únor 2016
Opavský
přírodovědný zpravodaj Elektronický měsíčník o přírodě a lidech kolem ní nejen na Opavsku
Bude nám chybět její inspirace a elán, který vkládala naprosto do všeho Vycházka k památnému dubu u Raduňky Uspořádání geologických sbírek ve škole je mnohdy nadlidský úkol Holasovická lípa ve Štemplovci Penízovka sametonohá, houba, kterou vyhledávají labužníci i v zimě Nejen o šelmách s malířem, zoologem a spisovatelem Ludvíkem Kuncem
S podporou Statutárního města Opavy vydává nezisková organizace Natura Opava
Slovo úvodem
Obsah únorového vydání
Únorové vydání našeho zpravodaje vydáváme se značným zpožděním. To bylo způsobeno náhlým a smutným odchodem naší manželky, maminky a skvělé kamarádky Marcely Kubačkové. Ztráta blízkého člověka je pro nás velmi těžká, a proto jsme dočasně odložily všechny pracovní povinnosti. Prosíme čtenáře, aby nás za toto zpoždění omluvili. V tomto díle se nám podařilo vyzpovídat našeho předního znalce šelem, malíře, spisovatele a hlavně biologa pana Ludvíka Kunce. Vést rozhovor s takovouto osobností pro nás bylo životním zážitkem. V rubrice Environmentální výchova vás pozveme k návštěvě raduňských rybníku a k procházce až k památnému dubu, který je ukryt v zeleni na břehu potoka Raduňky, proto je ideálně k vidění brzo na jaře. Dále vám představíme jakým způsobem lze pojmout výuku geologie na základní škole. V Rubrice Botanika nám pan Pavel Košec povykládá o osudu památného stromu v Zadkách - o Holasovické lípě. Pan Vít Balner ve své rubrice Mykologie představí nádhernou jedlou houbu penízovku sametonohou. S geologem Martinem Hanáčkem se vydáme za kulmskými fosiliemi do lomu u Mokrých Lazců, kde se zcela běžně nacházejí krásné otisky přesliček a jiných prvohorních rostlin. Rozdíl mezi krysou a potkanem uvádíme ne příkladu preparátu ve výstavní budově SZM. To vše a mnoho dalšího vás čeká uvnitř tohoto čísla... Nechybí také omalovánka Boříka Frýby. Na závěrem však musíme upozornit na to, že grantová oblast, kterou vypisuje Statutární město Opava a ze které je financován také projekt Opavského přírodovědného zpravodaje, vypsalo město oproti minulým létům o několik měsíců později. Od ledna proto zpravodaj vydáváme bez jakéhokoliv finančního krytí a s nejistou vizí schválení naší žádosti. Budeme rádi, pokud bude projekt schválen, ale zároveň si uvědomujeme, že zpravodaj nemůžeme vydávat bez finančních prostředků na pokrytí nákladů jeho tvorby. Prosíme proto čtenáře, kteří by chtěli zpravodaj podpořit, aby nás kontaktovali. Budeme moc rádi za jakoukoliv finanční pomoc...
K zamyšlení Bude nám chybět její inspirace a elán, který ....vkládala naprosto do všeho Environmentální výchova Vycházka k památnému dubu v Raduni Uspořádání geologických sbírek ve škole je mnohdy nadlidský úkol Botanika Památný strom“Holasovická lípa” jako by byl začarovaný - provází ho smůla Zajímavé organizmy játrovky a lišejníky Ochrana přírody Chráníme přirozené společenstvo slatin typických pro Poopavskou nížinu Biokoridor Tůně na Palhanci Mykologie Penízovka sametohohá, houba, kterou vyhledávají labužníci i v zimě pod sněhem Zoologie Hraboši, kteří se nevyhýbají vodě Preparát měsíce Potkan a krysa v Historické výstavní budově SZM Geologie Za kulmskými fosíliemi do lomu u Mokrých Lazců ...s geologem Martinem Hanáčkem Model sluneční soustavy Představujeme planetu Neptun Rozhovor Nejen o šelmách s malířem, zoologem a spisovatelem ....Ludvíkem Kuncem
Na titulní straně lišejník dutohlávka třásnitá (Cladonia fimbriata)
Za redakci zpravodaje Milan a Jakub Kubačkovi
rní pranostiky NJa apište nám do redakce Elektronický měsíčník „Opavský přírodovědný zpravodaj“ je součástí projektu Kalendář přírody Opavska Natury Opava. Projekt byl podpořen grantem Magistrátu Statutárního města Opavy v roce 2015. Zpravodaj má zviditelnit zajímavosti nejen o přírodě Opavska, ale také osobnosti a projekty, které souvisí s životním prostředím. Nabízíme všem zájemcům z řad učitelů, obcí, přírodovědcům a všem, kterým není životní prostředí lhostejné, aby se na měsíčníku podíleli. Můžete zde volně prezentovat své projekty, myšlenky a zajímavá pozorování. Měsíčník je volně stažitelný ve formátu PDF na stránkách Natury Opava a na stránkách Statutárního města Opavy. Dále je rozesílaný na školy a obecní úřady v okrese Opava. Natura Opava - Czech Republic Edvarda Beneše 30, 747 05 Opava tel: 00420 737 322 616
[email protected], www.natura-opava.org www.facebook.com/naturaopava
K zamyšlení
Bude nám chybět její inspirace a elán, který vkládala naprosto do všeho Na počátku února nás náhle a brzy navždy opustila naše manželka a maminka Marcela Kubačková. Budeme na ní vzpomínat vždy, když upřeme zrak na cokoliv krásného v přírodě a to v jakoukoliv roční dobu. Poznali jsme spolu snad všechny kouty přírody nejenom u nás kolem Opavy. Milovala řeckou přírodu a hlavně moře, na které se vydržela dívat neskutečně dlouho, přičemž ji okouzlovalo šumění tichého příboje Amvrakijského zálivu, kde jsme společně trávili každoročně prázdniny od roku 1988. Měla ráda procházky voňavým smrkovými lesy a mezemi, porostlými oblíbenou voňavou mateřídouškou v krásné slovenské přírodě, která obklopuje naší chaloupku v Čičmanech u Žiliny. Ze všeho nejraději však měla procházky rodným krajem v okolí Štěpánkovic u Opavy. Obdivovala lány polí s pšenicí v nichž se červenaly vlčí máky a modraly chrpy. Pravidelně jsme navštěvovali Albertovec ještě za dob jeho největší slávy, Brůdek, Chuchelenský les, Hněvošický háj a mnoho dalších krásných míst. Vždy jsme se po vycházce vrátili na náš polní sad, kde jsme pozorovali kvetoucí ovocné stromy a květnatou louku, jejichž květy opylovaly naše včeličky.
Ve všem nám vždy fandila, i když neskrývala strach z některých našich zvířecích chovanců a odvážných vizí. Byla opravdu vynikající učitelka. Dokázala se vžít do dušiček těch nejmenších dětí. Odkrývala jim tajemství přírody a to naprosto přirozeně. Děti jí milovaly a ona se mezi nimi cítila dobře. V posledním roce začala napravovat vady řeči. Otevřela si soukromou logopedickou ordinaci, po které celý život toužila. I v tomto směru se jí obdivuhodně dařilo. U některých se podařilo řeč a výslovnost napravit obdivuhodně až zázračně rychle. Nebylo to jen tím, že vystudovala speciální pedagogiku se zaměřením na logopedii, ale především darem, umět se dětem přiblížit a získat si je. A nejen je! Mrzelo ji, že se dětem rodiče málo věnují, že nejdříve dětí učí cizímu jazyku a zapomínají na krásnou češtinu. Psala do odborných časopisů o logopedii a psychologii a objevila v sobě i schopnost popisovat krásné jevy v přírodě, vydala několik knížek. Ke každému byla vždy nesmírně laskavá, snažila se každého chápat a milovat. Ve všem, co budeme dělat, nám bude navždy chybět!!! Manžel Milan, syn Jakub, zarmoucená rodina a nejbližší přátelé.
Environmentální výchova
Vycházka k památnému dubů v Raduni Nedá se říci, že by cesta k památnému stromu "Dub u Raduňky", byla snadná. Od směrovníku na křižovatce lesních cest k němu můžete dojít dvěma směry, ale vždy vlevo. V prvním případě odbočíte ještě před můstkem přes potok Raduňka, minete po levé straně první rybník a na protějším břehu najdete, zdůrazňujeme na jaře, podzim nebo v zimě, starý vykotlaný dub. Památný dub letní (Quercus robur) roste za soustavou Raduňských rybníků (před obcí Raduň ze směru od Opavy) u potoka Raduňky. Památným stromem byl vyhlášen v roce 1972. Jeho obvod kmene měří přibližně 630 cm, výška stromu je 24 m. Stáří stromu je odhadováno na 500 let, což jej řadí mezi nejstarší stromy na Opavsku. Ideální doba k jeho prohlídce stromu je v zimě a brzo na jaře, kdy nejsou stromy a keře olistěné a v podrostu nejsou kopřivy. Strom tak dobře uvidíte a vypátráte. V létě pak musíte překonat kopřivy, trnité keře a potok, abyste se dostali přímo k němu. Z toho místa však vidíte čelo tabule označující Památný strom. Když si budete chtít na dub sáhnout a bojíte se přejít potok po hladkých kamenech z droby, pak raději použijte můstek u směrovníku. Zde však musíte projít kus po poli. Strom má dutý kmen, který byl v 50. letech vyzděn cihlami. V roce 2000 byl strom ošetřen dle moderních postupů, vyzdívka byla odstraněna, dutina otevřena a zakonzervována, rovněž došlo k ořezu suchých větví. Na patě kmene tohoto dubu byla zjištěna plodnice poměrně vzácné dřevokazné houby otřeně dubového (Fistulina hepatica). Tato chorošovitá oranžovo – červená houba je jedlá, někdy se jí lidově říká volský nebo jelení jazyk, jemuž se podobá. Plodnice vyrůstají na listnatých stromech, zejména dubech na konci léta a na podzim. Díky svému vzhledu ji nelze zaměnit s žádnou jinou houbou. Hodí se na přípravu gulášů, lze připravit i jako hovězí jazyk nebo naložit do octa, ke konzumaci se hodí pouze mladé plodnice.
Tento orientační bod - rozcestník se nachází na křižovatce pěšin mezi prvním a druhým raduňským rybníkem ze směru od Opavy.
Pohled na strom v brzkém jaru. Dub roste na břehu potoka Raduňky.
Památný strom Dub letní má v obvodu 630 cm, je vysoký 24 m a jeho stáří se odhaduje na 500 let. Jako památný byl vyhlášen v roce 1972.
Environmentální výchova
Uspořádání geologických sbírek ve škole je mnohdy nadlidský úkol Už jen přemluvit nebo sehnat učitele znalého geologických a paleontologických věd je na škole problém. Častěji se najde někdo mimo školu. Tak to vyřešili i na ZŠ Opava - Vrchní v rámci projektu “Třída v přírodě, příroda ve třídě”. ZŠ Opava - Vrchní se v minulém roce stala již potřetí úspěšným žadatel v mikrograntech vyhlašovaných Statutárním městem Opava. Projekt se jmenoval Třída v přírodě, příroda ve třídě. Cílem projektu bylo zapojit odborníky z praxe do badatelské činnosti žáků a zároveň je zapojit do obnovy a revitalizace sbírkových předmětů v kabinetu biologie. Žáci a pedagogové pod vedením odborných garantů a ve spolupráci s neziskovou organizací Natura Opava vytvářeli nové expozice ve třídě zařazené do nových výstavních skříní a vitrínek. Exponáty dříve ukryté v hloubi kabinetu včetně nově sesbíraných a sehnaných jsou na konci projektu umístěné přímo ve třídě, jsou opatřeny cedulkami a jsou dětem stále na očích. Ti je tak mohou studovat a zkoumat i během přestávek atd. Například některé minerály a horniny pro nástěnné vitríny byly objeveny ve starších školních sbírkách, jiné dodali spolupracovníci Natury Opava ze svých osobních sbírek jako například RNDr. Rostislav Morávek a Mgr. Martin Hanáček, který se také podílel na geologických vycházkách a exkurzích pro žáky. Dalším uspořádání prošla také sbírka koster, dermoplastických preparátů a sbírek hmyzu. Vznikly také nové naučné panely. Projekt byl doplněn množstvím terénních exkurzí a badatelskou činností při které žáci sami sesbírali či vypreparovali materiál pro expozici.
Na snímku zleva Milan Kubačka člen Natury, který spolu se synem Jakubem Kubačkou, Statutárním zástupcem Natury Opava a učitelkou Markétou Bekovou projekt realizovali.
Během roku tak vznikla například ucelená geologická sbírka, která se skládá ze tří nástěnných vitrín tématicky pojmenovaných MINERÁLY,
Vitrína představující vývoj života na Zemi, byla co do sestavení, nejsložitější.
Součástí učebny je i venkovní expozice hornin a nerostů Severní Moravy a Slezska, která vznikla v roce 2014.
Na stěně v přírodovědné učebně si žáci mohou prohlížet minerály a horniny, které se vyskytují nejenom na našem území. Dále zkameněliny, které reprezentuji vývoj života v oblasti naší republiky.
Botanika
Památný strom“Holasovická lípa” jako by byl začarovaný - provází ho smůla Problémem památného stromu Holasovická lípa je, že roste na okraji pole na křižovatce silnic v Neplachovických Zadcích, kde projíždějí auta z Opavy do Bruntálu a ze Štemplovce do Neplachovických Zadků. V době vyhlášení v roce 1972 měl strom rozměry 440 cm v obvodu, výšku 22 m a odhad stáří na 250 let. Habitus každého stromu prozrazuje jeho stáří. Na této lípě by se dala demonstrovat třetí, závěrečná fáze života stromu, ačkoliv v jeho případě přišla zbytečně brzy. Mnohé jiné lípy v jeho věku vypadají zdravěji a vitálněji. Tento se nachází v tzv. odbourávací fázi - stárnutí, po kterém bude následovat rozpad a posléze rozklad dřevité hmoty, o což se zaslouží dřevokazné houby. Památný strom stojí na soukromém pozemku pana Pavla Košece ze Zadků, který nám o jeho historií povykládal... Je čirou ironií osudu, že této odbourávací fázi přispěl velkou měrou člověk, i když v autě, který před několika měsíci do lípy po nezvládnutí rychlé jízdy narazil. Lípa, jakoby přitahovala dopravní prostředky i v minulosti. Za její zánik může také nevhodná orba těsně kolem jejího kmenu, která prokazatelně narušila kořenový systém. Na to bylo dlouhodobě upozorňováno. Strom tak již chřadnul o to více a intenzivněji. Kamenný kříž, který u ní stojí ji také neochránil. Smutné bylo i to, že při udržovacím ořezu, padající větve před několika lety kříž povalily. Škoda byla způsobena firmou, která ořez prováděla. V roce 2000 byly po obou stranách kamenného kříže vysazeny dvě lípy, které se těší naštěstí dobrému zdraví. Pan Pavel Košec na závěr dodal, že podle pověsti na tomto místě byli pochování tatarští nájezdníci ze 13. století, kteří vpadli na území Moravy a mimo jiné také zpustošili obec Holasovice a o mnoho let později také švédští vojáci v době třicetileté války. Lípa je podle pana Košece minimálně 400 let stará!!!
Majitel stromu pan Pavel Košec ze Zadků nám lípě ochotně povyprávěl. Na této fotografií z ledna 2016 je patrné poškození kmene po srážce s automobilem z října 2015. Kmen byl silně poškozen a začalo se uvažovat o jeho skácení.
Holasovická lípa na Štemplovci měla obvod kmene 440 cm, výšku 22 m a stáří přes 250 let. Vyhlášená památným stromem byla 1972. Foto z listopadu 2005.
Fotografie z března 2005 se smutně, ale důstojně ležícím Kristem. Kříž byl povalen padající větví během ořezu. Firma, která ořez prováděla, kříž opravila musela opravit.
V druhé polovině března 2016 byl památný strom pokácen. Bylo však rozhodnuto o tom, že části kmene a kořenový systém na místě zůstanou. Trouchnivějící a mrtvé dřevo z lípy je totiž domovem vzácného brouka pachníka hnědého (Osmoderma eremita), který je jedním z nejvzácnějších brouků v ČR. Je silně ohrožený, a proto zákonem chráněný. Dospělci jsou 2-3 cm velcí, černohnědí s kovovým leskem. Larvy se vyvíjejí až tři roky v trouchu starých listnatých dřevin. Mohou měřit až 10 cm a jejich přítomnost charakterizuje nápadný trus (kompaktní válečky asi 5 mm velké). Vylíhnutí dospělci se většinou příliš nešíří od rodné dutiny. Druh je proto odkázán na posledních lokality odumírajících stromů ve volné krajině, jako jsou staré aleje a parky. Z tohoto důvodu bývá vždy při kácení starých listnáčů proveden entomologický průzkum. V případě potvrzení výskytu je nutné zajistit řešení. V tomto případě tedy ponecháním části kmene a větví, kde brouk může alespoň dokončit svůj vývoj.
Okolí lípy je velmi zvláštní až magické. Podle legendy jsou zde pohřbeni tatarští nájezdníci a na tomtéž místě, mnohem později i švédští vojáci. Člověka napadne, proč je toto místo, jakoby začarované? Zajímavostí v okolí památné lípy je mimo přírodní památky Heraltický potok, která se nachází hned naproti přes cestu a Štemplovecké aleje také pozůstatek kamenného mostu z doby Marie Terezie. Ten se nachází asi 100 m po hlavní cestě od lípy směrem na Velké Heraltice. Materiál tufit na jeho stavbu byl dovážen z lomu z Razové. Most je dochován v relativně dobrém stavu. Můžeme vidět dokonale opracované kamenné bloky sedící na sebe doslova na milimetry a také železné spojovací vazníky. Pouze okraje mostu se rozpadají vlivem pohybu těžké zemědělské techniky. Určitě doporučujeme místo navštívit ještě před rozpukem jara. Most se následně ztratí v zeleni a nebude možné si jej dobře prohlédnout.
Fotografie z března 2016 těsně po kácení s fragmenty kmene. Ty jsou ponechány na místě, aby zde mohl dokončit vývoj vzácný brouk páchník hnědý, kterého odhalil entomologický průzkum.
Štemplovecká alej Zámek Štemplovec
Památná lípa Kamenný most
PP Heraltický potok
500 m Mapa s vyznačenými zajímavostmi v okolí lípy. Zdroj: mapy.cz
Botanika
Zajímavé organizmy játrovky a lišejníky Játrovky jsou stélkaté zelené rostliny, patřící do samostatné skupiny. Lišejníky jsou rostliny, které tvoří dva typy organismů, jedním je houba a druhým je řasa nebo sinice. Mikroskopická vlákna dávají organizmu tvar, upevňují ho k podkladu a zachycují vodu. Tento speciální stav jakési symbiózy se nazývá - hélótismus. Vyskytují se na kamenných zídkách, někdy na střechách a někdy i na borce stromu. Které z těchto organizmů důvěrně známe ze svého okolí, ale mnohdy nevíme jak se jmenují?
Porostnice mnohotvárná (Marchantia polymorpha) patří mezi nejrozšířenější játrovky. Nalézáme jí na stinných místech, například ve spárách dlažby. Terčovník zední (Xanthoria parietina) je lišejník s lupenitě korovitou stélku. Má růžovcovitý tvar a průměr až 10 cm Celá stélka i miskovité okrouhlé plodničky mají žlutou až pomerančovou barvu. Roste na zaprášených stromech u cest, na zdech i skalách. Hojný je na dřevěných stavbách a šindelovch střechách. Terčovka bublinatá (Hypogymnia physodes). Je to takový pravý "všudybýlek", který tvoří korovitě lupnité, růžicovité stélky přirostlé pevně k podkladu. Mají šedou barvu jsou na povrchu bublinovitě svraskalé, na okraji lalokovité a na spodu černé. Roste na stromech a větvích. Často se používá jako indikátor kyselého ovzduší. Dutohlávka třásnitá (Cladonia fimbriata) je lišejník z čeledi dutohlávkovité. Roste v lesích všech typů, v mechu na kamenech, na trouchnivějícím dřevě pařezech, padlých kmenech, kůře stromů i přímo z půdy... Jejím charakteristickým rysem je přibližně 2 cm dlouhý, vzpřímený pohár ve tvaru trubky. Celý lišejník je, včetně poháru, pokryt moučným povrchem. Šedozelené listy jsou malé a často špatně zachovány. Duté, přibližně 2 cm dlouhé, světle šedé až světle zelené stonky končí pohárkem tvaru trychtýře.
Játrovka porostnice mnohotvárná (Marchantia polymorpha). Má tmavozelenou plochou stélku širokou okolo 1 cm a přichycenou k podkladu rhizoidy. Ve vhodných podmínkách porůstá plochu o mnoha metrech čtverečních. Dobrým rozpoznávacím znakem jsou v době rozmnožování deštníkovité útvary – receptakula.
Misnička paprsčitá a terčovník zední.
Dutohlávka třásnitá.
Terčovka bublinatá.
Ochrana přírody
Chráníme přirozené společenstvo slatin typických pro Poopavskou nížinu Na loukách a rákosinách v nivě řeky Opavy mezi silnicí Opava-Krnov a řekou před obcí Úvalnem je možno pozorovat jev zvaný sukcese. Jedná se o základní znak biocenózy, proces nahrazování jedné biocenózy druhou až do konečného stadia klimaxu. Ještě v 50. a 60. letech 20. století původní vegetaci tvořily unikátní pcháčové louky, které se kosily a vypásaly, nyní je území zarostlé rákosem a náletovými dřevinami. Takto se postupem času změní v les. V minulosti celou Poopavskou nížinu pokrýval lužní les, který je klimaxovým stadiem, stejně, jako např. prales. Lužní les by se sem hypoteticky mohl vrátit sukcesní řadou, pokud by louky nebyly odvodněny a koryto řeky nebylo spoutáno a narovnáno. Díky těmto opatřením nemůže docházet k pravidelným záplavám, které jsou pro lužní lesy významné. K tomu však již nedojde, protože na hlinitopísčitých fluviálních sedimentech (povodňových hlínách) se vytvořila velmi úrodná černozem, vhodná pro pěstování zemědělských plodin. V okolí chráněného území se daří pěstování zeleniny. Zbytky slatinných luk se zachovaly jen na severním okraji území, jinde byly degradovány nebo zcela zanikly. Jsou činěny pokusy na záchranu slatinných luk, jejich obnovou revitalizaci. Jedná se sekundární sukcesi, kdy se předpokládá, že v půdě je zásoba mikroorganismů i diaspor. Doufejme, že tyto pokusy, pomocí pravidelného kosení od roku 1998 na nejzachovalejších částech území, budou úspěšné. Chráněné území je porostlé náletovými dřevinami, především olší lepkavou, vrbou křehkou, vrbou popelavou a vrbou rozmarýnolistou. Zajímavý druh bříza tmavá, která byla jako druh determinována teprve před několika lety, je zde vitální. Mezi olšemi najdeme starší i mladé exempláře. Z dalších rostlin je zde dosud hojná ostřice příbuzná. Ojediněle tu roste kapradiník bažinný. Původně faunisticky velmi bohatá louka slatinného charakteru, nyní v silně devastovaném stavu, hostila celou řadu druhů dvoukřídlého hmyzu, které nikde jinde ve Slezsku zatím nebyly zjištěny. Smutnice (Bradysia paranocturna) Rudzinski, 1994 (čeleď Sciaridae) byla odtud popsána a dosud jinde nebyla nalezena. Z dalších významných druhů je třeba zmínit především mrvnatku (Leptocera finalis) (čeleď Sphaeroceridae), která zde má nejjižnější známý výskyt (jediná lokalita v České republice). Ornitologové zde prokázali hnízdění několika párů motáka pochopa, chřástala polního i vodního, všech tří druhů cvrčilek (zelená, říční, slavíková), hýla rudého, moudivláčka lužního, slavíka obecného i tmavého. Žije zde nížinná populace ještěrky živorodé. Z drobných savců např. rejsec černý, hraboš mokřadní, myšice temnopásá a myška drobná.
V porostu Úvalenských luk převládá rákos obecný. Chráněné území je porostlé náletovými dřevinami, především olší lepkavou, vrbou křehkou, vrbou popelavou a vrbou rozmarýnolistou. Zajímavý druh bříza tmavá, která byla jako druh determinována teprve před několika lety, je zde vitální. Mezi olšemi najdeme starší i mladé exempláře.
V podrostu se vyhřívá ještěrka živorodá (Zootoca vivipara).
V rákosu hnízdí pochop rákosní (Circus aeruginosus).
Biokoridor
Tůně na Palhanci K tůňkám na Palhanci se dostanete po silnici od Mlýna Herber k palhanecké pískovně. U božích muk odbočíte doleva a půjdete směrem ke splavu. Nad splavem projdete lesíkem a v zákrutu meandru se dostanete k tůňkám.
Tyto tůňky by se měly na jaře naplnit vodou z tajícího sněhu a z jarních dešťů, snad to tak letos opravdu bude. Loni byly na jaře málo naplněny a v horkém létě dokonce úplně vyschlé. To, že v posledních letech je v nich vody málo, přičítáme změně počasí a to se pravděpodobně děje kvůli globální změně klimatu, ale také změnou hospodaření v okolní krajině. A co si na tomto místě biokoridoru uvědomíme? Tůně z naší krajiny prostě mizí. Naše krajina vypadala jinak před 70 lety po druhé světové válce a jinak po kolektivizaci v padesátých letech minulého století. Na mnohých místech se prováděla zbytečně meliorace. Tůňky se zavážely, což se bohužel děje i nyní, konkrétně i na tomto místě. Tenkrát jsme podcenili nutnost udržet vodu v krajině, chtěli jsme se ji co nejrychleji zbavit. Podmáčené louky, bažiny mezi nejvzácnější krajinné prvky a ty jsme po hříchu vysušovali. Tak jsme je dokonale systematicky ničili. A co se děje nyní? Mnoho se nezměnilo. Ano, zvyk je železná košile! Tůně jsou malé, nehluboké vodní nádrže, mnohdy se specializovanými rostlinami a živočichy. V periodických tůních, které vznikají na jaře a vysýchají počátkem léta, mají živočichové krátký generační cyklus. Vyschnutí přečkávají v diapauze některého vývojového stadia (perloočky, létající vodní brouci a ploštice...).Také ti živočichové, kteří nejsou výrazně pohybliví, musí překonat suché období ve stadiu klidu. Zahrabávají se hluboko do bahna, kde přečkají nejen nepříznivé období sucha, ale často i zimu. Jsou to například plži, červi, dokonce i skokani a ropuchy. Tuně jsou prostě unikátní a důležité v jakékoliv podobě a jakémkoliv regionu.
Nad tůněmi se rozkládá pole. Kolem tůní a na jejich ostrůvcích rostou olše lepkavé a vrby křehké.
Tůně Pískovna Splav
Palhanec
Tůně pod severozápadním svahem u Palhaneckého splavu v Opavě - Palhanec. Vlevo je louka, se kterou se počítá jako se suchým poldrem. Roste v nich, kromě ostřic a rákosu obecného i zerav vzpřímený a žabník jitrocelový. Na louce je nápadná, fialově kvetoucí, kyprej vrbice a s modrými květy kakost luční.
Mykologie
Penízovka sametonohá, houba, kterou vyhledávají labužníci i v zimě pod sněhem Procházel jsem se zasněženou krajinou. V úžlabí větví staré vrby se zvedal nevelký kopeček. Odhrnul jsem sníh a odhalil medově žluté kloboučky - celý trs milých houbiček. Našel jsem penízovku sametonohou (Flammulina velutipes).
Tak takhle to letos nebylo. Nepřirozeně mírná zima ponechává Opavsko beze sněhu. Mráz nepřichází a milovníkům zimy hatí plány, ale penízovce sametonohé to vyhovuje. Teploty těsně nad nulou nastartují plození a ani krátkodobý mírný mráz ji nezastaví. Po celou letošní zimu se objevovala a roste i nyní v únoru. Obecně nasazuje plodnice v chladné polovině roku, ale ne za mrazu. Stává se, že čerstvě vyrostlé plodnice zastihne mráz a ty zmrznou na kost. Jindy jsou zasypány sněhem a naskýtá se nám kouzelná scenérie, pro mnohé neobvyklá, spojení houby a zimy. Ovšem penízovka sametonohá k zimě patří. Pro praktického houbaře má ještě jedno kouzlo. Je jedlá. A přestože je drobnější a košík rozhodně nenaplní, roste v době, kdy jiné houby neplodí a je tak vítaným příspěvkem do polévky, omáčky nebo třeba rizota. Další přednost vyjádřil v jedné větě jadrnou slezštinou houbař z Opavy: „Ja mam rad tu vánočni hubu, bo si ju nespletu“. Ano, měl naprostou pravdu. Penízovka sametonohá neboli „vánoční houba“ se nedá s jedovatými druhy zaměnit. Jednak díky zimnímu výskytu (resp. podzim - jaro) a jednak díky význačným rozpoznávacím znakům. Žlutý, okrový, medově až kaštanově zbarvený za vlhka slizký klobouk a trsnatý růst na dřevě ještě mnoho neprozradí, zato řídké bílé, smetanové až oranžově žluté lupeny a zejména sametové černohnědé třeně jsou pro tento druh typické. Také mírná chuť a nenápadná, avšak po navlhčení nakysle ovocná vůně doplňují charakteristické znaky penízovky sametonohé. V posledních týdnech jsem se s ní setkal u Pilného Mlýna, v Budišově nad Budišovkou, v Mokřinkách a u Dolních Životic. Také u říčky Šťávnice v Luhačovicích, kde jsem týden pobýval. Ve všech případech rostla na dřevě listnáčů. Na jehličnanech je vzácná. Je rozšířena v celém mírném pásmu severní i jižní polokoule a zvláštní oblibu si vysloužila v Japonsku. Patří mezi čtyři nejoblíbenější japonské houby a je také ve značném množství v Japonsku pěstovaná. Japonci ji znají pod označením enokitake a krom chuťových vlastností vyzdvihují její léčivé účinky (laboratorně byla prokázána antibiotická a cytostatická aktivita). Pěstuje se uměle a prodává na tržištích ve svazečcích podobně jako u nás květiny. Je ceněná obdobně jako šitake, tedy houžovec jedlý, který se dostal i do našich obchodů a prosazuje se na trhu vedle známých žampiónů a hlív. Ty, kteří se rozhodnou sbírat penízovku sametonohou k jídlu, musím upozornit, že je nutno ji hledat na stromech a pařezech, sbírat jen kloboučky, neboť třeně jsou příliš
tuhé a rozbředlé plodnice ponechávat na místě - ty jsou potrhané mrazem. Opětovným rozmražením mohou být zdraví škodlivé. Z několika vzácných příbuzných penízovek bych chtěl slezáky informovat o jedné, na kterou jsem před léty narazil u Hrabyně, a se kterou se v našem okolí mohou setkat. Jde o penízovku letní (Flammulina fennae), houbu velmi podobnou a přesto v maličkostech odlišnou. Předně ji prozrazuje výskyt v teplé polovině roku. Také klobouky jsou obvykle světlejší a navíc roste zdánlivě z půdy. Ono zdánlivě je takovou ekologickou zvláštností (nikoliv u hub ojedinělou), kdy houba sice kolonizuje dřevo, avšak to, které je ukryto v půdě. Spodní část třeňů se tak často protahuje v jakýsi „kořínek“, aby houba snáz na dřevo dosáhla. Obdobně jako penízovka sametonohá je jedlá, leč vzácná (v Červeném seznamu hub České republiky je vedena v kategorii „ohrožený druh“) a bylo by škoda na její nález neupozornit. Apeluji tedy na případné nálezce, aby výskyt penízovky letní hlásili některé z našich mykologických společností třeba prostřednictvím houbařské poradny nebo některého z jejich členů. V únoru se s penízovkou letní nesetkáme, ale zvláště letos má každý velkou šanci najít a případně nasbírat a ochutnat penízovku sametonohou. A při troše štěstí lze narazit na jinou jedlou a oblíbenou houbu - vydatnější hlívu ústřičnou. Tak úspěšný lov. Autorem článku je Vít Balner
Penízovka sametonohá (Flammulina velutipes)
Zoologie
Hraboši, kteří se nevyhýbají vodě Hryzec vodní a hraboš mokřadní jsou hlodavci, kteří obývají zamokřené biotopy a neváhají překonat i vodní překážky. Vidíme je na březích potoků, kde se živí vodními a pobřežními rostlinami. Hryzec vodní (Arvicola terrestris)
Tento (po ondatře pižmové) je náš druhý největší hraboš. Preferuje vlhká místa s bujnou bylinnou vegetací na březích tekoucích a stojatých vod. Autor fotografií Vladimír Baday nám o pozorování těchto hlodavců napsal: Samice a samci hryzce vodního se přemísťovali po přestupech a splavech na potoce, přičemž vodu mezi nimi přeplavali. Potravu berou vždy z vody a stonky trav dotáhnou k díře k noře. Trávu rozkouskují a to je poznávací znamení, že se zde nachází hryzec. Je to jejich pobytová "značka". Když se ponoří, plave vlastně ve vzduchové bublině, vlastně je jeho kožíšek obalený stříbrnými bublinkami, takže zůstává suchý. Ze stébel trav vyžírá jen ty měkké, šťavnaté části. V zimě přechází na podzemní části rostlin, kořeny oddenky, cibule, ze kterých si připraví zásob až o hmotnosti 0,5 kg. Je obávaným škůdcem ovocných stromů. Pokud se dostane ke kořenům, stromek zahubí. Jediná jeho ochrana je obalit kořenový bal do drátěného koše a doufat, že se nedostane dovnitř. Rychle se rozmnožuje, takže na některých místech bývá při přemnožení považován za škůdce. Samice má 2 až 3 vrhy po 4 - 6 mláďatech. Pastím se většinou vyhýbá. Na bocích jsou u obou pohlaví velké pachové žlázy.
Hraboš mokřadní (Microtus agrestis) Tohoto hraboše pozoruji často na podmáčené louce u svého domu v Hlučíně Jasénkách, kde jsem ho také několikrát fotografoval. Když roztaje sníh nacházím na louce a u vody jeho hnízda, vytvořená ze stébel suchých trav, která tvarem připomínají koblihu. Hnízdo je shora navlhlé, ale uvnitř zcela suché. Hnízdo je jeho pobytová značka. Microtus je rod drobných hlodavců z čeledi hrabošovitých. Je známo 62 druhů. V České republice žijí tři druhy druhy: hraboš polní (Microtus arvalis) hraboš mokřadní (Microtus agrestis), a nejmenší z našich hrabošů hrabošík podzemní (Microtus subterraneus), dříve s názvem (Pitymys subterraneus).
Hrabošík mokřadní (Microtus agrectis).
Foto hryzce vodního (Arvicola terrestris) od Vladimíra Badaye.
Příklad jedné z lokalit výskytu hryzce vodního - okolí potoka Jasénky v Hlučíně.
Preparát měsíce
Potkan a krysa v expozici savců v Historické výstavní budově SZM Je zajímavé, že si lidé stále pletou potkana a krysu. Pro ně laboratorní potkani jsou vždy krysy... Krysa obecná (Rattus rattus) pochází nejspíše z jihovýchodní Asie. Ve srovnání s potkanem je krysa drobnější, má protáhlou zašpičatělou hlavu, relativně velké oči a dlouhé neosrstěné ušní boltce, které jsou větší než u potkana. Důležitým rozeznávacím znakem je po celé délce štíhlý jednobarevný ocas, který přesahuje délku těla dosahujícího 16 - 24 cm a 130 - 250 g. Zbarvení srsti je variabilní od černé a šedé až po hnědou s výskytem přechodných typů. Krysy se živí převážně rostlinnou potravou dužnatými plody, zrním, zeleninou, bramborami, krmnými směsmi a zelenými částmi rostlin. Živočišná složka je zde zastoupená mnohem méně než u potkana. Rozmnožování probíhá po celý rok a ve vrhu bývá obvykle 6 - 8 mláďat, samice však mívá za život jen 4 - 5 vrhů. Celá kolonie krys pak obvykle čítá 20 - 60 jedinců. Krysa obecná je v našich podmínkách výhradně synantropní, ve volné přírodě ji nenajdeme. Původně se jedná o stromový druh, proto krysy velmi obratně šplhají a osidlují suchá vyvýšená místa, jako jsou obilní sýpky, sklady zemědělských produktů, stavby zemědělské výroby, obytné nebo dřevěné budovy, kde se zdržují ve vyšších patrech nebo v půdních prostorách. V současnosti připadá jediná stálá oblast výskytu na okolí řek Labe a Ohře v Západních a Středních Čechách. Krysa obecná se dožívá 2 - 2,5 let.
Potkan (Rattus norvegicus) se od krysy odlišuje nejen vzhledem ale také způsobem života. Vepředu zaoblená hlava nese malá očka a krátké oblé lehce osrstěné ušní boltce. Tělo potkana je zavalité, dosahuje velikosti 16 - 27 cm a hmotnosti 140 - 500 g. Lysý šupinatý potkaní ocas je vždy kratší než tělo, svrchu tmavší a u kořene zesílený. Ve zbarvení srsti převládá šedohnědá až hnědá barva, která na bocích a spodní straně těla přechází v šedavý odstín. Potkan je v pravém slova smyslu všežravec, konzumuje zrní, krmiva, potraviny, odpadky, ptačí vejce, chytá žáby, hraboše, mláďata domácí drůbeže a jiné drobné živočichy včetně ryb a vodních bezobratlých. Při vysoké početnosti dochází nezřídka také ke kanibalismu. Na rozdíl od krys hloubí potkani nory ústící v suchém doupěti. Samice mívá 3 - 5 vrhů za rok, obvykle po 4 - 8 mláďatech. Kolonie potkanů čítá až stovky jedinců, má složitou vnitřní strukturu a hierarchii. Potkani umí výborně plavat, také proto se při výběru stanovišť soustřeďují na vlhké prostředí lidských sídel, zemědělské a průmyslové objekty. Ve městech se zdržují v prostředí sklepů, kanalizace, na skládkách i v menších plochách zeleně, obývají také velkoprodejny, stravovací zařízení a sklady. Na venkově osidlují objekty velkochovů zvířectva i rumiště, mohou se zdržovat také v okolí řek, potoků a jiných vodních ploch. Potkan je rozšířený prakticky na celém území České republiky. V přírodě se dožívá 2 let, v zajetí až 4 roky.
Preparát potkaní rodiny z depozitáře SZM. Autorem preparátu je Vílém Borůvka.
Pro pokračování klikněte ZDE
Pro pokračování klikněte ZDE
Geologie
Za kulmskými fosiliemi do lomu u Mokrých Lazců s geologem Martinem Hanáčkem Jižně od Mokrých Lazců se nachází kamenolom odkrývající část geologické historie Opavska. Po sjezdu z kóty 370 m n. m., kde se nachází hradiště Přerovec, se k lomu dostaneme tak, že těsně před hlavní cestou odbočíme prudce vzhůru doprava. Zde vede nenápadná úvozová cesta, po které se vydáme a po cca 150 metrech se dostaneme do prostoru lomu. Autorem článku je geolog Mgr. Martin Hanáček.
Na lokalitě jsou odkryty vrstvy tzv. hradeckokyjovického souvrství,které náleží geologické jednotce nazývané kulm Nízkého Jeseníku. Ve stěnách lomu je patrné střídání různě mocných vrstev nevytříděných pískovců (drob) a tenčích vrstev jílovito-prachovitých břidlic. Tyto sedimenty se usadily na mořském dně v období spodního karbonu (mladší prvohory) asi před 330 miliony let. Vrstvy byly původně ukloněny téměř vodorovně, poté byly stlačeny a zešikmeny tektonickými tlaky během variského vrásnění. Jednalo se o proces deformace zemské kůry v důsledku vzájemného přibližování obrovských prvohorních kontinentů - Gondwany a Laurasie - a malých pevnin ležících mezi nimi. Okolo pevnin se rozlévala moře. Jak se k sobě pevniny neustále přibližovaly, mořské dno se postupně zkracovalo a sedimenty na něm uložené se vrásnily a v celých souvrstvích se přes sebe přesouvaly. Deformovány však byly i další starší části zemské kůry, složené z vyvřelých a přeměněných hornin. Vrásněním vrstev vzniklo během karbonského období prvohor variské pohoří, kde vznikly i kulmské sedimenty. V první fázi se totiž vyvrásnila vnitřní část horstva, kterou lemovalo moře. Nové horské vrcholky rychle podléhaly erozi a do moře tak bylo snášeno obrovské množství zvětralin. Ty se pak uložily na mořském dně jako vrstvy písku, prachu a jílu a ojediněle i valounů a postupně byly zpevněny do vrstev drob, břidlic a slepenců. V další fázi variského vrásnění byly rovněž kulmské sedimenty zdeformovány a intenzivně rozvrásněny a i ony se staly součástí variského pohoří. Ve vrstvách nalézáme zkameněliny spodnokarbonských organizmů, například mlže, kteří obývali bahnité dno. Mezi nimi vyniká rod Posidonia. Ve vodě dříve plavali hlavonožci ze skupiny loděnkovitých s přímou schránkou a ze skupiny amonitů (goniatiti) se stočenou schránkou. Z nedaleké pevniny byly do moře splachovány kmínky přesliček a plavuní. Skrze stěny lomu u Mokrých Lazců tak můžeme snadno nahlédnout do 330 milionů let staré kapitoly z historie naší planety. Lomy, pískovny, hliniště atd. jsou pro poznání geologické minulosti nepostradatelné přirozené skalní výchozy jsou totiž často silně zvětralé nebo zčásti nepřístupné, zatímco v lomech se snadno dostaneme k čerstvým horninám i novým objevům zkamenělin nebo minerálů.
Můžeme sledovat uložení vrstev nebo jiné tvary různých typů hornin a podle jejich stavby a uložení poznávat procesy, které formovaly zemskou kůru. Veřejnost si bohužel spojuje umělé těžební odkryvy, ať už činné nebo opuštěné, s poškozováním přírody. To je však zkreslený pohled utvořený pod vlivem intenzivního průmyslového využívání krajiny v uplynulých desetiletích; po roce 1989 i se zúženým pohledem na přírodu pouze jako na její živou složku. Jenže ochrana krajiny, ve které žijeme, by neměla žádný smysl, kdybychom neznali její historii, protože význam současnosti lze pochopit jedině v kontextu minulosti. A právě lomy, pískovny a hliniště jsou takovými sondami do minulosti nejen našeho regionu, ale i celé planety. Činné i opuštěné těžebny proto nepředstavují rušivé zásahy do přírody, ale naopak její pevnou součást.
Drobový lom jižně od Mokrých Lazců.
V kyjovických vrstvách kulmu nacházíme úlomky přesliček a kapradin.
Model Sluneční soustavy
Představujeme planetu Neptun v modelu Sluneční soustavy ve Stěbořicích Neptun je osmicentimetrová koule v parku mezi kostelem a kulturním domem ve Stěbořicích. Autorem odborného textu je RNDr. Tomáš Gráf, Ph.D.
Neptun vyfotografovaný sondou Voyager 2 v roce 1990. Wikipedia
Neptun se podobá Uranu, tak jak se navzájem podobají Jupiter a Saturn. Má krásně modrou barvu a podobně jako Uran za to vděčí metanu. Jeho atmosféra je však mnohem zajímavější. Rovník planety je lemován pásmem kupovitých oblaků. Podobně jako na Jupiteru tady nalezneme velký oblačný vítr. "Velká tmavá skvrna" je rozměry srovnatelná s planetou Mars. Nad ní se neustále vznášejí bílá oblaka z krystalků metanu, která se podobají pozemským oblačným řasám. Kolem Neptuna krouží několik měsíců. Na Tritonu byla naměřena nejnižší teplota v celé Sluneční 0 soustavě - 240 C! Má dusíkovou atmosféru a obsahuje hodně zmrzlé vody. Triton je po naší Zemi a Jupiterově měsíci Lo třetím tělesem s činnými sopkami. Tamní sopky však vypadají jako gejzíry chrlící kapalný dusík a metan. Neptun je poslední velkou planetou Sluneční soustavy. Pluto se již podobá planetkám, které se pohybují kolem Slunce v tzv. Kuiperově pásu. Je jich tam velmi mnoho a jen obtížně je hledají. V antické mytologii je Poseidón (v Římě pod názvem Neptun) bohem moře a vodního živlu. Je to syn Kronův a Rheiin, ale hned po narození byl svým otcem pozřen stejně jako jeho bratři a sestry, kromě nejmladšího Dia, který když dospěl, donutil otce všechny děti vyvrhnout. Poseidón dostal od Telchinů trojzubec, který se stal jeho nástrojem a zbraní, sloužil mu k rozpoutání bouří a zemětřesení. Při dělení světa mezi tři Kronovy syny mu připadla mořská říše.
Model planety Neptun je před Kulturním domem.
Obec Stěbořice je jedna z nejstarších v opavském okrese. První písemná zmínka se datuje již do roku 1220. Na snímku je kostel Na Nanebevzetí Panny Marie. Vlevo Obecní úřad.
V 80.letech 17. století postavil hrabě Caesar barokní zámek, který byl později na přelomu18. a 19. stol přestavěn v empírovém stylu.
Rozhovor
Nejen o šelmách s malířem, zoologem a spisovatelem Ludvíkem Kuncem Rozhovor s Ludvíkem Kuncem, našim předním znalcem šelem, je převážně věnován chovu rysů. Pestrá paleta aktivit tohoto mimořádného výtvarníka, zoologa a spisovatele, by však vydala na samostatnou knihu. Odpovědi z nahrávky rozhovoru zpracoval pracovník Slezského zemského muzea Mgr. Pavel Petr, vedoucí oddělení ochrany sbírkových předmětů. Ve kterých letech jste byl ve své profesi nejšťastnější, nebo chcete-li nejaktivnější? Za nejlepší léta považuji období 1970 - 1985. Když jsem se seznámil se svou budoucí ženou, domnívala se, že coby výtvarník se budu realizovat v ateliéru, avšak nutnost bezprostředního poznávání zvířat mě ještě více vtáhla do terénu mezi zvířata.
Malíř a zoolog Ludvík Kunc s autorem reportáže Pavlem Petrem ze Slezského zemského muzea při křtu nové knížky.
Ludvík Kunc, rodák z Olešné u Rakovníka, vystudoval v Praze knižní ilustraci a grafiku. Čtyřicet tři let působil v ZOO Ostrava jako výtvarník, ale uplatnil zde své pozoruhodné chovatelské schopnosti. Třináct let praktikoval unikátní polodivoký chov rysa ostrovida Sixiho, který se pak stal hrdinou mnoha přírodovědných filmů. K ochraně přírody přispěl Ludvík Kunc především úsilím stabilizovat populaci rysů v Beskydech a vrátit je zpět do míst, kde byli vyhubeni. Svůj pozorovací talent a výtvarné nadání uplatnil v mnoha kresbách, se svými bohatými zážitky se podělil v mnoha rozhlasových a televizních pořadech. Napsal přes dvě stě odborných článků, zaměřených převážně na velké šelmy Karpat, a v neposlední řadě také sedm knih: Historky ze ZOO, Život s karpatským rysem, Z medvědích a vlčích brlohů, Chci domů lva, Můj přítel rys, Opravník ze světa zvířat, Na medvědích stezkách. Ilustroval též přírodovědné publikace dalších autorů. Svými poetickými akvarely nejnověji vyzdobil knihu Věry Koutecké Vábení ostravské robky (České Budějovice, 2015). Výstavy děl Ludvíka Kunce bývají často spojeny s akcemi na ochranu přírody, a to nejen v muzeích a galeriích, ale i na vysokých školách. Vernisáž zatím poslední výstavy s názvem „Rok medvěda“ se konala vloni v prosinci v zážitkovém centru Ursus v Dolní Lomné.
Není žádným tajemstvím, že jste v období normalizace nemohl vystupovat v televizi a rozhlase. Ovlivnilo období normalizace Vaše aktivity? Společně s manželkou jsme formou písemného prohlášení protestovali proti vstupu sovětských vojsk do Československa v roce 1968. Trest se dostavil záhy, hrozilo, že mě co nevidět vyhodí ze zaměstnání. Šéf stranické buňky v naší ZOO prohlásil, že zajistí mou převýchovu. Přestože bych našel uplatnění i na druhém konci republiky, uvědomil jsem si, že ostravská ZOO je ostrůvkem přírody v průmyslové krajině, doslova džunglí s přemírou zvěře, a proto jsem raději zůstal. Ačkoli jsem nesměl působit v médiích, byl jsem alespoň uvolněn pro spolupráci se školami. Když se natáčel film Přátelé zeleného údolí, nemohl jsem se tam objevit, místo mě vybrali náhradníka. Na natáčení jsem se podílel alespoň přípravami v zákulisí. Pokud se v záběru objevila např. moje noha, tak filmaři ten záběr raději vystřihli, aby neměli problémy. Při svých pobytech v přírodě jste se často pohyboval ve vysokých horách. Návraty z Karpat do průmyslové Ostravy byly asi docela těžké. Měl jste nějaké vysněné bydlení někde daleko od civilizace, kde byste se usadil natrvalo? Mým snem bylo bydlení v nadmořské výšce 1000 metrů a výše, protože jsem nesnášel vysoké teploty. Souviselo to s tím, že jsem ve dvaceti letech prodělal revmatickou horečku, která je nebezpečná tím, že může zasáhnout srdce nebo kolena. Otekla mi kolena, čtyři měsíce jsem se léčil ve Střešovické nemocnici. Již ve dvaceti letech jsem měl nárok na invalidní důchod. Když jsem skončil léčení a byl jsem propuštěn z vojny, věnoval jsem se vyřizování důchodu. Po půl roce jsem zjistil, že nemají valný zájem mi pomoci, pořád mě vyšetřovali a varovali, že nesmím dostat rýmu. Rozhodl jsem se vyjet do Vysokých Tater na Dračí pleso, kde jsem ve 2000 metrech pobýval deset dnů a pozoroval kamzíky.
Když jsem se vrátil domů, byl můj zdravotní stav v pořádku, proto jsem přestal o důchod usilovat. Uvědomil jsem si, že špatně snáším nízké nadmořské výšky. Původně jsem plánoval bydlení na Šumavě, poté ve Vysokých Tatrách, ale nic z toho se nepodařilo. Třináctileté soužití s karpatským rysem Sixim bylo jistě časově náročné a velkým osobním závazkem. Jak se Vám podařilo tyto povinnosti skloubit s osobním životem? Období soužití se zvířetem bylo velice náročné, takže jsem se nemohl příliš věnovat dceři. Člověk sice získá ohromné poznatky a zvykne si na jakoukoli nepohodu, ale takovýto režim prostě nejde plnohodnotně skloubit s rodinným životem. Zažil jste při pobytech s rysem ve volné přírodě nějaká nebezpečí? Rys Sixi se mi ztratil nejméně dvacetkrát. Několikrát zaútočil na mou dceru, jednou jí dokonce zasekl drápy do obličeje, takže silně krvácela. Člověk má pořád potřebu zvíře nějakým způsobem polidšťovat v domněnce, že navázal vzájemný vztah. Ovšem realita je asi taková, že zvíře si moc dobře uvědomuje, kdy je pro něj člověk výhodný a kdy není. Když zrovna výhodný není, tak mu to dá najevo tak, že se na něj „rozjede“ a využije jakékoli lidské slabosti nebo zaváhání. Lze nějak předvídat útok „polokrotké“ kočkovité šelmy? U kočkovitých šelem (zvláště puma, tygr, levhart) je důležité pamatovat na jednu věc: než na vás skočí, tak se vám podívá zpříma do očí. Máte pár vteřin času dát si ruku před sebe nebo něco chytit do ruky na svou obranu. Stalo se mi vícekrát, že mi puma či levhart z rukou vyrazili připravené vidle, což při útoku dokázal i třicetikilový rys. Za takové situace musí mít člověk pro ruce další pomůcky, kterými se může bránit, a získat tak potřebné vteřiny k ústupu. Pomohla někdy i obyčejná řehtačka, kbelík hozený proti šelmě, barel, koště či alespoň kabát. Pro všechny šelmy je typické, že instinktivně pronásledují každého tvora, který před nimi prchá. Rozhodně bychom se neměli pouštět do pokusů, na které nestačíme.
Proč právě rys se stal Vaším životním tématem - čím Vás zaujala naše největší kočkovitá šelma? V chovu ostravské ZOO byl v roce 1961 tygr, levhart, lev, vlci, psi dingové, ale chyběl rys. Již tehdy jsem věděl, že se rys vrátil ze Slovenska do Beskyd, kde působil jako pohroma. Spárkatá zvěř, která tohoto predátora neznala (1919 měl být poslední rys střelen pod Travným) na něj neuměla přirozeně reagovat. Dnes již víme, že to trvá deset let, než si na něj srnčí zvykne. Obrátil jsem se na ředitele ZOO s dotazem, proč nechováme rysa, ale vůbec jej to nezajímalo. Zrovna tou dobou měl ve Frýdku-Místku přednášku akademik Josef Kratochvíl, ředitel Ústavu pro výzkum obratlovců ČSAV v Brně, který se vyjádřil, že v Beskydech došlo v poválečném období k obrovskému nárůstu počtu rysů. Odůvodnil to zvýšeným stavem populace vlků na východním Slovensku, která způsobila vytlačování populace rysa. Když jsem se zajímal, zda existují doklady, že vlk "tlačí" rysa před sebou, dostal jsem odpověď, že žádné neexistují. V neposlední řadě jsem chtěl znát důvody, proč je na Slovensku tolik rysů, avšak ani k tomu nebyl žádný doklad. Prof. Kratochvíl mě proto vyzval: „Když Vás to tak zajímá, zkuste zjistit, proč je tady tolik rysů, proč a odkud sem přišli.“ Dnes již vím, že populace rysa se k nám hůře dostává z oblastí Malé Fatry a Strážovských vrchů, neboť migraci komplikuje široký tok řeky Váh. Proto k nám migrují převážně jedinci ze slovenských Beskyd, kteří snadno překonají řeku Kysucu, v níž je málo vody. Velký komplex lesů v oblasti Pilska a Babí hory představuje vhodný biotop. Proč jste si vybral právě Sixiho? Jednalo se o dvě rysí mláďata, resp. sourozence, jež byli odchováni v ZOO a matka se o ně nestarala. Bylo opravdu výhodné začínat s chovem dvou mláďat, která se díky tomu tolik neváží na člověka. Do stáří jednoho roku a půl jsem je bral s sebou ven. Při společných hrách a vycházkách již krystalizovala jejich povaha a individualita. Myšlenka chovu se ujala, protože byl právě vhodný čas, v ZOO byly k dispozici vhodné podmínky i volné ubikace. Stalo se tak na doporučení prof. Veselovského, který na nás apeloval, že je potřeba získat informace o životě rysů.
Jak jste poznával a zároveň dokumentoval život rysů? Průkopníkem studia života rysů v Evropě byl rakouský profesor a zoolog Antal Festetics, rodák z Budapešti, který v rakouských Alpách zahájil telemetrické sledování rysů s pomocí obojků. Několikrát mě navštívil v ostravské ZOO a obrátil se na mě s prosbou, abych mu pomohl s natáčením propagačních filmů o rysech. Proto jsme na Slovensku hledali oblast, kde by se dal takovýto film natočit, přičemž jsme zjistili, že kousek od Ružomberku jsou podobné skály, tak jako v rakouských Alpách. Sixiho z naší ZOO jsme převezli na Velkou Fatru do oblasti Čutkova, kde byla lovecká chata. Prof. A. Festetics dojížděl každé ráno z Ružomberka, společně s kameramanem, do skal, kde jsme natáčeli. Prof. Festetics to se zvířaty uměl, zacházel s nimi podobně jako prof. Zdeněk Veselovský, mluvil pomalu, tiše. Rys nebyl k ničemu nucen, takže pokud se mu nechtělo, na skálu nemusel a natáčení bylo odloženo do dalšího dne. Užil jsem si tam deset dnů „královského života“. Podařilo se natočit ohromné množství propagačního materiálu, který byl náležitě zpracován. Kromě karpatského terénu jsem pozoroval rysy také v ZOO, jak se chovají, kdy a jak často přijímají potravu, kolik váží (vedl jsem přesnou evidenci na jméno konkrétního rysa). Každý rys je úplně jiný, každý má svou specifickou povahu. Mám zkušenost, že výjimečně rys nepřijímal potravu i čtrnáct dnů, neměl zájem ani o králíky, tak jsme sháněli slepice, které svým zjevem připomínaly bažanty. Zažil jsem velkého rysího samce, který se jmenoval Bor. Odmítal cokoli žrát tři týdny, až do doby než jsem pro něj ulovil veverku.
Na nápad získat pro něj veverku mě přivedl Sixi, který ve volné přírodě nevynechal ani příležitost k lovu veverky, navíc jsem si všiml, že Bor, zpoza mříží, veverky se zájmem sledoval. Poté, co zkonzumoval veverku, začal Bor přijímat potravu normálně. Velmi mě to překvapilo, protože do té doby mě ani nenapadlo, že by rys takto vnímal veverky. Další zajímavostí, kterou jsem vypozoroval, byla otázka, jak může polokrotký rys stimulovat divoké rysy v zajetí k zdárnému rozmnožování. V únoru, v období rysí říje, kdy jsme měli v ZOO chovné páry divokých rysů, došlo k tomu, že Sixi začal projevovat silný zájem o rysí samice. Nastalá situace rysí samce natolik vybudila z nečinnosti, že se záhy vzpamatovali a odhodlali se k páření. Bylo to období, kdy všechny samice „zapadly“. Poznáte to jednoduše, která samice byla odpářena, má na krku oškubanou srst. Vraťme se ještě k smyslu chovu rysa v zajetí. Jak vnímáte otázku „polidštění“ rysů? Je přirozené, že na začátku chovu rysa byly omyly i tápání. Učení bylo jak svízelné, tak náročné pro „obě strany“. Dělo se cosi vcelku nepřirozeného, bezděčné „polidšťování“ rysa a „porysování“ člověka. V podstatě tedy experimentální soužití šelmy přirozené a „šelmy nejkrutější“, tedy člověka. V hlubším smyslu šlo vlastně o jakýsi návrat k ztracené jednotě všeho živého tvorstva, jak jsem to aspoň cítil ze svých dílčích zážitků každodenního žití s rysem. Co se týče osobního vztahu k Siximu, dlouhou dobu jsem se domníval, že se ke mně chová gentlemansky. Mnohokrát mohl utéci, avšak nakonec zůstal např. v kleči, než jsem jej dostihl, třeba i po několika kilometrech.
A to jsem se domníval, že už jej vážně neuvidím! Když jsem pobýval na Velké Fatře, opět při natáčení dokumentu, dostal jsem se do jedné doliny, kde jsem nalezl asi šedesátimetrový smrk, který mohl být stár tak dvě stě padesát let. Sixi byl v klidu, nudil se a posedával na vápencových skalkách, takže jsem se rozhodl, že využiji volné chvíle a strom změřím. Vzdálil jsem se od Sixiho asi na deset minut a v tom jsem uslyšel hrozný kravál, rvačku, takže jsem všeho nechal a běžel zpátky k němu. Po celou dobu nás sledoval divoký rys, který čekal na příležitost, až se od Sixiho vzdálím, aby jej mohl napadnout. Rvali se, až chlupy lítaly, ale jakmile mě divoký rys uviděl, okamžitě se z klubka vymotal a utekl. Pochopil jsem, že rys vnímá situaci zcela jinak. Bylo mu totiž dávno jasné, že společně vstupujeme do revírů cizích rysů, kde nemá nejmenší šanci uspět, proto je v bezpečí pouze v mé přítomnosti. Protože věděl, že by jej místní vždy bez milosti vyhnali, choval se ke mně velkodušně a vždycky na mě počkal, byť jsem mu např. nasazováním obojku způsoboval nepohodlí. Avšak když byl v ZOO, tam byl zcela suverénním pánem, to byl jeho revír. Cítil sice spoustu pachů od různých konkurentů, ale ti byli zavřeni v kleci, což si Sixi dobře uvědomoval. Když se přiblížil k samcům v kleci, choval se jako hrdina a dorážel na pletivo, protože byl volný. Ve kterých lokalitách Roháčů a Velké Fatry jste nejčastěji pobýval? V Roháčích jsme se se Sixim pohybovali pod Sivým vrchem, Bielou skálou, dále pod Osobitou, na Mačacích skalách. Nejčastěji jsme se zdržovali na chatě Kozinec (přibližně 1300 m n. m.), která se nachází pod Sivým vrchem směrem k Salatínu. Poté, co jsme zjistili, že chata je situována příliš vysoko a rys nám bude neustále utíkat, zvolili jsme níže položenou lesáckou chatu poblíž Zuberce.
Na fotografii vpravo přítel František Šulgan, se kterým si povídají o ochraně velkých šelem.
Poté, co kamarád Jiří Černý, který nám veškeré lovecké chaty půjčoval, odešel do lesního závodu v Ružomberku, přesunuli jsme se do oblasti Gaderské, Blatnické a především Ľubochnianské doliny. Zvažoval jste i polokrotký chov jiných šelem? Poté, co v roce 1984 Sixi odešel do věčných lovišť, jsem usoudil, že již dalšího rysa nikdy nechci. Zvažoval jsem, že se budu věnovat vlkům. Příležitost jsem měl na Slovensku. Jednoho vlka měla bratislavská televize pro účely natáčení v Roháčích a poté mi jej nabídli. Bohužel v ostravské ZOO nebyl vůbec zájem, nechtěli jej ani zadarmo. Byla to však velká škoda, protože jsem pro něj měl již vytipováno vhodné místo. Nakonec vlk skončil u nějakého chovatele v Banské Bystrici. Po odchodu Sixiho jsem se ještě tři roky věnoval chovu pumy a cejlonského levharta.
Jako pracovník ostravské ZOO jste se velkou měrou podílel na zajištění rysů pro účely reintrodukcí. V sedmdesátých a osmdesátých letech se ZOO stala přestupní stanicí téměř stovky rysů odchycených na Slovensku, z nichž polovina byla vypuštěna zpět do přírody - 17 na Šumavě, další do slovinských, rakouských, švýcarských a francouzských Alp. Jak vzpomínáte na úspěšné návraty rysů do přírody? Jednou v ZOO "zakotvil" krásný rys, pojmenovaný Beňo, který vážil 29 kg. Vůbec nespolupracoval s chovateli, takže jej nebylo možno ani přemístit v rámci ubikací. Nepomohly žádné prskavky nebo řinčení plechů, zkrátka s ním nešlo hnout. Beňo si tedy vymohl, že nemůže být chován v zajetí a byl vypuštěn v Alpách. Byl to problém, protože navzdory oficiálním proklamacím, že rys loví pouze slabší zvěř, Beňo záhy zlikvidoval celou oboru muflonů, dále se zaměřil na slabší jeleny a laně. Stal se doslova postrachem místních a byl zastřelen pod Triglavem, hodně daleko od místa vypuštění. Ukázalo se, že vážil 39,5 kg, což je asi váhový rekord rysa. Máte nějakého nástupce, nebo již reintrodukce neprobíhají? Současná situace je taková, že v alpské oblasti opět existuje zájem o vypuštění karpatského rysa. Díky telemetrickému mapování bylo doloženo, že v Beskydech je rysů daleko méně než se předpokládalo. V minulosti jsem obdržel dopisy od několika myslivců, jejichž pisatelé varovali, že na Horní Bečvě je situace již neúnosná, neboť v každém údolí evidují rysa. Bohužel, početní stavy rysů v Beskydech jsou dnes na minimu, odhadem asi jen 8 až 10 dospělých kusů. Můžeme se jen dohadovat, kdo stál např. za likvidací smečky vlků, která se před lety usadila v Beskydech. Přitom o přínosu těchto predátorů, kteří stojí na samém vrcholu potravního řetězce, experti nepochybují. Vlci jsou výborní lovci a mohou pomáhat regulovat počty přemnožených divokých prasat, jelenů či srnců. Likvidují i nemocná zvířata. Kopytníci se na velké části našeho území přemnožili a způsobují škody dosahující milionových částek. Nižší počet kopytníků, okusujících mladé stromky, zlepší zdravotní stav lesních porostů a dá šanci na život náročnějším dřevinám. Co by jste řekl na závěr o ochraně velkých šelem u nás? Dnes ochrana přírody získala o životě šelem nespočet údajů díky nové technice. Na Šumavě a později v Beskydech bylo odchyceno více jedinců, kteří byli následně telemetricky sledováni a údaje o nich nám dokládají, že rysů je mnohem méně a že žijí na daleko větším území. Průměrně velké teritorium měří 150 - 200 km2 a najdou se jedinci, kteří obhajují teritorium jednou tak velké. Díky velkému množství instalovaných fotopastí můžeme dle skvrnění odlišovat jednotlivé šelmy. Bohužel, zdá se, že přibylo i těch, kteří šelmy nezákonně loví. Proto dosud musíme naše velké šelmy považovat za stále velmi ohrožené druhy.
Velmi úspěšně spolupracuji s početnou skupinou ochránců přírody CHKO v Beskydech, či Národním parkem Šumava. Stejně tak s Hnutím Duha. Díky iniciativě Šumavského muzea v Kašperských horách i Národního parku zde bylo instalováno více výstav o velkých šelmách a další se připravují.
Životním cílem Ludvíka Kunce je maximální ochrana velkých šelem a znalost jejich života v našich horách.
Únorový kvíz
Ověřte si své znalosti Testové otázky
1) Které stromy patří mezi jehličnany? dub letní, smrk ztepilý, líska obecná 2) Které dřeviny patří mezi jednodomé? líska turecká, vrba jíva, tis červený 3) Které houby patří mezi jedlé? penízovka sametonohá, hřib satan, hřib smrkový 4) Jaký list má lípa? dlanitolistý, jednoduchý srdčitý, obvejčitý
Spojovačky (spoj pojmy, které spolu souvisí) 6) penízovka sametohohá - houba 7) pisila čáponohá - pták Rozhodnutí o správnosti 8) Lišejníky jsou řasy a houby žijící v symbióze. Ano Ne 9) Houby se rozmnožují pouze pomocí spor. Ano Ne 10) Penízovka sametonohá je lupenitá houba. Ano Ne
5) Které jsou pravostranné přítoky řeky Opavy? Velká, Hvozdnice, Moravice Jak se jmenují tyto sýkory, fotografované u ornitologa - kroužkovatele Františka Gazdy z Vítkova? Výsledky lednového kvízu: Testové otázky: 1 vlaštovka obecná, rorýs obecný 2 strnad zahradní 3 krkavec velký 4 dlask tlustozobý Spojovačky: 6 dlouhý tenký zobák 7 krátký silný zobák Rozhodnutí o správnosti: 8 ano, 9 ano, 10 ano Poznáte, co je na obrázku: A brhlík lesní B dlask tlustozobý
Své odpovědi nám můžete zasílat na adresu:
[email protected]. Budete zařazeni do soutěže.
Omalovánka
A
Jak Honzík zachránil sýkorku před kočkou Honzík měl velmi rád zvířátka, ale nejvíc ze všech mu učarovaly sýkorky. Rád je u chaloupky, kde bydlel děda a na jeho zahradě pozoroval. Obdivoval jejich pohyblivost, jak dokázaly viset na té nejtenčí větvičce břízy a hledaly něco ke snědku. V létě to byly housenky a v zimě kukly a vajíčka hmyzu schovaná pod kůrou ovocných stromů. Děda ho poučoval, že sýkory jsou užitečné, zvláště v zahradách a v ovocných sadech. Tam sbírají a loví hmyz, který škodí na ovocných stromech a zelenině. Proto s dědou vyráběli budky pro sýkory. Ty vyvěšovali na ovocné stromy a staré stromy s dutinami na zahradě chránili, protože v nich sýkorky hnízdily nejraději. Nikdy dědu nenapadlo takový strom vykácet. V zimě zase vyvěšovali ptačí krmítko a Honzík jim do něj sypal slunečnici, kterou měly nejraději. Jednou v únoru se stala tato příhoda. Co se tenkrát přihodilo? Sýkora se rozletěla z krmítka proti oknu chaloupky a narazila do skla. V okně si spletla odraz zahrady ve skleněné výplní se zahradou, která se v okně zrcadlila. Po prudkém nárazu spadla omráčená. Sýkorku sebral a položil ji v chaloupce na lavici u pece. Chvíli ji pozoroval a pak šel běhat na dvorek a úplně na ni zapomněl. Mezi tím se sýkorku pokoušela chytit kočka, na kterou v chaloupce úplně zapomněl. Uvědomil si to nebezpečí a rychle se vrátil, zrovna když kočka ptáčka chytila a začala ho žmoulat. Vzal pohrabáč a kočku udeřil, až zůstala ležet nehybně stejně jako sýkorka. Oba nebohé tvory ve zmatku sebral, vynesl je ven a schoval do stodoly. Sám utekl, také se někam schovat před rodiči, kteří byli zrovna u dědy na návštěvě. Byl zvědavý, dlouho to nevydržel a šel se podívat do stodoly, co způsobil. Čekalo ho překvapení. Kočka ani sýkorka tam nebyly. Vyběhl ven a u kmene smrku nedaleko stodoly viděl kočku, jak si hraje se sýkorkou, která se právě probrala. Rychle kočku odehnal a sýkorku zachránil. Vyrobil pro nim klícku a krmil ji. Velmi rychle se uzdravila, takže ji mohl pustit na svobodu do zahrady. Zachránil ji podruhé život. Krmítko ještě ten den přenesl od okna dál do zahrady, aby nedošlo ke stejné nehodě. Aby znovu nenarazila do okna a pověsil ho na dlouhý provaz, aby se do krmítka kočka nemohla dostat.
Jsme nezisková organizace, které se od roku 1992 zabývá vzděláváním, ekologickými službami, péčí o přírodu, publikační činností a osvětou. Naším krédem je - "učit o přírodě v přírodě". V našem týmu pracuje řada odborníků jako: ekologové, hydrobiologové, botanici, dendrologové, mykologové, zoologové, entomologové, herpetologové, krajinní ekologové, geografové, pedagogové, zahradní architekti, geologové, ekotoxikologové, fotografové, grafici a odborníci v IT, lesníci, zahradníci…
Městům, obcím a organizacím nabízíme odborné služby a poradenství v oblastech vzdělávání a prezentace regionu (naučné stezky, publikace). Poradíme v otázkách ochrany přírody a krajiny, rozvoje venkova, získávání dotací, výzkumu a v oblasti posuzování vlivů na životní prostředí. Naše projekty jsou velmi populární. Vyznačují se originálním přístupem a pojetím a precizním grafickým zpracováním. Informace jsou na: www.natura-opava.org
Natura Opava - Czech Republic E. Beneše 30, 747 05 Opava tel: 00420 737 322 616 e-mail:
[email protected], web: www.natura-opava.org facebook: www.facebook.com/naturaopava
