Poděkování Velice děkuji Mgr. Janě Pittnerové za její odborné vedení, cenné rady, připomínky, vstřícnost a trpělivost. Dále děkuji respondentům za jejich ochotu při realizaci průzkumu. V neposlední řadě děkuji své rodině za trpělivost a podporu při mém studiu.
Název bakalářské práce: Sociální práce s ohroženou rodinou Jméno a příjmení autora: Vendula Smetanová Akademický rok odevzdání bakalářské práce: 2014/2015 Vedoucí bakalářské práce: Mgr. Jana Pittnerová
Anotace Tato bakalářská práce se věnuje tématu sociální práce s ohroženou rodinnou ve školských ústavních zařízeních. Bakalářská práce je dělena na teoretickou a empirickou část. Teoretická část bakalářské práce se zabývá pojmy, jako například rodina, ohrožená rodina, zařízení pro výkon ústavní výchovy. V této části bakalářské práce jsou popsána školská ústavní zařízení a jejich legislativa Dále je zde zmíněna kapitola o obsahu činnosti sociálních pracovníků ve školských zařízeních pro výkon ústavní výchovy. Pamatováno je i na sanaci rodiny a případové konference, které jsou v současné době využívány jako moderní metoda práce s ohroženou rodinou. Empirická část práce je zaměřena na činnost sociálních pracovníků ve školských ústavních zařízeních. Průzkum byl uskutečněn metodou nestandardizovaného dotazníku, který byl zaměřen na sociální pracovníky školských ústavních zařízení z Libereckého a Ústeckého kraje a jejich možnou spolupráci s rodinou umístěných dětí. Sledován byl možný kontakt s rodinami, rozdíl ve spolupráci s rodinami dětí umístěných z výchovných důvodů a rodinami dětí umístěných ze sociálních důvodů, forma kontaktu užívaná v zařízení a účast sociálních pracovníků na případových konferencích. Mapována byla i spolupráce sociálních pracovníků s dětmi, které opustily školské ústavní zařízení. Výsledky průzkumového šetření byly pečlivě graficky zpracovány a opatřeny komentářem.
Klíčová slova: rodina, ohrožená rodina, školská zařízení pro výkon ústavní výchovy, sociální práce
Title: Social Work with Families at Risk Author: Vendula Smetanová Academic Year of Submission: 2014/2015 Supervisor: Mgr. Jana Pittnerová
Annotation The bachelor thesis deals with the theme of social work with vulnerable families in educational institutional facilities. The bachelor thesis is divided into the theoretical and the empirical part. The theoretical part is focused on such terms as family, vulnerable family, and facilities of institutional care. The educational institutional facilities and their legislation are described in this part of the bachelor thesis. Morever, we can find here the chapter about the content of the activities of social workers in these educational institutional facilities. The family rehabilitation and case conferences, which are used as a modern method of the work with vulnerable families nowadays, are mentioned as well. The empirical part is focused on the activities of social workers in educational institutional facilities. The unstandardized questionnaire was used here as a method of research and was focused on social workers in educational institutional facilities in the Liberec and Ústí district and their possible cooperation with the families of placed children. The possible contact with these families was monitored as well as the difference between the families of children placed for educational reasons and the families of children placed for the social reasons, the form of contact used in facilities and the attendance of social workers at case conferences. The cooperation of social workers with children who left the educational institutional facilities was surveyed. The results of the research were carefully graphically processed with a comment added.
Keywords: family, vulnerable family, educational institutional facility, social work
Obsah
Seznam tabulek ................................................................................................................. 9 Seznam grafů .................................................................................................................... 9 Úvod................................................................................................................................ 10 Teoretická část ................................................................................................................ 11 1 Rodina .................................................................................................................. 11 1.1 Nukleární rodina .................................................................................................. 11 1.2
Orientační rodina ................................................................................................. 11
1.3
Prokreační rodina ................................................................................................. 12
1.4
Klinická rodina .................................................................................................... 12
1.5
Profesionální rodina ............................................................................................. 12
2 2.1
Ohrožená rodina ................................................................................................... 12 Rodiny s jedním rodičem ..................................................................................... 13
2.1.1
Osamělé matky vdovy s dětmi ......................................................................... 13
2.1.2
Osamělé matky mající děti z rozpadlého vztahu.............................................. 14
2.1.3
Osamělé matky, které úmyslně chtějí být svobodné ........................................ 14
2.1.4
Ideál rodiny se dvěma rodiči ............................................................................ 14
2.2
Nepatřičné zacházení s dítětem............................................................................ 15
2.2.1
Zanedbávání ..................................................................................................... 15
2.2.2
Fyzické a psychické týrání ............................................................................... 15
2.2.3
Sexuální zneužívání ......................................................................................... 16
2.2.4
Šikana ............................................................................................................... 16
2.2.5
Systémové týrání .............................................................................................. 16
2.2.6
Sekundární viktimizace .................................................................................... 17
3 3.1
Zařízení pro výkon ústavní výchovy ................................................................... 17 Diagnostický ústav ............................................................................................... 18
3.2
Dětský domov ...................................................................................................... 19
3.3
Dětský domov se školou ...................................................................................... 19
3.4
Výchovný ústav ................................................................................................... 19
3.5
Středisko výchovné péče ..................................................................................... 20
3.6
Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc ................................................... 21
4 4.1
Sociální práce v České republice ......................................................................... 22 Historie sociální práce ......................................................................................... 22
7
4.2 4.3 4.4 5 5.1
Definice sociální práce......................................................................................... 25 Role sociálního pracovníka .................................................................................. 25 Typologie přístupů sociálního pracovníka vzhledem k praxi .............................. 26 Role sociálního pracovníka .................................................................................. 29 Defenzivní praxe .................................................................................................. 30
5.2
Reflexní praxe ...................................................................................................... 30
6 6.1
Typologie přístupů sociálního pracovníka vzhledem k praxi .............................. 30 Sociální pracovník – angažovaný ........................................................................ 31
6.2
Sociální pracovník – radikální ............................................................................. 31
6.3
Sociální pracovník – byrokratický ....................................................................... 31
6.4
Sociální pracovník – profesionální ...................................................................... 31
7 7.1
Sanace rodiny ....................................................................................................... 32 Definice sanace rodiny......................................................................................... 32
7.2
Znaky sanace rodiny ............................................................................................ 33
7.3
Podmínky pro sanování rodin .............................................................................. 34
7.4
Rizikové faktory prostředí ................................................................................... 34
7.5
Rizikové faktory rodiny ....................................................................................... 34
7.6
Aktuální sociální situace rodiny .......................................................................... 35
7.7
Sanace rodiny při umístění dítěte do zařízení pro výkon ústavní výchovy ......... 35
8 8.1
Případová konference .......................................................................................... 36 Typy případových konferencí .............................................................................. 37
8.2
Účastníci případových konferencí ....................................................................... 39
8.3
Struktura případové konference ........................................................................... 40
8.4
Realizace případové konference a cíle případové konference ............................. 41
Empirická část................................................................................................................. 43 9 Cíl, výzkumné otázky a hypotézy bakalářské práce ............................................ 43 9.1 Stanovené hypotézy ............................................................................................. 43 9.2 9.2.1
Použité metody .................................................................................................... 43 Dotazník ........................................................................................................... 43
9.3
Popis zkoumaného vzorku ................................................................................... 44
10 10.1
Vyhodnocení dotazníkového průzkumu .............................................................. 47 Vyhodnocení stanovených hypotéz ..................................................................... 63
Závěr ............................................................................................................................... 64 Seznam použitých zdrojů ................................................................................................ 66 Seznam příloh ................................................................................................................. 67
8
Seznam tabulek Tabulka č. 1: Přehled školských ústavních zařízení v Libereckém a Ústeckém kraji Tabulka č. 2: Typ zařízení, ve kterém oslovení sociální pracovníci působí Tabulka č. 3: Spolupráce s rodinami dětí Tabulka č. 4: Vyjádření spolupráce s rodinami v % Tabulka č. 5: Rozdělení dle DD a DDŠ Tabulka č. 6: Forma spolupráce s rodinou Tabulka č. 7: Pomoc rodině v kontaktu Tabulka č. 8: Účast respondentů na případové konferenci Tabulka č. 9: Spolupráce před propuštěním dítěte do rodiny Tabulka č. 10: Spolupráce s rodinou dítěte před propuštěním dítěte po dosažení zletilosti Tabulka č. 11: Rozdělení dle DD a DDŠ Tabulka č. 12: Využívání možnosti přechodného ubytování dítěte Tabulka č. 13: Rozdělení dle DD a DDŠ Tabulka č. 14: Posouzení spolupráce s rodinami dle důvodu umístění Tabulka č. 15: Užívané metody sociální práce Tabulka č. 16: Nejčastěji používaný druh pohovoru
Seznam grafů Graf č. 1: Typ zařízení Graf č. 2: Spolupráce s rodinami dětí Graf č. 3: Vyjádření spolupráce v % Graf č. 4: Spolupráce s rodinou v % – rozdělení dle DD a DDŠ Graf č. 5: Forma spolupráce s rodinou Graf č. 6: Pomoc rodině v kontaktu Graf č. 7: Účast na případové konferenci Graf č. 8: Spolupráce před propuštěním dítěte do rodiny Graf č. 9: Spolupráce s rodinou dítěte před propuštěním dítěte po dosažení zletilosti Graf č. 10: Spolupráce s rodinou dítěte před propuštěním dítěte po dosažení zletilosti – rozdělení dle DD a DDŠ Graf č. 11: Možnost přechodného ubytování Graf č. 12: Využití přechodného ubytování – rozdělení DD a DDŠ Graf č. 13: Posouzení spolupráce s rodinami dle důvodu umístění Graf č. 14: Užívané metody sociální práce Graf č. 15: Nejčastěji používaný druh pohovoru
9
Úvod Předmětem bakalářské práce je sociální práce s ohroženou rodinou ve školských ústavních zařízeních. Hlavním cílem je popsat obsah činnosti sociální práce ve školských zařízeních a dále zjistit, zda sociální pracovníci v dětských domovech a dětských domovech se školou pracují s rodinami ohrožených dětí. Dotazníkové šetření je zaměřeno na dětské domovy a dětské domovy se školou v Libereckém a Ústeckém kraji. Dalším dílčím cílem je zjistit, zda je rozdíl v práci s ohroženou rodinou v dětských domovech a v dětských domovech se školou. Teoretická část bakalářské práce je členěna do jednotlivých kapitol, které definují rodinu a její uspořádání, včetně různého dělení a typologie. Rovněž jsou vysvětlena specifika týkající se rodin, ve kterých jsou děti vychovávány pouze jedním rodičem. V teoretické části jsou zmíněna zařízení pro výkon ústavní výchovy a dále způsob umisťování dětí do zařízení náhradní výchovy, jakými jsou kupříkladu dětský diagnostický ústav, dětský domov či dětský domov se školou. Tato problematika je zohledněna v bakalářské práci i s ohledem na právní uspořádání. Dále je v teoretické části této bakalářské práce popsána historie sociální práce, role sociálního pracovníka a typologie přístupů sociálních pracovníků k současné sociální praxi. Praktická část bakalářské práce je zaměřena na ověřování stanovených hypotéz a jejich následnému vyhodnocení. Stanovené hypotézy směřují k hlavnímu cíli bakalářské práce, tedy k ověření zda je sociální práce ve školských ústavních zařízeních zaměřena na rodinu ohrožených dětí nebo zda se pracuje jen s dětmi. V průzkumném šetření je použita metoda dotazování. Jako nejvhodnější se pro naše průzkumné šetření jeví nestandardizovaný dotazník, který je zaměřen na dvacet školských ústavních zařízení z Libereckého a Ústeckého kraje. Zvoleno bylo šest dětských domovů se školou a čtrnáct dětských domovů ze sledovaných krajů. Přínosem předložené bakalářské práce je poskytnout poznatky o sociální práci z prostředí školských zařízení pro výkon ústavní výchovy a jejich možnými specifiky při práci s ohroženou rodinou dítěte, které je umístěno v těchto zařízeních. Práce může být určena všem těm, jež se problematikou péče o ohrožené děti zabývají, zejména však sociálním pracovníkům.
10
Teoretická část 1
Rodina Dle Matouška je rodina v užším, nebo také tradičnějším či obvyklejším pojetí
skupina osob, které jsou propojeny svazky pokrevního příbuzenství či právních svazků, jako jsou kupříkladu adopce a sňatek. Z širšího hlediska, se za rodinu počíná považovat i seskupení osob, které se za rodinu prohlašuje na podkladě vzájemných sympatií a náklonnosti. V určité fázi svého vývoje zpravidla rodina žije ve společné domácnosti (Matoušek 2008, s. 177). V současné době se práce a kariéra stala významnou konkurentkou rodiny. V dnešní době lze v některých případech práci vykonávat téměř kdekoliv (s ohledem na rozmach elektronických médií apod.), včetně domova. Do dnešní doby používané vymezení (definice) rodiny, které vycházejí z příbuzenství, jenž počíná uzavřením manželství či zrozením vlastních potomků, jsou už velice těsné. V dnešní době by bylo v naší společnosti příhodnější, hovořit spíše než o rodině o rodinném soužití lidí (Matoušek, Pazlarová, 2010, s. 12–13).
1.1
Nukleární rodina Nukleární rodinou rozumíme rodinu, která je dvougenerační. Jedná se tedy
o rozšířenou rodinu, která pojímá více nežli dvě pokolení čili generace (Matoušek 2008, s. 177). Dle Jandourka označujeme jako nukleární rodinu nebo také atomární rodinu (rovněž lze označit jako párovou či manželskou) pouze rodinu skládající se z rodičů a jejich potomků, ne však další rozsáhlou síť příbuzenstva, jako jsou vzdálenější příbuzní (například bratranci sestřenice, tety, strýcové apod.). „Nukleární rodina městského typu ale ve skutečnosti nežije v takové izolaci, jak by se podle tohoto čistého typu zdálo. Stále zůstává propojení přinejmenším s prarodiči“ (Jandourek 2009, s. 116).
1.2
Orientační rodina Jako orientační rodinu označujeme rodinu, do které se jedinec narodí.
Tedy biologickou rodinu (Matoušek 2008, s. 177). 11
1.3
Prokreační rodina Prokreační rodinu si jedinec založí, a tedy tato rodina vznikne sňatkem nebo tím,
že si člověk pořídí vlastního potomka či potomky (Matoušek 2008, s. 177).
1.4
Klinická rodina Pojmem klinická rodina můžeme označit rodinu, která byla popřípadě stále
je kvůli svým obtížím a nesnázím ve styku s pomáhajícími či represivními subjekty (institucemi) (Matoušek 2008, s. 177).
1.5
Profesionální rodina Označením profesionální rodina rozumíme formy náhradní rodinné péče,
jako jsou adopce a pěstounská péče (Matoušek 2008, s. 177). Hlavními a zásadními posláními rodiny jsou výchova potomků a emocionální podpora mezi členy rodiny. Ve vyspělých zemích, se dle Matouška vyskytují například tyto tendence: pokles počtu narozených potomků v rodině, roste věk, ve kterém lidé uzavírají svůj první sňatek, dále roste počet rozvodů manželství s ohledem k počtu uzavřených manželství, rovněž vzrůstá počet matek, které vychovávají svého potomka bez manžela, počet soužití bez uzavřeného manželství a také roste počet rodin, které si dobrovolně nepořídí potomka (dobrovolně bezdětní), atd. (Matoušek 2008, s. 177). „V systému sociálního zabezpečení v ČR se podle platných zákonů považuje za rodinu soužití rodičů a nezaopatřených dětí“ (Matoušek 2008, s. 177).
2
Ohrožená rodina Za ohroženou rodinu můžeme označit takovou rodinu, ve které dochází
k nerovnovážnému stavu v jejím sociálním fungování, kdy tento nerovnovážný stav je důsledkem vzájemného působení mezi jednotlivými příslušníky rodiny nebo mezi rodinou a subjekty z rodinného sociálního okolí. Ohrožená rodina však nedokáže tyto vzájemné interakce, ať již mezi svými členy nebo svým okolím zvládat, podobně jako si není schopna dohledat adekvátní, odpovídající pomoc nebo využít současné nabídky služeb. „V odborné literatuře se setkáváme s popisy různých typů ohrožení v závislosti
12
na druhu interakce, resp. sféře fungování, již rodina nezvládá“ (Navrátilová in Matoušek a kol. 2013, s. 359–360). Dle Matouška lze považovat za ohrožené rodiny takové rodiny, ve kterých rizikové okolnosti nebo činitelé nejsou uspokojivě vyrovnávány vlivem protektivních činitelů nebo působením dalším možných zdrojů (Matoušek 2013, s. 302). Například pozbytí sociální ukotvenosti a sociální totožnosti či identity rodiny a s touto ztrátou spojená nejistota, neurčitost, jistá pochybnost a nejednoznačnost v očekávání společnosti vůči rodinám zásadním způsobem působí a rovněž ovlivňují život rodin (Navrátilová in Matoušek a kol. 2013, s. 360).
2.1
Rodiny s jedním rodičem Jedná se převážně o rodiny, kdy jedním rodičem je matka (okolo 90%).
Tyto rodiny reprezentují stále častěji se vyskytující rodinný typ. Rodina s jedním rodičem může být zapříčiněna například rozvodem, ovdověním, rozchodem rodičů nebo kupříkladu porodem dítěte mimo manželství (Goldenberg in Sobotková 2001, str. 128). Rodiny s jedním rodičem, kdy rodičem je otec většinou vznikají tehdy, pokud matka dětí zemře, či opustí svou rodinu nebo je popřípadě z důvodu vážné nemoci zcela vyloučena z péče o rodinu a tedy i děti. Dítě může být rovněž svěřeno do péče otci po rozvodu rodičů, kdy může například nastat obtížná situace v případě, že takto bylo rozhodnuto přes odpor matky (Sobotková 2001, s. 134). Rodiny s jedním rodičem, kdy tímto rodičem je matka můžeme rozčlenit do tří následujících skupin, a to na matky vdovy (manžel těmto matkám zemřel), na matky, které své děti mají ze vztahu, který se rozpadl (ať již rozchodem nebo rozvodem) a v neposlední řadě na matky, které jsou úmyslně svobodné a o otci svého dítěte nikdy neuvažovali jako o trvalém partnerovi (Sobotková 2001, s. 128–129).
2.1.1 Osamělé matky vdovy s dětmi Postoje a názory na tyto matky jsou ve společnosti tolerantní, shovívavé, z větší míry i litující, protože tyto matky (vdovy) so své postavení osamělé matky nezpůsobily a nezvolily samy dobrovolně (Sobotková 2001, s. 129).
13
2.1.2 Osamělé matky mající děti z rozpadlého vztahu Jedná se jak o matky z rozvedených manželství, tak o matky po rozchodu s partnerem. Společnost může mít k této skupině matek spíše ambivalentní postoj, kdy názory na tuto skupinu mohou být moralizující a obviňující, neboť tyto ženy například manželství nezachovaly kvůli svým dětem, i když třeba bylo toto manželství neuspokojivé. Rovněž však může panovat názor, „že ve prospěch dětí je lépe konfliktní a neuspokojivý vztah ukončit a žít s dětmi sice v neúplné rodině, leč v relativním klidu“ (Sobotková 2001, s. 129). Prolínání výše uvedených postojů má za důsledek všeobecný názor, že rodičovství osamělé matky mající děti z rozpadlého vztahu sice není nejpříhodnější, ale v současné společnosti je často nevyhnutelné. (Sobotková 2001, s. 129). Při rozvodu či rozchodu, je dítě vystavováno speciálnímu typu psychické zátěže. Následky této zátěže nemusejí být rozeznány včas, a to ani vlastními rodiči nebo ostatními blízkými lidmi. Nejedná se totiž pouze o následky, které se projeví ihned, ale mohou se začít projevovat v chování dítěte například až v době puberty nebo dokonce až na počátku jeho dospělosti (Matějček, Dytrych, 2002, s. 42).
2.1.3 Osamělé matky, které úmyslně chtějí být svobodné Tyto osamělé matky chtějí zůstat záměrné svobodné a svého potomka si pořídí s mužem, se kterým však nikdy neplánovaly trvalý vztah. Lze do této skupiny připojit i matky, jež nejsou vdané a dítě si kupříkladu vzaly do pěstounské péče, atd. Negativní emoce, které v minulosti termín „svobodná matka“ vyvolával, se již ztrácejí, slábnou. Tato skupina žen je stále četnější, přibývá jich (Sobotková 2001, s. 129). Rozhodnutí ženy, že bude svobodnou matkou, však může být ovlivněno mnoha činiteli, jako jsou například nezralost ženy či odezvou na nejisté perspektivy do budoucna (Sobotková 2001, s. 129). „V povědomí lidí je zakódováno, že pečovatelské funkce lépe zvládají ženy a společnost je tomu přizpůsobena“ (Sobotková 2001, s. 135).
2.1.4 Ideál rodiny se dvěma rodiči V současném životě tento model není vždy uskutečňován a naplňován, avšak i přes to má svou trvalou roli a význam, kdy plnohodnotný vztah mezi matkou
14
a otcem je určitým modelem, jímž se potomci učí tvořit své teprve budoucí vztahy. „Proto by děti měly vnímat cit, vzájemnou podporu a spolupráci v rodině i dobré vztahy rodiny se širším okolím“ (Sobotková 2001, s. 134). V případě, že k rozvodu manželství nicméně přece jen dojde, není to ještě známka nevyhnutelného trvalého postižení pro vývoj tohoto potomka (Sobotková 2001, s. 134).
2.2
Nepatřičné zacházení s dítětem Jako nepatřičné či nevhodné zacházení s dětmi lze označit různorodé typy
chování, které mají nepříznivý vliv na fyzický vývoj, zdraví, psychický vývoj, emocionální vývoj a rovněž sociální vývoj dítěte. Nejvýznamnějšími druhy nevhodného zacházení s dítětem jsou například fyzické a samozřejmě i psychické týrání, sexuální zneužívání, šikana, systémové týrání a v neposlední řadě sekundární viktimizace (Pazlarová in Matoušek a kol. 2013, s. 363).
2.2.1 Zanedbávání Zanedbávání dítěte je nejvíce se vyskytujícím se druhem nevhodného zacházení. Při zanedbávání dochází k tomu, že rodič případně osoba, která o dítě pečuje, dlouhodobě selhává v poskytování péče, která by byla patřičná k potřebám a danému věku dítěte. Tomuto druhu nepatřičného zacházení nebývá dávána dostatečná bedlivost a pozornost, ačkoliv dlouhodobé formy zanedbávání mohou mít pro následný život dítěte zásadní dopady. Zanedbávání dítěte se může ukázat v neuspokojování celého spektra potřeb dítěte. Od neuspokojení základních fyzických potřeb (nedostatečná strava, ošacení apod.) až například po nedostatečný dohled nad dítětem nebo přímo jeho opuštění. Do zanedbávání patří rovněž i psychické zanedbání dítěte, kdy například nemusí dítě cítit dostatek pozitivních vazeb, či cítí přímo odmítnutí rodiče či jiného dospělého, u kterého je dítě v péči (Pazlarová in Matoušek a kol. 2013, s. 363).
2.2.2 Fyzické a psychické týrání Pojmem fyzické týrání lze označit jakékoliv fyzické ubližování případně i nezabránění tomu, aby dítěti bylo ubližováno či tomu, aby dítě trpělo jiným způsobem. „Může se jednat o aktivní fyzické napadání dítěte (bití, pálení, opaření, dušení, otrávení, apod.) nebo o pasivní nezabránění hrozbě fyzického poranění, či dokonce smrti“ (Pazlarová in Matoušek a kol. 2013, s. 364). U velmi významného zanedbání 15
základních potřeb dítěte je možné, že toto vážné zanedbání se později vyvine také do fyzického týrání (Pazlarová in Matoušek a kol. 2013, s. 364). Psychické týrání je hrubé a úmyslné neuspokojování psychických potřeb daného dítěte, které vede k narušení jeho osobnostního vývoje. Pod pojem psychické týrání náleží například vyhrožování, hrubé slovní napadání dítěte, sociální izolace dítěte, vyvolávání u něj pocitu strachu popřípadě viny, dlouhodobé či soustavné zesměšňování nebo znevažování dítěte. Ovšem i přítomnost dítěte u závažných sporů a konfliktů v rodině (včetně domácího násilí) lze pojmenovat jako psychické týrání. „Identifikace psychického týrání je ještě složitější než u týrání fyzického, a proto mu dlouho nebyla věnována dostatečná pozornost“ (Pazlarová in Matoušek a kol. 2013, s. 364).
2.2.3 Sexuální zneužívání Za sexuální zneužívání lze označit nevhodné a nepřístojné vystavení dítěte sexuálnímu kontaktu či situacím se sexuálním podtextem. Sexuální zneužívání může zahrnovat například kontaktní, dotekové sexuální zneužívání, které v sobě zahrnuje pohlavní styk, a to jak vaginální, anální či případně orální a rovněž další kontaktní sexuální činnosti nebo praktiky. „Za sexuální zneužívání se považují též bezdotykové aktivity jako nucení dítěte k přítomnosti u sexuálních aktivit dalších osob, vystavení dítěte pornografii, verbální sexuální návrhy, výroba pornografie“ (Pazlarová in Matoušek a kol. 2013, s. 364).
2.2.4 Šikana Pojmem šikana rozumíme slovní nebo fyzické napadání jedince, který je vůči tomuto agresorovi slabší nebo je na agresorovi přímo závislý. Šikana obsahuje kupříkladu ponižování, zesměšňování, domáhání se po oběti šikany služeb, finanční hotovosti či jiných movitých věcí, vynucování nepřiměřených činností či úkolů (Pazlarová in Matoušek a kol. 2013, s. 364).
2.2.5 Systémové týrání Názvem systémové týrání můžeme identifikovat postupy institucí popřípadě orgánů, které mají ve své podstatě pečovat o zdraví a také rozvoj dítěte, a i přes tento svůj účel vede jejich činnost k poškozování dítěte. Do systémového týrání lze zařadit například zanedbání péče v kolektivních zařízeních, oddělení dítěte od jeho rodiny, 16
i přesto, že toto není nutné k ochraně dítěte a další (Pazlarová in Matoušek a kol. 2013, s. 364).
2.2.6 Sekundární viktimizace Sekundární viktimizace hrozí u dětí, které již byly oběťmi nepřiměřeného zacházení. K sekundární viktimizaci dojde kupříkladu nemístně vedeným vyšetřováním, kdy může nastat další traumatizace dítěte a prohloubení nepříznivých dopadů nevhodného zacházení. Může se jednat například o zpochybňování výroků dítěte, opakování výslech či jejich bezohledné vedení atd. (Pazlarová in Matoušek a kol. 2013, s. 364).
3
Zařízení pro výkon ústavní výchovy Výkon ústavní výchovy je upraven v zákoně č. 109/2002 Sb. a zákonem
č. 333/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 190/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů. Zařízení pro výkon ústavní výchovy jsou diagnostický ústav (pro děti a pro mládež), dětský domov, dětský domov se školou a výchovný ústav. Ve školských zařízeních určených k výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy a rovněž tak ve školských zařízeních určených pro preventivně výchovnou péči, jakými jsou střediska výchovné péče, musí být zabezpečeno základní právo všech dětí na výchovu a vzdělávání v souvislosti na ústavní principy a mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, kterými je Česká republika vázána. Dále musejí být v těchto zařízeních vytvářeny předpoklady, které podporují sebedůvěru dětí a podmínky rozvíjející citovou stránku osobnosti dítěte a umožňující aktivní účast dítěte ve společnosti. „S dítětem musí být zacházeno v zájmu plného a harmonického rozvoje jeho osobnosti s ohledem na potřeby osoby jeho věku“ (Zákon č. 333/2012 §1). Posláním zařízení pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy je zabezpečovat nezletilé osobě, a to zpravidla ve věku od 3 do 18 let, eventuálně zletilé osobě do 19 let, na podkladě rozhodnutí soudu o předběžném opatření, ústavní výchově či ochranné výchově náhradní výchovnou péči ve prospěch jeho zdravého vývoje, náležité výchovy a vzdělávání. Zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy spolupracují s rodinou dítěte a skýtají rodině pomoc při zabezpečování záležitostí
17
týkajících se dítěte, i s rodinnou terapií a nácvikem rodičovských a dalších obratností důležitých pro výchovu a péči o dítě v rodině. Zařízení rovněž dávají podporu při přechodu dítěte ze zařízení do jeho primárního rodinného prostředí či při umístění dítěte do náhradní rodinné péče (Zákon č. 333/2012 §1).
3.1
Diagnostický ústav Do diagnostického ústavu jsou přijímány děti na podkladě usnesení
o předběžném opatření či rozsudku o ústavní výchově nebo na podkladě dohody o dobrovolném pobytu. Po ukončeném diagnostickém pobytu, tedy na podkladě výsledků komplexního diagnostického vyšetření, s ohledem na zdravotní stav dítěte a dále na dle volných míst v jednotlivých následných zařízeních je dítě (s výjimkou dítěte umístěného na dohodu o dobrovolném pobytu) umístěno buď do dětského domova, dětského domova se školou nebo do výchovného ústavu. V odůvodněných případech je dítě umístěno mimo zařízení do smluvní rodiny. V současné době o přemístění z diagnostického ústavu rozhoduje soud, kdy tento vydá další nařízení (rozsudek či usnesení) o přemístění dítěte z diagnostického ústavu. Diagnostický ústav ve svých závěrech (komplexní diagnostická zpráva, která obsahuje zprávu
sociální,
zdravotnice,
učitele,
vychovatele,
etopeda
a
psychologa)
z diagnostického pobytu píše doporučení, kam by dítě mohlo být umístěno. Do 31. 12. 2013 rozhodoval o přemístění dítěte přímo diagnostický ústav, který takto činil rozhodnutím ve správním řízení. Diagnostický pobyt dítěte v diagnostickém ústavu trvá zhruba 8 týdnů. V současné době však tato doba může být delší, neboť se čeká na rozhodnutí soudu o přemístění dítěte. Při umisťování dětí do následného zařízení se dbá o to, aby dítě bylo umístěno do zařízení, které je pro dítě vhodné a které je co možná nejblíže bydlišti osob odpovědným za výchovu nebo zákonných zástupců, avšak nesmí být tímto umístěním ohrožen mravní vývoj dítěte. Diagnostický ústav rovněž poskytuje neodkladnou péči dětem, které mají nařízenu ústavní výchovou nebo mají uloženu ochrannou výchovu, které jsou zadrženy na útěku z jiných zařízení. Dále diagnostický ústav spravuje evidenci dětí, které jsou umístěny v zařízeních (dětské domovy, dětské domovy se školou a výchovné ústavy), které jsou v územní
18
působnosti daného diagnostického ústavu a rovněž vede přehled volných míst v těchto zařízeních (Zákon č. 109/2012 Sb. § 5–8).
3.2
Dětský domov Dětský domov se stará o děti, které jsou do tohoto zařízení umístěny dle jejich
individuálních potřeb. Úlohy, které dětský domov naplňuje s ohledem na vztah k dětem, jsou povinnosti výchovné, vzdělávací a sociální (Zákon č. 109/2012 Sb. § 12). Úkolem dětského domova je zaopatřovat péči o svěřené děti, které mají nařízenu ústavní výchovu a samozřejmě nemají závažné poruchy chování. Tyto děti se zpravidla vzdělávají ve školách mimo zařízení, nejsou tedy součástí dětského domova (Zákon č. 109/2012 Sb. § 12). Do dětských domovů mohou být přijímány děti ve věku obvykle od 3 do 18 let. Do dětského domova se také mohou umístit nezletilé matky společně se svými dětmi (Zákon č. 109/2012 Sb. § 12).
3.3
Dětský domov se školou Úlohou dětského domova se školou je zabezpečovat péči o děti s nařízenou
ústavní výchovou, které ovšem mají značné poruchy chování či děti, které s ohledem na svou přechodnou nebo trvalou duševní poruchu potřebují výchovně léčebnou péči. Dále dětské domovy se školou zajišťují péči o děti, které mají uloženu ochrannou výchovu a rovněž nezletilé matky, jež splňují předchozí jmenovaná kritéria (Zákon č. 109/2012 Sb. § 13). Do dětských domovů se školou mohou být umístěny děti zpravidla od 6 let do ukončení jejich povinné školní docházky (Zákon č. 109/2012 Sb. § 13). V případě, že se nemůže dítě umístěné v dětském domově se školou po ukončení povinné školní docházky z důvodu trvajících závažných poruch chování vzdělávat ve střední škole, která je mimo zařízení či pokud neuzavře pracovněprávní vztah, je toto dítě přemístěno do výchovného ústavu (Zákon č. 109/2012 Sb. § 13).
3.4
Výchovný ústav Výchovné ústavy zajišťují péči o děti, které jsou starší patnácti let a jež mají
významné poruchy chování. Do výchovného ústavu se umisťují děti s nařízenou ústavní výchovou či v případě, že jim byla uložena ochranná výchova. Stejně jako dětský 19
domov se školou a dětské domovy, plní i výchovné ústavy ve vztahu k dětem zejména úlohy výchovné, vzdělávací a sociální (Zákon č. 109/2012 Sb. §14). Do výchovného ústavu může být rovněž zařazeno dítě starší dvanácti let, pokud má uloženu ochrannou výchovu a v případě, že se v chování tohoto dítěte projevují tak závažné poruchy, že není možné, aby bylo umístěno v dětském domově se školou. „Výjimečně, v případech zvláště závažných poruch chování, lze do výchovného ústavu umístit i dítě s nařízenou ústavní výchovu starší 12 let“ (Zákon č. 109/2012 Sb. §14). Při výchovných ústavech se jako součást tohoto zařízení zřizuje základní škola nebo speciální škola. Jako součást tohoto zařízení může být rovněž zřízena střední škola (Zákon č. 109/2012 Sb. § 14).
3.5
Středisko výchovné péče Posláním středisek výchovné péče (SVP) je zabezpečovat preventivně
výchovnou péči, a tím především předcházet vzniku a rozvoji nepříznivých projevů chování dítěte či narušení jeho řádného vývoje a dále snižovat či odstraňovat příčiny nebo důsledky už vyvinutých poruch chování a napomáhat k řádnému a zdárnému osobnostnímu vývoji dítěte. Střediska výchovné péče rovněž také skýtají pomoc rodičům či jiným osobám, jimž bylo dané dítě svěřeno do péče a výchovy rozhodnutím kompetentního orgánu, při výchově tohoto dítěte a jeho vzdělávání a dále také při řešení problémů spojených s péčí o dítě. Cílem této péče je zachovat a podpořit rodinné vazby a zabránit odtržení dítěte z rodinného prostředí (Zákon č. 333/2012 § 1). Středisko výchovné péče poskytuje služby klientům, kterými jsou například děti u nich je riziko poruch chování nebo se u nich projevy poruch chování a nepříznivých jevů v sociálním vývoji již rozvinuly. U zletilých osob poskytuje středisko výchovné péče služby do ukončení jejich přípravy na budoucí povolání, nejdéle ovšem do 26 let. Dále střediska výchovné péče poskytují služby osobám odpovědným za výchovu a pedagogickým pracovníkům a v neposlední řadě dětem, u kterých o jejich zařazení do střediska výchovné péče rozhodl příslušný soud (Zákon č. 333/2012 § 16). Středisko výchovné péče poskytuje své služby ambulantně, celodenně, internátně (nejdéle však po dobu 8 týdnů) a v neposlední řadě ve formě terénní, převážně v rodinném či školním prostředí klienta (Zákon č. 333/2012 § 16).
20
Středisko které se uskutečňují
výchovné formou
péče konzultací
nabízí a
například
poskytováním
poradenské odborných
služby, informací
a v pomoci klientů (ať již nezletilým nebo zletilým), orgánům sociálně-právní ochrany dětí a dalším orgánů či organizacím participujícím se na práci s dítětem a rodinou, především školám a školským zařízením. Dále poskytuje středisko výchovné péče služby terapeutické, které jsou poskytovány se záměrem, aby se urychlila integrace primární rodiny. Další službou, kterou poskytuje středisko výchovné péče je služba diagnostická, která se zakládá na vyšetření úrovně klienta formou pedagogických a psychologických činností, na podkladě kterých poté vydává doporučení (návrhy a posudky) školám a školským zařízením. Dále poskytuje SVP služby vzdělávací, speciálně pedagogické a psychologické, výchovné a sociální a informační. Informační služby se zakládají ve sjednání či poskytnutí kontaktů klientovi s dalšími orgány a subjekty, jenž se podílí na realizaci opatření sociálně-právní ochrany dítěte, či za účelem zabezpečení dalších poradenských či terapeutických služeb ku prospěchu klienta (Zákon č. 333/2012 § 16). Středisko výchovné péče spolupracuje s dalšími institucemi, jako jsou například pedagogicko-psychologická poradna, orgány sociálně-právní ochrany, speciálně pedagogické centrum, atd. (Zákon č. 333/2012 § 16).
3.6
Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc skýtá ochranu a pomoc dítěti,
u kterého je například riziko ohrožení zdraví nebo života, vyskytlo se bez jakékoliv péče či bez péče patřičné věku dítěte, bylo tělesně či psychicky zneužíváno nebo týráno, atd. Do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc mohou být děti umístěny na podkladě soudního rozhodnutí nebo na žádost zákonného zástupce dítěte, které je umístěno do tohoto zařízení. Dále o umístění dítěte může požádat i obecní úřad obce s rozšířenou působností. Pokud je dítě umístěno na žádost obecního úřadu obce s rozšířenou působností musí v případě, že se nepodaří do 24 hodin sehnat souhlas zákonného zástupce nebo osoby odpovědné za výchovu, podat návrh k soudu na nařízení předběžného opatření (Veřejná správa, Moravskoslezský kraj). Středisko výchovné péče a zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc nejsou klasickými zařízeními pro výkon ústavní výchovy. V současné době se však i do těchto
21
zařízení mohou umísťovat děti na podkladě soudního rozhodnutí, a to přímo na podkladě usnesení o předběžném opatření.
4
Sociální práce v České republice Sociální práce v České republice prochází proměnami především v posledním
desetiletí. Do sociální práce jsou zaváděny nové termíny převzaté z jiných oborů, jako je např. efektivita, management, řídící procesy, evaluace atd. Tím se stává sociální práce náročnější na získávání znalostí ohledně mechanismů a strategie tohoto pomáhajícího oboru. To, že sociální práce prošla kus cesty ve svém vývoji je nesporné. Následující podkapitoly mapují historii tohoto oboru až do současné doby.
4.1
Historie sociální práce Na území naší republiky se již od středověku pomalu začala utvářet a růst
soustava organizací, které zabezpečovali to, co v dnešní době nazýváme pojmem sociální práce. Určitého vyvrcholení dospěla v údobí před druhou světovou válkou. „Období komunistické vlády tuto dlouho utvářenou soustavu zásadně změnilo centralizací a praktickým zrušováním nestátního sektoru“ (Matoušek a kol., 2012, s. 111). V současné době se tedy máme možnost se navracet k tradici před druhou světovou válkou. Rovněž se však neobejdeme bez porozumění faktorům, jež vytvářely povahu a formu sociální práce v posledních přibližně padesáti letech a jejichž dopady přetrvávají do současné doby (Matoušek a kol., 2012, s. 111).
Sociální práce v době středověku Prvotní organizací, která na našem území zajišťovala a nabízela pomoc potřebným, tedy lidem, kteří potřebovali obživu, byla církev. Posléze se tato pomoc stala náplní činnosti církevních obcí řeholních společenství (řádů) a klášterů těchto společenství (Matoušek a kol., 2012, s. 111). Církev reagovala na nepříznivé sociální situace rozsáhlých skupin obyvatel, kupříkladu stižených hladomorem či epidemiemi, zřizováním ústavů, které patřily pod kláštery a kostely. Jednalo se například o útulky pro sirotky, chudé, zdravotně postižené, ale nezřídka i pro lidi, jež postihla nemoc či živelná pohroma, atd. Tyto ústavu
22
nezakládaly pouze církve, v některých případech byly tyto instituce zřizovány bohatými patricii (Matoušek a kol., 2012, s. 111–113).. Dále byly zřizovány řádové nemocnice, které spolu s chudobinci byly nejčastěji vedeny jednotlivými řeholními řády. Struktura nemocnic (tehdy nazývaných pojmem špitál) byla husity v době revoluce téměř zrušena. Vzhledem k tomu, že se ani husité nedokázali s chudobou a nemocemi vypořádat jiným způsobem nebo jinou metodou, opět se organizovali sbírky na pomoc potřebným, tedy chudým a nemocným. Ve 13. a 14. století, se z důvodu nárůstu počtu chudých a jinak potřebných, byla církev schopna se postarat pouze o ty, kteří byli nejvíce potřební. Z tohoto důvodu převzala některá města iniciativu a počala zaměstnávat veřejné lékaře a opatrovníky pro chudé. Tímto způsobem města částečně nahrazovala sociální péči, kterou dosud zabezpečovala církev. Ke konci středověku se starali o nemocné a o děti bez rodičů tzv. bekyně, což byly ženy, které byly nábožensky založeny, dobrovolně přijímaly způsob života jeptišek, avšak nesložily kongregační slib. Bekyně byly odkázané na dary, neboť nepracovaly za mzdu. Konání bekyň významně omezilo husitské hnutí (Matoušek a kol., 2012, s. 111–113).
Sociální práce v době renesance a osvícenství Postupem času se kupředu dostává další nová společenská třída, a tou je měšťanstvo, které částečně přebírá dobročinné aktivity, jež do té doby byly výlučně církevní. Měšťanstvo postupně zřizovalo nemocnice, tzv. špitály. První takto zřízená nemocnice byla založena měšťany Menšího Města pražského v roce 1484. Jednalo se o Městský špitál. Tento špitál byl na svou dobu velmi pokrokový striktními nároky na hygienu. Některé špitály, které byly dále měšťanstvem zakládány, mnohdy poskytovaly jenom ubytování a základní ošetření lidem bez majetku (Matoušek a kol., 2012, s. 113–115). Od 16. stol. Začaly vznikat sirotčince, tedy ústavy určeny pro výchovu opuštěných dětí. Žebráky se později města pokoušela rozčleňovat na tzv. domácí a přespolní. Přespolní žebráci bývali z města ihned vykázáni. Pro takzvané domácí žebráky byl vyčleněn prostor, v němž byla žebrota snášena. Od poloviny 18. století se počala uplatňovat snaha zřizovat také zařízení, která by byla léčebná a ne pouze azylového typu. Koncem 18. Století zrušil Josef II. Některé špitály, jež nebyly dostatečně zajištěny po stránce hygienické. Místo zrušených špitálů, založil Josef II.
23
nová zdravotně sociální zařízení. Církev v této době přicházela o svou hlavní pozici v péči o chudé (Matoušek a kol., 2012, s. 113–115).
Sociální práce v době Rakouska-Uherska do první světové války Od roku 1868 byla chudinským zákonem urovnána povinnost obce postarat se o svého občana, který do dané obce příslušel domovským zákonem a který se dostal do stavu nouze. Tento občan mohl být rovněž umístěn kupříkladu do chudobince, tedy do obecního ústavu nebo do ústavu, příslušejícímu jiné obci, ovšem i toto umístění bylo na náklady obce domovské (Matoušek a kol., 2012, s. 115–117). V roce 1811 byl vydán nový Občanský zákon, jenž jako první zabezpečoval pozici dítěte v rodině. Nárok dítěte na výživu a výchovu, na jeho ochranu soudem, atd. Na tento občanský zákon navazoval zákon školní z roku 1869, který uspořádával kromě jiného i zřizování ústavů určených pro děti, které byly tzv. zanedbané a zpustlé. Roku 1883 byla založena a otevřena v Praze v Libni první „vychovatelna“ pro chlapce. Dalším zařízením pro děti byla poté Olivovna v Říčanech. Zemská vychovatelna byla zřízena až na základě zákona z roku 1885, jenž uspořádával trestní ustanovení, ve kterém byla upravena přípustnost zadržení v polepšovně, v případě mládeže, a to do 18 let. Až počátkem 20. století byla do té doby nejednotná péče o děti (realizována většinou církví), postupně přetvářena na péči organizovanou, a to na zákonitostech jako je individualizace a prevence (Matoušek a kol., 2012, s. 115–117). V Čechách byl roku 1902 Zemským výborem zřízen Zemský sirotčí fond. Z tohoto Zemského fondu byl poskytován příspěvek na děti v cizí péči. Poté roku 1904 se vyvíjejí okresní komise pro péči o mládež. Tyto komise jsou nestátní. Zhruba od začátku 20. století byla podpora a pomoc potřebným nabízena na podkladě, žádosti potřebného o pomoc. Postupem času si společnost začala uvědomovat, že krátkodobá podpora určena pouze jednomu žadateli, neodbourá příčiny a původ chudoby. „Až do konce 19. století však byla společnost přesvědčena, že chudobince a donucovací pracovny jsou nejlepší formou veřejné (obecní i městské) sociální péče“ (Matoušek a kol., 2012, s. 115–117).
Sociální práce od vzniku samostatného státu Po vzniku samostatného Československa roku 1918, převzalo Československo sociální zákony z Rakouska-Uherska. Vývoj samostatného státu vzbudil potřebu vzniku 24
vlastních sociálních opatření. „Sociální péče první republiky odpovídala zhruba společenské situaci kapitalistického státu s dožívajícími zbytky feudalismu a zřetelným politickým vlivem socialistických myšlenek“ (Matoušek a kol., 2012, s. 120). Sociální péče byla zabezpečována kombinací veřejnoprávních a soukromoprávních orgánů, kdy mezi soukromoprávní organizace patří i instituce církevní. Ústředním a tedy hlavním orgánem sociální správy v této době bylo Ministerstvo sociální péče (Matoušek a kol., 2012, s. 111–121).
4.2
Definice sociální práce Dle překladu definice sociální práce schválené Mezinárodní federací sociálních
pracovníků: „Sociální práce podporuje sociální změnu, řešení problémů v mezilidských vztazích a posílení a osvobození lidí za účelem naplnění jejich osobního blaha. Užívaje teorií lidského chování a sociálních systémů, sociální práce zahrnuje tam, kde se lidé dostávají do kontaktu se svým prostředím. Pro sociální práci jsou klíčové principy lidských práv a společenské spravedlnosti“ (Sociální revue). Sociální práce se ve svých různorodých podobách zaměřuje na rozličné, souhrnné vztahy mezi lidmi a jejich prostředím. Úkolem sociální práce je dát možnost všem lidem, aby rozvinuli své potencionálnosti, obohatit jim jejich životy a předcházet možnému pochybení či selhání. „Odborná sociální práce je zaměřena na zvládání obtíží a navození změny. Sociální pracovníci jsou agenti změny ve společnosti a v životech osob, rodin a společenství, jímž slouží. Sociální práce je vzájemně provázený systém hodnot, teorie a praxe“ (Sociální práce/sociální práce, 2/2008, s. 35).
4.3
Role sociálního pracovníka Sociální pracovník se pohybuje v rozmezí jeho práv a povinností, které jsou
vymezeny právním systémem, zaměstnavatelem sociálního pracovníka a danými profesními standardy. Institucionální vymezení je významný, neboť sociální pracovník se dotýká a zasahuje do života svých klientů a je důležité, aby právo sociálního pracovníka bylo legitimní. Sociální pracovník odkrývá detaily ze života klientů. Z tohoto důvodu jsou podstatná pravidla, která zabezpečují klientům jejich ochranu (Matoušek, 2008, s. 45).
25
„V ideálním případě se práva a povinnosti, která patří k roli sociálního pracovníka, vzájemně doplňují. V praxi však mnohdy dochází k jejich konfliktu a potom je třeba dát něčemu přednost. V této souvislosti se často zmiňuje rozdíl mezi defenzivní a reflexivní praxí (Howe, 1991; Banks, 1995 in Matoušek, 2008, s. 45). Sociální pracovníci jsou vázáni speciálními postupy a metodami práce, které je svým způsobem svazují, ale také ochraňují a vyzbrojují do sociální praxe. Například pro defenzivní praxi je příznačné, že sociální pracovník jedná a koná dle předpisů a svou práci vykonává podle definovaných a určených povinností zaměstnavatelem a zákonem. V defenzivní praxi postupy sociálního pracovníka tedy na jedné straně spoutávají a svazují, na druhou stranu však tyto postupy sociálního pracovníka ochraňují před jeho vlastní zodpovědností (Matoušek, 2008, s. 45). Oproti defenzivní praxi sociální pracovník v reflexní praxi dokáže reflektovat praxi, je schopen nejen určovat etická dilemata, ale je schopen identifikovat i to, jak tato etická dilemata, vznikají. Sociální pracovník pracující v reflexivní praxi je samostatná osobnost, takovýto pracovník je způsobilý a schopný nést svou morální zodpovědnost za svá vlastní rozhodnutí. Takovýto pracovník si je také dobře vědom svých osobních hodnot a hodnot své profese a dále si je vědom i toho, jak tyto hodnoty využívat ve své praxi (Matoušek, 2008, s. 45).
4.4
Typologie přístupů sociálního pracovníka vzhledem k praxi „Sociální pracovník by měl být především profesionálem schopným reflexe
a z této pozice by měl posuzovat ostatní povinnosti. Vždy by však měl dokázat své jednání veřejně obhájit“ (Matoušek, 2008, s. 46). Banksová (1995, 1998) vymezila čtyři typy přístupů sociálního pracovníka v praxi. Tyto čtyři typy sociálního pracovníka (s ohledem na jeho přístup ke klientovi) se v realitě vzájemně prolínají. Jedná se o sociálního pracovníka angažovaného, radikálního, byrokratického a v neposlední řadě profesionálního (Matoušek, 2008, s. 46).
Sociální pracovník – angažovaný Angažovaný sociální pracovník jedná se svými klienty jako se sobě rovnocennými partnery. Klienty chápe s porozuměním. Sebe vnímá angažovaný sociální pracovník především jako člověka a až následně se považuje za sociálního 26
pracovníka. Tento typ sociálního pracovníka také vyznává názor, že by se o své klienty měl opravdu starat, pečovat a jednat s klienty tak, jako by byli přáteli a ne pouze ve vztahu klient, sociální pracovník. Přístup angažovaného sociálního pracovníka je problematický tím, že si sociální pracovník může vůči klientovi vybudovat vztah na osobní rovině, eventuálně může u tohoto typu sociálního pracovníka dojít k jeho vyhoření (Matoušek, 2008, s. 46).
Sociální pracovník – radikální Radikální sociální pracovník se svým klientem jedná stejně jako sociální pracovník angažovaný, tedy jako k rovnocennému partnerovi, do praxe také klade osobní hodnoty. Radikální sociální pracovník takto nejedná z toho důvodu, aby poskytl klientovi naprostou péči, avšak jde mu hlavně o změnu takových zákonů, okruhů sociální politiky a praxe, jenž pokládá za nespravedlivé. U radikálního sociálního pracovníka se tedy jedná spíše o otázku politické názory a ideologie a o práci, kterou vykonává ku prospěchu sociální změny (Matoušek, 2008, s. 46).
Sociální pracovník – byrokratický Byrokratický sociální pracovník vymezuje svoje osobní hodnoty od profesních hodnot. Snaží se utvořit dojem osobní péče o svého klienta. Cílem byrokratického sociálního pracovníka je jistá manipulace s klienty tak, aby dosáhl jejich změny (Matoušek, 2008, s. 46).
Sociální pracovník – profesionální Profesionální sociální pracovník má odpovídající vzdělání v oboru a jedná jako profesionál. Jedná dle etického kodexu a identitu tohoto sociálního pracovníka utváří hlavně jeho členství v profesi. Prioritou profesionálního sociálního pracovníka jsou především práva a zájem jeho klientů. Podstatný je jeho individuální vztah ke klientovi, kterého tento sociální pracovník považuje za svého aktivního spolupracovníka. Model profesionálního sociálního pracovníka je postaven na tom, že je nutné vyrovnat moc mezi profesionálním sociálním pracovníkem a jeho klientem, a to posilováním práv klientů. Sociální pracovník poskytne klientovi možnost spolupodílení na rozhodování a služby se zpřístupní působení a vlivu klientů. Podstatnou roli v transformaci organizační kultury hraje i to, že klient má možnost si stěžovat (Matoušek, 2008, s. 46).
27
4.5
Sociální pracovník ve školských ústavních zařízeních Sociální pracovníci odborně působí ve všech rezortech České republiky,
jednotlivé oblasti stručně shrnujeme níže:
Rezort spravedlivosti Jedná se o oblast penitenciární péče (nápravná zařízení), věznice.
Rezort zdravotnictví Oblast psychiatrických léčeben, rehabilitačních institucí, léčeben, atd.
Rezort sociálních věcí Jde především o oblast sociálně právní ochrany dětí a sociálně právní prevence, instituce sociální a výchovné péče o seniory (denní stacionáře, ÚSP, domovy důchodců).
Rezort vnitra Například utečenecké tábory, azylová pobytová zařízení a další.
Rezort školství, mládeže a tělovýchovy Dětské domovy, dětské domovy se školou, diagnostické ústavy (slovem instituce pro ústavní a ochrannou výchovu), pedagogicko-psychologické poradny, krizová centra, výchovná střediska pro mládež, odborná učiliště a další. V další části naší bakalářské práci se podrobně věnujeme sociálním pracovníkům v ústavních školských zařízeních, zejména jejich úloze a činnostem v dětských domovech a dětských domovech se školou. 4.5.1 Obsah činností sociálních pracovníků ve školských ústavních zařízeních Sociální pracovníci ve školských ústavních zařízeních vedou evidenci dětí v zařízení a spisovou dokumentaci těchto dětí. Zajišťují, aby tato dokumentace byla kompletní, případně dožadují její dodání (kupříkladu na oddělení sociálně právní ochrany, rodičů, školy apod.). Vyřizují korespondenci z dalších institucí, související s umístěnými dětmi. Průběžně jsou povinni studovat nové zákony. Znalost legislativy je pro jejich práci nutností. Sociální pracovníci ústavních školských zařízení dále poskytují rodičům, pracovníkům oddělení sociálně právní ochrany a dalším institucím řadu informací 28
a poznatků. Tyto informace poskytují formou sociálního poradenství. Dále provádí s rodiči pohovory, informují je o důležitých zásadách souvisejících s chodem zařízení (jak probíhají v zařízení například návštěvy, jak je zajišťována lékařská péče o děti, jak je zajištěna školní docházka dětí apod.) a také se podílí na hodnoceních dětí (o jejich chování, zdravotním stavu, o prospěchu ve škole atd.). S rodinami a odděleními sociálně právní ochrany rovněž projednávají možnost krátkodobých pobytů dětí v rodině (v době prázdnin, víkendů atd.). V případě potřeby přemístění dítěte do jiného zařízení, zabezpečují vyřízení tohoto přemístění. To znamená například v souvislosti s výchovnými problémy dítěte v DD jeho přemístění do DDŠ, či v souvislosti s přestěhováním rodiny do jiného bydliště jeho přemístění do DD blíže novému bydlišti rodiny aj. Pokud zařízení nedisponuje zdravotní sestrou, mohou zajišťovat sociální pracovníci doprovod dětí k lékařským vyšetřením (zubní prohlídky, pravidelné preventivní prohlídky u lékaře, potřebná odborná vyšetření, apod.). Dále se mohou účastnit například konaných případových konferencí, týkajících se dětí umístěných v jejich zařízení. Rovněž informují své kolegy o zjištěných poznatcích a informacích, týkajících se dětí umístěných v zařízení (informace od OSPOD, od rodičů atd.). Účastní se pedagogických porad konaných v jejich zařízení. Dále se mohou rovněž účastnit porad konaných diagnostickými ústavy. Dle potřeby jsou účastni při výslechu dítěte, či při jednání u soudu. Rovněž při těchto jednáních mohou dítěti zajišťovat doprovod.
5
Role sociálního pracovníka Sociální pracovník se pohybuje v rozmezí jeho práv a povinností, které jsou
vymezeny právním systémem, zaměstnavatelem sociálního pracovníka a danými profesními standardy. Institucionální vymezení je významný, neboť sociální pracovník se dotýká a zasahuje do života svých klientů a je důležité, aby právo sociálního pracovníka bylo legitimní. Sociální pracovník odkrývá detaily ze života klientů. Z tohoto důvodu jsou podstatná pravidla, která zabezpečují klientům jejich ochranu (Matoušek, 2008, s. 45). „V ideálním případě se práva a povinnosti, která patří k roli sociálního pracovníka, vzájemně doplňují. V praxi však mnohdy dochází k jejich konfliktu 29
a potom je třeba dát něčemu přednost. V této souvislosti se často zmiňuje rozdíl mezi defenzivní a reflexivní praxí (Howe, 1991; Banks, 1995 in Matoušek, 2008, s. 45).
5.1
Defenzivní praxe Příznačné pro defenzivní praxi je to, že sociální pracovník jedná a koná dle
předpisů a svou práci vykonává podle definovaných a určených povinností zaměstnavatelem a zákonem. V defenzivní praxi postupy sociálního pracovníka tedy na jedné straně spoutávají a svazují, na druhou stranu však tyto postupy sociálního pracovníka ochraňují před jeho vlastní zodpovědností (Matoušek, 2008, s. 45).
5.2
Reflexní praxe Oproti defenzivní praxi sociální pracovník v reflexní praxi dokáže reflexovat
praxi, je schopen nejen určovat etická dilemata, ale je schopen identifikovat i to, jak tato etická dilemata, vznikají. Sociální pracovník pracující v reflexivní praxi je samostatná osobnost, takovýto pracovník je způsobilý a schopný nést svou morální zodpovědnost za svá vlastní rozhodnutí. Takovýto pracovník si je také dobře vědom svých osobních hodnot a hodnot své profese a dále si je vědom i toho, jak tyto hodnoty využívat ve své praxi (Matoušek, 2008, s. 45).
6
Typologie přístupů sociálního pracovníka vzhledem k praxi „Sociální pracovník by měl být především profesionálem schopným reflexe
a z této pozice by měl posuzovat ostatní povinnosti. Vždy by však měl dokázat své jednání veřejně obhájit“ (Matoušek, 2008, s. 46). Banksová (1995, 1998) vymezila čtyři typy přístupů sociálního pracovníka v praxi. Tyto čtyři typy sociálního pracovníka (s ohledem na jeho přístup ke klientovi) se v realitě vzájemně prolínají. Jedná se o sociálního pracovníka angažovaného, radikálního, byrokratického a v neposlední řadě profesionálního (Matoušek, 2008, s. 46).
30
6.1
Sociální pracovník – angažovaný Angažovaný sociální pracovník jedná se svými klienty jako se sobě
rovnocennými partnery. Klienty chápe s porozuměním. Sebe vnímá angažovaný sociální pracovník především jako člověka a až následně se považuje za sociálního pracovníka. Tento typ sociálního pracovníka také vyznává názor, že by se o své klienty měl opravdu starat, pečovat a jednat s klienty tak, jako by byli přáteli a ne pouze ve vztahu klient, sociální pracovník. Přístup angažovaného sociálního pracovníka je problematický tím, že si sociální pracovník může vůči klientovi vybudovat vztah na osobní rovině, eventuálně může u tohoto typu sociálního pracovníka dojít k jeho vyhoření (Matoušek, 2008, s. 46).
6.2
Sociální pracovník – radikální Radikální sociální pracovník se svým klientem jedná stejně jako sociální
pracovník angažovaný, tedy jako k rovnocennému partnerovi, do praxe také klade osobní hodnoty. Radikální sociální pracovník takto nejedná z toho důvodu, aby poskytl klientovi naprostou péči, avšak jde mu hlavně o změnu takových zákonů, okruhů sociální politiky a praxe, jenž pokládá za nespravedlivé. U radikálního sociálního pracovníka se tedy jedná spíše o otázku politické názory a ideologie a o práci, kterou vykonává ku prospěchu sociální změny (Matoušek, 2008, s. 46).
6.3
Sociální pracovník – byrokratický Byrokratický sociální pracovník vymezuje svoje osobní hodnoty od profesních
hodnot. Snaží se utvořit dojem osobní péče o svého klienta. Cílem byrokratického sociálního pracovníka je jistá manipulace s klienty tak, aby dosáhl jejich změny (Matoušek, 2008, s. 46).
6.4
Sociální pracovník – profesionální Profesionální sociální pracovník má odpovídající vzdělání v oboru a jedná jako
profesionál. Jedná dle etického kodexu a identitu tohoto sociálního pracovníka utváří hlavně jeho členství v profesi. Prioritou profesionálního sociálního pracovníka jsou především práva a zájem jeho klientů. Podstatný je jeho individuální vztah ke klientovi, kterého tento sociální pracovník považuje za svého aktivního spolupracovníka. Model 31
profesionálního sociálního pracovníka je postaven na tom, že je nutné vyrovnat moc mezi profesionálním sociálním pracovníkem a jeho klientem, a to posilováním práv klientů. Sociální pracovník poskytne klientovi možnost spolupodílení na rozhodování a služby se zpřístupní působení a vlivu klientů. Podstatnou roli v transformaci organizační kultury hraje i to, že klient má možnost si stěžovat (Matoušek, 2008, s. 46).
7
Sanace rodiny
7.1
Definice sanace rodiny Definici sanace rodiny vymezil v České republice Oldřich Matoušek (2003): „Sanace rodiny/podpora rodiny – postupy podporující fungování rodiny,
které jsou opakem postupů vyčleňujících některého člena rodiny kvůli tomu, že někoho ohrožuje, příp. kvůli tomu, že je sám někým z rodiny ohrožen. V současnosti v západních zemích převažuje názor promítající se i do praxe sociální práce, že sanace rodiny by měla být metodou první volby u většiny případů, kdy je sociální služba kontaktována kvůli výskytu domácího násilí. Sanace rodiny však má mnohem širší pole působnosti, například jako postup doplňující léčbu závislosti u dospělých lidí. Práce s rodinou může mít formu podpory od zaškoleného dobrovolníka, terapie poskytované profesionálem celé rodině nebo někomu z rodiny v domácím či jiném prostředí, služby poskytované rodinám (např. docházka dětí do specializovaných denních center, přípravné vzdělávání dětí před vstupem do školy, docházka do mateřských a rodinných center)“ (Matoušek in Bechyňová, Konvičková, 2011, s. 17). Definice sanace rodiny dle Bechyňové: „Sanace rodiny je soubor opatření sociálně-právní ochrany, sociálních služeb a dalších opatření a programů, které jsou poskytovány nebo ukládány předně rodičům dítěte a dítěti, jehož sociální, biologický a psychologický vývoj je ohrožen. Důsledkem neřešené nebo akutní situace ohrožení dítěte může být jeho umístění mimo rodinu. Základním principem sanace rodiny je podpora dítěte prostřednictvím pomoci rodině“ (Bechyňová, Konvičková, 2011, s. 18). Cílem sanace rodiny a tedy podpory rodiny je předcházet, snížit či utlumit nebo vylučovat důvody ohrožení dítěte a nabídnout dítěti a jeho rodičům pomoc a podporu k udržení a zachování kompletní rodiny. Přímo se jedná o aktivity, které míří k odklonění možnosti odebrání dítěte z rodiny, k uskutečňování kontaktů umístěného 32
dítěte s rodinou během jeho pobytu v zařízení či k jeho klidnému a bezpečnému návratu zpět do rodiny. Neoddělitelným prvkem sanace rodiny jsou jednání, jež napomáhají udržet hodnotné a cenné změny v rodině i po návratu dítěte za zařízení určeného pro výkon ústavní výchovy.
7.2
Znaky sanace rodiny Musí být ustanoven tým, který je multidisciplinární a je tedy složen z různých
odborníků. Tento sestavený tým má určeného koordinátora. Členem tohoto týmu jsou například pracovní sociálně-právní ochrany, pracovník zařízení pro výkon ústavní výchovy či pro pracovník zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, v případě, že je dítě již z rodiny umístěno a další odborníci, kteří s dítětem či rodinou pracují. Těmito odborníky mohou být například psycholog, učitel, dětský lékař či kupříkladu i speciální pedagog, kterým může být myšlen například i etoped, atd. Členem týmu může být i pracovník z centra pro sanaci rodiny, a to v případě, že je toto pracoviště v dosahu rodiny. Role a úlohy všech členů jsou známy všem, kteří se sanace rodiny účastní. Sestavený tým pracuje dle dopředu stanovených a dohodnutých pravidel. Tato pravidla jsou známa i rodině a veškeří účastníci jsou s nimi svolní a respektují je. Rodičům i dítěti je známo, že jsou zapojeni do programu sanace rodiny a rovněž se účastnili na vytvoření sanačního plánu (Bechyňová, Konvičková, 2011, s. 18–19). Sestavený sanační plán má minimálně tyto náležitosti: Předběžně stanovené období, které je určeno pro splnění cílového stavu. K jakému cílovému stavu by měly sanační kroky směřovat. Dále po jakých časových úsecích se bude účinnost jednotlivých sanačních kroků vyhodnocovat a v neposlední řadě jaké jsou dohodnuty znaky, podle nichž se tato účinnost bude hodnotit (Bechyňová, Konvičková, 2011, s. 18–19). Při sanaci rodiny je zapotřebí mít neustále na zřeteli, že se neustále budou vyskytovat situace, ve kterých bude nejvhodnějším a nejlepším způsobem pomoci pro dítě, jeho alespoň prozatímní odloučení od jeho rodičů. Z tohoto důvodu není možné sanaci rodiny pokládat za cestu, která by směřovala ke zrušení ústavních zařízení, jakými jsou například dětské domovy. Ve prospěch dítěte je potřeba zabezpečit, aby období, po které bude dítě ústavním zařízení či v jiném typu prozatímní formy institucionální péče, nebyla pro dítě pouze prázdným obdobím v jeho životě a v životě rodiny tohoto dítěte. Doba, kterou dítě stráví v institucionální péči, by měla být od prvopočátku zužitkována ke snížení citové deprivace u umístěného dítěte, která může
33
vznikat jeho odloučením od rodiny, a k hodnotným a účelným změnám v poměrech rodičů a jejich rodinných a sociálních okolností a podmínek. Zařízení, určená pro výkon ústavní výchovy by měla být systémově pojímána jako instituce, která dítěti a rodině dítěte je nápomocna (Bechyňová, Konvičková, 2011, s. 15).
7.3
Podmínky pro sanování rodin Splnění cíle sanace rodiny závisí na různých faktorech. Vzájemný vliv těchto
faktorů působí a má vliv na rozsah ohrožení dítěte v rodině i na pravděpodobnost úspěchu při posílení a podpoře zdravých funkcí a významů rodiny. S těmito faktory je potřeba již od prvopočátku pracovat a brát je věcně a reálně v potaz při tvoření sanačního plánu. Těmito faktory jsou kupříkladu aktuální sociální situace rodiny, rizikové faktory rodiny a rovněž rizikové faktory prostředí (Bechyňová, Konvičková, 2011, s. 18–19).
7.4
Rizikové faktory prostředí Jedná se o faktory prostředí, v němž rodina žije a pravděpodobně nadále žít
bude. Zásadní je, aby dítě a potažmo celá jeho rodina, měla kde bydlet. V situaci, kdy se rodina ocitla bez bydlení, sanace rodiny není prostředkem k získávání bydlení nového. Shánění nového bydlení se neobejde bez součinnosti obce na plánu. V azylových domech se prodlužují čekací doby na ubytování a v situaci více početné rodiny je šance dostat místo v azylovém domě ještě nižší. Rovněž v těchto situacích může dojít k oddělení otce od rodiny (Azylové domy pro matky s dětmi). Pronájem bytu ve většině případů také není řešením, neboť se rodina může nadále stále více a více zadlužovat a z tohoto důvodu může hrozit další sociální propad. Například se bude snažit rodina sehnat finanční prostředky nelegální cestou apod. (Bechyňová, Konvičková, 2011, s. 19).
7.5
Rizikové faktory rodiny Rizikových faktorů rodiny může být mnoho. Patří sem například situace,
kdy jeden nebo oba rodiče byli sami v dětství umístěni v zařízení pro výkon ústavní výchovy či pokud sami vyrůstali v dysfunkční rodině. Dále kupříkladu mají rodiče již některé ze sourozenců dítěte umístěny mimo rodinu, rodiče již dali třeba v minulosti u jiného dítěte souhlas náhradní rodinou péčí, jako je třeba adopce. Rodiče mohou mít 34
dlouhodobě obtížnou finanční situaci, mají dluhy, exekuce apod. Rovněž se mohou rodiče obávat spolupráce s institucemi, mohou mít v tyto instituce nedůvěru. Mohou mít obavu, že sami nejsou schopni nových změn, mohou se bát dalšího neúspěchu či nezdaru, apod. Z těchto a dalších důvodů mohou mít například snahu o odvracení pozornosti sociálních pracovníků a dalších odborníků od jádra svých nesnází a obtíží, mohou je zlehčovat, nemusejí na ně mít ani objektivní pohled (Bechyňová, Konvičková, 2011, s. 19).
7.6
Aktuální sociální situace rodiny Kromě rizikových faktorů prostředí a rizikových faktorů rodiny je nutné brát
rovněž v potaz úroveň rozvoje dítěte, situaci dítěte v rodině a v jeho širším sociálním prostředí. Je dobré se zaměřit na kvalitu rodinných vztahů, na fyzické zdraví dítěte, tak i na jeho psychosociální vývoj. Jak jsou rodiče schopni zabezpečit náležitou péči dítěti a jak jsou schopni zajistit jeho výchovu. Rovněž je velmi důležité zjistit, se kterými orgány či institucemi již rodina spolupracovala, jaké jsou zkušenosti rodiny s touto spoluprací a jaké byly na konci vzájemné spolupráce učiněny závěry. Další velmi důležitou skutečností, na kterou se musí brát zřetel je, zda již není pravomocně či i nepravomocně uloženo dítěti nějaké výchovné opatření, jako například ústavní výchova, ochranná výchova apod. I na těchto faktorech závisí způsob a délka sanace rodiny (Bechyňová, Konvičková, 2011, s. 19).
7.7
Sanace rodiny při umístění dítěte do zařízení pro výkon ústavní výchovy Při umístění dítěte bývá sanace rodina vždy zajišťována multidisciplinárním
týmem. Tento tým je nejběžněji tvořen sociálním pracovníkem či kurátorem ze sociálně-právní ochrany dítěte. Tento pracovník by měl být i koordinátorem této sanace. Dalším členem týmu v této situaci bývá pracovník zařízení pro výkon ústavní výchovy, a to ať sociální pracovník či ředitel tohoto zařízení. Tento pracovník bývá aktivním členem sanačního týmu. V sanačním týmu může být členem také soudce z opatrovnického senátu a v neposlední řadě bývá tímto členem pracovník centra pro sanaci rodiny (Bechyňová, Konvičková, 2011, s. 121). Podstatné je, aby se členové tohoto multidisciplinárního týmu byli schopni spolu s rodiči domluvit a vytyčit reálné cíle sanace rodiny, se zřetelem na schopnost 35
a možnost rodičů uskutečňovat a nadále udržovat spolehlivý a bezproblémový kontakt s dítětem v zařízení pro výkon ústavní výchovy. Poté lze teprve začít s přípravou podmínek a předpokladů potřebných pro možný návrat dítěte do rodiny (Bechyňová, Konvičková, 2011, s. 121). Důležité je, aby rodiče obdrželi od profesionálů zřejmé a srozumitelné, tedy pro ně pochopitelné informace. Je důležité, aby rodiče v době, kdy je dítě umístěno se zaměřili nejen na kvalitu kontaktu s dítětem, ale rovněž na uspořádání a zlepšování podmínek v rodině (například zlepšování kvality bydlení apod.), ale také na stabilizaci vlastní situace (kupříkladu, aby se věnovali hledání práce, své léčbě apod.) (Bechyňová, Konvičková, 2011, s. 121). Dítě po umístění do zařízení pro výkon ústavní výchovy lze pojmenovat jako odloučeného člena rodiny. Odloučený je dle Riegra obyvatel ostrova rodiny, jež byl od rodiny odloučen, a to v některých případech i bez loučení, do instituce či zařízení. Takto se v některých případech děje i proti vůli odloučeného člena rodiny nebo proti vůli obyvatel tohoto ostrova. Výkonem odebrání odloučeného do instituce (v tomto případě zařízení pro výkon ústavní výchovy), počíná jeho odloučení (Rieger, 2009, s. 19). „Jedním ze základních znaků sanace rodiny je realizace případových konferencí“ (Bechyňová, Konvičková, 2011, s. 89).
8
Případová konference Definice případové konference dle Bechyňové: „Případová konference
je plánované, koordinované a pevně strukturované pracovní setkání rodičů, dítěte a odborníků, kteří pracují, pracovali nebo budou pracovat s ohroženým dítětem, jeho rodiči, popř. i s členy širší rodiny“ (Bechyňová, 2012, s. 14). O případovou konferenci se jedná tehdy, jestliže se tohoto pracovního shledání zúčastní odborníci přinejmenším ze dvou odlišných institucí a pokud při tomto setkání proběhne kompletní strukturovaný proces. Plán, který je sestavený z uceleného zhodnocení situace dítěte a rodiny, je těmto (rodičům a dítěti) v nejbližší době vyložen. Rodiče i dítě jsou podporováni a motivováni k pochopení a přijmutí tohoto plánu a k jeho naplňování. V situaci, že toto nechtějí akceptovat, je svolána další případová konference, tentokráte za jejich účasti, ke které jsou motivováni (Bechyňová, 2012, s. 15). 36
Významem případové konference je, aby se za aktivní spolupráce a kooperaci rodičů, dítěte a odborných pracovníků, celistvě posoudila a zhodnotila situace dítěte a rodiny dítěte, dále aby se nazval a vytyčil cíl pomoci a sestavil se plán činností, které dítěti a rodině dítěte přispějí k dosažení vytyčeného cíle (Bechyňová, 2012, s. 15). Konáním případové konference se dosahuje propojení činností různých odborníků, kteří se případové konference účastní a kteří s ohroženým dítětem a jeho rodinou pracují. Z tohoto propojení vznikne účinná pomáhající síť. Tato síť rodičům i dítěti napomůže k označení obtíží dítěte a v nabytí nadhledu na potřeby tohoto dítěte. „Zároveň rodiče motivuje a zplnomocňuje k využití jejich potenciálu ve prospěch řešení situace dítěte a rodiny (naplňování plánu)“ (Bechyňová, 2012, s. 15). Z tohoto důvodu je považována případová konference za prostředek multidisciplinární pomoci dítěti a pomoci a podpory rodiny a rodičů ohroženého dítěte (Bechyňová, 2012, s. 15). „Respekt k různostem a specifickým potřebám rodin. Je zásadní podmínkou celého procesu a efektivity případové konference“ (Bechyňová, 2012, s. 20).
8.1
Typy případových konferencí V praxi bývají svolávány různé druhy případových konferencí. Jejich skladba
zůstává stejná, jsou odlišovány dle situace, ve které se ohrožené dítě či rodina nachází a dále podle cílů případové konference. Rozeznáváme pět typů případových konferencí, a to případovou konferenci klasickou, urgentní, motivační, metodickou a expertní (Bechyňová, 2012, s. 33). Klasická případová konference V praxi se klasická případová konference využívá nejčastěji. Klasická případová konference má tři formy, a to formu úvodní, formu průběžnou a rovněž formu závěrečnou (Bechyňová, 2012, s. 34–35). Při úvodní případové konferenci se jedná v situaci, kdy jde o první společné shledání rodičů a dítěte s odbornými pracovníky, jež s rodinou ohroženého dítěte pracují nebo pracovali, případně teprve pracovat budou. Během úvodní případové konference se stanovují prvotní verze cíle a vymezení nástrojů k dosažení tohoto vytyčeného cíle (Bechyňová, 2012, s. 34–35). Úvodní případová konference trvá zpravidla minimálně dvě a půl hodiny, protože je nutné mít dostatek času na sdělování připomínek, postřehů a názorů.
37
Vymezením dostatečného se zabrání vzniku časového presu a tím i napjaté atmosféry konference (Bechyňová, 2012, s. 34–35). Urgentní případová konference Urgentní případovou konferenci pořádá pracovnice sociálně právní ochrany dítěte tehdy, pokud nastane situace, kterou je nezbytné urgentně řešit. Například v situaci, kdy jsou potřeby dítěte sice ohroženy, avšak není prozatím nezbytné dítě z rodiny odebrat, neboť existuje nějaké možné jiné řešení (kupříkladu třeba další příbuzný apod.). Další možnou situací, která může vést ke svolání urgentní případové konference, je situace, kdy dítě ještě není aktuálně ohroženo, ale nachází se ve stavu či podmínkách, kdy je skutečná možnost, že v budoucnu by k jeho ohrožení dojít mohlo. Pracovnice sociálně právní ochrany dítěte může rovněž svolat urgentní případovou konferenci v situaci, kdy je dítě již vážně ohroženo a situace dítěte si žádá bezodkladné a jasné nabídnutí služeb kompletní rodině (Bechyňová, 2012, s. 36). Motivační případová konference Motivační případová konference napomáhá charakterizovat situace, ve kterých rodina kooperovala a docílila skutečné změny, kupříkladu se rodině podařilo splnit stanovený cíl. Dále má motivační případová konference, stanovit, co je potřeba změnit atd. Motivační případová konference rovněž napomáhá k zpřehlednění způsobů nebo přístupů v jednání s rodinou v náročné situaci. „Výstupy motivační případové konference lze využít jeho zdroje pro práci s vnitřní motivací rodičů i dítěte k potřebným kvalitativním změnám“ (Bechyňová, 2012, s. 38). Metodická případová konference Metodickou případovou konferenci může pořádat některý metodický orgán, jakým je například magistrát města, krajský úřad či orgán sociálně právní ochrany dítěte. Cílem metodické případové konference je uskutečnit případovou konferenci zacílenou na hledání řešení náročného nebo spletitého případu ohroženého dítěte. Rodiče se této případové konference většinou neúčastní. Klasická případová konference na případovou konferenci motivační následuje zhruba po třech až čtyřech týdnech (Bechyňová, 2012, s. 40). Expertní případová konference Expertní případová konference je ve svých podstatných rysech obdobná případové konferenci metodické. Expertní případová konference má pomoct zúčastněným odborným pracovníkům nestrannou radou, popřípadě doporučením při celkovém vyhodnocení stavu dítěte a jeho rodiny a rozšířit možnosti řešení atd. 38
Tato případová konference je svolávána a pořádána ve zvlášť složitých situacích. I této případové konference se rodiče většinou neúčastní. Rovněž, jako tomu bylo u případové konference metodické, i po expertní případové konferenci je svolávána případová konference klasická (Bechyňová, 2012, s. 42).
8.2
Účastníci případových konferencí Případových konferencí se mohou účastnit například tyto pracovníci: pracovník
sociálně právní ochrany dítěte, škola, psycholog, terapeut, soud, zdravotnické zařízení a další možní odborníci. Případové konference se rovněž mohou zúčastnit rodiče či zákonní zástupci dítěte a v některých případech i samo ohrožené dítě (Bechyňová, 2012, s. 46–48). Oddělení sociálně právní ochrany dítěte obvykle bývá koordinátorem případové konference a během této konference ručí za patřičnou sociálně-právní ochranu dítěti, a to dle zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí (Bechyňová, 2012, s. 46–48). Pojmem pobytové zařízení, jenž se rovněž může účastnit případových konferencí, rozumíme kupříkladu dětské domovy, dětské domovy se školou, zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, střediska výchovné péče, azylové domy pro matky s dětmi, apod. Pracovníci těchto pobytových zařízení zpravidla mohou být k těmto konferencím pozváni, jestliže je v nich dítě například umístěno či se v nich rodina nachází. Přizváni jsou pracovníci těchto zařízení, neboť mohou mít o situaci či případu značné množství informací, jež mohou napomoci k vyhodnocení a také k sestavení plánu řešení. Tito pracovníci mohou rovněž rodinu nebo dítě provázet při naplňování stanovených bodů mezi konanými případovými konferencemi (Bechyňová, 2012, s. 46–48). Dalšími odborníky můžeme rozumět kupříkladu pracovníka probační a mediační služby, policistu, vedoucího zájmového kroužku, do kterého dítě dochází, trenéra apod. (Bechyňová, 2012, s. 46–48). Účast rodičů a dítěte na případové konferenci Přítomnost a účast jednoho nebo obou rodičů na případové konferenci má podpořit a zužitkovat jejich vliv a aktivitu ku prospěchu dítěte. Během případové konference jsou rodiče partnery zúčastněných odborníků, spolupodílejí se na objevení nejlepšího možného řešení (Bechyňová, 2012, s. 49–52).
39
Rodiče mají nárok si zvolit, jestli přijmou pozvání na případovou konferenci a případové konference se zúčastní nebo zda se zúčastní popřípadě pouze jisté části této konference. Rozhodnutí rodičů o své účasti na případové konferenci či na její části musí být veškerými účastníky konference respektováno a uznáváno. Tomuto rozhodnutí je poté upraven a přizpůsoben průběh celé případové konference. Rodiče by měli obdržet dostatečné množství informací o případové konferenci (Bechyňová, 2012, s. 49–52). Za zcela nedostatečné je možné pokládat samotné poslání pozvánky na případovou konferenci. Na případovou konferenci musejí být rodiče dostatečně připraveni. Tato příprava na případovou konferenci zpravidla zahrnuje například, jestli již rodiče byli účastni nějaké případové konferenci, jak a zda vůbec rozumí pojmu případová konference, seznámení rodičů se skladbou (strukturou) případové konference, ověření, zda rodiče rozumí cílům případové konference, dále zda jsou obeznámeni s tím, kdo se bude dále případové konference účastnit, atd. (Bechyňová, 2012, s. 49–52). Případová konference je prostředkem, užívaným ve světě dospělých. Z tohoto důvodu je přítomnost dítěte na případové konferenci pečlivě zvažována. O přítomnosti dítěte na případové konferenci se domlouvají osoby, které jsou dobře obeznámeni s tím, jaké schopnosti dítě má a rovněž dobře znají jeho názory a prožívání. Tyto osoby se musejí zamyslet nad tím, co by účast na případové konferenci poskytla samotnému dítěti a jaká jsou očekávání a předpoklady související s účastí dítěte na pořádané případové konferenci (Bechyňová, 2012, s. 49–52).
8.3
Struktura případové konference Jednou z primárních a podstatných zásad všech typů případových konferencí
je dodržování struktury, do které patří například příprava případové konference, úvod, sdělení toho kdo případovou konferenci svolává, týkající se aktuální situace, diskuse řízení nebo věcná, souhrnné vyhodnocování, plánování, přezkoumávání nebo kontrolování plánu, obeznámení a podněty k motivaci, a to jak dětí, tak i rodičů ke spolupráci na výstupech případové konference a dále do této struktury náleží závěr (Bechyňová 2012, s. 63). Všechny části mají svůj záměr neboli cíl a náplň, tedy obsah. Jednotlivé části struktury na sebe navazují. Dodržování struktury zabezpečuje návaznost v práci
40
a obeznámenost, o čem se zrovna debatuje a jakým směrem se jednání ubírá. Z tohoto důvodu je podstatné respektovat a dodržovat pořadí jednotlivých úseků. Dodržování této struktury zajišťuje moderátor případové konference (Bechyňová 2012, s. 63).
8.4
Realizace případové konference a cíle případové konference Případovou konferenci nejčastěji a nejideálněji svolávají a slaďují pracovníci
sociálně právní ochrany dítěte. O její svolání však může požádat jakýkoliv příslušník multidisciplinárního týmu v situaci, ve které jej k tomu směřují příčiny vyžadující spoluúčast více zainteresovaných pracovišť (Bechyňová, Konvičková, 2011, s. 91). Případovou konferenci lze svolat v případech, kdy je kupříkladu dítě umístěno v zařízení pro výkon ústavní výchovy, během pobytu dítěte v tomto zařízení, při chystání návratu dítěte do rodiny ze zařízení pro výkon ústavní výchovy domů popřípadě do náhradní rodinné péče atd. (Bechyňová, Konvičková, 2011, s. 91). Účelem případové konference a tedy i jejím cílem je zaručit nezaujaté posouzení stavu z rozličných úhlů pohledu za podpory multidisciplinárního týmu. Dála je účelem případové konference vytyčení cíle a jeho další možné přehodnocení. Dalšími záměry případové konference jsou vytyčení jednotlivých cílů a skutečných kroků v určitém konkrétním časovém výhledu a stanovení dílčích zodpovědností zainteresovaných subjektů, atd. (Bechyňová, 2011, s. 91–92). Závěrem teoretické části je nutné zmínit, že jsme nastudovali literaturu, která se dotýká problematiky ohroženého dítěte a jeho rodiny, poznatky čerpáme i z různých průzkumů a možných plánů, které se v naší zemi připravují. Například zmiňujeme Národní akční plán k transformaci a sjednocení systému péče o ohrožené děti, který byl u nás postupně realizován. Národní akční plán (NAP) k transformaci a sjednocení systému péče o ohrožené děti vydefinoval klíčové aktivity nutné pro zvýšení kvality práce s ohroženými dětmi a rodinami. NAP jako celek je koncipován meziresortně, tedy navrhovaná opatření se týkají všech složek systému práce s ohroženými dětmi a rodinami bez ohledu na resort, který je za danou oblast zodpovědný. Transformace byla připravena v etapách na období od roku 2009 do roku 2011. Cílem reformy bylo do systému péče o ohrožené děti vnést řád, metodiku a pravidla. V roce 2014 byl ukončen. Národní akční plán prevence domácího násilí
41
na léta 2011–2014, který se také zabývá dítětem, ohroženým domácím násilím, je dalším krokem, vedoucím k péči o tuto cílovou skupinu. Na základě všech informací a poznatků, které jsme získali, studiem literatury přistupujeme k praktické části bakalářské práce.
42
Empirická část 9
Cíl, výzkumné otázky a hypotézy bakalářské práce Cílem této bakalářské práce je popsat obsah činnosti sociální práce ve školských
ústavních zařízeních a zjistit, zda sociální pracovníci v dětských domovech a dětských domovech se školou pracují s rodinou ohrožených dětí. Pro výzkum k bakalářské práci byli osloveni sociální pracovníci a sociální pracovnice vybraných dětských domovů a dětských domovů se školou z Libereckého a Ústeckého kraje. Zajímalo nás, zda ústavní sociální pracovníci pracují také s ohroženou rodinou dětí a pokud ano, zda existují rozdíly ve spolupráci s rodinami dětí, umístěných v dětských domovech a dětských domovech se školou. A pokud tyto rozdíly existují, jsou závislé na důvodech umístění dětí školských ústavních zařízení? Otázky, které si klademe, formovaly následující hypotézy.
9.1
Stanovené hypotézy Hypotéza č. 1 Spolupráce s rodinami dětí umístěných v ústavních školských
zařízeních se sociálními pracovníky těchto zařízení je závislá na důvodech, pro které jsou do těchto zařízení děti umisťovány. Hypotéza č. 2 Rodiny dětí umístěných v dětských domovech se školou spolupracují se sociálními pracovníky těchto zařízení ve větší míře, než rodiny dětí z dětských domovů.
9.2
Použité metody Zamýšleli jsme se nad tím, jakou metodu průzkumu zvolit z metod dotazovaní
jsme nakonec zvolili nestandardizovaný dotazník.
9.2.1 Dotazník V průzkumném šetření byla využita metoda dotazníku. Sestavili jsme dotazník vlastní konstrukce. Dotazník obsahuje čtrnáct otázek, které byly kladeny sociálním
43
pracovníkům a sociálním pracovnicím dětských domovů a dětských domovů se školou v Libereckém a Ústeckém kraji. Z dvaceti oslovených respondentů odpovědělo sedmnáct respondentů. Otázky, které
byly
v dotazníku
kladeny,
byly
zaměřeny
na
spolupráci
sociálních
pracovníků/pracovnic s rodinami dětí umístěných v jejich zařízeních (dětské domovy, dětské domovy se školou). Cíleně jsme chtěli vědět, zda sociální pracovníci s rodinami umístěných dětí spolupracují a pokud tomu tak je, tak zda na tuto spolupráci má vliv důvod jejich umístění. Náš nestandardizovaný dotazník mimo otázek uzavřených, obsahoval rovněž otázky s více možnostmi odpovědí, ale také otázky na škále. V těchto otázkách nám respondenti mohli určit stupeň, kterým zhodnotí jak je pro ně daná metoda či forma spolupráce s rodinou významná a do jaké míry ji využívají, tedy dle Gavory 2010, s. 105 „Posuzovatel vyjadřuje svoje hodnocení určením polohy na škále“.
9.3
Popis zkoumaného vzorku Osloveno bylo 20 sociálních pracovníků a sociálních pracovnic pracujících
v dětských domovech a dětských domovech se školou v Libereckém a Ústeckém kraji. Na otázky z dotazníku odpovědělo z 20 oslovených respondentů 17. Dvanáct sociálních pracovníků
či
pracovnic
pracujících
v dětských
domovech
a
5
sociálních
pracovníků/pracovnic pracujících v dětských domovech se školou. Více bylo osloveno respondentů z dětských domovů, a proto jsme získali více odpovědí z dětských domovů, neboť těchto zařízení je v Libereckém a Ústeckém kraji více, nežli dětských domovů se školou. V obou uvedených krajích funguje dvacet čtyři dětských domovů a šest dětských domovů se školou. Dětské domovy se školou jsou vyznačeny modrou barvou. Tabulka č. 1: Přehled školských ústavních zařízení v Libereckém a Ústeckém kraji Dětský domov
Hlávkova 859
Liberec
460 01 Liberec XIV
Dětský domov
Truhlářova 16
Ústí nad Labem Střekov
400 03 Ústí nad Labem
Dětský domov
Zámecká 1
Jablonné v Podještědí
471 25 Jablonné v Podještědí
Dětský domov
Mariánská 570
44
Česká Lípa
470 01 Česká Lípa
Dětský domov
Čelakovského 1007/8
Litoměřice
412 01 Litoměřice – Předměstí
Dětský domov
Dolní 310
Hora sv. Kateřiny
435 46 Hora svaté Kateřiny
Dětský domov
Ohníč
Tuchlov
417 65
Dětský domov
Zámecká 1
Mašťov
431 56 Mašťov
Dětský domov
Tisá 280
Tisá
403 36 Tisá
Dětský domov
Pasecká 2590/12
Jablonec nad Nisou
466 02 Jablonec nad Nisou
Dětský domov
Pražská 808
Žatec
438 01 Žatec
Dětský domov
Borovského 1146
Most
434 01 Most
Dětský domov
Dubá 6
Deštná Dubá
471 41
Dětský domov
Komenského 491
Česká Kamenice – „Země dětí“
407 21 Česká Kamenice
Dětský domov
Krompach 47
Krompach
471 57
Dětský domov
Čelakovského 822/8
Chomutov
430 01 Chomutov
Dětský domov
Vrchlického 3005
Frýdlant – Větrov
464 01 Frýdlant v Čechách
Dětský domov
Smetanova 12
Krásná Lípa
407 46 Krásná Lípa
Dětský domov
Lipová u Šluknova 417
Lipová
407 81
Dětský domov
Vysoká Pec 145
Vysoká Pec
431 59
45
Dětský domov
Dlažkovice 1
Dlažkovice
411 15 Třebívlice
Dětský domov
Na Hamrech 182 / Libušín 151
Krupka
417 41 Krupka
Dětský domov
Špálova 2712
Ústí nad Labem Severní Terasa
400 11 Ústí nad Labem
Dětský domov
Školní 1
Duchcov
419 01 Duchcov
Dětský domov se školou
Školní 86
Hamr na Jezeře
471 28 Hamr na Jezeře
Dětský domov se školou
Čapkova 814/5
Jiříkov
407 53 Jiříkov
VÚ, DDŠ, ZŠ a ŠJ
Požárnická 168
Kostomlaty pod Milešovkou
417 54 Kostomlaty
VÚ, DDŠ, ZŠ, SŠ a ŚJ
Místo 66
Místo u Chomutova
431 58 Místo u Chomutova
VÚ, DDŠ, ZŠ, SŠ a ŠJ
Školní 438
Chrastava
463 31
VÚ,DDŠ, SVP,ZŠ, SŠ a ŠJ
Vítězství 70
Děčín, Boletice
407 11 Boletice nad Labem
(www.ddu-liberec.cz)
46
Vyhodnocení dotazníkového průzkumu
10
Otázka č. 1: Uveďte typ zařízení, ve kterém pracujete Tabulka č. 2: Typ zařízení, ve kterém oslovení sociální pracovníci působí Dětský domov
12
70,59%
Dětský domov
5
29,41%
17
100%
se školou Celkem
14 12 10 8 6 4 2 0 Počet respondentů Dětský domov
Dětský domov se školou
Graf č. 1: Typ zařízení
Graf. č. 1 znázorňuje poměr respondentů dle typu zařízení, ve kterém sociální pracovníci/pracovnice pracují.
47
Otázka č. 2: Spolupracujete s rodinou dětí, umístěných ve Vašem zařízení? Tabulka č. 3: Spolupráce s rodinami dětí Ano
17
100%
Ne
0
0
Celkem
17
100%
Graf č. 2: Spolupráce s rodinami dětí
Graf č. 2 znázorňuje spolupráci respondentů s rodinami dětí umístěných v dětských domovech a dětských domovech se školou.
48
Otázka č. 3: Pokud jste zakroužkovali odpověď ano, uveďte, s kolika rodinami z celkového počtu spolupracujete: Např.: 10 rodin z celkového počtu 48 rodin. Tabulka č. 4: Vyjádření spolupráce s rodinami v % 0–25%
1
26–50%
5
51–75%
4
76–100%
6
Na tuto otázku neodpověděli
1
7 6 5 4 3 2 1 0 Počet respondentů 0 - 25%
26 - 50%
51 - 75%
76 - 100%
Graf č. 3: Vyjádření spolupráce v %
Graf č. 3 ukazuje procentuálně, s jakou mírou z celkového počtu rodin respondenti pracují. Například, pokud sociální pracovník či pracovnice uvedl, že spolupracuje s 19 rodinami z celkového počtu 26 rodin, spolupracuje s cca 73% a je tedy uveden v kategorii 51–75%.
49
Tabulka č. 5: Rozdělení dle DD a DDŠ DD
DDŠ
0–25%
1
0
26–50%
5
0
51–75%
3
1
76–100%
3
3
Na tuto otázku neodpověděli
0
1
6 5 4 3
DD DDŠ
2 1 0 0 - 25%
26 - 50%
51 - 75%
76 - 100%
Na tuto otázku neodpověděli
Graf č. 4: Spolupráce s rodinou v % – rozdělení dle DD a DDŠ
Graf č. 4 značí spolupráci s rodinou rovněž v procentech, jako u předchozího grafu, avšak odpovědi jsou rozděleny dle místa výkonu práce respondenta, tedy na dětské domovy a dětské domovy se školou. V rozdělení spolupráce sociálních pracovníků a sociálních pracovnic pracujících v dětských domovech a dětských domovech se školou je z grafu zřejmé, že spolupráce pracovníků z dětských domovů se školou se pohybuje v procentech v rozmezí od 51% do 100%, kdežto někteří oslovení respondenti pracující v dětských domovech uvádějí i spolupráci v nižších rozmezích. Nejméně se v osloveném vzorku objevilo 23%, nejvíce poté celých 100%.
50
Otázka č. 4: Uveďte formu spolupráce s rodinou dítěte (je možné zakroužkovat i více typů odpovědí) a současně označte prosím na škále 1 až 5 jak často tyto formy spolupráce s rodinou používáte: Tabulka č. 6: Forma spolupráce s rodinou Typ kontaktu
1
2
3
4
5
Osobní kontakt
4
3
5
2
3
0
0
1
5
9
Písemný kontakt
3
2
1
6
4
Emailový kontakt
4
5
1
4
0
SMS
6
2
1
0
1
s rodinou Telefonický kontakt
10 9 8 7 1
6
2
5
3
4
4 3
5
2 1 0 Osobní kontakt s rodinou
Telefonický kontakt
Písemný kontakt Emailový kontakt
SMS
Graf č. 5: Forma spolupráce s rodinou
Graf č. 5 znázorňuje různé formy spolupráce, a jak je oslovení respondenti využívají. Z grafu je patrné, že nejvíce oslovení sociální pracovníci využívají možnost telefonického kontaktu. Kde nejvíce respondentů zvolilo u telefonického kontaktu na škále od 1 do 5, kdy 5 znamená nejvíce a jednička nejméně, číslo 5. Rovněž je v tomto průzkumu hodně zastoupen kontakt osobní.
51
Otázka č. 5: Napomáháte nějak rodině v kontaktu s dítětem? (např. dovezení dítěte blíže bydlišti při odjezdech na prázdniny, apod.) Tabulka č. 7: Pomoc rodině v kontaktu Ano
16
94,12%
Ne
1
5,88%
Celkem
17
100%
18 16 14 12 10 8 6 4 2 0 počet respondentů Ano
Ne
Graf č. 6: Pomoc rodině v kontaktu
Graf č. 6 ukazuje, zda oslovení respondenti nějak napomáhají rodině v kontaktu s umístěným dítětem. Oslovení respondenti v odpovědi na tuto otázku uváděli např. následující formy pomoci rodinám při kontaktu s dítětem: umožnění telefonátu dítěte s rodinou, návštěvy s dětmi v jejich rodinách, návštěvy sourozenců, pokud jsou například umístěni v jiném zařízení, návštěvy rodičů ve výkonu trestu odnětí svobody, dovezení dítěte do místa bydliště při odchodu na prázdninový pobyt či při návratu z tohoto pobytu. Pouze u jedné odpovědi respondenta se objevilo, že asistenci při spolupráci s rodinou neposkytují, že si pro děti musí rodina přijet sama. Jednalo se o respondenta pracujícího v dětském domově.
52
Otázka č. 6: Zúčastnilo se Vaše zařízení nějaké případové konference, týkající se dítěte umístěného ve Vašem zařízení? (Případová konference jako odborná diskuse zainteresovaných subjektů nad konkrétním případem ohroženého dítěte nebo jeho rodiny – zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů.) Tabulka č. 8: Účast respondentů na případové konferenci Ano
12
70,59%
Ne
5
29,41%
Celkem
17
100%
14 12 10 8 6 4 2 0 Počet respondentů Ano
Ne
Graf č. 7: Účast na případové konferenci
Graf č. 7 znázorňuje, zda se zařízení, ve kterém oslovení respondenti pracují, zúčastnilo nějaké případové konference, jestli k této odborné diskuzi bylo přizváno.
53
Otázka č. 7: Pokud jste na předchozí otázku odpověděli ano, napište Váš názor na tuto odbornou diskusi. Účast zařízení na nějaké případové konferenci týkající se umístěného dítěte v zařízení, ve kterém pracují, potvrzovalo 12 pracovníků. Případové konference shledávají přínosné. Považují za správné, že případové konference se účastní všichni, kteří se podílejí na výchově dítěte, ale rovněž také samotné dítě. Dále vyjadřují názor, že se jim velice líbí, že jsou závěrem stanoveny konkrétní postupy řešení situace pro všechny, kteří se případové konference účastní. V odpovědích se rovněž vyskytuje názor, že v některých případech proběhla případová konference zbytečně (například dítě bylo umístěno pouze krátkou dobu) pracovníci ze zařízení dítě ještě dostatečně neznali a měli se vyjadřovat k jeho chování apod. V takovýchto případech potom někteří respondenti shledávají případové konference jako nepřínosné. Dalším vyjádřeným názorem týkajícím se účasti na případové konferenci byl např. ten, že napomáhá případová konference utužovat vztahy mezi oddělením sociálně právní ochrany, zařízením a rodinou. Participaci rodiny vnímají někteří respondenti za velmi důležitou. V jednom případě vyjádřil respondent názor, že případová konference byla vedena dobře, stanovené cíle a úkoly byly srozumitelné, avšak pokud tyto cíle a úkoly neplní a nedodržuje hlavně rodina, je potom tato spolupráce složitá. Otázka č. 8: Spolupracujete s rodinou před propuštěním dítěte zpět do rodiny? Tabulka č. 9: Spolupráce před propuštěním dítěte do rodiny Ano
11
64,71%
Ne
0
0%
Někdy
6
35,29%
Celkem
17
100%
54
12 10 8 6 4 2 0 Počet respondentů Ano
Ne
Někdy
Graf č. 8: Spolupráce před propuštěním dítěte do rodiny
Graf č. 8 znázorňuje spolupráci oslovených sociálních pracovníků/pracovnic s rodinami před propuštěním dítěte zpět do rodiny. Z grafu vyplývá, že většina dotazovaných spolupráci s rodinou před propuštěním potvrzuje, a to minimálně v některých případech. Žádný respondent neodpověděl, že by s rodinou dítěte před jeho propuštěním nespolupracoval. Otázka č. 9: Pokud jste na předchozí otázku odpověděli ano nebo někdy, napište, v čem Vaše spolupráce s rodinou spočívá Oslovení respondenti například uvádějí, že jejich spolupráce s rodinami dětí před propuštěním zpět do rodiny se týká následného ubytování, předání dokumentace dítěte, zajištění školy, učiliště, pomoc při řešení přídavků na dítě, projednání návaznosti lékařské péče, apod. Dále oslovení respondenti kupříkladu uvádějí, že před propuštěním dítěte zpět do rodiny, jezdí děti častěji na pobyty do rodiny, že by kontakt dítěte před propuštěním měl být s rodinou intenzivnější, častější by měli dle respondentů být i telefonické hovory dítěte s rodinou apod.
55
Otázka č. 10: Spolupracujete s rodinou dítěte před propuštěním dítěte po dosažení zletilosti? Tabulka č. 10: Spolupráce s rodinou dítěte před propuštěním dítěte po dosažení zletilosti Ano
5
29,41%
Ne
7
41,18%
Někdy
5
29,41%
Celkem
17
100%
8 7 6 5 4 3 2 1 0 Počet respondentů Ano
Ne
Někdy
Graf č. 9: Spolupráce s rodinou dítěte před propuštěním dítěte po dosažení zletilosti
Graf č. 9 znázorňuje, jak oslovení respondenti spolupracují s rodinou dítěte před propuštěním po dosažení zletilosti. Na tuto otázku někteří respondenti odpovídali, že s rodinou nespolupracují, avšak tento počet může být neobjektivní, neboť jeden respondent uvedl, že odpověděl ne, neboť zařízení, ve kterém pracuje je pouze dětský domov se školou, nedisponuje i výchovným ústavem, tudíž děti jsou v tomto zařízení umístěny zpravidla pouze do ukončení povinné školní docházky. Nepracuje tedy většinou s dětmi, které by dovršily zletilosti. Dle tabulky č. 1 jsou v Libereckém a Ústeckém kraji dvě zařízení, která jsou pouze dětský domov se školou a nemají následně výchovný ústav.
56
Tabulka č. 11: Rozdělení dle DD a DDŠ DD
DDŠ
DD v%
DDŠ v %
Ano
3
25%
2
40%
Ne
5
41,66%
2
40%
Někdy
4
33,33%
1
20%
celkem
12
100%
5
100%
6
5
4 DD
3
DDŠ 2
1
0 Ano
Ne
Někdy
Graf č. 10: Spolupráce s rodinou dítěte před propuštěním dítěte po dosažení zletilosti – rozdělení dle DD a DDŠ
Graf č. 10 znázorňuje, jak oslovení respondenti spolupracují s rodinou dítěte před propuštěním po dosažení zletilosti jako u předchozího grafu, avšak zde jsou odpovědi respondentů rozděleny dle zařízení, ve kterém pracují na dětský domov a dětský domov se školou.
57
Otázka č. 11: Využíváte možnosti přechodného pobytu dítěte po dokončení povinné školní docházky mimo zařízení v souvislosti s jeho vzděláním; propuštění na tzv. podmínku? (dle zákona č. 109/2002 Sb. § 23, odst. 1, písm. c) Tabulka č. 12: Využívání možnosti přechodného ubytování dítěte Ano
11
64,71%
Ne
4
23,53%
Někdy
2
11,76%
Celkem
17
100%
12 10 8 6 4 2 0 Počet respondentů Ano
Ne
Někdy
Graf č. 11: Možnost přechodného ubytování
Graf č. 11 ukazuje, jak oslovení respondenti v zařízeních ve kterých pracují, využívají možnosti přechodného ubytování dětí po dokončení povinné školní docházky mimo zařízení. Nejvíce respondentů uvedlo, že tuto možnost využívají.
58
Tabulka č. 13: Rozdělení dle DD a DDŠ DD
DD
DDŠ
DDŠ v %
v% Ano
6
50%
5
100%
Ne
4
33,33
0
0%
16,67
0
0%
100%
5
100%
% Někdy
2 %
Celkem
12
7 6 5 4 DD 3
DDŠ
2 1 0 Ano
Ne
Někdy
Graf č. 12: Využití přechodného ubytování – rozdělení DD a DDŠ
Graf č. 12 znázorňuje využití možnosti přechodného ubytování s rozdělením na odpovědi respondentů z dětských domovů a dětských domovů se školou. Z grafu je patrné, že z oslovených respondentů všichni pracující v dětských domovech se školou uvádějí, že možnost přechodného ubytování využívají. U oslovených sociálních pracovníků/pracovnic z dětských domovů se již vyskytují všechny alternativy. Tedy i záporná odpověď a tedy, že možnosti přechodného ubytování dětí někteří respondenti v zařízeních, ve kterých pracují, nevyužívají.
59
Otázka č. 12: Je lepší spolupráce s rodinami dětí umístěných z výchovných důvodů nebo s rodinami dětí umístěných ze sociálních důvodů? Tabulka č. 14: Posouzení spolupráce s rodinami dle důvodu umístění Z výchovných důvodů
5
29,41%
Ze sociálních důvodů
1
5,88%
Není ve spolupráci s rodinou rozdíl
10
58,82%
17
100%
související s důvodem umístění Celkem
12 10 8 6 4 2 0 Počet respondentů Z výchovných důvodů
ze sociálních důvodů
Není rozdíl
Graf č. 13: Posouzení spolupráce s rodinami dle důvodu umístění
Graf č. 13 značí, zda se oslovení respondenti domnívají, že je lepší spolupráce s rodinami dětí umístěných z výchovných důvodů, sociálních důvodů nebo zda v důvodech umístění neshledávají rozdíl, související se spoluprací s rodinou. V odpovědi na tuto otázku jeden respondent uvedl, že nedokáže posoudit, zda je lepší spolupráce s rodinami dětí umístěných z výchovných důvodů, sociálních důvodů nebo zda v důvodech umístění neshledává souvislost se spoluprací s rodinou, protože pracuje v zařízení, do kterého jsou umísťovány převážně děti umístěné z výchovných důvodů, nemůže tedy prý posoudit, jaká je spolupráce s rodinami dětí umístěných z jiných důvodů.
60
Otázka č. 13: Uveďte, jaké metody sociální práce s rodinou ohroženého dítěte užíváte a současně označte prosím na škále 1 až 5 jak často tyto metody sociální práce s rodinou dítěte používáte: Tabulka č. 15: Užívané metody sociální práce Metoda sociální
1
2
3
4
5
0
1
5
5
3
Pozorování
0
1
4
1
4
Anamnéza sociální a
0
1
3
2
6
1
1
5
3
1
2
4
5
0
0
0
1
0
0
1
práce Pohovor s rodiči a dítětem
rodinná Podíl na vyhodnocení situace dítěte Případová konference Jiná
7 6 5 1
4
2 3
3 4
2
5 1 0 Pohovor s rodiči a dítětem
Pozorování
Anamnéza sociální a rodinná
Podíl na vyhodnocení situace dítěte
Graf č. 14: Užívané metody sociální práce
61
Případová konference
Jiná
Graf č. 14 znázorňuje různé metody sociální práce s rodinou ohroženého dítěte, a jak na škále oslovení respondenti vyznačili, jak uvedené metody využívají. Dva respondenti, kteří uvádějí, že používají i jiné metody sociální práce s rodinou ohroženého dítěte uvedli, jako další tuto metodu návštěvu rodiče v domácnosti nebo v místě jeho trvalého bydliště. Otázka č. 14: Pokud užíváte metodu pohovoru, zakroužkujte, jaký druh užíváte nejčastěji Tabulka č. 16: Nejčastěji používaný druh pohovoru Volný
9
Řízený
0
Polořízený
6
10 9 8 7 6 5 4 3 2 1 0 Počet respondentů Volný
Řízený
Polořízený
Graf č. 15: Nejčastěji používaný druh pohovoru
Graf č. 15 znázorňuje, který typ pohovoru oslovení sociální pracovníci a sociální pracovnice využívají nejvíce a který naopak nevyužívají. Dle získaných dat z dotazníků užívá většina sociálních pracovníků a sociálních pracovnic pohovor volný či polořízený. Žádný z respondentů neuvedl, že by užíval druh pohovoru řízený.
62
10.1 Vyhodnocení stanovených hypotéz V této bakalářské práci byly stanoveny dvě hypotézy. Tyto hypotézy jsme se snažili ověřit pomoci dotazníkového šetření, na základě kterého jsme dospěli k tomuto závěru: Hypotéza č. 1 Spolupráce rodin dětí umístěných v ústavních školských zařízeních se sociálními pracovníky těchto zařízení je závislá na důvodech, pro které jsou do těchto zařízení děti umisťovány. Tato hypotéza nebyla potvrzena, viz graf č. 13 s. 60 a tabulka č. 14 s. 60, kdy většina respondentů uvedla, že není rozdíl ve spolupráci s rodinou dítěte umístěného z výchovných důvodů a ve spolupráci s rodinou dítěte umístěného ze sociálních důvodů. Druhá nejčastější odpověď byla, že je lepší spolupráce s rodinou dětí umístěných z výchovných důvodů. Variantu, že je lepší spolupráce s rodinou dítěte umístěného ze sociálních důvodů, uvedl pouze jeden respondent. Hypotéza č. 1 nebyla potvrzena Hypotéza č. 2 Rodiny dětí umístěných v dětských domovech se školou spolupracují se sociálními pracovníky těchto zařízení ve větší míře, než rodiny dětí z dětských domovů. Tato hypotéza byla potvrzena, viz graf č. 4 s. 50 a v tabulce č. 5 s. 50, kdy z grafu a tabulky vyplývá, že oslovení respondenti pracující v dětských domovech se školou pracují nejméně s. 51–75% rodinami dětí umístěných v jejich zařízení, oproti tomu, někteří oslovení respondenti pracující v dětských domovech uvádějí i spolupráci v nižších rozmezích. Nejméně se v osloveném vzorku objevilo 23%, tedy spadající do nejnižšího rozmezí 0–25%. Hypotéza č. 2 byla potvrzena
63
Závěr V naší bakalářské práci jsme zaměřili na problematiku práce sociálních pracovníků a sociálních pracovnic s rodinou ohroženého dítěte umístěného v zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy, tedy v dětských domovech a dětských domovech se školou. Osloveni byli sociální pracovníci a sociální pracovnice pracujících v dětských domovech a dětských domovech se školou Libereckého a Ústeckého kraje. V teoretické části bakalářské
práce byly ozřejměny některé základní
terminologické pojmy, které souvisejí s výše uvedenou problematikou. Sociální pracovnice a sociální pracovníci dětských domovů a dětských domovů se školou byli osloveni prostřednictvím dotazníku vlastní konstrukce. Poznatky, které jsme získali od oslovených respondentů, naznačují, že se tito pracovníci s rodinami ohrožených dětí umístěných v jejich zařízení snaží pracovat. Z našeho průzkumu dále vyplývá, že respondenti se nedomnívají, že by důvod umístění měl vliv na spolupráci s rodinou ohroženého dítěte. Toto vede k zamyšlení, zda tedy na tento kontakt s rodinou nemá vliv nějaký jiný činitel. Kupříkladu vzdálenost zařízení od místa bydliště rodiny, či například finanční situace rodiny apod. Oslovení respondenti v dotazníku uváděli jako formu pomoci, a to v některých případech, že dítě do rodiny na prázdninové pobyty přivezou, či jim zaplatí jízdné, iniciují telefonické hovory s rodinou. Toto vše je jistě pro další kontakt ohroženého dítěte se svou rodinou velmi přínosné. Méně příznivě v dotazníkovém šetření vycházela spolupráce sociálních pracovníků/pracovnic s rodinou před odchodem dítěte ze zařízení po dovršení zletilosti. Tedy v době, kdy je to pro ohrožené dítě velmi důležité. V době, kdy si bude hledat budoucí zaměstnání, bydlení apod. Významným přínosem jak pro sociální pracovníky a sociální pracovnice pracující v dětských domovech a dětských domovech se školou, tak pro děti v těchto zařízeních, je zákon č. 109/2002 Sb. ve kterém je v § 23, odst. 1, písm. c) uvedena možnost přechodného ubytování dítěte mimo zařízení, kterou dle odpovědí respondentů oslovená zařízení (DD a DDŠ) většinou využívají. Tato možnost přechodného ubytování může být přínosná jak pro děti a jejich rodiny, tak i pro zařízení ve kterém je dítě umístěno. Možností přechodného ubytování si dítě před zrušením např. ústavní výchovy má možnost plnit své další vzdělávání již v místě bydliště, kdy toto může být jakousi zkouškou, zda následný pobyt v rodině zvládne a je-li tedy možné, aby mu byla ústavní výchova zrušena. Nebo si tak dítě může vyzkoušet život po ukončení ústavní 64
péče plnoletostí, a pokud neuspěje, může se do ústavního zařízení vrátit. Podmínkou návratu je jeho další vzdělávání. Dalším významným legislativním prvkem důležitým pro sociální práci s rodinou ohroženého dítěte je zákon č. 359/1999 Sb. o sociálně právní ochraně dětí (v platném znění), který se zabývá mimo jiné i případovými konferencemi. Naším dílčím cílem bylo přiblížit činnosti sociálních pracovníků, kterými se zabývají v ústavních školských zařízeních, zejména v dětských domovech a dětských domovech se školou, na které jsme zaměřili pozornost našeho průzkumu. Tuto oblast sociální práce jsme dostatečně popsali v kapitole 4.5 a 4.5.1 s. 28–29. Závěrem je nutné zdůraznit, že poznatky, získané dotazníkovým šetřením, platí pouze pro oslovená zařízení a oslovené respondenty. V žádném případě nelze tyto informace považovat za obecně platné. Doporučená opatření do praxe V oblasti sociální práce v zařízeních pro výkon ústavní a ochranné výchovy s rodinami ohroženého dítěte doporučujeme následující opatření: Posílit spolupráci se sociálními pracovníky a kurátory z oddělení sociálně právní ochrany dětí na městských úřadech a magistrátech města. Připravovat děti na jejich budoucí odchod ze zařízení (např. učením finanční gramotnosti, nácvikem sociálních dovedností apod.). Posilovat sourozenecké vazby, a to i mezi sourozenci, kteří jsou umístěni v různých zařízeních (kupříkladu jeden ze sourozenců je umístěn v dětském domově a druhý ve výchovném ústavu). Spolupracovat s domy na půli cesty a jinými podobnými zařízeními. Zřizovat další cvičné a startovací byty. Udržovat kontakt s rodinou, a pokud je to možné, snažit se ve spolupráci s OSPOD o návrat dítěte zpět do rodiny. Podporovat všechny legislativní změny, které pomohou zlepšit postavení dětí, umístěných ve školských ústavních zařízeních. Posilovat kompetence sociálních pracovníků ve školských ústavních zařízeních.
65
Seznam použitých zdrojů BECHYŇOVÁ, V., 2012. Případové konference. 1. vyd. Praha: Portál. ISBN 978-80262-0181-6. BECHYŇOVÁ, V., KONVIČKOVÁ, M., 2011. Sanace rodiny. 2. vyd. Praha: Portál. ISBN 978-820-262-0031-4. DDU LIBEREC, liberec.cz/?p=517.
[online].
[vid.
20.3.2015].
Dostupné
z:
http://www.ddu-
GAVORA, P., 2010. Úvod do pedagogického výzkumu. 2. Rozšířené vyd. Brno: Paido. ISBN 978-80-7315-185-0. JANDOUREK , J., 2009. Úvod do sociologie. 2.vyd. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367644-5. MATĚJČEK, Z., DYTRYCH, Z., 2002. Krizové situace v rodině očima dítěte. 1. Vyd. Praha: Grada. ISBN 80-247-0332-7. MATOUŠEK, O. a kol., 2013. Encyklopedie sociální práce. 1.vyd. Praha: Portál. ISBN 978-80-262-0366-7. MATOUŠEK, O., PAZLAROVÁ, H., 2010. Hodnocení ohroženého dítěte a rodiny. 1.vyd. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367739-8. MATOUŠEK, O. a kol., 2008. Metody a řízení sociální práce. 2.vyd. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367-502-8. MATOUŠEK, O. a kol., 2012. Základy sociální práce. 3.vyd. Praha: Portál. ISBN 97880-262-0211-3. MEZINÁRODNÍ FEDERACE SOCIÁLNÍCH PRACOVNÍKŮ, 2008. Definice sociální práce. Sociální práce/sociálna práca. roč. 8, č. 2, s. 35. ISSN 1213-6204. Dostupné z: http://www.socialniprace.cz/soubory/2008-2-130102145614.pdf. RIEGER, Z., 2009. Návrat k rodině a domů. 1.vyd. Praha: Portál. ISBN 978-80-7367544-8. SOBOTKOVÁ, I., 2012. Psychologie rodiny. 3.vyd. Praha: Portál. ISBN 978-80-2620217-2. SOCIALNÍ REVUE, Definice sociální práce. [online]. [vid. 20. 10. 2014]. Dostupné z: http://socialnirevue.cz/item/definice-socialni-prace. VEŘEJNÁ SPRÁVA, kraj Moravskoslezský, Zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. [online]. [vid. 20. 10. 2014]. Dostupné z: http://verejna-sprava.krmoravskoslezsky.cz/cz/zarizeni-pro-deti-vyzadujici-okamzitou-pomoc-zpdvop-13100/. Zákon č. 109/2002 Sb., O výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů [online]. [vid. 20. 10. 2014]. Dostupné z: http://aplikace.msmt.cz/PDF/sb04802.pdf. Zákon č. 333/2012 Sb., kterým se mění záklon č. 109/2002, Sb., [online]. [vid. 20. 10. 2014]. Dostupné z: http://www.zakonycr.cz/seznamy/333-2012-Sb-zakon-kterym-semeni-zakon-c-1092002-sb-o-vykonu-ustavni-vychovy-nebo-ochranne-vychovy-veskolskych-zarizenich-a-o-preventivne-vychovne-peci-ve-skolskych-zarize.html. 66
Seznam příloh Příloha č. 1: Dotazník pro sociální pracovnice
67
Příloha č. 1 Dotazník pro sociální pracovnice Dobrý den, studuji na Technické univerzitě v Liberci obor Sociální práce. Obracím se na Vás s dotazníkem, jenž se týká práce s rodinou ohroženého dítěte v zařízení pro výkon ústavní výchovy. Vaše odpovědi napomohou zmapovat výše uvedenou problematiku. Veškeré závěry a výsledky budou sloužit pouze pro záměry mé bakalářské práce. Dotazník je zcela anonymní. Děkuji Vám za odpovědi na otázky tohoto dotazníku. 1. Uveďte typ zařízení, ve kterém pracujete: a) Dětský domov b) Dětský domov se školou 2. Spolupracujete s rodinou dětí, umístěných ve Vašem zařízení? a) ano b) ne 3. Pokud jste zakroužkovali odpověď ano, uveďte, s kolika rodinami z celkového počtu spolupracujete: Např.: 10 rodin z celkového počtu 48 rodin. ……………………………………………………………………………...........................…… 4. Uveďte formu spolupráce s rodinou dítěte (je možné zakroužkovat i více typů odpovědi) a současně označte prosím na škále 1 až 5 jak často tyto formy spolupráce s rodinou dítěte používáte: a) osobní kontakt v zařízení (různé formy rozhovorů) 12345 b) telefonický kontakt 12345 c) písemný kontakt 12345 d) emailový kontakt 12345 e) SMS 12345
5. Napomáháte nějak rodině v kontaktu s dítětem? (Např. dovezení dítěte blíže bydliště při odjezdech na prázdniny, apod.) ……………………………………………………...........................…………………………… ……………………………………………………...........................…………………………… ……………………………………………………...........................…………………………… 6. Zúčastnilo se Vaše zařízení nějaké případové konference, týkající se dítěte umístěného
ve
Vašem
zařízení?
(Případová
konference
jako
odborná
diskuse
zainteresovaných subjektů nad konkrétním případem ohroženého dítěte nebo jeho rodiny-zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů.) a) ano b) ne 7. Pokud jste na předchozí otázku odpověděli ano, napište Váš názor na tuto odbornou diskusi ……………………………………………………...........................…………………………… ……………………………………………………...........................…………………………… ……………………………………………………...........................…………………………… 8. Spolupracujete s rodinou před propuštěním dítěte zpět do rodiny? a) ano b) ne c) někdy 9. Pokud jste na předchozí otázku odpověděli ano nebo někdy, napište, v čem Vaše spolupráce s rodinou spočívá: ……………………………………………………...........................…………………………… ……………………………………………………...........................…………………………… ……………………………………………………...........................…………………………… 10. Spolupracujete s rodinou dítěte před propuštěním dítěte po dosažení zletilosti? a) ano b) ne c) někdy
11. Využíváte možnosti přechodného pobytu dítěte po dokončení povinné školní docházky mimo zařízení v souvislosti s jeho vzděláním; propuštění na tzv. podmínku? (dle zákona č. 109/2002 Sb. § 23, odst. 1, písm. c) a) ano b) ne c) někdy 12. Je lepší spolupráce s rodinami dětí umístěných z výchovných důvodů nebo s rodinami dětí umístěných ze sociálních důvodů? a) z výchovných důvodů b) ze sociálních důvodů c) není ve spolupráci s rodinami rozdíl související s důvodem umístění 13. Uveďte, jaké metody sociální práce s rodinou ohroženého dítěte užíváte a současně označte prosím na škále 1 až 5 jak často tyto metody sociální práce s rodinou dítěte používáte: a) pohovor s rodiči a dítětem 12345 b) pozorování 12345 c) anamnéza sociální a rodinná 12345 d) podíl na vyhodnocení situace dítěte 12345 e) případová konference 12345 f) popřípadě jiná - uveďte jaká: ....................................................................................... 12345 14. Pokud užíváte metodu pohovoru, zakroužkujte, jaký druh užíváte nejčastěji a) volný b) řízený c) polořízený
