Obecné zásady při popisování objektů a situací nevidomým lidem

Obecné zásady při popisování objektů a situací nevidomým lidem Konference SLUNEČNICE Ekonomická fakulta VŠB-TU Ostrava Čeladná 29. – 30. října, 2008

General principles at describing objects and situations blind people Lenka Krhutová Fakulta sociálních studií Ostravské univerzity v Ostravě [email protected]

Abstrakt. Popis nevidomým lidem je možné přirovnat ke kyslíkové membráně mezi vizuálním světem a světem s jinými poznávacími možnostmi. Dobře sdělný popis není zdaleka snadnou záležitostí. Chaotický a málo výtěžný popis je častý u vidících, kteří se snaží přiblížit nevidomým lidem předměty nebo situace, na něž si nevidomý člověk nemůže sáhnout. Příspěvek se zabývá problémovými místy v procesu popisování objektů a situací nevidomým lidem a nastiňuje některé možnosti jejich řešení. Obsahuje rovněž řadu příkladů z praxe. Klíčová slova: popis, nevidomý člověk, obecné zásady popisování Abstract. The description of things, states and situations adressed to the blind people is like the oxygen membrane between visual world and world where the other cognitive possibilities obtain. It is not easy to describe (things, states and situations) in clear and comprehensive way. Common people often use chaotic and apposite decription. And through this they try to bring near situations or things to the blind people, who are not able to touch them (situation and things). This paper deals with problems in the process of describing of things and situations to the blind and sketches some possibilities of solutions. The paper also contains lot of examples from praxis. Keywords: description, blind person, general principle of descibing

1

Úvod

Popis, resp. dobře sdělný popis nevidomým lidem není zdaleka snadnou záležitostí. Popisování lze svým způsobem přirovnat ke kyslíkové membráně, na níž probíhá přenos informací mezi vizuálním světem do světa s jinými poznávacími možnostmi. Jde o důležitou a obvykle nepěstovanou dovednost, která nebývá cíleně rozvíjena ani v profesionálních řadách. Popisujícímu mnohdy chybí adekvátní slovní zásoba, umění vyjádřit se, dovednost strukturovat informace v přiměřeném objemu informací atd. Chaotický, případně zahlcený nebo jinak málo výtěžný popis je častým jevem u vidících, kteří se nevidomým lidem snaží přiblížit předměty nebo situace, na něž si nevidící nemůže sáhnout. Jedná se jak o popis velkých předmětů mimo bimanuální pole nevidomého člověka (dosah oběma rukama), kupříkladu vzhled budovy, nový typ nákladního auta či neznámý druh podmořského zvířete, tak také o popis cesty (itinerář trasy) nebo o vzhled člověka. Umění popisovat nevidomým lidem, „vykreslovat realitu slovy“, je obtížné, vyžaduje obvykle praxi, alespoň základní povědomí o problémových místech procesu popisování a uvolněnou koncentraci.

2

Obecné zásady popisu

Jak postupovat, má-li být popis sdělný a nemá-li námaha popisujícího i adresáta sdělení vyjít nazmar? Jednotná odpověď neexistuje. Vždy půjde do značné míry o individuální přístupy s ohledem na situace: a)zda nevidomý člověk někdy viděl a může tedy stavět na vizuálních představách, b)zda se ten, kdo popisuje, s nevidomým člověkem zná, c)o jaký předmět popisu se jedná, tj. zda jde o popis věci, osoby, krajiny, situace, pracovního postupu, uměleckého díla, trasy apod. d)zda popisujeme mluvenou nebo psanou řečí atd. V procesu popisování dochází k pomyslnému skládání mozaiky, z jednotlivých informací si každý člověk (vidící nevyjímaje) skládá představu o celkovém obrazu. Aby byl „obraz reality“ pro nevidomého nebo slabozrakého člověka sdělnější a srozumitelnější, může napomoci, zaměříme-li se na následující. 1) Uvědomit si, komu je popis určen. Je to dítě nebo dospělý? Má ještě nějaké další zdravotní postižení (sluchové, mentální)? Případně jakou profesi vykonává? Jakou má asi slovní zásobu a zkušenost? Jakou slovní zásobu máte vy, popisující? 2) Zjistit základní představu o popisovaném, tj. zda a jakou prvotní představu si nevidomý člověk o popisovaném vytvořil již předem sám. Je-li tato základní představa příliš vzdálená realitě, je zřejmé, že popis začne „na zelené louce“. V opačném případě půjde spíše o upřesňování jeho primární představy. 3) Přirovnání stavět na známém, co nevidomý člověk již zná. Nemá smysl používat přirovnání k věcem, které nezná a ani o nich nemá žádnou představu. Například „budova vypadá jako rejnok“. To ostatně nemá smysl ani u vidících, pokud jim popisujeme pro ně zcela neznámou věc a rejnoka neznají. 4) Respektovat směrovost popisu od celku k detailu. Vidící se přirozeně dívá tak, že okamžitě vidí celek (vhledem) a ihned vzápětí se zaměřuje na detaily, jimiž obvykle začne jeho popis. Nevidomí lidé si sice skládají mozaiku z detailů, ale pro první seznámení je informace o celku stejně důležitá jako pro vidící. 5) Zaměřit se na kvantitu sdělování. Nezahlcovat slovy, spíše méně, ale promyšleněji, strukturovaněji. Mnohdy jde o nicneříkající „slovní salát“. Při popisování obvykle příliš nepomůže ani nadbytek užívání citoslovcí jako „éééé“, „hmmmm“, éééhmmm“ atd. 6) Mít na zřeteli realitu sdělení. Pro nevidomého člověka jsou zcela irelevantní pojmy jako „támhle, tady, tamten, u, za, vedle“ apod., není-li upřesněno, co tato slova konkrétně znamenají např. vpravo vedle stolu; tady – a přitom současně poklepat na desku stolu nebo předmět apod. 7) Často je vhodné užívat k popisu předo-zadní a pravo-levou orientaci. Příklad na ploše stolu: „šikmo vpravo nahoru od vás je hrnek s kávou“. Zde ovšem bývá problémem umět popisovat zrcadlový obraz - stojíme-li naproti nevidomému člověku, přirozeně je potřebné popisovat prostorové rozmístění předmětů z jeho úhlu pohledu. Dá se to natrénovat, zpočátku to však vůbec není jednoduché. 8) Nechat se vést nevidomým člověkem. Popisování není jednosměrný proces, jak by se snad mohlo někomu zdát. Pokud se nejedná o psaný postup a popisujeme tváří v tvář, měl by být popis spíše dialogem, obousměrným mostem pro informace. Popisování by nemělo vypadat jako „informační bombardování“ nevidomého člověka. Často to bývá nevidomý člověk, kdo je hlavním protagonistou popisu a cílenými otázkami si vybírá a chce znát ty informace, které jsou pro něj důležité. Může vás překvapit, že to, co považujete za důležité vy, není pro nevidomého člověka téměř důležité a naopak.

9) Respektovat čas pro nevidomého člověka i pro sebe - popisujícího. Nevidící musí průběžně zpracovávat velké kvantum jednotlivých informací, které postupně zasazuje do mozaiky celku. Jde o vysoce náročnou analyticko-syntetickou činnost. Jestliže je příliš mnoho kamínků mozaiky na jedné hromadě a vidící stále bez přestávky přihazuje další, stávají se pro nevidícího hromádky informací neuspořádané a obtížně zařaditelné. Nevidomý člověk pak obvykle poděkuje za vaši ochotu a … vypne. 10) Také ten, kdo popisuje, není povinen začít „bez nádechu“ popisovat. Jestliže vás nevidomý člověk požádá o popis, je v pořádku, vezmete-li si chvíli na rozmyšlenou. Ani pro popisujícího není rozložení celku na detaily vždy snadné, neboť by měl cíleně přemýšlet o postupu, zaměřit se na celek, rozlišovat váhu důležitosti a začít od věcí důležitějších k méně důležitým. 11) Jako pomocnou metodu využít jednoduché reliéfní zobrazení, je-li to vhodné. Může jít zobrazení celkového tvaru, který je obtížně slovně uchopitelný nebo části nějakého důležitého detailu apod. Velmi snadné je použít papír nebo noviny - podložíte pod něj kousek látky (čistý kapesník, utěrka, část oděvu) a (zasunutým) hrotem pera nebo tužky vytvoříte na papíře jednoduchý reliéf. 3

Příklady z praxe

Pro přiblížení obtížností popisování uvádím v následující části textu příklady, které mi laskavě poskytli nevidomí autoři následujících sdělení:1 Bod ve vesmíru Co mě nepotěší… Když mi vidící uchopí ruku a položí mi prst například na tlačítko na hudební věže a řekne mi, „tady se to vypíná“. Je to jako kdyby mi zapíchl prst doprostřed vesmíru a řekl "tady". Abych ale věděl, kde je ono „tady“, potřebuji "souřadnice", v tomto případě - kde je věž umístěna, jaký má celkový tvar a k jaké její části si mohu vztáhnout umístění onoho tlačítka. Jinak příště nebudu vědět vůbec nic, nebo jen to, že věž má „někde nějaké“ tlačítko na vypnutí, což jsem ostatně tušil již před oním "ukázáním". (M.M.) Jablko vypadá jako jablko Při popisech mě někdy rozesmějí přirovnání k jiným pro mne neznámým nebo nepředstavitelným předmětům či jevům, například: „naše nové Porche vypadá trochu jako Ferrari“. Nikdy jsem si neosahal ani jedno a v mé vizuální paměti pro auta nebylo nikdy moc místa. Nebo "Alena je podobná na Hanku." A přitom mají naprosto jiný hlas a ještě ke všemu každý přichází z jiné výše, čili výškou postavy si podobné vůbec nejsou.(M.M.) Záplava slov Co mě někdy obtěžuje, je záplava popisujících slov, která se na mne s nejlepšími úmysly valí třeba ve snaze překrýt rozpaky při pomáhání méně známému člověku (soused z ulice) nebo ve snaze vše mi přiblížit (snažící se sociální pracovnice). Paradoxně pak vypínám a nedozvím se nic a dotyčný se zbytečně namáhá. V horším případě pak v záplavě slov zanikne informace o schodu nebo tam úplně chybí, protože se "to nestihlo". Tak daleko to sice obvykle nenechám dojít a snažím se situaci zkorigovat, ale někdy a s někým to téměř nejde. (M.M.) Vzpomínám, jak mě samotného zaskočila moje vlastní zoufalá reakce na "množství popisu" v Národní galerii na výstavě, na kterou jsem sám chtěl jít a trochu přemluvil blízkou osobu, aby tam se mnou šla a vzala na sebe nelehký úkol popisování, který se mnou běžně zvládá. V jednom okamžiku jsem musel říct "už prosím dost, točí se mi z toho hlava, pojďme pryč nebo mě někde posaď a doprohlídni si to sama…“. Byl jsem prostě "upopisován". Samotného mě 1

Děkuji tímto za osobní sdělení a svolení k jejich publikování panu Miroslavu Michálkovi (M.M.), Lucii Víškové (L.V.), Karlu Kurlandovi (K.K.), Martinu Adámkovi (M.A.) a Petru Zittovi (P.Z.).

překvapila omezená kapacita pro příjem informací, vyvolávání z paměti, vytváření představ v kombinaci s pohybem v prostoru složitě strukturovaném panely a exponáty. (M.M.) Bod ve vesmíru II V případě menších předmětů uvítám pár okamžiků na to, abych se mohla nejprve s daným předmětem seznámit sama, tj. je-li to možné, ráda si vezmu předmět do ruky a seznámím se s ním jako s celkem. Je pro mě důležité vidět například kolik tlačítek na předmětu je, jak jsou rozmístěna, a pak může popis začít. Je totiž poměrně nešťastné, když mi někdo v dobré víře umístí prst (mnohdy špičku nehtu) na konkrétní tlačítko s určitou funkcí/nějakou část předmětu, která je bez okolního kontextu nesmyslná. Například v případě popisu mobilního telefonu - tlačítka jsou malá, nehet se tedy nabízí jako vhodné "bodové ukazovátko", avšak tím, že nemohu zaměřit polohu ukázaného tlačítka jinak, než že si určím jeho umístění ve vztahu k okolí, je nezbytné nejprve konkrétní (ukazované) tlačítko "zasadit" do okolního kontextu. Znamená to, že se mi mnohem lépe vnímá popis, při němž se postupuje od celku k detailu, od obecného ke zvláštnímu. Říci např. "je tam pět řad tlačítek ve třech sloupcích“, a pak teprve začít systematicky – například zleva – popisovat jednotlivé funkce tlačítek. Obdobný postup se mi jeví vhodnější i v případě popisu předmětů, které do ruky uchopit v jejich celku nelze (budovy, obraz krajiny). Připadá mi sice zajímavé sáhnout si na římsu okna, kliku od dveří, které popisujícího průvodce zaujaly, ale takový detail často získá svou "krásu/hodnotu" až ve chvíli, kdy člověk zná celkový kontext, v tu chvíli, kdy vím, že budova je hranatá a strohá, ale okno je kulaté, hodně zdobené, "zastřešené" lomeným obloukem. Teprve tehdy dostává informace o římse jiný rozměr. (L.V.) To znám Nelze jednoznačně tvrdit, že nějaký postup je při popisu předmětů naprosto nepřípustný a jiný zase jediný možný, neboť jsou situace, kdy zdánlivě nevhodný postup popisu konkrétní osobě v konkrétní situaci předmět zprostředkuje tak "trefně", že by se to žádnému "učebnicovému" popisu nepodařilo. Například pokud mi popisuje předmět, krajinu, osobu někdo, kdo mě dobře zná, pomůže často přirovnání: "vypadá jako naše babička, má vlasy jako…, připomíná mi…, má to barvu jako naše staré auto…, zde je však velmi důležité vědět, že předmět/osoba/krajina/barva…, která je pro přirovnání použita, je důvěrně známa všem zúčastněným. Pro přirovnání lze však použít i osoby, předměty atd., které jsem poprvé "uviděla" až jako nevidomá, ale jsou mi tak nějak důvěrně známé… Samozřejmě by bylo nešťastné přirovnávat věci k něčemu, co mi nic neříká, takže tento postup je možné použít vždy s ohledem na konkrétní situaci. (L.V.) Dotýkání Dotýkání mi není vždy příjemné. Přišla jsem kupříkladu do společnosti neznámých lidí a nějaký nadšenec při vzájemném představování začal hned "rvát" moje ruce na obličeje přítomných, abych viděla, jak vypadají. Samozřejmě jsem strašně zvědavá, jak lidi vypadají, ale mám mnohem raději, když se mi jejich obraz "kreslí" v mé představě postupně. Postupně se jakoby spojuje charakter (charisma) člověka s jeho tváří, výrazem. Dotek bych volila až v okamžiku, kdy to cítím jako přijatelné - například mám-li kamarádku, blízkou kolegyni, ráda se dotekem seznámím s jejím účesem, prohlédnu si šaty, které má na sobě. Jinak by stačil věcný popis - barva vlasů, případně něco charakteristického, ale s citem. Popis lidí je dosti choulostivá a individuálně viděná záležitost, a tak si tady ráda ponechávám svůj vlastní prostor, a to zejména u blízkých lidí. Noví přátelé nebo partner, to je pak jako mozaika, obraz takového člověka se skládá pomalu a postupně. Ačkoli je dotyk často dobrý způsob, jak popis předmětu doplnit, jsou chvíle, kdy nemám chuť se určitých předmětů dotýkat. Například pro mě není daná věc tak důležitá, abych tomu věnovala energii. (L.V.)

Záplava slov II Množství popisu je také vhodné volit s citem, málo i moc může škodit, znám situace, kdy mě popisující téměř dohnal k výkřikům, aby už "...." ..." Jak lze jindy v dobré víře škodit? Všimla jsem si, že často lidi napadne komentovat a popisovat věci, které i bez zrakové kontroly člověk zaregistruje, např. "vedle nás je potok", jdeme do kopce. Nezbývá pak mnohdy kapacita na skutečně důležité informace. (L.V.) Tam-tam Nejčastějším problémem pro mne bývá slovíčko "tam." Šel jsem po chodníku a zastavil mě kolemjdoucí. Upozornil mě, že tam je to rozkopané, tak ať si dám pozor a raději to obejdu. Ačkoli při upozorňování na ono místo možná ukazoval také prstem, nic mi to bohužel neříkalo, a musel jsem se na podrobnosti slova "tam" vyptávat. Teprve pak jsem se dozvěděl, že téměř na konci chodníku je výkop označený páskou, takže mám kousek obejít po cestě a po pár krocích se můžu opět vrátit na chodník a pokračovat v chůzi. (M.A.) Co vidíš? Jestliže se máme v popisování sejít nebo se o to alespoň pokusit, uvítal bych, kdyby byla na začátku popisu možnost sdělit, jestli, případně jakou mám já sám představu o popisované věci. Většinou toho sice moc nebude, přesto se tak dá alespoň rámcově zjistit, zda by měl být popis stavěný „od základu“ nebo se naopak něčeho už můžu od začátku chytit. I pro vidícího může být tato informace odrazovým můstkem“ dalšího popisování. (K.K.) Čas Popis bývá poměrně náročnou záležitostí na koncentraci a pozornost. Mnohdy mi ten, kdo mi něco popisuje, říká mnoho informací najednou a bez přestávky. Nepočítá s tím, že je potřebné, abych si to, co říká, představoval a zařazoval postupně. Musím si z paměti vyvolávat různé dřívější zkušenosti nebo vytvářet nové, což je proces, který vyžaduje určitý čas. Potřebuji cílené krátké pauzy, abych si mohl postupnou představu srovnat, utřídit a více ujasnit případnými doplňujícími otázkami. (K.K.) Šuplíky Moje životní zkušenost mi potvrzuje, že každý člověk má jiné schopnosti vyjadřování. Potřebuji-li, aby mi někdo něco konkrétního popsal, většinou dnes vím, na koho se s čím obrátit. Zadání geometrických úloh mi nejlépe popíše Milan, ač není matematik. Prostě má schopnost mi je popsat tak, jak mi je neumí popsat Pavel, ač ten naopak matematik je. Když potřebuji popsat nějakého člověka, vím, že mi jej nejlépe „vykreslí“ Věra, protože od ostatních se dozvím prakticky jen to, že ten a ten má oči, nos, ústa a uši. Mám také raději, když v průběhu popisování zůstávám vůdčí osobností, protože se tak obvykle rychleji a lépe dostanu k pro mě důležitým informacím a nejsem zahlcen detaily, které pro mě nejsou důležité. Na závěr Znalost techniky popisu může být jistě užitečná, stejně tak je ale potřebné vnímat, že vše zdaleka není jen o „technice“. Významnou úlohu při popisu sehrávají emoce, někdy základní a určující: „Barvy a všechno, co není bez zraku postižitelné, se může stát symbolem. Symbolem, na který se navážou emoce těch, kteří je vnímali a … projevili. Aniž tušili, vytvořili velikánský kus mého vnitřního světa. … Půjdete-li s nevidomým dítětem prohlédnout kostel nebo starý hrad, nechoďte tam v zimě, pokud možno si předem ujasněte, jestli si tam bude moci prohlédnout vyřezávanou sošku, lavici nebo kachlová kamna, leckdy ani takový meč není k zahození, když tam zazní varhany – úplná paráda. A povídejte o všem. O barevných sklech v oknech, o

andílcích na stropě, o hřebících, které trčí ze španělské boty. A co je důležité. Zvláště u menších dětí to, jak mluvíte – co to s vámi dělá – než čistě technický popis. (Mojžíšek 2007: 30-31) Literatura 1. Krhutová, L. TECHNIKA VERBÁLNÍHO POPISU. In ZEZULKOVÁ, Eva., KRHUTOVÁ, Lenka. STUDENTI SE SPECIÁLNÍMI POTŘEBAMI NA VYSOKÉ ŠKOLE. STUDENTI SE SENZORICKÝM POSTIŽENÍM. 1. vyd. Ostrava: Ostravská univerzita v Ostravě, 2008. s. 79 – 80. ISBN 978-80-7368-450-1. 2. Mojžíšek, J. Každý problém má řešení aneb netradiční kompenzační prostředky., Praha: Okamžik, o.s., 2008. 32 s. ISBN 978-80-86932-20-0. Mgr. Lenka Krhutová, Ph.D. Fakulta sociálních studií, Ostravská univerzita v Ostravě, Fr. Šrámka 3, 709 00 Ostrava – Mariánské Hory Telefon: +420 597 091 633 E-mail: [email protected]