Archivy | Texty | Rozhovory | Rozhovor s Evou Kantůrkovou
Rozhovor s Evou Kantůrkovou Publikoval Týdeník rozhlas 1. září 2003. Co obnáší vaše představa "vyrovnaného života"? Potřebu vyrovnanosti, rovnováhy, vyvolávají nejen mé povahové sklony, ale taky moje povolání. Spisovatel musí umět naslouchat a slyšet různé hlasy, i ty, s nimiž nesouhlasí. Všude kolem je plno sváru a rozporností a on to musí zpracovat, tedy nacházet vlastní pohled, který bych nazvala vyrovnaným. Jinak je těžké porozumět světu a ani snad nejde literaturou vyjádřit složitost člověka a jeho příběhů.
Oblíbila jste si Čínu, její kulturu a filozofii. Je pro vás zdrojem inspirace a životní moudrosti? Mám na stole dvě tlusté knihy a několik dalších, které je vykládají, je to I-ťing, česky Kniha Proměn. Prvním, legendárním autorem je Fu-Si, který žil někdy před 3000 lety před Kristem. I-ťing je filozofický systém organizovaný matematicky a dá se jím předpovídat budoucnost a vykládat minulost. Mě na něm ale zaujal obsah životní filosofie, onoho čínského způsobu vyrovnávání jin a jang, principů duality v kosmu.
Na zadní stranu své knihy Nečas jste poznamenala: "Nezapsat všechno je škoda." Je to další krédo, kterým se řídíte? Když jsem tu větu psala, tak se mi to tak zdálo být. Ale nejsem si úplně jistá, jestli všechno, co se zapíše, by se taky mělo zveřejňovat.
Může tedy být psaní jistou formou terapie: poté, co si člověk napíše některé věci, lépe si je uvědomí, utřídí? Přesvědčila jsem se, že když popíšete nějaké velké trápení, tak ustoupí do minulosti. Důležité je věci pojmenovat, ony se pak od člověka oddělí a už nemají tu řezavou a aktuální schopnost ho rozkládat. Psaní tedy může být terapií a zapsaný text dokáže léčit dokonce i toho, kdo ho čte.
Můžete uvést konkrétní příklad, kdy vám psaní pomohlo? Literární kritika mi to vyčetla, ale udělala jsem to a stála si za tím. Popsala jsem deníkovým způsobem trápení po smrti mého muže. Že se to smí a má, mi pak potvrdila řada lidí: v podobné situaci si knihu Nejsi přečetli a pomohla jim.
Nebojíte se přílišné zranitelnosti, když dáváte všanc svůj prožitek a vypisujete se ze svých osobních zážitků a problémů? Dlouho jsem to nedělala. Platila jsem za objektivizujícího autora, který píše ve třetí osobě a vypráví, sice třeba svou vlastní zkušenost, ale přes jiné figury, jiné osoby, v jiném prostředí. Měla jsem v sobě určitou zábranu psát v první osobě, jistou mez. Tu jsem nepřekročila dokonce ani v Přítelkyních z domu smutku: svůj vlastní příběh jsem tam vlastně neodvyprávěla. A pak jsem si řekla, proč ne, proč to nezkusit? Zjistila jsem, že je v tom velká míra svobody. Když se zbavíte svých bariér, které vám brání říkat upřímně některé věci z vnitřku, jste najednou daleko svobodnější, a to i ve formování literárního textu. Literatura není popis života, je to vytváření autonomního literárního světa, a když do něj přenesete svou zkušenost přímým způsobem, je i literární podání daleko svobodnější a autentičtější. Mluvím teď o knížce, která se jmenuje Zahrada dětství jménem Eden. V ní jsem popsala věci, o kterých jsem si vždycky myslela, že je nedokážu říct veřejně. Látku nikdy neposuzuji podle toho, je-li téma o mě, ale jestli mi pomůže nebo naopak zabrání udělat dobrou knížku.
Prý pro vás má rozhodující význam první věta? Ano, román musí mít první větu. Určuje atmosféru, rytmus, slovní pojetí, je prostě vstupem.
Vracíte se někdy k první větě, přepracováváte ji anebo ji necháváte takovou, jak jste ji prvně napsala? Neopravuji ji, to nejde. Spíš bych přepracovávala podle první věty román, než opačně. První větou vejdete do určitého světa a buď jste ji vymyslela dobře anebo to pak zahodíte všechno.
Takže napsat první větu je vlastně slavnostní okamžik? Je to sestoupení ducha svatého, řekla bych.
Teď jste dodělala pro Českou televizi seriál o Janu Husovi. Jak se vám na něm pracovalo? Ano, je vlastně už hotový, těsně před definitivní úpravou. Byla to velká práce na tři roky. Trvalo dlouho, než jsem si krok za krokem vytvořila představu, jakým způsobem si s tématem poradit, jak ho uchopit. Podobnou látku si na velký projekt jako je televizní seriál můžete vzít tak jednou za dvacet let.
Jak jste tedy příběh Jana Husa nakonec zpracovala? Je těžké oslovit současného člověka středověkým tématem. A zvlášť tak citlivým, jako je poprava Jana Husa. Dnes je nesmírně obtížné pochopit, jak se někdo pro názor na reformu církve mohl raději dát upálit, nežli se nechat zavřít do kláštera. Hrozilo nebezpečí, aby divák Husovo rozhodnutí nechápal jako blouznivost nebo fanatismus. Chtěli jsme, aby mu porozuměl jako mravní výzvě. Doufám, že se nám to podařilo.
O kom mluvíte, když říkáte "nám"? Já jsem scénář psala a dramaturgové Jan Otčenášek a Lída Hustolesová mi ustavičně oponovali a hledali se mnou, jak téma účinněji převádět do televizní podoby. Seriál má svá pravidla, divák nesmí ztratit zájem a souvislosti, nemůžete stále někam odbíhat a dělat "velké umění", v seriálu na ně není prostor. Takže Jan Hus vznikal v ustavičném koloběhu psaní, dramaturgických připomínek a jejich naplňování.
Vidíte v životním příběhu Jana Husa nějakou podobnost či dokonce paralelu s vaším životem? To určitě ne, filozoficky patřím k jeho protivníkům. Když jsem psala o Husovi knihu, musela jsem v sobě změnit způsob myšlení, abych mu porozuměla. Hus je postava čistě gotická, kdežto my v sobě nosíme duchovní zkušenost renesance a osvícení. Konkrétně, Hus je přesvědčen, že idea je reálně obsažena ve věci, kdežto my většinově ideu věci vnímáme jako její název. Hus ale předběhl svou dobu etickou stránkou svého učení a je určitým vykřičníkem pro naprostou zpustlost, nemorální jednání, zkaženost. Je ustavičně zvednutým ukazovákem: "Pozor, tady za tou mezí už začíná zkáza i vašeho pojetí civilizace." V tomto směru ho naprosto přijímám a akceptuji, ale moje východiska jsou úplně z jiného břehu.
Máte v současnosti rozepsanou nějakou knížku? Spíš o ní zatím rozvažuji. Mám vymyšleného spisovatele Nečase, který za mě píše knihy. Je to ohromná metoda, protože co já si netroufnu říct, to on napíše, a kde bych byla já hloupá, je on hloupý za mě. Spisovatel Nečas napsal už dvě knihy a já bych chtěla, aby byly tři. Takže teď promýšlím, co si můj spisovatel Nečas počne, jakým způsobem se bude dál vyvíjet jeho psaní. Určitou představu už mám. Myslím si, že mám dokonce i tu první větu, o které jsme spolu mluvily. Víc ale o svém pojetí Nečasovy třetí knihy neřeknu, protože se nechci vypovídat ze svého nápadu.
Ale můžete mluvit o Nečasových knížkách, které už vyšly. V té, co nese jeho jméno Nečas, jste se dotkla politiky. Lze vybroušeně psát o politice? Ve všech románech jsem psala i o politice, ale zprostředkovaně, prostřednictvím lidských osudů. Nečas se
rozhodl, že zkusí psát o politice přímo. On je natolik odvážný, že mínil popsat ironickým způsobem, v nadnesené podobě, zkušenost 90. let. A stalo se to, co se muselo stát: politika vnutí do textu nejen své prostředí, figury, situace, ale taky svou řeč. Nelze o ní psát jinak než jejím jazykem. První Nečasova knížka je o osobním trápení a jazyk je tu živý, barevný, nápaditý, a v této druhé knize se místy propadává do veliké chudoby, výrazové šedi. Nedávno jsem četla veliký rozhovor s Vladimírem Franzem, malířem, hudebníkem a spisovatelem, pánem, který měl odvahu nechat si potetovat celé tělo, a tento mimořádný člověk to v rozhovoru pojmenoval naprosto přesně a naplno. Řekl, že jakmile se v knížce popíše situace nebo scéna z parlamentu, je to konec umění. V knize Nečas mám scénu z parlamentu.
Kromě toho, že sama aktivně píšete, pomáháte také mladým začínajícím autorům. Jezdíte pravidelně na přelomu června a července na semináře do Luhačovic. Byla jste i letos? Semináře pořádá místní střední škola pro umělecká řemesla a knihkupce. Literaturu a český jazyk tam učí profesor Karel Milička, autor skvělých učebnic světové literatury. Je zamilován do myšlenky pomáhat mladým lidem, kteří v období kolem maturity zjistí, že se chtějí věnovat literatuře a psaní. Jsou to studenti, kteří si už vyzkoušeli něco napsat, básničku, sloh, někde jim uveřejnili povídku a podobně. Zájemci jsou vybíráni ze středních škol celé republiky prostřednictvím konkurzu. Do Luhačovic pak přijede na týden 20, 30 mladých lidí. Věnuje se jim tak 8 až 10 zkušených autorů. Vysvětlujeme studentům, jak si naprosto nevhodně vybrali své povolání, co je to za děs a běs, co všechno ještě neumějí a budou se muset naučit, jak se nestanou levně slavnými lidmi. Ale vážně musím říci, že pro mě je to nesmírně krásná práce.
Jak probíhá takový tvůrčí literární seminář a čím především může být pro jeho účastníky přínosný? Zadám například úkol, který se vztahuje k pobytu v Luhačovicích. Mladí tvůrci si přinesou, co napsali a své texty čtou. Řekla bych, že když má někdo opravdu veliký talent, pozná se to už během týdne, který spolu prožijeme. Myslím, že do budoucna má pro mladé lidi účast na semináři značný význam. Na internetu vznikla stránka komunity absolventů z Luhačovic, kteří tak spolu udržují kontakt.
Získala jste v Luhačovicích i nějaké své žáky? Jezdí za mnou mladý muž, který dostudoval filozofii v Brně. Napsal několik povídek, přivezl mi novely a teď se chystá na román. Zatím ještě nic nevydal, texty jsou pouze mezi jeho známými a jím. Je velice příjemné sledovat jeho úžasný pokrok; to, jak rychle se učí řemeslo, jak ho zvládá.
Co vlastně může naučit zkušený spisovatel mladého začínajícího autora, který má touhu psát? Především by ho měl nechat psát. A pak mu říkat, kde a v čem dělá chyby. Když budu mluvit konkrétně o mladém muži z Brna, který za mnou jezdí, týkají se moje první připomínky pravopisu. Nerozlišuje měkké "i" a tvrdé "y", neumí "s" a "z", neví, jak používat čárky.
To by ho ale měla naučit škola, ne? No dobře, ale nenaučila ho to. A on už sebevědomě říká: "To mi udělá korektor." Kromě oprav pravopisu v jeho textech škrtám, protože hlavní umění spisovatele není něco napsat, ale umět to seškrtat, zbavit se balastu. Další krok je práce s jazykem. Nejprve ale musím umět odhadnout a postihnout druh talentu. Když si to ujasním, vím, k čemu ho mám přistrčit, jakou literaturu mu doporučím přečíst. Stanu se prostředníkem podnětů, učím ho vstřebávat styly a způsoby vyjadřování, jazyk a nápady, aby do sebe tu literární kulturu nasával a takovým mimoděčným způsobem získával určitou kultivovanost a zkoušel ji uplatňovat ve svých textech. Myslím si, že mladí začínající autoři se mají dost "mučit".
Byla jste předsedkyní Obce spisovatelů a jste členkou i dalších klubů, které sdružují spisovatele. Myslíte, že tyto organizace mají v současnosti smysl? Je dobře mít tyto spolky a občanská sdružení, ale je důležité vyprofilovat jejich činnost a umět využít jejich sílu. V tom vidím problém a velký prostor pro práci. Zatím je to spíše tak, že spisovatelům hlavně záleží na
tom, aby byli v nějaké organizaci, protože to vyrovnává jejich prestiž. Nejsou známí a členství v Obci spisovatelů jim dodává na vážnosti. Představte si, že Obec má 700 členů, 700 spisovatelů! Podmínkou přijetí je mít vydané alespoň dvě knížky, které splňují určitá literární kritéria. Já si spíš myslím, že organizace by mohla pomáhat spisovatelům řešit i některé autorské a sociální problémy. Musela by se o ně ovšem začít zajímat.
Jaké problémy máte konkrétně na mysli? Veřejným tajemstvím je neserióznost jednání některých nakladatelů s autory. Protože je spisovatelů tolik, je hodně textů a knižní trh je u nás velice malý. Nakladatelé tak mohou s autory zacházet dost nevybíravým způsobem: honoráře se řídí libovůlí nakladatele, někdy dokonce nejsou vyplaceny vůbec. Autor je rád, že může knížku vydat, takže většina spisovatelů tyto "mravy" trpí. Myslím, že Obec spisovatelů by v tomto ohledu mohla prosadit řadu věcí, třeba uzavřít různé smlouvy s organizací nakladatelů.
A co Pen-klub? To je mezinárodní a velice prestižní výběrová organizace, která funguje na základě určitého programu ochrany svobody autorů a svobody slova. Být jejím členem znamená mít "pečeť" někoho, kdo ve světě a ve společnosti něco znamená. Soustřeďuje výkvět české literatury, i když ne všichni členové Pen-klubu jsou slavní, výrazní a významní.
Ve veřejném životě jste se angažovala jak před revolucí, tak i po ní. Byl pro vás rok 1989 velkým zlomem? Patřím k lidem, kteří si chrání kontinuitu svého života. Třebaže to byl převrat, osobně ho nevnímám jako nějaký velký zlom. Sama v sobě jsem neprožívala nic převratného, i když došlo k velkým změnám vnějších okolností, to samozřejmě ano. Z disidenta se dostat do parlamentu, byl skutečně veliký skok! Ale vlastně se jenom naplňovalo to, o čem jsme přemýšleli, bavili se a psali už od konce 50. let. Najednou to bylo tady a bylo to reálné. Jen jsme nepředpokládali, že se to stane tak rychle.
Proč jste cítila potřebu vstoupit po revoluci do politiky? Václav Havel řekl, že se máme snažit pomoci novému státu a já jsem vzala jeho slova vážně. To byl jeden důvod. Tím druhým byly preference, které jsem získala ve volbách. Zachovala bych se bývala naprosto bezostyšně, kdybych řekla: "Zvolili jste mě, ale já si to na sebe nevezmu."
Myslíte si, že žena má u nás v politice šanci? Má, když o ni stojí. Potíž není v tom, že by neměla šanci. Já vidím problém v tom, že přirozená povaha odrazuje ženy od toho, aby do této oblasti vůbec vstupovaly. Politika a veřejné poměry jsou zatím ještě pořád utvářeny takovým dravým, především mocenským, způsobem. Ženy jsou založeny spíš věcně, chtějí vidět nějaký konkrétní výsledek a příliš je nezajímá poštěkávání ve sněmovně. Určitá "nehotovost" poměrů je důvodem, proč se tak málo žen uchází o politiku. Ženy jsou v nadacích, ve zdravotnictví, v sociálních službách, tam všude dokonce jejich počty převažují. Působí i v hospodářství, je spousta skvělých manažerek; to jsou oblasti, do kterých ženy neváhají vstoupit. Ale zdá se mi, že do politiky se jim příliš nechce. Já bych tam taky už nešla.
Proč ne? Spisovatel má jako svou základní potřebu chovat se svobodně. V politice se nemůžete chovat svobodně, nemůžete říkat, co si myslíte nebo co byste chtěla. Tam jste podřízená buď určitému "rituálu" nebo odpovědnosti za program, který na sebe politik vezme. Taky kolektivu, který vás do sněmovny poslal, či se kterým jste tam vstoupila. Mluvit v souvislosti s politikou o tom, že by člověk vždycky říkal pravdu a otevřeně vyjadřoval, co si myslí, je buď naivita anebo to není pravda. Spisovatel jako politik se možná může chovat určitou dobu otevřenějším způsobem, chvíli může vypadat docela zajímavě, ale časem zjistí,
že když napíše knížku, má to větší význam, než když dělá různé kompromisní tahy.
Myslíte, že člověk v politice může dosáhnout nějakého konkrétního výsledku? Může, ale nesmí si myslet, že přemění poměry. Poměry musí umět využívat pro věci, které jsou dostupné a reálně možné. Například na začátku 90. let na tom byla velmi špatně Národní knihovna. Tak jsme založili společnost na její pomoc a získávali jsme peníze z Ameriky. Takový úspěch je jako ona známá Konfuciova svíčka: "Když nemůžu potlačit tmu, tak alespoň zapálím jednu svíčku." A toto zapalování svíček je podle mého názoru ženskou mentalitou. Člověku udělá dobře, když pak vidí digitalizovanou podobu kroniky a může si v duchu říct, že na její existenci má taky malinký podíl.
Máte pocit, že jste prošla svou politickou dráhou čestně? To doufám! Nikdo mě neuplatil. Ale je třeba říci, že jsme byli v zajetí jisté euforie, když jsme přijímali zákony například o České televizi nebo o televizní radě. A taky jsem byla zpravodajem zákona o státním fondu kultury, který pak úplně zkrachoval. V určitých ohledech jsme přecenili jisté mechanismy, které v té době vznikaly a realita potom byla horší, nežli předpokládala naše idealistická mysl. Ale to byla otázka naivity, nikoli toho, že by se člověk dopustil něčeho nečestného.
Říkáte, že do politiky byste znovu nešla, přesto jste se nevzdala společenského života a snahy ovlivňovat určité veřejné dění u nás: v současnosti působíte v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání. Proč jste se k tomuto kroku rozhodla? Obrátil se na mě ministr Dostál, se kterým jsme přátelé. Situace byla velice napjatá a já jsem byla přesvědčená, že neprojdu. Předesílám, že nejsem alibista, ale říkala jsem si, že to zkusím a uvidím, jak na tom jsem. Nejsem členkou žádné strany a tak jsem nejdřív musela jít do sociálně demokratického klubu. Byla jsem docela zvědavá, jak to tam vypadá a chodí. Tím klubem jsem prošla; sice ne nijak velkou většinou, ale prošla. Pak už jsem byla hrozně napnutá, co se odehraje v parlamentu, ve sněmovně, a byla jsem přesvědčená, že je naprosto nereálné, abych byla zvolena. Ani jsem si nepustila televizi, když Radu volili, protože jsem se nechtěla dívat na vlastní Waterloo. Představovala jsem si, jak jeden poslanec za druhým vstává a říká: "Ne!" "Ne!" "Ne!" O svém zvolení jsem se dozvěděla, až když mi zavolal můj syn.
Takže vás ta volba docela překvapila? Ano, ale překvapilo mě nejenom to, že mě volila celá koalice; z míry mě úplně vyvedli komunisté. Abych prošla, byl potřeba jeden jejich hlas a ten byl předem vyjednaný. Paradoxní bylo, že mě nakonec volil celý komunistický klub, takže jsem se v duchu ptala, co jsem asi provedla. Nedalo mi to a pátrala jsem po důvodech. Nakonec bylo překvapením i to, že jejich pohnutky nejsou pro mě zneucťující.
A co pro vás teď znamená členství v Radě? Je to velká zodpovědnost. Jednáme a rozhodujeme o nesmírně složitých a i dalekosáhlých případech. Do uvažování se mísí mnoho faktorů, taky vlastní svědomí. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání je státní správní orgán, je pro ni vydán speciální zákon, ten je schvalován za různých politických konstelací v parlamentu a k některým paragrafům můžete mít i výhrady, ale nemůžete rozhodovat proti němu. Je to jisté dilema, ale doposud jen věcné, ne etické. Nadto je složení Rady vynikající, co člověk, to zajímavá, velká a nezávislá osobnost. Jsem ráda, že jsem se mezi nimi ocitla, jednání jsou otevřená, nepolitikářská, věcná, je to atmosféra, která mi vyhovuje. Mám v sobě pocit, že jsem užitečná.
A zbývá vám při vašem současném vytížení i čas na psaní, abyste zachovala onu rovnováhu svého života? Čas na psaní si kradu. Je to se mnou tak, že veřejnou práci neodbývám, ale psaní je přece jen způsobem mého života. Současně si ale myslím, že se zas tak nic světoborného nestane, když ve vymezeném čase svou knihu, možná už poslední, nestihnu napsat. Líto by mi to ale bylo, chci v ní použít nádherné texty I-ťingu.
ZUZANA VOJTÍŠKOVÁ
