OBSAH Obsah Úvod Seznam Zkratek Kontext a pedpoklady Rámec: politika Sovětského svazu vůči Africe Rámec: dekolonizace francouzské Afriky Předpoklady československé politiky vůči Africe Instituce Stranický aparát Státní orgány První správa Sboru národní bezpečnosti Ministerstvo zahraničních věcí Ministerstvo zahraničního obchodu Ministerstvo národní obrany Univerzita . listopadu Další státní instituce Instituce zabývající se vědeckým výzkumem Afriky Formálně nevládní organizace Mezinárodní kryptokomunistické organizace Mechanismy Toky a utajování informací Konzultace a koordinace se Sovětským svazem Koncepce Kategorie Koncepce z roku a její vývoj v . letech Československá propaganda a Afrika Domácí propaganda Zahraniční propaganda Kampaně Alžírsko Rámec: Sovětský svaz a válka v Alžírsku Politické a diplomatické vztahy Dodávky zbraní Frontě národního osvobození Dodávky zbraní prostřednictvím Egypta, Sýrie a Maroka Skandály lodí Slovenija a Lidice Přímé dodávky zbraní a vojenský výcvik 5
Pomoc Frontě národního osvobození v civilní oblasti Nezávislé Alžírsko Maroko Pozvolné pronikání Obchodní spolupráce a alžírsko-marocký konflikt Problém Mauretánie Dodávky zbraní Tunisko Guinea Rychlý rozvoj všestranné spolupráce Roztržka a její důsledky Od chladných vztahů k limitovanému oživení Mali Ostatní zem francouzské Afriky Čad Dahome Gabon Horní Volta Kamerun Kongo-Brazzaville Madagaskar Niger Pobřeží slonoviny Senegal Středoafrická republika Togo Československá aktivita v Africe a eskoslovensko-francouzské vztahy Francie z pohledu Československa Československo z pohledu Francie Mezníky vzájemných vztahů Podpora FLN a československo-francouzské vztahy Pronikání do černé Afriky a československo-francouzské vztahy Závr Poznámky Českoslovenští aktéi: životopisné medailony Prameny a literatura Résumé
6
KONTEXT A PŘEDPOKLADY RÁMEC: POLITIKA SOVĚTSKÉHO SVAZU VŮČI AFRICE1 Československá zahraniční politika byla po druhé světové válce podřízena globálním zájmům Sovětského svazu. Od přelomu 40. a 50. let rezignovalo Československo na jakoukoliv vlastní mezinárodní iniciativu a otrocky sledovalo sovětský kurs. Přes uvolnění v polovině 50. let, kdy Moskva poněkud ustoupila od přímé kontroly svých satelitů a poskytla jim určitý prostor k vlastní zahraniční politice, zůstávaly sovětské zájmy základním rámcem československé vnější politiky. Z něj se nevymykala ani politika Prahy vůči Africe. »Až do 50. let projevoval Sovětský svaz o Afriku jako takovou jen velmi mírný zájem.«2 Vzhledem k tomu, že Sovětský svaz neměl až do roku 1943 na
africkém kontinentě žádné diplomatické zastoupení, realizoval se jeho vliv v tomto regionu – dá-li se o něčem takovém vůbec mluvit – téměř výhradně prostřednictvím metropolitních komunistických stran.3 Situace se příliš nezměnila ani bezprostředně po druhé světové válce. Požadavek Moskvy na podíl na správě Libye, který byl vznesen během Postupimské konference, smetli ostatní Spojenci ze stolu. O dva roky později – koncem září 1947 – pronesl sovětský ideolog A. A. Ždanov na ustavujícím zasedání Informační byra komunistických a dělnických stran ve Varšavě projev, ve kterém je zmínka o »zostření krize koloniální soustavy«. Mezi státy, které sympatizují s »protiimperialistickým táborem«, jmenuje Ždanov i jeden africký – Egypt.4 Stalinská zahraniční politika však tento potenciál nedokázala využít a sovětská propaganda první poloviny 50. let označovala nezávislost všech nových států – s výjimkou asijských, v nichž se moci chopily komunistické strany – za iluzorní, fiktivní či čistě formální. Přestože subtilní změny sovětského postoje byly zaznamenány již v posledních měsících Stalinovy vlády5, k opravdovému obratu došlo až v roce 1955. Pokud jde o Afriku, soustředil Sovětský svaz svůj zájem nejprve na její strategicky důležitou severní část. Moskva využila nespokojenosti Násirova Egypta s regionálním statutem quo, který garantovaly západní mocnosti. Dohodou o prodeji zbraní Egyptu, uzavřenou prostřednictvím Československa 12. 9. 1955, získal Sovětský blok prvního strategického partnera v geopoliticky nejexponovanější oblasti afrického kontinentu.6 Sovětská zahraniční politika pochopila velmi dobře význam Bandungské konference asijských a afrických států v dubnu 1955. V průběhu dekolonizace vzniklé nezávislé země, které vyhlásily neutralitu mezi dvěma bloky, se 13
staly předměty manipulace obou stran. Sovětský svaz přešel pod Chruščovovým vedením ke globální ofenzivní strategii, jejímž cílem byl zisk pozic právě ve »třetím světě«. Afrika s výjimkou své severní části však ze dvou důvodů zpočátku nepatřila k sovětským prioritám: za prvé byl ze sovětského hlediska geopolitický význam černé Afriky druhotný a za druhé zde byla oproti Asii dekolonizace opožděna a v polovině 50. let ještě drtivá většina kontinentu spadala pod evropské koloniální mocnosti. To se ovšem velmi rychle změnilo na přelomu 50. a 60. let, kdy nepříliš očekávaně poskytla Francie nezávislost téměř všem svým koloniím, následovaná Belgií, která své africké impérium rozpustila v letech 1960–62, a Velkou Británii, která udělila většině svých afrických kolonií nezávislost v letech 1956–66. V druhé polovině 60. let tak udržovalo svou koloniální říši v Africe pouze Portugalsko.7 V druhé polovině 50. let se objevují první projevy výraznějšího sovětského zájmu o africký kontinent. Sovětský svaz uznal v roce 1956 okamžitě nezávislost Maroka, Tuniska a Súdánu, stejně jako o rok později Ghany. V roce 1957 proběhla v Moskvě první afrikanistická konference a v Sovětském svazu začali studovat studenti z černé Afriky, o dva roky později vznikl Ústav Afriky a 23. 4. 1959 byla založena Asociace přátelství s africkým lidem.8 Sovětský svaz se snažil do nových států pronikat diplomaticky a hospodářsky. V letech 1955–65 se obrat obchodu zemí sovětského bloku s Afrikou zvýšil na pětinásobek, zatímco obrat obchodu mezi západními zeměmi a Afrikou stoupl jen o polovinu.9 Význam Afriky pro sovětskou zahraniční politiku v Chruščovově období ilustruje i fakt, že do afrických zemí směřovalo 45 % z hodnoty úvěrů, které Moskva poskytla v letech 1955–64 rozvojovým zemím.10 Hlavním instrumentem sovětského vlivu se staly dodávky zbraní,11 na kterých se podílely také satelitní země, zejména Československo. Sovětské a československé zbraně směřovaly do Alžírska, Guineje, Ghany, Mali, později také do Maroka, Ugandy, Nigérie a dalších zemí. Vyzbrojovány jimi byly nejen státy, ale také různá národněosvobozenecká hnutí a opoziční skupiny v zemích s prozápadními vládami. Sovětskou politiku vůči Africe charakterizovala od počátku velká míra oportunismu. Sovětský svaz uzavíral spojenectví se státy, které ovládaly většinou nacionalistické strany nebo vojenské kliky. Ve většině z nich byly komunistické strany zakázány, a v některých komunisté dokonce tvrdě perzekuováni. Tento rozpor si v ideokracii sovětského typu vyžadoval ideologického zdůvodnění. Tím se stal koncept »národně-demokratického státu«, vypracovaný během konference 81 komunistických stran v Moskvě v prosinci 1960. Národně-demokratický stát byl podle sovětských ideologů takový, který rozhodně bránil svoji politickou a ekonomickou nezávislost, 14
bojoval proti imperialismu a jeho vojenským blokům, proti novým formám kolonialismu a pronikání imperialistického kapitálu. Stát, který prováděl zemědělskou reformu a rozvíjel státní sektor. V národně-demokratickém státu měl lid zaručen demokratická práva a svobody, stejně jako podíl na formování vládní politiky. Pokud jde o držitele moci, byli vágně charakterizováni jako »zástupci pokrokových sil národa«.12 V dubnu 1961 pak Moskva publikovala seznam národně-demokratických států, který zahrnoval Kubu, Guineu, Ghanu, Mali a Indonésii.13 Na koncept národně-demokratického státu navázal v průběhu první poloviny 60. let nový koncept »revoluční demokracie«, který byl sovětskými vědci-ideology poprvé aplikován na vývoj v Egyptě (Sjednocené arabské republice) od konce roku 1961. »Revoluční demokraté« hráli v tomto pojetí roli, která byla v klasickém marxismu-leninismu rezervována proletariátu. Jako nejradikálnější součást středních vrstev byli »revoluční demokraté« schopni přijmout »hlediska pracující třídy« a skrze jednotnou stranu nastoupit cestu nekapitalistického vývoje, která logicky vedla k socialismu sovětského typu. Na počátku roku 1964 počítala Moskva mezi nejslibnější »revoluční demokracie« Sjednocenou arabskou republiku, Ghanu, Barmu, Kongo-Brazzaville a Alžírsko.14 S výjimkou Kuby se však žádná země třetího světa nevyvíjela podle sovětských ideologických představ. V druhé polovině 60. let byly svrženy prosovětské režimy v Alžírsku (1965), Ghaně (1966) a Mali (1969). Na počátku 70. let ztratil Sovětský svaz i nejvýznamnějšího afrického spojence – Egypt. Nové Brežněvovo vedení Sovětského svazu začalo v letech 1965/66 k Africe přistupovat opatrněji se skromnějšími politickými a ekonomickými cíli. Navázalo kontakty s většinou prozápadních zemí černé Afriky, stabilizovalo vztahy s několika zeměmi »socialistické orientace« (Guinea, Kongo-Brazzaville), důraz položilo na »oboustranně výhodné« hospodářské vztahy.15 K ofenzivní politice v Africe se Sovětský svaz vrátil teprve ve druhé polovině 70. let.16
RÁMEC: DEKOLONIZACE FRANCOUZSKÉ AFRIKY Francie vybudovala od 16. do 20. století druhé největší koloniální impérium na světě. Již na přelomu 19. a 20. století žilo ve francouzských zámořských územích více lidí než v samotné Francii. V předvečer druhé světové války vlála francouzská vlajka na území o rozloze 12 132 000 km2. Počet obyvatel kolonií – více než 69 milionů – vysoce převyšoval populaci metropole, která jen málo přesahovala 40 milionů. Drtivou většinu z rozlohy zámořského 15
