Obsah Unitářských listů PROSINEC 2011

Obsah Unitářských listů PROSINEC 2011 TEXTY

RUBRIKY

Hlasy minulosti, volání budoucnosti 5 Petr Samojský Je možné zlepšit náš svět? Otakar Mikeš Vybudujme svět aneb Znám jednu krásnou zem Josef Musil Pomozte dětem Redakce

10

Slovo na cestu Slovo k zamyšlení

3 4

Fitz-James Stephen: Skok do tmy Slovo k zamyšlení

16

Andrew Cohen: Už se nikdy

18

neobávej změny Slovo k zamyšlení

30

Norton Juster

22

Meditace 23 Ve jménu Prozřetelnosti: podle NFČ Poutnictví je způsob jak příodu a naše spojení s ní jednou za čas oslavit Rozhovor s historikem umění Jiřím Zemánkem

24

Letem unitářským světem Dětská stránka Události, komentáře Humor solí života

31 32 34 35

UNITÁŘSKÉ LISTY vydává měsíčně Pražská obec unitářů pro členy, příznivce a přátele v Pražské obci unitářů, Obci širšího společenství, Místní skupině unitářů v Liberci, Místní skupině unitářů v Teplicích. Názory v příspěvcích našich členů nemusí vyjadřovat názor redakce. Uzávěrka příspěvků je vždy do 7. dne každého měsíce. Příspěvky do Unitářských listů posílejte e-mailem na adresu [email protected] nebo do kanceláře POU, Karlova 8, 110 00 Praha 1. Redakce: OŠS: Petr Samojský; POU: Eva Pivcová, Kateřina Samojská; MS Liberec: Jasoň Havlín. Odpovědný redaktor: Petr Samojský. Technická redakce: Mirka Kmentová a Marie Pichrtová. Výtvarný doprovod a ilustrace: Jana Hrevušová a archivní zdroje. Grafický návrh a sazba: Jiří Kloboučník. Jazyková korektura: Miloš Hlávka. Registrace: MK ČR E 13407.

www.unitaria.cz

SLOVO NA CESTU

R

ok s rokem se opět sešel, my můžeme slavit Vánoce i Nový rok a můžeme se i zamýšlet co jsme zanechali ve svých stopách v roce minulém. A hlavně – co je před námi? Co můžeme udělat pro náš svět, který je na tom tak, jak je? Měnit svět není téma aktuální jen pro pubescenty, ale pro každého uvažujícího člověka, kterému život není lhostejný. V našem unitářském společenství nemáme ambice svět změnit, chceme ale světu přispět, aby se měnit mohl. Je to na první pohled jen drobný rozdíl, ale je podstatný. Přispět můžeme i naprostými maličkostmi: jaké náladě podléháme, jak kolem sebe šíříme úsměv a pohodu, co pro někoho uděláme. Kéž každý náš den je v tomto smyslu plodný a přínosný zejména teď, v době vánočního horlení! – Petr Samojský

Unitářské listy • Prosinec 2011

3

www.unitaria.cz

SLOVO K ZAMYŠLENÍ

SKOK DO TMY Fitz-James Stephen „Co si myslíš o sobě?“ „Co si myslíš o světě?“ To jsou otázky, se kterými se musíš vypořádat, poněvadž se to jeví jako čestné. Jsou to hádanky sfingy. Nějakým způsobem se s nimi vypořádat musíme. Při každém důležitém jednání musíme v životě skočit do tmy. Když se rozhodneme nechat hádanky nezodpovězené, je to naše volba. Jestliže váháme ve své volbě, je to taky volba. Stojíme v horském průsmyku. Pokud stojíme bez hnutí, zmrzneme. Pokud se vydáme špatnou cestou, rozbijeme se na kusy. Nevíme přesně, zda existuje nějaká správná cesta. Co nám zbývá? Konat pro to nejlepší, chovat naději pro to nejlepší, a přijímat to, co přichází. Pokud smrt vše ukončí, nemůžeme jí lépe jít vstříc. – překlad -if4


www.unitaria.cz

HLASY MINULOSTI, VOLÁNÍ BUDOUCNOSTI Rev. Dr. Petr Samojský „Člověk prochází přítomností se zavázanýma očima. Smí pouze tušit a hádat, co vlastně žije. Teprve později mu odvážou šátek z očí a on, pohlédnuv na minulost, zjistí, co žil a jaký to mělo smysl.“ V těchto slovech Milana Kundery je dozajista kus pravdy. My lidé žijeme v čase. Žijeme v přítomnosti, za námi je minulost, před námi je budoucnost. Když se díváme do budoucnosti, když se snažíme představit si, co asi obnáší, je to k neuvěření, kolik je v ní skryto možností. A jsme někdy doslova zahlušeni přítomností: současnými problémy a starostmi, těžkými otázkami, které před nás současnost staví. A zejména z té perspektivy neradostné přítomnosti, když si představujeme budoucnost, napadají nás různé ne zrovNemyslím si, že by svět mohl být na příjemné myšlenky. Procházíme kdy naprosto dobrý: jsem si však přítomností se zavázanýma očima jist, že by mohl a musí být nepo- a máme strach z neznáma budoucnosti, do níž nevidíme. měrně lepší. Vzpomínám na Jana Palacha, – Josef Čapek který se upálil, aby upozornil svět na nespravedlnost světa. Naslouchal hlasům přítomnosti a představoval si budoucnost. Ta se mu vůbec nejevila dobrá. A tak se ze zoufalství nad stavem světa upálil. Doufal, že svým činem vzburcuje lidi k rozjímání, A přece každého dne byl svět k zamyšlení nad způsobem života o chlup lepší než včerejšek, i když který vedou. Byl to zoufalý výkřik lidi dělají psí kusy, aby tomu tak do tmy, bylo to nešťastné řešení si- nebylo. tuace. Nezahlušil jeho vnímání ten – Jan Werich hlas přítomnosti? Kdyby naslouchal více hlasu minulosti, možná by viděl jinou perspektivu přítomnosti, přinejmenším by viděl pomíjivost každého řádu, každého systému i každého tyrana.


5

www.unitaria.cz

Lidé mají různé postoje ke světu. Někteří se aktivně snaží svět měnit, jiní se o svět starají jen do té míry, aby v něm našli své místo a mohli v něm spokojeně žít. Někteří chtějí světu pomáhat, ale cítí, že na to nemají dost sil, a po nějakém čase ztrácejí naději. Střet s realitou přítomnosti je odradí a to pak zakalí i jejich představy o budoucnosti. Mladá generace má pocit, že s ní V našem světě není snadné mít na- přichází lepší svět. Stará garda má ději. Někteří lidé říkají, že když hledí pocit, že s ní ten lepší svět odchází. na podstatu lidského života, když na– Karel Čapek slouchají hlasům minulosti a dívají se do dějin, že pro ně není snadné mít naději, že svět se nějak výrazně zlepší. Ostatně poslechněte si, co říká biblický prorok v knize Kazatel (3:1-8): Všechno má svou určenou chvíli a veškeré dění pod nebem má svůj čas: Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas sklízet; je čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat; je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas veselit se; je čas rozhazovat kameny i čas kameny sbírat, čas objímat i čas objímání zanechat; je čas hledat i čas ztrácet, čas opatrovat i čas odhazovat; je čas trhat i čas sešívat, čas mlčet i čas mluvit; je čas milovat i čas nenávidět, čas boje i čas pokoje. Je to zajímavý text. Není to ani moralistická rétorika ani cynický realismus. Je to pouze věcné konstatování toho, jak věci jsou. Ta slova byla napsána asi ve 3. století př.n.l., a jejich stáří naprosto nic neubírá na jejich platnosti. Ačkoliv jsme dnes obklopeni technicky dokonalým prostředím, auty, mobilními telefony a počítači, přece podstata života je tatáž: lidé se rodí i umírají, lidé budují a pak zas boří; teď se radujeme, za chvíli budeme truchlit... A to, co vidíme na světové politické scéně dnes, dělo se v obměnách i před stovkami i tisíci let... Když jsem byl na studiích, jeden z mých kolegů se zeptal našeho profesora historie, proč že je to vlastně důležité, zaobírat se dějinami. „Vždyť je to už dávno pryč, věci jsou dnes úplně jinak, a ty dávné události jsou pokryty prachem dějin. My bychom se měli soustředit spíš na budoucnost,“ ještě poznamenal. Byla z toho moc zajímavá rozprava. Já jsem si při té příležitosti vzpomněl na citát George Santayany, který řekl, že „kdo se nepoučí z minulosti je odsouzen ji opakovat.“ Je to tak. Když si člověk nepamatuje a nepřipomíná minulost, dělá opakovaně tytéž chyby a svou minulost opakuje. Jedna z definic bláznovství je dělat opakovaně tutéž věc stejným způsobem a očekávat jiné výsledky. 6


www.unitaria.cz

Jak jsme se jako světoobčané poučili z druhé světové války? Jak jsme se jako český národ poučili z dob Rakouska-Uherska nebo i z dob komunismu? Dnes už je Sametová revoluce historií, ale jsme schopni poučit se z ní tak, abychom svou historii neopakovali? Chováme se dnes už jinak, s větší moudrostí? Podobné otázky může člověk klást i sám sobě. V životě jsem udělal mnoho chyb, ublížil jsem, zranil jsem, zklamal jsem. To už se nedá odčinit. Ale dá se z toho poučit. Je to jen na mně, zda a jak to udělám. V Mít svobodné myšlenky – znamená první řadě si musím své omyly při- být současný. Málo lidí může říci: znat, musím odhrnout pásku z očí jsem tu. Jsou v minulosti a vidí se a pohlédnout do minulosti, co v budoucnosti. – Georges Braque všechno je v ní skryto. Naslouchat hlasům minulosti, o čem všem mi vypoví. Už jen proto, že v minulosti je nepochybně také řada pozitivních věcí, krásných zkušeností a pocitů štěstí. Až pak se mohu podívat do budoucnosti a rozhodnout se, jak se chci chovat jinak, abych netropil bláznovství, tzn. abych nedělal opakovaně tutéž věc stejným způsobem a neočekával jiné výsledky. Naše unitářské společenství má za sebou také už bohatou minulost. I naše minulost obsahuje různé věci, ze kterých se můžeme poučit my a ti, co přijdou jednou po nás. Myslím si proto, že je pro nás důležité, abychom i my jako společenství naslouchali hlasům minulosti, abychom nebyli nuceni své chyby opakovat. Prožíváme teď čas Slunovratu, Optimista prohlašuje, že žijeme Vánoc a překlenutí kalendářního v nejlepším možném světě. Pesi- roku. Bývá to čas shonu a chvatu, mista se obává, že je to pravda. ale já chci spíš vyzvat k zamýšlení, – James Branch Cabell k rozjímání a usebrání. Naslouchejme hlasům minulosti – hlasu našeho vlastního života i hlasu světa kolem nás. Zamysleme se i nad tím, co všechno jsme v našem společenství v posledních letech zažili, ať už hezkého a radostného, tak i toho bolestného a nepříjemného. Ta chvíle rozjímání je určitý mezník, krok na cestě, který je důsledkem naší minulé cesty. A upřeme svůj pohled i dál – co se skrývá v naší budoucnosti? Jak se dokážeme vyrovnat s minulostí, abychom vkročili do budoucnosti pevným krokem?


7

www.unitaria.cz

Představme si sebe sama v nadcházejícím roce. Co chceme změnit a jak chceme přispět k zápasu o lepší svět? A může nám v tom pomoci i naše společenství? Moc bych si přál, abychom vytvářeli prostředí, které by bylo útočištěm všem, kteří chtějí pomáhat světu, kteří chtějí spojit svou myšlenku a své srdce s ostatOptimista prohlašuje, že žijeme ními a dělat něco pro to, aby se svěv nejlepším možném světě. Pesi- tu volněji dýchalo. Chtěl bych, aby naše společenství bylo místem namista se obává, že je to pravda. – James Branch Cabell děje, kde člověku se dostane duchovní posily – a kde člověk může dát posilu ostatním. Aby mezi námi bylo tolik naděje, abychom ji mohli sdílet s každým, komu se jí nedostává. A tím bezpochyby přispějeme mocnou měrou i tomu, aby náš svět byl lepší. Starozákonní prorok říká v knize Kazatel: „Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas sklízet; je čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat.“ Napomozme tomu, aby právě teď byl čas sázet a čas budovat. Naslouchejme hlasu minulosti a snažme se porozumět, co nám říká. A naslouchejme hlasu budoucnosti, který nás volá sázet a budovat... Nechť Bůh nás na té cestě provází.

Chcete prožít Silvestrovský večer v pohodě a přátelském společenství? S humorem a legráckami, písničkami ale i zamyšlením a meditací? Zveme Vás do malého penzionu v Hodkovicích u Prahy, kde se rozloučíme s rokem starým a oslavíme příchod Nového roku 2012. Přihlásit se můžete po shromáždění u Petra Samojského a Jany Doležalové. Počet míst je z kapacitních důvodů omezen. 8


www.unitaria.cz

SLOVO K ZAMYŠLENÍ

UŽ SE NIKDY NEOBÁVEJ ZMĚNY Mnozí lidé se bojí změny, bojí se toho, co je nové. Hluboce přilnuli ke statu quo, ve kterém se vše jeví jako předvídatelné, pohodlné, a proto bezpečné. Ale pro energii a inteligenci, které dávají povstat universu a právě v tuto chvíli oživují naše tělo, mysl a osobitost, je to známkou duchovní stagnace. Když procitnete vůči dynamice tvůrčího podnětu uvnitř sebe sama, budete se cítit skutečně spokojeni na úplném pokraji vůdčí hrany, kde v každé chvíli je vše možné a kde neustále vyvstává nový potenciál. Taková duchovní cesta a praxe, které ti dovolí žít na té hraně, v tobě samotném utváří podmínky, aby v tobě vyvstalo něco nového, něco, co dosud neexistovalo. – Andrew Cohen překlad -if-


9

www.unitaria.cz

JE MOŽNÉ ZLEPŠIT NÁŠ SVĚT? Ing. Dr. Otakar Mikeš, DrSc. PROBLEMATIKA NAŠEHO ZROZENÍ Přišli jsme na tento náš pozemský svět, přičemž nevíme odkud ani proč. Nikdo se nás neptal, zda se nám tu bude líbit nebo ne. Prostě jsme se zde narodili a s tímto faktem se nedá nic dělat. V tomto ohledu na tom nejsme o nic lépe, než ostatní živí tvorové naší přírody. Nám však (jakožto lidem) byl evolucí primátů přisouzen vzácný dar schopnosti abstraktního myšlení. My můžeme (na rozdíl od ostatních živočichů) o svém zrození na naší zeměkouli přemýšlet a pokoušet se náš život hodnotit. I když určitě jednotlivá lidská individua se v tom hodnoceni budou navzájem lišit, přesto existují určité obecné principy existence, na kterých se patrně všichni shodneme. Rozhodně může být zajímavé se o soupis něčeho takového pokusit, a proto byla napsána tato esej. V ní chci náš svět (který toužíme zlepšit) popsat od samého začátku jeho vzniku a jeho vývoj komentovat. JAK VZNIKL ZÁKLAD NAŠEHO POZEMSKÉHO SVĚTA? Začněme (jak se lidově říká) od Adama, čímž míním od naší sluneční 10

soustavy. Ta se nalézá v tzv. „Orionově rameni“ naší „galaktické svastiky“ vzdálena přibližně 30.000 světelných let od jejího středu a je natočena směrem do nitra naší galaxie. V této oblasti asi před 7 miliardami let vybuchla nějaká nova nebo supernova, která kolem sebe vytvořila mračno produktů svého výbuchu. To se začalo gravitací smršťovat a (jak to v takových případech v kosmu bývá) počalo i rotovat. Časem vytvořilo plochý otáčející se disk, který se stal základem naší sluneční soustavy. Jak k jejímu vzniku došlo? Zde musíme uvést zakladatele německé klasické filozofie Immanuela Kanta (1724-1804), o němž mnozí nevědí, že byl současně významným astronomem. V r. 1755 publikoval kosmogonickou teorii vzniku našich planet, která byla později francouzským matematikem, fyzikem a hvězdářem markýzem Pierre Simonem de Laplace (17491827) zdokonalena. Kant-Laplaceova teorie popisuje podrobnosti vzniku sluneční soustavy takto: zmíněné mračno se gravitací smršťovalo, přičemž prostřednictvím odstředivé síly se vyčleňovaly prstence, z nichž se zrodily kosmické balvany (tzv. „planetesimály“), jejichž srážkami vznikly žhoucí planety. Kant (jakožto filozof a astronom) proslo-


www.unitaria.cz

vil známou často citovanou větu: „Dvě věci naplňují mysl vždy novým a vzrůstajícím obdivem a úctou, čím častěji se jimi myšlení obírá: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“. Planety bližší ke Slunci (tzv. „terestrické“) jsou chemicky složeny z prvků podobných jako u naší zeměkoule, ty vzdálenější od Slunce a také mnohem větší jsou plynové, jsou složené převážně z vodíku. Kolem planet se současně tvoří jejich měsíce. Je zajímavé, že planety obíhají kolem Slunce ve směru jeho otáčení a z pohledu od souhvězdí „Draco“ (tj. od severního pólu ekliptiky) je to vesměs pohyb proti směru hodinových ručiček a stejným směrem rotují i planety kolem svých os. Podobně se chová i většina měsíců. Je to dědictví po otáčivém pohybu původního rotujícího disku. VLASTNOSTI A STAV ZEMĚ PŘED VZNIKEM ŽIVOTA Nyní přistupme ke stručnému popisu naší zeměkoule. Je to v pořadí od Slunce třetí planeta a je ze čtyř terestrických planet největší. Je stará 4.6 miliard let. Její řecké jméno je „Gaia“, což znamená „Matka“. Má tvar rotačního elipsoidu blízkého kouli. Její hmotnost je 5.97 x 10 na 24 kg. Kromě svého oběhu kolem Slunce a vlastní rotace vykonává několik dalších drobných pohybů, které nebudeme dále popisovat. Země je nejdůležitější planetou sluneční soustavy, neboť obsahuje tekoucí vodu a její teplota je vhodná pro exis-

tenci rozvinutého života, který je umožněn také tím, že osa její rotace není kolmá na rovinu její oběžné dráhy kolem Slunce, nýbrž s ní svírá úhel něco přes 66 stupňů, což podmiňuje střídání ročních období, a to je velmi důležité pro existenci rozvinutého života. Původně však osa rotace Země byla kolmá na rovinu ekliptiky (tak, jako je tomu u ostatních planet). Na tvořící se zeměkouli však z boku narazil nějaký obrovský asteroid, který její osu naklonil a zůstal pak v jejím gravitačním náručí jakožto náš nynější sympatický měsíček. Zemské těleso lze zhruba rozdělit na tři soustředné vrstvy: kůru, plášť a jádro. To je (spolu s částí pláště) ve žhavotekutém stavu. Atmosféra Země je složena ze čtyř pětin dusíkem a jednu pětinu tvoří kyslík. Kromě toho v ní existují plynné složky jako kysličník uhličitý, vodní pára, stopy vzácných plynů aj. Jedna skupina vědců předpokládá, že v době vzniku zemská atmosféra neobsahovala volný kyslík, a proto v ní nemohla vzniknout ozonová vrstva, která by chránila možný pozemský život. Obsahovala však několik plynů, jejichž reakcemi se mohly vytvářet i stopy různých látek významných pro život. Pro rané období Země byla charakteristická intenzivní seismická aktivita. STAV POZEMSKÉHO SVĚTA PO VZNIKU ŽIVOTA PŘED VZNIKEM ČLOVĚKA S problematikou možnosti zlepšení světa pochopitelně souvisí i otázka vzniku


11

www.unitaria.cz

života, jehož jeden organismus (tím míním člověka) by k tomu mohl přispět. Život se na Zemi objevil asi před 3.5 miliardami let. Možnosti jeho vzniku však nebudeme zde popisovat, neboť to bylo a bude obsahem podrobných statí v unitářských časopisech, které lze vyhledat na internetové adrese www.nabozenstvimoudrosti.cz a jsou také shrnuty v knize „Náboženství Moudrosti“, vydané nakladatelstvím Unitaria v r. 2011, a to v kapitolách 13.18-13.20 na str. 85 a 86, jakož i v kapitolách 15.1-15.7 na str. 112119. Tyto údaje však musíme doplnit zcela novým poznatkem: V ledovcích Antarktidy byly nedávno nalezeny sterilně zabořené úlomky uhlíkatého chondritu (to je druh speciálního meteoritu), který obsahoval nejen nám známé puriny a pirimidiny (jakožto důležité složky nukleových kyselin), ale i celé úseky oligonukleotidových fragmentů, podobných nám známým nositelům genetické informace. Tento nový nález možnosti existence genů i mimo naši planetu genetiky velice udivil nejen sám o sobě, ale také jako možnost potvrzení dávné hypotézy o tom, že náš typ života byl na Zemi přinesen z jiných částí vesmíru tzv. „panspermií“. Organický život se na Zemi rozvíjel dle evolučních principů do značné šíře (viz výše zmíněné citace) a byl pozitivně i negativně ovlivňován kosmickými, geologickými i meteorologickými 12

ději, tj. nárazy asteroidů ( planetek), výbuchy sopek, obdobími ledových dob a podobnými událostmi. Život se však ze všech pohrom vždy opět vzpamatoval, i když prokazatelně velká řada různých organismů masově odumírala. Jiné však nově vznikaly a ty vymřelé v rozvoji života nahrazovaly. Vyvinula se přitom řada predátorů, kteří v rámci koloběhu potravinových řetězců napadali slabší organismy. Neexistoval však dosud ten predátor nejnebezpečnější – tj. člověk – od něhož by přírodě hrozilo největší ohrožení života. VLIV ČLOVĚKA NA POZEMSKÉ DĚNÍ „Homo erectus“ („Člověk vzpřímený“) se na Zemi objevuje na konci třetihor a počátku čtvrtohor. Podrobnostmi jeho vývoje se v této eseji nebudeme zabývat a odkazuji na citace, uvedené u předešlé kapitolky. Tato je určena jen k načrtnutí jeho vlivu na pozemské dění ve smyslu nadpisu tohoto článku, míněného jako příspěvek k takto zaměřenému pojetí celého čísla našich Unitářských listů. Vliv člověka může být pozitivní nebo negativní. Začněme tím lepším. Ušlechtilí lidé vytvářejí organizované útvary a spolky, snažící se jednak o kultivaci zanedbaných úseků takových oblastí krajiny, jako jsou nehostinné a nebezpečné močály a bažiny, či sutě štěrků, nebo trnité travnaté houštiny, a přeměňovat je na užitečná rýžo-


www.unitaria.cz

viště či pastviny pro dobytek, což má význam zejména pro zlepšení životní úrovně v některých zaostalých zemích. Dále existují organizace podporované státy i sponzory, vytvářející tzv. národní parky k záchraně ohrožených zejména deštných pralesů či krásné krajiny a zakládající osady pro kvalifikované udržování a pěstování vyhynutím ohrožených druhů zvířat (např. orangutanů či goril). K pozitivním snahám patří i úsilí o hledání a rozvoj alternativních druhů energie, což bude mít čím dál tím větší společenský význam. Sem musíme zařadit i charitativní organizace nejen k ochraně bezmocných nebo nemocných lidí, ale i poraněných či nemocných zvířat a útulky pro opuštěné psy či kočky, apod. Do souboru ušlechtilých snah o zlepšování světa musíme zařadit i takové akce, jako je např. nenáboženské „Paraple“ či náboženská „Armáda spásy“, ale i environmentalismus s následnými ekologickými snahami. Lidské dění se však nerozvíjí jen samými příkladnými akcemi. Bohužel existuje i druhá kategorie vlivu člověka, která náš život i přírodu poškozuje. Sem patří např. rozsáhlé stavební zásahy do kvalitní zemědělské půdy (mám na mysli překotné budování rozsáhlých supermarketů, nadměrných benzinových pump se společenským příslušenstvím, jakož i výstavbu paneláků na nevhodných místech, či přílišné plochy věnované fotovoltaice).

Dále sem patří zanedbávání kulturního dědictví, např. opomíjení údržby či dokonce záchrany významných staveb či chrámů, ohrožování oblastí, kde rostou nebo žijí některé vzácné rostliny či organismy, znečišťování vodních toků nevhodným hnojením a používáním fosfáty obsahujících prášků v našich domácích pračkách. Odsouzení vhodné je i plýtvání energií nadměrným přesvětlováním některých center či reklam, jakož i noční rušení občanů a devastování přírodní krajiny hlukem různých „technoparty“ a chováním řady jejich účastníků. V zemědělství kvalitu naší půdy trvale znehodnocuje i příliš hluboká orba. Těmito a podobnými vlivy člověk škodí nejen přírodě, ale i sám sobě. K negativnímu hodnocení patří i růst zločinnosti, bezohledné kuřáctví, opilost, narkomanie, různé deviace často sexuálního rázu, útlak v rodině a sobeckost ve společenském životě. Jak vidíme, je toho dost, co by člověk měl napravovat, jestliže chce tento náš svět opravdu zlepšit! IDEOLOGIE SNAH O ZLEPŠENÍ SVĚTA Co je to „ideologie“? Podle Encyklopedického slovníku to je „soustava idejí, teorií a názorů, soustřeďujících se obvykle na problematiku společnosti a jejich cílů i konfliktů. Prvotní pojem ideologie byl zaveden pro učení o idejích jako pevném základu pro vytvoření


13

www.unitaria.cz

řádu politiky, morálky i výchovy. Tento termín použil v r. 1795 francouzský filozof A. Destuit de Tracy (1754-1836), ale později dostal i pejorativní význam odtrženého falešného vědění (představ) o světě.“. Řada negací, zmíněných v předešlé kapitolce, samozřejmě vyburcovala nejen ušlechtilé jedince, ale i celé velké skupiny lidí ke snaze o zlepšení situace. Problematika takových snah filozoficky patří do kategorie etiky a tou bychom tuto kapitolku měli otevřít. Avšak co je to „etika“? Naše skripta říkají: „Etika je teorie morálky. Jsou to filozofické názory na mravnost a na původ a podstatu morálního vědomí a jednání. Vydělila se jako jedna z nejstarších částí filozofie, byla považována nejčastěji za praktickou filozofii, tj. za aplikaci určité filozofické koncepce na jednání a život člověka. To podmiňovalo ostré rozlišení etiky na teoretickou a normativní. Zdroj mravnosti byl spatřován v Bohu (teologická etika), v přírodě a přirozenosti člověka (naturalistická etika), v apriorním principu (I. Kant, G.W.F. Hegel) a v autoritě (aprobativní etika). Samotná morálka a mravnost je pak schopnost člověka reflektovat své svědomí a řídit se jím, posuzovat lidské činy z hlediska dobra a zla jako abstrakcí lidských norem, principů a ideálů. V širším pojetí to je i označování souhrnu pravidel chování a konvencí 14

jako závazných pro individuální svědomí.“ Etika a morálka judaismu a křesťanství vyústila v „desatero“, křesťané k tomu dodali některé zásady z Nového zákona. Etika buddhismu a islámu byla pro laiky zestručněna v „pateru“ (buddhismus k tomu pro mnichy přidal dalších pět přísnějších zásad, takže pro ně platilo a platí také jakési „desatero“). Naše Náboženství Moudrosti svá etická doporučení shrnulo ve stati „Osm zásad“, které jsou ve stejnojmenné knize uvedeny v samostatné kapitole č. 15. na str. 201. Naše skripta „Etika duchovně vyspělého člověka“ (vydané Unitarií v r. 1990) končí „dvacaterem“. Jedním z nejdůležitějších společenských přístupů k problematice konání dobrých skutků představuje náboženství. Encyklopedický slovník je definuje takto: „Náboženství je vztah člověka k transcendentní skutečnosti, k něčemu, co jej přesahuje a na čem je závislý. Je to také souhrn projevů této závislosti.“. O náboženství jsme však v unitářských časopisech vícekrát obšírně pojednávali a v této eseji to nemá smysl opakovat. Zde se omezíme pouze na to, co nám říkají jednotlivá náboženství o možnosti konání dobra či zla. Jaroslav Matoušek ve své knize „Gnose“ (čili tajné učení náboženské posledních století pohanských a prvních křesťanských) – kterou v r. 1925 v Praze vydalo Sfinx – píše, že


www.unitaria.cz

„gnostická sekta karpokratovců učila, že není zla o sobě, nýbrž že rozdíl mezi dobrem a zlem se zakládá v mínění lidském“. Podle židovsky orientovaného filozofa Benedikta (Barucha) de Spinozy (1632-1677) neexistují ani všeobecně platné pojmy dobra a zla. Co podporuje zachování jednotlivých bytostí, je „dobré“, a co mu brání, se nazývá „zlo“. Katolický katechismus hlásá: „Dokonalosti mravního dobra se dosahuje, když člověk není pobádán k dobru pouze vůlí, nýbrž i srdcem.“ Dále hlásá, že „nelze ospravedlnit špatnou činnost, konanou s dobrým úmyslem. Cíl neospravedlňuje prostředky.“ Kéž by se byla katolická církev touto zásadou ve své historii opravdu řídila, oč méně by bylo utrpení na Zemi! Bengálský spisovatel a laureát Nobelovy ceny Rabindranáth Thákur (18611941) ve své knize „Sádhaná – Naplnění života“ konstatuje, že „žití život dobra znamená žití život veškerenstva“. Buddhistický kánon Dhammapadam (Buddhistická sbírka průpovědí správného života) nám říká: „Jestliže někdy se dopustíš zlého, ať znova to nepácháš, ve zlu si libovat nesmíš, vždyť ze zla se neštěstí hromadí. Avšak když vykonáš dobrý čin, nechť jej vykonáváš zas a zas. Stále si libuj v dobrém, vždyť z dobra se štěstí ti hromadí.“ Indický politik a svérázný duchovní učitel Móhandás Karamčat Gándhí (1869-1948), titulovaný v úctě jako Mahátma (což značí Vekliký Duch), kázal jako jed-

nu ze základních charakteristik dobra „ahinsá“ (to je nezabíjení živých bytostí). Prohlásil: „Ahinsá znamená univerzální lásku“. A dodal: „Je třeba nenávidět zlo, ale milovat i zlého člověka a považovat ho za nemocného zlem. Bojovat proti zlu, nikoliv proti člověku.“ Rabindranát Thákur však ve své Sádhaně varuje: „Přečasto věru dává nám právě naše mravní síla nejúčinnější moc páchat zlo.“ Jistě mu dáme za pravdu, když si připomeneme hrůzné skutky fanatických islámských teroristů, jimiž trpí civilizovaný svět. Jeden z ideových přístupů jak rozvíjet snahy o zlepšování světa představuje již zmíněná „charita“. Tento termín je odvozen z řečtiny i latiny a znamená „lásku k bližnímu, dobročinnost“. POKUSY O VĚDOMÉ KONÁNÍ ZLA Při výkladu snah o lepší svět však nemůžeme opomenout i zmínku o jejich opaku. Je pro mne jistě nepříjemné se ve své eseji zmínit i o „satanismu“. Činím tak proto, poněvadž se najdou lidé, kteří to považují za snahu o jakýsi exhibicionismus několika nerozvážných mladíků, kteří tak na sebe chtějí upoutat pozornost svého okolí. To je však omyl, který by se nám mohl vymstít. „Satan“ hebrejsky znamená „protivník, žalobce“. V Bibli je to protivník Boha i člověka, pokušitel, zosobnění zla. V pozdním judaismu to byl padlý anděl, svržený Bohem za svou pýchu.


15

www.unitaria.cz

Jeho nežidovským synonymem je „ďábel“. Ten se řecky nazývá „diabolos“, což znamená „pomlouvač“. Je rovněž zosobněním zla a v Bibli je to totéž co satan – tj. protivník Boha a pokušitel lidí. Lidově či v pohádkách se nazývá „ďas“, „čert“, nebo „rarach“. Satan či ďábel jsou samozřejmě smyšlené bytosti. Je však udivující, že i mezi staršími unitáři se mohou vyskytovat jedinci (nechci je pochopitelně jmenovat), kteří věří v reálnou existenci tohoto zloducha, který nám prý našeptává zlé myšlenky. Ty ale ve skutečnosti pocházejí z hlubin našeho podvědomí, jestliže v našem běžném středním vědomí nejsou náležitě kontrolovány z pozice nadvědomí. Za strůjci zla se však nemusíme obracet jen do mytologie. Někteří z nemorálních jedinců naší lidské společnosti jakožto vůdcové různých zrůdných sekt jsou ničemové, kteří se chovají jako absolutní vládci a nejenže pohlavně zneužívají své stoupenkyně, ale také – což je mnohem horší – organizují nesmyslné kolektivní sebevraždy svých příslušníků, jimž duševně vymývají mozky. Takto zahynuly nejen desítky, ale někdy i stovky oblbených lidí. O tom jsme s mou rodnou sestrou Zděnou před několika léty přednesli v pražské Unitarii velmi podrobnou přednášku. Nepodceňujme proto satanismus ani podobné patologické sekty. Z pouhé exhibice či nesmyslné víry se může nako16

nec vyklubat velice nebezpečná realizace opravdového zla. I to je nutné mít na vědomí, jestliže – jak je to uvedeno v názvu tohoto příspěvku do Unitářských listů – se chceme snažit zlepšit náš svět. NEJNOVĚJŠÍ POHROMA NAŠÍ DOSAVADNÍ KOSMOGONIE Slovo „kosmogonie“ znamená nauku o vzniku a vývoji vesmíru. Donedávna většina z nás žila s takovouto kosmogonickou představou: Žhoucí vesmír vznikl asi před 13 miliardami let „Velikým třeskem“ a od těch dob se stále rozpíná a ochlazuje, přičemž rychlost toho rozpínání se zpomaluje a po asi 40 miliardách let se zastaví tzv, „inverzí“ a zvrátí se naopak v postupné smršťování. To se bude stále zrychlovat, vesmír se přitom bude oteplovat až nakonec – žhoucí – skončí „Velikým kolapsem“ v singularitě, ze které byl Velikým třeskem vymrštěn. Avšak jenom proto, aby po určitém intervalu (proloženém přechodným zánikem toku času) byl z ní znovu vymrštěn dalším Velikým třeskem. Tato kosmogonická představa byla v souladu i se starým hinduistickým náboženským písemnictvím, kde se pojednává o tz. „Brahmově dýchání“ nebo o „Brahmově dnu a noci“. Tyto představy – poněvadž byly v souladu s míněním většiny vědců a vyhovovaly i po duchovní stránce – byly převzaty i do tézí Náboženství Moudrosti.


www.unitaria.cz

V nedávné době však došlo ke dvěma kosmogonickým pohromám: (1) Fyzikové ve švýcarském Zernu zjistili, že subjaderná miniaturní částečka – tzv, „neutrino“ – při dlouhém průletu zemskou vrstvou se pohybovala rychleji než světlo (což podle Einsteinovy teorie relativity není přípustné), a astronomové to potvrdili. (2) Astronomové dále zjistili, že rychlost rozpínání vesmíru se časem nezmenšuje, ale že naopak postupně vzrůstá, což přičítají existenci obrovské energie zatím neznámého původu, která vesmír rozpíná. Tato zjištění nebudou třeba pro běžného občana příliš zajímavá nebo důležitá, pro vědce a filozofa jsou však převratná, poněvadž naše kosmogonické názory doslova „převracejí naruby“. Poněvadž za tyto objevy byla v r. 2011 udělena Nobelova cena, musíme je brát vážně. Proto také známý astrofyzik Jiří Grygar o nich velice podrobně pojednával v předposledním říjnovém populárně-vědeckém pořadu „Meteor“, který radio Praha každou sobotu ráno vysílá. Nakonec se vyjádřil asi tak, že podle zmíněných zjištění vesmír by měl uzavřít svou existenci něčím, co nazval „veliký rozprsk“ nebo tak nějak. (To si však nikdo nedovede rozumně představit.) Co k tomu mohu říci jako laik? Jen to, že mne to poděsilo. Mé dosavadní názory o kosmogonii byly založeny na výše zmíněné klasické koncepci (která byla přijatelná

i z duchovního hlediska) a na správnosti Einsteinovy teorie relativity, v což jsem neochvějně věřil, neboť dosud nebyl zjištěn ani jediný vážný případ, který by jím popsané přírodní zákony porušil. Můj pocit lze proto charakterizovat jako zdrcení, protože dochází k úplnému převratu nejen vědeckých a náboženských názorů mých, ale i celé postmoderní vědy (zejména fyziky) a na ní založené filozofii. Tato událost je však příliš časná a svým způsobem „žhavá“, která vyvolala hned celou řadu nepodložených hypotéz a tak musíme jen s napětím očekávat, co se z toho časem „vyklube“. Zároveň nám tato situace názorně ukazuje, jak málo vlastnosti našeho záhadného vesmíru známe. MŮŽEME NÁŠ POZEMSKÝ SVĚT OPRAVDU ZLEPŠIT? Na tuto otázku nemohu seriózně a závazně odpovědět. Co mohu a chci říci je to, že se o něco takového máme rozhodně snažit. Ke své snaze máme přistupovat ze správného duchovního hlediska, k čemuž nám správný směr ukazuje zodpovědně vedená duchovní cesta. Věřím, že nám při takové upřímné snaze pomůže i sám Bůh.


17

CHVÍLE PRO UNITÁŘSKOU PÍSNIČKU

www.unitaria.cz

VYBUDUJME SVĚT

aneb Znám jednu krásnou zem Josef Musil „Myslím, že pro tebe něco mám,“ zatelefonoval mi letos v létě Petr Samojský a od té doby jsem mu za to čím dál víc vděčnější. To „něco“ bylo: přebásnit do češtiny anglický text jedné hezké unitářské písničky. „Chceš?“ „No jasně, to bych měl zvládnout,“ odpověděl jsem Petrovi a ani jsem se takového úkolu nebál, jelikož pro místní muzikanty čas od času píšu texty víc než dvacet let, jen s tou angličtinou jsem trochu na štíru, ale to prý nevadí, Petr přeloží verše do češtiny slovo od slova a já je převedu do české logiky a přidám rýmy. Brzy mi Petr poslal doslovný překlad písně, jejíž původní název zní Vybudujme svět. První sloka vypadá takto:

Vybudujeme svět, kde podepřeme umdlévající. Vybudujeme svět, kde vězni budou osvobozeni, kde olej dobré vůle uvolní každý zármutek. Ach, zřídíme zaslíbenou zemi, po jaké toužíme.

Přiznám se, že jsem na to vyvalil oči a poněkud mi vyschlo v krku. Představa, že čeští unitáři budou v 21. století na území našeho státu zpívat: „Vybudujme svět, kde vězni budou osvobozeni,“ mi přišla až dadaistická. Ve chvíli, kdy jsem text četl, v televizi dávali jednu z nesčíslných reportáží o nejznámějším českém vězni současnosti Jiřím Kajínkovi a mně na mysli vytanul výjev, jak před věznicí, kde Kajínek sedí, zpívá unitářský sbor: „Vybudujme svět, kde vězni budou osvobozeni,“ načež dojatý Kajínek přes zamřížované zvolá: „A kde olej dobré vůle uvolní každý zármutek!“ Pak jsem si představil, jak si o nahrávku písně s takovým textem napíší společně Viktor Kožený z Baham, Radovan Krejčíř z Jihoafrické republiky a Tomáš Pitr ze Švýcarska. Objednávku podají společně, aby dostali množstevní slevu, a zároveň zažádají o další snížení ceny, neboť oni už se snažili naplnit další verš, ve kterém se zpívá: „Ach, zřídíme zaslíbenou zemi, po jaké toužíme.“ 18


www.unitaria.cz

Raději jsem přestal snít. Kdo ví, k čemu by mě fantazie dovedla. Zavolal jsem Petrovi, že upravit takový text tak, aby se rýmoval, je jistě možné, ale jeho aktivní používání při unitářských setkáních? Nevím nevím. Petr moje námitky přijal a zasmál se mým představám o Kajínkovi. Jako duchovní mi samozřejmě nemohl dát jinou než dobrou radu. A sice: „Udělej si to, jak chceš.“ Přičemž dodal: „Podstatné je, aby píseň byla v souladu s unitářskými principy.“ Ta prostá rada zněla zprvu dobře. S chutí jsem si odmyslel všechen patos písně. Ten vyvěrá jednak z toho, že autorka textu se inspirovala biblickým příběhem a jednak – tedy podle mého názoru – z toho, že autorka je Američanka a Američané se v patosu občas rádi vyžívají; úplně jsem viděl, jak mohutný sbor hřímá: „Vybudujme zemi!,“ všichni mají odhodláním vykulené oči, dlaní pravice si zahřívají hruď v místech, kde je srdce, ale všichni stojí bez hnutí. (Omlouvám se Američanům, kterých se to dotklo.) Zase ta moje fantazie, pryč s ní! A pryč s tím patosem. Beztak když se řekne patos, vždycky si myslím, že to je jeden ze Tří mušketýrů. Jen ať každý hezky zpívá sám za sebe. Ať zpívá „já“ namísto „my“, protože „my“ někdy zrosolovatí v beztvarou masu, ze které „já“ může snadno vyklouznout a nechat všechnu odpovědnost na jiných „já“. Když jsem odplavil z textu patos, zbyla mi z něj jeho základní myšlenka, úchvatná i dojemná svou lidskou prostotou. S chutí jsem si noty písničky vzal s sebou na týdenní dovolenou a byl jsem přesvědčený, že slova hravě složím při cachtání v moři. Ale ouha! Když jsme se vraceli domů, já měl jen kousíček refrénu. Několik měsíců jsem se pak snažil text uchopit a po slabikách ho obtisknout pod jednotlivé noty melodie. Dokonce jsem si myslel, že to bude nad moje síly a znovu a znovu jsem prosil ducha důmyslné češtiny, aby mi seslal to správné slovo pod tu kterou notu. Ona totiž ta píseň má melodii krásnou, avšak plnou dlouhých tónů. A kdyby jenom to. Místy jsou tóny svázány v legáta, jež je dělají ještě delšími. Ke každému dlouhému tónu by měla odpovídat dlouhá slabika, aby se píseň zpěvákům příjemně zpívala. Přitom je třeba dbát na to, aby slovo s příslušnou dlouhou slabikou bylo v souladu s rytmem písně a její rytmus zase souzněl s přirozeným rytmem češtiny. O každé slovo jsem doslova sváděl boj. Lámal jsem si hlavu, kudy jsem chodil, a když jsem na správné slovo přišel, byl to pro mě takový svátek, že jsem si zapamatoval okolnosti, při kterých mi duch češtiny slovo seslal. Dnes, když čtu vzniklý český text písničky, už ani nemyslím na ušlechtilou základní myšlenku, kterou


19

www.unitaria.cz

píseň má, ale v hlavně mi naskakuje: tohle slovo jsem objevil, když jsem na chodníku míjel novinový stánek, tohle jsem objevil, když jsem z kbelíku vyhazoval odpad do kontejneru, tohle když jsem se naložil do vany, tohle když jsem stál na balkoně, tohle když jsem obědval, když jsem se řízl při holení a tak dále. Melodie písně se skládá ze dvou částí, přičemž v originále je první část vždy sloka a druhá část refrén, což je v písničkách běžné. Ze začátku jsem se to snažil zachovat, ale čeština se neustále vzpínala nabádajíc mě, že první část se svým rytmickým charakterem not hodí pro opakující se refrén a ve druhé části se dá pěkně vyprávět, což je důležitá podmínka pro tvoření slok. Jakmile jsem dal češtině za pravdu, práce šla mnohem příjemněji od ruky, i když pátrání po správných slovech bylo i nadále značně hlavolamné. Zpívat nejprve refrén a teprve pak sloku je pro písničku sice neobvyklé, ale nač se tomu bránit? Když se tak nad tím zamýšlím, přijde mi logičtější nejprve předložit základní tvrzení jako pevný kmen a teprve na něm nechat rašit výhonky jednotlivých slok. Existuje dokonce stará forma hudební skladby, jež se nazývá rondo a ta je založena právě na pravidelném střídání základní hudební myšlenky s variacemi nebo mezivětami, přičemž základní myšlenkou se vždy začíná. Jakmile jsem text dopsal, vůbec jsem nelitoval těch několika měsíců, které jsem nad ním strávil. Za tu dobu jsem srostl s ideou písně natolik, že mi bylo líto, když jsem udělal za posledním slovem tečku. Rád si ji zpívám, opravdu rád. Ale jen když jsem sám. Duch češtiny mi sice občas přihraje ta správná slova, zato duch hudby na mě neustále zapomíná se správnou intonací. Nicméně – pokud mě nikdo neslyší, zpívám s chutí... Kéž by se unitářům písnička také líbila! S přátelským pozdravem Pepa Musil

20


www.unitaria.cz

ZNÁM JEDNU KRÁSNOU ZEM

(volně na motivy textu písně We‘ll build a land) Refrén: Znám jednu krásnou zem na konci světa, láskou jak motouzem ovázanou. Tam si v míru člověk svou víru splétá, k výšinám duše vzlétá, oči planou.

Když máš chudý stůl, chléb ti dají; pak v dobách, kdy sílíš, sám máš dát. Ref. Ó jak je krásná zem bez sobectví! Když mám volnou chvíli, rád o ní sním. Vždyť já jsem chtěl v ní žít už v dětství, je oázou mou a hájemstvím. Mráz jim tam v létě úrodu kazí Ref. a v zimě je souží sluneční žár Pojď, dej mi rámě, pojď s duší čistou, a vítr se tmí v rouchu sazí, ta země snů může být tvá i má však lidé jsou vlídní, žádný svár. a pojď NA lidemKONCI dát zprávu SVĚTA jistou, Ref. ZNÁM JEDNU KRÁSNOU ZEM že každý v své hloubi krásu má. V té zemi úcta přátele spájí a každý ti v nouzi pomůže rád. (volně na motivy textu písněRef. We´ll build a land)

            

Znám jednu krás - nou zem na kon - ci svě - ta,

10

    

    

splé - tá, k.vý - ši - nám du - še

      

ka - zí a v.zi - mě je ú - ro - du spá - jí a kaž - dý ti přá - te - le zem bez so - bec - tví! Když mám vol - nou čis - tou, ta ze - mě snů pojď s.du - ší

26

   

lás - kou jak mo - tou - zem

        

člo - věk svou ví - ru

19

             

  

tmí stůl,

v.rou - chu chléb ti

v.ní dát

žít zprá

už - vu

  



sa - zí da - jí:

však pak

v.dět - ství, jis - tou,

je že

    

vzlé - tá,

   sou v.nou chví mů -

ží zi li, že

 

o - či pla - nou.

slu - ne - ční po - mů - že rád o ní být tvá i

o - á - zou mou kaž - dý v.své hlou

-

dní, líš,

-

    

1.Mráz jim tam 2.V.té ze - mi 3.Ó jak je 4.Pojď, dej mi

žár rád. sním. má

     vlí sí



v.lé ú krá rá -

tě cta sná mě,

      

  

jsou li - dé v.do - bách, kdy


o - vá - za - nou. Tam si v.mí - ru

a bi

a ví - tr se Když máš chu - dý Vždyť já jsem chtěl li - dem a pojď

   žá sám

dný máš



svár. dát.

há - jem - stvím. krá - su má.

21

www.unitaria.cz

MEDITACE

VE JMÉNU PROZŘETELNOSTI Ve jménu Prozřetelnosti, která do jádra ukládá budoucnost mohutného stromu a do srdcí vkládá budoucnost sbratřeného lidstva, ve jménu toho nejvyššího, co námi hýbe, co matku činí matkou, bratra bratrem a sestru sestrou; ve jménu Mistrů a Vůdců božských, kteří vlastních životů nasazovali, jen aby uspíšili příchod říše lidskosti. Pro dobro vlastní a prospěch celého národa – obnovme své předsevzetí, že si chceme být upřímnými bratry a sestrami bez ohledu na jakékoliv přehrady, jež odcizují člověka člověku. V tomto svatém předsevzetí nechť jsme jako lidé zajedno, nechť nás nesvár nerozděluje. Nechť v nás sílí vědomí, že jeden duch, duch Lásky nás spojuje a jedna snaha po dokonalejším a radostnějším životě nás vede. – podle NFČ

22


www.unitaria.cz

POZVÁNKA

OTEVŘENÁ DÍLNA Srdečně Vás zveme do Otevřené dílny, která se bude konat

18. 12. v neděli po shromáždění ve 14.00 hod.

v budově Unitaria, Anenská 5. Budete si moci vlastnoručně vyrobit pěkné dárky pro své blízké, vánoční dekorace z přírodnin a ozdoby z korálků, zazpívat si, zahrát na hudební nástroje, nebo jen tak s námi posedět nad svařákem. • • • •

Zván je každý jakéhokoli věku, občerstvení a materiál zajištěny (za příspěvek na nákup surovin) Pro menší děti bude k dispozici herna plná hraček s dozorem S sebou si přineste (není povinné): hudební nástroje, libovolný počet dětí a dobrou náladu. Chceme se s vámi podělit o naše zkušenosti z dětských programů, ukázat výsledky naší práce s dětmi a slyšet vaše názory na ní. Na shledání se těší Mína Hosenseidlová a Kateřina Samojská

BENEFIČNÍ KONCERT Pražská obec vás zve na koncert, jehož výtěžek přispěje k zakoupení nových varhan. Účinkuje smíšený pěvecký sbor SUDOP a členové mužského pěveckého sboru Smetana. Na programu jsou Staročeské a Moravské písně a koledy, Česká mše vánoční „Hej mistře“ Jakuba Jana Ryby Koná se v sobotu 17. prosince 2011 v 19 hodin v budově Unitaria, Anenská 5, Praha 1


23

www.unitaria.cz

ROZHOVOR

POUTNICTVÍ JE ZPŮSOB,

JAK PŘÍRODU A NAŠE SPOJENÍ S NÍ JEDNOU ZA ČAS OSLAVIT rozhovor s historikem umění Jiřím Zemánkem Jednou z osobností, které přislíbily účast na konferenci Krajina jako duchovní dědictví, je Jiří Zemánek, historik umění, zakladatel občanského sdružení Pilgrim, které se snaží na počátku 21. století mezi lidmi znovu vzbudit zájem o poutnictví, překladatel, zastánce a propagátor života prožívaného v souladu a úzkém kontaktu s přírodou, ohleduplného k planetě Zemi. – Kristýna Ledererová Kolajová Vystudoval jsi dějiny umění a jako historik umění a kurátor zajímavých výstav jsi byl veřejnosti známý dříve než jako překladatel a obhájce udržitelného života. Nicméně i tvé zaměření v rámci umění brzy směřovalo ke krajině a takové umělecké tvorbě, která s ní nějakým způsobem souvisí. Kdy jsi se začal orientovat tímto směrem? A předcházely tomu ve tvém životě nějaké zásadní podněty?

O přírodu a krajinu jsem se zajímal už od dětství. Vyrůstal jsem v Jeseníkách a jako kluk jsem byl v přírodě, hlavně v lese, pomalu každý den. Jako historika umění mě proto přirozeně už v 80. letech minulého století zajímali umělci, kteří měli k přírodě blízký vztah, jako například malíř krajinář Jan Trampota, sochaři Josef Wagner a Ladislav Zívr. Ze současných umělců mě už tehdy zaujali brněnský sochař-krajinář Jan Šimek nebo Miloš Šejn, kteří oba měli blízko k land artu. Jan Šimek vytvořil přímo u nás v Lázních Jeseníku pozoru24

hodnou sochařsko-krajinářskou realizaci Jižní svah – Cesta života, která patří k nejvýznamnějším dílům tohoto druhu u nás. V 90. letech jsem se pak po svém příchodu do Národní galerie v Praze, do sbírky sochařství, začal víc zabývat akčním umění a land artem. V interiéru zahrady zámku na Zbraslavi jsem jako kurátor například připravil environmentální instalace děl holandského sochaře Gerarda Koeka nebo českého umělce Václava Ciglera a také mezinárodní festival akčního umění Factum I. V současné době tě asi o něco víc než umění provázejí pojmy ekologie a spiritualita. Kdy a proč jsi se začal soustavněji věnovat ekologické tématice, přírodní filozofii, geomancii, spiritualitě a všemu, co s tím souvisí?

Ono se to nedá tak striktně oddělovat. Už když jsem se zabýval v 80. a 90. letech různými podobami umění, které reflektovalo přírodu, vždy v tom eko-


www.unitaria.cz

logické a spirituální aspekty hrály nějakou roli. Nicméně větší příklon k ekologii a spiritualitě ve spojitosti s výkladem umění se u mě začal projevovat asi od poloviny 90. let, například v textu o českém akčním umění pro katalog výstavy L´art au corps v muzeu MAC v Marseille v roce 1996; v témž roce jsem taky připravil ekologické číslo časopisu Ateliér, pro které jsem napsal stať „Aktuální moralita na téma umění a ekologie“. Měl jsem taky sklon spojovat ekologii a spiritualitu s kontextem umění nových médií. O tom byla například moje spolupráce na projektu centra E-AREA mého přítele multimediálního umělce Federica Díaze na konci 90. let. Když jsem potom na konci roku 2000 Národní galerii opustil, skutečně to představovalo v mém životě a práci určitý zlom. Od té doby jsem se začal ekologií a spiritualitou víc prakticky zabývat a v přírodě taky víc pobývat, ale neznamenalo to, že bych umění opustil. Mezi lety 2000 až 2005 jsem naopak připravil tři tematické výstavy, v nichž se spojení umění s ekologií a spiritualitou zatím nejvíc projevilo: Divočina – příroda, duše, jazyk (Galerie Klatovy-Klenová, 2002), Ejhle světlo – světlo mezi uměním, spiritualitou a vědou (Moravská galerie v Brně, 2004) a Od země přes kopec do nebe ... / o chůzi, poutnictví a posvátné krajině (Severočeská galerie v Litoměřicích, 2005). První byla věnovaná debatě o Národním parku Šumava a ochraně tamějších přirozených lesů (uspořádal jsem na toto téma mezinárodní konferenci

o divočině), druhá mimo jiné podporovala solární zdroje energie a třetí se stavěla za zachování krajinného rázu severních Čech, především Českého středohoří, a upozorňovala na úskalí vytěžování zdejších kopců a bezhlavého budování dálnice D8 skrz srdce této krajiny. Ekologii a spiritualitě se nelze věnovat čistě teoreticky, obojí je otázka zkušenosti, praxe. Jde o péči o rozvoj našeho vnitřního světa a zároveň o starost a péči o svět kolem nás. Ve druhé polovině uplynulého desetiletí jsem se začal také zabývat publicistikou, zejména překlady různých textů a to mě fakticky na čas odvedlo od mé dosavadní práce teoretika a historika umění, tedy od výstav. I když se nedá říct, že bych se jimi přestal zcela zabývat. Publicistika a překlady se staly podstatnou součástí tvé práce. Podle jakých kritérií si texty a knihy, které uvádíš do češtiny, vybíráš?

Zajímá mě hlubinná ekologie, respektive eko-filozofie, geomancie, transpersonální psychologie, šamanismus, domorodá a zvláště indiánská spiritualita, nová kosmologie a výzkum integrální kultury. Obecně by se to dalo asi shrnout pod širší rámec holistického myšlení a kultury. Všiml jsem si, že je u nás v tomto ohledu řada bílých míst, a tak jsem je chtěl trochu zaplnit. Připravil jsem například antologii „Geomancie a integrální kultura“ a antologii z textů amerického ekofilozofa a fenomenologa Davida Abrama „Procitnutí do živé země“; v současné době chys-


25

www.unitaria.cz

táme k vydání Abramovu knihu „Kouzlo smyslů – vnímání a jazyk ve více než lidském světě“. Zároveň jsem začal spolupracovat s kulturní revue Prostor a publikovat v časopisech Sedmá generace a týdeník A2. Z klíčových autorů a textů bych rád v této souvislosti (kromě už zmíněného D. Abrama) připomněl zakladatele systémově vědy Ervina Laszla a jeho apelativní výzvu „Posun světa“, text filozofa Richarda Tarnase „Podstupuje západní mysl rituál přechodu?“, esej eko-teologa Thomase Berryho „Louka za potokem“ nebo reflexi transpersonálního myslitele Gerryho Goddarda „Astrologie jako most k novému paradigmatu“ (vyšly v revue Prostor a Sedmé generaci). Velmi mě zajímá otázka změny paradigmatu, proměny kultury a celého našeho životního způsobu. V souvislosti s globálními výzvami jsem se rovněž zapojil do kulturního a ekologického aktivismu. V roce 2009 jsme v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu uspořádali Fórum parlamentu budoucnosti a rok nato jsem s přáteli založil občanské sdružení Pilgrim. V rámci aktivit tohoto sdružení pořádáte každoročně zajímavá putování, například ve stopách Karla Hynka Máchy, a zakládáte rovněž poutnické cesty. Podle čeho vybíráš témata putování a jak je krajinou vedeš? V čem se vaše poutnické cesty liší od klasických turistických stezek?

Domnívám se, že všichni, kdo se poutnictvím nějak zabývají, hledají niternější spojení se svým já a zároveň se zemí 26

i kosmem kolem nás. Vydáváš se ven a současně se noříš do nitra; a když poznáváš víc sebe, zároveň lépe vnímáš a cítíš svět kolem. Tak si lze postupně uvědomit, že mezi „vnitřním“ a „vnějším“ světem není vlastně dělící hranice. Někdy říkám, že poutnictví je odvozeno od slova pouto – čímž míním navazování důvěrnějšího vztahu s krajinou, s tím více než lidským, oduševnělým polem různých inteligencí a sil, které nás neustále živí, inspirují a utvářejí. To je asi v kostce moje filozofie poutnictví. Vlastní poutnická praxe pak spočívá v tom, že se na putování vydávám, aniž mám cokoliv na cestě dopředu zajištěno. Mám na mysli hlavně spaní. Je pro mě důležité vydávat se do otevřené situace, kterou nemohu predikovat, o níž nevím dopředu, jaká je. To otevírá intuici, probouzí kreativitu a samozřejmě taky smysl pro dobrodružství, na něž se pak nezapomíná. Při navrhování tras poutnických cest hledám vždy nějaký nosný příběh, který by jim dal patřičný spirit. Obvykle mě k tomu inspirují různí umělci – zatím to byli nejvíc romantičtí tvůrci: básník Karel Hynek Mácha a německý malíř Caspar David Friedrich nebo grafik Josef Váchal (rád bych si někdy taky prošel cestami, jimiž chodili fotograf Rudolf Janda nebo pan poutník Miloslav Nevrlý). Tyto umělce-poutníky, respektive umělce-šamany chápu jako své předky, tedy určité silné vzory. Jejich příběhy mě velmi zajímají. Ve spolupráci s Hnutím Duha jsme například vytvořili poutnickou a zároveň naučnou stezku Josefa Váchala Národními


www.unitaria.cz

parky Šumava a Bavorský les (obsahuje celkem deset informačních panelů; zatím nejsou nainstalované). V délce 65 km prochází srdcem Váchalovy divoké Šumavy po obou stranách státní hranice s Německem a pomocí obrazů a textů má podávat informaci o tom, jak Josef Váchal vnímal a prožíval zdejší přírodu – staré lesy, řeky, potoky, jezera, slatě, hory a tak dále. Její motto, vzaté z J. Váchala zní: „Vše kolem mne jako já žije, cítí ...“ Založil jsem také Máchovu poutnickou cestu, která vede z Mělníka na Sněžku (cca 250 km). Postupně ji začínáme budovat jako svého druhu krajinářské dílo. V její první a poslední části chceme vnést citace z Máchovy poezie do krajiny a vytvořit v ní několik uměleckých děl, která by reflektovala hlubší zamyšlení o místě člověka v kontextu země a kosmu. Příběh Máchovy poutnické cesty je pozoruhodný tím, že je spojen s tématem rituálu přechodu, s tématem iniciace a vnitřní transformace a také s tématem kosmologie. Ta cesta poskytuje navíc jedinečný průřezový obraz o charakteru a bohatství krajin zdejší české kotliny. Chápu poutnictví jako způsob, jak přírodu a naše spojení s ní jednou za čas oslavit. Jak vyjádřit krajině a životu dík za to, co nám dává. Jak vyjádřit vděčnost tajemství, jež nás stvořilo a které se manifestuje v nádherném divadle tohoto smyslového světa. Má česká (středoevropská) krajina nějaká specifika, kvůli nimž by duchovní dědictví v ní obsažené a návrat k němu, hledání spojení s krajinou našich předků, vy

žadovalo jiný přístup než třeba v Americe, Africe ...? Lze u nás naopak v tomto směru využít folklór, lidové slavnosti a obřady spojené s ročním cyklem, tedy ono zvláštní prolnutí křesťansko-pohanských rituálů, mystérií, spojených s převažujícím zemědělským charakterem života a zaměřených na poznávání sil přírody a žití v souladu s ní skrze potřebu dobré úrody a podobně?

Domnívám se, že má smysl vyzkoušet si všechno a najít si pak svůj vlastní způsob, který je pro mě a pro moje společenství nejvhodnější. Dnes je pro nás důležité veškeré duchovní dědictví Země, všechny lidské tradice a moudrosti nás mohou v tomto směru poučit o něčem, co z naší vlastní paměti buď zcela vymizelo, nebo jsme na to nějak zapomněli. Já sám jsem se poučil z domorodé šamanské spirituality severoamerických a jihoamerických Indiánů stejně jako od afrických Dagarů nebo z tibetského buddhismu či ze současné jihoamerické spirituální praxe s entheogeny, s ayahuaskou. Takovéto zkušenosti nás pak mohou přivést k novému pohledu na naše vlastní dávné tradice, i na ty naše vlastní inspirativní předky. Podobným směrem uvažování se u nás ubírá i můj přítel Zdeněk Ordelt, který prošel školou „jádrového šamanismu“ Michaela Harnera a hodně se přitom inspiroval mezoamerickou domorodou spiritualitou. Založil společnost Oko Bohů a dnes se snaží artikulovat novou podobu zdejší lokálně zakotvené spirituality a navazuje přitom na některé naše dávné slovanské tradice, mýty a rituály. Na Slovensku o totéž už řadu let ve své životní filozo-


27

www.unitaria.cz

fii „vedomectva“ obdobně usiluje pozoruhodný buditel a inspirativní zpěvák Žiarislav, který navazuje na bohatý slovenský folklór. Je o tobě známo, že zastáváš celostní přístup ke světu, k Zemi, k vesmíru, tak se tě chci zeptat i na tohle: Myslíš, že stačí snažit se pečovat o vztah s nejbližší krajinou nebo považuješ za důležité nějakým způsobem zažít, poznat, prochodit i jiné části Země – třeba pro lepší nadhled, pro srovnání...?

Na to není nějaký obecný recept, tu otázku si každý musí vyřešit sám. Nicméně z hlediska celostního vztahu k Zemi, o němž se zmiňuješ, představuje současná extrémní mobilita velký problém. Právě poutnictví chápu jako její protiváhu. Vytváření poutnických cest považuji za jeden ze způsobů, jak aspoň trochu vyvažovat trend současného zastavování, unifikace a fragmentace krajiny stavbami dálnic a jak přeorientovávat naše vnímání, aby se do krajiny znovu víc ponořilo. Dnešní horečné masové cestování letadly a auty v měřítku měst, států, kontinentů i celého glóbu (často kvůli zcela nepodstatným věcem) má velké ekologické dopady. V tomto kontextu dostává otázka po poznávání jiných zemí nový etický rozměr, který jsme dříve nevnímali. Za současné neomezené mobility, poháněné fosilními palivy, je podle mě skutečně zapotřebí své cestovatelské projekty, touhy či vášně dobře zvažovat. Henry David Thoreau ve své „Chůzi“ píše, že člověk může za celý svůj život skutečně podrobně poznat maximálně 28

území o poloměru deseti kilometrů kolem svého bydliště. Myslím si, že bychom měli v první řadě znát svůj habitat, kde jsme se narodili, respektive v němž žijeme. To je ostatně smysl poutnictví – omakat a očuchat si vlastním tělem prostor, v němž žiji. Teprve když jsem si prošel Máchovu cestu z Mělníka na Sněžku, zakusil jsem specifickou topologii tohoto mého habitatu ve svém těle. Charakter té kotliny, její proměny, charakteristická místa i zážitky z nich mám už natrvalo otištěné v jeho paměti. Cesty do „vzdálených krajů“ považuji nicméně za důležité, jen jsem chtěl upozornit na některé paradoxy a úskalí, jež jsou dnes s nimi spojené. Jsem pro to poznávat vzdálené kraje skutečně do hloubky, tedy mít možnost, v nich delší čas pobývat. Měly by to být cesty, které si nás skutečně přitáhnou, které pro nás mají nějaký vnitřní význam, jež nás obohatí. Není mi však blízká těkavá turistika, tedy vidět rychle všechno, být všude, být o všem informován. Myslím si, že nutně nemusíme všechno vidět. Kdybys potkal člověka, který by se chtěl zajímat víc o šetrnější životní styl a zároveň o navázání bezprostřednějšího, důvěrnějšího vztahu s přírodou, krajinou, včetně duchovní sféry, co bys mu doporučil si přečíst, vidět, poznat, prožít?

Pokud by šlo o člověka, jehož touha by byla upřímná, pak bych mu jednoduše řekl, ať následuje hlas svého srdce. Ať jde prostě za svoji láskou. To ho neomylně přivede k tomu, co je pro něj samot-


www.unitaria.cz

ného na takové cestě důležité. Rozhodně bych ho nepoučoval. Je potřeba, aby byl každý ve svém hledání svobodný. Jen bych mu nejspíš dal nějaký podnět. Klíčové jsou v každém případě vlastní prožitky, zkušenosti. Jen kognitivní znalosti, informace nestačí. V jistém smyslu je to možná naopak. Říkám vždycky, že jádrem poutnictví je „umět se ztratit“, tedy dokázat se oprostit od toho, co nějak dopředu víme. Jednoduše umět vystoupit ze zavedených konceptů a představ a začít bezprostředně vnímat svět, zemi kolem sebe, tady a teď. Takže bych možná takovému člověku navrhl, ať absolvuje nějakou poutnickou cestu. Může se podle tebe ještě lidstvo jako celek dopracovat k situaci, v níž bude možné říci, že naše civilizace už neohrožuje přirozenou rovnováhu Země?

To si velice přeji a měli bychom se o to všichni snažit, protože na tom zjevně závisí přežití civilizace v té podobě, jak ji známe. Teolog Thomas Berry takovouto situaci, o níž se zmiňuješ, charakterizoval jako „ekozoickou éru“ a práci, jež je k jejímu vytvoření potřeba, nazval „velkým dílem“. Současná globální krize nám tudíž otevírá možnost nového smysluplného příběhu, takže bychom se měli její výzvy rychle chopit. V posledních několika staletích jsme se Zemi nesmírně vzdálili, čehož důsledkem je bezprecedentní ekologická krize. V posledních desetiletích žijeme z podstaty, na dluh, a proto se rychle blížíme ke kolapsu. O tom už není pochyb. Váž-

nost této situace si v české kotlině však stále nechceme připustit a ustavičně před ní strkáme hlavu do písku. Nejmarkantnějším příkladem tohoto druhu autismu je bez diskuze i v globálním měřítku náš současný prezident; proto taky ten zbytek naší společnosti tak ospale reaguje. Je zjevné, že pokud stávající neblahý trend v krátkém čase neotočíme, budou dopady ekologické krize stále extrémnější. Z relativně stabilní doby, co se týče klimatu a životního prostředí, vstupujeme do doby permanentních krizí, v níž se budeme muset naučit navigovat. Ten proces už nemůžeme zastavit, ale můžeme ho zmírnit. Stávající globální krize je především krizí vědomí, takže její řešení od nás vyžaduje hlubokou sebereflexi a prověrku našich dosavadních hodnot a představ o tom, kam jsme ve svém vývoji dospěli, kdo jsme a kam chceme jít dál. Zmíněný Thomas Berry to charakterizoval jako znovuobjevení člověka na úrovni druhu. Sdílím jeho přesvědčení, že klíčovým krokem v tomto procesu je začít si uvědomovat, že jsme jako lidstvo součástí jednoho velkého integrálního společenství života, jedné velké rodiny a že na prospěchu a blaha tohoto obsáhlého společenství závisí náš vlastní prospěch.


29

www.unitaria.cz

POMOZTE DĚTEM Děti z Pražské obce unitářů se připojují k aktivitě Světlo pro Šluknovsko a chtějí pomoci dětem v sociálně vyloučených ghettech Šluknovska. Zvou vás k připojení rovněž, a to jednoduchým způsobem. Akce je nazvána „Vánoční krabice od bot“ a spočívá v tom, že se svými dětmi (vnoučaty či jinak spřízněnými) vyberete hračky, které by děti chtěly darovat druhým dětem. Děti to naučí myslet sociálně – že jinde na světě jsou děti, které si také rády hrají, ale přitom jsou mnohem chudší než ony, a že jim mohou pomoci. Ty druhé děti, které vánoční krabice dostanou, přitom zakusí, že někde na světě jsou děti, které na ně také myslí. A postupné rozbalování krabice a objevování, co všechno skrývá, pro ně představuje velké dobrodružství! V oblasti Šluknovska je asi 450 dětí ze sociálně izolovaných ghett, které jsou v kontaktu s místními sociálními pracovníky a které Vánoční krabicí chceme pomoci. S plněním krabice mohou dětem pomoci rodiče, ale důležité je, aby ji plnily samy děti.

Co se do krabice hodí? • • • • • •

30

Hračky, které se do krabice vejdou – nové, nebo takové, s nimiž si dítě již hrálo. Hezké kusy oděvů či oděvních doplňků, o nichž se dá předpokládat, že obdarovanému udělají radost – tričko, šátek, čepice, rukavice a pod. Věci specifické pro obdarované děti: Pro holčičky a malé slečny panenky a dětskou bižuterii, pro pány kluky i mladé muže autíčka a nářadí. Předměty, pomáhající k rozvoji talentu – skicák a pastelky, vodové barvy a štětec, sportovní potřeby – míček či nafukovací balón. Knížka přiměřená věku dítěte. Fotografie toho, kdo jim krabici posílá, případně i pohled s vánočním přáním.


www.unitaria.cz

Co se do krabice nehodí? • To, co byste sami nechtěli, aby vaše dítě dostalo – věci rozbité, špi navé, příliš opotřebované, ale ani příliš luxusní a drahé, aby to ne vzbudilo závist jiných obdarovaných dětí. • Věci nevhodné pro dítě věku uvedenému na krabici, či takové, kte ré mohou být pro děti nebezpečné – šipky s kovovými hroty, pyrotechnika, ostré nože apod. Přineste vybrané dárky na dětský program v neděli 4. 12., kde dárky budeme balit do krabic. Krabice pak odešleme přímo do Rumburku, kde akci koordinují na tamní evangelické faře.

LETEM UNITÁŘSKÝM SVĚTEM

ALABAMŠTÍ UNITÁŘI PROTI IMIGRAČNÍMU ZÁKONU

Unitáři v americké Alabamě jsou v předních řadách debat o imigračním zákonu. Tento zákon kriminalizuje každého, kdo se nemůže prokázat dokumenty o legálním pobytu v Alabamě, a současně každého, kdo takovému člověku umožní dopravu, poskytne ubytování nebo práci. Alabamské unitářské obce se sjednotily a připojili se k masovému hnutí, které protestuje proti imigračnímu zákonu, který je neúměrně tvrdý.

POMOCNÁ SLUŽBA INDICKÝCH UNITÁŘŮ

Indická charitativní nadace Nangroilang podporovaný unitářský unitářskou obcí v Puriangu organizuje pomoc pro dvacet osob města Puriant. Mezi těmito osobami jsou čtyři děti s duševní poruchou, jedna dívka s poškozeným sluchem a jeden dospělý, kterému vichřice zbořila dům. Od doby svého založení v roce 2007 tato nadace pomohla již padesáti osobám.


31

www.unitaria.cz

Dobrý den, milé děti,

Všichni už jistě kolem sebe vidíte, že se blíží Vánoce. V našem obchodě už přicházejí od konce září. Provázejí je nejrůznější čokoládové figurky a věřím, že kdyby se na nějakém místě sešly všechny vánoční čokoládové figurky z tohoto roku, byla by to pěkná armáda. Jestlipak je mezi Vámi někdo, kdo by se tam chtěl nachomýtnout a pár čertů třeba přeprat. Možná by vás ale v tu chvíli chuť na čokoládu přešla:. Včera jsem četla příběh z Anglie z doby druhé světové války, kdy byla všeobecně nouze o základní potraviny. V jedné rodině měli psa Luckyho – šťastného a štěstí přinášejícího. Jednou si ho jeden námořník, který šel zrovna kolem, pro štěstí pohladil a poplácal a dal mu dílek čokolády, se kterým pes, šťastně vrtě ocasem, odběhl. Mezitím námořníka povolali zpět do služby. Plavil se spolu s mnoha ostatními a ocitli se ve válečné vřavě. Tu poznali, že nepřátelská ponorka vyslala proti jejich plavidlu torpédo. Voda nad jeho dráhou se čeřila a pěnila. Směr byl neodvratný a úhybný manévr lodi příliš pomalý na to, aby stačili uniknout ze směřující dráhy. Náš námořník vzal svou palnou zbraň, protože jediný možný způsob, jak se vyhnout zániku, bylo torpédo „sestřelit“ – tedy způsobit, že při trefě exploduje mimo loď. Pohyb torpéda však byl velmi rychlý a srážka se zdála být neodvratnou. Už skoro nezbýval žádný čas. Námořník vzal pušku, zavřel oči a naslepo vystřelil. Vzápětí jej ohodila vlna vzbouřené vody, která rozhoupala loď. Ale nic víc. Náš námořník si opravdu s sebou vezl kus štěstí, torpédo vybouchlo mimo loď. Vtom si vzpomněl, že to jistě bude štěstí od Luckyho a rozhodl se mu štědře odměnit. Z jakýchsi tajných vojenských zásob vzal za podpory ostatních kolegů ohromný kus čokolády a nesl ho milému psu. Ten jej vzal do huby a zase šťastně odběhl. Panička, maminka několika dětí, si všimla, že něco nese, a tak ho zavolala: „Pojď sem, ty starý brachu. Co to máš? Ukaž. Dej mi to. Já ti tady dám kostičku…“ A tak to pes vyměnil za svou oblíbenou kost. Maminka to vzala a otřela do zástěry. Toho válečného roku se děti velmi radovaly, když našly o Vánocích ve svých 32


www.unitaria.cz

punčoškách čokoládu. Maminka se smála a říkala, že to přinesl Father Christmas se svými pomocníčky. No, děti měly opravdu ohromnou radost a nejmladší Betynka hned ostatním ukazovala, že ten její díl nesli ti pomocníčkové v tlamičce. Maminka se divila: „Jak jsi na to přišla, prosím, tě?“ A Betynka: „Podívej, tady jsou otisky zubů.“ To je úsměvný příběh z neúsměvné doby našich dějin. Tak nějak se nám to pořád střídá. Kdybyste se zeptali lidí, jestli je svět, tak jak je, v pořádku, asi by vám mnoho z nich povědělo, že to tedy asi není…že to a ono je úplně v nepořádku. A tak jsem si řekla, že přeci by mi děti samy mohly říct, co by se mělo ve světě změnit, aby byl lepší, a šla jsem a poprosila několik dětí ze 4., 5. a 7. třídy ZWŠ Dědina, aby mi na to odpověděly. Tak se s Vámi tady o jejich názory teď rozdělím.

Přáli bychom si:

Aby nebyla válka a žádní politici (výměna politiků 2x), aby lidé neodhazovali odpadky 9x, třídit odpad 8x, aby se přestalo s kácením stromů 12x a vysazovaly se nové 4x, dát více přírody do všech koutů zeměkoule, více parků, uklízet po sobě, neplýtvat vodou, nekupovat zbytečné věci, co vyhodíme, více recyklovat, nevypouštět do ovzduší toxické výpary 5x, starat se o přírodu a pomáhat si, aby se lidi měli rádi a aby se nekradlo, aby se omezila doprava a přestaly se stavět nové silnice 6x, vyrábět pouze auta na elektřinu a sjednotit jazyk, aby se nestavěly nové paneláky 2x, nedělat pokusy na zvířatech, zakázat týrání zvířat 6x, nezabíjet ohrožené druhy 5x, nelovit tuňáky, protože vymírají, omezit rybolov 2x, zrušit MacDonald a podobné řetězce 2x, přestat vyrábět elektřinu v jaderných elektrárnách 3x, zlepšit alternativní pohony a využívat teplo z počítačových centrál, používat více větrné a vodní elektřiny, šetřit elektřinou i vodou, pomáhat chudým 2x, lepší chování ke starším lidem, nedělat dětskou práci, stop burze a zrušit nadnárodní korporace 4x, víc továren v Evropě, neprovozovat toxické továrny, přestat kouřit, spřátelit se se všemi státy, místo válek fotbal, mír 10x, a lásku – více lásky k přírodě, zvířátkům a lidem. Kromě těchto krásných receptů na lepší svět tu mám i návrhy na zlepšení školní docházky: 1x zrušit školu, 1x nemělo by se propadat a konečně 1x zrušit domácí úkoly. Všem dětem za jejich názory a účast v anketě moc děkuji a doufám, že se Vám/ nám všem nějaké to přání, které přispěje k lepšímu světu, splní. – Mína Hosenseidlová


33

www.unitaria.cz

UDÁLOSTI, KOMENTÁŘE

KUMRÁNSKÉ SVITKY BUDOU ZPŘÍSTUPNĚNY

Takzvané kumránské svitky byly objeveny koncem čtyřicátých let minulého století beduíny v kumránské jeskyni. Ti náles obratem prodali syrskému biskupovi Samuelovi, který je pak poskytl Hebrejské universitě v Jeruzalémě. V průběhu dalších let odhalili archeologové ještě řadu spisů v několika dalších jeskyních. Izraelské muzeum v Jeruzalémě nyní přepisy svitků poskytlo široké veřejnosti na webových stránkách. Rukopisů je celkem 900, na webové stránky byl umístěn digitální přepis prvních pěti. Nejvýznamnějším z těchto pěti spisů je kniha Izajáš čítající šestašedesát kapitol, nebo tzv. „Chrámový svitek“. Trezor v Jeruzalémském muzeu, kde jsou svitky přechovávány, podléhá přísným bezpečnostním podmínkám. Přístup do něj je možný za pomocí kombinace tří různých klíčů, magnetické karty a tajného kódu. Vědci se při uchovávání vzácných spisů snaží úpravou vlhkosti a teploty v trezoru dosáhnout podmínek odpovídajícím prostředí kumránských jeskyní. Do roku 2016 by měly být převedeny a zveřejněny i zbylé rukopisy. Pět spisů s možností detailního prohlížení, vyhledávání a překladu do angličtiny naleznete na webu muzea.

ŠVÝCARSKÁ CÍRKEV SE PŘIPRAVUJE NA BUDOUCNOST BEZ KNĚŽÍ

Už dnes ve Švýcarsku slouží bohoslužby zpravidla kněží v důchodu. A tak přestože se tendence zdá zřejmá, švýcarští biskupové zadali sociologům přípravu podrobné zprávy na téma stavu duchovenstva a prognóz do roku 2029. Dokončena bude na konci měsíce a má se stát podkladem pro debatu o budoucnosti místní církve. Průměrný věk kněze ve Švýcarsku je 65 let. Stav jednotlivých diecézí je srovnatelný. Poměrně dobře je na tom jedině italsko-jazyčná diecéze Lugano, kde je věkový průměr 61 let a 44% kněží nedovršilo 55 let. Sociologové, kteří průzkum provádějí, tvrdí, že tendence úbytku povolání v katolické církvi není výjimečná. Sdílí pouze osud protestantů, kteří se už dávno potýkají s nedostatkem duchovních. – podle Christnet.cz Erratum: V článku Není lhostejné, pro které snahy a ideály se člověk nadchne aneb Rané osudy unitářských varhan (Unitářské listy 2011/10) byla uvedena chybná informace o době demontáže varhan z přednáškové síně CH. G. Masarykové v pražské Unitarii (s. 15). Podle shodných výpovědí několika pamětníků byly varhany demontovány již ve druhé polovině 70. let 20. století (přesnější datum se bohužel určit nepodařilo). Tímto se čtenářům omlouvám za mylně uvedený údaj. -- Kristýna Ledererová Kolajová 34


HUMOR SOLÍ ŽIVOTA

PF2012 Vše nejlepší v roce 2012 a především spoustu lásky svým věrným čtenářům přeje redakce Unitářských listů

„Tak co s tím uděláme?“


35

30. října Pražská obec pořádala zvláštní nedělní shromáždění v kostele Sv. Martina ve zdi při příležitosti sbírky na rekonstrukci historických varhan. Děkujeme Církvi českobratrské evangelické za laskavé propůjčení kostela i varhan.

Obsah Unitářských listů PROSINEC 2011

Recommend Documents