Obsah Obsah .......................................................................................................... ..................................1 Seznam zkratek.............................................................................................................................3 Úvod...............................................................................................................................................4 SUBJEKTY INSOLVENČNÍHO ŘÍZENÍ PODLE ČESKÉ PRÁVNÍ ÚPRAVY......6
1.
Insolvenční soud .......................................................................................................... 7
1.1
Postavení insolvenčního soudu a jeho srovnání s úpravou v ZKV .................................... 8
1.1.1
Účastníci řízení ............................................................................................................ 8
1.2 1.2.1
Dluţník .............................................................................................................................. 9
1.2.2
Věřitelé ............................................................................................................................ 10
1.2.2.1
Přihláška pohledávky......................................................................................................... .............11
1.2.2.2
Podání a náleţitosti přihlášky.........................................................................................................12
1.2.2.3
Incidenční ţaloba u nevykonatelné pohledávky..............................................................................13
1.2.2.4
Incidenční ţaloba u vykonatelné pohledávky..................................................................................13
1.2.2.5
Zjištění pohledávek.........................................................................................................................14
Věřitelské orgány ....................................................................................................... 15
1.3 1.3.1
Schůze věřitelů ................................................................................................................. 16
1.3.2
Věřitelský výbor .............................................................................................................. 17
1.3.3
Prozatímní věřitelský výbor ............................................................................................. 20
Insolvenční správce .................................................................................................... 20
1.4
Činnost insolvenčního správce v insolvenčním řízení ..................................................... 23
1.4.1
2.
1.4.1.1
Činnost předběţného správce........................................................................................... ...............24
1.4.1.2
Přezkum a popírání přihlášených pohledávek.................................................................................25
1.4.1.3
Zjišťování a soupis majetkové podstaty.................................................................................. .........27
1.4.1.4
Incidenční spory......................................................................................................................... .....28
1.4.1.5
Specifické činnosti u jednotlivých zpŧsobŧ řešení úpadku..............................................................29
1.4.2
Vztah insolvenčního správce k věřitelům ........................................................................ 30
1.4.3
Odvolání a zproštění insolvenčního správce .................................................................... 31
1.5
Státní zastupitelství .................................................................................................... 32
1.6
Likvidátor dluţníka .................................................................................................... 32
SUBJEKTY INSOLVENČNÍHO ŘÍZENÍ PODLE NAŘÍZENÍ 1346/2000................ 33 2.1
Vymezení základních pojmů...................................................................................... 33
2.1.1
Mezinárodní insolvenční právo ........................................................................................ 33
2.1.2
Princip univerzality .......................................................................................................... 34
2.1.3
Princip teritoriality ........................................................................................................... 34
2.1.4
Zásada lex fori concursus................................................................................................. 35
2.1.5
Středisko hlavních zájmů dluţníka (COMI) .................................................................... 35
2.2
Význam Nařízení ....................................................................................................... 36 1
2.2.1
Historický vývoj mezinárodního a evropského insolvenčního práva .............................. 36
2.2.2
Vznik a historie pojmu COMI ......................................................................................... 36
2.2.3
Cíle Nařízení .................................................................................................................... 37
2.2.4
Věcná působnost Nařízení ............................................................................................... 38
2.3
Vzorový zákon UNCITRAL o insolvenčním řízení s mezinárodním prvkem........... 39
2.4
Jednotlivé subjekty podle Nařízení ............................................................................ 40
2.4.1 2.4.1.1
2.4.2 2.4.2.1
2.4.3
Insolvenční soud .............................................................................................................. 40 Hlavní insolvenční řízení a vedlejší insolvenční řízení...................................................................41
Dluţník ............................................................................................................................ 42 Provozovna................................................................................................................... ...................42
Věřitelé ............................................................................................................................ 43
2.4.3.1
Práva věřitelŧ..................................................................................................................................44
2.4.3.2
Povinnosti věřitelŧ.......................................................................................................... .................47
2.4.4
Správce podstaty .............................................................................................................. 48
2.4.4.1
Pravomoci správcŧ............................................................................................................ ..............49
2.4.4.2
Povinnosti správcŧ...........................................................................................................................52
Závěr.............................................................................................................................................55 Seznam použitých pramenů a literatury...................................................................................57 Seznam příloh..............................................................................................................................61 Přílohy..........................................................................................................................................62 Summary......................................................................................................................................69
2
S EZNAM
ZKRATEK
COMI ČR EHS ES ESD EU INSZ Nařízení nařízení 1346/2000 OSN OBCHZ OSŘ SEHS SES SEU UNCITRAL Vzorový zákon WTO ZIS ZKV ZMPS
Centrum (místo, středisko) hlavních zájmů dluţníka Česká republika Evropské hospodářské společenství Evropské společenství Evropský soudní dvůr (dnes Soudní dvůr Evropské unie) Evropská unie Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a zp. jeho řešení (insolvenční zákon) Nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 o insolvenčním řízení Nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 o insolvenčním řízení Organizace spojených národů Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád Smlouva o zaloţení Evropského hospodářského společenství Smlouva o zaloţení Evropského společenství Smlouva o Evropské unii Komise OSN pro mezinárodní právo Vzorový zákon UNCITRAL o mezinárodní insolvenci Světová obchodní organizace Zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích Zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání Zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním
3
Úvod
Insolvenční právo je jednou z nejsloţitějších disciplín soukromého práva, které má v moderních právních řádech své nezastupitelné místo, neboť reaguje na mezní situace, jako je platební neschopnost dluţníka, resp. neschopnost dluţníka dostát svým závazkům vůči věřitelům. Potřeba odpovídající právní regulace je proto více neţ nutná, protoţe k těmto situacím především vlivem velkého konkurenčního prostředí a ekonomickým výkyvům vţdy bude docházet. V souvislosti s postupující globalizací, rozvojem trţních vztahů a rozšiřováním vnitřního trhu v Evropské unii, jehoţ součástí je i Česká republika, je stále ve větší míře umoţněno zahraničním osobám podnikat na území České republiky a naopak českým osobám vyvíjet podnikatelskou činnost na území ostatních členských států Evropské unie. Ekonomické jevy s tím spojené proto mají bezesporu mezinárodní dopady, a tak dochází ke kolizi právních úprav jednotlivých států, které řeší institut platební neschopnosti. Evropské mezinárodní právo soukromé upravuje soukromoprávní vztahy obsahující zahraniční prvek v rámci členských států Evropské unie a zahrnuje tři okruhy právních norem práva Evropských společenství, jimiţ jsou normy upravující mezinárodní příslušnost civilních soudů členského státu EU v příhraničních sporech, kolizní normy a normy upravující uznání a výkon cizích soudních a dalších rozhodnutí. Problematika insolvenčního (konkurzního, úpadkového) práva, obdobně jako většina právních odvětví, bývala upravena vnitrostátními normami a bývala tak spojena s územím konkrétního státu. V poslední době, jeţ je charakterizovaná rozvinutým propojením ekonomik jednotlivých států, nadnárodními koncerny a vysokou mobilitou osob, vyvstaly otázky týkající se problémů s přeshraničními efekty insolvenčního práva a zároveň potřeba nalézt na ně odpovědi. Tyto tendence vedly ke snahám
o
formulaci
evropského,
případně
i
mezinárodního
insolvenčního
(konkurzního, úpadkového) práva jako univerzálního řešení. Na komunitární úrovni bylo nalezeno konsenzu ohledně regulace insolvenčního práva v podobě Nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 o insolvenčním řízení, dále jen „Nařízení“, které upravuje např. působnost, mezinárodní příslušnost, rozhodné právo a vzájemné uznávání 4
rozhodnutí pro insolvenční řízení s evropským mezinárodním prvkem vedené mezi členskými státy Evropské unie s výjimkou Dánska. Vstupem České republiky do Evropské unie se Nařízení stalo součástí našeho právního řádu. Jedná se o přímo aplikovatelný právní předpis s přímým účinkem a není jiţ třeba provést jeho adaptaci do českého právního řádu. Přesto český zákonodárce adaptaci provádí v zákoně č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), dále jen „INSZ“, kde definuje evropský mezinárodní prvek
v insolvenčním řízení a deklaruje přímou pouţitelnost Nařízení. Vzhledem k tomu, ţe INSZ reguluje přeshraniční prvek pouze ve vztahu k EU, objevuje se v českém právu mezera v podobě absence právní regulace insolvenčního práva ve vztahu ke státům mimo EU. Vztahy se státy, které nejsou členy EU, se tak budou řešit prostřednictvím mezinárodních smluv, případně by mohl být vyuţit vzorový zákon UNCITRAL o mezinárodní insolvenci vytvořen Komisí OSN pro mezinárodní obchodní právo, který ale dosud Česká republika nepřijala a nebyl tak začleněn do úpravy insolvenčního práva obsaţené v INSZ. Obsahová část této práce je rozdělena na dvě kapitoly, z nichţ první pojednává o subjektech insolvenčního řízení podle české právní úpravy a v kapitole druhé je obsaţen rozbor subjektů insolvenčního řízení podle komunitární úpravy se zaměřením na Nařízení Rady (ES) 1346/2000. První kapitola je dále rozčleněna na podkapitoly zaměřené na konkrétní jednotlivé subjekty insolvenčního řízení, jak jsou tyto upraveny v INSZ. U kaţdého subjektu se snaţím o stručné srovnání s úpravou obsaţenou v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, dále jen „ZKV“, který je i po přijetí insolvenčního zákona stále platnou
normou, podle níţ se vedou úpadková řízení zahájená před účinností insolvenčního zákona. Druhá kapitola je zaměřena na problematiku subjektů insolvenčního řízení z pohledu mezinárodního práva, především pak v kontextu Nařízení. Orientace na Nařízení je dána skutečností, ţe v relevantní právní úpravě jednoznačně převládá evropský prvek a to právě díky Nařízení.
5
1.
SUBJEKTY INSOLVENČNÍHO ŘÍZENÍ PODLE ČESKÉ PRÁVNÍ ÚPRAVY Termínem „procesní subjekt“ se vymezují osoby, mezi kterými insolvenční řízení probíhá. Procesními subjekty podle INSZ, který je vymezuje v ustanovení § 9, jsou: a)
insolvenční soud,
b)
dluţník,
c)
věřitelé, kteří uplatňují svá práva vůči dluţníku,
d)
insolvenční správce, popřípadě další správce,
e)
státní zastupitelství, které vstoupilo do insolvenčního řízení nebo do incidenčního sporu, a
f)
likvidátor dluţníka.
Tento výčet je taxativní a ţádnému dalšímu subjektu nepřísluší postavení procesního subjektu. Podrobnější specifikaci a úpravu práv a procesního postavení jednotlivých subjektů podává celá Hlava II INSZ. Charakteristiku procesního postavení insolvenčního soudu včetně jeho dohledové činnosti podávají ustanovení § 10 a § 11, postavení dluţníka a věřitelů, kteří uplatňují svá práva vůči dluţníku, jako účastníků insolvenčního řízení je vymezeno v ustanovení § 14 a následující, postavení insolvenčního správce, popřípadě dalšího správce pak v ustanovení § 21 a následující. Roli státního zastupitelství, které vstoupilo do insolvenčního řízení nebo do incidenčního sporu blíţe vymezuje ustanovení § 69 a postavení likvidátora dluţníka pak ustanovení § 70. Z těchto procesních subjektů jsou za účastníky insolvenčního řízení povaţováni pouze dluţník a věřitelé, kteří uplatňují svá práva vůči dluţníkovi. Insolvenční správce, eventuálně další správci, státní zastupitelství, které vstoupilo do insolvenčního řízení případně do incidenčního sporu, a likvidátor dluţníka, jakoţ i další osoby v postavení obdobném postavení likvidátora – zde můţeme hovořit o nuceném správci podle zvláštního předpisu, o správci podniku dle § 338i OSŘ, ale i o orgánu dozoru nebo dohledu, který je oprávněn podat insolvenční návrh – jsou povaţováni za ostatní procesní subjekty.
6
1.1
INSOLVENČNÍ SOUD
Insolvenční soud má v insolvenčním řízení postavení procesního subjektu s řídící pravomocí, rozhoduje o právech a povinnostech. V insolvenčním řízení je stěţejní pravomocí insolvenčního soudu především vydávat rozhodnutí, jejichţ vydání zákon ukládá nebo předpokládá. Dále soud průběţně vykonává dohled nad postupem a činností ostatních procesních subjektů a rozhoduje o záleţitostech s tím souvisejících, coţ je označováno jako dohlédací činnost soudu. Při výkonu dohlédací činnosti insolvenční soud rozhoduje o záleţitostech, které se týkají průběhu insolvenčního řízení, činí opatření potřebná k zajištění jeho účelu a ukládá povinnosti, týkajíc se činnosti jednotlivých subjektů řízení. 1 Insolvenční soud je současně oprávněn vyţadovat od insolvenčního správce zprávy a vysvětlení o jeho postupu, nahlíţet do jeho účtů, konat potřebná šetření a je oprávněn udělovat insolvenčnímu správci pokyny a uloţit mu vyţádat si stanovisko věřitelského výboru k určitým otázkám. Na rozdíl od předchozí úpravy obsaţené v § 12 ZKV je v INSZ, konkrétně v jeho ustanovení § 11 mnohem přesněji vymezena pravomoc soudu vůči insolvenčnímu správci. Rovněţ z důvodové zprávy k INSZ je patrná snaha o zdokonalení úpravy právě z hlediska dohledové činnosti soudu, který má nově toto oprávnění nahlíţet do účtů insolvenčního správce vedených v souvislosti s insolvenčním řízením. Z věcného hlediska plní soud jako jeden z procesních subjektů nadále obdobné úkoly, jenţ zastával dle úpravy v ZKV. V INSZ však dochází k formulačnímu zpřesnění jeho postavení, které se snaţí co nejvýstiţněji postihnout dvojí úlohu insolvenčního soudu v insolvenčním řízení, a to rozhodovací činnost (spočívající hlavně ve vydávání zásadních rozhodnutí a provádění předepsaných jednání) na straně jedné a dohled nad dalšími procesními subjekty (zahrnuje zajištění průběhu řízení, dozor nad činností jiných subjektů, schvalování některých úkonů, apod., vyjma činnosti a postupů státního zastupitelství) na straně druhé. Soudní pravomoc v insolvenčním řízení je výlučná, nelze ji převést na jiný orgán nebo nahradit jinou alternativou, jako je kupříkladu rozhodce. Věcně příslušné jsou krajské soudy na základě znění § 9 odst. 3 písm. s) OSŘ, místně příslušný je ten krajský soud, v jehoţ obvodě je okresní soud, který je obecným soudem dluţníka dle § 85a OSŘ. 2 V insolvenčním řízení a v incidenčních sporech jedná a rozhoduje v prvním stupni jediný soudce
1 2
Viz § 11 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Winterová, A. a kol. Civilní právo procesní. 5. vydání. Praha: Linde, 2008 s. 636.
7
(samosoudce). 3 Zákon č. 189/1994 Sb., o vyšších soudních úřednících, ve znění pozdějších předpisů stanoví, kdy je v insolvenčním řízení oprávněn jednat a rozhodovat vyšší soudní úředník. V takovém případě můţe podle povahy věci předseda senátu v občanském soudním řízení pověřit vyššího soudního úředníka provedením úkonů v insolvenčním řízení s výjimkou jednání a s výjimkou usnesení o prohlášení konkursu.4Jednotlivé úkoly insolvenčního řízení můţe z pověření soudce insolvenčního soudu činit i asistent soudce insolvenčního soudu. U odvolacích vrchních soudů se rozhoduje zásadně v senátě.
1.1.1
Postavení insolvenčního soudu a jeho srovnání s úpravou ZKV
Jak je zmíněno výše, plní insolvenční soud shodné úkoly, jenţ byly do jeho pravomoci včleněny v ZKV, i podle nové úpravy obsaţené v INSZ. Nová úprava ovšem obsahuje výslovná ustanovení zakotvující postavení soudu jako procesního subjektu. Na rozdíl od ZKV je INSZ samostatnou procesní normou a je tedy ţádoucí, aby v ní byla obsaţena základní procesní ustanovení. Tímto je i zakotvení ustanovení o sloţení soudu. Otázkou de lege ferenda však zůstává, zda je vzhledem k mimořádné sloţitosti některých rozhodnutí v insolvenčním řízení dostačující prvostupňové řízení před samosoudcem a nebylo by třeba do budoucna zváţit, zda by o některých zásadních rozhodnutích, jako je např. prohlášení úpadku, potvrzení plánu reorganizace nebo o povolení zpeněţení majetku v konkursu neměl jiţ v prvním stupni rozhodovat senát.
1.2
ÚČASTNÍCI ŘÍZENÍ
Pojem účastníka řízení je moţno chápat jako uţší mnoţinu subjektů obsaţených v ustanovení § 9, charakterizovaných tím, ţe jde o osoby, o jejichţ právech a povinnostech nebo o jejichţ právním postavení má být v řízení rozhodováno. 5
3
Viz § 12 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Viz § 10 písm. k) zákona č. 189/1994 Sb., o vyšších soudních úřednících. 5 Kozák, J.; Budín, P.; Dadam, A.; Pachl, L. Insolvenční zákon a předpisy související. Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení. Komentář. Praha: ASPI, a.s., 2008, s. 20. 4
8
Ustanovení § 14 INSZ uvádí, ţe účastníky insolvenčního řízení jsou dluţník a věřitelé, kteří uplatňují své právo vůči dluţníku. Pro pořádek je třeba uvést, ţe účastníky insolvenčního řízení nejsou ostatní procesní subjekty, jimiţ jsou insolvenční soud, insolvenční správce, popřípadě další správce, státní zastupitelství a likvidátor dluţníka. INSZ obsahuje i úpravu účastenství v rámci incidenčních sporů. Problematika incidenčních sporů jde nad rámec tématu této práce, proto bych jen okrajově zmínila, ţe se jedná zásadně o dvoustranné spory, v nichţ jsou účastníci označování jako ţalobce a ţalovaný a je přípustné i vedlejší účastenství. Jedním z účastníků zpravidla bývá insolvenční správce, pokud INSZ nestanoví jinak.
1.2.1
Dlužník
Dluţník je účastníkem insolvenčního řízení v celém jeho průběhu a pojem dluţníka je třeba vykládat procesněprávně. Dluţníkem můţe být jakákoliv osoba fyzická, právnická, podnikatel i nepodnikatel, musí však jít o samostatný právní subjekt, nikoliv jen o jeho organizační sloţku. INSZ nepřipouští řízení proti majetkovým hodnotám, které nemají právní subjektivitu. S přihlédnutím ke zvláštnostem úpravy účastenství v insolvenčním řízení INSZ výslovně zakazuje v ustanovení § 14 odst. 2 vedlejší účastenství v insolvenčním řízení. Tento zákaz se ale netýká vedlejšího účastenství v incidenčních sporech, coţ potvrzuje i znění § 16 odst. 3 INSZ. Dluţník v rámci insolvenčního řízení disponuje souhrnem oprávnění, ale zároveň je mu ukládána řada povinností. Jednou ze základních povinností dluţníka je podat návrh na zahájení insolvenčního řízení v případě existence jeho úpadku. Tuto povinnost nese rovněţ zákonný zástupce dluţníka, případně jeho statutární orgán. Nesplnění této povinnosti má za následek vystavení se nebezpečí odpovědnosti za škodu, kterou můţe dluţník způsobit tím, ţe návrh nepodá. Návrh na zahájení insolvenčního řízení má pro dluţníka významné důsledky spatřované především v omezení moţnosti nakládat s majetkem tvořícím majetkovou podstatu a s majetkem, jenţ do ní můţe náleţet. Tímto nakládáním je myšleno především jednání směřující ke změně sloţení majetku, jeho vyuţití, určení nebo zmenšení. Toto omezení se nevztahuje na provoz podniku v rámci obvyklého hospodaření, na úkony nutné ke splnění povinností 9
stanovených zvláštními právními předpisy, na plnění zákonné vyţivovací povinnosti, na odvracení hrozící škody a na splnění procesních sankcí. Porušení omezení nakládat s majetkem tvořícím majetkovou podstatu by pak mělo za následek neúčinnost úkonů vůči věřitelům, kteří by se mohli neúčinnosti úkonů domáhat. Další stěţejní povinností dluţníka je poskytnutí součinnosti insolvenčnímu správci při zjišťování rozsahu majetkové podstaty úpadce. INSZ v ustanovení § 212 zavádí pro případ, ţe dluţník odmítá se správcem či soudem spolupracovat moţnost soudu nařídit prohlídku bytu včetně skříní a jiných úloţných prostor dluţníka. Zcela jistě jde o zásah do práv zaručených Listinou základních práv a svobod srovnatelných s domovní prohlídkou podle Trestního řádu. Nicméně v insolvenčním řízení je v první řadě třeba úplně a věrohodně zjistit majetkovou podstatu dluţníka a z té uspokojit oprávněné věřitele a chránit jejich zájmy. Toto ustanovení INSZ k zajištění ochrany práv věřitelů nepochybně směřuje. Významným oprávněním dluţníka (zejména v reorganizaci a oddluţení) je moţnost popírat pohledávky přihlášené do insolvenčního řízení. Toto oprávnění má kromě dluţníka i insolvenční správce.
1.2.2
Věřitelé
Co se týče věřitelů jako účastníků insolvenčního řízení, je rozhodujícím faktorem pro posouzení, zda vůbec někdo je účastníkem řízení, uplatnění nároku vůči dluţníku. I zde je zřejmé, ţe pojem věřitel je specifickým procesním termínem, který je nutno odlišit od pojmu „věřitel“ jako termínu hmotněprávního. Za věřitele dle INSZ můţeme povaţovat ty osoby, ať uţ fyzické či právnické, které se domáhají uspokojení své pohledávky vůči dluţníku formou přihlášky pohledávky. Věřitel získává v rámci insolvenčního řízení relevantní postavení právě řádným uplatněním své pohledávky, a to splněním poţadavků, jeţ jsou odvislé od typu a druhu jejich pohledávek. S různými typy pohledávek spojuje INSZ různá práva a povinnosti věřitele. Skupiny pohledávek podle jejich vlastností a moţnosti uplatnění lze rozčlenit na pohledávky zajištěné a
10
nezajištěné, vykonatelné a nevykonatelné, splatné a nesplatné, podmíněné a nepodmíněné, podřízené a nepodřízené, peněţité a nepeněţité.6
1.2.2.1
PŘIHLÁŠKA POHLEDÁVKY
Úprava přihlášky pohledávky a její zkoumání podle INSZ přináší po obsahové stránce jen drobné změny oproti ZKV, plynoucí z aplikační praxe, zatímco po formální stránce jsou změny značné. O těchto formálních změnách bude pojednáno dále v této kapitole. Ustanovení § 110 INSZ zavádí pravidlo, ţe přihlášku pohledávky je moţné podávat jiţ od zahájení insolvenčního řízení. Insolvenční soud vyzve vyhláškou zveřejněnou v insolvenčním rejstříku věřitele, kteří chtějí uplatnit své pohledávky v insolvenčním řízení k podání přihlášky pohledávky. Náleţitosti výzvy k podávání přihlášek pohledávek stanoví § 8 vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona. Zavedením insolvenčního rejstříku, coby informačního portálu, je efektivně vyuţíváno zásady, ţe bdělým náleţí práva, neboť je věřitelům umoţněno rychle a včas se seznámit s probíhajícím insolvenčním řízením dluţníka.
6
Ustanovení § 2 písm. g) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) definuje zajištěného věřitele jako věřitele, jehož pohledávka je zajištěna majetkem, který náleží do majetkové podstaty, a to zástavním právem, zadržovacím právem, omezením převodu nemovitosti, zajišťovacím převodem práva nebo postoupením pohledávky k zajištění anebo obdobným právem podle zahraniční právní úpravy. Věřitelé se zajištěnou pohledávkou mají v insolvenčním řízení silnější postavení než nezajištění věřitelé a jejich pohledávky bývají zpravidla uspokojeny v nejvyšším rozsahu. V insolvenčním řízení lze uplatnit jak vykonatelnou tak nevykonatelnou pohledávku, jakož i pohledávku uplatněnou u soudu nebo pohledávku, která je vymáhána výkonem rozhodnutí nebo exekucí - § 173 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Přihlásit lze i nesplatnou pohledávku, která se podle ustanovení § 250 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) prohlášením konkurzu považuje za splatnou, nestanoví-li zákon jinak. Jako podmíněnou pohledávku Ustanovení § 172 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) specifikuje podřízenou pohledávku jako pohledávku, která má být podle smlouvy uspokojena až po uspokojení jiné pohledávky případně ostatních pohledávek dlužníka, zejména je-li vydáno rozhodnutí o úpadku dlužníka; za podřízenou se považuje také pohledávka z podřízeného dluhopisu podle zákona č. 190/2004 Sb., o dluhopisech. Z ustanovení § 175 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon) vyplývá, že pohledávku je vždy nutné vyčíslit v penězích, i když se jedná o pohledávku nepeněžitou. Pohledávka v cizí měně musí být přepočítána na českou měnu podle kurzu devizového trhu vyhlášeného Českou národní bankou v den zahájení insolvenčního řízení a stala-li se pohledávka splatnou dříve, podle kurzu vyhlášeného v den její splatnosti. Pro přepočet pohledávek v cizích měnách, pro něž Česká národní banka nevyhlašuje kurz devizového trhu, se použije střední kurz centrální banky příslušné země, popřípadě aktuální kurz mezibankovního trhu k americkému dolaru nebo k euru. Jde-li o pohledávku nepeněžitou nebo pohledávku neurčité výše, musí být vyjádřena v penězích na základě odhadu její hodnoty.
11
1.2.2.2
PODÁNÍ A NÁLEŢITOSTI PŘIHLÁŠKY
Věřitelé podávají přihlášky pohledávek u insolvenčního soudu od zahájení insolvenčního řízení aţ do uplynutí lhůty stanovené rozhodnutím o úpadku. K přihláškám, které jsou podány později, insolvenční soud nepřihlíţí a takto uplatněné pohledávky se v insolvenčním řízení neuspokojují. 7 Okamţikem podání přihlášky pohledávek se věřitelé takto uplatňující svá práva vůči dluţníku stávají účastníky insolvenčního řízení. Lhůta stanovená v rozhodnutí o úpadku jako nejzazší pro přihlášení pohledávek nesmí být kratší neţ 30 dnů a delší neţ 2 měsíce od rozhodnutí o úpadku. Jak uvádí ustanovení § 176, jedinou moţnou formou přihlášky pohledávky je formulář. Náleţitosti formuláře stanoví vyhláška č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona.8 Jako přílohy k přihlášce je nutné připojit listiny, na které věřitel v přihlášce odkazuje. Bez těchto dokumentů nemůţe insolvenční správce posoudit správnost přihlášené pohledávky. Blíţe o přezkoumání a popírání pohledávek pojednává kapitola 1.4.1.2.9 Co se týče nedostatku formy přihlášky, judikoval Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí následující: I.
Procesní úkon – podání, které je podle svého obsahu přihláškou pohledávky, avšak není podáno na předepsaném formuláři, je podáním vadným ve smyslu § 188 odst. 2 INSZ, nikoliv procesně neúčinným.
II.
K odstranění vadnosti přihlášky je určen postup podle § 188 odst. 2 INSZ; insolvenční správce výslovně uvede, v čem její vadnost spočívá, vyzve věřitele, aby vytčený nedostatek v zákonné lhůtě odstranil, a současně ho poučí o tom, jak postupovat, a jaký následek je s případným nesplněním této výzvy spojen.
III.
Podání, které je vadné pro nedostatek předepsané formy a které je jednoznačně identifikovatelné co do svého obsahu, má ty právní následky, které zákon spojuje s podáním bezvadným za předpokladu, ţe bylo své vadnosti zbaveno. Přitom současně platí, ţe postup podle § 43 odst. 2 OSŘ (v poměrech insolvenčního zákona podle § 188 odst. 2 INSZ) vede k tomu, ţe podání, jehoţ
7
Viz § 173 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Formulář přihlášky pohledávky tvoří přílohu č. 1 této diplomové práce. 9 Srov. kap. 1.4.1.2. 8
12
vady byly odstraněny, má zákonem předvídané účinky ke dni, kdy bylo vůči soudu učiněno.10
1.2.2.3
INCIDENČNÍ ŢALOBA U NEVYKONATELNÉ POHLEDÁVKY
Věřitel, jehoţ nevykonatelná přihlášená pohledávka byla při přezkumném jednání popřena, musí být o tom insolvenčním správcem písemně vyrozuměn, pokud se přezkumného jednání neúčastnil. Tento věřitel můţe uplatnit své právo ţalobou na určení u insolvenčního soudu podanou ve lhůtě 30 dnů od přezkumného jednání, avšak tato lhůta neskončí dříve neţ uplynutím 15 dnů od doručení shora uvedeného písemného vyrozumění věřiteli nepřítomnému na přezkumném jednání. Ţaloba bude směřovat vţdy proti insolvenčnímu správci jako ţalovanému. V určovací ţalobě můţe věřitel uplatnit jako důvod vzniku popřené nevykonatelné pohledávky pouze skutečnosti: a)
které uplatnil jako důvod vzniku své pohledávky jiţ v přihlášce, eventuálně je posléze změnil, nejpozději však do skončení přezkumného jednání, a dále skutečnosti,
b)
o kterých se dozvěděl později jen proto, ţe mu kupující ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části podle OBCHZ neoznámil včas převzetí dluţníkova závazku;
opírá-li se určovací ţaloba o jiné důvody, nelze jí vyhovět.11
1.2.2.4
INCIDENČNÍ ŢALOBA U VYKONATELNÉ POHLEDÁVKY
Reţim postupu při popření vykonatelné pohledávky je opačný neţ při popření pohledávky nevykonatelné. Podle § 199 odst. 1 INSZ podává insolvenční správce, který popřel vykonatelnou pohledávku, do 30 dnů od přezkumného jednání u insolvenčního soudu ţalobu, kterou své popření uplatní proti věřiteli, jeţ vykonatelnou pohledávku přihlásil. V důvodové zprávě k INSZ se podává, ţe ustanovení § 199
10
Viz rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp.zn. KSCB 27 INS 1466/2008, 1 VSPH 180/2008, ze dne 8.10.2008. Zelenka, J. a kol. Insolvenční zákon, Poznámkové vydání s důvodovou zprávou, nařízením Rady ES 1346/2000 a prováděcími předpisy. 2. aktualizované vydání. Praha: Linde 2008. s. 308. 11
13
výrazně omezuje právo insolvenčního správce popírat vykonatelné pohledávky. Ty ale mohou
vzniknout
bez
jakéhokoliv
řízení (např.
formou
notářského
nebo
exekutorského zápisu s doloţkou vykonatelnosti), nebo můţe být vykonatelné rozhodnutí přijato, aniţ by mu předcházelo jakékoliv důkazní řízení opodstatňující závěr o existenci a správnosti výše takové pohledávky (např. rozsudek pro zmeškání nebo rozsudek pro uznání).12 K tomu, aby insolvenční správce postupoval v souladu s právy všech věřitelů, musí mu být zachováno právo popřít tyto pohledávky a rovněţ dluţníku musí být dán prostor pro uplatnění námitek proti vykonatelné pohledávce tak, jak by dluţníku příslušely ve vykonávacím řízení podle § 268 OSŘ. Jako důvod popření pravosti nebo výše vykonatelné pohledávky přiznané pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu lze uplatnit jen skutečnosti, které nebyly uplatněny dluţníkem v řízení, které předcházelo vydání tohoto rozhodnutí; důvodem popření však nemůţe být jiné právní posouzení věci.13
1.2.2.5
ZAJIŠTĚNÍ POHLEDÁVEK
Ustanovení § 201 vymezuje případy, kdy se nevykonatelné a vykonatelné pohledávky povaţují za zjištěné. Pokud jde o nevykonatelnou pohledávku, je tato zjištěna podle INSZ: a)
jestliţe ji nepopřel insolvenční správce (popření pohledávky dluţníkem nemá vliv na její zjištění),
b)
jestliţe insolvenční správce, který ji popřel, vezme své popření zpět (toto zpětvzetí je třeba učinit u insolvenčního soudu včas),
c)
rozhodnutím insolvenčního soudu ve sporu o určení její pravosti, výše nebo pořadí.14
Jde-li o vykonatelnou pohledávku, ta je zjištěna podle INSZ: a)
pokud nebyla včas podána ţaloba podle § 199, nebo
b)
byla-li taková ţaloba zamítnuta anebo řízení o ní skončilo jinak neţ rozhodnutím ve věci samé.15
12
Viz důvodová zpráva k ustanovení § 199 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). 13 Viz ustanovení § 199 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). 14 Viz ustanovení § 201 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).
14
INSZ počítá i s účastenstvím jiných osob uplatňujících své právo v insolvenčním řízení, nejde-li o přihlášené věřitele. Tyto osoby jsou účastníky insolvenčního řízení jen po dobu, po kterou soud jedná a rozhoduje o jejich pohledávce nebo jiném právu. Můţe se jednat o věřitele s pohledávkami za majetkovou podstatou, pokud vznikly po zahájení insolvenčního řízení nebo po vyhlášení moratoria, dále téţ pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou16 a v neposlední řadě to mohou být i osoby dotčené předběţným opatřením vydaným v insolvenčním řízení.
1.3
VĚŘITELSKÉ ORGÁNY
Insolvenční řízení je řízením mnohostranným a skupina věřitelů jako účastníků řízení bývá velmi početná. Komplikující je i fakt, ţe okruh věřitelů se v průběhu řízení neustále mění, protoţe k uplatňování pohledávek, zvlášť těch za majetkovou podstatou dochází v celém jeho průběhu. Účast některých věřitelů končí buď proto, ţe jejich pohledávka byla úspěšně popřena, anebo naopak uspokojena v průběhu řízení, pokud je to přípustné. Tyto okolnosti vedou k tomu, ţe by jen obtíţně bylo moţné v průběhu řízení jednat s jednotlivými věřiteli individuálně, zvláště kdyţ vezmeme v úvahu i roztříštěnost jejich zájmů. 17 Nejen z těchto důvodů vznikají v insolvenčním řízení zvláštní procesní subjekty označované souhrnně jako věřitelské orgány. Podle znění § 64 odst. 1 INSZ jsou jimi schůze věřitelů a věřitelský výbor nebo zástupce věřitelů. Vymezení věřitelských orgánů podle ZKV bylo shodné jako je tomu v INSZ, zcela zásadní změny však doznává úprava postavení věřitelských orgánů, jak plyne i z důvodové zprávy k INSZ. Nově se upravují vztahy mezi jednotlivými věřitelskými orgány a jejich působnost.
15
Viz ustanovení § 201 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon); zákon zde nesprávně odkazuje na § 198 namísto § 199. V tomto případě jde totiž o určovací žalobu, kterou správce uplatňuje popření vykonatelné pohledávky. 16 Pohledávky za majetkovou podstatou, pokud vznikly po zahájení insolvenčního řízení nebo po vyhlášení moratoria vymezuje ustanovení § 168 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou vymezuje ustanovení § 169 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). 17 Winterová, A. a kol. Civilní právo procesní. 5. vydání. Praha: Linde, 2008 s. 637.
15
1.3.1
Schůze věřitelů
Schůze věřitelů představuje základní věřitelský orgán, můţe si vyhradit cokoliv, co spadá do působnosti ostatních věřitelských orgánů, tedy věřitelskému výboru nebo zástupci věřitelů. Schůzi věřitelů svolává a řídí výlučně insolvenční soud. Jiný subjekt k tomu oprávnění nemá. Schůze věřitelů je soudním jednáním, jeho vedení nemůţe být podle prováděcích předpisů svěřeno vyššímu soudnímu úředníkovi nebo asistentovi soudce. 18 Soud ji svolává buď z vlastní iniciativy, nebo na návrh insolvenčního správce, věřitelského výboru anebo alespoň dvou věřitelů, jejichţ pohledávky počítané podle výše činí alespoň desetinu přihlášených pohledávek ke dni, kdy byl návrh dvou věřitelů na svolání schůze věřitelů doručen insolvenčnímu soudu. Schůzi věřitelů přísluší volba a odvolání členů věřitelského výboru a jeho náhradníků nebo zástupce věřitelů; rozhoduje téţ o tom, zda ponechá ve funkci prozatímní věřitelský výbor. Není-li ustanoven věřitelský výbor ani zástupce věřitelů a není-li v INSZ stanoveno jinak, vykonává schůze věřitelů i jejich působnost.19 Z dalších ustanovení INSZ pak vyplývají i jiná oprávnění schůze věřitelů, jako je hlasování o osobě insolvenčního správce ustanoveného předsedou insolvenčního soudu, hlasování o způsobu řešení úpadku dluţníka, pokud tento způsob nebyl určen soudem při rozhodnutí soudu o úpadku dluţníka a rovněţ hlasování o osobě znalce k ocenění majetku zařazeného do majetkové podstaty, bude-li úpadek dluţníka řešen reorganizací nebo konkursem a podnik dluţníka bude zpeněţen jedinou smlouvou podle § 290 INSZ.20 Pokud jde o hlasovací právo schůze věřitelů, vychází INSZ z ustanovení § 10 odst. 2 ZKV. K platnosti usnesení schůze věřitelů se vyţaduje prostá většina hlasů přítomných nebo řádně zastoupených věřitelů, počítaná podle výše jejich pohledávek; přitom platí, ţe na kaţdou 1 Kč pohledávky připadá jeden hlas. INSZ tedy zakotvuje obecnou majoritu většiny přítomných věřitelů. Zároveň jsou pro některá klíčová rozhodnutí stanovena odlišná pravidla. Tak například při hlasování o osobě insolvenčního správce rozhoduje absolutní většina, tedy většina ze všech přihlášených 18
Kozák, J.; Budín, P.; Dadam, A.; Pachl, L. Insolvenční zákon a předpisy související. Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení. Komentář. Praha: ASPI, a.s., 2008, s. 56. 19 Viz § 46 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). 20 K tomu též Kozák, J.; Budín, P.; Dadam, A.; Pachl, L. Insolvenční zákon a předpisy související. Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení. Komentář. Praha: ASPI, a.s., 2008, s. 55.
16
věřitelů. Při hlasování o způsobu řešení úpadku dluţníka podle § 151 INSZ musí být rozhodnutí schůze věřitelů přijato většinou přítomných nezajištěných a většinou přítomných zajištěných věřitelů, nebo nejméně 90 % hlasů všech přítomných věřitelů. Rozhodnutí o osobě znalce a o výsledku znaleckého ohodnocení podle ustanovení § 153 INSZ musí být přijato minimálně 2/3 přítomných věřitelů. Není-li v INSZ stanoveno jinak, právo hlasovat mají všichni na schůzi přítomní věřitelé. Ke hlasu, který je vázán na splnění podmínky, se nepřihlíţí.21 Novinkou oproti úpravě hlasování na schůzi věřitelů v ZKV je korespondenční forma hlasování pomocí hlasovacího lístku, přičemţ podrobnosti týkající se hlasovacího lístku a jeho náleţitostí svěřuje INSZ prováděcímu právnímu předpisu, kterým je vyhláška č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona. Uplatnění takové formy hlasování však vyţaduje současné splnění několika podmínek: a.
uţití vzoru hlasovacího lístku uvedeného v podobě zveřejněné v prováděcím předpisu, resp. uvedením všech náleţitostí vyţadovaných prováděcím předpisem pro tento druh podání,
b.
podání, které obsahuje hlasovací lístek, nesmí být spojeno s ţádným jiným podáním,
c.
úředně ověřený podpis věřitele nebo jeho zástupce na hlasovacím lístku,
d.
doručení hlasovacího lístku insolvenčnímu soudu nejpozději den před konáním schůze věřitelů.22
1.3.2
Věřitelský výbor
Pokud je přihlášených věřitelů více neţ 50, je schůze věřitelů povinna ustanovit věřitelský výbor. Tento věřitelský orgán je tedy obligatorní při počtu věřitelů stanovených v INSZ. V případě niţšího počtu přihlášených věřitelů ke dni konání schůze věřitelů má schůze věřitelů právo rozhodnout svými hlasy o věřitelském orgánu, kterým je alternativně věřitelský výbor nebo zástupce věřitelů. Volba věřitelského výboru je vţdy předmětem jednání první schůze věřitelů, jakoţ i usnesení
21
Viz § 50 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Kozák, J.; Budín, P.; Dadam, A.; Pachl, L. Insolvenční zákon a předpisy související. Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení. Komentář. Praha: ASPI, a.s., 2008, s. 61. 22
17
o odvolání insolvenčním soudem ustanoveného insolvenčního správce a ustanovení nového, koná-li se tato schůze po přezkumném jednání. Věřitelský výbor můţe mít nejméně 3 členy a nejvýše členů 7. Toto mírné sníţení maximálního počtu členů oproti úpravě v ZKV, který stanovil maximální počet 9 členů, má přispět k větší akceschopnosti a operativnosti tohoto orgánu. Názor o nutnosti volit lichý počet členů věřitelského výboru je v INSZ jiţ překonán, přičemţ při rovnosti hlasů všech členů věřitelského výboru bude mít rozhodující váhu hlas zvoleného nebo soudem jmenovaného předsedy věřitelského výboru. Oproti právní úpravě v ZKV tak vzrostl význam funkce předsedy věřitelského výboru a to nejen ze zmíněného důvodu, ale i tím, ţe je podle INSZ základním místem pro doručování soudních zásilek určených věřitelskému výboru, pokud výbor neurčí jinou adresu pro doručování. Předsedu věřitelského výboru volí hned na své první schůzi věřitelský výbor ze svého středu. V případě, ţe není předseda zvolen ani při opakované volbě, určí jej insolvenční soud z řad členů. Kaţdý člen věřitelského výboru má svého náhradníka. Zároveň však schůze věřitelů můţe rozhodnout o volbě více neţ jednoho náhradníka za kaţdého člena výboru. V takovém případě musí určit téţ pořadí, v jakém budou náhradníci člena věřitelského výboru zastupovat v jeho nepřítomnosti. Členy a náhradníky věřitelského výboru mohou být jen přihlášení věřitelé, kteří se svým zvolením souhlasí. Stane-li se členem nebo náhradníkem věřitelského výboru právnická osoba, oznámí neprodleně insolvenčnímu soudu fyzickou osobu, která bude jejím jménem ve věřitelském výboru jednat.23 Vzhledem k posílení úlohy věřitelského výboru v insolvenčním řízení věnuje zákonodárce pozornost téţ jeho sloţení. Zákon poţaduje, aby ve věřitelském výboru byly proporcionálně zastoupeny všechny skupiny věřitelů podle povahy jejich pohledávek, a aby početní zastoupení nezajištěných věřitelů bylo rovné početnímu zastoupení věřitelů zajištěných. Zákon v tomto ohledu poskytuje ochranu nezajištěným věřitelům před zajištěnými tak, ţe počet členů věřitelského výboru navrţených nezajištěnými věřiteli musí být nejméně takový, jaký je počet členů navrţený zajištěnými věřiteli. To neplatí jen tehdy, pokud nezajištění věřitelé své členy nenavrhnou nebo jimi navrţené osoby s tímto návrhem nesouhlasí anebo nejsou zvoleny z jiných důvodů. Pravidla pro sloţení věřitelského výboru jsou výrazem
23
Viz § 59 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).
18
rovnosti účastníků insolvenčního řízení. Jak uvádí literatura k INSZ24, rovné postavení nezajištěných věřitelů bude v praxi zabezpečeno pouze v případě, ţe nezajištění věřitelé navrhnou konkrétní věřitele jako členy a náhradníky věřitelského výboru, osoby navrţené a zvolené nezajištěnými věřiteli budou se zvolením do funkce souhlasit a soud neshledá důvody pro nepotvrzení člena nebo náhradníka věřitelského výboru navrţeného a zvoleného nezajištěnými věřiteli uvedené v zákoně. Členy věřitelského výboru se nemohou stát zejména osoby dluţníkovi blízké, vedoucí zaměstnanci dluţníka, jejichţ pracovní poměr se zakládá volbou nebo jmenováním, společníci dluţníka, s výjimkou akcionářů, pokud nepůsobí v orgánech dluţníka nebo nevlastní dluţníkovy akcie anebo jiné jím vydané účastnické cenné papíry v souhrnné hodnotě více neţ desetiny základního kapitálu dluţníka, a osoby tvořící s dluţníkem koncern. Zejména předposlední podmínka můţe působit v praxi aplikační potíţe na straně soudů, poněvadţ bude hůře zjistitelná a zvýší administrativní nároky na chod soudů.25 Věřitelský výbor chrání společný zájem věřitelů a v součinnosti s insolvenčním správcem přispívá k naplnění účelu insolvenčního řízení.26 Věřitelský výbor vykonává svou pravomoc především tím, ţe dohlíţí na činnost insolvenčního správce, poskytuje insolvenčnímu správci podporu při jeho činnosti, uděluje insolvenčnímu správci nebo dluţníku s dispozičními oprávněními souhlas k uzavírání smluv o úvěrovém financování, schvaluje průběţně výši a správnost hotových výdajů insolvenčního správce a nákladů spojených s udrţováním a správou majetkové podstaty, můţe nahlíţet do dluţníkova účetnictví nebo evidence vedené podle zvláštního právního předpisu, můţe rozhodnout o ověření řádné účetní závěrky nebo mimořádné účetní závěrky auditorem, plní úkoly stanovené INSZ nebo uloţené mu insolvenčním soudem, apod. Činnost věřitelského výboru vykonává tento orgán jako sbor prostřednictvím rozhodnutí přijatých na jeho schůzích, je tedy vyloučeno, aby působnost věřitelského výboru měli jednotliví členové. Schůze věřitelského výboru svolává a řídí jeho 24
Srov. Zelenka, J. a kol. Insolvenční zákon, Poznámkové vydání s důvodovou zprávou, nařízením Rady ES 1346/2000 a prováděcími předpisy. 2. aktualizované vydání. Praha: Linde 2008. s. 112, 113 a Kozák, J.; Budín, P.; Dadam, A.; Pachl, L. Insolvenční zákon a předpisy související. Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení. Komentář. Praha: ASPI, a.s., 2008, s. 69,70. 25 Taranda, P. Věřitelské orgány a věřitelé v průběhu insolvenčního řízení. Daně a právo v praxi 2007, č. 6, s. 57. 26 Viz ustanovení § 58 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).
19
předseda. Výbor se schází z vlastní iniciativy a rozhoduje většinou hlasů svých členů, kdy kaţdý člen má jeden hlas, přičemţ velikost pohledávky nehraje pro váhu hlasu ţádnou roli.
1.3.3
Prozatímní věřitelský výbor
Prozatímní věřitelský výbor plní funkci věřitelského výboru do doby, neţ dojde k ustanovení věřitelského výboru schůzí věřitelů. Prozatímní věřitelský výbor je ustanoven insolvenčním soudem, ten je povinen jmenovat prozatímní věřitelský výbor: a)
jestliţe podá dluţník insolvenční návrh nebo
b)
pokud schůze věřitelů k tomu účelu svolaná neustanovila věřitelský výbor. Novou schůzi věřitelů za účelem ustanovení věřitelského výboru svolá insolvenční soud jen na návrh oprávněné osoby podle § 47 odst. 1.27
Snahou insolvenčního soudu by mělo být ustanovení prozatímního věřitelského výboru tak, aby v něm byly zastoupeny všechny skupiny věřitelů. První schůze věřitelů konaná po jmenování prozatímního věřitelského výboru rozhodne o tom, zda tento prozatímní věřitelský výbor ponechá ve funkci, nebo zda ustanoví věřitelský výbor v novém sloţení. Činnost prozatímního věřitelského výboru je ukončena okamţikem, kdy insolvenční soud potvrdí věřitelský výbor jmenovaný schůzí věřitelů.
1.4
INSOLVENČNÍ SPRÁVCE
Právní úprava institutu insolvenčního správce v českém právu je obsaţena jak v předpisech zákonných, tak i v předpisech podzákonných. Klíčovým zákonným předpisem je INSZ a ZIS. Nejvýznamnějšími prováděcími předpisy k INSZ jsou potom vyhláška č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona (dále jen „vyhláška o jednacím řádu“), vyhláška č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů (dále jen „vyhláška o odměně“). Podzákonná úprava k ZIS je 27
§ 61 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).
20
pak obsaţena zejména ve vyhlášce č. 314/2007 Sb., o minimálním limitu pojistného plnění a minimálních standardech pojistných smluv insolvenčních správců (dále jen „vyhláška o pojištění“) a ve vyhlášce č. 312/2007 Sb., o obsahu a dalších náleţitostech zkoušek insolvenčních správců (dále jen „vyhláška o zkouškách“). Práva a povinnosti insolvenčního správce ale nejsou obsaţena jen ve výše uvedených předpisech. Další prameny práva, které dotváří tento institut nad rámec esenciální úpravy obsaţené ve výše zmíněných předpisech, nalézáme v řadě zákonů, které byly v důsledku přijetí nové úpravy novelizovány. Funkci insolvenčního správce mohou zastávat jak osoby fyzické, tak i osoby právnické. Můţe jím být veřejná obchodní společnost, zahraniční obchodní společnost nebo zahraniční sdruţení. Zahraniční obchodní společnost a zahraniční sdruţení však musí poskytovat stejné záruky ručení společníků jako veřejná obchodní společnost, dále musí být zaloţeny podle práva členského státu EU, členských států Dohody o evropském hospodářském prostoru a musí být podle tohoto práva oprávněny vykonávat činnost insolvenčního správce.28 Insolvenční soud ustanoví insolvenčním správcem osobu, kterou určí předseda insolvenčního soudu ze seznamu insolvenčních správců vedených Ministerstvem spravedlnosti. Kterého insolvenčního správce ze seznamu předseda insolvenčního soudu do funkce ustanoví je obecně na jeho volné úvaze. Při volbě insolvenčního správce předseda přihlédne k dosavadnímu stavu insolvenčního řízení, k osobě dluţníka a jeho majetkovým poměrům, k odborné způsobilosti insolvenčního správce a k jeho zatíţení. 29 Insolvenční soud také insolvenčního správce zprošťuje funkce. Náleţitosti seznamu insolvenčních správců, údaje do něj zapisované, jeho členění, vedení a podmínky zápisu do něj a vznik práva vykonávat činnost insolvenčního správce a hostujícího insolvenčního správce upravuje ZIS. 30 Co se týče seznamu a podmínek zapisování do něj, došlo oproti úpravě v ZKV k výrazným změnám. ZKV stanovil v ustanovení § 8 odst. 1, ţe „do seznamu správcŧ lze zapsat jen bezúhonnou fyzickou osobu, která je plně zpŧsobilá k právním úkonŧm, má přiměřenou odbornou zpŧsobilost a se zápisem souhlasí, nebo veřejnou obchodní společnost, která bude činnost správce vykonávat prostřednictvím svých společníkŧ, o nichţ prokáţe, ţe 28
Zdroj www.epravo.cz. Viz § 25 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). 30 Viz § 21 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). 29
21
splňují podmínky pro zapsání do seznamu.“ Tyto relativně jednoduché podmínky měly za následek markantní nárůst počtu správců zapsaných v seznamu a s tím související problém spočívající v nedostatečné odbornosti správců. INSZ jiţ stanoví přísnější kritéria pro vydání povolení k výkonu činnosti insolvenčního správce. U fyzických osob se jedná konkrétně o tyto podmínky: vysokoškolské vzdělání magisterského studijního programu na vysoké škole v členském státě, nebo uznání takového vzdělání členským státem, sloţení
zkoušky
insolvenčního
správce,
nebo
rozdílové
zkoušky
insolvenčního správce, uhrazení správního poplatku k zápisu do seznamu ve výši 5000 Kč ministerstvu spravedlnosti a uzavření smlouvy o pojištění odpovědnosti za škodu, která by mohla vzniknout v souvislosti s výkonem funkce insolvenčního správce podle zákona upravujícího úpadek a způsoby jeho řešení nebo s činností zaměstnanců insolvenčního správce při výkonu funkce pro celou dobu trvání této funkce, a to na svůj náklad.31 Tyto podmínky jsou ZIS doplněny o podmínku bezúhonnosti a plné způsobilosti k právním úkonům. Podle INSZ nemůţe v ţádném případě vykonávat funkci insolvenčního správce osoba, která je jakýmkoliv způsobem zainteresována na insolvenčním řízení, nebo která má poměr k věci nebo k osobám účastníků, z něhoţ je moţné usuzovat, ţe není nepodjatá. Pakliţe by tak byl správce vyloučen z některých úkonů pro svůj poměr jen k některému z dluţníkových věřitelů nebo jen k některému ze zástupců dluţníkových věřitelů, zavádí insolvenční zákon institut odděleného insolvenčního správce, který nahradí stávajícího insolvenčního správce v úkonech, z nichţ byl vyloučen. Zákonodárce tak zvolil neutrální pozici, kdy není nutné insolvenčního správce odvolávat z funkce, kdyţ pro to nejsou objektivní důvody a pokud z jednání insolvenčního správce nebude vyplývat, ţe upřednostňuje své vlastní zájmy nebo zájmy jen některých věřitelů nad kolektivní zájmy všech věřitelů. O ustanovení odděleného insolvenčního správce rozhodne insolvenční soud usnesením, v němţ současně vymezí jeho působnost, tj. určí úkony, jeţ namísto insolvenčního
31
Viz § 6 odst. 1 písm. b) c) e) f) zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích.
22
správce bude v insolvenčním řízení nebo v incidenčních sporech činit oddělený insolvenční správce; rozsah těchto úkonů lze později i měnit, tedy rozšířit nebo zúţit.32 Institut zvláštního insolvenčního správce doznal významné změny. Podle ustanovení § 35 odst. 1 jej můţe insolvenční soud ustanovit v případech, kdy je nutné v rámci insolvenčního řízení řešit zvláštní problematiku vyţadující odborné specializace. Podle INSZ tedy nemá jít o správce pro určitý obor správy, jak upravoval § 9 odst. 1 ZKV, nýbrţ o osobu mající specifické znalosti, které není moţno spravedlivě poţadovat po samotném insolvenčním správci. Můţe se jednat o znalosti z oboru autorského práva, znalosti ekonomicko-technické povahy apod. Ustanovení § 35 odst. 1 zároveň ukládá insolvenčnímu soudu, aby v rozhodnutí, jímţ ustanovuje zvláštního insolvenčního správce, upravil i jeho vztah k insolvenčnímu správci. Z důvodové zprávy k INSZ vyplývá tato povinnost z dosavadních zkušeností s fungováním tohoto institutu a s potřebou přesného vymezení hranic oprávnění insolvenčního správce a zvláštního insolvenčního správce. Musí být zcela zřejmé, zda a v jakém ohledu můţe insolvenční správce zasahovat do činnosti zvláštního insolvenčního správce a jak postupovat v situacích, kdy tito správci činí protichůdné úkony. Zástupce insolvenčního správce je v INSZ zachován shodně jako tomu bylo v ZKV. Insolvenční soud ustanovuje insolvenčnímu správci zástupce, je-li to účelné, pro případ, ţe by insolvenční správce nemohl ze závaţných důvodů přechodně svou funkci vykonávat. Na rozdíl od odděleného nebo zvláštního insolvenčního správce, kteří disponují působností jen pro určité úkony nebo otázky řízení, má zástupce plnou působnost insolvenčního správce. Tuto působnost je však oprávněn vykonávat jen v době, ve které ji nemůţe vykonávat sám insolvenční správce, je tedy vyloučeno, aby ve stejném čase vykonávali působnost jak insolvenční správce, tak i jeho zástupce.
1.4.1
Činnost insolvenčního správce v insolvenčním řízení
Insolvenční správce disponuje právy a povinnostmi, které mu vyplývají jednak ze zákona a rovněţ mu jsou ukládány rozhodnutím soudu. Tato práva a povinnosti jsou 32
Zelenka, J. a kol. Insolvenční zákon, Poznámkové vydání s důvodovou zprávou, nařízením Rady ES 1346/2000 a prováděcími předpisy. 2. aktualizované vydání. Praha: Linde 2008. s. 78.
23
proměnlivá v jednotlivých fázích insolvenčního řízení i v závislosti na tom, jakým způsobem je případný úpadek dluţníka řešen. Insolvenční správce zastává v insolvenčním řízení zvláštní postavení jako jeden z ústředních procesních subjektů. Hájí zájmy věřitelů, ale není zástupcem věřitelů. Jedná vlastním jménem na účet dluţníka, ale nemůţe být povaţován za zástupce dluţníka. Insolvenční správce je natolik klíčovou postavou insolvenčního řízení, ţe od rozhodnutí o úpadku nemůţe toto řízení probíhat bez něj a jakmile svou funkci nemůţe vykonávat, musí být nahrazen jiným správcem. 33 Na činnosti a postupech insolvenčního správce bude záviset především to, jak bude samotné řízení probíhat, jak dlouho bude řízení trvat a nakolik bude z pohledu uspokojování věřitelů úspěšné. Insolvenční správce zahajuje svou činnost v momentě ustanovení insolvenčním soudem. Vzhledem k faktu, ţe INSZ upravuje celkem 3 způsoby řešení úpadku, liší se činnost insolvenčního správce podle toho, zda vykonává svou funkci při řešení úpadku konkurzem, reorganizací nebo oddluţením. O činnosti insolvenčního správce v návaznosti na tyto způsoby řešení úpadku bude pojednáno dále. Insolvenční správce svou činnost zahajuje typicky po rozhodnutí o úpadku, které ale ještě nemusí obsahovat rozhodnutí o způsobu jeho řešení. Jeho činnost tak lze rozčlenit do dvou částí, a to na činnost obecnou vykonávanou po ustanovení insolvenčním soudem a činnost specifickou v závislosti na rozhodnutí o způsobu řešení úpadku dluţníka.
1.4.1.1
ČINNOST PŘEDBĚŢNÉHO SPRÁVCE
K ustanovení insolvenčního správce můţe v insolvenčním řízení dojít kdykoliv ve fázi od jeho zahájení do rozhodnutí o úpadku. Před rozhodnutím o úpadku můţe být insolvenční správce ustanoven jen jako předběţný správce.34 Takové rozhodnutí má pak povahu předběţného opatření a úkolem předběţného správce je dohled nad dodrţováním předběţných opatření, kterými soud omezil dluţníka v nakládání s majetkovou podstatou nad rámec ustanovení § 111 INSZ. Omezení dluţníkových dispozic s jeho majetkem je podstatným účinkem spojeným se zahájením 33
Winterová, A. a kol. Civilní právo procesní. 5. vydání. Praha: Linde, 2008 s. 638. Zelenka, J. a kol. Insolvenční zákon, Poznámkové vydání s důvodovou zprávou, nařízením Rady ES 1346/2000 a prováděcími předpisy. 2. aktualizované vydání. Praha: Linde 2008. s. 64. 34
24
insolvenčního řízení. INSZ rozvedl a zpřesnil ustanovení upravující obecné omezení ze zákona (§ 111 INSZ) i zvláštní omezení, která můţe nařídit soud předběţným opatřením. V takovém případě, je-li nutné v době do vydání rozhodnutí o úpadku zabránit změnám v rozsahu majetkové podstaty v neprospěch věřitelů, soud uloţí dluţníkovi předběţným opatřením, aby nenakládal s určitými věcmi nebo právy náleţejícími do jeho majetkové podstaty, nebo rozhodne, ţe dluţník můţe nakládat s majetkovou podstatou nebo její částí pouze se souhlasem předběţného správce. Předběţný správce musí přitom postupovat s maximální obezřetností a měl by mít stále na zřeteli zájmy věřitelů. Jestliţe by souhlasem uděleným k dispozici s majetkovou podstatou způsobil škodu, byl by za ni odpovědný podle ustanovení § 37 INSZ. Rozsah oprávnění a povinností předběţného správce vymezí insolvenční soud v rozhodnutí o jeho ustanovení, přičemţ lze tento rozsah později měnit. Co se týče samotné činnosti předběţného správce, je tento oprávněn resp. povinen provádět opatření ke zjištění dluţníkova majetku a k jeho zajištění, jakoţ i přezkoumání dluţníkova účetnictví nebo daňové evidence. Předběţný správce můţe být ustanovený a následně vykonávat svou činnost po dobu trvání moratoria. Důvodem pro ustanovení předběţného insolvenčního správce tak můţe být velký rozsah majetkové podstaty dluţníka, kdy bude insolvenční soud motivován snahou řádně zjistit celý rozměr potenciální majetkové podstaty. Po rozhodnutí o úpadku je jiţ ustanoven insolvenční správce, který nadále vykonává činnosti v rámci insolvenčního řízení.
1.4.1.2
PŘEZKUM A POPÍRÁNÍ PŘIHLÁŠENÝCH POHLEDÁVEK
INSZ ukládá přezkoumání přihlášek pohledávek insolvenčnímu správci. Ten je přezkoumá ze všech hledisek rozhodných pro jejich hodnocení, zejména podle přiloţených dokladů a podle účetnictví dluţníka nebo jeho daňové evidence. Jak uvádí komentář k ustanovení § 188 odst. 1 INSZ35, do fáze posuzování a přezkoumávání pohledávek se zařazují pouze ty z přihlášek, které insolvenční správce shledal jako 35
Kozák, J.; Budín, P.; Dadam, A.; Pachl, L. Insolvenční zákon a předpisy související. Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení. Komentář. Praha: ASPI, a.s., 2008, s. 239.
25
řádné, tzn. byly jako řádné podány nebo byly na výzvu insolvenčního správce ve smyslu § 188 odst. 2 věřitelem řádně a včas doplněny. Z těchto ustanovení a contrario vyplývá, ţe správce nepřezkoumává pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim na roveň postavené, protoţe tyto se nepřihlašují. Dále si insolvenční správce od dluţníka vyţádá jeho vyjádření k přihlášeným pohledávkám. Je-li to třeba, provede insolvenční správce o pohledávkách nezbytná šetření s tím, ţe vyuţije součinnosti orgánů, které jsou povinny mu ji poskytnout. V případě chybně podané přihlášky je insolvenční správce povinen poučit věřitele o tom, jak má být přihláška doplněna nebo opravena a k tomu stanoví lhůtu, která nesmí být kratší neţ 15 dní. V poučení musí také upozornit na následky, jeţ mohou nastat v případě, ţe přihlášky pohledávek nebudou včas a řádně doplněny. Insolvenční soud vykonává dozorovou činnost vůči správci a jen soud rozhoduje o tom, zda se k přihlášce pohledávky nepřihlíţí v případě výše uvedeném, tedy pokud přihláška trpí vadami nebo je jinak nesrozumitelná. Přihlášené pohledávky, které jsou bez příloh, správce nepředkládá insolvenčnímu soudu k rozhodnutí o tom, ţe se k nim nepřihlíţí, nýbrţ můţe (s přihlédnutím k povinnosti svědomitého výkonu své funkce spíš musí) takto přihlášené pohledávky popřít.36 Ještě před přezkumným jednáním musí insolvenční správce sestavit seznam přihlášených pohledávek a ten doručit insolvenčnímu soudu. Insolvenční soud má dle INSZ povinnost zveřejnit seznam přihlášených pohledávek (dále jen „seznam“) nejpozději 15 dní před konáním přezkumného jednání. Obsahové náleţitosti seznamu upravuje prováděcí právní předpis, konkrétně § 11 odst. 1 vyhlášky o jednacím řádu. Správce musí v seznamu uvést, které pohledávky popírá a které jsou vykonatelné, zajištění věřitelé se v seznamu uvádějí zvlášť společně s důvodem a způsobem zajištění. U kaţdého věřitele musí být uvedeny údaje potřebné k jeho identifikaci a údaje pro posouzení důvodu vzniku, výše a pořadí jeho pohledávky. Paragraf 192 odst. 1 INSZ umoţňuje popírat pohledávky jak insolvenčnímu správci tak dluţníkovi. Oproti úpravě v ZKV jiţ nemají toto právo věřitelé. Nicméně ke dni 31.3.2011 bude nálezem Ústavního soudu tato úprava zrušena, neboť podle Ústavního soudu znamená protiústavní mezeru v podobě protiústavního zúţení okruhu subjektů
36
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15.7.2008, sp.zn. 1 VSPH 94/2008.
26
oprávněných popírat pravost, výši a pořadí přihlášených pohledávek. Ústavní soud poţadoval za nezbytné poskytnout časový prostor zákonodárci k odstranění ústavního deficitu zákonné úpravy, a proto odloţil vykonatelnost nálezu.37 Popření pohledávky dluţníkem nemá vliv na její zjištění, mimo výjimek stanovených v INSZ (reorganizace, oddluţení). Bez ohledu na způsob řešení úpadku dluţníka způsobí popření pohledávky dluţníkem stav, kdy seznam pohledávek nebude exekučním titulem. 38 Insolvenční správce můţe pohledávku popřít co do její pravosti, výše a pořadí. O popření pohledávky co do její pravosti jde tehdy, je-li namítáno, ţe pohledávka nevznikla nebo ţe jiţ zcela zanikla anebo ţe se zcela promlčela. 39 V takovém případě jde o úplný zánik pohledávky. Popřením pohledávky co do její výše je správcem namítáno, ţe dluţníkův závazek je niţší neţ přihlášená částka. Zákon dále uvádí, ţe ten, kdo popírá výši pohledávky, musí současně uvést, jaká je ve skutečnosti výše pohledávky.40 Poslední skutečností, kterou můţe správce namítat, je pořadí pohledávky, tedy ţe pohledávka má méně výhodné pořadí, neţ je pořadí uvedené v přihlášce pohledávky. Ustanovení § 195 se uţije i pro případ, je-li popíráno právo na uspokojení pohledávky ze zajištění.41
1.4.1.3
ZJIŤOVÁNÍ A SOUPIS MAJETKOVÉ PODSTATY
INSZ nahradil pojem „konkursní podstata“ pouţívaný v ZKV termínem „majetková podstata“. Po obsahové stránce došlo k té změně, ţe INSZ jiţ uvádí demonstrativní výčet majetku náleţejícího do majetkové podstaty.
42
Majetková podstata tak
představuje souhrn majetkových, penězi ocenitelných hodnot. Zákonodárce zřejmě zcela záměrně pouţil tuto metodu příkladmého výčtu, jednak aby předešel výkladovým problémům, které v tomto směru provázely ZKV a zároveň si musel být vědom faktu, ţe není moţné předloţit vyčerpávající výčet hodnot, které mohou být součástí majetkové podstaty.
37
Nález Ústavního soudu PL. ÚS 14/10 ze dne 1. července 2010. K tomu též § 200 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). 39 Viz § 193 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). 40 Viz § 194 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). 41 Viz § 195 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). 42 Tento demonstrativní výčet uvádí ustanovení § 206 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). 38
27
Zjišťování majetkové podstaty je jednou ze základních činností insolvenčního i předběţného správce, kteří tuto činnost vykonávají od okamţiku jejich ustanovení. Veškeré získané informace o majetku dluţníka insolvenční správce sepíše do tzv. soupisu majetkové podstaty, který v průběhu insolvenčního řízení soustavně doplňuje, přičemţ spolupracuje s věřitelským výborem a je povinen řídit se pokyny soudu. Jakmile dojde k zápisu do soupisu, lze se zapsanými majetkovými hodnotami nakládat jen způsobem stanoveným INSZ.43 Důleţitou součástí soupisu je i ocenění sepsaného majetku a důvod jeho sepsání do majetkové podstaty, kterým obvykle bude, ţe se jedná o majetek ve vlastnictví dluţníka. Zapsání do soupisu majetkové podstaty má konstitutivní účinky. Z toho plyne, ţe okamţikem, kdy se dotčená věc stává součástí soupisu majetkové podstaty, spadá nakládání s touto věcí pod právní úpravu dle INSZ. S takovou věcí tak bude moci nakládat pouze osoba s dispozičním oprávněním, která je vymezena v § 229 INSZ. Z tohoto ustanovení však nebylo zřejmé, kdo je osobou s dispozičním oprávněním v mezidobí od rozhodnutí o úpadku do rozhodnutí o způsobu řešení úpadku. Tento nedostatek odstranilo Výkladové stanovisko č. 1 Expertní skupiny pro insolvenční právo.44
1.4.1.4
INCIDENČNÍ SPORY
V incidenčních sporech se dá činnost insolvenčního správce přirovnat k činnosti advokáta při sporném řízení podle OSŘ. Incidenční spory upravuje INSZ v ustanovení § 159 a následujících. Ustanovení § 159 vykládá incidenční spory jako: a)
spory o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek,
b)
spory o vyloučení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty z majetkové podstaty nebo o vydání výtěţku zpeněţení podle § 225 odst. 4,
c)
spory o vypořádání společného jmění dluţníka a jeho manţela,
d)
spory na základě odpůrčí ţaloby,
e)
spory o náhradu škody na majetkové podstatě vzniklé porušením povinností insolvenčním správcem,
43 44
Viz § 217 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). http://insolvencni-zakon.justice.cz/insolvencni-spravci-odborna-verejnost/expertni-skupina.html.
28
f)
další spory, které zákon označí jako spory incidenční.45
Další spory, uvedené pod písmenem f) jsou pak vymezeny v jiných ustanoveních INSZ a předpokládá se tedy široká znalost hmotněprávních norem ze strany insolvenčního správce, aby se dokázal ve všech těchto ustanoveních orientovat. Postavení a způsob jednání insolvenčního správce při vedení incidenčního sporu je zakotveno v § 40 INSZ. Insolvenční správce je zde v postavení obdobném postavení komisionáře, neboť jedná svým jménem na účet dluţníka, pokud na něho přešlo oprávnění nakládat s majetkovou podstatou. Ustanovení § 40 odst. 1 upravuje tedy způsob jednání insolvenčního správce, který je osobou s dispozičním oprávněním podle ustanovení § 229 INSZ
1.4.1.5
SPECIFICKÉ ČINNOSTI U JEDNOTLIVÝCH ZPŦSOBŦ ŘEŠENÍ ÚPADKU
V této části bych jen velmi obecně nastínila postavení insolvenčního správce v návaznosti na rozhodnutí o způsobu řešení úpadku. 1) činnost insolvenčního správce při konkurzu Konkurz je likvidační způsob řešení úpadku. Po prohlášení konkurzu vstupuje insolvenční správce fakticky do managementu dluţníka, rozhoduje o provozních záleţitostech podniku, plní daňové povinnosti dluţníka, vede jeho účetnictví atd. Za nejdůleţitější oprávnění správce bych pak povaţovala nakládání s majetkovou podstatou dluţníka. 2) činnost insolvenčního správce při reorganizaci Při reorganizaci je zachována ekonomická činnost dluţníka a právě z výnosů z této produktivní činnosti mají být průběţně uspokojováni dluţníkovi věřitelé. Postavení insolvenčního správce je zde zcela odlišné od jeho postavení v rámci konkurzu. Primárně na správce nepřechází dispoziční oprávnění k majetkové podstatě, ale je zachováno dluţníkovi. Zároveň insolvenčním správcem můţe být pouze ten správce,
45
Viz § 159 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).
29
který úspěšně sloţil zvláštní zkoušky.46 Insolvenční soud můţe na návrh insolvenčního správce nebo věřitelského výboru anebo i bez návrhu omezit dluţníka v nakládání s majetkem, nebo můţe takové nakládání přímo zakázat. 47 V obecné rovině pak činnost insolvenčního správce spočívá především v dohledu nad činností dluţníka s dispozičními oprávněními. Správce rovněţ zajišťuje dohled nad zjišťováním a soupisem majetkové podstaty, sestavuje a doplňuje seznam věřitelů a podává zprávy věřitelskému výboru. 48 Po účinnosti rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu insolvenční správce zajišťuje, aby byly provedeny procesní úkony spojené s účinností reorganizačního plánu. Těmi budou především kroky ve vztahu k obchodnímu rejstříku,
v němţ
musí
být
zachyceny
změny
předpokládané
schváleným
reorganizačním plánem. Dále správce provádí další úkony potřebné k tomu, aby dluţník s dispozičními oprávněními mohl svá oprávnění vykonávat.
49
Je třeba
připomenout, ţe okamţikem účinnosti rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu je vrácen výkon funkce valné hromadě, případně členské schůzi dluţníka.
3) činnost insolvenčního správce při oddluţení Při oddluţení plněním splátkového kalendáře spočívá činnosti insolvenčního správce v rozvrhování měsíčních splátek mezi jednotlivé věřitele podle poměru jejich pohledávek. Druhou variantou je oddluţením zpeněţením majetkové podstaty, kde správce vykonává svou činnost obdobně jako při zpeněţení majetkové podstaty v konkurzu.
1.4.2
Vztah insolvenčního správce k věřitelům
Činnost insolvenčního správce má významný vliv na uspokojování pohledávek věřitelů i na dobu, za kterou uspokojení můţe nastat. Věřitelé mají moţnost správce lidově řečeno „vyměnit“ pokud nejsou s jeho výkonem zcela spokojeni nebo pokud si správce ve své funkci nevede podle jejich představ. Moţnost odvolat správce stávajícího a ustanovit nového podle svého uváţení mají však věřitelé podle § 29 46
Viz ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích: „Právo vykonávat funkci insolvenčního správce dlužníka, který je….dlužníkem, u něhož je bez dalšího přípustná reorganizace podle zvláštního zákona….“. 47 Viz ustanoven § 332 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). 48 Viz ustanoven § 331 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). 49 Viz ustanoven § 354 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).
30
INSZ pouze v jediném okamţiku, a to na první schůzi věřitelů po přezkumném jednání. K přijetí tohoto usnesení je potřebná nejméně polovina hlasů všech věřitelů přihlášených ke dni předcházejícímu konání schůze věřitelů, počítaná podle výše jejich pohledávek.50 Hlasování o odvolání insolvenčního správce je dle ustanovení § 48 odst. 2 INSZ povinnou součástí programu první schůze věřitelů, proto o této otázce bude hlasováno vţdy i bez návrhu věřitelů. Pokud by se věřitelé usnesli jen na odvolání správce, nového insolvenčního správce by ustanovil soud postupem dle ustanovení § 30 odst. 1 INSZ.
1.4.3
Odvolání a zproštění insolvenčního správce
Odvolání insolvenčního správce soudem nemá na rozdíl od jeho zproštění sankční charakter.
Není
tedy
důsledkem
pochybení
v činnosti
insolvenčního
správce. 51 Z důvodové zprávy vyplývá záměr zákonodárce odlišit tyto dva instituty, tedy odvolání z funkce a zproštění výkonu funkce. V ustanovení § 31 INSZ je výslovně uvedeno, ţe insolvenční soud můţe insolvenčního správce odvolat z důleţitých důvodů, které nemají původ v porušení povinností správce. Typickými důvody tak mohou být zdravotní stav, dlouhodobá změna bydliště mimo Českou republiku, ztráta předpokladů pro zápis do seznamu insolvenčních správců (bezúhonnost, způsobilost k právním úkonům), případně podjatost, apod. Iniciátorem odvolání můţe být sám správce, věřitelský orgán, případně i insolvenční soud. Naproti tomu zproštěním výkonu funkce insolvenčního správce má být sankcionován správce, který neplní řádně své povinnosti nebo který nepostupuje při výkonu své funkce s odbornou péčí anebo který závaţně porušil důleţitou povinnost, uloţenou mu zákonem nebo soudem. 52 Insolvenční soud rozhodne o zproštění neprodleně na návrh věřitelského orgánu nebo dluţníka anebo i bez tohoto návrhu. Samému rozhodnutí o návrhu na zproštění insolvenčního správce funkce by mělo předcházet slyšení správce, při němţ by měl moţnost vyjádřit se k vytýkaným nedostatkům.
50
§ 29 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Kozák, J.; Budín, P.; Dadam, A.; Pachl, L. Insolvenční zákon a předpisy související. Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení. Komentář. Praha: ASPI, a.s., 2008, s. 36. 52 Viz ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). 51
31
1.5
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ
Postavení státního zastupitelství v insolvenčním řízení zákonodárce příliš velkou pozornost nevěnoval. I z toho mála, co INSZ o státním zastupitelství obsahuje, však lze dovodit, ţe bude oprávněno vstoupit do všech insolvenčních řízení či incidenčních sporů, bude-li to vyţadovat veřejný zájem. Přitom ustanovení § 69 INST vychází ze znění § 35 OSŘ. Ačkoliv je státní zastupitelství oprávněno ke všem úkonům, které můţe vykonat účastník řízení, pokud nejde o úkony, které můţe vykonat jen účastník právního vztahu (§ 35 odst. 2 OSŘ), výslovně se mu umoţňuje podat opravný prostředek proti rozhodnutí insolvenčního soudu za předpokladu, ţe toto právo mají všichni účastníci insolvenčního řízení nebo všichni účastníci incidenčního řízení. 53 Nutno však podotknout, ţe případy, kdy právo podat opravný prostředek mají současně všichni účastníci řízení, se vyskytují jen velmi zřídka a tudíţ i takové právo státního zástupce bude spíše výjimečné. Mezi další oprávnění, jeţ je poskytnuto státnímu zastupitelství, patří moţnost účastnit se schůze věřitelů. Účastní se jí státní zástupce
pověřený
příslušným
státním
zastupitelstvím,
které
vstoupilo
do
insolvenčního řízení, za účelem kontroly a dozoru nad insolvenčním řízením, věřitelským výborem a také insolvenčním správcem. Nakolik přínosné můţe toto oprávnění být je ale diskutabilní vzhledem k faktu, ţe státní zástupci běţně nebývají ve své praxi zaměřeni na problematiku insolvenčního práva.
1.6
LIKVIDÁTOR DLUŽNÍKA
V případě, ţe dluţník je v likvidaci, je procesním subjektem v insolvenčním řízení i likvidátor dluţníka. Likvidátor dluţníka vykonává v insolvenčním řízení svou působnost v rozsahu, v jakém nepřešla na insolvenčního správce. Do jeho působnosti patří i součinnost s insolvenčním správcem uloţená zákonem dluţníkovi.54 V případě, ţe návrh na zahájení insolvenčního řízení podá sám likvidátor, jeho povinnosti uloţené mu INSZ počínají jiţ tímto okamţikem. Při návrhu podaném věřiteli je rozhodujícím okamţikem pro plnění povinností moment vydání rozhodnutí insolvenčním soudem o úpadku dluţníka. 53
Zelenka, J. a kol. Insolvenční zákon, Poznámkové vydání s důvodovou zprávou, nařízením Rady ES 1346/2000 a prováděcími předpisy. 2. aktualizované vydání. Praha: Linde 2008. s. 133. 54 Viz ustanovení § 70 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).
32
SUBJEKTY INSOLVENČNÍHO ŘÍZENÍ PODLE NAŘÍZENÍ
2.
1346/2000
2.1
VYMEZENÍ ZÁKLADNÍCH POJMŮ
Historicky bylo insolvenční právo spjato s územím jednoho státu a s jeho ekonomikou. Pro současnou dobu je ale charakteristické propojení národních ekonomik, kapitálových trhů, a stejně tak i volný pohyb osob s moţností podnikat a vlastnit majetek na území více států. Aby státy byly schopny pruţně reagovat na situace spojené s výše naznačenými aspekty, začaly přijímat mezinárodní a evropské právní předpisy, včetně úpravy insolvenčního práva.
2.1.1
Mezinárodní insolvenční právo
Mezinárodní insolvenční právo upravuje otázky spojené s insolvenčními řízeními, která obsahují v důsledku svého zahraničního (cizího) prvku vztah k cizím právním řádům.55 Pojem mezinárodního insolvenčního práva se v české právní nauce vyskytuje poměrně krátkou dobu a odráţí novou terminologii zavedenou INSZ. Z této terminologie jasně vyplývá, ţe předmětem mezinárodního insolvenčního práva je řešení insolvence (úpadku) dluţníka. Úprava mezinárodního insolvenčního práva obsahuje normy hmotněprávní i procesní. V oblasti mezinárodního insolvenčního práva je moţné rozeznávat dva základní principy, a to podle toho, zda zahraniční insolvenční řízení má účinky i v tuzemsku, a naopak, zda domácí insolvenční řízení má účinky i v zahraničí. Dle těchto kritérií je moţné rozeznávat princip teritoriality a princip univerzality.56
55
Kučera, Z., Pauknerová, M., Růžička K. a kol. Právo mezinárodního obchodu. 2. vydání Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. s. 371. 56 Tamtéž.
33
2.1.2
Princip univerzality
Výrazem uplatnění principu univerzality je právní stav, kdy je vedeno jediné insolvenční řízení s účinky na veškerý majetek dluţníka bez ohledu na to, kde se majetek dluţníka nachází, zda v jednom nebo ve více státech. Pro ilustraci poslouţí následující příklad: soud v Německu prohlásí podle německého práva insolvenci na německou obchodní společnost, která má majetek v Německu, Francii a USA. Do majetkové podstaty pak bude zahrnut veškerý majetek německé obchodní společnosti v těchto třech zemích a německý soud bude rozhodovat o jeho zpeněţení, o přechodu dispozičních oprávnění k tomuto majetku na správce atd. Vzhledem k tomu, ţe jde o zcela suverénní státy, jen těţko si můţeme představit, ţe by tyto státy zcela ponechaly vliv na postavení svých věřitelů v rukou cizího soudu.
2.1.3
Princip teritoriality
Naproti výše uvedenému principu univerzality zaujímá princip teritoriality protichůdný postoj, zjednodušeně vyjádřený, ţe se vede tolik insolvenčních řízení, kolik je majetkových podstat (nebo také, ţe insolvenční řízení zahájené v jednom státě nevyvolá právní následky v jiném státě). Kdybychom si i tuto situaci měli nastínit na modelu výše uvedeného příkladu, vypadal by asi takto: německý soud by na návrh věřitelů prohlásil insolvenci na německou obchodní společnost. Do majetkové podstaty by pak byl zahrnut pouze majetek společnosti na území Německa. Pokud by se např. francouzští věřitelé chtěli domáhat svých pohledávek v rámci dalších zemí, kde se nachází majetek dluţníka, museli by podat návrh na zahájení insolvenčního řízení v kaţdé zemi, kde má německá obchodní společnost majetek. Tento princip se snaţí v maximální míře zachovat svrchovanost jednotlivých států, ale není příliš efektivní ani pro věřitele ani pro soudy. V praxi se setkáváme spíš s kompromisem mezi oběma principy, například v Nařízení nebo ve Vzorovém zákoně UNCITRAL.57 Jde o kombinaci obou principů, kdy existuje jediné hlavní insolvenční řízení zahrnující majetek dluţníka na celém světě, a vedle něj existují teritoriální insolvenční řízení probíhající pouze na jednom území, jejichţ účelem je především ochrana lokálních věřitelů. Tato teritoriální řízení 57
Srov. kap. 2.3 Vzorový zákon UNCITRAL o insolvenčním řízení s mezinárodním prvkem.
34
jsou podřízena řízení hlavnímu a správci všech řízení navzájem spolupracují. Tento způsob řízení mezinárodních insolvencí je vhodný například pro velké koncerny, které mají dceřiné společnosti v několika státech. 58
2.1.4
Zásada lex fori concursus
Pro insolvenční řízení, včetně všech otázek s ním souvisejících, by měl existovat tzv. jednotný insolvenční status, tedy národní úprava aplikovatelná na dané řízení. Článek 4 Nařízení určuje rozhodné právo pro insolvenční řízení jako právo toho členského státu, na jehoţ území soud insolvenční řízení zahájil (lex fori concursus).59 Lex fori concursus (insolvenční status) je rozhodující např. pro určení účinků zahájení řízení, podmínek vedení, provádění a skončení řízení nebo pro určení dluţníka jako subjektu insolvenčního řízení. 60 Tato kolizní norma platí jak pro hlavní tak pro vedlejší (sekundární, partikulární) řízení.
2.1.5
Středisko hlavních zájmů dlužníka (COMI)61
Příslušný soud k zahájení insolvenčního řízení je soud, na jehoţ území jsou soustředěny hlavní zájmy dluţníka. V případě společnosti nebo právnické osoby se za místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy, povaţuje statutární sídlo, pokud není prokázán opak.62 COMI je tak jedním z hlavních kritérií určujících vztah dluţníka ke státu a jedním z esenciálních pojmů evropského insolvenčního práva. Aby se dluţník stal subjektem insolvenčního řízení vedeného podle právních předpisů určitého státu, měl by k tomuto státu mít dostatečnou vazbu. Dluţníkův vztah ke státu je hodnocen podle různých kritérií, jako je provozovna, majetek, zapsané sídlo, středisko správy, domicil, obvyklé místo pobytu, místo hlavních zájmů apod. Preambule Nařízení uvádí, ţe místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dluţníka, by mělo odpovídat místu, 58
Kučera, Z., Pauknerová, M., Růžička K. a kol. Právo mezinárodního obchodu. 2. vydání Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. s. 373. 59 Viz čl. 4 nařízení Rady (ES) 1346/2000. 60 Viz čl. 4 odst. 2 nařízení Rady (ES) 1346/2000. 61 Český překlad nařízení RADY (ES) 1346/2000 používá slovní spojení „místo, kde jsou soustředěny hlavní zájmy dlužníka“, anglické znění je center of main interests a v anglicky psané literatuře se zažila zkratka COMI, která bude používána i v této práci. 62 Čl. 3 odst. 1 nařízení RADY (ES) 1346/2000.
35
z něhoţ dluţník obvykle své zájmy spravuje, a je proto zjistitelné třetími osobami.63 Má jít tedy o místo hlavního ekonomického zájmu dluţníka.
2.2
2.2.1
VÝZNAM NAŘÍZENÍ
Historický
vývoj
mezinárodního
a
evropského
insolvenčního práva Snahy o úpravu otázek souvisejících s mezinárodní insolvencí lze spatřovat jiţ dávno v minulosti, konkrétně z roku 1689 pochází zřejmě nejstarší mezinárodní smlouva mezi státy Holland a Utrecht.
64
O ucelenější řešení problematiky
insolvenčního práva s cizím prvkem se pokusila i Haagská konference o mezinárodním právu soukromém v letech 1894, 1904 a 1925. Ke vzniku mnohostranné mezinárodní smlouvy však tyto snahy nevedly, i kdyţ některé akty Haagské konference mohou mít přímý dopad na oblast mezinárodního insolvenčního řízení. Postup v pokusech o unifikaci insolvenčního řízení v poválečném období je nastíněn v následující kapitole „Vznik a historie pojmu COMI“. Další pokus o unifikaci kolizních norem v insolvenčním řízení v rámci zemí EU byl vznik Úmluvy Evropské unie o insolvenčním řízení z roku 1995 (tzv. Lucemburská úmluva). Jejímu přijetí však zabránila Velká Británie, proto se na základě návrhu Německa a Finska tato úmluva transformovala do obecně závazné a bezprostředně pouţitelné formy, nařízení.65 Celé znění Lucemburské úmluvy bylo převzato do textu Nařízení a doplněno o preambuli bylo přijato dne 29. května 2000 Radou ES jako nařízení č. 1346/2000 o insolvenčním řízení.
2.2.2
Vznik a historie pojmu COMI
Snahy o úpravu insolvenčního řízení na úrovni ES sahají aţ k roku 1963, v němţ byla při Komisi Evropských společenství zřízena pracovní skupina pro insolvenční 63
Bod (13) preambule nařízení RADY (ES) 1346/2000. Bělohlávek, A. J., Evropské a mezinárodní insolvenční právo. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 1. 65 toto oprávnění zakládá Amsterdamská smlouva čl. 66 ve spojení s čl. 67 odst. 1 SES. 64
36
právo. Důleţitým kritériem pro insolvenční úmluvu mělo být přesné vymezení pravidel pro určení státu, v němţ můţe být zahájeno insolvenční řízení a jaké právo bude pro takové řízení rozhodné. Tvůrci úmluvy chtěli stanovit jasná kritéria, aby právní vztahy stran byly uspořádány zcela jednoznačně. Ţádný návrh ale tyto cíle nenaplňoval. 66 První návrh úmluvy z roku 1970 obsahoval jako kritéria COMI středisko správy (centre of administration) a provozovnu. Současně umoţňoval, aby řízení zahájil jakýkoliv soud, jehoţ právo to připouštělo, pokud se na území členských států nenacházelo ani místo správy ani provozovna. Návrh z 80. let jiţ obsahoval tři kritéria, a to hlavní provozovnu (principal commercial establishment), domicil a třetí novou kategorii přeloţenou jako hlavní a nepochybné sídlo dluţníkovy ekonomické činnosti (permanent and undisputed seat of the debtors economic activites). 67 I v tomto návrhu je středisko správy (centre of administration) povaţováno za místo, kde dluţník obvykle spravuje své hlavní zájmy. Místo správy hlavních zájmů zůstalo i v současném Nařízení. Podle zprávy Virgóse a Schmita
68
má pojem „zájmy“
zahrnovat veškeré ekonomické aktivity, při kterých se můţe fyzická osoba dostat do pozice dluţníka. Tato zpráva vykládá i pojem „hlavní“, který má slouţit k odlišení činností provozovaných z různých center. Pro řízení má být ale relevantní jen jediné centrum hlavních zájmů.
2.2.3
Cíle Nařízení
Základním účelem Nařízení je především vytvoření souboru kolizních norem přímo aplikovatelných na celém území EU. Hlavním cílem Nařízení pak je zvýšení účinnosti, rychlosti a efektivnosti insolvenčních řízení, která podléhají mezinárodní příslušnosti více států a zajištění řádného fungování vnitřního trhu. K dosaţení tohoto cíle je nezbytné a vhodné, aby ustanovení o příslušnosti, uznávání a rozhodném právu v této 66
K vývoji podrobněji také FLETCHER I., Insolvency in Private International Law: National and International Approaches. Oxford: Oxford University Press, 2005, str. 339-358. 67 Draft Convention on Bankruptcy, Winding-up, Arrangements, Compositions and Similar Proceedings, and Report on the Draft Convention on Bankruptcy, Winding-up, Arrangements, Compositions and Similar Proceedings (dále jen Lemonteyho zpráva). Bulletin of the European Communities, Supplement 2/82., dostupné z http://aei.pitt.edu/ s. 57. 68 Miguel Virgós a Etienne Schmit napsali tuto zprávu v roce 1995 jako neoficiální komentář k Úmluvě o insolvenčím řízení (tzv. Lucemburská úmluva). Existuje v podobě dokumentu Rady z 8.7.1996 – 6500/1/96. Úmluva nezískala všech 15 podpisů členských států, ale většina institutů byla přejata do insolvečního nařízení 1346/2000. Díky vzájemné podobě obou dokumentů se Virgós-Schmitova zpráva stala interpretačním vodítkem i pro nařízení, i když to není závazný oficiální dokument.
37
oblasti byla obsaţena v právním aktu Společenství, který je závazný a přímo pouţitelný v členských státech. 69 Nařízení tak koordinuje insolvenční předpisy na národní úrovni. Preambule v několika svých bodech vyzdvihuje potřebu řádného fungování vnitřního trhu, pro které je důleţité, aby mezinárodní insolvenční řízení probíhala účinně. Činnost podniků má stále více mezinárodní rozměr a je třeba jej v rámci práva Společenství upravit. Platební neschopnost takových podniků pak ovlivňuje řádné fungování vnitřního trhu a vyvstává potřeba aktu Společenství, který by koordinoval opatření, jeţ je třeba učinit vůči majetku dluţníka neschopného plnit své závazky. Současně je nutné pro řádné fungování vnitřního trhu vyhnout se podnětům, které motivují zúčastněné strany k převodům majetku nebo soudních řízení z jednoho členského státu do druhého za účelem získání výhodnějšího právního postavení (tyto praktiky jsou označovány jako „forum shopping“).70
2.2.4
Věcná působnost Nařízení
Předně je potřeba vycházet z ustanovení čl. 1 Nařízení, které vymezuje věcnou působnost Nařízení pozitivně i negativně. Nařízení se tak vztahuje na insolvenční řízení, splňující následující čtyři znaky: (1) musí se jednat o kolektivní řízení (2) zaloţené na platební nezpůsobilosti dluţníka, (3) které vyţaduje alespoň částečný prodej majetku daného dluţníka a (4) zakládá důvod ke jmenování správce.71 Naproti tomu se Nařízení nevztahuje na insolvenční řízení ohledně majetku pojišťoven, úvěrových institucí, investičních podniků poskytujících sluţby spočívající v drţení finančních prostředků nebo cenných papírů pro třetí osoby a podniků kolektivního investování.72 Pouţitelnost Nařízení pak záleţí na definici kritéria COMI. Aby bylo Nařízení aplikovatelné, musí se místo hlavních zájmů dluţníka nacházet na území členského státu EU.
69
Bod (8) Preambule nařízení Rady (ES) 1346/2000. Body (2), (3), (4) Preambule nařízení Rady (ES) 1346/2000. 71 Viz bod 46 rozsudku ESD ve věci Eurofood IFCS Ltd., sp. zn. C – 341/04 z 2. května 2006. K tomu též Bělohlávek, A. J., Evropské a mezinárodní insolvenční právo. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007. s 66 72 Čl. 1 nařízení Rady (ES) 1346/2000. 70
38
2.3
VZOROVÝ ZÁKON UNCITRAL O INSOLVENČNÍM ŘÍZENÍ S MEZINÁRODNÍM PRVKEM
Vzorový zákon UNCITRAL o insolvenčním řízení s mezinárodním prvkem (dále jen „Vzorový zákon“) byl přijat ve Vídni dne 30. 5. 1997 jako model zákona, který má pomoci státům vytvořit moderní a harmonizovaný rámec pro účinnější řešení případů přeshraniční platební neschopnosti. Jedná se o případy, kdy má úpadce aktiva ve více neţ jednom státě, nebo pokud někteří věřitelé úpadce nejsou ze státu, kde se insolvenční řízení koná. Vzorový zákon respektuje rozdíly mezi národními úpravami procesního práva a nepokouší se o unifikaci insolvenčního práva. Nabízí řešení, které má pomoci v několika ohledech zahrnujících zahraniční podporu v insolvenčních řízeních konaných ve smluvním státě, uznání zahraničního řízení, přeshraniční spolupráci a koordinaci souběţných řízení.73 Vzorový zákon není závazným pramenem práva ve formálním smyslu a je na jednotlivých státech, zda a v jakém rozsahu Vzorový zákon do svých právních řádů implementují.74 Vzorový zákon tak představuje pro jednotlivé státy moţnost, nikoli závazek, jak upravit případy mezinárodní insolvence ve svých právních řádech. 75 Forma vzorového zákona tak snáze vyhoví odlišným právním kulturám; především můţe flexibilněji překonat rozdíly mezi systémem kontinentálního práva a systémem common law na tomto úseku.76 Působnost Vzorového zákona je velmi široká. V případě své autentické implementace se má vztahovat na všechny druhy insolvenčních řízení s mezinárodním prvkem. Upravuje otázky související s právy zahraničních věřitelů, s právy a povinnostmi zahraničních správců podstaty, s uznáváním zahraničních insolvenčních 73
http://www.uncitral.org/uncitral/en/uncitral_texts/insolvency/1997Model.html. Právní úpravu vycházející ze Vzorového zákona UNCITRAL dosud přijaly: Austrálie (2008), Britské Panenské ostrovy (2003), Černá hora (2002), Eritrea (1998), Japonsko (2000), Jihoafrická republika (2000), Kanada (2009), Kolumbie (2006), Korejská republika (2006), Mauritius (2009), Mexiko (2000), Nový Zéland (2006), Polsko (2003), Rumunsko (2003), Řecko (2010), Slovinsko (2007), Spojené státy (2005), Srbsko (2004) a Velká Británie (2006); in UNCITRAL [online]. 2010 [cit. 2010-08-07]. Status. Dostupné z WWW:
. 75 Právní úpravu vycházející ze Vzorového zákona UNCITRAL dosud přijaly: Austrálie (2008), Britské Panenské ostrovy (2003), Černá hora (2002), Eritrea (1998), Japonsko (2000), Jihoafrická republika (2000), Kanada (2009), Kolumbie (2006), Korejská republika (2006), Mauritius (2009), Mexiko (2000), Nový Zéland (2006), Polsko (2003), Rumunsko (2003), Řecko (2010), Slovinsko (2007), Spojené státy (2005), Srbsko (2004) a Velká Británie (2006); in UNCITRAL [online]. 2010 [cit. 2010-08-07]. Status. Dostupné z WWW: . 76 Čihula, T., Aktuální otázky insolvenčního řízení s cizím prvkem. Disertační práce. Praha : Právnická fakulta UK, 2007. s. 60. 74
39
řízení a s mezinárodní spoluprací soudů nebo jiných příslušných orgánů v rámci insolvenčního řízení. Vzorový zákon se skládá z 32 článků a je členěn do preambule a pěti kapitol: Kapitola I. Obecná ustanovení, Kapitola II. Přístup zahraničních insolvenčních správců a věřitelů k soudům v tomto státě, Kapitola III. Uznání zahraničního řízení a pomoc, Kapitola IV. Spolupráce se zahraničními soudy a zahraničními správci, Kapitola V. Souběţná řízení Tato diplomová práce je zaměřena na úpravu subjektů insolvenčního řízení v kontextu přímo aplikovatelného Nařízení, proto by podrobnější pojednání o Vzorovém zákoně šlo nad její rámec.
JEDNOTLIVÉ SUBJEKTY PODLE NAŘÍZENÍ
2.4
2.4.1
Insolvenční soud
Pro účely Nařízení se soudem rozumí soudní orgán nebo jiný příslušný subjekt členského státu, který je oprávněn zahájit insolvenční řízení nebo v průběhu takového řízení rozhodovat. 77 Tato širší definice se vztahuje především na právní úpravu Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, kde má insolvenční řízení převáţně soukromoprávní charakter a pravomoci soudu jsou velmi omezené. Rovněţ bod 10 Preambule umoţňuje vykládat definici soudu poměrně široce s poukazem právě na specifika jednotlivých právních řádů platných v rámci Spojeného království Velké Británie a Severního Irska. Insolvenční řízení tak nemusí nezbytně znamenat zásah soudu. Můţe se jednat o řízení, která mají charakter řízení kolektivního78, řízení směřující k likvidaci nebo k oddluţení subjektu, řízení vysoce formalizovaná a
77
Čl. 2 písm. d) nařízení Rady (ES) 1346/2000. Jedná se o řízení zahajovaná jiným subjektem než soudem nebo soudním orgánem a spadajícím pod režim Nařízení (dle Přílohy A k Nařízení), osobou oprávněnou k zahájení takového řízení v některých je tak statutární. orgán nebo valná hromada, viz k tomu Bělohlávek, A. J., Evropské a mezinárodní insolvenční právo. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007. s. 95-96. 78
40
podřízená určité veřejné kontrole.
79
Právě s ohledem na právní úpravu těchto
členských států (Spojené království Velké Británie a Severního Irska, Irska) osoby, které řízení vedou nebo na jeho provádění dohlíţejí, disponují buď výkonem některých
veřejnoprávních
funkcí,
nebo
alespoň
podléhají
zvláštní
úpravě
odpovědnosti za své závazky. Dluţník pak můţe rozhodnout o jmenování takové osoby, nebo má alespoň vliv na její výběr a jmenování. Funkce soudů ve smyslu výkonu moci soudní tak můţe být v některých typech řízení do značné míry potlačena, nebo dokonce absentuje.80 Pojetí insolvenčního soudu ve smyslu funkčním povaţuje soud za jakoukoliv osobu, která je nadána výkonem některé veřejnoprávní funkce, tedy jí je svěřen výkon alespoň části veřejné moci, třebaţe přeneseným způsobem. Taková osoba je oprávněna zahájit řízení a činit rozhodnutí v rámci insolvenčního řízení.
2.4.1.1
HLAVNÍ ŘÍZENÍ A VEDLEJŠÍ ŘÍZENÍ
Hlavní insolvenční řízení zahájí soud toho členského státu, na jehoţ území jsou soustředěny hlavní zájmy dluţníka. Stěţejní pojem pro určení mezinárodní příslušnosti pro hlavní řízení se tak stává COMI, jak bylo pojednáno výše. Rozhodnutí soudů jednoho státu o zahájení insolvenčního řízení má automatické účinky ve všech ostatních členských státech. Princip univerzality je tak podpořen v ustanovení čl. 17 Nařízení, podle něhoţ rozhodnutí o zahájení insolvenčního řízení podle čl. 3 odst. 1 má bez dalších formálních poţadavků v kterémkoliv jiném členském státě stejné účinky jako podle práva státu, který řízení zahájil, pokud toto nařízení nestanoví jinak a dokud ve výše uvedeném členském státě není zahájeno řízení podle čl. 3 odst. 2.81 Nařízení tedy rozlišuje mezi hlavním insolvenčním řízením s univerzálním účinkem v rámci členských států na jedné straně a mezi teritoriálně omezenými řízeními na druhé straně. V rámci těchto teritoriálních řízení se pak můţe jednat o řízení 79
Bělohlávek, A. J., Evropské a mezinárodní insolvenční právo. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007. s. 96. 80 Bělohlávek, A. J., Evropské a mezinárodní insolvenční právo. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007. s. 97. 81 Čl. 17 odst. 1 nařízení Rady (ES) 1346/2000 odkazuje na ustanovení čl. 3 odst. 2 Nařízení, podle kterého jsou soudy jiného členského státu příslušné k zahájení insolvenčního řízení proti dlužníku pouze tehdy, pokud má dlužník provozovnu na území tohoto členského státu. Současně účinky takového řízení jsou omezeny na majetek, který se nachází na území tohoto členského státu.
41
sekundární, která jsou na hlavním řízení závislá, byť podléhají svému vlastnímu reţimu v rámci samostatně aplikovatelného rozhodného práva, nebo o řízení partikulární, která byla zahájena v některém státě, v němţ dluţník nemá místo svých hlavních zájmů, ještě před zahájením řízení hlavního. Jedná se sice o partikulární, teritoriálně omezená řízení, ale přesto jsou tato na hlavním řízení nezávislá, resp. podstatně méně závislá, neţ je tomu v případě sekundárních řízení zahájených na základě univerzálního účinku insolvenčního řízení ve státě, v němţ se nachází dluţníkova provozovna.82
2.4.2
Dlužník
Nařízení nedefinuje osobu dluţníka a ponechává tuto otázku vnitrostátním úpravám členských zemí národního původu, tj. právní úpravě vztahující se k řízením specifikovaným v Přílohách A a B k Nařízení. 83 Relevantní česká úprava osoby dluţníka je popsána v kapitole 1.2.1 této práce. V Nařízení absentuje i definice slovního spojení „místo hlavních zájmů dluţníka“ (COMI), o kterém je pojednáno v kapitole 2.1.5 a v kapitole 2.2.2.
2.4.2.1
PROVOZOVNA
Článek 2 písm. h) Nařízení vymezuje provozovnu jako kterékoliv místo, kde dluţník vykonává nikoliv přechodnou hospodářskou činnost za pomoci lidských zdrojů a materiálních hodnot. 84 Ve smyslu Nařízení bude třeba termín provozovna vykládat poměrně široce. Bylo by moţné ji charakterizovat jako část podniku podle tuzemské právní terminologie, a to za předpokladu, ţe jsou splněny všechny prvky, které Nařízení pro existenci provozovny předpokládá, tj. existence majetkového základu (myšleno co je předmětem aktiv), organizovaného personálního zázemí a nikoliv přechodný ráz provozovny (viz níţe). V kontextu Nařízení je pak třeba se zaměřit na míru organizovanosti a hospodářského účelu všech těchto prvků a nelze se 82
Bělohlávek, A. J., Evropské a mezinárodní insolvenční právo. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007. s. 127. 83 Bělohlávek, A. J., Evropské a mezinárodní insolvenční právo. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007. s. 89. 84 Čl. 2 písm. h) nařízení Rady (ES) 1346/2000.
42
omezit na legální definice organizační sloţky, provozovny, podniku nebo části podniku. Provozovna zakládá příslušnost pro zahájení vedlejšího insolvenčního řízení. Článek 3 odst. 2 Nařízení říká, ţe „pokud jsou hlavní zájmy dluţníka soustředěny na území některého členského státu, jsou soudy jiného členského státu příslušné k zahájení insolvenčního řízení proti dluţníku pouze tehdy, pokud má dluţník provozovnu na území tohoto členského státu. Účinky takového řízení jsou omezeny na majetek, který se nachází na území tohoto členského státu.“ Nařízení pod pojmem provozovna nezahrnuje jen organizační sloţku, jak ji vymezuje tuzemská úprava v OBCHZ, nýbrţ soubor majetkových hodnot, který můţe vykazovat relativní samostatnost, ale především vykazuje následující charakteristické rysy: věcné vybavení – majetkové hodnoty, s nimiţ má dluţník právo nakládat, byť toto právo můţe být i omezeno personální vybavení – nemusí se však jednat o vlastní zaměstnance, neboť stačí, aby v daném státě existovala například osoba oprávněná k dispozicím s takovými majetkovými hodnotami současně se musí jednat o hodnoty, které jsou buď trvale, nebo alespoň na neomezenou dobu, případně na delší časové období umístěny na území jiného státu.85
2.4.3
Věřitelé
Přestoţe Nařízení pojem věřitel (věřitelé, nebo insolvenční věřitel) na mnoha místech pouţívá, neobsahuje ţádnou jeho definici. Vzhledem k tomu, ţe Nařízení představuje soubor kolizních norem, je právní úprava věřitelů a zakotvení jejich právního postavení ponecháno na úpravách členských států. Přesto Nařízení obsahuje alespoň rámcovou úpravu postavení věřitelů, konkrétně v kapitole IV. Nařízení jsou vymezena práva věřitelů přihlásit pohledávky, nebo povinnost informovat věřitele o zahájeném insolvenčním řízení.86 Článek 32 pak pojednává o výkonu práv věřitelů,
85
Bělohlávek, A. J., Evropské a mezinárodní insolvenční právo. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007. s. 173,174. 86 Čl. 39 a čl. 40 nařízení Rady (ES) 1346/2000.
43
kdyţ uvádí, ţe kterýkoliv věřitel můţe přihlásit svou pohledávku v hlavním nebo kterémkoliv sekundárním řízení.87 Za insolvenční věřitele ve smyslu Nařízení jsou zpravidla povaţováni dodavatelé úpadce, resp. jeho obchodní partneři, dále zaměstnanci úpadce, věřitelé z jiných závazků, orgány států i další subjekty z členských států, mají-li tito své obvyklé místo pobytu, bydliště nebo sídlo v jiném členském státě, neţ ve kterém bylo zahájeno insolvenční řízení. Jde tak fakticky o velmi široký okruh osob se stabilním vztahem ke státům pokrytým teritoriální účinností Nařízení. Hmotněprávním základem pro podání přihlášky je čl. 39 Nařízení, který můţe modifikovat oprávnění k přihlašování pohledávek tak, jak to vyplývá z předpisů legis fori concursus. 88 Z výše uvedeného vyplývá, ţe postavení věřitelů je určeno především právem rozhodným pro insolvenční řízení (lex fori consursus). Kaţdé hlavní i vedlejší řízení se řídí vlastním právem rozhodným a Nařízení obsahuje především kolizní úpravu pro jeho určení. Úprava rozsahu práv a povinností věřitelů je jiţ na konkrétním právním řádu členského státu.
2.4.3.1
PRÁVA VĚŘITELŦ
a) Právo přihlásit pohledávku Článek 32 Nařízení vymezuje výkon práv věřitelů, je tedy jedním z článků, které zakládají procesní práva. Podle jeho prvního odstavce můţe svou pohledávku přihlásit kterýkoliv věřitel v hlavním nebo kterémkoliv věřitel v sekundárním řízení, coţ znamená, ţe věřitel můţe přihlásit své pohledávky ve více či všech řízeních najednou, nebo si můţe k přihlášení pohledávky vybrat z paralelně probíhajících řízení. Krom toho má správce podstaty v hlavním i kterémkoli vedlejším řízení podle odstavce 2 článku 32 právo přihlásit pohledávky z řízení, pro které byl jmenován v ostatních řízeních a konečně podle 3. odstavce má kaţdý takový správce právo účastnit se schůzí věřitelů v ostatních řízeních spolu s těmito věřiteli. Článek 32 je třeba vykládat v návaznosti na článek 39 Nařízení, jeţ určuje, 87
Čl. 32 odst. 1 nařízení Rady (ES) 1346/2000. Bělohlávek, A. J., Evropské a mezinárodní insolvenční právo. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007. s. 942, 943. 88
44
kteří věřitelé mají právo přihlásit svou pohledávku.89 Věřitelé oprávnění přihlásit své pohledávky v hlavním i kterémkoliv vedlejším řízení jsou tak ti, kteří mají své obvyklé místo pobytu, bydliště nebo sídlo v některém členském státě. Právo rozhodné pro hlavní insolvenční řízení nebo sekundární insolvenční řízení můţe umoţnit věřitelům ze třetích států přihlašovat své pohledávky v těchto zemích.90
b) právo být informován o zahájení a průběhu insolvenčního řízení Jakmile je v některém členském státě zahájeno insolvenční řízení, příslušný soud tohoto státu nebo jmenovaný správce neprodleně informují známé věřitele, kteří mají své obvyklé místo pobytu, bydliště nebo sídlo v jiných členských státech.91 Tyto informace předané prostřednictvím individuálních oznámení obsahují zejména lhůty, důsledky nedodrţení těchto lhůt, subjekt nebo orgán, u kterého se přihlašují pohledávky, a zda jsou pro přihlášení předepsaná jiná opatření. Toto oznámení rovněţ obsahuje informaci o tom, zda věřitelé s právy přednostního uspokojení nebo s pohledávkami zajištěnými věcným právem musí své pohledávky přihlašovat.92 Pro insolvenční řízení bez přítomnosti jakéhokoliv mezinárodního prvku není v některých státech běţné informování věřitelů, jak plyne z ustanovení čl. 40 Nařízení. Ve vztahu k zahraničním věřitelům, kteří mají obvyklé místo pobytu, bydliště nebo sídlo v jiném členském státě neţ je stát řízení, zaujímá Nařízení opačný postoj. Zahraniční věřitelé tak mohou být v některých členských státech oproti věřitelům tuzemským zvýhodněni, coţ ale má být vyvaţováno snadnějším a kvalitnějším přístupem k informačním zdrojům ze strany tuzemských věřitelů.
89
V čl. 39 jsou výslovně uvedeni jako možní věřitelé správce daně a orgány sociálního zabezpečení. Podle komentáře k Nařízení nesmí být věřitelé diskriminováni ani pokud jde o jejich charakter, tj. nelze činit jakékoliv rozdíly mezi soukromoprávními a veřejnoprávními věřiteli, a nelze konstruovat jakákoliv omezení jen proto, že by byl některý z věřitelů subjektem veřejného práva, resp. že by některým z věřitelů byl dokonce jiný členský stát. K tomu srov. Bělohlávek, A. J., Evropské a mezinárodní insolvenční právo. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007. s. 943; Moss, G., Fletcher, I. F. et Isaacs, S. The EC Regulation on Insolvency Proceedings: A Commentary and Annotated Guide. Oxford : Oxford University Press, 2002, komentář k čl. 39 Nařízení, marg. 8.275. 90 K tomu též Bělohlávek, A. J., Evropské a mezinárodní insolvenční právo. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007. s. 853; Moss, G., Fletcher, I. F. et Isaacs, S. The EC Regulation on Insolvency Proceedings: A Commentary and Annotated Guide. Oxford : Oxford University Press, 2002, s. 220. 91 Čl. 40 odst. 1 nařízení Rady (ES) 1346/2000. 92 Čl. 40 odst. 2 nařízení Rady (ES) 1346/2000.
45
Ustanovení čl. 40 Nařízení má hmotněprávní charakter a informační povinnost zavazuje přímo soudy nebo insolvenční správce podle toho, kdo tuto povinnost nese dle práva rozhodného podle místa řízení. Tato individuální informační povinnost je dána vţdy, je-li zjištěn dluţník, který má obvyklé místo pobytu, bydliště nebo sídlo v jiném členském státě.93 Pokud jde o jazyk, jsou informace uvedené v čl. 40 Nařízení poskytovány v úředním jazyce nebo v jednom z úředních jazyků státu, který řízení zahájil. Pouţije se k tomu formulář se záhlavím „Výzva k přihlášení pohledávky. Závazné lhůty“ předtištěným ve všech úředních jazycích orgánů EU.94 Uţití všech úředních jazyků EU v nadpisu formuláře má adresáta na první pohled upozornit na důleţitost věci a význam sdělení má být natolik zřejmý, aby byl adresát schopen podniknout kroky směřující k ochraně svých práv.
c) právo podat návrh na zahájení vedlejšího řízení Toto právo je upraveno v článku 29 Nařízení, podle něhoţ můţe návrh na zahájení sekundárního insolvenčního řízení podat buď správce v hlavním řízení, nebo jakákoliv osoba nebo orgán oprávněný podat návrh na zahájení insolvenčního řízení podle práva členského státu, na jehoţ území má být sekundární řízení zahájeno. 95 Ustanovení vztahující se ke správci v hlavním řízení má povahu hmotněprávní normy, která je přímo pouţitelná a stanoví aktivní legitimaci správce v hlavním řízení k podání návrhu na zahájení sekundárního insolvenčního řízení. Naproti tomu ustanovení vymezující oprávnění podat návrh na zahájení sekundárního řízení jakoukoliv osobou nebo orgánem, připouští-li to právo členského státu, má charakter kolizní normy. Věřitel tak můţe podat návrh na zahájení sekundárního insolvenčního řízení, je-li k tomu oprávněn podle právní úpravy členského státu, na jehoţ území je zahájení vedlejšího řízení navrhováno.
d) právo účastnit se schůze věřitelů 93
Bělohlávek, A. J., Evropské a mezinárodní insolvenční právo. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007. s. 952. 94 Čl. 42 odst. 1 nařízení Rady (ES) 1346/2000, formulář tvoří přílohu č. 2 této diplomové práce. 95 Čl. 29 nařízení Rady (ES) 1346/2000.
46
Nařízení explicitně toto právo věřitelů neupravuje, nicméně je moţné jej vyvodit ze znění článku 32 odst. 3 Nařízení, které přiznává správci podstaty v hlavním nebo sekundárním řízení právo účastnit se jiných řízení jako věřitel, zejména účastnit se schůze věřitelů.
2.4.3.2
POVINNOSTI VĚŘITELŦ
a) povinnost vrácení výnosů Jedním z cílů úpravy insolvenčního práva v rámci komunitárního prostoru (v rámci teritoriální působnosti Nařízení) je zajištění rovného postavení věřitelů. K naplnění tohoto cíle má napomáhat i ustanovení článku 20 Nařízení, v jehoţ prvním odstavci se říká, ţe (cit.): „Věřitel, jehoţ nároky budou po zahájení řízení podle čl. 3 odst. 1 jakýmkoliv zpŧsobem, zejména výkonem rozhodnutí, úplně nebo částečně uspokojeny z dluţníkova majetku nacházejícího se na území jiného členského státu, vydá správci to, co takovým zpŧsobem získal, a to s výhradou čl. 5 a 7.“ Jinými slovy získal-li tak některý věřitel po zahájení insolvenčního řízení ve kterémkoliv státě jakékoliv plnění k pokrytí své pohledávky k tíţi podstaty, je povinen toto plnění vydat správci.96 Článek 20 Nařízení není kolizní normou, nýbrţ představuje předpis hmotněprávního charakteru. Jeho existence je, vzhledem k velikým rozdílům v národních úpravách insolvenčního řízení ohledně této otázky, zcela nezbytná.
b) povinnost dodržet obsah přihlášky pohledávek Článek 41 Nařízení přímo upravuje obsah přihlášek pohledávek a představuje tak lex specialis vůči vnitrostátním úpravám členských států a výjimku z úpravy obsaţené v článku 4 odst. 2 písm. h) Nařízení, podle kterého (cit.): „Právo státu, který řízení zahájil, určuje podmínky pro zahájení tohoto řízení, jeho vedení a skončení. Určuje zejména: h) pravidla pro přihlašování, prověřování a přiznávání pohledávek.“ Věřitel je povinen zaslat kopii dokladů a sdělit titul pohledávky, 96
Bělohlávek, A. J., Evropské a mezinárodní insolvenční právo. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007. s. 635.
47
okamţik jejího vzniku a její výši, jakoţ i to, zda se přihlašuje pohledávka s právy přednostního uspokojení, zda je zajištěna věcným právem nebo zda se uplatňuje s ohledem na pohledávku výhrada vlastnictví, a ke kterému majetku se vztahuje vlastnictví, jehoţ se věřitel dovolává.97
2.4.4
Správce podstaty
Významným důsledkem insolvenčního řízení zahájeného v jednom členském státě je uznání jmenování správce podstaty a stanovení rozsahu jeho pravomocí ve všech ostatních členských státech. Právní úprava kaţdého členského státu vymezuje postavení insolvenčního správce, tedy otázky týkající se jeho jmenování, odvolání, odpovědnosti, rozsahu jeho práv a povinností a v neposlední řadě i způsob odměňování správce. Všechny tyto otázky se řídí lex fori concursus, i kdyţ procesní výkon těchto oprávnění se řídí právem státu, ve kterém jsou uskutečňována. Nařízení ve svém článku 2 pod písmenem b) vymezuje správce jako jakoukoliv osobu nebo subjekt, jejichţ funkcí je spravovat nebo realizovat podstatu, nebo dohlíţet na správu jeho záleţitostí. Seznam těchto osob a subjektů je obsaţen v příloze C.98 Správcem tedy můţe být pouze osoba jmenovaná soudem (resp. orgánem splňujícím podmínky definice uvedené v čl. 2 písm. d) Nařízení) uvedená pro konkrétní členský stát v Příloze C k Nařízení. Správcem podstaty můţe být jak osoba fyzická tak osoba právnická, přičemţ způsobilost k výkonu funkce správce upravuje zásadně úprava členského státu legis fori concursus. Komentáře99 k Nařízení uvádějí, ţe se v některých případech dokonce nemusí jednat ani o soukromoprávní subjekt, ale o subjekt veřejného práva, orgán moci veřejné, případně o samotný soud. Pojem správce ve smyslu Nařízení je tak třeba chápat v širším významu, protoţe zahrnuje jakoukoliv osobu nebo orgán, jejímţ úkolem je spravovat nebo zpeněţovat dluţníkův majetek, ke kterému bylo 97
Čl. 41 nařízení Rady (ES) 1346/2000. Příloha C k Nařízení vymezuje insolvenční správce uvedené v čl. 2 písm. b) Nařízení s kontextu s národními úpravami členských států, pro Českou republiku se jedná o správce podstaty, předběžného správce, vyrovnacího správce, zvláštního správce a o zástupce správce. 99 Srov. Duursma-Kepplinger, H.-Ch.; Duursma, D.; Chalupsky, E., Kommentar - Europäische Insolvenzverordnung. Kommentar, Wien / New York : Springer, 2002, komentář k čl. 1 Nařízení, marg. 33. Srov. též Smid, S. Europäische internationales Insolvenzrecht. Wien : Manzsche Verlags- ind Universitätsbuchhandlung / Center of Legal Competence, 2002, komentář k čl. 1 Nařízení, marg. 22, s. 24. 98
48
v jakémkoliv rozsahu omezeno dluţníkovo dispoziční oprávnění (můţe se jednat i o jiné neţ dispoziční právo), nebo dozorovat na správu dluţníkových záleţitostí. Postavení správce v reţimu Nařízení je bezpochyby zcela zásadní a v kaţdém insolvenčním řízení jsou na osobu správce, potaţmo i na soud, kladeny mimořádně vysoké nároky. Správcem by měla být jazykově vybavená osoba schopná se obratně orientovat v oblasti práva v celém jeho rozsahu, v oblasti ekonomiky, měla by rovněţ být schopna aplikovat komunitární právo především v mezinárodních vztazích. Nedostatečná orientace správce alespoň ve výše zmíněných oblastech můţe znamenat chybné rozhodnutí, které můţe vést k fatálním důsledkům v souvislosti s odpovědností ať jiţ správce, nebo dokonce odpovědností státu, a to v souvislosti s úkony soudu. V praxi to bývají právě doporučení správce, jimiţ se soud ve své rozhodovací činnosti v rámci insolvenčního řízení často řídí.100
2.4.4.1
PRAVOMOCI SPRÁVCŦ
Oprávnění správce podstaty (stejně jako oprávnění dluţníka) určuje právo státu, který řízení zahájil, tedy lex fori concursus, jak uvádí článek 4 odst. 2 písm. c) Nařízení. Na toto ustanovení navazuje článek 18 Nařízení, jenţ pravomoci správce blíţe vymezuje. Od okamţiku účinnosti rozhodnutí o zahájení insolvenčního řízení je uznáno jmenování správce podstaty ve všech ostatních členských státech. Uznání pravomocí správce podstaty v dalších členských státech je velmi významným důsledkem aplikace Nařízení a vůbec principu univerzality rozhodnutí o zahájení insolvenčního řízení v něm zakotveného. Bylo by tak krajně nepraktické a zároveň i v rozporu
s poţadavkem
efektivity
insolvenčního
řízení
kdyby
správce
v insolvenčním řízení musel získávat doloţku vykonatelnosti před zahájením výkonu pravomocí v jiných členských státech.101 Nařízení rozlišuje mezi hlavním insolvenčním řízením s univerzálním účinkem a vedlejšími insolvenčními řízeními s teritoriálně omezeným účinkem. Z pohledu pravomocí správce existují mezi těmito řízeními rozdíly, o nichţ bude pojednáno níţe. 100
Bělohlávek, A. J., Evropské a mezinárodní insolvenční právo. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007. s. 93. 101 Tamtéž. s. 594.
49
Postavení a pravomoci správce v hlavním insolvenčním řízení
Správce v hlavním insolvenčním řízení je nadán oprávněními a povinnostmi podle práva členského státu, v němţ byl jmenován a tyto pravomoci můţe vykonávat ve všech dalších členských státech. Z tohoto pravidla však vyplývají následující omezení: omezení v případě zahájení sekundárního insolvenčního řízení podle článku 3 odst. 2 Nařízení, kdy správce hlavního insolvenčního řízení zde výše zmíněné pravomoci mít nebude. Výlučnou pravomoc ohledně majetku dluţníka nacházejícího se na území státu vedlejšího insolvenčního řízení tak bude mít správce ve vedlejším insolvenčním řízení. omezení vyplývající z přechodných ochranných opatření přijatých členským státem, která jsou neslučitelná s výkonem pravomocí správce. Přechodná ochranná opatření představují jakousi pojistku, aby se účinně předešlo jakémukoliv zneuţití insolvenčního řízení a principu univerzality ze strany věřitelů nebo správce. Mohou být nařízena na území kteréhokoliv státu ještě před zahájením hlavního insolvenčního řízení ve vztahu k majetku umístěnému na území jiných členských států a stejně tak je můţe nařídit i soud, který zahájil hlavní insolvenční řízení. Případná konkurence takových ochranných opatření není v Nařízení výslovně řešena. Podle komentáře k článku 18 Nařízení 102 a především podle názoru jeho autora k pojmu ochranná opatření ve smyslu Nařízení zahrnuje tento pojem jakékoliv nástroje dostupné v rámci právního řádu toho členského státu, v němţ probíhá hlavní insolvenční řízení, nebo toho státu, v němţ se připravuje zahájení sekundárního insolvenčního řízení a v němţ zcela zřejmě lze nalézt majetek a provozovnu dluţníka. omezení na základě zákona státu, na jehoţ území zamýšlí správce podstaty jednat. Při výkonu svých pravomocí musí správce jednat v souladu s právem tohoto členského státu, zejména pokud jde o zpeněţení majetkové podstaty.
102
Bělohlávek, A. J., Evropské a mezinárodní insolvenční právo. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007. s. 600.
50
Tyto pravomoci nesmějí zahrnovat donucovací opatření nebo právo rozhodovat v soudních řízeních nebo sporech.103 V ustanovení článku 18 odst. 1 Nařízení je zdůrazněna pravomoc správce hlavního insolvenčního řízení přesunout majetek dluţníka z území členských států, v nichţ se nachází. Přitom musí být respektována ustanovení článků 5 a 7 Nařízení, aby nedošlo k ohroţení věcných práv věřitelů nebo třetích osob k majetku jen proto, ţe se majetek v době zahájení řízení nachází v jiném členském státě, neţ ve kterém bylo insolvenční řízení zahájeno. Správce je oprávněn navrhnout, aby byl v kterémkoliv členském státě zveřejněn podstatný obsah rozhodnutí o zahájení insolvenčního řízení a případně i podstatný obsah rozhodnutí o jeho jmenování. Zároveň můţe kaţdý členský stát, na jehoţ území má dluţník svou provozovnu, stanovit povinnost zveřejnění a v takovém případě správce (popř. jiný orgán k tomu zmocněný) učiní potřebná opatření k zajištění takového zveřejnění. 104 Toto ustanovení Nařízení má garantovat dostupnost informací o zahájení insolvenčního řízení v členských státech, kde se nachází dluţníkův majetek. Zveřejnění můţe mít zásadní význam ve vztahu k dluţníkům dluţníka a můţe tak představovat vyvratitelnou domněnku povědomí o zahájeném insolvenčním řízení, neboť po zahájení insolvenčního řízení má dluţník dluţníka povinnost plnit ve prospěch správce a nikoliv ve prospěch dluţníka. Správce je dále oprávněn podat návrh na zápis rozhodnutí o zahájení insolvenčního řízení podle článku 3 odst. 1 do rejstříku vlastnických a souvisejících práv k nemovitostem, do obchodního rejstříku nebo jakéhokoliv jiného veřejného rejstříku, který je veden v jiných členských státech. Kaţdý členský stát můţe takový zápis vyţadovat a správce (popř. jakýkoliv orgán k tomu zmocněný) učiní k zajištění takového zápisu veškerá potřebná opatření.105 Tato úprava obsaţená v čl. 22 Nařízení se vztahuje pouze na správce v hlavním insolvenčním řízení.
103
Viz čl. 18 odst. 3 nařízení Rady (ES) 1346/2000. Viz čl. 21 nařízení Rady (ES) 1346/2000. 105 Viz čl. 22 nařízení Rady (ES) 1346/2000. 104
51
Postavení a pravomoci správce v sekundárním insolvenčním řízení Vzhledem k faktu, ţe sekundární insolvenční řízení jsou územně omezena, je i pravomoc správce v sekundárním insolvenčním řízení omezena, a to na majetek, který se v okamţiku zahájení sekundárního insolvenčního řízení nachází ve státě tohoto řízení. Nutno podotknout, ţe byť je předpokladem pro zahájení teritoriálně omezeného řízení existence provozovny dluţníka na území daného státu, sekundární insolvenční řízení nepostihuje jen majetek náleţející k provozovně, nýbrţ veškerý majetek dluţníka, který se v době zahájení sekundárního insolvenčního řízení na území státu sekundárního insolvenčního řízení nachází. 106 Tento majetek (spadající do věcné působnosti vedlejšího řízení) můţe být po zahájení insolvenčního řízení přemístěn do jiného členského státu a pro takový případ článek 18 odst. 2 stanoví, ţe správce podstaty jmenovaný ve vedlejším řízení můţe v jiném členském státě soudní nebo mimosoudní cestou poţadovat navrácení majetku z území členského státu, který řízení zahájil, na území jiného státu (státu, kde je vedeno sekundární insolvenční řízení). Správce však musí vţdy postupovat v souladu s právem toho členského státu, na jehoţ území se aktuálně nachází poţadovaný majetek, coţ mu ukládá ustanovení článku 18 odst. 3. Ustanovení článku 32 odst. 3 obsahuje oprávnění správce podstaty jak v hlavním tak i v sekundárním řízení účastnit se jiných řízení jako věřitel, zejména pak účastnit se schůze věřitelů. Tím je zaručeno právo vlivu nebo alespoň přítomnosti správce z jednoho řízení v jiných řízeních, nicméně úprava toho, jak by mělo být toto právo vykonáváno, jiţ v Nařízení obsaţena není.
2.4.4.2
POVINNOSTI SPRÁVCŦ
Nařízení stanoví povinnosti oběma správcům, tedy jak správci v hlavním insolvenčním řízení tak správci ve vedlejším insolvenčním řízení, především v ustanoveních článků 31, 32 a 40.
106
Bělohlávek, A. J., Evropské a mezinárodní insolvenční právo. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007. s 601.
52
Povinnost spolupráce a poskytování informací S výhradou předpisů o omezení sdělování informací jsou správce podstaty v hlavním řízení a správci podstaty v sekundárních řízeních povinni sdělovat si vzájemně informace významné pro jiné řízení, zejména stav přihlašování a ověřování pohledávek, a veškerá opatření zaměřená na skončení řízení, a to neprodleně. Zároveň ukládá článek 31 odst. 2 Nařízení správci v hlavním řízení a správcům v sekundárních řízeních povinnost vzájemné spolupráce. Odstavec 3 tohoto článku pak zachycuje nadřazenost hlavního insolvenčního řízení, kdy správce podstaty v sekundárním řízení poskytne správci podstaty v hlavním řízení včas příleţitost předloţit návrhy na zpeněţení, vypořádání nebo jakékoliv jiné vyuţití majetku v sekundárním řízení.107
Přihlašování pohledávek v rámci výkonu práv věřitelů Správci podstaty v hlavním i kterémkoli vedlejším řízení přihlašují u jiného řízení pohledávky, které jiţ byly přihlášeny v řízení, pro které byli jmenováni, za předpokladu, ţe je to v zájmu věřitelů v řízeních, pro které byli jmenováni, s výhradou práva těchto věřitelů tuto moţnost odmítnout nebo vzít zpět přihlášení svých pohledávek, pokud to rozhodné právo umoţňuje.108
Povinnost informovat věřitele Jakmile je v některém členském státě zahájeno úpadkové řízení, příslušný soud tohoto státu nebo jmenovaný správce podstaty neprodleně informují známé věřitele, kteří mají své obvyklé místo pobytu, bydliště nebo sídlo v jiných členských státech.109 Nařízení směřuje k posílení situace věřitelů a ukládá povinnost správce zajistit informovanost věřitelů, kteří se nacházejí v jiných členských státech. Článek 40 odst. 2 pak stanoví formu a obsah předávané informace.110 Podle zprávy Virgose a Schmita
107
Viz čl. 31 nařízení Rady (ES) 1346/2000. Viz čl. 32 odst. 2 nařízení Rady (ES) 1346/2000. 109 Čl. 40 odst. 1 nařízení Rady (ES) 1346/2000; k tomu též srov. kap. 6.1 písm. b). 110 Viz čl. 40 odst. 2 nařízení Rady (ES) 1346/2000. 108
53
nemůţe národní úprava zúţit obsah oznámení, ale můţe specifikovat doplňující informace v zájmu věřitelů.111
111
Virgos, M., Schmit, E. Report on the Convention on Insolvency Proceedings. 1995, bod 272, dostupné z www.iiiglobal.org.
54
Závěr
Předmětem této diplomové práce byla analýza subjektů v mezinárodním insolvenčním řízení. Při zkoumání problematiky mezinárodního insolvenčního práva z pohledu České republiky jako členského státu Evropské unie evropský element jednoznačně dominuje. Přesto bylo v této práci nutné vymezit postavení subjektů insolvenčního řízení podle české právní úpravy, neboť Nařízení obsahuje převáţně kolizní normy a je tedy na právu členského státu, jakým způsobem zakotví postavení subjektů insolvenčního řízení a upraví jejich práva a povinnosti. Nařízení
vychází
z koncepce,
ţe
bude
aplikováno
v případě
existence
přeshraničního prvku, poskytuje právní rámec pro koordinaci rozličných institutů a prostředků, které postihují dluţníkův majetek dislokovaný v několika členských státech Evropské unie. Nařízení stanoví, podle jakých právních norem se bude úpadek dluţníka řídit, aniţ by docházelo ke kolizím jednotlivých jurisdikcí. Určuje rozhodné právo pro insolvenční řízení jako právo toho členského státu, na jehoţ území soud insolvenční řízení zahájil (lex fori concursus). I kdyţ je Nařízení přímo aplikovatelné, v INSZ najdeme ustanovení, ve kterých se zákonodárce ne příliš zdatně a spíš nadbytečně pokusil o adaptaci Nařízení do české právní úpravy. Naproti tomu zůstává v podstatě neupravená oblast vztahů k nečlenským státům v rámci českého mezinárodního insolvenčního práva. Dle mého názoru by bylo nanejvýš potřebné tento nevhodný stav změnit, přičemţ vzorový zákon UNCITRAL můţe poslouţit jako kvalitní pramen inspirace. Problematika insolvenčního práva je velmi sloţitá. Insolvenční zákon jistě přináší do české právní úpravy mnoho pozitivních změn, nicméně zde musím vyjádřit názor, ţe orientace v něm je velmi sloţitá a to nejen pro laickou veřejnost. Tomu jistě přispívá i fakt, ţe po téměř třech letech účinnosti tohoto zákona k němu stále neexistuje kvalitní aktuální komentář s doprovodnou judikaturou. Insolvenční zákon je nepochybně velmi důleţitá norma, která má řešit dluţnickověřitelské vztahy při dluţníkově úpadku prostřednictvím ingerence státu a tím uspořádat majetkové poměry, které jsou dotčeny úpadkem nebo hrozícím úpadkem
55
dluţníka a co moţná nejvýše a zásadně poměrně uspokojit dluţníkovy věřitele. Významným způsobem ovlivňuje české ekonomické prostředí, v aktuální době stále více propojované se zahraničními trhy a investicemi. Aby se české ekonomické prostředí stalo zajímavým a vyhledávaným místem zahraničních investorů, je velmi důleţitá schopnost ekonomických subjektů plánovat a předvídat rizika trţních transakcí. K tomu je zapotřebí i kvalitní úpravy úpadkového práva.
56
Seznam použitých pramenů a literatury
Monografie, komentáře Bělohlávek, A. J., Evropské a mezinárodní insolvenční právo. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007. Brodec, J., Uznání a výkon soudních rozhodnutí v Evropské unii. Disertační práce. Praha : Právnická fakulta UK, 2006. Čihula, T., Aktuální otázky insolvenčního řízení s cizím prvkem. Disertační práce. Praha: Právnická fakulta UK, 2007. Duursma-Kepplinger, H.-Ch.; Duursma, D.; Chalupsky, E., Kommentar - Europäische Insolvenzverordnung. 1. vydání. Vídeň : Springer Verlag, 2002. Knappová, M.; Švestka, J.; Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné 2. 4. vydání. Praha : ASPI. 2005. Kozák, J.; Budín, P.; Dadam, A.; Pachl, L. Insolvenční zákon a předpisy související. Nařízení Rady (ES) o úpadkovém řízení. Komentář. Praha: ASPI, a.s., 2008. Kučera, Z.; Pauknerová, M.; Rŧţička, K. a kol., Právo mezinárodního obchodu. 2. vydání. Plzeň : Aleš Čeněk, 2008. Moos, G., Fletcher, I., Isaacs, S., The EC Regulation on Insolvency Proceedings: A commentary and Annotated Guide. 1. vydání. Oxford :Oxford University Press, 2002. Pauknerová, M., Evropské mezinárodní právo soukromé. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008. Richter, T., Insolvenční právo. 1. vydání. Praha ASPI Wolters Kluwer, 2008. Rydlová, N., Subjekty konkurzního řízení. Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, 2007.
57
Slováková, Z., Postavení správce podstaty v úpadkovém řízení dle nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 v návaznosti na rekodifikaci úpadkového práva v České republice. Diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita, 2006. Smid, S. Europäische internationales Insolvenzrecht. Wien : Manzsche Verlags- ind Universitätsbuchhandlung / Center of Legal Competence, 2002 Tichý, L. a kol., Evropské právo. 3. vydání. Praha : C. H. Beck, 2006. Winterová, A. a kol., Civilní právo procesní. 5. vydání. Praha : Linde, 2008. Zelenka, J. a kol. Insolvenční zákon, Poznámkové vydání s důvodovou zprávou, nařízením Rady ES 1346/2000 a prováděcími předpisy. 2. aktualizované vydání. Praha: Linde 2008.
Články, dokumenty, studie Adam, J., Evropské úpadkové právo. Právní rozhledy, 2006, č. 10, s. 366 a násl. Brodec, J., Uznání zahraničního rozhodnutí o zahájení konkursního řízení v rámci EU a některé s tím spojené otázky dle českého právního řádu. Právní rozhledy, 2006, č. 12, s. 437 a násl. Čihula, T., Určení mezinárodní příslušnosti v insolvenčním řízení s mezinárodním prvkem. Právní rozhledy, 2006, č. 18, s. 673 a násl. Khumalo, S., International Response to the UNCITRAL Model Law on Cross-Border Insolvency. Universiteit Amsterdam (Research paper), 2004. Dostupné z WWW: . Kozák, J., Insolvenční zákon krok za krokem. In Noviny pro konkurs a vyrovnání [online].
9/2007.
Dostupné
z
WWW:
vyrovnani.cz/index.php?idac=606&idb=46>. Mrázek, J., Insolvenční právo EU a právní úprava v ČR. Právní rádce, 2004, č. 12 (Praktická příručka), s. IV a násl.
58
Pachl, L., Insolvenční řízení s evropským mezinárodním prvkem. Právní rádce, 2007, č. 7, s. 22 a násl. Pauknerová. M., Evropské mezinárodní právo soukromé a procesní – aktuální otázky, Evropské právo, 2003, č. 8, s. 1 a násl. Pauknerová, M., Evropské právo a některé nové trendy v mezinárodním právu soukromém. Právník, 2009, č. 2, s. 121 a násl. Salač, J., K některým otázkám evropského insolvenčního práva - nad rozhodnutím ESD ve věci Eurofood (Parmalat). Právní rozhledy, 2007, č. 6, s. 209 a násl. Taranda, P., Věřitelské orgány a věřitelé v průběhu insolvenčního řízení. Daně a právo v praxi 2007, číslo 6, str. 57. Taranda, P., Přihlašování a uplatňování pohledávek podle nového insolvenčního zákona, Daně a finance. 2007, č. 7-8, s. 30. Wessels, B., European Insolvency Law: Statutory Scheme or Messy Mixture. International Insolvency Institute - Fifth Annual Conference, 6/2005. Dostupné z WWW: . Zoulík, F., Vývoj insolvenčních řízení. Právní fórum, 2009, č. 4, s. 153 a násl.
Internetové stránky http://www.ec.europa.eu http://www.eir-database.com http://eur-lex.europa.eu http://www.iiiglobal.org http://www.insol.org http://www.insol-europe.org http://insolvencni-zakon.justice.cz http://www.insolvency.gov.uk/ http://dejure.org http://www.konkurzy-insolvence.cz http://www.konkursni-noviny.cz http://www.konkurs.cz http://www.epravo.cz http://www.mzv.cz 59
http://www.psp.cz http://un.org http://www.uncitral.org http://www.unidroit.org http://wto.org
Soudní rozhodnutí C-1/04 Staubitz-Schreiber [2006] ECR I-701. C-341/04 Eurofood IFSC [2006] ECR I-3813. Nález Ústavního soudu PL. ÚS 14/10 ze dne 1. července 2010. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.09.2007, sp.zn. 29 Odo 1478/2005. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 29 Odo 164/2006. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. října 2008, č.j. 1 VSPH 180/2008, ve věci insolvenčního řízení vedeného Krajským soudem v Českých Budějovicích pod sp.zn. KSCB 27 INS 1466/2008. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. července 2008, č.j. 1 VSPH 94/2008, ve věci insolvenčního řízení vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. KSUL 45 INS 150/2008. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2008, č.j. 1 VSPH 85/2008-P27, ve věci insolvenčního řízení vedeného Krajským soudem v Českých Budějovicích pod sp.zn. KSCB 25 INS 750/2008.
60
Seznam příloh Příloha č. 1:
Formulář k přihlášení pohledávky podle vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona.
Příloha č. 2:
Formulář individuálního oznámení zasílaný zahraničním věřitelům odpovídající čl. 40 a 42 odst. 1 nařízení 1346/2000
61
Příloha č. 1:
Formulář k přihlášení pohledávky podle vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona.
62
63
64
65
66
67
Příloha č. 2:
Formulář individuálního oznámení zasílaného zahraničním věřitelům odpovídající čl. 40 a 42 odst. 1 nařízení 1346/2000
« Výzva k přihlášení pohledávky. Závazné lhůty. » «Convocatoria para la presentación de créditos. Plazos aplicables». "Opfordring til anmeldelse af fordringer. Vær opmærksom på fristerne." „Aufforderung zur Anmeldung einer Forderung. Etwaige Fristen beachten!“ «Προ΄σκληση για αναγγελι΄α απαιτη΄σεως. Προσοχη΄ στις προθεσµι΄ες» „Invitation to lodge a claim. Time limits to be observed‟ «Invitation à produire une créance. Délais à respecter» «Invito all‟insinuazione di un credito. Termine da osservare» „Oproep tot indiening van schuldvorderingen. In acht te nemen termijnen” «Aviso de reclamação de créditos. Prazos legais a observar» ”Kehotus saatavan ilmoittamiseen. Noudatettavat määräajat” ”Anmodan att anmäla fordran. Tidsfrister att iaktta”
Toto oznámení musí být vyplněno soudem nebo správcem konkursní podstaty a zasláno kaţdému věřiteli neprodleně po prohlášení konkursu nebo povolení vyrovnání. 1.
ÚDAJE O DLUŢNÍKOVI
2.
ÚDAJE TÝKAJÍCÍ SE PŘIHLAŠOVÁNÍ POHLEDÁVEK Lhůty k dodržení: Sankce stanovené za nedodržení těchto lhůt: Osoba nebo orgán oprávněný k přijmutí přihlášky pohledávek: Jiné požadavky:
3.
VĚŘITELÉ MUSÍ SEPSAT (UVÉST) A ODŮVODNIT SVÉ POHLEDÁVKY
Vyhotoveno v …………………………………, dne..…………………………... Podpis a/nebo razítko ……………………………………………………………………
Zdroj:
Justice.cz [online]. 2010 [cit. 2010-08-13]. Formuláře pro potřebu soudní spolupráce
v
civilních
věcech
v
rámci
EU.
Dostupné
z
WWW:
.
68
Summary
Subject of the International Bankruptcy Procedure The subject of this Master‘s Thesis called „Subjekty mezinárodního insolvenčního řízení“ („Subjects of the International Bankruptcy Procedure“) is the definititon and description of each individual subject of the bankruptcy hearings and their rights and obligations during the proceedings. The first section of the Thesis contains a description of individual subjects as they are qualified and arranged in the Bankruptcy Act. These are the Debtor and his Creditors, moreover the Bankruptcy Court, the Bankruptcy Administrator, state prosecutors, and the Debtor’s Receiver. Furthermore, Creditors‘ bodies were not neglected as well as new institutes brought to the Czech legal system by the new Bankruptcy Act that have been missing in the previous Bankruptcy and Compensation Act. The focus on the Czech legislation of the bankruptcy law is very important for this Thesis, in the second part, the European Union collision norms, which (mostly) refer to national legal customizations, are also described. This part mostly portrays the European Council Regulation (EC) No. 1346/2000, which is applied in case an international element exists, i.e. when the Debtor owns assets in more EU member states. The Regulation specifies the decisive national legal system for the bankruptcy proceedings thus no conflict of jurisdictions occurs. Next to the definiton of the Bakruptcy subjects in context with the beforementioned Regulation, the second part of this Thesis entails a brief description of basic terms, such as international bankruptcy law, the principleof universality, the principle of territoriality, the principle of lex fori cincursus, and the center of Debtor’s main interests. In addition, short summation of the history of international and European bankruptcy law, as well as the UNCITRAL Model Law on Cross-Border Insolvency are included in this part of the Thesis.
69
Klíčová slova: Subjekty insolvenčního řízení Mezinárodní insolvenční právo Insolvenční řízení
Key words: Subjects of the bankruptcy procedure International insolvency law Insolvency proceeding
70
