Oceněné literární práce z literární soutěže Život s knihou při Polabském knižním veletrhu 2015 v Lysé nad Labem Kat. do 15 let – poezie Barbora Dvořáková, Dubňany 1.cena Význam slov Sedím uprostřed čarovného kruhu, slza teče po líčku a stéká až dolů. Ta malá kapka naděje, ten velký oblak smutku. Ta čistá kapka radosti ten vzácný moment skutku. Malý bledý koutek úst pomalu se zvedá, ta nepatrná jiskra v očích si na svět cestu hledá. Kolovrátek myšlenek, slov a vzácných citů tiše píše knihu o světě plném divů. Tato kniha otevírá můj malinkatý svět. Svět plný malých střípků skládajících odpověď. Proč radostný je pláč. Proč falešný je smích. Proč má stálá myšlenka píše další strany knih. Má dlaň pevně svírá tužku. Tužku plnou naděje. S papírem mých pocitů se doplňuje nechtěně. Lehký oblak talentu se vznáší kolem stran. Tiše šeptá písničku o hloubce lidských ran. Jak hluboké jsou rány slov, jak ostré jsou střepy vět. Tak na tohle má kniha marně hledá odpověď. Pavučinka štěstí lemuje mé stránky citů. V obláčcích poletuje smělá kapka třpytu. Ta touha poznat nový svět a nekonečná přání, nečekaně poletuje nad rozkvetlou strání. Strání plnou vět a slov, povídek a básní, nečekaných překvapení co štěstí lehce zháší. Deset růží na dlani z toho devět usychá. Deset vůní na stráni a jen jedna zůstává. Pavučinka naděje, po které něha stéká. Tiše ve všech lidech lásku na vždy nechá. Kapka plná emocí, vzácných kouzel, citů recituje báseň o mém věčném klidu. Ruce se mi chvějí a já dostávám strach, když tu tak sama píši básně do oblak. O kamenných lidských srdcích. O krásných sladkých úsměvech. O citových přáních slov. O spoustě slabik ve větě. Že i slova mají touhy. Že i věty mají přání. A že tahle myšlenka mi v dalším psaní brání.
Kat. do 18 let – poezie Lucie Košinárová, Roudnice nad Labem 1.cena Čti mne Otoč list, zapomeň a ztrať. Další list, zapři sebe, proklínej.
Nařkni knihu, ztrácí se a mění. Kdo zakázal ti snění? Příběh zvrať. Zvířecí strach a naděj tvou duši svírá. Snad ti i srdce zmírá? Jen čti dál. Čti, čti, čti, top se v poezii hříchu, nevnímej a zmiz. Ty neuslyšíš smíchu. Lži, lži, jen lži. Cítíš to? Cítíš? Požírá tě děj. Tak vzdej se mi, vzdej. Vzdej se a miluj, miluj vůni papíru. Vzdej se a slibuj, slib mi celý čas. Otoč list! Plač si a směj. List poslední, teď život mi dej. A staň se také knihou. Aneta Hřebejková, Sedlčany 1.cena Jen pár řádků díku… Tys věnovala spásnou peruť v lopatky těch několika málo věrných, jež darovali měkké pohlazení; tys byla ta, co navedla je v černých vodách beznaděje k cíli, k pochopení; tys v mysl jejich vetkla poznání,
touhu poodkrýt smysl bytí; to tys ta dáma odívána v křehké kůži, lehký šepot předávaný ku statisícům lidských uší... Tak jest, vážená paní, zasloužíš vděk celého světa, neb – věř nebo ne – jen dík tobě náš rozum stále vzkvétá. Žij blaze, průvodkyně věky…
Kat. nad 18 let - poezie Eva Krupiaková, Dolní Poustevna 1.cena Člověk a kniha Svázané stohy starých knih v nich zašlá velká jména. Osudy reků, lidské bídy, krása a bolest bytí skrytá v poezii, pravdivé výpovědi dějin, myšlenky moudrých, kteří chtěli změnit svět. A studenty z nich jímá hrůza, kolik autorů a děl naučit se nazpaměť, by složili zkoušky z dospělosti. Kdo z nich však skutečně je četl? A ví, co chtěli nám svým dílem říci? Čapek, Vrchlický a Zola, Jirásek a doba temna… Nyní prý vládne osvícený věk a pulty jsou plné Kuchařek, titulů o „tajemných silách“ a soukromí dnešních celebrit. Jsme ale přece nejen „tím co jíme“, nýbrž i tím, co čteme. Jiří Cenek, Praha 10 2.cena Stará knihovna Ten regál není sám ve světě prachu, minulosti vůní
zde živoří, kdož byli na výsluní Já ve zvyku pak mám tam archaická vyhledávat slova stránky, jichž barva opálová k veršovnickým vybídne mě hrám Tak "vzlet přinesen duši jest i tělu" řečeno slovy našich buditelů Pak řeším hlavolam nadšením až tep mi v spáncích duní což „kniha“ snad a signum moje u ní? Tu z veršů poskládám … Však nejistot stín objeví se znova jak výčitky při cestě ze hřbitova a ješitností že jistě nejsem znám, v tom starém regálu své knize stelu kde spící čas jen mrtvou střeží včelu Vlaďka Bartošová, České Budějovice 2.cena Osud knihy naší Datum mého narození, to v knize žití, první list. Když stáří optikou zkušeností vidění mé změní pak dětem svým, pár stránek z té knihy budu chtíti číst Kapitoly první a ilustrace mládí ty voní sladkou pohádkou, kdy řádky vzpomínkami na dětství nás hladí a my, hrou unavení, pak běželi jsme domů - za matkou Však kapitoly, kde všemu jsme se pouze smáli končí. Vždyť čas štěstí, jak v žití i v knihách bývá krátký a my, abychom pak našli ty, které nejvíc v žitotě jsme milovali stránek mnoho, pak budeme muset otočiti zpátky. Vzpomínky, zapsány drobným písmem zapomnění. Jen bolest a všechny naše lásky, zapsány Braillovým písmem My večerem unaveni z předlouhého čtení svíčku nám Osud zhasne a my v ruce s knihou potom usnem...
Eliška Haasová, Olomouc 3.cena Osudová láska Byla to láska na první pohled, když jsem ji uviděl bylo to zvláštní, srdce mi najednou začalo hořet a já to cítil, vzplanutí vášní. Seděla na rohu v tom známém krámku, když jsem ji uviděl prvý krát v životě, jako bych začal psát života novou stránku, věděl jsem tehdy, že je pro mě jediná na světě. Věděl jsem, že už nechci jinou, že jen ji chci tisknout v náručí, a tak jak minuty bez ní pomalu plynou, sebral jsem odvahu a vstoupil do dveří a řekl jsem pánovi: „Hej, pane, tamtu chci!“ on na ni ukázal, zabalil, opásal a teď už kráčím s ní po cestě domovní a tisknu ji v náručí, jiskra vrátila se mi do očí a v hlavě mi jenom zní ano, jsi ta pravá, ta první i poslední, i když jsi jen papírová a němá, ale přesto znáš stovky slov a můžeš mi mnohé říci, vždyť napsal tě sám Nabokov snad nad vína sklenicí. Otevřel jsem ji hned a byl jsem unesen, sladká je jako med, smyslná zároveň, od té doby jsme byli všude pospolu v knihovně, ve škole, v kavárně u stolu, byli jsme v Paříži, v Římě i v Londýně, pak také v Benátkách a v Kolíně nad Rýnem. Poté jsem ji též rodičům představil, když ji prve viděli dech se jim zatajil, pak však řekli jen, že je to volba má, že vybral jsem si ji s důvtipem, hlavně že nejsem sám. Potom jsem jí řekl, že bez ní nechci být, a tak jsem si hned tentýž den našli vlastní byt. Každý večer usínal jsem vedle ní, a přes noc těšil se na ranní vstávání (také s ní) A tak to šlo dál a dál celičký život můj, a když jsem umíral řekl jsem:
„Vždy jsem tě miloval, navždycky při mně stůj.“ A tak s ní v objetí přišlo poslední vydechnutí.... Pavel Procházka, Komárov 3.cena Život knih Mám rád své staré knihy z niž je cítit vůně roků jejich nažloutlé stránky ohmataný hřbet ohnuté růžky ty knihy stárnou se mnou rád je čtu stále znovu znám již téměř z paměti příběhy jež vyprávějí proplouvám jimi s rozkoší nořím se do jejich řádků jak delfín do tříštivých vln oceánů kochám se jimi jak malebnou podzimní krajinou nechávám se unášet jejich výřečností jak spadlý list horskou bystřinou sžívám se vnímám prožívám to vyprávění dávných časů tu o zamrzlých kanadských pláních tu o ostrovech orinockých Arawaků tu o benátské laguně tu o džunkách vodního národa tu o soubojích nad kanálem či zas Jestřábovo povídání příhody v mé mysli ožívají prolínám své vědomí s jejich postavami vnímám jejich radosti, starosti, smutky sdílím s nimi jejich děj knihy žijí ve mně a já v nich a tak se dá říci že žiji s knihou
Kat. do 15 let – próza Viola Bláhová, Praha-Kyje
1.cena Jak mě kniha zachránila aneb Síla mojí Babičky Doběhla jsem na autobusovou zastávku a snažila se chytit dech. Autobus mi ujel před nosem a byla zima. Několikrát jsem zhluboka vydechla, nejsem zrovna sportovní typ a i po těch pár metrech od metra sem jsem se pořádně zadýchala. Rozhlédla jsem se, jestli není volná lavička. Byla. Posadila jsem se a položila jsem vedle sebe svůj školní batoh, který byl doslova nadupaný učebnicemi a sešity. A protože fixek není nikdy dost, neustále nosím dva přeplněné penály. Dneska jsme dostali seznam povinné četby a já se jako první pustila do Babičky. Musím říct, že mě ničím nijak nezaujala. Otevřel jsem ji, chvíli zkoumala vybledlý obrázek na první stránce a pak jsem hledala místo, kde jsem skončila. Cítila jsem, že si vedle mě někdo sedl a automaticky jsem se letmo podívala. Byl to kluk, mohlo mu být kolem patnácti, klasickej prototyp libovýho namachrovanýho frajírka. Nepatrně jsem zavrtěla hlavou a povytáhla obočí. Když jsem byla někde u Starého bělidla, onen kluk se poposunul blíž ke mně. Já se automaticky poposunula taky, jen na opačnou stranu. Chvilku jsme takhle seděli. Pak se zase posunul a já se nalepila na zábradlí, co to šlo. Kluk se protáhl a nenápadně se mi pokusil dát ruku kolem ramen. Podívala jsem se mu do očí, on se podivně usmál, ale já jen protočila panenky a četla dál. Tedy, chtěla jsem číst dál, ale začala jsem se malinko bát. Nejen, že mě maličko děsila zpívající Viktorka, ale ten kluk tam pořád byl a neřekla bych, že se chystal odejít. Ale řekla jsem si, že jestli mě bude obtěžovat dál, tak si to rozhodně nenechám líbit. A jak jsem řekla, tak jsem udělala. Když se zase nenápadně protáhl, prudce jsem zavřela Babičku a jedním rychlým pohybem jsem ho s ní praštila po hlavě. Chytil se za hlavu a já jen zamrkala, protože jsem byla sama sebou překvapená. Kluk zaskučel a uraženě se na mě podíval. Já se jen ušklíbla a zvedla svoji tašku. Právě přijel autobus, a tak jsem prostě a jednoduše nastoupila. Musím říci, že od této chvíle jsem četla Babičku se zájmem a respektem. A poučení? Knihy jsou užitečné ve všech směrech a je dobré mít vždy nějakou při sobě... jeden nikdy neví. Adéla Uhrová, Písek 2.cena Nespokojená kniha Kdysi dávno, na okraji jednoho malého městečka stála stará knihovna. Nebyla velká, ale nebyla ani malá. Mezi občany bývala velice oblíbená, protože nabízela knížky pro malé i velké čtenáře. A právě v této knihovně se odehrál náš příběh…… Tam, uprostřed třetí police, stála v řadě mezi ostatními jedna ohmataná kniha. Nebyla velká ani nějak tlustá. Byl to dobrodružný román jednoho zapomenutého anglického autora. Příběh to byl moc hezký a byl poutavě napsán, proto si lidé knihu často půjčovali. Kniha kterou lidé rádi čtou, je vlastně dobrou knihou. Naše kniha, o které vyprávíme, ale se svým osudem spokojená nebyla. V noci, když byla knihovna zavřená, si často ostatním ve třetí polici stěžovala, že by byla raději jako ty velké, tlusté naučné knihy. Tyhle knihy byly až skoro nahoře v jenom z nejvrchnějších regálů. Měly silnou černou vazbu s ozdobným lemováním a často se nad ostatní knihy povyšovaly. Naši knihu to velmi mrzelo. Často si říkala, jaké by to asi bylo být tam nahoře mezi těmi naučnými knihami a z té výšky mít celou knihovnu pod sebou jako na dlani. Kniha ale zapomněla, že to, na co často myslíme a co si přejeme, se někdy opravdu vyplní. Tak se přihodilo, že jednou, když jeden čtenář knihu vracel zpátky do knihovny, ji nedal zpátky do třetí police, tam co patřila, ale omylem ji s jinou knihou zasunul
až úplně nahoru. Tam mezi ty velké naučné knihy. Naše kniha jásala. Konečně byla nahoře, vysoko, měla krásný výhled a připadala si důležitá. Jenže tenhle pocit jí dlouho nevydržel. Tam nahoře nebyla na očích. Mezi velkými knihami úplně zapadla, nikdo si ji nepůjčoval a pomalu na ni padal prach. Začala být osamělá. Vzpomínala, jak si ji lidé brali do tašky s sebou na výlet nebo ji četli v autobuse cestou do práce. Zjistila, že vlastně dělala lidem radost a radost to dělalo i jí. To všechno si uvědomila až teď, kdy byla sice na jedné z nejvyšších polic, byla ale sama a zapomenutá. To byla chvíle, kdy si kniha uvědomila, že si měla vážit toho, jak žila a jak se měla spolu s lidmi, kteří ji četli. Byla sice „jen“ ve třetí polici, byla ale oblíbená a lidé si ji rádi půjčovali, to vše bylo pryč. Od té chvíle měla jediné přání. Aby ji někdo znovu našel, vrátil na místo, kde byla a mohla zase lidem přinášet radost a potěšení z četby. Už dobře věděla, že kdyby se jí tohle přání splnilo, nikdy by už nezáviděla jiným knihám a mnohem více by si vážila místa, kam vlastně od začátku patřila. Protože stejně jako má každý člověk v životě své místo, tak má i každá kniha své místo ve knihovně. Martin Hrach, Písek 3.cena Dobrodružství v knihovně Občas chodívám do naší knihovny půjčit si nějakou knihu nebo časopis. Zdá se vám to trochu divné? V dnešní době si každý sedne doma k počítači, surfuje po internetu, hraje hru, je na facebooku nebo skypuje. Asi jsem tak trochu výjimka, i když výjimka potvrzuje pravidlo. Nejraději mám vše, co se týká zeměpisu nebo přírody. Baví mě prohlížet vzdálená místa na mapě a představovat si, jaké by to tam asi bylo ve skutečnosti. Při jedné návštěvě v knihovně se mi stala zvláštní příhoda. Byl ošklivý listopadový podvečer, pršelo a zima mi zalézala za nehty. V knihovně bylo krásné teploučko. Vybral jsem asi tři knihy, zalezl do svého oblíbeného koutku, kde na mě nebylo vidět, a začal číst. Kniha mě doslova vtáhla do děje. V roli cestovatele jsem projížděl stadiony fotbalových velkoklubů, představoval si, jak se zdravím s nejlepšími hráči světa, oni mě berou mezi sebe a já s nimi hraji fotbal. Pomalu se propadám do krásného snění. Najednou mě probudí zvláštní zvuk. Všude byla tma, jen z okna dopadalo dovnitř trochu světla z pouličních lamp. No, to je malér, já tu usnul a paní Kotenová mě tu zamkla, říkám si pro sebe. Opět slyším ten zvláštní zvuk, jako by někdo listoval knihami. Pomalu procházím místností a přemýšlím, jak se dostanu ven. Koukám na regály s knihami a je na nich něco divného. Přes hřbety knihy se přelévaly nádherné barvy, které pak svítily do prostoru. Jedna z knih byla jiná. Měla takovou zvláštní barvu, kterou jsem ještě nikdy neviděl. Přímo se nabízela, abych ji vyndal a otevřel. Na deskách nebyl žádný název ani autor a uvnitř jenom bílé stránky bez písmen. „Ahoj, Martine,“ oslovila mě. „Ty mě znáš?“ ustrašeně jsem odpověděl. „Ano, vždyť sem často chodíš a mé kamarádky knihy tě mají rády, protože s nimi dokážeš prožívat jejich příběh,“ povídá ta zvláštní kniha. Chvíli se i honí hlavou, jestli náhodou nejsem blázen a neměl bych navštívit ordinaci doktora Chocholouška. „Ale knihy přeci nemluví,“ říkám si nahlas pro sebe. „To můžeme pouze v noci, když tady nikdo není,“ pomalu odpovídá ta zvláštní kniha. A začala mi vyprávět, jak to vlastně je. Každá z nich se těší, aby si ji někdo vybral, a skoro se mezi sebou hádají, že ona je lepší než ta druhá z protějšího regálu. Když je pak někdo vrátí, tak o půlnoci ožívají a povídají si o čtenářích, kteří je měli půjčené. Nesou však velice těžce, když jsou dlouho v polici nebo leží-li někde na stole a nikdo je nečte. „A proč hrají různými barvami?“ ptám se. „Je to podle toho, kdo si knihu půjčí a jak prožívá její příběh,“ odpověděla kniha a vypráví dál. Zlatou barvu mají knihy
pohádkové, ze kterých rodiče předčítají svým dětem před spaním. Růžová patří zase romantickým, a ty si nejvíce půjčují ženy. Děti školou povinné mají nejraději knihy o přírodě a ty mají zase barvu zelenou. Nejsmutnější knihy, ve kterých končí příběh tragicky, jsou černou barvou. Kniha se náhle odmlčela i barvy z ostatních zmizely. „Co se děje?“ ptám se. Nikdo mi však neodpověděl. Ani jsem si neuvědomil, že se už rozednilo a z okna vidím přicházet naši knihovnici. Rychle se ukrývám do svého koutku a čekám na vhodný okamžik, abych mohl nenápadně zmizet. Doma pak nad tím přemýšlím, jestli se mi to náhodou nezdálo. Ale co když jsem to opravdu prožil? Musím naplánovat další noční návštěvu knihovny, abych se dozvěděl něco dalšího. Snad budu mít štěstí a tu zvláštní knihu si někdo nepůjčil.....
Kat. do 18 let – próza Barbora Kroutilíková, Orlovice u Vyškova 1.cena Odkázaná knihovna Kolem mě všichni vzlykali a já jen bezmyšlenkovitě pozorovala zajíždějící rakev. Vlastně jsem v hlavě myšlenku měla, a ne jen ledajakou. Nedokázala jsem se smířit s tím, že zrovna já po své již zesnulé tetičce zdědila jen obyčejnou knihovnu, kdežto ostatním odkázala své šperky, vily, možná i miliony, a přitom je nejspíš ani nepoznala. Byla jsem si jistá, že pláč mých sestřenic má hodně daleko k upřímné lítosti tetičky. Litují možná toho, že nedostaly víc majetku, ze kterého by se mohly mít jako prasata v žitě. Po skončení smutečního obřadu jsem přemýšlela, zda se zúčastnit i následující hostiny. Na jednu stranu se mi nechtělo, ale také jsem se mohla vidět s rodinou, se kterou se normálně nestýkáme. Vtom jsem na rameni ucítila lehké poklepání:,, Tak co, jak to neseš, že jsi zdědila pouze knihy?" usmíval se pod knírkem strejda, na jehož jméno jsem si nemohla vzpomenout, a po tom, co mi řekl, se mi ani nechtělo. ,,A také jsem zaslechl, jak se ti daří v podnikání. Žádná sláva, co? Bodlo by ti, kdyby ti tetka nechala nějaké peníze a ne jenom štosy papírů, ale máš smůlu,“ vysmíval se mi do očí. Teď mi došlo, proč jsou vztahy v naší rodině takové, jaké jsou. Nepřejícnost, závist a shazování se navzájem. ,,Víš co, strejdo, jdi do háje!“ vpálila jsem mu ostře a odešla jsem směrem k autu. Když jsem přišla domů, jako první mi padl pohled na knihovnu, která mi v bytě stále jen překážela. A pak mě to napadlo! Co kdybych ty knihy prostě prodala někam do antikvariátu. Určitě zažily už první republiku a jistě budou mít i vysokou cenu, přece by teta neskladovala v domě něco bezcenného. Na klín jsem si položila počítač, knihy jednu po druhé vytahovala z poliček a snažila se na internetu najít, jakou mají cenu. Když jsem asi u desáteho kousku přišla na to, že bych vydělala jen pár stovek, vzdala jsem to. Ale pak mi padla do oka kniha s názvem ,,Jak být uspěšná“. ,,To je to, co bych teď nejvíc potřebovala,“ proletělo mi hlavou. Během pár vteřin jsem začala listovat, a pak mi už oči cestovaly řádku po řádce, kapitolu po kapitole. Najednou jsem byla na závěrečné stránce a po dočtení posledního slova jsem byla překvapená, jak moc mě ta knížka zaujala, a hlavně jsem překvapila sebe samu, že jsem vůbec něco přečetla. Přišla jsem na tolik odpovědí, které mě poslední dobou trápili, a zjistila jsem, proč se mi nedařilo. Měla jsem v sobě nutkání přečíst další knihu, a tak jsem to prostě udělala, vzala první, co mi přišla pod ruku a začetla se. A takhle to se mnou šlo den ode dne. Před spaním jsem si četla, u snídaně taky a knížku jsem s sebou nosila i v kabelce, pro případ, že bych měla chvilku času. ,,Můžeš mi vysvětlit, kam se podělo tvoje staré já?“ zeptala se mě po pár dnech moje kamarádka Ester. ,,Kdysi ti dělalo problém přečíst si pár řádků u
návodu a najednou tyhle tlusté bichle. Co se stalo?“ zírala na mě nevěřícně a čekala, co jí odpovím. ,,Neruš mě, je teď je to zrovna zajímavé,“ vyšlo ze mě po pár vteřinách. Po chvilce se na mě zase obrátila: ,,A nevadí ti, že díky tvé nové zálibě se vůbec nestaráš o to, jak zase rozjet obchod? Kdyby ses radši snažila a nehleděla do knížky, určitě by se ti podařilo se někde uchytit a začít,“ chtěla mi nejspíš promluvit do duše, ale sama jsem nejlíp věděla, že právě čtením získávám to nejdůležitější. Teď už jsem věděla, proč jsem nedokázala začít. Vrhla jsem se do podnikání sama na vlastní pěst, ale zatím jsem spíš ztrácela, než získávala. Nápad založit si kočičí kavárnu přišel asi před rokem, když mě vyhodili z místa redaktorky v magazínu a já se snažila najít něco, co by mě bavilo a živilo zároveň. Od mala jsem milovala kočky, později jsem se zamilovala i do kávy, nebo spíš jsem se na ní stala závislá, ale spojit tyto dvě věci mi přišlo jako nejlepší rozhodnutí v mém životě. I když jsem si sehnala malá koťátka, luxusní kavárenské vybavení a hlavně prostor, kde to všechno uskutečním, nedařilo se mi, vůbec v ničem. Všechno bylo úplně jinak než v mých představách a já měla každou chvíli chuť s tím seknout. Ale teď přišly knížky, díky kterým jsem se z těchto trablů dostávala, a to jsem ještě nepřečetla všechny, takže se do toho znovu vrhnu. Po týdnu ležela v knihovničce už jen dvě mnou netknutá díla a já se nemohla rozhodnout, do kterého se pustím dřív. Rozhodla jsem se pro tu tlustší, přece jen ze mě teď byla daleko zdatnější čtenářka než měsíc zpět, a hlavně mě mnohem víc lákal obsah, zaměřený na úspěšný život. Když jsem knihu otevřela, najednou z ní vypadla lesklá obálka a na ní bylo napsané ozdobným písmem moje jméno. Otevřela jsem ji, doslova roztrhla a v tu chvíli se z ní začaly sypat moje společné fotky s tetou. Do očí se draly slzy při tom, co jsem vzpomínala na krásné chvíle zachycené na fotografiích. Jako poslední mi do oka padl záhadný list papíru vložený v obálce. ,,Milá neteři,“ četla jsem ,,vím, že jsi ke knihám vždy měla odpor a proto jsem věděla, co ti mám odkázat. Věř tomu, že tohle je mnohem větší bohatsví, než to co dostali ostatní. Snad ti do života knihy přinesou jen to nejlepší, stejně jako mně. Tvá drahá teta Róza.“ Pod tímto textem bylo ještě malým písmem v pár řádcích: ,,Zde je číslo účtu, které ti odkazuji, ale prosím, využívej jen v případě nouze, jinak se řiď vědomostmi, které jsi získala z knih.“ ,,Ano teto, to přesně bych udělala i bez tvé finanční pomoci,“ blesklo mi hlavou a s úsměvem jsem se pustila do čtení této "šťastné" knihy. Tereza Kratochvilová, Hulín 2.cena Nic není nemožné Nikdy jsem moc nečetla. Vlastně jsem nečetla vůbec. Knížky jakéhokoli žánru mě nebavily, navíc babička byla jediná z naší rodiny, která četla. Mamka nepřečetla ani řádku a táta, pokud vím, také ne. Neměli ke knihám prostě žádný vztah a já, protože mě nenutili číst, také ne. Jednou jsem u babičky v knihovně našla jednu knížku, která mě kupodivu zaujala díky svému obalu. Pusinky? ušklíbla jsem se nad názvem. Bylo mi tehdy třináct let a puberta se u mě začala pomalu, ale jistě projevovat. S pokrčením ramen jsem si knížku od Stanislava Rudolfa vzala a zalezla s ní do postele. Překvapila jsem samu sebe. Jedním dechem jsem ji celou přečetla během pár hodin. Byl to dívčí román, do kterého jsem se úplně zamilovala, protože mě celý pohltil. Po přečtení Pusinek jsem znovu nejistě přistoupila ke knihovničce. Zajímalo mne, jestli najdu ještě nějakou knihu od stejného autora. Podařilo se a já mohla opět s úsměvem usednout a ponořit se do dalšího a napínavého děje.
Takhle to pokračovalo několik následujících dní, až jsem najednou s leknutím zjistila, že jsem všechny dívčí romány z knihovničky přečetla. Co teď? pomyslela jsem si. Že bych zašla do knihovny? Vždyť ani pořádně nevím, kde ta budova stojí! Nikdy jsem se o ni nezajímala. Jednou jsem se ale nechala zlákat kamarádkou a obě jsme tedy vyrazily směrem ke knihovně. Byla to menší a žlutá budova, kde jedna místnost byla pro dětské čtenáře a ta druhá, o maličko větší byla určena pro dospělé. Protože mi do patnáctých narozenin scházely dva roky, musela jsem se prozatím zaregistrovat do dětského oddělení. Pobíhala jsem mezi policemi s knížkami a dívala se, kolik toho tady mají. Byla jsem nadšená a unešená; cítila jsem vůni knih, která mi voněla a nemohla se dočkat, až si nějakou půjčím a začtu se do dalšího a nového děje. Od toho dne jsem chodila do knihovny třikrát týdně – to byla otevírací doba dětského oddělení. Četla jsem ve dne v noci, za den jsem stihla přečíst i dvě tři knížky. Mamka se zlobila, že jsem pořád jen v pokoji a dlouho do noci si jen čtu. Neměla pro mě pochopení – netušila, jaká krásná tajemství se vevnitř těchto knih skrývá! Hltala jsem písmenka, slova a věty. Představovala jsem si sebe jako hlavní hrdinku všech dívčích románů a představovala si, jaké by to bylo, kdyby se mi to doopravdy stalo. V pondělí jsem si půjčila deset knížek, v pátek je vrátila všechny přečtené. Sama knihovnice, která byla zároveň naší sousedkou, se podivovala, jak tak rychle to mohu přečíst. Nikdo mi nevěřil, že si děj knih pamatuji. Stačilo mi pohlédnout na obal, na název nebo přečíst pár vět a hned jsem si příběh vybavila. Byla jsem do knížek úplně zblázněná a byla přesvědčena, že nic lepšího než knížky neexistuje. V březnu roku 2013, kdy mi bylo čtrnáct let, mě v knihovně čekalo příjemné překvapení. Knihovnice mi předala diplom „Čtenář roku 2013“, který jsem absolutně nečekala. Až poté mi vysvětlila, že mi ho předává, protože jsem přečetla nejvíc knížek ze všech čtenářů do patnácti let. Asi tohle byl ten zlomový okamžik. Od té doby jsem se totiž zatvrdila, že v budoucnu chci dělat něco s knihami. Třeba i knihovnici. Ve škole jsem jednou ale zkoušela napsat příběh. Bylo to fantasy s romantikou dohromady. Dala jsem to tehdy přečíst svým nejlepším kamarádkám, které z toho byly nadšené. „Terko to je super!“ řekla Viky a naléhala, abych v tom pokračovala. „Opravdu, vypadá to skvěle. Čte se to jako od spisovatelky. Já ti pořád říkám, že ty na to máš!“ řekla Míša. Lehce jsem se začervenala a v duchu si řekla, že to určitě není pravda. Vždyť tomu ani nerozumí. Ale stejně mi to nedalo a já ve svém příběhu pokračovala. Psala jsem ho do sešitů a poté je schovávala do šuplíku. Sotva jsem jeden příběh dopsala, pustila jsem se do dalšího. Hodně mě to bavilo, to nepopírám. Nechala jsem fantazii, aby mě vedla a já pořád psala. Ve vyučování, o přestávkách, doma až do večera. Má hlava se plnila novými a novými nápady. Viky mi jednou řekla o jedné webové stránce, kde mohu své příběhy publikovat. Řekla jsem si, že za to nic nedám, založila si profil a svůj první příběh tam dala. Měl kupodivu úspěch. Mých třicet kapitol příběhu si přečetlo sedm tisíc čtenářů! Byla jsem z toho paf a nemohla tomu uvěřit. Psala jsem tedy další nové příběhy. Když se měli podávat přihlášky na střední školu, byla jsem rozhodnutá, že si podám přihlášku na střední školu žurnalistiky. Chtěla jsem se tomu věnovat celý svůj život. Bylo mi vcelku jedno, co budu dělat. Hlavně aby se to týkalo knih, čtení a psaní. Třeba taková spisovatelka, novinářka, knihovnice nebo klidně i korektorka. Bohužel jsem na svou střední školu jít nemohla, protože byla jediná v naší republice, byla soukromá a tím pádem hrozně drahá. Studuji teď druhým rokem Obchodní akademii, po které bych ráda šla na vysokou školu žurnalistiky. Pořád se věnuji čtení, pořád píši příběh a pořád je publikuji. Jsem hrozně ráda, že tehdy jsem se překonala a vstoupila do knihovny.
I když je vysoká škola velice těžká a můj sen skoro nesplnitelný, budu dělat vše pro to, abych se tam dostala. Proč ne? Vždyť nic není nemožné… Ivana Zdražilová, Nová Ves u Nového Města na Moravě 3.cena A jaká je ta vaše? Byl krásný letní večer. Všude vládl klid a mír, nebe bylo pokryto nadýchanými červánky, slunce pálilo do obličeje, ptáčci lehce poletovali na obloze a pěli úžasné melodie, jen já seděla doma na židli a vše pozorovala za oknem. Má duše neměla větší touhu než se jít podívat na tu přírodní podívanou. Nazula jsem si své polobotky a vyrazila na cestu. Ovšem ne zcela sama. V pravé ruce jsem tiskla knihu, moji oblíbenou. Uplynulo pár minut a já dorazila na místo. Na zelenou louku se třemi listnatými stromy a osamocenou lavičkou. Posadila jsem se, ale moje oči směřovaly pouze na to, co jsem držela v ruce. Knihu. Chvíli jsem ji pozorovala a posléze začala přemýšlet. „Jak je to podivuhodné,“ říkala jsem si. „Lidé jsou tak neuvěřitelně chytří a prozíraví, že mysl obyčejného jedince jako jsem já, nedokáže pobrat, jak je někdo schopen vymyslet něco jako telefon, notebook, televizi. A už vůbec nemluvím o výtvoru pohonných vozů, raket, internetu a jejich fungování.“ Pokračovala jsem ve svém hloubání. „Do srdce člověka byla vložena jedna úžasná vlastnost, díky níž můžu ležet v posteli, svítit si lampičkou, péct koláče, vozit se autem ba číst knihu. „Kniha, proč ji vlastně mám? K čemu mi slouží?“ pomyslela jsem si a přitom pomalinku otáčela stránky. „Dozvídáme se v ní věci, které jsou povětšinou pouhými plody lidské fantazie. Co je tedy na ní tak zajímavého? Proč si ji kupuji, čtu a proč doprovází můj život v jakémkoli věku?“ Začala jsem si klást neustále více otázek. Když jsem se takto zamyslela, napadla mě jedna myšlenka. „Kniha je dokonalý prostředek k odhalení tajemné komůrky v našem mozku, komůrky, do které smí jen ten, kdo se podílel na jejím vzniku. Je to místnost, která nemění svůj obsah, pravou podstatu, ale svůj vzhled, charakteristiku, čas. Přebíráme díky ní představy ostatních a vytváříme si prostředí cizího příběhu s naší režií, naší posloupností. Náš tajemný, nepochopitelný, neviditelný a obdivuhodný svět.“ V duchu jsem se pousmála, když mě v tu chvíli vyrušil nádherný motýl, babočka admirál, který si sedl na květinu u mých nohou. Leč já pokračovala. „Knih je tolik. V dnešní době by bylo snad i abnormální spočítat všechny knížečky a popsané stránky, jež existují a k tomu všemu je každá z nich jedinečná, originální. Obzvláště opravdu ta jedna. Knihu, kterou ještě nikdo nikdy neviděl. Kniha našeho života. S naším početím přichází na zem i ona. Vím, že lidská bytost může zemřít ještě dříve, než se narodí. V okamžiku našeho početí, našeho přežívání uvnitř těla matky. V takové knize asi nezbude nic, jen prázdné listy. Ale v okamžiku, kdy začneme maminku kopat, tížit její bříško nesoucí nového človíčka, se řádky začínají plnit a plnit. Je tam zaznamenána chvíle, kdy vykouknete ven, poprvé se nadechnete, otevřete oči, začnete křičet, zakopete nožičkami. Je tu záznam prvních krůčků, prvního slova, den ve školce, hra s kamarády, pláč pro něco, co jste ztratili, co vás bolelo, smích z radosti a …“ Do očí mi vstoupily slzy. Vybavily se mi okamžiky z minulosti, neopakovatelné a dojemné chvíle. Položila jsem knihu vedle sebe a otřela si tvář. „Vždyť moje kniha snad ještě nekončí. Třeba v ní budou zaznamenány momenty, o kterých bych si mohla nyní jen nechat snít.
Možná mě ještě potká něco pozoruhodného, budoucnost přece neznám. Nač plakat pro něco, co se stalo, pro dobrý či špatný záznam v naší knize, pro něco, co už nezměníme. Raději budu vnímat a prožívat každou minutu a vteřinu svého bytí tak, abych si jednou mohla říci, ano. Ten život za to stál. Abych jednoho krásného rána, až se probudím v odlišném, nám nyní cizím světě, mohla ukázat svoji knihu ostatním, aniž bych se za ni musela stydět a mohla se zeptat: „A jaká je ta Vaše?““ Slunce pomalu zapadalo, já pokývla hlavou ze strany na stranu, že jsem nestihla přečíst ani stránku, ovšem odcházela jsem s klidným pocitem v srdci. S pocitem, že od nynějška bude příběh mého života o něco bohatší …
Kat. nad 18 let – próza Monika Knězková, Praha 10 1.cena Tatínkův dárek Byla tak trochu jako já. Tlustá a stará. Mnohokrát použitá. Tím ale podobnost končila. Já byla člověk a milovala jsem ji. Ona byla člověkem stvořená. Pro jeho radost a potěchu. Jen o tom nevěděla. Byla to totiž kniha. Jmenovala se „U Zeleného delfína.“ Už od prvního pohledu slibovala mnohá tajemná dobrodružství. Dostala jsem ji od tatínka, když mi bylo osm. Už tehdy nebyla nová. Ta silná, ohmataná bichle pak ležela celá léta u mne na nočním stolku. V ní jsem si listovala, když mi bylo smutno. Znovu a znovu jsem s Mariannou prolézala husté pralesy, bojovala s domorodci, milovala Viléma a točila zelenými náušnicemi vyřezanými z podivného kamene. Toužila jsem spatřit kulaté, sytě zelené pahorky plné bílých oveček. Chtěla jsem vědět, jak voní moře u protinožců a jak soptí sopka. U té knížky jsem si snila. Sny se mají snít. Nemluvím o těch, které nám přináší za zavřenými víčky noc a naše podvědomí. Hovořím o těch, které si tvarujeme, představujeme a kocháme se jimi obvykle v době, kdy nám není zrovna nic moc. Jsou naším světýlkem a nadějí. K nim se upínáme třeba v čekárně u zubaře a nebo když na nás huláká šéf. Když dítě přineslo už druhou kuli a Franta odvedle zase otravuje. Sny jsou útěkem do krásného světa fantazie. Jsou něčím, co je jen naše. Co nám nemůže nikdo vzít. Sním často a různě a mé sny se mění. Jeden byl ale výjimkou. Vydržel mi osmačtyřicet let. Od doby, kdy jsem si poprvé přečetla knížku „U zeleného delfína,“ kterou mi dal tatínek, jsem snila o Novém Zélandu. Ten sen patřil k těm, co byly pro mne nesplnitelné. Protože jsem nikdy neslyšela, že by právě na Nový Zéland někdo jel. Byl celá léta mou snovou jistotou. Pak přišla v roce 1989 revoluce. Létat se na druhou polovinu zeměkoule začalo, ale bylo to zase tak drahé, že jsem na to neměla. S tatínkem jsem o svém snu často hovořila. A on, už osmdesátiletý, mi jednou řekl: „Jen leť, holčičko, pokud to jen půjde. Já už se tam nikdy nepodívám.“ Pěkné, ale kde na to vzít peníze? A pak tatínek zemřel. Z části dědictví po něm jsem se rozhodla navštívit Nový Zéland. Svým způsobem tak i tatínek bude se mnou. Říká se, že „sny se mají plnit“. Velkou zásluhu na splnění právě tohoto snu měl jeden můj kamarád. Nabídl mi, že všechno zařídí, naplánuje trasu a bude řidičem i mluvčím naší malé výpravy. A pak jsme konečně letěli! Země mě nezklamala. Byla nádherná. Procestovali jsme oba ostrovy. Už vím, že Marianniny náušnice byly vyřezány z jadeitu. Celé odpoledne jsem strávila na pláži jeho hledáním. Přitom jsem potkala tuleně a našla škeble s měňavou pauou. Z ní se vyrábí jedinečné šperky. U moře jsem viděla tučňáky. Kochala jsem se krásou Mont Cooku. A v nejjižnější části ostrovů jsem z
lodi viděla delfíny. Byla jsem na návštěvě u opravdového Maora. Chvěla jsem se strachy v parku u Rotoruy u sopečných horkých pramenů, kde jsem poprvé pocítila mocnou sílu Země. Žasla jsem nad oblaky páry, gejzíry a jezírky s bublajícím horkým bahnem. Prodírala jsem se pralesy. Dozvěděla jsem se, že důsledkem milionů oveček je zvětšující se ozonová díra. Hladila mě jemná tráva bohatých luk. Viděla jsem národní ikonu – ptáka kiwi. Krmila jsem u silnice přítulné papoušky. A na cestě jsem litovala přejeté possumy. Jsou to sice nejneoblíbenější tvorové Nového Zélandu, ale pro mne to byly moc roztomilé vačice. Mapu ostrovů na kůži jedné z nich jsem si přivezla i domů. Po návratu si ale připadám trošilinku ošizená. Na tu tlustou knihu se snáší prach a já nemám důvod ji otevírat. Marně pátrám, o čem že teď budu snít? Můj pět desetiletí starý sen se změnil v realitu. Přestal být tajemným snovým zákoutím. Místem, kam jsem se uchylovala a kde na mne starosti a strasti všedního dne nemohly. Kam se teď schovám? A tak už týdny chodím po knihovnách a hledám. Vím, že podruhé stejnou chybu nesmím udělat. Musím vymyslet něco, kam se opravdu nikdo nedostane, napadlo mě. Můj další sen ať mi hezky zůstane až do smrti! A co třeba „Vesmírná odysea“? Včera jsem ji viděla prodávat v Levných knihách. Lenka Krejčíková, Železná Ruda 1.cena Život s knihou Utápím se v řádcích krásné knihy mého dětství „Stříbrný lipan“. Závidím oné rybě volnost, svobodu pohybu. Přímo hltám slovo za slovem a představuji si ladné pohyby hlavního hrdiny. Blik! Blik! Sluneční paprsky pronásledují můj zrak. Oslepují mne. Netrvá dlouho a knihu zavírám, přesouvám se na invalidní vozík a vyjíždím z bytu ke stolku s lavičkou a hodlám pokračovat ve čtení. Otevřu knihu a co to? …. Před mýma očima na mne na stránce, popsané řádky s dalším prožitkem „stříbrného“ přítele, pokukuje již zažloutlý vylisovaný čtyřlístek. Vzpomínám okamžitě, v kterém životním období jsem asi rostlinku „pro štěstí“ do knihy vložila. Určitě ještě jako slečna. Mohlo mně právě utíkat dětství a prostírat se přede mnou léta dospělosti. Nejspíš jsem si naivně myslela, že mi čtyřlístek opravdu štěstí do života přinese a proto jsem jej pečlivě uložila do mé nejoblíbenější knihy. Mé myšlenky zaplouvají do oné doby. Tehdy někdy jsem propadla zálibě v četbě. Dokázala jsem se vžít hlavně do zvířecích hrdinů a jejich životů (taková jsem dodnes). Byla jsem opravdu spokojená a šťastná. Proto jsem si nejspíše chtěla štěstí vylisováním a uschováním čtyřlístku upevnit na celý život......... …......Myšlenky stále běží jako o závod a vrací se a vrací a vrací …... Bylo mi 17 let, když jsem vážně onemocněla a začala střídat nemocnici s domovem. O tři roky později jsem ochutnala život na vozíku, několikrát dokázala osud porazit. Ale vítězství jsem nedosáhla. Dnes je vozík mojí součástí stejně jako plíce, ruce, srdce. Srdce, které patří mým nejbližším, mamince, dětem, tetě, přátelům. Myslela jsem si, že nejhorší okamžik jsem si prožila při rozvodu. Avšak nebyla to pravda. S manželem se ode mne odklonila i dcera. I někteří přátelé se ke mně přestali znát. Říká se, že nejhorší je, když máma přežije své dítě. A přesně tak jsem se dlouho cítila. Bolelo to. Tak nevím, nevím... Ale asi mi proklamovaný čtyřlístek mnoho štěstí nepřinesl.... Zamyšleně jsem sledovala kolemjdoucí lidi. Všichni spěchali, hlavu skloněnou, důležitě, ale bezcílně sledujíc šedou, neživou asfaltovou cestu. Nikdo nevnímal zpěvný hlas pěnkavy, sedící přímo ve výšce jejich hlavy. Nikdo neviděl rozkvetlé, svatebně bílé kopretiny. Nikdo se nezastavil a neřekl: „Je krásně, že?“
Uvědomila jsem si, jak je život vlastně krásný! A já mám to veliké štěstí jej vdechovat plnými doušky. Držím v ruce čtyřlístek a vzpomínky opět přijímám, jak přicházejí. Pravda je, že mám milující maminku, tři syny, vnoučata, tetu.... a mám mnoho přátel, kteří se projevili jako „opravdoví přátelé“ právě po rozvodu. Vlastně mám, a měla jsem, opravdové štěstí po celý život. Jsem ochrnutá, to je pravda. Ale život na vozíku přináší mnoho krásného. (Najednou si uvědomíš, že jsou kolem tebe jen ti, kteří si tvoji lásku, tvoje srdce zaslouží. Máš jistotu, že se o koho opřít v těžkých chvílích, v bolesti i radosti a štěstí.) Náhle se zahledím na pěnkavu a poslouchám její zpěv, obdivuji rozkvetlé, svatebně bílé kopretiny. Pozoruji čtyřlístek na své dlani. ...všímám si pána, spěchajícího po šedé, asfaltové, cestě. Rozjíždím se a pořádně zabírám rukama, abych ho s vozíkem dojela. „Prosím!“, podávám pánovi čtyřlístek: „Pro štěstí!“ Lekl se. Ale zamračeně se ke mně obrací. Jejda! Na jeho tváři se objevuje úsměv. Natahuje ruku a opatrně si bere můj dar. „Děkuji!“, odpovídá mi a opět se hodlá vrátit k bezmyšlenkovému spěchu. Náhle se otáčí se slovy: „Je krásně, že?“ Usmívá se a obrací hlavu na svatebně bílé kopretiny. Jsem šťastná. Každý si svoji svobodu prožíváme jinak. * S úsměvem na rtech beru knihu opět do ruky a cítím veliké štěstí. Sluneční paprsky olizují okraje knihy a já hltám řádek po řádku a stránku po stránce. Prožívám naplno SVOJI svobodu.....
Bohumír Procházka, Jičín 2.cena Život bez knihy Český spisovatel, novinář, národohospodář, politický vězeň a zajímavý člověk Jiří Hejda napsal o svém osudu knihu Žil jsem zbytečně. Na Vltavě ji pouštěli v rámci četby na pokračování v jednadvaceti dílech načtenou Otakarem Brouskem. Každý den v půl sedmé. Sedíš, nebo ležíš, jíš, nebo krájíš jablka, abys nezahálel, a posloucháš. Je to samozřejmost, že smíš. S tebou asi 80 000 lidí. Poslechovost na Vltavě není vysoká. Ani ne jedno procento. Taky samozřejmost. Ne moc příjemná. V dlouhých obdobích dvanáctiletého vězení doktor Hejda knížky neměl. Ani noviny. Součást trestu. Když dostal k záchodu rozřezané Rudé právo, pečlivě ho před použitím složil a radoval se z křížovky a článků. Křížovku vyluštil zpaměti, nesměl mít tužku. I to byla součást komunistického trestu. Za psací potřeby a použitý papír byla korekce. Spisovatel bez knihy. Spisovatel bez možnosti psaní. Spisovatel na samotce, kde mohl mluvit jen sám se sebou. Vida, co všechno patří ke svobodě člověka. Vězeň Hejda nerezignoval. Skládal sonety. Sonety mají přísná pravidla. Vytvořené dílo ukládal do paměti. Své, člověčí. Často paměť otvíral, přehrával dílo. Člověčí paměť se musí cvičit. Nedrží data bez energie. Přeříkat, uložit. Při nejbližší příležitosti zálohovat. Ta příležitost nastala možná až po rocích, kdy mohl psát. Vězení opustil po dvanácti létech. Jak dlouho se udrží v paměti kniha – sbírka sonetů?
Zálohování mělo pro vězně paradoxní výhodu. Při pobytu na samotce, bez možnosti slova, bez možnosti konání jakéhokoliv, byla to samomluva. Posilování paměti, pracovní náplň, která brání zbláznění. Duševní cvičení. I o tomhle byla kniha v té době na papíře ještě nenapsaná. I tak může vypadat život s knihou. Nejen život s knihou Mám podezření, že pan Řehounek, když pro nás vymýšlel téma literární soutěže, chtěl se pobavit. Řekne se – život s knihou a klidně může se tam dosadit život s ženou. Vlastní, cizí, nebo takovou tou, co by jednou mohla být vlastní. Každopádně jsou knihy levnější. A vděčnější. Zkuste si odložit ženu, když ji máte „přečtenou“. Nebo když vás přestane bavit. Většinou se nedá. Žena může být náležitá přítěž. Nejen váhová. Podobně jako knížka se vrací, myslím v myšlenkách, může se vrátit i žena. Není to tak často, však pokud to je, není to jen v myšlenkách. Vypůjčená knížka je výhodná ekonomicky. Nic nás nestojí. S vypůjčenou ženou je to horší. Průšvih bývá, ať ji vrátíte (myslím trochu opotřebovanou = očtenou), či si ji ponecháte (pořád vás baví). Čtěte, milánkové. Knížka je skvělý společník. Vydrží mlčet a klidně může být jen na jedno použití. Kateřina Linková, Přibyslav 3.cena Mé jediné a jedinečné Má drahá, píšu Ti teprve teď a je mi to velice líto. Cítím, že ztrácím kousek sebe samotné. A tak ráda bych vrátila čas, který jsem s Tebou trávila. Udělala bych tolik věcí jinak. Byla jsi se mnou od mého dětství. Pamatuji si, jak jsem jako malinká ležela v posteli a maminka mi vyprávěla Tvůj příběh. A na zdi, která byla proti mé postýlce, se odehrávaly výjevy, stíny dokreslovaly v mé hlavě celé to představení. Ukolébávaly mě věty, které se nesly z Tvé duše. S Tebou jsem trávila osamělé dny, a budu upřímná, takových dní bylo víc než dost. Jen díky Tobě jsem zapomínala na svůj smutek. Obětovala ses, když na Tvé stránky dopadaly mé slzy. Stávala ses polštářem, protože jsem vyčerpáním usínala uprostřed řádků. Na svém hřbetu jsi nesla náš smutný úděl osamělých kamarádek. Konejšila jsi nepokoje mé znavené mysli. Šeptala jsi pravdu, a to je vzácné. Získávala jsem z Tebe sílu a moudrost. Předávala jsi vše, co jsem mohla brát. Za ty roky se toho tolik změnilo. Nejdříve jsi bývala jen pohádkou, později literárním skvostem a nakonec nadějí. Měnila jsi svou tvář, dospívala se mnou. Pokaždé, když jsem otevřela a začala listovat, byla jsi jiná. Vždy jsem se cítila, jako kdybych Tě četla poprvé. Se stejným dětským nadšením, s nejistotou mladé dívky a se zkušenostmi dospělé dámy. Bývala jsi mým průvodcem, rádcem a přítelem. Pročítala jsem si Tě při jakékoliv příležitosti. Stalo se to naším malým rituálem. Brávala jsem Tě do rukou s přehnanou opatrností. Vdechovala jsem vůni starých listů. A při prvním obrácení stránky jsem mohla jen dojatě vzlyknout.
I já sama jsem získala důležitou pozici být Tvou ochránkyní. Tiskla jsem Tě ke svému tělu, když pršelo, aby se Ti nic nestalo. Schovávala jsem Tě na nejvyšší místa v místnosti, aby Tě nerozkousalo naše štěně. Bránila jsem Tě, když o Tobě někdo říkal něco špatného. Byla jsem zodpovědná. Nikdy jsem neohnula ani jedinou stránku, radši jsem si pamatovala číslo stránky, anebo jsem začala číst od začátku. A povím Ti mé malé tajemství. Někdy jsem nebyla zas tak unavená, abych Tě nestihla položit na noční stolek. Jenže já nechtěla. I přes to, žes neměla vypolstrování, Tvá blízkost byla sama o sobě tak měkká a něžná. Někdo má plyšového medvídka, já měla Tebe. Pyšně jsem Tě objímala rukou. Když jsem se uprostřed noci vzbudila, cítila jsem se v bezpečí. Měla jsi se mnou trpělivost, čehož si cením. Nebylo to se mnou vždy jednoduché. Sedávaly jsme na okenním parapetu se skleničkou vína. Někdy se míchaly Tvé řádky s mými myšlenkami. Byly jsme spolu na útěku přede všemi a před vším. Před lidmi, kteří byli šediví. Před smutkem, který dorážel často ze všech světových stran. Vytvářely jsme společně nový svět. Mnohem krásnější, jednodušší a jemnější svět. Zase se přiznám, rozplakala jsem se. Naše cesty se zítra rozdělí. Budeš tím nejkrásnějším dárkem, jaký jsem kdy komu předala. Už vidím svou neteř, jak rozbalí papír a poprvé Tě uvidí. Tázavě na mne pohlédne a já o Tobě začnu vyprávět. Uvedu Tě v tom nejzářivějším světle. Zítřejší den pro Tebe bude novou cestou. Znovu se při svitu měsíce na zdích objeví ocas lišky a klasy obilí ve větru. Má neteřinka bude putovat z planety na planetu, pozná spoustu nových lidí, zvířat a rostlin. Budeš putovat s někým, kdo je mi blízký. Pro vás obě to bude privilegium. Má drahá neteř získá kousek mých vzpomínek, Ty získáš zvídavou čtenářku. Budete mít jedna druhou. Předem Tě prosím o stejnou trpělivost, jakou jsi měla se mnou. Bude Tvá tajemství objevovat při každém pročtení. Někdy možná bude stejně osamělá jako já, buď prosím vždy u ní. Prozraď jí, jak důležité je snít. Donuť jí trošku přemýšlet, maličko pochybovat o tom, co ostatní nazývají skutečností. Ukaž jí cestu, kterou my všichni tak těžko hledáme. Vzpomínej na mě, tak jako já budu vzpomínat na Tebe. A ano, mohla bych jí koupit stejnou knihu, ale Ty jsi jedinečná. Ty jsi jediná. S láskou Tvá K.
