Obsah čísla. Úvodník. Omluva

Obsah čísla

Úvodník

2......... Návštěva ruské Kostromy 3......... Návštěva lesnických kolegů ze Slovenska a Rakouska 3......... Představení Lesnické a dřevařské fakulty 4......... Školní rádio 5......... Rozhovor s autorem vítězného článku 3. kola literární soutěže Perem studenta 6......... Vodní dílo Nové Mlýny 7......... Black Hawk Down! (2/2) 8......... Obora Soutok 10....... Delegace žáků a učitelů Střední lesnické školy Hranice navštívila ruskou Kostromu 14....... Přátelé Francouzi aneb Jak nám na zahradě přistál balónek 15....... Co vy na to, pane Weiss? 16....... Sportovní hvězda? Valdemar Matuška! 17....... W. Shakespeare – Romeo a Julie 18....... James Clavell – Král krysa 20....... Hřbitov bohů (povídka, 2. část) 22....... Lesníkovy superschopnosti 24....... Stařec s knihou 26....... Na křídlech múzy 27....... Prosincové pranostiky 28....... Víte, že... 29....... Nimrodi z Tanychu aneb povídání s Hubertem 30....... Komiks Vesmírný les 31....... Komiks Ghost Town 32....... Redakční koutek

„We wish you a Merry Christmas, we wish you a Merry Christmas, we wish you a Merry Christmas and a Happy New Year… “

číslo 2 ročník 2015/2016

Nastal prosinec a s ním přicházejí i vánoční svátky a naše oblíbené vánoční prázdniny, na které se každý těší. Kdo by se přece netěšil na Vánoce a dárky, které jsou s tímto obdobím spojeny? Mnoho z nás se určitě těší na štědrovečerní večeři, úžasně vonící cukroví od maminek, až nám z těch představ tečou sliny. Ale ještě dřív než odjedeme všichni na svátky domů, tak vám chceme představit nové číslo HOMELESU! Co nás čeká a nemine? Dění ve škole, o kterém ne všichni žáci a učitelé vědí, článek o Anglii a např. i super vtipy. Za celý kolektiv školního časopisu přejeme šťastné prožití vánočních svátků a šťastný nový rok 2016! Pat a Mat

Omluva Vážení čtenáři, v minulém čísle Homelesu nebyl u četby na pokračování správně uveden autor ilustrací. Úvodní obrázek opravdu vytvořila Šárka Kamenčáková z 1. A, ale další obrázky patřily Adamu Jiříčkovi z 3. C. Tímto se Adamovi omlouváme. Mgr. Vojtěch Zlámal

Aktuality

Návštěva ruské Kostromy Olomoucký kraj udržuje úzkou spolupráci s několika regiony v některých zemích světa. Již delší období má čilý kontakt s Kostromskou oblastí Ruské federace. Město Kostroma leží na řece Volze, asi 400 km severovýchodním směrem od Moskvy. Celá oblast je velmi lesnatá. Tvoří ji převážně borové, březové i smrkové porosty. V této oblasti je proto soustředěno i studium zaměřené na lesnictví, ochranu přírody a krajiny, využívání lesních plodů a podobných přírodních komodit. Toto vzdělání poskytuje Lesnická fakulta Kostromské státní univerzity N. A. Někrasova, na středoškolské úrovni pak i zdejší lesnicko-mechanizační škola. De-

legace zastupitelů Olomouckého kraje vedená panem hejtmanem Ing. Jiřím Rozbořilem a doprovázená vedoucím OŠMT KÚOK a dalšími účastníky se na podzim roku 2014 dohodla s vedením Kostromské oblasti na první návštěvě a několikadenním pobytu zástupců hranické lesnické školy v tomto regionu. Na SLŠ Hranice se povinně vyučují dva světové jazyky. Vedle angličtiny je to i němčina a ruština. Pět nejlepších studentů ruského jazyka spolu se dvěma pedagogy navštívili v září letošního roku Kostromu a zdejší lesy. Cílem návštěvy bylo navázat přátelské kontakty, poznat odborné lesnické hospodaření a také zdokonalit se v ruské konverzaci. Dne 21. 9. 2015 odletěli vyslanci hranické školy dvě děvčata, tři chlapci a dva učitelé z vídeňského letiště do Moskvy. Následující desetidenní praktická exkurze v kostromském kraji se pro ně stala příležitostí poznat některé zajímavosti z oblasti obhospodařování tamějšího lesa a velkoplošného pěstování lesních plodů, například klikvy. Hosté navštívili losí farmu, kde se losím samicím odebírá velice zdravé mléko, používané k léčbě různých civilizačních chorob. Poznali různé místní kulturní zvyky a hlavně se zdokonalovali v ruštině. Tato zkušenost jim dozajista pomůže nejen v dalším studiu, ale i v profesním a osobním životě. V roce 2016, pravděpodobně v červnu, navštíví Olomoucký kraj a lesnickou školu v Hranicích obdobná delegace z Kostromské lesnicko-mechanizační školy. Zástupci školy už dnes pro tuto návštěvu připravují odborný i kulturní program. Ing. Miroslav Kutý

strana 2

Aktuality

Návštěva lesnických kolegů ze Slovenska a Rakouska Ve dnech 27. 11. - 29. 11. navštívili naši školu kolegové z partnerské lesnické školy ve slovenském Prešově a také kolegové z partnerské lesnické školy z Rakouska z města Bruck an der Mur.

Během návštěvy v Hranicích jednali zástupci všech tří partnerských škol o možnostech spolupráce, výměnných pobytů žáků a dalších společných aktivitách. Hosté odjížděli v neděli večer plní dojmů a byli velmi spokojeni s pohostinným pobytem v Hranicích. Informace poskytla Ing. Alena Novotná, sepsal Martin Strašil, 1. B

Představení Lesnické a dřevařské fakulty Přijela též návštěva ze dvou lesnických závodů na jihu Rakouska. Naši hosté se zúčastnili honů, které se konaly v pátek 27. 11. (hon třídy 4. B) a v sobotu i neděli 28. – 29. 11. (hlavní hon na Školním polesí a naháňka). Zúčastnili se též sobotní poslední leče v Partutovicích, kde na ně čekal pestrý program a bohatá tombola.


Aktuální novinky a výuka myslivosti na MENDELU v Brně - představení Lesnické a dřevařské fakulty - Ing. Jan Dvořák, Ph.D., proděkan LDF MENDELU v Brně. Dne 1. 12. 2015 pan proděkan představil čtvrťákům strukturu MENDELU, seznámil je s jednotlivými ústavy. Vysvětlil jednotlivé studijní programy a obory. Popsal, jak funguje kreditní systém, tvorba rozvrhu. Vysvětlil systém stipendií. Seznámil je s činností školního lesního podniku ve Křtinách a s mysliveckým hospodařením na těchto 10 000 hektarech. Dále seznámil žáky se systémem přijímání na univerzitu. Nakonec odpověděl na otázky, které maturanty zajímaly. Informace poskytl Ing. Ctirad Juráň, sepsal Martin Strašil, 1. B

Aktuality

Školní rádio V úterní podvečer 1. prosince měli zájemci možnost poslouchat letošní poslední vysílání Environmentálního internetového rádia. Jako obvykle se vysílalo z našeho „studia“ v nové budově školy, přičemž zázemí jsme našli v kabinetě Mgr. Jaroslavy Jalůvkové. V první části vysílání byly na programu informace o Evropském týdnu lesů, rozhovor na téma mezinárodní spolupráce v lesnictví, zprávy ze sportu i počasí. Posluchači mohli v této části rozpoznat hlasy Elišky Žižkové, Teodora Rainische, Matěje Staňka, Dominika Jedličky, Petra Matěje, Jana Podlipného a Ing. Marka Šuby.

(i přes drobné technické problémy) povedlo a doufám, že si jej posluchači užili alespoň tak, jak si jej užili naši redaktoři. Na závěr bych chtěl poděkovat nejen redaktorům, ale také všem, kteří jakkoliv při vysílání pomáhali. Věnovali totiž vysílání svoji energii a svůj volný čas a za to jim patří velké díky. Mgr. Vojtěch Zlámal Vysílání rádia bylo spolufinancováno Olomouckým krajem v rámci projektu „ Environmentální internetové rádio“.

Druhá polovina vysílání byla věnována mladším posluchačům. Naši rozhlasoví redaktoři posílení o Mgr. Barboru Holcovou četli pohádky na dobrou noc z knihy Neplač, muchomůrko od Daisy Mrázkové. Tuto knihu plnou pohádek z prostředí lesnictví a myslivosti zapůjčila Ing. Alice Palacká. Celkově se vysílání

strana 4

Ze školy

Rozhovor s autorem vítězného článku 3. kola literární soutěže Perem studenta Určitě řada z vás již ví, že nedávno proběhla literární soutěž určená středoškolským studentům, kterou pořádalo vydavatelství regionálních Deníků VLTAVA-LABE-PRESS ve spolupráci s Ústředním školským inspektorem Tomášem Zatloukalem. A kdo to neví, tak se to právě teď dozvěděl - tedy dočetl. Naši školu v novinařině reprezentovalo přes deset studentů a jednomu z nich se v konkurenci řady škol podařilo vyhrát 3. soutěžní kolo! S vítězem, autorem článku Stařec s knihou, jsem se rozhodla udělat krátký rozhovor. Ještě než si jej zde přečtete, chtěla bych Lukáši Kopeckému z 1. C za celou redakci a celý pedagogický sbor pogratulovat a popřát mu hodně zdaru v dalších soutěžích.

Jaký máš pocit z toho, že ses umístil na prvním místě? Jsi rád, že se porotě zalíbil tvůj článek? Jsem spíše rád, že mi článek otiskli, nešlo mi o výhru, ale bylo to příjemné překvapení.

Jak tě napadla osoba, o které jsi psal? Četl jsem knihu o Funakošiho životě a pro nás karatisty je to důležitá osobnost.

Máš v plánu v novinařině pokračovat? Pokud ne, tak proč? Nevadilo by mi pokračovat.

Doporučil bys spisovatelům?

něco

začínajícím

Hodně číst a hodně psát! A psát o tématu člověku blízkém.

Mnohokrát děkuji za rozhovor a snad ještě někdy třeba pokecáme. Lesu zdar! Eliška Žižková, 2. C


Příroda

Vodní dílo Nové Mlýny Moravské moře

Myslím si, že většina lidí ví, co se pod tímto názvem skrývá. Pro ty, co nemají tušení, tak je to dílo tří vodních nádrží o celkové ploše 3000 hektarů rozprostírající se pod Pálavskými vrchy na jižní Moravě. Dnes je to místo určené pro rekreaci, vodní sporty a rybaření. V minulosti měly nádrže sloužit hlavně pro zachycení vody, která byla dále

využívána k závlahám zemědělských ploch v širokém okolí. Pro vybudování nádrží musely být vykáceny stovky hektarů lesa a za vlast padla i vesnice Mušov. Dodnes se o tomto nešetrném zásahu vodohospodářů do krajiny vedou spory s ochránci přírody. Stálo toto lidské dílo vůbec za to?

Něco k historii:

ramen a vodních kanálků. Proto byly tyto lesy právoplatně nazývány lužními. Z vyprávění mého otce to bylo krásné místo: „Stačilo vejít na okraj lesa a připadal jsem si jako v ráji. Bylo tu plno krásných starých stromů, lidé tu měli rybníčky a na každém kroku jsem narazil na zvěř.“ Otec vyrůstal v nedaleké dědině Pavlov a měl babičku v dnes již neexistující obci Mušov. V Mušově, obci ležící uprostřed těchto krásných lesů, žilo v době stavby Nových Mlýnů kolem pěti set obyvatel. Na konci sedmdesátých let byli všichni obyvatelé vystěhováni. Buď dostali náhradní domov, nebo peníze. Tenkrát se jich nikdo neptal, jestli se stavbou souhlasí, a v roce 1980 bagry definitivně srovnaly obec se zemí. V lednu 1980 bylo rozhodnutím ministerstva vnitra místo vymazáno ze seznamu obcí tehdejší Československé socialistické republiky. V roce 1987 sto milionů kubíků vody vesnici definitivně pohřbilo i s okolními lesy. Na místě tehdejší obce se dnes na prostřední nádrži tyčí poslední zachovaná budova a tou je mušovský kostelík. V roce 1988 byly veškeré práce dokončeny a vodní dílo mohlo naplno začít plnit svůj účel. Tam, kde se ještě před dvanácti lety tyčily stromy, byla jen voda. Vodní dílo nejen že krajinu změnilo, ale v okolí ubylo zvěře a začaly vysychat lužní lesy po proudu řeky Dyje. Dodnes se ochránci přírody snaží o částečné vypuštění prostřední nádrže Nových Mlýnů a její znovuzalesnění. Ondřej Topolanský, 1. C

Nové Mlýny byly budovány v letech 1975-1988 v prostoru nivy řeky Dyje, která zde obohacovala okolní lesy nezbytnou vodou. Řeka měla v těchto místech nesčetné množství slepých strana 6

Historie

Black Hawk Down! (2/2) Je tu další číslo časopisu Homeles a s ním i druhá část historického článku Black Hawk Down! pojednávajícího o občanské válce v Somálsku v roce 1993. V první části jsem vás seznámil s okolnostmi předcházejícími událostem 3. října 1993. Dnes se dozvíte, jak probíhala sama akce, zobrazená například v knize Marka Bowdena a ve stejnojmenném oscarovém filmu režiséra Ridleyho Scotta Černý Jestřáb sestřelen. Jak jsem již psal v minulém díle, Od roku 1974 se Somálsko zmítalo v klanové válce. K hlavnímu slovu se tu dostává kmen Habar Gedir pod velením generála Muhammada Farraha Aidída, jenž uvrhuje zemi do ještě větší bídy a násilí. V roce 1992 přijíždějí do země jednotky OSN, aby alespoň trochu mírnily násilí na obyvatelstvu. 22. srpna 1993 je sem odveleno i americké vojenské uskupení Task Force Ranger, skládající se především z příslušníků speciálních jednotek Delta Force a Rangers. Vojáci jsou nasazováni


do různých akcí především na území somálského hlavního města Mogadiša. Zásahy za účelem zajímat a zneškodňovat pohlaváry kmene Habar Gedir jsou povětšinou úspěšné a bez obětí na americké straně, ale to jen do 3. října 1993 … Nacházíme se na základně amerických jednotek v Somálsku, ve starém hangáru na okraji města Mogadiša, města, které je plně pod kontrolou ozbrojené Aidídovy milice a ve kterém vládne značná protiamerické nálada. V plném proudu tu probíhají přípravy na nadcházející akci. Velení totiž dostalo od svého informátora z řad obyvatelstva města echo, že se dnes má konat schůze kmene Habar Gedir a přítomno že by mělo být několik vysoce postavených funkcionářů, při troše štěstí snad i sám Aidíd. Plán útoku zní takto: vojáci z Delta Force zabezpečí okolí budovy, ve které se bude setkání konat, Rangeři slaní z vrtulníků, vtrhnou do budovy, zajmou funkcionáře, naloží je do nákladních vozidel a celý konvoj společně se všemi americkými vojáky se stáhne zpět z města. Po určení místa schůze je ze základny vysláno 12 vozidel Humvee pro přepravu mužstva a několik pětitunových nákladních aut, v nichž budou zajatci převezeni zpět na základnu. Dále se do vzduchu zvednou helikoptéry typu UH-60 Black Hawk, ze kterých budou vojáci na místě určení slaňovat, a helikoptéry MH-6 Little Bird pro vzdušnou podporu. Do ulic Mogadiša vyráží 160 mužů, především příslušníků Delta Force a Rangers. Akce je plánována na dvě hodiny, a pokud půjde vše dobře, Američané by se měli obejít beze ztrát na životech. Takto početný útok však nemůže uniknout somálským pozorovatelům. Aidídovy milice jsou uvedeny v pohotovost a vyrážejí do ulic vybaveny poloautomaty AK-47 a protitankovými raketomety RPG.

Historie

Konvoj vozidel si razí cestu ulicemi Mogadiša, neústupně směřující ke svému cíli. Zatím se nesetkávají s výraznějším odporem. Avšak rangerům, slaňujícím z helikoptér poblíž místa určení nastává problém ve chvíli, kdy se jeden z nich, vojín Todd Blackburn, dostatečně nezachytí lana a zřítí se z 21 metrů do prachu ulice. Okamžitě je mu fixována hlava a je přemístěn na nosítka. Kromě této prozatím nepříliš podstatné kolize vše probíhá podle plánu a za chvíli jsou již z budovy vlečeni svázaní Aidídovi spojenci. Sám Aidíd se dozvěděl o plánovaném útoku včas a na schůzi nedorazil. Ovšem zarazit už ji nestačil. Konvoj se tedy vydává na zpáteční cestu. Ti šťastnější jsou vezeni v obrněných vozidlech Mumvee zpět společně s konvojem, ale většina mužstva zůstává na místě s tím, že se pro ně později vozidla vrátí. Během cesty křivolakými uličkami se situace pro konvoj začíná pomalu zhoršovat. Palba ze strany Somálců se objevuje čím dál častěji a vojákům nezbývá nic jiného než odpovídat stejným způsobem. Zanedlouho zaznamenají Somálci první „úspěch“. Mrtvým je Seržant

Dominik M. Pilla, ranger a střelec z těžkého kulometu na střeše jednoho z obrněných vozidel. Konvoj se poté pod těžkou palbou dostal zpět na vojenskou základnu bez dalších ztrát. Mezitím se Aidídově milici podařilo sestřelit vrtulník Black Hawk pomocí ruského raketometu RPG. Oba piloti při pádu zemřeli, avšak zbývající posádka přežila. Rangeři, kteří ve městě zůstali, se okamžitě vydali na pomoc přeživším ze sestřeleného vrtulníku. V té době se již ulice plní masami ozbrojených lidí, a tak si musí vojáci doslova prostřílet každý metr při svém postupu. Podobně tomu bylo i v případě konvoje, který se v té době již vracel zpět do Mogadiša pro zbytek vojska a také proto, aby dostal z obklíčení přeživší z vrtulníku. Tím to však ještě neskončilo. Sestřelen byl ještě druhý vrtulník Black Hawk. Pád přežil pouze pilot Michael Durant. Následně pro jeho záchranu na vlastní žádost slanili dva odstřelovači z Delta Force, Randy Shughart a Gary Gordon. Oba dva pak v zoufalé snaze udržet dav v dostatečném odstupu padli. Později byli vyznamenáni In Memoriam Medailí cti, nejvyšším vojenským vyznamenáním USA. Pilot Durant by byl zabit také, kdyby ho Aidídovi muži nevzali jako rukojmí. Ale zpět k prvnímu sestřelenému vrtulníku. Zde vypadá situace stejně beznadějně. Pro Konvoj Humvee je teď již takřka nemožné dostat se k vraku helikoptéry, protože Somálci všechny hlavní přístupové cesty zatarasili hořícími pneumatikami a kusy zdiva z pobořených domů. Navíc je konvoj pod neustálou palbou a dokonce má již i nějaké ztráty na životech. Po nějaké době bloudění po ulicích Mogadiša je odvelen zpět na základnu. Do města se již nevrátí.

Historie Pomalu nastává noc. Od začátku mise uplynulo již pár hodin. Zbylých vojáků, kteří se mezitím jakž takž seskupili okolo prvního ze sestřelených vrtulníků, je 99. Snaží se udržet své pozice, ale pomalu jim dochází munice. I zde je několik mrtvých. Nakonec se musí bránit až do druhé hodiny ranní, kdy jsou konečně osvobozeni z obklíčení díky malajským a pákistánským jednotkám OSN, vybaveným tanky. Michael Durant je poté ze zajetí propuštěn až po třech týdnech vyjednávání. Celá akce byla z taktického hlediska neúspěšná. Jednak proto, že si vyžádala na 18 amerických životů, ale také proto, že zajatci byli při cestě z města převáženi v nechráněných nákladních vozidlech, tudíž nikdo z nich těžkou palbu ze strany


Somálců nepřežil. Dalších 70 Američanů bylo zraněno. Na somálské straně se dohady o počtu mrtvých pohybují mezi 500 až 1500. Šlo o největší americké fiasko od dob vietnamské války. Z tohoto důvodu byly všechny vojenské síly ze Somálska staženy. Kvůli tomuto fiasku přišly Spojené státy o označení Četník světa, což dokázaly o rok později, kdy odmítly intervenci během genocidy ve Rwandě, o kterou byly několikrát žádány (ale o tom až někdy příště). Jan Podlipný, 1. C

Zápisník

Delegace žáků a učitelů Střední lesnické školy Hranice navštívila ruskou Kostromu Sedím v letadle, zaražená do sedačky, kolem boků mě svírá pás a držím se pevně madel. Vzlétáme. Vzpomínám si na rady svých spolužáků a žvýkám jako o život, aby mi nezalehlo v uších. Ostatní už se dívají z oken na nádheru, která se před námi otevírá. Nebe blankytně modré, mraky skoro na dosah ruky, a když se podívám dolů, jako by tu krajinu někdo narýsoval pravítkem. Je to sen? Opravdu letíme do té pohádkové země? Stále tomu nemůžu uvěřit. Navlečení v teplém oblečení vycházíme z moskevského letiště Domodědovo. To, co nás ale přivítalo, by nikdo nečekal. Bylo krásných 27 stupňů Celsia. Krásně svítilo sluníčko a já se radovala, že jsme let přežili. Nasedli jsme do jednoho z bílých tranzitů, které tam jezdily normálně místo autobusů, a vyjeli jsme na pětihodinovou cestu směrem Kostroma. Během jízdy jsme potkávali různé prodejce lesního ovoce a také auta zajímavých tvarů, s tuningem námi v Česku nevídaným. Šestiproudová dálnice byla lemovaná nádhernou krajinou.

Cesta ubíhala, a konečně jsme byli na místě. Ubytování jsme měli na internátu lesnické školy, uprostřed Kostromy. Ze začátku jsem z toho měla nepříjemný pocit, když jsme kráčeli dlouhou chodbou jakoby do podzemního krytu, světlo nad námi lehce problikávalo a pod tíhou tašek se nám podlamovala kolena. S námahou jsme se vyšplhali do 3. patra, kde nás čekal náš pokoj a ta božská čtyřnohá věc - s názvem postel. Druhý den jsme začali vydatnou snídaní. Rozkládala se na lince o 15 metrech. Naším úkolem bylo vzít si na startu tác, příbor a ubrousek, zařadit se do fronty a sáhnout si pro cokoli, co tam bylo přichystáno. Do této jídelny jsme chodili moc rádi, všechno jídlo včetně ruských specialit nám velmi chutnalo. Už od příletu o nás pečovala a všude nás doprovázela paní učitelka Lena Petrovna. Brali jsme ji jako naši ruskou mamku. Hned po snídani jsme odešli do lesnické školy, kde jsme se seznámili s paní ředitelkou, celým učitelským sborem a studenty. Poznali jsme jejich vyučovací metody, které byly hlavně názorné a praktické. Strávili jsme tam dva zajímavé dny plné soutěží a her. Tím náš desetidenní zážitkový plán ale teprve začínal. Poznali jsme tolik věcí, že by se o nich dala napsat kniha. Náš itinerář zahrnoval jak záležitosti lesnické (pěstování lesa, způsoby ochrany lesa, arboristiku, obrovské plantáže klikvy, návštěvu ekologických středisek a semenných závodů), tak i věci kulturní a tradiční (Ipatijevský klášter, historické centrum města, muzeum přírody, skanzeny, atd..) Bylo toho opravdu strana 10

Zápisník

mnoho. Nezapomenutelná byla návštěva klášterů, kam mohli muži bez problémů, ale ženy jedině v sukni a s pokrývkou hlavy. Měla jsem na sobě pohorky, rifle, tričko, na tom sukni ve stylu řeznické zástěry a šátek na hlavě. Vše se dalo bez problémů zapůjčit, ale kdybyste nás viděli, nasmáli byste se. V mých vzpomínkách ale nejvíce uvízla návštěva losí farmy, kde jsme měli možnost tyto největší suchozemské savce mezi spárkatou zvěří krmit. Za mrkev (nejlepší technika - z pusy do pusy) bylo možné vše, co jsme si přáli. Mazlili a fotili jsme se s jejich hravými mláďaty. Losíčata byla přítulná, nekladla žádný odpor, jen vesele přežvykovala. Každý den, po ukončení našeho celodenního programu, jsme se vydávali na dlouhé procházky s cílem seznámit se s Kostromou a jejími obyvateli. Na internátu jsme našli báječné kamarády, kteří nás doprovázeli. Každým dnem jich přibývalo, až se nás sešlo třeba i patnáct. Učili jsme se jejich slovíčka a fráze. Zajímala je česká pojmenování například pro oblečení. S velkou legrací jsme se zdokonalovali navzájem i v těch méně slušných slovech. Vždy jsme se moc nasmáli. Setkali jsme se s přátelskými, milými a pohodovými lidmi. Doufáme, že se s nimi ještě uvidíme. Často jsme se procházeli podél kilometr široké řeky číslo 2 ročník 2015/2016

Volhy, která měla při svém okraji teplé písečné pláže. Tančili jsme, zpívali. Prostě bylo veselo a skvěle jsme se bavili. Navštívili jsme i místa, kde se natáčela u nás tolik oblíbená pohádka – Mrazík. Chtěla bych za nás všechny poděkovat i pánům učitelům, kteří nad námi bděli, Ing. Jiřímu Podhornému a Mgr. Romanu Pytelovi. Jejich důvěra v nás, nadšení, pomoc a přátelství byly příjemné. Děkujeme i vedení Olomouckého kraje a vedení naší školy za umožnění tohoto výjezdu za novým poznáním. Neodvratně přišel poslední den a s ním ta nejhorší část našeho výletu, rozloučení. Je zima, sedím venku na lavičce a dívám se do prázdna. Ptají se mne, co mi je? Chtějí, abych byla ještě veselá, ale nejde to. Objímáme se, slzíme a přejeme si, aby dnešek neskončil. Ale nejde to. Vracíme se domů, za rodinou a přáteli do naší malé země. Doufám, že těchto pár slov vás na chvilku zaneslo do Ruska, že jste poznali, jací srdeční lidé tam žijí, jaké nadšení z každé chvilky jsme měli a jak jsme si to naplno užili. Nikdy nezapomeneme! A těšíme se na setkání v příštím roce u nás v Hranicích. Lenka Silnicová, 4. B

Zápisník

Exkurze do Anglie Milí čtenáři, ve dnech 1. - 7. 11. jsem se zúčastnil poznávacího zájezdu do Anglie a rád bych se s Vámi prostřednictvím tohoto článku podělil o své zážitky. Vyjížděli jsme v neděli 1. 11. kolem sedmé hodiny ranní a cesta probíhala přesně podle plánu. Trajektu jsme se někteří trochu obávali, ale plavba byla úplně v klidu. V půl osmé londýnského času jsme už stáli u Big Benu. Všichni jsme byli rozespalí a čekala nás celodenní vycházka po Londýně. Toho dne jsme byli na Trafalgar Square, v St. James Parku, u Buckhinghamského

paláce, na White Hallu, u Temže a taky v Národní galerii. Večer jsme byli po čtveřicích rozděleni do rodin. Všichni jsme bydleli u Afroangličanů, původem z Etiopie. Během dalšího dne jsme navštívili středověké město Rochester, nacházející se 48 kilometrů jihovýchodně od Londýna. Zde jsme navštívili druhou nejstarší a druhou nejmenší katedrálu v Británii. Zde nám průvodce povyprávěl o historii Rochesterské katedrály. Anglicky, pochopitelně. Výklad byl zcela jistě velmi zajímavý, ale já mu moc nerozuměl. Dále jsme navštívili muzeum Charlese Dickense a některé z mnoha místních obchodů s knihami. Večer nás čekala první část výuky angličtiny v Anglické jazykové škole. Byla rozdělena na tři části asi po hodině a půl. V každé části nás učil jiný z anglických učitelů a každou část jsme probírali něco jiného. Stejně probíhala výuka i třetí den našeho zájezdu. Noc jsme opět strávili u anglických - etiopských rodin. Třetí den jsme navštívili British Museum. Zde se nachází spousta sbírek nejen ze starověkého období dějin snad ze všech koutů světa. Samozřejmě, že jsme neměli šanci projít muzeum celé. My jsme si prohlédli exponáty pocházející ze Severní a Jižní Ameriky a z Egypta. Po muzeu se pak holky těšily na návštěvu slavného módního obchodu Primark. Mě oblečení moc nezajímá, tak jsem se radši vydal podívat se po suvenýrech. Nejzajímavější výlet nás však čekal čtvrtý den. To jsme se totiž vypravili na pobřeží Anglie, kde jsme viděli nádherné bílé útesy, a do údajně nejkrásnějšího britského pobřežního města Brightonu. strana 12

Zápisník obchody s knihami, co jich jen v Rochesteru je. A že jich tam není málo. Každopádně, Londýn je ve všech směrech impozantní město a rozhodně stojí za návštěvu. Jak pravil britský básník Samuel Johnson:

Cesta byla dlouhá, ale stála za to. Konečně jsme viděli alespoň trochu z anglického venkova. Na pobřeží sice fičelo, ale bylo tam opravdu nádherně. Třpytící se nekonečná hladina oceánu vás přeci nemůže nenadchnout. V Brightonu jsme měli procházku a průvodkyně nám vyprávěla o historii města. Nakonec opět nemohl chybět rozchod v obchodním centru. Pátý den jsme si vzali od rodin, u kterých jsme celý týden bydleli, všechny věci. Byl to totiž den poslední. Strávili jsme ho v Londýně. Navštívili jsme Psí ostrov, námořní muzeum na Greenwichi a Greenwichský – nultý poledník. Večer na nás čekal autobus, který nás po dlouhé a strastiplné cestě přes celou noc a další den dovezl zpět do České republiky. Z celého zájezdu se mi nejvíce líbil výlet do Rochesteru – města knih, jak jsem ho překřtil, kde jsem prolítal snad všechny


„ Kdo je unaven Londýnem, je unaven životem, protože Londýn má vše, co život dokáže nabídnout. “

Jan Podlipný, 1. C

Zápisník

Přátelé Francouzi aneb Jak nám na zahradě přistál balónek Byl to šok, když mi děda zavolal a pověděl mi, že přímo na naší zahradě přistál balónek… Celá zmatená jsem se zeptala: „Cože nám přistálo na zahradě?“ a děda mi se smíchem odpověděl: „No přece balónek, Elžiko, balónek.“ Když jsem na víkend zase zamířila k nám do Pardubického kraje, netušila jsem, co se děje ve Francii, a bylo mi to celkem jedno. Přece jen Francie nejsou Čechy. Jenže večer, když v televizi vysílali, co se odehrává v Paříži, tak jsem si vzpomněla na balónek a zeptala se našich, odkud vlastně je. Ani jeden mi na to neodpověděl. Běžela jsem do pokoje a podívala se na kartičku - balónek byl z Francie. Druhý den jsem si sedla k počítači, otevřela google překladač a začala překládat. Nějak pomocí google jsem si přeložila, že balónky posílaly děti z Haynecourt, což je vlastně obec v severní části Francie.

„Hi, my name is Eliška …“ Takhle začínal e-mail starostovi vesnice, na kterého tam byl kontakt. Do emailu jsem napsala, kdy nám balónek přiletěl (12. 11. 2015), kam přesně přiletěl, že to byl balónek číslo 17 a že mě mrzí, co se u nich ve Francii děje. Hned v okamžiku mi přišla z Francie odpověď i s fotkami, kde mi starosta vysvětloval, že 11.11. se ve Francii slaví den armádních vysloužilců a děti na počest vypouštějí balónky. Také mi napsal, že jeden balónek přistál v Německu, jiný v Belgii a že je skvělé to, že přistál i u nás, Děkoval pak za to, že my Češi s nimi soucítíme v těžkých časech Francie. Eliška Žižková, 2. C

strana 14

Zápisník

Co Vy na to, pane Weiss? Nová rubrika na motivy úspěšné série názorů Jana Krause: „ Co Vy na to, pane Kraus?“ v podání osobnosti školních médií Daniela Weisse.

Téma: „Vánoční svátky se nezadržitelně blíží a obchody praskají ve švech.“ „Co vy na to, pane Weiss?“ K tomuto tématu se vyjadřuji každým rokem, zatím pořád stejně. Vánoční svátky a vůbec svátky obecně se stávají čím dál tím více komerčními. Vánoční „nálada je dle mého tvrzení navozena příliš uměle. Lidé totiž už dávno zapomněli, o čem Vánoce jsou. Dnes už nikdo nepřipomíná, že nejdůležitější je sejít se pohromadě a ve zdraví, naopak se zdůrazňuje, že své blízké musíme poctít pokud možno co nejdražšími dárky, protože jedině tak můžeme dát najevo, jak moc nám na nich záleží. A to je špatně. Lidé pak, pod tlakem různých reklam bankovních a obchodních center, utrácejí


velké peníze za věci, které třeba ani vůbec nepotřebují, ale hlavně za věci, které jsou mimo jejich rozpočet. V pomyslně „lepším“ případě jim pak už nezbývají finance na nic jiného, v tom horším si berou půjčky - a následně si ničí život, neboť je nejsou schopni splácet a exekutor již klepe na dveře. Proto se odvážím k tomu všechny vás vyzvat, abyste nepropadali této simulaci Vánoc a začali právě tyto svátky prožívat v klidu a pohodě. Doma nebo jinde, se svou rodinou a přáteli, ale hlavně s tím vědomím, že o Vánocích jde právě o ta setkání, nikoliv o darované předměty. Protože to, jak vás má někdo rád, se neměří dary na povel v jeden den, ale chováním, náklonností a nasloucháním v momentech těžkých i veselých po celý rok. V tomto duchu bych chtěl slavit Vánoce já. Přesně takové je tedy přeju i vám všem. S přáním klidných a vesele prožitých Vánoc Daniel Weiss, 3. A

Zápisník

Sportovní hvězda? Valdemar Matuška! Psát o sportovní hvězdě v případě, že jste naprostý antitalent ve všech sportech, je značně komické. Mimochodem, to je i můj případ. Avšak pokud je člověk tvárný, tak jak by měl správný novinář být, lze vykouzlit něco podobného jako tento text. „Sportovní hvězda? A co to je?! “ Tak zněly mé otázky po tom, co jsem si přečetl zadané téma. A tak jsem se zamyslel. Sportovní hvězdou snad může být kdokoliv, nebo ne? Zdá se, že ne. Všechny ty sportovní hvězdy světového formátu jsou přeci hvězdami nejen proto, že něco umí lépe než my, běžní smrtelníci, ale hlavně proto, že je hvězdami udělala média. Ano, média, jako jsou televizní nebo rozhlasové stanice, noviny a v neposlední řadě internet, jsou těmi kritiky, kteří rozhodují o tom, o kom se vědět bude, a o kom ne. Kritiky, kteří si vyhradili právo udělovat pomyslnou nálepku „hvězda“! Třebaže Xio Hu v Indonésii hraje fotbal možná mnohem lépe než Messi, nebo by jej hrál lépe, pokud by mohl svůj talent rozvinout, bohužel se o něm neví. A o tom chci dnes psát. Nechci psát o někom, jehož jméno je všude a lidé jej mají za hvězdu už jen z principu. Zkusme třeba někoho jiného například Valdemara Matušku! Že se stala chyba? Že to byl zpěvák? Ne ne,

chyba v mém článku opravdu není, skutečně se jedná o Matušku, ale o Valdemara s jednoduchým „V“. A navíc - tento Valdemar nezpívá! Je to jen obyčejný kluk s trošku známějším jménem, který se věnuje sportu. Kluk z malé vesnice ve Slezsku, který se mnou sdílí třídu ve škole. Ano, je to můj spolužák! A přesto může být někým, koho já považuji za svou sportovní hvězdu. Věnuje se atletice, konkrétně skoku o tyči. Proč je ale mou sportovní hvězdou? Je totiž mým přesným opakem. Je stejně starý, ze stejného sociálního zázemí, a přesto, na rozdíl ode mne, všechny sporty zvládá, ba dokonce ho i baví! Fascinuje mě svou cílevědomostí, vytrvalostí a trpělivostí. Tím, co mi tak chybí. Sledovat jej při sportu je něco jak o poslouchat skvělou symfonii. Ladnost, síla a zapálení pro věc z něj přímo cítíte. Dokážou ve vás vyvolat pocit touhy být alespoň na chvíli jím. Právě proto, že jsou jeho vlastnosti - mně tolik vzdálené - tak dokonalé, proto je Valda mou sportovní hvězdou! A kdo ví, třeba si jej také jednou všimnou média! Ona si ho vlastně už všimla. Prostřednictvím mého článku - je přeci v tomto deníku, ne? Daniel Weiss, 3. A

strana 16

Divadlo, hudba, film, literatura

W. Shakespeare – Romeo a Julie Dnes jsem trochu změnil žánr, a tak si napíšeme něco o tomto známém díle. Myslím si, že o Romeovi a Julii slyšel asi každý, ale kolik z vás tu hru četlo?? Ano, mnozí jistě řeknou: „Je to stará a nudná knížka a v kánonu se stejně nenachází, tak proč ji číst? “ Abych pravdu řekl, donedávna jsem zastával stejný postoj. Můj pohled se změnil poté, co mi spolužačka nabídla tuto knihu k zapůjčení. A o čem že vlastně kniha je? Mladý Romeo z rodu Monteků se zamiluje do Julie z rodu Kapuletů. Na věci by nebylo nic divného, kdyby ovšem tyto dva rody nebyly ve vzájemné nenávisti. Požehnání od rodičů nepřichází v úvahu, a tak se milenci rozhodnou, že se nechají


oddat tajně. Nyní by se mohlo zdát, že je čas na happyend, ovšem opak je pravdou. Krátce po obřadu se Romeo dostane do souboje s Tybaltem z rodu Kapuletů, jenž je vyhlášený bojovník. Po dlouhém souboji Tybalt padá k zemi mrtev a Romea čeká trest. Jeho trestem je vyhoštění z Verony. A jak to celé dopadne? To nejspíš každý z vás tuší, a kdo ne, ten ať si to přečte, což ostatně doporučuji, protože tato kniha mě opravdu zaujala. Petr Kvapil, 4. B

Divadlo, hudba, film, literatura

James Clavell – Král krysa Fikce podle skutečnosti

O b d o b í: konec 2. sv. války Pro s tře d í: Zajatecký tábor Čangi H l . p o s ta vy: Petr Marlowe, Král (King), Gray Zajatecký tábor Čangi stojí na východním cípu ostrova Singapur. Tábor se dělí podle hodností a národností. Hlídky chodí pouze kolem bran, protože odtud není kam utéct. Čangi má vlastní velení, vojenskou policii a zákony. Příběh, který se zde odehrává, ukazuje strádání spojeneckých zajatců v hrozných podmínkách tábora. Vojáci jsou hubení, vyhladovělí, špinaví a trpí tropickými nemocemi. Navíc je Japonci nutí stavět letiště uprostřed džungle, což stojí vězně velké fyzické vypětí. Je tu ovšem jedna výjimka – desátník King. Všichni vězni mu říkají Král. Většina vězňů ho nemá ráda, protože zatímco ostatní trpí, on má všeho dostatek. Král získává z obchodu, jenž je zákonem zakázán, hodně peněz, a proto se ho snaží chytit velitel policie Grey. Zde do děje vstupuje poručík britského letectva Petr Marlowe.

Petr bojoval na Jávě, kde byla napadena jeho jednotka. On však unikl a dostal se do domorodé vesnice. Ve vesnici se naučil velmi dobře malajsky. Byl zde nalezen, zajat a uvězněn. Později byl spolu s několika přáteli převezen do Čangi. Zde bydlel s Larkinem, Macem, Ewartem a Davem Davenem. Brzy se seznámí s Králem, který začne využívat Petrovu znalost malajštiny pro svoje obchody. To ovšem neunikne Greyovi, který se okamžitě stává jejich úhlavním nepřítelem a snaží se je za každou cenu chytit a zavřít. Král však má díky penězům velký vliv, který využívá na krytí svých obchodů. Proto vždy přijde Grey až po uzavření obchodu a skrytí většiny důkazů. Kromě obchodu s cennými věcmi vymýšlí Král i další způsoby, jak zbohatnout. Od Petra se naučí, jak vylepšit tabák. Brzy rozjede obchod ve velkém. Petr a jeho kamarádi mají sestavené a ukryté rádio, díky kterému se dozvídají zprávy o postupu spojenců. Rádio ale najde velitel tábora Jošima a pošle Dava strana 18

Divadlo, hudba, film, literatura Davena do tábora Outram Road. Petr s Macem a Larkinem však mají ješté jedno rádio - ve svých polních lahvích. To se však porouchá a tábor ztratí informace o postupu spojenců. V americkém baráku se objeví krysa. Když ji chytnou, dostane král nápad - namnožit krysy a pak prodávat jejich maso. Přípravy na chov krys se rychle rozeběhnou a brzy je pod barákem založená krysí farma ... Král s Petrem zažívají hodně nebezpečných dobrodružství. Například když obchodují s korejským strážným nebo když se vydají do blízké vesnice, kde chce Král domluvit největší obchod, jaký kdy uskutečnili - prodej diamantu. Během této akce Petr ve vesnici získá i součástku na opravení rádia. Rádio opět funguje a vše je jako dřív. Poté, co Král obdrží peníze za prodej diamantu, rozběhne se Greyův plán. Americký barák je obklíčen policií i jinými skupinami, které chtějí peníze získat. Králův plán se hroutí. Při zběsilém útěku se dostanou až k bráně. Petr odběhne s penězi do džungle a zahrabe je tam …


V táboře se objeví udavač, který předtím nahlásil Davena. Jošima odhalí i druhé rádio a Petr s kamarády je uvězněn v baráku. Rádio však není zabaveno, a tak Mac poslouchá dál. Z rádia se dozví o svržení atomových bomb a kapitulaci Japonska. Zpráva se rychle rozšíří, avšak v táboře se nic nemění. Japonci odmítají složit zbraně a na Jošimův rozkaz stráže nadále hlídají tábor před „nepřáteli“ z venku. Dramatický příběh pokračuje dál … Zajatecké tábory Čangi a Outram Road skutečně existovaly. Autor popisuje život v jednom z nich, kde sám jako válečný zajatec pobýval. Tento příběh je sice vymyšlený, ale jsou v něm využity autorovy zážitky z války. I když J. Clavell přežil japonský zajatecký tábor, neovlivnilo to jeho vztah k japonské kultuře. Příkladem jsou jeho knihy Šógun (Shogun) a Gaidžin (Gai-jin). Knihu Král krysa doporučuji všem. Je to poutavé čtení s výborným popisem osob a jejich vlastností. Martin Strašil, 1. B

Četba na pokračování

Hřbitov bohů (povídka, 2. část) Došel k Montusovu obydlí. Zaklepal, chvíli čekal, a když chtěl vejít, Montus se vynořil za ním. „Copak si myslíš, že v tomhle vedru tam budu umírat ?" zasmál se hlubokým hlasem. Jeho tělo zdobily kapky vody z nedaleké řeky, do které se šel namočit. Hrobník se taky zasmál: „Pravda. Nechtěl bych z tebe mít pečené hovězí. Ale jsem tady kvůli něčemu jinému. Nevíš jestli ..." Nadechl se, ale Montus ho zastavil rukou. „Pojď se posadit. Bude to lepší," řekl a nabídl hrobaři lavičku. Usadili se, hrobař se opřel o krumpáč a vlk, který byl taky celý mokrý, se natáhl pod lavičku. „Tak spusť, mladíku," řekl sarkasticky. Hrobař se zasmál a začal „Neviděl jsi při noční obchůzce něco podezřelého nebo jsi něco neslyšel?" Montus se zamyslel, pak se naklonil k vlkovi a něco mu pošeptal. Vlk zabručel a Montus se narovnal: „Nic, vůbec nic. Ani já, ani vlk. Je to kvůli tomu otevřenému hrobu?" Hrobař na něho vrhl nechápavý pohled. „Jak to ...?" Pak se podíval na své dva havrany a ti se radši koukali někam jinak „Aha, chápu. Drbny zase drbaly. Ano, je to kvůli tomu. Ach jo. Snad už se to nebude opakovat, nerad bych tady měl vykradače hrobů." Montus s ním jen souhlasil a ujistil ho, že tohle byl určitě nějaký výjimečný případ. Hrobař se s katem rozloučil a vydal se zpátky k hrobu. Havrani mu sedli na ramena a rozhlíželi se po hřbitově. Jak se den chýlil ke konci, tak z hrobů začali vylézat nemrtví a věnovat se různým činnostem: klábosení mezi sebou, upravování svých hrobů, hrobek či jiných obydlí. Někteří hráli na hudební nástroje, sbírali květiny nebo se jen tak procházeli. S hrobařem se všichni mile zdravili a on jim pozdravy oplácel. Došel k hrobu. Okolo něho bylo asi pět kostlivců a v hrobě stál Martius a něco si tam brblal. „Doufám, že ty kopeš a oni se jen dívají?" zasmál se hrobař a Martius si ho změřil vražedným pohledem „A co jsem? Nevolník?" „Ale no tak, neuraž se, byl to jen vtip. Tak co, zjistil jsi něco?" Martius zakroutil hlavou: „Nic. Nikdo nic neviděl ani neslyšel. Ti, kdo to vykradli, to tady museli až moc dobře znát. Byl jsem i za Jacobem a ten taky nic. Říkal, že tyhle mrtvoly už nejsou atraktivní pro žádné temné mocnosti. Takže máme i od satanisty potvrzené, že tyhle mrtvoly se nehodí ani k pohnojení zahrady." Na tahle slova se kostlivci urazili a odkráčeli. Martius s hrobařem se smáli ještě hodinu poté. Hrob zasypali a rozhodli se o tom nemluvit, stejně do těchhle míst hřbitova nikdo nechodil. Martius se pak rozloučil a odešel do kostela, který uzavřel a dlouho do noci sepisoval zprávu o prázdném hrobu. strana 20

Četba na pokračování Hrobař se vrátil do svého obydlí. Cestou potkával čím dál víc nemrtvých, kteří si užívali teplou měsíční noc. Měsíc se pomalu blížil k úplňku, takže mrtví byli stále více jako z divokých vajec. Ve svém příbytku odložil krumpáč, plášť pověsil na jediný věšák a zapálil jedinou svíčku. Ta vyšlehla zeleným ohněm. Ohněm smrti a podsvětí. Na kůži nepálil, hřál, ale dokázal sežehnout duši. Hrobař se natáhl do postele, havrani se usadili na okně a přitulili se k sobě. Hrobař je chvíli pozoroval a pak taky usnul. Ráno ho probudilo slunce a prudké bouchání na dveře. „Hrobaři! ! Hrobaři, vstávej, sakra! ! " řval Martius a pral do dveří plnou silou. Hrobník vystřelil z postele, jako když ho hrom bací. Rychle nahodil plášť, otevřel okno pro nadávající havrany, popadl krumpáč a vyběhl ven. Martius byl celý zpocený a ztěžka dýchal. Kouření se na něm podepsalo. Nadechl se: „Problém! ! Velkej problém. Další hrob prázdný! " Hrobař oněměl a pak ho zalila zlost. „Okamžitě mě k němu zaveď! " Martius se roztřásl, otočil se a vyběhl. Minuli pár návštěvníků, letmo jim odpověděli na pozdrav a hnali se dál. Hrobař byl čím dál tím víc vzteky bez sebe. Martius ho totiž vedl do oddělení padlých saských válečníků. Hrobař byl doslova alergický na to, když někdo zneuctil hrob starých válečníků. Doběhli před velký hrob. Byl úplně prázdný, žádné kosti, brnění, zbraně, nic. Hrobař drtil krumpáč. Martius od něho trošku ustoupil. Věděl, že když se naštve, není dobré být u něho. Dokonce i Bruggy s Brunhildou seděli radši na mrtvém stromě než hrobníkovi na ramenou. „Kdo to sakra mohl být, že měl tu odvahu znesvětit hrob starého válečníka?! " zuřil hrobař. Martius se sehnul a odhrnul břečťan z náhrobku. „Tak tohle je hodně velký problém. Olaf Saský zvaný Mlátička." Oba ztuhli. Věděli až moc dobře, kdo Olaf byl. Jeho kosti byly tak napuštěné jeho mocí, že by s ní zloději dokázali vyvolat i nějaké pekelné kníže. Najednou k nim přistoupil zombie opírající se o holi a něco Martiusovi pošeptal. Ten se vyděšeně podíval na hrobaře a nasucho polkl. „Co? Co je …?" vyhrkl hrobař. ,,Víš ...viděli tady Jacoba," řekl pomalu. Hrobník s sebou jen cukl. Pak se otočil na patě a vystřelil jak šíp z kuše. Mířil k Jacobově kobce. Martius vyběhl za ním. Věděl, že pokud se mu Jacob dostane do rukou, vyrve mu srdce a nakrmí ho jím. Doběhl tam ve chvíli, kdy hrobař kamenné dveře kobky vyrazil krumpáčem. Ani ochranná bariéra nepomohla. Vehnal se dovnitř jak velká voda a zařval: „Jacobe! ! Okamžitě vylez, ty satanův patolízale." Martius rychle seběhl dolů a chystal se Jacoba chránit, jenže uvnitř Jacob nebyl. I hrobař po chvíli vybublal. Jakub Možný, 4. A ilustrace Šárka Kamenčáková, 1. A


Volná tvorba

Lesníkovy superschopnosti

Vybrali jsme pro vás jedno z vyprávění, která vytvářeli žáci prvních ročníků v rámci hodin VKO při seznamování se s naukou o lidské duši - psychologií. Spousta z nás určitě viděla ve filmu, jak policista, voják, nebo třeba tajný agent obdařený jedinečnými superschopnostmi ovlivnil svět. Co ale lesník s úžasnými schopnostmi - třeba s mnohonásobně silnějším sluchem nebo schopností stát se neviditelným, neslyšitelným, nevydávajícím pach…? Dokázal by takové schopnosti využít? Dle mého názoru by takový superlesník mohl zachraňovat ještě důležitější věci než uloupené peníze nebo majetek. Každopádně mladý student lesnictví Rudolf, který je v lese jako doma, má jasno, jak se svými schopnostmi naložit: Rudolf sedí ve vlaku směřujícím na Šumavu, do oblasti Lipenska, vybaven jedinečnými schopnostmi a vyzbrojen fotoaparátem. Doufá, že se mu poštěstí tváří v tvář spatřit jedno z nejvzácnějších a nejmajestátnějších zvířat naší přírody – losa. Populace našich losů je malá a navíc decimovaná pytláky. A Rudolf si už dlouho přeje tohoto „krále Šumavy“ spatřit. Hned po příjezdu se ubytuje u známých a vyráží do šumavských hvozdů. Zpočátku si vykračuje po jedné z turistických stezek, nad hlavou bezmračnou oblohu – na Šumavu skvěle vydařené počasí. Potkává skupinky turistů, kteří jej ale nevidí díky jeho schopnosti být neviditelným. Po chvíli opustí stezku a vydává se do méně prochozených částí šumavského Vyšebrodska – oblasti s nejpravděpodobnějším výskytem losa u nás. Cesta mu rychle ubíhá, vůně jehličí a pryskyřice jako by jej přímo

strana 22

Volná tvorba popoháněla dál. Pernatí obyvatelé lesa provázejí Rudolfa svým trylkováním, které ale on slyší mnohem lépe, protože jeho sluch je mnohonásobně citlivější. Náhle zaslechne dupot. Bleskově se otočí, očekávaje zvíře těsně za zády, připravený uskočit. Spatří nevelkého divočáka bezmála třicet metrů daleko. Bezděky si sáhne na uši a přemýšlí, jak by teď asi zněl výstřel z kulovnice. Takto uvažuje zase za pochodu, prodírá se stále hustším podrostem, míjí zlověstně tiché močály. Sehne se pro pár zralých borůvek, když vtom ztuhne s nataženou rukou. Z dálky k němu doléhá praskot větví, lámání malých stromků a těžký dusot. Rudolf se bez váhání, ale obezřetně vydá tím směrem. Jde dlouho, vyhýbá se močálům, až dorazí na okraj podmáčené paseky. A tam ho spatří. Bezmála půltunový losí býk, porostlý téměř černou srstí, s lopatovitými parohy, stojí uprostřed paseky a větří. Je nejistý, dívá se Rudolfovým směrem, a i když lesníka nemůže vidět ani cítit, stejně Rudolfovi běhá mráz po zádech. Opravdový šumavský král. Když se konečně uklidní, přestane větřit, skloní hlavu s majestátním parožím a začne se pást. Rudolf třesoucíma se rukama pořizuje pár fotek lesního obra. Dělí je od sebe necelých dvanáct metrů, lesník slyší losův dech, klapání zubů a frkání. Náhle los zvedne hlavu a zase větří. Je nejistý, kousek popoběhne, rozhlíží se. Lesník se také bezděčně rozhlédne. Přejíždí očima po trouchnivějícím kmeni patnáct metrů od něj a prudký úlek mu vyrazí dech. To, co mu připomínalo trouchnivějící kmen, není nic jiného než dobře maskovaný člověk s puškou. Musí tu ležet už dlouho, protože ho Rudolf neslyšel přicházet. Rovněž pozoruje losa. Jeho vzezření, jednoranná skládací puška s krátkou hlavní a brašna s ranivými náboji pro lov velké zvěře mluví za vše - pytlák. Vlnu strachu střídá vlna vzteku a Rudolf se rozhodne jednat. Los je k nim otočený zády, teď pytlák nevystřelí. Rudolf se sklání k jeho brašně, kdyby se teď pytlák ohnal loveckým nožem, mohl by proseknout lesníkovi hrdlo. Patrony, jedna po druhé, opouštějí pootevřenou brašnu. Lesník pracuje rychle, napětím nedýchá. Ani pytlák nedýchá, už už se chystá vystřelit. Los opět větří. Jako by se ozvalo slabé kovové ťuknutí - poslední patrona opouští brašnu. Cvakne spoušť. Nic. Pytlák vyhodí vadný náboj z komory, pohotově se otočí, sahá po brašně… je však prázdná. Los se dává do klusu, otáčí se k mužům bokem. Lesník zatím kvapně odchází, levou ruku plnou nábojů, pravou shrabuje ze země pár šišek a hází je na rozloučenou směrem k pytlákovu zálehu. Spokojeně se vydává na cestu zpět, s dobrým pocitem, že zachránil život vzácného lesního velikána, který se dál může toulat Šumavou a je ušetřen osudu viset nad pytlákovým krbem. Chvíli ještě slyší dupot prchajícího losa a pytlákovo nadávání. Všichni obyvatelé lesa jako by utichli, jen šumění větví provází lesníka na cestě zpět. A jediní svědkové lesníkova činu – pytlákovy náboje Sellier and Bellot ráže 223 Rem, odpočívají na dně jednoho z mnoha šumavských močálů… Lukáš Kopecký, 1. C ilustrace Teodor Rainisch, 2. C


Volná tvorba

Stařec s knihou Většina mých vrstevníků věnujících se sportu má svůj vzor. A mnoho z nich si v pokoji pověsí plakát této osobnosti, která je motivuje, ať už se jedná o slavného hokejistu, fotbalistu, nebo třeba o přeborníka v kulturistice. Já jsem si takhle pověsil černobílou fotografii starého muže, sedícího v asijském meditačním sedu a v rukou držícího knihu. Právě onen muž na fotografii je mým sportovním vzorem. Jmenuje Gičin Funakoši. Nejspíš vám to jméno nic neříká, úvodem bych tedy napsal něco o jeho životě: Je tomu téměř 150 let, co se Gičin Funakoši narodil na ostrově Okinawa, nedaleko Japonska. Jeho narození bylo předčasné, nikdo z jeho blízkých mu tudíž nepřisuzoval příliš dlouhý život. Nikdo z nich také netušil, že Funakoši zasvětí osm desetiletí svého života karate. „Karate do“ – cesta prázdné ruky, bylo na Okinawě umění opředené legendami. Okinawské zákony však zakazovaly nejen zbraně, ale i cvičení boje beze zbraní, a jen pár mistrů je trénovalo v nejhlubším utajení. Mladému, asi dvanáctiletému Funakošimu se poštěstilo stát se žákem jednoho z nich. Každou noc chodil pod rouškou tmy cvičit do mistrova domu, před úsvitem se vracel po náročném tréninku. Roky plynuly a hubený chlapec Funakoši se díky karate stával fyzicky i psychicky odolným. Když dospěl, začal pracovat jako učitel a dál se věnoval karate. Takto jeho život pokračoval asi třicet let, až do doby, kdy došlo ke klíčové události v historii karate. Tehdy na Okinawu zavítal japonský císař a Funakoši ho zcela ohromil ukázkou svého umění. Další rok byl Gičin vyslán do Japonska, aby v Tokiu reprezentoval okinawské karate. Tam si také později otevřel svou první karatistickou školu. Od té chvíle již věnoval „cestě prázdné ruky“ veškerý svůj čas, měl stále více žáků a zájemců o cvičení. Bojové umění se tak šířilo po celém Japonsku.

strana 24

Volná tvorba Mistr své žáky učil především duchovní a filozofické podstatě karate, která nespočívá ve fyzickém přemožení soupeře, ale v dosažení vítězství bez boje, jak mistr často říkával. Největším mezníkem ve vývoji tohoto umění však byl konec druhé světové války, kdy osmdesátiletý mistr Funakoši se svými žáky velmi zaujali ukázkami karate americké vojáky v Japonsku. V poválečném čase tak první zmínka o učení karate odcestovala mimo břehy „země vycházejícího slunce“ a toto umění se stalo mezinárodním. Díky Funakošimu bylo ještě za jeho života v Japonsku karate zaváděno do školních osnov coby sportovní činnost a setkalo se se značným úspěchem. Občas si říkám, jak by karate vypadalo v našich školních osnovách. Těžko posoudit. Jiná doba, jiná země, jiná kultura, jiná výchova. Já se karate učím pátým rokem a mistra Funakošiho jsem vždycky obdivoval nejen jako karatistu, ale i jako člověka. Své žáky vždy učil, že násilná sebeobrana je až poslední možností řešení konfliktu. Jsem přesvědčen, že dnes většina lidí karate zná spíš jako brutální sport, kde není třeba přemýšlet, ale jen přerážet desky apod. Proč jsem si Gičina Funakošiho tedy vybral jako svůj sportovní vzor? Mistr Funakoši mi ukázal, jak nejlépe dosáhnout úspěchu. Snaha, vytrvalost, nadání – tyto tři věci mnohým jistě stačí k dosažení toho, co považují za úspěch. Aby se však Funakošimu podařilo dosáhnout toho, čeho dosáhl, musel udělat jednu zásadní věc nepřizpůsobovat karate svému životu, ale přizpůsobit svůj život karate. A tak se karate postupně stalo jeho životem. Lukáš Kopecký, 1. C


Na křídlech múzy

S íť

Fa c e b o o js i ta m , akle, tzbv. so c iá ln í síť, ýt n e m u síš. Fo tky li d n a m ís teí,c hk, tek ré n e zn á š, vě c i, n a kte ré d e js i n ikd y n e b yl, kd yb y si s je p n e m á š, o říd il … b yl b ys d e b il . Ip h o n y, šp e rk h la vn ě se p o cy, zb yte č n é vě c i, zve d n o u e h lu b it za ka žd o u c e n u, g o ve a té kle p ů jč ky, htysi c i, p o té ky .. . zlvše c h n o p o sl a t k le d u , p ro to že te ď je d ů le ži té , Z a m ysl i se , je áš - má n a to b ě , jac ok m se za c h o vš? áš …

D o ko, oltavíra jí se očči,it,

Ra d oá msi tzh n u senb.li. .čeje,

J s e m vm n e i va š euoa s i m u s e t e je … I ritu jí b u d u , b u d o ře s ká la z p ro tom , kd e d o m ž í, jít ta o p o břřičeí, d í ij b ě s tě ž í. y m ocn e tiš e k Kd e vlne z kro tn é m oivřá č ka n a jd e š kd e nh m ís te c h žh la d n ě le ž í v tě c trá vě ta k c A na e, ě j kythica s la . . . n u a kříž d á vn o z líc e , s víc e ys i rů ž o vé á . . . Ty kd a m ta krá s n le ž í t o je ! a vž d yamp rs o u , n , á n s Ta krám ín ky p á lí nra vd a je , Vz p o ys i - a to p š í n o b le s o u … ž e kd js e m ji s e v vo d il na, je to žáep e , e ž l, le s h rč e n a , Kd o m ys e m ýli l, n erco m n e p ře dautá p e . . . tě ž c eto ra d o s t, p il y… s rd c e z b yla s e p o d lo m n oh y

Je rá n oo , p o tře b a m o je rá n t, , la , p ráčcíne á m s e z trá c e o k š , e č za , klí s n íd a n,ěru tin a , ru tin a , a o, ru tin a p o rájen m i p řá n o , n á r d o , u zn ov ke d n u o d e d nvea t, o p a ko va t a o p a ko n e, ě k ro z pnlyí d u š e z a h yn e v lo č e s iv v ru tintěe re o typ kre a t e, rtvá d u š s krz s m ě v á r n ež p u tě jš íh..o. s tá le .. . s u š e ! r k ic n í a n e n va t .. . z a s e o p a ko

Jakub Štefánik, 3. C ilustrace Teodor Rainisch, 2. C strana 26

Sranda z lesa od Homelesa

Prosincové pranostiky Prosinec proměnlivý a vlahý, nedělá nám zima těžké hlavy. Mrazy, které v prosinci brzy ochabnou, znamenají zimu mírnou. Jaký prosinec, takové jaro. Je-li v prosinci Mléčná dráha jasně a zřetelně viděti, bude rok budoucí úrodný, je-li však částečně viditelná, nebude mnoho obilí a vína. Když v prosinci mrzne a sněží, úrodný rok na to běží. Svatá Barbora vyhání dříví ze dvora. Má-li svatá Barbora bílou zástěru, bude hodně trávy. Je-li na den svaté Barbory mnoho jinovatky na stromech, bude hodně ovoce v budoucím roce. Lucie noci upije a dne nepřidá. Připravila Petra Nováková, 4. C

ilustrace Teodor Rainisch, 2. C číslo 2 ročník 2015/2016


Stromy a papír V celosvětovém ekosystému hrají stromy zásadní roli, na jejich existenci je závislá většina života, se kterou se na Zemi potkáváme. Dřeviny během růstu spotřebovávají velké množství CO2. V době své dospělosti stromy uhlík převážně jen skladují. V celkovém součtu stromy CO2 více pohltí, než vyprodukují. Proto jsou lesy považovány za významná úložiště uhlíku.

Víte, že … Existuje jeden úplně jednoduchý způsob, jak neplýtvat papírem? Tisknout oboustranně. U některých typů tiskáren je sice nutné papír ručně obracet, ale poloviční spotřeba za to stojí!

Topím suchým dřevem… PROČ?

• Při pálení vlhkého dřeva se zanáší komín, dosahuje se nižší výhřevnosti • Natřené či jinak ošetřené dřevo a odpadky by se neměly pálit vůbec! • Pokud je kouř šedý, znamená to, že oheň má nedostatečnou teplotu, produkuje více oxidu uhličitého – je tedy potřeba přiložit! Na Vánoce kupuji živý stromeček … Taková jedlička, smrček podobně jako každý jiný strom nám pohlcuje oxid uhličitý. Nejen, že nám krásně provoní celý byt, ale jen pohled nás zahřeje na srdci. A po Vánocích klidně můžete zkusit stromeček zasadit na své zahrádce.

Nevíte, co s velkým množstvím kopřiv? Udělejte z nich báječné hnojivo, které odpuzuje mšice a roztoče. Rozsekejte je na malé kousíčky a dejte do nádoby s vodou. Na 10 litrů vody přijde 1 kg čerstvých a 100 g sušených kopřiv. Zakryjte a jednou za 2 dny promíchejte. Bublinky na povrchu ukazují, že hnojivo je připraveno k použití. Tak s chutí do toho! Připravila Petra Nováková, 4. C

strana 28


Nimrodi z Tanychu aneb povídání s Hubertem Vybrala jsem pro vás z této veselé knihy Zdeňka Halamy pár vtipů, u kterých se, doufám, taky zasmějete. 1) „Rychle, podívej támhle, to je jelen! ” ukazuje kolegovi myslivec. „Ten má větší parohy než já! ” 2) Povídá na honu jeden zajíc druhému: „Na toho myslivce vpravo si dávej pozor! “ „Proč, to je tak dobrej střelec?” „Ne, ale minule mě pořádně poblil.” 3) Přijde jelen na bungee-jumping a ptá se: „Jsem tu správně? Slyšel jsem, že se tu skáče na laně! ” 4) Pes domlouvá hajnému, který se vypravuje do lázní: „Raděj nikam nejezdi. Na hájovnu a slepice si troufám, ale tvoji starou určitě neohlídám! ” 5) Dva myslivci se vydali na lov kachen. Ještě se ani pořádně nestačili připravit, když vyplašili celé hejno. Oba rychle zamířili. „Kterou bereš?” zeptal se první. „Tu, která spadne první ...” 6) Potkají se dva myslivci: „Proč jdeš na hon v takovémhle hrozném počasí?” „Možná budu mít štěstí a nějakého zajíce zabije blesk! ” 7) „Jak to, že jdete na hon bez nábojů?” „Ono to přijde laciněji a výsledek je týž! ” 8) Jaký je rozdíl mezi mladým a starým myslivcem? Mladý myslivec spí se zajíčkem, zatímco starý s bažantem. 9) Jak poznáš ožralého myslivce? Huláká na lesy. Připravila Eliška Žižková, 2. C


Komiks

strana 30

Komiks

vytvořil Teodor Rainisch, 1. C číslo 2 ročník 2015/2016

Redakční koutek

Redakce a přispěvatelé

Šéfredaktoři: Eliška Žižková, 2. C Teodor Rainisch, 2. C Redaktoři: Petr Kvapil, 4. B, Jan Podlipný, 1. C, Martin Strašil, 1. B, Jakub Štefánik, 3. C, Ondřej Topolanský, 1. C Daniel Weiss, 3. A, Přispěvatelé: Ing. Miroslav Kutý, Mgr. Vojtěch Zlámal,

Ilustrace a fotografie: Šárka Kamenčáková, 1. A, Teodor Rainisch, 2. C, Tereza Voldánová, 2. C, Ondřej Topolanský, 1. C Na úpravě se podíleli: Mgr. Jan Beláň Mgr. Vojtěch Zlámal Kontakt: [email protected]

Lukáš Kopecký, 1. C, Jakub Možný, 4. A, Lenka Silnicová, 4. B, Petra Nováková, 4. C,

strana 32

Obsah čísla. Úvodník. Omluva

Recommend Documents