Už v mnoha mých povídek jsem se zmínila o vlkodlakovi jménem Lyky. Ale kdo je ten tajemný vlkodlak? Jestli to chceme vědět, musíme začít u jejích rodičů. Její otec Ben byl vlkodlačí prorok, on prorokoval návrat Lykantrose, vládce a sjednotitele všech vlkodlaků, ale nemohl tušit že Lykantros bude jeho dcera. Její matka Gili byla také vlkodlak, ale když se narodila Lyky, odmítla se dál proměňovat a žít v lesích aby mohla vychovat svou dceru. Ale její otec náhle zemřel po porodu své dcery na otravu stříbrem. Lyky se často toulala v lesích a jednou narazila i na hrob svého otce a tam se seznámila se Správcem, duchem lesa, který v ní probudil dar, dar božích poslů ale i psanců, vlkodlaků. Kolem jejích patnácti let přijel do vesnice inkvizitor jménem Sylvio, Lyky uznali jako čarodějnici, ale díky pomoci kněze Carla se jí podařilo utéct. V lese se pak znovu setkala se Správcem a klanem Stínu a Správce přislíbil, že bude Lyky cvičit. Výcvik se skládal ze cvičení síly, proměny, rychlosti, obratnosti, inteligence, cizích jazyků a unikátní schopnosti, kterou má každý vlkodlak. Jednou při cvičení proměny Lyky najednou cítila obrovskou bolest. Zničehonic se rozběhla k domu její matky. Když vešla do kuchyně Gili jí hned řekla: „Pššt… vedle je Sylvio, schovej se,“ a odešla. Lyky se jen tak stačila schovat do skříně. „Opravdu nevím kde je má dcera, otče, ale už se mě tento týden ptáte po šesté,“ zazněl Gili hlas z vedlejšího pokoje „Chápejte, dcero jak je to důležité, nemáte alespoň nějaké tušení?" ozval se Sylviův hlas „Ano to chápu, ale vy taky chápejte, jak je deprimující, že má dcera je čarodějnice, ale kvůli tomu nemusím strpět, aby někdo porušoval mé soukromí,“ To už Lyky nevydržela, rychle a obratně, jak ji to učili kluci z klanu, se vyplížila ze svého ukrytu a vešla do vedlejšího pokoje. „Lyky? Co tu děláš,“ zkoušela hrát Gili, Sylvio byl zaskočen tak že ani nemohl dýchat. „Prosím vás odejděte z tohoto domu,“ zkoušela nejprve Lyky. Sylvio se probral a řekl: „Ehm, půjdeš se mnou čarodějnice… tedy… vlkodlaku!“ Lyky se najednou nakrátko zarazila. „Jak to ví?“ pomyslela a řekla: „A co s toho budu mít? Nic. Odejdi hned nebo…“ „ Nebo co? Kousneš mě?“ řekl se smíchem Sylvio. „ Nebo odejdeš nedobrovolně,“ řekla Lyky s drzým úšklebkem, chytla Sylvia a hodila ho ze dveří přímo do bláta. „Vypadněte! Jak se opovažujete mě nařknout čarodějnicí a podívejte se na sebe, jak vypadáte. Samotná holka vás vyhodila z domu!“ Sylvio se zvedl a vzal poníženě nohy na ramena. „Hahaha, mami, není ti nic?“ zeptala se Lyky. „Hahaha, ne, ale asi odsud budeme muset rychle odejít,“ odpověděla Gili a šla sbalit těch několik málo věcí, co měli. U skrýše už čekali kluci z klanu, a když uviděli, že se nevrací Lyky sama, spustili: „Gili? Co tu děláš? Mysleli jsme, že už nechceš být vlkodlakem,“ „No to jsem neřekla, ale každý má přece na výběr, ne? A kde je vůbec Správce?“ řekla Gili a rozhlédla se. „Přímo za tebou Gili,“ ozval se za ní známý tajemný hlas. „Platí pořád moje místo v klanu? Nebo budu muset znovu dělat zkoušky?“ zeptala se Gili a usmála se. „Pořád platí, teda, pokud si nezemřela, takže se zkus proměnit,“ Gili krátce přikývla a proměnila se do hnědostříbrného vlkodlaka a proměnu zakončila táhlým vytím. „Hmm pořád úžasná sebekontrola a koncentrace. Takhle má správně vypadat ukázková proměna, že Luciene, Lyky…“ řekl Správce. „No, dobře, ale já se to učím teprve týden,“ řekla Lyky na svou obhajobu. „Nevymlouvej se, nic není výmluva u velkého problému,“
Po dlouhé době už byla Lyky kompletně vycvičená a Správce přišel se slovy: „Lyky, výcvik už máš za sebou, teď už můžeš přijít k nám do klanu Stínu. Jsi připravená složit zkoušky?“ „Jsem připravena,“ odpověděla Lyky. „Dobře, dnes večer za úplňku, buď složíš zkoušky, nebo zemřeš,“ řekl Správce a odešel. Temno a tma nic víc. Na mýtině za svitu měsíce se sešel celý klan Stínu. „Sešli jsme se zde, abychom zasvětili do řad Stínu dalšího člena, Lyky jsi připravena složit zkoušky?“ zazněl do temnoty Správcův hlas. „Jsem připravena,“ odpověděla Lyky. „Dobře, budeš si tedy měřit sílu s Brunem a rychlost s Richem. Teď zkouška síly,“ řekl Správce a celý klan se rozestoupil a utvořil uprostřed mýtiny jakýsi kruh, v jehož středu stál pouze Bruno a Lyky. „Čestný souboj, ať vyhraje silnější nebo důvtipnější,“ Lyky hlavou proudila spousta myšlenek. Věděla, že Bruno je dobrý na boj z blízka. Takže jestli ho chce srazit, má jen jednu ránu. Pohupovali se kolem dokola. Čekali na vhodnou chvíli. „Teď!“ proběhlo Lyky hlavou, vyskočila a skončila Brunovi na zádech. „ZLOCHTÁME TĚ" řekla Lyky a začala Bruna lochtat pod krkem a na žebrech. Bruno mohl jen v záchvatech smíchu vykoktat, že se vzdává. „KONEC! Vyhrál důvtip a teď prosím zkouška rychlosti,“ řekl Správce a ukončil zápas. „Druhá zkouška spočívá v tom, že asi dva kilometry odtud roste na Šibeničním vrchu velice zvláštní jabloň se zlatými jablky, kdo mi první přinese jablko, bude vítěz, ať zvítězí rychlejší a vytrvalejší,“ řekl Správce a všichni se rozestoupili, aby uvolnili místo Richovi a Lyky. „Takže čestně, Onu, zoi, trosch, teď!" odstartoval Správce závod a Lyky s Richem vyběhli k Šibeničnímu vrchu, Lyky už hodně běhala s Richem, ale byl vždycky rychlejší. Teď jí nepomůže její důvtip a podvádět nemůže. Po chvíli se před ní rozprostřela pláň a vyhlídka na Šibeniční vrch, už jenom kousek. „Uf… jsem tady ale kde je Rich?" vyhrkla Lyky udýchaně a utrhla z jabloně zlaté jablko. Běžela dál. „Sakra tudy to asi nepůjde,“ řekla Lyky a prudce zastavila. Před ní stál legendární Šibeniční trol, tento tupý, asi dva a půl metru vysoký trol, žil hlavně z mršin a neměl rád, když mu někdo lezl na jeho území. Naštěstí si Lyky nevšiml a dál si všímal své práce. Lyky ho musela obejít, ale to by jí hodně zdrželo ale lepší žít a nebýt v klanu než skončit v žaludku nějakého trola. Lyky trola obratně obešla a běžela dál, pálili jí plíce, ale věděla, že musí dál. Když konečně doběhla k cíli, první co si uvědomila je že Rich už tam stojí a s drzým úsměvem si pohazuje zlatým jablkem, ta druhá že prohrála. „Lyky, prohrála jsi, a tudíž nejsi v klanu,“ řekl Správce když Lyky doběhla a vydýchala se. „Já vím, ale je lepší prohrát a hrát čestně nežli vyhrát podvodem, od začátku jsem věděla, že prohraji, ale přesto jsem bojovala až do konce, teď řekněte svůj verdikt,“ odpověděla Lyky s veškerou svou hrdostí které byla v té chvíli schopna. Správce se tajemně usmál a řekl: „Doufal jsem, že to řekneš, jsi spravedlivá, mohla si podvádět, přesto si nepodváděla, i když jsi věděla, že prohraješ, bojovala si do samého konce jako praví vlk a proto doufám, že nikdo nebude proti, když řeknu, že tě bereme mezi sebe, že tě beru do klanu Stínu,“ „To jako doopravdy?" řekla Lyky zmateně přesto že věděla, že Správce si o těchto věcech nikdy nedělá srandu. „Opravdu. Teď můžeš slavnostně složit přísahu,“ Lyky tedy přeříkala všechna slova přísahy a teprve pak si uvědomila co všechno má před sebou Oslavy, jak už je zvykem vlkodlaků, byly ohromné. „Lyky jsem na tebe hrdá a máš po svém otci daleko víc, než si myslíš,“ řekla Gili a objala svou dceru. Teď vás asi nebudu zatěžovat sjednocováním vlkodlaků to je samé nudné formality, sliby a uplatňování pěstního práva. Důležité je asi jenom to že Lyky sjednotila všechny vlkodlaky. Jenom zveřejním větu, kterou Lyky hodně používala.
„Kdo je náš nepřítel že nás sjednocuje i Lykantros? Naším největším nepřítelem je nejednota a doba, která je dnes velice krutá a zabíjí nás a naše bratry jen proto, že nejsme lidi, že jsme jíní a že nás neznají. Jen se podívejte kolik je inkvizitorů, lovců a zaklínačů, jen se podívejte kolik nás ročně zemře jen kvůli své zvířecí stránce. Nejsme lidi, ale máme něco navíc, dokážeme spolupracovat tak dokažme, že nejsme jen namyšlená zvířata ale, že jsme vlkodlaci,“ Jednou večer poblíž Sunnylees k Lyky přišla Gili a řekla: „Víš Lyky že vlkodlaci dokáží vycítit den své smrti. Já cítím, že můj čas se krátí. Jen chci říct, že kdybych v nejbližší době zemřela tak prosím chtěla bych pohřbít vedle Bena,“ „Ne mami prosím tě, co to říkáš?" „Víš co? Půjdeme se projít,“ řekla Gili a vyšli do lesa. Šly bez řeči, prostě jen šli hustým lesem. Najednou Gili vykřikla. „POZOR!" a skočila před Lyky najednou se odkudsi ozval svist šípu a Gili padá k zemi. „Né!" zakřičela Lyky, v běhu se proměnila a běžela za tím neznámým útočníkem, co postřelil její mamku. „Ty!" zasyčela, když chytla běžícího inkvizitora s lukem. Byl to Sylvio. Najednou se ozvalo táhlé vlčí vytí, ne svobodné a povzbuzující ale prosebné a jako by umírající. Lyky nechala Sylvia, Sylviem a utíkala k Gili. „Lyky…dcerko…jen ti chci říct…že smrt je ulehčující…nebojím se zemřít…Bene,“ řekla Gili, její oči navždy pohasly a úsměv na jejích rtech navždy ztuhl. V tom tam přiběhl klan Stínu se Správcem. „Slyšeli jsme umíráčka, kdo? Ne Gili,“ řekl Martyn „Bránila mě vlastním tělem…ten šíp měl být pro mě…" šeptala Lyky která stále svírala Gili ruku teď už bez citu „Lyky trápila se tu tak ji nech odejít…ať se konečně může sejít znovu s Benem,“ řekl Správce a položil Lyky na rameno ruku. „NE!" vykřikla Lyky, setřásla Správcovo ruku a začala hořce plakat nad Gili bezvládným tělem. „Odveď ji a střež jako oko v hlavě,“ zašeptal Správce Lucienovi, ten jen němě kývl a odvedl Lyky. Martyn si sundal plášť, zabalil do něj Gili a odnesl. Správce sestavil ze zbytku klanu pátrací eskortu a pročesávali les ale marně, Sylvio se stačil vypařit, jako raní mlha. Když přišli do skrýše Lyky už spala a Lucien se v jídelně tvářil nezvykle pochmurně. „No tak zase bude v pořádku, je mladá oklepe se z toho,“ řekl Lucienovi Správce a poplácal ho po zádech. „Já jen nechci, aby se jí něco stalo,“ bránil se Lucien „To my všichni, nebo v tom je něco víc?" řekl Správce, tajemně se usmál a vyhlásil večerku. Lyky měla právo probrečet týden a na pohřbu by si měla zachovat kamennou tvář. „Já…sešlo se nás tu tolik, abychom uctili památku naší zemřelé sestry Gili ze Sunnylees prosím zapějme na její památku píseň pro památku zemřelého…" zazněl Lyky hlas mýtinou a všichni se vzali za ruce, seřadili se do kruhů a z plných hrdel všichni pěli: „Zemřel bratr dlak, ubohý vlkodlak, my se však sejdem, ale na druhou stranu nepřejdem. Památka zemřelého dlaka, zraněného vlkodlaka. Hrajeme divadlo pro lidi okolo nás, jsme tajní blíženci spojeni v pevnou hráz…" Když dozněl poslední slovo této starobylé písně tak se všichni rozestoupili a Správce udělal několik pradávných gest nad Gili hrobem aby našla konečně svůj klid a svou lásku Bena. Lyky si po chvíli vzala Správce stranou a řekla:
„Víte když se tak podívám tak vidím, že jak se sešlo tolik vlkodlaků, aby uctili památku mojí mamky tak vidím, že jsou všichni jednotní, tak co teď?" „No ve většině případů se v téhle chvíli nastupuje na takzvanou cestu hledače. Prostě hledáš odpovědi na své otázky, i když ty otázky jsou nevyřčené,“ odpověděl Správce „Aha, chápu, tak já jsem připravena,“ řekla Lyky a mírně se po dlouhé době usmála. „Dobře vezmi si tohle, říká se tomu Sipter je to medailónek přes který můžeš se mnou nebo s držitelem dalšího sipteru telepaticky mluvit, já je rozdám po klanu a ty je můžeš taky někomu dát, Vidíš? Všechny mají podobu vlka, ale ty určitě přijdeš na to jak je vyrobit, a teď běž, než tě někdo uvidí,“ řekl Správce a měl se k odchodu. „Jo ještě moment, tohle sem ti měl dát, je to od tvého otce Bena,“ řekl najednou, znovu se otočil a v ruce měl dýku s jasně modrými runami. „Děkuji,“ vyhrkla Lyky a pokorně přijala nabízený dar. „Ty runy znamenají Bolest nad svou ztrátou, přejde s novou láskou. Ben chtěl, abych ti to dal až když Gili zemře, předává se z generace na generaci, já slovo dodržel a teď už běž, ať ten odchod máš za sebou,“ Lyky se mírně uklonila a rozběhla se jiným směrem než je Sunnylees. Správce se vrátil k ostatním a nad lesní říší se rozlehlo pravé vytí vlkodlaka, vytí Lykantrose, Lyky ze Sunnylees. Lyky bloudila světem tři roky, ale ten den měl být asi její osudový. Bylo to navečer, už se stmívalo a ona se cvičila, protože úkol hledačů je i zbystřit si smysly, uslyšela vzdálené koňské řhání. „Co to bylo?" zašeptala Lyky do stále padající tmy a rozběhla se za tím zvukem. Když se proplížila ke křoví u cesty, které se Lyky raději vyhýbala, uviděla, jak nad ní stojí mladík uklidňující svého koně. Byl poměrně vysoké a štíhlé postavy s hnědými nazrzlými vlasy, které byli dlouhé sotva po ramena a na bradě měl roztomilou bradku. „No tak Chysi klid, nic tu není,“ říkal koni a přitom ho hladil po krku. Lyky se do něj tak zakoukala, že si ani nevšimla, že se k němu pomalu přibližuje, a když si toho všimla, zakopla o větev a spadla do cesty. Mladík se zasmál a řekl: „Tak proto ses děsil Chysi to fakt nechápu lekat se takový krásný dívky,“ Lyky mezitím vstala a oprášila si kalhoty. „No…ehm…co tu děláš?" vykoktala ze sebe Lyky „No já tu bloudím. Jo a mimo jiné mé jméno je Grace,“ řekl onen mladík, usmál se a podal Lyky ruku. „No a jaké je tvoje jméno?" zeptal se trochu rozpačitě když Lyky podání ruky neopětovala. „Víš, já, nemám jméno, ale mí přátelé mi říkají Lyky,“ řekla Lyky a opětovala podání ruky. „Tak ty tu bloudíš jo?" zeptala se po chvilce. „No jo, a jestli chceš, můžeš bloudit se mnou, rád přijmu společnost,“ odpověděl Grace „Mohla bych?" zeptala se Lyky a nevěřícně se podívala na Grace, on jenom kývl hlavou, že souhlasí a šly dál po cestě. Po nějaké chvilce chození a klábosení o všech možných věcech Lyky cítila, že toho Grace zná celý svůj život a ne sotva půl hodiny. Když došly k městu Lyky se zastavila a zeptala se Grace: „Počkáš na chvilku tady? Já si půjdu koupit koně, abychom nemuseli šlapat pěšky,“ „Jdi, ale vrať se,“ řekl Grace a vlídně se na Lyky usmál. Lyky se také usmála a vyšla, rychlím krokem k městu. Zastavila se u prvního podkoního, kterého našla a vešla do stáje. „Dobrý den, já bych si potřebovala koupit koně,“ řekla Lyky při svém příchodu. „Brý den, tak vy byste potřebovala koně? Mám tu ty nejlepší Fjordy, Haftlingi, Noriky,…,“ „A něco tmavšího tu nemáte?" skočila mu do výkladu Lyky „Jo mám tu jednoho stínomila, třikrát jsem ho prodal a vždycky se mi vrátil, jestli ho chcete tak vám ho dám zadarmo,“ odpověděl majitel po chvilce přemýšlení. Lyky přišla do zadního boxu a podívala se na krásnou černou klisnu, na první pohled to byl normální kůň ale, když se Lyky podívala blíž, viděla, že má před ušima malé růžky. Lyky se usmála a řekla, že ho koupí.
Když Lyky přišla s Citou, svým novým koněm, hned Grace napadlo, že si dají malé závody a koně běželi tryskem vpřed a Lyky pocítila něco co by se dalo srovnávat s opravdovou láskou k muži a věděla, že kdyby chtěla s někým zůstat do konce života tak by to bylo s Gracem. Když dojeli dost daleko od města, zastavili, aby se mohli znovu utábořit, Grace rozdělal oheň a Lyky něco ulovila. Po večeři si oba umyli ruce v nedalekém potoce a Grace najednou Lyky řekl: „Lyky věříš v lásku na první pohled?" „No jo,“ odpověděla prostě Lyky „Víš Lyky já vím, že tě znám jen chvíli ale těch posledních pár dnů co s tebou bloudím, je, jako bych byl v ráji, víš, já ti chci říct, že tě hrozně miluji,“ „Já tebe,“ odpověděla Lyky a najednou tam u ohně stáli v láskyplném objetí a v tu chvíli nebyl mezi nimi rozdíl, chtěli si tolik říct, ale nikdo z nich nemluvil, prostě se u toho ohně objímali a líbali. No a co vám mám povídat dál i ten nejnevinnější čtenář by si v tuto chvíli dokázal představit, co se asi v tuto chvíli stalo, prostě oba dva prožili noc plnou vášně a lásky. Ráno si Lyky hned uvědomila, co se stalo, a nechtěla nechat Grace v nevědomí, ona byla vlkodlak a on člověk, musela mu to říct. Když se Grace probudil, přivítal ji vřelým úsměvem. „Víš Graci já ti musím něco říct,“ začala hned, Grace jí povzbudil úsměvem a Lyky pokračovala. „Vím, že až ti to řeknu, nebude se ti to vůbec líbit, ale já tě miluji a proto ti to musím říct, víš, já jsem vlkodlak, vím, že se o nás říkají hrozný věci, ale věř mi, nic z toho není pravda,“ Grace se zatvářil nevěřícně a šokovaně zároveň. „Řekni, že to není pravda,“ vydechl po chvíli „Je a můžu ti to dokázat,“ řekla Lyky a proměnila si levou ruku. „Jsi démon, zvíře, a já tě nadevše miloval,“ křikl najednou Grace, vyskočil na Chyse a odjížděl tryskem pryč. Lyky mohla jen sklopit zrak a odejít. Lyky od té doby zachraňovala údajné čarodějnice z hranic, které byli upalované jen pro to, že se nesprávně zamilovali, nebo měli moc velký majetek, a zloděje kteří kradli z lásky. Po světě si vysloužila pověst vlčího stínu, pro inkvizitory byla noční můrou, pro čarodějnice novou nadějí, Když ve městě zavyl pes, vlk, vlkodlak, nebo dokonce Lyky, stráže nechtěli zatýkat údajné čarodějnice a inkvizitoři nechtěli upalovat. Zachránila třeba Hugo Graema, Zuzanu z Amesbury a mnoho dalších. Ale možná je na tom míň pravdy než se opravdu říká, každý si to přikrášlí a vlčí stín je jednou hrdina a podruhé zrádce a vrah. Jednou Lyky běžela v proměně po střechách a najednou jí stihl svist mnoha šípů, Lyky stačila skočit a propadla se oknem do kaple nedalekého opatství, už ale nestačila udělat nic pro svoji záchranu, ztratila vědomí. Naštěstí byl v kapli mnich jménem Felix a ten jí vytáhl z ran šípy a přivolal pomoc. Lyky se po třech dnech probudila. Když přišel Felix do místnosti, Lyky pomalu z polospánku řekla: „Luciene, zhasni to,“ „No tak vstávej, máš snídani,“ odpověděl Felix s pobavením „Já vím, že děláš dobrý snídaně ale…“ řekla Lyky a plně se probudila. „Kde to jsem?“ řekla Lyky a posadila se. „A co to mam na sobě?“ zděsila se Lyky když uviděla, že není ve svém obvyklém černém rouchu ale v mnišské tunice. „No víš to oblečení, co si měla na sobě je dost v dezolátním stavu a už ho asi nikdo na sebe nevezme,“ řekl Felix „A co ty věci co jsem měla u sebe?“ řekla po chvilce zamyšlení Lyky. „No našli jsme u tebe tuhle dýku a řetízek,“ „No děkuji za záchranu, já už asi půjdu svou cestou ne?“ řekla Lyky, postavila se opět na nohy a trochu zavrávorala. „No ne to nemůžeš. Musíš teď za opatem, stejně tě chtěl vidět, až se probereš,“
„No tak jo, ale já nevím kudy,“ řekla odevzdaně Lyky. „Pojď za mnou. Jo a ještě jedna drobnost jak se jmenuješ?“ Lyky zaváhala, nemohla mu říct své pravé jméno, ale nějak jí říkat musí. „Klidně mi říkejte Alex,“ řekla Lyky první jméno které ji napadlo. Felix kývl hlavou a vedl ji za opatem. Po dlouhém hledání ho konečně našli. „Prý jste mě chtěl vidět,“ řekla Lyky namísto pozdravu. „No ano chtěl jsem tě vidět, jak se jmenuješ, dítě?“ „Říkejte mi klidně Alex,“ „Dobře, jen chci, abys věděla, že nemáš povolený vstup do knihovny, ale jak tě tak vidím, asi tě to neštve, stejně podle mě neumíš číst,“ řekl opat a změřil si Lyky, která před ním stála v mnišské tunice, chladným pohledem. „Umím číst a to sakra dobře,“ řekla Lyky a opat sebou reflexivně trhl. „A umím plynule dvaceti jazyky z toho pěti mrtvými,“ „No dobře já ti věřím, ale pochop že tě tam nemůžu pustit, protože i někteří zdejší mniši tam nemají přístup, a když tam pustím cizáčka, bylo by to nespravedlivé, a musíš zde zůstat, než se zcela neuzdravíš,“ „Nebo dokud nepřijede inkvizice? Proč bych to podle vás měla dělat?“ řekla Lyky ale místo odpovědi si opat začal prohlížet její hrudník. Lyky se podívala na místo, kam se jí díval, a zjistila, že tam má stále se zvětšující krvavou ránu. „Proč? Proč jsou všechny moje věci od krve?“ řekla trochu naštvaně Lyky a opat pokynul Felixovi aby, ji odvedl do špitálu. „Musíme najít Christiana, ten ti to šil,“ řekl Felix, když byl opat z dohledu. „Jo, špatně,“ odpověděla Lyky. Christiana našli před špitálem. Jakmile Christian uviděl Lyky hned radši utekl do špitálu. Lyky reflexivně zrychlila krok a rozrazila dveře špitálu. „Ahoj Christiane, tak ty jsi mi prý šil ty žebra co?“ řekla okamžitě „No jo,“ řekl opatrně Christian. „A tu nohu si šil taky?“ „Jo,“ „Půjčíš mi prosím něco, čím bych si to mohla zašít?“ Christian mlčky otevřel skříň a podal Lyky jehlu a niť, Lyky popadla jehlu a začala si ránu zručně stahovat ránu. Když skončila, Christian obdivně řekl: „Ty jo, to mě musíš někdy naučit,“ vyhrkl obdivně Christian. „Tak jo ale ne teď, teď si musím něco vyrobit, nemáte tu někde dílnu?“ „Jo máme, já tě tam dovedu,“ řekl Felix a vedl Lyky po opatství. Když došli k budově a Felix otevřel jedny dveře do zaprášené místnosti. „Tak to je dílna. Kdyby si něco potřebovala tak jsem vedle v mé laboratoři,“ řekl slavnostně Felix. Lyky si povzdechla a pustila se do uklízení dílny. Mezitím o pár metrů dál rozmlouvali dva mniši. „Víš, mně se ta Alex moc nelíbí,“ „Mě taky ne, podle mě je posedlá,“ „Stálo by za to, kdybychom ji vyzkoušeli ne? A já mám známého inkvizitora,“ „Co zase zkusit ten starý trik se svěcenou vodou?“ „Dobrý nápad připrav ho a podle toho pošleme pro inkvizici,“ dva mniši se rozloučili a každý šel svým směrem. Lyky uklidila v dílně a stačila vyrobit i několik sipterů, pak ji napadlo, že by mohla zkusit použít i tu přírodní magii, kterou se naučila nedávno. Složila ruce a snažila se uvolnit svou mysl a soustředila se na jediný ohnivý bod ve svém těle, pak otevřela oči a namířila rukou ke stěně a uvolnila ten ohniví bod, najednou se ozval výbuch a pak klepání na dveře. Lyky šla otevřít a podívala se na svého nového hosta, byl to Felix ale ten byl úplně od kouře.
„Ahoj Alex, hledá tě opat, je v kostele jo a ještě neviděla jsi tu někde rulík zlomocný?“ „Ne ale až ho potkám, vyřídím mu tvé pozdravy,“ řekla se smíchem Lyky a odešla, ale slyšela za sebou Felixe, který se taky zasmál a šel do své laboratoře. „Tak druhá největší budova v opatství,“ řekla Lyky a vstoupila do kostela „É… pane opate?“ zeptala se, ještě než překročila práh kostela. „Jsem tady, pokřižuj se prosím svěcenou vodou a pojď sem,“ ozvalo se z hlouby kaple. Lyky zaváhala, když byla menší, tak chodila do kostela, ale to bylo před její první proměnou, od té doby se nedotkla svěcené vody, „No co takoví malí množství mi neublíží,“ Pomyslela Lyky, ponořila dva prsty do vody a pokřižovala se. Najednou jí začala hrozně pálit ruka, Lyky se na ni nechtěla podívat, aby nepřiznala bolest tomu zvláštnímu pronásledovateli, který ji sledoval, mezitím se dostala až k opatovi. „Chtěl jste mě vidět?“ „Ano chtěl jsem ti doříct pravidla zdejšího opatství, mě je sice jasné že bys měla zůstat jen ve špitálu, ale také ti nemohu zakázat pohyb po některých částech opatství. Smíš tedy chodit po zahradách, jestli chceš tak i po hřbitově, smíš do kostela a do dílen,“ „Do dílen stejně mniši nechodí,“ Pomyslela si trpce Lyky a měla se k odchodu. „Počkej chvilku Alex, potřebuji, abys my do téhle nádoby, dala svěcenou vodu, když už kolem ní jdeš,“ zarazil ji opat. Lyky věděla, že odmítnout tuhle službičku ji zabije ale co její pověstná zručnost? Lyky tedy kývla a přijala od opata nádobu, do které měla dát svěcenou vodu. Když šla ke kamenné míse, vrtalo jí hlavou, jak se taková svěcená voda připravuje. Pozvedla nádobu a všimla si těch dvou prstů, kterýma se dříve dotkla vody, měla je jako opařené. Lyky pokrčila rameny a nalila do nádoby vodu, ale aby se voda dotkla jen mísy a ne její kůže. Když nádobu vrátila opatovi, opat si rychle prohlédl její ruce a všiml si spálených dvou prstů. Odložil nádobu a ukázal Lyky její spáleninu. „Jak se ti to stalo?“ „Tohle? To je jen od svíčky když jsem si nahřívala jehlu tak sem se spálila,“ vymlouvala se Lyky. Opat její výmluvu přijal a propustil ji. Lyky odešla s hlavou vztyčenou netušící, že si skoro podepsala ortel smrti. Po pár dnech jejího pobytu v opatství, když byla noc, k ní přišel Felix. „Alex jen jsem chtěl vědět, kam se skoro každou noc ztrácíš,“ řekl „Sleduješ mě?“ řekla naštvaně a přitom dotčeně Lyky „Ne! To bych si nedovolil. Jen jsem si párkrát všiml, že nejsi v cele,“ „Každý má přeci tajemství,“ řekla Lyky, zadívala se na hvězdnatou oblohu a vzpomněla si na Grace, a hlavně na jejich rozchod, nechtěla, aby se to opakovalo. „Když já ti řeknu své tajemství, řekneš mi ty své?“ pokračoval Felix. Lyky odtrhla pohled od oblohy a zadívala se, se zájmem, na Felixe. „Pokračuj,“ řekla jen a pozorně sledovala Felixe, který sáhl do kapsy, vytáhl jakýsi medailónek a podržel ho Lyky před očima. „Patřím ke skupině lidí, které jdou proti inkvizici, každý z nás má sextant. Mít u sebe sextant je rozsudek smrti, proto je teď můj život ve tvých rukou,“ „Nejsem udavač, ale že ty jsi mi prozradil své tajemství, já ti prozradím své,“ odpověděla Lyky také sáhla do kapsy pro svůj sipter. „Vzpomínáš na amulet, který jste u mě našli? To je sipter, znamení dětí stínu, bytostí které se vždy ukrývají ve stínech,“ dala se Lyky do vyprávění ale Felix jen nevěřícně zatřásl hlavou a zděšeně si prohlédl Lyky. „Ne! Ty jsi vlkodlak? Ty jsi démon,“ Křikl do tmy a utekl. Felix běžel, dokud mu stačil dech, co teď? Když doběhl na hřbitov, uviděl tam mnicha, který měl na hlavě kapuci. Felix netušil, co tam ten tajemný mnich dělá, ale musel se vyzpovídat, tu pravdu co se doslechl, nemůže unést sám. Doběhl mnichovi a popadl dech „Bratře, můžu se ti vyzpovídat?“ řekl, když už relativně dýchal. „Pokračuj, poslouchám tě,“ odpověděl ten tajemný mnich
„Víš jak je tu ta Alex? Tak ona je pravděpodobně démon, vlkodlak…“ „A kdyby si neutekl a nechal sis to vysvětlit…“ řekl k Felixovu překvapení ten tajemný mnich a sundal si kapuci, byla to Lyky, chytla Felixe za límec a zvedla do vzduchu. „Kdyby sis to opravdu nechal vysvětlit tak by se ti nic nestalo,“ „Veritas vincit,“ řekl Felix, nasadil výraz mučedníka a odevzdaně poslouchal. Lyky ho vrátila na zem, ale pořád ho pro jistotu držela. „O vlkodlacích se říká spousta věcí, ale ne všechno je pravda, dokážeme se sice měnit ve vlky, ale nejsme zaslepeni krví a někteří z nás se dokážeme i ovládat při proměně. Jsme schopni lásky, přátelství a všech pocitů. Já patřím do klanu, který bojuje za svobodu…“ „A to tě opravňuje zabíjet nevinný lidi, které ty zabiješ při lovu? To tě opravňuje zabíjet inkvizici a jeho doprovod?“ začal najednou protestovat Felix „Nikdy jsem nezabila nevinný lidi, a ty stejně inkvizici moc nefandíš,“ „No dobře tak já to pochopil, au, už mě můžeš pustit,“ odpověděl Felix. „Nejprve mi tu musíš odpřísáhnout, na svůj život a vše co ti je svaté, že cokoli jsem ti tu řekla, ty neřekneš živí duši a staneš se tak přítel klanu. To je, když znáš pravdu o mě nebo o vlkodlacích,“ „Ano přísahám na svůj život i vše co mi je svaté že vše co jsem se dnes doslechl, nepovím živé duši,“ „Já ti také přísahám, že nic co o tobě vím, nikomu nepovím,“ řekla Lyky a pustila Felixovo rameno, ten si ho protřel a usmál se. Lyky se opět podívala k obloze, kde byl mraky z poloviny zakrytý úplněk. Felix se také podíval na úplněk a otřásl se při myšlence, že by se Lyky musela proměnit. „Felixi je úplněk a věř, že je těžké zde zůstávat v téhle podobě, prosím jdi spát a radši moc nevycházej z cely, nejsem nebezpečná, ale znáš to jistota, sladce se vyspi,“ řekla Lyky aniž by spustila oči z úplňku, Felix jen kývl a mlčky se řídil její radou. Když usínal, slyšel dlouhé vlčí vytí. „Dobrý lov,“ řekl si a nějak věděl, že bude Lyky příští den hodně ospalá. Jeho domněnka se potvrdila. Lyky byla druhý den úplně vyřízená, kudy chodila, tudy zívala, usínala vestoje a těšila, až se bude moct natáhnout na postel. Ale osud to tak nechtěl a někdo zařídil aby Lyky i tuto noc běhala v podobě vlka po opatství. Po obědě přiběhl do dílny Felix a udýchaně řekl: „Jede sem inkvizice, už ji vidí z dálky přijíždět…“ „Jak to?“ řekla Lyky která nevěděla co si o tom myslet. „Neboj, není tu kvůli, tobě je tu kvůli domnělým čarodějnicím,“ řekl Felix, ale v tu chvíli přišel do dílny i opat. „Alexandro, musíme tě někam schovat, já nemám povoleno tu nechávat nějakou cizí holku,“ „Co třeba do skříně?“ řekl zamyšleně Felix svůj první nápad, který se bohužel ujal a Lyky skončila ve skříni. Lyky se uvelebila v prostorné skříni a konečně, i když nepokojně, usnula. Biskup se svým učedníkem byl přijat s veškerými poctami a večer byli ubytováni. Po večerce šel Felix do dílny říct Lyky, že je čistý vzduch. Lyky vzbudilo už jen pouhé otevírání dveří. Když jí Felix konečně pustil ze skříně, vykřikla: „Tam je vzduch že se tam ani spát nedá,“ „ No já s tím nemůžu nic udělat, protože to je tvoje skříň,“ řekl Felix a ukázal Lyky mezi oči. „Dobrá a doufejme, že se podobné anomálie už nebudou opakovat,“ řekla Lyky. Felix se zasmál. „Jo už můžeš jít spát do cely,“ „Dobře, jen si něco zařídím,“ řekla. Felixovi zvadl úsměv na rtech a vystřídalo ho zděšení. „Klidně, ale ať se prosím nikomu nic nestane. Řekl po chvíli. „Nevěříš mi?“ odpověděla Lyky, ale už nečekala na odpověď. Vyběhla a za běhu se proměnila. „Ona ví, co dělá,“ řekl si po chvíli Felix a šel spát. Lyky běžela po střechách opatství, lehce a ladně jak ji to učil Správce. Zastavila a větřila. Původně nechtěla navštívit inkvizitora, ale když zachytila jeho pach, rozběhla se za ním.
Když vběhla k posteli, kde si myslela, že je inkvizitor, uviděla bledého mladíka s havraními vlasy. Pootočila hlavu a usmála se pro sebe, narovnala mu pramen vlasů a pomocí přírodní magie se mu pokoušela přečíst myšlenky, ale musela mu vstoupit do snu. Viděla plameny, ztrátu a chuť po pomstě. Když skončila, hodně toho kluka litovala, podívala se ještě vedle a zjistila, že toho inkvizitora nezná a tak mohla odejít. Usínala s velice zvláštními pocity a zase si vzpomněla na Grace, i když věděla, že vzpomínky nikam nevedou. Druhý den, časně ráno přiběhl do dílny Felix. „Chtějí upálit Berit, mlynářovu ženu,“ „Jo a my potřebujeme vlčí stín, aby ji zachránil viď? Jo, uvidím, co bude, v mých silách,“ „Alex ty jsi?“ řekl Felix a zíral na Lyky „A kde se tu vzal ten kůň?“ dořekl, když se z útrob dílny ozvalo koňské řhání. „Dozvídáš se o mě stále nové a nové věci viď? To je Cita, můj věrný kůň, Cito to je Felix znalec bylinek a zachránce mého života,“ řekla s úsměvem Lyky. Cita se uklonila a dál si všímala sena. Felix k ní přišel a pohladil jí po hlavě, a tak si všiml dvou malých růžků, které koni vyrůstaly před ušima. Felix se usmál a řekl: „To je Stínomil?“ „No podívej se Cito, tady pán je studovaný, ano je stínomil, přesněji řečeno Stínomila, Cita je klisna,“ řekla Lyky a široce se usmála. Najednou se zvenčí ozval křik. Lyky vyběhla, ale už nemohla nic dělat a jen viděla, jak vzplála hranice a plameny stravují tělo krásné ženy. Lyky už mohla jen uctít památku zemřelého. Vyběhla na věž a ve vlčí podobě vyla umíráčka, aby všichni vlci, mniši, inkvizitoři a lidé věděli, že zemřel nevinný člověk. Pak šla sklíčeně do dílny a tam truchlila za ztracenou duši, kterou nestihla zachránit. „Ty vlastně ani nemusíš brečet, vždyť si ji ani neznala,“ „Já nesplnila slib, slíbila jsem, že ochráním všechny, kteří o to žádají a ona prosila,“ „No tak všechno se dá odčinit,“ řekl Felix, který neměl daleko k pláči. „Né všechno Felixi, Všechno ne,“ odpověděla Lyky a odešla spát, protože byla hodně ospalá. Po nějakou dobu sledovala podezřelé osoby a dávala informace Felixovi, nechtěla do jejich bratrstva, ale nějak to odčinit chtěla. Jednou večer ji probudil zase křik. Lyky vyběhla a chtěla odčinit svou minulou chybu. V černém rouchu vběhla na cestu před brankou do hřbitova, skočila před ženu, kterou chtěli upálit a utekla s ní pryč. V lese se pak zastavila „Ty jsi Astrid?“ zeptala se „Ano, moc ti děkuji, proč si to vůbec udělala?“ „Nemusíš mi děkovat, vždy ráda pomůžu lidem, kteří jdou proti inkvizici,“ „Jak to víš?“ zeptala se zděšeně Astrid „Já vím mnoho věcí, máš přece sextant. Já jsem vlčí stín, a teď už běž a ať je k tobě život spravedliví,“ řekla Lyky a odešla k cestě, ale zjistila, že tam leží nějaké mrtvé tělo. Přišla k němu a uviděla, že to byl velmi mladý kluk s blonďatými vlasy, Lyky si k němu klekla a řekla: „Pax vobis.“ Pak si všimla sextantu, který měl u sebe. Lyky se cítila provinile a přitom naštvaně, pak odešla výt dalšího umíráčka. Večer Lyky bloumala po opatství s Felixem po boku. Když jim najednou vběhl do cesty Sylvio . „Půjdeš se mnou, jménem svaté inkvizice tě zatýkám,“ Vykřikl a ukázal na Lyky „Alex co to má znamenat?“ zeptal se Felix „Změnila sis i jméno? Lyky?“ řekl opovržlivě Sylvio a vydal rozkaz dvou vojákům, aby ji odvedli. „Neboj se Felixi, vrána mě povede,“ řekla Lyky s drzým úsměvem a nechala stráže, ať ji odvedou Když ji stráže vedli lesem, pořád se hádali protože Sylvio s nimi nešel, ten radši vzal koně a jel jiným směrem. Najednou Lyky zastavila a řekla: „Slyšíte to?“
„Co? To jak se hádáme, to přeslechnout opravdu nejde,“ řekl jeden ze stráží. „Ne to nemyslím, to vytí,“ „Myslíš, že ti na to skočíme? Tak blbí fakt nejsme,“ řekl s pobavením druhý strážce, ale úsměv mu moc dlouho nevydržel. Kolem nich proběhl stín a najednou se ochladilo a ve vzduchu byla cítit krev a smrt. Na cestě před nimi se jakoby z mlhy vynořila postava „Ve jménu svaté inkvizice ustup,“ řekl ten odvážnější strážce, ale najednou se kácí k zemi s podříznutým hrdlem. Ten druhý vykřikl a tasil meč. „Stín mečem nezabiješ,“ Pošeptala mu Lyky s drzým úsměvem a strážce zahodil meč a vzal nohy na ramena, ale po pár metrech zemřel stejnou smrtí jako jeho kolega. „Děkuji,“ křikla Lyky do tmy „Není zač,“ ozval se za ní ženský hlas. „Dík, jsem Lyky, a ty jsi? Drahá sestro vlkodlaku?“ „Mé jméno je Trixi. A jak si vůbec poznala, že jsem vlkodlak?“ „Tvůj styl. Na, tady máš sipter určitě víš co s tím. Nemáš nějaký klan?“ „Ne jsem převážně samotář, ale ty jsi ta Lyky? Lyky ze Sunnylees?“ „To jsem já, sjednotitel a vládce. A nabízím ti místo v klanu,“ „Tak já to promyslím a děkuji,“ řekla Trixi a odešla zpět do stínu. Lyky se usmála a běžela k opatství. Na nádvoří se srazila s Felixem. „Lyky tebe hledám. Nicklas Brown, učedník inkvizitora se otrávil,“ „A co já s tím?“ zeptala se trochu zmateně Lyky. „On byl s námi, byl proti inkvizici,“ odpověděl Felix a Lyky jen vyběhla do pokoje, kde dřív vkročila do snu toho mladíka s havraními vlasy a ocelově šedýma očima. Našla Nicklase ležet na podlaze a vedle něj ležela lahvička od jedu. Lyky poklekla k mrtvému Nickymu a pohlédla mu do jeho podivně skelných mrtvých očí. „Už bylo dost násilí, zabíjení nevinných, už bylo dost všeho,“ řekla naštvaně Lyky a polykala slzy, které se jí drali do očí. Pak dostala nápad, rozepnula mu sutanu na hrudi a vší silou ho do ní praštila, pak ho pomocí přírodní magie léčila z otrávení bylinou. Křísit mrtvé nemůže nikdo, ale jsou i určité podmínky kdy to jde, když je dotyčná osoba otrávena, zemřela nedávno, a když má na zemi ještě nějaký úkol. Po chvíli léčení Nicklas opět otevřel oči, začal znovu dýchat a znovu mu tlouklo srdce. „Vždyť jsem byl před chvílí mrtví,“ řekl okamžitě Nicklas a Lyky zpozorovala, že má příjemný hlas. „Byl jsi povolán zpět pro důležitý úkol, v bažinách je ten koho ty nenávidíš,“ řekla tajemně Lyky a pomohla Nicklasovi vstát. Nicklas si zapnul sutanu a chystal se odejít. „Tady si k tomu sextantu přidej ještě tohle, Felix ti může vysvětlit k čemu je to dobré,“ řekla Lyky a podala Nicklasovi sipter, Nicklas poděkoval a rozběhl se k bažinám. Lyky osedlala Citu a sledovala ho. Nicklas se sekl o větev, která mu udělala na obličeji velký šrám, ale biskupa dohnal a shodil ho do bažiny, kde se inkvizitor utopil. Lyky to vše sledovala z povzdálí. Pak jela ke starému mlýnu, ze kterého zbyly už jen ohořelé trosky a v dáli odcházeli mlynář Quimbi, mnich Christian a přidal se k nim i Nicklas. „Odcházejí ze starého zmučeného světa vstříc světlu nového, tři mučedníci,“ Napadlo Lyky. Pobídla Citu a jela k městu, kde už zase řádil Sylvio, zachránit dívku zamilovanou do mnicha. Dívku, která se jmenovala Karin.
