OBSAH. JUBILEA Blahopřejeme k narozeninám... 10

OBSAH Z NAŠÍ ČINNOSTI Marie Hrušková: Zpráva o činnosti Společnosti česko-arabské a Společnosti přátel Afriky za leden až květen 2007 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 Milena Zeithamlová: Co nás čeká v nejbližší době . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 Rostislav Tesař: Samotná čísla nic neříkají . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6 STÁTNÍ SVÁTKY A VÝZNAMNÁ VÝROČÍ Blahopřejeme k významným výročím . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8 Prohlášení předsedy Africké Unie, prezidenta p. J. A. Kufuora, přednesené J.E. velvyslankyní republiky Ghana v Praze u příležitosti Dne Afriky. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8 JUBILEA Blahopřejeme k narozeninám . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 STUDIE A DOKUMENTY Jan Záhořík: Od Francouzského Somálska k nezávislosti Džibutska . . . . . 11 Jiří Vrátný: 50 let od bitvy o Alžír (1956–1957) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 Zdeněk Beránek: Louisa Hanoune – na levém okraji mužského světa . . . . 17 Bronislav Ostřanský: Středověké súfijské písemnictví . . . . . . . . . . . . . . . . 19 KULTURA Zdeněk Beránek: Jak domorodci zachránili Francii. . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 Alois Wokoun: Černá Paříž . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26 Miroslav Houska: Záchrana kulturního dědictví Iráku . . . . . . . . . . . . . . . . 28 INFORMACE A ZAJÍMAVOSTI Jan Záhořík: Viva Africa 2007 – 2nd International Conference on African Studies . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30 Ota Lev: Co vypovídá poslední publikace OSN o nejméně rozvinutých zemích Afriky? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31 Vladimír Klíma: K rozvojové spolupráci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32 Stanislav Javora: Na návštěvě doma. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33 Jindra Lukovská: Založení pobočky SČA v Ostravě . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36

O B S A H

CO SI PŘEČÍST Fawaz A. Gerges: Vzdálený nepřítel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37 Reinhard Schulze: Dějiny islámského světa ve 20. století. . . . . . . . . . . . . . 40 ZVEME VÁS Ona – krása arabské ženy v oblasti Středomoří . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43 Dny arabského filmu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44

Z NAŠÍ ČINNOSTI

Zpráva o činnosti Společnosti česko-arabské a Společnosti přátel Afriky za leden až květen 2007 Zpráva obsahuje stručné informace o činnosti obou Společností za leden až květen 2007. I když se v tomto období příliš mnoho akcí nekonalo, považujeme za správné Vás s činností seznámit. K nejdůležitějším akcím patřily bezesporu valné hromady. Obě můžeme klasifikovat po obsahové stránce za úspěšné. Byli bychom však rádi, aby se této významné akce účastnilo více členů, a to zejména u Společnosti přátel Afriky. Na Valné hromadě Společnosti česko-arabské byli v první části jednání přítomni velvyslanci, popř. jejich zástupci, ze všech arabských zastupitelských úřadů. Předsednictva obou Společností věnovala velkou pozornost vyúčtování dotace za r. 2006. Odvedli jsme je ve stanovaném termínu MZV. Oproti minulým létům, kdy jsme byli dáváni za vzor ostatním organizacím, měl odbor řadu připomínek. Museli jsme zejména doložit doklady, které jsou uváděny jako prostředky nad dotaci, získané od spolupořadatelů nebo z jiných zdrojů. Bylo velmi obtížné je získat a mnohé organizace je odmítaly vydat. Je to velké poučení pro nás. Předsedové Sdružení musí proto ihned po akci doložit patřičné doklady. V termínu jsme předložili MZV žádost o dotaci na r. 2008. Předsednictva Společností i Sdružení a pobočky začaly realizovat projekty r. 2007 s větší opatrností, neboť ještě neznáme výši dotace na r. 2007. Sdružení přátel Ghany si připomnělo 50. výročí nezávislosti této významné africké země slavnostním večerem, na kterém hovořil bývalý český velvyslanec v Ghaně dr. Vladimír Klíma. Toto významné výročí jsme si při-

pomněli i dvěma články v Bulletinu. Na konžském večeru jsme se vrátili k P. Lumumbovi a dalším představitelům afrického národněosvobozeneckého hnutí. V rámci Dnů Afriky, které pořádalo MZV v Českém centru, jsme se podíleli na dvou akcích. První byla přednáška s promítnutím diapozitivů dr. Otakara Hulce a dr. Pavla Vašáka na téma „Jihoafrické národní parky“. Druhou byla naše spoluúčast na tematickém večeru: „Aktivity ČR pro zachování životního prostředí Afriky“, kde hovořil JUDr. Jiří Hlaváček a připomněl zároveň, že tento večer věnujeme oslavě Mezinárodního dne Afriky. Řada z nás se účastnila i dalších velmi zdařilých akcí, které probíhaly v Českém centru od 10. května do 8. června 2007. Na mnohých se podíleli naši členové. Využili jsme těchto akcí k navázání nových kontaktů. Již 15. května pobočka SPA v Olomouci zahájila oslavy Mezinárodního dne Afriky sympoziem o jedné z nejdelších řek světa a o zemích, kterými protéká, s názvem „K pramenům Nilu“. Milým překvapením bylo, že mezi lektory se objevili dva mladí studenti – bratři Ševčíkové. Vojtěch hovořil na téma „Egypt pod hladinou“ a Vítězslav „Od Nilu na buggy safari“. Zde se projevilo přísloví, že jablko nepadá daleko od stromu. Jejich matka – naše dlouholetá členka – je velkou milovnicí Egypta, což se projevilo i v její přednášce. I další příspěvky Mgr. Kotuláka a MUDr. Jordy byly velmi zajímavé. Také brněnská pobočka nečekala, až dostane finanční příspěvek, a začala naplňovat program, který si stanovila pro rok 2007. 3

Z

N A Š Í

Č I N N O S T I

Spolu s organizací SOLID AFRIKA byl již tradičně uspořádán v SEMILASU 25. května slavnostní kulturní večer k Mezinárodnímu dni Afriky. Vedení Společností přijalo pozvání velvyslance Maroka a Rwandy na oslavu MDA, které se konalo 24. května v rezidenci p. velvyslanců. Slavnostní projev, který přednesla velvyslankyně Ghany, uvěřejňujeme v tomto čísle. Ostatní pobočky plánují akce ke Dni Afriky na pozdější dobu. Předsednictvo Společnosti česko-arabské se zaměřilo na přípravu arabských kulturních dnů, které začnou v měsíci červnu a jsou termínově neomezeny. I její Sdružení a pobočky začaly realizovat program r. 2007. Sdružení přátel Kuvajtu uspořádalo v Havlíčkově Brodě dvě přednášky s promítnutím diapozitivů na téma „Islám a křesťanství“. V Karlových Varech jsme uspořádali ve spolupráci s Křesťanskou akademií besedu s JE velvyslancem Státu Palestina p. dr. Mohamedem Saluymeha, kterého doprovázel předseda Sdružení přátel Palestiny Vladimír Gazdag. Pan velvyslanec velmi zasvěceně hovořil o situaci na Blízkem východě a odpověděl na řadu dotazů. V Praze se uskutečnilo setkání palestinského velvyslance a předsedy Sdružení s panem biskupem Malým. Hlavním tématem byla otázka vztahu islámu a křesťanství. V příštím čísle vyjde článek předsedy Sdružení p. Vladimíra Gazdaga, který se k této besedě s panem biskupem vrátí. Souběžně probíhá soutěž „Arabský svět očima dětí,“ který zajišťuje pí. Zeithamlová, a soutěž „Afrika dětskýma očima“, kterou zajišťuje spolu s výtvarnými dílnami velmi úspěšně již řadu le Mgr. Jana Jiroušková. Sdružení přátel Tuniska spolu s Klubem slovenskej kultury vyslechlo 2. dubna přednášku Mgr. Zdeny Abdouniové, akreditované průvodkyně Tuniského národního úřadu pro cestovní ruch, na téma „Žena v tuniské společnosti“. Hovořila nejen o postavení ženy v Tunisku, ale v islámském světě vůbec. Pro zajímavost se k tomuto tématu vrátíme po jejím návratu z Tuniska. Tato problematika by se měla stát součástí projektované mezinárod-

ní konference na téma „Soudobá a tradiční role ženy v euro-středomořské společnosti“. Její konání však závisí na tom, zda obdržíme požadovaný příspěvek z nadace Anny Lindové. Nezávisle na tom jsme začali připravovat výstavu tradičních arabských ženských oděvů, jejíž vernisáž se koná dne 19. června v Paláci šlechtičen v Brně. Zajištěním obou akcí byla pověřena dr. Sabina Dvořáková. Na výstavě v Brně se podílí etnografické oddělení Moravského zemského muzea. Již tradičně probíhaly v Náprstkově muzeu a v Moravském zemském muzeu cykly přednášek našich předních egyptologů. Tyto přednášky (viz Bulletin 1/2007) mají již po několik let velký úspěch. Dokazuje to i mimořádně vysoká účast. Ceníme si spolupráce s oběma muzei i dalšími regionálními, zejm. ve Vyškově, Trutnově a Frýdku-Místku. Nová pobočka v Českých Budějovicích se představila veřejnosti uspořádáním Dnů arabské kultury, které proběhly s úspěchem ve dnech 14.–21. 4. 2007. Věříme, že se pobočka v Českých Budějovicích brzy zařadí mezi ty nejaktivnější. Pobočka v Plzni, která se oddělila od Sdružení přátel Iráku a získala nové vedení, se představila oslavou Jarního arabského svátku (Noróz), který uspořádala spolu se Sdružením občanů arabských států v Západočeském kraji. Tento svátek jsme oslavili i v Praze spolu s Kurdským sdružením. Večeru byl přítomen irácký velvyslanec. Kurdové připravili bohatý kulturní program a projevili zájem o ještě užší spolupráci. Nově vznikla pobočka Společnosti českoarabské v Ostravě, kterou vede již dříve známá svojí aktivitou a řadou akcí tematicky zaměřených na arabskou problematiku Mgr. Jindra Lukavská. Ve svém programu si klade za cíl získat další členy a příznivce arabského světa na severní Moravě. Aktivní činnost vyvíjela i pobočka v Hradci Králové. Konkretizaci uvedeme v příštích číslech Bulletinu. Obě předsednictva zasedala dvakrát v uvedeném období a stejně se sešla i redakční rada. V prvních měsících roku byla zahájena řada velmi zajímavých výstav. V Náprstkově muzeu to byla zejména velmi pěkná výstava 4

Z

N A Š Í

Č I N N O S T I

„Mizející Jemen“, kterou připravili pánové Kumpán a dr. Vacek. Tato výstava zůstává ve vlastnictví Náprstkova muzea a je možno si ji vypůčit. V Náprstkově muzeu jsou instalovány menší výstavky s africkou tematikou, které stojí též za pozornost. V Moravském zemském muzeu, v pavilonu Antropos, byla instalována výstava „Moc fetišů“. Již dnes se těšíme na velkou výstavu, kterou připravuje MZM v pavilonu Antropos pod názvem „SAHARA“, jež má být otevřena v září. Na této výstavě bude i náš podíl, zejména na doprovodných akcích. Členem přípravného výboru je místopředseda naší pobočky v Brně dr. Mrázek. V Kroměříži probíhá výstava P. Onderky věnovaná Súdánu, v září by pak měla putovat do Mikulova. V průběhu prvních měsíců t. r. se řada z nás účastnila recepcí, které pořádaly zastupitelské úřady afrických a arabských zemí. V lednu jsme se zúčastnili konference, kterou pořádalo Rozvojové středisko ÚMV na téma: „Angola a naše rozvojová pomoc“. Ing. Hrušková se účastnila dvoudenního semináře, který již druhým rokem pořádá v Plzni organizace VIVA AFRIKA. Mezi lektory nechyběla jména našich členů – prof. Kropáček, prof. Kandert, doc. Skalník, dr. Wilhanová, dr. Jelínek, Mgr. Záhořík, Mgr. Jiroušková. 23. května jsme přijali pozvání paní poslankyně Čurdové na konferenci věnovanou Zam-

bii a naší rozvojové pomoci této zemi. Konference se konala z iniciativy MUDr. Kusého, který již po dobu 17 let v Zambii působí. Vede zde polikliniku, která byla zřízena z rozvojové pomoci ČR. Záštitu nad konferencí převzala paní poslankyně Čurdová. Součástí konference byla i výstava fotografií a film o práci našich lékařů a zdravotních sester v Zambii. Naši členové sledují internetové stránky a mnozí se zúčastňují akcí jiných organizací, věnovaných Africe nebo arabským zemím. Sledujte proto zejména akce, které uvádí naše Společnosti na internetových stránkách, a přicházejte mezi nás. Budeme i nadále posílat pozvánky na akce prostřednictvím internetu a pozvánky těm, kteří internet nemají. Rádi bychom zvýšili návštěvnost zejména v Praze. Nenechte si ujít výstavu arabských bankovek v budově ČSOB na Václavském nám., která potrvá do 30. června. Na závěr mi dovolte poděkovat těm členům, kteří na naši výzvu přispěli mimořádným členským příspěvkem, jež nám velmi pomohl. Budeme rádi, když přispějete i v tomto roce. Děkujeme všem spolupracovníkům a příznivcům a těšíme se, že se k nám přidají i další. A protože obdržíte toto číslo před prázdninami, přejeme Vám příjemnou dovolenou. Marie Hrušková 1. místopředsedkyně obou Společností

Co nás čeká v nejbližší době Společnost česko-arabská má většinu letošních akcí teprve před sebou, a to především akcí realizovaných v Praze. Naše pobočky byly aktivnější. Po úspěšném cyklu přednášek v Náprstkově muzeu se uskutečňuje výstava arabských bankovek, která podrobně seznamuje se současnou měnou arabských států – Alžírska, Bahrajnu, Egypta, Iráku, Jemenu, Jordánska, Kataru, Kuvajtu, Libanonu, Libye, Maroka, Ománu, Palestiny, Saúdské Arábie, Spojených arabských emirátů, Sýrie a Tuniska. Výstava se koná

do 30. června 2007 v prostorách pobočky ČSOB, Václavské náměstí 32, Praha 1 v úředních hodinách banky. Od 25. do 29. června 2007 proběhne ve spolupráci s Lidovou univerzitou v Městské knihovně v malém sále Festival arabských filmů, a to vždy od 17. do 19. hodin. Podařilo se nám získat díky ZÚ Alžírska další alžírský film s českými titulky. Přesný program festivalu uvádíme v tomto Bulletinu. Po dobu filmového festivalu budou v malém sále Mětské knihovny vystaveny vítězné práce 5

Z

N A Š Í

Č I N N O S T I

soutěže Arabský svět dětskýma očima. V letošním roce se soutěže zúčastnil zatím největší počet škol ČR a sešlo se několik set příspěvků. Jednotlivé dětské práce hodnotila výtvarná komise pod vedením výtvarnic Jaroslavy Bičovské a Ivany Hasilové. S dalšími akcemi počítáme až po prázdninách. V září připravujeme ve spolupráci s nakladatelstvím Babylon slavnostní večer na téma „10 let od smrti iráckého básníka Jawahiriho“ s přednesem jeho veršů v arabštině i češtině, s hudební kulturní vložkou a výstavou fotografií ze života tohoto básníka. Nakladatelství Babylon zároveň vydá při této příležitosti o životě Jawahiriho publikaci. Sdružení Libanonu připravuje na podzim literárně umělecký večer o libanonských spisovatelích, který se uskuteční ve Francouzském institutu. Původně plánovaná výstava obrazů iráckých výtvarných umělců se přesouvá po jednání s Ministerstvem kultury a zastupitelským úřadem Iráku na příští rok. Realizace bude

závislá na poskytnutí grantu Ministerstvem kultury. Závěrem roku bude instalována ve spolupráci s Náprstkovým muzeem výstava fotografií Jemenu Ing. Františka Okáče „Arabia felix“ doplněná ukázkou tradičního oblečení jemenských žen a ukázkou jemenské současné a dřívější měny. Grant na tuto výstavu, o který jsme požádali Ministerstvo kultury, bohužel nebyl schválen. Další aktivity naší Společnosti jsou závislé na finanční podpoře Ministerstva zahraničních věcí a z toho vyplývajících finančních možností. O doplňování webových stránek SČA se nám nově stará Daniel Fahel, termíny akcí a další informace hledejte na těchto stránkách. Věřím, že pozvání na naše akce, které Vám zasíláme, si nejen přečtete, ale osobně se také zúčastníte. Příspěvky do 3. čísla Bulletinu zasílejte do 20. srpna t.r. na adresu [email protected]. Milena Zeithamlová Společnost česko-arabská

Samotná čísla nic neříkají V pobočce Brno pečlivě vedeme seznam realizovaných akcí, kterých je v prvním pololetí 2007 celkem 27. Je to hodně, nebo málo? Těžko říci, vždyť některé zaberou několik hodin přípravy, jiné si vezmou mnohem delší čas celého týmu lidí (a finančních nákladů). Patří sem ty „ běžné“, ale pro naše cíle velice důležité – přednášky a besedy pro veřejnost, školy i naše členy. Zvyšují vzájemnou informovanost a rozšiřují povědomí o Africe a arabských zemích. Letos poprvé jsme spolupracovali s organizací SOZE, která pracuje v oblasti azylových aktivit přistěhovalců do naší země. S prvním sekretářem velvyslanectví JAR jsme se spolupodíleli na přípravě zdařilého setkání podnikatelů z brněnska s početnou delegací podnikatelů z JAR s cílem navázat oboustranně výhodné obchodní kontakty. Koncem února odletěla delegace z naší Společnosti (Jurášová, Mrázek, Javora,

Tesař) na týdenní pracovní pobyt do Libye. Zde jsme se zúčastnili dvoudenního světového sympozia v pouštním městě Sebha a poté jsme měli možnost poznat situaci v zemi, kde jsme kdysi, před téměř 20 lety, pracovně pobývali. Změny, které jsme tam viděli po zrušení embarga, byly viditelné všude. Na druhé straně jsme tam s radostí nacházeli jakousi „neměnnost“, onen tradiční kolorit arabských i afrických zemí. Myslím, že je to tak dobře! Cenné a aktuální poznatky z této cesty, kterou plně hradila libyjská ambasáda (moc děkujeme), již využíváme pro naše osvětové akce. Všichni jsme rádi, včetně paní inženýrky Hruškové, která opět přijela do Brna, že se realizoval tradiční Den Afriky v Semilase Brno. Je to přehlídka nejrůznějších kulturních vystoupení Afričanů – od dospělých až po jejich děti, většinou ze smíšených manželství. Jsou tam 6

Z

N A Š Í

Č I N N O S T I

bývalí i současní studenti z arabských i afrických zemí, jejich bílí přátelé a má to vždy úžasnou atmosféru. Přátelé ze sdružení Solidafrika, jako hlavní pořadatelé i účinkující, opět ukázali, že dovedou tak velkou akci realizovat a stále zlepšovat. Po projevu paní velvyslankyně JAR a předsedy Solidafrika se v sále rozezvučely africké bubny, tanečníci v afrických krojích tančili a na módní přehlídce ukázali rozmanitost kultury tohoto obrovského kontinentu. Vystoupení břišní tanečnice nás zase přeneslo do Orientu, v předsálí byly výstavky suvenýrů z některých afrických zemí, včetně stolu s prezentací naší pobočky (velkou pozornost budilo

album fotografií z naších akcí). Ochutnávka africké i arabské kuchyně, včetně kouření vodní dýmky, naladila vskutku nezapomenutelnou náladu. Tak nezapomenutelnou pro fotografující členy pobočky Brno, že jsem pak, když mi své bohaté úlovky poslali emailovou poštou do mého PC, trávil téměř 3 hodiny tříděním a výběrem těch nejlepších záběrů. Počátkem června v ZOO Brno proběhl rovněž již tradiční Den Afriky pro děti i jejich doprovod. Ale my se už nacházíme ve fázi příprav akcí na druhou polovinu roku… Rostislav Tesař pobočka Brno

7

S TÁT N Í S VÁT K Y A VÝZNAMNÁ VÝROČÍ

Blahopřejeme k významným výročím ●

Burkině Faso k výročí demokratické a lidové revoluce z 4. srpna 1960.

●

Republice Kongo k oslavám získání nezávislosti a suverenity z 15. srpna 1960.

●

Somálsku k výročí vyhlášení republiky 26. června, resp. 1. července 1960.

Libyi, která oslaví Den revoluce 1. září z roku 1969.

●

●

Burundi ke Dni nezávislosti získané 1. července 1962.

Svazijsku k oslavám Dne nezávislosti získané na Velké Británii 6. září v roce 1968.

●

●

Rwandě k oslavám Dne nezávislosti získané rovněž 1. července 1962.

Mali k státnímu svátku Dne nezávislosti získané v roce 1960, který slaví 22. září.

●

Egyptu, který oslaví 23. července státní svátek – Den revoluce z roku 1952.

Saúdské Arábii k výročí sjednocení království 23. září 1932.

●

Guinei Bissau k oslavám vyhlášení nezávislosti v roce 1973, každoročně připadající na 24. září.

Společnost česko-arabská a Společnost přátel Afriky blahopřejí spřáteleným zemím k jejich státním svátkům a významným výročím ●

● ●

Maroku k výročí nástupu krále Muhammada VI. na trůn dne 30. července 1999.

●

Beninu k oslavám státního svátku, připomínajícího získání nezávislosti na Francii 1. srpna 1960.

-mh-

Prohlášení předsedy Africké Unie, prezidenta p. J. A. Kufuora, přednesené J.E. velvyslankyní republiky Ghana v Praze u příležitosti Dne Afriky Vaše Excelence, kolegové velvyslanci, členové diplomatického sboru, vážení hosté, přátelé Afriky.

a zaměřit se na výzvy, které stojí před námi jako kontinentem. Od transformace Organizace africké jednoty na Africkou Unii jsme kolektivně pracovali jako členské státy i individuálně jako země a občané Afriky pro urychlení tempa rozvoje Afriky, abychom dostihli ostatní rozvinuté oblasti světa.

Opětovně slavíme další Den Afriky, což je příležitost, která nám poskytuje jedinečnou možnost zhodnotit výsledky naší činnosti

8

S T Á T N Í

S V Á T K Y

A

V Ý Z N A M N Á

V rámci této činnosti jsme ustavili nové orgány – Panafrický parlament a Ekonomickou, sociální a kulturní radu, která umožnila, aby hlas lidu Afriky hrál významnější a reprezentativnější roli ve vládnutí v Africe. Zřídili jsme Radu bezpečnosti a míru Africké Unie a snažíme se dokončit a zprovoznit její části včetně pohotovostních sil, kontinentálního systému pro rychlé varování, Rady moudrých a opatření pro rekonstrukci a rozvoj v období po ukončení konfliktů. Bez míru a stability nelze zajistit trvalý ekonomický růst a rozvoj kontinentu. V oblasti vládnutí, lidských práv a vlády práva jsme dosáhli značného pokroku. Přijetí Charty vládnutí, voleb a demokracie a urgentní kroky vedoucí k uvedení do života Afrického soudu zaměřeného na lidská práva jsou svědectvím o našem úsilí trestat nespravedlnost a zajistit průhlednost a odpovědnost v politickém vládnutí na kontinentu. Přijetí Nového partnerství pro rozvoj Afriky (NEPAD) jako rozvojového programu Africké Unie rovněž posílilo politické a ekonomické vládnutí na kontinentu. Od jeho přijetí hlavy států používají tento dokument jako východisko pro svá jednání s partnery na celém světě k mobilizaci zdrojů pro rozvoj kontinentu. Přes tyto snahy před námi zůstávají obrovské úkoly. Při přijímání všech možných opatření k jejich řešení je nám stále více jasné, že potřebujeme více jednoty a solidarity pro jejich řešení ve spolupráci s ostatními částmi světa. To ospravedlnuje důraz na téma letošních oslav: Posilování a upevňování postavení Afriky ve světě prostřednictvím strategického, vyváženého a odpovědného parnerství. V minulosti jsme uzavírali dohody o spolupráci s rozvinutými zeměmi – G-8, EU a Japonskem. V poslední době se snažíme rozvíjet více kontaktů s nově rostoucími ekonomikami, jako je Čína, Indie, Brazílie a ostatní jihoamerické země, s cílem diverzifikace

V Ý R O Č Í

zdrojů podpory, kterou potřebujeme k překlenutí obrovského rozdílu v úrovni rozvoje, jenž mezi námi existuje. Tento druh partnerství, jak s tradičními partnery, tak s nově rostoucími ekonomikami, by měl být konzistentní s jasnou vizí jak Africké Unie, tak programu NEPAD. Okamžitým cílem partnerství je vybudování africké infrastruktury ve všech jejích aspektech, industrializace kontinentu, včetně vybudování sektoru služeb a obecně diverzifikace africké ekonomiky, což by mělo Africe umožnit efektivně soutěžit v globalizovaném světě. Partnerství by mělo využít zkušenosti a komparativní výhody všech partnerů, včetně soukromého sektoru a africké diaspory, k dosažení tohoto úkolu. Veškeré úsilí přinese hojné ovoce pouze tehdy, začneme-li s prohlubováním partnerských dohod mezi námi Afričany, dříve než vystoupíme jako kontinent k tomu, co ostatní mohou nabídnout k podpoře našeho úsilí. Naštěstí je mezi námi rostoucí poznání o potřebě poskytnout naší Unii silnější kontinentální zázemí k práci na dohodnutých strategických oblastech činnosti, včetně společného porozumění o potřebě kontinentální integrace. Těšíme se proto na summit v Akře v červenci 2007, který bude věnován „Velké debatě o vládě Unie“, jež, jak doufáme, nám pomůže identifikovat strategické cíle, úkoly a akce, které pomohou našemu kontinentu získat jeho oprávněné a důstojné postavení v globalizovaném světě. Spoluafričané a přátelé Afriky, u příležitosti oslav Dne Afriky věnujme ještě více úsilí přetvoření Afriky na oblast míru a stability, uskutečnění snu o africkém hospodářském trhu s volným pohybem lidí, zboží a služeb a rozvoji prosperity jako příspěvku k africké jednotě a solidaritě.

9

JUBILEA

Blahopřejeme k narozeninám V letošním roce oslavili nebo oslaví „kulaté“ narozeniny tři dlouholetí a aktivní členové brněnské pobočky.

životě. Její klid a nadhled i lidský přístup pomohl studentům překlenout jazykové i zvyklostní bariéry a „paní doktorka“, jak ji oslovují, má nemalý podíl na úspěšném ukončení jejich studia. I díky ní si pak domů odvážejí kromě diplomu také dobré zkušenosti z naší vlasti.

Ing. Stanislav Javora (oslavil 55) je místopředsedou pobočky v arabské sekci. Kromě toho spolupracuje s redakcí Babylonu a při vydávání časopisu „Český život“. Díky znalosti arabského jazyka je v kontaktu se studenty z arabských zemí, publikuje články v tisku, organizuje akce. Jeho zkušenosti z dlouholetého pobytu v Libyi účinně zúročuje v práci pro SČA i pro Babylon.

Ing. Rostislav Tesař (oslaví 65) je zakládajícím členem pobočky a od roku 2002 opět jejím předsedou. Stmelil aktivní členy a zefektivnil práci pobočky i vnitřní komunikaci. Rozšířil výchovné pole působnosti SPA i SČA na školy základní i vysoké, a kde to jde, zapojil ke spolupráci i podobné organizace z Brna, např. Solidafricu, SOZE, Sdružení libyjských studentů v ČR.

PhDr. Jarmila Jurášová (oslaví 70) má právem u brněnských zahraničních studentů přezdívku „matka studentů“. Za jejího dlouholetého působení na VUT Brno jí „prošly rukama“ stovky studentů z nejrůznějších afrických i arabských zemí, o které pečovala od jejich příjezdu do Brna, při jejich obtížném studiu, a pomáhala jim i v civilním

Všem přejeme ještě dlouhá léta a uspokojení z práce pro Afriku i arabská teritoria. členové pobočky Brno

10

STUDIE A DOKUMENTY

Od Francouzského Somálska k nezávislosti Džibutska Džibutsko patří na mapě ke snadno přehlédnutelným státům, jehož rozloha činí něco přes dvacet tři tisíc km2 a počet obyvatel nedosahuje čtyř set tisíc. Navíc většinu území zabírá poušť a zbytek (bezmála deset procent) vyplňují pastviny. Přesto patří poloha Džibutské republiky k těm z mezinárodního hlediska strategickým. Pobřeží Džibutska totiž omývají vody průlivu Báb al-mandab, který je zároveň vstupní branou do Rudého moře i důležitou spojkou s Addis Abebou. Poloha státu na křižovatce cest Afriky a Blízkého východu také poznamenala etnické složení Džibutska. Nejpočetnějším etnikem jsou Somálci, z nichž klan Íssů tvoří třetinu obyvatel. Dalších bezmála třicet procent tvoří somálské klany Gadabursi a Isaaq. Druhou stěžejní složkou obyvatel jsou Afarové, jejichž podíl na složení místní populace je zhruba dvacetiprocentní. V hlavním městě Džibuti žijí i nemalé skupiny zvláště arabských obchodníků a malé procento obyvatel tvoří Evropané, zejména Francouzi. Námětem tohoto příspěvku je politický vývoj v této bývalé francouzské kolonii s ohledem na vnitropolitickou, etnickou situaci, i s přihlédnutím k širší, regionální politice v Rohu Afriky, která vždy ovlivňovala dění v této malé zemi. Dějiny Džibutska jsou až do konce devatenáctého století spjaty s dějinami okolních státních celků. Teprve v rámci koloniálního boje o Afriku („scramble of Africa“) se rýsují základní obrysy budoucího Francouzského Somálska i pozdějšího nezávislého Džibutska. Zatímco britské, potažmo italské koloniální kroky měly organizovanou podobu a jasný cíl, francouzské akce podél somálského pobřeží byly zpočátku spíše nekonzistentní a chaotické. Zatímco Britové se příliš neangažovali v rozvíjení obchodních aktivit v tomto regio-

nu, ale snažili se nalézt podporu pro své cíle v Adenu. Motivy Francouzů byly naopak spíše obchodního rázu, potřebovali totiž základnu pro cestu na Madagaskar a do Indočíny. Definitivním krokem pak bylo formální ustavení kolonie roku 1885.

Francouzské námluvy První francouzské kontakty s džibutským územím se však datují již do třicátých let 19. století. Šlo většinou o vědecké expedice vedoucí zpravidla do Etiopie. Nejvýznamnějším byl v tomto směru C. E. X. Rochet d’Hericourt. V roce 1858 jednal francouzský konzul v Adenu s Ibrahímem Abú Bakrem, místním mocnářem v tadžurském zálivu, o postoupení přístavu v zálivu. Toto úsilí se bezesporu zvýšilo s ohledem na výstavbu suezského kanálu. Smlouva s Abú Bakrem byla podepsána roku 1862 a poskytovala Francouzům Obock, situovaný severně od zmiňovaného zálivu. V osmdesátých letech došlo k oživení francouzských koloniálních zájmů v oblasti. Roku 1881 byla ustavena Francouzsko-etiopská společnost a Francouzská společnost v Obocku. Nároky na zavedení námořní stanice vzrostly. Do roku 1885 bylo podepsáno ještě několik smluv se sultány v Gobadu a Tadžuře, které umožnily Francouzům rozšířit svá území výměnou za ochranu místních sultánů. Ještě v průběhu osmdesátých a devadesátých let bylo postaveno nové přístavní město Džibuti, kam začaly přicházet vlny arabských, řeckých, indických i amerických obchodníků. Roku 1896 pak bylo Džibuti, Obock a Tadžura spojeno v jednotné území pod názvem Co^te Franc,ais des Somalis. Francouzské Somálsko je nesprávný název a jen přispěl k etnickému jitření koloniálních 11

S T U D I E

A

D O K U M E N T Y

území. Na konci devatenáctého století se totiž většina teritoria nacházela pod suverenitou Afarů. Každopádně ustavení centra v Džibuti mělo značný význam na pozdější vývoj kolonie. Íssové byli více koncentrováni právě v městských oblastech, zatímco většina Afarů zůstávala věrna svému nomádskému, venkovskému způsobu života. Íssové více přivykli městskému způsobu života, i když domácí obyvatelstvo nemělo příliš velký podíl na vládě. Místní politici se rekrutovali buď logicky z řad Francouzů, nebo arabských obchodníků. Pro Francouze znamenal rozkvět přístavu v Džibuti důležitou protiváhu britskému Adenu a konstrukce železnice do Addis Abeby (v letech 1897 až 1917) jeho prestiž jen zvýšila. Během první poloviny dvacátého století také vzrostlo nejen politické vědomí Afarů a Issů, ale také snahy sousedních zemí, Etiopie a Somálska, o vměšování se do vnitřních záležitostí Džibutska. Zatímco pan-somálský proud usiloval o nezávislost Džibutska (s možnou vyhlídkou na vytvoření „Velkého Somálska“), Etiopie zastávala opačný postoj a snažila se o setrvání francouzské správy.

nou nacionalistickou demonstrací vedenou somálskou Parti du Mouvement Populaire. Roku 1967 se konalo další referendum o setrvání v rámci francouzského společenství. Šedesát procent hlasů bylo pro, tento výsledek však neuspokojil místní somálskou populaci a při následných demonstracích a srážkách zahynulo sedmnáct lidí. Od tohoto roku byla francouzská politika v Džibutsku založena na etnickém základě. Volené zastupitelstvo v Džibuti se skládalo ze čtyřiceti členů, přičemž dvacet křesel obsadili Afarové, dvanáct Íssové, tři další somálské klany, čtyři křesla byla rezervována pro evropskou komunitu a jedno pro arabskou. Prvním prezidentem byl Afar, Alí Árif, šéf Regroupement démocratique afar (RDA), který dominoval džibutské politice až do roku 1976. Jedním z prvních kroků nové vlády bylo navíc ustavení nového názvu země, který by více odpovídal etnickému složení. Proto se teritorium přejmenovalo z Co^te Franc,ais des Somalis na Territoire Franc,ais des Afars et des Issas (TFAI). Název sám měl sloužit jako odpověď na snahy Somálska o začlenění Džibutska do velkého somálského státu. Francouzi se v průběhu sedmdesátých let ocitli pod značným tlakem, neboť na jedné straně Organizace africké jednoty apelovala na právo na nezávislost všech kolonií, na druhé straně revoluce v Etiopii a nástup marxistické diktatury nutil Francouze k setrvání v oblasti. Na konci roku 1975 však přišli s prohlášením, v němž oznámili světu ukončení TFAI. Situace však nebyla jednoduchá, neboť Francouzi se obávali vzrůstu afarského nacionalismu s ohledem na etiopské Afary, jejichž vůdce, sultán Alí Mírah byl donucen k exilu. Navíc vztahy Etiopie s Afary se staly velmi důležitými, hlavně po přerušení spojení mezi Džibuti a Assabem v roce 1975. K napětí navíc přispělo i sucho, které v letech 1974– –1975 zachvátilo Somálsko a donutilo tak mnoho obyvatel opustit zemi a přesídlit právě do sousedního Džibutska. S těmito imigranty přišli i stoupenci zakázané Front de libération de la Cóte des Somalis (FLCS), což přimělo Francouze k rychlému jednání, které bylo již tak umocněno růstem popularity Ligue populaire africaine pour 1’indépendance (LPAI),

Emancipace Íssů a Afarů Po druhé světové válce došlo k emancipaci místních politických vrstev. Mezi první politiky země z řad původních obyvatel patřili Hassan Gouled (Íssa), pozdější prezident nezávislého Džibutska, z Afarů pak Hadži Muhammad Kamil. Vytvoření Somálské republiky v roce 1960 umocnilo roli somálských Íssů a jejich snahy na připojení k Somálsku. Růst somálského nacionalismu však také ovlivnil francouzský přístup k jejich „etnické“ politice. V roce 1958 se vyslovili obyvatelé kolonie 74 procenty pro setrvání v rámci francouzského společenství. Do roku 1963 se těšili větší přízni Íssové, od té doby se však postoj Francouzů změnil, když byla snížena reprezentace Íssů ve vládě na úkor Afarů. Šlo o jasnou reakci na vzestup somálského nacionalismu, ovšem období afarské dominance (1963–1976) naopak vyvolalo odpor v řadách Íssů. Francouzská politika se setkala s odpovídající odezvou při návštěvě Charlese de Gaulla v Džibuti, když byl přivítán násil12

S T U D I E

A

D O K U M E N T Y

Somálci kontrolované strany, požadující právo na sebeurčení.

v bezpečtnostních a vládních složkách a Íssové byli favorizováni i při výběru běžných, státem kontrolovaných zaměstnáních. Krizi v Džibutsku umocnila ještě válka Somálska s Etiopií o Ogaden v roce 1977. Íssy ovládaný establishment samozřejmě podporoval „somálskou věc“, čímž se Afarové cítili ještě více ohroženi, neboť zde byla stále přítomna hrozba připojení Džibutska k Somálsku. Afarové reagovali na stoupající obavy vytvořením komise, která měla vládě předložit své stížnosti, komisi předsedal Abdulláh Muhammad Kamil. Prezident souhlasil s některými body, např. propuštěním vězňů, rovným zastoupením ve vládě a rovnějším přístupem k zaměstnání. Je nutné říci, že jeho rozhodnutí bylo ovlivněno tlakem ze strany Francie a Saúdské Arábie, o která v té době investovala miliony dolarů na podporu islámu. Sliby prezidenta však neměly dlouhotrvající odezvu, neboť v prosinci téhož roku bylo zatčeno kolem šesti stovek Afarů po jednom z incidentů mezi demonstranty a bezpečnostními složkami. Ahmed Díní a čtyři další ministři na tento incident reagovali odchodem z vlády. Následně se na premiérském postu vystřídali v krátké době dva Afarové – již zmiňovaný Abdulláh Muhammad Kamil a následně Barkad Gourad Hamadou, bývalý ministr zdravotnictví, jehož rétorika směřovala k detribalizaci politiky k národní jednotě. Události následujících let, zvláště první poloviny let devadesátých, ukázaly, jak křehká je stabilita ve státě a „národní jednota.“ Vývoj nezávislého Džibutska však již není námětem tohoto článku a zaslouží si samostatnou kapitolu.

1977: Nezávislost Džibutska V červenci 1976 byl předseda RDA, Alí Árif nahrazen Abdulláhem Muhammadem Kamilem, který byl jmenován hlavou nové vlády skládající se z čelních představitelů Afarů i Somálců. Alí Árif ztratil podporu nejen mezi Somálci, kteří nesli nelibě jeho spojení s koloniálním režimem, ale i mezi Afary. Árif se totiž diskreditoval svoji podporou Etiopie v době, kdy se otevřeně hovořilo o genocidě páchané na etiopských Afarech. Největším oponentem Alího Árifa byl Ahmed Díní, pozdější předseda vlády nezávislého Džibutska. Klíčová jednání o budoucím uspořádání Džibutska byla vedena v první polovině roku 1977 v Mogadišu a Paříži. Nejvýrazněji do rozhovorů promlouvala LPAI Hassana Gouleda Aptidona, který byl také 27. června téhož roku jmenován prvním prezidentem nezávislého Džibutska. Zatímco LPAI se podařilo v Paříži prosadit své požadavky, afarská hnutí, Mouvement populaire de Liberation (MPL) a Mouvement de Liberation de Djibouti (MLD) odmítala dohodu. LPAI se podařilo mj. prosadit pět klíčových bodů. Prvním, a zřejmě nejdůležitějším, bylo zrušení pěti volebních obvodů a přijetí jediného seznamu kandidátů, což favorizovalo Issy, kteří také získali 33 z 65 křesel. Dalším důležitým vítězstvím bylo uznání práva volit pro nově příchozí imigranty ze Somálska (většinou se jednalo právě o Íssy). Nakonec se podařilo odsouhlasit vytvoření dvou úřadů – prezidenta a premiéra, které byly obsazeny dle etnického klíče. Zástupci Afarů v těchto jednáních evidentně zaostali, což může být jedna z příčin pozdějšího složitého vývoje a růstu farského nacionalismu. Politický vývoj nezávislého Džibutska byl poznamenán opakujícími se krizemi způsobenými většinou právě rostoucí nespokojeností afarské komunity s organizací státu. Rozhořčení však nebylo mnohdy neoprávněné, neboť po několika měsících v úřadu prezidenta se začal Hassan Gouled Aptidon zbavovat některých Afarů z klíčových pozic

Literatura

Lewis, I. M. (2002): The Modern History of Somali. Revised, Updated and Expanded. James Currey. London. Marks, T. A. (1974): Djibouti: France’s Strategie Toehold of Africa. African Affairs, vol. 73, No. 290, pp. 95–104. Nugent, P. (2004): Africa since Independence. Palgrave Macmillan. 13

S T U D I E

A

D O K U M E N T Y

Schraeder, P. J. (1993): Ethnic Politics in Djibouti: From Eye of the Hurricane to Boiling Cauldron. African Affairs, 92, pp. 203–221. Schwab, P. (1978): Cold War on the Horn of Africa. African Affairs, vol. 77, No. 306, pp. 6-20. Shehim, K., Searing, J. (1980): Djibouti and the Question of Afar Nationalism. African Affairs, vol. 79, No. 315, pp. 209–226.

Touval, S. (1963): Somali Nationalism: International Politics and the Drive for Unity in the Horn of Africa. Harvard University Press. Cambridge, Massachussets. Jan Záhořík Společnost přátel Afriky

50 let od bitvy o Alžír (1956–1957) stěhovalců z Evropy – kolónů, na úkor 10 milionů Alžířanů. Alžírští předáci po krvavých událostech v Kabylsku a ve městě Sétif v květnu 1945 (uvádí se až 45 000 zabitých Alžířanů) radikalizují politické formy boje za zlepšení života. Tento proces vyústil ve vznik F.L.N.,2) která ve svém programu vyhlásila za cíl vytvoření samostatného alžírského státu cestou ozbrojeného povstání, které bylo zahájeno 1. 11. 1954. Alžírská národně osvobozenecká válka trvala téměř osm let a alžírský národ v ní ztratil 800 000 lidí. Francouzská armáda a francouzská Cizinecká legie (Legion Étranger) prováděly vyčisťovací operace, které spočívaly v likvidaci partyzánských jednotek a jednotek A.L.N.,3) ale také ve vyhánění civilních obyvatel do koncentračních táborů, aby se zamezilo podpoře obyvatel povstalcům, v provádění náletů letadel s použitím napalmových bomb a také v raziích, zatýkání a mučení podezřelých osob. Důležitými mezníky v této válce jsou: konference F.L.N. v údolí Summám v srpnu 1956, která rozhodla o soustředění bojové činnosti do hlavního města Alžíru, puč kolónů a armádních špiček v květnu 1958, který způsobil pád 4. francouzské reubliky

MOTTO

„Jsem voják, proto jsem poslušný.“ generál Massu Bitva o Alžír,1) jak se nazývá historická událost v alžírské válce 1954–1962, je událostí nevelkého rozsahu, kterou lze časově vymezit obdobím od poloviny roku 1956 do poloviny roku 1957. Její význam jako zdroje poučení pro dnešek je však velká, a to v oblasti vojenství – armáda byla použita jako policejní sbor, v oblasti politické – šlo o řešení společenských problémů ozbrojeným násilím a konečně i v oblasti světonázorové, při hodnocení charakteru ozbrojeného násilí. To vše je velice užitečné při orientaci například v takových problémech, jako je problém střetu civilizací nebo globální válka s terorismem.

Kolonizace Alžírska Francií a národně osvobozenecká válka 1954–1962 Alžírsko se stalo francouzskou kolonií po intervenci francouzské armády v roce 1830. Francie ovládla do roku 1870 celé území a upevňovala velmi tvrdě svoji hospodářskou, politickou i vojenskou moc. Koloniální systém značně zvýhodňoval asi 1 milion při1)

2) 3)

Rozlišuj pojmy Alžírsko – stát, Alžír – hlavní město Alžírska.

14

F.L.N. – Front de la Libération Nationale – Fronta národního osvobození. A.L.N. – Armée de la Libération Nationale – Národně osvobozenecká armáda.

S T U D I E

A

D O K U M E N T Y

a návrat generála de Gaulla k moci. Ten prozíravě začal jednat o vzniku samostatné alžírské republiky s prozatímní alžírskou vládou, se kterou byly podepsány tzv. Evianské dohody 18. 3. 1962, bylo uzavřeno příměří a po referendu (přes 90 % obyvatelstva Alžírska bylo pro samostatnost) byla 3. 7. 1962 vyhlášena samostatná Alžírská republika. Vývoj se nepodařilo zvrátit ani O.A.S.,4) francouzské teroristické organizaci, která usilovala i o život prezidenta de Gaulla.

náři (v sestavě 10eDP byl začleněn 1erREP7)). Při výsleších byly používány tvrdé metody, např. topení zatčených osob ve vodě nebo pouštění elektrického proudu do jejich těl. Generální stávka, kterou zorganizovala F.L.N. ve dnech 28. 1. až 4. 2. 1957, byla výsadkáři tvrdě potlačena a stala se záminkou dalším raziím. Dne 23. 2. 1957 byl zatčen Larbi Den M’Hidi, hlavní představitel F.L.N. pro řízení teroristických akcí v Alžíru, který zemřel nevysvětlitelným způsobem po mučení, aniž cokoliv prozradil, 4. 3. 1957. „Massuho experiment“ byl úspěšný. Již od poloviny března 1957 převzala 10eDP iniciativu a kontrolu nad městem, do poloviny roku ztratili teroristé schopnost provádět akce, poslední skupina Aliho la Pointe byla zlikvidována 8. 10. 1957 vyhozením domu, kde se skrývali, do vzduchu. Tvrdost a krutost opatření 10eDP ovšem vyvolaly velké napětí ve francouzské splolečnosti, zesílila krize 4. republiky, protože metody používané výsadkáři nezůstaly utajeny. Ti, co přežili, nemlčeli. Nejznámější je případ alžírského novináře Henriho Allega, kterého výsadkáři zatkli 12. 6. 1957 a měsíc vyslýchali a mučili v alžírské čtvrti El-Biar. Alleg o tom napsal a již v listopadu 1957 vydal knihu La guestion (Výslech). Proti zákazu francouzských úřadů vydávat tuto knihu se veřejně postavili významní představitelé kultury Jean Paul Sartre, André Malzaux, Roger Martin du Gard a Franc, ois Mauriac. Tvrdost opatření francouzské koloniální správy posílila vlastenecké cítění Alžířanů a jejich odhodlání aktivně se zapojit do hnutí odporu. Rostla autorita F.L.N. a A.L.N. Dá se říci, že se naplnilo známé rčení „Vyhráli bitvu, ale ne válku“, tu Francie nakonec prohrála v roce 1962.

Bitva o Alžír (červen 1956 až červenec, respektive 8. 10. 1957) Tato událost začala aktivizací městských teroristických skupin, organizovaných v ilegální povstalecké sítě řízené F.L.N. z Kasby,5) odkud byly vynášeny výbušné nálože a ty alžírští teroristé kladli do veřejných prostor v evropské části Alžíru. Strategickým cílem těchto akcí bylo vyvolat strach, nejistotu a silou donutit Francouze k jednání. K likvidaci teroru v Alžíru byla použita 10 eDP, 6) přesunutá z neúspěšné operace v oblasti Suezu (Suezská krize – 2. polovina roku 1956). Velitel 10eDP, generál Jacques Massu, jemuž dal k operaci pokyn ministr – rezident pro Alžírsko, socialista Robert Lacoste 4. 1. 1957, zvolil pro splnění úkolu tato opatření: obsazení Alžíru, izolaci Kasby, rozsáhlé razie, zatýkání a provádění krutých výslechů zatčených s cílem rychle získat informace o ilegální síti F.L.N. Kasba byla obehnána zátarasy, rozdělena na sektory, byl omezen pohyb a prováděny konstroly osob. První razie a zatýkání byly provedeny již 6., 7. a 13. 1. 1957. K provádění výslechů byla zřízena zvláštní místa, známý je dům mučení v Kasbě a Villa Suzini, kterou využívali legio-

Závěry 4) 5)

6)

V tomto střetnutí se potvrdil význam politických rozhodnutí o pokračování politiky

O.A.S. – Organisation de l’Armée Sécrete – Organizace tajné armády. Kasba – francouzsky Casbah, staré arabské město v centru Alžíru, dnes v seznamu památek světového kulturního dědictví UNESCO. 10eDP – Dixiéme Division Parachutiste – Desátá parašutistická divize.

7)

15

1erREP – Premiér Régiment Étranger Parachutiste – První parašutistický pluk Cizinecké legie.

S T U D I E

A

D O K U M E N T Y

cestou vojenských operací. Je přitom nutná nejvyšší obezřetnost, protože od okamžiku spuštění ozbrojeného násilí se akce již neřídí přáním politiků, mají vlastní zákony, které se musí respektovat, má-li být tažení úspěšné. Ani vysoce profesionální násilí „civilizované“ mocnosti použité proti primitivní taktice povstaleckých skupin nedokázalo nakonec zabránit, a to i přes dočasnou porážku, jejich konečnému vítězství, tj. dosažení nezávislosti. To potvrzuje zkušenost, že ozbrojené násilí, které neodpovídá svým charakterem celkovému dějinnému pohybu ve směru pokroku, dříve či později skončí fiaskem a porážkou. Pokrokem v tomto případě myslíme likdivadi více či méně nespoutané svévole koloniálního systému v Alžírsku. Z toho lze vyvodit další důležitý závěr, a to hodnocení ozbrojeného násilí Alžířanů jako spravedlivého, přestože mělo v bitvě o Alžír charakter „revolučního terorismu“. Tím samozřejmě není myšlena obhajoba nejodsouzenihodnější formy násilí – teroru. Jde však o to, promítat násilí na pozadí celkového dějinného pohybu – jen taková metodologie zaručuje objektivní soud. V oblasti vojenství ukázala tato událost nadčasovou změnu v použití speciálních armádních sil jako policejního sboru, kdy se měnila bojová činnost výsadkářů z klasické na policejní operace. Přes porážku povstaleckých sil v Alžíru dosáhly tyto síly i vojenských úspěchů především v tom, že po dlouhou dobu poutaly v Alžíru 10 000 elitních vojáků francouzské armády, kteří tak plnili policejní úkoly místo bojových proti A.L.N., jejíž možnosti ve venkovských oblastech narůstaly. Zajímavým jevem, který provází člověka a jeho myšlení, je rigidita společenského

vědomí a schopnost přizpůsobovat se téměř čemukoliv a nekriticky. Očima dneška můžeme jen zírat v údivu na to, co považovali kolóni v Alžírsku v polovině 50. let 20. století za „normální“ a neměnné; nejen samu podstatu koloniálního systému, ale i krutá vojensko policejní opatření, kterými chtěli podle svých představ měnit objektivní společenský pohyb – chod dějin. Jde o to, aby se i v současnosti neovlivňovaly společenské jevy a události tak, aby se i na nás budoucí generace nedívaly se záporným údivem. Masaláma – Aurevoir – Nashledanou. Nechť nás trvale provází historie jako učitelka, bez níž je přítomnost v šeru až tmách. Doporučená literatura

Eva Priesterová, Alžírsko, nultá hodina. SNPL, Praha 1961. Miroslav Čapek, 2969 dní alžírské války. NPL, Praha 1962. Paul Johnson, Dějiny 20. století, Rozmluvy. Praha 1991. Kol. Encyklopedie světový terorismus od starověku až po útok na USA. Svojtka & Co., Praha 2001. Henri Alleg, Výslech. SNPL, Praha, 1958. Michael Chossudovski, Válka a globalizace, pravda o 11. září. Praha, 2003. Umění

„Bitva o Alžír“, Gillo Pontecorvo, 1965. ROMÁN „Hřmění osodu“, Jules Rox, Naše vojsko, Praha 1985. FILM

Jiří Vrátný

16

S T U D I E

A

D O K U M E N T Y

Louisa Hanoune – na levém okraji mužského světa Před třemi lety se Louisa Hanoune na několik dní stala předmětem zájmu globálních médií. Ohlásila totiž svou kandidaturu na prezidentský úřad Alžírské lidově demokratické republiky. Teoreticky se tak stalo možné, že by se do čela země s tradičně patriarchálním uspořádáním společnosti postavila žena. Louisa Hanoune, šéfka Strany pracujících (PT, Parti des Travailleurs, Hizb al-cUmmál), by se tak stala první prezidentkou v arabském světě vůbec. Senzace se ovšem podle očekávání nakonec nekonala a vítězem voleb, o jejichž regulérnosti lze pochybovat, se stal dlouholetý obyvatel nejvyšších pater alžírské politiky Abdalazíz Buteflika. I tak Louise Hanoune patří prvenství jakožto první a dosud zřejmě jediné kandidátce na prezidentský úřad v arabském světě. Nehledě na to, že stále stojí v čele jedné z mála opozičních sil v zemi. Příběh Louisy Hanoune v mnoha ohledech odráží i vývoj ženské otázky v této severoafrické muslimské zemi během posledních pěti desetiletí. Dcera chudých rolníků z oblasti Jijelu na východě Alžírska se narodila jen několik měsíců před tím, než Fronta národního osvobození v listopadu 1954 vyhlásila válku francouzskému kolonialismu. Africký kontinent se tehdy zdál probouzet k novému životu a mnozí optimisté doufali, že spolu s útlakem západních velmocí zmizí i staré společenské uspořádání. I Fronta národního osvobození slibovala po získání nezávislosti rozsáhlé změny v hospodářské a společenské sféře. Rozsáhlá účast žen jak na logistickém zajištění odboje, tak přímo v bojových operacích proti francouzským bezpečnostním složkám pak měla být předzvěstí rozsáhlého rozšíření jejich participace na veřejném životě. S účastnicemi alžírské války za nezávislost se podle vlastního vyprávění setkala i Louisa Hanoune. Ještě předtím, než byl její rodný dům vyhozen Francouzi do povětří, se stal úkrytem partyzánského oddílu. Tehdy to bylo údajně

poprvé, kdy malá Louisa viděla ženu psát. Sama se pak ihned po skončení války roku 1962 stala první příslušnicí své rodiny, které se dostalo možnosti navštěvovat základní školu. Zamýšlená podoba nezávislého Alžírska byla po získání nezávislosti dána poměrem sil mezi dvěma vzájemně soupeřícími proudy uvnitř národně osvobozeneckého hnutí. Velmi zjednodušeně můžeme první z nich označit jako proud sekulární, který své požadavky formuloval v rámci západních republikánských ideálů či v souladu s levicovými doktrínami. Druhý proud, jehož síla byla v době získání nezávislosti velmi omezena, se dovolával spíše islámských hodnot a příslušnosti k arabskoislámskému kulturnímu prostoru. Výsledným kompromisem byla ústava, jež se sice dovolávala islámu jako zdroje duchovní síly v boji proti kolonizátorům a hlásila se k arabství, která ale také zavazovala příští vlády k úsilí o budování sociálně spravedlivé společnosti, přičemž explicitně zdůrazňovala rovnost práv a příležitostí u obou pohlaví. Mladé Alžířanky tak mohly, podobně jako za doby koloniální nadvlády, navštěvovat střední i vysoké školy, ovšem s tím rozdílem, že nezávislost jim měla otevřít cestu k daleko širšímu uplatnění. Studentský život na univerzitách navíc mnohým ženám poskytl iluzi možnosti angažování se v celospolečenských, ba i v celosvětových problémech. Mladá studentka práv Louisa Hanoune tak v kampusu univerzity v Annabě debatovala o pokroku, socialismu a spravedlnosti a demonstrovala za práva Palestinců, Vietnamců či jihoafrických černochů. Na první pohled se skutečně mohlo zdát, že postavení Alžířanek ve společnosti se podstatně zlepšilo. Na Francouzi uvolněná místa učitelů masově nastupovaly alžírské absolventky pedagogických fakult, mladé ženy obsazovaly i místa v nově budovaných továrnách a během národních svátků byla celé zemi připomínána 17

S T U D I E

A

D O K U M E N T Y

jména Hassiby ben Bouali či Zohry Driff – hrdinek války za nezávislost. Ve skutečnosti se ale jednalo pouze o lákavě vyhlížející fasádu. Při detailním pohledu na statistické údaje a sociologické výzkumy je zřejmé, že situace žen v nezávislém Alžírsku se nijak zásadně nelišila od koloniálního období. Je pravda, že mnoho žen pracovalo ve státní správě, školství či v průmyslu, jejich zastoupení v lokální či celostátní politice však bylo mizivé. To samotné by ještě Alžírsko neodlišovalo od některých evropských zemí, byly tu však další faktory. Kupříkladu stále legální polygamie. Ta se sice celkově týkala jen asi 2 % ženatých mužů, nicméně v některých zemědělských oblastech měl více než jednu manželku každý třetí muž. Detailní průzkumy zaměstnanosti žen pak ukázaly, že většina Alžířanek skutečně určitou část života pracuje (mimo domov), avšak ve většině případů jen v relativně krátkém období mezi zakončením vzdělání a svatbou. O existenčním osamocení tak u většiny ženské populace těžko mohla být řeč. Patriarchální uspořádání společnosti se samozřejmě odráželo i ve složení a fungování alžírských elit, pro které rozhodně nebylo prosazování rovnosti pohlaví prioritou. Dosud relativně umírněné bojovnice za práva žen tak podobně jako jiné opoziční skupiny dále radikalizovaly své pozice. Patřila mezi ně i Louisa Hanoune, členka Socialistické organizace pracujících. Spolu s jinými se rovněž účastnila protestů proti novele zákona o rodině, která nejenže nepostavila polygamii mimo zákon, ale navíc pro některé právní úkony stanovila pro ženy instituci mužského poručníka. Během protestů byla Louisa Hanoune roku 1986 zatčena a půl roku strávila ve vězení. Nová etapa se pro Louisu Hanoune otevřela po roce 1988, kdy režim musel ustoupit tlaku sekulární i islamistické opozice a povolit existenci politických stran. Stála u zrodu nově vytvořené Strany pracujících (PT) a záhy se stala jejím mluvčím a faktickým lídrem. Stranu spoluzaložili sekulárně zaměření aktivisté, především členové odborů, ale i dělníci či drobní rolníci. Důležitým vkladem byla samozřejmě i dřívější příslušnost její šéfky k feministickým skupinám. Program strany, jež bývá označována jako trockistická, je však mnohem spíše zamě-

řen na ekonomické problémy. Od začátku 90. let tak ostře vystupovala proti privatizaci a přílivu zahraničních investorů, tedy opatřením, jež alžírská vláda přijala po krachu centrálně plánované ekonomiky v souladu s doporučeními Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Boj za rovnost obou pohlaví sice zůstával součástí programu PT, byl však zastíněn výše zmíněnými požadavky. Od radikálních feministek se navíc PT v čele s Louisou Hanoune odlišovala i postojem vůči radikálním islamistům, kteří tehdy v rámci boje s armádou útočili i na civilní obyvatelstvo. PT se jasně stavěla proti vládní politice jejich „totálního vyhlazení“ a účastnila se jednání, která roku 1995 vyvrcholila dohodou sekulárních a islamistických opozičních stran v sídle římské katolické komunity SantęEgidio. Skutečný vliv politických stran nicméně zůstává v Alžírsku, podobně jako v dalších arabských zemích, kde existuje multipartismus, velmi omezený. PT navíc patří mezi těmito stranami k těm slabším. Její elektorát se rekrutuje z řad sekulárně smýšlejících obyvatel velkých měst. Velkou část z nich ovšem může odrazovat radikálně levicový program. Pokud nebudeme brát v úvahu sporné výsledky voleb (ve zmiňovaných prezidentských volbách roku 2004 získala Louisa Hanoune údajně pouhé 1 % hlasů), o omezeném významu strany svědčí dosti skromná členská základna a organizační struktura, kterou naprosto nelze porovnat se stranami umírněných islamistů či dokonce se stranami prorežimními. Osobu předsedkyně navíc jednoznačně handikepuje její pohlaví. V severoafrickém regionu je prostor vyhrazený ženám stále velmi často vyznačen stěnami domu či bytu. Pro své politické soupeře tak Louisa Hanoune není ani tak partnerem k dialogu či dokonce hrozbou, ale mnohem spíše kuriozitou, kterou rádi dávají k lepšímu při neformálních hovorech se západními novináři. A nic na tom nemění ani fakt, že PT je takřka jedinou opoziční politickou stranou v Alžírsku, jež je schopna jednoznačně formulovat svůj program, aniž by se vymezovala jazykově, regionálně či nábožensky. Zdeněk Beránek Ústav Blízkého východu a Afriky FF UK 18

S T U D I E

A

D O K U M E N T Y

Středověké súfijské písemnictví Islámská mystika má – ostatně jako mystické proudy v rámci mnoha jiných náboženství – tvář theosoficko-theurgickou i tvář extatickou. Zaměřujeme-li se na studium středověkých i soudobých podob súfijské spirituality, je nezbytné učinit si jasno především v tom, na kterou z obou podob se pod „nálepkou“ súfismu soustředíme především. V počátcích studia islámské mystiky na Západě vystupoval zřetelně do popředí především moment filologický a s tím úzce souvisel i příslušný předmět zájmu, který představovalo rozsáhlé súfijské písemnictví, jež často vykresluje islámskou mystiku jako „vědu prožitého“ (alcilm adh-dhawqí), nicméně však přesto jako „vědu“, která se od ostatních náboženských (neboli tradovaných) věd (al-culúm an-naqlíja) znatelně lišila především svou metodologickou výzbrojí. Ne, že bychom na stránkách středověkých rukopisů nenarazili na množství zázraků a popisů paranormálních duševních prožitků súfijů, které hrají důležitou roli v žánru biografií súfijských mistrů, ale i tak nám odkaz středověkého islámského mystického písemnictví ukazuje především „theosofickou“ tvář mystiky. Neschopnost odlišit rozmanité podoby a projevy súfismu vyústily v minulosti mnohokrát ve veliká nedorozumění. Nepřekvapí nás, že se súfijskými myšlenkami se Evropa seznamovala zpočátku především prostřednictvím poezie. Stačí si jen připomenout Háfeze ze Šírázu, Džaláluddína Rúmího a především Omara Chajjáma, jehož proslulá čtyřverší ve Fitzgeraldově nedokonalém, byť působivém, překladu vyvolala mezi západním čtenářstvem doslova vlnu obdivu a fascinace. Skrze mystickou poezii se Evropané začali seznamovat s projevy „jiného“ islámu, než o jakém byli do té doby zvyklí být informováni. Myšlenky, s nimiž se v „poetickém balení“ najednou setkávali, byly na hony vzdálené představě o islámu, jak jej měli zafixovaný v myslích, tedy jako náboženství zpátečnického, fanatického a násilnického. A přece i ony pocházely z islámského

kulturního podhoubí. Vedle poezie si však na Západ našly cestu i další (mnohem více teoretické a méně poetické) podoby bohatého súfijského písemnictvi, kterým se věnuje i tento stručný příspěvek. Na počátku 4. století hidžry (10. stol. n. l.) měla za sebou islámská mystika (tasawwuf, súfismus) již dlouhý kus cesty. Přestože mnoho z velkých mistrů předchozích staletí po sobě zanechalo písemné stopy, o rozkvětu súfijského písemnictví v tom pravém slova smyslu hovoříme právě až tehdy. Potřeba zaznamenat cestu, kterou mystika v islámu prošla, připomenout si její významné představitele a v neposlední řadě se vyrovnat s neustávajícími útoky odpůrců súfismu, vedly k formování hned několika produktivních „žánrů“ súfijského písemnictví. Na prvním místě v tomto směru musíme vzpomenout tabaqát, což doslova znamená vrstvy či generace. Jedná se o sbírky životopisů velkých súfijských mistrů, které nebyly řazeny abecedně, nýbrž – jak již ze samotného názvu vyplývá – chronologicky. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že se rozhodně nejednalo o biografie, jak je známe dnes. Z „medailonků“ jednotlivých šajchů se většinou sice dozvíme, kde se dotyčný narodil, žil a zemřel, kdo byl jeho mistrem, případně čím nejvíce proslul, avšak drtivá většina textů zaznamenává výroky, které dotyčný (údajně) pronesl nebo byly proneseny na jeho adresu. Někdy se proto hovoří o „anekdotické povaze“ těchto životopisů, jindy se raději upřednostňuje jejich označení jako hagiografie. Další z významných odvětví súfijského písemnictví představují istiláhát (též mustalahát), neboli terminologické slovníky. Tak, jako každá nauka používá vlastní pojmosloví, kterým dokáže nejlépe hovořit o svém předmětu zájmu, také súfijové rozpracovali bohatý arzenál pojmosloví, ale též symbolů a metafor. Súfijové se vždy rádi vyjadřovali v podobenstvích, ale někdy jen obtížně proniknutelné terminologie je zároveň chránily před jejich

19

S T U D I E

A

D O K U M E N T Y

oponenty, kteří na súfismus pohlíželi jako na heretickou úchylku. Islámská mystika rozhodně není pouze teorií, nýbrž zcela zásadním způsobem ovlivňuje celý život svých stoupenců. Nauka o Cestě proto byla jedném z klíčových témat súfijského písemnictví. Jednotliví velcí mistři vypočítávali etapy na poutníkově Cestě k „nejzazšímu cíli“, radili, jak postupovat při hledání toho správného mistra, jak se k němu chovat, a rozebírali mnohé další praktické otázky v příručkách, jež bychom mohli pracovně nazvat „Naučeními poutníkovi na Cestu“. Ovšem na druhé straně mnozí súfijští literáti sofistikovaně rozebírali obtížná teologická témata ve snaze zaujmout k nim vlastní stanoviska, která by stála v intencích islámské mystiky, ale zároveň by se nepříčila (alespoň dle mínění jejich autorů) ortodoxní muslimské teologii. Vznikala tak četná pojednání či traktáty (risála, plurál rasáęil). Mnozí velcí mistři pak spojovali výše uvedené „žánry“ do jednoho jediného celku, takže někdy s nadsázkou hovoříme o „súfijských encyklopediích“ a o desátém století pak jako o počátku éry „súfijů – encyklopedistů“. Nejstarší dochovanou „summu“ súfismu představuje spis Abú Nasra as-Sarrádže at-Túsího (zemřel r. 378 h./988 n. l.) nazvaný Kitáb al-lumac (Kniha záblesků). Tento rozsáhlý a v mnoha směrech nepřekonaný spis zahrnuje jak teologické traktáty, tak pojenání o doktríně i praxi súfijů. Celá jedna část se věnuje napodobování příkladu proroka Muhammada a další zase dokazování svatosti jeho druhů. As-Sarrádž pečlivě zaznamenává četné zázraky připisované velkým súfijským mistrům a obhajuje šathiját, neboli extatické výroky exaltovaných súfijů, za něž byli častokrát pranýřováni. Svou knihu, která obsahuje rovněž rozsáhlý výklad súfijského pojmosloví, uzavírá as-Sarrádž podrobným výčtem omylů, jichž se podle něj někteří súfijové dopouštějí jak ve svém učení, tak v každodenní praxi. Kniha záblesků je proložena úctyhodným množstvím citátů a pro studium islámské mystiky je tak cenná především proto, že jejího autora ještě nedělila přiliš velká vzdálenost v čase od zlatého věku súfismu (o němž psal především)

vrcholícího životy mistrů al-Halládže a al-Džunajda. Od as-Sarrádžova přístupu se v mnohém podstatně odlišuje další z velkých „súfijských encyklopedistů“ Abú Tálib al-Makkí (zemřel r. 386 h./996 n. l.). Ve svém proslulém spise Qút al-qulúb (Potrava srdcí) se pokusil vymezit rámec „ortodoxního“ (jinými slovy: umírněného) súfismu, a právě proto jej pečlivě studoval i největší muslimský teolog Abú Hámid Muhammad al-Ghazzálí, jenž měl o více než století později sehrát klíčovou roli v „usmíření“ umírněného súfismu a ortodoxní sunny. V Potravě srdcí, jejíž autor vynikal ve znalostech teologie i Tradice (sunna), nalezneme více promyšlených argumentů a méně citací kuriózních výroků. Svou strukturou se spis rovněž liší od toho as-Sarrádžova; připomíná spíše klasické příručky islámské jurisprudence, které do nejmenších podrobností rozebírají například otázky rituální ortopraxe. Al-Makkí ovšem do všech těchto teologických témat vnáší pohled „umírněného“ mystika a přenáší tak boj do protivníkova tábora, když opakovaně zdůrazňuje, že skutečné súfijské myšlení i způsob života věrně odrážejí příklad Prorokův a naopak celá stavba dogmatické teologie představuje nežádoucí novinku (bidca). Na konci 4. století hidžry vznikla třetí, byť podstatně kratší, klíčová „summa“ súfismu, spis at-Tacarruf li-madhhab ahl at-tasawwuf (Poznání učení súfijů). Jeho autorem byl Abú Bakr al-Kalábádhí (zemřel r. 390 h./ /1000 n. l.), který se na rozdíl od svých dvou zmíněných předchůdců ubírá ve svém psaní spíše v apologetickém duchu. Ze systému ortodoxní muslimské teologie al-Kalábádhí vybírá jeden závazný prvem za druhým, aby pak přesvědčivě dokazoval, že tyto názory zastávali i velcí súfijští mistři, které přitom nezřídka cituje. Poté, co končí svou obhajobu súfismu, al-Kalábádhí přechází ke stručnému, leč systematickému, výkladu stěžejních súfijských doktrín, aby své dílo zakončil pojednáním o zázracích. Poznání učení súfijů se později dočkalo nemalé popularity a komentáře k němu sepsali mimo jiné i oslavovaný perský mystik al-Ansárí (zemřel r. 481 h./1088 n. l.) či Sadruddín al-Qunáwí (zemřel r. 729 h./1329 n. l.) a hojně z něj citoval i jeden z nejplodnějších 20

S T U D I E

A

D O K U M E N T Y

ar-Risála (Pojednání), které bývá podle svého autora Abúęl-Qásima al-Qušajrího (zemřel r. 465 h./1072 n. l.) nejčastěji známo pod názvem ar-Risála al-qušajríja (Qušajrího Pojednání). Al-Qušajrí v tomto spise středního rozsahu výstižně shrnul celou teoretickou stavbu učení súfijů. Přestože napsal mnohem více děl (mimo jiné i súfijský komentář ke Koránu), proslavilo jej právě Pojednání, které bývá všeobecně pokládáno za jeden z nejautoritativnějších titulů v daném oboru. Po stručném úvodu se Pojednání, které bylo sestaveno především proto, aby očistilo súfismus od špatné pověsti, kterou mu v očích mnoha muslimů způsobila právě extravagantní činnost stoupenců malámatíje, věnuje rozboru stěžejních témat súfijské spirituality, přičemž autor přesvědčivě dokazuje, že se v žádném případě nepříčí ortodoxní sunnitské teologii. Dále následují „medailonky“ velkých súfijských mistrů, přičemž al-Qušajrí tvrdí, že termíny záhid (asketa) či cábid (uctívač Boha), které byly pro ty nejbohabojnější muslimy používány od samého počátku, byly později v době vzniku mnoha schizmatických směrů a sekt v islámu nahrazeny termínem súfí. V nejobsáhlejší části se ovšem al-Qušajrí zevrubně věnuje rozboru súfijského pojmosloví a též jednotlivých stupňů (maqám) a stavů (hál), které vyznačují putování adepta mystické Cesty. Al-Qušajrího současníkem byl i autor nejstarší dochované persky psané súfijské „summy“ nazvané Kašf al-mahdžúb (Odhalení skrytého) Abú ęl-Hasan al-Hudžwírí (zemřel r. 450/1057 n. l.). Byť toto dílo svou strukturou připomíná slavnější Qušajrího Pojednání, v mnoha směrech se od něj liší. Al-Hudžwírí v knize mimo jiné vypočítává dvanáct súfijských směrů, z nichž deset považuje za pravověrné, avšak poslední dva za heretické. Většina z těchto směrů zanikla již ve středověku, a i proto má al-Hudžwírího dílo významnou pramennou hodnotu, neboť bez něj (a spisů jemu podobných) bychom se o existenci některých „súfijských sekt“ nikdy ani nedozvěděli. Má-li však být nějaké učení prohlášeno za heterodoxní, musí být nejprve jasně stanoveno, co vlastně představuje orto-

a nejvlivnějších středověkých polyhistorů a literátů Džaláluddín as-Sujútí (zemřel r. 911/ /1505 n. l.). Jen o málo později než al-Kalábádhí tvořil další z velkých súfijských literátů, Abú cArbarrahmán as-Sulamí (zemřel r. 421/1021 n. l.), velmi plodný autor, jehož jméno však nejvíce proslavila sbírka súfijských životopisů nazvaná prostě Tabaqát as-súfijín (Generace súfijů). Tento poměrně stručný spis má značnou hodnotu jako pramenný text a stal se též východiskem pro Ansárího Tabaqát as-súfíja (Generace súfijů) sepsané v perském dialektu Herátu, které zase posloužily jako základna, na níž proslulý básník Džámí (zemřel r. 898 h./1494 n. l.) vystavěl svou sbírku poeticky nazvanou Nafahát al-uns (Vdechy důvěrnosti). As-Sulamí rovněž vytvořil komentář Koránu (tafsír), v němž vykládá text Písma v intencích učení súfijů, a krátké pojednání o „omylech súfijů“, které se stalo nejlepším pramenem pro studium malámatíje, extrémistického súfijského směru, jehož členové zastávali názor, že opravdové uctívání Boha provází naprostý nezájem o světské záležitosti, mezi něž však řadili i muslimské náboženské povinnosti, jako jsou například modlitby, jejichž flagrantní porušování spolu s výstředním a hříšným vystupováním jim přinášely odsouzení a nadávky (malámát), které však tito „opojení súfijové“ pokládali za nejvyšší možnou poctu. Hovoříme-li o sbírkách súfijských životopisů, pak jeden z nejvýznamnějších (a nejrozsáhlejších) počinů v toto směru představuje desetisvazkové dílo Hiljat al-awlijáę (Ozdoba světců), jehož autorem je vlivný historik Abú Nucajm al-Isbahání (zemřel r. 430 h./1038 n. l.). Al-Isbahání mezi awlijáę („světce“, doslova: lidi blízké Bohu) ovšem zdaleka neřadí pouze osobnosti, které si obvykle zvykneme za súfije považovat, nýbrž obšírně se rozepisuje nejen o četných druzích Prorokových, čtyřech „chalífech, vedených správnou cestou“, ale především o náboženských horlivcích a asketech nejranějšího období islámských dějin. Mezi súfije neváhal al-Isbahání zařadit ani zakladatele čtyř právních směrů (madhhab) sunnitského islámu a četné teology. Nejslavnější a dodnes nejpoužívanější „encyklopedii súfismu“ nesporně představuje 21

S T U D I E

A

D O K U M E N T Y

doxii, a i tento úkol přispěl k vymezení a kultivaci učení súfijů. Historii súfijského písemnictví pochopitelně formovalo mnohem více autorů, než bylo zmíněných několik největších velikánů 10. a 11. století n. l. V kontextu středověkého islámského písemnictví je třeba si uvědomit, že právě súfijským spisům náleží – hovořímeli o kvantitě – druhé místo hned za spisy teologicko-právními. Velká většina z nich se

dosud nedočkala zevrubného prostudování a jen opravdový zlomek z nich byl vydán tiskem. Na druhou stranu dlužno dodat, že bohatý a přitažlivý odkaz středověké islámské mystiky se těší stále většímu zájmu odborníků, nakladatelů i čtenářů, a to zdaleka nejen ve „světě islámu“. Bronislav Ostřanský Orientální ústav AV ČR

22

K U LT U R A

Jak domorodci zachránili Francii Francouzští návštěvníci kin měli loni na podzim možnost vrátit se o více než šedesát let zpátky do minulosti a prožít ve vší syrovostí strastiplné tažení de Gaullových armád z Tuniska přes Itálii a Provence až do Alsaska. Za normálních okolností nijak šokující téma. Ve filmu s příznačným názvem Indigènes (AlBaladíjún, Domorodci) se však hlavní hrdinové jmenují Masúd, Sajíd, Jásir a Abdalkádir. Čtyři mladíci z francouzské Afriky, kteří spolu s desítkami tisíc dalších přišli osvobodit nacisty obsazenou metropoli.

již během ní odvděčila rasismem a nerovnoprávným zacházením a v poválečném období pak zmrazením penzí a odsouzením k pomalému zapomnění. Účast Afričanů ve francouzské armádě sice nemohla být vytlačena z historiografických textů (byť i zde byl její význam mnohdy relativizován), postupně se však vytratila ze všeobecného povědomí. Jak řekl Rašíd Búšareb pro alžírský deník El-Watan: „Západní kinematografie tento fakt prostě ignorovala. Počínaje Kubrickem a jeho Cestami slávy odehrávajícími se za první světové války. Stejné to bylo u druhé světové války i u války v Indočíně. Jako kdybychom zkrátka neexistovali.“ Úmysl filmového zpracování příběhu francouzských domorodých vojáků pojal Rašíd Búšareb již před asi pěti lety. Spolu se scénáristou Olivierem Lorellem, se kterým spolu-

Film alžírského režiséra Rašída Búšareba natočený v alžírsko-belgicko-francouzskomarocké koprodukci měl jeden hlavní cíl. Vzdát poctu těm obyvatelům francouzských kolonií, kteří za druhé světové války bojovali po boku své „mateřské země“, jež se jim však

Masúd, Jásir, Sajíd a Abdalkádir přišli na pomoc obsazené metropoli

23

K U L T U R A

pracoval již na svém minulém filmu Little Senegal věnujícím se problematice potomků afrických otroků v USA, strávili více než rok studiem archivních a dalších dokumentů. Obrovské množství zpracovaných anonymních informací a osobních příběhů jednotlivých vojáků pak inspirovalo konečnou verzi dvouhodinového příběhu, který velmi přitažlivou, podle některých až „hollywoodskou“ formou připomíná tuto téměř zapomenutou kapitolu francouzské koloniální historie. Důvěryhodnost vyznění příběhu byla navíc dost možná ovlivněna i jedním zajímavým archivním objevem: předkové všech čtyř protagonistů hlavních hrdinů, Džámila Debúze, Sámího Náserího, Rušdýho Zema a Sámího Búadžily se v letech 1943–1945 zúčastnili evropského tažení francouzských jednotek. Všichni zmínění herci, stejně jako režisér Búšareb, jsou úspěšně naturalizovaní severoafričtí muslimové. Tento fakt je důležitý pro pochopení jejich přístupu k danému problému. Hlavním tématem zde totiž není odsouzení francouzského kolonialismu jako takového (byť s jistou dávkou ironie byl pro název filmu použit veskrze koloniální termín), ale spíše nepochopitelného chování metropole, která nebyla až do samého konce své nadvlády nad částí Afriky schopna adekvátním způsobem odměnit loajalitu a reagovat na umírněné požadavky kolonizovaných národů. Tvůrci filmu Domorodci však nehledají v hrdinství svých předků zdůvodnění následného odtržení afrických kolonií od impéria. Mnohem spíše jím chtějí povzbudit sebevědomí dnešních Francouzů původem z afrických kolonií, kteří jsou dosud ve staré metropoli často přijímáni jako občané druhé kategorie. Chtějí dokázat, že nárokování si francouzské identity ze strany milionů afrických přistěhovalců je legitimní. Jak prohlásil jeden z herců Džámil Debúz: „Film může dát mladým obyvatelům přistěhovaleckých periferií hrdiny a ukázat jim, že i díky jejich předkům je dnes Francie svobodná.“ V úvodní části filmu je v první řadě zdůrazňován protiklad mezi upřímným francouzským vlastenectvím a loajalitou kolonizovaných na jedné straně a nevděkem a nespravedlností kolonizátorů na straně druhé. Putování Sedmého regimentu alžírských

střelců z Tuniska do Alsaska je tak sledem velkolepě pojatých bojových scén a často až příliš názorně podaných ukázek francouzského pohrdání domorodými vojáky, které často přerůstá v otevřený rasismus. Například ve scénách, jež zachycují boje o italský klášter Monte Cassino, se tak střídají záběry na útočící šiky spěšně vycvičených muslimských vojáků, jež jsou koseny tradičně přesnými německými kulomety, se záběry bílých francouzských důstojníků. Ti jsou pohodlně rozvaleni ve svých džípech a odškrtávají na mapách dobyté kóty, aniž by jen mrknutím oka dali najevo soucit nad utrpením svých mužů. Rašíd Búšareb se tak mimo jiné snaží divákovi sdělit skutečnost, že zatímco většina mužstva afrických jednotek byla tvořena domorodci, důstojnický sbor byl téměř výhradně bílý. Podobným způsobem poukazuje film na další problémy. Na lodi, jež převáží regiment z italského bojiště na novou frontu v jižní Francii, tak můžeme být například svědky nerovnosti v přídělech potravin. Alžírským a senegalským střelcům byla totiž odepřena rajčata, která měla být určena jen pro bílé členy přepravovaných jednotek. Po dobytí Marseille zase nebylo domorodým vojákům přiznáno právo na „opušťák“ ve chvíli, kdy se vojáci francouzského původu rozjeli na dovolenou do svých čerstvě osvobozených domovů. Je zjevné, že snaha tvůrců o sdělení těchto nepopiratelných nepravostí mnohdy sklouzla až k přílišnému zjednodušení obrazu fungování afrických domorodých jednotek v rámci francouzské armády. Tyto jednotky byly poprvé ustaveny již v první polovině 19. století poté, co Francouzi zahájili své pronikání do severní Afriky. Příslušníci domorodých oddílů pocházeli nejčastěji z muslimských zemí na severu Afriky, později přibyli i vojáci z jiných částí kontinentu, zejména Senegalci. Význam africké domorodé armády vzrostl za první světové války, kdy začala i pro obyvatele kolonií platit branná povinnost. Masová účast Afričanů na evropském bojišti byla klíčovým impulzem pro zvýšení aktivity místních nacionalistů, kteří za svou loajalitu žádali přiznání politických práv. Splnění jejich požadavků bylo sice oddalováno, v souvislosti s obrovskými lidskými ztrátami Afričanů v zákopech 24

K U L T U R A

západní fronty si ale málokdo dovolil zpochybnit jejich legitimitu. Kromě toho, že účast ve francouzské armádě se takto stala užitečným prostředkem politického nátlaku afrických nacionalistů na metropoli, byla samotná armáda místem, byť velmi opatrné, integrace. Brzy po první světové válce například vznikla v marockém Meknesu důstojnická škola. Je pravda, že většina domorodých absolventů působila nanejvýše v hodnosti poručíků. V několika regimentech byli ale bílí francouzští poddůstojníci nuceni se zatnutými zuby poslouchat rozkazy domorodých kapitánů, byť tito museli přespávat v oddělených ubikacích. V meziválečném období měla francouzská armáda i jednoho domorodého generála, Benhamú Kettáního původem z Maroka. Kasárna francouzské armády byla navíc místem, kde byly uzavřeny vůbec první smíšené sňatky mezi Afričany a Francouzkami. Poněkud složitější realita není bohužel ve filmu Domorodci reflektována. V podání Rašída Búšareba jako by ve francouzské armádě existoval dokonalý apartheid a Afričané nemohli pomyslet ani na hodnost seržanta, natož aby jim byla udělena jakákoliv vyznamenání. Pokud tedy kritika nazvala Búšarebův film „prvním francouzským válečným filmem hollywoodského střihu“, neměla tím zcela jistě na mysli jen velmi dobré zpracování bojových scén, ale i lehce černobílé vylíčení skutečnosti. Příkladem může být rovněž postava desátníka Abdalkádira, která byla podle režiséra inspirována alžírským nacionalistou a pozdějším prezidentem Ahmedem Ben Bellou. Zatímco Abdalkádir se přes veškerou odvahu a úporné sebevzdělávání nedočká ničeho jiného než šikany, Ben Bella byl během války povýšen na praporčíka (nejvyšší poddůstojnická hodnost) a v Itálii byl vyznamenán za statečnost osobně generálem de Gaullem. Avšak Domorodci nemají být jen kritikou poměrů v afrických jednotkách francouzské armády za druhé světové války, které i přes uvedené poznámky rozhodně nebyly uspokojivé. Druhá polovina filmu, na rozdíl od té první, až dokumentárně-didaktické, je vyplněna velmi realistickým příběhem čtyř domorodců: Sajída, Jásira, Abdalkádira a Masúda a jejich

velitele seržanta Martineze, bílého osadníka ze Severní Afriky. Jejich malá jednotka jako jedna z prvních pronikne do dosud obsazeného Alsaska, kde je však při obraně malé vesničky nucena postavit se zdrcující německé přesile. Právě tento plasticky ztvárněný příběh podbarvený výbuchy německých panzerfaustů a tklivými tóny severoafrické loutny je nositelem hlavního poselství, které si tvůrci přáli francouzským, africkým i dalším divákům předat. Totiž, že kromě Francouzů a dalších národů, se na osvobození Evropy podílelo a často ho zaplatilo vlastním životem i obrovské množství afrických domorodců – v roce 1944 jich bylo v milionové francouzské armádě na 310 000. Ale zatímco prvně zmínění jsou dodnes oslavováni jako hrdinové, na ty druhé se v průběhu šesti desetiletí takřka zapomnělo. V kolektivní paměti vybledla vzpomínka na účast Afričanů ve druhé světové válce jak na severní, tak na jižní straně Středomoří. Kupříkladu v Alžírsku je připomínána jedině v souvislosti s faktem, že z kádrů francouzské armády pocházela část pozdějších vůdců války za národní osvobození. Rovněž ve francouzské historiografii je tento jev zmiňován pouze okrajově. Ještě v roce 1998 věnoval historik Jean-Louis Crémieux-Brilhac ve své monografii o druhé světové válce domorodým vojákům sotva pár odstavců. O jejich nerovném postavení v rámci armády nepadla ani zmínka, zato však nebyl opomenut již zmíněný fakt o pozdější účasti domorodých vojáků na protifrancouzském povstání. S despektem se o vojácích afrického původu zmiňuje ve svých pamětech i generál de Gaulle, který je nepovažoval za dostatečně kvalitní. O problému mlčely i francouzské středoškolské učebnice. O absenci fenoménu domorodých vojáků v západní kinematografii jsme se zmínili již v úvodu. Kromě upadnutí v zapomnění však byli domorodí veteráni poškozeni i po hmotné stránce. V souvislosti s dekolonizační vlnou a rozpadem francouzského impéria byl začátkem 60. let přijat zákon, který zmrazil penze pro veterány pocházející z nově samostatných zemí. Menší žold než bílí Francouzi pobírali 25

K U L T U R A

Afričané ostatně již během války, po přijetí tohoto zákona však byla jejich penze oproti prvně zmíněným menší až desetkrát. První výraznější snahy o nápravu tohoto opatření se začaly objevovat až na přelomu tisíciletí. 60. výročí válečných událostí znovu otevřelo některá Francouzům nepříjemná témata z doby okupace, včetně problému afrických vojáků. Film Domorodci lze vnímat jako příspěvek k této pomalu se rozbíhající debatě. Kromě svého hlavního úkolu, tj. připomenutí z historické paměti vytěsněného fenoménu domorodých vojáků, by však film mohl být přínosem i v jiné oblasti. Jednak by mohl pomoci mladým Francouzům afrického půvo-

du znovuobjevit vlastní kořeny. Mohl by ale i pomoci změnit vnímání této komunity ze strany Francouzů. Mnozí z nich totiž možná ani netuší, že kromě mladíků tmavé pleti žijících na zpustlých předměstích, kteří jsou francouzskými ministry nazýváni „lůzou“, žijí dodnes ve francouzských domovech důchodců jejich starší příbuzní. Historií i vojenskými penzijními fondy zapomenutí starci, veteráni bojů s nacistickým Německem. Mnohdy za svou účast ve válce nežádali nic jiného než právo cítit se Francouzi. Ještě šedesát let poté jsou ale nazýváni přistěhovalci. Zdeněk Beránek Ústav Blízkého východu a Afriky FF UK

Černá Paříž Metropole nad Seinou je největší evropskou enklávou Afričanů – každý pátý obyvatel Paříže má africké kořeny. Proto zorganizovalo univerzitní africké kulturní středisko IwalewaHaus v Bayreuthu svůj dosud největší projekt: putovní výstavu nazvanou Black Paris o kulturním vývoji a vlivu afrického fenomenu v Paříži za posledních sto let. S bohatstvím a etnickými atraktivitami (např. Ašantů) z bývalých francouzských kolonií se už seznámili návštěvníci pařížských světových výstav v druhé polovině 19. století. V něm také proslul první „barevný“ francouzský spisovatel Alexander Dumas. Po zrušení otroctví a odprodeji severoamerických francouzských kolonií Spojeným státům a hlavně ve 20. století se rozvinulo přistěhovalectví Afričanů do Francie. Výstava Černá Paříž, která byla loni zpřístupněna ve městě Wagnerových oper, pokračuje letos v Muzeu světových kultur (Museum der Weltkulturen) ve Frankfurtu n. Mohanem a od prosince bude v Musée des arts derniers v Paříži. Expozice má rozsáhlou obrazovou dokumentaci 20. století černé menšiny kolem Eiffelky. Kdo se však chce hlouběji seznámit se zobrazenou problematikou i vývojem kulturní ideologie afrických Pařížanů, neobejde

se bez 430stránkového katalogu, který pod anglickým názvem výstavy Black Paris německy vydalo nakladatelství Peter Hammer Verlag ve Wuppertalu, jež už 40 let publikuje africkou literaturu. V tlustém paperbacku většího formátu je kromě hustého textu 350 ilustrací, jež přiblíží rozsáhlou koláž výstavy i tomu, kdo ji nemohl navštívit. V úvodu katalogu seznamuje ředitel Iwalewa-Hausu, kulturní antropolog Tobias Wendl (také přednášel na pařížské univerzitě) spolu s etnoložkou Bettinou v. Lichtig s vývojem africké pařížské menšiny od počátku minulého století, kdy se Pablo Picasso a další avantgardní umělci inspirovali tradičními africkými maskami a soškami předků. Čteme, jak se za první světové války osvědčili afričtí vojáci ve francouzské armádě, když už předtím prosluli senegalští střelci v koloniálních bojích. Dovídáme se, jak se ve 20. letech zmocnil pařížské zábavy afroamerický jazz a jak ještě doma segregovaní neworleánští jazzmani a stoupenci tzv. harlemské renesance rádi jeli do Paříže, kde kultura měla rasovou rovnoprávnost a americký černý intelektuál Du Bois tam hned po válce uspořádal Panafrický kongres. Popularitu si brzy získala čokoládová tanečnice Josephine Bakerová a později nejen 26

K U L T U R A

v revui, oděná pouze opaskem z banánů. Za svou účast v odboji ve 2. světové válce získala státní vyznamenání a katalog tu superhvězdu ilustračně neošidil. Také afroameričtí boxeři i jiní černí sportovci měli přízeň Pařížanů. Nový směr v užitém umění art-deco, který se proslavil na pařížské výstavě v r. 1925, se mnohde proměnil v afro-deco. Paříž se stala Mekkou stovek umělců z celého světa. Picassovy experimenty přilákaly a ovlivnily kubánského mistra malířské fantazie Wilfreda Lama, zatímco Picassův vztah k tradiční africké tvorbě vděčně zobrazil později nejznámější konžský malíř Chéri Samba, přestože maluje realisticky. Po druhé světové válce, kdy Alioune Diop založil významný časopis Présence Africaine, se do Paříže rozjel i originální sochař z provazů Christian Lattier z Pobřeží slonoviny, který pak získal přední cenu na Světovém festivalu černošského umění v Dakaru v r. 1966, a senegalský malíř Iba Ndiaye, jehož prezident Senghor pověřil zřízením Výtvarné akademie. Samozřejmě v katalogových dějinách pařížských Afričanů nechybí vývoj Senghorovy teorie Négritude, ryzího kulturního černošství, kterou už současní afričtí ideologové nezastávají, ale existuje řada jiných názorů na směrování svébytnosti pařížských Afričanů. Jejich počet se výrazně zvýšil migrací po 2. světové válce, takže z nich vznikla nová předměstí Paříže i nová generační kultura, např. tamního rapu. Formy soužití současné početné pařížské menšiny komplikuje nezaměstnanost mladých Afričanů a vyplývající nedávné nepokoje. Všechny etapy nastíněného vývoje pařížské africké diaspory rozebírá podrobně třicítka kapitol tučného katalogu. Hodnotné jsou svou odborností a autorskou šíří – každá kapitola má jiného kvalifikovaného autora nebo autorku. Jsou univerzitně vzdělaní v historii, etnologii, kulturní antropologii, sociologii, dějinách umění a znalci afropařížského prostředí. Autory kapitol o problematice současného afrického umění a literatury jsou i kvalifikovaní Afričané. Například spisovatel Simon Njami, spoluzakladatel a šéfredaktor pařížské Revue Noire (1991–2000), byl i kurátorem putovní velevýstavy Remix (Düsseldorf-Londýn-Paříž-Tokyo 2004–

–2006). Miche`le Abchadé z beninsko-tožských rodičů, docentka sochařství a vydavatelka uměleckého časopisu Ecrages a šéfredaktorka periodika Yota, se zamýšlí nad identitou současné africké tvorby. Sylvere Mbondobari, lektor literatury na gabunské univerzitě, rozebírá v kapitole „Umění provokace a provokace jako umění“ Soupaultův román „Ne`gre“. Katalog seznamuje s řadou románů o životě pařížských afrických přistěhovalců a jeho dokumentací fotografy i filmaři. Olivier Sultan, partner projektu výstavy „Černá Paříž“, zakladatel a ředitel pařížského Musée des arts derniers (od r. 2003), byl kurátorem v Harare, odkud Mc. Ewen v r. 1971 přivezl do Paříže první ukázky nového zimbabwského sochařství. První velkou přehlídkou současného mimoevropského umění „přírodních národů“ byla v roce 1989 expozice „Magiciens de la Terre“ („Čarodějové Země“) v Centre Pompidou s výrazným zastoupením afrických výtvarníků. Nyní nejrenomovanějším africkým sochařem ve Francii je podle Sultana Ousmane Sow, jehož tvorba má všechny rysy, jež se u typického Afričana očekávají. Jeho retrospektivní výstavu „Pont des Arts“ navštívily 3 miliony zájemců. Od 70. let ustoupil v Paříži také vliv karibské hudby přílivu originální populární muziky afrických subsaharských kapel, jež ve francouzské metropoli našly rovněž vydavatele svých alb a kazet. Příznivci fotbalu najdou v katalogu ovšem i řádky o Afričanovi Raoulu Diagnem, nejlepším francouzském fotbalistovi 30. let, a fotografii „vícebarevného“ vítězného francouzského národního mužstva na mistrovství světa v roce 1998. Nahrálo přívržencům hnutí Métissage, jež oponuje stoupencům rasové čistoty. Katalog nevynechal ani úvahy o afrických přistěhovalcích vyznávajících islám a „Maraboutage“ – vlivu léčitelů i psychiatrickém projektu Dr. Collomba. Jazykově zvídavého čtenáře encyklopedicky i graficky pestrého katalogu „Black Paris“ zaujme také kapitola „Kryptická, drastická, kreativní řeč předměstí“ o tamním nářečí. Alois Wokoun Společnost přátel Afriky 27

K U L T U R A

Záchrana kulturního dědictví Iráku Česká republika významnou měrou přispívá k záchraně iráckých památek. Na začátku spolupráce v této oblasti stáli bývalí ministři kultury našich zemí Pavel Dostál a Mufíd al-Jazairi. Z jejich iniciativy byla část prostředků, vyčleněných vládou ČR na poválečnou obnovu Iráku, nasměrována do kultury a ochrany památek, které válkou utrpěly ohromné škody.

dočeské univerzity v Plzni, Českého vysokého učení technického a Egyptologického ústavu ČSAV a GEMA ART GROUP, a. s. podíleli i odborníci z Katedry archeologie Salahaddin University v Erbilu, se kterou byla navázána široká spolupráce. Na Citadele byla provedena základní dokumentace, získána rámcová archeologická data, pořízeny nyní zpracovávané podklady pro fotogrammetrický plán a digitální model Citadely. Dále byla provedena první fáze geofyzikálního průzkumu tellu (tělesa umělého návrší). Provedený průzkum, využívaje tři výše uvedené metody, přinesl velice slibné výsledky. Lze z něj odvodit, že v hloubkách okolo 9 až 21 m jsou patrné velké útvary, které by mohly svou strukturou odpovídat destrukcím kamenných bloků zaniklé monumentální architektury. Připomeňme, že místo je písemně doloženo již v pozdně asyrské době, kde je uváděno jako Urbillum či Arbela, centrum kultu bohyně Ištar a rezidence asyrských králů. Dalším výsledkem měření je příprava 3D modelu sou-

Pro nebezpečnost situace v centrální a jižní části Iráku byla práce českých památkářů, archeologů a dalších specialistů přesunuta na sever země. V rámci programu Záchrany kulturního dědictví poskytla vláda ČR, na základě Usnesení č. 1519/2005 ze dne 23. 11. 2005, finanční pomoc Ministerstvu kultury Regionální vlády Kurdistánu, která položila základ rovněž projektu záchrany Citadely v Erbilu. Příprava prací zaměřených na průzkum Citadely, jednoho z nejdéle trvale osídlených míst naší planety, byla zahájena v prosinci 2005. Tehdy představitelé společnosti Gema Art Group, a. s. zahájili spolupráci s Ministerstvem kultury Regionální vlády Kurdistánu. V roce 2006 mohlo v Erbilu pracovat, v různých skupinách, v období od března do prosince, na patnáct odborníků z České republiky. Na průzkumu Citadely a zpracování podkladových materiálů se vedle odborníků ze Zápa-

časného stavu středověkého osmanského opevněného města, kterým Citadela je. O velmi hluboké historii této lokality svědčí i předměty získané povrchovým sběrem na úpatí tellu. Archeologové zde získali rozsáhlý soubor vzorků keramiky a dalších artefaktů, které

28

K U L T U R A

dokumentují proměny civilizací i etnického osídlení Citadely, od neolitických kultur až do pozdně islámského období. Nejstarší artefakty představuje kolekce paleolitické valounové industrie. Všechny dosud realizované projekty v Erbilu přispěly k navázání úzké spolupráce se Salahaddin University, kurdskou vědeckou komunitou i studenty, ale také s pracovníky v oblasti památkové péče, kultury a turistiky. Další rozvoj této úspěšné spolupráce má dobré perspektivy a obě strany jsou si dobře vědomy vysoké hodnoty výsledků dosavadní práce českých a kurdských odborníků. Pokračování zahájených projektů do značné míry závisí na rozpočtových možnostech Regionální vlády Kurdistánu. V uplynulém roce byl v Erbilu vedle dalších projektů proveden také restaurátorský průzkum Minaretu Choli (14. století) a kurdské straně byl předložen projekt záchrany tohoto skvostu islámské architektury. V současné době probíhá jednání o realizaci tohoto projektu a o dalších formách spoluprá-

ce v oblasti památkové péče a archeologie v iráckém Kurdistánu. Foto autor a archiv GEMA ART GROUP, a. s.

Miroslav Houska Společnost česko-arabská

29

INFORMACE A Z A J Í M AV O S T I

Viva Africa 2007 2nd

International Conference on African Studies

Ve dnech 27. a 28. dubna 2007 se v budově Západočeského muzea v Plzni konal druhý ročník interdisciplinární konference Viva Africa, organizované Katedrou antropologie Fakulty filozofické Západočeské univerzity v Plzni a sdružením Cultura Africa. Organizátoři (PhDr. Jan Záhořík a Mgr. Tomáš Machalík) si vzhledem k problémům, kterým zejména afrikanistika v posledních letech čelí, uvědomují nutnost interdisciplinárního přístupu, který by sdružil odborníky z různých oborů, tak či onak se zabývajících africkým kontinentem. To bylo důvodem, proč se konference zúčastnili významní čeští i zahraniční badatelé afrikanisté, antropologové, lingvisté, historikové, sociologové, politologové či specialisté na mezinárodní vztahy, kteří se různým způsobem zabývají Afrikou. Každoroční konference tak představuje pokus o ustavení pravidelného setkávání význačných osobností, které by zároveň mohlo přispět k oživení afrikanistiky v České republice. Z významných českých osobností, které se konference zúčastnily, je třeba jmenovat zejména prof. Ivo Budila (garant konference), vedoucího Katedry antropologie FF ZČU, prof. Luboše Kropáčka z Ústavu Blízkého východu a Afriky FF UK, prof. Josefa Kanderta z Fakulty sociálních věd UK či prof. Václava Blažka z Masarykovy univerzity v Brně. Nechyběly ani další významné osobnosti, např. dr. Petr Skalník, doc. Bořivoj Hnízdo, dr. Hana Horáková nebo doc. Vlastimil Fiala. Je třeba uvést také dr. Alemayehu Kumsu, dr. Mesfina Gedlu a řadu dalších. Je důležité zdůraznit, že konference přilákala taktéž řadu mladých badatelů, doktorandů, nejen z Filozofické fakulty ZČU, ale i z jiných univerzit v republice. Mezi nejvýznamnější zahraniční hosty patřil bezesporu jeden z nejuznávanějších evropských odborníků na kúšitské jazyky prof. Mauro Tosco z Istituto Universitario Orientale v Neapoli. O islámu v Ghaně hovořil prof. Holger Weiss

z univerzity v Helsinkách. Ze Slovenské akademie věd přijela doc. Viera Vilhanova-Pawlikova, z Neapole dr. Graziano Sava`. Největší zahraniční účast však tvořili hosté z afrikanistického ústavu v Kolíně nad Rýnem, dr. Ursula Drolc, dr. Axel Fleisch a Yvonne Treis. Na poslední chvíli se ze zdravotních důvodů omluvil další významný badatel, prof. Andrzej Zaborski z Krakowa. Konference poskytla českým doktorandům i badatelům jedinečnou příležitost k diskuzi na rozličná témata a přispěla k rozšíření významných kontaktů se zahraničními pracovišti. Na podzim tohoto roku bude z konference publikován sborník a již nyní lze předpokládat, že bude patřit mezi nejvýraznější afrikanistické počiny posledních patnácti let. Organizátoři konference do budoucna usilují o ještě větší zvýšení odborné úrovně akce a zejména o zvýšení počtu významných zahraničních účastníků. Tím by se Viva Africa stala jedním z nejvýznamnějších počinů nejen v oblasti afrikanistiky, ale i věd příbuzných. Vzhledem k charakteru afrikanistiky v Čechách se jeví jako nutné, ale i výhodné zároveň, pořádat takto interdisciplinární konferenci sdružující badatele z různých oborů. Kolegové ze sdružení Cultura Africa (zvláště Jan B. Mwesigwa a Kateřina Mildnerová) poté ve spolupráci s velvyslanectvím Jihoafrické republiky v Praze připravili pro hosty a širokou veřejnost bohatý kulturní program, jehož hlavní část se odehrála v sobotu v plzeňském Buena Vista Club. Již v pátek večer mu předcházela výstava afrického umění v plzeňské Alliance Franćais. Všechny zmíněné aktivity svědčí o tom, že zájem o Afriku roste, a to nejen v Praze, což lze považovat za velmi pozitivní znamení. Doufejme tedy, spolu s organizátory zmíněných akcí, že příští rok přinese v tomto směru ještě větší úspěch. Jan Záhořík Společnost přátel Afriky 30

I N F O R M A C E

A

Z A J Í M A V O S T I

Co vypovídá poslední publikace OSN o nejméně rozvinutých zemích Afriky? OSN vydává přibližně každý druhý rok publikaci o nejméně vyvinutých zemích světa. K zařazení zemí mezi nejméně vyvinuté se OSN řídí třemi hlavními kritérii, a to nízkým hrubým národním produktem, dále kritériem zahrnujícím sociální zabezpečení obyvatelstva, přičemž sleduje výživu, přesněji procento podvyživených, dále zdraví, například dětskou úmrtnost, procento dětí zapsaných do středních škol, gramotnost dospělého obyvatelstva, a konečně třetím kritériem je hospodářská zranitelnost země. S přihlédnutím k těmto kritériím je mezi nejméně vyvinuté země v poslední publikaci1) zahrnuto 50 států světa. Z nich 34 patří do Afriky, 9 do Asie, zbytek do Tichomoří a Oceánie. Všechny tyto státy byly v dřívějších dobách nějak, většinou dlouhodobě poznamenány koloniální nadvládou tehdejších velmocí. Většina statistických údajů v publikaci pochází z počátku 21. století, převážně z roku 2004. V té době žilo v těchto padesáti státech přes 740 mil. obyvatel. Pro srovnání lze uvést, že statistika odborné organizace OSN o světové populaci uvádí, že v Evropě žije podle odhadů k roku 2005 728,4 mil. obyvatel. Hrubý roční domácí produkt na jednoho obyvatele všech padesáti nejméně vyvinutých zemích světa činí 343 USD, což je v průměru méně než 1 USD na den. Podívejme se nyní blíže na nejméně vyvinuté země Afriky. Bylo uvedeno, že je to 34 států,2) 1)

2)

to znamená, že na tomto kontinentu jako jediném nejméně vyvinuté země představují většinu států kontinentu a žije v nich podle odhadu k roku 2004 přibližně 435 mil. obyvatel, což představuje téměř polovinu všech obyvatel celé Afriky. Je alarmující, že v 17 z těchto států, což je přesná jejich polovina s více než 300 mil. obyvatel, tj. 70 % lidí žijících v nejméně rozvinutých zemích Afriky a prakticky každý třetí obyvatel afrického světadílu, připadá na osobu a den v průměru méně než 1 USD hrubého domácího produktu, v 6 z nich hrubý domácí produkt na osobu a den nepřesahuje ani půl USD. V těchto šesti státech žije podle odhadu uvedeného ve statistice 156,1 mil. obyvatel, tj. více než šestina obyvatel Afriky, více než polovina těch, kteří žijí v zemích, kde průměrný HDP na hlavu a den činí méně než 1 USD. Ostatní nejméně vyvinuté státy Afriky s výjimkou Angoly a čtyř „pidistátů“ s pouhými 3,6 mil. obyvatel dosahují HDP na osobu a den mezi jedním a dvěma USD. Somálsko v posledních letech roční HDP na osobu neuvádí. Pro srovnání – hrubý domácí produkt přepočtený na osobu a den ve vyspělých státech je nesrovnatelně vyšší: v Belgii činí 92 USD, ve Francii 93 USD, ve Velké Británii 97 USD, ve Spojených státech 109 USD. To znamená, že ve Francii oproti Nigeru činí 149násobek, ve Velké Británii oproti Malawi 246násobek a v Belgii oproti Konžské demokratické republice 287násobek a oproti Burundi, které

The Least Developed Countries 2006. New York – Geneva, United Nations 2006. 352 s. Jde o tyto státy: Angola, Benin, Burkina Faso, Burundi, Čad, Džibuti, Eritrea, Etiopie, Gambie, Guinea, Guinea-Bissau, Kapverdy, Komory, Konžská demokratická republika, Lesotho, Libérie, Madagaskar, Malawi, Mali, Mauretánie, Mozambik, Niger, Ostrov sv. Tomáše a Princův ostrov, Rovníková Guinea,

Rwanda, Senegal, Sierra Leone, Somálsko, Středoafrická republika, Súdán, Tanzanie, Togo, Uganda, Zambie. (Tučně a kurzívou zvýrazněné státy tvoří skupinu států s méně než jedním dolarem HDP na osobu a den; státy zvýrazněné tučně představují ty, jejichž HDP na osobu a den nepřesahuje půl USD.) 31

I N F O R M A C E

A

je spíše srovnatelné počtem obyvatel a rozlohou, představuje 376násobek. Pokud nahlédneme ještě do některých problémů sociálního zabezpečení či péče o zdraví, dozvíme se, že v nejméně vyvinutých zemích světa z tisíce živě narozených dětí do pěti let věku umírá v průměru 157. V deseti z těchto zemí umírá více než 200 dětí z tisíce živě narozených, to znamená každé čtvrté až páté dítě; devět z nich se nachází v Africe. Z tisíce jich pátý rok svého věku nedožije v Sieřře Leone 286, v Nigeru 259 (v Afghánistánu 248), v Angole 241, v Libérii 219, v Mali 216, v Konžské demokratické republice 208, v Guineji-Bissau 206, v Somálsku 203, v Čadu 202; v Belgii a Francii je to však pouze 5, ve Velké Británii 6, ve Spojených státech 8. Denně tak umírají tisíce dětí v důsledku chudoby – z hladu, podvýživy, nedostatku přístupu k pitné vodě, nedostatku lékařské péče v případě mnoha dnes již vyléčitelných nemocí. Vysoká je úmrtnost matek při porodu v nejméně vyvinutých zemích. Více než tisíc úmrtí na 100 tisíc živě narozených je právě v nejméně vyvinutých zemích. Z 16 případů je 15 afrických. V Sieřře Leone je takových úmrtí 2 000, v Malawi 1 800, v Angole 1 700, v Nigeru 1 600, v Tanzanii 1 500, ve Rwandě 1 400, v Mali 1 200, v Čadu, Guineji-Bissau, Somálsku a Středoafrické republice 1 100,

Z A J Í M A V O S T I

v Burkině Faso, Burundi, Mauretánii a Mosambiku 1 000. Pokud jde o výživu, na 740 milionů lidí v nejméně vyvinutých zemích připadlo v roce 2003 v průměru pouze 2 148 kcal na osobu a den, zatímco už v 90. letech minulého století ve vyspělých zemích disponibilita kalorií na osobu a den vysoce překračovala tři tisíce. Přitom ze 17 zemí, které průměru v nejméně vyvinutých zemích ani nedosáhlo, se 15 nachází právě v zemích afrických, z toho v deseti se nedosáhlo v průměru ani dvou tisíc kalorií na osobu a den. Jsou to Konžská demokratická republika (1 535), Burundi (1 612), Eritrea (1 690), Komory (1 735), Sierra Leone (1 913), Libérie (1 946), Středoafrická republika (1 949), Tanzanie (1 959), Zambie (1 975), Mosambik (1 980); průměru z afrických zemí nedosahují ještě Etiopie (2 037), Madagaskar (2 072), Rwanda (2 086), Angola (2 089) a Niger (2 118). OSN čas od času uvádí, že denně umírá na 30 tisíc i více lidí, především dětí, v důsledku chudoby. Všeobecná deklarace lidských práv přijatá Valným shromážděním OSN 10. prosince 1948 klade na přední místo právo na život. Není právě zmíněná publikace burcujícím námětem pro ty, kteří se tak často vydávají za jediné zastánce lidských práv? Ota Lev Společnost přátel Afriky

K rozvojové spolupráci Je smutnou skutečností, že v řadě afrických zemí přetrvává kritická situace, která doslova vyhání obyvatele do zahraničí (včetně zámoří). Dobře míněné programy mnohostranné pomoci, vypracované mezinárodními organizacemi včetně agentur OSN, se nerealizují v žádoucí míře. Hospodářsky vyspělé státy samozřejmě mají jiné priority. Naše veřejnost si zatím nedostatečně uvědomuje důležitost rozvojové spolupráce. Snad i proto, že tu převládá skeptická představa, že pomáhat je totéž co ztrácet. Máme také ve srovnání se starými členskými zeměmi EU méně zkušeností

s Afričany. ČR se však chystá již za rok převzít předsednictví EU, a tak rozhodně nemůže zavírat oči nad tím, že v současném světě některé země letí vpřed, zatímco jiné se za nimi sotva vlečou. Na vládní i nevládní úrovni je řada odborníků, kteří se věnují rozvojové spolupráci a mohou se namnoze opřít o zkušenosti z terénu. Problematika pomoci a výměny zkušeností od počátku zajímá i naši nevládní neziskovou organizaci. Je proto logické, že se Společnost přátel Afriky podílí na pořádání pražské konference, jež v nejbližší době v Pra32

I N F O R M A C E

A

ze posoudí nejrůznější formy rozvojové spolupráce. Jde mj. o moderní přístupy, vnášené do této problematiky našimi experty. ČR zajisté v současnosti nemůže podstatně zvýšit finanční příspěvek na rozvojové projekty. Peníze jsou sice důležité, ale existují různé další způsoby, jak napomáhat zlepšování vztahů mezi námi a Afričany. Nikoli náhodou nyní hovoříme o rozvojové spolupráci stále častěji než o pomoci. Počítáme samozřejmě i nadále s humanitární pomocí, zejména při pohromách, při nichž záleží na rychlosti. Zatímco pomoc bývá jednostranná a někdy i jednorázová, spolupráce by měla sloužit i našim zájmům a udržovat si dlouhodobější ráz. Právě proto velmi záleží na tom, na koho a na co zaměříme pozornost.

Z A J Í M A V O S T I

Bez ohledu na složitost mezinárodních vztahů platí, že Afrika své vážné problémy nemůže dobře řešit tím, že by se uzavírala do sebe. Promyšlené a účinné programy dvoustranné i mnohostranné spolupráce by měly vřazovat do rozvojových možností mezinárodního společenství i zaostávající (nejen africké) regiony. Uskutečňování těchto zaměrů je i pro nás velikou příležitostí do budoucna. Uvažme jen, jak nerozvinutá byla ekonomika některých asijských zemí před sto či padesáti lety. Nepodléhejme tedy skepsi ani při pohledu na současnou subsaharskou Afriku. Zcela jistě má budoucnost před sebou a Češi budou při tom. Vladimír Klíma Společnost přátel Afriky

Na návštěvě doma Každý z nás zná místa, na která se vrací rád, vzrušují ho očekávání, okouzlují ho změny a přepadá nostalgie. Zvlášť jsou tyto pocity intenzivní, když jsou to místa, kde člověk prožil chvíle, na které se nedá zapomenout. O to větší je očekávání, když jsou to místa, u nichž už nebyl skoro žádný předpoklad, že je člověk znovu uvidí. A tak už jenom zpráva o možnosti podívat se znovu do Libye byla pro mne vzrušující a vyvolávající nadšení. A když se stala realitou v podobě pozvánky a letenky, začaly horečné porady v rámci Společnosti přátel Afriky, co všechno připravit, přeložit, jaké dárky nakoupit. Týden uběhl jak voda a naše malá spolu se držící skupinka z brněnské pobočky SPA vystoupila na letišti v Tripolisu. Na letišti, kde jsem v rámci pracovní náplně strávil desítky hodin, oči hledají změny, známé tváře, ale i když je to jako včera, přece je to jenom šestnáct let, co jsem zde ukončil pobyt. Moji kolegové jsou na tom obdobně, i když jejich pracovní náplň byla jiná. Jsme uvítáni, posazeni do salonku, je tu směs lidí, dominantní skupinou je delegace Ukrajiny. Všechno je vyřízeno, jsme odváženi do hotelu Báb Al džadíd

ležícím na břehu moře, následuje ubytování a první večeře; vzpomínky se vracejí intenzivněji a důvodem je Šurba libýja a ryba. Dostáváme informaci, že kromě mezinárodních hovorů jsou hotelové služby pro nás zdarma. V hotelové hale si dáváme kávu, je silná, výborná. Zajímáme se, co bude zítra. Pan Muchtár, kulturní atašé Lidového úřadu v Praze, nás přenechává v péči organizačního výboru, ten ještě nezná čas odjezdu na Sabratu, a tak po snídani čekáme na autobus. Jsme netrpěliví, čas letí a vzpomínky chtějí potravu. V okolí jsou nové zvláštní stavby, nepoznávám to, otáčím se, orientačním bodem je pět budov Islámského centra, místní je nazývají „Obrácené láhve“. Autobus nepřijíždí, a tak se rozhodujeme vydat se na pěší obhlídku a vzpomínat. Jdeme uličkami směrem na Zelené náměstí, dnes Náměstí mučedníků, uličky jsou plné ruchu, obchodů, krámků a zboží. Předseda Společnosti ing. Tesař chce vidět hotel, v němž bydlel. Poznává cestu k moři. Přicházíme ke hřbitovu a to si dr. Mrázek nenechá ujít. Vytahuje nenasytný foťák a cvaká snímek za snímkem. Konečně jsme se vymotali z bludiště náhrobků a pokračujeme 33

I N F O R M A C E

A

na náměstí. Další snímky, kamera, nikde upozornění, že fotografovat se tu nesmí, je to změna. Na fontáně sedí skupinka dědů, nenamítají nic proti focení. Jeden z nich chce snímek, dá jej prý manželce kamaráda a naše milá kolegyně Jarmilka bude příčinou manželských půtek. Pokračujeme do uliček staré tržnice – súku, za námi se vzduchem nese otázka dr. Mrázka: „mumkin súra“? Můžu fotit? Teď je to zlato, pohled v arabském světě běžný, ale stále překvapující. Všichni se orientujeme bez problémů, jdeme po prochozených místech, přeskakujeme výkop, ve starém městě se opravuje kanalizace a voda. Přicházíme na roh, kde je nejstarší mešita v Tripolisu zvaná Náka. Nemůžeme nejít dovnitř. Dostáváme dávku informací z historie, dr. Mrázek cituje statě za své knihy „Libyjskou Saharou po velbloudích stezkách“. Sedíme ve stínů starobylých sloupů, kolegyně nemá problém s nezakrytou hlavou a my se fotografujeme (daří se mi udržet dr. Mrázka na jednu fotku v klidu). Toulka starým městem pokračuje. Kráčíme uličkou kovotepců, pachy, rány, další snímek a objednávka tepaných talířků na večer. Pomalu se vracíme k hotelu, cestou přicházíme k další mešitě, míjíme mramorový vítězný oblouk Marka Aurélia. Noříme se do spleti uliček a vyvracím pochybnosti kolegů, kam je to vedu. Nevědí, že po šesti letech pobytu v této zemi mám také orientační smysl Beduínů. Nakonec šťastně končíme v hotelové jídelně. A je to tady. Jeden z hlavních důvodů mé radosti – jehněčí a kuskus. Cpu se a nestydím se za to. Teď jsem úplně doma. Žertujeme s číšníky, jsme číkí – nic to nemá společného s anglickým významem. Při posezení v hale nás vyhledává pan Muchtár, ptá se na náš program. Chceme ještě pokračovat v prohlídce města a vzpomínat. Nabízí se, že nás provede, a tak nadšeně souhlasíme. Kličkujeme autem do centra. Ptám se sám sebe, jestli bych to ještě zvládnul, tu nevyzpytatelnost libyjských řidičů, kterou jsem se kdysi dokázal bavit. Přítel Muchtár je historik, dle slov dr. Mrázka dobrý, dělá nám přednášku u vítězného oblouku, v mešitě Gurdži, nejhezčí z tureckých mešit v Tripolisu. Fotoaparát kolegy Mrázka se přehřívá. Nav-

Z A J Í M A V O S T I

štěvujeme budovu bývalého sídla Francouzského konzulátu, kde je dnes výstava moderního umění. Jarmilka vzpomíná na své libyjské studentky v Brně, které tam umění studují. Další mešita odolává, pan Muchtár ale zná tamní lidi. Prozrazuje, že na starém městě vyrůstal, zná všechny. Přichází Šajch s klíčem a jsme v mešitě Darghút, i když ten přepis je nepřesný. Dozvídáme se, že v mešitě je trezor s vlasy proroka Mohammeda – salla Alláhu alejhi va salám, řekl by muslim. Ani Mrázek to nevěděl a to je co říct. Cestu po starém městě končíme v soukromém domě, kam nás propašuje přítel Muchtár, přesto, že manžel ani děti nejsou doma. On stojí na chodníku, daleko od dveří. My si prohlížíme interiér domu normální rodiny a je to zvláštní pocit. Pokračujeme do zrekonstruované restaurace. Vracíme se do hotelu, večeříme a plni dojmů jdeme spát. Ani silná káva nemá odkladný účinek. Snídáme tuňáka, olivy, na závěr datle. Kam se hrabe Rio mare. Povalujeme se v hale, popíjíme čerstvý džus z pomerančů a čekáme na autobus do Leptis Magny, jinak Lubdy. A stejná situace: autobus se zpožďuje, a tak po vyhodnocení časové náročnosti takového výletu raději volíme cestu do starého města pro objednané tácky. Počasí se horší, fouká, mraky, poprchává, moře mlátí o příbřežní skály. Přebíháme po uličkách, od přístřešku k přístřešku, jsme na místě, prodavač je udiven, že jsme včera nepřišli a začíná musávama, neboli smlouvání. A jsme velice úspěšní, pak že to nejde. Lidé jsou milí tak, jak byli vždycky. Vracíme se do hotelu, je právě čas oběda. Dostáváme informaci, že po obědě v 16 hodin je odjezd na letiště a letí se do Sebhy, kde je pořádán Světový kongres k myšlenkám Zelené knihy. Přespíme tam prý jednu noc. A tak si bereme s sebou jenom nejnutnější věci. Noci jsou nakonec dvě, autobus odjíždí se zpožděním, na vnitrostátním letišti je hlava na hlavě, nevíme kudy kam. Pan profesor Kropáček je trochu nervózní, a tak jdeme na informace, kde se nás ujme pracovník a ten nás dovede na váhu, obdržíme palubní lístek a jdeme do tranzitu, za Ukrajinci. Těch se musíme držet, je jich mnoho. Na desce je odlet Sebha 20.00, ale to není náš let. Po hodině na desce není nic, ale je letadlo, A300, obr. Nasedáme, 34

I N F O R M A C E

A

letíme a za hodinku jsme na místě. Informace z reproduktoru, která skupina bude bydlet ve kterém hotelu. Ve skutečnosti je všechno naopak. Ale nevadí, v cestě ještě máme obludně velký stan plný stolů, jídla a hudby, která nás vítá. Snažím se udělat fotku, je to ale vzhledem k velikosti a světlům nejasné, a tak vše raději filmuji. Po několika slovech přivítání ve městě vyhlášení vlády lidu, výborné večeři a ohlušení bubny jdeme spát. Nacházím svůj hotel, postel, i Jarmila jako žena je v soukromí a tak mohu spát i já. Ráno jdeme do kongresové haly, kde začíná Šesté mezinárodní setkání k myšlenkám vůdce revoluce Muammara Kaddáfiho, které publikoval v Zelené knize. Čtyři skupiny hudebníků před halou nás vítají hudbou a tancem. Probíhá kontrola všech a odebrání kamer a fotoaparátů… Trochu se potím. Vzal jsem si na cestu lahvičku dezinfekce – meruňkovice, a mám ji s sebou. Nic se naštěstí neděje, zůstává se mnou. Sedíme, hluk, kongres začíná přivítáním účastníků ze všech koutů světa. Směs tváří, barev a vůní, nedokáži odhadnout počet – 500, možná víc? Přichází sám vůdce revoluce. Jsem zvědav, vídával jsem ho často v televizi, je trochu zestárlý, ale to jsme všichni. Mluví potichu, moc nerozumím, moje arabština potřebuje víc cviku. Mluví o světové politice, o jejím chodu, kdo ji řídí a s jakým cílem. Mnozí nejenom v sále mu dávají za pravdu, svět běží příliš komerčně, až tak, že to vyráží dech i pokročilejším státům, než jsou země třetího světa. Poukazuje na snahy a cesty se tomu bránit, on nabízí cestu – cestu třetí světové teorie. V hostitelské zemi se uplatňuje tři desetiletí a je zřejmé, že funguje. Nejsme mezi účastníky kongresu proto, abychom vynášeli soudy, ale abychom pozorovali. A já vidím. Možná víc než vyslanci našich médií, kteří ve své mladosti nepodléhají nostalgii a hlavně s čím porovnávají? V roce 1977 jsem přiletěl poprvé do Benghází a dva roky jsem působil na východě země (Tobruk, Derna). Za deset let již jako tlumočník jsem se vrátil a pracoval čtyři roky v Tripolisu. Z titulu funkce jsem procestoval krajinu křížem krážem. A ve „městě první jiskry“, jak se Sebha nazývá,

Z A J Í M A V O S T I

jsem dnes opakovaně. Vidím, co přibylo, co se změnilo, těch nových staveb, silnic, hotelů a obchodů evropského stylu. Mám pocity spolupatřičnosti. Kongres pokračuje udělením čestného doktorátu vůdci revoluce od představitelů Srbska. V příspěvku vysoce kladně hodnotí přínos jeho teorie pro lidstvo. Srbsko, jak se dovídám později, má velký zájem se hospodářsky uchytit v Libyi, alespoň jako Ukrajina a Slovensko. Z České republiky je tu nesourodá skupinka nadšenců a arabistů. Kde jsou představitelé České republiky, napadá mě bezděčně? Nedaleko leží Tamanhint, mockrát jsem tam byl, repasovaly se tam letadla L 39. Za úžasného úsilí tam naši pracovníci rozběhli továrnu se vším všudy; kdo to viděl, nezapomene. Ptám se opatrně, co se stalo s fabrikou. Asi bude zase funkční. L 39 jsou v několika státech Afriky. To jsou věci. Navazujeme kontakty, chceme, aby bylo slyšet, že jsme tady i z České republiky. Předseda Společnosti je vyzván představiteli našich médií k rozhovoru před kamerou. Dostává otázky od našich žurnalistů a z nich je jasné, že Česká republika nežije v globálním světě. Chtělo by to vyslat již na Kubě osvědčenou napravovací skupinu. Není pochopená mentalita, podmínky, vývoj Libye. Ten hlavně. Vždyť před revolucí to byla nejchudší země na světě. Co na tom, že obrazy a hesla jsou na každém sloupu. Co je třicet let v životě národa. Ano, pro někoho, kdo má třicet pět, asi nic. Kongres končí a my se vracíme do hotelu, letíme do Tripolisu. Všechno funguje v rámci obvyklé neinformovanosti těch, kterých se to týká, ale už mi většina skupinky věří, že vše dobře dopadne. Na letišti se chováme jako stádo. Letadla stojí na stojánce jenom pro nás. Tlačíme se, asi jsme se již aklimatizovali. V Tripolisu je všechno na svém místě, zavazadla v pořádku, pokoje jsou čisté. Odcházíme na večeři a pak spát. Počasí se změnilo, je ticho, moře šumí. Nechávám otevřené okno, vzpomínám na domov, manželka ty zvuky milovala. Ráno vyrážím s kolegou do města, jdu na Gurdži. Chci vidět náš dům, udělat snímek, i naše děti to zajímá. K velkému překvapení se nemohu zorientovat. Hledám záchytné 35

I N F O R M A C E

A

body. Jsem tu dobře, ale okolí odporuje. Parky, vzrostlé stromy, široké cesty, odbočky a kaskády, to tu dříve nebylo. Unavení se vracíme. Bez úspěchu, to není možné! Odpoledne si beru taxi a jdu znovu. Vystupuji a jdu pěšky, křižovatka, je to ona, není? Je! Poznávám odstavnou plochu a jsem si stoprocentně jist. Jdu, vzpomínám, jak jsem tu chodíval s manželkou opačným směrem do obchodního domu, když jsme chtěli nakoupit. Byl prázdný, nabízeli jenom zelený čaj. Už to musí být, nepoznávám ani domy u cesty, ale jsem si jist. Konečně! Vidím dům sousedů, ten se nezměnil, náš bych bez toho nepoznal. Obcházím, fotím a jsem sledován. Tak vím, co musím udělat. Jdu vysvětlovat, kdo jsem a proč to dělám. Jsou dva, mladí kluci, asi pětadvacet let. Jsem ten, co tu bydlel

Z A J Í M A V O S T I

před šestnácti lety a kvůli vzpomínce si to fotografuji. Já vím, odpoví ten černý, ty jsi Jáfúra (jak zní moje jméno v arabštině). Musím se otočit, nevím, jak se bránit slzám, i když Arabové se za ně nestydí. Ten kluk mi dokázal, co jsem věděl celou dobu, jsem doma. Pozvání k nim domů, vzpomínky na naše děti. Všechny si je pamatuje, ptá se, co dělají, ví i to, co já už jsem dávno zapomněl. Musím zpátky do hotelu, mám tam ještě hodně práce, jednání, jak to bývá na konec. A to byl pro mne konec nejhezčí. Ráno poslední nákup, poslední díky a odpoledne letíme do Vídně. Auto z Brna čeká, jen kufry zůstaly v Tripoli, stejně jako moje srdce. Stanislav Javora místopředseda pobočky Brno

Založení pobočky SČA v Ostravě Dobrých zpráv není nikdy dost, a tak přicházíme s jednou snad dobrou i ze severu Moravy, a to přímo z Ostravy. Chtěli bychom vás všechny informovat o tom, že se nám podařilo založit novou pobočku Společnosti česko-arabské v Ostravě. Máme zájem navázat a podílet se na cílech Společnosti. Chceme přiblížit i veřejnosti v moravskoslezském regionu kulturu, přírodu, historii a život obyvatel v zemích arabského světa. Jsme velice rádi, že Bulletin Společnosti česko-arabské putuje i do schránek na severu Moravy, což zamená, že i zde je o tuto problematiku zájem. Chtěli bychom tímto vyzvat všechny příznivce a poprosit je touto cestou, aby se k nám přidali a pomohli nám plnit cíle celé Společnosti šesko-arabské. Dále bychom vás rádi informovali o akcích, které se již uskutečnily, i o těch, které proběhnou do prázdnin, na nichž se podílíme a na které vás všechny co nejsrdečněji zveme. 18. 5. 2007 od 18. hodin proběhlo v prostorách Akademie arabských tanců Saba ve Frýdku-Místku večerní vzpomínkové posezení

s Umm Kulthum, egyptskou zpěvačkou a hudebnicí, která by se právě v těchto dnech dožila 103 let. Budeme si povídat o jejím životě a poslechneme si její epickou píseň Laylat Hob. Texty písně přeložil dr. Salman Al Said. Akce proběhla ve spolupráci s Akademií arabských tanců Saba. 9. 6. 2007 od 18. hodin se uskutečnil v prostorách čajovny Šambala v Ostravě Arabský večer, večer plný hudby, povídání, vodních dýmek, čaje a tance. Akce byla připravena ve spolupráci s Akademií arabských tanců Saba a čajovnou Šambala Ostrava. 29. 6. 2007 od 18. hodin proběhne v prostorách Akademie arabských tanců Saba ve Frýdku-Místku Projekční večer s Nagwou Fouad, egyptskou tanečnicí a herečkou. Budeme si povídat o jejím životě a shlédneme její program na Orientálním tanečním festivalu v Káhiře. Akce je připravována ve spolupráci s Akademií arabských tanců Saba. Jindra Lukovská pobočka SČA v Ostravě

36

CO SI PŘEČÍST

Vzdálený nepřítel Fawaz A. Gerges / The Far Enemy: Why Jihad Went Global (Vzdálený nepřítel: proč vznikl program globálního džihádu). New York : Cambridge University Press, 2005. 348 s. ISBN-10: 0521791405. Dostupnost v České republice: NKP.

delně zván do zpravodajských a publicistických pořadů televizní stanice ABC a rozhlasové stanice NPR. Do povědomí se poprvé výrazně zapsal v roce 1999, kdy publikoval práci America and Political Islam: Clash of Interests or Clash of Cultures? Cambridge, 1999 (Amerika a politický islám: střet zájmů, nebo střet civilizací?). V této publikaci podrobně analyzoval pohled amerických politiků na fenomén politického islámu a jeho proměny v průběhu vlád Jimmy Cartera, Ronalda Reagana a Billa Clintona. Došel k závěru, že pohled na islamismus ze strany americké administrativy nebyl utvářen ani tak neslučitelností s „americkými hodnotami“, ale mnohem spíše aktuální globálně-politickou situací v obdobích před a po skončení studené války. Na čtyřech případových studiích (týkajících se Iránu, Egypta, Alžírska a Turecka) pak ukázal, že postoj k islamismu se mnohdy měnil v závislosti na úrovni vztahů s danou zemí. Primárním Gergesovým cílem ovšem u této zmíněné ani u recenzované práce není kritika americké zahraniční politiky. Cílem je spíše kritika americké debaty o daném problému, která je ve velké míře ovlivněna pohledem angažovaných komentátorů. Fawaz A. Gerges se snaží proti jejich účelovým argumentům bojovat nestrannou analýzou. Recenzovaná publikace má za cíl vysvětlit příčiny odklonu radikálních islamistů od boje proti „blízkému nepříteli“ (the near enemy, al-cadú al-qaríb), tedy vlastním vládám, k „nepříteli vzdálenému“ (the far enemy, al-cadú al-bacíd), tedy proti zahraničním mocnostem, především Spojeným státům americkým. Opírá se přitom o množství většinou publikovaných pramenů (paměti členů islamistických hnutí, politické programy, prohlášení, závěrečné zprávy vyšetřovacích komisí, zveřejněná korespondence nalezená v ukořistěných počítačích al-Qácidy, záznamy televizních vystoupení) a o rozhovory, které autor osobně vedl s některými členy islamistických

Kniha Fawaze A. Gergese, původem egyptského křesťana a profesora na newyorské Sarah Lawrence College, vyšla ve Spojených státech amerických na konci roku 2005. Stala se bezpochyby obohacením diskuze o soudobých radikálně islamistických 1) hnutích. Pozornost vzbudila jednak velkým množstvím zpracovaných arabských a jiných pramenů, jednak svým velmi odmítavým postojem k převládající západní představě o ideologické a operační jednotě džihádistických hnutí. O vlivu Gergesovy práce paradoxně svědčí i zařazení na černou listinu neokonzervativního serveru Campus-Watch.com, kde byl označen jako „další problematický intelektuál, který relativizuje nebezpečí džihádistických a jiných islamistických hnutí a zároveň je kritikem americké zahraniční politiky“. Fawaz A. Gerges je v americkém prostředí velmi známým a respektovaným odborníkem na blízkovýchodní tématiku. Absolvent Oxfordu a London School of Economics je pravi1)

Islamistou rozumíme aktivistu či ideologa, který usiluje o prosazení islámských hodnot politickou cestou nebo o změnu politického uspořádání v souladu s islámskými hodnotami. Naproti tomu fundamentalistou rozumíme aktivistu či ideologa, který islámské hodnoty prosazuje, avšak zůstává mimo politickou sféru. Tuto klasifikaci blíže vysvětluje Kropáček Luboš, Islámský fundamentalismus. Praha 1996, s. 31–32 či Burgat Franc,ois, L’islamisme au Maghreb, Paris 1987, s. 28–33. Džihádista pak patří mezi islamisty, akcentuje však použití radikálních politických metod, především ozbrojeného boje či terorismu opřených o džihádistickou ideologii.

37

C O

S I

P Ř E Č Í S T

hnutí. O vypovídací hodnotě mnoha těchto pramenů by šlo přirozeně polemizovat. Sám autor ji v nemálo případech zpochybňuje (velmi často například u autobiografického textu Ajmána az-Zawáhirího – Jezdci pod zástavou prorokovou). Nicméně se mu s jejich pomocí podařilo zprostředkovat pohled do nitra islamistických-džihádistických skupin (včetně alQácidy), do světa velmi komplikovaných osobních, etnických a sociálních vztahů, kde fanatický zápal velmi často ustupoval přízemnímu politikaření a bojům o vlastní prospěch. První část knihy „The Far Enemy“ je věnována vnitřní krizi džihádistických hnutí v osmdesátých a devadesátých letech, která nakonec některé aktivisty vedla k úderům proti „vzdálenému nepříteli“. Fawaz A. Gerges v této části nepřináší žádný překvapivě nový pohled na tento problém. Snaží se, tak jako již jiní orientalisté před ním, vyvrátit obvyklou představu „nenávisti k západním hodnotám“ jako hlavnímu motivu úderu proti Spojeným státům americkým. Radikální islamisté ve skutečnosti dlouhou dobu zdůrazňovali, že jejich cílem je svržení místních bezbožných a utlačovatelských režimů a jejich nahrazení spravedlivou vládou (rozuměj islámským státem). Toto byl tedy hlavní cíl známých operací, např. zavraždění prezidenta Sádáta v roce 1981, obsazení mešity v Mekce v roce 1979 či brutálně potlačený pokus o povstání v Sýrii v roce 1982. Místní režimy sice byly islamisty napadány i kvůli své údajné závislosti na cizích mocnostech (ať patřících k východnímu či západnímu bloku), přímý útok proti těmto mocnostem však nebyl ani předmětem úvah. Dokonce ani válka v Afghánistánu onen příslovečný bod obratu v orientaci radikálních islamistů ještě neznamenala. Po sovětské vojenské intervenci ve prospěch kábulské vlády roku 1979 zahájili afghánští islamisté odboj. Na pomoc jim začali přicházet aktivisté z mnoha arabských a dalších muslimských zemí. Jednalo se přitom o dobu, kdy se mnoho radikálních islamistických skupin dostalo do otevřeného střetu s vlastními režimy. Arabské vlády i z tohoto důvodu začaly afghánské angažmá „svých“ islamistů nepřímo podporovat. Doufaly, že je přeorientují na „vzdáleného nepřítele“ v podobě Sovětského svazu a že se

tak samy zbaví nebezpečného protivníka. Tento kalkul se však ukázal jako mylný. Jak dokládá Gerges na rozboru dobových dokumentů „afghánských Arabů“, působení v Afghánistánu představovalo pouze přípravu na střet s vlastními režimy. Budoucí muž číslo dvě al-Qácidy, Egypťan Ajmán az-Zawáhirí stejně tak jako guru Usámy bin Ládina, Palestinec cAbdalláh Azzám, se sice nijak netajili svým odporem k západním hodnotám a zahraničně politické praxi, jejich primárním cílem však stále zůstávalo nastolení islámského státu na domácí půdě. Zawáhirí tak například v souladu s touto logikou odmítal i boj egyptských islamistů proti Izraeli po boku Palestinců Ke zformulování programu globálního džihádu proti „vzdálenému nepříteli“ dochází až na začátku druhé poloviny 90. let minulého století. Podle Gergese se však k tomuto programu připojila jen malá část džihádistů a dojem, že největší globálně-džihádistická organizace al-Qácida reprezentuje „mainstream“ v rámci islamismu, je tedy naprosto mylný. Autor předkládá několik základních důvodů, které vedly k této změně orientace, jejímž symbolickým vrcholem byl útok z 11. září 2001. Jedním z nich byla reakce na americkou přítomnost v Saúdské Arábii, zemi původu islámu. Právě ta vedla místní islamisty k přesvědčení, že svržení režimu a nastolení vlastní vlády bude možné jedině po vítězné konfrontaci s Američany. Dalším důvodem bylo předešlé vítězství radikálních islamistů nad Sověty v Afghánistánu, které až nezdravě posílilo sebevědomí radikálů. Za zcela klíčové však Gerges považuje změnu postoje jednoho z nejvýznamnějších džihádistů Ajmána az-Zawáhirího, který se v roce 1998 připojil k Saúdskému Arabovi Usámovi bin Ládinovi a společně vyhlásili vznik „Mezinárodní fronty proti křižákům a sionistům“. Zawáhirího organizace Tanzím al-džihád se svou mezinárodní podpůrnou sítí a základnou v Egyptě znamenala pro bin Ládina vítanou pomoc při budování tajné globální sítě, tvořené z velké části veterány z Afghánistánu. Gerges zdůvodňuje tento radikální Zawáhirího obrat od „blízkého“ ke „vzdálenému nepříteli“ krizí, do které se jeho organizace 38

C O

S I

P Ř E Č Í S T

dostala v 90. letech. Brutální útoky proti domácím civilistům i zahraničním turistům v Egyptě izolovaly džihádisty od zbytku společnosti včetně umírněnějších islamistů. Ti totiž pružně přizpůsobovali svůj program aktuální situaci, přičemž usilovali o získání podílu na politickém životě legálními prostředky. Džihádisté tak přestali být smysluplnou alternativou zkorumpovaného autoritativního režimu. Navíc začaly být jejich buňky decimovány bezpečnostními složkami. V Egyptě, podobně jako třeba v Alžírsku, byli tak džihádisté nakonec donuceni ke kapitulaci. Pro Zawáhirího se v takové situaci stal boj proti „vzdálenému nepříteli“ jediným možným východiskem. Poté, co neuspěl v boji proti „blízkému nepříteli“, se totiž mohl buď zcela zříci dalších politických aktivit, anebo napřít své síly mimo Egypt. Výsledek jeho rozhodnutí je dobře znám: atentáty na americké ambasády v roce 1998, útok proti lodi USS Cole v roce 2000 a nakonec sebevražedné útoky z 11. září 2001. Další část, ve které se autor věnuje reakcím džihádistů a islamistů na rozpoutání globálního džihádu, je bezpochyby z celé knihy nejzajímavější. Právě zde je totiž rozvíjena ústřední teze o nepravdivosti tvrzení o jednotě nejen mezi islamisty, ale dokonce i mezi džihádisty. Ti totiž z velké části globální džihád Usámy bin Ládina a Ajmána az-Zawáhirího odsoudili. Důvody tohoto odsouzení byly různé. U radikálních džihádistů přitom nebyl globální džihád často zavržen z ideologicko-náboženských důvodů, ale pouze jako taktická chyba, která vyvolala americkou „válku proti teroru“ a dostala tak džihádisty do velmi nepříjemné situace. Zawáhirí byl obviňován rovněž z toho, že takto závažné rozhodnutí provedl sám, bez konzultace s ostatními džihádisty. Ostatně ukvapenosti rozhodování autoritativních vůdců a neschopnosti dohody si všímá Gerges již v předchozích kapitolách a ukazuje, že tento problém přetrvával i uvnitř al-Qácidy v době její „největší slávy“ v období 1998–2001. Mezi nejradikálnější kritiky Zawáhirího a bin Ládinova globálního džihádu pak patřili paradoxně bývalí, nyní uvěznění vůdci egyptské organizace Džamácat al-islámíja, kteří dří-

ve byli zastánci použití těch nejtvrdších metod v boji proti „blízkému nepříteli“. Pod dojmem krvavých útoků ze září 2001 a tvrdé americké protiakce se tito bývalí radikálové rozcházejí s celou džihádistickou ideologií a jdou v odsouzení al-Qácidy ještě dále než mnozí neislamističtí intelektuálové. Problémem je, že Gerges tato tvrzení zcela nekriticky přijímá, přestože byla formulována v době uvěznění vůdců organizace, a je tedy značně pravděpodobné, že vznikla pod nátlakem. Velmi tvrdě pak „zúčtovali“ s globálními džihádisty i umírněnější islamisté, např. televizní kazatel šajch al-Qaradáwí, súdánský muslimský bratr Hasan al-Turábí či zakladatel Hizbulláhu šajch Fadlalláh, který prohlásil, že útočnící z 11. září „nejsou mučedníky, ale sebevrahy.“ Za takovéto situace by podle Gergese normálně spěla bin Ládinova a Zawáhirího teroristická organizace spolu se svým projektem globálního džihádu k naprostému neúspěchu. Během krátké doby po útocích na New York a Washington sice měli přechodné sympatie tradičně protiamerické arabské ulice, ale poté, co je odsoudila většina muslimských duchovních autorit, popularita vůdců al-Qá cidy pomalu upadala. Svou vinu na tom měly i jejich jménem provedené atentáty proti muslimským civilistům (v Casablance, v Rijádu atd.). Globální džihádisty však podle autora spasil právě „vzdálený nepřítel“ a jím provedená invaze do Iráku. Obranný džihád měl bezpochyby větší legitimitu než teroristické útoky ze září 2001. AlQácida tak začala opět získávat sympatizanty mezi muslimy, včetně přistěhovalců v Evropě a v Americe. Gerges sice otevřeně netvrdí, že by například útoky v Madridu či v Londýně byly pouze reakcí na invazi do Iráku, ta však prý zcela jistě patřila mezi motivy atentátníků. Gerges svou knihu uzavírá tvrzením, že zatímco muslimům včetně islamistů se podařilo vliv al-Qácidy postupně neutralizovat, Američané svou invazí do Iráku přispěli k novému posílení jejího vlivu. Ze současného Iráku se tak údajně může velmi snadno stát nový Afghánistán, tedy líheň druhé generace globálních džihádistů. Přínos knihy Fawaze A. Gergese „The Far Enemy“ k poznání současných radikálně isla39

C O

S I

P Ř E Č Í S T

mistických hnutí je nepochybně velký. Jednak se mu daří z větší části úspěšně polemizovat s velmi rozšířenou představou o muslimské ummě pevně semknuté pod praporem globálního džihádu a jednak při své argumentaci použil jinak nepříliš známé, většinou arabskojazyčné prameny. Co činí Gergesovu práci mírně problematickou je ovšem fakt, že je v první řadě polemikou s většinovým názorem, což poněkud odsouvá do pozadí ambici být nestrannou analýzou. Autorův závěrečný imperativ vyzývající muslimy k boji proti zhoubným džihádistickým doktrínám nelze sice napadnout, sporně však působí tvrzení, že je v tomto boji islámský svět v zásadě úspěšný. Aby takové tvrzení

znělo skutečně důvěryhodně, bylo by třeba hlouběji analyzovat ty politické síly, které mají být podle autora nejúčinnější alternativou džihádistů, tedy umírnění islamisté. Západní veřejnost, vystavená dlouhodobému tlaku islamofobních publicistů, potřebuje jasný doklad toho, že umírnění islamisté skutečně odmítají džihádistickou ideologii ospravedlňující terorismus proti civilistům všech vyznání. I tak je v každém případě „The Far Enemy“ velmi účinnou odpovědí na hlasy, které se dožadují aplikace principu kolektivní viny proti muslimské ummě. Zdeněk Beránek Ústav Blízkého východu a Afriky FF UK

Dějiny islámského světa ve 20. století Schulze, Reinhard. Dějiny islámského světa ve 20. století. Z německého originálu přeložil Vladimír Petkovič. 1. vyd. Brno : Atlantis, 2007. 447 s. Původní vydání: Geschichte der islamischen Welt im 20. Jahrhundert, München, 2002. ISBN 978-80-7108-284-2.

du vydané v 90. letech či o Arabském východu (1945–1958) slovenského arabisty Karola R. Sorbyho. Je tedy nutné ocenit počin brněnského nakladatelství Atlantis, které se rozhodlo vydat historickou práci německého arabisty a islamologa Reinharda Schulzeho. Jeho „Dějiny islámského světa ve 20. století“ vyšly poprvé již v roce 1994, českému čtenáři se však dostává do rukou překlad doplněného vydání z roku 2002. Profesor, působící na univerzitě ve švýcarském Bernu, se ve své práci věnuje celému islámskému světu, který sám vymezuje jako „země, oblasti a společnosti, v nichž žijí většinou muslimové a které jsou spolu spjaté historicky daným vztahem k rozvoji islámské kultury od 7. století“. Při takto pojatém rozsahu ovšem nelze očekávat, že kniha bude plnit roli vyčerpávající příručky či učebnice. Dějiny islámského světa jsou mnohem spíše interpretací dějin vymezeného prostoru, přičemž jednotlivé dílčí kapitoly lze pokládat za případové studie, které – vzájemně komparovány – podrobují zkoušce tezi vyřčenou samotným autorem. Pokud pak celý text prostudujeme, zjistíme, že v Schulzeho pojetí hýbe dějinami islámského světa zejména vzá-

Monografií zabývajících se moderními a soudobými dějinami Blízkého východu je v češtině k dispozici relativně málo. Rozhodně neúměrně málo k tomu, jaký význam tento region hraje během posledních desetiletí a jak souběžně roste zájem o jeho studium. Tuto situaci lze demonstrovat i na příkladu Nakladatelství Lidové noviny, které ve své řadě „Dějiny států“ věnovalo i dějinám bývalé NDR přes čtyři stovky stránek; zájemci o Blízký východ si však museli vystačit s publikací menší, a to při nepoměrně větším časovém i geografickém rozsahu. V nedávné době se pak dočkal reedice poměrně obsáhlý Svět islámu, jeho kultura a dějiny českého orientalisty Felixe Tauera, který ovšem vzhledem k roku původního vydání nepokrývá důležité období posledních desetiletí. Totéž platí o jinak dobré práci Eduarda Gombára Moderní dějiny Blízkého výcho40

C O

S I

P Ř E Č Í S T

jemný vnitřní zápas několika hlavních elementů: proudu měšťansko-nacionalistického, jehož diskurz užívá evropského jazyka; proudu islámsko-nacionalistického, jehož představitelé se snaží o vyjadřování pomocí jazyka islámského, a nakonec zvláště v první polovině století silný živel konzervativně-agrární. Zápas o hegemonii v budoucích národních státech v meziválečném období vedl později ve většině případů k vítězství „evropských“ nacionalistů. V některých zemích byl tento boj o moc obzvlášť komplikovaný, což si můžeme ukázat na příkladu Schulzova výkladu o vývoji v Egyptě. Přestože byla tato země kolébkou reformního islámského proudu Salafía, nepodařilo se „islamistům“ nad „evropany“ zvítězit ani po velké hospodářské krizi, která přinesla všeobecný rozmach islámských hnutí. V Egyptě do této doby spadá vznik dodnes mimořádně vlivného Muslimského bratrstva. Již těsně po první světové válce si sekulární nacionalisté (jak bývají někdy evropsky se vyjadřující nacionalisté označováni) dokázali za pomoci britské správy podrobit třetí element – venkovany, kteří se tehdy neúspěšně pokusili o povstání. Zápas „evropanů“ a „islamistů“ byl pak na dlouhou dobu rozhodnut po nástupu Gamála cabd an-Násira, který svůj program formuloval zcela v intencích evropskými ideologiemi vymezeného diskurzu. Podobným výsledkem skončil zápas o podobu nezávislého státu v Alžírsku. Zde byl národní program poprvé formulován právě představiteli islamistické Salafíe, zatímco většina muslimské elity trvala dlouhou dobu v souladu s republikánskými ideály na požadavcích pouhé rovnoprávnosti s Francouzi. Nakonec však byl islamistický diskurz zatlačen do pozadí, přičemž samotný islám sloužil spíše jen k vyjádření etnicity (podobně tomu podle Schulzeho bylo i v Pákistánu). Alžírsko bylo po získání nezávislosti roku 1962 vyhlášeno lidově demokratickou republikou a islámské hodnoty byly zcela zastíněny požadavky na budování sociálně spravedlivé společnosti – vyjádřeno ovšem v rámci západní terminologie. Zcela jednoznačně se západními ideologiemi inspirovaní republikáni stali vítězem v Turecku. Sekularizační Atatürkovy reformy zde byly usnadněny tím, že jejich

autoři byli zároveň jakožto vysocí vojenští důstojníci držiteli skutečné moci v zemi. K zásadnímu oslabení sekulárních ideologií v islámském světě došlo v 70. letech. Důvodem byla zejména neschopnost vládnoucích režimů zajistit obyvatelstvu očekávanou životní úroveň. Špatně placení zaměstnanci vlastně žili na hranici dvou světů, kde byli plně informováni o životní úrovni ekonomických elit, která ovšem kontrastovala s jejich vlastní každodenností. Za této situace plnil islamismus roli ideologie, která nabízela komplexní řešení ekonomických i politických problémů. K největšímu úspěchu došlo v roce 1979, kde byla zkrachovalá šáhova íránská monarchie nahrazena islámskou republikou. Jinde byli islamisté méně úspěšní a i samotný příklad Íránu zanedlouho ukázal limity islamistických ideologií. V poslední kapitole pak autor hovoří o „postislamismu“. Tento pojem, jejž rovněž používá například francouzský orientalista Olivier Roy, označuje současnou fázi islamistických hnutí. Islamistická ideologie neuspěla v boji o národní stát (ani výjimečný případ Íránu nelze vnímat jako úspěch islamistické ideologie za situace, kdy se režim sám obrací, podobně jako šáh, ke starým perským mýtům). V současném (post)islamismu můžeme vnímat dvě tendence. Jednak někteří islamisté nově formulovali požadavky demokracie a lidských práv (Náhnáh v Alžírsku, Chatámí v Íránu); mnohem více se ale do povědomí světové veřejnosti dostala tendence druhá. Tedy islamismus jako mobilizační nástroj boje a prostředek ochrany vlastní kultury před globalizací. Bojový islamistický džihádismus, jakoby v souladu s postmoderní dobou, rezignoval na jakoukoliv ideologii. Namísto toho se uchyluje ke zjednodušeným symbolům a mýtům. Ani tak často skloňovaná šaríca již není konkrétním návodem k uspořádání společnosti v islámském státě, ale je spíše symbolem či etickou zásadou. Takový islámský program se ovšem hodí spíše jen pro opoziční hnutí, a není vhodný k mobilizaci mas. Ve jménu tohoto pojetí islamismu byly provedeny útoky na New York a Washington, které však nezaznamenaly mezi muslimskou 41

C O

S I

P Ř E Č Í S T

veřejností přílišnou podporu. Tato poslední fáze islamismu se podle Schulzeho v lecčems navrací k venkovským hodnotám. Mnohem spíše než západní či vlastní islamistické ideologie jsou současným džihádistům bližší pravidla pospolitostí afghánských Paštunů či kavkazských Čečenců. Toto tvrzení platí zejména o „guerillových“ džihádistech cAbdulláhovi cAzzámovi, učiteli Usámy bin (ibn) Ládina, či o Ibn al-Chattábovi, který se účastnil bojů v Čečensku. Za podobné situace se nedá předpokládat, že by se mohl islamismus stát významnou silou aspirující na ovládnutí moderních národních států. Monografie Reinharda Schulzeho je tedy velmi pozoruhodnou interpretací dějin islámu ve 20. století. Kromě uvedených tezí, jež se týkají jednotlivých etap vývoje muslimské ummy, pak autor v samotném úvodu práce formuluje jeden velmi důležitý pohled. Tvrdí, že i pro muslimský svět platí univerzální čas – Weltzeit – a tedy platí, že i jeho dějiny se odehrávají v rámci světově platných periodizací. Odmítá tak názor těch, kteří tvrdí, že islámský svět se nyní nachází ve „svém středověku“ nebo, jednoduše řečeno, zaostává o nějakých 500 let za Západem. Podle Schulzeho není dost dobře možné, aby se nějakému regionu

vyhnuly důsledky technického pokroku či aby jím nerezonovaly události takového významu jako obě světové války. Co může některým čtenářům vadit, je přílišná snaha o syntézu na úkor analytického přístupu k jednotlivým základním problémům. Čtenář, který by v knize hledal spíše velké množství faktografických údajů, bude leckdy zklamán. Na druhou stranu si může být jist, že předkládaný pohled je výsledkem mnohaleté práce historika, který dokáže těžit ze své znalosti orientálních jazyků i terénních pobytů, jemuž ovšem nechybí akademický odstup. Opírá se jak o dlouholetou práci s primárními prameny, tak o studium odborné literatury. Pro plastičtější představu je možné vzít si na závěr na pomoc slova z úvodu Miloše Mendela, který české vydání redigoval. Ten řadí Schulzeho práci kamsi mezi „oduševnělou esejistiku s efektivními příměry, v níž si tak libují mnohé francouzské studie“ (zřejmě narážka na poslední v češtině vydanou práci G. Keppela; pozn. Z. B.) a „strohý, invence prostý neopozitivizmus, na který přísahají někteří středoevropští obecní historikové“. Zdeněk Beránek Ústav Blízkého východu a Afriky FF UK

42

Z V E M E VÁ S

Ona krása arabské ženy v oblasti Středomoří Blízký východ a Severní Afrika, ve které vodami Středozemního moře. Jelikož dámský po dlouhá staletí bok po boku koexistují tři oděv býval od nepaměti pestřejší a ženská kráhlavní světová náboženství – judaismus, křessa rafinovanější, byl tedy pro prezentaci zvoťanství a islám, je len šat ženský vychánesmírně bohatou zející z tradičních oblastí se vzájemně se prvků oblasti. AU T O R K Y: prolínajícími kulturaV úvodní části je Sabina Dvořáková, mi (arabská, perská, poukázáno na kulturBéatrice Maalouf turecká, arménská, ní stereotypy, jimiž evropská, ale též asyrje blízkovýchodní M Í S TO KO NÁ N Í : ská či babylonská žena doslova zahaEtnografický ústav MZM, první patro, atd.). Každý region lena v očích evropKobližná 1, Brno oplývá osobitými proského diváka (černé jevy duchovní i matezahalení od hlavy VE DNECH: riální kultury, které k patě, břišní taneč19. června až 31. srpna 2007 dohromady tvoří pestnice, harém, orienrobarevný obraz tamtalismus), v dalších K O O R D I N ÁT O R K A V Ý S TAV Y: ní společnosti. Jedním etapách je pak předPhDr. Hana Dvořáková, z takovýchto projevů stavena pestrost a bavedoucí EÚ MZM materiální kultury je revnost šatů ze Sýrie, odívání – tedy každoLibanonu, Egypta denní viditelná přía Tuniska, rafinované tomnost šatstva, které svým vzhledem vypovímožnosti úvazu šátků na hlavu a zkrášlovací dá o svém majiteli. prostředky nezbytné pro každou ženu (hena, oční stíny, depilace). Výstava je rovněž Výstava si klade za cíl seznámit laickou doplněna o rodinné fotografie od počátku veřejnost s rozmanitostí ženského oděvu jako 20. století po současnost, průvodním slovem svébytného projevu jednotlivých kultur výše a dalším ilustračním materiálem. zmíněné oblasti, jejíž břehy jsou omývány

43

Z V E M E

V Á S

Dny arabského filmu ve dnech 25. až 29. června 2007 Společnost česko-arabská, Lidová univerzita a Městská knihovna v Praze 1, pořádají nekomerční přehlídku arabských filmů. Promítání se uskuteční v Malém sále Městské knihovny, Mariánské náměstí 1, Praha 1. Na přehlídce bude rovněž možnost shlédnout výstavu vítězných prací z výtvarné soutěže „Arabský svět dětskýma očima“. Začátky představení vždy 17.00 hod. ● Vstup zdarma PONDĚLÍ 25. 6.

NEJHEZČÍ ČASY (AHLA AL AWQAT) Egypt 2005, režie: Hala Khalil, anglické titulky Veselá i vážná dobrodružství kamarádek z dětství, které k sobě znovu svedl život. Film, z komediálního žánru, je krátkou sondou do života žen současného Egypta. ÚTERÝ 26. 6.

ZÁPADNÍ BEJRÚT (WEST BEIRUT) Libanon 1998, režie: Ziad Doueiri, anglické titulky Život v Bejrútu po vypuknutí války v Libanonu v roce 1975 očima školáků, kterým tím začínají „válečné prázdniny“. Od dobrodružství s filmováním přes nevěstinec až k vážným věcem. STŘEDA 27.6.

RÁJ HNED TEĎ (PARADISE NOW) Palestina/Francie/SRN/Nizozemí/Izrael 2005, režie: Hany Abú-Assad, české titulky 48 hodin v životě dvou palestinských chlapců připravovaných na sebevražedný útok. Jak se rozhodnou? Film byl oceněn Zlatým glóbem. ČTVRTEK 28.6.

100% ARABICA Alžírsko 1997, režie: Mahmoud Zemmouri, české titulky Komedie, s dnes již kultovní hudbou, se odehrává na předměstí Paříže, a je nejen o konfliktu mladíků z hudební skupiny Rap Oriental s imámem místní mešity. PÁT E K 2 9 . 6 .

RACHIDA Alžírsko 2002, režie: Yamina Bachir, české titulky Příběh mladé alžírské učitelky Rašídy, která je pronásledována skupinou příslušníků teroristické skupiny. Ženský pohled na alžírské krvavé období 90. let. V hlavní roli Ibtissem Djouadi

44

Bulletin Společnosti přátel Afriky a Společnosti česko-arabské č. 2 – červen 2007, 15. ročník. Uzávěrka tohoto čísla byla 1. 6. 2007 Bulletin je vydáván za přispění Odboru kulturních a krajanských vztahů Ministerstva zahraničních věcí ČR. Redakční rada:

PhDr. JAROSLAV BUREŠ, CSc., Ak. sochař JIŘÍ ČERNOCH, doc. PhDr. EDUARD GOMBÁR, CSc., JUDr. JIŘÍ HLAVÁČEK, Mgr. MIROSLAV HOUSKA, PhDr. JOSEF POLÁČEK, CSc., doc. Ing. DANA ŠTEMBERGOVÁ, CSc., PhDr. MARCELA PALÍŠKOVÁ, MILENA ZEITHAMLOVÁ

Návrh obálky: Uspořádala: Výroba:

VLADIMÍR PECHAR Ing. MARIE HRUŠKOVÁ ESKIRA s.r.o.

Kontaktní adresa: Jerevanská 7, 100 00 Praha 10, tel. 604 378 949 Společnost přátel Afriky – webová stránka: spa.afrikaonline.cz – e-mail: [email protected] Společnost česko-arabská – webová stránka: czech-arab.org – e-mail: [email protected] Příspěvky do Bulletinu můžete posílat mailem na adresu: [email protected]