Poděkování Na tomto místě bych chtěla poděkovat PhDr. Jaroslavu Pažoutovi, PhD., za jeho nekonečnou trpělivost, ochotu, rady a připomínky při vedení této diplomové práce. Mé další díky patří celé mé rodině za podporu při průběhu studia.
Anotace Petiční hnutí patřilo na konci 80. let k výrazným projevům opoziční činnosti. Předkládaná diplomová práce Petiční hnutí v Československu v roce 1989 je zaměřena na nejvýznamnější petice ze zmiňovaného roku. Jedná se především o podpisové akce za propuštění politických vězňů, na podporu Václava Havla, proti zákroku na Václavském náměstí v lednu 1989 a petici Několik vět. Práce se zabývá okolnostmi jejich vzniku, ohlasem ve společnosti a reakcí režimu. Věnuje se dopadům jednotlivých akcí na vývoj událostí v Československu a pozornost je věnována také postihům jednotlivých signatářů.
Klíčová slova Československo 1969 – 1989, petice, petiční hnutí, politický vězeň, tzv. normalizace, opozice, disent.
Annotation Petitions movement belonged to the late 80s to strong expressions of opposition activity. Master thesis on Petition Movements in Czechoslovakia in 1989 is focused on the most distinct petitions of that year. The concerning petitions are primarily signature campaigns for the release of political prisoners, for the support of Václav Havel, against the intervention on Václavské Square in January 1989 and the petition Několik vět. This work engages in the circumstances of the petitions’ origins, how they reflected in the society and in the reaction of the regime. It further pursuits the punishments of different signatories.
Key Words Czechoslovakia 1969 - 1989, Petition, Petition Movements, Political Prisoner, the so called Normalization, opposition, dissent.
Obsah Seznam použitých zkratek a symbolů ...................................................................................... 10 Úvod ......................................................................................................................................... 11 1
Normalizace ...................................................................................................................... 16 1.1
Situace po roce 1968 .................................................................................................. 16
1.2
Opozice ...................................................................................................................... 17
1.2.1
Hlavní proudy opozice v první fázi normalizace ............................................... 17
1.2.2
Vznik Charty 77 ................................................................................................. 19
1.2.3
Opozice v 2. polovině 80. let.............................................................................. 25
1.3
Radikalizace společnosti............................................................................................ 28
1.3.1 2
3
Palachův týden ................................................................................................... 29
Petiční hnutí v letech 1968–1988 ...................................................................................... 32 2.1
Petiční právo v Československu ................................................................................ 32
2.2
„Protizákonné písemnosti“ obecně ............................................................................ 33
2.3
Jednotlivé petice ........................................................................................................ 35
Petiční hnutí v roce 1989 .................................................................................................. 38 3.1
Petice za propuštění politických vězňů ..................................................................... 39
3.1.1
Jiří Tichý a Ivan Jirous ....................................................................................... 39
3.1.2
František Stárek .................................................................................................. 42
3.1.3
Stanislav Devátý ................................................................................................. 44
3.1.4
Jiří Ruml a Rudolf Zeman .................................................................................. 45
3.2
Podpisové akce proti perzekuci demonstrujících v lednu 1989................................. 46
3.2.1
Podpisová akce Jazzové sekce ........................................................................... 47
3.2.2
Petice 2010 občanů ............................................................................................. 47
3.2.3
Ostatní rezoluce občanů proti lednovému zákroku ............................................ 48
3.3
Petice proti odsouzení Václava Havla ....................................................................... 49 8
3.4
Několik vět ................................................................................................................ 54
3.4.1
Zveřejnění a reakce veřejnosti ............................................................................ 54
3.4.2
Trestní postihy .................................................................................................... 58
3.5
Ekologické petice ...................................................................................................... 62
3.5.1
Gabčíkovo - Nagymaros ..................................................................................... 62
3.5.2
Stav životního prostředí v Severočeském kraji a Praze ..................................... 63
3.5.3
Jaderná elektrárna Temelín ................................................................................ 64
3.6
Petice z oblasti církve ................................................................................................ 65
3.7
Ostatní ........................................................................................................................ 66
3.7.1
Protestní ohrazení kolektivu kulturních pracovníků .......................................... 66
3.7.2
Podnět československých občanů ke zlepšení nedostatečné informovanosti .... 67
3.7.3
Petice Nezávislého mírového sdružení .............................................................. 68
Závěr......................................................................................................................................... 69 Prameny a literatura ................................................................................................................. 72 Seznam příloh ........................................................................................................................... 77 Přílohy ...................................................................................................................................... 78
9
Seznam použitých zkratek a symbolů ABS:
Archiv bezpečnostních složek
ČSSR:
Československá socialistická republika
FMV:
Federální ministerstvo vnitra
Infoch:
Informace o Chartě 77
KBSE:
Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě
kpt:
kapitán
KSČ:
Komunistická strana Českoslovenka
KSSS:
Komunistická strana Sovětského svazu
MV:
Ministerstvo vnitra
NA:
Národní archiv
NMS:
Nezávislé mírové sdružení
npor:
nadporučík
OF:
Občanské fórum
OSN:
Organizace spojených národů
OV:
okresní výbor
por:
poručík
SNB:
Sbor národní bezpečnosti
SPUSA:
Společenství přátel USA
TEP:
Technická evidence písemností
ÚV KSČ:
Ústřední výbor Komunistické strany Československa
VB:
Veřejná bezpečnost
VIA
Východoevropská informační agentura
VONS:
Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných
10
Úvod Na konci 80. let 20. století se po téměř dvaceti letech apatie v normalizačním režimu začala československá společnost probouzet. Orientace na těžký průmysl a centrální plánování zapříčinilo stále se zhoršující ekonomické poměry a vzrůstaly rozdíly mezi Československem a Západem. Naděje na změny přinesla politika přestavby Michaila Gorbačova, který v roce 1985 stanul v čele Komunistické strany Sovětského svazu, i situace v Polsku a Maďarsku. Veřejnost začala otevřeně dávat najevo svůj nesouhlas se stávajícími poměry. Vznikaly nové
nezávislé iniciativy, objevovala se řada petic a lidé stále více
sympatizovali s opozicí. Prvním masovým projevem nespokojenosti byla tzv. svíčková demonstrace za náboženská a občanská práva 25. března 1988 v Bratislavě, které se zúčastnilo více jak 8000 věřících. Mezníkem ve vývoji se stala demonstrace k dvacátému výročí okupace 21. srpna 1988, která odstartovala vlnu dalších protirežimních vystoupení. Jediným povoleným shromážděním byla demonstrace ke Dni lidských práv 10. prosince 1988, bylo jí však vyhrazeno jen poměrně malé Škroupovo náměstí mimo centrum Prahy. Tvrdě potlačeny byly nepokoje v době tzv. Palachova týdne ve dnech 15. až 21. ledna 1989. Násilí použité proti demonstrujícím bylo kritizováno z domova i zahraničí a stalo se důležitým zlomem v postoji československé společnosti k režimu. Změna atmosféry ve společnosti se odrazila i v nárůstu petičních aktivit. Na konci osmdesátých let se objevila řada stěžejních akcí petičního charakteru, které nepochybně přispěly k pádu totalitního režimu. První z nich byla petice Augustina Navrátila Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů v ČSSR, následovala petice Tak dost Ivana Jirouse. Zaměříme-li se přímo na rok 1989 byly to především rezoluce občanů za propuštění politických vězňů a proti věznění demonstrujících v období tzv. Palachova týdne, Iniciativa kulturních pracovníků za propuštění Václava Havla, petice Několik vět a podpisové akce za zlepšení životního prostředí. Petiční hnutí se stalo projevem aktivizace společnosti napříč všemi jejími vrstvami. Pro přehlednost celé práce je nezbytné vymezení pojmu „petice“ jako takového. Ústavněprávní teorie vychází při výkladu petičního práva z jeho řazení mezi práva politická, zejména pak z jeho blízkosti ke svobodě projevu. Takto petiční právo umožňuje artikulovat určitý typ požadavků, specifickou a kvalifikovanou podobu svobody projevu a dále představuje instrument k prosazování jiných práv a svobod. Stále však jde o samostatný 11
ústavní institut. Povinnost orgánů veřejné moci nekončí u pouhého přijetí petice, ale je nezbytné, aby byla petice také projednána a vyřízena.1 Obecně tedy můžeme petice chápat jako písemně podané žádosti občanů k parlamentu (nebo jinému zastupitelskému úřadu), vládě, hlavě státu či jinému orgánu státní a veřejné moci, které požadují určitá občanská práva, případně poukazují na jejich porušování. Pro potřeby této práce je jako petice brán text, který se domáhá určitých práv, jsou pod ním uvedeny podpisy signatářů a byl adresovaný jakémukoli představiteli vedení státu. Do této definice nespadají otevřené dopisy, následně podpořené občany, jejichž podpisy jsou uvedeny pod textem, výzvy a manifesty občanských iniciativ (pokud jsou některé z nich v práci zmíněny, nejsou označeny za petice) a petice, které sledují nikoli veřejný či jiný společný zájem, ale zájmy primárně individuální (soukromé). Ve své práci též petice vymezuji jako ty dokumenty, které byly rozšiřovány za účelem zisku co největšího množství podpisů a ty pod ně byly cíleně sbírány. Hlavním cílem diplomové práce je zmapovat jednotlivé petice roku 1989, jejich samotný vznik a dopad na československou společnost. Pozornost je věnována také snaze komunistického režimu zdiskreditovat tyto dokumenty i jejich signatáře v očích veřejnosti. První kapitola je zaměřená na éru normalizace. Podrobněji se zabývá vznikem Charty 77, aktivizací opozice a veřejnými vystoupeními v době tzv. Palachova týdne. Jsou zde připomenuty také zahraniční okolnosti a jejich dopad na situaci v Československu. Druhá část pojednává o petičním hnutí v Československu v letech 1968 - 1988. V úvodu popisuje vývoj petičního práva v Československu a postup režimu proti protistátním tiskovinám obecně, dále se věnuje občanským aktivitám druhé poloviny 80. let - petici Augustina Navrátila a petici Tak dost z pera Ivana Jirouse a Jiřího Tichého. Třetí kapitola tvoří vlastní jádro celé diplomové práce. Zabývá se již samotným rokem 1989. Pro přehlednost jsou petice z tohoto roku členěny do sedmi základních skupin: za propuštění politických vězňů, proti perzekuci demonstrujících v lednu 1989, rezoluce proti odsouzení Václava Havla, petice Několik vět, ekologické petice, petice z oblasti církve a ostatní, kde jsou zmíněny některé méně známé. V této kapitole je věnována pozornost i některým konkrétním případům perzekucí.
1
FILIP, J.: Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno, 2011, 328 s.103.
12
Pro zpracování daného tématu je možné vycházet z celé řady publikací především českých, ale i zahraničních autorů. Významnou prací zabývající se tématem pádu komunistických režimů je kniha Daniela C. Thomase Helsinský efekt: mezinárodní zásady, lidská práva a zánik komunismu.2 Práce se věnuje průběhu a důsledkům Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě, jejíž závěrečná ustanovení se stala základem pro vznik Charty 77 a působení opozice vůbec. Pro pád komunistických režimů v zemích střední a východní Evropy jsou relevantní práce Timothyho Gartona Ashe Rok zázraků: svědectví o revoluci roku 1989 ve Varšavě, Budapešti, Berlíně a Praze3 a Padraic Kenneyho Karneval revoluce,4 které podávají komplexní přehled o situacích v jednotlivých zemích východního bloku a reflektují příčiny pádu režimů v každé z nich. Situací v Československu se zabývá několik domácích autorů. Období normalizace se věnuje Milan Otáhal ve svých pracích Normalizace 1969 – 1989: Příspěvek ke stavu bádání5, Opoziční proudy v české společnosti 1969 - 19896 a sborníku Opozice, moc, společnost 1968/1970: Příspěvek k dějinám „normalizace“.7 Obě tyto práce jsou dobrým zdrojem informací pro uvedení do širších souvislostí a hlavní problematiky normalizačního režimu. Revolučními událostmi listopadu 1989 se zabývá kolektivní monografie editovaná Jaroslavem Pažoutem a Petrem Blažkem Dominový efekt: Opoziční hnutí v zemích střední Evropy a pád komunistických režimu v roce 19898 a dále také např. Jan Měchýř ve své práci Velký převrat či snad revoluce sametová?: několik informací, poznámek a komentářů o naší takřečené něžné revoluci a jejích osudech,9 která je popisuje v souvislosti s předchozím vývojem v Československu. Samotné petici Několik vět se věnuje poměrně rozsáhlá studie Jiřího Urbana Několik vět: posledních pět měsíců komunistické diktatury petiční optikou10, která byla zveřejněna v časopisu Paměť a dějiny. Přímé svědectví o fungování Výboru na obranu nespravedlivě 2
THOMAS, D. C.: Helsinský efekt. Mezinárodní zásady, lidská práva a zánik komunismu. Praha, Academia 2007. ISBN 978-80-200-1506-8. 3 ASH, T. G.: Rok zázraků: svědectví o revoluci roku 1989 ve Varšavě, Budapešti, Berlíně a Praze. Praha, Paseka 1991. ISBN 978-80-7432-009-5. 4 KENNEY, P.:, Karneval revoluce. Střední Evropa 198. Praha, BB/art 2005. ISBN 80-7341-562-3. 5 OTÁHAL, M.: Normalizace 1969 – 1989. Příspěvek ke stavu bádání. Praha, Ústav pro studium totalitních režimů AV ČR 2002. ISBN 80-7285-011-3. 6
OTÁHAL, M.: Opoziční proudy v české společnosti 1969 – 1989. Praha, Ústav pro studium totalitních režimů AV ČR 2011. ISBN 978-80-7285-137-9. 7 OTÁHAL, M.: Opozice, moc, společnost 1968/1970. Příspěvek k dějinám „normalizace“. Praha, Maxdorf 1994. ISBN 80-85800-12-8. 8 BLAŽEK, P. - PAŽOUT J.: Dominový efekt: Opoziční hnutí v zemích střední Evropy a pád komunistických režimu v roce 1989. Praha Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 2013. ISBN 978-80-7285-166-9. 9 MĚCHÝŘ, J.: Velký převrat či snad revoluce sametová? : několik informací, poznámek a komentářů o naší takřečené něžné revoluci a jejích osudech 1989-1992. Praha, Progetto 1999. ISBN 80-86366-00-6. 10 URBAN, J.: Několik vět. Paměť a dějiny, roč. 4. (2010), č. 1, s. 20-45.
13
stíhaných přináší přepis diskusního setkání Petra Blažka a Jaroslava Pažouta se členy VONS s názvem Nejcitlivější místo režimu: Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných očima svých členů.11 Jako pramen pro studium nezávislých iniciativ lze využít knihu Petra Placáka Fízl,12 která obsahuje vzpomínky jednoho ze zakladatelů opoziční skupiny České děti. Dobovými prameny pro tuto problematiku jsou Vnitrostranické informace z fondu KSČ – ústřední výbor, uložené v Národním archivu v Praze (NA). Jejich obsahem jsou zprávy o politické situaci v krajích, o náladách členů komunistické strany i ostatních obyvatel, o činnosti nižších stranických orgánů, o činnosti základních organizací strany a především o členských schůzích a stavu plnění některých důležitých úkolů. Vnitrostranické informace vycházely zhruba každé dva týdny, běžně jich bylo vydáno od 14 do 22 čísel ročně. V roce 1989 jejich počet významně stoupl, bylo vydáno 55 čísel. Ve Vnitrostranických informacích z roku 1989 jsou obsaženy reakce obyvatel na jednotlivé petice, opatření Ústředního výboru KSČ apod. Dalším pramenem z Národního archivu byla sbírka Monitor, která obsahuje přepsané záznamy vysílání zahraničních rozhlasových stanic. Pro předkládanou práci byla nejdůležitější vysílání Svobodné Evropy, Hlasu Ameriky a BBC. Velká část práce vychází z fondu dokumentů Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) v Libri prohibiti (LP), kde jsou uloženy mimo jiné i materiály týkající se postihů za rozšiřování či podepsání petic, úřední dokumenty k průběhu trestních řízení, ohlasy na jednotlivé kauzy atd. Informace o výskytu protistátních tiskovin byly čerpány v Archivu bezpečnostních složek (ABS), kde je uložena řada písemností a svazků týkajících se nelegálních písemností a tiskovin, mezi něž jsou řazeny i petice. V době vzniku této práce bohužel nebylo pracovníkům archivu známo, že by se mezi dostupnými písemnostmi nacházely i podpisové archy jako takové. V Archivu bezpečnostních složek byly využity dva fondy. A34 II. správa SNB – Protistátní písemnosti pro rok 1988 – 1989 a fond A36 X. správy SNB – Operativní situace v problematice protizákonných písemností, teroru, nedovoleného ozbrojování a verbálních trestných činů politické motivace rok 1989. Ze stejného fondu pak pocházejí také Dokumenty správy SNB hl. města Prahy a Středočeského kraje, denní situační správy pro rok 1989. 11
Nejcitlivější místo režimu. Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných očima svých členů, Diskusní setkání 19. října 2007, Eds. BLAŽEK, PAŽOUT, J.: Praha, Pulchra 2008. ISBN 978-80-904015-2-5. Eds. BLAŽEK, P.: Opozice a odpor proti komunistickému režimu v Československu 1968 – 1989. Praha 2005. 12 PLACÁK, P.: Fízl. Praha, Torst 2007. ISBN 978-80-7215-323-7.
14
Dalším zdrojem byl Archiv Kanceláře prezidenta republiky (AKPR) – fond Kancelář prezidenta republiky, kde je dostupná došlá i odeslaná pošta tohoto úřadu z roku 1989. Jsou zde uloženy např. dopisy za propuštění politických vězňů, reakce na lednové a listopadové události roku 1989, na odstoupení Gustava Husáka, žádosti o amnestii apod. Bohužel pro účely této práce mohlo být využito jen poměrně malé množství studovaných materiálů. Jak již bylo řečeno, jednalo se především o dopisy jednotlivců, které nesplňovaly kritéria daného vymezení petice. Při bádání bylo nalezeno několik petic vzniklých v reakcích na události 17. listopadu 1989, této problematice se však práce nevěnuje. V původním záměru bylo i zpracování pramenů z Archivu Poslanecké sněmovny. Jak však bylo později zjištěno, tento archiv nespravuje archiválie k zadanému tématu. Petice jako takové jsou dochovány ve fondech Federálního shromáždění a České národní rady až po roce 1990. Před rokem 1989 se petice v těchto fondech nenachází. Evidovány byly pouze individuální podání formou stížností, které však byly obratem postupovány příslušným institucím k řešení. Důležitá svědectví o situaci roku 1989 poskytuje také oficiální dobový tisk, reprezentovaný Rudým právem, samizdatovými periodiky (Lidové noviny, Informace o Chartě 77, Vokno a Voknoviny, Bulletin Nezávislého mírového sdružení, časopis Koruna, Informace o církvi, Ekomonitor, Ekologický bulletin) a záznamy relací Československé televize a Originálního Radiožurnálu.
15
1 Normalizace 1.1 Situace po roce 1968 V lednu 1968 se do čela Komunistické strany Československa (dále jen KSČ) dostal Alexander Dubček. Nastalo období uvolňování poměrů, dnes známé pod názvem Pražské jaro.13 Reakcí na obrodný proces byl vpád vojsk armády Sovětského svazu, Maďarska, Bulharska, Polska a NDR v noci z 20. na 21. srpna 1968. Samotné invazi předcházela schůzka sovětské a československé delegace v Čierné nad Tisou, kde se Brežněv pokoušel donutit Dubčekovo vedení k radikálnímu zásahu proti formující se občanské společnosti. Výsledkem jednání se stala Bratislavská deklarace, na jejímž základě bylo rozhodnuto o potřebě vojenské invaze. Moskevské
protokoly
z 26.
srpna
1968
znamenaly
znovuobnovení
pořádku
v Československu v duchu sovětských přání. Dominantním faktorem politiky se stala přítomnost sovětských vojsk v zemi a nastalo období tzv. normalizace, která znamenala pro československé obyvatelstvo potlačení jeho občanských práv a svobod. 16. ledna 1969 se na protest proti normalizačnímu režimu veřejně upálil studen Jan Palach a jeho pohřeb se stal mohutnou politickou demonstrací. 25. února 1969 opakoval tento čin středoškolský student Jan Zajíc a 9. dubna 1969 i dělník Evžen Plocek z Jihlavy. Sovětskému svazu se návrat ke starým pořádkům zdál příliš pomalý, muselo tedy dojít ke změně ve funkci 1. tajemníka KSČ. Vhodnou záminkou se staly antisovětské demonstrace po vítězství československého hokejového týmu nad sovětským na mistrovství světa ve Švédsku. 17. dubna 1969 byl z funkce odvolán A. Dubček a na jeho místo nastoupil Gustav Husák, vybraný Moskvou. Následně došlo ke spontánním demonstracím na několika místech republiky. 21. srpna 1969 se větší pouliční boje udály v Praze, Brně a Liberci. Gustav Husák neváhal osobně podpořit nejradikálnější opatření k potlačení demonstrací. Srpnové události znamenaly největší otevřený boj proti totalitní moci a ozbrojeným silám. Jejich potlačení ukončilo legální aktivizaci občanské společnosti a v podstatě znamenalo konec jakýmkoli pokusům o demokratizaci.14 Hlavním úkolem nového prvního tajemníka ÚV KSČ bylo odstranit reformisty. Nutno říci, že řada z nich sama odešla ze svých pozic. Nicméně, po nástupu Gustava Husáka do čela 13
Jednalo se o jeden z nejzávažnějších pokusů o reformu sovětského modelu socialismu. KSČ se rozdělila na dva proudy, konzervativce a reformně laděné komunisty. V dubnu byl na zasedání ÚV KSČ přijat tzv. Akční program, který představoval koncepci pokusu reformy socialistického zřízení. 14 OTÁHAL, M.: Opozice, moc, společnost 1969/1989. s 14.
16
strany začal režim s účtováním. Následovala vlna prověrek a čistek, které zasáhly sdělovací prostředky, stranické orgány i nové občanské organizace a vedly k odchodu většiny odborných pracovníků. Proslaveným a do jisté doby určujícím a klíčovým dokumentem pro toto období bylo Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti, přijaté na prosincovém zasedání ÚV KSČ 11. prosince 1970. Toto poučení stanovilo konečnou ideologickou verzi, hodnocení a východiska roku 1968. Odmítalo reformy, prohlásilo vývoj v roce 1968 za kontrarevoluci a vracelo do společnosti staré způsoby řízení. Přijetím tohoto dokumentu se uzavřel proces stranické očisty. Na mezinárodním poli byla orientace Československa (i jeho celková politika) zcela podřízena zájmům Moskvy. Po nadějích na nové uspořádání společnosti, na vznik vlastní cesty k socialismu, se ke slovu dostávala éra neostalinismu.
1.2 Opozice Představitelé pražského jara, kteří byli postupně zbavování svých funkcí, a velká část občanů se s okupací a následnou normalizací nikdy nesmířili. Rozhodující součástí odporu v českých zemích byla tzv. opozice, která byla charakteristická určitou organizovaností, programem a protirežimní činností. Její členové byli v první fázi normalizace především exkomunisté, bývalý členové Československé strany socialistické a pražští radikální studenti, kteří měli blízko k trockistům. Zlomová situace v této druhé fázi nastala po vzniku Charty 77. Postupně se vedoucí silou stala kulturní opozice v čele s Václavem Havlem a Chartou 77 celkově, v druhé polovině 80. let se k ní přidala další řada nově vzniklých nezávislých iniciativ a nastoupila mladší, v mnoha ohledech radikálnější generace.
1.2.1 Hlavní proudy opozice v první fázi normalizace Na konci 70. let se profilují tři hlavní proudy opozice: reformní komunisté, zbavení členství ve straně (např. Socialistické hnutí československých občanů, jehož členy byli Milan Hübl, Jaroslav Šabata a Jan Tesař), vyloučení členové brněnské organizace Československé strany socialistické a radikální vysokoškolští studenti z Filosofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.15 Co se týká Slovenska, jednalo se především o tajné církevní organizace.
15
OTÁHAL, M.: Opoziční proudy v české společnosti 1969 – 1989. s. 23.
17
Exkomunisté se vyčlenili do několika proudů. V dokumentu Malý akční program prezentovala své názory první skupina exkomunistů. Socialismus pojímali jako systém, kde si všichni budou rovni, a bude založen na veřejné a podnikové samosprávě. Za nedílnou součást socialismu pokládali dodržování lidských práv. Druhý proud zastával názor, že je lepší vyčkat příznivější mezinárodní situace, především změn v Sovětském svazu, a třetí se naopak vyslovil pro vznik organizovaného opozičního hnutí. Později také zveřejnili prohlášení Výzva marxistům Československa, kde nabádali k založení Svazu komunistů Československa. Posledním dokumentem vydaným exkomunisty až do vzniku Obrody bylo Prohlášení socialistického hnutí československých občanů k 21. srpnu 1973. V této době již byli vůdčí osobnosti exkomunistů vězněni. Autoři v prohlášení upozorňovali na zhoršení vnitropolitické situace a požadovali, aby lidem poškozeným v čistkách byla vrácena jejich práva a mohli se vrátit do původních zaměstnání. V první éře normalizace pocházela většina programů ze skupin exkomunistů. Nepopiratelným faktem zůstává, že byly založeny na socialismu se samosprávnými celky a neodpovídali tehdejší situaci. Tuto skutečnost potvrdil i neúspěch akce s názvem Výzva. Opozičnímu skupinami byly rozšířeny letáky nabádající k neúčasti ve volbách, kterou zákon povoloval. Masová účast však potvrdila smutný fakt, že se občané s novou situací smířili.16 Dalším
významným
provoláním
tohoto
období
byl
Malý
akční
program
Československého hnutí za demokratický socialismus z roku 1970. Československé hnutí za demokratický socialismus vzniklo z bývalých členů Československé strany socialistické v Brně a jeho členy byli např. Milan Šilhan, Jaroslav Mezník a Petr Wurm. Kladli důraz zejména na dodržování lidských práv a socialismus chápali jako úsilí o vytvoření optimálních podmínek pro co nejúplnější rozvinutí společnosti. Další skupinou byli vysokoškolští studenti, především z filosofické fakulty v Praze. Jednalo se např. o Jana Frolíka, Ivana Dejmala, Jaroslava Suka, Petrušku Šustrovou, Jaroslava Baštu apod. Vedoucí osobou studentského hnutí byl středoškolský profesor Petr Uhl. Studenti nejprve maskovali svou činnost zakládáním legálních organizací, jakou byl např. Historickosociologický klub s přihlédnutím k futurologii. Později začali vydávat publikace a letáky vyzývající k odporu proti režimu a v prosinci 1968 založili nezávislou organizaci s názvem Hnutí revoluční mládeže.17 Toto hnutí sdružovalo především studenty, ale i intelektuály a
16
OTÁHAL, M.: Programová orientace disentu 1969 – 1989. s. 30. In: BLAŽEK, P. Opozice a odpor proti komunistickému režimu v Československu 1968 – 1989. 355s. 17 OTÁHAL, M.: Opoziční proudy v české společnosti 1969 – 1989. s. 23 – 24.
18
některé dělníky. Nejprve se jednalo spíš o volné sdružení, teprve později byla vytvořena pevnější struktura. Hnutí revoluční mládeže bylo specifické především v tom, že bylo do značné míry ovlivněno myšlenkami nové levice, která byla ideovou platformou radikálně levicového protestního hnutí na Západě. Vedení státu využilo velké akce opozice proti volbám do zákonodárných sborů v roce 1971 a zbavilo se jejích předních představitelů v politických procesech o rok později. V červenci a srpnu 1972 se konalo deset procesů, v nichž byly uloženy tresty ve výši až šesti let vězení.18 Toto období bývá často považováno za ukončení první etapy normalizace. Obyvatelstvo začalo upadat do apatie, stagnovat a přizpůsobovat se nastalým poměrům ve společnosti. Do poloviny 70. let navíc docházelo k poměrně příznivému vývoji hospodářství. Lidé byli zbaveni základních existenčních starostí, režim jim zajistil sociální stabilitu a společnost se postupně stávala lhostejnou, výměnou za materiální hodnoty. Dalo by se říci, že v 70. letech 20. století se režim opíral o několik základních aspektů. Propagandu, zastrašení veřejnosti soudními procesy s členy opozice a zajištění sociálních jistot obyvatelstvu, které tak nové pořádky více či méně přijalo. Změna poměrů také ovlivnila charakter opozice. V době upevňování moci se ukázalo, že obyvatelstvo nepodporovalo opozici a to prostě proto, že nevěřilo v její schopnost zvrátit současný stav. Stejně tak tomu bylo v období stabilizace, kdy se navíc podařilo zvýšit životní úroveň.
1.2.2 Vznik Charty 77 Na počátku 70. let 20. století byla opozice roztříštěna. Husákovo vedení svůj hlavní úkol splnilo – likvidovalo obrodný proces a obnovilo sovětský systém. V dalším období se ekonomická i společensko-ekonomická sféra stabilizovala, ekonomika v prvních letech dokonce rostla. Co se týká mezinárodní situace, ani ta nebyla pro opozici příznivá. Nastalo období détente, kdy obě velmoci (USA a SSSR) usilovaly o společné soužití. Situace se změnila
18
První politický proces se připravoval s lidmi, kteří podepsali manifest Deset bodů. Jeho autoři byli obžalování pro přípravu podvracení republiky. Soud byl několikrát odložen a nakonec se nekonal. Hlavní zásah proti opozici se konal v souvislosti s volbami v roce 1971. Na přelomu roku 1971/1971 bylo zatčeno 140 osob, nakonec před soudem stanulo 46 obviněných. Nejprve bylo proti představitelům opozice vzneseno obvinění z pobuřování, které bylo později překlasifikováno na podvracení republiky. Zmiňovaných 46 osob bylo odsouzeno k celkem 126 letům nepodmíněně. Tyto politické procesy sehráli klíčovou úlohu při nastolování normalizačního režimu. OTÁHAL, M.: Opoziční proudy v české společnosti 1969 – 1989. s. 68.
19
v druhé polovině 70. let, kdy došlo k postupné aktivizaci opozice, které napomohla řada okolností. Diplomatické vztahy mezi státy západní a východní Evropy se v 50. a 60. letech 20. století řídily zásadou nevměšování se do vnitřních záležitostí. Zlomem ve vývoji se stala Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v Helsinkách (dále jen KBSE), které se zúčastnily všechny státy Evropy (kromě Albánie), Spojené státy a Kanada. KBSE byla tvořena systémem mezinárodních jednání a smluv, jejichž cílem bylo zajistit mír a prohloubit spolupráci mezi evropskými státy. Prvotní impuls pro svolání KBSE iniciovaly státy Varšavské smlouvy již roku 1966. Prvním jednáním byla přípravná konference v Helsinkách v listopadu 1972. Následná konference ministrů zahraničních věcí byla uskutečněna v červenci 1973 a odstartovala vlastní proces jednání. Od září 1973 do června 1975 následovala konference v Ženevě. V období do července 1975 probíhala jednání o podobě Závěrečného aktu. Tento dokument byl 1. srpna 1975 v Helsinkách podepsán nejvyššími představiteli 33 evropských států, Kanady a USA, čímž skončila nejdůležitější fáze procesu KBSE. V závěrečném aktu byl uznán status quo a otázka Československa nebyla projednávána. Důležitým výstupem se ale stalo schválení tzv. třetího koše, který deklaroval zásady dodržování lidských a občanských práv, formulovaný již dříve pakty OSN. V Československu k jejich zveřejnění došlo 13. října 1976 ve Sbírce zákonů. Právě zveřejnění těchto paktů se stalo základem pro vznik Charty 77, nejvýznamnější složky opozice v Československu. Krátce po zveřejnění došlo také k propuštění politických vězňů M. Hübla, J. Müllera, J. Šabaty a J. Tesaře.19 V tomto období přestala hrát roli skupina bývalých členů Československé strany socialistické a Hnutí revoluční mládeže a to jednoduše proto, že jejich členové byli ve vězení a exkomunistické opozici se nepodařilo získat podporu ani mezi domácím obyvatelstvem, ani v zahraničí a octla se tak v určité izolaci. V této chvíli přichází na řadu tzv. tvůrčí inteligence, druhá kultura, která přinesla trvalé hodnoty.20 Co se týká Slovenska, tam byla situace rozdílná. Zatímco v českých zemích probíhaly represe celoplošně, na Slovensku byly postihy spíše adresné. Důvodem mohl být rozdílný přístup k demokracii. Dle Miroslava Kusého byl na Slovensku slabší demokratizační proces než v českých zemích a proto zde bylo méně lidí, kteří za něj byli ochotni bojovat. Přesto, se
19
THOMAS, D. C.: Helsinský efekt: mezinárodní zásady, lidská práva a zánik komunismu. s. 45. OTÁHAL, M.: Opozice v českých zemích na sklonku tzv. normalizace. In: BLAŽEK, P., PAŽOUT, J. Dominový efekt: Opoziční hnutí v zemích střední Evropy a pád komunistických režimů v roce 1989, s. 115. 20
20
zde tzv. „ostrůvky pozitivní deviace“ objevily a to především v kruzích tzv. tajné církve. Na Slovensku bylo zdokumentováno více než 20 církevních samizdatových periodik. Mezi ně patřilo Rodinné společenstvo, Myšlenky z večeřadla, Bratislavské listy apod. Specifikem byla převaha církevního samizdatu nad samizdatem občanským.21 Již v roce 1975 vystoupil veřejně proti režimu Václav Havel. Svým otevřeným dopisem Gustavu Husákovi vnesl do dosavadních opozičních koncepcí nový prvek. Normalizační režim kritizoval za jeho vliv na člověka, z krize společnosti, jejíž příčinou byl strach o existenci v etickém smyslu. Význam tohoto dopisu spočíval především v analýze režimu, nutno však říci, že nebyl a nemohl být programem pro širší vrstvy obyvatelstva.22 Důležitou roli v opozici začal hrát také underground. Mladá generace, která přímo nebojovala proti normalizačnímu režimu, ale chtěla žít podle svých představ, které se podstatně lišili od představ vedoucích orgánů státu. Toto hnutí bylo režimem cíleně potlačováno, protože zasáhlo značnou část mládeže. Byly zakazovány koncerty rockových skupin, kolem kterých se tito příznivci soustřeďovali a účastníci koncertů byli perzekuováni. Dalo by se říci, že režim proti undergroundu použil všech administrativních prostředků. Přelomovým okamžikem se stal proces se členy hudební skupiny The Plastic People of the Universe, kteří byli v roce 1976 obviněni z výtržnictví. Zatýkání začalo 17. března a postupně se ve vazbě ocitli všichni členové skupiny. Většina obviněných byla během dubna až srpna 1976 postupně propuštěna. Ve vazbě zůstal I. Jirous, P. Zajíček, S. Karásek a V. Brabenec.23
21
CUHRA, M.: Katolická církev a odpor vůči „normalizačnímu režimu. In: BLAŽEK, P., PAŽOUT, J. Dominový efekt: Opoziční hnutí v zemích střední Evropy a pád komunistických režimů v roce 1989. s. 67. 22 OTÁHAL, M.: Opozice v českých zemích na sklonku tzv. normalizace. In: BLAŽEK, P., PAŽOUT, J.: Dominový efekt: Opoziční hnutí v zemích střední Evropy a pád komunistických režimů v roce 1989. s. 115. 23 Co se týká politických procesů, na Slovensku byly vedeny především proti katolické církvi a náboženským společnostem a hojně se objevují od 2. poloviny 70. let. Velmi častým obviněním bylo maření dozoru nad církvemi a náboženskými společnostmi. Navenek byly vztahy prezentovány jako bezproblémové, ale věřící se s otevřenou nebo skrytou formou perzekuce setkávali v podstatě každodenně. Jedním z nejznámějších se stal proces s Ladislavem Hanusem, který byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody po dobu jednoho roku za to, že bez povolení státu zpovídal věřící v kostele v Ružomberku. Státní bezpečnost také monitorovala náboženské poutě a snažila se snížit počet věřících na nich. V roce 1973 začaly vznikat samizdaty a objevovat se večírky, kde se scházeli odpůrci režimu. V tomto období se také zrodilo společenství, které vytvořilo základ pro tajnou církev. Toto hnutí navazovalo na činnost tajných fakult z roku 1949. Jeho hlavními postavami byli biskup Korec, V. Jukl, S. Krčméry a Rudolf Fiby a nazývalo se Fatima. Jeho hlavním cílem byla pomoc všem věřícím, zajistit dovoz zakázané literatury apod. Právě význam podobných malých hnutí byl pro slovenskou opozici nedozírný. Tajná církve měla mohutnou základnu věřících, ale její představitelé z pochopitelných důvodů odmítali označení občanská iniciativa. Neusilovali o občanská práva v globálním měřítku, ale o prosazování svých náboženských práv. Co se však týká režimu, posuzoval je stejně jako občanské iniciativy a reagoval na ně stejně prudce.
21
Vedení státu nepočítalo s tím, že proces vzbudí negativní odezvu u veřejnosti. Hudebníci byli prezentováni jako lidé bez vzdělání, žijící na okraji společnosti. Soudní jednání začal spolu s Jiřím Němcem navštěvovat i Václav Havel a vyvolal nevoli i mezi ostatními z řad intelektuálů, kteří ho chápali jako útok na občanská práva. Mezi ně patřil například i pozdější mluvčí Charty 77 filosof Jan Patočka, profesor Karel Kosík či spisovatelé Ivan Klíma a Pavel Kohout. Hlavní význam tohoto procesu spočíval v semknutí demokratické opozice všech směrů, jaké nemělo v tehdejších komunistických zemích obdoby a které se stalo základem Charty 77. Dokument Charta 77 byl vydaný 1. ledna 1977 a podepsalo je 243 občanů, z toho přes sto z nich bylo z řad bývalých komunistů.24 Autorství bylo prezentováno jako kolektivní dílo, za hlavního autora je však obecně pokládán Václav Havel. Autorem názvu samotného je Pavel Kohout. Text dokumentu byl umírněný. Charta 77 nebyla oficiálně založena k opoziční politické činnosti, nebyla organizací, neměla stanovy, stálé orgány a organizačně podmíněné členství. Oficiálními mluvčími se stali dramatik Václav Havel, filosof Jan Patočka a exministr Jiří Hájek. Od svého počátku byla úzce propojena s helsinskými dohodami a mezinárodními pakty: „Dne 13. 10. 1976 byly ve Sbírce zákonů ČSSR (č. 120) zveřejněny Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech, které byly jménem naší republiky podepsány v roce 1968, stvrzeny v Helsinkách roku 1975 a vstoupily u nás v platnost dnem 23. 3. 1976. Od té doby mají naši občané právo a náš stát povinnost se jimi řídit“
25
Další odkaz na helsinské dohody se
objevuje také v závěrečném odstavci. „Svým symbolickým jménem zdůrazňuje Charta 77, že vzniká na prahu roku, který byl prohlášen rokem práv politických vězňů a v němž má bělehradská konference zkoumat plnění závazků z Helsinek.“26 Za hlavní cíl si Charta 77 vytkla usilovat o konstruktivní dialog s politickou mocí, upozorňovat na konkrétní porušování občanských práv a předkládat návrhy k jejich prohloubení. Dalším významným aspektem bylo, že odmítala jakékoli jiné ideologické či politické stanovisko než ochranu lidských práv, zakotvenou v mezinárodních dohodách. Zde je na místě zmínit, že Charta v sobě skrývala jistý protiklad. Její cíle byly politické, ale zřekla
24
OTÁHAL, M.: Opozice v českých zemích na sklonku tzv. normalizace. In: BLAŽEK, P., PAŽOUT, J. Dominový efekt: Opoziční hnutí v zemích střední Evropy a pád komunistických režimů v roce 1989. s. 116. 25 PREČAN, V. - CÍSAŘOVSKÁ, B.: Charta 77: Dokumenty, Praha 2007, s. 1. 26 Tamtéž.
22
se politických prostředků boje a chtěla vést s normalizační mocí dialog, ta však o to nemohla mít zájem, neboť to bylo v přímém rozporu s podstatou komunistického režimu.27 Do 24. dubna 1978 se pod prohlášení Charty 77 podepsalo 978 signatářů. Podpora se ozývala i ze zahraničí. V první vlně podpisů této petice bylo např. i 34 osob z Maďarska.28 Na Slovensku neměl vznik Charty 77 takový ohlas jako v českých zemích. Dle historika Norberta Kmetě byla hlavním důvodem rychlá a tvrdá reakce režimu, druhým pak neoslovení Alexandra Dubčeka. Názory na to, proč byla na Slovensku Charta 77 přijata poměrně chladně, se samozřejmě liší. Např. Miroslav Kusý, jeden z prvních slovenských signatářů, na konferenci k 30. výročí Charty 77 upozornil na to, že otcové zakladatelé byli výhradně Češi a stejně tak nebyl žádný ze Slováků nikdy mluvčím. To samozřejmě mohlo ovlivnit celkový přístup Slováků k Chartě.29 Mezi slovenské signatáře patřil např. Dominik Tatarka a Ján Mlynárik. Tato dvě jména jsou v souvislosti se slovenských disentem často skloňována stejně tak jako např. jména Josefa Jablonického a Milana Šimečka, kteří spolupracovali s Petrem Uhlem, Václavem Malým a Ludvíkem Vaculíkem. Vedoucí představitelé státu si byli vědomi političnosti Charty 77. Byly zahájeny přímé perzekuce signatářů a zároveň byla spuštěna ostrá „protichartistická“ kampaň. Vláda však nemohla prohlásit Chartu 77 za nelegální organizaci, protože by to znamenalo popření jejího podpisu pod helsinskými dohodami a úmluvami OSN. Vedení státu se snažilo skupinu lidí okolo Charty 77 izolovat, vyvolat v lidech strach a především negativní postoj k signatářům. Hlavní pozornost byla upřena na mluvčí Charty 77. V. Havel byl 14. ledna 1977 zatčen a obviněn z podvracení republiky za své autorství otevřeného dopisu Gustavu Husákovi i jako hlavní organizátor Charty 77. J. Patočka 13. března 1977 zemřel na selhání srdce po absolvování jednoho z výslechů, J. Hájek byl sledován. Kampaň proti signatářům zahájil článek Ztroskotanci a samozvanci, uveřejněný 12. ledna 1977 Rudým právem. Sám dokument v něm byl označen za protistátní, protisocialistický, protilidový, demagogický hanopis, který pomlouvá Československou socialistickou republiku.30 27
OTÁHAL, M.: Opozice v českých zemích na sklonku tzv. normalizace. In: BLAŽEK, P., PAŽOUT, J. Dominový efekt: Opoziční hnutí v zemích střední Evropy a pád komunistických režimů v roce 1989. s. 116-117. 28 RAINER, J. M.: Význam Charty 77 pro formování opozičního hnutí v Maďarsku. In: PREČAN - V., CÍSAŘOVSKÁ, B.: Charta 77: Dokumenty, Praha 2007, s. 300. 29 Záznam panelové diskuse na téma: Hnutí za lidská a občanská práva v zemích sovětského bloku a pád komunismu. PREČAN, V.: Charta 77 - od obhajoby lidských práv k demokratické revoluce, 1977 – 1989. Sborník z konference k 30. Výročí Charty 77, s. 383 - 384. 30 Rudé právo (dále RP), č. 9, roč. 57, 12. ledna 1977.
23
Vrcholem kampaně byla manifestace jednoty umělců s politikou komunistické strany. 28. ledna 1977 bylo předními osobnostmi kultury a umění (např. K. Högerem, J. Werichem, F. Filipovským, M. Kopeckým, J. Sovákem, L. Peškem aj.) v Národním divadle podepsáno Provolání výborů československých uměleckých svazů: Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru, čtené Jiřinou Švorcovou. 4. února 1977 se podobné setkání konalo v pražském Divadle hudby. Provolání přečetla zpěvačka Eva Pilarová a i zde se objevilo mnoho populárních osobností, estrádních umělců (K. Gott, J. Schelinger, J. Korn, F. Ringo Čech aj.). Ostatní představitelé tzv. kulturní fronty podepisovali provolání v sekretariátech uměleckých svazů, v redakcích novin a nakladatelstvích, v televizi či rozhlase. Odmítnutí podpisu často znamenalo ztrátu zaměstnání. Od soboty 29. ledna až do 12. února 1977 vycházely v Rudém právu na pokračování seznamy signatářů tzv. Anticharty. K Provolání se v rámci kampaně připojilo 76 národních umělců, 360 zasloužilých umělců a přes 7000 „obyčejných“ umělců. Text Charty 77 byl veřejně odmítán, přestože nebyl nikdy oficiálně zveřejněn. Ohlas na Chartu 77 ve společnosti byl poměrně malý (do listopadu 1989 se k ní připojily necelé 2000 občanů). Charta 77 získala především mezinárodní uznání. Ze zahraničí se ozývaly negativní reakce na šikanu signatářů. Praha byla kritizována za porušování mezinárodních závazků obsažených v Helsinském aktu, vlády západních i neutrálních zemí v celé Evropě vydaly sérii odsuzujících prohlášení. Kritika reakce československé vlády se ozývala také od komunistických a socialistických stran na západě. Dnes hodnotíme hlavní význam Charty 77 ve sjednocení různých opozičních proudů a otevření cesty pro vznik nových. 27. dubna 1978 došlo k ustanovení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, který přímo vycházel z Charty 77. Jeho hlavním posláním bylo sledovat případy osob, které byly trestně stíhány za projevy svého přesvědčení nebo které se staly oběťmi policejní či justiční svévole, seznamovat s těmito případy veřejnost i úřady a pomáhat postiženým osobám. V květnu 1979 proti výboru zasáhla bezpečnost. Mezi sedmi odsouzenými byl i Václav Havel. Za dobu své existence vydal VONS přes 1125 sdělení.31 Charta 77 byla třináct let činitelem nepřetržitě vykonávaného průzkumu o možnostech a limitech občanských aktivit.
31
MĚCHÝŘ, J.: Velký převrat či snad revoluce sametová?: několik informací, poznámek a komentářů o naší takřečené něžné revoluci a jejích osudech 1989-1992. s. 49.
24
1.2.3 Opozice v 2. polovině 80. let V druhé polovině 80. let 20. století měl Sovětský svaz stále větší hospodářské potíže, vyvolané nehybným politickým systémem, který vycházel z přílišné centralizace, centrálního plánování a absence soukromého sektoru. Svou nezanedbatelnou roli sehrála také sovětská intervence do Afghánistánu v roce 1979 a následný desetiletý válečný konflikt. Situace zašla tak daleko, že režim nebyl schopen zajišťovat základní potřeby občanů. V roce 1985 se generálním tajemníkem Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS) stal Michail Gorbačov. Jeho pozice nebyla vůbec jednoduchá, Sovětský svaz se nacházel v obrovské krizi jak hospodářské, tak politické. Gorbačovova politika přestavby (perestrojky) měla pro budoucí vývoj celého východního bloku velký význam. Reakce československé vlády na novou politiku Sovětského svazu, která zásadně odporovala mocenskému stereotypu československých politiků, byla ale v zásadě záporná. Spatřovala v ní návrat k obrodnému procesu – Pražskému jaru, což pro ni bylo samozřejmě nepřípustné. Přes tento postoj československé vlády došlo k významné změně - vedení ztratilo oporu v Sovětském svazu. Vznikla vhodná půda k tomu, aby disent mohl zahájit boj o moc, pro který dala podklad Charta 77. Zároveň se ve vedení státu rozpoutal mocenský zápas o funkci generálního tajemníka KSČ. V prosinci 1987 byl Gustáv Husák, který nadále setrval ve funkci prezidenta, vystřídán Miloušem Jakešem. Jakešovo vedení odmítalo jednat s opozicí a uvolňovalo se jen k nejnutnějším politickým a hospodářským úpravám. V neposlední řadě se také měnilo celkové chování společnosti. Lidé začali dávat svou nespokojenost najevo i veřejně. Důsledkem těchto událostí byl nárůst počtu nezávislých iniciativ. Mezi jednu z nich patřila např. skupina okolo Emanuela Mandlera s názvem Demokratická iniciativa, která chtěla usilovat o zlepšení života společnosti z jasných politických pozic a o regulérní politickou soutěž. Uznávala vedoucí úlohu KSČ a jejím cílem nebylo odstranění normalizačního režimu, ale jeho postupná demokratizace. Stejně jako Charta 77 vycházela ze závěrečného protokolu Konference o bezpečnosti a spolupráce v Evropě konané ve Vídni. Další významnou občanskou iniciativou bylo s Chartou spjaté Hnutí za občanskou svobodu (dále jen HOS) založené v říjnu 1988. Samotný program tohoto hnutí byl zveřejněn v manifestu Demokracii pro všechny (jeho konečnou podobu provedl V. Havel), v jehož úvodu byl oznámen záměr vytvoření politické organizace s politickými metodami boje. Podpis pod manifest připojilo 126 občanů. Hlavním představitelem byl již zmiňovaný Rudolf 25
Battěk (v období Pražského jara místopředseda Klubu angažovaných nestraníků). Programu této iniciativy bylo vytýkáno, že sice podával politické požadavky, ale nenaznačil cestu, jak je realizovat. Hnutí za občanskou svobodu nebylo ideově jednotné a postupně se na jeho půdě vytvářely ideově politické proudy. V opozici také dále zůstávali exkomunisté. Někteří z nich (P. Pithart, V. Hájek apod.) působili v Chartě 77 či jiných občanských iniciativách. Impulsem k jejich samostatnému vystoupení se stala Gorbačovova politika perestrojky a glasnosti. Na přelomu roku 1988/1989 byl založen Klub za socialistickou přestavbu - Obroda. Ve svém prohlášení vyložil pojetí socialismu, jehož hlavním bodem byla demokratická samospráva svobodného lidu, efektivní hospodářství, svobodná práce, občanská rovnost apod. Za hlavní překážku těchto reforem považovali jeho členové monopol komunistické strany. Politickou atmosféru vhodnou k přestavbě měla přinést dohoda mezi všemi společenskými třídami i skupinami různých myšlenkových proudů či vyznání. Obroda usilovala o navázání kontaktu s vedením KSČ a byla ochotna podpořit jej při realizaci reformních kroků. Ke kontaktu mezi jejími představiteli a KSČ skutečně došlo, ale pokusy o dialog skončily neúspěšně. Normalizátoři si uvědomovali, že jakákoli dohoda s reformními komunisty by znamenala jejich uznání jako politické síly a tím ohrožení jejich moci. Vliv Obrody ve společnosti nebyl velký. Většina občanů již nepokládala návrat k situaci z roku 1968 za přijatelný.32 V polovině 80. let dochází k významnému zlomu. Do veřejného života začíná vstupovat nová generace, která vyrůstala v reálném socialismu a nyní hledala svůj vlastní prostor, kde by se mohla realizovat. Jednou z hlavních oblastí se stala rocková hudba. Její příznivci nesledovali politické cíle, ale vedení státu nemohlo trpět žádný nezávislý projev. Jeho zájem o tuto část obyvatelstva vedl k jeho popularizaci. V 80. letech došlo k tomu, že se mládež přímo zapojila do opozičních hnutí, vytvářela vlastní na „tradičním“ disentu nezávislé iniciativy a přinesla radikálnější postoje. Jednou z nových iniciativ byla Společnost za veselejší současnost, která byla ovlivněna polskou Pomerančovou iniciativou. Její akce byly spíše recesistického charakteru. Jednou z nejznámější byla tzv. Veselejší Bezpečnost či pravidelný běh Třídou politických vězňů. 28. května 1988 zveřejnila svůj manifest iniciativa převážně mladých lidí s netradičními požadavky, jejíž název byl České děti. V jejich manifestu proklamovala obnovu Českého 32
OTÁHAL, M.: Opozice v českých zemích na sklonku tzv. normalizace. In: BLAŽEK, P., PAŽOUT, J. Dominový efekt: Opoziční hnutí v zemích střední Evropy a pád komunistických režimů v roce 1989. s. 122.
26
království potažmo Zemí Koruny české.33 Autoři kladli důraz na péči o kulturní dědictví, historické vědomí a životní prostředí. Jak uvádí Petr Placák, jeden z předních signatářů, některé bizarní paragrafy měly potvrdit nezávislost na aktuálním mocenském systému a společnosti. Manifest měl být (na rozdíl od Charty 77) aktivní demonstrací svobody. Nezabýval se obranou pronásledovaných ani lidskými právy. O radikálnějším postoji mladých lidí svědčí slova již zmiňovaného Petra Placáka: „České děti nefilozofují jako jejich tatíci, ale provádějí i takové akce, po nichž bude v Praze rušno.“34 Přes rozdíly v jednotlivých koncepcích byla řada signatářů členy Charty 77 a uznávala ji.35 Jiného charakteru bylo Nezávislé mírové sdružení - Iniciativa za demilitarizaci společnosti (NMS), která usilovala především o život v míru. V prvním prohlášení z 16. dubna 1988 je mírový stav označen jako úkol každého národa, který musí vytvořit podmínky, aby takový stav mohl vládnout. Členové se vyjadřovali k mezinárodním otázkám, požadovali alternativní vojenskou službu a proklamovali právo na svobodu. Nesázeli pouze na dialog s mocí, ale aktivně pořádali protirežimní demonstrace. Mezi zakladatele hnutí patřila Hana Marvanová a Tomáš Dvořák, souhlasně na něj reagoval i kardinál Tomášek. NMS navázalo kontakt s Československým mírovým výborem a obě organizaci spolupracovali při řešení konkrétních otázek, bohužel se později ukázalo, že zájem oficiální organizace byl spíše taktického rázu. Na Slovensku se s nástupem 80. let stali významnou součástí opozice bratislavští nebo slovenští zelení. Ti měli několik známých akcí jako např. Obranu známého Martinského hřbitova nebo akci Bratislava nahlas, kdy upozorňovali na kritickou situaci životního prostředí v tomto městě. Ve stejném období se na Slovensku, stejně tak jako v Čechách, objevuje nárůst oblíbenosti punk rocku u mládeže a to především ve větších městech jako Bratislava, Bardejov, Košice, Martin apod.
33
Manifest zahrnoval např. i návrh na znovu zavedení královských měst a návrat měst poddanských pod správu šlechty. V čele státu měl stanout král, jako záštita slabých a nemocných, záruka ochrany lesů, zvěře, přírody… Církevní majetek měl být navrácen do rukou církve, měly být obnoveny řády jako základní kameny evropské civilizace apod. Co se týče ekonomiky země, mělo dojít k totální přestavbě, především pak odklonu od těžkého průmyslu. Co se týče energie, mělo být ponecháno na vůli lidu, zda dále pokračovat ve výstavbě jaderných elektráren, zároveň mělo být instalováno odlučovací zařízení ve všech jaderných elektrárnách a v budoucnu kladen důraz na získávání energie pomocí bezodpadových technologií. PLACÁK, P.: Fízl, Praha 2007, s. 136. 34 ABS, A36, Správa SNB hl. města Prahy a Středočeského kraje, Denní situační zpráva 5. 8. 1989. OTÁHAL, M.: Opozice v českých zemích na sklonku tzv. normalizace. In: BLAŽEK, P., PAŽOUT, J. Dominový efekt: Opoziční hnutí v zemích střední Evropy a pád komunistických režimů v roce 1989. s. 125. 35 PLACÁK, P.: Fízl. s. 136.
27
Problémovou se stala otázka slovensko-maďarských vztahů, která se vyostřila v roce 1987. O některých případech informovala Charta 77 na základě materiálů Miklóse Duraya a Výboru na ochranu práv maďarské menšiny v Československu. Ty upozorňovaly na porušení práv maďarských studentů v Nitře. Další případ podobného útlaku se měl stát také v Bratislavě, kde v místnostech maďarského souboru Mladé srdce někdo založil požár. Vyvolávání nesnášenlivosti mezi Slováky a Maďary odsoudila v březnu 1987 Charta 77 ve svém dopise adresovaném federální vládě. Nejvýznamnější akcí roku 1987 se stala svíčková demonstrace v Bratislavě. V souvislosti s účastí na ní proběhlo několik soudních procesů, na všechny případy související s trestním postihem občanů se později vztahovala amnestie z 28. října (jedinou výjimkou byl případ Jiřího Fajmona). V říjnu 1988 byl zveřejněn manifest HOS Demokracii pro všechny. K tomuto hnutí patřili na Slovensku např. Ján Čarnogurský, Hana Ponická, Jozef Jablonický, Miroslav Kusý, Martin Šimeček apod. U třech z nich (J. Čarnogurského, M. Kusého a M. Šimečky) byly v lednu 1989 provedeny domovní prohlídky, zdůvodněné trestním stíháním proti HOS. Po lednových událostech v Praze se také na Slovensku podepisovaly petice na podporu zadržených. Sbírání podpisů za propuštění Václava Havla se účastnila např. Hana Ponická. K signatářům patřil mimo jiné např. Dominik Tatarka či Ivan Hoffman. Sjednocení oponentů režimu na Slovenku se uskutečnilo při soudním procesu s Jánem Čarnogurským a ostatními bratislavskými disidenty. Hlavní jednání s M. Kusým, H. Ponickou, A. Seleckým a V. Maňákem se konalo ve dnech 13. – 14. listopadu 1989. M. Kusý byl odsouzen k odnětí svobody na dobu 8 měsíců podmíněně s odkladem na 14 měsíců. Ostatní odsouzení nebyli. Ján Čarnogurský zůstal ve vazbě až do 25. listopadu 1989, kdy Gustav Husák zastavil jeho trestní stíhání.
1.3 Radikalizace společnosti Od druhé poloviny roku 1988 se normalizační vedení setkávalo s novými formami odporu, a to demonstracemi. Právě nezávislé iniciativy České děti a Nezávislé mírové sdružení daly popud k uspořádání demonstrace 21. srpna 1988 rozšířením více jak 10 000 letáků, vyzývajících k účasti.36 Pomineme-li demonstraci 10. prosince 1987 uspořádanou Chartou 77 ke Dni lidských práv a demonstraci za náboženská a občanská práva 25. března 36
PLACÁK, P.: Fízl. s. 62.
28
1988 v Bratislavě, jednalo se o první velké protirežimní vystoupení po dvaceti letech. Demonstrace 21. srpna 1988 byla brutálně rozehnána, stejně jako následující shromáždění k výročí vzniku Československé republiky 28. října 1988. Jediná povolená manifestace se konala 10. prosince 1988, opět ke Dni lidských práv. Shromáždění však bylo vyhrazeno pouze poměrně malé Škroupovo náměstí. Důvodem legalizace této akce byla snaha vedení státu o nalezení způsobu vypořádání se s masovými projevy nespokojenosti. Zkušenosti z demonstrací 21. srpna a 28. října 1988 otevřely otázku, zda manifestace nepovolit. Toto řešení navrhoval již po srpnové demonstraci náměstek ministra vnitra generál Lorenc, který prosazoval zavedení pravidel pro pořádání podobných akcí. Bezpečnosti by tak podle něho byla dána jasná linie pro případný zásah a umožnilo by to pořádání demonstrací, se kterými režim počítal. Po skončení demonstrace došlo však vedení státu k závěru, že pořadatelé sice formálně dodrželi předem dané podmínky, ale její průběh byl protisocialistický a scénář byl zaměřen k aktivizaci společnosti proti politice KSČ a socialistickému státu. Tyto argumenty posloužily jako záminka k tomu, aby další demonstrace nebyly povoleny.37
1.3.1 Palachův týden Rok 1989 otevírala série demonstrací, dnes známá jako tzv. Palachův týden či palachiáda (15. – 21. ledna 1989). Z podnětu československých nezávislých iniciativ se mělo 15. ledna na Václavském náměstí konat shromáždění k uctění památky sebeupálení studenta Jana Palacha. Přesto, že toto shromáždění úřady nepovolily, konala se v daný den na Václavském náměstí spontánní demonstrace, která byla brutálně potlačena. Podle statistického rozboru kontrolovaných tohoto dne je patrné, že nejvíce z celkem 403 osob pocházelo z Prahy (210 osob). Podle věkového složení byla nejaktivnější skupina ve věku 1925 let (155 osob) a poté starších 35 let (84 osob). Podle sociálního postavení jasně převážili dělníci (135 osob) a lidé zaměstnaní ve službách (99 osob). Poměrně málo bylo mezi zadrženými zastoupeno vysokoškoláků (pouze 17 osob).38 Výsledkem zásahu bezpečnostních složek z 15. ledna 1989 bylo 117 předvedených osob (z celkového počtu 403 kontrolovaných)39. 40 z nich bylo v důsledku nedostatku důkazů propuštěno bez opatření, 22
37
OTÁHAL, M.: Opozice v českých zemích na sklonku tzv. normalizace. In: BLAŽEK, P., PAŽOUT, J. Dominový efekt: Opoziční hnutí v zemích střední Evropy a pád komunistických režimů v roce 1989. s. 574 – 575. 38 Národní archiv (dále NA), Fond KSČ – Ústřední výbor (dále KSČ – ÚV), Vnitrostranické informace, č. 53, 16. ledna 1989. 39 NA, KSČ – ÚV - dokumentace, Vnitrostranická informace č.54, vydáno 17. ledna 1989.
29
zatčeno pro trestný čin (2 z toho se již 16. ledna 1989 ocitli ve vazbě), 17 osob zatčeno pro přečin a 38 pro přestupek. K nemocničnímu ošetření muselo být převezeno 9 osob „[…] převážně starších, které uvedly, že utrpěly zranění při zákroku bezpečnostních orgánů proti účastníkům protispolečenského vystoupení.“40 Informace o počtu zadržených i zraněných pochází z Vnitrostranické informace z následujícího dne, tedy 16. ledna 1989, jejich počet se mohl lišit. Na zákrok z 15. ledna 1989 se okamžitě objevila odezva jak ze strany opozice, tak z té druhé. Ve zmiňované vnitrostranické informaci je uvedena reakce pracujících jednoty LM Juhocukor, k. p. Dunajská streda: „S obavami a znepokojením sledujeme aktivizaci a vystoupení různých protispolečenských a protisocialistických skupin, které se uskutečnilo 15. ledna 1989 v Praze na Václavském náměstí. Jde znovu o stejné protisocialistické síly a skupiny, které před dvaceti lety dovedly naši republiku a společnost až na pokraj katastrofy. Proto v plném rozsahu souhlasíme a podporujeme přijatá opatření i postup stranických a státních orgánů pro zabezpečení klidu a pořádku. Pevně věříme, že proti signatářům a organizátorům těchto protispolečenských akcí bude postupováno nekompromisně a budou bráni k zodpovědnosti ve smyslu platného právního řádu. Jednoznačně a rozhodně prohlašujeme – republiku si rozvracet nedáme.“41 Reakcím z druhé strany – tedy ze strany opozice – se práce více věnuje v následujících kapitolách. Nepokoje pokračovaly i další dny, kdy se každý den konaly na Václavském náměstí mýtinky. 16. ledna 1989 byl spolu s Alexandrem Vondrou, Janou Petrovou, Petrem Placákem a Danou Němcovou, zadržen i Václav Havel. Celkem bylo předvedeno 26 osob, z nichž 4 byli pro nedostatek důkazů propuštěni. O nemocniční ošetření měli požádat dva účastníci demonstrací. 42 Následující den došlo k zadržení dalších 25 osob, z nichž bylo 13 předvedeno. Dalších 72 bylo odvezeno mimo Prahu (jednalo se převážně o osoby mladší 25 let).43 19. ledna 1989 se k celkovému počtu zadržených přidalo dalších 281 osob (23 z nich bylo zadrženo pro trestný čin, 80 pro přečin a 30 pro přestupek), z celkového počtu 356 kontrolovaných.44 Vzpomínkové akce byly završeny 21. ledna 1989 pochodem k hrobu J. Palacha ve Všetatech. Každý den, kromě 18. ledna 1989, byla shromáždění rozehnána speciálními 40
NA, KSČ – ÚV - dokumentace, Vnitrostranická informace č.53, vydáno 16. ledna 1989. Tamtéž. 42 NA, KSČ – ÚV - dokumentace, Vnitrostranická informace č.54, vydáno 17. ledna 1989. 43 NA, KSČ – ÚV - dokumentace, Vnitrostranická informace č.55, vydáno 18. ledna 1989. 44 NA, KSČ – ÚV - dokumentace, Vnitrostranická informace č.57, vydáno 20. ledna 1989. 41
30
policejními jednotkami a Lidovými milicemi. Proč nebylo shromáždění 18. ledna rozehnáno? Důvod můžeme spatřovat ve vlně protestů ze zahraničí a projeveným nesouhlasem některých z účastníků následné schůzky KBSE ve Vídni.45 Policejní zásahy byly doprovázeny rozsáhlou kampaní, zaměřenou proti iniciátorům původního shromáždění plánovaného na 15. ledna 1989. Během Palachova týdne bylo legitimováno celkem 2021 osob a 851 osob bylo předvedeno či zadrženo. Podle policejních zápisů bylo zjištěno 76 trestných činů a 127 přečinů.46 Zásah proti demonstrantům byl kritizován světovým tiskem, mezinárodními organizacemi i zahraničními vládami. Negativní ohlas na události byl zaznamenán i ze zemí sovětského bloku např. z Polska, Maďarska, ale i Sovětského svazu. 20. ledna 1989 zaslal předsedovi vlády ČSSR Ladislavu Adamcovi kardinál František Tomášek dopis, vyjadřující jeho nesouhlas s policejním zásahem. 27. ledna 1989 otisklo Rudé právo Adamcovu odmítavou odpověď, schválenou ÚV KSČ. Proti zákroku v době Palachova týdne se v únoru vyjádřilo i přes 600 pracovníků vědeckých institucí (zejména pak Akademie věd), kteří v dopise L. Adamcovi odsoudili zákroky proti demonstrujícím i následné represe. Význam Palachova týdne lze spatřovat především v tom, že pod vlivem zásahů bezpečnostních sil se začali angažovat občané. Umělci, vystupující v oficiálních institucích se podepisovali pod petici za propuštění Václava Havla, zrodila se nová občanská společnost, kde se studenti stali politickým subjektem. V průběhu roku 1989 následovaly další nepokoje. V květnu to byla prvomájová demonstrace na Václavském náměstí. Vzhledem k tomu, že se zde ve stejný den konala prorežimní manifestace, byla většina účastníků demonstrace z náměstí vytlačena. K dalším nepokojům došlo 21. srpna a v souvislosti s výročím vzniku Československé republiky 28. října. Další protirežimní vystoupení bylo plánováno na prosinec ke Dni lidských práv. 17. listopad 1989 však tuto událost předběhl.
45
SYROVÁ, T.: Protirežimní demonstrace v lednu 1989 u příležitosti dvacátého výročí smrti Jana Palacha a postihy jejich účastník. s. 40. 46 TŮMA, O.: Zítra zase tady! : Protirežimní demonstrace v předlistopadové Praze jako politický a sociální fenomén. s. 67.
31
2 Petiční hnutí v letech 1968–1988 2.1 Petiční právo v Československu Právo petiční má jako právo politické sloužit k veřejné artikulaci určitých společenských požadavků vůči veřejné moci. To bylo v Československu, kde bylo projevování odlišného názoru na společenské dění nepřípustné, v podstatě vyloučené. Co se týká vývoje občanských práv a práva petičního v 80. letech, bylo sice určeno socialistickou ústavou z roku 1960, ale formulace byla poněkud nejasná. V ústavě byla práva a povinnosti občanů upravena ve druhé hlavě: „Práva, svobody a povinnosti občanů slouží tedy svobodnému, všestrannému rozvoji a uplatnění osobnosti občanů a zároveň upevnění a rozvoji socialistické společnosti; s jejím rozvojem se dále rozšiřují a prohlubují. […] V souladu se zájmy pracujícího lidu je všem občanům zaručena svoboda projevu ve všech oborech života společnosti, zejména také svoboda slova a tisku. Těchto svobod občané užívají jak v zájmu rozvoje své osobnosti a svého tvůrčího úsilí, tak k uplatňování své aktivní účasti na správě státu a na hospodářské a kulturní výstavbě země. K témuž cíli se zaručuje svoboda shromažďovací a svoboda pouličních průvodů a manifestací. […] Tyto svobody jsou zajištěny tím, že se pracujícím a jejich organizacím dávají k dispozici vydavatelství a tiskové podniky, veřejné budovy, sály, prostranství, jakož i rozhlas, televize a jiné prostředky. Občané a organizace mají právo obracet se k zastupitelským sborům a k ostatním státním orgánům s návrhy, podněty a stížnostmi; státní orgány jsou povinny je odpovědně a včas vyřizovat.“47 Ústava tedy rozlišovala použité pojmy na základě zájmů, které dané podání sleduje. Stížnost je podávána k ochraně práv podatele, tedy ve vlastním zájmu, funkcí podnětu je upozorňování na nedostatky v jednání státních orgánů a přímý zájem podatele zde tedy není nezbytný a konečně návrhy sledují společenské zájmy na zlepšení či řešení určitých situací. Na základě tohoto odlišení je pak zřejmé, že stížnosti lze pod pojem petic podřadit pouze za předpokladu, že sledovaný vlastní zájem podatele má širší přesah a slouží také k ochraně jiných společných zájmů. U podnětů a návrhů je pak možné hovořit o jejich úzké návaznosti na petiční právo jako takové.
47
Ústavní zákon ze dne 11. července 1960 – Ústava Československé socialistické republiky. Citováno dle oficiálních stránek Parlamentu České republiky: http://www.psp.cz/docs/texts/constitution_1960.html
32
Další možností komunikace mezi jednotlivcem a státem byla vládní vyhláška č. 150/1958 Ú. l., o vyřizování stížností, oznámení a podnětů pracujících. Problém však spočíval v tom, že jednotlivé orgány na politické petice z principu nereagovaly (samotný pojem petice není v textu vyhlášky používán). Daleko spíše se zde tedy jednalo o úpravu a vytyčení jasného procesního postupu, který sloužil k řešení individuálních záležitostí.48 Určitým zlomem se stal rok 1975, který v souvislosti s Helsinskou konferencí bezpečnosti a spolupráce v Evropě, znovu otevřel téma porušování lidských práv v jednotlivých evropských zemích. Československá vláda přijala Závěrečný akt, jehož třetí koš deklaroval zásady dodržování lidských a občanských práv, formulované již dříve v Chartě OSN a Všeobecné deklaraci lidských práv. V těchto listinách se sice nemluví přímo o právu petičním, naprosto jasně je zde však formulována svoboda slova, projevu apod. Petiční právo jako takové bylo do československého ústavního pořádku zakotveno až v roce 1991 Listinou základních práv a svobod, která zaručuje, že: „Petiční právo je zaručeno; ve věcech veřejného nebo jiného společného zájmu má každý právo sám nebo s jinými se obracet na státní orgány a orgány územní samosprávy s žádostmi, návrhy a stížnostmi. Peticí se nesmí zasahovat do nezávislosti soudu. Peticemi se nesmí vyzývat k porušování základních práv a svobod zaručených Listinou.“49 Rychlé přijetí zákona, který upravoval problematiku petičního práva, svědčilo o důležitosti, která byla tomuto právnímu předpisu v nově utvářených společenských podmínkách přisuzována. Zákon o petičním právu patřil do jedné skupiny se zákony o právu shromažďovacím či o právu sdružovacím. Důvody, které vedly k takto rychlému zákonnému zakotvení petičního práva, je třeba hledat v souvislostech předlistopadového dění okolo politicky zaměřených petic či také manifestů, k nimž jednotlivci připojovali svůj podpis jako výraz souhlasu.50
2.2 „Protizákonné písemnosti“ obecně Petice byly Státní bezpečností řazeny mezi tzv. protistátní (protizákonné) písemnosti. Do roku 1988 postup proti protistátním písemnostem spadal pod Správu kontrarozvědky pro boj s vnitřním nepřítelem (krycím názvem X. správa SNB), po roce 1988 Hlavní správě
48
BOUŠKA, M.: Petiční právo ve srovnávací perspektivě. Brno, 2014. s. 19-21. Listina základních práv a svobod. Citováno z oficiálních stránek Poslanecké http://www.psp.cz/docs/laws/listina.html. 50 BOUŠKA, M.: Petiční právo ve srovnávací perspektivě. Brno, 2014. s. 25. 49
33
sněmovny
ČR:
kontrarozvědky (II. správa SNB). Podle Směrnic pro postup útvarů a příslušníků Sboru národní bezpečnosti a vojenské kontrarozvědky při zjišťování a rozpracovávání autorů a rozšiřovatelů protizákonných písemností obsažených v nařízení ministerstva vnitra č. 9/1978 se za protizákonné písemnosti považovaly zejména: letáky, anonymní dopisy, tiskoviny, nápisy a kresby, a. Jejichž obsah naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu nebo přečinu a vyjadřuje nepřátelství vůči socialistickému společenskému a státnímu zřízení v Československé socialistické republice. b. Jejichž obsah svědčí o nepřátelství autora nebo rozšiřovatele vůči socialistickému společenskému a státnímu zřízení v Československé socialistické republice. V roce 1987 k protizákonným písemnostem přibyly další způsoby šíření výzev a názorů, a to byly gramofonové desky, nahrávky, razítka, videokazety apod. Za protistátní byly považovány rovněž petice, které byly klasifikovány jako nepřátelské vůči ČSSR. Jak je ovšem patrné, takový charakter mohl být přiřknut v podstatě jakékoliv písemnosti. X. správa SNB koordinovala veškerou činnost prováděnou útvary StB. V krajích se touto věcí zabývali výlučně příslušníci krajských správ StB spolupracující s příslušníky StB zařazenými v rámci okresních správ SNB. Návodem pro postup orgánů byly tzv. typové projekty a na každý prošetřovaný případ byl založen svazek zpravodajského rozpracování. Při vyhledávání autorů protizákonných tiskovin využívala StB jak svých agentů, tak technických prostředků (odposlech, sledování apod.) a běžných kriminalistických metod (znaky písma, stopy na písemnostech apod.). Důležitou pomůckou byla technická evidence písemností (TEP), která byla vedena na Technické správě FMV. Jednalo se o evidenci psacích strojů podle individuálních znaků písma. Ze všech shromážděných informací v dané oblasti vypracovávala X. správa tzv. operativní informace, které byly každý měsíc předávány náměstkovi MV ČSSR a náčelníkovi Správy vyšetřování StB. Jednou ročně pak byly vypracovávány souhrnné analýzy. Všechny případy související s protizákonnými písemnostmi předávaly orgány pro boj s vnitřním nepřítelem (X. správa SNB) správě vyšetřování StB k posouzení, zda by nemělo dojít k trestnímu stíhání. Toto stanovisko bylo ale pouze orientační, záviselo na politickém rozhodnutí s ohledem na vnitrostátní i mezinárodní situaci. Samozřejmě záleželo také na
34
lokalitě. Platilo nepsané pravidlo, že co je možné v Praze (kde bylo disidentů více než v jiných lokalitách), není možné jinde.51
2.3 Jednotlivé petice V období od událostí pražského jara do druhé poloviny 80. let, kdy se petiční hnutí stalo jednou z hlavních opozičních aktivit, se v Československu objevila v podstatě jen jedna významnější petice a tou byla Charta 77. Vznikla sice celá řada dokumentů, prohlášení apod., ale ta nespadají do vymezení definice petice, tak, jak si je určila tato práce.52 Z tohoto důvodu se jim následující řádky věnují jen okrajově. Za zmínku jistě stojí manifest Deset bodů. Jeho autorem byl Ludvík Vaculík a podepsal ho mimo jiné i Rudolf Battěk či Václav Havel. Autoři se v něm distancovali od sovětského modelu, nikoli však od socialismu jako takového. Neuznávali vedoucí úlohu KSČ, přihlásili se však k Akčnímu programu a obrodnému procesu. Manifest kladl důraz především na lidská práva a ratifikaci mezinárodních paktů o občanských, hospodářských a kulturních právech. Můžeme zde spatřit zárodky koncepce nepolitické politiky, která později charakterizovala postup disentu. Po zveřejnění Deseti bodů byli Luděk Pachman, Jan Tesař a Rudolf Battěk zatčeni a obviněni z podvracení republiky. Soud byl však neustále odkládán a nakonec se nekonal. Od roku 1969 následovalo období útlumu. Objevovala se sice jednotlivá prohlášení opozičních skupin, jako byl Malý akční program nebo Manifest Hnutí revoluční mládeže, ale krom toho, že nezaznamenaly větší úspěch, nejednalo se ani o akce, které bychom mohli zařadit do petičního hnutí. K oživení došlo až v souvislosti s Helsinskou konferencí o bezpečnosti a spolupráci v Evropě a se vznikem Charty 77, která se stala zlomovou. Z iniciativy Václava Havla a lidí z jeho okolí bylo v roce 1977 zveřejněno Základní prohlášení Charty 77, která dostala Československo do světového povědomí. V roce 1979 vzešel ze stejného prostředí Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných. Mezi významné manifesty následujícího období můžeme počítat prohlášení jednotlivých nezávislých iniciativ. Jedná se především o Demokracii pro všechny Hnutí za občanskou svobodu, kterou podepsalo
51
PLACÁK, P.: StB a „protizákonné písemnosti“ v osmdesátých letech. Praha, 1994. 143s. In: ŽÁČEK, Pavel: Securitas imperii : Sborník k problematice bezpečnostních služeb. s. 32-59. 52 Za tu úplně první, můžeme považovat prohlášení Dva tisíce slov, které určitým způsobem předvídalo intervenci a následnou okupaci Československa a signovalo ho více jak 2000 občanů.
35
949 občanů, Manifest Českých dětí nebo otevřený dopis Federálnímu shromáždění pocházející od Demokratické iniciativy. Nástup Gorbačova do čela Sovětského svazu v roce 1985 ovlivnil chování společnosti v Československu. Politika perestrojky a glasnosti přinesla naděje na lepší život a posílila odhodlání občanů, i do té doby tzv. šedé zóny, přispět ke změnám svým aktivním vystupováním. K tomuto odhodlání pomohly také hospodářské problémy, které ovlivňovaly život každého občana Československa - důvod změny vztahu obyvatel k socialismu nebyl ideový, ale především materiální, což samozřejmě nevyvrací fakt, že většina obyvatel nesouhlasila s normalizačním režimem, který považovala za nedemokratický. Současně se změnou postoje ke stávajícímu režimu se měnil i vztah občanů k nezávislým iniciativám, které se dostávaly stále více do popředí. Obecně se dá říci, že koncem 80. let začaly opoziční aktivity nabírat na síle. Kromě vzniku několika nových nezávislých iniciativ začaly na podzim roku 1987 vycházet Lidové noviny (nulté číslo)53, přibývalo samizdatových edic a lidé dávali najevo svůj nesouhlas podepisováním petic. Za nejvýznamnější můžeme pokládat petici Augustina Navrátila z konce roku 1987 s názvem Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů v ČSSR a petici Tak dost z prostředí okolo Ivana Jirouse z roku 1988. Samotný text a forma první zmiňované petice byly poměrně mírné. Signatáři požadovali odluku církve od státu, obnovení náboženských svobod, obsazení biskupských stolců apod. Pod petici se nasbíralo neuvěřitelných 600 000 podpisů převážně ze Slovenska. Důvodem tak velkého množství podpisů byly konkrétní požadavky, které se týkaly věřících, a to, že podpisy byly sbírány po kostelech a podpořil ji např. i kardinál František Tomášek svým pastýřským listem. Augustin Navrátil byl uznán jako společensky nebezpečný a umístěn do psychiatrické léčebny. Petice Tak dost, která reagovala na smrt Pavla Wonky, byla výrazně radikálnější. Celou tuto akci iniciovali Ivan Martin Jirous a Jiří Tichý. Petice byla adresována Ministerstvu spravedlnosti ČSR, Ministerstvu vnitra, vládě ČSSR a Federálnímu shromáždění ČSSR. Pod
53
V čele redakční rady stál Jiří Ruml. Postupně se ustálilo několik pravidelných rubrik: Z domova, Komentář Lidových novin, Reportáž Lidových novin, Justice, Ekologie, Hospodářství, Ze zahraničí, Kultura, Kalendárium, Dopisy a ohlasy a Poslední slovo. V novinách byly zveřejňovány životopisy některých představitelů Pražského jara, opozice i členů tehdejšího stranického a státního vedení. Noviny vycházely zpravidla v rozsahu 24 stran. Dle Vnitrostranické informace z 11. května 1989 byla hlavním cílem Lidových novin propagace exilové literatury a umění. Ke zmíněnému datu mělo být činnosti opozice věnováno 42 příspěvků (7, 7%). NA, KSČ – ÚV - dokumentace, Vnitrostranická informace č.75, vydáno 11. května 1989.
36
textem byly uvedeny adresy obou dvou autorů,54 kteří požadovali propuštění politických vězňů, novelizaci trestního práva, potrestání příslušníků Sboru nápravné výchovy apod. Oba autoři byli po zveřejnění petice trestně stíháni a 9. března 1989 odsouzeni za trestní čin pobuřování k několika měsícům pobytu ve vězení. Obecně se dá říci, že hnutí solidarity s politickými vězni mobilizovalo tisíce občanů k projevům nespokojenosti a stalo se tak významným faktorem protirežimního odporu. Důležité bylo, že se nejednalo o záležitost úzkého disidentského hnutí, ale došlo k zapojení široké veřejnosti, která se do té doby bála veřejně vyjádřit svůj názor. Petice podepisovali i umělci, kteří působili v oficiálních strukturách. 21. srpna 1988 bylo zveřejněno prohlášení zabývající se vpádem vojsk Varšavské smlouvy do Československa, který požadoval veřejné odsouzení invaze z roku 1968, ukončení útoků proti Pražskému jaru a rehabilitace těch, kteří byli neprávem vyloučeni z politického, kulturního a vědeckého života. Toto společné prohlášení podepsalo 23 československých, 26 sovětských, 26 maďarských, 31 polských a 13 východoněmeckých občanů.55 Za zmínku stojí jistě i petice aktivistů SPUSA (Společenství přátel USA), která byla 31. prosince 1988 zaslána Federálnímu shromáždění a předsednictvu vlády ČSSR. Ke zmiňovanému datu se pod peticí nashromáždilo 430 podpisů. Petice požadovala např. okamžité propuštění politických vězňů, zastavení trestních stíhání vedených proti občanům za jejich přesvědčení, propuštění Augustina Navrátila z psychiatrické léčebny apod. Druhá polovina 80. let se stala zlomovou v aktivitě obyvatelstva. Závěrečná analýza X. správy SNB uvádí, že během roku 1988 došlo na území ČSSR ke zvýšení výskytu letáků, výhružných dopisů, nápisů a zahraničních písemností. Důvodem měla být především: […] Snaha protivníka o destabilizaci vnitřních politických poměrů v ČSSR.”56 Docházelo také ke vzniku a vydávání nových titulů, především periodických tiskovin. Celkem se na území ČSSR v roce 1988 objevilo 11 975 kusů letáků, 333 anonymních dopisů, 66 výhružných dopisů, 446 nápisů, 2 225 samizdatů a materiálů Charty 77 a VONS a 15 673 zahraničních písemností.57 Z tohoto výčtu není bohužel patrné, v kolika případech se jednalo o tiskoviny petičního charakteru. Tyto informace pochází od oficiálních orgánů, skutečnost mohla být tedy odlišná.
54
PLACÁK, P.: StB a „protizákonné písemnosti“ v osmdesátých letech. Praha, 1994. 143s. In: ŽÁČEK, Pavel, Securitas imperii : Sborník k problematice bezpečnostních služeb, s. 32-59. 55 Společné východoevropské prohlášení k 20. výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. In: Informační bulletin, r. 1, č. 1/1988, s. 3. 56 ABS, A36, inv. j. 664. Operativní situace X. správy SNB: Analýza. s. 1. 57 ABS, A36, inv. j. 664. Operativní situace X. správy SNB: Analýza. s. 5.
37
3 Petiční hnutí v roce 1989 Co se týká petičního hnutí v roce 1989, aktivizovalo se od hned od ledna. Zlomem v postoji občanů se stal zásah ozbrojených sil proti demonstrujícím v lednu 1989. Proti postupu bezpečnostních složek se objevila řada protestů, jedním z nejznámějších je Petice československých občanů k událostem 15. - 21. ledna 1989, pod níž se k 30. dubnu 1989 podepsalo 5066 lidí. 58 Reakce přicházely také ze zahraničí. Nejčastěji se v roce 1989 objevovaly rezoluce za propuštění politických vězňů. Lidé se domáhali propuštění Ivana Jirouse, Stanislava Devátého, Hany Marvanové, Dany Němcové, Františka Stárka apod. Na ÚV KSČ docházely dopisy podepsané rodinami či přáteli i texty koncipované vysloveně jako petice. Velkým tématem roku 1989 byla také Iniciativa kulturních pracovníků za propuštění Václava Havla z vězení. Za vyvrcholení petičního hnutí je považována petice Několik vět z června 1989. Petice pocházela z okruhu Charty 77 a jejími signatáři se stala celá řada populárních umělců. Text shrnoval požadavky, které autoři považovali za nezbytné pro uskutečnění změny poměrů. Do listopadu 1989 se pod petici nasbíralo více jak 40 000 podpisů. Opomenout nesmíme také ekologicky zaměřené petice, které se objevovaly především v oblasti severních Čech. Petice za zlepšení životního prostředí se v Československu začaly objevovat od roku 1987, v roce 1989 se přidaly demonstrace za zlepšení nejpalčivějších problémů. Od počátku ledna až do druhé poloviny února 1989 trvaly na většině území Severočeského kraje zhoršené rozptylové podmínky a bylo nutné v podstatě nepřetržité zapojení prognózního a signálního systému. V severních Čechách vzniklo dusivé prostředí, které spolu se zápachem vyvolalo nespokojenost obyvatelstva. Její projevy vyvrcholily již koncem února 1989. Další z řad petic pochází z církevního prostředí. Věřící psali dopisy vedení KSČ za propuštění politických vězňů i proti lednovým a listopadovým zákrokům. Přesná čísla signatářů pod těmito peticemi jsou však jen těžko dohledatelná. Vysloveně o církevní tématiku se jednalo v případě dopisů a petic na podporu kněžích, kterým bylo bráněno ve výkonu činnosti. Poslední část této kapitoly tvoří tematicky nezařazené petice.
58
OTÁHAL, M.: Opoziční proudy v české společnosti 1969 – 1989. s. 562.
38
3.1 Petice za propuštění politických vězňů Hnutí solidarity s politickými vězni mobilizovalo několik tisíc občanů k projevům nespokojenosti a stalo se tak významnou formou občanského odporu. Důležité bylo, že vězněné nepodpořili jen disidenti a jejich sympatizanti, ale došlo i zapojení řadových občanů a kulturních pracovníků. Novým prvkem na podporu politických vězňů se staly také hladovky.
3.1.1 Jiří Tichý a Ivan Jirous Ivan Jirous, jedna z hlavních postav českého undergroundu, se narodil 23. září 1944 v Humpolci na Českomoravské vysočině. V roce 1969 ukončil studium dějin umění na Karlově univerzitě, krátce pracoval jako redaktor časopisu Výtvarná práce, ale po normalizačních čistkách o tuto práci přišel a živil se jako dělník. Je považován za jednoho ze zakladatelů nezávislé kultury v tehdejším Československu. Stál ve středu undergroundového dění pořádal různé hudební festivaly, sestavoval samizdatové sborníky a byl uměleckým vedoucím rockové skupiny Plastic People of the Universe. Ivan Jirous byl jedním z nejvíce perzekuovaných disidentů u nás, ve vězení se ocitl celkem pětkrát. Spolu s Jiřím Tichým byl trestně stíhán v souvislosti s rozšiřováním petice Tak dost, která reagovala na smrt Pavla Wonky. Na jejich obranu byl vytvořen na podzim 1988 výbor a byla sepsána výzva volající po jejich propuštění. K té se k 31. prosinci 1988 připojilo 1739 lidí, v únoru 1989 to bylo už více jak 2000 podpisů59 a v březnu 1989 2400 podpisů.60 Kontaktními osobami byli Petr Placák, David Němec a Alexandr Vondra. Jak popisuje Výbor na obranu Ivana Jirouse ve svém prohlášení z března 1989: „Ivan Jirous byl odsouzen za to, že napsal petici, v níž volným veršem sestavil obraz posledních třiačtyřiceti let v této zemi. Nazývá věci pravými jmény: vraždy vraždami, zločin zločinem. A volá: Tak dost! Nic víc […] Ivan Jirous předložil vládcům této společnosti účet, který oni nejen odmítli a smetli ze stolu, ale ještě na něj Jirousovým uvězněním připsali další položku. Co nám v této situaci vlastně zbývá? Těžko co jiného, než onen účet nekompromisně předložit znovu, není totiž
59 60
Infoch, r. 12, č. 6/1989, s. 15. Různé. In: Koruna, r. 1, č. 1/1989, s. 20.
39
zprovoditelný ze světa. Je potřeba ho nějakým způsobem uzavřít a žádné odklady na tom nic nezmění.“61 O případu přinesly poměrně podrobné informace především dvě samizdatová periodika – Informace o Chartě 77 a časopis s prostředí Českých dětí – Koruna. V posledně zmiňovaném byla uvedena i některá zajímavá svědectví ze sbírání podpisů pod rezoluci, žádající Jirousovo propuštění: „Sbíráme podpisy po celé Lucerně. Opět lidé přes třicítku neochotně podepisují. Bouřliváci sedmdesátých let. Lidi, kterým je blbý odmítnout, se podepisují nečitelně! Člověk má chuť, když vidí ty ksichty, toho nechat. Nejlepší jsou sedmnáctiletý holky. Okamžitě podepisují. Říkám jim, že se dostanou do nebe. Smějí se. Jeden kluk se mě ptá, jestli to má vůbec smysl, ty podpisy, jestli se tím něco změní. Odpovídám, že se nezmění vůbec nic, ale že ty podpisy jsou pro Magora. Sebráno asi tři sta podpisů. Z toho dobrá stovka nečitelných. Některé kapely (Zóna A, Ex) věnovaly Jirousovi skladbu (Lucerna, 4. prosince 1988)“62 A jedno další, o několik dní starší: „[…] Vyvolávám, kdo se chce podepsat za Jirouse! Přicházejí lidé, podepisují mladí i staří. Pořadatelé, svazáci mi říkají, abych nebláznil, že to příště zatrhnou atd. Nebavím se s nimi. Už mám několik archů, když se mi na záda pověsí tajný. Pupek mi cpe na ledviny. Nejdřív si myslím, že je to nějaký buzerant nebo podle zjevu kretén. Pak mně však někdo říká, že ho, fízla, zná. Ještě chvíli sbírám podpisy a říkám přitom lidem o povoleném shromáždění na Škroupově náměstí. Tajný začíná být otravný. Strká do mě a bručí něco o tom, jestli je sbírání podpisů také dovoleno. Nechci o podpisové archy přijít. Skočím do davu, přikrčím se a obloukem se vracím zpět. Estébák utíká rovně a křičí – Chyťte ho! Nikdo nereaguje. Sebrali jsme asi sto padesát podpisů.“63 Rezoluce za propuštění zmiňovaných aktivistů jsou na přelomu roku 1988/1989 časté. Jedna z podpisových akcí se konala i ve Vídni. Jejími organizátory byli členové československého výboru Mezinárodní společnosti pro lidská práva. Konkrétně žádala propuštění Petra Cibulky, Ivana Jirouse, Petra Hauptmanna, Josefa Römera a Augustina Navrátila, který byl držen v psychiatrické léčebně.64 Další podobnou akcí byl koncert na newyorském Manhattanu na podporu Ivana Jirouse a ostatních československých politických vězňů, který se uskutečnil 27. ledna 1989. Celou akci zorganizoval bývalý manažer skupiny
61
Prohlášení výboru na obranu Ivana Jirouse. In: Vokno, r. 8, č. 15/1989, s. 13. PLACÁK, P.: Podpisy za magora. In: Koruna, r. 1, č. 1/1989, s. 12. 63 PLACÁK, P.: Podpisy za magora. In: Koruna, r. 1, č. 1/1989, s. 12. 64 Infoch, r. 12, č. 1/1989, s. 17. – 18. 62
40
Rolling Stones P. Gomelski. Na jevišti se objevili někdejší členové Plastic People, Paul Wilson, Pavel Zajíček, hudebníci z The Fugs apod. Během vystoupení visel nad pódiem emblém časopisu Vokno a promítal se film z historie československého undergroundu.65 Za propuštění Ivana Jirouse se postavila také Mezinárodní světová asociace spisovatelů. Pod dopisem adresovaným prezidentovi republiky můžeme nalézt podpisy Francise Kinga (mezinárodní prezidenta) a Alexandra Blaleha (mezinárodního tajemníka), kteří se přímo odkazují na helsinskou smlouvu.66 Přes tyto iniciativy byl 9. března 1989 Ivan Jirous a Jiří Tichý odsouzen za trestní čin pobuřování. K tomuto soudu se sjelo na sto známých obviněných, ale do soudní síně byla vpuštěna jen Jirousova manželka Juliana (členka Českých dětí) se svou sestřenicí a dva zástupci Jiřího Tichého. Procesu se účastnil také Karel Schwarzenberk jako předseda Mezinárodního helsinského výboru. Oba obvinění podali proti tomuto rozsudku odvolání.67 24. dubna Krajský soud v Brně rozsudek potvrdil. Ivan Jirous byl odsouzen k 16 měsícům odnětí svobody, Tichý k 6 měsícům. Rezoluce za propuštění Ivana Jirouse a Jiřího Tichého se samozřejmě objevovaly i po jejich odsouzení. Jedna z nich vzešla z kolektivu výboru Aktivu mladých výtvarníků. Tato rezoluce s 82 podpisy byla zaslána Úřadu předsednictva vlády ČSSR 11. června 1989. 68 Další podobná akce požadovala propuštění obou odsouzených po uplynutí poloviny trestu odnětí svobody. Petici podepsalo 449 občanů, soudům však bylo zasláno jen 426 podpisů (jeden podpisový arch byl odcizen). Text petice upozorňuje na to, že odsouzení Ivana Jirouse a Jiřího Tichého je „[…] politické pronásledování, které je v rozporu s mezinárodními závazky čs. státu a výrazem nesvobodných poměrů, které panují v naší zemi.“69 O podmíněném propuštění Jiřího Tichého z vězení rozhodlo soudní jednání konané dne 24. srpna 1989. Ivan Jirous byl propuštěn o několik měsíců později – 25. listopadu 1989, spolu s dalšími politickými vězni, kterým prezident republiky zbytek trestu prominul.70
65
Zprávy z USA. In: Voknoviny, r. 3, č. 13/1989, s. 8. Archiv kanceláře prezidenta republiky (AKPR), fond Kancelář prezidenta republiky. Spis 200352/89. č. 62/89. 67 Infoch, r. 12, č. 8/1989, s. 9. 68 Infoch, r. 12, č. 15/1989, s. 18. 69 Infoch, r. 12, č. 7/1989, s. 7. 70 Infoch, r. 12, č. 22/1989, s. 6. 66
41
3.1.2 František Stárek František Stárek se narodil v roce 1952 v Plzni do statkářské rodiny. V roce 1968 byl přijat na Střední průmyslovou školu hornickou v Duchcově. Pro své názory a přesvědčení nedostal doporučení ke studiu na vysoké škole. V roce 1973 začal pracovat v Praze, kde byl v kruzích tamního undergroundu znám jako „Čuňas“. Podílel se na organizování hudebních produkcí a rozšiřování samizdatové literatury. Byl souzen v případu s Plastic People of the Universe. V roce 1977 podepsal Chartu 77 a o dva roky později začal vydávat samizdatový časopis Vokno. František Stárek byl zadržen 23. února 1989 v bytě své snoubenky Ivy Vojtkové v České Třebové, kde se přechodně zdržoval. V bytě i v automobilu, který v té době využíval, bylo zajištěno značné množství protirežimně zaměřených tiskovin a rozmnožovací technika. 14. února 1989 bylo Františkovi Stárkovi sděleno podezření ze spáchání přečinu proti veřejnému pořádku podle §6 písmena c zákonného opatření předsednictva Federálního shromáždění ČSSR.71 Kromě Františka Stárka byla v souvislosti s tímto případem stíhána na svobodě i Iva Vojtková, která byla 3. dubna obviněna z pomoci k trestnému činu pobuřování. Jako družka Františka Stárka musela údajně vědět, k čemu sloužila rozmnožovací technika a písemnosti, zabavené při jeho zadržení. Za propuštění Františka Stárka se na začátku března 1989 postavilo svým podpisem pod petici žádající jeho propuštění 158 občanů, kteří současně žádali ukončení represí proti nezávislé kultuře: „[…] jde o útok státní moci, který má zřejmě za účel zlikvidovat nejstarší undergroundový časopis v Čechách. VOKNO – časopis pro druhou i jinou kulturu – za jehož vydávání byl F. Stárek již jednou vězněn, a to v letech 1981 – 84, začal vycházet v roce 1979. Žádáme okamžité ukončení všech persekucí nezávislé kultury v Československu, propuštění Františka Stárka z vazby a protestujeme proti jeho trestnímu stíhání.“72 Prvními signatáři byl např. Martin Printa, Lumír Šrámek, Zdeněk Bálek, Vladimír Surček. Během následujících měsíců byly státním orgánům zasílány další podpisy, v květnu se počet signatářů zvýšil na 31873 a k červenci se pod text nashromáždilo 678 podpisů.74
71
Zadržen výrobce nelegálních tiskovin. In: Voknoviny, r. 3, č. 14 (zvláštní vydání)/1989, s. 1. Dopis zveřejnění adresování orgánům čs. vlády. Federálnímu shromáždění, předsednictvu vlády ČSSR, ministerstvu spravedlnosti ČSR, ministerstvo vnitra ČSR. In: Voknoviny, r. 3, č. 15/1989, s. 12. 73 Infoch, r. 12/1989, s. 18. 74 Solidarita s Františkem Stárkem. In: Voknoviny, r. 3, č. 16/1989, s. 14. 72
42
14. dubna 1989 bylo v časopise Voknoviny vydáno Základní prohlášení Výboru na obranu Františka Stárka, adresované Federálnímu shromáždění, předsednictvu vlády ČSSR, ministrům vnitra a spravedlnosti, Výboru čs. veřejnosti pro lidská práva a humanitární spolupráci a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Jak je přímo v textu uvedeno, výbor vznikl z důvěry, že je nezbytné spravedlivější uspořádání společnosti a připojena jsou jména jeho členů. 24. května 1989 proběhlo seznámení s výsledky vyšetřování v trestní věci proti Františku Stárkovi a jeho družce Ivě Vojtkové. Stárek zůstal nadále ve vazbě, Vojtová byla propuštěna na svobodu.
75
25. května 1989 vydal Výbor na obranu Františka Stárka otevřený
dopis adresovaný československým spisovatelům. Popisuje v něm Stárkovu situaci, jeho práci, jeho věznění a historii časopisu Vokno a Voknoviny: „Všeobecně se soudí, že spisovatelé by měli být svědomí svého národa. Nechceme se zde zamýšlet nad tím, jak je tomu v jiných zemích, v té naší je však o tomto nutno pochybovat. Stačí pouze připomenout nedávný proces s dramatikem Václavem Havlem a skutečnost, jak málo československých spisovatelů našlo odvahu postavit se za svého stíhaného druha[…] V poslední době je i z oficiálních kruhů naší literatury stále častěji slyšet hlasy, vyzývající k bourání starých zdí, mravní obrodě atd. Bourání těchto zdí dosud připravilo Františka Stárka o tři roky života na svobodě!“76 Hlavní líčení s Františkem Stárkem a Ivou Vojtkovou se konalo ve dnech 26. – 28. června 1989 v Ústí nad Orlicí. Oba byli uznáni vinnými. Stárek byl odsouzen k trestu odnětí svobody na dva a půl roku za trestný čin pobuřování, Vojtková na dobu jednoho roku s podmínečným odkladem na dva roky za pomoc k trestnému činu pobuřování. Oba odsouzení se proti rozsudku odvolali.77 Soud odmítl námitku obhajoby, že při hlavním líčení nebyl volán jako svědek pracovník Federálního ústavu pro tisk a informace, který zpracoval zmiňovaný negativní posudek na časopisy Vokno a Voknoviny a že nadále zůstal v anonymitě. Zamítnut byl také požadavek, aby se na celý případ nehledělo jako trestný čin pobuřování, ale jako na pouhý přestupek vydávání nepovolené periodické tiskoviny. Zanedlouho po procesu se na Okresní soud v Ústí nad Orlicí obrátilo 25 chomutovských občanů, kteří protestovali proti rozhodnutí soudu. Podobných dopisů byly odeslány desítky i z další míst Čech. Signatáři těchto dopisů také organizovaly protestní hladovky apod. V dopise z Chomutova se uvádí doslova: „Právě edice Vokno, jejímž je 75
Infoch, r. 12, č. 11/1989, s. 9. Infoch, r. 12, č. 12/1989, s. 7. 77 Infoch, r. 12, č. 14/1989, s. 12. 76
43
František Stárek redaktorem, plně nahrazovala a doplňovala ty vydavatelské edice, které bohužel nemohly plnit a neplnily svou funkci tak, jak bychom si my čtenáři přáli. Za tuto činnost redaktora, která je úzce spjata s občanským postojem Františka Stárka, jsme mu zapomínali poděkovat. V době, kdy edice Vokno tišila náš čtenářský hlad, jsme si vůbec neuvědomovali její pravou hodnotu.“78 František Stárek byl propuštěn na svobodu 25. listopadu 1989 a nadále se aktivně věnoval činnosti spojené s Občanským fórem.79
3.1.3 Stanislav Devátý Stanislav Devátý se narodil 8. června 1952. Vystudoval střední průmyslovou školu elektrotechnickou a pracoval jako technik – elektrikář v několika státních podnicích. V roce 1977 podepsal Chartu 77 a o dva roky později se stal členem VONS. V letech 1988 – 1989 byl mluvčím Charty 77. V roce 1989 byl z politických důvodů několikrát vězněn. Během svého pobytu ve vězení opakovaně držel protestní hladovku. Byl zakladatelem Společnosti přátel USA. V roce 1989 byl odsouzen k 20 měsícům odnětí svobody, ale před nástupem trestu utekl do Polska. Zpět se vrátil až po listopadové revoluci. V červnu 1990 byl na jihomoravské kandidátce zvolen za poslance Federálního shromáždění.80 V souvislosti s peticí aktivistů SPUSA, ke které se připojilo 430 občanů, bylo 16. března 1989 vykonáno několik domovních prohlídek, mezi nimi i u Stanislava Devátého v jeho bytě v Gottwaldově. Dosud neznámý pachatel se měl dopustit trestního činu pobuřování vypracování a rozšiřováním zmíněné petice. Nutno říci, že během každé prohlídky byly zabaveny samizdatové časopisy a publikace, videokazety či rozmnožovací materiál. Tímto zásahem byla poškozena řada nezávislých iniciativ. 81 Následující den bylo zahájeno trestní stíhání proti Stanislavu Devátému a byla na něj uvalena vazba. 11. dubna 1989 došlo ke shromáždění 26 občanů v Praze na Můstku. Jednalo se převážně o členy Nezávislého mírového sdružení. 18 z nich podepsalo petici, adresovanou prezidentovi republiky, ve které požadovali okamžité propuštění Stanislava Devátého a ukončení jeho stíhání. Někteří účastníci byli během pokojného pochodu směrem ke Staroměstskému náměstí zadržení Veřejnou bezpečností a propuštěni až druhý den odpoledne.
78
Solidarita s Františkem Stárkem. In: Voknoviny, r. 3, č. 16/1989, s. 13. Infoch, r. 12, č. 22/ 1989, s. 6. 80 Oficiální stránky Stanislava Devátého: http://www.stanislav-devaty.cz/ 81 Infoch, r. 12, č. 6/1989, s. 8. 79
44
Tentýž den vydali prohlášení čtyři členové Iniciativy sociální obrany. Na jeho podporu zahájili tři z nich hladovku. Další z akce se uskutečnila 9. května 1989 v Brně na Náměstí svobody. Organizátory akce byla Hana Holcnerová a několik dalších aktivistů. U zadržených, kteří na sebe upozorňovali transparentem s nápisem “Svobodu – život pro Stanislava Devátého“, byla nalezena petice za jeho propuštění, k jejímuž podpisu měli nabádat kolemjdoucí občany. Ve zprávách SNB není bohužel uvedeno, kolik podpisů bylo do zadržení aktivistů, nasbíráno.82 Stanislav Devátý byl propuštěn 14. dubna 1989. Po třicetidenní hladovce byl převezen rovnou do nemocnice. Jeho stav byl poměrně dobrý, svobody si však příliš neužil. 83 K jeho dalšímu trestnému stíhání a věznění došlo zanedlouho (6. května 1989), v souvislosti s jeho účastní na prvomájové demonstraci. Případ Stanislava Devátého měl pokračování v letních měsících roku 1989. 29. srpna byl shledán vinným spácháním trestného činu pobuřování a odsouzen k odnětí svobody na dobu 20 měsíců nepodmíněně do první nápravně výchovné skupiny Okresním soudem v Gottwaldově. Stanislav Devátý se proti rozsudku na místě odvolal.84 Veřejné zasedání o odvolání Stanislava Devátého bylo stanoveno na 11. října 1989. K tomuto jednání se obžalovaný nedostavil, místo toho se těsně po zahájení přihlásila zástupkyně Nezávislého mírového sdružení Jana Petrová a předala předsedovi senátu krajského soudu prohlášení, ve kterém Devátý oznamuje, že se rozhodl uchýlit do ilegality, ve které hodlá setrvat do té doby, dokud mu bude hrozit trest vězení za jeho nezávislou činnost.85 Trestní řízení proti Stanislavu Devátému bylo zastaveno rozhodnutím prezidenta republiky 26. listopadu 1989.
3.1.4 Jiří Ruml a Rudolf Zeman Jiří Ruml, narozený v roce 1925 v Plzni, byl (stejně jako Rudolf Zeman) český a československý novinář. Do roku 1968 byl členem KSČ, v roce 1977 se stal signatářem Charty 77 i členem VONS a v roce 1984 byl jedním z mluvčích Charty. Od roku 1987 se podílel na vydávání Lidových novin. Dvakrát byl trestně stíhán. Nejprve v letech 1981 – 82
ABS, Jednací protokol II. správy SNB, svazek 2223, část 7, díl 06. Výtržnost na Náměstí svobody – Brno. Infoch, r. 12, č. 8/1989, s. 13. 84 Infoch, r. 12, č. 16/1989, s. 5. 85 Infoch, r. 12, č. 19/1989, s. 10. 83
45
1982, poté koncem 80. let. Po sametové revoluci se stal šéfredaktorem Lidových novin a poslancem sněmovny lidu Federálního shromáždění za Občanské fórum. Jiří Ruml a Rudolf Zeman byli uvězněni v souvislosti s vydáváním samizdatových Lidových novin, které v Československu vycházeli od září 1987 (jedna se o nulté číslo, první číslo vyšlo v lednu 1988). Nulté číslo Lidových novin mělo rozsah zhruba 25 stran formátu A4 a vyšlo v nákladu okolo 300 ks. Už do prvního vydání přispěl svým textem mimo jiné Václav Havel. Redakce Lidových novin byla schopna vyrobit asi 350 kusů měsíčně. Toto číslo bylo pravidelně zvýšeno asi na 10 000 kusů tím, jak lidé noviny opisovali a rozmnožovali.86 Říjnová petice, známá pod názvem Petice novinářů, za propuštění redaktorů potvrdila odklon od oficiálních struktur politického vedení. Kromě propuštění obou zadržených požadovala také legalizaci vydávání Lidových novin jako nedílné součásti svobody tisku a výměny informací. Byla adresována předsedovi vlády L. Adamcovi. Vedle řadových občanů ji podepsalo i velké množství publicistů a novinářů z oficiálních novin a časopisů. Jednalo se novináře z deníku Práce, Lidové demokracie, Mladé fronty, Ústavu teorie a praxe žurnalistiky aj.87 Jako ručitelé za správnost podpisů byli pod peticí uvedeni Jan Rejžek, Ladislav Kantor a Michal Horáček. Samotnou petici organizoval Vladimír Hanzel, který ji 23. října 1989 předal Úřadu vlády ČSSR. K tomuto dni se pod petici nashromáždilo 110 podpisů. Její text se jmény signatářů následně odvysílala rádia Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. Jiří Rudolf i Jiří Zeman byli propuštění 25. listopadu 1989, kdy bylo jejich stíhání zastaveno Gustavem Husákem.
3.2 Podpisové akce proti perzekuci demonstrujících v lednu 1989 Postup bezpečnostních orgánů proti účastníkům nepokojů v lednu 1989 je možné charakterizovat jako určitý zlom v postoji československých občanů. Proti zásahu protestovali jak jednotlivci, tak skupiny obyvatel. V důsledku nepokojů během Palachova týdne došlo k předvedení či zadržení více jak 850 osob, bylo zjištěno 76 trestných činů a 127 přečinů. Zásah byl kritizován jak ze zahraničí, tak z domova. Negativní ohlasy se objevily i z řad komunistů na ÚV KSČ se objevily rezoluce typu: „Členové strany jednoznačně odsuzují lednové události v Praze, někteří mají ale určité výhrady k přiměřenosti prostředků použitých bezpečnostními orgány k obnovení pořádku na Václavském náměstí.“ Nebo: „Pracující 86 87
Oficiální stránky Lidových novin: http://www.lidovky.cz/historie-obrazem.aspx OTÁHAL, M.: Opoziční proudy v české společnosti 1969 – 1989. s. 560.
46
současně odsuzují nepovolené demonstrace, které se odehrály v lednu tohoto roku. Hodně je však kritizována tvrdost bezpečnostních orgánů.“88 Ve Vnitrostranické informaci z 10. března 1989 je zaznamenána kritika ke zpravodajství oficiálních sdělovacích prostředků v souvislosti s lednovými událostmi. Kritizováno bylo zpožděné zpravodajství a to: „ […] že propaganda nereagovala dostatečně citlivě na složité názorové a sociální zázemí těchto akcí a její argumentace nepůsobila přesvědčivě. Informace, které byly poskytnuty stranickým organizacím, byly považovány za obecné a málo použitelné v masové politické práci a pracovištích.“
89
Tato rozdílná
stanoviska se následně promítla i v postoji k podpisovým akcím s tím, že většina členů strany požadovala více informací o jejich obsahu a pozadí.
3.2.1 Podpisová akce Jazzové sekce 19. ledna uspořádala Jazzová sekce90 na Václavském náměstí podpisovou akci za propuštění všech zatčených a zahájení celospolečenského dialogu. K 29. březnu 1989 se pod tuto výzvu nashromáždilo 4 646 podpisů. Ve Vnitrostranické informaci z 11. května 1989 je uvedeno, že se jednalo o 27 % dělníků, 12 % techniků, 10 % technické inteligence, 9 % umělců, 7 % studentů apod. 61 % všech signatářů pocházelo z Prahy.91
3.2.2 Petice 2010 občanů Petice 2010 občanů k událostem 15. ledna - 21. ledna 1989 byla jednou z vůbec prvních podobných akcí roku 1989. Petice byla zaslána Federálnímu shromáždění ČSSR, prezidentovi republiky, předsedovi vlády a Výboru československé společnosti pro lidská práva a humanitární spolupráci. Signatáři se svým podpisem připojili k protestu proti lednovým událostem, žádali okamžité propuštění všech osob zadržených v těchto souvislostech, důkladné vyšetření událostí, informování veřejnosti o pravdivých výsledcích šetření a potrestání viníků policejní zlovůle. Dále požadovali otevřený společenský dialog o příčinách a možnostech zastavení a odvrácení hospodářského i morálního rozkladu československé společnosti. K 27. lednu 1989 se pod petici nasbíralo přes 600 podpisů, k 3. 88
NA, KSČ – ÚV - dokumentace, Vnitrostranická informace č.67, vydáno 21. března 1989. NA, KSČ – ÚV - dokumentace, Vnitrostranická informace č.64, vydáno 10. března 1989. 90 Občanské sdružení pro nekomerční kulturu, které vzniklo v roce 1969. 91 NA, KSČ – ÚV - dokumentace, Vnitrostranická informace č.75, vydáno 11. května 1989. 89
47
únoru 1989 jich bylo již přes 2000 a 30. dubna 1989 to bylo již 5066 podpisů. Z rozboru složení signatářů vyplývá, že 23 % signatářů bylo dělníků, 12% umělců a technické inteligence, 10 % techniků, 8 % studentů a učňů, 6 % úředníků, 5% důchodců a osob v domácnosti, 5 % publicistů a kulturních pracovníků, 5 % vědeckých pracovníků z přírodovědných věd, 4, 5 % lékařů a zdravotníků, 4 % pedagogů a sociálních pracovníků, 4 % pracovníků z oblasti služeb, 2, 5 % humanitní inteligence a 1 % ostatních. Vůbec se nezapojili družstevní rolníci. Nejvíce bylo dělníků, kteří se v souvislosti s lednovými událostmi všeobecně hodně angažovali, jak dosvědčují další petice.92
3.2.3 Ostatní rezoluce občanů proti lednovému zákroku Další podobná výzva pochází ze 17. ledna 1989, kdy 144 československých občanů odeslalo prezidentovi republiky a Federálnímu shromáždění dopis, ve kterém žádali ukončení štvavé kampaně v hromadných sdělovacích prostředcích proti lidem, uvězněným během nepokojů v lednu 1989.93 21. ledna 1989 ho následoval dopis, který v souvislosti se zásahy Státní bezpečnosti a Lidových milicí během Palachova týdne požadoval ochranu občanů československé republiky před bezohledností: „[…] chránit československé občany před ekologickou a jinou bezohledností, s níž se setkávají na každém kroku, nežli před možností vyjádřit svůj vlastní názor.“94 Další z akcí proti věznění lednových demonstrujících přišla z brněnského studentského prostředí. Celkem 118 studentů Univerzita Jana Evangelisty Purkyně
v Brně
podepsalo
petici,
v níž
žádají
ukončení
pomlouvačné
kampaně
v československých sdělovacích prostředcích v souvislosti s lednovými událostmi v Praze, propuštění těch, kdo jsou za tuto činnost vězněni a otevřený společenský dialog vedoucí k řešení problémů, kteří se v Československu nahromadili. Jako kontaktní osoba byl uveden Jiří Vondráč, Příční 13, Brno.95 Političtí představitelé reagovali na lednové události zákonným opatřením, schváleným předsednictvem Federálního shromáždění již 14. února 1989. Proti tomuto novému tzv. pendrekovému zákonu se zvedla vlna odporu jak ze strany občanů tak nezávislých iniciativ. Např. začátkem února zaslalo více jako 50 občanů z Prostějovska M. Jakešovi Otevřený dopis pracujících, v němž nazvali stávající režim „policejně byrokratickou diktaturou“. Dalších 70 92
OTÁHAL, M.: Opoziční proudy v české společnosti 1969 – 1989, s. 562. Infoch, r. 12, č. 4/1989, s. 16. 94 Infoch, r. 12, č. 4/1989, s. 16. 95 Infoch, r. 12/1989, s. 17. 93
48
převážně pražských občanů poslalo FS ČSSR s ČNR v březnu dva dopisy, ve kterých žádali, aby nedošlo ke schválení protidemokratických opatření.96
3.3 Petice proti odsouzení Václava Havla V souvislosti s lednovými událostmi byl 21. února 1989 odsouzen k devíti měsícům odnětí svobody do druhé nápravně výchovné skupiny přední český disident Václav Havel. Byl uznán vinným z trestného činu pobuřování a ztěžování výkonu služby veřejného činitele. Tohoto trestné činu se měl dopustit tím, že po obdržení anonymu, v němž mu mladý muž sděloval, že se 15. ledna 1989 po vzoru Jana Palacha na Václavském náměstí upálí, poskytl zahraničním rozhlasovým stanicím otevřený list, vyzývající dotyčného, aby od svého plánu upustil. Jeho dalším proviněním byla také přímá účast na pietním aktu dne 16. ledna 1989 na Václavském náměstí, který měl zorganizovat a zvát na něj další osoby i přesto, že musel vědět, že při něm dojde k výtržnostem. Akce na podporu Václava Havla dala podnět k aktivizaci tvůrčí inteligence. Na Havlovu podporu připravila akci s názvem Iniciativa kulturních pracovníků, kterou následně podepsali stovky umělců. 27. ledna 198997 byl předsedovi federální vlády ČSR a České tiskové kanceláři zaslán dopis s 63 podpisovými archy, které obsahovaly celkem 692 podpisů kulturních pracovníků, kteří nesouhlasili s vězněním předního českého disidenta. Samotná myšlenka vznikla v disentu, sbírání podpisů se však ujali herci pražských divadel. Do konce února Iniciativu podepsalo na 1000 příslušníků tvůrčí inteligence.98 K 6. dubnu bylo na ÚV KSČ nahlášeno 10 000 signatářů.99 Ve vnitrostranické informaci KSČ z 3. února 1989 se uvádí, že k únoru 1989 se podařilo identifikovat celkem 400 podepsaných, kteří byli hodnoceni jako veřejnosti méně známí. Tito umělci měli patřit mezi ty, jejichž práce nebyla nijak omezována. Dále bylo rozpoznáno několik podpisů členů Charty 77, např. Františka Pavlíčka, Ludvíka Vaculíka, Milana Jungmanna a dalších.100 Iniciativa tvůrčích pracovníků touto svou aktivitou potvrdila 96
OTÁHAL, M.: Opoziční proudy v české společnosti 1969 – 1989. s. 562. 30. ledna 1989 byl dopis doručen L. Adamcovi a jeho kopie Československé tiskové kanceláři. O dopise však již 27. ledna 1989 informovali západní sdělovací prostředky. NA, KSČ – ÚV - dokumentace, Vnitrostranická informace č.58, vydáno 1. února 1989. 98 OTÁHAL, M.: Opoziční proudy v české společnosti 1969 – 1989. s. 589. 99 NA, KSČ – ÚV - dokumentace, Vnitrostranická informace č.75, vydáno 11. května 1989. 100 NA, KSČ – ÚV – dokumentace, Vnitrostranická informace č. 59, vydáno 3. 2. 1989 – Originál dokument, tisk. PAŽOUT J.: Opozice a nonkonformní aktivity v Československu v roce 1989 pohledem vnitrostranických 97
49
rozchod s politickým vedením. Pro režim byla tato skutečnost o to závažnější, že umělci byli mezi lidmi populární a jejich jednání mohlo ovlivnit širší vrstvy obyvatel. Objevilo se několik pokusů proti signatářům zasáhnout, ale všechny skončily neúspěšně.101 Skupina nezávislých aktivistů v čele s Otou Bednářovou, Milošem Rejchrtem a Martinem Šimsou se pokusila navázat kontakt s předními představiteli státu Ladislavem Adamcem, Aloisem Indrou, JUDr. Jiřím Bedrnou a Zdeňkem Dienstbierem. Ani v jednou případě, se jim to však nepodařilo. Všem čtyřem institucí byl předán text, který upozorňoval na množství občanů, kteří nesouhlasili s trestním stíháním Václava Havla.102 Režim zahájil ostře zaměřenou kampaň, kterou podpořil vydáním poměrně obsáhlého článku Kdo je Václav Havel. Článek vyšel 23. února 1989 v Rudém právu. Hned v úvodu je popsán život Havlovy rodiny během let 1945 a 1948: „Dva bratři, Miloš a Václav Havel, byli vlastníci velkého movitého i nemovitého majetku. Bohatý mlynář, stavební podnikatel. Majitel Lucerny a filmových ateliérů atd. Z této rodiny vyšel Václav Havel junior. Politické proměny na poválečné mapě republiky, zejména znárodňovací dekrety po roce 1945 a 1948, zcela informací ÚV KSČ. s. 280. PAŽOUT J.: Opozice a nonkonformní aktivity v Československu v roce 1989 pohledem vnitrostranických informací ÚV KSČ. In: BLAŽEK, P., PAŽOUT, J. Dominový efekt: Opoziční hnutí v zemích střední Evropy a pád komunistických režimů v roce 1989. Praha, 2013. 101 Na poradě Výboru pro stranickou práci v ČSR, konané 30. ledna 1989, bylo za spoluúčasti předsedů a vedoucích tajemníků uměleckých svazů, ředitele čs. filmu a Pragokoncertu, rozhodnuto o zákazu vystupování signatářů v televizi, což bylo finančně atraktivní. V praxi však bylo toto rozhodnutí nerealizovatelné neboť by ohrozilo samotné fungování televize. Současně bylo usneseno provést se signatáři – členy KSČ pohovory ve stranických organizacích, ale ani toto opatření nebylo úspěšně realizovatelné. Následovala schůzka s představiteli kulturní fronty 2. února 1989 na Městském výboru v Praze. Celou akci řídil M. Štěpán. Dále se účastnili tajemníci MěV KSČ a vedoucí oddělení, předseda kulturní komise a náměstek primátora hl. m. Prahy. Na poradě bylo dále přítomno 46 představitelů kultury, 9 zástupců tisku a dalších sdělovacích prostředků. Ve vnitrostranické informaci je zvláště kladně hodnoceno vystoupení profesora Rzounska, Vodičky a především Čejky, šéfredaktora Tvorby, která na podpisové akci za Václava Havla dokumentoval, jak velkou odpovědnost musí mít každý za svůj názor a nikdo by neměl dopustit, aby byl zneužit. Na koci setkání vystoupil M. Štěpán, který ve svém vystoupení kladně ocenil přístup všech zúčastněných k řešení složitých politických problémů a jednoznačně formuloval základní principy politiky strany a požadavků vyplývajících na kulturní frontu v tehdejších podmínkách. OTÁHAL, M.: Opoziční proudy v české společnosti 1969 – 1989. s. 590. NA, KSČ – ÚV – dokumentace, Vnitrostranická informace č. 59, vydáno 3. 2. 1989 – Originál dokument, tisk. PAŽOUT J.: Opozice a nonkonformní aktivity v Československu v roce 1989 pohledem vnitrostranických informací ÚV KSČ. In: BLAŽEK, P., PAŽOUT, J.: Dominový efekt: Opoziční hnutí v zemích střední Evropy a pád komunistických režimů v roce 1989. Praha, 2013. 102 Další rezoluci proti věznění Václava Havla zaneslo 26. března 1989 31 občanů Severočeského kraje předsedovi vlády ČSSR. Jedním z jejich požadavků bylo, aby byl průběh celého procesu vydán tiskem. Dále žádají např. spravedlnost pro ostatní politické vězně a stíhané občany. Podpora českému dramatikovi byla projevována i v dalších měsících. První slovenská petice požadující propuštění Václava Havla a ostatní politické vězně pochází ze začátku dubna 1989. Podepsalo ji 37 občanů (převážně z Bratislavy) a byla zaslána předsedovi vlády Ladislavu Adamcovi. 26. března zaslalo dalších 31 občanů ze západočeského kraje petici proti věznění Václava Havla a pomlouvačné kampani v tisku stejnému adresátovi. Za pravost petice ručil Oldřich Klein z Mostu. Infoch, r. 12, č. 8/1989, s. 14. Infoch, r. 12, č. 10/1989, s. 19. Infoch, r. 12, č. 7/1989, s. 17.
50
změnily jeho sociální situaci. Ovlivnily ovšem i jeho životní postoje […] vyhlásil svatou válku socialistickému státu.103 V další části je zmíněn ing. Hugo Vavřečka (otec Václava Havla staršího) a jeho údajná spolupráce a dobré vztahy s nacisty, dále je popsán Havlův otec a strýc jako „vlivní muži československé kapitalismu ve 30. a 40. letech“. Následuje podrobný popis Havlova dospívaní až do roku 1968, kdy měl vycítit, „že přišla jeho doba“ a popis Havla jako „samozvaného obhájce lidských práv“ a „adresáta odměn“ ze západu.104 O vlivu tohoto článku na veřejnost svědčí některé z rezolucí došlých na ÚV KSČ v následujících měsících (viz níže), přesto se celkový počet 692 podpisů pod Iniciativou kulturních pracovníků během února a března zvýšil na zhruba 2500 signatářů.105 Jak uvádí Vnitrostranická informace č. 71 z 13. dubna 1989: „na počátku dubna došlo v podpisové aktivitě k určité změně,“ která spočívala v ustanovení Výboru na podporu žádosti Václava Havla o podmínečné prominutí zbytku trestu. Výbor byl osmnáctičlenný a byl tvořen mimo jiné herci Bartoškou, Čepkem, Kaiserem, Lábusem a herečkou Kolářovou a několika dalšími umělci. Kontaktní osobou pro zasílání podpisu byl Jiří Křižan. Záměr výboru měl být jasný: „Vyplývá ze skutečnosti, že se původní podpisová aktivita z hlediska vlastní dynamiky dostala do sestupné fáze a den ode dne klesá. Celá akce nezískala mezi dalšími sociálními skupinami organizátorům potřebnou popularitu, a proto se jeví jako nezbytné udržovat v potřebné aktivitě alespoň ty, kteří se již jednou v této záležitosti angažovali. Výbor na podporu žádostí V. Havla se snaží vyvolat dojem, že aktivity tohoto druhu jsou nejen neustále živé, ale i úspěšné. Proto je možné očekávat další podpisové akce orientované v duchu prohlášení tohoto výboru.“106 Podle Vnitrostranické informace měli v novém prohlášení autoři (v důsledku 13. zasedání ÚV KSČ, na němž bylo zaujato stanovisko k aktivitě opozičních skupin), upustit od ultimativní formy požadavků a klasifikace Václava Havla jako neprávem zadrženého. Novým požadavkem na podmínečné prominutí trestu mělo dojít ke schválení postupu státních orgánů a uznání opodstatněnosti jeho potrestání.107 Společenský význam aktivit umělecké inteligence ocenil i sám Václav Havel, který toto vystoupení považoval za mezník ve vývoji země a znamení blížícího se konce režimu v Československu.
103
Kdo je Václav Havel. Rudé právo, č. 46, roč. 69, 23. února 1989. s. 4. Kdo je Václav Havel. Rudé právo, č. 46, roč. 69, 23. února 1989. s. 4. 105 NA, KSČ – ÚV - dokumentace, Vnitrostranická informace č.71, vydáno 13. dubna 1989. 106 NA, KSČ- ÚV – dokumentace, Vnitrostranická informace č. 71, vydáno 13. 4. 1989. 107 BLAŽEK, P. - PAŽOUT, J. Dominový efekt: Opoziční hnutí v zemích střední Evropy a pád komunistických režimů v roce 1989, s. 298 – 299. 104
51
Za propuštění Václava Havla se postavili také vědečtí pracovníci. Iniciátorem akce byl fyzik Ladislav Hlavatý, který se spojil se sociologem Ivanem Gabalem. Vznikla tak petice, které byla v únoru 1989 zaslána předsedovi vlády ČSSR. Odsuzovala lednový zákrok, který potvrzoval, že činy funkcionářů jsou v rozporu s jejich slovy o změnách a demokratizaci. Dále žádal propuštění Havla a ostatních zadržených. Pod petici se nashromáždilo celkem 1300 podpisů.108 Zhruba polovina signatářů pracovala v ústavech Československé akademie věd nebo na vysokých školách. Velký podíl měli také pracovníci ve zdravotnictví a zaměstnanci průmyslových podniků. Podpisy řadových občanů pod peticí nenalezneme – autoři o ně ani nežádali, jednalo se jen o petici pro zástupce inteligence. Umělci i vědci adresovali své petice představiteli státní správy – předsedovi vlády ČSSR – nikoli stranických orgánů. To bylo naprosto záměrné. Chtěli tak přispět k divergenci mezi KSČ a vládou. Neuznávali funkcionáře KSČ jako partnera pro dialog. Později se však přesvědčili, že ani Ladislav Adamec neměl o dialog zájem.109 Velké množství rezolucí za Havlovo propuštění docházelo také ze zahraničí. Nejednalo se přímo o petice, jako byla Iniciativa kulturních pracovníků, ale dopisy různých sdružení apod. Např. dopis adresovaný k 8. únoru 1989 s textem: „Přáli bychom si vyjádřit naše hluboké znepokojení na znovu uvěznění Václava Havla. Lidská práva ke svobodnému vyjadřování a shromažďování nesmí být ohrožována. Urgujeme o jeho neprodlené a bezpodmínečné propuštění.“110 - je podepsaný X Spolkem svobodné vůle v Kanadě. Podobné rezoluce docházely také z oficiálních míst – např. od Friedricha Vogela – předsedy podvýboru pro lidská práva a humanitární pomoc Německého spolkového sněmu.111 Reakce na petice za propuštění Václava Havla byly samozřejmě různé. V návaznosti na Iniciativu kulturních pracovníků se objevila celá řada menších petic, které ji podpořili, na druhou stranu na ÚV KSČ docházely i rezoluce, které ji tvrdě odsoudily. Časté byly reakce na článek otištěný v Rudém právu Kdo je Václav Havel. Objevila se přímá kritika těch kulturních pracovníků, kteří Iniciativu podepsali i kritika strany, že s těmito lidmi málo pracuje a veřejnost je málo informována. Časté byly také požadavky na vyšší trest pro Václava Havla a odebráni titulů zasloužilých umělců signatářům petice. Např. členové ZO KSČ č. 8 Hradec Králové doslova napsali: „Jestliže kulturní pracovníci nechtějí ztratit důvěru 108
OTÁHAL, M.: Opoziční proudy v české společnosti 1969 – 1989, s. 591. Tamtéž. 110 AKPR, Fond Kancelář prezidenta republiky. Spis 200352/89. č. 40/89. Překlad dálnopisu. 111 AKPR, Fond Kancelář prezidenta republiky. Spis 200352/89. č. 84.487/89 - DP. Federální ministerstvo zahraničních věcí. 109
52
a úctu většiny poctivých občanů, pak nemohou sázet na lidi typu Havla a jemu podobných, zaprodaných emigrantským centrálám na Západě.“112 ZO KSČ č. 29 v obvodu Praha ve svém stanovisku uvádí: „Vyslovujeme také svůj nesouhlas s těmi umělci, kteří podepsali dopis předsedovi vlády s požadavkem propuštění čestného člověka (v uvozovkách), pana Havla. Jsme přesvědčení, že za dolary a marky by prodal republiku a bohužel není sám.“113 ZO KSČ závodu 8 s. p. Crystalex Nový Bor se pro změnu obrátila na vedení strany s kritikou ohledně nedostatku informací o celé záležitosti, která jim ztěžovala práci: „Ne na každou otázku si umíme odpovědět, protože nejsme dostatečně vyzbrojeni. Například není jasné, jestli obhajobu disidenta Václava Havla podepsali vedle pracovníků kultury a vědy i členové KSČ. Jsme toho názoru, že jména ochránců Václava Havla by měla být zveřejněna.“114 Požadavek na zveřejnění celého textu Iniciativy kulturních pracovníků a jmen signatářů docházela na ÚV KSČ poměrně často. Řadový komunisté chtěli z pochopitelných důvodů znát text, který byl stranou tak tvrdě odsouzen.115 Důkaz o stíhání šiřitelů petic za propuštění Václava Havla a ostatních politických vězňů přináší Zpráva Operačního střediska v Ostravě z 27. dubna 1989, která informovala o zahájení trestního stíhání a současného vznesení obvinění pro trestné činy útok na státní orgán, orgán společenské organizace a schvalování trestného činu dle paragrafu 154/2 a 165/1 trestného zákona, kterého se měl dopustit Jan Král tím, že 3. března 1989 v mléčném baru v Ostravě rozšiřoval petice za propuštění politických vězňů. Konkrétně se jednalo o Václava Havla a Vlastu Šilhánovou. Touto svou činností měl schvalovat trestnou činnost, ke které došlo 15. ledna na Václavském náměstí.116 Václav Havel byl podmínečně propuštěn 17. května 1989.
112
NA, KSČ – ÚV - dokumentace, Vnitrostranická informace č.69, vydáno 4. dubna 1989. Tamtéž. 114 Tamtéž. 115 NA, KSČ – ÚV - dokumentace, Vnitrostranická informace č.71, vydáno 13. dubna 1989. 116 ABS, A34, Jednací protokol II. správy SNB, svazek 2223. Útok na státní orgán – hlášení ze dne 27. dubna 1989. 113
53
3.4 Několik vět 3.4.1 Zveřejnění a reakce veřejnosti Jak dokazují předchozí kapitoly, události osudových dnů 15. – 21. ledna 1989 vzedmuly mohutnou petiční vlnu. Prvotní myšlenka na samotný vznik petice Několik vět se objevila 17. května 1989, po Havlově propuštění z vězení. Již následující den 18. května 1989 se uskutečnila schůzka Václava Havla, Jiřího Křižana a Alexandra Vondry. Dle slov J. Křižana, měl V. Havel již obsah petice v hlavě připraven.117 Text byl tak hotový během několika dní. Poté se konzultoval s dalšími lidmi z prostředí disentu i tzv. šedé zóny. Jedním ze záměrů petice bylo sblížit disidentské prostředí s veřejností a koncipovat text primárně o lidských právech. Právě proto bývá někdy považován za umírněný. Neútočil přímo na mocenský monopol KSČ, nevybízel ke změně vlády. Jeho hlavním požadavkem byl dialog a svobodná diskuse.118 Text petice upozorňoval na nevyhovující poměry ve společnosti, na nedodržování demokratických zásad a nebezpeční hrozící otevřené krize. Vyzýval vedení československého státu k provedení důsledných systémových změn a zahájení svobodné diskuse. To, co autoři považovali pro změnu klimatu v zemi za nezbytné, je v textu členěno do sedmi bodů: propuštění politických vězňů, ukončení kriminalizování a pronásledování nezávislých iniciativ, které měly být chápány jako přirozená součást veřejného života. Zároveň nemělo být zabraňováno vzniku nových občanských hnutí, odborů apod. Mělo dojít k ukončení omezování svobody shromažďovací, zrušení cenzury a legalizace nezávislých sdělovacích prostředků, respektování požadavků všech věřících občanů, posouzení projektů, které mají natrvalo změnit životní prostředí, odborníky a v neposlední řadě diskuse o minulosti. Oficiálně byla petice zveřejněna ve čtvrtek 29. června 1989 v 18.10 hodin,119 Rádiem Svobodná Evropa v pořadu Události a názory a připojena byla i jména některých z prvních signatářů. Již ten samý den byla petice zveřejněna Hlasem Ameriky a BBC a v pátek 30. června rakouským deníkem Standard. Na začátku července se informace o petici dostaly také do Polska. Samizdatové Lidové noviny ho zveřejnily 22. 7. 1989. Co se týče oficiálního tisku, reprezentovaného Rudým právem, nebyl text petice (před prosincem 1989) nikdy oficiálně zveřejněn. 29. června 1989 zazněla v Rádiu Svobodná Evropa i jména některých ze signatářů. 117
FINGERLAND, J.: Námět, scénář a režie: Václav Havel. Lidové noviny (dále LN), č. 149, 2009, 27. června 2009, s. 19. 118 URBAN, J.: Několik vět. Paměť a dějiny, č. 1, roč. 4, s. 21. 119 NA, Monitor, Svobodná Evropa: Události a názory, 29. června 1989.
54
Už jména první desítky byla přesným příkladem Havlovy taktiky, která měla ukázat, že petice není jen záležitostí elitní uzavřené skupiny, ale týká se lidí různého vzdělání i profesí. Dle slov V. Havla mělo provoláním vyvrcholit údobí probouzení veřejnosti. Za velmi důležitou pokládal informační strategii, která spočívala právě v kombinování podpisů zástupců různých složek společnosti. Jména byla tedy čtena za sebou tak, že po dělníkovi následoval lékař, za ním herec apod.120 Zásadní význam pro úspěch petice mělo nepochybně to, že ji podepsalo velké množství mediálně známých umělců. Lidé viděli, že se proti režimu nebojí vystoupit známé osobnosti, jejichž kariéra byla lehce napadnutelná. Pod peticí se dále objevil podpis H. Zagorové (zpěvačka), J. Lábuse (herec), K. Steigerwalda (dramatik), J. Bartošky (herec), O. Pavelky (herec), M. Pavlíčka (hudebník), B. Polívky (herec), Š. Luckého (dirigent), V. Kantora (písničkář), J. Vodňanského (básník), Z. Nováka (hudebník), V. Hanzla (publicista), Č. Císaře (politik, člen klubu Obroda), C. Turby (mim), J. Hrušínského (herec), L. Mrkvičky (herec), R. Hrušínského (herec), Z. Svěráka (dramatik), I. Trojana (herec) aj. Objevila se však i řada těch, kteří byli požádáni o podpis, ale odmítli. J. Rejžek jako své nejslavnější odmítnutí uvádí K. Gotta. Podpisy se sbíraly na archy, kam se jich vešlo několik desítek. Archy byly nadepsány tak, aby bylo zřejmé, co je podpisem podpořeno. Např: „Na znamení souhlasu s textem prohlášení Několik vět dobrovolně připojuji svůj podpis“.121 Jednotlivé podpisy byly doplněny čitelně napsaným jménem a údajem o povolání signatáře. Archy s podpisy se nosily na uvedené adresy organizátorů petice (Stanislav Devátý, Revoluční 312/1285, 760 01, Gottwaldov; Václav Havel, Engelsovo nábřeží 78, 120 00, Praha 2; Jiří Křižan, Navrátilova 16, 110 00, Praha 1; Alexandr Vondra, Trojanova 1, 120 00, Praha 2.)122 Po vyhotovení seznamu šel někdo vybraná jména zavolat do Svobodné Evropy Ivanu Medkovi.123 Organizátoři se snažili zprostředkovat i jiná místa, mimo Prahu, kam lidé mohli nosit podpisy. Nakonec však byl S. Devátý jedinou kontaktní osobou mimo Prahu, konkrétně ve Zlíně.
120
FINGERLAND, J.: Námět, scénář a režie: Václav Havel, LN, č. 149, 27. června 2009, s. 20. LP, sb. VONS, kart. 11, inv. č. 13, sign. IV/12. 122 LP, sb. VONS, kart. 11, inv. č. 13, sign. IV/12. 123 Komunikaci s Ivanem Medkem (vídeňský dopisovatel Hlasu Ameriky a spolupracovník Svobodné Evropy) zajišťovali členové disentu, kteří mu také dodávali nová jména, která byla pod petici získána, a to na adresu: Ivan Medek, Nattergasse 12/1/25, 1170, Wien 17. Dle svědectví Libuše Šilhánové (v roce 1987 mluvčí Charty 77), představoval Ivan Medek nejspolehlivější cestu, jak lidem v Československu i zahraničním posluchačům prezentovat texty Charty 77 a zprávy o Československém disentu vůbec. Často již večer byla čtena jména, který byla získána tentýž den. Prostřednictvím osoby Ivana Medka byla např. také svolávána různá setkání, např. ke Dni lidských práv. Urban, J., Za Ivanem Medkem. Paměť a dějiny. č. 1, roč. 4 , s. 46 – 47. 121
55
Hlavní rozdíl ve shromažďování podpisů pod Několik vět a pod předešlé tiskoviny podobného rázu spočíval především v tom, že se už nesbíraly podpisy tajně po kavárnách nebo restauracích. Lidé se zastavovali v bytě organizátorů cestou do práce, a to v takovém množství, že se často před jejich byty tvořily fronty. Samotného sbírání podpisů se chopili disidenti, lidé z šedé zóny, ale i známé osobnosti. S. Devátý vzpomíná„[…] petici roznášeli lidé, do kterých bych to neřekl. Intenzivně se do toho zapojil třeba písničkář Vlasta Redl. Hrál, mohlo mu to uškodit. Vidím to tak, že lidem už pomalu přestávalo vadit, že něco riskují. Zbavovali se strachu.“124 I přes zvýšenou pozornost distribuci tiskovin zájem o podepsání Několika vět ze strany veřejnosti neupadával a na konci listopadu 1989 se pod peticí nashromáždilo kolem 40 000 podpisů. Mezi nimi nalezneme i příslušníky KSČ a lidi zaměstnané ve státních orgánech. 125 Petici podpořily všechny nezávislé iniciativy.126 O podporu petice byl žádán také A. Dubček, ikona Pražského jara. Ten však text nikdy nepodepsal, stejně jako nikdy nepodpořil Chartu 77. 20. září 1989 zaslali organizátoři petice předsedovi vlády L. Adamcovi dopis, ve kterém ho na počet signatářů upozornili. Počet hlasů již tvořil nezanedbatelnou společenskou sílu, s níž by bylo vhodné zahájit tolik očekávaný dialog. Za prostředníka dialogu byl opozicí přijat kardinál František Tomášek. Vedení státu na tento dopis neodpovědělo. O negativních ohlasech na petici Několik vět podávají svědectví především Vnitrostranické informace z července až listopadu 1989. V naprosté většině stanovisek měl být vyjádřen nesouhlas s výzvou Několik vět a to v 99, 2%. V 0,5% názor nebyl zjištěn a pouze 0,1% občanů mělo vyjadřovat souhlas výzvou. Rozdíl do 100% byl způsoben zaokrouhlením. Ze stanovisek mělo obecně vyplývat, že lidé souhlasí s politikou strany, odsuzují činnost opozičních struktur, poukazují na nutnost prohlubování vedoucí úlohy KSČ ve společnosti a zároveň požadují zabezpečení podmínek pro klidnou, tvůrčí práci.127 Za všechny zmiňme rezoluci 5. ZO KSČ Krupka – Bohusudov: „Stejně tak se dnes stavíme za správnou politiku strany a odsuzujeme požadavky rozvratníků, kteří ztratili úctu k dělnické třídě a KSČ, přesto, že jim naše společnost umožnila slušně žít a využívat všech kulturních
124 125
Podepisovali i komunisté. LN, č. 145, 23. června 2009, s. 2. Tamtéž.
127
NA, KSČ – ÚV- dokumentace, Vnitrostranická informace č.79, vydáno 10. srpna 1989. – Originál dokumentu, tisk. In: BLAŽEK, P., PAŽOUT, J. Dominový efekt: Opoziční hnutí v zemích střední Evropy a pád komunistických režimů v roce 1989, s. 326.
56
vymožeností. Žádáme ÚV KSČ aby proti těmto rozvratníkům bylo postupováno tvrdě v mezích zákonných opatření.“128 Další negativní ohlasy na petici přinášely oficiální sdělovací prostředky, zastoupené Rudým právem a Československou televizí.129 Objevily se i rozdílné názory na práci sdělovacích prostředků a celkovou informovanost československé společnosti v souvislosti s obsahem výzvy a to i z řad členů KSČ. Jak již bylo zmíněno, text manifestu nebyl před prosincem 1989 oficiálně zveřejněn, organizování odsuzujících rezolucí tedy nepředcházelo seznámení s požadavky ani textem manifestu a tento postup se setkal s vlnou kritiky: „Uvedené případy aktivizace nepřátelských sil prohlubují zájem komunistů o jejich působení. Při zaujímání stanovisek k výzvě Několik vět je často vznášen požadavek na seznámení s celým zněním pamfletu a poskytování více argumentů vyvracejících tvrzení nezávislých skupin.“130 Byly tu ale především kladné reakce, o nichž v první řadě svědčí množství podpisů, které se pod peticí nashromáždily, v listopadu 1989 to bylo již okolo 40 000 jmen. Je nutné vzít v úvahu, že toto číslo tvoří jen malou část všech těch, kdo s peticí sympatizovali. Ne každý měl odvahu takto veřejně vyjádřit svůj souhlas. Kritika reakce režimu a podpora petice byla slyšet také ze zahraničních rozhlasových stanic Svobodné Evropy, Hlasu Ameriky, BBC131 či VIA.132
128
NA, KSČ – ÚV - dokumentace, Vnitrostranická informace č.78, vydáno 20. července 1989. Hned následující den po zveřejnění petice (30. června 1989) otisklo Rudé právo anonymní článek „Kdo seje vítr“, kde byla petice označena za výzvu ke konfrontaci se socialistickým státem. V sobotu 1. července 1989 následoval článek Co mají za lubem? a sérii zakončoval článek z 22. července s názvem „Scénář a režie Několika vět“. Tento článek byl publikován M. Boudovou a J. Kojzarem a vycházel z instruktážního dopisu V. Havla, který StB údajně zabavila u dopisovatele francouzské zpravodajské agentury Agence France Presse. Na petici Několik vět reagovala samozřejmě i Československá televize a to hned 30. června 1989, tedy den po jejím zveřejnění. I zde byla výzva prezentována jako provokační podpisová akce některých nezákonných skupin. Za autory byli označeni chartisté a jejich obdivovatelé. Text samozřejmě zveřejněn nebyl. Jediná část, která byla zmíněna, byl požadavek po důkladných systémových změnách, které musí být doprovázeny změnou společenského klimatu a požadavek na podílení se veřejnosti na utváření zákonů, který byl označen za bezpředmětný. Celý text byl shrnut jako snaha o svržení společenského zřízení, výzva k rozvratu, k opuštění principů socialistického státu a přestavby společnosti. Na závěr vysílání byl zmíněn úspěch článku Rudého práva Kdo seje vítr mezi veřejností. O několik dní později 6. července byly ve vysílání předčítány rezoluce občanů, odsuzující petici Několik vět. Signatáři byly stavěni do pozice narušitelů procesu přestavby. 130 NA, KSČ – ÚV - dokumentace, Vnitrostranická informace č.78, vydáno 20. července 1989. 131 Poprvé byl text petice zveřejněn rádiem Svobodná Evropa. Ten samý den ho odvysílala i stanice Hlas Ameriky a BBC. V následujících dnech všechny zmiňované stanice zprávu několikrát opakovaly. Zveřejňována byla jména signatářů a komentáře k reakci režimu na petici Několik vět a celkovému dění v Československu. 132 VIA byla oficiálně založena 20. prosince 1988, ale její první zprávy vznikly již dříve. Poprvé VIA informovala o petici Několik vět 3. července 1989. Uveřejnila shrnutí textu a adresy autorů. 6. července 1989 přinesla informaci o 3 500 podpisech pod peticí, mezi nimiž bylo i 52 příslušníků VB. Dále informovala o společném prohlášení Nezávislého mírového sdružení a Mírového klubu Johna Lennona, ve kterém tyto nezávislé iniciativy vyjádřily podporu petici a odsoudily reakci režimu proti autorům a signatářům petice a 129
57
O vnímání petice v zahraničí svědčí mimo jiné i návštěva ministra zahraničních věcí SRN Hanse-Dietricha Genscher, který 13. července 1989 jednal s generálním tajemníkem ÚV KSČ M. Jakešem, prezidentem G. Husákem, předsedou federální vlády L. Adamcem a ministrem zahraničních věcí J. Johanesem. Při těchto jednání vyjádřil Genscher nesouhlas s reakcí československé vlády na zmiňovanou petici a vyzval představitele vlády k názorové toleranci. ÚV KSČ informovalo, že byla přijata opatření k zabránění dalšího šíření petice. Tato opatření byla realizována formou stranických školení a hromadných instruktáží, kterých se účastnili vybraní funkcionáři. Např. v pardubickém okresu bylo instruováno 100 funkcionářů Okresního výboru KSČ (OV KSČ), 290 funkcionářů pardubické Tesly a Východočeských chemických závodů v Semtíně, 63 funkcionářů v Přelouči, 50 v Holicích a 37 ve Chvaleticích.133 Takto proškolení jedinci dále pořádali po celé republice rezoluce v pracovních kolektivech, odsuzují obsah, organizátory i signatáře petice Několik vět.
3.4.2 Trestní postihy Na zasedání předsednictva ÚV KSČ 18. srpna 1989 bylo přijato tvrzení, že hlavním organizátorem petice byl V. Havel. Dále bylo konstatováno, že byly získány dokumenty dokazující trestnou činnost ostatních hlavních organizátorů. Samotného trestního stíhání iniciátorů petice se však vedoucí představitelé KSČ, vzhledem k situaci ve společnosti a blížícímu se výročí okupace z 21. srpna 1968, obávali. StB nikdy nedostala politické svolení k trestnému stíhání V. Havla v souvislosti s peticí Několik vět ani domovní prohlídce u něj, což bylo zarážejíc i pro některé straníky. Jedním z důvodů byly patrně i obavy z mezinárodní odezvy opakované perzekuce hlavy českého disentu. Stejně tak nebyl nikdo trestně stíhán jen za podpis petice. Trestáni byli hlavně méně známí šiřitelé petice. 26. července 1989 bylo zahájeno trestní stíhání podle § 100. tr. z. pro trestný čin pobuřování. Toho se měl dopustit každý, kdo koncipoval či rozšiřoval petici Několik vět, ke prohlášení Obrody, ve kterém byly vyzváni její členové k podpisu a veřejnému podporování petice Několik vět. 17. července 1989 informovala agentura o 6 500 podpisech pod peticí a o dva dny později již o 9 119. Dále VIA přinášela zprávy o domovních prohlídkách u signatářů „Několika vět“ a neobvyklém postupu v případě Dušana Stuchlíka. Ten byl obviněn z trestného činu podněcování proti veřejnému pořádku, čehož se měl dopustit vyhozením několika kopií petice Několik vět z okna vlaku. JUDr. Stanislav Svoboda však toto obvinění zrušil na základě usnesení, že z textu petice Několik vět nelze odvodit zmiňovaný trestný čin podněcování proti veřejnému pořádku. V dalších dnech informovala VIA o přibývajících podpisech pod výzvou, dalších domovních prohlídkách, trestních stíháních signatářů petice a nekončící štvavé kampani v Rudém právu. 2. října 1989 byl otištěn dopis adresovaný předsedovi vlády L. Adamcovi, který upozorňoval na 26 000 podpisů pod výzvou. 133 URBAN, J.: Několik vět. Paměť a dějiny, č. 1, roč. 4, s. 26.
58
které se k zmiňovanému datu připojilo 19 000 občanů.134 Domovní prohlídky v souvislosti s tímto trestním činem začaly hned následující den (27. července 1989), kdy proběhly např. u A. Vondry, S. Devátého, J. Křižana a J. Urbana. Při prohlídkách byly zabaveny četné nahrávky, tiskoviny či psací stroje. Nejčastějším obviněním v souvislosti s peticí Několik vět, bylo obvinění pro trestní čin (nebo jeho přípravu) pobuřování podle §100 tr. zák., trestného činu podněcování podle § 164 tr. zák. a ze spáchání přečinu proti veřejnému pořádku podle § 6. písmena c) zákona č. 150/1969 Sb. o přečinech. Ten stanovoval, že přečinu proti veřejnému pořádku se dopustí ten, kdo „vyhotoví, umožní vyhotovení nebo rozšíří tiskovinu, která svým obsahem narušuje zájem socialistického státu na zachování veřejného pořádku.“ 135 Trestem mohlo být odnětí svobody až do výše půl roku, finanční pokuta v řádu 20 000 Kč či dokonce obojí. K 29. září 1989 byly pro přečin proti veřejnému pořádku uloženy (většinou nepravomocné) tresty za rozmnožování či rozšiřování petice celkem asi 19 lidem. Dalším nejméně 24 občanům bylo v téže souvislosti a ke stejnému datu sděleno podezření pro přečin proti veřejnému pořádku, u několika z nich řízení pokročilo do dalších fází. Většinou byly uloženy jen peněžité pokuty v rozmezí od 1000 - 5000 Kčs. V polovině srpna 1989 bylo provedeno 211 pohovorů, 10 osob bylo trestně stíháno pro trestný čin pobuřování, 76 osob pro přečin proti veřejnému pořádku, s 13 osobami bylo vedeno přestupkové řízení a 15 osobám byla vyslovena výstraha.136 Během celého srpna 1989 bylo vyslechnuto 91 signatářů Několika vět. Většina těchto výslechů však nepřinesla StB žádné konkrétní poznatky.137 V říjnu 1989 byla v souvislosti s rozšiřováním petice 1 osoba stíhána pro trestný čin pobuřování, 1 pro přípravu ke spáchání trestného činu pobuřování, 137 osob pro přečin a 26 osobám byla vyslovena výstraha SNB. Část případů se k soudu ani nedostala. Důvodů bylo několik. Byla odložena již v přípravném řízení, předána k přestupkovému řízení, nebo amnestována prezidentem republiky Gustavem Husákem 8. prosince 1989.138
134
Sdělení VONS č. 1054, Informace o Chartě 77 (dále Infoch), r. 12, č. 16/1989, s. 9. Sbírka zákonů Československé republiky, r. 1989, s. 34. citováno dle: . PAŽOUT, J., Postihy za protirežimní vystoupení v Československu na konci osmdesátých let, in: BLAŽEK, P., PAŽOUT, J. Dominový efekt: Opoziční hnutí v zemích střední Evropy a pád komunistických režimů v roce 1989. s. 298. 136 Národní archiv, KSČ – ústřední výbor, 02/1 – předsednictvo, sv. 121, arch. J. 126, b. 3, dokument „Informace o bezpečnostní situaci a dalších úkolech v boji proti vnitřnímu nepříteli“ předložený 17. srpna 1989 federálním ministrem vnitra Františkem Kinclem jako podklad pro jednání předsednictva ÚV KSČ 18. 8. 1989. citováno dle Urban, Jiří: Několik vět. Paměť a dějiny, roč. 4. (2010), č. 1, s. 20-45 137 FINGERLAND, J.: Námět, scénář a režie: Václav Havel, LN, č. 149, 27. června 2009, s. 20. 138 PAŽOUT, J., Postihy za protirežimní vystoupení v Československu na konci osmdesátých let, in: BLAŽEK, P., PAŽOUT, J.: Dominový efekt: Opoziční hnutí v zemích střední Evropy a pád komunistických režimů v roce 1989, s. 298. 135
59
3.4.2.1 Jiří Fajmon Jiří Fajmon se o petici Několik vět poprvé dozvěděl z rádia Hlas Ameriky. Následnou situaci okolo petice Několik vět přirovnává doslova k mánii. Jako hlavní motivaci svého aktivního vystupování (v souvislosti s peticí) uvádí zahraniční okolnosti, zejména pak situaci v Polsku. Hlavní zásluhu popularizace petice přisuzuje samotnému režimu a štvavé kampani proti signatářům, kterou režim petici sám zpopularizoval. Jednotlivé podpisy sbíral J. Fajmon v práci a v okruhu přátel. Co se týká lidí, jimž dal petici podepsat, je si jistý tím, že věděli o co jde až na jeden případ, kdy sám uznává, že dotyčný by podepsal patrně cokoli. Ohlasy na petici hodnotí celkově jako kladné zhruba ze tří čtvrtin. Z nich ale svůj podpis pod petici připojilo zhruba jen 5 %. Dále J. Fajmon uvádí, že celkově nasbíral zhruba 26 podpisů a není si vědom toho, že by v jeho okolí rozšiřoval petici někdo další. Na základě toho, že rozšiřoval petici Několik vět, byl J. Fajmon 10. července 1989 obviněn z přečinu proti veřejnému pořádku. Případ byl projednáván 16. října 1989 u Okresního soudu v Liberci. 19. října 1989 Samosoudkyně D. Dziaková zastavila Fajmonovo trestní stíhání z důvodu nenaplnění skutkové podstaty trestného činu. Petice byla dle jejího rozhodnutí v rozporu se zájmy socialistické společnosti, nebylo však prokázáno, že obžalovaný seznámil s obsahem dokumentu větší množství lidí: „Z výslechu svědků nebylo zjištěno, že by obžalovaný s obsahem tiskoviny seznamoval větší počet lidí, což dokazují i pouhé dva podpisy pod obsahem této tiskoviny. V tomto případě soud mohl vycházet toliko ze svědeckých výpovědí, neboť podpisový arch, nebyl v rámci objasňovacího řízení zajištěn. Proto soud nemohl zkonfrontovat svědecké výpovědi s příslušným podpisovým archem. V případě předmětného přečinu je třeba považovat za rozšiřování tiskoviny takové jednání, v důsledku něhož se tiskovina dostane do podvědomí většího počtu lidí, což se v tomto případě neprokázalo… V jednání obvinění nelze totiž spatřovat jednu z forem, a to rozšiřování, kterou lze spáchat výše citovaný přečin.“
139
Proti usnesení podal JUDr. P. Rydvan (okresní
prokurátor v Liberci) odvolání o kterém jednal 15. listopadu 1989 Krajský soud v Ústí nad Labem. Bylo rozhodnuto o pochybení a usnesení Okresního soudu v Liberci zrušeno a Jiří Fajmon byl osvobozen. Zajímavé je, že usnesení bylo již odůvodněno tím, že samotný obsah
139
PAŽOUT, J., Postihy za protirežimní vystoupení v Československu na konci osmdesátých let, in: Lidská práva, opoziční hnutí a pád komunistických režimů ve Střední Evropě, eds. BLAŽEK, P.
60
petice nevyzývá k narušování veřejného pořádku a nenaplňuje tudíž skutkovou podstatu přečinu.140
3.4.2.2 René Matoušek 2. srpna 1989 byla u Reného Matouška uskutečněna domovní prohlídka a téhož dne mu bylo při výslechu sděleno podezření ze spáchání přečinu proti veřejnému pořádku, kterého se měl dopustit rozšiřováním petice Několik vět.141 Jeho případ byl projednáván 17. listopadu 1989. Na rozhodnutí samosoudce Stanislava Černého mělo patrně vliv rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem v případu J. Fajmona. Podle usnesení soudu petice Několik vět nenarušovala zájem socialistického státu na zachování veřejného pořádku, v textu nebyla obsažena výzva k násilí ani útokům vůči státním orgánům a neobsahovala ani urážky na stranu státních a stranických představitelů. Podle rozsudku požadavky obsažené v petici obsahovaly jen zásady zakotvené ústavě i v mezinárodních dokumentech. 142
3.4.2.3 Hana Holcnerová Hana Holcnerová byla aktivní členkou Charty 77 a Nezávislého mírového sdružení (byla hlavní členkou jeho brněnské pobočky). Adresa H. Holcnerové patřila také k jedné z kontaktních pro zasílání podpisů pod petici Několik vět. 22. 8. 1989 byla zadržena před domem, v němž bydlela. Po 8 hodinách, strávených na obvodním oddělení VB, byla převezena do svého bytu k provedení domovní prohlídky, která byla zcela nezákonná z toho důvodu, že „…v odůvodnění příkazu k jejímu provedení neuvedl vyhledávací orgán VB npor. Vepřek, že by bylo zahájeno trestní stíhání pro trestný čin či přečin, ať už ve věci či proti konkrétní osobě, nebo přímo proti Haně Holznerové. Označili ji za podezřelou, přesto ji žádné podezření ani předem, ani na počátku výslechu, který domovní prohlídce předcházel, nesdělil. Čs. trestní řád mu v tomto případě tuto povinnost ukládá.“143 Později bylo jako důvod domovní prohlídky uvedeno, že při kontrole občanského průkazu H. Holznerové bylo objeveno, že měla na svém oděvu umístěnou československou trikolóru, čímž vzniklo podezření, že ve svém domě přechovává tiskoviny Několik vět. Při domovní prohlídce bylo zabaveno 120 exemplářů petice Několik vět, různé samizdatové a exilové 140
Sdělení VONS č. 1048, Infoch, r. 12, č. 15/1989, s. 6. Sdělení VONS č. 1048, Infoch, r. 12, č. 15/1989, s. 197. 142 Tamtéž. 143 LP, sb. VONS, inv. č. 13/11, sign. IV/1. 141
61
publikace, několik čísel Informací o Chartě 77, bulletiny Nezávislého mírového sdružení a další závadné tiskoviny. 24. srpna 1989 byla H. Holznerová znovu vyslýchána a teprve toho dne ji bylo sděleno obvinění pro přečin proti veřejnému pořádku, jehož se měla dopustit rozšiřováním provolání Několik vět.144 Její trestní stíhání skončilo až amnestií prezidenta Václava Havla v roce 1989.
3.5 Ekologické petice Ekologická situace v Československu představovala závažný problém a musel ji brát na zřetel i tehdejší režim. Od 70. let se Československo dostávalo na druhé až první místo v devastaci životního prostředí v Evropě. V roce 1972 byla sice zřízena Komise pro životní prostředí, samostatné ministerstvo životního prostředí s federální působností však vzniklo až v roce 1989. Podpisové aktivity se týkaly především – soustavy vodních děl Gabčikovo – Nagymaros, ekologické situace v Severočeském kraji a Praze, jaderné elektrárny Temelín a plánované těžby zlata v Mokrsku ve středním Povltaví.
3.5.1 Gabčíkovo - Nagymaros Vyhlášení národního parku Podunajsko a revize projektu soustavy vodních děl Gabčíkovo–Nagymaros v této oblasti se stala jedním z nejčastěji diskutovaných ekologických témat roku 1989.145 Tohoto projektu se týkala také jedna z největších ekologicky zaměřených podpisových akcí přelomu roku 1988/1989. Aktivita se orientovala na podporu požadavku bratislavských ochránců přírody, aby byl podunajský ekosystém vyhlášen Trilaterálním
144
Tamtéž. Gabčíkovo je vodní dílo na Dunaji v Bratislavě a v Trnavském kraji, na jižním Slovensku těsně na hranici s Maďarskem. Původně mělo jít o společnou československo-maďarskou stavbu s cílem jednak zabránit záplavám v této oblasti, jednak zlepšit splavnost této části řeky. Stavba velké přehrady se začala rýsovat již v roce 1976. Tehdy byl realizován tzv. Společný smluvní projekt, vypracovaný oběma stranami (ČSSR a Maďarskem). Maďarská strana následně vypracovala prováděcí projekty, československá strana pak projekt úvodní. Společná investice rozdělila stavební náklady v poměru 1:1. Protože většina přehrady se nacházela na území ČSSR, muselo Maďarsko zajistit výstavbu některých částí díla i za svými hranicemi. V průběhu 80. let se množily protesty prosti výstavbě na maďarské i československé straně. Maďarská vláda se nakonec rozhodla jednostranně spolupráci na stavbě přerušit. VANĚK, M.: Nedalo se tady dýchat. Praha, 1996. s 54. 145
62
národním parkem Podunají a vyjadřovala podporu rozhodnutí maďarské vládě pozastavit stavební práce na části Nagymaros.146 Ze zprávy zveřejněné 21. května 1989 inženýrem Pavlem Křivkou a Petrem Kozánkem vyplývá, že tzv. Dunajské vyhlásenie podpořilo v roce 1988 přes 1000 občanů (převážně ze Slovenska). Ke květnu 1989 to bylo již 4 500 občanů. Seznam signatářů byl zaslán předsedovi vlády ČSSR Ladislavu Adamcovi s odvoláním na jeho iniciativu a prohlášení ve věci ochrany přírody a životního prostředí.147 Text dopisu a jednotlivé údaje o podpisové aktivitě byly současně zaslány také některým zahraničním tiskovým agenturám a rozhlasové stanici Svobodná Evropa, která tento údaj odvysílala.148 Dopis také žádal aby ti, kdo projekt schválili, uhradili škody, které společnosti v souvislosti s revizí výstavby vzniknou. Po schválení zastavení výstavby vodního díla maďarským parlamentem se na druhou stranu objevovaly hlasy, které žádali vedení vlády, aby požadovala náhradu škod, které měly zastavením výstavby vzniknout a odsuzovali stanovisko maďarské strany.149
3.5.2 Stav životního prostředí v Severočeském kraji a Praze Co do podmínek životního prostředí byla nejhorší situace v Severočeském kraji, jak dokazuje i důvěrná Vnitrostranická informace: „I v průběhu dubna a května pokračovala aktivita opozičních sil, jednalo se především o podpisové akce za V. Havla a stále rostoucí iniciativa za zlepšení ekologické situace v kraji. Ta je stále hojně diskutována v celé občanské společnosti i na stranických schůzích, v útvarech stranického vzdělávání atp.“150 Stejná situace v únoru 1989 postihla i Prahu. V březnu podala skupina Pražské matky.151 Národnímu výboru hlavního města Prahy podnět, ve kterém se negativně vyjadřovala k celkové informovanosti obyvatel hlavního města o stavu životního prostředí. Ten se však k celé situace nevyjádřil. Následovala druhá petice, ve které Pražské matky žádali dodržování vyhlášky NVP o opatřeních při nepříznivých meteorologických situacích a hlavně 146
NA, KSČ – ÚV – dokumentace, Vnitrostranická informace č. 77, vydáno 29. 6. 1989. Infoch, r. 12, č. 12/1989, s. 9. 148 NA, KSČ – ÚV - dokumentace, Vnitrostranická informace č.85, vydáno 9. listopadu 1989. 149 NA, KSČ – ÚV - dokumentace, Vnitrostranická informace č.77, vydáno 29. června 1989. 150 Informace o politickoekonomické a státobezpečnostní situaci, názorové hladině a postupu stranických orgánů a ZO KSČ v Severočeském kraji k 3. květnu 1989 – příloha. Zhodnocení oslav 1. máje. 26 schůze předsednictva SčKV KSČ, 4. 5. 1989. VANĚK, M.: Nedalo se tady dýchat. s. 115. 151 Tato iniciativa vznikla v lednu 1989. Důvodem vzniku organizace byla špatní imisní situace na začátku roku 1989. VANĚK, M.: Nedalo se tady dýchat. s. 115. 147
63
přesné a včasné informování veřejnosti. Odpovědí byl plán na řešení ekologické situace do roku 2010. Množství škodlivin v ovzduší se pravidelně začalo objevovat v tisku až v dubnu 1989. Tou dobou se požadavky na zlepšení životního prostředí již ozývaly ze všech krajů. Pražské matky zůstaly aktivní i v následujících dnech. Na 28. – 30. května 1989 pozval Ladislav Adamec zástupce vlád sousedních zemí do Prahy na schůzku o životním prostředí. Tohoto setkání využil zástupci nezávislých ekologických iniciativ – 29. května se ta v pražských ulicích objevily demonstrující matky s kočárky. Jejich pochod se setkal s velkým úspěchem a značné množství kolemjdoucích podepsalo jejich petici s výzvou adresovanou právě probíhajícím mezinárodními jednání. Hlavními požadavky petice byla otevřenost a zprostředkování pravdivých informací v oblasti ekologie, zastavení výstavby vodního díla Gabčíkovo – Nagymaros, konec znečišťování měst průmyslovou činností a odstoupení od realizace lanovky na Sněžku. Jako občanky Prahy se účastnice demonstrace negativně vyjádřily také k projektu výstavby dálnice na Stromovku. V závěru petice vyjádřily názor, že stát péči o životním prostředí hrubě zanedbal, o čemž mělo svědčit zdraví jejich dětí.152 V porovnání se zmiňovaným dopisem pražskému primátorovi, byla tato aktivita již politického rázu.
3.5.3 Jaderná elektrárna Temelín Pražského setkání ministrů životního prostředí využili nezávislé ekologické iniciativy také k akci proti výstavbě jaderných elektráren. 28. května 1989 byla vládě ČSSR a rakouské spolkové vládě zaslána petice, která požadovala zveřejnění informací o tomto projektu a jeho perspektivách. Československá vláda byla vyzvána, aby zveřejnila celý atomový program, včetně otázek týkajících se uložení radioaktivního odpadu. Petice dále požadovala odbornou diskusi a apelovala na rakouskou vládu, aby v rámci svých mezinárodních a diplomatických možností požadovala od československé vlády úplnou veřejnou informovanost a celospolečenskou diskusi v oblasti ekologie a zároveň, aby poskytla Československu účinnou pomoc a to odbornou i materiální pro ekologicky vhodné řešení situace. Vnitrostranická informace č. 77 z 29. června hodnotila situaci takto: „Petice má i mezinárodní aspekt. Spočívá ve formulaci žádosti vůči rakouské Národní radě, aby zmocnila rakouskou vládu ke vznesení požadavků na vládu ČSSR ve věci jaderné energetiky ČSSR 152
Zprávy a oznámení. In: Ekomonitor, (květen 1989), č. 0, s. 1; Petice. In: Ekologických bulletin, (červen 1989), č. 14, s. 34. AMV, DSZ, č. 53, 54, 29. května 1989. VANĚK, M.: Nedalo se tady dýchat. s. 122.
64
v intencích návrhů a požadavků obsažených v petici a k některým dalším krokům jako např. poskytnutí půjček na realizaci úsporných a alternativních opatření v ČSSR. […] Petice je signována některými rakouskými občany zapojenými v ekologických iniciativách v Rakousku a exponenty opozičních skupin v ČSSR – mluvčími Charty 77, aktivisty Nezávislého mírového sdružení, Hnutí za občanskou svobodu, Klubu právní podpory a zástupci některých neformálních ekologických iniciativ – Ekologická společnost a Ekologický bulletin.“153 Výstavba jaderné elektrárny Temelín se stejně jako projekt Gabčíkovo – Nagymaros stala předmětem podpisových aktivit a zvýšeného zájmu rozhlasových stanic (především Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy). Ekologické hnutí konce 80. let bylo zaměřeno především na řešení konkrétních případů, ale v množících se konfliktech s mocí si začínalo uvědomovat, že nejde jen o to, aby se např. nestavělo Gabčíkovo – Nagymaros, ale že je v otázce životního prostředí nutné učinit kroky k zásadním změnám. Co se týká reakce vedení státu, hlavní cíl těchto aktivit nepřisuzoval přímému zájmu o životní prostředí, ale snaze o manipulaci s veřejným míněním, diskreditace zmiňovaných projektů a destabilizace ekonomické situace. Československý stát problematiku ekologie do politické strategie nezahrnul, protože by znamenal přestavbu celého systému. Pokud chtěl režim přežít, nemohl si to dovolit.154
3.6 Petice z oblasti církve Nejvýznamnější peticí z církevního prostředí, která se váže k období konce 80. let, byla bezesporu petice Augustina Navrátila Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů, z roku 1987, jejíž signatáři byli výhradně věřící. Za další významné církevní rezoluce můžeme samozřejmě považovat také již zmiňované dopisy kardinála Tomáška proti lednovému zákroku na počátku roku 1989, které byly podpořeny řadou věřících občanů. Aktivity věřících byly samozřejmě patrnější na Slovensku, kde byla církev silnější a vytvořila zde v podstatě základnu pro disidentské hnutí přesto, že představitelé církevní opozice odmítali ztotožňování s občanskou iniciativou a svou hlavní úlohu spatřovali v posazování náboženských (ne občanských) práv. Z tohoto důvodu např. řada společensky aktivních věřících nepodepsala Chartu 77. Věděli, že by jim bylo dále zabráněno v jejich činnosti a nemohli by dostát povinností, kterými je věřící pověřili. Jedinou peticí z církevního 153 154
NA, KSČ – ÚV – dokumentace, Vnitrostranická informace č. 77, vydáno 29. června 1989. VANĚK, M.: Nedalo se tady dýchat. s.135.
65
prostředí, kterou se autorce podařilo nalézt a splňovala předem danou definici, byla petice proti přeložení Miroslava Vágnera, faráře u sv. Jiljí a správce kostelů Nejsvatějšího Salvátora, sv. Voršily a sv. Františka mimo Prahu. Miroslavovi Vágnerovi hrozilo, že ho státní úřady zbaví souhlasu a znemožní mu výkon jeho kněžského povolání. Úřední námitky proti němu byly označeny za neurčité a za skutečný důvod snah byla považována prostě jen úspěšnost jeho pastorační služby. V textu petice se mimo jiné doslova píše: „Protestujeme proti záměru zakázat P. Miroslavu Vágnerovi výkon kněžského povolání nebo ho alespoň poslat do faktického vyhnanství. Ve svých protestech jsme odhodláni pokrčovat a stupňovat je – zajisté v mezích zákona a s respektem k právům světské moci – s cílem dosáhnout nerušeného působení P. Vágnera v jemu přidělených pražských kostelích.“155 S vysokých církevních představitelů je pod textem podepsán přímo kardinál Tomášek, biskupové Lebeda, Liška, Matoušek a otec Vágner. Nezanedbatelných je samozřejmě dalších 1956 občanů, kteří svým podpisem petici podpořili.
3.7 Ostatní 3.7.1 Protestní ohrazení kolektivu kulturních pracovníků 3. dubna bylo předsednictvu Federálního shromáždění ČSSR odesláno tzv. protestní ohrazení kolektivu kulturních pracovníků, které k uvedenému dni podepsalo 288 lidí. Hlavním bodem petice byl protest proti výrokům poslance Václava Štáfka na schůzi federálního shromáždění ve dnech 21. – 22. 3. 1989. Václav Štáfek vystoupil
s příspěvkem, který byl v Rudém právu shrnut takto:
„Předseda zahraničního výboru Sněmovny národů Václav Štáfek v rozpravě uvedl, že československá veřejnost uvítala zakončení vídeňské následné schůzky přijetím komplexního, obsažného dokumentu. Čestné plnění závazků musí být samozřejmé pro všechny signatáře. Musí sloužit k rozšiřování důvěry, porozumění a spolupráce při respektování jednoho vůči druhému.“156 Dále vyjádřil lítost nad tím, že Západ s odvoláním na vídeňský dokument rozpoutal širokou protičeskoslovenskou kampaň proti lednovém zásahu bezpečnostních
155
Text petice na obranu M. Vágnera. In: Informace o církvi, č. 6/1989, s. 9. Rudé právo, 22. 3. 1989, s. 1. Citováno z: BLAŽEK - P., PAŽOUT, J.: Dominový efekt: Opoziční hnutí v zemích střední Evropy a pád komunistických režimů v roce 1989, s. 300. 156
66
složek. Tato akce měla být řízena zahraničními centrálami a organizována lidmi v „cizím žoldu a zkrachovalými politiky“.157 Kampaň kulturních pracovníků pokračovala dopisem ze dne 27. dubna 1989, adresovaným předsednictvu Federálního shromáždění. V dopise bylo uvedeno, že k původní 288 podpisům se připojilo dalších 255 signatářů z řad umělců, vědců a občanů. Ze známých umělců se k ohrazení přidal např. Ladislav Smoljak, Zdeněk Svěrák, Ivana Andrlová apod. Vnitrostranická informace z 11. května 1989 hodnotila napadení poslance Štáfka pouze jako snahu kulturní sekce o zviditelnění v zahraničních médiích a diskreditaci představitelů státních a stranických orgánů.158
3.7.2 Podnět československých občanů ke zlepšení nedostatečné informovanosti Mezi poměrně úspěšné a méně známé petice z roku 1989 patří Podnět československých občanů ke zlepšení nedostatečné informovanosti, který reagoval na článek Kdo seje vítr, zveřejněný Rudým právem 30. června 1989. Podnět pocházející z 5. září 1989 podepsalo 59 549 občanů, kteří mimo jiné požadovali: „[…] úplnější informace v článcích kritizujících dopisy, písemná prohlášení, petice a podpisové akce různých nezávislých skupin nebo i jednotlivců.“ Autoři kritizovali dlouhodobý trend zveřejňování pouze oficiálních stanovisek bez toho, aby byl zveřejněn samotný předmět kritiky. Jako příklad byla uvedena Charta 77. Podpisové archy, kterých bylo celkem sedmnáct, vypadaly obdobně jako v případě petice Několik vět – vždy bylo uvedeno celé jméno, povolání a datum narození signatáře. Najdeme zde podpisy napříč celým společenským spektrem – dělníky, studenty, učitele, důchodce, vědce i matky v domácnosti. Na rozdíl od petice Několik vět zde chybí podpisy známých osobností, jediný podpis z řad herců patří Monice Načevové. Autory petice byli Miroslav Šrámek a Viktor Šimsa, kteří text petice spolu se všemi podpisovými archy zaslali na adresu Rudého práva, Československé tiskové kanceláře, Federálního úřadu pro tisk a informace, Československé televize a Československého rozhlasu. 157
NA, KSČ – ÚV – dokumentace, Vnitrostranická informace č. 71, vydáno 13. 4. 1989. – Originál dokumentu, tisk. 158 NA, KSČ – ÚV – dokumentace, Vnitrostranická informace č. 75, vydáno 11. 5. 1989.
67
3.7.3 Petice Nezávislého mírového sdružení Petice na podporu lidí odmítajících nastoupit vojenskou službu z důvodu svědomí či náboženského přesvědčení začala 15. června 1989. Hlavními iniciátory byli Pavel Jégr, Tomáš Tvaroh a Jan Chudomel. Jejich stěžejním požadavkem bylo udělení milosti prezidenta republiky Vladanu Kočímu159 a Janu Šubrtovi. Podle petice by tak prezident republiky: „… předznamenal jediný možný vývoj zákona v otázce odpírání vojenské služby a uzákonění náhradní civilní služby.“160 Pod petici se k 30. březnu 1989 nashromáždilo 757 podpisů.161 Zároveň s touto peticí byla vyhotovená druhá, požadující bezodkladné zahájení práce na formulaci zákona o náhradní civilní službě. Autoři se odkazovali na rezoluci Komise pro lidská práva OSN z roku 1987 a vídeňský dokument KBSE.162 Petice s 397 podpisy byla 13. července 1989 předána prezidentovi republiky.163
159
Vladan Kočí byl vzat do vazby 5. června 1989, protože dvakrát odmítl nastoupit vojenskou službu z důvodu náboženského přesvědčení. V roce 1988 byl ze stejného důvodu vězněn. Infoch, r. 12, č. 13/1989, s. 8. 160 Infoch, r. 12, č. 13/1989, s. 8. 161 NA, KSČ – ÚV - dokumentace, Vnitrostranická informace č.75, vydáno 11. května 1989. D 162 Infoch, r. 12, č. 13/1989, s. 8. 163 Infoch, r. 12, č. 15/1989, s. 17.
68
Závěr Na konci 80. let 20. století se po téměř dvaceti letech začala československá společnost probouzet. Prvním masovým projevem nespokojenosti byla demonstrace za náboženská a občanská práva 25. března 1988 v Bratislavě, které se celkově zúčastnilo více jak 8000 věřících. Mezníkem ve vývoji se stala demonstrace k dvacátému výročí okupace 21. srpna 1988, která odstartovala vlnu dalších protirežimních vystoupení. Jediným povoleným shromážděním byla demonstrace ke Dni lidských práv 10. prosince 1988. Tvrdě potlačeny byly nepokoje v době tzv. Palachova týdne. Násilí použité proti demonstrujícím bylo kritizováno z domova i zahraničí a stalo se důležitým zlomem v postoji československé společnosti k režimu. Jméno Jana Palacha se stalo symbolem pro počátek normalizačního procesu v Československu a bylo to to samé jméno, které můžeme symbolicky spojovat se začátkem jeho konce. Jedním z hlavních témat petičního hnutí roku 1989 bylo odsouzení zákroku proti lidem, kteří se zúčastnili lednových nepokojů v Praze. Objevovaly se nesouhlasné hlasy jak z řad aktivní opozice, běžných obyvatel (tzv. šedé zóny), tak členů KSČ. V souvislosti s lednovým zákrokem došlo k zadržení Václav Havla, který byl 21. února 1989 odsouzen k devíti měsícům odnětí svobody do druhé nápravně výchovné skupiny. Byl uznán vinným z trestného činu pobuřování a ztěžování výkonu pravomoci veřejného činitele. Za jeho propuštění se postavily stovky a později tisíce občanů. K dubnu 1989 se v oficiálních Vnitrostranických informacích píše o 10 000 signatářích. Rezoluce za propuštění politických vězňů byly časté i předtím (Ivan Jirous, František Stárek, Stanislav Devátý), v tomto případě však došlo k významné změně. Za Václava Havla se veřejně postavili stovky umělců a to i těch, kteří do té doby proti režimu veřejně nevystoupili. Touto svou iniciativou potvrdili rozchod s politickým vedením. Objevilo se několik snah signatáře diskreditovat, ale všechny skončily neúspěšně. Režim již neměl sílu zasáhnout tak, jako proti prohlášení Charty 77, což se v ještě větší míře projevilo v souvislosti s peticí Několik vět, která vznikla bezprostředně pro propuštění Václava Havla z vězení. Petice Několik vět nepožadovala nic, co by nemělo být samozřejmostí, její požadavky byly mírné a možná právě proto nebylo vedení státu schopné na ni reagovat. Upozorňovala na jeho nejcitlivější místa, která musel vidět každý občan tehdejšího Československa a v pravý čas podchytila nálady veřejnosti po událostech Palachova týdne. 69
K úspěchu petice Několik vět významně přispěly dvě okolnosti: podepsala ji celá řada umělců, kteří do té doby nonkonformně nevystoupili, a režim proti ní rozpoutal štvavou kampaň obrovských rozměrů, která ji zpopularizovala víc, než si autoři mohli přát. Jména signatářů byla čtena v rádiu Svobodná Evropa a toto vysílání se stalo doslova hitem. Byla využita geniální strategie Václava Havla, kdy se jména četla podle pečlivě připraveného seznamu tak, aby reprezentovala co nejširší vzorek společnosti. Každý, kdo pod petici svůj podpis připojil, riskoval, že bude režimem postižen. Vedení státu si však uvědomovalo, že rázné zakročení proti signatářům by vyvolalo negativní ohlasy ze zahraničí. Z toho důvodu nedošlo ke stíhání Václava Havla, nevyhnulo se však některým ostatním šiřitelům petice. Nutno říci, že trestní postihy v souvislosti s peticí byly poměrně mírné a týkaly se skutečně jen lidí, kteří petici rozšiřovali, ne pouze signovali. Co se týká petic na podporu politických vězňů, souvisely vždy s datem jejich zadržení případně odsouzení. Na počátku roku 1989 se nejčastěji objevovaly petice, požadující propuštění Ivana Jirouse a Jiřího Tichého, koncem února 1989 se objevují rezoluce na podporu Františka Stárka a začátkem dubna 1989 za propuštění Stanislava Devátého. Významnou byla také říjnová petice za propuštění Jiřího Rumla a Rudolfa Zemana, která byla rozdílná tím, že se pod ní podepsalo více jak sto novinářů. V Archivu bezpečnostních složek i Archivu prezidenta republiky je poměrně velké množství spisů dokazujících, jak se od ledna 1989 měnila situace v myšlení občanů. Lidé se přestávali bát a adresovali své dopisy a výzvy ať už Ústřednímu výboru KSČ či prezidentovi republiky. A co víc, nebáli se uvést své celé jméno a adresu. Obecně lze říci, že nejčastěji na zmiňovaná místa docházely dopisy podepsané několika signatáři požadující propuštění některého z politických vězňů. Často je také možno nalézt dopis s textem „Tímto připojuji svůj podpis k …“. Lze tedy jen těžko celkově určit konečný počet podpisů pod jednotlivým žádostmi a peticemi. Petic, které je možné dohledat spolu s podpisovými archy, je kromě dvou zmiňovaných (Iniciativa kulturních pracovníků, Několik vět) poměrně málo. V archivech nejsou vedeny v samostatných spisech. Jednou z nich je např. Podnět občanů ke zlepšení nedostatečné informovanosti, která souvisí s pomlouvačnou kampaní po zveřejnění petice Několik vět. Kromě Iniciativy kulturních pracovníků, petice Několik vět a rezolucím za propuštění politických vězňů se samozřejmě objevila řada menších, kterým se práce věnuje na
70
předchozích stránkách. Největšího úspěchu však dosáhli ty, které byly podpořeny známými osobnostmi a režim je svou snahou o diskreditaci sám zpopularizoval. Co se týká postihu signatářů, z písemností Státní bezpečnosti jednoznačně vyplývá, že se zaměřovala na autory a šiřitele petic (které pak zanášela do svých evidencí), nikoliv na ty, kteří petice pouze podepsali. Tím spíše to platí pro konec 80. let, kdy (vzhledem k množství petic a protizákonných písemností obecně) bylo prověřování každého jednotlivého signatáře prakticky neproveditelné. Trestně stíháni byli autoři a šiřitelé petic, ale nikdo nebyl perzekuován za pouhý podpis. Co se týká výše trestů, které byly šiřitelům petic ukládány, dá se říci, že byly poměrně mírné. Pokud byli odsouzení nepodmíněně, jednalo se většinou o tresty v délce několika měsíců. Snad nejvyšší trest dostal Ivan Jirous (šestnáct měsíců odnětí svobody) v březnu 1989 v souvislosti s rozšiřováním petice Tak dost z roku 1988. Tento trest se na první pohled může zdát vysoký, ne však ve srovnání s postihy, které byly ukládány v dřívějších letech např. za pouhou podporu Charty 77, která byla svým obsahem i dikcí podstatně mírnější. Tento přístup státních orgánů byl jasným důkazem eroze systému. Obecně se dá říci, že petiční hnutí jako takové se v roce 1989 stalo důležitou složkou opoziční činnosti a nepochybně přispělo velkou měrou k pádu režimu v Československu.
71
Prameny a literatura Prameny 1) Archivní prameny Archiv bezpečnostních složek (ABS) Fond A34 , II. správa SNB, Protistátní písemnosti, rok 1988 – 1989 Fond A36, X. správy SNB, Operativní situace v problematice protizákonných písemností, teroru, nedovoleného ozbrojování a verbálních trestných činů politické motivace rok 1989 Fond A36, správa SNB hl. města Prahy a Středočeského kraje, Denní situační správy, rok 1989 Archiv Kanceláře prezidenta republiky (AKPR) Fond Kancelář prezidenta republiky, spis: 200352/89 Fond Kancelář prezidenta republiky, spis: 1989 Gustav Husák, Jan Palach – leden 1989, 17. listopadu 1989, prosinec 1989 (OF, Václav Havel) – nezpracováno Fond Kancelář prezidenta republiky, spis: různé, události 17. 11. 1989, V. Komárek, dopisy ze zahraničí 1988, 1989, odstoupení Gustava Husáka 1989 – nezpracováno
Libri prohibiti (LP) Sbírka Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných Národní archív v Praze (NA´) Fond KSČ – Ústřední výbor - dokumentace, Vnitrostranické informace Sbírka Monitor
2) Dobový tisk Bulletin Nezávislého mírového sdružení - Iniciativy za demilitarizaci společnosti, rok 1989 Ekologický bulletin, rok 1989 Ekomonitor, rok 1989 Informace o církvi, rok 1989 Informace o Chartě 77, rok 1989 Informační bulletin, rok 1989 Koruna, rok 1989 72
Lidové noviny, rok 1989 Rudé právo, rok 1989 Vokno, rok 1989 Voknoviny, rok 1989 Východoevropská informační agentura, rok 1989 3) Tiskem vydané prameny CÍSAŘOVSKÁ, B. – PREČAN, V.: Charta 77: dokumenty 1977 – 1989. Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR ve spolupráci s oddělením edice FFUK 2008. ISBN 978-80-7285090-7. KOUDELKA, F. – NOSKOVÁ, A. – PREČAN, V., Vedení KSČ o disentu a opozici: Dokumenty z ledna 1986 – října 1989. Praha, Československé dokumentační středisko: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1999. ISBN 80-85270-94-3. Opozice a odpor proti komunistickému režimu v Československu 1968 – 1989, Ed. BLAŽEK, P. Praha, Ústav českých dějin FF UK : Dokořán, 2005. ISBN 80-7363-007-9.
4) Paměti MEDEK, I: Děkuji, mám se výborně. Praha, Torst 2005. ISBN 80-7215-245-9. Nejcitlivější místo režimu. Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných očima svých členů, Diskusní setkání 19. října 2007, Eds. BLAŽEK, PAŽOUT, J: Praha, Pulchra 2008. ISBN 97880-904015-2-5. PLACÁK, P.: Fízl. Praha, Torst 2007. ISBN 978-80-7215-323-7. 5) Internetové zdroje Komunistická strana Československa a bolševismus (projekt GAČR), Vnitrostranické informace ÚV KSČ [online], [vid. 11. 4. 2014], dostupné z: http://www.dejinyksc.usd.cas.cz/vnitrostranicke-informace-sekretariatu-uv-ks.html Oficiální stránky Stanislava Devátého, minulost, [online], [vid. 19. 6. 2014], dostupné z: http://www.stanislav-devaty.cz/ Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna, Ústavní zákon ze dne 11. července 1960 – Ústava Československé socialistické republiky, [online][vid 17. 5. 2014] dostupné z: http://www.psp.cz/docs/texts/constitution_1960.html 73
Poslanecké sněmovna Parlamentu České republiky, Listina základních práv a svobod, [online][vid. 17. 5. 2014], dostupné z: http://www.psp.cz/docs/laws/listina.html Totalita, [online][vid. 19. 6. 2014], dostupné z: http://www.totalita.cz/
Literatura Alternativní kultura. Příběh české společnosti 1945 – 1989, Ed. ALAN, J. Praha, Lidové noviny 2001. ISBN 80-7106-449-1. ASH, T. G.: Rok zázraků 89. Praha, Paseka 1991. ISBN 978-80-7432-009-5. BLAŽEK, P.: Opozice a odpor proti komunistickému režimu v Československu 1968 – 1989, Praha, Ústav českých dějin FF UK: Dokořán 2005. ISBN 80-7363-007-9. BLAŽEK, P. - PAŽOUT J.,: Dominový efekt: Opoziční hnutí v zemích střední Evropy a pád komunistických režimu v roce 1989, Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 2013. ISBN 978-80-7285-166-9. BOUŠKA, M.: Petiční právo ve srovnávací perspektivě. Brno, Právnická fakulta Masarykovi univerzity 2014. Dvě desetiletí před listopadem 89, MANDLER, Emanuel (ed.), Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 1993, ISBN 80-85800-09-8 CUHRA, J. – KOUDELKA, F.: Chronologie zániku komunistického režimu. Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 1999. ISBN 80-85270-88-9. DEVÁTÁ, M. - SUK, J. - TŮMA, O.: Charta 77 - od obhajoby lidských práv k demokratické revoluci 1977-1989: sborník z konference k 30. výročí Charty 77: Praha, 21.-23. března 2007 = Charter 77 - from the Assertion of Human Rights to a Democratic Revolution 1977-89: the proceedings of the conference to mark the 30th anniversary of Charter 77: Prague, 21-23 March 2007. Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 2008. ISBN 978-80-7285-090-7. FILIP, Jan: Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva. Brno, Václav Klemm 2011. ISBN 9788090408371. FINGERLAND, J.: Námět, scénář a režie: Václav Havel, in Lidové noviny, č. 149, 2009, s. 19. ISSN 0862 – 5921.
74
GEBAUER, F. – KAPLAN, K. – KOUDELKA, F. – VYHNÁLEK, R.: Soudní perzekuce politické povahy v Československu 1948 – 1989. Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 1993. ISBN 80-85270-24-2. HALLA, J.: Svíčková demonstrace v Bratislavě a postihy jejích účastníků v dokumentech Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. in: Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných: Politické perzekuce, opozice a nezávislé aktivity v Československu v letech 1978 – 1989, Sborník grantového projektu. Jaroslav Pažout (ed.), Praha, Libri prohibiti 2008. Havel přišel z vězení a vymyslel text, in: Lidové noviny, č. 145, s. 2, 2009. ISSN 0862 – 5921. Charta 77. Od obhajoby lidských práv k demokratické revoluci, 1977 – 1989. Sborník z konference k 30. výročí Charty 77. Praha, 21. – 23. března 2007, Eds. DEVÁTÁ, M. – SUK, J. – TŮMA, O. Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR ve spolupráci s oddělením edice FFUK 2008. ISBN 978-80-7285-090-7. KENNEY, P.: Karneval revoluce. Střední Evropa 1989. Praha, BB/art 2005. ISBN 80-7341562-3. MAŇÁK, J.: Čistky v komunistické straně Československa 1969–1970. Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 1997. ISBN80-85270-59-5. MĚCHÝŘ, J.: Velký převrat či snad revoluce sametová? : několik informací, poznámek a komentářů o naší takřečené něžné revoluci a jejích osudech 1989-1992. Praha, Progetto 1999. ISBN 80-86366-00-6. OTÁHAL, M.: Normalizace 1969 – 1989. Příspěvek ke stavu bádání, Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2002. ISBN 80-7285-011-3. OTÁHAL, M.: Opozice, moc, společnost 1968/1970. Příspěvek k dějinám „normalizace“. Praha, Maxdorf 1994. ISBN 80-85800-12-8. OTÁHAL, M.: Opoziční proudy v české společnosti 1969 – 1989, Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2011. ISBN 978-80-7285-137-9. PAŽOUT, J.: Perzekuce odpůrců režimu v okresu Liberec a období tzv. normalizace z pohledu Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, in: Sborník Fontes Nissae, Liberec 2010. PLACÁK, P.: StB a protizákonné písemnosti v 80. letech, In: Securitas Imperii, Praha, Vydavatelství a nakladatelství MV ČR 1994. ISBN 80-85821-13-3.
75
PODPĚROVÁ M.: Právo na informace o životním prostředí před rokem 1989 a dnes, Praha 1999. Diplomová práce. Podepisovali i komunisté, in: Lidové noviny, č. 145, s. 2, 2009, . ISSN 0862 – 5921. Podpisy osobností přilákaly masy, in: Lidové noviny, č. 145, s. 2, 1989, . ISSN 0862 – 5921. SÝKOROVÁ, T.: Protirežimní demonstrace v lednu 1989 u příležitosti dvacátého výročí smrti Jana Palacha a postihy jejich účastníků, Liberec, 2009. THOMAS, D. C.: Helsinský efekt. Mezinárodní zásady, lidská práva a zánik komunismu, Praha, Academia 2007. ISBN 978-80-200-1506-8. TŮMA, O.: Zítra zase tady: Protirežimní demonstrace v předlistopadové Praze jako politický a sociální fenomén. Praha, Maxdorf 1994. ISBN 80-85800-21-7. URBAN, J.: Několik vět: posledních pět měsíců komunistické diktatury petiční optikou. Paměť a dějiny, roč. 4, č. 1. s. 20 – 45. VANĚK, M.: Nedalo se tady dýchat. Praha, Maxdorf 1996. ISBN 80-85800-58-6. Vítězové? Poražení? Životopisná interview, Díl 1. Disent v období tzv. normalizace. Díl 2. Politické elity v období tzv. normalizace, Eds. VANĚK, M., – URBÁŠEK, P: Praha, Prostor 2005 (viz též: Mocní? a Bezmocní? Politické elity a disent v období tzv. normalizace. Interpretační studie životopisných interview. Ed. VANĚK, M., Praha 2006). ISBN 80-7260140-7.
76
Seznam příloh 1) Iniciativa kulturních pracovníků (Jeden z podpisových archů s textem petice Iniciativa kulturních pracovníků a jednotlivými podpisy). 2) Článek „Kdo je Václav Havel“ (Text článku s názvem Kdo je Václav Havel otištěném v Rudém právu 23. února 1989. Článek byl reakcí na petici Iniciativa kulturních pracovníků za propuštění Václava Havla z vězení). 3) Václav Havel po propuštění z vězení (Fotografie Václava Havla bezprostředně po jeho propuštění z Pankrácké věznice 17. května 1989). 4) Text petice Několik vět (Text petice Několik vět otištěný v Lidových novinách 22. července 1989). 5) Jeden z podpisových archů petice Několik vět (Originální podpisový arch petice Několik vět s jmény a profesemi signatářů). 6) Represe v souvislosti s peticí Několik vět (Sdělení VONS č. 1054 informující o počtu represí v souvislostí s peticí Několik vět). 7) Stanislav Devátý po propuštění z vězení v roce 1989 (Fotografie Stanislava Devátého po jeho propuštění z vězení 14. dubna 1989). 8) Spolek svobodné vůle v Kanadě za propuštění Václava Havla (Dopis X. Spolku svobodné vůle v Kanadě adresovaný Gustavu Husákovi a obsahující žádost o propuštění Václava Havla z vězení).
77
Přílohy Příloha č. 1: Iniciativa kulturních pracovníků
Jeden z podpisových archů Iniciativy kulturních pracovníků za propuštění Václava Havla z vězení, zdroj: NA, KSČ – ÚV - dokumentace, Vnitrostranická informace č. 58, vydáno 1. února 1989. Dostupné na: http://www.dejinyksc.usd.cas.cz/vnitrostranicke-informace-sekretariatu-uvks/cat_view/9-dokumenty/2-vnitrostranicke-informace-uv-ks-1979--1989/8-1989.html
78
Příloha č. 2: Článek „Kdo je „Václav Havel“
Článek reagující na petiční hnutí za propuštění Václava Havla z vězení, který vyšel v Rudém právu 23. února 1989, zdroj: Kdo je Václav Havel. Rudé právo, č. 46, roč. 69, 23. února 1989. s. 4.
79
Příloha č. 3: Václav Havel po propuštění z vězení
Václav Havel po propuštění z pankrácké věznice 17. května 1989, zdroj: URBAN, J.: Několik vět: posledních pět měsíců komunistické diktatury petiční optikou. Paměť a dějiny, roč. 4, č. 1. s. 20 – 45.
80
Příloha č. 4: Text petice „Několik vět“ T
Text petice „Několik vět“ uveřejněný v Lidových novinách 22. července 1989, Zdroj: LN, č. 78, roč. 2., 22. července 1989.
81
Příloha č. 5: Jeden z podpisových archů petice „Několik vět“
Podpisový arch petice „Několik vět“ s originálními podpisy signatářů, zdroj: LP, sb. VONS, inv. č. 13, sign. IV/11.
82
Příloha č. 6: Infoch, Represe v souvislosti s peticí Několik vět
Příloha č. 6: 5. dopis Nezávislého mírového sdružení Přehled represí v souvislosti s peticí „Několik vět“, zdroj: Infoch, r. 12, č. 16/1989, s. 9, sdělení VONS č. 1054.
Přehled represí v souvislosti s peticí „Několik vět“, zdroj: Infoch, r. 12, č. 16/1989, s. 9, sdělení VONS č. 1054.
83
Příloha č. 7: Stanislav Devátý po propuštění z vězení v roce1989
Stanislav Devátý po propuštění z vězení, zdroj: Paměť a dějiny (č. 1, roč. 4, 2010)
Stanislav Devátý po propuštění z vězení, zdroj: URBAN, J.: Několik vět: posledních pět měsíců komunistické diktatury petiční optikou. Paměť a dějiny, roč. 4, č. 1. s. 20 – 45.
84
Příloha č. 8: Spolek svobodné vůle v Kanadě za propuštění Václava Havla
Rezoluce za propuštění Václava Havla z 8. února 1989, iniciovaná Spolkem svobodné vůle v Kanadě, zdroj: Kancelář prezidenta republiky. Spis 200352/89. č. 40/89. Překlad dálnopisu.
85
