu odbočili,“ konstatoval Ao. „Já chtěl jen říct, že jednou ze schopností sportovce je umět snášet prohru.“ „A ty tu schopnost ovšem den co den neúnavně cvičíš,“ dodala Kuro. Širo svými pravidelnými rysy připomínala starodávné japonské panenky. Postavu měla vysokou a štíhlou jako nějaká modelka. Vlasy dlouhé a krásné, lesklé a černé jako tuš. Na ulici se za ní kdekdo z kolemjdoucích mimoděk ohlédl. Ona sama však působila dojmem, že si se svou krásou neví tak úplně rady. Všechno si velice brala k srdci a ze všeho nejhůř snášela být středem pozornosti. Krásně a dobře hrála na piano, nikdy však tuhle svou schopnost nepředváděla před neznámými lidmi. Jen ve chvílích, kdy jako dobrovolník trpělivě učila děti hrát na klavír, se zdála být neobvykle šťastná. Cukuru ji při žádné jiné příležitosti neviděl tak veselou a bezstarostnou. Říkávala, že se každé z těch dětí sice možná nehodí pro běžné školní studium, mají však přirozený hudební talent, který by bylo škoda jen tak zahodit. V té škole ale neměli žádný jiný klavír než téměř starožitné pianino. A proto celá pětice kamarádů začala s velikým zápalem shánět potřebné prostředky. O prázdninách si každý z nich našel brigádu. Obrátili se dokonce i na firmu, která vyráběla hudební nástroje, a po11
žádali ji o pomoc. A nakonec, po dlouhatánském úsilí, pro školu dokázali opatřit opravdové křídlo. Bylo to na jaře, ve třetím ročníku na vyšší střední. Jejich upřímná, obětavá snaha vzbudila pozornost a psalo se o ní i v novinách. Širo bývala obvykle mlčenlivá, měla však ráda všechno živé, a když se mluvilo o psech nebo o kočkách, její výraz se úplně proměnil a vložila se do hovoru jako očarovaná. Říkala, že by se chtěla stát veterinářkou, Cukuru si však nedokázal představit, jak někdo jako ona řeže skalpelem břicha labradorům anebo prohmatává koňský konečník. Což by všechno samozřejmě musela v rámci praxe dělat, pokud by šla na odbornou školu. Její otec provozoval v Nagoji gynekologickou kliniku. Kuro, ta byla, pokud šlo o krásu, jen málo nad obecný průměr. Působila však velice živě a měla své kouzlo. Byla veliká, korpulentní a už v šestnácti měla poprsí jako dospělá ženská. Měla velice nezávislou povahu, kterou jen tak něco neotřáslo, mluvila bleskovou rychlostí a přibližně tak rychle jí to i myslelo. V humanitních předmětech měla vynikající prospěch, v matematice nebo fyzice to bylo o dost horší. Její otec provozoval v Nagoji daňové poradenství, nevypadalo to ovšem, že by mu snad dcera mohla v tom ohledu být k užitku. Cukuru jí často musel vypomáhat s domácími úkoly z matematiky. Kuro měla pořád plnou pusu svých kousavých komentářů, zároveň ale měla i osobitý smysl pro humor a povídat si s ní bylo příjemné a podnětné. Vášnivě ráda četla a neustále měla v ruce nějakou knihu. Širo a Kuro spolu chodily do jedné třídy už na nižší střední škole a dobře se znaly ještě dřív, než se dala dohromady celá jejich pětičlenná skupina. Když se spolu octly pohromadě, byla na ně podívaná pro bohy. Krasavice k pohledání, která je sice umělecky nadaná, ale zároveň veliká stydlivka, a vedle ní bystrá a ironická komediantka. Jedinečná a okouzlující kombinace. Jen Cukuru Tazaki vedle nich vypadal jako někdo, kdo nemá opravdové osobitosti ani co by se za nehet vešlo. I prospěch měl jen o trochu lepší než průměrný. Učení ho sice nijak zvlášť nebavilo, vždycky ale při vyučování pozorně poslouchal a nikdy se neopomněl aspoň v minimálním rozsahu připravovat a opakovat 12
si. Takový zvyk měl už od mala, aniž by sám věděl proč. Stejně jako si vždycky před jídlem umyl ruce a po jídle vyčistil zuby. A proto sice neměl známky, které by budily zvláštní pozornost, ve všech předmětech ale bez problémů prošel. Ani jeho rodiče nebyli z těch, kdo by dělali – pokud nenastaly vyložené problémy – kolem školního prospěchu kdovíjaký povyk, a nenutili syna proti jeho vůli chodit do doučovacích kurzů ani mu nenajímali domácí učitele. Neměl vcelku nic proti sportu, nevěnoval se mu ovšem aktivně v žádném sportovním oddíle. Jenom si tu a tam s rodinou nebo přáteli zahrál tenis, tu a tam vyrazil na lyže, tu a tam zaplaval v bazénu. A to bylo tak všechno. Ve tváři byl celkem pohledný, což mu čas od času i někdo připomněl, těmi slovy se ovšem rozumělo pouze to, že jeho vizáž není úplná katastrofa. On sám měl při pohledu na vlastní obličej v zrcadle velice často pocit beznadějné nudy. Umění ho nijak zvlášť nezajímalo a neměl ani žádné záliby nebo schopnosti, které by stály za řeč. V řeči byl spíš málomluvný, často se červenal, ve společnosti se cítil nesvůj a před lidmi, s kterými se viděl poprvé, byl trémou celý bez sebe. Pokud se přece jen něčím vyznačoval, pak snad jedině tím, že v celé pětici pocházel z nejzámožnější rodiny a že měl z matčiny strany tetu, co bývala herečkou – sice žádnou zvláštní hvězdou, přesto ale dost slavnou na to, aby vešla v širší známost. Samotný Cukuru ovšem neměl žádnou zvláštní vlastnost, kterou by na něm snad lidé mohli chválit anebo kterou by se mohl honosit. Přinejmenším on sám měl takový dojem. Šel zkrátka vždy a všude zlatou střední cestou. Anebo možná spíš bezbarvou. To jediné, co by se snad dalo v jeho případě nazvat zálibou, byla skutečnost, že Cukuru Tazaki ze všeho nejraději pozoroval nádraží. Z jakéhosi neznámého důvodu ho od chvíle, kdy začal brát rozum, až do dnešních dnů nepřestávala okouzlovat vlaková nádraží. Nehrálo roli, jestli jde o ohromnou stanici na trati šinkansenu, venkovskou staničku s jedinou kolejí nebo o čistě utilitární nákladové nádraží. Rozhodující byl fakt, že jde o železniční stanici. Velice silně ho přitahovalo cokoliv, co s tímhle tématem nějak souviselo. 13
V dětství byl sice Cukuru tak jako ostatní celý pryč z elektrických vláčků, ve skutečnosti ho na nich ale nelákaly precizně vypracované lokomotivky a vagónky, metry a metry proplétajících se kolejí, ani důmyslně zbudovaná diorámata, ale právě jenom ty obyčejné modýlky nádraží, které jako by do toho všeho zasadili, jen aby se neřeklo. Velice rád se díval, jak takovými stanicemi projíždějí vláčky nebo jak postupně zpomalují a zastaví přesně u nástupiště. Představoval si přijíždějící a odjíždějící pasažéry, poslouchal v duchu staniční hlášení nebo zvukové signály odjezdů vlaků, před očima měl energicky se pohybující železničáře. Občas se dokonce i celý roztřásl nepotlačitelným vzrušením, když se mu v duchu smísila realita s fantazií. Nikomu ze svého okolí by ovšem nebyl s to logicky vysvětlit, pročpak ho natolik lákají právě nádraží. A i kdyby snad nakrásně ano, stejně by tím asi nedocílil nic víc, než že by ho považovali za hodně divného kluka. I sám Cukuru si ostatně občas myslíval, že s ním dost možná nebude všechno úplně v pořádku. I když neměl žádnou nápadnou zvláštnost ani charakteristický rys a i když měl vždycky tendenci ubírat se zlatou střední cestou, má přesto (jak se zdá) v sobě něco, co jiní lidé tak docela nemají, co nejde dost dobře označit za normální. Takové rozporuplné vědomí sebe samého ho pak v životě každou chvíli znejisťovalo a mátlo, od klukovských let až po jeho současných šestatřicet. Někdy jen mírně, jindy zas poměrně hluboko. Důvod, proč ho ti čtyři přibrali jako kamaráda do party, byl občas pro Cukurua dost velkou záhadou. Opravdu ho ostatní tolik potřebují? Nebylo by jim volněji a příjemněji naopak bez něho? Co když si toho jen prostě náhodou ještě nevšimli? Co když je jenom otázkou času, než na to přijdou? Čím víc nad tím dumal, tím míň tomu Cukuru Tazaki rozuměl. Pátrat po vlastní ceně bylo jako měřit veličinu, pro kterou scházejí měrné jednotky. Ručičce měřáku nebude nikdy dopřáno, aby se s cvaknutím zastavila na jednom místě. Ostatní čtyři nicméně podobné věci evidentně vůbec netrápily. Cukuruovi se napohled zdálo, že si vždycky ze srdce užívají 14
chvíle, kdy se jich všech pět sejde a do něčeho se společně pustí. Že je jich prostě potřeba právě pět. Ani o jednoho víc, ani o jednoho méně. Jako je pravidelný pětiúhelník tvořen stranami o shodné délce. To a nic jiného jim bylo jasně vidět ve tvářích. A i sám Cukuru Tazaki byl rád a byl i pyšný, že jako neoddělitelný dílek do toho pětiúhelníku patří. Ostatní čtyři měl upřímně rád a vůbec nejradši měl pocit jednoty, který tu visel ve vzduchu. Tak jako mladý stromek nabírá ze země živiny, čerpal i Cukuru ze skupiny výživu pro dobu dospívání jako zásadní proviant ke svému růstu anebo ji v sobě střádal do zásoby jako zdroj tepla pro krizové případy. I tak se ale na dně duše nepřestával bát, že třeba začne jednoho dne být v jejich partě nadbytečný, že ho z ní třeba i vyloučí a on zůstane úplně sám. A tenhle strach, že bude sám a bez ostatních, v něm častokrát sílil, jako když za odlivu začnou čnít nad hladinu temná, zlověstná skaliska. „Tys musel mít nádraží moc rád už jako kluk, viď?“ zeptala se Sara Kimoto a byl v tom patrný obdiv. Cukuru přikývl. Tak trochu opatrně ovšem. Nechtěl, aby ho zrovna ona považovala za jednoho z těch pošahanců, zažraných jen do své profese, na které člověk tak často narazí na technicky zaměřených školách anebo pracovištích. I když to tak nakonec zřejmě skončit může. „Jo, měl jsem je kdovíproč rád už jako malý,“ připustil. „Zdá se, že to máš v životě pěkně srovnané,“ poznamenala na to. Možná že i trochu pobaveně, odmítavý tón v tom ovšem slyšet nebylo. „Neuměl bych ti ale vysvětlit, proč to jsou zrovna nádraží, a ne něco jiného.“ Sara se usmála. „Možná, že je to tvoje životní poslání.“ „Možná,“ odtušil Cukuru. Jak jsme se vlastně dostali k tomuhle rozhovoru? ptá se Cukuru v duchu sám sebe. Je to už tak dávno, co se ta věc stala, a on by se podobných vzpomínek pokud možno chtěl úplně zbavit. Jenomže Sara se kdovíproč začala zajímat o doby jeho studií na vyšší střední. Jaký byl student a co tehdy dělal? A než se Cukuru 15
nadál, stočil se hovor najednou úplně přirozeně na pětičlennou partu, kterou měl se svými nejlepšími kamarády. Na ty čtyři pestré a barevné a na bezbarvého Cukurua Tazakiho. Seděli oba zrovna v malém baru na samém okraji Ebisu. Měli se původně v plánu navečeřet v jedné malé japonské restauraci, kterou tu Sara znala. Sara se ovšem nechala slyšet, že se toho dne pozdě naobědvala a nemá vůbec hlad, a tak se rozhodli svůj původní záměr zrušit a dát si prozatím někde koktejl a k tomu zakousnout nějaké oříšky nebo sýr. Ani Cukuru neměl zvlášť veliký hlad, a tak nic nenamítal. Nikdy nebyl kdovíjaký jedlík. Sara byla o dva roky starší než on a pracovala ve veliké cestovní kanceláři. Specializovala se na plánování zájezdů se zajištěnými službami. A samozřejmě také byla každou chvíli služebně někde v cizině. Cukuru pracoval v železniční společnosti pokrývající oblast západního Kantó, v oddělení správy výstavby nádražních budov (v souladu se svým životním posláním). Jejich práce spolu sice nijak bezprostředně nesouvisely, v obou případech však šlo o odborné povolání, mající co do činění s přepravou. Seznámili je spolu na jedné domácí party, kterou pořádal Cukuruův nadřízený na oslavu dostavby nového domu. Vyměnili si tam e-mailové adresy a tohle bylo jejich dohromady čtvrté rande. Na předcházejícím třetím zašli po večeři k Cukuruovi domů a tam se spolu pomilovali. Všechno se to seběhlo naprosto spontánně a přirozeně. A dnes od té doby uplynul právě týden. Nacházeli se v ožehavém stadiu. Jestli to takhle půjde dál, začne být jejich vztah zřejmě čím dál tím hlubší. Jemu bylo šestatřicet, jí osmatřicet let. Tohle už samozřejmě bylo něco docela jiného, než když se do sebe zamilují dva středoškoláci. Už od chvíle, kdy se spolu prvně setkali, se Cukuruovi neobvykle líbil Sařin obličej. Nebyla krásná v obvyklém smyslu toho slova. Dopředu vysedlé lícní kosti jí dodávaly opravdu paličatý výraz, k tomu měla i úzký a trochu špičatý nos. Cosi, co měla ve tváři, ale působilo velice živě a to také přitahovalo Cukuruovu pozornost. Víčka měla obvykle přimhouřená, když se však chtěla na něco zadívat, otevřela se jí náhle dokořán. A za nimi se ukázaly černé, zvídavé oči, které se jen tak něčeho neleknou. 16
Cukuru na to sice běžně nemyslí, má ovšem na těle jisté místo, které je velice citlivé. Nachází se kdesi na zádech. To delikátní, měkké místo, kam si nedosáhne rukama, je obvykle něčím zakryté a není ho zvnějšku vůbec vidět. V nejméně očekávaných chvílích se ovšem náhle odhalí a něčí prsty ho stisknou. V ten okamžik se pak dá do práce něco, co má Cukuru v sobě, a do těla se mu vyplaví určitá specifická substance. Ta substance se mu vmísí do krve, která ji rozešle do všech koutů organismu. Impulz, který přitom začne on sám pociťovat, je fyzický a psychický zároveň. Když prvně uviděl Saru, bylo mu, jako by se odněkud natáhl jakýsi anonymní prst, který neomylně stiskne ten spínač, který má Cukuru na zádech. V den svého seznámení si spolu dost dlouho povídali, Cukuru si už ale téměř nevzpomíná, o čem vlastně mluvili. Pamatuje si jen ten náhlý pocit v zádech a zvláštní, slovy jen obtížně vyjádřitelný impulz, co tehdy cítil v těle i na duši. Cosi jako by se v něm uvolnilo a cosi naopak pevně utáhlo. Tak si v tu chvíli připadal. Co to má propána znamenat? Cukuru Tazaki si tím lámal hlavu hned několik dní. Jenomže hloubat o něčem, co postrádá pevný tvar, nebyla nikdy jeho silná stránka. Cukuru napsal e-mail a pozval ji na večeři. Aby si ověřil smysl toho pocitu a impulzu. Právě tak jako mu byl sympatický Sařin vzhled, líbilo se mu, i jak se oblékala. Téměř bez ozdob, střihy přirozené, a tím pádem krásné. A všechno jí to padlo, radost pohledět. Nepůsobila sice nijak okázale, i Cukuru si však snadno domyslel, kolik času asi musela strávit výběrem a že to oblečení zřejmě i stálo nemalé peníze. A doplňky i nalíčení, které používala, byly v tom samém duchu: luxusní, a přitom decentní. Cukuru sám si na oblečení moc nepotrpěl, odjakživa se ale rád podíval na dobře oblečenou ženskou. Zrovna tak, jako si rád poslechl pěknou muziku. I jeho dvě starší sestry se rády strojily, a když měly mít rande, vzaly si častokrát tehdy ještě malého Cukurua stranou a vyzvídaly na něm, jestli jim to sluší. Kdovíproč o jeho názor nemálo stály. Hele, co říkáš tomuhle? Jde to dobře dohromady? A on jim pokaždé bez okolků sdělil, co tomu říká, dočista jako by byl dospělý 17
muž. A měl radost, že jeho dvě starší sestry na názor svého mladšího brášky v mnoha případech dají. Až si nakonec na takové hodnocení zvykl, ani nevěděl jak. Cukuru tiše usrkával slabý highball a v duchu si potají představoval, jak Saru vysvléká ze šatů, co měla právě na sobě. Jak rozepíná háčky a tiše stáhne dolů zip. Zažil to zatím jen jednou, ale milování se Sarou bylo příjemné a v maximální míře uspokojivé. V šatech i bez nich vypadala o dobrých pět let mladší, než ve skutečnosti byla. Pleť měla bělostnou a prsa možná ne největší, zato však nádherně oblá. Bylo krásné ji celou pomaličku hladit a bylo moc příjemné se s ní jen tak objímat poté, co vystříkl. Jen o tyhle věci ale samozřejmě nešlo. To mu bylo jasné. Šlo tu o spojení mezi dvěma lidmi. Když něco dostáváme, musíme samozřejmě mít i co nabídnout. „A cos dělala na střední škole ty?“ zeptal se Cukuru Tazaki. Sara jen zavrtěla hlavou. „Co jsem dělala na střední já, to je úplně vedlejší. Opravdu by to nebylo nejzábavnější povídání. Někdy ti to třeba povím, ale teď bych si ráda poslechla tebe. Co potom bylo s tou vaší partou pěti kamarádů?“ Cukuru si nabral hrst oříšků a pár si jich rovnou dal do úst. „Měli jsme spolu pár nepsaných dohod, o kterých se sice nemluvilo, ale platily. Jednou z nich bylo i ‚Dělejme co možná všechno společně‘. Čili: ať se nestane, že by se něco dělo jen mezi dvěma z nás. Jinak by se nám naše parta třeba taky mohla rozpadnout. Museli jsme fungovat jako taková jednolitá, dostředivá jednotka. Pokoušeli jsme se, no jak bych to jen řekl, udržet harmonickou komunitu, ve které nikdy nic nezaskřípe.“ „Harmonickou komunitu, kde nikdy nic nezaskřípe?“ Znělo to tak čistě, nevinně a opravdově. Cukuru trochu zrudl. „To víš, na střední ještě člověk vymyslí lecjakou pitomost.“ Sara se na něj zadívala a docela maličko naklonila hlavu. „Mně to jako pitomost nepřijde. Jenže co jste celou tou svou komunitou vlastně sledovali?“ „Jak už jsem říkal, cílem pro nás byla samotná naše skupina. 18
Abychom mohli pomáhat v té školní instituci pro děti, které buď učení nezvládají, anebo se k němu nemohou samy donutit. Z toho jsme vycházeli a to pro nás samozřejmě bylo vždycky to hlavní. Jenomže jak šel čas, začalo být pro nás jedním z cílů asi i to, abychom dál fungovali jako komunita.“ „Její další existence a udržení. To samo o sobě byl pro vás jeden z cílů.“ „Nejspíš.“ Sara pevně přimhouřila oči. „Prostě jste byli jako sám vesmír.“ „Nevím, se znalostmi o vesmíru na tom nejsem nejlíp,“ řekl Cukuru. „Nám to ale tehdy připadalo jako moc důležitá věc. Myslím, abychom jako oko v hlavě opatrovali tu zvláštní chemii, která se mezi námi vytvořila. Tak jako člověk ve větru chrání rozškrtnutou sirku, aby mu ji nesfoukl vítr. „Chemii, říkáš?“ „Sílu té situace, která mezi námi úplnou náhodou nastala. Protože bylo jasné, že se už nikdy nezopakuje.“ „Jako se nebude opakovat velký třesk.“ „Ve velkém třesku se nevyznám o nic líp než ve vesmíru,“ ujistil ji Cukuru. Sara usrkla hlt mojita a důkladně si z nejrůznějších stran prohlížela tvar lístku máty. Pak promluvila znovu. „Víš, já chodila vždycky jenom na soukromé dívčí školy, a tak popravdě řečeno nevím nic moc o tom, jakpak to v podobných smíšených skupinách na státních školách chodí. Nedovedu si to dobře představit. Vás pět se prostě snažilo co možná držet pod pokličkou přirozené touhy, aby vaše komunita mohla dál existovat bez toho, že by to v ní skřípalo. Říkám to dobře?“ „Nevím, jestli je přesné mluvit o tom, že jsme drželi pod pokličkou přirozené touhy. Tak bombasticky bych to asi nenazval. Ale nejspíš je fakt, že jsme si dávali pozor a snažili se, abychom do naší party netahali randění.“ „Přímo jste o tom spolu ale nemluvili,“ řekla Sara. Cukuru přikývl. „Nikdo to nikdy nevyslovil nahlas. A neměli jsme ani žádný kodex pravidel.“ „A co ty sám? To tě ani ta Širo, ani Kuro nijak nepřitahovaly, 19
když jste byli pořád spolu? Jak jsem tě tak poslouchala, musely to být obě opravdu okouzlující holky?“ „To taky byly. Každá svým vlastním způsobem. Lhal bych, kdybych tvrdil, že ne. Já se ale snažil si na ně pokud možno vůbec nemyslet.“ „Pokud možno?“ „Pokud možno,“ přikývl Cukuru. Měl dojem, že mu zas trochu rudnou tváře. „A když už jsem na ně myslet opravdu musel, představoval jsem si je obě najednou.“ „Obě najednou?“ Cukuru se odmlčel a hledal správná slova. „Asi to nebude nejlepší vysvětlení, ale řeknu ti to třeba takhle. Jako takovou imaginární bytost. Pomyslnou bytost bez fixního těla.“ „Hmmm…“ protáhla Sara obdivně. A chvilku se nad tím zamýšlela. Vypadalo to, že chce něco říct, ale nakonec si to rozmyslela a neřekla nic. Promluvila až po chvíli. „Ty ses pak po maturitě dostal na vysokou do Tokia a z Nagoje se odstěhoval. Je to tak?“ „Přesně tak,“ řekl Cukuru. „Od té doby žiju pořád v Tokiu.“ „A co bylo s ostatními čtyřmi?“ „Ti se všichni dostali na vysokou doma. Aka na Nagojskou univerzitu na ekonomickou fakultu. Tam, co dělal profesora jeho otec, víš? Kuro šla na soukromou dívčí univerzitu, kde měli vyhlášené oddělení anglické literatury. Ao se na doporučení dostal na obchodní fakultu jedné soukromé univerzity, kde zase měli slavný ragbyový tým. A Širo, ta se nakonec nechala přesvědčit, ať nechá veterinu veterinou, a zakotvila pak na konzervatoři, kde studovala klavír. Nikdo z nich neměl univerzitu tak daleko, aby na ni nemohl denně dojíždět. Jen já šel na techniku sem do Tokia.“ „A co tě vedlo k tomu, aby ses vydal až do Tokia?“ „Tak to je docela jednoduché. Protože na té univerzitě působil profesor, známý jako naprostá jednička v oboru konstrukcí nádražních budov. Nádražní architektura má proti běžným budovám svoje specifika a jít studovat architekturu nebo veřejné stavby někam na běžnou techniku by mi pak v praxi nebylo skoro k ničemu. K tomu je potřeba odborně studovat u specialistů.“ 20
„Mít omezený cíl dělá život snazším a přehlednějším,“ řekla Sara. S tím Cukuru jen souhlasil. Ptala se dál. „A že ti čtyři zůstali doma v Nagoji, bylo možná proto, že nechtěli narušovat tu vaši krásnou komunitu, ne?“ „Ve třetím ročníku na střední se nás pět společně radilo, kudy se vydat dál. Až na mě měli všichni v úmyslu zůstat v Nagoji a jít na nějakou místní univerzitu. Na rovinu to nikdo neřekl, ale bylo zřejmé, že to dělají proto, aby se naše parta nemusela rozpadnout.“ Aka měl tak dobrý prospěch, že mohl bez problémů jít i na Tokijskou univerzitu – což mu ostatně důrazně doporučovali učitelé i rodiče. I Ao mohl se svými sportovními vlohami zřejmě získat doporučení na nějakou celostátně známou vysokou školu. A Kuro, ta se svým založením vyloženě hodila pro rafinovanější a na intelektuální podněty bohatší svobodný život ve velkoměstě, a za běžných okolností by jistě šla studovat některou ze soukromých univerzit v Tokiu. I Nagoja je sice velkoměsto, nedá se ovšem popřít, že v porovnání s Tokiem působí dojmem přerostlejšího okresního města. Oni se ale schválně rozhodli zůstat v Nagoji. A o třídu si tak snížit úroveň školy, kam se dostanou. Jedině Širo by zřejmě byla Nagoju neopustila ani v případě, že by neměli žádnou partu. Neměla povahu na to, aby se sama od sebe vydávala někam ven hledat nové impulzy. „Když se mě ptali, co budu dělat já, odpovídal jsem jim, že ještě nemám úplně jasno. Ve skutečnosti už jsem ale byl rozhodnutý, že půjdu na vysokou do Tokia. Jistě že kdyby to jen trochu šlo, zůstal bych v Nagoji, šel na nějakou jakž takž ucházející místní univerzitu, tam se nijak zvlášť nepřetrhl v učení a vesele si dál kamarádil s ostatníma. Bylo by to v mnoha ohledech příjemnější, nehledě na to, že si to tak přála i moje rodina. Přišlo jim úplně samozřejmé, že vyjdu školu a převezmu otcovu firmu. Jenže já tehdy sám dobře věděl, že jestli se nevydám do Tokia, budu toho pak jen a jen litovat. Chtěl jsem se totiž za každou cenu dostat do semináře toho profesora.“ „Podívejme,“ odtušila Sara. „Ale jakpak se asi cítili ostatní, když jsi měl odjet do Tokia?“ 21
„Já samozřejmě nevím, co si kdo z nich doopravdy myslel. Nejspíš ale byli zklamaní. Když jsem odešel, byl pocit jednoty, co mezi námi pěti na začátku vzniknul, najednou tentam.“ „Chemie přestala působit.“ „Anebo se prostě změnila. Samozřejmě jen do jisté míry.“ Když ale poznali, že je Cukuru pevně rozhodnutý, nebránili mu. Spíš ho naopak ještě povzbuzovali. Do Tokia je to šinkansenem jen nějakou hodinu a půl. Můžeš se zajet podívat domů, kdykoli budeš chtít. A navíc není nikde psáno, že se na tu svou vysněnou školu vážně dostaneš, říkali napůl žertem. Aby uspěl u přijímaček na tuhle vysokou školu, bylo třeba, aby se Cukuru učil tak jako ještě nikdy. Aby se vlastně vůbec poprvé doopravdy učil. „Co ale bylo s tou vaší pětičlennou partou pak, když jste vychodili střední školu?“ zeptala se Sara. „Nejdřív to všechno šlo úplně hladce. Jakmile jsme jen měli ve škole volno, o jarních i podzimních prodloužených víkendech i během letních a novoročních prázdnin, hned jsem se vracel do Nagoje a co možná nejvíc se scházel s ostatníma. Byli jsme spolu zrovna takoví kamarádi jako předtím a bylo nám spolu zrovna tak dobře.“ Za svých návratů do rodného města si s nimi Cukuru měl pokaždé co říct, mimo jiné i proto, že se spolu viděli po tak dlouhé době. Když z města odejel, fungovala parta ve čtyřech. Když se ale vrátil nazpátek, dělali zase všechno v pěti, tak jako dřív (pokud se samozřejmě nestalo, že někdo něco měl a mohli se sejít jen ve třech nebo ve čtyřech). Čtveřice, co zůstala doma v Nagoji, přijala mezi sebe Cukurua pokaždé tak hladce, jako by se spolu rozloučili teprve včera. Alespoň Cukuru sám neměl nikdy ani ten nejmenší dojem, že by se snad od minula sebeméně změnila atmosféra, že by snad mezi nimi vyvstala neviditelná mezera. Což ho těšilo. A proto ho také nijak zvlášť nemrzelo ani to, že nemá v Tokiu žádné kamarády. Sara se na něj dívala s přimhouřenýma očima. „To sis fakt nenašel v Tokiu ani jednoho kamaráda?“ zeptala se pak. „Pořád se mi to nedařilo. Ani sám nevím proč,“ řekl Cukuru. 22
„Nikdy jsem nebyl moc do společnosti. Ale ne že bych snad pořád jen seděl doma nebo tak. Bylo to vůbec poprvé, co jsem žil úplně sám a bylo jen na mně, co budu podnikat. Vcelku jsem si to užíval. Tokio je skrz naskrz protkané kolejemi, jako když natáhneš síť, nádraží je tu bezpočet a já mohl zabíjet čas už jen tím, že jsem si je postupně obcházel a prohlížel. Chodil jsem na nejrůznější nádraží, díval se, jakou mají konstrukci, dělal si skici, a co mě zaujalo, to jsem si zaznamenal do sešitu.“ „To muselo být asi zábavné,“ řekla Sara. Dny, které strávil na univerzitě, ale nijak zvlášť zajímavé nebyly. V obecně vzdělávacím programu bylo jen málo odborných přednášek a většina výuky byla naprosto banální a nudná. Říkal si ale, že jde o univerzitu, na kterou se dostal po velkém úsilí, a tak si výuku poctivě odseděl téměř všechnu. Pilně se učil německy i francouzsky, dokonce chodil i do jazykové laboratoře cvičit anglickou konverzaci. Fakt, že má talent na studium jazyků, pro něj byl dalším z řady nových objevů. Ve svém okolí se však Cukuru nesetkal s nikým, kdo by snad vzbudil jeho osobní zájem. V porovnání s tou pestrou a inspirativní smíšenou čtveřicí, s kterou ho na střední škole svedla dohromady náhoda, se mu všichni ostatní zdáli jako bez života, nezajímaví a prázdní. Jedinkrát nepotkal nikoho, s kým by se chtěl blíž seznámit nebo vůbec dál bavit. A proto většinu času v Tokiu trávil sám. Začal díky tomu číst ještě víc knížek než předtím. „To sis nepřipadal smutný a osamělý?“ ptala se Sara. „To si piš, že jsem se cítil sám. Smutno mi ale zvlášť nebylo. Vlastně mi to tehdy přišlo jako úplně normální situace.“ Byl ještě mladý a neznal spoustu z toho, jak to na světě chodí. A v novém prostředí Tokia bylo navíc ledacos úplně jinak než v místech, kde do té chvíle žil. Rozdíly to byly mnohem větší, než očekával. Všechno tu mělo mnohem větší měřítka a i sám obsah byl neporovnatelně rozmanitější. Ve všem tu bylo na výběr z tolika možností, lidé tu měli zvláštní způsob řeči a čas letěl kupředu příliš vysokou rychlostí. A proto se tu Cukuruovi stále nedařilo dosáhnout rovnováhy mezi sebou a okolním světem. A hlavně a především, tehdy se ještě měl kam vrátit. Za nějakou hodinku 23
a půl cesty šinkansenem z Tokijského nádraží dorazil zase zpátky na své místo „ničím nerušené přátelské harmonie“. Kde plynul čas kupředu poklidně a kde na něj čekali kamarádi, v které měl plnou důvěru. „A jak je to s tebou ale teď?“ zeptala se Sara. „Teď už jsi té své rovnováhy se světem dosáhnul?“ „Ve firmě, kde jsem teď, dělám už čtrnáct let. Nemám tam k ničemu zvláštní výhrady a práce samotná se mi taky líbí. I s kolegama si rozumíme. Do téhle chvíle jsem měl několik známostí. S žádnou z těch holek mi to nakonec nevydrželo, to ale mělo vždycky nejrůznější důvody. Nebyla to jen moje vina.“ „A tak jsi zůstal sám, ale smutno ti z toho zvlášť není.“ Bylo ještě dost brzy a v podniku nebyl kromě nich žádný host. Z reproduktorů se tiše linul jazz, klavírní trio. „Nejspíš,“ odtušil Cukuru po kratším váhání. „Teď už se ale nemáš kam vracet, ne? Nikde už nenajdeš tu svoji přátelskou harmonii, kde jaktěživ nic nezaskřípe.“ Schválně se nad tím zamyslel. Nebylo to ovšem ani zvlášť potřeba. „Ta už je nadobro tatam,“ pronesl tiše. Že se mu nadobro vypařila ze světa, to zjistil Cukuru o letních prázdninách ve druhém ročníku na vysoké.
24
