Nový projekt na záchranu tetřívků

www.npsumava.cz

ZAJÍMAVOSTI Z PŘÍRODY I ZE ŽIVOTA OBYVATEL I Z HISTORIE ČTVRTLETNÍK SPRÁVY NP A CHKO ŠUMAVA

LÉTO 2014 I 45 Kč

Nový projekt na záchranu tetřívků Rozhovor s bývalým i novým ředitelem Šumavy l Na Šumavě žije královna marmelád l Šumavský Baťa l V příloze: Sběratelské kartičky a plakát pro malé čtenáře

Šumava

I Editorial

Vážení čtenáři,

posíláme Vám letní číslo Šumavy, které, mimo další výměny ředitelů, zachycuje spíše to, kam se ubírá naše poznání šumavské přírody. Poznání o jelenovitých nebo o tetřívcích. Protože právě poznávání šumavské přírody je to krásné, co nás láká a drží pohromadě, ať jsme z té či oné party. Někdy si říkám, jak by nás asi viděly stromy, zvířata či rostliny, kdyby měly naše oči a naše uvažování. Jak by se asi vyjadřovaly k otázkám, které se jich týkají, popřípadě, jak by volily ve svých komunálních volbách. Protože i oni nás poznávají, my jen nevíme jak a zdali vůbec takové poznání nějak vyhodnocují. Ale zdá se, že neustálé hodnocení je vlastní jen nám, lidem. Stále se zabýváme tím, co je lepší a co horší, co funguje podle našich představ a co nikoli. Ale pozorování volně žijící přírody má jeden obrodný účinek: nelze z jejího chování vyčíst, co je dobré či špatné. V přírodě se jedno mění v druhé, mnohé se opakuje, ale vždy s novou a novou tváří a s novou jedinečností. Takže při pozorování přírody docela selhává naše touha stále něco hodnotit. Přeji Vám v tomto létě co nejvíce zážitků a pozorování přírody, která nebudete muset vyhodnocovat. Jen je vnímat a užívat si jejich působení… Pavel Hubený Ředitel Správy NP a CHKO Šumava

Turisté na Tříjezerní slati.

Vydavatel Správa NP a CHKO Šumava, rezortní organizace MŽP Adresa redakce Správa NP a CHKO Šumava 1. máje 260, 385 01 Vimperk tel.: 388 450 260, fax 388 450 019 e-mail: [email protected]

2

léto 2014

Redakční rada Jana Blažíčková, Jiří Mánek, Jan Kozel, Tomáš Fait, Emil Kintzl, Josef Štemberk, Václav Sklenář, Radovan Holub, František Janout, Štěpán Rosenkranz Redaktor časopisu Pavel Pechoušek

Fotografie Fotografie – titulní strana: Tetřívek obecný (Tetrao tetrix) - jeden z nejznámějších druhů Šumavy. Foto Marek Drha. Fotografie - zadní strana: Meandry Teplé Vltavy ve Vltavském luhu. Foto Dana Zývalová.

Grafická úprava a tisk Tiskárna Macík, s.r.o., Sedlčany Distribuce Mediaprint Kapa, PNS a další distributoři Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s.p., ředitelstvím odštěpného závodu Jižní Čechy v  Českých Budějovicích, j.zn: P-2986/96 ze dne 6. června 1996

Předplatné Vyřizuje redakce, časopis vychází čtyřikrát ročně, ceny výtisku je 45 Kč, celoroční předplatné 145 Kč. Registrační číslo: MK ČR E 7518 Uzávěrka čísla: 15.5. 2014 Datum vydání: 15.7. 2014 Nevyžádané rukopisy a fotografie se nevracenjí.

Šumava

04

04 06 08

08

19

27

Jiří Mánek odvolaný ředitel Správy NP a CHKO Šumava komentuje tři poslední léta na Šumavě Královna světové marmelády má svou kavárnu přímo v lůně Národního parku Šumava

12

Šumavský Baťa

16 18

Chyby, výhody, perspektivy

160 let od narození Johana Steinbrenera

Co dělají šumavští jeleni v létě? Mezi Luzným a Roklanem, aneb ráj ptáků a pohorek Historie revíru Borová Lada

Jednoho z nejstarších na Šumavě

Dobrovolníci zastanou práci za stovky tisíc

20

Programy pro veřejnost

21

Přišel ze Slovenska

22

Občanské sdružení Karel Klostermann

24

Fotograf Šumavy Vladislav Hošek

26 27 28 30

32

Co upřednostní v péči o svěřené území?

Historie splouvání na Šumavě

19

24

Nový ředitel Správy NP a CHKO Šumava Pavel Hubený

10

14

32 34 35

I Obsah

Pozvánka na letní akce na Šumavě

Osud jedné rodiny ze Zelené hory

Již 15 let pečují o odkaz apoštola smíření

Legenda šumavské fotografie

Více než padesátiletá vzpomínka na  dobu, kdy byla založena CHKO Šumava Nový projekt na záchranu tetřívků Setkání s losem evropským na Šumavě v roce 1976 Výprava za polárním kruhem Pozvánka do  střediska environmentální výchovy Správy NP a CHKO Šumava v Kašperských Horách Aktuality Ubytovny

Levné ubytování na území Národního parku Šumava

Text Radovan Holub

I Foto archiv Správy NP a CHKO Šumava

Nový ředitel Šumavy: „Nejhorší vyjednavači.“ Od 1. května má Národní park a chráněná krajinná oblast Šumava nového ředitele. Ministr životního prostředí Richard Brabec pověřil vedením jejich správy Pavla Hubeného, dlouholetého šéfa Správy CHKO Šumava. Jeho mandát je omezený do výběrového řízení na tuto ostře sledovanou pozici. Pavel Hubený pro časopis Šumava líčí své plány a vize se svěřeným územím.

Pavel Hubený

Byl jste na počátku 90. let v týmu, který měl za  cíl vytvořit na  Šumavě národní park podle mezinárodních kritérií s  tím, že některé obce budou stagnovat. Jak jsou vaše tehdejší představy blízké nebo vzdálené dnešní realitě? Vzdálené. Realita se vyvíjela jiným směrem. Původní jádrové území mělo přes 20 procent. Rozvoj sídel v  národním parku měl být omezený, u  některých malých téměř vyloučený a měly se vytvořit rezervy pro rozvoj v  CHKO. Výsledek je dnes spíše opačný – k 23 procentům bezzásahového území jsme se dopracovali po více jak 20 letech a hlav-

4

léto 2014

ní stavební rozvoj se odehrává na území národního parku. Sám jste při převzetí funkce ředitele správy konstatoval, že předchozí ředitel Jiří Mánek provedl několik úkonů, které nebyly právně čisté. Tyhle úkony, ať už to bylo používání chemických prostředků proti kůrovci, vytváření rozsáhlých holin a  velkoplošné kácení nebo kácení v  I. zónách, se ale týkaly každého, kdo vedl národní park v  minulosti, s  výjimkou Aloise Pavlíčka. Právě Jiří Mánek od  těchto praktik ustoupil. Kde vidíte jeho chybu, za kte-

rou musel být odvolán a jak budete postupovat vy? Zákon o  ochraně přírody a  krajiny na  území národního parku platí už od roku 1992 s poměrně malými změnami. Různá vedení Správy si ho vykládala různým způsobem, zatímco oponenti Správy byli v  jeho výkladu poměrně konzistentní. Ale protože o  rozličných odlišných postupech nerozhodovaly soudy, ale převážně lidé z  rezortu, který to jaksi „celospolečensky“ viděl jinak, dalo by se říci, že včasnou eliminací žalobců se nedostali ke  slovu ani soudci. Dnes je situace jiná. Dřívější vykladač zá-

Šumava

jsou zabarikádovaní kona – ministerstvo životního prostředí, dnes není hlavním vykladačem zákona. Tím je soud. A tak mnohé zažité postupy se ukazují jako protizákonné. I proto nabyli na síle oponenti rozhodnutí ředitelů Správy – stále častěji se stává, že v  jejich pohledu spatřuje soud větší logiku, než v konání Správy parku. Někteří moji předchůdci šli i  za  takovéto situace dál a hledali způsob, jak i už vyjasněná pravidla obejít. Většinou s přesvědčením, že je ministerstvo životního prostředí nebo přímo ministr ochrání. Ale před rozhodnutím soudu vás žádný ministr nezabezpečí. V tom je současná situace nová a jsem přesvědčen, že konečně správná. No a já chci postupovat plně v souladu s pravidly danými zákonem a nehodlám je obcházet ani ignorovat. Hodláte navázat na  vytváření projektu přeshraniční divočiny, která měla v minulosti název Divoké srdce Evropy a  měla podle již schváleného návrhu obou šumavských parků přejít do  vysokého stupně divočiny IB podle IUCN? Můj mandát je krátký a  nemám v úmyslu vytvářet dlouhodobé vize. Pro mne je daností plán péče, který vymezuje určité režimy území. Tím se hodlám řídit. Nicméně tento plán péče vymezuje oblast divoké přírody navazující na  podobně velkou část v  Národním parku Bavorský les, takže tu cosi jako Divoké srdce Evropy už máme. Byl schválen Plán péče o Národní park Šumava. Jak se bude měnit dosavadní management lesa? Nový plán péče stanovuje různé stupně managementů v  území a  téměř vůbec se neopírá o  původní zonaci z roku 1995. Takže on počítá s tím, že i  v  současných II. zónách bude na  konkrétně vymezených územích bezzásahový režim. Budete prosazovat, aby vznikl zákon o NPŠ? V tom se s Jiřím Mánkem dost odlišujeme. Já jsem přesvědčený, že podrobný zákon k  Národnímu parku Šumava není nutný, protože není nutné mít příliš striktně stanovená pravidla. Zákon nemůže myslet na všechno a nemůže předjímat všechny situace, které se v  území stanou, ani zájmy, které vzniknou. Mohlo by se stát, že aktuálně zcela dokonalý zákon se zcela jasnými pravidly se stane noční můrou těch, kteří jej předkládají už za pár let. Ale nehodlám nic prosazovat – nejsem lokální ani regionální politik, to-

hle je kompetence našeho rezortu a politické reprezentace a já budu ctít jejich postup, pokud se na něm shodnou. Jaké podniknete kroky, abyste uklidnil znovu vzedmutou situaci v regionu? Chci, aby se Správa parku chovala předvídatelně a podle platných zákonů. Aby prostě poctivě a jasně hrála svoji roli a nevtělovala se do role jiných partnerů. Takové chování snadno způsobí chaos, pnutí, neporozumění. Modrý sloup je toho příkladem: mnozí ředitelé si tak moc přáli ten přechod otevřít, že zapomínali na  zákonem stanovené postupy, popřípadě je chtěli obejít. No a  takový postup se už nevyplácí, je drahý, nevděčný a ze Správy parku dělá nespolehlivou organizaci. Ale nechci být v  té věci nečinný. V jádrovém území tetřeva není jen Modrý sloup, ale spousta jiných provozovaných i  plánovaných aktivit, myslím, že musíme začít od podstaty – zjistit, co všechno ten tetřev unese. Posoudit tedy všechny aspekty jádrového území tetřeva v řádném legislativním procesu. A vejde-li se do toho Modrý sloup, pak hurá! Proč podle vašeho názoru nebyly nikdy splněny cíle projektů O Šumavě společně, Konečně společně koncepčně, Šumava 2020 apod.? Protože jsem některé z těch projektů zažil, došel jsem k  závěru, že tudy cesta nevede. Konkrétní strukturu vztahů mezi konkrétními lidmi neudělá žádná vize ani teambuilding. Žádný závazek, že budeme komunikovat. Buď opravdu komunikujeme, pokud možno tak, aby míra důvěry a  porozumění rostla, nebo to neděláme, a  pak nemůžeme mít ani

jednoduchý názorový soulad. Jasně, že někteří lidé se už ze své podstaty nemohou sblížit, ale to jsou jen výjimečné případy. Moje zkušenost z CHKO mi říká, že nemusí mezi lidmi panovat zrovna láska, aby byli schopní se rozumně domluvit co a  jak vyřešit. Stačí se jen poslouchat navzájem. Víte, nejhorší jsou zabarikádovaní vyjednavači. Všiml jsem si, že důvěra mezi parkem a  obcemi se buduje na  „malých“ věcech. Např. před likvidací roty pohraniční stráže nad Černým jezerem v roce 2009 předcházel v roce 2006 slib Správy, že na  tomto místě vybuduje stylový kiosek i s občerstvením a suvenýry. Tento slib zazněl i  v  médiích. Nestalo se. Nemyslíte, že takové „drobnosti“ by bylo třeba zlepšit? V roce 2010 byly připraveny finanční prostředky na  přestavbu objektu a  splnění daného slibu. Příchod hospodářské krize a masívní škrtání v rozpočtech státních institucí tento projekt vymazal. Bohužel mezi prvními. V  posledních zhruba dvou letech se Správa parku snažila o novou aktivitu v území. Směřovala ji do zcela problematické vize. Toto zařízení nechtěla postavit na  svém pozemku získaném po  pohraniční policii, ale na  hrázi Černého jezera na  pozemku jiného vlastníka a v nejcennější zóně CHKO. Už na počátku této vize bylo zřejmé, že její naplnění bude mnohem složitější a delší, než pouhá přestavba chátrajícího objektu Správy opodál. Takže dnes jsme zase v podobné situaci jako v roce 2010 a hledáme peníze na přestavbu již o něco zpustlejšího objektu. Radovan Holub Bývalý mluvčí Správy NP a CHKO Šumava [email protected]

Vladimír Dolejský uvádí do funkce Pavla Hubeného.

léto 2014

5

Text Radovan Holub I Foto Štěpán Rosenkranz a archiv Správy NP a CHKO Šumava

Stálé výměny ředitelů jsou tragédií Šumavy Jiří Mánek, dnes již bývalý ředitel Správy Národního parku a chráněné krajinné oblasti Šumava zhodnotil své působení v čele našeho největšího národního parku. Během jeho ředitelování se podařila celá řada klíčových věcí. Správa šumavského parku má nový návštěvní řád, plán péče, který zvětšuje území I. zóny o 100 procent. Správa parku je v ekonomické kondici jako nikdy předtím. Je zde „rozjetých“ 90 projektů. „V příštích letech jsme chtěli opravit vimperský zámek. Vrátit do něj sídlo Správy NP a CHKO Šumava. Právě teď bych chtěl být ředitelem Správy šumavského parku a sklízet plody toho, co jsme za poslední tři roky tvrdě odpracovali. Budu si přát, aby se v projektech pokračovalo, aby Šumava vzkvétala,“ uvádí Jiří Mánek v rozhovoru pro časopis Šumava

Jiří Mánek v Luzenském údolí při cestě na Modrý sloup.

Ministr životního prostředí Richard Brabec vás odvolal. Bylo toto odvolání podle vašeho názoru dobře opodstatněné? Můj život jde dál, patlat se v  minulosti je vysilující a já se snažím vždy zabývat jen věcmi, které mohu ovlivnit. Co ovlivnit nemohu, nechávám jiným. Ministr ředitele jmenuje a  odvolává, je to jeho práce, ale také odpovědnost. K takovému kroku by si měl dobrý manažer udělat poměrně širokou rozvahu, aby se rozhodoval objektivně. Myslím, že pan ministr dnes sám dobře ví, zda takovou rozvahu udělal a  zda tento jeho manažerský krok byl nebo nebyl správný.

6

léto 2014

Jaká plus a  jaká negativa vidíte po  svém dvouletém působení v  křesle ředitele Správy a po několikaletém působení v pozici náměstka? Na  Správě mám celkem odpracováno 14 let, 5 let z toho ve vrcholových funkcích. Myslím, že znám dobře prostředí i  všechny hráče a  jejich názory, postoje i  metody práce. Když jsem se na  Správu před třemi roky vrátil, přišel jsem, abych pracoval. To se snad podařilo a zůstala za mnou řada dokončených věcí. Dotáhli jsme s regionem strategický dokument Krajinný integrovaný plán rozvoje NP Šumava, máme po  deseti letech provizorií pevný návštěvní řád

na  dobu neurčitou. Se zonací se nedařilo 19 let pohnout, ačkoli ji všichni kritizovali a jen mluvili. My zvětšili I. zónu o  100 procent, vše po  legitimním projednání s regionem a obcemi. Nemuseli jsme na obce hrát žádné habaďůry, jen jsme vytrvale jednali. Odpracovali jsme tisíce hodin na přípravě zákona a ten je již velmi blízko cíle. Konečně se začalo hovořit o  způsobech, jak otevřít Modrý Sloup a  přestaly se hledat nesmyslné argumenty, proč to nemůže jít. A máme také hotový Plán péče, který tu měl být už před čtyřmi roky. Podle mě je Plán péče naprosto zbytečně jen na  3 roky, mohl být na 15 let. Za tři roky jsme pře-

Šumava vrátili negativní obraz Národního parku Šumava do pozitivna. Vyplývá to i z analýzy asi 13 000 mediálních výstupů. Komunikovali jsme jak s  nevládkami, tak s vědci i se zahraničím. Nekomunikoval jsem a  nepodléhal ekoteroristickým fanatikům. Jak hodnotíte plánované scelení I. zón? Je to na jedné straně nutný krok, na  druhé straně není jádrové území NPŠ stále tak kompaktní, aby nemusely být kolem něho vytvářeny rozsáhlé holiny a používána chemie k zastavení kůrovce? První zóna byla scelena, ze 135 ostrůvků je dnes 30 bloků. Vzhledem k charakteru šumavské přírody je to maximum, jakého bylo možné dosáhnout. Kůrovec dnes není problém. Pokud někdo nebude neuváženě rozšiřovat bezzásahové zóny, tak s kůrovcem na dlouhá léta problém nebude. Pokud se bude držet kůrovec na uzdě, jako jsme to dělali my, nebude zapotřebí ani chemie. Snad se odpovědní činitelé z  chyb minulosti dostatečně poučili. Co chce od národního parku šumavský region, tedy obce? Region chce to samé jako každý jiný region v  národních parcích světa. Šumava je unikátní tím, že je v  národním parku tolik obcí. V centrální Evropě podobný nenajdete. Lidé zde umí a chtějí žít v  souladu s  přírodou. Region jistě chce mít krásnou přírodu, plnou života a rozmanitosti. Chce mít lesy plné tetřevů, ptactva, rysů a zvěře. Určitě chce mít i na části národního parku divočinu, která ale musí být přístupná veřejnosti a turistům. Nejde národní park ukazovat jen na obrázcích, je třeba ho zažít na vlastní kůži. Pak si ho lidé budou vážit. Region chce ve  svém regionu žít a  mít práva o  něm spolurozhodovat. Rozhodně ale nechce, aby o  jeho životním prostředí rozhodoval někdo z  Prahy, Brna a  Ostravy, aniž by měl jakékoli kompetence a odpovědnosti. Podařilo se vám národní park ekonomicky stabilizovat. Jak se vám to podařilo? Jednoduše. Pracovali jsme se státním podnikem jako bychom hospodařili s  vlastními prostředky. Chtěli jsme pracovat pro Šumavu. Utáhli jsme šrouby, kde bylo třeba. Vytvořili podmínky pro efektivní chod. Komunikovali jsme tam, kde bylo třeba, zajistili projektové peníze. Rozhodně je vše o lidech a já měl fantastický tým. Podařilo se nám dotáhnout všechny důležité koncepční věci. Navíc je v pořádku i ekonomická situace. Když jsem Správu přebíral, bylo to v období po  největších těžbách v  dějinách

Zleva Jaroslav Tůma, ředitel pivovaru Dudák, Dagmar Vlková, sládková pivovaru Dudák, Jiří Mánek, ředitel Správy NP a CHKO Šumava.

Národního parku Šumava. Z  lesa šlo v letech 2007-2011 skoro 1,5 milionu kubíků dřeva, přitom příspěvky na činnost od  Ministerstva životního prostředí ČR byly ve  výších přes 200 milionů ročně. My netěžili ani třetinu dřeva a příspěvek na činnost jsme měli méně než poloviční. Přesto jsem převzal organizaci, kdy bylo na  účtech pouze na  jediný plat zaměstnanců. A  dnes je tam 180 milionů. Přebíral jsem Správu, kdy nebylo připraveno moc projektů k řešení, dnes běží nebo je připraveno na 90 projektů, na většinu jsme sami sehnali prostředky. Jen v roce 2014 bylo možno použít 350 miliónů do investic. Byli jsme připraveni v  příštích 5-6 letech opravit vimperský zámek za seriózní peníze a přestěhovat do něj sídlo Správy NP a CHKO Šumava. Právě teď nastala doba, kdy bych chtěl být ředitelem Správy Národního parku Šumava a  sklízet plody toho, co jsme za  poslední tři roky tvrdě odpracovali. Budu si přát, aby se v projektech pokračovalo, aby Šumava vzkvétala. Jak hodnotíte neustálé výměny na pozici ředitelů správy, od  Jiřího Kece

přes Ivana Žlábka a Aloise Pavlíčka až po Pavla Hubeného? Není těch ředitelů a s tím i protichůdných představ o parku trochu moc? To je naprostá tragédie Šumavy. Myslím, že žádný z  ředitelů nebyl úplně špatný ředitel. Každý Šumavě něco přinesl. To, co je naprosto fatální, jsou pravidla pro práci. Bují pak pokusy nezodpovědných fanatiků ovládnout situaci. Pokud nejsou jasná pravidla, je to prostor pro svévoli a  intriky. Pokud se pravidla mohou měnit dle pohledu ministra a ředitele, je to tragédie. Tragédie pro přírodu, tragédie pro region a tragédie pro zaměstnace Správy. Lidé na správě jsou pak demotivovaní, protože se bojí udělat krok vpřed, aby po změně ředitele zase nemuseli dělat kroky vzad. Proto jednoznačně podporuji samostatný a přesný zákon o NP Šumava a budu ho podporovat i po svém odchodu ze Správy. Radovan Holub Bývalý mluvčí Správy NP a CHKO Šumava [email protected]

J. Mánek a J. Stráský rozpráví při otevření vyhlídky na Černé hoře.

léto 2014

7

Text: Pavel Pechoušek

I Foto: Pavel Pechoušek a archiv Blanky Milfaitové

Je na marmeládovém turné. Až se vrátí, chce na Šumavě otevřít hotel s delikatesami

Utrhne ze stromu pomeranč, citron nebo hrušku. Uvaří marmeládu ve  speciálním mosazném hrnci podle vlastní receptury, samozřejmě s nějakou originální přísadou. Vznikne marmeláda, za kterou dvakrát dostane titul světového šampiona. Blanka Milfaitová – královna světové marmelády.

Blanka Milfaitová při své zastávce na Srní, během marmeládového turné.

Až si budete číst tyto řádky, bude pravděpodobně vařit marmeládu. Není divu, je v  tom nejlepší na  světě. Těžko říct, kde přesně i  z  čeho. V  Bulharsku, ve Španělsku, na Kypru, na Sicílii? Z červených pomerančů, z  korsického kiwi, z novohradských hrušek, z klementinek s levandulí? Jedno je ale téměř jisté, že o  té její marmeládě ještě hodně uslyšíme. Stejně, jako o celé řadě jejích předchozích jedinečných dobrot bez chemie a ze stoprocentního ovoce. Šumavský patriot Blanka Milfaitová – známá též jako Lady Džem nebo Paní Marmeláda, vyrazila loni na podzim na neuvěřitelnou marmeládovou cestu, při které chce procestovat Afriku i  Evropu. Plán má jednoduchý. Na místech, kde se jí líbí, zastaví, podle možností sesbírá ze stromů nebo nakoupí na trhu místní ovoce, nasype do  svého speciálního mosazného hrnce a vaří podle aktuálního nápadu. Během své tour mimo jiné v konkurenci více než dvou tisíc vzorků získala čtyři zlaté medaile v  soutěži World´s Marmalade Awards 2014 v  anglickém Dalemainu, což je jakési neoficiální mistrovství světa ve vaření marmelády.

8

léto 2014

Majitelka šumavské manufaktury na  domácí marmeládu tak obhájila své postavení královny tohoto kulinářského odvětví, vždyť její výtvory ráda snídá i  anglická královna. Uspět ve  světové soutěži dvakrát za  sebou a  přivézt si z Great Taste Awards dvakrát dvě zlaté hvězdy, to je úspěch, který se nikdy žádné české potravině nepodařil.

Dům Blanky Milfaitové na Srní.

„Ještě včera jsem byla malá holka ze šumavské samoty, bez zkušeností a jistě ne pokukující po  nejvyšších metách, ze dne na  den pak holka ze samoty, která ale dělá nejlepší marmošku na  světě a  navíc je její manufaktura označena za tu nejlepší na světě. Byl to šok. Vlastně pořád se tomu divím. Pro mě je tento úspěch a i ten z Great taste Awards, ale i  česká ocenění závazkem. Ne malým. Ale především jsou mi jasnou odpovědí, že kdokoli chce, může. Že je možné být dobrým, užitečným i poptávaným, stačí jen nebýt líným ňoumou a sny nezatloukat do  země, ale snít a  žít!“, říká Blanka Milfaitová. Co stojí za jejími úspěchy? Recept je jednoduchý. Marmelády nejsou strojově vyráběné, ale poctivě dělané z těch nejkvalitnějších surovin. „Mojí nejdůležitější zásadou, spíše motorem, je, že mě to ukrutně baví. Žít v polodivočině, nemít doma signál mobilu, o vše se muset postarat sama, protože kilometry nikde nikdo a  napráskat to firmám z celého světa, které mnohdy desítky let staví svoji pozici na  marmeládovém nebi, je docela dobrej pocit. A když to samé uděláte za rok, je to nádhera,“ doplňuje. V průběhu března své marmeládové turné na několik dní přerušila a zastavila se krátce doma na Srní, kde má mimo jiné otevřenou originální cukrárnu a kavárnu.

Šumava „Moc se mi stýská po  manufaktuře, kolegyňkách a  přírodě všude okolo, ano, ale lidská závist, škodolibost, podlost a malost mně tak nějak naznačují, že… není něco v  Čechách v pořádku. A i proto raději zase vyrazím na  další část expedice,“ vypráví. Doma toho mnoho nestihla. „Dát rozhovory několika novinářům vyprat a vybalit dobroty, které jsem přivezla pro koutek delikates v  mé kavárně,“ jmenuje. Po  několika dnech znovu nasedla do  speciálně upraveného obřího obytného vozu a společně se svým druhem Pavlem a zhruba roční dcerou Eliškou se znovu vydala na marmeládové turné. Při šampionátu, při kterém arbitři hodnotí neoznačené vzorky, získala celkem deset medailí - marmelády oceněné stříbrnými a  bronzovými medailemi byly vyrobeny z pomerančů s Earl greyem, čistých pomerančů, citrónu s vanilkou a pomerančů s kardamomem. Úspěch na  světovém mistrovství slavila Blanka Milfaitová, která vaří marmelády střídavě v  Pohoří na  Šumavě a na Srní, již po druhé. Po prvním triumfu se její výrobky začaly prodávat v Curychu, v Paříži, Římě či Berlíně. Objevily se ale i na stole v britském královském paláci. Úspěch v této soutěži zaručuje kontrakt s  londýnským Fortnum & Mason, který je nejen kultovním shopem všech světových gurmánů, ale především obchodem, kde osobně nakupuje královská rodina. Lady Džem strčila do  kapsy všechny marmelády z celého světa! Den, který jí změnil celý život. Obchody od  malých po  velké, řetězce po celém světě, všichni najednou chtěli stovky jejích marmelád. V  Londýně se marmelády prodalo čtyřikrát více, než byl plán, v Římě se o možnost prodeje marmelád ze Šumavy i  pohádali a v Curychu jsou na ni fronty dodnes. Na  samotě v  Novohradských horách, kde také žije, vařila své lahůdky 20 hodin denně, sháněla pomocníky a  otevírala nové obchody v evropských metropolích. „Bylo to neuvěřitelné. Netušila jsem, co to odstartuje. Hlavně ten mediální kolotoč. Ze dne na den se mi otočil svět, lidé mě poznávali a stavěli na  ulici a  v  obchodech. Chtěli si povídat, chtěli můj podpis či se jen tak zasmát do foťáku,“ vypráví. A  obchod šel skvěle. „Od  soukromých objednávek do  celého světa, místním úřadům a  institucím přes marmelády pro Pražský hrad, pro různé osobnosti nejen českého společenského života, až po tisíce běžných klientů, kteří mi prakticky „zavařili“ výrobu,“ popisuje.

Ozývaly se také obchodní řetězce, jejichž zástupci nechtěli vůbec chápat, že s nimi Blanka nechce spolupracovat. K ní domů začaly jezdit zájezdové autobusy s koupěchtivými „turisty“. „Loňské léto jsem měla denně doma v průměru sedmdesát návštěv. Byl to masakr,“ vzpomíná. I  když jí skvěle rozběhnutá živnost začala výtečně vydělávat, rozhodla se Blanka Milfaitová zpomalit. Pro letošek omezila prodej svých jedinečných marmelád na  jeden obchod v  Praze a  dva na  Šumavě. Dalším zájemcům bude své výrobky posílat poštou. „Více, než jakékoliv komerční sebeuspokojování, mě těší obyčejné české trhy. Nebo gastro vychytávky typu Prague Food Festival nebo Gastro fest v  Českých Budějovicích, kde potkávám klienty, mám zpětnou vazbu a  cítím okolo stánku nefalšované nadšení,” vysvětluje královna marmelád. „Obchodníky i  klienty mé rozhodnutí moc mrzí. Na druhou stranu poctivá ruční malosériová výroba by tím trpěla a  jedinečnost naší značky by ztrácela. Tak raději zpomalím,“ zdůvodnila šumavská patriotka, která se do Srní, ležícího v samém lůně Národního parku Šumava, přestěhovala z Plzně. Před pěti lety si zde otevřela svou vlastní Slunečnou kavárnu, o  které odjakživa snila. Chtěla si tu otevřít i  malý krámek s  místními specialitami. Ukázalo se, že jich vlastně moc není. Proto vyrobila svou první marmeládu – broskvovou s mátou. Ta se brzy prodala. Proto uvařila další a  potom začaly přibývat další a další druhy. Loni na  výletě v  Provence dostala během sběru levandule zajímavou nabídku. „Přišel místní sedlák a povídá, zda nechceme bílé broskve z  jeho sadu. Byly jako z ráje! Souhlasili jsme a  moc nás mrzelo, že nemáme s  sebou nic, abychom uvařili hned tam na místě marmeládu z bílých broskví s levandulí,“ vypráví. Cestou zpět jejího partnera napadlo, že by byla zajímavá akce jezdit po Evropě všude tam, kde zraje ovoce, a rovnou na místě ho zavařit. Nejdříve na něj koukala jako na blázna. Už za dva měsíce si ale koupili vlastní obytňák. „Jeli jsme do Afriky, kde naše roční pouť začala vařením marmelád na Západní Sahaře. Směnili jsme pár cetek a  od  Berberů získali divoké minibanány, obří zlaté rozinky a kaktusový med,“ vzpomíná. Pak přišly na řadu další státy, do konce roku jich mají v plánu navštívit celkem 38 a společně chtějí svou misi zakončit za Severním polárním kruhem s ledovou marmeládou.

„Díky pomalovanému autu nás všude staví lidé, propagujeme naši práci, Šumavu i  zlaté české ručičky, diskutujeme, občas přijetí na  ambasádě, vaříme i prodáváme, žijeme on the road. V pětitunovém autě vezeme několik set skleniček, maxikočárek, polní kuchyňku, třicet kilo hrnců,“ jmenuje Blanka Milfaitová, která si celou cestu platí sama. „Musíme souběžně i  vydělávat. Rozhodně mi nikdo nedal miliony. Hlavním sponzorem je mi moje vlastní manufaktura a  moje Slunečná kavárna na Srní,“ doplňuje. A jaké má královna marmelád plány do budoucna? Pod kavárnou na šumavském Srní instaluje butik s dobrotami. Jejím snem je nádherný horský hotel na Šumavě. „Chci nabídnout přidanou hodnotu, která povětšinou okolnímu ubytování chybí. Kuchyni, kde si mlaskne i  zarytý škarohlíd a  kde budeme většinu prodávaných delikates i vyrábět, péct, zavařovat, udit. Znám podobná místa v  Alpách, Dolomitech i  Pyrenejích a  jsem přesvědčená, že podobný hotel mému kraji pořád chybí,“ uzavírá.

Čtyři džemy, za  které získala zlaté medaile v soutěži World´s Marmalade Awards 2014. Pomeranč & čokoláda Amedei Porcelana je ze sladkých bio pomerančů ze sicilské Palagonie, které Blanka Milfaitová vlastnoručně sbírala loni v prosinci, a z čokolády Amedei 70% Porcelana. Citron & hruška, bourbon vanilka se skládá z  bio citronů z  italského Sorrenta, které byly také vlastnoručně sklizeny loni v prosinci, z hrušek z Novohradských hor a bio bourbonu vanilka z Madagaskaru. Citron & Champagne L. Roederer Cristal Brut je z bio citronů z italského Sorrenta a  šampaňského Louis Roederer Cristal Brut Vintage 2002. Pomeranč & limetka, kardamom je ze sladkých bio pomerančů ze sicilské Palagonie loni vlastnoručně sklizených, limetky a kardamomu.

Pavel Pechoušek [email protected]

léto 2014

9

Text: František Nykles

I Foto: archiv Správy NP a CHKO Šumava

Z historie splouvání šumavských řek aneb „Jak to všechno můžeme zkazit“ Není žádným tajemstvím, že mezi největší problémy Návštěvního řádu Národního parku Šumava vždycky patřilo, a pravděpodobně i nadále bude patřit, stanovení podmínek splouvání vodních toků nacházejících se na území parku. Platí to i přesto, že se jedná z počtu všech šumavských řek a potoků pouze o splouvání krátkých úseků řek Vydry, Otavy a Teplé Vltavy.

Vodácký průvodce František Nykles.

I  když současný Návštěvní řád Národního parku Šumava platí na  dobu neurčitou, neplatí to pro splouvání Teplé Vltavy, které je podmíněno každoročním sledováním a  hlavně vyhodnocováním vlivů splouvání na  přírodu tohoto území. Jinými slovy, v podmínkách splouvání není nic definitivního. Největší problémy jsou kolem splouvání Teplé Vltavy, jejíž historie splouvání je téměř stejně stará, jako sama vodní turistika. Charakter obtížnosti řeky je sice na nejnižším stupni, takže splouvání pro adrenalinové vodáky nic zajímavého nepřináší, ale pro vodáka romantika je tato řeka srdeční záležitostí. Rychlá a čistá řeka (téměř na úrovni pitné vody), proudící v  neskutečných meandrech krásnou přírodou Vltavského Luhu, který je Státní přírodní rezervací od  roku 1948, obklopená několika tisícimetrovými vrcholy, nemá na území republiky konkurenci. Odpůrci splouvání často zapomínají, že je to také jediná

10

léto 2014

cesta, která vede středem tohoto výjimečného a jinak nepřístupného území. Když byl v  roce 1991 Vládním nařízením č.163/91 založen Národní park Šumava a  následně byl vydán zákon č. 114/1992 o Ochraně přírody a krajiny, dalo se předpokládat, že přitvrdí podmínky pro sportovní aktivity v  národních parcích a  splouvání šumavských řek bude mít brzy, jak se říká, na  kahánku. Naštěstí se však, jak na  straně pracovníků parku, tak na straně vodáků, našli rozumní lidé, kterým bylo jasné, že lze zájmy turistů skloubit se zájmy ochrany přírody. Na základě společných jednání bylo rozhodnuto, že správa parku zkušebně povolí sjíždění některých řek, a  po  následném vyhodnocení se rozhodne, jak dál. Již v roce 1993 sestavil Český svaz kanoistů spolu s  Klubem českých turistů, za vydatné pomoci Ministerstva školství a  tělovýchovy, první pravidla splouvání Teplé Vltavy (Borová Lada – Nová Pec), Vydry (Modrava – An-

týgl) a  Otavy (Čeňkova Pila - Rejštejn). Pravidla ve  tvaru skládanky byla zpracována obdivuhodně a  hlavně velice rychle. Byla jednoduchá, srozumitelná a  kupodivu již tříjazyčná. Obsahovala všechno, co bylo potřeba – základní informace o  tocích, obtížnost úseků, nástupní a  výstupní místa, dobu a  datum povoleného splouvání a podmínky splouvání – neboli žádné zbytečné povídání, prostě práce zkušených vodáků. Garantem splouvání byl určen vodácký oddíl TJ Kotva Braník Praha, který měl zajišťovat i organizaci splouvání. Podle uvedených pravidel se již v té době o povolení splouvat uvedené řeky žádalo písemně nebo telefonicky a  na  adresu uvedeného vodáckého klubu. Podmínkou bylo uvedení jmen účastníků, jejich adresy, úsek splouvané řeky, datum, počet lodí, jméno vedoucího skupiny a způsob dopravy lodí k řece. Obratem byl žadatel vyrozuměn a obdržel samolepky, které jej, po nalepení na loď, opravňovaly ke splutí řeky. V  pravidlech bylo také napsáno, cituji: „V  průběhu roku bude vliv vodáků na přírodu monitorován a podle výsledků bude provozování vodní turistiky v  národním parku upraveno pro příští léta, nebo zakázáno. Záleží proto na nás všech, vodácích, jak tomu v  budoucnu bude.“ To bylo před 21 roky. Nesehnal jsem dostatek podkladů o  tom, jak dlouho tento systém pracoval. Pravděpodobně však dlouho ne, protože stoupající zájem, zejména o splouvání Teplé Vltavy, musel garanta splouvání brzy převálcovat. Více jak deset následujících let se splouvalo nejen bez jakékoliv regulace, ale i  bez jakéhokoliv zájmu příslušných orgánů řešit vzrůstající počet lodí na řece. Splouvání českých řek se totiž stalo módní záležitostí a  projevilo se zejména zájmem o Vltavu, která díky lipenské přehradě zajišťovala po  celý rok dostatek čisté a rychlé vody. Kdo nejel Vltavu, jakoby vodácky neexistoval. To by ještě nebyla tak velká tragédie, kdyby se splouvání Vltavy obvykle nespojovalo se splutím Teplé Vltavy. V roce 1999, kdy

Šumava

Mapa splouvání Vltavy, archiv Správy NP a CHKO Šumava.

Dalo se očekávat, že tento stav nebude mít dlouhého trvání. Po  více jak deseti letech nezájmu a neřešené regulace splouvání se jako houby po  dešti objevovala jedna studie za  druhou. Všechny se shodly na tom, že na poškozování podvodních rostlin a  na  ohrožování perlorodky říční mají největší podíl vodáci. Studie sice také poukázaly na další problémy, ale s mnohem složitějším řešením a  také s  diskutabilním efektem řešení. Jednalo se o neustále se snižující počty pstruha obecného, který je nenahraditelným článkem ve vývojovém cyklu perlorodky, o  řešení čistoty Volarského potoka, zlepšení osvěty vůči vodácké veřejnosti atd. Nejsnáze napadnutelným nepřítelem přírody však byli vodáci.

hybuji již 60 let a  s  některými podmínkami splouvání zásadně nesouhlasím a  totéž se týká i  některých praktik monitorování. Je však třeba si uvědomit, že po létech tvrdých diskuzí se konečně podařilo splouvání Teplé Vltavy ze Soumarského Mostu do  Pěkné zachránit. Ať se nám to líbí nebo nelíbí, odborníci, kteří na to mají „z hlediska ochrany přírody papír“, vydali nekompromisní podmínky, o kterých je zbytečné diskutovat, a které je nutno respektovat. Nedodržování těchto podmínek může mít jediný dopad – zákaz splouvání. A že tyto podmínky budou kontrolovány nejen orgány ochrany přírody, ale také nadšenými ochránci přírody je nad slunce jasné. Je užitečné diskutovat s  vodáky

Vodáci na Teplé Vltavě, foto archiv.

se začal počet lodí evidovat, splulo již tuto řeku 8 520 lodí a počet lodí stoupal každým rokem až do rekordního a nepřijatelného počtu 12 545 lodí v roce 2005. Teplá Vltava již nebyla řekou romantiků a  „fajnšmekrů“, ale řekou, po  které se přesouval nepřetržitý proud lodí s  rozjařenými a  hlučnými posádkami. Volný vodácký mrav se přenesl i na tuto řeku tekoucí územím I. zóny Národního parku Šumava. Území Malé Nivy, Malého a  Mrtvého Luhu, která jsou součástí evropsky významné lokality, Ptačí oblasti a  patří do  evropské soustavy chráněných území Natura 2000, splouvaly lodě všech druhů, od  kajaků až po  pramice, rafty a různá další plavidla.

Vzrušené diskuze probíhaly i  prostřednictvím medií a svoje názory, jak je v  problematice Šumavy obvyklé, přednášeli i účastníci, kteří měli o splouvání často jen mlhavé představy. Pozadu nezůstali ani ekologičtí aktivisté, kteří se v  souvislosti se splouváním řeky mj. cítili „zkráceni na svém právu na příznivé životní prostředí“. Problémy splouvání řešili nejen podáním stížnosti Nejvyššímu správnímu soudu, ale i  stížností do Bruselu. Situace vyvrcholila v roce 2008, kdy mělo být splouvání úplně zakázané. Naštěstí se to však nepodařilo realizovat. Zvyšováním limitu výšky vodní hladiny a  dalším zpřísňováním podmínek pro splouvání klesal počet lodí rok od roku, až na stav 2 243 lodí v roce 2012 a 2 009 lodí v roce 2013. Konec diskuzím a  definitivní podmínky pro splouvání stanovil Návštěvní řád NP Šumava s účinností od 1.5. 2013. Z  pěti navržených variant, které byly podrobeny hodnocení vlivu splouvání na evropsky významnou lokalitu a ptačí oblast v  úseku Soumarský most - most u  Pěkné, byla vybrána varianta, která jako jediná neměla významný negativní vliv na hodnocené území. Kolem vodáckého sportu se po-

na řadu témat. Například že řeka v první zóně národního parku není nejvhodnějším místem pro seznamování se s  vodáckým sportem, můžeme poradit těm, kteří nejsou schopni uřídit loď ani několik desítek metrů, přesvědčovat ty, kteří zarputile drží pádlo jako koště a  nedají si vymluvit, že pádlo se drží jinak. Elegantním dámám můžeme doporučit, že v bílé halence, dlouhých kalhotách a v lodičkách za doprovodu pejska na vodítku se jim nepoplave dobře. Nejdůležitější však je přesvědčit vodáky o  potřebě dodržování pravidel splouvání a zejména registrace. Je třeba si uvědomit, že všichni ti koumesové, kteří se snaží obejít zejména podmínky registrace, napomáhají tomu, aby byla řeka definitivně pro splouvání uzavřena. Pro řadu lidí je to vroucné přání. Počet řešených přestupků a  udělených pokut svědčí o  tom, že v  tomto směru ještě není všem vodákům jasno. Vzpomeňme na již zmiňovanou větu prvních pravidel z roku 1993: Záleží proto na  nás všech, vodácích, jak tomu v budoucnu bude! František Nykles člen Rady národního parku Šumava [email protected]

léto 2014

11

Text: Ladislav Čepička

I Foto: archiv Muzea Vimperk při Správě NP a CHKO Šumava

Šumavský Baťa udělal miliony kalendářů i modlitebních knížek V příštím roce uplyne 160 let od narození Johanna Steinbrenera. Dnes poněkud zapomenutá postava typického selfmademana druhé poloviny 19. století patřila k nejvýznamnějším podnikatelům Rakousko-uherské monarchie a jím vybudovaná firma k pilířům typografického průmyslu socialistického Československa.

Originální ilustrace Steinbrenerových kalendářů ze sbírek Muzea Vimperk při Správě NP a CHKO Šumava.

Neprávem opomíjený a  mimo Vimperk téměř neznámý tiskárenský průmyslník, jehož firemním heslem byl slogan „All zeit voran. Mein Feld ist die Welt - Vždy kupředu. Mým polem je svět“, patřil ve svém oboru k podnikatelům typu Emila Kolbena, Vincenta Daňka, Františka Křižíka či Josefa Waltera, Václava Laurina a Václava Klementa. Vyučený knihař začal tisknout první knihy ve  svých dvaceti letech pod vimperským náměstím v  otcově domě U  slona. Navázal tak na  starobylou vimperskou tiskařskou tradici, která je spojená s  druhou nejstarší tiskárnou v českých zemích a s osobou tiskaře Jo-

12

léto 2014

hana Alacrawa, který v roce 1484 vytiskl ve Vimperku nejstarší český kalendář. Johann Steinbrener zprvu tiskl knihy sám, po  svatbě v  roce 1860 mu pomáhala jeho manželka. Po  požáru domu v roce 1861 opět obnovil výrobu a začal rozšiřovat svoji skromnou dílnu. V  roce 1867 pracoval se čtyřmi pomocníky, o tři roky později to již bylo 15 pracovníků a v roce 1875 čtyřicet zaměstnanců. Na podzim roku 1873 Johann Steinbrener rozjel svůj nejúspěšnější podnikatelský produkt. Začal připravovat do  tisku tři typy lidových kalendářů: Velký domácí a  rodinný kalendář, Mariánský kalendář a  Katolický kalendář času a  věč-

nosti. V srpnu následujícího roku vytiskl prvních 8 tisíc kalendářů na  rok 1875 a do konce roku je rozprodal. Navázal tak po  téměř čtyřech stech letech na  středověkou tiskařskou produkci ve  Vimperku. Od  té doby se jeho hlavní typografickou produkcí stávají právě lidové kalendáře, které vydával ve všech jazycích habsburské monarchie. Mimo němčinu, maďarštinu a  češtinu také v srbochorvatštině, polštině, ukrajinštině, posléze se ještě přidala angličtina pro odběratele v  zámoří. Počet vytištěných kalendářů prudce stoupal, v  roce 1880 to již bylo 222 tisíc kusů, o deset let později přes dva miliony a  v  roce 1900

Šumava

provozy

osm miliónů vytištěných a  prodaných kalendářů. Rok po  smrti zakladatele firmy produkovala 18 miliónů a  koncem třicátých let přes 40 miliónů tisků. Druhým stěžejním produktem Steinbrenerových závodů byl tisk modlitebních knížek, které v dobách největší slávy vycházely ve  23 jazycích, a  jejich náklad dosáhl téměř stovky miliónů. Firma postupně budovala obchodní sklady a  zastoupení po  celém světě. První zahraniční knižní sklad zřídila v  roce 1877 ve  Vídni, v roce 1890 přibyl druhý sklad v Budapešti a třetí byl v témže roce založen v New Yorku. S jejím jménem bychom se mohli setkat nejen po celé Evropě, ale také v Jižní (Bogota, Lima, Santiago de Chile, Rio de Janeiro, México City) či Severní Americe (New York, Chicago), stejně jako třeba v Kapském městě, Manile nebo Šanghaji.

Vimperk v době Johanna Steinbrenera.

provozy

Spolu se stoupající produkcí bylo nutné modernizovat technologické zázemí a  budovat nové výrobní prostory. A tak kolem roku 1900 stálo ve Vimperku osm výrobních objektů, ve  kterých pracovalo kolem tisíce lidí na nejmodernějších tiskařských rotačních strojích. V tiskárně byli zaměstnáni nejen sazeči, tiskaři, vazači knih a pomocný personál, ale i  gravíristé, malíři a  zlatiči. Výrobky Steinbrenerovy tiskárny dosáhly světové pověsti nejen pro kvalitu tisku, ale zejména knižních vazeb. Z  rukou vimperských tiskařů a  knihařů vycházely do světa bohatě umělecky zdobené knihy v  krásných vazbách v  plátně, umělé i pravé kůži, v celuloidu, v rohovině, slonové kosti, v želvovině, v pravé i v umělé perleti a v hadí kůži. Rozvoj Steinbrenerových tiskařských podniků měl velký vliv na  další hospodářský život a  růst města. Po  vybudování prvního továrního objektu následovaly stavby dalších. Byly postaveny tovární objekty na  místě Malého mlýna na  pravém břehu Volyňky a  dále na  místě Paulíkova mlýna na  levém břehu Volyňky. Tam byla později vybudována vodní elektrárna, která od  roku 1898 zásobovala elektrickým proudem celé město

i  s  blízkou obcí Skláře. V  továrně bylo elektrické osvětlení instalováno již tři roky předtím. Hluboce věřící Johann Steinbrener ve  svém podnikatelském úsilí nezapomínal ani na své dělníky a další pracovníky. Již v roce 1878 založil pro své zaměstnance nemocenský a  penzijní spolek. Kromě výrobních objektů byl postaven sociální ústav pro děti v Hrabicích, penzijní dům pro zaměstnance tiskáren Rupertinum ve městě a na třicet obytných, vesměs dvoupatrových domů pro pracovníky podniku. Také založil několik nadací a  spolků pro podporu nemocných a nemajetných obyvatel města. Za  svoji činnost na  poli podnikatelském i sociálním byl Johann Steinbrener mnohokrát oceněn. V roce 1901 byl jmenován čestným občanem města Vimperka. V  roce 1905 při své návštěvě města navštívil jeho podniky císař František Josef I. a předal mu rytířský řád Františka Josefa. V témže roce obdržel od papeže Pia X. rytířský Řád svatého Silvestra, papežské vyznamenání za zásluhy o Svatý stolec určené laikům. Jan Steinbrener se nesmrtelně zapsal do  dějin Vimperka i  celé Šumavy. Zemřel ve  svých 74 letech, dne 6. května 1909. Jeho pohřbu se zúčastnily tisíce lidí.

PhDr. Ladislav Čepička Vedoucí zámku a muzea Vimperk [email protected]

léto 2014

13

Text: Pavel Šustr

I Foto: archiv Pavla Šustra a Marek Drha

Unikátní výzkum ukazuje, co děl jeleni přes léto Ve druhém díle serialu o životě šumavských jelenů se můžete dozvědět, co dělají šumavští jeleni přes léto. Léto je obdobím, kdy jeleni doplňují zásoby po skončené zimě a připravují se na další. V létě jsou také nejvíc rušeni turisty, kteří na Šumavu přijedou.

V minulém čísle časopisu Šumava se čtenáři mohli seznámit s prostorovými aktivitami a chováním jelena evropského na  jaře. Na  základě výsledků GPS telemetrického sledování těchto zvířat. Tentokrát se podíváme, co dělá jelen na Šumavě v letním období. Letní období je pro jeleny a laně na Šumavě na  jednu stranu obdobím hojnosti, kdy je všude dostatek potravy a  tak je třeba dohnat nedostatky po dlouhé zimě a připravit se na další. Na  druhou stranu ale v  letním období přijíždí na Šumavu velké množství návštěvníků a turistů, kteří působí rušivě a způsobují stresové situace, na které zvířata musí reagovat. Podíváme-li se na  mapku zobrazující více jelenů společně, je zde patrný velký rozdíl mezi „migranty“ a „usedlíky“. Zatímco migrující jeleni (červená, fialová, zelená barva) jsou již přesunuti do  vrcholových partií Šumavy, tedy do  oblastí kolem státní hranice, usedlí jeleni (oranžová, modrá barva) zůstávají nadále ve středních polohách v  okolí obůrek a  na  hřebeny nechodí. Nicméně velikost jejich měsíčního domovského okrsku je podobná, ať jsou na hřebenech nebo v údolích, a to kolem 5 km2.

14

léto 2014

Pohybová aktivita sledovaných jelenů v červenci.

Šumava

ají šumavští Například pohybová aktivita nemigrujícího jelena Richarda z přezimovací obůrky Hejhal u Železné Rudy. V průběhu června 2008 zůstával víceméně trvale na jednom místě, nedaleko své „domovské” přezimovací obůrky. Nejvzdálenější body jeho výskytu jsou od sebe vzdálené cca 3 kilometry, využívaná plocha je velká přibližně 5 km2. Takto malé území je pravděpodobně způsobeno již dostatečnou potravní nabídkou. Stejným způsobem se tento jelen choval i po celý zbytek léta. Druhým jelenem, na  kterého se podíváme blíže, je jelen Lojza z přezimovací obůrky Čtyřka. Ve sledované době, v roce 2006, dosahoval věku sedmi let. Jelen Lojza patřil k  migrujícím jelenům. Když postupně začal odtávat sníh, postupoval tento jelen do stále vyšších partií Šumavy. V  prvních květnových dnech Lojza v  tomto roce teprve opouštěl přezimovací obůrku Čtyřka v údolí Křemelné a v podstatě okamžitě se přesunul do oblasti Velkého Boru, Zelené hory a okolí. V této oblasti je dostatek otevřených bezlesých ploch a tedy i dostatek jarní potravy. V polovině května, konkrétně 16. 5. 2006, se přemístil přes Javoří Pilu do prostoru mezi Modravou a Rokytou. Tento přesun byl asi 15 km dlouhý. V červnu se potom opakovaně pokoušel dostat ještě výše, o čemž svědčí řada cest směrem k Medvědí hoře a zase zpět. Délka tohoto červnového přesunu byla o něco menší, a to přibližně 8 km, celkově se jelen od obůrky vzdálil vzdušnou čarou 14 km. Tento jelen pak zbytek léta strávil ve vyšších nadmořských výškách, vzdálený od „své“ přezimovací obůrky. Podobně jako jeleni se chovají i  laně, také přibližně polovina z  nich zůstává v  okolí obůrek a  druhá polovina přechází na  léto do hřebenových partií. Jeleni i laně si během letního období udržují relativně malé domovské okrsky, jsou ovšem pravděpodobně rušeni (naznačují to naše data aktivity). Toto rušení se stává důvodem k náhlému odchodu z domovského území. Důvodem těchto odchodů je vyrušení jedince buď člověkem, nebo nějakou šelmou (v letních měsících to může být často i pes). Tito jedinci se obvykle vzdálí ze svého okrsku na jeden nebo několik dní a  poté se opět vracejí do  svého území. Pokud se týče laní, nevzdalují se ze svých okrsků tak často jako jeleni a neodcházejí do tak velkých vzdáleností. Pohybová aktivita laně Elena.

Na  obrázku můžeme sledovat čtyřletou laň Elenu, jejíž měsíční okrsek měl velikost jen 3,8 km2 a vzdálila se od něj pouze na 2,3 kilometru. Podobně se choval i  jelen Izábel u  Rokyty u  Srní. Tento dvouletý jelen opustil svůj okrsek v průběhu měsíce dokonce dvakrát. Jeho okrsek měl velikost jen 6,3 km2, výlety ale podnikl na vzdálenost 5,3 a 6,3 kilometru. Ze 40 sledovaných zvířat opustilo přechodně své okrsky 23 jedinců (58 procent), přesuny byly obvykle na  nepříliš velké vzdálenosti (1,5 - 11 km), rychlost těchto přesunů byla 0,5 - 2,8 km/hod. Obvykle se zvíře během několika hodin, případně druhý den vrátilo zpět do  svého domovského okrsku. Výjimečně setrvalo mimo svůj okrsek několik dní, pak se vrátilo na své území. Celkově se tyto přesuny vyskytovaly více u jelenů než u laní. Počátky přechodných odchodů z okrsků jsou rovnoměrně rozptýlené v průběhu dne, což podporuje myšlenku, že tyto přesuny jsou způsobené náhodným silným stresem, rušením člověkem nebo predátorem.

Mgr. Pavel Šustr, PhD. Bývalý vedoucí Telemetry teamu Správy NP a CHKO Šumava [email protected]

Pohybová aktivita jelena Izábel.

léto 2014

15

Text: Pavel Storch

I Foto: archiv Správy NP Bavorský les

Mezi Luzným a Roklanem, aneb ráj ptáků a pohorek

Turistická stezka z Luzného na Roklan prochází i kamenným mořem Teufelsloch. Foto Alice Alteneder

Pro znalce to není žádná novinka, ale vyplatí se ji před letní sezónou připomenout. Chcete-li vlastní nohy potěšit celodenním výšlapem, při kterém se asfaltu dotknete jen krátce na začátku a na konci, plánujte svou túru také v Národním parku Bavorský les. Národní park Bavorský les byl založený podobně jako Šumava v  relativně smíšeném, ale ne moc výjimečném hospodářském lese. Zpřístupněn byl hustou sítí lesních cest a některé byly už v sedmdesátých letech čerstvě vyasfaltované. Při zpřístupnění nového parku by bylo jistě nejjednodušší vyznačit hlavní stezky po  těchto liniích a  leckde udělat cyklostezky. Ale to by tuto úlohu nesměl dostat na  starosti tehdy mladý lesník Hartmut Strunz (v roce 2011 odešel do důchodu). A ten měl pověst přemýšlivého milovníka přírody, který ví, co chce. Podporoval jej skvělý znalec místních poměrů, dlouholetý revírník ve Waldhäuseru Gerhard Fritsch. Jejich zadání znělo: Koncept stezek v prvním Národním parku v Německu. Bylo těžké se inspirovat v  Americe nebo Alpách, kde jsou pralesy nebo skály umožňující vybrat jen jednu cestu. Jednou

16

léto 2014

mi řekl, že jej vedla vize, aby to bylo „jiné“, aby lidé přijíždějící do  Národního parku pochopili, že toto místo je výjimečné a ne že se jedná o nějaký větší rekreační lesík. Začal proto studovat staré mapy a  objevoval v krajině skoro zaniklé pochůzkové kamenné chodníky prvních lesníků z  19. století. Tam, kde už v jejich ose šla široká lesní cesta, neváhal ji po ukončení lesnického hospodaření v  nové bezzásahové oblasti zrušit pomocí bagru a  ponechat jen úzkou pěšinu pro turistu. Dnes po 30 letech od jejich práce si výsledků užívají nejen turisté, ale ze snížení „provozu“ celé oblasti má velikou radost i celá řada někdy i velice vzácných druhů citlivých na rušení. To není zdaleka jen tolik promílaný tetřev hlušec. Turisté si libují v pohorkách na úzkých hliněných nebo kamenných stezkách, tu a  tam se mísící s  kratšími úseky lesních

cest. Z nepřerušeného zápoje korun stromů nad jejich hlavami mají v  listnatých lesích radost kuny, veverky i plši. Tam, kde lesy padly za oběť kůrovci, jsou turistické stezky udržovány přístupné prořezáním stezky v spleti padlých kmenů. Kdo zná cestu z Plešného jezera na vrchol Plechého, ví, co si může představit. Letos bylo prvně od  osmdesátých let v  Národním parku prokázáno úspěšné hnízdění silně ohroženého a neuvěřitelně plachého strakapouda bělohřbetého. Největší lesní sova puštík bělavý také na několika zlomených stromech vyvádí mladé. Před jeho odchodem do  důchodu jsem měl možnost s panem Strunzem vyrazit na túru. Se zápalem mi vysvětloval jak rozdíl v  rychlosti mezi pěším turistou a cyklistou dá přírodě ráno a večer několik hodin klidu navíc. Jak mají rangeři u  návštěvníků větší respekt a  snadněji zapře-

Šumava

Lesník Národního parku Hartmut Strunz Foto: Jaroslav Červenka

dou rozhovor, když se potkají s batohem na  zádech, a  ne kynout jen rukou z  projíždějícího auta, zatímco turista či cyklista uskakuje do příkopu. „Ale ze všeho nejvíc si pěšího turisty s pohorkami váží kapka vody. Když je cesta zaříznutá do  svahu, často skončí svou pomalou pouť mezi hrudkami půdy a kamením v  rychle tekoucím příkopu a  propustek na  cestě jí pustí do  lesa na  místě, kde by možná původně bývalo sucho. No a  posledním důvodem jsou oby-

čejné peníze“, smál se: „Opravit turistickou pěšinu umí skupina šikovných rangerů vlastníma rukama. Na  lesní cestu po  letních průtržích potřebuji skoro vždycky bagr a náklaďák štěrku.“ Svou poslední exkurzi pro návštěvníky před odchodem do  důchodu věnoval Hartmut Strunz studentům lesnictví z pražského Suchdola. Přivítal je slavnostnějším projevem o tom, jak ho těší, že se na  těchto stezkách mohou potkávat dva národy, které v dobách, kdy trasování ste-

Datlík tříprstý vyhledává stromy napadené kůrovcem a vyklovává dutiny, v kterých vyvádí mladé. Foto:Christoph Moning

Ty pak s oblibou osídluje naše nejmenší sova kulíšek nejmenší. Foto:Christoph Moning

zek plánoval, byly rozděleny neprostupnou železnou oponou. Má nejoblíbenější dlouhá stezka pro náročnou celodenní túru (je možné jít i  jen kousek): Finsterau – Luzný – Teufelsloch – Roklanské jezero – Roklan – Oberfrauenau. Krásný je výstup na Luzný z parkoviště/ zastávky autobusu Igelbus Sagwasser u Weidhütte údolím stejnojmenného potoka a zpět přes Tummelplatz. Ze Spiegelau se dá jít od nádraží k Racheldiensthütte a nahoru k Roklanskému jezeru a  vrátit se na  zastávku autobusu Igelbusu na Gfäll. Krátká túra bez velikého převýšení je některý z okruhů tzv. oblastí skalních stezek dostupných z parkoviště Jugendwaldheim, 6 km od  Mauthu směrem na  Spiegelau. Kdo chce vidět nespoutanost lesa zbičovaného kůrovcem i vichry, musí ale s kočárkem zůstat na pevné cestě, ten si přijde na své na cyklostezce Schönbuchartstraße vedoucí z vsi Waldhäuser (kam se bez problému dostanete autobusem) k infocentru Hans Eisenmann Haus u Neuschönau. Autobusové spoje v Bavorsku naleznete na: www.bayerwald-ticket.com Pavel Storch česko - německá spolupráce Národní park Bavorský les [email protected]

léto 2014

17

Text: Daniel Černý, Raimund Paleczek

I Foto: archiv Daniela Černého

Před 290 lety byl založený lesnický revír Borová Lada Historie revíru Borová Lada je také historií lesnictví na dnešním území Národního parku Šumava. Lesnický revír Borová Lada patří mezi nejstarší. Jeho vznik a nejstarší dějiny popisuje následující článek.

Budova fořtovny, polesí, lesní správy a v dnešní době územního pracoviště Borová Lada v roce 1906. Před budovou je revírník Adolf Šterbík sloužící na Borových Ladech plných 18 let.

Revír Borová Lada byl založen dnem 1.10.1724 rozdělením vimperského zámeckého revíru. Při založení revíru v roce 1724 je revír brán pouze pro užitek z lovné zvěře a částečně i vedlejších produktů z  lesa. Nad ním dohlíží Blažej Janovský, který má funkci „Waldverbereiter“, tzv. lesní pojezdný, lze říci, že je to první lesní správce na Borových Ladech. Již v roce 1734 byl revír Borová Lada popsán takto: „Revír Borová Lada leží v horské oblasti, lesy jsou zde vyvráceny větrem, dřevo se nezužitkuje pro značnou vzdálenost a  špatné cesty, jedině se zde těží pilařské výřezy, dříví na louče pro potřebu zámku a pivovaru, dvou dvorů a  dvou mlýnů, jakož i  potřebné vodovodní roury a  šindel pro potřebu panství. Je zde nová sklárna, patřící skláři z  Michlovy Huti, ale nepracuje se v  ní. Revír má rovněž spornou hranici s Pasovským biskupstvím.“ Pokud si chceme alespoň přiblížit velikost revíru v polovině 18. století, lze vycházet z  popisu revírníka z  Borových Lad Jakuba Rossenfeldera z  roku 1749: „Revír má hranici podél Vltavy okolo luk z  Borových Lad až po  zdíkovskou hranici podél Pasovské zemské hranice.“ Představíme-li si toto tvrzení v praxi, šla přibližná hranice od  Poleckého mostu směrem k  Borovým Ladám, přes Mergart, dále přes Svinnou Ladu na Františkov, z Františkova po majetkové hranici s  panstvím Velký Zdíkov přes Bučinu

18

léto 2014

na  Knížecí Pláně a  zpět po  střední cestě na  Polku. Výměra revíru činila cca 5 000 hektarů. V  roce 1779 byl revír Borová Lada pro svou drsnou polohu předčasně zrušen, o 14 let později byl znovu založen, a to z důvodu zlepšení odbytu dříví. Současně s ním je zřízen revír Schönne Ebene, později přejmenován na  Knížecí Pláně. Z tohoto důvodu se také mění výměra revíru. Dalším údajem o  výměře revíru je stabilní katastr, v roce 1837 má revír Borová Lada výměru 4 142 katastrálních jiter, tedy 2 383 ha.

Zařizování lesů a druhová skladba

Přesnější informace o  druhové skladbě borovoladských lesů máme až z  roku 1858, kdy je revír poprvé zařízen podle Saské metody zařizovaní lesů. V prvním lesním zařizovacím plánu (Wirtschaftplann) je uveden následující popis: „Dominuje smrk s jedlí a bukem, tvoří na sušších půdách přirozené směsi, na  mokrých půdách je čistý smrk. Jednotlivě je přimíšen javor klen. V původním pralese se vyskytují celkem zdravé jedle o stáří přes 400 let a o hmotě 8 – 15 sáhů (v přepočtu od 15 do 28 prostorových metrů), o výšce 20 – 25 sáhů (v přepočtu od 37 - 47 m) a o průměru na pařezu 34 – 50 palců (v přepočtu od 89 do 132 cm). Na  mokrých půdách jsou jen čisté smrkové porosty do 180 let věku, plnodřevné, bezsuké. Revír o výměře 1 573 ha byl rozdělen na 7 lesních tratí s 36 odděleními. Stav nejen borovoladských lesů ovlivnila v  roce 1868 a  následně 1870 vichřice. O  vichřicích ze 7. 12. 1868 a  z  26. na  27. 10. 1870 bylo napsáno mnoho. Pouze je nutné zdůraznit, že vichřicím předcházelo velmi teplé a dusné počasí. Po  vichřicích následovala gradace lýkožrouta smrkového a za období 1868 až 1883 bylo v revíru zpracováno 241 522 prostorových metrů dřevní hmoty, v přepočtu na plochu bylo polo-

mem a kůrovcem postiženo 494 ha porostní plochy. Vždy po deseti letech se uskutečnilo nové zařízení lesních porostů dle Saské metody v  zařizovaní lesů, první v  roce 1858 a  poslední v  roce 1924. Na  jejich základě můžeme vysledovat stav lesů v příslušné době. Za období schwarzenberského spravování jich bylo sedm. Dne 1.10. 1930 bylo vimperské panství zestátněno a  ve  Vimperku vznikla Správa státních lesů (dále SSL) a v roce 1938 byla SSL Vimperk rozdělena na SSL Boubín a SSL Zdíkov. Polesí Borová Lada náleželo k SSL Zdíkov. V  období okupace 1939 až 1945 vznikly tři lesní úřady: Lesní úřad Vimperk – západ, jih, východ. Po  roce 1945 byly znovu obnoveny Správy státních lesů Boubín a  Zdíkov se sídlem ve Vimperku. V roce 1947 byl revír (polesí) Borová Lada přejmenován na  Břízu. Organizačně spadal pod SSL Prameny Vltavy. V roce 1949 proběhla další reorganizace, vznikly Lesní závody Boubín a Prameny Vltavy, měla však trvání pouhé dva roky. V roce 1952 proběhla další reorganizace a  vznikla Správa lesního hospodářství Boubín a Správa lesního hospodářství Prameny Vltavy, lesnictví bylo rozděleno na těžební činnost a pěstební činnost. Těžební činnost vykonával Šumavský lesní průmysl, pěstební činnost měla na  starosti Správa lesního hospodářství Prameny Vltavy, která měla 11 pěstebních středisek. Tato reorganizace se neosvědčila a  v  roce 1955 vznikly dva staronové Lesní závody Boubín a  Prameny Vltavy. V roce 1970 byl LZ Boubín rozhodnutím ministra lesního a vodního hospodářství Ing.  Františka Kaliny zrušen. Vznikl LZ Vimperk a  LZ Prachatice, polesí Borová Lada náleželo k LZ Vimperk. Poděkování za  spolupráci při psaní článku patří Karlu Běhounovi, bývalému technikovi polesí Borová Lada a  Jiřímu Chvátalovi, bývalému fořtovi polesí Borová Lada. Daniel Černý Správa NP a CHKO Šumava [email protected]

Text: Ivo Hrazánek

Šumava

I Foto: Václav Hřebek

Dobrovolníci zastanou práci za stovky tisíc V lesích Národního parku Šumava pomáhají také stovky dobrovolníků, hlavně zaměstnanců z velkých firem. O víkendech sází stromky, opravují oplocenky, uklízí odpadky. Nic za to nechtějí, hřeje je dobrý pocit z pomoci Šumavě, kterou milují.

Šumavě často pomáhají dobrovolníci. Firmy si dobrovolnou práci pro Šumavu pokládají za čest.

Když se v  lednu roku 2007 nad šumavskými hvozdy přehnal ničivý orkán Kyrill, zanechal po sobě více než 800 000 kubíků padlého dřeva, nastala podobná situace, kterou dobře známe z četby Klostermannových románů, ve  kterých popisuje zpracování velké větrné kalamity z  roku 1870. Opět nastalo velké šumavské hemžení. Za  prací na  Šumavu okamžitě začaly proudit zástupy lidí a firem nabízející své služby při likvidaci následků orkánu. Ve  sdělovacích prostředcích proběhly zprávy o  tom, kolik šumavského lesa bylo smeteno. A zde se dostáváme k  velké vlně solidarity, kterou tyto zprávy způsobily. Velké společnosti, zejména z bankovního sektoru, okamžitě nabízely svou pomoc. Nešlo jen o  pouhé předání finančního daru Správě NP a  CHKO Šumava, ale i  o  manuální pomoc jejich zaměstnanců při obnově porostů. Na Územním pracovišti Borová Lada jsme jako první přivítali 19. 5. 2007 dobrovolníky z  řad zaměstnanců Komerční banky. Této historicky první brigády se zúčastnilo celkem 113 zaměstnanců, kteří na  kalamitních plochách uklízeli klest po  těžbě a  uklizené plochy zalesňovali zpevňujícími dřevinami. Morální stránku této akce podtrhoval i  fakt, že se této akce zúčastnil i generální ředitel

banky Laurent Goutard se svojí rodinou a  nutno dodat, že jeho pomoc nebyla jen symbolická, ale že přiložil ruku k  dílu stejně, jako ostatní dobrovolníci. Výsledky jejich práce dnes po sedmi letech můžeme vidět na úpatí hory Přilba u státní silnice z Kvildy na Vimperk. Z dalších společností, které se rozhodly zdarma nabídnout pracovní pomoc svých zaměstnanců, je třeba uvést zejména společnosti GE Volunteersa TESCO. Pro dobrovolníky z  řad zaměstnanců společnosti GE se pracovní pomoc našemu územnímu pracovišti stala tradicí, která přetrvává dodnes. Například tento rok ve spolupráci s GE Volunteers, o.s., pořádáme šest pracovních víkendů, z  toho tři na  jaře a  tři na  podzim, a  to vždy v  počtu 20-35 pracovníků. V září přijede asi 20 zaměstnanců TESCA. Nejčastější činnosti, které dobrovolníci z  GE provádějí, jsou vyzvedávání náletových semenáčků buku, které jsou dále předány do lesních školek na další pěstování, shazování klestu po  těžbě na hromady, zalesňování, stavba jednotlivých ochran a oplocenek a revitalizace rašelinišť. Tím ale výčet činností nekončí. Dobrovolníci už například uklízeli odpadky z turistických stezek nebo prováděli velký posezónní úklid v přezimovací obůrce Špičák.

Nutno dodat, že dobrovolníci, kteří se k nám vrací, se často zajímají o svoje starší výsadby a jsou rádi že „jejich stromečky“ dobře rostou. Zanedbatelný není ani ekonomický efekt těchto akcí, který šetří Správě NP a  CHKO Šumava nemalé finanční prostředky. Pro zajímavost od  roku 2007 na  našem pracovišti zdarma pracovalo celkem 550 zaměstnanců GE, 230 zaměstnanců Komerční banky, 130 zaměstnanců Společnosti TESCO-Unilever, 22 směn odpracovali zaměstnanci firmy Alpiq. Dobrovolníci tedy jen na našem územním pracovišti pro Šumavu odpracovali 932 směn v hodnotě cca 500 000 Kč. Je dobré si položit otázku: „Proč lidé například z  Prahy nebo Ostravy váží v pátek odpoledne dlouhou cestu na Šumavu, aby mohli celou sobotu zdarma pracovat a v neděli se s dobrým pocitem

Práce na revitalizaci rašeliniště Malá slať.

vracet domů? Proč dají přednost těžké práci v lese, mnohdy v dešti, před pohodlnějšími činnostmi doma se svojí rodinou?“ Odpověď je prostá a  uspokojivá. Stále je v naší společnosti dostatek lidí, kterým osud pro ně vzdálené a  krásné Šumavy není lhostejný a svojí dobrovolnou prací vyjadřují podporu přírodním hodnotám, které je potřeba uchovat. Za  jejich snahu bychom jim tímto rádi poděkovali!

Ing. Ivo Hrazánek Referent výchovy lesních ekosystémů [email protected]

léto 2014

19

Text: Petra Střelečková

I Foto: Archiv Správy NP a CHKO Šumava

Programy pro veřejnost Na Šumavě jsou pro všechny malé i velké návštěvníky opět připraveny programy pro veřejnost.

Pojďme společně poznávat šumavskou přírodu, nebo si hrát s lesními skřítky do lesa, vydejme se na výlet v kočáře taženým koňmi, zkusme si ruční tvoření v některém z informačních středisek, přijďte si vyzkoušet focení se světoznámým fotografem Robertem Vanem nebo se na chvíli přidejme k týmu Informační a strážní služby NP Šumava při ukázce záchrany a ošetření zraněných osob. Určitě si z našich více než 220 programů vybere každý. Přijďte do Národního parku Šumava, těšíme se na shledání s Vámi. Petra Střelečková oddělení informačních středisek a ekologické výchovy

20

léto 2014

Text: Emil Kintzl

Šumava

I Foto: archiv Emila Kintzla

Přišel ze Slovenska a žil na Zelené hoře Po odsunu šumavských Němců se hledali noví osídlenci i do oblasti Srní. Po přílivu tzv. zlatokopů ponejvíce z měst, kteří obsadili a vyrabovali to lepší, zůstalo mnoho chalup neobydlených. Hlavně však ty, co ležely ve vyšších a hůře dostupných místech, vzdálených civilizaci. Do takových končin, jako byla ta na Zelené hoře, se nikdo moc nehrnul. Dole na Šumavě bylo více lepších. S tím problémem, že některé byly vyrabované.

Zelená Hora

Málokomu se nahoře na Šumavě chtělo žít. Přesto se však našlo pár statečných, kteří se života v horách nebáli a usídlili se i v místě nad Srním na Zelené hoře. Byla to i  rodina Emila Patra. A  syn Milan (nepřál si zveřejnit své příjmení) narozený v roce 1941 na tu dobu vzpomíná. Jeho rodina pocházela ze slovenské obce Trebichova, okr. Bánovce nad Bebravou. Po  vzniku Slovenského štátu odešla matka s bratrem za prací do Všetat, kde našla práci u  statkáře. Zde se narodil Milan. Po válce se vrátili na Slovensko a  matka se po  rozvodu vdala za Emila Patra. Bída zde i po válce pokračovala. Žili v jedné místnosti s hliněnou podlahou. Tehdy nový otec Patro, po odsloužení jednoho roku vojny, se v  roce 1948 vydal na Šumavu hledat pro rodinu nový domov. A  ten před Vánocemi našel na  Dolní Zelené hoře, kde již žila rodina Šimáčkova. Šimáček byl lesák, který tu pracoval v různých funkcích. Byl to dobrý člověk, který dožil na Srní. A tak v únoru, po třídenní cestě „dobytčákem“ dorazili se skromným majetkem do nového a zasněženého domova. Stali se s  Turkovými jedinými sousedy „starousedlíkům“ Šimáčkovým. A  nastala práce s  úklidem, úpravou a  zabydlením v  č. p. 144. V  šumavské zimě nic příjemného. Emil Patro pracoval jako lesní dělník, užil si i svozu dřeva na  saních-šmejčkách, jezdil i  s  koňmi. Matka se starala nejen o  početnou rodinu, měla i  malé hospodářství se dvěma kravkami, jalovicí s  bejčkem a  něco drůbeže. Ještě si přivydělávala sázením

stromků a prací v lese. No a děti? Milan vzpomíná, jak pásal kravky, se sestrami sušil seno a  sešlapával zásoby na  půdě a jak na „plantážích“ sbírali miliony borůvek a brusinek, což byl pro rodinu dobrý přivýdělek. V  zimě nejprve prošlapávali zapadané cesty kol chalupy a pak teprve se vydali do 3 km vzdálené školy v Srní. Zpět to bylo vždy horší, do  strmého kopce a ještě zatíženi každodenním nákupem u Valdmana. Valdman byl konzumák, který nezkazil žádnou srandu, lidi na Srní ho měli rádi. I on už je po smrti. Na  jednu zimní cestu Milan nerad vzpomíná. „Bylo to v roce 1950 za velké vánice, byla už skoro tma, nemohl jsem ani už dýchat. Šel jsem popředu, pozadu, dusil jsem se a pak mne naštěstí našel za  Srním cestář Petr Uhlíř. Ten mne zesláblého odvezl na  lopatě k  Potužníkům, co bydleli pod Spáleným vrchem, což je kopec nedaleko Zelené hory. Tam jsem dostal polévku na posilněnou i pro zahřátí. Pak jsem pokračoval na Petrově lopatě k hájence za Mosau, což je dnešní Mechov, kde už mne hledal otec a společně jsme se dotrmáceli k domovu.“

Petr Uhlíř

Elektřinu tam nahoře neměli, svítilo se petrolejkami. Elektřina sem byla zavedena až v  padesátých létech, ale jak pozdější situace ukázala, na těch pár let asi zbytečně. Protože záhy odešli bydlet do Srní a po nich už tam nikdo nebydlel. V roce 1952 putoval Milan s peřinou do  internátu měšťanky v  Kašperských Horách. Vzpomíná na  dobré snídaně s  čerstvými rohlíky, které nikdy doma nepoznal. Díky paní Holubové, což byla kuchařka na  zdejším internátu, si zde pochutnával i na krupičné kaši. Po měšťance pracoval do 15 let v lese a pak se vyučil v Klatovech opravářem zemědělských strojů. Zelenohorskou chalupu i  s  ostatními dvěma rodinami opustili v  roce 1958 a  přešli do  uvolněného domku na Mosau. Vojnu v  roce 1960 počal tím, že se ještě před přísahou oženil a  pak jako zkušený šofér vozil papaláše u pohraniční stráže v Poběžovicích. Po vojně zůstal šoféřině věrný, ale také i koňům, se kterými tahal dříví na Javoří Pile. O pár let později se po rozvodu znovu oženil, získal byt na Srní, kde začal pracovat v dílnách Vojenských lesů a statků. Javoří Pila, což byla osada a  později i  kasárna pohraniční stráže nedaleko Modravy, se mu stala osudnou. V roce1971 tu začal pracovat jako automechanik zdejší pohraniční stráže. Užil si zde dobré i  zlé v  každé roční době. V  roce 1992 dosloužil na  Modravě jako člen pohraniční policie. Šumavě, která jej zocelila v opravdového šumaváka, zůstal věrný a  žije zde dosud, což je dobře. A  chalupy, v  nichž prožil dětství? Nejdříve z  nich zmizeli lidé a  po  nich i  jejich poválečná opuštěná sídla. Vše, co tu kdysi bylo a žilo, zakryl čas a milostivá příroda. Ale kdo hledá, ještě něco najde. Tak to zkuste i Vy, kteří jste dočetli až sem.

Emil Kintzl znalec Šumavy [email protected]

léto 2014

21

Text: Václav Sklenář

I Foto: Václav Sklenář

Členové občanského sdružení na Březníku.

Již 15 let pečují o odkaz apoštola smíření mezi Čechy a Němci Již 15 let existuje občanské sdružení Karel Klostermann – spisovatel Šumavy. Jeho posláním je snaha, aby Šumava nikdy nezapomněla na jednu ze svých největších osobností – apoštola smíření mezi Čechy a Němci. Několik nadšenců se před 15 lety rozhodlo založit občanské sdružení, které by propagovalo myšlenky a knihy spisovatele Karla Klostermanna. Spisovatel se zasloužil o  českou literaturu v  době, kdy se formovalo české národní vědomí před první světovou válkou i po ní a doprovázel svými romány naše prarodiče a rodiče. Po roce 1989 se přestal vydávat, a tak trochu se na něj ve společnosti začalo zapomínat. Přitom je pro nás stále tím spisovatelem, který nám i po tolika letech podává svědectví o  životě a  přírodě, jaká byla na  Šumavě v  době, kdy zde pobýval. Jeho romány se dotýkají nejen Šumavy, popisuje dobře i  vztahy mezi Čechy a Němci, to jak se v té době vyvíjely. Sám sebe pasoval do role Evropana, protože byl velmi scestovalý a znal několik jazyků. Ve  stanovách sdružení byla vytýčena cesta v bodech, jakou se členové vydají. Bylo to vydávání a popularizace děl spisovatele, výstavba muzea a spolupráce s bavorskou sekcí, která byla založena ve stejné době.

22

léto 2014

Díky aktivitě členů sdružení se postupně spisovatelovo dílo a  jeho myšlenky začaly vracet lidem. Vydavatelství Dr. Rebstocka vydalo 15 jeho knih. V roce 2003 byl odhalen v  Srní, na  místě bývalého hřbitova, památník a  současně se podařilo vybudovat ve  stejném roce expozici spisovateli na  Březníku. V  roce 2006 se ve spolupráci se Správou Národního parku a  chráněné krajinné oblasti Šumava podařilo obnovit poutní místo u Hauswaldské kaple, které nám spisovatel popsal v povídce Červené srdce. Vzhledem k  úspěšné realizaci tohoto díla se členové rozhodli, že obnoví další dvě kapličky u  zlatonosných dolů a  na  Předních Paštích. Plzeňským členům sdružení se povedlo ve  spolupráci s  magistrátem města Plzně opravit jeho hrob na  ústředním hřbitově. Při příležitosti 160. výročí narození spisovatele byla vydána poštovní známka s  jeho portrétem, která byla pokřtěna ve  francouzské alianci, kam spisovatel za svého života chodíval. Za úspěch sdružení se dá také považovat odhalení pamětní desky

na jeho rodném domě v rakouském městě Haag/Hausruck. Rakušané byli udiveni, jak význačný spisovatel se u nich narodil. Samostatným počinem byla oslava 160. výročí od  jeho narození, kdy se vydalo několik sborníků, uskutečnily se výstavy, semináře a natočilo se několik dokumentů o  jeho životě. Se Správou Národního parku a  chráněné krajinné oblasti Šumava se mimo jiné podařilo vybudovat Klostermannovu stezku a  pojmenovat po  něm nově vybudovaný most přes řeku Vydru. Samostatnou kapitolou v duchu smíření bylo založení bavorské sekce Karl Klostermann – Dichter des Böhmerwaldes. Bavorské sdružení vydalo 15 jeho knih. Pořádají se akce, na kterých je veřejnost seznamována s  jeho díly a  veřejně se čtou statě z jeho knih. Uskutečnilo se rovněž několik seminářů s tematikou česko–německých vztahů v  pojetí význačných českých a  bavorských literátů, kde se spisovatel Karel Klostermann stal tím, čím ho nazval jeho přítel Adolf Hejduk „apoštolem smíření mezi Čechy a Němci“.

Šumava Pro ty, kteří neznají život Karla Klostermanna, stojí určitě za  zmínku to, že spisovatel pocházel z  německy mluvící rodiny a  přesto se rozhodl psát česky. Proto jeho díla nebyla po 100 let v Německu známa. Sám poznal na  vlastní kůži, co byl německý nacionalismus, kdy musel bojovat o  svoji existenci v  Plzni na  německém reálném gymnáziu, kde vyučoval francouzštinu po vydání knihy Za  štěstím. Tato kniha, která popisuje těžký život Čechů přicházejících do Vídně, ho málem stála místo profesora na této škole. V  knize Na  horké půdě se spisovatel rovněž dotýká života Čechů, kteří se bránili poněmčování. Proto je třeba si vážit toho, že členové bavorského sdružení dokázali přijmout tohoto spisovatele a  šíří jeho myšlenky smíření. Vždyť Šumava za  jeho mládí byla ještě místem, kde se nehledělo na národnost, ale na  to, jaký charakter mají lidé a  co umí. Proto po  všech dějinných peripetiích v  minulém století se znovu dostáváme k  tomu, že nás Čechy a  Němce rozděluje – jazyk. Dokážeme porozumět myšlenkám lidské sounáležitosti, které spisovatel ve  svých knihách tak krásně popisoval. Pro svůj přínos, kdy spisovatel pevně zakotvil v literární oblasti v Německu, byla obě sdružení oceněna 16. dubna minulého roku v  bavorském Schönsee uznáním jako stavitelé mostů (Brückenbauer). Nakonec tohoto článku stojí za to si připomenout jeden citát z Črtů ze Šumavy, který je také vypálen na  desce nad Hauswaldskou kaplí. Je v něm tolik pravdivých slov platných i v dnešních dnech. Odráží se v něm i duch toho, na jakých základech byla sdružení založena.

Úklid na Hauswaldské kapli u Srní.

Úklid expozice na Březníku.

„Žili jsme druhdy tak svorně pospolu a nikoho nenapadlo ptáti se na národnost, nikdo nebyl čechizován ani germanizován, není tu možnosti, aby navrátily se staré zlaté časy, kdy jsme byli všichni bratřími v dobách dobrých i zlých? Chceme se přeci všichni radovati v boží krásné přírodě, ať Češi nebo Němci, patří nám přece Šumava všem, a  přijde-li Francouz, nebo kdokoliv jiný, může se z ní také radovati, nebude-li raději prolévati krvavé slzy nad smutným pustošením posledních let a nad malichernými lidmi, kteří i tehdy, když do  malebného chrámu přírody vstupují, svou nenávist doma nechati nemohou.“ Bc. Václav Sklenář předseda občanského sdružení Karel Klostermann – spisovatel Šumavy [email protected]

Výstavba kapličky v Předních Paštích.

léto 2014

23

Text: Pavel Pechoušek

I Foto: Vladislav Hošek

Šumavu fotí nejraději s podzimními inverzemi Vladislav Hošek patří dlouhá léta mezi nejuznávanější a nejznámější šumavské fotografy. Její velký milovník a znalec letos v plné síle oslavil šedesátku a sám si spočítal, že neopakovatelné šumavské vrcholy, rozlehlé pláně, kvetoucí louky a malebná údolí fotografuje již 45 let. Redakce časopisu Šumava přeje vše nejlepší a doufá, že těch let s fotoaparátem na krku ještě hodně přidá!

Ráno na Ostrém v pozadí Malý Ostrý.

Jakou část Šumavy fotíte nejraději? Fotografování Šumavy bych rozdělil do  ročních období. Nejraději mám barevný podzim s inverzemi, při kterých rád fotografuji z  vrcholů Šumavy, jako je například Boubín, Ostrý, Luzný nebo Knížecí Stolec. V zimě mám rád rozlehlé šumavské pláně a krásná údolí. Na jaře nejraději fotografuji rozkvetlé malebné podhůří české Šumavy s  její typickou architekturou a oblasti zaniklých vesnic v blízkosti státní hranice. V létě vyhledávám kvetoucí louky s pestrobarevnými koberci květin.

24

léto 2014

Máte nějaké fotky ze Šumavy, které vy sám osobně považujete za nejzdařilejší? Každý fotograf má jistě pár snímků, o kterých si myslí, že jsou to ty nejzajímavější. Zachycená atmosféra už se na nich nikdy nebude opakovat. V mém případě je to například krajinářský snímek od Javoříčka při inverzi s  koňmi v  popředí. Jezdím tam pravidelně, pokaždé to tam je a bude pěkné a jiné, ale koníci už tam asi nikdy tak pózovat nebudou.

Kdy jste na  centrální Šumavu začal jezdit? Narodil jsem se ve Vimperku, v  Pošumaví trvale žiji a do centrální Šumavy jezdím často a pravidelně, mám to tam kousek. Čas rychle utíká a tak jsem zjistil, že moji milovanou Šumavu fotografuji již 45 let.

Šumava

Ráno na Knížecím stolci.

Luzný z Kamenné hlavy

Lipensko z Moldaublicku.

Boubín a Bobík z Hochsteinu

Máte ještě nějaké přání týkající se Šumavy, které chcete vyfotit? Asi každý fotograf vymýšlí stále nové atraktivní záběry a  chce je použít do  svých dalších vydávaných publikací a  kalendářů. Já bych chtěl vyfotografovat za inverze a ranní atmosféry Roklan z  Poledníku tak, aby vlevo od  něho byl v  pozadí viditelný Dachstein a  vpravo od  něho Watzmann. Už jsem tam ten pohled několikrát viděl, ale nikdy to zatím nebylo při tom správném světle. Na některá místa se prostě musí chodit třeba stokrát.

Pavel Pechoušek [email protected] Svítání na Pancíři.

léto 2014

25

Pavel Pechoušek Jaroslav Text: Milan Soukup I Foto: Josef KotekVogeltanz I Foto:

Autor článku na Boubínské hlásce. Foto: Josef Kotek

Více než 50 let stará vzpomínka na CHKO Šumava Je to více než padesát let stará vzpomínka na dobu, kdy byla před 50 lety založena Chráněná krajinná oblast Šumava. Nejen na to, jak to tehdy vypadalo při výstupu na Boubín, vzpomíná Milan Soukup, jeden z prvních dobrovolných a později i profesionálních strážců CHKO Šumava. Sluncem prozářená Kubova Huť. Vyskakuji jako jediný pasažér z volarského motoráčku do sněhové peřiny a prošlapuji si cestičku k bývalé chatě Klubu českých turistů, nyní rekreační středisko ČZ Strakonice. Ve výčepu mě „vítá“ reklamní plakát. Na něm se usmívá vousatý hajný s jezevčíkem sedícím na motorce. Hajný sedí s dalšími lesníky u piva. Já popíjím grog a  poslouchám mysliveckou latinu štamgastů. Když se vracím zpět k  železniční stanici, začíná se pozvolna obloha zatahovat. Z  vláčku od Vimperka vystupuje též, jako jediný, kamarád – tramp Ignác, jinak Pepa Kotek. Zvolna stoupáme k Boubínu. Střídáme se v prošlapování více jak půlmetru čerstvého sněhu a  máme si co povídat, nějaký čas jsme se totiž neviděli. Za  Johnovým kamenem přecházíme do hustých mraků, které řídnou až na vrcholu, kde se z nich náhle vynoří opuštěná vojenská hláska. V  kukani nahoře je útulno, stojí zde palanda a  kamínka. Na nocleh je ale ještě brzy a věž se v současných poryvech větru trochu kymácí. Najdeme si nocleh jinde. Opět se proto brodíme sněhem a  míříme k  bývalému „zámečku“. Bouda, která sloužívala k ubytování brigádníků a kočích, je v dosti špatném stavu. A  tak děláme úklid. Zasazujeme vyvrácená okna a  dveře. Zprovozňujeme kamínka. Brzy se stmívá. Vaříme skromnou večeři a na vrstvě

26

léto 2014

sena z  vedlejší maštale se ukládáme ke spánku. Ráno dáváme vše do pořádku. Uklízíme i stání pro koně a scházíme zvolna k  pralesu. „Brodíme“ se pozdravit Krále smrků. Potom putujeme už dosti pomalu těžknoucím sněhem, otepluje se a  pravděpodobně přichází tradiční alpský vánoční fén. Z  Idiny Pily stoupá k  nebi šedomodrý dým, hezký motiv pro vánoční pohled. Dále už je cesta prohrnutá. Přicházíme na zátoňskou železniční stanici. V čekárně se netopí, a tak pokračujeme

do Lenory. Na nádraží se souhlasem personálu přikládáme do  kamen a  ohříváme si oběd. Vlaky z Volar a Vimperka se zde křižují, takže: „Ahoj a zase někdy!“ Je 15. prosince 1963. Za 12 dní bude Šumava vyhlášena Chráněnou krajinnou oblastí a my se stáváme jejími zprvu dobrovolnými a po čase profesionálními strážci. Milan Soukup bývalý pracovník CHKO Šumava

Kaple u Loveckého zámečku na Boubíně. Foto: archiv Správy NP a CHKO Šumava.

Text: Pavel Pechoušek

I Foto: Marek Drha

Šumava

Správa NP a CHKO Šumava chystá nový projekt na záchranu tetřívků obecného na  území celého Národního parku Šumava znamenal start tohoto projektu. „Vše je v  počátcích a  my se snažíme promýšlet různé varianty, jak navýšit počet tetřívků na  Šumavě. Zjišťujeme, která možnost bude pro Šumavu ideální. Musíme se zaměřit na tetřívčí biotopy a hlavně na systematické snížení počtu jeho predátorů,“ uvádí Miroslav Böhm. Na Šumavě se stavy tetřívka dlouhodobě snižují od 70. let minulého století. Mezi nejzávažnější faktory způsobující jejich úbytek pravděpodobně patří predace, změna způsobu hospodaření v biotopech tetřívka, kdy tyto biotopy postupně zarůstají a vytváří tak kromě jiného i kryt pro predátory.

Na  Šumavě sečetli počet tetřívků během nejkomplexnějšího monitoringu tohoto ptáka na území Ptačí oblasti Šumava, Ptačí oblasti Boletice a přilehlých lokalit v  Rakousku a  Bavorsku. Tetřívek patří mezi nejohroženější živočichy Šumavy. Jeho počet od  minulého sčítání na území Národního parku Šumava klesl. Správa NP a  CHKO Šumava plánuje záchranný program, jehož cílem bude posílení populace tetřívka obecného na Šumavě. Zachránit populaci tetřívka obecného (Tetrao tetrix) na  Šumavě. Takový je cíl projektu, který plánuje Správa NP a  CHKO Šumava. Šumava má za  sebou nejkomplexnější sčítání v dějinách Správy NP Šumava. Ve  srovnání s  minulými léty klesly počty tetřívků obecných na  území Národní parku Šumava o  20 vzácných ptáků. Celkově na celém sčítaném území – Ptačí oblast Šumava, Ptačí oblast Boletice a přilehlých oblastí v Rakousku a v Německu bylo v rámci uvedeného monitoringu zjištěno 65 tetřívků, z čehož bylo 35 kohoutků a 30 slepiček. „Jeho snižující se počty jsou již alarmující. Letos jsme nechtěli při sčítání tetřívků vynechat ani jedno-

ho ptáka, a proto jsme ve spolupráci s  odborníky například z  České ornitologické společnosti zorganizovali velké a plošné sčítání. Chceme pracovat pouze s exaktními daty,“ uvádí Miroslav Böhm z  odboru ochrany přírody Správy Národního parku Šumava. Počty tetřívků monitorují vědečtí pracovníci Správy NP a  CHKO Šumava každý rok. V  takovém rozsahu, takto komplexně a  zodpovědně, navíc v  jeden den se sčítání dělalo na území Národního parku Šumava vůbec poprvé. „Doposud se sčítalo na  známých tokaništích, pouze s omezeným počtem pozorovatelů. Mohlo se tak stát, že ne všichni ptáci byli zaznamenáni. Letos jsme proto pozvali desítky specialistů, aby došlo k  vyloučení chyb při sčítání například přeletem na jiné tokaniště,“ říká Vlastimil Novák, pracovník odboru ochrany přírody Správy NP a CHKO Šumava. Správa NP a CHKO Šumava chce nyní ve  spolupráci se zahraničními odborníky z Rakouska a Národního parku Bavorský les připravit záchranný program k posílení populace tohoto vzácného ptáka z  čeledi kurovitých. Celoplošný monitoring tetřívka

Pro tuto příčinu se vyslovila většina účastníků monitoringu. Jako hlavního predátora uvedli lišku obecnou a  straku obecnou. Když se dříve bezlesí více udržovalo, neměli to podle účastníků monitoringu predátoři tak jednoduché. I proto je jedním z programů Správy NP a CHKO Šumava lepší péče o bezlesí. Nepříznivé jsou také vysoké stavy prasete divokého podílejícího se v  některých oblastech významně na  predaci tetřívčích hnízd. Někde tetřívka vytlačují i turisté. Pavel Pechoušek [email protected]

léto 2014

27

Text: Stanislav Kalík

I Foto: Stanislav Kalík, archiv Správy NP a CHKO Šumava

Státní hranici u Bučiny narušil v i los. Pohraničník ho vyfotil. V pohraničních hvozdech, a to nejen na Šumavě docházelo logicky v jakémkoliv ročním období ke střetům pohraničníků ze zvěří. Nebo také setkáním, například s losem evropským.

Foto losa, který se v 70. letech ocitl na Bučině. Foto: Stanislav Kalík

Bylo 18. září roku 1976. Vykonával jsem službu dozorčího důstojníka roty. V  klidu jsem připravoval plán služeb a další věci s tímto spojené na další den. Na stole zazvonil telefon, bylo asi kolem desáté dopoledne. Signální mechanik oznámil, že spojí hlídku v terénu na předsunutém stanovišti „Piket“. V telefonu se ozval hlas desátníka Horvátha: „Súdruh nadrotmajster, je tu nejaký, divný, velký jeleň a strká hlavu do drôtov, nechce odísť, čo mám robit?“ Vzhledem k  tomu, že jsem věděl o  jelenu špičákovi, který tam chodil ke  krmelci, jsem odpověděl. „Nech jej, on za chvilku odejde.“ A zavěsil telefon.

28

léto 2014

Vycpaný los je ozdobou informačního střediska na Stožci. Foto: archiv Správy NP a CHKO Šumava

Dále psal dokumentaci. Za  nějaký čas ale opět zvonil telefon: „Súdruh nadrotmajster, to zviera hlavou búcha do dverí.“ Odpověděl jsem: „Pošli tam psovoda se psem. Vystřel šrapnel, snad se lekne a odejde.“ A zavěsil jsem. Červíček pochybností přece jen hlodal. Nasedl jsem do UAZu a odjel na stanoviště „Piket“. Po  příjezdu na  stanoviště jsem se optal, kde je ten jelen a druhý člen hlídky mi ukázal na  opačný směr. Odešel do houští. Vypravil jsem se tím směrem. Po krátké chůzi jsem v houštině zahlédl na  zemi ležet něco obrovského a  černého, něco jako jelena. To zvíře mělo velkou obrovskou hlavu a  na  ní něco

podobného dvěma velkým rohům. CO TO JE? LETĚLA MI HLAVOU MYŠLENKA. Najednou se zvíře zvedlo a než jsem se nadál, zmizelo v  přítmí houštiny. Vrátil jsem se k hlídce, vydal pokyny ohledně zvířete a odjel zpět na jednotku. Za necelé dvě hodiny po návratu mi opět volal desátník Horváth. „To zviera tu je opâť.“ Opět jsem nasedl do  vozidla, zajel jsem na místní polesí, kde byl jen lesník Vojtěch Toušek. Požádal jsem jej o  pomoc k objasnění záhadného tvora. A jeli jsme na  uvedené stanoviště. Neznámé zvíře mělo být v místě, kde jsem jej zahlédl dopoledne. Vydali jsme se tiše směrem. Zvíře leželo na zemi a dívalo se

Šumava

roce 1976 směrem k nám. Tiše jsme jej oba sledovali. „Já nevím co to je,“ povídá lesník. Ale v tom okamžiku se tmavá hora masa zvedla a otočila se bokem k nám. „Týýývole, to je los!“ vypadlo pojednou z  Vojty. V  němém úžasu jsme oba hleděli na  tohoto losa. Ani jeden z  nás neviděl losa ve  volné přírodě. Byl neskutečně velký, na tu vzdálenost jsme odhadovali přes 2 m na  výšku a  hmotnost jsme si ani netroufli odhadnout. Pojednou se los otočil a kulhavým krokem zmizel opět v houštině – los byl zraněn. Když jsme se vzpamatovali z  šoku, tak jsme se za  sáhodlouhé diskuze vrátili zpět do obce. Večer o výskytu losa věděla celá vesnice a večerní náplní rozhovorů v místní hospůdce bylo téma los. Tímto celý losí příběh ale nekončí. Dne 20. září, kolem páté hodiny ranní,

Losa se zcela výjimečně podaří vyfotit i do fotopastí

a vyrazil. Když jsem přijel, vydal jsem se do  prostoru staré střelnice losa hledat. Trvalo mně to asi 45 minut, když jsem konečně na  losa narazil. Udělal jsem první snímek, ale kdo ví a zná, co obnáší fotografování se zrcadlovkou, pochopí, jak snímek dopadl. Proto jsem se nenápadně přiblížil směrem k  losovi, abych získal dokonalejší snímek. Dostal jsem se cca na vzdálenost 10 metrů a losa vyfotil. Los mne spatřil, rozběhl se za mnou a začala honička. Naštěstí v místě je dost

V roce 2012 se jedné turistce nedaleko Horní Plané podařilo úplnou náhodou vyfotit tři losy. Snímek je stále považován za velkou raritu. Foto: Alena Raftlová

zazněl signál na  signální stěně a  stěna šla do  tvrďáku. Na  místo vyjela poplachová hlídka. Když dorazila do místa signálu narušení, zůstala v údivu stát. Signální stěna byla v délce šesti polí stržena tak, že se člověk mohl domnívat, že přes signální stěnu projel snad tank. V  ranní mokré trávě a  půdě našla hlídka stopy od  losa. Celý den pak ženisté a  spojaři měli co dělat, aby toto dílo zkázy opravili. 22. září 1976, když jsem měl volný den, mi volal velitel roty: „Hele, toho tvého losa zahlédli v prostoru Bučina – stará střelnice. Posílám ti auto, jeď se tam podívat, jestli chceš.“ Vzal jsem si pro jistotu svůj fotoaparát Flexaret automatik VIII (zrcadlovka)

skal, a  tak můj úprk skončil na  těchto skalách. Dostaveníčko s  losem trvalo něco kolem dvou hodin, chvilku naháněl on mne, chvilku já jeho. Výsledkem jsou 4 negativy formátu 6x6 cm, které doposud vlastním. K  tomuto losovi se váže ještě jedna příhoda. Bohužel nevím, jak moc je pravdivá. Tradovala se u  roty pohraniční stráže Knížecí Pláně. V prostoru staré skládky na Bučině měla sousední rota K. Pláně „piket“. Na tuto hlídku byla vyslána ve dne kontrolní hlídka četaře absolventa k  zjištění výkonu služby. Los se měl pohybovat v blízkosti tohoto stanoviště. Když četař přišel k hlídce, bylo mu divné, že nikdo nevykonává službu, ale vzápětí

pochopil proč. Z  křoví vyšel los. Údajně začal četaře nahánět kolem piketu. Pohraničníci schovaní za  okny prý řvali smíchy, když viděli, jak četař před losem utíká. Po krátké době se jim četaře zželelo a pustili jej do místnosti piketu. Lesníci pak zjistili, že tento los se k  nám dostal až z  Novohradských hor. A tam se též asi i vrátil. Stanislav Kalík

Dospělý samec (býk): váha 220– 450 kg (výjimečně i  přes 500 kg), délka těla 2–3 m, výška v kohoutku 180–235 cm. Losice: celkově menší, váží 275– 375 kg. Los je svou povahou mírumilovný, respektuje své okolí a podle vyprávění nadšenců pozorujících losy ve volné přírodě je to ochránce slabších obyvatel lesa před predátory. Žije samotářským životem s výjimkou období říje, kdy se samci a  samice vzájemně svolávají. Los má velmi málo přirozených nepřátel, vlastně jen medvědy grizzly a  smečky hladových vlků. Dospělý los (losice) dokáže však většinou jejich útoky tvrdě odrazit. Ohroženi jsou převážně mláďata a  nemocní jedinci. Chování losů vůči lidem je do  jisté míry nepředvídatelné. Na první pohled se zdá, že jsou přátelští, ale to je způsobeno tím, že se na rozdíl od jiných zvířat lidí nebojí. Pokud se s  losem setkáte ve  volné přírodě, nechoďte moc blízko, tak deset metrů, blíž bych to nezkoušel a  dejte pozor, aby nebyla jeho jediná úniková cesta přes vás. Pokud se ocitnete v  blízkosti losa a  on se vydá směrem k vám, může vám tím naznačovat, že máte honem rychle zmizet, nebo očekává, že ho budete krmit. Los je rychlý běžec (až 60 km/ hod houpavým klusem), ale daleko za vámi nepoběží. Za každou cenu se vyhněte střetu a  nepokoušejte štěstí. Los útočí předníma, popř. i zadníma nohama a dokáže člověka i zabít.

léto 2014

29

Text: František Janout

I Foto: František Janout

Kouzlo severské divočiny příroda v norských národních parcích za polárním kruhem

Jezírka a rašeliniště v Národním parku Ånderdalen se podobají šumavským slatím.

Norsko – hornatá země na samém severu Evropy je svojí rozlohou 324 tisíc km2 více než čtyřikrát větší než Česká republika, ale s necelými pěti miliony obyvatel, je průměrná hustota zalidnění jen 15 obyvatel na 1 km2, tedy devětkrát méně než v České republice. Milovníci přírodních krás si tady přijdou na své: Moře se strmým pobřežím, malebná souostroví, fjordy hluboko zařezané do pevniny, dravé řeky, hřmící vodopády, bizarní hory, tisíce jezer, ledovce, jejichž splazy se dotýkají hladiny mořských zálivů – to vše je zasazeno převážně do divoké a nedotčené přírody. V Norsku je 37 národních parků, z toho 7 na Špicberkách. Ochraně přírody se tady věnuje maximální pozornost. V chráněných oblastech se nachází12 % území celé země, ale nikomu se do nich neomezuje přístup. Cílem všech cestovních kanceláří, mířících na sever za polární kruh je většinou souostroví Lofoty a také Nordkapp, nejsevernější bod Evropy. Ostatními oblastmi, s  přírodními krásami, které rozhodně stojí za pozornost, se většinou jen projíždí. Také jižněji, ve středním Norsku, je nepochybně spousta atraktivních turistických cílů, ale tři národní parky za polárním kruhem, do  nichž se podíváme, reprezentují opravdovou severskou divočinu. Čím více na  sever od  polárního

30

léto 2014

kruhu, tím více dní během polárního léta nesestoupí slunce pod obzor. Vidět půlnoční slunce, jak se kloní k obzoru, aniž by se jej dotklo, a znovu stoupá vzhůru, patří u moře i v horách k nezapomenutelným životním zážitkům. Národní park Ånderdalen Park se nachází na  jihu hornatého ostrova Senja, vzdušnou čarou zhruba 350 km za polárním kruhem. Byl založen roku 1970, na  svoji současnou rozlohu

125 km² byl rozšířen v roce 2004. Předmětem ochrany je především oblast neporušených borových a  březových pralesů a mokřadů kolem jezera Åndervatnet uprostřed širokého ledovcového údolí Ånderdalen, které lemují ledovcem modelované hory. Oblast parku v pásmu severské tajgy zahrnuje téměř nedotčenou hornatou krajinu prorostlou břízami a  pokřivenými borovicemi, které jsou staré až 500 let, s menšími jezery a rašeliništi. Kromě jezera Åndervat-

Šumava net a  několika menších ledovcových jezer je krajina protkána řekami s peřejemi a  menšími vodopády. Větších savců zde mnoho není, kromě domestikovaných sobů patřících Sámům lze vidět i losy. Ze šelem tu žijí pouze vydry a lišky, ale nachází se zde mnoho druhů ptáků. Na území parku nejsou žádné značené turistické trasy, ale turisté tady najdou tábořiště s ohništěm a připraveným dřevem. Národní park Rago Národní park Rago je se 167 km² jedním z  nejmenších, ale zato nejhezčích norských národních parků. Nachází se nedaleko městečka Fauske asi 120 km za  polárním kruhem. Nabízí drsnou, nedotčenou severskou přírodu s dravými řekami, vodopády, jezery i  ledovci. Turisté hledající klid a samotu si v těchto místech přijdou na  své. Ve  spojení s  přilehlými švédskými národními parky Padjelanta, Sareks a  Stora Sjöfallets tvoří největší chráněné území v Evropě. Okružní stezka vede z osady Lakshol nejprve hustým lesem a bujným kapradím podél řeky, kterou přechází po lanovém mostu. Po  vystoupání po  šikmé, ledovcem zaoblené skále s potůčkem a malými vodopády překročí skalnatou hranu

Nad jezerem se stezka větví buď směrem k nejvyšší hoře NP Rago (1 312 m) se stejným jménem, nebo k  jezeru Litlverivatnet, z  něhož padá do  údolí řeky Storskog 223 m vysoký vodopád. Odtud se hustými březovými porosty a  mezi močály vrací do osady Lakshol. Národní park Saltfjellet-Svartisen Je to druhý největší národní park v Norsku s výměrou 2105 km². Vyhlášen byl v roce 1989, aby se zamezilo výstavbě hydroelektráren a přehrad. Rozkládá se na severním polárním kruhu a z jedné pětiny jej pokrývá ledovec Svartisen, který má asi 60 ramen a je svojí rozlohou 370 km2 druhým největším ledovcem v  Norsku. Má pověst nejrozmanitějšího národního parku - zelená údolí, listnaté lesy, výběžky fjordů, dravé řeky i oblast věčného ledu. Typické je také vápencové podloží, a tudíž i krasové jevy a jeskyně. Ze všech národních parků za  polárním kruhem patří, vzhledem k  dobré dostupnosti, k nejnavštěvovanějším. Turisté směřují hlavně k ledovcovému splazu Austerdalsisen, který se táhne po obrovském břidlicovém masívu. Po  břehu jezera Svartisvatnet je přístup obtížný, takže většina návštěvníků využívá plavbu

Severská příroda na Šumavě Za  některými druhy rostlin a  živočichů není nutné absolvovat dlouhou cestu na  sever. Také v  některých lokalitách na Šumavě je klima a podloží, které vytvářejí podmínky pro jejich existenci. Přiléhavě to vyjádřil v  loňském roce, v  době červencových nočních mrazů na Šumavě, bývalý ředitel Správy NP a  CHKO Šumava Jiří Mánek: „Národní park Šumava je ostrovem severské přírody uprostřed Evropy s  celou řadou rostlin i živočichů, kteří se zde dochovali

Austerdalsisen je jedním z mnoha splazů ledovce Svartisen.

z  doby ledové.“ Také obraz krajiny daleko za  polárním kruhem, v  oblastech severské tajgy, je někde až nápadně podobný obrazu šumavských slatí.

Divoká a nedotčená příroda v Národním parku Rago.

a  pak kamenitým terénem, poměrně vysoko nad řekou, s četnými výškovými rozdíly střídající se s močály se zakrslými borovicemi směřuje k  jezeru Storskog-vatnet. U něho stojí volně přístupná turistická chata, kde je možné přenocovat.

Barevný břidlicový masiv v Národním parku Saltfjellet-Svartisen.

lodí přes jezero. Na cestě k ledovci jsou umístěny značky, kam až sahal ledovec, který postupně ustupuje a  jeho plocha každoročně viditelně ubývá.

Na vlastní oči Pohlédnout do  severské přírody přímo a  projít opravdovou divočinou přenese každého do  úplně jiné dimenze než pouhé zprostředkování přes fotografické záběry. Tomu, kdo se ještě za polární kruh nevydal a chtěl by se tam podívat, určitě cestu doporučuji. Pokud je vzdálenost takřka 3 000 km při jízdě autem příliš, lze bezproblémově do některé severské destinace, například do Tromsø nebo Hammerfestu, cestovat letadlem a na místě si auto zapůjčit. Kdo by si chtěl prohlédnout snímky z celého šestitýdenního severského putování, najde je na webu www.fotojanout.cz. František Janout [email protected]

léto 2014

31

Text: Miroslava Michnová

I Foto: Miroslava Michnová a Milada Janošíková

Návštěva v informačním středisku a středisku environmentální výchovy v Kašperských Horách Středisko environmentální výchovy Správy NP a CHKO Šumava v Kašperských Horách bylo otevřeno v červenci roku 1998 jako informační centrum pro návštěvníky této části Šumavy. Již od počátku se pyšnilo velmi zajímavou interaktivní expozicí, která seznamovala různé skupiny návštěvníků s krásou a přírodou Šumavy. Vytvořili ji Vladimír Vlk s Markétou Rudlovou za vydatné pomoci odborných pracovníků Správy NPŠ, hlavně Ivy Bufkové, Luďka Bufky a Evy Zelenkové a šikovných rukou pracovníků naší truhlářské dílny. Expozice vysvětluje význam šumavských rašelinišť, mokřadů a vodních toků, jedinečnost ledovcových jezer, představuje šumavské lesní ekosystémy, dále způsoby, jak se stromy znovu vracejí do půdy, či jak krásní a tajemní jsou šumavští netopýři. Část expozice se věnuje obecným ekologickým tématům, představeni jsou též vzácní zástupci šumavské fauny. Dominantou se stal model části lesa i s tekoucím potůčkem. Pro možnost konání přednášek, promítání a  různých seminářů je součástí centra také videosál s kapacitou čtyřiceti míst. Středisko bylo již od počátku hojně navštěvováno turisty, rodinami s dětmi, ale i  důchodci. Následně k  nám začali dojíždět žáci ze škol v  našem regionu nejprve na  prohlídku střediska a  promítání, později již na  předem připrave-

né tematické výukové programy. Tak vzniklo středisko ekologické výchovy v  Kašperských Horách. Postupně byla expozice doplňována o další hravé a interaktivní prvky převážně z  dřevěných materiálů. Jsou využívány jako pomůcky do  programů pro školy i  pro veřejnost a pro zpestření a lepší názornost programových aktivit. Všechny vznikaly v naší truhlářské dílně v  Kašperských Horách. Přibyla též liščí nora, která se okamžitě stala nejatraktivnějším prvkem pro děti všech věkových kategorií. Pro potřeby realizace programů v  zimním období nebo za nepříznivého počasí byla vytvořena v přízemí střediska malá, ale útulná učebna. Pro účely programů pro veřejnost i pro děti bylo také postupně upravováno okolí střediska. V  areálu vznikl nejprve altán a  ohniště, dále hmatová

Díky pozorování těch nejmenších detailů se děti seznamují se zákonitostmi v přírodě.

32

léto 2014

stezka, informační panely a různé výsadby. V  roce 2011 byla vybudována nová Stezka lesních her. Na  12 zastaveních návštěvníci najdou základní informace o  fauně a  flóře Šumavy. Díky krásným obrázkům pana Procházky a  zručnosti zaměstnanců naší truhlářské dílny se postupně seznámí se zvířaty, která žijí v  šumavském národním parku a  několika druhy stromů, které zde rostou. Současně nahlédnou do  rozmanitosti a tajů života v šumavské přírodě. Protože je stezka určena pro všechny cílové skupiny od  malých dětí až po  seniory, odpovídá tomu i struktura jednotlivých prvků a her. Jsou zde jednoduché úkoly pro malé děti, pohybové pro ty větší, přemýšlivé pro moudré hlavičky i  těžší zadání pro znalce, kteří šumavskou přírodu dobře znají. Zde si každý návštěvník může najít to, co zaujme právě jeho, pobaví se a možná i něco nového naučí. Dolní část areálu byla dotvořena jako odpočinková část, přibyl zde vrbový tunel, houpačka a přírodní průlezky. V  současné době je naše středisko takové dva v  jednom. Co to znamená? Jsme zároveň informační centrum a  současně středisko environmentální výchovy. Pracují zde tři pracovnice, které poskytují informace návštěvníkům, provádějí v  expozici, prodávají informační a  didaktické materiály, suvenýry a  místní originální produkty. Zároveň vytvářejí a  zajišťují velké množství programů pro veřejnost, které jsou tradičně velmi kladně hodnocené. V  zimě jsou nejoblíbenější akce na  sněžnicích, tvořivé dílny a  cyklus přednášek s  promítáním fotografií z  cest po  celém světě nazvaný „Pohledy do  krajiny“. V  létě se zaměřujeme na botanické a ornitologické vycházky, pozorování noční oblohy, speciální programy pro rodiče s  dětmi, tvořivé dílny, na  kterých vyrábíme z přírodních materiálů a představujeme stará řemesla. Konec prázdnin uzavírá již tradičně Evropská noc pro netopýry.

Šumava

Do našich programů se zapojují nejen děti, „hrát“ si k nám rádi chodí i dospělí.

V loňském roce realizovalo naše středisko 65 programů pro 2 430 návštěvníků. Jako SEV vytváříme a  nabízíme výukové programy pro žáky od  mateřských po střední školy. Jejich realizace probíhá ve středisku, v učebně, v areálu na naučné stezce, v okolí Kašperských Hor nebo na území NP a CHKO Šumava. Programy přizpůsobujeme věku dětí i jejich schopnostem a  znalostem. Největší zájem je o  programy pro žáky z  prvního stupně základních škol a děti z mateřských škol. Žáci z  druhého stupně se objednávají více na  terénní exkurze do  národního parku a chráněné krajinné oblasti. Často nás navštěvují také žáci praktické školy v  Kašperských Horách a  v  Sušici. Většina škol, které s námi spolupracují, je ze šumavského regionu. V období školních

výletů ale nejsou výjimkami děti z  Prahy, Plzně ale i Moravy. V roce 2013 bylo v  SEV Kašperské Hory zrealizováno 205 výukových programů pro 3  056 dětí. Pro školy dále každoročně připravujeme akce k  významným dnům ochrany přírody, jako jsou Den Země a Evropský den parků. Tématem loňského roku byl „Mezinárodní rok vodní spolupráce“, letos byly aktivity představeny ve  dvanácti měsících jako „Šumavský rok“ podle námětů z  našeho kalendáře Světem šumavské přírody. Na tyto akce jezdíme za dětmi do jejich regionu. Trasu s úkoly připravujeme společně s  kolegy ze strážní služby vždy v blízkosti školy, aby se děti učily objevovat krásy a tajemství přírody ve svém nejbližším okolí. Každoročně pořádáme kolem šesti těchto akcí

a účastní se jich přibližně 1 000 dětí. I  naše středisko lektoruje přírodovědný kroužek. Pracuje v  něm 15 dětí ze ZŠ Hartmanice. Scházíme se každou středu odpoledne a  pořádáme přírodovědné vycházky do  okolí Hartmanic. Děti se zúčastňují také některých našich akcí pro veřejnost, jako jsou tvořivé dílny, ornitologické vycházky nebo Evropská noc pro netopýry. V  roce 2013 navštívilo naše středisko více než 23  000 návštěvníků. Je mnoho těch, kteří se k nám vracejí každoročně a začínají svou návštěvu slovy: „Dobrý den, tak jsme tu zase! Moc jsme se těšili. A  copak jste pro nás připravili nového?…“ Z  takových setkání máme vždy velkou radost, ale také nás zavazují. Udržet si vysoký kredit, který se nám během 16 let trvání střediska podařilo vybudovat, ale také stále vymýšlet nové věci, aktivity a  programy. A  doufáme, že se nám podaří i plánovaná renovace expozice střediska, tak aby stále patřilo mezi nejlepší střediska, která lidé navští-

Pro lepší názornost nám velmi pomáhají didaktické pomůcky a různé skládačky z přírodních materiálů.

vili, jak často píší do návštěvní knihy. My se o to snažíme hlavně vstřícným a nadstandardním přístupem ke  všem našim návštěvníkům. Podívat se k  nám do  střediska můžete celoročně ve  všední dny, v  červnu a v září i v sobotu a o prázdninách každý den. Srdečně Vás zveme.

Naše středisko je otevřené pro všechny milovníky šumavské přírody.

Miroslava Michnová vedoucí IS a SEV Kašperské Hory [email protected]

léto 2014

33

Aktuality

In memoriam MUDr. Otto Kaskoun Dne 22. dubna 2014 v požehnaném věku 97 let zemřel obvodní lékař ve Strážově v.v. a zároveň velký milovník a spisovatel Šumavy MUDr. Otto Kaskoun. Otto Kaskoun se narodil 5. listopadu roku 1917 v Mostě. Mládí a studia strávil se svými rodiči v  Praze. Přestože pocházel ze skrovných poměrů, vyrůstal v  rodině drážního zaměstnance, svou pílí a  houževnatostí vystudoval Lékařskou fakultu Karlovy univerzity v Praze. Bohužel ze známých skutečností musel (Němci zavřeli vysoké školy) v roce 1939 studia přerušit. Dokončil je promocí 12. června 1946. Po dobu nucených „prázdnin“ pracoval jako lesní dělník na Křivoklátsku, kde poznal i svoji budoucí manželku, naši matku. Svatbu měli v roce 1944 v Nižboru. Po krátké nemocniční praxi se odstěhovali v roce 1947 do Strážova na Šumavě, kde vykonával lékařskou praxi obvodního lékaře až do roku 1980. Poté ještě pracoval už jako důchodce ve  funkci lázeňského lékaře v  Mariánských Lázních. Celý život byl hluboce věřící křesťan, který miloval Šumavu, a své nesčetné procházky, toulky i túry zvěčnil ve své knize Toulky Šumavou, která byla přeložena i do němčiny a znovu vyšla v přepracovaném vydání Šumavská putování za přírodou, historií, přáteli a pacienty. Publikoval i v odborných časopisech a své zážitky ze Šumavy předával i posluchačům na řadě přednášek s diapozitivy. Pavla Prošková, dcera S  tvorbou dr.  Kaskouna jsem se zprvu setkal prostřednictvím Česko-bavorských výhledů, které vycházely krátce po roce 1989. Později, to už jako zaměstnanec Správy NP a CHKO Šumava, jsme ho s kolegou navštívili ve Strážově a  nabídli mu pomoc při knižním vydání jeho Toulek Šumavou. Pana doktora to tehdy viditelně potěšilo a brzy na to kniha spatřila světlo světa. Pan doktor, i když ve stále výtečné kondici, už nebyl žádný mladík. Tehdy vyslovil pro něho velké přání, zda bychom ho doprovodili na různá místa na Šumavě, která měl rád, a vázaly se k nim jeho vzpomínky. Jeho přání nebylo těžké splnit, a tak při dvou celodenních výletech bylo dost času na popovídání - z mé strany spíše obdivné naslouchání a respekt k tomuto ryzímu člověku. Když jsme pak později na Šumavě opravovali poničené křížky, často jsem si vybavoval jeho vylíčení zkázy šumavských kostelů, zachycené mimořádně působivě v závěrečné kapitole jeho knihy pod názvem Zmizelé kostely. S trvalou vzpomínkou Josef Jiřička

Děti přírodovědného kroužku Sedmikvítek Děti přírodovědného kroužku Sedmikvítek se opět zúčastnily prestižní přírodovědné soutěže „Zlatý list“. Přírodovědná stezka byla připravena v okolí Hradce u Českých Budějovic. Na 4 kilometrové trati čekalo na děti 11 odborných stanovišť na téma: ryby, botanika, suchozemský hmyz, vodní hmyz, savci, obojživelníci a  plazi, ptáci, astronomie, geologie, ochrana životního prostředí, meteorologie. Cestou pak museli soutěžící určit 20 dřevin a  bylin. Soutěž je rozdělena na kategorii mladší, v které soutěží trojčlenné hlídky ve věku od 7 do 12 let a na kategorii starší, v které mohou soutěžit děti od  13 do  15 let. Malé družstvo ze Šumavy mělo nelehký úkol, neb většina dětí navštěvuje teprve třetí či čtvrtou třídu a soutěžily s gymnázii z Českých Budějovic. Přesto děti doběhly do cíle nadšené a z třetího místa měly velkou radost. Vzhledem k tomu, že v Sedmikvítku jsou pouze 3 děti, které jsou starší 13 let, soutěžily i ve starší kategorii mladší děti, což pravidla povolují. S velkou konkurencí gymnázií z  Českých Budějovic získaly děti ze Sedmikvítku také třetí místo v této starší kategorii, což je velkým úspěchem při náročnosti úkolů této soutěže. Martina Kučerová

34

léto 2014

Šumava

Léto v ubytovnách Správy NP a CHKO Šumava Přijeďte poznat krásy Šumavy s využitím levného, kvalitního a stylového ubytování v našich zařízeních. Elektronický rezervační systémje na oficiálních stránkách: www.npsumava.cz.

Váš Národní park Šumava

Ubytovna Kameňák – Borová Lada Kapacita: 29 lůžek Kontakt: 731530218

Ubytovna České Žleby Kapacita: 48 lůžek Kontakt: 731530450

Ubytovna Jelení Vrchy Kapacita: 15 lůžek Kontakt: 731530236

Ubytovna Kvilda 13-Lovecká chata Kapacita: 18 lůžek Kontakt: 731530510

Ubytování Rokyta Kapacita: 7 lůžek Kontakt: 731530427

Ubytování Rejštejn Kapacita: 9 lůžek Kontakt: 731530254

Ubytování Kašperské Hory Kapacita: 7 lůžek Kontakt: 731530335

Ubytování Modrava 48 Kapacita: 6 lůžek Kontakt: 731530291

Ubytování Prášily 143 Kapacita: 13 lůžek Kontakt: 731530457 léto 2014

35

ISSN 0862-5166

36

léto 2014

www.npsumava.cz