Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy
Obhájce v trestním řízení Bakalářská práce
Petra Kopecká
Autor:
Právní administrativa v podnikatelské sféře Vedoucí práce:
Praha
JUDr. Zdeněk Sovák
Duben 2011
Prohlášení:
Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou, práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen/a se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.
V Praze dne 29. března 2011
Petra Kopecká
Poděkování Za vstřícný přístup, cenné postřehy a podnětné připomínky a rady děkuji vedoucímu práce JUDr. Zdeňkovi Sovákovi. Dále bych chtěla poděkovat Mgr. Daliborovi Šamanovi a JUDr. Radoslavovi Bolfovi, z advokátní kanceláře Mgr. Dalibor Šaman a JUDr. Radoslav Bolf, se sídlem Fibichova 218, Mělník, za jejich cenné informace a zkušenosti, které mi velmi pomohly při vypracování mé práce.
Anotace Cílem této práce je popsat význam činnosti a postavení obhájce v trestním řízení, jehoţ úkolem je poskytovat obviněnému potřebnou právní pomoc a účelně vyuţívat k hájení jeho zájmů prostředky a způsoby obhajoby uvedené v zákoně. Teoretická část práce se zabývá definicí obhajoby a její historií. Dále jsou zpracovány otázky realizace práva na obhajobu v jednotlivých fázích trestního řízení, povinnosti a práva obhájce, způsoby pověření obhájce vykonávat obhajobu a specifická problematika obhajoby mladistvých. V aplikační části práce je popsán konkrétní případ násilného trestného činu (zločinu) a průběh obhajoby jeho pachatele se všemi souvisejícími okolnostmi. V souvislosti s tímto případem je v práci řešena i otázka etiky zásad obhajoby.
Annotation The aim of this paper is to describe the importance of the work and status of defense counsel in criminal proceedings whose role is to provide the defendant with appropriate legal assistance and effectively used to serve the interests of the ways and means of defense provided by law. The theoretical part deals with the definition of defense and its history. Further implementation issues are handled right of defense at various stages of criminal proceedings, obligations and rights advocate, advocate ways credentials to perform specific defense and juvenile defense issues. The practical part describes a specific incident of violent crime (crime) and conduct the defense of the offender with all the relevant circumstances. In connection with this case is solved in this essay the question of ethics principles of defense.
Obsah Úvod ........................................................................................................................................................ 6 I. Teoretická část ..................................................................................................................................... 7 1. Výklad pojmů ................................................................................................................................... 7 2. Historie advokacie a obhajoby ........................................................................................................ 9 2.1. Historie advokacie v českých zemích........................................................................................ 9 2.2. Historie obhajoby ................................................................................................................... 11 3. Trestní řízení .................................................................................................................................. 14 3.1. Stádia trestního řízení ............................................................................................................ 14 4. Obhajoba obviněného ................................................................................................................... 16 4.1. Realizace práva na obhajobu.................................................................................................. 16 4.2. Obhájce v trestním řízení ....................................................................................................... 17 4.3. Význam činnosti obhájce v trestním řízení............................................................................. 18 5. Způsoby pověření obhájce vykonávat obhajobu .......................................................................... 20 5.1. Zvolený zástupce .................................................................................................................... 20 5.2. Nutná obhajoba ...................................................................................................................... 21 5.3. Ustanovený obhájce ............................................................................................................... 24 6. Povinnosti a práva obhájce ........................................................................................................... 27 6.1. Povinnosti obhájce ................................................................................................................. 27 6.2. Základní práva obhájce ........................................................................................................... 28 7. Postavení obhájce v jednotlivých fázích trestního řízení .............................................................. 30 7.1. Právní pomoc před zahájením trestního stíhání .................................................................... 30 7.2. Obhajoba v přípravném řízení ................................................................................................ 30 7.3. Účast obhajoby na dokazování ............................................................................................... 31 7.4. Hlavní líčení ............................................................................................................................ 32 8. Obhajoba mladistvých ................................................................................................................... 34 9. Etika obhajoby ............................................................................................................................... 38 II. Aplikační část ..................................................................................................................................... 42 10. Násilný trestný čin (zločin) ze dne 13. 12. 2009 .......................................................................... 42 11. Etika obhajoby ............................................................................................................................. 48 Závěr ...................................................................................................................................................... 52
Pouţitá literatura Přílohy Příloha č. 1 - Usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 Věstníku
Úvod Ústava České republiky vymezuje naši zemi jako právní stát, který je zaloţený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Aby toto vymezení nebylo jen prázdnou frází, je potřeba, aby se na jejich naplnění podílely svou činností všechny sloţky, které jsou k tomu určené. Jednou z těchto sloţek je advokacie a její představitelé, advokáti (obhájci). Jejich podíl na naplňování principu právního státu spočívá ve sluţbě společnosti, jejíţ význam roste s významem práva pro společnost a s potřebou znalosti práva. Znalost práva je tím, s čím advokacie vstupuje do právního vztahu ke společnosti a jednotlivý advokát do právního vztahu k členům společnosti, svým klientům. Je tomu tak proto, ţe roste význam práva pro společnost. Právní vztah, v němţ obhájce zmíněné cíle dosahuje a v jehoţ rámci právní pomoc poskytuje, je vztahem právním, který sebou nese celou řadu práv a povinností. Tato práva a povinnosti nejsou určena jen pro advokáta, ale i pro jeho klienta. Pracovala jsem jako civilní zaměstnanec u Police České republiky, Územní odbor Mělník. Náplní mé práce byla administrativní činnost, ale i přesto jsem měla moţnost se zúčastnit několika procesních úkonů policistů ze sluţby kriminální policie a vyšetřování jako nezúčastněná osoba. Při těchto úkonech jsem měla moţnost pozorovat práci a postup obhájce podezřelých. Jejich práce mne zaujala. Má práce je rozdělená na dvě části, na teoretickou a aplikační. V teoretické definuji, co je to obhajoba a její historii. Dále se zde zabývám osobou obhájce jako takovou, jaká jsou jeho práva a povinnosti vůči klientovi, na jeho postavení v jednotlivých fázích trestního řízení a na problematiku obhajoby mladistvých. V aplikační části jsem se zaměřila na jeden konkrétní násilný trestný čin, který jsem stručně popsala. V rámci vypracování této části práce jsem navštívila Mgr. Dalibora Šamana a JUDr. Radoslava Bolfa. JUDr. Radoslav Bolf byl obhájcem obviněného z násilného trestného činu. Poskytl mi informace nejen k případu, ale i svůj osobní pohled na věc. S advokáty jsem hovořila i o etice obhajoby.
6
I.
Teoretická část
1. Výklad pojmů Podezřelý Podezřelý je osoba, u níţ je dán některý z důvodů vazby, a proto ji můţe policejní orgán v naléhavých případech zadrţet, i kdyţ proti ní doposud nebylo zahájeno trestní stíhání. Obviněný Obviněný je podle trestního řádu ten, proti kterému bylo zahájeno trestní stíhání. Tímto pojmem se uvedená osoba označuje aţ do nařízení hlavního líčení soudem. Obţalovaný Po nařízení hlavního líčení se obviněný označuje jako obţalovaný. Odsouzený Odsouzený je ten, proti němuţ byl vydán odsuzující rozsudek, nebo trestní příkaz, který jiţ nabyl právní moci. Trestní řízení Trestní řízení je zákonem definováno jako postup orgánů činných v trestním řízení, jehoţ hlavním úkolem je náleţitě zjistit, zda byl spáchán trestný čin, zjistit pachatele tohoto činu a uloţit mu podle zákona trest nebo ochranné opatření, pravomocné rozhodnutí vykonat či jeho výkon nařídit. Řízení při tom musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachování zákonů a pravidel občanského souţití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti. Orgány činné v trestním řízení -
Soud – soudy jsou povolávány zejména především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. V trestním řízení rozhodují o vině a ukládají zákonem stanovené tresty, popřípadě jiná opatření;
-
Státní zastupitelství – Státní zastupitelství je státní úřad, který je v trestním řízení povolán k uskutečňování trestního stíhání a tím k naplňování poţadavku legality. Státní zastupitelství zastupuje veřejnou ţalobu v trestním řízení a vykonává další úkoly, stanoví-li tak zákon; 7
-
Policejní orgán – útvary policie České republiky, resp. útvar Ministerstva vnitra pro inspekční činnost. Stejné postavení mají v řízení o trestných činech i jiné orgány, které stanoví § 12, odst. 2 tr. řádu.
Procesní úkony Procesní úkony jsou úkony subjektů trestního řízení, se kterými trestní řád spojuje vznik, změnu nebo zánik trestně procesních vztahů.
8
2. Historie advokacie a obhajoby V této kapitole bych se ráda zaměřila na krátkou historii a vývoj povolání advokáta a advokacie jako takové.
2.1. Historie advokacie v českých zemích Historie advokacie v českých zemích se neobejde bez připomenutí nejvýznamnějších etap dějin státu a práva ve střední Evropě. Středověký stát sehrál důleţitou roli jak na poli politickém a kulturním, tak v oblasti tvorby a aplikace práva. V roce 1348 byla v Praze zaloţena nejstarší středoevropská universita včetně právnické fakulty. Na dvoře českých panovníků působili významní čeští i zahraniční právníci, např. Gozzo z Orvietta, nebo Antonio Marini z Grenoblu. Domácí zemské, městské a horní právo bylo na srovnatelné úrovni s dobovým právem v sousední Svaté říši římské. Prvá zmínka o snaze organizovat advokacii a dokonce zavést numerus clausus1) je vázána ke sněmovnímu usnesení z roku 1615. Otázky tarifální, resp. odměny byly řešeny pochopitelně jiţ dříve, obdobně jako i v tehdejší Francii bylo např. často zakazováno podílnictví na předmětu rozepře. Formální úpravu advokacie však přináší podrobněji aţ pobělohorské Obnovené zřízení zemské, platné v Čechách od roku 1627 a na Moravě od roku 1628 a jeho novelizace zvaná Deklaratoria z let 1650-1652. Od 17. století tak bylo známo povinné zastoupení advokátem, stanoveny podmínky přístupu k povolání a dána disciplinární pravomoc soudu nad advokáty. Příseţným advokátem se mohl stát napříště pouze graduovaný právník. Tendence vytvořit ze svobodného povolání úřad pokračovala v 18. století. Tato tendence nenabyla však v českých zemích takové intensity, aby vedla k celkové a systematické úpravě advokátského povolání, jak tomu bylo v zemích rakouských, nýbrţ projevuje se ve sporadické a kazuistické úpravě jednotlivých otázek. V této podobě fungovala advokacie do roku 1848. Významným praţským právníkem, který vykonával advokacii, byl děkan právnické fakulty, právní poradce Beethovenův, Johann Nepomuk Kaňka. V rekonstruovaném barokním paláci na praţské Národní třídě 16, který Kaňkova vdova odkázala advokacii, dnes sídlí Česká advokátní komora. Rok 1848 otevřel cestu habsburské monarchii k budování moderního státu. I kdyţ jiţ v roce 1850 byl ústavní vývoj na téměř desetiletí přerušen Bachovým absolutismem, prozatímní 1)
Numerus clausus – omezený počet
9
advokátní řád z roku 1849 nepozbyl platnosti. Advokacie v českých zemích v letech 18481918 měla shodné osudy jako advokacie v celém Předlitavsku2). Důleţitým mezníkem bylo v tomto období nepochybně přijetí nového Advokátního řádu v roce 1868. Advokacie byla tímto právním předpisem koncipována jako svobodné a nezávislé povolání, byl odstraněn numerus clausus, byly zřízeny samosprávné advokátní komory, mj. s disciplinární pravomocí v první instanci. V lednu 1869, kdy advokátní řád vstoupil v účinnost, bylo v Praze pouhých 66 advokátů, jejich počet začal obratem rychle vzrůstat. Šedesátá léta 19. století byla počátkem emancipace českého jazyka při aplikaci práva a výkonu právnického povolání. V roce 1861 vyšlo první číslo českého časopisu "Právník", o tři roky později byla zaloţena Jednota právnická v Praze. Završením tohoto procesu bylo v roce 1882 rozdělení Karlo-Ferdinandovy university v Praze na českou a německou část, a tedy i otevření české právnické fakulty. Vedle německy praktikujících advokátů se stále více prosazovali jejich čeští kolegové. Koncem století česká generace zaloţila Spolek českých advokátů a začala vydávat český ryze advokátský časopis "Časopis českých advokátů" přejmenovaný následně na "Právnické rozhledy". Do začátku 1. světové války se advokátní organizace stabilizovala, advokáti se standardně uplatňovali ve všech sférách ţivota společnosti. K významným advokátům, kteří v advokacii působili převáţně v období do roku 1914, patřili např. dlouholetý president praţské advokátní komory Josef Tragy, praţští primátoři Antonín Strobach, Tomáš Černý, Jan Podlipný, Jindřich Šolc, spisovatel Svatopluk Čech, mecenáš umění Leopold Katz a řada dalších. Po 1. světové válce nastala vznikem Československé republiky dvacetiletá etapa, v níţ nový stát, přijetím tzv. recepčního zákona, navázal na vyzkoušenou právní úpravu rakouskou. Zákonodárství bylo zaměřeno spíše na unifikaci práva československého, neţ na rozsáhlejší rektifikační práce. Na Slovensku platilo právo uherské. Advokáti se valnou měrou podíleli jiţ na vzniku samostatného státu, mnozí z nich se v prvé republice zapojili do politického dění. Advokáti byli mezi poslanci, senátory a ministry. Z advokátů - politiků stojí v popředí nepochybně první ministr financí Alois Rašín, mnoholetý ministr spravedlnosti Ivan Dérer, sociálně-demokratičtí ministři Lev Winter a Alfréd Meissner, poradce a přítel T. G. Masaryka Václav Bouček, prvorepublikový diplomat a posléze prezident Nejvyššího kontrolního úřadu Eduard Koerner aj.
2)
Předlitavsko – neúřední název pro rakouskou část Rakousko-Uherka na západ od řeky Litavy, na niţ vedla hranice s uherskou částí, tzv, Zalitavskem
10
V roce 1918 byly otevřeny právnické fakulty v Brně a Bratislavě také ţenám. První česká doktorka práv Anděla Kozáková-Jírová dala přednost notářství, prvou advokátkou se stala její vrstevnice Matylda Mocová-Wíchová. Na konci první republiky v roce 1938 měla moderní advokacie v českých zemích jiţ svoji vybudovanou tradici. Úspěšné advokátní kanceláře byly nejednou rodinnými podniky. Praţská advokátní komora se od počátku 30. let zabývala myšlenkou zpracování dějin advokacie. Jejich stručný nástin stihl Evţen Tarabrin dotáhnout pouze do konce 18. století. Poté přišla 2. světová válka. Okupace, Protektorát Čechy a Morava a následné události roku 1948 se negativně odrazily ve všech sférách práva, včetně advokacie. Advokacie, poznamenaná válkou, prošla po roce 1948 dalšími zásahy. Soukromé praxe zanikly, reţimu nepohodlní advokáti byli zbaveni svých oprávnění. Ti, kteří se nechtěli s nastalou situací smířit, se vystavovali riziku osobních problémů či byli odsouváni do ústraní. Přes zostřený státní dohled se v rámci advokátních poraden předávaly tradice a zvyklosti z dob, kdy advokacie byla svobodnou. Rok 1989 přinesl návrat k osvědčeným hodnotám nejen v advokacii. I tentokrát se advokáti podíleli na pozitivních změnách. Praţská advokátka Dagmar Burešová se stala první polistopadovou ministryní spravedlnosti, Otakar Motejl se stal předsedou Nejvyššího soudu ČR. V okruhu advokátů soustředěném kolem Karla Čermáka byl připraven text zákona o advokacii, navazujícího na rakouskou, resp. prvorepublikovou právní úpravu advokacie. Zákon č. 128/1990 Sb., o advokacii vstoupil v účinnost dne 1. 7. 1990. Otevření advokacie přivedlo do jejích řad mnoho právníků, kteří po advokátském povolání v minulosti mohli jen touţit. Léta 1990-1996 proběhla ve znamení dvojkolejnosti. Vedle advokátů působili na poli svobodných právnických povolání také komerční právníci orientovaní v podstatě na obchodní právo a zastupování podnikatelských subjektů. Za zatím poslední mezník v dějinách advokacie v naší zemi lze povaţovat zákon č. 85/1996, o advokacii ve znění pozdějších předpisů, upravující výkon advokacie v mezích evropského standardu. Na zákon navazují stavovské předpisy, včetně etického kodexu.
2.2. Historie obhajoby Pokud chci hovořit o původu povolání obhájce respektive advokáta, musím se v historii vrátit aţ k samému úsvitu lidských dějin. Prvního advokáta, byť jeho označení velmi vzdáleně odpovídá tomu, jak jej známe dnes, bylo potřeba v okamţiku, kdy člověk spáchal první zločin.
11
Pojem advokát pochází z latiny, z pojmu advocatus, coţ znamená přivolaný. Ve starém Římě se takto označoval přítel nebo zástupce, který měl znalost práva. Na našem území se s tímto pojmem poprvé setkáváme v listině Konráda III.3) z roku 1144. Dále bych ráda uvedla další velmi důleţité pojmy. Jedná se o advokacii v materiálním a formálním pojetí. Advokacie v materiálním pojetí je z historického pohledu výraznější a starší. Znamená, ţe ji můţe poskytovat v podstatě kdokoli, aniţ by k tomu měl zvláštní osobní předpoklady či kvalifikaci. Advokacie ve formálním pojetí se prosazovala postupně a dnes si ji ani jinak neumíme představit. To znamená, ţe advokátem se můţe stát jen ten, kdo splní podmínky stanovené zákonem. Podmínky se týkají různých předpokladů, o kterých se zmíním dále ve své práci. Pojetí takové advokacie se prosazovalo postupně, v Evropě se snahy v tomto ohledu začaly rozvíjet začátkem 17. století. Ve středověku fungovala výhradně advokacie v materiálním pojetí a osoba advokáta byla spíše řečníkem, tomu také odpovídal soudní proces i důkazní prostředky. Po zaloţení Karlovy univerzity a její právnické fakulty bylo moţné se vzdělávat v oboru práva. Toto vzdělání ovšem pro tehdejší advokáty nebylo povinné a tak jej většina neměla. Počítalo se s nimi jako s plnohodnotnou součástí procesu a to se odráţelo i v právních předpisech. Česky psaná právní kniha Ondřeje z Dubé4), zachycující stav zemského práva okolo roku 1400, počítá s účastí řečníků v soudním řízení. V roce 1408 zemský soud nálezem vyslovil zásadu, ţe pokud strana řečníka ţádá, má jí být dán. Viktorin Kornel ze Všehrd5)ve svém díle O práviech, o súdiech i o dskách země České knihy devatery se o řečnících zmiňuje spíše negativně. Pohrdá jejich nedostatečným vzděláním. Pavel Kristián z Koldína, autor významného kodexu Práva městského království českého a markrabství moravského, v části o řečnících upravuje práva a povinnosti advokátů v takové podobě, která se svou úpravou podobá té dnešní. V tomto období se začala řešit i otázka odměňování řečníků. Bylo výslovně zakázáno jejich podílnictví na předmětu sporu. V roce 1355 se stanovily přesné sazby odměn v právu městském. Existovala zvláštní kategorie řečníků, tzv. jorgeltníci tedy ti, kteří zastupují za roční paušál.
3)
Konrád III. (1093 – 15. února 1152 Bamberg) byl první římský král (1138 – 1152) z rodu Štaufů, syn Fridricha I. Švábského a Aneţky, dcery římského císaře Jindřicha IV. z dynastie sálské. Konrád III. nebyl nikdy korunován římským císařem a pokračoval tak ve stylu římských králů. 4) Ondřej z Dubé (1320 – 1412/1413) byl český znalec zemského práva, vrchní zemský sudí a poprávce kouřimského kraje. 5) Viktorin Kornel ze Všehrd (1460, Chrudim – 21. září 1520, Praha), spisovatel, právník, univerzitní mistr (1483), od roku 1484 děkan Karlovy univerzity.
12
Dalším významným krokem od materiálního k formálnímu pojetí advokacie bylo usnesení generálního sněmu z roku 1615, první skutečný řád v zemích Koruny české. Pro přijetí do advokátního stavu bylo důleţité kladné rozhodnutí zemského soudu na základě doporučení starších řečníků. Právní důsledek Bílé hory, Obnovené zřízení zemské, dopadá i na advokacii – ústní soudní proces byl nahrazen písemným a advokát se stává spíše úředníkem. Na základě těchto událostí právní zastupování nepříslušelo řečníkům, ale prokurátorům a advokátům. Působnost advokátů byla omezena. Advokáti mohli vykonávat svou profesi pouze v obvodu soudu, u něhoţ sloţili přísahu. Další pokrok ve smyslu posílení formálního pojetí advokacie přišel za vlády Marie Terezie. Dvorské dekrety poţadují, aby advokáti absolvovali předepsané právnické vzdělání. Toto konkretizuje Josefinský soudní řád z roku 1781, který posiluje formální pojetí advokacie povinností absolvování dvouleté praxe a vykonáním advokátní zkoušky. Další významný posun nastal zavedením advokátské stavovské samosprávy císařským nařízením ze dne 16. srpna 1849, kterým se schválil provizorní advokátní řád. S posílením a konečným prosazením formálního pojetí advokacie souvisel boj s pokoutnictvím nebo vinklářstvím – neoprávněným výkonem advokacie. Proti takové činnosti bylo v roce 1857 vydané nařízení, které bylo platné aţ do roku 1950. Z jeho zásady, ţe obhájcem můţe být pouze advokát, se vychází i dnes. Tato zásada je zakotvena v povinném zastoupení před Ústavním soudem v odvolacím řízení Prvním skutečným moderním právním předpisem o advokacii na našem území se stal Advokátský řád z roku 1868. Podle něj se oprávnění k výkonu advokacie nabývalo zápisem do seznamu advokátů, vedeném příslušnou komorou. Na jeho základě se pak advokacie stala skutečně svobodným povoláním s vlastní stavovskou samosprávou.
13
3. Trestní řízení Trestní řízení je zákonem upravený postup orgánů činných v trestním řízení, popř. i jiných osob zúčastněných na trestní řízení, jehoţ úkolem je náleţitě zjistit, zda byl trestný čin spáchán, a je-li tomu tak, zjistit jeho pachatele a uloţit mu podle zákona trest nebo ochranné opatření, učiněné rozhodnutí vykonat, popř. jeho výkon zařídit, dále působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti a k výchově občanů. Jde o zákonem upravené chování orgánů činných v trestním řízení, popř. i dalších osob ve společenských vztazích, které vznikají při zjišťování trestných činů, při rozhodování o nich, při výkonu rozhodnutí a při předcházení a zamezování trestné činnosti. Trestní řízení probíhá v několika stádiích. Trestní řád stanoví jejich pořadí a jejich účel a charakter. Podle současného znění trestního řádu je třeba rozeznávat tato stádia: 1. Přípravné řízení 2. Předběţné projednání obţaloby 3. Hlavní líčení 4. Opravné řízení 5. Vykonávací řízení
3.1. Stádia trestního řízení Současné znění trestního řádu pouţívá v rámci jednotlivých stadií ještě podrobnější členění. Vyplývá to například z ustanovení § 12 odst. 10 trestního řádu. Trestním řízením se podle tohoto ustanovení rozumí řízení podle trestního řádu, trestním stíháním pak úsek řízení od zahájení trestního stíhání aţ do právní moci rozsudku, případně jiného rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení ve věci samé a přípravným řízením úsek řízení podle trestního řádu od sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení nebo provedení neodkladných a neopakovatelných úkonů, které mu bezprostředně předcházejí, a nebyly-li tyto úkony provedeny, od zahájení trestního stíhání do podání obţaloby, postoupení věci jinému orgánu nebo zastavení trestního stíhání, anebo do rozhodnutí či vzniku jiné skutečnosti, jeţ mají účinky zastavení trestního stíhání před podáním obţaloby, zahrnující objasňování a prověřování skutečností nasvědčujících tomu, ţe byl spáchán trestný čin, a vyšetřování či postoupení věci, přerušení nebo zastavení trestního stíhání před podáním obţaloby. 14
Cílem přípravného řízení je zjistit, je-li podezření ze spáchání trestného činu proti konkrétní osobě do té míry odůvodněno, aby byla podána obţaloba (návrh na potrestání) a věc odevzdána soudu. V tomto stádiu řízení je třeba především shromáţdit základní důkazy, které svědčí nejen o vině obviněného (podezřelého) či které podezření vyvracejí. Přípravné řízení probíhá ve formě neveřejné. Toto řízení končí podáním obţaloby (návrhu na potrestání), resp. jiným rozhodnutím, které má za následek skončení trestního řízení, tj. zastavením trestního stíhání nebo postoupením věci, podmíněným zastavením trestního stíhání, schválením narovnání, návrhem na potrestání. Cílem předběţného projednání obţaloby je, aby se soud v hlavním líčení zabýval obţalobou, která je dostatečně odůvodněna a tak chránil obviněného před nedůvodným projednáním věci ve veřejném hlavním líčení, resp. aby posoudil, zda přípravné řízení bylo provedeno podle zákona, nebyly v něm závaţným způsobem porušeny procesní předpisy, zejména ustanovení, zajišťující právo obhajoby, a zda takové porušení bude moţno napravit v řízení před soudem, resp. zda vůbec jsou v potřebném rozsahu objasněny základní skutkové okolnosti, bez kterých není moţno ve věci rozhodnout. Hlavní líčení je nejdůleţitějším stadiem trestního řízení. Soud přezkoumává v hlavním líčení obvinění obsaţené v obţalobě (návrhu na potrestání) a provádí důkazy za účasti procesních stran. Hlavní líčení končí zpravidla rozsudkem, kterým se buď obţalovaný uznává vinným, nebo se obţaloby zprošťuje. Hlavní líčení ovšem můţe skončit i jiným způsobem, např. zastavením trestního stíhání, přerušením trestního stíhání nebo postoupením věci, podmíněným zastavením trestního stíhání, schválením narovnání apod. Cílem opravného řízení je na základě opravných prostředků přezkoumat předcházející řízení a rozhodnutí orgánu prvního stupně. Opravné řízení o řádných opravných prostředcích, tj. o odvolání a stíţnosti a o mimořádných opravných prostředcích, kterými jsou odvolání, stíţnost pro porušení zákona a obnova řízení, se výrazně odlišují. Kritériem dělení na řádné a mimořádné opravné prostředky je právní moc napadeného rozhodnutí. Řádné opravné prostředky směřují proti rozhodnutím, která ještě nenabyla právní moci, mimořádné proti těm, která jiţ právní moci nabyla. Pravomocné rozhodnutí, pokud obsahuje vykonatelný výrok, je třeba vykonat. Vzhledem k specifickému obsahu tohoto řízení se výkon rozhodnutí výrazně liší od jiných stadií trestního řízení.
15
4. Obhajoba obviněného Obhajoba obviněného obhájcem je důleţitou společenskou funkcí, na které má zájem nejen obviněný, ale celá společnost. Zajištění práva na obhajobu je jednou z mnoha zásad trestního řízení. Právo na obhajobu je zajištěno v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, dále v čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a v čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zásada zajištění práva na obhajobu osobě, proti níţ se vede trestní řízení, vyjadřuje poţadavek, aby v trestním řízení byla zaručena plná ochrana zákonných zájmů a práv této osoby. Je výrazem snahy zabezpečit, aby v trestním řízení bylo zjištěno vše, co svědčí ve prospěch podezřelého, obviněného a obţalovaného, a aby při rozhodování bylo přihlédnuto ke všem okolnostem. Tak se má dosáhnout toho, aby nevinný nebyl odsouzen, aby viník byl dosouzen jen za ten trestný čin, který spáchal, a aby mu byl uloţen trest, jenţ je spravedlivý. Právo na obhajobu je osobě, proti níţ se trestní řízení vede, zajištěno nejen v jejím vlastním zájmu, ale stejně tak i v zájmu úspěšného plnění úkolů trestního řízení. Proto je v našem trestním řízení obviněnému právo na obhajobu zajištěno bez ohledu na jeho hmotné moţnosti a všechny orgány činné v trestním řízení jsou povinny vţdy obviněného o jeho právech poučit a poskytnout mu plnou moţnost jejich uplatnění. V četných případech, stanovených zákonem, musí být proto obhájce ustanoven třeba i proti vůli obviněného (nutná obhajoba), a to někdy jiţ ve stadiu přípravného řízení.
4.1. Realizace práva na obhajobu Obviněný má především právo hájit se sám. Je zcela jeho právem, jak při realizaci obhajoby bude postupovat. Nemusí vypovídat, ale pokud se rozhodne vypovídat, můţe tak učinit formou monologu, tzn., ţe uvede skutečnosti, které z hlediska své obhajoby povaţuje za potřebné uvést, ale odmítne odpovědi na otázky, které jsou mu orgány činnými v trestním řízení kladeny. Nebo se rozhodne vypovídat pouze formou odpovědí na otázky, které mu tyto orgány v průběhu jeho výslechu kladou. Běţnou formou jeho výpovědi je, ţe nejdříve uvede skutečnosti, které povaţuje z hlediska obhajoby za potřebné a poté odpovídá na doplňující otázky orgánů činných v trestním řízení. Toto právo je označováno jako materiální obhajoba. Formální obhajobou rozumíme právo obviněného mít obhájce. Obhájcem v trestním řízení můţe být jen advokát. Právní postavení obhájce je uvedeno v zákoně č. 85/1996 Sb., o 16
advokacii, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon upravuje podmínky, za nichţ mohou být poskytovány právní sluţby, jakoţ i poskytování právních sluţeb advokáty. Poskytováním právních sluţeb se rozumí zastupování v řízení před soudy a jinými orgány, obhajoba v trestních věcech, udělování právních porad, sepisování listin, zpracování právních rozborů a další formy právní pomoci, jsou-li vykonávány soustavně a za úplatu. Poskytováním právních sluţeb se rozumí rovněţ činnost opatrovníka, pro řízení ustanoveného podle zvláštního právního předpisu (např. § 187 odst. 1 a § 191 odst. 2 Občanského soudního řádu, § 91 odst. 2 zákona o soudnictví ve věcech mládeţe), je-li vykonávána advokátem. Ve své práci se nadále budu věnovat problematice obhajoby v trestních věcech.
4.2. Obhájce v trestním řízení Obhájce je v trestním řízení zástupce osoby, proti které se vede trestní stíhání. Obhájcem můţe být pouze advokát, jeho úkolem je poskytnout obviněnému kvalifikovanou právní pomoc a ve prospěch obviněného vyuţít všechna práva a prostředky, které jsou v právních předpisech zakotveny. Tím je zajišťováno po formální stránce právo na obhajobu, tedy aby obviněný v trestním řízení neutrpěl újmu v důsledku neznalosti práva a zejména procesních předpisů. Aktuální trestní řád České republiky obhájce nezařazuje mezi strany trestního řízení, obhájce totiţ nejedná vlastním jménem jako samostatný procesní subjekt, ale vţdy vystupuje jménem obviněného. Advokát je při poskytování právních sluţeb nezávislý; je vázán právními předpisy a v jejich mezích příkazy klienta. Advokátem je ten, kdo je zapsán v seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou. Komora zapíše na základě písemné ţádosti do seznamu advokátů kaţdého kdo: má plnou způsobilost k právním úkonům, získal vysokoškolské vzdělání v oboru právo a) v magisterském studijním programu studiem na vysoké škole v České republice, nebo b) studiem na vysoké škole v zahraničí, pokud je takové vzdělání v České republice uznáváno za rovnocenné vzdělání uvedenému v bodě a) na základě mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána, anebo pokud takové vzdělání bylo uznáno podle zvláštního právního předpisu, a současně takové vzdělání odpovídá obsahem a rozsahem obecnému vzdělání, které lze získat v magisterském studijním programu v oboru právo na vysoké škole v České republice,
17
vykonával po dobu alespoň tří let právní praxi jako advokátní koncipient, je bezúhonný, komu nebylo uloţeno kárné opatření vyškrtnutí ze seznamu advokátů nebo na něhoţ se hledí, jako by mu toto kárné opatření nebylo uloţeno, nebyl vyškrtnut ze seznamu advokátů podle § 7b odst. 1 písm. e)6) nebo f)7), nebo uplynula-li od vyškrtnutí doba pěti let, a insolvenční řízení bylo v této době pravomocně skončeno, kdo není v pracovním nebo ve sluţebním poměru, s výjimkou pracovního poměru a) ke Komoře nebo k obdobné profesní organizaci advokátů v některém z domovských států, b) k advokátovi, k právnické osobě podle § 15 odst. 18), nebo k zahraniční právnické osobě oprávněné poskytovat právní sluţby podle § 35s odst. 19),
4.3. Význam činnosti obhájce v trestním řízení Úkolem obhájce je poskytovat obviněnému potřebnou právní pomoc, účelně vyuţívat k hájení jeho zájmů prostředky a způsoby obhajoby uvedené v zákoně, zejména pečovat o to, aby byly v řízení náleţitě a včas objasněny skutečnosti, které obviněného zbavují viny nebo jeho vinu zmírňují, a tím přispívat ke správnému a spravedlivému rozhodnutí ve věci. Tímto ustanovením, které umoţňuje obviněnému vzít si na pomoc osobu, která je znalá práva a má zkušenosti s prováděním obhajoby, odstraňuje zákon nevýhodu postavení obviněného v trestním řízení. Obhajoba obviněného obhájcem je důleţitou společenskou funkcí, na které má zájem nejen obviněný, ale celá společnost. Obhájce má v našem trestním řízení do jisté míry 6)
§ 7b odst. 1, písm. e)- vůči komu byl prohlášen konkurs, je vyškrtnut ze seznamu advokátů ke dni právní moci rozhodnutí o prohlášení konkurzu. 7) § 7 b odst. 1, písm. f) – kdo je společníkem společnosti nebo zahraniční společnosti, vůči níţ byl prohlášen konkurz, je vyškrtnut ze seznamu advokátů ke dni právní moci rozhodnutí o prohlášení konkurzu. 8) § 15 odst. 1 - advokáti mohou vykonávat advokacii jako společníci veřejné obchodní společnosti, komanditní společnosti nebo společnosti s ručením omezeným, zřízené podle zvláštního právního předpisu4a), pokud předmětem podnikání takové společnosti je pouze výkon advokacie nebo výkon činnosti insolvenčního správce podle zvláštního právního předpisu a jejími společníky jsou pouze advokáti. Pouze veřejná obchodní společnost můţe mít zapsán výkon činnosti insolvenčního správce jako předmět podnikání. Advokáti mohou vykonávat advokacii jako společníci veřejné obchodní společnosti, komanditní společnosti nebo společnosti s ručením omezeným zaloţené podle obchodního zákoníku, pokud předmětem podnikání takové společnosti je pouze výkon advokacie a jejími společníky jsou pouze advokáti; předmětem podnikání veřejné obchodní společnosti můţe být i výkon činnosti insolvenčního správce podle zvláštního právního předpisu. 9) § 35 s odst. 1 - stanoví za jakých podmínek můţe zahraničních společnost na území České republiky.
18
samostatné postavení a není zcela vázán příkazy obviněného. V případech, kde by tyto příkazy byly v rozporu se zákonem nebo se stavovskými předpisy advokacie, musí je obhájce odmítnout. Obviněný zná někdy svá oprávnění nedostatečně a často je nedovede náleţitě a vhodně pouţít. Význam účasti obhájce v trestním řízení je zdůrazněn v zákoně tím, ţe v některých případech obviněný musí mít obhájce vţdy, jestliţe si v takovém případě obhájce nezvolí sám, je mu ustanoven. Obhájce je zástupcem osoby, proti které se vede trestní řízení, jako strany v trestním řízení. Dbá na to, aby mohla vyuţít všechna práva, která jí zákon dává, a aby nebyla ve svých právech poškozena. Své úkoly můţe úspěšně vykonávat jen aktivní činností směřující v její prospěch. Činí tak především tím, ţe pomáhá zjišťovat všechny skutečnosti a okolnosti, které svědčí o nevině obviněného a obţalovaného nebo alespoň o menším rozsahu jeho viny. Navrhuje provedení důkazů a můţe důkazy i sám předkládat. Obhájce je subjektem řízení, není však v trestním řízení stranou, jak se někdy mylně uvádí. Podle příslušných předpisů, ať jiţ jde o obhájce zvoleného nebo ustanoveného, jde v našem trestním řízení o vztah zaloţený na zmocnění. Advokát je tedy i jako obhájce v našem trestním řízení zmocněncem obviněného, který vystupuje vţdy jménem obviněného a nikoli jménem vlastním. A to i tehdy, kdyţ vykonává svou činnost proti vůli obviněného. V moderním trestním procesu se ukázalo jako zcela nezbytné to, ţe je třeba, aby obhájcem byla osoba, která je profesionálem, má právnické vzdělání a je nezávislá na orgánech trestního řízení. Touto osobou se stal na našem území advokát. V jiných zemích můţe být obhájcem v trestním řízení i ten, kdo tyto podmínky, zejména odborné, nesplňuje.
19
5. Způsoby pověření obhájce vykonávat obhajobu Za obhájce je moţno zvolit kteréhokoliv advokáta. Pro způsob oznámení volby obhájce nejsou stanoveny ţádné formální předpoklady. V praxi zpravidla předloţí obhájce plnou moc orgánu činnému v trestním řízení se zdůvodněním, ţe přebírá obhajobu obviněného. Orgán činný v trestním řízení pak plnou moc zaloţí do spisu.
5.1. Zvolený zástupce Zvoleného obhájce pověřuje obhajobou obviněný nebo obţalovaný, který má moţnost zvolit si z advokátů toho, o kterém se domnívá, ţe bude nejlépe hájit jeho zájmy. Nevyuţije-li obviněný práva zvolit si obhájce a nezvolí-li mu ho ani jeho zákonný zástupce, můţe mu ho zvolit jeho příbuzný v pokolení přímém, jeho sourozenec, osvojitel, osvojenec, manţel nebo druh, jakoţ i zúčastněná osoba. Je-li obviněný zbaven způsobilosti k právním úkonům, nebo je-li způsobilost k právním úkonům omezena, mohou tak učinit tyto osoby proti jeho vůli. Všechny uvedené osoby, jímţ dává zákon právo zvolit obviněnému obhájce, činí tak vlastním jménem a na vlastní náklady. Vychází se z toho, ţe jde o osoby, které mají vzhledem k blízkému vztahu k obviněnému osobní zájem na výsledku řízení. Nelze ztotoţňovat smlouvu o právní pomoci mezi obviněným a obhájcem a plnou moc udělenou obviněným obhájci, který ji přijme. Smlouva o právní pomoci Smlouva o právní pomoci vytváří právní vztah mezi obviněným a obhájcem. Tato smlouva mezi zastoupeným (obviněným) a zástupcem (obhájcem) je právním úkonem dvou stran. V praxi bývá uzavírána zpravidla písemně, můţe mít i konkludentní formu. Např. obhájce, který je ústně zmocněn k zastupování obviněného, začne jako obhájce v řízení vystupovat, nebo sdělí orgánu činnému v trestním řízení, ať jiţ písemně či ústně, ţe převzal obhajobu obviněného. Smlouva o právní pomoci není určena k zaloţení do trestního spisu, nýbrţ jen pro strany, které ji uzavřely. Plná moc Plná moc je v trestním řízení jednostranný právní úkon obviněného, jenţ je adresován třetím osobám, kterým se dává na vědomí, ţe obhájce je oprávněn obviněného zastupovat a v jakém rozsahu. Proto ji musí dát obhájce k nahlédnutí orgánům činným v trestním řízení, orgánům vězeňské sluţby apod. Navíc se plná moc v jednom vyhotovení zakládá do spisu. 20
Plná moc je pouhým osvědčením existence práva určitého obhájce zastupovat určitého obviněného v konkrétní trestní věci. Na tom, ţe plná moc je jednostranným právním úkonem obviněného, nic nemění fakt, ţe plnou moc obviněného musí obhájce přijmout.
5.2. Nutná obhajoba Nutná obhajoba je koncipována jako důleţitá součást práva na obhajobu, které je zakotveno v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Řadí se sem případy, kdy obviněný musí mít obhájce a tyto případy jsou vyjmenovány v § 36 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním. Proto je povaţována obhajoba obhájcem za tak důleţitou, ţe rozhodnutí o ní se neponechává na úvaze obviněného. Nutná obhajoba je ze zákona nezbytná především tehdy, kdyţ obviněný nemůţe svoji obhajobu vzhledem k určitým objektivním okolnostem sám náleţitě vykonávat. Jestliţe obviněný v případech, kdy jsou důvody nutné obhajoby, obhájce nemá, určí se mu lhůta ke zvolení obhájce. Pokud v této lhůtě nebude obhájce zvolen, je mu obhájce na dobu, po kterou trvají důvody nutné obhajoby, neprodleně ustanoven. Je přitom nerozhodné, zda si obviněný obhajobu za pomoci obhájce sám přeje, nebo ji naopak odmítá. Obviněný musí mít obhájce uţ v přípravném řízení vţdy v níţe uvedených případech: 1. Je-li obviněný ve vazbě, ve výkonu odnětí svobody, nebo na pozorování ve zdravotnickém ústavu Ve všech těchto případech, byť se navzájem výrazně odlišují, je pro obviněné společné, ţe se nemohou pohybovat na svobodě a ţe jsou tou či onou formou izolováni od vnějšího světa. Bez obhájce by obviněný nemohl vyuţívat řadu svých oprávnění a byl by výrazně znevýhodněn proti obviněným, kteří jsou stíháni na svobodě. V případě výkonu vazby vzniká povinnost mít obhájce vzetím obviněného do vazby, a to i v jiné trestní věci. Jeli obviněný ve výkonu trestu pro jinou trestnou činnost, za niţ byl pravomocně odsouzen, je také dán důvod nutné obhajoby. V případě, ţe obviněnému je nařízen výkon trestu odnětí svobody aţ v průběhu nového trestného stíhání, musí mít obviněný obhájce od nástupu výkonu trestu. Pokud je třeba vyšetřit duševní stav obviněného a nelze-li jej vyšetřit jinak, můţe soud, a to v přípravném řízení soudce, nařídit, aby byl obviněný pozorován ve zdravotnickém ústavu, jímţ se rozumí psychiatrická léčebna, psychiatrická klinika nebo uzavřené psychiatrické oddělení nemocnice. Také tehdy jsou dány důvody nutné obhajoby. Jakmile pozorování ve zdravotnickém zařízení končí, tento důvod nutné obhajoby končí.
21
2. Zbavení způsobilosti k právním úkonům, nebo omezení této způsobilosti obviněného Za osobu zbavenou způsobilosti k právním úkonům se povaţuje fyzická osoba, která byla rozhodnutím soudu pro duševní chorobu, která není jen přechodná a pro niţ není vůbec schopna činit právní úkony, zbavena způsobilosti k právním úkonům.
Osobou, jejíţ
způsobilost k právním úkonům je omezena, je nezletilá osoba a osoba, jejíţ způsobilost k právním úkonům byla omezena výrokem soudu. 3. Jde-li o řízení proti mladistvému Mladistvý je osoba, která v době spáchání trestného činu dovršila patnáctý rok a nepřekročila osmnáctý rok svého věku. Jedná se o další důvod nutné obhajoby, proto musí mít mladistvý obhájce jiţ od zahájení trestního stíhání a tato povinnost trvává aţ do právní moci rozsudku, případně jiného rozhodnutí ve věci samé. Řízení proti mladistvému se koná také i proti osobě, která v době řízení překročila osmnáctý rok věku, a to vţdy, kdyţ spáchala trestný čin jako mladistvý. Řízení proti mladistvému se však nekoná, bylo-li zahájeno trestní stíhání aţ po dovršení devatenáctého roku obviněného. 4. Jde-li o řízení proti uprchlému Uprchlý, tzn. osoba, která se řízení vyhýbá pobytem v cizině, nebo tím, ţe se skrývá, není řízení osobně přítomen. Vzhledem k tomu nemůţe vykonávat svá práva, a proto vţdy musí mít obhájce, který má stejná práva jako obviněný (nikoliv však stejné povinnosti). Obviněný musí mít obhájce také tehdy, povaţuje-li to soud a v přípravném řízení státní zástupce za nutné zejména proto, ţe vzhledem k tělesným nebo duševním vadám obviněného mají pochybnosti o jeho způsobilosti se hájit. Pochybnost o způsobilosti náleţitosti se hájit můţe vzniknout od počátku trestního stíhání, lze-li ji dovodit ze známých faktů. Častěji však vznikne tato pochybnost aţ při výslechu obviněného v přípravném řízení, pokud orgán činný v trestním řízení zjistí jakékoliv skutečnosti, které způsobilost obviněného hájit se zpochybňují, nebo dokonce vylučují. Tak je tomu u osob s vadami řeči, sluchu, či s očními vadami, u osob postiţených organickým onemocněním mozku, silným kornatěním a u jiných váţně nemocných osob. Stejně je nutno postupovat u osob, které zapomínají, nebo si vůbec na nic nevzpomínají, neumějí číst nebo psát. Takovým důvodem můţe být i právní nebo skutková sloţitost projednávané trestní věci, okolnost, ţe obviněný nemá obhájce, ač spoluobviněný, jehoţ zájmy jsou v rozporu se zájmy prvního obviněného, má dva specializované obhájce. 22
5. Jde-li o trestný čin, pro který zákon stanoví trest odnětí svobody, jeho horní hranice převyšuje pět let Pokud je zahájeno trestní stíhání pro více trestných činů, postačuje, kdyţ je tento důvod dán pouze u jednoho z nich. V případě zvlášť nebezpečných recidivistů se při posuzování otázky, zda jde o případ nutné obhajoby, vychází z horní hranice trestní sazby, která je zvýšena o jednu třetinu. Kromě výše uvedených případů musí mít obviněný obhájce téţ: a) v hlavním líčení konaném ve zjednodušeném řízení proti zadrţenému, b) v řízení, v němţ se rozhoduje o uloţení nebo změně zabezpečovací detence, nebo o uloţení
nebo
změně
ochranného
léčení,
s výjimkou
ochranného
léčení
protialkoholního, c) má-li se vyjádřit k tomu, zda se vzdá práva na uplatnění zásady speciality v řízení po vydání z cizího státu, d) v řízení o vydání do cizího státu nebo o předání do jiného členského státu Evropské unie, e) v řízení o dalším předání do jiného členského státu Evropské unie, f) v řízení o uznání a výkonu cizozemského rozhodnutí, v řízení o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu Evropské unie o peněţitých sankcích a plněních, kterým byl uloţen peněţitý trest nebo pokuta, a v řízení o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu Evropské unie o propadnutí nebo zabrání majetku. Dále je nutná obhajoba obviněného ve vykonávacím řízení, v němţ soud rozhoduje ve veřejném zasedání. a) je-li zbaven způsobilosti k právním úkonům, nebo je-li jeho způsobilost k právním úkonům omezena, b) jde-li o podmínečné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody mladistvého, který v době konání veřejného zasedání nedovršil osmnáctý rok věku, c) je-li ve vazbě, d) jsou-li pochybnosti o jeho způsobilosti náleţitě se hájit.
23
V řízení o stíţnosti pro porušení zákona, v řízení o dovolání a v řízení o návrhu na povolení obnovy musí mít odsouzený obhájce, a) jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehoţ horní hranice převyšuje pět let, b) je-li mladistvý a v době konání veřejného zasedání o stíţnosti pro porušení zákona nebo návrhu na povolení obnovy nedovršil osmnáctý rok věku c) jsou-li pochybnosti o jeho způsobilosti náleţitě se hájit d) jde-li o řízení proti odsouzenému, který zemřel.
5.3. Ustanovený obhájce Jestliţe obviněný nemá obhájce v případě, kdy ho musí mít, určí se mu lhůta ke zvolení obhájce. Pokud v této lhůtě nebude obhájce zvolen, bude mu obhájce na dobu, po kterou trvají důvody nutné obhajoby, neprodleně ustanoven. V případech nutné obhajoby musí orgán činný v trestním řízení nejdříve umoţnit obviněnému, aby si obhájce zvolil sám. Pokud si obviněný ve stanovené lhůtě nestanoví obhájce sám, nebo pokud mu ho nestanoví jiná k tomu oprávněná osoba, musí být obhájce obviněnému ustanoven. Vznikl-li důvod nutné obhajoby jiţ při zahájení trestního stíhání, je policejní orgán nebo státní zástupce povinen postupovat dle § 38 odst. 1 trestního řádu, jiţ od tohoto okamţiku. Proto musí odloţit výslech obviněného nebo jiné úkony trestního řízení a provádět je aţ poté, co si obviněný obhájce zvolí, nebo poté, co je mu ustanoven. Provede-li policejní orgán úkon, který lze odloţit, v době, kdy obviněný nemá obhájce, a to přesto, ţe jsou dány důvody nutné obhajoby, dochází k porušení práva obviněného na obhajobu. To je závaţnou vadou přípravného řízení, a to vţdy, kdyţ tato závaţná vada přípravného řízení nebyla odstraněna. Jestliţe obhajoba navrhuje opakování takovýchto úkonů za účasti obhájce a policejní orgán návrhu nevyhoví, potom můţe soud z uvedeného důvodu vrátit věc státnímu zástupci k došetření. Lhůta ke stanovení obhájce není v trestním řádu stanovena. Délka lhůty se stanoví s přihlédnutím k povaze okolností případu tak, aby se sladily dva účely. Jednak aby byla dána obviněnému reálná moţnost ke zvolení obhájce a aby nemohlo dojít ohroţení účelu nutné
24
obhajoby, jednak aby se předcházelo zbytečným průtahům v trestním řízení. Proto zákon výslovně stanoví, ţe obhájce musí být po uplynutí lhůty neprodleně ustanoven. Obhájce ustanoví, a pominou-li důvody nutné obhajoby, ustanovení zruší předseda senátu a v přípravném řízení soudce. V přípravném řízení dochází k ustanovení obhájce z popudu policejního orgánu nebo státního zástupce, u něhoţ vyšel najevo důvod nutné obhajoby. Obhájce je obviněnému ustanoven formou opatření. Obhájce ustanoví soudce zpravidla do tří dnů. Jestliţe věc nesnese odkladu, učiní takové opatření soudce ihned, případně v rámci své dosaţitelnosti. Pokud nedojde ke zrušení ustanovení obhájce nebo ke zproštění povinnosti obhajovat, zaniká obhájcovo ustanovení při skončení trestního stíhání, s výjimkou případu, ţe zmocnění obhájce při jeho ustanovení bylo vymezeno jinak. I poté, co zmocnění zaniklo, je obhájce oprávněn podat za obţalovaného ještě dovolání, zúčastnit se řízení o dovolání před nejvyšším soudem, dále podat ţádost o milost a o odklad výkonu trestu. Kdyţ pominou důvody nutné obhajoby, zruší ustanovení obhájce v řízení před soudem předseda senátu a v přípravném řízení soudce opatřením. V kaţdém případě, kdy důvody nutné obhajoby pominou, dá podnět ke zrušení ustanovení obhájce ten orgán činný v přípravném řízení, u něhoţ tato skutečnost vyjde najevo. To učiní vzhledem k výsledkům dokazování policejní orgán v případě právní překvalifikace na méně závaţný trestný čin, u kterého horní hranice trestní sazby nepřevyšuje pět let, stejně jako v případě propuštění obviněného z výkonu trestu odnětí svobody pro jiný trestný čin. Stejně postupuje státní zástupce při propuštění obviněného z vazby. Obviněný je zásadně povinen hradit náklady obhajoby. Osvědčí-li se však obviněný, ţe nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, ţe má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníţenou odměnu. V takovém případě náklady obhajoby zcela nebo z části hradí stát. Návrh na rozhodnutí o obhajobě bezplatné nebo za sníţenou odměnu podává obviněný v přípravném řízení prostřednictvím státního zástupce a v řízení před soudem soudu, který koná řízení v prvním stupni. Proti rozhodnutí je přípustná stíţnost, jeţ má odkladný účinek. Pokud je obviněnému ustanoven obhájce, má vůči státu nárok na odměnu a na náhradu hotových výdajů podle advokátního tarifu. Nárok je třeba uplatnit do jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, ţe povinnost obhajovat skončila, jinak nárok zaniká. O výši odměny a náhradě hotových výdajů rozhodne na návrh obhájce orgán činný v trestním řízení, který vedl řízení v době, kdy obhájci povinnost obhajovat skončila, a to bez zbytečného odkladu, 25
nejpozději do dvou měsíců od podání návrhu. V řízení před soudem rozhodne předseda senátu soudu prvního stupně. Na návrh obhájce můţe orgán činný v trestním řízení přijmout opatření, aby obhájci byla poskytnuta ještě před skončením trestního stíhání přiměřená záloha na odměnu a náhradu hotových výdajů, jestliţe je to odůvodněno dobou trvání trestního stíhání nebo jinými závaţnými důvody. Proti rozhodnutí o výši odměny a náhradě hotových výdajů je přípustná stíţnost, jeţ má odkladný účinek. Odměnu a náhradu hotových výdajů je třeba uhradit bez zbytečného odkladu po jejich přiznání, nejpozději do 30 dnů. Poté, co nabylo právní moci usnesení, jímţ bylo rozhodnutí o odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného obhájce a přiznaná částka byla vyplacena obhájci, uloţí soud odsouzenému, aby nahradil státu náklady na nutnou obhajobu, pokud nemá nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníţenou odměnu. Je-li obviněných několik, ustanoví se těm, jejichţ zájmy si v trestním řízení neodporují, zpravidla společný obhájce. Pokud však spoluobviněný si svými výpověďmi v trestním řízení odporují, např. tehdy, kdyţ svalují vinu jeden na druhého, nebo kdyţ jeden ze spoluobviněných usvědčuje druhého, který vinu popírá, nebo je mezi nimi z jiných důvodů rozpor zájmů, nemohou mít společného obhájce.
26
6. Povinnosti a práva obhájce Povinnosti a práva obhájce vycházejí ze zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (trestní řád).
6.1. Povinnosti obhájce Trestní řád uvádí, ţe obhájce je povinen ve své obhajobě přispět ke správnému objasnění a rozhodnutí věci, přesto je postavení obhájce specifické v tom, ţe tato povinnost platí jen potud, pokud obhájce svou činností nezhorší postavení a neztíţí procesní situaci obviněného. Obhájce je povinen vykonávat svoji činnost, kterou zároveň přispívá k objasnění skutkových okolností a správnému rozhodnutí ve věci, jen ve prospěch obviněného. Povinností obhájce je poskytovat obviněnému potřebnou právní pomoc, účelně vyuţívat k hájení jeho zájmů prostředky a způsoby obhajoby, zejména pečovat o to, aby byly v řízení náleţitě a včas objasněny skutečnosti, které obviněného zbavují viny nebo jeho vinu zmírňují, a tím přispívat ke správnému a spravedlivému rozhodnutí ve věci. Obhájce je povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy obviněného a řídit se jeho pokyny. Pokyny obviněného však není vázán, jsou-li v rozporu s právním nebo stavovským předpisem, o tom je obhájce povinen obviněného řádně poučit. Obhájce je povinen jednat čestně a svědomitě, je povinen vyuţívat důsledně všechny zákonné prostředky a v jejich rámci uplatnit v zájmu obviněného vše, co podle svého přesvědčení pokládá za prospěšné. Obhájce postupuje při výkonu své činnosti tak, aby nesniţoval důstojnost advokátního stavu. Zejména je povinen dodrţovat pravidla profesionální etiky a pravidla soutěţe. Pravidla profesionální etiky a pravidla soutěţe stanoví stavovský předpis. Obhájce je povinen poskytnutí právních sluţeb odmítnout, jestliţe a) v téţe věci nebo ve věci související jiţ poskytl právní sluţby jinému, jehoţ zájmy jsou v rozporu se zájmy toho, kdo o poskytnutí právních sluţeb ţádá, b) osobě, jejíţ zájmy jsou v rozporu se zájmy toho, kdo o právní sluţby ţádá, poskytl jiţ v téţe věci nebo věci související právní sluţby advokát, s nímţ vykonává advokacii ve sdruţení nebo společnosti,
27
c) by informace, kterou má o jiném klientovi nebo o bývalém klientovi, mohla toho, kdo o poskytnutí právních sluţeb ţádá, neoprávněně zvýhodnit, d) projednání věci se zúčastnil advokát, případně osoba advokátovi blízká 10), e) zájmy toho, kdo o poskytnutí právních sluţeb ţádá, jsou v rozporu se zájmy obhájce nebo osoby obhájci blízké. Obhájce je povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichţ se dozvěděl při obhajobě obviněného.
6.2. Základní práva obhájce Obhájci je dáno právo činit za obviněného návrhy, podávat za něj ţádosti a opravné prostředky. Toto oprávnění má obhájce proto, ţe je vzhledem ke svým teoretickým znalostem a praktickým zkušenostem schopen takto činit na kvalitativně vyšší úrovni neţ obviněný. Obhájce je oprávněn poskytnutí právních sluţeb odmítnout, pokud nebyl podle zvláštních předpisů ustanoven Komorou k poskytnutí právních sluţeb. Obhájce podává za obviněného návrhy na provedení výslechů konkrétních svědků i na provedení dalších procesních úkonů (konfrontace, rekognice, rekonstrukce, vyšetřovací pokus), na přibrání znalce apod. Obhájce podává jménem obviněného odvolání proti rozsudku, stíţnosti do usnesení, odpor proti trestnímu příkazu. Vyuţívá také mimořádných opravných prostředků, a to dovolání, podnětu ke stíţnosti pro porušení zákona a návrhu na obnovu řízení. Obhájce je oprávněn nahlíţet do spisů, činit si z nich výpisy a poznámky a pořizovat si na vlastní náklady kopie spisů a jejich částí. Obhájce je oprávněn účastnit se všech vyšetřovacích úkonů. Můţe ţádat, aby mu bylo umoţněno provést důkaz, zejména výslech svědka nebo znalce. Obhájce je oprávněn mluvit s obviněným, který je ve vazbě, se zadrţeným podezřelým i s podezřelým ve zkráceném přípravném řízení, stejně jako s odsouzeným ve výkonu trestu bez přítomnosti třetí osoby.
10)
Osobu blízkou definuje § 116 Občanského zákoníku, jako příbuzného v řadě přímé, sourozence a manţela, partnera; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliţe by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní.
28
Obhájce je v řízení před soudem oprávněn zúčastnit se všech úkonů, jichţ se můţe účastnit obviněný. Je-li obviněný zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo je-li jeho způsobilost k právním úkonům omezena, můţe obhájce vykonávat oprávnění téţ proti vůli obviněného. Tato oprávnění můţe obhájce vykonávat jen ve prospěch obviněného. Nepotřebuje k nim však souhlas zákonného zástupce. Nebylo-li zmocnění obhájce při jeho zvolení ustanoveno jinak, zaniká při skončení trestního stíhání. I kdyţ zmocnění takto zaniklo, je obhájce oprávněn podat za obţalovaného ještě dovolání a zúčastnit se řízení o dovolání u Nejvyššího soudu, ţádost o milost a odklad výkonu trestu. Zmocnění obhájce zásadně trvá od zahájení trestního stíhání aţ do právní moci rozsudku nebo usnesení o zastavení trestního stíhání.
29
7. Postavení obhájce v jednotlivých fázích trestního řízení Obhájce v jednotlivých fázích trestního řízení plní různou úlohu. Občan můţe vyhledat právní pomoc advokáta jiţ v době, kdy je předvolán policejním orgánem k podání vysvětlení. Právní pomoc advokáta si můţe takto vyţádat kaţdý občan, zejména ten, který předpokládá, ţe po podání vysvětlení mu bude následně sděleno obvinění.
7.1. Právní pomoc před zahájením trestního stíhání Při podání vysvětlení má kaţdý právo na právní pomoc advokáta. Trvá-li osoba podávající vysvětlení na účasti advokáta, nelze úkon provést bez této účasti, ani kdyby byl neodkladný nebo kdyby nebylo moţné přítomnost advokáta bez prodlení zajistit. V advokacii by měla být ţádoucí vstřícnost k přijímání účasti na vysvětleních. To neznamená, ţe by obhájce měl automaticky vyhovět kaţdé takové ţádosti, i kdyby se na první pohled jeho účast u vysvětlení jevila zbytečnou. Měl by účelnost zastoupení projednat otevřeně s klientem. Při první poradě by měl klient pravdivě vysvětlit, proč ţádá o právní pomoc, zejména zda má z nějakého důvodu obavu z pohovoru na policii. Někdy ovšem občan neví, proč je volán. V takovém případě by se měl advokát telefonicky u předvolávajícího orgánu informovat. Kdyby mu policejní orgán odmítl důvod předvolání sdělit, mělo by to být pro advokáta signálem, aby ţádosti o účast vyhověl. I kdyţ je k tomu v prvé řadě povinen vyslýchající orgán, měl by advokát klienta předem poučit o jeho právech a povinnostech souvisících s podáním vysvětlení. Pokud se advokát účastní úkonu, při němţ klient podává vysvětlení, jsou jeho práva a povinnosti obdobná těm, která má u vyšetřovacích úkonů. Námitky proti průběhu úkonu můţe vznášet kdykoli v jeho průběhu. V případě potřeby by měl dbát i o to, aby klient byl řádně poučen.
7.2. Obhajoba v přípravném řízení Podezřelým ve zkráceném trestním řízení se stává osoba okamţikem zahájení výslechu, při kterém mu musí být sděleno podezření z konkrétního skutku. Tím okamţikem má stejná práva jako obviněný, včetně práva radit se s obhájcem bez přítomnosti třetí osoby. 30
Obhájce je jiţ od zahájení trestního stíhání oprávněn být přítomen při vyšetřovacích úkonech, jejichţ výsledek můţe být pouţit jako důkaz v řízení před soudem, ledaţe nelze provedení úkonu odloţit a vyrozumění o něm zajistit. Při výslechu můţe obviněnému i jiným vyslýchaným klást otázky, avšak teprve tehdy, kdyţ policejní orgán výslech skončí a udělí mu k tomu slovo. Námitky proti způsobu provádění úkonu můţe vznášet kdykoliv v jeho průběhu. Oznámí-li obhájce policejnímu orgánu, ţe se chce účastnit vyšetřovacího úkonu, nebo spočívá-li úkon ve výslechu svědka, který má právo odepřít výpověď, je policejní orgán povinen včas obhájci sdělit, o jaký druh úkonu se jedná, dobu a místo jeho konání, ledaţe nelze provedení úkonu odloţit a vyrozumění obhájce nelze zajistit. Spočívá-li úkon ve výslechu osoby, policejní orgán obhájci sdělí i údaje, podle nichţ lze takovou osobu ztotoţnit.
7.3. Účast obhajoby na dokazování Kaţdá ze stran můţe důkaz vyhledat, předloţit nebo jeho provedení navrhnout. Provádět důkazy v přípravném řízení ovšem obhajoba nemůţe, to zůstává monopolem orgánů činných v trestním řízení. Teprve v hlavním líčení je provádění důkazů výslechem svědků a znalců – s určitými výjimkami – právem stran. Předloţí-li obhajoba vyţádaný znalecký posudek a jsou-li splněny předpoklady §110a) trestního řádu11) má toto dobrozdání procesně stejnou váhu jako posudek vyţádaný orgánem trestního řízení. Obhajobou vybranému znalci mají orgány trestního řízení jiţ předtím, neţ podá posudek, umoţnit nahlédnutí do spisu nebo seznámit se jinak s potřebnými informacemi. Obhajoba je také oprávněna vyhledat a navrhnout důkaz výpovědí svědka. Obhájce je oprávněn navrhnout jen takové důkazy, jejichţ výsledek můţe natolik předvídat, aby si byl jist, ţe klientovo postavení nepoškodí. Proto je někdy nutné, aby dříve, neţ obhájce navrhne výslech určitého svědka, se rozmluvou s ním předem informoval o tom, co svědek ví a co můţe vypovědět. Obhájce by měl být ovšem při pohovoru s budoucím svědkem velmi opatrný. Na svědka by totiţ mohl být z kterékoli strany vyvíjen nátlak v tom smyslu, aby svá sdělení oslabil nebo popřel. Svědek by se pak mohl uchýlit k obviňování, ţe jeho původní tvrzení 11)
§ 110a - Jestliţe znalecký posudek předloţený stranou má všechny zákonem poţadované náleţitosti a obsahuje doloţku znalce o tom, ţe si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, postupuje se při provádění tohoto důkazu stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyţádaný orgánem činným v trestním řízení. Orgán činný v trestním řízení umoţní znalci, kterého některá ze stran poţádala o znalecký posudek, nahlédnout do spisu nebo mu jinak umoţní seznámit se s informacemi potřebnými pro vypracování znaleckého posudku.
31
byla zkreslena, nebo ţe k nim byl obhájcem přinucen nebo sveden. Takové riziko můţe být zcela reálné, coţ ovšem není důvod k tomu, aby obhájce nekonal důsledně svou povinnost. Je tedy nutné dbát na to, aby při přijímání informací od moţného svědka byla celá rozmluva vedena a kladené otázky formulovány s největší objektivitou a seriózností. V pořízeném zápise o rozmluvě musí pak být s úzkostlivou přesností uvedeno vše, co dotazovaný uvedl, včetně věcí, které mohou být v neprospěch klienta. Na konečném rozhodnutí advokáta bude, zda navrhne svědecký výslech dotazovaného a zápis předloţí. Pokud by dotazovaný netrval na tom, aby rozhovor byl veden mezi čtyřma očima, měla by při jednání být přítomna třetí osoba. Ideální by ovšem bylo, kdyby dotazovaný bez naléhání souhlasil, aby byl o celém pohovoru pořízen zvukový záznam nebo dokonce videozáznam. Zde se ovšem často vyskytne pro obhájce problém, který se týká taktiky obhajoby. Dojde-li k přesvědčení, ţe svědectví dotazované osoby je pro obhajobu důleţité, má obhájce její výslech navrhnout jiţ v přípravném řízení? Poţadavek včasnosti účelné obhajoby, je nutno posuzovat z hlediska oprávněného zájmu klienta. Obhájce má právo, aby při hlavním líčení prováděl výslech svědka jím navrţeného. Jestliţe tedy obhajoba objevila během přípravného líčení důleţitého svědka – má jeho výslech navrhnout ještě před skončením vyšetřování nebo má návrh podat teprve soudu před hlavním líčením? Je to typický problém taktiky obhájce. V prvém případě lze doufat, ţe jednoznačná výpověď věrohodného svědka potvrzující obhajobu můţe vést k zastavení trestního stíhání nebo k mírnější kvalifikaci činu v obţalobě. Naproti tomu by měl obhájce brát zřetel na podstatný rozdíl spočívající v tom, bude-li výslech navrţeného svědka provádět ve stadiu vyšetřování policejní orgán, nebo budeli při hlavním líčení vyslýchat svědka sám. Můţe se obávat toho, ţe svědek bude ovlivněn jiţ zaujatou verzí a ţe můţe být iritován i tím, ţe obhájce sám předběţně sepsal informační záznam se svědkem. Oboje se můţe nepříznivě pro obhajobu projevit ve způsobu výslechu nebo ve stylizaci protokolu, čemuţ obhájce můţe jen obtíţně čelit námitkami a dodatečným kladením otázek. Těmto rizikům se obhajoba vyhne, bude-li výslech svědka aţ při hlavním líčení prováděn obhájcem a bude působit na soud přímým osobním dojmem. Rozhodnutí o správné taktice obhajoby bude v těchto případech někdy velmi obtíţné. Bude do značné míry záviset na obhájcově znalosti psychologických faktorů, působících u zúčastněných orgánů.
7.4. Hlavní líčení Dokazování v hlavním líčení provádějí strany, coţ platí především o výsleších svědků a znalců. Jak u státního zástupce, tak u obhájce, se předpokládá aktivita. O provedení 32
výslechu musejí soud poţádat. Obhájce k tomu opravňuje trestní řád. Obhájce před soudem nejen navrhuje, ale také předkládá důkazy, které bude provádět. Byl-li výslech téhoţ svědka nebo znalce navrţen oběma stranami, rozhodne předseda senátu po oboustranném vyjádření, zda výslech provede obţaloba nebo obhajoba. Předpokládá se, ţe státní zástupce má provádět důkazy, které podporují obţalobu a obhájce důkazy ve prospěch obhajoby. Obhájce na počátku výslechu musí dát svědkovi moţnost vylíčit děj souvisle, svými slovy. Přerušit jej lze jen usměrňujícími otázkami tak, aby výpověď svědka neodbíhala od projednávané věci. Teprve potom má obhájce moţnost klást otázky k doplnění výpovědi. Otázkami by měl být vyčerpán celý předpokládaný předmět výpovědi, tedy vše, co obhájce hodlá svědkem prokázat a co svědek spontánně nevypověděl. Předseda senátu můţe výjimečně výslech přerušit, jestliţe obhájce podle jeho názoru postupuje v rozporu se zákonem, činí na svědka nátlak, nebo vede výslech jiným nevhodným způsobem. Otázky směřující k prověření hodnověrnosti svědka mohou být někdy dotazovanému velmi nepříjemné, aţ uráţlivé. Pro kladení takových otázek by měl obhájce mít věcný důvod. Také při hlavním líčení můţe obhajoba navrhnout a předloţit posudek znalce, který sama opatřila. Jiţ před podáním posudku umoţní soud znalci vyţádanému obhájcem nahlédnout do spisu nebo se jinak seznámit s potřebnými informacemi. Od obhájce se očekává, ţe nebude pouze kritikem postupu orgánů činných v trestním řízení, ale ţe se stane aktivním spoluúčastníkem procesu, zejména v hlavním líčení,. V závěru hlavního líčení přednese obhájce závěrečnou řeč, pokud toho práva nevyuţije obţalovaný.
33
8. Obhajoba mladistvých Řízení v trestních věcech mladistvých je od 1. 1. 2004 upraveno zvláštním zákonem č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeţe za protiprávní činy a soudnictví ve věcech mládeţe, a zákonem číslo 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (trestní řád). Mladistvý je osoba, která v době spáchání provinění dovršila patnáctý rok věku a nepřekročila osmnáctý rok svého věku. Za mladistvého je moţno povaţovat pachatele aţ dnem, který následuje po dni, kdy dovršil patnáctý rok věku. Kdo v době spáchání činu nedovršil patnáctý rok věku, není trestně odpovědný. Orgány činnými podle zákona č. 218/2003 Sb., jsou policejní orgány, státní zástupci a soudy pro mládeţ. Zpravidla to jsou policejní orgány určené k úkonům v trestních věcech mladistvých osob, státní zástupci specializovaní na věci mládeţe, soudci, předsedové senátu, samosoudci soudu pro mládeţ.
Tyto orgány dále spolupracují s orgány sociálně-právní
ochrany dětí a s Probační a mediační sluţbou. Orgán sociálně právní ochrany dětí má v řízení proti mladistvému významné procesní postavení. Mladistvý musí mít obhájce od okamţiku, kdy jsou proti němu: -
pouţita opatření podle zákona č. 218/2003Sb. o odpovědnosti mládeţe za protiprávní činy a soudnictví ve věcech mládeţe,
-
provedeny úkony podle trestního řádu, tzn. od sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení, včetně úkonů neodkladných a neopakovatelných, ledaţe nelze provedení úkonu odloţit a vyrozumění obhájce o něm zajistit.
Na rozdíl od plně trestně odpovědných osob je u mladistvých počátek nutné obhajoby v přípravném řízení posunut do stadia postupu před zahájením trestního stíhání. V době, kdy mladistvý obviněný obhájce ještě nemá, i kdyţ jej mít musí, lze provádět jen ty úkony, kteří vzhledem k nebezpečí jejich zmaření, ztráty nebo podstatného oslabení jejich důkazní hodnoty anebo ztráty dalších důkazů nesnesou odklad do doby, kdy obviněný obhájce mít bude. Porušením práva obviněného na obhajobu je provedení jiného vyšetřovacího úkonu v době, kdy mladistvý obhájce neměl, i kdyţ jej mít musel. Mladistvý má právo zvolit si obhájce sám a neučiní-li tak, můţe mu ho zvolit i jeho zákonný zástupce. Po sdělení obvinění je mladistvému třeba nejdříve umoţnit, aby si obhájce zvolil. Pokud si mladistvý nezvolí obhájce ihned, určí se mu k jeho zvolení lhůta. Nevyuţije34
li mladistvý práva zvolit si obhájce sám a nezvolí-li mu ho ani jeho zákonný zástupce, můţe mu ho zvolit jeho příbuzný v pokolení přímém, jeho sourozenec, osvojitel, manţel, druh nebo zúčastněná osoba. Tyto osoby tak mohou činit i proti jeho vůli. Mladistvý si zvolí obhájce tím, ţe s ním uzavře smlouvu o poskytování právních sluţeb. V této souvislosti mu mladistvý udělí plnou moc, kterou se pak obhájce prokazuje v řízení. Pokud si mladistvý obhájce nezvolí, ani mu ho nezvolí oprávněné osoby, je mu ustanoven. Obhájcem mladistvého nemůţe být ten, kdo současně zastupuje osobu, jejíţ zájmy si odporují se zájmy mladistvého a ten, kdo byl mladistvému jako obhájce takovou osobou zvolen. Mladistvého nemůţe obhajovat ani advokát, kterého mladistvému zvolila osoba, jejíţ zájmy si odporují se zájmy mladistvého, např. příbuzný v pokolení přímém, jehoţ zájmy si odporují se zájmy mladistvého proto, ţe byl proviněním spáchaným mladistvým poškozen. Jestliţe by byl obhájcem zvolen nebo ustanoven advokát, který současně zastupuje osobu, jejíţ zájmy si odporují se zájmy mladistvého, anebo byl advokát jako obhájce zvolen osobou, jejíţ zájmy si odporují se zájmy mladistvého, je třeba v případě zvoleného obhájce rozhodnout o vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce z obhajování. V případě ustanoveného obhájce rozhodnout o zproštění ustanoveného obhájce povinnosti obhajování. Proti takovému rozhodnutí je vţdy přípustná stíţnost, která má odkladný účinek. Mladistvý si můţe místo obhájce, který mu byl ustanoven nebo osobou k tomu oprávněnou zvolen, zvolit obhájce jiného. Potom zanikají oprávnění dřívějšího obhájce. Mladistvému, který má ustanoveného obhájce z důvodu nutné obhajoby, můţe zvolit nového obhájce i některá z oprávněných osob. Účastí obhájce v řízení v trestních věcech mladistvých je pak posilováno postavení mladistvého v řízení a odstraňován nedostatek jeho postavení spočívající v tom, ţe osoba ve věku patnáct aţ osmnáct let zpravidla nezná dostatečně svá práva a ustanovení týkající se vedení řízení ve věcech mladistvých. Pokud je zná poté, co je o nich poučena, nemusí být s to je náleţitě vyuţít. Úkony podle trestního řádu zakládají důvod nutné obhajoby jen tehdy, jestliţe jsou prováděny proti mladistvému jako osobě, proti níţ se řízení vede, tedy v rámci postupu před zahájením trestního stíhání jako proti podezřelému, nikoli např. proti osobě podávající vysvětlení v postavení svědka. Takovým úkonem je například zadrţení mladistvého nebo výslech podezřelého ve zkráceném přípravném řízení i zahájení trestního stíhání. Bude-li mít mladistvý zvoleného nebo ustanoveného obhájce jiţ před zahájením trestního stíhání 35
v důsledku některého úkonu podle trestního řádu provedeného jiţ dříve proti němu, začíná 48 hodinová lhůta pro doručení opisu usnesení obhájci běţet aţ od jeho zvolení nebo ustanovení, ale tato lhůta poběţí stejně jako u státního zástupce od vyhotovení takového usnesení. Provedení úkonu nelze odloţit, pokud jde o úkon, kde zcela zjevně hrozí nebezpečí jeho zmaření, nebezpečí ztráty důkazního prostředku, který má tento úkon zajistit, anebo sníţení jeho důkazní hodnoty. Můţe jít o úkon, který nesnese odkladu potřebného pro volbu nebo ustanovení obhájce a jeho vyrozumění o tom, ţe se úkon koná. Poučit o právech, vyplývajících ze zákona o odpovědnosti mládeţe za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeţe a trestního řádu, je nutné kaţdého mladistvého, vůči kterému se řízení vede. Ve vhodných případech jsou orgány činné v trestním řízení povinny mladistvého poučit o podmínkách pro podmíněné zastavení trestního stíhání, narovnání nebo odstoupení trestního stíhání. Tím se zajišťuje, aby mohl mladistvý vyuţít některý z těchto zvláštních způsobů řízení, jestliţe se podezření ze spáchání provinění jeví na základě dostatečného objasnění skutkového stavu věci zcela důvodným a mladistvý je připraven nést odpovědnost za spáchaný čin, vypořádat se s jeho příčinami a přičinit se o odstranění škodlivých následků jeho provinění. Zákonný zástupce mladistvého je oprávněn mladistvého zastupovat, zejména zvolit mu obhájce, činit za mladistvého návrhy, podávat za něho ţádosti a opravné prostředky. Je téţ oprávněn zúčastnit se těch úkonů, kterých se podle zákona můţe zúčastnit mladistvý. Ve prospěch mladistvého můţe zákonný zástupce tato práva vykonávat i proti jeho vůli. V případech, v nichţ zákonný zástupce mladistvého nemůţe vykonávat svá práva a je nebezpečí z prodlení, předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce ustanoví k výkonu těchto práv mladistvému opatrovníka. Proti rozhodnutí o ustanovení opatrovníka je přípustná stíţnost. O zahájení trestního stíhání mladistvého je třeba bez zbytečného odkladu informovat téţ jeho zákonného zástupce, příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí a Probační a mediační sluţbu. Postačuje informování zmíněných subjektů o zahájení trestního stíhání s popisem skutku i kvalifikací provinění, které je ve skutku spatřováno. Policejní orgán v praxi zpravidla zasílá zákonnému zástupci mladistvého, orgánům sociálně-právní ochrany dětí a Probační a mediační sluţbě opis usnesení o zahájení trestního stíhání mladistvého. Zákonného zástupce současně poučuje o nutné obhajobě mladistvého.
36
Při výslechu mladistvého je nutno postupovat ohleduplně a šetřit jeho osobnost. To ostatně platí při provádění všech úkonů v přípravném řízení ve věcech mladistvých, kdy je nutno jednat se všemi osobami na úkonu zúčastněnými tak, jak to vyţaduje význam a výchovný účel řízení. Státní zástupce při výkonu dozoru dbá, mimo jiné, na to, aby tyto postupy byly splněny. Řízení proti mladistvému má mnohá specifika, např. ke konfrontaci mladistvého je moţno přistoupit jen výjimečně, a to aţ v řízení před soudem pro mládeţ. Mladistvého lze postavit tváří v tvář jen výjimečně a pouze tehdy, jestliţe to je pro objasnění věci nezbytně nutné. Konfrontovat mladistvého s jiným obviněným nebo svědkem je moţné pouze v řízení před soudem pro mládeţ, nikoliv v přípravném řízení. Tím se usiluje o to, aby byl mladistvý vystavován negativním vlivům konfrontace jen jednou. Mezi další specifika např. patří, ţe policejní orgán umoţní prostudovat trestní spis mladistvému, obhájci, zákonnému zástupci a zástupci orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Uplatnění práva mladistvého na jeho obhajobu je zajištěno téţ povinnou přítomností mladistvého u hlavního líčení a veřejného zasedání. Mladistvého nelze vyloučit z účasti u těchto úkonů a v jeho nepřítomnosti můţe být hlavní líčení a veřejné zasedání konáno jen tehdy, jde-li o řízení proti uprchlému. Okruh osob, oprávněných podat opravné prostředky ve prospěch mladistvého, je rozšířen o příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí, který můţe podat opravný prostředek i proti vůli mladistvého, přičemţ lhůta k podání opravného prostředku mu běţí samostatně. Opravnými prostředky se tu rozumí odvolání, odpor, stíţnost a návrh na obnovu řízení. Dále ve prospěch mladistvého mohou podat stíţnost téţ jeho příbuzní v pokolení přímém, jeho sourozenec, osvojitel, manţel a druh. Lhůta k podání stíţnosti jim končí týmţ dnem jako mladistvému.
37
9. Etika obhajoby V poslední době je problematika dobrých mravů předmětem zájmu široké právnické veřejnosti. O etice se hovoří jako o novém způsobu regulace vztahů mezi odborníky a společností. Objevil se velký zájem o profesionální etiku, která se všude ve světě stala velmi populárním a důleţitým tématem. Ţivot kaţdého člověka je pod vlivem příkazů, zákazů, zvyků, mravů a právních předpisů, které ovlivňují jeho činy, skutky, chování, ale i odbornou či profesní činnost. Konkrétní formy chování lidí, závislé na názorech a pocitech kaţdého jednotlivce, jsou podmíněné nejen mravními a etickými principy převládajícími v dané společnosti, ale i příslušností jednotlivce k určité sociální skupině, k určitému stavu, profesi. Na některé druhy profesní činnosti jsou kladeny vyšší morální poţadavky. Je to dané jednak osobitou důvěrou, kterou určitá profese poţívá, společenskou kontrolou a jednak tím, ţe charakter určitého druhu práce vyţaduje vysokou zodpovědnost a koordinovanost postupů. Vyšší morální poţadavky jsou kladeny především na ty profesní skupiny, ve kterých je objektem činnosti sám člověk, coţ v plném rozsahu platí pro oblast právnických profesí. Právnická povolání získala zvláštní společenský status. Jisté je, ţe právník v naší společnosti nachází uplatnění téměř všude - v zákonodárství, politice, státní správě, finančnictví, podnikání, v obchodě, policii, justici. Profese právníka je ţádána prakticky na všech úrovních společnosti, především při potírání takových negativních jevů, jako je stínová ekonomika, korupce, organizovaný zločin apod. I advokát obhajující osobu, která porušila zákon, musí svou právní pomoc zaměřit jen na to, aby pachatelovi nebylo způsobeno jakékoliv omezení nad rámec zákona. Přitom musí mít na paměti, ţe obhajuje osobu, která porušila morální a právní normy společnosti. V profesi právníka, ať působí na jakémkoliv místě, tedy i advokát, se vţdy prolínají právní a mravní poţadavky. Profesní etika na jedné straně fixuje určité všeobecné etické normy, resp. univerzální morální normy, vztahující se na všechny členy společnosti, na druhé straně to jsou specifické mravní hodnoty vyplývající ze statusu dané profese, tj. jde o etické aspekty určitého povolání. Profesní etika je součástí aplikované etiky. Zabývá se hodnotami, mravními normami, vztahy a povinnostmi realizovat je v konkrétní profesionální pracovní činnosti. Z hlediska profesní etiky právní rozlišujeme základní etické principy, které platí pro všechny právnické profese a principy jednotlivých právních profesí. Na základě toho 38
rozlišujeme soudcovskou etiku, advokátskou etiku, etiku státního zástupce, notáře, exekutora atd., které jsou ve své konkretizované podobě obsahem etických kodexů jednotlivých právnických profesí. Ze základních etických principů jsem vybrala deset etických hodnot, které jsou společné pro všechny právnické profese, tedy i pro obhájce. 1. Dodrţování práva (zákonnosti) Při výkonu profese má právník postupovat v souladu s právními předpisy a má činit tak, aby jeho jednání svým obsahem nebo účelem neodporovalo zákonnému postupu, nebo ho neobcházelo. Je to povinnost, která nevyplývá jen z právních předpisů, ale obsahuje i morální aspekt a patří mezi základní principy profesní etiky právníka. 2. Spravedlnost Je mravní i právní kategorií, protoţe úlohou práva je slouţit spravedlnosti. Ţivotní praxe dokazuje, ţe just est justum, tj. právo je jen tehdy hodné svého jména, pokud je výrazem spravedlnosti. Spravedlnost v právu je spojená s objektivitou právníka, s jeho nestranností. Pojem spravedlnost je synonymem pojmu objektivnost, kterého základem je poznání objektivně získané skutečnosti (pravdy), která není (resp. neměla by být) závislá na subjektivní vůli. 3. Nezávislost Znamená, ţe odborník není ovlivněn osobními nebo skupinovými zájmy a nepodlehne tlaku vnějšího prostředí a koná jen podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Záruka nezávislosti teda úzce souvisí s jeho charakterem a spočívá v jeho osobnosti. Všechny proklamace o nezávislosti jsou neúčinné, pokud je on sám neprosadí. Váţným, i kdyţ často ignorovaným důvodem neobjektivnosti bývá ztotoţnění se s klientem. Objektivita a odstup, které si odborníci musí udrţet, můţou v klientech vzbudit dojem, ţe jsou chladní, nezúčastnění. Často je však nezaujatý postoj nevyhnutelný na to, aby si odborník zachoval duševní rovnováhu a nadhled. 4. Zodpovědnost Je mravní kategorií, která umoţňuje vyjádřit míru uvědomění si mravního konání člověka ve vztahu k všeobecným normám, mravním poţadavkům a příkazům. V osobnostní i sociální sféře ţivota je mravní zodpovědnost určující hodnotou, z které vychází a o kterou se opírá kaţdý druh zodpovědnosti. Zodpovědnost jako fenomén mravnosti se projevuje v tom, ţe se v člověku formuje pocit zodpovědnosti za svoje činy. Uvědomění si osobní
39
zodpovědnosti je důleţitou stránkou profesní etiky právníka. Hodnota a síla zodpovědnosti roste s reálnou svobodou člověka, která podmiňuje stupeň jeho duchovní a sociální aktivity. 5. Čest a důstojnost Čest je integrující součástí člověka, vyjadřuje individuální a společenské hodnocení člověka, uznání hodnoty člověka jinými lidmi. Ze subjektivního hlediska je to vědomí vlastní hodnoty s předpokladem, ţe ji jiní uznávají, nebo ţe ji mají uznat. Obhajovat svou čest znamená obhajovat svou existenci, upírat někomu čest znamená vyloučit ho ze společnosti, tedy upírat mu právo existence v určitém společenství. S atributem cti a důstojnosti úzce souvisí i profesionální čest.
Princip profesionální cti právníka vyplývá z předpokladu
čestnosti, pravdivosti a přesnosti při výkonu jeho profese. Respektování tohoto principu předpokládá eliminaci takových vlastností a projevů v chování právníka jako je lhostejný vztah k osudu lidí, formalismus, zneuţití pravomoci atd. Důstojnost člověka se zakládá na principu mravní rovnosti všech lidí, dodává člověku určitou duchovní jistotu a rovnováhu. Uvědomění si vlastní důstojnosti je formou individuálního sebehodnocení, sebeuvědomění a sebekontroly. Důstojnost předpokládá konání mravních činů, nedovoluje konat nedůstojně. Člověk se správně vyvinutým citem osobní důstojnosti a cti, se zdravým sebevědomím a sebeúctou je vůči sobě náročný a spravedlivý. Pokud si uvědomuje svou vlastní důstojnost, umí najít správný lidský vztah i k jiným lidem. Pro profesi právníka je to velmi podstatný atribut. 6. Zásadovost Zásadovost je pevné přesvědčení vzdorovat neţádoucím vnějším vlivům (např. pokusům o korupci) i vlastním slabostem. Zásadový člověk je ve svém chování a konání věrný svému přesvědčení a jen výjimečně ho poruší. Je zárukou úspěšného řešení vnitřních konfliktů, napomáhá lehčímu překonávání rozporů mezi nevyhnutelným a neţádoucím, veřejným a soukromým. Zásadovost je bytostně spjatá s charakterem. Bez ní charakter ztrácí svou mravní podstatu. 7. Odbornost (kompetentnost) Odbornost sice není etickým principem, ale základem charakteristiky odborníka. Je třeba ji však povaţovat za podstatný atribut profesní etiky, protoţe ať by byl odborník sebevíc čestný, oddaný a slušný, tak není kompetentní, nemůţe dobře vykonávat svěřenou práci. Zejména v právnických profesích, v kterých objektem je klient, můţe neodborným konáním způsobit klientovi škodu, ale i zdiskreditovat profesi jako celek a vrhnout špatné světlo i na 40
další instituce spravedlnosti. Odbornost zahrnuje právní znalosti v příslušném oboru, praktické zkušenosti a návyky, které vylučují zbytečné odklady při vyřizování věcí. 8. Důvěryhodnost Právník výkonem své funkce, svým osobním ţivotem ani svou účastí na veřejném ţivotě nesmí zpochybnit svou nezávislost, odbornost, iniciativu ani čest a důstojnost své profese. Ostatním spoluobčanům musí být vzorem v dodrţování zákonů. Dodrţování tohoto principu znamená i to, ţe se nezúčastňuje na činnosti politických, náboţenských nebo jiných subjektů, které neuznávají základní principy demokratického právního státu. 9. Diskrétnost a mlčenlivost Jsou základními principy profesní etiky. Obsahem profesního tajemství jsou důvěrné informace, které právník získal při výkonu své profese. Důvěrnou informací je kaţdá informace, jejíţ prozrazení by osobu, které se týká, mohla dostat do nepříjemné situace, nebo dokonce by jí mohla způsobit škodu. Hranice profesního tajemství se mění v závislosti na tom, zda jde o trestněprávní nebo občanskoprávní kontext. V zásadě však platí, ţe právník můţe prozradit důvěrnou informaci jen tehdy, kdyţ mu dá klient k tomu souhlas, pokud to od něj vyţaduje nebo mu to dovoluje zákon nebo soud. 10. Kolegialita Znamená chovat se ke kolegům s úctou, zdvořile a respektovat jejich oprávněné zájmy. Vystupovat korektně a zodpovědně v pozicích stojících proti sobě. Profesionál je ve své argumentaci věcný, velkorysý a nepodléhá nadměrným emocím, nemá se sniţovat k veřejné kritice svého kolegy, podceňovat jeho odborné znalosti a postupy, či upozorňovat na neoprávněnost honoráře. Pokud příslušníci všech právnických profesí chtějí, aby si jich veřejnost váţila, musí si projevovat úctu navzájem. Neznamená to, ţe mají být k sobě nekritičtí a krýt neprofesionální konání a chyby, ale to, ţe jejich kolegiální vztahy mají být ovládané zdvořilostí, slušností, úctou a dobromyslností.
41
II. Aplikační část 10. Násilný trestný čin (zločin) ze dne 13. 12. 2009 V ranních hodinách dne 13. 12. 2009 v Kralupech nad Vltavou našla žena, venčící svého psa, před panelovým domem na sídlišti tělo mladé ženy, která nejevila známky života. Jednalo se o třiatřicetiletou ženu, která zemřela násilnou smrtí. Policie České republiky zahájila okamžitě vyšetřování a ještě tentýž den dopadla pachatele trestného činu. Byl jím dvacetiletý muž, její kolega ze zaměstnání. Podezřelý se k činu doznal a při výslechu uvedl, ţe se s poškozenou znal zběţně z pracoviště a oba se dne 12. 12. 2009 zúčastnili vánočního večírku, který pořádal jejich zaměstnavatel v Kralupech nad Vltavou. Uvedl, ţe se sešel s kamarády v místním nonstop baru, kde vypil jedno pivo a potom se přesunuli do baru, kde se konal vánoční večírek. Zde se zdrţel asi do 22:00 hod. a vypil čtyři nebo pět piv. Poté odešel za svou přítelkyní do baru, kde vypil další tři piva a dvě malé odlivky rumu. Kolem půlnoci odešel se svojí přítelkyní a jejím bratrem na kralupskou diskotéku. Zde pokračoval dále v pití piva, dle jeho tvrzení vypil asi tři. Na této diskotéce se setkal i s poškozenou, se kterou potom tancoval během jedné písně. Po nějaké době s poškozenou tancoval znovu a ta se jej zeptala, zda se nechce jít projít. Vyšli ven a ulicí prošli do prostoru mezi panelové domy. Zastavili se u stromu a zde si poškozená měla údajně sundat kalhoty a spodní prádlo a vyţadovat po něm pohlavní styk. Současně se začala hanlivě vyjadřovat o jeho přítelkyni. Velmi ho to rozčílilo a poškozenou napadl. Udeřil jí pravou a levou rukou třikrát do obličeje. Uvedl, ţe to bylo s nápřahem a ţe ji udeřil malíkovou hranou ruky, potom ji chytil pravou rukou „do kravaty“ a škrtil ji. Chrčela při tom a bránila se kopáním, snaţila se mu ruku od sebe odtrhnout. Kdyţ ji chytal za krk, udeřil ji do nosu, potom ji otočil a pustil na zem. Přitom spadla na jeho levou nohu a obličejem se udeřila o zem. Popisoval, ţe měl tmu před očima a na zemi ji škrtil oběma rukama. Kdyţ zjistil, ţe nedýchá, odtáhl ji stranou asi metr blíţe ke stromu. Uvedl, ţe jí hlavu dal na stranu nohou, a kdyţ jí překračoval, zachytil nohou o bundu. Sebral malou taštičku a klíče. Na její mobilní telefon přišly dvě textové zprávy, na které odpověděl za poškozenou, i kdyţ nevnímal, co bylo v došlých zprávách napsáno. Z telefonu následně volal na erotické linky. Dále uvedl, ţe po návratu domů šel ze šoku spát. Tomuto tvrzení ovšem odporuje výpověď bratra přítelkyně
42
obviněného, který uvedl, ţe kdyţ se v ranních hodinách vrátil se sestrou domů, seděl dotyčný u jeho počítače. Zjistil, ţe na počítači navštívil stránky s pornografickým obsahem. Vyslýchána byla i pracovnice, pracující jako operátorka erotické linky, která měla v předmětné době sluţbu. Uvedla, ţe si nepamatuje konkrétní datum, ale ţe v období, kdy byl spáchán tento trestný čin, měla dva neobvyklé telefonáty. Jeden volající se chtěl zabít a druhý volající vyhroţoval zabitím další osobě, ale nepamatovala si ani další podrobnosti hovoru, ani kdy k němu došlo. Bohuţel tento konkrétní telefonát se nepodařilo dohledat. Na této lince došlo k poruše na ústředně, takţe hovory v tomto období nebyly nahrávány. V době spáchání tohoto činu jsem pracovala jako civilní zaměstnanec u Policie České republiky (Územní odbor Mělník). Po zjištění mých kolegů ze Služby kriminální policie a vyšetřování, že jsem poškozenou znala, jsem jimi byla vytěžena ke skutečnostem, které jsou mi známé o poškozené a jejích rodinných poměrech. Tento případ se mě osobně dotkl, neboť poškozenou, a především členy její rodiny, osobně znám. Velmi mě zasáhlo a je smutné, že dvě malé děti, dcera ve věku 12 let a syn 8 let, takovýmto způsobem přišly o svou matku. Nic jim již matku nevrátí a celý život si v sobě ponesou smutek a zlobu nad tím, za jakých okolností jejich matka zemřela. Oslovila jsem advokátní kancelář Mgr. Dalibora Šamana a JUDr. Radoslava Bolfa. Požádala jsem tyto advokáty o rozhovor k tématu mé bakalářské práce, s ohledem na problematiku morálních a etických aspektů obhajoby. V této souvislosti mi poskytl JUDr. Radoslav Bolf, který obhajoval obviněného z výše uvedeného trestného činu, informace k případu a svůj osobní pohled na věc. JUDr. Bolf k případu uvedl: „ Dle mého názoru se nepodařilo objasnit motiv případu, přestoţe obviněný uvedl určitý motiv. K důvodu útoku se spíše vyjadřovali znalci, ale v závěru se nepodařilo určit, proč se vraţda stala. Podtextem byla sexuální deviace pachatele, trpěl sexuálním sadismem, coţ podle znalců byla příčina jeho agrese. Alkohol ve věci hrál velkou roli. Poškozená údajně byla do určité míry také opilá. Co bylo spouštěcím momentem k útoku, se nepodařilo zjistit. Pachatel uváděl, ţe poškozená údajně urazila jeho přítelkyni, ţe byla vulgární a nelichotivě se o ní vyjádřila. Venku ho sváděla k sexuálnímu styku a on se naštval, zatmělo se mu před očima a zaútočil. Nevím do jaké míry je pravda to, co řekl, ale já jsem si udělal svůj soukromý závěr o jeho pohnutce. Pachatel mi svou pohnutku nesdělil, přestoţe jsem ho opakovaně poučil o tom, ţe se ví o tom, ţe čin spáchal on, ţe se k činu
43
přiznal, nyní jen kdyţ bude spolupracovat a vše osvětlí, pak teprve můţeme bojovat o výši trestu. Přesto mi vţdy řekl stejnou verzi, kterou uváděl u výslechů.“ Při získávání informací k případu jsem se dočetla, že se obviněný hájil tím, že vyrůstal v nepříznivých rodinných poměrech a prostředí. JUDr. Bolf: „Jeho dětství bylo opravdu hrozné. Měl dva sourozence, ţili v neúplné rodině pouze s matkou. Matka se s jeho otcem rozvedla a našla si jiného přítele. Nový partner byl alkoholik a fyzicky napadal nejen děti, ale i matku. Tu postavil před rozhodnutí, aby si vybrala mezi ním a dětmi. Ta se rozhodla pro přítele, a děti vyhodila. Všechny tři děti zůstaly na ulici a dva roky ţily ve starém kravíně bez vody, elektriky a tepla. Chodily se mýt do nedaleké ubytovny. Starala se o ně jejich nejstarší sestra, které bylo v té době čtrnáct let. Dlouho se na jejich situaci nepřišlo, trvalo to asi dva roky. Na to, jak děti ţijí, se přišlo ve škole, kam trvale chodily neumyté a hladové. Děti byly umístěny do dětského domova. Neměl ţádné výchovné problémy. Po odchodu z dětského domova si našel práci a přítelkyni, se kterou ţil v rodinném domě spolu s jejími rodiči a bratrem. Rodina mu poskytla zázemí, měli s přítelkyní k dispozici malý pokoj. Můj osobní názor je, ţe byl vděčný za to, ţe mu někdo poskytl zázemí, rodinu, tedy to, co do svých devatenácti let nikdy nepoznal. Ţil v prostředí, kde ho nikdo nebil, kde byl spokojený a byl za to vděčný. Proto ve chvíli, kdy se poškozená údajně začala hanlivě vyjadřovat o jeho přítelkyni, tak to mohl být právě ten spouštěcí mechanismus, kdy se obviněnému zatmělo před očima. Zřejmě si řekl, ţe o jeho přítelkyni se nikdo nebude otírat, uvědomil si, ţe mu dala to, co nikdy nepoznal a v tento okamţik zaútočil. Najednou zjistil, ţe se mu strašně líbí ten útok, probudil se jeho nevybitý sexuální pud. Agresi pak uţ nedokázal zastavit, nekontroloval se. Útok byl velmi brutální a poškozená jej nemohla přeţít. Jeho sexuální ukájení pokračovalo aţ do ranních hodin. Nebyl to jen tento útok, který jej měl motivovat, ale zjistilo se, ţe bezprostředně po útoku v řádu několika minut, moţná ještě v průběhu útoku, volal na erotické linky z telefonu poškozené a odesílal textové zprávy s lesbickou tématikou jejím kamarádkám. Po návratu domu sledoval na internetu stránky s pornografickou tématikou“. JUDr. Bolf: „K případu se při soudním projednání obšírně vyjadřovali znalci, zvláště prof. Petr Weiss. Ten uvedl, ţe tato deviace je velmi vzácná a v takto čisté podobě se sexuální sadismus podaří diagnostikovat jednou za rok. Závěry znalců byly jednoznačné.“ Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, psychologie a sexuologie, bylo zjištěno, že u obviněného nebyla znalci zjištěna duševní choroba ani porucha 44
v pravém
slova
smyslu.
Byla
zjištěna
porucha
sexuální
preference
ve
smyslu
sadomasochismu, která může být příčinou sexuálně agresivního jednání. Zjištěná deviace podstatně snížila schopnosti ovládací ve vztahu k posuzované trestné činnosti, schopnosti rozpoznávací byly sníženy nepodstatně částečně vlivem požitého alkoholu. Obžalovaný byl hodnocen jako jedinec intelektově slabě průměrný, bez forenzně významnějšího poškození centrálního nervového systému, nebyly zjištěny známky duševní choroby, tedy ve smyslu psychózy, těžšího neurotického onemocnění hysterických osobnostních rysů s tendencí ke konfabulacím obžalovaného
či
závažnějšímu
byla
narušení
charakterizována
základních jako
psychických
jednodušší,
funkcí.
anomálně
Osobnost
strukturovaná
s převládajícími rysy citově oploštělosti, emocionalita nezralá a málo diferencovaná, afektivita a psychika dostatečně stabilní. Motivace jednání obžalovaného byla podle znalců podmíněna zjištěnou sexuální deviací, sadomasochismem, prognóza resocializace je tedy podmíněna úspěšností budoucí sexuologické léčby. Pobyt na svobodě je vzhledem ke zjištěné deviaci nebezpečný a znalci bylo navrhováno ochranné léčení sexuologické, ústavní formou. Požádala jsem JUDr. Bolfa o popis průběhu obhajoby obžalovaného u soudu. JUDr. Bolf: „Hlavní líčení probíhalo standardně. Státní zástupce přednesl obţalobu. Následně bylo přistoupeno k výslechu obţalovaného, který vypovídal k dané věci. Vyslechnuti byli další svědci, znalci a byly předloţeny listinné důkazy, pak proběhlo veškeré dokazování.
Po skončení dokazování státní zástupce přednesl závěrečný návrh. Já jako
obhájce jsem přednesl závěrečný návrh a nakonec dostal poslední slovo obţalovaný. Obhajoba v trestním řízení není extrémně sloţitá. Já jako obhájce pozorně sleduji výslechy svědků, abych mohl klást případné další otázky. Sleduji výpověď obţalovaného, a pokud při výpovědi obţalovaného nezazní všechny skutečnosti, které si představuji, tak se na ně zeptám. Při otázkách musím zohledňovat jeho intelekt, musím pokládat otázky tak, aby pochopil, co otázkou sleduji a jakou odpověď si na svou otázku představuji. Mou nejdůleţitější prací je aţ závěrečný návrh. U závaţných věcí si v průběhu projednávání dělám poznámky, abych nezapomněl na něco podstatného. Řízení v těchto věcech bývají natolik obsáhlá, ţe kdybych mluvil tzv. z patra, mohl bych na něco zapomenout. Do protokolu o hlavním líčení se zaznamenávají všechny výslechy. Hlavní líčení v tomto případě trvalo tři dny. Vyslýchán byl manţel poškozené, sestra obţalovaného, znalci. V přípravném řízení, bylo vyslechnuto mnoho svědků. Jednalo se o lidi, kteří s poškozenou v poslední době přišli do styku. U hlavního líčení nebylo dokazování tak obsáhlé, soud neměl potřebu všechny předvolat.“ 45
Při právním hodnocení vycházel soud z toho, že trestný čin byl spáchán za účinnosti trestního zákona č. 140/1961Sb., trestní zákon ve znění pozdějších předpisů. Od 1. 1. 2010 je účinný zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, který mimo jiné v ustanovení § 2 odst. 1 stanoví, že trestnost činu se posuzuje podle zákona v době, kdy byl čin spáchán a podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže je pro pachatele příznivější. Vzhledem k tomu, že nová právní úprava stanoví na zločin vraždy podle § 140 tr. zákoníku trest vyšší než tomu bylo doposud a ani jiná změna ustanovení nemohla být pro obžalovaného příznivější, byl trestný čin posouzen podle zákona účinného v době spáchání. Vysoký stupeň nebezpečnosti posuzovaného činu vyplývá především z jeho charakteru, tedy z toho, že se jedná o útok proti osobní integritě druhého člověka a z následku činu, neboť došlo k úmrtí člověka, v tomto případě mladé ženy, matky dvou nezletilých dětí. Zvyšován je i brutalitou útoku na poškozenou. Přitom se jedná o jeden z nejzávažnějších trestných činů uvedených v trestním zákoně. Obžalovaný byl odsouzen k trestu odnětí svobody ve výši čtrnácti let, zařazen pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Soud obžalovanému nařídil ochranné léčení sexuologické ústavní formou, které proběhne po výkonu trestu. U této kauzy jsem si uvědomila, jak důležitá je péče a pomoc o nepřímé oběti trestných činů. Tato problematika je zpracována v mnoha odborných literaturách. Výzkumy hovoří o tom, že z psychologického hlediska je újma způsobená trestným činem úvodním dějem, na který navazují další zraňující události. Důležité při pomoci obětem nebo poškozeným při trestných činech je, aby se smířily s událostí. V tomto případě se především jednalo o děti poškozené, které se musely vyrovnat s náhlou ztrátou své matky. Děti tuto hrůznou událost nesly velmi špatně a dlouho se s touto událostí vyrovnávaly. Velkou oporou jim byl otec a další členové rodiny. Spousta lidí tuto událost brala jako senzaci, že i v tak malém městě se konečně něco stalo. Snad nikoho tato událost nenechala chladného. Lidé o tom mluvili a předávali si mezi sebou informace, které znali z médií, nebo co věděli z doslechu. Našli se i tací, kteří si nějaké informace přimysleli, aby to bylo ještě zajímavější. Byť se lidé v nejbližším okolí dětí snažili jim všemožně pomoci, bylo to málo. Dcera poškozené se stala nepřímo obětí šikany na sociálních sítích. Na Facebooku někdo uveřejnil odkaz na profil z jiné sociální sítě dcery poškozené s komentářem: „Pokud nevíte, o koho jde, podívejte se na tento odkaz, třeba vám to konečně dojde.“ Lidé si bohužel neuvědomovali a v řadě dalších případů neuvědomují, že 46
nejde o to, jak se ten daný čin stal, ale o jeho hrůznost a jaké má následky. Ano, stala se vražda, zemřela matka, po které zůstaly dvě malé děti. To je pro mne to podstatné. Za jakých okolností a co činu předcházelo, už pro mne zas až tak podstatné není. Bohužel pro jiné lidi ano. Vražda, která se stala v Kralupech nad Vltavou, poznamenala život mnoha lidí a hlavně jedné rodiny. Když sledujeme nebo čteme zprávy a dočteme se o nějakém násilném trestném činu, řekneme si, že nám se to stát nemůže. U této kauzy jsem si uvědomila, že to není pravda. Někdy stačí jen velmi málo, aby vyhasl lidský život. Nikdy nevíme, jaké může mít naše jednání vliv na druhého člověka, jaké důsledky může mít náš výrok nebo čin a jaké jednání s tragickými následky to vyvolá.
47
11. Etika obhajoby O etice obhajoby jsem hovořila s Mgr. Daliborem Šamanem a JUDr. Radovanem Bolfem. Oba se shodli na tom, že je to velice složité téma. Často se jim stává, že při zjištění lidí v jejich okolí, že jsou obhájci v trestním řízení, se rozvíjí debata na toto téma. Nejčastější otázka je: „Jak takové lidi vůbec můžeš obhajovat!?“ Zeptala jsem se na jejich názor a pohled na věc. JUDr. Radoslav Bolf: „Domnívám se, ţe pro kaţdého advokáta, který se zabývá trestním právem, je obhajoba v případu vraţdy pomyslný vrchol ţebříčku obhajoby. Na takové případy se dívám výlučně z profesního hlediska. Kdyţ jdu poprvé mluvit s klientem, který je obviněn z takového činu, jsem prvotně rozhořčen z toho, co se vůbec stalo. Na druhou stranu, kdyţ tam ale vidím toho ustrašeného človíčka, který ve mně vidí toho jediného člověka, který mu je schopen a ochoten pomoci, tak si řeknu – dobře, já to pro něj udělám. Určitě za tím je nějaký příběh, který dotyčného k činu vedl. Snaţím se v doznání, výslechu nebo poradě s klientem najít něco, co by relativně mohlo určitým způsobem zlehčit jeho vinu, nebo částečně ospravedlnit jeho jednání. Sám v sobě si to eticky urovnám. Další věcí je, ţe musím dávat pozor na to, aby proces byl veden správně. Jsem přítomen při všech úkonech, aby nedocházelo k tomu, ţe obviněnému je podsouváno něco, co neřekl, aby nebyl do něčeho tzv. tlačen. Je mojí povinností, abych mu poradil, jak má vypovídat, jak se má chovat, aby dostal nejniţší trest. To jsou naše profesní povinnosti, které musíme dodrţovat, ty jsou relativně rutinní. Ale já osobně se napřed musím dostat do té polohy, ţe jsem ochoten mu tyto informace poskytovat. Musím si srovnat sám v sobě to, ţe ten člověk udělal něco neodpustitelného. Snaţím se nemyslet na poškozené. Pokud si jeho čin takto tzv. ospravedlním a odůvodním, pak jsem schopen mu veškeré informace poskytnout. Na druhou stranu je řada kauz, kde toho schopen vůbec nejsem. Jedná se například o případy opakovaných krádeţí, kdy obţalovaný stojí před soudem po desáté, je vulgární, arogantní a ze soudu si dělá legraci. Takový člověk je nepoučitelný, po propuštění jde znovu krást. Nemohu přece přesvědčovat soud, ţe jeho desátá krádeţ je opravdu poslední, ţe po jedenácté to jiţ neudělá. Vzpomínám si na jeden případ, kdy se nepřetrţitě na dráze ztrácely měděné cívky, kovový materiál, který zajišťoval bezpečnost ţelezniční dopravy. Policie pachatele zadrţela a byla na něj uvalena vyšetřovací vazba. Najednou krádeţe přestaly, ačkoliv do té doby docházelo ke krádeţím třikrát týdně. U soudu 48
se choval arogantně, při výslechu si vymýšlel různé pohádky, evidentně pohrdal soudem. Odsouzen byl k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dva a půl roku. Rozsudek přijal chladně, ani se nechtěl odvolat. Obviněný z vraţdy té ţeny se choval jinak. Kdyţ jsem se s ním poprvé setkal, byl to uzlíček neštěstí. Pravdou je, ţe si tzv. nemůţeme nosit práci domů, je to kauza jako v jiných profesích. Lékaři se také musí oprostit od svých osobních pocitů. V případech násilných trestných činů, jako je vraţda nebo znásilnění si musí obhájce odmyslet osudy poškozených. Vyšetřování této vraţdy trvalo přes půl roku, takţe jsem často ve věci prováděl různé úkony. Obţalovaný nikdy nepřiznal, ţe by v jeho činu byl sexuální podtext. Po celou dobu tvrdil, ţe ho poškozená k činu vyprovokovala. Ani to ho neospravedlňuje, protoţe útok na poškozenou byl velmi brutální.“ Na názor k etice obhajoby jsem se zeptala také Mgr. Dalibora Šamana. Mgr. Dalibor Šaman: „My, jako obhájci nejsme v pozici soudů. Nemohu obviněného soudit pro to, co udělal. Usmrcení jiného člověka je úmyslný trestný čin. Pokud pachatel na někoho vytáhne nůţ a třikrát ho bodne do břicha, musí počítat s tím, ţe oběť zemře. Je to zavrţeníhodné chování a principielně to ospravedlnitelné není. Já jako obhájce se snaţím najít ty okolnosti případu, které se například při mediálním hodnocení případu vůbec neobjeví. Vţdy jsem zdrţenlivý k tomu, kdyţ novináři nebo obecně média komentují případ nějakého závaţného násilného činu. Zpravidla se při tomto mediálním hodnocení veřejnost nedoví ten „příběh“ a polehčující okolnosti. Velmi záleţí na druhu trestného činu. Pokud například pedofil zavraţdí malé dítě, tak v těchto případech asi kaţdý advokát zpravidla učiní základ obhajoby, aby trestní řízení neodporovalo zákonnému postupu a právo obviněného na obhajobu bylo podle zákona naplněno. Ve všech případech je povinností obhájce hlídat řádný procesní průběh řízení, aby byly dodrţeny formální procesní postupy, aby se nestala nějaká nezákonnost, jako ţe by někdo nutil obviněného k výpovědi nebo mu pokládal při výslechu kapciózní otázky, aby policie nebo soudy nekrátily jeho garantovaná práva, umoţnily mu nahlíţet do spisu, účastnit se vyšetřovacích úkonů. Je nutné dohlédnout na to, aby si svědci nevymýšleli, a v rámci obhajoby poukázat na základní rozpory, které objektivně v případu jsou. A pak jsou případy, kam dá člověk lidově řečeno „úplně všechno“, něco nad rámec toho, co by ve skutečnosti musel. Snaţit se s velkým osobním úsilím najít v okolnostech případu skutečnosti, které by mohly zmírnit vinu nebo co by mohlo klientovi prospět třeba při 49
stanovení výměry trestu. Většinou jde právě o ty „příběhy“ v případu, které ne vţdycky musejí vyjít hned napovrch a jako advokát se k nim postupně „prokoušu“ nebo si je „došetřím“ sám díky znalosti prostředí, znalosti místních poměrů a třeba si souvislostí s jinými případy, ale taky třeba díky přístupu samotného klienta. Ne kaţdý je ochotný vám vţdycky říci, jak se věci skutečně staly a jako s obhájcem s vámi otevřeně spolupracovat.… Advokátské řemeslo je v řadě ohledů řemeslo jako kaţdé jiné. Můţete ho dělat dobře, kdyţ jako třeba truhlář splníte na zakázce předepsanou technickou normu, ale pak můţete zakázku zpracovat taky jako umělecké dílo a dát do něj nad rámec předepsaných parametrů něco navíc, něco ze sebe sama. Není vraţda jako vraţda, usmrcení jako usmrcení, krádeţ jako krádeţ, rvačka jako rvačka. Například pohlavní zneuţívání. Je něco jiného, kdyţ 18-letý muţ má pohlavní styk se 14-letou dívkou, mají se rádi a ze vztahu se narodí miminko. A pak případ muţe, který se v domácnosti své druţky společně s ní stará o její 4-leté dítě, které opakovaně pohlavně zneuţije. Základ obhajoby je nebo by aspoň měl být v kaţdém případu stejný, ale záleţí na tom, jak se k tomu obhájce postaví i jako člověk, jak věc vyhodnotí, kolik ze svého umu do případu skutečně vloţí, jak moc si vezme případ „za svůj“. Ta hranice mezi lidstvím a strohým formálním přístupem advokáta je hodně křehká a ať budu jako advokát chtít nebo ne, vţdycky mě nějaká obecná etika jako člověka více nebo méně ovlivní. Rozhodně nejsme v pozici soudců, abychom si jako obhájci ex offo primárně řekli, to je gauner, já ho obhajovat nebudu, neřeknu ani slovo a nechám policii a státního zástupce, ať si celý případ vyřeší. Tak by to být rozhodně nemělo. Musíme vyuţít všech prostředků, které podle trestního řádu máme. Poukázat na skutečnosti, které jsou v rozporu. Pak je ale moţné do případu vloţit něco navíc, vervu, určitý „osobní“ zájem, vlastní invenci. Ale to je případ od případu a velmi záleţí na tom, jak je advokát odborně zdatný a jak je zdatný i lidsky. Záleţí na morálce advokáta, k čemu při obhajobě přistoupí, jak bude radit klientovi – třeba aby křivě vypovídal, napadal ostatní? Všechno se můţe zneuţít podle zásady „účel světí prostředky“. Hranice mezi povinností advokáta a tím, jak obhajobu vnímám jako člověk, je velmi tenká. Vţdycky si na případ musím udělat svůj názor jako člověk. V případě vraţdy bezbranného dítěte bych asi jako advokát a normálně uvaţující člověk se standardní morálkou pachatele odsoudil a obhajobu ponechal ve formální rovině bez osobní invence a udělal pouze to, co jako advokát udělat musím. Samozřejmě bych vyuţil všech formálních prostředků obhajoby v případě nesrovnalostí - podal stíţnost proti usnesení o zahájení stíhání, pokusil se o propuštění z vazby atp. To vše je teoreticky moţné, ale druhá stránka věci taky je, jak bych danou věc 50
zdůvodnil, aby to nebyl právní úkon, který bych udělal jen proto, ţe jsem ho udělal a neměl by naději na úspěch. Je potřeba v kaţdém činu najít nebo se aspoň pokusit hledat ten příběh, co pachatele k činu vedlo, co hýbalo jeho psychikou v daný moment, hledat nějaké polehčující okolnosti. Jsou ovšem případy, kdy to prostě nejde, i kdyby se člověk „rozkrájel“. Jde třeba o případy opakovaných krádeţí, kde, kdyţ máte dvanáctkrát soudně trestaného pachatele, který je opakovaně odsouzen za stejné delikty, toho k obhajobě moc nezbývá. K etice obhajoby by se toho dala povídat ještě spousta, ale ať se to někomu líbí nebo ano, i advokát je jenom člověk se svými pocity a lidskými názory, které ho více či méně při výkonu obhajoby ovlivňují …“.
51
Závěr Vypracování této práce pro mne bylo velkým přínosem a velmi mne zajímalo. Cenné informace jsem získala při setkání s Mgr. Daliborem Šamanem a JUDr. Radoslavem Bolfem, kteří se semnou podělili o své zkušenosti z praxe. Díky jejich pohledu na problematiku obhájce, jsem pochopila jisté informace, které jsem získala studiem odborných knih k tomuto tématu. Uvědomila jsem si, jak je obhájce důležité povolání. V mnoha případech je to jediný člověk, který je ochoten nebo musí obviněnému pomoci. Dotyčný člověk mu plně důvěřuje. Jsou kauzy, kdy je pro obhájce velmi těžké se srovnat s činem, který jeho klient spáchal, ale i přes to mu musí pomoci. Toto byla věc, kterou jsem jako obyčejný člověk nechápala. Bylo by pro mne velmi těžké obhajovat člověka, o kterém vím, že spáchal násilný trestný čin. Po stránce pracovní bych udělala vše, co je mou povinností, ale po stránce morální bych se s tím jen těžko vyrovnávala. Toto je věc, se kterou se občas potýkají i obhájci. Musí udělat vše, co je jejich povinností vůči klientovi. Jejich jednání musí být profesionální a svůj osobní pohled na věc si nechávají jen pro sebe. Po vypracování této práce už na tuto problematiku nahlížím jinak. Jsou to právě práva a povinnosti ve vztahu poskytování právní pomoci klientovi, které jsou vymezeny v zákoně, a musí se promítnout do jeho činnosti jako náplň jeho povolání. Při vypracování své práce jsem využívala několik metod. Primární prameny jsem nacházela v odborných knihovnách a nejvíce jich využila v teoretické části. Indukci a dedukci jsem využila v aplikační části na základě informací, které jsem získala od Mgr. Dalibor a Šamana a JUDr. Radoslava Bolfa.
52
Použitá literatura: /1/ CÍSAŘOVÁ, D., FENYK, J. a kol. Trestní právo procesní. 3. vyd. Praha: Linde Praha, a. s. 2004. 829 s. ISBN 80-7201 – 463 – 3 /2/ ČECH, R. Poskytování právní pomoci advokátem. Brno: Právnická fakulta Masarykovy univerzity, 2006. 72 s. Diplomová práce /3/ ČÍRTKOVÁ, L. Forenzní psychologie. 1. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk s.r.o., 431 s. ISBN 80-86473-86-4 /4/ FRYŠTÁK, M. a kol. Trestní právo procesní. 2. vyd. Ostrava-Přívoz: KEY Publishing s. r. o, 2009. 265 s. ISBN 978-80-7418-041-5 /5/ JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 1. vyd. Praha: Leges, s. r. o., 2010. 784 s. ISBN 978-80-87212-30-1 /6/ JUDr. Petr Hulinký, Ph.D. – Trestně právní minimum (pro občany) /7/ VANTUCH, P: Obhajoba obviněného. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2010. 651s. ISBN 978-80-7400-321-9
Internetové zdroje: /1/ ČEČOTOVÁ, V. Dobré mravy v profesiograme právnického povolania. Bulletin advokacie č. 3/2005, str. 22 – 28 [cit. 20. 2. 2011] Dostupné z www: /2/ Historie advokacie v ČR [cit. 20. 2. 2011] Dostupný z www: /3/Mladý deviant dostal 14 let za vraždu kolegyně na předvánočním večírku [cit. 1. 3. 20011 ] Dostupný z www: < http://zpravy.idnes.cz/mlady-deviant-dostal-14-let-za-vrazdukolegyne-na-predvanocnim-vecirku-1km-/krimi.asp?c=A100722_141632_krimi_jba> /4/ ŠŤĚPÁN, J. Poznámky k práci obhájce po novele trestního řádu. Bulletin advokacie č. 11/2001, str. 51 -59 [cit. 23. 2. 2011] Dostupné z www:
53
/5/ ŠTĚPÁN, J. Poznámky k práci obhájce po novele trestního řádu. Bulletin advokacie č. 1/2002, str. 10 – 15 [cit. 23. 2. 2011] Dostupné z www: < http://www.cak.cz/assets/files/182/BA_02_01.pdf>
Zákony: /1/ Sdělení č. 104/1991 Sb., o Úmluvě o právech dítěte /2/ Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů /3/ Zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů /4/ Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně, ve znění pozdějších předpisů /5/Zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeţe za protiprávní činy a soudnictví ve věcech Mládeţe, ve znění pozdějších předpisů
Judikatura: /1/ Rozsudek Krajského soudu v Praze, spisová značka 2T29/2010
54
55