II. KAPITOLA
O podobě písmen, o jejich možném tvaru, názvech, třídách a zvláštních vlastnostech
[2] Hebrejci mají dvaadvacet písmen, jejichž podoba a pořadí byly přijaty za nejstarších písařů3 takto: א, ב, ג, ד, ה, ו, ז, ח, ט, י, atd. א
ʼ
ב גּ דּ ה
b g d h
ו
w
ז
z
3
4
Nemůže být vysvětleno žádným jiným písmenem evropského jazyka. Označuje – jak jsme řekli – otevření hrdla. Jeho jméno je Alef. Jménem Bet. Gimel, pokud je bez bodu, je měkké.4 Dalet, bez bodu měkké. Nazývá se He. Označuje, že původ zvuku je ve spodní části hrdla. Waw a ještě také u. A věřím, že od pradávna nikdy nebylo vyslovováno jinak; a přece není samohláskou, ale písmenem udávajícím, že původ slyšeného zvuku je ve rtech. Zajin.
Pořadí abecedy je odvozeno z ugaritštiny, doloženo je již v 15. století př. n. l., pravděpodobně je však ještě staršího, tj. akkadského původu. Viz Meyer, R., Hebräische Grammatik. Mit einem bibliographischen Nachwort von U. Rüterswörden, De Gruyter, Berlin – New York c1992, De-Gruyter-Studienbuch, s. 37. V Bibli se nacházejí odpovídající alfabetické akrostichy (Ž 25, 34, 111, 112, 119, 145, Pl 1–4, Př 31,10–31). Toto pořadí písmen přejali také Řekové a bez podstatných změn přetrvalo dodnes. B. Spinoza označuje tzv. spiranty (třené souhlásky) dobovým termínem „lene“ (jemné). Slovem „asperum“ (drsné) potom míní tvrdě vyslovované ražené souhlásky tzv. okluzívy. Z důvodu zachování významové opozice asperum/ lene překládáme v češtině obvyklejšími pojmy „měkké“ a „tvrdé“, tj. měkká a tvrdá výslovnost.
54
KOMPENDIUM GRAMATIKY HEBREJSKEHO JAZYKA.indd 54
13.2.2015 15:49:23
O
ח ט י
ḥ ṭ j
כּ
k
ל מ נ ס ע פּ צ ק ר ש
l m n s ʽ p ṣ ḳ r š
ת
t
PODOBĚ
PÍSMEN
Ḥet. Ṭet. Jod. Označuje původ zvuku, který je slyšet na patře a středu jazyka, a tak jako וu se užívá beze zvuku jakožto יi. Kaf, jestliže má uprostřed bod, jinak má sílu ch, případně řeckého . Lamed. Mem. Nun. Samech. ʽAjin. Pe, jestliže má uprostřed bod, jinak má sílu f. Ṣade.5 Ḳof. Reš je měkké uprostřed, tvrdé na začátku slova. Šin, jestliže je bod nad nad pravým dříkem. Jestliže je nad levým (שׂ, ś), je stejné jako samech. (Tav) je měkké, s bodem má však stejnou sílu jako t.6
[3] Mezi těmito písmeny je třeba zaznamenat pět takových, která se píší jinak na začátku nebo uprostřed a jinak na konci slova, tj. כמנפצ. Kaf totiž, jestliže se objeví na konci slova, tak se jeho spodní rameno takto protáhne ך. U Mem se však spodní část uzavírá coby ם. Zbývající tři jsou jako כprotahována takto ןףץ.
5
6
Je zajímavé, že Spinoza přepisuje výslovnost ṣade jako c („ts“). Takto se vyslovuje v moderní hebrejštině, přestože původně jde o emfatickou sykavku s přepisem ṣ. Transkripce, kterou používá Spinoza v originálním textu, je velmi komplikovaná (někdy i tři písmena za jeden konsonant). Zde bylo použito transkripce hebrejštiny navržené v článku P. Čecha a P. Sládka (norma D – filologická transkripce viz Čech, P. – Sládek, P., Transliterace a transkripce hebrejštiny: základní problémy a návrhy jejich řešení, Listy filologické 132, 2009, č. 3–4, s. [305]–339), s výjimkou hlásky ק, kterou přepisujeme jako <ḳ>, nikoli jako
.
55
KOMPENDIUM GRAMATIKY HEBREJSKEHO JAZYKA.indd 55
13.2.2015 15:49:23
KOMPENDIUM
G R A M AT I K Y
HEBREJSKÉHO
JAZYKA
Konečně kvůli zkrácení אa לje Hebrejci obyčejně takto skládají v jedno písmeno . A přece to i ono patří k písmu syrskému, které Ezdráš upřednostnil před starými hebrejskými písmeny7 a které farizejové pověrčivě napodobují ve svých svatých písmech. Ovšem autoři užívali častěji jiná písma, viz Buxtorf, Thesaur.8 Dále byla písmena gramatiky rozdělena velice užitečně do pěti tříd, totiž na guturály, labiály, dentály a písmena linguální a palatální. אהחעahaḥaʽ se nazývají guturálami, בומףbumaf labiálami, גיכקgikaḳ jsou písmena palatální, דטלנתdaṭlenat linguální, a זסצרשzasṣeraš dentální.9 Každé písmeno uprostřed slova musí mít buď dlouhou, nebo krátkou, anebo velmi krátkou samohlásku, výjimky z tohoto jsou čtyři אהויehevi, které se proto nazývají němé (mutae) nebo nehlasné (quiescentes). Z toho plyne, že když musí být konsonanta mezi dvěma samohláskami zdvojena, neměla by být zdvojena výslovně, ale zdvojení by mělo být vyznačeno pouze bodem, který se nazývá דגשdageš, např. ִפּ ֵקּדmísto ִפְּקֵקדpiḳed. Guturály mezi dvěma samohláskami zdvojeny být nemohou, protože se vyznačují jistým otevřením hrdla a způsobem dý7
8
9
Toto tvrzení se zakládá na tradičním výkladu talmudické pasáže: Sanh. 21b. Historicky je ovšem sporné. Odkaz na ʽEzru, který měl „asyrské“ – tj. syrské nebo aramejské – písmo přinést z exilu, zde spíše legitimizuje autoritativní rozhodnutí rabínů pro nahrazení tzv. paleohebrejského písma písmem židovsko-aramejským. Viz Meyer, R., Hebräische Grammatik, cit. dílo, s. 41. Johannes Buxtorf st. (1564–1629) byl hebraista, orientalista a biblista; profesor na univerzitě v Basileji. Podle notářského soupisu pozůstalosti měl Spinoza jeho spisy ve své knihovně. Na tomto místě je zmíněn: Johann Buxtorf, Thesaurus grammaticus linguae sanctae hebraeae, duobus libris methodice propositus ..., 2. ed., Impensis Ludovici Regis, in inclyta Helvetiorum Basilea 1615, [12], 346, 357 s. Klasifikace písmen podle výslovnosti se objevuje nejdříve v mystickém spise Sefer jecira. (Bacher, W., Die Anfänge der hebräischen Grammatik and Die hebräische Sprachwissenschaft vom 10. bis zum 16. Jahrhundert, enlarged by Bibliographie der Schriften W. Bachers compiled by L. Blau and supplemented by D. Friedman and an article, Wilhelm Bacher, pioneer in the history of Hebrew linguistics, by J. Fellman, J. Benjamins, Amsterdam 1974, s. 20–21).
56
KOMPENDIUM GRAMATIKY HEBREJSKEHO JAZYKA.indd 56
13.2.2015 15:49:24
O
PODOBĚ
PÍSMEN
chání. A to do té míry, že jako nelze v latině zdvojovat písmeno H, tak také u hebrejských guturál není možné zdvojování mezi dvěma samohláskami. Avšak rovněž písmeno רr, protože je uprostřed slova vždy měkké, se mezi dvěma samohláskami nezdvojuje, a proto také těchto pět písmen אהחערnikdy nemá uprostřed bod dageš. Dále je třeba poznamenat, že ačkoliv se zdvojení písmene mezi dvěma samohláskami musí označit bodem dageš, neplatí naopak, že každé dageš nutně znamená zdvojení písmene. Body totiž slouží ještě k tomu, aby písmena בגדכפת begadkefat změnily z měkkých v tvrdá, jak jsme poznamenali na příslušném místě. Bude-li konečně někdy bod vepsán do písmene הna konci [4] slova (o důvodu povím více na příslušném místě), nebude se pak nazývat dageš, ale מפיקmapiḳ. Písmena בגדכפתjsou na počátku slova tvrdá, to jest označená dageš; pokud ovšem není poslední z písmen předcházejícího slova jedno z nehlasných. Tehdy jsou totiž zpravidla měkká, a dále jsou ještě tvrdá, pokud je ono nehlasné písmeno označeno mapiḳ, nebo také když by předcházející slovo končící nehlasným písmenem mělo hlavní přízvuk. Konečně písmena jednoho a téhož řečového orgánu bývají často v Písmu zaměňována jedno za druhé,10 אza ע, סza ז, בza, פ, טza ת, atd. Příčinou toho je – jak se domnívám – skutečnost, že Písmo bylo napsáno lidmi různých dialektů a že dialekty se již nerozlišovaly, totiž nerozlišovalo se, z kterého kmene je ten či onen dialekt. Že se však v tomto hebrejský jazyk od ostatních neodlišuje, je jisté ze samotného Písma. Neboť Efraimovci všude zaměňovali סsamech za ש,11 což jsou vskutku písmena jednoho a téhož řečového orgánu. Proto, ač10
11
Zde se jedná o textovou paralelu s TTP: „První nejasnost, jež v bibli často vzniká, a dvojvýznamnost řečí je v tom, že některá písmena téhož orgánu (mluvidla) béřou se za jiná“ (Spinoza, B., Traktát theologicko-politický, přel. J. Hrůša, Tribuna, Praha [1922], Obelisk; sv. 6., s. 154.) Teze o existenci různých předexilových dialektů se zakládá na biblické pasáži Sd 12,5–6: „Gileád dobyl na Efrajimovi jordánské brody. Když nyní řekl někdo z efrajimských uprchlíků: ,Rád bych se přebrodil‘, zeptali se ho gileádští muži: ,Jsi Efratejec?´ Jestliže odvětil ,Nejsem‘, vyzvali ho: ,Tak
57
KOMPENDIUM GRAMATIKY HEBREJSKEHO JAZYKA.indd 57
13.2.2015 15:49:24
KOMPENDIUM
G R A M AT I K Y
HEBREJSKÉHO
JAZYKA
koli je ve svatém Písmu často nějaké písmeno zaměněno za jiné písmeno téhož řečového orgánu, není již možné to napodobovat. Neboť by to nebylo nic jiného než míšení dialektů.12
12
řekni šibbolet!´ On však řekl: ,Sibbolet´ a nedokázal to přesně vyslovit. Tu ho popadli a zabili při jordánských brodech.“ (Ekumenický překlad) Přestože Spinoza výslovně odmítá míšení dialektů, sám směšuje sefardskou výslovnost písmen s aškenázskou výslovností vokálů. (Klijnsmit, A. J., Spinoza and Grammatical Tradition, Mededlingen XLIX het Spinozahuis, E. J. Brill, Leiden 1986, s. 5.)
58
KOMPENDIUM GRAMATIKY HEBREJSKEHO JAZYKA.indd 58
13.2.2015 15:49:24
III. KAPITOLA
O samohláskách, to jest o jejich podobě, názvu, možných tvarech a zvláštních vlastnostech
Samohlásky – jak jsme uvedli – nejsou u Hebrejců písmena, ale jakoby „duše písmen.“ Tyto samohlásky se tedy buď předpokládají, anebo se znázorňují punkty připojenými k písmenům tímto způsobem: ַב ָב ֶב ֵב ְב ִב
ֹב ֻב
13
Jestliže je pod písmenem uvedena čárka, znamená to, že po písmeni je slyšet zvuk a, který se nazývá pataḥ פתח. Jestliže však je pod písmenem čárka s tečkou, udává zvuk složený z a a o, a nazývá se ḳameṣ קמץ. Pokud jsou tečky tři, znamenají zvuk e či takový, který se spíše blíží řeckému η, a nazývá se segol סגול. Jsou-li pod písmenem jen dvě tečky vedle sebe, je udáván zvuk složený z a a i, který se nazývá ṣere צרי. Jestliže jsou však jen dvě tečky umístěny nad sebou, je udáván zvuk kratšího e, který se nazývá šewa שוא. Dále, pokud by dole pod písmenem byla připsána pouze jediná tečka [5], označuje se, že zvuk, který je slyšet po písmeni, je i a nazývá se ḥireḳ חירק. Avšak, pokud je nad písmeno nadepsán bod, udává se zvuk podobný o a nazývá se ḥolem. Jestliže by pod písmenem byly tři tečky v šikmém úhlu sklánějícím se doprava, označují zvuk podobný ýpsílon υ13 a nazývaný ḳibuṣ קבוץ. Hláska υ byla ještě v atické řečtině 4. století př. n. l. vyslovována jako u. V atickém a iónském nařečí 7. století př. n. l. však došlo k posunu výslovnosti
59
KOMPENDIUM GRAMATIKY HEBREJSKEHO JAZYKA.indd 59
13.2.2015 15:49:24
KOMPENDIUM
בוּ
G R A M AT I K Y
HEBREJSKÉHO
JAZYKA
Konečně jestliže je k písmeni připojeno waw, které má uprostřed bod, udává se zvuk složený z o a u, podobný řeckému ου, a nazývá se šureḳ שורק.
Dvojhláska ai se vyznačuje pomocí pataḥ a následujícího jod י, např. ְדָּבַריdvaraj, není-li zde však hlavní přízvuk, o kterém více v následující kapitole. Dvojhláska au se vyznačuje samohláskou ḳameṣ ָ , po které následuje jod a waw, např. ְדָּבָריוdvarau, a rovněž s pataḥ, např. ַקוḳau (šňůra). Ačkoli lusitánští Židé14 obyčejně vyslovují dvaraw. Konečně dvojhláska eu se vyjadřuje s waw po ṣere, jako např. שֵׁלו ָ šaleu. Zda měli kromě těchto dvojhlásek ještě jiné, nemohu bezpečně říci, protože způsob vyslovování starých z větší části neznáme.15 Každá samohláska neboli zvuk je slyšet vždy po písmeni, není-li ovšem na konci slova jedna ze tří guturál החע, následující po ṣere, ḥireḳ nebo ḥolem či šureḳ. Neboť tehdy se punktují pomocí pataḥ ַ , které je slyšet před souhláskou a které je proto gramatiky zpravidla nazýváno pataḥ furtivum [tj. „zlodějské, vplížené“], např. שׁ ֵֹמַעšomeaʽ, ָגּבוֹ ַהּgavoah, ָפּתוַּחpatuaḥ, atd. Jazykový úzus často vyžaduje, aby bylo některé písmeno mezi dvěma vokály z určitých důvodů zdvojeno. A to se – jak jsme řekli – značí vepsáním bodu dageš tomu písmeni, které má být zdvojeno. A často se stává, že písmeno, u kterého jazykový úzus vyžaduje zdvojení, je jednou ze tří guturál, které – jak jsme upozornili ve II. kapitole – zdvojovat nelze. Když tedy toto nastane, potom se předcházející samohláska změní následujícím
14
15
k ü. K tomu srov. např.: Niederle, J. – Niederle, V. – Varcl, L., Mluvnice jazyka řeckého, Vyšehrad, Praha 1998 [1956], s. 13. Spinoza zde má na mysli portugalské Židy. Lusitanie je starověkým římským názvem oblasti Hispánie zvané Ulterior (Zadní), která se kryje s nynějším Portugalskem. Moderní gramatici uvádějí jedenáct takových kombinací. Jedná se o skupinu tzv. heterogenních hlásek. Srov.: Klíma, O., Segert, S., Mluvnice hebrejštiny a aramejštiny. Věd. red. O. Muneles, Nakladatelství Československé akademie věd, Praha 1956, 1. vyd., Jazykovědné příručky a učebnice, sv. 5., s. 37.
60
KOMPENDIUM GRAMATIKY HEBREJSKEHO JAZYKA.indd 60
13.2.2015 15:49:24
O
SAMOHLÁSKÁCH
způsobem: jestliže totiž má být samohláskou předcházející guturálnímu písmeni, které má být zdvojeno, ַpataḥ ַ , pak se bod dageš, který měl být vepsán guturálnímu písmeni, umístí pod pataḥ ַ a vznikne ḳameṣ ָ , např. ָהעוֵֹברha-ʽover [6] místo ַהעוֵֹבר ha-̔over. Ve jménech se však před חa před עmění ַ pataḥ ještě v ֶ , např. ֶהָעָנןhe-ʽanan místo ַהָעָנןha-ʽanan. Jestliže by před guturálou mělo být ḥireḳ, je mu přidána tečka a vznikne ṣere ֵ , např. ֵמֵהםme-hem místo ִמ ֶהּםmi-hem. Jestliže by konečně samohláska ֻ ḳibuṣ předcházela guturálnímu písmeni, které má být zdvojeno, změní se buď v ḥolem וֹanebo v šureḳ וּ. Ale neplatí to všeobecně, ba dokonce někdy se objevuje nezměněná; písmeno רby naopak po ḳibuṣ zdvojení umožňovalo. A odtud je zřejmé, proč se samohlásky ḳameṣ ָ , ṣere ֵ , segol ֶ , ḥolem וֹa šureḳ וּnikdy neobjevují před písmenem, které má být zdvojeno mezi dvěma vokály, to jest před bodem dageš, který slouží ke zdvojování písmen. Samohlásky16 jsou náležitě rozděleny na dlouhé a krátké17; totiž pataḥ ַ je krátké a, ḳameṣ ָ je však samohláska dlouhá
16
17
V originálním textu je na tomto místě slovo „syllabae“ (tj. slabiky), a to i přesto, že následující odstavec a stejně tak celá třetí kapitola systematicky pojednávají o samohláskách. Pojem „syllaba“ – jeden z nejzáhadnějších ve Spinozově gramatické terminologii – je totiž v textu užíván vedle svého základního smyslu „téměř vždy ve významu samohláska/vokál“ (Porges, N., Spinozas Compendium der hebräischen Grammatik, cit. dílo, s. 156). Termín je skutečně někdy užit v konvenčním slova smyslu („ex syllaba “ִהְת, Opera, I, s. 75), jindy evidentně ve významu samohláska („scheva omne est absoluta syllaba“, Opera, I, s. 7). Je zjevné, že Spinoza ve svém výkladu stírá významový rozdíl mezi oběma pojmy záměrně. Děje se tak vždy, když je zdůrazněna jejich příbuznost či totožnost v dělení na krátké a dlouhé slabiky/vokály, nebo v případě přízvuku a důrazu. Pro hebrejštinu je navíc specifické, že samohláska se samostatně nevyskytuje – vždy pouze ve spojení se souhláskou a tudíž ve slabice. Protože doslovný překlad by v takovém případě vedl k obsahové deformaci, uvádíme termín „syllaba“ vždy v jeho specifickém významu: tj. buď samohláska, anebo slabika. Stejným způsobem postupovali i překladatelé do hebrejštiny, angličtiny a španělštiny. Výjimkou je překlad francouzský, který tuto zvláštnost vysvětluje v poznámkovém aparátu, avšak nesystematicky. Tuto klasifikaci, která rozlišuje vokály – kvantitativně – na dlouhé a krátké, zavedl ve 12. století do hebrejské gramatiky Josef Ḳimḥi (Sefer zikaron), in:
61
KOMPENDIUM GRAMATIKY HEBREJSKEHO JAZYKA.indd 61
13.2.2015 15:49:24
KOMPENDIUM
G R A M AT I K Y
HEBREJSKÉHO
JAZYKA
i krátká. Má totiž schopnost být buď jako dlouhé á, anebo jako o míkron, např. פָּ ֽ ְ ּק ָֽדהpaḳeda, kde je v obou případech dlouhým á, naproti tomu ָגְּרִניgorni, kde se ḳameṣ ָ pod gimel vyslovuje jako o míkron.18 Segol ֶ je krátká, ṣere ֵ pak dlouhá a ְ šewa velmi krátká samohláska. Avšak ḥireḳ ִ je – jestliže má za sebou nehlasné jod – dlouhé í, jinak krátké. Ḥolem je dlouhé ó a většinou má za sebou nehlasné waw וa někdy הnebo א. Ḳibuṣ ֻ je krátká; a konečně šureḳ וּje dlouhá samohláska. Vím, že toto rozdělení neschvaluje jistý R. Avraham de Balmes;19ovšem bez jakéhokoliv důvodu. Právě toto rozdělení je nejvíce zažito a z ostatních přetrvá. A první, co je zde třeba poznamenat, je to, že písmeno, které se zpravidla kompenzuje bodem דגש, by mohlo být rovněž doplněno změnou předcházející samohlásky z krátké v dlouhou; jakkoliv má být zdvojeno jiné písmeno než guturála, např. ֵהֵתל hetel namísto ִה ֵתּלhitel nebo ִהְתֵתלhittel. Samohláska ְ šewa – protože je velmi krátká – bývá někdy redukována a zůstává na předcházející slabice, a jindy se vyslovuje,
18 19
Bacher, W., Die Anfänge der hebräischen Grammatik and Die hebräische Sprachwissenschaft vom 10. bis zum 16. Jahrhundert, cit. dílo, s. 195. Později se opět ujalo přesnější dělení vokálů podle jejich kvality. Tj. ḳameṣ ḥaṭuf. Avraham ben Me’ir de Balmes (1440–1523) byl rabín, lékař, hebrejský gramatik a překladatel. Jeho gramatické dílo Miḳne Avram je vypracováno na filosoficko-logickém základě. Balmes v mnoha jednotlivostech kritizoval Davida Ḳimḥiho a jeho školu, pokoušel se prosadit některé pojmy a metody latinské mluvnice. Jeho největším přínosem je to, že první pojal syntax (pod názvem „harkava ve-šimuš“) jako samostatnou část hebrejské gramatiky (Encyclopaedia Judaica: Das Judentum in Geschichte und Gegenwart, Bd. 7, Verlag Eschkol A.-G., Berlin 1931, heslo „Hebräische Sprache“, s. 1077). Jak poznamenal N. Porges, jedná se o jedinou věcně správnou citaci v CGLH. Balmes svůj nesouhlas se stávající klasifikací zdůvodňuje takto: „Mně se to rozdělení na dlouhé a krátké vokály nelíbí, protože neznám žádný důvod, proč může mít například právě jen ḳameṣ po sobě nehlasné alef nebo he, kterým má být prodlouženo, a proč to není právě tak dobře pataḥ, které se přece může v otevřené slabice vyslovovat šířeji než ḳameṣ“, in: Avraham de Balmes, Miḳne Avram, ed. D. Bomberg, Venezia 1523, Fol. E1. (cit. podle Porges, N., Spinozas Compendium der hebräischen Grammatik, cit. dílo, s. 131).
62
KOMPENDIUM GRAMATIKY HEBREJSKEHO JAZYKA.indd 62
13.2.2015 15:49:24
O
SAMOHLÁSKÁCH
a proto je první z nich hebrejskými gramatiky nazýváno šewa ָנח naḥ, němé (quiescens), a druhé šewa ָנעnaʻ, hlasné (mobile). Šewa ְ se vyslovuje, pokud je na začátku slova, [7] nebo když se objeví uprostřed slova po dlouhé samohlásce, např. שׁית ִ ְבֵּראberešit, kde je ְ vyslovováno pod ב, protože se objevuje na začátku slova; stejně jako se budou vyslovovat i tato následující šewa, neboť se objevují po dlouhých samohláskách na začátku slova, totiž פָּ ֽ ְ ּק ָֽדהpaḳeda, ֵבְּרכוּberechu, יִיְראוּjireu, פּוְֹקִדיםpoḳedim, הוְּבאוּhubeu. Jestliže potom uprostřed slova následují dvě šewa bezprostředně za sebou, vyslovuje se to druhé, jako ve slově ִתְּפְקדוּtifḳedu, kde je první šewa němé a druhé hlasné. A z toho plyne, že šewa se má vyslovat také pod písmenem označeným bodem dageš, např. ִפּ ְקּדוּpiḳedu. Neboť bod v קּnaznačuje, že קmělo být zdvojeno a že první ze dvou šewa bylo nutně němé. A z toho důvodu se šewa vyslovuje také tehdy, když je uprostřed slova jedno písmeno, avšak není zdvojeno mezi dvěma samohláskami, např. ִהנְִניhineni, kde musí být pod prvním נhlasné šewa. Kdyby totiž bylo němé, muselo by být zkráceno i jedno נ, a zůstat na předcházející samohlásce ḥireḳ, a tak by se místo ִהנְִניhineni muselo napsat ִה ִנּיhinni. Ovšem ostatní šewa jsou vždy němá, a – jak jsme důrazně upozorňovali – mělo by se pamatovat především na to, že každé hlasné šewa se objevuje buď na začátku, anebo uprostřed slova. Na konci slova se totiž nikdy nevyslovuje. A proto, aby bylo lépe rozumět, je třeba zde zmínit, že každé šewa je sice absolutní samohláskou, avšak takovou, která by sama nemohla být slyšet, ale vždy musí zůstat na předcházející, anebo následující slabice. A z toho navíc plyne, že není žádné jednoslabičné slovo, které by bylo punktováno šewa. Odtud je zřejmé, že němé šewa není ničím jiným než velmi krátkým e, které zůstává na předcházející slabice. Šewa hlasné však také není ničím jiným než velmi krátkým e, které zůstává na slabice následující a které je proto – protože se nachází před slabikou – zřetelnější pouze výslovností.20 20
Spinoza je většinou označuje jako šewa vyslovované (scheva pronunciandum) a „šewa němé“ zase zkrácené, redukované šewa (corripiendum). Domnívá se
63
KOMPENDIUM GRAMATIKY HEBREJSKEHO JAZYKA.indd 63
13.2.2015 15:49:24
