Ochrana životního prostředí a ekologické zemědělství

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Katedra práva životního prostředí a pozemkového práva

Diplomová práce

Ochrana životního prostředí a ekologické zemědělství

Markéta Krchňavá 2008/2009

„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Ochrana životního prostředí a ekologické zemědělství zpracovala sama a uvedla jsem všechny použité prameny.“

Obsah Úvod

5

Kapitola 1. Životní prostředí a jeho ochrana

6

1.1. Vývoj ekologické politiky

6

1.2. Právní úprava ochrany životního prostředí

10

1.2.1. Úprava na mezinárodní úrovni

11

1. Prameny právní úpravy

11

2. Odpovědnost v mezinárodním právu životního prostředí 12 1.2.2. Úprava na komunitární úrovni

12

1. Prameny komunitární právní úpravy

13

2. Institucionální zajištění

15

3. Nástroje ochrany

16

4. Odpovědnost za ztráty na životním prostředí

17

1.2.3. Úprava na národní úrovni

18

1. Ústavní základy ochrany životního prostředí

18

2. Právo životního prostředí

19

3. Nástroje ochrany životního prostředí

22

4. Organizační zajištění ochrany životního prostředí

25

5. Odpovědnost v právu životního prostředí

27

6. Ochrana jednotlivých složek životního prostředí

30

1.3. Závěr

34

Kapitola 2. Ekologické zemědělství a právo

35

2.1. Právní úprava ekologického zemědělství

35

2.1.1. Mezinárodně právní úprava

37

2.1.2. Právní úprava v Evropské unii

37

2.1.3. Ekologické zemědělství v českém právu

39

1. Důsledky konvenčního zemědělského hospodaření

40

2. Jak se stát „ekofarmářem“

42

3. Co znamená ekologicky farmařit?

43

4. Podmínky označení potraviny nebo produktu jako „bio“ 46 5. Kontrolní systém v ekologickém zemědělství

-2-

48

2.2. Ochrana složek ŽP dotčených konvenčním zemědělstvím 2.2.1. Právní úprava ochrany půd

49 49

1. Mezinárodně právní ochrana půd

50

2. Úprava ochrany půd na komunitární úrovni

50

3. Ochrana půdy v českém právu

52

A/ Ochrana zemědělského půdního fondu

52

1. Ochrana rozlohy ZPF

53

2. Ochrana kvality ZPF

54

3. Dozor v ochraně ZPF

55

4. Odpovědnost v ochraně ZPF

55

B/ Ochrana pozemků určených k plnění funkcí lesa

55

1. Ochrana rozlohy pozemků v lesním fondu

56

2. Ochrana kvality

57

3. Dozor v ochraně půdního fondu lesů

57

4. Odpovědnost

58

C/ Ochrana půdy při pozemkových úpravách

58

D/ Ochrana půdy v ochraně vod, přírody a krajiny

58

2.2.2. Právní úprava ochrany ovzduší

58

1. Ochrana ovzduší v mezinárodním právu

59

2. Ochrana ovzduší na komunitární úrovni

59

3. Úprava ochrany ovzduší v ČR

59

2.2.3. Právní úprava ochrany vod

60

1. Úprava na mezinárodní úrovni

60

2. Ochrana vod v komunitárním právu

60

3. Ochrana vod na národní úrovni

61

2.3. Konkrétní zdroje ohrožení ŽP při zemědělské činnosti 2.3.1. Geneticky modifikované organismy

61 61

1. Mezinárodní úprava

62

2. Právní úprava v Evropské unii

62

3. Česká právní úprava nakládání s GMO

63

1. Nástroje regulace

63

2. Organizační zajištění

63

3. Odpovědnost

64

-3-

2.3.2. Hnojiva a jiné chemické látky

64

1. Mezinárodní úprava

64

2. Úprava v Evropské unii

65

3. Česká právní úprava

65

A/ Chemické látky

66

1. Administrativní a koncepční nástroje

66

2. Organizační zajištění

66

Odpovědnost

66

B/ Hnojiva

67

1. Nástroje regulace

67

2. Dozor

67

2.4. Závěr

67

Závěr

69

Resumé

71

Použité prameny

73

-4-

Úvod Stav životního prostředí je stále častěji diskutovaným tématem. Na rozdíl od let minulých, kdy se touto problematikou zabývala jen hrstka zapálených vědců či ekologických aktivistů, je v současné době vidět v tomto směru určitý posun. Už i široká veřejnost si je vědoma, že je to problém aktuální a akutní, ne pouze teoretický, a uvědomuje si též, že je ho potřeba co nejrychleji řešit. Faktem totiž je, že existence člověka závisí na příznivém stavu životního prostředí. Tudíž pokud se stav životního prostředí bude zhoršovat, bude se zhoršovat i kvalita života člověka na Zemi. Ostatně, určité náznaky je možno vypozorovat již nyní: nedostatek ropy má za následek její stoupající cenu; nepředvídatelné změny počasí; stále častější přírodní katastrofy ve formě hurikánů, záplav či naopak silných veder a další nepříjemnosti. Myslím, že v dnešní době už snad není pochyb o tom, že výše uvedené situace jsou z větší části způsobeny špatným zacházením člověka s životním prostředím. Bohužel, tento stav již není možné zastavit, natož pak zvrátit. Nicméně je zde ještě jistá naděje, že je možné zhoršování stavu naší planety alespoň zmírnit. Prvním krokem je, dle mého názoru, změna lidského myšlení. Je nutné přestat přemýšlet tak, že člověk je pánem tvorstva a že vše, co zde je, mu slouží pro jeho blaho a pohodlí. Je nutné přijmout odpovědnost za své činy a snažit se jejich následky odstranit. Takovým odrazem změny v lidském myšlení je, pro mě, stále rozrůstající se skupinka právních předpisů v rámci ochrany životního prostředí. I když právo není jediným nástrojem v boji s lidskou lhostejností, zdá se mi, že by mohlo být nejúčinnější, protože stanovuje pravidla, která jsou adresována všem subjektům, popřípadě skupinám subjektů, a za jejich nedodržování pak také stanovuje sankce. Právě z tohoto důvodu jsem si vybrala toto téma pro svoji diplomovou práci. Je jasné, že není v mých silách vyřešit takto aktuální a závažný problém, jakým problematika zhoršování stavu životního prostředí bezesporu je. Nicméně se chci na následujících stránkách pokusit přiblížit tento problém nejen sobě, ale i případným dalším čtenářům. A jak už vyplývá z názvu práce, nepůjde jen o životní prostředí a jeho ochranu, ale také a hlavně o jeden z možných způsobů zmírnění současného špatného stavu prostředí – ekologické zemědělství. Mým cílem je, aby čtenář po přečtení této práce získal přehled nejen o platných právních předpisech v dané oblasti, ale aby si též odnesl dojem určitého vhledu do problému a třeba i případný zájem o danou oblast.

-5-

Kapitola 1. Životní prostředí a jeho ochrana Ekoznačka, ekosystém, ekologická stabilita, ekologická škoda a hlavně ekologická politika – to jsou pojmy, se kterými se téměř denně setkáváme. Ale cesta k uvědomění si tohoto problému a otevřené diskusi nebyla snadná.

1.1.Vývoj ekologické politiky Vznik ekologické politiky je nepochybně reakcí na zhoršující se stav životního prostředí. Nicméně zpočátku byla ochrana životního prostředí spíše aspektem druhořadým, jakýmsi vedlejším efektem při snaze zachovávat určité hospodářské výsledky. Stavu životního prostředí se nevěnovala valná pozornost, čemuž nahrával i fakt, že se poškozování životního prostředí projevovalo pouze ojediněle. Možná, že prvním takovým impulsem mohla být smogová situace, která postihla v roce 1952 Londýn a během které byla zjištěna vyšší úmrtnost osob oproti obvyklým hodnotám. Postupem času poškozování životního prostředí začínalo nabývat takových rozměrů, že bylo čím dál jasnější, že ochrana životního prostředí musí přestat být pouhým vedlejším produktem hospodářských politik a musí se začít řešit jako problém sám o sobě. K tomuto bylo ale nutné sladit postup celého mezinárodního společenství. Za rozhodující krok v tomto směru je považováno svolání konference OSN o životním prostředí do Stockholmu v roce 1972. Stockholmská konference byla průlomová v tom bodu, že shledala ochranu životního prostředí zájmem všech národů světa, položila problematiku ochrany životního prostředí do globální roviny a změnila dosud přijímanou představu Země jako neomezené zásobárny přírodních zdrojů určených pouze pro využívání člověkem. Tato konference se stala výrazem nového vztahu člověka a biosféry. Jelikož biosféra je neustále člověkem přetvářena, primárním zájmem této konference se stal lidský vliv na životní prostředí s důrazem na jeho znečišťování a zachovávání přírodních zdrojů. Mimo tato témata byl předmětem jednání i sociální a ekonomický rozvoj. Jednání se zejména vedla o třech hlavních okruzích a to: o přírodních zdrojích a jejich zachovávání, o lidských sídlištích, o znečišťování a o konfliktu či rovnováze mezi ekonomickým rozvojem a životním prostředím. Konference nakonec přijala velké množství textů – zde je nutno uvést Závěrečnou deklaraci o životním prostředí člověka, Akční plán, který obsahuje několik desítek doporučení – dále resoluce a další dokumenty. Přijatý Akční plán obsahoval ustanovení jednak o globálním hodnocení životního prostředí, a jednak také o managementu životního prostředí a o podpůrných opatřeních. Hodnotící pro-

-6-

gram dostal název „Earthwatch“ a měl zahrnovat monitoring, hodnocení, výzkum a výměnu informací. Management se týkal především otázek znečišťování složek životního prostředí a cest k jeho omezení. Podpůrná opatření byla zaměřena na vzdělávání, poskytování informací, přípravu specialistů. Do tohoto byly zahrnuty i institucionální aspekty, kdy bylo doporučeno vytvoření centrálního orgánu, který bude pověřen pouze záležitostmi životního prostředí. Na základě toho vznikl v roce 1972 při OSN nový orgán, který se na otázky životního prostředí měl specializovat – Program pro životní prostředí (UNEP). Po Stockholmské konferenci se stále větší část veřejnosti začíná zajímat o problémy týkající se ochrany a stavu životního prostředí, což vedlo ke vzniku nevládních organizací či nových politických stran. Tímto krokem se problematika zhoršujícího se stavu životního prostředí stala uznávanou součástí politických koncepcí a to mělo za následek ustavení různých orgánů veřejné správy specializujících se na otázky ochrany životního prostředí. Co se ekologické politiky Evropských společenství týče, dá se říci, že její vývoj je prakticky shodný s vývojem ve světě. O uvědomělé ochraně životního prostředí na komunitární úrovni lze tak hovořit až od 70. let 20. století, přičemž ale právo, které je dnes hlavním nástrojem ochrany, dostává prostor až mnohem později. Můžeme říci, že inspirací pro přijetí Prvního akčního programu ochrany životního prostředí (1973) na úrovni Společenství byl výsledek Stockholmské konference. Tento program stanovil právní zásady a priority, kterými se měla řídit ekologická politika Společenství v následujících pěti letech. Druhý akční program, přijatý v roce 1977, obsahoval požadavek přehodnocení průmyslové politiky s ohledem na potřeby životního prostředí a zároveň, spolu s Prvním akčním programem, stanovil zásady ekologické politiky, kterými se řídily i pozdější programy. Třetí akční program (1982) vyzdvihnul princip prevence a též obsahoval poprvé požadavek integrace politiky životního prostředí do ostatních politik jako například do politiky zemědělské či dopravní. Podstatnou změnou a krokem vpřed bylo přijetí Jednotného evropského aktu v roce 1987, který do Smlouvy o založení Evropského Společenství (dále jen SES) začlenil novou kapitolu „Životní prostředí“, čímž se ochrana životního prostředí stala součástí primárního práva. V tomto aktu byly stanoveny cíle jako zlepšovat kvalitu životního prostředí, přispívat k ochraně lidského zdraví či zajišťovat šetrné hospodaření s přírodními zdroji. Mimo to zde byly rovněž formulovány základní principy ekologické politiky – zásada prevence, zásada náhrady škody u zdroje poškození, zásada znečišťovatel platí, zásada subsidiarity a zásada integrace ekologické politiky do ostatních politik. Přijetí Jednotného evropského aktu ovšem neznamenalo konec přijímání akčních programů, což dokazuje i Čtvrtý akční program, který byl přijat v roce 1987 a který se zabýval hlavně otázkou účinné imple-7-

mentace existujících komunitárních norem a zkvalitněním přístupu k informacím. V roce 1992 byla přijata Maastrichtská smlouva, jejímž prostřednictvím se změnila některá ustanovení Smlouvy o životním prostředí. Přibyl čtvrtý cíl, kterým je podpora opatření na mezinárodní úrovni čelících regionálním a celosvětovým problémům životního prostředí; mezi zásady ochrany životního prostředí byl zařazen princip předběžné opatrnosti a článek 2 SES zakotvil pojem „trvale udržitelný a neinflační růst“, který se později, v důsledku přijetí Amsterodamské smlouvy, stal principem „trvale udržitelného rozvoje“. Pátý akční program z roku 1993 se soustředil na trvale udržitelné hospodaření s přírodními zdroji, předcházení vzniku odpadů, snižování spotřební energie, zkvalitnění obalových technologií i zkvalitnění péče o lidské zdraví a bezpečnost. Další důležitou změnou v rámci primárního práva bylo přijetí Amsterodamské úmluvy (1997), protože zavedla spolurozhodování Rady a Evropského parlamentu o velké části otázek týkajících se životního prostředí; pro některé z oblastí jednomyslné rozhodování zůstalo ale zachováno. Prostřednictvím této úmluvy byl do primárního práva zaveden princip trvale udržitelného rozvoje a princip integrace. Též byl vyjasněn obsah a rozsah požadavku ochrany životního prostředí v rámci harmonizace právních předpisů a opatření přijatých vůči vnitřnímu trhu, čímž státy získaly možnost ponechat si vlastní vnitrostátní předpisy. Smlouva z Nice z roku 2000 nepřinesla žádné výrazné změny, protože se spíše zabývala institucionálními změnami a rozšiřováním EU. Díky Smlouvě z Nice došlo sice ke zpřesnění formulace článku 175 odstavce 2 SES, ale nepodařilo se omezit šíři oblastí, ve kterých se rozhoduje na základě jednomyslného hlasování a to byl v jistém smyslu krok zpět, neboť je samozřejmě obecně velmi těžké najít shodu hlasů, natož pak v této oblasti. Šestý akční program (2002), nesoucí název „Životní prostředí 2010: Naše budoucnost je v našich rukou“, je zajímavý tím, že poprvé o něm rozhodoval Evropský parlament společně s Radou, což má za následek to, že obsahuje právně závazná ustanovení a nemá tedy povahu pouze koncepční. Prioritami nového programu byly hlavně tyto čtyři oblasti: změna klimatu Země, biodiverzita, vztah životního prostředí a lidského zdraví, přírodní zdroje a odpadové hospodářství. Program také stanovil několik specifických prostředků, prostřednictvím kterých má být dosaženo požadovaných cílů v daných oblastech. Tyto prostředky mají tvořit jakýsi základ pro „strategický koncept“ Společenství v oblasti životního prostředí do roku 2010. Jde o zajištění lepší implementace stávajících environmentálních předpisů Společenství, integraci ekologické politiky do všech souvisejících oblastí, zajištění úzké spolupráce s výrobci a spotřebiteli, lepší přístup k informacím o životním prostředí a také kvalitnější rozhodování v rámci územního plánování. Samozřejmě, že ekologická politika izolovaná od ostatních politik by stěží mohla naplnit dané cíle. Proto je zásada integrace ekologické politiky do ostatních politik jedním ze -8-

stěžejních principů. K politikám, které mají či mohou mít zásadní vliv na stav životního prostředí, patří zemědělská politika, politika v oblasti dopravy, energetická politika a společná obchodní politika či regionální politika, politika v oblasti průmyslu, výzkumu či technologického rozvoje a další. Státní ekologická politika České republiky, resp. bývalého Československa, dlouhou dobu pokulhávala za Evropou i světem. Můžeme říci, že do roku 1989 se těmto tématům nevěnovala téměř žádná pozornost. Po tomto roce se situace značně změnila – na celostátní úrovni vznikl orgán Federální výbor pro životní prostředí, na republikové úrovni pak české Ministerstvo životního prostředí. V roce 1990 spatřila světlo světa Modrá kniha, což byla zpráva o stavu životního prostředí obsahující popis a zhodnocení stavu životního prostředí, jeho složek i ekosystémů, stanovila hlavní příčiny a hodnotila i jednotlivé regiony. Tato publikace byla po necelém roce následována Duhovým programem, který obsahoval návrhy úkolů k ozdravení a nápravě špatného stavu životního prostředí v ČR. Po roce 1992 přišel útlum, sice byl přijat dokument Státní politika ochrany životního prostředí, ale ten představoval spíše slabší koncept ochrany životního prostředí. S výjimkou lesního zákona nebyl též přijat žádný významnější ekologický právní předpis, zanedbávala se také příprava na harmonizaci s evropským právem. Naproti tomu období od roku 1998 do roku 2004 bylo dosti odlišné od toho předchozího. O tom svědčí přijetí Státního programu ochrany přírody a krajiny ČR v roce 1998, následovaný Státní politikou životního prostředí v roce 1999 a 2001, které byly ještě navíc doplněny o Státní program environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty v České republice z roku 2000. Následující období let 2000–2004 představovalo nebývalý rozvoj českého práva životního prostředí, který byl ovlivněný hlavně rychlou harmonizací tohoto úseku s právem životního prostředí Evropských společenství. Uvedené dokumenty stanovovaly především cíle a principy státního programu, prioritní úkoly i opatření. Tyto cíle a opatření se týkaly jak jednotlivých složek a úseků životního prostředí, tak i dalších politik jako energetika, průmysl a obchod, vodní hospodářství, zdraví obyvatelstva, zemědělství a jiné. Též zde byly analyzovány environmentální aspekty a požadavky na jednotlivé sektorové politiky. Mezi hlavní cíle a opatření patřilo zejména: prosazovat princip trvale udržitelného rozvoje, zapojit se do mezinárodní spolupráce a přispívat k řešení globálních problémů životního prostředí, zvýšit účinnost státní správy, zvláště pak v oblasti přípravy zákonů a nařízení nutných k transpozici práva životního prostředí ES, upřesnit odpovědnost, pravomoci a dělbu práce v oblasti ochrany životního prostředí, rozšířit osvětu a tím zvýšit zájem veřejnosti a zvýšit také její podíl na rozhodování, zpřístupnit státní správu občanům. Byly zde také stanoveny nástroje, které měly vést ke splnění těchto cílů. Jejich seznam obsa-9-

hoval nástroje právní, ekonomické, vzdělávací, informační, dobrovolné a další, přičemž u každého nástroje byly stanoveny cíle i opatření. Současná platná Státní politika životního prostředí České republiky je určena pro období let 2004–2010. Plně již tedy vychází z platného Šestého akčního programu EU. V tomto dokumentu jsou důležité a významné hlavně části II. až VI., které se zabývají výchozími podmínkami, cíli v prioritních oblastech, sektorovými politikami a nástroji k uskutečnění této politiky včetně ekonomického rozboru a způsobu financování. Uvedené cíle jsou téměř shodné s těmi, které jsou zmíněny v Šestém akčním programu. Stejně tak i nástroje, stanovené v předchozích dokumentech ekologické politiky České republiky, se příliš nezměnily. Státní politika ČR v oblasti životního prostředí je spíše politickým dokumentem, který by měl mít vliv na provádění souvisejících politik a který by měl být prostřednictvím jednotlivých nástrojů uplatňován v praxi.

1.2. Právní úprava ochrany životního prostředí Jak bylo již uvedeno v podkapitole o vývoji ekologické politiky, do roku 1989 se v bývalém Československu o problematice zhoršujícího se stavu životního prostředí příliš nemluvilo. Sice zde existovalo pár norem či institutů zaměřených na ochranu životního prostředí, které byly ale vcelku nepřínosné. Jedním z tehdejších stěžejních předpisů byl zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, který obsahoval obecná ustanovení o vytváření a ochraně zdravých životních podmínek. Za významný posun vpřed můžeme také považovat zařazení výuky práva životního prostředí do základu studia na právnických fakultách, k němuž došlo v roce 1987. Ale k největšímu rozvoji v oblasti ochrany životního prostředí došlo po roce 1989. V té době se začal formovat systém právních nástrojů určených k ochraně životního prostředí. Tento systém se vyvíjí jako třívrstevný, protože obsahuje rovinu mezinárodní, dále pak rovinu evropského komunitárního práva a konečně také českého (národního) práva. Je nutné ale říci, že tyto roviny nelze od sebe oddělovat, jsou totiž mezi sebou intenzivně propojeny a reagují na sebe. Právo životního prostředí je velmi dynamickým odvětvím práva, kde nejde jen o promítání nových poznatků z jiných oblastí právě do tohoto odvětví, ale důležité také je hledání a formování prostředků ke zvyšování účinnosti práva. A vzhledem ke globálnímu dopadu tohoto problému lze většinu otázek účinně řešit pouze na mezinárodní úrovni a to prostřednictvím mezinárodních smluv, které i nadále budou představovat základ pro další vývoj nejen českého práva životního prostředí.

- 10 -

1.2.1. Úprava na mezinárodní úrovni Je stále jasnější, že zhoršování stavu životního prostředí je záležitostí celosvětovou. Proto i v rámci mezinárodního práva vzniklo „odvětví“ určené pro ochranu životního prostředí – mezinárodní právo životního prostředí. Toto právo ale nepokrývá všechny oblasti předmětu životního prostředí, ale soustřeďuje se na úpravu těch otázek ohrožování či poškozování životního prostředí, které mohou ovlivnit kvalitu životního prostředí na celém světě, nejen tedy na daném území. Úprava se tak soustřeďuje na ochranu biodiverzity, ovzduší, mořských a vnitrozemských vod, ochranu před znečištěním nebezpečnými odpady a chemickými látkami a nukleárním znečištěním. 1. Prameny právní úpravy Prameny mezinárodního práva životního prostředí jsou mezinárodní úmluvy, mezinárodní obyčeje, obecné právní zásady a soudní rozhodnutí (ve smyslu aplikace práva na daný případ). Vzhledem k obsáhlosti úpravy na poli mezinárodního práva životního prostředí, se nyní soustředím pouze na vztah mezinárodního práva životního prostředí a českého právního řádu. Česká republika je členem významných mezinárodních organizací angažujících se v ochraně životního prostředí jako je například Světová zdravotnická organizace (World Health Organization, zkráceně WHO), Organizace pro výživu a zemědělství (Food and Agriculture Organization se zkratkou FAO) nebo Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu známější možná pod zkratkou UNESCO (the United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization) a další. Náš stát také přistoupil k mnoha mezinárodním úmluvám zabývající se ochranou životního prostředí, z nichž můžeme jmenovat například Úmluvu o ochraně ozónové vrstvy Země, Bonnskou úmluvu o ochraně stěhovavých ptáků, Bernskou úmluvu o ochraně evropské fauny a flóry, Úmluvu o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin – Úmluva CITES (ustanovení této úmluvy byla do českého právního řádu recipována zákonem č. 16/1997 Sb., o dovozu a vývozu ohrožených druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin a dalších opatření k ochraně těchto druhů) a řadu dalších. Co se týká vztahu těchto úmluv a našeho právního řádu, je tento upraven v Ústavě ČR v čl. 10, který říká, že „Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezi-

- 11 -

národní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.“ Zde je stanovena aplikační přednost mezinárodních smluv před zákonem, což platí ale pouze v případě splnění následujících podmínek: a) musí se jednat o platnou mezinárodní smlouvu, kterou je ČR vázána, b) k ratifikaci byl dán souhlas Parlamentu, c) smlouva byla ratifikována v souladu s Ústavou a pravidly mezinárodního práva, d) smlouva byla vyhlášena ve Sbírce mezinárodních smluv. Nicméně samovykonatelnost příslušných ustanovení mezinárodních smluv nadále platí, tedy za podmínky, že jsou dostatečně přesná a nevyžadují ke své aplikaci provedení zákonem. Úmluvy jsou nesporně nejdůležitějším pramenem mezinárodního práva životního prostředí, ale ne jediným. Významné normy jsou obsaženy i v pravidlech mezinárodního práva obyčejového. S tímto pramenem se vypořádává článek 1 odst. 2 Ústavy ČR, který říká, že „Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.“ I když se tímto ustanovením česká ústavní norma poprvé výslovně přihlásila k závazkům ze všech pramenů mezinárodního práva, je třeba říci, že samotná povinnost státu dodržovat závazky vyplývá již z mezinárodního práva, tudíž ustanovení čl. 1. odst. 2 Ústavy má význam pouze deklaratorní. 2. Odpovědnost v mezinárodním právu životního prostředí Otázka právní odpovědnosti v ochraně životního prostředí na mezinárodní úrovni byla též řešena. Výsledkem jsou mezinárodní úmluvy, které mají integrující a inspirující funkci. Klíčovými jsou Úmluva o občanskoprávní odpovědnosti za škody vzniklé v důsledku činností nebezpečných pro životní prostředí, která byla podepsána v roce 1993 v Luganu, a Úmluva o ochraně životního prostředí prostřednictvím trestního práva (Štrasburská úmluva), přijatá v roce 1996, jejímž cílem je chránit životní prostředí před poškozováním a to pomocí „zastrašování“ potenciálních delikventů. Z dalších pramenů pak můžeme jmenovat například Vídeňskou úmluvu o občanskoprávní odpovědnosti za jaderné škody z r. 1963 a některé další úmluvy.

1.2.2. Úprava na komunitární úrovni Komunitární právo životního prostředí dnes představuje rozsáhlý soubor environmentálních norem a také jeden z nejdůležitějších faktorů ovlivňujících legislativu v oblasti životního prostředí členských, ale i kandidátských zemí.

- 12 -

Hlavními cíli ochrany životního prostředí je vysoká úroveň ochrany a trvale udržitelný rozvoj. K těmto obecným cílům pak řadíme ještě další, specifické, které jsou uvedeny v čl. 174 odst. 1 SES. Jsou to „zachování, ochrana a zlepšování kvality životního prostředí“, „ochrana lidského zdraví“, „uvážlivé a racionální využívání přírodních zdrojů“ a „podpora opatření na mezinárodní úrovni, určených k řešení regionálních a celosvětových problémů životního prostředí“. 1. Prameny komunitární právní úpravy Prameny komunitárního práva dělíme na primární a sekundární. Primární prameny představují především Smlouva o založení Evropského společenství (SES) a také Smlouva o založení Evropského společenství pro atomovou energii (SEUROATOM), která obsahuje některá méně důležitá ustanovení. Mezi primární prameny můžeme též řadit mezinárodní smlouvy, které ES ratifikovalo, a rozhodnutí Evropského soudního dvora, která sice nejsou formálně závazná, nicméně pro výklad komunitárního práva velmi důležitá. Ve Smlouvě o založení ES je životnímu prostředí věnována hlava XIX., ale naneštěstí nikde v článcích 174 – 176 není pojem životní prostředí definován. Z těchto ustanovení můžeme pouze dovodit, že ochrana životního prostředí se na této úrovni týká čistoty ovzduší a vod, kvality potravin a pitné vody, ochrany proti hluku, kontaminaci a erozi půdy, ochrana flóry a fauny a také klimatu a nakonec hospodaření s obaly a odpady. Kromě těchto ustanovení můžeme ve smlouvě nalézt i další, která se ochrany životního prostředí dotýkají – např. ustanovení pro zemědělskou politiku, dopravní politiku či společnou obchodní politiku. Do pramenů komunitárního práva také zařazujeme mezinárodní úmluvy, včetně jejich protokolů, ke kterým Společenství přistoupilo. Tyto teoreticky patří mezi tzv. smíšené úmluvy, protože kompetence, které obsahují, náleží zčásti Společenství a zčásti členským státům. Poté je možný dvojí postup – buď Společenství přijme nařízení nebo směrnici a tyto je pak nutné transponovat do vnitrostátního práva členského státu, nebo Rada vydá pouze rozhodnutí o přístupu ke smlouvě a pak Společenství po členských státech nevyžaduje, aby plnily požadavky vyplývající ze smlouvy. To, jestli daný členský stát smlouvu ratifikuje a bude ji aplikovat v rámci svého národního právního řádu, je ponecháno na vůli tohoto státu. Do sekundárních pramenů komunitárního práva řadíme směrnice, nařízení a rozhodnutí. Vedle nich sem ještě spadají doporučení a stanoviska, která sice nemají právní závaznost, ale i tak jsou považována za druh pramene sekundárního práva. Nařízení netvoří nejpočetnější skupinu norem v oblasti ochrany životního prostředí. Jsou používána tam, kde je potřeba sjednotit postup všech členských států, čemuž i odpovídá jejich - 13 -

přímá aplikovatelnost. Nařízení lze rozdělit do dvou skupin. První z nich obsahuje nařízení, která upravují administrativní záležitosti (zřízení různých výborů, zavádění procedurálních pravidel a podobně) – to je například nařízení nařízení (ES) 1980/2000 o revidovaném systému Společenství pro udělování ekoznačky; do druhé pak patří ta, která transponují závazky z mezinárodních úmluv do komunitárního práva – to může být např. nařízení (ES) 338/97 o ochraně druhů volně žijících zvířat a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi či nařízení (ES) 2037/2000 o látkách, které poškozují ozónovou vrstvu. V určitých případech nařízení též doplňují směrnice. Směrnice jsou nejpoužívanější formou environmentálních norem Společenství. Jsou závazné pro každý členský stát, pokud jde o výsledek, kterého má být dosaženo. Toto znamená, že volba formy a metody k dosažení tohoto cíle je ponechána na rozhodnutí státu. Je zde ale stanovena lhůta, do které tak má být učiněno, dále také, že se musí jednat o obecně závazný právní předpis (tedy zákon, nařízení a vyhlášku) a že směrnice musí být transponována jednotně pro celé území (to bývá problémem hlavně ve federativních státech EU). Směrnice v oblasti životního prostředí vykazují určitá specifika oproti směrnicím v jiných oblastech – např. mají obecnější povahu, stanovují základní požadavky, téměř neupravují konkrétní metody či limity a jiné. Směrnice jsou primárně adresovány členských státům, z čehož vyplývá, že fyzické nebo právnické osoby jimi nemohou být bezprostředně vázány. Ale v případě, že směrnice obsahuje dostatečně konkrétní, bezpodmínečná a přesná ustanovení a že stát směrnici netransponoval v dané lhůtě řádně a správně, může fyzická či právnická osoba nabývat práva přímo z ní (teorie přímého účinku směrnic). Příkladem směrnic v rámci ochrany životního prostředí mohou být směrnice č. 2001/18/ES o záměrném uvolňování geneticky modifikovaných organismů do životního prostředí, které byly do našeho právního řádu transponovány zákonem č. 78/2004 Sb., o nakládání s geneticky modifikovanými organismy a produkty. Rozhodnutí je závazné ve všech svých částech pro ty, komu je určeno. Od nařízení se pak liší svojí individuální povahou. Doporučení a stanoviska pak naopak nemají právní závaznost. Doporučení obsahuje určitý žádoucí způsob chování, přičemž ale z jeho nesplnění nesmí členskému státu či jinému subjektu vyplývat negativní právní následky. Komise doporučení používá zejména tam, kde chce uzavřít dobrovolné dohody s průmyslovými podniky, kterým je potřeba dát určitou publicitu (např. doporučení 98/480/ES o ekologicky správném používání domácích čistících prostředků). Stanovisko je pak vydáváno při posuzování určité právně relevantní situace.

- 14 -

Hlavní zásady Svoji roli při ochraně životního prostředí hrají v komunitárním právu i zásady. Obecné zásady obsahují články 1–16 SES, z nichž použitelné pro oblast životního prostředí jsou zásady subsidiarity a integrace. Subsidiarita přichází v úvahu za situace, kdy je pravděpodobné, že pomocí opatření Společenství se daného cíle dosáhne lépe než jen na úrovni jednotlivých členských států. Zásada integrace zase vyjadřuje, že požadavky ochrany životního prostředí musí být zapracovány do ostatních politik Společenství, protože politika ochrany životního prostředí není izolovanou činností, ale naopak ovlivňuje i politiky další a je jimi i sama ovlivňována. Principy určené speciálně pro ochranu životního prostředí jsou pak obsaženy v čl. 174 odst. 2. Patří sem zásada obezřetnosti a prevence, zásada odvracení ohrožení životního prostředí především u zdroje a princip „znečišťovatel platí“. Dále by se při tvorbě ekologické politiky mělo přihlížet i k podmínkám uvedeným v čl. 174 odst. 3, který stanoví, že Společenství přihlédne k „dostupným vědeckým a technickým údajům“, „podmínkám životního prostředí v různých regionech Společenství“, „možnému prospěchu a nákladům plynoucím z činnosti nebo nečinnosti“ a „hospodářskému a sociálnímu rozvoji Společenství jako celku a vyváženému rozvoji jeho regionů“. 2. Institucionální zajištění Svoji roli při ochraně životního prostředí hrají zajisté i instituce, které tuto oblast zaštiťují. Iniciační funkci, nejen v této oblasti, má Evropská komise, která také dále vykonává funkci kontrolní a je jí svěřena řada administrativních úkonů. Návrhy nových komunitárních právních aktů Komise předkládá Radě a Evropskému parlamentu, přičemž se při jejich sestavování může a nemusí řídit akčními programy. Kontrolní funkci Komise vykonává zejména prostřednictvím tzv. řízení o porušení Smlouvy, jehož účelem je náprava porušení komunitárního práva členskými státy. Při utváření a realizaci ekologické politiky Společenství Komisi napomáhá několik satelitních institucí, z nichž nejvýznamnější je Evropská agentura životního prostředí. Náplní práce této agentury je sběr a zpracovávání informací a pravidelná publikace zprávy o stavu životního prostředí ve Společenství. Evropský parlament, a v jeho rámci Výbor pro životní prostředí, veřejné zdraví a bezpečnost potravin, sehrává již od počátku ekologické politiky důležitou úlohu v jejím formování. Evropský parlament se jednak zapojuje do legislativního procesu, jednak může po Komisi požadovat podání návrhu směrnice nebo nařízení. Klade důraz na progresivní a účinnou ekologickou legislativu, čímž zvyšuje transparentnost v záležitostech ochrany životního pro-

- 15 -

středí; také sehrává roli při zlepšování přístupu k informacím a účasti na rozhodování, stejně jako napomáhá většímu zapojení ekologických organizací do legislativního procesu. Společně s Evropským parlamentem v některých otázkách, týkajících se životního prostředí, rozhoduje Rada, která se obvykle schází třikrát za období předsednictví členského státu. Ale v určitých taxativně vymezených případech, např. rozhodování o ekologických daních, hospodaření s půdou či vodními zdroji, rozhoduje Rada i nadále samostatně. Na utváření environmentální legislativy se určitým způsobem – prostřednictvím obligatorních konzultací – podílejí Výbor regionů či Hospodářský a sociální výbor. Stanoviska těchto výborů ale nenabyla, při utváření komunitárního práva životního prostředí, zásadnějšího významu. Také Evropský soudní dvůr (ESD) je důležitým orgánem ve vztahu k ochraně životního prostředí. Dle článku 220 SES má totiž za úkol „zajistit v rámci svých pravomocí dodržování práva při výkladu a provádění této smlouvy“. Vedle něj v určitých případech rozhoduje i Soud prvního stupně. I když členské státy mají možnost předložit ESD žalobu na jiný členský stát za porušení komunitárních norem, spoléhají se státy v tomto ohledu plně na aktivitu Komise, takže rozhodnutí ESD má prakticky pouze dva právní základy: žalobu Komise v řízení o porušení smlouvy a rozhodování o předběžných otázkách. Obecně lze říci, že nejvíce rozhodnutí v oblasti životního prostředí spadá do oblasti odpadového hospodářství, ochrany vody, přírody a krajiny či posuzování vlivů na životní prostředí. I přes svoje mnohdy nedostačující finanční či personální zázemí, také nevládní ekologické organizace mají značný vliv na utváření komunitární environmentální legislativy. Je to dáno hlavně jejich kontrolní činností; tyto organizace totiž dohlížejí na dodržování předpisů přímo na určitém místě a v konkrétní situaci. Na základě takové kontroly pak mohou podat stížnost Komisi, která na jejím základě může zahájit s dotčeným členským státem řízení o porušení Smlouvy. Takovými organizacemi jsou například European Environmental Bureau, Friends of the Earth Europe, World Wildlife Fund nebo celosvětově známá Greenpeace. 3. Nástroje ochrany Stejně jako naše české právo si i právo komunitární vytvořilo systém nástrojů, které mají napomoci v boji se zhoršujícím se stavem životního prostředí. Dělí se na nástroje právní, koncepční, administrativní a ekonomické. K právním nástrojům řadíme právně závazné akty, jako jsou nařízení, směrnice a rozhodnutí.

- 16 -

Koncepční nástroje mohou představovat první stupeň budoucí právní úpravy nebo mohou alespoň vytvořit její rámec. Mezi tyto nástroje patří Bílé a Zelené knihy, akční programy a případně též sdělení a rezoluce. Cílem Zelené knihy je zahájení procesů konzultací na evropské úrovni. V některých případech po ní následuje vydání Bílé knihy, což je dokument, který obsahuje návrhy postupů Společenství v určité oblasti a který vydává Evropská komise. Akční programy jsou pak nástroje ekologické politiky, kde by měly být stanoveny prioritní cíle, způsob jejich dosažení a časová období, do kdy mají být tato opatření realizována. Rezoluce a sdělení jsou pak právně nezávaznými dokumenty s tím, že rezoluce zpravidla obsahují reakci Rady na sdělení Komise ohledně nějaké environmentální záležitosti; sdělení jsou pak prostředkem komunikace mezi Evropskou komisí a ostatními orgány, hlavně Evropským parlamentem a Radou, a obsahují postoj Komise k určitému problému. Co se týká administrativních nástrojů, mezi ně řadíme povinnost notifikace (oznámení) určité činnosti správním úřadům – např. v oblasti nakládání s chemickými látkami; dále pak povolení k určitým činnostem, které by mohly mít vliv na životní prostředí – např. povinnost integrovaného povolení pro určité podniky; v souvislosti s regulací určitých produktů se v komunitárním právu objevují zákazy; a posledními nástroji jsou povinnost jednat (například vedení registrů, zpětný odběr odpadů a jiné) a informační povinnost. Poslední skupinu nástrojů pak tvoří nástroje ekonomické, ke kterým patří finanční podpory, obchodovatelná emisní povolení a koncept tzv. bublin. Finanční podpory jsou, obecně vzato, na národní úrovni zakázané. Existují ale výjimky, kdy je poskytnutí národní subvence slučitelné s komunitárním primárním právem. Komunitární finanční podpory jsou pak poskytovány ze strukturálních fondů a to členským státům, které je dále přerozdělují na ekologické projekty. Obchodovatelná emisní povolení opravňují soukromé osoby k vypouštění určitého množství znečišťujících látek, přičemž osoba, která nenaplnila limit daný povolenkou, může tuto povolenku dále prodat. A to vede ke stimulaci vlastníků k šetrnější výrobě. Koncept bublin pak spočívá na principu, že pro každý stát je stanoveno množství znečištění určitou látkou a v rámci tohoto celkového objemu různí znečišťovatelé vypouštějí různá množství emisí podle pravidel stanovených státem. 4. Odpovědnost za ztráty na životním prostředí Ohledně otázky odpovědnosti za ztráty na životním prostředí v komunitárním právu se vedly dlouhé diskuse. Jejich prvotním výsledkem bylo přijetí dvou dokumentů, které shrnovaly okruh problémů a otázek a obsahovaly i východiska pro další jednání. Dosud ale nejvýznamnějším dokumentem v této oblasti je jistě směrnice Evropského parlamentu a Rady - 17 -

2004/35/ES o ekologicko-právní odpovědnosti s ohledem na prevenci a náhradu škod na životním prostředí. Tato směrnice je založena hlavně na zásadách trvale udržitelného rozvoje, zásadě „znečišťovatel platí“ a zásadě odpovědnosti původce. Nevztahuje se ale na všechny škody na životním prostředí, ale jen na škody způsobené na půdě, vodě a druzích a stanovištích v rámci soustavy NATURA 2000, přičemž odpovědnost za tyto škody je stanovena jako objektivní, tedy jako odpovědnost za následek.

1.2.3. Úprava na národní úrovni Dříve než budeme hovořit o právní úpravě životního prostředí u nás, je nutné si říci, co si pod tímto souslovím máme představit. Je pravděpodobné, že si každý z nás vybaví něco jiného. Někdo toto sousloví může chápat pouze jako přírodní složky, jiný naopak pod něj zahrne i prostředí člověkem uměle vytvořené. Dokonce existuje i názor, že životní prostředí zahrnuje nejen přírodní a uměle vytvořené složky, ale i sociální vazby, které člověka obklopují. Velmi často se také stává, že se aktivity pro ochranu životního prostředí zaměňují za aktivity ekologické. Přitom toho, kdo se zabývá kvalitou životního prostředí nenazýváme ekologem, nýbrž environmentalistou. Ekologie je totiž vědní obor zabývající se studiem vztahů existujících mezi živým organismem a jeho domovským prostředím a vztahů mezi organismy v určitém prostředí. Předmětem zájmu tohoto vědního oboru jsou tedy funkční vztahy v přírodě a jejich struktura.1 1. Ústavní základy ochrany životního prostředí Nutnost ochrany přírodního bohatství je vyslovena již v Preambuli Ústavy ČR, kde je vyjádřeno odhodlání společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní, kulturní, hmotné i duchovní bohatství. Následně je pak v článku 7 Ústavy ustanoveno, že „stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství“. Sice Ústava přímo ochranu životního prostředí nezmiňuje, ale z uvedeného jasně vyplývá, že toto je účelem úpravy. Nicméně Listina základních práv a svobod, která je článkem 3 Ústavy prohlášena za součást ústavního pořádku ČR, zakotvuje přímo základy ochrany životního prostředí. Listina totiž obsahuje článek 35, který je věnován pouze životnímu prostředí. V jeho prvním odstavci se uvádí právo každého na příznivé životní prostředí. Tohoto práva se nelze ale dovolávat přímým odkazem na Listinu, jak to uvádí článek 41 LZPS, nýbrž jen v mezích zákonů, které ji provádějí. S právem na příznivé životní prostředí se též váže právo na život, zakotvené v článku 6 od1

Jančářová, I,: Ekologická politika, Brno: Masarykova univerzita, 2004, str. 11 - 18 -

stavci 1 Listiny, a právo na ochranu zdraví uvedené v článku 31 LZPS. Je totiž zřejmé, že bez příznivého životního prostředí by výše uvedená práva nemohla být garantována. Dalším právem zakotveným v čl. 35 Listiny je právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů. Obecně je právo na informace obsaženo v článku 17 Listiny, proto toto ustanovení článku 35 odst. 2 je nutno chápat jako ustanovení speciální k článku 17. Taktéž zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, který provádí právě čl. 35 Listiny, je potřeba považovat za zákon speciální k obecnému zákonu o svobodném přístupu k informacím č. 106/1999 Sb.. Jako poslední článek 35 stanovuje povinnost nepoškozovat nebo neohrožovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem. Po přečtení tohoto ustanovení nás musí napadnout otázka, jak se povinnost v čl. 35 odst. 3 vztahuje na výkon vlastnického práva, které je uvedeno v čl. 11 LZPS? Odpověď najdeme ve zmíněném čl. 11 a to v jeho třetím odstavci, kde je ustanoveno, že výkon vlastnického práva nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. Výše uvedená ustanovení mají důležitý význam pro ochranu životního prostředí, neboť vyjadřují ústavní podporu legislativě, jejímž účelem je ochrana kvality životního prostředí. Zaručují totiž, že právu na příznivé životní prostředí nebude odporovat žádný jiný právní předpis. 2. Právo životního prostředí Právo přímo nereguluje ochranu životního prostředí, ale chování lidí k němu. Proto předmětem práva životního prostředí není jeho ochrana, ale společenské vztahy, které mají tuto ochranu zajistit. Pro další pochopení je třeba si říci, co zákon považuje za životní prostředí a co za jeho ochranu. Dle § 2 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, je za životní prostředí považováno „vše, co vytváří přirozené podmínky existence organismů včetně člověka a je předpokladem jejich dalšího vývoje. Jeho složkami jsou zejména ovzduší, voda, horniny, půda, organismy, ekosystémy a energie.“. Z této definice je vidět, že zákon za životní prostředí nepovažuje člověkem uměle vytvořené složky, tak jak uvádí některé teorie, ale jen složky, které mají původ v přírodě. Co je míněno ochranou životního prostředí je vyjádřeno v § 9 zákona o životním prostředí, který říká, že „Ochrana životního prostředí zahrnuje činnosti, jimiž se předchází znečišťování nebo poškozování životního prostředí, nebo se toto znečišťování nebo poškozování omezuje a odstraňuje. Zahrnuje ochranu jeho jednotlivých složek, druhů organismů nebo konkrétních ekosystémů a jejich vzájemných vazeb, ale i ochranu životního prostředí jako celku.“. V rámci - 19 -

této definice můžeme vidět dvě roviny ochrany životního prostředí – defenzivní a ofenzivní. Defenzivní rovina spočívá například v předcházení poškozování či znečišťování prostředí, což je v právních normách vyjádřeno zákazy či nutností povolení nebo souhlasu orgánu veřejné správy, a v jistém smyslu může být promítnutím zásady prevence v ochraně životního prostředí. Naproti tomu ofenzivní rovina obsahuje aktivní působení na stav životního prostředí či jeho složek a může být právně vyjádřeno příkazem na odstranění nebo zmírnění škodlivého zásahu. Za předmět práva životního prostředí považujeme tedy právními normami upravené společenské vztahy takto vymezeného životního prostředí a jeho ochrany; do ochrany zahrnujeme též právní odpovědnost za ohrožování a poškozování životního prostředí. Kromě toho do předmětu tohoto právního odvětví zahrnujeme i institucionální, organizační a procedurální zajištění právní ochrany životního prostředí. Složitost celé problematiky ochrany životního prostředí se promítá i do množství a roztříštěnosti právní úpravy. Jako prameny jsou zastoupeny všechny formy normativních aktů, od zákonů až po vyhlášky obcí. Není zde ale žádný zákon, který by plnil sjednocující funkci. A tak se úprava jednotlivých vztahů opakuje i v několika zákonech a tím, že není vždy provedena stejně, dochází ke zbytečným odlišnostem. Za zákon obecného základu práva životního prostředí považujeme, tedy kromě Ústavy ČR a Listiny základních práv a svobod, již několikrát zmiňovaný zákon č. 17/1992 Sb. o životním prostředí. Ten v úvodních ustanoveních definuje základní pojmy, dále pak také některé principy a prostředky ochrany, též povinnosti či východiska při ochraně životního prostředí, rovněž zde nalezneme úpravu ukládání pokut, předběžných opatření a používání ekonomických nástrojů. Společně s dalšími zákony jej lze v podstatě použít jako interpretační pomůcku. Hlavní zásady Neméně významnou součástí úpravy ochrany životního prostředí jsou zásady, které mohou sloužit jako interpretační či aplikační pomůcka, ale mohou také mít vliv na sjednocování legislativy. Zde jsou nejvýznamnější z nich: a) Princip nejvyšší hodnoty spočívá v přesvědčení, že životní prostředí je nenahraditelnou hodnotou, na jejímž příznivém stavu závisí existence samotného života na této planetě. Je mu proto poskytována právní ochrana na ústavní úrovni, stejně jako je tomu v případě lidského zdraví a života. Tento princip je zakotven v čl. 35 a 11 odst. 3 Listiny. - 20 -

b) Princip trvale udržitelného rozvoje je vyjmenovaný v zákoně o životním prostředí, v jeho § 6, kde je uvedeno, že „Trvale udržitelný rozvoj společnosti je takový rozvoj, který současným i budoucím generacím zachovává možnost uspokojovat jejich základní životní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystémů.“. Tento princip, podle mého názoru, vyjadřuje nelehkou úlohu člověka moderní doby, kdy je na jednu stranu nutné, aby docházelo k technologickým pokrokům, ale na straně druhé je potřeba dbát na stav životního prostředí, protože si uvědomujeme, že naše existence na Zemi je závislá na příznivém stavu přírody. c) Princip odpovědnosti původce, který spočívá v nahrazení škody na životním prostředí tím subjektem, který škodu způsobil. To znamená, že původce má povinnost odstranit tuto škodu a také mu tím vzniká odpovědnost za protiprávní jednání. d) Princip odpovědnosti státu je založen na článku 7 Ústavy ČR, který stát zavazuje, aby dbal šetrného využívání přírodních zdrojů a ochrany přírodního bohatství. Tento princip je někdy nahrazován principem sdílené odpovědnosti, který je založen na povinnosti každého člověka podílet se na ochraně životního prostředí. e) Princip komplexní a integrované ochrany zohledňuje tu skutečnost, že poškozování jedné složky životního prostředí ovlivňuje i složky další a v konečné fázi způsobuje poškození celého ekosystému. Projevuje se například při vydávání povolení k určitým činnostem. f) Princip prevence je, dle mého názoru, jedním z nejdůležitějších principů a to zvláště při ochraně životního prostředí, protože důsledky poškození bývají často nenapravitelné, a proto je nutné těmto důsledkům předcházet. Povinnost předcházet škodám na životním prostředí je i stanovena v zákoně o životním prostředí a to v § 17 a § 18, kde je uvedeno, že každý je povinen „předcházet znečišťování nebo poškozování životního prostředí a minimalizovat nepříznivé důsledky své činnosti na životní prostředí.“ a dále, že ten „kdo využívá území nebo přírodní zdroje, projektuje, provádí nebo odstraňuje stavby, je povinen takové činnosti provádět jen po zhodnocení jejich vlivů na životní prostředí a zatížení území, a to v rozsahu stanoveném tímto zákonem a zvláštními předpisy.“. Zvláštním předpisem určeným k zajištění prevence je pak zákon č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí. g) Princip předběžné opatrnosti je zvláštní modifikací principu prevence. Je uveden v § 13 zákona o životním prostředí: „Lze-li se zřetelem ke všem okolnostem předpokládat, že hrozí nebezpečí nevratného nebo závažného poškození životního prostředí, nesmí být pochybnost o tom, že k takovému poškození skutečně dojde, důvodem pro od- 21 -

klad opatření, jež mají poškození zabránit.“ Tato zásada v podstatě znamená, že se má vycházet z té nejhorší možné varianty, co může nastat, a brát ji do úvahy např. v případě vydávání právních norem a jejich aplikaci v praxi. h) Princip informovanosti a účasti veřejnosti vychází z předpokladu, že zájem na příznivém životním prostředí je zájmem veřejným a má-li každý na něj právo, musí mu být zajištěna možnost se na této ochraně podílet. To je umožněno prostřednictvím zákona č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, dále možností účasti na posuzování vlivů na životní prostředí danou zákonem č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, a nakonec účastí na projednávání územněplánovací dokumentace podle stavebního zákona č. 183/2006 Sb. i) Princip ekonomické stimulace vychází z požadavku, aby ekologické chování bylo i ekonomicky výhodné. Je uveden v §§ 31 a 32 zákona o životním prostředí. V prvním ustanovení je řečeno, že za znečišťování životního prostředí se platí daně, odvody a jiné platby, § 32 naopak stanovuje, za jakých podmínek může být osoba působící v ochraně životního prostředí zvýhodněna úpravou daní či odvodů nebo poskytnutím úvěru nebo dotace. 3. Nástroje ochrany životního prostředí Aby mohla být ochrana životního prostředí uvedena i do praxe, je potřeba k tomu mít vytvořen nějaký systém nástrojů, prostřednictvím kterých bude ochrana realizována. V právu životního prostředí rozlišujeme nástroje přímého a nepřímého působení. Nástroje přímého působení zahrnují především nástroje administrativně-právní a dále koncepční, smlouvy a jiné dobrovolně převzaté závazky; patří sem ale i nástroje sankční (odpovědnost za delikty) a speciální (zvláštní regulace z pohledu času, prostoru a osob). A/ Administrativně-právní nástroje v sobě zahrnují: a) Ukládání povinností ve formě různých zákazů, příkazů a omezení. Tyto povinnosti jsou stanoveny buď přímo zákonem, nebo mohou být uloženy na základě zákona a v jeho rámci normativním nebo individuálním aktem příslušného orgánu veřejné správy. b) Povolení, souhlasy, stanoviska a vyjádření, která jsou buď předpokladem pro vydání povolení k nějaké činnosti, nebo předpokladem určité zákonem označené činnosti či jsou požadovaným podkladem pro vydání rozhodnutí. Dá se říci, že tento nástroj provádí zásadu prevence, protože pokud by nějaká za- 22 -

mýšlená činnost nevyhovovala zájmům na ochranu životního prostředí, lze jí neudělením zabránit např. neudělením povolení. c) Standardy vyjadřují různé druhy požadavků na zachování určitého stavu životního prostředí. Jsou to například emisní či imisní „povolenky“ nebo technické parametry staveb. d) Kategorizace objektů ochrany je nástrojem k odstupňování ochrany se zřetelem na význam a stupeň ohrožení objektu a také na závažnost zdroje ohrožení. Uplatňuje se například v zákoně č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (kategorizace ohrožených druhů živočichů a rostlin), v zákoně o lesích (kategorizace lesů), kategorizace vod se projevuje v zákoně o vodách č. 254/2001 Sb., a v dalších. e) Kontrola a dozor je nástroj nezbytný k prosazování právního režimu ochrany životního prostředí. Disponuje jím hlavně Parlament ČR, dále pak orgány státní správy a Česká inspekce životního prostředí. Zvláštní kontrolu pak provádějí soudy v rámci správního soudnictví. A neformální kontrolu provádí také veřejnost prostřednictvím občanských sdružení. K zabezpečení kontrolní a dozorové činnosti slouží některé další povinnosti uvedené v předpisech jako například umožnit vstup do objektů, oznamovací povinnost a jiné. f) Právní odpovědnost je představována náhradou škody, povinností odstranit ekologickou újmu formou nápravného opatření, dále též odpovědnost za přestupky a jiné správní delikty a odpovědnost za trestné činy. g) Výkon rozhodnutí nastupuje v případech, kdy není vydané rozhodnutí splněno dobrovolně. Toto zajišťuje nejen ochranu životního prostředí přímo, ale také pomáhá posilovat autoritu práva a orgánů ochrany životního prostředí; též spoluvytváří právní vědomí v této oblasti právních vztahů. B/ Koncepční nástroje jsou představovány hlavně koncepcemi, plány a programy. Tyto nástroje jsou nejen důležitým prostředkem ochrany životního prostředí a šetrného využívání přírodních zdrojů, ale zároveň představují i nástroj k zajištění trvale udržitelného rozvoje. Ve všech fázích jejich vytváření se hledí na požadavky ochrany životního prostředí. C/ Administrativní smlouvy a jiné dobrovolně převzaté závazky mohou pomoci zajistit šetrnější vztah k životnímu prostředí, než jaký je možné nařídit obecně závazným právním předpisem. Tento nástroj se u nás teprve rozvíjí, proto je zatím představován:

- 23 -

a) dohodami o ochranných podmínkách, které se uzavírají mezi vlastníkem dotčeného pozemku a orgánem ochrany přírody na základě zvláštního zákona, 2 b) přistoupením podniku k programu EMAS3, který představuje systém řízení podniku z hlediska ochrany životního prostředí. U nás jeho rámec ale vytváří pouze usnesení vlády (č. 466 z 1. 7. 1998). Nástroje nepřímého působení obsahují hlavně ekonomické nástroje, jejichž smyslem je podnítit zájem na ochraně životního prostředí určitou ekonomickou stimulací. Tento způsob našel velké uplatnění, a stal se proto součástí systému regulace ve všech zemích EU. Ekonomické nástroje se mezi nepřímé nástroje řadí proto, že nabízí varianty chování, které se od sebe liší ve dvou rovinách. První z nich je ekologická vhodnost zamýšleného jednání, druhou pak ekonomická výhodnost zvažované varianty. Ideou je, aby ekologické chování bylo i tím nejekonomičtějším. Ovšem ve skutečnosti to bývá spíše naopak, kdy právě to méně ekologické chování bývá pro daný subjekt ekonomicky nejvýhodnější. Právě proto zde nastupuje stát, aby to více šetrné jednání ekonomicky zvýhodnil a naopak. Tímto se snaží napravovat selhání tržního mechanismu. Ekonomické nástroje tak plní několik funkcí: stimulační, fiskální či kompenzační. Takové nástroje, které ekonomicky zvýhodňují ekologičtější variantu chování, nazýváme pozitivními nástroji stimulace; těm, co znevýhodňují nešetrné chování, říkáme negativní nástroje stimulace. Do systému ekonomických nástrojů patří: a) poplatky za znečišťování či jiné poškozování (zatěžování) životního prostředí – např. poplatky za vypouštění odpadních vod do vod povrchových, poplatky za ukládání odpadů na skládku atd., b) poplatky za využívání přírodních zdrojů – např. poplatky za odběr povrchových a podzemních vod, poplatky za kácení dřevin a jiné, c) uživatelské poplatky – poplatky za spotřebu látek poškozujících ozónovou vrstvu Země, d) daně, e) daňová zvýhodnění (popř. i znevýhodnění) – v rámci spotřebních daní, v rámci silniční daně, v rámci DPH a jiné, f) dotace, dary a jiná zvýhodnění – ze státního rozpočtu, ze Státního fondu životního prostředí (SFŽP), 2

Dle § 39 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů.

3

Zkratka Eco-Management and Audit Scheme. - 24 -

g) zvýhodněné půjčky a garance – stejně jako v předchozím případě ze státního rozpočtu a SFŽP, h) úlevy – úlevy při placení poplatků, i) depozitně refundační systémy – zálohování vybraných obalů, zpětný odběr výrobků, j) nástroje k zajištění závazků či odpovědnosti – environmentální (povinné) pojištění (např. jaderná škoda, myslivost atd.) či zajišťovací fondy (finanční rezerva při provozování skládky odpadů), k) obchodovatelná emisní povolení – např. povolenky na emise skleníkových plynů. 4. Organizační zajištění ochrany životního prostředí Článek 7 Ústavy ČR uvádí odpovědnost státu za ochranu a stav životního prostředí. Toto v sobě zahrnuje povinnost státu vytvářet nejen právní, politické či ekonomické zajištění, ale též zajištění institucionální. Všechny tři úseky státní moci – moc zákonodárná, výkonná i soudní – se v otázkách ochrany životního prostředí angažují, i když ne stejnou měrou. Zatímco moc zákonodárná a soudní nemá speciální orgány určené pro ochranu životního prostředí, moc výkonná takovými orgány disponuje. Moc výkonná (na nejvyšší úrovni představována vládou ČR a prezidentem) se na ochraně přírody podílí i svojí legislativní činností; moc soudní zase svojí rozhodovací aktivitou. V posledních letech značnou měrou k tomuto přispívají i správní soudy, jelikož většina rozhodování v této oblasti se děje formou správních rozhodnutí. V neposlední řadě je nutno zde zmínit i Ústavní soud ČR, který se taktéž zabýval případy přímo či zprostředkovaně se dotýkajícími právě životního prostředí či jeho složek. Vlastní výkon státní správy pak provádějí orgány veřejné správy na ústřední, regionální či místní úrovni. Na úrovni ústředních orgánů státní správy figuruje hlavně Ministerstvo životního prostředí, které vzniklo na základě zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky. Bylo by chybou se domnívat, že tento zákon obsahuje výčet veškerých kompetencí, co ministerstvo na poli ochrany životního prostředí má, protože řada dalších pravomocí a oblastí působnosti je uvedena v zákonech na ochranu jednotlivých složek životního prostředí či ekosystémů. Ministerstvo kromě toho, že je vrchním orgánem dozoru pro všechny záležitosti týkající se ochrany životního prostředí, je i ústředním orgánem státní správy např. pro ochranu ovzduší, přírody a krajiny, odpadové hospodářství, nakládání s obaly a odpady z obalů či státní ekologickou politiku. Taktéž řídí po- 25 -

stup všech ministerstev a ostatních ústředních orgánů státní správy ve věcech životního prostředí; je mu podřízena Česká inspekce životního prostředí a Státní fond životního prostředí. Dalšími ministerstvy s kompetencemi v rámci ochrany životního prostředí jsou Ministerstvo zemědělství (vodní hospodářství či zemědělství), dále pak Ministerstvo pro místní rozvoj v rámci územního plánování, Ministerstvo zdravotnictví pro ochranu veřejného zdraví, Ministerstvo průmyslu a obchodu (například využívání nerostného bohatství), Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, které má na starosti osvětu, ekologickou výchovu a vzdělání, Ministerstvu kultury podléhá státní památková péče a Ministerstvu financí zase orgány celní, které kontrolují přechod osob a věcí přes státní hranice např. v případě odpadů. Zásadní roli při ochraně životního prostředí sehrávají také orgány regionální a místní veřejné správy. Je to proto, že mají k ekologickým problémům územně i věcně velice blízko. Zákon č. 129/2000 Sb., o krajích, stanovil pravomoc a působnost orgánů krajů mj. v oblasti ochrany životního prostředí. Další kompetence jsou uvedeny v jednotlivých speciálních zákonech práva životního prostředí. Krajské úřady tedy správu ochrany životního prostředí provádějí pomocí svých odborů životního prostředí, které při věcném srovnání mají širší kompetence než Ministerstvo životního prostředí, protože tyto odbory mají v náplni např. i lesní hospodářství, myslivost či rybářství. Také obce mají své orgány, které pečují o životní prostředí jak v přenesené, tak i samostatné působnosti. V přenesené působnosti jsou kompetence těchto orgánů stanoveny zvláštními zákony; v samostatné působnosti jedná obec jako právnická osoba a rozhoduje o různých záležitostech týkajících se životního prostředí – např. rozhoduje o věcech týkajících se čistoty obce, zajišťuje odvoz a odstraňování komunálního odpadu, zásobování pitnou vodou či úpravu veřejné zeleně. Obec také v samostatné působnosti může vydat obecně závaznou vyhlášku, která stanoví osobám povinnosti například k zajištění udržování čistoty ulic, k ochraně životního prostředí a další. Situace v hlavním městě Praze je odlišná. Zde funkce v ochraně životního prostředí plní hlavně odbor ochrany životního prostředí Magistrátu hlavního města Prahy, přičemž určité pravomoci mají odbory jednotlivých městských částí. Na úseku ochrany životního prostředí působí také speciální orgány státní správy, a to jak na úrovni orgánů ústředních, tak i regionálních. Mezi ústřední speciální orgány patří Státní úřad pro jadernou bezpečnost a Český báňský úřad. Dále je třeba jmenovat Českou inspekci životního prostředí, která byla zřízena zákonem č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa. Inspekce má celorepublikovou působnost a je podřízena Ministerstvu životního prostředí. Je vrchním státním dozorem ve věcech životního prostředí; dozírá na dodržování právních norem, provádí kontrolu uložených - 26 -

opatření a vyžaduje odstranění zjištěných nedostatků nebo ukládá jejich nápravu. Má pravomoc ukládat pokuty za porušování právních norem, v závažných případech může i zastavit provoz zdroje znečištění. Její pravomoci nejsou uvedeny pouze v zákoně o ČIŽP, ale také ve složkových zákonech, což činí úpravu pravomocí ČIŽP nepřehlednou. Ke speciálním orgánům řadíme také správy národních parků či chráněných krajinných oblastí, orgány hygienické, veterinární a rostlinolékařské péče a další. Okruh jejich věcného i územního působení je dán jednotlivými zvláštními zákony a též vyplývá z omezenosti i speciálnosti jejich funkce. Dále je třeba jmenovat i různé odborné organizace, které pro jednotlivé ústřední státní orgány zajišťují výkon odborných, monitorovacích, výzkumných či evidenčních činností. Jsou to například Český hydrometeorologický ústav, Státní vodohospodářský ústav T. G. Masaryka a další pracoviště. Tato jsou většinou zřízena samotným Ministerstvem životního prostředí a jsou jím také financována. V neposlední řadě musím jmenovat i Státní fond životního prostředí České republiky, který byl zřízen zákonem č. 388/1991 Sb.. Je to organizace podřízená Ministerstvu životního prostředí, jejíž peněžní prostředky jsou používány pouze na ochranu životního prostředí. Při ochraně životního prostředí také plní velmi významnou funkci veřejné stráže. Sice to nejsou orgány státní správy, ale zajišťují určité činnosti pro stát a v jeho zájmu. Jsou ustanovené podle jednotlivých zvláštních zákonů a mají především kontrolní, informační a výchovné pravomoci. Mohou ukládat a vybírat blokové pokuty za přestupky, zjišťovat totožnost osob, které porušují předpisy na ochranu příslušné složky, vstupovat na cizí pozemky za podmínek daných zákonem a jiné. Po novelizaci trestního zákona4 jsou veřejné stráže považovány za veřejné činitele, čímž se na jednu stranu zvýšila jejich trestněprávní ochrana, na druhou ale také jejich odpovědnost. 5. Odpovědnost v právu životního prostředí Pro odpovědnost v tomto odvětví práva se ustálilo slovní spojení ekologicko-právní odpovědnost. Ta zahrnuje jak odpovědnost deliktní, tak i za ztráty na životním prostředí, přičemž se uplatňuje odpovědnost subjektivní (za zavinění) i objektivní (za následek). Deliktní odpovědností je myšlena odpovědnost za protiprávní jednání, tedy takové jednání, kterým se porušují jednotlivá ustanovení právních předpisů na ochranu životního prostředí či jeho složek. V právu se v této oblasti uplatňuje odpovědnost trestní (trestněprávní, za trestné činy) i správní (administrativní, za správní delikty), která je v praxi častěji využívána. 4

Zákonem č. 238/1999 Sb.. - 27 -

Trestní právo hraje při ochraně životního prostředí stále větší roli, hlavně díky jeho odstrašující funkci. Nicméně v minulosti nebylo příliš často využíváno, protože jednotlivá ustanovení na ochranu životního prostředí byla velmi vágní a abstraktní. Zásadní změnu proto představuje zákon č. 134/20002 Sb., kterým byl novelizován trestní zákon. Touto novelou byly zavedeny nové skutkové podstaty trestných činů proti životnímu prostředí – „Ohrožení a poškození životního prostředí“ v § 181a a 181b, dále pak „Poškozování lesa těžbou“ obsažená v § 181c, § 181e „Nakládání s nebezpečnými odpady“ a též pak § 181f, 181g, 181h pro „Neoprávněné nakládání s chráněnými a volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami“. Skutkové podstaty obsažené v trestním zákoně můžeme teoreticky rozdělit do tří skupin: a) obecné, b) zvláštní a c) ostatní. Obecné skutkové podstaty jsou široce použitelné v případě ohrožení zájmu na ochraně životního prostředí – sem patří ustanovení § 181a a 181b. Skupina zvláštních skutkových podstat je aplikovatelná jen pro určité dílčí problémy ve speciálních případech – např. „Pytláctví“ v § 178a, „Týrání zvířat“ obsažená v § 203 nebo již zmíněný §181c či 181e a další. Co se týká poslední skupiny skutkových podstat – tzv. ostatní skutkové podstaty – jsou to takové, které jsou též použitelné ve prospěch ochrany životního prostředí jako je například „Zneužívání pravomoci veřejného činitele“ v § 158 nebo „Obecné ohrožení“ v § 179 a 180. Výše uvedené skutkové podstaty nejsou uvedeny v jedné částí trestního zákona, ale jsou rozptýleny po různých hlavách TZ. Toto se ale změní s příchodem nového trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010, kde trestné činy proti životnímu prostředí jsou obsaženy v rámci hlavy VIII. Odpovědnost za správní delikty proti životnímu prostředí v sobě zahrnují správní delikty fyzických osob (zejména přestupky) a správní delikty právnických osob a fyzických osob při výkonu podnikatelské činnosti. Tyto dvě kategorie rozlišujeme tedy podle toho, jaká osoba se činu dopustila a v jakém byla postavení. U fyzických osob se jedná o odpovědnost subjektivní, naproti tomu u právnických osob a fyzických osob při jejich podnikatelské činnosti se jedná o odpovědnost objektivní za následek. Tato druhá kategorie sehrává přitom v posledních letech velmi významnou roli a to jak z důvodu četnosti, tak i závažnosti a rozsahu spáchaných deliktů. Co se deliktní odpovědnosti fyzických osob týče, skutkové podstaty jsou uvedeny v zákoně o přestupcích a dále též v některých speciálních zákonech na úseku ochrany životního prostředí, přičemž zákon o přestupcích má povahu obecného zákona. V případě spáchání protiprávního jednání, které by mohlo být přestupkem na úseku ochrany životního prostředí, postupujeme tak, že nejdříve nahlédneme do speciálních předpisů, pakliže odpovídající skutkovou podstatu - 28 -

zde nenajdeme, hledáme v zákoně o přestupcích v ustanoveních obsahujících skutkové podstaty činů proti životnímu prostředí5, pokud ani zde neuspějeme, pokračujeme sice dále v zákoně o přestupcích, ale v tzv. zbytkových skutkových podstatách, které jsou obsažené v § 45 a případně i § 46. Právní odpovědnost právnických osob a fyzických osob při jejich podnikatelské činnosti je relativně novinkou v našem právním řádu. Potřeba takové úpravy vznikla s rostoucími technickými, finančními i personálními možnostmi těchto osob. Následky protiprávního jednání těchto osob jsou totiž mnohem závažnější a rozsáhlejší než je tomu u osob fyzických. Bohužel právní úprava této oblasti není jednotná, což představuje problém nejen teoretický, ale hlavně praktický. Ustanovení upravující správní delikty tak můžeme najít ve velkém množství zákonů a to zpravidla pod zavádějícími pojmy jako „Pokuty“ či „Sankce“. Jednotlivé úpravy se liší i vymezením skutkových podstat, výší sankce nebo například také okruhem orgánů oprávněných k jejich sankcionování a dalšími důležitými prvky. Je tedy evidentní, že zde vzniká potřeba vytvoření předpisu, který by zjednodušil a zpřehlednil danou oblast, přičemž případnou inspiraci by mohli zákonodárci najít v přestupkovém zákoně. Další kategorií odpovědnosti je odpovědnost za ztráty na životním prostředí. Zde pojmem ztráty na životním prostředí chápeme jak škodu na složkách, které jsou v právním smyslu věcmi, tak i ekologickou újmu, kterou rozumíme imateriální snížení funkčních vlastností ekosystému. Z toho vyplývá, že tato odpovědnost v sobě zahrnuje odpovědnost za škodu i odpovědnost za ekologickou újmu, přičemž formami odčinění jsou náhrada u škody a náprava u ekologické újmy. Ekologická újma je v § 10 zákona o životním prostředí definována jako „ztráta nebo oslabení přirozených funkcí ekosystémů, vznikající poškozením jejich složek nebo narušením vnitřních vazeb a procesů v důsledku lidské činnosti“. Je tedy brána jako imateriální ztráta, která může vznikat z jednání jak protiprávního, tak i po právu. Důvodem pro zavedení institutu ekologické újmy byla potřeba uplatňovat odpovědnost i na vlastníkovi věci samé. Nicméně ekologická újma může vznikat i na složkách životního prostředí, které nemohou nebo nejsou vlastněny. Jako formy náhrady způsobené ekologické újmy jsou v § 27 zákona o životním prostředí uvedeny naturální restituce, jiné náhradní plnění a finanční plnění, přičemž má být tato posloupnost dodržena. Oprávněným ze způsobené ekologické újmy je stát, což uvádí odstavec 3 výše uvedeného paragrafu. V zákoně však chybí způsob stanovení rozsahu takové újmy v penězích, stejně jako obligatornost ukládání její nápravy státním orgánem, pokud se o vzniku ekologické újmy dozví. Jedním z nejdůležitějších východisek právní odpovědnosti za 5

Např.: § 29, § 34 či § 35 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. - 29 -

ekologickou újmu, je zavedení posloupnosti subjektů povinných k nápravě této újmy. Nejdříve je povinným k nápravě původce (princip odpovědnosti původce), pak vlastník (sekundární odpovědnost vlastníka za ochranu jeho majetku ve vztahu k péči o stav životního prostředí) a jako poslední je povinný stát, u kterého tato povinnost vyplývá ze zásady garance státu za stav životního prostředí. V roce 2008 pak nabyl účinnosti zákon č. 168/2008 Sb., o předcházení ekologické újmě a její nápravě, který se vztahuje na ekologickou újmu nebo bezprostřední hrozbu jejího vzniku způsobenou provozní činností. Oproti odpovědnosti za ekologickou újmu, je institut škody pro odčiňování ztrát na životním prostředí institutem soukromoprávním. Občanský zákoník ve svém § 415 rozlišuje škodu na majetku, zdraví, přírodě a životním prostředí, nicméně dále škodu na životním prostředí nespecifikuje, což jistě představuje omezení využitelnosti tohoto institutu. Hlavním omezením využívání občanského práva pro řešení ztrát na životním prostředí je však princip volné dispozice, a to zvláště v případech, kdy osobou, která poškodí složku životního prostředí, je zároveň i její vlastník. Co se týká odpovědnosti za staré ekologické škody, vzniká zde hned několik problémů. Často není znám původce nebo již právně neexistuje, proto spíše nastupuje odpovědnost vlastníka kontaminovaného pozemku. Toto může pro mnohé představovat neúnosnou finanční zátěž, a proto v mnoha případech se na dekontaminaci musí finančně podílet i stát. Tím se otevírá otázka ekonomického zajištění odpovědnosti. V českém právu se používá k ekonomickému zajištění právní odpovědnosti spíše institut povinného pojištění (atomový zákon, zákon o myslivosti, zákon o prevenci nebezpečných chemických havárií), ale také například finanční rezervy podle zákona o odpadech. Další možností je vytváření speciálních ekologických fondů na úrovni státu, kraje či obce, ze kterého by se dekontaminace daného území financovala. I když právní úprava institutu ekologicko-právní odpovědnosti není dokonalá, je jisté, že právě ekologicko-právní odpovědnost hraje jednu z nejdůležitějších úloh při ochraně životního prostředí. 6. Ochrana jednotlivých složek životního prostředí I když se životní prostředí skládá z jednotlivých složek, tvoří jeden celek. Tyto složky totiž od sebe nejsou odděleny, právě naopak, jsou velmi úzce propojeny a poškození, nebo zhoršení stavu, jedné má za následek poškození, nebo zhoršení stavu, složek dalších, ať už ve

- 30 -

větší či menší míře. Proto pokládám za důležité zde alespoň nastínit právní úpravu ochrany jednotlivých složek životního prostředí. Jak zde již bylo uvedeno, zákon o životním prostředí ve svém ustanovení § 2 považuje za složky životního prostředí zejména ovzduší, půdu, horniny, ekosystémy, vodu, organismy a energii. Právní úprava ochrany lesů Lesy patří na území ČR k nejvýznamnějším ekosystémům, proto cílem právní úpravy je zachovávání existence lesů, jejich skladby a kvality lesních porostů. Základem právní úpravy je zákon č. 289/1995 Sb., o lesích, na který mj. navazuje zákon o vodách, zákon o ochraně přírody a krajiny nebo například zákon č. 449/2001 Sb., o myslivosti. Jako speciální předpis pak na zákon o lesích navazuje zákon o obchodu s reprodukčním materiálem lesních dřevin č. 149/2003 Sb.. V rámci komunitárního práva se řeší problematika ochrany lesů členských států. Pro tyto účely zde bylo nařízení EP a Rady č. 2152/2003/ES o monitoringu lesů a výměně informací o změnách životního prostředí v ES, které si kladlo za cíl dlouhodobé sledování evropských lesních ekosystémů za účelem jejich zachování a udržitelného využívání. Ochranu lesní biodiverzity pak řeší rezoluce Rady EU „O lesnické strategii pro Evropskou unii“ a také směrnice č. 92/43/EHS, o ochraně přírodních stanovišť. V roce 1992 byl na Konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji (Rio de Janeiro) přijat rámcový dokument Právně nezávazné autoritativní prohlášení k principům globální dohody o využívání, ochraně a trvale udržitelném rozvoji všech typů lesů, který obsahuje zásady pro obhospodařování a ochranu lesů. Tato dohoda je ale právně nezávazná, protože některé státy se jí postavily na odpor. Další smlouvou je například Smlouva na ochranu tropických dřev. V oblasti ochrany lesů je významná i Mezinárodní organizace na ochranu tropických dřev, která má za úkol koordinovat dosažení cílů stanovených ve Smlouvě na ochranu tropických dřev. Právní úprava ochrany přírody a krajiny Zachování, ochrana a udržitelné využívání všech složek biologické rozmanitosti je základní podmínkou udržení stability a rovnováhy v přírodě. Je to i podmínka existence člověka ve smyslu biologickém (člověk je také živočich), ekonomickém (využívání přírodních zdrojů) i etickém (hodnota přírody sama o sobě). Ochrana přírodních zdrojů je tedy veřejným zájmem. - 31 -

V našem právním řádu hraje hlavní úlohu zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, doplněný o nařízení a vyhlášky. Základem jsou také právní normy, kterými se vyhlašují jednotlivé národní parky a chráněné krajinné oblasti. Z komunitárních předpisů můžeme uvést například směrnici č. 79/409/ES o ochraně volně žijících ptáků, která vyhlašuje druhovou i územní ochranu všech druhů ptáků, které se vyskytují přirozeně na území členských států ES; tato směrnice je chrání ve všech jejich vývojových stádiích a v jimi obývaném prostředí. Druhovou a územní ochranu přírody pak zakotvuje směrnice č. 92/43/EEC o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, která má také přispět k ochraně a uchování biologické rozmanitosti. Česká republika je na tomto poli ochrany vázána mnoha mezinárodními úmluvami, kterými jsou např. Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví, Úmluva o biologické rozmanitosti, Protokol o ochraně životního prostředí, který doplňuje Smlouvu o Antarktidě, či Evropská úmluva o krajině. Právní úprava ochrany rostlinstva a živočišstva Cílem právní úpravy této oblasti je přispět k záchraně ohrožených druhů a ke snížení míry jejich ohrožení, přičemž je nutné se zaměřit nejen na ochranu jednotlivých druhů, ale také na ochranu jejich stanovišť a ekosystémů. Tato úprava je u nás obsažena v mnoha předpisech a lze ji dělit do několika skupin. První z nich obsahuje zákony na obecnou ochranu biodiverzity rostlin a živočichů – např. zákon o ochraně přírody a krajiny. Do druhé patří zákony, které poskytují ochranu vzácným a ohroženým druhům. Třetí skupina předpisů poskytuje ochranu rostlinám či živočichům před vnějšími škodlivými vlivy – např. zákon na ochranu zvířat proti týrání č. 246/1992 Sb.. Zákony zaštiťující ochranu živočichům a rostlinám v rámci myslivosti, rybářství nebo např. včelařství pak patří do skupiny čtvrté. Ochrana zvířat a podmínky jejich držení v lidské péči pak upravuje např. zákon o zoologických zahradách č. 162/2003 Sb., který patří do poslední skupiny. Zvláštní postavení má zákon č. 276/2003 Sb., o Antarktidě, v jehož rámci je poskytována ochrana veškeré antarktické fauně i flóře, stejně jako některým druhům živočichů (např. ploutvonožcům). Komunitární úprava ochrany rostlinstva a živočišstva je téměř shodná s úpravou ochrany přírody a krajiny, proto zde zmíním jen několik málo sekundárních předpisů týkajících se přímo rostlin a živočichů. Je to např. směrnice Rady č. 83/129/EHS ze dne 28. března 1983 o dovozu kůží z určitých druhů tuleních mláďat a výrobků z nich odvozených do členských států, směrnice Rady č. 1999/22/ES ze dne 29. března 1999 o chovu volně žijících ži- 32 -

vočichů v zoologických zahradách či nařízení Rady č. 3254/91/EHS, které se zabývá používáním nášlapných pastí a dovozem kožešin. Na mezinárodní úrovni je též úprava velmi podobná úpravě ochrany přírody a krajiny. Patří sem například Evropská dohoda o ochraně zvířat v zájmových chovech z roku 1976, Evropská dohoda o ochraně zvířat při mezinárodní přepravě z r. 1968 či Úmluva o mokřadech majících mezinárodní význam zvláště jako biotopy vodního ptactva. Právní úprava horninového prostředí Můžeme říci, že v rámci tohoto úseku je spíše chráněno životní prostředí a jeho složky, které se nacházejí v blízkosti hornické činnosti, než nerosty samotné. Jeskyně, nálezy zkamenělin a zvláště chráněné nerosty jsou totiž chráněny předpisy v rámci ochrany přírody a krajiny. Na národní úrovni předpisy dělíme na ty, které přímo regulují hornickou činnost a na ty, které výkon hornické činnosti vztahují na její vliv na stav životního prostředí. Do první skupiny patří především horní zákon č. 44/1998 Sb., dále pak zákon o hornické činnosti, výbušninách a státní báňské správě č. 61/1988 Sb. a zákon o geologických pracích č. 62/1988 Sb.. Druhou pak reprezentují zákon o ochraně přírody a krajiny č. 114/1992 Sb., zákon č. 254/2001 Sb., o vodách, či zákon o ochraně zemědělského půdního fondu č. 334/1992 Sb.. Výše uvedené zákony se týkají hornické činnosti vykonávané na území ČR, ale v našem právním řádu existuje i zákon o vyhledávání, průzkumu a těžbě nerostných surovin z mořského dna za hranicemi pravomoci států (zákon č. 158/2000 Sb.), který upravuje povinnosti fyzických a právnických osob, které mají na našem území bydliště, resp. sídlo, v souvislosti s touto činností. Jeho cílem je transformace pravidel a zásad mezinárodního práva pro oblast těžby na mořském dně. Zdrojem takových pravidel je i Úmluva OSN o mořském právu z roku 1982. Na dodržování pravidel v ní obsažených dohlíží Mezinárodní úřad pro mořské dno ISA, což je autonomní organizace v rámci OSN. Právní úprava ochrany vod, půdy a ovzduší O právní úpravě ochrany těchto složek bude pojednáno v Kapitole 2. Ekologické zemědělství a právo, v podkapitole 2.2. Ochrana složek ŽP dotčených konvenčním zemědělstvím.

- 33 -

1.3. Závěr Jak vidno, úprava ochrany životního prostředí není ani na komunitární, ani na národní úrovni, dokonalá. Je zde velké množství předpisů, které často upravují ten stejný vztah různým způsobem, a bohužel zde neexistuje předpis, který by právní úpravu ochrany životního prostředí alespoň trochu sjednotil. Nicméně skutečnost, že zde vůbec takové předpisy jsou, považuji za velmi důležitou. Je to, dle mého názoru, velký krok vpřed – krok vstříc příjemnějšímu životu, a to nejen pro člověka, ale pro všechny živočichy na Zemi. Ukazuje to totiž vůli lidí nést odpovědnost za dosavadní špatné zacházení s životním prostředím, a co je důležitější, ukazuje to vůli neopakovat chyby z minulosti, ale naopak se z nich poučit a tím vytvářet lepší budoucnost pro všechen život na Zemi.

- 34 -

Kapitola 2. Ekologické zemědělství a právo 2.1. Právní úprava ekologického zemědělství Nemůže být pochyb, že zemědělská produkce má značný vliv na stav životního prostředí a jeho složek. A i když zemědělství je také na přírodních zdrojích a jejich kvalitě závislé, tak vliv, který na tyto zdroje má, je nutno označit spíše jako negativní. Používání těžkých zemědělských strojů a nadměrného množství hnojiv mělo totiž za následek vážnou degradaci zemědělské půdy. V posledním desetiletí sice došlo k částečnému snížení degradace přírodních zdrojů, hlavně díky poklesu spotřeby hnojiv a prostředků na ochranu rostlin, došlo i ke snížení počtu ustájeného skotu (velkochovy hospodářských zvířat totiž představují velké zdroje čpavku a skleníkových plynů), také orná půda se více zatravňovala a zalesňovala, ale i přesto není biologická rozmanitost na zemědělské půdě ani nadále zachována, což se projevuje snižující se populací původních druhů volně žijících živočichů. V řadě případů také není zemědělská půda dostatečně chráněna – jsou narušeny odtokové poměry, půda je zhutněna a podléhá erozi; problémy může působit i ladem ležící zemědělská půda. Ač zemědělská produkce je na této planetě téměř od nepaměti, do konfliktu se životním prostředím se dostala až nedávno, ve 20. století. Bylo to mj. proto, že v minulosti se zemědělská produkce neúměrně zvyšovala, a to na úkor tzv. funkce mimoprodukční, kterou je myšleno zajišťování nenahraditelných funkcí při utváření kulturní krajiny jakožto životního prostoru živočichů, včetně člověka, i rostlin. K nejvíce ovlivněným složkám životního prostředí v souvislosti se zemědělstvím pak patří: a) voda – její kvalita je ohrožena látkami, které skrze půdu prosakují do podzemních vod a dále putují do vod povrchových, b) ovzduší – plyny unikající z již zmíněných velkochovů hospodářských zvířat ohrožují klimatický systém Země, c) půda – půda je složka životního prostředí, která patří k těm přímo ohroženým; je to způsobeno hlavně kontaminací škodlivými látkami, zhutňováním a následnými erozemi; nemalou hrozbu pak představuje i vysušování půd – tzv. desertifikace. Na počátku 90. let 20. století se začíná prosazovat trend, jehož popularita stále stoupá – ekologické zemědělství. Tento způsob lze obecně popsat jako hospodaření, které se

- 35 -

uskutečňuje šetrným využívání přírodních zdrojů při zemědělské produkci. Konkrétními znaky ekologického hospodaření je pak: ·

šetrný přístup ke zvířatům, půdě, rostlinám i přírodě a to s ohledem na přirozené koloběhy a závislosti,

·

péče o úrodnost půdy, zachování kvality podzemních i povrchových vod a vyváženost krajiny,

·

nepoužívání pesticidů (takto jsou označovány „účinné látky a přípravky, které ovlivňují základní procesy v živých organismech, a proto jsou schopné ničit a regulovat „škodlivé“ organismy“6) a syntetických hnojiv,

·

nepoužívání geneticky manipulovaných organismů (GMO),

·

zvířata jsou chována přirozeným způsobem s možností pastvy či výběhu, jsou i přirozeným způsobem krmena (nepoužívají se preventivně antibiotika, hormonální přípravky, umělé stimulátory růstu apod.),

·

produkty ekologického zemědělství obsahují nutričně kvalitní suroviny, které jsou přísně kontrolovány.7 Zájem spotřebitelů o produkty ekologického zemědělství stále roste, což dokazuje i

zvyšující se počet tzv. ekofarem v České republice. Ke konci roku 2008 bylo na našem území necelé 2000 ekofarem, které hospodařily na 8% zemědělské půdy (z celkové výměry zemědělské půdy).8 Motivací pro ekologické zemědělce jistě bylo a je i zvýšení a stabilizace státní podpory ekologického zemědělství v rámci Programu podpory venkova (2007 – 2013), díky kterému je takto hospodařícím zemědělcům vyplácena každoroční podpora závislá na rozloze ploch registrovaných v ekologickém zemědělství. Tento pozitivní trend vedoucí k produkci biopotravin se odráží i na stavu struktury půdního fondu v ekozemědělství. (V ČR je dominující hospodaření na travních porostech v horských a podhorských oblastech, které se zaměřuje na údržbu krajiny a chov masného skotu – tvoří asi 82% ekologicky obhospodařované plochy. 9) Vzájemný vztah zemědělství a ochrany životního prostředí se stále více stává předmětem právních úprav, a to na všech úrovních. Cílem je zamezit negativnímu působení zemědělské činnosti na životní prostředí a na druhou stranu vytvořit takové podmínky (hlavně tedy finanční a sociální), které by podpořily šetrné využívání přírodních zdrojů při zemědělském 6

Šuta, M., Opatrně s pesticidy, Ekolist, 2009, č. 2, str. 16 PRO-BIO Svaz ekologických zemědělců, EKO, 2009, č. 1, str. 14 8 Web Ministerstva zemědělství ČR, Základní statistické údaje ekologického zemědělství k 31. 12. 2008 [citováno dne 27. 6. 2009]. Dostupný z: http://www.mze.cz/Index.aspx?ch=73&typ=1&val=43614&ids=0&katId=3343 9 Současný stav ekologického zemědělství, EKO, 2009, č. 1, str. 5 7

- 36 -

hospodaření a tím napomohly rozvoji mimoprodukční funkce zemědělství, kterou je např. utváření kulturní krajiny.

2.1.1. Mezinárodněprávní úprava Vztahem zemědělství a životního prostředí na globální úrovni se zabývá několik významných dokumentů. K nim zejména řadíme Úmluvu o biologické rozmanitosti, již několikrát uvedenou Úmluvu o boji proti dezertifikaci, Rámcovou úmluvu o změně klimatu, ale hlavně je nutné zde zmínit dokument Agenda 21, která se tohoto tématu dotýká hned v několika kapitolách – kapitola Integrované plánování a udržování krajiny, Boj proti odlesňování či Udržitelný rozvoj horských oblastí; bezprostředně pak tuto problematiku upravuje kapitola Udržitelné zemědělství a rozvoj venkova, která obsahuje ekonomická, sociologická i ekologická opatření za účelem vytvoření podmínek pro trvale udržitelnou zemědělskou činnost. Dalšími dokumenty, které se zabývají tímto vztahem, jsou i Mezinárodní úmluva o ochraně rostlin či Mezinárodní úmluva o rostlinných genetických zdrojích pro výživu a zemědělství. Mezinárodní organizací působící na tomto poli je pak hlavně Organizace pro výživu a zemědělství (Food and Agriculture Organization – FAO), v jejímž rámci za otázky ochrany životního prostředí ve vztahu k zemědělství odpovídá zejména Oddělení trvale udržitelného rozvoje. Některé aspekty ochrany životního prostředí při zemědělských činnostech řeší ale i Světová obchodní organizace (World Trade Organization – WTO).

2.1.2. Právní úprava v Evropské unii První náznaky řešení problematického vztahu životního prostředí a zemědělství přinesl už První akční program životního prostředí v roce 1972, na jehož základě byla později přijata směrnice 75/268/EHS o zemědělství v horských oblastech, která zohledňovala pomoc pro ekologicky citlivé regiony. Na ni pak navázalo několik nařízení ke zlepšování efektivnosti zemědělských struktur. Mnohem významnější byl ale až Pátý akční program pro životní prostředí z roku 1992, který zemědělství označil jako jeden z pěti cílových sektorů při realizaci opatření vzešlých z tohoto programu a aplikaci principu integrace. V tomtéž roce také došlo k důležité reformě v této oblasti, která stanovila podpory zemědělcům, kteří hospodaří s ohledem na potřeby životního prostředí. I Šestý akční program se věnoval vztahu zemědělství a životního prostředí, přičemž jako prioritní byly stanoveny otázky týkající se vztahu zemědělství a biologické rozmanitosti a ochrany přírody. - 37 -

Současnou legislativu v této oblasti můžeme teoreticky rozdělit do tří skupin, z nichž první obsahuje předpisy na ochranu jednotlivých složek životního prostředí, které mohou být

zemědělstvím

ovlivněny.

V další

pak

najdeme

předpisy

podporující

agro-

environmentální opatření, která vznikla na základě reformy společné zemědělské politiky v roce 1992. Konkrétně se jedná hlavně o nařízení Rady (ES) č. 1698/2005 o podpoře pro rozvoj venkova z Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova, jehož hlavním koncepčním nástrojem jsou strategické plány předkládané členskými státy, jejichž prostřednictvím jsou naplňovány cíle nařízení označované jako osy. Bezprostředně se ochranou životního prostředí zabývá osa s názvem „Zlepšování životního prostředí a krajiny“, která zahrnuje opatření ohledně udržitelného užívání zemědělské i lesní půdy. Nařízení stanovuje i pravidla pro výplatu dotací i pravidla kontrolního systému a také řeší otázky týkající se státní podpory. Třetí oblast předpisů upravuje ekologické zemědělství. Účelem je vytvořit právní rámec pro zemědělské hospodaření, s nímž je spojen méně intenzivní zásah do přírody. Tuto oblast reprezentuje hlavně nařízení Rady (ES) 834/2007 o ekologické produkci a označování ekologických produktů, které má být použito od 1. 1. 2009. Stanovuje cíle a zásady ekologického hospodaření, pravidla produkce a jejího označování, podmínky obchodování s třetími zeměmi a také kontrolní systém. Toto nařízení je doplněno nařízením Komise (ES) č. 889/2008, kterým se stanovují prováděcí pravidla. Takovou novinkou v oblasti ochrany životního prostředí a jeho složek v souvislosti se zemědělstvím je tzv. pesticidový balíček, který v lednu letošního roku schválil Evropský parlament. Ten má za úkol sjednotit rozdíly v užívání pesticidů mezi jednotlivými státy EU. Evropská komise si od pesticidového balíčku slibuje snížení používaného množství pesticidů o asi 11 – 16% a to díky následujícím cílům: snížit nebezpečí a rizika pro zdraví a životní prostředí, zlepšit kontroly, snížit hladiny škodlivých účinných látek pesticidů, podpořit zemědělství s nízkými vstupy nebo bez použití pesticidů či zavést systém monitoringu. Schválená verze balíčku pak obsahuje: zákaz letecké aplikace pesticidů (ale je možné udělit výjimku), omezení jejich použití v obytných zónách (parcích, veřejných zahradách, sportovištích, rekreačních plochách, v okolí nemocnic či dětských hřišť a v dalších podobných oblastech). Zavádí rovněž tzv. nárazníková pásma, ve kterých nebude možno pesticidy vůbec aplikovat ani skladovat. Nejdůležitější ale je, že zakazuje používání těch nejrizikovějších pesticidů, díky čemuž by mohlo být z trhu staženo asi 20 látek. (Bohužel i zde je možné získat výjimky, pokud se prokáže, že právě tyto látky jsou nezbytné v boji proti škůdcům.)

- 38 -

Směrnice ale i tak ponechává celou řadu praktických rozhodnutí na národní úrovni, takže není možno odhadnout praktické dopady balíčku. 10

2.1.3. Ekologické zemědělství v českém právu Právní předpisy ČR také můžeme rozdělit do skupin, podobně jako v případě legislativy ES. První z nich obsahuje předpisy na ochranu jednotlivých složek životního prostředí – předpisy upravují nakládání se zdroji ohrožení, které se bezprostředně dotýkají zemědělské produkce. Jde zejména o zákon na ochranu ZPF, lesní zákon, zákon č. 153/2000 Sb., o nakládání s geneticky modifikovanými organismy a produkty, vodní zákon či zákon o hnojivech č. 156/1998 Sb.. Do druhé skupiny spadají normy, které upravují podporu mimoprodukční funkce zemědělství. Tato podpora je přímo i stanovena v zákoně č. 252/1997 Sb., o zemědělství, kde v § 2 odst. 3 je uvedeno: „Stát podporuje podpůrnými programy i mimoprodukční funkce zemědělství spočívající v ochraně složek životního prostředí jako půdy, vody, ovzduší a dále aktivity podílející se na udržování krajiny.“ V následujícím odstavci je pak stanoveno, že stát podporuje i méně příznivé oblasti. Na zmíněné ustanovení § 2 odst. 3 ZemZ pak navazuje nařízení vlády č. 242/2004 Sb., o podmínkách provádění opatření spočívajících v ochraně životního prostředí, které stanovuje různé typy opatření, jejichž realizace je dotována z veřejných prostředků – jedním z těchto opatření je i ekologické zemědělství. A poslední skupinu tvoří předpisy upravující ekologické zemědělství. Sem patří zákon č. 242/2000 Sb., o ekologickém zemědělství a o změně zákona č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a jeho prováděcí předpisy. Stěžejním předpisem zde je tedy zákon o ekologickém zemědělství, který ale upravuje pouze některé obecné podmínky pro provozování ekologického zemědělství na ekofarmách , protože zde též existuje nařízení ES s bezprostřední použitelností. Zákon tak stanovuje podmínky hospodaření v ekologickém zemědělství, podmínky pro výrobu biopotravin, systém osvědčování jejich původu a označování, upravuje i kontrolu a dozor v této oblasti. Zákon definuje pojem ekologického zemědělství ve svém § 3 písm. a) jako „zvláštní druh zemědělského hospodaření, který dbá na životní prostředí a jeho jednotlivé složky stanovením omezení či zákazů používání látek a postupů, které zatěžují, znečišťují nebo zamořují životní prostředí nebo zvyšují rizika kontaminace potravního řetězce, a který zvýšeně dbá na vnější životní projevy a chování a na pohodu chovaných hospodářských zvířat1) v souladu s poža10

Šuta, M., Opatrně s pesticidy, Ekolist, 2009, č. 2, str. 16 – 17. - 39 -

davky zvláštního právního předpisu,2)“.11 Ale co přesně odlišuje ekologické zemědělství od jeho klasické formy? Odpověď lze najít na následujících stránkách. 1. Důsledky konvenčního zemědělského hospodaření Co se týká konvenčního způsobu hospodaření, dá se říci, že jeho negativní vliv tkví hlavně v tom, že se zdůrazňuje industrializace, při které přímo dochází k neuváženému zacházení s přírodními zdroji. Neuvážené zacházení spočívá např. v potřebě zvyšování produkce, což znamená potřebu zvýšit úrodnost půdy a to je zpravidla chápáno jen jako pouhé zvyšování základních živin v půdě, které se děje průmyslovými hnojivy, přičemž se nezohledňuje obsah ani jakost půdní organické hmoty, fyzikálních vlastností a celková biologická aktivita půdy. Právě použití průmyslových hnojiv a jiných chemikálií je to co, dle mého názoru, odlišuje ekologické zemědělství od toho klasického. Jistě, že ani v ekologickém zemědělství nejsou chemikálie úplně zakázány, ale jejich použití je do velké míry velmi omezeno a hlavně přísně kontrolováno. Průmyslová hnojiva, resp. jejich soustavné používání ve vysokých dávkách, totiž vede k přesolení půdy, což způsobuje změnu v biologických, chemických i fyzikálních vlastnostech půdy. Problémem také je znečišťování podzemních vod (zdrojů pitné vody), které se děje převážně používáním dusíkatých hnojiv. Další problémy při používání hnojiv jsou způsobeny i jejich skladováním, neodpovědnou manipulací s nimi či jejich nerovnoměrnou aplikací. Pesticidy představují další zdroj ohrožení složek životního prostředí. Jsou to látky, které mají schopnost ovlivnit základní procesy v živých organismech, a proto mohou zničit nebo regulovat „škodlivé“ organismy. Mohou mít závažné dopady na lidské zdraví i na životní prostředí. Unikají do vody (zpravidla do podzemní a následně pak do povrchové a tím ji značně znečišťují), do vzduchu a hlavně do půdy, kde ohrožují rostliny, živočichy, půdní ekosystémy a rozmanitost druhů obecně. Co se týká lidského zdraví, tak to je ohroženo jednak přímo při výrobě a užívání pesticidů, a jednak také nepřímo prostřednictvím potravin a vody, které konzumujeme. Zatím ještě nejsou známa všechna zdravotní ani ekologická rizika, která s sebou užívání pesticidů nese, ale škála poškození je široká – od otrav či kožních onemocnění až po vrozené vývojové vady či rakovinu.12

11

Pozn. č. 1 v citaci: § 3 odst. 1 písm. d) zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon). Pozn. č. 2 v citaci: Zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů. 12 Šuta, M., Opatrně s pesticidy, Ekolist, 2009, č. 2, str. 16 – 17. - 40 -

Přijetí tzv. pesticidového balíčku (viz kapitola 2.2.2. Právní úprava v Evropské unii) můžeme považovat za takový odrazový můstek v novodobém boji s používáním pesticidů. I když tato úprava není dokonalá (pobouření např. vyvolalo ustanovení související s udělování výjimek ze zákazu letecké aplikace pesticidů, že v případě, že příslušné orgány žadateli včas neodpoví, je podaná žádost považovaná za udělenou výjimku; tento postup pak bude jistě nahrávat korupčnímu jednání), myslím si, že je to krok správným směrem. Také vlivem nevhodné zemědělské techniky dochází k poškozování přírodních zdrojů – hlavně tedy půdy. Velké, těžké a nesprávně vyvážené zemědělské stroje, a jejich časté používání, totiž způsobuje udusávání hlíny (tzv. zhutňování) na poli, čímž se z půdy stává tvrdá krusta, která nedokáže vstřebávat vodu, a v případě většího přívalu vody pak dochází k erozím (sesuvům) půdy a odnášení důležitých živin na jiná, zpravidla úplně nevhodná, místa. Též s velkochovy hospodářských zvířat jsou spojeny ekologické problémy. Ty mohou začít již s nevhodným umístěním výstavby stájí, když se neberou v úvahu ekologická, zemědělská ani vodohospodářská hlediska. Velmi špatné důsledky může též přinést nesprávné hospodaření v provozech hospodařících s hnojem, protože tím mohou vznikat velké ztráty na živinách (únik amoniaku); dochází také ke znečištění prostředí únikem sloučenin dusíku do podzemních vod a k následnému znečištění vodních toků. Přiznám se, že velmi negativně vnímám způsoby velkochovů, kdy zvířata jsou natěsnána na naprosto nedostačujícím prostoru a s minimální možností výběhu. Myslím si, že tímto zacházením musejí zvířata velmi trpět a odráží se to i na jejich zdravotním stavu. I proto mi je sympatický přístup ekofarmářů, kterým jde hlavně o pohodu a spokojenost zvířat. Můžeme tedy shrnout, že klasické zemědělské hospodaření se vyznačuje těmito postupy: ·

je upřednostňována zejména kvantita,

·

ekonomická výnosnost se klade před požadavek biologické a ekologické rovnováhy,

·

provozy se často specializují,

·

pěstuje se malý počet druhů plodin,

·

používají se anorganická, lehce rozpustná hnojiva,

·

používají se pesticidy.13

13

Petr, J., Dlouhý, J. a kolektiv, Ekologické zemědělství, Praha: Zemědělské nakladatelství Brázda, 1992, str. 224

- 41 -

2. Jak se stát „ekofarmářem“ Zákon o ekologickém zemědělství také upravuje kroky, které musí zájemce o „ekofarmaření“ uskutečnit, aby mohl podnikat v ekologickém zemědělství (§ 5 – 8 zákona). Takovýto zájemce si musí podat žádost o registraci pro ekologické zemědělství na ekofarmě na Ministerstvo zemědělství, přičemž v § 6 jsou uvedeny náležitosti, které tato žádost musí obsahovat - jde např. o informace o žadateli, o údaje o provozních zařízeních a označení pozemků, v případě rostlinné výroby se uvádí druhy plodin, druhy a roční dávky hnojiv, zamýšlený způsob ochrany plodin, pro chov hospodářských zvířat je nutné v žádosti uvést druh, plemeno, technologie chovu či způsob skladování krmiv. Nutné je též říci, že se tento zákon vztahuje i na zájemce o ekologický chov včel (§ 2). Pokud žadatel doložil ve své žádosti všechny údaje správně, počíná mu dnem, kdy byla žádost doručena ministerstvu, běžet tzv. přechodné období (§ 7). Účelem tohoto období je připravit půdu na nový způsob hospodaření, tak jak bylo uvedeno v žádosti, případně odstranit škody, které vznikly konvenčním hospodařením na dané půdě. Zemědělec má už i v tomto přechodném období povinnosti stejné, jako má již registrovaný ekologický podnikatel. Délka přechodného období je zákonem určena podle kategorizace pozemku – např. pro ornou půdu, pastviny a louky jsou to 2 roky, pro pastviny a výběhy pro nepřežvýkavce (např. prase domácí) je to jeden rok. Jestliže si „ekofarmář“ počínal v přechodném období správně, splnil všechny podmínky, které mu byly uděleny, a naplnil plán, který si sám v žádosti stanovil, ministerstvo mu do 30 dnů od ukončení přechodného období vydá rozhodnutí o registraci (§ 8). Tato registrace se vydává na dobu neurčitou a vztahuje se pouze na údaje (způsob hospodaření, druhy plodin či zvířat, atd.), které byly v žádosti uvedeny. V § 4 zákona je pak také stanoveno, že „ekofarmář“ nesmí na ekofarmě „souběžně s produkcí bioproduktů produkovat stejné suroviny rostlinného nebo živočišného původu jinou zemědělskou výrobou“. (Toto ustanovení se ale nevztahuje na ekologického chovatele včel.) Ekologicky hospodařící zemědělci se pak mohou sdružovat v PRO-BIO Svazu ekologických zemědělců, jehož cílem je poskytovat služby svým členům (nejen zemědělci, ale i školy, velkoobchodníci, poradci, spotřebitelé biopotravin a další), prosazovat ekologické zemědělství a vyvářet pro něj podmínky, stejně jako podporovat biopotraviny pomocí jejich propagace.14

14

www.pro-bio.cz - 42 -

3. Co znamená ekologicky farmařit? Stejně jako pro konvenční způsob hospodaření, i pro ekologické farmaření můžeme uvést rysy, kterými se vyznačuje a liší. Jsou to: ·

upřednostňování kvality,

·

ekologická a biologická rovnováha se klade před ekonomické požadavky,

·

mnohostranný provoz,

·

pestrý osevní postup (více druhů pěstovaných plodin),

·

používání převážně organických hnojiv,

·

pěstitelský systém jako takový působí preventivně proti výskytu chorob, škůdců a plevelů, 15

·

nepoužívají se geneticky modifikované organismy.

V ekologickém zemědělství jako způsobu hospodaření obecně, je příroda chápána jako jednotný celek se svojí vlastní hodnotou a člověk má tedy morální povinnost a odpovědnost provozovat zemědělství takovým způsobem, aby se kulturní krajina stala harmonickou částí přírody. 16 Můžeme tedy říci, že cíle ekologického hospodaření jsou: produkovat vysoce kvalitní potraviny, zachovávat přirozenou úrodnost půdy, chov zvířat je přizpůsoben jejich potřebám a přirozenému chování, využívat přírodní zdroje tak, aby nedocházelo k jejich ničení, vytvořit kulturní krajinu bohatou na druhy a se zajištěním jejich vývoje či snížit energetické vstupy na minimum, hlavně pak ty, které představují riziko pro živočichy, rostliny i člověka. Hlavní směry ekologického zemědělství ve světě A/ Organické zemědělství – nevyznačuje se žádnými zvláštními postupy či používáním výjimečných prostředků. Jeho definice spadá do současné definice ekologického zemědělství. B/ Biodynamické (biologickodynamické) zemědělství – tato metoda vychází z přesvědčení, že život na Zemi je ovlivňován silami kosmického původu. Především světlo a teplo ze Slunce, silová pole Měsíce a planet mají, dle tohoto směru, formující a regulující vliv na životní procesy a vlastnosti, jako jsou růst, zrání, tvorba kvality, odolnost proti chorobám, vitalita atd. Dle přesvědčení stoupenců této metody, pak síly přicházejí v pravidelných intervalech, které když se zaznamenají (vytvoří se jakýsi harmonogram), dají se použít pro zesílení 15

Petr, J., Dlouhý, J. a kolektiv, Ekologické zemědělství, Praha: Zemědělské nakladatelství Brázda, 1992, str. 224 16 Petr, J., Dlouhý, J. a kolektiv, Ekologické zemědělství, Praha: Zemědělské nakladatelství Brázda, 1992, str. 223

- 43 -

vlivů a využít v zemědělství. Proto se některá agrotechnická opatření (např. sázení, regulace plevelů, škůdců a další) provádějí v souladu s těmito rytmy. C/ Organickobiologické zemědělství – tato metoda vychází z teze, že biologicky plnohodnotné produkty lze získat jedině ze zdravé a živoucí půdy s přirozenou spontánní vlastností úrodnosti. Půda je chápána jako živoucí organismus, kde se všechny organické a anorganické komponenty mají nacházet v rovnováze. Jakýkoliv necitlivý nebo nedomyšlený zásah do této rovnováhy má pak negativní následky pro ekologický celek. Proto například obdělávání půdy je plně podřízeno nerušenému rozvoji mikrobiálního světa v půdě (provádí se jen lehké kypření, orba je vyloučena). D/ Biologické zemědělství – pro tento směr je charakteristické používání mořské řasy jako hnojiva, které má přispívat k lepšímu stavu půdy a zdravějším plodinám a větší sklizni. E/ Alternativní ekologické zemědělství – není to přímo směr, ale spíše směs všech zmíněných metod. Uplatňují ho zemědělci, kteří od každé metody používají nějaký prvek a obecně splňují podmínky ekologického hospodaření. Kromě uvedených hlavních směrů existují ještě více vyhraněné metody ekologického hospodaření, které se vyskytují zpravidla lokálně. Tyto způsoby se převážně zakládají na různých orientálních filozofiích a vědecky těžko prokazatelných teoriích. Můžeme sem zařadit například makrobiotické zemědělství (rozděluje všechny elementy světa na C a E, mezi kterými existuje rovnováha, často narušovaná z té či oné strany, takže je vždy potřeba na jedné straně zesílit vliv, aby opět nastala rovnováha), zemědělství mazdaznan (jde o celý komplex chování člověka, životních zvyků i stravování v souladu s myšlenkou, která hlásá svobodu osobnosti a směřování k míru ve společnosti – tzv. mazdizmus) či veganické zemědělství (zahrnuje výlučně zahradnickou a zelinářskou produkci). Ekologické hospodaření podle zákona Nejdříve ze všeho musí ekologický podnikatel, v případě, že jeho pozemky sousedí s pozemky obhospodařovanými neekologicky, přijmout taková opatření, aby jeho pozemky nebyly těmi okolními ohroženy. To ukládá § 10 odst. 1 zákona a navrhuje i možné způsoby takového opatření jako např. živé ploty, větrolamy, cesty či izolační travnaté pásy. Zákon také ukládá zákaz používání nebo pěstování geneticky modifikovaných organismů na ekofarmách, ovšem s výjimkou léčiv a veterinárních přípravků (§ 10 odst. 3 a)). Obecně je nakládání s geneticky modifikovanými organismy upraveno zákonem č. 153/2000 Sb., o nakládání s geneticky modifikovanými organismy a produkty a o změně některých souvisejících zákonů. V § 2 je definováno, co se myslí genetickou modifikací: „cílená změna dědičné- 44 -

ho materiálu organismu způsobem, kterého se nedosáhne přirozenou rekombinací, a to vnesení cizorodého dědičného materiálu do dědičného materiálu organismu nebo vynětí části dědičného materiálu organismu“. Pro rostlinnou produkci je pak stanoven způsob jejich pěstování (§ 11). Mohou se používat jen ta hnojiva a látky na ochranu rostlin, které jsou schváleny pro použití v ekologickém zemědělství, obdělávat půdu šetrným způsobem, dodržovat osevní postup (s tím se váže i povinnost každoročně oznamovat kontrolnímu orgánu plán pěstování rostlin s rozvržením pro jednotlivé pozemky – § 11 odst. 2). Pro chov hospodářských zvířat (§ 14 zákona) je pak stanoveno mnohem více podmínek, které musejí být splněny. Důležité je např. to, že se nesmí urychlovat proces jejich růstu různými hormonálními přípravky, musí mít možnost výběhu na pastvu, mají se chovat taková plemena, která jsou adaptovaná na místní podmínky, nejkratší doba chovu je stanovena s ohledem na životní cyklus konkrétního druhu zvířete a další. Zde je potřeba i zdůraznit, že samotný chov zvířat bez ekologického obdělávání pozemků není možný. 17 Co se týká ekologického chovu včel, zde je stanoveno v § 17, že úly musejí být v určitém období umístěny na území ekofarem, musejí mít přístup k vodě a vegetaci, která musí být vyprodukována ekologickým způsobem nebo se nachází na území chráněných krajinných oblastí či národních parků, v okolí se také nesmějí vyskytovat městská centra, dálnice, skládky odpadů a jiné. U chovu ryb (§ 18) je to stanoveno podobně – musejí být chovány v souladu s ekologickým zemědělstvím, s využitím přírodních zdrojů, krmivo musí mít původ v ekologickém zemědělství nebo např. k vápnění rybníků musí být použito přirozené formy vápníku. V ustanovení § 27 je uvedena i povinnost ekologického podnikatele vést evidenci o krmivech a lécích použitých v ekologickém zemědělství, dále také musí evidovat množství biopotravin prodaných přímo z ekofarmy konečnému spotřebiteli, musí si vést záznamy o pěstovaných plodinách, vegetačním pokryvu a obdělávání půdy. Distributor bioproduktů či biopotravin je povinen si vést záznamy o množství, druhu a odběratelích všech prodaných bioproduktů a biopotravin.

17

Damohorský, M. a kolektiv, Právo životního prostředí, 2. vydání, Praha: nakladatelství C. H. Beck, 2007, str. 552 - 45 -

4. Podmínky označení potraviny či produktu jako „bio“ Pokud chce ekologicky hospodařící zemědělec vyrábět bioprodukty, musí tuto skutečnost ohlásit ministerstvu (§ 19), které si vede seznam výrobců bioproduktů a uveřejňuje jej ve Věstníku Ministerstva zemědělství. Zemědělec musí ohlásit i povahu výroby biopotravin a jejich druhy. Stejnou povinnost ohlášení jako mají výrobci biopotravin, mají i ti, kteří chtějí tyto výrobky distribuovat (§ 20). Seznamy těchto osob jsou také zveřejňovány ve Věstníku MZe. V § 19 odst. 3 je ale stanoveno, že k výrobě biopotravin může být použito i surovin pocházejících i z neekologického hospodaření, přičemž je stanovená 30% hranice, kterou nesmí objem těchto surovin překročit. I pro skladování (§ 21) jsou stanoveny podmínky, hlavně se jedná o to, aby biopotraviny nemohly být zaměněny za potraviny z konvenčního zemědělství, a dále také o to, aby bioprodukty nebyly kontaminovány. Jestliže zemědělec při výrobě bioproduktu splnil všechny požadavky uložené mu zákonem o ekologickém zemědělství a jeho prováděcími právními předpisy, Ministerstvo zemědělství (nebo právnická osoba, se kterou má ministerstvo smlouvu) vydá tomuto producentovi osvědčení o biopotravině. V případě distributora je to pak osvědčení o původu produktu.18 Pokud ekologickému podnikateli či výrobci biopotravin ale osvědčení nebylo vydáno, může pověřené osobě podat námitku proti nevydání osvědčení. Jestliže nebude spokojen s vyřízením své námitky pověřenou osobou, může podat stížnost k ministerstvu. Živočišné či rostlinné produkty, na které vydal kontrolní orgán osvědčení o původu bioproduktu a které slouží k výrobě biopotravin, se označují slovem „bio“ v názvu a identifikačním kódem kontrolního orgánu, možné je i grafické vyobrazení (podobu tohoto vyobrazení stanovuje vyhláška Ministerstva zemědělství č. 16/2006 Sb.). Produkty, které nemají vydáno toto osvědčení je zakázáno označovat slovem „bio“ (§ 23 zákona). Pro označení potravin jako „bio“ je pak v § 24 odst. 1 zákona stanovena ta podmínka, že k její výrobě muselo být použito více jak 95% hmotnosti nebo objemu bioproduktů, přídatných a pomocných látek19 a musí jí být uděleno osvědčení o biopotravině (§ 24). Ovšem pokud bylo 18

§ 22 odst. 1 zákona č. 242/2000 Sb., o ekologickém zemědělství a o změně zákona č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. 19 Dle § 2 písm. j) a l) zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, se přídatnými látkami rozumí „látky bez ohledu na jejich výživovou hodnotu, které se zpravidla nepoužívají samostatně ani jako potravina, ani jako charakteristická potravní přísada a přidávají se do potravin při výrobě, balení, přepravě nebo skladování, čímž se samy nebo jejich vedlejší produkty stávají nebo mohou stát součástí potraviny“ a pomocnými látkami „používané při výrobě potravin z technologických důvodů; nestávají se součástí potraviny, ale v konečném výrobku se mohou vyskytovat ve stopovém toxikologicky nevýznamném množství“. - 46 -

při její výrobě použito méně než 95%, ale více jak 70% výše uvedených látek, může se tato potravina též označovat jako „bio“, ale zároveň musí být na obalu uveden procentní obsah složek mající původ v ekologickém zemědělství. Kromě pokuty hrozí ekologickému podnikateli při nesprávném označování produktů a potravin také uložení zvláštního opatření podle § 34 zákona o ekologickém zemědělství. Jedná se hlavně o případy, kdy osoba označuje produkty a potraviny v rozporu s tímto zákonem a to za účelem vyvolání dojmu ve spotřebiteli, že jeho produkty a potraviny pocházejí z ekologického zemědělství. Ministerstvo může uložit odstranění označení bioproduktu či biopotraviny z celé výrobní dávky, v případě opakovaného porušení i zákaz (na určitou dobu) označovat bioprodukty či biopotraviny; dovozci uložit odstranění označení produktů a potravin, které je v rozporu s tímto zákonem. Judikatura Vzhledem k rostoucí oblibě „bio“ výrobků mohou vznikat otázky, jestli produkt označený jako ekologický je opravdu produktem z ekologického zemědělství. V souvislosti s tím byla v roce 2004 doručena Evropskému soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou položil španělský soud. Tento případ nese označení C-107/04. Předběžná otázka se týkala výkladu, dnes již nepoužitelného nařízení Rady č. 2092/91 (ve znění nařízení Rady č. 1804/1999 a č. 392/2004), konkrétně jeho čl. 2. Tento článek stanovoval pojmenování produktů pocházejících z ekologického zemědělství. Pro španělský jazyk zde bylo uvedeno označení „ecológico“. Problémem bylo, že na španělském potravinovém trhu bylo zavedeno i označení „biológico“, které ale neindikovalo potraviny z ekologického zemědělství. Toto označení mohlo být tedy zavádějící, hlavně pro ty, kteří nebyli obeznámeni s rozdílem mezi těmito označeními. V předběžné otázce se soud tedy ptal, jestli výše uvedené výrazy jsou ve všech členských státech používané pro výrobky ekologického zemědělství a jestli článek 2 nařízení má být vykládán v tomto smyslu. Dospělo se k tomu závěru, že původně článek s ekologickým zemědělstvím spojoval pouze výraz „ecológico“ a tudíž Španělsko, které povolilo užívání slova „biológico“ i pro produkty nevzešlé z ekologického zemědělství, neporušilo žádné povinnosti. Nicméně bylo v rozhodnutí o této předběžné otázce též judikováno, že od tohoto rozhodnutí má být čl. 2 vykládán tak, že zakazuje užívání slova „biológico“ pro produkty, které nemají svůj původ v ekologickém zemědělství. V roce 2005 bylo Španělsko Komisí žalováno kvůli používání označení „bio“ na mléku, pocházející z oblasti Navarra, které nebylo vyprodukováno v souladu s pravidly ekologického zemědělství. Jde o věc C-135/03 (Komise Evropských společenství vs. Španělské království). - 47 -

Španělsko v žalobě bylo napadáno proto, že tolerovalo používání označení „bio“ či „biológico“ pro produkty nepocházející z ekologického zemědělství. Toto označení však bylo přímo uvedeno v regionálním předpisu oblasti Navarra, a to pro produkty nepocházející z ekologického zemědělství, v tomto případě pro mléko. Bylo argumentováno tím, že je obecně v této oblasti známo, že označení „bio“ nemá nic společného s ekologickým způsobem hospodaření. Vzhledem k tomu, že ve výčtu výrazů v čl. 2 v nařízení Rady č. 2092/91 je pro španělský jazyk uvedeno pouze „ecológico“ pro produkty z ekologického zemědělství, Španělsko argumentovalo tím, že neporušilo povinnost danou mu článkem 2 nařízení, když tolerovalo užívání označení „bio“ i pro produkty neekologického zemědělství. Evropský soudní dvůr dal Španělskému království za pravdu a zamítl žalobu Komise, jelikož dle něj nebylo prokázáno porušení čl. 2 vzhledem k tomu, že výčet označení tam obsažený není taxativní, tudíž státy si mohou zavést i jiná označení. A i když by, podle ESD, bylo žádoucí sjednotit označování produktů pocházejících z ekologického zemědělství pro celé ES, při posuzování této žaloby se musí vycházet z platné legislativy, která momentálně nepřikazuje používání výrazů „ecológico“ a „biológico“ pro ekologicky vyprodukované výrobky. 5. Kontrolní systém v ekologickém zemědělství Dozor nad dodržováním zákona o ekologickém zemědělství vykonává Ministerstvo zemědělství, ale to může uzavřít s právnickou osobou smlouvu, na základě které bude právnická osoba oprávněna vydávat osvědčení o původu bioproduktu nebo osvědčení o biopotravině, provádět kontroly a další odborné úkony. Náležitosti, které musí tato osoba a její zaměstnanci splňovat, uvádí § 29 zákona o ekologickém zemědělství. „Kontrolní orgán je oprávněn po ohlášení vstupovat do prostorů, kde se bioprodukty a biopotraviny vyrábějí, přepravují nebo uvádějí do oběhu, a vyžadovat od výrobců biopotravin, dovozců a osob, které uvádějí do oběhu bioprodukty nebo biopotraviny, potřebné doklady, informace a nezbytnou součinnost k nerušenému a rychlému výkonu své činnosti, včetně odběru vzorků.“20 Kontrolní orgán pak kontroluje správné označování bioproduktů a biopotravin, správné dodržování zákonem stanovených podmínek pro hospodaření v rámci ekologického zemědělství, může také nahlédnout do seznamů, které je ekologický podnikatel povinen vést. Pokud ekologický podnikatel nesplňuje požadavky stanovené mu zákonem nebo je dokonce porušuje, uloží mu ministerstvo pokutu podle § 33 zákona. 20

§ 30 odst. 5 zákona č. 242/2000 Sb., o ekologickém zemědělství a o změně zákona č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.

- 48 -

2.2. Ochrana složek ŽP dotčených konvenčním zemědělstvím Je jasné, že neekologické zemědělské hospodaření má vliv na různé složky životního prostředí (např. i na živočišstvo a rostlinstvo), stejně jako na stav životního prostředí jako celku. Nejvíce se ale dotýká složek půdy, vod a ovzduší. Proto můžeme říci, že ekologické zemědělství chrání životní prostředí tím, že je k němu a jeho složkám šetrné. Zejména tím, že preferuje soulad s přírodou, tzn. nepoužívání anorganických hnojiv, pesticidů, chrání půdu a podzemní i povrchové vody, protože nejsou ohroženy nebezpečnými látkami prosakujícími skrz půdu. Nejvíce se mi ale zdá, že právě ekologická metoda zemědělství chrání půdu, protože ta je, dle mého názoru, nešetrným zacházením ohrožena přímo, a tudíž nejčastěji, přichází totiž do styku s chemikáliemi jako první. A ač se to nemusí zdát, i ovzduší je nešetrným zacházením ohroženo. Hlavně plyny, které unikají z velkochovů hospodářských zvířat, znečišťují tuto složku životního prostředí. Na následujících stránkách se budu tedy zabývat právní úpravou ochrany těchto tří složek.

2.2.1. Právní úprava ochrany půd Je-li voda považována za základ života na Zemi, pak půda je, alespoň pro mne, palivem pro „motor“ života. Díky půdě se šatíme, půda umožňuje růst stromů v lese, ve kterém relaxujeme, ale hlavně, půda je pro nás zdrojem obživy. Ať už přímo v podobě rostlin či plodin, které se dále zpracovávají, nebo i nepřímo, když se na travním porostu pase dobytek. Proto mi přijde až zarážející způsob, jakým s půdou zacházíme. Buď ji znehodnocujeme chemikáliemi, nebo ji zbytečně zastavujeme novými domy, silnicemi a obchodními centry. Myslím, že je na čase uvědomit si hodnotu půdy a podle toho se k ní také chovat. Dle údajů z počátku 90. let 20. století jsme znehodnotili půdu o rozloze USA a Kanady dohromady21, dá se předpokládat, že v současné době je toto číslo mnohem vyšší. Problém představuje také stále zvětšující se populace lidí na Zemi, protože pro její obživu bude v budoucnu potřeba stále více zemědělské půdy, která by produkovala potraviny. Už dnes je ale patrné, že z dlouhodobého hlediska se nám začíná půdy nedostávat.22 Na vině je například eroze půdy (sesouvání, odnos půdy na jiná místa), která je v rozvinutých zemích způsobena hlavně těžkými zemědělskými stroji, které vlhkou půdu stlačují (tzv. zhutňují), čímž se voda

21 22

Mann, Ch. C., Naše dobrá zem, National Geographic Česko, 2008, září, str. 94 Mann, Ch. C., Naše dobrá zem, National Geographic Česko, 2008, září, str. 96 - 49 -

nemůže vsakovat do země, ale naopak stéká pryč23; v rozvojových zemích je eroze způsobena převážně člověkem, například odlesňováním nebo tím, že se vysazují plodiny, které půdu nedostatečně kryjí.24 Problémem je i zhoršování kvality půdy, jehož příčinou může být zasolování, úbytek organické hmoty v půdě, již zmíněné zhutňování půdy, samozřejmě kontaminace půd chemickými hnojivy či například pokles její biologické rozmanitosti. Myslím, že z výše uvedených údajů je zřejmé, že boj o půdu nás bude stát značné úsilí. Nejen, že je potřeba přestat půdu ničit, ale je i nutné zlepšit kvalitu již znehodnocené půdy, a co je nejdůležitější, je potřeba toto úsilí nevzdat a chránit půdu i v daleké budoucnosti.

1. Mezinárodně-právní úprava půd Na mezinárodní úrovni není problematika ochrany půd téměř řešena, protože se svojí povahou vztahuje spíše k určitému teritoriu. Nicméně takovou výjimku představuje Úmluva o boji proti desertifikaci v zemích postižených velkým suchem nebo desertifikací, zejména v Africe, ke které přistoupila i ČR a která byla publikována ve Sbírce mezinárodních smluv pod číslem 53/2002 Sb.m.s. ve znění č. 101/2002 Sb.m.s..

2. Úprava ochrany půd na komunitární úrovni Naproti tomu právní úprava ochrany půd v rámci práva Evropských společenství je bohatší. Často je obsažena v právních předpisech na ochranu jednotlivých složek životního prostředí (např. tzv. nitrátová směrnice v oblasti ochrany vod) nebo v rámci práva zemědělského. Společná zemědělská politika je založena na článcích 32 až 38 Smlouvy o založení ES, kde článek 33 stanovuje cíle (např. zvýšit produktivitu zemědělské výroby). Některé z nich bohužel ale nejsou slučitelné s cíly komunitární ochrany životního prostředí, které jsou uvedeny v čl. 2 a čl. 174 SES. Přitom ale Evropská agentura životního prostředí označila zemědělství za hlavní příčinu ekologických problémů v případě klimatických změn, kontaminace půdy, odpadů, ztrátě biodiverzity či znečišťování povrchových a podzemních vod. Zájem o problematický vztah zemědělství a životního prostředí v Evropě vzrostl až v roce 1985, ale chyběla zde politická vůle tuto situaci řešit. Zásadnější změny nepřinesla ani refor23

Mann, Ch. C., Naše dobrá zem, National Geographic Česko, 2008, září, str. 94 Tichá, T. a kolektiv, Slovník pojmů užívaných v právu životního prostředí, Praha: ABF - nakladatelství ARCH, 2004, str. 72

24

- 50 -

ma společné zemědělské politiky v roce 1992. Ale i přesto na začátku 90. let 20. století bylo přijato několik předpisů, které vztah zemědělství a životního prostředí vymezily. Zejména se jedná o nařízení Rady (ES) č. 834/2007 o ekologické produkci a označování ekologických produktů a o zrušení nařízení (EHS) č. 2092/91 a nařízení Komise (ES) č. 889/2008, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 834/2007 o ekologické produkci a označování ekologických produktů, pokud jde o ekologickou produkci, označování a kontrolu, dále v této oblasti působí i několik směrnic – zejména v rámci ochrany vod. V roce 2002 pak Šestý akční program ukázal, že EU i nadále věnuje pozornost ochraně půdy, hlavně v rámci ochrany přírody a biologické rozmanitosti. Je nutné také říci, že nemalé finanční prostředky na ochranu životního prostředí plynou ze zemědělských strukturálních fondů. Česká republika si v rámci svého předsednictví zvolila jako jeden z cílů rozhýbat jednání o evropské směrnici o půdě. Protože přesto, že evropské země se co do složení půd a jejich ohrožení liší, je podle Evropské komise možno říci, že degradace půdy je záležitostí celé EU. Za největší problém se považuje ubývání půd obecně, ke kterému dochází hlavně kvůli rostoucí zástavbě nejen ve městech. Dalším velkým problémem jsou eroze – jen v ČR je dle údajů z roku 2007 vodní erozí ohroženo asi 42% zemědělských půd, větrnou erozí pak 7,5%.25 Též malý obsah organické hmoty, která je důležitá pro úrodnost půdy, začíná být problémem. S tím se pojí i snižování půdní biodiverzity (tedy rozmanitosti živých organismů v půdě). Na úrodnost má vliv také zvýšení obsahu různých sloučenin např. sodíku, magnesia či vápníku, tento stav nazýváme zasolováním půdy. Jak bylo také již uvedeno, i zhutňování působí potíže – v ČR je tímto způsobem degradace půdy postiženo asi 40% zemědělských půd.26 Tato směrnice pak stanovuje opatření, kterými by se mělo degradaci půd předcházet; státům pak ukládá, aby zajistily, že nebude docházet k dalšímu zbytečnému poškozování půdy jejími uživateli. Evropský parlament se touto směrnicí zabýval v listopadu roku 2007, ale vzhledem k odmítnutí návrhu ze strany několika států, bylo projednávání směrnice zastaveno. Česká republika si pak pro své předsednictví připravila několik variant, jak sporné body řešit. Zatím to ale bohužel vypadá tak, že potřebné shody se za českého předsednictví nedosáhne.

25 26

Stejskal, J., Půda v ohrožení, Ekolist, 2009, č. 4, str. 4 Stejskal, J., Půda v ohrožení, Ekolist, 2009, č. 4, str. 5 - 51 -

3. Ochrana půdy v českém právu Půdou se rozumí nejen zemský povrch, ale také hmotný substrát Země. Obojí plní významné ekologické i ekonomické funkce. Ekologickou funkci plní při zachycování vody z dešťů nebo při zachycování sluneční energie, je zásobárnou minerálů, nerostů i dalších surovin, je zdrojem života pro mnoho organismů a živočichů včetně člověka. Na půdu jsou také vázány ostatní složky životního prostředí jako lesy, vody, rostlinstvo či živočišstvo. Půda je také základním výrobním prostředkem (např. v hornictví, zemědělství či lesním hospodářství), čímž plní ekonomickou funkci. I když v určité formě podléhá ochraně veškerá půda, hlavní pozornost se soustředí na ekologicky nejvýznamnější druhy, což je půda zemědělská a půda lesní; tyto druhy pozemků totiž v ČR zabírají více než 87% povrchu.27 Obecně – celosvětově – jsou vytyčeny čtyři hlavní formy znehodnocování půdy. Jedná se o: a) desertifikaci, b) deforestaci, c) erozi a d) kontaminaci půdy. V rámci České republiky pak k největším zdrojům ohrožování a poškozování funkcí půdy patří: zabírání zemědělských a lesních pozemků pro jiné účely (výstavba, těžba nerostů), znečišťování půdy škodlivými látkami (ze skládek odpadů, z havárií či chemickými látkami používanými v péči o rostliny), používání nevhodných technologií a technik v zemědělství a lesním hospodářství, působení přírodních vlivů (vodní a větrné eroze).28 Cílem ochrany tedy je zabránit dalšímu znehodnocování půdy. Pokud toto není možné, pak alespoň tento negativní jev zmírnit. V neposlední řadě je nutné napravit škody, které již byly na půdě způsobeny, popřípadě co nejvíce omezit jejich nepříznivé důsledky, pokud náprava škody už není možná. A/ Ochrana zemědělského půdního fondu Ochrana půd se v českém právním prostředí děje hlavně pomocí zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů. Nicméně tento předpis není jediným – k němu můžeme ještě přiřadit vyhlášku č. 13/1994 Sb., která upravuje některé podrobnosti ochrany zemědělského půdního fondu (dále jen ZPF), dále stavební zákon, zákon o zemědělství či o hnojivech v této oblasti jistě přispívají značnou měrou. Předmětem ochrany je tedy zemědělský půdní fond, čímž se dle § 1 odst. 2 myslí „pozemky zemědělsky obhospodařované, to je orná půda, chmelnice, vinice, zahrady, ovocné sady, louky, pastviny (dále jen "zemědělská půda") a půda, která byla a má být nadále zemědělsky 27 28

Damohorský, M. a kolektiv, Právo životního prostředí, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2007, str. 281 Damohorský, M. a kolektiv, Právo životního prostředí, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2007, str. 282 - 52 -

obhospodařována, ale dočasně obdělávána není (dále jen "půda dočasně neobdělávaná")“. Do ZPF se pak dle následujícího odst. 3 téhož paragrafu řadí i „rybníky s chovem ryb nebo vodní drůbeže a nezemědělská půda potřebná k zajišťování zemědělské výroby, jako polní cesty, pozemky se zařízením důležitým pro polní závlahy, závlahové vodní nádrže, odvodňovací příkopy, hráze sloužící k ochraně před zamokřením nebo zátopou, ochranné terasy proti erozi apod.“ V pochybnostech, jestli určitý pozemek je možno zařadit do ZPF pak rozhoduje orgán ochrany zemědělského půdního fondu. Je jasné, že není možné absolutně zabránit úbytkům zemědělské půdy, proto si právní úprava zvolila tři cíle, k jejichž dosažení je určena. Cílem ochrany ZPF je: snížit úbytky zemědělské půdy na nezbytné minimum, vytvořit předpoklady pro návratnost dočasně odňatých či nevyužívaných zemědělských pozemků k zemědělské výrobě, pečovat o úrodnost zemědělské půdy zabráněním ztrát úrodné vrstvy, předcházením znečišťování a odstraňováním znečištění půdy. Musí zde tedy působit jistá „přiměřenost“ při povolování či naopak nepovolování odnětí ze ZPF, protože např. ochrana zdevastované půdy, která je však stále vedena v evidenci zemědělské půdy by se mohla minout účinkem. 1. Ochrana rozlohy ZPF Ochrana rozlohy ZPF spočívá jednak ve stanovení zásad použití této půdy pro jiné účely, v souhlasu s odnětím a v odvodech za odnětí půdy ze ZPF, jednak v opatřeních k předcházení ztrát zemědělské půdy při některých činnostech. Zásady ochrany Hlavní zásady ochrany uvádí zákon o ochraně ZPF v § 4, když říká, že „Pro nezemědělské účely je nutno použít především nezemědělskou půdu, zejména nezastavěné a nedostatečně využité pozemky v zastavěném území nebo na nezastavěných plochách stavebních pozemků

5)

staveb mimo toto území, stavební proluky a plochy získané zbořením přežilých

budov a zařízení.“29 Jestliže k odnětí musí dojít, jsou v tom stejném paragrafu stanoveny podmínky, za kterých tak lze učinit (např.: odnímat jen nejnutnější plochu, nenarušovat organizaci ZPF, nenarušovat odtokové poměry v daném území a další).

29

K pozn. č. 5 v textu citace: § 4 vyhlášky č. 83/1976 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, ve znění vyhlášky č. 45/1979 Sb..

- 53 -

Souhlas s odnětím ze ZPF Odnětí půdy pro nezemědělské účely je zásadně možné pouze se souhlasem orgánu ochrany ZPF (§ 9 odst. 1 zákona), přičemž tento souhlas je nezbytným podkladem pro vydání rozhodnutí podle zvláštních předpisů – například územního rozhodnutí nebo stavebního povolení. Platnost rozhodnutí o odnětí vzniká až právní mocí rozhodnutí vydaného podle zvláštního předpisu a sdílí jeho osud, což znamená, že rozhodnutí o odnětí je závaznou součástí rozhodnutí učiněného dle zvláštního předpisu. Půdu lze ze ZPF odejmout buď trvale, nebo dočasně, přičemž při dočasném odnětí se dotčený pozemek musí vrátit ve stavu způsobilém pro zemědělské využití. Odvody za odnětí Odvody za odnětí ze ZPF pak představují ekonomický nástroj ochrany zemědělského půdního fondu, který je uplatňován vůči tomu, komu byl vydán souhlas s odnětím ze ZPF. To se týká půd zemědělsky obdělávaných nebo i dočasně neobdělávaných (jsou zde ale výjimky, kdy se odvod platit nemusí), což je uvedeno v § 22 odst. 1 zákona o ochraně ZPF. Opatření k předcházení ztrát na rozloze Tato opatření se týkají hlavně územního plánování, zpracování návrhů na stanovení dobývacích prostorů a na zpracování zadání staveb, jelikož se jedná o činnosti, které jsou značně způsobilé negativně omezit množství půdy obsažené v ZPF. Proto pořizovatelé a zpracovatelé těchto dokumentů se musí řídit pravidly uvedenými v § 5, 6 a 7 zákona (např. dokumenty musí být projednány s orgány ochrany ZPF). 2. Ochrana kvality ZPF Ochrana kvality půd v rámci ZPF je zajištěna prostřednictvím režimu hospodaření na zemědělské půdě, do kterého náleží i změny kultury zemědělské půdy, a také povinnostmi, které jsou stanoveny v souvislosti s činnostmi při odnímání půdy ze ZPF (např. provádění skrývky úrodné vrstvy půdy či využití skryté zeminy). Povinnosti spojené s hospodařením na zemědělském půdním fondu v rámci ochrany jeho kvality jsou stanoveny v § 3 zákona o ochraně ZPF, který ukládá vlastníkům nebo nájemcům půdy hospodařit tak, aby „neznečišťovali půdu a tím potravní řetězec a zdroje pitné vody škodlivými látkami ohrožujícími zdraví nebo život lidí a existenci živých organismů 4), nepoškozovali okolní pozemky a příznivé fyzikální, biologické a chemické vlastnosti

- 54 -

půdy a chránili obdělávané pozemky podle schválených projektů pozemkových úprav“. 30 Podrobnější povinnosti, hlavně přípustné limity hodnoty obsahu rizikových prvků v půdě a hodnoty případného znečištění škodlivými látkami, pak stanovuje vyhláška č. 13/1994 Sb.. Pokud jsou tyto povinnosti porušeny, může orgán ochrany ZPF, dle § 3 odst. 3 zákona, uložit odstranění zjištěných závad, případně může i uložit zákaz používání takto kontaminovaného pozemku k výrobě zemědělských produktů vstupujících do potravinového řetězce. Dalšími předpisy, které hrají důležitou úlohu při ochraně kvality půd, je i zákon o hnojivech č. 156/1988 Sb., zákon č. 326/2004 Sb., o rostlinolékařské péči či zákon o chemických látkách a chemických přípravcích č. 356/2003 Sb.. Změna kultur zemědělské půdy je pak podmíněna souhlasem příslušného orgánu státní správy. Smyslem právní regulace změny kultur je chránit úrodnou vrstvu půdy před jejím znehodnocením a tu pak následně použít ke zlepšení užitných vlastností jiných pozemků či k rekultivaci (např. dočasně odňatých půd). Svrchní úrodná vrstva se chrání např. stanovením povinnosti provádět skrývku v rámci stavebních a těžebních pracích (podmínky jsou stanoveny v § 8 zákona o ochraně ZPF). 3. Dozor v ochraně ZPF Dozor zde vykonávají pouze orgány ochrany ZPF, které mají ale povinnost při výkonu dozoru spolupracovat s orgány státní správy, jejichž činnost se dotýká zemědělského půdního fondu, dále pak také mají spolupracovat s Českou inspekcí životního prostředí, se Státním fondem životního prostředí a s Pozemkovým fondem ČR. 4. Odpovědnost v ochraně ZPF V případě porušení povinností na tomto úseku ochrany, připadá v úvahu uložení nápravného opatření (jako např. odstranit kontaminovanou zeminu), přičemž nesplnění tohoto opatření má za následek sankční odpovědnost; dále pak také odpovědnost za přestupky (§ 35 přestupkového zákona) a jiné správní delikty, nevylučuje se ani odpovědnost za trestný čin „Ohrožování a poškozování životního prostředí“ podle § 181a a 181b trestního TrZ. B/ Ochrana pozemků určených k plnění funkcí lesa Právní úprava v ČR chrání, kromě zemědělské půdy, také půdu lesní. Cílem této úpravy je snížit zábory lesní půdy na minimum a také pečovat o kvalitu kulturní vrstvy.

30

K poznámce č. 4 v textu citace: jedná se o § 5 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. - 55 -

Předmětem ochrany jsou dle § 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, pozemky „s lesními porosty a plochy, na nichž byly lesní porosty odstraněny za účelem obnovy, lesní průseky a nezpevněné lesní cesty, nejsou-li širší než 4 m, a pozemky, na nichž byly lesní porosty dočasně odstraněny na základě rozhodnutí orgánu státní správy lesů ..“; pod ochranou jsou ale také pozemky, které souvisejí s lesem a slouží lesnímu hospodářství (např. drobné vodní plochy, zpevněné lesní cesty, lesní pastviny a další), což uvedeno v § 3 odst. 1 písm. b) zákona. Pokud nastanou pochybnosti, zda se jedná o pozemky určené k plnění funkcí lesa, rozhoduje orgán státní správy lesa. Kromě zákona o lesích v této oblasti ochrany působí též vyhláška č. 77/1996 Sb., o náležitostech žádosti o odnětí nebo o omezení a o podrobnostech o ochraně pozemků určených k plnění funkcí lesa, která některá ustanovení zákona blíže rozvádí. 1. Ochrana rozlohy pozemků v lesním fondu Ochrana rozlohy se uskutečňuje zejména prostřednictvím administrativněprávních nástrojů, ke kterým patří stanovení zásad pro využití pozemku k jiným účelům, opatření při zpracování návrhů územně plánovacích dokumentací a při vydávání rozhodnutí o využití těchto pozemků k jiným účelům, rozhodování o odnětí a omezení ve využití pozemků. Za odnětí jsou ale také stanoveny poplatky, které se svojí povahou řadí mezi ekonomické nástroje ochrany. Zásady ochrany Snahou je zabránit užívání těchto pozemků k jiným účelům (ale orgánem státní správy lesů může být udělena výjimka), předcházet nevhodnému dělení lesa z hlediska jeho ochrany, ochránit sítě lesních cest, omezit povolování stavby na těchto pozemcích (§ 13 odst. 1 a 2 zákona o lesích). Opatření při zpracování návrhů dokumentací a při vydávání rozhodnutí Tuto povinnost zákon (§ 14 odst. 1 zákona o lesích) ukládá pořizovatelům a zpracovatelům územně plánovacích dokumentací, návrhů na stanovení dobývacích prostor a zpracovatelům dokumentací staveb i orgánům státní správy, které se v řízeních podle zvláštních předpisů dotýkají ochrany lesa. V takovém případě je nutné, aby rozhodnutí příslušného orgánu bylo podloženo souhlasem státní správy lesů v té konkrétní věci. Tento souhlas je vydáván ve formě závazného stanoviska a může stanovovat podmínky potřebné k zajištění ochrany lesa. Na rozdíl od ochrany ZPF - 56 -

tento souhlas nestačí k odnětí pozemku z lesního fondu, tudíž i po právní moci např. územního rozhodnutí zůstává dotčený pozemek stále součástí fondu pozemků určených k plnění funkcí lesa. Odnětí nebo omezení využití půdního fondu lesů k jiným účelům Odnětí je možné pouze na základě rozhodnutí příslušného orgánu státní správy lesa (§ 13 lesního zákona), přičemž v tomto rozhodnutí je uvedeno, zda se jedná o odnětí trvalé nebo dočasné. Rozhodnutí o omezení ve využití takovýchto pozemků pak znamená, že na dotčeném pozemku nemohou být plněny některé funkce lesa v obvyklém rozsahu. Poplatek za odnětí Tento ekonomický nástroj ochrany byl zaveden až současným zákonem o lesích; jeho výše je stanovena v rozhodnutí o odnětí. 2. Ochrana kvality Zde právní úprava ukládá povinnosti vlastníkům a nájemcům lesů a osobám provádějícím stavební, těžební a průmyslovou činnost či geologický a hydrologický průzkum. Tyto povinnosti spočívají v ochraně půdy před negativním působením přírodních vlivů (eroze, znečišťování). Vlastník, příp. nájemník, je tedy povinen: chránit les před znečišťujícími látkami, šetrně provádět těžbu dříví a stejně tak si i počínat při jeho odvozu a uskladnění, provádět meliorace a hrazení bystřin v lesích (= „biologická a technická opatření zaměřená na ochranu půdy a péči o vodohospodářské poměry“31). Při stavební, průmyslové a těžební činnosti jde stejně tak o šetrné provádění těchto prací tak, aby nedocházelo k poškození pozemků či porostů; také je zde stanovena povinnost používat technicky vhodné prostředky či povinnost provádět rekultivaci. 3. Dozor v ochraně půdního fondu lesů Dozor zde vykonávají příslušné orgány státní správy lesů v rozsahu kompetencí vymezených lesním zákonem v § 51, dále pak Česká inspekce životního prostředí32 (ČIŽP), lesní stráž a Ministerstvo životního prostředí, které vykonává v této oblasti vrchní dozor.

31

Tichá, T. a kolektiv, Slovník pojmů užívaných v právu životního prostředí, Praha: ABF - nakladatelství ARCH, 2004, str. 147. 32 Dle zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, ve znění pozdějších předpisů. - 57 -

4. Odpovědnost Za zachování lesa odpovídá ze zákona jeho vlastník, který může vůči původci škody, jako regres, uplatnit náhradu škody. Deliktní odpovědnost pak spočívá v odpovědnosti za přestupky (§ 53 lesního zákona), správní delikty (§ 54 a 55 zákona o lesích) i trestné činy (§ 181a, 181b či 181c TrZ). Samostatnou právní úpravu deliktní odpovědnosti fyzických a právnických osob, které svojí činností ohrozí nebo poškodí životní prostředí v lesích, pak obsahuje zákon o ČIŽP v § 4 až 6. C/ Ochrana půdy při pozemkových úpravách Pozemkovými úpravami se dle zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech, myslí činnost, při které se „ve veřejném zájmu prostorově a funkčně uspořádávají pozemky, scelují se nebo dělí a zabezpečuje se jimi přístupnost a využití pozemků a vyrovnání jejich hranic tak, aby se vytvořily podmínky pro racionální hospodaření vlastníků půdy“. Je jisté, že taková činnost je způsobilá negativně ovlivnit hlavně kvalitu půdy, přírodu a krajinu a životní prostředí na daném území. Ochrana půdy se pak zde uskutečňuje pomocí dotčených orgánů, kterými jsou orgány ochrany ZPF, státní správy lesů, ochrany přírody a krajiny a vodoprávní úřady. Pozemkový úřad je totiž povinen dotčené orgány vyrozumět o připravované úpravě pozemků; tyto orgány mu pak sdělí podmínky k ochraně zájmů podle zvláštních předpisů. Těmto dotčeným orgánům se také předkládá návrh pozemkových úprav a jejich souhlas s ním odpovídá požadavkům souhlasu dle zvláštních právních předpisů (např. dle zákona o ochraně ZPF). D/ Ochrana půdy v ochraně vod, přírody a krajiny V případě ochrany na tomto úseku nejde o ochranu půdy samé, ale spíše o ochranu některých jejích ekologických vlastností, které jsou významné pro ochranu vod, přírody a krajiny. Půda je zde chráněna tak, že některé činnosti jsou na ní úplně zakázány, případně jen omezeny, přičemž i zde je možno udělit výjimku či jejich provádění je podmíněno souhlasem příslušného orgánu ochrany.

2.2.2. Právní úprava ochrany ovzduší V rámci životního prostředí se ovzduším rozumí plynný obal Země, tedy vnější ovzduší vyskytující se volně v prostoru. Ovzduší je takovou složkou, jejíž zhoršený stav, který může být

- 58 -

způsoben člověkem, ale i přírodními jevy, má vliv na celou planetu. Projevuje se totiž změnami klimatu či ztenčováním ozónové vrstvy Země. Cílem právní úpravy je „pouze“ omezit znečišťování ovzduší na únosnou míru pomocí nejmodernější techniky. Naproti tomu v případě ochrany ozónové vrstvy Země jde o úplný zákaz dovozu či vývozu látek, které způsobují její ztenčování.

1. Ochrana ovzduší v mezinárodním právu Problematika znečišťování ovzduší patří k těm, které se nevztahují jen na konkrétní oblast, ale naopak překračuje hranice států. V rámci mezinárodní ochrany ovzduší proto figuruje mnoho mezinárodních smluv, z nichž můžeme jmenovat např. Úmluvu o dálkovém znečišťování ovzduší přecházejícím hranice států, jejímž cílem je omezování, postupné snižování a prevence znečišťování ovzduší. Tato úmluva je dosti obecná, takže jednotlivé konkrétní kroky upravují její prováděcí protokoly. Mezi další dokumenty na tomto poli můžeme zařadit Úmluvu o ochraně ozónové vrstvy Země či Rámcovou úmluvu o změně klimatu, která byla následně doplněna známým Kjótským protokolem.

2. Ochrana ovzduší na komunitární úrovni Právní úprava ochrany ovzduší v EU se děje zejména prostřednictvím směrnic, jichž je značné množství. Tyto předpisy zahrnují i závazky, které vyplynuly z přijetí mezinárodních smluv na ochranu ovzduší. Cílem právní úpravy je redukce celkového objemu vypouštěných znečišťujících látek a redukce těchto látek v atmosféře. Komunitární právo upravuje především emisní limity, a to pro motorová vozidla, spalování nejrůznějšího druhu a pro průmyslová zařízení.

3. Úprava ochrany ovzduší v ČR Klíčovými předpisy v českém právu jsou pak zákon č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů, který je komplexním právním předpisem, který plně harmonizoval české právo ochrany ovzduší s legislativou Evropských společenství. Na něj navazují jeho prováděcí předpisy a taktéž zákon č. 695/2004 Sb., o podmínkách obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů a o změně některých zákonů. Pro ochranu ozónové vrstvy pak platí nařízení Rady 2000/2037/ES o látkách, které poškozují

- 59 -

ozónovou vrstvu, přičemž zákon o ochraně ovzduší představuje adaptační normu, která dále upravuje procedurální, sankční a institucionální záležitosti.

2.2.3. Právní úprava ochrany vod Říká se, že voda je základem života. O to smutnější a nepochopitelnější je fakt, že je s ní zacházeno s čím dál větší lhostejností, zejména co se jejího znečišťování týče. Předmětem ochrany jsou vody povrchové a podzemní, přičemž specifické kategorie vod (např. přírodní léčivé zdroje a zdroje přírodních minerálních vod) mají svoji vlastní právní úpravu.

1. Úprava na mezinárodní úrovni V mezinárodním právu se ochrana vod děje prostřednictvím smluv, které jsou ale zpravidla uzavírány na regionální a subregionální úrovni. To vyplývá z povahy předmětu ochrany, kterým jsou většinou mezinárodní řeky a jezera. Česká republika je smluvní stranou například těchto smluv: Dohoda o Mezinárodní komisi na ochranu Labe, Úmluva o ochraně a využívání hraničních vodních toků a mezinárodních jezer nebo Úmluva o spolupráci pro ochranu a únosné využívání Dunaje.

2. Ochrana vod v komunitárním právu Komunitární ochrana vod se zaměřuje hlavně na zajištění ochrany vodních zdrojů pro specifické způsoby jejich využití, ale také na regulaci vypouštění odpadních vod a nakládání s nebezpečnými látkami. Je zde obsaženo mnoho směrnic, z nichž každá je zaměřena na řešení určitého dílčího problému. Cílem úpravy ochrany vod v EU je umožnit trvale udržitelný rozvoj v oblasti vodního hospodářství. K tomu má sloužit Rámcová směrnice vodní politiky 2000/60/ES, která byla, společně s početnou skupinou směrnic pro tuto oblast, transponována do níže uvedeného zákona o vodách. Směrnice vychází ze zcela nové koncepce, podle níž ochrana vod a veškerá opatření s ní související mají vycházet z jednotlivých říčních povodí. V každém z těchto povodí má být analyzován stav vodních zdrojů, zajištěn jejich monitoring, navržena a realizována opatření k dosažení dobrého stavu podzemních a povrchových vod.

- 60 -

3. Ochrana vod na národní úrovni Na vnitrostátní úrovni je kvalita a množství vod chráněna zákonem č. 254/2001 Sb., o vodách, a jeho prováděcími právními předpisy. Ochrana vod je ale upravena také v jiných právních předpisech na úrovni ochrany životního prostředí – např. v zákoně o ochraně přírody a krajiny, v lesním zákoně, v zákoně o ochraně zemědělského půdního fondu. Cílem právní úpravy je hlavně ochrana kvality vod, tedy zabránění jejímu znečišťování. To se může dít tzv. odpadními vodami, což jsou vody použité např. v obytných, průmyslových a zemědělských zařízeních. Dalším potenciálním zdrojem ohrožení jsou závadné látky – nakládání s nimi pak je zpravidla upraveno ve zvláštních právních předpisech (např. zákon o hnojivech, chemické látky). Zákon zakotvuje i územní ochranu vod, kterou je myšlena ochrana vod nacházejících se na území chráněné krajinné oblasti přirozené akumulace vod, ochranných pásmech vodních zdrojů a zranitelných oblastí Právě zranitelné oblasti mají souvislost s nešetrným zemědělským hospodařením, protože je to území, kde jsou vody značně znečištěny či ohroženy látkami, které byly použiti při zemědělské činnosti. Zde je nutno stanovit přísnější pravidla pro nakládání s hnojivy a některými dalšími činnostmi. Vodní zákon upravuje dále ochranu vodních toků a ochranu vodních útvarů, také poplatky, jejichž vybírání je spojeno s určitou činností (např. odebrání množství podzemní vody, vypuštění odpadních vod do vod podzemních nebo povrchových).

2.3. Konkrétní zdroje ohrožení ŽP při zemědělské činnosti Konkrétními zdroji ohrožení složek životního prostředí při konvenčním způsobu zemědělského hospodaření jsou hlavně hnojiva a jiné chemické látky a také používání geneticky modifikovaných organismů.

2.3.1. Geneticky modifikované organismy Otázku správnosti nebo nesprávnosti používání geneticky modifikovaných organismů (GMO) není tak jednoznačně možné zodpovědět. Používání totiž s sebou nese jak pozitiva, tak negativa.

- 61 -

Geneticky modifikovaným organismem se rozumí organismus, kromě člověka, jehož dědičný materiál (DNA) byl změněn genetickou modifikací. 33 Tím se ovlivňují původní vlastnosti organismu – vliv některých se může zesílit, jiných naopak zeslabit. Mohou se pěstovat rostliny s přirozenou ochranou proti škůdcům a plevelům, rostliny odolné vůči nepříznivým klimatickým vlivům; tím se může např. omezit množství používaných chemických hnojiv či upustit od intenzivního zemědělství, což znamená šetrnější zacházení s přírodními zdroji i se samotným životním prostředím. Hlavním rizikem spojeným s používáním GMO je možnost nepředvídatelných reakcí modifikace, což může způsobit nevratné změny např. na biologické rozmanitosti či možnosti rezistence vůči antibiotikům. Některé výzkumy dokonce ukazují, že používání GMO v potravinách může vést k závažným onemocněním člověka.34

1. Mezinárodní úprava Zde figuruje hlavně Cartagenský protokol o biologické bezpečnosti (je to první protokol Úmluvy o biologické rozmanitosti, byl přijat v r. 2000 v Montrealu), jehož cílem je zajistit ochranu a bezpečnost při zacházení, využívání a přenosu živých modifikovaných organismů, protože ty mohou mít nepříznivý vliv na ochranu a využívání biologické rozmanitosti.

2. Právní úprava v Evropské unii Pro zdejší legislativu je charakteristická přísnost, jejímž cílem je zajistit co nejnižší stupeň rizika pro zdraví člověka a životní prostředí v souladu se zásadami prevence a předběžné opatrnosti. Úprava se rozdělila na dvě oblasti – první upravuje nakládání s GMO v uzavřeném prostoru, druhá pak uvádění GMO do životního prostředí. Uzavřeným prostorem se myslí hlavně laboratoře a v nich probíhající výzkum a vývoj. Co se týká uvádění GMO do životního prostředí, tak předpisy stanovují, že musí být po celou dobu zajištěn monitoring, jehož smyslem je především sledovat a včas zachytit možné negativní účinky jednou povolených GMO.

33

Dle § 2 písm. d) zákona č. 78/2004 Sb., o nakládání s geneticky modifikovanými organismy a produkty a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. 34 Damohorský, M. a kolektiv, Právo životního prostředí, Praha: nakladatelství C. H. Beck, 2007, str. 454 - 62 -

3. Česká právní úprava nakládání s GMO Pramenem právní úpravy v ČR je zákon č. 78/2004 Sb., o nakládání s geneticky modifikovanými organismy a produkty a o změně některých souvisejících zákonů, který je proveden vyhláškou č. 209/2004 Sb., o bližších podmínkách nakládání s geneticky modifikovanými organismy a genetickými produkty (ve znění vyhlášky č. 86/2006 Sb.). Tento zákon se vztahuje na GMO samotné i na produkty, které je obsahují. Rozlišuje 3 typy činností s geneticky modifikovanými organismy: uzavřené nakládání, uvádění do životního prostředí a uvádění do oběhu, pro jejichž výkony jsou stanoveny odlišné podmínky. Ovšem zákon stanovuje obecnou povinnost, že při nakládání s GMO se musí chránit zdraví člověka i živočichů, biologická rozmanitost i životní prostředí. 1. Nástroje regulace Pro regulaci nakládání s takto upravenými organismy jsou stanoveny administrativní a koncepční nástroje. Administrativním nástrojem je nutnost povolení, resp. oznámení v určitých případech uzavřeného nakládání. Při uvádění do oběhu je povolení nahrazeno zápisem do zvláštního seznamu. Toto povolení nebo zápis je vydán na základě žádosti adresované Ministerstvu životního prostředí. Do rozhodovacího procesu je ale zapojeno i Ministerstvo zemědělství a Ministerstvo zdravotnictví. Koncepčním nástrojem je havarijní plán a hodnocení rizika. Hodnocení rizika představuje rozbor, který porovnává nakládání s GMO s nakládáním geneticky neupravených organismů a také dále hodnotí možná rizika. V havarijním plánu jsou popsány činnosti a opatření při vzniku havárie (událost při uzavřeném nakládání nebo uvádění do životního prostředí, při které došlo k úniku GMO nebo takový únik hrozí, pokud může způsobit bezprostřední nebo následné ohrožení zdraví nebo životního prostředí – § 2 písm. n) zákona). 2. Organizační zajištění Co se týká organizačního zajištění, státní správu na tomto úseku vykonává Ministerstvo životního prostředí, které je ústředním správním úřadem v této oblasti. Zvláštními činnostmi je pověřena Česká komise pro nakládání s geneticky modifikovanými organismy a genetickými produkty (kontrolní a metodická funkce), která byla zřízena při MŽP. Důležité úkoly plní i Ministerstvo zdravotnictví a Ministerstvo zemědělství, dále také Česká inspekce životního prostředí (vedle kontrolní funkce má jako jediná oprávnění vést správní

- 63 -

řízení při zjištění porušení povinnosti), celní orgány a též např. veterinární správa, Státní zemědělská a potravinářská inspekce či Státní rostlinolékařská správa a další. Konkrétní pravomoci jednotlivých orgánů na tomto úseku stanovuje zákon v § 13 – 19. 3. Odpovědnost Jako nástroje uplatňování odpovědnosti v této oblasti se užívají nápravná opatření a pokuty. Nápravná opatření jsou ukládána tomu, kdo jednal v rozporu s tímto zákonem či neoprávněně nakládal s geneticky modifikovanými organismy (§ 20 zákona); konkrétní výše pokut a důvody jejich stanovení jsou pak stanoveny v § 21 zákona.

2.3.2. Hnojiva a jiné chemické látky S rozvojem technologií je i spojen rozvoj různých chemických látek, které nacházejí uplatnění v mnoha lidských činnostech. Jednou z nich je i zemědělství, kde použití chemikálií přináší větší výnos, což je pozitivní stránka jejich použití. Ale s používáním chemikálií jsou spojena i vysoká rizika pro zdraví člověka i životního prostředí, hlavně jeho živých složek. Jedná se např. o schopnost hromadit se v živých organismech a díky jejich těžké odbouratelnosti dochází často i k jejich hromadění v potravním řetězci. Obecně se tyto ekologické účinky nazývají jako ekotoxicita.

1. Mezinárodní úprava Chemické látky jsou i na celosvětové úrovni pociťovány jako závažný ekologický problém, což je způsobeno i tím, že stále vzrůstá objem mezinárodního obchodu s nebezpečnými látkami. Proto je snaha upravit tyto otázky i na mezinárodní úrovni. Patří sem Rotterdamská úmluva o řízení předběžného souhlasu pro určité chemické látky a pesticidy v mezinárodním obchodě (1998), která spočívá na řízení předběžného souhlasu při přeshraničním pohybu nebezpečných látek. Dále zde působí Stockholmská úmluva o persistentních organických polutantech, která smluvní strany zavazuje přijmout potřebná opatření k zabránění vypouštění persistentních polutantů (látky, mezi které patří i pesticidy, jsou velice toxické, způsobují řadu onemocnění a zůstávají dlouhou dobu v organismu), ať už při záměrné produkci, či jejich uvolňování z antropogenních zdrojů. Též sem spadá Basilejská úmluva o kontrole pohybu nebezpečných odpadů přes hranice států a jejich zneškodňování (1989). Nutno podotknout, že tyto tři úmluvy jsou mezi sebou

- 64 -

vzájemně velmi provázané a dohromady tvoří relativně komplexní mezinárodní systém nakládání s nebezpečnými chemickými látkami.

2. Úprava v Evropské unii V rámci evropského práva je této problematice věnována zvýšená pozornost, zejména pak v poslední době. Jedná se prakticky výlučně o harmonizační právo, jehož předmětem je sbližování členských států zejména v otázkách kvalifikace, balení a označování vybraných chemických látek a přípravků. Tomuto tématu se věnuje i Šestý akční program, který chce dosáhnout stavu, kdy uměle vytvořené chemické látky nebudou mít na životní prostředí nepříznivý vliv; samostatně je v tomto programu řešena i otázka nakládání s pesticidy. Požadavky programu zapracovává pak nařízení (ES) č. 1907/2006 o registraci, hodnocení, povolování a omezování chemických látek, o zřízení Evropské agentury pro chemické látky, o změně směrnice 1999/45/ES a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 793/93, nařízení Komise (ES) č. 1488/94, směrnice Rady 76/769/EHS a směrnic Komise 91/155/EHS, 93/67/EHS, 93/105/ES a 2000/21/ES (zkráceně nařízení REACH), jehož cílem je vytvoření komplexního systému nakládání s chemickými látkami. Komunitární právní předpisy pro tuto oblast můžeme rozdělit do čtyř skupin. První z nich jsou předpisy, jejichž cílem je postupná harmonizace vnitrostátních norem týkajících se balení, klasifikace a označování nebezpečných chemických látek. Druhou skupinou jsou normy regulující jednotným způsobem přístup těchto látek na trh. Třetí pak reguluje dovoz a vývoz nebezpečných látek ze třetích zemí, resp. do nich. Poslední skupina předpisů sjednocuje postup provádění analýz chemických látek. Všechny tyto skupiny můžeme považovat za lex generalis vzhledem k úpravám nakládání s jednotlivými chemickými látkami – např. hnojivy (např. nařízení (ES) č. 2003/2003 o hnojivech, které bylo změněno nařízením (ES) č. 1107/2008), léčivy či kosmetickými přípravky.

3. Česká právní úprava Na úrovni národního práva je nejvýznamnějším předpisem zákon č. 356/2003 Sb., o chemických látkách a přípravcích a o změně některých dalších zákonů, a jeho prováděcí předpisy. Ze souvisejících právních předpisů můžeme uvést zákon o hnojivech, zákon č. 79/1997 Sb., o léčivech, či zákon č. 166/1999 Sb., o veterinární péči, a další.

- 65 -

A/ Chemické látky Zákon o chemických látkách a přípravcích lze považovat za lex generalis ke zvláštním právním předpisům upravujícím konkrétní látky jako např. léčiva, krmiva či hnojiva, kosmetické výrobky či veterinární přípravky (§ 1 zákona). Zákon definuje chemickou látku jako „chemické prvky a jejich sloučeniny v přírodním stavu nebo získané výrobním postupem včetně případných přísad nezbytných pro uchování jejich stability a jakýchkoliv nečistot vznikajících ve výrobním procesu, s výjimkou rozpouštědel, která mohou být z látek oddělena bez změny jejich složení nebo ovlivnění jejich stability“ (§ 2 odst. 1), chemický přípravek pak jako směsi nebo roztoky složené ze 2 nebo více látek (§ 2 odst. 2). 1. Administrativní a koncepční nástroje Za administrativní nástroj zde slouží povinnost registrace každé látky či přípravku, které mají být uvedeny na trh (z této povinnosti ovšem existuje řada výjimek). Povinností výrobce nebo dovozce také ale je, vedle registrace, provedení klasifikace, což je postup, při kterém se zjišťuje, zda má látka či přípravek některou z nebezpečných vlastností, a následně se zařazuje do stanovených skupin. Některé látky ale mají vstup na trh buď úplně zakázán, nebo omezen; jejich seznam vydává Ministerstvo životního prostředí prováděcím předpisem. Zákon klade též velký důraz na balení a označování látek, který se promítá do povinnosti vypracovat tzv. bezpečnostní list před uvedením látky na trh. Tento dokument obsahuje údaje o dovozci, vývozci, látce a údaje potřebné pro zajištění ochrany zdraví a životního prostředí. Koncepční nástroj představuje provádění hodnocení rizik látek nebezpečných pro zdraví lidí a životního prostředí orgány státní správy. Seznam těchto látek Ministerstvo životního prostředí zpracovává do tzv. Národního seznamu prioritních látek. 2. Organizační zajištění Výkon státní správy zde vykonávají Ministerstvo životního prostředí a Ministerstvo zdravotnictví, ČIŽP, krajské úřady v přenesené působnosti, krajské hygienické stanice a celní úřady. 3. Odpovědnost Odpovědnost je zde upravena jak na úrovni trestního zákona, tak v rámci správních deliktů. V obecné rovině je nakládání s nebezpečnými látkami upraveno v zákoně č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, který se vztahuje na všechny osoby (nejen na ty podnikající jako zákon o chemických látkách a přípravcích). Zde je stanovena obecná povinnost počínat - 66 -

si při nakládání s chemickými látkami a přípravky tak, aby nebylo ohroženo lidské zdraví či životní prostředí. B/ Hnojiva Hnojiva, spolu s látkami na ochranu rostlin, jistě patří v moderní době k přípravkům, bez nichž si těžko dokážeme představit zemědělskou produkci. Ale jelikož představují nesporné riziko pro životní prostředí, i nakládání s nimi je upraveno samostatným zákonem a řadou prováděcích právních předpisů. Dle § 2 písm. a) zákona č. 156/1998 Sb., o hnojivech, pomocných půdních látkách, pomocných rostlinných přípravcích a substrátech a o agrochemickém zkoušení zemědělských půd, ve znění dalších předpisů, se hnojivem myslí „látka obsahující živiny pro výživu kulturních rostlin a lesních dřevin, pro udržení nebo zlepšení půdní úrodnosti a pro příznivé ovlivnění výnosu či kvality produkce“. Hnojiva nesmějí být používána: v rozporu s tímto zákonem, na pozemcích, na kterých je to zvláštním právní předpisem zakázáno, na půdě přesycené vodou. Způsob použití hnojiv nesmí ohrozit okolí dotyčného pozemku (§ 9 odst. 1 a 2). 1. Nástroje regulace I pro hnojiva je stanovena registrační povinnost (jen hnojiva, která jsou registrována, mohou být uvedena do oběhu), upraveno je také označování, balení a skladování (to je blíže upraveno i vyhláškou č. 274/1998 Sb., o skladování a o způsobu používání hnojiv, ve znění vyhlášky č. 399/2004 Sb.). 2. Dozor Odborný dozor při uvádění hnojiv do oběhu, jejich používání a přezkoušení vykonává Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský (§ 12 zákona).

2.4. Závěr Osobně ekologické zemědělství považuji za efektivní způsob ochrany životního prostředí a jeho složek. Myslím si, že návrat k souladu s přírodou a využívání přírodních zdrojů s ohledem na ně je opravdu krok směrem k lepšímu životnímu prostředí. Vždyť takový přístup zde existoval po staletí, tak proč by nemohl existovat a fungovat teď v moderní době?

- 67 -

A i když jeho pozitivní vliv není možná vidět teď hned a není moc znatelný (což souvisí hlavně s malým počtem ekofarem), myslím si, že je to výborný způsob, jak ochránit životní prostředí (případně jeho stav i vylepšit) pro budoucí generace.

- 68 -

Závěr Budoucnost je zviditelněný obsah vašeho současného myšlení. Změňte své myšlení a změníte svůj osud. Joseph Murphy Tento citát možná působí moc honosně v kontextu s tématem mé diplomové práce. Nicméně se mi zdá, že naprosto přesně vystihuje, co je potřeba pro záchranu životního prostředí udělat. Můžete namítnout, že není v kontextu moderní doby možné se vrátit do minulosti a žít pouze „přírodním“ způsobem života. A budete mít pravdu. Domnívám se ale, že je možné najít nějaký kompromis mezi požadavkem moderní doby na trvale udržitelný rozvoj a ochranou životního prostředí. A právě pro to, aby mohl takový kompromis fungovat, je potřeba, aby lidé, zvláště ti, kteří žijí v rozvinutých zemích, změnili svůj způsob nazírání zejména na přírodní zdroje. Zvláště je třeba si uvědomit, že ani tzv. nevyčerpatelné zdroje nejsou bezedné. Myslím si, že dobrou ukázkou určitého kompromisu jsou placené povolenky pro auta pro vjezd do centra Londýna, nebo barevně odlišené „ekologické“ zóny zavedené ve větších městech v Německu, do kterých mohou jezdit pouze auta splňující podmínky pro danou zónu. Podle mého názoru bychom se tímto měli inspirovat a zavést něco podobného nejen třeba v Praze, ale i v Brně a dalších větších městech. Co se týká právní úpravy ochrany životního prostředí a jeho složek v českém právním řádu, domnívám se, že je značně nepřehledná a proto by bylo potřeba jí dát nějaký řád. Nejlepším řešením by samozřejmě byl předpis, který by právní úpravu celé této oblasti sjednocoval, ale myslím si, že vzhledem, k obsáhlosti této problematiky, by toto řešení bylo nepraktické. Dále se také domnívám, že v ČR je prováděna nedostatečná kontrola míst, kde by mohlo dojít k potenciálnímu ohrožení složek životního prostředí. S tím souvisí, dle mého názoru, i nízké pokuty, které nemusí na všechny subjekty působit odstrašujícím dojmem. V případě ekologického zemědělství se mi jako problém jeví nedostatečná konkurenceschopnost biovýrobků vzhledem k produktům konvenčního zemědělství. Toto je jistě dáno zvýšenou cenou biopotravin, kterou si mnoho lidí nemůže dovolit zaplatit. Proto bych v tomto případě navrhovala zvýšení dotací na ekovýrobky, čímž by se jejich cena mohla dostat na cenovou hladinu, na které by mohly tyto výrobky v konkurenci obstát.

- 69 -

Nicméně přes to všechno, co zde vytýkám, myslím si, že naše společnost je už pozitivně naladěna a připravena na změny, které nutně musí přijít, aby bylo možné životní prostředí ochránit. Důkazem pro mne je i vysoká produktivita zákonodárců v oblasti přijímání předpisů v rámci životního prostředí. Takovým příkladem kroku správným směrem je i právě běžící akce ohledně dotací na energetické úspory při rekonstrukcích budov, která je realizována díky prodeji tzv. emisních kreditů.35 Je to i v jistém smyslu kompromis, protože ten, kdo si tyto kredity koupil, je využije, tudíž přímo ta konkrétní složka nebude ušetřena znečišťování, ale zase na druhou stranu se ušetří energie za vytápění domů, čímž se ten rozdíl ve znečištění srovná. Doufám, že v případném čtenáři vzbudila tato práce alespoň malý zájem o ochranu životního prostředí a jeho složek a že bude mít po přečtení alespoň malý dojem určitého vhledu do problému. Protože pokud ano, tak tato práce splnila svůj účel.

35

http://www.sfzp.cz/clanek/256/795/programy-podpory-obnovitelnych-zdroju-a-uspor-energie-pro-rodinne-abytove-domy-v-roce-2009/ - 70 -

Résumé As we all can see, the problem of the constantly worsening condition of environment is more current and urgent than it was a few years ago. In that time there were only scientists and ecological activists who were interested in environment. But now, this theme is discussed among people of nearly all professions – among lawyers, scientists, politicians and even among people who have never taken care about environment. This is caused by the fact that we all can meet with the negative consequences of bad conditions of environment almost every day. We can mention e.g.: the shortage of oil sources that brings the rising of the prices of oil; disasters of natural origin such as hurricanes, tornados, floods or large fires; the changing of the weather is in the bigger part also caused by the current condition of the environment and further problems. But nowadays, there cannot be any doubt that the problems, which I mentioned above, are only the results of human care of the nature and natural sources or maybe it is better to say that they are only the results of human indifference. I chose the theme Environment Protection and Organic Farming for my degree work because I believe this problem is touching all of us and I also think that law is the effective instrument leading to the possitive changes in this area. I divided my work in two parts: the first one is called Environment and his Protection, the second one has the title Organic Farming and Law. In the first chapter I generaly deal with the legal regulation of the protection of environment. There is firstly described the evolution of green policy, from the first steps made at the international conference in Stockholm in the 1970s, via the common policy of European Community to the state environmental policy in the Czech republic. Then the chapter describes the legal regulation in this area both in the international and European legal system, and also in the legal system of the Czech republic. There are named the international documents protecting environment in the part of international law; there is also an article about the responsibility in the same part. The section about acquis communautaire is more voluminous. It contains the part about the legal documents (both primary and secondary) in EC, including the main principles; then the parts about: the european institutions operating in this area, legal instruments of protection and finally there is the article about the responsibility.

- 71 -

The biggest attention is dedicated to the national (Czech) legal regulation of the problem of environmental protection. It starts with the constitutional basis of environmental law that is described in details afterwards. There are several words about the subject of protection in the czech environmental law, about the main principles used here, there are described the legal instruments that helps to protect environment here. I am also writting about the organizations or institutions that have jurisdiction in this field. The article about responsibility is not also missing. The last pages of this chapter are dedicated to the overview of the legal protection of the individual components of environment. The second chapter is named Organic Farming and Law and has the similar structure as the first chapter. The international legal regulation part contains the titles of the international legal documents that are touching on the organic farming problems. Organic farming in the european common law is the next subhead. There are mentioned some regulations that operate in the zone of farming. In the subhead about the Czech legal regulation of organic farming I described the differences between the organic form of farming and the conventional one. There are also presented some negative consequences of the conventional form of farming. There, you can also find the steps you have to make if you want to estabilish the ecological farm together with the main features of this form of farming. There are some words about „bio“ products and a supervisory system in the Czech legal conditions. The last several pages contain the articles about the legal regulation of the protection of water, air and soil on the international, European and national level, because I suppose that they are the main components of environment that are most influenced by the conventional form of farming. The two subheads at the end of this chapter deal with the legal protection of manipulation with the chemicals and manure. It is obvious that the legal regulation is not perfect and there is a lot of to do with that, but I have to say that I appreciate the interest of legislators in the protection of environment. I think that it indicates the most necessary change that was needed – the change in the human minds. And this change, according to my opinion, is the first step to the better, healthier and untained environment, and that it also means the better and healthier conditions for all life forms on the Earth. - 72 -

Použité prameny Publikace Damohorský, M., České právo životního prostředí, Praha: Právnická fakulta Univerzity Karlovy, 2003 Damohorský, M. a kolektiv, Právo životního prostředí, Praha: nakladatelství C. H. Beck, 2007 Jančářová, I., Ekologická politika, Brno: Masarykova univerzita, 2004 Kružíková, E., Adamová, E., Komárek, J., Právo životního prostředí Evropských společenství - Praktický průvodce, Praha: Linde Praha, a. s. – Právnické a ekonomické nakladatelství Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, 2003 Petr, J., Dlouhý, J. a kolektiv, Ekologické zemědělství, Praha: Zemědělské nakladatelství Brázda, 1992 Tichá, T. a kolektiv, Slovník pojmů užívaných v právu životního prostředí, Praha: ABF – nakladatelství ARCH, 2004

Elektronické prameny http://www.unesco.org

[UNESCO]

http://www.mpo.cz/zprava5270.html

[Ministerstvo průmyslu a obchodu]

http://www.mze.cz/

[Ministerstvo zemědělství]

http://www.mzp.cz/

[Ministerstvo životního prostředí]

http://www.pro-bio.cz/

[PRO-BIO Svaz ekologických zemědělců]

http://www.sfzp.cz/

[Státní fond životního prostředí ČR]

Časopisecká literatura Časopis National Geographic Česko, ročník 2008 Časopis Ekolist, ročník 2009, č. 2 a 4 Časopis EKO, ročník 2009, č. 1

Judikáty Rozsudek ESD ve věci C-107/04 Comité Andaluz de Agricultura Ecológica v. Administración General del Estado a Comité Aragonés de Agricultura Ecológica Rozsudek ESD ve věci C-134/05 Komise Evropských společenství v. Španělské království

- 73 -