e-
Obsah Dobré čtení 3. str. 4. str. 5. str. 7. str. 12. str.
Odvaha snít Naděje starého muže (povídka) V tátových stopách Byla jsem v Betlémě Moje kolíčky
Můj příběh 6. str. 6. str. 8. str. 9. str. 10. str. 16. str.
Ženu statečnou kdo nalezne? Je daleko cennější než perly.
Vánoce v íránském vězení Vánoce ve věznici Povídání s babičkou Ludmilou Boží cesta - Erica Louie Pozdrav z Filipín 2 Sousedka
Přísloví 31:10
Ty a svět okolo 13. str. Je mé dítě zralé na školu? Představujeme 10. str. Aglow 11. str. Letím (Barcelona) Jak na to 17. str. Plyšový kočičák 17. str. Aby se doma děti nenudily Cestománie 18. str. Kutná Hora Receptárium 19. str. Jak vařit, když je svátek
V příštím čísle naleznete Vydává: Sdružení Tabita Redakční rada: Alena Šelongová, Luba Šťastná, Jana Nogová Grafická úprava: Alexandra Šillerová Jazyková korektura: Milena Krumphanzlová Překlady: Jana Nogová Expedice: Michaela Šťastná Adresa: Havlíčkovo nám. 547, 28401 Kutná Hora email:
[email protected] Za obsah odpovídá autor článku Použité fotografie jsou ze soukromých sbírek a Stock.XCHNG
Neuvěřitelný příběh Thomase Graumanna - brněnského Žida, naturalizovaného Američana, křesťanského misionáře na Filipínách a jednoho z židovských dětí zachráněných Nicholasem Wintonem. Můžete se těšit na jedinečné životní zážitky a zkušenosti Thomase i jeho ženy Caroliny v exkluzivním rozhovoru pro náš časopis eTabita.
Děkujeme: Do této chvíle přišlo téměř 3000 objednávek Tabity Děkujeme všem, kteří napsali povzbuzující slova. Děkujeme všem, kteří přispěli vlastními články, budeme je postupně zařazovat do dalších čísel. Děkujeme všem, kdo nám nabídli pomoc.
2
Úvodník Tabita - magazín pro všechny, kteří touží žít lépe. Stát se lepšími dcerami, manželkami, matkami, babičkami, přítelkyněmi a ano, i tchýněmi . Vize, která byla aktuální před 18 lety a která je možná ještě více aktuální i v dnešní popletené a zmatené době. Není to snadné ani rychlé. Nedávno jsme na setkání s několika drahými přáteli mluvili o tom, že víra je podobná běhu, v němž máme usilovat o dobré věci, odhazovat vše, co nás brzdí a budovat to, co je cenné. A konstatovali jsme, že je zvláštní, jak se muži a ženy v této snaze liší; muži jsou spíše na sprinty, krátké ale velice intenzivní zápasy o věci, které se dají vypočítat, změřit, zavést do tabulky, zakreslit do grafu. Jsou zaměřeni na výsledek (projevující se podle možnosti okamžitě). My ženy jsme jiné, jsme spíše na maratony, neústupně a vytrvale si běžíme ten svůj běh na dlouhou trať a nevzdáváme se tak snadno. A v tom je naše síla. Chtěly bychom navázat na nádherné věci, které jsme spolu s našimi čtenářkami prožívaly kdysi, a usilovat o všechno, na čem nám záleží, o všechno, co milujeme a o co nás ďábel chce okrást. O své rodiče a sourozence, o své manžely a děti, kamarádky i sousedky, o své sestry v Pánu. Nehlásáme militantní feminizmus, ale spíše rozhodnutí opustit často pohodlný postoj poraženecké rezignace a egocentrické sebelítosti a vstoupit do možná nové etapy života, která není jednoduchá a která často bolí. Pokud však budeme hledat Boží pomoc a stát stejně jako David bok po boku s Tím nejmocnějším z mocných, můžeme spoléhat nejenom na Jeho ochranu, ale i na to, že hodně bojů vybojuje za nás (2 Sam 7, 18 - 8,1). A tak doufáme, že i Tabita se stane jedním z kamínkův Davidově praku. Janka Nogová
Odvaha snít Milé čtenářky, jistě máte svoje přání a nosíte v sobě různé sny. Třeba již dlouho. A možná vám občas chybí odvaha či síla je naplnit. Měl jsem jeden takový: být někdy se svou manželkou jenom sám, bez dětí, pokud by to nešlo na celý víkend, tak alespoň na jeden den. Čas od času jsem tento sen oprášil v podobě moudré rady, jak mají druzí pečovat o svůj vztah. Není mi vůbec ke cti, že za posledních 17 let, kdy do našeho manželství postupně přibylo 5 dětí, jsem se o naplnění něčeho takového ani nepokusil. Naštěstí máme ve svém okolí úžasné přátele, kteří aniž by o tomto mém dlouholetém snění cokoliv věděli, zamítli naše nepřesvědčivé námitky a nekompromisně nás letos o podzimních prázdninách vyslali do Krkonoš. Nešlo uhnout. Díky Bohu. Splnilo se nám tak hned několik snů najednou: vyšlápli jsme Obřím dolem pod Sněžku, spatřili horská jezera na polské straně i nádherné hřebenové partie našich „malohor“. A hlavně jsme byli jen spolu a měli dostatek času jeden na druhého. „Nikoliv snít svůj život, ale žít svůj sen.“ řekl kdosi moudrý. K tomu vám přeji nejen odvážné srdce, ale také přátele, kteří vás v dobré věci podpoří. A když chybí obojí, nezapomeňte, že se na vás s velkou láskou dívá nebeský Otec a moc vám fandí. Alexandr Štěpánovský, pastor KS Kutná Hora
3
Naděje starého muže
Hubený starý muž v dlouhém plášti se s námahou vlekl ulicí. Při chůzi se opíral o hůl a často se zastavoval, aby si odpočinul. „Simeone, zase jdeš do chrámu?“ volala na něj od dveří svého domu známá žena, která právě na lavici před vchodem čistila zeleninu. „Ano, jdu se pomodlit,“ pokýval starý Simeon šedivou hlavou a pomalu se belhal za svým cílem. Chrámové schody se mu dnes zdály nekonečné. Zadýchaný se zastavil a shrbeně se opíral o hůl. Kolem něj právě prošla hlídka římských vojáků. Mladí chlapci v pyšných uniformách se něčemu bouřlivě smáli. Čišelo z nich sebevědomí a provokativní síla. Simeon se zachvěl vzpomínkou na nedávno ukřižované židovské mladíky. Zéloti. Partyzáni. Teroristé. Tak se o nich mluvilo. Horké hlavy, ti hoši se nechali vyprovokovat zpupností římských okupantů. Ach, škoda těch mladých životů. Kolik jich ještě bude utraceno, než Hospodin sešle záchranu? A to ponižující sčítání lidu! Tisíce lidí musely putovat do svých rodných měst a tam se nechat zapsat. Jako by si císař počítal svůj dobytek! Už jen chybělo, aby nám vypaloval cejchy, jako se to dělává dobytčatům, s hořkostí přemýšlel o probíhajících událostech v zemi. Kdyby nebylo toho proroctví, už bych si byl zoufal, pomyslel si starý muž. Ale tehdy to znělo tak jasně! Nezemřeš, dokud neuvidíš záchranu. Už jsem opravdu starý, sotva se belhám, oči mi už moc neslouží, ruce se mi třesou. Jsou dny, kdy nemám ani sílu dojít do chrámu, abych se pomodlil. A v těch dnech jako by i má víra slábla. Jak dlouho ještě? Jak
dlouho ještě budeme čekat, Panovníku Hospodine?! Simeon zavrtěl hlavou, jako by chtěl odehnat nepříjemné myšlenky. Není nás moc, kdo ještě čekáme. Farizeové, ti učenci, místo aby v posvátných Písmech hledali Boží zaslíbení a povzbuzovali lid ve věrnosti, se raději hádají o slovíčka a vymýšlejí stále nové povinnosti. Saduceové jsou ještě horší. A navzájem se neustále urážejí, nemluví spolu anebo vedou veřejné spory. Ostuda je to, nic než ostuda. Simeon se znechuceně vydal na další pouť. Co se to onehdy stalo? Je to asi rok, co Simeon prožil to zklamání. Tehdy měl službu v chrámě Zachariáš. Velekněz, do nějž Simeon vkládal tolik nadějí, tolik mu věřil. Najisto čekal, že tento spravedlivý muž vyjde ze svatyně s nějakým proroctvím, s jasným slovem od Nejvyššího, s pokynem nebo řešením… Zachariáš byl ve svatyni neobvykle dlouho. Všichni už o něj měli obavy. Simeon si živě připomněl, jak se mu potily ruce nedočkavostí. Zachariáš pak vyšel a skutečně vypadal divně. Ale místo očekávaného proroctví, povzbuzení nebo povelu k boji velekněz jen vyjeveně koukal. Byl němý! Ach, Panovníku Hospodine, to byla těžká zkouška. Od těch dnů jakoby Simeonova víra zeslábla, ochabla. Do chrámu se vlekl již jen z povinnosti. Zprávy o krutostech římských vojáků snášel s bolestí v srdci. Zvěsti o násilí radikálních židovských mladíků, ty malé násilné provokace ho zraňovaly ještě víc. Takhle přece nelze zvítězit! Takhle to nikdy v historii nebylo. 4
Ó jak rád si Simeon připomínal ty dávné slavné příběhy! Hrdinské bitvy krále Davida! Krvavá bohoslužba proroka Eliáše! Silák Samson! Ach ano, vždycky se objevil vůdce, bojovník, prorok, muž mimořádných kvalit, který se postavil do čela lidu. Někoho takového Simeon očekával. Silnou osobnost, výrazného muže, vojevůdce a příštího krále Izraele. „Bůh mi přece slíbil, že ho uvidím,“ připomenul si slova, která ho držela při životě. Celý vyčerpaný se dovlekl do chrámu. Nohy ho bolely, špatně se mu dýchalo, cítil se bídně. Anna tu již byla. Jenže ta milá stařenka nemusela na noc nikam odcházet, nechali ji tu bydlet v malé komůrce a ona denně věrně vykonávala modlitby a ledasjaké pomocné práce. Jeho věrná přítelkyně se s ním dělívala o skrovné příděly jídla a hlavně, a to bylo ještě důležitější, dělila se s ním o naději. Anna byla prorokyně. Moudrá stařenka dokázala vždycky Simeonovi vlít do žil nové naděje. Dnes to bude opravdu zapotřebí! Anna dokončila svou modlitbu a obrátila na Simeona zářící tvář. Už jen při pohledu na její šťastné oči v duchu pookřál. Ještěže jsem se rozhodl jít, pomyslel si a belhal se k ní. „Simeone, dnes se něco stane,“ šeptala Anna, „cítíš to také?“ Zahanbeně přiznal, že necítí nic kromě únavy a beznaděje. „Ach, Simeone, soustřeď se přece na to podstatné,“ kárala schlíplého starce jeho přítelkyně. „Dobrá, já to tedy zkusím,“ s novým odhodláním se napřímil a pozvedl ruce k modlitbě díkůčinění. Annu spustil z očí.
V chrámu bylo dnes docela klidno. Několik kajícníků se vzadu tiše modlilo, dva tři obchodníci prosili za zdar svého podnikání, dobré zbožné ženy čistily podlahu. Zuřivě drhly dlaždice a šplouchání vody se rozléhalo chrámovým prostorem. Simeon se usadil v koutku a oddával se úvahám. Snažil se soustředit svou těkající mysl na slova zaslíbení. Pokoušel se vzpomenout si na stará proroctví o zachránci země. Ale jako by dnes jeho mysl byla prázdná. Zdálo se mu, že ho už naprosto opustily všechny síly. Jestliže měla Anna pravdu, jestliže skutečně dnešek je tím dnem, kdy se zjeví ten nový vůdce lidu, pak musí přijít sem, do chrámu. Protože já ho mám uvidět a já už se dneska nikam nedobelhám. U vchodu najednou nastal nějaký ruch. Simeon zpozorněl. Čekal vysokou ztepilou postavu krásného muže, vznešený oděv a zařinčení zbraně někoho, jako byl Saul, první král. Ale vešel jen další břichatý obchodník a jakási ošuntělá rodinka. Postarší muž s mladinkou ženou nesoucí nemluvně.
To nemůže být vůdce, zklamaně svěsil hlavu Simeon. Vtom si uvědomil, že přes chrámový prostor někdo běží. Rychle pozvedl hlavu a zahlédl stařenku Annu, jak cupitá drobnými krůčky ke vchodu. Šaty za ní vlály a ona sama tak křehká běžela a s rukama vztaženýma vítala rodiče s miminkem. Simeon zpozorněl. „Dítě?“ nedůvěřivě potřásl hlavou. Jak by nemluvně mohlo zachránit národ? Jak by malinký kojenec dokázal přemoci Řím se vším jeho vojskem, zbraněmi a zpupností? Ale hned ho také napadaly jiné slavné příběhy. Co bázlivý Gedeon, který shromáždil početné vojsko, ale zvítězil jen s jeho zlomkem? Co malinký David, který vyšel na obra Goliáše navlečeného v těžké zbroji jen nalehko s prakem? Nebo co tehdy, když podle Božích pokynů postavili do čela armády místo vojáků hudebníky? Jaká to byla skvělá vítězství! Vždyť Panovník Hospodin často vítězil zcela nečekanými způsoby a používal ty nejméně vhodné lidi. „Dítě?“ zasmál se Simeon, „proč by to nemohlo být dítě?“ Náhle pocítil
velký příliv energie. Prudce povstal, jeho hůl se s třeskotem svezla na podlahu, ale stařec si toho nevšímal. Najednou ji nepotřeboval. Vykročil pevným krokem směrem k těm dvěma. Anna už držela v náručí to dítě, oči jí zářily a vypadala velmi šťastně. Simeon kráčel chrámem k ní, a když se přiblížil, vztáhl ruce. Anna mu podala dítě a v jejích očích byl nadšený souhlas. Nebylo třeba se ptát. Simeon k sobě přivinul děťátko pečlivě zabalené v plenkách a cítil, jak na něj sestupuje Duch Boží. Z jeho úst začaly plynout věty, které si nepřipravil. Prorokoval. Rodiče dítěte na něj uctivě hleděli a pozorně naslouchali jeho slovům. Pak byli najednou pryč, v chrámu postávali jiní lidé. A Anna? Ta na nádvoří vyprávěla každému, kdo byl ochoten ji vyslechnout, že Bůh právě seslal záchranu Jeruzaléma. Simeon se cítil šťastný. Pokojně se vydal na cestu domů. Věděl, že nyní může klidně zemřít, protože Bůh splnil, co mu slíbil. Poslal zachránce. Hana Pinknerová
V tátových stopách Rádi chodíme do přírody na procházky. Máme tři děti. Nejstarší dcera už do louže nevleze, mladší syn sice má chuť, ale ví, že nesmí, zato ten nejmladší! Když chceme, aby přišel domů suchý a čistý, nesmíme ho pustit z ruky a z dohledu. I tak se snaží prosadit svou a mohl by si i ublížit. Hluboký sníh jsme zdolávali tak, že jsem šel napřed, prošlapal stopy, do kterých kluci vstupovali a tím si ušetřili námahu brodění. Naši výpravu uzavírala nejstarší dcera. Ta už dozor nepotřebuje, naopak: pomáhá dohlížet na kluky. Napadlo mě, že takhle nás vede Bůh. Prošlapává cestu při těžkých úkolech a je na mně, zda jsem schopen se držet cesty tedy Boží vůle. Pokud bych z cesty sešel, můžu se umazat nebo si jinak zkomplikovat život. Pokud budu hodně neposlušný, mohu počítat s tím, že mne Bůh zastaví třeba i nepříjemným způsobem. Těm, kdo se osvědčí, může Bůh svěřit náročnější úkol. Umím vždy chodit s Bohem za ruku? Vidím vždy stopy, do kterých mám vstoupit? Jak často se vztekám, když se mne Bůh snaží zastavit? Jak často se snažím dělat něco po svém? Nehledám svoji „lepší cestu?“ Mohu při tom zapadnout do díry, kterou já nevidím, ale Bůh o ní velmi dobře ví. Život s Bohem je dost zajímavý i dobrodružný na to, abych si nějaká další rizika přidával. Čím víc se držím cesty, kterou mi Bůh připravil, tím víc mohu spoléhat na Boží ochranu a tím větší požehnání zakouším. Marie Faldynová 5 7
Vánoce v íránském vězení
Mehdi Forútan zaplatil za svou víru 105 dny ve věznici Evin
Vánoce si obvykle spojujeme se slavnostní atmosférou, poklidem a rodinnou pohodou. Není přitom od věci si připomenout, že Ježíšovo narození znamenalo začátek Božího ponížení a utrpení. Ani pro svatou rodinu nebyl porod v posledním volném chlévě časem vánoční pohody. Rád proto dávám v této chvíli k dispozici článek agentury Compass, kter ý jsem dostal s prosbou o modlitby od jednoho milého íránského bratra žijícího v Evropě. I naši sourozenci v Íránu se loni chystali společně oslavit narození našeho Spasitele, nicméně islámský režim se rozhodl podniknout mohutnou razii proti tajným věřícím a desítky jich pozatýkat právě v době vánočních svátků. Můj známý zná vězněného Mehdího Forútana osobně a i já sám jsem potkal řadu vzácných íránských sourozenců, kteří ve své vlasti podobně trpěli. Prosím, nezapomínejte na ně ani v čase letošních Vánoc.
Stalo se to brzy ráno prvního dne po Vánocích. Bylo chladno. Mehdi Forútan seděl na zadním sedadle v autě tajné police, které stálo před jeho domem v íránském hlavním městě Teheránu. Byl rozespalý. Policista na něj namířil svou videokameru. Policisté si natáčeli celý zákrok. Byli čtyři a tvrdili, že jsou z protidrogové jednotky. Zabavili Forútanovy knihy, počítač a další důležité dokumenty. Třiatřicetiletý Forútan neměl strach. Nic neprovedl. Slyšel už zprávy o křesťanech, kteří byli zatčeni a propuštěni. Měl za to, že je schopen zvládnout zatčení tak jako oni. Policisté říkali, že se ho chtějí zeptat na několik otázek a po několika hodinách se bude moci vrátit domů. Forútan se domníval, že by se mohl vrátit včas na vánoční kázání, které si připravoval pro skupinu íránských věřících, která se měla sejít v jednom domě toho dne večer. Kamera na něj dál mířila. „Víte, proč jsme vás zatkli?“ tázal se ho chladně policista s kamerou. „Ne,“ řekl Forútan přiškrceným hlasem. „Ptám se vás podruhé,“ řekl policista s kamerou. „Víte, proč jsme vás zadrželi?“ „Ne,“ odpověděl Forútan. „Proč mi neřeknete, proč jste mě odvedli?“ Policista vypnul kameru a podíval se Forútanovi do očí. „Můžu tě ztlouct, až ti poteče krev z huby i každýho kousku těla. Až teď zapnu kameru, řekneš, proč jsme tě zatkli,“ řekl policista a znovu zapnul kameru. „Dobrá, myslím, že jste mě zatkli kvůli křesťanství a mé víře v Ježíše,“ řekl Forútan. Policista vypnul kameru a zeptal se: „Chceš se vrátit k islámu?“ „Ne,“ řekl Forútan. „Vezmeme tě na jedno hnusný místo,“ řekl policista. „Slyšel´s už něco o Evinu?“ Ve Forútanovi zatrnulo, když uslyšel zmínku o nechvalně proslulém vězení. Snažil se však na sobě nenechat nic znát. „Ano, slyšel.“ Policie zatkla Forútana 26. prosince 2010 v rámci vlny zákroků proti hnutí íránských podzemních církví. Odhaduje se, že úřady zatkly kolem 120 osob během dvou měsíců. Většina z nich byla propuštěna do několika dnů. Forútan byl mezi těmi několika, kteří propuštěni nebyli. Bez udání jakéhokoli důvodu došlo k jeho propuštění až 9. dubna.
Karel Horák* český křesťan, který udržuje kontakty s íránskými křesťany (jméno bylo změněno)
Jak probíhalo dalších 150 dní a co je s Farúdem dnes? Odpověď přineseme v dalším čísle Tabity.
Vánoce ve věznici Byl vánoční čas, neděle 27. prosince. Většina z nás si vychutnávala sváteční jídlo. Nechtělo se nám vyjít z této příjemné a výjimečné atmosféry. Ale při vědomí, že Bůh navštěvuje právě ty osamocené, poslední a často zapomenuté, jsme vystartovaly s jednou kytarou a čtyřmi hlasy do nitranské ženské věznice. Tam na nás už čekaly sestry z Aglow z Bratislavy. Hned jak jsme vystoupily z auta, bylo nám jasné, že jsme zajedno a že nám jde o jednu a tutéž věc, totiž přinést evangelium, dobrou zprávu těmto opuštěným ženám. Když jsme překročily práh věznice, začala jsem prosit Pána, abych mohla být jako jedna z těchto žen, aby bylo nade vše jasné, že nejsme o nic lepší, že jsme tak hříšné jako ony, že jsme schopné dělat stejně zlé věci. Jen jsme vyrůstaly v jiných podmínkácha měly jsme jiné možnosti. A přesto jsme nejednou selhaly dokonce tak, že bychom se mohly ocitnout tady, jen nás při tom nepřistihli. Tak jsem začala své svědectví. Bylo úžasné vidět, jak se všem ženám rozjasnily jejich dosud znuděné a lhostejné tváře. Najednou jsme byly všechny spolu na jedné lodi, - zajedno v tom, že jsme hříšné a všechny potřebujeme pomoc a odpuštění. Lišíme se jen v tom, že my jsme to už přijaly. A proto jsme tu, abychom jim podaly pomocnou ruku - ruku Pána Ježíše - tak, jak nám ji podali jiní. Pak následovalo několik písní. Jelikož jsme počítaly s většinou žen romského původu, k velkému překvapení přítomných jsme vytáhly také romské chvály. To bylo radosti, ale i slz. Ještě větším překvapením pro ně bylo, když přišla k mikrofonu jedna sestra, která sama byla třikrát ve vězení. Kdo by jim lépe rozuměl než ona? A dnes je to nádherná vysvobozená žena. Měla jim opravdu co říci. 6
A na závěr - bylo to jako z nějakého filmu nebo románu, jedna ze sloužících nám prozradila, že mezi ženami má svou vlastní pokrevní sestru. Opravdu tam seděla mezi ostatními, ale jen ony dvě věděly, která to je. Musel to být pro ně zvláštní pocit - potkat se po několika letech právě tady. Poslední minuty jsme si ponechaly na osobní rozhovory a modlitby. Nevím, kolik z nich se rozhodlo pro život s Pánem, protože jsem se stihla modlit jen se dvěma z nich, ale vím, že jsme byly na pravém místě v pravý čas. To, co jsme řekly, bylo jasné Boží poselství – naděje na nový začátek a milost pro každou z nich bez výjimky. Na závěr chci doplnit jen to, čím jsem začala tento článek – jsem velmi vděčná Bohu za tento zvláštně prožitý vánoční čas. Nevyměnila bych tuto vzácnou zkušenost za žádné pohodlí, které jsem si mohla doma v teplíčku mezi svými užívat. Mária Wiesnerová Převzato z časopisu Aglow- žena dnes
Byla jsem v Betlémě Betlém, jméno, které snad každého polechtá u srdce. Betlém, jméno, které zní před Vánoci v obchodních domech zářících třpytem a leskem. Betlém, inspirace pro mnohé malíře a řezbáře. Betlém, místo, kde se narodil Ježíš. Když jsem v práci řekla: „Byla jsem v Betlémě,“ ozvala se otázka: „ A byla jsi také tam, kde se narodil Ježíšek?“. Ale vezmu to popořadě. Dostala jsem se na vytoužený zájezd do Izraele. Den první: Dojeli jsme ke Galilejskému jezeru. Chodím po místech, kde snad každý kámen má historii a čekám na pocity. Nádherná země. Měla bych být vzrušená, vždyť jsem na místech, kudy chodil Ježíš. Vždyť sedím na louce, kde seděly zástupy, když Ježíš rozmnožil chléb a rybu, vždyť jsem na místě, kde Ježíš mluvil z loďky k zástupům. V duchu se ptám: „Pane, proč neprožívám, jak jsou tato místa svatá? Proč neprožívám, jak jsou mimořádná?“. A v srdci slyším odpověď: „Tato místa nejsou svatá. Ježíš nepřišel na svatá místa, ale přišel ze svatosti, aby žil na obyčejném světě, aby On svatý žil jako člověk.” Dívám se na vlny jezera a najednou mi to dochází. Přišel ze svatosti, kvůli nám opustil Otcovu slávu a přišel, narodil se a stal se člověkem. Kvůli nám, kvůli mně. Den druhý: Jsem v Betlémě. V ulicích vítr prohání špinavé papíry, z tmavých zákoutí občas vyskočí kočka. Naproti oknům mého pokoje je známá dělicí zeď pomalovaná protiizraelskými nápisy. Když jsme projížděli kontrolním stanovištěm, procházeli autobus izraelští vojáci, prsty na spoušti odjištěných zbraní. A uprostřed Betléma krásné zahrady a kostely, pod nimi pak několik jeskyň. Tady někde Marie porodila syna. Když se mě kolegyně zeptala, jestli jsem byla v jeskyni, kde se narodil Ježíšek, odpověděla jsem jí: „Ano, ve všech třech“. Náš průvodce byl totiž mimořádně poctivý a pečlivý v předávání informací o místech, která jsme navštívili. Proto vím jistě, že jsem byla v jeskyni, kde se narodil Ježíš. Ale také vím, že neznám místo, kde to přesně bylo. Nevadí. Není totiž důležité vědět, kde přesně se narodil. Je ale velmi důležité vědět, že se narodil a proč se narodil. Jan 3:16 Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný. Jsem šťastná, že jsem byla v Izraeli. Izrael je úžasná, nádherná země. Je to země, kde máte pocit, že je vám Bůh velmi blízko. Ale díky tomu, co se v Betlémě stalo, je nám Bůh blízko na celé zemi. Luba Šťastná 7
Povídání s babičkou Ludmilou V minulém čísle Tabity jsme čtenáře informovali o tom, že připravuješ knihu Pod oblakem. Co tě vedlo k tomu, že ses dala do sepisování knihy? Mým přáním je hlavně ukázat, že je možné projít sebetěžšími zkouškami vítězně, pokud stojíme na pevném základu Božího od věků na věky platného slova a dáme se vést Božím Duchem, který je jeho autorem. A pak: patřím ke generaci pamětníků, první republika, německá okupace, krátká svoboda a pak čtyřicet roků totality, nový pokus o demokracii … je toho tolik, na co se zapomíná. Tak jsem se dala přemluvit.
Naše první otázka směřuje do doby poměrně vzdálené. Jak myslíš, že tě ovlivnilo to, jaké jsi měla rodiče a jak jsi prožila dětství? Již v minulém čísle jsme podle ukázky z tvé připravované knihy pochopili, že stačilo málo a nikdy ses nenarodila. Ano, moje maminka měla za sebou mnoho těžkého a byla to její poslušnost Božímu principu, že neposlechla rady lékaře a rozhodla se, že přijme další dítě po tom všem, co již prožila. Maminka byla statečná žena. Při vzpomínce na domov vidím mimo jiné i všechny ty vyšívané ubrusy, pokrývky na nočních stolcích, na kredenci, v něm na
Fotografie celé rodiny z roku 1932, tatínek, maminka, Zdenička a já
Moc se na knihu těšíme. Samozřejmě nám nepřísluší její obsah prozrazovat, přesto budeme moc rádi, když se o tobě něco dozvíme a když naše čtenáře obohatíš něčím z toho, co ti Bůh dal p rož í t a p oz n at b ě h e m t vé h o pozoruhodného života. Tak se modlete, ať mám na dokončení čas.
poličkách připínáčky, připevněné v yšívané „ zoubky “, těch ručně upletených a uháčkovaných deček, našich ponožek, rukavic, svetrů… Kde na to při vší té domácí práci brala maminka čas? Prala ručně na valše, žehlička byla buď se žhavým uhlím, nebo s vložkou nahřívanou v ohni, nebo se hřála na kamnech…. Její život lásky, služby a modliteb byl tím největším doporučením pro cestu s Pánem Ježíšem.
8
A tatínek? Můj tatínek již v mládí získal hluboké osobní zkušenosti s Pánem Bohem. Jako stolařský učeň trpěl tuberkulózou a myslel si, že brzy zemře. Povídal si o tom s Pánem Bohem, kterého poznával z Bible. Pán Bůh jeho modlitby vyslyšel, takže byl do války odveden jako schopen bez vady. Pán Bůh ho ochránil i v tom, že ani jako rakouský voják, ani jako legionář nemusel nikoho zastřelit. Ve válce pod přilbou přišel o vlasy, ale to jeho „vysoké čelo“ mu moc slušelo a na všech fotografiích se mi moc líbí. Tak jsem ho znala celý život a jinak si ho nedovedu představit. Vsetínští mladíci se mu smáli, když smekl svůj klobouk se širokou střechou: „To sa zablýsklo!“ Tatínek s námi trávil hodně času, vyráběl nám hračky, sáňky, i náš nábytek vzešel z jeho rukou. Díky němu je pro mne snadné představit si láskyplného, dobrotivého nebeského Otce – Stvořitele. Moje vzpomínka na krajinu dětství vonné vstavače nejrůznějších barev, od bílé přes růžovou až k temně fialové, zvonky a orlíčky, bílé kopretiny a růžové slzičky panny Marie – polní karafiáty. Odevšad voněly rozkvetlé lípy. Jsem tak ráda, že voní i tady u nás v Michli u Botiče a připomínají mi rodné Valašsko. Naše rodina byla taková slušná křesťanská rodina. Každou neděli dopoledne maminka nastrojila nás i sebe a celá rodina šla na bohoslužby. Později ale rodiče poznali, že nestačí jen povrchní zbožnost, že je třeba vstoupit do osobního vztahu k nebeskému Otci skrze Jeho Syna Pána Ježíše Krista. To bylo tedy vyprávění o tvé rodině. Příště se tě zeptáme, co ty. Jaké jsi měla životní sny a plány? Jak se naplnily? Děkujeme a těšíme se na příště. Ludmila Hallerová připravila Luba Šťastná
Boží cesta - Erica Louie Všimla jsem si jí na konferenci pro ženy. Útlou, křehkou, ale uvnitř silnou mladou ženu, která ví, co chce, jaké je její místo, ví, že bez Boha v cizí zemi s cizím jazykem a s jinou mentalitou neobstojí. Její rodiče pocházejí z Číny, ale k nám přiletěla po modlitbách z Kanady s týmem zakládajícím sbory. Zůstala, aby sloužila mladým lidem na místě, kam ji Pán přivedl. Na čas se tímto místem pro ni stala Česká republika. Položila jsem jí tuto otázku: “Řekni mi prosím, jak jsi prožívala své povolání a své první chvíle v naší zemi. Co všechno to pro tebe znamenalo, co jsi ztratila a co ti to přineslo?” připravila Alena Šelongová
Byl nádherný jarní den a já jsem se procházela po starém kamenném kostelíku. Pak jsem se rozhodla podívat se na hřbitov. Obvykle se na hroby nedívám, ale možná to byla zvědavost, možná taky Boží vedení, tentokrát jsem zamířila právě tam. Procházela jsem se po travnatých cestičkách, dívala se na náhrobní kameny, a když jsem četla jména a data, napadlo mě, že zkusím spočítat, jak dlouho ti lidé žili, než byli povoláni svým Stvořitelem. Měla jsem s sebou malý sešitek a jako vzorný student jsem si začala údaje na náhrobcích zapisovat. A čekal mě obrovský šok; moje „studie“ ukázala, že mnoho z těchto lidí umíralo mezi 17. a 27. rokem života.
It was a beautiful spring day and after circling the old stone church, I decided to take a look at the graveyard. I never look at graveyards but perhaps it was my curiousity, perhaps also His leading. I noticed the grass, the stones, and as I read names and dates, I had a thought to do the math, to see how long these people lived before they were called by their Creator. I had a notepad with me, and like a serious student, wrote down the number of years these people had lived. To my immense shock, my study showed that many of these people had died between the ages of 17 to 27.
Mně bylo v té době třiadvacet a přemýšlela jsem nad těmito lidmi, kteří mi byli blízcí věkem, a přesto zemřeli tak záhy. A právě tehdy jsem se rozhodla, že chci mít pro co žít. Od tohoto okamžiku mě Bůh začal posílat na krátké výlety na Slovensko a do Polska a posléze mě povolal, abych strávila delší dobu v Čechách. Myslím si, že to nebylo kvůli tomu, že bych snad měla něco zvláštního, co bych mohla tady těm lidem dát; nemám žádné výjimečné vzdělání, žádnou praxi ani talent – ve skutečnosti se ukázalo, že většina z toho, co mám, je tady k ničemu. Když jsem byla otevřená pro Boha, On projevil svoji moudrost a dal mi zjevení, skrze nějž mohli být lidé požehnáni a tak jsem jim mohla sloužit. A Bůh mi dal více ze svého srdce, protože jak jinak bych dokázala milovat cizince než z Boží lásky?
I was 23 then and I thought about these people who were close to my age who had died so early. I thought about my own life and decided that I wanted to live for something. From here, God took me to Slovakia and Poland on short-term trips, and then to the Czech Republic for a longer term. I don't think that there was anything special I could give to people in these places; not my education, work experience or talents – in fact they were all useless. When I was open to God, He opened His wisdom and revelation to me, and through this, people could be blessed and ministered to. And God gave me more of His heart, because how is it possible to love a stranger without God's love?
V České republice jsem nyní už téměř tři roky. Cesta samotná nebyla vůbec jednoduchá. Nemluvím samozřejmě jenom o předlouhém letu přes oceán, musela jsem překonávat spousty překážek i zde. Moje rodina nesouhlasila s mým rozhodnutím, a i když uplynul více než rok od mého příjezdu, naši mě nepřestávali bombardovat telefonáty s tím, abych se vrátila a našla si práci na nějakém lepším místě. Skončila i štědrá finanční podpora, kterou jsem dostávala pro potřeby mých předchozích cest. I já sama jsem začala pociťovat nejistotu, zda je v pořádku, že žiji v cizí zemi, jejímž jazykem nemluvím a kde nemám žádné přátele. Nebylo jednoduché sem přijet a nebylo jednoduché tady ani zůstat. Nebylo jednoduché najít si přátele a navázat blízké vztahy, ale Bůh byl ke mně tak dobrý. Poslal mi anděly v podobě mých přátel i mojí adoptivní rodiny. Nepřestává připomínat, že je stále se mnou.
I have been in the Czech Republic for almost 3 years. The journey itself was not simple. Coming from across the ocean I obviously had a long flight, but I had to overcome a lot of obstacles to get here. My family was against my decision and even after being here for 1-2 years, I still got phone calls telling me to leave and find work in a better place. A lot of the financial gifts I had received for previous trips stopped. I myself was a little uncertain about living in a foreign country where I didn't speak the language and didn't have any friends. It was hard to arrive, but just as hard to stay. It was not easy to make friends and build relationships, but God has been so good to me, He has sent me angels in the form of friends and adoptive family and He is always reminding me that He is with me.
Hodně jsem dozrála, hodně jsem bojovala, mám za sebou mnoho zkušeností – pozitivních i negativních. Někdy jsem to dokonce chtěla i vzdát. Ale i v těch nejtěžších chvílích jsem prožila a stále prožívám, že Bůh mě v tom nenechá. On vždy naplňuje naše potřeby a stará se o nás - za předpokladu, že si zvolíme Jeho cestu. Možná to nebude cesta nejjednodušší, ale když se ohlédnu zpět na ty roky žní i těžkostí, vidím, že jsem s ním prožila nádherná dobrodružství, a pokud zůstanu naživu, věřím, že na mě čekají další. Napsala: Erica Louie Přeložila: Janka Nogová
I have grown a lot, struggled a lot, been challenged in positive and negative ways. Sometimes I even wanted to give up. But even in the hardest of times, I have experienced that God will never let go. He is always providing for our needs, taking care of us, provided we choose His way. It may not be the easiest way, but at least I know that I can look back on these years of harvest and hardship knowing that I've had wonderful adventures with Him and while I still live, I believe we're going to have some more. Written by: Erica Louie 9
Představujeme
OW
Pozdrav z Filipín 2 Když se procházíme po ulicích hlavního města Filipín, je zajímavé, jak na nás všichni zírají. Dokonce na nás ukazují i prstem. Někdy se tomu pousměji nebo zamávám místním dětem. Jindy mi to vadí. Vypadáme tak blbě? Nebo jsem se neučesala? A co když mám špinavé tričko? Možná jsme jim k smíchu, protože můj manžel je o hlavu vyšší než já. Možná nikdy neviděli cizince nebo jsou pro ně vzácní. Proč se za námi otáčejí, proč na nás troubí? Už nikdy nepůjdu ven z areálu školy. Je mi tady dobře. Jsou tady vysoké zdi, které izolují tuto komunitu od okolního světa. Dokonce je tady i strážný, který hlídá vstup, aby s e d ov n i t ř n e d o sta l n ě kd o neoprávněný. Teplo domova má každý rád. Ale život není o tom, že budeme celou dobu schováni v ulitě. Dokonce i šnek, aby se najedl nebo přemístil, musí vyjít z ulity ven. A my nemusíme? Co děláme za zdmi našich církevních budov? Je zde život? Nebo se skrýváme před světem? Abychom žili plnohodnotný život, pro který nás Bůh stvořil, nesmíme skrývat svou tvář. Naopak, nemáme se za co stydět. Vždyť když jsme přijali Krista, je naší povinností tuto radostnou zvěst sdílet s těmi, kteří jdou do zahynutí. Musíme vyjít, n e s m í m e s e b át p o s m ě š k ů a nadávek. Jestli si Bůh nepoužije nás, tak koho? Rutik www.vretonko.estranky.cz
Aglow v České republice je součástí celosvětové organizace s ústředím v Edmondsu v USA. Jsou do ní zapojeny ženy ze všech křesťanských denominací. Na všech kontinentech světa existují tisíce skupin Aglow, v nichž slouží křesťanky, které jsou cele oddány Ježíši Kristu jako svému Spasiteli a Pánu a které chtějí být světlem a solí pro své okolí. Aglow dostalo jméno podle anglického překladu z Bible (Římanům 12,11), kde je napsáno “Be aglow and burning with the Spirit”, což znamená “Buďte vroucího (dokonce se dá říci hořícího) ducha”. Aglow vzniklo v roce 1963, kdy se v Americe sešlo několik věřících žen a začalo se modlit za to, co dobrého udělat pro ženy kolem sebe, jak jim pomoci a povzbudit je. Záhy přišly s myšlenkou uspořádat večer, kde si pozvaní nejen odpočinou od každodenních starostí při rozhovorech a občerstvení, ale kde zároveň zazní svědectví o tom, co Bůh dělá s lidskými životy. A podobná setkání v současné době probíhají na mnoha místech ve světě. Jsou organizována různým způsobem, ale jejich podstatou je vzájemné sdílení žen o tom, jak Bůh působí v jejich životech. V České republice se skupinky Aglow scházejí v jednotlivých městech. Informace najdete na našich webových stránkách. Bylo dojemné na jedné mezinárodní konferenci Aglow vidět jednu ze čtyř žen, které tuto výzvu původně přijaly. Na pódiu stála stará, bělovlasá paní a před ní byl několikatisícový zástup žen všech odstínů pleti, různých kultur, různé životní úrovně. Žena řekla: „Viděly jsme, že lidé kolem nás hladovějí. My měly chléb a rybu, tak jsme to začaly roznášet“. Daly k dispozici to, co měly, a výsledkem je služba Aglow ve 172 státech na světě. Podíváme-li se na Aglow dnes, vidíme nádhernou mozaiku složenou nejen z různých barev pleti, ale i z různých druhů služby. Najdeme zde službu v domovech pro staré, pomoc ženám v rozvojových zemích, pomoc sirotkům, službu ve věznicích. Aglow se dostává do sdělovacích prostředků i do chudých slamů. Podstata ale zůstává stejná – obyčejné ženy přinášejí Boží lásku lidem okolo sebe. Nedílnou součástí služby Aglow jsou také konference. V Čechách se uskutečňují pravidelně na jaře, většinou v Nymburce. Vedle společných shromáždění je zde vždy možnost vybrat si z několika seminářů zaměřených na určité téma. I když je to konference hlavně pro ženy, ani muži nepřijdou zkrátka. Zvukové záznamy shromáždění i seminářů najdete ke stažení na stránkách www.aglow.cz Na mezinárodních stránkách www.aglow.org si můžete přečíst více o všech aktivitách Aglow po celém světě. Tyto stránky se vám mohou stát inspirací i pro práci v naší krásné vlasti. V roce 2012 se bude konference konat 13. -14. dubna v Nymburce. Sloužit přijede prezidentka Aglow v Maďarsku Lila Gere a její manžel Joseph. Podrobné informace přineseme v jarním čísle Tabity. Národní vedení Aglow
10
LETÍM - Barcelona Každým rokem se scházejí vedoucí Aglow z jednotlivých států Evropy na společné konferenci. Nejenže mohou slyšet dobré vyučování, ale mohou se společně sdílet o všem, co prožívají. Vyměňují si zkušenosti, povzbuzují se, společně se modlí, společně se smějí, vznikají zde nová přátelství. Přinášíme zážitky z jedné takovéto konference, která se konala v Barceloně.
LETÍM Je pozdní odpoledne, venku se již zešeřilo a já s Lubou čekáme na letišti v Praze na naše přítelkyně, sestřičky z polského Aglow. Nejdříve jsme viděly veliký kufr a pak tam stály ony, obě vysmáté a upovídané. Já nemám s polštinou problém, ale Luba chytá co druhou větu, takže dorozumívaní v prvopočátku bylo celkem zajímavé, ale myslím si, že naše bouřlivé přivítání bylo slyšet do všech koutů letištní haly. Dívám se z okénka letadla, ale již není nic vidět, jen světla ranveje. Nakonec se dáváme do pohybu a za chvíli stoupáme, až se ztrácíme v mracích. Polky před námi usnuly, Luba o něčem přemýšlí a sem tam jí hlava klesne na mé rameno. Taky bych nejraději spala, ale nejde to. Dívám se
z okna a přemýšlím. Mít tak křídla a létat jako andělé, jistě bych neseděla v letadle. Nemám ráda letadla, nerada v nich létám, ale co se dá dělat, když nemám křídla? Kolem půlnoci jsme byly v Barceloně, pak taxíkem cesta do hotelu, překvapení v recepci, kdy jsme se pracně domlouvaly anglicky a najednou na nás recepční promluvila česky. No to bylo příjemné „překvápko“. Cestou na konferenci do jiného hotelu jsme to vzaly kolem moře. Bylo nádherné. Bože, jak jsi to krásně stvořil. Prožívaly jsme úžasné chvíle vyučování z Božího slova, ale také u jídla to bylo zajímavé, protože jsme pokaždé seděly s jinými ženami různých národností, a přesto jsme všechny byly naladěny na n e b e s ko u s t a n i c i B o ž í m i l o s t i a požehnání. Jedno odpoledne jsme se rozhodly, že se půjdeme podívat do centra příměstské části Barcelony, kde jsme byly ubytovány. Šly jsme pěšky, protože poučeny jednou trafikantkou, se nám zdálo, že je škoda jet dopravním prostředkem a platit za něj. Tak jsme šly a šly, ale střed města stále nikde. Zeptaly jsme se jednoho pána, který zamykal svůj obchůdek, jak daleko ještě musíme jít. Řekl, že je to ještě hodně daleko, ale že tu má auto a sveze nás. Rychle jsem to spočítala, my čtyři, „pěkně udělané“ ženy a jeden muž, to je pět, to se vejdeme. Jenže on tam do auta vzal ještě svého přítele, takže to bylo celkem šest lidí na jedno malé autíčko. Muži si sedli dopředu a my čtyři jsme se snažily nastoupit dozadu. Když už jsme se tam nasoukaly a Wanda zavřela dveře na své straně, u mě se dveře otevřely. Najednou se nám auto zdálo nějak malé, ale přece jenom se nám nakonec podařilo dveře zavřít a rozjeli jsme se. Procházka po středu města byla moc pěkná, samozřejmě jsme nakoupily dárky a pak jsme se vracely, abychom stihly večeři a večerní shromáždění. Bylo tam moc krásně, vyučování bylo hutné, ale už jsem se těšila domů. V Barceloně bylo pěkně teplo, sluníčko svítilo, ale na pláži foukal studenější vítr, takže jsme chodily v bundách. Na koupání to nebylo. Polky však neodolaly, zuly si boty a honem do moře. Dlouho tam nevydržely. Voda byla studená. Problém nastal, když se chtěly znovu obout. Písek se jim lepil na mokré nohy, takže musely 11
čekat, až jim oschnou. Čas rychle utíká a najednou opět sedíme v letadle a těšíme se, až přistaneme v Praze. Z Barcelony jsme vylétali, když už bylo tma, ale nebe bylo čisté, tmavě modré a tam, kde zapadlo slunce, bylo do oranžova. Byla to nádhera, to snad není nikde jinde vidět než jen z letadla nebo snad z vysoké hory. Když jsme přelétávali pomyslné hranice naší republiky, první pilot hlásil, že v Praze sněží a je mínus jedna. Kdybych měla křídla, jistě bych se otočila a letěla zpět do teplých krajin. Alena Šelongová
Moje kolíčky Manžel se vrací z práce a vidí, jak jeho děti sedí v pyžamech před d o m e m a h ra j í s i v b l á tě s prázdnými krabičkami od pizzy, které jsou rozházené po celé zahradě. Vrátka na ulici jsou otevřená dokořán, zrovna tak dveře od auta, uvnitř leží pes čerstvě vyválený v blátě. Muž vchází do domu a vidí ještě větší nepořádek: Lampa převrácená, běhoun srolovaný u zdi, uprostřed pokoje naplno puštěná televize a jídelna zaházená hračkami a oblečením. V kuchyni to nevypadá o nic lépe. Ve dřezu hromada nádobí, rádio na plné pecky, zbytky snídaně rozházené po stole a uprostřed tohoto bince se spokojeně protahuje kočka. Lednice otevřená, psí žrádlo na podlaze, rozbitá sklenička od medu pod stolem a u zadních dveří uplácaná hromádka písku. Muž rychle běží nahoru po schodech, cestou zakopává o další hračky a oblečení. Je mu to jedno, zoufale hledá svou manželku. „Snad není nemocná? Snad se jí nic nestalo?“ Míjí dveře koupelny, pod kterými prosakuje voda. Nakoukne dovnitř a na podlaze vidí mokré ručníky a kupu špinavého prádla politého tekutým mýdlem. Mezi tím vším se jako nekonečný had vinou metry toaletního papíru a zrcadlo a stěny jsou pomalované roztodivnými obrazci ze zubní pasty. Rychle se otočí a spěchá do ložnice, kde nalézá svou manželku, ležící v posteli s knihou. Ta se na něj mile podívá, usměje a ptá se, jak se měl celý den. V šoku z něj vypadne: "Co se tu dnes, prosím tě, stalo?” A manželka se opět něžně usměje a pronese: "Pamatuješ se, drahý, jak se mne každý den, když se vrátíš z práce, podrážděně ptáš: Co jsi, prosím tě, dělala celý den?” "Ano," odpovídá muž nejistě. "Tak dnes, dnes jsem, miláčku, ... nedělala nic!”
Přehnané? Možná ano, ale asi na tom bude něco pravdy, když před několika lety v hlasování na internetu české ženy vybraly tento vtip za vtip roku. Myslím si, že většina z nás to v životě už někdy zažila; ten pocit marnosti, který se nás zmocňuje, když se každý den znova a znova pouštíme do boje s větrnými mlýny, budíme, oblíkáme, připomínáme, vaříme, pečeme, uklízíme, nasloucháme, vychováváme, rozsuzujeme, trestáme a děláme ještě další tisíce věcí, které jsou vidět jenom tehdy, když udělané nejsou. Modelová situace: Je devět hodin ráno a náš nejmladší řve z plných plic – netušil, že dotýkat se Transformera, kterého z Lega den předtím vyrobil jeho starší bratr, je přísně zakázáno. Přichází trest v podobě pořádného šťouchance. Snažím se je uklidnit a zároveň kladu staršímu synovi tři otázky: Co špatného jsi udělal? Proč to bylo špatné? Co uděláš příště jinak? Chvíli o tom vážně diskutujeme a nakonec následuje jako vždycky dohoda. „Slibuješ? Můžu se na tebe spolehnout?“ Horlivě přikyvuje, vážně mi potřese rukou a obejme pofňukávajícího bratříčka. Na scénu vstupuje nejstarší dcera a stěžuje si, že starší syn vstoupil do jejího pokoje bez zaklepání. Požaduje pro něj spravedlivý trest. Když se dočká jenom vlažného napomenutí, bere spravedlnost do vlastních rukou a vlepí mu pohlavek. Starší syn padá na zem a předvádí záchvat hodný Oskara. Kope, řve a po očku pozoruje, co já na to. Požádám je oba, aby odešli do svých pokojů a naučili se zpaměti verše z Filipským 2: 3-4. Na scénu vstupuje manžel a mile se zeptá, jestli náhodou nevím, kde má klíče od auta a zda bych mu nemohla nachystat snídani do auta, doma se už najíst nestihne. Asi po pěti minutách nervózního a naštvaného pobíhání po domě je nacházím; jsou pohřbeny na stole pod sešity, učebnicemi, časopisy a zbytky od snídaně. Manžel vítězně odchází a průvan najednou n a d zve d n e ko u s k y p a p í rové h o kapesníčku, který mezitím nudící se nejmladší syn nepozorovaně natrhal na malinké kousky, a roznese je po celé podlaze. Chce se mi nahlas křičet. Ale neudělám to. Jsem přece supermáma. Musím to zvládnout. Je jedenáct hodin a já se dívám kolem sebe; připadá mi, že jsem neudělala t é m ě ř n i c . A n o, u k l i d n i l a j s e m nejmenšího, uštědřila několik výchovných 12
lekcí, rozdala pár příkazů, v duchu se naštvala na svého muže. A mezitím velmi nenápadně poškodila pár cihel ze základů mého domu. Frustrace je tím nejlepším demoličním zařízením. Některé dny je těžké nevyvěsit bílou vlajku a nevzdat to. Všechny to dobře známe: uklidíš a papíry, knihy a kostičky lega, jako by se rozmnožovaly. Uvaříš a zítra znovu a další den zas. Vypereš, poskládáš, vyžehlíš, nakomínkuješ a pak jen bezmocně sleduješ, jak všechno putuje zpět do koše se špinavým prádlem. Vedeš, vychováváš, utěšuješ. Práce matky se může zdát jako stopy v písku: moře přinese novou vlnu a vše je pryč. A najednou se mi v hlavě ozve hlas mé nejlepší kamarádky: „Víš, ono ani tak nejde o to, jestli ti občas prasknou nervy. Jde hlavně o to, co uděláš pak.“ Řeknu vám jeden velice zvláštní příběh. Kdysi dávno žil na opuštěném místě mnich, který pletl koše. Žil tak daleko od lidí, že nemělo smysl, aby vyrobené koše vozil někam a prodával je. Nicméně každý den věrně sbíral palmové listy a poctivě pracoval. A když přišel konec roku a jeho jeskyně byla přeplněná plody jeho práce, vzal do ruky pochodeň, koše zapálil a plameny ještě dlouho osvětlovaly tmavou noc. A pak nastalo ráno a mnich v tichosti sledoval, jak vítr odnáší i poslední zbytky jeho práce. Zdálo by se, že toho moc neudělal. Je poledne a já se cítím tak trochu jako ten mnich. Nic kolem mě nesvědčí o té dřině, kterou mám za sebou. Jako by naprostá většina mé práce, praní, vaření, uklízení, každý prostý skutek mé služby, jednoduše shořela. Ale není to náhodou tak, že ty nejdůležitější věci v našem životě jsou ty, které nemůžeme uchopit?
Boží slovo varuje: „ ...dílo každého vyjde najevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni; a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. Když jeho dílo vydrží, dostane odměnu. Když mu dílo shoří, utrpí škodu; sám bude sice zachráněn, ale projde ohněm.“ (1 Korintským 3:13-15) To je přesně ta práce, do které máme investovat – práce, která přetrvá, která vydrží. Práce, kterou nespláchne další vlna, která nebude jenom potravou pro další zápalku. Ale jaké dílo odolá ohni? Koše upletené mnichem na poušti nevydržely. Ale to, co do nich vetkával, ano: modlitba. Je poledne a já se jdu modlit. A potom znovu vstávám a pracuji a modlím se, modlím se a pracuji. Protože modlitby vetkané do ponožek stočených do klubíčka, do míchání krupičky, do čtení krásných příběhů, ty přežijí oheň. Modlitba je naší reálnou, trvalou prací. Nejsou právě modlitby vetkané do našich skutků mnohem
Je mé dítě zralé na školu?
Odpověď nabízí speciální pedagožka z pedagogicko-psychologické poradny Zápisem to začíná… Zápis do budoucí první třídy je slavnostní okamžik a velká událost pro každé dítě i celou rodinu. Období nástupu do školy patří mezi nejvýznamnější etapy vývoje dítěte, které vstupuje ze světa her do světa povinností. Školsky zralé dítě by mělo být připraveno vzít na sebe roli školáka. Každoročně si klade řada rodičů otázku, zda je jejich dítě pro vstup do školy zralé, zda obstojí ve školním prostředí stejně dobře jako jeho vrstevníci, zda je schopné zvládnout
výuku čtení, psaní a počítání. Značnou roli pro nástup do školy hraje věk dítěte, který je ze zákona stanoven šestiletou věkovou hranicí. Dovednosti a návyky důležité pro školu však dítě nezíská tím, že dosáhne věku 6 let. Každé dítě se vyvíjí vlastním tempem, je také ovlivňováno řadou podnětů - rodinná výchova, pobyt v mateřské škole. V otázce zahájení školní docházky neexistuje univerzální rada. Každé dítě je jedinečný originál, co platí pro jedno, neplatí pro druhé, zatímco pro jedno dítě je lepší si ještě rok hrát, procvičovat některé oblasti a více vyzrávat, pro jiné dítě může být další rok 13
důležitější než plody našich dnů? Ježíš řekl: „Můj dům je domem modlitby.“ A modlitba je taky jediný způsob, jak zajistit, aby zůstal ten můj stát. Máš strach, že zapomeneš? „Ano, někdy jsou naše dny tak plné shonu, starostí, povinností, že se snadno necháme okrást o věci důležité pod tlakem věcí urgentních a necháme se jimi zotročit.“ řekl v kázání můj pastor B. Wojnar. A aby se tak nestalo, mám na viditelných místech svého domu, v práci a v autě připnuté obyčejné dřevěné kolíčky se jmény těch, kteří potřebují mou modlitbu. A pokaždé když mi na ně padne zrak, vyšlu k nebi krátkou přímluvu. A budu to dělat, protože vím, že to funguje! Skutečnost, že můžu dnes prožívat nové věci, je i důsledkem toho, že moje jméno bylo dlouhá léta na modlitebním kolíčku někoho jiného. Janka Nogová
ve školce ztrátou času. Jít k zápisu je sice povinnost, ale zjištění, jestli je dítě na školu připravené, nevyplyne jenom z výsledků zápisu. Další důležitou roli hrají rodiče a také paní učitelka z mateřské školky, která dítě zná a každodenně sleduje v různých činnostech. Ohodnotit např. sociální a emocionální schopnosti dítěte je těžké při půlhodině testování u zápisu. V dnešní škole nároky na děti stoupají. Nejsou to jenom nároky na vědomosti a dovednosti, jak se rodiče často domnívají. Jsou to také nároky na vyspělost a zralost nervového systému. Učitelé prvňáčků totiž mnohdy shodně potvrzují, že není ani takový problém děti něčemu naučit, jako udržet je v klidu a při náležité pozornosti. Tempo zrání je u každého jiné. Obecně je dítě šestileté odolnější, soustředěnější, klidnější, vytrvalejší než pětileté. V první třídě se však sejdou děti, kterým je prvního září čerstvých šest let (v případě předčasného nástupu, který je u výrazně šikovných dětí možný, tohoto věku ani nedosáhnou) a děti téměř sedmileté, narozené např. v září, dále pak děti víc než sedmileté po odkladu školní d o c h á z k y. M e z i n e j m l a d š í m i a nejstaršími je tak často rozdíl více než jeden rok.
Podle výzkumu jsou rozdíly mezi mladšími a staršími dětmi patrné i po čtyřech letech školní docházky. Děti narozené v letních měsících jsou častěji ohroženy neúspěchem během začátku školní docházky. Mladší děti mají i přes dobré nadání tendenci k větší nesamostatnosti, hravosti a nesoustředěnosti. Pozornost si zaslouží zejména děti, které jsou nesoustředěné, hravé, nesamostatné, s řečovou vadou, neobratné a s nechutí ke kreslení. Za základní podmínku pro vstup do školy je považována zralost po stránce tělesné, psychické a sociální. Každý rok se poměrně velké procento rodičů rozhoduje, zda žádat odklad školní docházky o jeden rok z důvodu školní nezralosti. Pojem školní zralost v sobě zahrnuje několik vzájemně se ovlivňujících rovin: F y z i c ko u ( t ě l e s n o u ) z r a l o s t a zároveň zdravotní stav posuzuje většinou dětský lékař. Dítě by mělo odpovídat růstem i fyzickými dispozicemi nárokům na věk šesti let. Například malé, slabé, drobné děti jsou častěji zvýšeně unavené, trpí pocity méněcennosti v kolektivu vyspělejších spolužáků. Také chronická, často se o p a ku j í c í o n e m o c n ě n í o s l a b u j í organismus a mohou ovlivnit školní úspěšnost. Odložení školní docházky může být řešením i u dětí trpících různě silnými smyslovými vadami. Fyzická zralost je jedním z předpokladů úspěchu, sama o sobě však nestačí. Psychická zralost v sobě zahrnuje opět několik faktorů. Jedním z nich je rozumová vyspělost. Posuzuje se také zralost funkcí důležitých pro výuku čtení, psaní a počítání. Jde především o smyslové vnímání zrakové a sluchové (dítě si už více všímá podobností a rozdílů, umí celek rozložit na části a opět je v celek složit, dokáže například sluchem rozpoznat hlásky, kterými slovo začíná a končí, dělí slova na slabiky při rytmizaci básniček s vytleskáváním, se zájmem skládá obrázky, hledá rozdíly,
rádo skládá puzzle). Sleduje se kvalita jemné motoriky (zájem o kreslení, uvolněnost ruky, správný úchop tužky), kresba bohatá na detaily, kresba postavy má mít hlavu, trup, ruce a nohy, detaily obličeje. Sleduje se paměť (jak snadno se učí básničky), pozornost a soustředění (zda samostatný krátký úkol dokončí, i když ho moc nebaví, zda vydrží při čtení pohádky bez odbíhání, lezení po ž i d l i ) . I c hy t r é d í tě m ů že b ý t nesoustředěné a mít pak ve škole potíže. S rozvojem myšlení úzce souvisí i rozvoj řeči. Dítě by v tomto období mělo mluvit již gramaticky správně, vyjadřovat se ve větách, zřetelně, povyprávět, co se dělo ve školce, u babičky, říci básničku. Ve větší míře by měly být odstraněny poruchy řeči. Ideální je, když dítě dokáže vyslovovat všechny hlásky správně do nástupu do školy, toleruje se nesprávná výslovnost hlásky R, Ř. Řečová vada bývá doprovázena potížemi ve čtení a psaní, proto je nutná v případě obtíží l o g o p e d i c ká p é če s n á s l e d ný m pravidelným procvičováním řeči doma. Sociální zralost znamená, že je dítě již schopné trávit určitý čas mimo rodinu, umí se podřídit autoritě, pracovat ve skupině. Zvládne to, že ne všechna přání jsou hned splněna, vyrovná se s překážkami i prohrou. Vyrovná se dobře se změnami. Užitečné je sledovat, jak moc se dítě dožaduje pozornosti paní učitelky z MŠ, jak se podřizuje požadavkům a také jak se chová k ostatním dětem (spolupráce při hře, řešení konfliktních situací). Přecitlivělé, úzkostné děti nebo naopak zvýšeně neklidné, impulzivní bývají více ohroženy neúspěchem. I chytré děti mívají stres ze školy nikoli kvůli vyučování, ale kvůli strachu ze sociálních situací. Školsky zralé dítě v této oblasti se do školy těší, role školáka ho nezatěžuje. Otázka, zda dát potomka do školy již v čerstvých šesti letech nebo raději rok počkat, je pro dětský vývoj poměrně zásadní. Při rozhodování je vhodné požádat o radu paní učitelku v MŠ, v případě zdravotních potíží se poradit
14
s dětským lékařem nebo specialistou, u kterého je dítě sledováno (např. neurologie, foniatrie, logopedie, alergologie). Je dobré vzít v úvahu doporučení školy při zápisu. V případě pochybnosti mají rodiče možnost o b j e d n a t s e d o p e d a g o g i c ko psychologické poradny ke konzultaci a posouzení školní zralosti nebo do speciálně pedagogického centra (SPC mají zaměření podle typu obtíží, např. pro vady zraku, sluchu, mentální postižení) a opřít se o doporučení speciálních pedagogů a psychologů. Ti navrhnou, jaké řešení je nejlepší, jak s dítětem jednotlivé dovednosti rozvíjet, nebo naopak ujistí rodiče o připravenosti dítěte na školu a poradí, co pro zdárný vstup do školy ještě procvičit. Odklad školní docházky je vhodný u dětí školsky nezralých většinou ve více než jedné rovině. Pokud vaše dítě patří mezi ty, které potřebují trochu více času dozrát, nesrovnávejte ho s rychlejšími dětmi, pomáhejte mu drobné nedostatky dohnat, vytěžte z toho roku co nejvíc, aby byl start do školy úspěšný. Mgr. Jana Jeřábková Použitá a zároveň doporučená literatura: Matějček Z.: Rodiče a děti Zelinková O.: Pedagogická diagnostika a individuální vzdělávací plán Žáčková H., Jucovičová D.: Děti s odkladem školní docházky a jejich úspěšný start ve škole Dále doporučuji knižní novinku: Bednářová, Šmardová: Školní zralost. Co by mělo umět dítě před vstupem do školy
Pokud máte dotazy týkající se pedagogického poradenství, na které byste rádi našli odpovědi na stránkách některého z dalších čísel Tabity, napište na
[email protected]
Řekni mi ...
Strach o děti Milá Tabito, dělám si pořád starosti s mými dvěma dětmi. Někdy se v noci probudím a přemýšlím o všem, co se jim může stát, co jim může ublížit, co se může zvrtnout. I když se za to modlím, nezdá se mi, že by to nějak zvlášť pomáhalo. Nemáš nějakou radu pro úzkostlivou maminku? S.
Milá S., první věc, kterou bych chtěla zdůraznit je: Neodsuzuj se! Bůh stvořil matky tak, že je pro ně přirozené starat se o své děti. Znáš to, žena může vařit, péct, přitom telefonovat a přesto bude stále vědět, co dělá její batole na zemi. Je nám dán určitý „mateřský smysl pro péči o dítě“. A ten nevymizí ve chvíli, kdy se dítě odlepí od podlahy a stoupne si na své nohy. Dokonce nevymizí ani ve chvíli, kdy se odlepí od domova a stoupne si na své nohy ve všech oblastech. Slyšela jsem krásné rčení: „Bůh dal dětem maminky, aby je měl kdo chytit, když upadnou“. A věř mi, to neplatí jen pro malé děti. Nedávno můj dospělý syn procházel určitými problémy. V noci jsem se vzbudila, nemohla jsem spát, pořád jsem na něj musela myslet. Trochu jsem naříkala k Bohu: „Pane, já chci klidně spát, proč jsem vzhůru, proč jsem se musela vzbudit?“ V mé ložnici jako by zazněl jasný hlas: „Vzbudil jsem tě, aby ses za svého syna modlila“. Proto ještě jednou zdůrazňuji – neodsuzuj se. Děti jsou pro nás darem, ale i my jsme darované jim. Problém nastává, když víš, že tě tvůj strach přemáhá. Když nedokážeš odevzdat své děti do Boží ruky, nebo když to sice ústy vyznáváš, modlíš se za děti a přitom je tvůj polštář vlhký od slz strachu a potu úzkosti. Znám to velmi dobře. Hrdlo stažené úzkostí, pocit, že
se na nic ani nemohu soustředit, protože se bojím. Nedávno jsem po jedné takto „probáté“ noci vstala a vzala do ruky Bibli. Moje oči padly na verš, který mi zazněl jako krásná hudba: „Postarám se o vás i o vaše děti“. V Genesis 50:21 to říká Josef svým bratřím, ale já mám jistotu, že to říká i Bůh všem úzkostlivým matkám. Chtěla bych ještě připojit svědectví o tom, jak stejný problém prožila jiná žena: Pamatuji si, že jsem taky prožívala podobné pocity. Dělala jsem si starosti nejenom se zdravím a fyzickým bezpečím svých dětí, ale taky s bezpečím duchovním, protože jsem je každý den musela vyslat do světa, který je prosáknutý bezbožnou kulturou. Bůh mi dal důležitou lekci, která se týká obou těchto věcí. Byla jsem na modlitebním shromáždění a během výzvy za konkrétní problémy jsem se společně s dalšími postavila a chtěla se modlit za
15
bezpečí svých dětí, protože jsem se o ně bála čím dál tím víc a cítila jsem, že tento strach se začíná vymykat mé kontrole. Čím byly moje děti starší, tím více jsem vnímala, jak pomalu vyklouzávají z mého ochranného sevření. Když jsem tak stála a čekala, najednou mě napadlo: „Vím, komu jsem uvěřila, a jsem přesvědčená, že je schopen ochránit nejenom mě, ale i to, co jsem mu na ten den svěřila.“ A v té chvíli jsem pochopila, že Bůh mi říká, že i když já nikdy své děti nedokážu ochránit tak, jak je třeba, On to dokáže. Vše, co jsem mohla udělat a co jsem taky okamžitě udělala, bylo, že jsem svěřila své děti do jeho péče na každý den a pak jsem mu začala důvěřovat. Bůh je více než schopen se o mé děti postarat. Svědectví převzato ze zahraničního tisku, J. N.
Luba Šťastná
Napsali nám Tento email přišel hned ráno po tom, co se nám v noci podařilo rozeslat první dávku 1. vydání Tabity. Byl pro nás velkým povzbuzením.
Moc se mi líbil váš článek o tom, že doma je tam, kde nemusí být vždy uklizeno. Uklízím pravidelně, aby mne nezaskočila nečekaná návštěva, ale vesměs se mi stává, že někdo zazvoní zrovna, když ráno zaspím - tudíž nemám zametenou podlahu. Nebo těsně poté, co vyndám z trouby koláč - tudíž ještě nemám umyté a uklizené nádobí. Anebo zrovna v den, kdy gruntuji - tudíž se schyluje k uklizenému bytu, ale vše je v procesu; někdy mám i rozlitou vodu na podlaze, jak jsem vrazila do kýblu, či tu a tam spadlo smetí z koberců, které jsem nesla ven vyklepat. Někdy si říkám, jestli mám vůbec uklízet, protože návštěvy chodí téměř pouze tehdy, když uklizeno není. A já jsem ráda, když někdo přijde, protože s ním můžu sdílet evangelium. A tak mne potěšil váš článek, kde píšete, že se nikdo nebude pozastavovat nad kuchyňskou linkou plnou nádobí anebo nad psacím stolem plným knih. čtenářka Dominika
Dobrý den, Velice mě oslovil příběh ženy, která se s láskou starala o svou starou nemocnou maminku. Já jsem bohužel v posledních dnech zažila případ zcela opačný a velmi smutný. Moc na mě zapůsobil.
Před pár dny umřela naše sousedka, stará paní, které bylo 85 let. Smutné je, že zemřela sama a opuštěná, bohužel tak i žila. Za celé tři roky, co jsem s paní sousedila, jsem nikdy neviděla její příbuzné. Přesto měla 2 syny a přinejmenším 2 dospělé vnuky! Ale byla pořád sama, nejen o víkendech, ale i na své narozeniny, dokonce i na Vánoce. A takhle osamocená i zemřela, jednoho dne ji hledali známí, kterým nebrala telefon, a já si v tu chvíli uvědomila, že jsem ji už dva dna neviděla. Tato stará paní totiž byla vděčná za každé slůvko, které s ní někdo prohodil, takže kdykoliv jsem otevřela dveře, jen dát například za dveře odpadky nebo na balkon pověsit prádlo, chudák paní už vykukovala, jen abych s ní promluvila. Vycházela za mnou na chodbu, i když jsem se vracela pozdě z práce, ráno mávala dcerce na cestu do školy, zoufale se snažila nepropást žádný okamžik pro navázání kontaktu. Lekla jsem se, telefon paní v bytě zvonil, nikdo neotvíral, tak jsem zavolala policii. Podařilo se získat kontakt na syna, ten jen řekl, aby dali vědět, až byt otevřou. Bylo mi úzko. Sousedku nakonec odvezla záchranka ještě živou a ve mně zůstal smutný pocit, že všichni přítomní policisté, lékaři i sousedi projevovali více účasti než telefonicky kontaktovaný syn. Paní bohužel do druhého dne zemřela. I když bohužel, možná pro ni Bohu dík! Konečně není sama, nakonec je přece jen s někým, kdo ji miluje a kdo ji vroucně přijal. Kolik dní jsem přemýšlela, co se tak asi muselo stát mezi ní a jejími dětmi? Je vůbec něco, co by mohlo jejich chování vysvětlit? Vědomě říkám „vysvětlit“, protože se domnívám, že omluvit to není možné! Nevystrojili jí dokonce ani pohřeb! - Jsou zdaleka, nikoho jiného nemá a kdo že by jí na ten pohřeb šel. – No, pánové, například já, já určitě ano! Dokonce jsem pár dní měla i výčitky, že jsem jí kolikrát řekla, že nemám čas si povídat. Sice jsem s ní každý den něco prohodila, nechala jsem jí popovídat si chvíli s mými dětmi, ale upřímně - nechtěla jsem jí nahrazovat rodinu. A to mě nakonec mrzelo, možná že paní ode mě čekala víc, než jsem jí mohla dát. Sama už také nejsem právě nejmladší, ale moji rodiče jsou pro mě velice důležití, i když se občas zlobím, že mě někdy berou jako malou holku. Ne vždycky pro ně mám tolik času a pochopení, kolik by si zasloužili, ale přesto vím, že vztah mezi námi je pevný a krásný, že oni tady jsou pro mě a mé děti a já s dcerami zase pro ně. Někdy možná babičku odbudeme, ale máme ji všechny rády a ona to ví. Hodně času trávíme společně, všechny rodinné svátky, a když je někdo nemocný nebo zraněný, jsme tady všichni ostatní pro něj. A já přesto, co jsem v posledních dnech viděla, věřím, že takových je nás mnohem víc. Mnohonásobně víc než těch nezdařených dětí, co nechají své rodiče žít zcela opuštěné a co se s nimi nakonec ani důstojně nerozloučí. Vždyť stačí tak málo, naše nebohá sousedka by byla vděčná za každý telefonát nebo za docela krátkou návštěvu o svátcích. A teď, když se blíží Vánoce, bych chtěla všem dospělým "dětem" říct - neopouštějte svoje rodiče! Oni vás přece také nikdy neopustili! Přeji Vám mnoho zdaru a věřím, že potěšíte svou prací hodně žen! Blanka Králová Redakčně kráceno
Děkujeme za všechny vaše dopisy, nabídky ke spolupráci i za každou podporu. Redakce 16
Plyšový kočičák Nebojte se, nebudu vám vnucovat žádnou kýčovitou plyšovou potvoru z hypermarketu s cedulkou Made in China. Ale pravého, nefalšovaného vesnického plyšového kočičáka Made in Bylany od Kutné Hory. Je to úplný rukodělný skvost, a věřte nevěřte, stal se hvězdou našich loňských Vánoc. Možná je to i tím, že měl svoji reálnou předlohu v podobě našeho domácího miláčka, který v mnohém připomíná svého plyšového kamaráda, také se dovede válet hodiny před krbem a nehnout při tom ani brvou. Asi si říkáte, k čemu tedy kočičák plyšový? Vysvětlení je prosté – rajón našeho kocoura končí tam, kde přechází plovoucí podlaha v koberec – ložnice tedy pro něj zůstává třináctou komnatou. No a tato skutečnost přivedla naší dceru Terezku k nápadu, že musíme tatínkovi přítomnost kocoura v posteli nějak vynahradit. A za hodinku (no možná za dvě) byl plyšový kočičák na světě. Stačily pouze: · zbytky staré plyšové mikiny, popř. starý chlupatý přehoz, · ostré nůžky, · dva větší knoflíky pro oči, jeden velký knoflík na čumák, · černá látací příze na ponožky, · jehla a niť na sešití dílů, · vata na vycpání hlavy, · představa, jaký tvar a velikost mají kočičí uši vzhledem k hlavě, · víra, že umění nemá nic společného s přesnými geometrickými tvary. Postup: Přeložte látku lícem k sobě a křídou namalujte obrys hlavy i s ušima. Nezapomeňte přidat alespoň 1 cm na švy. Oba díly vystřihněte současně. Vezměte obličejový díl a našijte oči, čumák, vousky a nezapomeňte, nejdůležitější je kočičákův široký úsměv. Poté sešijte oba díly k sobě z rubové strany, ponechte pouze malý otvor na vycpání, který posléze zašijete z lícové strany. Hlavu obraťte lícem nahoru a vycpěte vatou – myslete přitom na to, že bude-li plyšák sloužit jako polštářek, brzy se slehne, proto vatou (případně kousky měkké látky) nešetřete. Poznámka: Pro městské typy kočičáků doporučuji přistřihnout uši a prodloužit vousky. Tak neváhejte a začněte, vždyť Vánoce už klepou na dveře! Milena Krumphanzlová
Aby se doma děti nenudily Co s dětmi, když je venku ošklivo Naše mladší děti v dešti nejraději nazují holínky, vezmou si pláštěnky a hledají kaluže. Když už je (nebo mě) tato činnost omrzí a pohádky pod teplou dekou jsou přečtené, pustíme se do tvoření. Modelování je ohromná zábava, a pokud si děti vyrobí modelínu doma, je to ještě lepší. Do mísy pomůžeme dětem odměřit: 2 hrnky hladké mouky 1 hrnek soli 2 lžičky oleje 2 lžičky kyseliny citrónové 2 hrnky vroucí vody Vše mícháme, dokud není těsto hladké. Pokud nechcete dělat jen bílé sněhuláky, použijte potravinářské barvy. Těsto rozdělíme na několik bochánků a do každého trochu barvy zapracujeme. Když vše nespotřebujete hned, v mikrotenu v lednici vydrží tato modelína i měsíc (u nás se ale modeluje do posledního kousíčku). Z modelíny tvoříme cukroví a koláčky, broučky, ryby, ovoce i zeleninu. U topení vše za 1-2 dny uschne a ztvrdne a další deštivý den mohou být výrobky zbožím do dětského obchodu, jídlem pro panenky a plyšáky, pomůckou k procvičování barev nebo k počítání.
Kdo raději kreslí, může si papír natřít inkoustem a zmizíkem nakreslit třeba zimní krajinu (naše Terezka po roce zapomněla, kolik koulí je potřeba na sněhuláka). Mirka Štěpánovská
17
I když jsem v minulém čísle psala o tom, že považuji za nejhezčí město u nás Český Krumlov, Kutná Hora bude určitě na druhém místě a stojí rozhodně za vaši návštěvu. A to píšu nejen proto, že zde žiju již od svých šesti let. Po památkách se naběháte trochu více než v Krumlově, proto mám pro vás pár praktických rad. Určitě začněte svou výpravu Kostnicí, která se nachází asi 2km od centra. Ze směru od Prahy to je až na druhém konci Kutné Hory v Sedlci a parkovat se dá zdarma přímo u hřbitova Kostnice. Pár metrů odsud je Chrám Nanebevzetí Panny Marie. Říká se mu také Chrám světla a je spolu s Chrámem sv. Barbory zapsán v listině chráněných památek UNESCO. Potom sedněte opět do auta a vydejte se směrem do centra. Pokud chcete opět parkovat zadarmo, zadejte si do navigace Havlíčkovo náměstí. Je to v centru přímo u Vlašského dvora, který byl v minulosti královským sídlem a rovněž sloužil jako úložiště stříbra z kutnohorských dolů. I do nich se můžete podívat. Hned vedle Vlašského dvora stojí kostel sv. Jakuba, který když obejdete zleva, dostanete se na Hrádek, odkud se pořádají do dolů pravidelné prohlídky. Bohužel vstup je povolen dětem až od 7 let. Po cestě se vám naskytne úchvatný pohled na Barboru z nové vyhlídky. To je nejlepší místo k pořízení vašich fotografií. Barbora prošla nedávno rozsáhlou vnější rekonstrukcí. V současné době se opravují vnitřní prostory, pokládá se nová zádlažba a probíhá výsadba nové zeleně. Dlážděná cesta nahradila rozbitou asfaltovou silnici a ve svém novém hávu připomíná cestu po Karlově mostě v Praze. Kousek odtud směrem do města si nenechte ujít Kamennou kašnu, na Václavském náměstí Kamenný dům a na hlavním Palackého náměstí Sankturinovský dům, ve kterém sídlí Informační centrum. Památky v našem městě jsou přístupné celoročně. V měsících červenci a srpnu probíhají pravidelné noční prohlídky památek za doprovodu kostýmovaných průvodců spojené s dalšími atrakcemi, jako jsou např. ochutnávka kutnohorských vín nebo různé koncerty. V červnu se v Kutné Hoře každoročně pořádá historická slavnost nazvaná „Kutnohorské stříbření“, která probíhá po celý víkend. V srpnu je pak další hudební událostí „Kutnohorská kocábka“. Pokud se budete chtít zdržet, přespat za málo peněz a ještě k tomu v křesťanské rodině, tak právě na Havlíčkově náměstí najdete Penzion Elim. Těšíme se na vás a pro inspiraci přikládáme několik fotografií zimní Kutné Hory, abyste viděli, že je u nás hezky i v zimě. Dana Horáková Fotografie Tomáš Horák
18
Jak vařit, když ...
j e s v á t e k
a n e b p ře d k r m d ěl á j í d l o s l a v n o s t n í
Pokud chcete připravit opravdu slavnostní oběd či večeři, nezáleží ani tolik na množství a „vybranosti“ pokrmů, ale velkou roli hraje způsob, jakým jídlo podáváme. Krásně prostřený stůl udělá z každého jídla hostinu. Použijte pěkný ubrus, stejné talíře, naleštěné skleničky, barevně sladěné ubrousky. Součástí stolu by měla být také dekorace, svícen či květina. Pozor však na správnou velikost! Nesmí být příliš vysoké, protože při jídle na sebe rádi uvidíte a budete si chtít popovídat. Stejně tak se vyvarujte toho, aby dekorace byly příliš rozložité a zabíraly místo, které potřebujete na dochucovadla, nápoje, polévkovou mísu a podobné věci. A pokud na začátku hostiny bude na základním talíři připraven předkrm, zvládnete přípravu slavnosti na jedničku.
Několik tipů na předkrmy Klasika Nejméně náročný pro vás bude předkrm, kterému říkám klasika. Na talířek dáme vejce natvrdo, ozdobíme vlašským salátem, přidáme šunku, sýr, zeleninu nebo cokoliv, co máme rádi. Nezáleží na množství (doporučuji malé porcičky), ale na úpravě. Plněné žampiony Žampiony očistíme a zbavíme nožek tak, aby z nich vznikly mističky. Plníme různou náplní dle chuti. 1. Nastrouháme na velkých okách struhadla salám a sýr a vše spojíme taveným sýrem 2. Z nožiček žampionů uděláme smaženici s vejcem, po naplnění překryjeme plátkem sýra 3. Na pánvi rozpálíme olej a osmahneme na něm dozlatova cibuli a pokrájené nohy hub, přimícháme vymačkanou vinnou klobásu a bylinky. 4. Žampiony dáme zapéct na 15 minut do trouby o teplotě 150 °C. Dají se připravit i v mikrovlnné troubě. (V mojí troubě je dávám na 2 minuty na plný výkon.) Sýrové roládky Základem je plátkový sýra a šunka. Na jednotlivé plátky sýra poklademe plátky šunky a potřeme malým množstvím pomazánky. Náplně: 1. máslo, tavený sýr, česnek, cibule, kapie, sůl, pepř 2. pomazánkové máslo, nasekané ořechy, tavený sýr 3. Lučina, pomazánkové máslo, kapie 4. další náplně můžeme vymýšlet podle fantazie Ze surovin utřeme pomazánku. Na jednotlivé plátky sýra poklademe plátky šunky a potřeme malým množstvím pomazánky. Pomazánku roztíráme pouze do střední části plochy, aby se nám sýr dobře balil a pomazánka nevylézala ven. Hotové roládky zabalíme do kuchyňské fólie nebo alobalu a necháme v chladničce ztuhnout. Podáváme vcelku nebo nakrájené na dvoucentimetrové jednohubky. Plněné palačinky Palačinky jdou plnit v podstatě čímkoliv. Pro předkrm jsou vhodné slané náplně, jako jsou špenát, sýr a šunka, zelenina.
V dnešní uspěchané době často zbývá jen málo času na komunikaci mezi jednotlivými členy rodiny. Pokud z jídla uděláte slavnost, možná připravíte prostředí k tomu, aby se lidé zastavili a popovídali si. 19
Inzerce Chcete se i Vy příští rok potěšit každý týden pohledem na unikátní záběry ze současného Izraele a být povzbuzeni připojeným biblickým veršem? Pokud ano, neváhejte a objednejte si co nejdříve náš týdenní kalendář IZRAEL 2012. 52 barevných fotografií z Izraele s biblickými texty motivujícími k modlitbám za Vyvolený národ Vhodný vánoční dárek za 150,-Kč! K vyzvednutí: Ludmila Hallerová Ve Vilách 7 140 00 PRAHA 4 – Michle Tel.: 242 428 814; mobil: 774 572 671
IZRAEL 2012
Možnost zaslání poštou jednotlivě i hromadně.
TÝDENNÍ KALENDÁŘ
Leporelo pro maminky je malá sbírka básní a myšlenek, které mohou formou dárku potěšit ženskou duši. Autorka se zabývá všedními věcmi, které potkávají každou ženu v domácnosti nebo v práci. Zaměřuje se na témata jako děti, strie, práce, manželství, Bůh a žena atd. Koupí leporela přispějete na misii Jany a Jarka Bílých v Novém Jičíně. Cena Leporela pro maminky je 39Kč. Více informací na www.lu-art.cz. K dostání na adrese:
[email protected].
Čtení pro Árona Začátkem prosince budeme mít možnost koupit pro děti nové dvojCD, které je plné příběhů, básniček, ukolébavek, říkanek a písní zpracovaných na základě Bible. Autoři Artur a Lucie Římanovi se zaměřili na Starý zákon a snaží se dětem přiblížit životy hrdinů od Adama po Mojžíše. Součástí CD bude i omalovánka ilustrovaná Andrzejem Cieślarem. Koupí CD přispějete na děti v Africe. Cena CD je 280,- + poštovné, bude možné si ho objednat na adrese
[email protected]. Vejděme do světa Bible spolu s našimi dětmi a dovolme, aby nám byl představen Šét, Noe, Izák, Besaleel nebo třeba i Miriam v úplně novém světle.
20
V á n o c e J a r o s l a v V r c h l i c k ý H l a s z v o n ůt á h n e n a d z á v ěj í , k d e s v d á l c e t i še z a n i k á ; d n e s v še c k y s t r u n y v s r d c i z n ěj í , n e b m l a d o s t s e j i c h d o t ý k á . J a k s t r o m j e n p o h n e h a l u z e m i , h n e d s t řá s á l e d n é k ři šťá l y , r a m p o u c h y s e s t ře c h v i s í k z e m i j a k v a r h a n v e l k é p í šťa l y . Z e m j a k b y l i l i e m i z k v e t l a , k a m s n í h p a d ´ , t a m s e z a c h y t i l ; B ůh ú s m ěv v t v á ří c h , v o k n e c h s v ět l a a v n e b i h v ěz d y r o z s v í t i l . ( ú r y v e k z b á s n ě) 21
