Obchodní korporace a nekalá soutì

Obchodní korporace a nekalá soutì Jarmila Pokorná Eva Veèerková Milan Pekárek

Výklad je zpracován k právnímu stavu èerven 2015.

Vzor citace: POKORNÁ, J., VEČERKOVÁ, E., PEKÁREK, M. Meritum Obchodní korporace a nekalá soutěž. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2015. 636 s.

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Pokorná, Jarmila Obchodní korporace a nekalá soutěž / Jarmila Pokorná, Eva Večerková, Milan Pekárek. -- 1. vydání. -- Praha : Wolters Kluwer, 2015. -- 636 stran. -- (Meritum) ISBN 978-80-7478-873-4 658.114-051 * 347.72 * 346.545 * (437.3) - podnikatelé -- Česko - obchodní společnosti -- Česko - nekalá soutěž -- Česko - kolektivní monografie 347.7 - Obchodní právo. Finanční právo. Právo průmyslového vlastnictví. Patentové právo. Autorské právo [16]

Upozornění Všechna práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být bez předchozího souhlasu nakladatele reprodukována nebo kopírována v jakékoli formě. Dílo nebo jeho části nelze přetisknout ani jinak užít, včetně užití v elektronické podobě. Chráněno je textové uspořádání i grafická úprava a zapovídá se i jejich napodobování. Právo na ochranu před nekalou soutěží zůstává nedotčeno.

© Wolters Kluwer, a. s., 2015 ©p rof. JUDr. Jarmila Pokorná, CSc., JUDr. Eva Večerková, Ph.D., doc. JUDr. Ing. Milan Pekárek, CSc., 2015 ISBN 978-80-7478-873-4 (váz.) ISBN 978-80-7478-874-1 (pdf)

Obsah

ČÁST I

Právní postavení podnikatele

DÍL I

Zákonné vymezení pojmu podnikatel

Kapitola 1

Kapitola 2

DÍL II Kapitola 1 Kapitola 2

Kapitola 3 Kapitola 4 DÍL III Kapitola 1 Kapitola 2 Kapitola 3 Kapitola 4 Kapitola 5 DÍL IV Kapitola 1

Pojem podnikatel v občanském zákoníku �� 3 1.1 Osoby v občanském zákoníku a důvody vedoucí k úpravě kategorie podnikatele �� 3 1.2 Znaky vymezující podnikatele v platném občanském zákoníku �� 7 1.3 Další znaky vymezující v občanském zákoníku podnikatele �� 12 Negativní vymezení podnikatele �� 17 2.1 Osoby, které nejsou podnikateli �� 18 2.2 Útvary, které nejsou podnikateli �� 21 Identifikace podnikatele Význam identifikace �� Jméno a obchodní firma podnikatele �� 2.1 Jméno, název, obchodní firma �� 2.2 Podnikatelé nezapsaní do obchodního rejstříku �� 2.3 Podnikatelé zapsaní do obchodního rejstříku �� 2.4 Firma, ochranná známka, doménové jméno �� Sídlo podnikatele �� Předmět podnikání ��

32 33 33 33 34 45 49 57

Podnikatel v právním styku Úvodem �� Osobní jednání podnikatele – fyzické osoby �� Jednání podnikatele – právnické osoby zastoupené statutárním orgánem �� Jednání podnikatele v zastoupení �� Jednání podnikatele pomocí opatrovníka ��

66 67 68 72 83

Informace o podnikatelích eřejné rejstříky, v nichž se nacházejí informace V o podnikatelích �� 4.1 Obchodní rejstřík �� 4.2 Živnostenský rejstřík �� 4.3 Další rejstříky a seznamy, do nichž se zapisují podnikatelé ��

85 85 98 98 V

Obsah

Kapitola 2 Kapitola 3 ČÁST II

Obchodní korporace

DÍL I

Obecná úprava obchodních korporací

Kapitola 1

Kapitola 2

Kapitola 3

Kapitola 4

Kapitola 5

VI

Informace v obchodních listinách �� 99 Informace na internetových stránkách podnikatelů �� 100

Charakteristika obchodní korporace �� 1.1 Základní prvky charakterizující obchodní korporace �� 1.2 Formy obchodních korporací �� 1.3 Prameny právní úpravy obchodních korporací �� Založení a vznik obchodní korporace �� 2.1 Založení obchodní korporace �� 2.2 Získání průkazu podnikatelského oprávnění �� 2.3 Splnění vkladové povinnosti �� 2.4 Vznik obchodní korporace zápisem do obchodního rejstříku �� 2.5 Jednání jménem společnosti mezi jejím založením a vznikem �� Financování činnosti obchodních korporací �� 3.1 Zdroje financování činnosti obchodních korporací a bilanční pravidla �� 3.2 Vklady �� 3.2.1 Právní povaha vkladu �� 3.2.2 Charakteristika předmětu vkladu �� 3.2.3 Charakteristika vkladové povinnosti �� 3.2.4 Vklad jako součást základního kapitálu �� 3.3 Základní kapitál �� Právní postavení společníků obchodních korporací �� 4.1 Charakteristika podílu �� 4.2 Soustava práv a povinností společníka – kvalitativní stránka podílu �� 4.2.1 Úprava některých práv tvořících obsah podílu �� 4.3 Velikost podílu – kvantitativní stránka podílu �� 4.4 Podíl jako nehmotná movitá věc �� Vnitřní organizace obchodních korporací �� 5.1 Charakteristika vnitřní organizace �� 5.2 Vnitřní struktura osobních společností �� 5.3 Vnitřní struktura kapitálových společností �� 5.3.1 Soustava vnitřních orgánů kapitálových společností �� 5.3.2 Požadavky na osoby, které se mají stát členy statutárních a dozorčích orgánů �� 5.3.3 Vyloučení člena statutárního orgánu z výkonu funkce ��

106 106 109 111 113 113 116 118 119 120 121 121 123 123 124 125 128 129 133 133 135 137 144 146 149 149 151 153 153 156 157

Obsah

Kapitola 6

Kapitola 7

DÍL II Kapitola 8

Kapitola 9

5.3.4 Pravidla pro výkon funkce členů orgánů �� 5.3.5 Pravidla střetu zájmů �� 5.3.6 Smlouva o výkonu funkce �� 5.4 Vnitřní struktura družstva �� Zrušení a zánik obchodních korporací �� 6.1 Obecná charakteristika �� 6.2 Zrušení a zánik obchodních korporací s likvidací �� 6.2.1 Zrušení obchodní korporace �� 6.2.2 Likvidace �� 6.2.3 Zánik obchodní korporace �� 6.3 Přeměny obchodních korporací – obecný přehled �� 6.3.1 Charakteristika přeměn �� 6.3.2 Prameny právní úpravy přeměn �� 6.3.3 Druhy přeměn – přehled �� 6.3.4 Zásady přeměn �� 6.3.5 Právní postavení společníků při přeměnách �� 6.3.6 Ochrana věřitelů �� 6.3.7 Postup přeměny �� Podnikatelská seskupení �� 7.1 Ovlivnění �� 7.2 Ovládání �� 7.3 Koncern ��

159 167 168 170 171 171 173 173 176 186 186 186 187 189 190 193 198 199 207 207 209 213

Jednotlivé formy obchodních korporací Veřejná obchodní společnost �� 8.1 Charakteristika společnosti �� 8.2 Založení a vznik společnosti �� 8.2.1 Společenská smlouva veřejné obchodní společnosti �� 8.3 Financování činnosti společnosti �� 8.4 Právní postavení společníků �� 8.4.1 Práva a povinnosti společníka veřejné obchodní společnosti �� 8.4.2 Podíl společníka na veřejné obchodní společnosti �� 8.4.3 Vznik a zánik účasti společníka ve společnosti �� 8.5 Vnitřní organizace společnosti �� 8.6 Zrušení a zánik společnosti �� 8.6.1 Důvody zrušení veřejné obchodní společnosti �� Komanditní společnost �� 9.1 Charakteristika společnosti �� 9.2 Založení a vznik společnosti �� 9.2.1 Společenská smlouva komanditní společnosti ��

217 217 218 219 222 223 223 229 231 232 236 236 239 239 241 241 VII

Obsah

Kapitola 10

Kapitola 11

VIII

9.3 Financování činnosti společnosti �� 9.4 Právní postavení společníků �� 9.4.1 Práva a povinnosti komanditisty v komanditní společnosti �� 9.4.2 Podíl společníka na komanditní společnosti �� 9.4.3 Vznik a zánik účasti společníka ve společnosti �� 9.5 Vnitřní organizace společnosti �� 9.6 Zrušení a zánik společnosti �� Společnost s ručením omezeným �� 10.1 Charakteristika společnosti �� 10.2 Založení a vznik společnosti �� 10.2.1 Společenská smlouva společnosti s ručením omezeným �� 10.2.2 Splnění zákonem stanovené části vkladové povinnosti �� 10.2.3 Návrh na zápis do obchodního rejstříku �� 10.3 Financování činnosti společnosti �� 10.4 Právní postavení společníků �� 10.4.1 Práva a povinnosti společníka ve společnosti s ručením omezeným �� 10.4.2 Podíl společníka společnosti s ručením omezeným �� 10.4.3 Vznik a zánik účasti společníka ve společnosti �� 10.5 Vnitřní organizace společnosti �� 10.5.1 Valná hromada �� 10.5.2 Jednatelé �� 10.5.3 Dozorčí rada �� 10.6 Zrušení a zánik společnosti �� Akciová společnost �� 11.1 Charakteristika společnosti �� 11.1.1 Akcie a jiné účastnické cenné papíry vydávané akciovou společností �� 11.2 Založení a vznik společnosti �� 11.2.1 Stanovy akciové společnosti �� 11.2.2 Splnění zákonem stanovené části vkladové povinnosti �� 11.2.3 Návrh na zápis do obchodního rejstříku �� 11.3 Financování činnosti společnosti �� 11.4 Právní postavení společníků �� 11.4.1 Práva a povinnosti akcionářů �� 11.4.2 Podíl na akciové společnosti �� 11.4.3 Vznik a zánik účasti akcionáře na společnosti �� 11.5 Vnitřní organizace společnosti ��

245 246 247 253 254 256 257 258 258 261 261 266 267 267 273 273 289 298 304 304 313 319 321 322 322 324 330 330 332 332 333 341 341 361 370 372

Obsah

Kapitola 12

Kapitola 13

11.5.1 Obecná charakteristika �� 11.5.2 Dualistický systém vnitřního uspořádání akciové společnosti �� 11.5.3 Monistický systém vnitřního uspořádání akciové společnosti �� 11.6 Zrušení a zánik akciové společnosti �� Družstvo �� 12.1 Charakteristika družstva �� 12.2 Založení a vznik družstva �� 12.2.1 Stanovy družstva �� 12.3 Majetek družstva, majetková účast člena v družstvu �� 12.4 Členství v družstvu �� 12.4.1 Členství v družstvu – jeho podstata a základ �� 12.4.2 Vznik členství v družstvu �� 12.4.3 Seznam členů �� 12.4.4 Obsah členství (členského poměru) �� 12.4.5 Družstevní podíl (práva a povinnosti člena) �� 12.4.6 Zánik členství v družstvu �� 12.4.7 Vypořádací podíl �� 12.5 Orgány družstva �� 12.5.1 Orgány družstva – obecné otázky �� 12.5.2 Členská schůze družstva �� 12.5.3 Zvláštní formy členské schůze �� 12.6 Představenstvo družstva �� 12.7 Kontrolní komise družstva �� 12.8 Orgány malého družstva �� 12.9 Zánik družstva �� 12.10 Bytové družstvo �� 12.10.1 Základní pojmy �� 12.10.2 Zvláštnosti právní úpravy bytových družstev �� 12.11 Sociální družstvo �� Evropské formy korporací �� 13.1 Obecná charakteristika �� 13.2 Evropské hospodářské zájmové sdružení �� 13.2.1 Povaha sdružení, prameny jeho úpravy �� 13.2.2 Členové sdružení �� 13.2.3 Označení sdružení �� 13.2.4 Založení a vznik sdružení �� 13.2.5 Vnitřní organizace EHZS �� 13.2.6 Hospodaření EHZS �� 13.2.7 Členství v EHZS �� 13.2.8 Jednání EHZS navenek �� 13.2.9 Zrušení a zánik sdružení �� 13.3 Evropská společnost ��

372 384 388 390 390 390 392 395 396 399 399 399 401 401 406 411 416 418 418 421 428 436 438 439 440 443 443 445 453 456 456 458 458 459 459 459 460 461 462 464 464 465 IX

Obsah

13.3.1 Povaha evropské společnosti, prameny úpravy �� 13.3.2 Označení evropské společnosti �� 13.3.3 Založení a vznik evropské společnosti �� 13.3.4 Vnitřní organizace evropské společnosti �� 13.3.5 Hospodaření evropské společnosti �� 13.3.6 Společníci a společnická práva �� 13.3.7 Zrušení a zánik evropské společnosti �� 13.4 Evropské družstvo �� 13.4.1 Povaha evropského družstva, prameny jeho úpravy �� 13.4.2 Označení evropského družstva �� 13.4.3 Založení a vznik evropského družstva �� 13.4.4 Vnitřní organizace evropského družstva �� 13.4.5 Hospodaření evropského družstva �� 13.4.6 Členové a členská práva �� 13.4.7 Jednání evropského družstva ve vnějších vztazích �� 13.4.8 Zrušení a zánik evropského družstva �� ČÁST III Kapitola 1

Kapitola 2

Kapitola 3

Kapitola 4

X

465 466 466 468 471 471 472 472 472 474 474 475 478 479 480 480

Nekalá soutěž becně o hospodářské soutěži, soutěžním prostředí O a základních subjektech �� 1.1 Mezinárodní úprava hospodářské soutěže �� 1.2 Tuzemská úprava hospodářské soutěže �� 1.3 Účast na hospodářské soutěži – zneužití a omezení �� 1.4 Soutěžitelé a hospodářská soutěž �� 1.5 Zakázaná konkurenční doložka �� Obecně o nekalé soutěži �� 2.1 Generální klauzule – základní ustanovení o nekalé soutěži �� 2.2 Nepojmenované nekalosoutěžní delikty �� Pojmenované skutkové podstaty nekalé soutěže �� 3.1 Klamavá reklama �� 3.2 Klamavé označení zboží nebo služby �� 3.3 Srovnávací reklama �� 3.4 Vyvolání nebezpečí záměny �� 3.5 Parazitování na pověsti �� 3.6 Podplácení �� 3.7 Zlehčování �� 3.8 Porušení obchodního tajemství �� 3.9 Dotěrné obtěžování �� 3.10 Ohrožení zdraví nebo životního prostředí �� Ochrana proti nekalé soutěži �� 4.1 Ochrana mimoprávní, mimosoudní a vybraná soudní ochrana ��

489 491 492 494 496 500 503 507 519 526 528 543 548 557 564 567 570 575 577 579 581 582

Obsah

4.2 Soudní ochrana a legitimace osob �� 4.3 Aktivní legitimace a žalobní nároky dle § 2988 �� 4.3.1 Žalobní nárok na zdržení se protiprávního jednání (žaloba zápůrčí – negatorní) �� 4.3.2 Žalobní nárok na odstranění protiprávního stavu (žaloba odstraňovací – restituční) �� 4.3.3 Žalobní nárok na vydání bezdůvodného obohacení �� 4.3.4 Žalobní nárok na přiměřené zadostiučinění (žaloba satisfakční) �� 4.3.5 Žalobní nárok na náhradu škody �� 4.4 Aktivní legitimace dle § 2989 odst. 1 – právnická osoba �� 4.5 Aktivní legitimace dle § 2989 odst. 2 – spotřebitel ��

588 590 591 593 594 595 598 599 602

Věcný rejstřík �� 607

XI

Zkratky a užité právní předpisy

ČR

Česká republika

EU

Evropská unie

KOS Praha

Krajský obchodní soud v Praze

Listina

Listina základních práv a svobod

NS

Nejvyšší soud České republiky

NS ČSR

Nejvyšší soud Československé republiky (judikatura z let tzv. první republiky)

o. s. ř.

zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů

obč. zák.

zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

obch. zák.

zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

obch. zák. SR

zákon č. 513/1991 Zb., obchodný zákonník, ve znění pozdějších předpisů (slovenský obchodní zákoník)

Pařížská unijní úmluva

Pařížská unijní úmluva na ochranu průmyslového vlastnictví z r. 1883

prvorepublikový zákon

zákon č. 111/1927 Sb. z. a n., proti nekalé soutěži

RPR

Rada pro reklamu ČR

Sb. z. a n.

Sbírka zákonů a nařízení

směrnice o klamavé a srovnávací reklamě nebo směrnice 2006/114/ES

Směrnice Evropského parlamentu a Rady (2006/114/ES) o klamavé a srovnávací reklamě (kodifikované znění), přijata dne 12. 12. 2006

směrnice o nekalých obchodních praktikách nebo směrnice 2005/29/ES

Směrnice Evropského parlamentu a Rady (2005/29/ES) o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně směrnice Rady 84/450/EHS, směrnic Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, 98/27/ES a 2002/65/ES a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 (směrnice o nekalých obchodních praktikách), přijata dne 11. května 2005

tr. zák.

zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon

tr. zákoník

zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník

ÚS

Ústavní soud České republiky

VS Praha

Vrchní soud v Praze

VS Olomouc

Vrchní soud v Olomouci

ust.

ustanovení

vyhl.

vyhláška

z. o. k.

zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích)

XIII


zák.

zákon č. 111/1927 Sb. z. a n., proti nekalé soutěži (v judikatuře z období tzv. první republiky)

zák. o ochraně spotřebitele

zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů

zák. o přeměnách

zákon č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev

zák. práce

zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce

zák. o regulaci reklamy

zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, ve znění pozdějších předpisů

zák. o veř. rejstřících

zákon č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob

zákon

zákon č. 111/1927 Sb. z. a n., proti nekalé soutěži (v judikatuře z období tzv. první republiky)

zákon proti nekalé soutěži

zákon č. 111/1927 Sb. z. a n., proti nekalé soutěži

živnostenský zákon

zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon)

Seznam souvisejících předpisů Ústavní zákony: z. č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky z. č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod

Kodexy: z. č. 140/1961 Sb., trestní zákon z. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád z. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník z. č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník z. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník z. č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích) z. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních

Zákony: z. č. 381/1991 Sb., o Komoře veterinárních lékařů České republiky z. č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon) z. č. 21/1992 Sb., o bankách z. č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny z. č. 301/1992 Sb., o Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky z. č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) z. č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě z. č. 517/1992 Sb., o České tiskové kanceláři z. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele z. č. 42/1994 Sb., o penzijním připojištění se státním příspěvkem a o změnách některých zákonů souvisejících s jeho zavedením z. č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů XIV


z. č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů z. č. 85/1996 Sb., o advokacii z. č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku z. č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla) z. č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách z. č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení) z. č. 207/2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů a o změně zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích, ve znění pozdějších předpisů z. č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích z. č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů z. č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů z. č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy a o změně některých dalších zákonů z. č. 408/2000 Sb., o ochraně práv k odrůdám rostlin a o změně zákona č. 92/1996 Sb., o odrůdách, osivu a sadbě pěstovaných rostlin, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o ochraně práv k odrůdám) z. č. 458/2000 Sb., podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon) z. č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže) z. č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů z. č. 452/2001 Sb., o ochraně označení původu a zeměpisných označení a o změně zákona o ochraně spotřebitele z. č. 477/2001 Sb., obalech a o změně některých zákonů (zákon o obalech) z. č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o ochranných známkách) z. č. 38/2004 Sb., o pojišťovacích zprostředkovatelích a samostatných likvidátorech pojistných událostí a o změně živnostenského zákona (zákon o pojišťovacích zprostředkovatelích a likvidátorech pojistných událostí) z. č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu z. č. 360/2004 Sb., o Evropském hospodářském zájmovém sdružení (EHZS) a o změně zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o evropském hospodářském zájmovém sdružení) z. č. 627/2004 Sb., o evropské společnosti z. č. 307/2006 Sb., o evropské družstevní společnosti z. č. 340/2006 Sb., o činnosti institucí zaměstnaneckého penzijního pojištění z. č. 104/2008 Sb., o nabídkách převzetí a o změně některých dalších zákonů (zákon o nabídkách převzetí) z. č. 125/2008 Sb. o přeměnách obchodních společností a družstev z. č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví z. č. 280/2009 Sb., daňový řád z. č. 284/2009 Sb., o platebním styku z. č. 426/2011 Sb., o důchodovém spoření z. č. 427/2011 Sb., o doplňkovém penzijním spoření z. č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší z. č. 240/2013 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech z. č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob XV


Nařízení vlády: nař. vl. č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku a veřejných rejstříků právnických a fyzických osob

Sdělení: Ministerstva zahraničních věcí č. 68/1994 Sb., MEZINÁRODNÍ ÚMLUVA na ochranu nových odrůd rostlin z 2. prosince 1961, ve znění revidovaném v Ženevě dne 10. listopadu 1972 a 23. října 1978 Ministerstva zahraničních věcí č. 7/1995 Sb., Evropská dohoda zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé

Vyhlášky: vyhl. č. 64/1975 Sb., o Pařížské úmluvě na ochranu průmyslového vlastnictví ze dne 20. března 1883, revidované v Bruselu dne 14. prosince 1900, ve Washingtonu dne 2. června 1911, v Haagu dne 6. listopadu 1925, v Londýně dne 2. června 1934, v Lisabonu dne 31. října 1958 a ve Stockholmu dne 14. července 1967 vyhl. č. 65/1975 Sb., o Madridské dohodě o mezinárodním zápisu továrních nebo obchodních známek ze dne 14. dubna 1891, revidované v Bruselu dne 14. prosince 1900, ve Washingtonu dne 2. června 1911, v Haagu dne 6. listopadu 1925, v Londýně dne 2. června 1934, v Nice dne 15. června 1957 a ve Stockholmu dne 14. července 1967 vyhl. č. 64/1963 Sb., o Madridské dohodě o potlačování falešných nebo klamavých údajů o původu zboží ze dne 14. dubna 1891 revidované ve Washingtonu dne 2. června 1911, v Haagu dne 6. listopadu 1925, v Londýně dne 2. června 1934 a v Lisabonu dne 31. října 1958 vyhl. č. 67/1975 Sb., o Lisabonské dohodě na ochranu označení původu a o jejich mezinárodním zápisu ze dne 31. října 1958, revidované ve Stockholmu dne 14. července 1967 vyhl. č. 68/1975 Sb., o Stockholmském dodatkovém znění ze dne 14. července 1967 k Madridské dohodě o potlačování falešných nebo klamavých údajů o původu zboží ze dne 14. dubna 1891, revidované ve Washingtonu dne 2. června 1911, v Haagu dne 6. listopadu 1925, v Londýně dne 2. června 1934, v Lisabonu dne 31. října 1958 vyhl. 118/1979 Sb., o Niceské dohodě o mezinárodním třídění výrobků a služeb pro účely zápisu známek ze dne 15. června 1957, revidované ve Stockholmu dne 14. července 1967 a v Ženevě dne 13. května 1977 vyhl. č. 204/2008 Sb., o listinách, které je česká zúčastněná společnost povinna předložit notáři k vydání osvědčení o zákonnosti dokončení založení evropské společnosti fúzí

Evropské předpisy Nařízení: Nařízení Rady (EHS) č. 2137/85 ze dne 25. července 1985 o evropském hospodářském zájmovém sdružení (EHZS) Nařízení Rady (ES) č. 2157/2001 ze dne 8. října 2001 o statutu evropské společnosti (SE) Nařízení Rady (ES) č. 1435/2003 ze dne 22. července 2003 o statutu Evropské družstevní společnosti (SCE) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 ze dne 27. října 2004 o spolupráci mezi vnitrostátními orgány příslušnými pro vymáhání dodržování zákonů na ochranu zájmů spotřebitele („nařízení o spolupráci v oblasti ochrany spotřebitele“) Nařízení Rady (ES) č. 207/2009 ze dne 26. února 2009 o ochranné známce Společenství

Směrnice: První směrnice Rady 68/151/EHS ze dne 9. března 1968 o koordinaci ochranných opatření, která jsou na ochranu zájmů společníků a třetích osob vyžadována v členských XVI


státech od společností ve smyslu čl. 58 druhého pododstavce Smlouvy, za účelem dosažení rovnocennosti těchto opatření Šestá směrnice Rady 82/891/EHS ze dne 17. prosince 1982, založená na čl. 54 odst. 3 písm. g) Smlouvy, o rozdělení akciových společností Jedenáctá směrnice Rady 89/666/EHS ze dne 21. prosince 1989 o zveřejňování poboček vytvořených v členském státě některými formami společností řídících se právem jiného členského státu Směrnice Rady 2001/86/ES ze dne 8. října 2001, kterou se doplňuje statut evropské společnosti s ohledem na zapojení zaměstnanců Směrnice Rady 2003/72/ES ze dne 22. července 2003, kterou se doplňuje statut evropské družstevní společnosti s ohledem na zapojení zaměstnanců Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/25/ES ze dne 21. dubna 2004 o nabídkách převzetí Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. května 2005 o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně směrnice Rady 84/450/EHS, směrnic Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, 98/27/ES a 2002/65/ES a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 (směrnice o nekalých obchodních praktikách) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/56/ES ze dne 26. října 2005 o přeshraničních fúzích kapitálových společností 2006/114/ES ze dne 12. prosince 2006 o klamavé a srovnávací reklamě Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/36/ES ze dne 11. července 2007 o výkonu některých práv akcionářů ve společnostech s kótovanými akciemi Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/65/ES ze dne 13. července 2009 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se subjektů kolektivního investování do převoditelných cenných papírů (SKIPCP) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/101/ES ze dne 16. září 2009 o koordinaci ochranných opatření, která jsou na ochranu zájmů společníků a třetích osob vyžadována v členských státech od společností ve smyslu čl. 48 druhého pododstavce Smlouvy, za účelem dosažení rovnocennosti těchto opatření Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/7/EU ze dne 16. února 2011 o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/35/EU ze dne 5. dubna 2011 o fúzích akciových společností Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/61/EU ze dne 8. června 2011 o správcích alternativních investičních fondů a o změně směrnic 2003/41/ES a 2009/65/ES a nařízení (ES) č. 1060/2009 a (EU) č. 1095/2010 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/17/EU ze dne 13. června 2012, kterou se mění směrnice Rady 89/666/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/56/ ES a 2009/101/ES, pokud jde o propojení ústředních, obchodních a podnikových rejstříků Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/30/EU ze dne 25. října 2012 o koordinaci ochranných opatření, která jsou na ochranu zájmů společníků a třetích osob vyžadována v členských státech od společností ve smyslu čl. 54 druhého pododstavce Smlouvy o fungování Evropské unie při zakládání akciových společností a při udržování a změně jejich základního kapitálu, za účelem dosažení rovnocennosti těchto opatření (přepracované znění)

XVII

ČÁST PRVNÍ

Právní postavení podnikatele

DÍL I / Zákonné vymezení pojmu podnikatel

1–5

DÍL I

Zákonné vymezení pojmu podnikatel OBSAH Kapitola 1 Pojem podnikatel v občanském zákoníku ................................................. 3 1.1 Osoby v občanském zákoníku a důvody vedoucí k úpravě kategorie podnikatele �� 3 1.2 Znaky vymezující podnikatele v platném občanském zákoníku �� 7

1.3 Další znaky vymezující v občanském zákoníku podnikatele �� 12 Kapitola 2 Negativní vymezení podnikatele ........................................... 17 2.1 Osoby, které nejsou podnikateli �� 18 2.2 Útvary, které nejsou podnikateli �� 21

KAPITOLA 1

Pojem podnikatel v občanském zákoníku

1

1.1 2

Osoby v občanském zákoníku a důvody vedoucí k úpravě kategorie podnikatele Občanský zákoník vymezuje v úvodních ustanoveních své druhé hlavy osoby, které jediné mohou mít práva a mohou je vykonávat a jimž jako jediným lze též ukládat povinnosti a plnění povinností vůči nim vymáhat. Osoby potom dělí na osoby fyzické a právnické. Zatímco fyzické osoby jsou reálně existující lidé, právnické osoby jsou chápány jako organizované útvary závislé na ustanoveních zákona. Člověk je reálně existující bytost, která je jako taková nadána vrozenými a nezcizitelnými přirozenými právy, jichž se nelze vzdát. V právním styku je potom charakterizován právní osobností jako způsobilostí mít v mezích právního řádu práva a povinnosti a svéprávností jako způsobilostí nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem. Právnická osoba nabývá právní osobnosti, pokud tak stanoví zákon nebo pokud zákon její právní osobnost uzná. Jako taková proto nemůže sama vlastním právním jednáním nabývat práv a zavazovat se, nýbrž tak za ni činí její zástupci, které označuje zákon. V závěrečných ustanoveních druhé části občanského zákoníku nacházíme další vymezení, z něhož lze rovněž dovodit, že zde zákon upravuje nositele právní osobnosti schopné právně jednat, avšak množina těchto subjektů je charakterizována odlišně. Zahrnuje osoby fyzické i osoby právnické, avšak jejich 3

3 4

5

Část první / Právní postavení podnikatele

okruh je užší než množina všech osob, neboť jejich definičním znakem je určitá specializovaná činnost, kterou bychom mohli označit jako podnikání a soubor osob ji provozujících jako podnikatele. V běžném životě jsou termíny podnikání a podnikatel používány v nejrůznějších souvislostech, vždy jsou však spojeny s tržním hospodářstvím a vztahy konkurence a soutěže. Podnikatelé jsou zde producenty zboží a služeb, které nabízejí jiným podnikatelům jako vstupy pro jejich produkty, nebo spotřebitelům pro konečnou spotřebu. V tržním hospodářství představují podnikatelé zvláštní skupinu osob, která je pro fungování trhu nezbytná, neboť vytváří produkty, o jejichž odbyt soutěží s jinými producenty, a vytváří tak vztah nabídky a poptávky, jehož dynamika je hnací silou hospodářství. Fungování vztahu nabídky a poptávky je na první pohled regulativní samo o sobě, neboť směřuje k výběru produktů, které optimalizují užitné vlastnosti, náklady na svoje zhotovení i odbytovou cenu, a tlak konkurence vede ke snaze nabízet produkty technicky dokonalejší, schopné lépe uspokojit potřeby zákazníků a současně reagovat i na obecně významné požadavky, jako jsou např. energetická úspornost nebo ochrana životního prostředí. Přesto i sem vstupuje právní regulace, která je významná ve dvou zdánlivě protichůdných směrech: – zajišťuje svobodu rozhodování a soutěže, aby se všichni účastníci tržních vztahů mohli zcela svobodně rozhodovat o tom, jaké činnosti budou vykonávat a jak budou uspokojovat svoje potřeby, – vytváří určitý řád, který zmenšuje rizika nepředvídatelného nebo svévolného jednání účastníků tržních vztahů, a zmenšuje tak rizika spojená s vytvářením i odbytem produktů. Základní charakteristikou optimálního podnikatelského prostředí je proto sepětí svobody a bezpečnosti, spojení prostoru pro soutěživost a tvořivost i limitů, jež brání zneužití soutěže, omezují nejistoty a zabraňují proměně podnikatelské svobody v libovůli. Tržní hospodářství se tak neobejde bez právních pravidel, která spojují svobodu a nutnost respektovat určité organizační uspořádání, které chrání svobodu rozhodování, předcházejí snahám o zneužívání konkurenčních vztahů a soutěže a díky své obecnosti a státně mocenské vynutitelnosti vytvářejí prostředí alespoň relativní jistoty. Příslušnost ke skupině podnikatelů má význam především pro relativní majetková práva. Vzhledem k tomu, že nový občanský zákoník sjednocuje režim závazkového práva dosud rozdělený na úpravu pro podnikatele (obchodní zákoník) a úpravu určenou ostatním subjektům (původní občanský zákoník), obsahuje v rámci úpravy relativních práv řadu ustanovení, jejichž adresáty jsou podnikatelé. Tato ustanovení směřují v zásadě následujícími směry: – úprava odchylek aplikovatelná pouze na podnikatele, např. § 1732 odst. 2 o nabídce učiněné reklamou, v katalogu nebo vystavením zboží, § 1751 odst. 3 o určení obsahu smlouvy odkazem na obchodní podmínky, § 1757 odst. 2 o potvrzení obsahu smlouvy, § 1801 o výjimkách pro adhezní smlouvy uzavřené mezi podnikateli, § 1963 o splatnosti ceny při vzájemném závazku podnikatelů dodat zboží nebo službu za úplatu, § 1964 o právu právnické osoby založené k ochraně zájmů malých a středních podnikatelů dovolat se neúčinnosti ujednání o splatnosti, které se odchyluje od § 1963, a ujednání, které se odchyluje od zákonné výše úroku z prodlení, – úprava smluvních typů, které může jako jedna ze smluvních stran uzavřít pouze podnikatel (např. smlouva o účtu § 2662 a násl., u níž je nutno 4


respektovat úpravu podnikání bank a spořitelních a úvěrových družstev, které jediné jsou oprávněny shromažďovat finanční prostředky od veřejnosti), – úprava smluv, které mezi jinými subjekty než podnikateli nejsou možné (např. smlouva o obchodním zastoupení – § 2483 a násl.). Zvláštní kategorii potom představují spotřebitelské smlouvy (§ 1810–1867), u nichž právní úprava funkčně sleduje ochranu slabší strany právě proti informační a zkušenostní převaze podnikatelů, kteří nabízejí spotřebitelům určité zboží a služby. Obecné vymezení osob i definování skupiny osob, které jsou označovány jako podnikatelé, určuje okruh adresátů právních norem chování a dovoluje též podrobit je speciálním pravidlům, která řeší zvláštnosti jejich právního postavení i možné střety s jinými skupinami osob, např. spotřebiteli, osobami v roli soutěžitelů nebo zákazníků. Uvedená pravidla nalézáme ve všech částech občanského zákoníku, neboť jsou funkčně propojena s úpravou dalších otázek, které nemají jen podnikatelskou povahu. Jako příklad uvádíme: – úpravu zákazu konkurence (§ 432–435), – úpravu obchodního závodu jako samostatné kategorie věci, kterou je organizovaný soubor jmění, který podnikatel vytváří a který z jeho vůle slouží k provozování činnosti podnikatele (§ 502), – úpravu výrazu připouštějícího různý výklad, kterému se ve styku s podnikatelem přisoudí ten význam, jaký má v daném styku pravidelně. Pravidlo současně chrání nepodnikatele, vůči němuž musí osoba, která se dovolává této interpretace, prokázat, že nepodnikatelské straně byl pravidelný význam výrazu znám (§ 558 odst. 1), – právní úpravu obchodních zvyklostí (§ 558 odst. 2), – úpravu nevyváženého postavení smluvních stran: podnikatel, který uzavřel smlouvu při svém podnikání, není oprávněn požadovat zrušení smlouvy pro neúměrné zkrácení, ani se nemůže dovolat neplatnosti smlouvy, při jejímž uzavření bylo zneužito tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany (§ 1797). POZNÁMKA

Úprava podnikatelů v občanském zákoníku není novým jevem, který by byl charakteristický jen pro tento nový kodex. Již všeobecný obchodní zákoník z roku 1863 (č. 1/1863 ř. z.) upravoval skupinu osob, která se profesionálně věnovala podnikání. Označuje je jako kupce a upravuje též různé druhy obchodů, které kupci provozovali. Podle povahy obchodů rozlišuje obchody absolutní definované jako smlouvy, které musí být pokládány vždy za obchody, bez zřetele na to, zda ten, který je provozuje, je kupcem, či nikoliv, a zda jsou provozovány po živnostensku, tj. k dosažení stálého výdělku, nebo jen příležitostně. Kromě absolutních obchodů existovaly i obchody relativní, k nimž patřily určité zákonem vypočtené smlouvy, pokud byly uzavírány po živnostensku, a všechna jednotlivá právní jednání kupcova, která náležela k provozování jeho obchodní živnosti. Pro řešení otázky, zda živnost přesahuje meze pouhého řemesla, byl rozhodujícím kritériem roční čistý výtěžek, který musel přesahovat 50 000 Kč, a skutečnost, že celé řízení a vedení podniku byly organizovány po obchodnicku, zejména pokud šlo o způsob, jakým byla živnost vedena. Absolutní obchody a relativní obchody vypočtené v prvním odstavci čl. 272 všeobecného obchodního zákoníku (č. 1/1863 ř. z.) se nazývaly obchody základními, neboť zakládaly kupecký stav, kupeckou povahu subjektu, pokud byly provozovány po živnostensku. Logický protějšek k těmto obchodům tvořily obchody akcesorické (čl. 273 všeobecného obchodního zákoníku), za něž byla pokládána všechna jednání kupcova, která náležela 5

6


k provozu jeho obchodní živnosti, jednání, kterými kupec provedl již uzavřené základní obchody nebo kterými tyto základní obchody zajistil, podporoval nebo usnadňoval jejich uzavírání. Zatímco obchody základní zakládaly kupeckou povahu subjektu, obchody akcesorické ji předpokládaly. Podle toho, zda jednání zúčastněných stran bylo možno pokládat za obchod u obou, nebo jen u jedné z nich, dělily se obchody na jednostranné nebo oboustranné. Kupcem ve smyslu obchodního zákoníku byla každá osoba, která vlastním jménem provozovala po živnostensku alespoň jeden ze základních obchodů. Mohlo se jednat o osobu fyzickou nebo právnickou, sdružení osob (zejména obchodní společnost) nebo svépomocné společenstvo. Za nezbytné znaky kupce byly považovány následující skutečnosti: 1. Provoz alespoň jednoho ze základních obchodů. 2. Provoz zákadních obchodů byl prováděn po živnostensku, tj. s úmyslem opatřit si opětovným uzavíráním základních obchodů téhož druhu trvalý zdroj výdělku. 3. Subjekt uzavírající obchody musel jednat vlastním jménem, přičemž nebylo nutno obchody provozovat osobně. Kupcem mohla být např. i vdova zastoupená v provozu obchodu prokuristou nebo dítě, které mělo poručníka. Kupcem byly vždy společnosti s ručením omezeným, i když neprovozovaly obchodní živnosti, ale věnovaly se činnostem humanitárním, zábavným, vzdělávacím apod. Na rozdíl od kupců, kteří skutečně obchody provozovali, byly tyto společnosti nazývány fiktivními kupci. Kategorie kupce se ještě vnitřně dělila na kupce plného a kupce neúplného práva. Dělení bralo v úvahu, že se některá pravidla obchodního zákoníku nehodí pro menší podnikatele, protože předpokládají buď širší rozhled a větší obchodnickou zkušenost, nebo počítají se zařízeními, kterých se v menších podnicích neužívá. Všechny předpisy obchodního práva se proto uplatňovaly jen pro kategorii plnoprávných kupců, pro kupce neúplného práva se neuplatňovala pravidla o firmě, obchodních knihách a prokuře. Toto dělení nesmělo být zaměňováno s dělením na kupce protokolované, tj. zapsané do obchodního rejstříku, a kupce neprotokolované, kteří v obchodním rejstříku zapsáni nebyli. Ve většině případů byli sice plnoprávní kupci současně i kupci zapsanými do obchodního rejstříku, avšak zápis nebyl rozhodujícím kritériem pro kategorii kupců úplného práva. Příslušnost k této kategorii kupců byla dána naplněním předepsaného daňového základu (čistý zisk 50 000 Kč), plnoprávným kupcem byl tedy i ten, který, ač splňoval daňový základ, nesplnil povinnost dát se zapsat do obchodního rejstříku. Kupec, který daného daňového základu nedosahoval, se stejně tak nemohl stát plnoprávným kupcem jen na základě zápisu do obchodního rejstříku. Zápis měl právní význam v tom smyslu, že některé zákony spojovaly se zápisem kupce do obchodního rejstříku určité právní účinky, které postihovaly i zapsané kupce neúplného práva, nikoliv však nezapsané kupce plnoprávné. V návaznosti na tradici meziválečného obchodního práva obnovuje obchodní zákoník v roce 1992 právní úpravu podnikajících osob. Nevychází však z kategorie kupce, nýbrž zavádí nový pojem podnikatele, pro jehož vymezení volí kritéria veřejného práva a podnikatele v podstatě charakterizuje jako osobu, která oprávněně podniká. Ustanovení § 2 odst. 2 písm. b), c) a d) obch. zák. totiž výslovně určuje, že podnikatelem je osoba, která podniká na základě živnostenského oprávnění nebo oprávnění, které je požadováno speciálními právními předpisy pro takové činnosti, které nejsou živnostmi, nebo jde o zemědělské podnikatele, kteří musí splnit určité požadavky spojené se zápisem do evidence podle zákona o zemědělství. Podnikateli jsou dále všechny osoby zapsané do obchodního rejstříku – do této kategorie patřily především obchodní společnosti a družstva. Zákon zde nevyžadoval faktický výkon podnikání, podnikateli se tak stávala např. i bytová družstva, jejichž předmětem činnosti byla správa bytového fondu a poskytování bydlení jejich členům. Takoví podnikatelé byli v nauce známi již dříve a byli označováni jako „fiktivní podnikatelé“ nebo jako „podnikatelé podle formy“ – fakticky nepodnikali, ale využívali jen organizační formu obchodních společností nebo družstev. Povahu podnikatele tak nabý-

6

6


7

vala akciová společnost, společnost s ručením omezeným nebo družstvo, i když nebyly založeny k podnikání. Za přínos vymezení podnikatele v obchodním zákoníku lze i dnes považovat propojení soukromoprávních a veřejnoprávních prvků, které umožnilo harmonizaci základních pramenů práva v dané otázce, tedy obchodního zákoníku a živnostenského zákona. Kladem této úpravy byla i její stejnorodost, neboť se u pojmu podnikatel nerozlišovalo, zda jde o osobu fyzickou, nebo právnickou, a byly zachyceny i osoby provozující činnosti, u nichž by mohly vznikat pochybnosti (např. lékaři).1

1.2 7

Znaky vymezující podnikatele v platném občanském zákoníku Úprava kategorie podnikatele v občanském zákoníku spatřuje základní znak charakterizující tuto skupinu osob v činnosti vykonávané profesionálním podnikatelským způsobem. Tuto činnost bychom mohli nazvat podnikáním, zákonná úprava tak však nečiní a podnikání jako specifickou činnost výslovně nedefinuje. V živnostenském zákoně (zák. č. 455/1991 Sb.) jako základním zákoně veřejnoprávní povahy, který upravuje podmínky živnostenského podnikání, nalézáme vymezení živnosti jako soustavné činnosti provozované samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku a za podmínek stanovených živnostenským zákonem. Jak vyplyne z dalšího výkladu, jsou znaky živnosti totožné se znaky, jimiž vymezuje občanský zákoník podnikatele, provozovatel živnosti je tedy podnikatelem, avšak ne každý podnikatel je současně živnostníkem. Kategorie podnikatele je širší, živnostníci tvoří jen jednu její součást, i když je to součást početně nejrozsáhlejší. Na rozdíl od shora zmíněného historického pojetí kupce ve všeobecném obchodním zákoníku nerozlišuje platná právní úprava více dílčích kategorií podnikatelů, nýbrž obdobně, jako tomu bylo v obchodním zákoníku, zachovává jednotný pojem podnikatele zahrnující osoby fyzické i právnické. Na rozdíl od obchodního zákoníku spojuje podnikatele s jeho činností a charakteristiku podnikatele neodvozuje od oprávněnosti jeho podnikání. Není proto pochyb o tom, že podnikatelé jsou osoby, které spojuje předpoklad profesionální zdatnosti, s níž vykonávají výrobní, obchodní a jiné obdobné aktivity, jejichž cílem je uspět na trhu v konkurenci ostatních podnikatelů a v soutěži s nimi a získat pro sebe hospodářský prospěch. Ustanovení § 420 ve svém prvním odstavci vymezuje znaky, které jsou pro činnost podnikatele příznačné: – Samostatnost: znak vyjadřuje nezávislou a svobodnou podstatu podnikatelské činnosti. Podnikatel činí sám veškerá rozhodnutí o místě, čase a způsobu výkonu svého podnikání, stanoví podnikatelské záměry, dlouhodobé cíle i taktiku k jejich dosažení. V právním styku pro něj platí zásada autonomie vůle – volí si sám svoje partnery, s nimiž uzavírá smlouvy, a bere na sebe povinnosti, které vyjednal vlastními svobodnými projevy vůle. Nemusí respektovat žádné příkazy jiných osob, není s nimi ve vztahu nadřízenosti Tato část je zpracována podle kapitoly, kterou autorka napsala pro učebnici BEJČEK, J., HAJN, P., POKORNÁ, J. a kol. Obchodní právo. Obecná část. Soutěžní právo. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014. 410 s. ISBN 978-80-7400-547-3.

1

7


a podřízenosti. Samostatnost tak odlišuje podnikatele od osob, které pracují v zaměstnaneckém vztahu a jsou povinny plnit příkazy zaměstnavatele. Autonomie vůle a svoboda rozhodování však nejsou zcela bez hranic – podnikatel musí respektovat svobodu rozhodování a činnosti jiných podnikatelů, často ekonomicky silnějších či disponujících zdroji, které podnikatel pro svou činnost potřebuje. Příkladem může být financování podnikatelských aktivit z cizích zdrojů a nutnost přistoupit na podmínky poskytovatelů úvěrů, popř. podřízení podnikatelských aktivit zájmům propojené skupiny podnikatelů (podnikání v rámci koncernu). – Výkon činnosti na vlastní účet a odpovědnost: znak nutně doprovází podnikatelskou svobodu a představuje její rubovou stranu – vyjadřuje, že podnikatel musí velmi dobře uvážit svoje rozhodnutí a právní jednání, protože je to pouze on sám, který bude povinen splnit veškeré závazky, jež na sebe při podnikání vzal, bude muset čelit nepříznivým důsledkům svých rozhodnutí, jen on sám je ohrožen rizikem ztrát. V totožném postavení jsou však i jeho obchodní partneři, na nichž naopak může vyžadovat plnění jejich povinností vůči sobě jako oprávněnému. Z tohoto znaku vycházejí požadavky přesné identifikace podnikatele obchodní firmou nebo jiným označením i povinnost kompenzovat újmu, která jiným osobám vznikla porušením převzatých povinností. Kritéria, podle nichž lze posuzovat, zda postup podnikatele byl profesionální a zda podnikatel respektoval nebezpečí hrozících rizik, vytváří judikatura. I když jde mnohdy o rozhodnutí z meziválečného období, závěry soudů jsou použitelné i dnes: JUDIKATURA

Jest na podnikateli pouliční dráhy, by při rozkopané trati šetřil pozornosti § 1299 obč. zák. (zde jde o rakouský občanský zákoník – ABGB). Jest jeho povinností, by učinil taková opatření, aby v noci nebyla bezpečnost lidí a cizího majetku vykopávkami ohrožena, a jež i při větru, dešti a nepříznivých vlivech povětrnostních jsou způsobilé a neselhávají. Pokud nestačí nastavení výstražných svítilen na místě rozkopávky. (Vážný 6777/1927) Při jednáních vyžadujících zvláštních znalostí odpovídati jest i za nedostatek pozornosti a znalostí, které mají pouze odborníci (§ 1299 obč. zák. – opět ABGB). Zákonným předpisem nedoznává změny stupeň patřičné pečlivosti, nýbrž pouze měřítko pro patřičnou pečlivost. Obchodování tělocvičnými potřebami vyžaduje zvláštních znalostí. Z odůvodnění: Dovolatelka, ačkoliv neměla vědomosti ohledně tělocvičných potřeb, jimiž také obchodovala ve svém hračkářském obchodě, přece ujišťovala kupující, že prodané kruhy jsou houpacími kruhy, ačkoli se naprosto nehodily k tomuto účelu. Tvrdí-li dovolatelka nyní, že zákaznice neměla spoléhati na výrok prodavačky, že kruhy jsou způsobilé k houpání, nýbrž měla podle zdravého rozumu, když chtěla koupit kruhy pro vážný sport, obrátiti se na odbornou firmu s tělocvičnými předměty, a když koupila kruhy v hračkářském obchodě, že ještě předem informovati se měla u skutečných znalců, zda tyto kruhy jsou skutečně způsobilé k houpání, uznává tím vlastně sama, že obchodování tělocvičnými potřebami vyžaduje určitých znalostí odborných. (Vážný 5840/1925)

Obecným východiskem upravujícím nároky na podnikatele je zde § 5 obč. zák., který stanoví povinnost postupovat s profesionální péčí spojenou s určitým povoláním nebo stavem. U podnikatelů lze očekávat nejen věcné znalosti a zkušenosti, které se vážou k oboru jeho podnikání, ale též vyšší úroveň znalostí a zkušeností (např. právních, organizačních, marketingových) vyplývající z toho, že 8


8

se podnikatelé pohybují v prostředí, které takové znalosti a zkušenosti vyžaduje a motivuje každou osobu, která v daném prostředí chce uspět, aby příslušné znalosti a zkušenosti získala. Pokud podnikatel nejedná s potřebnou úrovní odbornosti a péče, musí nést následky s tím spojené. JUDIKATURA

Pro názornost opět uvádíme jedno z rozhodnutí Nejvyššího soudu: žalovaný nebyl jen pronajímatelem a vlastníkem pozemku, na němž byl nainstalován zřícený vánoční strom, ale na organizaci vánočních trhů, jejichž součástí bylo mimo jiné vztyčení dotčeného vánočního stromu, se podílel jako spolupořadatel, a to jednak finančně a dále tím, že jako majitel uvedeného vánočního stromu (jejž dostal darem od obce Velké Karlovice) jej poskytl prvnímu žalovanému za účelem jeho vztyčení na svém pozemku, a to na náměstí uprostřed města, kde se obvykle pohybuje mnoho lidí a u příležitosti vánočních trhů lze očekávat zvýšenou návštěvnost. I to bylo důvodem ke zvýšené obezřetnosti. Hlavní příčinou zřícení vánočního stromu byla nedostatečná kvalita dřeva, jež způsobila, že strom nebyl schopen odolat silným poryvům větru. Druhý žalovaný tedy poskytl prvnímu žalovanému k jeho provozní činnosti, uskutečňované na pozemku, jehož byl vlastníkem, a ve spolupráci s ním věc, jež pro své vlastnosti byla nevhodná k účelu, k němuž měla sloužit a k němuž byla prvním žalovaným také použita. Vada dřeva byla sice skrytá, ale zjistitelná existujícími odbornými postupy, jež však nebyly použity. (NS 25 Cdo 374/2008)

– Soustavnost: podnikáním není činnost nahodilá, příležitostná, ojedinělá. Jestliže podnikatel má vstupovat do soutěžních vztahů s ostatními podnikateli, má si vytvářet dobrou pověst a profitovat z ní, vyžaduje to určité úsilí, vědomé naplňování určitého podnikatelského záměru, který není jen využitím náhodné příležitosti. Neznamená to však, že podnikatel vyvíjí aktivitu naprosto nepřetržitě. Může podnikat např. v oborech, které jsou sezónní nebo jsou vázány na uskutečnění jednotlivých projektů (architekti, zhotovitelé stavebních děl, filmoví producenti), soustavnost je zde dána cíleným směřováním k takovým činnostem, které naplňují v souboru svých znaků přívlastek „podnikatelské“. Neznamená to rovněž, že by podnikatel nemohl změnit předmět podnikání, jemuž se věnuje, nebo že by nemohl činnost na omezenou dobu přerušit (např. z důvodu studijní cesty nebo léčení), pokud si zachová záměr v podnikání pokračovat. Existence soustavného podnikatelského záměru odlišuje podnikatele od osob, které jen využívají nahodilých příležitostí k získání nějakého prospěchu. V praxi je však nutno tento znak posuzovat podle okolností každého konkrétního případu, neboť i činnosti podobného obsahu se mohou lišit podle toho, jaký záměr sledují. – Činnost směřuje k dosažení zisku: podnikatel není při realizaci své činnosti veden myšlenkou, že je nutno dosáhnout cíle bez ohledu na to, jaký bude poměr nákladů a výnosů, nýbrž primárně počítá s tím, že mu podnikatelská činnost přinese hmotný prospěch, ať již ve formě peněz, nebo jiného hmotného výsledku. Pro naplnění tohoto znaku není podstatné, zda se ziskový záměr skutečně splní, podnikání může v určitém období skončit i ztrátou, důležitý je ziskový cíl, který je podnikáním sledován. – Činnost je vykonávána živnostenským nebo obdobným způsobem: tento znak je na rozdíl od původní definice podnikání v obchodním zákoníku vymezován nově. Vzhledem k tomu, že vymezení pojmu podnikatele již není závislé na existenci či neexistenci podnikatelského oprávnění, a jeho podnikatelský status je tudíž na veřejnoprávních povoleních či ohlášeních 9

8


nezávislý, vyjadřuje tento znak, že podnikatel je osoba, která do hospodářského styku vstupuje s nabídkou zboží či služeb, kterou směřuje k zákazníkům, ať jde o spotřebitele, jiné podnikatele, nebo další zájemce. Podnikatelova činnost je tedy orientována na nabídku jiným osobám, na odbyt, jehož výnosy dovolí pokračování a další rozvíjení podnikatelových aktivit. Podnikatel proto není jen investorem, jehož cílem je dosáhnout zhodnocení vlastního majetku, ale aktivním tvůrcem nových produktů, pro něž hodlá najít uplatnění. Podnikatelem proto není např. společník obchodní společnosti nebo osoba nakupující nemovitosti, starožitnosti či šperky, pokud je ovšem nekupuje s cílem nabízet je k prodeji dalším zájemcům. Spojení podnikatele s podnikáním a vymezení podnikatelského statusu na základě znaků, které podnikání vykazuje, je zásadně odchylné od dosavadního pohledu na podnikatele podle úpravy v obchodním zákoníku. Přináší rozšíření okruhu osob, u nichž budeme o podnikatelském statusu uvažovat, a činí tuto skupinu osob proměnlivou v závislosti na tom, nakolik bude jejich konkrétní činnost možno zařadit mezi činnosti vykazující znaky podnikání. Jestliže dřívější vymezení vázalo příslušnost ke skupině podnikatelů na veřejnoprávní oprávnění, vyplývalo z toho též, že se do skupiny podnikatelů nemůže dostat osoba, která vykonává činnost, k níž není oprávnění zapotřebí – např. profesionální sportovci. Nebylo též pochybnosti o tom, kdo je a není podnikatelem, stačilo prověřit, zda se daná osoba vejde do některé skupiny uvedené v § 2 odst. 2 písm. a) až d) obch. zák. Nová úprava tyto limity relativizuje, vždy bude nutno prozkoumat činnost, kterou daná osoba provádí, a rozhodnout, zda tato činnost vykazuje zákonné znaky podnikání. Do okruhu podnikatelů se tak mohou dostat i osoby, které dosud podnikatelský status neměly, a pro hraniční případy bude opět určující judikatura vyšších soudů. Samostatnou otázkou je potom postavení obcí a krajů, popř. jiných obdobných veřejnoprávních subjektů, neboť jejich poslání není primárně podnikatelské, i když vykonávají činnosti vykazující pojmové znaky podnikání. Poslání obcí je např. nejobecněji vymezeno v § 2 odst. 2 zák. č. 128/2000 Sb., o obcích – obce mají pečovat o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů. Projevuje se zde specifikum těchto veřejných korporací, u nichž se spojuje jejich funkce veřejnoprávní s jejich postavením jako osob soukromého práva. Obcím není žádným zákonem zakázáno podnikat, na druhé straně však jistě nepatří k subjektům, jejichž základní funkcí je výkon podnikatelské činnosti. Obce tak mohou být podnikateli ve smyslu § 420 obč. zák., tj. mohou samostatně provádět soustavnou činnost vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku směřující k nabízení zboží a služeb zákazníkům, není to však jejich základní poslání a nepochybně bude omezen i věcný rozsah podnikatelských činností vykonávaných obcemi. Dosavadní judikatura Nejvyššího soudu ČR vyslovuje závěr, že obec jako územní samosprávný celek je společenstvím občanů – pospolitostí osob (občanů obce) žijících na určitém území (území obce) a spravujících své záležitosti a jako taková nemá postavení podnikatele. JUDIKATURA

V daném případě řešil Nejvyšší soud aplikaci obchodního zákoníku na závazkový vztah. Odhlédneme-li však od tohoto aspektu jeho rozhodnutí, jsou jeho závěry o právním statusu obce použitelné i při aplikaci nové právní úpravy.

10


Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 4988/2009 je obec jako územní samosprávný celek společenstvím občanů – pospolitostí osob (občanů obce) žijících na určitém území (území obce) a spravujících své záležitosti [§ 1 zákona č. 128/2000 Sb., zákona o obcích (obecní zřízení)]. Je veřejnoprávní korporací (§ 2 odst. 1 zákona o obcích), tzn. veřejnoprávním subjektem, právnickou osobou veřejného práva, která je zřízena zákonem a které je svěřeno zajišťování části veřejných úkolů (výkonu veřejné správy). Jako veřejnoprávní korporace vystupuje ve dvojím postavení – jako subjekt veřejné moci vykonávající veřejnou moc (projevující se např. ve vydávání obecně závazných vyhlášek, v nichž se jejich adresátům jednostranně ukládají povinnosti, či v činnosti obcí zřízené obecní policie, která za použití zákonem stanovených pravomocí zabezpečuje místní záležitosti veřejného pořádku) a současně jako subjekt práva vstupující do soukromoprávních vztahů, v nichž má s jinými právnickými či fyzickými osobami rovné postavení. Vstupuje-li obec do právních vztahů soukromého práva (občanského, obchodního, pracovního), vystupuje zásadně stejně jako kterýkoliv jiný subjekt těchto vztahů. Při nakládání s majetkem a vlastními finančními prostředky má tak zásadně stejné postavení jako kterýkoliv jiný vlastník. Smyslem existence obce jako veřejnoprávní korporace není podnikatelská činnost ve smyslu obchodního zákoníku, ale správa věcí veřejných (srovnej čl. 99 a čl. 100 odst. 1 Ústavy, § 2 odst. 1 obch. zák., § 261 odst. 2 obch. zák., § 2 zákona č. 131/2000 Sb., § 1 a § 7 zákona č. 128/2000 Sb.). Proto jen na závazkové právní vztahy mezi samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, týkají-li se zabezpečování veřejných potřeb, dopadá obchodní zákoník. Ustanovení § 261 odst. 2 obch. zák. nemění přitom nic na tom, že obce nejsou podnikateli, jen deklaruje, že okruh právních vztahů vznikajících při zabezpečování veřejných potřeb se řídí částí třetí obchodního zákoníku.

K rozšíření skupiny osob, na něž dopadá zákonné vymezení pojmu podnikatele, dochází i ve zcela jiné souvislosti, a to ve spojení se zákonnou úpravou zletilosti a svéprávnosti. Do kategorie podnikatelů se takto dostávají osoby, které jsou nezletilé a bez speciální úpravy by nebyly plně svéprávné. Podnikatelem se tak může stát nezletilá fyzická osoba, která není dosud plně svéprávná a které na její návrh přiznal svéprávnost soud, pokud je starší šestnácti let. Jde o přiznání svéprávnosti, úprava je obsažena v § 37 obč. zák. Přiznání se děje na návrh nezletilého se souhlasem jeho zákonného zástupce nebo i naopak na návrh zákonného zástupce se souhlasem nezletilého. Nezletilý musí prokázat schopnost samostatně se živit – zákon nestanoví nic bližšího o způsobu, kterým by si uvedená osoba měla obstarávat obživu, není proto vyloučeno, že bude provozovat činnost vykazující znaky podnikání podle ust. § 420 odst. 1 obč. zák. Tato schopnost se však nemůže pohybovat jen v rovině pouhé teoretické způsobilosti, nýbrž musí být reálně prokázáno, že nezletilý je skutečně schopen obstarat si prostředky, které pokryjí jeho životní potřeby. Pro bližší určení, co všechno naplňuje kritérium schopnosti samostatné obživy, bude nutno vyčkat judikatury vyšších soudů. Historický příklad, který zde pro lepší představu uvádíme, má jen omezenou využitelnost. JUDIKATURA

Při posuzování otázky, zda manželské dítě se může samostatně živiti, nerozhoduje o sobě dosažení určitého věku ani abstraktní schopnost výdělečná, nýbrž jest přihlížeti ke skutečné možnosti najíti přiměřené zaměstnání a v něm se udržeti. V prvé řadě přijde v úvahu předcházející výchova a způsob přípravy pro praktický život. Pokud trvá studium dítěte, není se zájmem jeho zdraví a studijního postupu slučitelné, by provozovalo výdělečnou činnost. (Vážný 11804/1932)

11

9


Druhým případem je úprava obsažená v § 33 obč. zák., podle níž může zákoný zástupce nezletilé osoby, která dosud nenabyla plné svéprávnosti, udělit této osobě souhlas k samostatnému provozování obchodního závodu nebo jiné podobné výdělečné činnosti. Vzhledem k tomu, že provozování obchodního závodu je činnost, která svými nároky přesahuje nároky spojované se svéprávností v běžném denním životě, neponechává zákon rozhodnutí jen na subjektivním uvážení zákonných zástupců, ale k platnosti souhlasu vyžaduje dále i přivolení soudu. Toto přivolení potom nahrazuje i podmínku určitého věku, kterou na podnikání kladou jiné právní předpisy – např. věk 18 let, který pro podnikání vyžaduje § 6 živnostenského zákona.

1.3 9

Další znaky vymezující v občanském zákoníku podnikatele Ustanovení § 420 odst. 2 obč. zák. zmiňuje tři skupiny osob, které se též považují za podnikatele, ačkoli by mohly vznikat pochybnosti, zda je jejich činnost podřaditelná pod činnost vykazující pojmové znaky podnikání. Zařazení zmíněných osob do skupiny podnikatelů je funkčně podmíněno účelem ochrany spotřebitele a návazností na evropskou úpravu splatnosti ceny za zboží a služby ve vzájemných závazcích podnikatelů. Zákonná úprava tedy nezkoumá, zda jsou dané osoby též podnikateli ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák., nýbrž jim propůjčuje postavení podnikatele jen pro přesně definovaný účel. Za podnikatele se pro výše zmíněné účely pokládají: – osoby uzavírající smlouvy, které souvisejí s jejich obchodní, výrobní nebo jinou obdobnou činností: analogii pro tuto skupinu osob nacházíme v historické kategorii akcesorických obchodů, v novodobém občanském zákoníku je s její pomocí posílena právní jistota o tom, že podnikatel neztrácí svůj podnikatelský status ani v situacích, v nichž nerealizuje vlastní předmět svého podnikání, nýbrž si např. v postavení zákazníka zajišťuje stroje, zařízení nebo služby nutné pro provozování vlastního podnikání, – osoby, které vykonávají samostatně svoje povolání. Do této kategorie osob spadají zejména tzv. svobodná povolání, jako jsou např. advokáti, notáři nebo lékaři. Tyto osoby vykonávají činnosti velmi specializované, které vyžadují přípravu studiem na vysokých školách a návazným profesním školením a zkouškami. Svoje povolání potom mohou vykonávat jako závislou činnost v pracovněprávním vztahu, ale i samostatně. Občanský zákoník zde zdůrazňuje, že samostatný výkon takové činnosti je podnikáním minimálně pro účel určený v § 420 odst. 2 obč. zák., kterým je harmonizace české právní úpravy s normami práva EU. Úprava výslovně deklaruje, že do plateb, které jsou úhradou za obchodní transakce podle čl. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2011/7/EU, náležejí i platby při výkonu činností označovaných tradičně jako svobodná povolání. Není přitom bez zajímavosti, že podle úpravy v § 420 odst. 1 obč. zák. jsou příslušníci těchto povolání podnikateli, i když úvodní zásady směrnice v bodě 10 uvádějí, že skutečnost, že do oblasti působnosti směrnice spadají i svobodná povolání, by neměla členské státy zavazovat k tomu, aby pro účely mimo oblast působnosti směrnice považovaly jejich vykonavatele za podnikatele nebo obchodníky. Je tedy zřejmé, 12


že evropská interpretace příslušníky svobodných povolání k podnikatelům nepřiřazuje, vyžaduje však, aby se opatření zabezpečující včasnost plateb vztahovalo i na ně (viz též široká formulace definičních ustanovení v čl. 2, bod 1 a 3 cit. směrnice). – Osoby jednající jménem nebo na účet podnikatele: v historické návaznosti by šlo o relativní obchody spočívající v jednání komisionářů a zprostředkování a uzavírání obchodů pro jiné osoby. V současnosti vyhovuje uvedenému vymezení např. vázaný zástupce podle § 32a a násl. zák. č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu. Sporným zůstává, zda účelové zaměření druhého odstavce § 420 rozšiřuje okruh osob, které mají status podnikatele, i na takové osoby, u nichž je zřejmé, že podnikateli ve smyslu § 420 odst. 1 obč. zák. nejsou (např. zaměstnanec podnikatele, který pro tohoto podnikatele zařizuje určitou záležitost jako komisionář). Vezmeme-li však v úvahu ochrannou funkci, kterou rozšíření okruhu osob považovaných za podnikatele má, musíme ke kategorii podnikatelů přiřadit i tyto případy. Vedle implementace požadavků evropské směrnice o postupu proti opožděným platbám má druhý odstavec § 420 neméně závažný význam, a to rozšíření ochrany spotřebitele. Spotřebitel je vymezen občanským zákoníkem v § 419 jako člověk, který uzavírá smlouvu nebo jinak jedná s podnikatelem zcela mimo rámec jakékoli podnikatelské nebo podobné činnosti. Ochrana spotřebitele, jíž slouží rozšíření okruhu osob považovaných za podnikatele, tak bude dopadat na běžné každodenní situace, v nichž lidé navazují právní vztahy, aby si opatřili zboží či služby, které pro svůj život potřebují. Nezbytnost ochrany vyplývá především z nerovnováhy ekonomické síly, koncentrace znalostí a zkušeností s výrobou a prodejem produktu u profesionála a z nepoměru materiálních zdrojů, které má k dispozici podnikatelská strana a které může použít spotřebitel. JUDIKATURA

Judikatura Nejvyššího soudu se k této problematice vyjádřila např. v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Z odůvodnění rozsudku vyjímáme: Nezbytnost ochrany spotřebitele je dána jeho nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – dodavatel (obchodník profesionál), vyplývajícím z nerovnováhy vyjednávací síly (shora zmíněné jednání charakterizované sloganem „přijmi nebo nech být“), nerovnoměrnosti znalostí (u profesionála větší zkušenost s prodejem nabízeného výrobku, produktu či služeb, doprovázená zpravidla i lepší znalostí práva) a z ekonomické neúměrnosti zdrojů (ve věcech spotřebitelského úvěru je to spotřebitel, jenž pro nedostatek finančních prostředků žádá o úvěr u věřitele, který má úvěrování v předmětu podnikání). Systém ochrany zavedený směrnicí 93/13 vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí k podmínkám předem vyhotoveným prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah.

Výkladové pochybnosti může vzbuzovat výslovné směřování § 420 odst. 2 obč. zák. na ochranu spotřebitele, nikoli na ochranu nepodnikatele jako slabší strany právního poměru. Definice spotřebitele, která počítá pouze s člověkem, nezahrnuje celou řadu nepodnikatelských subjektů v podobě právnických osob, které mohou mít jako partneři podnikatelů slabší postavení, např. spolky nebo neziskové subjekty zabývající se sociálními službami. Není jistě sporu o tom, že v celém okruhu těchto právnických osob můžeme nalézt i velmi zkušené, 13

10–11


profesionálně organizované a personálně dobře vybavené subjekty, pro něž úvaha o jejich slabším postavení nebude platit, obecně však nelze předpokládat, že by podnikatelé neměli vůči nim informační a znalostní převahu. Tentýž závěr se nabízí i pro veřejnoprávní korporace, jako jsou obce, i když bude nesporně rozdíl mezi malými obcemi a např. statutárními městy. Uplatňování principu ochrany slabší strany tak bude v praxi závislý na tom, jak široce budeme ustanovení § 420 odst. 2 vykládat.

10

11

Kromě funkčně podmíněného rozšíření základní definice podnikatele obsaženého ve druhém odstavci § 420 doplňuje tuto definici i ustanovení § 421 obč. zák. Usnadňuje interpretaci § 420 odst. 1 obč. zák. zákonnou fikcí a vyvratitelnou domněnkou, které upřesňují okruh osob s právním statusem podnikatele. Slovní vyjádření nasvědčující fikci určuje, že se za podnikatele považuje osoba zapsaná v obchodním rejstříku (§ 421 odst. 1). Historické kořeny tohoto pravidla je opět nutno hledat v předválečné právní úpravě, v kategorii zapsaných kupců, kteří podnikali v natolik velkém rozsahu, že bylo pro právní jistotu obchodního styku nutné, aby základní informace o nich a jejich aktivitách byly bez překážek veřejně přístupné. V současnosti je úprava obchodního rejstříku součástí zák. č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících. Obchodní rejstřík je veřejně přístupným rejstříkem, do něhož se zapisují podnikatelé, a citovaný zákon určuje, že se do obchodního rejstříku zapisují obligatorně obchodní společnosti a družstva podle zákona o obchodních korporacích, fyzické osoby – podnikatelé na vlastní žádost a další osoby, u nichž povinnost zápisu stanoví zákon (§ 42 cit. zák.). Jestliže vyjdeme z charakteristiky obchodního rejstříku jako veřejně přístupného registru podnikatelů, potom musíme se zápisem osoby do tohoto rejstříku spojovat její postavení jako podnikatele. Nebylo by v souladu s požadavkem právní jistoty v hospodářských vztazích, pokud by se veřejnost nemohla na zápis v rejstříku vždy spolehnout a musela by zkoumat, zda osoba zapsaná do obchodního rejstříku skutečně podnikatelem je. Volba fikce pro zapsané osoby však není zcela šťastným legislativním řešením. Již z okruhu zapsaných osob je zřejmé, že u naprosté většiny z nich o fikci nepůjde, neboť zapsány jsou osoby, u nichž je v plné míře naplněna zákonná definice podnikatele. Byla by proto vhodnější konstrukce nevyvratitelné domněnky. Nová právní úprava však zachovává kategorii tzv. fiktivních podnikatelů (podnikatelů podle formy) pro kapitálové obchodní společnosti a družstva. Označují se tak osoby, které mají právní formu obchodní korporace určenou pro podnikání, a tudíž se zapisují do obchodního rejstříku a platí pro ně, že jsou podnikateli, avšak jejich skutečná činnost má nepodnikatelský charakter. U kapitálových společností lze tuto možnost dovodit výkladem z opaku u § 2 odst. 1 z. o. k., pro družstva vyjadřuje § 552 odst. 1 z. o. k., že jde o společenství, které je založeno za účelem vzájemné podpory svých členů nebo třetích osob. V praxi převažují fiktivní podnikatelé právě z oblasti družstev, nová úprava vytváří dokonce zvláštní formu družstva pro výkon obecně prospěšných činností na podporu sociální soudržnosti (sociální družstvo). U těchto osob vyjadřuje úprava v § 421 odst. 1 skutečně právní fikci, neboť podnikatelé podle formy neprovozují činnost podřaditelnou pod podnikání, ale do obchodního rejstříku se zapisují. Podnikatelé podle formy využívají poměrně podrobnou úpravu obchodních korporací z praktických důvodů posílení právní jistoty, věnují se však jiným činnostem a s podnikateli je spojuje právě jen právní forma obchodní korporace. 14


Konstrukce právní fikce chrání veřejnost a zbavuje ji nejistoty ohledně osob zapsaných do obchodního rejstříku – zápis sám znamená podnikatelský status a není již třeba, aby veřejnost zkoumala, zda daná osoba opravdu podniká. Charakter skutečně fiktivních podnikatelů však v praxi bude mít jen malá část z těchto osob, protože z rejstříkových zápisů vyplývá, že vedle činností veřejně prospěšných nebo zabezpečujících potřeby členů korporace (např. bytová družstva) se zapsané osoby zabývají též činnostmi, které mají znaky podnikání. Výrazné je toto spojení u společností, které jsou zakládány veřejnými korporacemi, např. obcemi, k provozování činností nesoucích nejen znaky podnikatelské, ale i obecně prospěšné. PŘÍKLAD

Prolínání obou stránek činnosti obcí lze demonstrovat na příkladě města Brna: – zásobování města pitnou vodou, odvádění a čištění odpadních vod provádí akciová společnost Brněnské vodárny a kanalizace, a. s. Její hlavní činností je provozování vodovodů a kanalizací pro veřejnou potřebu, výroba a dodávka pitné vody, vyhledávání poruch na vodovodní síti, vytyčování vodovodů a kanalizací, revize kanalizací, odvádění odpadních a dešťových vod a jejich čištění včetně likvidace kalů. Laboratořemi společnosti jsou prováděny rozbory pitných a odpadních vod. Všechny činnosti akciové společnosti jsou nezbytné pro život města a jeho obyvatel. Společnost působí nejen na celém území města Brna, ale i pro řadu měst a obcí Jihomoravského kraje a Kraje Vysočina. Ve struktuře akcionářů vlastní nadpoloviční většinu akcií město Brno, které pronajalo společnosti Brněnské vodárny a kanalizace, a. s., soubor movitého a nemovitého majetku a udělilo společnosti právo provozovat a udržovat vodohospodářskou infrastrukturu města Brna. – Sběrem, odvozem, zpracováním a likvidací odpadů se zabývá akciová společnost SAKO Brno, a. s., která poskytuje komplexní služby v oblasti odpadového hospodářství, zajišťuje pro město Brno veškeré činnosti spojené s provozem systému sběru a svozu komunálního a separovaného odpadu, obsluhuje rozsáhlou síť sběrných středisek odpadů a zpracovává odpad v moderní spalovně, která současně zásobuje město tepelnou a elektrickou energií. Jediným akcionářem společnosti je město Brno. – Péče o veřejnou zeleň je svěřena příspěvkové organizaci Veřejná zeleň města Brna, p. o., která byla zřízena ke dni 1. 7. 1995 rozhodnutím zastupitelstva města Brna na jeho VI/II. zasedání konaném ve dnech 30. 5. až 1. 6. 1995. Organizace má obecně prospěšné poslání spočívající zejména v udržování, rekonstrukci a zlepšování stavu veřejné zeleně celoměstského významu jako jedné z nejpodstatnějších složek životního prostředí města. Její hlavní činností je správa, zakládání, rekonstrukce a údržba svěřených významných parků a stromořadí na celém území Brna. Její právní forma příspěvkové organizace svědčí o neziskové povaze a zaměření na nepodnikatelské činnosti vykonávané ve veřejném zájmu. Příspěvková organizace sice hospodaří s peněžními prostředky získanými vlastní činností, avšak tyto zdroje zpravidla nejsou dostačující a musí být doplňovány peněžními prostředky od jiných osob, především z rozpočtu zřizovatele. Zřizovatel poskytuje příspěvkové organizaci příspěvek na provoz v rozsahu daném potřebami příspěvkové organizace i jejími vlastními zdroji. Vedle této příspěvkové organizace existuje i akciová společnost Lesy města Brna, a. s., jejímž jediným akcionářem je město a která má v obchodním rejstříku zapsány činnosti ryze podnikatelské, i když podle

15


své výroční zprávy za rok 2013 byla založena za účelem správy a rozvoje majetku statutárního města Brna, podnikání s ním a plnění veřejně prospěšných služeb. Má proto převážně obecně prospěšné poslání. Účel její činnosti spočívá v udržování a zlepšování stavu městských lesů a v trvalém zajištění vyrovnanosti lesní produkce se zaměřením na přírodě blízké hospodaření. – Veřejnou dopravu realizuje v Brně Dopravní podnik města Brna, a. s., do jehož předmětu podnikání patří provozování tramvajové a trolejbusové dráhy a drážní dopravy na území města, vnitrozemská vodní doprava veřejná pravidelná i nepravidelná provozovaná na brněnské přehradě a silniční motorová doprava. Jediným akcionářem je město Brno. – Správa a údržba komunikací ve městě je předmětem podnikání akciové společnosti Brněnské komunikace, a. s., jejímž jediným akcionářem je opět město Brno. I tato činnost nemá jen podnikatelské aspekty, péče o komunikace zcela určitě patří do celkové péče o rozvoj města a má obecně prospěšný význam.

Režim podnikatele mají i všechny další osoby, u nichž stanoví povinnost zápisu speciální právní předpis. Jde o různorodou skupinu osob, která není spojena nějakým společným znakem, jenž by odůvodňoval jejich zápis do obchodního rejstříku a z toho vyplývající zařazení do skupiny podnikatelských subjektů. I v těchto případech vyjadřuje § 421 odst. 1 obč. zák. právní fikci, neboť většina z takto zapisovaných osob nebyla speciálním předpisem zřízena pro výkon podnikání, ale pro činnosti jiné povahy (důraz klademe na slovo „většina“, protože i v této skupině osob lze skutečné podnikatele nalézt). Pro ilustraci uvádíme některé zvláštní zákony, které zápis do obchodního rejstříku ukládají: – příspěvkové organizace se zapisují podle § 27 zák. č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, – dražebníka je nutno zapsat podle § 6 zák. č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách – dražebníkem může být fyzická osoba zapsaná v obchodním rejstříku, obchodní společnost nebo družstvo, která splňuje podmínky stanovené tímto zákonem a bylo jí uděleno příslušné oprávnění k provozování živnosti, – Hospodářská komora ČR a Agrární komora ČR se zapisují na základě § 2 odst. 4 zák. č. 301/1992 Sb., o Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, – Česká tisková kancelář je právnickou osobou zapisovanou do obchodního rejstříku podle § 1 odst. 2 zák. č. 517/1992 Sb., o České tiskové kanceláři, – Garanční fond obchodníků s cennými papíry se do obchodního rejstříku zapisuje podle § 128 odst. 3 zák. č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, – Fond pojištění vkladů je právnickou osobou s obdobnými funkcemi jako Garanční fond obchodníků s cennými papíry a zapisuje se do obchodního rejstříku podle § 41a zák. č. 21/1992 Sb., o bankách. Do obchodního rejstříku jsou vedle obchodních společností a družstev zapisovány i fyzické osoby. Základním principem jejich zápisu je fakultativnost – do obchodního rejstříku se zapisují dobrovolně, pokud jsou již podnikateli [§ 42 písm. b) zákona o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob]. Výjimku z této zásady stanoví § 45 odst. 1 téhož zákona, podle něhož se fyzická osoba, která je podnikatelem podnikajícím na území ČR, zapíše do obchodního rejstříku 16


12

vždy, jestliže výše jejích výnosů nebo příjmů snížených o daň z přidané hodnoty, je-li součástí výnosů nebo příjmů, dosáhla nebo přesáhla za dvě po sobě bezprostředně následující účetní období v průměru částku sto dvacet milionů Kč. Povinnost zápisu pramení z požadavku právní jistoty v obchodním styku – osoby, jejichž podnikání má závažnější rozsah a je s ním spojeno i větší riziko ohrožující zejména věřitele, by měly poskytnout veřejnosti základní informace o zaměření i výsledcích svého podnikání, a umožnit tak potencionálním obchodním partnerům přesnější rozhodování, pokud jde o navazování obchodních styků, nabídky spolupráce apod. Ve formě vyvratitelné domněnky (§ 421 odst. 2) nalézáme v občanském zákoníku dřívější určení podnikatele podle toho, zda je k podnikání oprávněn veřejnoprávními předpisy. Konstrukce domněnky vychází z předpokladu, že osoba, která učiní kroky potřebné k získání podnikatelského oprávnění, má skutečně vážný zájem věnovat se podnikání jako způsobu svého profesionálního uplatnění a zdroji obživy. Zákonná úprava však domněnku podnikatelského statusu spojuje s pouhou existencí podnikatelského oprávnění a ponechává na takto oprávněném podnikateli, aby prokázal, že ve skutečnosti podnikatelskou činnost nevykonává. Podnikatelské oprávnění může být uděleno podle živnostenského zákona nebo podle jiných speciálních právních předpisů pro ty obory podnikání, které nejsou živností.

KAPITOLA 2

Negativní vymezení podnikatele

12

Pro odlišení a přesnější určení obsahu některých zcela běžně používaných pojmů, u nichž se liší jejich právní význam a význam, který jim dává obecné jazykové vyjádření, zařazujeme do této kapitoly i výklad o entitách, které podnikateli z právního hlediska nejsou. Terminologické odlišnosti jsou dány nejen variabilitou jazykových vyjádření, ale i prolínáním a překrýváním různých vědních oborů užívajících totožné termíny pro odlišný obsah. Zcela běžným případem je např. termín „firma“, kterým ekonomické vědní disciplíny rozumějí podnikatele, popř. obchodní společnost, právo však firmou rozumí pouze identifikační označení užívané v právním styku podnikatelem, který je zapsán v obchodním rejstříku. Omyly mohou spočívat i v právní terminologii samotné, neboť se ne vždy dokonale podaří, aby tatáž slova byla používána v totožném významu. Důvody mohou spočívat v historických tradicích, legislativních omylech a opomenutích, nebo dokonce nemusí být příčiny takových situací žádné, neboť vyplývají z tvořivosti autorů legislativních textů. Účelem této kapitoly je proto především prevence omylů vznikajících z nedorozumění. Současně je plocha této kapitoly využita i k podrobnějšímu výkladu o některých speciálních druzích věcí, které jsou s podnikáním úzce spjaty a hrají v něm nezastupitelnou roli (obchodní závod).

17


2.1

Osoby, které nejsou podnikateli Společníci obchodních společností a členové družstev Společníci osobních obchodních společností a společnosti s ručením omezeným se podle § 48 zák. č. 304/2013 Sb. zapisují do obchodního rejstříku. Mohl by proto vzniknout závěr, že se fikce obsažená v § 421 odst. 1 obč. zák. vztahuje i na ně a stávají se podnikateli díky svému zápisu do obchodního rejstříku. Takový závěr však není správný, protože zapisované údaje o společnících jsou součástí informací, které blíže specifikují zapsané společnosti. Podnikatelem je proto zapsaná obchodní korporace a zápis jejích společníků poskytuje třetím osobám údaje o společnické struktuře společností. Zápis společníků je součástí zápisu korporace a status společníků nemůže ovlivnit v tom směru, že by jim propůjčoval postavení podnikatelů. Problematikou se zabývala též judikatura Nejvyššího soudu, jejíž stanoviska ohledně postavení společníků jako podnikatelů nebo naopak zaměstnanců neztrácejí platnost ani v podmínkách nové právní úpravy. Jako příklad uvádíme rozhodnutí sp. zn. 2 Cdon 1652/1997: JUDIKATURA

Společnost s ručením omezením je samostatným subjektem práva, který nelze ztotožňovat (zaměňovat) s jejími společníky, s fyzickými nebo právnickými osobami, které ji založily nebo které do ní později vstoupily. Nelze proto ani dovozovat, že by se společníci společnosti s ručením omezeným mohli stát z důvodu své účasti ve společnosti podnikateli ve smyslu obchodního zákoníku. Výkon práv a povinností společníka ve společnosti s ručením omezeným vyplývajících z pouhé kapitálové účasti ve společnosti není sám o sobě (bez dalšího) výdělečnou činností ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zák. práce, i když jde o společnost, která má shodný předmět činnosti (podnikání) jako případný zaměstnavatel společníka. Pracovníka, který je společníkem společnosti s ručením omezeným, nelze jen z důvodu jeho účasti ve společnosti považovat za podnikatele (osobu vykonávající výdělečnou činností formou podnikání). Jeho činnost ve společnosti, spočívající toliko v realizaci práv a povinností společníka společnosti s ručením omezeným stanovených zákonem, společenskou smlouvou nebo stanovami společnosti a vyplývajících jen z kapitálové účasti ve společnosti, není takovou výdělečnou činností, jakou má na mysli ustanovení § 75 odst. 1 zák. práce, i když jde o společnost, jejíž předmět činnosti (podnikání) je shodný s předmětem činnosti (podnikání) zaměstnavatele společníka (tj. jde o společnost konkurující jeho zaměstnavateli). Pozn.: jde o znění zrušeného zákoníku práce zák. č. 65/1965 Sb.

Pokud bychom odhlédli od skutečností zapisovaných do obchodního rejstříku a zkoumali pouze postavení společníků obchodních korporací, bylo by nutno vzít v úvahu, že společníkům obchodních korporací přísluší v rámci korporace samostatná rozhodovací působnost, jejich účast na společnosti je zpravidla dlouhodobá a soustavná, společník plní povinnosti spojené s účastí na společnosti a očekává, že mu podíl na společnosti vynese rovněž podíl na jejím zisku. Společníci osobních společností (s výjimkou komanditistů) navíc sami vlastní činností uskutečňují cíle, k nimž byla společnost založena, avšak nečiní tak 18


v pracovněprávním vztahu, nýbrž jako podílníci společnosti. Realizovat účel korporace vlastní prací, aniž by šlo o výkon závislé práce, je konečně možné ve všech formách obchodních společností a tato situace vzniká i v družstvech. Navzdory všem prvkům, které by mohly zakládat dojem, že společníci obchodních korporací jsou na základě své účasti na korporaci též podnikateli, zastáváme názor, že tato účast nenaplňuje znaky charakterizující podnikání. Společníci založením korporace vyjadřují svou vůli nepodnikat samostatně jako fyzické osoby, nýbrž využít k tomuto účelu právní formu obchodní korporace. Postavení podnikatele má z vůle zakladatelů a budoucích společníků korporace, nikoliv oni sami. Samostatný a soustavný výkon určité činnosti na vlastní účet a odpovědnost živnostenským nebo jiným způsobem za účelem dosažení zisku je charakteristický pro korporaci jako takovou, její společníci jí využívají jen jako organizační formy, která je sama o sobě samostatným provozovatelem podnikatelských aktivit. Rozhodovací působnost společníků i možnost podílet se na zisku vytvořeném podnikáním společnosti jsou proto vždy odvozeny od podnikání korporace a s ním spojeny, nejsou příznačné pro společníky a nedávají jim postavení podnikatelů.

Členové orgánů obchodních korporací Závěry o významu zápisu členů orgánů obchodních korporací do obchodního rejstříku jsou zde podobné jako u společníků. Členové statutárních a případných dozorčích orgánů se do obchodního rejstříku zapisují v závislosti na zápise obchodní korporace. Nejde proto o jejich zápis jako podnikatelů, nýbrž o sdělení jedné z nejvýznamnějších charakteristik obchodní korporace jako podnikatele. Statutární orgány zastupují obchodní korporace ve vnějších vztazích a rejstříkový zápis zde sděluje třetím osobám, kdo a jakým postupem je oprávněn korporace zavazovat. Rejstříkový zápis údajů o členech orgánů proto opět slouží jako zdroj nutných informací o korporaci jako podnikateli. Ve vnitřní organizaci obchodních korporací mají osoby, které jsou statutárními orgány, členy těchto orgánů nebo členy dozorčích orgánů, zvláštní postavení, neboť nejsou zaměstnanci, nýbrž se jejich vztah ke korporaci řídí smlouvou, která však není smlouvou zakládající zaměstnanecký poměr. Smlouva o výkonu funkce podle § 59 z. o. k. je speciální smluvní typ, jehož subsidiární oporou je příkazní smlouva podle § 2430 a násl. obč. zák. Osoby, které jsou statutárním orgánem, jeho členem nebo členem dozorčího orgánu korporací, sice vykonávají svoje funkce soustavně a za účelem dosažení odměny, avšak svou činnost nevykonávají živnostenským nebo obdobným způsobem. Rovněž samostatnost jejich rozhodování je relativní, protože jsou povinny být loajální ke korporaci a ve svém rozhodování vždy dávat přednost jejím zájmům. Ani v tomto případě proto nelze osoby, které jsou orgány korporací nebo jejich členy, označovat jako podnikatele. JUDIKATURA

V judikatuře Nejvyššího soudu je jasně vyjádřen závěr, že činnost statutárního orgánu není vykonávána v zaměstnaneckém poměru. Na tento závěr potom navazuje i úprava hmotného zabezpečení při ztrátě zaměstnání. Jako příklad uvádíme rozhodnutí Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu.

19

13


Činnost statutárního orgánu nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem; vznik i zánik tohoto právního vztahu není upraven pracovněprávními předpisy a řídí se obsahem společenské smlouvy. Právní předpisy ani povaha společnosti s ručením omezeným však nebrání tomu, aby jiné činnosti (odlišné od výkonu funkce jednatele) vykonávaly fyzické osoby pro obchodní společnost na základě pracovněprávních vztahů. (NS 21 Cdo 963/2002) Funkce jednatele společnosti s ručením omezeným představuje ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 1/1991 Sb. vztah obdobný vztah pracovnímu. Takovou osobu proto nelze zařadit do evidence uchazečů o zaměstnání a nevzniká ji právo na hmotné zabezpečení. Zařazení uchazeče o zaměstnání do evidence představuje veřejnoprávní akt, který je provedením čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Podmínkou pro zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání je samotná neexistence pracovního nebo obdobného vztahu, nikoliv toliko faktické nevykonávání činnosti v rámci tohoto vztahu. K předmětné evidenci tak dochází, pokud jsou splněny zákonem stanovené formální podmínky, a orgán tuto evidenci provádějící proto není povinen zkoumat, zda v konkrétním případě skutečná činnost je či není vykonávána. (NSS 3 Ads 37/2005)

13

Prokuristé Podle zákonného vymezení zmocňuje podnikatel zapsaný v obchodním rejstříku udělením prokury prokuristu k právním jednáním, ke kterým dochází při provozu obchodního závodu (§ 450 odst. 1 obč. zák.). Prokuru by proto bylo možno charakterizovat jako druh plné moci, která je udělována při podnikatelských činnostech a opravňuje zmocněnce – prokuristu k zastupování podnikatele pro okruh záležitostí vázaných na provoz podnikatelova závodu. Jde o zastoupení smluvní založené na shodné vůli podnikatele a prokuristy o tom, že prokurista bude podnikatele zastupovat. Prokura se však nedotýká vztahu osoby prokuristy a osoby podnikatele, jenž může být jakékoli povahy: může zde být společnický vztah, prokurou může být pověřen zaměstnanec, mezi prokuristou a podnikatelem může být i zcela jiný vztah (prokuristou může být např. manžel či syn podnikatele). Základní funkcí prokury je dosažení právní jistoty o tom, že v obchodním styku zavazuje podnikatele oprávněný zástupce. Prokurista se zapisuje do obchodního rejstříku, každá osoba, která vstupuje do právního vztahu s podnikatelem, si proto může ověřit, že jedná skutečně s oprávněným zástupcem. Zákonná konstrukce prokury dále jasně určuje hranice, v nichž se zmocnění prokuristy k jednání za podnikatele pohybuje. Rejstříkový zápis proto ani v tomto případě neznamená, že se osoba zapsaná jako prokurista stává podnikatelem. Zápis je odvozen od zápisu obchodní korporace nebo fyzické osoby jako podnikatele a informuje o tom, že tento podnikatel využívá při provozu svého závodu zástupce s jednatelským oprávněním charakterizovaným jako prokura. Účel prokury bychom tedy mohli spatřovat v tom, že jde o zastoupení, při jehož využití jsou třetí osoby, které s prokuristou jednají, ušetřeny složitého a zdlouhavého zkoumání rozsahu jeho plné moci i pochybností týkajících se otázky, zda jednání prokuristy podnikatele opravdu zaváže. Toto zastoupení sice využívá zápisu prokuristy do obchodního rejstříku, avšak tato skutečnost nepropůjčuje prokuristovi postavení podnikatele.

20


14–15

14

Soutěžitelé Do postavení soutěžitele se mohou fyzické i právnické osoby buď dostat vzájemným vztahem konkurence, u něhož se právní úprava soustřeďuje na sankcionování nečestných postupů konkurenčního boje a na ochranu zákazníků (úprava nekalé soutěže v občanském zákoníku), nebo tak, že jako provozovatelé určité hospodářské činnosti mají možnost soutěžní prostředí ovlivňovat a této možnosti se snaží ve svůj prospěch využít. Právní úprava zde chrání soutěžní prostředí před jeho omezováním a deformacemi. V obou případech souvisí postavení soutěžitelů úzce s podnikáním, avšak soutěž se neomezuje jen na ně a soutěžitelé nemusí být vždy podnikateli. Podle zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, jsou např. soutěžiteli i sdružení soutěžitelů, popř. útvary bez právní osobnosti. Obdobně se do konkurenčních střetů různých hospodářských zájmů mohou dostat i tzv. neziskové právnické osoby (konkurenční boj o dotace, o účast v programech podpory). Pojem soutěžitel je širší než kategorie podnikatelů, osobně se obě skupiny mohou částečně překrývat, ale nelze chápat soutěžitele jako jiný termín pro podnikatele.

2.2

Útvary, které nejsou podnikateli 15

Společnost Termínem společnost označuje občanský zákoník v § 2716 a násl. útvar, který vzniká uzavřením smlouvy, podle níž se zavazuje několik osob sdružit jako společníci za společným účelem činnosti nebo věci. Vzniklé spojení nemá právní osobnost a je založeno na těchto principech: – spoluvlastnictvím peněžních prostředků a zuživatelných věcí, které byly účastníky společnosti poskytnuty k provozování společné činnosti, k jiným předmětům vloženým do společnosti nabývají společníci právo bezplatného požívání, – společníci vykonávají činnost pro společnost osobně, – na majetku nabytém za trvání společnosti, na dosaženém zisku nebo utrpěné ztrátě se podílejí v poměru, který určuje smlouva, jinak totožně; z dluhů vzešlých ze společné činnosti jsou společníci zavázáni vůči třetím osobám společně a nerozdílně, – rozhodnutí o záležitostech společnosti se přijímají většinou hlasů; každý společník má jeden hlas, ujednání nebo rozhodnutí společníků bránící některému společníkovi účastnit se rozhodování nemá právní účinky, rozhodnutí, jímž se mění společenská smlouva, musí být přijato jednomyslně, – správou společných věcí mohou společníci pověřit někoho ze svého středu, i třetí osobu, – společnost zaniká, dohodnou-li se o tom společníci, splní-li se podmínky ujednané ve společenské smlouvě, uplyne-li doba, na kterou byla společnost ujednána, dosáhne-li se účelu, k němuž byla společnost zřízena, anebo stane-li se tento účel nemožným. I když není vyloučeno, aby společnost byla využita jako právní forma ke společné podnikatelské činnosti, zůstávají podnikateli její společníci, společnost sama není právnickou osobou, nemůže být proto ani osobou, o níž by bylo 21

16–17


možné říci, že vykonává činnost samostatně a na vlastní účet a odpovědnost. Nesplňuje tak definiční znaky podnikatele v § 420 obč. zák.

16

Tichá společnost Jako tichá společnost je občanským zákoníkem označována smlouva, kterou se tichý společník zavazuje k vkladu, kterým se bude podílet po celou dobu trvání tiché společnosti na výsledcích podnikání podnikatele, a podnikatel se zavazuje platit tichému společníkovi podíl na zisku (§ 2747). Tichá společnost může být ujednána i k účasti tichého společníka jen na provozu některého ze závodů podnikatele. Tichý společník předává podnikateli předmět vkladu bez zbytečného odkladu po vzniku tiché společnosti, nebo mu umožňuje s předmětem vkladu nakládat. Vkládá-li nemovitou věc, nabývá k ní podnikatel na dobu trvání tiché společnosti užívací a požívací právo. Je-li předmětem vkladu něco jiného, uplatňuje se vyvratitelná domněnka, že podnikatel nabyl k předmětu vznikem tiché společnosti vlastnické právo. Podnikání provozuje podnikatel, který je též ze všech právních skutečností vzniklých z podnikání zavázán. Tichý společník má právo nahlížet do obchodních dokladů a účetních záznamů podnikatele. Podnikatel vydá tichému společníkovi stejnopis účetní závěrky bez zbytečného odkladu po jejím vyhotovení a případném schválení. Tichý společník se podílí na zisku nebo na ztrátě podnikatele v ujednané výši, jinak ve výši určené vzhledem k výši jeho vkladu a zavedené praxi stran, popřípadě vzhledem k zvyklostem. Na ztrátě se tichý společník podílí stejně jako na zisku. Tichou společnost lze sjednat na dobu určitou i neurčitou. Pokud byla sjednána na dobu neurčitou, lze ji vypovědět nejpozději šest měsíců před koncem účetního období. Tichá společnost se zrušuje, dosáhne-li podíl tichého společníka na ztrátě výše jeho vkladu, ledaže uhradí podíl na ztrátě nebo doplní vklad. Dále se tichá společnost zrušuje, ukončí-li se podnikání, kterého se tichá společnost týká, nebo bylo-li rozhodnuto o úpadku podnikatele nebo tichého společníka. Podnikatel vydá tichému společníkovi bez zbytečného odkladu po zániku tiché společnosti vklad upravený o podíl na výsledku svého podnikání podle stavu ke dni zániku tiché společnosti. Smlouva o tichém společenství je právním nástrojem využitelným pro podnikání, jak je však patrno z charakteristiky oprávnění a povinností obou partnerů, nedochází k založení právnické osoby, nejde o zvláštní formu obchodní společnosti. Podnikatelem je zde jedna ze stran smlouvy, tichý společník je investorem, který k podnikání podnikatele přispívá svým vkladem a doufá v jeho rozmnožení, jeho účast nezakládá jeho postavení podnikatele, stejně jako podnikatelem není sama tichá společnost jako spojení podnikatele a tichého společníka.

17

Koncern Zákon o obchodních korporacích změnil oproti obchodnímu zákoníku též úpravu podnikatelských seskupení. Její podstatu – úpravu nerovných podnikatelských propojení založených na ovlivňování – sice nezměnil, avšak míru vlivu ovlivňující osoby upravil ve třech stupních jako ovlivnění, ovládání a koncern. 22


18–19

Zatímco ovlivnění vychází z toho, že kdokoli může jinou korporaci přimět k chování, které jí přinese újmu, a pro tento případ je povinen vzniklou újmu nahradit, s ovládáním je spojen rozhodující vliv ovládající osoby a u koncernu se již předpokládá jednotné řízení všech osob, které tvoří spolu s řídicí osobou koncern. Jednotné řízení spočívá ve vlivu uplatňovaném vůči řízené osobě za účelem dlouhodobého prosazování koncernových zájmů, za jednotnou koncernovou politiku, koordinaci postupu osob tvořících seskupení a koncepční řízení alespoň jedné ze základních činností v rámci podnikání koncernu. Vyplývá z toho, že koncern je velmi úzké propojení řídicí osoby s osobami řízenými, při němž je však zachována právní samostatnost jednotlivých členů seskupení. Koncern je proto jednotka především ekonomická, jako takový není právnickou osobou ani samostatným podnikatelem.

18

Firma Dosavadní úprava obsažená v obchodním zákoníku spojovala s termínem „firma“ označení podnikatele zapsaného v obchodním rejstříku. Nová úprava byla přenesena do občanského zákoníku (§ 423–428), na dosavadní koncepci však ničeho zásadního nezměnila. Určuje, že podnikatelé, kteří jsou zapsáni v obchodním rejstříku, jsou označováni pro provozování své podnikatelské činnosti firmou, kdežto nezapsaní podnikatelé jednají v obchodním styku pod svým jménem. Jménem se rozumí jméno a příjmení fyzických osob nebo název osob právnických, firma je jméno, pod kterým je podnikatel zapsán v obchodním rejstříku. Je zřejmé, že firma je i podle této úpravy označením podnikatele, které plní obdobnou funkci jako průmyslová práva na označení (ochranné známky, označení původu, zeměpisná označení) a slouží k identifikaci podnikatele v právním styku. Termínu firma proto není možno používat jako synonyma pro termín podnikatel nebo obchodní korporace, neboť jeho právní význam je zcela jiný. Podrobnější výklad firemního práva je podán v kapitole druhé, která se bude zabývat identifikací podnikatelů.

19

Podnik Obchodní zákoník upravoval podnik jako hromadnou věc obsahující prvky hmotné, nehmotné a osobní. Do nové právní úpravy nebylo toto pojetí převzato a termín podnik byl nahrazen termínem obchodní závod. Podle důvodové zprávy mělo nahrazení několik důvodů. Nejzávažnějším z nich byla patrně skutečnost, že unijní právo užívá termínu „podnik“ ve funkčním smyslu a rozumí jím podnikatele, popř. soutěžitele v právní úpravě chránící soutěžní prostředí. Právo EU též užívá termínu podnik k vymezení prostoru. Jde tedy o vícevýznamové slovo sloužící podle potřeby též k označení podnikajících osob. Podle důvodové zprávy k novému občanskému zákoníku toto vícevýznamové pojímání podniku proniká i do platného českého práva a různé právní předpisy, zejména v oblasti práva veřejného, chápou podnik různě, a nikoli jen v předmětovém slova smyslu, tj. jako objekt práv a povinností.2 ELIÁŠ, K. a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Praha: Sagit, 2012, s. 233.

2

23

20


Nový občanský zákoník vzal v úvahu tuto významovou rozptýlenost a vyloučil pro budoucno termín „podnik“ z využívání při specifikaci účastníků hospodářského styku. Termín podnik neoznačuje proto podnikatele definovaného pro účely úpravy jeho právního postavení a činnosti, toto využití v obecném jazykovém smyslu však není vyloučeno.

20

Obchodní závod Jak již bylo uvedeno v předchozím odstavci, upustila nová právní úprava obsažená v občanskému zákoníku od termínu „podnik“. Podle důvodové zprávy zohledňuje pojem závodu a jeho vymezení jako hromadné věci i situace, v nichž je obchodní závod chápán především jako majetková hodnota, a bere v úvahu i tu skutečnost, že jeho vlastníkem nemusí být jen podnikatel, ale i jiná osoba (např. dědic), která může obchodní závod vlastnit, i když nemusí být podnikatelem způsobilým k jeho provozu. Taková osoba může závod např. trvale nebo dočasně propachtovat.3 Mění se tedy terminologické vyjádření, zůstává však zachován základní pohled na obchodní závod jako na hromadnou věc. POZNÁMKA

Historické pojetí obchodního závodu je poněkud odlišné, ale dobře vystihuje jeho povahu jako organického celku využívaného cílevědomě pro určitý účel. Meziválečná nauka chápe závod a podnik jako synonyma a uvádí, že obchodní podnik je především komplex činností, jež spojuje určitá aktiva ve zvláštní celek. Jádrem tohoto komplexu činností je pravidelné uzavírání obchodů, které se děje v úmyslu míti z toho stálý výdělek. Kolem tohoto jádra se kupí celý soubor faktických činností, organizačních, technických a komerčních. Podnik v tomto smyslu začíná otevřením podniku, poněvadž pravidelně záleží v otevření obchodní místnosti (skladu, dílny), obvyklým je ohlásiti otevření podniku obecenstvu inzeráty, oběžníky, vývěskami apod. Podnik je ukončen zrušením a zavřením obchodní místnosti. Od podniku jako činnosti odlišuje historická nauka podnik ve smyslu objektivním, v němž je podnik chápán jako předmět obligačních jednání právních, věcných práv i předmět převodu. Obchodní podnik ve smyslu objektivním je poměrovým statkem, jenž vznikl uskutečněním podnikatelské ideje, která je výtvorem duševním, výsledkem přemýšlení zakladatele podniku o uspořádání, organizaci výrobních prostředků, poznání možností odbytu, tj. poznání, že v určitém obvodu není určitá potřeba obyvatelstva kryta náležitě po stránce kvantitativní nebo kvalitativní. Idea organizační a poznání možnosti odbytu tvoří dohromady ideu podniku neboli podnik ve smyslu immateriálního statku.4 JUDIKATURA

Podnik chápala jako určitou hospodářskou strukturu i dobová judikatura: Zůstavitelův podnik – nejde-li o podnik povahy ryze osobní – jest součástí pozůstalosti, a to tak, že jest předmětem pozůstalosti nejen jako souhrn věcí a práv k němu patřících, nýbrž jako hospodářský organismus a celek vzniklý organickým spojením těchto částí, při čemž jeho obecnou hodnotu spoluurčují i poměry závodu, samy o sobě nijak neocenitelné, jako jméno závodu, jeho pověst, umístění, jakož i okruh zákaznictva. (Vážný č. 12420) ELIÁŠ, K. a kol. Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Praha: Sagit, 2012, s. 233. 4 MALOVSKÝ-WENIG, A. Příručka obchodního práva. Praha: Československý kompas, 1947, s. 81–82. 3

24


V platné právní úpravě je obchodní závod jako zvláštní druh hromadné věci vymezen v § 502 jako organizovaný soubor jmění, který podnikatel vytvořil a který z jeho vůle slouží k provozování jeho činnosti. Vymezení je dále doplněno vyvratitelnou domněnkou, podle níž se má za to, že závod tvoří vše, co zpravidla slouží k jeho provozu. Toto chápání podniku (závodu) je v souladu s evropským pohledem na podnik vyjádřeným v rozhodnutí Mannesmann AG (věc 19/61), podle něhož je podnik jednotné a na samostatný právní subjekt vázané spojení osobních, materiálních a nemateriálních faktorů, jimiž je dlouhodobě sledován určitý hospodářský účel. Ve srovnání s tímto velmi širokým chápáním podniku je legální definice závodu v našem občanském zákoníku užší, neboť jejím základem je jmění, které podnikatel vytvořil a které účelově určil k realizaci podnikání. V definici se neobjevují především osobní a nehmotné prvky, i když k účelové jednotě závodu nepochybně patří. Podle důvodové zprávy však nová právní úprava vychází z jednotného pojmu věci v právním slova smyslu, a proto definice závodu upustila od výpočtu složek tvořících závod. I to, co dnes literatura chápe jako osobní složku podniku (podnikatelská myšlenka, know-how, good will, zaměstanecká složka, klientela) jsou ve skutečnosti tzv. nehmotné statky představované buď právy, nebo průmyslovým a jiným duševním vlastnictvím. I o klientele vázané na existující podnikatelova obchodní spojení, na jeho možnosti ovlivnit žádoucím způsobem jednání s jinými osobami, popř. doporučit určité osoby jiným, se v minulosti vždy soudilo, že ji lze převádět samostatně i spolu se závodem. Nová úprava vychází při vymezení pojmu obchodního závodu z pojmu obchodního jmění, tedy z vazby na aktiva a pasiva (věci a dluhy). Při dispozicích se závodem však budou sledovat jeho osudy též prvky nehmotné a zaměstnanci, kteří jsou rovněž součástí závodu jako hospodářské funkční jednotky, protože zaměstnanci realizují v převážné většině případů dílčí operace, z nichž se skládá činnost provozovaná v závodě. Bude sem patřit i klientela, bez níž by ztrácely smysl výsledky činnosti v závodě provozované. Obchodní závod je hospodářský organismus vytvořený k naplnění určitého podnikatelského cíle a specifikovaný následujícími znaky: – Obchodní závod je hromadná věc, jejímž základem je jmění (souhrn majetku a dluhů) podnikatele. Jmění jako komplex věcí movitých i nemovitých, hmotných i nehmotných však nepředstavuje pouhý součet věcí, ale funkční jednotu sloužící společnému podnikatelskému záměru. Tato jednota se vyznačuje určitým organizačním uspořádáním, které není nahodilé, ale sleduje určitý řád daný podnikatelským záměrem podnikatele. Podnikatelský záměr dává obchodnímu závodu jeho jedinečný ráz a představuje tak myšlenkový základ, z něhož vyrůstá veškerá činnost v závodě provozovaná. – Závod zachovává svoje funkční určení bez ohledu na změny v některých jeho součástech. Jde stále o tentýž závod, i když je prodáno vyrobené zboží, nakoupen materiál, závod přemístěn do jiných prostor nebo do jiného regionu. Rozhodující je funkční ucelenost a vazba na konkrétního podnikatele a jeho podnikatelské záměry a nápady.5 – Do funkční jednoty závodu náležejí též osobní prvky představované zaměstnanci a klientelou. – Z hlediska hodnotového je obchodní závod vždy cennější než pouhý součet jeho částí, neboť je jako funkční jednota schopen i s využitím součástí méně PELIKÁNOVÁ, I. Komentář k obchodnímu zákoníku (s přihlédnutím k evropskému právu). 1. díl. § 1–55. 4. aktualizované vydání. Praha: ASPI Publishing, 2004, s. 74.

5

25


hodnotných vytvářet produkty neopakovatelné a jinak nedosažitelné. Tento rys je významný zejména pro převody závodu, které jsou zejména v určitých situacích (např. zrušení obchodní korporace a její likvidace) mnohem výhodnější než převody jednotlivých součástí závodu. Závod jako věc může být předmětem převodů, může být propachtován, zděděn, může se stát předmětem výkonu rozhodnutí nebo exekuce, lze jej zastavit. Při všech zmíněných dispozicích si zachovává svoji jednotu, která znamená, že se dispozice týká všech věcí i dluhů náležejících k závodu a není nutno např. uzavírat jednotlivé smlouvy, jimiž se budou převádět jednotlivé součásti závodu, ani není nutno samostatně odevzdávat jednotlivé věci náležející k závodu. Toto konstatování však neznamená, že by dispozice s jednotlivými věcmi nebyla možná, jen zdůrazňuje specifičnost závodu jako hromadné věci. Funkční jednota závodu je dobře patrná v judikatuře (je užíván termín „podnik“, neboť judikatura vychází z úpravy v obchodním zákoníku): JUDIKATURA

Z hlediska obchodního zákoníku je to věc hromadná, kterou tvoří soubor hmotných složek, osobních složek a nehmotných složek. Přitom se musí jednat o takové složky, které slouží k podnikání nebo mu aspoň vzhledem ke své povaze sloužit mají. Je zřejmé, že nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení není pohledávkou, jejíž zpeněžení by přímo sloužilo k podnikání, nýbrž je kompenzací (satisfakcí) za porušení povinnosti při výkonu veřejné moci vůči konkrétní osobě (fyzické či právnické). (NS 30 Cdo 2439/2012) Vztah mezi akciovou společností a členem jejího představenstva není součástí podniku akciové společnosti a nepřechází převodem podniku na jeho nabyvatele. Součástí podniku proto nejsou ani závazky z tohoto vztahu vzniklé. (NS 29 Cdo 1499/2009) Na základě smlouvy o prodeji podniku dochází k přechodu závazků souvisejících s prodávaným podnikem z prodávajícího na kupujícího ze zákona, i když tyto závazky nejsou ve smlouvě identifikovány. Zajištění takových závazků trvá, i když třetí osoby nedaly souhlas ke změně v osobě dlužníka. (NS 35 Odo 653/2004) Při prodeji podniku, jehož součástí jsou listinné cenné papíry, není k převodu těchto cenných papírů na kupujícího potřebný indosament ani splnění dalších podmínek, které jsou nezbytné při samostatném převodu cenných papírů. (NS 29 Odo 314/2001)

Je tedy zřejmé, že obchodní závod nemůže být ztotožňován s podnikatelem, neboť je specifickou věcí, která slouží podnikateli k naplnění jeho podnikatelského záměru. Je funkční jednotou hmotných i nehmotných věcí, které užívá sám podnikatel i jeho zaměstnanci ke zhotovení produktu nebo poskytnutí služby. Jeho zvláštní povaha se promítá do celé řady dalších ustanovení občanského zákoníku, z nichž je dobře patrna jeho věcná povaha i souvislost s podnikatelem a podnikáním: – Zákonný zástupce nezletilého může nezletilému, který ještě nenabyl plné svéprávnosti, udělit souhlas k samostatnému provozování obchodního závodu nebo k jiné obdobné výdělečné činnosti (§ 33 obč. zák.), tato situace byla již zmíněna výše. 26


– V souvislosti s úpravou právnických osob obsahuje občanský zákoník zvláštní pravidla pro obchodní závody provozované nadacemi a ústavy: majetek tvořící nadační jistinu nelze zastavit ani jinak použít k zajištění dluhu. To neplatí, pokud nadace provozuje obchodní závod, v rozsahu potřebném pro jeho plynulý provoz (§ 339). Provozuje-li ústav obchodní závod nebo jinou vedlejší činnost, nesmí být provoz na újmu jakosti, rozsahu a dostupnosti služeb poskytovaných v rámci hlavní činnosti ústavu. Zisk může ústav použít jen k podpoře činnosti, pro niž byl založen, a k úhradě nákladů na vlastní správu. O zahájení provozu obchodního závodu rozhoduje správní rada ústavu. Ústav účtuje odděleně o nákladech a výnosech spojených s hlavním předmětem činnosti, s provozem obchodního závodu nebo jinou vedlejší činností a se správou ústavu (§ 403–415). – Pokud jde o identifikaci podnikatelů, určuje občanský zákoník, že podnikatel, který nemá obchodní firmu, právně jedná při svém podnikání pod vlastním jménem. Připojí-li k němu dodatky charakterizující blíže jeho osobu nebo obchodní závod, nesmí být tyto dodatky klamavé (§ 422). Je-li více obchodních závodů několika podnikatelů spojeno do podnikatelského seskupení, mohou jejich jména nebo obchodní firmy obsahovat shodné prvky, veřejnost však musí být schopna je odlišit (§ 426) Sídlo podnikatele se určí adresou zapsanou ve veřejném rejstříku. Nezapisuje-li se fyzická osoba jako podnikatel do veřejného rejstříku, je jeho sídlem místo, kde má hlavní obchodní závod, popřípadě kde má bydliště (§ 429). – Při právní úpravě jednání, které se týká obchodního závodu, platí zvláštní pravidla pro formu: písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Má se za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana ke svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý (§ 562). Dále se má za to, že písemnosti týkající se právních skutečností, k nimž dochází při běžném provozu závodu, dokazují, dovolává-li se jich druhá strana k svému prospěchu, co je v listině obsaženo a že listina byla vystavena v době na ní uvedené; to platí i v případě, že listina nebyla podepsána (§ 566). – Některé odchylky související s obchodním závodem se týkají vlastnického práva: úprava imisí v § 1013, spoluvlastnictví (§ 1125, 1141), zániku služebnosti (§ 1302), zastavení závodu (§ 1314–1344), svěřenských fondů (§ 1449). – V závazkovém právu se odchylky týkají změny osoby dlužníka (převzetí majetku v § 1894), závodu jako místa plnění dluhu, který vznikl při provozu závodu (§ 1955 a 1956), koupě závodu (§ 2175–2183) a jeho pachtu (§ 2349–2357) a dalších závazků, jejichž předmětem může být obchodní závod (§ 2365 licenční smlouva, § 2747 tichá společnost). – V úpravě deliktního práva jsou některé odchylky, které se týkají náhrady škody způsobené provozem závodu (§ 2924), náhrad poskytovaných při újmě na přirozených právech člověka (§ 2965). – Závěrečnou část nové právní úpravy tvoří pravidla pro nekalou soutěž, v níž se objevují též specifická pravidla pro některé skutkové podstaty související s provozem závodu (§ 2976, 2981, 2982).

27

21–22

21


Pobočky a odštěpné závody Dřívější právní úprava v obchodním zákoníku propůjčovala komplexní charakter rovněž části podniku a dovolovala její převod v obdobném režimu, jako byl převod podniku, aniž ovšem určovala, jaké jsou definiční znaky části podniku. Tento deficit napravuje nový občanský zákoník aspoň zčásti a stanoví, že závod se může dělit i na části, přičemž taková část, která vykazuje hospodářskou a funkční samostatnost, je pobočkou, pokud ovšem podnikatel rozhodl, že taková část pobočkou bude. Úprava tedy bere v úvahu strukturu závodu podnikatele i jeho vůli a jako pobočky označuje jen ty dílčí části závodu, které naplňují objektivní i subjektivní zákonné znaky. Objektivní znak daný samostatností pobočky znamená možnost provozovat pobočku relativně nezávisle na zbylé části závodu. Samostatnost se projevuje např. účetnictvím odděleným od ostatních částí závodu, její případnou prostorovou odděleností nebo jedinečností jejího výrobního programu. Subjektivní znak je spojen s rozhodnutím podnikatele, že určitou část závodu určí k relativně samostatnému provozování a ponechá jí jako organizační jednotce hospodářskou výlučnost.

22

Pobočka, kterou podnikatel zapsal do obchodního rejstříku, se nazývá odštěpný závod. Důvodem zápisu relativní funkční a hospodářské samostatnosti odštěpného závodu, která vyžaduje, aby podnikatelská veřejnost byla informována o skutečnosti, že pobočka je odštěpným závodem, i o tom, kdo je jeho vedoucím. Do obchodního rejstříku se podle § 51 zák. č. 304/2013 Sb. zapíše označení odštěpného závodu, jeho sídlo nebo umístění, předmět činnosti nebo podnikání, jméno a adresa místa pobytu jeho vedoucího. Odštěpný závod se zapíše do obchodního rejstříku u rejstříkového soudu, v jehož obvodu je podle sídla podnikatel zapsán. Odštěpný závod umístěný v obvodu jiného rejstříkového soudu se zapíše do obchodního rejstříku také u tohoto soudu. Při provozování odštěpného závodu se užívá firma podnikatele s dodatkem, že jde o odštěpný závod. Vedoucí odštěpného závodu musí být zapsán do obchodního rejstříku a je na základě zákona zmocněn činit za podnikatele veškeré právní úkony týkající se tohoto závodu, jeho právní jednání však nemůže zavazovat závod, který nemá právní osobnost, nýbrž výhradně podnikatele. Obdobné postavení jako odštěpný závod a jeho vedoucí má i jiná organizační složka, o níž jiný právní předpis stanoví, že se zapisuje do obchodního rejstříku. POZNÁMKA

Charakteristiku odštěpného závodu vystihuje rozhodnutí Nejvyššího soudu 21 Cdo 90/2001, podle něhož je nutno v charakteristice odštěpného závodu rozlišovat hmotněprávní a procesní stránku věci. Z hmotněprávního hlediska je významné, že odštěpný závod jako organizační složka obchodního závodu nemá právní osobnost, není právnickou osobou. I v záležitostech týkajících se odštěpného závodu je nositelem práv a povinností právnická osoba, jejíž je tento závod pobočkou; při provozování odštěpného závodu se také z tohoto důvodu užívá firmy podnikatele, ovšem s dodatkem, že jde o odštěpný závod. Ve věcech týkajících se odštěpného závodu jedná za podnikatele – právnickou osobu nejen její statutární orgán nebo zástupce; ze zákona je zmocněn za právnickou osobu činit veškerá právní jednání též vedoucí odštěpného závodu, a to za předpokladu, že se týkají odštěpného závodu. Z procesního hlediska je podstatné, že odštěpný závod nemá způsobilost být účastníkem řízení. Z práv a povinností týkajících se odštěpného závodu je oprávněna nebo 28


zavázána osoba, jejíž je odštěpný závod organizační složkou. Jde-li o věc týkající se odštěpného závodu, má způsobilost být účastníkem řízení jen tato osoba, a nikoliv její odštěpný závod. Procesní právo na rozdíl od hmotného práva nestanoví, jak má být označen účastník řízení ve věci, která se týká jeho odštěpného závodu. Protože nositelem práv a povinností je i v těchto věcech osoba, jejíž je odštěpný závod organizační složkou, není z pohledu procesního práva zásadně významné, zda se věc týká účastníka řízení jako celku, jeho odštěpného závodu nebo jeho jiné organizační složky, která se ani do obchodního rejstříku nezapisuje. Jak v případech, kdy se věc týká právnické osoby jako celku nebo její organizační složky, která se do obchodního rejstříku nezapisuje, tak i v případech, kdy věc se týká odštěpného závodu, se právnická osoba označuje podle ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. uvedením svého názvu nebo své firmy a svého sídla, a – jde-li o věc vyplývající z obchodních vztahů – též uvedením jejího identifikačního čísla, popřípadě dalších údajů potřebných k její identifikaci. Údaj o tom, že se věc týká odštěpného závodu, zákon nevyžaduje. Z toho plyne, že v žalobě sice může být (stejně jako u jiných organizačních jednotek právnické osoby) tento údaj uveden, nicméně jestliže žalobce takový údaj v žalobě neuvede, nelze v tom spatřovat nedostatek (neúplnost nebo nesprávnost) žaloby. Uvede-li žalobce, že věc se týká jeho odštěpného závodu (popřípadě odštěpného závodu žalovaného), má to v první řadě význam pro přípravu jednání soudu; soud totiž může připravit jednání (§ 114 o. s. ř.) též s přihlédnutím k tomu, že věc se týká jen uvedené organizační složky účastníka řízení. Je-li právnická osoba žalobcem, lze (neodporuje-li tomu jiný projev účastníka) v tom, že v žalobě uvede též svůj odštěpný závod, spatřovat žádost, aby písemnosti jí určené nebyly doručovány na adresu jejího sídla, ale na adresu odštěpného závodu. V případě, že byl odštěpný závod uveden u žalované právnické osoby, může to mít význam z hlediska místní příslušnosti soudu [srov. § 87 písm. c) o. s. ř.]. O vadnou žalobu (neúplné podání) jde tehdy, jestliže účastník řízení je označen jen obchodní firmou nebo názvem právnické osoby, ale chybí údaj o její právní formě, popřípadě též uvedení jejího sídla, byť za těmito údaji následuje údaj o jejím odštěpném závodu. Protože tento nedostatek brání pokračování v řízení, je soud povinen pokusit se zjednat nápravu postupem podle ustanovení § 43 o. s. ř.: předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen. Podle ustanovení § 43 o. s. ř. soud postupuje také tehdy, jestliže v žalobě není jednoznačně vyjádřeno, zda byla za účastníka řízení označena právnická osoba nebo její odštěpný závod. Jen tehdy, byl-li mimo jakoukoliv pochybnost za účastníka řízení označen samotný odštěpný závod, soud řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastaví. V takovém případě jde o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, neboť je zřejmé, že za účastníka byl označen ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení. JUDIKATURA

Judikatura Nejvyššího soudu vyřešila i případy, kdy by podnikatel měl zapsaných více odštěpných závodů: má-li žalobce za to, že věc se týká dvou odštěpných závodů, které jsou organizační složkou téže právnické osoby, a vyjádří-li tento svůj názor v žalobě tím, že za více žalovaných označí tutéž právnickou osobu, přičemž jednotlivé žalované rozliší podle toho, jak k označení téže právnické osoby připojí údaje o jejích odštěpných závodech, je z obsahu žaloby nepochybné, že byla podána pouze proti této právnické osobě a že údaje

29

23–24


o odštěpných závodech pouze vyjadřují jeho názor, že spor se týká obou těchto organizačních složek právnické osoby. (21 Cdo 270/2003)

23

Pobočku i odštěpný závod je nutno odlišovat od provozovny. Pojem provozovna nalézáme ve veřejném právu – živnostenský zákon určuje, že provozovnou je prostor, v němž je živnost provozována. Za provozovnu se považuje i automat nebo obdobné zařízení sloužící k prodeji zboží nebo poskytování služeb a rovněž mobilní provozovna. Živnost může být provozována i ve více provozovnách, podnikatel je povinen zajistit, aby všechny byly způsobilé pro provozování živnosti, a pro každou provozovnu ustanovit osobu odpovědnou za činnost provozovny. Provozovna musí být trvale a zvenčí viditelně označena obchodní firmou nebo názvem nebo jménem a příjmením podnikatele a jeho identifikačním číslem osoby. Provozovna určená pro prodej zboží nebo poskytování služeb spotřebitelům musí být trvale a zvenčí viditelně označena také jménem a příjmením osoby odpovědné za činnost provozovny, prodejní nebo provozní dobou určenou pro styk se spotřebiteli, u ubytovacích služeb i kategorií a třídou u ubytovacího zařízení poskytujícího přechodné ubytování. Při uzavření provozovny je podnikatel povinen, nebrání-li tomu závažné důvody, předem na vhodném a zvenčí viditelném místě označit počátek a konec uzavření. Shrnující pohled tedy říká, že pobočka je pouze funčně samostatná část věci označované jako obchodní závod, není proto právnickou osobou a nemá právní osobnost. Odštěpný závod se sice zapisuje do obchodního rejstříku, zápis má však význam informační a nelze z něho vyvozovat, že odštěpný závod je samostatnou právnickou osobou. Vyplývá z toho též, že ani pobočka, ani odštěpný závod nejsou podnikateli.

24

Rodinný závod Větší právní jistotu pro podnikatele, které k sobě poutají rodinné vztahy, má přinést nová úprava tzv. rodinného závodu. Její význam je především podpůrný pro situace, kdy podnikání rodiny nevyužívá jinou právněorganizační formu. Ustanovení o rodinném závodě se proto nepoužijí, pokud je rodinný závod provozován na základě společenské smlouvy, tj. je zřízena obchodní korporace, popř. existuje smlouva o společnosti podle § 2716 a násl. obč. zák., na základě smlouvy o tiché společnosti nebo na základě smlouvy konstituující mezi stranami pracovní poměr. Úpravy mohou být kombinovány, pokud např. bude závod provozován obchodní společností, jejímiž společníky budou manželé se závazkem osobního výkonu práce, jejich syn a dcera budou pro společnost pracovat na základě pracovní smlouvy a jejich dědeček bude tichým společníkem obchodní společnosti. Práva a povinnosti každé z uvedených osob se budou řídit příslušnou smlouvou. Ustanovení o rodinném závodě se nepoužijí, ani kdyby rodinný závod provozovala právnická osoba, na které se svými podíly účastní členové rodiny společně s třetími osobami. Přednostně se též použije úprava manželského majetkového práva, pokud se na provozu rodinného závodu podílejí oba manželé. Právní úprava dává přednost i zvyklostem a praxi v rodinném společenství, které vzniklo k provozu rodinného závodu, aniž by byly režim provozu a postavení členů rodiny v něm výslovně smluvně upraveny. Zvyklosti a praxe však nesmí odporovat úpravě rodinného závodu v občanském zákoníku (§ 707). 30


Úprava rodinného závodu je založena na fikci, podle níž se za rodinný závod považuje závod splňující následující znaky: – pracují v něm společně manželé nebo jeden z manželů a s ním jeho příbuzní nebo příbuzní druhého manžela, stupeň příbuzenství určuje zákon, – závod je ve vlastnictví některé z takto určených osob, – příbuzné a sešvagřené osoby fakticky trvale pro závod pracují – tyto osoby se potom považují za členy rodiny zúčastněné na provozu rodinného závodu. Totožné postavení s nimi mají i příbuzní, kteří trvale pracují pro rodinu jako takovou, např. obstarávají domácnost. Účastenství na provozu rodinného závodu se váže na konkrétní osobu člena rodiny a lze je převést zase jen na členy rodiny, kteří mohou být podle § 700 odst. 1 osobami zúčastněnými na provozu rodinného závodu, na jiné osoby jsou nepřevoditelná. S převodem na jiného člena rodiny musí souhlasit všichni členové rodiny, kteří jsou již na provozu rodinného závodu účastni. V postavení členů rodiny, kteří se účastní provozu rodinného závodu, se prolínají prvky podnikání i rodinného práva, což pozorujeme např. na právu rozhodovat o použití zisku vzniklého provozem rodinného závodu – rozhodnutí se přijímá většinou hlasů členů rodiny zúčastněných na provozu rodinného závodu, nezletilé nesvéprávné osoby zastupuje jejich zákonný zástupce, zletilé nesvéprávné osoby musí mít opatrovníka. Právo rozhodovat je tak dáno všem zúčastněným na provozu, není koncentrováno jen u vlastníka závodu. Je zde patrno, že závod slouží obživě celé rodiny. Z výše uvedeného vyplývá, že rodinný závod je zvláštním druhem závodu, který je definován osobami, které v něm společně pracují. Ani rodinné svazky těchto osob ale nemění právní charakter závodu jako organizovaného souboru jmění, který jako takový není právnickou osobou ani podnikatelem.

31

25


DÍL II

Identifikace podnikatele OBSAH Kapitola 1 Význam identifikace ................ Kapitola 2 Jméno a obchodní firma podnikatele ........................................... 2.1 Jméno, název, obchodní firma �� 2.2 Podnikatelé nezapsaní do obchod ního rejstříku ��

32 33 33 33

2.3 Podnikatelé zapsaní do obchodního rejstříku �� 2.4 Firma, ochranná známka, doménové jméno �� Kapitola 3 Sídlo podnikatele .................... Kapitola 4 Předmět podnikání .................

34 45 49 57

KAPITOLA 1

Význam identifikace

25

Právní úprava vyděluje podnikatele jako svébytnou kategorii účastníků právního styku, osobám, které náležejí do této skupiny, ukládá zvláštní povinnosti a přiznává zvláštní práva, upravuje specifické smluvní typy, v nichž mohou vystupovat pouze podnikatelé. Realizace všech pravidel, která se vážou na podnikatele, vyžaduje, abychom byli schopni tyto podnikatele přesně určit a odlišit je zejména od spotřebitelů nebo osob, které podnikateli nejsou, popř. od všech ostatních osob. Při právním jednání i v právních poměrech musíme být schopni podnikatele rozeznat, jinak odchylky v právní úpravě jeho postavení postrádají smysl. Identifikace musí být nesporná, musí nám umožnit nejen odlišení podnikatelů od jiných osob, ale též odlišení podnikatelů od sebe navzájem, protože v anonymitě poskytovatelů zboží a služeb by nebylo možné dát některému z nich přednost a honorovat jej tímto způsobem za kvalitu nabízených produktů, způsob prezentace těchto produktů, servisní služby apod. Zpochybněn by byl celý systém vzájemné konkurence a hospodářské soutěže. Přesná identifikace napomáhá právní jistotě, neboť nutí účastníky právních vztahů, aby jednali otevřeně, nezastírali svou identitu, hlásili se ke svým povinnostem a dluhům. Identifikace brání poruchám ve vzájemné komunikaci a v právních jednáních, neboť umožňuje přičítat právní jednání a jeho následky konkrétní osobě, dovoluje zjistit si o ní informace ve veřejně přístupných rejstřících a rozhodovat se s větší přesností o tom, zda vůbec s touto osobou vstupovat do právního vztahu, popř. zda nepřijmout zajišťovací opatření proti riziku hrozícímu v takovém právním vztahu. V neposlední řadě je přesná identifikace nutným předpokladem uplatnění práv v soudním nebo jiném řízení, v němž musí být jeho účastník nepochybně určen, aby bylo možno přezkoumat, zda může být účastníkem řízení a zda má procesní způsobilost. Identifikačních znaků je několik, tvoří obsah zápisu ve veřejných rejstřících, u obchodních korporací musí být uvedeny též v zakladatelském právním jednání. Východiskem pro následující výklad bude právě ustanovení § 123 odst. 1 obč. 32

Díl II / Identifikace podnikatele

26–27

zák., které určuje, že zakladatelské právní jednání určí název, sídlo a předmět činnosti právnické osoby. Tyto údaje považujeme za základ identifikace všech podnikatelů, ať jsou obchodními korporacemi, nebo podnikateli – fyzickými osobami. Následující výklad je proto soustředěn právě na tyto údaje.

KAPITOLA 2

Jméno a obchodní firma podnikatele 2.1 26

Jméno, název, obchodní firma Východiskem právní úpravy je § 77 obč. zák., který stanoví, že jménem člověka je jeho osobní jméno a příjmení, popřípadě jeho další jména a rodné příjmení, které mu podle zákona náležejí. V právním styku má každý člověk právo užívat své jméno. Na tuto úpravu navazuje § 132 obč. zák., který pro právnické osoby určuje, že jejich jménem je jejich název. Pro kategorii podnikatelů potom platí, že jméno, pod kterým jsou zapsáni v obchodním rejstříku, je jejich obchodní firma. Znamená to tedy, že z hlediska svého označení jménem se liší podnikatelé nezapsaní do obchodního rejstříku, kteří se neoznačují obchodní firmou, od těch do obchodního rejstříku zapsaných, pro které je naopak obchodní firma základním identifikačním znakem.

2.2 27

Podnikatelé nezapsaní do obchodního rejstříku Ustanovení § 422 určuje podnikatelům, kteří nejsou zapsáni do obchodního rejstříku, povinnost právně jednat při podnikání pod vlastním jménem. I když se termín vlastní jméno nekryje zcela s termíny, které občanský zákoník užívá v § 77, je jisté, že v souladu s požadavkem zákona je označení podnikatele – fyzické osoby jejím osobním jménem a příjmením a označení právnické osoby jejím názvem. Sporné zůstává, zda by řádným označením podnikatele – fyzické osoby bylo jeho osobní jméno ve tvaru, který neodpovídá záznamu v matrice (Jan – Honza), nebo užití přezdívky či pseudonymu. Formulace § 422 (jedná pod vlastním jménem) by nasvědčovala spíše užšímu výkladu, na druhé straně § 79 obč. zák. připouští i pro určitý obor činnosti člověka možnost jednat pod pseudonymem, pokud je zřejmé, kdo jednal, a nemůže-li mít druhá strana pochybnosti o osobě jednajícího. Vzhledem k šíři definice podnikatele v § 420 obč. zák. se domníváme, že pod obor činnosti zmíněný v § 79 obč. zák. lze podřadit i podnikání, a přikláníme se k širšímu výkladu pojmu vlastní jméno v § 422 obč. zák. Na právnické osoby nezapsané do obchodního rejstříku se však tato úvaha nedá vztáhnout, měly by být proto označovány při právních jednáních v podnikání vždy svým názvem. 33

28


Vlastní jméno může být doplněno dodatkem (např. Josef Vepřek, řezník), u něhož zákon očekává, že bude blíže charakterizovat osobu nebo obchodní závod podnikatele. Toto očekávání nechápeme zúženě tak, že by dodatek musel být vždy pouze osobní (např. Jindřich Ptáčník mladší, Zdena Věrná, vdova) nebo věcný (Jan Marhoul, pekař), ale připouštíme i dodatky fantazijní (Petr Musil, Travela) nebo smíšené (Jana Veselá, taneční škola Topdance). Dodatky mohou být velmi praktickým rozlišovacím nástrojem v těch případech, kdy mají podnikatelé shodná jména (podnikají např. členové jedné rodiny). Zákon klade užívání dodatků jedinou podmínku – zakazuje dodatky klamavé. Kritéria pro posouzení klamavosti vyplývají z judikatury, která se týká obchodních firem. Podle našeho názoru je však možné používat je též při posouzení klamavosti u dodatků ke jménům podnikatelů nezapsaných do obchodního rejstříku, protože se věcně dotýkají totožného problému. JUDIKATURA

Nejvyšší soud posoudil jako klamavou obchodní firmu, která vzbuzovala dojem, že se podnikatel zabývá určitou činností, ačkoli tomu tak ve skutečnosti nebylo (rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 201/2007 – užití slovního spojení „finanční úvěrová“, i když podnikatel ve skutečnosti úvěrové ani finanční služby neposkytoval).

2.3 28

Podnikatelé zapsaní do obchodního rejstříku Podnikatelé zapsaní do obchodního rejstříku se při podnikatelském právním jednání označují obchodní firmou. Obchodní firma je podle § 423 odst. 1 obč. zák. jméno, pod nímž je podnikatel zapsán v obchodním rejstříku. Dalším stupněm systému úpravy firmy jsou ustanovení o firmě obchodních společností a družstev uvedená v zákoně o obchodních korporacích. Obdobně jako tomu bylo v obchodním zákoníku, obsahují pravidla pro označování právní formy obchodní společnosti, tvoří tedy součást speciální úpravy jednotlivých korporací. Podle této úpravy jsou korporace povinny uvádět ve firmě svoji právní formu, a to buď v plném znění (např. společnost s ručením omezeným), nebo jako zkratku (spol. s r. o. nebo s. r. o.). Společné pravidlo vyjádřené ovšem též v rámci úpravy jednotlivých společností řadí firmu k povinným součástem společenských smluv a stanov akciových společností. Obchodní firma družstev musí obsahovat označení „družstvo“ a musí být rovněž uvedena ve stanovách družstva. U zvláštních forem družstva musí být též uvedeno, zda jde o družstvo bytové nebo sociální. Kromě uvedeného základního systému právní úpravy firmy v občanském zákoníku a zákoně o obchodních korporacích zůstávají zachovány speciální úpravy firmy ve zvláštních zákonech regulujících subjekty kapitálového trhu (banky, pojišťovny, investiční společnosti, investiční fondy apod.), evropské nadnárodní formy společností a družstva (evropské hospodářské zájmové sdružení, evropská společnost, evropské družstvo), popř. další podnikatelské subjekty.

34


29–30

29

Zásady firemního práva Právní úprava firmy vychází z teoretických zásad, které v sobě vyjadřují identifikační funkci firmy i její význam pro podnikatele v soutěžních vztazích, neboť stabilita a všeobecná známost firmy znamenají pro jejího vlastníka významnou soutěžní výhodu. Vůdčí zásadou firemního práva je zásada nezaměnitelnosti (výlučnosti) firmy. Občanský zákoník výslovně stanoví zákaz zaměnitelnosti obchodních firem (§ 424) a výlučnost firmy zdůrazňuje i tím, že přiznává ochranu práv k ní tomu, kdo ji po právu použil jako první (§ 423 odst. 1). Nepředpokládá sice, že by s návrhem na zápis firmy do obchodního rejstříku bylo spojeno právo priority v tom smyslu, že by navrhovatel měl možnost podat námitky proti pozdějším návrhům firem totožných či podobných, avšak z výslovného zákazu zaměnitelnosti bude jistě možno dovodit povinnost soudů prověřovat výlučnost firmy v rejstříkovém řízení o povolení zápisu nových subjektů nebo povolení zápisu změny firmy. Využívání možností dálkového přenosu dat pomocí počítačových sítí i poměrně stabilizovaný výklad zaměnitelnosti, který se vytvořil v posledních deseti letech, by měly zabránit alespoň těm nejzávažnějším případům úplné totožnosti zapisovaných firem nebo jejich velmi blízké podobnosti. Ochraně priority toho podnikatele, který použil určité firemní označení jako první, napomáhá i § 48 odst. 2 zák. o veř. rejstřících, který k návrhu všech zakladatelů umožňuje, aby rejstříkový soud zapsal do obchodního rejstříku obchodní firmu řádně založené obchodní korporace ještě před zápisem, který ji konstituuje jako právnickou osobu. Tento předběžný zápis poskytuje navrhovateli výhodu priority po dobu jednoho měsíce od zápisu firmy, neboť není-li v této době podán návrh na zápis korporace do obchodního rejstříku, rejstříkový soud předběžně zapsanou firmu vymaže. JUDIKATURA

Jako zaměnitelné posoudily soudy firmy např. v následujících případech: Žalobkyní byla společnost Pozemní stavby Praha, a. s., žalovanými Pozemní stavby Bohemia, a. s., a Pozemní stavby Bohemia, divize 1, spol. s r. o. Soud vyslovil závěr, že zaměnitelnost obchodních jmen soud posuzuje především z pohledu průměrného zákazníka účastníků. V odůvodnění uvedl, že nelze přisvědčit námitkám dovolatelů o nezaměnitelnosti stávajících obchodních jmen žalobce a obou žalovaných. Slovní spojení „Podzemní stavby“ je dominantním prvkem obchodních jmen žalobce a žalovaných, které utkví v paměti průměrného zákazníka, resp. spotřebitele, zatímco dodatková slova „Bohemia“, nebo dokonce „divize 1“ nemají dostatečně výraznou rozlišovací schopnost. Kromě toho v případě druhého žalovaného dokonce slova „divize 1, spol. s r. o.“, mohou navozovat dojem o organizačním propojení žalobce s druhým žalovaným, což neodpovídá skutečnosti. VS Praha 3 Cmo 371/95 a k dovolání rozhodnutí NS 1 Odon 108/97 Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cmo 254/97: Soutěžitel, jenž použil jako dodatek pro své obchodní jméno kmen obchodního jména druhého soutěžitele, vyvolal tak možnost, že oba účastníci řízení budou zaměňováni či bude vzbuzován dojem o existenci určitého propojení účastníků, ač tady takové propojení není a naopak jde o vztah konkurence. Neobstojí námitka, že již pojmově je vyloučena možnost záměny soutěžitelů, z nichž jeden je osobou právnickou a druhý osobou fyzickou. Tato námitka by byla na místě za předpokladu, že by oba účastníci byli povinni používat své obchodní jméno v plném rozsahu, tj.

35

30

31–32


nezkrácené, za všech okolností. Tak tomu však není, tuto povinnost má podnikatel pouze v těch případech, kdy činí právní úkony (§ 8 obch. zák.), v ostatní své činnosti (např. při propagaci své činnosti) nic nebrání tomu, aby podnikatel použil jen část svého obchodního jména. (žalobkyně „AZ Reklama, spol. s r. o.“ vs. žalovaný „Jan Novák AZ reklama“; pro žalobkyni svědčí časová priorita zápisu obchodního jména a také skutečnost, že označení AZ má chráněno jako kombinovanou ochrannou známku) Pozn.: v obou případech jde o rozhodnutí z doby, kdy se podle obchodního zákoníku identifikovali podnikatelé obchodním jménem. Tato skutečnost však nemá na posouzení zaměnitelnosti vliv.

31

Občanský zákoník respektuje i zásadu pravdivosti firmy. Nespojuje ji se zásadou firemní přísnosti a neurčuje pravidla pro vytváření firmy, pomocí nichž by nutil podnikatele zobrazit ve firmě osoby podílející se na podnikání či zaměření vlastní podnikatelské činnosti. Dále rozšiřuje autonomii vůle podnikatelů, pokud jde o jejich volbu firemního označení. V úpravě firmy nalézáme především zákaz klamavého působení firmy (§ 424 obč. zák.) a je posílena možnost formulovat firemní kmen jakkoli, včetně využití abstraktních vyjádření, bez ohledu na to, zda jde o podnikatele – právnickou osobu nebo podnikatele – člověka. S výjimkou naprosto očividných případů bude posuzování klamavosti přenecháno podnikatelům samotným a bude řešeno zejména spory nekalosoutěžního charakteru. Soudy se budou moci opřít o dosavadní judikaturu. JUDIKATURA

Jako klamavou posoudil Nejvyšší soud ČR firmu v rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 201/2007: obchodní firma vzbuzuje ve smyslu § 10 odst. 1 obch. zák. klamavý dojem, zabývá-li se společnost ve skutečnosti jinou činností, než jakou má podle společenské smlouvy zapsánu v obchodním rejstříku. Slovní spojení „finanční úvěrová“ vzbuzuje dojem, že se společnost zabývá poskytováním úvěrů či jiných finančních služeb.

32

Úprava v občanském zákoníku výslovně připouští pro podnikatele pouze jedinou firmu (§ 423 odst. 1 poslední věta). Nevyjadřuje se sice k diskutované otázce, kolik závodů má jeden podnikatel, avšak i při větším počtu závodů musí pro právní jednání v záležitostech kteréhokoli z nich užívat jen jednu obchodní firmu. Lze proto očekávat, že i nadále nebude možno zapsat do obchodního rejstříku zkratky obchodní firmy, popř. jiná označení, která by opravňovala k domněnce, že podnikatel má více firem. Tato právní úprava posiluje zásadu jednotnosti firmy vyjadřující, že bez ohledu na různé činnosti podnikatele, které mohou být vykonávány v různých závodech prostorově i funkčně zcela oddělených, je podnikatel povinen vstupovat do právních vztahů pod jediným firemním označením. Zákaz nepochybně posiluje právní jistotu a bezpečnost obchodního styku. Jeho přísnost je však relativizována rozšířeným pojetím věci v právním smyslu. Věc je nově definována jako vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí (§ 489 obč. zák.). Firma takto nově chápaná jako movitá nehmotná věc přestává být nehmotným prvkem podniku, kterým až dosud podle ust. § 5 obch. zák. byla, a jako samostatná věc překonává i své dosavadní sepětí s podnikem. Tvoří sice součást organizovaného souboru jmění, který podnikatel vytvořil, a podle své vůle používá k provozování své podnikatelské činnosti (vymezení závodu v § 502), je ale relativně samostatná. Uvolnění vazby firmy 36


33–35

na podnik (závod) a její povaha jako svébytné věci dovolují samostatné dispozice s firmou, tedy její převody bez současného převodu závodu. Věcný charakter firmy otevírá potom celou řadu otázek směřujících k dispozicím u věcí obvyklým, jako je např. zastavení firmy nebo její užívání na základě licence. Zákonná úprava v novém občanském zákoníku nesestupuje ohledně těchto problémů do podrobností, bude proto záležitostí nauky a judikatury, jak široký výklad pro aplikační praxi připustí. Velmi významných změn doznala i zásada firemní vázanosti (přísnosti). S drobnou nadsázkou by bylo možno říci, že se převrátila ve svůj opak a že nová úprava je ovládána zásadou firemní volnosti. Ustanovení § 425 sice uvádí, že firmou podnikatele – člověka je jeho jméno, toto pravidlo je však dispozitivní („člověk se zapíše do obchodního rejstříku pod obchodní firmou tvořenou zpravidla jeho jménem“), přípustná je tedy jakákoli jiná podoba firmy včetně již zmíněných abstraktních či fantazijních vyjádření. Zákon sice ve druhém odstavci citovaného ustanovení zavazuje fyzické osoby, které upustí od osobní firmy, aby ve svém firemním označení zdůraznily, že nejde o firmu právnické osoby, způsob tohoto vyjádření však bude muset praxe teprve vytvořit. Právnické osoby se těší naprosté volnosti při rozhodování, jakou firmu si zvolit, je však nutno respektovat povinnost vyplývající ze zákona o obchodních korporacích připojovat k firemnímu kmeni dodatek, který označuje právní formu obchodní společnosti. Obdobně jako tomu bylo v úpravě obchodního zákoníku, nevyjadřuje nový občanský zákoník výslovně zásadu jasnosti. Opět se proto musíme spolehnout na judikaturu a soudní praxi a opět se domníváme, že alespoň v počátečním období po účinnosti občanského zákoníku budou využívána řešení obsažená v dosavadních soudních rozhodnutích. Zásada stability firmy rovněž není vyjádřena zákonným vymezením, úprava obchodní firmy však reguluje užívání tzv. staré firmy v ust. § 427 obč. zák. pravidlem, které se vyjadřuje k nabytí firmy a požaduje k jejímu užívání nabyvatelem souhlas předchůdce a nástupnický dodatek nabyvatele. Druhé pravidlo se týká přeměn obchodních společností a preferuje přechod obchodní firmy na právního nástupce, pokud s tím nástupce souhlasí. Při rozdělování právnické osoby musí být určeno, na kterého z právních nástupců firma přejde. Není-li tomu tak, firma nepřejde na žádného z právních nástupců zaniklé právnické osoby. Prvkem, který posiluje právní jistotu a stabilizuje již vytvořené a užívané obchodní firmy, je výslovná úprava podmínek pro odvolání souhlasu osoby s užitím jejího jména v obchodní firmě právnické osoby (§ 428 obč. zák.). Požadavek závažného důvodu, pro který nelze spravedlivě požadovat, aby osoba strpěla další užívání svého jména, vychází jednoznačně z myšlenky, že jen stabilní a dlouhodobě užívaný tvar firmy může plnohodnotně plnit identifikační funkci firmy, a dává firmě též značnou soutěžní hodnotu. Výrazem zásady stability je též upuštění od nutnosti uvádět ve firmě podnikatele – člověka i nové jméno, pokud dojde ke změně jeho jména (nebudou tedy vznikat satirické výukové příklady typu „Jana Mladá, Stará, nyní Spokojená“), nositel nového jména má však změnu uveřejnit. Jde sice o průlom do zásady pravdivosti firmy, neboť chybí propojení původního jména podnikatele (staré firmy) s jeho nově nabytým jménem, na druhé straně je ale nutno uznat, že se nemění osoba podnikatele a volnější úprava brání právě nechtěným satirickým efektům a vzniku řetězců jmen, které byly příčinou toho, že se dřívější právní úprava obchodního zákoníku v praxi příliš často nevyužívala.

37

33

34

35

36

36


Vytváření firmy Občanský zákoník neobsahuje žádná speciální pravidla, která by stanovila, jakým způsobem mají podnikatelé svou firmu vytvářet. Záleží tedy plně na kaž dém podnikateli, jakou firmu pro svou identifikaci v obchodním styku přijme, samozřejmě za předpokladu, že bude respektovat zákonný zákaz zaměnitelnosti a klamavosti obchodní firmy. Nauka napomáhá podnikatelské praxi svými závěry o tom, že firma je strukturována do dvou základních částí, firemního kmene a firemního dodatku, nicméně ani toto členění se do právní úpravy nepromítá. Podnikatelé mohou proto členit svoje obchodní firmy jakkoli, obchodní společnosti a družstva však musí dodržet požadavek zákona o obchodních korporacích a promítnout do firmy označení právní formy své společnosti či uvést, že se jedná o družstvo, popř. družstvo bytové či sociální. Ze syntézy obecných pravidel o jménu a speciální úpravy firmy potom pro podnikatele – člověka vyplývá, že by měl v zásadě využívat ve své obchodní firmě svého jména, avšak zákon mu nebrání („Člověk se zapíše do obchodního rejstříku pod obchodní firmou tvořenou zpravidla jeho jménem…“), aby z důvodů propagačních, reklamních či obecně soutěžních vytvořil svou firmu i jinak. Je však povinen dbát o jednoznačné odlišení takové firmy od firem právnických osob. Tuto úpravu nepovažujeme za oslabení zásady výlučnosti firmy, naopak toto uvolnění dovoluje vytvářet označení zcela přirozeně a s ohledem na potřeby propagace i užívání firmy v obchodních listinách – např. smíšené firmy typu „Cestovní kancelář Zabloudil“ nebo „Domácí potřeby Cupák“. Teprve budoucí praxe vytvoří další příklady včetně těch, které nebudou naplňovat požadavek zákazu zaměnitelnosti a klamavosti. V úzkém slova smyslu by pro odlišení firem fyzických osob mohla být dostačující skutečnost, že ve firmě chybí označení právní formy. K takovému výkladu však přistupujeme skepticky s ohledem na to, že již dnes je označení právní formy vnímáno jako slabý prvek firmy, který nemá dostačující rozlišovací sílu, pokud jde o zabránění zaměnitelnosti podnikatelů – právnických osob. JUDIKATURA

Rozlišovací význam dodatků o právní formě řešil již v roce 1993 Vrchní soud v Praze se závěrem, že jiná právní forma k rozlišení dvou jinak zaměnitelných firem nestačí: různý dodatek označující právní formu podnikání právnických osob (např. s. r. o., v. o. s., a. s.) obvykle není sám o sobě dostatečným rozlišujícím prvkem v jinak zaměnitelných či přímo shodných obchodních jménech. (VS Praha 3 Cmo 573/93) Pozn.: úprava označení podnikatelů v obchodním zákoníku v dané době byla založena na jiné koncepci a používala termínu obchodní jméno. Na popisovaný problém však nemá tato skutečnost vliv.

Pravidla o firmě podnikatelů – fyzických osob počítají i s tím, že během života člověka může dojít ke změně jeho jména. Dosavadní pravidla obchodního zákoníku sice dovolovala užívat dosavadní jméno, vyžadovala však, aby ve firmě bylo uváděno i nové jméno fyzické osoby, což vyvolávalo úsměvné příklady typu „Jan Zajíček, poté Vyskočil, dále Bobeček, nyní Vypustil“, nemluvě již o tom, že tak dlouhá firma by nebyla pro praktické užití vhodná. Tvůrci občanského zákoníku v důvodové zprávě zdůrazňují, že není nutno kumulovat ve firmě minulá i současná jména podnikající osoby, protože při změně jména zůstává totožnost podnikající osoby nezměněna a u veřejnosti nemůže být 38


37

vyvoláno nebezpečí záměny nebo klamná představa. Na možné námitky, že důvod změny zná jen podnikatel sám a že z hlediska veřejnosti se člověk – podnikatel označuje pro účely podnikatelského styku jinak než v běžném občanském životě, což může být zdrojem pochybností, reaguje nová právní úprava příkazem změnu jména uveřejnit. Není však blíže specifikováno, co máme rozumět pod uveřejněním. Podle našeho názoru je nutno vycházet z veřejného charakteru firmy a požádat o zápis změny jména do obchodního rejstříku. Úprava v zákoně o veřejných rejstřících tomu nasvědčuje, neboť v § 25 odst. 1 písm. k) dovoluje zapsat i další skutečnosti, o kterých to stanoví zákon, nebo jiné důležité skutečnosti, o jejichž zápis požádají zapsané osoby, mají-li na takovém zápisu právní zájem. Pokud bychom nespojovali s požadavkem uveřejnění přímo zákonný příkaz, rozhodně by šlo o skutečnost, která vyhovuje druhé podmínce citovaného ustanovení. Podnikatelské právnické osoby nebyly ani za současného stavu nijak významně omezovány ve svých snahách vytvořit si originální a praktické firemní označení. Musely jen respektovat požadavek obchodního zákoníku na to, aby jejich firma obsahovala označení právní formy obchodní společnosti nebo označení, že jde o družstvo. V tomto směru nedošlo k žádné změně, pouze povinnost uvádět právní formu právnické osoby vyplývá ze zákona o obchodních korporacích. Pokud je tedy jménem právnické osoby její název, potom jsou u právnické osoby, která je podnikatelem, její název i obchodní firma totožné, neboť se jedná o identifikační označení, které musí být navrženo k zápisu do obchodního rejstříku při konstituování obchodní korporace a které se zápisem nově vzniklé osoby stává obchodní firmou.

37

Nakládání s firmou Důvodová zpráva k občanskému zákoníku zdůrazňuje, že základem úpravy jsou podstatné rysy vlastnického práva: nezávislost, jednotnost, úplnost, elasticita a trvalost. Vlastnické právo tvoří jednota jeho pozitivní a negativní stránky – právo vlastníka s věcí nakládat jakýmkoli způsobem podle vlastního rozhodnutí a současně zabránit každému jinému, aby jeho věc užíval nebo na ni jinak působil. Tyto obecné zásady platí i pro vlastníka nehmotné movité věci, kterou je firma, jejich realizace bude však podmíněna specifickými rysy obchodní firmy. Vlastník firmy je oprávněn, ale současně povinen, firmu užívat k vlastní identifikaci v obchodním styku. Ostatní osoby jsou povinny zdržet se zásahů do oprávnění vlastníka, zejména navrhovat k zápisu firmy, které by byly totožné nebo podobné již zapsaným firmám, ale i používat jiná označení, v nichž by byly obsaženy podstatné prvky firmy, která je zapsána pro jiného podnikatele. Vlastník může firmu převádět a je rovněž oprávněn bránit se proti každému, kdo by do jeho práv k firmě zasahoval. Posílení autonomního postavení vlastníka firmy se při výkonu jeho vlastnického práva promítá především do oprávnění firmu převést. V dosavadní právní úpravě se převody firmy řídily základním pravidlem spojení obchodní firmy s podnikem – pokud měla být firma převáděna, nesmělo se tak stát bez současného převodu podniku nebo části podniku. Výslovné pravidlo obdobné povahy nový občanský zákoník neobsahuje a podle našeho názoru ani obsahovat nemůže, protože by to bylo v rozporu se základními idejemi svobody a autonomie vůle, které tvoří východisko převážné většiny norem chování, které zákoník 39


obsahuje. Zcela logicky se objevují též v úpravě převodů firmy a spolu s věcným chápáním firmy dovolují činit závěry, které nebyly za současné právní úpravy přípustné nebo o nichž současná právní úprava spíše pochybovala. První okruh takových závěrů se týká vztahu firmy a závodu. Zákonný text vymezující závod jako zvláštní věc se stále výslovně nevyjadřuje k otázce, zda má podnikatel jeden závod, nebo zda může mít závodů více. Podle našeho názoru jde o problém spíše teoretický, neboť záleží opět jen na svobodném rozhodnutí podnikatele, zda závody, v nichž provozuje naprosto odlišnou podnikatelskou činnost a které mohou v důsledku toho mít i zcela odlišné složení majetku, jinou organizační strukturu a jejichž produkty mohou směřovat k různým skupinám zákazníků, bude chápat spíše jako samostatné jednotky, nebo jako pobočky jednoho závodu. Právní vztahy všech takových jednotek, ať je podnikatel chápe jakkoli, se budou realizovat pod jedním totožným firemním označením, zvláštní označení užívaná pro propagaci, reklamu a jako vývěsní štíty provozoven mohou být samozřejmě odlišná a budou vycházet z povahy činnosti provozované v dané jednotce. S jednotlivými závody nebo jejich pobočkami bude též podnikatel samostatně nakládat včetně rozhodnutí o jejich případném převodu, přenechání závodu nebo pobočky do pachtu nebo převodu či přenechání jen jednotlivých částí majetku využívaného při provozu závodu, jednotlivých věcí movitých nebo nemovitých do nájmu. Tyto dispozice se mohou týkat i firmy podnikatele, zákon však respektuje, že i sama firma je samostatnou věcí, která nemusí nutně sdílet všechny osudy závodu. Nesvazuje proto rozhodování podnikatele žádnými závaznými pravidly a ponechává mu na vůli, zda firmu převede současně s převodem závodu nebo pobočky a bude potom řešit svoji další identifikaci, nebo zda si firmu při takovém převodu ponechá, popř. zda jeho majetková situace a další podnikatelské záměry dovolují či vyžadují jen samostatný převod firmy. I když i nadále můžeme obchodní firmu řadit do jmění závodu, její povaha jako movité nehmotné věci současně hranice závodu přesahuje a spojuje ji především s osobou podnikatele, který je firmou identifikován. Firma si tak i v nové právní úpravě zachovává svou identifikační funkci, avšak chráněné výlučné označení firmou může být současně využíváno jako významná majetková hodnota, o níž podnikatel samostatně rozhoduje a s níž nakládá podle své autonomní vůle a může ji převádět současně se závodem, ale i samostatně nezávisle na něm. Vzhledem k tomu, že převod firmy narušuje zásadu pravdivosti firmy a její výlučnosti, dovoluje zákon nabyvateli firmu používat, ale současně přikazuje, aby k nově nabyté obchodní firmě připojil údaj vyjadřující právní nástupnictví. I když jde o úpravu s historickými kořeny (viz čl. 22 až 24 všeobecného obchodního zákoníku), poněkud pochybujeme o jejím praktickém významu dnes, kdy hospodářský život tíhne k elektronické komunikaci a rychlému, zkratkovitému vyjadřování. Firma rozšířená o nástupnický dodatek působí poněkud těžkopádně, což stírá výhodu samostatných dispozic. Je otázka, zda by pro informování veřejnosti a naplnění zásady pravdivosti nestačilo zapsat do obchodního rejstříku, že firma k určitému dni přešla na nový subjekt. Zásada výlučnosti firmy a ekonomický i právní význam převodu vylučují, aby převodce i nadále užíval převedenou firmu. Aniž by to musel zákon výslovně zmiňovat, vyplývá z povahy převodu firmy, že převodce buď zvolí pro vlastní identifikaci firmu novou, nebo předpokládá, že zanikne s likvidací, a nebude potom v identifikačním ani zájmovém konfliktu s nabyvatelem jeho firmy. V kaž dém případě by s ohledem na chybějící výslovnou úpravu měla označování převodce po převodu firmy upravovat převodní smlouva. 40


Zvláštním způsobem převodu je nakládání s firmou v procesu přeměn obchodních korporací. Občanský zákoník předpokládá, že firma zanikající korporace přejde na korporaci nástupnickou, ovšem s jejím souhlasem. Osud firmy zanikající korporace by měl být jasně popsán a vyřešen v projektu přeměny. Pokud totiž u rozdělovacích procesů má přeměňující se korporace více právních nástupců a neurčí, na kterého z nich obchodní firma přechází, nepřejde obchodní firma na žádného z nich. Druhý myšlenkový okruh se týká jiných dispozic s firmou. Přípustnost samostatného převodu firmy otevírá znovu otázku, zda by bylo možno připustit i poskytnutí licence k obchodní firmě. Důvody, které by myšlenku umožnění licencí spíše podporovaly, vycházejí z povahy firmy jako samostatné věci, která může nabývat v soutěžních vztazích značné majetkové hodnoty spočívající v její proslulosti a příznačnosti pro určitého podnikatele, jehož pověst je u zákazníků i obchodních partnerů vynikající. Hodnota firmy zpravidla nevzniká sama od sebe nebo náhodně, ale je výsledkem cílevědomé dlouhodobé činnosti podnikatele spojené s vynaložením značných nákladů. Bylo by proto zcela pochopitelné, kdyby podnikatel usiloval o návratnost vložených investic v podobě odměny, pokud poskytne jinému subjektu oprávnění užívat svou obchodní firmu. Argumenty, které podporují spíše skeptický přístup k licencím na obchodní firmu, vycházejí ze zásady její výlučnosti a pravdivosti. Pokud je obchodní firma označením, které má spolehlivě identifikovat právě daného podnikatele, který je jejím vlastníkem a nositelem, bylo by užívání cizí firmy na základě licence klamavé, protože by byl nositelem firmy po určitou dobu nabyvatel licence. Nabyvatel licence by tak vlastně podnikal pod cizí identitou, a to v celém rozsahu svého podnikání. Potřeby hospodářského života si však mohou licencování firmy vyžádat, zejména pokud by to přineslo soutěžní výhodu nabyvateli licence a majetkový výnos jejímu poskytovateli. Flexibilnost pravidel nového občanského zákoníku a jeho důraz na autonomii vůle osob potřebný prostor vytvářejí, neposkytují však zázemí výslovné úpravy (viz úprava licenční smlouvy v § 2358 a násl. obč. zák.). Uzavírání licenčních smluv k obchodní firmě tak naráží na řadu problémů: 1. Prolomení zásady výlučnosti a pravdivosti firmy: licence by měla být udělována pouze ve formě licence výhradní s tím, že nabyvatel licence nebude moci oprávnění tvořící součást licence poskytnout třetí osobě (podlicence, § 2363 obč. zák.) ani licenci třetí osobě postoupit (§ 2364 obč. zák.). Pokud by nabyvatel licence převáděl závod nebo jeho část, neměl by podle našeho názoru mít právo současně se závodem převést i licenci k firmě, a to bez ohledu na vůli poskytovatele, tedy na jeho případný souhlas s převodem (§ 2365). 2. Vztah firmy a závodu: není podle našeho názoru bezprostředně nutné, aby se licence poskytovala současně s pachtem závodu nebo s dočasným převodem závodu na dobu totožnou s firemní licencí. Vazba licence firmy na závod je však velmi praktická a poskytovateli zajišťuje, že podnikatelská činnost, která se realizuje pod jeho firmou, se bude opírat o potřebné technické, personální i dovednostní zázemí a nedojde k devalvaci hodnoty licencované firmy. 3. Zásadě veřejnosti firmy by odpovídalo, kdyby se licence firmy zapisovala do obchodního rejstříku – zápis by upozorňoval veřejnost na to, že užívání firmy je pouze propůjčeno na dočasnou dobu nabyvateli licence, a kompenzoval by oslabení zásady výlučnosti a pravdivosti firmy. 4. I při licenci na obchodní firmu není podle našeho mínění možné uvádět nepravdivě právní formu nabyvatele licence. Pokud by tedy byla právní 41


forma nabyvatele licence jiná než právní forma poskytovatele, musela by firma, která by byla předmětem licenčního ujednání, být doplněna pravdivým dodatkem o právní formě nabyvatele licence. Máme-li pochybnosti o tom, zda by bylo možné vyřešit bez výslovné právní úpravy všechna úskalí poskytnutí licence na obchodní firmu, nabízejí obecná ustanovení nového občanského zákoníku postup, který by dovoloval zhodnocení proslulosti a soutěžního významu firmy, aniž by bylo nutno uvažovat o uzavírání licenční smlouvy. Ustanovení § 134 obč. zák. dovoluje, aby název právnické osoby obsahoval některý příznačný prvek názvu jiné právnické osoby, pokud je k tomu důvod spočívající v jejich vzájemném vztahu. O jaký vztah by mělo jít, zákon dále nedefinuje, můžeme se proto domnívat, že je podmínka zachována, i když by šlo o obchodní firmy podnikatelů – právnických osob, kteří právo použít prvky firmy jednoho z nich ve firmě druhého učiní součástí smlouvy, kterou za tímto účelem sjednají a v níž též dohodnou, za jakých podmínek budou části firmy použity. Souhlas poskytovatele je ostatně zákonným předpokladem pro využití prvků názvu jiné právnické osoby (§ 134 odst. 2 obč. zák.). Účelem takového postupu bude jistě snaha získat z dobrého jména poskytovatele soutěžní výhodu: vstoupit snáze na trh, přilákat další zákazníky, proniknout na teritoria, na nichž by se jinak jeho výrobky neuplatnily. Nejsou však vyloučeny ani jiné důvody, např. historická tradice. Prvkem, který by mohl být využit, může být kterákoli součást firemního kmene, povinné dodatky označující právní formu nepřicházejí pro tento účel v úvahu. Do speciální úpravy obchodní firmy je zařazeno ust. § 426 obč. zák., které reaguje na vytváření podnikatelských seskupení a též dovoluje, aby obchodní firmy účastníků seskupení obsahovaly shodné prvky, i zde za předpokladu, že je veřejnost musí umět rozlišit. Účel této úpravy sleduje dva cíle – využití firemího označení řídicí korporace, které může být příznačné a známé minimálně v okruhu zákazníků daného oboru, a současně upozornění, že zde existuje vnitřní ekonomické spojení této korporace s dalšími podnikateli, popř. že do jednoho seskupení náleží více podnikatelů, u nichž lze očekávat nejen podobnou podnikatelskou kulturu, ale především vzájemné hospodářské vazby i hospodářské výsledky. Velmi často se s příklady takových označení setkáváme u poskytovatelů finančních služeb – ČSOB Faktoring, ČSOB Leasing, ČSOB Penzijní fond Stabilita, ČSOB Pojišťovna – všechny společnosti náležejí do seskupení Československé obchodní banky, která pro marketingové účely využívá zkratky ČSOB. I když je uvedené ustanovení součástí úpravy obchodní firmy, nechápeme je jako omezující v tom smyslu, že by pro podnikatele označované obchodní firmou neplatila obecná možnost využívat příznačných prvků z firem jiných podnikatelů podle § 134. Naopak se domníváme, že občanský zákoník otevírá obecnou úpravou další možnost nakládání s firmou a využití prvků z firmy jiného podnikatele neomezuje jen na případy podnikatelských seskupení. Prostor je dán všem právnickým osobám, vedle nepodnikatelů i podnikatelům, které nespojuje příslušnost k určitému seskupení, ale existuje mezi nimi vztah jiné kvality. Název právnické osoby může obsahovat i jméno člověka, pokud k němu má právnická osoba zvláštní vztah (§ 133 obč. zák.). Toto pravidlo v oblasti podnikání primárně nesleduje jen využívání jmen známých osobností na základě jejich svolení a za úplatu, tedy vztah podobný licenci, ale je především využíváno společníky obchodních korporací k označení korporace, kterou založili nebo na které se podílejí. Zákon vyžaduje existenci zvláštního vztahu mezi člověkem, jehož jméno je v názvu právnické osoby použito, a právnickou osobou. 42


Další podmínkou je souhlas nositele jména, pokud jde o jméno zemřelého člověka, vyžaduje se souhlas jeho manžela, pokud není, souhlas zletilého potomka, a pokud není ani on, souhlas předka. Pro obchodní firmy má zvláštní význam užívání příjmení, která jako patronym stála u historického okamžiku založení společnosti, přenesla se s ní přes desetiletí její existence a jsou užívána dodnes, i když je mnohdy ani jako příjmení nevnímáme. Výkladový problém může způsobit vzájemná vazba § 133 odst. 3 a § 428. Obě ustanovení se týkají odvolání souhlasu k užití jména v označení právnické osoby. Zatímco § 133 odst. 3 dává právo odvolat souhlas při užití jména člověka v názvu právnické osoby, § 428 míří obecně na využití jména (tedy jména a příjmení člověka nebo názvu právnické osoby) v obchodní firmě právnické osoby. Domníváme se proto, že oprávnění souhlas odvolat se bude řídit u firemních označení ustanovením § 428 obč. zák., které má postavení speciální úpravy ve vztahu k § 133 odst. 3 obč. zák. K odvolání je oprávněna každá osoba, která k tomu má tak závažný důvod, že po ní nelze požadovat, aby strpěla užívání svého jména ve firmě právnické osoby. Zákon nastiňuje alespoň příkladmým výčtem okruh takových důvodů: změna převažující formy podnikání, změna společnické struktury, a uvádí, že za těchto podmínek má právo k odvolání i právní nástupce osoby, která souhlas udělila. Zvláštním případem chránícím v prvé řadě důstojnost člověka a jeho blízkých je pravidlo uvedené v § 133 odst. 2 obč. zák. Chráněna je jím rodina toho, jehož příjmení bylo použito v názvu právnické osoby – je-li dán důvod spočívající v důležitém zájmu rodiny, může se ochrany domáhat samostatně i manžel nebo jiná osoba dotčenému blízká, a to i když bezprostředně do jejich práva ke jménu zasaženo nebylo. Použití tohoto pravidla pro firmy podnikatelů – právnických osob považujeme za možné a praktické, pokud bylo ve firmě použito příjmení člověka a posléze došlo k jednání, které by bylo ve vztahu ke jmenovanému znevažující, např. nevhodná reklama nebo komerční prezentace podnikatele. Pravidlo rozšiřuje a doplňuje úpravu odvolání souhlasu s užitím jména podle § 428 obč. zák. a směřuje k obraně proti neoprávněným zásahům do příjmení. Oprávněný může požadovat, aby od neoprávněného zásahu bylo upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek. Firmu je možno nabýt nikoli pouze tím, že bude nově vytvořena nebo že bude nabyta převodem, ale i z jiných právních důvodů. Ustanovení § 427 odst. 1 obč. zák. se svým dopadem neomezuje jen na případy převodů firmy, ale vztahuje se i na případy nabytí firmy zejména při přechodu firmy na právního nástupce podnikatele. Přeměny právnických osob jsme již zmiňovali výše a jsou upraveny speciálně ve druhém odstavci cit. ustanovení. Pravidlo prvního odstavce bude tedy využíváno především tehdy, přejde-li firma na dědice zemřelého podnikatele – člověka. Používání takto nabyté „staré firmy“ vyžaduje souhlas zůstavitele nebo jeho právního nástupce a připojení údaje vyjadřujícího právní nástupnictví. Další podrobnosti zákon nestanoví. Termín „nástupce“ by měl zachycovat všechny formy právního nástupnictví včetně dědění. Zákon se však výslovně nevyjadřuje k problémům, na něž může praxe narazit: zda je nutný výslovný souhlas zůstavitele pro jednoho určitého dědice nebo zda je dostačující obecně formulovaný souhlas a firmu může nabýt a užívat kterýkoli z dědiců, zda je potřebný souhlas všech dědiců v případě, že zůstavitel souhlas neposkytl a dědiců je více, kdy má být souhlas dědiců vyžádán a poskytnut, zda se tak může stát úplatně, popř. zda souhlas může být vázán na nějaké podmínky. I když ze zásady autonomie vůle a smluvní svobody můžeme dovodit, že se všechny uvedené problémy dají a mají řešit smlouvou uzavřenou mezi dědici, 43

38


mohl zákon stanovit podpůrná pravidla pro případ, že se uzavření smlouvy nepodaří dosáhnout, popř. upravit situace, kdy není souhlasu právního nástupce třeba.

38

Ochrana firmy Ochrana firmy má svoje kořeny ve vlastnickém právu k firmě. Vlastník firmy je oprávněn vyloučit každý jiný subjekt z užívání totožného nebo podobného označení. V rámci úpravy firmy nevyjadřuje občanský zákoník toto oprávnění výslovně, neboť toho s ohledem na vymezení obsahu vlastnického práva není třeba. Okruh aktivně a pasivně legitimovaných osob: aktivně legitimovanou osobou je ten, jehož vlastnické právo bylo porušeno, podnikatel zapsaný v obchodním rejstříku. Ochrana mu náleží proti nejrůznějším formám zásahů do firemního práva – kromě užívání totožných nebo podobných označení též užívání silných prvků firemního kmene, které jsou pro označení oprávněného příznačné, zneužití těchto prvků nebo nesprávné užívání vlastního jména tak, aby bylo podobné firmě oprávněné osoby. Pasivně legitimovanou osobou může být v podstatě kdokoli – jiný podnikatel, nepodnikatel či jakákoli jiná osoba, která zasáhla do práv podnikatele k firmě. Pokud jde o úpravu nároků založených neoprávněným zásahem, odkazuje úprava na práva náležející při ochraně před nekalou soutěží (§ 423 odst. 2 obč. zák.). Podle ustanovení § 2988 obč. zák. osoba, jejíž právo bylo nekalou soutěží ohroženo nebo porušeno, může proti rušiteli požadovat, aby se nekalé soutěže zdržel nebo aby odstranil závadný stav. Dále může požadovat přiměřené zadostiučinění, náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení. K uplatňování jednotlivých nároků upozorňujeme na následující pravidla: 1. Přiměřené zadostiučinění: zákon preferuje nepeněžitou formu, nepostačuje-li tato forma, pak může být zadostiučinění poskytnuto v penězích, přičemž kombinace obou forem není vyloučena. Podle § 2951 odst. 2 obč. zák. se totiž nemajetková újma odčiní přiměřeným zadostiučiněním, které však bude poskytnuto v penězích jen tehdy, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. 2. Náhrada škody: u tohoto nároku se vychází z obecného ustanovení o náhradě újmy (§ 2894 obč. zák.), podle něhož se povinnost nahradit újmu vždy vztahuje jen k újmě majetkové (škoda). Povinnost odčinit nemajetkovou újmu musí být výslovně sjednána, jinak škůdce postihuje jen v zákonem stanovených případech, k nimž však patří i úprava ochrany proti nekalé soutěži, když znění § 2988 obč. zák. hovoří přímo o způsobech náhrady újmy – přiměřené zadostiučinění (pro nemajetkové újmy) a náhrada škody (pro újmy majetkové). K rozsahu náhrady škody (v případech nekalosoutěžních zásahů do práv na označení podnikatelů) se obecně vyjadřuje § 2910 obč. zák., který zavazuje škůdce, který vlastním zaviněním porušil povinnost stanovenou zákonem a zasáhl tak do absolutního práva poškozeného, nahradit poškozenému, co svým protiprávním jednáním způsobil. Škoda se nahrazuje uvedením do předešlého stavu. Není-li to dobře možné anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích (2951 obč. zák.). Problematická bude u obchodní firmy jako nemateriální věci aplikace ust. § 2969 obč. zák., podle něhož se při určení výše škody na věci vychází z její obvyklé ceny v době poškození a zohlední se náklady, které musí poškození k obnovení nebo 44


0000 – 0000

nahrazení funkce věci účelně vynaložit. Ustanovení o náhradě nemajetkové újmy na věci (§ 2971 obč. zák.), které bude u vlastníka firmy spočívat např. v poškození jeho pověsti jako podnikatele, nepovažujeme pro zásahy do práv k obchodní firmě za praktické, zákon zde zcela evidentně směřuje k ochraně věcí s individuální, subjektivní hodnotou pro jednotlivého člověka. 3. Vydání bezdůvodného obohacení: v případech zásahů do označení podnikatele (firmy i jiných), z nichž by se rušitel „bez spravedlivého důvodu obohatil“, půjde pravděpodobně o případy, které lze nazvat „protiprávním užitím cizí hodnoty“. Plnění z bezdůvodného obohacení ve vztahu k času upravuje § 3003 obč. zák., podle něhož je rozhodná doba, kdy nepoctivý příjemce obohacení získal (nepoctivý příjemce vydá, co nabyl v době, kdy obohacení získal). Rozsah bezdůvodného obohacení řeší konkrétně § 3004 odst. 1 obč. zák.: „Obohacený, který nebyl v dobré víře, vydá vše, co obohacením nabyl, včetně plodů a užitků; rovněž nahradí užitek, který by ochuzený byl získal. Zcizil-li předmět bezdůvodného obohacení za úplatu, má ochuzený právo požadovat, aby mu byla podle jeho volby vydána buď peněžitá náhrada, anebo co obohacený zcizením utržil.“ Ve všech třech shora uvedených případech (právo na náhradu škody, právo na náhradu jiné újmy, právo na vydání bezdůvodného obohacení) se uplatní obecná tříletá promlčecí lhůta (§ 629 obč. zák.), dále maximální desetiletá objektivní promlčecí lhůta od vzniku škody nebo újmy či od nabytí bezdůvodného obohacení (§ 636 nebo § 638 obč. zák.) a maximální 15letá lhůta v případech úmyslného způsobení škody nebo újmy či úmyslného nabytí bezdůvodného obohacení. 4. Práva zdržovací a odstraňovací: nebude se podle našeho názoru nic měnit na jejich dosavadním chápání a aplikaci: žaloba se zdržovacím nárokem nemůže směřovat proti podnikateli zapsanému v obchodním rejstříku, který svým jednáním zasáhl do práv jiného podnikatele k firmě, protože po něm nelze požadovat, aby fakticky upustil od užívání obchodní firmy, a tím si znemožnil jednání s třetími osobami v obchodním styku. Nápravy lze dosáhnout pouze odstraněním závadného stavu. Žaloba na uložení povinnosti žalovanému zdržet se neoprávněného užívání obchodní firmy je využitelná zejména v těch případech, kdy si podnikatel (žalovaný) dal zapsat obchodní firmu nezávadnou (nezaměnitelnou), ale fakticky užívá obchodní firmu zapsanou pro jiného podnikatele (žalobce), a to např. v reklamě, propagaci, na obalech výrobků, nebo užívá zkomolené či zkrácené obchodní firmy (nebo jiná označení), které se takto stávají zaměnitelnými se zapsanou firmou jiného podnikatele. Žalobou s odstraňovacím nárokem může dotčená osoba úspěšně vyřešit závadný stav, který vznikl zápisem dvou shodných nebo zaměnitelných obchodních firem. Žalobce odstraňovacím nárokem směřuje k tomu, aby soud žalovanému uložil povinnost změnit firmu, tj. změnit firmu uvedenou v zakladatelském právním jednání a následně ji nechat zapsat do obchodního rejstříku.

2.4

Firma, ochranná známka, doménové jméno Firmu jako identifikační označení podnikatele je nutno odlišovat od dalších označení, která se rovněž dotýkají podnikatele, ale mají jiné funkce. 45

39–40

39


Ochranná známka V praxi bývá s firmou často zaměňována ochranná známka, která na rozdíl od firmy slouží k odlišení výrobků a služeb podnikatele. Ochranné známky jsou upraveny zák. č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, a působnost k rozhodování ve věci ochranných známek přísluší Úřadu průmyslového vlastnictví. Ochranné známky jsou zákonem definovány jako jakákoli označení schopná grafického znázornění, která jsou způsobilá odlišit výrobky a služby jedné osoby od výrobků a služeb osoby jiné. Vlastník ochranné známky má výlučné právo užívat ochrannou známku pro výrobky a služby, pro něž je chráněna. Předpokladem ochrany na území České republiky je zápis známky do rejstříku ochranných známek, který vede Úřad průmyslového vlastnictví, popř. zápis ochranné známky s účinky pro Českou republiku do rejstříku vedeného Mezinárodním úřadem duševního vlastnictví podle Madridské dohody o mezinárodním zápisu továrních nebo obchodních známek (uveřejněna pod č. 65/1975 Sb. ve znění vyhl. č. 78/1985 Sb. a vyhl. č. 248/1996 Sb.) nebo do rejstříku vedeného Úřadem pro harmonizaci ve vnitřním trhu podle nařízení Rady Evropských společenství o ochranné známce Společenství (nařízení Rady ES č. 207/2009) nebo jde o všeobecně známou známku podle Pařížské úmluvy na ochranu duševního vlastnictví (uveřejněna pod č. 64/1975 Sb. ve znění vyhl. č. 81/1985 Sb.) a Dohody o obchodních aspektech práv duševního vlastnictví (uveřejněno pod č. 191/1995 Sb.). Ochranné známky se zapisují pro určité třídy výrobků a služeb podle mezinárodního třídění upraveného v Niceské úmluvě o mezinárodním třídění výrobků a služeb pro účely zápisu známek (uveřejněna pod číslem 118/1979 Sb. ve znění vyhlášky 77/1985 Sb.). Na rozdíl od firmy slouží ochranné známky k označování produktů, ochrana práv jejich vlastníků je teritoriálně omezena na území, pro které je známka zapsána do příslušného rejstříku, a věcně omezena na ty třídy výrobků nebo služeb, pro které byla zapsána. Zápis se děje ve správním řízení podle správního řádu s odchylkami upravenými zákonem 441/2003 Sb. Přihlašovatel ochranné známky má od okamžiku podání přihlášky právo priority a účinky zápisu známky nastupují dnem zápisu známky do rejstříku. Zápis platí 10 let ode dne podání přihlášky. Vlastník známky se jí může dobrovolně vzdát, ale známka může být též zrušena Úřadem, pokud nebyla užívána nepřetržitě po dobu 5 let nebo ztratila svým neužíváním rozlišovací způsobilost nebo se v důsledku svého užívání stala klamavou. I když se mohou prvky firmy objevovat i v ochranné známce (např. firma Student Agency, k. s., a slovní ochranná známka Student Agency), je nutno obě označení vždy odlišovat.

40

Doménové jméno Doménová jména jsou svou technickou povahou jen jiným vyjádřením IP adresy příslušného technického zařízení a jako taková nejsou předmětem výslovné právní úpravy. Jejich právní povaha je neurčitá – mohou být chápána jako relativní oprávnění vyplývající ze smlouvy registrátora, resp. sdružení CZ.NIC jako správce jmenného prostoru domény.cz, ale současně též jako statek analogický věci, jehož majitel má právo vyloučit všechny ostatní subjekty z registrace a užívání téhož nebo podobného jména. Registrace přibližuje doménové jméno ochranným známkám či firmě, avšak zajišťuje ji osoba soukromého práva 46


pouze pro jmenný prostor vrcholné domény, který spravuje, jmenné prostory jiných vrcholných domén tak nejsou dotčeny. Mohou zájemce dovést k požadovanému zboží nebo službám, ale nemusí identifikovat osobu obchodníka či výrobce. Jsou jednoznačná pro dané uzlové místo v síti, neznamená to však, že lze pro jednu osobu registrovat jen jedno doménové jméno. PŘÍKLAD

rcmshop.cz Znění sekundární domény by ukazovalo na podnikatele, který se zabývá obchodováním, přímo z doménového jména však nevyplývá ani oblast obchodování, ani náznak identifikace podnikatele. Po zadání doménového jména na webových stránkách zájemce zjistí, že se jedná o obchod s modelářskými potřebami, modely letadel, automobilů apod., může si produkty objednat, avšak osobu podnikatele nezjistí. K jeho vypátrání je nutno hledat v rejstříku doménových jmen u CZ.NIC, kde je jako majitel doménového jména uveden David Poláček, který toto jméno zaregistroval u registrátora REG-ACTIVE 24 (společnost ACTIVE 24, s. r. o.). Dalším pátráním v živnostenském rejstříku je teprve možno zjistit, že podnikatelem je David Poláček s místem podnikání v Brně, Cejl 535/83 a IČO 74241320, který se zabývá zprostředkováním obchodu a služeb, velkoobchodem a maloobchodem, reklamní činností, marketingem a mediálním zastupováním. faster.cz V tomto případě je doménové jméno shodné s firmou podnikatele – společnost Faster CZ, spol. s r. o., se sídlem v Brně, Obřanská 940/60 a předmětem podnikání výroba, instalace, opravy elektrických strojů a přístrojů, elektronických a telekomunikačních zařízení a podnikání v elektronických komunikacích. Zájemce zjistí z webových stránek, na něž ho uvede doménové jméno, všechny údaje potřebné v obchodním styku (identifikace podnikatele i druh nabízených produktů).

Z čistě technického hlediska jde u doménového jména jen o slovní vyjádření IP adresy, která identifikuje počítač takovým způsobem, aby s ní bylo možno pracovat v běžném životě, tedy i v obchodním styku. Z technické podstaty doménového jména vyplývá, že IP adresa počítače a její vyjádření doménovým jménem je unikátní a z povahy věci je vyloučeno, aby dva počítače měly totožnou IP adresu, tudíž totožné doménové jméno. Přihlašovatel nového doménového jména je podle pravidel pro registraci vždy povinen prověřit, zda je dané jméno obsazené nebo volné. Pokud je obsazené, ale přihlašovatel se domnívá, že na ně má právní nárok, vede sama tato situace k doménovému sporu, na jehož řešení pravidla registrace rovněž pamatují. Způsob využívání doménových jmen vede k tomu, že průměrný uživatel doménová jména pravidelně spojuje s osobou, která na příslušné webové stránce nabízí zboží nebo služby. Je to zcela pochopitelné, protože doménová jména, která jsou užívána podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jsou obvykle volena tak, aby doména druhého stupně (SLD) využívala slova, která tvoří firemní kmen u firem obchodních společností. Běžné bývají i odkazy na produkty, které podnikatelé nabízejí (stolari.cz, BS-BIKE.eu), popř. kombinace různých údajů, pomocí nichž lze podnikatele identifikovat (optikakocandova. cz, podlahynaminske.cz). Tato skutečnost přivádí doménová jména do blízkosti takových označení, která slouží individualizaci osob nebo produktů, především tedy ochranných známek a firmy. 47


Doménové jméno v podnikatelském využití vede zájemce na webovou stránku, kde její majitel může propagovat svoje výrobky a služby, umožňovat zájemcům rychlý a pohodlný nákup příslušného produktu nebo jen poskytovat informace o vlastní činnosti a jejích výsledcích. Doménové jméno tak plní úlohu jakéhosi rozcestníku, ukazatele směru pro zájemce o výrobky a služby, může však i samo již svým znění tyto zájemce přitahovat. Nečiní tak doménou nejvyššího stupně, nýbrž sekundární doménou, kterou si podnikatel může vymyslet zcela libovolně. I když nelze doménové jméno ztotožňovat s firmou, může být firemní kmen využit jako doména druhého stupně v rámci doménového jména. Pokud tak učiní osoba, která je v obchodním rejstříku zapsána pod touto firmou, vede to k posílení identifikační i soutěžní funkce firmy, která takto vstupuje též do povědomí zákazníků využívajících přednostně elektronickou komunikaci. Snadno se však může stát, že doménové jméno obsahující jako SDL firemní kmen nebude registrováno nositelem příslušné firmy, ale jinou osobou. Vzniklý konflikt může být řešen několikerým způsobem: 1. Bude uplatněna zásada „First come, first served“ ve prospěch té osoby, která si doménové jméno nechala registrovat, neboť nositel firmy tuto možnost měl nepochybně též, ale nevyužil jí (zásada „vigilantibus iura scripta sunt“). Toto základní pravidlo však nemůže působit absolutně, vždy je nutno uvážit míru zásahu do práv jiné osoby i stupeň ohrožení právní jistoty veřejnosti. POZNÁMKA

Žalovaný registroval jako součást svého doménového jména SLD „ceskapojistovna“. Žalobce označil toto jednání jako porušení jeho práv k firmě a ochranné známce. Soud zaujal ve sporu následující stanovisko: i když doménové jméno žalovaného zní „ceskapojistovna“, a nikoli Česká pojišťovna (jak zní kmen obchodní firmy žalobce a text v jeho ochranných známkách), je to dáno technickými možnostmi označování v internetové síti, a je třeba proto dovodit, že znění doménového jména je takto totožné se zněním obchodní firmy žalobce a textem ochranných známek. Pokud zde není žádný právem uznaný důvod k tomu, aby žalovaný přihlásil u registrátora jako doménové jméno znění obchodní firmy žalobce a text jeho všeobecně známé ochranné známky, pak zasáhl do výlučného práva žalobce užívat obchodní firmu i ochrannou známku všeobecně známou rovněž i na internetu.6 Pokud je doménové jméno držené žalovaným totožné se zněním obchodní firmy žalobce a zněním jeho ochranných známek, včetně známky prohlášené za proslulou, a není zde (kromě vlastní registrace) žádný jiný právem uznaný důvod k tomu, aby doménové jméno bylo majetkem žalovaného, pak vzniklý stav může být shledán jako závadný a žalovanému uloženo zdržet se užívání doménového jména a toto mu odejmout prostřednictvím úkonu registrátora domény.7

2. Může jít o případ tzv. domain-grabbingu, při němž si grabber nechá zaregistrovat doménové jméno totožné s firmou nebo ochrannou známkou jiné Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 8. 2004 sp. zn. 3 Cmo 293/2003; blíže in: MACEK, J. Rozhodnutí ve věcech obchodní firmy a nekalé soutěže. II. díl. Vydání první. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 30–32. 7 Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 8. 2004 sp. zn. 3 Cmo 293/2003; blíže in: HORÁČEK, R., MACEK, J. Sbírka správních a soudních rozhodnutí ve věcech průmyslového vlastnictví. Vydání první. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 213–219. 6

48


41

osoby pouze za účelem získání výhod. Formy získávání výhod mohou být rozmanité – registrace doménového jména s úmyslem je následně majitelům ochranných známek nebo nositelům firem prodat, parazitní užívání takto registrovaného doménového jména, popř. blokace doménového jména ke škodě oprávněných osob. Jednání grabbera směřující k tomu, aby si majitelé známých firem, známek, popř. obchodních označení vykoupili užívání svých vlastních firem nebo obchodních označení na internetu, je v rozporu s dobrými mravy a při existenci soutěžního vztahu půjde ochrana oprávněných osob především cestou pravidel nekalé soutěže.8 Podle našeho názoru však může jít též o jednání narušující práva k firemnímu označení a dotčená osoba se může bránit i podle pravidel o ochraně firmy. Jednání spočívající v registraci, popř. následném užívání, doménových jmen obsahujících firemní kmeny nebo podstatné části firemních označení narušují identifikační i soutěžní funkce firmy, neboť spojují potencionální zákazníky s osobami odlišnými od oprávněných nositelů firemích označení. Kromě klamání tak mohou i parazitovat na pověsti oprávněných osob, popř. ohrožovat jejich dobrou pověst.

KAPITOLA 3

Sídlo podnikatele

41

Dalším významným identifikačním prvkem je sídlo podnikatele. Váže podnikatele na určité místo v prostoru, dovoluje navazování kontaktů s ním a uplatňování nároků z právních vztahů, v právním styku je dále prvkem, podle něhož se určuje místní příslušnost orgánů soudů a jiných orgánů státní moci pro soudní i správní řízení. Rozhoduje o něm podnikatel, u obchodních korporací je součástí společenských smluv nebo zakladatelských listin a zapisuje se do obchodního rejstříku. Občanský zákoník sjednocuje úpravu sídla pro podnikatele – právnické osoby a pro podnikatele – fyzické osoby. Oba druhy podnikatelů jsou identifikovány svým sídlem, odlišnost je zachována pro podnikatele zapsané do obchodního rejstříku, u nichž je sídlem místo zapsané v obchodním rejstříku, a podnikatele nezapisované do obchodního rejstříku, jejichž sídlo je určeno místem výkonu jejich hlavní podnikatelské činnosti, jinak jejich bydlištěm. Praktický význam sídla jako identifikačního znaku podnikatele spočívá především v tom, že podnikatel má určit místo, na němž je dostupný pro veřejnost. Tímto místem je typicky sídlo, které je veřejnosti dostupné i z rejstříkového zápisu. Dostupnost podnikatele pro veřejnost se však nezužuje jen na sídlo. Podnikatel může být veřejnosti dostupný i ve své provozovně nebo pobočce. Ustanovení § 434 obč. zák., které věcně navazuje na úpravu sídla podnikatele v § 429 obč. zák., ukládá podnikateli, aby umožnil veřejnosti vstupovat s ním do právního styku v určené provozní době na místě, které oznámil veřejnosti jako svoje místo podnikání. Toto místo nemusí být na rozdíl od sídla zapsáno v obchodním rejstříku, ale může být sděleno veřejnosti např. v reklamě, na webových stránkách, v obchodních tiskovinách (např. letácích, kterými podnikatel oznamuje FRIMMEL, M. Domain-grabbing, PRAVNIRADCE.IHNED.CZ, 1. 8. 2000, dostupné z: http:// pravniradce.ihned.cz/c4-10066260-12227930-F00000_detail-domain-grabbing

8

49


slevy na zboží) apod. Při právních jednáních, které se uskuteční na oznámeném místě v určené provozní době, však bude podnikatel identifikován jménem nebo firmou a svým sídlem. Sídlo může mít podnikatel jen jedno, i když svou činnost realizuje ve svých pobočkách nebo odštěpných závodech – umístění odštěpného závodu není totožné se sídlem podnikatele, i kdyby se obojí nacházelo na jednom místě, neboť odštěpný závod je pobočka závodu podnikatele, a není tudíž totožný s podnikatelem samotným. Sídlo je významné i pro relativní majetková práva – sídlo dlužníka je místo, v němž dochází ke splnění nepeněžitého dluhu, v sídle věřitele se plní peněžitý dluh, pokud v obou případech nelze místo plnění zjistit ze smlouvy, povahy závazku nebo účelu plnění. Sídlo je též místem, kam se doručují písemnosti spojené s řízením před soudy či správními úřady a jako takové má zásadní význam. I do této oblasti však postupně zasahuje elektronizace, která znamená ústup od dosavadního způsobu komunikace. Od 1. 11. 2009 je v provozu informační systém datových schránek, který dovoluje elektronickou komunikaci a dodávání dokumentů mimo jiné i mezi státními orgány a podnikateli. Tradiční způsob doručování na adresu sídla nahrazuje ukládáním dokumentů do elektronického úložiště, do něhož má přístup jen ta osoba, pro niž byla datová schránka zřízena. Dokument, který byl dodán do datové schránky, je doručen okamžikem, kdy se do datové schránky přihlásí osoba, která má s ohledem na rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu. Takové doručení má účinky totožné s doručením do vlastních rukou. Svoje sídlo si určuje podnikatel – fyzická osoba vlastním rozhodnutím, u podnikatelů – právnických osob je určují zakladatelé při založení právnické osoby, neboť určení sídla patří k neopominutelným zakladatelským rozhodnutím a uvedení sídla je jednou z podstatných náležitostí zakladatelského právního jednání. Rozhodnutí o sídle a uvedení sídla v zakladatelském právním jednání též znamená, že za trvání podnikatele nelze sídlo měnit jen faktickými postupy (přestěhováním se), ale je nutno změnit i původní rozhodnutí o sídle v zakladatelských dokumentech. Děje se tak postupem, který upravuje zákon o obchodních korporacích a společenská smlouva či stanovy korporace. Ke změně je nutný buď souhlasný projev vůle všech společníků, nebo rozhodnutí nejvyššího orgánu korporace (valná hromada, členská schůze), které se děje kvalifikovanou většinou a vyžaduje formu veřejné listiny. Při volbě sídla není podnikatel zákonnou úpravou omezován, občanský zákoník řeší jen možný konflikt bydlení a podnikání tak, že dovoluje umístit sídlo podnikatele i do bytu, pokud to nenaruší klid a pořádek v domě. Toto ustanovení se může týkat podnikatelů, kteří jsou fyzickými i právnickými osobami, neboť je zcela možné, že u malých obchodních společností rodinného typu budou všechny řídicí a administrativní činnosti spojené s podnikáním vykonávány z bydliště společníků, kteří budou současně členy výkonných orgánů společnosti. Rovněž některé podnikatelské činnosti bývají spojeny s bydlištěm podnikatelů nebo společníků společnosti (provozování penzionů a restaurací, obchodní činnosti, podnikání v informačních technologiích, drobné řemeslné činnosti). I když to ze zákonné úpravy není zcela zřejmé, je nutno rozlišovat sídlo a adresu sídla. Sídlem se rozumí umístění podnikatele v prostoru, jeho spojení s určitým místem na Zemi, pro něž se podnikatel rozhodl. Podle kontextu může být jako sídlo chápána i zeměpisná jednotka větší než jen obec – stát, region, 50


ostrov. Adresa je oproti tomu přesné označení onoho sídla, které dovoluje vstupovat s podnikatelem do kontaktu. Adresa vyžaduje zpravidla vždy určení obce, ulice, náměstí nebo jiného veřejného prostranství, čísla orientačního či popisného a kódu užívaného v poštovním styku pro zpracování zásilek (poštovní směrovací číslo). Sídlo musí být uvedeno ve společenských smlouvách (stanovách) obchodních korporací. Pro účely právní jistoty a informování třetích osob se též zapisuje do obchodního rejstříku. Zápis má deklaratorní účinek zejména s ohledem na § 429 odst. 2 obč. zák., který dovoluje při rozporu mezi údaji o sídle zapsanými v obchodním rejstříku a realitou dovolat se sídla skutečného. Obecné ustanovení § 136 odst. 2 obč. zák. však dovoluje, aby zakladatelský dokument obsahoval jen název obce, v níž se sídlo podnikatele nachází, kdežto přesná adresa sídla musí být uvedena až v obchodním rejstříku. Úprava vychází z praktické myšlenky, že není zapotřebí měnit vždy společenskou smlouvu nebo stanovy, pokud se podnikatel stěhuje v rámci obce do jiného místa. Šetří se tak náklady na svolání a jednání valné hromady i náklady na vyhotovení veřejných listin (notářských zápisů) o rozhodnutí měnícím společenské smlouvy nebo stanovy. K návrhu na zápis sídla do obchodního rejstříku musí navrhovatel doložit, že má právní důvod pro užívání prostor, v nichž je umístěno jeho sídlo, pokud není takový důvod zjistitelný z informačního systému veřejné správy nebo z jeho části, která je veřejnou evidencí, rejstříkem nebo seznamem. Důkaz se provádí např. písemným prohlášením vlastníka nemovitosti, v níž jsou prostory umístěny, nebo prohlášením osoby oprávněné s nemovitostí nebo s nebytovým prostorem nakládat, že s umístěním sídla podnikatele souhlasí. Prohlášení nesmí být starší než 3 měsíce a podpis oprávněné osoby na něm musí být úředně ověřen. K podání návrhu na zápis sídla do obchodního rejstříku je především oprávněn sám podnikatel, podle § 11 odst. 3 zák. o veř. rejstřících by však mohla návrh podat i jiná osoba, která doloží, že na zápise má právní zájem, a předloží listiny, které mají být k návrhu připojeny. Pokud je podnikatelem právnická osoba zřízená zákonem, mělo by být sídlo upraveno též ve zřizovacím zákoně. Podle nevyvratitelné domněnky v § 421 je podnikatelem např. Hospodářská komora České republiky a Agrární komora České republiky, přičemž příslušný zákon stanoví, že sídlem hospodářské komory je Praha a sídlem agrární komory Olomouc. Dalším příkladem je Česká tisková kancelář se sídlem v Praze. Sídlo není oproti tomu zákonem určeno např. u Státního fondu kultury České republiky. Nelze se tedy vždy na důslednost zákonodárce v tomto ohledu spoléhat. Kromě podnikatele se do obchodního rejstříku zapisuje též pobočka jeho obchodního závodu, pokud podnikatel rozhodl, že bude pobočkou, a navíc pobočkou zapsanou do obchodního rejstříku. Taková pobočka se nazývá odštěpný závod a platí pro ni zvláštní úprava zákonného zastoupení, kdy je její vedoucí oprávněn zastupovat podnikatele ve všech věcech týkajících se odštěpného závodu. Praktická realizace tohoto zastoupení si vyžaduje znát umístění odštěpného závodu, a proto se do obchodního rejstříku zapisuje, kde je umístěn. Zákon o veř. rejstřících uvádí v § 51 odst. 1, že se zapisuje sídlo nebo umístění odštěpného závodu, pokud však vycházíme z teze, že sídlo je charakteristikou podnikatele jako entity nadané právní osobností, nejde o sídlo v právním smyslu.

51


42

Skutečné a zapsané sídlo V teoretických koncepcích je sídlo definováno buď ve vazbě na realitu zapsaného podnikatele (teorie skutečného sídla), nebo vychází z formálního kritéria zápisu do příslušného veřejného rejstříku (zapsané sídlo). Teorie skutečného sídla vychází z toho, že sídlo musí vykazovat nějaké reálné spojení s činností podnikatele, proto spojuje sídlo buď s místem, kde se nachází hlavní obchodní závod podnikatele, závod, v němž je soustředěna podstata jeho podnikatelské činnosti, nebo s místem, kde je lokalizována správa záležitostí podnikatele, odkud je podnikání řízeno, kde sídlí výkonné orgány podnikatele. Teorie zapsaného sídla vychází z formalizovaného určení sídla podle zápisu v obchodním rejstříku, a to bez ohledu na skutečnost, zda je v tomto místě nějaký závod podnikatele nebo administrativní správa jeho činnosti. Toto sídlo může být i fiktivní. Občanský zákoník sice obecně vychází z formálního pojetí sídla, umožňuje však každému, aby se dovolal i skutečného sídla. Naopak nemůže zapsaná právnická osoba namítat, že má jiné sídlo, pokud se třetí osoba dovolá sídla, které je uvedeno v zápise ve veřejném rejstříku (§ 137). Obdobnou úpravu nalézáme i v § 429 odst. 2 pro sídlo podnikatele. Tato úprava má pro posuzování reálnosti sídla podnikatele význam speciální a nahrazuje citovaný § 137. Zapsané sídlo funguje potom obdobně jako poštovní schránka – slouží jen k přejímání a přeposílání pošty a skutečné těžiště podnikání takového podnikatele je jinde, třeba i v zahraničí. JUDIKATURA

Preference zapsaného sídla a určení osobního statutu korporace podle inkorporačního principu dovolily potom zcela uvolnit zakládání tzv. sekundárních usazení na území jiných členských států EU. Stěžejní rozhodnutí Evropského soudního dvora, která tento vývoj podporovala, jsou následující: – C-270/83, Komise vs. Francie: hlavní přínos tohoto rozsudku, v němž soud stanovil jako hraniční určovatel osobního statutu společností jejich zapsané sídlo, spočívá v konstatování, že svoboda usazování je porušena přijetím a aplikací národních předpisů, které vedou k diskriminaci zahraničních subjektů. Příslušná ustanovení Smlouvy by ztratila význam, kdyby členský stát, na jehož území by se usadila zahraniční společnost, podroboval tuto společnost odlišnému zacházení jen proto, že její zapsané sídlo leží v jiném členském státě. Byl tak vysloven závěr, že svoboda usazování vylučuje diskriminaci z důvodu registrovaného sídla v zahraničí. Obdobný závěr vyplynul i ze sporu C-79/85, D. H. M. Segers v. Bestuur van de Bedrijfsvereiniging voor Bank- en Verzekeringswezen, Groothandel en Vrije Beroepen. – C-212/97, Centros Ltd. vs. Erhvervs- og Selskabsstyrelsen (případ Centros): spor vedla společnost Centros Ltd založená podle britského práva dvěma dánskými občany. Společnost měla ve Velké Británii jen formální sídlo, ve skutečnosti chtěla vyvíjet činnost na území Dánska pomocí své tamní pobočky, skutečné sídlo společnosti se tedy nacházelo na území Dánska. Dánský rejstříkový orgán však odmítl pobočku zapsat. Evropský soudní dvůr v tomto případě rozhodl, že svobodě usazování odporuje úprava, podle níž lze odmítnout zápis do obchodního rejstříku pobočce společnosti, jestliže tato společnost byla založena podle práva jiného členského státu. Není rozhodné, kde bude ležet těžiště pdnikání společnosti, a to i tehdy, pokud volba práva jiného státu ke zřízení společnosti směřuje k vyloučení přísnějších ustanovení práva státu, v němž se bude činnost společnosti fakticky realizovat. Soud zkoumal v daném případě význam důvo-

52


–

–

dů, na nichž odmítnutí zápisu spočívalo, vhodnost tohoto opatření k dosažení ochranného účelu a jeho proporcionalitu vzhledem k významu svobody usazování. Nevyjádřil se však k otázce šíře aplikace svobody usazování. C-208/00, Überseering BV vs. Nordic Construction Company Baumanagement GmbH (případ Überseering): společnost Überseering GmbH byla založena podle nizozemského práva, avšak její skutečné sídlo přešlo v průběhu její činnosti do Spolkové republiky Německo. Zde uzavřela smlouvu o dílo s německou společností a posléze podala žalobu, jíž se domáhala práv z odpovědnosti za vady díla. Německý soud však žalobu zamítl, neboť žalující společnost nepovažoval za způsobilou být účastníkem daného řízení. Skutečné sídlo leželo na území SRN, šlo tedy o německou společnost, ale podle německého práva tato společnost neexistovala, neboť na území SRN nedošlo ke splnění formálních předpokladů nutných k jejímu založení a vzniku. Evropský soudní dvůr konstatoval, že článku 43 a 48 Smlouvy odporuje postup, podle něhož je společnosti založené podle práva jednoho členského státu odepřena právní způsobilost a schopnost být účastníkem soudního řízení, pokud přeloží svoje skutečné sídlo do jiného členského státu. Soud se postavil jednoznačně na stranu inkorporační teorie a deklaroval, že požadavek, aby společnost byla znovu zřízena v Německu, se rovná negaci svobody usazování. Členský stát, který v důsledku aplikace kolizních norem teorie sídla odmítne uznat osobní statut společnosti založené podle práva jiného členského státu, se dopouští nepřípustného zásahu do svobody usazování, aniž je dále nutno zkoumat existenci důvodů takového odmítnutí a proporcionalitu jeho uplatnění. C-167/01, Kamer van Koopandel en Fabrieken voor Amsterdam vs. Inspire Art Ltd. (případ Inspire Art): předmětem sporu bylo ustanovení nizozemského zákona o formálně zahraničních společnostech, který ukládal společnostem založeným podle jiného práva než holandského, ale vykonávajícím činnost zcela nebo téměř zcela v Nizozemí, povinnosti, které by jinak podle práva státu svého založení neměly. Společnost Inspire Art byla založena podle anglického práva, jejím jediným zakladatelem byl však nizozemský občan. Předmětem podnikání byl prodej uměleckých předmětů v Nizozemí, a to prostřednictvím pobočky v Amsterdamu. Za tímto účelem požádala společnost o zápis do obchodního rejstříku a obchodní komory v Amsterdamu, avšak bez firemního dodatku, který by signalizoval, že jde o formálně zahraniční společnost, a který byl vyžadován podle výše zmíněného zákona. Obchodní komora podala proti společnosti žalobu a domáhala se nápravy protiprávního stavu. V rozsudku dospěl Evropský soudní dvůr k závěru, že čl. 43 a 48 Smlouvy nepřipouštějí právní úpravu členského státu, která činí zřízení organizační složky společnosti založené podle práva jiného členského státu závislé na splnění předpokladů, které předepisuje právo státu, v němž má být pobočka zřízena. Proti argumentu nizozemské vlády a vlád dalších států, které namítaly, že cílem omezujících zákonů je zabránit obcházení a zneužívání přísnějšího národního práva, k čemuž jsou právě formální zahraniční společnosti využívány, uvedl Evropský soudní dvůr, že důvody, pro něž byla společnost zřízena v jiném členském státě, i okolnost, že vyvíjí činnost výlučně v jiném státě, kde se usadila její pobočka, nezbavují společnost práva dovolávat se ochrany plynoucí ze svobody usazování. Zneužití této svobody však nelze dovozovat pouze z faktu, že zakladatelé využili pro zřízení společnosti liberálnější právní úpravy jiného státu.

Z uvedených případů vyplývá závěr, že členské státy nesmí bránit volnému pohybu zahraničních podnikatelů ve směru do členského státu, a to i tehdy, kdyby omezení měla podobu předpisů, které členský stát aplikuje na vlastní podnikatele. Hostitelský stát je povinen uznat podstatnou část osobního statutu příchozí společnosti, aniž má možnost tento statut korigovat vlastními kogentními předpisy, které jsou jinak běžně aplikovány na domácí společnosti. 53

43

43


Přemístění sídla Jestliže je v EU zcela uvolněna možnost podnikat v kterémkoli členském státě s využitím tam zřízených závodů a poboček, situace se jen velmi pomalu uvolňuje, pokud jde o tzv. primární přesídlení, tedy přeshraniční změnu sídla obchodní korporace, při němž obchodní korporace opouští členský stát, v němž je zapsána do příslušného rejstříku a podle jehož práva byla zřízena, a přesouvá se na území jiného členského státu, aniž by však byla nucena změnit svůj právní status. JUDIKATURA

Ve své době byl velmi diskutovaný rozsudek ve věci C-81/87, the Qeen v. H. M. Treasury and Commissioners of Inland Revenue, ex parte Dail Mail and General Trust plc, zkráceně označovaný jako Daily Mail. Jádrem sporu bylo právo na primární usazení přemístěním skutečného sídla společnosti do jiného členského státu a kolize inkorporační teorie v anglické kolizní úpravě společností a teorie sídla v daňovém právu, podle něhož byla společnost se skutečným sídlem ve Spojeném království britským daňovým rezidentem a k přemístění svého skutečného sídla potřebovala povolení ministerstva financí, které však neobdržela. Evropský soudní dvůr zaujal stanovisko, podle něhož ustanovení Smlouvy počítá s pluralitou hraničních určovatelů, a problém proto neřeší. Dokud chybí výslovná úprava, nelze o samotný text čl. 43 a 48 opřít závěr o tom, že společnost založená v jednom členském státě má právo přemístit svoje hlavní sídlo na území státu jiného a zachovat si přitom status společnosti založené podle práva původního státu. Taková konstrukce by odpovídala primárnímu usazení, které však komunitární právo přiznává jen fyzickým osobám. Teoretickým základem rozhodnutí byly závěry o tom, že právnické osoby jsou na rozdíl od osob fyzických umělé výtvory úzce spjaté s právním řádem, který je za právnické osoby prohlašuje. Existují proto pouze na podkladě příslušných národních právních úprav, které též podmiňují jejich inkorporaci a fungování.

Od doby, kdy soud rozhodoval ve věci Daily Mail, sice uplynulo více než 25 let, situace se ale změnila jen částečně. Významným rozhodnutím, které však řešilo zejména přeshraniční fúze, byl případ C-411/03 SEVIC Systems AG s následujícími závěry: – svoboda usazování zahrnuje zřizování a řízení společností za podmínek stanovených právem státu usazení pro vlastní společnosti, – rozsah svobody usazení: každé opatření, které umožňuje nebo jen usnadňuje přístup do jiného členského státu a výkon hospodářské činnosti v tomto státě, – přeshraniční fúze, podobně jako jiné přeměny společností odpovídají potřebám spolupráce a reorganizace společností usazených v různých členských státech. Představují zvláštní způsoby výkonu svobody usazování, které jsou důležité pro řádné fungování vnitřního trhu a patří k činnostem, u nichž jsou členské státy povinny respektovat svobodu usazování, – přeshraniční fúze je účinný způsob přeměny, protože se v rámci jediné operace umožňuje vykonávat určitou činnost v nové právní formě bez přerušení, tzn. sníží se náklady spojené s jinými formami reorganizace (např. zrušení společnosti s likvidací a založení nové společnosti s převodem jmění na tuto novou společnost). Závěry Evropského soudního dvora z tohoto případu přispěly přímo k přijetí směrnice 2005/56/ES o přeshraničních fúzích kapitálových společností. 54


Problematiku přemístění sídla zkoumal dále Evropský soudní dvůr ve věci C-210/06 Cartesio Oktató vs. Szolgáltató Bt (zkrácené označení Cartesio). Společnost Cartesio byla založena jako komanditní společnost podle maďarského práva a v Maďarsku též zapsána do obchodního rejstříku se sídlem ve městě Baja. V roce 2005 podala společnost k rejstříkovému soudu v Bács-Kiskun návrh na zápis přemístění sídla do Gallerate v Itálii, kam společnost přesunula svou hlavní správu. I nadále však společnost hodlala být zapsána v maďarském rejstříku a řídit se maďarským právem. Návrh byl však zamítnut s odůvodněním, že maďarská právní úprava neumožňuje, aby společnost přesídlila do zahraničí, ale současně se stále řídila maďarským právem. Evropský soudní dvůr zopakoval v této věci svůj závěr z případu Daily Mail o tom, že společnost založená podle vnitrostátního práva členského státu existuje pouze prostřednictvím vnitrostátní právní úpravy, avšak vyslovil též závěr, podle něhož musí být odlišeno přemístění sídla společnosti založené podle práva určitého členského státu do jiného státu beze změny práva, kterým se řídí, od případu, kdy dochází k přemístění společnosti z jednoho do druhého členského státu se změnou použitelného vnitrostátního práva, přičemž se společnost změní na společnost určité formy upravené vnitrostátním právem členského státu, do něhož se přesunula. Tento závěr otevřel cestu přesidlování společností, které je pojato jako jejich přeměna na společnost zřízenou podle právního řádu jiného členského státu. Tento myšlenkový směr podpořilo dále rozhodnutí ve věci C-378/10 VALE Építési Kft. Podle výroku rozhodnutí musí být články 49 a 54 SFEU vykládány tak, že brání vnitrostátní právní úpravě, která ačkoli stanoví možnost, aby se společnosti založené podle vnitrostátního práva přeměnily, obecně neumožňuje přeměnu společnosti založené podle práva jiného členského státu na společnost podle vnitrostátního práva prostřednictvím založení této posledně uvedené společnosti. Uvedené články 49 a 54 SFEU musí být vykládány v kontextu přeshraniční přeměny společnosti tak, že hostitelský členský stát je oprávněn určit rozhodné vnitrostátní právo, které se na takovou operaci použije, a uplatnit tak ustanovení svého vnitrostátního práva týkající se vnitrostátních přeměn, která upravují založení a fungování společnosti, jakými jsou požadavky související s vypracováním zahajovací rozvahy a inventurního soupisu majetku. Zásady rovnocennosti a efektivity nicméně brání tomu, aby členský stát odmítl při přeshraničních přeměnách zapsat do obchodního rejstříku společnost, která požádala o přeměnu, jakožto „právní předchůdkyni“, pokud se v případě vnitrostátních přeměn takový údaj o předchůdkyni společnosti zapisuje, a odmítl při zápisu společnosti do obchodního rejstříku náležitě zohlednit dokumenty pocházející od orgánů členského státu původu. České právo reagovalo na vývoj judikatury ESD v zákoně č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev, v jehož části páté hlavě páté je připuštěna možnost přesídlení zahraniční právnické osoby do České republiky, aniž by došlo k jejímu zániku a vzniku nové právnické osoby, nezakazují-li to právní předpisy členského státu, v němž má sídlo, ani právní předpisy státu, kterým se řídí její vnitřní právní poměry, pokud při přemístění sídla změní svou právní formu na českou společnost nebo české družstvo a budou-li se po změně právní formy její vnitřní právní poměry řídit českým právním řádem. V části páté hlavě šesté je potom upravena možnost přemístění sídla české obchodní korporace do jiného členského státu EU, aniž by došlo k jejímu zániku a vzniku nové právnické osoby. Osobní statut a právní forma společnosti nebo družstva se i po přemístění sídla do zahraničí nadále řídí českým právním řádem, pokud 55

44


nestanoví něco jiného právní řád státu, do něhož společnost či družstvo přemisťuje své sídlo. Občanský zákoník přijímá ve svých obecných ustanoveních o právnických osobách obdobné řešení a upravuje i dopady přemístění sídla změnou rozhodného právního řádu na členy právnické osoby a na její věřitele. Přemístění sídla je možno dosáhnout též již zmíněnou přeshraniční fúzí, popř. zřízením evropské společnosti podle nařízení Rady ES č. 2157/2001 o statutu evropské společnosti (SE).

44

Sídlo a osobní statut obchodní korporace Osobní statut může být nejobecněji vymezen jako právní řád rozhodný pro posouzení právních otázek spojených s určitou osobou, tj. právní řád, kterým se řídí vznik společnosti, její právní povaha, právní způsobilost včetně oprávnění za společnost jednat, vnitřní vztahy ve společnosti, změna a zpravidla i zánik společnosti.9 Tato otázka může být zkoumána především z hlediska kolizněprávního, v němž kolizní právo daného státu určuje, který právní řád je pro osobní statut společnosti rozhodný. Při určování osobního statutu právnických osob se uplatňují dvě základní koncepce – inkorporační princip a princip sídla. Podle inkorporačního principu je osobním statutem společnosti, a tedy rozhodným právem právní řád toho státu, podle kterého byla společnost zřízena. Tento právní řád rozhoduje o tom, zda bude společnost uznána jako taková ve státě, v němž provozuje svou činnost. Společnost, která byla jednou platně zřízena, může přemístit svoje sídlo do jiného státu, aniž při tom ztrácí svoji identitu. Přemístění sídla proto nebrání jejímu uznání v jiném státě.10 Inkorporační princip respektuje svobodnou autonomní vůli zakladatelů společnosti vyjádřenou ve společenské smlouvě nebo jiném projevu vůle, jímž se společnost zakládá. Jeho výhodou je jednoduché určení osobního statutu a jeho trvalost. Princip dovoluje zachovat právní subjektivitu společnosti i v případě přemístění jejího sídla a znamená, že se vnitřní vztahy ve společnosti budou řídit stále původním právním řádem, podle něhož byla společnost založena. Takové řešení poskytuje dostatečnou právní jistotu pro společníky i třetí osoby a podporuje i volný pohyb společností jako podnikatelů a jejich uznávání v jiných státech.11 Princip sídla považuje za rozhodný pro společnost právní řád státu, v němž má společnost svoje skutečné sídlo. Znamená to, že toto místo nemusí být totožné se sídlem, které je uvedeno ve zřizovacím aktu společnosti, popř. zapsáno v příslušném registru. Rozhodné právo je tak určováno místem, v němž se soustřeďuje faktická činnost společnosti, společnost je tedy úzce vázána na toto svoje sídlo. Při jeho změně přemístěním do jiného státu není v tomto státě uznávána jako subjekt práva a je potřebné ji zřídit znovu, a to podle právních předpisů země nového sídla. Přemístění sídla, které by zachovávalo identitu společnosti, není podle teorie sídla v zásadě možné.12 PAUKNEROVÁ, M. Společnosti v mezinárodním právu soukromém. Praha: Karolinum 1998, ISBN 80-7184-598-1, s. 28. 10 Tamtéž, s. 71. 11 Tamtéž, s. 73–80. 12 Tamtéž, s. 81. 9

56


45

Teorie sídla akcentuje především ochranná pravidla státu, kde byla společnost založena a kde má i svoje správní sídlo. Omezuje svobodu vůle zakladatelů, pokud jde o volbu rozhodného práva, ale na druhé straně je chrání, neboť zakládá vazbu na právní řád státu, který zakladatelé a společníci zpravidla znají jako právní řád svého domovského státu. Snižuje i rizika věřitelů, investorů a zaměstnanců společnosti. Pro realizaci svobody podnikání v rámci EU je ale problematická nemožnost přemístění sídla společnosti bez zachování její identity a snížená právní jistota, pokud by společnost podnikala mimo stát svého statutárního sídla, kde nebude uznávána.13 Druhé hledisko bývá označováno jako cizinecké právo a řeší základní otázku, zda je určitý subjekt osobou tuzemskou, či zahraniční s tím, že pro postavení zahraniční osoby bývá předvídán speciální, cizinecký režim.14 Koncepce, k nimž se jednotlivé státy ve svém národním zákonodárství přikloní, ovlivňují otázky uznání korporace i možnost zakládat organizační útvary v jiných členských státech. Existující rozdíly mezi národními právními řády v hmotněprávní úpravě obchodních korporací i v úpravě kolizní zmenšují míru právní jistoty investorů a možnost odhadovat rizika, která jsou v daném státě se založením a činností obchodní společnosti spojena. Některé státy kromě toho využívají rozdílností právních řádů i k tomu, aby vytvořily, popř. zachovaly bariéry bránící vstupu zahraničních podnikatelů na jejich trh a do tuzemských právnických osob.

KAPITOLA 4

Předmět podnikání

45

Předmět podnikání nebo činnosti podnikatele není prvkem, který jej bezprostředně identifikuje pro potřeby hospodářského styku nebo právního jednání v tomto styku, poskytuje však informaci o tom, na jaký obor činnosti se podnikatel soustřeďuje. Uvedený obor jej sice neomezuje, pokud jde o právní jednání, neboť právní jednání učiněná mimo tento obor nejsou jen z tohoto důvodu neplatná nebo neexistentní, je však důležitý pro posouzení, zda se podnikatel nedopouští nedovoleného podnikání. Soukromoprávní úprava podnikání se zde dostává do úzkého kontaktu s právem veřejným, neboť značná část podnikatelských aktivit není podnikatelům přístupná bez příslušného státního povolení a aktivity, které toto povolení nevyžadují, musí být příslušným orgánům státu alespoň ohlášeny. Podmínky určené pro podnikání nenarušují obecnou svobodu podnikání, která je upravena v čl. 26 Listiny, nýbrž ve smyslu druhého odstavce tohoto článku stanovují omezení nutná z důvodu ochrany veřejného zájmu (bezpečnost, hygienické podmínky, ochrana životního prostředí) i z důvodu ochrany bezpečnosti obchodního styku (např. omezení nebo vyloučení přístupu k podnikání pro úpadce nebo pro osoby, které se dopustily trestných činů v souvislosti s podnikáním). Veřejnoprávní přípustnost či nepřípustnost podnikat v určitém oboru či hospodářském sektoru upravují v zásadě dvě skupiny veřejnoprávních předpisů: PAUKNEROVÁ, M. Společnosti v mezinárodním právu soukromém. Praha: Karolinum 1998, ISBN 80-7184-598-1, s. 84–93. 14 Tamtéž, s. 33–34, 71 a násl. 13

57


1. Předpisy živnostenského práva, u nichž je základním právním předpisem, který dopadá na převážnou většinu podnikatelských činností, zák. č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon). Tento zákon upravuje podmínky živnostenského podnikání a kontrolu nad jejich dodržováním. 2. Speciální předpisy dopadající na ty oblasti podnikání, které nejsou regulovány obecně zaměřeným živnostenským zákonem a nejsou z jeho hlediska živností. Tyto oblasti negativně vymezuje živnostenský zákon ve svém § 3, který rozlišuje tři skupiny činností: – Činnosti zmíněné v prvním odstavci, do něhož jsou koncentrovány oblasti, u nichž převažují nepodnikatelské prvky (využívání výsledků tvůrčí duševní činnosti, ochrana autorských práv, restaurování výtvarných kulturních památek, provádění archeologických výzkumů) a činnosti vyhrazené zákonem státu nebo určené právnické osobě. Skutečnost, že vyjmenované činnosti nejsou živností, nemusí však znamenat, že nejsou podřaditelné pod široké vymezení podnikatele v § 420 odst. 1 obč. zák. I zde je však nutno počkat na upřesnění, které vyplyne z judikatury vyšších soudů. – Činnosti uvedené ve druhém odstavci, které vykonávají fyzické osoby a které jsou regulovány speciálními zákony z důvodů nutnosti speciální odborné přípravy (např. advokáti, lékaři, veterináři, auditoři a daňoví poradci). – Činnosti vyjmenované ve třetím odstavci, které představují různorodou skupinu specializovaných aktivit regulovaných většinou sektorovými regulačními předpisy (např. činnosti spojené s finančním trhem – banky, pojišťovny, investiční společnosti, činnosti spojené s výrobou a distribucí elektřiny a plynu, hornická činnost, provozování dráhy a drážní dopravy, vykonávání komunikační činnosti, zemědělství, provozování rozhlasového a televizního vysílání, archivnictví, výchova a vzdělávání ve školách atd.). Podnikání bez příslušného oprávnění samo o sobě nepůsobí neplatnost právních jednání, která neoprávněný podnikatel realizoval. Sankce za neoprávněné podnikání mají veřejnoprávní povahu a jejich intenzita je závislá na druhu a rozsahu neoprávněně provozované činnosti. Živnostenský zákon i zváštní zákony zpravidla obsahují úpravu správních deliktů, k nimž patří i neoprávněné podnikání. Živnostenský zákon rozeznává přestupky, kterých se může dopustit fyzická osoba, a správní delikty právnických a podnikajících fyzických osob. V obou případech je sankcí pokuta. Neoprávněné podnikání může být i trestným činem. Jeho skutková podstata je popsána v § 251 tr. zákoníku jako neoprávněné a ve větším rozsahu prováděné poskytování služeb nebo provozování výrobního, obchodního nebo jiného podnikání. PŘÍKLAD

Pro demonstraci kritérií posuzování neoprávněného podnikání jako trestného činu uvádíme dva příklady z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu: 1. Trestný čin neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1 tr. zák. může spáchat i ten, kdo sice byl držitelem určitého oprávnění k podnikání (např. živnostenského listu), pokud ovšem ve větším rozsahu prováděl takovou podnikatelskou činnost, která překračuje rámec jeho oprávnění. To platí i tehdy, jestliže pachatel prováděl některé práce či poskytoval služby prostřednictvím tzv. subdodavatelů, kteří rovněž neměli příslušné podnikatelské oprávnění. Ke spáchání trestného činu neoprávněného

58


46–47

podnikání podle § 118 odst. 1 tr. zák. se nevyžaduje způsobení škody ani získání prospěchu v určité výši, proto jeho zákonný znak spočívající ve spáchání činu „ve větším rozsahu“ nelze vykládat s poukazem na ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák., které se uplatní při stanovení výše škody, výše prospěchu, nákladů k odstranění následků poškození životního prostředí a hodnoty věci nebo jiné majetkové hodnoty. Zmíněný zákonný znak trestného činu neoprávněného podnikání je tedy naplněn již tím, že pachatel neoprávněně podnikal po delší dobu (srov. rozhodnutí č. 5/1996 Sb. rozh. tr.) a že jeho cílem bylo získat trvalejší zdroj finančních prostředků. Výše konečného výdělku pachatele však není významná pro spáchání trestného činu neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1 tr. zák., neboť neoprávněným podnikáním prováděným ve větším rozsahu může být i neúspěšné podnikání, které z nejrůznějších příčin skončilo bez dosažení zisku, resp. bylo dokonce ztrátové. (NS 5 Tdo 1605/2008) Pozn.: nyní jde o ustanovení § 251 odst. 1 a § 138 tr. zák. 2. Pro posouzení subjektivní stránky spáchaného trestného činu má dále význam i okolnost, že obviněný J. J. byl zkušeným podnikatelem (podle výpisu z obchodního a živnostenského rejstříku podnikal ve více obchodních společnostech již od roku 1993), který byl povinen znát podmínky rozhodné pro provozování podnikatelské činnosti v souladu s právními předpisy. Proto si musel být vědom toho, že jako podnikatel nemůže provozovat činnosti, k nimž nemá potřebné živnostenské oprávnění či jiné povolení. (NS 5 Tdo 1429/2011)

Regulace podnikání podle živnostenského zákona

46

Živnostenský zákon vychází z definice živnosti, kterou chápe jako soustavnou činnost provozovanou samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku a za podmínek stanovených živnostenským zákonem. Definiční znaky živnosti a podnikání jsou tak téměř totožné, regulace na základě živnostenského zákona je nejobecnější regulací podnikatelských aktivit, pro jejich výkon určuje více či méně náročné podmínky. Živností je tedy všechno podnikání, které sám živnostenský zákon ze své působnosti nevylučuje (§ 3) a jehož podmínky nejsou upraveny speciálními zákony. Znamená to současně, že nelze ztotožňovat živnost a podnikání – živnost je pojem užší než obecný pojem podnikání a zahrnuje jen takové podnikání, jehož podmínky se řídí živnostenským zákonem. Živnostenský zákon dopadá na všechny živnostenské podnikatele, ať jde o osoby fyzické, nebo právnické. Není to tedy pojem vyhrazený jen pro drobné podnikání fyzických osob, ale o veškeré podnikání, které není z dosahu živnostenského zákona vyloučeno. Proto i obchodní korporace, podnikají-li v oborech podřízených živnostenskému zákonu, musí mít vlastní živnostenské oprávnění. Živnostenský zákon dělí živnosti na ohlašovací, které při splnění stanovených podmínek smějí být provozovány na základě ohlášení, a koncesované, které smějí být provozovány na základě koncese. Znamená to, že k oprávnění provozovat živnost je u ohlašovacích živností dostačující příslušnému živnostenskému úřadu ohlásit, jakou podnikatelskou činnost hodlá budoucí podnikatel provozovat, a prokázat, že splňuje všeobecné i zvláštní podmínky provozování živnosti. Splnil-li ohlašovatel všechny podmínky stanovené zákonem,

47

59

48–50

48

49

50


provede živnostenský úřad zápis do živnostenského rejstříku do 5 pracovních dnů ode dne doručení ohlášení a vydá podnikateli výpis. V rámci ohlašovacích živností upravuje živnostenský zákon dále živnosti volné, které opravňují k výkonu činností, pro jejichž provozování nevyžaduje živnostenský zákon prokazování odborné ani jiné způsobilosti. K získání živnostenského oprávnění pro živnost volnou musí být splněny jen všeobecné podmínky. Příloha č. 4 k živnostenskému zákonu určuje, že se jako předmět podnikání uvádí u všech živností volných pouze výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3, ale v příloze samé jsou dále uvedeny obory činností, které do živnosti volné náležejí. Druhou skupinu ohlašovacích živností tvoří živnosti řemeslné vyjmenované v příloze č. 1 k živnostenskému zákonu, u nichž je nutno prokázat odbornou způsobilost k jejich výkonu doklady, které uvádí živnostenský zákon v § 21, popř. v § 22. Třetí skupinou živností ohlašovacích jsou živnosti vázané, pro jejichž výkon je nutno splňovat stanovené požadavky odborné způsobilosti uvedené v příloze č. 2 k živnostenskému zákonu. U koncesovaných živností je osoba, která hodlá provozovat koncesovanou živnost, povinna podat u živnostenského úřadu žádost o vydání koncese, živnostenský úřad žádost posoudí a vydá rozhodnutí o udělení koncese. Oprávnění provozovat živnost vznikne až dnem nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. Teprve po nabytí právní moci rozhodnutí o udělení koncese provede živnostenský úřad zápis do živnostenského rejstříku a vydá podnikateli výpis. Všichni budoucí podnikatelé musí splňovat všeobecné podmínky provozování živnosti, jimiž jsou plná svéprávnost, kterou lze nahradit přivolením soudu k souhlasu zákonného zástupce nezletilého k samostatnému provozování podnikatelské činnosti, a bezúhonnost. Za bezúhonnou se pro účely živnostenského zákona nepovažuje osoba, která byla pravomocně odsouzena pro trestný čin spáchaný úmyslně, jestliže byl tento trestný čin spáchán v souvislosti s podnikáním anebo s předmětem podnikání, o který žádá nebo který ohlašuje, pokud se na ni nehledí, jako by nebyla odsouzena. Bezúhonnost se prokazuje u občanů České republiky výpisem z evidence rejstříku trestů. Živnostenský zákon obsahuje též úpravu negativních podmínek provozování živnosti – určuje, kdy fyzická nebo právnická osoba nemůže provozovat živnost. Funkcí této úpravy je zabránit vstupu do podnikání osobám, jejichž odborné schopnosti a znalosti nebo lidské vlastnosti by znamenaly ohrožení jejich obchodních partnerů a zákazníků. Jednotlivé překážky provozování živnosti jsou uvedeny v § 8 živnostenského zákona: – živnost nemůže provozovat fyzická nebo právnická osoba, na jejíž majetek byl prohlášen konkurs, a to ode dne prodeje závodu jedinou smlouvou v rámci zpeněžení majetkové podstaty nebo ode dne nabytí právní moci rozhodnutí, kterým soud ukončil provozování závodu, – další překážkou je soudem nebo správním orgánem uložený trest nebo sankce zákazu činnosti týkající se provozování živnosti v oboru nebo příbuzném oboru, – živnost též nemůže provozovat fyzická nebo právnická osoba, které bylo zrušeno živnostenské oprávnění pro závažné porušování podmínek stanovených živnostenským zákonem, jinými právními předpisy nebo rozhodnutím o udělení koncese. V některých případech může podnikatel provozovat živnost prostřednictvím odpovědného zástupce, což je fyzická osoba ustanovená podnikatelem, která 60


51

splňuje všeobecné i zvláštní podmínky provozování živnosti a u níž nejsou překážky, které by provozování živnosti bránily. Odpovědný zástupce je povinen dbát o řádný provoz živnosti a dodržování živnostenskoprávních předpisů. Odpovědného zástupce je povinen ustanovit podnikatel, který je fyzickou osobou a nesplňuje zvláštní podmínky provozování živnosti, nemá tedy příslušnou odbornou kvalifikaci. Z povahy věci nemůže potřebnou kvalifikaci mít ani právnická osoba, je proto povinna ustanovit si pro živnosti řemeslné, vázané a koncesované odpovědného zástupce. Živnostenské oprávnění je nepřenosné, živnostenský zákon upravuje pouze situace, v nichž po přechodnou dobu může v podnikání pokračovat právní nástupce podnikatele, než sám ohlásí živnost nebo získá koncesi: – do skončení řízení o projednání dědictví může při úmrtí podnikatele pokračovat v provozování živnosti správce pozůstalosti nebo vykonavatel závěti, dědicové ze zákona nebo závěti, popř. insolvenční nebo svěřenský správce, – při přeměnách obchodních korporací může nástupnická obchodní společnost nebo družstvo, které dosud nemají příslušné živnostenské oprávnění, pokračovat v provozování živnosti na základě živnostenského oprávnění zaniklé nebo rozdělované obchodní společnosti nebo družstva za předpokladu, že do 15 dnů ode dne právních účinků přeměny písemně oznámí pokračování v živnosti živnostenskému úřadu a současně ohlásí ohlašovací živnost nebo podá žádost o koncesi podle živnostenského zákona. Právo pokračovat v provozování živnosti zaniká dnem vzniku vlastního živnostenského oprávnění právnímu nástupci. Mimo případy uvedené v předchozím odstavci zaniká živnostenské oprávnění smrtí podnikatele – fyzické osoby nebo zánikem podnikatele – právnické osoby, dále též uplynutím doby, na niž bylo živnostenské oprávnění omezeno, nebo rozhodnutím živnostenského úřadu o zrušení živnostenského oprávnění, zejména v případě, že podnikatel přestane splňovat podmínky výkonu živnosti nebo u něho nastanou překážky výkonu živnosti. Živnostenský úřad zruší živnostenské oprávnění též na žádost podnikatele.

51

Regulace podnikání podle zvláštních zákonů Činnosti vyjmenované v § 3 odst. 2 živnostenského zákona bývají někdy nepřesně označovány jako „svobodná povolání“. Jejich vykonavatelé jsou podle § 420 odst. 1 obč. zák. nepochybně podnikateli, avšak specifika jejich podnikání brání tomu, aby dohled nad řádným výkonem jejich podnikatelských aktivit vykonávaly živnostenské úřady. V souvislosti s právní úpravou podmínek pro podnikání těchto osob mají významné postavení profesní komory, které jsou právnickými osobami samosprávné povahy, jimž byla svěřena působnost výkonu veřejné správy právě v těchto speciálních oborech podnikání. V České republice je v současné době zřízeno zvláštními zákony těchto 12 profesních komor: Česká lékařská komora,Česká lékárnická komora, Česká stomatologická komora, Česká komora architektů, Česká komora autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, Česká advokátní komora, Exekutorská komora České republiky, Komora auditorů České republiky, Komora daňových poradců České republiky, Komora patentových zástupců České republiky, Komora veterinárních lékařů České republiky a Notářská komora České republiky. Stát vybavil profesní komory pravomocemi, které náleží do oblasti 61

52


přenesené působnosti. Komory tak obdržely i určitá mocenská oprávnění, mezi něž patří zejména disciplinární pravomoc nad svými členy nebo oprávnění organizovat a provádět kvalifikační zkoušky (profesní komory organizují další odbornou přípravu svých členů, na vysokoškolské vzdělání v daném oboru zpravidla navazuje další povinná odborná příprava ukončená zkouškou, jejíž složení teprve dovoluje, aby byl absolvent zapsán mezi členy komory a mohl svou profesi samostatně vykonávat). Pro plnění svých funkcí vydávají komory pro svoje členy vnitřní organizační předpisy a mají svoje zákonem upravené vnitřní orgány. Jejich nejvyšším orgánem je zpravidla shromáždění členů (sněm, valná hromada, shromáždění delegátů, kolegium), kterému přísluší ustanovování výkonných a kontrolních orgánů a rozhodování o hospodaření komory včetně určování výše členských příspěvků. Členství v profesních komorách je povinné, činnosti, na něž profesní komory dohlížejí, nelze vykonávat, aniž by jejich provozovatel nebyl zapsán v příslušné komoře. Od profesních komor s povinným členstvím je nutno odlišovat nejrůznější dobrovolně vytvářená sdružení podnikatelů, která mají pro svoje členy především podpůrný a servisní charakter. Nejvýznamnějšími takovými útvary jsou Hospodářská komora České republiky a Agrární komora České republiky, které byly založeny zák. č. 301/1992 Sb. k podpoře podnikatelských aktivit svých členů. Komory jsou sdruženími podnikatelů, právnickými osobami, které se zapisují do obchodního rejstříku, mají tudíž status podnikatele na základě § 421 odst. 1 obč. zák. Mají místní organizace v podobě okresních komor, které se mohou slučovat v regionální komory. Svým členům poskytují poradenské a konzultační služby pro podnikatelské činnosti, organizují vzdělávací akce, zabezpečují informace, propagaci, zahraniční spolupráci. Mohou vystavovat veřejné listiny osvědčující skutečnosti významné pro vztahy v mezinárodním obchodě, zřizují a spravují zařízení a instituce na podporu rozvoje podnikání. Při Hospodářské komoře a Agrární komoře ČR pracuje i rozhodčí soud řešící spory vzniklé při podnikatelské činnosti.

52

Pokud bychom měli charakterizovat některé významné podnikatelské činnosti, které nejsou živností a jsou uvedeny v § 3 odst. 3 živnostenského zákona, zmínili bychom především podnikání na finančním trhu, a to i v jeho součásti, kapitálovém trhu. Státní dohled nad tímto podnikáním vykonává Česká národní banka, která zde svůj hlavní cíl spatřuje v zajištění stability finančního systému státu. Výkon dohledu nad finančním trhem představuje souhrn činností, které se týkají povolovacích a schvalovacích řízení, plnění informačních povinností, vlastního dohledu, mezinárodní spolupráce apod. Při výkonu dohledu Česká národní banka posuzuje dodržování povinností uložených právními předpisy a soustřeďuje se přitom zejména na zachovávání obezřetnosti a odborné péče. Podle výstupů celého systému nastavuje Česká národní banka intenzitu svého dohledu vůči jednotlivým oblastem finančního trhu i vůči konkrétním institucím. Česká národní banka vykonává dohled v následujících oblastech: 1. Bankovnictví: základními právními předpisy v této oblasti jsou zák. č. 21/1992 Sb., o bankách a zák. č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech. Regulace se týká bank a stavebních spořitelen, poboček zahraničních bank z jiných zemí než zemí Evropského hospodářského prostoru a v omezeném rozsahu poboček zahraničních bank ze zemí Evropského hospodářského prostoru, které však podléhají zejména dohledu v zemi, kde je umístěna jejich centrála. Spořitelní a úvěrní družstva (družstevní záložny) jsou spolu s bankami označovány jako „úvěrové instituce“ a platí pro ně v řadě 62


2.

3.

4. 5.

případů, zejména pokud se týká obezřetnosti podnikání, shodná pravidla. Česká národní banka rozhoduje o udělení licence k podnikání v bankovnictví. Pro udělení licence musí žadatel prokázat průhledný a nezávadný původ základního kapitálu a dalších finančních zdrojů banky, jejich dostatečnost a vyhovující skladbu, splacení základního kapitálu v plné výši (základní kapitál banky činí minimálně 500 milionů korun), důvěryhodnost, odbornou způsobilost a zkušenost osob, které jsou navrhovány jako vedoucí zaměstnanci banky, technické a organizační předpoklady pro výkon navrhovaných činností banky a obchodní plán vycházející z navrhované strategie činnosti banky podložený reálnými ekonomickými kalkulacemi. Poskytování penzijního připojištění a důchodového spoření, které upravuje zák. č. 42/1994 Sb., o penzijním připojištění se státním příspěvkem, zák. č. 340/2006 Sb., o činnosti institucí zaměstnaneckého penzijního připojištění, zák. č. 426/2011 Sb., o důchodovém spoření, a zák. č. 427/2011 Sb., o doplňkovém penzijním spoření. Pojišťovnictví: dohled ČNB zahrnuje činnost tuzemských pojišťoven a zajišťoven, pojišťovacích zprostředkovatelů a samostatných likvidátorů pojistných událostí a poboček zahraničních pojišťoven a zajišťoven ze zemí mimo Evropský hospodářský prostor. Pobočky zahraničních pojišťoven a zajišťoven ze zemí Evropského hospodářského prostoru podléhají zásadně dohledu země, kde je umístěna jejich centrála. Základními právními předposy v této oblasti jsou kromě občanského zákoníku zák. č. 277/2009 Sb., o pojišťovnictví, zák. č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, a zák. č. 38/2004 Sb., o pojišťovacích zprostředkovatelích a samostatných likvidátorech pojistných událostí. Podle zákona o pojišťovnictví může provozovat na území České republiky pojišťovací činnost pouze tuzemská pojišťovna a pojišťovna z třetího státu, které bylo Českou národní bankou uděleno povolení k provozování této činnosti, nebo pojišťovna z jiného členského státu, a to na základě práva zřizovat pobočky nebo na základě svobody dočasně poskytovat služby. Pojišťovna nebo zajišťovna je oprávněna provozovat pouze pojišťovací nebo zajišťovací činnost a činnosti s ní související, které jí ČNB nebo jiný příslušný orgán dohledu povolí, je povinna jednat s odbornou péčí a postupovat obezřetně, zejména neprovádět tyto činnosti způsobem, který poškozuje majetek jí svěřený třetími osobami nebo ohrožuje její bezpečnost a stabilitu nebo bezpečnost a stabilitu osob s ní propojených. Dohled nad činností obchodníků s cennými papíry a investičních zprostředkovatelů podle zák. č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu. Kolektivní investování: do této oblasti patří podnikání tuzemských investičních fondů a jejich obhospodařovatelů, administrátorů a depozitářů v souladu s příslušnými evropskými směrnicemi a prováděcími nařízeními (UCITS a AIFMD)15, včetně podmínek vstupu zahraničních investičních fondů a obhospodařovatelů na trh v ČR. Základním právním předpisem v České

Oblast UCITS (undertakings for the collective investment in transferable securities) se týká úpravy kolektivního investování v investičních fondech regulovaných v úrovni EU, základní úpravou je zde nař. 2009/65/EU. Oblast AIFMD se týká správců alternativních fondů, které dosud regulovány na evropské úrovni nebyly. Základní evropskou úpravou je směrnice č. 2011/61/EU, která přináší řadu změn pro speciální fondy, fondy kvalifikovaných investorů a další tzv. alternativní fondy. Směrnice významně rozšiřuje okruh správců fondů, kteří by měli podléhat regulaci – dopadne i na správce fondů private equity, venture kapitálu a též různých trustových struktur.

15

63

53


republice je zák. č. 240/2013 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, v evropském měřítku je kolektivní investování upraveno celou řadou dalších směrnic a nařízení, které sjednocují podmínky pro tyto činnosti v rámci EU. 6. Oblast platebního styku: dohled ČNB se zde týká osob, které získaly povolení nebo registraci pro činnost platební instituce, instituce elektronických peněz, vydavatele elektronických peněz nebo poskytovatele platebních služeb malého rozsahu. Některé z těchto institucí jsou regulovány podobně jako banky a družstevní záložny. Banky a družstevní záložny mají též možnost poskytovat služby v oblasti platebního styku za podmínek stanovených zákonem upravujícím činnost bank nebo činnost družstevních záložen. Základním právním předpisem je zde zák. č. 284/2009 Sb., o platebním styku. Česká národní banka je povinna zveřejňovat na svých webových stránkách seznamy subjektů, které podléhají jejímu dohledu, které registruje nebo zapisuje do seznamů podle zmíněných speciálních zákonů.

53

Další významnou oblastí, která není živností ve smyslu živnostenského zákona, je zemědělství. Zemědělským podnikatelem podle zák. č. 252/1997 Sb., o zemědělství, je fyzická nebo právnická osoba, která hodlá provozovat zemědělskou výrobu jako soustavnou a samostatnou činnost vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku a za podmínek stanovených zákonem o zemědělství. Vymezení zemědělského podnikatele je obdobné jako vymezení živnostníka, ve srovnání s § 420 obč. zák. jde opět o užší okruh osob – jen ti podnikatelé, kteří podnikají za podmínek zákona o zemědělství. Zemědělského podnikatele zaeviduje místně příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností, v jehož působnosti má budoucí podnikatel svoje bydliště nebo sídlo, pokud žadatel splňuje podmínky podle zákona o zemědělství. Podmínkami, které musí žadatel o evidenci splňovat, je věk 18 let a způsobilost k právním jednáním. Pokud jde o drobné pěstitele, nepovažují se za zemědělské podnikatele, pokud provozují drobné pěstitelské a chovatelské činnosti anebo prodávají nezpracované rostlinné a živočišné výrobky. Evidenci zemědělských podnikatelů v tomto případě nepodléhají. O zapsání do evidence vydá obecní úřad obce s rozšířenou působností zemědělskému podnikateli osvědčení, v němž kromě identifikace podnikatele uvede zejména zaměření jeho zemědělské výroby. Kromě úpravy evidence zemědělských podnikatelů upravuje zákon o zemědělství i činnosti, které patří do zemědělské výroby. Patří sem rostlinná výroba včetně chmelařství, ovocnářství, vinohradnictví a pěstování zeleniny, hub, okrasných rostlin, léčivých a aromatických rostlin, rostlin pro technické a energetické užití na pozemcích vlastních, pronajatých nebo užívaných na základě jiného právního důvodu, popřípadě provozovaná bez pozemků, živočišná výroba zahrnující chov hospodářských a jiných zvířat či živočichů za účelem získávání, zpracování a výroby živočišných produktů, chov hospodářských zvířat k tahu a chov sportovních a dostihových koní, produkce chovných a plemenných zvířat, výroba osiv a sadby, školkařských výpěstků a genetického materiálu rostlin, úprava, zpracování a prodej vlastní produkce zemědělské výroby, chov ryb, vodních živočichů, hospodaření v lese a hospodaření s vodou pro zemědělské a lesnické účely. Zemědělští podnikatelé jsou oprávněni rovněž poskytovat práce, výkony nebo služby, které souvisejí výhradně se zemědělskou výrobou a při kterých se využijí prostředky nebo zařízení sloužící zemědělskému podnikateli k zemědělské výrobě. 64


Příkladem typické sektorové regulace může být zák. č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a výkonu státní správy v energetických odvětvích (energetický zákon), který reguluje podnikání v energetických odvětvích. Patří sem výroba, přenos a distribuce elektřiny a obchod s elektřinou, činnosti operátora trhu, výroba, přeprava, distribuce a uskladňování plynu a obchod s plynem a výroba a rozvod tepelné energie. K podnikání v tomto sektoru je nutná licence, kterou uděluje Energetický regulační úřad, popř. příslušný orgán jiného členského státu EU. Výčet činností v § 3 odst. 3 živnostenského zákona, které nejsou živností, je u jednotlivých položek tohoto výčtu doplněn odkazem na příslušný sektorový předpis upravující podmínky pro podnikání v dané oblasti. Odkazy zde umožňují rychlou orientaci v právní úpravě a umožňují vyhledání potřebných předpisů v právních informačních systémech.

65


DÍL III

Podnikatel v právním styku OBSAH Kapitola 1 Úvodem .................................. 66 Kapitola 2 Osobní jednání podnikatele – fyzické osoby ........................................ 67 Kapitola 3 Jednání podnikatele – právnické osoby zastoupené statutárním orgánem ............................ 68

Kapitola 4 Jednání podnikatele v zastoupení ......................................... 72 Kapitola 5 Jednání podnikatele pomocí opatrovníka ........................................... 83

KAPITOLA 1

Úvodem Cílem této kapitoly je podat přehled o tom, jak podnikatelé vystupují v právním jednání vůči třetím osobám, tedy kdo je oprávněn jednat jako podnikatel, popř. podnikatele zastupovat. Podnikatelská činnost by bez právních jednání nebyla myslitelná, neboť právní jednání dovolují zvolit určitou právní formu pro vztahy podnikatelů mezi sebou i pro vztahy podnikatelů k zákazníkům. V těchto jednáních může vystupovat přímo podnikatel sám a zavazovat se vlastním jednáním. Tento způsob jednání je možný jen u podnikatelů – fyzických osob, podnikatelé – právnické osoby jednají v zastoupení. Jednotlivé způsoby jednání se liší rozsahem oprávnění jednajícího k právním jednáním, způsobem ustavení zástupců podnikatelů pro jednání i řešením problému překročení jednatelského oprávnění. Vedle způsobů jednání, které může použít každá osoba mající záměr vstoupit do právního vztahu k jiné osobě, existují i speciální druhy jednání vyhrazené pouze podnikatelům (prokura, jednání zmocněné osoby podle § 430, jednání vedoucího odštěpného závodu). Přehled právní úpravy jednání podnikatelů je zřejmý z následujícího grafu Podnikatel – fyzická osoba

Jedná sám osobně

Jedná v zastoupení – prokuristou – pověřenou osobou – vedoucím odštěpného závodu – zástupcem na základě plné moci

66

Podnikatel – právnická osoba

Jedná v zastoupení statutárním orgánem

Jedná pomocí opatrovníka

Díl III / Podnikatel v právním styku

54

KAPITOLA 2

Osobní jednání podnikatele – fyzické osoby

54

Schopnost podnikatele – fyzické osoby právně jednat souvisí s tím, zda dosáhl svéprávnosti. Svéprávnost je způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem (§ 15 odst. 2 obč. zák.). Tato schopnost přímo koresponduje s vymezením podnikatele, pro něhož je příznačné, že vykonává podnikání samostatně, na svůj účet a odpovědnost. Požadavek, aby podnikatel byl schopen nést následky svých jednání, vyplývá i z předpisů veřejného práva. Prvořadou všeobecnou podmínkou provozování živnosti fyzickou osobou je proto plná svéprávnost [§ 6 odst. 1 písm. a) živnostenského zákona]. Plné svéprávnosti se nabývá zásadně zletilostí. Člověk, který dosáhl 18 let věku, je od tohoto okamžiku způsobilý k veškerým právním jednáním, včetně jednání nezbytných k provozování podnikatelské činnosti. Občanský zákoník upravuje vedle plné svéprávnosti nabyté dosažením věku 18 let i situace, kdy je člověk sice svéprávný, ale není zletilý. Nezletilí, kteří dosud nenabyli plné svéprávnosti, jsou způsobilí k právním jednáním přiměřeným jejich rozumové a volní vyspělosti vzhledem k jejich věku (§ 31 obč. zák.). Je tak vyjádřeno, že se svéprávnost člověka vyvíjí v čase a odpovídá jeho životním zkušenostem, stupni znalosti světa, v němž žije, i jeho vlastní schopnosti vědomě se v tomto světě nějakým způsobem chovat. Tato základní konstrukce, která přihlíží k postupnému vývoji rozumových a volních charakteristik člověka, je důležitá v běžném životě, neboť dovoluje, aby se člověk postupně osamostatňoval a přebíral odpovědnost za vlastní jednání, nezahrnuje však podnikání jako takové. Nepočítá s ní ani živnostenský zákon, jestliže v § 6 odst. 1 písm. a) určuje, že jednou ze všeobecných podmínek provozování živnosti je plná svéprávnost. Občanský zákoník umožňuje dále nabytí plné svéprávnosti před dosažením zletilosti – člověk je potom sice plně svéprávný, avšak zůstává nezletilý. K nabytí plné svéprávnosti dochází ve dvou případech: – uzavřením manželství, k němuž je třeba povolení soudu a dosažení věku alespoň šestnácti let: takoví nezletilci jsou plně svéprávní, vyhovují i podmínce živnostenského zákona, a mohli by tudíž být podnikateli. V dané situaci má však nabytí plné svéprávnosti jiné motivy, než je právě možnost podnikat a právně jednat při podnikání, – přiznáním svéprávnosti, které činí soud za splnění zákonných podmínek: návrh nezletilého a souhlas jeho zákonného zástupce nebo návrh zákonného zástupce se souhlasem nezletilého, dosažení věku šestnácti let a osvědčení schopnosti nezletilého sám se živit a obstarat si své záležitosti. Posledně uvedená podmínka se již velmi úzce váže na podnikání, protože schopnost samostatné obživy může spočívat i v podnikatelských aktivitách. Pokud je nezletilému přiznána plná svéprávnost, splňuje i podmínku § 6 živnostenského zákona a je též způsobilý k právním jednáním v neomezeném rozsahu. Konstrukce bývá někdy označována jako emancipace a je upravena v § 37 obč. zák. Zvláštní situací, která není zachycena v konstrukcích plné svéprávnosti je možnost, aby zákonný zástupce udělil nezletilému souhlas k samostatnému 67

55


provozování obchodního závodu nebo jiné obdobné výdělečné situaci. K platnosti souhlasu se vyžaduje přivolení soudu (§ 33 obč. zák.). Nezletilý, který není plně svéprávný, takto získává způsobilost právně jednat v omezeném rozsahu – ve věcech, které jsou s provozováním závodu nebo s konkrétní výdělečnou činností spojeny. Na uvedenou možnost reaguje i živnostenský zákon, který stanoví, že plnou svéprávnost lze nahradit přivolením soudu k souhlasu zákonného zástupce nezletilého k samostatnému provozování podnikatelské činnosti. Nezletilý se v tomto případě nestává plně svéprávným, může však podnikat a je pro tento účel vybaven potřebným rozsahem způsobilosti k právním jednáním. Může sám uzavírat smlouvy se zákazníky, dodavateli, odběrateli i jednat s orgány státu a nese též sám odpovědnost za taková jednání. Udělený souhlas může být též odvolán, odvoláním nezletilec ztrácí svou způsobilost právně jednat v souvislosti s provozem závodu nebo jinou výdělečnou činností a vrací se do režimu částečné způsobilosti závislé na rozumové a volní vyspělosti.

KAPITOLA 3

Jednání podnikatele – právnické osoby zastoupené statutárním orgánem

55

Na rozdíl od dlouholeté koncepce, na níž spočíval obchodní zákoník i předpisy, které mu předcházely, není jednání prostřednictvím statutárního orgánu nadále považováno za samostatné vlastní jednání právnické osoby, nýbrž za jednání v zastoupení. Projevuje se zde nová koncepce, na níž spočívá úprava právnických osob v občanském zákoníku a podle níž právnická osoba sama volní a rozumové schopnosti odpovídající fyzické osobě nemá. K formování a vnějšímu vyjadřování vůle dochází pomocí fyzických osob – statutárních orgánů obchodních korporací a členů těchto orgánů. Základní právní úprava právnických osob včetně regulace jejich vstupování do vnějších vztahů, která je obsažena v občanském zákoníku, je platná jako lex generalis pro celý právní řád a uplatní se i na právnické osoby – podnikatele a jejich právní jednání ve vnějších vztazích. Některé podrobnosti a zvláštnosti typické pro obchodní korporace potom nalézáme v zákoně o obchodních korporacích. Z obecného pravidla v § 161 obč. zák. vyplývá, že zástupce právnické osoby musí vždy uvést, co jej k jednání opravňuje, ledaže je důvod zastoupení zřejmý z okolností. Pokud má právní jednání písemnou formu a zástupce je podepisuje, uvede kromě svého podpisu i název (firmu) právnické osoby, popř. též údaj o své funkci nebo pracovním zařazení. Bude-li tedy jednat např. člen statutárního orgánu obchodní korporace, lze jeho jednatelské oprávnění poznat ze zápisu v obchodním rejstříku, nebude proto nutné, aby prokazoval třetí osobě, že je k jednání oprávněn. Ke svému podpisu a firmě obchodní korporace však uvede údaj o své funkci. Pravidelně bude mít podpis tuto podobu: Lara, s. r. o., Vlhká 7, Dolní Město, Jan Jirásko, jednatel. Univerzálním zástupcem právnické osoby pro jakékoli právní jednání je statutární orgán právnické osoby, který ji může zastupovat ve všech záležitostech (§ 164 odst. 1 obč. zák.). Statutární orgán může být tvořen několika 68


56

osobami, potom tvoří kolektivní statutární orgán. Členem statutárního orgánu může být fyzická i právnická osoba. Je-li členem statutárního orgánu právnická osoba, zmocní fyzickou osobu, aby ji v orgánu zastupovala. Pokud tak neučiní, zastupuje právnickou osobu člen jejího statutárního orgánu. Stěžejní otázkou jednání statutárního orgánu za obchodní korporaci je problém rozsahu zastoupení a úvaha nad způsobem, jakým bude statutární orgán jednat. Rozsah jednatelského oprávnění při zastoupení právnické osoby statutárním orgánem je univerzální a zahrnuje všechny její záležitosti bez ohledu na to, zda se dají podřadit pod předmět činnosti nebo předmět podnikání zapisovaný u obchodních korporací do obchodního rejstříku. Statutární orgán proto nemůže vybočit ze svého jednatelského oprávnění a nejsou nutná pravidla, která by řešila tuto situaci. Způsob jednání je do značné míry závislý na tom, kolik členů tvoří statutární orgán a zda mají tito členové oprávnění jednat každý samostatně nebo jen ve spojení. Tvoří-li statutární orgán jednotlivec, budou právní jednání směřující vně právnické osoby soustředěna do jeho rukou. U kolektivních orgánů se zpravidla hovoří o „pravidle čtyř očí“ a způsob jednání je konstruován jako společné jednání dvou členů orgánu, zpravidla předsedy a jednoho dalšího člena. U obchodních korporací je způsob jednání součástí zřizovacích dokumentů (společenská smlouva, stanovy) a zapisuje se obligatorně do obchodního rejstříku. Bývá zpravidla formulován takto: „Za společnost jedná navenek předseda jejího představenstva společně s jedním dalším členem představenstva.“ Pokud by společenská smlouva nebo stanovy určení způsobu jednání statutárního orgánu neobsahovaly a chyběl by i zápis v obchodním rejstříku, uplatnilo by se pravidlo, že zastupovat právnickou osobu ve všech věcech jsou oprávněni všichni členové statutárního orgánu samostatně. Na otázku, zda může člen statutárního orgánu jednat za právnickou osobu též samostatně, když zakladatelské právní jednání vyžaduje, aby členové statutárního orgánu jednali společně, reagovala za dřívější právní úpravy judikatura záporně – uvádíme příklad dvou rozhodnutí Nejvyššího soudu: JUDIKATURA

Nedodržení způsobu jednání podle § 13 a § 191 obch. zák. vede toliko k tomu, že takto učiněný právní úkon není právním úkonem akciové společnosti (nelze jej akciové společnosti přičítat) a nezavazuje ji. (29 Cdo 2636/2009) Jménem zástavkyně – měla-li ji zástavní smlouva zavazovat – museli při jejím uzavírání jednat (v souladu se způsobem jednání zapsaným v obchodním rejstříku) všichni tři členové jejího představenstva. Pouze jednání všech tří členů představenstva zástavkyně by tak bylo možno považovat za jednání zástavkyně. Jestliže zástavní smlouvu jménem zástavkyně podepsali pouze dva ze tří členů představenstva, aniž by k tomu byl některý z nich písemně představenstvem pověřen, postupovali v rozporu se způsobem jednání jménem zástavkyně, zapsaným v obchodním rejstříku, a jejich jednání zástavkyni nezavazuje. (29 Cdo 4038/2009)

Podle současné právní úpravy obsažené v občanském zákoníku by problém bylo nutno posoudit podle pravidel pro zastoupení, i když na tuto situaci zákon výslovně nepamatuje. Lze se domnívat, že nedodržení zapsaného způsobu jednání je obdobné situaci, kdy za jiného jedná osoba, která k tomu není oprávněna 69

56

57

57


(§ 440 odst. 1 druhá věta obč. zák.). Takové jednání obchodní korporaci nezavazuje, ale může být následně korporací schváleno. Pokud by k tomu nedošlo, je zavázána osoba, která právně jednala, sama. S uvedenými pravidly je spojen další problém zásadního významu, a to je omezení jednatelské působnosti členů statutárních orgánů rozhodnutími členů (společníků) právnické osoby, usneseními valných hromad nebo vnitřními předpisy vydanými samotnou právnickou osobou. Řešení pro obchodní korporace je nutno najít v zákoně o obchodních korporacích, který upravuje danou otázku speciálně a od občanského zákoníku odchylně. Podle ust. § 47 z. o. k. je omezení jednatelského oprávnění orgánu obchodní korporace společenskou smlouvou nebo jiným ujednáním nebo rozhodnutím orgánu obchodní korporace neúčinné vůči třetím osobám, i když byla zveřejněna. Pro všechny obchodní korporace tedy platí, že vnitřní omezení jednatelského oprávnění členů statutárních orgánů nelze uplatňovat vůči třetím osobám, a to i v případech, že by tato omezení byla součástí obsahu listin ukládaných do sbírky listin, která je součástí obchodního rejstříku. Postavíme-li vedle sebe problematiku omezení jednatelského oprávnění a způsobu, jakým mají jednat členové kolektivního statutárního orgánu, mohlo by snadno dojít k nedostatečnému odlišení obou oblastí, i když jde o otázky zcela rozdílné. Pokud určuje zakladatelské právní jednání, kteří členové statutárního orgánu jsou oprávněni právnickou osobu zastupovat a zda musí jednat vždy společně nebo mohou jednat každý sám, je to úprava způsobu jednání, kterou je též nutno zapsat do obchodního rejstříku. Jestliže by zakladatelské právní jednání nebo rozhodnutí příslušného orgánu právnické osoby, popř. vnitřní předpis právnické osoby určovaly, že člen statutárního orgánu potřebuje k právnímu jednání např. předběžné schválení valné hromady, společníků nebo členů, je to vnitřní omezení, které u obchodních korporací není vůči třetím osobám účinné. V judikatuře řeší tyto otázky rozhodnutí Nejvyššího soudu, které sice vychází z dřívější právní úpravy, avšak jeho závěry platí i pro úpravu dnes účinnou. POZNÁMKA

Jestliže společenská smlouva určuje, že jménem společnosti jedná více jednatelů společně, nejde o omezení jednatelského oprávnění ve smyslu ustanovení § 133 odst. 2 obch. zák., ale o určení způsobu jednání jménem společnosti podle ustanovení § 133 odst. 1 obch. zák. (NS 29 Odo 198/2002)

Jako způsob jednání lze zapsat i situace, kdy je určitý způsob vázán na hodnotu předmětu příslušného právního jednání. Takový způsob např. určuje, že do hodnoty předmětu 10 milionů Kč může jednat každý člen statutárního orgánu samostatně, pokud ale bude předmětem jednání hodnota vyšší, potom musí jednat vždy jen dva členové statutárního orgánu společně. I tato otázka, která byla po dlouhou dobu sporná, je řešena judikaturou, a to usnesením Vrchního soudu v Praze (7 Cmo 568/2008):16 JUDIKATURA

Způsob jednání jménem akciové společnosti musí obsahovat personální vymezení (zda jedná každý člen představenstva samostatně či členové společně) a věcné vymezení. Věcné Citováno podle rozhodnutí uveřejněného v časopise Právní rozhledy. 2009, č. 21, s. 788–789.

16

70


vymezení může být implicitní, u kterého není nutné vyjádření expressis verbis při jednání ve všech věcech, nebo explicitní, je-li třeba konkrétněji vymezit okruh případů společného jednání různého počtu členů představenstva. Z odůvodnění: Obchodní zákoník v § 191 odst. 1 obsahuje dispozitivní ustanovení, podle kterého v případě vícečlenného představenstva je oprávněn jednat jménem společnosti každý člen představenstva samostatně. Toto ustanovení tak dává společnosti, aby si v případě vícečlenného představenstva ve stanovách určila, že může jednat jménem společnosti více členů představenstva společně např. formulací že jménem společnosti jednají vždy nejméně dva členové představenstva společně, či může společnost tuto formulaci ještě blíže zúžit tak že jedním z těchto členů musí být předseda představenstva apod. Z logiky věci také vyplývá, že vymezení způsobu jednání v sobě musí integrálně obsahovat kromě odpovědi na otázku „Kdo“ je oprávněn jednat jménem společnosti, také odpověď na otázku „V jakém okruhu případů“ je tak oprávněn jednat. Nevymezí-li tedy společnost ve stanovách blíže, resp. přesněji okruh případů, ve kterých jsou např. dva členové představenstva oprávněni jednat jménem společnosti, je to jejím právem a v takovém případě zní formulace tak, že jménem společnosti jednají vždy dva členové představenstva společně, tzn. že okruh případů je neomezený a vztahuje se na všechny případy. … Tato formulace v sobě obsahuje vymezení oprávnění jednat těmto členům představenstva, a to tak, že jsou oprávněni ve všech případech, byť to není výslovně uvedeno, protože by to bylo nadbytečné. Vyplývá z logiky věci, že pokud není uvedeno nějaké zpřesnění ohledně okruhu případů, mohou tito členové představenstva jednat společně ve všech případech. Způsob jednání jménem společnosti tedy musí vždy obsahovat personální vymezení a dále věcné vymezení, a to buď implicitní, u kterého tedy není nutné vyjádření expressís verbis v případě možnosti jednání ve všech případech, protože to vyplývá z logiky věci, nebo explicitní v opačném případě, kdy je třeba konkrétněji vymezit okruh případů společného jednání různého počtu členů představenstva. Tato bližší specifikace tedy není v žádném případě nějakým omezením oprávnění představenstva jednat jménem společnosti, ale pouze vymezením způsob jednání. Podle názoru dovolacího soudu by byl jiný výklad nepřijatelný a nepřípustný, protože by společnosti odnímal možnost věcného vymezení jednání, bez kterého nelze stanovit způsob jednání. Takový výklad by odporoval všem zásadám a principům soukromého, potažmo obchodního práva, a v důsledku by pro společnost znamenal i takové absurdity, že by např. v případě obchodních smluv i ve zcela bezvýznamných záležitostech museli jednat společně dva členové představenstva, což by společnosti v případě, že by členové představenstva měli bydliště v různých částech republiky či dokonce v různých státech, způsobovalo nepřijatelné těžkosti a zvyšovalo jí bezdůvodně administrativní náklady. Společnost by tak musela vyhovět stejným požadavkům jak v případě záležitostí pro společnost esenciálních, tak i v případě pouhých banálních záležitostí, protože by si nesměla přesněji věcně vymezit pouze okruh závažných případů, ve kterých by směli jednat pouze dva členové představenstva společně… V této souvislosti odvolací soud podotkl, že za omezení ve smyslu § 191 odst. 2 obch. zák. lze považovat situaci, kdy oprávnění statutárního orgánu jednat jménem společnosti je vázáno na určitou právní skutečnost. Tou může být souhlas některého orgánu společnosti vymezeného ve stanovách, u akciové společnosti např. kdy představenstvu jako celku či určitým osobám v představenstvu jednajícím jménem společnosti by musel být udělován souhlas valnou hromadou k činění určitých právních úkonů či případně ke všem právním úkonům.

V určitých zvláštních případech nastupuje místo statutárního orgánu jiná osoba, která přebírá jeho jednatelské oprávnění. Tato situace se týká především likvidace, v níž nabývá působnosti statutárního orgánu likvidátor okamžikem svého povolání.

71

58–60


KAPITOLA 4

Jednání podnikatele v zastoupení

58 59

60

Zastoupení prokuristou Prokura je plná moc, kterou uděluje podnikatel při provozování svého obchodního závodu. Z tohoto základního vymezení vyplývají definiční znaky prokury: – je spjata s podnikatelskou činností: může ji udělit pouze podnikatel a je ze zákona omezena na právní jednání, k nimž dochází při provozu obchodního závodu, – je to zvláštní druh plné moci: bylo by nesprávné chápat prokuru jako funkční místo ve vnitřní organizaci závodu, který podnikatel provozuje, a prokuristu jako osobu pracující v této funkci. Prokura je zmocnění udělované podnikatelem k tomu, aby za něho zmocněnec (prokurista) právně jednal ve věcech obchodního závodu. Prokurista při tom zastupuje podnikatele a jedná jeho jménem a na jeho účet. Ve vnitřní organizační sféře závodu je prokura založena na ujednání podnikatele a prokuristy o tom, že prokurista bude podnikatele zastupovat. Jde tedy o zastoupení smluvní, jehož úprava je obsažena v samostatném oddíle druhého dílu hlavy třetí občanského zákoníku. Znamená to tedy, že otázky neřešené speciální úpravou prokury se budou posuzovat podle obecné úpravy zastoupení. Základní odlišnost prokury od smluvního zastoupení spočívá v rozsahu jednatelské působnosti prokuristy, který je definován přímo zákonem a je omezen na právní jednání, k nimž dochází při provozu obchodního závodu podnikatele. Základní funkcí prokury je zajištění právní jistoty v obchodním styku. Prokura snižuje riziko, že uzavřený obchod nebude pokryt oprávněním zástupce k jednání jménem zastoupeného. Prokurista se musí pohybovat uvnitř svého zmocnění, při tom ale šíře jednatelské působnosti prokuristy a její vazba na provoz závodu zbavuje podnikatele nutnosti zabývat se běžnými provozními záležitostmi, které může obstarat prokurista. Každý se může spolehnout na to, že prokurista nemá zapotřebí, aby si pro každé jednotlivé opatření vyžadoval souhlas a instrukce od podnikatele. Třetí osoby, které s prokuristou jednají, jsou tak ušetřeny složitého a zdlouhavého zkoumání rozsahu jeho plné moci i pochybností týkajících se otázky, zda jednání prokuristy podnikatele opravdu zaváže. Udělit prokuru může jen podnikatel zapsaný do obchodního rejstříku, pokud by tak učinil nezapsaný podnikatel, bylo by patrně nutno řešit situaci s využitím § 444 odst. 1 obč. zák. a považovat i takto udělenou prokuru za plnou moc k právnímu jednání, ovšem jen do té míry, pokud mohla být třetí osoba v dobré víře, že zmocnění bylo uděleno. Prokuru je nutno zapsat do obchodního rejstříku [§ 25 odst. 1 písm. i) zák. o veř. rejstřících]. Zapisuje se jméno a adresa místa pobytu, popř. bydliště prokuristy, způsob, jakým za podnikatele jedná, popř. i skutečnost, že se prokura vztahuje jen na určitou pobočku nebo závod, a jejich identifikace. U obchodních korporací bude nutno vyřešit, která složka jejich vnitřní organizace je oprávněna prokuru udělovat. Výslovnou úpravu této otázky nacházíme u společnosti s ručením omezeným v § 190 odst. 2 písm. e) z. o. k. Ze znění citovaného ustanovení vyplývá, že valná hromada schvaluje udělení prokury, což podle našeho názoru připouští dvojí výklad: buď schvaluje návrh osoby 72


prokuristy a rozsahu prokury před jejím udělením, nebo sice po udělení, ale před zápisem do obchodního rejstříku. Samotnou prokuru by potom uděloval statutární orgán, tj. jednatel. Společenská smlouva však může obsahovat i jiné řešení, zejména udělení prokury jednatelem bez schválení valné hromady. U akciové společnosti výslovné pravidlo chybí. Z koncepce, že zbytková působnost náleží představenstvu, vyplývá, že představenstvo je oprávněno též udělovat prokuru, ovšem s tím, že stanovy mohou tuto otázku upravit jinak, zejména svěřit schvalování osoby prokuristy a rozsahu prokury valné hromadě. U společností s monistickou strukturou je situace nejasná. Podle našeho názoru by o osobě prokuristy a rozsahu prokury měla rozhodovat správní rada (popř. valná hromada, je-li to tak upraveno ve stanovách), samo udělení prokury by potom prováděl statutární orgán, tedy statutární ředitel. Vzhledem ke stručné úpravě tohoto způsobu uspořádání akciové společnosti by celý proces měly upravit výslovně stanovy. U osobních společností vyplývá z § 105 z. o. k., že rozhodování ve všech věcech náleží všem společníkům. Postup udělení prokury by proto měl být následující: o osobě prokuristy a rozsahu prokury rozhodnou všichni společníci, jednostranné právní jednání udělení prokury potom vykoná ten společník, který je podle společenské smlouvy statutárním orgánem společnosti, způsobem stanoveným společenskou smlouvou pro právní jednání za společnost. I v družstvu není udělování prokury výslovně zákonem č. 90/2012 Sb. upraveno. Rozhodování o prokuře, osobě prokuristy i udělování prokury by potom mělo náležet představenstvu, ovšem s tím, že stanovy družstva mohou schvalování prokury svěřit členské schůzi § 656 písm. t). Pokud by ustanovení prokuristy náleželo představenstvu družstva, má členská schůze vždy možnost vyhradit si rozhodování o této otázce do své působnosti (§ 657). Je vyloučeno, aby prokurista sám udělil prokuru další osobě. K udělování prokury je oprávněn pouze podnikatel, udělená prokura je nepřenosná a nelze ji ani postoupit či převést na jinou osobu. Nahlíženo z úhlu rozsahu prokury, leží udělování prokury samotné mimo právní jednání, která by příslušela prokuristovi. Prokuru není možno udělit právnické osobě. Výslovný zákaz vyplývá z toho, že prokura se považuje za vztah založený na osobní důvěře mezi podnikatelem a prokuristou. Takový vztah by nebyl možný, kdyby právní jednání, k němuž je oprávněn prokurista, mohla činit jakákoli osoba ustavená v rámci právnické osoby – prokuristy. Prokurista není identický s majitelem závodu, s podnikatelem. Pokud bychom uvažovali, zda v jednočlenné obchodní společnosti může její jediný společník udělit prokuru sám sobě, bylo by to ryze technicky možné, pokud bychom vnímali odděleně role jediného společníka a samostatné fyzické osoby stojící mimo společnost. Nepovažujeme to však za praktické, je mnohem jednodušší, jestliže jediný společník zastává současně funkci statutárního orgánu. Prokuristou může být společník společnosti, člen družstva, mohl by se jím stát i tichý společník. Při udělování prokury je nutno respektovat úpravu pravidel o střetu zájmů podle zákona o obchodních korporacích. Vyplývá z nich, že prokurista je povinen informovat o střetu svého zájmu se zájmem obchodní korporace orgán korporace, který jej jmenoval. Tento orgán může na vymezenou dobu takovému prokuristovi pozastavit výkon jeho činnosti. Obdobnou notifikační povinnost má prokurista, pokud hodlá uzavřít s vlastní korporací smlouvu, současně uvede, za jakých podmínek má být smlouva uzavřena. Notifikační povinnost má i v případě smluv mezi korporací a osobou sobě blízkou, v případě, že korporace 73


má převzít zajištění nebo utvrzení pohledávek, které mají třetí osoby proti prokuristovi nebo osobám jemu blízkým, nebo se stát spoludlužníkem společně s prokuristou. Uvedená pravidla platí přiměřeně i na prokuristu, kterému udělil prokuru podnikatel, jenž není obchodní korporací. Pokud jde o rozsah jednatelského oprávnění, zahrnuje prokura velmi široký rozsah záležitostí, k jejichž obstarání je prokurista oprávněn. Její rozsah je výslovně stanoven zákonem, který používá obecného vymezení „všechna právní jednání, ke kterým dochází při provozu obchodního závodu“, aniž by uváděl třeba jen příkladmo, jaké druhy záležitostí patří do této skupiny. Rozsah zmocnění je proto možno vykládat velmi široce a zahrnovat do prokury nejen věci běžného denního provozu, které by patřily k tomu okruhu záležitostí, jenž je zahrnován pod pojem obchodní vedení, ale i např. sjednávání úvěrů, uzavírání dlouhodobých smluv, smluv organizačního typu, smluv o budoucích smlouvách, zastupování podnikatele při budování nových výrobních nebo obchodních prostor a nákupu strojního zařízení, uzavírání nájemních smluv apod. Svým rozsahem se prokura značně blíží jednatelskému oprávnění statutárních orgánů, pokud se dotýká vlastního výkonu podnikatelské činnosti. Prokurista je oprávněn zastupovat podnikatele i u soudu v občanském soudním řízení, může-li podle udělené prokury jednat samostatně [§ 21 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu]. Prokurista tak může žalovat splnění pohledávek ze smluv, které uzavřel, popř. zastupovat podnikatele, pokud jsou na něm vymáhány dluhy. Z povahy věci vyplývá, že se bude jednat především o rutinní majetkové spory. I v nich však jeho působnost není dána tam, kde zákon předepisuje povinné právní zastoupení. Obecné vymezení rozsahu jednatelské působnosti prokuristy nese s sebou řadu hraničních případů, kdy nebude zcela zřejmé, zda jde o provozní záležitost, nebo již záležitost, která zasahuje do oprávnění společníků rozhodovat o zaměření podnikatelských aktivit obchodní korporace, kterou s určitým cílem založili. Lze proto očekávat, že ve vnitřní organizační struktuře bude prokura dále upravena vnitřními pokyny, které sice nemají účinky vůči třetím osobám, při jejich porušení by však prokurista byl povinen nahradit újmu, kterou takto podnikateli způsobil. Ze způsobu, jakým je rozsah jednatelské působnosti prokuristy upraven, vyplývá i jeho omezení, u něhož lze odlišit tři případy: – zákonné omezení prokury v § 450 odst. 1 obč. zák.: prokurista není oprávněn jménem podnikatele zcizovat nebo zatěžovat nemovitosti. Podnikatel však může v tomto směru prokuristovi v udělení prokury jednatelské oprávnění rozšířit i na uvedená jednání. Rozšíření se zapisuje do obchodního rejstříku. – Prokuristovi nepříslušejí jednání, která leží již za hranicemi záležitostí náležejících do provozu podniku. Není proto příslušný k právním jednáním, kterými se realizují věci zásadního významu pro podnikatele, např. mění předmět podnikání, převádí závod nebo se k němu zřizuje pacht, ujednání, která zasahují do organizace podnikání (jednání o kolektivní smlouvě, zřizování a rušení poboček). Mimo jeho dosah leží jednání ve statusových věcech obchodní korporace, která je podnikatelem (přijímání společníků, změny společenské smlouvy, zrušení korporace, změna sídla korporace). Prokurista též sám nemůže udělit prokuru. – Z povahy prokury jako podnikatelské plné moci vyplývá, že jsou vyloučena též jednání, která nemají žádný vztah k obchodnímu podnikání, např. poslední pořízení. 74


Pokud by prokurista překročil rámec své jednatelské působnosti, bylo by nutno aplikovat obecnou úpravu smluvního zastoupení, protože v rámci speciální úpravy prokury řešení nenalézáme. Vzhledem ke konstrukci prokury, která zmocňuje ke všem jednáním v provozu závodu a vylučuje z nich zcizování a zatěžování nemovitostí, se překročení jednatelské působnosti bude týkat právě zmíněných dispozic s nemovitostmi. Vyjdeme-li z § 446 in fine obč. zák., zdá se jako nejpřijatelnější závěr, že není třeba vyjadřovat nesouhlas s jednáním, kterým prokurista překročil rozsah prokury, vůči třetí osobě, protože tato osoba mohla podle rejstříkového zápisu zcela nepochybně zjistit, že prokurista není zmocněn k zatěžování nebo zcizování nemovitostí, a překračuje proto rozsah prokury, která mu byla podnikatelem udělena. Právní jednání, při němž prokurista překročil rozsah svého jednatelského oprávnění proto podnikatele nezavazuje. Citované pravidlo považujeme za velmi praktické a řešící převážnou část problémů, které při překročení prokury za účinnosti obchodního zákoníku vznikaly. Prokurista je obchodním zmocněncem, jehož zmocnění zahrnuje širokou škálu právních jednání a vůči třetím osobám je neomezitelné. S účinky vůči třetím osobám nelze prokuru omezit jak ohledně druhu záležitostí, v nichž jedná (omezení na určitou kategorii obchodů), tak ohledně času a místa i závislosti na určitých okolnostech, které jednání provázejí. Případné omezení, kterými by podnikatel ohraničil udělenou prokuru, je navenek neúčinné, omezení nesmí být zapsáno do obchodního rejstříku. Smlouvy uzavřené mezi podnikatelem a prokuristou omezující rozsah prokury nepůsobí proti třetím osobám, i když o nich třetí osoby věděly. Ve vnitřním vztahu může podnikatel prokuristovi zakázat např. směnečné obchody nebo přijímání větších úvěrů nebo dlouhodobých smluv a vázat sjednávání uvedených obchodů na souhlas podnikatele. I kdyby tato úprava byla vtělena do zakladatelského jednání a uložena spolu s listinou zachycující toto jednání do veřejné sbírky listin, je to stále jen vnitřní omezení, které není vůči třetí osobě účinné. Překročení vnitřních omezení má proto důsledky jen do vnitřní sféry podnikatele, rizika překročení nese sám podnikatel. Toto pravidlo však nemůže působit absolutně a krýt i případy, kdy prokurista společně s třetí osobou jednal vědomě mimo vnitřní hranice prokury s cílem poškodit podnikatele. V této situaci není důvodu pro ochranu třetí osoby, riziko spojené se zneužitím úpravy prokury by měl zlovolný prokurista snášet společně s třetí osobou, která byla též ve zlé vůli. Problémem těchto případů však bude prokázat vědomé zneužívající jednání prokuristy i třetí osoby, s níž prokurista takto ke škodě podnikatele jednal. Pokud má podnikatel více poboček nebo více obchodních závodů, může být prokura omezena jen na některou z poboček nebo na některý závod. Pobočka nebo závod musí být v udělení prokury výslovně uvedeny. Jednatelská působnost prokuristy je potom omezena jen na provozní záležitosti této pobočky nebo závodu. Taková prokura se nazývá filiální nebo vedlejší. Do obchodního rejstříku se potom zapisuje údaj o tom, že se prokura vztahuje jen na určitou pobočku nebo závod. V zápise musí být uvedena identifikace pobočky nebo závodu jejich označením (např. pobočný závod v Dlouhé Lhotě, odštěpný závod 06 v Horní Plané). Dále můžeme rozlišovat druhy společné prokury: – kolektivní prokuru: prokuristé musí jednat společně v takovém počtu, v jakém to zmocnitel stanovil (tedy všichni, nebo společně někteří z nich), nemusí ale jednat společně najednou, pokud jde o místo a čas i formu projevu. 75


Příslušné právní jednání má být realizováno všemi oprávněnými, pokud však jednají v různém čase, stává se jednání perfektním přistoupením posledního z nich. Projevy se mohou u některých stát výslovně, u jiných konkludentně. Podnikatel je zavázán pouze tehdy, když spolupůsobí předepsaný počet prokuristů; – samostatnou (solidární) prokuru: prokura byla udělena několika osobám, ale každá je oprávněna jednat samostatně; – poloviční společnou prokuru: více prokuristů, z nichž jeden je oprávněn jednat samostatně, ostatní jen společně; – smíšenou společnou prokuru: prokuristé jednají společně s členy statutárních orgánů, přičemž členové statutárních orgánů neztrácejí schopnost jednat samostatně, ale i prokurista může jednat samostatně. Společné jednání rozšiřuje dosah prokuristova jednatelského oprávnění – se členem statutárního orgánu může právně jednat i tam, kam by sám jednat nemohl (např. jednání, která se týkají nemovitostí); – smíšenou poloviční prokuru: statutární orgán nebo jeho člen může jednat i bez prokuristy, ale prokurista není oprávněn jednat samostatně bez statutárního orgánu nebo jeho člena. Uvedený typ společné prokury dovoluje, aby prokurista ujednal celý obchod sám a společně se statutárním orgánem nebo jeho členem jen podepíše již předem ujednanou smlouvu. Jako praktická se ukazuje tato prokura pro případ smrti podnikatele, kdy opravňuje prokuristu jednat jen společně s dědici. Jako nepřípustná je posuzována smíšená prokura prokuristy a jiného zmocněnce na nižší úrovni. Občanský zákoník řeší v § 452 odst. 2 společnou prokuru v závislosti na způsobu jejího udělení – je-li prokura udělena více osobám, aniž je uvedeno, jakým způsobem jednají, jde o prokuru samostatnou a každý prokurista je oprávněn jednat samostatně v celém rozsahu prokury. Má-li být zřízena forma společné prokury, je to nutno výslovně v udělení prokury uvést a do obchodního rejstříku zapsat všechny prokuristy a podle druhu společné prokury též zapsat způsob, jakým jednají. Smíšená prokura však není českou justiční praxí chápána jako přípustná. Pokud jde o úpravu péče, kterou má prokurista věnovat záležitostem podnikatele, nebyla tato problematika dosud v českém právním řádu upravena. Nauka se tomuto tématu věnovala též jen sporadicky, důvodem byla asi skutečnost, že jde o otázku vnitřního vztahu prokuristy a podnikatele. Tato otázka není pro prokuru jako plnou moc rozhodující, proto se též ocitla na okraji pozornosti. Rovněž důsledky pochybení v postupu prokuristy neměly vliv na platnost a účinnost jednání realizovaného prokuristou ve vztahu ke třetí osobě, nebyl zde proto bezprostřední právní problém, nýbrž spíše problém ekonomický a organizační – důsledky vnějšího jednání prokuristy na činnost podnikatele a hospodářský stav jeho závodu. JUDIKATURA

V judikatuře se problémem porušení povinností prokuristy zabýval Nejvyšší soud v souvislosti s posouzením platnosti zrušení pracovního poměru (NS 21 Cdo 1269/2003). Přináší závěr, který je pro další zkoumání problematiky velmi cenný: rozsudek vychází ze zjištění, že skutečnost sama, že fyzická osoba je prokuristou, nebrání navázání pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu mezi prokuristou a právnickou osobou. Prokura však není druhem práce ve smyslu zákoníku práce a vznik a zánik právního vztahu, jehož

76


se účastní též prokurista, není upraven pracovněprávními předpisy. Skutečnost, že fyzická osoba je prokuristou, sama o sobě nebrání tomu, aby s touto společností uzavřel jakýkoli pracovní vztah, pokud jeho náplní není „výkon funkce prokurista“. V dané věci byla žalobkyně ve funkci obchodní ředitelky a zároveň byla prokuristou. Pokud vybrala z účtu společnosti neoprávněně peníze, šlo jen o to, zda se žalobkyně tohoto jednání dopustila jako obchodní ředitelka nebo jako prokuristka. Pouze porušení povinností ve funkci obchodní ředitelky vykonávané v pracovním poměru mohlo posléze vést k rozvázání pracovního poměru.

Z citovaného rozhodnutí vyplývá, že porušení povinností prokuristy nemůže být postiženo sankcemi stanovenými v zákoníku práce pro porušení pracovní kázně. Uvedené rozhodnutí však neříká nic o odpovědnosti prokuristy při právních jednáních, v nichž zastupuje společnost. Pravidlo uvedené v § 454 obč. zák. tak odstraňuje dosud existující nejistotu. Pro prokuristu z něho vyplývá, že musí při svých právních jednáních za podnikatele postupovat věcně správně, musí preferovat zájmy podnikatele a mít na zřeteli vždy jeho hospodářský prospěch. Prokurista si musí být vědom rizik svého jednání a musí se snažit zmírnit je na minimum. Rovněž otázka odměn prokuristů by mohla být sporná. Z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu je při tom zřejmé, že vztah prokuristy a podnikatele je odlišný od vztahu pracovněprávního, i když byl prokurou pověřen zaměstnanec. Pokud je prokura udělena zaměstnanci, je nutný další právní vztah založený buď občanskoprávní, nebo obchodněprávní smlouvou. Činnosti náležející do výkonu prokury nesmí být sjednány jako druh práce, tudíž nelze ani sjednat odměnu za výkon takových činností jako druhu práce pro podnikatele. Totožný by musel být závěr o odměňování prokuristy i v těch případech, když by prokurou byl pověřen např. společník obchodní společnosti – prokura není součástí jeho práv a povinností jako společníka, odměnu za činnost prokuristy není možno spojovat s výnosem z podílu společníka. Není však pravděpodobné, že by někdo pracoval jako prokurista zadarmo, a není též pravděpodobné, že by v podnikatelském prostředí podnikatel pověřoval nějakou osobu prokurou bezúplatně. Naopak bychom očekávali, že udělení prokury je pojmově spojeno s poskytnutím odměny za zařizování záležitostí náležejících k provozu závodu a zastupování podnikatele. JUDIKATURA

Problematiky odměňování prokuristů se dotýkalo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR 23 Cdo 2713/2009, podle něhož se při nedostatku příslušných ujednání ve smlouvě mezi prokuristou a podnikatelem má aplikovat mandátní smlouva (§ 566–576 obch. zák.), jejíž zákonnou charakteristikou je úplatnost. Podle cit. rozhodnutí potom prokuristovi náleží v prvé řadě úplata podle toho, co si s podnikatelem při udělování prokury ujednal. Není-li úplata ve smlouvě stanovena, je podnikatel povinen zaplatit prokuristovi úplatu, která je obvyklá v době uzavření smlouvy za činnost obdobnou činnosti, kterou prokurista uskutečnil při zařízení záležitosti. Nárok na úplatu nelze podle Nejvyššího soudu v takovém případě vázat jen na samotný fakt udělení prokury, nýbrž je nutno zkoumat, zda prokurista skutečně záležitosti spojené s provozem podniku zastoupeného zařizoval a v jakém rozsahu.

Závěry Nejvyššího soudu považujeme za odpovídající obvyklým poměrům při podnikání, a proto použitelné i po účinnosti občanského zákoníku. Vzhledem 77

Obchodní korporace a nekalá soutì

Recommend Documents