Září 2009
Pro potřebu základních organizací KSČM
Vyškov
Obsah Propagace nejen volební........................................................................................................................1 Solidarita................................................................................................................................................2 Jak jsou lidé klamáni..............................................................................................................................3 Koloniální války XXI. století ................................................................................................................4 Historický kalendář - říjen.....................................................................................................................5
Propagace nejen volební
Volby letos nebudou, ale KSČM bude zájmy pracujících a potřebných občanů hájit stále. Naši poslanci nepodpořili nakonec rozpuštění Poslanecké sněmovny, protože by bez nových voleb bylo výrazně ztíženo vládě řešit krizi a připravit státní rozpočet na příští rok. Do poloviny příštího roku by „vládl“ naším jménem senát, který je stále ještě výrazně pravicový. Naše strana – a podobně i jiné neburžoazní menší strany – nemá prostředky na reklamní volební kampaň, která by zajistila podporu neaktivních voličů. Komunisté ovšem ani nemohou používat takové ty reklamné postupy jako třeba ODS, TOP 09 a někdy i ČSSD. My tvrdíme, že nám nejde o posty, ale o obhajobu oprávněných zájmů všech pracujících a potřebných. V tom je síla i slabina našich volebních kampaní. Síla v poctivosti a skutečně prokazatelné snaze prosadit, obhájit to, co lidem předkládáme. Slabina v tom, že náš program a naše argumenty se nedostávají k většině občanů, ba k mnohým přicházejí výrazně zkreslené pravicovými médii. Jak tedy agitovat? Především se nemůžeme zaměřovat na to, co bylo. Jistě že se snažíme obhájit úspěchy socialismu a bránit zkreslování historie, které je dnes hlavní zbraní proti sociálnímu pokroku a tím i proti KSČM. Jenže tato obhajoba není cílem, smyslem naší politiky. Má jen zmírnit dopad pravicových útoků, často neoprávněných. Hlavním směrem našich agitačních akcí (ať se jedná o rozhovor mezi přáteli, nebo o velká shromáždění) je ukázat naše představy, jak řešit aktuální problémy, navrhovat cestu z krize, seznamovat
2
s konkrétními kroky, které strana hodlá prosazovat při obhajobě potřeb lidí práce a rozvoje společnosti. Ovšem k tomu nestačí „mít správný názor“, což se u starých komunistů vcelku dá předpokládat. K takové propagaci je nezbytné znát představy o konkrétních řešeních, se kterými vedení strany počítá. Do češtiny přeloženo – musíme číst, sledovat materiály vedení strany, abychom mohli účinně a především věcně a pravdivě na spoluobčany působit. Komunisté se nemohou bát studovat a sledovat stranické dokumenty. Kdysi naši prapradědové, mnohem méně dotčeni vzděláním, když jim kapitalistický režim neposkytl víc než to základní, studovali i náročné materiály marxistických teoretiků; proč by tedy dnešní generace, která je mnohem vzdělanější, se měla bát seznamování s novinkami a spoléhat se jen a jen na to, co kdysi do své vědomostní i mravní výbavy nastřádala? Solidarita Je obecně známo, že levice považuje za jednu ze základních zásad vzájemných vztahů ve společnosti solidaritu. Současně je z denní praxe vidět, že pravice považuje solidaritu za něco neprospěšného. Prý má mít každý na prvním místě svého snažení individuální prospěch a teprve pak – skoro z milosti a jako almužnu – pustit nějaký chlup těm méně „úspěšným“. Prostě utrhni si každý, kolik dokážeš. Bude-li toho dostatečně velká hromada, pak pusť nějakou almužnu i těm méně rvavým, zato potřebnějším. Nezapomeň toho využít k reklamě, a pokud to jde, i k vedlejším ziskům – prostřednictvím almužny politikům. Fuj, co tady pletete korupci! Současně se pravice tváří, jako by byla solidarita výmyslem komunistů, a tedy něčím naprosto nežádoucím, ba škodlivým. Skutečnost je jiná. Solidarita v družstevnictví – to přece byla a je forma svépomoci nikoliv na úkor jiných, ale právě naopak ve prospěch všech zúčastněných. Proto vznikaly a dosud prosperují různé formy družstev – Jednoty, Budoucnost, Zádruha … Mimochodem. Víte, co to byla historická zádruha (občina)? Býval to způsob vlastnictví či hospodaření celých rodových kolektivů, kdy si nikdo nepřivlastňoval víc, než potřeboval pro sebe a svou rodinu. Všichni společně obdělávali získanou půdu a každý dostával – v závislosti na úspěchu hospodaření – spravedlivý díl vytvořené hodnoty. Když společnost vytvořila o dost víc, než sama spotřebovala, bohatla. A právě tehdy se toho „navíc“ zmocnili dávní bohatci. Tak třeba král či kníže si přivlastnil (právem síly své ozbrojené družiny) všechna pole a lesy a pak je poskytoval těm, kdo ho podporovali. Družiníkům (pozdější šlechtě), církevním údům, které vychovávaly pro vladaře pokorné poddané. Ti se v průběhu času dostávali do různého stupně podřízenosti. Nevolníci, ba i otroci vytvářeli vládnoucím další bohatství svou prací a svou bídou (nenáročností). Právě v takové situaci začala být solidarita těm „úspěšnějším“ na obtíž. Proč by – podle pravicové morálky – měli na
3
bohatství mít podíl všichni, proč ne jen ti „úspěšní“? Jen tak mimochodem. Víte, že nejdemokratičtější americká společnost po svém vzniku v 18. století měla za prezidenty otrokáře? Že je pravice, boháči, nesolidární, to nás nepřekvapí. Když však i katolická církev zapomíná na své vlastní učení (obsažené v evangeliích i v epištolách či Skutcích apoštolů) a přistupuje k celospolečenskému bohatství a jeho rozdělování ve společnosti tím sobeckým způsobem, stojí to za zamyšlení. Komunisté nejsou – jak nás osočovali a osočují – pro rovnostářství. Naopak vždy prosazovali (někdy ovšem méně úspěšně) odměnu podle zásluhovosti. Když jsme hlásali zásadu Kdo nepracuje, ať nejí, současně jsme prosazovali takové rozdělování hodnot vytvořených společností, aby i ti, kteří z různých důvodů pracovat nemohou, byli zajištěni k důstojnému životu. Lžou o nás, že jsme za socialismu kradli. Ale nemohou ukázat, že bychom se jako jednotlivci na úkor ostatních obohacovali. To nastalo až po vítězství sobectví, tedy kapitalismu. Ostatně i to, co KSČ jiným vyvlastnila (bohužel často i těm, kteří nepatřili mezi vykořisťovatele), nerozdělila mezi komunisty, ale vložila to do společné pokladny a rozdělovala mezi potřebné. Takže. Solidarita je vlastnost lidská, humánní a potřebná. Sobectví kapitalismu je nehumánní a umožňuje jedněm trávit volno na jachtách a vyhazovat desetitisíce za večeři či za láhev whisky, zatím co druzí nemají na nájem, na léky, na základní kulturní potřeby pro sebe a dokonce ani pro své děti. Jak jsou lidé klamáni Pravice dokáže velmi promyšleně občany klamat, skoro by se chtělo říct oblafnout. Uveďme si některý typický příklad. Vzpomínáte si, že po převratu „hledaly“ české úspěšné firmy strategického partnera? Vykládalo se to tak, že naše firmy samy by v mezinárodní konkurenci (kde řada z nich až dosud úspěšně působila) neobstály, takže se spojí se strategickým partnerem ze zahraničí, který jim v té konkurenci pomůže. Jak to dopadlo, víme. Strategický partner si naši firmu ponechal a provozuje ji, pokud z ní má dostatečný zisk. Třeba banky, spořitelny, pojišťovny … Pokud má na trhu v dané oblasti dostatek vlastní nabídky (výrobků, služeb), prostě ten strategický partner naši firmu jakožto neprosperující zavřel. Tak se stalo, že česká farmacie přestala být českou a stala se nákladnější. Pro pacienty a zdravotnictví. Naopak vynáší zvýšené zisky zahraničnímu strategickému partnerovi. Mohli bychom uvádět desítky konkrétních příkladů. Nabízí se přirovnání strategického partnera naší kapitalistické transformace s činem někdejšího prezidenta Háchy, kdy „vložil s důvěrou budoucnost českého národa do rukou vůdce a říšského kancléře“. Následky – ovšem v rozdílné oblasti – se příliš nelišily. Jiný případ – nutnost vytvořit konkurenční prostředí. Konkurence prý nutí firmy ke zvyšování produktivity a zlevňování výrobků a služeb. Tak třeba
4
zdravotnictví. Proto zrušili ovládání zdravotního pojištění z jednoho státem řízeného subjektu a zavedli „konkurenční prostředí“ řady zdravotních pojišťoven. Tím se stalo, že se na zdravotní administrativu vynaloží větší podíl z vybraného pojištění, takže na vlastní zdravotnické služby zbývá poněkud méně. Tedy žádná opravdová konkurence, ale spíše více administrativních a dobře občany zaplacených korýtek. Konkurence ve zdravotnických službách, to je věc zdravotních zařízení. Jejich odbornost, pružnost, dostupnost. Ještě jeden příklad. Soukromník je prý lepším hospodářem než stát. Proto teď kapitalistické státy vynakládají desítky a stovky miliard ze státních prostředků, aby pomohly soukromým firmám, které se – konkurence nekonkurence – dostaly do hospodářských problémů. Co se stalo, když se Hanácká zdravotní pojišťovna dostala do maléru? Vedení pojišťovny pokrčilo rameny. Když nejsou peníze, tak holt nemůžeme doktorům či nemocnicím zaplatit. A odebralo se – tedy lidé z vedení – podnikat do jiné oblasti, třeba do politiky. Kdyby něco podobného udělal stát, tedy nezaplatil by lidem to, co si předem předplatili, to by bylo křiku! Jenže soukromník je prostě lepší hospodář, takže si soukromě líp nahospodařil. Nu a pak přijdou volby a pravice slibuje zprava zleva, shora zdola, že to bude stále lepší. My však už máme zkušenost, že politika kapitalistických politických stran je nejlépe charakterizována rčením: Mazat med kolem pusy. Ovšemže si občané musí ten med sami zaplatit! Koloniální války XXI. století Zdá se vám to nesmyslné, nějaké koloniální války čtyřicet roků po rozpadu koloniálního systému? Ale je to denní skutečnost. Podívejme se na příměr. Francie v 19. století ovládla mimo jiné Alžír. Jistě ne proto, aby alžírskému obyvatelstvu poskytla humanitární pomoc, ale aby z Alžíru a jeho obyvatel těžila bohatství pro svou vládnoucí třídu. Po druhé světové válce se Alžír (a ostatní kolonie) snažil všemi silami vybavit z koloniální závislosti. Stálo jej to další zbídačení, rozvrat i tak slabé ekonomiky a především statisíce mrtvých a miliony postižených zraněními, hladem a nemocemi. Ale zvítězil. Takže alžírská nafta patřila Alžířanům. Podobně to bylo třeba ve Vietnamu, kde se ovšem přichomýtli také Američané. Prohráli a museli odejít. Vietnamské přírodní bohatství a strategická poloha se nestaly bohatstvím USA, ale zůstaly Vietnamcům. A co se děje dnes, když již nadešlo XXI. století? Vedou se krásné řeči o pravdě, lásce, spravedlnosti, ale především o svobodě a demokracii. Jenže vůně nafty a lákadlo výhodných základen k zpacifikování každého případného konkurenta donutilo Ameriku, aby zasáhla. Nejprve v Afghánistánu. Záminka vypadala věrohodně až na to, že tam Amerika bojovala a s pomocí svých satelitů - ČR nevyjímaje - bojuje s nepřítelem, kterého kdysi sama pomohla zorganizovat, vycvičit a vyzbrojit. Svoboda Afghánistánu?
5
No, stojí na bodácích USA a jejich satelitů. Demokracie v Afghánistánu? Inu, prezident této demokratické země poníženě vyzývá USA, aby omezily útoky na civilní cíle a snížily tak ztráty žen, dětí a vůbec nevinných občanů. A to je asi tak všechno, co si může svobodně v této zdemokratizované zemi dovolit. Přesně tak tomu bývalo v někdejších koloniích či u nás za protektorátu. Tady zatím těží USA spíše jen výhody ze strategické polohy, ale platí za to mrtvými a raněnými (včetně obětí z řad satelitů). Jo a svět získal další drogy. Nebo Irák. Dnes už snad ani dítko školou povinné nevěří, že byl Irák nebezpečím pro USA či dokonce svět jako takový. Ale nafta, ta byla, je a bude důležitá stejně jako vojenské základny americké armády, které někdejší vládce Husajn nedovolil založit stejně jako zestátněnou naftu nedovolil předat do cizích rukou. Teď už ji mají vesměs ti správní demokraté z Abú Ghraib či Guantánama. Svoboda Iráku je taková, že když si pozvou Iráčané oficiálně návštěvu ze sousedního Íránu, tak ji Amíci zabásnou. Ještě to tak, aby se Irák kamarádil, s kým chce, ke komu má blízko! Nač by potom američtí hoši v této zemi umírali? Ostatně jako v době kolonií, vojáky stáhnou z nebezpečných měst, ale usadí je v opevněných táborech, kam se Iráčan dostane jen jako kolaborant. Když si Honduras zvolil svého prezidenta, který není Americe nakloněn, připustí se vojenský převrat. Pučisty jmenovaný prezident - tedy očividně nelegální diktátor - je sice nabádán, aby se s tím svrženým domluvil, ale víc nic. Prostě svržený Zelaya neposlouchal strýčka Sama a americký kapitál, tak z hrušky dolů. To by tak hrálo, aby si ve Střední Americe lidi dělali to, co se jim líbí. Poslouchat se musí, milánkové! I demokracie jen podle amerických not. Kdepak. Kolonie už nejsou ani náhodou. Je svoboda, demokracie a americká snaha o světovládu. Nu a zastaralé dělové čluny nahradily letadlové lodě a ty potvory rakety. Historický kalendář - říjen 1939 70. výročí 28. října 1939, půl roku po březnové okupaci, došlo v Praze a četných městech protektorátu Čechy a Morava k bouřlivým protinacistickým demonstracím. V Praze byla mohutná demonstrace proti okupantům rozehnána střelbou do účastníků. Byl zastřelen dělník V. Sedláček. Těžce zraněn byl student medicíny J. Opletal, který na následky zranění 11. 11. zemřel. Jeho pohřeb dne 15. listopadu se stal velkou studentskou protifašistickou demonstrací. Okupanti chystali odvetu. 1944 65 výročí 2. října 1944 byl u obce Hřiště na Havlíčskobrodsku při zatýkání zastřelen protektorátními četníky generál bývalé Čsl. armády Vojtěch Luža, zemský velitel na Moravě, člen vedení početné ilegální odbojové organizace Rady tří.
6
6. října 1944 přiletěla do Banské Bystrice z Londýna přes Moskvu čs. vládní delegace, jejímž členem byl i generál Rudolf Viest, jediný slovenský generál z předmnichovské republiky. Byl prezidentem Benešem jmenován velitelem 1. čs. povstalecké armády na Slovensku plukovník Golián, později rovněž povýšený na generála, který dosud velel povstání, se stal jeho zástupcem. Stejného dne v 6 hodin ráno překročily jednotky 1. čs. armádního sboru v SSSR hranice Československé republiky v prostoru Dukelského průsmyku a zahájily přímé osvobozování vlasti. Tento den se později stal Dnem Československé lidové armády. 26. října 1944 po urputných bojích, kdy se nepodařilo povstalecké armádě a partyzánům zadržet německá okupační vojska, která obsadila Zvolen, byla zahájena evakuace Banské Bystrice a nastal všeobecný odchod povstaleckých sil do hor. 27. října 1944, kdy v ranních hodinách nacisté obsadili Banskou Bystrici, nařídilo předsednictvo Slovenské národní rady, které mělo sídlo v Donovalech, aby povstalecká armáda přešla na partyzánský způsob boje a pokračovala v odporu spolu s partyzánskými oddíly. Ty měly samostatné velení. Na východní frontě pokračovala během října 1944 Rudá armáda v pronásledování a ničení nepřítele. Zahájila desátý mohutný úder ve směru na Pečengu, obklíčila početné německé síly, osvobodila hlavní město Lotyšska Rigu, úplně osvobodila území Ukrajiny od nacistických vetřelců a probila se na území východního Pruska. K poskytnutí pomoci Slovenskému národnímu povstání překročila původně neplánovaně karpatský horský hřeben, obsadila sedm horských průsmyků a zahájila postup na československém území. Do konce října obsadila Mukačevo a Užhorod na Podkarpatské Rusi a úspěšně postupovala i na území Maďarska (které zastavilo boj) a také v Jugoslávii, kde byl osvobozen Bělehrad. Na západní frontě byla dne 8. října 1944 přisunuta z Anglie do Francie l. čs. obrněná brigáda a byla pověřena obklíčením a obléháním nacistické posádky v přístavu Dunkerque. Hlavní síly spojeneckých vojsk pokračovaly v urputných bojích se silným nepřítelem, kterému se podařilo zorganizovat odolnou obranu, uzavírající cestu do nitra třetí říše. Během října se spojeneckým vojskům nepodařilo nikde tuto obranu prolomit. Německá fronta se stabilizovala a prolomit ji mohl jedině organizovaný strategický útok, připravovaný na začátek listopadu.
