OBČASNÍK LANŠKROUNSKÉ FARNOSTI ZÁŘÍ 2001
číslo : 18
ročník IV.
Cena dobrovolná ( náklady na kopírování: 8,- Kč )
Vážení a milí čtenáři, bratři a sestry v Kristu. Přinášíme Vám po prázdninách a dovolených nové číslo občasníku a věříme, že pro Vás bude přínosem a obohacením. Tematicky bude poněkud rozsáhlejší, a proto doufáme, že každý si bude schopen vybrat alespoň kousek něčeho, co jej zaujme. Nedávno se stalo, že při žádosti o psaný příspěvek do časopisu nám bylo k našemu překvapení sděleno, že se Svítáním ten dotyčný nechce být vůbec spojován a že obsah a styl je zkráceně řečeno „nevyhovující“Je nám samozřejmě jasné, že každý má zcela jiný vkus a přístup, ale byli bychom rádi, aby občasník byl vnímán jako prostor pro vyjádření kohokoli z farnosti. Každý kdo cítí potřebu něco zveřejnit nebo publikovat, tak může učinit, a nikdo nebyl a nebude odmítnut se svým jakýmkoliv psaným příspěvkem. Lidé v rámci společnosti a společenství větších i menších přirozeně zaujímají rozdílná stanoviska a postoje. Je to celkem přirozené a dobré, pokud to nenarušuje vlastní podstatu, ke které většina lidí směřuje. Pro upřesnění jen dodáváme, že redakce časopisu nepatří k žádné vyhraněné farní nebo mimofarní platformě, nehájí zájmy žádné konkrétní skupiny lidí. Svou práci vykonává zdarma, kopírování výtisku zajišťuje firma Recal – Pavel Kráčmar, která hradí náklady na kopírování Svítání. Současně také děkujeme otci Zbigniewovi za to, že Svítání může vycházet s obsahem a stylem s jakým vychází. S každým číslem než vyjde je předem seznámen, a -1-
jsme rádi, že cítíme jeho podporu a důvěru v naší samostatnost. Závěrem chceme popřát všem školákům, aby vykročení do nového školního roku bylo úspěšné a aby přibývalo více známek než poznámek. redakce
„ Farnost je rozhodující zpřítomnění církve, do jisté míry ji považuji za samotnou církev uprostřed svých synů a dcer.“ ( JAN PAVEL II. )
29.srpna – Umučení sv.Jana Křtitele Jan byl sťat pravděpodobně roku 29, svátek jeho narození je 24.června. Janovými rodiči byli jeruzalémský kněz Zachariáš a Alžběta, příbuzná P.Marie. Narození Jana jim předpověděl anděl ( L 1.5-23 ). Kolem roku 27 začal Jan kázat a vyzýval hříšné, aby se vyznávali ze svých hříchů, neboť je blízko Boží království; ti kdo se vyznali, tak byli omyti vodou řeky Jordánu. Získal mnoho následovníků, z nichž někteří se později stali Kristovými apoštoly. Sám Ježíš za Janem přišel, aby se nechal pokřtít a Jan ho nazývá – „Beránkem Božím, který snímá hříchy světa“ ( J 1, 29-36 ). Brzy poté je Jan vězněn, protože vytkl Herodovi Antipovi, že se oženil se ženou svého nevlastního bratra Herodianou; ve vězení sledoval Ježíšovu činnost a vysílal posly, aby mu kladli otázky ( L 7.19-29 ). Jan přišel o život, když Herodes slíbil Herodiadině, dceři Salome, vše co si bude přát; ta dala na radu Herodiady a žádala hlavu Jana Křtitele. Podle Mt 14.1-12 ji dostala a tím, jak říká sv.Augustin byla neuvážená přísaha hanebně dodržena. O umučení Jana podává zprávu evangelium Matouše a Marka. Josef Flavius píše, že se to stalo v tvrzi Machareus, kde měl Herodes královský palác. Podle staré tradice přenesli učedníci Janovo tělo do samařského města Sebaste a uložili na místě, kde byla v 1. polovině 4. století zbudována bazilika. Slavení památky Umučení nebo Stětí sv.Jana Křtitele se rozšířilo na Východě i Západě v 6. a 7. století „Za mnou už co nevidět přijde někdo mocnější než já; nejsem ani hoden, abych se sehnul a rozvázal mu řemínek u opánků. Já jsem vás pokřtil vodou, ale on vás bude křtít Duchem svatým.“ ( Marek 1. 7-8 )
8.září - Narození Panny Marie -2-
Maria byla židovská dívka pocházející podle tradice z rodu Davidova. Jako Židovka měla jméno Mirjam, které bylo později v řeckém jazyku překládáno jako Maria. O místě narození není nic jistého známo. Jména rodičů Jáchym a Anna se objevují poprvé v apokryfním Jakubově protoevangeliu. Svátek narození je jeden z nejstarších mariánských svátků a toto datum se objevuje poprvé v 5.století v Jeruzalémě. Byl to výroční den posvěcení baziliky postavené na místě, které tamní tradice označovala za místo, kde se Matka Boží narodila; dnes tam stojí bazilika sv.Anny. Od 7.století se slaví tento den jako svátek Narození Panny Marie. Po svém zasnoubení žila Maria v Nazaretu. Zde se jí zjevuje anděl a zvěstuje, že se jí z moci Ducha svatého narodí syn Ježíš, který bude synem Božím. Maria přijímá sdělení s pokorou. Dále ji anděl zjevuje, že její příbuzná Alžběta čeká také dítě. Maria ji navštěvuje a Alžběta ji vítá stejnými slovy, jakými k ní mluvil anděl. Maria musela za Alžbětou cestovat asi čtyři dny, protože podle starého podání bydlela Zachariášova rodina v Ain Karim, který se od Nazareta nachází asi čtyři dny cesty. Když Maria pozdravila, tak se dítě v Alžbětině lůně živě a radostně pohnulo, jak je psáno ( Luk 1.44 ). Jakoby Jan pocítil, že se přiblížil ten, jehož příchod měl v budoucnosti oznámit. Josef si bere Marii za manželku a když se vydávají na základě nařízení o sčítání lidu do Betléma, narodí se jim syn Ježíš. S dítětem se pak navracejí do Nazareta. Za veřejného Ježíšova působení se o Marii mluví jen příležitostně, například při svatbě v Káně Galilejské. Její život ustupuje do pozadí, aby se však na krátkou, ale významnou chvíli objevila pod křížem svého Syna. Ježíš ji odevzdává do péče svého žáka. Po odchodu Ježíše je přítomna na modlitbách společenství učedníků, kde očekávají seslání Ducha svatého. Maria ve svobodném souhlasu své víry, darovaném jí Boží milostí, počala Božího Syna a darovala mu ze svého klína pozemské bytí, skrze něž se mohl stát příslušníkem lidstva a tak jeho Vykupitelem. Maria je v důsledku svého jedinečného postavení v dějinách spásy uctívána jako „mediatrix“ –„prostřednice všech milostí“, nikoli však jako Ježíš Kristus ve smyslu vykonávajícím, ale ve smyslu přijímajícím a prosebném.
Maria řekla„ Jsem služebnice Páně; ať se mi stane podle tvého slova.“ ( Luk. 1.38 )
VEČERNÍ MODLITBA : Svěřuji se do tvých rukou a děkuji ti za tento den. Tobě vděčím za všechno, co se mi podařilo dobře a úspěšně vykonat. Ale jak málo je dobra, které jsem vykonal, a jak je nedokonalé. A jak mnoho věcí jsem mohl vykonat a nevykonal. Zbytečně jsem promarnil mnoho času. Vyhýbal jsem se lidem, kterým jsem mohl pomoci. Můj život je často tak prázdný. Nemohl bych brát svůj život vážně, kdybych nevěděl, že ho bereš vážně ty. A tak tento večer před tebou vyznávám, že jsem hříšník. Ty nechceš smrt hříšníka. Řekni i mně : Buď čist. Dej mi zítra nový začátek. Dej mi sílu, abych šel tvou cestou. Nejlepším díkem je život podle tvé vůle: a já bych ti chtěl děkovat stále dokonaleji. Každý den bych chtěl růst v lásce k tobě a k lidem. Pomáhej mi v tom. - Myšlenky a modlitby ( ZVON 1991 ) A.Pereira -
TURÍNSKÉ PLÁTNO … V kapli katedrály sv.Jana v severoitalském Turínu je uchovávána nejcenější křesťanská relikvie. Svatý sindon, pohřební plátno, do něhož byl po ukřižování zabalen Ježíš a které dodnes nese zřetelný otisk těla. Na věkem zažloutlém a místy propáleném plátně dlouhém 4.46 m a širokém 1.10 m jsou zřetelné červenohnědé obrysy mužské postavy. Někteří tento svatý sindon
považovali za podvrh a jejich podezření zesílilo po analýze ve třech laboratořích r.1988, kdy nezávisle bylo radiokarbonovou metodou stanoveno datování vzniku do r. 1260 – 1390. Ovšem mikroskopické vyšetření neodhalilo žádná barviva a pigmenty, čili otisk těla nebyl vůbec namalován.Vědci zjistili, že textura plátna odpovídá plátnům obvyklým v Ježíšově době. Rozbor pylových zrn ukázal, že z 58 druhů jich 29 pochází z vých. středomoří a čtrnáct roste výhradně v Izraeli atd. Z historických dokumentů je také možné částečně mapovat pohyb dotyčného Turínského plátna. A kdy byl spatřen „pozitivní“ obraz Ukřižovaného? Stalo se to r.1898 a vděčíme za -3-
to fotografii a svatbě italského krále Viktora Emanuela II. Turínské plátno bylo vystaveno po dlouhé době na veřejnosti. Předseda zdejšího fotoklubu Secondo Pia ho vyfotografoval na fotodesku. Při vyvolání byl zcela šokován. Spatřil pozitivní obraz fotografované postavy z plátna. Podoba byla nezvykle detailní ( rysy obličeje, stopy po bičování, rány po hřebech …). Snímky vyvolaly mimořádný rozruch a fotograf byl i v podezření, že vše jenom retušoval. Roku 1986 potvrdili američtí vědci pravost původních snímků a při výzkumu plátna mimo jiné zjistili, že na očích mrtvého se nacházeli malé kulaté předměty. Dodatečně byly identifikovány jako drobné mince tzv.leptony, které se v Ježíšově době používaly k „zatlačení očí“. Další postupy spočívaly ve zjištění, zda stopy na plátně jsou skutečně krví. Ústav soudního lékařství v Turínu
potvrdil, že se jedná o krev a to skupiny AB. Poranění se shodují s popisem evangelistů. Na čele byly drobné ranky po nasazení trnové koruny. Byl vysoký asi 180 cm, štíhlejší postavy, klidné a vyrovnané tváře a vlasy s pěšinkou uprostřed hlavy. Jedná se o účes nazarénu, s nímž bývá Ježíš tradičně zobrazován. A konečně roku 1995 padla i ona pochybnost vyvolaná radiokarbonovou metodou. Na základě analýz biofilmů z bakterií a hub na plátně se potvrdilo stáří 2000 let. Chyby u radiokarbonových testů byla zřejmě způsobeny vlivem požáru r.1532, který plátno poškodil a částečné zuhelnatění mělo vliv na výsledek analýzy. V každém případě ať je to jak chce, tak samotné plátno ještě nepotvrzuje historickou existenci Ježíše, ale dává zastáncům autenticity do rukou pádný argument.
zprac. z knihy : Ježíš – Tajemný muž z Betléma ( Jan Bauer, naklad.Otakar II. – r.2000 )
CESTA MEDITACE ……
Cesta meditace je cestou životní harmonie a směřuje ke svému zdroji. Všechno co se děje v okolním světě, požadavky, které se na nás kladou, myšlenky, které se říkají nám a o nás, to vše nás natolik rozptyluje a mate, že se postupně izolujeme od naší skutečné podstaty. Mystické spojení, které meditace vytvoří mezi naším hmotný a duchovním já, nás vrací k přirozené podstatě. Naše duše uslyší Boží hlas. Ramakrišna prohlásil, že podstata, kterou se snažíme vyjádřit je jako voda. Lidé ji dávají mnoho různých jmen, ale voda zůstává vodou a stále hasí žízeň, když ji pijeme. Čidbhavánanada shrnuje Ramakrišnovu myšlenku o předpojatosti takto: Fanatik upřímně věří, že jen jeho cesta je správná a že jiné cesty vůbec neexistují. Považuje za svou povinnost jiná náboženství napadat, ale tento postoj je zdrojem nevědomosti. Fanatik nepomůže sobě a ani ostatním. Šíří kolem sebe jen zlo. Naproti tomu schopnost vcítit se do druhého a akceptace všech náboženství je počátkem probuzení. Takové probuzení přichází, když někdo dokáže vlastní cestu pozorovat s přístupy, které dosud nepřijal za své. Je zcela v pořádku, když dítě žije zpočátku výhradně v blízkosti matky, ale jak roste, musí navazovat další kontakty, aby se jeho obzor rozšiřoval. Komunikace s dalšími lidmi není s těsným vztahem k matce v žádném rozporu. Právě tak člověk, který vyznává nějaké náboženství se nesmí uzavírat před jinou vírou než jeho vlastní.
Jestliže se nesnaží s úctou a zájmem přistupovat k jiným cestám, hrozí mu, že zůstane uvězněn v ulitě vlastního náboženství. ( Ramakrishna lives Vedanta str.267 ) Dokonce i ateismus může být podle Ramakrišny pro někoho jednou z etap k probuzení, součástí jeho duchovního vývoje. Jestliže ateisté projeví „obměkčující upřímnost“, snaží se dosáhnout vlastním přičiněním povznesení a nepřestávají si uvědomovat, že jsou hledači pravdy. Takové „mysli“, která je stále otevřená a zvídavá vůči okolí, se pravda zjeví sama jako oknem proudící čerstvý vzduch. Jedinou překážkou k pokroku je uzavření brány porozumění „závorou egoismu“. Toto uzavření je vlastně chápáno jako hřích proti Duchu svatému. Ten člověk nemůže dojít odpuštění, protože svou duši neotevře, nemůže být spasen.
Ramakrišna též upozorňoval, že náboženská nesnášenlivost nesmí nikoho vést k tomu, aby nešel vlastní cestou. To je stejně neužitečné jako fanatismus. Na rozdíl od Ramakrišny nemůžeme asi vyzkoušet mnoho přístupů, ale všichni si musíme zvolit stezku, která je nám nejbližší a se zanícením se jí držet. Jestliže nejsme alespoň rozumem schopni přijmout hodnoty jiných významných cest, je jisté, že jsme plně nepochopili ani svou vlastní. Meditace je prostředkem duchovního růstu, směřuje k pochopení a porozumění cestám a otázkám života. Přispívá k posilování koncentrace a k prohlubování sebepoznání a sebepřijetí. Z křesťanských mystiků je velmi -4-
dobré připomenout učení Ignáce z Loyoly a Mistra Eckharta ( 1260 – 1328 ). Například dílo a život Mistra Eckharta je velkou zkušeností s Bohem a lidmi, kteří jeho dílo a působení nebyli schopni ve své době přijmout. Na druhou stranu tu byli lidé a kupodivu především ženy angažované v dominikánské mystice, které opisovaly jednotlivá kázání a takto se mohl tento duchovní impuls německé mystiky zachovat až do dnešních dnů. …chtít trpět svědčí o lásce, nechtít znamená nemilovat. Je mi mnohem milejší, lepší a prospěšnější, když mne Bůh miluje nemocného, než kdybych byl zdráv na těle a Bůh mne nemiloval. ( Mistr Eckhart ) - zprac. mk – Literatura : 1/ Kniha meditačních technik. D.Fontana, Portál 1998 2/ Mistr Eckhart - G.Wehr ( Votobia ) 1999
.................................................................................................................
….. PROCITNUTÍ …….. Spáč zjistí, že je už ráno; klienti krachující cestovky zjistí, že vlastně už nikam nejedou; těhotná žena se během několika minut stává matkou dítěte; obyvatelé tichomořského ostrůvku se budí za hřmotu nedaleké sopky; havárie automobilu mění životy mnoha lidí; pacient byl seznámen se špatnou prognózou své choroby; hráč v loterii vyhrál značnou sumu peněz atd. atd. Tomu všemu se říká procitnutí do nových okolností, do nové reality. Procitnutí mohou být překvapující, nečekaná, dobrá i špatná, bezvýchodná nebo naopak nabízející množství východisek. Je to jistý zlom na cestě, křižovatka, odrazový můstek, nový pohled na okolní realitu, lidi a život kolem nás. Hovořme nyní o procitnutí, které se svým způsobem týká nás všech – o procitnutí do reality Boží, do skutečnosti, že vše je zde tvořeno a řízeno Boží rukou. Ve svém procitnutí smíme vnímat onen jemný podtext duchovní reality, která náš život provází, vnímat svou závislost na Bohu, která není závislostí otroka na svém bezcitném pánu, ale závislostí věčně nenapravitelného učedníka na svém dobrém Mistru. Svět „hmotných statků“ nás občas tak obestírá, že se domníváme, že dokonalost vytvořeného a objeveného je jaksi samospasitelná a samoúčelná. Vše ale v sobě nese nejenom prvky dokonalosti, ale i zodpovědnosti. Vše může být jakýmsi dynamitem nebo i atomovou bombou. Nic samo o sobě není špatné, špatným se stává teprve účel a použití ke kterému to slouží. Vraťme se ale k onomu procitnutí. Odehraje-li se v životě člověka něco přelomového nebo neočekávaného, tak se to snaží připisovat osudu, náhodě, okolnostem, Bohu … Věřící křesťan by si měl ale uvědomit, že Bůh je zde stále v maličkostech i velkých věcech. A právě toto Boží „kontinuum“ je nesmírně důležité k tomu, abychom pak porozuměli v širších
souvislostech závažnějším záležitostem, které nás mohou potkat, ať v dobrém nebo špatném slova smyslu. Stručně řečeno – není velkých zázraků, ale je množství „zázračných setkání“ v jednom velikém zázraku zvaném život. Křesťan zde na zemi smí procitnout do nové reality, Boží reality, která se odehrává na zemi a vrcholí ve sdílení se a přátelství s Bohem – v nebi. V křesťanství je nebe oproštěno od prostorového a topografického umístění. Je tím míněn především stav duše člověka, který zemřel v přátelství s Bohem a očekává vzkříšení v nazírání na Boha. Nebe je považováno za dar Boží milosti než za odměnu. Toto procitnutí by mělo očekávat každého člověka, který smí v to doufat. Je pravděpodobné, že i mnoho „nedoufajících“ bude možná velmi příjemně překvapeno.
Dá se říci, že za jedno z klíčových a stěžejních křesťanských procitnutí se dá považovat objevení prázdného hrobu. Anděl sděluje ženám: „Neděste se ! Hledáte Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován. Byl vzkříšen, není zde. Hle místo, kam ho položili. Ale jděte, řekněte jeho učedníkům, zvláště Petrovi…( Mk 16.6-7 ) Nejstarší Markovo evangelium nám autenticky přibližuje procitnutí žen, které šly brzy ráno k hrobu. S sebou měly vonné masti a rokovaly o tom, kdo jim asi odvalí kámen. Jaké procitnutí a úžas je zřejmě pojal, když -5-
spatřily odvalený kámen a anděla, který zvěstoval Vzkříšení. Je psáno, že na ně padl úžas a hrůza a utíkaly od hrobu. Navzdory tomuto zlomovému okamžiku se někteří lidé snaží okolnosti Vzkříšení zpochybnit a vše považují za fikci a podvod.Někteří autoři a badatelé považují anděla za jednoho z členů sekty Esénů, kteří odnesli Ježíšovo tělo. Jiní v tom vidí spiknutí Josefa z Arimatie a Nikodéma. Dále jsou tu vize o Ježíšově uzdravení z pera autorů H.Kerstena, H.Tekeučiho, N.Réricha aj. Vše se točí okolo Indie, božského Issy, proroka Juz Asafa a historických dohadů a stop starokřesťanských misí, jejichž informační fragmenty zůstaly i ve vzdálených zemích. Polínko na oheň si přiložil i bývalý ministr a nyní především „astrolog“ Antonín Baudyš se svými hvězdnými konstalacemi, v kterých prý nemůže nalézt nic, co by svědčilo o smrti Ježíše mezi 30 – 40 rokem. Navzdory zpochybňujícím dohadům ale křesťané věří v autentičnost a historickou přesvědčivost Vzkříšení, které vnímají jako symbol naděje a pravého procitnutí do reality Božího království. Už sv.Pavel říká, že pokud nebylo Vzkříšení je naše naděje marná. Proto je právě na ono Vzkříšení kladen mimořádný důraz. Ve mši svaté říkáme: „Tvou smrt zvěstujeme, Tvé vzkříšení vyznáváme, na Tvůj příchod čekáme, Pane Ježíši Kriste.“ Žijeme tedy ze zvěstování, vyznávání a očekávání. V tom se tedy uskutečňuje pravá naděje křesťana. Ne jenom ve vyslovených slovních obratech, ale v životě samém. Navzdory různorodosti názorů a povah nás víra v Krista vzkříšeného může uschopňovat a probouzet ke skutečné naději. Nejenom v období velikonočních svátků, ale po celý život. A snad na závěr by bylo vhodné zmínit citát, který k opravdovému procitnutí přímo vybízí :
„ A kde se rozjasní, tam je světlo. Proto je řečeno: Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus.“ ( Efez. 5.14 ) - mk -
Děkujme i za obyčejné věci Kdykoliv když se někde objeví v tisku zpráva, že se na jistém místě děje něco méně obvyklého např. se Sluncem, nebo že tečou slzy z obrazu, nebo že se děje to nebo ono, co podle naší běžné praxe považujeme za mimořádné a neběžné, pak mnoho lidí začne do těch míst cestovat a chce to vidět. Jezdí tam autobusové výpravy, konají se tam třeba i pobožnosti atd. Jen za našeho života už to byly – z těch velice známých míst - Syrakusy, Turzovka, Litmanová a nyní Medžugorje a možná i další místa. A ke všem těmto místům přistupují i další místa z minulosti, která již ověřil i čas. Při každé takové zprávě máme pocit, že právě na takovém místě a právě v tu chvíli „je Bůh při díle“, že „konečně“ zase Bůh „působí ve světě“, že „ukazuje svoji moc a koná své divy a mocné činy“. Pěstujeme tak dojem, že Bůh je „činný“ a pro svět „hmatatelný“, jen tehdy, když se děje něco mimořádného a neočekávaného. Co však nám k takovým věcem říká Bible? Předně tou bychom měli takové události ve světě poměřovat. Jistě i v Bibli máme zprávy a mimořádných věcech a dějích. Ale přeci jenom........ Už na první straně Bible čteme: „Země byla pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami se vznášel duch Boží. ..........“ (Gn 1,1) A dále pak je popisováno uspořádání světa, stanovení hranic a pravidel. Je stanoveno střídání dnů a nocí světla a tmy, stanoveny hranice vod a oddělení souše od vod. Tak je líčeno, jak Stvořitel buduje svět v jeho kráse a složitosti. Kdybychom to říkali dnešní řečí, tak bychom řekli, že jsou světu – hmotě - do
jejího vínku dávány zákonitosti biologické, fyzikální, chemické, zákony gravitace a zákonitosti mezihvězdných prostorů, jedním slovem řád. A když je do tohoto světa poslán i člověk, pak jsou i jemu dány základní pravidla morálky a soužití – přirozený mravní řád a základní povinnost pokračovat v díle, které Stvořitel započal, pokračovat ve výstavbě tohoto světa – prací zvelebovat zemi – „... aby ji obdělával a střežil“. (Gn 2,15).
To, že ze zkušenosti své i jiných víme, že dnes platí stejná fyzika, chemie a biologie jako platila včera a právem očekáváme, že bude platit i zítra, to, že se celý kosmos se pohybuje v úžasné pravidelnosti a vzájemných vztazích dnes jako včera a jako tomu bude i zítra, to, že naše trávení probíhá dnes stejně jako včera a těšíme se na to, že samozřejmě nám i zítra bude chutnat výborně upravená pečeně a že i zítra nám přijde k chuti i jiná lahůdka tak jako dnes, tak toto všechno považujeme za tak samozřejmé, že to dokonce považujeme za vlastnost „věčné“ hmoty. Že to tak všechno funguje, v tom vůbec působení Boží moci necítíme ani nevnímáme, ani si to nepřipouštíme a na mysl nám to většinou nepřijde. Když tedy panuje řád, tak toho si nevšimneme. Ale když najednou někde spatříme odchylku od tohoto pořádku, možná bychom to mohli nazvat porušením „věčného“ řádu a dojde k odklonu od řádu směrem k chaosu, tak zbystříme svoji pozornost, začneme cestovat a vnímat Boha.
-6-
Je-li všechno normální a všechno probíhá tak jako obvykle, pak si nejspíš Stvořitele představíme jako zedníka, který když postaví dům, může jít klidně do hospody a dát si pivo a dům mu stojí, i když se o něj ani on, ani nikdo jiný třeba dlouhá léta nestará. Představujeme si Stvořitele v nejlepším případě jako strojníka nebo elektrotechnika, který uvede zařízení do provozu a kromě občasného promazání a seřízení se o něj nemusí starat. Tak to ale není s Hospodinem. Sice v Písmu čteme, že „Sedmého dne dokončil Bůh své dílo, které konal; sedmého dne přestal konat veškeré své dílo. A sedmý den Bůh požehnal a posvětil, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo.“ (Gn 2, 2-3) To ale vůbec neznamená, že by si mohl „odejít na pivo“ a pak snad dokonce „zalehnout a nestarat se“. Tento smysl uvedená věta z Bible nemá, proto nebyla napsána a není toto jejím obsahem. U stvoření je tomu zcela jinak. Působení Stvořitele si spíše připodobníme takto: Když spojíme oba palce a oba ukazováčky svých rukou tak, že z nich vytvoříme kroužek a když najednou dáme „od toho kroužku ruce pryč“, tak v tomtéž okamžiku náš kroužek zanikne. A tak i Stvořitel – po lidsky řečeno - v tu chvíli, kdy by si „oddechnul, zalehnul nebo odskočil na pivo“, v tu chvíli, kdyby „dal ruce od všeho pryč“, pak by i v tutéž chvíli veškeré stvoření skončilo v zániku. Stvořitel „musí stále“ svoji mocí vše udržovat v existenci, stále nade vším „držet svoji stvořitelskou ruku“. A právě toto jeho „stálé a každodenní“ působení ve světě je zárukou, že i zítra bude platit stejná fyzika, stejná chemie a biologie, stejně působit gravitace a vztahy mezi planetami a hvězdami, právě toto je zárukou, že i u našeho miláčka autíčka – když šlápneme na příslušný pedál, dojde k brždění a ne naopak ke zrychlení. Je to také zárukou, že přirozená morálka bude člověku dávána stejně dnes i za sto let, že bude i zítra stejně upravovat základní vztahy mezi lidmi, že i zítra bude ve velké většině lidstvo toužit po pravdě, hledat pravdu, že bude vědět co je čest. Tedy působení moci Boží ve světě – to je právě záruka stálosti. A nad tímto nikdy – pokud existuje tento svět – nepřestávajícím působením Božím se vůbec nepozastavujeme, Boží moc a působení v tom nevidíme. Za to Boha denně neobdivujeme, neoslavujeme a jemu neděkujeme. Za to každá výjimka z tohoto pravidelného řádu nás udivuje a dokonce jsme ochotni se za ni i modlit a děkovat. Není naše myšlení poněkud zvrácené? Nejsme vůči svému Bohu a Stvořiteli nevděční? Karel Tuháček
ωωωωωωωωωωωωωωωωωωωωωωωωωωωωωωωωωωωωωωωωωωωωωω PROSTOR PRO NÁZOR : Byli jsme požádáni J.Hrdinou o zveřejnění jeho psaného příspěvku : ( Pozn.redakce : pisatel by byl vděčný za jakoukoli negativní i pozitivní reakci; má-te li tedy prosím k tomu co říci, obracejte se přímo na jeho osobu – žádost pisatele )
Je římskokatolický kněz opravdu prostředníkem mezi Bohem a lidmi na této zemi ? Je římskokatolický kněz opravdu prostředníkem mezi Bohem a lidmi na této zemi, nebo jest opak pravdou, vycházející z Písma svatého a z úst Ježíše Krista, kdy řekl: „Nikdo nepřichází k mému nebeskému otci, nežli skrze mne?!“ Při jedné z mých návštěv římskokatolického kostela sv.Marie z Magdaly v Lanškrouně jsem měl možnost nahlédnout a seznámit se s vývěsní nástěnkou obsahující různá církevní výročí a informace ze života lanškrounské farnosti. Zaujal mne článek nesoucí název Patero církevních přikázání, obsahující pět bodů, přikazujících věřícímu člověku dodržovat nařízení schválená církevní radou. Chtěl bych se touto cestou písemnou vyjádřit k bodu č.2, který vyjadřoval toto: „Vyzpovídat se ze svých hříchů aspoň jednou do roka.“
Můj názor: Nemám důvodu ani jakéhokoli práva odrazovat či zamezovat, aby se člověk zpovídal ze svého špatného díla, jehož se dopustil. Ale neuznávám, aby kající se člověk byl na své cestě k nebeskému Otci odkazován na zpovídajícího kněze. Člověk by se měl ve své lidské nedokonalosti a bídě se kterou se narodil do tohoto světa, obracet se slovy vyznání a prosbě o odpuštění jen k Bohu. Měl by se navracet a přicházet jen a jen ke svému nebeskému Otci skrze jeho syna Ježíše Krista. Snad mi to nikdo nebude míti za zlé, že můj názor na svatou zpověď je odlišný, a nemám zájmu vyznávat své hříchy a provinění nebeskému Otci za přítomnosti člověka, který i když nosí kněžský šat, tak je nedokonalý na své životní pouti v tomto světě stejně jako já. Jaroslav Hrdina -7-
( Vyjádření redakce: Pro úplnost uvádíme, že předcházejicí článek vyjadřuje soukromé stanovisko pisatele a širším způsobem souvisí s praxí individuálního pokání člověka. Stanovisko pisatele je nezávislé a nijak nesouvisí s názorem redakce; je ovšem více než jisté, že samotný akt pokání a smíření není jen věcí vymezenou pro zpovědnici, ale musí zasahovat pochopitelně do celého rozměru života. V tomto směru se navzdory mým, řekněme osobním nejasnostem na svátost smíření, pokusím vyhotovit v následujícím článku jakýsi průnik do historie a smyslu této ustanovené svátosti a praxe pokání a smíření všeobecně. - mk - )
SVÁTOST SMÍŘENÍ
+++++++
Když se po koncilu zaváděla nová mešní liturgie, přiběhla za knězem rozčilená paní: „Pane faráři, tohle pozdravení pokoje s podáváním ruky, to u nás nezavádějte! To bych se musela pokaždé rozhlížet, vedle koho si sedám!“ Za ta léta si lidé už na nové pojetí Svátosti oltářní i na obnovenou mešní liturgii zvykli. I ta paní už jistě pochopila, že Ježíš to myslel dooporavdy se smířením s bližním, než se jde k oltáři. Hlubší pohled na svátost smíření, lidově zvanou zpověď se prosazuje pomaleji. Název „zpověď“ zdůrazňuje vyznání hříchů – dění ve zpovědnici. Pozdější název „svátost pokání“ zdůrazňoval osobní sebenápravu, kajícnost. Dnešní název „svátost smíření“ zdůrazňuje, že tu jde i o smír mezi lidmi a s lidmi. V lidech se často objevují pocity křivdy, strachu, nejistoty…Projevuje se ale i hrubost, surovost, nesnášenlivost. Lidé občas postrádají trochu jemnocitu, lásky i obětavosti, aby více byli schopni porozumět bližnímu. Svátost smíření se stává jedinečným prostředkem k nápravě všech přátelství s Bohem, nácvik dobrých návyků, místo prolhaných postojů a sobeckých návyků z minulosti, starých zlozvyků … Toto vše se utopilo v úzkostných k odpuštění hříchů a lepšímu novému životu. Slovo pocitech, dusících radost syna, který znovu nalezl práh domu svého Otce. Zpytování svědomí je hřích ale jaksi vymizelo z řeči dnešních lidí. Místo podstatnou částí svátosti. Není to žádný požitek toho mají problémy, trable, maléry nebo těžkosti, nahlížet na zmatky svého života. Kádrování druhých ale hříchy – nic takového nemají. Carl Jung říká: „Během posledních třiceti let lidí by nám šlo líp a šťavnatá slova odsouzení se na mě obraceli lidé ze všech civilizovaných zemí druhých lezou na jazyk skoro sama. Velmi těžké je světa. Ošetřoval jsem stovky pacientů, z nichž byla člověku nahlížet do svého jednání tam, kde svědomí velká část protestantů, malý počet židů a ne víc než je už zaneseno „špínou a časem“. Svědomí je pět či šest věřících katolíků. Mezi všemi mými kompas v duši, citlivý jak lékárnická váha. Ale když pacienty nad 35 let nebyl jediný, jehož problém by se správně neužívá, může zarezavět a otupět jako v podstatě nebyl spojen s hledáním náboženského váha kravská, kde na nějakém půlcentu nesejde. Při pohledu na život. Mohu bezpečně prohlásit, že některé zpovědi to pak vypadá, že místo pokání a všichni onemocněli, protože ztratili to, co živé rozhřešení by měl zpovědník vyskočit a pogratulovat náboženství dávalo svým stoupencům. Žádný z nich tomu výlupku svatosti, co ho ráčil obšťastnit svou se skutečně neuzdravil, pokud nezískal znovu návštěvou. náboženský pohled na svět. Tisíce pacientů leží na Člověk se musí naučit sebe znát a rozlišovat, psychoanalytických gaučích, prospělo by jim ale, aby co je skutečně hřích a co hnutí mysli nebo prostě přišli se svým svědomím do zpovědnice. Tisíce přirozenost. Vedlo by to pak na druhé straně pacientů leží na zádech, ale pomohlo by jim více, k nezdravé úzkostlivosti. Věci v našem jednání kdyby klečeli na kolenou.“ mohou někdy přicházet z hloubi podvědomí bez naši Je to tak, hřích se neodstraní vůle, dokonce i proti naši vůli. Sv.Tomáš Kempenský vysvětlováním, hříchu se nezbavíme to nazývá impetiae – malichernosti a hlouposti. Čili léčením. Hřích musí být uznán, vyznán ovoce zpytování svědomí je poznání, odkud a a odpuštěn. Dřívější stará kající z čeho do našeho života přichází zlo a především liturgie měla širší rámec. Nyní se poznání, že Bůh nás má rád. mnohým svátost scvrkla na vyznání Je dobré vědět, že důležitou osobou pro hříchů – zpověď. Zpytování svědomí dobrou svátost smíření je kněz, který je schopen se odbylo při čekání u zpovědnice. nám porozumět, být naším duchovním vůdcem, a Po vyznání následovalo slovíčko který citlivého člověka uchrání od zmatků a kněze a rozhřešení. Váha přehánění a toho povrchnějšího vede, aby zajel svátosti se obracela na hlubinu. Velmi důležité u zpovídajícího se je k otázkám, zda kajícník vše upřímná lítost a dobrá vůle chtít se polepšit. A dobře a přesně vypověděl, jestli něco neméně důležitě než se vstoupí do zpovědnice je nezapomněl, jestli kněz dobře porozuměl a jestli odpuštění druhým, kteří se proti nám provinili. Tuto kajícník dokonale „vzbudil“ lítost. Zapomnělo se ale podmínku nám připomíná Otčenáš. Neodpuštění se na to, že tu jde o něco velikého a radostného. že vždy staví mezi člověka a nebeského Otce. Ve tu jde o setkání s Boží odpovídající láskou zpovědnici nejde o všeobecné zpovědní zrcadlo, ale o osobní život člověka před Bohem.. Slova uprostřed církve, že tu jde o prohloubení -8-
křesťanského rozhřešení Ti dávají najevo, že víra a hřích jsou zahlazeny. Po opuštění vrátek zpovědnice nesmíme ale zapomenout na „napravení“ a „polepšení“ svého vztahu k Bohu a lidem. Nelze to jen osobně řešit nějakou modlitbičkou „za pokání“. Oč účelnější to měly první generace křesťanů, které dostaly od kněze napřed „pokání“ – úkol k nápravě a po jeho splnění za delší čas rozhřešení. Dnešní
mírná kající praxe ale vychází z toho, že kajícník si sám najde nejvhodnější úkony k sebeuzdravění a nápravě následků a že začne konat opak toho v čem chyboval. V tom tkví jistá praxe dobrovolného pokání. To nejdůležitější k nápravě neleží jen v člověku. Pán Ježíš svou obětí na kříži toto už vykonal. Na nás samotných tedy jen záleží do jaké míry mu dokážeme svou lásku a vděčnost opětovat.
Rozdíl v historické a dnešní praxi svátosti pokání nespočívá v přechodu od veřejného pokání k soukromému ( tzv.ušní zpovědi ), ale ve skutečnosti v tom, že v západní církvi byla svátost udělována pouze jednou za život, kdežto v současnosti se může udělovat opakovaně. Od 2.-6.století bylo dovoleno přijmout svátost pokání pouze jednou v životě. Často se váhalo, je-li člověk k pokání skutečně subjektivně připraven. Kajícník ve 3.století vyznává před biskupem vinu a je-li lítost opravdová, je připuštěn k církevnímu pokání. Je označen zvláštním oděvem a má vyhrazeno zvláštní místo v chrámu. Po delší době je biskupem znovu přijat vkládáním rukou a modlitbou. Stále více se prosazovala praxe, že věřící se o smíření ucházeli až ve vysokém věku nebo na úmrtném loži, zvláště po zavedení trvalého životního pokání. Tento rigorismus byl prolomen v 6.století v irskoanglosaské oblasti ( prostý kněz mohl opakovaně udělovat rozhřešení témuž hříšníkovi ). Výraz zpověď se zformoval v 8.století a také v tomto století se praxe zpovědí zaváděla s irskoskotskou misí. Pokusy zavést starou přísnou praxi se objevovaly až do tridentského koncilu ( 1545-1563 ), ale bez úspěchu. 4. lateránský koncil ( 1215 ) schválil zvyk alespoň jednou za rok přijmout svátost pokání v případě subjektivního těžkého hříchu. Zpovědníkům bylo též uloženo zachovávat přísně zpovědní tajemství. Mimo jiné tento koncil upřesnil povinnost zachovávat kněžský celibát, zformoval teologické aspekty učení o svátostech, židům nařídil nosit odlišný oděv a navrhl i zřizování ghet. Celkově tento koncil schválil asi sedmdesát kánonů tvořících základy nového církevního zákonodárství. Celkově lze tedy říci, že praxe svátosti smíření prodělala jistý vývoj, který směřoval od zjevného úkonu, který symbolizoval životní rozhodnutí kajícníka k současné praxi, která těžiště rozhodování v pokání přesouvá k osobě kajícníka a apeluje na jeho osobní zodpovědnost a vztah k Bohu. - mk – Literatura : Jak se zpovídat – Svátost smíření, křesťanské uzdravení minulosti ( P.L.Simajchl, Slunce Vysočiny 1992) Encyklopedie papežství ( J.W.Kowalski, Academia 1994 ) Teologický slovník ( K.Rahner, Zvon 1996 )
EVANGELISTA SV. LUKÁŠ ___________________ V osteologickém bulletinu vydávaném odbornou lékařskou společností, který se věnuje problematice lidského skeletu mě zaujal článek o rozboru kosterních pozůstatků evangelisty sv.Lukáše. Článek vyšel dokonce na pokračování ve dvou číslech a zahrnoval poměrně detailní podrobnosti, srovnávací studie atd. Druhá část článku byla v čísle 2,2001 rozepsána dokonce na dvanácti stranách A4, což představuje asi třetinu celého časopisu. Byla to impozantní vědecká studie, která mě příjemně překvapila ve své preciznosti a rozsahu. Mnoho lidí ve světě oslovují spíše bulvární zprávy dostupné širokému okruhu naslouchajících a bohužel některé klenoty zůstávají ukryty bez povšimnutí, třeba i v odborných časopisech s minimálním nákladem. A pokud takový klenot vyjde v časopise v jehož redakční radě je 20 lékařů a z toho 11 řádných profesorů, tak už to něco znamená. Pro upřesnění bych rád uvedl, že celou rozsáhlou studii zpracovával Prof.MUDr. E.Vlček Dr.Sc. ( Národní muzeum v Praze a Anatomický ústav 1.lékařské fakulty UK Praha ) Z časopisu není podle upozornění možné, bez předchozího souhlasu vlastníka autorských práv větší části kopírovat. Přesto bych v zájmu věci rád ve stručnosti uvedl o čem v článku šlo a jaký byl závěr. Po výzkumu lebky světce uložené v Praze a po předběžných průzkumech jeho kostry chované v Padově je možné říci, že lebka evangelisty sv.Lukáše a velmi úplná kostra světce z Padovy náleží nesporně jednomu jedinci. Morfologie i DNA potvrdilo, že
pozůstatky patří muži. Dle osifikace chrupavky štítné, zubů, kostry, charakteru hrudníku a difúzní mozaikovité osteoporózy lze potvrdit historicky doložené stáří 84 roků. Výška těla byla přibližně 163 – 165 cm. Zdravotní stav mimořádně dobrý. Potvrzená byla krevní skupina 0. V otázce smrti světce se některé historické prameny rozcházejí. Buď zemřel v požehnaném věku přirozenou smrtí, a nebo smrtí mučednickou po oběšení na olivě. I tato možnost by byla patrná z nálezu svislého lomu -9-
na hraně „prominentia laryngea“, kde lze usuzovat na zlomeninu vzniklou v těle a ne až po vyskeletování kostry. Tento nález připouští mechanismus oběšení. Při antropologickém lékařském průzkumu skeletu sv.Lukáše byla ve shodě s historickými zprávami prokázána autenticita ostatků 3.evangelisty chovanými v Praze a v Padově. Některé zpřesňující výzkumy ještě pokračují i na
italské straně, ale výborná zachovalost relikvie dokládá úctu a péči věnovanou osobnosti evangelisty během téměř dvou tisíc let. Dobrý stav mozkovny světce potvrzuje vůli i péči křesťanského císaře a krále Karla IV. o pozůstatky sv.Lukáše. Tím přispěl k úctě a významu jednoho ze čtyř evangelistů, kteří se tak nesmazatelně zapsali do historie křesťanství. - mk -
ooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo
„Maria řekla: „Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, že se sklonil ke své služebnici v jejím ponížení. Hle, od této chvíle budou mne blahoslavit všechna pokolení, že se mnou učinil veliké věci ten, který je mocný. Svaté jest jeho jméno a milosdenství jeho od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí……… ( Lukášovo evangelium 1.46 – 50 )
NÁBOŽENSKÁ HNUTÍ KOLEM NÁS STOUPENCI KRŠNY „Haré Kršna, Haré Kršna, Kršna, Kršna … Haré Ráma, Haré, Haré …“, zpívají mladí muži v rouchách barvy šafránu, oholenými hlavami a delším pramenem vlasů na temeni. Nezbytným doprovodem jsou bubínky, modlitební korálky, vonné tyčinky a bezmasé jídlo. Členové Mezinárodní společnosti pro uvědomování si Kršny jsou poměrně aktivní. Jistě každý z vás mohl potkat mladíka, který s úsměvem a jistou vážností nabízel knihy nebo časopisy a žádal o finanční příspěvek. Buď jako obchodník jdoucí dům od domu nebo přímo na ulici. Stejně tak to bylo možné vidět i v Lanškrouně, kdy knihu zakoupil nezávisle jeden můj známý v domnění, že jde o nějakou vegetariánskou kuchařku a ještě ten den zvonil prodejce s knihami u nás. Mladíci bývají oblečeni často ve sportovním oděvu, s kšiltovkou na hlavě a batůžkem na zádech. Mezi nejslavnější stoupence nebo spíše příznivce hnutí patřil George Harrison, bývalý člen skupiny Beatles. Daroval hnutí své sídlo nedaleko Londýna a jeho píseň o Haré Krišnovi „My sweet Lord“ se vyšplhala na první místo žebříčku hitparád. Hlavním zdrojem příjmů je kromě darů velká továrna na výrobu kadidel v Los Angeles, kterou vedou přívrženci Kršny. Mnozí přívrženci hnutí jsou bývalí toxikomané. Starostové New Yorku a San Francisca vyjádřili hnutí pochvalu za to, že pomohlo svým členům zbavit se tohoto zlozvyku. Zakladatelem je A.C.Bhaktivédanta Svámí Prabhúpáda. Svou misi započal na západě roku 1965 v sedmdesáti letech, když v žlutém rouchu seděl v newyorském Grenwich Village a odříkával mantru. Prabhúpáda se narodil v Kalkatě r.1896. Roku 1954 odešel do důchodu z funkce manažéra chemické
továrny. O jedenáct let později s finanční podporou mecenáše, majitele největší rejdařské společnosti v Indii, odchází do Ameriky. Bylo mu poskytnuto místo na lodi a trochu peněz do začátku. Bydlel nejdříve ve středisku pro jogíny, později mu jeden z jeho stoupenců zaplatil měsíční nájem bytu. Začal vyučovat a dávat hodiny. Naslouchali mu hippies a mladí intelektuálové zklamaní materialismem. Tito jeho misionáři šířili učení po celém světě. Roku 1977 zakladatel umírá a vedení zanechává v rukou dvanáctičlenné správní rady. Osoba, která se chce stát plnoprávným členem hnutí se musí osvědčit. Obvykle se šest měsíců seznamuje s filosofií hnutí. Po tomto období se může vykonat „jménem Kršny“ složitý obřad a člen dostane nové duchovní jméno v sanskrtu a tři šnůry korálků, které musí na krku nosit až do smrti. Oddaní členové, kteří pokročili v duchovní oblasti se mohou stát brahmány. Stoupenec dostane tajnou mantru, kterou má třikrát denně odříkávat. Muži dostanou posvátnou šnůru, kterou nosí kolem hrudi a přehozenou přes ramena. Očista a umývání ( sprchování ) patří k důležitým znakům hnutí. Mimomanželské sexuální vztahy jsou přísně zakázané. Manželé se smí stýkat jen za účelem plození ne pro potěšení. Ze stravy je zakázán alkohol, tabák, čaj, káva, vejce, maso i ryby. Jídlo je součástí uctívání a je vždy nabídnuto nejdříve Kršnovi. Stává se tak i duchovní potravou ( prasádam ). Hazardní hry jsou zakázány. Důležitou veličinou je čas, který - 10 -
mají věnovat k prohloubení oddanosti Kršnovi nebo šíření víry. Členové hnutí uctívají sošky bohů, které jsou považovány za Kršnovo vtělení do hmotné podoby.Každé ráno je oprašují, oblékají a předkládají jim jídlo. Dokonce je i koupají v tekutině z mléka a malého množství kravské moče. Ve své svatyni zapalují kadidlo nebo vonné tyčinky a pokládají květy. Uctívání Kršny vychází z hinduistického náboženství , které má mnoho směrů a výrazů. Kršna
je považován za osmé vtělení (avatár) nejvyššího boha Višnua. Ve staroindickém eposu Mahábháráta byl pouhou lidskou bytostí a v Bhagavaditě byl už zbožněn. Stal se středem kultu zdůrazňujícího osobní lásku a oddanost jeho božské osobě. Cílem hnutí a jeho členů je splynutí s ním jakožto nejvyšším božstvím a kosmickou energií. Průvodním jevem hnutí je recitace manter a zpěv provázený tancem. - mk -
Literatura : Víry a vyznání ( M.Langleyová ) Slovart 1993 Všeobecná encyklopedie Diderot 1999 ooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo
A hádanka pro děti i dospělé. Jmenuje se latinsky Vanessa atalanta L. a má půvabně zbarvená křídla. Nápadná je červená páska na tmavém podkladu předního křídla. Patří do skupiny tažných motýlů a podniká daleké cesty. Vynikající letec. Vyskytuje se i v 2000 m.n.m. Miluje přezrálé ovoce na zem spadlé a obzvláště rád na něm hoduje. Saje také mízu vytékající ze stromů. Housenka žije na kopřivách.
POEZIE PRO KAŽDÉHO :
Jen
Tobě,
Maria
( Aleš Rovenský )
Co s duší špinavou a hříšnou, jež se stala neúnosným břemenem ? Co s duší tvrdší nežli kámen, jež se opájela vášněmi a chtěla být první před Bohem ? Jen Tobě, Maria, lze tuto duši nabídnout. Jen Tebe čistou, krásnou, zářící, Tvůj Syn vyslyší. Tobě, Matko tichá, nosí děti čerstvé květy a srdce čistá. Tobě, Sluncem oděná, korunovaná dvanácti hvězdami, hříšníci staré viny s orosenou nadějí dávají. Buď pozdravena, Kněžno máje. Buď pozdravena, Paní rytířů kříže. - 11 -
pozdravena, Lilie panen svatých.
Buď
Buď pozdravena, Královno míru.
Džbán
( Ludmila Macháčková )
Někdy život připomíná džbán, který vykroutil z hlíny obratný hrnčíř. Dal mu tvar, vypálil v peci, polil glazurou a ozdobil ornamenty. A pak náhodou či úmyslně – své dílo upustil a džbán spadl na zem. Nerozbil se, ale pokryl se spletí drobných puklin. A jak jde čas, den po dni z něj opadávají střípky. Jeden ostrý – pronikne svou špičkou až do srdce, druhý – potěší toho, kdo jej nalezne, barvou, tvarem, či zbytkem ornamentu. Je jedno, na kolik střípků se džbán rozpadne, nebo jak dlouho se rozpadává. střepy.
Je důležité, jaké jsou ty
Přinášejí bolest nebo radost ?
Několik otázek pro otce Zbigniewa –„Léto na farní zahradě“ Jaká byla návštěvnost koncertů během léta ? Různá. Od plné zahrady při koncertu skupiny Šlapeto nebo R.Drôsslerové až po 30 lidí na folkové večery. Myslím, že folk zde nemá tradici, a byl tedy menší zájem. Jinak se dá říci, že navštěvovanost se během léta spíše zvyšovala. Byli učinkující zde v Lanškrouně spokojeni ? Ano, učinkující byli všichni spokojeni. Chtěli by si zahrát i příští rok. Již teď je zájemců mnoho a je z čeho vybírat. Znamená to, že budou koncerty i v jiné dny než v pátek ? Ne. Zůstane se opět u pátků i příští rok, aby se to lidem vepsalo do paměti. Jaká myšlenka Vás přivedla k tomu, aby koncerty na farní zahradě byly pořádány ? - 12 -
Měl jsem jeden úmysl. Přispět k určité kultuře ve městě během léta. Snažil jsem se konkurovat televizi – jde o vytvoření nového životního stylu. Co se týče koncertů – nešlo o typické koncerty, spíše o neformální společenské akce, během nichž si lidé mohou dát něco k jídlu i pití. - jk Děkujeme za rozhovor.
I N F O R M A C E
***************************
z farnosti : 9. září : První benefiční koncert Na farní zahradě bude hostem večera zpěvák Petr Kotvald. Před vystoupením hraje k poslechu skupina Michael ( od 18.00 hodin ). Výtěžek koncertu bude věnován na výstavbu nového dětského domova v Žichlínku. Patronát nad výstavbou dětského domova převzala zpěvačka Lucie Bílá a jiné známé osobnosti. Svítání se bude snažit výstavbu dětského domova sledovat a dále informovat. 11.září : Ve 20.00 hod. se koná schůze Pastorační rady. 16.září : V kostele sv.Václava proběhne první mše svatá pro děti, během níž otec Zbigniew posvětí tašky prvňáčkům. 28.září ( sv.Václav ) : 8.00 hod. Slavnostní mše svatá, při níž bude zpívat chrámový sbor pod vedením p.Uhlířové. Po skončení mše se koná v Žichlínku svatováclavský volejbalový turnaj. 20.00 hod.V kostele sv.Václava se bude konat koncert „VENI DOMINE“zpěvačky Báry Basikové a lanškrounského smíšeného sboru. Koncert pořádá Kulturní centrum Lanškroun společně s farností. 3.října bude zájezd do Medjugorje s Dr.Mráčkem; bude-li 10 lidí, tak autobus pojede až do Lanškrouna; k 1.9. zatím 6 lidí; orient.cena 1800,-Kč a 40 DM ubytování; informace p.Hájková nebo redakce Svítání.
z diecéze : 23.září – Čtvrtá neděle v září bude již podruhé slavena jako ekumenická neděle. 20. – 23.září –Duchovní obnova pro manželské páry (Králíky, P.Moravec,040-6652332). 12.září – Adorace v Dolní Čermné ( v rámci přípravy na Eucharistický kongres ). …………………………………………………………………………… Redakční rada : Jana a Mirek Kuťákovi Textové korektury : Olga Skalická Kopírování : RECAL – Pavel Kráčmar Kontakt : LA.Lidická 823,Tel.:525166,
[email protected]
- 13 -
