Ochrana životního prostředí a ekologické zemědělství

Právnická fakulta Masarykovy univerzity Právo a právní věda Katedra práva životního prostředí a pozemkového práva

Diplomová práce

Ochrana životního prostředí a ekologické zemědělství

Markéta Krchňavá 2009/ 2010

„Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Ochrana životního prostředí a ekologické zemědělství zpracovala sama. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použila k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury.“

-2-

Ráda bych tímto poděkovala JUDr. Janě Tkáčikové, Ph.D. za cenné rady, které mi udělila ohledně směrování mé práce, jakož i ohledně jejího obsahu. Největší díky určitě patří mé rodině a přátelům, kteří mě podporovali jak po celou dobu studia, tak i v jeho závěrečné fázi, a v obou případech se mnou měli nezměrnou trpělivost.

-3-

Obsah Úvod

6

Kapitola 1. Vývoj ekologické politiky a politiky ekologického zemědělství

8

1. 1. Vývoj ekologické politiky

8

1. 1. 1. Ekologická politika ve světě

8

1. 1. 2. Ekologická politika Evropských společenství

9

1. 1. 3. Státní ekologická politika ČR

11

1. 2. Vznik a vývoj ekologického zemědělství

12

1. 2. 1. Ekologické zemědělství v Evropě a ve světě

13

1. 2. 2. Vývoj ekologického zemědělství v ČR

15

Kapitola 2. Jak se stát „ekofarmářem“

17

2. 1. Registrace pro ekologické zemědělství

17

2. 2. Přechodné období

18

2. 3. Rozhodnutí o registraci

20

2. 4. Svazy ekologických zemědělců

21

Kapitola 3. Ekologické zemědělství

22

3. 1. Právní úprava ekologického zemědělství

24

3. 1. 1. Mezinárodněprávní úprava

24

3. 1. 2. Právní úprava v Evropské unii

24

3. 1. 3. Ekologické zemědělství v českém právu

25

3. 2. Principy ekologického zemědělství

26

3. 2. 1. Hlavní cíle a zásady ekologického způsobu hospodaření

27

3. 2. 2. Důsledky konvenčního zemědělského hospodaření

30

3. 2. 3. Srovnání ekologického a konvenčního způsobu hospodaření

33

3. 3. Konkrétní pravidla ekologické produkce a jejich právní úprava

34

3. 3. 1. Pravidla živočišné produkce

34

3. 3. 2. Rostlinná produkce

38

3. 3. 3. Vztah ekologického zemědělství k půdě

40

3. 3. 4. Hnojiva a pesticidy v ekologickém zemědělství

42

-4-

3. 3. 5. Ekologické zemědělství a GMO Kapitola 4. Jsou biopotraviny opravdu „bio“? 4. 1. Pojmy „bioprodukt“ a „biopotravina“

45 47 47

4. 1. 1. Hlavní rysy a zásady „biovýroby“

47

4. 1. 2. Registrace, osvědčování a označování biopotravin

48

4. 1. 3. Skladování bioproduktů

50

4. 1. 4. Jsou biopotraviny zdravější?

51

Kapitola 5. Kontrolní systém v rámci ekologického zemědělství

53

5. 1. Vznik kontrolního systému v EZ

53

5. 2. Právní úprava kontroly v ekologickém zemědělství

54

5. 2. 1. Subjekty vykonávající kontrolu

54

5. 2. 2. Průběh kontroly

56

5. 2. 3. Výsledek kontroly

57

Závěr

59

Resumé

61

Seznam použitých pramenů a literatury

63

-5-

Úvod V současné době jistě nemůže být pochyb, že se stav životního prostředí neustále zhoršuje. Názory na to, čím je tento stav způsoben, se liší. Někteří lidé dnešní špatný stav životního prostředí dávají za vinu člověku a jeho konzumnímu způsobu života, jiná skupina lidí toto považuje za přirozený cyklus. Ať tak či onak, je jisté, že pokud chceme zachovat naši planetu i pro další generace, je nutné přistoupit ke změně svého stylu života a hlavně způsobu myšlení. Zatímco v dobách ne tak dávno minulých se ochranou životního prostředí zabývala jen hrstka zapálených ekologických aktivistů, dnešní trend naopak velí žít tak, abychom co nejméně znehodnocovali životní prostředí i jeho složky. V posledních letech se do popředí zájmu čím dál více dostávají produkty ekologického zemědělství, stejně jako ekologické zemědělství samo. A v čemže vůbec spočívá takovýto způsob zemědělského hospodaření? Dá se říci, že hlavní filozofií tohoto hospodaření je návrat k přírodě a k jejím přirozeným cyklům. Ekologický způsob hospodaření se dá od toho konvenčního způsobu vymezit několika hlavními rysy, mezi které můžeme zařadit hlavně ohleduplnost zemědělce k přirozeným koloběhům a závislostem, které v přírodě panují, a to jak v rostlinné výrobě, tak i v živočišné. V souladu s hlavní myšlenkou ekologického zemědělství je i další z rysů, kterým je zákaz používání umělých hnojiv, pesticidů i herbicidů. Namísto nich se využívá organických hnojiv, která nejen, že půdu nepoškozují, ale navíc i zlepšují její stav a úrodnost. K lepší úrodnosti půdy v ekologickém zemědělství také přispívá i další z principů, na kterých je tento způsob zemědělského hospodaření vystavěn, a to zásada pestrosti osevních postupů. Toto znamená, že na daném poli se střídají postupně různé druhy rostlin, díky čemuž se zde vytváří biologická rovnováha, která posiluje schopnost rostlin bránit se různým chorobám a škůdcům. V neposlední řadě je třeba zmínit, že ekologické zemědělství se vyznačuje i respektem k přirozeným potřebám chovaných druhů hospodářských zvířat. Tato zvířata nejsou držena v uzavřených budovách, jak je to zvykem v konvenčním zemědělství, ale naopak je jim dovoleno si žít tak, jak je jim to od přírody dané. Musí jim být umožněn výběh mimo ustájení, a to i v zimě; právním předpisem je stanovena i minimální rozloha pastvy na jeden kus dobytka. Do přirozeného rozvoje zvířat je zakázáno jakkoliv zasahovat, tudíž je zakázáno používání hormonů a provádění genových manipulací. Z výše uvedeného lze tedy dovodit, že hlavním principem ekologického zemědělství je předpoklad, že pokud je zdravá půda, jsou zdravé i rostliny a následně zvířata, v důsledku čehož

-6-

jsou pak zdravé potraviny a tudíž i lidé, a to vše při minimálním poškození životního prostředí. Tato práce si neklade za cíl popsat ekologické zemědělství z hlediska odborně technického, není to ani jejím předmětem. Jejím účelem je v případném čtenáři zvýšit povědomí o tomto způsobu zemědělského hospodaření z hlediska právního a také, v tom lepším případě, zvýšit v něm i zájem o tuto problematiku, protože si myslím, že ekologické hospodaření je jedním z prostředků, kterým se dá bojovat proti zhoršujícímu se stavu životního prostředí. Cílem mé práce je tedy poskytnout čtenáři přehled legislativy, spolu s její analýzou, která se na hospodaření v rámci ekologického zemědělství vztahuje. Principy ekologického zemědělství zde budou pak popsány v návaznosti na ochranu životního prostředí. V rámci této práce také budou popsány i procesy, které s ekologickým zemědělstvím bezprostředně souvisejí, jako je kontrola nad dodržováním stanovených povinností, či proces registrace pro ekologické zemědělství. Zmíněny zde budou samozřejmě i bioprodukty a biopotraviny, na které bude jak z pohledu právního, tak i praktického.

-7-

Kapitola 1. Vývoj ekologické politiky a politiky ekologického zemědělství I když se myšlenka na ekologičtější způsob zemědělského hospodaření zrodila již v 19. století, domnívám se, že tak velký rozmach, jaký ekologické zemědělství zažilo převážně v 90. letech 20. století, by nenastal, pokud by se obecně myšlenkou na ochranu životního prostředí nezačali seriózně zabývat i čelní představitelé států ve světě. A jelikož se domnívám, že ekologické zemědělství je jedním z prostředků ochrany životního prostředí, myslím si, že by bylo vhodné učinit i malý exkurs do historie ekologické politiky samotné.

1. 1. Vývoj ekologické politiky 1. 1. 1. Ekologická politika ve světě Vznik ekologické politiky je nepochybně reakcí na zhoršující se stav životního prostředí na Zemi. Nicméně, zpočátku se stavu životního prostředí nevěnovala valná pozornost a ochrana životního prostředí byla spíše aspektem druhořadným, čemuž možná nahrával i fakt, že se poškozování životního prostředí projevovalo pouze ojediněle. Postupem času však poškozování životního prostředí a jeho složek začalo nabývat na intenzitě, takže zde byla patrná nutnost tento problém nějak řešit. Za rozhodující krok v tomto směru je považováno svolání konference OSN o životním prostředí do Stockholmu v roce 1972; toto setkání vešlo ve známost jako Stockholmská konference. Primárním zájmem této konference se stal lidský vliv na životní prostředí, s důrazem na jeho znečišťování a zachovávání přírodních zdrojů. Konference nakonec přijala velké množství textů – zde je nutno uvést Závěrečnou deklaraci o životním prostředí člověka, Akční plán, který obsahuje několik desítek doporučení – dále resoluce a další dokumenty. Zmíněný Akční plán obsahoval ustanovení jednak o globálním hodnocení životního prostředí, a jednak také o managementu životního prostředí a o podpůrných opatřeních. Hodnotící program, jehož náplní měl být monitoring, hodnocení, výzkum a výměna informací, dostal název „Earthwatch“. Management se týkal hlavně otázek znečištění životního prostředí a jeho složek a cest k jeho omezení. Podpůrná opatření byla zaměřena na vzdělávání, poskytování informací, přípravu specialistů. Bylo též doporučeno vytvoření centrálního orgánu, který bude

-8-

pověřen pouze záležitostmi životního prostředí. Na základě toho vznikl v roce 1972 při OSN nový orgán, který se měl zaměřit pouze na otázky životního prostředí – Program pro životní prostředí (UNEP). Vzrůstající zájem veřejnosti o stav životního prostředí vedl i ke vzniku několika nevládních organizací či politických stran. Tímto se tato problematika stala uznávanou součástí politických koncepcí a to mělo za následek ustavení různých orgánů veřejné správy, specializujících se na otázky ochrany životního prostředí.

1. 1. 2. Ekologická politika Evropských společenství Můžeme říci, že vývoj ekologické politiky v Evropě byl shodný s tím ve světě. O uvědomělé ochraně životního prostředí na komunitární úrovni lze tak hovořit až od 70. let 20. století, přičemž ale právo, které je dnes hlavním nástrojem ochrany, dostává prostor až mnohem později. Stockholmská konference byla inspirací pro přijetí Prvního akčního programu ochrany životního prostředí (1973), který stanovil právní zásady a priority, kterými se měla ekologická politika Společenství v následujících pěti letech řídit. Následoval Druhý akční program, přijatý v roce 1977, který obsahoval požadavek přehodnocení průmyslové politiky s ohledem na potřeby životního prostředí a zároveň, s Prvním akčním programem, stanovoval další zásady ekologické politiky. Třetí akční program (1982) pak vyzdvihnul princip prevence a též poprvé obsahoval požadavek integrace ekologické politiky do ostatních politik Společenství jako například do politiky zemědělské či dopravní. Podstatnou změnu představovalo přijetí Jednotného evropského aktu (1987), který do Smlouvy o založení Evropských společenství (dále jen „SES“) začlenil novou kapitolu „Životní prostředí“, čímž se ochrana životního prostředí stala součástí primárního práva. Byly zde stanoveny cíle jako zlepšovat kvalitu životního prostředí, přispívat k ochraně lidského zdraví či zajišťovat šetrné hospodaření s přírodními zdroji. Mimo to zde byly též formulovány základní principy ekologické politiky – zásada prevence, zásada náhrady škody u zdroje poškození, zásada znečišťovatel platí, zásada subsidiarity a zásada integrace ekologické politiky do ostatních politik. Otázkou účinné implementace existujících komunitárních norem a zkvalitněním přístupu k informacím se zabýval další z dokumentů – Čtvrtý akční program z roku 1987. V roce 1992 byla přijata Maastrichtská smlouva, jejímž prostřednictvím se změnila některá ustanovení Smlouvy o životním prostředí: mezi zásady ochrany životního prostředí byl zařazen princip, který později vešel ve známost jako „princip trvale udržitelného rozvoje“, přibyl čtvrtý cíl, kterým se stala podpora opatření na mezinárodní úrovni čelících regionálním a celosvětovým problémům životního

-9-

prostředí. Pátý akční program z roku 1993 se soustředil na trvale udržitelné hospodaření s přírodními zdroji, předcházení vzniku odpadů, snižování spotřební energie, zkvalitnění obalových technologií i zkvalitnění péče o lidské zdraví a bezpečnost. Důležitou změnou v rámci primárního práva bylo též přijetí Amsterodamské úmluvy (1997), protože zavedla spolurozhodování Rady a Evropského parlamentu o velké části otázek týkajících se životního prostředí. Prostřednictvím této úmluvy byl do primárního práva zaveden princip trvale udržitelného rozvoje i princip integrace. Byl též vyjasněn obsah a rozsah požadavku ochrany životního prostředí v rámci harmonizace právních předpisů a opatření přijatých vůči vnitřnímu trhu, čímž státy získaly možnost ponechat si vlastní vnitrostátní předpisy. Naproti tomu Smlouva z Nice (2000) nepřinesla žádné výraznější změny, protože se spíše zabývala rozšiřováním EU a institucionálními změnami. Zajímavý je ale Šestý akční program (2002), nesoucí název „Životní prostředí 2010: Naše budoucnost, naše volba“, a to tím, že poprvé o něm rozhodoval Evropský parlament společně s Radou, což má za následek to, že obsahuje právně závazná ustanovení a nemá tedy povahu pouze koncepční. Prioritami nového programu jsou hlavně tyto čtyři oblasti: změna klimatu Země, biodiverzita, vztah životního prostředí a lidského zdraví, přírodní zdroje a odpadové hospodářství. Program také stanovuje několik specifických prostředků, prostřednictvím kterých má být dosaženo požadovaných cílů v daných oblastech – jde o zajištění lepší implementace stávajících environmentálních předpisů Společenství, integraci ekologické politiky do ostatních souvisejících politik, zajištění úzké spolupráce s výrobci a spotřebiteli, lepší přístup k informacím o životním prostředí a také kvalitnější rozhodování v rámci územního plánování. Právě integrace ekologické politiky do ostatních souvisejících oblastí je stěžejním principem, jelikož ekologická politika izolovaná od ostatních by stěží mohla naplnit dané cíle. Takovými politikami, které mají co nejvíce do činění s životním prostředím, jsou: zemědělská politika, politika v oblasti dopravy, energetická politika, společná obchodní či regionální politika, politika v oblasti průmyslu, výzkumu či technologického rozvoje a další. Posledním dokumentem, který by mohl mít vliv na ekologickou politiku ES je tzv. Lisabonská smlouva (celým názvem „Lisabonská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství“), která by měla vstoupit v platnost dne 1. prosince 2009. A jaký bude tedy její dopad v oblasti ochrany životního prostředí? S trochou nadsázky se dá říci, že její vliv na tuto oblast nebude téměř žádný, a to ať už v negativním, či pozitivním slova smyslu. Nadále tedy bude zachována úroveň ochrany životního prostředí tak, jak ji známe. Lisabonská smlouva tak jen posiluje a lépe definuje myšlenku trvale udržitelného rozvoje, která je nám známa již ze stávajících smluv. Dle této smlouvy je - 10 -

trvale udržitelný rozvoj Evropy založen hlavně na vysokém stupni ochrany a zlepšování kvality životního prostředí. Oblast životního prostředí je oblastí, kde EU sdílí pravomoc s členskými státy. Veškerá její činnost tedy musí vést k naplnění jednotlivých cílů, jimiž jsou: ochrana životního prostředí a zvyšování jeho kvality, ochrana veřejného zdraví, podpora racionálního využívání přírodních zdrojů a podpora opatření na mezinárodní úrovni, které jsou určeny k řešení mezinárodních problémů životního prostředí. Naproti tomu pokrok nastal v případě boje proti změně klimatu. Změna klimatu je v současné době považována za největší ekologický, sociální i hospodářský problém, s nímž se lidstvo musí potýkat. Proto byl boj proti změně klimatu Smlouvou zahrnut jako jeden z cílů politiky EU v oblasti životního prostředí. 1

1. 1. 3. Státní ekologická politika České republiky Státní ekologická politika České republiky, resp. bývalého Československa, dlouhou dobu pokulhávala za Evropou i světem. Můžeme říci, že do roku 1989 se těmto tématům nevěnovala téměř žádná pozornost. Po tomto roce se situace značně změnila – na celostátní úrovni vznikl orgán Federální výbor pro životní prostředí, na republikové úrovni pak české Ministerstvo životního prostředí. V roce 1990 spatřila světlo světa Modrá kniha, což byla zpráva o stavu životního prostředí obsahující popis a zhodnocení stavu životního prostředí, jeho složek i ekosystémů, která stanovila hlavní příčiny a hodnotila i jednotlivé regiony. Tato publikace byla po necelém roce následována Duhovým programem, který obsahoval návrhy úkolů k ozdravení a nápravě špatného stavu životního prostředí v ČR. Po roce 1992 přišel útlum; sice byl přijat dokument Státní politika ochrany životního prostředí, ale ten představoval spíše slabší koncept ochrany životního prostředí. S výjimkou lesního zákona nebyl též přijat žádný významnější ekologický právní předpis, zanedbávala se také příprava na harmonizaci s evropským právem. Naproti tomu období od roku 1998 do roku 2004 bylo dosti odlišné od toho předchozího. O tom svědčí přijetí Státního programu ochrany přírody a krajiny ČR v roce 1998, následovaného Státní politikou životního prostředí v roce 1999 a 2001, které byly ještě navíc doplněny o Státní program environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty v České republice z roku 2000. Následující období let 2000–2004 představovalo nebývalý rozvoj českého práva životního prostředí, který byl ovlivněný hlavně rychlou harmonizací tohoto úseku s právem životního prostředí Evropských společenství. 1

Lisabonská smlouva – otázky a odpovědi. Europa [online]. [cit. 2009-11-18]. Dostupné z: http://europa.eu/lisbon_treaty/faq/index_cs.htm#10

- 11 -

Uvedené dokumenty stanovovaly především cíle a principy státního programu, prioritní úkoly i opatření. Tyto cíle a opatření se týkaly jak jednotlivých složek a úseků životního prostředí, tak i dalších politik jako energetika, průmysl a obchod, vodní hospodářství, zdraví obyvatelstva, zemědělství a jiné. Též zde byly analyzovány environmentální aspekty a požadavky na jednotlivé sektorové politiky. Mezi hlavní cíle a opatření patřilo zejména: prosazovat princip trvale udržitelného rozvoje, zapojit se do mezinárodní spolupráce a přispívat k řešení globálních problémů životního prostředí, zvýšit účinnost státní správy, zvláště pak v oblasti přípravy zákonů a nařízení nutných k transpozici práva životního prostředí ES, upřesnit odpovědnost, pravomoci a dělbu práce v oblasti ochrany životního prostředí, rozšířit osvětu a tím zvýšit zájem veřejnosti a zvýšit také její podíl na rozhodování, zpřístupnit státní správu občanům. Byly zde také stanoveny nástroje, které měly vést ke splnění těchto cílů. Jejich seznam obsahoval nástroje právní, ekonomické, vzdělávací, informační, dobrovolné a další, přičemž u každého nástroje byly stanoveny cíle i opatření. Současná platná Státní politika životního prostředí České republiky je určena pro období let 2004–2010. Plně již tedy vychází z platného Šestého akčního programu EU. V tomto dokumentu jsou důležité a významné hlavně části II. až VI., které se zabývají výchozími podmínkami, cíli v prioritních oblastech, sektorovými politikami a nástroji k uskutečnění této politiky, včetně ekonomického rozboru a způsobu financování. Uvedené cíle jsou téměř shodné s těmi, které jsou zmíněny v Šestém akčním programu. Stejně tak i nástroje, stanovené v předchozích dokumentech ekologické politiky České republiky, se příliš nezměnily. Státní politika ČR v oblasti životního prostředí je spíše politickým dokumentem, který by měl mít vliv na provádění souvisejících politik a který by měl být prostřednictvím jednotlivých nástrojů uplatňován v praxi.

1. 2. Vznik a vývoj ekologického zemědělství Termín ekologické (či alternativní) zemědělství je společným názvem pro mnoho směrů a metod. Nicméně všechny mají společnou jednu věc, a to že zde nejsou používána umělá hnojiva, krmiva či pesticidy a že se snaží o využívání především lokálních a obnovitelných přírodních zdrojů. Pojem alternativní zemědělství tedy zahrnuje takové metody, které jsou známy např. pod názvem biologicko-dynamické zemědělství, ekologické zemědělství, veganské

- 12 -

zemědělství, organické zemědělství či zemědělství Mazdaznan a další. Každý z těchto směrů má pak vlastní historii vzniku i vlastní filozofii.2

1. 2. 1. Ekologické zemědělství v Evropě a ve světě Snahy o návrat k přírodnímu způsobu života započal již v 19. století, když rychlá industrializace a urbanizace s sebou přinesla negativní zásahy do životních podmínek obyvatelstva. Avšak díky hospodářské krizi byl tento nový způsob hospodaření zatlačen do pozadí a vývoj zemědělství obecně spíše směřoval k industrializaci. Počátek 20. století je ve znamení hledání způsobu, jak dále neničit již tak poškozenou půdu, což vedlo k tomu, že se znovu nacházejí tradiční a ověřené postupy v hospodaření, jako je např. kompostování. Dochází též ke změně ve výživových zvyklostech i výrobě potravin. Za kolébku ekologického zemědělství je považováno Rakousko, kde byl Rudolfem Steinerem roku 1924 vytvořen nový filozofický systém hospodaření, později byl nazván jako biologicko-dynamický či zkráceně biodynamický. Ve svém díle „Zemědělský kurz“ Steiner definoval základní principy organického hospodaření a duchovního přístupu k přírodě. Tímto byly položeny základy ekologického zemědělství v Rakousku i Německu. Ve 30. letech se ve Švýcarsku vytvořilo organicko-biologické hnutí, navazující na dílo Dr. Rushe. Prvotním zájmem byla zdravá půda, rostliny i zvířata, vztahy mezi nimi a následně i zdravím člověka. V průběhu 40. a dalších let se toto hnutí šířilo po Evropě i celém světě, největší nárůst příznivců tohoto směru byl pak v 70. a 80. letech.3 Stěžejním obdobím pro další vývoj ekologického zemědělství byla 70. léta minulého století, kdy se příznivci tohoto druhu zemědělského hospodaření sdružili a založili mezinárodní federaci IFOAM (International Feredation of Organic Agriculture Movements – Mezinárodní federace sdružení za organické zemědělství) se sídlem v Německu. V této době se po Evropě i světě šíří environmentální uvědomění a vlády některých států, stejně jako EHS samotné, předkládají programy a zákony, vztahující se k ekologickému zemědělství. Dříve byla evropská zemědělská politika zaměřena na to, aby se dosáhlo plné soběstačnosti v produkci potravin. Poté, co tohoto bylo v 80. letech dosaženo, se vytyčují další cíle, a to především ve smyslu zvýšení kvality potravin i zavedení zásad ochrany životního prostředí do zemědělských technologií. V roce 1982 vydala nevládní organizace IFOAM první nadnárodní 2

KOUTNÁ, Pavlína. Ekologické zemědělství. [online] 2006. 95 stran. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce: JUDr. Jana Dudová. Dostupné z www: http://is.muni.cz/th/61152/pravf_m/Ekologicke_zemedelstvi.pdf 3 Historie ekologického zemědělství. [online] [cit. 2009-11-18]. Dostupné z: http://home.zf.jcu.cz/~kpicha/zbn/zbn/kapitola8g.doc

- 13 -

směrnici pro ekologické zemědělství – „IFOAM Basic Standards“. Závazné právní normy upravující ekologické zemědělství se však objevují až v roce 1985 v Rakousku a v dalších letech pak i v Dánsku, Francii, Anglii, Švýcarsku aj.4 Další vývoj podporoval i zájem některých států poskytovat subvence pro tyto formy zemědělské produkce. Nicméně největší „boom“ zaznamenalo ekologické zemědělství v 90. letech 20. století. Zájem o biopotraviny i o samotné zemědělství si vyžádal právní úpravu na komunitární úrovni. Proto je v roce 1991 přijato nařízení Rady (EHS) 2092/1991 o ekologickém zemědělství a označování zemědělských produktů a potravin. Byla to první závazná norma, která upravovala produkční postupy ekologického zemědělství, kontrolní mechanismy a i pravidla pro označování produktu jako „bio“ či „eko“. Díky tomuto nařízení poptávka po potravinách a produktech z ekologického zemědělství ještě více stoupala. Také se začaly stírat rozdíly mezi jednotlivými směry alternativního zemědělství, až kromě ekologického zbylo pouze biodynamické zemědělství; nařízení i v tomto směru přispělo ke sjednocení pravidel. Výše uvedené nařízení bylo poté zrušeno a nahrazeno, a to nařízením Rady (ES) č. 1991/2007 z 21. prosince 2006, kterým se mění Nařízení (EHS) č. 2092/91 o ekologické produkci zemědělských výrobků a označování zemědělských produktů a potravin, které vešlo v platnost k 1. lednu 2007. Definice ekologické produkce, její logo a systém označování jsou obsahem nového nařízení Rady (ES) č. 834/2007 z 28. června 2007 o ekologické produkci a systému označování, které vstoupilo v platnost k 1. lednu 2009. Dnes je ekologické zemědělství provozováno ve více než 100 zemích světa. Ke konci roku 2006 bylo na světě 31 milionů hektarů půdy, kterou ekologicky obdělávalo více jak 700 000 farmářů. Největší rozlohu ekologicky obhospodařované půdy má Austrálie, Čína, Argentina a USA.5 Ovšem z hlediska podílu ekologicky obdělávané půdy na rozloze státu celosvětově vede Rakousko, Švýcarsko a skandinávské země. Dle zpráv z roku 2007 bylo v Evropě v roce 2005 obhospodařováno ekologicky téměř 4 % z celkové plochy využívané půdy. Nejvyšší podíly ekologicky obdělávané půdy byly zaznamenány v již zmíněném Rakousku (11%), Itálii (8,4%), České republice a Řecku (shodně něco přes 7%); nejnižší podíly byly pak zaznamenány v Polsku, Irsku či na Maltě. 6

4

OBERREITER, Jan. Ekologické zemědělství. [online] 2007. 83 stran. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce: doc. JUDr. Ivana Průchová, CSc. Dostupné z www: http://is.muni.cz/th/76984/pravf_m/diplomova_prace.J.O.pdf 5 Ekologické zemědělství ve světě opět rostlo. Bio-info. [online] [cit. 2009-11-18]. Dostupné z: http://www.bioinfo.cz/zpravy/ekologicke-zemedelstvi-ve-svete-opet-rostlo 6 Ekologicky obdělávaná plocha činila v roce 2005 4% z celkové plochy využívané půdy v EU-25. Evropská komise. [online] [cit. 2009-11-18]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/agriculture/organic/eu-policy/data-statistics_cs

- 14 -

1. 2. 2. Vývoj ekologického zemědělství v ČR Ekologické zemědělství a produkty z něj pocházející neměly před rokem 1989 téměř žádnou šanci se uplatnit. Zemědělci, tehdy působící v zemědělských podnicích, neměli pražádný zájem o půdu, zvířata či kvalitu potravin, hlavní impuls tak přinesli až spotřebitelé, jelikož se stále více a více dozvídali o špatném zdravotním stavu obyvatel, ve srovnání se západními zeměmi. Později začaly vycházet různé publikace, zaměřené na zdravou výživu, čímž vzrostl i zájem o „nechemické“ potraviny. Faktický základ ekologického zemědělství byl položen ještě před revolucí v roce 1989, kdy skupina zemědělců z Moravy založila Odbornou skupinu pro alternativní zemědělství (byla zastřešena Československou vědeckotechnickou společností) a pomocí kontaktů ze zahraničí – z organizace IFOAM, ze Švýcarska a Německa – jim byly poskytnuty různé publikace, i základní zkušenosti, týkající se ekologického hospodaření. Ještě téhož roku bylo vyhlášeno přechodné období na ekologické zemědělství ve třech podnicích. Přímý vznik ekologického zemědělství se však datuje až od roku 1990, kdy byly, za součinnosti Ministerstva zemědělství ČR (MZe), Sdružení Libera a Svazu PRO-BIO (svazy sdružující ekologické farmáře), položeny základy celého systému. Následně byly ekologicky hospodařícím zemědělcům poskytovány dotace, které byly pravděpodobně hlavním důvodem takového nárůstu ekologicky obhospodařovaných ploch. Zrušení dotací v roce 1992 znamenalo sice stagnaci ploch, ale přineslo zkvalitnění ekologické produkce. Ministerstvo zemědělství se tak začalo plně soustředit na přípravu nutných legislativních kroků. Významným byl rok 1994, kdy se jednotlivé svazy ekologických zemědělců dohodly na směrnicích, které upravovaly kontrolu a certifikaci, se zavedením národní známky „BIO“ pro „biopotraviny“. Ministerstvo též pověřuje soukromou společnost KEZ Brno výkonem jednotné kontroly ekologického zemědělství v ČR. V dalších letech se ekologické zemědělství stabilizuje a rozvíjí se trh s biopotravinami. Důležitým krokem byl vznik nezávislé kontrolní organizace K.E.Z. o.p.s. v roce 1999, která se stala zárukou dodržování pravidel, platných pro ekologické zemědělství. Rok předtím byly opět obnoveny dotace pro ekologické farmáře. V roce 2000 pak došlo ke schválení zákona č. 242/2000 Sb., o ekologickém zemědělství a změně zákona č. 368/1992, o správních poplatcích (účinnosti nabyl dne 1. 1. 2001), který stanoví pravidla pro pěstování rostlin a chov hospodářských zvířat, dále pro zpracování, dovoz, vývoz a označování bioproduktů a biopotravin. Zákon je v souladu s platnou legislativou EU o ekologickém zemědělství, tj. nařízením č. 2092/91/EEC. V roce 2004 je pak vyhlášen

- 15 -

národní Akční plán České republiky pro rozvoj ekologického zemědělství do roku 2010. 7 Je to strategický dokument, který stanovuje hlavní cíle a priority v rámci ekologického zemědělství. Těmito cíli je např. posílení postavení ekologického zemědělství i důvěry v něj, zvětšení poměru ekologicky obdělávané půdy na celkové výměře zemědělské půdy na 10%, a to do roku 2010 či zlepšení podmínek života zvířat chovaných na ekologických farmách a další. Změny v právní úpravě ekologického zemědělství v ČR nastaly v souvislosti se vstupem ČR do Evropské unie. Většina pravidel byla totiž obsažena v nařízení Rady č. 2092/91 o ekologickém zemědělství a k němu se vztahujícímu označování zemědělských produktů a potravin. Proto byl zákon o ekologickém zemědělství následně novelizován. Nadále tedy upravuje pouze ty oblasti úpravy ekologického zemědělství, na které nejsou přímo použitelné předpisy Evropských společenství.8 Naše republika patří, mezi novými zeměmi EU, ke špičce co se ekologického zemědělství týče a řadí se i na přední světové místo v rozsahu ploch, zařazených do ekologického hospodaření. Ke konci roku 2008 zde bylo téměř 1950 ekofarem a 8% z celkové plochy státu připadlo na ekologicky obhospodařovanou půdu.9 (V ČR je dominující hospodaření na travních porostech v horských a podhorských oblastech, které se zaměřuje na údržbu krajiny a chov masného skotu – tvoří asi 82% ekologicky obhospodařované plochy. 10) Vzhledem k dosavadnímu vývoji se dá potom předpokládat, že tento trend bude ještě sílit a časem si bioprodukty i biopotraviny najdou stabilní místo na našem stole.

7

Akční plán České republiky pro rozvoj ekologického zemědělství do roku 2010 [online]. MZe ČR, 2004 [2009-11-24]. Dostupné z: http://www.agronavigator.cz/ekozem/attachments/AP.pdf 8 OBERREITER, Jan. Ekologické zemědělství. [online] 2007. 83 stran. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce: doc. JUDr. Ivana Průchová, CSc. Dostupné z www: http://is.muni.cz/th/76984/pravf_m/diplomova_prace.J.O.pdf 9 Ekologické zemědělství. Wikipedie, otevřená encyklopedie. [online] [cit. 2009-18-11]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Ekologick%C3%A9_zem%C4%9Bd%C4%9Blstv%C3%AD 10 Současný stav ekologického zemědělství, EKO, 2009, č. 1, str. 5.

- 16 -

Kapitola 2. Jak se stát „ekofarmářem“ To, že se ekologické farmaření stává v posledních letech velmi oblíbeným, nejen mezi samotnými zemědělci, ale i mezi spotřebiteli, potvrzuje stále vzrůstající počet udělených registrací pro ekologické zemědělství. Zatímco v roce 1990 na našem území fungovaly 3 biofarmy, v letošním roce jejich počet překročil hranici 2500.10 To, ve srovnání se stavem v roce 2007, znamená téměř 100% nárůst, jelikož dle údajů z roku 2007 bylo na našem území registrováno kolem 1300 ekofarem. 11 Současný zákon o ekologickém zemědělství již samotný pojem „ekologické zemědělství“ nedefinuje, nicméně definice, která byla obsažena v jeho starém znění12 docela dobře, i dnes, vystihuje jeho podstatu. Podle něj se ekologickým zemědělstvím myslel „zvláštní druh zemědělského hospodaření, který dbá na životní prostředí a jeho jednotlivé složky stanovením omezení či zákazů používání látek a postupů, které zatěžují, znečišťují nebo zamořují životní prostředí nebo zvyšují rizika kontaminace potravního řetězce, a který zvýšeně dbá na vnější životní projevy a chování a na pohodu chovaných hospodářských zvířat“. Ekofarmou se potom dle § 3 písm. g) zákona o ekologickém zemědělství myslí uzavřená hospodářská jednotka, zahrnující pozemky, budovy, provozní zařízení a případně i zvířata, která má sloužit ekologickému zemědělství.

2. 1. Registrace pro ekologické zemědělství První krokem, který musí zájemce o ekologické hospodaření učinit, je podání žádosti o registraci pro ekologické zemědělství na ekofarmě, což určuje zákon č. 242/2000 Sb., o ekologickém zemědělství a o změně zákona č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o EZ“), ve svém § 6 odst. 1. Vzor této žádosti je přílohou prováděcí vyhlášky Ministerstva zemědělství ČR k zákonu o EZ č. 16/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o ekologickém zemědělství. Tuto žádost o registraci musí podat, kromě ekologického zemědělce, i výrobce biopotravin, obchodník s biopotravinami, výrobce biokrmiv, dodavatel bioosiv a biosadby, a ekologický včelař. Žádost, jejíž podání podléhá správnímu poplatku ve výši 1000 Kč, se pak podává 10

Ekologických farmářů rychle přibývá. Deník [online]. Poslední aktualizace 8. 9. 2009. [cit. 2009-11-21]. Dostupné z: http://www.denik.cz/ekonomika/ekologickych-farmaru-rychle-pribyva-20090907.html 11 Statistické šetření na ekologických farmách České republiky za rok 2007 [online]. Ústav zemědělské ekonomiky a informací, Brno, 2008. [cit. 2009-11-21]. Dostupné z: http://www.mze.cz/attachments/zprava_UZEI_final_2007.pdf 12 § 3 písm. a) zákona č. 242/2000 Sb., o ekologickém zemědělství a o změně zákona č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění zákona č. 320/2002 Sb.

- 17 -

na Ministerstvu zemědělství. Podáním této žádosti je zahájeno řízení o registraci, které je dle § 37 zákona o EZ správním řízením a tudíž se na něj vztahuje zákon č. 500/2004 Sb., správní řád. V samotné žádosti o registraci zemědělský podnikatel uvádí pouze své identifikační údaje, které se liší v závislosti na tom, zda je podnikatelem fyzická či právnická osoba (§ 6 odst. 4 písm. a) a b)). Důležitým krokem, který musí žadatel splnit ještě před podáním žádosti, je zajištění si provedení vstupní kontroly kontrolní organizací. Tato kontrola má za úkol prověřit, jestli je tento žadatel připraven na provozování ekologického zemědělství. V praxi se postupuje tak, že žadatel nejdříve zkontaktuje příslušnou kontrolní organizaci13, přihlásí se u ní ke kontrole a certifikaci, uzavře s ní smlouvu o kontrole a kontrolní organizace u něj provede vstupní kontrolu (ta musí být provedena nejpozději do 60 dnů od uzavření smlouvy o kontrole). Pakliže při této kontrole nebylo zjištěno porušení příslušných podmínek zákona o EZ a ani evropských předpisů, vystaví kontrolní organizace žadateli příslušné potvrzení, které tvoří přílohu žádosti o registraci (§ 6 odst. 5 zákona). Dnem doručení žádosti ministerstvu začíná žadateli běžet tzv. přechodné období (viz dále); tuto skutečnost žadateli ministerstvo oznámí informací o zahájení přechodného období. Ještě je třeba doplnit, že žadatel má povinnost poskytnout všem orgánům součinnost, potřebnou pro ověření údajů v žádosti. Toto stanovuje § 6 odst. 7 zákona o EZ. Pokud žadatel nesplní náležitosti žádosti stanovené v § 6 odst. 4 a 5, ministerstvo žádost zamítne (§ 6 odst. 9). Naopak, splňuje-li žádost o registraci všechny požadavky, ministerstvo žádosti vyhoví a vydá žadateli rozhodnutí o registraci.

2. 2. Přechodné období Přechodné období je dle § 5 odst. 1 zákona o EZ takovou dobou, ve které se má uskutečnit přeměna zemědělského hospodaření na ekologické zemědělství. Účelem tohoto období je tedy jak samotná přeměna hospodaření, tak i „odstranění vlivu negativních dopadů předchozí zemědělské činnosti na zemědělskou půdu, krajinu a životní prostředí“.14 Jak tedy z výše uvedeného vyplývá, zemědělec v přechodném období má stejné povinnosti jako zemědělec s již 13

Blíže viz Kapitola 5. Kontrolní systém v rámci ekologického zemědělství této práce. § 5 odst. 1 zákona č. 242/2000 Sb., o ekologickém zemědělství a o změně zákona č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. 14

- 18 -

udělenou registrací pro ekologické zemědělství, pokud zákon nestanoví jinak (§ 5 odst. 2 zákona). Co se týká délky přechodného období, tak není stanovena jednotně, nýbrž se pro jednotlivé druhy rostlinné nebo živočišné produkce stanoví konkrétní období přechodu (čl. 17 písm. c) nařízení Rady ES 834/2007 o ekologické produkci a označování ekologických produktů a o zrušení nařízení EHS č. 2092/91). Zákon o EZ konkrétní dobu, po kterou má trvat období přechodu v závislosti na druhu pozemku, nestanovuje; takto činí nařízení Komise (ES) č. 889/2008, kterým se stanovují prováděcí pravidla nařízení Rady ES 834/2007. Přechodné období tedy trvá 2 roky na orné půdě, travních porostech, u víceletých pícnin a u chovu ryb, 3 roky pak u sadů, vinic a chmelnic. Přičemž platí, že za splnění jistých podmínek může být do přechodného období započteno i období, které mu předcházelo (článek 36 nařízení Komise č. 889/2008). Je samozřejmě možné, že v průběhu přechodného období může též dojít ke změnám, které se mohou týkat buď pozemků a jejich výměry, či i osoby zemědělce. V těchto případech pak obecně platí, že takovéto změny musejí být bez zbytečného odkladu oznámeny ministerstvu. Samotné oznámení stačí, pokud se jedná o změny ve výměře pozemku – ať už zmenšení, zvětšení či zařazení nového druhu zvířat do ekologického zemědělství (či naopak, vyřazení některého druhu). V případě zvětšení výměry pozemku začíná dnem doručení ministerstvu běžet žadateli přechodné období; v ostatních případech je pak ministerstvo povinno zanést příslušnou změnu do evidence do 30 dnů od doručení tohoto oznámení. Pakliže jde ale o změnu v osobě zemědělského podnikatele – v případě převodu nebo přechodu farmy na jinou osobu – a tato osoba chce i nadále ekologicky podnikat, musí podat ministerstvu žádost o registraci jako nový žadatel. Ministerstvo o ní musí, stejně jako v případě „úplně“ nového žadatele, rozhodnout do 30 dnů od doručení. Osoba zařazená do přechodného období je povinna pověřené osobě (kontrolní organizaci) poskytnout podrobné údaje o každé ekofarmě, na které bude hospodařit – jedná se hlavně o údaje o hospodářských budovách či provozních zařízeních, které bude používat pro ekologické zemědělství, dále o označení pozemků a přehledně vyznačené mapy pozemků, na nichž bude ekologicky hospodařit (§ 6 odst. 6 zákona). Ministerstvo vede seznam osob zařazených do přechodného období, včetně údajů o výměře obhospodařovaných pozemků, a to způsobem umožňujícím dálkový přístup.

- 19 -

2. 3. Rozhodnutí o registraci Pokud podnikatel v rámci přechodného období splnil všechny povinnosti, které mu zařazením do přechodného období vznikly, ministerstvu nic nebrání, aby tomuto žadateli nevydalo rozhodnutí o registraci pro ekologické zemědělství, přičemž toto rozhodnutí se vydává do 30 dnů od ukončení přechodného období. Vydáním rozhodnutí o registraci, resp. nabytím právní moci tohoto rozhodnutí, je pak správní řízení o registraci pro ekologické zemědělství ukončeno. Naproti tomu, pokud žadatel nesplnil všechny podmínky, které se na něj v přechodném období vztahovaly, ministerstvo žádost o registraci, dle § 6 odst. 10, ve stejné lhůtě zamítne. Ministerstvo může též v zákonem stanovených případech vydat rozhodnutí o zrušení registrace. Situace, ve kterých tak může učinit, jsou stanoveny v § 8 odst. 1 zákona o EZ: „(1) Ministerstvo zruší registraci osoby podnikající v ekologickém zemědělství, jestliže a) o to písemně sama požádá, nebo b) porušila opakovaně požadavky stanovené tímto zákonem nebo předpisy Evropských společenství; za opakované porušení se považuje takové porušení povinnosti, k němuž došlo v době do 1 roku ode dne nabytí právní moci předchozího rozhodnutí, jímž byla uložena pokuta. (2) Ministerstvo též zruší registraci, jestliže a) ekologický podnikatel nezíská do 36 měsíců od registrace alespoň jedno osvědčení na bioprodukt nebo v průběhu každého dalšího kalendářního roku vždy alespoň jedno osvědčení na bioprodukt za jeden kalendářní rok, nebo b) výrobce biopotravin, výrobce nebo dodavatel ekologických krmiv nebo dodavatel ekologického rozmnožovacího materiálu nezíská do 24 měsíců od registrace alespoň 1 osvědčení na biopotravinu nebo ostatní bioprodukt nebo v průběhu každého dalšího kalendářního roku vždy alespoň jedno osvědčení na biopotravinu nebo ostatní bioprodukt za jeden kalendářní rok.“ Zánik registrace pak nastává na základě skutečností, jimiž jsou: smrt či zánik osoby podnikající v EZ, také v případě převodu či přechodu ekofarmy na jinou osobu za předpokladu, že osoba podnikající v EZ již nehospodaří na jiné ekofarmě, a též na základě výmazu ze seznamu osob podnikajících v ekologickém zemědělství.

- 20 -

2. 4. Svazy ekologických zemědělců Ekologičtí zemědělci mají možnost se sdružovat ve svazech ekologicky hospodařících zemědělců. Hlavní účelem těchto svazů je podporovat odbyt produktů z ekologického zemědělství a také prosazovat ekologický způsob hospodaření v méně intenzivních oblastech. Svým členům ale také poskytují nezbytnou právní pomoc, stejně jako i pomoc s marketingovou strategií. Největší fungující organizací na území České republiky je PRO-BIO Svaz ekologických zemědělců15 se sídlem v Šumperku, který kromě výše uvedených služeb poskytuje svým členům např. i půjčku ze svépomocného fondu svazu. Ke konci roku 2008 měl tento svaz 616 členů. Ve spolupráci s předními evropskými svazy ekologického zemědělství, tento svaz také vyvíjí vlastní směrnice pro hospodaření i zpracování, které jsou v mnoha oblastech dokonce přísnější než evropské normy. Na celém světě takových svazů působí samozřejmě mnoho, jen namátkou zde zmíním několik z nich. Jsou to např. Bioland působící v Německu, Soil Association ze Spojeného království, Demeter (působí ve více zemích), Krav (Švédsko) či California Certified Organic Farmers působící na území USA a mnoho dalších.16

15

PRO-BIO Svaz ekologických zemědělců [online]. [cit. 2009-11-21]. Dostupné z: http://www.pro-bio.cz ŠARAPATKA, B., URBAN, J. Základy ekologického zemědělství: učebnice pro školy i praxi, I. díl. Praha: Ministerstvo životního prostředí ČR, 2003. strana 45. 16

- 21 -

Kapitola 3. Ekologické zemědělství Nemůže být pochyb, že zemědělská produkce má značný vliv na stav životního prostředí a jeho složek. A i když zemědělství je také na přírodních zdrojích a jejich kvalitě závislé, tak vliv, který na tyto zdroje má, je nutno označit spíše jako negativní. Používání těžkých zemědělských strojů a nadměrného množství hnojiv mělo totiž za následek vážnou degradaci zemědělské půdy. V posledním desetiletí sice došlo k částečnému snížení degradace přírodních zdrojů, hlavně díky poklesu spotřeby hnojiv a prostředků na ochranu rostlin, došlo i ke snížení počtu ustájeného skotu (velkochovy hospodářských zvířat totiž představují velké zdroje čpavku a skleníkových plynů), také orná půda se více zatravňovala a zalesňovala, ale i přesto není biologická rozmanitost na zemědělské půdě ani nadále zachována, což se projevuje snižující se populací původních druhů volně žijících živočichů. V řadě případů také není zemědělská půda dostatečně chráněna – jsou narušeny odtokové poměry, půda je zhutněna a podléhá erozi; problémy může působit i ladem ležící zemědělská půda. Ač zemědělská produkce je na této planetě téměř od nepaměti, do konfliktu se životním prostředím se dostala až nedávno, ve 20. století. Bylo to mj. proto, že v minulosti se zemědělská produkce neúměrně zvyšovala, a to na úkor tzv. funkce mimoprodukční, kterou je myšleno zajišťování nenahraditelných funkcí při utváření kulturní krajiny jakožto životního prostoru živočichů, včetně člověka, i rostlin. Na počátku 90. let 20. století se začíná prosazovat trend, jehož popularita stále stoupá – ekologické zemědělství. Tento způsob lze obecně popsat jako zemědělské hospodaření, které se vyznačuje tím, že dbá na životní prostředí a jeho složky, bere ohled na přirozené koloběhy a závislosti co se týká živočišné i rostlinné produkce, používá šetrné zpracovatelské postupy, zakazuje používání pesticidů a syntetických hnojiv. 19 Dodržováním těchto a jiných zásad tedy zabraňuje dalšímu poškozování životního prostředí a jeho složek. Vzájemný vztah zemědělství a ochrany životního prostředí se stále více stává předmětem právních úprav, a to na všech úrovních. Cílem je zamezit negativnímu působení zemědělské činnosti na životní prostředí a na druhou stranu vytvořit takové podmínky (hlavně tedy finanční a sociální), které by podpořily šetrné využívání přírodních zdrojů při zemědělském

19

Bohužel současné znění zákona č. 242/2000 Sb., o ekologickém zemědělství, již neobsahuje definici pojmu „ekologické zemědělství“, nicméně ji zde uvedu, protože se domnívám, že je relativně výstižná. Dle § 3 písm. a) zákona o EZ, ve znění zákona č. 320/2002 Sb., se ekologickým zemědělstvím rozuměl „zvláštní druh zemědělského hospodaření, který dbá na životní prostředí a jeho jednotlivé složky stanovením omezení či zákazů používání látek a postupů, které zatěžují, znečišťují nebo zamořují životní prostředí nebo zvyšují rizika kontaminace potravního řetězce, a který zvýšeně dbá na vnější životní projevy a chování a na pohodu chovaných hospodářských zvířat“.

- 22 -

hospodaření a tím napomohly rozvoji mimoprodukční funkce zemědělství (jako např. utváření kulturní krajiny). V dnešní době finanční krize by takovou motivací pro ekologické zemědělce jistě mohlo být i zvýšení a stabilizace státní podpory ekologického zemědělství v rámci Programu rozvoje venkova České republiky pro období 2007 – 2013.20 Tento program byl zpracován podle nařízení Rady (ES) č. 1698/2005, o podpoře pro rozvoj venkova z Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova, nařízení Rady (ES) č. 1290/2005, o financování Společné zemědělské politiky, a rozhodnutí Komise č. 2006/144/ES, o strategických směrech Společenství pro rozvoj venkova (programové období 2007 - 2013). Tento program blíže specifikuje strategie jednotlivých os stanovených Národním strategickým plánem rozvoje venkova, čímž více přibližuje realizaci těchto os. Jednou z těchto čtyř os je i „Osa zlepšování životního prostředí a krajiny“, jejímž cílem je podpora zemědělských postupů vedoucích k biologické rozmanitosti a podpora vhodných zemědělských systémů pro zachování venkovské krajiny. A právě ekologické zemědělství je jedním z opatření stanovených pro dosažení výše uvedeného cíle. V rámci něj ekologičtí zemědělci dostávají peněžní podporu (náhradu za ekonomické ztráty vzniklou ekologickým hospodařením); výše této podpory je závislá na rozloze pozemku, na kterém se hospodaří ekologicky, přičemž nutná minimální rozloha se stanovuje i na základě druhu činnosti, který je na daném pozemku vykonáván – např. pro vinice či ovocné sady je stanovena dolní hranice minimální výměry pozemku na 0,25 ha, kdežto u pozemků pro pěstování zeleniny či bylin tato hranice začíná na 0,5 ha). I samotná výše podpory v Eurech je pak stanovena dle druhu pozemku, resp. činnosti, která se na něm vykonává (např. pro ornou půdu je samotná výše náhrady vyšší než např. pro travní porost). Na úrovni českého právního předpisu jsou pak agroenvironmentální opatření upravena nařízením vlády č. 79/2007 Sb., o podmínkách provádění agroenvironmentálních opatření. Toto bylo vydáno v návaznosti na přímo použitelný předpis Evropských společenství, kterým je již výše uvedené nařízení Rady (ES) č. 1698/2005 a jeho prováděcí předpisy.

20

Program rozvoje venkova České republiky pro období 2007 – 2010 [online]. Praha, 2007. [cit. 2009-11-27]. Dostupné z: http://www.mze.cz/UserFiles/File/EAFRD/PRV_oficiln_schvlen.pdf

- 23 -

3. 1. Právní úprava ekologického zemědělství 3. 1. 1. Mezinárodněprávní úprava Vztahem zemědělství a životního prostředí na globální úrovni se zabývá několik významných dokumentů. K nim zejména řadíme Úmluvu o biologické rozmanitosti, Úmluvu o boji proti dezertifikaci, Rámcovou úmluvu o změně klimatu, ale hlavně je nutné zde zmínit dokument Agenda 21, která se tohoto tématu dotýká hned v několika kapitolách – kapitola Integrované plánování a udržování krajiny, Boj proti odlesňování či Udržitelný rozvoj horských oblastí; bezprostředně pak tuto problematiku upravuje kapitola Udržitelné zemědělství a rozvoj venkova, která obsahuje ekonomická, sociologická i ekologická opatření za účelem vytvoření podmínek pro trvale udržitelnou zemědělskou činnost. Dalšími dokumenty, které se zabývají tímto vztahem, jsou i Mezinárodní úmluva o ochraně rostlin či Mezinárodní úmluva o rostlinných genetických zdrojích pro výživu a zemědělství. Mezinárodní organizací působící na tomto poli je pak hlavně Organizace pro výživu a zemědělství (Food and Agriculture Organization – FAO), v jejímž rámci za otázky ochrany životního prostředí ve vztahu k zemědělství odpovídá zejména Oddělení trvale udržitelného rozvoje. Některé aspekty ochrany životního prostředí při zemědělských činnostech řeší ale i Světová obchodní organizace (World Trade Organization – WTO). Organizací, která působí jen v rámci ekologického zemědělství, je již zmíněná IFOAM - Mezinárodní federace sdružení za organické zemědělství (the International Federation of Organic Agriculture Movements).21 Tato organizace celosvětově zastřešuje hnutí (příznivce) ekologického zemědělství. Jejím cílem je vytvoření platformy pro ekologické zemědělství, podpora a rozvoj trhu s biopotravinami či rozvoj a ochrana principů, na kterých je ekologické zemědělství vystavěno.

3. 1. 2. Právní úprava v Evropské unii První náznaky řešení problematického vztahu životního prostředí a zemědělství přinesl už První akční program životního prostředí v roce 1972, na jehož základě byla později přijata směrnice 75/268/EHS o zemědělství v horských oblastech, která zohledňovala pomoc pro ekologicky citlivé regiony. Na ni pak navázalo několik nařízení ke zlepšování efektivnosti zemědělských struktur. Mnohem významnější byl ale až Pátý akční program pro životní 21

IFOAM [online]. [cit. 2009-11-25]. Dostupné z: http://www.ifoam.org/index.html

- 24 -

prostředí z roku 1992, který zemědělství označil jako jeden z pěti cílových sektorů při realizaci opatření vzešlých z tohoto programu a aplikaci principu integrace. V tomtéž roce také došlo k důležité reformě v této oblasti, která stanovila podpory zemědělcům, kteří hospodaří s ohledem na potřeby životního prostředí. I Šestý akční program se věnoval vztahu zemědělství a životního prostředí, přičemž jako prioritní byly stanoveny otázky týkající se vztahu zemědělství a biologické rozmanitosti a ochrany přírody. Současnou legislativu v této oblasti můžeme teoreticky rozdělit do tří skupin, z nichž první obsahuje předpisy na ochranu jednotlivých složek životního prostředí, které mohou být

zemědělstvím

ovlivněny.

V další

pak

najdeme

předpisy

podporující

agro-

environmentální opatření, která vznikla na základě reformy společné zemědělské politiky v roce 1992. Konkrétně se jedná hlavně o nařízení Rady (ES) č. 1698/2005 o podpoře pro rozvoj venkova z Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova, jehož hlavním koncepčním nástrojem jsou strategické plány předkládané členskými státy, jejichž prostřednictvím jsou naplňovány cíle nařízení označované jako osy. Bezprostředně se ochranou životního prostředí zabývá osa s názvem „Zlepšování životního prostředí a krajiny“, která zahrnuje opatření ohledně udržitelného užívání zemědělské i lesní půdy. Nařízení stanovuje i pravidla pro výplatu dotací i pravidla kontrolního systému a také řeší otázky týkající se státní podpory. Třetí oblast předpisů upravuje ekologické zemědělství. Účelem je vytvořit právní rámec pro zemědělské hospodaření, s nímž je spojen méně intenzivní zásah do přírody. Tuto oblast reprezentuje hlavně nařízení Rady (ES) 834/2007 o ekologické produkci a označování ekologických produktů, které má být použito od 1. 1. 2009. Stanovuje cíle a zásady ekologického hospodaření, pravidla produkce a jejího označování, podmínky obchodování s třetími zeměmi a také kontrolní systém. Toto nařízení je doplněno nařízením Komise (ES) č. 889/2008, kterým se stanovují prováděcí pravidla.

3. 1. 3. Ekologické zemědělství v českém právu Právní předpisy ČR také můžeme rozdělit do skupin, podobně jako v případě legislativy ES. První z nich obsahuje předpisy na ochranu jednotlivých složek životního prostředí – předpisy upravují nakládání se zdroji ohrožení, které se bezprostředně dotýkají zemědělské produkce. Jde zejména o zákon na ochranu ZPF, lesní zákon, zákon č. 153/2000 Sb., o nakládání s geneticky modifikovanými organismy a produkty, vodní zákon či zákon o hnojivech č. 156/1998 Sb.

- 25 -

Do druhé skupiny spadají normy, které upravují podporu mimoprodukční funkce zemědělství. Tato podpora je přímo i stanovena v zákoně č. 252/1997 Sb., o zemědělství, kde v § 1 písm. b) je uvedeno, že účelem tohoto zákona je i: „vytváření předpokladů pro podporu mimoprodukčních funkcí zemědělství, které přispívají k ochraně složek životního prostředí jako půdy, vody a ovzduší a k udržování osídlené a kulturní krajiny.“ K podpoře mimoprodukčních funkcí zemědělství slouží i poskytování dotací (§ 2 písm. a) bod 3) či program strukturální podpory (§ 2c odst. 2 písm. b)). Na zmíněné ustanovení § 2c odst. 2 písm. b) ZemZ pak navazuje nařízení vlády č. 79/2007 Sb., o podmínkách provádění agroenvironmentálních opatření, které stanovuje různé typy opatření, jejichž realizace je dotována z veřejných prostředků – jedním z těchto opatření je i ekologické zemědělství. A poslední skupinu tvoří předpisy upravující ekologické zemědělství. Sem patří zákon č. 242/2000 Sb., o ekologickém zemědělství a o změně zákona č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a jeho prováděcí předpisy. Stěžejním předpisem zde je tedy zákon o ekologickém zemědělství, který ale upravuje pouze některé obecné podmínky pro provozování ekologického zemědělství na ekofarmách, protože zde též existuje nařízení ES s bezprostřední použitelností. Zákon tak stanovuje podmínky hospodaření v ekologickém zemědělství, podmínky pro výrobu biopotravin, systém osvědčování jejich původu a označování, upravuje i kontrolu a dozor v této oblasti. Z výše naznačených oblastí úpravy můžeme vidět, že ekologicky hospodařícímu zemědělci nestačí jen znát zákon o ekologickém zemědělství a plnit povinnosti pouze tam obsažené, ale je potřeba, aby se orientoval i v jiných předpisech, které s ekologickým zemědělstvím souvisejí. O oblastech, které tyto další předpisy upravují, bude pojednáno dále.

3. 2. Principy ekologického zemědělství Myslím si, že v dnešní době už téměř nikdo z nás nepochybuje o tom, že ekologické zemědělství je plnohodnotným prostředkem, jak napomoci boji proti poškozování životního prostředí a jeho složek. Ovšem těžší už může být, promítnout si jeho pozitivní dopad do konkrétních souvislostí. Proto zde uvedu přehled nejdůležitějších pozitiv ekologického zemědělství:22 o

z dlouhodobého hlediska je ekoprodukce ekonomicky výhodnější, jelikož produkty konvenčního zemědělství momentálně těží z toho, že do jejich ceny nejsou zahrnuty všechny primární i sekundární náklady, které společnosti vytváří (např. energeticky

22

ŠARAPATKA, B., URBAN, J. Ekologické zemědělství v praxi. Šumperk: PRO-BIO Svaz ekologických zemědělců, 2006. strana 30–31.

- 26 -

náročná produkce hnojiv a pesticidů, znečištění vod a dalších složek životního prostředí, vlivy na zdravotní stav populace apod..), o

ekologické zemědělství chrání životní prostředí a biodiverzitu, a proto je vhodné pro obhospodařování zvláště chráněných území,

o

pomáhá ochraňovat kvalitu vod podzemních a snížit znečištění vod povrchových,

o

ekologické zemědělství je založeno na uzavřenosti koloběhů v rámci zemědělského podniku, což napomáhá i cíli, kterým je omezení vstupu zvenčí a minimalizace spotřeby neobnovitelných zdrojů surovin a energie,

o

v EZ se omezuje používání intenzifikačních faktorů, které snižují nadprodukci; ač se to nezdá, nadprodukce je ve vyspělých zemích problémem, který zatěžuje státní rozpočty, a proto jsou v zemích EU podporovány zemědělské metody, které nadprodukci snižují,

o

i když se stále vedou diskuse o kvalitách biopotravin, podle dosavadních údajů se zdá, že „nechemické“ potraviny jsou bohatší na vitaminy a další živiny a že jejich konzumace přispívá k lepšímu zdravotnímu stavu,

o

zavedení nových perspektivních produktů – biopotravin – může být šancí pro znevýhodněné oblasti i menší zemědělské a zpracovatelské podniky; umožní to totiž specializaci a zachování malých prodejen,

o

ekologické zemědělství se vyznačuje vyšší potřebou lidské práce, proto je tento způsob hospodaření výhodnější např. pro rodinné farmy; díky tomu se podpoří osídlení a napomůže obnově venkova.

Vidíme, že ekologické zemědělství plní nezastupitelné funkce na různých úrovních. Proto je jen dobře, že se stává stále oblíbenějším, a to jak pro spotřebitele, tak i samotné zemědělce.

3. 2. 1. Hlavní cíle a zásady ekologického způsobu hospodaření I když ani současný zákon o ekologickém zemědělství, ani související nařízení ES již nenabízí zákonnou definici pojmu ekologické zemědělství, v nařízení Rady (ES) č. 834/2007 jsou stanoveny obecné cíle a zásady ekologické produkce, ze kterých si lze snadno udělat obrázek, v čemže ekologické zemědělství spočívá. Přitom ekologickou produkcí se dle nařízení myslí používání takových způsobů produkce, které jsou v souladu s pravidly obsaženými v tomto nařízení, a to ve všech fázích produkce, přípravy i distribuce. 23 23

čl. 2 písm. a) nařízení Rady (ES) č. 834/2007 o ekologické produkci a označování ekologických produktů a o zrušení nařízení (EHS) č. 2092/91.

- 27 -

V článku 3 nařízení Rady č. 834/2007 jsou tedy uvedeny obecné cíle, kterých se má, díky ekologickému zemědělství, dosáhnout. „Ekologická produkce sleduje tyto obecné cíle: a) zavádí udržitelný systém řízení zemědělství, který: i) respektuje přírodní systémy a cykly a zachovává a zlepšuje zdraví půdy, vody, a živočichů a rovnováhu mezi nimi, ii) přispívá k vysoké úrovni biologické rozmanitosti, iii) odpovědným způsobem využívá přírodní zdroje, jako je voda, půda, organická hmota a vzduch, iv) dodržuje přísné normy pro dobré podmínky zvířat a zejména uspokojuje druhově specifické etologické potřeby; b) zaměřuje se na získávání produktů vysoké jakosti, c) zaměřuje se na získávání celé řady potravin a jiných zemědělských produktů, které odpovídají spotřebitelské poptávce po zboží vyprodukovaném za použití postupů, jež nepoškozují životní prostředí, zdraví lidí, zdraví rostlin nebo zdraví a dobré životní podmínky zvířat.“ Následující článek 4 nařízení pak stanovuje obecné zásady, kterými se má ekologická produkce řídit. Mezi tyto zásady patří: o

vhodné plánování a řízení biologických postupů založených na ekologických systémech a využívání vlastních přírodních zdrojů, které využívají živé organismy a mechanické způsoby produkce, provozují pěstování rostlin a živočišnou produkci vázané na půdu či akvakulturu, vylučují použití produktů získaných genetickou modifikací24, jsou založeny na posouzení rizik, a případně na použití bezpečnostních a preventivních opatření;

o

omezení používání vnějších vstupů; pokud je ovšem použití vnějších vstupů nezbytné, omezí se pouze na vstupy z ekologické produkce, přírodní látky a látky z nich odvozené a minerální hnojiva s nízkou rozpustností;

o

přísné omezení použití syntetických látek, jejich použití je možné, pouze pokud neexistují jiné vhodné postupy řízení, vnější postupy (viz předchozí bod) nejsou na trhu dostupné či jejich použití má nepřijatelné dopady na životní prostředí;

o

vzhledem k hygienické situaci či rozdílným podnebným i místním podmínkám je možné, aby postupy pro ekologickou produkci byly upraveny, ale to jen za předpokladu, že budou i nadále v souladu s tímto nařízením.

24

Definice „genetické modifikace“ a „geneticky modifikovaného organismu“ je obsažena v § 2 písm. c) a d) zákona č. 78/2004 Sb., o nakládání s geneticky modifikovanými organismy a genetickými produkty, ve znění pozdějších předpisů.

- 28 -

Vedle obecných zásad uvedených v předchozím odstavci se musí ekologické hospodaření řídit i zásadami zvláštními, které jsou uvedeny v dalších článcích. Obecně pro zemědělskou produkci jsou závazné tyto další zásady (čl. 5 nařízení): o

péče o půdu – zachování a zlepšování její živé složky a úrodnosti, předcházení zhutňování půdy a erozím, zlepšování stability půdy a její biologické rovnováhy,

o o

minimalizace používání neobnovitelných zdrojů a vnějších vstupů, recyklace odpadů a využívání vedlejších produktů rostlinné a živočišné produkce jako vstupů do další rostlinné a živočišné produkce,

o

při rozhodování o ekologické produkci se má vzít v potaz i stav regionální i místní ekologické rovnováhy,

o

péče o zdraví zvířat – tato péče má být založena na přirozené imunologické obraně zvířete (k tomu přispívá např. i zajištění pravidelního pohybu zvířete a jeho přístup na otevřená prostranství), stejně jako na vhodném výběru plemene vzhledem k místním podmínkám, na výběru vhodného krmiva pocházejícího z ekologické zemědělské produkce,

o

dodržování vysoké úrovně životních podmínek zvířat,

o

získávání produktů ze zvířat, která byla od narození (vylíhnutí) chována v ekologickém podniku,

o

péče o zdraví rostlin – měla by být založena hlavně na preventivních opatřeních (výběr vhodných druhů a odrůd odolných proti škůdcům, kteří se vyskytují v dané lokalitě, vhodné střídání plodin a další),

o

v případě akvakulturní produkce25 je žádoucí zachování biologické rozmanitosti přírodních vodních ekosystémů, stále zdravého vodního prostředí a kvality okolních vodních i suchozemských ekosystémů, přičemž krmivo vodních živočichů by v rámci naplnění této zásady mělo pocházet ze složek získaných z ekologického zemědělství a z přírodních nezemědělských látek.

Nařízení stanovuje v následujících článcích i zvláštní pravidla speciálně pro živočišnou nebo rostlinnou produkci, o těch bude ale pojednáno dále v této práci. Vzhledem k přímé aplikovatelnosti výše uvedeného nařízení, zákon o ekologickém zemědělství upravuje pouze ty oblasti, které nařízení neřeší; EU tak ponechává jejich úpravu na jednotlivých členských státech.

25

Termín „akvakultura“ definuje nařízení Rady (ES) č. 1198/2006 o Evropském rybářském fondu jako „pěstování nebo chov vodních organismů za použití postupů určených ke zvýšení produkce těchto organismů nad přirozenou kapacitu životního prostředí“.

- 29 -

V návaznosti na výše uvedené pak můžeme říci, že co se obecných zásad týče, zákon o ekologickém zemědělství jich více než nařízení nestanovuje, ale spíše je v § 4 zákona doplňuje o další pravidla, která říkají, že: -

ekologický podnikatel nemůže souběžně produkovat suroviny ekologického původu a ty stejné suroviny konvenčním způsobem (nevztahuje se na chovatele včel),

-

na ekofarmě lze chovat pouze druhy zvířat, která jsou stanovena prováděcím právním předpisem – ostatní druhy zvířat lze chovat pouze v zájmovém chovu, nesmějí být tedy předmětem podnikání (pokud ale jsou předmětem podnikání, nesmějí být chována na ekofarmě).

Důvodem pro zákaz souběžné produkce je snaha zabránit případné možné záměně produktů pocházejících z ekologického a konvenčního zemědělství; lze ale pěstovat souběžně – tedy jak ekologicky, tak konvenčně – takové druhy plodin, jejichž produkce je od sebe jasně odlišitelná (např. produkce červeného a bílého zelí). Co se týká zvířat, která mohou být chována na ekofarmě, jejich výčet poskytuje vyhláška č. 16/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o ekologickém zemědělství. Jedná se o skot, koně (i jejich křížence), prasata, ovce, kozy, králíky, drůbež, ryby a středoevropské typy včel medonosných. (Pravidla pro chov ostatních druhů hospodářských zvířat jsou stanovena nařízením Rady (ES) č. 834/2007.) V případě chovu druhu jelenovitých jako lesní zvěře, v uznané oboře, mohou být součástí ekofarmy.

3. 2. 2. Důsledky konvenčního zemědělského hospodaření Z pohledu hospodářského můžeme říci, že 20. století bylo obecně pro zemědělství úspěšné, neboť byla naplněna potřeba produkce potravin. Výnosy hlavních plodin vzrostly a zároveň se snížila kupní cena vzhledem ke kupní síle obyvatelstva. Na druhé straně, vedle těchto prokazatelných úspěchů, jsme ale svědky zhoršení kvality zdrojů, na kterých je samo zemědělství závislé – hlavně půdy, vody a biologické diverzity. Rozvíjí se rovněž závislost celého systému na neobnovitelných zdrojích. Konvenční zemědělství je totiž postaveno na principu maximalizace produkce a zisku. Tuto intenzitu pomáhá utvářet šest hlavních pilířů – intenzivní obdělávání, monokultury, závlahy, aplikace minerálních hnojiv, chemická ochrana rostlin a v poslední době i genové manipulace. Dohromady se tak vytváří systém, kde jeden pilíř je závislý na druhém a zesiluje se tak nutnost použití dalších. V 90. letech ale zemědělská produkce stagnuje. Ovšem oblastí, kde konvenční zemědělství ohrozilo budoucí aktivitu, je více. Jedná se např. o negativní ovlivnění a o degradaci půdy, kontaminaci vody, snížení di-

- 30 -

verzity a o změny ekologických procesů, na kterých je zemědělství závislé. Z dlouhodobého hlediska bychom mohli říci, že intenzivní zemědělství není udržitelné. Zde jsou důvody:26 -

Přírodní procesy nestačí půdu, která byla poškozená erozí, obnovit takovou rychlostí, jakou byla degradována (přitom např. v ČR je erozí ohroženo až 40% zemědělsky obdělávané půdy).

-

Zemědělství je náročné na vodu (až 2/3 využití vody člověkem), přičemž ta je odčerpávána mnohem rychleji než se stačí přirozenými procesy doplňovat, což má značný vliv na hydrologický režim, řeky a související ekosystémy.

-

Značná část znečištění prostředí pochází ze zemědělství – děje se tak díky pesticidům, hnojivům i dalším agrochemikáliím, jakož i zvířecím exkrementům; dochází tak ke změnám v ekosystémech a jsou tak i ovlivněny přírodní zdroje, na kterých jsou zemědělství i člověk závislí.

-

Konvenční zemědělství se snaží co nejvíce zvýšit produkci a používá k tomu zvyšující se množství vnějších vstupů materiálů i neobnovitelných zdrojů energie (např. hnojiva, osiva, pesticidy, vodu, energie pro pohon strojů a jiné), které mají značný (negativní) dopad na zisk zemědělce, tato závislost znamená pro samotné zemědělce i regiony větší zranitelnost.

-

Dříve byla druhová pestrost pěstovaných plodin větší, v posledních desetiletích se ale snížila asi na 10 – 20 plodin, které zajišťují výživu obyvatelstva. Toto má za následek větší náchylnost rostlin k různým patogenům, jsou nutné intenzivnější zásahy do agroekosystému, vyskytuje se rezistence vůči pesticidům. Samostatným problémem je pak druhová i biotopická diverzita.

-

Můžeme říci, že produkce potravin je v současné době pod diktátem globálního trhu a v závislosti na něm. V tomto prostředí pak mají drobnější zemědělci problém se prosadit, a jelikož vzrostly podíly pro trh a distributory, samotní zemědělci nemají již takové podíly na zisku. Vážné problémy jsou i v rozvojových zemích, kde vzrůstá závislost na importu potravin, což znamená, že stále větší počet států je závislých na rozvinutějších částech světa.

Na několika následujících případech si ukážeme, jaké konkrétní dopady na životní prostředí konvenční zemědělství má.27

26

ŠARAPATKA, B., URBAN, J. Ekologické zemědělství v praxi. Šumperk: PRO-BIO Svaz ekologických zemědělců, 2006. strana 17 – 19. 27 ŠARAPATKA, B., URBAN, J. Ekologické zemědělství v praxi. Šumperk: PRO-BIO Svaz ekologických zemědělců, 2006. strana 14 – 15.

- 31 -

Používání agrochemikálií má tyto následky: v případě používání rychle rozpustných minerálních hnojiv dochází k využívání neobnovitelných zdrojů a energií při jejich výrobě, nehledě na důsledky různých havárií. Tyto látky také kontaminují podzemní i povrchové vody, snižují půdní úrodnost a vitalitu kulturních rostlin. Užívání syntetických pesticidů zase způsobuje vytváření odolnosti škůdců, chorob i plevelů proti těmto látkám, snižování biodiverzity či kontaminaci složek životního prostředí, zvyšování nestability ekosystémů. Zbytkové množství těchto látek také zůstává v potravinách, což má vliv na zdravotní stav živočichů (včetně člověka, samozřejmě). Problémy tyto látky způsobují již ale při své výrobě (kontaminace vod, vyčerpávání neobnovitelných zdrojů) nebo poté, při jejich skladování (staré zátěže ve skladech). U těchto látek bohužel není ani zohledňován tzv. koktejlový efekt při používání více agrochemikálií současně. Co se hospodářských zvířat týče, jejich velkochovy s sebou nesou značné problémy jako např. týrání zvířat, špatné podmínky ustájení, transportu i porážky, přičemž je pravděpodobné, že takovéto utrpení zvířat znamená i zhoršenou kvalitu živočišných produktů. Dalším negativem je znečištění životního prostředí odpady z velkovýkrmen a velkochovů. Velkým problémem je i vykrmování zvířat různými hormony, průmyslovými krmnými směsmi (např. stimulátory růstu), antibiotiky podávanými preventivně; tyto látky totiž také zůstávají v tělech zvířat, čímž se dostanou i do potravin a to pak způsobuje např. problémy s obranyschopností organismů či různé skandály (např. BSE, hormony v potravinách a jiné). Problémem je i řízená reprodukce u těchto zvířat, umělá inseminace či jednostranné šlechtění plemen na vysokou užitkovost (taková plemena pak nejsou schopna přežít za běžných životních podmínek). V současné době se také klade velký důraz na dlouhou dobu trvanlivosti potravin, což s sebou také nese nepříjemnosti – potraviny jsou plné umělých konzervantů, ochucovadel či vitaminů. Snižuje se přímý odběr od zemědělců, takže se na naše stoly dostává čím dál méně čerstvé potravy, a naopak se zvyšuje přepravní vzdálenost, takže potraviny musejí být technologicky nadměrně upravovány. Tím, že se využívají vnější vstupy, zemědělský podnik se stává na nich závislým a přestává být soběstačným uzavřeným systémem, což následně vede ke zdražování vstupů. Tlak na stále větší zvyšování výnosů a užitkovosti zvířat vede k nadprodukci a to způsobuje snižování cen. Proto se ve vyspělých zemích snížil počet obyvatel pracujících v zemědělství ze 30% na 4%. A také bohužel tato intenzifikace nutně vede k poškozování kulturní krajiny a zhoršování kvality půdy. Lze tedy říci, že přínos konvenčního zemědělství spočívá v poklesu cen potravin a jejich dostatečném množství na trhu (alespoň v rozvinutých zemích). Ale na druhé straně stojí násled- 32 -

ky takového hospodaření, které bude velmi zatěžko odstranit – význam zemědělství ve společnosti poklesl a dokonce patří ke skupinám s nejnižší životní úrovní, zhoršila se kvalita potravin, byla poškozena krajina, životní prostředí i jeho složky, zemědělci jsou trvale závislíí na dotacích, údržba kulturní krajiny stojí společnost zbytečně mnoho peněz. Je teď tedy na každém z nás, aby si odpověděl na otázku, jestli zvolí cestu konvenčního zemědělství, nebo se dá cestou, pravda, dražší, ale za to s mnohem méně důsledky – tedy cestou ekologického zemědělství.

3. 2. 3. Srovnání ekologického a konvenčního způsobu hospodaření Pokud nahlédneme do výsledků švýcarského srovnávacího výzkumu DOK (projekt srovnávající biodynamické, ekologické a konvenční zemědělství), můžeme při současném stavu poznání vyvodit následující závěry:28 -

Ekologické zemědělství má nesporně mnohem více pozitivních dopadů na ochranu přírodních prvků a krajinu než konvenční forma zemědělství. Diverzita fauny i flóry je vyšší, ekologická hospodářství totiž napomáhají větší diverzifikaci tím, že nabízejí více rozdílných životních podmínek – prostředí pro rozmnožování, potravní nabídku atd. Jde tedy o systém, který více respektuje ochranu přírody a krajiny.

-

Jelikož klíčovou roli v ekologickém zemědělství hraje půda a péče o ni, na ekologicky obhospodařovaných plochách půdy bývá zaznamenán vyšší obsah organické hmoty ve srovnání s plochami konvenčními, je zde i vyšší biologická aktivita a i větší potenciál k ochraně půdy před erozí. (Tato změna nenastává ale okamžitě, dojde k ní zhruba po až 10 letech ekologického hospodaření.)

-

I když co se týká množství vyplavovaných dusičnanů je na tom konvenční a ekologické zemědělství zhruba stejně, u kontaminace vodních zdrojů pesticidy jasně „vede“ ekologické zemědělství. Je proto možné konstatovat, že ekologické zemědělství znamená menší riziko pro podzemní i povrchové vody, což je i důvod, proč bývá doporučováno i do ochranných pásem vodních zdrojů.

-

Hodně diskutovanými otázkami při srovnávání ekologického a zemědělského způsobu hospodaření jsou klimatické změny a skleníkový efekt. Problematické jsou hlavně oxid uhličitý, oxid dusný a metan. Z řady výzkumů pak vyplývá, že emise oxidu uhličitého na hektar mohou být z ekologického zemědělství až o 50% nižší než z konvenčního; ovšem pokud počítáme množství oxidu uhličitého na jednotku produkce,

28

ŠARAPATKA, B., URBAN, J. Ekologické zemědělství v praxi. Šumperk: PRO-BIO Svaz ekologických zemědělců, 2006. strana 19 – 21.

- 33 -

může být z ekologického zemědělství stejné nebo i vyšší. Výsledky pro amoniak však vycházejí pro ekologické zemědělství lépe. A stejně je to i v případě ovzduší a jeho kontaminace pesticidy, protože to nepřichází, až na výjimky, v úvahu. -

Naopak spotřeba energie je v ekologickém zemědělství prokazatelně nižší než v konvenčním, přičemž energetická účinnost bývá ve velkém procentu vyšší v ekologickém zemědělství než v jeho klasické podobě. Co se týká bilance živin, jejich přebytek bývá v EZ nižší než v konvenčním zemědělství.

-

Ekologické zemědělství také úzce souvisí i se zdravím a pohodou (též se označuje jako „welfare“) hospodářských zvířat a kvalitou produktů. Jelikož ale systém ustájení a zdravotní stav zvířat značně závisí na specifických podmínkách v podniku, není jednoduché určit rozdíly mezi těmito systémy. Ale např. ve výzkumech, kde byl hodnocen produktivní věk dojnic, se ukázalo, že ekologické zemědělství má na něj pozitivní vliv – produktivní věk dojnic byl v rámci EZ delší.

Z výsledků švýcarského průzkumu vidíme, že i když ne ve všech oblastech je ekologické zemědělství prospěšnější (nebo alespoň méně zničující), tak jednoznačně má méně negativních dopadů na zdroje, krajinu i složky životního prostředí, než zemědělství konvenční.

3. 3. Konkrétní pravidla ekologické produkce a jejich právní úprava Na následujících několika stranách se budu zabývat vztahem ekologického zemědělství jednak k určitým složkám životního prostředí, které jsou obecně zemědělským hospodařením nejvíce zasáhnuty, jako je půda, rostlinstvo či živočišstvo, a jednak zde bude pojednáno o konkrétních rysech ekologického zemědělství, např. nepoužívání GMO, syntetických hnojiv, pesticidů atd. V obou případech zde budou popsány hlavní zásady, které se na danou konkrétní oblast vztahují, i jaká je jejich právní úprava.

3. 3. 1. Pravidla živočišné produkce Podle článku 2 písm. f) nařízení Rady č. 834/2007 se pojmem „živočišná produkce“ myslí produkce domácích nebo domestikovaných živočichů, a to včetně hmyzu. Takoví živočichové jsou organismy, které jsou, dle § 2 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, ve znění poz-

- 34 -

dějších předpisů, považovány za složku životního prostředí. A jako složku životního prostředí je nutné tyto organismy chránit. Bohužel s touto myšlenkou ale nepracuje konvenční zemědělství, které se stále více soustředí na intenzitu výroby, než na kvalitu celé produkce ve všech jejích fázích. Dokonce v rámci tohoto zemědělství můžeme vidět i takové absurdity jako je chov hospodářských zvířat bez jakékoliv vazby na zemědělskou půdu; podniky takto hospodařící jsou pak velkým zdrojem možného ohrožení stavu životního prostředí (kvůli kejdě, únikům amoniaku do ovzduší, zápachu) a jsou známé i svým neetickým zacházením se zvířaty. Jinde zase vznikají problémy se zvýšeným využíváním agrochemikálií či geneticky modifikovaných organismů. Ekonomický tlak, který je na zemědělce vyvíjen nutně vede k nadprodukci a následnému zlevňování potravin. Nadprodukce je ovšem jak z pohledu ekonomického, tak i ekologického neudržitelná – ničí zemědělství v méně rozvinutých oblastech, zhoršuje se kvalita potravin i životní podmínky zvířat. A právě hospodářská zvířata, jejichž produkty jsou na pultech obchodů nejlevnější, prožijí život doslova v továrnách na maso či vejce. Jsou krmena různými krmnými směsmi s přídavkem léčiv, čímž se urychluje nárůst svaloviny, ne ovšem růst kostí či vývoj vnitřních orgánů, takže tato zvířata často uhynou jen kvůli neschopnosti dostat se k vodě či potravě (hlavně v případě brojlerů, což jsou kuřata chovaná jen pro maso). I vědecké výzkumy a poznatky z oblasti etologie (nauka o chování zvířat) jasně ukazují, že je potřeba změnit současné podmínky průmyslového chovu hospodářských zvířat k lepšímu. Přirozený způsob chovu totiž neznamená velké plus jen pro zvířata, ale i pro lidi, kteří tak získají kvalitnější potraviny (a určitě i čistší svědomí). Naštěstí můžeme konstatovat, že kritický bod byl překonán a na aktivity ochránců zvířat a praktické zkušenosti ekozemědělců navazuje i legislativa EU. Např. v roce 2000 rozhodl Evropský parlament o zákazu klasických klecových chovů nosnic s platností od roku 2012; od roku 2004 je také v členských státech EU povinné označování vajec podle typu chovu nosnic. Vidíme, že význam ekologických chovů hospodářských zvířat roste. Každoročně máme k dispozici různé výzkumy a odborné poznatky, ale ani ty nemohou nahradit pro ekologický chov to nejdůležitější, což je dobrý vztah člověka – chovatele hospodářských zvířat – ke svěřeným živým bytostem – hospodářským zvířatům. A proto vzhledem k hlavní myšlence ekologického zemědělství – hospodařit v souladu s přírodou a jejími cykly – je jisté, že i pro živočišnou produkci v rámci ekologického zemědělství jsou stanovena pravidla její realizace.

- 35 -

Samotná pravidla živočišné produkce jsou stanovena nařízením Rady č. 834/2007, a to v článku 14. Pravidla obsažená v tomto článku jsou pravidly konkrétními pro živočišnou produkci, na rozdíl od pravidel obsažených v článku 11 nařízení, která se vztahují obecně na zemědělskou produkci. Dá se říci, že pravidla v čl. 14 můžeme rozdělit do 6 okruhů, které jsou potom blíže specifikovány. Jedná se o pravidla týkající se: původu zvířat, chovatelských postupů a ustájení, plemenitby, krmiva, prevence nákaz a veterinární péče, a pravidla týkající se čištění a dezinfekce. Co se týká původu zvířat, zde je důležité si ujasnit, co to vlastně znamená „ekologicky chované hospodářské zvíře“. Nařízení jasně stanovuje, že ekologicky chovaným hospodářským zvířetem je takové zvíře, které se narodilo (či vylíhlo) v ekologickém zemědělském podniku a v něm je také odchováváno. Dalším okruhem pravidel jsou pravidla týkající se chovatelských postupů a podmínek ustájení. Tento okruh je, podle mě, snad i nejdůležitějším, co se týká vztahu ochrany životního prostředí a ekologického chovu. Zde jsou totiž stanoveny podmínky, za kterých může být zvíře v ekologickém chovu chováno. Myslím si, i že právě toto je jedním z těch hlavních důvodů, proč nejen konzumenti, ale i samotní zemědělci, stále více preferují ekologické zemědělství a jeho produkty. Základem je, že člověk chovající zvířata musí mít nezbytné znalosti a schopnosti s ohledem na životní potřeby zvířat. Dále je podmínkou, že chovatelské postupy – intenzita chovu, podmínky ustájení – zaručují splnění vývojových, fyziologických i etologických potřeb. To znamená, že zvíře roste takovou „rychlostí“, jaká je pro jeho druh normální, tudíž se nepoužívají žádné např. růstové hormony. Tato zvířata také mají mít stálý přístup na otevřená prostranství, nejlépe na pastviny, a to kdykoliv, kdy to povětrnostní podmínky a stav půdy dovolí. V souvislosti s tím je také stanoven maximální počet kusů na danou plochu – a to v závislosti na druhu zvířete – tím se preventivně zabraňuje např. udusání půdy a její následné erozi, znečištění způsobenému zvířaty či se tím minimalizuje nadměrné spásání. I ustájení musí být zajištěno takové, aby to vyhovovalo přirozeným potřebám zvířat – v závislosti na druhu zvířete je stanoven způsob ustájení i počet kusů na danou plochu. Toto vše má zajistit zvířeti pohodlí a dobré životní podmínky. Uvazování je zakázáno až na výjimky – např. jeli to v zájmu bezpečnosti chovu. Obecně jakékoliv utrpení zvířat má být minimalizováno, týká se to např. i jejich přepravy nebo porážky; toto platí pro všechna zvířata, která mohou být chována v rámci EZ, tudíž se to týká i chovu včel, kdy je zakázáno jejich usmrcování v plástech jakožto metoda spojená se sklizní včelařských produktů.

- 36 -

V souvislosti s výše uvedeným bych na tomto místě zmínila ještě pojem „welfare zvířat“ a tzv. pět svobod. Pojem „welfare“ znamená „životní pohodu“, někdy se také překládá jako „kvalita života“ či „blaho“. Vyjádřit význam slova „pohoda“ jednou větou je velmi obtížné, spíše je potřeba chápat, co se pod ním myslí. Snad nejlépe ho vystihuje věta, kterou pronesl J. Webster ve své knize z roku 1994 nazvanou „Welfare, životní pohoda zvířat aneb střízlivé kázání o ráji“. Říká, že „pohoda zvířat je určena jeho schopností vyhnout se strádání a zachovat si zdatnost“29. Koncepce tzv. pěti svobod byla poprvé vytvořena v roce 1965 ve Velké Británií inspekcí, která hodnotila životní podmínky zvířat. Těchto pět svobod bylo ale dále upravováno a začátkem 90. let je Britská rada pro ochranu hospodářských zvířat revidovala do následující podoby: svoboda od hladu a žízně, svoboda od nepohodlí, svoboda od bolesti, zranění a onemocnění, svoboda od strachu a stresu, a svoboda projevit přirozené chování. Systém těchto „otázek“ má sloužit k ucelenému vyhodnocování pohody zvířat v tom či onom prostředí, stejně jako pro srovnávání v jednotlivých systémech hospodaření (vytvoří se tabulka, ve které se k jednotlivým „svobodám“ připisují body jako ohodnocení). Protože ale pro pohodu zvířat není až tak nezbytně nutné, aby zvíře netrpělo hladem či žízní, ale je i důležité, aby se zvíře umělo a mohla s těmito problémy vypořádat vlastní aktivitou, navrhl Webster ještě tzv. šestou svobodu – vykonávat svobodně a osobně kontrolu nad vlastní životní pohodou, a tím se vyhnout nejen utrpení, ale i stavu umrtvující nečinnosti. Možná někdo může namítnout, že zvířata nejsou na takovém stupni vývoje, aby dokázala něco cítit, ale z různých pozorování můžeme říci, že zvířata mají schopnost myšlení (i když je jednodušší než u člověka) a mají i schopnost pociťovat radost či utrpění. Pokud jde o plemenitbu, zde se opět uplatňují preventivní opatření – jako např. důležitý je výběr vhodného plemene, aby se tak předešlo případnému utrpení zvířete, preferováno je přirozené oplodnění, ale ani umělé není zakázáno, přičemž rozmnožování nesmí být navozeno za pomoci hormonů nebo podobných látek (pokud to ovšem není součást léčby). Krmivo by mělo pocházet z ekologického zemědělství, prioritně z toho samého ekologického podniku, kde je zvíře chováno (přípustná jsou také krmiva z přechodného období). Mělo by odpovídat vývojové fázi zvířete (např. základem výživy mláďat savců by mělo být v prvé řadě mléko jejich matek). Zvířata také musejí mít neustálý přístup na pastvu nebo k objemnému krmivu. Důležitý je také zákaz používání různých stimulátorů růstu a i jiných syntetických látek v potravě.

29

ŠARAPATKA, B., URBAN, J. Ekologické zemědělství v praxi. Šumperk: PRO-BIO Svaz ekologických zemědělců, 2006. strana 317.

- 37 -

Princip prevence je také uplatňován i v rámci veterinární péče o zvířata, kde je stanoveno, že se případným nákazám má přecházet vhodným výběrem plemene, vhodnými chovatelskými postupy, kvalitním krmivem, tělesným pohybem, vhodným ustájením. V případě již vypuknuté nákazy se preferují homeopatika, ale pokud je jejich použití nevhodné, mohou se použít léčiva „klasická“. Co se týká čištění a dezinfekce, k těmto účelům se mohou používat pouze produkty, které byly schváleny pro použití v ekologickém zemědělství.30 Je nutné ale zdůraznit, že ekologický zemědělec nemusí dodržovat jen pravidla stanovená výše uvedeným nařízením nebo zákonem o ekologickém zemědělství, ale musí se též řídit dalšími zvláštními právními předpisy platnými pro danou oblast (§ 14 zákona o EZ). Pro chov hospodářských zvířat jsou to předpisy, které upravují podmínky péče o zdraví, podmínky péče o pohodu a ochranu hospodářských zvířat, podmínky šlechtění, plemenitby a evidence zvířat, prostorové nároky na vybavení a zabezpečení zvířat a postupy při chovu hospodářských zvířat. Jedná se konkrétně o zákon č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 166/1999 Sb., o veterinární péči, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 154/2000 Sb., o šlechtění, plemenitbě a evidenci hospodářských zvířat a o změně některých souvisejících zákonů (plemenářský zákon). Chov hospodářských zvířat má pro zemědělství obecně nezastupitelnou roli. Nelze totiž opomenout významnou úlohu hospodářských zvířat pro půdní úrodnost jako producenta organického hnojení. Produkty z těchto zvířat (hlavně tedy maso) je pro většinu lidí také významným zdrojem živin. Domnívám se proto, že přístup ekologického zemědělství v rámci živočišné výroby je správný, a prospívá nejen životnímu prostředí a jeho složkám, ale i lidem, jelikož pokud jsou zdravá zvířata, tak je zdravá i potrava, kterou jíme převážně my – lidé.

3. 3. 2. Rostlinná produkce Je nesporné, že rostlinná produkce má velký vliv na půdu (ale i na jiné složky životního prostředí). Proto také můžeme říci, že veškerá pravidla, která jsou pro rostlinnou produkci nastavena, směřují k ochraně životního prostředí a jeho složek, resp. k tomu, aby tyto složky nebyly více poškozovány. Tím je opět naplněn princip prevence, který prostupuje celým ekologickým zemědělstvím. 30

Tento postup upravuje čl. 16 nařízení Rady 834/2007 s tím, že Komise schvaluje a zařazuje na seznam látky, které mohou být použity v EZ, ale pokud členský stát chce na seznam zařadit další látku, Komisí neschválenou, může zaslat Komisi návrh spolu s důvody, proč si myslí, že by ta daná látka na seznamu měla být (stejný postup platí i pro vyřazování látky ze seznamu). Členský stát si ale může na národní úrovni tento seznam ještě upravit, a to tak, že do něj např. přidá látku, jejíž účel není uveden v čl. 16 odst. 1 nařízení, ale to pouze za předpokladu, že její použití bude podléhat cílům a zásadám stanoveným v tomto nařízení a že bude i v souladu s právem Společenství obecně. - 38 -

Tato pravidla jsou stanovena v článku 12 nařízení a stanovují, že: -

v rámci ekologické rostlinné produkce se mají používat takové způsoby obdělávání a pěstitelské způsoby, které zachovávají nebo zvyšují obsah organických látek v půdě, zvyšují stabilitu půdy a její biologickou rozmanitost a předcházejí zhutnění a erozi,

-

úrodnost půdy se zachovává nebo i zvyšuje používáním pestrého osevního postupu (střídáním plodin na daném pozemku) a také používáním organických materiálů jako hnojiva,

-

nepoužívají se minerální dusíkatá hnojiva a použití dalších druhů hnojiv je vázáno na schválení pro použití v ekologické produkci podle čl. 16 nařízení,

-

veškeré používané způsoby rostlinné produkce mají bránit zvyšování znečištění životního prostředí nebo jej zvyšovat na minimum,

-

co se týká různých škůdců, chorob a plevelů, prevence před škodami jimi způsobenými se uskutečňuje především pomocí volby vhodných druhů plodin, jejich střídáním, ochrana se také děje prostřednictvím přirozených nepřátel; k odstranění ohrožení plodiny se také smí použít jen těch prostředků, jejichž použití je schváleno pro EZ,

-

pro produkci rozmnožovacího materiálu platí zvláštní pravidla, a to ta, že mateční rostlina (v případě osiv) či rodičovská rostlina (v případě vegetativního rozmnožovacího materiálu) musí být pěstována ekologicky po dobu nejméně jedné generace (v případě trvalých plodin po 2 vegetační období),

-

pro sběr volně rostoucích rostlin, a jejích částí, které rostou volně v lese či zemědělské oblasti, také platí pravidla stanovená v nařízení – jde jednak o to, že takovéto oblasti nesmějí být v průběhu nejméně tří let před sběrem ošetřeny jinými produkty, než těmi, které jsou určeny pro ekologické zemědělství, jednak sběr těchto rostlin nesmí mít vliv na stabilitu přírodního stanoviště nebo na zachování druhů v oblasti sběru. V zákoně o ekologickém zemědělství žádná další pravidla pro rostlinnou produkci

v EZ stanovena nejsou, nicméně lze dovodit, že i zde je ekologicky hospodařící zemědělec povinen dodržovat nejen zákon o EZ a nařízení, ale i další zvláštní zákony, které se na tuto oblast vztahují. Především tedy půjde o zákon č. 156/1998 Sb., o hnojivech, pomocných půdních látkách, pomocných rostlinných přípravcích a substrátech a o agrochemickém zkoušení zemědělských půd (zákon o hnojivech) či zákon č. 356/2003 Sb., o chemických látkách a

- 39 -

přípravcích a o změně některých dalších zákonů, který lze považovat za lex generalis k zákonu o hnojivech (ale samozřejmě i k dalším zákonům – např. o léčivech, krmivech, atd.).

3. 3. 3. Vztah ekologického zemědělství k půdě Jak zde již bylo mnohokrát zmíněno, ekologické zemědělství je založeno na myšlence co nejmenšího zásahu do životního prostředí a jeho složek. A jednou z těchto chráněných složek je i půda, která v zemědělství obecně hraje klíčovou roli. Půdou se rozumí nejen zemský povrch, ale také hmotný substrát Země. Obojí plní významné ekologické i ekonomické funkce. Ekologickou funkci plní při zachycování vody z dešťů nebo při zachycování sluneční energie, je zásobárnou minerálů, nerostů i dalších surovin, je zdrojem života pro mnoho organismů a živočichů včetně člověka. Na půdu jsou také vázány ostatní složky životního prostředí jako lesy, vody, rostlinstvo či živočišstvo. Půda je také základním výrobním prostředkem, čímž plní i ekonomickou funkci. Obecně – celosvětově – jsou vytyčeny čtyři hlavní formy znehodnocování půdy. Jedná se o: a) desertifikaci, b) deforestaci, c) erozi a d) kontaminaci půdy. To, že špatný stav půdy se dotýká i Evropy, dokazuje i to, že v době svého předsednictví si ČR zvolila jako jeden z cílů rozhýbat jednání o evropské směrnici o půdě. Protože přesto, že evropské země se co do složení půd a jejich ohrožení liší, je podle Evropské komise možno říci, že degradace půdy je záležitostí celé EU. Za největší problém se považuje ubývání půd obecně, ke kterému dochází hlavně kvůli rostoucí zástavbě nejen ve městech. Dalším velkým problémem jsou eroze – jen v ČR je dle údajů z roku 2007 vodní erozí ohroženo asi 42% zemědělských půd, větrnou erozí pak 7,5%.31 Též malý obsah organické hmoty, která je důležitá pro úrodnost půdy, začíná být problémem. S tím se pojí i snižování půdní biodiverzity (tedy rozmanitosti živých organismů v půdě). Na úrodnost má vliv také zvýšení obsahu různých sloučenin např. sodíku, magnesia či vápníku, tento stav nazýváme zasolováním půdy. Jak bylo také již uvedeno, i zhutňování působí potíže – v ČR je tímto způsobem degradace půdy postiženo asi 40% zemědělských půd. 32 Tato směrnice pak stanovuje opatření, kterými by se mělo degradaci půd předcházet; státům pak ukládá, aby zajistily, že nebude docházet k dalšímu zbytečnému poškozování půdy jejími uživateli. Evropský parlament se touto směrnicí zabýval v listopadu roku 2007, ale vzhledem k odmítnutí návrhu ze strany několika států, bylo projednávání směrnice zastaveno. Česká republika

31 32

STEJSKAL, J. Půda v ohrožení. Ekolist. 2009, č. 4, str. 4. STEJSKAL, J. Půda v ohrožení. Ekolist. 2009, č. 4, str. 5.

- 40 -

si pak pro své předsednictví připravila několik variant, jak sporné body řešit. V současné době ale evropská směrnice o půdě ještě není schválená. V současné době co se týká pravidel pro hospodaření s půdou v EZ, jsou stanoveny zásady, které se musí v rámci EZ dodržovat a které jsou stanoveny v nařízení Rady č. 834/2007. Tato pravidla najdeme jednak v článku 3 nařízení, kde jsou vyjádřeny cíle EZ, a jednak také v obecných zásadách ekologické produkce (čl. 4), ale také v rámci rostlinné produkce. Jedním ze základních cílů ekologické produkce je hospodařit tak, abych zachovala a zlepšovala mj. i zdraví půdy. Tomuto cíli jsou pak podřízeny zásady, které se dají shrnout do následujících bodů: o

zákaz používání syntetických látek – hlavně hnojiv (ale naopak používání tzv. zelených hnojiv – kejdy, mrvy, kompostu) či pesticidů (v případě chorob rostlin se uplatňuje především zásada prevence),

o

používaní takových postupů, které zachovávají nebo zvyšují obsah organických látek v půdě, zvyšují její stabilitu a biologickou rozmanitost, předcházejí zhutnění a erozi,

o

využívání pestrého osevního postupu ke zvýšení úrodnosti půdy a

o

v situaci, kdy je nutné (jedná se opravdu o výjimečnou situaci, která musí být zdůvodnitelná) použít různých neorganických látek, ať už k ošetření, nebo hnojení, je nutné, aby tyto látky byly schváleny pro použití v EZ. Zákon o ekologickém zemědělství ještě k těmto zásadám stanovuje opatření, které

má za úkol omezit působení škodlivých vlivů na ekologicky obhospodařované pozemky. Ustanovení § 10 tak ekologickému zemědělci stanovuje, že pokud jeho pozemek, který patří do EZ, sousedí s pozemkem obhospodařovaným konvenčně, je nutné, aby tento ekozemědělec učinil vhodná opatření k zabránění případné kontaminace např. zakázanými látkami či erozí ze sousedních konvenčních ploch; takovým novým zdrojem ohrožení se v poslední době stává i riziko možné kontaminace ekologického pozemku pylem z geneticky modifikovaných plodin z okolních ploch. Vhodnými opatřeními se dle zákona pak myslí zejména výsadba živých plotů, větrolamů, pásů zeleně, izolačních travnatých pásů nebo zřizování cest. Ekologický zemědělec by měl ale i aktivně dbát na podporu biodiverzity a ochranu přírody. Měl by kladným způsobem přispívat k propojování zemědělsky využívané půdy např. s chráněnými územími, jako jsou přirozené travnaté plochy, křoviny, menší lesní porosty, rašeliniště, vodní plochy atd.

- 41 -

Značnou měrou k ochraně půd přispívá i zákon č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění pozdějších předpisů, a jeho prováděcí vyhlášku č. 13/1994 Sb., dále též zákon č. 4/2006 Sb., o zemědělství, nebo již zmíněný zákon o hnojivech. V souvislosti s půdou se neustále hovoří o její kvalitě, ovšem problémem je, jak zhodnotit či porovnat kvalitu půdy. V praxi je často při sledování rozdílů mezi ekologickým a konvenčním zemědělství studována: půdní a organická hmota, biologická aktivita, struktura půdy a eroze. Na toto téma již bylo vypracováno mnoho výzkumů a studií, z nichž vyplývá jednoznačný závěr – že ekologické zemědělství má mnohem více pozitivních vlivů na půdu než konvenční forma. Správně provozované ekologické zemědělství může chránit půdní úrodnost lépe než konvenční, protože: obsah organické hmoty bývá vyšší, půdy v EZ vykazují vyšší biologickou aktivitu (což např. znamená, že v těchto půdách se vyskytuje větší množství i více druhů žížal, které mají pozitivní vliv na její kypření), a protože půda bývá méně ohrožena erozí. Zdá se, že ekologičtí zemědělci si více než jiní uvědomují, že jsou na kvalitní půdě závislí a naopak stav půdy je závislý na zemědělcích a jejich způsobu hospodaření.

3. 3. 4. Hnojiva a pesticidy v ekologickém zemědělství S rozvojem technologií je spojen i rozvoj různých chemických látek, které nacházejí uplatnění v mnoha lidských činnostech. Jednou z nich je i zemědělství, kde použití chemikálií přináší větší výnos, což je pozitivní stránka jejich použití. Ale s používáním chemikálií jsou spojena i vysoká rizika pro zdraví člověka i životního prostředí, hlavně jeho živých složek. Jedná se např. o schopnost hromadit se v živých organismech a díky jejich těžké odbouratelnosti dochází často i k jejich hromadění v potravním řetězci. Obecně se tyto ekologické účinky nazývají jako ekotoxicita. Tento oddíl bude velmi úzce navazovat na oddíl předcházející, jelikož ochrana půdy a používání či nepoužívání hnojiv spolu těsně souvisí. Nicméně abych neopakovala zásady, které již zde byly zmíněny, pokusím se tento oddíl zaměřit přímo na hnojiva a pesticidy. Hnojivem se dle § 2 písm. a) zákona o hnojivech myslí „látka obsahující živiny pro výživu kulturních rostlin a lesních dřevin, pro udržení nebo zlepšení půdní úrodnosti a pro příznivé ovlivnění výnosu či kvality produkce“. Je nesporné, že používání hnojiv v zemědělské produkci je velmi užitečné a nutné. Jde ale o to, jaké druhy hnojiv se používají. V konvenčním zemědělství se používají rychle rozpustná minerální (neboli průmyslová) hnojiva, která mají na stav půdy i dalších složek (např. vody) negativní vliv. Nejen že kontaminu-

- 42 -

jí podzemní i povrchové vody, nebo že snižují půdní úrodnost a vitalitu kulturních rostlin, ale také při jejich výrobě dochází k využívání neobnovitelných zdrojů a energií, což má též svůj negativní dopad. Proto ekologické zemědělství volí cestu tzv. zelených hnojiv, která mají být organického původu, což je např. hnůj nebo kompost. Konkrétní důvody, proč se EZ zříká používání syntetických hnojiv, jsou následující:33 -

aby se nevytvářela umělá nerovnováha v půdním roztoku a rostliny nebyly jednostranně vyživovány (přehnojovány),

-

aby nebyli přitahováni škůdci rostlin, které láká vysoký obsah dusíku v pletivech rostlin,

-

aby nebyl omezován (nebo i ničen) půdní život,

-

aby se neplýtvalo energií při výrobě dusíkatých hnojiv,

-

aby se ekozemědělci museli snažit dobře hospodařit s dusíkem a správně nakládat s organickou hmotou, což přináší další pozitiva pro celkovou úrodnost půdy. Pesticidy představují další zdroj ohrožení složek životního prostředí. Jsou to látky,

které mají schopnost ovlivnit základní procesy v živých organismech, a proto mohou zničit nebo regulovat „škodlivé“ organismy. Mohou mít závažné dopady na lidské zdraví i na životní prostředí. Unikají do vody (zpravidla do podzemní a následně pak do povrchové a tím ji značně znečišťují), do vzduchu a hlavně do půdy, kde ohrožují rostliny, živočichy, půdní ekosystémy a rozmanitost druhů obecně. Co se týká lidského zdraví, tak to je ohroženo jednak přímo při výrobě a užívání pesticidů, a jednak také nepřímo prostřednictvím potravin a vody, které konzumujeme. Zatím ještě nejsou známa všechna zdravotní ani ekologická rizika, která s sebou užívání pesticidů nese, ale škála poškození je široká – od otrav či kožních onemocnění až po vrozené vývojové vady či rakovinu. Takovou novinkou v oblasti ochrany životního prostředí a jeho složek v souvislosti se zemědělstvím je tzv. pesticidový balíček, který v lednu letošního roku schválil Evropský parlament. Ten má za úkol sjednotit rozdíly v užívání pesticidů mezi jednotlivými státy EU. Evropská komise si od pesticidového balíčku slibuje snížení používaného množství pesticidů o asi 11 – 16% a to díky následujícím cílům: snížit nebezpečí a rizika pro zdraví a životní prostředí, zlepšit kontroly, snížit hladiny škodlivých účinných látek pesticidů, podpořit zemědělství s nízkými vstupy nebo bez použití pesticidů či zavést systém monitoringu.

33

ŠARAPATKA, B., URBAN, J. Základy ekologického zemědělství: učebnice pro školy i praxi, I. díl. Praha: Ministerstvo životního prostředí ČR, 2003. strana 86.

- 43 -

Schválená verze balíčku pak obsahuje: zákaz letecké aplikace pesticidů (ale je možné udělit výjimku), omezení jejich použití v obytných zónách (parcích, veřejných zahradách, sportovištích, rekreačních plochách, v okolí nemocnic či dětských hřišť a v dalších podobných oblastech). Zavádí rovněž tzv. nárazníková pásma, ve kterých nebude možno pesticidy vůbec aplikovat ani skladovat. Nejdůležitější ale je, že zakazuje používání těch nejrizikovějších pesticidů, díky čemuž by mohlo být z trhu staženo asi 20 látek. (Bohužel i zde je možné získat výjimky, pokud se prokáže, že právě tyto látky jsou nezbytné v boji proti škůdcům.) Směrnice ale i tak ponechává celou řadu praktických rozhodnutí na národní úrovni, takže není možno odhadnout praktické dopady balíčku. 34 V současné době je používání pesticidů, jakožto prostředků určených k hubení rostlinných nebo živočišných škůdců, tedy k ochraně rostlin, upraveno, kromě výše uvedených opatření v rámci „pesticidového balíčku“, zákonem č. 326/2004 Sb., o rostlinolékařské péči a o změně některých souvisejících zákonů. Ekologické zemědělství v otázce ochrany rostlin ale sází hlavně na tzv. nepřímé metody a princip prevence, kdy se ochrana rostlin před škůdci uskutečňuje prostřednictvím zvolení vhodného druhu a odrůdy rostliny pro daný region (aby se té dané rostlině v určitých podmínkách dařilo a nebyla tedy „oslabena“ a mohla plně vzdorovat škůdcům), vyrovnanou výživou, správnými pěstitelskými postupy i využíváním pozitivních vlivů různých rostlin mezi sebou. Teprve v případě, když se škodlivé organismy přemnoží nad únosnou míru, používá se tzv. přímých metod ochrany, které zahrnují např. použití látek přírodního původu (např. silice nebo extrakty z léčivých rostlin) nebo i jednoduchých sloučenin síry a mědi. Používání pesticidů v zemědělství má jednoznačně více negativních účinků, než těch pozitivních, která se stejně vztahují spíše na konvenční zemědělství. Výhodou jejich používání je jistě zvyšování výnosů, usnadnění práce, ale na druhé straně stojí početnější množina nevýhod jejich používání – jako např. rezidua pesticidů v potravinách, vznik rezistentních druhů a populací, nestabilita ekosystému, znečištění životního prostředí a jeho složek (hlavně tedy poškozování kvality půd i vod, jistou měrou se pesticidy podílejí ale i na poškozování ovzduší, jelikož se z nich do ovzduší uvolňují škodlivé látky), dalšími nevýhodami je také vzniklá závislost zemědělců na jejich použití nebo špatné hospodaření s energiemi. Ekologické zemědělství tedy i v této oblasti „vyhrává“ nad jeho konvenční formou.

34

ŠUTA, M. Opatrně s pesticidy. Ekolist. 2009, č. 2, str. 16 – 17.

- 44 -

3. 3. 5. Ekologické zemědělství a GMO Geneticky modifikovaným organismem, neboli zkráceně GMO, se dle § 2 písm. d) zákona č. 78/2004 Sb., nakládání s geneticky modifikovanými organismy a genetickými produkty (zákon je ještě doplněn o vyhlášku č. 209/2004 Sb., o bližších podmínkách nakládání s GMO a genetickými produkty),35 rozumí „geneticky modifikovaným organismem – organismus, kromě člověka, jehož dědičný materiál byl změněn genetickou modifikací provedenou některým z technických postupů stanovených v bodu 1 přílohy č. 1 k tomuto zákonu“. Nejde ale o tvorbu a vnášení uměle vytvořených genů, ale spíše o šlechtění plodin se specifickými vlastnostmi – jako např. odolnost vůči škůdcům, suchu či chladu. Další generace těchto plodin by mohla i obsahovat vyšší hodnoty nutričních látek či by se mohlo jednat o plodiny s antikarcinogenními účinky. Otázka používání nebo nepoužívání geneticky modifikovaných organismů byla jednu dobu velmi bouřlivě diskutována. Jedním z hlavních argumentů pro jejich pěstování je, že mohou vyřešit problém nedostatku potravin v rozvojových zemích; bohužel ale smutnou pravdou je, že GMO se používají již 10 let a zatím moc nepřispěly k řešení světového hladu (rozvojové země si k těmto potravinám ani nenašly příliš důvěry a odmítají je i v rámci potravinové pomoci). Naopak, důvodem pro zdrženlivé zavádění GMO do zemědělské praxe, patří i závěry výsledků odborných studií, které uvádí, že pěstování plodin s odolností proti herbicidům (což je pesticid používaný k hubení nežádoucích rostlin – např. plevele) ve skutečnosti zvyšuje spotřebu pesticidů a snižuje biodiverzitu prostředí. Chemická likvidace takto odolných druhů nebo rostlin pak vyžaduje stále vyšší dávky herbicidů nebo použití herbicidů s jinou účinnou látkou. Ekologické zemědělství obecně vylučuje používání GMO a produktů získaných z GMO. Takovéto produkty se nesmí používat jako potraviny, krmivo, činidla, přípravky na ochranu rostlin, hnojiva, pomocné půdní látky, osivo, vegetativní rozmnožovací materiál, mikroorganismy ani jako zvířata (článek 9 odst. 1 nařízení č. 834/2007). Nařízení též stanovuje, že se hospodářský subjekt může spolehnout, že pokud nejsou produkty označeny, neobsahují žádné GMO. 35

Pravidla, zejména tedy pro členské státy EU, ohledně nakládání s GMO upravuje i směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2001/18/ES o záměrném uvolňování geneticky modifikovaných organismů do životního prostředí a o zrušení směrnice Rady 90/220/EHS. Na nakládání s GMO se ovšem vztahují i další evropské předpisy, a to směrnice Rady 90/219/EHS ze dne 23. dubna 1990 o uzavřeném nakládání s geneticky modifikovanými mikroorganismy, či směrnice Rady 98/81/ES ze dne 26. října 1998, kterou se mění směrnice 90/219/EHS o uzavřeném nakládání s geneticky modifikovanými mikroorganismy.

- 45 -

Snad jediným takovým problémem, který by mohl v rámci EZ nastat v souvislosti s GMO, by mohlo být případné zanesení geneticky upraveného materiálu na pozemek hospodařící v rámci EZ. Jak už bylo řečeno, ekozemědělec má povinnost omezit působení škodlivých vlivů na ekologicky obhospodařované pozemky (§ 10 zákona o EZ), ale na druhou stranu asi těžko dokáže zabránit zanesení např. pylu z geneticky modifikovaných plodin. Proto jsou zde zákonem o zemědělství stanovena pravidla pro koexistenci pěstování GMO a neupravených plodin (§ 2i zákona č. 252/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Taková osoba, která chce na svém pozemku pěstovat GMO, má povinnost tento záměr ohlásit osobě, která užívá sousední blok půdy. Dokonce jsou stanoveny vyhláškou i vzdálenosti mezi jednotlivými bloky, která je osoba pěstující GMO povinna dodržovat od bloku, kde se nepěstuje GMO. Tato osoba má také povinnost do 15 dnů od zahájení pěstování geneticky upravené plodiny ohlásit její pěstování Ministerstvu zemědělství. I přes možné výhody (např. vyšší nutriční hodnota) si zatím na českém trhu geneticky modifikované potraviny důvěru nezískaly. Dá se tedy předpokládat, že z tohoto důvodu si biopotraviny, které nepocházejí z GMO, získají ještě větší důvěru spotřebitelů, a proto je důležité ještě s větší určitostí zajistit absenci GMO v ekologickém zemědělství.

- 46 -

Kapitola 4. Jsou bioprodukty opravdu „bio“? Na následujících několika stánkách bude pojednáno o bioproduktech či biopotravinách, protože si myslím, že v rámci úplnosti této práce by zde měly být „bio“ výrobky zmíněny. Ale jelikož o tomto tématu by se dalo napsat mnoho stran, bude tato kapitola sepsána spíše formou přehledu – co je to „bio“ produkt, jaká je právní úprava označování bioproduktů, biopotravin či kontroly, také zde budou zmíněny zásady, které se vztahují na výrobu či distribuci bioproduktů.

4. 1. Pojmy „bioprodukt“ a „biopotravina“ Jelikož se docela často zaměňují pojmy „biopotravina“ a „bioprodukt“, úvodem bych ráda vymezila rozdíl. Bioproduktem se dle § 3 odst. 1 písm. a) zákona č. 242/2000 Sb., o ekologickém zemědělství a o změně zákona č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, rozumí „surovina rostlinného nebo živočišného původu nebo hospodářské zvíře získané v ekologickém zemědělství podle předpisů Evropských společenství“. Naproti tomu „biopotravinou“ je dle § 3 odst. 1 písm. b) zákona potravina, která byla vyrobená za podmínek uvedených v zákoně o ekologickém zemědělství a předpisech Evropských společenství, splňující požadavky na jakost a zdravotní nezávadnost. Rozdíl mezi těmito pojmy tedy spočívá v tom, že bioprodukty se používají jen k výrobě biopotravin, kdežto výrobek označený jako „biopotravina“ nemusí obsahovat jen bioprodukty.

4. 1. 1. Hlavní rysy a zásady „biovýroby“ Hlavním cílem ekologického zemědělství je vyrábět produkty kvalitní jakosti, čehož má být dosaženo nepoužíváním umělých hnojiv a pesticidů, GMO, umělých krmiv s přidanými látkami (hormony, antibiotiky apod.). Je totiž prokázané, že zbytky takových látek zůstávají i v konečném produktu a konzumací se dostávají do těla. Tato rezidua pak mohou též přispívat ke vzniku různých nemocí (pro svou souvislost s životním prostředím a způsobem života zpravidla označovaných jako civilizační) jako jsou např. choroby štítné žlázy, osteoropóza (řídnutí kostí) nebo nejrůznější alergie. Ekologické zemědělství je v zásadě postaveno na používání co nejvíce přírodních látek, díky čemuž se riziko vzniku výše uvedených nemocí minimalizuje.

- 47 -

V nařízení Rady č. 834/2007 jednak můžeme najít obecné zásady zemědělské produkce, a jednak také zásady, které se přímo vztahují na produkci ekologických potravin. Jak již bylo řečeno, do té první skupiny (čl. 4 a 5 nařízení) patří např. zákaz používání syntetických hnojiv, pesticidů, různých krmných směsí či obecný princip prevence. Výčet zásad, které se vztahují pouze na zpracování ekologických potravin, najdeme v čl. 6 nařízení. Abych zde neopakovala zásady, které již byly nastíněny v předchozích kapitolách, uvedu zde jen výčet rysů, kterými se biopotraviny liší od těch konvenčních:10 o

výrobek nesmí obsahovat spolu s ekologicky vyprodukovanou surovinou stejnou surovinu vyrobenou konvenčním způsobem,

o

výrobek, ani jeho přísady, nesmí být ošetřeny ionizujícím zářením,

o

výrobek nesmí být vyroben za použití geneticky modifikovaných organismů (GMO) anebo výrobků na jejich bázi,

o

mohou být použity pouze ty přídatné a pomocné látky, které jsou uvedeny v seznamech nařízení, přičemž použití potravinářských přídatných látek, které nebyly získány v EZ, a jejichž hlavní funkce je technologická (např. smyslová stimulace, mikroživiny, činidla), je omezeno na minimum, např. v případě nevyhnutelné technologické potřeby nebo z důvodu zvláštních nutričních požadavků,

o

zároveň přídatné a pomocné látky jsou povoleny jen pod tou podmínkou, že se tradičně při výrobě potravin používají, vyskytují se v přírodě a potravina se bez nich nedá prokazatelně vyrobit nebo uchovat,

o

ekologické potraviny se získávají z ekologických zemědělských složek; výjimkou může být situace, kdy ta daná složka není na trhu dostupná v ekologické kvalitě (takových složek pak může být max. 5% obsahu),

o

potraviny jsou pečlivě zpracovávány, nejlépe za použití biologických, mechanických a fyzikálních postupů a nemohou se používat látky nebo zpracovatelské postupy, které by mohly uvést spotřebitele v omyl, pokud jde o pravou povahu produktu.

4. 1. 2. Registrace, osvědčování a označování biopotravin Stejně jako ekologický zemědělec i výrobce, či distributor biopotravin, má povinnost zažádat na Ministerstvu zemědělství o registraci pro ekologické zemědělství (§ 6 a násl. zákona). Stejně tak má i povinnost uzavřít s osobou pověřenou vydávat osvědčení o původu bioproduktu či biopotraviny smlouvu o kontrolní činnosti a zprávu o vstupní kontrole poté přiložit 10

ŠARAPATKA, B., URBAN, J. Ekologické zemědělství v praxi. Šumperk: PRO-BIO Svaz ekologických zemědělců, 2006. strana 54.

- 48 -

k žádosti o registraci. Pakliže byly splněny všechny náležitosti, ministerstvo vydá rozhodnutí o registraci. Tato registrace může být ale ministerstvem i zrušena, pokud výrobce biopotravin za prvé nedodržuje požadavky zákona a za druhé, pokud do 24 měsíců od registrace neobdrží alespoň jedno osvědčení o biopotravině. Co se týká osvědčení o původu biopotraviny či bioproduktu, toto vydává pověřená osoba na žádost, a to do 30 dnů od provedení kontroly a v případě, že osoba podnikající v EZ splnila všechny požadavky. Osvědčení se vydává na dobu min. jednoho roku, max. ale na dobu 15 měsíců. Pokud osoba pověřená odepře vydat osvědčení, musí toto být písemné a odůvodněné. Osoba podnikající v EZ pak může podat námitku proti nevydání osvědčení, a to pověřené osobě ve lhůtě 15 dnů od ukončení 30 denní lhůty, která je stanovena pro vydání osvědčení. O námitce rozhoduje nejdříve sama pověřená osoba, pokud osoba podnikající v EZ nesouhlasí se závěry této pověřené osoby, může podat stížnost přímo Ministerstvu zemědělství (§ 22 a 32 zákona o EZ). Označování biopotravin pak upravuje i nařízení Rady č. 834/2007 v čl. 23 a následujících. Jako hlavní pravidlo nařízení stanovuje, že pokud je produkt či potravina označena např. slovem „bio“ či „eko“, nebo také evropským logem pro ekologické výrobky, musí jít o produkt, který byl vyroben v souladu se zásadami tohoto nařízení, tedy zásadami ekologického zemědělství. Jako ekologický produkt může být také označena potravina, která obsahuje alespoň 95% hmotnostních složek původem z EZ, přičemž musí být označeno, které složky pocházejí z EZ a které nikoliv. Co se týká označování v českých podmínkách (§ 23 zákona o EZ), na obalu musí být, kromě označení „bio“, uveden i kód kontrolní organizace. Logem je tzv. biozebra, což je platné označení českých bioproduktů (podobu této známky stanovuje vyhláška č. 16/2006 Sb., která provádí některá ustanovení zákona o EZ). Kontrolní systém platí stejný jako pro ekologického zemědělce. Na závěr tohoto oddílu si zde dovolím ještě uvést zajímavý judikát, který se týká právě označování bioproduktů, protože často vznikají pochybnosti, zda produkt označený jako „bio“ opravdu pochází z ekologického zemědělství. V souvislosti s tím byla v roce 2004 doručena Evropskému soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou položil španělský soud. Tento případ nese označení C-107/04. Předběžná otázka se týkala výkladu, dnes již nepoužitelného nařízení Rady č. 2092/91 (ve znění nařízení Rady č. 1804/1999 a č. 392/2004), konkrétně jeho čl. 2. Tento článek stanovoval pojmenování produktů pocházejících z ekologického zemědělství. Pro španělský jazyk - 49 -

zde bylo uvedeno označení „ecológico“. Problémem bylo, že na španělském potravinovém trhu bylo zavedeno i označení „biológico“, které ale neindikovalo potraviny z ekologického zemědělství. Toto označení mohlo být tedy zavádějící, hlavně pro ty, kteří nebyli obeznámeni s rozdílem mezi těmito označeními. V předběžné otázce se soud tedy ptal, jestli výše uvedené výrazy jsou ve všech členských státech používané pro výrobky ekologického zemědělství a jestli článek 2 nařízení má být vykládán v tomto smyslu. Dospělo se k tomu závěru, že původně článek s ekologickým zemědělstvím spojoval pouze výraz „ecológico“ a tudíž Španělsko, které povolilo užívání slova „biológico“ i pro produkty nevzešlé z ekologického zemědělství, neporušilo žádné povinnosti. Nicméně bylo v rozhodnutí o této předběžné otázce též judikováno, že od tohoto rozhodnutí má být čl. 2 vykládán tak, že zakazuje užívání slova „biológico“ pro produkty, které nemají svůj původ v ekologickém zemědělství. V roce 2005 bylo Španělsko Komisí žalováno kvůli používání označení „bio“ na mléku, pocházející z oblasti Navarra, které nebylo vyprodukováno v souladu s pravidly ekologického zemědělství. Jde o věc C-135/03 (Komise Evropských společenství vs. Španělské království). Španělsko v žalobě bylo napadáno proto, že tolerovalo používání označení „bio“ či „biológico“ pro produkty nepocházející z ekologického zemědělství. Toto označení však bylo přímo uvedeno v regionálním předpisu oblasti Navarra, a to pro produkty nepocházející z ekologického zemědělství, v tomto případě pro mléko. Bylo argumentováno tím, že je obecně v této oblasti známo, že označení „bio“ nemá nic společného s ekologickým způsobem hospodaření. Vzhledem k tomu, že ve výčtu výrazů v čl. 2 v nařízení Rady č. 2092/91 je pro španělský jazyk uvedeno pouze „ecológico“ pro produkty z ekologického zemědělství, Španělsko argumentovalo tím, že neporušilo povinnost danou mu článkem 2 nařízení, když tolerovalo užívání označení „bio“ i pro produkty neekologického zemědělství. Evropský soudní dvůr dal Španělskému království za pravdu a zamítl žalobu Komise, jelikož dle něj nebylo prokázáno porušení čl. 2 vzhledem k tomu, že výčet označení tam obsažený není taxativní, tudíž státy si mohou zavést i jiná označení. A i když by, podle ESD, bylo žádoucí sjednotit označování produktů pocházejících z ekologického zemědělství pro celé ES, při posuzování této žaloby se musí vycházet z platné legislativy, která momentálně nepřikazuje používání výrazů „ecológico“ a „biológico“ pro ekologicky vyprodukované výrobky.

4. 1. 3. Skladování bioproduktů Nejen pro výrobu bioproduktu platí závazná a přísná pravidla, ale stejně tak platí i pravidla pro jejich skladování, která jsou uvedena v čl. 35 nařízení Komise (ES) č. 889/2008.

- 50 -

Hlavním požadavkem je, že bioprodukty musí být skladovány tak, aby se co nejvíce zachovala jejich kvalita, a dopředu musí být vyloučena možnost jejich kontaminace nežádoucími látkami. Pokud jsou bioprodukty skladovány souběžně s produkty konvenčního zemědělství, je nutné je oddělit přepážkou, aby nemohlo dojít k jejich smísení či záměně, pro tento účel musí být také řádně označeny (jasné značení platí nejen pro skladování, ale také pro fázi manipulace a zpracování).

4. 1. 4. Jsou biopotraviny zdravější? Otázkou, jestli jsou biopotraviny zdravější, než potraviny z konvenčního zemědělství se zabývalo nemálo výzkumů a nutno dodat, že s rozporuplnými výsledky. Některé došly k závěru, že jsou prokazatelně zdravější, že obsahují více prospěšných látek, některé další výzkumy naopak tvrdily, že jsou na tom, co se obsahu živin a vitaminů týká, stejně jako potraviny, které pocházejí z konvenčního zemědělství. Nejnovější výsledky ovšem hovoří jasně a dávají za pravdu zastáncům biopotravin. Dle výzkumu, na kterém pracovalo 31 evropských výzkumných středisek a univerzit, jsou biopotraviny nutričně hodnotnější a obsahují méně nežádoucích látek než potraviny vyráběné ze surovin produkovaných konvenčním zemědělstvím. Konkrétně výsledky prokázaly, že vzorky z ekologických produkčních systémů obsahují více vitamínů, antioxidantů nebo nenasycených mastných kyselin prospěšných pro organismus. Testy prý také prokázaly nižší obsah těžkých kovů či pesticidů. 11 Důvod, proč biopotraviny jsou bohatší na nutriční hodnoty, je ten, že díky nepoužívání dusíkatých hnojiv, a jiných syntetických látek, není rostlina zamořena různými chemikáliemi a navíc má čas dostatečně vyrůst tak, jak je jí přirozené, čímž se v ní tvoří mnohem více aromatických látek. Stejný princip pak platí i pro živočišnou produkci, kde je kvalita živočišných produktů zaručena kvalitním ekologickým krmivem, uspokojením všech potřeb, která zvířata mají, včetně zajištění jejich životní pohody, či nepoužíváním různých růstových hormonů nebo antibiotik přidávaných do krmiva. Společným jmenovatelem obou skupin produktů je pak nepoužívání syntetických látek, barviv, umělých arómat či zvýrazňovadel chuti. 12 Výhodou biopotravin tedy není jen vyšší obsah zdraví prospěšných látek, ale také jejich malý vliv na zhoršování stavu životního prostředí, který je dán ekologickým způsobem jejich produkce, s minimálními negativními následky pro složky životního prostředí.

11 12

Celoevropský výzkum potvrdil: biopotraviny jsou zdravější. Právo. 26. 11. 2009, strana 17. FALLENT, Andrea. Proč si dát raději bio. Active Beauty. 2009, č. 7, strana 18 – 21.

- 51 -

Dle průzkumu z roku 2008 se naštěstí povědomí Čechů o produktech vzešlých z ekologického zemědělství neustále rozšiřuje a obecně jsou považovány za zdravější než ty, které vzešly z konvenčního zemědělství, nicméně co se českého trhu s biopotravinami týče, tak ten na tom tak dobře není. Dokazuje to i podíl biopotravin na celkové spotřebě potravin v loňském roce, který činil pouhých 0,75%. Což, převedeno na čísla, znamená, že průměrný Čech v loňském roce utratil jen 176 Kč za biopotraviny. 13 Ale čím je to způsobeno? Jako hlavní důvod je uvedena jejich někdy až několikanásobně vyšší cena oproti potravinám z konvenčního zemědělství, čemuž se, na druhou stranu, v dnešní době hospodářské krize, nelze divit. Osobně jsem byla ale překvapená, že pouhá 2% respondentů jako důvod, proč si biopotraviny nekupují, uvedla, že nedůvěřují tomu, že jsou kvalitnější a zdravější než potraviny z neekologického zemědělství. 14 Takovéto zjištění považuji za velký krok dopředu, směrem k čistšímu životnímu prostředí a kvalitnějším potravinám, což je zároveň, dle mého názoru, i krok správným směrem.

13

Český trh s biopotravinami 2009. [online] Green Marketing. [cit. 2009-11-20] Dostupné z: http://www.biospotrebitel.cz/data/pdf/Cesky_trh_s_biopotravinami_09_souhrn.pdf 14 Povědomí a nákupní chování spotřebitelů v oblasti biopotravin. [online] Ogilvy – BIO výzkumná zpráva 2008. [cit. 200911-20] Dostupné z: http://www.mze.cz/attachments/BIO-_zprava_z_vyzkumu-_rozdelene_zavery.ppt

- 52 -

Kapitola 5. Kontrolní systém v rámci ekologického zemědělství Je nepochybné, že zajištění kontroly dodržování právních předpisů je v moderní společnosti nezbytné, jelikož se tím posiluje důvěra občana ve fungování státu i právního řádu. V rámci této kapitoly se tedy pokusím nastínit základní systém provádění kontroly v ekologickém zemědělství, jaký orgán ji je oprávněn provádět, a jaké mohou být následky při zjištění nedodržování zákona povinným subjektem.

5. 1. Vznik kontrolního systému v EZ Po roce 1990, kdy se začalo ekologické zemědělství více vyvíjet, byly v České republice zakládány první svazy ekofarem. Tyto svazy si začaly vytvářet vlastní směrnice a zahájily první certifikace a kontroly. Každý z těchto svazů měl i vlastní značku pro označování biopotravin, což se brzy ukázalo jako neudržitelné a nepřehledné. Proto začátkem roku 1992 došlo k dohodě mezi Ministerstvem zemědělství a svazy o jednotném označování bioproduktů a biopotravin a zřízení jednotné kontroly a certifikace. Ministerstvo ustanovilo technickou komisi, která vypracovala Metodický pokyn pro ekologické zemědělství MZe ČR, Certifikační výbor a jmenovala první inspektory. Tento systém jednotného označování začal fungovat od 1. 1. 1993. O dva roky později byl systém akreditován IFOAM a byla uzavřena smlouva o supervizi dle nařízení Rady (EHS) 2092/91 s pověřenou kontrolní organizací EU. Tato smlouva umožnila export českých biopotravin do zemí EU, což i zvýšilo prestiž českého ekologického zemědělství v zahraničí. V roce 1999 se pak začal připravovat zákon o ekologickém zemědělství, a to tak, aby byl v souladu s předpisy EU. Tohoto cíle bylo dosaženo a Česká republika byla nařízením komise č. 548/2000 zařazena na „Seznam třetích zemí“ pro nezpracované a zpracované zemědělské výrobky z rostlinných surovin. O rok později bylo dosaženo i uznání EU pro hospodářská zvířata, nezpracované a zpracované živočišné produkty z EZ. Akreditace u EU si v roce 1999 taktéž vyžádala vznik právnické osoby KEZ, o.p.s. (Kontrola ekologického zemědělství, obecně prospěšná společnost), která převzala výkon kontroly a certifikace a od platnosti zákona o ekologickém zemědělství je pověřeným subjektem pro výkon kontroly a certifikace dle tohoto zákona.

- 53 -

V současné době působí v rámci kontrolního systému Ministerstvo zemědělství a ministerstvem pověřené kontrolní organizace, což momentálně jsou KEZ, o.p.s., ABCERT GmbH a BIOKONT CZ s.r.o..

5. 2. Právní úprava kontroly v ekologickém zemědělství Cílem kontroly v rámci ekologického zemědělství je zjistit, zda zemědělský podnik řádně dodržuje pravidla stanovená pro ekologické zemědělství a tím zaručit konzumentům, že potraviny, které si koupí, opravdu pocházejí z ekologického zemědělství. Samotnému producentovi je pak umožněno používat ochrannou známku u uznaných bioproduktů. Kontrola zde též působí jako ochrana ekologického zemědělce před nekalou soutěží (v případě tzv. pseudobiopotravin). Kontrola tak má nezastupitelnou úlohu při vytváření obecné důvěry a pochopení významu ekologického zemědělství. Samotnou povinnost zajistit kontrolní systém pro ekologické zemědělství členskému státu EU stanovuje nařízení Rady (ES) č. 834/2007 o ekologické produkci a označování ekologických produktů a o zrušení nařízení (EHS) č. 2092/91 ve svém článku 27 odst. 1., přičemž nechává na samotném státu, jaký orgán kontrolou pověří. V zásadě se kontroluje zemědělská produkce a zpracování, balení a dovoz z nečlenských zemí. Nařízení také dále stanovuje pravidla při provádění kontroly, která byla do našeho právního řádu zapracována do zákona č. 242/2000 Sb., o ekologickém zemědělství a o změně zákona č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Kontrolnímu systému zde byla vymezena hlava V zákona. Ovšem před tím, než bude popsán kontrolní systém v ekologickém zemědělství, je zde nutno vymezit pojmy „kontrola“ a „dozor“, neboť i v literatuře často dochází k jejich záměně. Jsou to pojmy souvztažné, tudíž je obtížnější je proti sobě vymezit, nicméně v odborné literatuře „kontrola nezahrnuje vlastní nápravu příp. zjištěného závadného stavu“, kdežto dozor ano.1 Nicméně, v této práci bude i nadále používán pojem „kontrola“.

5. 2. 1. Subjekty vykonávající kontrolu Dozor nad dodržováním zákona o EZ je sice svěřen Ministerstvu zemědělství ČR, ale ministerstvo může na základě obchodní veřejné soutěže pověřit kontrolou i právnickou osobu

1

PRŮCHA, P. Správní právo, obecná část. 6. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2004. Strana 258, poznámka pod čarou č. 2.

- 54 -

nebo organizační složku státu, která může poté vydávat osvědčení o původu bioproduktu i biopotravině, provádět kontrolu i další odborné úkony (§ 28 a 29 odst. 1 zákona). Smlouva mezi ministerstvem a pověřenou právnickou osobou je uzavírána na dobu neurčitou a musí obsahovat výpovědní důvody i lhůtu, stejně jako ujednání, týkající se náhrady nákladů (§ 30 odst. 1 zákona o EZ). Jak je již výše uvedeno, v současné době na našem území působí tři takové právnické osoby - KEZ, o.p.s., ABCERT GmbH a BIOKONT CZ s.r.o. Pro tuto pověřenou osobu jsou ale zákonem stanovena další pravidla, která musejí být dodržena a mezi něž patří hlavně požadavek odbornosti a nestrannosti této osoby. Inspektoři pověřeného subjektu (osoby zaměstnané buď jako zaměstnanci právnické osoby, či externí spolupracovníci), kteří provádějí kontrolu, musí mít minimálně úplné střední vzdělání v oboru zemědělství a lesnické hospodářství (či veterinární vědy nebo potravinářství) a dále je zde stanovena podmínka vykonání praxe v oboru a to v minimální délce jednoho roku (v závislosti na úrovni dosaženého vzdělání).2 Co se týká zmiňovaného požadavku nestrannosti pověřené osoby, v § 29 odst. 4 zákona je stanoveno, co pověřená osoba (resp. inspektoři) nesmí: „Osoba provádějící kontrolu nesmí a) být osobou podnikající v ekologickém zemědělství, b) provádět kontrolu osoby podnikající v ekologickém zemědělství, které poskytla v posledních 3 letech poradenství, c) provádět kontrolu v obci, kde má trvalý pobyt, nebo d) provádět kontrolu u osob blízkých.“ Nutné je ještě dodat, že osoba provádějící kontrolu má povinnost mlčenlivosti o skutečnostech, o kterých se dozvěděla v souvislosti s kontrolou. Dohled nad činností pověřených právnických osob vykonává ministerstvo, z čehož plynou i určité povinnosti pro tuto osobu stanovené v § 30 zákona. Pověřená osoba má povinnost předložit pracovníkům ministerstva požadovanou dokumentaci, poskytnout informace i součinnost, kdykoliv o to ministerstvo požádá. Také vždy k 31. lednu předkládá ministerstvu souhrnnou zprávu o provedených kontrolách, kterou pak ministerstvo zveřejňuje ve Věstníku – toto je ovšem stanoveno v nařízení Rady č. 834/2007 v článku 27 odst. 14.

2

§ 29 odst. 2 a 3 zákona č. 242/2000 Sb., o ekologickém zemědělství a o změně zákona č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.

- 55 -

5. 2. 2. Průběh kontroly Všechny zemědělské provozy a všechny zpracovatelské podniky jsou minimálně jednou ročně kontrolovány, přičemž povaha a četnost kontrol se stanovuje na základě posouzení rizika výskytu nesrovnalostí a porušení, pokud jde o nesoulad s požadavky stanovenými v nařízení Rady č. 834/2007. (Kontrola se týká ekologických zemědělců i těch, co jsou zařazeni do přechodného období, dále také výrobců a distributorů bioproduktů a biopotravin.) Kontrolovaná osoba má pak dle § 30 odst. 4 zákona povinnost poskytnout kontrolnímu orgánu potřebnou součinnost i doložit veškeré doklady, které jsou k provedení kontroly zapotřebí. Kontroly jsou buď řádné (ohlášené), nebo namátkové (neohlášené). V případě řádné kontroly je tedy zemědělskému podniku dopředu ohlášen termín provedení kontroly. Tato kontrola zahrnuje celý podnik, tj. pozemky a kultury, stáje, zvířata, stroje, technologie i technologická zařízení, sklady a ostatní provozní prostory, obaly, etiketaci, provozní, skladovou i účetní evidenci. Pokud jsou v podniku zároveň produkovány produkty konvenčního zemědělství, podléhá kontrole i jednotka tohoto konvenčního hospodaření. Inspektor také ověřuje správnost a úplnost údajů uvedených v žádosti o registraci, hlášení a v přihlášce produktu k certifikaci. Pokud byla podniku uložena nápravná opatření, inspektor zkontroluje jejich plnění. V případě výrobce, dovozce či distributora biopotravin mají inspektoři právo i odebírat vzorky bioproduktů či biopotravin. Vedle řádných kontrol provádí pověřená osoba i kontroly namátkové, jejichž účelem je zkontrolovat např. uložená opatření u problematických podniků, anebo vzniklo-li podezření na použití nepovolených postupů či prostředků. Samotný postup kontroly se v případě kontroly zemědělského podniku, výrobce biopotravin či distributora pak liší pouze v závislosti na zaměření podniku. Při kontrole zemědělského podniku se nejdříve zkontrolují obecná kriteria jako je osobnost podnikatele (odpovědné osoby), znalost požadavků zákona a vyhlášky zaměstnanci podniku, pořádek v podniku, včasnost preventivních opatření a pracovních zásahů či plnění nápravných opatření. Následuje kontrola rostlinné produkce – kontrola odrůd, pozemků i plodin, hnojiva i ochrany rostlin či osevního postupu. Při kontrole živočišné produkce se postupuje obdobně. Kontrolují se druhy a kategorie zvířat, zákroky na zvířatech, jejich ustájení a péče o ně, technologie chovu, nákup zvířat či zpracovávání živočišných produktů. Kontrole též podléhá prodej, a to jak prodej konečnému spotřebiteli, tak i prodej k dalšímu zpracování. Poté následuje kontrola vedení účetnictví a skladové evidence. Pokud jsou nějaké produkty přihlášené k certifikaci, identifikují se a kontroluje se jejich množství.

- 56 -

Kontrola výrobce biopotravin také začíná kontrolou obecných kriterií (viz výše), následuje kontrola toku nakupovaných surovin, surovin v podniku i výrobků. Při kontrole výroby se dohlíží např. na dodržení receptur, technologii výroby, čištění a asanace, výrobní evidenci i etiketaci. V případě souběžné produkce se zkontroluje oddělení ekologické a konvenční výroby. Ke konci opět proběhne kontrola účetnictví a produktů přihlášených k certifikaci. Konečně v případě kontroly u distributora je postup kontroly téměř identický s kontrolou u výrobce biopotravin. Prvně je v pořadí kontrola obecných kriterií, pak kontrola toku zboží, čištění i asanace, kontrola prodeje a nakonec účetnictví.

5. 2. 3. Výsledek kontroly O provedení kontroly se pořizuje zpráva, která obsahuje popis zjištěných skutečností a kterou podepisuje jak inspektor, tak kontrolovaná osoba. Pokud kontrolovaná osoba nesouhlasí s nálezem inspektora, může své vyjádření napsat přímo do formuláře zprávy o kontrole. Na základě zprávy o kontrole proběhne certifikační řízení, v němž může být, v případě, že inspektor nezjistil žádné nedostatky, přihlášený zemědělský podnik uznán jako ekologický, s právem používat ochranné známky na svou produkci. Naopak, pokud kontrolní orgán zjistil nedostatky, je podle § 30 odst. 3 zákona o ekologickém zemědělství povinen navrhnout ministerstvu zvláštní opatření (§ 34 zákona) nebo uložení pokuty (§ 33). Zvláštní opatření, které se ukládá osobě, která označuje potraviny či produkty v rozporu se zákonem o EZ, může spočívat: o

v odstranění bioproduktu či biopotraviny z celé výrobní dávky,

o

v dočasném zákazu označování bioproduktů a biopotravin, uloženém ekologickému podnikateli či výrobci biopotravin při zjištěném soustavném porušování zákona,

o

v nařízení odstranění označení bioproduktů či biopotravin dovozcem.

Výčet pokut, které lze uložit za určité chování, je uveden v § 33 zákona č. 242/2000 Sb. o ekologickém zemědělství, přičemž při stanovování výše pokuty se přihlíží k závažnosti protiprávního jednání, k následkům a okolnostem, za nichž k porušení došlo. Pokutu lze uložit do 1 roku ode dne, kdy ministerstvo zjistilo porušení povinnosti, nejdéle však do 3 let ode dne, kdy k porušení došlo. Pokutu vybírá ministerstvo s pomocí územních finančních orgánů a je příjmem státního rozpočtu.

- 57 -

Právnická i podnikající fyzická osoba se může odpovědnosti za správní delikt zprostit, pokud prokáže, že vynaložila veškeré možné úsilí k tomu, aby porušení právní povinnosti zabránila (§ 33 odst. 7 ve spojení s odstavcem 11). Co se náhrady nákladů týče, dnes již neplatné znění zákona o ekologickém zemědělství3 stanovovalo, že náklady za provedenou kontrolu nesla kontrolovaná osoba. Toto ovšem neplatilo, pokud se jednalo o neohlášenou kontrolu, při které nebyl zjištěn žádný nedostatek; v tom případě kontrolovaná osoba náhradu nákladů nenesla. V současném znění je ustanovení o náhradě nákladů zrušeno, nicméně čl. 4 nařízení Rady č. 834/2007 podmiňuje nárok ekologického zemědělce na zařazení do kontrolního systému zaplacením přiměřeného poplatku jako příspěvku na výdaje na kontrolu. Ještě je třeba doplnit, že v prvním stupni správní delikty podle tohoto zákona projednává ministerstvo a případný rozklad nemá odkladný účinek.

3

Zákon č. 242/2000 Sb., o ekologickém zemědělství a o změně zákona č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění zákona č. 320/2002 Sb.

- 58 -

Závěr Ochrana životního prostředí a jeho složek se jistě právem stává v poslední době stále častějším předmětem diskusí i právních úprav, ať už na evropské, mezinárodní či národní úrovni. Snahou je zabránit prokazatelně zhoršujícímu se stavu životního prostředí a jeho složek, a v těch nejoptimističtějších vizích i zlepšit tento stav. Osobně se domnívám, že konkrétně ekologické zemědělství, o kterém pojednává tato práce, je jedním z takových nejdostupnějších a „nejjednodušších“ prostředků, jak napomoci životnímu prostředí ke zlepšení jeho stavu. Principy, na kterých je vystavěno, mi jsou osobně velmi sympatické a připadá mi, že pokud budou opravdu dodržovány, tak by ekologické zemědělství mohlo nemalou měrou přispět ke zlepšení stavu přírody i krajiny. Myslím si ale, že k tomu, aby se spotřeba ekologicky produkovaných potravin více rozšířila, je potřeba učinit minimálně dva základní kroky – zvýšit důvěru veřejnosti v ekologické produkty a pokusit se snížit jejich cenu. Dle mého názoru je potřeba zvýšit u veřejnosti větší důvěru v ekologické zemědělství, resp. v to, že ekozemědělci opravdu dodržují zásady a předpisy, které jsou stanoveny, a že tedy bioprodukt je produktem opravdu pocházejícím z ekologického zemědělství. Myslím si totiž, že i když v průzkumu, který je zmíněn v rámci této práce v Kapitole 4, se ukázalo, že nedůvěra v ekoprodukty nehraje takovou roli při rozhodování, zda si ho koupit nebo ne, stále zde je ještě mnoho skeptiků, kteří pochybují o jejich kvalitě. Proto bych navrhovala častější provádění kontrol a zvýšení povědomí o tom, že tyto kontroly probíhají a jsou i přísnější než kontroly v rámci konvenčního zemědělství. Možná nedůvěru v kontrolu způsobuje i to, že jsou prováděny právnickými osobami, se kterými ekozemědělec uzavírá smlouvu, což by mohlo u skeptika vyvolat dojem, že kontrola může být i zmanipulovaná. Zvýšení důvěry veřejnosti by mohlo napomoci, kdyby kontrolu vykonával orgán státní správy, který by možná ve spotřebiteli vyvolal větší jistotu. Podle mě dalším negativním aspektem biopotravin je jejich často až několikanásobně vyšší cena. Je jisté, že vzhledem k postupům v rámci ekologického zemědělství, které jsou založeny jen na přírodních cyklech, tudíž žádných „urychlovačích“, se produkce ekoproduktů musí zákonitě prodražit (ve srovnání s konvenčními produkty). Ekologicky hospodařící zemědělec nemůže mít totiž tak velkou (a častou) úrodu či tak velkou (a rychlou produkci) masa jako konvenční zemědělec. Nicméně si myslím, že pokud by se ceny bioproduktů snížily a byly jen o něco málo dražší než konvenční potraviny, poptávka a spotřeba po nich by rychle stoupala (a to, dle mého názoru, i v dobách současné hospodářské krize). Domnívám se totiž,

59

že lidé si začínají čím dál více uvědomovat hodnotu dobrého zdraví, a v dnešní době plné stresu, začínají i o své tělo více pečovat, začínají se více zajímat o zdravější způsoby života. K naplnění této myšlenky by asi bylo potřeba zvýšit dotace, které jsou ekologickým zemědělcům udělovány, ale také by bylo potřeba zajistit, aby se jejich zvýšení promítlo i do cen biopotravin. Toto je ale pravděpodobně bezvýchodná situace, protože konvenční zemědělci by též snížili ceny potravin a tudíž by rozdíl mezi ekoprodukty a „normálními“ produkty byl zase daleko větší. V této souvislosti mě tedy napadá ještě i další krok, který by byl třeba učinit k tomu, aby se ekoprodukty staly téměř samozřejmostí na našich stolech, a to větší osvěta, informovanost a propagace biopotravin nejen v ekologicky zaměřených časopisech, ale i ve více rozšířeném tisku. Z toho, jak zastánci ekologického zemědělství o tomto způsobu hospodaření mluví, by se občas mohlo zdát, že ekologické zemědělství vyřeší všechny problémy, které životní prostředí v současné době má. Ačkoliv jsem též zastáncem ekoproduktů a ekologického zemědělství, jsem v tomto „přízemnější“ a domnívám se, že ekozemědělství nevyřeší všechny problémy životního prostředí a že ani nedokáže jeho stav urychleně vylepšit. Myslím si ale, že ekologické zemědělství nám může nabídnout jednu v současné době dost nedostatkovou věc, a to čas. Tím, že ekologické způsoby hospodaření dokáží pomalu (ale jistě) zastavovat zhoršování životního prostředí, nám poskytnou čas, abychom přišli na to, jaká další opatření přijmout, aby se stav životního prostředí dále nezhoršoval, ale naopak se dokázal zlepšit. Proto se domnívám, že by každý z nás měl (samozřejmě v rámci svých možností) podporovat ekologické zemědělství, ať už tím, že si například sám založí ekofarmu, nebo „jen“ tím, že si bude kupovat bioprodukty, co nejčastěji to pro něj bude možné. Jelikož si myslím, že ekologické zemědělství představuje pro existenci životního prostředí východisko a budoucnost.

60

Resumé We all are the witnesses of the constantly worsening condition of environment. The opinions, why it is happening, are not unambiguous. One group of people thinks that it is caused by man and his throwaway style of life, while some people hold their view that it is the normal circulation of actions in the nature. Regardless of that who is right, it is obvious that we have to change our lifestyle if we want to keep our planet for next generations. I think that one of the possible meanings, how to protect the environment, is the organic farming. This way of agriculture has nearly no negative influence on the condition of environment. Maybe this is the reason why the organic farming, and its products, is so popular. The main idea of this form of agriculture is the return to the nature and its natural cycles. It is forbidden to use synthetic manures, pesticides or genetically modified organisms. The preventive using of hormones or antibiotics is also prohibited. Conversely, the organic farming supports using of the „green manures and pesticides“ which come from the organic farming itself. It also has very nice rules for breeding farm animals; it emhasizes the „welfare“ of animals that has to be ensured. I chose the theme Environment Protection and Organic Farming for my degree work because I think that organic farming is the way how to help protecting the environment. And I also think that law is the effective instrument for it. My degree work is divided into five chapters dealing with the evolution of green politics, process of becoming „organic farmer“, the third chapter is about the organic farming itself, follows the chapter about „biopoducts“ and finally, the fifth chapter is about the control system in the organic farming. The first chapter is about the evolution of green policy as well as the evolution of policy of organic farming itself. Both are described from the view of international, european and czech law. The second chapter describes the process of becoming organic farmer; you can find there the conditions that have to be filled if you want to be an organic farmer as well as the legal regulation of this process. The third chapter, called Organic Farming, is more voluminous. It firstly describes the evolution of organic farming in the Czech republic, then it tells about the legal regulation of this area both in the international, European, and Czech law system.

61

Then this chapter deals with the main principles and features of organic farming; there is also the comparison of organic farming and its conventional form included. There are also described the effects to the environment in this chapter. The second part of this chapter is dedicated to the describtion of main principles of organic farming and their legal regulation. There are described the rules of animal or vegetable production, then the relation of organic farming to the protection of tilth; there is also mentioned the legal regulation of using synthetic manures or pesticides in organic farming, and finally there are some words about using of genetically modified organisms in this form of farming. The forth chapter tells about the „bioproducts“ – about the main principles of their production, about the legal regulation of their registration, labelling or storage. There is also a few words about their quality. The last chapter is dedicated to the describtion of control system within the frame of the organic farming. There is a few words about the origin of control system at the beginning, then the legal regulation follows – it tells about the authorized subjects and it also describes the control process itself. The organic farming is really the good way of farming, according to my opinion. But I also think that it has two main problems. The first one is distrust of people to the products of organic farming, and the second is the expensiveness of bioproducts. We can see that we still have a lot to do, in this area, to make organic farming wide-spread. Although the organic form of agriculture has certainly less negative effects to the environment than the conventional one, I do not think that it is able to solve all the environmental problems. But, I think this nonpolluting way of farming can give us time to solve the problems of environment. And this is really important and interesting. And that is why I consider the organic farming to be the future of environment.

62

Použité prameny Knižní prameny o

DAMOHORSKÝ, M. České právo životního prostředí. Praha: Právnická fakulta Univerzity Karlovy, 2003

o

DAMOHORSKÝ, M. aj. Právo životního prostředí. Praha: nakladatelství C. H. Beck, 2007

o

JANČÁŘOVÁ, I. Ekologická politika. Brno: Masarykova univerzita, 2004

o

PRŮCHA, Petr. Správní právo – obecná část. 6. vydání. Brno: Masarykova univerzita a vydavatelství Doplněk, 2004

o

ŠARAPATKA, B., URBAN, J. aj. Ekologické zemědělství: učebnice pro školy a praxi, I. díl. Praha: Ministerstvo životního prostředí ČR, 2003

o

ŠARAPATKA, B., URBAN, J. aj. Ekologické zemědělství: učebnice pro školy a praxi, II. díl. Šumperk: PRO-BIO Svaz ekologických zemědělců, 2005

o

ŠARAPATKA, B., URBAN, J. Ekologické zemědělství v praxi. Šumperk: PRO-BIO Svaz ekologických zemědělců, 2006

Prameny z archivu závěrečných prací o

KOUTNÁ, Pavlína. Ekologické zemědělství. [online] 2006. 95 stran. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce: JUDr. Jana Dudová

o

OBERREITER, Jan. Ekologické zemědělství. 2007. 83 stran. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta. Vedoucí práce: doc. JUDr. Ivana Průchová, CSc.

Elektronické prameny o

http://www.agronavigator.cz [Agronavigátor]

o

http://www.bio-info.cz [Bio-info]

o

http://www.biospotrebitel.cz [Biospotřebitel]

o

http://www.denik.cz [Deník]

o

http://ec.europa.eu/agriculture/organic/home_cs [Evropská komise]

o

http://europa.eu/index_cs.htm [Portál Evropské unie]

o

http://www.ifoam.org [IFOAM]

o

http://eur-lex.europa.eu/JOHtml.do?uri=OJ:C:2007:306:SOM:CS:HTML [Lisabonská smlouva] - 63 -

o

http://www.mze.cz [Ministerstvo zemědělství ČR]

o

http://www.mzp.cz/cz/legislativa_a_formulare [Ministerstvo životního prostředí ČR]

o

http://www.cs.wikipedia.org [Wikipedie, otevřená encyklopedie]

Časopisy o

Časopis Active Beauty, ročník 2009, č. 7

o

Časopis EKO, ročník 2009, č. 1

o

Časopis Ekolist, ročník 2009, č. 2 a 4

Judikáty o

Rozsudek ESD ve věci C-107/04 Comité Andaluz de Agricultura Ecológica v. Administración General del Estado a Comité Aragonés de Agricultura Ecológica

o

Rozsudek ESD ve věci C-134/05 Komise Evropských společenství v. Španělské království

- 64 -