Obsah. 9 Obãané z Tû ínska u Dunkerque Otmar Malífi let nemocnice konventu Milosrdn ch bratfií v Tû ínû Du an Müller

2001 XLIV

4

Obsah 1

Tû‰ínsko ve svûtle sãítání 2001 na prahu 3. tisíciletí

9

Obãané z Tû‰ínska u Dunkerque

Radim Prokop

Otmar Malífi

17

300 let nemocnice konventu Milosrdn˘ch bratfií v Tû‰ínû

18

Hasiãská pfiilba v Chotûbuzi

21

Kdo byli „Dobrovolci z let 1918-1918 Bezruãova kraje”?

23

PhDr. Eduard Míãek

26

Tfii vlãí pfiíbûhy z Beskyd

27

Tû‰ínitová formace Beskyd

29

Zajímavé botanické nálezy v okrese Karviná

32

Recenze

33

V˘stavní síÀ Muzea Tû‰ínska Jablunkov

Du‰an Müller

Petr Beck

TomበAdamec

(*19. 8. 1891- † 25. 6. 1962, Austin, Texas)

Bohumír Míãek

Dana Piegzová

Jifiina Kábrtová

Katefiina ·vendová

Karel Müler

Vydává Muzeum Tû‰ínska v âeském Tû‰ínû Adresa redakce: Muzeum Tû‰ínska, 737 27 âesk˘ Tû‰ín, Hlavní tfi. 13 - 15 tel. 0659/761 211, fax 0659/761 223, E-mail:muzeum @muzeumct.cz Odpovûdn˘ redaktor: ing. Jaroslav Keller V˘konn˘ redaktor: doc. Rudolf Îáãek, Dr. Tajemnice redakce: Vlasta Byrtusová Redakãní rada: dr. Karel Bogar, doc. dr. Meãislav Borák, CSc., Vlasta Byrtusová, doc. dr. Dan Gawrecki, CSc., doc. dr. BlaÏena Gracová, CSc., dr. Du‰an Janák, Dr., prof. dr. Zdenûk Jirásek, CSc., dr. Jaromír Kalus, dr. Jifiina Kábrtová, ing. Jaroslav Keller, dr. Irena Korbeláfiová, Dr., dr. Pavel Koufiil, CSc., dr. Karel Müller, doc. dr. Radim Prokop, CSc., dr. Erich ·efãík, Katefiina ·vendová, Petr Tesafi, Jifiina Veselská, doc. Rudolf Îáãek, Dr. Grafick˘ návrh: Petr Tesafi, Studio UPGRADE, v.o.s. Ostrava Odevzdáno do tisku: 17. 10. 2001 Vy‰lo: 14. 12. 2001 Tisk: Kartis, ul. K. H. Borovského, 733 01 Karviná-Fry‰tát

Ilona Pavelková NevyÏádané rukopisy, fotografie a kresby se nevracejí. Za obsah ãlánku zodpovídá autor. âasopis lze zakoupit v Muzeu Tû‰ínska v âeském Tû‰ínû, Hlavní tfi. 13 nebo v jeho poboãkách ve v˘stavní síni Musaion v Havífiovû, Dûlnická 14, v Památníku Ïivotické tragédie v Havífiovû-Îivoticích, ve V˘stavní síni Muzea Tû‰ínska v Karviné-Fry‰tátû, ve V˘stavní síni Muzea Tû‰ínska v Jablunkovû, ve V˘stavní síni Muzea Tû‰ínska v Orlové, v Technickém muzeu v Petfivaldû. Roz‰ifiuje redakce, kde si lze také objednat (i telefonicky) pfiedplatné nebo jednotlivá ãísla ãasopisu. Vychází ãtvrtletnû, cena jednoho v˘tisku 15 Kã pro pfiedplatitele 10 Kã celoroãní pfiedplatné 40 Kã a po‰tovné Identifikaãní ãíslo: ISNN 0139-7605 Evidenãní ãíslo MK âR: E 11319 Podávání novinov˘ch zásilek povoleno Oblastní po‰tou v Ostravû ã. j. 2726/92-P/1 ze dne 30. 11. 1992

Tû‰ínsko ve svûtle sãítání 2001 na prahu 3. tisíciletí Radim Prokop Sčítání obyvatel v našich zemích vždy znamenalo důležitý zdroj poznání o vývoji a stavu populace, jejím územním rozložení podle administrativních kritérií, o vnitřní skladbě osídlení z hlediska věku, ekonomické aktivity, národnostní příslušnosti, náboženského vyznání, rovněž o úrovni bydlení, o stavu domovního a bytového fondu po stránce technické vybavenosti, tedy o činitelích, podstatnou mírou ovlivňujících sídelní, hospodářské a společenské poměry ve všech oblastech státu. Retrospektiva jednotlivých censů v pravidelných desetiletých odstupech patří od poloviny 19. století k nenahraditelným zdrojům pro společensko-vědní bádání, zejména historiků, demografů, sídelních geografů, přirozeně i politologů, sociologů a celé kulturní sféry. V plném rozsahu platí uvedené konstatování o regionu Těšínska, jenž pro svůj pohraniční charakter a klíčové geopolitické postavení podléhal častým přelomovým proměnám v obdobích novověké historie. Jednotlivá sčítání mají široký význam i proto, že je v nich obsažena nesporná část obecně průkazné objektivity, i když samotný výklad a interpretace konkrétních výsledků sčítání mohou být rozdílné. Jen málokterému celostátnímu sensu byl přikládán v očekávání výsledků takový význam, jako sčítání k 1. 3. 2001, které se uskutečnilo v demokratických podmínkách nově vzniklého českého státu, v období rozsáhlých společenských a ekonomických transformací, v etapě sbližování mezinárodních zájmů

středoevropského subkontinentu a při vytváření příhraničních euroregionů, kde nalezlo české Těšínsko své místo, nemluvě o rozhraní časovém v dimenzi tisíciletí. Všechny zmíněné reality se musely promítnout do rozhodování každého jednotlivce o vlastní identitě a společenském postavení. Faktický přínos získaných poznatků ze sčítání nutno chápat v širších vazbách a na pozadí událostí, k nimž v uplynulém desetiletí nejen u nás došlo. Organizace a faktické zdůvodnění nezbytnosti nedávného censu nebyly vždy dostatečně vysvětleny a veřejností pochopeny, takže přinesly i některé negativní stránky, které znevážily jisté údaje o národnostní skladbě, která se nemusela přiznávat, o majetkových poměrech a životní úrovni. Přesto se stalo sčítání významným celospolečenským aktem, o jehož důležitosti nelze pochybovat.

Souvislosti s celostátními trendy Těšínsko jako integrovaná součást Ostravska se vyvíjelo v období posledního desetiletí (1991-2001) v závislosti na probíhajících ekonomicko-společenských a demografických procesech, jejichž dopad se vlivem regionálních zvláštností v mnoha směrech ještě prohluboval a zasáhl rozsáhlou sféru veřejného dění. Hodně se toho za krátkou dobu v životě a charakteru těšínské společnosti změnilo, takže nejlepším argumentem k zachycení toho nejpodstatnějšího, co se zde událo, je srovnání mezi uvedenými léty, kdy v demografickém vývoji dominovaly následující skutečnosti: Český Těšín – Hlavní třída foto Aleš Milerský

1

Český Těšín, ul. Odboje foto Aleš Milerský

Bohumín, nádraží foto Aleš Milerský

a) zastavení populačního růstu a postupný úbytek absolutního počtu obyvatel, b) urychlení stárnutí populace a nepříznivé změny ve věkové skladbě s ohledem na přirozenou reprodukci, c) pokles ekonomické aktivity práceschopného obyvatelstva, d) výrazné změny v národnostní skladbě oslabením národnostních menšin, e) růst počtu cizinců s krátkodobým i dlouhodobým pobytem, f) vznik nových administrativních celků – krajů a mikroregionů po předpokládaném zániku nynějších okresů, g) integrační a desintegrační procesy v sídelním uspořádání regionu. V evidenci sčítaného obyvatelstva bylo v letech 1869-1950 sledováno přítomné obyvatelstvo, od roku 1961 bydlící obyvatelstvo a v roce 2001 obyvatelstvo vč. cizinců s dlouhodobým pobytem. Rovněž letošní sčítání zahrnulo osoby s krátkodobým pobytem a dočasně přítomné. S ohledem na trvalý pobyt ubylo v České republice od roku 1991 úhrnem 9 282 obyvatel a jejich celkový počet se snížil z 10,302 215 na

10,292 933 obyvatel. Při započtení 70 tis. cizinců byl skutečný úbytek „domácí” populace 80 tis. Také v obou příhraničních okresech Těšínska došlo ke snížení zalidnění, a to v okrese Karviná o 4 199 a v okrese Frýdek-Místek již podstatně méně - o 378 obyvatel. V proporcích celého státu představoval podíl zmíněných okresů na úbytku populace 49,3 %, což připadá v současných poměrech populačních změn až příliš hodně. Nutno přitom uvážit, že Karvinsko již delší dobu, prakticky od roku 1980, vykazovalo růst vystěhovalectví nad přistěhovalectvím a zvyšující se úroveň úmrtnosti, která zejména ve druhé polovině 90. let měla nepříznivý dopad na záporné hodnoty přirozených přírůstků na Frýdecko-Místecku. Nemalou váhu můžeme také přisoudit důsledkům transformačních procesů v nestabilitě sociálních poměrů a ve vysoké míře nezaměstnanosti, dosahující v roce 1998 na Karvinsku téměř dvojnásobné hodnoty průměru ČR. V rámci Moravskoslezského kraje, kam byly uvedené pohraniční okresy včleněny, se podílí těšínský region v tomto vymezení na celkovém zalidnění s přihlédnutím k obyvatelstvu s trvalým a dlouhodobým pobytem (509 085 osob) bezmála 47 procenty. V souvislosti s tímto faktorem je třeba uvést, že v okrese Karviná bylo zjištěno ke dni sčítání 2001 celkem osob s dlouhodobým pobytem 1 134, s pobytem krátkodobým 474 a dočasně přítomných 12 739, v okrese Frýdek-Místek bylo zaregistrováno 448 osob s pobytem dlouhodobým, 409 s pobytem krátkodobým a 11 497 dočasně přítomných osob. V Moravskoslezském kraji uvádělo dlouhodobý pobyt 3 587, krátkodobý 1 606 a bylo dočasně přítomno úhrnem 70 218 osob. Jde o netradiční kategorii obyvatel, jakou dřívější statistika sčítání nevedla v evidenci. Otevření hranic volnému přílivu četných cizinců vyústilo k dříve neobvyklému fenoménu ve skladbě populace a zasluhuje si z řady příčin adekvátní pozornost vzhledem k rostoucímu počtu, který bude zcela přirozeně přinášet četné ekonomické a společensko-politické problémy. Pro srovnání mělo k příslušnému datu dlouhodobý pobyt v České republice téměř 70 tis. cizinců a bylo dočasně přítomných více než 714 tis. osob. Předběžné údaje ze sčítání, jaké v naší analýze uvádíme, se nebudou nijak zřetelněji odlišovat od definitivních výsledků, jež se očekávají od konce tohoto roku.

Nové poznatky ze sčítání ve vztahu k Těšínsku Charakter pobytu obyvatel Přestože výsledky sčítání z roku 2001 ještě nejsou podrobněji rozpracovány do administra2

tivních struktur na úrovni obcí, můžeme konstatovat, že území Těšínska se významně podílí na rozložení populace státu a také mezi jednotlivými okresy Moravskoslezského kraje zaujímá nynějším zalidněním vůbec nejdůležitější postavení po Ostravě, neboť z celokrajského úhrnu obyvatel připadá na okres Karvinou 22,0 % a na frýdecko-místecký okres 17,8 % populace s trvalým a dlouhodobým pobytem. Samostatně u kategorie osob s dlouhodobým pobytem (31,6 %) se okres Karviná nachází ve značně odlišné situaci od jiných okresů a jen v menším odstupu od Ostravy (39,6 %). Taktéž okres Frýdek-Místek má po této stránce poměrně vysoké podílové zastoupení (12,5 %). U osob dočasně přítomných jeví se v meziokresním srovnání mnohem větší vyrovnanost, když za Ostravou (31,8 %) následují postupně okresy Karviná (18,1 %), Frýdek-Místek (16,4 %), Bruntál (12,5 %), Opava (12,1 %) a Nový Jičín (9,1 %). Je z toho zřejmé, že ve všech okresech kraje došlo k poměrně vysokému přílivu populace, hledající zde možné uplatnění a krátkodobě vykazující velkou migrační mobilitu. Podílem mužů ve všech kategoriích pobytu patří v kraji prvenství Ostravě (24,7 %), za ní jsou hodnotovým pořadím opět okresy Karviná (22,2 %) a Frýdek-Místek (17,9 %) před ostatními okresy. Věcně a metodologicky je sčítání zajímavé a na rozdíl od předcházejících přínosné tou okolností, že v něm byla přikládána daleko větší váha zvláštnímu rozlišení cizinců z hlediska délky a charakteru jejich pobytu, zřejmě proto, aby tato kategorie obyvatelstva mohla být racionálněji specifikována pro praktické účely. Takový záměr umožňuje mj. hlubší poznání samotných příčin zahraniční imigrace. Můžeme si přitom z více důvodů položit otázku: jaká je nynější populace Těšínska, v čem se změnila během uplynulých deseti let? Je to sice „historicky“ velmi krátká doba, avšak v ovlivnění společenského dění mohla znamenat mnoho. Měla svůj hluboký smysl, neboť všechny již uvedené tendence celostátního dosahu, typické pro sídelní a populační vývoj polistopadového období z 90. let plně platily i pro těšínský region, přestože se u nich projevovala větší či menší spjatost s regionální poměry Ostavska a kraje.

Věková skladba a její hlavní znaky Úbytek obyvatel v obou pohraničních okresech Těšínska nemusel být tak citelný, kdyby neměl za následek některé strukturální změny v charakteru populace, zejména věkového profilu, zaměstnanosti a úrovně ekonomické činnosti. Můžeme zaznamenat významné posuny v proporcích jednotlivých věkových skupin, kde však srovnatelnost mezi léty 1991 a 2001 není plně

adekvátní, protože se produktivní věk u mužů a žen prodloužil. Ve statistikách posledního sčítání začíná poproduktivní kategorie žen až od 60 let, zatímco dříve se uváděla od 55 let. Použijeme-li za kritérium „stárnutí“ podíl skupiny předproduktivního věku (0-14 let) v celkové věkové skladbě, došlo k podílovému zmenšení uvedené věkové skupiny jak v okrese Karviná (z 21,7 % na 17,5 %), tak Frýdek-Místek (z 21,8 % na 17,5 %) za pouhých deset let. V absolutních hodnotách to představovalo v prvém případě úbytek 12 537 dětí a ve druhém 9 712 dětí. Ve skupině poproduktivního věku bylo zjištěno sčítáním na Karvinsku úhrnem 46 734 osob (16,6 %) a na Frýdecko-Místecku 39 908 osob (17,5 %). V Podbeskydí je tedy obyvatelstvo věkově starší než v severní průmyslové části těšínského pohraničí. Výhledově není za dané situace vůbec povzbudivé, že poproduktivní obyvatelstvo je téměř stejně početné jako dětská složka, takže k posunům věkového rozvrstvení bude hlavně docházet u populace produktivního věku.

Lázně Darkov foto Aleš Milerský

Ekonomická aktivita obyvatel Za minulého společensko-politického systému se považoval za kritérium hospodářské vyspělosti a za stupeň životní úrovně rozsah zaměstnanosti, se zvláštním zřetelem na ekonomickou aktivitu žen. Někdy až mechanickým rozšiřováním pracovních příležitostí bez ohledu na celospolečenskou ekonomickou efektivnost docházelo na území nynějšího Moravskoslezského kraje v letech 1961-1991 k celkovému růstu ekonomické aktivity obyvatelstva v souhrnu mužů a žen od 45,1 % do 50,1 %. K výkyvům míry zaměstnanosti došlo pouze v rámci ekonomické aktivity mužů, a to poklesem v roce 1970 z předcházející dekády (55,4 %) na 54,5 % a v roce 1991 z 55,0 % (1980) na 54,1 %. Zlomovým obdobím vývoje ekonomické aktivity se stalo poslední desetiletí 20. století, kdy se snížila 3

Karviná, náměstí T. G. Masaryka foto Aleš Milerský

4

ekonomická aktivita všeho obyvatelstva na 40,6 %. V porovnání s uvedeným trendem kraje byla celková zaměstnanost v okrese Karviná poněkud nižší a v příslušných letech 1991-2001 se snížila z 50,3 % na 38,2 %. Přitom v žádném jiném okrese moravskoslezském neklesla ekonomická aktivita pod 40 %. Vyjádřeno absolutní hodnotou to znamenalo ztrátu 49 855 pracovních příležitostí radikálním útlumem hornictví a restrukturalizací těžkého průmyslu. Ke značnému omezení zaměstnanosti došlo v odvětví stavebnictví zastavením hromadné bytové výstavby. Snížení ekonomické aktivity nebylo způsobeno jen omezením pracovních míst na Karvinsku, ale též v přilehlém území OKR, kam hodně obyvatel odtud vyjíždí za prací a kde proces průmyslového útlumu měl rovněž tíživý dopad na pokles zaměstnanosti. Obdobný poklesný trend vykazovala ekonomická aktivita bydlícího obyvatelstva v okrese Frýdek-Místek, která se ve stejném období snížila z 50,1 % na 40,9 % a dá se vyjádřit ztrátou 20 898 pracovních míst, obsazených dříve populací okresu i v sousedních okresech. Nezpůsobilo to takové sociální otřesy jako v předcházejícím případě, avšak důsledky nově vzniklé situace byly přece jen velmi citelné, mj. snížením zaměstnanosti žen v textilním průmyslu, která byla v okrese Karviná celkově vůbec nejnižší (33,3 %) mezi okresy kraje. Také hutnictví pocítilo svým útlumem úbytek četných pracovních příležitostí, ekonomickým dosahem nesporně ještě větší. Bude jistě zajímavé si ukázat, jaké změny v úrovni ekonomické aktivity zaznamenalo obyvatelstvo nejdůležitějších měst, konkrétně u velikostní skupiny nad 10 tis. obyvatel. Za poslední dekádu se ekonomická aktivita obyvatel Havířova podílově snížila z 51,4 % na 37,5 %, přičemž v jiné obci nyní pracuje 16 227 osob, tj. 49,6 % ekonomicky činných z jejich úhrnu bydlištěm ve městě. Hodně obdobná situace z pohledu tohoto ukazatele se jeví u města Karviné - poklesem z 51,3 % na 37,2 %, kdy mimo město pracuje 6 470 osob, tedy 26,7 % ekonomicky aktivních. Frýdek-Místek, který měl v roce 1991 ekonomickou aktivitu obyvatel mezi městy Těšínska

nejvyšší (52,6 %) si zásluhou vysoké zaměstnanosti žen v tomto směru udržuje prvenství i nyní (41,3 %). Může se zdát překvapivé, že za ním nyní následuje Třinec (40,9 % ekonomicky činných), i když 15,6 % (2 492 osob) pracuje jinde. O Bohumínu platí, že si relativně vysokou a dosti vyrovnanou míru ekonomické aktivity obyvatel vcelku udržuje, ačkoliv ani toto město se nemohlo vyhnout regionálním výkyvům a poklesné tendenci z 52,2 % na současných 40,3 % ekonomicky činných. Český Těšín měl v roce 1991 nejnižší úroveň v příslušném ukazateli (48,4 %) z velikostně srovnatelných měst Těšínska, avšak i u něj došlo k poklesu (nyní 39,7 %), nicméně je přitom podstatné, že již menší část jeho ekonomicky aktivních obyvatel (41,0 %) pracuje mimo své bydliště, což ještě v nedávné minulosti nebylo. Ekonomické a společenské proměny se v jeho organismu projevily snad nejpozitivněji ze všech těšínských měst. Český Těšín leží vlastně přímo ve středu pohraničního ruchu s polskou částí Těšínska a má prospěch zejména z výhodné infrastruktury dopravní, obslužné a intelektuální, která mu zaručuje mimořádné střediskové postavení. Menší města a venkovské obce nejsou ve sčítání ještě rozpracovány do souhrnného srovnání.

Změny v národnostní skladbě obyvatelstva Abychom pochopili dosah národnostních změn v uplynulém desetiletí, je třeba si uvést některé celostátní trendy, jež souvisely s národnostním vývojem v České republice. Málokdo očekával, že v zastoupení národnostních menšin dojde k takovým posunům a vliv rozdělení společného státu se slovenským státotvorným národem přinese tolik ovlivnění v národnostní sféře obyvatel, nevyjímaje ani Těšínsko. Navíc je třeba se zamyslit nad faktem, že velká část populace nepochopila význam národnostní příslušnosti v poslání sčítání a shodou okolností či nedůsledností statistické evidence vůbec nepřiznala tento důležitý fenomén v politickém a kulturním vývoji zemí střední Evropy a v národnostně smíšeném území pohraničních oblastí, kde etnická, resp. národnostní skladba sehrává obvykle důležitou roli, nikoliv rozdělující, ale stmelující nadnárodní zájmy. V měřítku celostátním se ukázalo, že integrační a asimilační tendence na úkor národnostních menšin postupují rychleji než se předpokládalo. Je to přirozený jev multietnického prostředí, v němž nelze zabránit přiklánění se k majoritní a funkčně jednodušší národní integritě, což platí v obecném slova smyslu. Česká republika je typickým státem národnostních minorit, které ani zdaleka nepřinášejí ve

vzájemném soužití již tolik problémů jako v předválečném období. Etnická skladba přestala být výlučně hlavním faktorem politického rozhodování a stále větší váhu nad ní má otázka občanství, v němž jsou zastoupena i národnostní práva. Čím jsou výsledky sčítání v národnostní skladbě českého státu překvapující? Především početním oslabením téměř všech národnostních menšin, i těch, jejichž kořeny tkví v majoritní české národnosti, kde máme na zřeteli nefunkční moravskou a slezskou národnost. Považovat moravskou národnost za nejpočetnější národnostní menšinu, přestože se k ní v roce 2001 přihlásilo 373 294 obyvatel ČR, by bylo jistě absurdní, a nic na tom nemůže ani změnit fakt, že počet těchto „Moravanů“ se od roku 1991 snížil téměř o 1 mil., přesněji vyjádřeno – z 1,362 313 na 373 294 příslušníků, podílově z 13,2 % na hodnotu 3,6 %. Rovněž u slezské národnosti byl zaznamenán výrazný pokles, představující početně úbytek 33 198 jedinců, ze 44 446 na 11 248 osob. Z uvedených údajů je zřejmé, že se skutečná identita obou národností nepotvrdila a také návrat k zemskému zřízení v administrativně-politické správě neuskutečnil, jak mnozí proklamovali ve zdůvodnění zmíněné národnostní příslušnosti. Oběma „umělým“ národnostem chybí vlastní jazyk a prokazatelné národnostní cítění, nemluvě o dalších národních atributech. Zvláštní pozornost nepochybně zasluhuje slovenské obyvatelstvo, pokud se hlásilo k vlastní národnosti. Statisticky jeho počet značně poklesl z 314 877 na 183 749 osob. Někteří občané uvedli více národností a dvojí občanství, jež budou zahrnuty do definitivních výsledků sčítání. Kde zmizelo od předcházejícího censu 131 128 Slováků a proč se téměř vytratila romská populace, jejíž počet se celostátně odhaduje na 180-200 tis. osob? Vzbuzuje to hodně pochybností a úvah o národností příslušnosti, jak byla v posledním sčítání prezentována, za situace, že u 353 019 obyvatel nebyla národnost zjištěna nebo vůbec přiznána. Nejsou zde utajeni především Slováci a Romové? Snížení početnosti polské národnostní menšiny o 8 412 osob na 50 971 příslušníků je národní příslušnost

počet příslušníků (2001)

česká moravská slezská slovenská polská německá romská

421 292 8 105 3 610 22 169 36 501 782 501

vzhledem k její značné územní soustředěnosti v celostátním měřítku přiměřené. K romské národnosti se přihlásila jen nepatrná část (11 716) romské populace. Z ostatních minorit se snad neočekával další pokles příslušníků německé národnosti. Co potvrdilo sčítání 2001 v národnostní skladbě Těšínska, o němž je známo, že představuje celostátně region s největší pestrostí etnických struktur? Trend národnostního vývoje, jak jej známe na Ostravsku z předcházejících poválečných desetiletí, již nepokračoval vlivem poklesu masového přistěhovalectví z jiných oblastí, ale zcela se zastavil v nových ekonomických podmínkách, kdy došlo k významnému zvratu, který urychlil některé procesy etnické i společenské integrity a jí vystavil odolnost národnostní příslušnosti jednotlivých minorit. Na národnostní proměny s ohledem na specifikum těšínského pohraničí silně působila forma usídlenosti ve zdejším prostředí a v návaznosti s tím též generační posloupnost ve spojitosti s délkou pobytu, jakož i prohlubující se soužití v typickém multietnickém regionu, kde nejsilněji působilo „odnárodňování“ v národnostně smíšených rodinných svazcích majoritního obyvatelstva a snad největší odolnost si uchovalo u dlouhodobě usídlené místní populace. Typickým znakem těšínského příhraničí ve vývoji uplynulého desetiletí je nápadné „zeštíhlení“ národnostních menšin a posílení české populace, mj. též na úkor některých pomyslných národností, k jakým počítáme především moravskou a slezskou (viz následující srovnání):

změny 1991/2001 absolutně v%

bilance +/v okrese Karviná Frýdek-Místek

+40 798 -24 903 -9 361 -11 294 -7 986 +78 -999

+20 988 -11,367 -5 981 -8 192 -5 285 +1 -780

+10,7 -75,4 -72,2 -33,8 -17,9 +11,1 -66,6

Karviná, ul. Svatováclavská foto Aleš Milerský

+19 810 -14 639 -3 386 -3 108 -2 710 +77 -219

+/ v absolutních číslech 5

Havířov foto Aleš Milerský

Prakticky tři čtvrtiny „Moravanů“ se přiklonilo k české národnosti, což na nepatrné výjimky platí rovněž o „Slezanech“. Na přírůstcích české populace se rovněž podíleli Slováci, vcelku malá část Poláků a Romové, kteří vlastní romskou národnost přiznávali jen v ojedinělých případech. Přitom taková města, jako Karviná, Havířov, Orlová či další vykazují zřetelnou koncentraci romského etnika a samotné Karvinsko v nejvíce devastované části bytového fondu a životního prostředí především. Těžko provádět osvětu a vzdělávání právě u tohoto etnika, jestliže příslušnost ke svým tradicím a etnickému původu nechce ani přiznávat. Jeho „národní integrita“ s majoritním českým obyvatelstvem je jen formální a mnohdy ryze účelová z obavy před separací životním způsobem. Totální pokles národnosti moravské a slezské vyjadřuje ve Slováci

Poláci

1. Karviná – 5 468 (8,4 %) 2. Havířov – 4 378 (5,0 %) 3. Frýdek-Místek – 2 607 (4,2 %) 4. Orlová – 2 074 (5,9 %) 5. Třinec – 1 455 (3,7 %) 6. Český Těšín – 1 142 (4,3 %) 7. Bohumín – 996 (4,2 %)

1. Třinec – 6 911 (17,7 %) 2. Karviná – 5 081 (7,8 %) 3. Český Těšín – 4 165 (15,7 %) 4. Havířov – 2 823 (3,2 %) 5. Orlová – 1 133 (3,2 %) 6. Bohumín – 741 (3,2 %) 7. Frýdek-Místek – 238 (0,4 %)

Počet obyvatel s nepřiznanou a nezjištěnou národností v předcházejících městech (odstupňováno) se zdá za dané situace velmi vysoký: Havířov (4 519), Karviná (2 360), Frýdek-Místek (1 954), Orlová (972), Bohumín (891), Třinec (737) a Český Těšín (704). Rovněž tato utajená stránka národní identity by si zasloužila hlubší zdůvodnění v konečných výsledcích příslušného sčítání.

Náboženské vyznání Těšínsko v tomto směru není vůbec jednolité a ukazuje velké ovlivnění původní náboženské skladby poválečnými migracemi za 6

skutečnosti teritoriální původ, podle něhož se velká část nynějšího obyvatelstva na Těšínsko přistěhovala z moravského území a Slezany se cítí především věkově starší místní usedlé obyvatelstvo. Více než 11 tis. Slováků v oblasti se někam vytratilo, asimilovali nebo nechtěli přiznat národní příslušnost, neboť asi 16 tis. osob k žádné národnosti statisticky nepatří, ale národnost jim nikdo nevzal. Obava z přiznání národnostní příslušnosti postrádá v této souvislosti logiku a praktické opodstatnění. Nejodolnější národní komunitou se ukazují v rámci Těšínska Poláci, což názorně potvrzují jejich nejnižší podílové změny v úbytku zdejší minoritní populace. Naproti tomu územní kontinuita Slováků se svou původní vlastí v podmínkách rozděleného státu se zřejmě oslabila a přetrvává dosud zjména u starší generace, zatímco mladí rodáci slovenského původu v České republice již nemají tak hluboké národní kořeny a cítí se zejména českými občany. Nejde zde v pravém slova smyslu o národní odcizení, nýbrž spíše o podcenění etnických kořenů a o přizpůsobení se praktickým potřebám života. Přesto je vhodné připomenout, že z celého moravsko-slovenského příhraničí žije v okrese Frýdek-Místek nejvíce Slováků, téměř třikrát více než v okresech Zlín, Břeclav, Hodonín nebo Břeclav, a ještě početnější rozdíl než v okresech Vsetín a Uherské Hradiště. Pořadí měst s největším počtem (podílem) slovenského a polského obyvatelstva dává s ohledem na charakter Těšínska velmi specifický obraz s přihlédnutím k soustředěnosti a závislosti na stupni urbanizace:

pracovními příležitostmi a lepším bydlením v průmyslovém prostředí. Podstatný rozdíl mezi oběma pohraničními okresy proporcemi populace věřící a bez vyznání vyplývá z odlišné úrovně usídlenosti a z některých regionálních tradic, podmíněných historickým vývojem v podbeskydské části Těšínska. Přistěhovalé obyvatelstvo hledalo poměrně obtížně vztah ke kulturním a duševním hodnotám oblasti, kde se usídlovalo. Pouze menší část z něj přenesla do nového prostředí jistou míru náboženského přesvědčení, přičemž nejmladší generace byly vedeny minulým režimem zcela v duchu ateismu.

Jestliže v okrese Karviná potvrdilo sčítání 2001 výraznou převahu populace bez vyznání (55,0 %) oproti podílu nábožensky věřících (36,6 %), v okrese Frýdek-Místek je situace diametrálně jiná a převažují zde věřící (51,8 %) nad obyvatelstvem bez vyznání (40,6 %). Nejvíce věřících připadalo na církev římsko-katolickou (73 739, resp. 80 963 osob), tedy úhrnem podílově 70,0 %, po ní následovaly církve českobratrskoevangelická (4,8 %), čsl. husitská (1,3 %) a další ve formě různých sekt (23,9 %), jejichž přívrženců je více než 50 tis., kdežto u 8,0 % obyvatel nebyla náboženská příslušnost vůbec zjištěna. Početností vyznavačů náboženských sekt je proslulé zejména Třinecko, Jablunkovsko a Českotěšínsko (přes 32 tis.), méně již Karvinsko (kolem 20 tis.). V žádném jiném okrese České republiky náboženské sektářství není tak rozvinuto. Mezi městy mají největší podíl obyvatel bez vyznání Orlová (65,2 %) a Havířov (61,5 %), více než polovinu ještě Frýdek-Místek (55,9 %), Karviná (54,7 %) a Bohumín (52,6 %), naopak nejvíce nábožensky věřících žije v Třinci (60,4 %) a Českém Těšíně (56,0 %). Z celého Moravskoslezského kraje vykazuje srovnatelnou míru věřících mezi městy nad 10 tis. obyvatel pouze Hlučín (58,4 %), nejmenší naopak město Bruntál (22,1 %). Těšínsku proto patří rozvinutostí náboženského života vskutku důležité místo, což se dotýká veřejného dění s přilehlým polským příhraničím.

Obytné prostředí Těšínsko ve vymezení okresů Karviná a Frýdek-Místek disponuje rozsáhlým domovním fondem (72 514 domů), z nichž připadá na trvale obydlené domy 64 948 (89,6 %), mezi nimiž je 54 691 (84,2 %) rodinných domků. Tato rodinná zástavba je daleko typičtější pro Frýdecko-Místecko (34 687) než Karvinsko (20 004 rodinné domky). Uvedený fakt svědčí o rozdílném charakteru bydlení a úrovně urbanizace podílem venkovských forem na osídlení, které v Podbeskydí výrazně převládají. Z pohledu podílu neobydlených domů je v příznivější situaci příhraničí karvinské (6,9 % neobydlenosti) než frýdecko-místecké (12,8 %). Kapacitou bytového fondu obydleného trvale (úhrnem 183 923 bytů) je převaha na straně urbanizačně více rozvinutého karvinského průmyslového toritoria (95,9 %) před frýdeckomísteckou oblastí (90,1 %) ze všech bytů. Určujícím faktorem bytové kapacity v tomto ohledu bylo rozložení hromadné bytové výstavby, která byla soustřeďována ponejvíce do přilehlého území v blízkosti hlavních průmyslových středisek. Velká část trvale neobydlených bytů v okrese Frýdek-Místek (9,0 %

Havířov, Hlavní třída, obchodní centrum Elan foto Aleš Milerský

bytové kapacity) je využívána k rekreačním účelům. Převahou rodinných domků v celkové obytné zástavbě se především vyznačují města (Třinec 79,7 %), Český Těšín (78,5 %), Bohumín (77,7 %), Orlová (73,3 %) a Frýdek-Místek (67,6 %) k překvapení též Havířov (53,4 %) a Karviná (52,4 %). Určující část bytového fondu je však umístěna v obytných činžovních domech hromadného bydlení.

Jak se vyvíjela populace nejdůležitějších měst? Do územního a populačního vývoje měst těšínského pohraničí zasáhly v průběhu 90. let uplynulého století silné desintegranční tendence,

Orlová foto Aleš Milerský

7

Orlová foto Aleš Milerský

obdobně jako v četných jiných městech kraje, jež postihly jak Bystřici n. O., Hnojník a Morávku z menších obcí, tak Frýdlant n. Ostr. a Jablunkov z obcí městských, méně již okresní město Frýdek-Místek, Paskov či Vratimov na Frýdecko-Místecku, kdežto v okrese Karviná se tehdy Město Havířov Karviná Frýdek-Místek Třinec Orlová Český Těšín Bohumín

Bydlící obyvatelstvo v roce 1991

osamostatnily pouze 2 obce – Horní Suchá a Doubrava. Zmíněný proces se ani později nezastavil. Z hlediska populačního vývoje zaslouží si pozornost, pokud máme k dispozici údaje ze sčítání, alespoň města největší, jak uvádíme ve srovnání mezi léty 1991-2001:

Obyvatelstvo v roce 2001 s pobytem trvalým dlouhodobým

86 297 68 405 65 029 45 210 36 339 28 711 23 686

86 966 64 761 61 577 39 005 34 945 26 490 23 370

307 280 159 90 76 83 60

Bilance 91/01+) +976 -3 364 -3 293 -6 115 -1 318 -2 138 -256

+/ včetně dlouhodobého pobytu

V uplynulém desetiletí zaznamenalo nové město Havířov jako jediné populační růst, který sice není nijak značný, ale s ohledem na perspektivní výhled znamená velmi pozitivní bilanci. Je tomu tak proto, že kvalitou bydlení a životního prostředí má před ostatními městy řadu výhod, a z těch příčin, že jeho ekonomická a společenská orientace je v mnoha vazbách úzce spjata s krajským centrem Ostravou, má prospěšné příhraniční kontakty s Českým Těšínem a díky železničnímu dálkovému napojení se všemi oblastními centry státu. Ostatní města těšínského regionu se v období

transformačních přeměn k tržní ekonomice – snad více než se čekalo – vylidňují, z nich jistě nejcitelněji bývalý hutnický gigant Třinec a s ním nejvíce zprůmyslněná města Karviná a Frýdek-Místek. Přestože zmíněný trend platí rovněž o Českém Těšíně, je tomu tak spíše nepřímo útlumem okolního průmyslu, k němuž zmíněné pohraniční město hodně tíhlo zaměstnaností obyvatel. Před závažnými ekonomickými proměnami stojí Orlová a Bohumín, které mohou být příslibem do budoucna pro celou oblast při vytváření euroregionů Těšínské Slezsko a Beskydy.

Podkladové zdroje: Předběžné výsledky sčítání lidu, domů a bytů 2001. Moravskoslezský kraj. Český statistický úřad. Ostrava, červenec 2001. Sčítání lidu, domů a bytů 1991. Severomoravský kraj, Krajská statistická správa v Ostravě, září 1993. Sčítání lidu, domů a bytů 1991. Okres Karviná. Okresní statistická správa v Karviné, prosinec 1992. Sčítání lidu, domů a bytů 1991. Okres Frýdek-Místek. Okresní statistická správa ve Frýdku-Místku, prosinec 1992. PROKOP, R. a kol.: Sčítání z netradičního pohledu. Předběžné výsledky nejen za Severní Moravu a Slezsko. Ostrava, OSNA 1991. PROKOP, R.: K populačním přeměnám v české části Těšínska v meziválečném období a po roce 1945. In: Slezský sborník, roč. 98, 2000, čís. 1-2, s. 46-62. PROKOP, R.: Problémové okruhy strukturálních proměn těšínského pohraničí v procesu transformace 1990-1998. In: Změny geografického prostředí v pohraničních oblastech hornoslezského a ostravského regionu. Ostravská univerzita, Ostrava 2001, s. 37-40. SOKOLOVÁ, G. – HERNOVÁ, Š. – ŠRAJEROVÁ, O.: Češi, Slováci a Poláci na Těšínsku a jejich vzájemné vztahy. Slezský ústav SZM v Opavě, Nakladatelství Tilia 1997.

8

OBâANÉ Z Tù·ÍNSKA U DUKERQUE Otmar Malífi Tímto článkem chci podrobněji popsat bojovou činnost I. Čs. samostatné obrněné brigády na Západě, ve které bojovala jedna třetina našich vojáků z území Těšínska. Chtěl bych tak navázat na článek již zesnulého Jaroslava Šafaříka, uveřejněném v Těšínsku č. 1/1990. Je pravdou, že hodně vojáků z území Těšínska obsazeného Němci dezertovalo od německého wehrmachtu, do něhož byli nuceni na povolávací rozkaz nastoupit. Byli to vlastně ti, co se cítili být věrní Československé republice. Nebáli se nasazovat znovu svůj život za svou vlast, za Těšínsko. Byli ale i tací, kteří dali přednost pohodlnému životu bez nebezpečí ohrožení života a zůstali v anglickém nebo americkém zajetí. Již první utečenci z německého Afrika Korpsu byli ze zdejšího kraje: br. Přívara František, Malíř Otmar a Siuda Ladislav z Prostřední Suché, Toman Josef z Dolních Bludovic, Mucha Josef z Třince a Pilch Pavel, Parma Viktor z Petrovic u Karviné a Velc Viktor z Hlučína. Také Motyka Alfréd z Karviné a Běleš Jan z Třince. Byli i mnozí jiní. V Africe se již dne 9. května 1943 vzdal generál maršál Messe a generál Cramer. 12. května 1943 byli zajati na Cabonském výběžku Královským plukem 4. Indické divize generál von Armin u města St. Marii du Zit. Také my jsme padli do zajetí. Celkem padlo do zajetí 248 000 vojáků a 15 německých generálů. Ale již dne 27. května v nočních hodinách ve 23.15 hod. jsem využil situace s br. Michaelem z Petrovic a přiblížili jsme se k ostnatým drátům, kterými byl obehnán tábor u Tunisu. Zavolal jsem na strážného seržanta Anglána (Tomiho) I am no German, I am Czech! Nejsem Němec jsem Čech. Voják konající strážní službu přikročil k ostnatému drátu, udělal v něm prostor a my jsme prošli. Převzal nás a zavedl k veliteli stráže, kde jsme se ihned hlásili jako Češi a že chceme do československé armády. Vyzvedli jsme ještě další kamarády za doprovodu dvou anglických vojáků, a to br. Přibíka, Muchu a Velce. Ještě téže noci nás odvezli na velitelství britské divize. Službu konající plukovník nám umožnil vstoupit do Pioneer Corp 8. britské armády, což jsme s radostí přijali. Tento útvar byl motorizovaný a zásobovali jsme zajatecké tábory v Tunisku i v Lybii. U tohoto útvaru jsme setrvali až do 22. října, kdy jsme odpluli do Anglie. 5. listopadu 1943 jsme byli přijati do Čsl. zahraniční armády v Edimburgu a převezeni do

výcvikového prostoru Chalkwell u Southendu on - sea. Je to východní část Anglie u ústí řeky Temže do Severního moře. Po různých cvičeních, kurzech a školeních jsme se cvičili naloďovat a vyloďovat. Dne 27. srpna 1944 jsme tento prostor opustili a přesunuli se do přístavu Southern. To už se tušilo, že se budeme plavit přes kanál, do Normandie. Tak se také stalo. Již v 5.00 hodin jsme se rozloučili se břehy nezapomenutelné Anglie, jak jsme říkali Anglii, svému druhému domovu. V 11.05 hodin jsme se vylodili z lodě SAMPA jako druhá záloha 21. armádní skupiny pod velením generála B. Montgomeryho. První bojovou akcí, při níž Československá sam. obrněná brigáda převzala iniciativu, byl útok na německé pozice dne 28. října 1944, v prostoru motopraporu a druhého tankového praporu, z belgické strany perimetru. Ihned ráno, v sobotu v 6.30 hodin, vnikla uskupení motopraporu a části brigádní štábní roty do předsunutých nepřátelských postavení, zničila protivníka a vrátila se z hloubky území 1 km do svých původních postavení. Za brigádní štábní rotu to byli opět naši Těšíňáci jako tankisté: Pavel Pilch, Josef Supík, Pavel Supík, Jan Sagitarius, Alois Macošek, Otmar Malíř, bratři Prokešové, Adolf Kaleta (zvaný Mánička), František Přívara, Viktor Parma a další, které si již nepamatuji. Při této skvělé bojové akci jsme zajali 5 důstojníků, pobili 202 nacistů a 364 mužů zajali. Po silné zimě a velmi špatném počasí na začátku r. 1945 se na jaře probouzela i bojová činnost. Naše vojenská rozvědka zjistila, že začátkem dubna má být v západním úseku provedena větší německá útočná akce. Československé, britské a francouzské jednotky se

Zleva maršál B. Montgomery, velitel 21. arm. sboru, brig. gen. A. Liška, velitel Čs. sam. obr. brigády, únor 1945

9

Brigádní generál Alois Liška, velitel I. Čs. sm. obr. brigády ve Velké Británii

10

v úseku začaly připravovat na obranu a zároveň byl úsek posílen několika záložními jednotkami. Němci udeřili až 4. dubna 1945, kdy německý pěší prapor zaútočil na francouzskou rotu bránící úsek na pobřeží. Útok byl ale včas avizován a německá pěchota byla naším dělostřelectvem a francouzskou jednotkou zastavena. Němci ale udeřili znovu, tentokrát v síle několika praporů a mnohem lépe připraveni. Během útoku se zmocnili opěrného bodu naší obrany – továrny Filature a několika okolních farem. Velitelství Čsl. brigády se domnívalo, že se nepřítel stáhne zpět, ale tentokrát se tak nestalo. Slabé útoky našich tanků a francouzské pěchoty ráno 10. dubna Němce z továrny nevyhnaly. Proto francouzské velitelství připravilo na 11. dubna 1945 společný útok s cílem dobýt továrnu Filature, přezdívanou též Filature City. Ve středu 11. dubna byl mezi 14.00 a 15.00 hodinou vydán na velitelství 33. francouzského pěšího praporu rozkaz k útoku. Podle něj se útoku měla účastnit 6. a 7. pěší rota 33. francouzského praporu (dále 6. a 7. rota), 1. rota čs. tankového praporu nasazená jako pěší rota (dále 1. rota) a tanky velitelství roty (VR) 1. tankového praporu, které měly podporovat útok 7. roty. Úkoly byly pro útok rozděleny takto: v 17.30 hodin roty vyrazí ze svého postavení, 1. rota zaútočí na valy u továrny z farmy Vie Deran, 6. rota, krátce po vyražení 1. roty zaútočí ze stejného místa na farmu Vanhersek, nalevo od továrny, a 7. rota podporovaná tanky VR bude postupovat podél kanálu Berges a` Furnes přímo na továrnu. Útok bude podporován palbou čs. dělostřeleckého pluku a tanky 3. roty 2. tankového praporu. Ve všech dalších úsecích budou v té době prováděny rušivé a protibaterijní palby z děl a tanků. 1. rota byla nedávno začleněná do stavu brigády. Mužstvo bylo složeno z vojáků už zrušeného motorizovaného předzvědného oddílu (MPO), bývalých vojáků Wehrmachtu, kteří se stali dobrovolnými příslušníky čsl. zahraniční armády. Velitel 1. roty štkp. Oto Procházka vydal rozkaz k útoku v 15.00 hodin a do 17.15 hodin zaujala rota své postavení ve východišti k útoku, na farmě Vie Deram. Rota byla rozdělená takto: 1. četa zalehla severně od farmy, 2. četa přímo na farmě, 3. četa jižně od farmy a 4. četa spolu s velitelem roty obsadila bezejmennou farmu naproti továrně.

Dělostřelecká příprava začala deset minut před útokem a drtivě ničila postavení nepřítele. Zároveň dělostřelci vytvořili kouřovou clonu, pod kterou v 17.30 hodin vyrazila 1. četa, které velel štkp. Oto Procházka. Útočila na levý okraj valů a byla hned napadena nepřátelskou kulometnou palbou. Ostatní čety postupovaly kryty kouřovou clonou asi 200 metrů bez problémů. Potom se otočil vítr, který ochrannou clonu rozptýlil. Okamžitě se 4. četa pod velením podpor. Pončíka dostala na pravém křídle do těžké palby a byla nucena svůj postup zpomalit. 2. a 3. četa, i když byly také pod palbou, však neustále postupovaly vpřed. Podporučík Zavadil, velitel 2. čety, který snad jako jediný útočil v černém baretu, si po několika přískocích všiml, že jeho četa je silně ostřelována z levého boku. Nařídil proto obsluze dvou těžkých kulometů ostřelovat a pokusit se umlčet palbu nepřítele z farmy Vanherseck. Mezitím se čelní družstva dostala do již zmíněné těžké palby z obou křídel, která byla úplně odkryta, jelikož obě francouzské roty nepostupovaly. 6. rota. která měla útočit na levý cíl útoku, farmu Vanherseck, vůbec nevyrazila do útoku a kolem osmnácté hodiny postavení opustila. 7. rota, spolu s osmi tanky VR (Velitelské roty) pod velením kpt. Picky, útočila podél kanálu Berges a` Funes, ale když narazila na nepřátelský odpor, zalehla. Tanky útočily a dostaly se až k továrně, ale protože byly bez podpory pěchoty, musely se vrátit zpět. Během tohoto útoku však tankisté VR zajali pět Němců. 1. rota se zatím dostala na valech do obtížné situace. Byla ostřelována kulomety z čelních a bočních postavení, dostala se na dosah ručních granátů a do velmi těžké nepřátelské i vlastní dělostřelecké palby. Jak k tomu, že vlastní dělostřelectvo ostřelovalo své vojáky vůbec došlo? Ještě před útokem bylo v rozkazu k útoku nařízeno, aby naše jednotky označily pro dělostřelce nepřátelský odpor vystřelením červené rakety nad něj. Totéž nařízení naneštěstí ale platilo i pro Němce, kteří v průběhu útoku vystřelili červené rakety dřív a přímo nad naší pěchotou. Tak se stalo, že vojáky 1. roty ostřelovalo vlastní dělostřelectvo do té doby, než bylo na omyl upozorněno. Touto palbou bylo také přerušeno telefonické spojení. Na místo vyrazila ihned telefonní spojovací hlídka a byli to opět Těšíňáci: svobodník Cienciala Karel, Jaglář Gustav a Adamik Arnošt. Za silné nepřátelské dělostřelecké palby linku opravili a spojení bylo opět po 17 minutách navázáno. Vojín Petr Ehrman pozoroval z příkopu, ve kterém zalehlo jeho záložní družstvo, jak před továrnou pobíhají a padají v mizející kouřové cloně a husté dělostřelecké palbě vojáci z jeho roty. V krátké přestávce nepřátelské palby si

všiml, jak pár desítek metrů před ním se jeden z našich vojáků svíjí bolestí. Neváhal a ihned se přískoky rozběhl k zraněnému. Naložil si ho na záda a nepříliš šetrně ho táhl zpátky do příkopu. Rota v té době už nemohla sama vpřed. Ztráty dosáhly 30 %, nebylo většiny velitelů, ani zdravotní hlídky nestačily odsunovat bezpočet zraněných. Proto se velitelé 2. a 3. čety, podporučíci Zavadil a Neumann rozhodli vlastními silami odsunout zraněné, tj. vlastně ustoupit. V okamžiku, kdy nepřátelská dělostřelecká palba poněkud ustala, 2. a 3. četa, za podpory zbytků 1. a 4. čety a silné palby vlastních tanků a dělostřelectva, se bez dalších ztrát stáhla zpět na farmu Via Deram. Nato ustoupila 1. a 4. četa, kromě velitele 4. čety a několika mužů, kteří pro nevýhodný terén a silnou palbu mohli ustoupit až po setmění. Petr Ehrmann mezitím dotáhl zraněného voj. Brodu do již opuštěného příkopu a odtud na nedalekou farmu. Zde zraněného ošetřili a Ehrmann začal hledat naše vojáky, kteří však už většinou ustoupili. Po chvíli hledání našel pomoc a ta zraněného evakuovala do zázemí. Vojín Broda, zraněný do podbřišku, však svému zranění podlehl. S ním bylo zabito při útoku ještě dalších deset vojáků 1. roty. Podporučík Adamovič, vojín Matloch, oba zabiti výstřely z řad 6. francouzské roty, zástupce velitele 1. čety rotný Helešic, desátník Košíček z 2. čety, kterého roztrhal dělostřelecký granát, desátník Abraham, jehož tělo bylo nalezeno až 14. dubna na farmě Vie Deran, kde podlehl svému zranění, četař Jirouš, vojíni Šejtár, Hermann, Škandera a Hrubý. Dalších 28 vojáků bylo zraněno, mezi nimi i velitel roty štkp. Otto Procházka. Při útoku byl ztracen i jeden tank 3. roty a 2. tankového praporu, který při podpůrné palbě zapadl do bažiny a nedal se vyprostit. Je třeba připomenout, že zapadlý tank se podařilo vytáhnout příslušníku Brigády těžkých dílen Karlu Sqerzimu v nočních hodinách. Po útoku byla zdecimovaná 1. rota převezena do Loon Plage a odtud na zámek ve Wizernes, kde zůstala až do konce války.

Nov˘ útok na továrnu Filature Po neúspěšném útoku 11. 4. 1945 na továrnu Filature se velení brigády (velitel brig. generál Alois Liška) rozhodlo posílit úsek dalšími jednotkami a pečlivě připravit nový útok. Chystal se k němu motoprapor s jeho řidiči desátníkem Miroslavem Kasalou, des. Pavlem Ježem, Jindřichem Tobolou, svob. Karlem Bystroněm, Josefem Ševčíkem, Josefem Bujákem a dalšími, kteří dováželi potřebnou munici k novému úto-

ku. Byly to motorizované kolony aut velmi nebezpečně naložené, plné munice a Němci byli na tento úsek zastříleni, takže je samozřejmé, že tyto konvoje se konaly pouze v noci. Také ženisté během noci vyčišťovali a vytyčovali cesty pro nový směr útoku k továrně Filature. 13. 4. 1945 se na farmě Coudevylle sešli velitel 1. tankového praporu mjr. Řeřábek, velitel dělostřeleckého pluku mjr. Rajmon a velitel nově přišlého britského pěšího praporu 600 Gar. Regt. Ra. Na této poradě velitelé projednali podrobnosti a stanovili termín útoku na neděli 15. dubna. Současně upřesnili podrobnosti útoku předcházející akce. Týž den večer zaútočily britské jednotky na farmu Vanherseck, Vie Deran a Berche, které do svítání přes malý odpor nepřítele obsadily a zajaly dva Němce. V továrně se zatím nepřítel od 10. dubna velmi dobře opevnil. Vybudoval dobře chráněné opevnění, které podporovalo dělostřelectvo posílené jednotkami z jiných úseků. Okolí továrny bylo silně zaminované, cesty přeťaty příkopy a nástrahami. Část předpolí stačili Němci zavodnit. Početní stav posádky se odhadoval na sto mužů a mohla být v krátké době posílena. Naše jednotky měly útočit na továrnu a její okolí v pěti směrech. Tento úkol byl svěřen rotě motopraporu, složené po šedesáti mužích z 2. a 3. motoroty, pod velením kpt. Vašici. Rota byla ještě doplněna četou pěchoty OKPÚV, minometnou četou motopraporu a čtyřmi družstvy ženistů. Zálohu tvořila jedna rota 600 Gar. Reg. RA. Útok byl rozdělen do dvou

Brigádní generál Alois Liška, velitel I. Čs. sm. obr. brigády ve Velké Británii

Plán bojiště u továrny Filature

11

Vyloďování brigády v Normandii 31. srpna 1944 v prostoru u městečka Armamanche

12

fází. V první se čety měly zmocnit za podpory tanků 2. roty 1. tankového praporu a Brigádní štábní roty okrajových částí továrny a ve druhé měly přímo útočit na střed továrny. Celou akci měly doplňovat menší akce a demonstrační útoky v jiných úsecích perimetru. V noci z 14. na 15. dubna byly vyslány hlídky do předpolí, aby tam prozkoumaly cesty pro tankový útok. Tyto zjistily, že cesty jsou zaminované a otevřený terén byl pro tanky měkký a některá místa zaplavena. Bylo rozhodnuto, že tanky 2. roty přímo podpoří útočící pěchotu jen v prvním fázi útoku. V 04.00 hodin se motorota přesunula do východiště k útoku a v 05.00 hodin tam také dorazily tanky. Začala dělostřelecká příprava, jíž se účastnily tanky ostřelováním nepřátelských postavení a protibaterijní činností. Rušivá palba začala v 05.40 hodin. 1. rota I. tankového praporu provedla s úspěchem přepad farmy Grand Preembourg. Četa pod velením poručíka Křížky bez vlastních ztrát farmu dobyla, dva Němce zajala a čtyři zabila. 3. rota téhož praporu provedla rušivý útok, když postoupila o 600 m a za hodinu se stáhla zpět do svého postavení. Tak vypadaly podrobné akce útočících čet: První četa, bojová skupina OKPÚV (oddíl kanónů proti útočné vazbě) útočila na baráky jižně od továrny tzv. Wam West. Této skupině velel podpor. Černý a tvořili ji vojáci z 2. a 3. baterie OKPÚV. Četu v útoku podporovaly čtyři tanky brig. štáb. roty čet. Mila Pražák, Josef Supík, František Přívara, František Bocenda a další. V hodině „H“ četa vyrazila a hladce dobyla postavení Wam West už v 6.05 hodin. Nepřátelská posádka utekla před tanky brig. št. roty, které útočily po silnici od farmy Vermersch. V 06.15 hodin, kdy nepřítel zahájil dělostřelecký přepad, utrpěli naši velké ztráty. Čtyři muži des. Čech, des. Nerušil, voj. Kolár

a voj. Klein byli zabiti, velitel čety podpor. Černý byl těžce a další čtyři vojáci lehce zraněni. Zabit byl i velitel střídající francouzské čety, která měla převzít dobyté postavení. V ranních hodinách, kdy byla dokončena výměna posádky, se četa postupně stáhla zpět do východiště k útoku na farmu Goetgheluck, ale dělostřelecká palba trvala až do 10.00 hodin. Druhá četa, které velel podpor. Vavruša, útočila po jižním břehu kanálu Berges `a Furnes a měla se zmocnit skupiny domů u továrny. V 05.45 hodin četa vyrazila a brzy se zmocnila farmy Sterekermon. Z ní, už za světla, vyběhla v rojnici směrem ke konečnému cíli. Dostala se však do těžké dělostřelecké palby a hodně mužů, mezi nimi i velitel čety, bylo zabito a zraněno. Zbytek se ale dostal ke konečnému cíli. Než četa přikročila k zajištění dobytého úseku, podnikli Němci čelní a boční protiútok, při kterém obranu rozvrátili a zbytek čety zajali. Celkem bylo během útoku zabito 13 mužů, z toho z Těšínska voj. Wowra Emil, svob. Bronclík Adolf, Cielepa Emil z Polské Lutyně Černík Jaroslav z Horních Bludovic, Havlík Oldřich z Dolní Suché, Kloza Eduard z Darkova, Musiol Josef z Německé Lutyně a Stryja Josef z Hrádku nad Olší. 16 mužů bylo zajato, z nich bylo 6 zraněno. Útoku se zúčastnilo 29 mužů, třicátý, vojín Hečko, radista, si před útokem vymkl nohu. Všech 16 zajatých se na základě dohody o výměně zajatců vrátilo 18. dubna 1945 zpět k brigádě. Třetí četa, jejímž velitelem byl podpor. Kalvoda, útočila podél severní strany kanálu Berges a` Furnes a měla se zmocnit farmy Steevenoo. Čtvrtá četa pod velením podpor. Vymětala útočila na hlavní budovu továrny. V prvním okamžiku útoku byl těžce zraněn velitel čety a radista. Jednotka ale postupovala vpřed i za cenu velkých ztrát. Prolomila nepřátelskou obranu a zároveň se spojila s pátou četou, která vedla útok ze severu na valy a továrnu. I tato četa byla bez velitelů. Velitel páté čety podpor. Kubina a jeho zástupce rotný Machala byli zabiti hned na počátku útoku. Příslušníci obou čet, zkušení vojáci 2. motoroty, však bojovali v továrně dál, a později je doplnila posila čety vojáků 600. Reg. Ra. Ztráty 4. a 5. čety byly velké. Osm mužů bylo zabito a šestnáct jich bylo zraněno. Do útoku byla zapojena také čtyři ženijní družstva, která během útoku odstranila mnoho min různých druhů. Také oni měli ztráty. Ženisté rotný Hanzlík, voj. Wávra byli zabiti a voj. Bacíček byl zraněn. Dělostřelci a tankisté, kteří svojí palbou podporovali útočící jednotky a paralyzovali některé nepřátelské dělostřelecké baterie, byli neustále

ostřelováni německým dělostřelectvem. I pod touto palbou tankisté 2. roty 1. tankového praporu velmi dobře plnili své úkoly. Četař Martiš, velitel vyprošťovacího tanku, například nepřátelskou palbou ho opravili a odtáhli do chráněného prostoru. Následující noc z 15. na 16. dubna Němci zaútočili na most a dvě farmy jižně od továrny. Zničili přístupové cesty k továrně a tím zabránili naším dalším útokům. Německá rota farmu dobyla, ale v následující přestřelce a v prudké dělostřelecké palbě našich děl za velkých ztrát ustoupila. 16. dubna v 8.00 hodin bylo vyhlášeno příměří v celém perimetru pevnosti Dunkerque. Byli vyměněni zajatci, evakuováno civilní obyvatelstvo z města a pro odvážení mrtvých a zraněných z bojiště před továrnou Filature. Do konce války byla továrna denně ostřelována našimi tanky a dělostřelectvem. To už ale nezměnilo nic na faktu, že továrna FILATURE, do 10. dubna klíčové postavení naší obrany, nám byla měsíc před koncem války vyrvána a Němci uhájena. Zaplatili za ni krvavou daň. Jejich ztráty odhadem činily od 9. do 16. dubna 300 mrtvých a stejný počet raněných. Ale také naše ztráty byly bolestné. Za stejné období padlo 49 Čechoslováků, 69 jich bylo raněno a 18 zajato, z nich bylo 6 zraněno. Rušivé oboustranné boje stále ještě trvaly. Poslední akcí Čsl. obrněné brigády bylo, že si pozvala z Velké Británie 100 bombardovacích letounů Liberatorů a ti svrhli na Dunkerque několik tun bomb. Následovala rádiová výzva veliteli pevnosti Dunkerque viceadmirálu Frisiusovi, aby se vzdal, ale nestalo se tak. Až 9. května konečně podepsal bezpodmínečnou kapitulaci na velitelství I. Československé samostatné obrněné brigády ve Vorhmoutu v 9.15 hodin. Naši zajatí kamarádi se tak vrátili zpět ke své jednotce. Tímto skončily boje u Dunkerque.

Velké zklamání hrdinÛ Osudy bojovníků západní, ale i některých z východní fronty ožívají nyní před našima očima na televizních obrazovkách, čteme o nich na stránkách novin. Žasneme nad tím, jaká to byla vlastně krutá doba a vláda, která své hrdiny, kteří svobodu přiváželi ze Západu, ale i z Východu, posílala do věznic, brala jim majetky, ničila jejich rodiny, špinila jejich čest. Nastala doba, kdy pravda už zase není zasouvána do nejspodnějších šuplíků a regálů archivů střežených všemocnými pány.

Uvedu několik případů našich příslušníků západní armády, kteří byli postiženi po únoru 1948. Začnu od přehlídky západní armády v Praze dne 31. května 1945. Když se západní armáda představila pražské veřejnosti, přivítal ji na půdě vlasti prezident republiky dr. Edvard Beneš. Byla to přehlídka nejmodernější vojenské techniky, kterou Pražané mohli vidět. Část této jednotky tvořili i mnozí muži z Karvinska a východní části Frýdeckého okresu – Jablunkovska. Prošli peklem bojů na několika frontách. O životě a smrti toho věděli tolik, že by mohli vyprávět celé týdny. Patřil mezi ně například des. Alfréd Guziur z Karviné, tankista 3. tankového praporu. Účastník útoku na La Panne při dobývání cukrovaru v listopadu 1944, a to četou tanků a při silné protitankové střelbě byl zraněn. Po návratu domů nastoupil do školy SNB v Liberci a po jejím absolvování byl přijat na velitelství SNB v Praze. Svou práci vykonával čestně a poctivě. Dovedete si jistě představit, jaké bylo jeho překvapení, když 19. 9. 1948, po výkonu noční služby, mu bylo sděleno, že je od sboru SNB na hodinu propuštěn. Jak dlouho sháněl práci, si každý, koho postihly minulé komunistické praktiky, může rovněž lehce představit. Vrátil se tehdy domů, na Těšínsko, do Horního Těrlicka ke své matce. Pracoval s ní v zemědělské usedlosti. V padesátých letech se stal účetním na Státním statku Český Těšín, pak vedoucím hospodářství. Na nátlak jistého p. Jablonského musel jako nespolehlivý svůj úřad opustit. Josef Littner z Orlové-Lutyně, bojoval ve spojenecké armádě USA 553 M P Es CO, od Cherburgu až po Achen. Pak přešel jako dobrovolník do čs. armády, válku přežil, a tak se doma pustil do hospodaření. Přišla opět ona „prokletá léta“ a mocní vládci této země mu vzali veškeré nářadí, vozy, pluhy, postroje, 2 koníky, 7 krav, osivo i půdu v rozloze 12 ha.

Pamětní deska 123 padlých vojáků ve II. světové válce z území Těšínska

13

Účast pozůstalých u odhalení pamětní desky 30. října 1998 Archiv autora

14

Co může dělat dobrý sedlák bez pluhu a bez půdy? Tehdy si to vypočítal na čistou ztrátu 97 tisíc korun, kterou utrpěl za statečnost v boji o svou vlast. Ale kdo vyčíslí ztráty duchovní a morální? Pavel Jež, četař z Třince, který jako řidič motopraporu zásoboval v první linii dělostřelectvo municí pod silnou nepřátelskou palbou dělostřeleckou a minometnou. Přežil. Po návratu začal pracovat v hospodářství po rodičích. Dlouho se z toho neradoval. Po únoru 1948 v r. 1949 mu komunisté půdu sebrali do JZD a on byl poslán na manuální práci do Třineckých železáren. Rudolf Lipovčan, četař východní armády rovněž z Třince. Pracoval jako účetní ve Třineckých železárnách po únoru 1948 musel opustit místo účetního a pracovat manuálně. Otmar Malíř, četař z Prostřední Suché (dnes Havířov-Suchá). Byl to mladý muž a tak nechyběl v první linii. Stal se řidičem na velitelství brigády a jezdil se styčným důstojníkem kpt. Karlem Miličkou, někdy i s náčelníkem plk. Ondráčkem, a to pod neustálou nepřátelskou palbou. Jezdilo se do první linie na předsunutá velitelství. Velké bojové peklo zažil na farmě Uxem, kde se opevnili Němci tak, že mohli ostřelovat prostor čs. jednotky, která byla opevněná ve Warhemu. Museli se najít dobrovolníci, kteří v polopásových vozidlech s minomety pojedou tuto pevnost zničit. Mezi ním byl i četař Malíř a pevnost se jim podařila zničit, aniž byl někdo zraněn. Po návratu domů bydlel v horském městečku Kolštejn (dnes Branná) a nastoupil u ČSD v Jeseníku. A jaké tam byly praktiky KSČ? Zavolali si ho do „Akčního výboru“ v únorových dnech roku 1948 a jednoduše mu sdělili: „Jelikož jste zklamal důvěru lidu, jste zbaven všech funkcí v městečku Branná a zároveň vyčleněn ze služby ČSD.“ Navíc mu byl odebrán dekret na domek, který jako zahraniční voják dostal

přidělen do vlastnictví od Fondu národní obnovy. V dalších letech byl pak zatčen a souzen u Vyššího vojenského soudu v Trenčíně. Vyšší vojenský soud ho odsoudil na 20 let vězení a k propadnutí veškerého majetku. Za velezradu! Další příslušníci západní armády byli souzeni, a to: četař František Maléř z Doubravy, souzen Státním soudem Brno 8. 6. 1949, sp. zn. Or II a 242/49 dle zák. 231/48 odsouzen na 1 rok dle § 2. Plně rehabilitován dle zák. 119/90, sp. zn. 2 Rt 19/90. Odseděl více, než na kolik byl odsouzen, celkem 23 měsíců. Emil Palla, narozen 31. 5. 1925 Karviné Hranicích, odsouzen Státním soudem Brno 12. 5. 1949, sp. zn. II. 54/48 Or, zákon 50/23 § 6 na 12 let. Plně rehabilitován 31. 10. 1990 dle zák. 119/90, odseděl si 3 měsíce. Jindřich Valošek, svobodník, Havířov-Životice, u Dankerque bojoval jako tankový pěšák. Souzen Lidovým soudem Český Těšín 12. 10. 1954 dle zák. 86/50 § 5 sp. zn. 1 T 45/54 odsouzen na 1 rok. Plně rehabilitován 8. 8. 1990 zák. 119/90 sp. zn. 45/Rt 5/90, odseděl si celý rok. Podobně dopadli i jiní, třebaže měli to štěstí, že nebyli souzeni, jako: Josef Toman z Horních Bludovic, desátník, příslušník brig. štab. roty, tankista, v boji 5. listopadu 1944 u Adenkirku na perimetru Dunkerque byl jeho tank zasažen nepřátelskou palbou tak, že věž tanku byla utržena a J. Toman byl s popáleninami odhozen na zem. Dodnes má následky zranění. Pracoval ve Vítkovických slévárnách a začal po návratu z armády studovat VŠB (Vysoká škola báňská), nesměl však tuto školu dokončit a musel pracovat manuálně. Desátník Karel Cienciala z Albrechtic (dnes Havířov-Suchá), po návratu z armády nastoupil na průmyslovou školu a chtěl pokračovat rovněž na VŠB, ale komunisté mu to nedovolili a proto pracoval na Dole František. V roce 1991 byli mnozí z poškozených vojáků vojensky rehabilitováni a povýšeni do různých hodností. Ve vojenské vysoké škole pozemního vojska ve Vyškově byli povýšeni i: Otmar Malíř do hodnosti majora v.v., Adolf Kaleta do hodnosti nadrotmistra v.v., Pavel Jirka (Velká Británie) – nadporučík v.v., František Přívara – rotmistr v.v., Jindřich Valošek na podporučíka v.v. (ve vojenském učilišti Martin v r. 1992). V roce 1989 v prosinci Otmar Malíř po pádu komunismu začal ihned organizovat z příslušníků západní armády „Klub bývalých příslušníků západní armády“, do kterého se tehdy přihlásilo na 98 členů. Byl zvolen první výbor tohoto klubu a předsedou se stal Otmar Malíř,

jednatelem Karel Cienciala a pokladníkem Ladislav Sivda. V roce 1992 byl klub bývalých příslušníků západní armády přejmenován za přítomnosti člena výboru ČSOL (Československá obec legionářská) Ostrava Karla Trefného na Československou obec legionářskou, jednotu Havířov, která se stala okresní jednotou pro okres Karviná se sídlem v Havířově. Dnešní výbor je rozšířen o další funkcionáře a to: předsedou je nadále Otmar Malíř, pplk. v.v., místopředsedou Adolf Kvapulinský, jednatelem npor. v.v., Karel Cienciala, pokladníkem poručík v.v. Josef Studnický, sociálním referentem poručík v.v. Miroslav Kasala, za obvod Jablunkov poručík v.v. Karel Jež, za Karvinou rotm. v.v. Josef Moldrzyk, za Orlovou rotm. v.v. Vladislav Mikula, za Rychvald ppor. Miroslav Fišer a za Bludovice ppor. v.v. Rudolf Adamus. Výbor v tomto složení pracuje dodnes. Předseda výboru pplk. v.v. Otmar Malíř dne 5. června 1995 navrhl, aby byl odhalen památník nebo pamětní deska pro padlé vojáky za západní a východní frontu a letce z území Těšínska. Měla být instalována v prostoru města Havířova jakožto v centru území Těšínska. Tento návrh byl výborem i plánem ČSOL jednohlasně přijat. Nejdříve se jednota obrátila na sponzory. Těmi se stali: Město Havířov,

ČSOL Praha, fa Jäkl Karviná, ČEZ Elektrárna Dětmarovice, Okresní úřad Karviná, města Karviná, Orlová, Třinec, Frýdek-Místek, Rychvald, Ostrava, Obecní úřad Hrádek nad Olší, Lutyně, ČSOL Havířov, OV ČSBS (Český svaz bojovníků za svobodu Karvinou, ÚV ČSBS Praha, ČSOL Praha, fa Avia Rupe Třinec, a další, kteří na tuto akci svým dílem přispěli. Začal se hledat vhodný prostor pro umístění pamětní desky. Bylo několik variant, ale s těmi nesouhlasil výbor ČSOL Otmar Malíř pak projednal s místním farářem římsko-katolické církve Václavem Ganderou v Havířově-Městě, na pravé straně bývalého prostoru hřbitova. Farář souhlasil, taktéž i ostravsko-opavský biskup Msgr. Lobkowicz. Místo bylo schváleno také úřadem města Havířov a Památkovým ústavem Ostrava a Karviná. Ing. arch. Ivo Plesník z Havířova vypracoval projekt, který po schválení výborem ČSOL byl předán kamenosochaři Vladislavu Balysovi z Českého Těšína ke zhotovení pamětní desky. Skládá se z pěti dílů, uprostřed je kříž se lvíčkem, symbol 21. armádní skupiny do které byla začleněna naše Čs. I. sam. obr. brigáda. Na pamětní desce je 123 jmen padlých od vojínů až po plukovníky. Samozřejmě včetně letců.

Příloha k článku „OBČANÉ Z TĚŠÍNSKA U DUNKERQUE“ Z okresu Karviná jsou tito padlí: 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34

Bednarek Zdenek Bolek Bronislav Bribram Vilém Broda Rudolf Brunn Bronclík Adolf Budil Josef Cielepa Emil Cichý Ferdinand Čečotka Karel Černík Jaroslav Čolko Pavel Doležil Leo Dubil Josef Dubnický Josef Durst Jindřich Faust Josef Falter Ervin Foltyn Emanuel Frank Bedřich Frank Jindřich Frischling Chaim Frischer Vítězslav Herman Bedřich Holcar Maxmilian Hoffman Erich Holländer Bedřich Hudzieczek Karol Hrubý Jaroslav Havlík Oldřich Jasiok Rudolf Kenďura Jaroslav Kippel Jan Kloza Eduard

voj. nar. voj. nar. voj. nar. voj. nar. voj. nar. svob. nar. voj. nar. voj. nar. voj. nar. voj. nar. voj. nar. četař nar. voj. nar. voj. nar. voj. nar. voj. nar. voj. nar. por. nar. voj. nar. voj. nar. voj. nar. čet. nar. ndpor. nar. voj. nar. por. nar. por. nar. rtm. nar. voj. nar. voj. nar. voj. nar. kpt. nar. voj. nar. voj. nar. voj. nar.

1924 Pr. Suchá 1925 Těrlicko 1901 N. Bohumín 1923 Č. Těšín ? ? 1914 Č. Těšín 1910 Rychvald 1924 Lutyně 1922 Darkov 1919 Morávka 1912 H. Bludovice 1915 Tyra 1916 Záblatí 1910 Pudlov 1922 H. Suchá ? Č. Těšín ? Č. Těšín 1907 Lazy 1914 Pogvizdov ? ? 1904 Záblatí 1920 Fryštát ? ? 1924 Orlová 19?? Fryštát 1919 Fryštát 1900 Fryštát ? ? 1926 Orlová 1923 D. Suchá 1919 P. Suchá 1925 Lazy ? Mosty u Č. T. 1925 Darkov

padl † 1944 padl † 1944 padl † 1945 padl † 1945 padl † 19?? padl † 1945 padl † 1944 padl † 1945 padl † 1944 padl † 1945 padl † 1945 padl † 1944 padl † 1945 padl † 1944 padl † 1945 padl † 45letý padl † 21letý padl † ? padl † 1944 padl † 1944 padl † 1944 padl † 1945 padl † 1944 padl † 1945 padl † 1944 padl † ? padl † 1944 padl † 1943 padl † 1945 padl † 1945 padl † 1944 padl † 1945 padl † 1943 padl † 1945

Dunkerque Dunkerque Dunkerque Dunkerque Dukla Dunkerque Dunkerque Dunkerque Dunkerque ČSR Dunkerque Dunkerque Dunkerque Dunkerque Dunkerque Dukla Dukla Dukla Dukla Dukla Dukla Dukla Dukla Dunkerque Dukla Dukla Dukla Sokolovo Dunkerque Dunkerque Dukla Dunkerque Dukla Dunkerque

15

35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57

Kolder Emil Konkolski Rudolf Kornauser Albert Koval Josef Kuchař Ladislav Littner Leo Matloch Evžen Melco Pepe Musiol Josef Olšar Jaroslav Skupník Karel Smuž Jan Sudek Augustin Šajter Jaroslav Štěrba Adolf Szotek Emanuel Štepper Bedřich Truchter Samuel Windholz Egon Ing. Václavčík Rilarius Valach Bohumil Wojnar Antonín Wowra Emil

voj. nar. voj. nar. voj. nar. voj. nar. rtm. nar. svob. nar. voj. nar. voj. nar. voj. nar. voj. nar. voj. nar. voj. nar. des. nar. voj. nar. voj. nar. voj. nar. voj. nar. voj. nar. voj. nar. voj. nar. voj. nar. voj. nar. voj. nar.

1925 St. Město-Fryštát 1920 St. Město-Fryštát ? Mosty u Č. T. 1899 Baška 1916 Poruba u Orl. 1916 Rychvald 1924 Stonava 1925 Orlová 1922 Lutyně 1925 Lazy 1925 D. Lutyně 1913 Louky 1911 Kunčice u Ostr. 1923 Petřvald 1924 H. Těrlicko 1919 Petrovice 19?? ? 19?? Č. Těšín ? Č. Těšín 1920 Stonava 1924 Rychvald 1912 Vendryně 1924 Karviná

padl † 1944 padl † 1944 padl † 1943 padl † 1945 padl † 1944 padl † 1945 padl † 1945 padl † 1945 padl † 1945 padl † 1945 padl † 1945 padl † 1944 padl † 1942 padl † 1945 padl † 1945 padl † 1925 padl † 1944 padl † 1944 padl † 1944 padl † 1944 padl † 1945 padl † 1945 padl † 1945

Dunkerque Dunkerque Dukla ČSR Dunkerque Dunkerque Dunkerque Dunkerque Dunkerque Dunkerque Dunkerque Dunkerque Tobruk Dunkerque Dunkerque Dukla Dukla Dukla Dukla Dunkerque Dunkerque Dunkerque Dunkerque

pplk. i. m.nar. plk. i. m. nar. čet. l. nar. pplk. i. m. nar. pplk. i. m. nar. voj. pil. nar. pplk. i. m.

1916 Petřvald 1914 Petřvald 1918 Č. Těšín 1912 Orlová 1911 Fryštát 1914 ? 1918 Lazy

padl † 1942 padl † 1940 padl † 1941 padl † 1945 padl † 1941 padl † 1945 padl † 1943

Velká Británie Velká Británie Velká Británie Velká Británie Velká Británie ČSR Velká Británie

LETCI: 1 2 3 4 5 6 7

Havlík Oldřich Hlaváč Jaroslav Jarnot Alois Kondziolka Ludvík Lifšic Rudolf Satinský Pavol Šeliga Emil

K doplnění přikládám přesnou evidenci padlých ve II. světové válce z území Těšínska, ověřenou Vojenským historickým ústavem v Praze a Almanachem OV ČSBS Frýdek-Místek OV ČSBS Karviná. Tak jak jsou tito padlí níže uvedeni v seznamu, jsou i vytesáni na pamětní desce, odhalené 30. října 1998 u kostela sv. Anny v Havířově-Městě.

Z okresu Frýdek-Místek jsou tito padlí: Bohdanes Norbert Doležel František Drnec Erich Eger Karel Filip Josef Hrabec Jindřich Janošek Karel Juřica Miroslav Kašpar Josef Kobližka Bohdan Kolder Emil Konkolski Rudolf Kovalka Josef Kočvara Vilém Kuča Rudolf Kuliha Jan Krupa Stanislav Kroček Jindřich Lohrer-Lom Jaroslav Macošek Alois Malyjurek František Mikula Miloslav Meca Eduard Mužík Oldřich Pastor Jindřich Peterek Antonín Pščolka Karel Pzcolka Rudolf Ramík Rajmont Sekera Josef Steuer Kurt Stryja Josef

16

voj. nar. voj. nar. voj. nar. voj. nar. voj. nar. voj. nar. voj. nar. voj. nar. voj. nar. voj. nar. voj. nar. voj. nar. voj. nar. voj. nar. voj. nar. voj. nar. voj. nar. voj. nar. voj. nar. voj. nar. voj. nar. voj. nar. voj. nar. voj. nar. rtm. nar. voj. nar. voj. nar. voj. nar. voj. nar. voj. nar. per. nar. voj. nar.

1919 není známo kde 1913 Frýdek 1927 Frýdek 1919 Frýdek 1915 Lískovec 1918 Frýdek 1885 Sedliště 1912 Frýdek 1925 Frýdek 1898 Frýdek 1925 St. Město 1920 St. Město 1899 Baška 1918 Lískovec 1922 N. Dvory 1907 Frýdek 1895 Frýdek 1901 Sedliště 1917 Frýdek 1923 Koňská u Třince 1924 Hrčava 1923 N. Dvory 1928 Frýdek 1923 Morávka 1920 Dobrá 1923 Frýdek 1926 Oldřichovice 1913 Mosty 1902 N. Dvory 1928 Frýdek ? ? 1923 Hrádek n. O.

padl † 1945 padl † 1945 padl † 1945 padl † 1943 padl † 1945 padl † 1945 padl † 1945 padl † 1945 padl † 1945 padl † 1945 padl † 1944 padl † 1944 padl † 1945 padl † 1945 padl † 1945 padl †1945 padl † 1945 padl † 1945 padl † 1943 padl † 1945 padl † 1945 padl † 1945 padl † 1945 padl † 1944 padl † 1944 padl † 1945 padl † 1945 padl † 1944 padl † 1945 padl † 1945 padl † 1943 padl † 1945

Frýdek Frýdek Frýdek B. Cerekev ČSR Frýdek Sedliště Frýdek Frýdek Frýdek Dunkerque Francie Dunkerque Francie ČSR ČSR ČSR Frýdek Frýdek Frýdek Sokolovo Dunkerque Francie Dunkerque Francie ČSR Frýdek Dunkerque Francie Dunkerque Francie ČSR Dunkerque Francie Dukla ČSR ČSR Sokolovo Dunkerque Francie

Šimon Václav Škandera Josef Szczotka Adam Turoň Pavel Vašíček František Vaněk Jindřich Vrábel Josef Wechsberg Leo Windholz Egon Ing. Wittman Vítězslav Zubek Květoslav

voj. nar. voj. nar. voj. nar. voj. nar. čet. as. nar. voj. nar. voj. nar. voj. nar. voj. nar. voj. nar. voj. nar.

1925 Bruzovice 1922 Hor. Lomná 1914 Milíkov 1919 Koňská u Třince 1911 Vratimov 1920 St. Město-Fryštát 1926 Frýdek ? ? ? Č. Těšín ? Frýdek 1928 Frýdek

padl † 1945 padl † 1945 padl † 1945 padl † 1940 padl † 1942 padl † 1944 padl † 1945 padl † 1943 padl † 1944 padl † 1943 padl † 1945

ČSR Dunkerque Francie PR Montanag-Francie Tobruk Dunkerque Frýdek Sokolovo Dukla Kyjev ČSR

kpt. let. nar. plk. i. m. nar. voj. pil. nar. voj. pil. nar. pplk. i. m. nar. mjr. i. m. nar. pplk. i. m. nar. por. nar. pplk. i. m. nar. pplk. i. m. nar.

1916 Třinec ? Frýdek ? Košařiska ? Frýdek 1920 Třinec 1919 Nošovice ? Frýdek 1912 Řepiště 1915 Janovice 1915 Jablunkov

padl † 1943 padl † 1940 padl † 1941 padl † 1941 padl † 1945 padl † 1941 padl † 1943 padl † 1943 padl † 1942 padl † 1941

Velká Británie Velká Británie Velká Británie Velká Británie Velká Británie Velká Británie Velká Británie Velká Británie Velká Británie Velká Británie

LETCI: Hecht Walter Jarošek Hubert Ježovič Josef Liftschnitz Rudolf Macura Karel Mikuláš Antonín Pavelka Eduard Sliva Rudolf Tofel Pavel Velebnovský Antonín

300 let nemocnice Konventu Milosrdn˘ch bratfií v Tû‰ínû Du‰an Müller Před nedávným časem jsme si připomněli třísté výročí od zřízení nadace Konventu Milosrdných bratří v Těšíně. Nemocnice řádu Milosrdných bratří v Těšíně vznikla z nadace z prodeje majetku vendryňského pána Adama Borka z Roztropic a Tvorkova, který jej odkázal řádu v r. 1694.1 Původní záměr pana Borka, zřídit z nadace klášter s nemocnicí na vendryňském panství pro potřeby vendryňských poddaných, byl s Borkovým souhlasem pozměněn po konzultaci s provinciálem kláštera Milosrdných bratří ve Valticích na umístění kláštera do Těšína jakožto politickosprávního centra regionu. Když pan Adam Borek zemřel dne 30. 3. 1694, byl pověřen realizací závěti příslušník valtického řádu P. Klement Menzel. Za okázalých oslav vstoupil řád do Těšína dne 30. 11. 1700 z jiných nemocnic řádu (Valtice, Kuks) mohla nemocnice začít svou činnost kolem roku 1702. Celé období vzniku kláštera popsal později převor – apothecarius Vincentius Kneer, který přišel do Těšína v r. 1763 a pořídil si zápisky pamětníků. Údaje o tom, kdy nemocnice zahájila činnost, schází. Dovídáme se však, že celá stavba byla ledabyle provedena, a že se muselo hned ze začátku opravovat. Z počátku měla nemocnice 10 lůžek, v roce 1717 pak již 20 lůžek. Dne 31. 5. 1717 došlo k úkladu o život všech 11 mnichů, když pomate-

ný syn Karla Arnošta hraběte z Mollarthu, který zde byl na opatrování, zmocnil se záhadným způsobem arseniku, nasypal jej do cínových nádob, z nichž mnichové pili, a mnichy chtěl tak zprovoditi ze světa. Neštěstí tak zabránil sklepník, který zpozoroval bílý prášek na poklopech džbánů. Kneer dále uvádí, že v r. 1719 došlo k vysvěcení kostela. S tímto letopočtem souhlasí i dnešní nápisy v prostorách lékárny, z čehož lze usuzovat, že ústavní lékárna je v dnešních prostorách od té doby. Vizitační zápisy o lékárně z let 1747 až 1785 konstatují, že lékárna je dobře zásobena léky.2 Poněkud nejasnou zůstává otázka práva veřejnosti lékárny Milosrdných bratří v Těšíně. Lékárna je získala reskriptem Marie Terezie 4. 7. 1748. Když pak Marie Terezie dekretem z 26. 9. 1750 zakázala řádovým lékárnám prodej na veřejnost ve Slezsku, byli Milosrdní bratři z tohoto zákazu vyjmuti. Dvorním dekretem z 24. 2. 1770 bylo jim

Brožurka, v níž jsou psány počátky lékárny Milosrdných bratří v Těšíně. Sestavil k stému výročí vzniku nadace P. Vincentius Kneer. Brožurka je majetkem Univerzitní knihovny v Praze.

17

Stojatky z lékárny Milosrdných bratří v Těšíně Lékárnické stojatky v podobě monstrancí, se zlatými okraji a dvoubarevnými signaturami, které jsou na těkavé silice. Snímek z expozice Farmaceutického muzea v Krakově.

právo veřejnosti odňato a povoleno nadále dekretem z 24. 6. 1780. Vedle dvojího označení roku založení lékárny v lékárnické literatuře se setkáváme s označením 1694 (rok zřízení nadace) a s označením 1700 příchod řádu do Těšína. Současně se ve vizitačních zápisech setkáváme s dvojím označením názvu lékárny. V zá-

pisech z let 1753 a 1760 je uveden „Zum Einhorn“ – u jednorožce, což je zřejmý omyl. V zápisech z r. 1857 a 1875 je uvedeno „Zum Granatapfel“ (U granátového jablka, název, jakým byly označovány lékárny řádu Milosrdných bratří).4 V zápisech z r. 1870 je lékárna uváděna bez názvu.8 Po roce 1850 si můžeme učinit přehled o osobách provizorů lékárny Milosrdných bratří v Těšíně. V dějinném sledu nemocnice Milosrdných bratří v Těšíně stáli ve funkci převora i lékárníci. Byli to postupně Melchior Pillizotti 1721 - 1724, Jan Michal Lessnitzer (1754 - 1760), Medardus Hötzel (1760 - 1772),13 Vincentius Kneer (okolo 1800),11,12 Petr Maxmilian Kopetzky (1841 1850),13 Jordanus Jan Nepomuk Broditzky (1859 - 1866), Jan Baptist Emilianus Pancíř okolo 1888 a Anastasius Zelenka okolo 1900.4 Nejvyšších poct se dostalo Pančířovi, který za péči a zásluhy dostal zlatý záslužný kříž s korunou.10 Posledním provizorem před rozdělením Těšína v r. 1920 byl Mgr. Antonín Novotný st. Ve dnech 21. - 24. 2. 1921 převzala klášter polská sekce řádu MB.4

Prameny a literatura 1 Státní obl. archiv Opava (SOAOP, královský úřad KÚ) 1426 2 Totéž co 1) avšak 1426 3 Totéž co 1) avšak 1497 4 Totéž co 1) avšak 1503 5 SOAOP Zemská vláda Slezská (ZVS) 1445/95 6 Totéž co 5) 7 Co 6 avšak 2012-IV/56 8 Totéž co 7) avšak 2017-IV/56 9 Archiwum państw. Cieszyn, Barmherzige Brüder 15. 10 PETER A.: Die Greschichte d. Stadt Teschen 1882 str. 136, 137. Erstes Jahrhundert d. Krankenstiftung des Ordens d. Barmherzigen Brüder in d. Stadt Teschen 1800, 26 - 30. 12 SOBEL, F. J.: Zweites Jahrhundert der Krankenstiftung des Ordens d. Barmherzigen Brüder in d. Stadt Teschen, Vídeň 1900. 7-1113 KOLČAVA, J.: Dějiny lékárny Milosrdných bratří ve Valticích, písemná práce k rigoroznímu řízení FaFKU, Hradec Králové 1972/250-320. 14 BOGAR, B.: Milosrdní bratři, PRAHA 1934. 162

Hasiãská pfiilba v Chotûbuzi Petr Beck Muzeum Těšínska již řadu let provádí výzkum historie všech hasičských sborů na území české části historického Těšínska. Tedy hasičských sborů dosud existujících i těch zaniklých, dobrovolných, profesionálních i závodních. Muzeum tak získává do svých sbírkových fondů rozličnou hasičskou výstroj a výzbroj i některé druhy hasebních mechanismů. V Chotěbuzi byl tak objeven velice zajímavý předmět. Je jím raritní stará hasičská přilba. 18

Je velice krásná, bohatě zdobená a na první pohled neobvyklá. Na veřejných vystoupeních hasičů jsou součástí jejich historické výstroje zpravidla černé jádrové kožené přilby s mosaznými rozetovými páskami a hřebínkem, napodobujíc trochu staré dragounské přilby. Na některých se občas objeví lví maskarony nebo rozety. Někdy se objeví i lesklé kovové přilby. Jde o tzv. vídeňský typ přilby. Později, pro některé technické a tvarové odlišnosti, se tyto

přilby rozlišovaly na rakouské a moravské typy. Moravské byly trochu hlubší, rakouské plytší. V českých zemích převládaly moravské typy. Jejich výrobcem byla mimo jiné firma F. Smekala v Čechách u Olomouce, která se později, ve třicátých letech, přetvořila na Hasičské závody. Chotěbuzská přilba je ale zcela odlišná. Není to typ ani vídeňský, moravský či rakouský. Tato přilba je z kovu z tenkého plátu mosazi, postříbřená tzv. novým stříbrem. Takovéto kovové přilby se objevují i v jiných hasičských sborech jako přilby velitelské a četařské. Starostové sboru je měli dokonce „zlaté“, tedy z vyleštěné mosazi. Jenže chotěbuzská přilba má zcela nezvyklý hřeben. Ten je masivnější, s trojúhelníkovým profilem a nad čelem je prudce useknutý, jakoby vzdáleně napodoboval chocholy na antických vojenských přilbách. Tento hřeben je bohatě zdoben napodobením vavřínových listů na větvičce obvyklejší býval motiv dubových listů. Chotěbuzská hasičská přilba má navíc postranní dekoraci v podobě plechového napodobení kytice vavřínových listů. Podbradní pohyblivá páska je dvoudílná a je rovněž zdobena dekorací vavřínových listů. Největší odlišností je ale masivní velká mosazná postříbřená orlice, umístěná na čele přilby jako klenot. Má neobvyklým způsobem do stran rozepjatá křídla a na dolní části hrudi má znázorněnou vlající stuhu s polským názvem obec „Kocobędz“. Podobnou orlici, ale s nápisem „Wendrinia“ jsme před časem zahlédli na půdě bývalé zbrojnice ve Vendryni za Třincem na prostší přilbě, černé, čili členské, příslušníka mužstva hasičského sboru. Hasičské sbory v Chotěbuzi i ve Vendryni byly původně tzv. německé a později polské. S mnoha dalšími náležely do regionální hasičské organizace Związku Polskich Straży Pożarnych w Czechosłowacji. Tehdejší polští hasiči v Československu se všemožně snažili co nejvíce přiblížit ke svým kolegům v Polsku. Proto si na přilby umisťovali i polské orlice. I uniformy chtěli mít podobné. Podle nich si zaváděli do své výstroje tzv. dohody čili opasky s přídavným řemenem přes rameno, ačkoliv s tím měli své nepříjemnosti u československých úřadů, které jim opasek „dohodu“ zakazovaly, protože by se neodlišovali od důstojníků československé armády. Důvodem pro zákaz polské orlice bylo, že šlo o výsostný znak jiného státu. Docházelo to tak daleko, že kvůli znakům na hasičských přilbách byly i soudní pře. Český vlastenec, který policii udal nošení polského znaku na přilbě jednoho hasiče v Horní Suché, si ale u soudu

udělal velkou ostudu. Neměl totiž heraldické znalosti a nerozeznal polskou orlici od orlice velkovévodství slezského. Dobová kresba obou orlic si totiž byla v mnohém podobná. Československé úřady, aby aspoň trochu zachránily reputaci stěžovatele, alespoň hornosušským hasičům pohrozily prstem, že ani znak velkovévodství slezského z doby Rakouska-Uherska se nesmí nosit, protože toto velkovévodství již neexistuje, takže velkovévodská korunka na znaku být nemůže. Jak vidíme na případě Chotěbuzi a Vendryně, přilby s polskou orlicí se také nosily. Bohužel, do dnešních dnů se dochovala pouze jedna. Druhou, velice podobnou jsme si v minulosti zapůjčili na hasičskou muzejní výstavu od soukromníka z Návsí u Jablunkova. Pamětníci v Chotěbuzi vyprávěli, že se podobné skvostné přilby zhotovily ve Vídni pouze tři. Nosili je čelní funkcionáři sboru jen v největší svátky a slavnosti, ale jen v úzkém kruhu hasičů své malé obce, kde se vzájemně dobře znali a důvěřovali si. Tato sváteční tradice se víceméně zachovala dodnes. Přilba ale změnila svou funkci. Stala se klenotem, ozdobou, symbolem místního hasičského sboru. Nějak analogicky královské koruně, která je vystavována jen při největších událostech. Přilba již není nošena na hlavě, ale je pečlivě uložena v hasičské zbrojnici. Při pohřbech členů hasičského sboru je opatrně pokládána na rakev, která je umístěná na katafalku hasičské stříkačky. Nebo je pečlivě pokládána před předsedu hasičského sboru při slavnostních schůzích nebo oslavách, jako je tomu na uvedeném snímku při oslavách devadesáti let hasičského sboru v Chotěbuzi v červnu roku 2000. Dnes je tato přilba skutečně nejcennější klenot chotěbuzských hasičů, jejich skutečnou relikvií. V odborném pohledu si odpovíme, co je to vlastně za přilbu? Je to tzv. würtenberský typ, který byl dosti rozšířen právě u našich polských hasičů i u hasičů v samotném Polsku. Kromě tohoto druhu existoval ještě jeden typ přileb, tzv. pruský, který se v malé míře objevoval u německých hasičů na Bohumínsku. Byl velice podobný vojenským přilbám piklhaubna ale dělostřeleckým.

Slavnostní velitelská hasičská přilba foto Petr Beck

19

Oslavy 90 let hasičského sboru v Chotěbuzi, starosta sboru Smelík na slavnostní schůzi 17. 6. 2000 foto Petr Beck

To znamená, že místo hrotu měly nahoře kratší váleček s připevněnou kuličkou. Nelze ale tvrdit, že polští hasiči nosili pouze přilby würtenberského typu, němečtí typ pruský, rakouští svůj typ a čeští typ moravský. Spíše byla k tomu tendence. V podstatě platila zásada, že všichni nosili všechno, co bylo dostupné, československé vzor 32, německé vojenské vzor 1916 i vzor 1936 a nedávno i vojenské sovětské přilby. Hasiči totiž nikdy neměli mnoho peněz, takže nejeden z nich neměl ani uniformu, natož přilbu. Když bylo třeba, půjčovali si je v sousedních obcích. To jen na fotografiích bývají naaranžování do jednotně vypadajících zčástí vypůjčených uniforem a přileb. Pokud jsou takovéto snímky nenaaranžované čili jsou historicky věrohodnější, bývali hasiči oděni do úplné změti rozličných uniforem a přileb. Takže vzniká otázka, proč se hasiči zaměřovali na tak výrobně a finančně náročné přilby, proč si nevybrali něco jednoduššího a levnějšího? V tomto ohledu své sehrála paní Móda a životní styl. Hasičské sbory v 19. a 20. století vznikaly proto, že stále náročnější hasební technika a stále složitější požáry probíhající průmyslové a technickovědecké revoluce vyžadovaly

dobrou vyzbrojenost, vynikající vycvičenost a téměř vojenskou kázeň a souhru všech. Nejlevnější byl systém dobrovolných hasičských sborů, které měly právní rámec občanských zájmových spolků. A lidi bylo třeba do vznikajících hasičských sborů nalákat. Sotva by do nich vstupovali, kdyby věděli, že je zde jen čeká ztráta volného času, tvrdá práce, doslova dřina, vytrhávání ze spánku, z práce, že nic na hasičství nevydělají, spíše naopak, že si ohrozí zdraví, často prochladnou, že někteří z nich se zmrzačí, popálí nebo zahynou. A to mnohdy jen za nadávku, které jim postižení, kterým pomáhali, uštědří. Proto se agitovalo s argumentací křesťanské lásky a potřebě pomáhat bližním, sousedskou solidaritou, kolektivem přátel, kamarádů v hasičských uniformách atp. A lákadlem také byly překrásné uniformy a přilby, podobné vojenským. Veřejnost tehdy sice nenáviděla militarismus, ale spíše tu stránku, která souvisela s ničením, zabíjením a zmrzačováním na válečných polích. Tu vnější stránku militarismu, tedy vojenské přehlídky, pěkné uniformy, vyleštěné dragounské přilby, ozdoby na husarských uniformách, čamary atd., ty většinou až na několik kritiků milovali. V tomto ohledu vojáci, zejména dragouni a husaři, měli u veřejnosti velkou oblibu a vysoký kurs. Mnohé napoví tehdy oblíbené lidové písničky, zejména hospodské. A hasiči vojáky tak trochu napodobili. Čeští hasiči dokonce i tím, že na svých kabátcích měli husarské čamary. Na Těšínsku některé německé hasičské sbory, nebo alespoň někteří funkcionáři, si na své oblíbené přehlídky na veřejnosti pořídili hasičské šavle a kordíky, než bylo později hasičským ústředím nařízeno vystrojovat se slavnostními hasičskými sekerami, které byly levnější. Nosily se též rozličné staromódní čepice a klobouky, napodobující vojenské pokrývky hlavy, někdy i přilby, jako tomu bylo u hasičů. Tedy u těch zámožnějších, kteří na jejich zhotovení měli peníze. A to je i případ této přilby v hasičské zbrojnici v Chotěbuzi.

Použité prameny Hasičská kronika v Chotěbuzi (privat). Protokół Ochot. Straży Požarnej w Kocobędzu, pp. 1, 13 (in zbrojnice Sdružení hasičů Čech a Moravy v Chotěbuzi). Slezský zemský archiv v Opavě, fond Moravskoslezský ZNV, expozitura Ostrava, kartóny č. 573, 446 a, 575, 884. Der Haspelwagen, Gemennutzige Blatter für Feuerwessen, Tropau 1875. Oesterreichische Verbands-Feuerwehr-Zeitung, Gemeinnutzige Blatter für das Feuerwessen, 1906. Przewodnik Strażacki, 1930. Silesia Tageblatt…, Prochaska, 1910. Slezský hasič, Mor. Ostrava, 1922. Slezský věstník hasičský, Opava, 1925. Petr Beck: Příspěvky k dějinám požární ochrany okresu Karviná, Fire Edit Praha 1994, pp. 49-73. Vzpomínky Františka Smelíka z Chotěbuzi. Vzpomínky Jaroslava Smelíka z Chotěbuzi. Vzpomínky Josefa Kiszy z Chotěbuzi. Vzpomínky Josefa Michela z Chotěbuzi.

20

Kdo byli „Dobrovolci z let 1918 – 1919 Bezruãova kraje”? TomበAdamec Dne 17. října 1937 se ve velké dvoraně frýdecké sokolovny konala ustavující valná hromada Sdružení československých dobrovolců z let 1918 až 1919 Bezručova kraje. Sešlo se tenkrát 191 členů a předsedou nové organizace byl zvolen škpt. Karel Riegler. Nedlouho poté ustavili v sousedním Místku vlastní Sdružení, které čítalo takřka 80 členů.1 V jeho čele stanul MUDr. Antonín Přecechtěl. Koho však tyto nové organizace sdružovaly? Kdo byli dobrovolci Bezručova kraje? Na následujících řádcích bych se chtěl pokusit na tyto otázky odpovědět jakýmsi výběrem ze vzpomínek přímých účastníků událostí z přelomu let 1918 a 1919 na Frýdecku a Místecku. Nejde mi přitom o zevrubné vylíčení dramatických okolností přebírání a upevňování československé správy, ale pouze o přiblížení organizace dobrovolců Bezručova kraje. MUDr. Antonín Přecechtěl, známý místecký vlastivědný pracovník a editor publikace Památník Sdružení čs. dobrovolců z let 1918 – 1919 ve Frýdku-Místku, charakterizoval dobrovolce jako první vojáky republiky.2 Označení odvážné, ale výstižné. Když 28. října 1918 vznikla na troskách Rakouska – Uherska Československá republika, byl to sice stát uznaný vítěznými státy Dohody, ale byl to zároveň stát bez vlastní armády, což byla skutečnost v oné bouřlivé a chaotické době obzvláště nepříznivá. Ano, dá se namítnout, že tady jakási armáda byla, byly tu legie, ale ty byly příliš daleko na to, aby mohly v republice v případě potřeby operativně zasáhnout. A ta potřeba tu byla. Tehdy začaly vznikat útvary dobrovolníků, pro něž se vžil ruský termín dobrovolci. Dobrovolnické útvary vznikaly spontánně z vlasteneckého nadšení, mnoho útvarů bylo tvořeno sokoly, ale zárodky jiných útvarů byly připravovány, jak se dovídáme ze vzpomínek dalšího z vedoucích představitelů Sdružení arch. Františka Hamrlíka, už mnohem dříve, ve vojenských jednotkách, které byly dislokovány na území budoucí Československé republiky. Skupiny Čechů zde tajně vytvářely dobrovolecké čety, které by byly připraveny „až to začne praskat“, pomoci republice na svět.3 Taková chvíle nastala například i ve Frýdku. Ze vzpomínky Karla Rieglera4 si můžeme vytvořit takovýto obraz: Časně ráno 1. listopadu do Frýdku dorazila zpráva, že z Opavy jede frýdeckým Němcům na pomoc německé vojsko. Nastal zmatek. Co teď? Bylo tedy rychle vzkázáno pro pomoc do Těšína veliteli českých dobrovolců npor. Jaroslavu Pavlíkovi, který se právě vrátil ze

Skočova, kde se svým oddílem v noci odzbrojil německé kulometné roty. Ve Frýdku se zatím nově ustavený Národní výbor v čele s předsedou dr. Ladislavem Peškem snažil přesvědčit starostu města Josefa Pawlika a okresního hejtmana Beneschowského, aby uznali československý stát. Starosta Pawlik si však vyžádal třídenní lhůtu na rozmyšlenou, k čemuž jej motivovalo spoléhání na údajnou pomoc z Opavy, okresní hejtman se zase vymlouval, že dosud neobdržel žádný pokyn od zemské vlády. Po poledni dorazilo do Frýdku dobrovolecké vojsko z Těšína. Npor. Pavlík si nechal členy Národního výboru vylíčit situaci a pak s nimi navštívil na magistrátu starostu Pawlika. Starosta Pawlik musel uznat, že dobrovolci, které přivedl jeho jmenovec, jsou nesporným trumfem ve hře o magistrát, nicméně uvedl, že i kdyby obecní rada souhlasila s uznáním československého státu, dát slib věrnosti a vydat město nemůže, protože ji k tomu nezplnomocnilo městské zastupitelstvo. Česká strana se nenechala vyvést z míry. Starosta musel okamžitě svolat městské zastupitelstvo a po dobu, než se sešlo, byl hlídán stráží ve svém bytě. Zastupitelstvo se sešlo po 17. hodině a během nedlouhého jednání sepsalo prohlášení o předání města a uznání československého státu. Ještě ten den byl ve Frýdku zřízen strážní oddíl pod velením npor. Jana Zbytka z Místku a později utvořen Frýdecký prapor, kterému velel npor. Josef Janoušek. Pro velký zájem byla pak v Místku vytvořena v Lembergerových kasárnách 2. setnina praporu. Frýdecký prapor zasahoval i na Slovensku, kde vládla dosti chaotická situace. Maďarsko si

Čs. dobrovolci z let 1918-1919, Místek sbírky SOA Frýdek-Místek

21

Skupina dobrovolců, první zleva sedící Ondřej Stříž sbírky SOA Frýdek-Místek

Pamětní list sbírky SOA Frýdek-Místek

nadále nárokovalo pravomoc nad Slovenskem a také je vojensky obsadilo. Přitom vytlačilo ze slovenského území prozatímní vládu a svrhávalo místní orgány hlásící se k novému československému státu. Oddíly slabé československé armády doplněné o některé dobrovolnické jednotky se udržely v blízkosti moravských hranic.5 V Památníku je této epizodě věnována vzpomínka Karla Šálka:6 „V blízkém městečku Čadci, které po odchodu dobrovoleckého oddílu npor. Jaroslava Pavlíka z Těšína bylo nepřítelem opět obsazeno, zorganizovali a vypravili Maďaři improvizovaný pancéřový vlak, na kterém přijeli do Turzovky a Vysoké, aby z něho stříleli a napadali kraj a lid. Tak například ve Vysoké napadli domnělého vůdce buřičů Polanského, jakož i jednoho jiného Slováka z Vysoké, vyvlekli je z domu na zahradu a před očima rodiny a celé obce zastřelili. Po těchto zprávách velitelství Frýdeckého praporu vyslalo do Bílé silnou četu, která postoupila přes Bílou do Turzovky. Maďarské hlídky pokoušely se naši četu stálými nájezdy a trvalými přestřelkami zneklidňovati, což donutilo vojenské velitelství ve Frýdku vyslati zbývající část 2. Frýdecké setniny z Místku s nákladem výstroje a výzbroje k posílení čety v Turzovce.“ Frýdečtí pak kontrolovali železnici až do Kremnice. V blízkosti Hronské Breznice pak došlo k vítěznému boji s jedním maďarským pancéřovým vlakem. Frýdecký prapor byl rozpuštěn v červnu 1919.7 Dobrovolnické útvary vznikaly tedy z důvodů, můžeme-li to tak nazvat státních, ale také z důvodů místních, aby v době poválečného chaosu konaly strážní službu a zajišťovaly bezpečnost. Větší význam se klade na útvary vzniklé z hlediska státního. Ty byly organizovány podle pokynů vojenské správy, byly lépe vyzbrojeny a počítalo se

s nimi při obsazování Slovenska a národnostně smíšených území Čech a Moravy, např. Těšínska.8 Těšínsko bylo sporným územím, na něž si dělaly nárok Polská i Československá republika. Na konci října 1918 využili Poláci mocnější vojenské síly a většinu Těšínska obsadili. S tímto stavem se ale pražská vláda nehodlal smířit a celý spor měla řešit mírová konference. Polská vláda však vypsala na tomto území své volby. Československá vláda reagovala vojenským obsazením sporného území, které začalo 23. ledna 1919 a zahájilo tzv. sedmidenní válku.9 Obsazení se kromě 21. francouzského legionářského pluku a II. brigády účastnily právě dobrovolnické útvary. Přímo z našeho kraje se jednalo o tyto jednotky: aistenční setniny I. až XX. z okolí Moravské Ostravy, Těšínský prapor, Orlovský prapor, Bohumínský prapor, Jízdní Národní Garda, Frýdecký prapor, I. a II. Příborský prapor.10 „Dobrovolci vykonali na Slovensku a na Těšínsku svou povinnost, dobrovolci mohli jít. A šli,“ vzpomíná MUDr. Antonín Přecechtěl. „Zatímco jiní stoupali v nové republice po stupních slávy, český dobrovolec zapadl v šedém davu, z něhož ostatně a bohudík vzešel.”11 Dobrovolci se začali znovu objevovat na konci 30. let, v době zvýšeného ohrožení republiky. Tehdy se i na ulicích Frýdku a Místku začali při různých příležitostech objevovat starší vojáci ve svých typických modrozelených uniformách s baskickou čapkou na hlavě a s distinkcemi na této čapce a na rukávech. Ustavily se dobrovolecké organizace, které vyjádřily odhodlání zapojit se plně do obrany republiky. Víme dokonce, že došlo k dohodě o spolupráci při případném napadení německou armádou mezi dobrovolci a velitelstvím pluku 8. „Slezského“ v Místku. O tom, jak by tato spolupráce vypadala, se ovšem můžeme pouze dohadovat. Po válce došlo k pokusu o obnovení organizace. 17. 2. 1946 byl na valné hromadě v Národním domě v Místku zvolen předsedou opět MUDr. Antonín Přecechtěl. 29. června 1946 byla nově ustavená Obec čs. dobrovolců sloučena s Československou obcí legionářskou.12

Poznámky 1 ŠIMURDA, Č.: Hnutí dobrovolníků z let 1918 – 1919 ve Frýdku-Místku. In: Památník Sdružení čs. dobrovolců z let 1918 – 1919 ve Frýdku-Místku, s. 16 2 PŘECECHTĚL, A.: Čs. dobrovolci z let 1918 – 1919. In: Památník, s. 8 3 HAMRLÍK, F.: Kdo je dobrovolec. In: Památník, s. 4 Riegler, F.: Dobrovolci obsazují Frýdek. In: Památník, ss. 18 - 20 5 KLIMEK, A.: Velké dějiny zemí Koruny české, sv. XIII, s. 41 6 ŠÁLEK, F.: Vzpomínka na 2. Frýdeckou setninu. In: Památník, ss. 21 - 23 7 Tamtéž, s. 24 8 PŘECECHTĚL, s. 8 9 KLIMEK, s. 45 10 PŘECECHTĚL, s. 11 11 Tamtéž 12 ŠIMURDA, s. 17 Literatura Památník Sdružení čs. dobrovolců z let 1918 – 1919 ve Frýdku-Místku. Frýdek-Místek 1947. Klimek, A.: Velké dějiny zemí Koruny české, sv. XIII. Paseka, Praha, Litomyšl 2000.

22

PhDr. Eduard Míãek (*19. 8. 1891- † 25. 6. 1962, Austin, Texas) Životním mottem Eduarda Míčka byl výrok Svatopluka Čecha : „Sláb jenom ten, kdo ztratil víru v sebe, a malý ten, kdo zná jen malý cíl.“ Celým jeho životem se táhne jako zlatá nit: touha po vzdělání, láska k vlasti, mimořádná cílevědomost i za cenu obětování soukromého života. Jeho život lze rozdělit do dvou částí: od narození do roku 1924 v rodné zemi, od roku 1924 do smrti v USA. Eduard Míček se narodil národnostně velmi uvědomělým rodičům Janovi a Janě, rozené Nogolové – dne 19. srpna 1891. Jeho otec, vedoucí činitel českého lidu na Frýdecku, nepřipustil, aby některý z jeho pěti synů navštěvoval utrakvistickou školu ve Frýdku, tudíž mladý Eduard navštěvoval českou školu v sousedním Místku, který nebyl tolik germanizován jako Frýdek. Po získání základního vzdělání byl přijat na učitelský ústav na Slezské Ostravě. Tento učitelský ústav zakončil maturitou. Jako mladý učitel nastoupil nejdříve na školu ve Skalici u Frýdku. Potom byl přeložen do Nošovic. V době působení na této škole úspěšně složil zkoušky na odborného učitele a jako odborný učitel působil na měšťanské škole v Orlové. Na to působil jako cvičný učitel na učitelském ústavě ve Slezské Ostravě. Ředitelem učitelského ústavu byl v té době p. Stojan, příbuzný známého olomouckého arcibiskupa A. C. Stojana. Jako cvičný učitel na pozdějším ústavě pro vzdělávání učitelů působil i po skončení 1. světové války. Začátkem roku 1919 však onemocněl. Byla mu udělena bezplatná dovolená od 1. března 1919 do konce školního roku. Po této dovolené přešel na českou měšťanskou školu ve Frýdku. K jeho učitelské činnosti nutno poznamenat, že byl u svých žáků oblíben. Podnikal s nimi o nedělích a prázdninách výlety do blízkých Beskyd. Učil je tak lásce k přírodě, rodnému kraji a jazyku a prohluboval v nich vlastenecké cítění. Nezahálel ani o prázdninách. V rámci tzv. Sirotčího spolku pro okres frýdecký a těšínský vedl prázdninové družiny pro českou mládež ve Frýdku a Starém Městě. Aktivně se účastnil převratových událostí roku 1918 v rodném městě a okolí. Nebyla to jednoduchá jednání. Např. zástupcové starostenského sboru šli za hejtmanem Beneschovskym, jakožto přednostovi okresní politické správy ve městě s žádostí, aby uznal československý stát. Ale pan hejtman se vymlouval, že nemůže tak učiniti a musí vyčkat pokynu z Opavy. Druhá deputace – byli to členové národního výboru ve Frýdku s předsedou dr. Ladislavem Peškem se

odebrala na magistrát. Deputace přišla do plně obsazené zasedací síně. Dr. Pašek odborný učitel Ed. Míček vysvětlili obecnímu zastupitelstvu, proč přišli a žádali rychlou odpověď. Debatovalo se, domlouvalo. Obecní zástupcové města Frýdku žádali aspoň třídenní lhůtu, aby se obyvatelstvo samo hlasováním mohlo rozhodnout, kam chce náležet do budoucna. Ta třídenní lhůta, to bylo zase čertovo kopýtko, které mělo umožnit příchod vojska do Frýdku. Avšak zástupcové národního výboru zamítli tento požadavek a vyzvali obecní zastupitelstvo, aby do 17 hodin odpoledne dalo písemné prohlášení, že přistupuje k československému státu. To bylo po poledni. Po třetí hodině odpoledne dorazilo již vojsko do Frýdku, a to z Těšína. Nebylo to však vojsko německé nebo maďarské, jak si představoval pan starosta, nýbrž české vojsko s velitelem nadporučíkem Pavlíkem. Žádost frýdeckého starosty Pawlika o poslání vojska do Frýdku, dostalo totiž polské velitelství v Těšíně, jež ji odevzdalo nadporučíkovi Pavlíkovi k vyřízení. Ten asi se sto českými vojáky se vydal na cestu do Frýdku. Tak na Pawlika přišel Pavlík. Vojsko obsadilo poštu a postavilo se před magistrát. O 17-té hodině, kdy měla být dána odpověď Národnímu výboru, přišli jeho členové i s nadporučíkem Pavlíkem do zasedací síně, kde

Bohumír Míãek

PhDr. Bohumír Míček (kolem r. 1926) archiv autora

PhDr. E. Míček (druhý zprava) s kolegy z Texaské státní univerzity archiv autora

23

Kniha Duch americké výchovy, 1929

Kniha Amerika se učí

Český čtenář, podzimní vydání 24

už bylo celé obecní zastupitelství. Nadporučík Pavlík ohlásil, proč přišel a zdůraznil, že by užil nejpřísnějších trestů vůči těm, kdo by chtěli zosnovat vzpouru ve městě. Když viděli zástupcové města, že to velitel míní vážně, že jiného nezbývá nežli uznat československý stát, usnesli se po krátké poradě, že uznávají československý stát a přihlašují se k němu. Za několik dní zorganizoval Eduard Míček českou slavnost s průvodem. V čele průvodu kráčeli tři: Eduardův mladší bratr, tehdy student nesl velkou knihu, další bratr Bohumír nesl bochník chleba a soused Adolf Kočvara nesl symbolicky velké kladivo. Před zahájením průvodu promluvili četní řečníci i zástupce radnice. Není bez zajímavosti, že v září r. 1919 se zúčastnil jednání těšínské delegace v Paříži a že po jeho návratu byl jmenován členem výborové sekce přednáškové komise pro plebiscit na Těšínsku. Po skončení I. světové války asi v r. 1919/20 bylo vypsáno několik míst pro učitele ke studiu na filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze. Podmínkou byla maturita na gymnáziu, maturita na učitelském ústavě nestačila (snad s ohledem na latinu). Musel tudíž Ed. Míček složit maturitu na gymnáziu. Ani tím však ještě nebylo vyhráno, protože o studium byl mimořádný zájem. Podařilo se překonat všechny překážky a byl konečně přijat Karlovou univerzitu, kde posléze úspěšně studoval. Zvláště dobře pracoval u prof. Kádnera. Právě na jeho doporučení mu bylo umožněno, aby mohl studovat určitou dobu -minimum 1 – 2 semestry na Kings’ College v Londýně. Bydlel v Londýně-Central YMCA, Tottenham Court Road, W. C. 1. Aby se uživil, vyučoval české děti zaměstnanců našeho zastupitelského úřadu v Londýně. Dále dopisoval do anglických časopisů o poměrech v osvobozené vlasti. Za pobytu na londýnské univerzitě se seznámil s řadou vynikajících lidí, např. s bohémistou-slávistou Paulem Selverem. P. Selver zpracoval knihu Otakara Březiny pod názvem: A study in Czech Literatury, kterou potom věnoval Ed. Míčkovi s tímto textem: „To Eduard Míček with kind regards from P. Selver, London, April, 14th, 1923. Na filozofické fakultě Karlovy univerzity studoval mimo jiné řečtinu. Vysokoškolská studia zakončil promocí, která se konala 7. června 1924. Byl promován na doktora filozofie (PhDr.). V tomtéž roce Praze vyšla jeho studie „Vznik a vývoj hnutí šlonzáckého a germanizace školství na Těšínsku“ (1924). Snad se počítalo s tím, že po promoci na Karlově univerzitě v Praze se vrátí na školu ve Frýdku. Údajně se také ucházel sám o místo ředitele na místní škole. Toto místo však nedostal a vyvodil z toho správný závěr.

Jeho houževnatost a cílevědomost ho poháněla stále výše. Brzy po promoci, ještě v r. 1924 odjíždí do Spojených států amerických. Chtěl zblízka poznat způsob života v USA, jakož i systém amerického školství. Když v r. 1924 odjížděl, asi netušil, že opouští rodnou vlast navždy. Do USA přijel 31. srpna 1924 a stal se instruktorem češtiny na Harrisonově vyšší škole technické v Chicagu, kde za jeho působení počet studentů češtiny vzrostl ze 180 na 240. Na podzim roku 1926 na výzvu Matice Vyššího vzdělání v Chicagu se ucházel o místo instruktora češtiny na Texaské státní univerzitě v Austinu, kde hodlali zavést náš jazyk mezi učební předměty. Místo dostal a začal s jedním kusem češtiny a 14 studenty. Práce pro český jazyk se stala smyslem jeho života a prostředkem k povznesení českého lidu v Texasu. Napsal četné pedagogické a sociologické studie, knihy „Ducha americké výchovy“ a „Amerika se učí“, jež vyšly v knihovně Škola vševědná v Praze. Často řečnil česky i anglicky o československé vzdělanosti, dějinách a pokroku. Stal se členem Dědictví Komenského, Amerického ústavu v Praze, Československé národní rady v Americe, American Association of University Professors ve Washingtonu, D. D., The University Club, klubu Čechie, Spolku československých ex-studentů texaských a Slovanské Podporující Jednoty Státu Texasu. Když přijel do Austinu, předseda germánských jazyků, kamž náš český-slovanský jazyk byl přičleněn, mu řekl přímo, že český jazyk se na univerzitě ( v Austinu) neudrží déle nežli dva roky. Ve školním roce 1936-37 měl již pět kursů české řeči a literatury a 89 studentů. Zásluhou sjezdu Slovanské Podporující Jednoty Státu Texasu, konaného r. 1928 v Temple a jejího zvláštního výboru, jenž vyjednával s prezidentem univerzity, byl rozhodnutím sboru univerzitních regentů na jejich schůzi konané od 2. do 4. dubna 1929 obnoven samostatný department slovanských jazyků. Rozvoji české řeči na univerzitě pomáhal český tisk a české spolky udílením stipendií pro studenty. Roku 1931 byl zaveden český jazyk i do univerzitní letní školy. Ve školním roce 1931-32 započato bylo s vyučováním českému jazyku na vyšších školách (high school) v Austinu, Temple, Houstonu, Halletsville, Needville a na akademii sv. Ludmily v Shiner. Dne 15. března 1932 se podařilo na gen. konferenci profesorů Texaské státní univerzity prosadit, že univerzita uznala češtinu na vyšších školách a dává za ni stejný kredit jako za jiné moderní jazyky a dne 6. ledna 1933 na konferenci koleje umění a věd Texaské státní univerzity bylo rozhodnuto, že studenti mohou konati hlavní

zkoušky (major) pro hodnost bakalářskou (B.A.) též z češtiny, které se tím dostalo plné rovnosti s řečmi velkých národů. Je zajímavé, že z praktických důvodů, se učili naší řeči na univerzitě i na vyšších školách i studenti, kteří nejsou českého původu. Kromě studentů z Texasu studovali na univerzitě českou řeč a literaturu i studenti ze státu: Illinois, Idaho a Iowa. Sedm studentů z Texaské státní univerzity obdrželo stipendia pro studium na univerzitě Karlově v Praze. Mezi nimi byl i známý pozdější advokát Roman J. Bartosh (jenž po dobu prázdnin bydlel u matky Ed. Míčka ve Frýdku, Nových Dvorech). Je charakteristické, že krajané v Austinu, nevynikající počtem ani bohatstvím, vybrali už za I. světové války mezi sebou 150 dolarů, které věnovali na osvobození staré vlasti. Také poučovali své okolí o českém národu, jeho minulosti i snahách do budoucnosti. Za II. světové války se do obchodní činnosti plně zapojil prof. Ed. Míček, jenž navíc pozval k přednáškám na univerzitu tehdejšího ministra exilové vlády Jana Masaryka, jenž po dobu pobytu v Austinu bydlel u Ed. Míčka. Mezi profesory i univerzitními studenty a členy texaské státní zákonodárné moci byly šířeny propagační spisy. V Americe publikoval množství článků a studií o A. Jiráskovi, Sv. Čechovi, S. Puškinovi a jiných autorech, propagoval českou historii, kulturu i tradice. Rovněž zájem o ruskou klasiku ho provázel celým životem. Při cestě do Ruska v r. 1909 se osobně setkal s L. N. Tolstým. Tolstému a jeho dílu věnoval dvě knihy, které vyšly v Texasu v letech 1958 a 1961 – „The real Tolstoj“ a Tolstoj the Artist and Humanist“. Míček byl také členem vědeckých organizací, prezidentem Americké asociace učitelů slovanských jazyků a v neposlední řadě se významně podílel na organizaci a činnosti krajanských spolků v Texasu. Dnes se setkáváme s nekritickým odmítáním některých názorů a přístupů s přeceňováním jiných. Při překonávání tohoto nedostatku může být Míčkův odkaz podnětný i dnes. Ve svém díle i pedagogické práci skloubil pozitivní prvky amerického pragmatického školství, ruské volné školy v pojetí Tolstého s tradicemi naší národní pedagogiky.

1924-1962 působil ve Spojených státech. Nejprve pobýval v Chicagu a později přednášel na Texaské státní univerzitě v Austinu. Narodil se r. 1891 ve Frýdku. vystudoval nejprve učitelský ústav ve Slezské Ostravě a ve studiích pokračoval na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze. Na univerzitě navštěvoval mimo jiné přednášky profesora Kádnera z pedagogiky. Na jeho doporučení odjel v roce 1922 do Londýna, kde na King’s College pokračoval ve studiu pedagogiky. Seznámil se zde se systémem anglického školství. Míček se však především zajímal o americké školství, přitahovalo ho americké pojetí výchovy v duchu demokracie. Po absolvování FF v Praze v r. 1924 odjel proto do Ameriky. Nastoupil na místo po docentu V. Příhodovi na univerzitě v Chicagu. Výsledkem jeho pobytu v Chicagu byla kniha „Duch americké výchovy“, která u nás vyšla v r. 1929. Kniha

Rodinná fotografie rodiny Míčků zleva doprava horní řada: Bohumír, Jaromír, Libor, Bohumír ml. Jaroslav, Jan ml., Jan str., Oldřich, Eduard, dolní řada Františka, Jožka, Jana, Eduard, Marie, Marie, sedící děti Jana, Milan, Jarmila archiv autora

PhDr. E. Míček (uprostřed) s Janem Masarykem, ministrem exilové vlády ČSR archiv autora

Eduard Míãek (Vzpomínka PhDr. Martiny Hfiebíãkové-Míãkové na svého prastr˘ce Eduarda Míãka) O řadě těch, kteří se zasloužili o šíření české kultury a tradic naší pedagogiky za hranice země, se donedávno mlčelo a jejich úsilí nebylo dosud oceněno. Mezi takové patří i slavista a pedagog profesor PhDr. Eduard Míček, který v letech 25

Pravdivý Tolstoj, 1958

podává ucelený obraz amerického pragmatického školství té doby a přispěla k objektivnímu hodnocení americké pedagogiky. Nejpozoruhodnější je první část knihy. Zde Míček informuje o tom, jak jsou na amerických školách dětem vštěpovány ideály demokracie. Některé přístupy mohou být inspirující a podnětné i dnes. Například důraz na spolupráci žáků a učitelů, která je realizována tak, že se žáci podílejí na správě školy. Typická v tehdejší Americe pravidelná školní shromáždění, na které byli zváni významní lidé, kde se především diskutovalo a debatovalo, kde se žáci mohli naučit formulovat a obhajovat své názory. Od mládí se kultivovalo umění diskuse, které je nepochybně jedním ze základů demokracie. Publikace vzbudila značnou

pozornost, proto Míček věnoval americkému vzdělávání ještě jednu knihu, která vyšla pod názvem „Amerika se učí v roce 1930“. Na Texaskou univerzitu přešel v r. 1926. Zasloužil se zde zejména o zřízení samostatného ústavu slovanských jazyků. Sám také vyučoval češtinu a ruštinu, napsal několik učebnic češtiny pro děti krajanů podle ročních období „Jaro“, „Léto“, „Podzim“, „Zima“. O své studenty se pečlivě staral nejen po stránce odborné, ale i po stránce jejich materiálního zabezpečení. Založil a finančně podporoval nadaci, která udělovala stipendia studentům slovanského původu a také zprostředkovala jejich studijní pobyty na Karlově univerzitě v Praze. Po II. světové válce to byl např. Mr. Joe Malík.

Tfii vlãí pfiíbûhy z Beskyd Dana Piegzová

Vlčí jáma

Past zv. vlčí sloup 26

Není to tak dávno, co televize začala vysílat záběry ovcí zadávených vlky v obci Morávka. V roce 1995 se vlci poprvé objevili v oblasti Kotaře, a protože jsou chráněni, způsobují každoročně hospodářské škody. Naši předkové s nimi také zápasili o svá stáda, ale tehdy je mohl kdokoli a kdykoli lovit jako škodnou. Ve středověku žilo na našem území mnoho vlků. V létě kradli dobytek, v zimě napadali vesnice. Když roku 1236 stohlavá smečka znemožňovala výjezd z Pražského hradu, nařídil Přemysl Otakar II. kopat vlčí jámy v každé vsi.1 Slezsko šlo v té době ještě vlastní cestou, ale nařízení zajisté byla podobná. I v Beskydech se budovaly vlčí jámy a místa, kde se nacházely, se dodnes nazývají Vilčarnia (Morávka, Lomná) nebo Vilčunka (Pražmo). Pozůstatky jam byly místy patrné ještě po II.světové válce.2 Když někdy na přelomu 17. a 18. století začali lidé osidlovat divokou dolinu Lomné, chránili se před vlky následujícím způsobem. První osadník, jakýsi Slovák, si na pasece postavil chalupu a vedle ní seník vysoko nad zemí mezi kmeny čtyř stromů. V létě bydlel ve stavení, v zimě žil i s kozou v seníku. Další osadníci si stavěli obydlí tak, aby potůček tekl chalupou. V zimě voda nezamrzala a nebylo třeba vycházet ven.3 S postupem času se osídlení rozšiřovalo a ubíralo dravé zvěři životní prostor i potravu. Na odlesněných vrcholcích hor prosperovalo pastevectví, které však způsobilo nápadný úbytek drobné zvěře. Beskydské lesy se rychle ztenčovaly těžbou dřeva pro milířování, výrobu potaše

v salajkách a nakonec pro hutě. Akutní nedostatek dřeva vyvolal zásahy Marie Terezie ve prospěch lesa proti zvěři. Těšínská komora začala uměle zalesňovat, a aby se mladý porost udržel, zredukovala podle nařízení z roku 1741 červenou a černou zvěř na 50%. Vlci tak trpěli nedostatkem přirozené potravy a způsobovali četné hospodářské škody. Ty vyřešil Josef II. tím, že roku 1786 vydal patent proti šelmám, na jehož základě byli dravci do 2. poloviny 19. století zcela vyhubeni.4 Kronikář Dolní Lomné zaznamenal 3 příběhy o vlcích, které slyšel od pamětníků ze své vsi. Říčka Lomná přibírá četné přítoky, které vytvářejí hluboká osamělá údolí, vhodná jako úkryt pro zvěř. Dnes jsou souvislé lesy i na vrcholech okolních hor, ale kdysi Lomnou obepínal věnec salaší a pastevních polan. Není divu, že tu vlci byli častými hosty. Nejvíce jich bylo mezi Mionším a Úplazem, a proto sem horalé nastražili vlčí jámy. Jedné noci však do jámy spadl muzikant, který se notně rozjařen vracel z Horní Lomné od muziky a zabloudil. Na dně pasti si uvědomil, že se nachází na Vlčárně, která je od hlavního údolí hodně vzdálena, a je tudíž zbytečné volat o pomoc. Rozhodl se, že bude celou noc muzicírovat a doufat, že ho některý bača shora uslyší. Ráno jej však čekalo překvapení, díky němuž zajisté rázem vystřízlivěl. V rohu jámy se krčil vystrašený medvěd. A tak muzikant hrál a hrál a oba se strachem klepali, až k nim opravdu dorazili ovčáci. Muzikanta vytáhli a medvěda zabili – marně je zachráněný prosil, aby jej také nechali jít, když

mu nijak neublížil. Podobný příběh stal se také nedaleko Kamenitého, kam zase zabloudil muzikant vracející se do Lomné z Košařisk. Do jámy prý tehdy spadl vlk, ale za něj se nikdo nepřimluvil. Místo, kde se událost odehrála, jmenuje se dodnes Muzykula.5 Jindy zase pod Úplazem pásl chlapec prasnice se selaty, když se objevil starý osamocený vlk. V nestřeženém okamžiku se mu podařilo jedno ze selat ukrást. Pasáček ještě stačil vylézt na strom, když se rozpoutalo krvavé divadlo. Rozzuřené bachyně vlka, který se uchýlil na pařez, obklíčily, a pak zaútočily. Vlk se dlouho a urputně bránil, ale prasnice jej nakonec roztrhaly na kusy. Pasáček byl výjevem tak zděšen, že slezl ze stromu a příběh doma vypověděl až pozdě k večeru.6 Třetí příběh o psu – vlku se odehrál kolem roku 1845. Tehdy bača ze salaše na Křinově dostal od svého bratra hajného darem vlče. Vyrostl z něj pes statný a inteligentní a ovčák ho vychoval tak, že sám spal v chalupě a pes v zimě hlídal šopu

s ovcemi. Přitom prý každou noc zabil jednoho až dva vlky a jeho věhlas časem dorazil až k úředníkům Těšínské komory. Ti se rozhodli, že ho odkoupí, a tak pozvali oba, baču i psa, do hospody. Pes ale skučel a vyváděl, jako by cítil něco neblahého. Po dlouhé době pustil ho bača ven a pil s pány celou noc. Když však ráno dorazil k šopě, úděsem oněměl. Pes ležel těžce raněný a uvnitř 32 ovcí mrtvých na jedné hromadě. Bača usoudil, že ovce zabil pes, když ho nechtěl pustit z hospody. V záchvatu vzteku ho zbil obuškem a pak zastřelil. V šopě však zahlédl pod hromadou vlčí ocas. Když ovce odklidil, našel 2 mrtvé vlky a díru v šopě, jak vlci odhrabali kameny. Tehdy mu svitlo, že pes v hospodě situaci cítil, ale bača ho pustil pozdě. Když doběhl k šopě, byly ovce už mrtvé, a tak vlky rozsápal a ovce na ně nakupil – proč, na to ovčák odpověď nenašel. Večer se bača vrátil do chalupy, vypověděl rodině, co se stalo, přestal jíst a pít, zešílel a zakrátko zemřel. Jeho příběh vyprávěl kronikáři bačův prasynovec Jiří Szkandera.7

Pasti na vlky

Poznámky 1 ČABART, Jan: Vývoj české myslivosti. Praha 1958 2 OA F-M: Kroniky obcí Morávka, D. Lomná, Pražmo 3 OA F-M: Kronika D.Lomné, II., s. 303 – 4 4 ČABART, J.: Vývoj české myslivosti, Praha 1958. 5 OA F-M: Kronika D. Lomné, I., s. 17 - 18 6 Tamtéž, s. 80 7 Tamtéž, s. 74 - 75

Tû‰ínitová formace Beskyd Jifiina Kábrtová Název těšínit ( teschenit ) zavedl L. Hohenegger v roce 1861 a tehdy pod něj zahrnul všechny pobeskydské vyvřeliny. Dnes je jako těšínit označována hornina „strakatého“ vzhledu – světlejší základní hmota s vyrostlicemi tmavého amfibolu (nejčastěji tvoří jehlice nebo sloupce). Pro horninu bohatou na olivín a vyskytující se nejčastěji spolu s těšínitem zavedl Tschermak (1860) termín pikrit. Horniny těšínitové asociace Beskyd mají velkou rozmanitost a setkáváme se zde i s horninami jako například monchiquit, fourchit, ouachitit, pyroxenit aj. Horniny těšínitové formace Beskyd se vyskytují na severním a severovýchodním úbočí Beskyd na severu Moravy. Tvoří drobná izolovaná tělesa i mocnější komplexy, které se dají sledovat nepřetržitě i v délce několika kilometrů. Z hlediska orografického členění se těšínitová

formace nachází v provincii Západní Karpaty, soustavě Vnější západní Karpaty, podsoustavě Západobeskydské podhůří, celku Podbeskydská pahorkatina, a podcelku Těšínská a Příborská pahorkatina. Na českém území se táhnou v pruhu od Českého Těšína přes Nový Jičín k Valašskému Meziříčí a končí téměř až u Hranic na Moravě. Menší výskyty byly vysledovány i na území Polska – v oblasti od Cieszyna po Wieliczku a Krakow. Největší plošné rozšíření zaujímají tyto horniny v okolí Nového Jičína, mezi největší výchozy patří výchoz nad přehradní hrází u Žermanic. Na některých lokalitách těšínitové asociace Beskyd byly nalezeny také pěkně vzorky minerálů. K nejznámějším lokalitám patří Hončova Hůrka nedaleko Příbora. 27

Těšínitové naleziště

LOKALITY Tù·ÍNITOVÉ FORMACE NA Tù·ÍNSKU STANISLAVICE hornina: těšínitický pyroxenit, hojně protkaný žilkami kalcitu Lokalita se nachází na pravém břehu Chotěbuzky (těsně za mostkem) asi 150 m severně po místní komunikaci vedoucí z prudké zatáčky silnice z Českého Těšína směrem na Havířov. Zajímavý a ojedinělý je přirozený výchoz nad starým zarostlým lomem (těžba kamene zhruba před 100 lety), kde má hornina zjevnou polštářovou texturu (sloh), dosahující místy velikosti až 1 m. Zvětralé části kulovitého tvaru (zbytky polštářů) lze volně nalézt i v nižších partiích lomu. CHOTĚBUZ hornina : pikrit (pikritický mandlovec) s bílým kalcitem a červeným heulanditem Lokalita se nachází na pravém břehu Chotěbuzky (poblíž brodu) jižně od Louckého lesa a je přístupna ze dvou stran - zhruba 500 m na severoseverozápad od zámku v Chotěbuzi nebo 500 m východně od nádraží Albrechtice. Jedná se o přirozený výchoz s tmavou horninou ve svahu, zarostlém listnatými stromy. 1) Jemnozrný pikrit s výraznou drobně mandlovitou texturou foto Viera Gřondělová 2) Jemnozrný těšinitický pyroxenit s výraznou centrickou texturou – polštářový vývoj, Stanislavice foto Viera Gřondělová

28

1

Pikrit je povrchově silně navětrán. Mineralogicky je zajímavý hojný výskyt zeolitu heulanditu (dříve označován jako klinoptiolit) – rozptýleně i v žilkách, spolu s šedobílým kalcitem. HRADIŠTĚ (Těrlicko) hornina: těšínit s velkými jehlicovitými vyrostlicemi amfibolu Lokalita na levém břehu potůčku (vlévá se později do Stonávky) v obci Hradiště (asi 150 m vlevo dolů od silnice - poblíž místního hřbitova). Jedná se o nápadně vystouplý terén, připomínající kupu. Jedná se o umělý skalní odkryv, vzniklý lidskou činností – za účelem těžby stavebního kamene. Dnes je lom nevyužívaný, hornina je zvětralá a nižší části lomu jsou zavaleny silnou vrstvou suti. Přesto se dají nalézt vzorky „čerstvějšího“ velmi dekorativního těšínitu a v některých polohách se ve světlé základní hmotě objevují i velká zrna narůžovělého zeolitu – analcimu. Všechny tři lokality jsou dobře přístupné a vhodné zejména pro doplnění výuky přírodních věd na školách, kde v učebnicích problematika regionu zcela chybí. Mezi další zajímavé výchozy hornin těšíni2

tové formace Beskyd na Těšínsku a Karvinsku pak můžeme zařadit Žermanice (výchoz těšínitu u přehrady - s nerosty datolitem a apofylitem), Horní Bludovice (bývalý tzv. Kubošův

lom s dekorativním těšínitem a nerosty natrolitem a analcimem) či Dolní Datyně (bývalý tzv. Slívův lom s těšínitem, analcimem a jílovými minerály).

Literatura, vztahující se k problematice těšínitové formace Beskyd HOHENEGGER, L.: Die Geognostischen verhältnisse der Nord Karpathen in Schlesien und der Angrenzenden Teilen von Mähren und Galizien, als Erläuterung zu der geognostischen Karte der Nordkarpathen. Gotha, 1861. KÁBRTOVÁ, J.: Významné lokality v oblasti těšínitové formace Beskyd. Ostravské muzeum, závěrečná zpráva z výzkumného úkolu, Ostrava, 1989. KALVAŇA, J.: O eruptivních horninách těšenitových a pikritových na severovýchodní Moravě. Rozpravy čes. akademie pro vědy v Praze, roč. I., tř. II., č. 29, Praha, 1892. KLVAŇA, J.: Těšenity a pikrity na severovýchodní Moravě. Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, Praha, 1897. KRUŤA, T.: Mineralogické poměry a geologická stavba okresu frýdecko-místeckého. Těšínsko č. 6-7, Český Těšín, 1963, s. 1-8. KRUŤA, T.: Slezské nerosty a jejich literatura, Brno: Moravské zemské muzeum, 1973. KUDĚLÁSEK, V.-KUDĚLÁSKOVÁ, J.-MATÝSEK, D.: Chemické a petrologické studium pikritových hornin z podbeskydské oblasti. Sborník vědeckých prací VŠB-TU, roč. 9, č. 1, Ostrava, 1993, s. 63-92. KUDĚLÁSEK, V.-MANDOUR, M.-MATÝSEK, D.: Výskyt witheritu a barytu v těšínitických horninách na lokalitě Kunčice pod Ondřejníkem. Časopis pro mineralogii a geologii, Praha: ČSMG, 1989. KUDĚLÁSEK, V.-MATÝSEK, D.-KLIKA, Z.: Datolit v oblasti hornin těšínitové asociace. Časopis pro mineralogii a geologii, č. 2, Praha: ČSMG, 1987. MATÝSEK, D.: Kontaktní metamorfismus hornin těšínitové asociace. Časopis Slezského muzea, Opava, 1988, s. 77-86. MENČÍK, E. a kol.: Geologie moravskoslezských Beskyd a Podbeskydské pahorkaniny. 1. vyd., Praha: Academia, 1983. MENČÍK, E.-TYRÁČEK, J.: Přehledná geologická mapa Beskyd a Podbeskydské pahorkatiny 1:100 000. 1. vyd., Praha: Ústřední ústav geologický, 1985. MÜLLER, K.: Přehledná zpráva o geologickém průzkum. Vysvětlivky ke geologické generální mapě - list Ostrava. Praha: Geofond, 1960. PACÁK, O.: Sopečné horniny na severním úpatí Beskyd moravských. Praha: ČAVU, 1926. ROHRBACH, C. E.: Über die Eruptivgesteine in Gebiete der Schlesische-Mährische Kreideformation mit Berücksichigung der Ausserschlesischen Teschenitforkommen. Wien, 1885. ROTH, Z.: Vztah sedimentačního prostoru flyšového pásma v severozápadní části čs. Karpat k Českému masívu, (teze vysvětlujícího textu k listu generální mapy 1:200 000, M-33-XXIX - Olomouc). Praha: Ústř. úst. geol., 1960. ROTH, Z. a kol.: Vysvětlivky k přehledné geologické mapě ČSSR 1:200 000, M-34-XIX, list Ostrava. Praha: ČSAV, 1962. RUSEK, P.-VALOŠEK, Č.: Hončova Hůrka u Příbora - zajímavá mineralogická lokalita Pobeskydí. Přírodovědný sborník Ostravského muzea. Ostrava, 1968. ŘEHOŘ, F.: Přehled geologie severní Moravy. Ostrava: PřF OU, 1996, skriptum. ŘEHOŘ, F.-ŘEHOŘOVÁ, M.-VAŠÍČEK, Z.: Za zkamenělinami severní Moravy. 1. vyd., Ostrava: Ostravské muzeum, 1978. SMULIKOWSKI, K.: Materiały do znajomości skał magmovych Śląska Cieszyńskiego. Lwów, 1929. SUŠEŇ, P.: Geologicko-mineralogická charakteristika lokality Petřkovická hůrka. Ostrava: PřF OUg, 1997, bakalářská práce. ŠMÍD, B.: Výzkum vyvřelých hornin těšínitové asociace. Praha: MS ÚÚG, 1978. TSCHERMAK, G.: Über sekundäre Mineralbildungen in dem Grüstein-Gebierge bei Neutitschein. Wien: Akad. d. Wiss., 1860. Turistická mapa Ostravska 1:50 000 - list 61-62. 1. vyd., Praha: Klub českých turistů, 1997. UHLIG, V.: Über die Tektonik der Karpeten - Sitz. - Ber. Wien: K. Akad. Wiss., 1907. VALOŠEK, Č.: Těšínity. Těšínsko, č. 8, Český Těšín, 1959, s. 2-4.

Zajímavé botanické nálezy v okrese Karviná Katefiina ·vendová V roce 2000 byl v Muzeu Těšínska prováděn floristický výzkum na poddolovaných územích a antropogenních mokřadech okresu Karviná. Je známo, že značná část území tohoto regionu je silně ovlivněna těžbou černého uhlí. Prostor vymezený zhruba městy Havířov, Orlová a Karviná je charakteristický zcela změněným reliéfem - mnohé lokality byly poddolovány a poklesly často o desítky metrů. Na jiná místa byla vyvezena hlušina, nebo byly naplavovány uhelné kaly a popílek. Zanikly sídelní celky, hornické kolonie a příroda byla rovněž zcela pozměněna.

Kde byl dříve les, je dnes rybník, kdy byly rybniční oblasti, jsou dnes navážky haldoviny. Na kalištích a odvalech panují extrémní klimatické, hydrologické i pedologické podmínky, přesto se na nich velmi brzy začnou usazovat první rostliny, jejichž semena přinese vítr, déšť, nebo jsou šířena z okolních lokalit. Nejdříve převažují jednoleté byliny patřící mezi rychle se šířící karanténní plevele, postupně se uplatňují i dvouletky a trvalky, které využívají malé konkurence ostatních druhů na těchto extrémních stanovištích. 29

Kruštík bahenní foto František Balon

Porost kruštíku bahenního na kališti v Prostřední Suché foto Aleš Milerský

30

Floristický výzkum se zde proto může stát velkým dobrodružstvím a botanik nalezne druhy, které ani v širokém okolí dosud neviděl. Dokonce se často jedná o chráněné rostliny, které jsou na červeném seznamu květeny České republiky. Jelikož vývoj na těchto lokalitách není ukončen, mnohé prostory budou rekultivovány, jiná místa zarostou přirozeným náletem dřevin a za několik let se změní v les, některá zavodněná poddolovaná území postupně vyschnou, je pravděpodobné, že některé rostlinné druhy zmizí tak rychle, jako se objevily. Proto bych v tomto příspěvku ráda uvedla vzácné rostliny, které zde rostou paradoxně zásluhou devastační činnosti člověka. Kruštík bahenní (Epipactis palustris) je krásná rostlina z čeledi vstavačovitých, až 50 cm vysoká s nachově hnědozelenými a uvnitř bělavými květy. Roste na vlhkých, podmáčených a bažinatých lukách. Často se rozšiřuje i na druhotná stanoviště - opuštěné lomy, železniční náspy. V našem okrese byla nalezena na kališti v Prostřední Suché mezi doly Dukla a František, kde našla pravděpodobně dočasné stanoviště. Na poměrně malém území kvetou v červenci stovky krásných kruštíků. Nejbližší lokalita výskytu tohoto druhu je v lomu u hráze Žermanické přehrady, odkud se drobná semínka rozšířila větrem. V Červeném seznamu cévnatých rostlin ČR z roku 2000 je kruštík bahenní zařazen do kategorie silně ohrožených druhů. Na stejné lokalitě roste další vzácný druh (kategorie kriticky ohrožených druhů) - židoviník německý (Myricaria germanica). Jedná se o keř 0,5 - 2,5m vysoký se sivozelenými lístky na prutovitých větvích. Na konci větví jsou vrcholové hrozny velmi drobných růžových kvítků. Přirozeným stanovištěm tohoto druhu jsou přechodně zaplavované břehy vodních toků. Nejbližší přirozený výskyt židoviníku na řece Morávce v Dobré u Frýdku Místku byl značně redukován při povodních v roce 1997. Drobounká semínka šířená větrem však našla dokonalé druhotné stanoviště právě na kalištích a odvalech

v okrese Karviná, kde je možné ho spatřit na nejméně deseti lokalitách. Extrémní podmínky kališť a návozů haldoviny jsou příčinou dalšího zajímavého jevu - šíření teplomilných druhů. Na hrázích kališť byla zaznamenána rostlina, která v okrese Karviná dosud neměla pravidelný výskyt - kozinec cizrnovitý (Astragalus cicer). Jedná se o vysloveně teplomilný druh s centrem rozšíření na jižní Moravě a v Polabí. Šíří se však v poslední době na antropicky ovlivněná stanoviště, a tak se teplé černouhelné skládky staly jeho druhým domovem. Východně dolu Dukla v Dolní Suché je poměrně velký komplex lesa - Karvinský les, který je poddolován a jeho části jsou zaplavovány vodou. Na březích jedné větší vodní nádrže rostou další dva zajímavé rostlinné druhy. Z čeledi vstavačovitých je to prstnatec Fuchsův (Dactylorhiza fuchsii). Orchidej s hroznem světle fialových květů s nachovou kresbou patří mezi nejhojnější druhy vstavačovitých v naší republice. Z okresu Karviná jsou však známy pouze dvě lokality (rybniční oblast v Loukách nad Olší a rybníky v Karviné - Olšinách), z nichž první už je vlastně historickou lokalitou, která byla zcela zničena. Patří do kategorie vzácných druhů, vyžadujících pozornost a proto je výskyt v Dolní Suché, kde stanovištní podmínky odpovídají jeho nárokům, velmi vítaný. Na stejném místě roste zeměžluč okolíkatá (Centaurium erythrea) 20 - 60 cm vysoká léčivá bylina s bohatým květenstvím růžových kvítků. Roste na okrajích lesů, pasekách a loukách. V Červeném seznamu patří do stejné kategorie jako prstnatec Fuchsův a rovněž pro její růst a další šíření jsou podmínky na této lokalitě plně vyhovující. Botanicky nejzajímavější antropicky ovlivněná lokalita je tzv. Darkovská nádrž. Na k.ú. Darkova, kde ještě před několika lety byla poměrně hustě osídlená oblast, vznikla dnes vlivem poddolování rozsáhlá vodní nádrž nazývaná „Karvinské moře“. Tato lokalita je spojena vodním

tokem s oblastí antropických vodních nádrží v Loukách nad Olší. Bohatství rostlinných druhů zaniklých Louckých rybníků zde proto alespoň částečně může být zachováno. Zajímavým jevem je kvalitativně i kvantitativně bohatší vodní květena v Darkovské nádrži, než v tůních v Loukách nad Olší, které jsou vývojově starší. V louckých nádržích je pravděpodobně již větší množství býložravých ryb, které dovedou vodní květenu velmi úspěšně zdecimovat. V „Karvinském moři“ rostou nejméně dva kriticky ohrožené druhy, jeden silně ohrožený druh a dva vzácné druhy, které vyžadují pozornost. Řečanka pomořská (Najas marina) je ponořená vodní rostlina, která se vyskytuje v mělkých stojatých vodách rybníků, tůní a mrtvých ramen řek. Patří do kategorie silně ohrožených druhů a v okrese Karviná byla zaznamenána poprvé. Podobná je jí řečanečka menší (Caulinia minor), která obývá stejná stanoviště, patří do kategorie kriticky ohrožených druhů a v okrese Karviná roste v několika rybnících. Pod vodní hladinou můžeme zaznamenat ještě jeden kriticky ohrožený druh - růžkatec bradavčitý (Ceratophyllum submersum). Při návštěvě této lokality v pravý čas - tedy v srpnu - může každý návštěvník vidět nevídaný úkaz - kvetoucí vodu. Nad vodní hladinu vystupují stopky s bílými květy lakušníku okrouhlého (Batrachium circinatum). Dlouhé (až 2,5 m) lodyhy s čárkovitými lístky jsou skryty pod vodou. Mezi bílými květy lakušníku můžeme vidět i žluté květy velmi zajímavé rostliny bublinatky jižní (Utricularia australis).Jedná se o masožravou vodní bylinu, jejíž lodyha a lístky s měchýřky, do kterých lapá vodní hmyz, jsou skryty pod vodní hladinou. Ne každým rokem však nad hladinu vyrostou stopky s 3 - 12 krásnými žlutými květy. Obě tyto rostliny patří do kategorie vzácných druhů, vyžadujících další pozornost. Činnost člověka měla vliv i na vznik další zajímavé lokality, nazývané „mokřady u rondelu“. Na severozápadě Havířova, mezi ulicí

Ostravskou a tokem řeky Lučiny, byla prováděna v minulých letech navážka zeminy při stavbě nových částí Havířova. Vzniklo tak území s malými i většími tůňkami, kde se uchytila celá řada zajímavých rostlin a vzácných druhů živočichů. Novým rostlinným druhem je zde šťovík koňský (Rumex hydrolapathum). Rozšířil se zde po povodních v roce 1997. Zajímavé je, že se jedná o teplomilný druh, který roste většinou v nejteplejších oblastech České republiky. Je to velmi nápadná rostlina až 2,5 m vysoká s až 1 m dlouhými listy. Na území Havířova je i další lokalita, která je činností člověka velmi silně ovlivněna a skutečně nepatří k pěkným částem přírody. Jsou to rybníky v údolí Sušanky, které už po desetiletí slouží jako kalové nádrže. O to překvapivější je nález rostliny z kategorie ohrožených druhů ďáblíku bahenního (Calla palustris) v místech, kde do těchto nádrží vtéká kanalizační výpusť z přilehlé zástavby. Území, která byla vlivem důlní těžby zcela přeměněna, kde původní přírodní společenstva

Keř židoviníku německého na kališti v Prostřední Suché foto Aleš Milerský

Květenství židoviníku německého foto Aleš Milerský

Karviná - Darkov „Darkovská nádrž” vzniklá poklesem poddolovaného území, v pozadí Důl Darkov, září 2001 foto František Balon

31

Ďáblík bahenní foto František Balon

prakticky neexistují, procházejí v současné době zajímavým vývojem. Výskyt některých rostlin je jistě jen náhodný nebo krátkodobý. Přesto je nutné monitorování výskytu různých

vývojových druhů společenstev, jejichž formy, nejvíce podobné přirozeným biocenózám tohoto území, mohou být inspirací i pro rekultivační záměry.

Recenze Karel Müller Martin Štindl: Z Meziříčí za oceán. Životní pouť P. Antonína Strčanovského SJ (1728 až 1799). Brno, Muzejní a vlastivědná společnost 1999, 71 s. Dnes již poměrně početnou literaturu o působení jezuitských misionářů v zámoří obohatila nedávno velmi sličně vypravená knížka mladého velkomeziříčského archiváře. Na základě detailní heuristiky sleduje autor rodinné zázemí mladého Antonína, meziříčského rodáka, jeho školská léta na gymnáziu v Brně a na olomoucké univerzitě, až po rozhodnutí k odchodu do Střední Ameriky v rámci jezuitské misie. Náboženská zanícenost, obětavost a také nevšední jazykové vybavení umožnily P. Strčanovskému pobývat přes všechny nesnáze devět let na území indiánského kmene Tarahumarů. V roce 1767 však byli jezuité vypovězeni nejen ze Španělska, ale také z jeho zámořských kolonií a misionáři se museli vrátit domů. Jejich umístění v duchovní službě se stalo těžkým oříškem pro státní i církevní orgány. A právě další osudy P. Antonína jsou důvodem, proč o této publikaci referujeme na stránkách našeho časopisu. Byly to zřejmě především jeho zkušenosti s misijním působením, které vedly jezuitské představené k vyslání Strčanovského do zapadlého a neklidného koutu monarchie – na Jablunkovsko. Protiváhu 32

evangelickým pastorům zde představovali zvláště duchovní z řad jezuitů, opírající se o zázemí opavské jezuitské koleje a její rezidence v Těšíně. Strčanovský zde působil v letech 1769-1772, pak byl vzhledem k zdravotním potížím, projevujícím se již v Americe, poslán do klidnějších Čejkovic na Moravě a po zrušení jezuitského řádu zakončil svou pouť v rodném Velkém Meziříčí. K uvedeným mezním datům Strčanovského působení na Jablunkovsku můžeme doplnit poněkud přesnější údaje čerpané z matrik Jablunkova, které autor při psaní své práce nevyužil. Jablunkovské rodné, oddací i úmrtní matriky totiž dobře dokládají intenzitu jeho zdejšího duchovního působení. Poprvé se zde Strčanovský objevuje 11. 3. 1769 při zápisu křtu Jiřího, syna Josefa Dronga a jeho manželky Evy z Mostů, naposledy jej zaznamenáváme 2. 8. 1772 rovněž při křtu, tentokrát Michala, syna Jana a Evy Legierských z Istebné. Většinou je křtící označen jako kaplan „in moeniis“, přičemž podoba jeho příjmení kolísá mezi Strzezanovsky, Strezanovsky nebo Strzizanowski, jak ostatně konstatuje i anotovaná publikace. Tu si vyplatí přečíst nejen ze zájmu o pestré osudy dávno již zapomenutého kněze 18. století, ale také pro autorovu kulturu jazyka, která dnes není zdaleka obvyklá a svou květnatostí nejlépe evokuje ducha popisované doby.

Muzeum Těšínska se představuje Výstavní síň Muzea Těšínska Jablunkov Mariánské nám. č.14., tel: 0659/359 533

M

uzeum Těšínska 30. června roku 2001 otevřelo další ze svých poboček, a to výstavní síň v Jablunkově. Myšlenka zřídit výstavní prostory ve městě Jablunkově vznikla již v letech 1998/99. Cílem bylo navázat na muzejní tradice, které zde sahají do 19. století. V té době zde působilo rodinné muzeum Adama Sikory (místní tkadlec, sběratel a básník), které občanům zpřístupnil jeho syn Štěpán Sikora. Muzeum existovalo do roku 1938.

Roku 1924 bylo jablunkovské veřejnosti zpřístupněno filiální muzeum Slezské muzejní společnosti se sídlem v Orlové. Návrh na vytvoření jablunkovské pobočky byl podán již v roce 1920. Základ muzejních sbírek vytvořily exponáty z uspořádané výstavy starožitností u příležitosti zájezdu Československé obce sokolské na Jablunkovsko roku 1922. Pro toto muzeum v Jablunkově byly tehdy pronajaty dvě místnosti budovy Okresního soudu na Slámově ulici. Jeho úkolem bylo dokumentovat mizející podomáckou řemeslnou výrobu, lidové zvyky a kroje na Jablunkovsku. Toto muzeum zaniklo v důsledku politických změn nastalých na Těšínsku před vypuknutím II. světové války. Po válce byl již pokus o obnovení muzejní činnosti v Jablunkově neúspěšný. Část sbírek se ocitla v muzeu v polském Těšíně a část byla ve čtyřicátých letech získána do muzea v Českém Těšíně. Další pokus o zřízení muzea v Jablunkově byl učiněn zhruba v roce 1986, kdy proběhla jednání mezi Okresním národním výborem ve Frýdku-Místku a Městským národním výborem v Jablunkově. Úspěšná byla až realizace myšlenky v roce 2001, jíž předcházela jednání mezi pozdějšími spoluinvestory projektu: Městským úřadem v Jablunkově, vlastníkem objektu ing. Zbyhněvem Sikorou a Muzeem Těšínska, jehož zřizovatelem je Okresní úřad v Karviné. Díky těmto, může být dnes veřejnosti přístupná v prvním patře domu na Mariánském náměstí č.p. 14 stálá expozice a výstavní síň. Stálá expozice je obsahově zaměřena na historii a lidové tradice města Jablunkova a jeho blízkého okolí. Výstavní síň je určena dlouhodobým výstavám, které budou tematicky bezprostředně spjaty s městem Jablunkovem a okolními obcemi. Návrh řešení interiéru výstavních prostor a technického zázemí provedl ing. arch. Petr Kopecký. Realizací výstavního fundusu a dalšího vybavení byla pověřena firma Domov - sdružení Martina Adamíka z Vendryně. Jako jeden z výše uvedených investorů přispělo Muzeum Těšínska na realizaci projektu částkou zhruba 380 000 Kč, město Jablunkov investovalo do výstavního fundusu částku 283 509 Kč, nemalou měrou se zasloužil při realizaci projektu i třetí z investorů ing. Zbyhněv Sikora. Otevřeno: ÚT-PÁ 9 - 17 h, SO 9 – 13 h, NE 13 – 17 h Vstupné: děti, studenti, důchodci 5,-Kč, dospělí 10,-Kč, rodinné vstupné 15,-Kč, sleva 50%: člen KPVU, ISIC, ITIC , GO 25 a EUROBEDS, pro hromadné návštěvy dětí z mateřských a základních škol je vstup zdarma

Muzeum Těšínska se sídlem v Českém Těšíně, Hlavní třída 13 - 15, tel.: 0659/761 211, fax: 0659/761 223, E-mail: [email protected], http: //www.muzeumct.cz 33