O člověku, který se uměl poprat s nelehkým osudem Napsal Přemysl Šíma, 11 let, VI. A, ZŠ Holubova ul., Holice v Čechách. Chci poděkovat mamce a babičce, že mi pomohly svými příběhy, které jsem o dědovi nevěděl. A já tak mohl lehčeji napsat jeho životopis.
Když jsme ve škole dostali úkol napsat životopis některého ze svých prarodičů, nemusel jsem se dlouho rozmýšlet. Mým velkým vzorem byl tzv. „ostřecký“ děda. Ten mě naučil nevzdávat nic, bojovat až do roztrhání těla, protože ti život už další šanci nemusí dát. Jeho životní příběh začal 27. 2.1952, kdy se na přestupný rok narodil prababičce Libuši jako druhý syn. Doma na něho čekal o dva roky starší bratr Vladimír a otec Jan, po kterém dostal jméno. O týden později si už malého Jana odváželi domů do Ostřetína na menší statek z konce 19. století, čp. 62, který rodina koupila léta páně 1904 od Kohoutkových. Jeho dětství na statku bylo dle vyprávění mamky a příhod dědy asi šťastné. S bratrem Vláďou se navyváděli nejednu lumpárnu. Třeba když si hráli na faráře a Vláďa se nechtěl modlit tak, jak děda kázal, vzal ho litinovým zvonem přes prsty a pár mu jich zpřerážel a tím vyřadil nejlepšího brankaře ostřetínského fotbalového dorostu na pár neděl ze hry, za což mu přišel zbytek týmu pěkně vyprášit kožich. První až v pátou třídu absolvoval ve zdejší obecné škole v Ostřetíně a na druhý stupeň dojížděl do měšťanky na Horní Jelení. Při rozhodování, kam dál, měli všichni ze statku jasno, no přece na Střední zemědělskou školu do Chrudimi. Aby jim mohl dobře radit jak zvýšit úrodu na jílovitých pozemcích, tedy na těch, co s nadšením nepřenechali JZD . Na čtyřleté středoškolské studium v Chrudimi vzpomínal vždy s úsměvem na tváři. Hlavně na praxi na statku v Topolu, kde se mu jednou povedlo omylem vypustit stádo třiceti sviní, když se s nimi chtěl pochlubit studentce nižšího ročníku. Pak musel chudák běhat po Topolu a nahánět je zpátky. Na kolemjdoucí prý volal: „ Nebojte se lidičky, já ty svině zaženu tam, kam patří, i kdyby mě to mělo stát život.“ Život ho to nestálo, ale vysvětlování na úřadě a ve škole, že těmi sviněmi myslel opravdu růžová zvířátka a ne tehdejší vládu.
Rok 1969 -1970 přinesl znovu povolení činnosti Junáka. Po celé republice vznikají skautské oddíly a ani Ostřetín nebyl výjimkou. Vznikl zde, mimo jiných, i oddíl s názvem Delfíni, jehož vedoucím se stal můj děda. Kluci si po vzoru Rychlých Šípů psali svou kroniku, takže i já si mohu přečíst, co vše stihli prožít během jednoho roku své činnosti a jaké přezdívky si dávali. Dědovi říkali Taťka. Po odmaturování na střední škole s vyznamenáním se rozhodl podat si přihlášku na Vysokou zemědělskou školu do Prahy. Byl přijat a to na obor agronoma. Ač se mu Praha a vysokoškolské studium hodně vrylo do paměti, na mou otázku, zda nemá nějaký veselý příběh z té doby, odpověděl vždy, že má, ale bude mi je vyprávět, až mi bude patnáct. Škoda, že se je už nedozvím. Ale muselo to být asi něco lákavého, protože moje teta i mamka šly po střední hned na zkušenou do Prahy, jedna studovat a druhá pracovat. Obě svorně říkají, že to byla jejich nejlepší léta. Děda promoval v roce 1975 s červeným diplomem. Už během studií na vysoké se seznámil s mojí babičkou a v roce 1976 se vzali. Děda dostal místo jako agronom v holickém JZD. A zatímco byl na půlroční vojně, babička prý postavila jejich barák na statku v Ostřetíně. Nevím, co je na tom pravdy. V roce 1978 se jim narodila dvojčata Pavlína ( moje mamka ) a Štěpánka. V roce 1986 k nim přibyl ještě kluk Ondřej. Žili si docela spokojeně. Děda stále pracoval jako agronom v Holicích. Ve volnu pěstovali salát a okurky ve třech foliácích. Asi z té doby pochází dědova častá věta: „Víkend a volna máme od toho, abychom stihli více práce.“ S tímto tvrzením nemohu jako dítě samozřejmě souhlasit. Za ušetřené penízky se v 90. letech vydali na plavbu po Středozemním moři. Viděli pyramidy, Istanbul, koupali se na Kosu. Když se po revoluci obchodu se zeleninou nedařilo, začali chovat býky na výkrm. Jednou se dokonce stalo, že utržený osmimetrákový býk zaútočil při jeho odchytu na mamku a dědu. Mamce propíchl ruku a dědu nabral na rohy a hodně ho zhmoždil. Takže se vůbec nedivím taťkovi, že když na něho volali, ať rychle zavolá doktora, aby Buldu, tak se býček jmenoval, zklidnil, zavolal záchranku. Ale nebojte, vše dobře dopadlo.
V únoru 2002 děda slavil své padesátiny a těšil se na narození prvního vnoučete, mě. Každý, kdo mu gratuloval a byl už po padesátce, mu říkal: „Hochu, do padesáti to šlo, ale od padesáti to už stojí za prd.“ Děda v tu dobu ani netušil, kolik pravdy v tom je. V květnu roku 2002 šel darovat krev a při běžných odběrech zjistili, že má v krvi nezralé bílé krvinky, což znamená, že onemocněl akutní leukémii. A tím se odstartoval osmiletý boj s touto zákeřnou nemocí. Po prvních chemoterapiích to nevypadalo vůbec dobře. Ale dědova touha dočkat se a pochovat si první vnouče byla silnější. V srpnu se mě dočkal. Rodiče mi dali jméno Přemysl, protože má svátek 16. května, což slavil svátek i děda. Podle starého kalendáře se v tento den slavil svátek Jana z Nepomuku. Nejen moje narození dalo dědovi sílu a naději, ale i to, že se po dlouhém a beznadějném pátrání po dárci kostní dřeně našel jeden, ne sice úplně shodný, ale jediný možný. Tím dárcem byla teta Štěpa. Transplantace proběhla v listopadu 2002 bez vážnějších komplikací a děda se začal rychle zotavovat. Aby se doma nenudil, rozhodl se pěstovat na políčku kde co, od mateřídoušky přes indické okurky až snad po šafrán. A stal se mojí chůvou na plný úvazek, aby mamka mohla chodit do práce. Vše nasvědčovalo tomu, že nad zákeřnou nemocí vítězí. Ale takhle jednoduchý život není. Po roce mu opět leukémie propukla a on musel na další chemoterapii, kterou už snášel hůř než tu první a přidali se i jiné komplikace. Náš bojovný děda zmobilizoval všechny síly a znovu vítězil. Ač měl tělo zesláblé nemocí, jeho mysl už spřádala plány, čemu všemu se doma bude věnovat. Protože užíval léky, s kterými nesměl na prudké slunce, napadlo ho, že místo pěstování a plahočení se na poli začne s chovem ovcí. A tak se i stalo. Ovce z plemene Texa se až do letošního roku staly součásti naší rodiny. Když přišel čas bahnění, děda jako nervózní rodič chodil do chlíva a zpět a běda pokud jehně nemohlo ven, v tu chvíli byl z našeho dědy zkušený porodník. Po zotavení přijal děda nabídku pracovat v místním družstvu na zkrácený úvazek jako odborný konzultant. A od roku 2003 působil v obci jako místostarosta. Při jeho místostarostování měl možnost setkat se i
s prezidentem Klausem při slavnostním předání znaku a praporu obci. Ale i přes všechnu pracovní vytíženost nezapomínal na rodinu. S babičkou jezdili alespoň dvakrát ročně na Floru do Olomouce, přičemž stihli i návštěvu u tety Štěpy. Podnikali lehčí výlety, na které brávali někdy i mě. Připravoval přednášky do klubu důchodců. Nejzajímavější asi byla o pobytu dědy za velkou louží, kam musel na veletrh krav a býků.
V listopadu v roce 2006 opět udeřila naše známá leukémie a nastartovala léčebný kolotoč. Mně už byly čtyři roky a pamatuji se, jak byl děda hospitalizován v nemocnici v Hradci Králové na hematologickém oddělení v šestém patře. Zavřeli ho do proskleného pokoje, kam nesměly návštěvy. Pokud jsme s ním chtěli mluvit, museli jsme jenom přes telefon na balkoně. Vzpomínám si na to, jak jsem mu záviděl, že se může vleže dívat na televizi celý den a nemusí si uklízet. Má tam od toho uklízečky. Byly dny, kdy pro bolesti a vyčerpání nedokázal ani promluvit. Jen velkým zázrakem se z toho znovu dostal. Ale ne tak, jak by si přál. Jeho vyčerpané tělo už nedokázalo bojovat s touto zlou nemocí. Intervaly mezi dobou, kdy byl zdráv, se zkracovaly. Od roku 2007 do roku 2010 byl na hradecké hematologii hospitalizován ještě třikrát. Děda si z toho ale dělal legraci. Říkal, že má po chemoterapiích tak chemickou krev, že jediná kapka dokáže vypálit díru do lina, a já tomu věřil. Až v roce 2010 na svátek sv. Kateřiny svůj boj s nemocí prohrál. Doufám, že je v zemědělském nebi obklopen stádem oveček a pěstuje tam ta největší jablka a okurky ze všech.
